Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORND5SBAVSH najdete zde
Šablona pro zápis návrhů zákonů
IV.
PAGE
- 231 -
Důvodová zpráva
I. Obecná část
Cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o účetnictví, (dále jen „změnový zákon“) je reflektovat v právním řádu změny navazující na návrh nového zákona o účetnictví, který byl vládě předložen v lednu 2024. Tyto změny mají jak legislativně-technický, tak věcný charakter, neboť návrh zákona o účetnictví přináší nejen změny v oblasti terminologie, ale rovněž změnu pojetí účetnictví jako takového a změny dosavadního přístupu k řešení některých oblastí.
Návrh zákona o účetnictví vyvolává změny ve více než stovce zákonů napříč gescemi jednotlivých rezortů. Vzhledem ke značné obsáhlosti změnového zákona a v zájmu zajištění co nejvyšší míry odbornosti a správného provedení konkrétních změn souvisejících s návrhem zákona o účetnictví v dané oblasti byly proto jednotlivé rezorty již v rámci přípravy změnového zákona osloveny k užší spolupráci. Přestože předkladatelem návrhu změnového zákona je Ministerstvo financí, je návrh změnového zákona výsledkem jeho spolupráce s ostatními rezorty, jejichž rozhodnutí ohledně potřeby a způsobu novelizace příslušných právních předpisů v jejich gesci byla Ministerstvem financí plně respektována. Z tohoto důvodu nejsou do předkládaného návrhu změnového zákona zahrnuty novely některých zákonů, ačkoliv jsou návrhem zákona o účetnictví dotčeny. Je tedy ponecháno gestorům těchto právních předpisů, aby případný deficit v oblasti návaznosti (zejména terminologické) odstranili při nejbližší vhodné příležitosti.
Ze strany předkladatele byl zvolen přístup, na základě kterého se část prací přenese do fáze připomínkového řízení, neboť obvyklá nadstandardní diskuse a spolupráce s některými připomínkovými místy je v tomto ohledu nezastupitelná. S ohledem na to budou vybraná témata precizována v rámci připomínkového řízení. Předchozí podrobné projednání v podobě sezvání zástupců všech relevantních odvětví totiž z hlediska rozsahu této materie není reálně uskutečnitelné. V návaznosti na to bylo upřednostněno raději dřívější předložení návrhu zákona do mezirezortní diskuse než detailní zkoumání všech navazujících ustanovení. Předkladatel v tomto ohledu uvítá připomínky, které pomohou jednotlivé chybějící provazby identifikovat a odstranit.
Návrh změnového zákona je souborem novel těchto zákonů:
· zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 239/1992 Sb., o Státním fondu kultury České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 59/1996 Sb., o sídle Parlamentu České republiky,
· zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 104/2000 Sb., o Státním fondu dopravní infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu podpory investic, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o státní pomoci při obnově území), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železnic a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) a o změně zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o evropském hospodářském zájmovém sdružení) ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 378/2005 Sb., o podpoře výstavby družstevních bytů ze Státního fondu podpory investic, a o změně zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, (zákon o podpoře výstavby družstevních bytů), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a o změně zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 151/2010 Sb., o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 496/2012 Sb., o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 246/2017 Sb., o evropských politických stranách a evropských politických nadacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 335/2020 Sb., o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů v Evropské unii, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí,
· zákon č. 284/2023 Sb., o preventivní restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
1. Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Část důvodové zprávy zabývající se zhodnocením platného právního stavu, odůvodněním hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti je strukturována podle jednotlivých stěžejních témat nové úpravy, které je nutné reflektovat v jiných právních předpisech s tím, že v rámci jednotlivých částí je vždy z důvodu přehlednosti uvedena jak kapitola popisují současný stav, tak principy nově navrhované úpravy a její nezbytnosti.
1.1 Legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví
Nový zákon o účetnictví je pro oblast účetnictví obecným právním předpisem, který obsahuje jeho základní právní úpravu a pojmosloví. V českém právním řádu však lze v současnosti nalézt celou řadu právních předpisů, které na zákon o účetnictví navazují. Typicky se jedná o situace, kdy zvláštní právní předpisy používají účetního pojmosloví (např. pořizovací cena nebo náklad) nebo celé instituty (např. výroční zpráva, zveřejňování účetní závěrky ve veřejném rejstříku nebo ověřování auditorem). Rovněž se jedná o situace, kdy zvláštní právní předpisy stanoví dodatečné požadavky na transparentnost spočívající v požadavcích na zveřejňování finančních a nefinančních informací nad rámec zákona o účetnictví, tj. např. vyžadování zveřejňování dodatečných zpráv, rozšiřování náležitostí zpráv upravených zákonem o účetnictví nebo vyžadování zveřejnění i od účetních jednotek, od kterých zákon o účetnictví zveřejnění nepožaduje.
V současnosti však tyto zvláštní předpisy v mnoha případech obsahují úpravu, která je již na obecné úrovni obsažena v zákoně o účetnictví. Tento stav je z hlediska postavení těchto právních předpisů vůči zákonu o účetnictví nesystematický a často vyvolává výkladové problémy. Duplicitní ustanovení jsou zároveň v mnoha případech zastaralá a nejsou v souladu s vývojem terminologie v zákoně o účetnictví, neboť jakákoliv změna v zákoně o účetnictví, zejména terminologického charakteru, by vždy musela být reflektována i v příslušných zvláštních zákonech obsahujících předmětnou duplicitní úpravu. K průběžným novelizacím zvláštních právních předpisů v důsledku změn v zákoně o účetnictví však docházelo zřídka a terminologická nejednotnost působí nejasnosti, které nejsou řešeny vůbec nebo jsou řešeny uživatelsky nepřívětivými přechodnými ustanoveními.
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví je proto cílem eliminovat výše zmíněná duplicitní ustanovení a ve zvláštních zákonech ponechat pouze ta ustanovení, která obsahují právní úpravu nad rámec nového zákona o účetnictví. V případě ustanovení, která budou ve zvláštních zákonech zachována, pak dojde k přizpůsobení dosavadní terminologie novému zákonu o účetnictví.
V této souvislosti je potřeba zmínit i vzácné případy, kdy zvláštní zákon zasahuje přímo do způsobu účtování, vykazovaní nebo zveřejňování dodatečných informací v příloze účetní závěrky o vybraných transakcích nebo skutečnostech. Taková úprava je zcela v rozporu s charakterem účetnictví jako ekonomickým informačním systémem založeným na uceleném koncepčním rámci, který je formulován novým zákonem o účetnictví nebo mezinárodně uznávanými účetními principy. S ohledem na doktrinální požadavek na konzistenci účetních metod (jehož nedodržení znemožňuje interpretaci finančních informací tvořených účetnictvím) účetnictví není s to „absorbovat“ požadavky v rozporu s jeho cíli a zásadami. Při sestavování účetní závěrky se nadto odkazuje výhradně na zákon o účetnictví a jeho prováděcí předpisy, případně na mezinárodní standardy účetního výkaznictví, nikoli na zvláštní odvětvové předpisy. Z toho důvodu je nezbytné, aby jakékoli požadavky na účetní metody (postupy) a účetní závěrku byly obsahem účetních, a nikoli zvláštních právních předpisů.
1.1.1 Nové pojetí účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Právní předpisy napříč českým právním řádem používají výraz vedení účetnictví, kterým se rozumí účetnictví v širším slova smyslu, tj. nikoliv pouze zaznamenávání účetních případů, ale také plnění dalších souvisejících povinností podle zákona o účetnictví. Tento výraz je například zvláštními zákony používán pro vyjádření skutečnosti, že subjekt regulovaný příslušným právním předpisem je účetní jednotkou (vyjádřeno prostřednictvím slovního spojení „osoba vede účetnictví“). Zvláštní právní předpis tak předpokládá, že daný subjekt nejen povede účetnictví v užším slova smyslu (bude zaznamenávat účetní případy), ale rovněž sestaví účetní závěrku, vyhotoví výroční zprávu apod.
Tento stav je v souladu s dosavadním pojetím účetnictví v současném zákoně o účetnictví, který klade důraz spíše na správnost vedení účetnictví a účtování než na účetní výkaznictví, čímž je spíše potlačován význam účetní závěrky.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Předmětem úpravy nového zákona o účetnictví je účetnictví, které je chápáno šířeji a zahrnuje nejen vedení účetnictví (ve smyslu tvorby účetních záznamů v účetním systému), ale i účetní výkaznictví, ověření správnosti vykazovaných účetních informací auditorem, zveřejnění účetních informací a použití účetních informací pro potřeby účetního výkaznictví státu. Současně nová právní úprava přesouvá důraz z vedení účetnictví na účetní výkaznictví, a to zejména s ohledem na požadavek věrného a poctivého zobrazení účetních informací uvedených v účetní závěrce.
Doposud užívaný výraz vedení účetnictví jakožto synonymum k pojmu účetnictví tak nově referuje pouze o dílčí části účetnictví. Při ponechání současného stavu by však v kontextu pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví mohl být tento výraz vykládán v užším slova smyslu. Jinými slovy, pokud by zvláštní zákon určitému subjektu, který není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, uložil povinnost vést účetnictví, znamenalo by to, že daný subjekt je toliko povinen systematicky tvořit účetní záznamy, nikoliv však vyhotovit další zprávy (např. zprávu vedení) podle nového zákona o účetnictví, zveřejnit účetní závěrku a další zprávy ve veřejném rejstříku apod.
Z tohoto důvodu se v dotčených zvláštních právních předpisech navrhují provést odpovídající legislativně-technické změny zajišťující zachování obsahu ukládaných povinností směřujících na účetnictví v širším slova smyslu, a nikoliv pouze na vedení účetnictví ve smyslu systematického procesu tvorby účetních informací. Například výraz vede účetnictví se navrhuje nahradit tvrzením, že subjekt je účetní jednotkou, a povinnost určitých osob zajistit řádné vedení účetnictví se navrhuje nahradit povinností zajistit řádné plnění povinností vztahujících se k účetnictví nebo plnění povinností v oblasti účetnictví.
1.1.2 Postavení účetní jednotky
Zhodnocení platného právního stavu
Zvláštní zákony v mnoha případech stanoví, že jimi regulované subjekty jsou účetními jednotkami, a to jak výslovně, tak implicitně za použití výrazu vede účetnictví. Skutečnost, že daný subjekt je účetní jednotkou, a tedy vede účetnictví, však v mnoha případech vyplývá již ze samotného zákona o účetnictví. Tento jev je rozšířen zejména v zákonech upravujících postavení organizačních složek státu jakožto účetních jednotek a vyvolává pochybnosti o tom, na základě jakého zákona je daný subjekt účetní jednotkou a zda se má řídit zákonem o účetnictví. V některých případech je dokonce výslovně uváděno, že subjekt regulovaný zvláštním zákonem vede účetnictví podle zákona o účetnictví, což rovněž představuje nadbytečné tvrzení vyplývající ze skutečnosti, že subjekt je účetní jednotkou již na základě zákona o účetnictví.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Duplicitní úprava postavení subjektů či jiných entit jako účetních jednotek je s ohledem na postavení zákona o účetnictví jakožto lex generalis nežádoucí a může vést k interpretačním problémům. V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví, který rovněž obsahuje základní vymezení účetních jednotek, se proto navrhuje tato duplicitní ustanovení z příslušných zvláštních zákonů vypustit.
Pokud zvláštní zákon stanoví, že daný subjekt je účetní jednotkou, i přesto, že tento je účetní jednotkou na základě dosavadního zákona o účetnictví, měla by příslušná duplicitní právní norma být ze zvláštního zákona vypuštěna s tím, že skutečnost, že se jedná o účetní jednotku, plyne z nového zákona o účetnictví. V případech, kdy zvláštní zákon prohlašuje za účetní jednotku subjekt, který není účetní jednotkou na základě dosavadního zákona o účetnictví, měla by být tato právní norma přesunuta ze zvláštního zákona do nového zákona o účetnictví. Cílem je, aby výčet účetních jednotek primárně upravoval nový zákon o účetnictví. Naopak zvláštní zákon by měl v případě potřeby stanovovat opačný případ, tj. může některou entitu, která by podle současného zákona o účetnictví byla účetní jednotkou, vyloučit z působnosti účetnictví. Typicky půjde o určitou organizační složku státu, která by jinak byla účetní jednotku na základě zákona o účetnictví. Pokud tato entita nemá být považována za účetní jednotku, je nutné, aby jiný zákon, popřípadě zákon o účetnictví, takovou organizační složku z působnosti účetnictví vyloučil tím, že prohlásí, že se nejedná o účetní jednotku. V kontextu nového zákona o účetnictví se přitom nejedná o zásadní věcnou změnu, spíše o legislativně-technickou nápravu dosavadního nevyhovujícího stavu, který je nesystematický.
1.1.3 Nové pojetí pojmu účetní závěrka
Zhodnocení platného právního stavu
Účetní závěrka
Řada zvláštních zákonů zmiňuje či přímo ukládá regulovaným subjektům povinnost sestavit účetní závěrku. V mnoha případech však tato povinnost implicitně plyne ze skutečnosti, že daný subjekt je účetní jednotkou, a tedy je povinen plnit povinnosti ukládané zákonem o účetnictví, mezi které mimo jiné patří povinnost sestavit účetní závěrku.
V souladu s terminologií současného zákona o účetnictví je napříč právním řádem používán pojem účetní závěrka, kterým se standardně rozumí účetní závěrka sestavená za účetní jednotku. Není však zcela zřejmé, zda zahrnuje jak řádnou, tak mimořádnou a mezitímní účetní závěrku, nebo zda se jí rozumí pouze řádná účetní závěrka, není-li výslovně stanoveno, že se má jednat o mezitímní či mimořádnou účetní závěrku. V případech, kdy se má v daném ustanovení jednat o konsolidovanou účetní závěrku, je tato skutečnost výslovně uvedena, neboť konsolidovaná účetní závěrka a účetní závěrka jsou samostatnými druhy účetní závěrky, a tedy konsolidovaná účetní závěrka není považována za druh účetní závěrky. Z tohoto důvodu, má-li se dané ustanovení vztahovat na účetní závěrku i na konsolidovanou účetní závěrku, musí být výslovně uvedeny obě.
Roční účetní závěrka
V některých zvláštních zákonech se dosud vyskytuje pojem roční účetní závěrka, ačkoliv to není v souladu již se současným zákonem o účetnictví. Jedná se o pojem užívaný účetními předpisy v minulosti, který však na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá pojmu řádná účetní závěrka používanému podle dosavadního zákona o účetnictví.
Mimořádná účetní závěrka
Současný zákon o účetnictví upravuje tři účetní závěrky v závislosti na situaci, v níž se sestavuje. Účetní závěrka tak může být řádná, sestavovaná k rozvahovému dni, který je zároveň posledním dnem účetního období, mimořádná, sestavovaná k rozvahovému dni, který není posledním dnem účetního období, a mezitímní, která je sestavována na základě požadavků zvláštních právních předpisů v průběhu účetního období, tj. k jinému než rozvahovému dni.
V současném zákoně o účetnictví není úprava systematiky účetní závěrky zcela přehledná, a tudíž i používání tohoto pojmu zvláštními právními předpisy může působit výkladové problémy ohledně toho, na jakou účetní závěrku (tj. řádnou, mezitímní, či mimořádnou) se dané ustanovení vztahuje, není-li to výslovně specifikováno.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Účetní závěrka
Pojem účetní závěrka podle nové systematiky představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví. Nový zákon o účetnictví rozlišuje několik typů účetních závěrek.
Účetní závěrky lze kategorizovat dvojím způsobem.:
a) Podle okamžiku sestavení se jedná o účetní závěrku řádnou, nebo mezitímní, přičemž řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období, zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována v průběhu účetního období, a to tehdy, ukládá-li tuto povinnost účetní jednotce zákon, nebo tak učiní na základě vlastního rozhodnutí.
b) Dle způsobu zahrnutí účetních jednotek či jiných entit do účetní závěrky mateřské účetní jednotky (jako prostých majetkových účastí nebo pomocí konsolidačních technik) může být účetní závěrka individuální, nebo konsolidovaná. Oproti současnému stavu tedy konsolidovaná účetní závěrka nepředstavuje svébytný pojem stojící na stejné úrovni jako pojem účetní závěrka, ale jedná se o typ účetní závěrky.
Pokud tedy zákon používá pojem účetní závěrka bez dalšího, znamená to, že dané ustanovení se podle situace vztahuje na individuální i konsolidovanou účetní závěrku, a to na řádnou i mezitímní.
Mimořádná účetní závěrka
Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „mimořádná účetní závěrka“ byl novým zákonem o účetnictví opuštěn a jeho obsah v zásadě splynul s pojmem „řádná účetní závěrka“, neboť v obou případech se z věcného hlediska jednalo o účetní závěrky sestavované ke konci účetního období s tím rozdílem, že řádná účetní závěrka byla sestavována ke konci „běžného“ účetního období účetní jednotky, zatímco mimořádná účetní závěrka se sestavovala v případech, kdy nastala událost způsobující nestandardní konec účetního období. Nadále bude tedy rozlišována pouze řádná a mezitímní účetní závěrka s tím, že dosavadní pojem „mimořádná účetní závěrka“ bude adekvátně nahrazen pojmem „řádná účetní závěrka“. Pokud tedy zvláštní zákon zamýšlí vztahovat určité povinnosti pouze k řádné účetní závěrce, je nutné, aby tak bylo výslovně uvedeno.
Roční účetní závěrka
Pojem „roční účetní závěrka“, který nebyl využíván již dosavadním zákonem o účetnictví, bude v rámci zajišťování souladu pojmů používaných ve zvláštních zákonech s pojmoslovím nového zákona o účetnictví nahrazen pojmem „řádná účetní závěrka“, neboť mu již dnes na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá.
Uvedené specifikace účetní závěrky lze vzájemně kombinovat, a tudíž je možné účetní závěrku konkretizovat například jako řádnou individuální účetní závěrku či mezitímní konsolidovanou účetní závěrku. V případě, že zákon použije pojem účetní závěrka, aniž by ji blíže specifikoval s ohledem na okamžik jejího sestavení či způsob zahrnutí účetních jednotek a entit, lze pod tento pojem podřadit všechny druhy účetní závěrky (řádnou, mezitímní, individuální i konsolidovanou). Pokud tedy například zvláštní zákon vymezuje působnost určitého orgánu účetní jednotky schvalovat účetní závěrku, podléhá schválení tohoto orgánu v zásadě jakákoliv účetní závěrka, kterou daná účetní jednotka sestaví, a to včetně konsolidované účetní závěrky.
1.1.4 Nové pojetí výroční zprávy
Zhodnocení platného právního stavu
Podle současného zákona o účetnictví účetní jednotky, jejichž účetní závěrku povinně ověřuje auditor, vyhotovují výroční zprávu, která obsahuje informace finančního i nefinančního charakteru. Výroční zpráva má v zásadě dvojí charakter – je samostatným dokumentem obsahujícím informace o vývoji a činnosti účetní jednotky, a zároveň slouží jako „sběrný dokument“ pro účetní závěrku, zprávu auditora a další dokumenty podle zvláštních právních předpisů. Tento dvojí charakter výroční zprávy je zdrojem výkladových problémů, neboť v případě, že je zmíněn pouze pojem „výroční zpráva“, může být sporné, v jakém smyslu je výroční zpráva v daném případě chápána.
Povinnost vyhotovit výroční zprávu je zvláštními zákony ukládána řadě účetních jednotek, nebo je v příslušných zákonech alespoň zmiňována, a nikoli ve všech případech je uveden odkaz na právní předpisy upravující účetnictví. Vzhledem k tomu, že pojem „výroční zpráva“ lze vykládat i z hlediska jeho obecného významu (tj. jakákoliv zpráva, jejímž účelem je poskytnou informace o činnosti a situaci daného subjektu za určité období), není v mnoha případech zcela zřejmé, zda se jedná o výroční zprávu ve smyslu zákona o účetnictví, či o výroční zprávu sui generis konstruovanou pouze pro účely daného zvláštního zákona. Toto rozlišování je klíčové zejména s ohledem na stanovení, jakými právními předpisy se má adresát při jejím sestavování řídit, jinými slovy zda předmětná výroční zpráva musí naplňovat obecné obsahové náležitosti stanovené zákonem o účetnictví.
V řadě případů zvláštní zákony upravují základní obsahové náležitosti výroční zprávy i tehdy, jedná-li se o výroční zprávu ve smyslu zákona o účetnictví (nejčastěji se jedná o konstatování, že součástí výroční zprávy je účetní závěrka). Tato ustanovení jsou nejen duplicitní, a tudíž nadbytečná, ale rovněž vyvolávají pochybnosti o tom, který právní předpis je pro vyhotovení výroční zprávy relevantní.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pojem „výroční zpráva“ se v novém zákoně o účetnictví zcela opouští a z důvodu nejasného postavení výroční zprávy v právním řádu a opuštění tohoto pojmu evropskými předpisy upravujícími účetnictví nový zákon o účetnictví přistoupil k její koncepční změně. Dosavadní výroční zpráva, která plnila funkci samostatného dokumentu s vlastním obsahem i funkci nosiče zejména pro účetní závěrku a zprávu auditora, je nově nahrazena zprávou vedení, přičemž tato zpráva plní první zmíněnou funkci a neslouží jako sběrný dokument, do kterého by bylo možné vkládat účetní závěrku či zprávu auditora o povinném auditu.
Zpráva vedení je jednou ze zpráv (vedle zprávy o platbách do veřejných rozpočtů, zprávy o daních z příjmů a zprávy o udržitelnosti) upravených novým zákonem o účetnictví a je ekvivalentem dosavadní výroční zprávy ve smyslu dokumentu obsahujícího informace o vývoji, výkonnosti a hospodářské situaci účetní jednotky. Povinnost vyhotovit zprávu vedení je uložena velkým a středním účetním jednotkám a její základní obsah je upraven novým zákonem o účetnictví. Tím není dotčena možnost zvláštních zákonů uložit povinnost vyhotovit zprávu vedení i jiným účetním jednotkám nebo rozšířit její obsah o další relevantní informace.
Nový zákon o účetnictví i nadále upravuje dokumenty určené ke zveřejnění ve veřejném rejstříku nebo uveřejnění jiným způsobem umožňujícím dálkový přístup, přičemž v některých případech je vyžadováno, aby byly zveřejňovány nebo uveřejňovány společně. Jedná se o
a) účetní závěrku (individuální účetní závěrku povinně sestavují všechny účetní jednotky, konsolidovanou účetní závěrku při splnění stanovených podmínek povinně sestavují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami),
b) zprávu vedení (individuální zprávu vedení povinně vyhotovují velké a střední účetní jednotky, konsolidovanou zprávu vedení za splnění stanovených podmínek vyhotovují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami),
c) zprávu o udržitelnosti (individuální zprávu o udržitelnosti povinně vyhotovují velké účetní jednotky a dále střední a malé účetní jednotky, jejichž investiční cenné papíry jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, konsolidovanou zprávu o udržitelnosti povinně vyhotovují účetní jednotky, které jsou mateřskými entitami velkých konsolidačních celků),
d) zprávu o daních z příjmů (povinně za splnění stanovených podmínek vyhotovují účetní jednotky, které jsou obchodními společnostmi a mají zahraniční pobočku nebo stálou provozovnu), a
e) zprávu o platbách do veřejných rozpočtů (povinně vyhotovují velké podnikatelské účetní jednotky, které vykonávají specifickou činnost v těžební oblasti).
Na výše uvedené dokumenty jsou, především v návaznosti na zajištění řádné transpozice evropského práva, kladeny různé požadavky týkající se
· podoby (listinná nebo elektronická) a formátu (strojově čitelný, XHTML, požadavky na značkování),
· lhůty pro vyhotovení,
· ověření auditorem (způsob ověření, okamžik ověření a způsob informování o ověření),
· schvalování,
· způsobu pro zveřejnění nebo uveřejnění (ve veřejném rejstříku nebo na internetových stránkách, společně s jiným dokumentem nebo samostatně) a
· lhůty pro zveřejnění.
Cílem nového zákona o účetnictví není odstranění pojmu „výroční zpráva“ z právního řádu, nýbrž ponechání úpravy výročních zpráv pro účely jednotlivých zvláštních právních předpisů bez nezbytné návaznosti na účetnictví. Skutečnost, že nový zákon o účetnictví opouští pojem výroční zpráva, tedy neznamená, že tento pojem nemůže být i nadále používán zvláštními právními předpisy pro účely těchto předpisů. Předpokladem v takových případech však je úprava příslušných zvláštních právních předpisů, neboť již nebude možné nadále vycházet z obecné úpravy výroční zprávy v právních předpisech upravujících účetnictví.
Na základě výše popsaných koncepčních změn je v jednotlivých zvláštních právních předpisech nezbytné provést odpovídající legislativně-technické změny, kdy dosud užívaný pojem výroční zpráva je podle kontextu a účelu daného zákona nutné vhodně nahradit či upravit.
Pojem výroční zpráva bude i nadále možné ve zvláštních právních předpisech používat jako
a) označení zprávy, jejíž vyhotovení a náležitosti budou upraveny příslušným zvláštním právním předpisem, nebo
b) označení pro soubor dokumentů, který za „výroční zprávu“ označí sám regulovaný subjekt, nebude-li zvláštním právním předpisem výroční zpráva pro daný subjekt upravena.
Výroční zprávu je ve zvláštních právních předpisech navrhováno koncipovat některým z níže uvedených způsobů, a to buď bez návaznosti na právní předpisy upravující účetnictví, nebo s vazbou na právní předpisy upravující účetnictví.
Koncepce výroční zprávy nenavazující na nový zákon o účetnictví
I. Absence úpravy výroční zprávy
Zvláštní právní předpis nemusí vůbec obsahovat institut výroční zprávy ani jinak reflektovat úpravu příslušných dokumentů a zpráv v novém zákoně o účetnictví.
V takovém případě regulovaný subjekt (jehož práva a povinnosti zvláštní právní předpis upravuje) bude zveřejňovat a uveřejňovat účetní závěrku a zprávy podle nového zákona o účetnictví tak, jak vyžaduje zákon o účetnictví. Jednotlivé dokumenty bude regulovaný subjekt vyhotovovat, bude-li tak vyžadováno novým zákonem o účetnictví, tyto dokumenty budou ověřovány auditorem za podmínek stanovených zákonem o účetnictví a budou zveřejňovány či uveřejňovány dle požadavků nového zákona o účetnictví.
Bude-li mít regulovaný subjekt např. povinnost vyhotovit zprávu vedení a současně povinnost ověření účetní závěrky auditorem, bude povinen ve veřejném rejstříku zveřejnit společně účetní závěrku, zprávu vedení a zprávu auditora o jejich ověření (společným zveřejněním se rozumí zveřejnění na stejném místě a ve stejný okamžik).
Vykazující osoba bude moci na základě vlastního rozhodnutí tyto dokumenty sdružovat do výroční zprávy a takto je prezentovat (a to i pro účely zaslání do sbírky listin veřejného rejstříku). Sdružení uvedených dokumentů do výroční zprávy však není vyžadováno ani zakázáno a je ponecháno zcela na úvaze regulovaného subjektu.
II. Výroční zpráva svého druhu
Zvláštní právní předpis může regulovanému subjektu uložit povinnost vyhotovit specifickou výroční zprávu, aniž by tato zpráva obsahovala účetní závěrku či jinou zprávu podle nového zákona o účetnictví. V takovém případě však již nebude možné vycházet z obecné úpravy zákona o účetnictví a zvláštní právní předpis bude muset stanovit také lhůtu pro její vyhotovení, požadavky na ověření auditorem a lhůtu a způsob jejího zveřejnění. Takovou výroční zprávu bude možné vyhotovovat i za jiné období než za účetní období (např. školní rok). Vedle povinností vztahujících se k takové výroční zprávě upravené zvláštním právním předpisem bude mít regulovaný subjekt (je-li účetní jednotkou) rovněž povinnosti vyplývající mu z právních předpisů upravujících účetnictví. Jako příklad lze uvést výroční zprávu, která bude obsahovat přehled vyučovacích předmětů, vývoj počtu studentů a popis vzdělávacího plánu.
Koncepce výroční zprávy navazující na nový zákon o účetnictví
I. Zpřísnění požadavků na zprávy upravené novým zákonem o účetnictví
Zvláštní právní předpis nemusí vůbec obsahovat institut výroční zprávy s tím, že pouze uloží přísnější či podrobnější požadavky na vyhotovování či obsah dokumentů podle nového zákona o účetnictví, čímž může dojít k
· rozšíření okruhu subjektů vyhotovujících některý z dokumentů podle nového zákona o účetnictví (tj. zvláštní zákon může uložit povinnost vyhotovovat například zprávu vedení také subjektům, kterým by tato povinnost z účetních předpisů nevyplývala),
· dodatečnému požadování ověření auditorem nebo
· rozšíření požadavků na obsah zpráv podle nového zákona o účetnictví (tj. zvláštní zákon může například požadovat rozšíření zprávy vedení o další informace či zprávy, které původně novým zákonem o účetnictví nejsou vyžadovány – takto se součástí zprávy vedení může stát například zpráva o vztazích, jejíž vyhotovení je vyžadováno zákonem o obchodních korporacích).
V rámci rozšiřování požadavků na obsah by nemělo zvláštními právními předpisy docházet k rozšiřování požadavků na obsah účetní závěrky včetně její přílohy. V případě potřeby je však možné klást požadavky na zveřejnění dodatečných informací či dokumentů společně s účetní závěrkou. Vznikne-li potřeba dodatečných požadavků na obsah účetní závěrky, je nezbytné tyto požadavky ukládat v rámci účetních předpisů (tj. zákona o účetnictví a jeho prováděcích právních předpisů).
Sdružení dokumentů určených ke společnému zveřejnění do výroční zprávy bude i v těchto případech ponecháno na rozhodnutí regulovaných subjektů.
II. Výroční zpráva složená z dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví
Zvláštní právní předpis může uložit povinnost vyhotovit výroční zprávu, jejíž obsah bude tvořen dokumenty určenými ke společnému zveřejnění upravenými novým zákonem o účetnictví, kdy tato výroční zpráva bude mít toliko charakter „obálky“ pro tyto dokumenty. Výroční zpráva tedy může být tvořena zprávou vedení (např. byl-li již v současnosti subjekt povinen vyhotovovat výroční zprávu podle stávajícího zákona o účetnictví) či účetní závěrkou.
Tato koncepce v zásadě odpovídá současnému stavu, kdy zvláštní právní předpisy vycházejí z obecné úpravy výroční zprávy v dosavadním zákoně o účetnictví nebo ukládají povinnost výroční zprávu vyhotovit i v případech nad rámec stávajícího zákona o účetnictví, a to v rozsahu podle stávajícího zákona o účetnictví.
III. Rozšířená výroční zpráva (kombinace požadavků zákona o účetnictví a vlastních požadavků)
Zvláštní právní předpis může upravit výroční zprávu, která se bude skládat z dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví či jejich obsahových náležitostí i dalších dokumentů či údajů s tím, že obsah dokumentů upravených novým zákonem o účetnictví může být pro účely daného zvláštního právního předpisů rozšířen nebo vlastní úprava výroční zprávy může být rozšířena o požadavky obsažené v zákoně o účetnictví. Jako příklad lze uvést zákon o podnikání na kapitálovém trhu, který ukládá povinnost vyhotovit výroční finanční zprávu, která bude mj. tvořena také účetní závěrkou a zprávou vedení, jejíž obsah je pro tyto účely rozšířen o zprávu o správě a řízení.
V těchto případech je však nutné zmínit, že struktura výroční zprávy (tj. vložení dokumentu do výroční zprávy nebo přímo do zprávy vedení) má vliv na způsob ověření daného dokumentu auditorem. V případě zprávy vedení je auditor povinen (je-li stanovena povinnost ověření) ověřit plnění požadavků právních předpisů ohledně jejích náležitostí. U všech zpráv, které jsou zveřejněny společně s účetní závěrkou, auditor rovněž ověřuje (je-li povinnost auditu účetní závěrky uložena) soulad s účetní závěrkou a soulad s informacemi získanými v průběhu auditu účetní závěrky.
Zásady úpravy výroční zprávy ve zvláštních právních předpisech
Při změně koncepce výroční zprávy je, v zájmu zajištění slučitelnosti s novým zákonem o účetnictví a umožnění jejího správného ověření auditorem, nutné respektovat níže uvedená východiska.
1. Tentýž dokument by neměl být součástí více souborů dokumentů
2. Dokumenty vyhotovené v různé podobě nelze sdružovat
Nelze uložit povinnost vyhotovit výroční zprávu, která by byla tvořena například účetní závěrkou vyhotovenou v elektronické podobě a jinou zprávou vyhotovenou v listinné podobě.
3. Obsah účetní závěrky, včetně její přílohy, nelze rozšiřovat či zužovat
Nelze požadovat uvádění dodatečných údajů v samotné účetní závěrce nebo přílohách účetních výkazů. Vznikne-li potřeba dodatečných požadavků na obsah účetní závěrky, je nezbytné tyto požadavky ukládat v rámci účetních předpisů (tj. zákona o účetnictví a jeho prováděcích právních předpisů).
4. Obsah zpráv lze rozšiřovat pouze za současného respektování jejich charakteru
V rámci rozšiřování obsahu zpráv podle nového zákona o účetnictví je nutné respektovat jejich charakter a význam (např. zprávu vyhotovenou dozorčí radou není možné učinit součástí zprávy vedení, která je zprávou vyhotovovanou managementem, resp. výkonným orgánem účetní jednotky).
5. Jiné dokumenty či zprávy mohou být součástí zpráv upravených novým zákonem o účetnictví pouze jako její oddělené části
Do výroční zprávy lze přidat buď speciálně vymezenou zprávu, nebo lze rozšířit náležitosti jiné zprávy, která již je součástí výroční zprávy. Není tedy například vhodné, aby se výroční zpráva skládala ze zprávy vedení a „údaje o počtu zaměstnanců“. Toto neplatí, pokud odvětvový předpis definuje výroční zprávu přímo pomocí obsahových náležitostí (byť je dále doplňuje například o obsahové náležitosti zprávy vedení). Například součástí zprávy vedení je zpráva o udržitelnosti nebo zpráva o správě a řízení jako její samostatné části.
6. Soubor dodatečných náležitostí se společným významem by neměl být do existující zprávy přidáván v podobě jednotlivých náležitostí
Například soubor požadavků, kterým je společné, že vyžadují podrobný popis zásad správy a řízení, nelze přidat do zprávy vedení jen jako další jednotlivé náležitosti - do zprávy vedení musí být přidány jako samostatná zpráva (kapitola).
7. Zpráva, jejíž součástí jsou jiné dokumenty či zprávy, musí mít shodný okamžik vyhotovení a za její vyhotovení musí odpovídat stejný orgán či osoba
Například součástí zprávy vedení je zpráva o udržitelnosti, která musí být vyhotovena ke stejnému okamžiku jako zpráva vedení a za jejíž vyhotovení odpovídá stejný orgán odpovědný za účetní výkaznictví.
1.1.5 Nové pojetí pojmů majetek, dluh, pohledávka, zdroj a pasivum
Zhodnocení platného právního stavu
V současném zákoně o účetnictví nejsou definovány prvky účetních výkazů. Právní předpisy upravující účetnictví tak používají pojmy aktivum, majetek, dluh, pohledávka, závazek i pasivum bez bližšího vymezení. Pojmy majetek, dluh a závazek jsou však především pojmy občanského práva, přičemž se jejich obsah nikoliv ve všech případech zcela překrývá s obsahem těchto pojmů pro účely účetnictví. Typickou odlišnost lze spatřovat například v okamžiku vzniku dluhu, k němuž pro účely občanského práva může docházet dříve než pro účely účetnictví, nebo skutečnost, že například pohledávka z úvěrové smlouvy, z níž dosud nebylo ani jednou stranou plněno, se nepovažuje za pohledávku v ekonomickém smyslu, byť se jedná o pohledávku ve smyslu civilněprávním. Absence vymezení těchto pojmů pro účely účetnictví může být zdrojem výkladových obtíží, a to nejen ve vztahu k občanskému právu, ale rovněž ve vztahu k dalším účetním pojmům, jejichž postavení tak není zcela zřejmé (např. rezerva).
Zvláštní zákony často užívají výše uvedené pojmy (zejména však pojmy majetek, pohledávka, dluh, případně také závazek) v obou smyslech, tedy jak v občanskoprávním, tak v účetním. Nezřídka kdy také bývá pojem závazek chápán a užíván jako synonymum pro dluh. Vzhledem k absenci vymezení či odlišení těchto pojmů pro účely účetnictví pak v mnoha případech není zřejmé, zda se v daném kontextu jedná o občanskoprávní, či účetní pojem, a tudíž zda je ve vztahu k němu nutné postupovat podle právních předpisů upravujících účetnictví (zejména v otázce ocenění).
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Nový zákon o účetnictví na rozdíl od dosavadní právní úpravy přistoupil k vymezení prvků účetních výkazů. Nový zákon o účetnictví tak pro oblast účetnictví definuje aktivum a podmíněné aktivum, dluh, rezervu, podmíněný dluh a pohledávku. Naproti tomu dosavadní pojem pasivum byl v novém zákoně o účetnictví zcela opuštěn a namísto něj se používá přímo slovní spojení vlastní kapitál a dluhy. Podobně se opouští pojmy vlastní zdroje a cizí zdroje jako zbytná synonyma pro vlastní kapitál a dluhy. Nadto je výraz zdroj používán nově v jiném kontextu, a to v rámci definice aktiva.
Obsah těchto pojmů vychází ze současné účetní teorie a v porovnání s dosavadním chápáním předmětných pojmů zůstává nezměněn. V případě pojmů dluh a pohledávka je pro účely účetnictví velmi podrobně vymezen jejich význam, který má napomoci jasnému odlišení od pohledávky a dluhu ve smyslu občanského práva. Používání pojmu závazek bylo v novém zákoně o účetnictví zcela opuštěno z důvodu, že se jedná o pojem ryze občanskoprávní pro vztah mezi věřitelem a dlužníkem, přičemž z pohledu současného zákona o účetnictví byl chápán spíše jako synonymum pro dluh. Pro účely účetnictví je závazek v konečném důsledku vykazován vždy jako dluh či pohledávka, a proto nový zákon o účetnictví obecný pojem závazek nahrazuje pojmy dluh nebo pohledávka, což přispěje k eliminaci možných výkladových obtíží.
Nový zákon o účetnictví rovněž upouští od používání pojmu majetek a ponechává ho ve sféře občanského práva. Doposud užívaný pojem majetek je pro účely účetnictví nahrazen pojmem aktivum. Aktivum je novým zákonem o účetnictví přesně vymezeno a majetek v občanskoprávním smyslu (tj. souhrn všeho, co osobě patří) se stává aktivem, pokud naplní stanovené definiční znaky aktiva. Z toho vyplývá, že nikoliv každý majetek je aktivem a nikoliv každé aktivum je majetkem. Pokud tedy zvláštní zákony používají pojmy majetek, dluh, pohledávka či závazek ve vztahu k účetnictví, měly by být provedeny odpovídající terminologické změny. Pojem majetek se tak v těchto případech navrhuje nahradit pojmem aktivum a pojmy dluh a pohledávka ve smyslu účetnictví by měly být používány vždy s odkazem na zákon o účetnictví tak, aby nedocházelo k záměně s těmito pojmy ve smyslu občanskoprávním. Naopak jedná-li se v daném zvláštním zákoně o majetek, dluh, pohledávku či závazek ve smyslu občanského práva, měly by být ponechány beze změny.
Používá-li zvláštní zákon pojmy jako vlastní nebo cizí zdroje, navrhuje se tyto pojmy nahradit pojmy vlastní kapitál nebo dluhy. Např. zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů by nově mělo být zvýšením základního kapitálu z jiných částí vlastního kapitálu (což napravuje i původní nepřesnost, neboť základní kapitál nelze navyšovat ze základního kapitálu, který je taktéž vlastním zdrojem).
1.1.6 Odstranění duplicitních skutkových podstat přestupků
Zhodnocení platného právního stavu
Současný zákon o účetnictví obsahuje úpravu přestupků za porušení povinností uložených tímto zákonem a téměř každá z těchto povinností by měla nalézat svůj odraz ve skutkové podstatě některého z přestupků. Ve vztahu ke zvláštním právním předpisům se však v některých případech stává, že tyto zvláštní zákony upravují skutkově shodné přestupky, jinými slovy odpovědnost za přestupek podle zvláštního zákona vznikne porušením shodné povinnosti jako v případě vzniku odpovědnosti za přestupek podle stávajícího zákona o účetnictví. Příkladem může být situace, kdy povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem vyplývá účetní jednotce jak ze zákona o účetnictví, tak ze zvláštního zákona a oba zákony s porušením této povinnosti spojují vznik odpovědnosti za přestupek. V každém případě má však pravomoc k řízení o přestupku jiný orgán – v případě zákona o účetnictví je tímto orgánem finanční úřad, v případě zvláštního zákona jím může být kupříkladu orgán vykonávající dohled nad účetní jednotkou, tedy například Česká národní banka.
Vzniká tak nežádoucí stav, kdy jedno protiprávní jednání naplňuje znaky přestupku upraveného dvěma odlišnými zákony a vyvstává otázka, který orgán má pravomoc vést řízení o daném přestupku a na základě kterého zákona. Tento stav je jedním z nežádoucích důsledků duplicitní úpravy práv a povinností spojených s účetnictvím, které jsou současně upraveny zákonem o účetnictví i některými zvláštními zákony, neboť skutkové podstaty přestupků navazují na povinnosti duplicitně uložené danými zvláštními zákony.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Stav, kdy není zřejmé, který orgán má pravomoc vést řízení o daném přestupku a na základě kterého zákona, nelze z hlediska právní jistoty adresátů práva považovat za žádoucí. V souvislosti s odstraňováním duplicitních ustanovení zvláštních zákonů, která upravují práva a povinnosti již na obecné úrovni upravené novým zákonem o účetnictví, se proto navrhují změny směřující k odstranění duplicitních skutkových podstat přestupků. Cílem je dosáhnout vnitřní konzistentnosti právního řádu v souladu se zásadami lex specialis derogat legi generali, a to tak, že obecná právní úprava práv a povinností vztahujících se k účetnictví, jakož i následků za jejich porušení, bude primárně koncentrována v novém zákoně o účetnictví. Práva a povinnosti vztahující se k účetnictví by měly být upraveny zvláštními zákony pouze tehdy, je-li pro účely těchto zvláštních zákonů zapotřebí předmětná práva a předmětné povinnosti upravit odlišně či nad rámec nového zákona o účetnictví. V případech, kdy se skutkové podstaty přestupků vztahují k porušení povinností stanovených za těchto podmínek pouze v daných zvláštních zákonech (nikoli v zákoně o účetnictví), měly by být zachovány beze změny.
Nikoliv vždy však lze výše popsaný nežádoucí stav zhojit pouhou eliminací příslušných duplicitních ustanovení. Ačkoliv se některé skutkové podstaty přestupků jeví na první pohled jako duplicitní, nelze pravomoc k vedení řízení a rozhodnutí o přestupku odebrat ani jednomu z příslušných správních orgánů. Typickým příkladem je pravomoc rozhodovat o přestupcích subjektů, nad nimiž vykonává dohled Česká národní banka. Povinnosti vztahující se k účetnictví, jakož i kontrolu jejich dodržování, nelze zcela oddělit od činnosti těchto subjektů, na kterou dohlíží Česká národní banka. Byť se tedy některé skutkové podstaty přestupků mohou ve vztahu k účetnictví jevit jako duplicitní a k rozhodnutí o nich mají pravomoc dva orgány zároveň (v daném případě finanční úřad a Česká národní banka), může se ukázat jako nezbytné oběma orgánům tuto pravomoc zachovat, neboť každý z nich posuzuje naplnění příslušné skutkové podstaty přestupku z jiného úhlu pohledu. V případě kolize pravomocí příslušných orgánů tak nezbývá, než postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů a nastavit vhodný způsob komunikace zajišťující efektivní výměnu informací mezi příslušnými orgány tak, aby nedocházelo k souběhům řízení o přestupcích, jejichž skutková podstata byla naplněna totožným jednáním.
1.2 Změny v oblasti povinného auditu
1.2.1 Hranice pro vznik povinnosti auditu účetní závěrky a předmět auditu podle zákona o účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Povinně auditovanými účetními jednotkami jsou podle stávajícího zákona o účetnictví velké a střední účetní jednotky a dále malé účetní jednotky, které přesáhnout vymezená kritéria (obrat 80 mil. Kč, aktiva celkem 40 mil Kč a 50 zaměstnanců) stanoveným způsobem (kombinace kritérií sledovaná po dvě účetní období).
Povinnosti auditu podle stávajícího zákona o účetnictví podléhají jak řádné, tak mimořádné účetní závěrky.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V novém zákoně o účetnictví se navrhuje uložit povinnost auditu účetní závěrky pouze velkým a středním účetním jednotkám (tato povinnost nevznikne účetním jednotkám veřejného sektoru, které se nekategorizují dle velkosti). Zároveň v novém zákoně o účetnictví dochází ke zvýšení kritérií pro kategorizaci účetních jednotek o 25 %. Povinnost auditu tedy bude vznikat účetním jednotkám s obratem nad cca 240 mil. Kč.
Je-li z pohledu zvláštního právního předpisu takto stanovená hranice pro povinnost auditu účetní závěrky příliš vysoká, je nutné uložit povinnost auditu účetní závěrky přímo zvláštním právním předpisem.
Povinnosti auditu účetní závěrky podle nového zákona o účetnictví podléhají v případě středních a velkých účetních jednotek jejich řádné individuální účetní závěrky a dále mezitímní individuální účetní závěrky sestavované jednorázově, pokud je jejich sestavení vyžadováno zákonem (za splnění příslušných velikostních kritérií). Audit se tak může týkat například mezitímní účetní závěrky sestavované při přeměně obchodní společnosti nebo mezitímní účetní závěrky sestavené pro účely rozhodnutí o výplatě zálohy na podíl na zisku. Konsolidovaná účetní závěrka podléhá na základě nového zákona o účetnictví povinnosti auditu vždy. Je-li zvláštním zákonem nad rámec nového zákona o účetnictví ukládána povinnost auditu účetní závěrky a nemá-li se tato povinnost týkat jakékoliv účetní závěrky sestavené danou účetní jednotkou (tj. řádné i mezitímní), je vždy nezbytné, aby bylo současně specifikováno, kterých účetních závěrek se má tato povinnost týkat, tedy například pouze řádných účetních závěrek.
1.2.2 Změny právní úpravy v návaznosti na povinný audit
Zhodnocení platného právního stavu
Zákon o účetnictví v dosavadním znění vyžaduje ověření účetní závěrky. Zákon o auditorech pro situace, kdy právní předpis vyžaduje ověření účetní závěrky auditorem, používá pojem povinný audit. Ověření účetní závěrky je v mnoha případech zvláštními zákony ukládáno regulovaným subjektům nad rámec okruhu účetních jednotek vymezeného v zákoně o účetnictví. V současné době je nejasné, pokud zákon výslovně uvede, že povinnost auditu mohou určit stanovy, zda se jedná o audit uložený zákonem, či nikoliv.
Stávající zákon o účetnictví dále vyžaduje ověření výroční zprávy auditorem. Zákon o auditorech toto ověření definuje jako ověření souladu výroční zprávy s účetní závěrkou, přičemž u obchodních společností se dále vyžaduje ověření, zda výroční zpráva obsahuje náležitosti vyžadované právním předpisem a zda je v souladu se znalostmi auditora nabytými při ověřování účetní závěrky.
O povinném auditu vyhotovuje následně auditor zprávu auditora, která je podle stávajícího zákona o účetnictví součástí výroční zprávy, což způsobuje řadu potíží, především proto, že zpráva vytvořená auditorem je vkládána do zprávy vytvořené účetní jednotkou. Zejména u elektronicky vyhotovovaných zpráv dochází v současnosti k prakticky neřešitelným situacím.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Zákon o účetnictví opouští pojmosloví povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem a nahrazuje ho povinností auditu účetní závěrky. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o upřesnění typu ověření, které se již v praxi používá.
Vedle pojmu povinnost auditu účetní závěrky nový zákon o účetnictví také používá pojem povinný audit. Vymezení povinného auditu je stejně jako doposud obsahem zákona o auditorech, s tím, že nově dochází k jeho rozšíření: Povinný audit je nově vymezen jako audit účetní závěrky (tj. činnost, jejímž výsledkem je poskytnutí přiměřeného ujištění, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace, a to v souladu s příslušným rámcem účetního výkaznictví) na základě jednoho ze tří důvodů – (1) právního předpisu, (2) zakladatelského právního jednání či obdobného dokumentu nebo (3) smlouvy o povinném auditu uzavřené v souladu se zákonem o auditorech. Povinný audit se od nepovinného auditu liší zejména v povinnosti určení auditora nejvyšším orgánem, povinnosti zveřejnit zprávu auditora společně s účetní závěrkou nebo v možnosti posunutí lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů.
Povinnost auditu účetní závěrky podle nového zákona o účetnictví je tedy jedním z případů vzniku povinného auditu. Pojem povinný audit je tedy používán v případech, kdy není záměrem účetní jednotce uložit povinnost auditu účetní závěrky, ale kdy je pro účely příslušného ustanovení podstatné, zda účetní jednotka má povinný audit, a to z jakéhokoliv ze tří výše uvedených důvodů. Změny obdobného charakteru je v této souvislosti zapotřebí provést i ve zvláštních zákonech, které nad rámec zákona o účetnictví ukládají regulovaným subjektům, které jsou účetními jednotkami, povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Nově se tedy navrhuje používat v těchto případech formulaci povinnost auditu účetní závěrky. Je-li však záměrem právního předpisu nikoliv tuto povinnost ukládat, ale pouze hovořit o subjektech, které mají povinnost auditu účetní závěrky z jakéhokoliv důvodu (tj. nejen na základě příslušného či jiného zákona, ale rovněž např. na základě svého zakladatelského právního jednání nebo na základě smlouvy o povinném auditu), navrhuje se používat v takových případech pojem povinný audit či formulaci mít povinný audit.
Nový zákon o účetnictví rovněž stanoví, že v případě, že účetní jednotka má povinnost auditu účetní závěrky, pak musí být auditorem ověřena rovněž zpráva vedení, pokud je vyhotovována. Podrobnosti ověření zprávy vedení auditorem pak upravuje zákon o auditorech. Ve zvláštních zákonech proto již není třeba takovou povinnost výslovně stanovit, neboť bude upravena novým zákonem o účetnictví.
Podle auditorských standardů jsou auditoři povinni ověřovat všechny dokumenty, které jsou zveřejňovány společně s účetní závěrkou, a to tak, že posoudí soulad jejich obsahu s účetní závěrkou a se svými znalostmi nabytými během auditu účetní závěrky. Dokumenty společně zveřejňované s účetní závěrkou, která podléhá povinnému auditu, jsou tedy „automaticky“ předmětem uvedeného ověření. U zprávy vedení je však v rámci povinného auditu ještě ověřováno, zda obsahuje veškeré náležitosti vyžadované právním předpisem. Stejným způsobem jako zpráva vedení se ověřují i další zprávy, které jsou do zprávy vedení vloženy, a tak se stávají její součástí (stejně, jako je tomu dnes například u výkazu o správě a řízení dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu či u zprávy o vztazích dle zákona o obchodních korporacích v důsledku jejího vložení do dnešní výroční zprávy). Mají-li být některé zveřejňované informace ověřeny auditorem věcně (tj. nikoli jen z hlediska jejich souladu s účetní závěrkou, znalostmi auditora nebo z hlediska splnění určitých náležitostí), je nutné takový požadavek stanovit explicitně (např. auditor s přiměřenou nebo omezenou jistotou ověří obsah nebo věcnou správnost informací uvedených v příslušném dokumentu).
Nové vymezení povinnosti auditu účetní závěrky a související terminologické změny mají přispět ke zřetelnějšímu odlišení auditu účetní závěrky od jiného typu ověření účetní závěrky auditorem, kterým je tzv. prověrka. Tyto případy se totiž liší standardem ověření účetní závěrky. Z toho vyplývá, že jakékoliv jiné ověření účetní závěrky (i např. dílčí ověření vybraných částí či výkazů) nebude „auditem účetní závěrky“. Pokud zvláštní zákon vyžaduje rovněž ověření jiných dokumentů než účetní závěrky, taktéž se nejedná o povinný audit, nýbrž o ověření, byť by bylo prováděno auditorem. V těchto případech tak i nadále bude používána formulace ověření auditorem.
Zákon o auditorech doznává výraznějších změn i v důsledku zavedení zprávy o udržitelnosti a požadavku na její ověření. Vedlejším efektem této změny, změny pojetí zpráv dle zákona o účetnictví a nových požadavků na ověřování formátů digitálního výkaznictví se stala potřeba reformulace úvodních ustanovení zákona o auditorech, které vymezuje klíčové typy auditorských zakázek a také auditorskou činnost. Narůstající komplexitu ověřování již nadále nebylo možné regulovat prostým nabalováním na původní ustanovení zákona, ale bylo nutné tato ustanovení zcela přepsat za využití vhodnějšího způsobu vymezení jednotlivých činností tak, aby do sebe všechny potřebné požadavky zapadly, a přitom byla zachována potřebná návaznost na zbytek právního řádu. Tak se do zákona dostává i vymezení zakázek s různou mírou ujištění, což je koncept, který je využíván zejména u ověření zprávy o udržitelnosti. Ze stejných důvodů bylo přistoupeno i k celkové revizi vyjadřování auditora ve zprávě auditora.
1.3 Změna a sjednocení obecných principů oceňování majetku
Zhodnocení platného právního stavu
Zákon o oceňování majetku upravuje způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené jinými předpisy. Podle zákona o oceňování majetku se určují ceny v případech, kdy se cena majetku stanovuje pro jiné účely než pro prodej. V případě cen sjednávaných mezi prodávajícím a kupujícím se jedná o oblast, kterou upravuje zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
Oceňování majetku a služeb je spojeno s trhem, jeho stavem a vývojem. Slouží pro potřeby státního, veřejného i soukromého sektoru. Je prováděno za účelem získání informace o možné dosažitelné ceně (hodnotě) majetku a služeb na trhu v tuzemsku, a to osobou, která je schopna zodpovědně zjistit, posoudit či předpovědět (odhadnout) dosažitelnou cenu (hodnotu) při realizaci transakce.
Oceňovací předpis slouží k zajištění objektivity, srozumitelnosti a shodnosti ocenění (ohodnocení). Zákon o oceňování majetku proto nastavuje obecná kritéria a zásady týkající se oceňování, které jsou mimo jiné ztvárněny tak aby umožňovaly kontrolu nesprávného ocenění, a tím například omezovaly daňové úniky nebo korupci.
V návaznosti na změny tržního a právního prostředí byl zákon o oceňování majetku několikrát novelizován. Novelizační úpravy však, kromě zavedení tržní hodnoty, ocenění rychle rostoucích dřevin a ocenění újmy vlastníka nemovité věci z jejího zatížení věcným břemenem nebo jiným věcným právem zřízeným ze zákona v zásadě nezměnily ani jeho původní koncepci, ani jeho strukturu. Nevymezily zcela jasně ani rozdíl mezi cenou a hodnotou, ani tržní hodnotu jako nadřazený způsob oceňování (ohodnocování) majetku a služeb.
Dnes je oceňování majetku a služeb obecně nastaveno tak, že dle § 2 odst. 1 se při oceňování majetku a služeb přednostně určuje obvyklá cena, avšak pouze pokud zákon o oceňování majetku nestanoví jiný způsob oceňování. Při oceňování nemovitých věcí však zákon o oceňování majetku ve smyslu § 2 odst. 7 nařizuje určení jejich ceny jinak než obvyklou cenou, mimořádnou cenou nebo tržní hodnotou, a upřednostňuje v té souvislosti při jejich oceňování cenu zjištěnou.
Obvyklá cena jak je definována v ustanovení § 2 odst. 2 zákona o oceňování majetku se určuje porovnáním kupních (sjednaných) cen srovnatelných věcí. Uplatňuje se stále více i u nemovitých věcí, a je to především v případech, kdy se na ni odkazuje jiný právní předpis.
S ohledem na současný stav trhu umožňuje zákon o oceňování majetku oceňovat majetek a služby v některých případech náhradním způsobem. Proto pro případy, kdy není jednoduché kupní cenu srovnatelných věcí zjistit, buď z důvodu její jedinečnosti, nebo ji nelze určit z důvodu, že se s ní v dané lokalitě a přiměřeném časovém úseku neobchodovalo, byly zákonem o oceňování majetku stanoveny i jiné způsoby oceňování (ohodnocování).
Nelze-li z výše uvedených důvodů určit obvyklou cenu a zvláštní právní předpis nestanoví jinak, zákon o ceňování majetku umožňuje v § 2 odst. 3 ocenit majetek a službu tržní hodnotou. Tržní hodnotu přitom v § 2 odst. 4 definuje jako odhadovanou částku, za kterou by měly být majetek nebo služby směněny v běžném obchodním styku mezi ochotným kupujícím a prodávajícím, jež jsou osobami vzájemně nezávislými. Dle účelu a dostupných údajů je při oceňování tržní hodnotou potřeba vybrat nejvhodnější ze 3 způsobů, jimiž jsou porovnávací způsob, nákladový způsob nebo výnosový způsob.
Přitom je s ohledem na definice důležité uvést, že tržní hodnota určená porovnávacím způsobem vycházejícím z porovnání předmětu ocenění se stejnými, obdobnými, z hlediska užití porovnatelnými nebo vzájemně zastupitelnými věcmi, pokud vychází z cen sjednaných při jejich prodeji, je vlastně obvyklou cenou (hodnotou).
Pokud se cena dle zákona o oceňování majetku určuje jinak než obvyklá cena, mimořádná cena nebo tržní hodnota, jedná se, jak vyplývá z § 2 odst. 7, o cenu zjištěnou.
Cena zjištěná slouží pro určení ceny majetku v těch případech, kdy je potřeba určit cenu jinou než cenu obvyklou nebo mimořádnou, a v případech, kdy plnění bylo poskytnuto bezúplatně. Zákon o oceňování majetku dále nastavuje obecná kritéria a zásady pro ocenění cenou zjištěnou, což umožňuje cenu zjištěnou v některých případech využívat ke kontrole, zda cena sjednaná není cenou spekulativně nízkou a v případě daňových zákonů odhalit a kontrolovat nesprávné ocenění předmětu daně, a tím omezovat daňové úniky.
Ocenění stavebních pozemků vychází ze sjednaných cen (cenové mapy stavebních pozemků, porovnávací způsob), u zemědělských pozemků z předpokládaných výnosů, u lesních pozemků z výnosového a porovnávacího způsobu podle plošně převládajících souborů lesních typů. U nemovitých věcí, které jsou stavbami, se při oceňování uplatňuje nákladový způsob, kombinace nákladového a výnosového způsobu a porovnávací způsob. Porosty lesní se oceňují nákladovým a výnosovým způsobem (na bázi dlouhodobých potenciálních výnosů). Ovocné dřeviny, vinná a chmelová réva se oceňují výnosovým způsobem a okrasné dřeviny nákladovým způsobem.
Oceňování některých majetkových práv vychází ze sjednané nebo výnosovým způsobem určené ceny, u cenných papírů z kurzové nebo jmenovité hodnoty, u účastí v družstvech a podílů ve společnostech a sdruženích z podílu na čistém obchodním jmění v účetní hodnotě.
Zákon o oceňování majetku souvisí i s dalšími právními předpisy, které se na zákon o oceňování majetku nebo jeho prováděcí předpisy (vyhlášky) odkazují.
Zákon o oceňování majetku je technickoekonomickou právní normou v oblasti oceňování majetku nebo služeb. Opírá se o číselné databáze, statistické údaje a analýzy týkající se cen na trhu v tuzemsku. Stanoví postupy zpracování a určování cen, jimiž se přizpůsobuje situaci v oblasti cen na trhu v tuzemsku.
K jakékoliv diskriminaci na základě státní příslušnosti, pohlaví osob, omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování v této oblasti, s ohledem na výše uvedené nemůže docházet.
Současná právní úprava tedy nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace, ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Důvodem ke změnám stávající právní úpravy je snaha zvýšit obecnou využitelnost oceňovacího předpisu ze strany jak veřejného sektoru, tak i sektoru soukromého, odstranit výkladové nejasnosti, zjednodušit problematiku oceňování a snaha o spravedlivější dopady oceňování.
Změny jsou prováděny s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota. Dále dochází k nahrazení stávajícího výrazu „majetek“ výrazem „věc“ podle občanského zákoníku. Tato terminologická změna je promítnuta i do názvu zákona, který se mění na „zákon o oceňování“ a to s ohledem na to, že upravuje i oceňování služeb a dluhů.
Sjednocení terminologie je prováděno s ohledem na mezinárodní a obecně uznávané oceňovací i účetní standardy, přitom přihlíží i k potřebám daňové legislativy.
V rámci novelizace dochází ke změně výchozího druhu ocenění z dosavadní zjištěné ceny (nově hodnoty) na obecně správnější ocenění tržní hodnotou, které ve většině případů povede ke spravedlivějším důsledkům pro osoby dotčené oceněním. Řada ostatních druhů ocenění (uvedených v §2 odst. 9) byla ze zákona pro nadbytečnost vypuštěna. V rámci definice tržní hodnoty dochází k rozšíření obsahu tohoto pojmu i o reálnou hodnotu dle zákona o účetnictví, která se vdaném smyslu považuje za tržní hodnotu.
Ačkoli zákon o oceňování za výchozí ocenění považuje ocenění tržní hodnotou, v zákoně byla ponechána obvyklá hodnota (doposud „obvyklá cena“), byť se tržní hodnotě podobá a v řadě případů se s ní může shodovat, protože obvyklá hodnota je speciálním případem tržní hodnoty (myšleno věcně; formálně zákon o oceňování vymezuje obvyklou hodnotu jako samostatnou kategorii, nikoli jako podkategorii tržní hodnoty). Důvodem pro ponechání je jednak rozsáhlé použití pojmu obvyklá cena v právním řádu, jednak také skutečnost, že obvyklá hodnota je jednodušším konceptem než tržní hodnota a díky tomu je určitelná i poučeným laikem. Nevýhodou obvyklé hodnoty je, že ji nelze vždy určit, ale na to zákon pamatuje a v takových případech nahrazuje obvyklou hodnotu hodnotou tržní.
Společně s novelizací zákona o oceňování se novelizují předpisy, které tento zákon využívají a které používají pojem „obvyklá cena“. Pokud tyto předpisy doposud odkazovaly na obvyklou cenu podle zákona o oceňování, nově postačí odkázat na obvyklou hodnotu bez dalšího. Zákon o oceňování se totiž nově používá univerzálně, nikoli pouze v případě, je-li jiným právním předpisem vyžádáno jeho použití. Zároveň je pojem „obvyklá hodnota“ vymezen pro účely celého právního řádu.
Pokud některé právní předpisy nadále setrvávají u pojmu „obvyklá cena“ znamená to, že pro takové ocenění se nepoužije obvyklá hodnota podle zákona o oceňování. „Obvyklá cena“ a „obvyklá hodnota“ se nepovažují za synonyma. Použití obvyklé ceny je typické pro civilněprávní předpisy, které zákon o oceňování využívají mnohem méně, než předpisy veřejného práva.
Obdobně v případě tržní hodnoty platí, že vyžaduje-li jiný právní předpis ocenění tržní hodnotou nebo stanovení tržní ceny, nepoužije se zákon o oceňování, ledaže by na něj bylo přímo odkazováno. Tyto vztahy jsou důsledkem toho, že pojem „tržní hodnota“ je v zákoně o oceňování vymezen pouze pro jeho účely a nikoli pro celý právní řád (pojem „tržní cena“ pak zákon o oceňování vůbec nepoužívá jako oceňovací základnu). To umožňuje, opět zejména v civilněprávní oblasti, mnohem jemnější škálování oceňovacích konceptů tak, aby je bylo možné šít na míru konkrétní situaci mimo víceméně unifikované oceňování předpokládané zákonem o oceňování (byť i tento zákon počítá s individualizací ocenění s ohledem na jeho účel).
V rámci novelizace dochází také ke kodifikaci vybraných postupů zákonem namísto stávající úpravy vyhláškou.
Prostřednictvím novelizace oceňovacího předpisu se upřesňuje přístup k oceňování věcí, ustanovují základní principy v oblasti oceňování, upravují postupy při oceňování a požadavky na věcnou správnost posudků a odhadů. Zajišťuje přitom vazbu jak na zákon o účetnictví, tak na daňovou legislativu, a jasně vymezuje jednotlivé hodnoty i jejich funkce.
Zároveň v rámci předběžných konzultací bylo zjištěno, že některé části zákona nelze prakticky využívat nebo využívány nejsou. Proto byly tyto čistě „nepoužitelné“ teoretické části vpuštěny“ – např. u cenných papírů se využívá tržní hodnota i při oceňování pro státní aparát, a cena zjištěná tedy není v daném případě potřeba.
Zákon o oceňování zůstává technickoekonomickou právní normou v oblasti oceňování věcí, služeb a dluhů. Postupy jím stanovené se opírají o číselné databáze, statistické údaje a analýzy týkající se cen na trhuv tuzemsku.
Nadále zůstává v platnosti, že zákon o oceňování nestanovuje požadavky na osobu provádějící ocenění. Pokud jiný právní předpis požaduje znalecké ocenění, musí tak výslovně stanovit (např. tak, že stanoví, že předmět ocenění ocení znalec podle zákona o oceňování). Zákon se toliko vyjadřuje k oceňovacím postupům. Pouze v případě, že tržní hodnotu stanovuje znalec nebo odhadce, zákon vyžaduje vyšší úroveň standardu práce těchto odborníků, než kdyby totéž ocenění prováděla jiná osoba.
Navrhovaná právní úprava tedy nemá žádný dopad ve vztahu k zákazu diskriminace, ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
Předpis i nadále obsahuje:
· základní oceňovací přístupy – tj. nákladový, výnosový a porovnávací,
· definici zjištěné hodnoty, popis oceňování věcí zjištěnou hodnotou, i postup v případě kdy zjištěnou hodnotu věci nelze určit.
1.4 Změny v oblasti daní z příjmů
1.4.1 Změna právní úpravy v návaznosti na cizí měnu v účetnictví
Zhodnocení platného právního stavu
Již od 1. ledna 2024 vstoupila v účinnost úprava, která zakládá možnost účtování v jiné měně než je česká koruna (tzv. měna účetnictví). Na tuto změnu reagovala i úprava daně z příjmů právnických osob, která umožnila parciální použití cizí měny účetnictví v rámci tvorby daňového základu a vyplňování daňového přiznání. Bylo umožněno, aby poplatník nemusel jednotlivé transakce pro daňové účely převádět z cizí měny na české koruny. Převodu pak podlehne až agregovaná položka, která se vyplňuje do daňového přiznání. Od 1. ledna 2024 se tento postup umožňuje toliko u několika vybraných cizích měn, které mohou být měnou účetnictví (tj. euro, americký dolar a britská libra).
V souladu se současnou právní úpravou daní z příjmů je daň z příjmů fyzických i právnických osob spravována výlučně v české měně. Poplatníci tedy vypočítají i tvrdí svou daň v korunách českých a správcem daně je tato daň stanovena, evidována i vybírána rovněž v korunách českých. Podle obecné úpravy správy daní v daňovém řádu je možné, aby poplatník uhradil daň z příjmů správci daně v jiné měně než v české, nicméně tato částka v jiné měně bude správci daně připsána na účet v české měně a v české měně bude rovněž evidována na osobním daňovém účtu daňového subjektu.
Z hlediska rozpočtového určení daní z příjmů se jedná o daň sdílenou, tj. daňové výnosy z této daně jsou v poměru stanoveném zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní) (dále jen „zákon o rozpočtovém určení daní“), rozdělovány mezi rozpočty krajů a obcí. Vzhledem k výše uvedenému jsou daňové výnosy z daní z příjmů vždy v české měně, a tudíž i příjem těchto veřejných rozpočtů z titulu přerozdělení daňových výnosů plyne výlučně v české měně.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V návrhu zákona o účetnictví se umožňuje, aby měnou účetnictví účetní jednotky byla jakákoliv cizí měna, pokud je současně její funkční měnou. Navrhovaná úprava zákona o daních z příjmů primárně reflektuje rozšíření okruhu měny účetnictví i pro účely daní z příjmů. Dále pak zavádí speciální režim pro poplatníky, měnou účetnictví je euro. V jejich případě bude správa daně jednodušší, neboť se vyhne potřebě přepočtu výstupů z účetnictví do české měny. Poplatníci, jejichž měnou účetnictví bude euro, tedy budou základ daně i samotnou daň tvrdit v rámci daňového přiznání v eurech, v eurech jim také bude jak daň, tak i případně daňová ztráta stanovena a v eurech ji také budou moci zaplatit, přičemž daň uhrazená v eurech bude na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž evidována v eurech a v eurech bude připsána na bankovní účet správce daně bez nutnosti přepočtu na českou měnu, a tedy bez vzniku kurzových rozdílů.
Důsledkem zavedení tohoto režimu pak bude situace, kdy daňové výnosy z daní z příjmů právnických osob již nebudou pouze v české měně, ale rovněž v eurech. Jelikož z hlediska rozpočtového určení je daň z příjmů daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, znamenalo by to, že i daňový výnos z daně z příjmů v eurech bude rozdělován mezi tyto veřejné rozpočty ve stanoveném poměru. S ohledem na nepříliš účelné a hospodárné dopady takového postupu (obce a kraje by například musely mít povinně zřízeny devizové bankovní účty, přičemž se nelze vyhnout situacím, kdy na ně budou plynout bagatelní částky v cizí měně) se navrhuje úprava zákona o rozpočtovém určení daní směřující k zachování stávajícího stavu, tj. daňové výnosy z daně z příjmů právnických osob budou i nadále mezi rozpočty obcí a krajů přerozdělovány v české měně. Ministerstvo financí, které je v souladu s § 34 odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), oprávněno zprostředkovávat cizoměnové platby ze státního rozpočtu a do něj za účelem efektivního řízení cizoměnové likvidity na centrální úrovni státu, zajistí přepočet daňových výnosů z daní z příjmů právnických osob v eurech na českou měnu a jejich převod na příslušný bankovní účet vedený v české měně tak, by do rozpočtů obcí a krajů plynul vždy stanovený podíl na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech.
1.4.2 Zdaňovací období a období, za které se podává daňové přiznání
Zhodnocení platného právního stavu
Zdaňovací období je podle zákona o daních z příjmů v současném znění upraveno odlišně pro daň z příjmů fyzických osob a pro daň z příjmů právnických osob. Zdaňovacím obdobím daně z příjmů fyzických osob je vždy kalendářní rok. Úprava zdaňovacího období daně z příjmů právnických osob je složitější. Základním pravidlem je, že je jím buď kalendářní rok, nebo hospodářský rok, přičemž hospodářským rokem se rozumí období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích, které začíná jiným měsícem než lednem. Tato úprava vychází z dosavadního zákona o účetnictví, podle kterého se účetní období má shodovat s kalendářním nebo účetním obdobím, tedy úprava v zákoně o daních z příjmů je taková, aby se zdaňovací období shodovalo s účetním obdobím. Dále existují dvě speciální pravidla pro určení zdaňovacího období, kdy je zdaňovací období jinak dlouhé než 12 měsíců. V případě přeměny trvá zdaňovací období od jejího rozhodného dne do konce kalendářního nebo hospodářského roku, ve kterém se přeměna stala účinnou. Dále je zdaňovacím obdobím i účetní období podle dosavadního zákona o účetnictví, pokud je toto účetní období delší než 12 měsíců. I v těchto případech tedy zdaňovací období odpovídá účetnímu období.
V případě daně z příjmů právnických osob existuje vedle zdaňovacího období ještě období, za které se podává daňové přiznání. Obsah tohoto pojmu je obdobný se zdaňovacím obdobím, vždy však jde o období kratší než jeden rok. Jedná se o samostatné období, za které poplatník podává jedno daňové přiznání a které navazuje na jiné zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, a na které takové jiné období navazuje. Hlavní věcnou odlišností oproti zdaňovacímu období je lhůta pro podání daňového přiznání, která vždy činí 3 měsíce, tedy neřídí se obecnou úpravou této lhůty podle daňového řádu a omezená možnost uplatňovat daňové odpisy.
Hlavním důvodem existence pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ je systém uplatňování daňových odpisů, které se v současné době počítají na roční bázi a v případě kratších zdaňovacích období musí být jejich výše regulována. V období, za které se podává přiznání a které není zdaňovacím obdobím, většinou odpisy uplatnit nelze. Výjimkou jsou pouze odpisy vyjadřované s přesností na měsíce či dny (nikoliv na zdaňovací období). Po zavedení stanovení daňových odpisů na měsíční bázi už není nutné tuto problematiku řešit a lze při stanovení zdaňovacího období vycházet z účetního období a termín období, za která se podává daňové přiznání v zákoně o daních z příjmů zcela zrušit. Pokud i tato období budou označeny jako zdaňovací období, přispěje to i k přehlednosti zákona.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
V případě daně z příjmů fyzických osob se nenavrhují žádné změny a zdaňovací období bude i nadále odpovídat kalendářnímu roku.
Zdaňovací období daně z příjmů právnických osob bude nově navázáno na účetní období, a to výslovně, tedy nikoli jako v dosavadní právní úpravě, kde bylo vyjmenováno, jak dlouho trvá zdaňovací období, přičemž až srovnáním s dosavadním zákonem o účetnictví se dovodilo, že se jedná o stejné období. Bude tedy platit základní pravidlo, že poplatník daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou, bude mít takové zdaňovací období, jaké má účetní období. Tato jasná úprava povede ke značnému zjednodušení oproti výše uvedené dosavadní úpravě.
Zvláštní pravidla však musí být stanovena pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou (tedy poplatníci, kteří naplní podmínky uvedené v zákoně o účetnictví pro to, aby nebyly účetní jednotkou). I zde se vychází z obecného pravidla, že jejich zdaňovacím obdobím je období, které by bylo jejich účetním obdobím, kdyby byly účetní jednotkou. K tomu je třeba uvést, že základní účetní období vždy trvá 12 kalendářních měsíců, přičemž účetní jednotka (s některými výjimkami) si může zvolit, od kterého měsíce její účetní období začíná. Pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou, se však tato možnost nepřipouští a stanoví se, že jejich zdaňovací období odpovídá účetnímu období, jako by jej měl vymezeno jako kalendářní rok. To však neznamená, že jeho zdaňovací období vždy odpovídá kalendářnímu roku, protože na zdaňovací období se prostřednictvím odkazu na účetní období aplikují pravidla uvedená v zákoně o účetnictví, která modifikují 12měsíční délku účetního období, zejména zvláštní poslední dny účetního období. Samostatnou kategorii mezi poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou, tvoří poplatníci, kteří sice nejsou účetní jednotkou, ale vedou evidenci zahraničního poplatníka; ti si budou moci zvolit za základní zdaňovací období i jiných 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců než kalendářní rok, a to z důvodu, že pravděpodobně vedou účetnictví v zahraničí a jejich zahraniční účetní a zdaňovací období nemusí odpovídat kalendářnímu roku, proto se jim umožňuje tomu přizpůsobit i zdaňovací období podle zákona o daních z příjmů.
1.4.3 Daňová hodnota aktiv
Zhodnocení platného právního stavu
V současném znění zákona o daních z příjmů neexistuje institut daňové hodnoty. Zákon se zabývá výdaji u jednotlivých aktiv poměrně selektivně, a to způsobem, že se u jejich jednotlivých typů snaží explicitně popsat všechny situace, které u daného aktiva mohou nastat a jejich vlivy do základu daně.
Bohužel postupem času a nárůstem možností, jak lze s majetky nakládat, rostl geometricky i počet různorodých variant. Realitou současného zákona je tedy fakt, že mnoho variant nakládání s majetkem současný zákon pokrývá značně neoptimálně, a to zejména díky kazuistickému uchopení celé problematiky, která je více náchylná k tomu, že finální legislativní a výkladové vyznění není věcně zcela korektní.
Příkladem může být ustanovení § 30 odst. 10, které uvádí situace, v rámci kterých má docházet k přenosu zůstatkové hodnoty majetku (tj. hodnoty pro daňové účely) na nového nabyvatele daného majetku. Z logiky věci by měl tento výčet být identický jako v situacích, kdy k tomuto přenosu dochází i u jiných typů majetku. Nicméně u těchto jiných typů majetku je tento výčet rozdílný (viz § 24 odst. 11, který je na dalších místech doplněn jinými ustanoveními, které však ke stejnosti nevedou).
Současnou úpravu pak dále trápí terminologická nejednotnost a někdy také nevhodnost.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Vzhledem k rozsáhlosti úpravy tvorby výdajů u aktiv by obecně nebylo vhodné do úpravy v návrhu doprovodného zákona k zákonu o účetnictví bez dalšího vstupovat. Nicméně nový zákon o účetnictví a také zákon o oceňování majetku poměrně hluboce upravují způsoby a metody valuace jednotlivých typů majetku, a to jak změnou terminologie, tak taktéž věcně. Dalším prvkem, který do této úvahy vstupuje, je předpoklad možnosti vstupu mezinárodních účetních standardů jakožto základny pro určení daňového základu pro daně z příjmů.
Z těchto důvodů je tedy nezbytné revidovat úpravu oceňování a způsoby uplatňování výdajů u jednotlivých typů aktiv.
V principu existují dva možné přístupy, jak danou problematiku po věcné a legislativní stránce uchopit. Současný model spočívá na pokusu o pečlivou a důslednou specifikaci jednotlivých výdajů u jednotlivých typů aktiv, se kterými současný zákon poté dále pracuje. Druhý přístup pak stojí na tom, že postup tvorby výdajů se u jednotlivých aktiv v principu neliší, tj. jednotlivé postupy lze tedy zobecnit a především algoritmizovat.
Právě druhým přístupem se ubírá návrh zákona. Ten na rozdíl od současné úpravy pracuje se všemi aktivy primárně jednotně a v obecném duchu. Z tohoto důvodu pak dochází i k terminologickému posunu, kdy současné různorodé pojmy relevantní pro jednotlivá aktiva i jednotlivé situace v rámci operací s nimi, např. „pořizovací cena“, „nabývací hodnota“, „zůstatková cena“, „vstupní cena“ atd. se nahrazují konstruktem „daňové hodnoty“, která se pak v různých relevantních situacích upravuje (zvyšuje či snižuje).
Z věcného hlediska tedy návrh nesměřuje ke změně uplatňování výdajů, nicméně díky tomuto novému konstruktu a uchopení dochází k vyhlazení dnešních vad. Nově navrhované pojetí je obecnější a návrh se tím stává kompatibilní i ve vztahu k mezinárodním účetním standardům, kdy valuace aktiv dle těchto účetních postupů přirozeně zapadne do nově navržených obecných pravidel.
V tomto směru tak návrh nesleduje a neidentifikuje významné fiskální dopady.
Navrhuje se tedy zavést institut daňové hodnoty. Daňová hodnota je částka, která je přiřazena každému aktivu (v zákoně o daních z příjmů se nově bude místo pojmu „majetek“ používat pojem „aktivum“ vycházející z účetnictví). Daňová hodnota představuje souhrn výdajů, které je možné v průběhu času v závislosti na používání aktiva uplatnit jako výdaj. Zjednodušeně řečeno, pokud je aktivum nabyto úplatně, tvoří daňovou hodnotu jeho pořizovací cena, a pokud je nabyto bezúplatně, tvoří daňovou hodnotu jeho reálná hodnota při nabytí. Tuto daňovou hodnotu je poté možno uplatnit jako výdaj a to, kdy tomu tak je, záleží na charakteru aktiva. Daňová hodnota se totiž určuje u všech aktiv, tedy jak u daňově odpisovaných, tak ostatních.
Daňovou hodnotu má aktivum po celou dobu, co ho poplatník drží, i když může být nulová. V okamžiku jeho nabytí se určuje jeho prvotní daňová hodnota, jejíž určení vychází z prvotní účetní hodnoty určené podle zákona o účetnictví a provedou se případně určité úpravy na základě toho, co není pro účely daní z příjmů chtěné, aby vstupovalo do daňové hodnoty. Následně dochází ke snižování nebo zvyšování této prvotní daňové hodnoty a již se hovoří o daňové hodnotě obecně.
K uvedenému je nutné dodat, že skutečnost, že je možné v určitém okamžiku uplatnit daňovou hodnotu nebo její část jako výdaj, neznamená automaticky, že jde o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, tedy o výdaj daňově účinný. To, zda jde o takový výdaj, se stejně jako u ostatních výdajů zkoumá na základě § 24 a 25.
Daňová hodnota je tedy svébytným institutem odděleným od účetnictví a pro účely daní z příjmů se vždy používá tato hodnota, nikoli účetní hodnota aktiva. Základ daně sice obecně vychází z výsledku hospodaření z účetnictví, ale vzhledem k výše popsanému fungování daňové hodnoty je třeba pro zjištění základu daně výsledek hospodaření upravit o položky související s uplatňováním účetní hodnoty aktiv a místo nich uplatňovat ve výdajích daňovou hodnotu podle zákona o daních z příjmů.
Právě z důvodu obecnějšího pojetí institutu daňové hodnoty u všech aktiv je tento princip využitelný i pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, kteří uplatní daňovou hodnotu u všech evidovaných aktiv, tedy těch, které využívají pro dosažení příjmů ze samostatné činnosti nebo příjmů z nájmu.
1.4.4 Daňové odpisování
Zhodnocení platného právního stavu
Daňové odpisování podle zákona o daních z příjmů v současném znění znamená uplatňování daňových odpisů jako výdajů. Daňově se odpisuje pouze hmotný majetek, a to, zjednodušeně řečeno, všechny nemovité věci a movité věci se vstupní cenou vyšší než 80 000 Kč. Hmotný majetek je pro účely daňového odpisování rozdělen do šesti odpisových skupin a pro každou skupinu je stanovena minimální doba odpisování, pro první skupinu jsou to 3 roky a pro šestou skupinu 50 let. Odpisován musí být všechen hmotný majetek s výjimkou majetku, který poplatník daně z příjmů fyzických osob nabyl ve zdaňovacím období, ve kterém uplatňuje výdaje procentem nebo má daň rovnu paušální dani. Odpisování však lze přerušit, to znamená, že odpisy po určitou dobu nejsou vůbec určovány (tj. zůstatková cena majetku se nemění), přičemž přerušení nemusí být nijak odůvodněno.
Zákon upravuje dva základní způsoby odpisování, rovnoměrné a zrychlené, a poplatník si u každého majetku může vybrat, který způsob použije. Oba způsoby stanoví pro jednotlivé odpisové skupiny sazby, resp. koeficienty pro odpisování, s jejichž pomocí se spočítá roční odpis daného majetku. Oba způsoby vedou k odepsání majetku za stejně dlouhou dobu, ale při zrychleném odpisování jsou odpisy vyšší na začátku doby odpisování a postupně jejich výše klesá, poplatník tedy může vstupní cenu majetku uplatnit jako výdaj rychleji. Pokud došlo k technickému zhodnocení majetku, jsou stanoveny zvláštní sazby, resp. koeficienty.
Jako speciální způsoby jsou pro taxativně vyjmenované druhy majetku stanoveny tzv. časové a výkonnostní odpisy. Časové odpisy se použijí u hmotného majetku se stanovenou dobou trvání nebo životností a také např. u forem nebo šablon a stanoví se jako podíl vstupní ceny a stanovené doby trvání. Výkonnostní odpisy se určují např. u forem a šablon a stanoví se jako podíl vstupní ceny a stanoveného počtu odlitků nebo výlisků vynásobený počtem odlitků nebo výlisků vyrobených v daném období.
Odpisy se tedy určují jako roční a uplatňují se za zdaňovací období u poplatníka, u kterého byl majetek evidovaný ke konci zdaňovacího období. Pro některé situace je stanovena výjimka a uplatňuje se roční odpis pouze v poloviční výši, např. pokud došlo k ukončení činnosti nebo k rozhodnému dni přeměny, a tedy je zdaňovací období kratší než 12 měsíců.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Navrhuje se výrazné zjednodušení systému daňového odpisování. Daňovým odpisováním se nově rozumí výpočet daňového odpisu, tedy neznamená to automaticky, že je tento daňový odpis výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Odpisují se všechna daňově odpisovaná aktiva (nové označení, ovšem nedochází k podstatným obsahovým změnám oproti dosavadnímu pojmu hmotný majetek), a to po celou dobu, co je poplatník drží, není tedy možné odpisování přerušit. Přerušení odpisování totiž bylo nesystémovým prvkem, který poplatníkům umožňoval účelově ovlivňovat svůj základ daně bez vazby na ekonomickou realitu, kdy bylo možno přerušit odpisování i u majetku, který byl nadále používán, tedy stále byl opotřebováván a klesala jeho hodnota, což je právě to, co mají odpisy vyjadřovat. Skutečnost, zda je možné konkrétní odpis uplatnit jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů, se vyhodnocuje individuálně na základě toho, o jaký jde majetek. Zvyšuje se limitní hranice pro daňové odpisování. Daňově odpisovaným aktivem bude aktivum, jehož daňová hodnota převýší 100 000 Kč.
I nadále budou daňově odpisována především aktiva, která jsou hmotnými věcmi (již se nepoužívá pojem hmotný majetek), ale mění se způsob výpočtu daňových odpisů. Aktiva se již nerozdělují do odpisových skupin, ale jsou stanoveny tři základní doby daňového odpisování, a to 60 měsíců pro všechna movitá aktiva a nemovitá aktiva, jejichž prvotní daňová hodnota nedosahuje 2 000 000 Kč, 360 měsíců pro ostatní nemovitá aktiva a 180 měsíců pro aktivum, které je goodwillem. Uvedené doby jsou minimální, poplatník tedy může aktivum odpisovat i déle, pokud se tak rozhodne. Doba je určena v měsících z důvodu, že i odpisy se určují na měsíční bázi, tedy nikoli již na roční, jako tomu bylo dříve. Odpis určuje vždy ten poplatník, který má dané aktivum na začátku kalendářního měsíce, tedy při převodu či přechodu aktiva mezi poplatníky bude vždy jasné, kdo má odpis za daný měsíc určovat (a případně si uplatnit ve výdajích). Vzhledem k tomu, že měsíc je poměrně krátké období, není již třeba určovat situace, kdy by poplatníkovi náležel odpis jen v poloviční výši, protože i kdyby aktivum nabyl až poslední den v kalendářním měsíci, nedojde uplatněním odpisu za celý kalendářní měsíc k velkému zkreslení. Určování odpisů na měsíční bázi má výhodu také s ohledem na to, že zdaňovací období nemusí vždy trvat 12 kalendářních měsíců, kdy roční odpis neodpovídal zdaňovacímu období. Podle nové úpravy bude ve zdaňovacím období vždy tolik odpisů, kolik v něm končí kalendářních měsíců (pokud poplatník drží aktivum po celé období).
Změna nastává i ve způsobu výpočtu odpisů. Namísto rovnoměrného a zrychleného způsobu se zavádí jen jeden, a to rovnoměrný, ovšem oproti dosavadnímu rovnoměrnému jde opravdu o stejnou výši odpisu po celou dobu, včetně prvního kalendářního měsíce, za který se odpis určuje. Měsíční odpis se spočítá jednoduše tak, že se daňová hodnota aktiva vydělí počtem měsíců, po které má být odpisován. Vedle toho zůstávají zachovány zvláštní způsoby odpisování, tedy časové a výkonnostní odpisování. Dochází k rozšíření možnosti použít výkonnostní odpisování, protože zatímco v dosavadním znění zákona byl taxativní výčet hmotného majetku, u kterého mohlo být použito, nyní zákon obsahuje obecné ustanovení, že jde o aktiva, u kterých je stanoven počet výrobků, které s jeho pomocí budou vyrobeny.
1.4.5 Kompatibilita daní z příjmů a Mezinárodních účetních standardů
Zhodnocení platného právního stavu
V České republice se v současné době stanoví základ daně poplatníků daně z příjmů právnických osob podle českých účetních předpisů (dále jen „CAS“). Na základě evropského práva ovšem existují subjekty, které mají povinnost, popř. možnost volby, sestavovat své roční účetní závěrky nebo konsolidované účetní závěrky podle mezinárodních standardů účetního výkaznictví upravených právem Evropské unie (dále jen „IFRS EU“). Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona o daních z příjmů musí i tito poplatníci vycházet z výsledku hospodaření bez vlivu Mezinárodních účetních standardů. Pro tyto subjekty tedy vyčíslení české daně z příjmů právnických osob znamená převedení výsledku hospodaření sestaveného dle IFRS EU na VH dle CAS a následně jeho transformace na základ daně dle zákona o daních z příjmů. V praxi toto znamená, že poplatníci vedou rozsáhlou mimoúčetní evidenci, která by měla zajišťovat stanovení základu daně, jako by postupovali podle českých účetních předpisů. Tím dochází nejen k růstu administrativních nákladů, a to jak u poplatníků, tak u správce daně, ale při převodu vzniká též prostor pro subjektivní rozhodování lidského faktoru, a tedy i místo k ovlivnění budoucí hodnoty daně. Zároveň je pro správce daně extrémně obtížné výše popsané převody, které nejsou být nijak standardizované, zkontrolovat.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Vzhledem k tomu, že většina subjektů, které IFRS EU povinně používají, působí v mezinárodním měřítku, je pro ně současná situace nevyhovující, a pokud by bylo možné stanovit základ daně z VH zjištěného právě dle IFRS EU, mohlo by to pozitivně působit i na zvýšení konkurenceschopnosti České republiky v mezinárodním měřítku, neboť by patřila mezi vybranou skupinu států, které tuto možnost již nyní poskytují. Případné zjednodušení procesu stanovení základu daně z příjmů právnických osob by s sebou přineslo snížení nákladů korporací a pomohlo by vytvořit atraktivní prostředí pro zahraniční investory a přilákat nové investice. Umožněním používání IFRS EU pro stanovení základu daně by České republice napomohlo ke zlepšení podnikatelského prostředí.
Z těchto důvodů se navrhuje, aby bylo možné výsledek hospodaření dle IFRS transformovat do základu daně, resp. primárně z výsledku hospodaření dle IFRS vycházet s tím, že daňový zákon by eliminoval pouze takové položky, které pro tvorbu základu daně nejsou vhodné.
V této souvislosti existují v principu dva druhy rozdílů mezi IFRS a CAS:
1) trvalé rozdíly, tj. rozdíly, které vedou k trvale rozdílnému výsledku hospodaření oproti CAS; jejich vliv na základ daně bude vylučován;
2) časové rozdíly, tj. rozdíly způsobené jiným časovým zachycením ekonomické reality (tj. určitý výkon/náklad se díky tomuto projevuje ve výsledku hospodaření dříve či později než dle CAS); tyto položky budou vylučovány pouze v situacích, kdy je taková akceptace časového rozlišení nevhodná (přespříliš volatilní či vystavená vysoké míře subjektivního posouzení)
Jako prevence proti jednorázovému výkyvu daňové povinnosti jsou pak dále konstruovány speciální přechodná ustanovení pro zajištění hladkého přechodu na nový systém s minimalizací případných výkyvů v dosahovaném inkasu.
1.4.6 Poplatníci daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou účetními jednotkami
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době existuje v rámci zdanění příjmů fyzických osob několik režimů, kterými je možné stanovovat základ daně. Jde o akruální režim, který vychází z účetnictví, pokud tento subjekt vede účetnictví, hotovostní model, tj. základ daně stanovený na základě cash-flow, režim s využitím paušálních výdajů a nakonec paušální daň.
Mezi těmito režimy je možné průběžně přecházet (resp. platí, že od určité hladiny obratu je poplatník povinen vést účetnictví, tj. v této situaci možnost volby přechodu do režimu hotovostního účtování neexistuje, obdobně to platí pro režim paušální daně, který je však omezen horní hranicí příjmů). Možnost přechodů vytváří jednak potřebu poměrně velkého počtu přechodových ustanovení a zadruhé dodatečně zvyšuje entropii systému zdanění fyzických osob, což vede k méně transparentnímu a více administrativně náročnému systému jako celku.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Návrh zákona o účetnictví pak zejména odstraňuje obecnou povinnost fyzických osob vést účetnictví (tj. fyzické osoby budou do budoucna vést účetnictví čistě na dobrovolné bázi). Předpokládá se tedy, že počet fyzických osob, které účetnictví vedou, bude klesat.
Na tento aspekt navazuje řešení v rámci daní z příjmů, které již nepředpokládá zachování režimu pro účtující poplatníky, tj. z výše uvedených 4 režimů bude moci být 1 režim zrušen, tj. celkově toto povede ke zjednodušení správy daně z příjmů fyzických osob.
Tj. i v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou účetními jednotkami, se bude vycházet pro určení základu daně primárně z cash-flow. Formálně bude na tyto poplatníky platit povinnost vést „daňovou evidenci“, nicméně s ohledem na to, že účetnictví je komplexní systém, který eviduje také i cash-flow operace, bude tato povinnost implicitně splněna právě prostřednictvím vedení účetnictví, kde jsou pohyby cash-flow, tedy v principu i příjmů a výdajů, zaznamenány.
1.4.7 Veřejně prospěšní poplatníci – „klíčování“ výdajů
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době jsou neziskové organizace za svou nepodnikatelskou činnosti povinny tzv. „klíčovat výdaje“ dle svých druhů činností a i jednotlivých činností. Konkrétně je obsahem této povinnosti to, aby za každou svou činnost stanovily tyto subjekty hypotetický základ daně (poměřily příjmy a výdaje) a v případě kladného výsledku tento výsledek zahrnuly do celkového základu daně. Největší problém v této souvislosti spočívá ve výdajích, které jsou společné pro vícero činností (např. nájem prostor, který je využíván pro vícero aktivit, energie, platy zaměstnanců atd.), přičemž přesná kalkulace vyžaduje zpravidla poměrně velké úsilí.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pro účely odstranění/redukce administrativního břemene došlo k důslednému přezkumu potřeby tohoto způsobu klíčování výdajů. V tomto směru bylo shledáno, že nezbytnost dělení výdajů je konstatováno jen v případě oddělení podnikatelské a nepodnikatelské činnosti a dále v rámci nepodnikatelské činnosti oddělení těch činností, kde je členům či osobám jinak spřízněným se spolkem poskytována nějaká výhoda oproti osobám nespřízněným (levnější vstupné, apod.). Z těchto důvodů tedy dochází k zúžení povinnosti klíčování výdajů a tím i redukci administrativní zátěže.
1.4.8 Veřejně prospěšní poplatníci – administrativní osvobození
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době je součástí zákona o daních z příjmů odpočet pro veřejně prospěšné poplatník (ustanovení § 20 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Tento odpočet činí 30 % základu daně, případně částku 300 000 Kč. Právě fixní částka odpočtu 300 000 Kč způsobuje, že drtivá většina neziskových subjektů, kteří by jinak z určité činnosti dosahovaly pozitivního základu daně, má základ daně ve výši 0 Kč. Proces uplatnění odpočtu se však pojí s nutností podat daňové přiznání. V kombinaci s tím, že u neziskových organizací je a i po novu (byť zjednodušeně) bude nutné aplikovat tzv. „klíčování výdajů“, vyvolává nutnost podání daňového přiznání nemalé administrativní výdaje.
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Pro prevenci administrativní zátěže se navrhuje vedle stávajícího odpočtu zavést administrativní osvobození příjmů pro okruh subjektů, kteří dnes využívají odpočet dle § 20 odst. 7. Významově toto doplnění má za následek, že poplatník, který bude svými příjmy pod limitem tohoto osvobození, nebude muset podávat daňové přiznání. Obecně totiž z právní úpravy zdanění příjmů platí, že neziskové subjekty, které mají toliko příjmy od daně osvobozené či vyňaté ze základu daně nejsou povinovány podáním daňového přiznání.
Výše tohoto administrativního osvobození se navrhuje ve výši 300 000 Kč, tj. recipienty této změny jsou primárně malé neziskové organizace.
1.4.9 Zavedení struktury zákona o daních z příjmů
Zhodnocení platného právního stavu
V současné době je zákon o daních z příjmů strukturován jen velmi málo. Zákon na mnoha místech operuje s velmi dlouhými paragrafy (často čítajícími i několik stran textu), čím, že se snižuje možnost jednotlivá témata oddělovat a strukturovat např. prostřednictvím nadpisů paragrafů. Dále je problematické, že ač jde o poměrně rozsáhlý předpis, tak vnitřní struktura zákona je v současné době členěna pouze prostřednictvím „částí“, tj. zákon nevyužívá dělení na hlavy, díly, oddíly či pododdíly, tím nevyužívá potenciálu, který pro snazší pochopení legislativního textu může toto členění přinést. Do velké míry je pak limitována i možnost využívat strukturálního výkladu zákona.
Současné členění pracuje s následujícími částmi:
· § 1 – bez názvu
· Část první – Daň z příjmů fyzických osob
· Část druhá – Daň z příjmů právnických osob
· Část třetí – Společná ustanovení
· Část čtvrtá – Zvláštní ustanovení pro vybírání daně z příjmů
· Část pátá – Registrace
· Část šestá – Pravomoci vlády a Ministerstva financí.
· Část sedmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a vysvětlení její nezbytnosti
Aby bylo možné zákon jako celek zpřehlednit, je nutné, aby změněná či nově vložená ustanovení respektovala moderní způsoby psaní legislativy, kdy namísto rozsáhlých paragrafů s mnoha obsáhlými odstavci byla nově vkládaná ustanovení tvořena paragrafy s omezeným počtem odstavců (ideálně dvěma, nejvýše však šesti). Přičemž každý odstavec bude vybaven nadpisem, který spíše než aby byl pokusem o přesné a prestižní vystižení obsahu právní normy, bude návodným heslem, který konzumentovi legislativního textu umožní, aby si udělal hned v úvodu obrázek ohledně obsahu takto uvozené právní normy. Obecně pak platí, že čím budou jednotlivé paragrafy stručnější, tím větší možnost pro použití nadpisů, jakožto orientačních „klíčových slov“ je. Byť výsledkem je relativně vyšší počet paragrafů zákona, tak samotný normativní text se v zásadě neprodlužuje (relativní zvýšení celkového počtu znaků zákona je dáno především nárůstem počtu nadpisů, jakožto orientačních prvků).
Existence vyššího počtu paragrafů, které zákon legislativně fragmentují, pak umožňuje více využít potenciálu, který dává dělení do částí, hlav, oddílů atd., tj. vytvoření vnitřní hierarchie zákona. To jednoznačně zvýší jeho čtivost a umožní lepší orientaci v něm i pro uživatele, kteří nejsou primárními specialisty na problematiku daně z příjmů.
Realizace vnitřní hierarchie dává smysl zejm. tam, kde dochází k obsáhlejším změnám legislativního textu a došlo k výše uvedenému uspořádání do kratších paragrafů vybavených nadpisy. Zde se realizuje toto dělení a struktura do co největší hloubky.
Aby to bylo přibližně možné, je však v některých případech nutné podřadit pod strukturální prvek zákona (typicky pod určitou hlavu) i části, u kterých jsou změny relativně konzervativní či žádné (např. určitá procesní ustanovení atd.). V těchto případech je volena cesta, že se daná hlava nebo i stávající část, již vnitřně do větší míry podrobnost neštěpí. Úzce to souvisí s tím, že např. v kontextu procesních ustanovení – která si v budoucnu zaslouží komplexnější pojetí (v souvislosti s individualizací či JIM) je racionálnější tyto části uspořádat a strukturovat až v momentu, kdy samotná ustanovení budou transformována do kratších a přehlednějších paragrafů, jinými slovy není ambicí realizovat změny tam, kde je zřejmé, že si daná část zákona vyžádá nějakou výraznější korekci či změnu konceptu (ať již věcného či jen legislativního) v budoucnu.
Z těchto důvodů se navrhuje, aby v rámci návrhu byl zákon transformován do následující struktury:
· Část první – Daň z příjmů fyzických osob
· Část druhá – Daň z příjmů právnických osob
· Část třetí – Společná ustanovení
· Hlava I Obecná společná ustanovení (§ 21b až 22)
· Hlava II Určování základu daně (§ 23)
· Hlava III Společný systém zdanění při převodu obchodního závodu, výměně podílů, fúzi a rozdělení (§§ 23a až 23d)
· Hlava IV Opatření proti vyhýbání se daňové povinnosti (§ 23e až 23h)
· Hlava V Zvláštní ustanovení o kursových rozdílech (§ 23i a 23j)
· Hlava VI Výdaje související s evidovanými aktivy (§ 23k až 23zk)
· Díl 1 Vymezení aktiv a dluhů (§ 23k a 23l)
· Díl 2 Daňová hodnota (§ § 23m až 23r)
· Oddíl 1 – Daňová hodnota aktiva (§ 23m až 23p)
· Oddíl 2 – Daňová hodnota dluhu (§ 23q a 23r)
· Díl 3 Časové rozlišení výdajů souvisejících s evidovaným aktivem (§ 23s až 23x)
· Díl 4 Dodatečné zhodnocení a následný pořizovací výdaj (§ 23y a 23z)
· Díl 5 Zvláštní ustanovení o daňové hodnotě některých evidovaných aktiv (§ 23za až 23zj)
· Díl 6 Daňová hodnota při změně hospodaření bez přecenění (§ 23zk)
· Hlava VII Výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§ 24 až 25)
· Hlava VIII Daňové odpisování (§ 26 až 30g)
· Hlava IX Zvláštní ustanovení o pachtu obchodního závodu (§ 32b)
· Hlava X Položky odčitatelné od základu daně (§ 34 až 34h)
· Hlava XI Slevy na dani a daňové zvýhodnění (§ 35 až 35d)
· Hlava XII Ostatní společná ustanovení (§ 36 až 38fa)
· Část čtvrtá – Zvláštní ustanovení pro vybírání daně z příjmů
· Část pátá – Registrace
· Část šestá – Pravomoci vlády a Ministerstva financí
· Část sedmá – Přechodná a závěrečná ustanovení
2. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem
Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá, že:
1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.
2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné, vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Ústavní přezkum daní, poplatků a peněžitých sankcí zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. Pl. ÚS 22/92).
4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiná peněžitá sankce případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí), nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání).
Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu, vztahující se k této problematice.
Ke koncepci návrhu zákona, tj. spojení novel daňových zákonů do jednoho návrhu, lze uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 uvedl, že „praxe, kdy jedním zákonem je současně novelizováno několik různých zákonů, je v legislativní praxi relativně častá. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že tato praxe je v zásadě ústavně konformní, leč pouze tehdy, jestliže novelizované zákony vzájemně meritorně souvisí. Naopak za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami legislativního procesu, je nutno označit situaci, kdy jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“. K tomu je třeba doplnit, že ústavně konformním byl shledán i zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kde meritorní souvislost zákonů spočívala ve snaze o stabilizaci veřejných rozpočtů. S ohledem na uvedené není možné mít výhrady k protiústavnosti navrženého řešení z hlediska spojení novel do jednoho souboru.
3. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii
Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Navrhovaná právní úprava neprovádí implementaci žádného předpisu Evropské unie do právního řádu České republiky, avšak dotýká se následujících předpisů Evropské unie:
z oblasti daní:
· Směrnice Rady 2011/96/EU ze dne 30. listopadu 2011 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (přepracované znění), ve znění směrnice Rady 2013/13/EU, směrnice Rady 2014/86/EU a směrnice Rady 2015/121/EU,
· Směrnice Rady 2003/49/ES ze dne 3. června 2003 o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států, ve znění směrnice Rady 2004/66/ES, směrnice Rady 2004/76/ES, směrnice Rady 2006/98/ES a směrnice Rady 2013/13/EU,
· Směrnice Rady 2009/133/ES ze dne 19. října 2009 o společném systému zdanění při fúzích, rozděleních, částečných rozděleních, převodech aktiv a výměně akcií týkajících se společností z různých členských států a při přemístění sídla evropské společnosti nebo evropské družstevní společnosti mezi členskými státy, ve znění směrnice Rady 2013/13/EU,
· Směrnice Rady (EU) 2016/1164 ze dne 12. července 2016, kterou se stanoví pravidla proti praktikám vyhýbání se daňovým povinnostem, které mají přímý vliv na fungování vnitřního trhu, ve znění směrnice Rady 2017/952/EU.
z oblasti účetnictví a auditu:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014 ze dne 16. dubna 2014 o specifických požadavcích na povinný audit subjektů veřejného zájmu a o zrušení rozhodnutí Komise 2005/909/ES,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/56/EU ze dne 16. dubna 2014, kterou se mění směrnice 2006/43/ES o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2101 ze dne 24. listopadu 2021, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, pokud jde o zveřejňování informací o dani z příjmů některými podniky a pobočkami,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022, kterou se mění nařízení (EU) č. 537/2014, směrnice 2004/109/ES, směrnice 2006/43/ES a směrnice 2013/34/EU, pokud jde o podávání zpráv podniků o udržitelnosti,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/46/ES ze dne 14. června 2006, kterou se mění směrnice Rady 78/660/EHS o ročních účetních závěrkách některých forem společností, 83/349/EHS o konsolidovaných účetních závěrkách, 86/635/EHS o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách bank a ostatních finančních institucí a 91/674/EHS o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách pojišťoven,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS,
z oblasti finančních trhů:
· Směrnice Rady 89/117/EHS ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/2366, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/843, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/878, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/2034, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/338 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2864,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/878 ze dne 20. května 2019, kterou se mění směrnice 2013/36/EU, pokud jde o osvobozené subjekty, finanční holdingové společnosti, smíšené finanční holdingové společnosti, odměňování, opatření a pravomoci v oblasti dohledu a opatření na zachování kapitálu, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2021/338,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejímu výkonu (Solventnost II), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/23/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/23/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/58/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/51/EU, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/2341, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2017/2402, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/843, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/2177 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2023/2864,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/50/EU ze dne 22. října 2013, kterou se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/109/ES o harmonizaci požadavků na průhlednost týkajících se informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/71/ES o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování a směrnice Komise 2007/14/ES, kterou se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením směrnice 2004/109/ES,
z oblasti dopravy:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1055 ze dne 15. července 2020, kterým se mění nařízení (ES) č. 1071/2009, (ES) č. 1072/2009 a (EU) č. 1024/2012 za účelem jejich přizpůsobení vývoji v odvětví silniční dopravy,
· Směrnice Rady 96/67/ES ze dne 15. října 1996 o přístupu na trh odbavovacích služeb na letištích Společenství, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/12/ES ze dne 11. března 2009 o letištních poplatcích,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury,
z oblasti kultury:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu,
z oblasti místního rozvoje:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/81/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2172 ze dne 24. listopadu 2015, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/2366, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1827, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU), nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1951 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2497,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/25/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2171, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/2364 , nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1829, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2021/1953 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/2496,
z oblasti průmyslu:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace,
z oblasti občanského práva:
· Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE),
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností (kodifikované znění), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1151, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2121 a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/23,
· Směrnice Rady ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/63/ES ze dne 13. listopadu 2007, kterou se mění směrnice Rady 78/855/EHS a 82/891/EHS, pokud jde o požadavek na zprávu nezávislého znalce v případě fúze nebo rozdělení akciových společností,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/95/EU ze dne 22. října 2014, kterou se mění směrnice 2013/34/EU, pokud jde o uvádění nefinančních informací a informací týkajících se rozmanitosti některými velkými podniky a skupinami,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2370 ze dne 14. prosince 2016, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2121 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění směrnice (EU) 2017/1132, pokud jde o přeshraniční přemístění sídla, fúze a rozdělení,
z oblasti zdravotnictví:
· Směrnice Rady 2011/85/EU ze dne 8. listopadu 2011 o požadavcích na rozpočtové rámce členských států o požadavcích na rozpočtové rámce členských států,
z oblasti zemědělství:
· Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429 ze dne 9. března 2016 o nákazách zvířat a o změně a zrušení některých aktů v oblasti zdraví zvířat („právní rámec pro zdraví zvířat“), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/625 a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1629,
z oblasti životního prostředí:
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006, o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/12/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/103/ES, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/56/EU a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/849,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2018/849 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2024/884,
· Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/851 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2008/98/ES o odpadech.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a dále s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva.
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem.
4.1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto úmluvou hned v několika oblastech.
4.1.1 Právo na spravedlivý proces
Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích.
Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům článku 6, ale i k článku 7 Úmluvy nebo k článku 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v článku 6 Úmluvy.
Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.
Uložení trestu na základě zákona
Soud z článku 7 Úmluvy dovodil, že protiprávní jednání a tresty za ně stanovené musí být zákonem jasně definovány. Tato podmínka je splněna, pokud má obviněný možnost se z textu příslušného ustanovení, případně z výkladu, který k němu podaly soudy, eventuálně po vyhledání odborné právní rady dozvědět, jaká konání a jaká opomenutí zakládají jeho trestní odpovědnost a jaký trest mu z toho důvodu hrozí, třebaže s ohledem na obecnou povahu zákonů nemohou být jejich znění absolutně přesná a vždy bude existovat určitý prostor pro soudní výklad (viz např. Rohlena proti České republice, č. 59552/08, rozsudek velkého senátu ze dne 27. ledna 2015, obecné zásady shrnuté v § 50). Návrh zákona dílčím způsobem zasahuje do úpravy sankcí v daňových a celních předpisech. Na tyto sankce mimo jiné dopadají povinnosti vyplývající z článku 7 Úmluvy, který stanoví zásadu nulla poena sine lege. Část navrhovaných změn pouze zpřesňuje úpravu uvedených sankcí tak, aby byly eliminovány případné výkladové nejasnosti, čímž tato úprava naplňuje zásadu nullum crimen sine lege certa. Lze tedy shrnout, že navržená úprava dílčích změn v oblasti sankcí naplňuje požadavek předvídatelnosti.
4.1.2 Ochrana majetku
Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii dále vyplývá, že článek 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.
Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který je v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.
· Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno v bodu 3. Z hlediska Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice).
· Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou dnes upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.
· Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu) byla v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice), kde byla jejich předvídatelnost potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.
· Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně představují primárně řádné opravné prostředky, tedy odvolání popř. rozklad podle ustanovení § 109 a násl. daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 261 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu, upravených v § 117 a násl. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Teprve tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.
Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Cíle návrhu zákona jsou podrobně popsány v této důvodové zprávě (viz zejména bod 2 a zvláštní část důvodové zprávy), přičemž z tohoto popisu vyplývá i jejich legitimní charakter.
Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz Mikrotechna, s. r. o., proti České republice, nebo ORION Břeclav, s. r. o., proti České republice). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz bod 3). S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.
4.1.3 Zákaz diskriminace
Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Z hlediska navrhované právní úpravy lze konstatovat, že návrh žádné neoprávněné nerovné zacházení s daňovými subjekty nezakládá.
4.1.4 Celkové zhodnocení navržené právní úpravy
V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze konstatovat, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou.
4.2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje
· v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem,
· v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví,
· v článku 14 a 15 právo na spravedlivý proces v trestních věcech,
· v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a
· v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů.
Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace dle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v části 6.1.5. však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.
4.3 Mezinárodní smlouvy o spolupráci při správě daní
Návrh zákona je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Pokud jde o oblast mezinárodní spolupráce při správě daní, je Česká republika stranou Úmluvy o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech, která byla ve Sbírce mezinárodních smluv publikována pod č. 2/2014 Sb. m. s., a je pro Českou republiku platná od 1. února 2014. Česká republika má dále uzavřeno 13 bilaterálních smluv o výměně informací v daňových záležitostech (tzv. smlouvy TIEA). Co se týče jejich obsahu, je každá taková bilaterální smlouva individualizovaná. Přesné podmínky a postupy výměny informací podle těchto smluv se mohou lišit, ale jejich úprava vychází z modelové úpravy Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).
Navrhovaná právní úprava se žádným způsobem nedotýká mezinárodní spolupráce podle těchto smluv, a proto je s nimi plně slučitelná.
4.4 Celkové zhodnocení slučitelnosti
Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
5. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy
V této kapitole je uveden předpokládaný hospodářský a finanční dopad u opatření nezanedbatelného finančního dopadu navrhovaných v dotčených zákonech včetně dopadů na daňové subjekty a správce daně, jakožto hlavní adresáty navrhovaných změn právních úprav. Cíle, a tedy i dopady navrhovaných změn, jsou především kvalitativní – zvyšují efektivnost správy daní (jedná se zejména o snižování administrativní zátěže a zjednodušování procesů) a zjednodušují postup stanovení základu daně u poplatníků. Většina změn obsažených v návrhu zákona tedy nemá významný hospodářský a finanční dopad. Některá opatření, a to zejména v oblasti daňových odpisů a stanovení základu daně dle mezinárodních účetních standardů, však může mít vliv na časové rozdělení inkasa daně z příjmů. V těchto případech jde tedy o jiné rozložení v čase, kdy v souvislosti se zavedením nové úpravy budou v základu daně některé příjmy a výdaje uplatněny v jiném zdaňovacím období než podle stávajících předpisů. V přechodném období tak dojde k dočasnému snížení inkasa daně z příjmů.
Celkové dopady návrhu zákona na veřejné rozpočty a na státní rozpočet v akruální metodice (v mld. Kč):
Rok
Dopad na veřejné rozpočty
Dopad na státní rozpočet
1. rok
-0,4
-0,3
2. rok
-0,9
-0,6
3. rok
-1,3
-0,9
4. rok
-3,4
-2,3
Poznámka: Celkové dopady návrhu zákona na státní rozpočet jsou kvantifikovány na základě rozpočtového určení daní dle platného k 1. lednu 2024 pro roky 2025 a následující.
6. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Návrh zákona nemá dopady na specifické skupiny obyvatel, na ochranu práv dětí ani na životní prostředí.
7. Zhodnocení dopadu navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (DPIA)
7.1 Obecně k ochraně soukromí a osobních údajů při správě daní
Návrh zákona nemění rozsah a účel zpracování osobních údajů. Níže uvedené posouzení cílí na oblast správy daní, neboť nejrozsáhlejší změny předkládaného návrhu změnového zákona se dotýkají především oblasti daní.
7.2 Účel zpracování osobních údajů
Podle ustanovení § 9 odst. 3 daňového řádu může správce daně zpracovávat osobní údaje a jiné údaje, jsou-li potřebné pro správu daní, a to jen v rozsahu, který je nezbytný pro dosažení cíle správy daní. Při zpracování osobních údajů správcem daně se rovněž uplatní obecné záruky ochrany osobních údajů, které jsou již obsažené v daňovém řádu (viz § 59a).
7.3 Kategorie zpracovávaných osobních údajů
V souvislosti s návrhem zákona se obecně nemění kategorie zpracovávaných osobních údajů.
7.4 Způsob zpracování osobních údajů
Osobní údaje jsou správcem daně zpracovávány v analogové i digitální podobě. Konkrétní podobu zpracovávání nicméně návrh zákona správci daně nestanovuje a správce daně se v tomto ohledu řídí obecnou právní úpravou podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 529/2006 Sb., o požadavcích na strukturu a obsah informační koncepce a provozní dokumentace a o požadavcích na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (vyhláška o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy). Na způsobu zpracování osobních údajů návrh zákona v dané oblasti nic nemění.
7.5 Veřejnost zpracování
Při správě daně se uplatňuje zásada neveřejnosti (§ 9 odst. 1 daňového řádu), která má svůj odraz v povinnosti osob zúčastněných na správě daní a úředních osob zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly. Osobní údaje shromažďované nebudou zpracovávány veřejně.
7.6 Lhůty pro uchování osobních údajů
Návrh nemění lhůty pro uchování osobních údajů, resp. nemění obecnou úpravu daňového řádu pro oblast správy daní, která tyto lhůty explicitně nestanoví, ale spojuje dobu uchování osobních údajů s jejich potřebností pro účely správy daní.
7.7 Oprávnění subjektu údajů
Práva subjektů údajů vztahující se ke zpracovávaným osobním údajům uvedená v čl. 15 až 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) nejsou návrhem zákona omezena.
7.8 Posouzení nebezpečí neoprávněného přístupu k osobním údajům
Správce daně je povinen přijmout opatření, aby nedošlo k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům nebo neoprávněnému zpracování.
7.9 Záruky ochrany osobních údajů
7.9.1 Prevence zneužití osobních údajů
Obecně se ochrana osobních údajů řídí právní úpravou obecného nařízení o ochraně osobních údajů a souvisejících právních předpisů, např. zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 529/2006 Sb., o požadavcích na strukturu a obsah informační koncepce a provozní dokumentace a o požadavcích na řízení bezpečnosti a kvality informačních systémů veřejné správy (vyhláška o dlouhodobém řízení informačních systémů veřejné správy). Prostřednictvím naplnění požadavků těchto předpisů je zejména zajištěno, aby se získanými údaji nakládaly toliko úřední osoby, které vykonávají předmětné úkoly (zejména sledování které osoby a v jakém rozsahu s údaji nakládají).
Další úroveň garancí práv subjektu údajů představuje skutečnost, že zpracování osobních údajů správcem daně podléhá dozorové kompetenci Úřadu pro ochranu osobních údajů, vůči němuž je v tomto rozsahu prolomena daňová mlčenlivost (§ 53 odst. 1 písm. g) daňového řádu).
Skutečnost, že daný údaj je potřebný pro výkon dané působnosti (plnění konkrétního úkolu), je přezkoumatelná prostřednictvím příslušného spisu a prostřednictvím interních postupů správců daně, které podléhají kontrolním mechanismům v souladu s právní úpravou ochrany osobních údajů.
K osobním údajům jsou oprávněny přistupovat pouze osoby oprávněné k jejich zpracování na základě organizačního řádu (organizační struktury) jednotlivých povinných osob.
Návrh nezavádí nové mechanismy prevence zneužití osobních údajů.
7.9.2 Sankce za zneužití osobních údajů
Návrh zákon nezavádí nové sankce.
7.10 Závěr
Navrhovaná právní úprava nemění parametry zacházení s osobními údaji a jejich ochrany. Jde o přiměřené a relevantní zpracování osobních údajů omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány. Právní úprava s sebou nenese jiné dopady na soukromí dotčených ani jiných osob.
8. Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA)
Na základě provedené analýzy navrhované regulace z hlediska identifikace korupčních rizik a jejich eliminace lze podle jednotlivých kritérií uvést následující.
Níže uvedené posouzení cílí na oblast správy daní, neboť nejrozsáhlejší změny předkládaného návrhu změnového zákona se dotýkají především oblasti daní.
8.1 Přiměřenost
Pokud jde o rozsah působnosti správního orgánu, je rozhodující jak zákonný okruh působností jako takový, tak míra diskrece, kterou zákon při výkonu jednotlivých působností správnímu orgánu umožňuje, resp. jakou míru diskrece zákon předpokládá. Jakýkoli normativní text zakotvující určitou míru diskrece sám o sobě představuje potenciální korupční riziko. Proto se při přípravě takového ustanovení vždy poměřuje nutnost zavedení takové diskrece daného orgánu s mírou zásahu do individuální sféry subjektu, o jehož právech a povinnostech by se v rámci této diskrece rozhodovalo. Navržená právní úprava mění kompetence správních orgánů pouze způsobem, který zpřesňuje rozsah kompetencí stávajících, anebo zavádí kompetenci novou, a to pouze v rozsahu nezbytném pro úpravu vztahů, které mají být právní úpravou nově regulovány, přičemž míra diskrece je vzhledem k vymezení povinností minimální.
8.2 Standardnost
Z hlediska standardnosti lze uvést, že navržené změny napříč různými zákony provádějí dílčí a technické změny, jejichž prostřednictvím dochází zejména k reformulaci textu v zájmu lepší přehlednosti, nového systematického uspořádání a komplexního řešení dané problematiky. Standardizace a zpřehlednění úprav je proto jedním z cílů návrhu zákona. Významnější výše popsané změny jsou založeny na standardním odůvodnění, a to rovněž s využitím hodnocení dopadů regulace.
8.3 Efektivita
Návrh zákona vychází z praktických poznatků aplikační praxe, a proto lze očekávat, že dojde k efektivní implementaci právních norem obsažených v tomto návrhu. Z hlediska efektivity lze k předložené úpravě rovněž uvést, že k uložení i k vynucování splnění povinnosti při správě daní je věcně a místně příslušný správce daně. Správce daně obvykle disponuje podklady pro vydání daného rozhodnutí, ale i potřebnými odbornými znalostmi, čímž je zaručena efektivní implementace dané regulace i její efektivní kontrola, případně vynucování. Nástroje kontroly a vynucování jsou v oblasti správy daní upraveny jako obecné instituty daňového řádu.
8.4 Odpovědnost
Zvolená právní úprava vždy jasně reflektuje požadavek čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož musí být působnost správního orgánu stanovena zákonem. Odpovědnou osobou na straně správce daně, resp. jiného správního orgánu je v daňovém řízení vždy úřední osoba. Určení konkrétní úřední osoby je prováděno na základě vnitřních předpisů, resp. organizačního uspořádání konkrétního správního orgánu, přičemž popis své organizační struktury je správní orgán povinen zveřejnit na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Totožnost konkrétní úřední osoby je přitom seznatelná zákonem předvídaným postupem (srov. § 12 odst. 4 daňového řádu); úřední osoba je povinna se při výkonu působnosti správního orgánu prokazovat příslušným služebním průkazem. Totožnost oprávněné úřední osoby je zpravidla dána též jedinečnou identifikací v informačním systému, do něhož se oprávněná úřední osoba přihlašuje svým uživatelským jménem a heslem, které je třeba v pravidelných intervalech obměňovat.
8.5 Opravné prostředky
Z hlediska opravných prostředků existuje možnost účinné obrany proti nesprávnému postupu správce daně v první řadě v podobě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, resp. rozklad (srov. § 109 a násl. daňového řádu). V souladu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu má správce daně povinnost v rozhodnutí uvést poučení, zda je možné proti rozhodnutí podat zejména odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, spolu s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. Neúplné, nesprávné nebo chybějící poučení je spojeno s důsledky pro bono daného subjektu uvedenými v § 110 odst. 1 daňového řádu. Existuje také možnost užití mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu (srov. § 117 a násl. daňového řádu). Vedle opravných prostředků daňový řád připouští rovněž jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu), podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu).
8.6 Kontrolní mechanismy
Oblast daňového práva se pohybuje v procesním režimu daňového řádu, jenž obsahuje úpravu kontroly a přezkumu přijatých rozhodnutí.
Soustavy orgánů vykonávajících správu daní současně disponují interním systémem kontroly v rámci hierarchie nadřízenosti a podřízenosti včetně navazujícího systému personální odpovědnosti. V případě vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu je s odpovědností konkrétní úřední osoby spojena eventuální povinnost regresní náhrady škody, za níž v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu odpovídá stát.
Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti. Informace o poměrech daňových subjektů jsou tak chráněny povinností mlčenlivosti, a nemohou být zpřístupněny veřejnosti. Tím ovšem nemůže být dotčeno právo samotného daňového subjektu na informace o něm soustřeďované. Toto právo je realizováno prostřednictvím nahlížení do spisu a osobních daňových účtů. Získání informací je daňovým subjektům umožněno také prostřednictvím daňové informační schránky podle § 69 daňového řádu.
Navrhovanou právní úpravou nejsou zaváděny nové represivní nástroje zaměřené na eliminaci korupčních rizik.
Vedle obecného trestněprávního protikorupčního rámce lze blíže připomenout aspekty protikorupčního rámce spojené se státní službou. Účinná jsou také opatření daňového práva. Při správě daní se uplatňuje zásada neveřejnosti a daňové mlčenlivosti. Další represivní sankce jsou stanoveny trestním zákoníkem v případě, že jednání konkrétní úřední osoby nebo skupiny úředních osob naplní podstatu trestného činu, například trestný čin přijetí úplatku.
8.7 Transparentnost
Z hlediska transparentnosti a otevřenosti dat lze konstatovat, že navrhovaná úprava nemá vliv na dostupnost informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
9. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu ve smyslu usnesení vlády č. 343/D z roku 2015.
10. Zhodnocení dopadů na rodiny
Návrh zákona nemá dopad do uvedené oblasti.
11. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh zákona nemá dopad do uvedené oblasti.
12. Zhodnocení souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy (DPL)
V rámci této kapitoly je zhodnocen soulad navrhovaného právního předpisu s hlavními deseti zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy.
12.1 Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)
Návrh zákona nemá sám o sobě vliv na digitální služby.
12.2 Maximální opakovatelnost a znovu použitelnost údajů a služeb (princip only once)
Změny v daňové oblasti nezavádějí povinnost sdělovat správci daně skutečnosti, které má již k dispozici.
12.3 Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)
Tato zásada není jednotlivými návrhy částí zákona upravována, stávající právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravující tuto problematiku.
12.4 Sdílené služby veřejné správy
Navrhovaná právní úprava v oblasti daní nepředpokládá odchylky od obecné právní úpravy při správě daní ani praxe správců daně.
12.5 Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy
Navrhovaná právní úprava nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Vzhledem k tomu, že většina údajů z daňové oblasti podléhá zákonem stanovené povinnosti zachovávat mlčenlivost, nelze očekávat absolutní míru propojení informačních systémů používaných při správě daní a informačních systémů jiných.
12.6 Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru
Navrhovaná právní úprava se sama o sobě netýká mezinárodní spolupráce a neupravuje budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru.
12.7 Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)
Navrhovaná právní úprava je plně v souladu s touto zásadou.
12.8 Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)
Zásada otevřenosti a transparentnosti je navrhovanou právní úpravou naplněna v mezích základních zásad správy daní podle daňového řádu. Navrhovaná právní úprava jako taková žádným způsobem neomezuje otevřenost a transparentnost.
12.9 Technologická neutralita
Návrh zákona jakkoli nestanovuje ani neupravuje technické či technologické prostředky.
12.10 Uživatelská přívětivost
Navrhovaná úprava v oblasti daní nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe správců daně.
II. Zvláštní část
K části první – změna občanského soudního řádu
K čl. I
Ustanovení § 337d občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) upravuje situaci, kdy v dražbě v rámci výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí byly prodány všechny nebo několik nemovitých věcí, na kterých váznou pohledávky zajištěné zástavním právem pro tutéž pohledávku.
Na zjišťování hodnoty (ceny) nemovitých věcí zmíněných v tomto ustanovení se tedy vztahuje § 336 a 336a OSŘ., což plyne i z komentáře k § 337d OSŘ. Komentář WK k tomuto ustanovení uvádí toto: „Řešení tohoto problému spočívá ve výpočtu "jednotlivých rozdělovaných podstat" pro každou z nemovitých věcí rozpočítáním jediné (celkové) rozdělované podstaty v poměru podle cen jednotlivých nemovitých věcí, zjištěných při jejich ocenění. Na tuto skutečnost je pak ale třeba pamatovat již při ustanovování znalce a uložit mu, aby každou z nemovitých věcí ocenil též zvlášť…“. To, že byly jednotlivé nemovité věci oceněny i samostatně (a jak), je pak vhodné uvést v odůvodnění usnesení o ceně (ve výroku pro to není místo). (Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení, 4. část. Soudcovský komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2023)
Z § 336 odst. 1 OSŘ plyne, že po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitou věc a její příslušenství cenou obvyklou. Podle § 336 odst. 2 platí, že je-li to potřebné, provede soud ohledání nemovité věci a jejího příslušenství.
Podle § 336a odst. 1 OSŘ soud určí podle výsledků ocenění a ohledání provedeného podle § 336 OSŘ kromě jiného výslednou cenu nemovité věci a jejího příslušenství, kterého se výkon týká. Z výše zmíněného komentáře plyne, že závěry znalce soud není vázán, nemusí je do rozhodnutí o ceně převzít bezezbytku. Ve svém uvážení však nemůže jít tak daleko, aby ji určil jakkoliv odchylně od ceny zjištěné znalce, pokud by k tomu neměl závažné objektivní důvody; své závěry musí odůvodnit… Kritéria uvážení soudu jsou vymezena v odst. 1 komentovaného ustanovení. Jsou jimi výsledky ocenění (tedy závěry znalce vyjádřené ve znaleckém posudku) a případného ohledání.
Hodnota (podle návrhu cena) všech nemovitých věcí je tedy cena uvedená v usnesení o ceně, která může vycházet nejen ze znaleckého posudku, jde o termín procesního práva.
Z tohoto důvodu se v § 337d odst. 2 OSŘ navrhuje pojem „hodnota“ nahradit pojmem „cena“ s tím, že půjde o cenu určenou soudem.
Dále je možno podotknout, že obdobně soud (správce obchodního závodu) postupuje při určování ceny obchodního závodu ve výkonu rozhodnutí postižením obchodního závodu -vychází přitom nejen ze znaleckého posudku (§ 338mb odst. 1, 338m, 338n OSŘ).
K části druhé – změna zákona o České obchodní inspekci
K Čl. II
K bodu 1 (§ 1 odst. 4)
Ze skutečnosti, že Česká obchodní inspekce je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 1 odst. 4 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Česká obchodní inspekce je účetní jednotkou. Současně se zrušuje i příslušná poznámka pod čarou č. 8, na niž bylo v dané souvislosti odkazováno.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 8)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 3k, v níž je odkazováno také na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, protože tento zákon bude novým zákonem o účetnictví zrušen.
K části třetí – změna zákona o cenách
K Čl. III
K bodu 1 (§ 1 odst. 5 písm. a) bod 1)
V návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v úpravě odkazu na tento zákon tak, aby byl formulován obecně.
K bodu 2 (§ 1 odst. 5 písm. b) bod 1)
V návaznosti na navrhovanou změnu názvu zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jehož nový název bude „zákon o oceňování“, se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v úpravě odkazu na tento zákon tak, aby byl formulován obecně.
K části čtvrté – změna zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby
K Čl. IV
Úprava reaguje na novelu zákona o oceňování. Návrh zachovává beze změny dosavadní právní úpravu, pouze ji přesouvá z dosavadního ustanovení § 1 odst. 3 písm. b) zákona o oceňování do nového odstavce 4 § 1 zákona o velké privatizaci. Ve svém důsledku tak nedochází k žádné změně oproti stávající úpravě.
K části páté – změna zákona o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa
K Čl. V
Skutečnost, že Česká inspekce životního prostředí je dle daného zákona organizační složkou státu, implikuje, že je též účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, a není to již třeba uvádět ve zvláštním zákoně. Nedochází tak fakticky k žádným změnám.
K části šesté – změna zákona o Státním fondu životního prostředí České republiky
K Čl. VI
Navrhuje se úprava terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K části sedmé – změna zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích
K čl. VII
K bodu 1 (§ 6 odst. 2 písm. b) bod)
Ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) bodu 9 druhá věta je nadbytečné, jelikož vyplývá z § 19h odst. 1 písm. j), kde je stanovena povinnost vytvořit přehled o členech, jejichž členský příspěvek za kalendářní rok je vyšší než 50 000 Kč, včetně celkové výše členského příspěvku.
K bodu 2 (§ 17 odst. 9)
Skutečnost, že politické strany a politická hnutí mají povinnost vést účetnictví, vyplývá již z toho, že jsou účetními jednotkami, a to na základě obecné úpravy obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví. Nově se tak namísto tohoto nadbytečného pravidla kogentně stanoví, že individuálním účetním obdobím strany a hnutí je kalendářní rok, neboť v návrhu obecné úpravy nového zákona o účetnictví je toto pravidlo stanoveno dispozitivně.
Ve vztahu k povinnosti ověření účetní závěrky stran, hnutí a jimi založených obchodních korporací auditorem je promítnuta nová terminologie dle návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 3 (§ 17 odst. 10)
Skutečnost, že politické strany a politická hnutí mají povinnost vést účetnictví, vyplývá již z toho, že jsou účetními jednotkami, a to na základě obecné úpravy obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví. Nově se tak namísto tohoto nadbytečného pravidla kogentně stanoví, že individuálním účetním obdobím strany a hnutí je kalendářní rok, neboť v návrhu obecné úpravy nového zákona o účetnictví je toto pravidlo stanoveno dispozitivně.
Ve vztahu k povinnosti ověření účetní závěrky stran, hnutí a jimi založených obchodních korporací auditorem je promítnuta nová terminologie dle návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 4 (§ 18 odst. 2)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 5 (§ 18 odst. 3)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 6 (§ 18 odst. 5)
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 7 (§ 19 odst. 1)
Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí se zřizuje jako ústřední správní úřad, je tedy, ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složkou státu. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je implicitně účetní jednotkou. Zrušovaná věta je tedy nadbytečná a není třeba ji dále uvádět.
K bodu 8 [§ 19h odst. 1 písm. a)])
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. Současně se promítá nová terminologie ve vztahu k povinnému auditu účetní závěrky a normativní odkaz na zákon o účetnictví se sjednocuje s normativními odkazy na tento zákon obsaženými v jiných navržených změnách.
K bodu 9 [§ 19h odst. 1 písm. b)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. Současně se promítá nová terminologie ve vztahu k povinnému auditu účetní závěrky a normativní odkaz na zákon o účetnictví se sjednocuje s normativními odkazy na tento zákon obsaženými v jiných navržených změnách.
K bodu 10 [§ 19h odst. 1 písm. f)]
Text ustanovení se z hlediska obsahu výroční finanční zprávy spočívajícím ve výdajích na volby členěné podle jednotlivých druhů voleb, kterých se strana a hnutí zúčastnily v daném kalendářním roce, přizpůsobuje ostatním písmenům v daném odstavci – tyto výdaje na volby by tak dle navržené úpravy měly taktéž být strukturovány v určitém přehledu.
K bodu 11 [§ 19h odst. 1 písm. g)]
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 12 [§ 19h odst. 1 písm. h)]
Promítnuta plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“ a souvisejícím přejmenování zákona na zákon o oceňování.
K bodu 13 [§ 19h odst. 4 písm. b)]
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 14 [§ 19j odst. 2 písm. g)]
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 15 [§ 19j odst. 4 písm. d)]
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 16 [§ 19l odst. 4)
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 17 [§ 19l odst. 4)
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K bodu 18 (§ 19l odst. 5)]
Promítnutí terminologie návrhu nového zákona o účetnictví, který namísto výrazu „hodnota aktiv“ používá pojem „aktiva celkem“.
K části osmé – změna zákona o živnostenském podnikání
K čl. VIII
K bodu 1 (Poznámka pod čarou č. 2)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 2, protože v ní uvedené zákony byly již několikrát novelizovány a text poznámky pod čarou tak neodpovídá současnému právnímu stavu.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 6)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 6, v níž je odkazováno na zákon č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích, protože tento zákon byl zrušen a nahrazen novým zákonem, a to zákonem č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 3 [§ 3 odst. 2 písm. e)]
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví, a dále v souvislosti s vymezením pojmů „auditor“ a „statutární auditor“ v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 4 (Poznámka pod čarou č. 8)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 8, v níž je odkazováno na zákon ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky, protože tento zákon byl zrušen a nahrazen novým zákonem, a to zákonem č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.
K části deváté – změna zákona o České televizi
K čl. IX
K bodu 1 [§ 8 odst. 1 písm. b)]
Ustanovení upravující působnost Rady České televize je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Pojem „roční účetní závěrka“ je v rámci zajišťování souladu pojmů používaných ve zvláštních zákonech s pojmoslovím nového zákona o účetnictví nahrazen pojmem „řádná individuální účetní závěrka“, neboť mu již dnes na základě přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., odpovídá. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období.
Rada České televize má povinnost předkládat Poslanecké sněmovně a Senátu Výroční zprávu o činnosti České televize, která podává základní informace o instituci České televize, o jejím vedení a programu včetně nových médií. Zpráva o činnosti České televize poskytuje podrobné informace o jednotlivých programech a jejich vysílání v daném kalendářním roce, o vývoji a výrobě pořadů. Samostatně se věnuje též složení a činnosti Rady České televize jakožto orgánu, kterým veřejnost uplatňuje své právo na kontrolu činnosti České televize.
Výroční zpráva o hospodaření České televize obsahuje významné ukazatele výsledků hospodaření této instituce a využití finančních prostředků v daném kalendářním roce. Obsahuje informace o majetku, pohledávkách, závazcích, o televizním poplatku. Obsahuje též zprávu auditora k řádné účetní závěrce a výroční zprávě.
V případě Výroční zprávy o činnosti České televize se tedy jedná o výroční zprávu, která nemá vazbu na zákon o účetnictví.
V případě Výroční zprávy o hospodaření České televize se jedná o variantu rozšířené výroční zprávy, která kombinuje požadavky zákona o účetnictví a požadavky upravené zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi.
Skutečnost, že nový zákon o účetnictví opouští pojem výroční zpráva, tedy do textu zákona o České televizi není nutné promítat.
K bodu 2 (§ 11a)
Nadpis ustanovení je změněn tak, aby vyjadřoval jeho doplněný a upravený obsah.
K bodu 3 (§11a odst. 1)
Vypouští se nadbytečný odkaz na zákon o účetnictví a namísto něj se pro Českou televizi vymezuje individuální účetní období a výslovně se uvádí povinnost auditu účetní závěrky.
K bodu 4 (§11a odst. 2)
Zákon o České televizi stanoví povinnost vést oddělené účetnictví, tedy odděleně účtovat tak, aby účetnictví umožňovalo rozlišení nákladů a výnosů souvisejících s poskytováním veřejné služby v oblasti televizního vysílání a nákladů a výnosů souvisejících s podnikatelskými činnostmi. Taková podmínka vyplývá ze zákona č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory, a o změně zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená povinnost byla do zákona o České televizi vložena k provedení Směrnice Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky a o finanční průhlednosti uvnitř jednotlivých podniků, ve znění směrnice Komise 93/84/EHS a směrnice Komise 2000/52/ES (tato směrnice je do českého právního řádu transponována zákonem č. 319/2006 Sb.). Metody rozlišování nákladů a výnosů a jejich přiřazování k činnostem spočívajícím v plnění veřejné služby nebo v podnikatelské činnosti je přitom Česká televize povinna upravit vnitřním předpisem, a to Účetními standardy České televize, které musí splňovat požadavky zákona č. 319/2006 Sb.
K části desáté – změna zákona o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
K čl. X
K bodu 1 (§ 6 odst. 5)
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví. Rovněž se odstraňují nežádoucí duplicity, neboť obecná úprava je obsažena právě v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 2 (§ 6 odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 6 odst. 10)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§ 6 odst. 12)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 (§ 9)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 [§ 20 odst. 1 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 2 [§ 20 odst. 1 písm. g)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 [§ 20 odst. 1 písm. h)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 21 odst. 2)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 (§ 22 odst. 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 (§ 22 odst. 2)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 12 [§ 23b odst. 1 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části jedenácté – změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
K čl. XI
K bodu 1 (§ 3a odst. 1)
Česká správa sociálního zabezpečení, územní správy sociálního zabezpečení (dále jen „ÚSSZ“) a Institut posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“) jsou správními úřady, avšak ÚSSZ a IPZS nejsou samostatnými účetními jednotkami. V souladu s novým zákonem o účetnictví však nebude přípustná existence „nesamostatných“ účetních jednotek, pro které není vytvořen žádný právní rámec. Je-li subjekt účetní jednotkou, je vždy „plnohodnotnou“ účetní jednotkou a musí tedy plnit veškeré povinnosti, které mu účetní předpisy ukládají sám za sebe (tj. především vést účetnictví a sestavovat účetní závěrku).
Při zachování dosavadní podoby právní úpravy by v kontextu nového zákona o účetnictví nebylo zcela jasné, zda ÚSSZ a IPZS mají či nemají vystupovat jako samostatné účetní jednotky, což se nepovažuje za vhodné, a proto se právní úprava v tomto smyslu upřesňuje. Navržená úprava přitom vychází z již existující právní úpravy v § 1 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, a § 1 odst. 4 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky.
Ve vztahu k České správě sociálního zabezpečení není nutné, aby v zákoně bylo znovu uvedeno, že se jedná o účetní jednotku. V případě ÚZZS a IPZS, které jsou z hlediska organizačního uspořádání podřízeny České správě sociálního zabezpečení, nicméně jsou též správními úřady, je však nutné ve zvláštním právním předpisu explicitně stanovit výjimku, že nemají být účetními jednotkami.
Z takto formulované úpravy bude zřejmé, že ÚSSZ a IPZS formálně nebudou samostatnými účetními jednotkami, a tudíž nebudou muset samy za sebe plnit povinnosti, které jim ukládají účetní předpisy. Z pohledu účetnictví jsou a budou pouze vnitřními organizačními složkami ČSSZ (jak vyplývá z § 3a odst. 1 věty třetí, která se nemění). Nastavení interních postupů a povinností ÚSSZ a IPZS ve vztahu k účetnictví bude záležitostí ČSSZ. Bude tedy možné, aby ÚSSZ a IPZS dle pokynů ČSSZ vedly účetnictví, které budou následně poskytovat ČSSZ, aby mohla plnit povinnosti podle účetních předpisů, avšak ÚSSZ a IPZS nebudou muset sestavovat účetní závěrku. Z pohledu účetnictví budou ČSSZ, ÚSSZ a IPZS vystupovat jako jedna účetní jednotka.
K bodu 2 [§ 6 odst. 3 písm. h)]
Pojem „účetní evidence“, použitý v dosavadním znění zákona, není pojmem používaným v účetních předpisech a je tedy možné ho vykládat v obecném slova smyslu, tj. jako evidenci vedenou pro účely účetnictví, se kterou se nepojí povinnosti podle účetních předpisů. V tomto smyslu se provádí příslušná terminologická úprava.
K bodu 3 (§ 38odst. 4)
Změna navržená v § 38 odst. 4 má terminologický charakter. Účetní závěrka je podle nového zákona o účetnictví obecným pojmem zahrnujícím individuální účetní závěrku (sestavovanou za účetní jednotku), konsolidovanou účetní závěrku (sestavovanou za konsolidační celek), řádnou účetní závěrku (sestavovanou ke konci účetního období) a mezitímní účetní závěrku (sestavovanou k jinému okamžiku v průběhu účetního období). Ponechání dosavadního stavu by znamenalo, že pro určení doby, kdy mají zaměstnavatelé vyplnit evidenční list důchodového pojištění (dále jen „ELDP“), by byla relevantní v zásadě jakákoliv účetní závěrka. Dosavadní vazba na účetní závěrku navíc nereflektuje fakt, že již podle stávajícího zákona o účetnictví může být účetním obdobím zaměstnavatelů, kteří jsou účetními jednotkami, také hospodářský rok, tj. období 12 kalendářních měsíců jiné než kalendářní rok. V takovém případě může být řádná účetní závěrka sestavována například v polovině kalendářního roku, jelikož účetním obdobím bude například období od 1. 6 do 31. 5. Z ustanovení tak není zcela zřejmé, jak by měl takový zaměstnavatel postupovat, pokud jeho řádná účetní závěrka není sestavena za kalendářní rok, ačkoliv ELDP má být vyplněn za kalendářní rok. Z tohoto důvodu se navrhuje od vazby na „účetní závěrku“ upustit a z důvodu eliminace výkladových problémů navázat povinnost vyhotovit ELDP na konečné vyúčtování příjmů, podobně jako je tomu podle dosavadní úpravy u ELDP vyhotovovaných pro zaměstnání, která netrvala do konce kalendářního roku.
K části dvanácté – změna zákona o bankách
K čl. XII
K bodu 1 (§ 11b odst. 5)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 90 a čl. 109 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (dále jen „ směrnice CRD“), na základě kterých má úvěrová instituce ve své výroční zprávě („annual report“) v rámci klíčových ukazatelů zveřejnit návratnost aktiv přepočtenou na čistý zisk dělený celkovou bilanční sumou institucí, a to na individuální i konsolidované úrovni. Pojem „výroční zpráva“ uvedený v čl. 90 CRD je v tomto kontextu nutno vykládat nikoliv nezbytně jako výroční zprávu ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nýbrž jako jakoukoliv zprávu vyhotovovanou na roční bázi, která obsahuje informace za pravidelné období.
Doposud byla tato povinnost plněna uvedením příslušných informací ve výroční zprávě banky vyhotovované podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy dosavadní výroční zpráva ve smyslu § 21 odst. 1 až 4 zákona o účetnictví byla nahrazena zprávou vedení, se navrhuje dotčené ustanovení upravit tak, aby povinnost banky spočívala v uvedení příslušných informací ve zprávě vedení. Pojem zpráva vedení je navržen bez další specifikace, tj. v souladu novým zákonem o účetnictví se tato povinnost může vztahovat jak k individuální zprávě vedení, tak ke konsolidované zprávě vedení, pokud je vyhotovována, čímž je naplněn požadavek čl. 90 ve spojení s čl. 109 směrnice CRD. Pokud však banka vyhotovuje konsolidovanou zprávu vedení, která obsahuje veškeré údaje, které jsou součástí individuální zprávy vedení účetní jednotky, která je mateřskou entitou, pak se použije § 122 odst. 2 nového zákona o účetnictví, na základě kterého bude konsolidovaná zpráva vedení nahrazovat individuální.
Zpřístupnění (tj. zveřejnění ve veřejném rejstříku a uveřejnění na internetových stránkách) zprávy vedení, , je upraveno jak novým zákonem o účetnictví, tak ustanovením § 23 zákona o bankách, kde je obecná lhůta pro zajištění zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit tj. zprávy vedení a dalších zpráv podle zákona upravujícího účetnictví, včetně zprávy o jejich ověření, zkrácena z výchozích 12 měsíců na 4 měsíce od konce účetního období a kde je bance rovněž uložena povinnost svou zprávu vedení ve stejné lhůtě uveřejnit na svých internetových stránkách.
K bodu 2 (§ 11b odst. 6)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrženou v § 11b odst. 5 zákona o bankách, kdy příslušné informace budou nově uváděny ve zprávě vedení a nikoliv uveřejňovány ve zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o bankách. Postačí tak uvést, kde mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven.
K bodu 3 (§ 11c odst. 1)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 89 odst. 1 směrnice CRD, podle kterého jsou členské státy povinny vyžadovat, aby banka zveřejňovala uvedené informace na konsolidovaném základě. Konsolidovaným základem se přitom podle čl. 3 odst. 1 bodu 44 směrnice CRD rozumí konsolidovaný základ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 48 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (dále jen „nařízení CRR“).
Dotčené ustanovení se navrhuje upravit tak, aby bance nebyla ukládána povinnost uveřejňovat každoročně za bezprostředně předcházející účetní období vyjmenované informace, nýbrž se navrhuje určit, že tyto informace má banka uvádět na konsolidovaném základě tak, aby byl zajištěn soulad s požadavky směrnice CRD. V následujícím odstavci 2 je specifikováno, v jakém dokumentu mají být tyto informace uvedeny. Uveřejnění těchto informací pak bude naplněno uveřejněním příslušného dokumentu, v němž jsou uvedeny, a to v režimu, který je pro tento dokument stanoven.
Obsahem je tato povinnost obdobná povinnosti vyhotovit novou zprávu o daních z příjmů, která je v návrhu nového zákona doplněna na základě implementace čl. 48a až čl. 48e směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 34/2013 ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků. Banky tuto novou zprávu o daních z příjmů ať již individuální nebo konsolidovanou budou povinny vyhotovovat pouze tehdy, pokud informace vykazované na základě § 11c zákona o bankách nebudou zahrnovat informace o veškerých jejich činnostech a v případě, že půjde o banku, která je nejvyšší konsolidující entitou pro povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku i informace o činnostech veškerých entit ovládaných touto bankou zahrnutých v této závěrce. Konsolidovaný základ ve smyslu výše uvedeného nařízení a pravidla, podle kterých se zahrnují ovládané entity do konsolidované účetní závěrky, nemusí být totožný, proto může nastat situace, že banka bude uveřejňovat informace podle § 11c a současně vyhotovovat zprávu o daních z příjmů podle nového zákona o účetnictví.
K bodu 4 (§ 11c odst. 2)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 89 odst. 4 směrnice CRD a navazuje na ustanovení § 11c odst. 1 zákona o bankách, které se rovněž navrhuje upravit tak, aby bance byla v souladu s čl. 89 odst. 1 směrnice CRD uložena pouze povinnost uvádět tyto informace na konsolidovaném základě s tím, že odstavec 2 upravuje, v jakém dokumentu budou tyto informace uvedeny. Uveřejnění těchto informací pak bude naplněno uveřejněním příslušného dokumentu, v němž jsou uvedeny, a to v režimu, který je pro tento dokument stanoven.
Navržené změny jsou tak legislativně-technického charakteru za účelem zajištění souladu s terminologií nového zákona o účetnictví a nadále budou tyto informace uváděny v příloze zprávy vedení. Zprávou vedení se podle nového zákona o účetnictví rozumí jak individuální zpráva vedení sestavovaná za účetní jednotku, tak konsolidovaná zpráva vedení sestavovaná za uskupení konsolidovaných entit. Informace podle § 11c odst. 1 zákona o bankách mohou být uvedeny jak v individuální zprávě vedení, tak konsolidované zprávě vedení, podle toho, zda je konsolidovaná zpráva vedení sestavována. Pokud je konsolidovaná zpráva vedení sestavována, pak platí, že by tyto informace měly být uvedeny v konsolidované zprávě vedení, a pouze tehdy, není-li konsolidovaná zpráva vedení sestavována, uvede banka tyto informace v individuální zprávě vedení.
K bodu 5 (§ 11c odst. 3)
Dle čl. 89 odst. 4 směrnice CRD informace podle § 11c odst. 1 zákona o bankách podléhají povinnému auditu ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. května 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS. Vzhledem však k tomu, že informace podle §11c odst. 1 zákona o bankách má banka uvést v souladu s možností uvedenou v čl. 89 odst. 4 směrnice CRD přímo v příloze zprávy vedení (viz odst. 2), není třeba zvlášť normovat jejich ověření auditorem, neboť příloha je integrální součástí zprávy vedení a tak je ověření těchto informací zaručeno v rámci povinného auditu. Ponechání odst. 3 by vedlo k duplicitnímu uložení povinnosti ověření auditorem. Povinnost auditu zprávy vedení bankám jako účetním jednotkám vyplývá z nového zákona o účetnictví, z důvodu, že banky jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost ověření auditorem zprávy vedení stanovena v § 153 nového zákona o účetnictví.
K bodu 6 (§ 21 odst. 1)
Nová formulace ustanovení § 21 odst. 1 vychází ze změny koncepce nového zákona o účetnictví, dle které již nejsou, tak jako dosud, účetními jednotkami zahraniční právnické osoby podnikající na území České republiky nebo provozující jinou činnost podle zvláštních právních předpisů. Je proto potřeba stanovit rámec, v němž budou plnit povinnosti spojené s účetnictvím zahraniční banky, které vykonávají v České republice činnost prostřednictvím pobočky (v souladu s legislativní zkratkou uvedenou v § 1 odst. 6 zákona o bankách „pobočky zahraniční banky“).
Pojmem „ vybrané účetní postupy“ se při plnění povinností vůči České národní bance rozumí postupy podle § 34 odst. 1 nového zákona o účetnictví, tedy postupy upravené účetními předpisy, které používá srovnatelná jednotka. Ustanovení § 34 odst. 3 nového zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověřování účetní závěrky a její zveřejňování).
Cílem tohoto ustanovení je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Povinnost vést účetnictví pro banky se sídlem na území České republiky je pro duplicitnost odstraněna, neboť banka jako právnická osoba podle právního řádu České republiky je již účetní jednotkou podle § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví.
Zrušení poznámky pod čarou č. 6 je navrhováno z důvodu, že odkazuje na dosavadní zákon o účetnictví (tj. zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví), jehož zrušení se navrhuje v návaznosti na nový zákon o účetnictví, který jej nahrazuje.
K bodu 7 (§ 21 odst. 2)
Změny navržené v první větě dotčeného ustanovení upravují dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky, popř. zahraniční banky. Nově je navrhováno obecnější pojetí této povinnosti, která se bude vztahovat pouze k oddělené evidenci těchto obchodů, přičemž způsob, jakým této oddělené evidence bude dosaženo, je ponechán na rozhodnutí banky. Povinnost oddělené evidence obchodů na účet klienta a obchodů na účet banky tak lze splnit i vedením odděleného účetnictví.
Větu druhou se pro účely přehlednosti a srozumitelnosti dotčeného ustanovení navrhuje vyčlenit do samostatného odstavce 3, neboť se týká obecné povinnosti banky po stanovenou dobu uschovávat doklady o obchodech, které uskutečnila.
K bodu 8 (§ 21 odst. 3)
Navrhovaná změna v zásadě spočívá ve vyčlenění věty druhé ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách jako samostatný odstavec 3, a to z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti dotčeného ustanovení. Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu obecné povinnosti banky uschovávat po dobu 10 let doklady o obchodech, které uskutečnila, měla by být tato povinnost upravena v samostatném ustanovení, a nikoliv jako součást ustanovení upravující povinnost oddělené evidence o obchodech uskutečněných na účet klienta banky a na účet banky, popř. zahraniční banky. Po věcné stránce ustanovení zůstává zachováno v nezměněné podobě.
K bodu 9 (§ 22)
Dosavadní znění § 22 zákona o bankách obsahuje povinnosti spojené s externím ověřováním, tj. povinnost provést ověření účetní závěrky a řídicího a kontrolního systému, povinnost vypracovat o těchto ověřeních zprávy a náležitosti těchto zpráv, proces výběru auditora a možnost změnit auditora za určitých podmínek.
V rámci adaptace účetních a ověřovacích povinností úvěrových institucí na nový zákon o účetnictví dochází v této oblasti k zásadním změnám. Povinnost banky ověřit účetní závěrku auditorem se navrhuje vypustit bez náhrady, neboť povinnost auditu účetní závěrky bankám, jako účetním jednotkám, vyplývá z nového zákona o účetnictví. Důvodem je, že banky jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v novém zákoně o účetnictví. Ve vztahu k novému zákonu o účetnictví by se tudíž jednalo o duplicitní ustanovení. Povinnost ověřit zprávu vedení a popřípadě zprávu o udržitelnosti vzniká tehdy, má-li účetní jednotka povinný audit. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Proces výběru auditora provádějícího povinný audit bankou a jeho schválení Českou národní bankou, který doposud obsahoval § 22 odst. 4 zákona o bankách, se v přepracované a rozšířené podobě upravuje v novém § 22 zákona o bankách (odůvodnění nového procesu výběru auditora viz níže).
Povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá do nového § 22a zákona o bankách a mění se princip jejího fungování. Zatímco doposud byl požadavek na ověření řídicího a kontrolního systému stanoven s roční periodicitou, s oprávněním České národní banky tento požadavek prominout nebo omezit pouze na některé jeho části, nyní se navrhuje umožnit České národní bance nařídit úvěrové instituci, aby zajistila ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předávaných České národní bance, a to za splnění náležitostí v § 22a odst. 1 zákona o bankách. V novém § 22b zákona o bankách je pak upraven proces výběru ověřovatele řídicího a kontrolního systému.
Povinnost auditora při zjištění nedostatků uvést ve zprávách o auditu a ověření řídicího a kontrolního systému, jaký vliv měly tyto nedostatky na hospodaření a likviditu banky a na tvorbu a rozdělení hospodářského výsledku, se nadále již nevyžaduje, a proto se dosavadní § 22 odst. 6 odstraňuje bez náhrady.
Možnost změny auditora podle dosavadního odstavce 8 tohoto ustanovení se přesouvá mezi opatření k nápravě do § 26 odst. 6 zákona o bankách.
V návrhu znění § 22:
Odstavec 1 stanovuje pro banku povinnost oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu. Před tím, než banka vybraného auditora oznámí, má povinnost postupovat podle zákona o auditorech, zejména § 43 tohoto zákona, který upravuje proces určení auditora subjektem veřejného zájmu.
Odstavec 2 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat, což v dosavadním § 22 odst. 4 zákona o bankách absentovalo. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora. K bodu c) je patřičné poznamenat, že horní hranice pro období, na které může být auditor banky určen, je pro subjekty veřejného zájmu stanovena na deset let podle čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014.
Odstavec 3 stanovuje, za jakých podmínek a v jaké lhůtě může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 2, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora.
Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně bank, se v odstavci 4 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora do 30 dnů, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 5 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 6 omezuje procesní právo úvěrové instituce podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 5.
K bodu 10 (§ 22a a § 22b)
K § 22a
Jak již bylo uvedeno výše, povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá z § 22 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 zákona o bankách do nového § 22a tohoto zákona. Kromě přesunu této povinnosti dochází současně ke změně principu jejího fungování. Zatímco doposud byl požadavek na ověření řídicího a kontrolního systému stanoven s roční periodicitou, s oprávněním České národní banky tento požadavek prominout nebo omezit pouze na některé jeho části, nyní se navrhuje umožnit České národní bance nařídit úvěrové instituci, aby zajistila ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předávaných České národní bance, a to za splnění náležitostí v odstavci 1 tohoto ustanovení.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit bance nebo pobočce zahraniční banky provedení ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, případně informací předložených České národní bance, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost banky nebo pobočky zahraniční banky, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je banka nebo pobočka zahraniční banky součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
a)
vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů úvěrové instituce nebo změna rozsahu činnosti úvěrové instituce, změna modelu podnikání, zavedení inovací úvěrovou institucí včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti, nové formy obchodní spolupráce úvěrové instituce, změny v distribuční činnosti úvěrové instituce, změny v činnostech úvěrové instituce zajišťovaných třetími stranami, změny v přeshraniční činnosti úvěrové instituce, rozšíření výkonu činnosti do nových geografických oblastí, vlastnické, organizační, procesní či personální změny v úvěrové instituci, změna míry, struktury nebo koncentrace rizik, kterým je nebo by mohla být úvěrová instituce vystavena, změny vnitřních systémů včetně systému řízení rizik a vnitřní kontroly a systémů řízení kapitálu a likvidity, nárůst počtu anebo významu událostí operačního rizika včetně například chybovostí, selhání vnitřních kontrol, výpadků systémů, stížností, případné podvody, závažné soudní spory nebo významné riziko jejich výskytu, trestní stíhání osob zastávajících v úvěrové instituci funkci klíčového významu, (pří)znaky (možného) nenaplnění právních povinností úvěrové instituce nebo odklonů od formalizovaných dohledových obecných pokynů a doporučení, nebo indikace (možného) nenaplnění jiných relevantních požadavků s potenciálně nepříznivým dopadem na úvěrovou instituci,
b)
vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, změny předpokladů úvěrového portfolia, například vývoj hodnot ukazatelů zaměřených na hodnocení úvěruschopnosti dlužníků, selhání dlužníků nebo zajištění pohledávek, existence mimořádně tržně nebo ekonomicky zhoršené situace, riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti anebo financování terorismu.
Česká národní banka využívá poznatky a informace z dohledové činnosti získané v rámci komunikace s úvěrovými institucemi, plynoucí z (povinného) kvantitativního a kvalitativního oznamování vůči České národní bance, z jiných vnitřních informačních zdrojů České národní banky, především z povinného mechanismu České národní banky pro přijímání oznámení (whisteblowing), nebo z vnějších zdrojů, včetně informací (povinně) uveřejňovaných úvěrovými institucemi a informací získaných od zahraničních orgánů dohledu či v rámci kolegií orgánů dohledu.
Poslední věta odstavce 1 stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 3, na jehož základě stanovuje Česká národní banka lhůtu pro provedení tohoto ověření.
Odstavec 2 omezuje procesní právo úvěrové instituce podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad, na což by jinak měla podle správního řádu nárok. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má banka v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se banka dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace). Nakonec i z hlediska zajištění konzistentního přístupu na finančním trhu by bylo upuštění od této koncepce, která je již dnes stanovena v § 81 odst. 3 zákona č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví, nevyhovující.
V souladu s legislativními pravidly vlády je odstavec 3 psán v jednotném čísle („část řídicího a kontrolního systému banky“), nicméně tím přirozeně není vyloučeno, aby Česká národní banka nařídila ověření více oblastí řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne úvěrová instituce ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5:
Obdobné zmocnění obsahuje již dosavadní § 22 odst. 2 zákona o bankách. Na základě tohoto zmocnění jsou podrobnější informace ke zprávě o ověření řídicího a kontrolního systému stanoveny v příloze č. 9 vyhlášky č. 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
K § 22b
Zatímco doposud mohl podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o bankách provádět ověření řídicího a kontrolního systému banky pouze auditor, nyní se okruh přípustných osob k této činnosti rozšiřuje o tzv. „ověřovatele“, kterým se rozumí způsobilá třetí osoba, např. soudní znalec, oceňovatel, expert na kybernetickou bezpečnost atp. Zavedení osoby ověřovatele je vhodné zejména z důvodu rozsahu a složitosti činností, které spadají pod řídicí a kontrolní systém banky, a jejichž komplexita v některých aspektech stále narůstá. Obzvlášť pokud má být provedeno ověření pouze části řídicího a kontrolního systému banky, jako např. IT zabezpečení, není praktické banku omezovat, aby jediným subjektem k tomu oprávněným byl auditor.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost úvěrové instituce oznámit České národní bance ověřovatele pro ověření řídicího a kontrolního systému, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 22a odst. 1 zákona o bankách.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru ověřovatele obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od úvěrové instituce a ověřovatele, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného ověřovatele odmítnout a stanovuje lhůtu pro jeho odmítnutí. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost ověřovatele při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně úvěrové instituce.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného ověřovatele Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo úvěrové instituce podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 11 (§ 23 odst. 1)
Navrhované změny navazují na nový zákon o účetnictví a navazující obecné povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací. Zpřístupněny mohou být pouze takové dokumenty, které již byly schváleny příslušnými orgány v rámci účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají) a rovněž byly příslušným způsobem ověřeny, pokud některému způsobu ověření podléhají. Těmito dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění jsou podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění. Forma jejich zpřístupnění se nově odlišuje na zveřejnění, kterým se zamýšlí zveřejnění ve veřejném rejstříku provedené účetní jednotkou, a na uveřejnění, které označuje publikaci jiným způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. nejčastěji zveřejněním na internetové stránce.
Na způsob zveřejnění a uveřejnění dokumentů v novém zákoně o účetnictví navazuje též obecná povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo za uskupení konsolidovaných entit. Povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku může být prostřednictvím zprávy vedení, zprávy o platbách nebo zprávy o daních z příjmů, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního nebo konsolidačního období. Ke splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku je nutné kumulativně splnit jednotlivé dílčí povinnosti, kterými jsou i) sestavení řádné individuální účetní závěrky, ii) vyhotovení individuální zprávy vedení, iii) audit řádné individuální účetní závěrky, ověření individuální zprávy vedení, popřípadě ověření individuální zprávy o udržitelnosti a iv) zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku. Podobně pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za uskupení konsolidovaných entit je nutné kumulativně splnit i) konsolidační povinnost, ii) splnit povinnost auditu řádné konsolidované účetní závěrky, ověření konsolidované zprávy vedení, popřípadě ověření konsolidované zprávy o udržitelnosti a iii) zveřejnit řádnou konsolidovanou statutární zprávu ve veřejném rejstříku.
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit statutární zprávou zkrátit na 4 měsíce. Tato zkrácená lhůta se týká splnění povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných řádnou účetní závěrkou a dalšími zprávami podle zákona upravujícího účetnictví včetně zpráv o jejich ověření, jsou-li ověřovány.
Vedle povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo uskupení konsolidovaných entit v této lhůtě sestavit řádnou účetní závěrku, zprávu vedení, zajistit provedení auditu účetní závěrky a ověření zprávy vedení, popřípadě ověření zprávy o udržitelnosti a další zákonem předpokládané zprávy a jejich zveřejnit ve veřejném rejstříku, se ve větě druhé navrhuje bance výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž ve 4měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění řádné účetní závěrky ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost banky zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí banka v této lhůtě sama předat svou řádnou účetní závěrku a ostatní zprávy rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
V dotčeném ustanovení zákona o bankách se obdobně jako doposud navrhuje stanovit, že v případě, že účetní závěrka banky nebyla valnou hromadou schválena, informace o neschválení řádné účetní závěrky, odůvodnění a způsoby řešení připomínek valné hromady banka zveřejní ve veřejném rejstříku a uveřejní na internetových stránkách. Vzhledem k tomu, že informace vážící se k neschválené řádné účetní závěrce budou zveřejněny bankou, není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat jak z internetových stránek banky, tak ze sbírky listin veřejného rejstříku, v němž je banka zapsána.
K bodu 12 (§ 23 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 13 (§ 23a)
Za účelem snazší dostupnosti zpřístupnění informací o zahraniční bance, jež vykonává činnost prostřednictvím pobočky na území České republiky, jako zdroj informací pro veřejnost, dohledový orgán a další správní orgány, se stanovuje povinnost pobočce zahraniční banky uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány) zahraniční banky, jíž je součástí, a to na internetových stránkách této pobočky. Uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti.
Namísto konkrétní lhůty pro splnění této povinnosti se navrhuje stanovit, že pobočka zahraniční banky tak učiní bez zbytečného odkladu po zpřístupnění účetní závěrky zahraniční bankou, jíž je pobočka součástí, podle právní úpravy státu, v němž má tato zahraniční banka sídlo. Důvodem je skutečnost, že nelze pro všechny případy a s obecnou platností zohlednit, v jaké lhůtě je zahraniční banka podle právní úpravy státu svého sídla povinna svou účetní závěrku zpřístupnit.
Ustanovení § 23a odst. 2 vychází z čl. 4 směrnice č. 89/117/EHS o povinnostech poboček zahraničních bank, který dává možnost členskému státu požadovat po pobočce zahraniční banky, aby účetní informace vykazované za zahraniční banku, jíž je pobočka součástí, byly zveřejňovány v úředním jazyce tohoto členského státu a překlad byl ověřen. Za účelem snížení administrativní zátěže je výše uvedená možnost členského státu využita jen částečně, neboť se požaduje uveřejnit jen překlad řádné individuální účetní závěrky zahraniční banky a zprávy o jejím ověření v anglickém nebo českém jazyce, přičemž ověření překladu se nepožaduje, a je-li účetní závěrka zahraniční banky ve slovenském jazyce, její překlad ze slovenštiny se nepožaduje. Co se týče individuální a konsolidované zprávy vedení, konsolidované účetní závěrky a zpráv o jejich ověření, postačí jen uveřejnění originálu podle odstavce 1, není potřeba uveřejňovat i jejich překlad, tj. povinnost podle odstavce 2 se na ně nevztahuje.
Navrhované ustanovení § 23a odst. 3 je obdobou nově navrhovaného ustanovení § 23 odst. 1 věty třetí, které se však v případě poboček zahraničních bank neuplatní. Cílem navrhovaného ustanovení § 23a odst. 3 tak je zajistit, že v případě, kdy valná hromada (nebo obdobný orgán) zahraniční banky neschválí řádnou účetní závěrku této zahraniční banky ve lhůtě stanovené zahraniční právní úpravou, bude mít pobočka této zahraniční banky, stejně jako tuzemská banka, povinnost uveřejnit na svých internetových stránkách neschválenou řádnou účetní závěrku, a to včetně informace o tom, že se jedná o neschválenou účetní závěrku, včetně odůvodnění a způsobu řešení připomínek orgánu, který tuto účetní závěrku neschválil. Pokud podle zahraniční právní úpravy není zahraniční banka povinna mít svou řádnou účetní závěrku schválenou valnou hromadou či jiným obdobným orgánem, toto ustanovení se neuplatní.
K bodu 14 (§ 25a odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 15 (§ 25a odst. 4 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 16 (§ 25a odst. 4 písm. n))
Do výčtu osob v odstavci 4, jenž stanovuje subjekty, kterým může Česká národní banka poskytnout informace získané v souvislosti s výkonem dohledu, aniž by se tím dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti, se doplňuje osoba ověřovatele, který se do zákona o bankách nově zavádí touto novelou v § 22b.
K bodu 17 (§ 26 odst. 5 písm. c))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 22a zákona o bankách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 18 (§ 26 odst. 6)
Do odstavce 6 tohoto ustanovení se z § 22 odst. 8 zákona o bankách přesouvá ustanovení v nezměněné podobě, udělující pravomoc České národní banky nařídit bance změnu auditora, pokud nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 19 (§ 26 odst. 8)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změnu označení pododstavců v důsledku vypuštění ustanovení § 26 odst. 5 písm. c) zákona o bankách.
K bodu 20 (§ 26 odst. 9)
Odkaz na § 26 odst. 6 zákona o bankách se navrhuje nahradit odkazem na odstavec 5 z důvodu nápravy dosavadního chybného odkazu na odstavec 6. Odkaz na § 26 odst. 5 písm. f) zákona o bankách se navrhuje nahradit odkazem na písmeno e) v návaznosti na změnu označení pododstavců v důsledku vypuštění § 26 odst. 5 písm. c) zákona o bankách.
K bodu 21 (§ 26g odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní pojem „audit“ se navrhuje specifikovat jako povinný audit, čímž bude postaveno na jisto, že se jedná o audit účetní závěrky ověření, tj. ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 22 (§ 26h odst. 1 písm. b))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 22a zákona o bankách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 23 (§ 31 odst. 6)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu označení odstavců v důsledku doplnění nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách.
K bodu 24 (§ 36 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce auditu účetní závěrky provedeného na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího audit a o audit účetní závěrky, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 25 (§ 36 odst. 4)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje účetní dokumentaci, která je tvořena účetními dokumenty a vazbami mezi nimi, přičemž účetní doklad je pouze jedním z účetních dokumentů. Výraz „účetní výkazy nebo doklady“ se proto v tomto případě navrhuje nahradit pojmem „závěrky a účetní záznamy“, neboť povinnost likvidátora bude zahrnovat nejen předložení účetních dokladů, ale veškerých účetních dokumentů (např. účetní závěrky, účetních zpráv nebo inventarizačního protokolu). Druhá navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů (občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 51 písm. b) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníků.
K bodu 26 (§ 36c odst. 8)
V návaznosti na navrhovanou úpravu ověření řídicího a kontrolního systému, jakož i výběru tohoto ověřovatele, se navrhuje nová skutková podstata přestupku spočívající v porušení povinnosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému zachovávat mlčenlivost podle § 39 odst. 4 zákona o bankách.
K bodu 27 (§ 36c odst. 9 písm. b))
Navrhuje se upravit sankci za naplnění nové skutkové podstaty přestupku podle odst. 8, přičemž horní hranice této pokuty se, s ohledem na míru společenské škodlivosti takového protiprávního jednání, navrhuje stanovit na 5 mil. Kč.
K bodu 28 (§ 36e odst. 1 písm. j) a k))
Podle navrhovaného znění § 11b odst. 1 zákona o bankách má banka povinnost uveřejňovat základní údaje o sobě, o složení akcionářů, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci. Nově upravený § 11b odst. 6 zákona o bankách ukládá bance povinnost každoročně uveřejňovat údaje o tom, jak dodržuje požadavky na správu a řízení společnosti, požadavky statutární orgán, správní radu a dozorčí radu jako celek, jakož i na jednotlivé členy statutárního orgánu, správní rady a dozorčí rady, jak dodržuje požadavky na systém odměňování, výbor pro jmenování a výbor pro odměňování, jak dodržuje povinnost připojit k řádné účetní závěrce informace podle § 11c zákona o bankách a v neposlední řadě o tom, jak dodržuje povinnosti uvádět ve své zprávě vedení informace o návratnosti aktiv podle § 11b odst. 5 zákona o bankách. Podle nového znění ustanovení § 11b odst. 5 zákona o bankách má banka povinnost uvést ve zprávě vedení mezi klíčovými ukazateli návratnost jejích aktiv, vyjádřenou jako podíl čistého zisku a celkové bilanční sumy. Podle nového znění ustanovení § 11c zákona o bankách má banka povinnost připojit k řádné účetní závěrce údaje v tomto ustanovení uvedené.
Porušení těchto povinností doposud nezakládalo odpovědnost za přestupek podle zákona o bankách, což vzhledem ke společenské škodlivosti tohoto protiprávního jednání není žádoucí. Navrhuje se proto stanovit nové skutkové podstaty přestupků banky spočívající právě v porušení výše uvedených povinností. Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 29 (§ 36e odst. 2 písm. l))
V písmenu l) dochází k přečíslování odkazu v návaznosti na opravu směrnice CRD.
K bodu 30 (§ 36e odst. 4 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrhovanou v ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách, kdy se dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky (popř. zahraniční banky) navrhuje pojmout obecněji tak, že tato povinnost se bude vztahovat pouze ke sledování těchto obchodů v účetním systému banky nebo zahraniční banky. Změny v oblasti této povinnosti je nutné současně promítnout také do ustanovení upravujícího skutkovou podstatu přestupku, kterého se banka porušením této povinnosti dopustí.
K bodu 31 (§ 36e odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava za účelem větší srozumitelnosti a přehlednosti dotčeného ustanovení, kdy skutkovou podstatu spočívající v neuschování dokladů o obchodech uskutečněných bankou po stanovenou dobu lze formulovat použitím prostého záporu slova „uschovat“ doplněného o odkaz na ustanovení, v němž je předmětná povinnost upravena. Není nutné, a z hlediska jednotnosti formulace dotčeného ustanovení s ostatními ustanoveními zákona o bankách upravujícími skutkové podstaty přestupků ani žádoucí, aby tato skutková podstata byla formulována dosavadním způsobem.
K bodu 32 (§ 36e odst. 4 písm. d) až f))
V návaznosti na změny navrhované v souvislosti s výběrem auditora v ustanovení § 22 zákona o bankách a v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému podle § 22a zákona o bankách se navrhuje stanovit skutkové podstaty přestupků za porušení povinností z těchto ustanovení vyplývajících.
Skutková podstata přestupku navrhovaná v písmenu d) bude naplněna, pokud banka neoznámí České národní bance auditora, který byl vybrán k provedení povinného auditu podle § 22 odst. 1 nebo podle § 22 odst. 5 zákona o bankách, ve znění ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Skutkové podstaty přestupků podle písmen e) a f) se váží k ověření řídicího a kontrolního systému banky nebo jeho části a spočívají jednak v porušení povinnosti banky toto ověření na základě rozhodnutí České národní banky zajistit nebo ho zajistit ve lhůtě, kterou k tomu Česká národní banka stanoví nebo v neposkytnutí součinnosti potřebné pro provedení tohoto ověření.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.
K bodu 33 (§ 36e odst. 4 písm. g) a h))
V návaznosti na změny navrhované v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému podle § 22a zákona o bankách a s výběrem ověřovatele řídicího a kontrolního systému podle § 22b zákona o bankách se navrhuje stanovit skutkové podstaty přestupků za porušení povinností z těchto ustanovení vyplývajících.
Přestupku podle písmene g) se banka dopustí, pokud nepředloží České národní bance zprávu o ověření řídicího a kontrolního systému, kterou je povinna předložit na základě navrhovaného § 22a odst. 3 zákona o bankách. Přestupku podle písmene h) se banka dopustí, jestliže neoznámí České národní bance ověřovatele řídicího a kontrolního systému.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.
K bodu 34 (§ 36e odst. 4 písm. i))
Navržené změny navazují na změny navržené v ustanovení § 23 odst. 1 zákona o bankách, kdy se bance zkracuje obecná lhůta pro splnění povinnosti zveřejnit účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření z 12 měsíců na 4 měsíce.
V ustanovení § 23 odst. 1 zákona o bankách se současně navrhuje bance uložit povinnost v této 4měsíční lhůtě uveřejnit svou řádnou účetní závěrku na svých internetových stránkách. Nesplnění této povinnosti se rovněž navrhuje zahrnout do skutkové podstaty přestupku podle písmene i). Dále je v tomto ustanovení postihnuto nesplnění povinnosti uveřejnit informaci o neschválení řádné účetní závěrky podle § 23 odst. 1.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.
K bodu 35 (§ 36e odst. 4 písm. j) bod 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Pojem „období“, který je zde použit bez další specifikace, se navrhuje upřesnit jako „individuální účetní období“, neboť řádná individuální účetní závěrka je vždy sestavována za individuální účetní období.
K bodu 36 (§ 36e odst. 4 písm. k))
V návaznosti na změny ve způsobu zveřejnění ve veřejném rejstříku, ke kterým s novým zákonem o účetnictví dochází, v rámci nichž zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky ve smyslu dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, se navrhuje vypustit ustanovení § 36e odst. 4 písm. k) zákona o bankách, které upravuje skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinnosti předložit stanovené dokumenty v určité lhůtě České národní bance.
K bodu 37 (§ 36e odst. 6 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1. Za spáchání nových přestupků podle § 36e odst. 1 písm. j) a k) zákona o bankách bude možné na základě navrhovaných změn uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 38 (§ 36e odst. 6 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1 zákona o bankách. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen j) až n), které se nově označují jako písmena l) až p).
K bodu 39 (§ 36e odst. 6 písm. c))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36e odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za vybrané přestupky podle § 36e odst. 1, 3, 4 a 5 zákona o bankách. Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru, neboť zohledňuje změnu označení dosavadního písmene o), které se nově označuje jako písmeno q).
K bodu 40 (§ 36g odst. 1 písm. e))
V návaznosti na novou povinnost pobočky zahraniční banky používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance účetní postupy potřebné pro účely zvláštní právní úpravy, která je stanovena § 21 odst. 1 zákona o bankách, se navrhuje upravit skutkovou podstatu přestupku za porušení této povinnosti.
Cílem uložení povinnosti používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Přestupku podle dotčeného ustanovení se zahraniční banka se sídlem v členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky prostřednictvím své pobočky (tj. pobočka zahraniční banky v souladu s legislativní zkratkou v § 1 odst. 6 zákona o bankách) dopustí tehdy, když pro účely plnění povinností vůči České národní bance nepoužije postupy podle § 34 odst. 1 nového zákona o účetnictví, přičemž ustanovení § 34 odst. 3 nového zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověření účetní závěrky pobočky zahraniční banky a její zveřejňování podle právních předpisů upravujících účetnictví). Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
K bodu 41 (§ 36g odst. 1 písm. f))
Navrhovaná změna ve formulaci dotčené skutkové podstaty navazuje na změnu terminologie v ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách, kdy se dosavadní povinnost banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky, popř. zahraniční banky navrhuje nahradit obecnější povinností, která se vztahuje pouze ke sledování těchto obchodů v účetním systému
Tohoto přestupku se tak zahraniční banka se sídlem členském státě dopustí tehdy, nebude-li odděleně sledovat v účetním systému obchody na účet jejích klientů od obchodů na účet této banky.
K bodu 42 (§ 36g odst. 1 písm. g))
Navrhuje se legislativně-technická úprava za účelem větší srozumitelnosti a přehlednosti dotčeného ustanovení, kdy skutkovou podstatu spočívající v neuschování dokladů o obchodech uskutečněných bankou po stanovenou dobu lze formulovat použitím prostého záporu slova „uschovat“ doplněného o odkaz na ustanovení, v němž je předmětná povinnost upravena. Není nutné, a z hlediska jednotnosti formulace dotčeného ustanovení s ostatními ustanoveními zákona o bankách upravujícími skutkové podstaty přestupků ani žádoucí, aby tato skutková podstata byla formulována dosavadním způsobem.
K bodu 43 (§ 36g odst. 1 písm. h) až m))
V návaznosti na změny navržené v zákoně o bankách v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému, se navrhuje doplnit nové skutkové podstaty přestupků reflektující porušení vybraných povinností.
V návaznosti na nové povinnosti pobočky zahraniční banky podle § 23a zákona o bankách se navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků reflektující porušení těchto povinností. Přestupku podle nového písmene l) se zahraniční banka, se sídlem v jiném členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky prostřednictvím své pobočky (tj. pobočka zahraniční banky v souladu s legislativní zkratkou v § 1 odst. 6 zákona o bankách) dopustí, pokud neuveřejní řádnou účetní závěrku (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo zprávu vedení (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo neuveřejní zprávy o ověření těchto dokumentů (podléhají-li ověření) na svých internetových stránkách, a to bez zbytečného odkladu. Dále se přestupku podle tohoto ustanovení dopustí v případě, že neuveřejní informaci o neschválení této účetní závěrky společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek valné hromady nebo obdobného orgánu podle § 23a odst. 3 zákona o bankách.
Přestupku podle nového písmene m) se zahraniční banka, se sídlem v jiném členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky dopustí, pokud neuveřejní na svých internetových stránkách překlad řádné individuální účetní závěrky nebo zprávy o jejím ověření v českém nebo anglickém jazyce, a to bez zbytečného odkladu poté, co byla zpřístupněna podle právní úpravy státu, v němž má tato banka sídlo.
Pouhé uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, na internetových stránkách pobočky, se považuje za splnění těchto povinností a nezakládá odpovědnost za přestupek.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 44 (§ 36g odst. 2 písm. a))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Za spáchání nových přestupků podle odstavce 1 písmene e) a písmen h) až m) a za spáchání dosavadních přestupků nově upravených v odstavci 1 písmenech f) a g) se navrhuje horní hranice pokuty ve výši 10 mil Kč.
K bodu 45 (§ 36g odst. 2 písm. b))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu označení dosavadního písmene g), které se nově označuje jako písmeno n), tak na změnu výše horní hranice pokuty v případě přestupků podle dosavadního § 36g odst. 1 písm. e) a f) zákona o bankách, jejichž spáchání se nově navrhuje sankcionovat podle § 36g odst. 2 písm. a) zákona o bankách, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude nově 10 mil. Kč, namísto dosavadních 20 mil. Kč.
K bodu 46 (§ 36g odst. 2 písm. c))
Doplnění nových ustanovení v § 36g odst. 1 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen h) až m), které se nově označují jako písmena o) až t). Z hlediska horní hranice pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit přitom nedochází ke změně.
K bodu 47 (§ 36h odst. 3 písm. d))
V návaznosti na novou povinnost pobočky zahraniční banky používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy podle § 21 odst. 1 zákona o bankách, se navrhuje upravit skutkovou podstatu přestupku za porušení této povinnosti.
Cílem uložení povinnosti používat pro účely plnění povinností vůči České národní bance vybrané účetní postupy je zajistit, že plnění určité povinnosti pobočkou zahraniční banky vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky), podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho pobočka zahraniční banky vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Přestupku podle dotčeného ustanovení se zahraniční banka se sídlem v jiném než členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky prostřednictvím své pobočky (tj. pobočka zahraniční banky v souladu s legislativní zkratkou v § 1 odst. 6 zákona o bankách) dopustí tehdy, když pro účely plnění povinností vůči České národní bance nepoužije postupy podle § 34 odst. 1 nového zákona o účetnictví, přičemž ustanovení § 34 odst. 3 nového zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou potřebné pro účely zvláštní právní úpravy (např. ověření účetní závěrky pobočky zahraniční banky a její zveřejňování podle právních předpisů upravujících účetnictví). Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
K bodu 48 (§ 36h odst. 3 písm. e))
Navrhovaná změna ve formulaci dotčené skutkové podstaty navazuje na změnu terminologie v ustanovení § 21 odst. 2 zákona o bankách, kdy se dosavadní povinnost zahraniční banky vést oddělené účetnictví o obchodech na účet jejích klientů od obchodů na účet banky, navrhuje nahradit obecnější povinností, která se vztahuje pouze ke sledování těchto obchodů v účetním systému, a to odděleně obchodů na účet klienta od obchodů na účet banky.
Tohoto přestupku se tak zahraniční banka se sídlem v jiném než členském státě EU dopustí tehdy, nebude-li sledovat obchody na účet jejích klientů odděleně od obchodů na účet této banky.
Z důvodu jednotnosti formulací skutkových podstat přestupků v zákoně o bankách se zároveň navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v doplnění odkazu na ustanovení zákona o bankách, v němž je upravena povinnost banky, jejíž porušení zakládá odpovědnost za dotčený přestupek.
K bodu 49 (§ 36h odst. 3 písm. f))
Z důvodu jednotnosti formulací skutkových podstat přestupků v zákoně o bankách se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v upřesnění odkazu na ustanovení zákona o bankách, v němž je upravena povinnost banky, jejíž porušení zakládá odpovědnost za dotčený přestupek.
K bodu 50 (§ 36h odst. 3 písm. g))
V návaznosti na novou povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části ověřovatelem podle § 22a odst. 1 a 3 zákona o bankách je doplněna také skutková podstata přestupku reflektující porušení této povinnosti. Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
K bodu 51 (§ 36h odst. 3 písm. h) až j))
V návaznosti na nové povinnosti podle § 22a a § 22b zákona o bankách se navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků reflektující porušení těchto povinností. Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč.
K bodu 52 (§ 36h odst. 3 písm. k) a l))
V návaznosti na nové povinnosti pobočky zahraniční banky podle § 23a zákona o bankách se navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků reflektující porušení těchto povinností. Přestupku podle písmene k) se zahraniční banka, se sídlem v jiném než členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky prostřednictvím své pobočky (tj. pobočka zahraniční banky v souladu s legislativní zkratkou v § 1 odst. 6 zákona o bankách) dopustí, pokud neuveřejní řádnou účetní závěrku (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo zprávu vedení (individuální i konsolidovanou, je-li sestavována) nebo neuveřejní zprávy o ověření těchto dokumentů (podléhají-li ověření) na svých internetových stránkách, a to bez zbytečného odkladu. Dále se přestupku podle tohoto ustanovení dopustí v případě, že neuveřejní informaci o neschválení této účetní závěrky společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek valné hromady nebo obdobného orgánu podle § 23a odst. 3 zákona o bankách.
Přestupku podle písmene l) se zahraniční banka, se sídlem v jiném než členském státě EU vykonávající bankovní činnost na území České republiky dopustí, pokud neuveřejní na svých internetových stránkách překlad řádné individuální účetní závěrky a zprávy o jejím ověření v českém nebo anglickém jazyce, a to bez zbytečného odkladu poté, co byla zpřístupněna podle právní úpravy státu, v němž má tato banka sídlo.
Pouhé uveřejnění odkazu na internetové stránky zahraniční banky, kde jsou tyto účetní informace zahraniční banky bezplatně dostupné, na internetových stránkách pobočky, se považuje za splnění těchto povinností a nezakládá odpovědnost za přestupek.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu do výše 10 mil. Kč.
K bodu 53 (§ 36h odst. 4 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 36h odst. 1 a 3 zákona o bankách. Za spáchání nových přestupků podle odstavce 3 písmene d) a písmen g) až l) a za spáchání dosavadních přestupků nově upravených v odstavci 3 písmenech e) a f) se navrhuje horní hranice pokuty ve výši 10 mil Kč, namísto dosavadních 50 mil Kč.
K bodu 54 (§ 36h odst. 4 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 36h odst. 1 a 3 zákona o bankách. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadního písmene m), které se nově označuje jako písmeno q). Z hlediska horní hranice pokuty, kterou lze za tento přestupek uložit přitom nedochází ke změně.
K bodu 55 (§ 36h odst. 4 písm. c))
Doplnění nových ustanovení v § 36h odst. 3 zákona o bankách je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze za tyto přestupky uložit. Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu označení dosavadního písmene l), které se nově označuje jako písmeno p), a písmen n) až p), která se nově označují jako písmena r) až t), tak na změnu výše horní hranice pokuty v případě přestupků podle § 36h odst. 3 písm. e) a f) zákona o bankách (dosavadní § 36h odst. 3 písm. d) a e)), jejichž spáchání se nově navrhuje sankcionovat podle § 36h odst. 4 písm. a) zákona o bankách, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude nově 10 mil. Kč, namísto dosavadních 50 mil. Kč. Pokutu v maximální výši 50 mil. Kč bude rovněž možné, stejně jako doposud, uložit za přestupek podle § 36h odst. 3 písm. m) zákona o bankách (dosavadní § 36h odst. 4 písm. i)).
K bodu 56 (§ 38d odst. 2 písm. t))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na vložení nového odstavce 6 do ustanovení § 26 zákona o bankách, v důsledku čehož se dosavadní odstavec 6 nově označuje jako odstavec 7.
K bodu 57 (§ 39 odst. 4)
Navrhuje se zakotvit povinnost mlčenlivosti pro osobu ověřovatele řídicího a kontrolního systému, jelikož doposud nebyla v právním řádu České republiky upravena a nevyplývá jí tak ze zákona o bankách ani z jiného předpisu, jako je tomu například u auditorů.
Mlčenlivost ověřovatele je vhodné upravit odkazem na zákon o auditorech, neboť ten upravuje podrobně i další aspekty této povinnosti, jako např. výjimky z povinnosti mlčenlivosti (např. při kontaktu s ČNB) a možnost zproštění mlčenlivosti (§ 15 a 15a zákona o auditorech). Tyto povinnosti se tak nemusí duplikovat v zákoně o bankách.
K části třinácté – změna zákona o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech
K čl. XIII
K bodu 1 (§ 6 odst. 1)
Navrhují se legislativně-technické změny upřesňující terminologii používanou ve vztahu k ověřování určitých skutečností auditorem. V případě ověření, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace by měl být používán pojem „audit účetní závěrky“, jehož obsah je vymezen v zákoně o auditorech. Naopak v případě jiných skutečností (v tomto případě účetních dokladů a výpočtu majetkových podílů) by měl být užíván nikoliv pojem „audit“ či „ověření“, nýbrž „prověření“.
K bodu 2 (§ 9 odst. 3)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 3 (§ 9 odst. 5)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K části čtrnácté – změna zákona o komoditních burzách
K čl. XIV
K bodu 1 (§ 1 odst. 6)
V § 1 je zrušen odstavec 6 z důvodu nadbytečnosti vzhledem k přijetí nového zákona o účetnictví.
K bodu 2 (§ 5 odst. 4 písm. g) bod 1)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 3 [§ 8a odst. 1 písm. g)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 4 [§ 8a odst. 2 písmeno g)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 5 (§ 8a odst. 3 a 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K části patnácté – změna zákona o Státním fondu kultury České republiky
K čl. XV
K bodu 1
Ustanovení § 5 odst. 3 je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 2
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 239/1992 Sb. je Státní fond kultury České republiky (Fond) právnickou osobou. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví vyplývá, Fond jako právnická osoba je účetní jednotkou a jako taková má povinnost vedení účetnictví a účetního výkaznictví. Není již proto nutné Fondu opětovně ukládat povinnost vést účetnictví ve zvláštním zákoně.
Ustanovení § 6 odst. 4 je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
K části šestnácté – změna zákona o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách
K čl. XVI
K bodu 1 (§ 4b)
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví (zejména se jedná o změnu, že účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví není součástí zprávy vedení).
K bodu 2 [§ 6 odst. 8 písm. c)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 6a odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 [§ 10 odst. 2 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§ 10 odst. 2 písm. d)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 [§ 10 odst. 2 písm. e)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§ 10 odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 (§ 15 odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 15 odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 (§ 15 odst. 10)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 (§ 15 odst. 12)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 12 (§ 16 odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 13 [§ 22e odst. 1 písm. d)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sedmnácté – změna zákona o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
K čl. XVII
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví. Dojde ke sjednocení s ustanovením § 8. Bude-li z mimořádných důvodů nutné schválit mezitímní účetní závěrku nebo konsolidovanou účetní závěrku (integrace územních komor a Hospodářské komory České republiky pod jedno IČO), bude ke schválení s ohledem na transparentnost tím spíše legitimován (mimořádný) sněm komory, nikoliv pouhé představenstvo Hospodářské komory České republiky.
K části osmnácté – změna zákona o zeměměřických a katastrálních orgánech
K čl. XVIII
K bodu 1 (§ 1 odst. 1)
Český úřad zeměměřický a katastrální je ústředním správním úřadem, a proto je též ve smyslu zákona upravující majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích organizační složkou státu. Z toho důvodu je účetní jednotkou na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a zrušovaná věta je tudíž ve vtahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní.
K bodu 2 (§ 2 odst. 1)
Zeměměřický úřad je dle zákona jiným správním úřadem a podle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích je tudíž organizační složkou státu. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je rovněž účetní jednotkou. Není tedy nutné, aby byla tato skutečnost znovu uváděna ve zvláštním zákoně.
K bodu 3(§ 2 odst. 2)
Zeměměřické a katastrální inspektoráty a katastrální úřady jsou dle zákona jinými správními úřady, z čehož ve spojení se zákonem upravujícím majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích vyplývá, že jsou organizačními složkami státu. Z toho důvodu jsou účetními jednotkami na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, a tudíž je deklarace této skutečnosti v zákoně, který má postavení zvláštního zákona vůči zákonu o účetnictví, duplicitní.
K části devatenácté – změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky
K čl. XIX
Skutečnost, že Vězeňská služba je dle zákona správním úřadem, ve spojení se zákonem upravujícím majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, znamená, že je organizační složkou státu. Z tohoto důvodu je v souladu s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví účetní jednotkou a není tedy již třeba, aby tato skutečnost byla opětovně uváděna ve zvláštním zákoně.
K části dvacáté – změna zákona o daních z příjmů
K čl. CXX
K bodu 1 (§ 2a odst. 7)
Ustanovení se upravuje z důvodu zrušení jeho písmene a), které se vztahovalo na poplatníky, kteří jsou účetní jednotkou. Vzhledem k tomu, že podle § 21h odst. 3 zákona o daních z příjmů se u každého poplatníka daně z příjmů fyzických osob určuje základ daně na hotovostním základě, stává se ustanovení písm. a) nadbytečným.
K bodu 2 (§ 3 odst. 3 písm. a))
Navrhovaná změna reaguje na změnu terminologie zákona o oceňování majetku, který nově upravuje oceňování věcí.
K bodu 3 (§ 3 odst. 3 písm. b))
Ocenění pětinásobkem hodnoty ročního plnění v případě příjmu spočívajícího v jiném majetkovém prospěchu plynoucím opakovaně nebo trvale po dobu neurčitou, po dobu života člověka nebo po dobu delší než 5 let se nahrazuje zjištěnou hodnotou, která je upravena právními předpisy upravujícími oceňování. V důsledku nové koncepce zákona o oceňování odkaz na cenu určenou podle právního předpisu o oceňování znamená odkaz na tržní hodnotu, viz nový § 1a odst. 2 zákona o oceňování. Vedle příjmu spočívajícího v jiném majetkovém prospěchu plynoucím opakovaně nebo trvale po dobu neurčitou, po dobu života člověka nebo po dobu delší než 5 let se stanoví výjimka i pro jakékoliv služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu.
K bodu 4 (§ 3 odst. 4 písm. b) bod 2)
Ustanovení se upravuje z důvodu, že se nově bude vztahovat na všechny poplatníky daně z příjmů fyzických osob vzhledem k tomu, že podle § 21h odst. 3 se u každého poplatníka daně z příjmů fyzických osob určuje základ daně na hotovostním základě. Dovětek ohledně vedení daňové evidence se tak stává nadbytečným. Současně se napravuje nepřesnost, protože dosavadní znění opomíjelo poplatníky, kteří uplatňují výdaje procentní částkou z příjmů.
K bodu 5 (§ 4 odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Evidované aktivum je však širší pojem, než byl obchodní majetek, dochází tedy k rozšíření výjimky z osvobození, protože evidovaným aktivem jsou i aktiva využívaná pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti poplatníkem, který využívá paušální výdaje nebo má daň rovnu paušální dani, a aktiva využívaná pro dosahování příjmů z nájmu. Předmětem testu osvobození od daně z příjmů je evidované aktivum, kterým je aktivum, u kterého se výdaje s ním spojené (pořizovací náklady) uplatňují do výdajů prostřednictvím daňové hodnoty (ať ji skutečnými výdaji nebo paušalizací v rámci uplatňování paušálních výdajů nebo paušální daně). Není důvod mít pro tyto aktiva rozdílné daňové zacházení, co se týče podmínek pro jejich osvobození. Dochází tak ke spravedlivějšímu přístupu k poplatníkům, protože dosavadní omezení osvobození ve vztahu k obchodnímu majetku reálně dopadají pouze na poplatníky s příjmy ze samostatné činnosti, kteří jsou buď účetní jednotkou, nebo vedou daňovou evidenci.
K bodu 6 (§ 4 odst. 1 písm. a) bod 1)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k předchozímu novelizačnímu bodu.
K bodu 7 (§ 4 odst. 1 písm. a) bod 3)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení.
K bodu 8 (§ 4 odst. 1 písm. b) úvodní část ustanovení)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení.
K bodu 9 (§ 4 odst. 1 písm. b) bod 1)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení.
K bodu 10 (§ 4 odst. 1 písm. b) bod 3)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení.
K bodu 11 (§ 4 odst. 1 písm. c) bod 3)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení.
K bodu 12 (§ 4 odst. 1 písm. d) bod 2)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Evidovaná aktiva zahrnují dosavadní kategorii podle bodů 2 a 3, proto je obsah těchto bodů nově upraven společně v dosavadním bodě 3 (nově 2).
K bodu 13 (§ 4 odst. 1 písm. d) bod 2)
Změna navazuje na zavedení pojmu „evidované aktivum“, který nově zahrnuje kategorie podle dosavadních bodů 2 a 3 i aktiva, která jsou za evidovaná považována nově.
K bodu 14 (§ 4 odst. 1 písm. f) bod 2)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení.
K bodu 15 (§ 4 odst. 1 písm. q) bod 1)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 16 (§ 4 odst. 1 písm. q) bod 3)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 17 (§ 4 odst. 1 písm. r))
První úprava souvisí s tím, že došlo ke zrušení regionálních rad regionů soudržnosti uplynutím dne 31. prosince 2021, a to v souvislosti s přijetím zákona č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. První rušená slova tedy byla obsoletní.
Vzhledem k tomu, že nově se příjmy poplatníků daně z příjmů fyzických osob již neurčují jako výnosy podle zákona o účetnictví v případě, kdy je fyzická osoba účetní jednotkou, ruší se ustanovení, které podmiňuje osvobození dotace a příspěvku od daně z příjmů fyzických osob tím, jak jsou zaúčtovány podle zákona o účetnictví. Tyto investiční dotace jsou v případě poplatníka daně z příjmů fyzických osob vždy osvobozeny od daně a v případě, že budou použity na pořízení nebo zhodnocení evidovaného aktiva, bude se o ně snižovat daňová hodnota evidovaného aktiva.
K bodu 18 (§ 4 odst. 1 písm. t))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 19 (§ 4 odst. 1 písm. u))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 20 (§ 4 odst. 1 písm. zd) bod 1)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 21 (§ 4 odst. 1 písm. zd) bod 2)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Vzhledem k odlišnému obsahu těchto pojmů dochází k věcnému posunu v ustanovení, viz odůvodnění k novelizačnímu bodu měnícímu § 4 odst. 1 písm. a) úvodní části ustanovení. Ustanovení se vztahuje pouze na evidovaná aktiva, která jsou evidovanými z titulu příjmů ze samostatné činnosti, nikoliv z důvodu využívání pro dosahování příjmů z nájmu.
K bodu 22 (§ 4 odst. 4)
Ruší se pojem „obchodní majetek“, kterým byla část majetku, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci. Pro účely daně z příjmů fyzických osob se už nově nepřihlíží k účetnictví, tedy není relevantní, o kterém majetku je účtováno, a všichni poplatníci povedou daňovou evidenci. Pojem „obchodní majetek“ by tedy byl v této situaci totožný s majetkem, který je zahrnut v daňové evidenci, a proto je možné ho zrušit. Místo tohoto pojmu se může používat pojem „evidované aktivum“, viz § 23l, pod který patří jak aktiva uváděná v daňové evidenci, tak ta využívaná pro dosažení příjmů ze samostatné činnosti poplatníkem, který uplatňuje výdaje procentem z příjmu nebo má daň rovnu paušální dani, a také aktiva v evidenci hmotných aktiv pro účely příjmů z nájmu podle § 7 a aktiva využívaná pro dosažení příjmů z nájmu poplatníkem, který uplatňuje výdaje procentem z příjmu.
K bodu 23 (§ 5 odst. 3 věta první)
Zrušuje se odkaz na účetnictví, protože v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob se už nevychází při určení základu daně z účetnictví, i když bude fyzická osoba účetní jednotkou (viz § 21h odst. 3 ve spojení s § 23 odst. 2 zákona o daních z příjmů).
K bodu 24 (§ 5 odst. 6)
Zrušuje se odkaz na účetnictví a uvedení alternativy pro příjmy a výdaje v podobě výnosů a nákladů, protože v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob se už nevychází při určení základu daně z účetnictví.
K bodu 25 (§ 5 odst. 8)
Vzhledem k tomu, že podle § 21h odst. 2 zákona o daních z příjmů jsou všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob poplatníky s hotovostním základem daně a nevychází se tedy pro účely daně z příjmů fyzických osob z účetnictví, ruší se ustanovení upravující přechod z vedení účetnictví na daňovou evidenci nebo obráceně.
K bodu 26 (poznámka pod čarou č. 1a)
Upravuje se odkaz na zákon o oceňování v důsledku změny jeho názvu.
K bodu 27 (§ 5 odst. 9)
V § 5 odst. 9 se ponechávají pouze dosavadní písmena a) a d). Dosavadní písmeno b) a odstavec 11 jsou nově vloženy do § 24 odst. 2 písm. a). Dosavadní písmeno c) bylo nadbytečné, protože pokud jde o příjem, je zahrnut do rozdílu mezi příjmy a výdaji a tento se o něj již nemusí zvyšovat.
K bodu 28 (§ 5 odst. 10)
Viz odůvodnění k úpravě odstavce 9.
K bodu 29 (§ 6 odst. 3 úvodní část ustanovení)
V § 6 odst. 3 dochází k terminologické změně v návaznosti na změnu v zákoně o oceňování, kdy se nově používá namísto „cena“ pojem „hodnota“.
K bodu 30 (§ 6 odst. 3 písm. a))
Navrhovaná změna reaguje na změnu terminologie zákona o oceňování majetku, který nově upravuje oceňování věcí, a nikoliv oceňování majetku.
K bodu 31 (§ 7 odst. 2 písm. b))
Vzhledem ke zrušení pojmu „obchodní majetek“ se ustanovení upravuje tak, že příjmem ze samostatné činnosti je příjem z nájmu nebo úplatného převodu evidovaného aktiva, které je evidováno z titulu výkonu samostatné činnosti. Jedná se tedy o aktivum v daňové evidenci, aktivum využívané pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti, uplatňuje-li poplatník paušální výdaje, nebo jedná-li se o poplatníka, jehož daň je rovna paušální dani. V případě aktiva poplatníka uplatňujícího skutečné výdaje, které z jeho rozhodnutí není v daňové evidenci, jedná se o příjem z nájmu podle § 9 a příjem z úplatného převodu neevidovaného aktiva podle § 10.
Podle dosavadního znění tohoto ustanovení záleželo na rozhodnutí poplatníka, zda bude příjem z nájmu zdaňován podle § 7, protože mohl sám určit, co zařadí do obchodního majetku, správně by však jako příjem podle § 7 měl být zdaňován příjem plynoucí z nájmu nebo převodu evidovaného aktiva v rámci samostatné činnosti, které je v danou chvíli pronajímáno nebo úplatně převedeno, a proto dochází i k věcné změně tohoto ustanovení.
Pro právní jistotu se doplňuje, že nejde pouze o příjem z nájmu daného aktiva, ale také z jeho úplatného převodu.
K bodu 32 (§ 7 odst. 8 věta druhá)
Vzhledem k tomu, že podle § 21h odst. 3 zákona o daních z příjmů jsou všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob poplatníky s hotovostním základem daně, stává se ustanovení nadbytečným.
K bodu 33 (§ 7 odst. 8 věta druhá)
Upravuje se povinnost vést záznamy o evidovaných aktivech v rámci samostatné činnosti, přičemž se může jednat jak o aktiva, která byla před přechodem na paušální výdaje uváděná v daňové evidenci, tak o nově nabytá aktiva nezbytně sloužící k dosahování příjmů ze samostatné činnosti v období, ve kterém poplatník uplatňuje výdajový paušál, popřípadě i aktiva, která slouží k dosahování příjmů ze samostatné činnosti, ale před přechodem na paušální výdaje nebyla uváděná v daňové evidenci. Vedení záznamů však nemá vliv na to, zda je aktivum evidovaným, o evidované aktivum se jedná bez ohledu, zda je o něm veden záznam, rozhodné je pouze to, zda naplňuje definici v § 21j zákona o daních z příjmů.
K bodu 34 (§ 7 odst. 9 věta první)
Navrhuje se úprava v návaznosti na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“. Pokud věc využívají pro činnost, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, oba manželé, musí si vybrat, u kterého z nich půjde o evidované aktivum. Výdaje však může uplatňovat částečně i druhý, viz následující věta upravovaného ustanovení.
K bodu 35 (§ 7 odst. 9 věta druhá)
Navrhuje se úprava v návaznosti na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“.
K bodu 36 (§ 7 odst. 9 věta třetí)
Navrhuje se úprava v návaznosti na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení pojmu „evidované aktivum“.
K bodu 37 (§ 7 odst. 11)
Daná slova se zrušují v návaznosti na zrušení § 23 odst. 3 písm. a) bodu 5 a části § 24 odst. 2 písm. f) zákona o daních z příjmů a také v důsledku toho, že nyní budou všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob určovat příjmy a výdaje na hotovostním základě, a tak pro ně nemá smysl ustanovení, které rozlišuje vznik výdaje a jeho zaplacení
K bodu 38 (§ 7 odst. 12)
Vzhledem k tomu, že všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob mají zdaňovací období kalendářní rok a nepřihlíží se k jejich účetnímu období ani v případě, že jsou účetní jednotkou, zrušují se ustanovení o jejich hospodářském roku. Ponechává se však ustanovení pro příjmy v podobě podílů na zisku společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti. Pokud má společnost jiné zdaňovací období než poplatník, zahrne se podíl do toho zdaňovacího období poplatníka, ve kterém skončilo zdaňovací období společnosti (vychází se z obecného pravidla dosud platného podle § 7 odst. 12, podle kterého je do dílčího základu daně dle § 7 zahrnut vždy hospodářský rok, který je v daném zdaňovacím období ukončen).
Zrušuje se poznámka pod čarou odkazující na zrušovaný zákon o účetnictví.
K bodu 39 (§ 7 odst. 13 věta první)
Zrušuje se odkaz na účetnictví, protože v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob se už nevychází při určení základu daně z účetnictví a i ti poplatníci daně z příjmů fyzických osob, kteří jsou účetní jednotkou, vedou daňovou evidenci, pokud neuplatňují výdaje paušální částkou a nemají daň rovnu paušální dani.
K bodu 40 (§ 7a odst. 4)
Důvodem rušeného ustanovení bylo, že poplatník, který má daň rovnu paušální dani, nemá obchodní majetek, a proto by prodej nebo nájem jeho věci bez tohoto ustanovení byl považován za příjem podle § 10, resp. § 9. Na základě nové definice evidovaného aktiva však bude jasné, že pokud jde o prodej nebo nájem aktiva využívaného pro činnost, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti, je jeho prodej nebo nájem také příjmem ze samostatné činnosti, ustanovení § 7a odst. 4 je tedy už nadbytečné. Příjmem podle § 7 poplatníka, jehož daň je rovna paušální dani, bude nově i příjem z prodeje evidovaného aktiva využívaného pro činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti, které bylo pořízeno v době, kdy měl poplatník daň rovnu paušální dani, a nebyl tedy nikdy v daňové evidenci, což představuje rozdíl oproti dosavadnímu stavu, kdy § 7a odst. 4 odkazoval na to, že majetek musel být v minulosti v obchodním majetku.
K bodu 41 (§ 7a odst. 7)
Zavádí se povinnost vést záznamy evidovaných aktiv v rámci samostatné činnosti. Může se jednat jak o aktiva, která byla před vstupem do paušálního režimu uváděná v daňové evidenci, tak o nově nabytá aktiva sloužící pro dosahování příjmů ze samostatné činnost v období, kdy má poplatník daň rovnu paušální dani, popřípadě i o aktiva, která slouží k dosahování příjmů ze samostatné činnosti, ale před vstupem do paušálního režimu nebyla uváděná v daňové evidenci. O evidované aktivum se přitom jedná bez ohledu, zda je o něm veden záznam, rozhodné je, zda naplní definici uvedenou v § 23l.
K bodu 42 (poznámka pod čarou č. 20h a 31)
Zrušuje se poznámka pod čarou odkazující na zrušovanou vyhlášku k zrušovanému zákonu o účetnictví a na zrušovaný zákon o účetnictví.
K bodu 43 (§ 8 odst. 2 písm. a) a b))
V § 8 odst. 2 dochází k terminologické změně v návaznosti na změnu v zákoně o oceňování, kdy se nově používá namísto „cena“ pojem „hodnota“ a též na skutečnost, že zákon nově upravuje oceňování věcí, a nikoliv oceňování majetku.
K bodu 44 (§ 8 odst. 7)
V reakci na zrušení pojmu obchodní majetek se ustanovení upravuje tak, že záleží na tom, zda je zdroj příjmu evidovaným aktivem některého z manželů, či nikoli. Dochází tím k drobné věcné změně, protože evidovaným aktivem nejsou jen aktiva uváděná v daňové evidenci, ale všechna aktiva využívaná pro činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti nebo příjmy z nájmu. Evidovaná aktiva tedy má i poplatník, který využívá výdajové paušály nebo má daň rovnu paušální dani.
K bodu 45 (§ 9 odst. 2)
V souvislosti se zavedením pojmu „evidované aktivum“ i pro aktiva využívaná pro činnost, ze které plyne příjem z nájmu, se doplňuje pravidlo obdobné pravidlu uvedenému v § 7 odst. 9 týkající se věci ve společném jmění manželů a toho, že může být evidovaným aktivem pouze jednoho z manželů a tento manžel daní příjem z něho plynoucí. Výdaje na rozdíl od § 7 bude v režimu § 9 uplatňovat právě ten z manželů, u kterého bude předmět nájmu evidovaným aktivem. Co se týká příjmů z prodeje, ty se budou odehrávat v režimu § 10, kde je nově uvedeno, že v případě majetku ve společném jmění manželů bude příjmy danit právě ten z manželů, u kterého byla věc evidovaným aktivem.
K bodu 46 (§ 9 odst. 5 věta druhá)
Zavádí se povinnost vést záznamy o evidovaných aktivech využívaných pro činnost, ze které plynou příjmy z nájmu. O evidované aktivum se jedná bez ohledu, zda je o něm veden záznam, rozhodné je, zda naplní definici uvedenou v § 23l.
K bodu 47 (§ 9 odst. 6)
Věta se zrušuje pro nadbytečnost, protože poplatníci daně z příjmů fyzických osob nemohou pro účely daně z příjmů postupovat podle účetnictví, ani pokud jsou účetní jednotkou, protože vždy mají hotovostní základ daně.
K bodu 48 (§ 9 odst. 7)
Všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob mají hotovostní základ daně, zrušovaná slova jsou tedy nadbytečná.
K bodu 49 (§ 9 odst. 7 písm. b))
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. Zároveň se v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví upravuje odkaz na hodnotu podle účetních předpisů.
K bodu 50 (§ 10 odst. 2 věta druhá)
Slova „majetek nebo právo“ se nahrazují slovem „věc“, protože majetek i právo jsou věcí. V reakci na zrušení pojmu obchodní majetek se ustanovení upravuje tak, že záleží na tom, zda byla věc evidovaným aktivem některého z manželů, či nikoli. Dochází tím k drobné věcné změně, protože evidovaným aktivem nejsou jen aktiva uváděná v daňové evidenci, ale všechna aktiva využívaná pro činnost, ze které plynou příjmy ze samostatné činnosti nebo příjmy z nájmu. Evidovaná aktiva tedy má i poplatník, který využívá výdajové paušály nebo má daň rovnu paušální dani.
K bodu 51 (§ 10 odst. 2 věta třetí)
Navrhují se obdobné úpravy jako ve větě druhé. Konec věty byl přeformulován z důvodu lepší srozumitelnosti tak, aby bylo jasné, že na věc se hledí, jako by nikdy nebyla evidovaným aktivem.
K bodu 52 (§ 10 odst. 5 věta první)
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. V důsledku nové koncepce zákona o oceňování odkaz na cenu určenou podle právního předpisu o oceňování znamená odkaz na tržní hodnotu, viz nový § 1a odst. 2 zákona o oceňování. Stanoví se však výjimka pro služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu.
K bodu 53 (§ 10 odst. 5 věta druhá))
Navrhuje se úprava v návaznosti na nové pojetí aktiv a daňové hodnoty. Daňově odpisované aktivum musí vždy být evidovaným aktivum, viz § 26, není tedy třeba zde tuto podmínku uvádět. Evidované aktivum má v každém okamžiku daňovou hodnotu, v zákoně o daních z příjmů se opouští pojem „zůstatková cena“.
K bodu 54 (§ 10 odst. 5 věta třetí)
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. Stanoví se však výjimka pro služebnosti, které se budou oceňovat zjištěnou hodnotou ke dni nabytí. U některých služebností totiž prakticky neexistuje trh ve smyslu obchodování s nimi (nepředprodávají se) a v některých případech, jako je zákon o elektronických komunikacích, se zřizují za náhradu dle zjištěné hodnoty, a proto je vhodné u nich zachovat odkaz na zjištěnou hodnotu
K bodu 55 (§ 10 odst. 8 věta první)
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se upravuje odkaz na hodnotu podle účetních předpisů.
K bodu 56 (§ 17c odst. 1 písm. a) bod 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. V kontextu ustanovení § 17b odst. 1 písm. a) bodu 1 bude mít nové pojetí zdaňovacího období ve vazbě na účetní období v případě, pokud má poplatník účetní období vymezené podle kalendářních týdnů, za následek, že překročená povolená výše podílu na základním kapitálu investičního fondu podle zákona upravujícího investiční společnosti a investiční fondy, jehož akcie jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, v případě 52 týdnů může být po dobu kratší než polovina zdaňovacího období, v případě 53 týdnů po dobu kratší než 6 měsíců.
K bodu 57 (§ 17c odst. 1 a 2)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 58 (§ 18 odst. 2 písm. h))
Přebírá se § 3 odst. 4 písm. b) pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (u poplatníků s akruálním základem daně toto řeší účetnictví).
K bodu 59 (§ 18a odst. 1 písm. a))
Z důvodu zrušení odstavce 3 se přesunuje podmínka, že se příjmy a výdaje testují za celé zdaňovací období.
K bodu 60 (§ 18a odst. 1 písm. a))
Navrhované pravidlo se uplatní pouze pro účely § 18a odst. 1 písm. a). Od všech příjmů z nepodnikatelské činnost se oddělí ty, které se s nimi nemají započítávat pro účely posouzení, zda jde o předmět daně, a zároveň se oddělí s nimi související výdaje. Příjmy v první skupině jsou nadefinovány tak, že výdaje s nimi související budou vždy vyšší, takže nikdy nebudou předmětem daně podle části věty před středníkem. Porovnávání výše příjmů a výdajů tak bude relevantní jen pro zbylé příjmy z nepodnikatelské činnosti. Ustanovení používá pojem „člen“, přitom členy mají korporace a ústavy (nikoli fundace), jde o obecný pojem podle občanského zákoníku, uplatní se tedy i na členy obchodních společností, přestože jsou v zákoně o obchodních korporacích označováni jako společníci.
K bodu 61 (§ 18a odst. 3 a 4)
Ustanovení odstavce 3 se zrušuje v souvislosti s doplněním odst. 1 písm. a), které nyní rozděluje příjmy z nepodnikatelské činnosti na dvě skupiny, které se posuzují odděleně a dále se vnitřně nerozdělují. Veřejně prospěšní poplatníci, kteří jsou poplatníky s akruálním základem daně, evidují odděleně zdanitelné a nezdanitelné příjmy a související výdaje, přičemž tak můžou činit přímo v účetnictví, nebo vést evidenci mimo účetnictví. Poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně, nemají povinnost vést žádnou evidenci pro účely daní z příjmů, ale v odstavci 4 písm. a) se jim stanoví povinnost být schopni prokázat, které výdaje souvisí s kterými příjmy s ohledem na to, zda příjmy jsou zdanitelné, či nikoli. Tato povinnost navazuje na odstavec 1 písm. a), podle kterého to, zda jsou příjmy předmětem daně, či nikoli, záleží na výši souvisejících výdajů (písm. a), a na skutečnost, že nemají zdanitelné příjmy v obecném základu daně, tj. povinnost podat daňové přiznání (§ 38mb). V odstavci 4 písm. b) se stanoví povinnost prokázat skutečnost, že poplatník má pouze takové příjmy, že mu nevzniká povinnost podat daňové přiznání.
K bodu 62 (§ 19 odst. 1 písm. h))
Vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení o osvobození, není nutné normovat, zda je daný příjem zaúčtován ve prospěch výnosů, protože pokud není vůbec výnosem, a tedy ani příjmem, není co osvobozovat. Pokud bude výnosem, a tedy příjmem, je osvobozen od daně, a tedy není zdaňován. V případě, kdy prominutí dluhu není výnosem, nebo je u poplatníků s hotovostním základem daně zdaňováno prominutí dluhu na základě § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů jako položka zvyšující základ daně, je výjimka pro tento případ doplněna do § 23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů.
K bodu 63 (§ 19 odst. 1 písm. zm))
Stanoví se pravidlo, že jsou od daně osvobozeny příjmy poplatníka daně z příjmů právnických osob, který může snížit základ daně podle § 20 odst. 7, pokud jeho příjmy za zdaňovací období s výjimkou příjmu zdaňovaného srážkou nepřesáhnou 300 000 Kč. Na rozdíl od § 20 odst. 7 zde není podmínka, že úspora na dani musí být v následujícím zdaňovacím období použita na náklady prováděných nepodnikatelských činností. V případě příjmů do 300 000 Kč je totiž úspora na dani malá, není tedy třeba hlídat použití uspořených peněz.
K bodu 64 (§ 19 odst. 3 písm. b))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob. Vzhledem k tomu, že obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů právnických osob byl veškerý jeho majetek, viz dosavadní § 20c, lze tento pojem nahradit jednoduše tím, že poplatník má uvedený podíl (tedy je jeho právním vlastnictvím). V případě entit bez právní osobnosti se uplatní fikce podle § 20c, že to je podíl, který k nim patří.
K bodu 65 (§ 19 odst. 4 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 66 (§ 19b odst. 1 písm. d))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 67 (§ 20ba odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 68 (§ 20bb odst. 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 69 (§ 20bb odst. 4)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 70 (§ 20bc odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 71 (§ 20bc odst. 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 72 (§ 20bd odst. 7 písm. c))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 73 (§ 20be odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 74 (§ 20be odst. 2 písm. c))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 75 (§ 20c)
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a jeho nahrazení pojmem „evidovaná aktiva“, viz § 23l odst. 3. V některých případech se zákon o daních z příjmů váže na právní vlastnictví a nikoliv na ekonomické vlastnictví v podobě aktiva, je proto nutné ponechat normu, že v případě poplatníků bez právní osobnosti se za to, co jim patří, považuje vše, co k nim patří. Vychází se z občanského zákoníku, viz jeho § 495, podle kterého je majetek souhrn všeho, tj. všech věcí, co osobě patří.
K bodu 76 (§ 20d až 20f)
K § 20d:
Ustanovení upravuje pravidla pro postup v situacích, (i) kdy poplatník daně z příjmů právnických osob není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, a tudíž není povinen vést účetnictví a sestavovat a zveřejňovat účetní výkazy v rozsahu stanoveném účetním jednotkám v novém zákoně o účetnictví, (ii) kdy je však současně pro účely výpočtu daně z příjmů nezbytné (písm. a) a b)) nebo z hlediska poplatníka žádoucí či chtěné (písm. c)), vycházet z informací, které by účetní výkazy poskytovaly, pokud by je poplatník podle nového zákona o účetnictví sestavoval; tj. je nezbytné, popř. žádoucí, vycházet pro účely výpočtu daně z akruálního principu. V ostatních případech bude poplatník jako doposud vycházet pro účely určení základu daně a jejího výpočtu z tzv. „cash“ (hotovostní) báze, namísto akruální. Navrhovanou úpravou současně není dotčena stávající právní úprava stanovená § 23 odst. 11 zákona o daních z příjmů. Nadále by se tedy v případě stálých provozoven zahraničního poplatníka měly vykazovat přibližně stejné hodnoty, jaké by vykazoval daňový rezident, který vykonává obdobnou činnost za obdobných podmínek, přičemž rozhodným pro určení, jakým způsobem mají být hodnoty pro určení základu daně vykazovány, bude tudíž (i) faktický stav činnosti stálé provozovny a dále (ii) skutečnost, zda je zahraniční poplatník ve vztahu ke stálé provozovně povinen postupovat podle navrhovaného ustanovení § 20d, tedy jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím. Určení základu daně se tedy bude odvíjet od srovnatelného daňového rezidenta s obdobnou činností, který je účetní jednotkou s akruálním účetnictvím, v případě, že je poplatník povinen postupovat podle navrhovaného § 20d a násl. V případě, že není podle uvedeného poplatník povinen postupovat, bude se určení základu daně odvíjet od srovnatelného daňového poplatníka, který pro určení základu daně vychází z tzv. "cash“ báze.
Ustanovení § 20d stanovuje vymezeným poplatníkům, kteří nejsou účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví a mají vztah k zahraničí, postupovat při výpočtu daně jako by tito poplatníci vedli účetnictví na akruální bázi, tj. tak, aby byly získány účetní informace nezbytné pro určení základu daně a výpočet daně poplatníka. Tímto ustanovením se tzv. zahraniční poplatníci neprohlašují za účetní jednotku, pouze se jim ukládá povinnost spočítat základ daně a daň, jako by účetní jednotkou byli, přesněji řečeno jako by byli poplatníkem s akruálním základem daně (viz § 21h). Tento pojem označuje pro daňové účely pouze účetní jednotky podle nového zákona o daních z příjmů, které používají tzv. akruální účetnictví. Jinými slovy řečeno, poplatník si vypočítá výsledek hospodaření tak, jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně, přičemž aplikuje režim, který by se na tohoto poplatníka vztahoval podle nového zákona o účetnictví. Např. definice aktiv a dluhů vychází pro účely tohoto ustanovení z českých účetních předpisů, případně z IFRS, pokud se jedná o poplatníka, který by na základě nového zákona o účetnictví postupoval podle IFRS, pokud by byl účetní jednotkou v České republice, obdobně se postupuje též například při vymezení účetního období.
Vzhledem k tomu, že na tyto zahraniční poplatníky je nahlíženo jako na poplatníky s akruálním základem daně (tj. jako na účetní jednotky účtující na akruálním principu), uplatní se i v jejich případě pravidla pro výpočet a správu daně v cizí měně stanovená zákonem o daních z příjmů pro poplatníky daně z příjmů právnických osob. To znamená, že pokud by měnou účetnictví takového poplatníka bylo euro, bude jeho daň rovněž spravována v eurech, tj. obdobně jako daň ostatních poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podmínky stanovené novým zákonem o účetnictví pro použití cizí měny jako měny účetnictví se v případě těchto poplatníků budou posuzovat se zřetelem k jejich souhrnným příjmům, které podléhají daňové povinnosti v České republice. Skutečnost, že daná cizí měna je funkční měnou poplatníka, tedy měnou jeho primárního ekonomického prostředí, se tak bude posuzovat v případě daňového nerezidenta nikoliv v kontextu veškeré činnosti tohoto zahraničního poplatníka (tj. včetně činnosti v zahraniční), nýbrž pouze se zřetelem k činnosti na území České republiky. To znamená, že v i případě poplatníka podle § 20d písm. a), tj. zahraničního poplatníka s tzv. kamennou stálou provozovnou vzniklou na území České republiky, se budou tyto podmínky posuzovat pouze ve vztahu k těmto stálým provozovnám na území České republiky, a to v celkovém souhrnu. Naopak v případě poplatníka podle § 20 písm. b) se bude splnění podmínky pro použití funkční měny posuzovat ve vztahu k celé jeho činnosti, neboť má daňovou povinnost jak ve vztahu k příjmům ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy ze zdrojů v zahraničí.
Způsobem stanoveným v § 20d poplatník postupuje pouze v rozsahu nezbytném pro výpočet daně podle zákona o daních z příjmů, což znamená, že není povinen plnit požadavky stanovené v novém zákoně o účetnictví pro účetní jednotky v plném rozsahu.
Zákon rozlišuje dvě skupiny tzv. zahraničních poplatníků, u kterých bude základ daně určován na akruálním principu. V případě první skupiny se jedná o poplatníky, u nichž je z hlediska daně z příjmů žádoucí, aby vycházeli z akruálního principu pro účely určení základu daně. Této skupině jsou v rovině jejich tvrzení vůči správci daně a prokazování jejich tvrzení uloženy další povinnosti (záznamní povinnost a povinnost výkaznictví viz § 20e). Druhou skupinu představují poplatníci, pro které není nezbytné, aby vycházeli z akruálního principu pro účely určení základu daně, ale tento postup je pro ně žádoucí, tj. zda ho využijí, závisí na jejich rozhodnutí. Této skupině poplatníků nejsou uloženy další povinnosti v rovině jejich tvrzení vůči správci daně ani prokazování jejich tvrzení.
První skupinu tvoří dva okruhy poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podle písmena a) se jedná o daňové nerezidenty České republiky s tzv. „kamennou“ stálou provozovnou na území České republiky. V případě daňového nerezidenta s „kamennou“ stálou provozovnou na území České republiky tento poplatník postupuje, jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím, ohledně veškeré své činnosti na území České republiky, resp. veškeré činnosti, která generuje příjmy ze zdrojů na území České republiky. Jedná-li se tedy o zahraničního poplatníka, který pro účely výpočtu daně z příjmů postupuje jako poplatník s akruálním základem daně z důvodu „kamenné“ stále provozovny na území České republiky, postupuje pro účely výpočtu daně z příjmů tímto způsobem vzhledem ke všem svým příjmům, za které je povinen podat daňové tvrzení v České republice. Jinými slovy, poplatník podle § 20d písm. a), který má kromě příjmů z činnosti vykonávané prostřednictvím stálé provozovny na území České republiky současně i jiné příjmy ze zdrojů na území České republiky (např. příjmy z pronájmu nemovitých věcí na území České republiky), vypočte daň ze všech těchto příjmů tak, jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně. Navazující povinnosti stanovené v § 20e a § 20f (zejména vedení evidence zahraničního poplatníka) jsou však tito poplatníci s kamennou stálou provozovnou povinni plnit pouze ve vztahu ke stálé provozovně vzniklé na území České republiky, nikoli za celého poplatníka jako takového. Vzhledem k jiným příjmům ze zdrojů na území České republiky než jsou příjmy z činnosti stálé provozovny na území České republiky tak poplatníci podle § 20d písm. a) mají obdobné postavení jako poplatníci podle § 20d písm. c), tj. nejsou povinni vést evidenci zahraničního poplatníka (viz § 20e odst. 1).
Do první skupiny poplatníků patří rovněž společníci veřejné obchodní společnosti a komplementáři komanditní společnosti, kteří jsou daňovými nerezidenty s příjmy plynoucími z účasti v dané obchodní společnosti nebo z úvěrového finančního nástroje, který dané obchodní společnosti poskytli. Důvodem je skutečnost, že podle § 22 odst. 3 zákona o daních z příjmů se tento příjem uvedených poplatníků považuje za příjem z činnosti stálé provozovny na území České republiky, a tudíž pro tyto poplatníky platí stejný režim, jako pro poplatníky podle § 20d písm. a).
Druhý okruh poplatníků, na které se vztahuje povinné používání akruálního principu, jsou podle písmena b) daňoví rezidenti České republiky ustavení (tj. založení nebo zřízení) podle práva jiného státu než ČR (poplatník zřízený podle práva České republiky bude dle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou – viz § 24 nového zákona o účetnictví).
V případě takového daňového rezidenta České republiky je vztah tohoto poplatníka k České republice založený na základě místa hlavního vedení či jiného kritéria v České republice zásadní, proto zde má povinnost zdaňovat příjmy ze své veškeré (tj. celosvětové) činnosti. Je-li však tento poplatník zahraniční účetní jednotkou v jiném členském státě EU nebo Evropského hospodářského prostoru, kde vede akruální účetnictví, nelze takovému poplatníkovi duplicitně uložit byť jen částečnou povinnost vedení účetnictví v České republice, proto je mu stanovena povinnost postupovat jako daňová účetní jednotka pouze v rozsahu nezbytném pro výpočet daně, stejně jako v případě zahraničních poplatníků s „kamennou“ stálou provozovnou vzniklou na území České republiky.
Režim stanovený pro dva výše uvedené typy poplatníků se vztahuje také na poplatníka daně z příjmů právnických osob, který je daňovým rezidentem České republiky založeným podle práva jiného státu než České republiky, který současně není členským státem EU nebo Evropského hospodářského prostoru (tzn. podle práva třetího státu). Tento poplatník rovněž není účetní jednotkou podle nového zákona o účetnictví, a tudíž se na něj nevztahují povinnosti stanovené účetní jednotce právními předpisy upravujícími účetnictví. Z tohoto důvodu je i tomuto poplatníkovi uložena povinnost při výpočtu daně postupovat jako by byl poplatníkem s akruálním základem daně.
Druhou skupinu poplatníků, u kterých je využití akruálního principu pro účely výpočtu daně založeno na dobrovolnosti podle písmene c), tvoří ostatní daňoví nerezidenti České republiky neuvedení v písmenu a). Jedná se o poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou daňovými nerezidenty České republiky a realizují zdanitelné příjmy ze zdrojů na území České republiky, které jsou přičitatelné např. „službové“ stálé provozovně nebo nejsou přičitatelné žádné stálé provozovně (typicky se může jednat o prodej cenných papírů, pronájem nemovitých věcí umístěných na území České republiky apod.).
Uplatnění akruálního principu u této skupiny je podmíněno pouze skutečností, že se poplatník takto rozhodl postupovat (jedná se tedy o dobrovolný režim). Pokud však poplatník tuto možnost nevyužije, vychází pro účely určení základu daně a jejího výpočtu z tzv. „cash“ báze, namísto akruální. To vychází ze stávající konstrukce § 23 odst. 2 zákona o daních z příjmů, kdy poplatníci s akruálním základem daně vychází pro určení základu daně z výsledku hospodaření a poplatníci s hotovostním základem daně z rozdílu mezi příjmy a výdaji.
Míra povinností k prokázání určeného základu daně a výpočtu daně z příjmů, které jsou uloženy daňovým nerezidentům bez „kamenné“ stálé provozovny na území České republiky, je nižší než v případě daňového rezidenta České republiky, či daňového nerezidenta s „kamennou“ stálou provozovnou na území České republiky, kteří jsou povinni postupovat podle § 20d a § 20e ZDP, tj. vést „daňové účetnictví“, resp. evidenci zahraničního poplatníka, a přikládat k daňovému přiznání vybrané údaje.
Jelikož dojde (za splnění daných podmínek) u obou skupin k uplatnění akruálního principu, dospěje poplatník podle písmene c) ke stejnému daňovému základu jako poplatník podle písmene a) nebo b), rozdíl bude v tom, že poplatník nemá povinnost vést účetnictví, ani „daňové účetnictví“ (resp. evidenci zahraničního poplatníka), tudíž bude určení základu daně a výpočet daně dokládat standardními důkazy. Zjednodušeně řečeno, daný zahraniční poplatník určí základ daně, jako by účetnictví vedl, s tím, že na výzvu správce daně doloží, jak k daným položkám dospěl. Výhodou daného přístupu je, že není nutné činit účetní operace, které nemají vliv na základ daně.
Pokud se jedná o daňové nerezidenty České republiky (i) s příjmy, které nepodléhají daňové povinnosti v České republice (z důvodu daňové smlouvy), (ii) s osvobozenými příjmy nebo (iii) s příjmy podléhajícími v České republice srážkové dani, navrhované ustanovení se neuplatní, protože v těchto případech buď poplatníkovi vůbec nevzniká daňová povinnost v České republice (stanoví-li tak daňová smlouva) nebo k využití tohoto ustanovení nedojde (např. v případě osvobození příjmu), protože v souvislosti s takovými příjmy, nelze uplatnit výdaje vynaložené na dosažení těchto příjmů. Výjimku budou představovat pouze poplatníci, kteří mohou postupovat podle § 36 odst. 7 ZDP a zahrnou příjmy podléhající srážkové dani do daňového přiznání v České republice. V návaznosti na nově navrhovanou úpravu je současně pro zahraničního poplatníka s kamennou stálou provozovnou nově stanovena výjimka z povinnosti podat daňové přiznání a výjimka z oznamovací povinnosti v případech, kdy tomuto daňovému nerezidentovi poplynou ze zdrojů na území České republiky pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, jsou osvobozené, nebo které podléhají srážkové dani v České republice.
K § 20e:
Ustanovení stanoví taxativně vymezenému okruhu poplatníků (podle § 20d písmen a) a b)) následující povinnosti v rovině tvrzení správci daně a v rovině prokazování jimi tvrzených skutečností.
Jedná se jednak o uložení záznamní povinnosti v písmenu a), tj. povinnosti vést evidenci zahraničního poplatníka, která musí obsahovat údaje o aktivech a dluzích a výnosech a nákladech poplatníka, a to přinejmenším v rozsahu potřebném pro výpočet daně z příjmů, a zajistit spolehlivost údajů v ní uvedených. Poplatníkovi podle § 20d písm. a), tj. tzv. zahraničnímu poplatníkovi s „kamennou“ stálou provozovnou vzniklou na území České republiky, je zároveň v písmenu a) uložena povinnost vést evidenci zahraničního poplatníka pouze ve vztahu k těmto stálým provozovnám (tj. nikoliv ve vztahu k jiným příjmům ze zdrojů na území České republiky), a to za každou stálou provozovnu zvlášť. Současně se těmto poplatníkům v písmenu b) ukládá obdobná povinnost jako poplatníkům s akruálním základem daně v podobě přikládání účetní závěrky k daňovému přiznání. V případě poplatníka podle § 20d písm. a) se povinnost přikládat k daňovému přiznání účetní závěrku rovněž vztahuje pouze na příjmy z činnosti tzv. kamenné stálé provozovny na území České republiky.
Záznamní povinnost je rozvedena v ustanovení § 20f.
Navrhované ustanovení písmena b) je bližší specifikace § 72 daňového řádu, který upravuje povinnost daňového subjektu podat vymezená podání v podobě formulářového podání a dále upravuje obsah těchto podání. Na základě § 72 odst. 3 písmena d) jsou poplatníci s akruálním základem daně povinni přikládat k daňovému přiznání účetní závěrku (vybrané údaje z ní) k prokázání skutečností tvrzených v daňovém přiznání. Jelikož se v případě zahraničního poplatníka nejedná o účetní jednotku podle nového zákona o účetnictví, nemá tento poplatník povinnost sestavovat účetní závěrku, která by se přikládala k daňovému přiznání, a tedy nemá prostředek k prokázání určení jeho základu daně na akruálním principu. Z tohoto důvodu se mu zákonem výslovně stanoví povinnost v příloze daňového přiznání uvést údaje, které by obsahovaly (i) rozvaha, (ii) výkaz zisku a ztráty a (iii) příloha účetní závěrky, které by byly přílohou daňového přiznání tohoto poplatníka, pokud by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím. K tomu využije formuláře, které využívá účetní jednotka pro uvedení těchto údajů v příloze daňového přiznání.
K § 20f (evidence zahraničního poplatníka):
Navrhované ustanovení upravuje podobu daňové evidence zahraničního poplatníka, kterou jsou pro účely výpočtu daně z příjmů povinni vést poplatníci uvedení v § 20d písmenech a) a b) (tj. daňový nerezident, kterému na území České republiky vznikla „kamenná“ stálá provozovna a daňový rezident České republiky, který je ustaven podle práva jiného členského státu EU než České republiky).
Pro účely správného určení základu daně, jejího výpočtu a stanovení je potřebné uložit uvedeným zahraničním poplatníkům povinnost vedení záznamů o jejich finanční situaci a finanční výkonnosti (tj. evidenci zahraničního poplatníka) v takovém rozsahu, který tyto poplatníky co nejméně zatíží a současně zajistí možnost správného výpočtu daně a následného stanovení daňové povinnosti těchto poplatníků.
Evidence zahraničního poplatníka musí obsahovat údaje o aktivech a dluzích a výnosech a nákladech poplatníka, a to přinejmenším v rozsahu potřebném pro výpočet daně. Z povinnosti zahraničního poplatníka vedoucího evidenci zahraničního poplatníka postupovat jako by byl účetní jednotkou s akruálním účetnictvím, pak současně vyplývá, že definice aktiv a dluhů vychází pro účely tohoto ustanovení z českých účetních předpisů, případně z IFRS, pokud se jedná o poplatníka, který by na základě nového zákona o účetnictví postupoval podle IFRS, pokud by byl účetní jednotkou v ČR.
Za účelem zajištění dostatečného standardu evidence zahraničního poplatníka z hlediska potřeb správce daně (tj. spolehlivosti údajů v evidenci obsažených), je v odstavci 2 stanoveno, že evidence zahraničního poplatníka je vedena obdobně, jako je vedeno účetnictví. Poplatník tak využívá stejné postupy, jako by účetnictví vedl podle nového zákona o účetnictví. Poplatník tudíž pro účely vedení evidence využije postupy upravené novým zákonem o účetnictví v rozsahu, který je nezbytný pro to, aby údaje uvedené v evidenci byly spolehlivé. Jedná se o požadavky na účetní systém, ale i na vedení účetnictví ověřitelným způsobem (dokladovost, inventarizace apod.) V případech, kdy je však zahraniční poplatník účetní jednotkou s akruálním účetnictvím podle právního řádu jiného státu než České republiky a vede v tomto státě účetnictví, může k vedení evidence zahraničního poplatníka a k zajištění spolehlivosti údajů v ní obsažených využít toto zahraniční účetnictví. Údaje takto získané je však i tento poplatník nadále povinen upravit takovým způsobem, aby evidence v rozsahu potřebném pro výpočet daně poplatníka obsahovala údaje potřebné pro stanovení základu daně (může se jednat např. o vytvoření převodního můstku, který bude zohledňovat rozdíly mezi zahraničním účetnictvím poplatníka a požadavky kladenými na vedení účetnictví na základě nového zákona o účetnictví a který bude společně s údaji ze zahraničního účetnictví součástí evidence zahraničního poplatníka).
Evidenci zahraničního poplatníka není poplatník povinen automaticky přikládat k daňovému přiznání, ale předkládá ji správci daně jako standardní důkazní prostředek na výzvu správce daně. Údaje týkající se stavu aktiv a dluhů za účetní období, zisku nebo ztráty je však tento poplatník v rozsahu potřebném pro výpočet daně povinen uvést v příloze daňového přiznání na základě § 20e písmene b) způsobem, kterým by je v tomto přiznání uvedl, pokud by byl poplatníkem s akruálním základem daně.
Odstavec 4 stanoví povinnost uschovat evidenci zahraničního poplatníka a jiné záznamy či doklady k tomu se vztahující po dobu plynutí lhůty pro stanovení daně, ke kterému se údaje z nich vztahují. Např. evidenci za zdaňovací období roku 2025 bude povinen uchovávat do doby uplynutí lhůty za toto zdaňovací období (v základu tedy 3 roky ode dne, kdy uplynula lhůta pro podání daňového přiznání).
Sankce za nesprávné vedení evidence zahraničního poplatníka vyplývají v tomto případě z daňových zákonů. V principu se bude jednat o pokutu za porušení povinnosti nepeněžité povahy (obdobně jako u jiných obdobných povinností, které poplatníci mají), kterou samozřejmě bude možné pro tento účel moderovat, popřípadě půjde o sankci v podobě penále za doměření daně z moci úřední.
K bodu 77 (§ 21 odst. 7)
Rušené ustanovení § 21 odst. 7 zákona o daních z příjmů má charakter přechodného ustanovení a z tohoto důvodu by nemělo být součástí samotného zákona o daních z příjmů. Ustanovení tohoto mají být zakomponována v rámci přechodných ustanovení k novele, která sazbu daně mění s tím, že tato ustanovení dále podrobně popisují, jakým způsobem bude daň při změně její sazby vypočítána, s přihlédnutím k povaze každé změny.
K bodu 78 (§ 21a)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se nově vymezuje zdaňovací období poplatníků daně z příjmů právnických osob. Podle odstavce 1 se účetní období poplatníků, kteří jsou účetními jednotkami, bude vždy shodovat s jejich účetním obdobím. V souvislosti s tím bude odstraněn institut období, za které se podává daňové přiznání. Zároveň bude možné zrušit i ustanovení § 38ma, neboť všechny tam uvedené situace jsou pokryty účetním obdobím (a tedy nově i zdaňovacím) a není tedy nutné normovat speciální povinnost podávání daňového přiznání za specifické období jiné než zdaňovací období.
V případě poplatníků, kteří vedou evidenci zahraničního poplatníka, se zdaňovací období určuje tak, jak by se určovalo jejich účetní období, kdyby byli účetní jednotkou, a tito poplatníci si tedy podle odstavce 2 zvolí den, od kterého se jejich zdaňovací období odvozuje. Důvodem je to, že někteří tito poplatníci vedou účetnictví podle právních předpisů svého státu a jejich účetní období v tomto státě nemusí odpovídat kalendářnímu roku a je žádoucí jim dovolit mít zdaňovací období odpovídající jejich zahraničnímu účetnímu období.
Odstavec 3 se týká poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou a zároveň nevedou evidenci zahraničního poplatníka. I u těchto poplatníků se odkazuje na účetní období, a tedy přestože nejsou účetní jednotkou a účetní období nemají, řídí se při určení zdaňovacího období ustanoveními § 48, 51 a 52 zákona o účetnictví (k výjimkám vůči § 49 a 50 zákona o účetnictví viz níže). Účetní období je podle § 48 odst. 1 věty první zákona o účetnictví vymezeno jako období trvající 12 kalendářních měsíců a § 48 odst. 3 daného zákona dává obecně účetním jednotkám možnost zvolit první den kalendářního měsíce, od kterého se bude jejich účetní období odvozovat, pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou a nevedou evidenci zahraničního poplatníka, se však stanoví, že postupují tak, jako by jejich účetní období bylo vymezeno jako kalendářní rok. Základním pravidlem pro tyto poplatníky tedy je, že jejich zdaňovací období odpovídá kalendářnímu roku. Použijí se však na ně ustanovení § 51 a 52 zákona o účetnictví upravující účetní období, tedy zdaňovací období skončí dnem, který je uveden v § 51 zákona o účetnictví, a může docházet ke spojování zdaňovacích období podle § 52 zákona o účetnictví.
Výjimka je v odstavcích 2 i 3 stanovena pro ustanovení o účetním období v případě přeměny obsažené v § 50 zákona o účetnictví. Pravidla pro účetní období v případě přeměny totiž vycházejí z toho, že při přeměně, které se účastní účetní jednotky podle zákona o účetnictví, je stanoven rozhodný den, od kterého se jednání zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na účet nástupnické osoby, přestože právní účinky přeměny nastávají až jejím zápisem do veřejného rejstříku. Z toho důvodu je v zákoně o účetnictví stanoveno, že účetní jednotka vznikající při přeměně se stává účetní jednotkou již rozhodným dnem, tedy dříve, než vzniká jako právnická osoba a tedy subjekt práva (rozhodný den nastává přede dnem zápisu do veřejného rejstříku nebo připadá na tento den, nemůže nastat později, viz § 10 odst. 3 zákona o přeměnách), obdobně je stanoven zánik účetní jednotky zanikající při přeměně a je stanoveno, že na jmění a jednání zúčastněné účetní jednotky se od rozhodného dne hledí jako na jmění a jednání nástupnické účetní jednotky. Obdobná pravidla jsou v § 17d stanovena pro účely daní z příjmů pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami, a to i pro ty používající hotovostní účetnictví. Uvedená pravidla však nemohou být použita v případě poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, protože pro ně není stanoven rozhodný den přeměny. Ti se tedy v případě, kdy vznikají při přeměně, stávají poplatníkem daně z příjmů právnických osob až dnem právních účinků přeměny, a stejně tak jím v případě zániku při přeměně dnem předcházejícím tomuto dni přestávají být. I pokud by při přeměně, na které se účastní, byl stanoven rozhodný den (např. při fúzi více než dvou osob, ze kterých dvě by byly účetní jednotkou a jedna ne), nebyl by ve vztahu k nim relevantní. Zdaňovací období tohoto poplatníka se tedy při jeho vzniku nebo zániku při přeměně řídí obecným pravidlem v odstavcích 4 a 5, a pokud by tento poplatník při fúzi ani nevznikal, ani nezanikal, nemá na jeho zdaňovací období přeměna žádný dopad, pouze ode dne právních účinků přeměny dojde k oddělení či přičlenění části jmění.
Odstavce 4 a 5 se vztahují na poplatníky daně z příjmů, kteří nejsou účetní jednotkou, a představují speciální úpravu ve vztahu k odstavcům 2 a 3, protože obsahují výslovnou úpravu prvního a posledního zdaňovacího období a nepoužije se tedy úprava prvního a posledního účetního období podle § 49 zákona o účetnictví, na kterou odkazují odstavce 2 a 3. Vzhledem k tomu, že jde tedy o poplatníky, kteří vůbec nejsou účetní jednotku podle zákona o účetnictví, tedy nevedou akruální ani hotovostní účetnictví, nelze pro ně pro určení zdaňovacího období využít ustanovení o prvním a posledním účetním období v § 49 zákona o účetnictví, protože ta jsou navázána na to, kdy poplatník přestává, či začíná být účetní jednotkou, zatímco zde jde právě o poplatníky, kteří účetní jednotkou nejsou. V případě poplatníka, který může, ale nemusí být účetní jednotkou podle zákona o účetnictví, se nelze při určení zdaňovacího období řídit tím, kdy by se stal účetní jednotkou, kdyby jí byl, protože se jí může stát kdykoli (podle toho, jak má, resp. by měla vymezeno účetní období, viz § 24 odst. 2 zákona o účetnictví). Nadto poplatníkem daně z příjmů právnických osob má být od svého vzniku do svého zániku, takže v případě, kdy se stane účetní jednotkou až po svém vzniku, nepůjde o jeho první zdaňovací období, i když půjde o první účetní období; obdobné platí pro jeho zánik a poslední účetní období v případě, kdy přestane být účetní jednotkou na základě svého rozhodnutí, ale bude dále existovat. Stanoví se proto pravidlo, že první zdaňovací období začíná dnem, ve kterém se poplatník stane poplatníkem daně z příjmů právnických osob, a poslední zdaňovací období končí dnem, ve kterém jím přestane být.
K bodu 79 (§ 21aa)
Ustanovení § 21aa zavádí pojem oznámení o zdaňovacím období. U poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetní jednotkou, zdaňovací období odpovídá účetnímu období, tito poplatníci tedy primárně vymezují nebo spojují svá účetní období, ale spolu s tím tedy zároveň vymezují a spojují i své zdaňovací období. U poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, zdaňovací období také vychází z právní úpravy účetního období, tito poplatníci však vymezují či spojují rovnou své zdaňovací období, protože účetní období nemají. Vzhledem k tomu, že ustanovení o vymezení a spojení zdaňovacích období jsou pro ně stejná jako pro poplatníky, kteří jsou účetní jednotkou, je i pro ně nutné stanovit stejnou oznamovací povinnost týkající se vymezení a délky zdaňovacího období. Oznámení musí poplatník podat v případě, že od svého vzniku uplatňuje zdaňovací období jiné než kalendářní rok, v průběhu své existence mění vymezení svého zdaňovacího období, nebo spojuje zdaňovací období podle § 50 zákona o účetnictví.
Odstavec 2 vymezuje povinné náležitosti oznámení o zdaňovacím období (nad rámec obecných náležitostí podání podle daňového řádu). Písmeno a) stanoví náležitosti pro případ, že poplatník od svého vzniku vymezí své zdaňovací období jinak než jako kalendářní rok (toto se tedy netýká poplatníků daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou účetní jednotkou a nevedou evidenci zahraničního poplatníka, protože ti mohou mít zdaňovací období vymezeno pouze jako kalendářní rok, viz § 21a odst. 2); v takovém případě musí uvést vymezení zdaňovacího období, tedy to, od prvního dne kterého kalendářního měsíce se bude zdaňovací období odvozovat, viz § 46 odst. 3 zákona o účetnictví, a případně také to, zda využil možnost vymezit zdaňovací období podle kalendářních týdnů podle § 46 odst. 1 zákona o účetnictví. Stejné údaje musí podle odst. 2 písm. b) oznámit i v případě změny vymezení zdaňovacího období, zároveň však v tomto případě tehdy, kdy je podle § 43 odst. 4 zákona o účetnictví možné spojit přechodné období s předcházejícím zdaňovacím obdobím, poplatník musí oznámit, zda toto spojení zvolil, či zda bude přechodné období samostatným zdaňovacím obdobím. V případě spojování zdaňovacích období je třeba uvést, která zdaňovací období se spojují.
V odstavci 3 je uvedena lhůta pro podání oznámení. Oznámení je nutno podat vždy do 3 měsíců od posledního dne zdaňovacího období, které by poplatník měl, kdyby nenastal důvod pro podání oznámení. Důvodem je, aby se správce daně dozvěděl, že v důsledku oznamované skutečnosti poplatník nemá povinnost podat daňové přiznání ve lhůtě, ve které by jej jinak podával. Lhůta pro podání oznámení je stanovena na 3 měsíce, tedy jako nejkratší možná lhůta pro podání daňového přiznání, viz § 136 odst. 1 daňového řádu, ačkoli lhůta pro podání daňového přiznání může činit i 4 nebo 6 měsíců podle § 136 odst. 2 daňového řádu. Pro podání oznámení však není třeba lhůtu prodlužovat nad 3 měsíce, protože příprava oznámení není tak náročná jako zpracování daňového přiznání, a správce daně bude mít informaci ihned a nebude muset čekat, zda bude později podáno daňové přiznání, nebo oznámení o zdaňovacím období.
K bodu 80 (část třetí hlava I)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 81 (§ 21d)
Ustanovení § 21d je založeno na stejném principu jako § 28 zákona o účetnictví a stanoví, kdy se právnická osoba či jiná entita stává poplatníkem daně z příjmů právnických osob v případě přeměn, při kterých se určuje rozhodný den. Týká se tedy pouze poplatníků, kteří jsou zároveň i účetní jednotkou (k tomu, kdo je účetní jednotkou, viz § 24 zákona o účetnictví). Musí se přitom jednat o účetní jednotky podle zákona o účetnictví, tedy podle právního řádu České republiky, ustanovení tedy nedopadá na poplatníky, kteří jsou účetní jednotkou v zahraničí, ale nejsou účetní jednotkou podle zákona o účetnictví. Přitom může jít i o účetní jednotku používající hotovostní účetnictví (viz § 144 zákona o účetnictví).
Podle odstavce 1 se právnická osoba nebo jiná entita, která vzniká při přeměně, stává poplatníkem již rozhodným dnem přeměny. Vzhledem k tomu, že však tato právnická osoba nebo entita ještě neexistuje (vzniká až dnem právních účinků přeměny), stanoví se ve větě druhé, že do dne předcházejícího dni, ve kterém nastanou právní účinky přeměny, plní její práva a povinnosti její právní předchůdce.
Odstavec 2 upravuje opačnou situaci než odstavec 1, a to okamžik, kdy právnická osoba nebo entita zanikající při přeměně přestávají být poplatníkem daně z příjmů právnických osob. K tomu dochází v den předcházející rozhodnému dni, ale pouze za podmínky, že všechny nástupnické osoby nebo entity jsou účetními jednotkami. Tato podmínka je stanovena z důvodu, že pouze na účetní jednotky se vztahuje § 28 odst. 4 zákona o účetnictví upravující pro účely účetnictví přechod jmění a jednání s ním souvisejícího na nástupnickou účetní jednotku, ze kterého prostřednictví toho, že pro poplatníky s akruálním základem daně se příjmy určí jako výnosy podle zákona o účetnictví a výdaje jako náklady podle zákona o účetnictví (viz § 21h odst. 1), vyplývá, že i pro účely daní z příjmů se příjmy a výdaje právního předchůdce od rozhodného dne již považují za příjmy a výdaje nástupnického poplatníka. Uvedené pravidlo zákona o účetnictví o přechodu jmění k rozhodnému dni se vztahuje i na účetní jednotky používající hotovostní účetnictví, které jsou podle § 21h odst. 3 ve spojení s odst. 2 poplatníkem s hotovostním základem daně, a pro daň z příjmů se tento princip uplatní na základě § 21d odst. 3, viz odůvodnění níže. Pokud by některá z nástupnických osob nebo entit nebyla účetní jednotkou, nepřecházelo by na ni jmění zanikajícího poplatníka k rozhodnému dni, ale až ke dni právních účinků přeměny, a proto by až do tohoto dne musel existovat zanikající poplatník.
Druhou podmínkou uvedenou v odstavci 2 je, že nástupnická entita není fyzickou osobou. Fyzické osoby také mohou být účetní jednotkou, viz § 24 odst. 3 zákona o účetnictví, vždy jsou však poplatníkem s hotovostním základem daně, viz § § 21h odst. 3, pro účely určení jejich základu daně z příjmů tedy není účetnictví relevantní. Pokud jsou tedy nástupnickým poplatníkem při přeměně (tak tomu může být při převodu jmění na společníka), přestává být právnická osoba nebo jiná entita zúčastněná na přeměně (tedy jedině zanikající společnost při převodu jmění na společníka) poplatníkem daně z příjmů právnických osob až dnem předcházejícím dni právních účinků přeměny a zdaňuje své příjmy a výdaje vzniklé do tohoto dne. Fyzická osoba pro účely daní z příjmů přebírá její jmění až dnem právních účinků přeměny.
Věta druhá v odstavci 2 stanoví zvláštní pravidlo pro situace, pro které je chtěné právnickou osobu nebo entitu podle věty první i nadále považovat za poplatníka daně z příjmů právnických osob, a to až do dne předcházejícího dni právních účinků přeměny (tedy až do jejich zániku). Prvním případem je určení daňového rezidentství a toto pravidlo souvisí s pravidlem uvedeným v odstavci 3, podle kterého se v období mezi rozhodným dnem a dnem předcházejícím dni právních účinků přeměny určuje základ daně nástupnického poplatníka, který odpovídá jmění, které na něho přechází od právního předchůdce, jako by stále šlo o základ daně právního předchůdce. Přitom v případech, kdy se aplikují metody zamezení dvojímu zdanění nebo pro účely vydání potvrzení o daňovém domicilu pro zahraniční správu daní, je nutné znát daňové rezidentství poplatníka, tedy v tomto případě daňové rezidentství právního předchůdce. Daňové rezidentství se však dá určit pouze u poplatníka daně z příjmů, a protože podle věty první právní předchůdce, který pří přeměně zaniká, přestává být dnem předcházejícím rozhodný den přeměny poplatníkem daně z příjmů právnických osob, musí se stanovit fikce, že pro účely určení daňového rezidentství jím stále je.
Druhá výjimka se týká placení záloh na daň z příjmů. Zálohy na daň z příjmů se platí průběžně během zdaňovacího období. Vzhledem k tomu, že rozhodný dne přeměny se může stanovit zpětně a nadto není jisté, zda se přeměna nakonec opravdu uskuteční (tj. dojde k jejímu zápisu do veřejného rejstříku), dozvědí se poplatníci často až zpětně, že od rozhodného dne přestali být poplatníkem na základě pravidla uvedeného ve větě první. Stanoví se proto, že zálohy platí i nadále, a to až do dne předcházejícího dni právních účinků přeměny, tedy přestanou je platit až ode dne, kdy už je jisté, že přestali být poplatníkem. Na toto pravidlo navazuje § 38a odst. 10 věta první, podle které se zálohy zaplacené v tomto období považují za zálohy nástupnického poplatníka, tedy se započítají na jeho daňovou povinnost.
Odstavec 3 stanoví pravidlo pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetní jednotkou a nástupnickou osobou nebo jinou entitou při přeměně. Pro tyto poplatníky platí podle zákona o účetnictví pravidlo, že od rozhodného dne přeměny se jmění jejich právních předchůdců, kteří jsou účetní jednotkou, považuje za jejich jmění, viz § 28 odst. 4 zákona o účetnictví. Pro účely daní z příjmů se chce docílit toho, aby byly příjmy vznikající právnímu předchůdci a související s tímto přecházejícím jměním od rozhodného dne zdaňovány u nástupnického poplatníka. Proto se stanoví, že do výpočtu daně takového nástupnického poplatníka od rozhodného dne přeměny vstupují i položky jeho právního předchůdce, který je účetní jednotkou, které připadají na jmění, které na nástupnického poplatníka v důsledku přeměny přechází. Položkami se přitom rozumí všechny konstrukční prvky daně, tedy jak příjmy a výdaje, tak např. položky snižující základ daně a odčitatelné položky.
Odstavec 4 reaguje na nesoulad mezi obecným právním stavem a fikcí zavedenou zákonem o účetnictví a zákonem o daních z příjmů pro období od rozhodného dne přeměny do dne předcházejícího dni jejích právních účinků. Právně přechází jmění poplatníka zúčastněného na přeměně na právního nástupce až dnem právních účinků přeměny, pro účely daní z příjmů se však na základě pravidel uvedených v předchozích odstavcích příjmy související s tímto jměním daní u právního nástupce již od rozhodného dne. I pro účely daní z příjmů je však chtěné daň připadající na toto jmění a jednání s ním související vypočítat tak, jako by se stále jednalo o jmění právního předchůdce a jednání s ním související, tedy na základě skutečného právního stavu. Jinými slovy je nutné z pohledu daně z příjmů v případech, kdy určité daňové zacházení, např. osvobození, posouzení spojených osob, je vázané na podmínky právního vlastnictví, stanovit, že v případě, kdy se již daň ve vztahu k právnímu předchůdci určuje u právního nástupce, postupuje, jako by vlastníkem byl stále právní předchůdce. To znamená, že např. skutečnost, zda se jedná o osvobozené příjmy z podílů na zisku plynoucí mateřské společnosti, se posuzuje na základě toho, zda je mateřskou společností právní předchůdce (právní vlastník podílu na zisku), nikoli právní nástupce, jemuž tyto příjmy připadají na základě pravidel daní z příjmů. Obdobně je tomu např. pro účely posouzení osvobození licenčních poplatků, úrokových příjmů nebo posouzení vztahů mezi poplatníky pro účely aplikace zdanění ovládané zahraniční společnosti, transferových cen či hybridních nesouladů.
K pojmu „daň připadající na jmění právního předchůdce a jednání s ním související“ lze uvést, že vychází z pojetí přeměn v soukromém právu, kdy právními účinky přeměn přechází jmění právního předchůdce na právního nástupce a jednání s ním související se považuje za jednání právního nástupce, v případě účetnictví k danému dochází již k rozhodnému dni. Je chtěné tedy pokrýt vše, co by vstupovalo do výpočtu daně právního předchůdce od rozhodného dne přeměny, kdyby k přeměně vůbec nedošlo. V navržené pojetí toto již vstupuje do výpočtu daně právního nástupce. Pojem odpovídá i vymezení předmětu daně z příjmů právnických osob, tj. příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem. Tento pojem nemůže být použit z důvodu, že do výpočtu daně nevstupují jen příjmy, ale i výdaje a další položky (např. odpočitatelné položky), proto byl zvolen obecnější pojem (jmění zahrnuje i dluhy)
Odstavec 5 upravuje situaci, kdy je nástupnickým poplatníkem fyzická osoba, která je účetní jednotkou, tedy situaci převodu jmění na společníka, který je fyzickou osobou a účetní jednotkou. (Pokud by přejímající společník byl fyzickou osobou, která není účetní jednotkou, není třeba nic upravovat, protože v takovém případě se při přeměně neurčuje rozhodný den, viz § 28 odst. 1 zákona o účetnictví a jak podle obecného právního stavu, tak podle účetnictví a daní z příjmů přechází jmění až dnem právních účinků přeměny.) Poplatník daně z příjmů fyzických osob vždy zdaňuje příjmy plynoucí ze jmění, které na něho přechází v důsledku přeměny, až ode dne právních účinků přeměny, přestože podle právních předpisů upravujících účetnictví o něm účtuje již od rozhodného dne a zanikající právnická osoba nebo entita o něm od tohoto dnem již neúčtuje. Protože jsou však uvedené příjmy daněny u přejímajícího poplatníka fyzické osoby až ode dne právních účinků přeměny, musí být příjmy vznikající do toho okamžiku daněny u zanikající právnické osoby nebo entity, a proto se stanoví, že pro účely daní z příjmů tato osoba nebo entita je i po rozhodném dni až do dne předcházejícího dni právních účinků přeměny účetní jednotkou, aby na základě jejího účetnictví mohl být určován její základ daně za dané období. Pro účely daní z příjmů tedy jmění přechází až dnem právních účinků přeměny.
K bodu 82 (§ 21f)
Kapitálový vklad je nový obecný termín pro účely daní z příjmů, který pokrývá situace, kdy příjemce vkladu získává aktivum, ale nevzniká mu příjem a zároveň vkladateli nevzniká výdaj (jde o změnu hospodaření s aktivem bez přecenění, viz § 23zk odst. 4).
Nejběžnějším typem vkladu je poskytnutí vkladu právnické osobě a to zejména obchodní korporací (odst. 1 písm. a), a dále mohou být i vklady do fundací a ústavů, což v dosavadní úpravě řešilo ustanovení § 21f odst. 2.
Pro účely daní z příjmů se však za vklad nepovažují vklady společníků do veřejné obchodní společnosti a komplementářů do komanditní společnosti, neboť tyto společnosti mají specifický daňový režim a není tedy pro účely zdanění vhodné konstruovat vznik kapitálového podílu.
Dalšími typy kapitálového vkladu jsou:
· odst. 1 písm. b) – vkladové ážio viz § 144 odst. 2 ZOK, emisní ážio viz § 248 ZOK
· odst. 1 písm. c) – příplatek podle § 162 ZOK
· odst. 1 písm. e) – viz § 2747 OZ
Pouze pro účely daní z příjmů se dále stanoví, že kapitálovým vkladem je také vyčlenění aktiv do svěřenského fondu (odst. 1 písm. d) Tímto ustanovením se přebírá dosavadní úprava ustanovení § 21f odst. 1, kde bylo uvedeno, že se na tento typ vkladu hledí jako na vklad do obchodní korporace.
Dále se stanoví, že kapitálovým vkladem je i poskytnutí peněžních prostředků nebo penězi ocenitelné věci podílovému fondu vydáváním podílových listů (odst. 1 písm. f).
Ustanovení odstavce 1 písm. g) - vzhledem k tomu, že úprava popsaná v ustanovení odstavce 1 má být obecná, není vhodné, aby výčet definující kapitálový vklad byl taxativní, např. v zahraničí mohou existovat jiné obdobné právní formy. Navrhuje se tedy v ustanovení odst. 1 písm. g) zobecňující kategorie, která pokryje situace, které nejsou v předchozím výčtu výslovně zmíněny, ale jsou s nimi srovnatelné, a je záměrem jim poskytnout shodný daňový režim.
Ustanovení odstavce 2 stanoví, že kapitálovým vkladem poplatníkovi vznikne aktivum, které představuje hodnotu vloženou do jiného poplatníka nazvané kapitálový podíl.
V případě obchodních korporací vzniká kapitálovým vkladem kapitálový podíl standardně dle obecných právních předpisů. V případě svěřenských fondů a tiché společnosti podíl na entitě nevzniká, ale pro účely daní z příjmů je záměrem zavést obdobný režim, protože vyčlenění aktiva do svěřenského fondu nebo do podnikání podnikatele, se kterým je uzavřena smlouva o tiché společnosti, nemá představovat výdaj poplatníka ani příjem na straně toho, kdo aktivum získává, a při zpětném získání aktiva (toho samého, či jiného), má vznikat poplatníkovi příjem jen ve výši toho, o co hodnota vráceného aktiva převyšuje to, co původně vyčlenil, tedy obdobně jako např. u vypořádacího podílu při zániku účasti v obchodní korporaci. Proto je stanoveno, že kapitálovým vkladem je také účast v jiném poplatníkovi (tj. ve svěřenském fondu nebo na podnikání podnikatele podle smlouvy o tiché společnosti), která by vznikla, kdyby šlo o vklad do obchodní korporace. Termín kapitálový podíl je tedy pro účely daní z příjmů obecnější a zahrnuje účast i na jiných entitách než obchodních korporacích.
V případě podílů v obchodních korporacích, u kterých to připouští § 32 odst. 1 ZOK, může mít poplatník více podílu v téže korporaci, stejně tak v podílovém fondu, který u kterého jsou podíly představovány podílovými listy, jinak platí, že je vždy jeden podíl.
K bodu 83 (§ 21h)
Navrhuje se zobecnění a upřesnění tohoto ustanovení. Prvním důvodem je to, že ani v současné době toto ustanovení zcela nenavazuje na ostatním ustanovení zákona o daních z příjmů a zákonná úprava tak není zcela konzistentní. Stávající zákon např. stanoví daňové odpisy, které však nejsou účetním nákladem a nevyhovují tak zcela dikci § 21h. Stejně tak některé typy bezúplatných příjmů, které se podle zákona o daních z příjmů zdaňují, nemusí být nutně zaúčtovány jako výnos.
Dalším důvodem je to, že v souvislosti se zavedením možnosti stanovit základ daně podle mezinárodních účetních standardů a také se zrušením povinnosti účtovat o daňových rezervách a opravných položkách k pohledávkám se výrazně zvyšuje počet mimoúčetních položek ovlivňujících základ daně. Nově se např. normuje, že opravné položky k pohledávkám jsou pro účely daní z příjmů výdajem, přetrvává i to, že daňové odpisy jsou výdajem atd.
Z výše uvedených důvodů se tedy navrhuje zpřesnit toto ustanovení, aby odpovídalo původnímu záměru jeho zavedení, tedy, že se najisto stanoví, že všechny účetní výnosy a účetní náklady jsou zároveň i příjmy a výdaji pro účely daní z příjmů (které mohou či nemusí být daňové). Zároveň existují další mimoúčetní položky, které do základu daně také mohou vstoupit.
K bodu 84 (§ 21h odst. 2 až 4)
Zavádí se pojmy poplatník s akruálním základem daně a poplatník s hotovostním základem daně. Poplatníkem s akruálním základem daně je ten poplatník daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou a vede akruální účetnictví. Účetní jednotky používající hotovostní účetnictví vycházejí pro účely daní z hotovostní báze, tj. určují základ daně jako poplatník, který není účetní jednotkou, a jsou poplatníky s hotovostním základem daně. Poplatníci daně z příjmů fyzických osob jsou nově vždy poplatníkem s hotovostním základem daně, přestože mohou být účetní jednotkou. Poplatník s akruálním základem daně vychází pro účely základu daně z příjmů z výsledku hospodaření, poplatník s hotovostním základem daně vychází z hotovostní báze (rozdílu mezi příjmy a výdaji). Pokud se používá pojem poplatník, rozumí se tím jak poplatník s akruálním základem daně, tak poplatník s hotovostním základem daně.
Odstavec 4 definuje mezinárodní účetní standardy, a to pouze pro účely daní z příjmů. Mezinárodními účetními standardy se nerozumí všechny mezinárodní účetní standardy (tedy všechny IAS a IFRS), ale pouze ty, které jsou přijaty přímo použitelným předpisem Komise. Tímto předpisem je Nařízení Komise (ES) č. 2023/1803 ze dne 13. září 2023, kterým se přijímají některé mezinárodní účetní standardy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002.
K bodu 85 (§ 22 odst. 1 písm. j))
Změna navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“, nahrazuje se obecným vyjádřením, že jde o movité věci přiřazené stálé provozovně.
K bodu 86 (část třetí hlava II)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 87 (§ 23 odst. 2)
Ustanovení písm. a) přebírá dosavadní úpravu stanovení základu daně u poplatníků účtujících podle českých účetních předpisů.
Pod písm. b) se normuje, že poplatníci s hotovostním základem daně vychází pro zjištění základu daně z rozdílu mezi příjmy a výdaji. Oproti dosavadnímu stavu zákon o daních z příjmů neumožňuje u poplatníků fyzických osob, kteří budou dobrovolně účetní jednotkou a povedou tedy účetnictví, pro účely stanovení základu daně z příjmů fyzických osob vycházet z výsledku hospodaření a i tento poplatník bude poplatníkem s hotovostním základem daně, na kterého se pro účely zákona o daních z příjmů hledí, jako by účetní jednotkou nebyl (§ 21h zákona o daních z příjmů). Všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob jsou tedy považováni za poplatníky s hotovostním základem daně a pro zjištění základu daně vychází z cash báze, tj. rozhodným pro zjištění základu daně je rozdíl mezi příjmy a výdaji.
Dále jsou poplatníky s hotovostním základem daně také veřejně prospěšní poplatníci, kteří buď vycházejí z jednoduchého účetnictví, nebo účetnictví nepoužívají vůbec.
Písmeno c) návazně na záměr umožnit poplatníkům používajícím mezinárodní účetní standardy stanovovat základ daně podle této evidence nově umožňuje vycházet z výsledku hospodaření stanoveného podle těchto standardů.
K bodu 88 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 89 (§ 23 odst. 3 písm. a) body 5 až 7)
V rámci záměru revidovat daňové výjimky a zjednodušit daňový systém se navrhuje zrušit ustanovení bodu 5, a to bez náhrady. Povinnost platby pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění je daná jinými právními předpisy, které řeší i její vymahatelnost a případné sankce, stejně tak jako další úhrady, ke kterým je poplatník povinen dle speciálních zákonů. Není tak vhodné udržovat speciální daňové ustanovení, které tyto sankce, které by se měly primárně odehrát prostřednictvím jiného právního předpisu, duplikovat, neboť to jen dodatečně zahušťuje daňový systém. V této souvislosti je zapotřebí uvést, že plátce daně, který srazí daň, ale neodvede, naplňuje také skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 trestního zákona, tj. sankční aparát pro tuto situaci je dostatečně silný již dnes, resp. spíše předimenzovaný. Nadto lze podotknout, že plátce daně, který bude v tak zoufalé situaci, že sráží svým zaměstnancům daň a pojistná, která si ponechává, většinou bude vykazovat daňovou ztrátu, tj. ze současného ustanovení spíše může profitovat, neboť odloží prohloubení daňové ztráty např. do období, kdy bude disponovat větším základem daně, tj. statisticky bude více předcházet situaci, že daňová ztráta „propadne“.
V rámci záměru revidovat daňové výjimky se navrhuje zrušit ustanovení bodu 6, tedy speciální daňový systém pro tzv. „smluvní sankce“, který zajišťoval zahrnutí příjmu z těchto smluvních sankcí do základu daně, pouze pokud byly zaplaceny. Tento typ příjmu bude podle nově navržené úpravy podléhat standardnímu systému zdanění a v případě neuhrazení smluvní sankce bude postupováno v souladu se zákonem o rezervách jako u běžné nesplacené pohledávky. Tato úprava se navrhuje zejména proto, že systém tvorby opravných položek byl v předchozích novelách tohoto zákona výrazně upraven a nyní je systém tvorby opravných položek jednodušší a méně časově náročný. Není tak důvod pro speciální daňový režim a bod 6 se navrhuje bez náhrady zrušit.
Zrušení bodu 7 souvisí s úpravami zákona o rezervách a zrušením povinnosti účtovat o tvorbě daňových rezerv. Tato problematika je nově řešena v bodě 15, což je nově úprava platná pro všechny poplatníky. Proto toto speciální ustanovení pro poplatníky, kteří nevedou účetnictví, již není potřeba.
K bodu 90 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 5)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 91 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 6)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 92 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 7)
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se upravuje odkaz na hodnotu podle účetních předpisů.
K bodu 93 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 8)
Zrušuje se podmínka, že poplatník s příjmy podle § 7 nebo 9 nevede účetnictví, protože nově se budou všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob považovat za poplatníka s hotovostním základem daně. Ustanovení se zároveň rozšiřuje i na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně.
Poslední úprava v tomto bodě, kdy se nahrazuje pojem „hmotný majetek“, souvisí s novým vymezením daňově odpisovaných aktiv v § 26 zákona o daních z příjmů oproti dosud vymezenému hmotnému majetku v § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů.
K bodu 94 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 9)
Ustanovení je upraveno tak, aby se vztahovalo i na ty, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně, zahrnuje tedy i dosavadní § 5 odst. 10 písm. a) a ustanovení se uplatní pro poplatníky daně z příjmů právnických osob i na poplatníky daně z příjmů fyzických osob. Podmínka, že výše dluhu nebyla zaúčtována ve prospěch výnosů, bude u poplatníků s hotovostním základem daně splněna vždy.
Výjimka, kdy se neaplikuje zdanění zániku dluhu jinak než způsoby rovnocennými splnění, se rozšiřuje na případy odpisu dluhu při oddlužení nebo reorganizaci provedených podle zákona upravujícího řešení úpadku (dnes byl takový zánik dluhu osvobozen v případě, kdy poplatník o takovém odpisu účtuje do výnosů). Dále se doplňuje výjimka pro prominutou daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění, která byla dosud uvedena jen v § 5 odst. 10 písm. a).
K bodu 95 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 10)
Navrhuje se terminologické upřesnění tohoto ustanovení, kdy předchozí textace „změny účetní metody, která zvýšila vlastní kapitál“ nebyla zcela jednoznačná. Proto se navrhuje upřesnění, že jde konkrétně o výsledek hospodaření minulých let. Dále se návazně na zavedení možnosti stanovit základ daně dle mezinárodních účetních standardů v ustanovení upravuje období, kdy se základ daně zvyšuje, a to na to zdaňovací období, kdy ke změně metody došlo. Podle mezinárodních účetních standardů se totiž o změně účetní metody účtuje zpětně, což pro účely daní z příjmů není vhodné.
K bodu 96 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 12)
Navrhovaná úprava souvisí s nově zaváděným pojmem daňová hodnota i pro ocenění dluhů. Pro účely zákona o daních z příjmů se obdobně jako u aktiv určuje i daňová hodnota dluhu (23r zákona o daních z příjmů).
Dále se upřesňuje, že zvýšení výsledku hospodaření se provede jen tehdy, pokud už v něm tato částka není promítnuta prostřednictvím výnosů.
K bodu 97 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 13)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 98 (§ 23 odst. 3 písm. a) bod 15)
Tato úprava se navrhuje návazně na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak budou daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Jedná se o stejný postup, jako dle stávající úpravy platí pro rezervy na nakládání s elektroodpadem. Proto se ustanovení bodu 15 (stávající bod 18) rozšiřuje tak, aby platilo na všechny nezaúčtované daňové rezervy, s výjimkou rezerv v pojišťovnictví, které mají speciální režim.
K bodu 99 (§ 23 odst. 3 písm. b) body 1 a 2)
Zrušení bodu 1 navazuje na zrušení stávajícího ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6, kdy se ruší speciální daňový režim pro příjmy ze smluvních sankcí, viz odůvodnění k této změně u ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 6.
Zrušení bodu 2 navazuje na zrušení stávajícího ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod 5, viz odůvodnění u tohoto ustanovení.
K bodu 100 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 1)
Legislativně-technická úprava z důvodu nového označení příslušného ustanovení a vypuštění předchozích bodů.
K bodu 101 (§ 23 odst. 3 písm. b) body 2 a 3)
Návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu nově zavedeným pojmem daňová hodnota.
K bodu 102 (§ 23 odst. 3 písm. b) bod 4)
Návazně na úpravu provedenou v ustanovení § 23 odst. 3 písm. a) bod (původně bod 12) se navrhují shodná terminologická upřesnění v tomto ustanovení.
K bodu 103 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 3)
Zrušení tohoto ustanovení není věcnou změnou, jde pouze o technický přesun do nového komplexnějšího ustanovení § 23 odst. 4 písm. i), které zcela pokrývá stávající úpravu tohoto ustanovení.
K bodu 104 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 4)
Jde o legislativně technické úpravy navazující na novou terminologii, věcně nedochází ke změně.
K bodu 105 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 5)
Návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje úprava stávajícího textu v souvislosti s nově používaným pojmem daňová hodnota (legislativně-technická úprava z důvodu nového označení příslušných souvisejících ustanovení).
Poslední část ustanovení se zrušuje jako nadbytečná, ustanovení se obecně vztahuje i na situace, kdy byl výsledek hospodaření zvýšen podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 11, pod což spadá i zvýšení u poplatníků s příjmy podle § 7 a § 9.
K bodu 106 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 6)
Jde o legislativně technické úpravy navazující na novou terminologii, věcně nedochází ke změně.
K bodu 107 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 7)
Legislativně-technická úprava z důvodu nového označení příslušných souvisejících ustanovení.
Návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty se navrhuje úprava stávajícího textu v souvislosti s nově používaným pojmem daňové hodnoty aktiva.
K bodu 108 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 8)
Navrhuje se zrušení ustanovení návazně na nová ustanovení zákona o daních z příjmů týkající se daňové hodnoty, neboť tato bude nově řešena jejich prostřednictvím. Tento příjem se stává součástí daňové hodnoty aktiva a bude uplatněn ve výdajích jejím prostřednictvím.
K bodu 109 (§ 23 odst. 3 písm. c) bod 8)
Tato úprava se navrhuje návazně na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak budou daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Jedná se o stejný postup, jako dle stávající úpravy platí pro rezervy na nakládání s elektroodpadem. Proto se ustanovení bodu 8 (stávající bod 10) rozšiřuje tak, aby platilo na všechny nezaúčtované daňové rezervy, s výjimkou rezerv v pojišťovnictví, které mají speciální režim.
K bodu 110 (§ 23 odst. 3 závěrečná část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Jelikož již nebude jiných období, za která se podává daňová přiznání, než zdaňovacích období, navrhuje se dané ustanovení vypustit.
K bodu 111 (§ 23 odst. 4 písm. c))
Navrhuje se vypuštění obsoletního ustanovení, neboť nákup vlastních akcií pod jmenovitou hodnotou není účtován výsledkově a nevzniká tak příjem.
K bodu 112 (§ 23 odst. 4 písm. d))
Ustanovení se upravuje tak, aby se vztahovalo na všechny poplatníky. Když se ponechá pouze pojem „příjmy“, jsou to u poplatníků s akruálním základem daně výnosy (§ 21h) a u ostatních hotovostní příjmy; není tedy třeba dosavadní věta druhá. Ustanovení se stále bude vztahovat pouze na příjmy, které vznikají v aktuálním zdaňovacím období, protože tyto příjmy se nezahrnují do základu daně podle odstavce 1. Tedy jde o příjmy, které jsou součástí výsledku hospodaření (jako výdaje, viz § 21h) nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji v daném zdaňovacím období; úprava se tedy nevztahuje na příjmy, které byly v základu daně v minulých zdaňovacích obdobích.
K bodu 113 (§ 23 odst. 4 písm. f))
Ustanovení se upravuje tak, aby se vztahovalo na všechny poplatníky.
K bodu 114 (§ 23 odst. 4 písm. g) až i))
Nové písm. g) přebírá úpravu stávajícího písm. i).
Nová písmena h) a i) navazují na novou úpravu v zákoně o rezervách, kdy se ruší povinnost účetního zachycení daňové rezervy a nově tak budou daňové rezervy tvořeny nezávisle na účetnictví. Stanoví, že se ze základu daně vylučují všechny operace s účetními rezervami, pokud nejsou zároveň daňovými rezervami.
K bodu 115 (§ 23 odst. 4 písm. j))
Navrhuje se vypuštění ustanovení v souvislosti s přesunem jeho obsahu do odstavce 4 písm. a).
K bodu 116 (§ 23 odst. 5 a 6)
V souvislosti s IFRS poplatníky a také se zrušením povinnosti účtovat o daňových rezervách se výrazně zvyšuje počet mimoúčetních položek ovlivňujících základ daně. Proto je pro ně nutné v odstavci 5 nastavit stejná pravidla jako pro standardní výdaje. Záměrem je zajistit obecný režim spočívající v tom, že žádná položka nemůže snížit základ daně víckrát.
Vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se v odstavci 6 upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu. Dosavadní technické zhodnocení je nově upraveno v jiných ustanoveních, konkrétně v § 23y, kde se zavádí pod novým pojmem „dodatečné zhodnocení“, který nahrazuje stávající pojem „technické zhodnocení“.
K bodu 117 (§ 23 odst. 7 věta druhá)
Vzhledem ke skutečnosti, že název zákona o oceňování majetku se mění na zákon o oceňování a nově upravuje oceňování věcí, nikoli oceňování majetku, se mění odkaz na tento zákon. Tento odkaz znamená, že se použije tržní hodnota.
K bodu 118 (§ 23 odst. 7 závěrečná část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 119 (§ 23 odst. 8)
Podle stávajících legislativních pravidel v daních z příjmů se předpokládá, že to, co obecně platí pro celé zdaňovací období, se aplikuje bez nutnosti bližšího upřesnění také na jeho část, proto je upřesňující pojem nadbytečný a navrhuje se jeho zrušení.
K bodu 120 (§ 23 odst. 8 písm. a))
Ustanovení se upravuje tak, aby se dosavadní písmeno a) vztahovalo na všechny poplatníky, kteří jsou účetními jednotkami a nepoužívají hotovostní účetnictví, tj. na poplatníky s akruálním základem daně. Dále se upravuje terminologie v závislosti na nových úpravách zákona o rezervách.
K bodu 121 (§ 23 odst. 8 písm. b) úvodní část ustanovení)
Ustanovení se upravuje tak, aby se dosavadní písmeno b) vztahovalo na všechny fyzické osoby a poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami používajícími hotovostní účetnictví, tj. na poplatníky s hotovostním základem daně.
K bodu 122 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 1)
Bod 1 se zrušuje z důvodu, že odstavec 1 již nerozlišuje úpravu pro poplatníky daně z příjmů právnických osob a poplatníky daně z příjmů fyzických osob, rozlišuje, zda jde o poplatníka s akruálním, nebo hotovostním základem daně. Je-li poplatník účetní jednotkou nepoužívající hotovostní účetnictví, postupuje podle písmena a). Není-li účetní jednotkou, je-li účetní jednotkou používající hotovostní účetnictví nebo je-li fyzickou osobou, pak postupuje podle písmene b).
K bodu 123 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 1)
Rozšiřuje se stávající postup podle § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 i na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem. Nový bod 1 se vztahuje na ty poplatníky, kteří uplatňují skutečné výdaje, tj. v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob na poplatníky neuplatňující výdajový paušál u příjmů podle § 7 a 9 a v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob na poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou podle zákona o účetnictví, nebo používají tzv. hotovostní účetnictví.
Rušená závěrečná věta je nově nadbytečná, protože obsahuje vymezení poplatníka, na kterého se nově vztahuje postup podle bodu 1.
K bodu 124 (§ 23 odst. 8 písm. b) bod 2)
Legislativně-technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 125 (§ 23 odst. 9 a 10)
Odstavec 9 se navrhuje přeformulovat pro lepší srozumitelnost a dále se doplňuje nové písmeno f). V návaznosti na zavedení stanovení základu daně podle Mezinárodních účetních předpisů a v návaznosti na předchozí úpravu legislativy dochází i k rozšíření množiny investičních nástrojů, které jsou oceňovány reálnou hodnotou. Těmito tituly jsou i pohledávky a směnky, kdy se částka odpovídající naběhlému úroku může v určitých situacích stávat součástí přecenění na reálnou hodnotu. V této situaci je vhodné, aby takto vzniklý nárůst hodnoty byl součástí základu daně v tom zdaňovacím období, kdy zvyšuje hodnotu přecenění. Nově tedy rozšiřuje ustanovení § 23 odst. 9 o písmeno f) a stanoví se, že v těchto případech se ta část ocenění reálnou hodnotou, která odpovídá úroku za dané zdaňovací období, ze základu daně nevylučuje. Poplatník tedy bude muset rozlišovat, jaká část přecenění na reálnou hodnotu souvisí s úrokovým výnosem a tu ponechat v základu daně.
Nové ustanovení písm. f) cílí na poplatníky určující základ daně dle mezinárodních účetních standardů, jejichž daňový režim byl podrobně popsán u novelizačního bodu § 23 odst. 2 písm. c). Toto ustanovení stanoví, že u těchto poplatníků se do základu daně zahrnuje i přecenění na tržní hodnotu v případě, kdy postupují v souladu se standardy IAS 40, IAS 41 a IFRS.
Dosavadní znění odstavce 10 se zrušuje. V předmětném ustanovení byly konstatovány skutečnosti, resp. povinnosti, které již vyplývají z obecných norem a zásad právních předpisů upravujících daně a účetnictví. Skutečnost, že pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví, plyne z ustanovení § 23 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Skutečnost, že účetnictví se vede podle zvláštního právního předpisu, vyplývá již z pouhé existence a povahy právních předpisů regulujících účetnictví, jakožto závazných normativních pravidel, jimiž je nutné se při účetním výkaznictví a vedení účetnictví řídit. Podmínku, že z účetnictví se vychází tehdy, nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis něco jiného, lze implicitně dovodit ze vzájemného postavení právních předpisů za použití výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali, a tudíž není nutné ji výslovně upravit.
Druhá podmínka, která vylučuje použití účetnictví pro zjištění základu daně, je skutečnost, že by tímto postupem došlo ke krácení daně. Toto rovněž není nutné explicitně stanovit v ustanovení zákona o daních z příjmů, neboť vyplývá jak z právních předpisů upravujících účetnictví, tak z daňového řádu. V souladu s novým zákonem o účetnictví má účetní jednotka posupovat tak, aby účetní závěrka podávala věrné a poctivé zobrazení finanční situace a finanční výkonnosti, popřípadě také jiných změn finanční situace. Nedodržení této povinnosti pak zakládá odpovědnost za přestupek podle nového zákona o účetnictví, popřípadě vznik trestněprávní odpovědnosti (dle závažnosti a míry společenské škodlivosti činu). Nemělo by tedy docházet ke zkreslování či falšování účetnictví, což by mělo za následek zkrácení daně, pokud by se při určování základu daně vycházelo z účetnictví. V případech, kdy daňový subjekt sice postupoval v souladu s účetními předpisy, ale z hlediska daní z příjmů se jednalo o postup účelový se záměrem zkrátit daň, přichází v úvahu aplikace zásady zákazu zneužití práva podle § 8 odst. 4 daňového řádu. Smyslem této zásady je umožnit správci daně nezohlednit právní skutečnosti, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem příslušného daňového právního předpisu, tj. zabránit situacím, kdy daňový subjekt sice nejedná v rozporu s právním předpisem, nicméně dosahuje tak výhody, kterou zákonodárce nezamýšlel poskytnout. Na základě této zásady tak v těchto případech může správce daně pro účely správného zjištění a stanovení daně odhlédnout od stavu v účetnictví daňového subjektu.
Vzhledem k tomu, že obsah předmětného ustanovení v celém svém rozsahu vyplývá z jiných norem právních předpisů upravujících daně z příjmů, navrhuje se jeho vypuštění z důvodu nadbytečnosti.
Nové ustanovení odstavce 10 přebírá a rozšiřuje dosavadní úpravu z § 24 odst. 1 věty třetí, neboť toto pravidlo by se nemělo vztahovat pouze na výdaje, ale mělo platit obecně pro stanovení základu daně.
K bodu 126 (§ 23 odst. 12 až 16)
Dosavadní znění odstavce 12 se zrušuje pro nadbytečnost, odkaz na § 23 je v § 7 odst. 3 a v § 9 odst. 3.
Nově se v odstavci 12 jedná o obecné ustanovení, které má za cíl odstranit trvalé rozdíly mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy a zamezit zneužití daňových předpisů. Jedná se o situace, kdy některé transakce jsou dle mezinárodních účetních standardů vykazovány rozvahově (často se vykazují v jiném výsledku hospodaření (OCI)), ale dle českých účetních předpisů se účtují výsledkově s dopadem do základu daně. Toto ustanovení stanoví, že v tomto případě poplatník používající mezinárodní účetní standardy pro stanovení základu daně musí upravit základ daně o částku, která by dle českých účetních předpisů ovlivnila výsledek hospodaření/základ daně, a to v tom zdaňovacím období, ve kterém by tato částka základ daně ovlivnila. Jde zejména o situace dle IFRS 9, které jsou již nyní řešeny ve stávajícím ustanovení § 23 odst. 19, které bude návazně na tuto obecnější úpravu zrušeno. Dále jde např. o obchodování s vlastními akciemi, které se dle CAS účtují výsledkově, dle IFRS rozvahově, nebo některé typy přecenění na reálnou hodnotu.
Dosavadní odstavec 13 je řešen v rámci nového institutu daňové hodnoty, konkrétně je daňová hodnota pohledávky poplatníka s hotovostním základem daně řešena v § 23zb.
Dosavadní odstavec 14 je nahrazen novým ustanovením o přechodu mezi akruálním a hotovostním základem daně.
Dosavadní odstavec 14, který řešil speciální daňový postup při přechodu poplatníka s příjmy podle § 7 z daňové evidence na vedení účetnictví, již nebude potřeba, neboť všichni poplatníci daně z příjmů fyzických osob budou považováni za poplatníky s hotovostním základem daně a při určení základu daně budou povinni vycházet z rozdílu příjmů a výdajů.
Zrušení odstavce 15 souvisí s jeho nahrazením novými ustanoveními v případě úplatného nabytí obchodního závodu v § 23zf, při kterém vzniká goodwill, který se stává aktivem poplatníka a za podmínek § 26 též daňově odpisovaným aktivem. V novém § 23zg je následně řešena speciální situace vzniku příjmu při úplatném nabytí obchodního závodu u poplatníka s hotovostním základem daně.
Zrušení odstavce 16 souvisí s jeho nahrazením novými ustanoveními v případě úplatného pozbytí obchodního závodu, které je řešeno v § 23zh.
Ustanovení odstavce 13 a 14 nově řeší situace přechodů mezi jednotlivými charaktery poplatníků – tj. typicky mezi hotovostním systémem a systémem akruálním, resp. mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy. V principu řeší to, že v jednotlivých systémech může být jiná dynamika tvorby příjmu a výdaje, tj. pokud by se akceptovala změna charakteru poplatníka bez dalšího, mohlo by to vést k situaci, kdy se určitý příjem či výdaj započítá v základech daně poplatníka dvakrát anebo se naopak nezapočítá ani jednou (například v situaci, kdy poplatník s hotovostním základem daně přechází na akruální systém, dojde k tomu, že pohledávka, která se do základu daně u hotovostního poplatníka promítá až při placení a u akruálně fungujícího poplatníka již při vzniku pohledávky, by se v situaci, kdy v mezidobí došlo ke změně charakteru poplatníka, nikdy do žádného základu daně nepromítla). Cílem tohoto ustanovení je, aby byl přechod na jiný systém z dlouhodobého pohledu daňově neutrální (tj. nedocházelo k tomu, že kumulativně je objem základu daně poplatníka menší nebo větší v důsledku přechodu).
Ustanovení řeší jednak přechod mezi vedením účetnictví podle mezinárodních účetních standardů a českých účetních standardů, a také přechod mezi poplatníkem s hotovostním základem daně a poplatníkem s akruálním základem daně. V případě přechodu mezi hotovostním a akruálním systémem se ustanovení týká zejména veřejně prospěšných poplatníků, kterým je dána při splnění podmínek zákona o účetnictví vést hotovostní účetnictví, resp. nevést účetnictví vůbec (tj. vést evidenci podle občanského zákoníku). Veřejně prospěšný poplatník využije toto ustanovení jak v případě přechodu na hotovostní účetnictví, tak v případě přechodu na evidenci podle občanského zákoníku, neboť v obou těchto systémech je poplatníkem s hotovostním základem daně.
Část změn souvisejících s přechody mezi systémy řeší účetnictví a ustanovení o změně účetní metody. Nicméně tento mechanismus je funkční pouze v situacích, kdy dochází k přechodům v rámci účetnictví a změny se dotýkají pouze účetních (nikoliv daňových) položek, nadto cílem změny účetní metody není řešit otázku daňové neutrality. Samotná aplikace změny účetní metody tedy nestačí na zajištění daňové neutrality, a stejně tak neřeší ani mimoúčetní položky, které přispívají ke tvorbě základu daně, je proto klíčové vytvořit návazná ustanovení, která budou tyto rozdíly komplexně řešit. Příznačně se tedy soubor těchto změn nazývá „změnou daňové metody“.
Konstrukce legislativně stojí na vzniknuvším rozdílu daném komparací souhrnů historických hypotetických základu daně a skutečných minulých základů daně s tím, že poplatník po přechodu na nový účetní systém určuje svůj základ daně v souladu s tímto novým systémem tak, jakoby nikdy nebyl poplatníkem, kterým byl před přechodem na tento nový účetní systém. Daňové neutrality by bylo možné docílit i opačným přístupem, tj. neprováděním hypotetických výpočtů minulých základů daně, ale provedením úprav zajišťujících daňovou neutralitu až v obdobích po přechodu (lze příkladně ilustrovat na situaci, kdy by se při přechodu z hotovostního na akruální systém u již zaplacené, ale nespotřebované zásoby, hodnota této zásoby při spotřebě u akruálního poplatníka nepromítla do snížení základu daně, neboť již snížila základ daně před přechodem), nicméně takový přístup by byl neefektivní, neboť by poplatník po přechodu nemohl ve vztahu k aktivním položkám postupovat po přechodu beze zbytku jako tento nový poplatník, ale musel by zvlášť sledovat daňový osud položek, které již měly vliv na základ daně před přechodem. Proto je zvolen způsob, kdy poplatník při přechodu provede jednorázové stanovení částky odpovídající rozdílu minulých skutečných a hypotetických základů daně.
Nepředpokládá se však, že by poplatník byl povinen sestavovat do minulosti tyto hypotetické základy daně. Postačí, pokud poplatník vytvoří tento rozdíl na bázi jednotlivých aktiv, dluhů, položek vlastního kapitálu a jiných skutečností, které jsou v okamžiku přechodu na nový způsob tvorby základu daně aktivní, protože základním cílem je zajistit úpravu vyplývající z rozdílných způsobů stanovení základu daně v jednotlivých účetních systémech na základě aktivních (probíhajících) transakcí, které lze aproximovat prostřednictvím položek existujících v okamžiku přechodu (jedná se zejména o veškerá aktiva, nejen ta vykázaná v rozvaze, veškeré dluhy, položky vlastního kapitálu, resp. obecně položky výkazu finanční situace), technicky lze tedy zajistit úpravu pohledem na tyto jednotlivé položky nebo vztahy mezi nimi (např. v případě aktiva a souvisejícího dluhu při jeho úplatném pořízení).
Východiskem pro provádění úprav při přechodu je určení nové daňové hodnoty ve zdaňovacím období bezprostředně následujícím po přechodu. Tato daňová hodnota se určí v takové výši, jaká by byla, kdyby poplatník používal daňovou metodu, kterou používá v tomto zdaňovacím období. Daňová hodnota bude po přechodu v mnoha případech shodná, nicméně v některých případech bude nutné stanovit daňovou hodnotu nově – typicky se toto bude posuzovat jednak porovnáním prvotní daňové hodnoty a hypotetické prvotní daňové hodnoty - zde může při přechodu mezi hotovostním a akruálním účetnictvím nastat např. situace, že u poplatníka s akruálním základem daně prvotní daňová hodnota v sobě obsahovala i náklady na likvidaci aktiva, zatímco u hotovostního poplatníka by taková rezerva být zahrnuta v prvotní daňové hodnotě být nemohla, nebo rozdíly dané případnou naběhlou hodnotou pohledávky či dluhu, případně rozdíly plynoucí z přetřídění aktiva (např. případ, kdy se z aktiva s odloženým výdajem stane aktivum s okamžitým výdajem, což je typicky případ zásoby při přechodu z akruálního základu daně na základ hotovostní). V případě přechodu mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy se pak může typicky jednat např. o odlišný přístup k odpisování aktiv pro daňové účely.
Stanovení nové daňové hodnoty je prvotním krokem pro určení výše úpravy základu daně, systém úpravy základu daně je totiž primárně založen na porovnání skutečného dopadu položek (aktiv, dluhů, vlastního kapitálu) před přechodem (s původní daňovou hodnotou a původním zatříděním) a hypotetickým dopadem položek po přechodu (s novou daňovou hodnotou a novým zatříděním).
V následujícím kroku se provede vyčíslení výše úpravy základu daně. V případě přechodu mezi českými účetními standardy a mezinárodními účetními standardy budou předmětem úprav zpravidla (dočasné) rozdíly vyplývající z aplikace příslušných účetních metod. V případě přechodů mezi akruálním a hotovostním základem daně pak úpravy přirozeně vyplývají zejména z odlišného charakteru uplatňování příjmů a výdajů pro daňové účely.
Lze uvést typické případy vyžadující úpravu základu daně při přechodu mezi hotovostním a aktuálním základem daně a obecnou metodiku jejich řešení (s tím, že základním cílem je v souladu ustanovením vyčíslení rozdílu skutečného a hypotetického dopadu do základu daně).
Při přechodu z hotovostního základu daně bude typicky nutné základ daně zvýšit o hodnotu poskytnutých záloh, ovšem zpravidla s výjimkou poskytnutých záloh na pořízení aktiva, u něhož hotovostní poplatník nemůže uplatnit okamžitý výdaj. Jde o to základ daně zvýšit o hodnotu zálohy, která již byla uplatněna u hotovostního poplatníka, ale u akruálního poplatníka bude uplatněna znovu při zúčtování zálohy jako nákladu. Výjimkou je typicky taková záloha, která výdajem u hotovostního poplatníka není (např. záloha na pořízení odpisovaného aktiva). U přijaté zálohy se naopak o její hodnotu základ daně typicky sníží. V případě pohledávky lze obecně postupovat tak, že se základ daně zvýší o novou daňovou hodnotu pohledávky po přechodu (v případě úplatně nabyté pohledávky se úprava neprovádí), neboť se jedná o hodnotu, kterou by již akruální poplatník měl hypoteticky ve výnosech, zatímco ve skutečnosti si hotovostní poplatník zatím výdaj uplatnit nemohl, protože neinkasoval příjem. V případě dluhu lze posupovat analogicky jako u pohledávky, tj. o novou daňovou hodnotu pohledávky základ daně snížit. V uvedených případech nicméně obecně platí, že pokud se jedná o pohledávku související s příjmem osvobozeným, mimo předmět daně, resp. o dluh související s výdajem neuznatelným, úprava se neprovádí.
V případě vyhodnocování úpravy základu daně u (úplatně nabytých) aktiv (jiných než pohledávek) je nutné zohlednit zejména změnu charakteru uplatňování výdaje a též případný dluh související s pořízením takového aktiva. V případě, že se u hotovostního poplatníka jedná o okamžitý výdaj a u akruálního poplatníka o výdaj odložený (typicky zásoby), lze postupovat tak, že částka nové daňové hodnoty zásob základ daně zvýší, daňová hodnota dluhu vzniklého před přechodem základ daně sníží, a případný kladný rozdíl daňových hodnot dluhu před přechodem a dluhu po přechodu (daný konceptem naběhlé hodnoty) základ daně zvýší. Smyslem je zohlednit rozdíly v uplatněných výdajích mezi oběma poplatníky, proto se posuzuje nová daňová hodnota zásob (ta reprezentuje částku, kterou si akruální poplatník z hodnoty zásob ještě neuplatnil, stejně tak jako případná hodnota dluhu, která naběhne), a daňová hodnota dluhu před přechodem, která reprezentuje částku, kterou si naopak neuplatnit hotovostní poplatník. Z rozdílu částek lze dovodit rozdíl v uplatněných výdajích u obou poplatníků, V případě aktiva, které je u obou systémů aktivem s okamžitým výdajem, lze poté postupovat tak, že o daňovou hodnotu souvisejícího dluhu po přechodu se základ daně sníží.
V případě přechodu z akruálního základu daně na hotovostní základ daně lze poté postupovat následovně (jedná se v zásadě o postup analogický k „opačnému“ přechodu popsaný výše). Základ daně se zvýší o hodnotu přijatých záloh, u poskytnutých záloh se naopak o jejich hodnotu sníží, opět typicky s výjimkou záloh, jejich výdaj není účinný v okamžiku úhrady. V případě pohledávek lze o daňovou hodnotu pohledávky před přechodem snížit základ daně, v případě dluhů naopak daňová hodnota dluhu před přechodem základ daně zvýší. Opět obecně platí, že pokud se jedná o pohledávku související s příjmem osvobozeným, mimo předmět daně, resp. o dluh související s výdajem neuznatelným, úprava se neprovádí.
V případě úplatně nabytých aktiv lze při přechodu na hotovostní základ daně opět postupovat obdobně jako při „opačném“ přechodu, tj. v daném případě lze u aktiv, která jsou u akruálního poplatníka odloženým výdajem a u hotovostního poplatníka okamžitým výdajem (tj. zejména zásoby) postupovat tak, že o daňovou hodnotu dluhu před přechodem se základ daně zvýší, a o daňovou hodnotu zásob před přechodem se základ daně sníží (po přechodu bude daňová hodnota zásob odpovídat nesplacené části dluhu se zásobami souvisejícím, proto je nutné zjistit případný rozdíl, který byl uplatněn u akruálního poplatníka, který je jednak dán uplatněním případné naběhlé hodnoty u dluhu a dále spotřebovanou částí zásob, výpočet lze tedy provést na základě původní daňové hodnoty aktiv (reprezentující neuplatněnou částku akruálního poplatníka) a dluhu. Zde lze použít přímo původní daňovou hodnotu dluhu před přechodem – neuplatněná část výdaje hotovostního poplatníka je sice reprezentována až daňovou hodnotou dluhu po přechodu s následným zohlednění případného rozdílu daňových hodnot dluhů daných konceptem naběhlé hodnoty, ale v tomto případě od tohoto rozdílu lze abstrahovat, neboť tato částka je již promítnuta do daňové hodnoty zásoby před přechodem (tj. naběhlá hodnota se nezapočítává do prvotní daňové hodnoty aktiv). V případě, že se jedná o aktivum, které je v obou systémech aktivem s okamžitým výdajem, lze postupovat tak, že poplatník základ daně zvýší o daňovou hodnotu dluhu před přechodem.
V případě aktiv s odloženým nebo průběžným výdajem u obou poplatníků (např. dlouhodobé aktivum, které oba poplatníci daňově odepisují a jedná se tedy u obou o aktivum s průběžným výdajem), může dojít zejména k úpravě základu daně související s výše popsanou naběhlou hodnotou souvisejícího dluhu, případně o rozdíl plynoucí ze zaúčtování nákladů na likvidaci do prvotní daňové hodnoty akruálního poplatníka (hotovostní poplatník náklad na likvidaci do daňové hodnoty aktiva zahrnout nemůže). Popřípadě může nastat situace, kdy u hotovostního poplatníka je aktivum okamžitým výdajem, zatímco u akruálního poplatníka se jedná o výdaj průběžný (což je typicky případ účetně odpisovaného aktiva). V případě těchto situací se postupuje v analogicky, jako je popsáno výše. V případě majetku pořízeného z daru, který není osvobozen, je poté nutné zohlednit případné časové rozlišení takového plnění u akruálního poplatníka a jeho případný postupný dopad do základu daně oproti situaci, kdy by takové plnění bylo poskytnuto poplatníkovi hotovostnímu (kdy by se typicky jednalo o okamžitý příjem). Další typickou situací indikujících úpravu základu daně je existence položek ovlivňujících základ daně (zpravidla v případě akruálního poplatníka), které neovlivňují základ daně hotovostního poplatníka, protože u něj takové položky neexistují – může se jednat o položky časového rozlišení nebo některé položky vlastního kapitálu u akruálního poplatníka.
Výše uvedené představuje základní technické řešení některých úprav, nicméně v jednotlivém případě může být dopad odlišný, proto se doporučuje postupovat individuálně a spočítat rozdíly konkrétních položek na základě situace daného poplatníka s použitím výše uvedené logiky.
Zejména v případě přechodů mezi hotovostním a akruálním účetnictvím, které se týkají veřejně prospěšných poplatníků, je poté nutné předmětné ustanovení vykládat přiměřeně velikosti a daňové zátěži poplatníka, což se zejména týká aplikace § 18a odst. 1 písm. a) zákona, který by při striktním výkladu vedl k neúměrné zátěži při provádění potřebných hypotetických výpočtů, neboť by poplatník za minulá období musel vypočítat, zda by mu při aplikaci „druhého“ systému vznikl předmět daně.
Částka zvýšení základu daně (ať už kladná nebo záporná) se v případě všech přechodů uplatňuje rovnoměrně po dobu 10 zdaňovacích období bezprostředně následujících po přechodu.
Cílem odstavce 16 je adresovat skutečnosti zamezující dalšímu postupnému uplatňování částky, o kterou se má v souvislosti s přechodem upravit základ daně. Proto se normuje, že ve vyjmenovaných případech se zbylý rozdíl jednorázově uplatní, čímž bude zajištěna úprava základu daně o celou tuto částku. Zvláštní ustanovení se poté týká změny daňové metody (v případě, kdy poplatník před zahrnutím celé částky do základu daně provede další přechod mezi účetními systémy), kdy je zvoleno řešení zbývající částku dodanit za účelem dodržení daňové neutrality tak, aby se částka úpravy základu daně v čase týkala vždy jen jednoho přechodu.
K bodu 127 (§ 23 odst. 17 až 20)
Zrušení odstavce 17 souvisí s jeho nahrazením novým ustanovením § 23p (Daňová hodnota dříve neevidovaného aktiva).
Ustanovení odstavce 18 je nahrazeno novým ustanovením o změně daňové metody.
Ustanovení odstavce 19 je nahrazeno novým obecnějším ustanovením (4), které u poplatníků, kteří stanovují základ daně dle mezinárodních účetních standardů, zajišťuje zdanění všech trvalých rozdílů mezi základem daně stanoveným dle českých účetních předpisů a mezinárodních účetních standardů.
Ustanovení odstavce 20 se ruší v návaznosti na nový daňový režim leasingu.
K bodu 128 (část třetí hlava III)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 129 (§ 23a odst. 2)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty a vzhledem ke změně terminologie v zákoně o oceňování se upravuje odkaz na hodnotu určenou podle oceňovacího předpisu.
K bodu 130 (§ 23a odst. 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 131(§ 23a odst. 4)
Upravuje se odkaz v návaznosti na změny v úpravě daňového odpisování.
K bodu 132 (§ 23a odst. 5 písm. b))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 133 (§ 23a odst. 6 písm. c))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 134 (§ 23b odst. 3)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty a v souvislosti se zrušením pojmu „obchodní majetek“.
K bodu 135 (§ 23b odst. 5)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 136 (§ 23c odst. 6 věta první)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 137 (§ 23c odst. 6 věta druhá)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty.
K bodu 138 (§ 23c odst. 6 věta třetí)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení pojmu „kapitálový podíl“ a institutu daňové hodnoty a zrušení pojmu „obchodní majetek“.
K bodu 139 (§ 23c odst. 7 věta první)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 140 (§ 23c odst. 7 věta druhá)
Upravuje se odkaz v návaznosti na změny v úpravě daňového odpisování.
K bodu 141 (§ 23c odst. 8 písm. a))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 142 (§ 23c odst. 8 písm. b))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 143 (část třetí hlava IV)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 144 (§ 23e odst. 2)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 145 (§ 23e odst. 5)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 146 (§ 23e odst. 6 úvodní část ustanovení)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 147 (§ 23e odst. 7)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 148 (§ 23g odst. 4)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 149 (§ 23h odst. 5 písm. a))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují jednak na změny v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty v oblasti daňového odpisování, kdy pojem „hmotný majetek“ se nahrazuje pojmem „daňově odpisované aktivum, a jednak na změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem pro přepočet na měnu účetnictví“.
K bodu 150 (§ 23g odst. 5 písm. b))
Ustanovení se zrušuje pro nadbytečnost, protože díky institutu daňové hodnoty budou odpisy podle právních předpisů upravujících účetnictví daňově uznatelné do výše daňové hodnoty a není tedy třeba provádět jednorázovou úpravu výsledku hospodaření nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji.
K bodu 151 (§ 23g odst. 5 písm. b) a c))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem pro přepočet na měnu účetnictví“.
K bodu 152 (§ 23h odst. 3 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 153 (část třetí hlava V)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 154 (část třetí hlava VI)
K § 23k
Navrhovaná úprava definuje nově pojmy aktiva, dluhy a pohledávky. Pro všechny poplatníky platí, že se vychází z účetní terminologie.
Odstavec 1 normuje aktivum, Pro poplatníky s akruálním základem daně se vychází z účetnictví („zdroj budoucího ekonomického užitku plynoucího účetní jednotce“), to buď z českých účetních předpisů, nebo z mezinárodních účetních standardů pro poplatníky stanovující základ daně dle mezinárodních standardů. Pro poplatníky s hotovostním základem daně, na které se účetní předpisy nevztahují, se stanoví, že pro definování aktiva, resp. uznání aktiva, postupují tak, jako by účetní jednotkou byli. Pro rozpoznání aktiva tedy budou postupovat dle účetních předpisů, pro další zacházení s aktivem se již postupuje v souladu s daňovými předpisy, a tedy např. pro odpisování aktiva platí daňové limity atd. Věcně se tak pro tyto poplatníky v zásadě nic nemění.
Pro účetní jednotku je aktivem vše, co splňuje danou definici aktiva. Aktivem jsou tedy i ta aktiva, která jsou v souvislosti s účetní zásadou významnosti vzhledem k jejich nízké hodnotě ihned po nabytí vykázána jako náklad. Takové aktivum má účetní hodnotu nula, a pokud je rozdíl mezi účetní hranicí pro vykázání dlouhodobého majetku a daňovým limitem pro daňové odpisování může dojít k situaci, kdy dané aktivum je sice v účetnictví jednorázově uplatněno v nákladech, ale daňově se bude odpisovat. Např. v případě, kdy má účetní jednotka nastaven limit pro účetní dlouhodobé hmotné aktivum ve výši 150 tis. Kč a nabyde hmotné aktivum v prvotní účetní hodnotě 120 tis. Kč, jde o aktivum, které je v účetnictví jednorázově vykázáno v nákladech, daňově však splňuje parametry odpisovaného aktiva a bude se tedy daňově odpisovat (viz § 26).
Odstavec 2 definuje pojem dluh. Vzhledem k navázání daní z příjmů na účetnictví se i definice dluhu váže na účetní dluh (§ 11 odst. 3 zákona o účetnictví), nejedná se tedy o shodnou množinu jako dluhy podle občanského práva. Podle § 11 odst. 3 zákona o účetnictví je dluhem stávající spolehlivě ocenitelná povinnost účetní jednotky, která vznikla v důsledku minulé události a které se účetní jednotka nemůže jednostranně zprostit, aniž by to mělo přinejmenším stejné ekonomické důsledky jako splnění dané povinnosti, přičemž je přinejmenším pravděpodobné, že vypořádání této povinnosti povede k budoucímu úbytku aktiv účetní jednotky. Pro účetní jednotku je účetním dluhem vše, co splňuje danou definici účetního dluhu a podmínky pro jeho uznání.
Pro poplatníka, který není účetní jednotkou, je opět stejně jako v případě aktiv, stanovena fikce, že se to, co je dluhem, určuje podle toho, co by bylo jeho účetním dluhem, kdyby byl účetní jednotkou. Obsah pojmu dluh u těchto poplatníků tedy zůstane stejný jako doposud. Podle § 7b odst. 1 písm. b) obsahuje daňová evidence údaje o dluzích, kde sice není uvedeno, co se v tomto případě dluhem rozumí, ale výkladem lze dovodit, že se jedná o dluh podle právních předpisů upravujících účetnictví, nikoli podle občanského práva. Nyní se tedy výslovně uvádí, že jde o dluh podle účetnictví, věcně se nic nemění.
Odstavec 3 stanoví výjimku z předchozího pravidla, že položky, které jsou nebo by byly vykazovány jako rezervy, dohadné položky pasivní, výdaje příštích období a výnosy příštích období, nejsou pro účely daní z příjmů tyto položky dluhem.
Odstavec 4 definuje pro účely daní z příjmů pojem pohledávka. Obecně je to účetní pohledávka (pro poplatníky, kteří jsou účetní jednotkou) nebo to, co by bylo vykázáno jako účetní pohledávka, kdyby poplatník byl účetní jednotkou (pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou).
Odstavec 5 stanoví výjimky pro oblast daně z příjmů, kdy se za pohledávky považují jen „klasické pohledávky“ a nikoliv aktiva, která jsou nebo by byla vykazovaná jako dohadné položky aktivní, příjmy příštích období a náklady příštích období. Pro poplatníky s akruálním základem daně sice existují jako aktiva, ale nezachází se s nimi jako s pohledávkou pro účely daní z příjmů.
Z odstavce 6 plyne, že u hotovostních poplatníků nejsou položky uvedené v odstavci 5, tj. položky, které by byly aktivy, kdyby byl poplatník s hotovostním základem daně účetní jednotkou, vůbec aktivy, byť definici aktiva podle právního předpisu upravujícího účetnictví splňují. Pro daně z příjmů u hotovostních poplatníků tedy nejsou tyto položky vůbec relevantní.
K § 23l
Ustanovení § 23l nově zavádí do zákona o daních z příjmů pojem „evidované aktivum“. Obecně tato úprava souvisí se zrušením pojmu „obchodní majetek“ v zákoně o daních z příjmů.
V odstavci 1 se definuje, co se rozumí evidovaným aktivem u poplatníka daně z příjmů fyzických osob.
Podle písm. a) se za evidované aktivum poplatníka DPFO považuje aktivum uváděné v daňové evidenci. Odkazuje se zde přímo na aktiva zahrnutá v daňové evidenci podle § 7b, a to z důvodu zrušení pojmu „obchodní majetek“, kterým podle dosavadního § 4 odst. 4 byla část majetku, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci, a protože se nově při zjištění základu daně u poplatníka DPFO nevychází z akruálního principu, ale všechny FO zjišťují základ daně na základě hotovostního principu. Pro stanovení základu daně z příjmů fyzických osob je nyní určující hotovostní princip, tedy není relevantní, o kterém majetku je účtováno, a pro všechny poplatníky, kteří povedou daňovou evidenci, by pojem „obchodní majetek“ byl totožný s majetkem, který je zahrnut v daňové evidenci, a proto je možné ho zrušit a rovnou uvést, že evidovaným aktivem je aktivum zahrnuté v daňové evidenci. Skutečnost, že poplatník zařadí aktivum do daňové evidence, je určující pro to, zda se stane evidovaným, či nikoliv.
Písm. b) až d) obsahují další situace, kdy se jedná o evidované aktivum, a v těchto situacích je pro určení, zda se jedná o evidované aktivum poplatníka DPFO, rozhodující faktický stav, respektive účel užívání tohoto aktiva, a skutečnost, zda je využívání daného aktiva pro dosahování daných příjmů nutné, a ne rozhodnutí, zda se bude uvádět v evidenci, či nikoliv.
Poplatníkům s evidovanými aktivy je z důvodu, aby byla zachována kontinuita daňové hodnoty v případě, kdy přechází mezi různými režimy, uložena povinnost mít tato aktiva v samostatné evidenci. [viz § 9 odst. 6 pro aktiva podle písm. b), § 7 odst. 8 pro aktiva podle písm. c) a § 7a odst. 7 pro aktiva podle písm. d)]. Faktické neevidovaní aktiv podle písmen b) až d) nemá za následek, že se o evidované aktivum nejedná, ale platí, že v rámci paušálních výdajů nebo paušální daně budou zahrnuty výdaje s těmito aktivy spojené (např. bude docházet k evidenčním odpisům), evidence má zde roli záznamní. Rozdílem oproti daňové evidenci je, že okamžik zařazení aktiva do daňové evidence závisí na rozhodnutí poplatníka a důsledkem je možnost či nemožnost uplatňovat výdaje spojené s takovým aktivem, uvádění v evidenci má tedy i hmotněprávní důsledky.
Písm. b) vymezuje evidované aktivum u poplatníků DPFO s příjmy z nájmu. Jedná se o aktiva, která jsou využívána a nutná pro dosahování příjmů z nájmu, bez ohledu, zda poplatník uplatňuje paušální, nebo skutečné výdaje.
Písm. c) vymezuje evidované aktivum u poplatníků DPFO, postupujících podle § 7 odst. 7, tedy těch, kteří k příjmům ze samostatné činnosti uplatňují paušální výdaje. Jedná se o aktivum, které poplatník používá a je nutné pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti.
Písm. d) vymezuje evidované aktivum u poplatníků DPFO, jejichž daň je rovna paušální dani podle § 7a, a jedná se o aktivum, které poplatník používá a je nutné pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti. Protože to, zda má poplatník daň ve výši paušální daně, se s jistotou dozví až po konci zdaňovacího období, jsou daná aktiva, i v případě, že daň nebude rovna paušální dani, součástí kategorií v písm. a) až c). Má-li poplatník daň ve výši paušální daně a zároveň má za zdaňovací období příjmy z nájmu podle § 9, které jsou do výše 50 000 Kč, i aktivum používané k nájmu se stane evidovaným aktivem a po tuto dobu se bude odpisovat, pokud půjde o daňově odpisované aktivum.
Příjmy z nájmu i úplatného převodu aktiva, které je uváděné v daňové evidenci a je tedy evidovaným aktivem, jsou příjmy podle § 7.
Aktivum, které není uváděné v daňové evidenci, byť je využívané pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti poplatníkem uplatňujícím skutečné výdaje, je neevidovaným aktivem a zachází se s ním jako s majetkem využívaným pro soukromé potřeby. Využívá-li toto aktivum poplatník pro nájem, aktivum se stane evidovaným aktivem a rámci § 9, příjmy z jeho nájmu jsou příjmy podle § 9 a příjmy z úplatného převodu jsou příjmy podle § 10.
Aktivum, které je využívané pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti poplatníkem uplatňujícím paušální výdaje nebo poplatníkem, jehož daň je rovna paušální dani, se stává evidovaným aktivem v rámci § 7. V případě pronájmu tohoto aktiva jsou příjmy z nájmu podle § 7 a příjmy z jeho úplatného převodu jsou příjmy podle § 7.
V případě, kdy má poplatník evidované aktivum na základě jednoho důvodu, tak samotnou změnou způsobu uplatňování výdajů (skutečné vs. paušální), změnou využívání evidovaného aktiva (pro dosahování příjmů ze samostatné činnosti na příjmy z nájmu či naopak) či změnou určování výše jeho daně (má paušální daň, nemá paušální daň) se nemění status „evidovaného aktiva“, pokud je to změna charakteru, kdy se i nadále jedná o evidované aktivum.
Odstavec 2 stanovuje, že evidovaným aktivem poplatníka DPPO jsou všechna jeho aktiva a věcně tak přebírá úpravu dosavadního ustanovení § 20c.
Odstavec 3 definuje výjimku z odst. 1 a 2 pro zahraniční aktiva. Dle písm. a) nejsou evidovaným aktivem aktiva daňového rezidenta ČR, pokud mu v souvislosti s aktivy mohou plynout pouze příjmy ze zdrojů v zahraničí a zároveň je na ně uplatňována metoda vynětí (aktiva evidovaná ve stálé provozovně ve státě, se kterým má ČR uzavřenu smlouvu o zamezení dvojímu zdanění, kde se uplatňuje metoda vynětí). Nově tedy nejsou tato aktiva evidovanými aktivy a tak nejsou pro daně relevantní (související náklady se vylučují ze základu daně, daňovou hodnotu nelze uplatnit jako výdaj atd). Co se týká důsledků této úpravy, vylučování souvisejících nákladů není věcnou změnou oproti současné úpravě, kdy jsou související náklady rovněž vylučovány ze základu daně, ale z důvodu, že souvisí s vyloučenými příjmy. Věcnou změnou oproti současnému stavu je ale situace v případě, kdy dané aktivum bude převedeno do jiného státu, tedy buď zpět do ČR, nebo do státu, kde se neuplatňuje metoda vynětí. V tomto případě se aktivum stává z neevidovaného evidovaným a postupuje se dle ustanovení § 23p , tedy přebírá se zahraniční daňová hodnota.
Písm. b) stanoví, že evidovaným aktivem rovněž nejsou aktiva daňových nerezidentů, které nemají souvislost s příjmy, na které se nevztahuje daňová povinnost v ČR. Na toto ustanovení navazuje ustanovení § 23p, které stanoví, jakým způsobem se u těchto aktiv určí daňová hodnota v okamžiku, kdy začnou být relevantní pro českou daňovou povinnost (např. aktivum vložené zahraničním poplatníkem do české společnosti či převod aktiva do stálé provozovny zahraničního poplatníka v ČR).
Odstavec 4 stanovuje okamžik, kdy dochází k vyřazení aktiva. Rozumí se jím okamžik, kdy evidované aktivum přestane být aktivem poplatníka např. z důvodu prodeje apod. U poplatníka fyzické osoby tedy nejde o situaci, kdy se aktivum pouze přeřazuje z evidovaného aktiva na neevidované.
K § 23m
Navrhované ustanovení zavádí nový základní pojem v oblasti daní z příjmů. Pojem „daňová hodnota aktiva“ představuje hodnotu, resp. částku, kterou lze buď v daném zdaňovacím období, nebo i v dalších zdaňovacích obdobích (podle typu evidovaného aktiva) maximálně uplatnit ve výdajích pro účely zákona o daních z příjmů. Nahrazuje tak dosavadní pojmy, jako je zůstatková cena, nabývací cena, pořizovací cena atd., jedním souhrnným pojmem. Například v případě daňově odpisovaných aktiv pojem daňová hodnota aktiva nahrazuje dosavadní pojmy vstupní cena a zůstatková cena, popř. změněná vstupní (zůstatková) cena, zvýšená vstupní cena, zvýšená zůstatková cena. Výše daňové hodnoty aktiva se mění v čase. Může se snižovat o uplatněné výdaje (typicky o daňové odpisy) nebo i zvyšovat (typicky o dodatečné zhodnocení). V případě prodeje aktiva je výdajem částka ve výši celé aktuální daňové hodnoty aktiva. Určení daňové hodnoty aktiva a její změny jsou stanoveny v následujících ustanoveních.
Odstavec 1 definuje daňovou hodnotu aktiva jako hodnotu evidovaného aktiva pro účely daní z příjmů. Toto ustanovení dále stanoví, že daňová hodnota aktiva se určuje u evidovaných aktiv, tj. u aktiv, které jsou relevantní pro stanovení základu daně. Jaké aktivum je, nebo není evidovaným aktivem, stanoví § 23l. Neevidovaná aktiva žádnou daňovou hodnotu nemají, protože nejsou z pohledu daní relevantní, a proto jejich hodnotu pro účely daní z příjmů není nutné vyčíslovat. Pouze v okamžiku, kdy se neevidované aktivum stává evidovaným, je nutné určit daňovou hodnotu tohoto „nově evidovaného“ aktiva. Tento postup řeší ustanovení § 23p Daňová hodnota dříve neevidovaného aktiva.
V případě poplatníků s akruálním základem daně pojem daňová hodnota aktiva neznamená, že vždy musí jít o částku odlišnou od účetní hodnoty, naopak u daňově neodpisovaných aktiv se tyto hodnoty budou většinou shodovat a i jejich uplatnění v čase bude většinou shodné. U těchto aktiv tak zůstává zachována návaznost na účetní zachycení. V případech, kdy se bude daňová a účetní hodnota lišit, bude docházet k úpravám základu daně.
Podle odstavce 2 daňová hodnota představuje maximální částku, kterou by bylo možné ještě do budoucna za předpokladu dodržení zákonných podmínek v souvislosti s daným aktivem uplatnit jako daňově uznatelný výdaj. To však ještě neznamená, že výdaj, který snížil daňovou hodnotu, je vždy daňově uznatelný. Vždy je nutno testovat splnění dalších podmínek. Např. daňové odpisování není možné nezapočít a není možné přerušit, a proto i v případě, kdy daňový odpis daňově odpisovaného aktiva nebude snižovat základ daně z příjmů např. z důvodů nesplnění podmínky podle § 24 odst. 1 (vynaložení na dosažení, zajištění a udržení příjmů), bude takový výdaj ve výši daňového odpisu snižovat daňovou hodnotu daňově odpisovaného aktiva. Stejně tak, pokud bude např. aktivum darováno, je výdajem částka ve výši daňové hodnoty, ale tento výdaj je daňově neuznatelný.
Odstavec 3 stanoví základní pravidlo, že částku, ze které se skládá daňová hodnota aktiva, lze uplatnit jako výdaj pouze v okamžiku, kdy tento výdaj snižuje daňovou hodnotu aktiva. Pouze výdaje, které snižují daňovou hodnotu aktiva, lze dále uplatnit jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to za podmínky splnění podmínek daných zákonem. Výdaje snižující daňovou hodnotu aktiva jsou uvedeny v následujících ustanoveních. U poplatníků s akruálním základem daně lze zjednodušeně říci, že jde o ten typ výdajů, které snižují ocenění aktiva i v účetnictví. Jde tedy zejména o odpisy (účetní i daňové) u odpisovaných aktiv či opravné položky u pohledávek nebo výdaj při vyřazení aktiva. Toto ustanovení se netýká „běžných“ výdajů, které nesouvisí s oceněním aktiva, jako jsou nájem, oprava, atd. Dále pravidlo stanoví, že se jedná právě o okamžik, kdy výdaj snižuje daňovou hodnotu aktiva, což je důležité zejména u poplatníků s hotovostním základem daně, kteří pro určení konkrétních okamžiků pro uplatnění výdajů u evidovaných aktiv nemají k dispozici evidenci podle účetních předpisů. Konkrétní typy výdajů a okamžiky, kdy je daňová hodnota snižována, upravují ustanovení § 23s až § 23w.
K § 23n
Navrhované ustanovení stanoví, jak se postupuje při určování prvotní daňové hodnoty aktiva.
Odstavec 1 stanoví, k jakému okamžiku se prvotní daňová hodnota určuje. Prvotní daňová hodnota se určuje ke stejnému okamžiku, k jakému je toto aktivum uznáno dle zákona o účetnictví. Aktivum je dle zákona o účetnictví uznáno, pokud je spolehlivě ocenitelné, vznik budoucího ekonomického užitku je pravděpodobný a splňuje podmínky stanovené účetním předpisem.
Textace odst. 1 písm. b) „by bylo uznáno“ je opět fikcí pro poplatníky, kteří nejsou účetní jednotkou a stanoví, že tito poplatníci postupují shodně, jako by účetní jednotkou byli.
V odstavci 2 je uvedena vazba prvotní daňové hodnoty na prvotní účetní hodnotu. Prvotní daňová hodnota aktiva se rovná prvotní účetní hodnotě aktiva bez zahrnutí dále uvedených částek. Dle zákona o účetnictví je prvotním oceněním ocenění k okamžiku uznání aktiva nebo dluhu. Takto stanovená účetní hodnota je prvotní účetní hodnotou. Způsob určení prvotního ocenění aktiv je dán § 85 zákona o účetnictví. Např. stálé hmotné aktivum se prvotně oceňuje pořizovacím výdajem zvýšeným o vedlejší pořizovací výdaje a případně zvýšeným o výdaj na likvidaci aktiva. Peněžní prostředky a ceniny se prvotně oceňují jmenovitou hodnotou.
Dále uvedená formulace „bez zahrnutí“, znamená, že některé z položek uvedených v písm. a) až e) nemusí být v prvotní účetní aktiva hodnotě podle právních předpisů upravujících účetnictví zahrnuty, pokud však v ní zahrnuty jsou, musí se pro účely stanovení prvotní daňové hodnoty aktiva o tyto částky prvotní účetní hodnota aktiva snížit. Tyto úpravy přebírají zejména dosavadní ustanovení § 25 odst. 1 písm. i).
Odstavec 2 písm. a) stanoví, že do prvotní daňové hodnoty aktiva se nezahrnují částky odpovídající příjmu z bezúplatného nabytí aktiva nebo části aktiva, které nebyly zdaněny. Tyto částky se nezahrnou do prvotní daňové hodnoty aktiva, a tudíž nelze nikdy tuto částku ani uplatniv v základu daně. Př.: Aktivum získané darováním, kdy příjem z tohoto bezúplatného nabytí byl osvobozen od daně, nebo nebyl předmětem daně, je prvotní daňová hodnota tohoto aktiva nula.
Odstavec 2 písm. b) stanoví, že do prvotní daňové hodnoty aktiva se nezahrnují částky odpovídající peněžním prostředkům získaným z dotací a darů, pokud dotace nebo dar neovlivnily základ daně. Zde je proto třeba rozlišit, zda dotace nebo dar účelově poskytnuté na pořízení aktiva, ovlivní základ daně, či nikoli. Pro účetní jednotky bude podle nového zákona o účetnictví platit, že účelově poskytnutá dotace na pořízení aktiva se bude postupně rozpouštět do výnosu, tedy ovlivní základ daně, a dotace v tomto případě zůstane v prvotní daňové hodnotě zahrnuta. Poplatník tedy bude postupně poskytnutou dotaci vykazovat ve výnosech a zároveň bude uplatňovat daňové odpisy z daňové hodnoty nesnížené o související dotaci. Jde tak o změnu oproti současnému stavu, kdy poskytnutá dotace snižovala vstupní cenu majetku. U poplatníků s hotovostním základem daně se věcně oproti dosavadnímu daňovému postupu nic nemění, obdobně jako u vstupní ceny hmotného majetku podle dosavadního § 29 se nyní do prvotní daňové hodnoty aktiva nezahrnují částky poskytnuté z veřejných zdrojů nebo účelově poskytnutých darů vymezených pod bodem 1. až 5. písm. b) a vynaložené na pořízení evidovaného aktiva, pokud u příjemce těchto částek neovlivnily základ daně. Podmínky, při jejichž splnění poskytnuté částky, které jsou veřejnými prostředky, neovlivňují základ daně, jsou stanoveny v § 4 odst. 1 písm. r), podle kterého se jedná o příjmy osvobozené od daně. U poplatníků s hotovostním základem daně zůstává tedy zachován dosavadní princip, kdy investiční dotace snižuje vstupní cenu hmotného majetku.
Odstavec 2 písm. c) stanoví, že do prvotní daňové hodnoty aktiva se nezahrnují částky, které nelze uznat za výdaje vynaložené k dosažení zajištění a udržení příjmů v situaci dle dosavadního znění § 25 odst. 1 písm. i), kde je uvedeno, že pro právnické osoby platí, že za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uznat výdaje hrazené z prostředků, jejichž zdrojem byl u poplatníka daně z příjmů právnických osob příjem z darování od daně osvobozený nebo příjem, který nebyl předmětem daně. V těchto případech se při určování prvotní daňové hodnoty prvotní účetní hodnota o tyto částky sníží. Toto ustanovení tedy věcně přebírá část ustanovení § 25 odst. 1 písm. i)
Odstavec 2 písm. d). stanoví, že v případě, že je prvotní účetní hodnotou reálná hodnota a zároveň toto ocenění na reálnou hodnotu není daňově účinné, se ocenění na reálnou hodnotu z prvotního daňového ocenění vylučuje. K této situaci může dojít zejména u investičních fondů, kdy se prvotní ocenění reálnou hodnotou aplikuje nejčastěji.
Odstavec 2 písm. e) říká, že u poplatníků s hotovostním základem se do prvotní daňové hodnoty aktiva nikdy nezahrnují výdaje na likvidaci aktiva (bod 1). U poplatníků s akruálním základem daně se běžně tyto náklady do daňové hodnoty zahrnují, a to z důvodu zachování návaznosti na účetnictví a účetní ocenění, pouze v případech aktiv, kdy související účetní rezerva zahrnutá v účetním ocenění aktiva je tvořena pro stejné účely, jako se tvoří daňová rezerva dle zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. Daňová rezerva je daňovým výdajem nebo položkou snižující základ daně podle zákona o daních z příjmů a zákona o rezervách, výdaje na stejný účel nemohou být uznávány do výdajů ještě jednou prostřednictvím daňové hodnoty aktiva. Nezáleží na tom, zda je výše účetní rezervy stejná jako výše daňové rezervy, nebo nikoli – i kdyby byla účetní rezerva vyšší, nevstupují náklady na likvidaci do daňové hodnoty aktiva vůbec (tedy ani v částce přesahující výši daňové rezervy).
V odstavci 3 je stanoveno, že vzhledem k tomu, že prvotní daňová hodnota aktiva se rovná prvotní účetní hodnotě aktiva, je nutné vycházet z právních předpisů upravujících účetnictví i u poplatníků s hotovostním základem daně, přičemž budou postupovat podle úpravy pro mikro účetní jednotky, viz § 90 zákona o účetnictví.
Odstavec 4 speciálně stanoví pravidlo pro poplatníky s hotovostním základem daně, že do prvotní daňové hodnoty u takových aktiv se zahrnují pořizovací výdaje vždy včetně vedlejších pořizovacích výdajů.
Odstavec 5 stanovuje speciální pravidlo pro případy, kdy podle právních předpisů upravujících účetnictví dochází k tomu, že do prvotní účetní hodnoty aktiva vstupuje účetní hodnota jiného aktiva, jde tedy zejména o případy, kdy aktivum je spotřebováno na vytvoření jiného aktiva, a to i jen zčásti, aktivum je spotřebováno na vytvoření dodatečného zhodnocení nebo je likvidována stavba v souvislosti s výstavbou nové (v tomto případě je účetní hodnota likvidované stavby součástí prvotní účetní hodnoty nové stavby). Stanovuje se tedy, že v těchto situacích do prvotní daňové hodnoty takového aktiva vstupuje daňová hodnota daného jiného aktiva (a tedy nevstupuje do ní účetní hodnota daného jiného aktiva). V případě spotřeby aktiva na vytvoření jiného aktiva nebo dodatečného zhodnocení může nastat několik situací:
· spotřebovávané aktivum je zcela spotřebováno, potom daňová hodnota spotřebovaného aktiva vstoupí v celé části do daňové hodnoty nově nabytého aktiva,
· pouze část aktiva je spotřebována, v tomto případě vstupuje do daňové hodnoty nově nabytého aktiva pouze část daňové hodnoty spotřebovávaného aktiva, která odpovídá spotřebované části tohoto aktiva, a zbývající část spotřebovávaného aktiva si ponechává daňovou hodnotu sníženou o spotřebovanou část a výsledná daňová hodnota nového aktiva se pak rovná součtu částí jednotlivých daňových hodnot spotřebovávaných.
Odstavec 6 souvisí s výjimkou ze změny hospodaření bez přecenění (viz § 23zk odst. 4). Příjem z převodu jmění na společníka, který je fyzickou osobou, se zdaňuje podle § 10 v tržní hodnotě, proto se stanovuje, že daňová hodnota nabytých aktiv se také rovná tržní hodnotě, např. takto nabytá daňově odpisovaná aktiva jsou také z tržní hodnoty. Speciální pravidlo je stanoveno pro pohledávky, které se oceňují jmenovitou hodnotou. Dluhy, které přechází při převodu jmění na společníka, se ocení podle obecného pravidla v § 23r odst. 2 a 3.
K § 23o
V odstavci 1 se stanovuje, že při určování daňové hodnoty aktiva se vychází z tzv. prvotní daňové hodnoty aktiva, která se rovná prvotní účetní hodnotě aktiva (např. to mohou být nabývací výdaje, jmenovitá hodnota, reálná hodnota) upravené podle § 23n na prvotní daňovou hodnotu aktiva. Součástí prvotní účetní hodnoty aktiva jsou zejména nabývací výdaje, vedlejší pořizovací výdaje a výdaje na likvidaci. Vedlejšími pořizovacími výdaji jsou také výdaje na vyvolanou investici, které tedy nově nejsou speciálně řešeny v zákoně o daních z příjmů. Věcně nedochází ke změně, výdaje na vyvolanou investici jsou stejně jako nyní součástí ocenění souvisejícího aktiva, ale nově tento přístup vychází již z účetních předpisů a tedy účetního ocenění aktiva.
V odst. 2 a 3 jsou uvedeny základní situace zvýšení a snížení daňové hodnoty, ale některé speciální případy jsou uvedeny i jinde v zákoně, např. § 23zb a 23zc, které platí pro pohledávky.
Odstavec 2 upravuje zvýšení daňové hodnoty
Písm. a) – platí jen pro poplatníky s akruálním základem daně. Daňová hodnota se zvyšuje o zvýšení účetní hodnoty aktiva při následném účetním ocenění reálnou hodnotou nebo naběhlou hodnotou, které je daňově účinné, které tedy ovlivnilo základ daně. Písmeno a) se nevztahuje na rozdíl z účetního ocenění při přeměně. V takovém případě jde o prvotní účetní ocenění a daňově jde o změnu hospodaření bez přecenění (§ 23zk odst. 4)
Písm. b) stanoví, že daňová hodnota se zvyšuje o dodatečné zvýšení nabývacího výdaje, vedlejšího pořizovací výdaje nebo výdaje na likvidaci aktiva, pokud dojde k jejich dodatečnému zvýšení podle právních předpisů upravujících účetnictví (tj. jak u poplatníků, kteří jsou účetní jednotkou a u kterých došlo ke zvýšení účetní hodnoty aktiva, tak u poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, ale ke zvýšení by došlo, kdyby jí byli.
Nabývací výdaje, vedlejší pořizovací výdaje a výdaje na likvidaci jsou složky pořizovacích výdajů podle zákona o účetnictví a musí zde být takto rozepsány proto, že ne u každého aktiva se do prvotní daňově hodnoty aktiva zahrnuje každá z těchto složek. Zvýšení daňové hodnoty aktiva se děje vždy jen o dodatečné zvýšení té složky, která se do prvotní daňové hodnoty aktiva zahrnuje (§ 23n). Příkladem je § 23n odst. 2 písm. e), kde je pod bodem 1 uvedeno, že u poplatníka s hotovostním základem daně se výdaje na likvidaci aktiva do prvotní daňové hodnoty aktiva nezahrnují a tedy ani následná úprava tohoto výdaje u hotovostních poplatníků daňovou hodnotu nemění.
V písm. c) je řešena situace, která souvisí s § 23n odst. 2 písm. b), podle kterého se peněžní prostředky získané z veřejných zdrojů (pod bodem 1 až 4 uvedené dotace, granty a příspěvky z veřejných rozpočtů) nebo účelově poskytnutého daru (pod bodem 5) na pořízení aktiva, které neovlivnily základ daně, nezahrnují do daňové hodnoty aktiva. Pokud ale následně dojde k vrácení těchto peněžních prostředků, daňová hodnota aktiva se o výši vrácených peněžních prostředků zvýší (aktivum po vrácení např. dotace nebo daru de facto nebylo pořízeno z těchto prostředků, ale z vlastních prostředků poplatníka).
V písm. d) je řešena situace, která souvisí s § 23n odst. 2 písm. c). Jde o situaci obdobnou jako u písm. c)
Odstavec 3 upravuje snížení daňové hodnoty
Písm. a) upravuje snížení daňové hodnoty o vyjmenované výdaje, přestože se nemusí jednat o výdaje daňové, tj. výdaje na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Např. aktivum používané pro nepodnikatelskou činnost u VPP v případě, kdy tato činnost není předmětem daně z důvodu, že je ztrátová, tak i v takovém případě vyjmenované výdaje snižují daňovou hodnotu aktiva.
Písm. b) upravuje snížení daňové hodnoty aktiva v souvislosti s příjmem, který podléhá dani vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Podle ustanovení § 36 se u některých typů příjmů zdaňovaných srážkovou daní tento příjem snižuje o daňovou hodnotu aktiva, je-li plátci poplatníkem prokázána. Pokud je tedy takto snížen příjem podléhající srážkové dani, musí se o stejnou částku snížit i daňová hodnota daného aktiva. Opět nejde o věcnou změnu, přebírá se dosavadní úprava ustanovení § 24 odst. 7 poslední věta.
Písm. c) platí jen pro poplatníky s akruálním základem daně. Jde o obdobu odst. 2 písm. a). Daňová hodnota se snižuje o snížení účetní hodnoty aktiva při následném účetním ocenění reálnou hodnotou nebo naběhlou hodnotou, které je daňově účinné, které tedy ovlivnilo základ daně.
Písm. d) – jedná se o snížení daňové hodnoty - obdoba zvýšení daňové hodnoty popsaná v odst. 2 písm. b).
Odstavec 4 platí pouze pro poplatníky stanovující základ daně dle mezinárodních účetních standardů a stanoví, že pokud jsou v souladu s mezinárodními účetními standardy k odpisovanému aktivu vytvářeny opravné položky/znehodnocení, je tato tvorba průběžným výdajem, který snižuje daňovou hodnotu aktiva. Aktivum se pak dále odpisuje dle účetnictví. V případě, kdy se některá nehmotná aktiva se neodpisují, ale každoročně testují na snížení hodnoty (impairment), je toto snížení také daňově uznatelné jako průběžný výdaj snižující daňovou hodnotu aktiva. Záměrem této úpravy je prohloubit u tohoto typu poplatníků návaznost na účetnictví a snížit tak administrativu související se stanovením základu daně. V případě zrušení znehodnocení jde o výnos a daňová hodnota aktiva se opět zvýší.
Odstavec 5 upravuje postup v případě, že by snížení o dodatečnou změnu některé součásti prvotní daňové hodnoty způsobilo, že by daňová hodnota aktiva měla být po této operaci záporná. K tomu nemůže dojít, neboť daňovou hodnotu lze snížit maximálně na nulu. (písm. a)). Pod písm. b) je uvedeno, že v případě, kdy by se daňová hodnota měla snížit podle odst. 3 písm. d) (dodatečné úpravy prvotní účetní hodnoty), ale její aktuální výše již nedosahuje částky, o kterou by se měla snížit, pak se zvyšuje rozdíl mezi příjmy a výdaji nebo výsledek hospodaření o část snížení podle odst. 3 písm. d), která by vedla k záporné daňové hodnotě aktiva. Tedy např. v situaci, kdy je již daňová hodnota aktiva nula a mělo by dojít ke snížení daňové hodnoty, o celou částku, o kterou by měla být daňová hodnota snížena, se zvýší základ daně.
Odstavec 6 upravuje situaci, kdy dojde k dodatečnému snížení nabývacích výdajů, vedlejších pořizovacích výdajů nebo výdajů na likvidaci aktiva, které jsou součástí prvotní daňové hodnoty aktiva, až po vyřazení aktiva. Po vyřazení již nejde o aktivum poplatníka a neexistuje ani jeho daňová hodnota, tedy nemůže se použít odstavec 4. Proto se stanoví obdoba pravidla uvedeného v odst. 4. Tedy pokud bylo jako daňový výdaj uplatněno víc, než mělo být zahrnuto v daňové hodnotě (až po vyřazení aktiva se zjistilo, že jeho daňová hodnota měla být nižší), musí se zvýšit výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji. Stejně jako v odst. 4 písm. b) je uvedeno, že se tak děje jen tehdy, pokud nebyla daná částka vykázána ve výnosech – tento výnos by zvýšil výsledek hospodaření a nebylo by nutné ho zvyšovat ještě jednou.
K § 23p
Ustanovení odstavce 1 a 2 řeší situace u poplatníka DPFO, kdy se z neevidovaného aktiva stane evidované aktivum nebo kdy dochází ke změně hospodaření s aktivem, které není evidovaným aktivem, bez přecenění a následně se aktivum po změně hospodaření stává evidovaným aktivem.
Jedná se pouze o případy, kdy aktivum patří fyzické osobě a poplatník se rozhodne, že se aktivum poprvé stane evidovaným aktivem (poplatník DPFO má majetek, používá ho pro osobní potřebu a poté ho zaeviduje do daňové evidence nebo ho začne používat pro účely příjmů z nájmu nebo ho začne používat pro činnost, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti nebo nájmu, pokud uplatňuje výdaje procentem z příjmů nebo má daň rovnu paušální dani) nebo se jedná o případ, kdy je aktivum poskytnuto jako předmět změny hospodaření bez přecenění, a před touto změnou nejde o evidované aktivum, např. kapitálový vklad od fyzické osoby, pokud předmět vkladu není evidované aktivum.
Ustanovení se týká situací, kdy aktivum nebylo a ani nemělo být evidovaným aktivem, nikoli situace, kdy poplatník aktivum jen zapomněl zaevidovat.
Z důvodu snížení administrativní náročnosti s určováním daňové hodnoty aktiva na základě historických údajů se rozlišuje podle toho, kolik času uplynulo od nabytí aktiva (jde o ocenění neevidovaného aktiva, tedy rozumí se tím nabytí poplatníkem, který rozhoduje o jeho zařazení do evidovaných aktiv, tam se poplatník nemění, a poplatníkem, který měl aktivum před změnou hospodaření, pokud dochází k převodu nebo přechodu aktiva), tedy od vzniku jeho potencionální prvotní daňové hodnoty.
Pokud poplatník nabyl aktivum v době delší než 5 let, je nutno nově určit hodnotu, protože od okamžiku nabytí a tedy určení prvotní daňové hodnoty již uplynulo poměrně dost času a mohlo by být obtížné ji nyní zpětně zjistit (dohledat), proto se uplatní postup uvedený pod písm. a) a daňová hodnota tohoto aktiva se rovná hodnotě určené podle zvláštního právního předpisu (zákon o oceňování). Doplnit číslo a název zákona.
Pokud poplatník nabyl aktivum v době do 5 let nebo méně, postupuje se podle písm. b) a přebírá se prvotní daňová hodnota, kterou aktivum mělo v okamžiku nabytí; u nemovitostí se tato hodnota zvyšuje o částky vynaložené na opravu, údržbu a zhodnocení (tedy nejen daňové dodatečné zhodnocení podle § 23y, ale jakékoli zhodnocení) provedené od nabytí do okamžiku podle tohoto ustanovení (rozhodnutí, že se stane evidovaným aktivem, nebo poskytnutí jako předmětu změny hospodaření bez přecenění).
Odstavce 3 až 5 řeší situaci, kdy aktivum bylo neevidované z důvodu, že se jedná o aktivum v zahraničí (aktivum zahraničního poplatníka nebo aktiva evidovaná ve stálé provozovně ve státě, se kterým má ČR uzavřenu smlouvu o zamezení dvojímu zdanění, kde se uplatňuje metoda vynětí), přebírá se v okamžiku, kdy se stává evidovaným v ČR zahraniční daňová hodnota. K této situaci může dojít zejména v případě přesunu aktiv ze stálé provozovny českého rezidenta nebo do stálé provozovny zahraničního rezidenta v ČR, případně u aktiva ze zahraničí, v situacích popsaných u ustanovení změna hospodaření bez přecenění (tj. zejména přeshraniční vklad či přeměna). V těchto případech se přebírá zahraniční daňová hodnota, tedy ocenění aktiva pro účely daní v zahraničí, tedy např. pokud aktivum bylo v zahraničí daňově odpisováno, jeho daňová zůstatková cena, pokud bylo přeceňováno na reálnou hodnotu a oceňovací rozdíly byly zdaněny, jde o poslední přeceněnou hodnotu, vždy v souladu s daňovými předpisy konkrétního státu. Toto ustanovení nahrazuje zejména stávající ustanovení § 23 odst. 17, dochází však i k věcné změně, neboť stávající ustanovení § 23 odst. 17 vylučovalo z ocenění oceňovací rozdíly vyplývající z přecenění ve státě zdroje, zatím co, dle navrženého ustanovení se k oceňovacím rozdílům přihlíží. Tento nový přístup je koncepčnější, neboť vylučuje situace, kdy by ke zdanění určitého oceňovacího rozdílu vůbec nemuselo dojít nebo by byl naopak zdaněn dvakrát.
K § 23q
Navrhovaná úprava definuje nově zaváděný pojem daňová hodnota i pro ocenění dluhů. Daňová hodnota dluhu se pro účely daní z příjmů stanovuje obdobně jako daňová hodnota aktiva, tedy v okamžiku uznání dluhu, který se určuje podle právních předpisů upravujících účetnictví, se určí jeho prvotní účetní hodnota.
Prvotní hodnota dluhu u poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou, se stanovuje způsobem, který platí pro mikro účetní jednotkou.
Navrhovaná úprava v odstavci 1 a 2 definuje nově zaváděný pojem daňová hodnota i pro ocenění dluhů. Daňová hodnota dluhu se pro účely daní z příjmů stanovuje obdobně jako daňová hodnota aktiva, tedy v okamžiku uznání dluhu, který se určuje podle právních předpisů upravujících účetnictví. Tímto způsobem se určí prvotní hodnota dluhu, což upravuje 3 odstavec.
Odstavec 4 definuje postup poplatníka, který není účetní jednotkou, při stanovení prvotní účetní hodnoty dluhu, jeho postup je shodný jako by byl mikro účetní jednotkou.
K § 23r
Odstavec 1 stanoví, že prvotní daňová hodnota dluhu určená podle předchozího ustanovení se dále upravuje o další položky.
V odstavci 2 jsou uvedeny situace zvyšující daňovou hodnotu dluhu. Dle písm. a) se daňová hodnota dluhu zvyšuje při následném ocenění v účetnictví, které je daňově účinné. Toto zvýšení je tedy relevantní pro poplatníky s akruálním základem daně. Dále se dle písm. b) daňová hodnota zvyšuje o dodatečné úpravy prvotního ocenění.
Odstavec 3 upravuje snížení daňové hodnoty dluhu v situacích popsaných v ustanovení písm. a) až d) obdobně jako v předchozím ustanovení jde o situace, kdy dochází k účetnímu přecenění (které je daňově účinné) na nižší hodnotu, a dodatečná úprava prvotního ocenění. Dále se daňová hodnota dluhu snižuje v případě, kdy dluh (částečně) zaniká nebo se převádí na jiného poplatníka.
K § 23s
Podle odstavce 1 jde u poplatníků s hotovostním základem daně v případě aktiv, kterých se týká okamžitý výdaj, v podstatě o zbytkovou kategorii oproti aktivům, jejichž daňová hodnota je odloženým nebo průběžným výdajem. Jedná se o ceniny, nehmotná aktiva, goodwill nabytý koupí, který není daňově odpisovaným aktivem, hmotná aktiva, která nejsou daňově odpisovaná a nejsou vyloučena z odpisování podle účetních předpisů, zásoby, drobná hmotná aktiva, která nejsou daňově odpisovaná a aktiva vykazovaná jako investice s výjimkou cenných papírů.
V odstavci 2 se pro poplatníky s hotovostním základem daně vymezuje okamžik, kterým dochází ke snížení daňové hodnoty aktiva vlivem okamžitého výdaje.
Pod písm. a) se jedná o okamžik výdaje vynaloženého na nabytí aktiva, při úhradě v hotovosti nebo bezhotovostně je rozhodující tok peněz (tedy kdy došlo k úbytku peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Úhradou je také vzájemný zápočet pohledávky a dluhu místo oboustranné platby. Aktivum může být také nabyto vynaložením jiného nepeněžního plnění (směna).
Pod písm. b) jde o situaci okamžitého výdaje při nabytí aktiva bez protiplnění. V tomto případě již nepůjde o snížení základu daně ve smyslu dosavadního ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 8., ale řeší se prostřednictvím daňové hodnoty aktiva.
V písm. c) se jedná o situaci související s § 23p odst. 1, kdy se stává okamžitým výdajem aktivum, které se u poplatníka DPFO stalo evidovaným aktivem z aktiva, které u něho předtím bylo neevidovaným aktivem. Jedná se o situaci, kdy poplatník DPFO má soukromý majetek, používá ho pro osobní potřebu a poté ho zaeviduje do daňové evidence nebo ho začne používat pro účely příjmů z nájmu nebo ho začne používat pro činnost, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti nebo nájmu, pokud uplatňuje výdaje procentem z příjmů nebo má daň rovnu paušální dani.
Odstavec 3 stanoví, v jaké výši snižuje okamžitý výdaj daňovou hodnotu aktiva u hotovostních poplatníků. V situaci pod písm. a) se jedná o úplatné nabytí aktiva, kterého se týká okamžitý výdaj a daňová hodnota tohoto aktiva se sníží o částku, která byla skutečně vynaložena na nabytí aktiva, např. při úhradě v hotovosti nebo převodem z bankovního účtu je rozhodující tok peněz (tedy úbytek peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Podle písm. c) jde o situaci nabytí aktiva bez protiplnění a okamžitým výdajem je daňová hodnota takto získaného aktiva. Nejedná se již o snížení základu daně, jako tomu bylo ve smyslu dosavadního ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 8., ale nyní se nově řeší prostřednictvím daňové hodnoty aktiva. Pokud při získání aktiva vznikne bezúplatný příjem, který vstoupil do základu daně (zdanitelný příjem nebo zvyšující položka základu daně) bude mít aktivum daňovou hodnotu ve výši tohoto příjmu a ve výši této daňové hodnoty aktiva také ve stejném okamžiku nastane i okamžitý výdaj. Pokud by získáním aktiva vznikl bezúplatný příjem, který neovlivnil základ daně, částka tohoto příjmu daňovou hodnotu aktiva netvoří a tudíž v tomto případě ani nenastane žádný výdaj, který by bylo možné prostřednictvím daňové hodnoty uplatnit [viz § 23n odst. 2 písm. a)]. V písm. c) se jedná o situaci, kdy se dříve neevidované aktivum stává evidovaným aktivem a výše okamžitého výdaje odpovídá daňové hodnotě stanovené ve smyslu § 23p odst. 1.
Odstavec 4 pod písm. a) a pod písm. b) vymezuje speciální situace, kdy není daňová hodnota aktiva poplatníka s hotovostním základem daně snížena okamžitým výdajem. Jedná se o situace, kdy tento poplatník plánuje dané aktivum použít tak, že jeho daňová hodnota vstoupí do prvotní daňové hodnoty jiného aktiva nebo dodatečného zhodnocení (tedy aktivum bude použito na vytvoření jiného aktiva nebo dodatečného zhodnocení), nebo jej vloží jako kapitálový vklad (viz § 21f odst. 1). Pokud by v takové situaci daňová hodnota aktiva byla snížena okamžitým výdajem, byla by potom daňová hodnota aktiva nula a do prvotní daňové hodnoty jiného aktiva nebo dodatečného zhodnocení by vstoupila tato nulová hodnota, případně by hodnota podílu na kapitálu v důsledku poskytnutí kapitálového vkladu byla nulová. To by neodpovídalo ekonomické realitě, protože takové aktivum nebylo použito u poplatníka tak, že by jeho daňová hodnota měla být snížena okamžitým výdajem, ale je využito právě až na vytvoření jiného aktiva nebo dodatečného zhodnocení nebo jako kapitálový vklad.
Odstavec 5 upravuje situaci, kdy poplatník dopředu neplánuje použití aktiva ve smyslu odstavce 4, daňová hodnota aktiva byla snížena o částku okamžitého výdaje, ale nakonec dojde k použití předmětného aktiva podle situace popsané v odstavci 4. V tomto případě byla daňová hodnota aktiva již snížena okamžitým výdajem a nyní je nulová. Jak je uvedeno v písm. a), je tedy nutné daňovou hodnotu aktiva opět zvýšit na původní výši (odpovídající prvotní daňové hodnotě), a to k okamžiku použití aktiva na účel uvedený v odstavci 4 písm. a) nebo písm. b). Zároveň je podle odstavce 5 písm. b), byla-li daňová hodnota aktiva snížena o okamžitý výdaj a tento byl současně uplatněn jako daňový výdaj, tedy výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, nutné zvýšit o tuto výši rozdíl mezi příjmy a výdaji (tj. vyrovnat to, že prostřednictvím daňové hodnoty již byl dříve uplatněn daňový výdaj), a to za zdaňovací období, ve kterém k popsané skutečnosti došlo. Rozdíl mezi příjmy a výdaji se ve smyslu odstavce 5 písm. b) nezvyšuje, pokud daňová hodnota aktiva byla snížena okamžitým výdajem, ale tento výdaj byl daňově neuznatelným.
Odstavec 6 upravuje opačnou situaci než věta druhá – poplatník plánoval použití aktiva podle věty první, ale nedošlo k tomu – jeho daňová hodnota má být okamžitým výdajem, proto se stanoví, že v okamžiku, kdy poplatník zjistí, že aktivum nebude použito podle věty první, stane se daňová hodnota aktiva v tomto okamžiku výdajem.
V odstavci 7 je upravena situace, kdy poplatník s hotovostním základem daně úplatně nabyl aktivum, jehož daňová hodnota se snižuje okamžitým výdajem, a po dobu, kdy bylo jeho evidovaným aktivem, nezaplatil jeho pořizovací výdaje, ale doplatil je až po vyřazení aktiva. U poplatníka s hotovostním základem daně okamžitý výdaj snižuje daňovou hodnotu úplatně pořízeného aktiva v okamžiku a ve výši jeho úhrady, tedy částky pořizovacích výdajů placené v průběhu držby aktiva představují okamžitý výdaj v okamžiku zaplacení. Pokud je ale aktivum již vyřazeno (již se nejedná o evidované aktivum daného poplatníka a nemá ani daňovou hodnotu) a poplatník ještě splatí část pořizovacích výdajů (v okamžiku vyřazení mělo aktivum daňovou hodnotu ve výši nesplacených pořizovacích výdajů), nelze podle obecného pravidla okamžitého výdaje postupovat, protože už neexistuje aktivum, jehož daňová hodnota by mohla být snížena okamžitým výdajem, a musí být tedy stanoveno zvláštní pravidlo o vzniku výdaje, tj. jakmile poplatník částku uhradí, stane se výdajem v tomto okamžiku.
K § 23t
Odstavec 1 potvrzuje vazbu na účetnictví a stanovuje, že u poplatníků s akruálním základem daně platí, že okamžitý výdaj se týká toho aktiva, jehož účetní hodnota je v účetnictví nákladem v okamžiku uznání tohoto aktiva. Nicméně tato úprava se vztahuje pouze na aktiva, která nejsou daňově odpisovanými aktivy. Tedy pokud má např. účetní jednotka hranici významnosti pro uznání stálého hmotného aktiva 150 tis. Kč, tedy vyšší než je limit pro daňové odpisování (100 tis. Kč), a pořizovací cenu aktiva ve výši 110 tis. Kč uplatní jednorázově do nákladů, pro účely daní z příjmů tento jednorázový náklad není daňově účinný a aktivum se standardně daňově odpisuje. V ostatních případech se vždy postupuje dle účetnictví.
Odstavec 2 stanovuje, že ke snížení daňové hodnoty aktiva dochází v okamžiku uznání souvisejícího nákladu v účetnictví.
Odstavec 3 stanoví, že výše okamžitého výdaje je v daném případě rovna daňové hodnotě aktiva a po uplatnění tohoto výdaje je tak daňová hodnota aktiva rovna nule.
K § 23u
Ustanovení odstavce 1 vymezuje pro poplatníky s hotovostním základem daně aktiva, jejichž daňová hodnota se snižuje odloženým výdajem. Jedná se o taxativní výčet.
Pod písm. a) je uvedeno daňově odpisované aktivum, a pokud je aktivum daňově odpisováno, spadá zároveň i do této kategorie, protože při vyřazení je jeho daňová hodnota (která se již může rovnat nule, pokud je celé odepsáno) snížena o částku odloženého výdaje, což je v podstatě podle dosavadního znění ZDP zůstatková cena. Aktiva, jejichž daňová hodnota je snižována průběžným výdajem (v případě poplatníků s hotovostním základem daně jsou jimi jen daňově odpisovaná aktiva), jsou tedy podmnožinou aktiv, jejichž daňová hodnota se snižuje odloženým výdajem. Existují tedy aktiva, jejichž daňová hodnota je snížena průběžným a odloženým výdajem, a též aktiva, jejichž daňová hodnota se sníží jen odloženým výdajem.
Podle písm. b) se jedná o pozemek, kterého se týká vždy jen odložený výdaj, bez ohledu na to, do jaké kategorie aktiv by mohl spadat podle předpisů upravujících účetnictví (tedy např. i tehdy, když by šlo o zásobu, pokud by byl poplatník účetní jednotkou). Jedná se o stejnou situaci, na kterou dopadá dosavadní § 24 odst. 2 písm. t) bod 5 zákona o daních z příjmů.
V písm. c) jsou vymezena aktiva, která jsou u poplatníků s akruálním základem daně vyloučena z účetního odpisování (a tedy nejsou ani daňově odpisovaná, viz dosavadní zákona o daních z příjmů); v účetnictví se účetní hodnota těchto aktiv uplatňuje jako náklad v okamžiku jejich vyřazení a poplatník s akruálním základem daně daňovou hodnotu těchto aktiv sníží o výši odloženého výdaje (viz § 23v odst. 2 zákona o daních z příjmů). Stanoví se tedy stejný režim i pro poplatníka s hotovostním základem daně. Obecně je princip takový, že odložené výdaje se uplatňují u všech aktiv, která jsou podle předpisů upravujících účetnictví vyloučena z účetního odpisování, ale vzhledem k charakteru poplatníků s hotovostním základem daně není třeba uvádět celý výčet ze zákona o účetnictví.
Pod písm. d) a e) a f) je stanoveno, že daňová hodnota cenných papírů, kapitálového podílu a pohledávek je snižována vždy o částku odloženého výdaje (stejně jako jde u poplatníka s akruálním základem daně o náklad v účetnictví vznikající při vyřazení i odložený výdaj podle § 23v odst. 2 zákona o daních z příjmů). U pohledávek to však platí jen u těch, které jsou nabyty postoupením nebo jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka s akruálním základem daně nebo poplatníka s hotovostním základem daně, který ji nabyl postoupením. Daňová hodnota ostatních pohledávek není vůbec výdajem, což vychází z obecných principů stanovení hotovostního základu daně.
Písm. f) je speciální ustanovení týkající se peněžních prostředků jako aktiva, kterého se týká odložený výdaj. Odloženým výdajem jsou peněžní prostředky:
· cizí měny při pozbytí za peněžní prostředky jiné měny (tedy jak české měny při prodeji cizí měny, tak jiné cizí měny při směně dvou cizích měn)
· při pozbytí obchodního závodu nebo více aktiv jako celku (součástí tohoto celku mohou být i dluhy, ale nemusí), jejichž součástí jsou i peněžní prostředky – vychází se ze skutečnosti, že v ceně obchodního závodu nebo aktiv jako celku jsou peněžní prostředky zohledněny, protože cena je celá příjmem, musí být peněžní prostředky zohledněny jako výdaj.
V odstavci 2 se pro poplatníky s hotovostním základem daně vymezuje okamžik, kterým dochází ke snížení daňové hodnoty aktiva vlivem odloženého výdaje. Stanoví se, že rozhodným okamžikem pro snížení daňové hodnoty aktiva o částku odloženého výdaje je okamžik vyřazení.
Odstavec 3 stanoví, v jaké výši snižuje odložený výdaj daňovou hodnotu aktiva u hotovostních poplatníků. V situaci pod písm. a) se jedná o úplatné nabytí aktiva, kterého se týká odložený výdaj a daňová hodnota tohoto aktiva se sníží o částku, která byla skutečně vynaložena na nabytí aktiva. Rozhodující je tok peněz (tedy úbytek peněžních prostředků z důvodu zaplacení kupní ceny). Podle písm. b) jde o situaci nabytí aktiva bez protiplnění a odloženým výdajem je daňová hodnota takto získaného aktiva.
V odstavci 4 je speciálně upraveno, že u úplatně nabytého aktiva, kterého se týká odložený výdaj, výdaj vzniká i po vyřazení daného aktiva, a to v případě, že byla dodatečně zaplacena část jeho daňové hodnoty, která nemohla být odloženým výdajem při vyřazení aktiva kvůli pravidlu v odstavci 3. Pokud je tedy aktivum již vyřazeno (již se nejedná o evidované aktivum daného poplatníka a nemá ani daňovou hodnotu) a poplatník ještě splatí část pořizovacích výdajů (v okamžiku vyřazení mělo aktivum daňovou hodnotu ve výši nesplacených pořizovacích výdajů), nelze podle obecného pravidla odloženého výdaje postupovat, protože už neexistuje aktivum, jehož daňová hodnota by mohla být snížena odloženým výdajem v okamžiku jeho vyřazení. Musí být tedy stanoveno zvláštní pravidlo o vzniku výdaje, tj. jakmile poplatník částku uhradí, stane se výdajem v tomto okamžiku.
K § 23v
Odstavec 1 stanovuje pro poplatníky s akruálním základem daně, že odložený výdaj se týká těch aktiv, jejichž účetní hodnota je nákladem v okamžiku vyřazení podle účetních předpisů. To platí tedy jak pro aktiva, která se neodpisují (pozemek, zlato, umělecká díl atd.), tak pro odpisovaná aktiva, kdy odloženým výdajem je jejich daňová hodnota (dříve zůstatková cena) např. při prodeji. Pod písmenem b) jsou výslovně uvedeny daňově odpisované aktiva, neboť ta nemusí splňovat podmínku písm. a), pokud je daňová hranice pro odpisování nižší než účetní hranice pro odpisování. V tomto případě je v účetnictví okamžitým výdajem, ale v daních odloženým (a průběžným).
Odstavec 2 stanovuje, že ke snížení daňové hodnoty aktiva dochází v okamžiku uznání souvisejícího nákladu v účetnictví.
Odstavec 3 stanoví, v jaké výši snižuje odložený výdaj daňovou hodnotu aktiva u poplatníka s akruálním základem daně. Výše odloženého výdaje je rovna daňové hodnotě aktiva.
K § 23w
Ustanovení stanovuje, že průběžným výdajem jsou odpisy, a to daňové odpisy u daňově odpisovaného aktiva a účetní odpisy u účetně odpisovaného aktiva u poplatníků s akruálním základem daně.
Daňově odpisované aktivum a způsob výpočtu daňových odpisů je vymezen v dalších ustanoveních tohoto zákona (§ 26 – 30da).
Odstavec 3 přebírá dosavadní pravidlo ustanovení § 24 odst. 2 písm. v) a stanoví, že u poplatníků s akruálním základem daně jsou průběžným výdajem i účetní odpisy, a to u aktiva, které není daňově odpisovaným aktivem, ale je odpisováno účetně. Tato situace nastane, např. v případě, že je hranice pro účetní odpisování hmotného aktiva nižší než hranice pro daňové odpisování nebo v případě nehmotného aktiva. Druhá věta řeší postup v případě, že se u těchto účetně odpisovaných aktiv liší účetní a daňová hodnota. Pokud je daňová hodnota aktiva nižší než účetní hodnota, přestanou být účetní odpisy daňovým výdajem ve chvíli, kdy daňová hodnota klesne na nulu (převzatá úprava ze současného § 24 odst. 2 písm. v). V případě, že je daňová hodnota vyšší než účetní, pak po ukončení účetního odpisování ještě zbývá část daňové hodnoty, která nebyla uplatněna ve výdajích, a proto se je stanoveno, že se dál budou stanovovat daňové odpisy ve stejné výši jako původní účetní, a to až do odepsání aktiva (tedy do snížení daňové hodnoty na nulu).
Odstavec 5 definuje, co se rozumí účetně odpisovaným aktivem pro účely daní z příjmů. Je to takové aktivum, které je jako odpisované aktivum vymezené právními předpisy upravujícími účetnictví a zároveň není odpisováno daňově. Jde tedy o termín čistě pro účely zákona o daních z příjmů a zahrnuje pouze část aktiv, která jsou v účetnictví odpisována. V terminologii zákona o daních z příjmů tedy jsou dvě různé skupiny odpisovaných aktiv: daňově odpisovaná aktiva (splňující podmínky stanovené zákonem o daních z příjmů) a účetně odpisovaná aktiva, která tyto podmínky nesplňují, ale jsou odpisovány dle účetních předpisů. Účetně odpisovaným aktivem jsou tak např. o nehmotná aktiva, které jsou odpisované pouze podle právních předpisů upravujících účetnictví, nebo o aktiva poplatníka stanovujícího základ daně dle mezinárodních účetních předpisů, či může jít o hmotné aktivum, které nedosahuje limitu pro daňově odpisované aktivum, ale účetně se odpisuje. Poplatníci s hotovostním základem daně odpisují pouze daňově odpisovaná aktiva, daňová hodnota aktiv, které se u poplatníků s akruálním základem daně, odpisují účetně, je u poplatníků s hotovostním základem daně okamžitým výdajem.
Odstavec 6 se týká poplatníků určujících základ daně dle mezinárodních účetních standardů a stanoví, že v případě, že v souladu s IAS 16 nebo IAS 38 zvolil přeceňovací model oceňování aktiv, se s těmito aktivy daňově zachází, jako by byla odpisovaná. Poplatník tedy musí příslušné oceňovací rozdíly vyloučit ze základu daně a základ daně snížit o „fiktivní“ odpisy, tedy odpisy, které jsou mimoúčetní stanovené pouze pro účely daní z příjmů. Záměrem je, aby poplatníci vycházeli z historických cen a vzhledem k tomu, že se u nás přeceňovací model se v podstatě u nás nepoužívá, není tato úprava administrativně příliš zatěžující. Pokud by si poplatník přesto zvolil přeceňovací model, tak musí vést speciální evidenci pro daně vycházející z historických cen.
Věta druhá návazně na úpravu ve větě první vylučuje ze základu daně oceňovací rozdíly, které vzniknou při využití přeceňovací metody namísto metody historické ceny u pozemků, budov a zařízení a nehmotných aktiv.
K § 23x
V odstavci 1 je upravena situace, kdy je daňová hodnota aktiva odloženým výdajem nebo průběžným výdajem a v důsledku překlasifikace se stala okamžitým výdajem (např. stálé hmotné aktivum se u poplatníka s hotovostním základem daně stalo zásobou). Daňová hodnota aktiva ale není okamžitý výdaj podle standardních pravidel v § 23s zákona o daních z příjmů, proto se stanoví zvláštní okamžik, kdy se sníží daňová hodnota aktiva o okamžitý výdaj, tj. v okamžiku, kdy tato změna nastane.
Ustanovení odstavce 2 řeší situace u poplatníka s hotovostním základem daně, kdy byla daňová hodnota aktiva snížena okamžitým výdajem, tedy nyní je již daňová hodnota aktiva nula, ale došlo k události, v důsledku které má být daňová hodnota aktiva snižována odloženým nebo průběžným výdajem (např. poplatník překlasifikoval zásobu na hmotné aktivum) nebo aktivum přestalo být evidovaným aktivem (tedy poplatník se rozhodne, že nebude použito na účely, pro které bylo dříve uplatněno jako výdaj, ale na soukromou potřebu). V těchto případech je třeba vrátit daňovou hodnotu aktiva na původní výši tak, aby mohla být snížena o výdaj později a zároveň zvýšit rozdíl mezi příjmy a výdaji tak, aby bylo vráceno dřívější uplatnění daňové hodnoty aktiva, pokud byla uplatněna jako daňový výdaj, tj. výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ke zvýšení rozdílu mezi příjmy a výdaji podle písm. b) nedochází, pokud původní výdaj nebyl daňově uznatelný. Pokud půjde v důsledku popsané situace o daňově odpisované aktivum, začne být od daného kalendářního měsíce odpisováno, viz § 27 odst. 2.
Odstavec 3 obsahuje speciální ustanovení pro aktivum poplatníka s hotovostním základem daně, které je zásobou nebo by bylo vykazováno jako zásoba ve smyslu pravidel upravujících účetnictví a které je vyřazeno způsobem, kdy daňová hodnota aktiva není uplatnitelná jako daňový výdaj. V okamžiku, kdy poplatník snížil o okamžitý výdaj daňovou hodnotu daného aktiva, současně posoudil, že jde o daňový výdaj, proto jej uplatnil v základu daně. Později ale toto aktivum použije způsobem, kdy výdaj s ním spojený není daňový (např. jej daroval, vyřadil pro osobní potřebu). Z tohoto důvodu musí zvýšit rozdíl mezi příjmy a výdaji o výši daňové hodnoty, o kterou rozdíl mezi příjmy a výdaji snížil v okamžiku vzniku okamžitého výdaje, pokud ta byla uplatněna jako daňový výdaj.
K § 23y
Dodatečné zhodnocení nahrazuje dosavadní pojem „technické zhodnocení“. Definice dodatečného zhodnocení vychází z definice následných pořizovacích výdajů, kterými se nově nahrazuje termín technické zhodnocení v účetnictví.
Odstavec 1 stanoví základní pravidlo, že daňová hodnota zhodnocovaného aktiva, které je hmotnou věcí nebo právem užívání se zvyšuje o dodatečné zhodnocení. Dodatečné zhodnocení tedy zvyšuje daňovou hodnotu aktiva (za splnění dalších podmínek uvedených v tomto ustanovení) pouze u hmotných věcí nebo práva užívání a nevztahuje se tedy na nehmotný majetek, který je odpisován pouze účetně a jeho daňová hodnota se zvyšuje o dodatečné pořizovací výdaje. Zacházení s nehmotným majetkem je tedy plně navázáno na účetnictví.
V odstavci 2 jsou pro dodatečné zhodnocení stanoveny limity významnosti:
· absolutní limit shodný s hranicí pro daňové odpisování je 100 000 Kč
· relativní limit je stanovené procento z daňové hodnoty aktiva (10 % z daňové hodnoty, maximálně však 10 mil. Kč), které může poplatník využít, pokud se jedná o částku vyšší než 100 000 tis. Kč.
Nově se tedy zavádí další relativní limit, který v případě hodnotnějších aktiv umožňuje poplatníkům uplatnit ve výdajích vyšší částku jednorázově, což povede k žádoucímu zjednodušení. Např. v případě aktiva, jehož daňová hodnota je 3 mil. Kč, může poplatník využít vyšší limit (tj. 10 % z 3 mil. Kč, což je 300 tis. Kč). Výdaje nižší než tato částka mohou být okamžitým výdajem. V posuzování výše limitu nedochází ke změně oproti původnímu stavu a limit se posuzuje stejně jako dosud za celé zdaňovací období.
V odstavci 2 písm. b) je stanovena možnost za dodatečné zhodnocení považovat i následné pořizovací výdaje, které nepřevyšují částky podle odstavce 2 písm. a), pokud se tak poplatník rozhodne. Toto ustanovení přebírá dosavadní pravidlo původního § 33 odst. 1 druhé věty a dává poplatníkovi s akruálním základem daně možnost vybrat si, zda bude postupovat dle účetnictví a i ty výdaje, které jsou nižší než stanovené daňové limity zahrnout do daňové hodnoty aktiva a postupně odpisovat, nebo postupovat podle speciálního daňového režimu a uplatnit je jednorázově v nákladech.
Odstavec 3 stanoví, že výdaje vynaložené na restaurování uměleckého díla budou vždy dodatečným zhodnocením a budou tedy vstupovat do daňové hodnoty. Ve výdajích tedy budou uplatněny až v okamžiku pozbytí uměleckého díla.
Odstavec 4 přebírá pravidlo ze současného ustanovení § 29 odst. 1, závěrečná část textu a stanoví, že dodatečné zhodnocení se snižuje o částku ve výši účelového daru na jeho provedení.
Odstavec 5 navrhuje pro všechny poplatníky tzv. bezpečný přístav, což znamená, že poplatník může na základě svého rozhodnutí dát i opravě či údržbě, daňový režim dodatečného zhodnocení. To zjednodušuje zejména situace, kdy si poplatník není jistý, zda daný zásah je opravou či dodatečným zhodnocením, a nebude tak muset složitě prokazovat, o jaký zásah se jedná.23za.
Odstavec 6 upravuje dodatečné zhodnocení aktiva ve spoluvlastnictví. V případě dodatečného zhodnocení aktiva ve spoluvlastnictví se spoluvlastnický podíl na věci každého ze spoluvlastníků zvýší o poměrnou část tohoto dodatečného zhodnocení odpovídající spoluvlastnickému podílu na aktivu (nezávisle na tom, kdo, resp. v jakém poměru dodatečné zhodnocení spoluvlastníci financovali). Dodatečné zhodnocení spoluvlastnického podílu lze odpisovat i v případě, že toto zhodnocení není spoluvlastníkem hrazeno, resp. bylo hrazeno jiným spoluvlastníkem. V případě, že spoluvlastník nehradí výdaje spojené s dodatečným zhodnocením aktiva, vzniká mu bezúplatný příjem, který je předmětem daně z příjmů.
Podle odstavce 7 se odstavce 1 až 6 nevztahují na poplatníky používající mezinárodní účetní standardy a daňovou hodnotu u nich zvyšují účetní následné pořizovací výdaje. Je tak u nich zachována přímá návaznost na účetnictví a účetní odpisy.
K § 23z
Odstavec 1 upravuje zvyšování daňové hodnoty aktiva u poplatníků s akruálním základem daně v případě účetně odpisovaného aktiva a návazně na § 23y odst. 2 stanoví, že také následné pořizovací výdaje (ve staré terminologii účetní technické zhodnocení) zvyšují hodnotu účetně odpisovaného aktiva. Účetně odpisovaným aktivem jsou míněna aktiva, která jsou odpisována účetně, ale ne daňově. Tedy jde zejména o nehmotná aktiva, „laciná“ hmotná aktiva, kdy má účetní jednotka nižší hranici významnosti pro odpisování aktiva než je 100 tis. Kč, nebo aktivum IFRS poplatníka, který veškerá aktiva odpisuje pouze účetně. Pokud tedy poplatník vynaloží na zhodnocení „laciného“ hmotného aktiva částku 80 tis. Kč a má účetní hranici významnosti pro následné pořizovací výdaje např. 60 tis. Kč, zvyšují takto vynaložené výdaje daňovou hodnotu aktiva a nelze je tedy uznat jednorázově do nákladů.
U poplatníků používající mezinárodní účetní standardy se používá termín následný výdaj, který je však obsahově shodný s následným pořizovacím výdajem dle českých účetních předpisů a pokud je tedy v zákoně hovořeno o následném pořizovacím výdaji, míní se tím i následný výdaj dle mezinárodních účetních standardů.
V odstavci 2 se stanoví, že následné pořizovací výdaje, které nezvyšují daňovou hodnotu aktiva, jsou okamžitým výdajem.
K § 23za
Navrhovaná úprava zachovává stávající stav a vychází z pojetí spoluvlastnictví dle NOZ, podle kterého může mít spoluvlastník pouze jeden spoluvlastnický podíl a při nabytí dalšího podílu se tento spojuje s dosavadním spoluvlastnickým podílem. Daňová hodnota dosavadního spoluvlastnického podílu se tedy zvyšuje o hodnotu nově nabytého spoluvlastnického podílu. V případě, že jde o spoluvlastnický podíl na odpisovaném aktivu, postupuje se při stanovení odpisů dle § 30a.
Odstavec 2 upravuje situaci, kdy poplatník nabyde dva spoluvlastnické podíly najednou, tedy ani jeden doposud nebyl jeho – např. při fúzi splynutím (předchozí vlastníci spoluvlastnických podílů zanikají a oba spoluvlastnické podíly se slučují u poplatníka vzniklého splynutím) – zde si může poplatník vybrat, který podíl se bude považovat za dosavadní, aby se mohla aplikovat věta první (to je významné při nabytí změnou hospodaření při přecenění, kdy se má pokračovat ve způsobu daňového odpisování).
K § 23zb
Ustanovení odstavce 1 upravuje situace, kdy se také (kromě situací vyplývajících z obecných principů daňové hodnoty) snižuje daňová hodnota pohledávky. K tomu dochází při zániku pohledávky (typicky splněním) nebo postoupení pohledávky poplatníka s hotovostním základem daně, kdy ale toto snížení není výdajem, pokud se nejedná o postoupenou pohledávku nebo o pohledávku nabytou vkladem. Pohledávka se ale vyřazuje z poplatníkových aktiv, její daňová hodnota se tedy musí snížit. Význam „části pohledávky“ znamená, že zahrnuje jak částečné splacení, postoupení atd., tak celkové.
V odstavci 2 je upravena situace, která je v současném ZDP řešena v § 23 odst. 13, a stanoví vznik příjmu u poplatníka s hotovostním základem daně v případě úplatného postoupení pohledávky, která není nedobytná, za nižší cenu, než je její daňová hodnota, nebo poskytnutí pohledávky jako předmětu kapitálového vkladu.
Pokud je pohledávka úplatně postoupena za stejnou nebo vyšší cenu, než je její daňová hodnota, je příjmem tato cena, jak vyplývá z obecných ustanovení.
Pokud je pohledávka postoupena ve smyslu situace pod písm. a) za nižší cenu, než je daňová hodnota pohledávky, která není nedobytná, vzniká příjem ve výši daňové hodnoty pohledávky. Důvodem pro vznik příjmu ve výši daňové hodnoty pohledávky, která není nedobytná, v případě jejího postoupení za nižší cenu, než je její daňová hodnota, je zamezení vzniku těch situací, které by při postoupení pohledávky za nižší cenu oproti její daňové hodnotě a vzniku příjmu ve výši nižší ceny pohledávky mohly zakládat prvek daňové optimalizace.
Pokud je za nižší cenu, než je její daňová hodnota, postoupena pohledávka, která je nedobytná, je příjmem tato cena, jak vyplývá z obecných ustanovení (toto ustanovení se na ni nevztahuje).
V případě pod písm. b), kdy je pohledávka předmětem kapitálového vkladu, se tím, že vzniká příjem ve výši daňové hodnoty, simuluje situace, kdy by byla pohledávka splacena poplatníkovi (vznikl by příjem) a poté byly peněžní prostředky předmětem kapitálového vkladu, neboť jinak by poplatníkovi s hotovostním základem daně nevznikl v této situaci žádný příjem z pohledávky, ale získal by kapitálový podíl. V této situaci je lhostejné, zda jde o nedobytnou pohledávku či nikoli.
Jak v situaci pod písm. a), tak v situaci pod písm. b) odstavce 2 jde jen o některé pohledávky, neboť z tohoto ustanovení vyplývá, že se musí jednat o pohledávku vzniklou u poplatníka z titulu příjmu, který je předmětem daně, jen v takovém případě je nutno příjem z ní dodanit. Zároveň musí jít také o pohledávku, jejíž úhrada by byla zdanitelným příjmem, pokud by nebyla, není důvod simulovat situaci, jako by pohledávka byla uhrazena (v takovém případě by nevznikl příjem, není tedy třeba, aby vznikal v uvedených situacích) – např. pohledávka na vrácení půjčených peněz).
Odstavec 3 řeší situaci, kdy je odloženým výdajem částka daňové hodnoty pohledávky uvedené v odstavci 2, kterou nabyl poplatník s hotovostním základem daně jako předmět kapitálového vkladu a zabraňuje v případě vkladu pohledávky, na kterou se aplikuje odstavec 2, aby byl příjem zdaněn dvakrát. Pokud podle odstavce 2 získá pohledávku poplatník s hotovostním základem daně, například vkladem tichého společníka, při splacení by ji zdanil podruhé. Navrhovaným řešením má tento poplatník příjem ze splacení takové pohledávky, ale zároveň daňová hodnota této pohledávky je odloženým výdajem. To samé platí, když takovou pohledávku následně postoupí, oproti příjmům z postoupení má výdaj v podobě daňové hodnoty této pohledávky.
V odstavci 4 se stanoví, že pouze v případě, že byla u poplatníka s hotovostním základem daně pohledávka nabyta postoupením nebo jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka s akruálním základem daně nebo od poplatníka s hotovostním základem, který ji nabyl postoupením, může být výdajem částka odpovídající daňové hodnotě této pohledávky.
K § 23zc
Odstavec 1 stanoví, že daňová hodnota pohledávky u poplatníka akruálním základem daně se snižuje o část, která již byla splacena, o vytvořenou opravnou položku dle zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů a o daňovou hodnotu daňově odepsané části nedobytné daňově odepisovatelné pohledávky.
Odstavec 2 stanoví, že účetní znehodnocení nesnižuje daňovou hodnotu pohledávky a tedy není daňově uznatelným výdajem. Účetně se hodnota pohledávky mění tzv. znehodnocením. Toto účetní znehodnocení je zcela nezávislé na daňové opravné položce a naopak u opravných položek vytvořených pro účely daní již nově není žádná návaznost na účetnictví. Proto se z výsledku hospodaření musí pro účely daní vyloučit veškeré výsledkové operace spojené se znehodnocením pohledávky a zároveň se musí základ daně upravit o vznik a rušení daňové opravné položky.
Odstavec 3 upravuje zrušení opravné položky u pohledávek a stanoví, že pokud u pohledávky dojde ke zrušení opravné položky, zvýší se o tuto částku daňová hodnota pohledávky.
Odstavec 4 a 5 řeší další situace nesouladu mezi účetním a daňovým režimem. Odstavec 4 cílí na situace, kdy je pohledávka již zcela daňově odepsána, tedy její daňová hodnota se plně uplatnila ve výdajích (dle ustanovení § 24 odst. 2 písm. y) a dojde k její (částečné) úhradě. V tomto případě je nutné zvýšit základ daně o uhrazenou částku, ovšem jen v situaci, kdy tato částka není vykázána jako výnos v účetnictví a tedy neovlivní výsledek hospodaření. Jde tedy zejména o situace, kdy pohledávka je již daňově odepsána, ale účetně ještě odepsána není, a úhrada pohledávky se tak neúčtuje výnosově.
Odstavec 5 navazuje na obecný režim nezávislosti tvorby účetního znehodnocení a daňové opravné položky a vylučuje ze základu daně výsledkové účetní zachycení zrušení znehodnocení. Písm. a) řeší situaci, kdy účetně bylo zaúčtováno znehodnocení, následně byla pohledávka (částečně) uhrazena a tato úhrada je zaúčtována jako výnos. Celá tato operace je pro daně nerelevantní, neboť daňově se bude řešit pouze případné zrušení daňové opravné položky, která v daném případě vůbec nemusí být vytvořena. Písm. b) vylučuje za základu daně účetní výnos související se zrušením znehodnocení.
K § 23zd
Navrhovaná úprava stanoví prvotní daňovou hodnotu kapitálového podílu při jeho vzniku a přebírá tak úvodní část stávajícího ustanovení § 24 odst. 7. Tato úprava platí jak pro poplatníky s akruálním základem daně, tak s hotovostním základem daně. Ustanovení slučuje dosavadní rozdělení na peněžitý a nepeněžitý vklad a stanoví, že prvotní daňová hodnota je součtem jak peněžitých tak nepeněžitých předmětů vkladu. Pokud se tedy jedná o peněžitý vklad, tak daňová hodnota kapitálového podílu je určena výší peněžních prostředků (daňová hodnota peněžních prostředků odpovídá jejich hodnotě). Pokud se jedná o nepeněžní vklad, tak daňová hodnota kapitálového podílu odpovídá daňové hodnotě předmětu vkladu.
V tomto ustanovení jsou stanovena speciální pravidla týkající se pouze vzniku kapitálového podílu. Pro určování prvotní daňové hodnoty kapitálového podílu však také platí standardní pravidla týkající se daňové hodnoty aktiva. Tedy v případě získání stávajícího kapitálového podílu koupí, darem či vkladem se při určování jeho prvotní daňové hodnoty postupuje podle těchto standardních pravidel.
Úprava odstavce 2 se zaměřuje na úpravy daňové hodnoty kapitálového podílu. Je definováno, co snižuje a zvyšuje daňovou hodnotu kapitálového podílu. Stejně jako v předchozím odstavci jsou zde uvedeny jen specifické případy týkající se kapitálového podílu. To, že se daňová hodnota kapitálového podílu zvyšuje při dokoupení další části podílu či snižuje při prodeji podílu (či jeho části), při zdanění výplat z vlastního kapitálu nebo v souvislosti se snížením základu daně pro srážku vyplývá z obecných ustanovení § 23o.
Úprava dle písm. a) bod 1 stanoví, že daňová hodnota podílu se navýší o následný kapitálový vklad s výjimkou vkladu tichého společníka z osvobozeného zisku. V bodě 2 se rovněž přebírá pravidlo z dosavadního § 24 odst. 7, ale upravuje se tak, že se vypouští podmínka, že obchodní korporace, do které je předmět vkladu vkládán, není plátcem daně z přidané hodnoty. Daňová hodnota kapitálového podílu se tedy bude zvyšovat o daň z přidané hodnoty vždy.
Ustanovení písm. b) přebírá se pravidlo z dosavadního § 24 odst. 7 a stanoví, že pokud je poplatníkovi vrácen v penězích rozdíl mezi hodnotou předmětu nepeněžitého vkladu a výší vkladu, snižuje se o tuto částku daňová hodnota kapitálového podílu (situace podle § 144 odst. 2, § 468 a 469 ZOK).
Odstavec 3 také přebírá dosavadní pravidlo z § 24 odst. 7 a stanoví, že daňová hodnota kapitálového vkladu lze zvýšit o výdaje, které jsou vyloučeny z daňově uznatelných výdajů dle ustanovení § 25 odst. 1 písm. zk), tedy výdaje přímo související s držbou podílu v dceřiné společnosti.
Odstavce 4 a 5 řeší situace, kdy část peněžitého vkladu ještě nebyla splacena a limituje snižování daňové hodnoty v části, která odpovídá nesplacenému vkladu. Nelze tedy jako výdaj uplatnit více než bylo skutečně splaceno. Věcně se tak přebírá ustanovení současného § 24 odst. 7, které stanoví, že nabývací cenou je hodnota splaceného peněžitého vkladu.
Odstavec 6 se týká výjimečných situací, kdy poplatník pozbyl kapitálový podíl, ještě než byl plně splacen, a následně doplatí nesplacenou částku. Toto ustanovení stanoví, že tato dodatečná úhrada je okamžitým výdajem.
K § 23ze
Odstavec 1 upravuje situaci daňové hodnoty kapitálového podílu u poplatníka s hotovostním základem daně. Tento poplatník poskytne kapitálový vklad (viz § 21f) a vznikne mu kapitálový podíl, kterého se týká odložený výdaj. V případě nepeněžního předmětu kapitálového vkladu se částka daňové hodnoty kapitálového podílu rovná částce daňové hodnoty předmětu kapitálového vkladu. Daňová hodnota kapitálového podílu se nesnižuje o neuhrazenou část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu, pokud tento předmět poplatník nabyl úplatně a jednalo se u něho o aktivum s okamžitým výdajem nebo odloženým výdajem. Tato situace se nevztahuje na předmět kapitálového vkladu, který byl u poplatníka daňově odpisovaným aktivem.
Pokud je tedy předmětem vkladu úplatně nabyté aktivum, jehož daňová hodnota je snížena okamžitým výdajem, musí být respektován princip okamžitých výdajů, což je v případě úplatného nabytí aktiva okamžik úhrady. Neuhrazená část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu nemůže tedy snížit daňovou hodnotu kapitálového podílu jako odložený výdaj.
Obdobný režim s podmínkou úhrady platí i pro předmět kapitálového vkladu, který je aktivem, jehož daňová hodnota je snižována odloženým výdajem, s výjimkou daňově odpisovaného aktiva. Také v tomto případě bude odložený výdaj snižovat daňovou hodnotu kapitálového podílu jen ve výši uhrazené části nepeněžního předmětu kapitálového vkladu.
Odstavec 2 řeší situaci, kdy se příjem plynoucí poplatníkovi s hotovostním základem daně v souvislosti s kapitálovým podílem, jehož daňová hodnota byla určena na základě daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu, stává základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2, tzv. „srážkovou dani“, sazbou daně ve výši 15 %. Tento příjem však nelze snížit o neuhrazenou část daňové hodnoty nepeněžního předmětu kapitálového vkladu.
V odstavci 3 je upraven postup, kdy vzniká výdaj až po vyřazení kapitálového podílu u poplatníka s hotovostním základem daně vzniklého na základě poskytnutí nepeněžního předmětu kapitálového vkladu. V této situaci vzniká výdaj ve výši uhrazené části daňové hodnoty tohoto předmětu kapitálového vkladu v okamžiku jejího uhrazení.
K § 23zf
Uvedené ustanovení platí i poplatníky s hotovostním základem daně.
Odstavec 1 stanovuje, že pro účely daní z příjmů není aktivem jiný goodwill než vzniklý při úplatném nabytí obchodního závodu (tedy aktivem není goodwill vzniklý při přeměně nebo pří vkladu obchodního závodu).
Odstavec 2 vymezuje goodwill (tj. z úplatného nabytí obchodního závodu, protože jiný goodwill není aktivem pro účely daní z příjmů) tak, že se jedná o kladný rozdíl mezi prvotní účetní hodnotou obchodního závodu a kladným nebo záporným rozdílem úhrnu reálných hodnot aktiv sníženým o součet (úhrn) reálných hodnot jednotlivých dluhů. Kladný goodwill je tedy aktivum, jehož daňová hodnota se posléze snižuje prostřednictvím výdaje. Záporný rozdíl mezi těmito veličinami je výnosem v případě poplatníků s akruálním základem daně, u poplatníků s hotovostním základem daně se jedná o příjem.
Odstavec 3 definuje, že pro poplatníky stanovující základ daně dle mezinárodních účetních standardů se při definici goodwillu vychází z těchto standardů. Stále však platí i pravidlo odstavce 1, že aktivem je pouze goodwill nabytý koupí. Všechny účetní výdaje související s goodwillem, který nevznikl koupí obchodního závodu, se ze základu daně vylučují.
V odstavci 4 se určuje, co se rozumí vyřazením goodwillu a míří na situace, kdy dojde k vyřazení všech aktiv, které tvořily úplatně nabytý obchodní závod (při jehož nabytí goodwill vznikl). Pokud tedy příslušný goodwill ještě nebyl zcela odepsán (neuplynulo 180 měs. od koupě), ale je vyřazeno poslední související aktivum, lze uplatnit (zbývající) daňovou hodnotu goodwillu jako jednorázový výdaj.
K § 23zg
Odstavec 1 stanoví, co je u poplatníka s hotovostním základem daně příjmem při úplatném nabytí obchodního závodu. Pokud je odečtením částky součtu tržních hodnot aktiv, s výjimkou pohledávek,, peněžních prostředků a cenin, a jmenovitých hodnot postoupených pohledávek, peněžních prostředků a cenin, a sníženým o součet jmenovitých hodnot převzatých dluhů, od částky pořizovacího výdaje výsledkem záporný rozdíl, je tento rozdíl příjmem poplatníka. Pokud by byl při úplatném nabytí obchodního závodu uvedený rozdíl kladný, vzniká goodwill, viz § 23zf.
Odstavec 2 stanoví, že v případě, že příjem poplatníka s hotovostním základem daně podle odst. 1 převyšuje 100 000 Kč, nejedná se o jednorázový zdanitelný příjem, ale rozdíl mezi příjmy a výdaji je tímto příjmem ovlivněn postupně. Dochází k rovnoměrnému zvyšování základu daně o kladnou částku během 180 kalendářních měsíců počínaje kalendářním měsícem, v němž došlo k nabytí obchodního závodu. Jedná se o obdobný postup jako u odpisování goodwillu, jen s „opačným“ vlivem na základ daně. Při vyřazení posledního aktiva tvořícího úplatně nabytý obchodní závod vzniká příjem ve výši části příjmu podle odst. 1, který ještě nezvýšil rozdíl mezi příjmy a výdaji.
Odstavec 3 definuje prvotní daňovou hodnotu aktiva, které bylo nabyto úplatným nabytím obchodního závodu. Prvotní daňová hodnota aktiva se v tomto případě rovná jeho tržní hodnotě.
Odstavec 4 definuje prvotní daňovou hodnotu pohledávky, která byla postoupena, a dluhu, který byl převzat úplatným nabytím obchodního závodu. Prvotní daňová hodnota se v těchto obou případech rovná jmenovité hodnotě peněžních toků.
K § 23zh
Uvedené ustanovení nahrazuje dnešní § 24 odst. 8, kde se vylučuje limitace uplatnění výdajů (nákladů) pouze do výše souvisejících příjmů, která platí u jednotlivě prodávaných majetků.
Odstavec 2 vychází z dosavadního § 23 odst. 16 a řeší situaci pouze u poplatníka s hotovostním základem daně. Poplatníci s akruálním základem daně vycházejí z účetnictví. U poplatníka s hotovostním základem daně se normuje, co je jeho příjmem při pozbytí obchodního závodu nebo souboru aktiv a dluhů za jednu cenu, u poplatníka s akruálním základem daně se vychází z účetnictví. Příjmy jsou stanoveny tak, aby bylo dosaženo stejného výsledku, jako by byla prodávána jednotlivá aktiva, postupovány jednotlivé pohledávky a předávány jednotlivé dluhy.
Výdaje poplatníka s hotovostním základem daně dále řeší ustanovení § 24 odst. 4 (upravené stávající ustanovení § 24 odst. 12).
K § 23zi
Dané ustanovení navazuje na novou úpravu v účetnictví a stanoví speciální daňová pravidla při finančním leasingu. Obecně platí, že poplatníci s akruálním základem daně postupují v případě leasingu většinově podle účetnictví, pouze ve speciálních případech se odchylují.
V odstavci 1 se řeší situace, kdy se při poskytnutí aktiva na finanční leasing liší účetní hodnota poskytovaného aktiva od jeho daňové hodnoty. Toto může nastat v situacích, kdy se liší prvotní účetní hodnota od prvotní daňové hodnoty (viz § 23n), nebo pokud poplatník již aktivum daňově odpisuje a daňové odpisy jsou rozdílné od účetních. Daňová hodnota vzniklé pohledávky z leasingu může být tedy stejná jako její účetní hodnota (viz § 23n), ale pokud vznikne rozdíl mezi daňovou a účetní hodnotou aktiva je třeba upravit jednorázově výsledek hospodaření, tedy zvýšit ho o kladný rozdíl mezi účetní a daňovou hodnotou aktiva (tj. pokud je účetní hodnota aktiva vyšší než daňová, dostane se při finančním leasingu do výdajů víc, než je daňová hodnota, proto se musí o tento rozdíl výsledek hospodaření zvýšit), případně snížit o záporný rozdíl mezi danými hodnotami.
Odstavec 2 upravuje finanční leasing u poplatníka s hotovostním základem daně, kdy je stanoveno, že se u poskytovatele se finančního leasingu postupuje tak, jako by šlo o operativní leasing (nájem). Tedy u poskytovatele nevzniká pohledávka, aktivum stále zůstává v jeho evidenci a daňově se odpisuje a věcně tak zůstává zachován stávající stav. Jde o zjednodušení poměrně složitého účetního režimu, který v případě poplatníků s hotovostním základem daně není nutný.
K § 23zj
Navrhovaná úprava řeší situaci práva užívání (nájmu) v případě uživatele a vychází ze změny účetních předpisů v oblasti nájmu, operativního leasingu a finančního leasingu.
Právo užívání s následnou koupí je aktivum ve „výši hodnoty užívaného aktiva“. Tedy pokud si poplatník pořídí na finanční leasing automobil, vzniká mu aktivum „právo užívání“ automobilu ve výši jeho daňové hodnoty. Toto aktivum (myšleno právo užívání s následnou koupí) se rovněž při splnění podmínek dle § 26 daňově odpisuje.
Odstavec 1 zavádí zjednodušující ustanovení pro poplatníky s hotovostním základem daně, které umožňuje těmto poplatníkům uplatnit jednodušší postup, než stanovují účetní předpisy. V případě uživatele tedy bude vznikat aktivum (právo užívání) pouze v případě, kdy jde o právo užívání s následnou koupí, tedy dle historické terminologie pokud jde o finanční leasing. Pouze v tomto případě poplatník s hotovostním základem daně rozeznává aktivum, které následně odpisuje. Pokud nejsou splněny podmínky dle odstavce 2, poplatníkovi vznikají standardní výdaje ve výši splátek (stejně jako nyní v případě operativního leasingu či nájmu).
V odstavci 2 se zavádí pojem právo užívání s následnou koupí, kterým se rozumí pro účely daní právo užívání uživatele v situaci, kdy je jisté (písm. a)) nebo pravděpodobné (písm. b)), že po skončení užívání (nájmu) dojde k převodu vlastnického práva daného aktiva na uživatele.
K § 23zk
V odstavci 1 se definuje změna hospodaření s aktivem bez přecenění, kterou se rozumí situace, kdy aktivum přejde do majetku jiného poplatníka a ten přebírá daňovou hodnotu, kterou mělo u jeho předchůdce. Tato úprava nahrazuje dosavadní ustanovení § 30 odst. 10 (pokračování v odpisování) a rozšiřuje tento koncept i na další situace a aktiva.
Při této změně hospodaření s aktivem bez přecenění nevzniká příjem u poplatníka, který aktivum nabývá, ani výdaj u toho, kdo jej pozbývá a u nabyvatele se přebírá daňová hodnota aktiva, kterou mělo u předchůdce. Pokud byla tato daňová hodnota u předchůdce nula, je i nadále nula (jednalo se o okamžitý výdaj nebo o průběžný a již byla okamžitě nebo postupně uplatněna celá daňová hodnota). V některých případech aktivum zůstává v majetku jednoho poplatníka (např. aktivum se stane opětovně evidovaným aktivem na základě rozhodnutí poplatníka).
Pokud aktivum přechází na jiného poplatníka, ten s ním dále zachází podle toho, jakou má u něho povahu (jestli jde o aktivum, u nějž se daňová hodnota snižuje okamžitě, průběžně, nebo odloženě). Může se tedy stát, že odpisované aktivum se stane zásobou apod.
Ustanovení odstavce 2 upravuje zvýšení daňové hodnoty aktiva převzaté v případě změny hospodaření s aktivem bez přecenění o související pořizovací náklady dle právních předpisů upravujících účetnictví, např. při změně hospodaření s nemovitostí bez přecenění jde o částky vynaložené na podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí.
Jediná výjimka pro daňové odpisování se stanoví v situaci, kdy je aktivum před změnou i po ní daňově odpisované aktivum (pokud po změně aktivum není daňově odpisované, nebude druhý poplatník daňově odpisovat vůbec, pokud naopak nebylo daňově odpisované před změnou, není co přebírat). Při jiném způsobu nabytí aktiva má poplatník možnost volby doby daňového odpisování, při změně hospodaření bez přecenění však druhý poplatník musí v odpisování pokračovat po dobu, kterou zvolil jeho předchůdce (tedy celková doba daňového odpisování se nezmění).
Odstavec 3 stanoví, že v případě, že dané aktivum je před i po změně hospodaření daňové odpisovaným, poplatník musí v odpisování pokračovat stejným způsobem, tedy po dobu, kterou zvolil předchůdce. Druhá věta řeší situaci, kdy se přebírá aktivum, které dříve odpisováno nebylo, ale u nabyvatele má charakter odpisovatelného aktiva. Pro posouzení dosažení hranice pro odpisování se posuzuje prvotní daňová hodnota u poplatníka před touto změnou. To se týká zejména situací, kdy fyzická osoba vkládá neevidované aktivum či kdy se přebírá aktivum, které bylo u vkládajícího poplatníka zásobou a nově bude hmotným majetkem.
Věta třetí se týká aktiv, která by mohla být daňově odpisovaná (tedy jde o typy aktiv uvedené v § 26) a prvotní daňové hodnoty, která musí být dosažena, aby šlo o daňově odpisované aktivum. Neposuzuje se daňová hodnota aktiva po změně hospodaření s aktivem bez přecenění, ale prvotní daňová hodnota u poplatníka před touto změnou (může jít o jiného poplatníka, ale i o toho samého, viz např. odst. 4 písm. m)); pokud došlo k více změnám hospodaření s aktivem bez přecenění, posuzuje se daňová hodnota u poplatníka před první změnou hospodaření s aktivem bez přecenění.
Ustanovení odstavce 3 upravuje situace, kdy je vkládán nepeněžitý předmět kapitálového vkladu nebo nepeněžitý vklad společníka v.o.s. nebo komplementáře komanditní společnosti, který má vyšší hodnotu určenou podle zákona upravujícího obchodní korporace (§ 144 odst. 2, § 468 a 469 ZOK), než je výše vkladu (tj. výše vkladu podle ZOK, v případě a.s. je jí jmenovitá hodnota akcie - § 15 ZOK), a rozdíl mezi touto hodnotu a výší vkladu je vracen společníkovi, daňová hodnota předmětu vkladu u obchodní korporace je potom vyšší o tuto vrácenou částku, protože tato částka byla vynaložena na získání předmětu vkladu.
Ustanovení odstavce 4 taxativně vymezuje případy, kdy se pro účely zákona o daních z příjmů jedná o situaci definovanou jako změna hospodaření s aktivem bez přecenění.
V písmenu a) jsou vyjmenovány situace související s vklady do kapitálu společnosti a výplatami z kapitálu společnosti. Bod 5 písm. a) bodu jako další situaci je výjimkou ze změny hospodaření s aktivem bez přecenění stanoví přeměny, výjimkou je situace v případě převodu jmění na společníka fyzickou osobu jako právního nástupce obchodní společnosti (jde o nástupce právnické osoby zrušené bez likvidace podle zákona o přeměnách). K zavedení výjimky dochází na základě dřívějších podnětů a skutečnosti, kdy podle § 10 odst. 1 písm. j) je fyzická osoba povinna zahrnout nepeněžní příjem z převzetí jmění společníkem jako ostatní příjem do dílčího základu daně podle § 10 v ocenění podle zvláštního právního předpisu (zákon o oceňování), avšak podle současné právní úpravy podle § 30 odst. 10 písm. a), resp. písm. b) bod 3, je povinna jako právní nástupce zaniklého poplatníka pokračovat v započatém odpisování majetku. Pro účely daňového odpisování bude nově relevantní převzatá hodnota odpovídající nepeněžnímu příjmu stanovená podle zvláštního právního předpisu o oceňování (zákon o oceňování).
Podle písm. b) se týká režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění aktiva, které nabyl dědic po zůstaviteli. Dědic je právním nástupcem zůstavitele a daňový režim tak zůstává zachován, jako byl dosud v § 30 odst. 10.
Písm. c) až e) přebírají dosavadní úpravu ustanovení § 30 odst. 10) písm. m) – o).
Písm. h) přebírá stávající ustanovení § 30 odst. 10 písm. i).
Podle písm. j) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění pro všechny věci, které jsou ve spoluvlastnictví, neboť podle § 2719 NOZ mohou být ve spoluvlastnictví i jiné věci než určené podle druhu. Chtěný stav je takový, že hodnota spoluvlastnického podílu společníka společnosti se určí jako jeho podíl na daňové hodnotě předmětu vkladu a tu společník odepisuje po zbývající dobu odpisování. To, že daňová hodnota bude podle spoluvlastnického podílu, plyne samo sebou (jde o nabytí spoluvlastnického podílu, nikoli celé věci, aktivem bude spoluvlastnický podíl).
Podle písm. k) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění při vrácení vkladu aktiva určeného podle druhu společníkovi při zániku společnosti nebo zániku členství ve společnosti (stávající ustanovení § 30 odst. 10 písm. l).
Podle písm. l) platí režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění v situaci, kdy se jedná o vypořádání spoluvlastnictví aktiva rozdělením věci při zachování velikosti původních spoluvlastnických podílů. Z odstavce 1 vyplývá, že se jedná o stále stejné aktivum, tj. nevzniká při vyřazení výdaj a při získání příjem a přebírá se daňová hodnota a odpisuje se jako dosud. V této souvislosti se zrušuje ustanovení § 3 odst. 4 písm. g) bod 1.
Písm. m) stanoví, že při rozdělení budovy na jednotlivé jednotky, kdy jednotky dále zůstávají aktivem vlastníka budovy a dochází tak pouze k administrativnímu rozdělení budovy na více jednotek,, se daňová hodnota jednotky určí jako poměrná část daňové hodnoty budovy.
Písm. n) cílí na situace, kdy dochází k výměně cenných papírů u poplatníka, které jsou kapitálovým podílem (např. akcie), za cenné papíry jiné nominální hodnoty. Poplatník tak výměnou získá jiný počet cenných papírů, které ale v úhrnu představují stejný kapitálový podíl. V tomto případě se celková daňová hodnota kapitálového podílu nemění a daňová hodnota vyměněných cenných papírů se určí jako poměrná část této celkové hodnoty.
Podle písm. o) dopadá režim změny hospodaření s aktivem bez přecenění na případy rozšíření SJM a stejně tak při jejich majetkovém vypořádání. V této souvislosti se zrušuje ustanovení § 3 odst. 4 písm. g) bod 1.
Podle písm. p) se postupuje v případě, že se poplatník rozhodl, že se aktivum opět stane evidovaným aktivem (poplatník DPFO měl evidované aktivum, které vyřadil z evidence a používá ho pro osobní potřebu. Následně se rozhodne ho znovu zaevidovat do daňové evidence nebo ho začne znovu používat pro účely příjmů z nájmu nebo ho začne opět používat pro činnost, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti nebo nájmu, pokud uplatňuje výdaje procentem z příjmů nebo má daň rovnu paušální dani). Jedná se o obdobu dnešního daňového postupu podle § 30 odst. 10 písm. f).
Podle písm. q) se jedná o změnu hospodaření s aktivem bez přecenění v případě, kdy se u poplatníka stává aktivum poprvé evidovaným aktivem, avšak bylo získáno jako předmět jiné změny hospodaření bez přecenění, před kterou již dané aktivum bylo evidovaným aktivem.
Podle písm. r) se jedná o situaci, kdy aktivum v SJM bylo evidovaným aktivem u jednoho z manželů a následně se stává evidovaným u druhého z manželů (aktivum v SJM může být evidovaným aktivem u kteréhokoliv z manželů, nikoliv však u obou zároveň). Pokud manžel navazuje, přebírá bez dalšího daňovou hodnotu daného aktiva od druhého manžela.
Odstavec 5 upravuje daňovou hodnotu aktiva, která byla převzata při nabytí aktiva od jiného poplatníka kapitálovým vkladem nebo poskytnutím vkladu společníka v.o.s. nebo vkladem komplementáře komanditní společnosti. Daňová hodnota se v těchto případech zvýší o částku, která byla poplatníkovi vrácena, a která vznikla jako rozdíl mezi hodnotou nepeněžního vkladu a výší vkladu.
Odstavec 6 stanoví způsob výpočtu daňové hodnoty cenného papíru nabytého výměnou jednoho cenného papíru za jiný cenný papír, který představuje stejný kapitálový podíl.
Odstavec 7 přebírá úpravu dosavadního ustanovení § 24 odst. 9.
K bodu 155 (část třetí hlava VII)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 156 (§ 24 odst. 1)
V souvislosti s poplatníky používajícími mezinárodní účetní standardy a také se zrušením povinnosti účtovat o daňových rezervách a opravných položkách k pohledávkám se výrazně zvyšuje počet mimoúčetních položek ovlivňujících základ daně. Proto je pro ně nutné nastavit stejná pravidla jako pro standardní výdaje. Záměrem je zajistit obecný režim, že žádná položka nemůže snížit základ daně víckrát.
Věta třetí se zrušuje v souvislosti s novým § 23 odst. 10, který stanoví obecné pravidlo, že kompenzovaně vykazované položky se pro účely zjištění základu daně posuzují, jako by byly vykazovány bez kompenzace.
K bodu 157 (§ 24 odst. 2 písm. a) až c))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních.
Přesunem těchto pravidel do nových ustanovení se také odstraní současná nejasná vazba mezi § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2, kdy v současné době není jednoznačně zřejmé, která ustanovení § 24 odst. 2 ještě podléhají testu dle § 24 odst. 1.
V případě, že součástí některého ze zrušených ustanovení byla i limitace, byly pro zjednodušení legislativní úpravy veškeré dále platné limity převedeny do nových ustanovení § 25 odst. 4 a 5, ve kterých jsou nyní přehledně uvedeny limity, které omezují některé daňově uznatelné výdaje.
K bodu 158 (§ 24 odst. 2 písm. c))
Navrhuje se zrušení stávajícího ustanovení § 24 odst. 2 písm. f). První část ustanovení, která stanoví, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem podle zvláštních právních předpisů, je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, pokrývá ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) (stávající písm. p) tedy výdaje, k jejichž úhradě je poplatník povinen a není tak nutné speciální ustanovení.
Druhá část ustanovení, která stanoví uznatelnost nákladu podmínkou zaplacení, se ruší bez náhrady. Dochází tedy ke změně v tom aspektu, že se pro uznatelnost vypouští podmínka zaplacení tohoto pojistného. Zde se vychází z principu, že případné neuhrazení pojistného by mělo být sankcionováno předpisy práva pojistného na sociální pojištění, případně pojistného na zdravotní pojištění. V případě, že by výše sankcí v těchto předpisech nebyla dostatečná, je adekvátní náhradou za zrušení podmínky zaplacení v daních z příjmů případné zvýšení sankcí v těchto předpisech. Nicméně s ohledem na fakt, že podmínka zaplacení v dnešním § 24 odst. 2 písm. f) se uplatní v situacích, kdy poplatník není zpravidla v ekonomické kondici (tj. disponuje záporným základem daně), je otázkou zda současné ustanovení vůbec nějakým odrazujícím efektem působí – resp. reálné působení tohoto ustanovení může být právě opačné, neboť poplatníkovi umožní určitý výdaj odložit v čase, což je u poplatníka s hlubší daňovou ztrátou spíše výhoda (získá tím možnost uplatnit její část později a spíše se vyhne „propadnutí“ daňové ztráty.
K bodu 159 (§ 24 odst. 2 písm. d))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a nového systému finančního leasingu. Při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
Místo plnění u finančního leasingu nově u uživatele vzniká aktivum právo užívání s následnou koupí. Toto aktivum se u uživatele při splnění zákonných podmínek § 26 daňově odpisuje.
K bodu 160 (§ 24 odst. 2 písm. d))
Ohledně daně z nemovitých věcí, která je výdajem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, se upřesňuje, že nemovitá věc, která je předmětem dané daně, musí být evidovaným aktivem, protože § 24 se využívá pro určení základu daně poplatníků daně z příjmů právnických osob a poplatníků daně z příjmů fyzických osob, co se týká základu daně z příjmů ze samostatné činnosti a z nájmu, tedy musí jít vždy o výdaje související s evidovanými aktivy. Dále se vypouští obsoletní text „není součástí ocenění majetku“, neboť tato část věty se vztahuje k již zrušené dani z převodu nemovitostí. Daň z nemovitých věcí nemůže být součástí ocenění majetku.
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 161 (§ 24 odst. 2 písm. e))
Navrhovaná úprava navazuje na novou úpravu v zákoně o rezervách, kde se nově v návaznosti na nový zákon o účetnictví ruší povinnost zaúčtování vytvořených daňových rezerv a opravných položek. Zároveň je zde vazba na novou úpravu v zákoně o rezervách, která stanoví, že i tvorba opravné položky, která nebyla zaúčtována jako náklad, je daňově uznatelným výdajem.
K bodu 162 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 1)
Navrhuje se změna v návaznosti na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení konceptu aktiva pro účely daní z příjmů. Pro účely daní z příjmů se poplatníkům přiřazuje to, co je jejich aktivem podle právních předpisů upravujících účetnictví, nebo co by jejich aktivem bylo, kdyby byly účetní jednotkou. V § 23l je vymezeno evidované aktivum (pro poplatníky daně z příjmů právnických osob všechna jejich aktiva, pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob aktiva, která používají pro získávání příjmů ze samostatné činnosti nebo z nájmu). Ustanovení se nevztahuje na poplatníky s paušálními výdaji a poplatníky v paušálním režimu s paušální daní, tj. poplatníky, kteří mají také evidované aktivum, ale neuplatňují výdaje podle § 24, a to právě z důvodu, že se na ně § 24 neaplikuje, viz § 7 odst. 8 zákona o daních z příjmů, podle kterého paušální výdaje pokrývají veškeré výdaje vynaložené v souvislosti s příjmy podle § 7, a konstrukci paušální daně, jejíž výše je určena ze zákona. Dosud majetek pořizovaný na finanční leasing a majetek užívaný na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené s věřitelem na dobu zajištění dluhu převodem vlastnického práva jsou nově aktivem poplatníka a ustanovení § 24 odst. 2 písm. g) bodu 1 se na ně má vztahovat pouze tehdy, když jsou jeho evidovaným aktivem, a tedy není třeba je uvádět zvlášť.
K bodu 163 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 3)
Obdobně jako v bodu 1 se navrhuje změna v návaznosti na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a zavedení konceptu aktiva pro účely daní z příjmů.
K bodu 164 (§ 24 odst. 2 písm. g) bod 4)
Navrhuje se obdobná úprava jako v § 24 odst. 2 písm. g) bodě 1.
K bodu 165 (§ 24 odst. 2 písm. k))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, které je řešeno v nových ustanoveních. Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. o), týkající se poplatníků s hotovostním základem daně.
Limitace, která byla součástí rušeného ustanovení, je nyní uvedena v ustanovení § 25 odst. 4 písm. b) a c).
K bodu 166 (§ 24 odst. 2 písm. l) až p))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) až tb).
Stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) pokrývá nové ustanovení týkající se daňové hodnoty. Stávající písm. s) pokrývá také ustanovení týkající se daňové hodnoty a limitace výší příjmu u pohledávky nabyté postoupením je uvedena v ustanovení § 25 odst. 4 písm. b) a c).
Limitace stávajícího ustanovení písm. t) se nově vztahuje pouze na poplatníky daně z příjmů fyzických osob (§ 25 odst. 5 písm. a) až c), u kterých by mohlo docházet k daňové optimalizaci prostřednictvím přesunů mezi evidovanými a neevidovanými aktivy. U poplatníků daně z příjmů právnických osob, u kterých jsou veškerá aktiva evidovaná, již tato limitace není vhodná a zbytečně zesložiťuje daňový systém, proto se ruší.
Ustanovení písm. ta) přebírají nová ustanovení, týkající se daňové hodnoty. Ustanovení písm. tb) se ruší v návaznosti na zavedení ekonomického vlastnictví aktiva. Pokud je poplatník ekonomickým vlastníkem, má aktivum ve své evidenci, může ho odpisovat i dodatečně zhodnotit (nový termín pro daňové technické zhodnocení), pokud ekonomickým vlastníkem není, nemůže provádět ani dodatečné zhodnocení. Případné úpravy provedené na pronajatém majetku nájemcem (který není ekonomickým vlastníkem) jsou vždy výdaji. V případě poplatníků s akruálním základem daně budou tyto výdaje v souladu s účetními předpisy časově rozlišovány a uplatňovány ve výsledku hospodaření postupně v souvislosti s dosahovanými příjmy.
K bodu 167 (§ 24 odst. 2 písm. m) a n))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. V tomto případě jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. v) a w). Písmeno v) plně přebírají ustanovení týkající se daňové hodnoty. Limitace v písm. w) platná pro fyzické osoby zůstává zachována v ustanovení § 25 odst. 5 písm. d). Limitace pro právnické osoby se navrhuje zrušit. Opět jde o ustanovení zjednodušující daňový systém, kdy u právnických osob, které mají všechna aktiva evidovaná, již není tato limitace nutná.
K bodu 168 (§ 24 odst. 2 písm. n) úvodní část ustanovení)
Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. y), ve kterém dochází pouze k legislativně technickým úpravám v návaznosti na novou terminologii a zrušení povinnosti účtovat o opravných položkách. Věcně se toto ustanovení nemění.
K bodu 169 (§ 24 odst. 2 písm. n) závěrečná část ustanovení věty druhá až pátá)
Navrhuje se vypuštění obsoletní části ustanovení.
K bodu 170 (§ 24 odst. 2 písm. o))
Legislativně technická úprava, která souvisí s novým vymezením daňově odpisovaných aktiv v § 26 oproti dosavadnímu hmotnému majetku vymezenému v § 26 odst. 2. Věcně nedochází ke změně.
K bodu 171 (§ 24 odst. 2 písm. q))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty aktiva a jeho dodatečného zhodnocení se navrhuje zrušit stávající ustanovení § 25 odst. 2 písm. zb), neboť v souvislosti s novou koncepcí je zřejmé, že se všechny výdaje v tomto ustanovení dosud uvedené mohou uplatnit jako daňové za předpokladu splnění obecných podmínek § 24 odst. 1.
K bodu 172 (§ 24 odst. 2 písm. q))
Změna je reakcí na novou terminologii a na to, že poplatníci daně z příjmů fyzických osob a někteří poplatníci daně z příjmů právnických osob jsou poplatníky s hotovostním základem daně.
K bodu 173 (§ 24 odst. 2 písm. s) a t))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje zrušit stávající ustanovení, která jsou řešena v nových ustanoveních. Jedná se o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. ze) a zf). Limitace obsažená ve stávajícím ustanovení písm. ze) je nyní stanovena ustanovením § 25 odst. 4 písm. d), limitace výdajů vynaložených na restaurování uměleckého díla je nyní řešena tak, že v ustanovení o dodatečném zhodnocení je uvedeno, že restaurování uměleckého díla je vždy technickým zhodnocení, tedy zvyšuje daňovou hodnotu aktiva, následně se pak uplatní ustanovení § 25 odst. 5 písm. c).
K bodu 174 (§ 24 odst. 2 písm. u) a v))
Jde o stávající ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi), kdy stávající limitaci přebírá ustanovení § 25 odst. 4 písm. e). Stávající ustanovení písm. zj) se ruší bez náhrady.
K bodu 175 (§ 24 odst. 2 písm. v))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a nového systému finančního leasingu.
Místo plnění u finančního leasingu vzniká nově u uživatele aktivum právo užívání s následnou koupí. Toto aktivum se u uživatele při splnění zákonných podmínek § 26 daňově odpisuje.
K bodu 176 (§ 24 odst. 2 písm. w))
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii.
K bodu 177 (§ 24 odst. 2 písm. zb))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Druhá úprava navazuje na zrušení pojmu „obchodní majetek“ a skutečnost, že zákon o daních z příjmů pracuje s pojmem „aktiva“, viz § 23k. V tomto ustanovení se nemusí jednat o evidované aktivum poplatníka, ale o jakékoli jeho aktivum.
K bodu 178 (§ 24 odst. 3 až 9)
Odstavec 3 se zrušuje pro nadbytečnost, protože existuje obecné pravidlo, že jako výdaje nelze uplatnit výdaje vynaložené na příjem, který není předmětem daně nebo je od daně osvobozený (§ 25 odst. 1 písm. i)).
Odstavce 4 až 6 se ruší v souvislosti s novou úpravou finančního leasingu, kdy nově vzniká aktivum, které se standardně odpisuje. Odpadá tak nekoncepční přístup, kdy zaplacené nájemné bylo rozkládáno v čase, jako by se simulovaly odpisy. Při nesplnění podmínek finančního leasingu bude postupováno v souladu s obecnými ustanoveními. V případě, že uživatel předčasně leasing splatí, dál pokračuje v odpisování a nic se nemění, neboť do základu daně se dál promítají stejné odpisy. Pokud dojde k ukončení leasingu (např. z důvodu neplacení) a vrácení aktiva poskytovateli, bude postup u uživatele záviset na uzavřené smlouvě a vypořádání obchodního vztahu. Lze očekávat, že zánik závazku a případné vrácení přeplatku poskytovatelem bude zdanitelným příjmem, daňová uznatelnost daňové hodnoty (zůstatkové ceny) aktiva, bude záviset na způsobu vypořádání, zda budou naplněny podmínky § 24 odst. 1 či nikoliv.
Úpravu, která byla stanovena v odstavci 7, přebírá nové ustanovení stanovující daňovou hodnotu kapitálového podílu.
Úpravu odstavce 8 přebírají ustanovení týkající se obchodního závodu a úpravu odstavce 9 nové ustanovení o změně hospodaření bez přecenění.
K bodu 179 (§ 24 odst. 4)
Ustanovení stávajícího odstavce 11 přebírá nové ustanovení o změně hospodaření s aktivem bez přecenění.
K bodu 180 (§ 24 odst. 4)
V souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty se dosavadní znění § 24 odst. 12 upravuje tak, že se při úplatném pozbytí obchodního závodu nebo jiného souboru aktiv a dluhů za jednu cenu poplatníkem s hotovostním základem daně, který neuplatňuje výdaje procentem ze zdanitelných příjmů (tzv. „paušální výdaje“) podle § 7 odst. 7, oproti taxativnímu výčtu daňově uznatelných výdajů normuje, u kterých aktiv jsou částky odpovídající jejich daňové hodnotě také výdajem na dodržení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. U ostatních pozbývaných aktiv se jako výdaj uplatní daňová hodnota, a to na základě obecných pravidel, kdy se daňová hodnota stává výdajem.
Podle odst. 5 písm. a) se jako daňový výdaj uplatní daňová hodnota dluhů, jejichž úhrada poplatníkem by byla výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů (jde o obdobu dnešního § 24 odst. 12 písm. i), kde však chybí dovětek „vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů“, i když to tak bylo myšleno). U poplatníka s hotovostním základem daně je dluh výdajem až v okamžiku zaplacení, a pokud je tedy dluh přebírán v rámci prodeje obchodního závodu nebo souboru aktiv a dluhů, je jeho výše promítnuta v ceně (ta je o něj snížena), jde o stejnou situaci, jako by byl zaplacen, proto vzniká výdaj.
Podle odst. 3 písm. b) je výdajem na dodržení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů také daňová hodnota pozbývaných peněžních prostředků, která obecně výdajem není, ale zde je jejich hodnota promítnuta v ceně obchodního závodu nebo souboru, proto je považována za výdaj.
Podle odst. 3 písm. c) je výdajem na dodržení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů daňová hodnota pohledávek, jejichž úhrada by nebyla zdanitelným příjmem. Pokud jde o pohledávky, jejichž úhrada by byla zdanitelným příjmem, neupravuje se o ně základ daně (nejsou daňově účinným výdajem), protože tím, že je poplatník postupuje, získává příjem (promítnutý v ceně obchodního závodu nebo souboru), který by mu jinak vznikl později při splacení pohledávky a byl by zdaněn, není tedy třeba konstruovat žádný výdaj, který by snížil základ daně; pokud ale jde o pohledávku, jejíž splacení by nebylo zdanitelným příjmem, výše pohledávky promítnutá v ceně obchodního závodu nebo souboru představuje příjem, který by neměl být zdaněn, a proto se konstruuje výdaj, který je výdajem na dodržení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši daňové hodnoty pohledávky, aby příjem odpovídající daňové hodnotě pohledávky nebyl zdaněn. Skutečnost, že daňová hodnota pohledávky je výdajem, se výslovně normuje z důvodu, že ačkoliv jde o aktivum, obecně daňová hodnota pohledávek poplatníka s hotovostním základem daně není výdajem, s výjimkou pohledávky, která byla nabyta postoupením nebo jako předmět změny hospodaření bez přecenění od poplatníka s hotovostním základem daně, který ji nabyl postoupením.
K bodu 181 (§ 24 odst. 5 věta první)
Legislativně technická úprava navazující na přečíslování předchozích odstavců.
K bodu 182 (§ 24 odst. 6 věta první)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii týkající se daňové hodnoty, kdy se termín „pořizovací cena“, nahrazuje termínem „daňová hodnota“.
K bodu 183 (§ 24 odst. 6 věta druhá)
Legislativně technická úprava navazující na novou terminologii v zákoně o daních z příjmů a v zákoně o rezervách.
K bodu 184 (§ 24 odst. 6 věta třetí)
Ustanovení této věty přebírá nové ustanovení řešící daňovou hodnotu pohledávky.
K bodu 185 (§ 24 odst. 6 věta třetí)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Dále se navrhuje legislativně technická úprava související s novou terminologií.
K bodu 186 (§ 24 odst. 6 věta poslední)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 187 (§ 24a odst. 2 písm. e))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 188 (§ 25 odst. 1 písm. a) až c))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
K bodu 189
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 190 (§ 25 odst. 1 písm. e))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 191 (§ 25 odst. 1 písm. h) bod 2)
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 192 (§ 25 odst. 1 písm. i))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 193 (§ 25 odst. 1 písm. j))
Technická úprava z důvodu přesunutí limitů z ustanovení § 24 do § 25.
K bodu 194 (§ 25 odst. 1 písm. l))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 195 (§ 25 odst. 1 písm. m))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení.
K bodu 196 (§ 25 odst. 1 písm. m))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 197 (§ 25 odst. 1 písm. n))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 198 (§ 25 odst. 1 písm. p))
Úprava souvisí s novým vymezením evidovaných aktiv (§ 23l) a s tím, že pouze výdaje s evidovaným aktivem či prostřednictvím jeho daňové hodnoty se mohou stát výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
K bodu 199 (§ 25 odst. 1 písm. q))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení. Jde o stávající ustanovení § 25 odst. 1 písm. v). To, že účetní náklad související se znehodnocením není daňově uznatelným, nyní vychází z obecných ustanovení týkajících se daňové hodnoty, kdy daňově uznatelný je pouze ten náklad, který snižuje daňovou hodnotu aktiva. V ustanovení řešícím daňovou hodnotu pohledávky je stanoveno, že znehodnocení daňovou hodnotu pohledávky nesnižuje. Věcně tedy nejde o změnu, jde pouze o jiný postup vylučování daňově neuznatelných nákladů.
K bodu 200 (§ 25 odst. 1 písm. q))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 201 (§ 25 odst. 1 písm. r))
Legislativně technická úprava související se zavedením termínu daňově odpisovaná aktiva.
K bodu 202 (§ 25 odst. 1 písm. t))
Ustanovení se ruší v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty a při řešení uvedených situací se postupuje podle nových ustanovení s výjimkou podle § 10, kde ke změně nedochází.
Zároveň je provedena technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 203 (§ 25 odst. 1 písm. t))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 204 (§ 25 odst. 1 písm. u))
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 205 (§ 25 odst. 1 písm. u))
Technická úprava v návaznosti na zrušení ustanovení § 24 odst. 9.
K bodu 206 (§ 25 odst. 1 písm. v))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňově odpisovaného aktiva (§ 26), a dále se ruší úprava v souvislosti se snížením výsledku hospodaření, neboť se jedná o situace při změně daňových režimů u poplatníků fyzických osob, kterých se nově týká stanovení základu daně pouze na hotovostním principu.
K bodu 207 (§ 25 odst. 1 písm. w))
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 208 (§ 25 odst. 1 písm. y))
Ustanovení se zrušuje, neboť úpravu v něm obsaženou přebírají ustanovení týkající se daňové hodnoty a daňového odpisování.
K bodu 209 (§ 25 odst. 1 písm. z) a za))
Jde o dosavadní písm. zi) a zj), kdy ustanovení písm. zj) přebírá nové ustanovení o daňové hodnotě goodwillu. Ustanovení zj) se zrušuje, neboť je obsoletní, protože v těchto případech nevzniká výdaj (náklad).
K bodu 210 (§ 25 odst. 1 písm. zb))
Úprava v souvislosti se zavedením daňové hodnoty aktiva.
K bodu 211 (§ 25 odst. 1 písm. ze) a zf))
Zrušená ustanovení nahrazují nová ustanovení týkající se daňové hodnoty, nejde tedy o věcnou změnu, ale pouze o přesunutí této úpravy do jiného ustanovení.
K bodu 212 (§ 25 odst. 2 věta první)
Technická úprava v souvislosti s novým označením ustanovení.
Dále se návazně na zavedení konceptu evidovaného aktiva pro účely daně z příjmů nahrazuje „majetek ve vlastnictví“ nově zavedeným termínem evidované aktivum.
K bodu 213(§ 25 odst. 2 věta třetí)
Návazně na zavedení konceptu aktiva pro účely daně z příjmů nahrazuje „majetek“ nově zavedeným aktivem.
K bodu 214 (§ 25 odst. 3 věta první)
Návazně na nová ustanovení týkající se daňové hodnoty se navrhuje nahrazení stávajícího textu za nově používaný pojem daňové hodnoty aktiva, neboť se v zákoně o daních z příjmů nově pracuje s pojmem daňová hodnota aktiva.
K bodu 215 (§ 25 odst. 3 věta druhá)
Technická úprava z důvodu nového označení ustanovení.
K bodu 216 (§ 25 odst. 4 a 5)
Navrhuje se převést limitace ze zrušených ustanovení § 24 do těchto dvou souhrnných ustanovení.
Odstavec 4 zahrnuje případy limitace výdajů u všech poplatníků, odstavec 5 limitace, které se týkají pouze fyzických osob. Tento rozdílný přístup vychází z existence neevidovaných a evidovaných aktiv u poplatníků daně z příjmů fyzických osob. Pro poplatníky právnické osoby s hotovostním základem daně se tedy ustanovení odst. 5 nepoužije.
K bodu 217 (část třetí hlava VIII)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 218 (§ 26 až 30d)
K § 26
Ustanovení stanoví speciální režim daňového odpisování, jsou zde vymezena evidovaná aktiva, která jsou daňově odpisována.
Podle odstavce 1 písm. a) se za daňově odpisované aktivum považuje evidované aktivum, které je hmotnou věcí, právem užívání, právem stavby u poplatníka s hotovostním základem daně a dále goodwill. Vzhledem k tomu, že se v návětí hovoří o evidovaném aktivu, vztahuje se toto ustanovení pouze na goodwill,, který vznikl při úplatném nabytí obchodního závodu. Jiný goodwill aktivem není.
Odstavec 1 písm. b) vymezuje z celkové množiny evidovaných aktiv tu skupinu aktiv, která není daňově odpisovaným aktivem. Do této skupiny kromě vyjmenovaných aktiv patří i. nehmotné aktivum, které je stejně jako dosud vždy odpisováno pouze účetně u poplatníků s akruálním základem daně. Nehmotné aktivum není ve výčtu výslovně uvedeno, ale z textace § 26 je zřejmé, že nejde o daňově odpisované aktivum. U poplatníků s hotovostním základem daně se daňová hodnota nehmotného aktiva uplatňuje jako okamžitý výdaj. Aby se aktiva uvedená v § 26 odst. 1 staly daňově odpisovanými aktivy, jejich daňová hodnota musí převýšit 100 tis. Kč. To platí v průběhu cele existence aktiva, tedy i v případě, kdy se o daňově odpisované aktivum z důvodu nízké prvotní daňové hodnoty zpočátku nejedná, může se aktivum po zvýšení daňové hodnoty (např. o dodatečné zhodnocení) odpisovaným aktivem stát. V tom případě dochází k započetí odpisování po dosažení daného limitu. V případě, kdy u práva užívání s následnou koupí dojde k převodu vlastnictví a poplatník tak již vlastní na místo práva užití dané aktivum, nedochází účetně ani daňově k žádné změně, dané aktivum se odpisuje dál beze změny.
Cílem odstavce 2 je úprava dodatečného zhodnocení na aktivu, které splní podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) a b) a jehož daňová hodnota byla snížena okamžitým výdajem. Jde tedy o aktivum, které splní podmínky odstavce 1 písm. a) a b), ale výší daňové hodnoty nedosáhlo hranice pro daňové odpisování. Ustanovení řeší výjimečnou situaci, kdy by se poplatník rozhodl toto „podlimitní“ aktivum zhodnotit, i když následné pořizovací výdaje na toto zhodnocení nedosáhly částky 100 tis. Kč, ale na základě svého rozhodnutí by tomuto zhodnocení chtěl dát režim „daňového“ dodatečného zhodnocení. Například jde o situaci, kdy poplatník pořídí aktivum, které je hmotnou věcí za 20 tis. Kč, které vykáže jednorázově ve výdajích, následně toto aktivum zhodnotí o 70 tis. a rozhodne se, že těchto 70 tis. chce daňově odpisovat jako dodatečné zhodnocení. Ustanovení odst. 2 dává v tomto případě možnost poplatníkovi postupovat podle § 23y a na základě své volby dodatečné zhodnocení odpisovat.
Navrhovanou úpravou v odstavci 3 se zavádí speciální pravidlo pro stavbu, která je součástí práva stavby u poplatníka s akruálním základem daně. Právo stavby není u poplatníka s akruálním základem daně daňově odpisovaným aktivem, což vyplývá z textace § 26 odst. 1 písm. a) (daňově odpisovaným je pouze právo stavby u poplatníka s hotovostním základem daně). Jde však o účetně odpisované aktivum a průběžným výdajem proto budou v tomto případě účetní odpisy. Vzhledem k tomu, že součástí práva stavby může být rovněž stavba, je v tomto odstavci výslovně uvedeno, že ani stavba v rámci práva stavby u poplatníka s akruálním základem daně není daňově odpisovaným aktivem. Záměrem je, v případě poplatníků s akruálním základem daně, co nejvíce se přiblížit účetnímu režimu. V tomto případě není přínosné zavádět speciální daňové odpisy.
Odstavec 4 stanovuje základní pravidlo, že u poplatníka používajícího mezinárodní účetní předpisy jsou všechna aktiva odpisována pouze účetně a účetní odpisy jsou při splnění všech podmínek daňově uznatelným nákladem. I v tomto případě platí, že goodwill vzniklý jinak, než koupí obchodního závodu není pro účely daní aktivem, a tudíž žádné výdaje spojené s ním nejsou daňově uznatelné.
K § 27
Dané ustanovení má za cíl vymezit daňové odpisování. Na rozdíl oproti dosavadní právní úpravě se rozlišuje odpisování, kterým se rozumí určování odpisů, a uplatňování odpisů jako výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Při daňovém odpisování tedy dochází k vyčíslení výše odpisu, který se stává výdajem snižujícím daňovou hodnotu aktiva, a to bez ohledu na to, zda je tento výdaj uplatněný v základu daně.
Skutečnost, zda bude odpis i výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů, se posuzuje splněním podmínek dle ustanovení tohoto zákona (§ 24, § 25). Pokud odpis takovým výdajem je, může ho poplatník uplatnit v základu daně.
Daňové odpisy se nově stanovují na měsíční bázi a první odpis se uplatní od následujícího měsíce, v němž došlo ke splnění podmínek pro odpisování. Počet daňových odpisů ve zdaňovacím období závisí na jeho délce podle počtu kalendářních měsíců.
Pokud má poplatník vymezené účetní, a tedy i zdaňovací období, podle týdnů, přesto určuje odpisy za kalendářní měsíce. Odpis v tomto případě bude uplatněn ve zdaňovacím období, do kterého patří první den kalendářního měsíce.
Zásadním rozdílem oproti dosavadnímu stavu je pravidlo určené v odstavci 3, které stanoví, že daňové odpisování nelze (stejně jako účetní odpisování) přerušit. Tento přístup odpovídá ekonomické realitě a zajistí lepší věcnou a časovou souvislost nákladů a výnosů, neboť v současné době dochází často k situaci, kdy poplatníci účelově přerušují odpisování (bez jakékoliv věcné podstaty) pouze proto, aby optimalizovali základ daně, resp. se vyhnuli daňové ztrátě.
K § 28
Odstavec 1 upravuje základní pravidlo pro výpočet výše daňových odpisů. Takto vypočítaný odpis se určuje za každý měsíc (tj. každý měsíc se o jeho výši snižuje daňová hodnota), pokud nenastane některá ze situací uvedených v následujících paragrafech.
Příkladem okamžiku, ve kterém se stane aktivum daňově odpisovaným je např. nabytí aktiva, které je daňově odpisovaným aktivem. Zde se pro účely výpočtu použije prvotní daňová hodnota (je daňově odpisované od počátku). Dalším příkladem okamžiku vzniku daňově odpisovaného aktiva je situace, kdy aktivum bylo původně neevidovaným aktivem a stalo se evidovaným aktivem a i daňově odpisovaným. V tomto případě je daňová hodnota tohoto aktiva stanovena dle § 23p odst. 1. Pokud má poplatník aktivum, které není ani účetně, ani daňově odpisované, a v důsledku zvýšení jeho daňově hodnoty (viz § 26 písm. c) se stane daňově odpisovaným, pak se pro účely výpočtu použije daňová hodnota po tomto zvýšení.
Odstavce 2 upravuje zaokrouhlování a platí, že se zaokrouhluje vždy nahoru, to znamená, že poslední odpis může být nižší než odpisy v předcházejících kalendářních měsících, protože již zbyde z daňově hodnoty méně, než kolik činí vypočítaná a zaokrouhlená výše odpisu a uplatní se obecný princip, že jako výdaj nelze uplatnit více, než kolik činí daňová hodnota (to platí obecně, pokud tedy i v důsledku prodloužení doby daňového odpisování zbyde na poslední kalendářní měsíc doby daňového odpisování z daňové hodnoty aktiva méně, než kolik činí vypočítaný odpis, uplatní se jen částka odpovídající daňové hodnotě)
K § 29
V odstavci 1 je upravena možnost volby doby odpisování aktiva při určování prvního daňového odpisu. U jednotlivých aktiv je ovšem nutno dodržet minima stanovená v odst. 3.
Odstavec 2 stanovuje, že dobu odpisování nemůže poplatník z vlastní vůle změnit (změna může nastat jen v případech uvedených v § 30a, které jsou k tomuto ustanovení speciální)
V odstavci 3 se stanovuje minimální doba daňového odpisování. Při stanovení této doby odpisování se rozlišuje podle toho, zda je daňově odpisované aktivum movité, či nemovité (to se posuzuje podle vymezení movitých a nemovitých věcí v občanském zákoníku) nebo zda jde o goodwill. Minimální doba odpisování pro goodwill je stanovena pod písm. b). U nemovitého aktiva se rozlišuje i podle výše prvotní daňové hodnoty.
Odstavec 4 stanoví, jaká daňová hodnota se použije pro určení minimální doby podle odst. 3. Je to vždy daňová hodnota aktiva v okamžiku, kdy se toto aktivum stane daňově odpisovaným, tedy:
· pokud je aktivum již při nabytí daňově odpisovaným, je to prvotní daňová hodnota
· pokud je to aktivum, které bylo dosud neevidovaným, tak je to daňová hodnota určená podle § 23p
· pokud se aktivum stane daňově odpisovaným až v průběhu jeho držení poplatníkem zvýšením jeho hodnoty, je to daňová hodnota po tomto zvýšení
Odstavec 5 upravuje zacházení s pěstitelským celkem trvalého porostu, který se pro účely doby odpisování považuje za movitou věc (tj. odchylně od občanského zákoníku, podle jehož § 498 odst. 1 „stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá“) a tedy minimální obecná doba daňového odpisování se určí podle odst. 3 písmene a).
K § 30
Daná úprava má za cíl stanovit minimální dobu odpisování u aktiva, které již bylo odpisováno v zahraničí a které je předmětem změny hospodaření bez přecenění či vkladu do stálé provozovny v ČR. Minimální doba odpisování se sníží o počet měsíců, po které bylo dané aktivum odpisováno v zahraničí. Nicméně vzhledem k tomu, že jde o minimální dobu odpisování, poplatník se může rozhodnout i pro delší období, což je upraveno v odstavci 2. Pokud se doba, po kterou bylo aktivum odpisováno v zahraničí, se rovná nebo je vyšší než minimální doba odpisování a poplatník nechce použít delší dobu odpisování, tak se aktivum již daňově neodpisuje a vzniká okamžitý výdaj ve výši prvotní daňové hodnoty aktiva, která v tomto případě odpovídá zahraniční daňové hodnotě.
K § 30a
Odstavec 1 stanovuje základní pravidlo a to, že v případě zvýšení daňové hodnoty daňově odpisovaného aktiva se neupravuje výše daňového odpisu (ta se upravuje jen ve speciálních situacích uvedených v § 30b).
Odstavec 1 písm. b) upravuje prodloužení doby daňového odpisování. Za situace, kdy se zvyšuje daňová hodnota daňově odpisovaného aktiva je třeba vyřešit to, že dosavadní výše měsíčního odpisu a dosavadní doba daňového odpisování už matematicky „nevychází“. Zvýšení daňové hodnoty může nastat z různých důvodů, zejména z důvodu daňového dodatečného zhodnocení, nebo v důsledku zvýšení spoluvlastnického podílu, viz § 23za. prodlouží se doba daňového odpisování tak, aby byla odepsána celá daňová hodnota aktiva.
Odstavec 2 upravuje okamžik, odkdy se upravuje výše daňového odpisu při zkrácení nebo prodloužení prodloužené doby daňového odpisování. Situace kdy dochází k prodloužení nebo zkrácení prodloužené doby jsou upraveny v § 30b.
Odstavec 3 upravuje výpočet výše daňového odpisu upraveného podle odstavce 2. Výpočet stanovuje úpravu tak, aby byla daňová hodnota odepsána rovnoměrně v průběhu doby daňového odpisování.
K § 30b
Odstavec 1 stanoví, že při prodloužení doby daňového odpisování se posuzuje, kolik činí zbývající doba daňového odpisování (tedy doba od kalendářního měsíce, ve kterém došlo ke zvýšení daňové hodnoty, do konce prodloužené doby daňového odpisování) a pokud je zbývající doba daňového odpisování delší než minimální doba daňového odpisování podle § 29 odst. 3, může poplatník dobu daňového odpisování zkrátit.
Odstavec 2 stanovuje, že dobu daňového odpisování podle odstavce 1 lze zkrátit nejvíce o tolik, aby zbývající doba daňového odpisování činila minimální dobu daňového odpisování. Pokud se prodloužená doba daňového odpisování zkrátí, je třeba přepočítat daňové odpisy tak, aby byla za tuto dobu odepsána celá daňová hodnota aktiva – viz § 30a.
Odstavec 3 upravuje situaci, kdy se u nemovitého aktiva zvýší daňová hodnota tak, že při posuzování podle této zvýšené daňové hodnoty by pro něj platila vyšší minimální doba daňového odpisování (tj. daňová hodnota přesáhne 2 000 000 Kč, viz § 29 odst. 3 písm. c) a prodloužená doba daňového odpisování bude kratší než minimální doba daňového odpisování určená podle zvýšení daňové hodnoty. Prodloužená doba daňového odpisování se musí tedy ještě prodloužit, aby dosáhla alespoň minimální doby daňového odpisování určené podle zvýšené daňové hodnoty.
Odstavec 4 upravuje například situaci, kdy po prodloužení doby daňového odpisování v důsledku zvýšení daňové hodnoty aktiva podle odst. 3 (tedy u kterého by minimální doba daňového odpisování určovaná na základě zvýšené daňové hodnoty byla vyšší než původní minimální doba daňového odpisování) zbývající doba daňového odpisování překračuje minimální dobu daňového odpisování určenou podle zvýšené daňové hodnoty (tj. původní minimální doba daňového odpisování nemovitého aktiva byla 60/84 měsíců, došlo ke zvýšení jeho daňové hodnoty na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty by byla 360 měsíců, a po tomto zvýšení daňové hodnoty se při zachování stejné výše daňového odpisu prodloužila doba odpisování tak, že by bylo ještě odpisováno déle než 360 měsíců) – poplatník může dobu odpisování zkrátit tak, aby aktivum odpisoval již pouze 360 měsíců (tj. zbývající doba daňového odpisování bude jen 360 měsíců).
Příklady odpisování movitého aktiva při využití minimální doby daňového odpisování:
Příklady vycházejí ze situace, kdy poplatník volí vždy minimální možnou dobu daňového odpisování, nicméně je možné, aby poplatník zvolil i delší dobu daňového odpisování, než je obecná minimální doba daňového odpisování. Tedy níže popsaný postup daňového odpisování je nejrychlejší možný.
1) Aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, odpisované 60 měsíců (tj. 5 let), měsíční daňový odpis 100 000 Kč, provede se daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč, dále se odpisuje 100 000 Kč měsíčně, doba daňového odpisování se prodlouží o 4 měsíce.
2) Aktivum s daňovou hodnotou 70 000 Kč, které se odpisuje účetně (např. 60 měsíců, měsíční odpis 1 167 Kč). Po 24 měsících (odepsáno 28 008 Kč) se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 200 000 Kč. Daňová hodnota aktiva v částce 41 992 Kč se vlivem daňového dodatečného zhodnocení zvýší o hodnotu 200 000 Kč. Protože daňová hodnota aktiva po daňovém dodatečném zhodnocení je ve výši 241 992 Kč, je tedy vyšší než limit 80 000 Kč, aktivum se stává daňově odpisovaným aktivem. Analogicky jako v příkladu ad1) by se mohlo odpisovat stejnou částkou jako doposud. K dispozici máme ale jenom účetní odpis ve výši 1 167 Kč, to by však odpisování trvalo dalších 208 měsíců. Proto je možné použít analogii z příklad ad3) a novou daňovou hodnotu aktiva daňově odpisovat dalších 60 měsíců, měsíční daňový odpis je 4 034 Kč.
U poplatníků s hotovostním základem daně je aktivum s daňovou hodnotou 70 000 Kč okamžitým výdajem, který snížil daňovou hodnotu aktiva na nulu. Následně se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 200 000 Kč, celých 70 000 Kč již bylo jednorázově daňově uplatněno, daňová hodnota aktiva se tedy po daňovém dodatečném zhodnocení zvýšila z nuly na částku 200 000 Kč, aktivum se stalo daňově odpisovaným aktivem a daňově se odpisuje daňová hodnota aktiva ve výši 200 000 Kč po dobu 60 měsíců, měsíční daňový odpis je 3 334 Kč (měsíční odpis = 200 000/60).
1) Aktivum s daňovou hodnotou 100 000 Kč, měsíční daňový odpis je 1 667 Kč, za rok se provede daňové dodatečné zhodnocení ve výši 500 000 Kč. Daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 579 966 Kč (79 996 + 500 000). Kdyby zůstaly měsíční daňové odpisy zachovány (1 667 Kč), doba daňového odpisování by trvala dalších 348 měsíců, tj. prodloužila by se na dobu překračující období dalších 60 měsíců (tj. 5 let), proto se může použít pravidlo o minimální době daňového odpisování a daňové odpisy se přepočítají tak, aby zbývající doba daňového odpisování byla 60 měsíců, tedy měsíční daňový odpis je 9 967 Kč (579 996/60).
Příklady odpisování nemovitého aktiva při využití minimální doby daňového odpisování:
1) Nemovitost v hodnotě 3 600 000 Kč, doba daňového odpisování 360 měsíců (tj. 30 let) měsíční daňový odpis je 10 000 Kč. Po 20 letech je daňová hodnota aktiva 1 200 000 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení za 360 000 Kč, daňová hodnota aktiva se zvýší na 1 560 000 Kč (1 200 000+ 360 000), měsíční daňový odpis zůstává nezměněn, doba daňového odpisování se prodlouží o 36 měsíců (celkem se bude odpisovat 396 měsíců (tj. 33 let).
2) Nemovitost v hodnotě 1 500 000 Kč, doba daňového odpisování 60 měsíců (tj. 5 let), měsíční daňový odpis je 25 000 Kč, po roce je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 3 000 000 Kč, daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 4 200 000 Kč (1 200 000+ 3 000 000). Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty je 360 měsíců, provede se přepočet na celkovou dobu daňového odpisování 360 měsíců (tj. 30 let). Zbývající minimální doba daňového odpisování je 348 měsíců (tj. 29 let), měsíční daňový odpis je 12 069 Kč (4 200 000/348).
3) Nemovitost v hodnotě 3 600 000 Kč, doba daňového odpisování je 360 měsíců (tj. 30 let), měsíční daňový odpis je 10 000 Kč. Po 20 letech je daňová hodnota aktiva 1 200 000 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení za 10 000 000 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (10 000 Kč) by zbývající doba daňového odpisování převýšila obecnou minimální dobu daňového odpisování, odpisy se přepočítají a odpisuje se následujících 360 měsíců, (tj. 30 let). Daňová hodnota aktiva je po daňovém dodatečném zhodnocení 11 200 000 Kč (1 200 000+10 000 000), měsíční daňový odpis je 31 112 Kč (11 200 000/360).
Příklady odpisování aktiva, když poplatník bude daňově odpisovat delší dobu, než je minimální doba daňového odpisování:
1) Movité aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, zvolená doba daňového odpisování 72 měsíců (tj. 6 let), měsíční daňový odpis je 83 334 Kč. Po 3 letech je daňová hodnota aktiva 2 999 976 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 3 399 976 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) se zbývající doba daňového odpisování prodlouží o 5 měsíců, tedy zbývající doba daňového odpisování je 41 měsíců (3 399 976/83 334), a protože prodloužení zbývající doby daňového odpisování nepřekračuje minimální dobu daňového odpisování (60 měsíců), výše měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) musí být zachována.
2) Movité aktivum s daňovou hodnotou 6 000 000 Kč, zvolená doba daňového odpisování 72 měsíců (tj. 6 let), měsíční daňový odpis je 83 334 Kč. Po 6 měsících je daňová hodnota aktiva 5 499 996 Kč. Je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 400 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 5 899 996 Kč. Při nezměněné výši měsíčního daňového odpisu (83 334 Kč) se zbývající doba daňového odpisování prodlouží o 5 měsíců, tedy zbývající doba daňového odpisování je 71 měsíců (5 899 996/83 334). Protože prodloužení zbývající doby daňového odpisování překračuje minimální dobu daňového odpisování (60 měsíců), výše měsíčního daňového odpisu může být poplatníkem přepočítána tak, aby zbývající doba daňového odpisování činila pouze 60 měsíců, tomu odpovídá měsíční daňový odpis ve výši 98 334 Kč (5 899 996/60). Vzhledem k tomu, že 60 měsíců je minimální doba daňového odpisování, může si tedy poplatník zvolit jako měsíční daňový odpis jakoukoliv částku nižší nebo rovnu 98 334Kč.
3) Nemovitost s daňovou hodnotou 2 000 000 Kč, minimální doba daňového odpisování je 60 měsíců (tj. 5 let), ale poplatník si zvolí dobu daňového odpisování na 240 měsíců (tj. 20 let), měsíční daňový odpis je 8 334 Kč. Po 9 letech, tj. po 108 měsících je daňová hodnota aktiva 1 099 928 Kč. V prvním měsíci 10. roku je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 1 500 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 2 599 928Kč (1 099 928+1 500 000). Nová daňová hodnota aktiva se porovnává s limitem pro daňově odpisovaná aktiva nemovitá s dobou daňového odpisování 360 měsíců. Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty musí být 360 měsíců. Při zachování výše měsíčního daňového odpisu 8 334 Kč se bude odpisovat dalších 312 měsíců (tj. 26 let). Dohromady se jedná o 420 měsíců (tj. 35 let). V tomto případě poplatník může změnit výši měsíčních daňových odpisů tak, aby celková minimální doba daňového odpisování odpovídala 360 měsícům, tj. 30 rokům. Provede se přepočet výše měsíčních daňových odpisů tak, aby celková doba daňového odpisování trvala minimálně 360 měsíců (tj. 30 let). Vzhledem k tomu, že poplatník již odpisoval aktivum 108 měsíců (tj. 9 let), zbývající doba daňového odpisování je 252 měsíců (tj. 21 let). Měsíční daňový odpis, který odpovídá celkové minimální době daňového odpisování 360 měsíců, je 10 318 Kč (2 599 928/252). Vzhledem k tomu, že se jedná o maximální částku měsíčního daňového odpisu, může se však poplatník také rozhodnout, že bude pokračovat v dosavadních měsíčních odpisech ve výši 8 334 Kč a zbývající doba daňového odpisování bude 312 měsíců, (tj. 26 let), celková doba daňového odpisování tohoto aktiva bude 420 měsíců (tj. 35 let) nebo si může zvolit jako měsíční daňový odpis jakoukoliv jinou částku nižší než 10 318 Kč.
4) Nemovitost s daňovou hodnotou 2 000 000 Kč, minimální doba daňového odpisování je 60 měsíců (tj. 5 let), ale poplatník si zvolí dobu daňového odpisování 120 měsíců (tj. 10 let), měsíční daňový odpis je 16 667 Kč. Po 9 letech, tj. po 108 měsících je daňová hodnota aktiva 199 964 Kč. V prvním měsíci 10. roku je provedeno daňové dodatečné zhodnocení ve výši 2 00 000 Kč. Daňová hodnota aktiva po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 2 199 964 Kč (199 964+2 000 000). Nová daňová hodnota aktiva se porovnává s limitem pro daňově odpisovaná aktiva nemovitá s dobou daňového odpisování 360 měsíců. Došlo ke zvýšení daňové hodnoty aktiva na hodnotu přesahující 2 000 000 Kč, tedy minimální doba daňového odpisování podle této hodnoty musí být 360 měsíců. Při zachování výše měsíčního daňového odpisu 16 667 Kč by se odpisovalo dalších 132 měsíců (tj. 11 let). Dohromady se jedná o 240 měsíců (tj. 20 let). V tomto případě je nutno daňové odpisy přepočítat, aby výsledná celková doba daňového odpisování byla minimálně 360 měsíců, tj. 30 let, z tohoto důvodu se aktivum daňově odpisuje ještě dalších minimálně 252 měsíců, tj. 21 let. Maximální výše měsíčního daňového odpisu po provedeném daňovém dodatečném zhodnocení je 8 730 Kč (2 199 964/252). Poplatník si však může zvolit, že zbývající minimální dobu daňového odpisování 252 měsíců, tj. 21 let, si pro stanovení daňového odpisu prodlouží.
§ 30c
Dané ustanovení definuje postup odpisování daňově odpisovaného aktiva, u kterého došlo ke snížení daňové hodnoty tohoto aktiva jinak než prostřednictvím daňových odpisů (např snížením spoluvlastnického podílu). V tomto případě dochází k přepočtu výše daňových odpisů, aniž by se měnila doba odpisování. Přepočet se provádí jako podíl snížené daňové hodnoty aktiva a počtem měsíců zbývající doby daňového odpisování.
K § 30d
V souladu se záměrem zjednodušit systém daňového odpisování aktiv se navrhuje vypustit speciální režim odpisů u matric, zápustek, forem, modelů a šablon v klasifikaci produkce CZ - CPA označených kódem 25.73.50 a kódem 25.73.60 (tedy u aktiv, u kterých není stanovena doba životnosti právním předpisem nebo orgánem veřejné moci).
Tyto režimy využívala pouze malá skupina poplatníků a, vzhledem k redukci počtu odpisových skupin, kdy movitá aktiva budou odpisována pouze 5 let, už není důvod komplikovat daňová systém tímto speciálním režimem. Tedy i tyto typy aktiv budou nově odpisovány ve standardním režimu minimální doby odpisování 5 let. Pokud bude podle technické specifikace stanovená doba použitelnosti kratší či bude vyroben stanovený počet odlitků dříve, dojde v daném okamžiku k vyřazení aktiva. Pro poplatníky tak tato změna přináší pouze mírný posun uplatnění souvisejících výdajů v čase.
V odstavci 3 dochází k zpřesnění oproti dnešní úpravě, kdy podle dosavadního znění § 30 odst. 4 věty třetí se vycházelo ze sjednané doby trvání práva stavby; právo stavby však může vzniknout nejen smlouvou, ale i vydržením nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 1 občanského zákoníku), odstraňuje se tedy slovo „sjednané“ a doba odpisování se vždy bude rovnat době trvání práva stavby, jak bylo určeno při jeho vzniku.
Odstavec 4 stanovuje výpočet odpisu vždy na konkrétní kalendářní měsíc jako podíl daňové hodnoty v daném okamžiku, tedy ke konci daného kalendářního měsíce, a počtu kalendářních měsíců zvláštní doby daňového odpisování, za které ještě odpis nebyl určen (tedy aktuální kalendářní měsíc a následující kalendářní měsíce do konce zvláštní doby daňového odpisování).
Rozdíl oproti obecnému režimu podle § 29 je v tom, že aktivum má být vždy odepsáno v průběhu zvláštní doby daňového odpisování. Nemůže tedy docházet k prodlužování či zkracování doby daňového odpisování z jiného důvodu než z důvodu prodloužení či zkrácení životnosti, doby trvání nebo doby použitelnosti, ze kterých zvláštní doba daňového odpisování vychází, a tomu se vždy musí přizpůsobit výše daňového odpisu (tedy poplatník nikdy nemá volbu ohledně délky doby daňového odpisování).
K bodu 219 (§ 30da)
Toto ustanovení upravuje situace, kdy původně existovala zvláštní doba daňového odpisování, která byla stanovena právním předpisem nebo orgánem veřejné moci, ale ta byla zrušena (tj. bylo zrušeno omezení životnosti stanovené původně právním předpisem nebo orgánem veřejné moci).
Odstavec 1 upravuje základní pravidlo, že se i po zrušení režimu zvláštní doby daňového odpisování pokračuje dál s odpisem v dosavadní výši. Doba daňového odpisování tedy může zůstat stejná, jako byla zvláštní doba daňového odpisování, zároveň však odst. 2 a 3 stanoví další modifikace.
Odstavec 2 písm. a) stanovuje, že pokud by byla doba daňového odpisování kratší než minimální doba daňového odpisování daného aktiva (pro účely zvláštní doby daňového odpisování se minimální doba daňového odpisování podle § 29 odst. 3 nezohledňuje, zvláštní doba daňového odpisování tedy může být kratší), musí poplatník dobu daňového odpisování prodloužit, aby celkově dosáhla alespoň minimální doby určené podle § 29 odst. 3. Např. pokud zvláštní doba daňového odpisování u movitého majetku byla stanovena na 3 roky, poplatník musí upravit (snížit) výši odpisů tak, aby doba odpisování byla alespoň 5 let.
Odstavec 2 písm. b) řeší opačnou situace než je řešena v odstavci 2 písm. a). A to, že doba odpisování je delší než minimální doba daňového odpisování. Poplatník pak může (ale nemusí) dobu odpisování zkrátit, a to nejvíce tak, aby trvala minimální dobu daňového odpisování.
Odstavec 3 stanoví, že pokud už bylo odpisováno po minimální dobu daňového odpisování uvedenou v § 29 odst. 3, vzniká rovnou výdaj ve výši daňové hodnoty aktiva, tj. už se nepokračuje v odpisování.
Odstavec 4 a 5 upravuje přepočítaní daňových odpisů tak, aby bylo aktivum odepsáno ve zbývající době daňového odpisování.
Při změně režimu daňového odpisování tak, že se u aktiva, které bylo doposud odpisováno podle obecného režimu v § 29 a následujících, stanoví životnost nebo doba trvání a tím se stane aktivem se zvláštní dobou daňového odpisování, není třeba nic normovat, protože se začne postupovat podle § 30d odst. 4, tedy se od daného kalendářního měsíce začne daňový odpis počítat jako podíl daňové hodnoty a počtu kalendářních měsíců zbývající zvláštní doby daňového odpisování.
K bodu 220 (§ 30f, 31 a 32)
Ustanovení se zrušují v návaznosti na novou koncepci daňového odpisování.
K bodu 221 (část třetí hlava IX)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 222 (§ 32b odst. 1)
Zrušení odstavce 1 se navrhuje v návaznosti na nový koncept odpisování aktiv u ekonomického vlastníka. Pachtýř tak bude odpisovat hmotný majetek v případě, kdy ho bude odpisovat v účetnictví a bude přebírat účetní odpisy.
K bodu 223 (§ 32b odst. 1 písm. a) bod 1)
Změna navazuje na změnu terminologie související s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 224 (§ 32b odst. 1 písm. a) bod 2)
Změna navazuje na nový koncept daňové hodnoty.
K bodu 225 (§ 32b odst. 1 písm. b))
Změna navazuje na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 226 (§ 32b odst. 2 úvodní část ustanovení)
Mění se odkaz v souvislosti se zrušením odstavce 1.
K bodu 227 (§ 32b odst. 2 písm. a))
Změna navazuje na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 228 (§ 32b odst. 3)
Změna navazuje na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 229 (§ 32b odst. 4 a 5)
Odstavec 4 přebírá úpravu stávajícího ustanovení § 24 odst. 2 písm. h) bodu 1.
Odstavec 5 upravuje postup u poplatníka používajícího mezinárodní účetní standardy při pachtu obchodního závodu. Ustanovení v poslední větě stanovuje, že odstavce 1 až 3 se na tyto poplatníky nevztahují, tedy tento poplatník postupuje zcela podle účetnictví. Pouze ve výjimečných případech, kdy by se daňová hodnota lišila od účetní, je nutné upravit základ daně o tento rozdíl.
K bodu 230 (§ 32c až 33a)
Ustanovení § 32c až 33 se zrušují v návaznosti na novou koncepci daňové hodnoty.
Navrhuje se zrušit také stávající ustanovení § 33a, které stanovovalo možnost poplatníka požádat správce daně o posouzení, zda je konkrétní zásah do majetku technickým zhodnocením či opravou. Důvodem je nové úprava § 23y, která upravuje nové postupy v případě daňového režimu dodatečného zhodnocení, což je nový termín pro technické zhodnocení. Nová úprava je více navázána na účetní režim a zároveň se zavádějí nová ustanovení, která zjednoduší stanovení správného daňového režimu. Zavádí se nový relativní limit, který umožňuje poplatníků uplatnit náklady do 10 % daňové hodnoty aktiva jednorázově do výdajů, a to bez ohledu na to, zda jde o opravu nebo o dodatečné zhodnocení. Dále se zavádí tzv. bezpečný přístav, tedy poplatník se bude moci rozhodnout, že s danými výdaji na zásah do majetku bude daňově zacházet jako s technickým zhodnocením. Tedy v případě nejistoty bude moci využít tohoto pravidla a postupovat, jako by šlo o dodatečné zhodnocení.
Z výše uvedených důvodů se navrhuje institut závazného posouzení technického zhodnocení zrušit, neboť jeho význam v souvislosti s novými pravidly výrazně klesá.
K bodu 231 (část třetí hlava X)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 232 (nadpis § 34)
Nadpis § 34 se upřesňuje v návaznosti na rozčlenění na hlavy a název hlavy X.
K bodu 233 (§ 34 odst. 1)
V současném znění zákona je umožněno poplatníkům daní z příjmů na základě jejich rozhodnutí uplatnit si daňovou ztrátu, která byla pravomocně stanovena za dané zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, nebo její část ve 2 zdaňovacích obdobích bezprostředně předcházejících zdaňovacímu období nebo období, za které se podává daňové přiznání, za která se daňová ztráta stanoví, nebo v 5 zdaňovacích obdobích bezprostředně následujících po období, za které se stanoví.
V souvislosti s navázáním zdaňovacího období na účetní období a zrušením institutu „období, za které se podává daňové přiznání“, se upravuje textace tohoto ustanovení a zároveň se provádí i změna co do způsobu určení zdaňovacích období, ve kterých je možné daňovou ztrátu uplatnit. Daňovou ztrátu bude možné uplatnit ve zdaňovacích období, která započala v období 2 let před začátkem zdaňovacího období, za které byla daňová ztráta stanovena, nebo v období 5 let po skončení tohoto zdaňovacího období. Tato formulace byla zvolena z důvodu, že lépe zajišťuje uplatnění daňové ztráty vůči základu daně za uvedené dvouleté a pětileté období, ve kterých nemusí být vždy právě 2, resp. 5 zdaňovacích období, a to zejména s ohledem na vymezení zdaňovacích období poplatníků daně z příjmů právnických osob v § 21a zákona o daních z příjmů, která jsou navázána na účetní období. Pokud by byla zachována stávající právní úprava, znamenala by pro poplatníky nerovnost v k uplatnění daňové ztráty s ohledem na možnost existence kratších zdaňovacích období, např. v důsledku existence zvláštních posledních dnů účetního období, kdy účetní období, a tím pádem i zdaňovací období, končí před uplynutím 12 měsíců, i na možnost existence zdaňovacích období delších než 12 kalendářních měsíců, např. v důsledku spojování účetních, a tedy i zdaňovacích období. Daňovou ztrátu tedy bude možno uplatnit ve všech zdaňovacích obdobích, která započnou v rozmezí dvou let před začátkem období, za které byla daňová ztráta stanovena, a pěti let po jeho skončení (tedy ve 24 měsících předcházejících a 60 měsících následujících, bez ohledu na to, do jakých kalendářních let spadají); podle navrhované právní úpravy nebude rozhodné, v kolika zdaňovacích obdobích byla již daňová ztráta uplatněna jako položka odčitatelná od základu daně, bude se zohledňovat pouze to, zda dané období započalo do 5 let od skončení období, za které byla daňová ztráta stanovena, nebo do 2 let před jeho počátkem.
Věta druhá stanoví speciální pravidlo pro běh dvouletého a pětiletého období uvedených ve větě první, a to s ohledem na úpravu počítání lhůt podle daňového řádu, viz jeho § 33. Tato období počínají běžet vždy dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek jejich běhu, to znamená, že pokud má poplatník například zdaňovací období kalendářní rok, začne období dvou let před začátkem tohoto zdaňovacího období běžet 1. ledna a skončí také 1. ledna o dva roky dříve a období pěti let po skončení zdaňovacího období začne běžet 31. prosince a skončí také 31. prosince o pět let později. Nepoužije se tedy pravidlo podle § 33 odst. 1 daňového řádu, podle kterého lhůta stanovená podle let začíná běžet dnem následujícím po dni, ve kterém nastala skutečnost určující počátek jejího běhu (toto pravidlo totiž není z povahy věci aplikovatelné na období běžící „dozadu“, tedy na případ uvedené dvouleté lhůty, a v případě uvedené pětileté lhůty by znamenalo, že pokud by byla daňová ztráta stanovena např. za zdaňovací období kalendářního roku 2023, počalo by pětileté období běžet dnem 1. ledna 2024 a skončilo dnem 1. ledna 2029 a daňovou ztrátu by bylo možné uplatnit ještě ve zdaňovacím období kalendářního roku 2029, tedy celkem šest zdaňovacích období; v důsledku uvedeného ustanovení pětileté období skončí 31. prosince 2028 a daňovou ztrátu bude možné uplatnit naposledy za zdaňovací období roku 2028). Zároveň se vylučuje i pravidlo stanovené v § 33 odst. 4 daňového řádu týkající se situací, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, přičemž v případě dvouletého období počítaného od počátku zdaňovacího období, za které je daňová ztráta stanovena, směrem „zpět v čase“ se posledním dnem rozumí chronologicky první den tohoto období. Ilustrováno na příkladu, pokud bude ztráta stanovena za zdaňovací období kalendářního roku 2023, začne dvouleté období běžet dne 1. ledna 2023 a jeho posledním dnem bude 1. leden 2021, a to přestože tento den je svátek.
K bodu 234 (§ 34 odst. 1 věta sedmá)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 235 (§ 34 odst. 2)
Totožná právní úprava, nyní obsažená v samotném odstavci 1, je z důvodu přehlednosti právní úpravy vyčleněna do nového odstavce 2. Toto vyčlenění nemá vliv na odkazy ani provazby k jiným částem zákona. V plném rozsahu se ponechává možnost vzdát se práva na uplatnění daňové ztráty jako položky odčitatelné od základu daně ve zdaňovacích obdobích následujících po období, za které byla stanovena, za stejných podmínek, jaké uvádí stávající znění zákona. Nadále po zmeškání uvedené lhůty nebude možné se práva na uplatnění daňové ztráty vzdát. Nadále nelze vzít vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty zpět, a to ani před uplynutím lhůty pro podání oznámení, jakmile tedy poplatník učiní oznámení vůči správci daně, je uplatnění daňové ztráty ve zdaňovacích obdobích následujících po období, za které byla stanovena, navždy vyloučeno. Z oznámení o vzdání se práva uplatňovat daňovou ztrátu musí být zřejmé, ve vztahu k jaké daňové ztrátě se činí. Pokud poplatník podá oznámení o vzdání se práva na uplatnění daňové ztráty po lhůtě, správce daně ho o tom v souladu se zásadou vstřícnosti vyrozumí, aby se poplatník mylně nedomníval, že se práva na uplatnění ztráty vzdal, zatímco tomu tak není. Pokud bude oznámení o vzdání se práva trpět vadami, vyzve správce daně poplatníka k jejich odstranění podle § 74 daňového řádu.
K bodu 236 (§ 34 odst. 4)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na doplnění nového odstavce 3, který se týká možnosti uplatnění daňové ztráty.
K bodu 237 (§ 34a odst. 3)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“. Z důvodu, že již existuje pouze zdaňovací období, upřesňuje použitý pojem období vymezený pro účely odpočtu na podporu výzkumu a vývoje.
K bodu 238 (§ 34b odst. 2 písm. b) bod 2)
Provádí se úprava v souvislosti se změnou úpravy finančního leasingu v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 239 (§ 34f odst. 1 a 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 240 (§ 34f odst. 4)
Navrhuje se legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“. Z důvodu, že již existuje pouze zdaňovací období, upřesňuje použitý pojem období vymezený pro účely odpočtu na podporu odborného vzdělávání.
Poplatník bude povinen, obdobně jako v současné úpravě použít podpořený majetek po stanovanou dobu provozu ve třech po sobě následujících zdaňovacích obdobích.
Podle současné právní úpravy se do počtu zdaňovacích období pro splnění zákonné povinnosti použití pořízeného majetku pro odborné vzdělávání (viz § 34g odst. 1 písm. a) bod 3, § 34g odst. 1 písm. b) bod 3, § 34g odst. 1 písm. c) bod 3 a § 34g odst. 1 písm. d) bod 3) počítají pouze zdaňovací období nikoliv období, za která se podávají daňová přiznání. Nově však budou počítána i krátká zdaňovací období, k výrazné změně v délce celého období pro plnění doby provozu by však dojít nemělo. V zájmu jednoduchosti není chtěné vytvořit jiný mechanismus, který by v případě zdaňovacích období, které netrvají 12 měsíců, konstruoval podmínku, aby byla splněna délka 3 let.
K bodu 241(nadpis § 34g a § 34g odst. 1 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 242 (§ 34g odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení institutu daňové hodnoty a používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 243 (§ 34g odst. 1 písm. a) bod 1)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 244 (§ 34g odst. 1 písm. a))
Provádí se úprava v návaznosti na zrušení písmen c) a d).
K bodu 245 (§ 34g odst. 1 písm. b) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na zavedení institutu daňové hodnoty a používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 246 (§ 34g odst. 1 písm. b) bod 1)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 247 (§ 34g odst. 1 písm. c) a d))
Ustanovení se zrušují v souvislosti se změnou úpravy finančního leasingu v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 248 (§ 34g odst. 2 a 3)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a zrušení písmen c) a d) v odstavci 1.
K bodu 249 (§ 34g odst. 4 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 250 (§ 34g odst. 4 písm. a) úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 251 (§ 34g odst. 4 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 252 (§ 34g odst. 5 úvodní část ustanovení)
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 253 (§ 34g odst. 5 písm. a))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a novou úpravu daňového odpisování.
K bodu 254 (§ 34g odst. 5 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 255 (§ 34g odst. 6)
Zrušuje se obsoletní ustanovení.
K bodu 256 (část třetí hlava XI)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 257 (§ 35 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Z důvodu navázání zdaňovacího období daně z příjmů právnických osob na účetní období a zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ se zjednodušuje úvodní věta § 35 odst. 1. Tato věta se vztahuje na situace, kdy je daň stanovována za období, které začíná i končí ve stejném kalendářním roce, a vzhledem k tomu, že nově se bude daň stanovovat vždy za zdaňovací období, navrhuje se v textu uvést pouze zdaňovací období. Zároveň se zachovává dodatek, že se může jednat i o část takového období, které spadá to stejného kalendářního roku. Slevu na dani za každého zaměstnance se zdravotním postižením bude tak moct poplatník využít v plné výši nebo její poměrnou část vypočtenou za zdaňovací období nebo jeho část, jejichž začátek i konec spadají do jednoho kalendářního roku. Pokud zdaňovací období nebo část zdaňovacího období zasahuje do více kalendářních let, použije se odstavec 3.
K bodu 258 (§ 35 odst. 2 věta čtvrtá)
Sleva na dani se i podle stávající právní úpravy přizná poplatníkovi, který si ji uplatní, a to za každého zaměstnance se zdravotním postižením. Do doby trvání pracovního poměru není započtena kromě služby v ozbrojených silách, výkonu civilní služby a dlouhodobého uvolnění pro výkon veřejné funkce také mateřská a rodičovská dovolená. Z důvodu narovnání podmínek se nově nebude do doby trvání pracovního poměru započítávat ani dovolená otcovská.
K bodu 259 (§ 35 odst. 3 věta první)
Staví se najisto, že slevu na dani lze uplatnit také za zdaňovací období, jehož začátek a konec spadá do různých kalendářních roků. V takovém případě se vypočítá výsledná sleva jako součin dílčích částek těchto slev za každý kalendářní rok, v němž zdaňovací období trvalo. Kalendářních roků přitom může být i více než dva, a to v případě, kdy účetní, a tedy i zdaňovací období není vymezeno jako kalendářní rok, a tedy už samo o sobě spadá do dvou kalendářních let, a je prodlouženo v důsledku přeměny nebo spojováním s jiným účetním, a tedy i zdaňovacím obdobím, a tedy může přesáhnout ještě do dalšího kalendářního roku.
Zároveň se zrušuje pojem „období, za které se podává daňové přiznání“, který se opouští v celém zákoně.
K bodu 260 (§ 35 odst. 3 věta druhá)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 261 (§ 35 odst. 4)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
Za současného stavu poplatník v režimu investičních pobídek může uplatňovat slevu na dani za určený počet zdaňovacích období. Výkladem je stanoveno, že za období, za které se podává daňové přiznání, slevu na dani uplatňovat nemůže, neboť v zákoně o daních z příjmů je uvedeno pouze zdaňovací období a v tomto případě se jedná o jiný výklad, než je u daňové ztráty.
Po přijetí navrhované změny se do počtu zdaňovacích období budou započítávat jak zdaňovací období delší než 12 měsíců, tak kratší než 12 měsíců. Při zdaňovacím období delším než 12 měsíců poplatník uplatní vyšší slevu na dani, ale zase rychleji vyčerpá limit pro veřejnou podporu, naopak při zdaňovacím období kratším než 12 měsíců daňový subjekt uplatní nižší slevu na dani, ale limit pro veřejnou podporu vyčerpá pomaleji.
K bodu 262 (§ 35a odst. 2 písm. a) bod 1)
Zrušují se odkazy v důsledku změny daných ustanovení.
K bodu 263 (§ 35a odst. 2 písm. b))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 264 (§ 35a odst. 2 písm. e))
Provádí se úprava v návaznosti na používání pojmu „aktiva“ v zákoně o daních z příjmů a terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 265 (§ 35c odst. 7)
Jedná se o legislativně technickou úpravu, kdy se zrušuje obsoletní část ustanovení. Zákonem č. 609/2020 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2021 ke zrušení maximálního limitu pro daňový bonus ve výši 60 300 Kč ročně stanoveného v § 35c odst. 3 zákona o daních z příjmů, návazně měla být provedena i předmětná úprava textu v odstavci 7 tohoto paragrafu.
K bodu 266 (část třetí hlava XII)
Část třetí se pro větší přehlednost rozčleňuje na hlavy.
K bodu 267 (§ 36 odst. 2 písm. e))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na zavedení pojmu kapitálový podíl a koncepce daňové hodnoty.
K bodu 268 (§ 36 odst. 2 písm. f))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na zavedení pojmu kapitálový podíl a koncepce daňové hodnoty.
K bodu 269 (§ 36 odst. 2 písm. g))
Navrhuje se úprava ustanovení v návaznosti na zavedení pojmu kapitálový podíl a koncepce daňové hodnoty.
K bodu 270 (§ 36 odst. 2 písm. h))
Navrhuje se úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 271 (§ 38 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na změny navržené v úvodních částech ustanovení písmen a) a b), které reagují na zavedení pojmů „poplatník s akruálním základem daně“ a „poplatník s hotovostním základem daně“ vymezených v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů.
K bodu 272 (§ 38 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Ustanovení § 38 odst. 1 zákona o daních z příjmů představuje obecnou úpravu pro přepočet jakýchkoliv částek relevantních pro výpočet daně z příjmů právnických nebo fyzických osob nikoliv na českou měnu, nýbrž na měnu výpočtu daně. Navržené změny odstavce 1 jsou důsledkem nutnosti zajistit použitelnost tohoto ustanovení nejen pro přepočet na českou měnu, ale také pro přepočet na jiné měny v případě, kdy se jedná o daň vypočtenou v cizí měně. Po věcné stránce se tedy v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení odstavce 1 bez rozsáhlejších změn.
K bodu 273 (§ 38 odst. 1 písm. a) úvodní část ustanovení)
Navrhovaná změna navazuje na zavedení pojmu „poplatník s akruálním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou a kteří nejsou účetními jednotkami, neboť všichni poplatníci s akruálním základem daně jsou účetními jednotkami. Způsob přepočtu zůstává z věcného hlediska nezměněn.
K bodu 274 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 1)
V ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je upraven přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně (tj. poplatníka daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou podle zákona o účetnictví a nepoužívá peněžní účetnictví). Vzhledem k umožnění výpočtu daně v jiné než české měně je nutné provést úpravy umožňující použít toto ustanovení pro přepočet nikoliv pouze na českou měnu, ale na jakoukoliv měnu, ve které se daň vypočítá (viz § 38ba). V těchto případech se měna účetnictví poplatníka shoduje s měnou výpočtu daně z příjmů (pokud je měnou účetnictví poplatníka česká měna, jeho daň se vypočte v české měně, pokud je měnou účetnictví poplatníka cizí měna, jeho daň se vypočte v této cizí měně. Měnou účetní jednotky používající akruální účetnictví může být cizí měna, pokud je funkční měnou takové účetní jednotky. Měnou účetní jednotky veřejného sektoru a účetní jednotky používající peněžní účetnictví je vždy česká měna. Podle bodu 1 pro přepočet jiné měny na měnu výpočtu daně proto tento poplatník, stejně jako doposud, použije kurz, který použil pro přepočet této částky na měnu účetnictví v souladu se zákonem o účetnictví s tím rozdílem, že tento způsob přepočtu nově použití všichni poplatníci s akruálním základem daně, nikoliv pouze poplatníci, jejichž měnou účetnictví je česká měna. Takto bude zajištěna shoda přepočtených částek pro účely účetnictví i pro účely daní z příjmů. Nový zákon o účetnictví v tomto ohledu upravuje jak druhy kurzů, tak okamžik, ke kterému se přepočet provádí. Pro účely daní se tedy použije ten kurz, který poplatník použil v účetnictví a výběr druhu kurzu v tomto ohledu není omezen.
K bodu 275 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 276 (§ 38 odst. 1 písm. a) bod 2)
V ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je upraven přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně (tj. poplatníka daně z příjmů právnických osob, který je účetní jednotkou podle zákona o účetnictví a nepoužívá peněžní účetnictví). Vzhledem k umožnění výpočtu daně v jiné než české měně je nutné provést úpravy umožňující použít toto ustanovení pro přepočet nikoliv pouze na českou měnu, ale na jakoukoliv měnu, ve které se daň vypočítá (viz § 38ba). Zatímco ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) bodu 1 upravuje přepočet položek vycházejících z účetnictví poplatníka, v bodě 2 je upraven přepočet pro případ, kdy poplatník nemůže použít kurz z účetnictví, jelikož daná položka, jejíž hodnota je relevantní pro výpočet daně není do účetnictví zahrnuta (např. daňové odpisy). Podle bodu 2 se pro přepočet těchto položek na měnu výpočtu daně použije namísto kurzu pro přepočet daně kurz pro přepočet na měnu účetnictví upravený v novém zákoně o účetnictví, který na rozdíl od kurzu pro přepočet daně umožňuje přepočet jiné měny na jakoukoliv jinou měnu účetnictví poplatníka i v případech, kdy měnou výpočtu daně není česká měna nebo euro. Pro tento přepočet je vyloučeno použití jiných kurzů upravených v zákoně o účetnictví, tj. pevného kurzu a sjednaného kurzu. Okamžikem, ke kterému se přepočet provádí, je v tomto případě poslední den zdaňovacího období nebo části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání, nikoliv okamžik vzniku položky. Je tomu tak z důvodu spravovatelnosti daně, neboť se v některých případech jedná o položky, jejichž okamžik vzniku nelze zcela přesně určit.
K bodu 277 (§ 38 odst. 1 písm. b))
Navrhovaná změna navazuje na zavedení pojmu „poplatník s hotovostním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozlišovat mezi poplatníky, kteří jsou účetními jednotkami a poplatníky, kteří nejsou účetními jednotkami.
Zatímco ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů upravuje přepočet pro poplatníka s akruálním základem daně, písmeno b) obsahuje úpravu přepočtů vzhledem k tomu, že poplatník s hotovostním základem daně není pro účely daní z příjmů považován za účetní jednotku, a tudíž nemůže při přepočtu vycházet z údajů získaných z účetnictví.
Poplatníkovi s hotovostním základem daně je v tomto případě, stejně jako doposud, dáno na výběr, zda použije kurz podle bodu 1 nebo podle bodu 2. Podle bodu 1 je možné použít kurz pro přepočet daně pro den vzniku příjmu nebo výdaje, popřípadě jiné položky, která vstupuje do základu daně. Kurz pro přepočet daně je vymezen v § 38 odst. 5. Druhou možností je použití jednotného kurzu podle bodu 2. Jednotný kurz je pro zdaňovací období i část zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání, definován i nadále v § 38 odst. 7 obdobným způsobem, jako doposud. Jednotný kurz tedy představuje průměr kurzů devizového trhu vyhlášených Českou národní bankou pro poslední den každého započatého kalendářního měsíce zdaňovacího období nebo pro poslední den každého započatého kalendářního měsíce části zdaňovacího období (pokud by se přepočet prováděl pro účely podání daňového přiznání pouze za část zdaňovacího období). Způsoby přepočtu podle bodu 1 a podle bodu 2 však nelze v rámci jednoho zdaňovacího období (nebo části zdaňovacího období, za kterou se podává daňové přiznání) kombinovat, tj. pro dané období musí poplatník zvolit vždy pouze jeden z těchto způsobů přepočtu z cizí měny na měnu výpočtu daně.
K bodu 278 (§ 38 odst. 5 a 6)
Navržené změny § 38 odst. 5 a 6 zákona o daních z příjmů jsou důsledkem nutnosti zajistit použitelnost těchto ustanovení nejen pro přepočet na českou měnu, ale také pro přepočet na jiné měny v případě, kdy se jedná o daň vypočtenou v cizí měně.
K odstavci 5:
Ustanovení odstavce 5 vymezuje kurz pro přepočet daně, který je používán jako obecný pojem pro účely přepočtu namísto výslovné specifikace centrální banky, která vyhlašuje kurz pro konkrétní případ přepočtu.
Podle písmene a) je kurzem přepočtu, stejně jako doposud, kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou. Kurzem devizového trhu se v souladu s pokynem ČNB o odkazech v právních předpisech na kurz koruny české k cizím měnám vyhlašovaný ČNB ze dne 20. září 2013 rozumí kurz koruny české k cizí měně, který Česká národní banka vyhlašuje každý pracovní den. Tento kurz se přitom použije vždy, když se provádí přepočet cizí měny na českou měnu nebo naopak. Pokud by se jednalo o přepočet cizí měny, ke které by Česká národní banka nevyhlašovala kurz devizového trhu, nebo by k ní nevyhlašovala kurz vůbec, jako alternativa se použije některý z kurzů podle odstavce 6.
Podle písmene b) je nově kurzem přepočtu kurz vyhlašovaný centrální bankou cizí měny, která je měnou správy daně, pokud má podobný charakter, jako kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou, tj. je vyhlašován každý pracovní den nebo alespoň každý pracovní týden (některé centrální banky vyhlašují kurzy k cizím měnám pouze týdně a nikoliv denně). Tento kurz se použije v případě, kdy se nepoužije kurz podle písmene a), tedy v případě, kdy se jedná o přepočet dvou cizích měn mezi sebou. Může se například jednat o situaci, kdy se na měnu účetnictví, kterou je euro, přepočítává položka v amerických dolarech. V uvedeném příkladu by se tak použil kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou k americkému dolaru. Vzhledem k tomu, že měnou správy daně může být pouze euro, fakticky je kurzem pro přepočet daně podle písmene b), byť je formulován obecně, vždy kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou vyhlašovaný každý pracovní den. Tento kurz pro přepočet daně se může uplatnit zejména v případě přepočtu daňové ztráty pro účely jejího uplatnění v jiné měně.
K odstavci 6:
Ustanovení odstavce 6 stejně jako doposud upravuje alternativní kurz pro přepočet daně pro případ, že není vyhlášen použitelný kurz pro přepočet daně podle odstavce 5. Kurz uvedený v odstavci 6 se použije jednak v případě, že kurz podle odstavce 5 není předmětnou centrální bankou vyhlašován každý pracovní den nebo týden, nebo v případě, že tato centrální banka kurz k dané cizí měně nevyhlašuje vůbec.
Pokud nelze použít kurz pro přepočet daně podle odstavce 5, může si poplatník jako kurz pro přepočet daně zvolit některý z kurzů podle odstavce 6. V této volbě v zásadě není omezen, nicméně vzhledem k tomu, že primárním kurzem pro přepočet daně je kurz, který je vyhlašován na denní nebo týdenní bázi, měl by tuto skutečnost při výběru kurzu zohlednit tak, že zvolí ten kurz, který co nejvíce odpovídá aktuálnímu kurzu. Pokud to tedy bude možné, měl by poplatník pro přepočet primárně využít kurz podle písmene a) nebo podle písmene b). Teprve nebude-li možné zjistit ani jeden z těchto kurzů, může použít kurz vyhlášený Českou národní bankou, který není kurzem devizového trhu (tj. není vyhlašován každý pracovní den, ale například pouze jednou měsíčně), pokud samozřejmě Česká národní banka k dané cizí měně takový kurz vyhlašuje.
Kurz podle písmene a) představuje jakýsi „reverzní“ kurz a jako kurz pro přepočet daně se použije tehdy, když nelze použít kurz podle odstavce 5, avšak centrální banka cizí měny kurz vyhlašuje, a to buď na denní, nebo alespoň týdenní bázi.
Rozhodnutí, zda poplatník použije kurz podle písmene a) nebo písmene b) záleží na tom, který kurz je aktuálnější a nejvíce se podobá kurzu devizového trhu vyhlašovanému Českou národní bankou. Faktorem samozřejmě může být také dostupnost kurzu podle písmene a). Pokud však má poplatník k dispozici jak kurz podle písmene a), tak kurz podle písmene b), měl by upřednostnit ten, který je vyhlašován na denní bázi.
Kurz podle písmene c) je poslední alternativou, kterou lze použít tehdy, když Česká národní banka kurz k dané cizí měně sice vyhlašuje, avšak nikoliv jako kurz devizového trhu, ale jako tzv. kurz ostatních měn (například na měsíční bázi). Přitom musí být splněna podmínka, že nelze snáze zjistit aktuálnější kurz podle písmene a) nebo b).
K bodu 279 (§ 38 odst. 7)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 280 (§ 38 odst. 8)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na zavedení pojmu „poplatník s akruálním základem daně“ vymezený v ustanovení § 21h zákona o daních z příjmů. V návaznosti na zavedení tohoto pojmu již není nezbytné výslovně rozšlišovat mezi poplatníky, kteří jsou a kteří nejsou účetními jednotkami, neboť všichni poplatníci s akruálním základem daně jsou účetními jednotkami.
K bodu 281 (§ 38 odst. 8 písm. b))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 282 (§ 38 odst. 8 písm. c))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na změny v oblasti daňové hodnoty, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „evidované aktivum“, na zrušení pojmu „období, za které se podává daňové přiznání“ a na změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem pro přepočet na měnu účetnictví“.
K bodu 283 (§ 38 odst. 9)
V souladu s navrženým zněním ustanovení § 21h se pro účely daní z příjmů v případě poplatníků s hotovostním základem daně nebude vycházet z účetnictví ani v případech, kdy by tito poplatníci byli účetními jednotkami a pro účely daní z příjmů se na tyto poplatníky bude hledět, jako by účetními jednotkami nebyli. Měnou výpočtu daně poplatníka s hotovostním základem daně tak nebude moci být jiná než česká měna. Ustanovení odstavce 9 se proto stává nadbytečným a navrhuje se vypustit.
K bodu 284 (§ 38 odst. 8)
V návaznosti na umožnění výpočtu daně z příjmů i v jiné než české měně (viz § 38ba) se ustanovení § 38 odst. 8 stává nadbytečným, neboť již nadále nebude zapotřebí, aby poplatník s akruálním základem daně, jehož měnou účetnictví je cizí měna, prováděl pro účely výpočtu daně z příjmů přepočty příslušných položek na českou měnu, neboť celý výpočet bude možné provést měně, která je jeho měnou účetnictví a současně tedy i měnou výpočtu daně.
K bodu 285 (§ 38a odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 286 (§ 38a odst. 6)
Změna předmětného ustanovení reaguje na skutečnost, že v důsledku toho, že zdaňovací období v případě poplatníka daně z příjmů právnických osob odpovídá účetnímu období a účetní období se v některých případech může stanovit podle kalendářních týdnů, nikoli kalendářních měsíců (§ 48 odst. 1 zákona o účetnictví), může být i zdaňovací období stanoveno podle kalendářních týdnů.
Přepočet poslední známé daňové povinnosti se tedy provádí jen tehdy, když je tato povinnost stanovena jen za část zdaňovacího období, nebo za zdaňovací období, které netrvá 12 měsíců ani 52 nebo 53 týdnů (tj. je kratší, či delší než tyto základní doby trvání zdaňovacího období). Nově se přepočet nebude provádět podle měsíců, jako tomu bylo doposud podle věty druhé, ale podle dnů, tedy vždy na 365 dnů.
K bodu 287 (§ 38a odst. 10)
Ustanovení nově upravuje placení záloh v případě přeměn. Právní úprava vychází z toho, že pokud je při přeměně stanoven rozhodný den a nástupnickou osobou nebo entitou je poplatník daně z příjmů právnických osob (tedy nikoli poplatník daně z příjmů fyzických osob), daní se příjmy plynoucí ze jmění, které na nástupnického poplatníka přechází od právního předchůdce, u nástupnického poplatníka již od rozhodného dne, viz § 21d. Protože však není až do právních účinků přeměny jisté, zda k přeměně skutečně dojde, nemůže být do dne právních účinků ještě s nástupnickým poplatníkem zacházeno, jako by mu již tyto příjmy připadaly. Zálohy tak platí stále právní předchůdce, a to v případech, kdy až posléze zjistí, že na základě § 21d odst. 2 věty první již od rozhodného dne není poplatníkem (při určení rozhodného dne zpětně). Pro účely placení záloh se podle § 21d odst. 2 věty druhé na něho i po rozhodném dni hledí stále tak, jako by poplatníkem byl, a to do dne právních účinků přeměny. Věta první proto stanoví, že zálohy zaplacené v tomto mezidobí od rozhodného dne do dne předcházejícího dni právních účinků přeměny se považují za zálohy nástupnického poplatníka, tedy se započítají na jeho daňovou povinnost. Výjimka je stanovena pro převod jmění na společníka, který je fyzickou osobou, protože v případě této přeměny je zanikající společnost poplatníkem až do dne právních účinků přeměny, viz § 21d odst. 2 věta první a odst. 5.
Následující věty upravují zálohy placené ode dne právních účinků přeměny. Věta druhá se týká fúzí převodu jmění na společníka, který je poplatníkem daně z příjmů právnických osob. Nástupnický poplatník v těchto případech platí ode dne, ve kterém nastanou právní účinky takové přeměny, zálohy ve výši a periodicitě odvozených ze součtu posledních známých daňových povinností všech poplatníků zúčastněných na přeměně, tedy v případě fúze sloučením daňové povinnosti své a ostatních zúčastněných poplatníků, v případě fúze splynutím daňové povinnosti zúčastněných poplatníků, protože sám při přeměně teprve vzniká, a v případě převodu jmění na společníka daňové povinnosti své a zanikající společnosti.
Věta třetí upravuje zálohy v případě převodu jmění na společníka, který je fyzickou osobou, a stanoví, že v takovém případě stanoví výši a periodicitu záloh přejímajícího společníka ode dne, ve kterém nastanou právní účinky tohoto převodu, správce daně.
Převod jmění na společníka je z hlediska přejímajícího společníka, který je fyzickou osobou, ostatním příjmem podle § 10 odst. 1 písm. j) zákona o daních z příjmů. Ostatní příjmy se podle § 38a odst. 1 zákona o daních z příjmů pro účely výpočtu poslední známé daňové povinnosti vylučují; ze zákona tedy z uvedených příjmů nevzniká povinnost daň zálohovat (proto není přípustné, aby nástupník – fyzická osoba pokračoval v povinnosti daň zálohovat ve stejné výši a ve stejné periodicitě, jako zanikající poplatník). Podle § 174 odst. 2 daňového řádu platí, že daňový subjekt je povinen platit zálohy na daň ve výši a lhůtách stanovených zákonem nebo rozhodnutím správce daně; proto je v § 38a odst. 10 zákona o daních z příjmů výslovně uvedeno, že výši a periodicitu záloh přejímajícího společníka, který je fyzickou osobou, stanoví ode dne, ve kterém nastanou právní účinky tohoto převodu, správce daně.
Poslední věta stanoví pro rozdělení obdobné pravidlo jako věta třetí, tedy výši a periodicitu záloh nástupnických poplatníků stanoví správce daně, který zároveň určí také to, v jakém poměru se zálohy placené podle věty první započítané jakému nástupnickému poplatníkovi. Je tomu tak proto, že se musí vycházet z poměru, v jakém se rozděluje jmění rozdělované společnosti, tedy jde o složitější operaci než v případě fúze. V případě fúzí a převodu jmění na společníka dochází k započítání záloh placených právním předchůdcem v plném rozsahu.
K bodu 288 (§ 38aa odst. 3)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 289 (§ 38ab odst. 1)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 290 (§ 38ab odst. 2 písm. a))
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 291 (§ 38ab odst. 3 věta první, odst. 4 a odst. 7 věta druhá)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 292 (§ 38ab odst. 7 věta poslední)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 293 (§ 38ba odst. 1)
Ustanovení § 38ba odst. 1 zákona o daních z příjmů v současnosti upravuje, v jaké měně se evidují majetek, dluhy, rezervy vytvářené pro daňové účely a jiné položky, jejichž způsob tvorby nebo uplatnění je upraven zákonem upravujícím daně z příjmů (tj. především samotným zákonem o daních z příjmů a zákonem o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů). Toto ustanovení se však v současné době vztahuje pouze na poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami a stanoví, že tyto položky se evidují vždy v jejich měně účetnictví.
V ustanovení § 38ba odst. 1 zákona o daních z příjmů se navrhuje provést legislativní úpravy navazující na změny v oblasti daňové hodnoty, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „evidované aktivum“ a na zavedení nových pojmů „poplatník s akruálním základem daně“ a „poplatník s hotovostním základem daně“. Toto ustanovení se současně navrhuje rozšířit tak, aby upravovalo měnu, ve které se dané položky mají evidovat, a to nejen pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami (tj. pro poplatníky s akruálním základem daně), ale rovněž pro poplatníky s hotovostním základem daně (tj. pro poplatníky, kteří nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami používajícími peněžní účetnictví). Důvodem rozšíření tohoto ustanovení na všechny poplatníky je skutečnost, že předmětné položky (např. daňové odpisy) tvoří všichni poplatníci, nikoliv pouze poplatníci, kteří jsou účetními jednotkami.
Poplatníci s akruálním základem daně budou i nadále předmětné položky evidovat ve své měně účetnictví, zatímco poplatníci s hotovostním základem daně, na které se pro účely daní z příjmů vždy hledí, jako by nebyly účetními jednotkami (viz § 21h), budou předmětné položky evidovat vždy v české měně.
K bodu 294 (§ 38ba odst. 2)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy „obecný kurz“ se nahrazuje „kurzem pro přepočet na měnu účetnictví“.
K bodu 295 (§ 38bb odst. 1)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na změny v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty v zákoně o daních z příjmů, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „evidované aktivum“ a na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“.
K bodu 296 (§ 38bb odst. 3)
Navrhovaná změna je legislativně-technického charakteru a navazuje na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 297 (§ 38bc odst. 1 písm. a))
Navrhuje se legislativně-technická změna spočívající v opravě odkazu na ustanovení § 23e zákona o daních z příjmů, kdy je doposud odkazováno na odstavec 6, avšak mělo by být odkazováno na odstavec 7.
K bodu 298 (§ 38bc odst. 1 písm. c))
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na změny v souvislosti se zavedením institutu daňové hodnoty v zákoně o daních z příjmů, kdy pojem „majetek“ se nahrazuje pojmem „evidované aktivum“ a na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“.
K bodu 299 (§ 38bc odst. 2)
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a navazují na zrušení institutu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 300 (§ 38ba až 38bc)
K § 38ba
Navrhované ustanovení § 38ba má za cíl umožnit poplatníkům daně s akruálním základem daně za určitých podmínek vypočítat daň z příjmů v cizí měně. Doposud byl poplatníkům daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami, jejichž měnou účetnictví byla cizí měna, umožněn výpočet daně z příjmů v jejich měně účetnictví pouze částečně s tím, že daň bylo stále nezbytné tvrdit v daňovém tvrzení pouze v české měně (tj. daň bylo do značné míry sice možné v cizí měně vypočítát, nicméně pro účely vyplnění daňového přiznání bylo nutné vybrané agregované položky přepočítat na českou měnu).
Ustanovení § 38ba reflektuje institut měny účetnictví, kterou bude podle nového zákona o účetnictví být jakákoliv měna (nikoliv pouze euro, americký dolar a britská libra), také v oblasti daní z příjmů tak, aby bylo možné údaje získané z účetnictví v cizí měně více využívat pro výpočet daně bez nutnosti byť jen částečného přepopčtu na českou měnu při výpočtu daně. V případě, že měnou účetnictví poplatníka bude euro, s ohledem na členství České republiky v Evropské unii a na stabilitu této měny, se následně umožní nejen výpočet, ale i správa daně (tj. tvrzení daně, stanovení daně a evidence na osobním daňovém účetu poplatníka) v eurech.
Vzhledem k tomu, že v ustanovení § 38ba se hovoří o dani poplatníka, na daň vybíranou srážkou se možnost výpočtu ani správy daně v cizí měně nevztahuje, neboť se jedná o daň sráženou a odváděnou plátcem daně a nikoliv poplatníkem. Srážková daň tedy i nadále podléhá obecnému režimu výpočtu a další správy daně v české měně.
Možnost úplného výpočtu (a případně také správy daně) v cizí měně se navrhuje pouze pro poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami a nepoužívají peněžní účetnictví (poplatníci s akruálním základem daně). Poplatníci s hotovostním základem daně budou i nadále daň z příjmů vypočítávat vždy v české měně, a to bez ohledu na to, zda jsou účetní jednotkou, či nikoliv.
K odstavci 1:
Vzhledem k tomu, že pro výpočet daně poplatníka s akruálním základem daně jsou výchozí údaje z účetnictví (viz například § 23 odst. 2 písm. a) a c) zákona o daních z příjmů), oblast daní z příjmů by měla co možná nejvíce reflektovat skutečnost, že účetnictví poplatníka může být v cizí měně. Navrhované ustanovení odstavce 1 proto umožňuje vybraným poplatníkům kompletní výpočet daně z příjmů v cizí měně. To znamená, že daň těchto poplatníků bude možné vypočítat (a to včetně slevy na dani), aniž by bylo nutné provádět přepočet celého účetnictví v cizí měně (resp. funkční měně) nebo agregovaných položek daňového přiznání na českou měnu.
Okruh poplatníků, na které se ustanovení odstavce 1 uplatní, je však omezen pouze na poplatníky daně z příjmů, kteří kumulativně splní tyto podmínky:
a) jsou poplatníky daně z příjmů právnických osob,
b) jsou poplatníky s akruálním základem daně (tj. jsou účetními jednotkami a nepoužívají peněžní účetnictví) a
c) jejich měnou účetnictví je cizí měna.
V důsledku tohoto ustanovení tak fakticky vznikají dvě skupiny poplatníků:
a) poplatníci podle obecného režimu, jejichž daň se vypočte v české měně, kterými jsou
a. poplatníci daně z příjmů fyzických osob,
b. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (tj. právnické osoby, které nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami používajícími peněžní účetnictví),
c. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s akruálním základem daně a jejich měnou účetnictví je česká měna,
b) poplatníci podle zvláštního režimu, jejichž daň se vypočte v cizí měně, kdy se jedná o poplatníky s akruálním základem daně a jejich měnou účetnictví je cizí měna.
Zatímco použití cizí měny jako měny účetnictví je podle nového zákona o účetnictví volbou účetní jednotky spňující stanovené podmínky, pokud se jedná o její funkční měnu, použití této měny pro účely daní z příjmů je pro účetní jednotku používající cizí měnu, povinností. Jinými slovy, účetní jednotka, která se rozhodne používat jako měnu účetnictví cizí měnu, je povinna tuto cizí měnu použít i pro účely výpočtu daně a v tomto směru jí není dána možnost volby. To znamená, že poplatník s akruálním základem daně, který jako měnu účetnictví používá českou měnu (bez ohledu na to, zda splňuje podmínky pro použití cizí měny), musí pro účely daní rovněž využívat českou měnu. Měna účetnictví a měna výpočtu daně jsou na sebe neoddělitelně navázány, a tudíž se měna účetnictví účetní jednotky, jakožto poplatníka s akruálním základem daně, bude vždy shodovat s měnou výpočtu její daně.
Zaokrouhlování při výpočtu daně v cizí měně je upraveno v § 38bc odst. 4.
K odstavci 2:
Odstavec 2 představuje speciální ustanovení k obecnému režimu daňového řádu, podle kterého se daň spravuje vždy v české měně. Navazuje přitom na ustanovení odstavec 1, když stanoví, že daň vypočtená v cizí měně, je rovněž spravována v cizí měně. Jedná se tak o výjimku, která umožňuje komplexní správu daně v cizí měně. Tato výjimkavšak neplatí pro jakoukoliv cizí měnu, v níž je vypočtena daň, nýbrž pouze pro euro. Daní spravovanou v cizí měně tak může být pouze daň vypočtená v eurech.
Ve spojení s ustanovením odstavce 1 tak lze identifikovat 3 skupiny poplatníků:
1)
poplatníci v obecném režimu, jejichž daň je vypočtena a dále spravována v české měně,
2)
poplatníci ve zvláštním režimu, jejichž daň je vypočtena v cizí měně a dále spravována v české měně a
3)
poplatníci ve zvláštním režimu, jejichž daň je vypočtena v cizí měně a dále spravována v této cizí měně.
Poplatníky v první skupině jsou poplatníci, jejichž daň se vypočte v české měně, tedy:
a)
poplatníci daně z příjmů fyzických osob,
b)
poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s hotovostním základem daně (tj. nejsou účetními jednotkami nebo jsou účetními jednotkami podle zákona o účetnictví používajícími peněžní účetnictví) a
c)
poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou poplatníky s akruálním základem daně (tj. jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví), jejichž měnou účetnictví je česká měna.
Do druhé skupiny patří poplatníci, jejichž daň se vypočte v cizí měně, kterou není euro, tedy poplatníci s akruálním základem daně (tj. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví) a jejich měnou účetnictví není česká měna ani euro.
Třetí skupinu pak tvoří poplatníci s akruálním základem daně (tj. poplatníci daně z příjmů právnických osob, kteří jsou účetními jednotkami používajícími akruální účetnictví) a jejich měnou účetnictví je euro.
Daň je tedy spravována v cizí měně jen tehdy, jedná-li se o daň vypočtenou v eurech. Z toho vyplývá, že měnou správy daně tak obecně může být pouze česká měna (jedná-li se o poplatníky v první a druhé skupině), nebo euro (jedná-li se o poplatníky ve třetí skupině). Daň vypočtená v eurech je, na rozdíl od daně vypočtené v jiné cizí měně, tvrzena poplatníkem, stanovena správcem daně a evidována na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž v eurech. Daň vypočtená v jiné cizí měně se i nadále spravuje v obecném režimu, tedy je tvrzena, stanovena i evidována na osobním daňovém účtu poplatníka v české měně.
K § 38bb
Z věcného hlediska ustanovení § 38bb zákona o daních z příjmů v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38ba zákona o daních z příjmů s úpravami reflektujícími rozšíření možnosti výpočtu daně v cizí měně a zavedení pojmu „měna výpočtu daně“.
K odstavci 1:
Ustanovení § 38bb odst. 1 zákona o daních z příjmů tedy upravuje měnu, ve které mají být evidovány položky, jejichž způsob tvorby nebo uplatnění je upraven zákonem upravujícím daně z příjmů, a to pro všechny poplatníky. V návaznosti na zavedení „měny výpočtu daně“ je žádoucí, aby tyto položky byly vždy evidovány v měně, ve které bude následně vypočtena daň poplatníka, tj. v měně výpočtu daně, a to bez ohledu na to, zda se jedná o poplatníka s akruálním nebo hotovostním základem daně. Přitom platí, že měnou výpočtu daně poplatníka s hotovostním základem daně bude vždy česká měna.
K odstavci 2:
Ustanovení § 38bb odst. 2 rovněž upravuje způsob přepočtu těchto položek, které nevychází z účetnictví případ, že dojde od následujícího zdaňovacího období ke změně měny výpočtu daně. Dojde-li ke změně měny účetnictví poplatníka, a tedy i ke změně měny výpočtu daně, bude se při výpočtu daně v zásadě vycházet z hodnot přepočtených na novou měnu účetnictví na základě právních předpisů upravujících účetnictví v souladu s § 38 odst. 1 písm. a) bod 1. To platí, ať již se jedná o přechod z české měny na cizí měnu a naopak, nebo o přechod z cizí měny na jinou cizí měnu. Navrhované ustanovení § 38bb stanoví způsob přepočtu pro hodnoty položek, které nevychází z účetnictví, jelikož existují výhradně pro daňové účely. Z tohoto důvodu hodnota těchto položek neodpovídá hodnotám vykazovaným v účetnictví, a tudíž tyto položky nemohou být přepočteny na novou měnu účetnictví v rámci změny měny účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví. Jedná se zejména o daňovou hodnotu aktiva, která se může lišit od účetní hodnoty daného aktiva, nebo o hodnoty rezerv vytvářených pouze pro účely daní z příjmů.
K § 38bc
Ustanovení § 38bc zákona o daních z příjmů z věcného hlediska přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bb za současného zohlednění rozšíření možnosti výpočtu daně v cizí měně a zavedení pojmu „měna výpočtu daně“. Nově se v návaznosti na umožnění komplexního výpočtu daně z příjmů v cizí měně doplňuje úprava zaokrouhlování při tomto výpočtu.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 obsahuje úpravu dosavadního § 38bb odst. 1 zákona o daních z příjmů týkající se způsobu přepočtu kritérií, která jsou relevantní pro výpočet daně a jsou stanovena v české měně, z české měny na měnu výpočtu daně tak, aby tyto částky bylo možné při výpočtu daně v cizí měně použít (například limit pro vznik daňově odpisovaného aktiva, nebo limit uznatelnosti konkrétního výdaje). Navrhované ustanovení se přitom neaplikuje pouze na kritéria uvedená v zákoně o daních z příjmů, nýbrž i na kritéria uvedená ve všech právních předpisech upravujících daň z příjmů právnických osob, tedy například také na zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, jakož i na částky uvedené v jakýchkoliv jiných právních předpisech, které přímo neupravují daň z příjmů právnických osob, nicméně obsahují kritéria, která jsou pro její výpočet relevantní.
Přepočet těchto kritérií z české měny na měnu výpočtu daně odlišné od české měny i nadále provede kurzem pro přepočet daně pro poslední den bezprostředně předcházejícího zdaňovacího období.
K odstavci 2:
Odstavec 2 zcela přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bb odst. 2 zákona o daních z příjmů a i nadále upravuje zaokrouhlování při přepočtu kritérií v české měně na měnu výpočtu daně tak, aby byl zohledněn rozdílný poměr české měny vůči různým cizím měnám. Přesnost přepočítávané částky i nadále závisí na přesnosti částky v české měně, která je předmětem přepočtu. Pokud je přepočítávaná částka uvedena s přesností na celé stokoruny, koruny české nebo haléře, přepočtená částka se podle písmene a) zaokrouhlovat nebude, s ohledem na co nejmenší zkreslení její původní hodnoty v korunách českých. Pokud je však přepočítávaná částka v české měně uvedena s přesností na celé tisíce korun českých, pak se přepočtená částka zaokrouhlí na celá čísla podle písmene b).
K odstavci 3:
Odstavec 3 v zásadě (s výjimkou drobných úprav navazujících na pojem „měna výpočtu daně“) z obsahovaného hlediska přebírá dosavadní ustanovení § 38bb odst. 3 zákona o daních z příjmů a pro poplatníka s akruálním základem daně, jehož daň se vypočte v cizí měně, upravuje speciální přepočet pro účely posouzení splnění kritérií pro uplatnění slevy na dani podle § 35a nebo § 35b (sleva na investiční pobídky), kdy v těchto případech není předmětem přepočtu kritérium stanovené v české měně rozhodnutím orgánu veřejné moci, nýbrž přímo předmětné částky posuzované u poplatníka.
K odstavci 4:
Oproti stávajícímu ustanovení § 38bb zákona o daních z příjmů, jehož obsah ustanovení § 38bc z velké části přebírá, se navrhuje doplnit nový odstavec 4, který upravuje zaokrouhlování při výpočtu daně v cizí měně. V rámci výpočtu daně upravuje nejen zákon o daních z příjmů, ale i jiné zákony vztahující se k dani z příjmů (např. daňový řád), v řadě případů způsob, jakým se dané prvky výpočtu daně zaokrouhlují. V případech daně vypočtené v cizí měně podle § 38ba odst. 1 z podstaty věci nelze použít ustanovení upravující zaokrouhlování pouze ve vztahu k české měně, a proto je pro tyto případy nutné výslovně stanovit zvláštní pravidla pro zaokrouhlování. Vzhledem k tomu, že v jednotlivých krocích výpočtu je pro jednotlivé prvky výpočtu v zákoně o daních z příjmů upraven různý způsob zaokrouhlování (v některých případech se zaokrouhluje na celé tisíce korun, v jiných případech na celé Kč), stanoví se v odstavci 4 souhrnný vzorec pro zaokrouhlování, jedná-li se o daň vypočtenou v cizí měně.
Jestliže má při výpočtu daně vypočtené v cizí měně dojít podle zákona o daních z příjmů k zaokrouhlení, vychází se ze zaokrouhlení stanoveného pro výpočet daně v české měně. Podle písmene a) se tak částka v cizí měně zaokrouhlí na celá čísla, pokud by se tato částka v české měně zaokrouhlovala na celé tisíce Kč nebo celé stokoruny. Podle písmene b) se částka v cizí měně zaokrouhlí na dvě desetinná místa, pakliže by se tato částka v české měně zaokrouhlovala na celé koruny. Směr zaokrouhlení (tj. zda se bude zaokrouhlovat nahoru nebo dolů) se bude i v případě prvků výpočtu v cizí měně řídit dosavadními pravidly stanovenými pro dané případy v jednotlivých ustanoveních daného zákona ve vztahu ke české měně, neboť tato pravidla lze bez dalšího vztáhnout i na případy zaokrouhlování částek v cizích měnách.
To platí i v případě zaokrouhlování samotné daně vypočtené v cizí měně. Daň se podle § 146 odst. 1 daňového řádu zaokrouhluje na celé Kč nahoru, a tudíž se daň vypočtená v cizí měně v souladu s písmenem b) zaokrouhlí na dvě desetinná místa. Pokud je daň vypočtena v cizí měně a touto měnou není euro, přepočte se následně takto vypočtená a zaokrouhlená daň podle § 38be na českou měnu. Daň přepočtená na českou měnu se pak dle § 38be zaokrouhlí na celé koruny české nahoru, aby byl zachován shodný režim, jako by byla daň vypočtená v korunách českých.
K bodu 301 (§ 38bd až 38bf)
K § 38bd
Ustanovení § 38bd zákona o daních z příjmů v zásadě přebírá obsah dosavadního ustanovení § 38bc zákona o daních z příjmů se současným zohledněním umožnění komplexního výpočtu daně z příjmů v cizí měně (a případně její správy v eurech). Nad rámec dosavadního § 38bc zákona o daních z příjmů se navrhuje doplnit nový odstavec 3, který upravuje problematiku přepočtu daňové ztráty, při jejímž výpočtu, tvrzení a stanovení se postupuje obdobně, jako při výpočtu daně v souladu § 2 odst. 4 daňového řádu, podle kterého pojem daň zahrnuje rovněž daňovou ztrátu. Proto se na výpočet daňové ztráty v cizí měně a její další správu použijí ustanovení § 38ba a § 38be a v tomto ohledu není třeba výslovné úpravy.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 odpovídá dosavadnímu § 38bc odst. 1 zákona o daních z příjmů a i nadále vymezuje pro účely daní z příjmů tzv. přenositelné daňové položky, jejichž specifikem je skutečnost, že jsou evidovány napříč několika zdaňovacími obdobími a mohou být postupně uplatňovány ve více obdobích. Těmito položkami jsou i nadále částka, o kterou lze snížit výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle § 23e odst. 7 nebo § 38fa odst. 8 zákona o daních z příjmů, výše skutečně vynaložených způsobilých nákladů za zdaňovací období pro účely slevy na dani podle § 35a nebo § 35b zákona o daních z příjmů, výše uplatnění této slevy za toto období a částky daně pro účely výpočtu S2 podle § 35b zákona o daních z příjmů.
K odstavci 2:
Ustanovení odstavce 2 vychází z dosavadního ustanovení § 38bc odst. 2 zákona o daních z příjmů a jeho předmětem je úprava přepočtu výše tzv. přenositelných daňových položek tak, aby i v důsledku pohybu kurzů zůstávala jejich referenční hodnota zachována. Ustanovení odstavce 2 se oproti dosavadnímu znění § 38bc odst. 2 zákona o daních z příjmů navrhuje přeformulovat tak, aby mohla být zohledněna možnost kompletního výpočtu daně z příjmů v cizí měně a případně také její správa v cizí měně (je-li měnou výpočtu euro), neboť přenositelné daňové položky bude nově nutné přepočítat nejen z cizí měny na českou měnu, ale rovněž z jedné cizí měny na jinou cizí měnu. Z tohoto důvodu se přepočet provede nikoliv kurzem pro přepočet daně, nýbrž kurz pro přepočet na měnu účetnictví.
K odstavci 3:
Cílem navrhovaného ustanovení je úprava situací, kdy v okamžiku uplatnění daňové ztráty vznikne nesoulad mezi měnou, ve které je tato daňová ztráta spravována (tj. měnou, v níž byla daňová ztráta stanovena) a měnou výpočtu daně, při jejímž výpočtu má být uplatněna jako položka odčitatelná od základu daně. Aby bylo v takovém případě možné daňovou ztrátu uplatnit jako položku odčitatelnou od základu daně v rámci výpočtu daně, je nutné upravit pravidla přepočtu tak, aby uplatňovaná daňová ztráta byla ve stejné měně, v níž se vypočítá daň za zdaňovací období, v němž se daňová ztráta uplatňuje. Jinými slovy, pokud se měna, v níž byla daňová ztráta stanovena a měna výpočtu daně, při jejímž výpočtu je daňová ztráta uplatňována, shodují, ustanovení § 38bd se nepoužije.
Vzhledem k tomu, že v souladu s § 34 odst. 1 ve spojení s § 38n odst. 2 lze uplatnit pouze stanovenou daňovou ztrátu, měnou, v níž je daňová ztráta spravována může být pouze česká měna (je-li měnou výpočtu daně česká měna nebo jiná cizí měna než euro) nebo euro (je-li měnou výpočtu daně euro). Měnou výpočtu daně však podle § 38ba odst. 1 může být jak česká měna, tak nově jakákoliv cizí měna, která je měnou účetnictví poplatníka ve smyslu zákona o účetnictví. Navrhované ustanovení se proto uplatní v následujících případech:
1)
daňová ztráta je spravována v české měně (tj. byla vypočtena v české měně nebo v jiné cizí měně než euro) a měnou výpočtu daně je euro nebo jiná cizí měna,
2)
daňová ztráta je spravována v eurech (tj. byla vypočtena v eurech) a měnou výpočtu daně je česká měna nebo jiná cizí měna než euro.
Řešením podle § 38bd je přepočet daňové ztráty na měnu výpočtu daně vypočtené za zdaňovací období, v němž se daňová ztráta uplatňuje. Přepočet se provede kurzem pro přepočet daně pro poslední den zdaňovacího období, za které byla daňová ztráta stanovena. Kurzem pro přepočet daně může podle situace být:
a)
kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou podle § 38 odst. 5 písm. a), pokud jde o přepočet daňové ztráty stanovené v české měně na eura a naopak,
b)
kurz vyhlášený Evropskou centrální bankou k dané cizí měně podle § 38 odst. 5 písm. b), pokud se jedná o přepočet daňové ztráty stanovené v eurech na jinou cizí měnu, popřípadě kurz podle § 38 odst. 6, jestliže Evropská centrální banka kurz k dané cizí měně nevyhlašuje každý pracovní den nebo alespoň každý týden,
c)
kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou podle § 38 odst. 5 písm. a), pokud se jedná o přepočet daňové ztráty stanovené v české měně na jinou cizí měnu než euro, popřípadě některý z kurzů podle § 38 odst. 6, jestliže k dané cizí měně Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu.
Zvolený okamžik přepočtu přestavuje nejlepší způsob, jak reflektovat skutečnou výši daňové ztráty vykázané poplatníkem tak, aby nedocházelo k uplatnění daňové ztráty ve vyšší nebo naopak nižší výši, než byla stanovena, pouze v důsledku kurzových rozdílů. Výše uplatněné daňové ztráty takto bude vždy odpovídat stanovené daňové ztrátě.
Není vyloučeno, že dojde ke kumulaci daňových ztrát stanovených za různá zdaňovací období, kdy poplatník uplatní daňovou ztrátu, která je součtem neuplatněných daňových ztrát za více zdaňovacích období. I v tomto případě se použije kurz přepočtu pro poslední den zdaňovacího období, za které byla příslušná daňová ztráta stanovena. To znamená, že poplatník musí v takových případech evidovat, ze kterého zdaňovacího období pochází daná část uplatňované daňové ztráty a pro případný přepočet použít příslušný kurz. Jedná se tedy o podobný postup, jaký je vyžadován pro dodržení časových podmínek pro uplatnění daňové ztráty podle § 34 odst. 1.
Pokud poplatník neuplatní daňovou ztrátu v plné výši, zbývající daňová ztráta bude rovněž nadále evidována na osobním daňovém účtu poplatníka v měně, ve které byla daňová ztráta stanovena.
K § 38be
Ustanovení § 38be se uplatní pouze v případě daně vypočtené v jiné cizí měně, než euro. Dotčenou skupinou jsou tak poplatníci s akruálním základem daně a jejichž měnou účetnictví není česká měna ani euro. Vzhledem k tomu, že na daň z příjmů těchto poplatníků se neuplatní výjimka stanovená v § 38ba odst. 2, bude správa této daně probíhat i nadále podle obecného režimu daňového řádu, tj. daň se tvrdí a stanoví v české měně.
Vzhledem k tomu, že měnou správy daně je v tomto případě česká měna, avšak daň byla vypočtena v cizí měně, upravuje navržené ustanovení kurz přepočtu daně vypočtené v cizí měně na měnu správy daně (tj. na českou měnu), aby tato daň mohla být vyčíslena v daňovém tvrzení poplatníka v české měně. Pro přepočet vypočtené daně v cizí měně na koruny české se tedy použije kurz pro přepočet daně (viz § 38 odst. 5 písm. a)) vyhlášený pro poslední den zdaňovacího období, za které je tato daň tvrzena.
Kurzem pro přepočet daně v daném případě bude primárně kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou (tj. kurz vyhlašovaný Českou národní bankou každý pracovní den) k dané cizí měně podle § 38 odst. 5 písm. a). Kurzem přepočtu může eventuálně být také některý z kurzů podle § 38 odst. 6, pokud by se jednalo o přepočet z cizí měny, ke které Česká národní banka kurz české měny nevyhlašuje vůbec, nebo ho nevyhlašuje denně či týdně.
Ustanovení § 38be obsahuje také pravidlo pro zaokrouhlení daně vypočtené v cizí měně přepočtené na českou měnu. Jedná se přitom o speciální pravidlo vůči obecné úpravě § 146 odst. 3 daňového řádu, podle které by se zaokrouhlovalo na dvě desetinná místa. Vychází se přitom ze skutečnosti, že v běžném režimu, kdy je měnou výpočtu česká měna, se daň zaokrouhluje na celé koruny české nahoru. Aby byl i v tomto případě zachován stejný postup, navrhované ustanovení stanoví, že daň přepočtená z cizí měny na českou měnu se zaokrouhlí na celé koruny české nahoru.
K § 38bf
Ustanovení § 38bf navazuje na problematiku výpočtu a správy daně z příjmů v cizí měně a v této souvislosti upravuje problematiku posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů, zjištění periodicity a výše záloh a představuje tak zvláštní ustanovení vůči obecné úpravě v ustanovení § 38a.
K odstavci 1:
Ustanovení odstavce 1 upravuje přepočet pro účely zjištění, zda poplatníkovi vznikla povinnost platit zálohy na daň z příjmů a popřípadě také periodicitu těchto záloh. Tento přepočet totiž není možné provést podle obecného ustanovení § 38bc o přepočtu částek uvedených v české měně, neboť v tomto případě se nejedná o částky relevantní pro výpočet daně a tyto částky je proto potřeba přepočítat na měnu správy daně, nikoliv měnu výpočtu daně.
Vznik povinnosti platit zálohy na daň z příjmů vychází z výše poslední známé daňové povinnosti poplatníka ve smyslu § 38a odst. 1 (tj. poslední tvrzené nebo stanovené daně poplatníka). V ustanoveních § 38a odst. 2 je stanovena výše poslední známé daňové povinnosti, jejímž překročením vzniká poplatníkovi povinnost platit zálohy na daň z příjmů. V ustanovení § 38a odst. 3 a 4 jsou pak stanoveny výše poslední známé daňové povinnosti, jejichž překročení je rozhodné pro určení periodicity placení záloh, tj. zda budou zálohy placeny čtvrtletně nebo pololetně.
Vzhledem k tomu, že předmětné výše poslední známé daňové povinnosti jsou uvedeny v české měně, je nutné upravit jejich přepočet pro případ poplatíka, jehož poslední známá daňová povinnost bude v souladu s § 38ba odst. 2 spravována v cizí měně, resp. v eurech. Pro účely posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů a popřípadě také periodicity těchto záloh, přepočte poplatník, jehož poslední známá daňová povinnost je spravována v cizí měně, částky uvedené v ustanoveních § 38a odst. 2 až 4 z české měny na měnu správy své poslední známé daňové povinnosti. Přepočet provede kurzem pro přepočet daně, kterým v daném případě může být pouze kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou podle § 38 odst. 5 písm. a), neboť za daných okolností (podle § 38ba odst. 2 může být daň spravována jen v české měně nebo v eurech) přichází v úvahu pouze přepočet z české měny na eura.
Okamžikem, ke kterému se přepočet provede, je poslední den zdaňovacího období, za které byla tvrzena nebo stanovena poslední známá daňová povinnost, z níž se vychází při posouzení vzniku povinnosti platit zálohy na daň z příjmů a při zjištění periodicity placení záloh.
Přepočítávané výše poslední známé daňové povinnosti jsou v předmětných ustanoveních uváděny s přesností na celé tisíce korun českých. Z tohoto důvodu ustanovení odstavce 1 stanoví, že přepočtené částky se zaokrouhlí na celá čísla.
K odstavci 2:
Ustanovení odstavce 2 upravuje přepočet pro po účely zjištění výše záloh na daň z příjmů poplatníka, jehož daň se spravuje v cizí měně, resp. v eurech. V případě, že měna správy daně za aktuální zdaňovací období, na jejíž úhradu se záloha započítává (tj. měna, ve které má být daň tvrzena a stanovena), je shodná s měnou správy poslední známé daňové povinnosti, postupuje se podle obecného režimu § 38a, neboť při zjištění výše záloh nedochází k žádnému nesouladu v důsledku odlišných měn. Poslední známou daňovou povinností se na tomto místě rozumí poslední známá daňová povinnost ve smyslu § 38a odst. 1, tedy poslední stanovená nebo tvrzená daň.
Cílem ustanovení § 38bf je řešení situace, kdy vznikne nesoulad mezi měnou, v níž byla spravována poslední známá daňová povinnost a měnou, v níž má být spravována daň, na jejíž úhradu se započítávájí zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že z ustanovení § 38ba odst. 2 vyplývá, že měnou správy daně obecně může být pouze česká měna (jedná-li se o daň vypočtenou v české měně nebo o daň vypočtenou v jiné cizí měně než euro) nebo euro (jedná-li se o daň vypočtenou v eurech), ustanovení § 38bf se uplatní pouze ve dvou situacích:
a)
poslední známá daňová povinnost byla spravována v české měně (tj. měnou výpočtu daně byla česká měna nebo jiná cizí měna, než euro) a daň, na jejíž úhradu se započítávají zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti, má být spravována v eurech (tj. měnou výpočtu daně bude euro), nebo
b)
poslední známá daňová povinnost byla spravována v eurech (tj. měnou výpočtu daně bylo euro) a daň na jejíž úhradu se započítávají zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti, má být spravována v české měně (tj. měnou výpočtu daně bude česká měna nebo jiná cizí měna, než euro).
Tyto situace jsou důsledkem změny měny účetnictví poplatníka, jakožto účetní jednotky, která může v souladu novým zákonem o účetnictví nastat pouze k prvnímu dni účetního období. Příčinou změny měny účetnictví může být jak faktická změna měny primárního ekonomického prostředí (tj. změna funkční měny na jinou funkční měnu), nebo přechod účetní jednotky používající českou měnu, která splní podmínky pro použití cizí měny, na tuto cizí měnu. Nejvyšší míra výskytu těchto situací se předpokládá zejména na počátku účinnosti nového zákona o účetnictví, kdy účetní jednotky, které již dnes splňují podmínky pro použití cizí měny jako měny účetnictví, avšak v souladu s dosavadním zákonem o účetnictví používaly pro vedení účetnictví českou měnu, využijí institutu funkční měny.
Řešením tohoto nesouladu je podle § 38bf přepočet poslední známé daňové povinnosti z měny, ve které je spravována (tj. z měny, v níž byla tvrzena nebo stanovena), na měnu, ve které bude spravována (tj. tvrzena nebo stanovena) daň za aktuální zdaňovací období, na jejíž úhradu se zálohy zjištěné z této poslední známé daňové povinnosti započítávají.
Pro přepočet se použije kurz pro přepočet daně pro poslední den zdaňovacího období, za které byla přepočítávaná poslední známá daňová povinnost tvrzena nebo stanovena. Vzhledem k tomu, že měnou správy daně může být pouze česká měna nebo euro, a tudíž se vždy bude jednat o přepočet české měny na eura a naopak, kurzem přepočtu daně bude v tomto případě kurz podle § 38 odst. 5 (tj. kurz vyhlašovaný Českou národní bankou každný pracovní den). Může tak docházet k situaci, že v rámci záloh placených v průběhu jednoho zdaňovacího období budou pro zjištění jejich výše použity dva různé kurzy. Tímto způsobem bude nicméně zajištěno, že výše všech záloh zjištěných ze stejné poslední známé daňové povinnosti, bude odpovídat. Zálohy zjištěné z přepočtené poslední známé daňové povinnosti budou následně evidovány v měně správy daně, na jejíž úhradu se započítávají, tj. v měně, v níž byly zálohy vypočteny. Pokud je tedy touto měnou euro, budou zálohy evidovány na osobním daňovém účtu poplatníka rovněž v eurech.
Zálohy v cizí měně, kterou je měna správy daně, na jejíž úhradu se zálohy započítávají, se zaokrouhlí podle obecného ustanovení daňového řádu.
K bodu 302 (§ 38d odst. 2)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 303 (§ 38f odst. 9)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění.
K bodu 304 (§ 38gb odst. 1)
Změna je reakcí na to, že poplatník daně z příjmů fyzických osob je vždy poplatníkem s hotovostním základem daně.
K bodu 305 (§ 38m odst. 3 a 4)
Ustanovení § 38m odst. 3 a 4 nahrazují dosavadní § 38ma odst. 2 a 3, které se ruší v rámci zrušení celého § 38ma, viz následující novelizační bod. Odstavec 3 se týká situací, kdy zdaňovací období končí dnem předcházejícím rozhodnému dni, a navazuje tedy na § 17d odst. 2 a § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 49 odst. 2 zákona o účetnictví, protože poplatník přestává být poplatníkem a zároveň účetní jednotkou dnem předcházejícím rozhodnému dni a tím končí jeho účetní i zdaňovací období. Podle obecných pravidel v § 136 daňového řádu se lhůta pro podání daňového přiznání počítá od uplynutí zdaňovacího období. Navrhované ustanovení se vztahuje na situaci, kdy je rozhodný den, tedy poslední den zdaňovacího období, stanoven zpětně (nejvyšší orgán rozhodne o přeměně později, než kdy nastal rozhodný den), protože v tomto případě nemusí už být možné splnit lhůtu podle § 136 daňového řádu, která začala běžet rozhodným dnem. Proto se stanoví speciální lhůta, která počíná běžet dnem následujícím po dni rozhodnutí nejvyššího orgánu.
Odstavec 4 upravuje situaci, kdy zanikající poplatník již podal daňové přiznání za zdaňovací období, které mělo končit dnem předcházejícím rozhodnému dni přeměny (bez ohledu na to, zda se jedná o situaci podle odstavce 3, nebo o podání daňového přiznání ve standardní lhůtě podle daňového řádu), ale přeměna nikdy nenabyla právních účinků. Stanoví se, že se k takovému daňovému přiznání nepřihlíží, a tím se stanoví fikce, že toto přiznání nikdy nebylo podáno (tedy správce daně se jím nezabývá). Poplatník tak má standardní povinnost podat daňové přiznání za zdaňovací období, které běží podle obecných ustanovení nezávisle na neuskutečněné přeměně.
K bodu 306 (§ 38ma)
Zrušuje se celý § 38ma z důvodu, že zdaňovací období daně z příjmů právnických osob je nově navázáno na účetní období a tím jsou pokryty všechny situace doposud normované v § 38ma odst. 1. Ruší se tak institut období, za které se podává daňové přiznání, a nově budou existovat pouze zdaňovací období.
Co se týká dosavadního písmena a), ke dni předcházejícímu rozhodnému dni se nově podává daňové přiznání pouze v případě, že poplatník k tomuto dni přestává být poplatníkem (§ 17c odst. 2) a tedy končí jeho poslední zdaňovací období (viz § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 49 odst. 2 zákona o účetnictví); v ostatních případech pokračuje zdaňovací období přes rozhodný den a daňové přiznání se podává až na jeho konci (z § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 50 zákona o účetnictví).
Den uvedený v dosavadním písmenu b) je zvláštním posledním dnem účetního období podle § 51 písm. j) zákona o účetnictví a tedy jím končí i zdaňovací období podle § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů, daňové přiznání tedy k němu bude podáváno i nadále.
Dosavadní písmeno c) řešilo změny ve vymezení zdaňovacího období, které vycházely ze změny ve vymezení účetního období. Běh účetního období při změně jeho vymezení je nově upraven v § 48 odst. 4 zákona o účetnictví a tím je prostřednictvím § 21a odst. 1 toto vyřešeno i pro zdaňovací období.
Dosavadní písmeno d) se zrušuje a v případě změny daňového rezidentství bude zdaňovací období pokračovat podle obecných pravidel a poplatník v daňovém přiznání za takové zdaňovací období bude za část zdaňovacího období uvádět celosvětové příjmy a za část jen příjmy ze zdroje na území České republiky.
Dosavadní písmena e) a f) již nejsou potřeba z důvodu nového uchopení přeměn a toho, kdy se při nich osoby a jiné entity stávají a přestávají být poplatníkem daně z příjmů právnických osob. Pokud osoba nebo jiná entita ke dni předcházejícímu rozhodnému dni přestává být poplatníkem podle § 17d odst. 2, končí tímto dnem i její poslední zdaňovací období a není již třeba podávat daňové přiznání za období po tomto dni. Pokud osoba nebo jiná entita přestává být poplatníkem až dnem předcházejícím dni právních účinků přeměny, končí tímto dnem její poslední zdaňovací období a to, kdo za ni podává daňové přiznání, se řídí obecným pravidlem přechodu daňové povinnosti podle § 240 daňového řádu.
Zrušuje se celý § 38ma z důvodu, že zdaňovací období daně z příjmů právnických osob je nově navázáno na účetní období a tím jsou pokryty všechny situace doposud normované v § 38ma odst. 1. Ruší se tak institut období, za které se podává daňové přiznání, a nově budou existovat pouze zdaňovací období.
Co se týká dosavadního písmena a), ke dni předcházejícímu rozhodnému dni se nově podává daňové přiznání pouze v případě, že poplatník k tomuto dni přestává být poplatníkem (§ 17c odst. 2) a tedy končí jeho poslední zdaňovací období (viz § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 49 odst. 2 zákona o účetnictví); v ostatních případech pokračuje zdaňovací období přes rozhodný den a daňové přiznání se podává až na jeho konci (z § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 50 zákona o účetnictví).
Den uvedený v dosavadním písmenu b) je zvláštním posledním dnem účetního období podle § 51 písm. j) zákona o účetnictví a tedy jím končí i zdaňovací období podle § 21a odst. 1 zákona o daních z příjmů, daňové přiznání tedy k němu bude podáváno i nadále.
Dosavadní písmeno c) řešilo změny ve vymezení zdaňovacího období, které vycházely ze změny ve vymezení účetního období. Běh účetního období při změně jeho vymezení je nově upraven v § 48 odst. 4 zákona o účetnictví a tím je prostřednictvím § 21a odst. 1 toto vyřešeno i pro zdaňovací období.
Dosavadní písmeno d) se zrušuje a v případě změny daňového rezidentství bude zdaňovací období pokračovat podle obecných pravidel a poplatník v daňovém přiznání za takové zdaňovací období bude za část zdaňovacího období uvádět celosvětové příjmy a za část jen příjmy ze zdroje na území České republiky.
Bude-li se jednat o právnickou osobu se sídlem v České republice, tj. účetní jednotku, která bude zároveň daňovým rezidentem České republiky, a přesídlí-li své sídlo mimo Českou republiku, podle právních předpisů upravujících účetnictví přestane být účetní jednotkou a skončí jí její poslední účetní období. Bude-li nadále daňovým rezidentem, nebo zůstane-li ji zde stálá provozovna, bude se jednat o tzv. zahraničního poplatníka, u kterého se při splnění podmínek postupuje při výpočtu daně, jako by byl poplatníkem s akruálním základem, vždy se tedy zdaňovací období určí, jako by byl stále účetní jednotkou, tj. ke konci účetního období přemístěním sídla pro účely daní z příjmů nedojde, daň se určí za celé původní zdaňovací období. Bude-li poplatník i nadále daňovým rezidentem České republiky určí základ daně na akruálním principu.
Dosavadní písmena e) a f) již nejsou potřeba z důvodu nového uchopení přeměn a toho, kdy se při nich osoby a jiné entity stávají a přestávají být poplatníkem daně z příjmů právnických osob. Pokud osoba nebo jiná entita ke dni předcházejícímu rozhodnému dni přestává být poplatníkem podle § 17d odst. 2, končí tímto dnem i její poslední zdaňovací období a není již třeba podávat daňové přiznání za období po tomto dni. Pokud osoba nebo jiná entita přestává být poplatníkem až dnem předcházejícím dni právních účinků přeměny, končí tímto dnem její poslední zdaňovací období a to, kdo za ni podává daňové přiznání, se řídí obecným pravidlem přechodu daňové povinnosti podle § 240 daňového řádu.
K bodu 307 (§ 38mb písm. a))
Poplatník musí podat daňové přiznání vždy, pokud dělá úpravu základu daně kvůli změně daňové metody, za účelem zajištění kontinuity potřebné evidence (bude se vzhledem k osobní působnosti § 38mb písm. a) týkat přechodu mezi hotovostním a akruálním základem daně, nikoli přechodu mezi účetními předpisy a mezinárodními účetními standardy).
K bodu 308 (§ 38mb písm. d))
Zrušuje se ustanovení, podle kterého zanikající nebo rozdělovaná obchodní korporace není povinna podat daňové přiznání za období od rozhodného dne přeměny do dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku, z důvodu nadbytečnosti v důsledku nové úpravy přeměn v zákoně o daních z příjmů. Pokud jsou všechny nástupnické osoby obchodní korporace účetními jednotkami, obchodní korporace přestává být v den předcházející rozhodnému dni přeměny poplatníkem daně z příjmů právnických osob (viz § 17d odst. 2) a rozumí se tedy samo sebou, že už nepodává daňové přiznání za období, kdy není poplatníkem. Pokud některá z nástupnických osob není účetní jednotkou, obchodní korporace je poplatníkem až do svého zániku v den předcházející dni zápisu přeměny do obchodního rejstříku a až do tohoto dne trvá její zdaňovací období, za které musí podat daňové přiznání, dosavadní úprava podle § 38mb písm. d) se tedy v tomto případě nemá použít.
V souvislosti se zavedením nového osvobození od daně z příjmů pro všechny poplatníky daně z příjmů v § 19 odst. 1 písm. zn) se zavádí nová situace, kdy poplatník daně z příjmů právnických osob není povinen podat daňové přiznání, a to tehdy, když poplatník všechny příjmy, které by byly předmětem daně, použije tak, že jsou podle tohoto ustanovení osvobozeny (tj. použije je ke krytí nákladů prováděných nepodnikatelských činností). Na rozdíl od veřejně prospěšného poplatníka však musí podat daňové přiznání, pokud má příjmy, které jsou osvobozené z jiného důvodu.
K bodu 309 (§ 38mb písm. e))
V návaznosti na navrhovanou právní úpravu § 20d až 20f zákona o daních z příjmů dochází k zakotvení výjimky z povinnosti daňových nerezidentů podávat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob v případech, kdy takovému poplatníkovi plynou pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené, nebo z nichž je vybírána daň srážkou podle zvláštní sazby daně. Povinnost podávat v těchto případech daňové přiznání není z hlediska správy daně nezbytná a pouze zvyšuje administrativní zátěž jak na straně poplatníka, tak na straně správce daně. Dochází tak mimo jiné ke sjednocení rozsahu této povinnosti daňových nerezidentů s rozsahem registrační povinnosti, ze které jsou v uvedených případech tito poplatníci též vyňati.
K bodu 310 (§ 38mc)
K písmenu c):
Ustanovení se rozšiřuje tak, aby oznamovací povinnost o tom, že nevznikla daňová povinnost k dani z příjmů právnických osob, neměli ani poplatníci, kteří nepodávají daňové přiznání podle nového písm. d) v § 38mb.
K písmenu d):
V návaznosti na navrhovanou právní úpravu § 20d až 20f a úpravu stanovenou v § 38mb písm. e) zákona o daních z příjmů dochází k zakotvení výjimky z oznamovací povinnosti daňových nerezidentů v případech, kdy takovému poplatníkovi plynou pouze příjmy, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené, nebo z nichž je vybírána daň srážkou podle zvláštní sazby daně. Povinnost podávat v těchto případech daňové přiznání není z hlediska správy daně nezbytná a pouze zvyšuje administrativní zátěž jak na straně poplatníka, tak na straně správce daně. Dochází tak mimo jiné ke sjednocení rozsahu této povinnosti daňových nerezidentů s rozsahem registrační povinnosti, ze které jsou v uvedených případech tito poplatníci též vyňati.
K bodu 311 (§ 38na odst. 12)
Navrhuje se zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím. Legislativní pojem „období, za které se podává daňové přiznání“ se tak stává nadbytečným, což se navrhuje promítnout do zákona o daních z příjmů a legislativní pojem ze všech ustanovení, která na něj odkazují, vyřadit.
K bodu 312 (§ 38r odst. 2 věta první)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 313 (§ 38zh)
V souvislosti s navrhovaným novým zněním § 21a zákona o daních z příjmů, kterým se navrhuje zdaňovací období daně z příjmů právnických osob pevně svázat s účetním obdobím, viz odůvodnění ke změně § 21a, se stává institut „období, za které se podává daňové přiznání“ nadbytečným. V ustanoveních zákona o daních z příjmů, která tento institut používají, se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající v jeho vypuštění. Text nadále odkazuje pouze k výrazu zdaňovací období, proto je navazující část věty přeformulována z množného čísla na jednotné.
K bodu 314 (příloha 1 až 3)
V důsledku nové koncepce daňového odpisování se zrušuje třídění do odpisových skupin. Dále se zrušuje dosavadní úprava přechodu mezi daňovou evidenci a vedením účetnictví.
K čl. XXI
K bodu 1
Přechodné ustanovení stanovuje, že pro uplatnění daně, jakož i práv a povinností vyplývajících ze zákona za zdaňovací období započatá před účinností tohoto zákona se použijí právní předpisy platné do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona (dosavadní právní předpisy). Započatým zdaňovacím obdobím se v tomto případě rozumí zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, které započalo před účinností tohoto zákona a dosud neskončilo.
K bodu 2
Poplatníci účtující dle mezinárodních účetních standardů (IFRS) budou moci z tohoto účetního systému nově tvořit základ daně (odpadne tak především nutnost existence tzv. „převodního můstku“). Nicméně pro tento jednorázový přechod ke dni účinnosti zákona (resp. ke dni prvního zdaňovacího období, za které se již uplatní nový systém, v případě hospodářského roku) musí existovat mechanismus, kterým se jednotlivé položky mající vliv na konstrukci základu daně transformují.
V této situaci totiž především nedochází nutně ke změně účetní metody, neboť generální způsob účtování je plně zachován. Mění se toliko daňová transformace tohoto hospodářského výsledku. Tato změna odpovídá změně daňové metody, proto je vhodné jednorázově rozšířit použíti ustanovení o daňové metodě právě i na tyto situace.
V případě poplatníků, kteří přecházejí na stanovení základu daně podle výsledku hospodaření stanoveného dle mezinárodních účetních standardů (IFRS), bude u stávajících aktiv zejména proveden k prvnímu dni jednorázový přechod na účetní odpisy a účetní hodnotu dle IFRS. Poplatník tedy první den vyčíslí rozdíl mezi daňovou zůstatkovou cenou a účetní zůstatkovou cenou k poslednímu dni zdaňovacího období, o který upraví základ daně, a dále budou daňově uznatelným výdajem účetní odpisy dle IFRS.
K bodu 3
Jedná se o přechodné ustanovení pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob, kteří přecházejí na hotovostní systém tvorby základu daně v souvislosti s opuštěním akruálního způsobu stanovování základu daně, tedy o speciální ustanovení vůči změně daňové metody, která je komplexní a generálně se vztahuje na všechny poplatníky. Nicméně pro jednorázový přechod se navrhuje využít ustanovení podle dosavadních ustanovení, která se na tyto přechody standardně používají.
Jde zejména o dosavadní přílohu č 2 zákona o daních z příjmů. Obdobně se bude postupovat i u poplatníků s příjmy z nájmu podle § 9, kteří přechází z vedení účetnictví na evidenci příjmů a výdajů.
Poplatník ale také může přejít na využití postupu podle § 7 odst. 7 ZDP, popř. § 9 odst. 4 zákona o daních z příjmů, tj. využije výdajové paušály anebo využije režim paušální daně.
K bodu 4
Navrhuje se přechodné ustanovení, které zajistí, že veškerá aktiva poplatníka nabytá před účinností nové úpravy budou převedena na nový daňový režim. Stanoví se způsob stanovení první daňové hodnoty po nabytí účinnosti nové úpravy. Tato daňová hodnota se stanoví na platformě fiktivního výdaje vycházejícího z toho, v jaké výši by bylo možné uplatnit výdaj dle stávajících předpisů při prodeji aktiva. Například u neodpisovaných a nepřeceňovaných aktiv je to většinou pořizovací cena, u kapitálového podílu nabývací cena, u aktiv přeceňovaných na reálnou hodnotu poslední přeceněná cena. Výše uvedené hodnoty se ještě upravují podle dalších ustanovení zákona o daních z příjmů. Tedy např. u majetku, který byl zcela uhrazen z investiční dotace, je daňová hodnota nula nebo v případě aktiv, u kterých se postupuje dle dosavadního ustanovení § 23 odst. 11 zákona o daních z příjmů, se jedná o částku dle tohoto ustanovení.
Implicitně v těchto situacích platí, že případné limitace pro uplatnění výdajů při prodeji, které jsou v dosavadním právním předpise, se pro účely stanovení daňového hodnoty neuplatní, neboť podmínka „do výše příjmů z prodeje“ se v dané hypotetické situaci nedá otestovat, resp. testovat ji ani není korektní. Podmínky limitace (tj. případné omezení do výše příjmů z prodeje) se tedy budou testovat až při prodeji aktiva, a to dle nové právní úpravy (případné rozvolnění těchto hranic je tedy ve vztahu ke „starým“ aktivům ve prospěch poplatníka). Tento přístup vychází také z faktu, že v informačních systémech jsou vedle sebe již dnes evidovány pro jednotlivá aktiva vedle sebe hodnoty pro účetnictví a pro daně. Tento obecný přístup v principu říká, že hodnota pro daně bude dále relevantní a přebírá se.
K bodu 5
Vzhledem k tomu, že se zcela mění systém daňového odpisování, neboť se přechází z ročních odpisů na odpisy měsíční, není možné pro stávající aktiva ponechat starý režim, neboť souběh dvou rozdílných způsobu by byl administrativně velmi náročný.
Navrhuje se tedy, že stávající aktiva, která jsou daňově odpisována, budou převedena na měsíční odpisy. Zůstatková cena se tedy stane daňovou hodnotou a z této hodnoty budou vypočteny měsíční odpisy po dobu daňového odpisování.
K bodu 6
Doba daňového odpisování bude odpovídat zbývající době odpisování, která byla stanovena ve starém režimu. Pokud však bude zbývající doba odpisování delší než nově stanovená minimální doba daňového odpisování dle ustanovení § 29, může být zbývající doba zkrácena na tuto minimální dobu daňového odpisování. Pokud tedy např. poplatník vlastní movitý majetek, který byl původně zatříděn ve 3. odpisové skupině (s dobou odpisování 10 let, nová minimální doba daňového odpisování 5 let), a zbývá ještě odpisovat 3 roky, bude pokračovat v odpisování (měsíční odpisy) po dříve určenou dobu. Pokud by se však měl tento majetek odpisovat ještě 8 let, mohou být odpisy stanoveny tak, aby byla daňová hodnota zcela odepsána za minimální dobu daňového odpisování od účinnosti změny. Tento způsob přechodu umožní omezit fiskální dopady, ale současně i ohraničit přechodné období.
K bodu 7
Vzhledem k tomu, že v účetnictví dochází ke změně účetního zachycení v případech, kdy účetní jednotka přebírá kontrolu nad hodnotově významným aktivem, kdy se v tomto případě přechází na koncept ekonomického vlastníka a tedy u uživatele/nájemce vzniká aktivum, které odpisuje, se tento přístup přebírá i pro účely zákona o daních z příjmů. K okamžiku přechodu na nový systém je tedy nutné stanovit, jakým způsobem má být daný přechod proveden.
V případě nájemce/uživatele zákon o daních z příjmů určuje vlastní zjednodušená pravidla, v tomto případě vzniká daňově odpisované aktivum (právo užívání s následnou koupí), je tedy nutné vycházet z této úpravy. V případě poplatníků s hotovostním základem daně, pokud budou naplněny podmínky vzniku daňově odpisovaného aktiva, bude počáteční daňovou hodnotou nově vzniklého aktiva u uživatele ta část součtu všech splátek, která ještě nebyla uplatněna v základu daně.
U poplatníků s akruálním základem daně se bude primárně vycházet z účetnictví. V případě uživatele u poplatníků účtujících podle českých účetních předpisů vznikne účetní aktivum, jehož daňová hodnota bude rovna jeho účetnímu ocenění.
K bodu 8
Doba daňového odpisování práva užívání s následnou koupí pořízeného před prvním dnem prvního zdaňovacího období započatého ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona bude vypočtena jako minimální doba daňového odpisování, od které se odečte doba dosavadního trvání leasingové smlouvy. Pokud tedy byla uzavřena leasingová smlouva na 60 měsíců, minimální doba daňového odpisování je také 60 měsíců a po 20 měsících se bude přecházet na nový systém, bude doba daňového odpisování po změně 40 měsíců. Výše měsíčního odpisu se tedy určí jako součet zbývajících plateb dělený 40. Toto pravidlo platí jak u poplatníků s hotovostním základem daně, tak u těch s akruálním základem daně. V případě, že nebyla naplněna podmínka vzniku daňově odpisovaného aktiva, se u poskytovatele leasingu daňový režim nemění a není tedy nutné žádné přechodné ustanovení normovat.
V případě poskytovatele se u poplatníků účtujících podle českých účetních předpisů bude postupovat podle účetnictví. Pokud poskytovatel odúčtuje aktivum a zaeviduje pohledávku, bude daňová hodnota nově zaúčtované pohledávky odpovídat daňové zůstatkové ceně odúčtovaného aktiva. Pokud bude poskytovatel pokračovat v účetním odpisování, bude se i v daních pokračovat v daňovém odpisování, a tedy bude aplikováno stejné přechodné ustanovení jako u běžných daňově odpisovaných aktiv.
K bodu 9
Uvedené přechodné ustanovení řeší případy, kdy v důsledku nové právní úpravy může dojít k jednorázovým úpravám základů daně u poplatníků, a to u všech v principu k jednomu okamžiku. Aby tímto faktorem nebylo výrazně jednorázově vychýleno inkaso daně z příjmů právnických osob, navrhuje se, aby v případě významnějších dopadů těchto změn byly tyto dopady rozpouštěny do základu daně rovnoměrně po dobu 5 let. Pokud se bude základ daně snižovat, může dojít ke snížení základu daně v následujících obdobích i do záporných hodnot.
Významnost se určuje prostým poměřením výše výchylky dané částkou, o kterou je potřebné upravit základ daně v důsledku změny daňové a účetní metody (obě částky se pro tyto účely sčítají). Pokud je tato částka vyšší než 1 % základu daně, pak je daná úprava významná. Zároveň je zde dodatečná hranice významnosti, a to sice ta, že taková úprava musí být vyšší než 100 000 Kč.
Vzhledem k tomu, že v bodě 10 se navrhuje ještě speciální pravidlo pro změnu účetní metody vzniklou změnou účtování leasingu u poskytovatelů leasingu, je nutné částku, která se rozpouští v základu daně, ještě upravit o položky, které se do základu daně zahrnují podle tohoto ustanovení. V případě, že tedy poplatník zvolí postup dle bodu 10, vyčíslí si částku vzniklou změnou účetní a daňové metody, následně vyčíslí částku související se vznikem pohledávky z finančního leasingu a spočítá rozdíl. Částku související se vznikem pohledávky z leasingu rozpouští v základu daně dle bodu 10, zbytek (rozdíl) dle tohoto ustanovení 5 zdaňovacích období.
Významnost se poměřuje velikostí vychýlení oproti základu daně, tj. počítá se i z negativní výchylky základu daně – daňové ztráty. V tomto případě má ještě dodatečný význam v podobě toho, že poplatníkovi rozkládá dopad změny daňové hodnoty v čase (tj. např. jednorázově neprohloubí daňovou ztrátu).
V případě, že bude docházet ke zvýšení základu daně, má poplatník vždy možnost zvýšit základ daně jednorázově (tj. vyhnout se postupnému rozpouštění).
K bodu 10
Navrhuje se speciální úprava pro poskytovatele finančního leasingu, která umožňuje, aby dopady ze změny účetní metody z přechodu na nové účtování leasingu, mohly být rozpouštěny do základu daně rovnoměrně po dobu platnosti dané leasingové smlouvy. Tím bude zajištěno, aby nedocházelo k výrazným úpravám základu daně a ke kolísání daňové povinnosti. Vzhledem k tomu, že aplikace tohoto ustanovení vyžaduje oddělenou evidenci každé leasingové smlouvy, což může být pro některé poplatníky administrativně náročné, navrhuje se toto ustanovení jako volitelné. Pokud tuto možnost nevyužije, bude částka vyčíslená změnou účetní metody účtování leasingu součástí postupu dle bodu 9.
K bodu 11
Z důvodu významnosti poplatníků používajících mezinárodní účetní standardy v rámci celkového inkasa daně z příjmů právnických osob se navrhuje preventivní řešení situací, v rámci kterých by tito poplatníci v důsledku přechodu odvedli výrazně menší daňové inkaso než v předchozích letech. Pro případ, že by u některých poplatníků k tomuto došlo (zejm. v důsledku toho, že v prvním roce se může projevit určitý časový posun v účtování např. výnosů), stanovuje se, že poplatník v prvním zdaňovacím období po nabytí účinnosti tohoto zákona musí vygenerovat alespoň 95 % základu daně předchozího zdaňovacího období. Porovnává se základ daně již po korekcích dle předchozích ustanovení, ale před uplatněním položek odečitatelných od základu daně. Tato případná korekce však není trvalá a případný takto vzniklý rozdíl by se poté zohlednil v následujících 5 zdaňovacích obdobích tím, že se v nich takto vzniklý rozdíl bude rozpouštět.
Navržené ustanovení zohledňuje různou délku trvání zdaňovacích období.
K části dvacáté první – změna zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění
K čl. XXII
Dotčené ustanovení se upravuje terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví. Účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví není součástí zprávy vedení.
K části dvacáté druhé – změna zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů
K čl. XXIII
K bodu 1 (§ 1)
Zákon o rezervách obecně, je v tuto chvíli předpisem, který je zatížen poměrně velkou kazuistikou a archaismy. Z tohoto důvodu je v střednědobém horizontu naplánována jeho rekodifikace či případné úplně splynutí se zákonem o daních z příjmů. Důvody nejsou až tak věcné, jako spíše legislativní, neboť stávající legislativní technika a pojmosloví jsou již značně nevyhovující. S ohledem na rozsah tohoto projektu nebylo přistoupeno ke kodifikaci v souvislosti se změnami navazujícími na nový zákon o účetnictví. V tuto chvíli se tak realizují především nezbytné legislativní a věcné provazby, zejm. související s tím, že se o daňových rezervách a o opravných položkách k pohledávkám již nebude účtovat. Tato povinnost se ruší v návaznosti na nový zákon v účetnictví, kdy tvorba účetních rezerv a znehodnocení bude podléhat odlišným pravidlům, než jsou stanoveny v zákoně o rezervách.
Daňové rezervy tedy budou zcela nezávislé na účetnictví, jejich výše, okamžik tvorby a rušení bude vycházet pouze z pravidel daných tímto zákonem, a do základu daně budou vstupovat jako položka zvyšující/snižující základ daně. Protože však nejde zcela vyloučit, že v některých speciálních zákonech řešících tvorbu rezerv dle ustanovení § 10 tohoto zákona zůstane zachována podmínka zaúčtování, zůstává i v zákoně o rezervách řešena situace, když bude příslušná rezerva zaúčtována. Stanoví se tedy, že vytvořená daňová rezerva je buď výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů (což platí v případě, že bude zároveň i účetní rezervou) nebo položkou snižující základ daně (v případě, kdy bude nezávislá na účetnictví).
Opravné položky budou nově zcela nezávislé na účetnictví. V účetnictví bude nově používán nový termín „znehodnocení“. Pokud tedy tento zákon či zákon o daních z příjmů hovoří o opravné položce, myslí se tím opravná položka vytvořená v souladu se zákonem o rezervách. Toto ustanovení stanoví, že opravná položka je výdajem, a to výdajem postupným, který snižuje daňovou hodnotu související pohledávky.
K bodu 2 (§ 2 odst. 1)
Legislativně technická úprava navazující na terminologickou úpravu § 7.
K bodu 3 (§ 2 odst. 1 věta druhá)
Navrhovaná úprava stanový nový daňový termín „daňové rezervy“, kterým se rozumí rezervy vytvořené v souladu se zákonem o rezervách bez ohledu na to, zda jsou zaúčtovány či nikoliv. Tento termín platí pro účely daní z příjmů a je tedy používám i v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 4 (§ 2 odst. 2 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii ze zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách.
K bodu 5(§ 2 odst. 2 věta druhá)
Navrhuje se odstranění pravidla, které je nově nahrazeno termínem daňová hodnota.
K bodu 6 (§ 2 odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 7 (§ 2 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 8(§ 2 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 9 (§ 2 odst. 6 písm. a))
Legislativně technická úprava navazující na vložení nového písmene.
K bodu 10 (§ 2 odst. 6 písm. b))
Navrhuje se nová úprava, která navazuje na nový účetní i daňový režim leasingu, kdy nově poskytovatel finančního leasingu již nebude vykazovat aktivum a jeho odpisy, neboť není jeho ekonomickým vlastníkem, ale bude účtovat o pohledávce, jejíž výše bude vycházek z daňové hodnoty aktiva, poskytované na leasing. Je záměrem, aby i k této pohledávce bylo možné vytvářet daňově uznatelnou opravnou položku.
K bodu 11 (§ 2 odst. 7)
Zrušuje se úprava související se zaúčtovanými pohledávkami u poplatníků daně z příjmů fyzických osob, neboť nově budou fyzické osoby stanovovat základ daně nezávisle na případném vedení účetnictví.
K bodu 12 (§ 3 odst. 1 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii, použitý termín zdaňovací období daně z příjmů je definován v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 13 (§ 3 odst. 1 věta druhá)
Navrhuje se legislativně technická úprava spočívající ve zjednodušení legislativního textu a využití terminologie zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách.
K bodu 14 (§ 3 odst. 3)
Navrhuje se legislativně technická úprava spočívající ve zjednodušení legislativního textu a využití terminologie zákona o daních z příjmů, která platí i pro zákon o rezervách. Povinnost vést prokazatelnou evidenci rezerv a prokazatelnou evidenci pohledávek, ke kterým jsou tvořeny opravné položky, se rozšiřuje na všechny opravné položky a na daňové rezervy, které nejsou zaúčtované.
K bodu 15 (§ 3 odst. 4)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta předchozím ustanovením, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
K bodu 16 (§ 4 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 17 (§ 4 odst. 3)
V dosavadním textu zákona o rezervách bylo rušení opravných položek normováno v několika ustanoveních. Navrhuje se legislativně technická úprava, která úpravu sjednotí v jednom obecném pravidle v tomto ustanovení. Nejde o věcnou změnu.
K bodu 18 (§ 4 odst. 4)
Legislativně technická úprava související se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 19 (§ 4 odst. 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 20 (§ 5 odst. 1 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 21 (§ 5 odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 22 (§ 5 odst. 2 závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 23 (§ 5 odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 24 (§ 5 odst. 6 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 25 (§ 5 odst. 6 písm. c))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 26 (§ 5 odst. 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 27 (§ 5a odst. 1 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 28 (§ 5a odst. 3 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 29 (§ 5a odst. 3 závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 30 (§ 5a odst. 5 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 31 (§ 5a odst. 5 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 32 (§ 5a odst. 6 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 33 (§ 5a odst. 6 písm. c))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 34 (§ 6 odst. 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a novou úpravu zdaňovacího období.
K bodu 35 (§ 7 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zavedení měsíčních odpisů v zákoně o daních z příjmů a odpisování aktiva u ekonomického vlastníka.
K bodu 36 (§ 7 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 37 (§ 7 odst. 3 úvodní části ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 38 (§ 7 odst. 3 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 39 (§ 7 odst. 3 písm. b) a c))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 40 (§ 7 odst. 3 písm. d))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 41 (§ 7 odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv.
K bodu 42 (§ 7 odst. 5)
Návazně na zavedení měsíčních daňových odpisů v souvislosti se změnou termínu zdaňovací období, kdy nově je zdaňovacím obdobím i „krátké“ účetní období se navrhuje zavedení měsíční tvorby daňové rezervy, čímž bude zajištěna její plynulá tvorba i v různě dlouhých zdaňovacích období.
K bodu 43 (§ 7 odst. 8)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 44 (§ 7 odst. 9 úvodní část ustanovení)
V návaznosti na zavedení nového systému daňového odpisování v zákoně o daních z příjmů, kdy dochází k zrušení šesti odpisových skupiny a nově budou pouze dvě odpisové skupiny, se odstraňuje odkaz na zatřídění.
K bodu 45 (§ 7 odst. 9 písm. a) a b))
V návaznosti na zavedení nového systému daňového odpisování v zákoně o daních z příjmů, kdy dochází k zrušení šesti odpisových skupiny a nově budou pouze dvě odpisové skupiny, upravuje i maximální doba tvorby rezervy na opravy.
K bodu 46 (§ 7 odst. 9 písm. c) a d) a závěrečná část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na předchozí úpravy.
K bodu 47 (§ 7 odst. 10)
Legislativně technická úprava související se zavedením odpisování aktiva u ekonomického vlastníka.
K bodu 48 (§ 7 odst. 11)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a novou úpravu zdaňovacího období.
K bodu 49 (§ 8 odst. 1 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 50 (§ 8 odst. 1 věta třetí)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování opravných položek.
K bodu 51 (§ 8a odst. 1 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek, zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na novou terminologii.
K bodu 52 (§ 8a odst. 1 písm. a) a b))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 53 (§ 8a odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 54 (§ 8a odst. 4)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta nově upraveným ustanovením § 4 odst. 3, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
K bodu 55 (§ 8b odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 56 (§ 8b odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 57 (§ 8c odst. 1 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 58 (§ 8c odst. 1 písm. b))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 59 (§ 8c odst. 1 písm. d))
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 60 (§ 9 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv, zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů a na novou terminologii.
K bodu 61 (§ 10 odst. 1)
Návazně na zavedení měsíčních daňových odpisů v souvislosti se změnou termínu zdaňovací období, kdy nově je zdaňovacím obdobím i „krátké“ účetní období se navrhuje zavedení měsíční tvorby daňové rezervy, čímž bude zajištěna její plynulá tvorba i v různě dlouhých zdaňovacích obdobích.
K bodu 62 (§ 10 odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv. Zákon o rezervách v současné době stanoví, že rezervy lze tvořit buď na účely popsaná v zákoně o rezervách, nebo „rezervy, u nichž zvláštní zákon uvede, že jde o výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů“. Vzhledem ke zrušení povinnosti účtovat o vytvořené daňové rezervě, je záměrem upravit i návazné speciální zákony. Během přechodného období se navrhuje ponechat obě možnosti, aby vždy byla zajištěna možnost tvorby daňových rezervy v situacích, kdy je možná za stávajícího stavu.
K bodu 63 (§ 10a odst. 2 úvodní část ustanovení)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a na zrušení termínu „období, za které se podává daňové přiznání“ v zákoně o daních z příjmů.
K bodu 64 (§ 10a odst. 2 písm. a))
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv.
K bodu 65 (§ 10a odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na zrušení povinnosti zaúčtování daňových rezerv a opravných položek a na novou terminologii.
K bodu 66 (§ 11a odst. 2 věta poslední)
Stávající úprava stanovená tímto ustanovením je již pokryta nově upraveným ustanovením § 3 odst. 3, text ustanovení lze bez věcné změny vypustit.
K bodu 67 (§ 11a odst. 3 věta první)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii a zrušení ustanovení § 30b zákona o daních z příjmů.
K bodu 68 (§ 11a odst. 3 věta poslední)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K bodu 69 (§ 11a odst. 5)
Legislativně technická úprava související se zrušením termínu „období, za které se podává daňové přiznání“, kdy nově jsou všechna účetní období i zdaňovacími obdobími.
K bodu 70 (§ 11b odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na novou terminologii.
K části dvacáté třetí – změna zákona o České národní bance
K čl. XXIV
K bodu 1 (§ 5 odst. 2)
Navrhované doplnění schvalování účetní závěrky do příslušnosti bankovní rady je pouze legislativně technického charakteru po vzoru jiných právních předpisů návětí, kdy bankovní rada jako nevyšší řídící orgán České národní banky schvaluje její účetní závěrku.
S ohledem na dosavadní praxi, kdy bankovní rada schvalovala účetní závěrku již doposud, nejedná se o stanovení nové povinnosti, nýbrž pouze o postavení najisto.
K bodu 2 (§ 48 odst. 1 až 3)
Navrhované změny se provádějí v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Dosavadní odstavec 1, který upravuje povinnost České národní banky vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, se navrhuje nahradit novým odstavcem 1 upravujícím povinnost auditu účetní závěrky. Česká národní banka je účetní jednotkou již na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, neboť podle § 1 odstavce 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále jen „zákon o České národní bance“), je právnickou osobou. Povinnost vést účetnictví tudíž České národní bance jako účetní jednotce vyplývá přímo z nového zákona o účetnictví a není třeba tuto povinnost České národní bance duplicitně ukládat dotčeným ustanovením. Naproti tomu je potřeba České národní bance výslovně uložit povinnost auditu účetní závěrky, která byla doposud upravena v odstavci 2. V odstavci 1 se tedy navrhuje stanovit, že Česká národní banka má povinnost auditu účetní závěrky, kterým se dle zákona o auditorech rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace.
V odstavci 2, který doposud upravoval povinnost České národní banky ověřit účetní závěrku auditorem, se nově navrhuje výslovně uložit České národní bance povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení, neboť povinnost České národní banky vyhotovovat výroční zprávu dosud nebyla uložena výslovně, bylo ji možné pouze dovozovat z dosavadního odstavce 4. Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně jako účetní závěrka se i zpráva vedení podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. České národní banky, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální, neboť se v případě České národní banky nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
Vzhledem k tomu, že Česká národní banka má povinnost auditu účetní závěrky, bude i individuální zpráva vedení podléhat ověření auditorem, neboť ověření zprávy vedení je vždy součástí povinného auditu.
Změny navrhované v odstavci 3 navazují na nový zákon o účetnictví, které se týkají uveřejnění účetní závěrky, zprávy vedení a zprávy o povinném auditu obsahující informace vykazované za účetní jednotku, které jsou určené ke společnému zpřístupnění.
Dosavadní povinnost České národní banky předávat Poslanecké sněmovně svou účetní závěrku zůstane i nadále zachována s tím, že nově dojde k rozšíření této informační povinnosti. Podle dosavadního znění je Poslanecké sněmovně předávána pouze auditorem ověřená účetní závěrka, nově bude předávána řádná individuální účetní závěrka, zpráva vedení a zpráva o povinném auditu. Takto bude zajištěno, že Poslanecké sněmovně bude poskytnut z hlediska účetnictví ucelený obraz o činnosti České národní banky, a to včetně zprávy o ověření těchto informací.
Rovněž zůstane zachována povinnost České národní banky uveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup, resp. na svých internetových stránkách, která je doposud upravena v § 48 odst. 4 zákona o České národní bance. Z věcného hlediska však nedochází ke změně, neboť Česká národní banka bude na svých internetových stránkách povinna uveřejnit schválenou řádnou individuální účetní závěrku ověřenou auditorem v rámci povinného auditu a ověřenou individuální zprávu vedení, a to včetně zprávy auditora o povinném auditu. Nově navrhovaná úprava přitom v tomto ohledu odpovídá dosavadní povinnosti uveřejňovat výroční zprávu, jejíž součástí byla v souladu § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, také účetní závěrka a zpráva auditora.
K bodu 3 (§ 48 odst. 4)
Navrhovaná změna spočívající ve vypuštění odstavce 4 je důsledkem přesunutí dosavadní povinnosti České národní banky uveřejnit její výroční zprávu (nově řádnou individuální statutární zprávu) způsobem umožňujícím dálkový přístup do § 48 odst. 3 zákona o České národní bance.
K části dvacáté čtvrté – změna zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu
K Čl. XXV
K bodu 1 (§ 5 odst. 2)
V souladu s navrhovanou novelou rozpočtových pravidel, kdy se navrhuje, aby pololetní zprávu o plnění státního rozpočtu projednával rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny, nikoliv Poslanecká sněmovna, se navrhuje příslušná legislativně-technická úprava.
K bodu 2 (§ 5 odst. 3)
V souladu s navrhovaným posunutím termínu pro předložení státního závěrečného účtu do Poslanecké sněmovny na 31. květen (je součástí novely rozpočtových pravidel) se navrhuje stanovit termín pro předložení stanoviska Nejvyššího kontrolního úřadu k návrhu státního závěrečného účtu na 31. srpen.
Argumenty pro posunutí termínu předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně vládou na 31. května jsou uvedeny ve zdůvodnění navržené změny v § 30 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb. (rozpočtová pravidla).
Navržená úprava umožní orgánům Poslanecké sněmovny projednávat návrh státního závěrečného účtu ve stejných termínech jako je tomu nyní.
K bodu 3 (§ 13 odst. 3)
Legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Dle nového zákona o účetnictví se podle okamžiku, ke kterému se účetní závěrka sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci účetního období, zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována za vybrané období v rámci účetního období. Institut mimořádné účetní závěrky byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn, a tedy jakákoliv účetní závěrka sestavována ke konci účetního období (tj. k rozvahovému dni podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) je řádnou účetní závěrkou.
K bodu 4 (§ 21 písm. h)
Navrhuje se legislativně-technická změna navazující na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví, kdy dosavadní pojem „vybraná účetní jednotka“ se nahrazuje pojmem „účetní jednotka veřejného sektoru“ a dochází k novému vymezení pojmů „účetní záznam“ a „účetní dokument“. Účetním záznamem se podle nového zákona o účetnictví rozumí zaznamenaná data potřebná pro vytvoření účetní informace. Účetní dokument je v novém zákoně o účetnictví vymezen pouze ve vztahu k účetním jednotkám veřejného sektoru a rozumí se jím jak účetní záznam, tak rovněž pomocný přehled a účetní závěrka účetní jednotky veřejného sektoru.
K bodu 5 (§ 33 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Auditem účetní závěrky je nově zákonem o auditorech vymezeno jako ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Je-li účetní jednotce ukládána povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem tímto způsobem, navrhuje se tuto povinnost vyjadřovat jako „povinnost auditu účetní závěrky“.
K bodu 6 (§ 33 odst. 4)
Změna legislativně-technického charakteru reflektující změnu vymezení povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a změně některých zákonů. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. O povinném auditu následně auditor vyhotovuje „zprávu auditora o povinném auditu“.
K části dvacáté páté – změna zákona o státním zastupitelství
K Čl. XXVI
Nejvyšší státní zastupitelství, vrchní státní zastupitelství a krajské státní zastupitelství jsou dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích organizačními složkami státu. Z toho vyplývá, že je účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového účetního zákona a ustanovení zrušovaného odstavce je tak duplicitní a není třeba jej dále uvádět. V případě okresních státních zastupitelství, které jsou též organizačními složkami státu, ale podle současné právní úpravy nejsou považovány za účetní jednotku, je však nutné ve zvláštním právním předpisu explicitně stanovit výjimku, že nemají být účetními jednotkami.
K části dvacáté šesté – změna zákona o silniční dopravě
K Čl. XXVII
K bodu 1 (k § 8 odst. 1)
V návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví je nutné odpovídajícím způsobem upravit ustanovení § 8 odst. 1 zákona o silniční dopravě, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již slovní spojení „zahajovací rozvaha ve zjednodušeném rozsahu“ nebude používat. A dále, v souladu s užívanou terminologií v novém zákoně o účetnictví je potřeba slovní spojení „povede účetnictví“ nahradit slovním spojením „bude účetní jednotkou“.
K bodu 2 (k § 8 odst. 1)
I na tomto místě je v návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví nutné odpovídajícím způsobem upravit předmětné ustanovení, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již ani slovní spojení „zahajovací přehled obchodního majetku“ nebude používat. Současně se pak upravuje, že žadatel o koncesi, který povede daňovou evidenci, bude finanční způsobilost prokazovat touto daňovou evidencí.
K části dvacáté sedmé – změna zákona o zpravodajských službách České republiky
K Čl. XXVIII
Úřad pro zahraniční styky a informace je organizační složkou státu podle § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Na základě tohoto ustanovení rovněž Úřad pro zahraniční styky a informace není účetní jednotkou, neboť jí nebyl do dne nabytí účinnosti zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V návaznosti na nový zákon o účetnictví, na základě kterého je každá organizační složka účetní jednotkou, se za účelem zachování stávajícího stavu navrhuje výslovně stanovit, že Úřad pro zahraniční styky a informace není účetní jednotkou.
K části dvacáté osmé – změna zákona o dráhách
K čl. XXIX
K bodu 1 (§ 14a odst. 2 písm. a))
Návrh nového zákona o účetnictví již nepoužívá institut ročního účetního období, přičemž nově se účetním obdobím rozumí individuální účetní období nebo konsolidační účetní období (vizte § 58 a násl. návrhu nového zákona o účetnictví). Tomuto novému pojetí účetního období pak odpovídá i terminologická změna provedená v předmětném ustanovení zákona o dráhách.
K bodu 2 (§ 14a odst. 2 písm. d))
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „roční účetní závěrka“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodům 3 (§ 23f odst. 2)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 4 (§ 28 odst. 3)
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“. Stejně tak slovní spojení „vede účetnictví“ se nahrazuje slovním spojením „je účetní jednotkou“ a vymezuje se rovněž rozsah účetní závěrky. Nově se pak zavádí povinnost žadatele o udělení oprávnění k provozování drážní dopravy prokazovat svou finanční způsobilost auditovanou účetní závěrkou. Toto opatření směřuje k narovnání nedůvodných rozdílů u požadavků na provozovatele dráhy a dopravce při prokazování finanční způsobilosti k získání oprávnění k provozování dráhy nebo drážní dopravy. Dopravci totiž svou finanční způsobilost auditovanou účetní závěrkou na rozdíl od provozovatelů dráhy doposud prokazovat nemuseli.
K bodu 5 (§ 42b odst. 5)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 6 (§ 42c odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 7 (§ 42c odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 8 [§ 51 odst. 5 písm. v)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 9 [§ 51 odst. 8 písm. d)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 10 [§ 51 odst. 9 písm. c)]
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 11 (§ 52 odst. 4)
Dochází k precizaci skutkových podstat přestupků v návaznosti na změny provedené v dotčených ustanoveních obsahujících odpovídající primární povinnosti.
K bodu 12 (§ 62odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 13 (§ 62 odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 14 (§ 62 odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o dráhách proto dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K části dvacáté deváté – změna zákona o spořitelnách a úvěrních družstvech
K čl. XXX
K bodu 1 (§ 1 odst. 6)
Navrhované změny navazují na nový zákon o účetnictví, podle nějž jsou dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění.
V novém zákoně o účetnictví je obsažena též obecná povinnost zveřejnit účetní závěrku, zprávy podle zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření ve veřejném rejstříku, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního období. Podle nového zákona o účetnictví současně platí, že tyto dokumenty se zveřejňují až po jejich ověření auditorem (pokud ověření podléhají) a po jejich schválení příslušným orgánem účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají). Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců zkrátit na 6 měsíců. Délka 6měsíční lhůty se navrhuje s ohledem na dosavadní § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého musí být členská schůze schvalující řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení svolána před uplynutím lhůty pro splnění této povinnosti.
V této lhůtě je třeba sestavit řádnou individuální účetní závěrku, individuální zprávu vedení, zajistit provedení auditu účetní závěrky, ověření zprávy vedení, popřípadě zprávy o udržitelnosti, a dohromady je zveřejnit ve veřejném rejstříku. Ve větě druhé se navrhuje družstevní záložně výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž v 6měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost družstevní záložny zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí družstevní záložna v této lhůtě sama předat svou řádnou účetní závěrku a zprávy podle zákona upravujícího účetnictví rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
K bodu 2 (§ 4c odst. 1)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka. Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je sestavována vždy za účetní období, navrhuje se upravit, že se jedná o účetní závěrku sestavenou za účetní období, v němž zaniklo členství v družstevní záložně, a nikoliv o účetní závěrku sestavenou za rok, v němž členství zaniklo.
Ve vztahu ke změně právní formy se navrhuje použité pojmy „konečná účetní závěrka“ a „mezitímní účetní závěrka“ nahradit pouze obecným výrazem „individuální účetní závěrka“ se současným uvedením okamžiku, k němuž se sestavuje, tj. ke konci dne předcházejícího dni zápisu změny právní formy do veřejného rejstříku.
K bodu 3 (§ 4c odst. 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 4 (§ 4c odst. 3)
Dotčené ustanovení odstavce 3 se navrhuje vypustit bez náhrady a ponechat lhůtu pro předložení účetní závěrky členské schůzi ke schválení na interních postupech uplatňovaných v rámci družstevní záložny. Povinnost mít řádnou individuální účetní závěrku družstevní záložny schválenou nejpozději do 6 měsíců od posledního dne účetního období bude zároveň vyplývat z nového znění § 1 odst. 6 věty první zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, který družstevní záložně ukládá povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku statutární zprávou do 6 měsíců od posledního dne účetního období a rovněž z nového znění ustanovení § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého musí být členská schůze schvalující řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení svolána před uplynutím lhůty pro splnění této povinnosti.
K bodu 5 (§ 5a odst. 4 věta první)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje dosavadní pojem řádná účetní závěra z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 6 (§ 6 odst. 6)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje několik legislativně-technických změn. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje dosavadní pojem řádná účetní závěra z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální.
Povinnost vyhotovit individuální zprávu vedení družstevní záložně vyplývá z nového zákona o účetnictví jakožto účetní jednotce, která je subjektem veřejného zájmu, a tudíž je vždy velkou účetní jednotkou. S přihlédnutím k dosavadnímu stavu bude výslovně upraveno, že individuální zprávu vedení v rámci družstevní záložny vypracovává představenstvo, které ji následně společně s řádnou individuální účetní závěrkou předkládá ke schválení členské schůzi.
Požadavek na svolání členské schůze do 6 měsíců po skončení účetního období se navrhuje nahradit požadavkem na konání členské schůze v této lhůtě. Skutečnost, že členská schůze musí být v této době konána a účetní závěrka a zpráva vedení musí být schváleny, pak vyplývá právě z obsahu této povinnosti.
Povinnost poskytnout členům družstevní záložny před konáním členské schůze řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení zůstává i nadále zachována. Vzhledem k tomu, že družstevní záložně povinnost auditu účetní závěrky a povinnost ověření zprávy vedení vyplývá z nového zákona o účetnictví (družstevní záložny jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 7 odst. 4)
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje specifikovat zprávu vedení jako individuální, neboť se nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
K bodu 8 (§ 7b odst. 3 a 4)
Dosavadní odstavec 3 je transpozicí čl. 89 odst. 4 směrnice CRD, podle kterého jsou členské státy povinny vyžadovat, aby banka zveřejňovala uvedené informace na konsolidovaném základě. Konsolidovaným základem se přitom podle čl. 3 odst. 1 bodu 44 směrnice CRD rozumí konsolidovaný základ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 48 nařízení CRR. Požadavek výše uvedené směrnice se týká pouze plnění stanovených povinností na konsolidovaném základě, k čemuž v případě družstevní záložny nedochází, neboť družstevní záložny nejsou oprávněny nabývat základní kapitál jiných právnických osob v souladu s ustanovením §1 odst. 9 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Dotčené ustanovení se proto navrhuje vypustit, neboť předmětné povinnosti jsou ukládány nad rámec požadavků čl. 89 odst. 4 směrnice CRD.
V návaznosti na zrušení odstavce 3 se navrhuje také zrušení odstavce 4, který upravuje způsob uveřejnění informací podle odstavce 3.
K bodu 9 (§ 7b odst. 3)
Dotčené ustanovení je transpozicí čl. 90 směrnice CRD, na základě kterého má úvěrová instituce ve své výroční zprávě („annual report“) v rámci klíčových ukazatelů zveřejnit návratnost aktiv přepočtenou na čistý zisk dělený celkovou bilanční sumou institucí. Pojem „výroční zpráva“ je v tomto kontextu nutno vykládat nikoliv nezbytně jako výroční zprávu ve smyslu zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nýbrž jako jakoukoliv zprávu vyhotovovanou na roční bázi, která obsahuje informace za pravidelné období.
Doposud byla tato povinnost plněna uvedením příslušných informací ve výroční zprávě družstevní záložny vyhotovované podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se navrhuje dotčené ustanovení upravit tak, aby povinnost družstevní záložny spočívala v uvedení příslušných informací ve zprávě vedení. Zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Vzhledem k povaze regulovaného subjektu, tj. družstevní záložny, se navrhuje zprávu vedení specifikovat jako individuální, neboť se v případě družstevní záložny nepředpokládá vznik konsolidační povinnosti.
Dále se navrhuje se legislativně-technická změna, kdy příslušné informace budou nově uváděny v individuální zprávě vedení a nikoliv uveřejňovány v individuální zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení, která je na základě nového zákona o účetnictví zpřístupňována jako statutární zpráva, je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech. Postačí tak uvést, v jakém dokumentu mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven.
Poslední větu dotčeného ustanovení se navrhuje vypustit, z důvodu, že ověření zprávy vedení jako součást povinného auditu v sobě zahrnuje ověřování souladu vyhotovení zprávy vedení s právními předpisy, tj. zda zpráva obsahuje požadované údaje, včetně údajů podle dosavadního odstavce 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Povinnost uložená v odstavci 5 větě druhé zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je tedy nadbytečná.
K bodu 10 (§ 7b odst. 4)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu navrženou v § 7b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, kdy příslušné informace budou nově uváděny v individuální zprávě vedení, jelikož režim zpřístupnění zprávy vedení, která je na základě nového zákona o účetnictví zpřístupňována jako statutární zpráva, je samostatně upraven jak v novém zákoně o účetnictví, tak v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech. Postačí tak uvést, v jakém dokumentu mají být příslušné informace uvedeny s tím, že v rámci daného dokumentu budou také zpřístupněny v režimu, který je pro zpřístupnění tohoto dokumentu obecně upraven. Povinnost uvádět příslušné informace podle jednotlivých zemí se navrhuje vypustit, neboť v případě družstevní záložny nemá taková povinnost praktický význam.
Dále se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v aktualizaci odkazu na dosavadní odstavec 5, který se v důsledku zrušení odstavců 3 a 4 označuje jako odstavec 3.
K bodu 11 (§ 7b odst. 5 písm. c))
Navrhuje legislativně-technická změna spočívající v aktualizaci odkazu na dosavadní odstavec 6, který se v důsledku zrušení odstavců 3 a 4 označuje jako odstavec 4.
K bodu 12 (§ 8b)
. Dosavadní znění § 8b zákona o spořitelních a úvěrních družstvech obsahuje povinnosti spojené s externím ověřováním, tj. povinnost provést ověření účetní závěrky a řídicího a kontrolního systému, povinnost vypracovat o těchto ověřeních zprávy a náležitosti těchto zpráv, proces výběru auditora a možnost změnit auditora za určitých podmínek.
V rámci adaptace účetních a ověřovacích povinností úvěrových institucí na nový zákon o účetnictví, dochází v této oblasti k zásadním změnám. Povinnost družstevní záložny ověřit účetní závěrku auditorem se navrhuje vypustit bez náhrady, neboť povinnost auditu účetní závěrky družstevním záložnám, jako účetním jednotkám, vyplývá z nového zákona o účetnictví z důvodu, že družstevní záložny jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v novém zákoně o účetnictví. Ve vztahu k novému zákonu o účetnictví by se tudíž jednalo o duplicitní ustanovení. Povinnost ověřit zprávu vedení a popřípadě zprávu o udržitelnosti vzniká tehdy, má-li účetní jednotka povinný audit. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu.
Povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá do nového § 8c zákona o spořitelních a úvěrních družstvech a mění se princip jejího fungování.
Možnost změny auditora podle dosavadního odstavce 5 se přesouvá mezi opatření k nápravě do § 28 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
V návrhu znění § 8b:
Odstavec 1 stanovuje povinnost družstevní záložně oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu.
Odstavec 2 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat, což v dosavadním § 8b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech absentovalo. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora. K bodu c) je patřičné poznamenat, že horní hranice pro období, na které může být auditor družstevní záložny určen, je pro subjekty veřejného zájmu stanovena na deset let podle čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014.
Odstavec 3 stanovuje, za jakých podmínek a v jaké lhůtě může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 2, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora.
Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně družstevních záložen, se v odstavci 4 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 5 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 6 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 5.
K bodu 13 (§ 8c a § 8d)
K § 8c:
Jak je již uvedeno výše, povinnost ověření řídicího a kontrolního systému se přesouvá z § 8b odst. 1 a 2 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech do nového § 8c tohoto zákona. Kromě přesunu této povinnosti dochází současně ke změně principu jejího fungování. Zatímco doposud byl požadavek na ověření řídicího a kontrolního systému stanoven s tříletou periodicitou, s oprávněním České národní banky tento požadavek prominout nebo omezit pouze na některé jeho části, nyní se navrhuje umožnit České národní bance nařídit v určitých případech družstevní záložně, aby zajistila ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předávaných České národní bance, a to za splnění náležitostí v odstavci 1 tohoto ustanovení.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit družstevní záložně provedení ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, případně informací předložených České národní bance, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost družstevní záložny, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je družstevní záložna součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
c)
vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů úvěrové instituce nebo změna rozsahu činnosti úvěrové instituce, změna modelu podnikání, zavedení inovací úvěrovou institucí včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti, nové formy obchodní spolupráce úvěrové instituce, změny v distribuční činnosti úvěrové instituce, změny v činnostech úvěrové instituce zajišťovaných třetími stranami, změny v přeshraniční činnosti úvěrové instituce, rozšíření výkonu činnosti do nových geografických oblastí, vlastnické, organizační, procesní či personální změny v úvěrové instituci, změna míry, struktury nebo koncentrace rizik, kterým je nebo by mohla být úvěrová instituce vystavena, změny vnitřních systémů včetně systému řízení rizik a vnitřní kontroly a systémů řízení kapitálu a likvidity, nárůst počtu anebo významu událostí operačního rizika včetně například chybovostí, selhání vnitřních kontrol, výpadků systémů, stížností, případné podvody, závažné soudní spory nebo významné riziko jejich výskytu, trestní stíhání osob zastávajících v úvěrové instituci funkci klíčového významu, (pří)znaky (možného) nenaplnění právních povinností úvěrové instituce nebo odklonů od formalizovaných dohledových obecných pokynů a doporučení, nebo indikace (možného) nenaplnění jiných relevantních požadavků s potenciálně nepříznivým dopadem na úvěrovou instituci,
d)
vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, změny předpokladů úvěrového portfolia, například vývoj hodnot ukazatelů zaměřených na hodnocení úvěruschopnosti dlužníků, selhání dlužníků nebo zajištění pohledávek, existence mimořádně tržně nebo ekonomicky zhoršené situace, riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti anebo financování terorismu.
Česká národní banka využívá poznatky a informace z dohledové činnosti získané v rámci komunikace s úvěrovými institucemi, plynoucí z (povinného) kvantitativního a kvalitativního oznamování vůči České národní bance, z jiných vnitřních informačních zdrojů České národní banky, především z povinného mechanismu České národní banky pro přijímání oznámení (whisteblowing), nebo z vnějších zdrojů, včetně informací (povinně) uveřejňovaných družstevními záložnami a informací získaných od zahraničních orgánů dohledu či v rámci kolegií orgánů dohledu.
Poslední věta odstavce 1 stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 3, na jehož základě stanovuje Česká národní banka lhůtu pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 2 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad, na což by jinak měla podle správního řádu nárok. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má družstevní záložna v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se družstevní záložna dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace). Nakonec i z hlediska zajištění konzistentního přístupu na finančním trhu by bylo upuštění od této koncepce, která je již dnes stanovena v § 81 odst. 3 zákona č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví, nevyhovující.
V souladu s legislativními pravidly vlády je odstavec 3 psán v jednotném čísle („část řídicího a kontrolního systému banky“), nicméně tím přirozeně není vyloučeno, aby Česká národní banka nařídila ověření více oblastí řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne družstevní záložna ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5:
Obdobné zmocnění obsahuje již dosavadní § 8b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Na základě tohoto zmocnění jsou podrobnější informace ke zprávě o ověření řídicího a kontrolního systému stanoveny v příloze č. 9 vyhlášky č. 163/2014 Sb. o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry.
K § 8d:
Zatímco doposud mohl podle § 8b odst. 1 písm. b) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech provádět ověření řídicího a kontrolního systému banky pouze auditor, nyní se okruh přípustných osob k této činnosti rozšiřuje o tzv. „ověřovatele“, kterým se rozumí způsobilá třetí osoba, např. soudní znalec, oceňovatel, expert na kybernetickou bezpečnost atp. Zavedení osoby ověřovatele je vhodné zejména z důvodu rozsahu a složitosti činností, které spadají pod řídicí a kontrolní systém družstevní záložny, a jejichž komplexita v některých aspektech stále narůstá. Obzvlášť pokud má být provedeno ověření pouze části řídicího a kontrolního systému družstevní záložny, jako např. IT zabezpečení, není praktické banku omezovat, aby jediným subjektem k tomu oprávněným byl auditor.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost družstevní záložně oznámit České národní bance ověřovatele pro ověření řídicího a kontrolního systému, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 8c odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru ověřovatele obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od družstevní záložny a ověřovatele, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného ověřovatele odmítnout a stanovuje lhůtu pro jeho odmítnutí. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost ověřovatele při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně družstevní záložny.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného ověřovatele Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo družstevní záložny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 14 (§ 9 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je vždy sestavována za účetní období, navrhuje se dosavadní pojem „období“ ve vztahu k účetní závěrce v tomto smyslu upřesnit.
K bodu 15 (§ 10 odst. 1 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 16 (§ 13 odst. 7)
Navrhuje se upravit požadavek na osobu, která může být jmenována do funkce likvidátora tak, že se rovněž nesmí jednat o osobu, která se podílela na vedení účetnictví družstevní záložny. Dosavadní slovní pojení „jinak se podílela“ se navrhuje vypustit, neboť chybně naznačovalo, že povinný audit je součástí účetnictví. Dosavadní výraz „zpracovávání“ ve vztahu k účetnictví se navrhuje vypustit a ponechat pouze pojem „vedení účetnictví“, který je v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví.
K bodu 17 (§ 13 odst. 10)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologii nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví vymezuje pojem účetní záznam jako zaznamenaná data potřebná k vytvoření účetní informace. Účetním záznamem však není účetní závěrka, kterou je tedy potřeba výslovně uvést.
Druhá navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 51 písm. b) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníků. Shodně se zákonem upravujícím banky se výčet doplňuje i o občanský zákoník.
K bodu 18 (§ 25a odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 19 (§ 25a odst. 4 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K bodu 20 (§ 25a odst. 4 písm. m))
V návaznosti na doplnění nového písmene o) se na konci písmene m) navrhuje vypustit spojku „nebo“, neboť následující písmeno n) již nebude posledním písmenem taxativního výčtu v odstavci 4.
K bodu 21 (§ 25a odst. 4 písm. o))
Do výčtu osob v odstavci 4, jenž stanovuje subjekty, kterým může Česká národní banka poskytnout informace získané v souvislosti s výkonem dohledu, aniž by se tím dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti, se doplňuje osoba ověřovatele, který se do zákona o spořitelních a úvěrních družstvech nově zavádí touto novelou v ustanovení § 8d.
K bodu 22 (§ 25c odst. 4)
Jelikož osoba ověřovatele řídicího a kontrolního systému doposud nebyla v právním řádu České republiky upravena a nevyplývá jí povinnost mlčenlivosti ze zákona o spořitelních a úvěrních družstvech ani z jiného předpisu, jako je tomu například u auditorů, je nutné nově tuto povinnost zakotvit.
Mlčenlivost ověřovatele je vhodné upravit odkazem na zákon o auditorech, jelikož ten upravuje i další aspekty této povinnosti, jako např. výjimky z povinnosti mlčenlivosti (např. při kontaktu s ČNB) a možnost zproštění mlčenlivosti (§ 15 a 15a zákona o auditorech) a tyto povinnosti se tak nemusí duplikovat v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech.
K bodu 23 (§ 27a odst. 6)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 24 (§ 27b odst. 1 písm. c))
Změny v § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. V ustanovení § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech se vedle povinnosti zveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona o účetnictví, pokud jsou vyhotovovány a zprávy o jejich ověření, pokud jsou ověřovány nebo opis povolení, se ve větě druhé navrhuje družstevní záložně výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na internetových stránkách, a to taktéž v 6měsíční lhůtě od konce účetního období.
Dotčeného přestupku se družstevní záložna dopustí, pokud ve stanovené lhůtě neuveřejní výše uvedené dokumenty nebo pokud uveřejní pouze některé dokumenty v rozporu s požadavky uvedenými v § 1 odst. 6 věty druhé.
K bodu 25 (§ 27b odst. 1 písm. l))
V návaznosti na doplnění nového písmene n) se na konci písmene l) navrhuje vypustit spojku „nebo“, neboť následující písmeno m) již nebude posledním písmenem taxativního výčtu v odstavci 1.
K bodu 26 (§ 27b odst. 1 písm. n))
Dochází k doplnění skutkové podstaty reflektující porušení povinnosti uveřejnit údaje uvedené v části osmé nařízení CRR družstevní záložnou, která dosud v zákoně o družstevních záložnách chyběla (srov. skutkovou podstatu pro banky v platném § 36e odst. 1 písm. k) zákoně o bankách). Za spáchání tohoto přestupku bude možné uložit družstevní záložně pokutu do výše 5 mil. Kč, nejedná se tedy o transpozici směrnice CRD ani o uložení eurosankce.
K bodu 27 (§ 27b odst. 2 písm. l))
V písmenu l) dochází k přečíslování odkazu v návaznosti na opravu směrnice CRD, tedy k totožné úpravě jako v § 36e odst. 2 písm. l) zákona o bankách.
K bodu 28 (§ 27b odst. 3 písm. a))
Změny v § 6 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Dosavadní povinnost poskytnout členům družstevní záložny před konáním členské schůze řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení zůstává i nadále zachována s tím, že i v dotčeném ustanovení se navrhuje provést odpovídající terminologické změny vyplývající z nového zákona o účetnictví, tj. dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě a účetní závěrka se navrhuje v souladu s novým zákonem o účetnictví specifikovat jako řádná individuální účetní závěrka. Podobně také zpráva vedení se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 29 (§ 27b odst. 3 písm. b))
Změny v ustanovení § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v návaznosti na nový zákon o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností.
V ustanovení § 1 odst. 6 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech se současně navrhuje družstevní záložně uložit povinnost v této 6měsíční lhůtě uveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány na internetových stránkách. Nesplnění této povinnosti se rovněž navrhuje zahrnout do skutkové podstaty přestupku podle písmene b).
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 5 mil. Kč.
K bodu 30 (§ 27b odst. 3 písm. d))
Do zákona o spořitelních a úvěrních družstvech se navrhuje doplnit novou skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinností podle § 7b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, podle kterého je družstevní záložna povinna uveřejňovat základní údaje o sobě, o svých členech, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci.
Porušení této povinnost doposud nezakládalo odpovědnost za přestupek podle zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, což se vzhledem k významu této povinnosti pro veřejnost, zejména pak pro uživatele těchto informací, navrhuje upravit. Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 31 (§ 27b odst. 3 písm. e))
Změny v ustanovení § 7 odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v návaznosti na nový zákon o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Z tohoto důvodu se i v dotčeném ustanovení navrhuje provést odpovídající terminologické změny vyplývající z nového zákona o účetnictví, tj. dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I v tomto případě se zpráva vedení navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 32 (§ 27b odst. 3 písm. h))
V návaznosti na změny navrhované v souvislosti s výběrem auditora v ustanovení § 8b o spořitelních a úvěrních družstvech se navrhuje stanovit skutkovou podstatu přestupků za porušení povinností z těchto ustanovení vyplývajících.
Skutková podstata přestupku navrhovaná v písmenu h) bude naplněna, pokud družstevní záložna neoznámí České národní bance auditora, který byl vybrán k provedení povinného auditu podle § 8b odst. 1 nebo podle § 8b odst. 5 o spořitelních a úvěrních družstvech , ve znění ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 33 (§ 27b odst. 3 písm. i) až l))
V návaznosti na doplnění nových povinností družstevní záložny v § 8c a § 8d dochází k doplnění nových skutkových podstat přestupků do § 27b odst. 3 za porušení těchto povinností. Za spáchání těchto přestupků lze uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 34 (§ 27b odst. 3 písm. m) bod 1)
Změny v § 9 odst. 2 navržené v souvislosti se změnou terminologie v novém zákoně o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Vzhledem k tomu, že řádná účetní závěrka je vždy sestavována za účetní období, navrhuje se dosavadní pojem „období“ ve vztahu k účetní závěrce v tomto smyslu upřesnit.
K bodu 35 (§ 27b odst. 4 písm. a))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
Horní hranice výše pokuty, kterou lze uložit za dosavadní písmena f), i) a m), která se nově označují jako písmena h), o) a s), bude i nadále upravena dotčeným ustanovením. Současně se navrhuje doplnit nové písmeno d), které upravuje skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení povinnosti družstevní záložny v souladu s § 7b odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech uveřejňovat základní údaje o sobě, o svých členech, struktuře skupiny, jejíž je součástí, a o své činnosti a finanční situaci. Za tento přestupek tak bude podle dotčeného ustanovení možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
Do dotčeného ustanovení se dále navrhují doplnit nové skutkové podstaty přestupků upravené v § 27b odst. 3 písm. i) až l) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, které se týkají porušení povinností v souvislosti s výběrem auditora provádějícího povinný audit a ověření řídicího a kontrolního systému. Za tyto přestupky bude podle dotčeného ustanovení možné uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč.
K bodu 36 (§ 27b odst. 4 písm. b))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 1 a 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 1a 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reaguje jak na změnu označení dosavadních písmen c), n) a o) v odstavci 3, které se nově označují jako písmena e), t) a u), tak na doplnění nového písmene n) v odstavci 1 a nového písmene b) v odstavci 3, jejichž spáchání se navrhuje sankcionovat podle právě podle dotčeného ustanovení, tj. horní hranice pokuty, kterou bude možné za tyto přestupky uložit, bude 5 mil. Kč.
K bodu 37 (§ 27b odst. 4 písm. c))
Vypuštění některých ustanovení a doplnění nových ustanovení v § 27b odst. 1 a 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27b odst. 1a 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reaguje na změnu označení dosavadních písmen b), d), e), g), h), j), k), a l) v odstavci 3, které se nově označují jako písmena c), f), g), m), n), p), q), a r). Rovněž se do dotčeného ustanovení navrhuje doplnit skutkové podstaty přestupků podle písmen l) a m) v odstavci 1, v jejichž případě doposud nebyla upravena horní hranice výše pokuty, kterou lze za jejich spáchání uložit. Dosavadní písmeno m) v odstavci 3, nově označované jako písmeno s), se naproti tomu navrhuje z dotčeného ustanovení vypustit, neboť horní hranice pokuty, kterou lze za spáchání přestupku podle tohoto písmene uložit, je upravena v ustanovení § 27b odst. 4 písm. a) zákona o spořitelních a úvěrních družstvech.
K bodu 38 (§ 27c odst. 3)
Změny v ustanovení § 5a odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navržené v souvislosti se změnou terminologie v novém zákoně o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. V tomto případě se tedy stejně jako v ustanovení § 5a odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to i vzhledem k tomu, že doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 39 (§ 27c odst. 5)
Do odstavce 5 se přidává skutková podstata přestupku v návaznosti na zavedení nové povinnosti ověřovatele řídicího a kontrolního systému dodržovat povinnost mlčenlivosti (§ 25c odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech).
K bodu 40 (§ 27c odst. 6)
Doplnění nového ustanovení v § 27c odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech je nutné odpovídajícím způsobem reflektovat i v dotčeném ustanovení, které upravuje horní hranici pokuty, kterou lze uložit za přestupky podle § 27c zákona o spořitelních a úvěrních družstvech. V případě přestupku podle odstavce 5, který spočívá v porušení povinnosti mlčenlivosti upravené v § 25c odst. 4 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, se navrhuje horní hranice pokuty, kterou bude možné za spáchání tohoto přestupku uložit, ve výši 5 mil. Kč.
K bodu 41 (§ 28 odst. 5 písm. d))
Nařízení mimořádného auditu se odstraňuje, jelikož jeho funkci nahrazuje znění nového § 8c zákona o družstevních záložnách, jež upravuje ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací předkládaných České národní bance.
K bodu 42 (§ 28 odst. 6)
Do odstavce 6 tohoto ustanovení se z § 8b odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech přesouvá ustanovení v nezměněné podobě, upravující pravomoc České národní banky nařídit družstevní záložně změnu auditora, pokud nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 43 (§ 28 odst. 8)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na vypuštění písmene d) v § 28 odst. 5 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v důsledku čehož dochází ke změně označení následujících písmen, přičemž dosavadní písmeno h) se nově označuje jako písmeno g). Odkaz na odstavec 6 se rovněž navrhuje nahradit odkazem na odstavec 7, a to v návaznosti na doplnění nového odstavce 6 do § 28 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, v důsledku čehož se dosavadní odstavec 6 nově označuje jako odstavec 7.
K části třicáté – změna zákona o vnitrozemské plavbě
K čl. XXXI
V návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví je nutné odpovídajícím způsobem upravit ustanovení § 25 odst. 5 písm. f) zákona o vnitrozemské plavbě, neboť nová právní úprava v oblasti účetnictví již se slovním spojením „zahajovací rozvaha ve zjednodušeném rozsahu“ a „zahajovací přehled obchodního majetku“ nebude používat. Novému pojetí a terminologii odpovídá i navrhovaná precizace institutu účetní závěrky. Upřesňuje se tak, že dokladem prokazujícím finanční způsobilost žadatele o pověření prováděním školení určeného pro člena posádky plavidla nebo pro výkon činnosti odborníka na přepravu cestujících bude řádná individuální účetní závěrka za poslední individuální účetní období. Stejně tak slovní spojení „vede-li žadatel účetnictví“, bude nahrazen slovním spojením „je-li žadatel účetní jednotkou“.
K části třicáté první – změna zákona o sídle Parlamentu České republiky
K čl. XXXII
K bodu 1 (§ 5 odst. 1)
Navrhuje se odstranit reziduum dřívější úpravy rozpočtových organizací. Rozpočtové organizace se již označují jako organizační složky státu. V důsledku úpravy zákona o majetku České republiky, tj. zařazení Kanceláře Poslanecké sněmovny do výčtu organizačních složek státu v § 3, je současná úprava v § 5 odst. 1 zákona o sídle Parlamentu České republiky ohledně povahy Kanceláře nadbytečná. Stejná změna se navrhuje u Kanceláře Senátu.
K bodu 2 (§ 7 odst. 1)
Navrhuje se odstranit reziduum dřívější úpravy rozpočtových organizací. Rozpočtové organizace se již označují jako organizační složky státu. V důsledku úpravy zákona o majetku České republiky, tj. zařazení Kanceláře Senátu do výčtu organizačních složek státu v § 3, je současná úprava v § 7 odst. 1 zákona o sídle Parlamentu České republiky ohledně povahy Kanceláře nadbytečná. Stejná změna se navrhuje u Kanceláře Poslanecké sněmovny.
K části třicáté druhé – změna zákona o pozemních komunikacích
K čl. XXXIII
K bodu 1 (§ 9a odst. 6)
S ohledem na nové pojetí řady institutů v návrhu nového zákona o účetnictví a právních předpisech, které jej provázejí, a zejména na skutečnost, že ocenění hmotných a nehmotných aktiv se nebude snižovat o dotaci na pořízení a o dotaci na úhradu úroků zahrnovaných do ocenění aktiv, ale dotace se vykáže v příslušné položce pro vykazování výnosů příštích období a do výnosů se bude rozpouštět podle plnění podmínek dotace, se navrhuje zrušení ustanovení zákona o pozemních komunikacích, dle kterého se dálnice a silnice I. třídy a jejich součásti a příslušenství se neodpisují podle právních předpisů upravujících účetnictví.
K bodu 2 (§ 17 odst. 4)
V souladu se změnou a sjednocením obecných princip oceňování majetku, k níž dochází v souvislosti se změnami v oblasti účetnictví, se přistupuje k úpravě terminologie obsažené v zákoně o pozemních komunikacích. V konkrétní rovině dochází k nahrazení výrazu „cena obvyklá“ slovním spojením „obvyklá hodnota podle zákona o oceňování“.
K bodu 3 (§ 18f odst. 1)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o pozemních komunikacích dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 4 [§ 22c odst. 1 písm. k)]
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčených ustanoveních zákona o pozemních komunikacích dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností.
K bodu 5 (§ 22d odst. 3)
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „účetní závěrka za předcházející rok“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K bodům 6 (§ 22d odst. 3)
Změny obsažené v předmětném ustanovení vyplývají z nového pojetí řady institutů a nové terminologie obsažených v návrhu nového zákona o účetnictví. Nezbytné je proto precizovat pojem „účetní závěrka za předcházející rok“, kterou se nově rozumí „řádná individuální účetní závěrka“. Pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky. Upraveno bylo rovněž pojetí účetního období a byly dále vymezeny požadavky na rozsah účetní závěrky. Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“. Nejedná se o věcný posun, nýbrž o terminologické upřesnění typu ověření v návaznosti na novou právní úpravu v oblasti účetnictví.
K části třicáté třetí – změna zákona o civilním letectví
K čl. XXXIV
K bodu 1 (§ 3 odst. 4)
V souladu s pojetím účetního výkaznictví a vedení účetnictví v návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V ustanoveních § 3 odst. 4 a § 49o zákona o civilním letectví dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno za současného zakotvení toho, že regulované subjekty vedou účetnictví takovým způsobem, který z účetního hlediska umožní bezpečně odlišit vybrané činnosti účetní jednotky od jiných jejích činností. Zároveň dochází k potřebnému přizpůsobení terminologie použité v ustanoveních § 42h a § 98a zákona o civilním letectví novému zákonu o účetnictví, pokud jde o slovní spojení „roční obrat“ (nově „čistý obrat“ či „roční úhrn čistého obratu“) a pojem „výkaz zisku a ztrát“ (nově „výkaz výsledku hospodaření“).
K bodu 2 (§ 42h)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 49o)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§ 49o)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 (§ 98a odst. 1 písm. c) bod 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části třicáté čtvrté – změna zákona o státním podniku
K čl. XXXV
K bodu 1 [§4 odst. 3 písm. e)]
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 2)
Novelizuje se poznámka pod čarou č. 2, v níž je odkazováno ustanovení § 25 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, protože tento zákon bude novým zákonem o účetnictví zrušen.
K bodu 3 [§ 13 odst. 1 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 [§ 15 odst. 1 písm. i)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 (§ 17a odst. 2)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§ 17b odst. 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části třicáté páté – změna zákona o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku)
K čl. XXXVI
K bodu 1 (název zákona)
V souladu s obecnou částí dochází v ustanoveních zákona ke sjednocení a zpřesnění terminologie vztahující se k oceňování v právním řádu České republiky. V uvedeném případě se jedná o nahrazení termínu majetek termíny z občanského práva odlišujícími a samostatným názvem označující věc, služby a dluhy. Pro uvedený účel a rozsah oceňování by byl původní název zavádějící vzhledem k upravenému znění zákona. Nově navržený název, tj. „zákon o oceňování“, odpovídá sjednocené terminologii.
K bodu 2 (název části první zákona)
Doplnění názvu části první vymezuje obecně její věcnou náplň.
K bodu 3 (název hlavy první zákona)
Změna názvu hlavy první v části první upřesňuje obecně její pojetí a věcný obsah.
K bodu 4 (§ 1)
V ustanovení § 1 odstavci 1 je definováno jaký proces zákon upravuje a pro jaký předmět. Předmět úpravy zákona je přitom vymezen pozitivně prostřednictvím do zákona nově zavedených termínů z občanského práva, když odlišuje a samostatným názvem označuje věc, služby a dluhy.
V ustanovení § 1 odstavci 2 je uvedena obecná definice pojmu oceňování popisující k čemu proces oceňování slouží, a jak je časově vymezen.
§ 1 odstavec 3 obsahuje obecnou definici pojmu hodnota.
Speciální ustanovení vylučující působnost tohoto zákona při postupu podle některých jiných zákonů je zrušeno a tyto výjimky jsou součástí příslušných předpisů.
Zákon také nově platí obecně, jde-li o stavení hodnot, které nejsou vymezeny pouze pro účely tohoto zákona (tj. obvyklé a zjištěné hodnoty).
K bodu 5 (§ 1a až § 1c)
Cílem nově vkládaných § 1a až § 1c je vymezit rozsah právní úpravy, upřesnit pojmy, sjednotit používanou terminologii v oblasti oceňování, zavést chybějící definice a obecně platné postupy.
§ 1a vymezuje předpoklady a obsahuje základní obecně platné zásady (principy), které je nutné při oceňování věcí, služeb a dluhů dodržovat.
Ze zásad vyplývá, že oceňování musí odpovídat oceňované věci, službě nebo dluhu, určované hodnotě, účelu oceňování a dostupnosti objektivních údajů využitelných pro oceňování; přitom je potřeba zvážit všechny zřetele hodné okolnosti. Platí, že oceňování věci, služby nebo dluhu se provádí nejvhodnějším možným způsobem.
Principy obsahují podmínku přezkoumatelnosti procesu oceňování počínaje volbou určované hodnoty, která musí být přiměřená (lze-li ji volit) zejména účelu oceňování a druhu věci, služby nebo dluhu. Přezkoumatelné musí být všechny na sebe navazující kroky postupu určování hodnoty, tedy volba přiměřeného přístupu a způsobu (metody) oceňování věci, služby nebo dluhu, identifikace vhodných zdrojů dat, správnost a úplnost použitých údajů, stejně jako postup jejich zpracování včetně případné volby sledovaných charakteristik. Přezkoumatelností se rozumí nejen kontrolovatelnost jaké hodnoty, proč a jakým způsobem byly použity, ale i řádné odůvodnění toho proč a jakým způsobem byly hodnoty použity, proč a na základě jakého přístupu oceňování, popřípadě na základě použití jaké metody (způsobu) oceňování odpovídající zvolenému přístupu bylo ocenění věci, služby nebo dluhu provedeno.
Uvedená pravidla byla původně vymezena v prováděcí vyhlášce, přímo do zákona jsou přesunuta z důvodu větší právní jistoty a stability.
§ 1b v odstavci 1 vymezuje a v odstavcích 2 až 4 definuje jednotlivé druhy hodnot.
Ve stávající právní úpravě jsou jednotlivé druhy hodnot a jejich definice začleněny do § 2 spolu se způsoby oceňování, což v některých případech vede k jejich špatnému chápání a zaměňování.
Aby nedocházelo ke směšování různých pojmových kategorií a zaměňování druhů hodnot se způsoby oceňování věcí, navrhuje se základní druhy hodnot a jejich upřesněné vymezení vyčlenit ze stávajícího § 2 do samostatně koncipovaného ustanovení § 1b.
V § 1b odstavci 2 je obsažena obecná definice pojmu tržní hodnota, a podmínky a zásady podstatné pro její určování.
V § 1b odstavci 2 je tržní hodnota určena jako hodnota, za kterou by byla věc, služba nebo dluh směněna mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím, kteří jednají jako osoby vzájemně nezávislé, v běžných obchodních vztazích. Tato definice se shoduje s tím, jak tržní hodnotu (anglicky Market Value) definují Mezinárodní oceňovací standardy (IVS). K základním podmínkám přístupu k určení tržní hodnoty, přitom patří, že obchod se uzavírá v rámci běžného obchodního styku na relevantním volném trhu, tj. že zde nejsou zvláštní podmínky či okolnosti (např. netypické financování, ujednání o zpětném nákupu), že se uzavírá po náležitém marketingu, tj. po vhodném a dostatečně dlouhém inzerování (nabízení) věci, služby nebo dluhu na trhu, a za normálních okolností mezi stranami, které mezi sebou nemají žádný zvláštní vztah, jednají vzájemně nezávisle, jsou dostatečně informovány o povaze věci, služby nebo dluhu a jednají uvážlivě, tj. nejsou v tísni.
Navrhovaný odstavec 2 vychází ze skutečnosti, že vymezení tržní hodnoty v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) a definice reálné hodnoty v Mezinárodních účetních standardech (IFRS) jsou prakticky shodné. Drobné odlišnosti nemají vliv na to, že v § 2a navržené základní pojetí tržní hodnoty, vycházející z koncepce obsažené v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) je prakticky stejné jako pojetí reálné hodnoty obsažené v návrhu zákona o účetnictví či v návrhu zákonů daňových, které vychází z Mezinárodních účetních standardů (IFRS).
V praxi to znamená úsporu času a prostředků v případech, kdy je potřeba určit jak tržní, tak reálnou hodnotu, protože z důvodu odstranění požadavku na samostatný zvláštní odhad (znalecký posudek) tržní hodnoty věci, služby nebo dluhu, určený pro účely oceňování a samostatný zvláštní odhad reálné hodnoty stejné věci, služby nebo dluhu ke stejnému datu pro účely účetní či daňové, bude stačit pouze jeden odhad hodnoty věci, služby nebo dluhu (znalecký posudek) pro jednu z výše uvedených hodnot.
V odstavci 2 je upřesněno jaké základní skutečnosti, které mají na hodnotu vliv, má tržní hodnota odrážet a zohledňovat. Zohlednit je nutné především tržní rizika a předpokládaný vývoj na dílčím či místním trhu, na kterém by věc byla obchodována. Znamená to posoudit například systémová rizika (např. riziko recese, politické změny, měnových turbulencí, inflace, přírodních katastrof, teroristických útoků), rizika odvětví (např. očekávání tržní nestability, regulatorních změn), specifická rizika (špatná rozhodnutí managementu, ztráta konkurenceschopnosti,…), historický a očekávaný růst cen, omezující faktory (např. komplikované majetkoprávní vztahy, věcná práva, zástavy,…).
V odstavci 2 je uvedeno jaké okolnosti a za jakých podmínek je nutné při určení hodnoty zvážit. Požadováno je posouzení možnosti nejvyššího a nejlepšího využití oceňované věci, které je ke dni oceňování možné, fyzicky dosažitelné, právně přípustné a ekonomicky proveditelné. Nejvyšší a nejlepší využití věci je přitom chápáno jako takový způsob využití věci, který při co nejlepším využití předpokládaných schopností věci by dané věci přinesl nejvyšší hodnotu. Podmínkou je, aby takové využití věc fyzicky umožňovala / věci bylo fyzicky možné, aby veškerá právní omezení (například podmínky dané / vyplývající z územně plánovací dokumentací-e) takovému využití nebránila, či byla možná úprava těchto právních omezení (např. provedení změny územně plánovací dokumentace) a aby z hlediska finančního bylo takové využití proveditelné (tj. aby dosažitelnost finančních prostředků potřebných k realizaci zjištěného nejlepšího využití věci byla reálná jak z hlediska rozsahu, tak jejich návratnosti).
Definice tržní hodnoty je v odstavci 2 vymezena pouze pro účely tohoto zákona. Vyžaduje-li ocenění tržní hodnotou jiný právní předpis, použije se postup podle tohoto zákona pouze, pokud tak jiný právní předpis stanoví. Typicky se jedná o případy, kdy ocenění tržní hodnotou požadují civilněprávní předpisy. To na druhou stranu nevylučuje, aby se vymezení tržní hodnoty použilo i v případech, ve kterých se neodkazuje na zákon o oceňování, aniž by byla tržní hodnota pro tyto účely vymezena, a to zejména z toho důvodu, že definice tržní hodnoty byla převzata z mezinárodních oceňovacích standardů.
Ustanovení v § 1b odstavci 3 obsahuje definici pojmu obvyklá hodnota.
Ustanovení v § 1b odstavci 4 definuje pojem zjištěná hodnota jako administrativně určenou hodnotu věci nebo služby.
Obvyklá hodnota a zjištěná hodnota jsou definovány pro celý právní řád. Proto, pokud jiný právní předpis stanoví ocenění obvyklou hodnotou nebo zjištěnou hodnotou bez dalšího, použije se zákon o oceňování, tj. ustanovení o těchto hodnotách se použijí, aniž by na zákon o oceňování bylo potřeba odkazovat.
Ustanovení § 1c stanoví v odstavci 1 pod písmeny a), b) a c) 3 základní přístupy (někdy sice označované jako způsoby, těmi jsou však pro účely tohoto zákona myšleny jednotlivé dílčí metody) oceňování věcí, služeb nebo dluhů, jimiž jsou porovnávací přístup, nákladový přístup a výnosový přístup.
Pro každý ze stanovených přístupů oceňování věcí, služeb nebo dluhů se v odstavcích 2, 3 a 4 vymezuje základní rámec postupu odpovídající určované hodnotě dané použitým přístupem.
Určení hodnoty v případě porovnávacího přístupu uvedeného v § 1c v odstavci 2 vychází z porovnání oceňované věci se stejnými, obdobnými nebo z hlediska užití porovnatelnými či vzájemně zastupitelnými věcmi a jejich cenami, případně lze hodnotu odvodit z ceny jiné funkčně související věci, služby nebo dluhu.
V ustanovení se výslovně neuvádí, z jakých cen bude či nebude porovnání pro odhad tržní nebo obvyklé hodnoty vycházet, ale pro jeho interpretaci je třeba vyjít ze zásady, že „do porovnání se mimo jiné nezahrnují ceny sjednané za vlivu osobních poměrů prodávajícího a kupujícího“.
Podle návrhu ustanovení § 1c odst. 2 vychází porovnávací přístup „z porovnání předmětu ocenění se stejným nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji“. Základem porovnávacího přístupu je princip substituce, který předpokládá, že účastníci trhu mohou na hodnotu věcí usuzovat porovnáním s cenami dosaženými (sjednanými) při obchodech s věcmi stejnými či podobnými, které lze považovat za substitut k věci oceňované. Protože některé věci mají jedinečný charakter, je nutno případné rozdíly mezi oceňovanými a porovnávanými věcmi zohlednit odůvodněnými cenovými korekcemi (adjustací), které vyjadřují náklady nutné na přechod k porovnávanému substitutu.
Standardním způsobem (metodou) porovnání je přímé porovnání, při němž se porovnávací hodnota hledá porovnáním oceňované nemovité věci s konkrétními vzorky, u nichž je prodejní (sjednaná) cena známa. Dalším způsobem (metodou) je nepřímé porovnání. Při něm je porovnávací hodnota hledána porovnáním s referenčním vzorkem, který reprezentuje (zastupuje) výběrový soubor vzorků, a vedle ceny jsou definovány i jeho typické charakteristiky. Doporučuje se preferovat přímé porovnání, které je považováno i za základní způsob odhadu obvyklé hodnoty, a nepřímé porovnání aplikovat spíše v případě informační nouze nebo jej využít jako kontrolní, testovací či doplňkové.
S výjimkou odhadu obvyklé hodnoty je možné v odůvodněných případech, kdy nejsou k dispozici spolehlivé informace o prodejních (sjednaných) cenách relevantních vzorků, k porovnání použít i vzorky, u nichž jsou známy pouze jiné typy cen (např. ceny nabídkové, vydražené apod.), avšak pouze za podmínky, že na tyto skutečnosti bude vhodným způsobem při adjustaci cenově reagováno.
Porovnávacím způsobem (metodou) založeným na substitučním přístupu je též ocenění věci odvozením z ceny jiné věci schopné plnit stejnou funkci. Tento způsob ocenění bude z hlediska intenzity jeho využití zřejmě pouze marginální, a lze jej charakterizovat, jako odvození hodnoty oceňované věci z již známé hodnoty věci obdobné, která je s věcí oceňovanou spojena znakem užívání ke stejnému či obdobnému účelu, případně může jít i o užívání společné, např. u pozemků tvořících jeden funkční celek. Jedná se např. o případy kdy, od známé hodnoty jednoho pozemku ze souboru pozemků tvořících funkční celek, můžeme za určitých podmínek dovodit hodnotu pozemku, který je součástí tohoto funkčního celku.
Oproti „standardnímu“ porovnávacímu způsobu (metodě) se tento způsob (metoda) bude zřejmě lišit počtem porovnávaných vzorků, protože se bude zřejmě jednat převážně o porovnání se vzorkem jediným, a zřejmě i způsobem vyhodnocení výsledků porovnávací analýzy, v jehož rámci zřejmě nebudou aplikovány statistické metody, ale bude se pravděpodobně jednat o vyhodnocení kvalitativní.
Určení hodnoty u výnosového přístupu podle ustanovení § 1c odst. 3 vychází ze skutečně dosahovaného výnosu z oceňované věcí nebo služby, nebo z výnosu z oceňované věci, nebo služby, který lze za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu prostřednictvím úrokové míry.
Výnosový přístup je v tomto ustanovení prezentován jako způsob (přístup), který „vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry)“. I tato definice obecně vychází z legitimního předpokladu, že účastníci trhu mohou na hodnotu věci nebo služby usuzovat z předpokládaného budoucího prospěchu, který by jim oceňovaná věc nebo služba mohla přinášet. Čím větší prospěch potenciální poptávající od posuzovaného majetku očekává, tím vyšší hodnotu je ochoten akceptovat, a stejně tak čím vyšší prospěch potenciální nabízející posuzované věci nebo službě přikládá, tím vyšší je hodnota, za níž je ochoten se ho vzdát, a prospěch z jeho vlastnictví oželet.
Při odhadu budoucího prospěchu však účastníci přihlížejí vedle jeho výše i k jeho délce, časovému průběhu, spolehlivosti, stabilitě, pravidelnosti i k možným rizikům, že se předpokládaná očekávání nenaplní. Tyto skutečnosti se pak ve výsledné hodnotě věci nebo služby projeví zpravidla prostřednictvím tzv. míry výnosnosti, která je obvykle u daného druhu věci požadována s tím, že čím vyšší riziko se s dosažením výnosu pojí, tím vyšší míra výnosnosti je zpravidla u takové věci nebo služby požadována a naopak.
Budoucí prospěch pak lze vyjádřit buď jedním čistým výnosem, předpokládaným pro rok následující po datu ocenění, který lze považovat pro oceňovanou věc za typický (reprezentativní, udržitelný), nebo časovou řadou (tokem) čistých výnosů, kterou lze od posuzované věci nebo služby očekávat v jednotlivých letech v budoucnu. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení počítá výslovně pouze s kapitalizací výnosu, zdálo by se, že zákon počítá pouze s vyjádřením budoucího prospěchu jedním reprezentativním čistým výnosem, a nikoliv tokem budoucích čistých výnosů. Tento výklad však zřejmě neobstojí ze dvou důvodů. Jednak již na konci tohoto ustanovení je v závorce uvedena úroková míra, která již sama o sobě odpovídá principiálně diskontní míře, a jednak se počítá se součtem diskontovaných budoucích ročních čistých výnosů. Ze shora uvedených důvodů lze doporučit extenzivní výklad tohoto ustanovení ve smyslu možnosti využití všech standardních metod transformace budoucích výnosů k datu ocenění, tzn. zejména metodu diskontovaných peněžních toků, metodu dočasné renty a metodu věčné renty.
U nákladového přístupu podle ustanovení § 1c odst. 4 se pro určení hodnoty vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení oceňované věci v místě oceňování a podle stavu, v němž se daná věc nachází ke dni oceňování.
Nákladový přístup vychází „z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění“. Tato definice nákladového přístupu v zásadě vychází z oprávněného předpokladu, že účastníci trhu mohou na hodnotu majetku usuzovat podle nákladů obětovaných příležitostí tak, že účastník trhu vybírá mezi koupí již hotového majetku (stavba, nábytek, pokrm apod.) a náklady na jeho zhotovení. Protože se však rozhoduje v podmínkách omezených zdrojů, může vybrat pouze jednu z variant s tím, že druhá bude obětována a tak ztracena.
Pro odhad nákladů na výrobu je možno vycházet z historických podkladů, dokladujících výši pořizovacích nákladů na výrobu v době jejího vzniku (např. faktury, původní rozpočet apod.), které je však nutno transformovat na cenovou úroveň k datu ocenění, nebo z pořizovacích nákladů respektujících cenovou úroveň k datu ocenění.
Za standardní způsob (metodickou bázi) určení pořizovacích nákladů respektujících cenovou úroveň k datu ocenění se považuje určení reprodukčních nákladů, nebo náhradových nákladů, či alternativních nákladů. Reprodukčními náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů na zhotovení repliky oceňované věci s využitím shodného objemového a dispozičního řešení i stejných materiálů a technologických postupů. Náhradovými náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů odpovídající nákladům na zhotovení repliky oceňované věci při zachování objemového i dispozičního řešení, avšak s využitím materiálů a technologických postupů běžně používaných k datu ocenění. Alternativními náklady se rozumí určení pořizovacích nákladů na zhotovení ekvivalentu oceňované věci s využitím materiálů a technologických postupů, designu i objemového a dispozičního řešení, které jsou běžné k datu ocenění.
Za standardní metody (způsoby) pro vyčíslení nákladů se považují všechny postupy běžně používané a respektované v daném oboru, založené na součtu dílčích nákladů na všechny jednotlivé položky, z nichž se oceňovaná věc skládá (např. podrobný položkový rozpočet apod.), avšak jednotlivé položky mohou být též vhodným způsobem slučovány, takže součet dílčích ocenění je možno aplikovat na větší díly (tzv. metody agregovaných položek). Agregace může být také vztažena na celou věc (majetek), kde se uvažuje hodnoty v Kč za vhodně zvolenou jednotku (např. trojrozměrný prostor, plocha, délka, kus apod.). Přitom je nutné zvážit, zda udávaná jednotková hodnota skutečně vystihuje skutečné náklady na oceňovanou věc (majetek). V případě, že nelze použít žádný ze shora uvedených způsobů odhadu nákladů na výrobu, mohou být náklady na výrobu vyjádřeny též odborným odhadem oceňovatele.
Vzhledem k tomu, že nákladová hodnota věci (majetku) vyjadřuje nejen náklady na její výrobu, ale také míru znehodnocení, vyjadřující případné rozdíly stavu mezi novou věcí a věcí oceňovanou. Znehodnocením se rozumí ztráta hodnoty věci (majetku) v důsledku jeho fyzického opotřebovávání, funkčního (morálního) zastarávání, vad, poruch, nedodělků a jiných možných vlivů včetně vlivů externích (např. změny okolí), které vynaložené náklady znehodnocují. Za standardní metody odhadu znehodnocení se považují globální metody, analytické metody a nákladové metody. Globální metody jsou založeny na předpokládaném vztahu mezi úbytkem nákladové hodnoty věci (majetku) jako celku a jeho stářím ve vztahu k předpokládané životnosti věci (majetku). Dle vyjádření uvedeného vztahu to může být metoda např. lineární, lineárně kvadratická, kvadratická apod. Tyto metody umožňují většinou jen přibližný odhad opotřebení. Analytické a globální metody jsou založeny na shodném principu, avšak u analytických jsou stáří a životnost aplikovány na jednotlivé dílčí části majetku a výsledné znehodnocení je součtem znehodnocení dílčích částí. Poslední skupinou odhadu znehodnocení jsou metody nákladové, u nichž je znehodnocení měřeno náklady na uvedení věci (majetku) do bezvadného stavu. Tento způsob lze zpravidla považovat za nejvhodnější.
Určení hodnoty u výnosového přístupu vychází ze skutečně dosahovaného výnosu z oceňované věci nebo z výnosu z oceňované věci, který lze za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu prostřednictvím úrokové míry.
Výnosový přístup je v tomto ustanovení prezentován jako přístup, který „vychází z výnosu z předmětu ocenění skutečně dosahovaného nebo z výnosu, který lze z předmětu ocenění za daných podmínek obvykle získat, a z kapitalizace tohoto výnosu (úrokové míry)“. I tato definice obecně vychází z legitimního předpokladu, že účastníci trhu mohou na hodnotu věci usuzovat z předpokládaného budoucího prospěchu, který by jim oceňovaná věc mohla přinášet. Čím větší prospěch potenciální poptávající od posuzovaného majetku očekává, tím vyšší hodnotu je ochoten akceptovat, a stejně tak čím vyšší prospěch potenciální nabízející posuzované věci přikládá, tím vyšší je hodnota, za níž je ochoten se ho vzdát, a prospěch z jeho vlastnictví oželet.
Při odhadu budoucího prospěchu však účastníci přihlížejí vedle jeho výše i k jeho délce, časovému průběhu, spolehlivosti, stabilitě, pravidelnosti i k možným rizikům, že se předpokládaná očekávání nenaplní. Tyto skutečnosti se pak ve výsledné hodnotě věci projeví zpravidla prostřednictvím tzv. míry výnosnosti, která je obvykle u daného druhu věci požadována s tím, že čím vyšší riziko se s dosažením výnosu pojí, tím vyšší míra výnosnosti je zpravidla u takové věci požadována a naopak.
Budoucí prospěch pak lze vyjádřit buď jedním čistým výnosem, předpokládaným pro rok následující po datu ocenění, který lze považovat pro oceňovanou věc za typický (reprezentativní, udržitelný), nebo časovou řadou (tokem) čistých výnosů, kterou lze od posuzované věci očekávat v jednotlivých letech v budoucnu. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení počítá výslovně pouze s kapitalizací výnosu, zdálo by se, že zákon počítá pouze s vyjádřením budoucího prospěchu jedním reprezentativním čistým výnosem, a nikoliv tokem budoucích čistých výnosů. Tento výklad však zřejmě neobstojí ze dvou důvodů. Jednak již na konci tohoto ustanovení je v závorce uvedena úroková míra, která již sama o sobě odpovídá principiálně diskontní míře, a jednak se počítá se součtem diskontovaných budoucích ročních čistých výnosů. Ze shora uvedených důvodů lze doporučit extenzivní výklad tohoto ustanovení ve smyslu možnosti využití všech standardních metod transformace budoucích výnosů k datu ocenění, tzn. zejména metodu diskontovaných peněžních toků, metodu dočasné renty a metodu věčné renty.
Výše uvedené oceňovací přístupy byly jako způsoby oceňování původně upraveny v ustanovení § 2 odst. 9, avšak vzhledem k jejich významu a univerzálnímu použití bylo praxí shledáno za žádoucí navrhnout úpravu k jejich osamostatnění do vlastních výše uvedených ustanovení.
K bodu 6 (část první hlava druhá)
Vložení hlavy druhé v části první hlavy upřesňuje obecně, a to včetně jejího názvu, pojetí a věcný obsah § 2 až § 2b.
K bodu 7 (§ 2)
Účelem úpravy § 2 je upřednostnění tržní hodnoty před ostatními druhy hodnot, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tržní hodnota je vymezena jako výchozí druh hodnoty.
Toto ustanovení vede k zamýšlené aplikaci zákona, která spočívá v tom, že když jiný právní předpis vyžaduje ocenění podle zákona o oceňování bez dalšího, vždy se automaticky použije ocenění tržní hodnotou. S ohledem na to, že určení tržní hodnoty podléhá účelu, pro který se stanovuje (viz § 1a odst. 1, písm. b) a §2a odst. 1), nemusí být tržní hodnota určena vždy stejným přístupem a v rámci něj stejným způsobem nebo metodou.
Uvedené způsoby byly původně upraveny v ustanovení § 2 odst. 9, avšak vzhledem k jejich významu a univerzálnímu použití bylo praxí shledáno za žádoucí navrhnout úpravu a sjednocení názvosloví a jejich osamostatnění do vlastních ustanovení pro lepší přehlednost.
K bodu 8 (§ 2a a § 2b)
§ 2a obsahuje podmínky a zásady podstatné pro určování tržní hodnoty věcí, služeb nebo dluhů, včetně volby oceňovacího přístupu.
V § 2a je upřesněno, jaké údaje a jaké základní skutečnosti, které mají na výslednou hodnotu vliv, má tržní hodnota odrážet a zohledňovat. Zohlednit je nutné především tržní rizika a předpokládaný vývoj na dílčím či místním trhu, na kterém by věc, služba nebo dluh byly obchodovány. Znamená to posoudit například systémová rizika (např. riziko recese, politické změny, měnových turbulencí, inflace, přírodních katastrof, teroristických útoků), rizika odvětví (např. očekávání tržní nestability, regulatorních změn), specifická rizika (špatná rozhodnutí managementu, ztráta konkurenceschopnosti,…), historický a očekávaný růst cen, omezující faktory (např. komplikované majetkoprávní vztahy, věcná práva, zástavy,…).
Odstavec 3 vyžaduje, aby v případě, je-li tržní hodnota určována znalcem nebo odhadcem, došlo k její určení při respektování mezinárodně uznávaných oceňovacích standardů. Takovými standardy jsou nepochybně Mezinárodní oceňovací standardy (International Valuation Standards, IVS) vydávané Výborem pro Mezinárodní oceňovací standardy (IVSC), a to jak pro jejich široké akceptování v globálním měřítku i v ČR, tak proto, že definice tržní hodnoty použitá v zákoně o oceňování pochází právě z těchto standardů. Z ustanovení také a contrario vyplývá, že pokud je tržní hodnota určována jinou osobou než znalcem (dle zákona o znalcích) nebo odhadcem (dle živnostenského zákona), znalost a aplikace podrobných pravidel obsažených v IVS se nevyžaduje.
Ustanovení odstavce 4 vychází ze skutečnosti, že vymezení tržní hodnoty v Mezinárodních oceňovacích standardech (IVS) a definice reálné hodnoty v Mezinárodních účetních standardech (IFRS), která je převzata do účetních a potažmo tak i do daňových předpisů, jsou prakticky shodné. Byť se výslovné definice drobně liší, koncepčně jsou si velmi blízké a ve většině praktických aplikací povedou k určení stejných nebo podobných hodnot (to nebude platit, pokud se bude jednat o specifický účel ocenění, který reálná hodnota nereflektuje, zatímco tržní hodnota podle zákona o oceňování ano).
V praxi to znamená úsporu času a prostředků v případech, kdy je potřeba určit jak tržní, tak reálnou hodnotu, protože z důvodu odstranění požadavku na samostatný zvláštní odhad (znalecký posudek) tržní hodnoty věci, služby nebo dluhu, určený pro účely oceňování a samostatný zvláštní odhad reálné hodnoty stejné věci, služby nebo dluhu ke stejnému datu pro účely účetní či daňové, bude stačit pouze jeden odhad hodnoty věci, služby nebo dluhu (znalecký posudek) pro jednu z výše uvedených hodnot.
Odstavec 5 staví najisto, že postupy vymezené zákonem pro určení zjištěné hodnoty nejsou pro určení tržní, a tedy i výchozí hodnoty podle zákona o oceňování, relevantní.
§ 2a odstavec 6 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek ocenění věcí, služeb nebo dluhů tržní hodnotou v prováděcím právním předpise.
§ 2b řeší problematiku oceňování věcí, služeb nebo dluhů obvyklou hodnotou.
V § 2b odstavci 1 je vymezeno, z jakých údajů se při určení obvyklé hodnoty vychází.
Platí pro ni, že se určuje porovnávacím způsobem vycházejícím z porovnání věcí, služeb nebo dluhů, které jsou stejné, obdobné, a z hlediska užití porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, avšak oproti tržní hodnotě pouze věcí, služeb nebo dluhů směněnými mezi ochotným kupujícím a prodávajícím, tedy takových, u nichž je základním požadavkem pro stanovení hodnoty porovnání cen sjednaných při jejich prodeji.
Obsahem § 2b odstavce 2 je podmínka vylučující možnost využití mimořádné ceny pro určení obvyklé hodnoty spolu s obecnou definicí pojmu mimořádná cena.
V § 2b odstavci 3 je obsažen postup a podmínky, jejichž naplnění podmiňuje určení obvyklé hodnoty. Jedná se o postup, který byl doposud obsahem vyhlášky. Přesunutím do zákona se akcentuje větší formalizovanost určení obvyklé hodnoty oproti tržní hodnotě; taková podrobnější úprava usnadňuje určení obvyklé hodnoty tak, že s potřebnou pečlivostí je proveditelné i poučeným laikem. Při přesunutí postupu do zákona došlo ke zjednodušení dikce daných ustanovení za účelem lepší srozumitelnosti.
Ustanovení § 2b odstavce 4 upravuje situaci, kdy obvyklou hodnotu věci, služby nebo dluhu nelze určit (typicky pro nedostupnost údajů o porovnatelných cenách nebo pro neexistenci porovnatelných transakcí). V takovém případě se provede ocenění tržní hodnotou. Tímto ustanovením jsou vyřešeny všechny možné situace tak, aby hodnota předmětu ocenění byla určena vždy, protože tržní hodnotu lze vždy určit. Pokud tedy jiný právní předpis bude vyžadovat ocenění obvyklou hodnotou a obvyklá hodnota nepůjde určit, obvyklou hodnotou pro účely tohoto jiného právního předpisu se stane tržní hodnota. Má-li jiný právní předpis předvídat jiný důsledek nemožnosti určení obvyklé hodnoty včetně jiného výsledku ocenění (např. pro případ, že obvyklá hodnota nepůjde určit, bude se preferovat ocenění zjištěnou hodnotou), musí tento jiný předpis sám specificky stanovit důsledky nemožnosti určení obvyklé hodnoty.
Ustanovení § 2b odstavce 5 zajišťuje, že při určení obvyklé hodnoty, včetně případu nemožnosti jejího určení, jsou ustanovení o cenění zjištěnou hodnotou irelevantní.
§ 2b odstavec 6 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek pro určení obvyklé hodnoty věcí, služeb nebo dluhů v prováděcím právním předpise.
K bodu 9 (část druhá)
Vložení části druhé zákona s názvem zjištěná hodnota upřesňuje v obecné rovině pojetí a věcný obsah vloženého § 2c a následujících ustanovení zákona.
V návaznosti na tuto změnu dochází k přečíslování následujících částí zákona.
K bodu 10 (část druhá hlava první)
Doplnění názvu části druhé hlavy první upřesňuje obecně její pojetí a věcný obsah.
K bodu 11 (§ 2c)
Doplnění názvu části druhé hlavy první upřesňuje obecně její pojetí a věcný obsah.
§ 2c obsahuje obecné podmínky a zásady podstatné pro určování zjištěné hodnoty věcí, služeb nebo dluhů, a obecný pohled na další postup, nelze-li zjištěnou hodnotu věci, služby nebo dluhu určit.
V odstavci 1 je definována legislativní zkratka „cenové mapy“ pro „cenové mapy stavebních pozemků“, která je využita zejména v § 10. Tyto pojmy nelze zaměňovat s „cenovou mapou nájemného“, která je upravena v § 33 odst. 5 a 6.
§ 2c odstavec 4 obsahuje zmocnění k podrobnějšímu stanovení postupu a podmínek pro určení zjištěné hodnoty věcí, služeb nebo dluhů v prováděcím právním předpise.
K bodu 12 (§ 3 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 13 (§ 3 odst. 2)
Uvedená slova byla vložena zákonem č. 284/2021 Sb., ze dne 13. července 2021, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona. Uvedená změna je v rozporu se smyslem účinného zákona, protože zákon byl schválen bez požadavku na institut závazného „Záměru“. Absencí tohoto institutu a tedy i institutu „povolení záměru“ nedochází k závazným rozhodnutím o povolení záměru a tedy tyto nemohou sloužit jako podklad pro oceňování věci. Pro uvedené se předmětná slova zrušují.
K bodu 14 (§ 4 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“ lépe vyjadřujícím smysl textu, v dané větě se ruší text „, jejichž použití u jednotlivých druhů staveb stanoví vyhláška“ jako nadbytečný, a dále se do § 4 odst. 1 vkládá věta „Prováděcí právní předpis stanoví použití oceňovacích přístupů u jednotlivých druhů staveb.“, která obsahuje zmocnění ke stanovení toho, jaké se použijí oceňovací přístupy u jednotlivých druhů staveb, v prováděcím právním předpise.
K bodu 15 (§ 4 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
K bodu 16 (§ 5 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, čímž je zajištěn soulad s výrazy, pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 17 (§ 5 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištění“ slovem „určení“ lépe vyjadřujícím smysl textu, a úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 18 (§ 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení a zpřesnění původního textu větou „Prováděcí právní předpis stanoví pro účely výnosového přístupu k oceňování staveb způsob výpočtu hodnoty, způsob určení výnosu a výši míry kapitalizace pro dané časové období.“, která jednak obsahuje zmocnění ke stanovení podrobnějšího postupu výpočtu hodnoty, způsobu určení výnosu a výši míry kapitalizace pro dané časové období v prováděcím právním předpise při použití výnosového přístupu oceňování jednotlivých druhů staveb, jednak v případě použití pojmu „prováděcí právní předpis“ místo výrazu „vyhláška“ je zajištěn soulad s pojmem použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 19 (§7)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení a zpřesnění původního textu větou „Prováděcí právní předpis stanoví pro účely porovnávacího přístupu k oceňování staveb hlediska, která se při porovnání berou v úvahu.“, která jednak obsahuje zmocnění ke stanovení podrobnějších hledisek k výpočtu hodnoty stavby při použití porovnávacího přístupu, jednak v případě použití pojmu „prováděcí právní předpis“ místo výrazu „vyhláška“ je zajištěn soulad s pojmem použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 20 (§ 8 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1. Dále legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ slovem „určí“, které lépe vyjadřuje smysl textu, a legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, čímž je zajištěn soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 21 (§ 8 odst. 3)
Legislativně technická úprava ustanovení spočívající v nahrazení a zpřesnění části původního textu věty vložením slov „Prováděcí právní předpis stanoví oceňovací přístup“. Tímto textem je vydáváno zmocnění stanovit, jaký oceňovací přístup se, v návaznosti na druh a účel užití stavby, ve které se jednotka nachází, použije k určení hodnoty jednotky, zda nákladový nebo porovnávací přístup. V případě použití pojmu „prováděcí právní předpis“ místo výrazu „vyhláška“ je zajištěn soulad s pojmem použitým v daném smyslu v § 2a.
K bodu 22 (§ 8 odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
K bodu 23 (§ 8 odst. 5
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 24 (§ 8 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“ a slovo „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
K bodu 24 (§ 9 odst. 2 písm. a) bod 2)
Uvedená slova byla vložena zákonem č. 284/2021 Sb., ze dne 13. července 2021, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona. Uvedená změna je v rozporu se smyslem účinného zákona, protože zákon byl schválen bez požadavku na institut závazného „Záměru“. Absencí tohoto institutu a tedy i institutu „povolení záměru“ nedochází k závazným rozhodnutím o povolení záměru a tedy tyto nemohou sloužit jako podklad pro oceňování věci. Pro uvedené se předmětná slova stejně jako v § 3 odst. 2 zrušují.
K bodu 25 [§ 9 odst. 2 písm. c)]
Text v § 9 odst. 2 písmeno c) se zrušuje pro nadbytečnost. Podstata přístupu k pozemkům skutečně stavbami zastavěným je obecně řešena v odstavci 5, to je řídí se zásadou, že „při nesouladu mezi stavem uvedeným v katastru nemovitostí a skutečným stavem se vychází při oceňování ze skutečného stavu“.
K bodu 27 (§ 9 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 28 (§ 10 odst. 1)
Legislativně technická úprava ustanovení spočívající v nahrazení a zpřesnění části původního textu věty jeho nahrazením následujícím textem „násobkem výměry pozemku a hodnoty za m2 určené jiným oceňovacím přístupem, který stanoví prováděcí právní předpis.“. Uvedený text vymezuje obecně jednak postup ocenění stavebního pozemku v případě, je-li jeho hodnota určena jiným oceňovacím přístupem, jednak je tímto textem vydáváno zmocnění v prováděcím právním předpise tento jiný oceňovací přístup stanovit.
Legislativně technická úprava spočívající v doplnění věty „Stavební pozemek nelze ocenit cenou z cenové mapy také v případě, pokud ke dni ocenění uplynulo ode dne zveřejnění cenové mapy více než dvanáct měsíců.“ na konec odstavce 1, má za účel časově omezit účinnost cenové mapy na dobu 12 měsíců od její předchozí aktualizace.
K bodu 29 (§ 10 odst. 2)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 2 spočívající ve zrušení slov „„stavebních pozemků“ z důvodu odstranění nadbytečné části textu, vyplývající z nadpisu § 10.
K bodu 30 (§ 10 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 31 (§ 10 odst. 6)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 6 spočívající ve zrušení slov „„stavebních pozemků“ z důvodu odstranění nadbytečné části textu, vyplývající z nadpisu § 10.
K bodu 32 (§ 10 odst. 7)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „určí“ pojmem „stanoví“, který lépe vyjadřuje smysl, důvody, podmínky a postup změny či úpravy ceny v cenové mapě.
K bodu 33 (§ 10 odst. 8)
Jedná se o legislativně technickou úpravu ustanovení § 10 odstavce 8 spočívající ve zrušení slova „pozemků“ z důvodu odstranění nadbytečné části textu, vyplývající z nadpisu § 10.
K bodu 34 (§ 10 odst. 9)
Ve větě první se jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v nahrazení slova „ceně“ výrazem „hodnotě“, čímž je zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy podle § 1.
Ve větě druhé jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 35 (§ 10 odst. 10)
Návrhem textu věty první se zpřesňuje, že k ceně pozemku určené podle odstavce 1 se jako cena trvalých porostů, které jsou jeho součástí, přičítá vyhláškou stanovená cena těchto porostů (jde o cenu stanovenou, protože není výsledkem činnosti oceňovatele-odhadce).
Text druhé věty obsahuje zmocňovací odkaz umožňující podrobně upravit problematiku daného ustanovení, tedy především stanovit a vydat cenu trvalých porostů prováděcí vyhláškou.
K bodu 36 (§ 11 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ slovem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 37 (§ 11 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívá v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 38 (§ 12 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 39 (§ 12 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívá v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 40 (§ 13)
Legislativně technická úprava spočívá v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, čímž je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 41 (§ 15 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 42 (§ 15 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištění“ pojmem „stanovení“, lépe vyjadřuje smysl, důvody, podmínky a postup tvorby základních cen lesních porostů a jejich úpravy.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 43 (§ 15 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v doplnění slova „právního“ zpřesňuje a lépe vyjadřuje smysl předmětného ustanovení.
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, naplňuje kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“, a zajišťuje soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z § 1a odstavce 1.
K bodu 44 (§ 15a)
Vzhledem ke skutečnosti, že les je obnovitelný přírodní zdroj a představuje polyfunkční objekt ocenění, je v úvodním ustanovení odstavce 1 upřesněno, že stávající oceňování lesa je založeno výlučně na produkční funkci lesa, tzn. jen na ocenění produkce dřeva. V celosvětově se rozšiřující terminologii pojetí ekosystémových služeb, které les společnosti poskytuje, zahrnuje dnes oceňování lesa pouze ocenění jeho zásobovací služby. Určení hodnot ostatních ekosystémových služeb lesa (např. služby základní - biotopové, regulační - poutání uhlíku, kulturní - rekreace aj.) není zatím předmětem ocenění podle tohoto zákona a tyto hodnoty tak nejsou obsaženy ve výsledném ocenění lesa.
Pojem „les“ je definován v § 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) týkající se vymezení pojmů. Lesem se rozumí lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa.
V písmenu a) je vyjádřen současný způsob výpočtu hodnoty lesa, ale s omezením výměry lesních pozemků do 50 hektarů, kdy se hodnota lesa určí jako součet hodnoty lesních pozemků a hodnoty lesních porostů. Současný způsob ocenění lesních porostů přitom vychází z modelu lesa věkových tříd.
Výměra 50 ha lesních pozemků vychází z ustanovení § 24 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) týkající se lesních hospodářských plánů (LHP), které musí mít vyhotoveny všichni vlastníci lesa hospodařící na výměře větší než 50 ha.
V písmenu b) je nové ustanovení o způsobu určení celkového ocenění lesa s výměrou lesních pozemků nad 50 hektarů, na základě kalkulace očekávaného čistého výnosu z lesa (pozn.: ať již rovnoměrného či nerovnoměrného) a jeho kapitalizace. Tímto se do zákona o oceňování majetku začleňuje dosud chybějící metoda určení hodnoty lesa jako celku, která je v lesnicky vyspělých evropských zemích standardní součástí instrumentária metod v rámci oceňování lesa. Jedná se o výnosovou oceňovací metodu, která se používá pro větší a velké lesní majetky jako objekty ocenění. Jelikož je výnosová hodnota jádrem tržní hodnoty, přiblíží se výsledky tohoto ocenění také více úrovni cen dosahovaných na trhu s lesními nemovitými věcmi.
V písmenu c) je odkaz na konkrétní náležitosti spojené s oceňováním lesa, které budou řešeny prováděcí vyhláškou.
K bodu 45 (§ 16 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 46 (§ 16 odst. 2)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 47 (§ 16 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 48 (§ 16a odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 49 (§ 16a odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 50 (§ 16a odst. 3)
Důvodem pro navrhovanou úpravu je legislativně technická úprava spočívající v zajištění souladu s užitím pojmu „oceňování“, podle § 1 odstavce 1, a užitím slova „hodnoty“, čímž je zajištěn soulad s užitím ve smyslu pojmu „hodnota“ podle § 1a. Dále je smyslem navrhovaného textu podrobnější úprava, a zpřesnění postupu určení hodnoty práva stavby prostřednictvím odkazů na příslušná dotčená ustanovení zákona, která se následně použijí.
K bodu 51 (§ 16a odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Dále legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 52 (§ 16a odst. 5)
Důvodem pro navrhovanou úpravu je potřeba úpravy, která zpřesní postup určení hodnoty práva stavby prostřednictvím stanovení podmínky a odkazů na příslušná ustanovení zákona, která se nepoužijí, tj. identifikací podmínky, jíž je rozhodnutí příslušného orgánu o ceně práva stavby, při jejímž splnění se oceňování neprovádí.
K bodu 53 (§ 16b odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
K bodu 54 (§ 16b odst. 5)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad s definovanými výrazy a pojmy a jejich užitím ve smyslu § 1 a § 1a odstavce 1.
Dále legislativně technickou úpravou spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“, je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 55 (§ 16b odst. 6)
Důvodem pro navrhovanou úpravu je potřeba úpravy, která zpřesní postup určení hodnoty věcného břemene prostřednictvím stanovení podmínky a odkazů na příslušná ustanovení zákona, která se nepoužijí, tj. identifikací podmínky, jíž je rozhodnutí příslušného orgánu o ceně věcného břemene, při jejímž splnění se oceňování neprovádí.
Jedná se o legislativně technickou úpravu stávajícího znění odstavce. Navržená formulace nemění původní smysl ustanovení odstavce 6, je však legislativně technicky vhodnější než formulace současná.
K bodu 56 (§ 16c)
Legislativně technická úprava naplňující kontext jednotného používání mluvnického tvaru slova „oceňovat“, spočívající v nahrazení slova „Ocenění“ pojmem „Oceňování“, čímž je zajištěn soulad daného pojmu „oceňování“ i jeho mluvnických tvarů ve smyslu odpovídajícím § 1 odstavec 1.
K bodu 57 (§ 16c odst. 1)
Úprava textu v první větě má legislativně technický charakter a spočívá jednak v nahrazení slova „cena“ pojmem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a., jednak v nově navržené formulaci stávajícího znění části textu věty, která původní smysl daného ustanovení nemění, je však legislativně srozumitelnější a vhodnější než formulace současná.
Úprava ve větě druhé má rovněž legislativně technický charakter a spočívá v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 58 (§ 16c odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití jak ve smyslu § 1, tak § 1a odst. 1.
K bodu 59 (§ 16c odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ pojmem „prováděcí právní předpis“ zajišťuje soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
K bodu 60 (§ 17 odst. 1)
Legislativně technická úprava, spočívající v nahrazení slova „způsobem“ slovem „přístupem“, zajišťuje soulad s výrazy a pojmy užitými a definovanými v daném smyslu v § 1c.
Legislativně technickou úpravou spočívající v nahrazení slova „vyhláška“ v původním textu odstavce pojmem „prováděcí právní předpis“ v textu novém, je zajištěn soulad s užitím výrazu použitého v daném smyslu v § 2a.
Zrušení části textu „Způsob diskontování stanoví vyhláška“ se provádí za účelem spojení upravené části věty předcházející textu rušenému, s textem následujícím za vypouštěnou částí textu. Odkaz na vyhlášku se pak znovu vkládá na konec textu v odstavci 1 prostřednictvím samostatné zmocňovací věty „Způsob diskontování stanoví prováděcí právní předpis.“.
Úprava původního textu a nově vkládaná věta na konec odstavce text optimalizuje a umožňuje jeho lepší pochopení, dále obsahuje zmocňovací odkaz umožňující podrobně upravit problematiku daného ustanovení prováděcím právním předpisem.
K bodu 61 (§ 17 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 62 [§ 17 odst. 2 písm. a)]
Nová formulace předmětného textu v první větě ustanovení odstavce 2 písmeno a) nemění původní smysl předmětného textu první věty odstavce 2 písmeno a), je však celkově legislativně technicky vhodnější než formulace současná.
K bodu 63 [§ 17 odst. 2 písm. b)]
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjistit“ pojmem „určit“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 64 (§ 17 odst. 3)
V písmenu a) se jedná o legislativně technickou úpravu spočívající v nahrazení slova „zjistí“ pojmem „určí“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z § 1a odstavce 1.
V písmenu b) se jedná o nově navržené pravidlo ke stanovení počtu let užívání majetkového práva pro jeho ocenění, nelze-li počet let užívání tohoto práva určit ze smlouvy.
V písmenu dříve b), nyní c) je původní text nahrazen textem upraveným, kterým je sice stejně jako v textu původním počet let užívání u průmyslových práv a výrobně technických a obchodních poznatků vymezen na pět let a na deset let u práv na označení, avšak uvedené počty let jsou pro ocenění nově horním uznatelným limitem počtu let užívání. Ustanovení navazuje na upravený text /znění v písmeni/e a) a b).
V písmenu dříve c), nyní d) je původní text rovněž nahrazen nově upraveným textem, který stejně jako v textu původním počet let užívání příslušných práv souvisejících s právem autorským vymezuje jako počet let, které zbývají do ukončení doby trvání těchto práv podle autorského zákona. Úprava ustanovení současně navazuje na úpravy vycházející z upraveného textu /znění v písmeni/e a) a b).
V písmenu dříve d), nyní e) je původní text nahrazen upraveným textem, v němž je stejně jako v textu původním počet let užívání u práv pořizovatele databáze vymezen nejvýše jako počet let, které zbývají do ukončení patnáctileté doby trvání těchto práv. Úprava ustanovení současně navazuje na úpravy vycházející z nově navrhovaného znění textu v písmeni/e a) a b).
K bodu 65 (§ 17 odst. 4 a 5)
Navrhované zrušení odstavce 4 vychází z nové koncepce zákona upřednostňující tržní hodnotu, zatímco stávající zákon oproti tomu upřednostňoval cenu obvyklou.
Procesní rámec vyžadující porovnání je příliš složitý, komplikovaný a nákladný, ne vždy odpovídající dosaženému výsledku. Považujeme proto ustanovení odstavce 4 za nedůvodné. Nemá potřebnou vypovídací hodnotu.
Navrhované zrušení odstavce 5 vychází z toho, že jde o právně překonané ustanovení. Jedná-li se o nepřevoditelná práva, u nichž chybí důvod k jejich oceňování.
K bodu 66 (§ 19 odst. 2)
Navrhované zrušení odstavce 2 vychází z toho, že pro přepočet kurzu je obecně nastaveno pravidlo v § 2d odstavci 4 a odstavec 2 v § 19 je tedy nadbytečný.
K bodu 67 (§ 20 odst. 1 písm. b)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 68 [§ 20 odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 69 (§ 20 odst. 1 písm. d)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ pojmem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 70 (§ 20 odst. 1 písm. g)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ pojmem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
Dále legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „zjištěnou“ pojmem „určenou“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K bodu 71 (§ 20 odst. 1 písm. h)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenou“ pojmem „hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1, současně pojem „obvyklá hodnota“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „obvyklá hodnota“ definovanému v ustanovení § 2b.
K bodu 72 (§ 20 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cen“ pojmem „hodnot“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 73 (§ 20 odst. 3)
Z nově navrhované úpravy vyplývá, že cenné papíry, které jsou předmětem sběratelského zájmu nelze v kontextu ustanovení § 2a, § 2b, § 2c a § 2d oceňovat zjištěnou hodnotou, protože v souvislosti s novou koncepcí zákona, je záměrem upřednostnit tržní hodnotu případně obvyklou hodnotu.
K bodu 74 (název hlavy páté)
Úprava, spočívající v upřesnění názvu hlavy páté přesně prostřednictvím běžně používaného odborného výrazu vymezuje pojetí, předmět a věcný obsah dané hlavy.
K bodu 75 (§ 21 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ pojmem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1.
K bodu 76 (§ 21 odst. 3)
Navrhované zrušení odstavce 3 vychází z toho, že pro přepočet kurzu je obecně nastaveno pravidlo v § 2d odstavci 4 a odstavec 3 v § 21 je tedy nadbytečný. Legislativně technická úprava spočívající v přečíslování odstavce následujícím za zrušeným odstavcem 3.
K bodu 77 (§ 22 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 78 (hlava šestá)
Navrhované zrušení hlavy šesté vychází z toho, že oceňování obchodního závodu je podmíněno využitím komplexu vhodných analytických metod a oceňovacích přístupů odpovídajících oceňované věci a jejím jednotlivým oceňovaným elementům. Tyto přístupy jsou již popsány v předchozích ustanoveních, či ustanoveních jiných právních předpisů.
K bodu 79 (§ 33 odst. 1)
Legislativně technická úprava, jíž se zavádí zmocňovací odkaz na prováděcí vyhlášku jako obecný zmocňovací odkaz umožňující podrobně upravit problematiku, v daném ustanovení § 33 zákona o oceňování specifikovaných jednotlivých ustanovení zákona, prováděcí vyhláškou.
K bodu 80 (§ 33 odst. 3)
V odstavci 3 § 33 se výraz „cenách zjištěných“ nahrazuje výrazem „určených“, čímž je naplňován kontext definice procesu oceňování jako „určování hodnoty“ a zajištěn soulad užití pojmu „určování“ a jeho mluvnických tvarů, ve smyslu vyplývajícím z §1 a § 1c.
K části třicáté šesté – změna zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu
K Čl. XXXVII
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Dosavadní formulaci „auditor zákonem stanovené účetní závěrky“ se proto navrhuje nahradit formulací „auditor provádějící povinný audit“.
K části třicáté sedmé – změna zákona o vysokých školách
K Čl. XXXVIII
K bodu 1 [§ 15 odst. 1 písm. b)]
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 [§ 18 odst. 7)
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 3 [§ 18 odst. 9 písm. a)]
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 4 [§ 21 odst. 3 písm. a)]
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 5 [§ 21 odst. 3 písm. b)]
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 5 [§ 21 odst. 3 písm. f)]
Navržená změna sleduje sjednocení terminologie zákona o vysokých školách s novým zákonem o účetnictví.
K části třicáté osmé – změna veterinárního zákona
K Čl. XXXIX
K bodu 1 (§ 47 odst. 2)
Dle veterinárního zákona je Státní veterinární správa organizační složkou státu, z čehož ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je účetní jednotkou. Tvrzení dané skutečnosti ve veterinárním zákoně je tedy ve vztahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní a není třeba ho dále uvádět.
K bodu 2 (§ 47 odst. 3)
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv je dle veterinárního zákona organizační složkou státu, což ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví znamená, že je též účetní jednotkou. Z tohoto důvodu není třeba zrušované tvrzení v zákoně dále uvádět.
K části třicáté deváté – změna zákona o zajišťování obrany České republiky
K Čl. XL
K bodu 1 (§ 49 odst. 3)
Navržená poslední věta v odstavci 3 § 49 obsahuje odkaz na právní předpisy upravující oceňování tak, aby byl zajištěn soulad a návaznost na zákon o oceňování, resp. zákon o oceňování majetku a jeho prováděcí vyhlášku, protože obsahem odpovídají v dané věci potřebě zákona o zajišťování obrany České republiky. Současně je tím naplňován záměr, aby právní předpisy upravující oceňování byly svým charakterem předpisy obecnými.
K bodu 2 (§ 58 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ceny zjištěné“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v ustanovení § 2d zákona o oceňování.
Nahrazení odkazu na cenu zjištěnou „podle zvláštního právního předpisu18)“ odkazem který specifikuje, že výše uvedená nově navržená „zjištěná hodnota“ se určuje v souladu s obecným zákonem o oceňování je v kontextu s navrženým textem ustanovení odstavce 3 § 49 zákona o zajišťování obrany České republiky. Původní poznámka pod čarou se jako nepotřebná ruší, protože text předmětného ustanovení je dostatečně srozumitelný.
K bodu 3 (§ 58 odst. 2)
Legislativně-technická úprava sledující cíl zajistit soulad a návaznost použité terminologie v zákoně o zajišťování bezpečnosti České republiky s novým zákonem o účetnictví.
Poznámka pod čarou č. 19 se ruší z důvodu, že odkazuje na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který je zrušen v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví.
K části čtyřicáté – změna zákona o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením
K Čl. XLI
K bodu 1 (§ 6 odst. 3)
V návaznosti na zrušení odstavce 7 (viz odůvodnění k bodu 4) je nezbytné novelizovat stávající znění odstavce 3 v § 6.
K bodu 2 (§ 6 odst. 5)
Účelem navržené změny je sjednocení terminologie v zákoně o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením s terminologií použitou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 3 (§ 6 odst. 6)
V návaznosti na zrušení odstavce 7 (viz odůvodnění k bodu 4) je nezbytné novelizovat stávající znění odstavce 6 v § 6.
K bodu 4 (§ 6 odst. 7)
Jelikož odstavec 7 v § 6 zákona č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ve znění pozdějších předpisů, je v současné době již obsoletní, není nadále uvedeného ustanovení potřeba. Z tohoto důvodu je odstavec 7 rušen bez náhrady.
K části čtyřicáté první – změna zákona o poštovních službách
K Čl. XLII
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části čtyřicáté druhé – změna zákona o investičních pobídkách
K čl. XLIII
K bodu 1 (§ 1a odst. 1 písm. a) bod 5)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 [§ 1a odst. 1 písm. e)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 [§ 1a odst. 1 písm. f)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§ 2 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§ 3 odst. 3 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 [§ 3 odst. 3 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§ 3 odst. 6)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 [§ 6a odst. 1 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 2)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 (§ 6a odst. 1 písm. a) bod 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 12 [§ 6a odst. 2 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 13 [§ 6a odst. 3 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 14 (§ 6a odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 15 [§ 6a odst. 7 písm. a) a c)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 16 [§ 6a odst. 10 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 17 (§ 6a odst. 12)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 18 [§ 7 odst. 2 písm. d)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 19 (§ 7 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 20 (§ 11a)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 21 (§ 11a odst. 1, 2, 3, 4 a 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části čtyřicáté třetí – změna zákona o Státním fondu dopravní infrastruktury
K čl. XLIV
K bodu 1 (§ 5 odst. 1 písm. b))
Návrh nového zákona o účetnictví již nepoužívá pojem „závazek“ jakožto pojem ryze občanskoprávní. Navrhuje se proto tento pojem nahradit pojmem „dluh“, který návrh nového zákona o účetnictví vymezuje.
K bodu 2 (§ 5b odst. 1)
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
Reaguje se též na to, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“.
Navrhuje se rovněž upřesnění, že výroční zpráva se vyhotovuje, nikoli sestavuje.
K bodu 3 (§ 5b odst. 1)
Navrhuje se dílčí změna formulace ustanovení související s tím, že návrh nového zákona o účetnictví opouští slovní spojení „povinnost mít účetní závěrku ověřenu auditorem“ a nahrazuje ho „povinností auditu účetní závěrky“.
K bodu 4 (§ 5b odst. 4 a 5)
Odstavec čtvrtý upravuje obsah výroční zprávy Státního fondu dopravní infrastruktury. Výroční zpráva ve smyslu dotčeného ustanovení je výroční zprávou sui generis a nutnost úpravy jejího obsahu v zákoně o Státním fondu dopravní infrastruktury vychází z opuštění pojmu „výroční zpráva“ v novém zákoně o účetnictví. V předmětném ustanovení je stanoven pouze demonstrativní výčet obsahu výroční zprávy, aby mohla být výroční zpráva případně doplňována na základě potřeb daného rozpočtového roku, za který se vyhotovuje.
Odstavec pátý reaguje na návrh nového zákona o účetnictví a potřeby praxe. Dle návrhu nového zákona o účetnictví platí, že jedna účetní jednotka může vést pouze jedno účetnictví prostřednictvím jednoho účetního systému. V dotčeném ustanovení zákona o Státním fondu dopravní infrastruktury dochází k žádoucí změně stávající terminologie tak, aby toto nové pojetí bylo respektováno při současném zakotvení povinnosti, že Státní fond dopravní infrastruktury sleduje výdaje na vlastní činnost odděleně od výdajů na účel podle § 2 odst. 1.
K bodu 5 [§ 8 odst. 2 písm. c)].
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
K bodu 6 [§ 8 odst. 2 písm. d)]
Navrhuje se přesnější užití legislativní zkratky „výroční zpráva“, z níž přímo vyplývá, že se jedná o výroční zprávu o činnosti Státního fondu dopravní infrastruktury, proto to není v dalších ustanoveních nezbytné upřesňovat.
K bodu 7 (§ 9 odst. 1).
V návaznosti na terminologické změny obsažené v návrhu nového zákona o účetnictví dochází k nahrazení pojmu „roční účetní závěrka“ pojmem „řádná individuální účetní závěrka“.
K části čtyřicáté čtvrté – změna autorského zákona
K čl. XLV
K bodu 1 (§ 96f odst. 5)
Ustanovení upravující působnost nejvyššího orgánu je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Namísto schvalování výroční zprávy, kterou již nový zákon o účetnictví neuvádí, nejvyšší orgán schvaluje řádnou individuální účetní závěrku a individuální zprávu vedení.
K bodu 2 (§ 99g)
Ustanovení je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Vzhledem k tomu, že nový zákon pojem „Výroční zpráva“ opouští a nahrazuje jej zprávou vedení, je v tomto smyslu upraven i § 99g autorského zákona. Zpráva vedení je jednou ze zpráv (vedle zprávy o platbách do veřejných rozpočtů, zprávy o daních z příjmů a zprávy o udržitelnosti) upravených novým zákonem o účetnictví a je ekvivalentem dosavadní výroční zprávy ve smyslu dokumentu obsahujícího informace o vývoji, výkonnosti a hospodářské situaci účetní jednotky. Povinnost vyhotovit zprávu vedení je uložena velkým a středním účetním jednotkám a její základní obsah je upraven novým zákonem o účetnictví. Ustanovení § 99g odst. 3 odkazuje na přílohu 3, která stanoví, jaké (další) informace zpráva vedení musí obsahovat. Odstavec 6 upravuje zveřejnění dokumentů na internetových stránkách kolektivního správce obdobně jako tomu bylo u zveřejňování výroční zprávy, tj. do 31. srpna, a jejich ponechání na těchto internetových stránkách po dobu alespoň 5 let.
K bodu 3 [§ 105ba odst. 1 písm. g)]
Ustanovení upravující přestupky kolektivních správců jsou terminologicky sjednocena s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví a promítnutými do nového znění § 99g autorského zákona. Vypouští se výroční zpráva a nahrazuje se řádnou individuální účetní závěrkou a individuální zprávou vedení. Individuální zpráva vedení kolektivních správců by tak kromě náležitostí podle nového zákona o účetnictví měla obsahovat i informace stanovené v příloze 3 autorského zákona, na níž nový § 99g odstavec 3 odkazuje.
K bodu 4 [§ 105ba odst. 1 písm. h)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 3.
K bodu 5 [§ 105ba odst. 1 písm. i)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 3.
K bodu 6 [§ 105ba odst. 1 písm. j)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 3.
K bodu 7 (§ 99g odst. 3)
S ohledem na změnu terminologie v § 99g (vypuštění pojmu výroční zpráva a jeho nahrazení pojmem individuální zpráva vedení) je nutno změnit název přílohy 3.
K bodu 8 (Příloha č. 3)
Text přílohy 3 autorského zákona je terminologicky sjednocen s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví.
K části čtyřicáté páté – změna zákona o obcích
K čl. XLVI
K bodu 1 (§ 38 odst. 1)
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), je obec veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá její dvojí postavení. Obec je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že obec je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou a jako taková je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou větu se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 39 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodu 3 (§ 49 odst. 3)
Legislativně-technická změna vyplývající z přijetí nového zákona o účetnictví. Z první části dotčeného ustanovení vyplývá, že svazek obcí je právnickou osobou. Současně podle nového zákona o účetnictví je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou a jako taková má také povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví. Z tohoto důvodu je nadbytečné, aby svazku obcí jako účetní jednotce byla povinnost vést účetnictví ukládána také ve zvláštním zákoně a předmětná část ustanovení se navrhuje vypustit.
K bodu 4 [§ 50 odst. 2 písm. c)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 5 [§ 53d odst. 1 písm. b)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 6 [§ 84 odst. 2 písm. b)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 7 [§ 102 odst. 2 písm. o)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K části čtyřicáté šesté – změna zákona o krajích
K čl. XLVII
K bodu 1 (§ 17 odst. 1)
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), je kraj veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá jeho dvojí postavení. Kraj je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že kraj je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou a jako taková je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou věta se tedy z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 18 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodu 3 [§ 35 odst. 2 písm. h)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K bodu 4 [§ 59 odst. 2 písm. n)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období.
K části čtyřicáté sedmé – změna zákona o hlavním městě Praze
K čl. XLVIII
K bodu 1 (§ 35 odst. 1)
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je hl. město Praha veřejnoprávní korporací, z čehož vyplývá jeho dvojí postavení. Hl. město Praha je zároveň subjektem veřejné správy, který v rámci decentralizace veřejné správy vykonává vlastním jménem část veřejné správy, a zároveň právnickou osobou veřejného práva, která může vstupovat do soukromoprávních i veřejnoprávních vztahů. Z toho lze vyvodit, že hl. město Praha je z pohledu právní úpravy účetnictví právnickou osobou, a proto je podle nového zákona o účetnictví také účetní jednotkou. Jako účetní jednotka pak má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mezi které patří také povinnost vést účetnictví. Dotčenou část věty se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje vypustit.
K bodu 2 (§ 36 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna s cílem sjednotit terminologii pro oceňování. Přitom se v rámci sjednocení terminologie zavádějí chybějící definice, včetně vymezení používaných základní postupů platných v oblasti oceňování. Nejvýznamnějším pojmem, který je novelou upraven, je pojem hodnota a její oddělení od pojmu cena. Pojem „obvyklá cena“ se tak bez významového posunu mění na pojem „obvyklá hodnota“; totéž platí pro dvojici pojmů zjištěná cena a zjištěná hodnota.
K bodu 3 (§ 37 odst. 3)
Ve vztahu k bezúplatnému převodu majetku se promítá plánovaná úprava zákona o oceňování majetku spočívající v nahrazení pojmu „obvyklá cena“ pojmem „obvyklá hodnota“.
K bodu 4 [§ 59 odst. 2 písm. e)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období (na rozdíl od mimořádné účetní závěrky).
K bodu 5 [§ 68 odst. 2 písm. g)]
Vzhledem k tomu, že pojem účetní závěrky podle nové systematiky v návrhu nového zákona o účetnictví představuje obecné označení pro výstup účetního výkaznictví, specifikuje se typ účetní závěrky, a sice na řádnou individuální. V souvislosti s tím se zrušují slova o sestavení k rozvahovému dni pro nadbytečnost, neboť řádná účetní závěrka se vždy sestavuje k tzv. rozvahovému dni neboli ke konci účetního období (na rozdíl od mimořádné účetní závěrky).
K části čtyřicáté osmé – změna zákona o Státním fondu podpory investic
K čl. XLIX
K bodu 1 (§ 5 odst. 3)
Navržená změna sleduje soulad ustanovení zákona o Státním fondu podpory investic se zněním nového zákona účetnictví ve vztahu k účetní závěrce Fondu a povinnosti jejího ověření auditorem.
K bodu 2 (5 odst. 3)
Navržená změna sleduje soulad ustanovení zákona o Státním fondu podpory investic se zněním nového zákona účetnictví ve vztahu k účetní závěrce Fondu a povinnosti jejího ověření auditorem.
K bodu 3 (§ 5 odst. 4)
Dotčené ustanovení se navrhuje vypustit z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona vyplývá, že Státní fond podpory investic je právnickou osobou. Ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, podle kterého je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou, je Státní fond podpory investic účetní jednotkou. Jakožto účetní jednotka má Státní fond dopravní infrastruktury povinnosti vyplývající z účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 4 (§ 6 odst. 4 písm. b))
Legislativně-technická změna v důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a namísto je používán konkrétní okamžik, k němuž je účetní závěrka sestavována. Tímto okamžikem je jak poslední den účetního období v případě řádné účetní závěrky, tak jiný den v případě mezitímní účetní závěrky. Účetní závěrka sestavená k rozvahovému dni tak věcně odpovídá pojmu „řádná účetní závěrka“.
K části čtyřicáté deváté – změna zákona o rozpočtových pravidlech
K čl. L
K bodu 1 /§ 3 písm. p) a r)/
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „následné pořizovací výdaje“ a současně došlo k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
K bodu 2 /§ 3 písm. s)/
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna zajišťující návaznost na pojmosloví nového zákona o účetnictví, kdy nový zákon o účetnictví zavádí pojem „aktivum“, který nahrazuje doposud používaný pojem „majetek“. Dojde tak k jasnému odlišení těchto pojmů, neboť pojem „majetek“ ve smyslu, ve kterém je užíván v účetnictví, zcela přesně neodpovídá jeho soukromoprávnímu smyslu. Zákon o rozpočtových pravidlech používá označení „dlouhodobý hmotný nebo nehmotný majetek“, přičemž v těchto případech se jedná o dosavadní kategorie účetního výkaznictví. Vzhledem ke změně účetní terminologie se navrhuje vymezit obsah těchto pojmů tak, aby navazovaly na pojmosloví nového zákona o účetnictví a současně nebyly v rozporu s obsahem pojmu majetek ve smyslu občanského zákoníku. Dlouhodobým hmotným nebo nehmotným majetkem se tak pro účely zákona o rozpočtových pravidlech bude rozumět věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Po věcné stránce tak nedojde ke změně, neboť se bude jednat o stejný okruh majetku, resp. aktiv vykazovaných v účetnictví, jako doposud. Přesné vymezení obsahu těchto pojmů ve vazbě na účetnictví by současně mělo zabránit vzniku situací, kdy by za hmotný a nehmotný majetek ve smyslu občanského zákoníku mohly být považovány i věci, které do dané účetní kategorie stálých hmotných nebo nehmotných aktiv nepatří (například cenné papíry) a není žádoucí, aby se na ně předmětná ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech aplikovala.
K bodu 3 (§ 10 odst. 5)
Navrhuje se legislativně-technická změna související se zrušením § 36 odst. 3, který upravuje zvláštní účet rezervy důchodového pojištění.
K bodu 4 /§ 12 odst. 1 písm. b)/
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „účetní dodatečné zhodnocení“ a současně došlo také k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
Vzhledem k tomu, že dosavadní účetní kategorie „drobného hmotného nebo nehmotného majetku“ nebude novým zákonem o účetnictví zcela převzata (tato kategorie aktiv bude nadále rozlišována pouze v případě účetních jednotek veřejného sektoru s tím, že se bude jednat o „drobné hmotné nebo nehmotné aktivum“), navrhuje se tento majetek specifikovat jako dlouhodobý hmotný nebo nehmotný majetek (tj. stálé hmotné nebo nehmotné aktivum ve smyslu právních předpisů upravujících účetnictví), který účetní jednotka veřejného sektoru ve svém účetnictví vykazuje jako drobné hmotné nebo nehmotné aktivum.
K bodu 5 /§ 12 odst. 1 písm. d)/
Navrhuje se, aby součástí programů mohly být další výdaje, které jsou nutné pro jeho realizaci. O zařazení takových výdajů by však musel požádat správce kapitoly a muselo by je písemně odsouhlasit Ministerstvo financí.
K bodu 6 /§ 12 odst. 2 písm. d)/
Navrhuje se, aby v programech mohly být vedeny i provozní výdaje organizačních složek státu.
K bodu 7 (§ 14e odst. 2 věta poslední)
Současná právní úprava rozhodování o námitkách proti nevyplacení dotace nebo její části poskytovatelem nadměrně zatěžuje osoby stojící v čele poskytovatelů dotací, zejména tedy ministry. Navrhuje se tedy, aby podání námitek příjemcem dotace nemělo devolutivní účinek a o námitkách rozhodoval poskytovatel, nikoliv ten, kdo stojí v jeho čele.
K bodu 8 (§ 15 odst. 2)
Z důvodu zabezpečení právní jistoty příjemců dotací nebo návratných finančních výpomocí a také z důvodu úpravy jednoznačného postupu poskytovatelů dotací a návratných finančních výpomocí se navrhuje stanovit lhůtu pro zahájení řízení o odnětí dotace nebo návratné výpomoci a také lhůtu pro pravomocné skončení tohoto řízení. Obě lhůty v současné právní úpravě absentují. Vzhledem k množství poskytovaných dotací, případně návratných finančních výpomocí se lhůta pro zahájení řízení navrhovaná na 6 let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci jeví jako přiměřená. Stejně tak to platí pro lhůtu pro ukončení řízení.
K bodům 9 a 11 (§ 20 odst. 1 a nový odstavec 2)
Cílem navržené úpravy je zefektivnění procesu předkládání Zprávy o plnění státního rozpočtu za 1. pololetí. Navrhuje se, aby se posledním orgánem projednávajícím tento materiál nelegislativní povahy stal rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny. Jde o reakci na praxi minulých let, kdy se stalo standardem projednání materiálu na plénu Poslanecké sněmovny s velkým časovým odstupem, někdy i v řádu let, čímž zcela pozbyl aktuálnost. Poslanecká sněmovna navíc bere materiál pouze na vědomí, neschvaluje svým usnesením jako například u státního závěrečného účtu žádné parametry hospodaření státního rozpočtu. Z tohoto pohledu se jeví zařazení materiálu na jednání pléna Poslanecké sněmovny jako nadbytečné.
Navržená změna mimo to vede i ke snížení administrativy spojené s předkládáním a projednáním materiálu plénem Poslanecké sněmovny a také umožňuje rychlejší zveřejnění konečné verze materiálu na webu Ministerstva financí, což přispěje větší transparentnosti fiskální politiky pro odbornou i laickou veřejnost.
K bodu 10 (zrušení dosavadního § 20 odst. 2)
Cílem navržené úpravy je snížení pracovní agendy Ministerstva financí, která se jeví jako nadbytečná. Čtvrtletní informace o plnění státního rozpočtu jsou do této doby předkládány rozpočtovému výboru Poslanecké sněmovny do konce měsíce následujícího po skončení prvního a třetího čtvrtletí a jejich projednání v praxi probíhá již v době, kdy je veřejnost již obeznámena s výsledky hospodaření státního rozpočtu za následující měsíc. Právě tiskové zprávy o plnění státního rozpočtu zveřejňované Ministerstvem financí každý měsíc se jeví jako dostatečná náhrada za čtvrtletní informace.
Dalším důvodem pro zrušení těchto materiálů nelegislativní povahy je skutečnost, že čtvrtletní informace vzhledem k zákonnému termínu předložení rozpočtovému výboru do konce dubna respektive října, jsou vypracovány s využitím dat, která nejsou ve své struktuře konečná z důvodu probíhajících procesů při sestavování finančních výkazů organizačních složek státu. Tím v současnosti dochází i ke zbytečným nesrovnalostem v údajích zveřejňovaných Ministerstvem financí v aplikaci Monitor a čtvrtletních informací.
Součástí těchto materiálů je i Zpráva o řízení státního dluhu, která již nyní byla a bude i nadále zveřejňována na webu Ministerstva financí ve čtvrtletních intervalech.
Rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny svým usnesením neschvaloval v materiálech žádné parametry hospodaření státního rozpočtu, bral je pouze na vědomí.
Navržená změna povede ke snížení administrativních činností na Úřadu vlády České republiky a v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky.
K bodům 12 a 16 (§ 29 odst. 3 a zrušení § 36 odst. 9)
Navrhovanou změnou bude provedena racionalizace předkládaných údajů v rámci návrhu státního závěrečného účtu a zákona o státním rozpočtu na příslušný rok.
Z hlediska zákona o státním rozpočtu budou relevantní údaje týkající se státních finančních aktiv uvedeny v rozpočtové dokumentaci kapitoly 397 - Operace státních finančních aktiv předkládané pro příslušný rozpočtový rok. Údaje týkající se státních finančních pasiv budou uvedeny ve Zprávě k návrhu státního rozpočtu na příslušný rozpočtový rok.
Z hlediska státního závěrečného účtu budou relevantní údaje týkající se státních finančních aktiv uvedeny v závěrečném účtu kapitoly 397 - Operace státních finančních aktiv předkládaném za příslušný rozpočtový rok. Údaje týkající se státních finančních pasiv budou uvedeny ve Zprávě o řízení státního dluhu.
K bodu 13 (§ 30 odst. 5)
Cílem navržené změny je zefektivnění pracovních činností při vypracování návrhu státního závěrečného účtu tak, aby současně nedošlo k prodloužení termínu, kdy Poslanecká sněmovna může začít projednávat tento materiál nelegislativní povahy.
V současné době je materiál projednáván orgány Poslanecké sněmovny nejdříve v září po skončení hodnoceného období. Vyplývá to nejen ze zákonného termínu pro předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně do konce dubna, ale i ze souvisejícího termínu, který je uveden v § 5 odst. 3 zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu: „Stanovisko k návrhu státního závěrečného účtu předkládá Úřad Poslanecké sněmovně ve lhůtě do 4 měsíců ode dne předložení tohoto návrhu Poslanecké sněmovně vládou.“
Současně s návrhem úpravy termínu předložení materiálu Poslanecké sněmovny z 30. dubna na 31. května se navrhuje stanovení lhůty pro předložení Stanoviska NKÚ k návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně na 31. srpen. Z hlediska projednávání materiálu v orgánech Poslanecké sněmovny lze tuto změnu vnímat jako technickou, neboť její přijetí nevyvolá potřebu změny v dosavadní termínové praxi projednávání vládního návrhu státního závěrečného účtu České republiky formálně stanovené usnesením rozpočtového výboru. Posunutí termínu z 30. dubna na 31. května nepřinese z hlediska projednávání státního závěrečného účtu jako celku žádné negativní důsledky ve vazbě na informovanost veřejnosti. Hlavní mediální zájem je upřen na tiskovou konferenci Ministerstva financí konanou první lednový týden po skončení hodnoceného období. Detailní a konečné výsledky po schválení ročních finančních výkazů jsou zveřejňovány v aplikaci Monitor již na přelomu února a března. Současně je nutné dodat, že součástí státního závěrečného účtu jsou i závěrečné účty jednotlivých kapitol státního rozpočtu a ty jsou v příslušných výborech Poslanecké sněmovny projednávány v průběhu dubna až června, tím pádem předložení návrhu státního závěrečného účtu Poslanecké sněmovně do konce května nepřináší žádné negativní důsledky.
Navržená úprava přispěje i k větší možnosti využití závěrečných účtů kapitol (zákonný termín pro jejich vypracování je 31. března) jako podkladů při vypracování návrhu státního závěrečného účtu a ke snížení rizika případné chybovosti a zvýšení kvality tohoto rozsáhlého materiálu. Posunutí termínu také umožní poskytnout dotčeným připomínkovým místům standardní lhůtu pro vypracování připomínek. V zájmu dodržení zákonného termínu je v současnosti doba pro meziresortní připomínkové řízení se souhlasem předsedy vlády zkracována na 5 pracovních dnů, což se u takto rozsáhlého materiálu jeví jako nedostatečné.
K bodu 14 (§ 34 odst. 3 věta druhá)
Navrhuje se legislativně-technická změna související se zrušením § 36 odst. 3, který upravuje účet rezervy důchodového pojištění.
K bodu 15 (zrušení § 36 odst. 3)
Zvláštní účet rezervy pro důchodové pojištění byl zřízen s tehdy oprávněným předpokladem, že v určitých letech bude systém důchodového pojištění generovat přebytky, které budou na tomto účtu ukládané za účelem využití v letech, ve kterých výdaje přesáhnou příjmy systému. V roce 2008 bylo účelové zaměření možného využití prostředků na zvláštním účtu změněno, nově měly být využity na důchodovou reformu (zákon č. 26/2008 Sb.). Vzhledem k tomu, že se očekávaná důchodová reforma nerealizovala a navíc ani neexistovala jasná definice pojmu „důchodová reforma“, se v roce 2017 prostřednictvím pozměňovacího poslaneckého návrhu k novele zákona o důchodovém pojištění vrátil původní účel využití prostředků zvláštního účtu k právní úpravě platné před rokem 2008. V současné době je zřejmé, že myšlenka vedení zvláštního účtu, na kterém by se především kumuloval přebytek hospodaření systému důchodového pojištění, je překonaná. Vzhledem k demografickému vývoji je i přes návrhy na úpravy stěžejních parametrů téměř jisté, že v následujících několika desetiletích bude hospodaření systému důchodového pojištění vykazovat záporná salda, pokud pomineme zcela extrémní neočekávané události. Hlavní zdroj příjmů zvláštního účtu tedy ve své podstatě nebude existovat. Dále je zřejmé, že pravděpodobnost přijetí důchodové reformy zásadně měnící základní principy systému důchodového pojištění je minimální. Lze tedy usuzovat, že případné legislativní změny systému důchodového pojištění budou spočívat v parametrických úpravách, které nebudou generovat vysoké jednorázové (či krátkodobé) výdaje. Je také nutné si uvědomit, že dávky důchodového pojištění jsou mandatorním výdajem státního rozpočtu. Jejich výplata tak musí být zabezpečena vždy i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků určených na výplatu důchodů, a to z jakéhokoliv disponibilního zdroje. Zajištění finanční udržitelnosti systému důchodového pojištění je tedy z tohoto pohledu otázkou především odpovědného sestavování a plnění státního rozpočtu. Z uvedených důvodů je držení zvláštního účtu rezervy důchodového pojištění neefektivní.
K bodu 17 (§ 45 odst. 3 věta druhá)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 18 (§ 45 odst. 3 věta třetí)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 19 (§ 48 odst. 4 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
K bodu 20 (§ 48 odst. 8)
Jde o legislativně technickou změnu, která reflektuje současný právní stav.
K bodu 21 /§ 49 odst. 7 písm. c)/.
Jde o legislativně technickou změnu, která reflektuje stav, kdy v organizačních složkách státu je většině zaměstnanců vyplácen plat.
K bodu 22 (§ 50 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek“ se navrhuje vymezit v novém § 3 písm. s) zákona o rozpočtových pravidlech jako věc, která je podle právních předpisů upravujících účetnictví vykazována jako hmotné nebo nehmotné aktivum s dobou použitelnosti delší než 1 rok, tj. jako stálé hmotné nebo nehmotné aktivum. Tento majetek se pouze navrhuje blíže specifikovat jako majetek, se kterým organizační složka státu hospodaří.
Dále se navrhuje, aby peníze přijaté do rezervního fondu z rozpočtu Evropské unie a používané v souladu s § 50 odst. 2 nebyly v případě jejich nespotřebování vraceny před koncem roku zpět do rezervního fondu, ale by se z nich staly nároky z nespotřebovaných profilujících výdajů.
K bodu 23 (§ 53)
K odstavci 1: Druhá věta v § 53 odst. 1 se navrhovaným ustanovení dává do terminologického souladu se zbytkem ustanovení § 53 odst. 1.
K odstavci 2: Hospodaření státní příspěvkové organizace se bude řídit jejím rozpočtem příjmů a výdajů, který po zahrnutí příspěvku ze státního rozpočtu nebo odvodu do státního rozpočtu bude sestaven zpravidla jako vyrovnaný. Rozpočtový rok pro státní příspěvkovou organizaci je shodný s rokem kalendářním. Navrhuje se tedy, aby státní příspěvkové organizace sestavovaly rozpočet příjmů a výdajů, což je změna oproti současné právní úpravě, podle které státní příspěvkové organizace sestavují rozpočet nákladů a výnosů. Pro účely naplňování vyhlášek č. 133/2013 Sb., o stanovení rozsahu a struktury údajů pro vypracování návrhu zákona o státním rozpočtu a návrhu střednědobého výhledu státního rozpočtu a lhůtách pro jejich předkládání, ve znění pozdějších předpisů a č. 5/2014 Sb., o způsobu, termínech a rozsahu údajů předkládaných pro hodnocení plnění státního rozpočtu, rozpočtů státních fondů, rozpočtů územních samosprávných celků a rozpočtů dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů, se bude na státní příspěvkové organizace vztahovat rozpočtová skladba. Pro úhradu výdajů jsou státní příspěvkové organizace povinny používat přednostně vlastní zdroje a teprve v případě jejích nedostatku uvažovat o případném úvěru.
K odstavci 3: Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na rozpočtování podle příjmů a výdajů se pro sledování jejich rozpočtu zavádí úprava rozpočtu po změnách.
K odstavci 4: Z důvodu posílení investiční kapacity státních příspěvkových organizací se zavádí možnost financování investic z peněz na provoz.
K odstavci 5: Státní příspěvková organizace je povinna udržovat svoji schopnost plnit svoje splatné dluhy z hlavní činnosti (i z jiné činnosti, což upravuje § 63). Pokud by tato schopnost byla ohrožena je státní příspěvková organizace povinna učinit opatření k odstranění tohoto ohrožení. Například by státní příspěvková organizace odsunula plnění úkolů, které nejsou aktuálně nezbytné, případně by vstoupila do jednání se zřizovatelem o zvýšení příspěvku na provoz.
K odstavcům 6 až 8: Právní úprava obsažená v těchto odstavcích se nenavrhuje změnit.
K odstavci 9: Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na hospodaření podle příjmů a výdajů se navrhuje obdobný postup při vyplácení platů nebo mezd za měsíc prosinec v těchto organizacích jako u organizačních složek státu.
K bodu 24 (§ 54 odst. 1 písm. d))
Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří. Rovněž se navrhuje úprava odvodu z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn. Podmínky pro nařízení výše uvedeného odvodu zůstávají stejné jako u odvodů z odpisů.
K bodu 25 (§ 54 odst. 2)
Příspěvek na provoz, nebo případný odvod z provozu se navrhuje vázat na příjmy a výdaje státní příspěvkové organizace v hlavní činnosti. Tedy na peníze, které skutečně přijdou, anebo budou vydány. Ve větě poslední jde o změnu reflektující praxi.
K bodu 26 (§ 54 odst. 4)
Navrhuje se, aby poskytnutí návratné finanční výpomoci státní příspěvkové organizaci ze strany zřizovatele mohlo být jedním z možných řešení situace, kdy je ohrožena schopnost státní příspěvkové organizace hradit splatné dluhy z hlavní činnosti. Splatnost návratné finanční výpomoci a ostatní podmínky by byly uvedeny v právním aktu, kterým se návratná finanční výpomoc poskytuje.
K bodu 27 (§ 54 odst. 5)
K bodu 1 Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem přebytku disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří a nově se navrhuje také možnost prostředků z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn. Podmínky pro nařízení výše uvedeného odvodu zůstávají stejné jako u odvodů z odpisů.
K bodu 28 (§ 54 odst. 5)
K bodu 2 Ustanovení § 54 odst. 1 upravuje finanční vztahy státní příspěvkové organizace stanovené zřizovatelem. Všechny finanční vztahy se navrhuje ponechat. Pouze odvod z odpisů se navrhuje nahradit odvodem přebytku disponibilních prostředků nebo jeho části, který příspěvková organizace nevyužije k pořízení nebo zhodnocení dlouhodobého hmotného nebo nehmotného majetku, se kterým hospodaří a nově se navrhuje také možnost prostředků z rezervního fondu, fondu reprodukce majetku a fondu odměn.
K bodu 29 (§ 54 odst. 6)
K bodu 3 Vzhledem k přechodu státních příspěvkových organizací na rozpočet příjmů a výdajů je ustanovení současného odstavce 6 nadbytečné.
K bodu 30 (§ 54 odst. 6)
K bodu 4 V rozpočtovém roce nespotřebované individuální a systémové dotace na financování dotačních investičních akcí, které státní příspěvková dotace může obdržet pouze od svého zřizovatele, budou zdrojem fondu reprodukce majetku. Zdrojem fondu reprodukce majetku budou i nespotřebované dotace spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a z Finančních mechanismů nespotřebované v rozpočtovém roce.
K bodu 31 (§ 55)
K bodu 5 Státní příspěvkové organizace musí být vždy schopné platit svoje splatné dluhy z hlavní činnosti. Schopnost platit splatné dluhy musí být v první řadě zajištěna peněžními prostředky získanými hlavní činností a případně příspěvkem na provoz od zřizovatele, který je stanoven při sestavování rozpočtu státní příspěvkové organizace.
K bodu 6 Dojde-li v průběhu roku k narušení schopnosti státní příspěvkové organizace platit splatné dluhy, použije státní příspěvková organizace peníze svého rezervního fondu nebo jí zřizovatel zvýší příspěvek na provoz nebo jí zřizovatel poskytne návratnou finanční výpomoc. V případě, že zřizovatel nezajistí schopnost státní příspěvkové organizace platit dluhy, zřizovatel bude povinen rozhodnout, zda příspěvkovou organizaci zruší, a to bez zbytečného odkladu. Bude-li nezbytné zajistit činnost doposud vykonávanou státní příspěvkovou organizací, o jejímž zrušení zřizovatel rozhodl, zřídí zřizovatel k výkonu této činnosti organizační složku státu.
K bodu 7 Navrhuje se zrušit poznámku pod čarou, ve které se odkazuje na zákon o majetkové vyrovnání s církvemi (zákon č. 428/2012 Sb.).
K bodu 32 (§ 56 odst. 2 a 3)
K bodu 8 Do svých fondů s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb bude státní příspěvková organizace oprávněna rozdělit kladné saldo příjmů a výdajů vzniklé v rozpočtové roce. Rozdělit toto kladné saldo však bude možné pouze za předpokladu, že nebude ohroženo uhrazení splatných dluhů z hlavní činnosti. O rozdělení kladného salda musí rozhodnout zřizovatel. Kladné saldo příjmů a výdajů musí být převedeno na účet cizích prostředků a z něj mohou být naplňovány příslušné fondy.
K bodu 33 (56 nový odstavec 4)
K bodu 9 Používání fondů státních příspěvkových organizací je upraveno podobně, jako je upraveno používání fondů organizačních složek státu.
K bodu 34 (§ 57 odst. 1)
K bodu 10 Navrhuje se upravit tvorbu rezervního fondu v návaznosti na provedenou úpravu § 56 a v návaznosti na úpravu tvorby fondu reprodukce majetku.
K bodu 35 (§ 57 odst. 2 a 3)
K bodu 11 Prostředky rezervního fondu státní příspěvkové organizace se navrhuje používat na úhradu odvodů za porušení rozpočtové kázně a úhradu sankcí, dále s předchozím písemným souhlasem zřizovatele k posílení investiční kapacity, v případě neschopnosti státní příspěvkové organizace plnit svoje dluhy.
K bodu 12 K úhradě nezajištěných provozních výdajů se navrhuje použít rezervní fond v případě, že je jeho použití písemně schváleno zřizovatelem. Schválení zřizovatele není třeba u použití prostředků z dotací na programy spolufinancované z rozpočtu Evropské unie a z finančních mechanismů, které se převádějí do rezervního fondu. Nebudou-li použity všechny prostředky rezervního fondu, které byly určeny k úhradě nezajištěných provozních výdajů, budou tyto prostředky před koncem rozpočtového roku vráceny zpět do rezervního fondu.
K bodu 36 (§ 58)
K bodu 13 Pokud jde o tvorbu fondu reprodukce majetku, je v navrhovaném ustanovení reflektováno, že jde o fond peněžní. Na rozdíl od současné právní úpravy se navrhuje, aby zdrojem fondu reprodukce majetku byly v rozpočtovém roce nepoužité individuální a systémové dotace na financování dotačních investičních akcí a v rozpočtovém roce nepoužité dotace na pořízení hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku, které jsou spolufinancovány z rozpočtu Evropské unie, případně z finančních mechanismů.
K bodu 14 Použití fondu reprodukce majetku odpovídá současné právní úpravě, přičemž namísto úpravy použití fondu na splátky úvěrů je použit obecnější pojem financování. To je v souladu i s využitím postupu podle § 34 odst. 3 a 35 odst. 5.
K bodu 37 (§ 59)
K bodu 15 Jediným zdrojem fondu odměn státní příspěvkové organizace je kladné saldo příjmů a výdajů vzniklé v rozpočtovém roce kryté peněžními prostředky. Fond odměn se navrhuje použít na případné překročení limitu prostředků na platy nebo na případné mimořádné odměny. Slovo „nebo“ je použito ve slučovacím smyslu.
K bodu 38 (§ 60)
K bodu 16 Terminologie § 60 se dává do souladu nejen s právními předpisy upravujícími účetnictví, ale i s ostatními právními předpisy.
K bodu 39 (§ 61 písm. a) a b))
K bodu 17 Terminologie příslušných ustanovení se dává do souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 40 (§ 63 odst. 2)
K bodu 18 Pokud chce státní příspěvková organizace provozovat jinou než hlavní činnost, musí být schopna splatné dluhy z jiné činnosti uhradit příjmy z této jiné činnosti. Zakazuje se používat peněžní prostředky určené na provozování hlavní činnosti na financování jiné činnosti.
K bodu 41 (§ 63 nový odstavec 3)
K bodu 19 V případě, že státní příspěvková organizace použije příjmy z jiné činnosti, které přesahují výdaje na jinou činnost, k posílení výdajů hlavní činnosti, musí tyto peníze nejprve převést na účet, ze kterého se uskutečňují výdaje na příslušnou hlavní činnost.
K bodu 42 (§ 69 odst. 4)
K bodu 20 Terminologie příslušných ustanovení se dává do souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodům 43 až 45 (§ 70 odst. 1 až 3).
K bodu 21 Organizační složky státu by měly samy posoudit, zda a který majetek České republiky, se kterým hospodaří, pojistí. Vyslovování souhlasu v současné podobě je často formální a schvalující orgány (správci kapitol nebo Ministerstvo financí) nemají kapacity na to, situaci odborně posoudit. I z tohoto důvodu jde o byrokratickou zátěž bez výraznější přidané hodnoty. Navíc není vyloučeno, aby si správci kapitol vytvořili pro podřízené organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace systém pro posuzování potřeby a vhodnosti pojištění příslušného majetku.
K bodu 22 Navrhuje se tedy, aby organizační složky státu postupovaly v oblasti pojištění majetku, se kterým hospodaří, stejně jako státní příspěvkové organizace.
K čl. LI
K bodu 1
K bodu 23 Peněžní prostředky, které se staly součástí fondů státní příspěvkové organizace (s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb), přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí na účely odpovídající navrhované právní úpravě.
K bodům 2 a 3
K bodu 24 Peněžní prostředky, které jsou určeny na financování programů spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie a programů spolufinancovaných z finančních mechanismů, použijí příspěvkové organizace v souladu s dosavadní právní úpravou.
K bodu 4
K bodu 25 V návaznosti na zrušení účtu rezervy důchodového pojištění se navrhuje peněžní prostředky z tohoto účtu převést do příjmů státního rozpočtu, konkrétně do příjmů kapitoly Všeobecná pokladní správa.
K části padesáté – změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích
K čl. LII
K bodu 1 (§ 3 odst. 1)
K bodu 26 Navrhuje se vypustit normu o tom, že Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu mají obdobné postavení jako organizační složky státu. Tyto normy dlouhodobě vyvolávají aplikační nejasnosti v navazujících právních předpisech, jelikož není zcela jasný rozsah a obsah tohoto obdobného postavení. Navrhuje se proto tuto větu vypustit a doplnit Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu mezi organizační složky státu. Jejich konkrétní specifika budou nadále obsažena ve zvláštních ustanoveních a uplatní se tak automaticky namísto obecné úpravy organizačních složek státu. V důsledku zařazení mezi organizační složky státu bude také najisto postaveno, že Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu jsou účetní jednotkou podle zákona o účetnictví, obdobně i poplatníkem daně z příjmů právnických osob.
K bodu 2 (§ 3 odst. 3)
K bodu 27 Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že organizační jednotka státu, která je organizační složkou státu ve smyslu zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je účetní jednotkou. Ustanovení zrušovaného odstavce je tedy nadbytečné a není třeba jej dále uvádět.
K bodu 3 (§ 4 odst. 1 poslední věta)
K bodu 28 Věta, jejíž zrušení se navrhuje, je ve vztahu k ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví duplicitní, neboť již z tohoto ustanovení plyne, že organizační složka státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, je účetní jednotkou.
K bodu 4 (§ 5a odst. 1)
K bodu 29 Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období).
K bodu 5 (§ 5a odst. 2)
K bodu 30 Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období).
K bodu 6 (§ 7 odst. 2 poslední věta)
K bodu 31 V návaznosti na podřazení Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu přímo pod organizační složky státu se stala norma, že vedoucí těchto kanceláří postupuje při pověření obdobně jako vedoucí organizační složky státu, nadbytečnou. Proto se navrhuje její zrušení.
K bodu 7 (§ 12 odst. 4)
K bodu 32 Návrh reaguje na novelu zákona o oceňování. Úprava zachovává beze změny stávající úpravu, kdy cena při nabývání nemovitých věcí do vlastnictví státu bude nadále sjednávána maximálně do výše rovnající se zjištěné hodnotě tohoto majetku podle zákona o oceňování. V případě movitých věcí, kde stávající úprava vycházela z ocenění majetku obvyklou cenou, bude nově platit ocenění tzv. tržní hodnotou, v jejímž rámci však nově bude v návaznosti na novelu zákona o oceňování tzv. obvyklá hodnota zahrnuta. V praxi tedy nedochází k žádné změně.
K bodu 8 (§ 14 odst. 2)
K bodu 33 Ustanovení odstavce 2 se navrhuje vypustit z důvodu nadbytečnosti v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví. Podle § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví je organizační složka podle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích účetní jednotkou a jako taková má mimo jiné povinnost vést účetnictví a provádět inventarizaci v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 9 (§ 15 odst. 2)
K bodu 34 Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na zrušení ustanovení § 14 odst. 2, v důsledku čehož dochází ke změně označení dosavadního § 15 odst. 7 jako § 15 odst. 6.
K bodu 10 (§ 15 odst. 4)
K bodu 35 V návaznosti na navrhované zrušení ustanovení § 14 odst. 2 se v ustanovení § 15 odst. 4 navrhuje nahradit odkaz na § 14 odst. 2 obecným odkazem na postup podle právních předpisů upravujících účetnictví, neboť i dosavadní odkaz na § 14 odst. 2 v zásadě zprostředkovaně odkazoval na postup upravený právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 11 (§ 37 odst. 2)
K bodu 36 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení výrazu „ocenění“ pojmem „zjištěné hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavce 1 zákona o oceňování, současně pojem „zjištěné hodnoty“ odpovídá obsahem nově zavedenému pojmu „zjištěná hodnota“ definovanému v zákoně o oceňování.
K bodu 37 Odkaz na „ocenění podle zvláštního právního předpisu“ se nahrazuje odkazem, který specifikuje, že výše uvedená nově navržená „zjištěná hodnota“ se určuje v souladu s obecným zákonem o oceňování. To v kontextu odpovídá dané věci a potřebě zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Současně je tím naplňován záměr, aby právní předpisy upravující oceňování byly svým charakterem předpisy obecnými.
K bodu 12 (§ 55a)
K bodu 38 Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ nebyl převzat do nového zákona o účetnictví a byl nahrazen konkrétním okamžikem, k němuž je účetní závěrka sestavována. Je-li účetní závěrka sestavována za účetní období ke konci posledního dne tohoto období, jedná se o řádnou účetní závěrku, je-li účetní závěrka sestavována k jinému dni, jedná se o mezitímní účetní.
K části padesáté první – změna zákona o rozpočtovém určení daní
K čl. LIII
K bodu 1 (§ 3 odst. 1 písm. f))
K bodu 39 Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
K bodu 40 Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do celostátního hrubého výnosu nebyly zahrnuty peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
K bodu 41 Z těchto důvodů je nutné z rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučit podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Do rozpočtu krajů bude následně přerozdělen až ekvivalent této částky v korunách českých podle nově navrhovaného § 3 odst. 1 písm. h).
K bodu 2 (§ 3 odst. 1 písm. h))
K bodu 42 Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
K bodu 43 Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do příslušných veřejných rozpočtů nebyly přerozdělovány peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
K bodu 44 Na základě nově navrženého ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) bodu 2 je v rámci rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučen podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Navrhované ustanovení proto doplňuje ustanovení § 3 odst. 1 písm. f) bod 2 a stanoví, že do rozpočtu krajů bude následně přerozdělován až ekvivalent této částky v korunách českých.
K bodu 3 (§ 3 odst. 2)
K bodu 45 V návaznosti na vymezení nového podílu krajů na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 3 odst. 1 písm. h) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých krajů na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob přerozdělování daňových sdílených daní mezi jednotlivé kraje odkazem na Přílohu č. 1 k zákonu o RUD.
K bodu 4 (§ 4 odst. 1 písm. f))
K bodu 46 Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
K bodu 47 Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do celostátního hrubého výnosu nebyly zahrnuty peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů obcí tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
K bodu 48 Z těchto důvodů je nutné z rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu obcí vyloučit podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Do rozpočtu obcí bude následně přerozdělen až ekvivalent této částky v korunách českých podle nově navrhovaného § 4 odst. 1 písm. j).
K bodu 5 (§ 4 odst. 1 písm. j))
K bodu 49 Změna souvisí s institutem měny účetnictví navrženým v rámci nového zákona o účetnictví. Nově může být měnou účetnictví nejen česká měna, ale i jakákoliv cizí měna. Na institut měny účetnictví zároveň navazuje novela zákona o daních z příjmů, která vybraným poplatníkům umožní nejen vypočítat, ale rovněž spravovat daň z příjmů v eurech, pokud je euro měnou účetnictví daného poplatníka. V důsledku toho bude část daňových výnosů z daní z příjmů v eurech a částky uhrazené poplatníky v eurech budou připsány na depozitní bankovní účty vedené v eurech u České národní banky pro místně příslušné správce daně a peněžní prostředky na těchto účtech budou zahrnuty do peněžních prostředků státní pokladny.
K bodu 50 Vzhledem ke skutečnosti, že daň z příjmů je z hlediska jejího rozpočtového určení daní sdílenou s rozpočty obcí a krajů, je v souvislosti s rozpočtovým určením celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob nutné upravit, aby do příslušných veřejných rozpočtů nebyly přerozdělovány peněžní prostředky eurové úhrady daně, ale až ekvivalent této vybrané daně přepočtený na českou měnu. Do rozpočtů krajů tak budou přerozdělovány výnosy v korunách českých, nikoliv v eurech.
K bodu 51 Na základě nově navrženého ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) bodu 2 je v rámci rozpočtového určení výnosů daní z příjmů do rozpočtu krajů vyloučen podíl na daních z příjmů právnických osob vybraných v eurech. Navrhované ustanovení proto doplňuje ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) bod 2 a stanoví, že do rozpočtu krajů bude následně přerozdělován až ekvivalent této částky v korunách českých.
K bodu 6 (§ 4 odst. 2)
K bodu 52 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 7 (§ 4 odst. 2 písm. d))
K bodu 53 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 8 (§ 4 odst. 4)
K bodu 54 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 9 (§ 4 odst. 5)
K bodu 55 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 10 (§ 4 odst. 11 písm. a))
K bodu 56 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 11 (§ 4 odst. 11 písm. b))
K bodu 57 V návaznosti na vymezení nového podílu obcí na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 4 odst. 1 písm. j) je nezbytné rovněž vymezit způsob participace jednotlivých obcí na tomto definovaném podílu. Navrhuje se zachovat stávající způsob rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé obce.
K bodu 12 (nadpis přílohy č. 1)
K bodu 58 Legislativně-technická úprava nadpisu přílohy v návaznosti na nový podíl krajů na celostátním hrubém výnosu daně z příjmů právnických osob v podobě korunového ekvivalentu úhrady daně v eurech (nový § 3 odst. 1 písm. h)).
K části padesáté druhé – změna zákona o podpoře regionálního rozvoje
K čl. LIV
K bodu 1 (§ 18f)
K bodu 59 Zrušení dotčeného ustanovení se navrhuje z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 18c odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje vyplývá, že evropské seskupení pro územní spolupráci se sídlem v České republice je právnickou osobou. Podle § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví pak je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou. Evropské seskupení pro územní spolupráci je tudíž účetní jednotkou na základě zákona o účetnictví a, jakožto účetní jednotka, má mimo jiné povinnost vést účetnictví v souladu s právními předpisy upravujícími účetnictví.
K bodu 2 [§ 18g odst. 2 písm. c)]
K bodu 60 Navrhovaná legislativně-technické zpřesnění textu ustanovení.
K bodu 3 (§ 18g odst. 2 písm. d))
K bodu 61 Navrhovaná legislativně-technická úprava vyplývá ze změn v oblasti povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech, podle kterého je o povinném auditu vyhotovována zpráva auditora o povinném auditu.
K části padesáté třetí – změna zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů
K čl. LV
K bodu 1 (§ 2 odst. 2)
K bodu 62 Jedná se o legislativně-technickou změnu v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Podle tohoto ustanovení územní samosprávný celek vede účetnictví. Územním samosprávným celkem jsou přitom podle § 1 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, obce a kraje. Obec podle ustanovení § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vede účetnictví a rovněž také kraj má podle § 17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, povinnost vést účetnictví. Vzhledem k tomu, že povinnost vést účetnictví je v těchto případech upravena v příslušných zákonech, je nadbytečné tutéž povinnost opětovně ukládat ve zvláštním zákoně.
K bodu 63 Obdobně také svazek obcí podle dotčeného ustanovení vede účetnictví. Zároveň je podle § 49 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, svazek obcí právnickou osobou. Podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví je právnická osoba podle právního řádu České republiky účetní jednotkou a jako taková má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví.
K bodu 64 Dotčené ustanovení se navrhuje vypustit z důvodu nadbytečnosti, neboť obsah těchto ustanovení je duplicitní ve vztahu k jiným zákonům, které představují obecnou právní úpravu dané oblasti.
K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
K bodu 65 Jedná se o zpřesnění textu s důrazem na skutečnost, že k okamžiku tvorby střednědobého výhledu rozpočtu jsou všechny příjmy a výdaje toliko předpokládané a že do výhledu by měly být zahrnuty všechny předpokládané příjmy a výdaje (např. pravidelně se opakující provozní transfery).
K bodu 3 (§ 4 odst. 5 písm. a)
K bodu 66 Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky. Zároveň jde o sjednocení terminologie se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.
K bodu 4 (§ 4 odst. 5 písm. b)
K bodu 67 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390). Současně se navrhuje zrušit také poznámky pod čarou č. 5 a 6, které odkazují na již neplatné právní předpisy.
K bodu 5 (§ 4 odst. 6)
K bodu 68 Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky.
K bodu 69 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 6 (§ 4 odst. 7 a 8)
K bodu 70 Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými, než peněžními prostředky.
K bodu 7 (§ 6 odst. 1)
K bodu 71 Jedná se o zpřesnění textu s důrazem na skutečnost, že k okamžiku tvorby rozpočtu jsou veškeré příjmy a výdaje územních samosprávných celků toliko předpokládané a že do rozpočtu by měly být zahrnuty všechny předpokládané příjmy a výdaje (např. pravidelně se opakující provozní transfery).
K bodu 8 (§ 6 odst. 3)
K bodu 72 Navrhovanou úpravou dochází k upuštění od dosavadní výkladové praxe alespoň jednou ročně „promítnout“ výsledek podnikatelské činnosti do rozpočtu územního samosprávného celku. Toto „promítnutí“ výsledku do rozpočtu ÚSC mělo původně za cíl, aby důležité finanční operace nebyly trvale vedeny mimo jeho rozpočet, a aby zastupitelstvo a občané daného územního samosprávného celku obdrželi informaci o tom, jak se vyvíjí hospodaření podnikatelské činnosti.
K bodu 73 Ve své podstatě však tento cíl dosavadní právní úpravy nemohl být reálně naplněn, neboť dle dosavadního znění měl být do rozpočtu promítnut „výsledek“ podnikatelské činnosti, kterým byl dle původní důvodové zprávy k tomuto ustanovení myšlen rozdíl mezi náklady a výnosy podnikatelské činnosti – tedy zisk nebo ztráta. Tento cíl byl konstruován na tzv. akruální bázi, dle které účtování nákladů a výnosů patří do období, se kterým věcně a časově souvisí, aniž by bylo bráno v úvahu, kdy došlo k reálnému pohybu peněžních prostředků.
K bodu 74 Protože je však rozpočet založen na peněžní bázi, tedy na příjmech a výdajích, nebylo v některých případech v praxi možné promítnout výsledek podnikatelské činnosti do příjmů rozpočtu (pokud zisk nebyl kryt peněžními prostředky). Navíc, pokud by ztráta podnikatelské činnosti byla způsobena např. odpisy či účetními rezervami, bylo by ekonomicky nezodpovědné stanovit povinnost „uhradit“ ztrátu peněžními prostředky z rozpočtu, přestože by skutečná potřeba peněžních prostředků mohla nastat až za několik let (úhrada dluhu z titulu účetní rezervy, provedení technického zhodnocení).
K bodu 75 Stejně tak nebylo dle dosavadní úpravy vymezeno, k jakému datu má být výsledek podnikatelské činnosti promítnut do rozpočtu. Pokud by totiž měl být výsledek podnikatelské činnosti úplný, bylo by nutné vzít v potaz veškeré skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví, a které se týkají příslušného účetního období podnikatelské činnosti (kalendářní rok), tj. i ty, ke kterým mohlo dojít např. až dne 31. 12. rozpočtového roku. Úplný výsledek hospodaření podnikatelské činnosti je tak znám vždy až následující účetní období, v důsledku čehož nebylo ani technicky možné takovéto skutečnosti promítnout do rozpočtu ve shodném rozpočtovém roce.
K bodu 76 Takto stanovená povinnost navíc mohla vést v praxi často k ryze formalistickému přesouvání peněžních prostředků z okruhu podnikatelské činnosti do rozpočtu, aby tyto stejné prostředky byly následně v průběhu měsíce ledna opětovně převedeny do okruhu podnikatelské činnosti, tedy mimo rozpočet.
K bodu 77 Prostřednictvím navrhované úpravy má dojít k tomu, aby k přesunu peněžních prostředků z okruhu podnikatelské činnosti, a naopak, docházelo pouze v případě skutečné potřeby takového přesunu, např. pro účely zvýšení příjmů rozpočtu z důvodu přebytku nevyužitých peněžních prostředků v okruhu podnikatelské činnosti nebo přesunem rozpočtových prostředků do okruhu podnikatelské činnosti v případě potřeby úhrady dluhů podnikatelské činnosti.
K bodu 78 Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že druhý z výše popisovaných cílů dosavadní úpravy, tj. aby zastupitelstvo a občané daného územního samosprávného celku obdrželi informaci o tom, jak se vyvíjelo hospodaření podnikatelské činnosti, zůstane nedotčen, neboť informace o zhodnocení hospodaření podnikatelské činnosti s komentářem bude součástí závěrečného účtu (viz § 17 odst. 2). Stejně tak výsledek hospodaření podnikatelské činnosti (zisk nebo ztráta) bude nadále uveden v účetní závěrce.
K bodu 9 (§ 9 odst. 1 písm. f)
K bodu 79 Nahrazení obsoletního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 10 (§ 9 odst. 2)
K bodu 80 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 81 Dále se navrhuje zpřesnění textu zákona, kdy je v daném ustanovení uvažováno o využití konkrétního institutu návratné finanční výpomoci dle § 10a zákona č. 250/2000 Sb.
K bodu 11 (§ 10)
K bodu 82 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 12 (§ 10a)
K bodu 83 Jedná se o reakci na faktické zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti, kdy tyto subjekty již nemohou být nadále poskytovatelem dotace nebo návratné finanční výpomoci.
K bodu 13 (§ 10a odst. 1 písm. b) a c)
K bodu 84 Jedná se o reakci na faktické zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti, kdy tyto subjekty již nemohou být nadále poskytovatelem dotace nebo návratné finanční výpomoci.
K bodu 14 (§ 13 odst. 6)
K bodu 85 Z důvodu zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti již tyto nemohou zveřejňovat na svých internetových stránkách pravidla rozpočtového provizoria.
K bodu 15 (§ 16 odst. 2)
K bodu 86 Prostřednictvím navrhované změny má dojít k podstatnému snížení administrativní zátěže členů orgánů územních samosprávných celků a svazků obcí (zastupitelstvo / rada / nejvyšší orgán u svazku obcí), kteří jsou nezřídka nuceni projednávat a schvalovat i zcela marginální či formalistické změny svého rozpočtu. Konkrétně se jedná např. o vratky nespotřebované části dotace (často i ve výši jednotek korun), které příspěvkové organizace zřízené daným územním samosprávným celkem či svazkem obcí vrací zpět např. do státního rozpočtu, a to právě prostřednictvím rozpočtu svého zřizovatele. Nepřiměřený formalismus výše uvedeného aktu lze spatřovat zejména v tom, že případné neschválení uvedené změny rozpočtu (vratky dotace) by v uvedeném případě vedlo k porušení rozpočtové kázně, a to z důvodu zadržení nespotřebované části poskytnuté dotace. V důsledku přijetí navrhované úpravy by tyto formalistické změny rozpočtu nemusely být schvalovány při jednání výše uvedeného orgánu (zastupitelstvo / rada / nejvyšší orgán u svazku obcí), nýbrž by postačovalo, aby byl tento orgán o uvedených změnách informován prostřednictvím úřadu daného územního samosprávného celku, případně výkonného orgánu svazku obcí, pokud je výkonný orgán stanovami svazku obcí vymezen.
K bodu 16 (§ 16 odst. 3 písm. c) a d))
K bodu 87 Taxativní výčet rozpočtových opatření uvedený v § 16 odst. 3 neobsahoval dvě situace, při kterých se rozpočtové opatření rovněž musí provést, neboť jsou naplněny podmínky specifikované v § 16 odst. 2 a odst. 4, tj. hrozí nebezpečí vzniku rozpočtového schodku, anebo se rozpočtové opatření musí provést před provedením rozpočtově nezajištěného výdaje. Navrhovanou změnou tak bude taxativní výčet úplný, neboť bude explicitně obsahovat i tyto případy, ve kterých se rozpočtové opatření rovněž musí provádět.
K bodu 88 V případě situace dle nově navrhovaného písmene d) dochází k úhradě nových, rozpočtem nezajištěných výdajů, a to buď prostřednictvím zůstatku peněžních prostředků (bez ohledu na skutečnost, zda tento zůstatek vznikl v rozpočtovém roce, nebo v letech předchozích), nebo prostřednictvím přijatých půjčených peněžních prostředků. Vzhledem ke skutečnosti, že se v případě zůstatku peněžních prostředků, ani přijatých půjčených peněžních prostředků fakticky nejedná o příjem rozpočtu, dochází v důsledku popsané situace ke změně schváleného rozdílu celkových příjmů a výdajů.
K bodu 89 V případě situace dle nově navrhovaného písmene e) naopak dochází k úhradě rozpočtem plánovaných výdajů, jejichž krytí je však ohroženo neplněním rozpočtových příjmů. Shodně jsou však tyto rozpočtem plánované výdaje hrazeny buď prostřednictvím zůstatku peněžních prostředků (bez ohledu na skutečnost, zda tento zůstatek vznikl v rozpočtovém roce, nebo v letech předchozích), nebo prostřednictvím přijatých půjčených peněžních prostředků. I v tomto případě dochází v důsledku popsané situace ke změně schváleného rozdílu celkových příjmů a výdajů.
K bodu 17 (§ 16 odst. 5)
K bodu 90 Z důvodu zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti již tyto nemohou zveřejňovat na svých internetových stránkách rozpočtová opatření.
K bodu 18 (§ 17 odst. 2)
K bodu 91 Slova „příjmů a výdajů v plném členění podle rozpočtové skladby“ byla vypuštěna z důvodu zpřesnění legislativního textu, protože strukturu rozpočtu si může územní samosprávný celek a svazek obcí zvolit dle svého uvážení (podle vyhlášky o rozpočtové skladbě může použít různou agregaci jednotlivých druhů třídění nebo použít tzv. další členění podle § 3a odst. této vyhlášky). Závěrečný účet v plném členění podle rozpočtové skladby by tak v těchto případech neodpovídal struktuře schváleného rozpočtu a nebylo by tak možné vyhodnotit výsledek hospodaření územního samosprávného celku nebo svazku obcí. Jinými slovy, pro účely vyhodnocení plnění rozpočtu je nezbytné použít strukturu, v níž byl rozpočet schválen. Doplnění slov „s komentářem“ má za cíl poskytnout zastupitelům a občanům doplňující informace o rozpočtovém hospodaření za uplynulý rozpočtový rok. Plnění rozpočtu v plném členění dle rozpočtové skladby (tj. plnění rozpisu rozpočtu) je k dispozici na specializovaném informačním portálu Ministerstva financí Monitor (monitor.statnipokladna.cz).
K bodu 92 Doplnění slov „zhodnocení podnikatelské činnosti s komentářem“ má za cíl poskytnout zastupitelům a občanům konkrétní informace o stavu hospodaření podnikatelské činnosti za uplynulý rozpočtový rok. Tato úprava je provázána se změnou v § 6 odst. 3 zákona, v jejímž důsledku došlo k vypuštění povinnosti „promítnout“ výsledek podnikatelské činnosti do rozpočtu. V důsledku navrhované změny zastupitelstvo územního samosprávného celku a občané obdrží slovní komentář, který zhodnotí hospodaření podnikatelské činnosti v rozpočtovém roce (vč. např. dopadu podnikatelské činnosti na rozpočet).
K bodu 19 (§ 17 odst. 3)
K bodu 93 Jedná se o zpřesnění textu ustanovení, jelikož v praxi docházelo v některých případech k uvádění úplného seznamu všech jednotlivých transferů poskytnutých z různých veřejných rozpočtů, což nikdy nebylo účelem tohoto ustanovení.
K bodu 20 (§ 19 odst. 2 písm. a)
K bodu 94 Jedná se přesnější formulaci ustanovení, neboť termín „dotace“ nevystihoval všechny případy poskytnutí peněžních prostředků (např. příspěvky).
K bodu 21 (§ 19 odst. 2 písm. b)
K bodu 95 Nahrazení obsoletního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (§ 2390).
K bodu 22 (§ 20 odst. 1)
K bodu 96 Jedná se o zpřesnění formulace, neboť slovní spojení „rozpočtové prostředky nepropadají“ je redundantní a není terminologicky správné.
K bodu 23 (§ 21 odst. 2)
K bodu 97 Jedná se o rozšíření množiny situací, ve kterých je nutno provést kompenzační peněžní operaci, neboť dle stávajícího textu ustanovení nebylo pamatováno na všechny případy (např. pokud rozpočet zprostředkovává vztah mezi rozpočtem územního samosprávného celku a rozpočtem příspěvkové organizace).
K bodu 24 (§ 22 odst. 8)
K bodu 98 Jedná se o opravu textu, neboť v dosavadním textu ustanovení bylo odkazováno na nesprávnou větu odstavce 5.
K bodu 25 (§ 24 odst. 1)
K bodu 99 Legislativně-technická změna se navrhuje z důvodu nadbytečnosti dotčené části ustanovení ve vztahu k novému zákonu o účetnictví. Nový zákon o účetnictví představuje vůči dotčenému zákonu obecnou právní úpravu, která primárně stanoví, které subjekty jsou účetními jednotkami, ledaže zvláštní zákony stanoví jinak. Skutečnost, že organizační složka územního samosprávného celku by měla být účetní jednotkou, z nového zákona o účetnictví nevyplývá, a není tudíž nutné tuto negativní skutečnost (tj. organizační složka územního samosprávného celku není účetní jednotkou) uvádět ve zvláštním zákoně.
K bodu 26 (§ 25 odst. 8)
K bodu 100 V návaznosti na novou úpravu zákona o účetnictví se již peněžní deník pro zachycení peněžního průběhu hospodaření nevede.
K bodu 27 (§ 26 písm. h)
K bodu 101 Termín „oddělené účetnictví“ zákon o účetnictví nepoužívá, přičemž tento požadavek ani v praxi nelze naplnit. Pro účely sledování oddělených účetních případů se používají analytické účty. Z tohoto důvodu došlo k vypuštění textu.
K bodu 28 (§ 28 odst. 2)
K bodu 102 Prostřednictvím této úpravy dochází ke změně koncepce sestavování rozpočtů a střednědobých výhledů (viz odst. 3) příspěvkových organizací, kdy nově bude příspěvková organizace namísto plánu nákladů a výnosů sestavovat plán příjmů a výdajů. Tato změna přinese jednodušší způsob stanovení potřebné výše příspěvku na provoz ze strany zřizovatele, neboť ten bude mít lepší povědomí o reálné cash-flow situaci dané příspěvkové organizace.
K bodu 103 Stanovení struktury a detailu rozpočtu příjmů a výdajů (stejně tak střednědobého výhledu rozpočtu), zůstává v kompetenci zřizovatele podle jeho potřeb. V rozpočtu příspěvkové organizace bude vedle příjmů a výdajů zahrnuto také financování, pokud nebude rozpočet sestaven jako vyrovnaný, například v důsledku financování výdajů příspěvkové organizace z přebytků peněžních prostředků minulých let, a to zejména v důsledku čerpání jejích peněžních fondů, nebo z přijatých půjčených peněžních prostředků.
K bodu 104 Na rozdíl od rozpočtu zřizovatele není stanovena povinnost pro příspěvkovou organizaci schvalovat změny v jejím rozpočtu, tedy provádět rozpočtová opatření, která by musel schvalovat zřizovatel, jelikož by se jednalo o nadměrnou administrativní zátěž. Navrhovaná právní úprava rovněž nestanovuje povinnost sledovat realizované příjmy a výdaje příspěvkových organizací v třídění podle vyhlášky o rozpočtové skladbě, a to z důvodu nezavádění nové administrativní zátěže, byť tyto údaje by poskytovaly podrobnější údaje o jejich hospodaření.
K bodu 105 V souvislosti se skutečností, že rozpočet příspěvkové organizace je plán příjmů a výdajů na rozpočtový rok, je potřeba, aby příspěvková organizace počítala s lednovými výdaji na úhradu dluhů vzniklých v předchozím rozpočtovém roce.
K bodu 29 (§ 28 odst. 2)
K bodu 106 Nově přidaný text reflektuje základní smysl a účel příspěvkových organizací, tj. že jejich prostřednictvím zřizovatel zajišťuje řadu zpravidla nevýdělečných činností, jejichž zajištění je však ve veřejném zájmu a navíc jsou tyto činnosti na úrovni příspěvkových organizací zajišťovány efektivněji. Z tohoto východiska existují výjimky, neboť příspěvková organizace může v určitých případech generovat zisk. Ze své podstaty by však měly příspěvkové organizace zpravidla hospodařit s vyrovnaným rozpočtem.
K bodu 107 Rozpočet příspěvkové organizace by měl být, po zahrnutí příspěvku od zřizovatele, sestaven jako schodkový jen v případě, že schodek bude možné uhradit peněžními prostředky z minulých let, prostřednictvím smluvně zabezpečené zápůjčky, úvěru nebo návratné finanční výpomoci.
K bodu 108 Požadavek na sestavení „zpravidla vyrovnaného rozpočtu“ příjmů a výdajů tak povede k minimalizaci neefektivního hromadění peněžních prostředků v peněžních fondech příspěvkových organizací, protože výše příspěvku bude odvislá od rozdílu mezi příjmy a výdaji v daném rozpočtovém roce. Zůstatky peněžních fondů tak mohou vzniknout z příjmů v průběhu rozpočtového roku, které nebyly rozpočtovány, nebo z přijatých účelově určených peněžních prostředků. Vyrovnaný rozpočet totiž zpravidla vede k situaci, kdy rozpočtované příjmy mají být využity jako zdroj výdajů v daném rozpočtovém roce – pokud se nejedná o účelově určené peněžní prostředky (například přijatá investiční dotace ze státního rozpočtu).
K bodu 30 (§ 28 odst. 3)
K bodu 109 Viz odůvodnění k bodu 27.
K bodu 31 (§ 28 odst. 8)
K bodu 110 Termín „zisk“ představuje kladný rozdíl mezi výnosy a náklady. Ve prospěch hlavní činnosti mohou být z podstaty věci převedeny pouze peněžní prostředky, nikoliv zisk, který například v důsledku časového rozlišení nemusí být kryt peněžními prostředky. Vzhledem ke skutečnosti, že příspěvková organizace může z doplňkové činnosti převést do své hlavní činnosti pouze peněžní prostředky, dochází k nahrazení termínu „zisk“ za slovní spojení „kladný rozdíl příjmů a výdajů“.
K bodu 32 (§ 28 odst. 9)
K bodu 111 Úprava textu navazuje na úpravu odstavce 2, v němž jsou pojmy „náklady a výnosy“ nahrazeny pojmy „příjmy a výdaje“.
K bodu 33 (§ 28 odst. 10 písm. a)
K bodu 112 Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými než peněžními prostředky.
K bodu 34 (§ 28 odst. 10 písm. b)
K bodu 113 Prostřednictvím této změny dochází ke zpřesnění textu, neboť v konkrétních případech se vždy jedná o nakládání s peněžními prostředky. Množina finančních prostředků je širší, než je množina peněžních prostředků, neboť obsahuje například i pohledávky. V uvedených případech nedochází k nakládání s jinými než peněžními prostředky.
K bodu 35 (§ 28 odst. 15)
K bodu 114 Navrhovanou úpravou dochází k rozšíření množiny veřejných rozpočtů, jejichž vztah k příspěvkové organizaci je zprostředkováván rozpočtem zřizovatele, čímž dochází ke zpřesnění textu ustanovení. Jedná se např. o situaci, kdy státní fond poskytuje transfer příspěvkové organizaci, kdy tento vztah musí být zprostředkován zřizovatelem.
K bodu 36 (§ 29)
K bodu 115 Prostřednictvím nově formulovaného § 29 dochází ke zrušení povinnosti zřizovat v příspěvkových organizacích peněžní fondy (s výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb, jehož obligatorní tvorba zůstává zachována). Prostřednictvím této změny tak dojde ve vazbě na sestavování zpravidla vyrovnaného rozpočtu příjmů a výdajů k dalšímu zefektivnění financování investic, čímž vznikne větší prostor pro řízení cash flow v celé veřejnoprávní korporaci.
K bodu 116 Pokud je však zřizovatel příspěvkové organizace spokojen s dosavadním způsobem hospodaření příspěvkové organizace prostřednictvím peněžních fondů, tato možnost mu zůstane ponechána. V takovém případě proto k žádné změně v dosavadním způsobu hospodaření v peněžních fondech nedojde. S výjimkou fondu kulturních a sociálních potřeb je však v obecné rovině dán zřizovateli prostor, aby konkrétní příspěvkové organizaci uložil daný peněžní fond zřídit, či naopak zrušit.
K bodu 37 (§ 30 odst. 1)
K bodu 117 V souvislosti se zrušením povinnosti zřizovat peněžní fondy, resp. se změnou rozpočtování příspěvkové organizace, došlo rovněž ke změně textace ust. § 30, které upravuje rezervní fond, jakožto jeden z typizovaných druhů peněžních fondů.
K bodu 118 Protože rezervní fond je v pojetí zákona č. 250/2000 Sb. ryze peněžním fondem, a nikoliv fondem kapitálovým, nebude již nesystémově tvořen ze „zlepšeného výsledku hospodaření“, nýbrž z „kladného rozdílu příjmů a výdajů“ příspěvkové organizace. Dosavadní titul tvorby rezervního fondu byl totiž zcela neslučitelný s pojetím fondů založených na peněžní bázi, kdy zlepšený výsledek hospodaření nemusel být krytý peněžními prostředky v celé výši. V této souvislosti je v textu ustanovení proto výslovně uvedeno, že součástí těchto příjmů je i provozní příspěvek zřizovatele. Touto úpravou tak dochází k posílení právní jistoty dotčených subjektů, že rezervní fond přestavuje „kupičku“ peněžních prostředků alokovanou na zákonem stanovené účely.
K bodu 38 (§ 30 odst. 2 písm. b)
K bodu 119 V souvislosti se změnou koncepce peněžních fondů příspěvkových organizací současně dochází k úpravě jednoho z případů použití rezervního fondu, kdy je dosavadní použití „k časovému překlenutí dočasného nesouladu mezi výnosy a náklady“ nahrazeno obecnějším „dočasným nedostatkem peněžních prostředků“. Účelem navrhované úpravy je větší srozumitelnost možného použití peněžních prostředků z tohoto fondu.
K bodu 120 Dosavadní použití peněžního fondu „k časovému překlenutí dočasného nesouladu mezi výnosy a náklady“ bylo zcela nelogické, protože tento rozdíl mohl vzniknout mj. v důsledku vyšších nákladů, které mohly být tvořeny např. odpisy a rezervami; ty však současně nejsou doprovázeny odtokem peněžních prostředků v rozpočtovém roce. Z tohoto důvodu mohla nastat situace, že příspěvková organizace dosahovala ztráty, a to navzdory skutečnosti, že na zajištění provozu měla dostatek peněžních prostředků. Navíc tento nestandartní titul čerpání rezervního fondu vedl k postupům účtování, které byly neslučitelné s požadavkem na věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace účetní jednotky (např. použití rezervního fondu vytvořeného ze zisku na tento účel bylo neodůvodnitelně účtováno do výnosů).
K bodu 39 (§ 30 odst. 2 písm. d)
K bodu 121 Použití rezervního fondu „k úhradě své ztráty za předchozí léta“ bylo neslučitelné s pojetím peněžních fondů v zákoně č. 250/2000 Sb. Pro peněžní rezervní fond nemá tento titul opodstatnění a může se jednat o neúčelné převody peněžních prostředků z rezervního fondu do provozních prostředků. Ztráta totiž mohla vzniknout v důsledku zaúčtování účetního případu do nákladů, které nejsou v rozpočtovém roce spojeny s úbytkem peněžních prostředků (např. odpisy). V důsledku přijetí předmětné úpravy tak příspěvková organizace může použít peněžní prostředky z rezervního fondu na úhradu dluhu vzniklého v minulých letech, pokud by k jeho úhradě neměla v aktuálním rozpočtovém roce dostatek provozních peněžních prostředků.
K bodu 40 (§ 31 odst. 1 písm. a)
K bodu 122 Jedná se o úpravu posilující ekonomickou nezávislost zřizovatele, potažmo příspěvkové organizace. Pokud se zřizovatel rozhodne ponechat příspěvkové organizaci fond investic, nebude muset příspěvková organizace v tomto fondu alokovat peněžní prostředky odpovídající plné výši odpisů, jak se v praxi často stávalo.
K bodu 123 Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován.
K bodu 124 Pro vyloučení jakékoliv pochybnosti je vhodné doplnit, že dle daného ustanovení se fond investic tvoří toliko z odpisů majetku, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace, a majetku, který je příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele. V daném případě se jedná o odpisy dle právních předpisů upravujících účetnictví. Po věcné stránce však nedochází ke změně množiny aktiv, jejichž účetními odpisy je tvořen fond investic, neboť se bude jednat o stejný okruh aktiv (majetku) vykazovaných v účetnictví, jako tomu bylo doposud.
K bodu 41 (§ 31 odst. 1 písm. d)
K bodu 125 Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Současně se výslovně specifikuje, že fond investic se netvoří z prodeje drobného hmotného majetku, který byl příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele.
K bodu 42 (§ 31 odst. 1 písm. f)
K bodu 126 Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Současně se výslovně specifikuje, že fond investic se netvoří z prodeje drobného majetku, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace.
K bodu 43 (§ 31 odst. 2 písm. a)
K bodu 127 Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „následné pořizovací náklady“ a současně došlo také k věcným změnám tohoto institutu. Pro účely zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů však není v tomto ohledu žádoucí navazovat na účetnictví, a proto se navrhuje ponechat pouze pojem „zhodnocení“ v obecném smyslu, tj. bez bližší specifikace.
K bodu 128 Prostřednictvím této změny dochází k nahrazení pojmu „dlouhodobý majetek“ pojmem „majetek s dobou použitelnosti delší než 1 rok“, neboť dosavadní termín „dlouhodobý majetek“ již nebude nadále v právním řádu ČR definován. Po věcné stránce však nedochází ke změně, neboť se bude jednat o stejný okruh majetku, resp. aktiv vykazovaných v účetnictví, jako doposud. V daném případě se bude jednat o majetek, který je ve vlastnictví příspěvkové organizace, a majetek, který je příspěvkové organizaci svěřen ze strany jejího zřizovatele.
K bodu 44 (§ 31 odst. 2 písm. b) a § 31 odst. 3)
K bodu 129 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 45 (§ 32 odst. 1)
K bodu 130 V souvislosti se zrušením povinnosti zřizovat peněžní fondy, resp. se změnou rozpočtování příspěvkové organizace, došlo rovněž ke změně textace ust. § 32, které upravuje fond odměn, jakožto jeden z typizovaných druhů peněžních fondů. Protože fond odměn je v pojetí zákona č. 250/2000 Sb. ryze peněžním fondem, nikoliv kapitálovým, nadále nebude nesystémově tvořen ze „zlepšeného výsledku hospodaření“, nýbrž z „kladného rozdílu příjmů a výdajů“ příspěvkové organizace – obdobně jako v § 30 v případě rezervního fondu. Pro vyloučení pochybností se v tomto ustanovení explicitně stanovuje, že součástí rozhodných příjmů příspěvkové organizace je příspěvek zřizovatele na provoz.
K bodu 46 (§ 33 odst. 1)
K bodu 131 Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění specifikace konkrétního způsobu, kterým má být účtováno o tvorbě fondu kulturních a sociálních potřeb. Stanovení konkrétního způsobu, kterým má být účtováno obecně o jakékoliv skutečnosti, by nemělo být upraveno v jiném zákoně, než je zákon o účetnictví, resp. jeho prováděcí předpisy, a proto na tomto místě dochází k vypuštění části textu ustanovení.
K bodu 132 Současně dochází k odstranění faktické nepřesnosti v textu zákona, dle které se měl fond kulturních a sociálních potřeb tvořit rovněž z odměn a ostatních plnění za vykonávanou práci (tedy z prostředků zaplacených za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce apod.), což neodpovídalo skutečnosti ani samotné koncepci tohoto peněžního fondu.
K bodu 47 (§ 33 odst. 2)
K bodu 133 Navrhovanou úpravou dochází ke zpřesnění textu daného ustanovení, neboť je nově přesně vymezen konkrétní den, ve kterém bude provedeno vyúčtování skutečného základního přídělu fondu kulturních a sociálních potřeb.
K bodu 48 (§ 33 odst. 3)
K bodu 134 Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění obsoletní části textu ustanovení. Fond kulturních a sociálních potřeb by měl být primárně určen zaměstnancům (byť není vyloučeno, aby byla plnění poskytnuta i jiným fyzickým osobám), a proto dochází k vypuštění „žáků středních odborných učilišť a učilišť“ z okruhu oprávněných osob. Rovněž dochází k vypuštění interních vědeckých pracovníků, neboť s těmito osobami se v případě příspěvkových organizací zřízených ÚSC již není možné v praxi setkat.
K bodu 49 (§ 33b odst. 4)
K bodu 135 Navrhovanou úpravou dochází k vypuštění specifikace konkrétního způsobu, kterým má být účtováno o tvorbě fondu kulturních a sociálních potřeb. Stanovení konkrétního způsobu, kterým má být účtováno obecně o jakékoliv skutečnosti, by nemělo být upraveno v jiném zákoně, než je zákon o účetnictví, resp. jeho prováděcí předpisy, a proto na tomto místě dochází k vypuštění části textu ustanovení.
K bodu 50 (Nadpis § 34)
K bodu 136 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390).
K bodu 51 (§ 34 odst. 1)
K bodu 137 Nahrazení dosavadního pojmu „půjčka“ pojmem „zápůjčka“, a to v souladu s terminologií občanského zákoníku (viz § 2390). Dále se navrhuje pojem „výnos“ nahradit pojmem „příjem“ a to v návaznosti na změny navržené v ustanovení § 28 odst. 2 a 9 písm. a) tohoto zákona.
K části padesáté čtvrté – změna zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu
K čl. LVI
K bodu 1 [§ 4 odst. 1 písm. b)]
K bodu 138 Navrhuje se několik legislativně-technických změn v návaznosti na nový zákon o účetnictví. V novém zákoně o účetnictví byl zcela opuštěn institut výroční zprávy a byl nahrazen instituty zprávy vedení a statutární výroční zprávy. Z tohoto důvodu se navrhuje upřesnit, že výroční zpráva o činnosti Fondu, která představuje zvláštní druh zprávy (tj. nejedná se o zprávu vedení).
K bodu 139 Zároveň byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn pojem „rozhodný den“, namísto kterého je specifikován konkrétní okamžik, k němuž je účetní závěrka sestavována. Tímto okamžikem může být jak poslední den účetního období, v případě řádné účetní závěrky, tak jakýkoliv jiný den v rámci účetního období, v případě mezitímní účetní závěrky (viz § 75 písm. b) nového zákona o účetnictví). Z tohoto důvodu se navrhuje nahradit specifikaci účetní závěrky jako účetní závěrky sestavené k rozhodnému dni pojmem „řádná účetní závěrka“, což z věcného hlediska nepředstavuje žádnou změnu.
K bodu 140 V důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví se dále navrhuje nahradit pojem „přehled pohledávek a závazků“ pojmem „výkaz aktiv a účetních dluhů“ v souladu s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 (§ 4 odst. 3)
K bodu 141 Legislativně-technická změna reflektuje změny v souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví. Podle § 1 odst. 1 zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu je Státní zemědělský intervenční fond právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je Státní zemědělský intervenční fond účetní jednotkou na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a má tedy povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, včetně povinnosti vést účetnictví. Dotčené ustanovení se proto z důvodu nadbytečnosti navrhuje nahradit ustanovením ukládajícím Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu povinnost zajistit povinný audit, která vyplývá již z dosavadního znění ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu. Odlišná formulace této povinnosti je odůvodněna změnou vymezení povinného auditu v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a v navazujících ustanoveních nového zákona o účetnictví.
K bodu 3 (§ 10 odst. 1 písm. b))
K bodu 142 Navrhované legislativně-technické změny vyplývají ze změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Pojem „rozvahový den“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen specifikací konkrétního okamžiku, k němuž se účetní závěrka sestavuje. Na základě tohoto okamžiku se pak účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na řádnou účetní závěrku, sestavovanou za účetní období ke konci posledního dne tohoto období a na mezitímní účetní závěrku sestavovanou k jakémukoliv jinému dni v rámci účetního období.
K bodu 143 Dále se navrhuje, v souvislosti s nahrazením institutu výroční zprávy v novém zákoně o účetnictví zprávou vedení a statutární výroční zprávou, upřesnit, že v dotčeném ustanovení se jedná o výroční zprávu nikoliv ve smyslu zákona o účetnictví, nýbrž o zvláštní výroční zprávu o činnosti Fondu pro účely zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu.
K části padesáté páté – změna zákona o Probační a mediační službě
K čl. LVII
K bodu 144 Skutečnost, že Probační a mediační služba je účetní jednotkou, vyplývá již z jejího právního postavení jako organizační složky na základě dotčeného ustanovení ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, podle něhož je organizační složka státu podle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích účetní jednotkou. Z tohoto důvodu je opětovná deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně nadbytečná.
K části padesáté šesté – změna zákona o ochraně veřejného zdraví
K čl. LVIII
K bodu 145 Odstraňuje se nežádoucí duplicita. Z dotčeného ustanovení vyplývá, že Krajské hygienické stanice jsou správními úřady a jako takové jsou, ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizačními jednotkami státu. Krajské hygienické stanice jsou z tohoto důvodu účetními jednotkami podle nového zákona o účetnictví, a proto není dále potřeba tuto skutečnost uvádět ve zvláštním zákoně.
K části padesáté sedmé – změna zákona o hospodaření energií
K čl. LIX
K bodu 146 Ze skutečnosti, že Česká energetická inspekce je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví, účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 13b odst. 3 zákona zrušuje duplicitní úprava, že Česká energetická inspekce je účetní jednotkou. Zároveň se explicitně uvádí, že územní inspektoráty, které mají postavení vnitřních organizačních jednotek Státní energetické inspekce pro účely hospodaření s majetkem státu, nejsou účetními jednotkami.
K části padesáté osmé – změna energetického zákona
K čl. LX
K bodu 1 (§ 14 odst. 11)
K bodu 147 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (§ 19f odst. 4)
K bodu 148 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 3 (§ 20 odst. 2)
K bodu 149 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 4 (§ 20 odst. 3)
K bodu 150 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 5 (§ 20 odst. 4)
K bodu 151 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 6 (§ 20 odst. 7)
K bodu 152 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 7 (§ 23 odst. 2)
K bodu 153 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 8 (§ 24 odst. 4)
K bodu 154 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 9 (§ 25 odst. 4)
K bodu 155 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 10 (§ 57odst. 2)
K bodu 156 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 11 (§ 58 odst. 2)
K bodu 157 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 12 [§ 58h odst. 3 písm. h)]
K bodu 158 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 13 (§ 59 odst. 2)
K bodu 159 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 14 (§ 60 odst. 2)
K bodu 160 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 15 (§ 67 odst. 7)
K bodu 161 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 16 (§ 76 odst. 7)
K bodu 162 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 17 (§ 95j odst. 2)
K bodu 163 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 18 (§ 96 odst. 12)
K bodu 164 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 19 (§ 97b odst. 3)
K bodu 165 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části padesáté deváté – změna zákona o podpoře sportu
K čl. LXI
K bodu 1 (§ 3 odst. 2)
K bodu 166 Z dotčeného ustanovení vyplývá, že Národní sportovní agentura je organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z tohoto důvodu je též implicitně účetní jednotkou dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a již není nutné tuto skutečnost dále uvádět ve zvláštním zákoně.
K bodu 2 (§ 6b odst. 1 písm. a) a b))
K bodu 167 Navrhované změny mají legislativně-technický charakter a navazují na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „majetek“ se v novém zákoně o účetnictví nahrazuje pojmem „aktivum“ a pojem „dlouhodobý majetek“ nebude v novém zákoně o účetnictví ani v jeho prováděcích právních předpisech používán a nahrazuje se pojmem „stálé aktivum“, přičemž mezi stálá aktiva patří mj. „hmotná aktiva“ a „nehmotná aktiva“. Rovněž pojem „technické zhodnocení“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen pojmem „následné pořizovací výdaje“.
K části šedesáté – změna exekučního řádu
K čl. LXII
K bodu 1 (§ 66 odst. 8)
K bodu 168 Navrhuje se sjednotit právní úpravu oceňování nemovité věci v exekučním řádu s obdobnou právní úpravou v občanském soudním řádu. Občanský soudní řád v této souvislosti na žádný právní předpis neodkazuje. Podle § 336 odst. 1 OSŘ po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitou věc a její příslušenství cenou obvyklou.
K bodu 169 Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 200/2005 uvádí, že řízení o výkon rozhodnutí a exekuční řízení představují procesy vedoucí k nucenému vymožení subjektivních práv, jejichž jednota není popřena subsidiární povahou občanského soudního řádu. Dále Nejvyšší soud ve svém stanovisku zdůrazňuje, že není účelné, aby jedna a táž právní otázka byla vykládána v řízení o výkon rozhodnutí jinak než v řízení exekučním. Zvláštnosti úpravy exekučního řízení podle Nejvyššího soudu nelze přehlížet, jde ale o zvláštnosti, jež jsou odůvodněny podstatou a účelem exekučního řízení, o což v případě měněného ustanovení nejde.
K bodu 2 (§ 70 odst. 5)
K bodu 170 Odkazuje se na odůvodnění k bodu 1. Podle § 338mb odst. 2 OSŘ se při oceňování obchodního závodu použije cena obvyklá.
K části šedesáté první – změna zákona o finanční kontrole
K čl. LXIII
K bodu 1 (§ 26 odst. 1 písm. c))
K bodu 171 Tato úprava navazuje na změny v návrhu nového zákona o účetnictví, který bude umožňovat převod práv a povinností v oblasti účetnictví veřejného sektoru, tj. pověřením jiné osoby plněním práv a povinností zastoupené účetní jednotky. Přenesení práv a povinností se v oblasti účetnictví veřejného sektoru navrhuje v následujícím rozsahu:
· z příspěvkové organizace na jejího zřizovatele nebo na jinou příspěvkovou organizaci zřizovanou tímto zřizovatelem,
· z organizační složky státu na správce téže kapitoly státního rozpočtu a
· z obce na dobrovolný svazek obcí, jehož je členem.
K bodu 172 Podle stávajícího znění zákona o finanční kontrole se za hlavního účetního považuje osoba, resp. (vedoucí) zaměstnanec, jenž byl vedoucím orgánu veřejné správy pověřen k zabezpečení práv a povinností vyplývajících ze zákona o účetnictví uvnitř dané entity (srov. § 26 odst. 1 písm. c)) – např. účtování, odpovědnost za účtovou osnovu a její dodržování, potažmo podepisování účetních dokladů. Smyslem daného ustanovení je identifikovat právě takovou osobu a přiřadit jí práva a povinnosti podle zákona o finanční kontrole. Práva a povinnosti vyplývající z povinnosti „vést“ účetnictví podle zákona o účetnictví za danou účetní jednotku směřující na statutární orgán tím nejsou dotčeny.
K bodu 173 Zjednodušením podmínky pro výkon role hlavní účetní bude umožněno, aby tuto funkci mohl vykonávat nejen zaměstnanec daného orgánu veřejné správy, ale jakákoliv fyzická osoba odpovědná za vedení účetnictví tohoto orgánu veřejné správy. V případě převodu práv a povinností v oblasti účetnictví veřejného sektoru podle zákona o účetnictví bude umožněno, aby hlavním účetním mohl být
K bodu 174 a) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně zřizovatele, nebo jiné příspěvkové organizace zřizované tímto zřizovatelem v případě příspěvkových organizací zřizovaných tímto zřizovatelem,
K bodu 175 b) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně správce kapitoly státního rozpočtu dané organizační složky státu,
K bodu 176 c) zaměstnanec nebo jakákoliv fyzická osoba na straně dobrovolného svazku obcí, jehož je daná obec členem.
K bodu 2 (§ 27 odst. 1)
K bodu 177 Legislativně – technická úprava související s úpravou stanovení podmínek pro výkon role hlavní účetní (viz § 26 odst. 1 písm. c)).
K části šedesáté druhé – změna zákona o myslivosti
K čl. LXIV
K bodu 178 Navrhovaná legislativně-technická změna navazuje na přijetí nového zákona o účetnictví. Z ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, vyplývá, že honební společenstvo je právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je honební společenstvo účetní jednotkou na základě § 24 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a jako taková má povinnosti vyplývající z právních předpisů upravujících účetnictví, mimo jiné také povinnost vést účetnictví. Dotčené ustanovení se proto navrhuje z důvodu nadbytečnosti vypustit.
K části šedesáté třetí – změna zákona o obalech
K čl. LXV
K bodu 1 [§17 odst. 3 písm. c)]
K bodu 179 Navrhují se úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Účelem je též sladit terminologii v dané oblasti s obdobnou úpravou v zákoně č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností. Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K bodu 2 (§17 odst. 3 písm. d) bod 6)
K bodu 180 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§21a odst. 3)
K bodu 181 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 (§21a odst. 4 písm. a)
K bodu 182 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§21a odst. 4 písm. b)]
K bodu 183 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§23a odst. 1)
K bodu 184 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§23a odst. 4)
K bodu 185 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části šedesáté čtvrté – změna zákona o církvích a náboženských společnostech
K Čl. LXVI
K bodu 1 [§ 11 odst. 4 písm. c)]
K bodu 186 Ustanovení je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Upřesňuje se typ účetní závěrky. Výroční zpráva registrované církve a náboženské společnosti předkládaná v souvislosti s návrhem na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv má podle zákona č. 3/2002 Sb. osvědčovat to, zda o své činnosti uvádí úplné a pravdivé údaje. Blíže text důvodové zprávy k církevnímu zákonu: „Náležitosti výroční zprávy se navrhovanou právní úpravou nestanovují záměrně, protože nemá jít o diskusi, do jaké míry splnila církev nebo náboženská společnost formální náležitosti zprávy, ale o to, zda o své činnosti uvádí úplné a pravdivé údaje.“
K bodu 2 [§ 16a odst. 3 písm. g)]
K bodu 187 Vzhledem k terminologii nového zákona o účetnictví se jeví jako vhodné slova „o činnosti a hospodaření“ vypustit. Znění písmene g) je pojmově sladěno s návětím § 16a odst. 5, kde se uvádí pouze „výroční zpráva účelového zařízení“. Obsah výroční zprávy účelového zařízení je koncipován tak, že kromě účetních kategorií zahrnuje další např. statutem stanovené údaje. Výroční zprávu v tomto případě nelze jednoznačně nahradit nějakým instrumentem podle nového účetního zákona.
K bodu 3 [§ 16a odst. 5 písm. b)]
K bodu 188 Změny se týkají úpravy účelových zařízení registrovaných církví a náboženských společností. Je třeba pamatovat i na účelová zařízení, která podle nového zákona o účetnictví nebudou účetními jednotkami. Těch se povinnost vyhotovovat účetní závěrku nebude týkat.
K bodu 4 [§ 16a odst. 5 písm. c)]
K bodu 189 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 3.
K bodu 5 (§ 27 odst. 6)
K bodu 190 Navrhujeme zcela vypustit text obsažený v odstavci 6, neboť je daná otázka dostatečně upravena obecnou úpravou zákona o účetnictví.
K části šedesáté páté – změna zákona o soudech a soudcích
K Čl. LXVII
K bodu 1 (§ 8)
K bodu 191 Ze zákona o soudech a soudcích se vypouští výslovná právní úprava stanovící, že soudy jsou účetními jednotkami. Tato skutečnost plyne z jiných právních předpisů.
K bodu 192 Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 3 odst. 1, že soudy jsou organizačními složkami státu. Podle § 27 odst. 1 písm. b) předkládaného návrhu zákona o účetnictví je účetní jednotkou organizační složka státu. Lze tedy dovodit, že soudy jsou jako organizační složky státu i účetními jednotkami.
K bodu 2 (§ 129 odst. 1)
K bodu 193 Ze zákona o soudech a soudcích se vypouští výslovná právní úprava stanovící, že Justiční akademie je účetní jednotkou. Tato skutečnost plyne z jiných právních předpisů.
K bodu 194 Justiční akademie je organizační složkou státu podle § 129 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Podle § 27 odst. 1 písm. b) předkládaného návrhu zákona o účetnictví je účetní jednotkou organizační složka státu. Lze tedy dovodit, že Justiční akademie je jako organizační složka státu i účetní jednotkou.
K části šedesáté šesté – změna zákona o státní pomoci při obnově území
K Čl. LXVIII
K bodu 195 Legislativně-technická změna v důsledku změny terminologie v novém zákoně o účetnictví ve vztahu k účetní závěrce a dále legislativně-technická úprava ve vztahu k okruhu podnikatelů povinných předkládat individuální účetní závěrku v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví.
K části šedesáté sedmé – změna zákona o akciové společnosti České dráhy K Čl. LXIX
K bodu 196 Navrhuje se drobně doplnit ustanovení, podle něhož správní rada státní organizace Správa železnic (mimo jiné) projednává výroční zprávu. Pojem „výroční zpráva“ se v návrhu nového zákona o účetnictví již nepoužívá (nově se zavádí pojem „zpráva vedení“) a nebude proto možné vycházet z požadavků na její zpracování obsažených v obecné právní úpravě. Výroční zpráva ve smyslu dotčeného ustanovení je zprávou sui generis, která obsahuje jak požadavky vyplývající ze zákona o účetnictví, tak vlastní požadavky. S ohledem na specifický úzký vztah mezi uvedenou státní organizací a Ministerstvem dopravy coby jejím zakladatelem není nezbytné upravovat náležitosti této zprávy ani lhůty pro její zpracování a jiné podrobnosti. Upřesňuje se proto pouze, že sestavení této zprávy podléhá pokynům zakladatele. S ohledem na novou terminologii obsaženou v návrhu nového zákona o účetnictví je nezbytné precizovat rovněž pojem „roční účetní závěrka“, kterou se nově rozumí „řádná účetní závěrka“, přičemž pro účely předmětného ustanovení se bude jednat o řádnou individuální závěrku, kterou obecně sestavují všechny účetní jednotky.
K části šedesáté osmé – změna zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací
K čl. LXX
K bodu 1 (§ 36 odst. 1)
K bodu 197 Změna § 36 je pouze technickou změnou, vyvolanou novým zákonem o účetnictví.
K bodu 2 (§ 36a odst. 2)
K bodu 198 Změna § 36a je pouze technickou změnou, vyvolanou novým zákonem o účetnictví.
K části šedesáté deváté – změna zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
K čl. LXXI
K bodu 1 (§ 5 odst. 8)
K bodu 199 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 2(§ 8 odst. 1)
K bodu 200 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 3 (§ 8 odst. 3)
K bodu 201 Nahrazení slov „podle zvláštního právního předpisu“ slovy „hodnota podle zákona o oceňování“ je formální legislativně technická úpravou, jíž se sjednocuje způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 4 (Poznámka pod čarou č. 16)
K bodu 202 Legislativně technická úprava spočívající v aktualizaci odkazu v poznámce pod čarou na platný předpis.
K bodu 5 (§ 8 odst. 6)
K bodu 203 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 6 (§ 8 odst. 7)
K bodu 204 V § 8 odstavci 7 je v reakci na novelu zákona o oceňování provedena legislativně technická úprava textu ustanovení spočívající v nahrazení slov „cena“ slovem „hodnota“, slov „ceny“ slovem „hodnoty“ a slova „ceně“ slovem „hodnotě“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a odstavec 1.
K bodu 7 (§ 9 odst. 16)
K bodu 205 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 8 (Poznámka pod čarou č. 59)
K bodu 206 Legislativně technická úprava spočívající v opravě poznámky pod čarou, její účel je uspořádat text do souladu s legislativními pravidly vlády.
K bodu 9 (§ 9 odst. 16)
K bodu 207 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 10 (§ 10 odst. 1)
K bodu 208 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 11 (§ 10 odst. 2)
K bodu 209 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 12 (§ 10 odst. 5)
K bodu 210 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 13 (§ 10 odst. 6)
K bodu 211 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 14 (§ 14 odst. 4)
K bodu 212 Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a. Při zachování ocenění pozemků zjištěnou hodnotou.
K části sedmdesáté– změna zákona o Státní zemědělské a potravinářské inspekci
K Čl. LXXII
K bodu 213 Dle dotčeného ustanovení je Státní zemědělské a potravinářské inspekce organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z toho ve spojení s § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je také účetní jednotkou. Tuto skutečnost již tedy není třeba dále uvádět ve zvláštním zákoně.
K části sedmdesáté první – změna zákona o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském
K Čl. LXXIII
K bodu 214 Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský je dle daného zákona správním úřadem, což znamená, že má postavení organizační složky státu dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví pak vyplývá, že Ústav, jakožto organizační složka státu, je účetní jednotkou, a proto není třeba duplicitně tuto skutečnost v daném zákoně uvádět.
K části sedmdesáté druhé – změna zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
K Čl. LXXIV
K bodu 1 (§ 1 odst. 3)
K bodu 215 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je dle daného zákona organizační složkou státu. Jakožto organizační složka státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích je implicitně též účetní jednotkou dle § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně je tedy nadbytečná.
K bodu 2 (§ 3 odst. 1 písm. a) bod 1)
K bodu 216 Zrušuje se výlučné zastoupení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“) pro případ řízení ve věci určení vlastnického práva státu ke hmotné nemovité věci, jejíž ocenění podle zvláštního právního předpisu přesahuje v době zahájení řízení částku 25.000.000,- Kč. Cílem této změny je úspora státních prostředků vynakládaných na znalecké posudky oceňující dotčené nemovité věci, které byly pořizovány za účelem objasnění, zda má daný případ spadat pod výlučné zastoupení Úřadem či nikoliv. Zároveň se zjednoduší situace rozhodujících orgánů, které nebudou muset zjišťovat, zda daný případ spadá pod výlučné jednání Úřadu či nikoliv. Tato změna příslušným organizačním složkám nijak nebrání dohodnout se s Úřadem ve smyslu § 6 zákona č. 201/2002 Sb., že namísto nich bude Úřad v těchto řízeních jednat, a to bez ohledu na cenu dotčené nemovité věci. Nově tedy budou v řízeních ve věci určení vlastnického práva státu ke hmotné nemovité věci jednat příslušné organizační složky státu a Úřad v případě, že se na jednání namísto příslušných organizačních složek státu s nimi dohodne (bez nutnosti pořizovat znalecký posudek na cenu dané nemovité věci).
K bodu 217 Ke dni 31. 12. 2020 jednal Úřad v rámci probíhajících řízení před soudy a jinými orgány (tuzemskými i zahraničními) namísto příslušných organizačních složek státu ve 34 případech povinně (tj. v rámci výlučného jednání) a ve 4222 případech na základě dohody s příslušnou organizační složkou státu. Vzhledem k zákonnému vymezení případů tzv. výlučného jednání lze předpokládat, že většinu z nich tvoří případy, kdy Úřad jedná ve věcech peněžitého plnění a z uvedených 34 sporů tak řízení týkající se nemovitých věcí bude tvořit značnou menšinu. S ohledem na uvedené nemá návrh do činnosti Úřadu nijak zásadní dopad. Navíc nadále bude možné, aby se příslušná organizační složka s Úřadem na jednání namísto ní v řízeních, v nichž Úřad ve vztahu k vybraným nemovitým věcem dosud jednal povinně, dohodla.
K bodu 218 Na zrušení bodu 1 navazuje legislativně technická úprava spočívající v přečíslování bodů následujících za zrušeným bodem 1.
K části sedmdesáté třetí – změna zákona o finančním arbitrovi
K Čl. LXXV
K bodu 219 Kancelář finančního arbitra je dle ustanovení předmětného odstavce organizační složkou státu. Jelikož se jedná o organizační složku státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích, je Kancelář finančního arbitra implicitně účetní jednotkou na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Tudíž tuto skutečnost není potřeba uvádět ve zvláštním zákoně.
K části sedmdesáté čtvrté – změna zákona o dluhopisech
K čl. LXXVI
K bodu 1 [§ 9a odst. 2 písm. i) až k)]
K bodu 220 V návaznosti na nový zákon o účetnictví (NZÚ) se upravuje terminologie, kdy se místo „výroční zprávy“ hovoří o „zprávě vedení“ a rozlišuje se, zda je „individuální“ nebo „konsolidovaná“. Rovněž u účetní závěrky se toto rozlišuje a navíc se upřesňuje, že jde o „řádnou“ účetní závěrku (tedy nikoli i „mezitímní“), přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí. U účetního období se rozlišuje, zda je „individuální“ nebo „konsolidační“ (pro konsolidační celek). Namísto o „ověření účetní závěrky auditorem“ se hovoří o „provedení auditu účetní závěrky“ a namísto „zprávy auditora o ověření účetní závěrky“ se hovoří o „zprávě auditora o povinném auditu“. Pokud zákon hovoří o zprávě vedení a účetní závěrce za 2 poslední účetní období, myslí tím účetní závěrky a zprávy vedení, které byly nebo měly být uveřejněny v souladu s NZÚ. Zákon o dluhopisech tedy nezakládá povinnost uveřejnit účetní závěrky a zprávy vedení nad rámec obecných právních předpisů. Obdobně toto platí pro situace, kdy emitent (nebo jeho konsolidační celek) zprávu vedení nevyhotovuje – podle zákona o dluhopisech nevzniká povinnost zprávu vedení vyhotovit nad rámec obecných právních předpisů.
K bodu 2 [§ 27 odst. 3 písm. b)]
K bodu 221 Reaguje se na změnu terminologie v NZÚ, kdy „dlouhodobý hmotný majetek“ se nově označuje jako „stálé hmotné aktivum“.
K bodu 3 (§ 29 odst. 2)
K bodu 222 V návaznosti na NZÚ dochází ke změnám i zákoně o oceňování, kdy se místo „ceny obvyklé“ hovoří o „obvyklé hodnotě“. Rovněž se legislativně-technicky upřesňuje odkaz na zákon o oceňování.
K bodu 4 (§ 29 odst. 3)
K bodu 223 V návaznosti na NZÚ dochází ke změnám i zákoně o oceňování, kdy se místo „ceny obvyklé“ hovoří o „obvyklé hodnotě“. Rovněž se legislativně-technicky upřesňuje odkaz na zákon o oceňování.
K části sedmdesáté páté – změna zákona o dani z přidané hodnoty
K čl. LXXVII
K bodu 1 (§ 4 odst. 4 písm. c))
K bodu 224 V návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví a navazující změny v zákoně o daních z příjmů se vkládá nová definice dlouhodobého majetku pro účely daně z přijaté hodnoty.
K bodu 2 (§ 4 odst. 11)
K bodu 225 Jedná se o text přesunutý z důvodu systematičnosti z § 4 odst. 4 písm. c). I nadále platí, že v případě tohoto druhu leasingu se daný dlouhodobý majetek považuje za dlouhodobý majetek uživatele, kterému je stálé hmotné aktivum přenecháno.
K bodu 3 (§ 13 odst. 4 písm. d) a § 21 odst. 6)
K bodu 226 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví.
K bodu 4 (§ 36 odst. 9)
K bodu 227 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví a předpise, na který je odkazováno.
K bodu 5 (§ 36 odst. 13)
K bodu 228 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví a předpise, na který je odkazováno.
K bodu 6 (§ 75 odst. 6)
K bodu 229 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 75 odst. 8)
K bodu 230 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví.
K bodu 8 (§ 76 odst. 10)
K bodu 231 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví.
K bodu 9 (§ 78da odst. 4)
K bodu 232 Jedná se o legislativně technickou změnu spočívající ve sjednocení odkazů na zákon o účetnictví a jeho prováděcí předpisy.
K bodu 10 (§ 79 odst. 2 písm. b))
K bodu 233 Jedná se o terminologickou změnu vyvolanou změnou v zákoně o účetnictví.
K části sedmdesáté šesté – změna zákona o podnikání na kapitálovém trhu
K čl. LXXVIII
K bodu 1 [§ 2a odst. 2 písm. a) úvodní část ustanovení]
K bodu 234 Navrhovaná změna je legislativně-technickou úpravou vycházející z terminologie nového zákona o účetnictví (NZÚ). Pojem účetní závěrka podle nového zákona o účetnictví představuje souhrnný pojem, pod nějž se z hlediska entit zahrnutých do účetní závěrky řadí individuální účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka. Doposud používaný pojem účetní závěrka, který významově odpovídá nynějšímu pojmu individuální účetní závěrka, se proto nahrazuje pojmem individuální účetní závěrka. Z hlediska okamžiku, k němuž je účetní závěrka sestavována se rozlišuje na řádnou a mezitímní, přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí.
K bodu 2 (§ 12 odst. 3)
K bodu 235 Ustanovení reflektuje změnu v terminologii v NZÚ a zákoně o auditorech. Zůstává zachována povinnost mít auditorem ověření přiměřenosti opatření přijatých za účelem ochrany majetku zákazníka. Auditorem vyhotovená zpráva o ověření přiměřenosti opatření přijatých za účelem ochrany majetku zákazníka musí být každoročně zaslána České národní bance (ČNB).
K bodu 3 (§ 16 odst. 1)
K bodu 236 Povinnost ověřené účetní závěry se vztahuje na řádnou účetní závěrku, proto je v zákoně specifikována. Účetní závěrka zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou a povinnosti sestavovat konsolidovanou jsou obsaženy v zákoně o účetnictví, tedy není potřeba je dále specifikovat v textu zákona.
K bodům 4 a 5 (§ 16 odst. 2)
K bodu 237 Vzhledem k tomu, že problematika zveřejňování neschválených účetních závěrek již nebude v NZÚ řešena, a aby nedošlo k věcné změně oproti současnému stavu, se odstavec 2 mění tak, aby se neschválená účetní závěrka, důvody jejího neschválení a způsob řešení připomínek valné hromady pouze uveřejnily na internetu a současně byly zaslány také ČNB, aby byla o této skutečnosti notifikována. Ve veřejném rejstříku by tedy měla být zveřejněna až schválená účetní závěrka.
K bodu 6 [§ 16 odst. 4 písm. c)]
K bodu 238 V návaznosti na vymezení pojmů „dluh“ a „pohledávka“ pro účely účetnictví v NZÚ se navrhují tyto pojmy specifikovat jako „dluh podle zákona upravujícího účetnictví“ a „pohledávka podle zákona upravujícího účetnictví“, neboť v tomto případě se jedná o pohledávky a dluhy ve vztahu k účetnictví, nikoliv o pohledávky a dluhy ve smyslu soukromoprávním. Pojem „opravná položka“ byl nově nahrazen pojmem „znehodnocení“, který by měl lépe odpovídat skutečné povaze této účetní položky.
K bodu 7 (§ 16b odst. 1)
K bodu 239 Sladění pojmosloví s NZÚ. Ustanovení na situaci, kdy zveřejnit značí uvést ve veřejném rejstříku a uveřejnit jiným způsobem umožňující dálkový přístup; vzhledem k tomu, že odstavec 1 míří na obsažení konkrétních informací obecně, nikoliv specifickým způsobem, – konkrétně ve veřejném rejstříku, bylo upuštěno od pojmu „zveřejňuje“. Každoroční povinnost je pak dána již NZÚ.
K bodu 8 (§ 16b odst. 2)
K bodu 240 Informace podle odst. 1 jsou připojeny k účetní závěrce, čímž je naplněn požadavek směrnice 2034/2019. Současně dochází k úpravě textu tak, aby bylo patrné, že přednost má konsolidovaná účetní závěrka a teprve tehdy, není-li konsolidovaná tato vyhotovována, uvedou se informace v individuální účetní závěrce.
K bodu 9 (§ 28b odst. 3)
K bodu 241 Ustanovení je uvedeno do souladu s novým přístupem v NZÚ a zároveň jsou uplatněna pravidla vztahující se na zahraničního obchodníka s cennými papíry ze třetího státu jako na obchodníka s cennými papíry podle § 16.
K bodu 10 (§ 28b odst. 6 až 8)
K bodu 242 K odst. 6: Změna zákona je navržena na základě změny terminologie v NZÚ. Již se nejedná o „účetní postupy používané pro účely zvláštní právní úpravy“, ale o „vybrané účetní postupy“.
K bodu 243 K odst. 7: Zveřejnění (ve veřejném rejstříku) a uveřejnění (zpřístupnění na webových stránkách) bez zbytečného odkladu se řídí právní úpravou domovského státu.
K bodu 244 K odst. 8: Navrhuje se upravit režim pro zahraniční osoby podle § 28 odst. 1 zrcadlově jako pro obchodníka s cennými papíry, jak je upraveno v § 16.
K bodu 245 Za účelem snížení administrativní zátěže se požaduje uveřejnit jen překlad řádné individuální účetní závěrky zahraniční osoby a zprávy o jejím ověření v anglickém nebo českém jazyce, přičemž ověření překladu se nepožaduje, a je-li účetní závěrka zahraniční osoby ve slovenském jazyce, její překlad ze slovenštiny se nepožaduje.
K bodu 11 (§ 50 odst. 1 a 2)
K bodu 246 Povinnost ověřené účetní závěry se vztahuje pouze na řádnou účetní závěrku, proto je v zákoně specifikována. Účetní závěrka zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Povinnost sestavovat konsolidovanou účetní závěrku je obsažena v NZÚ, tedy není potřeba je dále specifikovat v textu zákona.
K bodu 247 Organizátorovi regulovaného trhu se ukládají analogické povinnosti jako v případě obchodníka s cennými papíry (viz § 16), tj. s ohledem na dosavadní znění se i v tomto případě navrhuje lhůta pro splnění povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací 4 měsíců a lhůta pro uveřejnění na internetových stránkách stanovená rovněž na 4 měsíce. Rovněž se navrhuje organizátorovi regulovaného trhu uložit povinnost zajistit povinný audit bez ohledu na jeho kategorizaci jako účetní jednotky. Vzhledem ke změnám navrženým v odstavci 1 se navrhuje povinnosti předkládat výsledky hospodaření ČNB přenést z odst. 1 písm. b) do odstavce 2, kde zároveň je již v současnosti stanovena povinnost uveřejnit předmětné údaje na internetových stránkách.
K bodu 12 [§ 65 odst. 1 písm. e)]
K bodu 248 Navrhovaná změna je legislativně-technickou úpravou vycházející z terminologie NZÚ. Pojem účetní závěrka podle NZÚ představuje souhrnný pojem, pod nějž se řadí individuální účetní závěrka a konsolidovaná účetní závěrka. Z hlediska okamžiku, k němuž je účetní závěrka sestavována se rozlišuje na řádnou a mezitímní, přičemž o řádnou účetní závěrku se jedná tehdy, je-li sestavována ke konci posledního dne účetního období. Mezitímní účetní závěrkou je pak účetní závěrka sestavovaná k jakémukoliv dni, kterým účetní období nekončí.
K bodu 13 [§ 73b odst. 2 písm. e)]
K bodu 249 Jde o legislativně-technickou změnu provedenou na základě změn plynoucích z NZÚ.
K bodu 14 (§ 90k)
K bodu 250 Poskytovatel služeb skupinového financování má povinnost auditovat své řádné účetní závěrky bez ohledu na svou velikost. Režim zveřejnění je upraven v souladu s konceptem zveřejněním napříč zákonem o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Právnická osoba, která hodlá poskytovat služby skupinového financování, podá u příslušného orgánu členského státu, v němž je usazena, žádost o povolení k činnosti poskytovatele služeb skupinového financování. (viz čl. 12 odst. 1 nařízení EU 2020/1503). Poskytovatel skupinového financování však může poskytovat své služby v jiném členském státě, než je členský stát, jehož příslušný orgán udělil povolení (viz čl. 18 nařízení). Tudíž tento poskytovatel nemusí nutně být právnickou osobou podle českého právního řádu, tj. nemusí vždy být účetní jednotkou podle NZÚ. Povinnost zveřejnit řádnou účetní závěrku tak musí být explicitně stanovena v ZPKT.
K bodu 15 (§ 118 odst. 2)
K bodu 251 Ustanovení je uvedeno do souladu s novou úpravou podle NZÚ.
K bodu 252 Cenné papíry emitenta podle § 118 odst. 1 jsou vždy přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu, a tudíž je tento emitent jakožto účetní jednotka subjektem veřejného zájmu. Jakožto subjekt veřejného zájmu je tak vždy velkou účetní jednotkou, bez ohledu na svou skutečnou, a proto vždy vyhotovuje individuální zprávu vedení (viz § 96 NZÚ) a má vždy povinnost auditu účetní závěrky. V ZPKT proto není tuto povinnost potřeba výslovně stanovit.
K bodu 253 Výroční finanční zpráva (VFZ) je souborem týchž dokumentů, které pak účetní jednotka použije i pro splnění povinností plynoucích z NZÚ. V NZÚ je nově vyžadováno, aby účetní závěrka, zpráva vedení a zpráva o ověření byly vždy zveřejňovány a uveřejňovány společně, tj. ve stejném čase a na stejném místě jako ucelený soubor. V okamžiku zveřejnění VFZ tak bude tato povinnost splněna.
K bodu 254 V rámci ověření účetní závěrky, zda podává věrné a poctivé zobrazení, se ověřuje rovněž
K bodu 255 a) zpráva vedení, pokud je vyhotovována (ověřuje se, zda byla vyhotovena v souladu s vnitrostátními i evropskými předpisy a neobsahuje významné věcné nesprávnosti),
K bodu 256 b) další dokumenty vyhotovované účetní jednotkou, které jsou uveřejňovány nebo zveřejňovány společně s účetní závěrkou (neověřuje se věcná správnost, pouze souladu údajů v nich obsažených s účetní závěrkou); takto se může ověřovat i zpráva o platbách.
K bodu 257 V rámci ověření se auditor rovněž vyjádří k tomu, zda:
K bodu 258 a) relevantní dokumenty vyhotovené emitentem vyhotovujícím VFZ podle ZPKT byly vyhotoveny v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím jednotný elektronický formát pro podávání zpráv,
K bodu 259 b) účetní jednotka v předcházejícím účetním období měla povinnost vyhotovit zprávu o daních z příjmů, a pokud ano, zda ji řádně zpřístupnila,
K bodu 260 c) je přehled informací o udržitelnosti v souladu s požadavky směrnice CSRD a se standardy pro podávání zpráv o udržitelnosti a v souladu s požadavkem na označování zpráv o udržitelnosti. Ustanovení je uvedeno do souladu s nastavením podle NZÚ.
K bodu 261 Mohou nastat situace, kdy zpráva o udržitelnosti nebude součástí zprávy vedení, protože účetní jednotka bude osvobozena od povinnosti vyhotovovat zprávu vedení, ale současně nebude osvobozena od povinnosti vyhotovovat zprávu o udržitelnosti. Zpráva o udržitelnosti tak bude existovat samostatně.
K bodu 16 (§ 118 odst. 3)
K bodu 262 Zpráva o ověření řádné účetní závěrky nebo ověření zprávy vedení nejsou součástí VFZ, ale jsou spolu s ní uveřejňovány, čímž bude zajištěn soulad s požadavky čl. 4 odst. 4 transparenční směrnice.
K bodu 263 Vzhledem k tomu, že zpráva auditora o ověření řádné účetní závěrky, má být uveřejňována společně s VFZ, vztahuje se požadavek na uveřejnění VFZ nejméně po dobu 10 let i na zprávu o ověření řádné účetní závěrky.
K bodu 264 Neuveřejnění zpráv o ověření řádné účetní závěrky, zprávy vedení nebo její části společně s VFZ ve stanovené lhůtě je přestupkem podle § 172 odst. 1 písm. a).
K bodům 17 až 20 (§ 118 odst. 4)
K bodu 265 Výslovně se stanovuje, že výkaz o správě a řízení představuje samostatný oddíl zprávy vedení, aby byl zajištěn soulad s požadavkem čl. 20 odst. 1 účetní směrnice, podle kterého se výkaz o správě a řízení do zprávy vedení zahrne jako samostatný oddíl. Zároveň dochází ke slaňování terminologie a legislativně-technickým změnám v důsledku NZÚ tak, aby byly materiálně zachovány prahové hodnoty navázané na zákon o účetnictví.
K bodu 21 (§ 118 odst. 5)
K bodu 266 Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodu 22 (§ 118 odst. 8)
K bodu 267 Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodům 23 a 24 (§ 118 odst. 9)
K bodu 268 Slaďování terminologie s NZÚ.
K bodu 269 Vzhledem k tomu, že NZÚ již neupravuje postup v případě neschválení účetní závěrky ve lhůtě pro její zveřejnění, navrhuje se v zájmu zachování dosavadního stabilního stavu větu druhou vypustit.
K bodu 25 (§ 118 odst. 10)
K bodu 270 V případě obchodníka s cennými papíry i organizátora regulovaného trhu dochází ke zkrácení lhůty pro splnění povinnosti zveřejnit dokumenty z 12 měsíců na 4 měsíce od konce účetního nebo konsolidačního období.
K bodu 271 Je smysluplné, aby se na dokumenty zveřejňované ve veřejném rejstříku aplikovala stejná lhůta jako na dokumenty uveřejňované emitentem na internetových stránkách. Rovněž není dán důvod pro diferenciaci s emitentem a s obchodníkem s cennými papíry potažmo organizátorem regulovaného trhu. Shodná lhůta se nadto uplatní i v případě bank, pojišťoven a penzijních společností.
K bodům 26 až 28 (§ 119 odst. 2)
K bodu 272 Legislativně technická úprava, která upřesňuje znění.
K bodu 273 Pojem „konsolidační celek“ zahrnuje mateřskou účetní jednotku a ty její dceřiné entity, které jsou zahrnuty do konsolidačního celku, tj. jsou zahrnuty do konsolidované účetní závěrky. Do konsolidačního celku nepatří společně ovládané entity ani přidružené entity. Nově se zavádí pojem „skupina“, která zahrnuje mateřskou účetní jednotku a všechny její dceřiné entity, tj. i ty, které nejsou zahrnuty do konsolidace. Do konsolidačního celku ani do skupiny nepatří společně ovládané entity ani přidružené entity. Společně ovládané entity navíc nově nebudou vůbec zahrnovány do konsolidace. V účetní závěrce nebudou konsolidovány účetní závěrky těchto entit, ale budou tam pouze vykazovány podíly v těchto entitách.
K bodu 29 (§ 119 odst. 3)
K bodu 274 Upřesnění znění ve vztahu k transpozici transparenční směrnice. V čl. 5 odst. 5 transparenční směrnice je uvedeno, že v případě, že byla pololetní zpráva ověřena auditorem, pak má být zpráva auditora přetištěna v plném znění.
K bodu 30 (§ 119 odst. 4)
K bodu 275 Zde je nutné odkázat na Mezinárodní účetní standardy IAS 34, protože emitenti v ČR musí vykazovat podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS). Pokud by nastala situace, že emitent nebude vykazovat podle IFRS (takový případ by byl možný jen tehdy, pokud by emitentem nebyla obchodní korporace, ale např. fyzická osoba nebo spolek), je možné odkázat na „pravidelně sestavovanou mezitímní účetní závěrku“ podle NZÚ, která je přímo k tomuto účelu určena.
K bodu 31 (§ 119 odst. 5)
K bodu 276 NZÚ obsahuje úpravu mezitímní účetní závěrky sestavované pravidelně. Vyhlášky k NZÚ pak upravují blíže její obsah.
K bodu 277 Kótovaní emitenti, kteří jsou obchodními korporacemi, budou podle NZÚ povinně používat IFRS, tj. při sestavování této účetní závěrky postupovat podle Mezinárodních účetních standardů IAS 34.
K bodu 32 (nadpis § 119a)
K bodu 278 Sladění terminologie s NZÚ.
K bodu 33 (§ 119a odstavec první)
K bodu 279 V souladu s čl. 6 transparenční směrnice se navrhuje úprava formulace s ohledem na vymezení odvětví relevantních pro vznik povinnosti vyhotovit zprávu o platbách vládám v čl. 41 účetní směrnice. Podle účetní směrnice se totiž nejedná o jakoukoliv činnost vykonávanou emitentem obecně v těžebním průmyslu, dřevařství a lesnictví, ale o specificky vymezené činnosti podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1893/2006 ze dne 20. prosince 2006, kterým se zavádí statistická klasifikace ekonomických činností NACE Revize 2 a kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 3037/90 a některá nařízení ES o specifických statistických oblastech.
K bodu 34 (§ 119a odst. 2)
K bodu 280 Podobně jako v případě nově navrhovaného ustanovení § 118 odst. 9 se i v tomto případě navrhuje zkrácení lhůty pro vyhotovení a zveřejnění zprávy o platbách správním entitám pro emitenta podle § 118 odst. 1, který je účetní jednotkou podle NZÚ, a to z 12 měsíců na 6 měsíců. Navrhovaná lhůta respektuje lhůtu pro uveřejnění dané zprávy na internetových stránkách podle odstavce 1.
K bodu 35 (§ 121k odst. 1)
K bodu 281 Zpráva o odměňování se týká primárně kótované společnosti, byť se do odměňování člena představenstva zahrnuje odměňování i od členů skupiny, tedy je schvalována na valné hromadě, která schvaluje řádnou účetní závěrku kótované společnosti individuální nebo konsolidovanou.
K bodům 36 až 39 (§ 121o)
K bodu 282 Jde o sladění terminologie s NZÚ. Zpráva o odměňování, která není součástí výroční finanční zprávy, bude zachována autonomně tak, jako doposud, tj. nestane se součástí zprávy vedení.
K bodu 40 (§ 121q)
K bodu 283 Navržená úprava zpřesňuje implementaci čl. 9b odst. 5 směrnice EU č. 2007/36 ve znění pozdějších předpisů, která vyžaduje, aby auditor ověřil, zda požadované informace byly poskytnuty. To zahrnuje jak ověření úplnosti a charakteru informací uvedených ve zprávě o odměňování, tak i to, zda tato zpráva byla zpřístupněna tak, jak to předvídá zákon.
K bodu 284 Ke stávajícímu požadavku se tedy přidává další, který spočívá v povinnost ověření auditorem, že informace byly řádně poskytnuty valné hromadě a že byly, případně jsou, plněny další povinnosti ohledně zveřejnění zprávy o odměňování.
K bodům 41 až 43 (§ 121s)
K bodu 285 Text je uveden do souladu s pojmoslovím v NZÚ.
K bodu 44 [§ 130 odst. 4 písm. c) bodě 6 a § 143 písm. c)]
K bodu 286 Legislativně technická změna související se změnou pojmosloví.
K bodu 45 (§ 134a odst. 6)
K bodu 287 Legislativně technická změna související s přečíslováním písmen v § 136 odst. 1.
K bodům 46 a 47 [§ 136 odst. 1 písm. a) a b)]
K bodu 288 Ruší se pravomoc nařídit mimořádný audit a upřesňuje se možnost požadovat změnu auditora po vzoru jiných zákonů upravujících finanční trh.
K bodu 48 [§ 136 odst. 2 písm. d)]
K bodu 289 Uvedení pojmosloví do souladu s NZÚ.
K bodu 49 [§ 158 odst. 1 písm. a) a § 172 odst. 1 písm. a)]
K bodu 290 Dochází k upřesnění skutkové podstaty na základě změn v předmětných ustanoveních.
K bodu 50 [§ 162 odst. 6 písm. b), § 163 odst. 5 písm. b), § 163a odst. 2 písm. b), § 165 odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. b), § 172 odst. 7 písm. b), § 173 odst. 3 písm. b), § 175 odst. 2 písm. b), § 176 odst. 2 písm. b), § 177 odst. 2 písm. b) a odst. 4 písm. b), § 178 odst. 2 písm. b), § 179 odst. 2 písm. b), § 180 odst. 2 písm. b), § 180 odst. 3 písm. b), § 181 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. b), § 182 odst. 3 písm. b), § 183 odst. 2 písm. b), § 184 odst. 4 písm. b) a § 185 odst. 3 písm. b)]
K bodu 291 Upřesňuje se, že konsolidovaná účetní závěrka se vyhotovuje za konsolidační celek, do kterého pachatel patří (a nikoli za pachatele), a to jen v situaci, kdy patří do konsolidačního celku. Typicky je toto relevantní, pokud jde o dceřinou společnost, která sama nevyhotovuje konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 51 [§ 164 odst. 1 písm. s)]
K bodu 292 Porušení dílčích povinností zajistit zveřejnění vykazovaných informací je sankcionováno NZÚ. V tomto případě se navrhuje ponechat pouze sankci za nesplnění jedné z dílčích povinností, a sice povinnost zveřejnit řádnou účetní závěrku a zprávu o ověření ve veřejném rejstříku, a to z důvodu speciální zkrácené lhůty v § 16 ZPKT z 12 na 4 měsíce. V souladu se současným stavem se navrhuje ponechat dosavadní skutkovou podstatu neuveřejnění řádné účetní závěrky na internetových stránkách.
K bodu 52 [§ 164 odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. b), § 166 odst. 3 písm. b) a § 168 odst. 5 písm. b)]
K bodu 293 Upřesňuje se, že konsolidovaná účetní závěrka se vyhotovuje za konsolidační celek, do kterého pachatel patří (a nikoli za pachatele), a to jen v situaci, kdy patří do konsolidačního celku. Typicky je toto relevantní, pokud jde o dceřinou společnost, která sama nevyhotovuje konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 53 [§ 165 odst. 1 písm. p)]
K bodu 294 Změna přestupků reflektuje změny v povinnostech subjektů.
K bodům 54 a 55 [§ 165 odst. 1 písm. w), x) a y)]
K bodu 295 Změna přestupků reflektuje změny v povinnostech subjektů.
K bodům 56 a 57 [§ 172 odst. 3 písm. a) a c)]
K bodu 296 V návaznosti na úpravu § 121q se navrhuje doplnit odpovídající skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušení emitenta podle § 118 odst. 1 písm. a) zajistit, aby auditor ověřil poskytnutí informací podle § 121p prostřednictvím zprávy o odměňování.
K bodu 58 [§ 172 odst. 5 písm. a)]
K bodu 297 Slaďuje se terminologie v zákoně.
K bodu 59 (§ 173b odst. 1)
K bodu 298 Sankce se upravuje v návaznosti za změnu povinnosti v § 90k.
K části sté první – změna zákona o vinohradnictví a vinařství
K čl. LXXIX
K bodu 1 (§ 31 odst. 8)
K bodu 299 V návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví se výslovně stanoví, že individuálním účetním obdobím fondu jako účetní jednotky je kalendářní rok.
K bodu 2 [§ 31 odst. 9 písm. b)]
K bodu 300 Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle § 79 rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za uskupení konsolidovaných entit). Řádná účetní závěrka je sestavována vždy za účetní období ke konci posledního dne tohoto účetního období (nehledě na důvod konce účetního období), zatímco mezitímní účetní závěrka je sestavována za jiné než účetní období ke konci posledního dne tohoto období v rámci účetního období. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje použitý pojem roční účetní závěrka specifikovat jako řádnou individuální účetní závěrku.
K bodu 3 [§ 32 odst. 8 písm. a)]
K bodu 301 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 4 [§ 34 odst. 2 písm. c)]
K bodu 302 Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 2.
K bodu 5 [§ 34 odst. 2 písm. f)]
K bodu 303 Pojem účetní záznamy lépe vystihuje účel právní úpravy a jeho použití je v souladu terminologií použitou jak v současném zákoně o účetnictví, tak i v novém zákoně o účetnictví.
K části sedmdesáté osmé – změna zákona o evropském hospodářském zájmovém sdružení
K Čl. LXXX
K bodu 304 Z § 1 odst. 2 zákona o evropském hospodářském zájmovém sdružení vyplývá, že EHZS je právnickou osobou. Skutečnost, že EHZS je účetní jednotkou tedy vyplývá již ze samotného právního postavení EHZS ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví, a tudíž není třeba tuto skutečnost duplicitně uvádět ve zvláštním zákoně.
K bodu 305 Dále se provádí legislativně-technická změna spočívající v nahrazení formulace „vedení účetnictví“ obecnější formulací v souladu s pojetím účetnictví podle nového zákona o účetnictví, kdy pojem účetnictví zahrnuje jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví. Doposud používaný pojem „vedení účetnictví“ tak nově pokrývá pouze vedení účetnictví, tj. systematický proces tvorby účetních informací.
K části sedmdesáté deváté – změna zákona o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví
K Čl. LXXXI
K bodu 306 Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví.
K části osmdesáté– změna zákona o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí
K Čl. LXXXII
K bodu 307 Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), která je navrhována v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Nově se koncept ověření účetní závěrky auditorem nahrazuje povinným auditem, jehož výsledkem není zpráva o ověření účetní závěrky, nýbrž zpráva o povinném auditu. V dotčeném ustanovení se proto navrhuje odpovídajícím způsobem přizpůsobit použitou terminologii.
K části osmdesáté první – změna školského zákona
K čl. LXXXIII
K bodu 1 (3 odst. 1)
K bodu 308 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 2 (6 odst. 3)
K bodu 309 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 3 [§ 19 písm. b)]
K bodu 310 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 4 (§ 28 odst. 1 písm. k))
K bodu 311 Navrhuje se legislativně technická změna v návaznosti na pojmosloví nového zákona o účetnictví, kdy nový zákon o účetnictví nepoužívá pojem účetní evidence. Pojmem, který se v tomto případě navrhuje použít je „účetní dokumentace“, která je v souladu s § 122 odst. 1 nového zákona o účetnictví tvořena účetními dokumenty (např. účetní doklady, inventarizačními protokoly nebo účetní závěrkou a účetními zprávami)
K bodu 5 (§ 32a odst. 2)
K bodu 312 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 6 [§ 32a odst. 3 písm. c)]
K bodu 313 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 7 (§ 113a odst. 1 a 2)
K bodu 314 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 8 [§ 129 odst. 2 písm. b)]
K bodu 315 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 9 [§ 129 odst. 2 písm. b)]
K bodu 316 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 10 (§ 131 odst. 5 písm. a))
K bodu 317 Navrhovaná legislativně-technická změna navazuje na nový zákon o účetnictví, kde není pojem „roční účetní závěrka“ používán, čímž se navazuje na dosavadní zákon o účetnictví, který rovněž tento pojem opustil a dle přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se „roční účetní závěrkou“ rozumí „řádná účetní závěrka“. Navrhuje se proto pojem „roční účetní závěrka“ v dotčeném ustanovení nahradit pojmem „řádná účetní závěrka“ tak, aby znění tohoto zákona bylo v souladu s aktuální účetní terminologií.
K bodu 11 (§ 132 odst. 1 písm. d))
K bodu 318 Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví, jejíž podstatou je přizpůsobení terminologie používané v dotčeném ustanovení aktuální účetní terminologii. Nový zákon o účetnictví rozlišuje účetní závěrku dle okamžiku, k němuž se sestavuje, na řádnou a mezitímní. Pojem „roční účetní závěrka“ tedy v novém zákoně o účetnictví již není používán, stejně jako v dosavadním zákoně o účetnictví, přičemž podle přechodných ustanovení zákona č. 353/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že se „roční účetní závěrkou“ rozumí „řádná účetní závěrka“. Navrhovaná změna je tak pouze terminologická a po věcné stránce k žádné změně nedochází.
K bodu 12 [§ 132 odst. 1 písm. i)]
K bodu 319 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 13 [§ 132 odst. 1 písm. j)]
K bodu 320 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 14 [§ 132 odst. 2 písm. b)]
K bodu 321 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 15 (§ 132 odst. 15)
K bodu 322 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 16 [§ 133 odst. 1 písm. a) a b)]
K bodu 323 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 17 [§ 133 odst. 1 písm. b)]
K bodu 324 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 18 [§ 133 odst. 1 písm. d)]
K bodu 325 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 19 (§ 133 odst. 2)
K bodu 326 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 20 (§ 133 odst. 2)
K bodu 327 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 21 (§ 134 odst. 1)
K bodu 328 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 22 (§ 134 odst. 2)
K bodu 329 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 23 (§ 135 odst. 3)
K bodu 330 K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 24 (§ 135 odst. 4)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 25 [§ 136 odst. 1 písm. c)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 26 (§ 137 odst. 1)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 27 (§ 137 odst. 2 až 5)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 28 (§ 137 odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 29 (§ 137 odst. 3)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 30 (§ 138 odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 31 (§ 139)
Školská právnická osoba je podle § 124 odst. 1 školského zákona právnickou osobou. Jakožto právnická osoba je proto účetní jednotkou na základě § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví a jako takové jí je uložena povinnost vést účetnictví a vyhotovovat účetní výkazy na základě zákona o účetnictví. Je tedy nadbytečné a nesystematické, aby školský zákon v postavení lex specialis ukládal školské právnické osobě povinnosti, které jí vyplývají již z nového zákona o účetnictví, jenž je navíc v tomto případě obecným právním předpisem.
Taktéž není potřeba, aby školský zákon stanovil, že školská právnická osoba je neziskovou účetní jednotkou, neboť skutečnost, že školská právnická osoba je účetní jednotkou tohoto druhu vyplývá taktéž z nového zákona o účetnictví a z účelu, za kterým je školská právnická osoba zřízena.
K bodu 32 (§ 134 odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 33 (§ 151 odst. 1 a 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 34 (§ 160 odst. 1)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 36 (§ 160 odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 38 (§ 160 odst. 3)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 39 (§ 160 odst. 4)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 40 (§ 160 odst. 5)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 41 (§ 161 odst. 3)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 42 (§ 161 odst. 4)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 32 (§ 161 odst. 5)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 44 (§ 161 odst. 6)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 45 (§ 161 odst. 7)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 46 [§ 161 odst. 7 písm. a)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 47 [§ 161 odst. 7 písm. b)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 48 (§ 161a odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 49 (§ 161b odst. 2)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 50 (§ 163 odst. 1)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 51 [§ 163 odst. 1 písm. a)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 52 (§ 163 odst. 3)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 53 [§ 163 odst. 3 písm. a)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 54 [§ 163 odst. 3 písm. b)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 45 (§ 163 odst. 4)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 56 [§ 165 odst. 1 písm. b)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 57 [§ 170 písm. a)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 58 [§ 170 písm. b) a c)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 59 (§ 173 odst. 1)
Navrhovaná změna má pouze legislativně-technický charakter, kdy z věcného hlediska nedochází ke změně. Česká školní inspekce je podle § 173 odst. 1 organizační složkou státu, a tudíž je organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z tohoto důvodu již není nutné v dotčeném ustanovení upravovat, že Česká školní inspekce je účetní jednotkou, neboť tato skutečnost vyplývá z § 24 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví. Nový zákon o účetnictví je v oblasti účetnictví obecným právním předpisem, a tudíž není ze systematického hlediska žádoucí, aby byly otázky účetnictví duplicitně upravovány ve zvláštních právních předpisech.
K bodu 60 [§ 174 odst. 2 písm. e)]
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 61 (§ 180 odst. 1)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K bodu 62 (§ 182 odst. 1)
K úpravě příslušných ustanovení dochází z důvodu sjednocení terminologie s novým zákonem o účetnictví a zákonem č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů.
K čl. LXXXIV
V důsledku zrušení výslovného zakotvení rezervního fondu a fondu investic u školské právnické osoby je potřeba přechodným ustanovením upravit, jak bude nahlíženo na takové již existující peněžní fondy školské právnické osoby. Aby nebylo pochyb, že se příslušné peněžní fondy úpravou školského zákona neruší, zakotvuje se přechodným ustanovením skutečnost, že se rezervní fond a fond investic vytvořený podle stávajících ustanovení školského zákona považuje za zřízený na základě schválení zřizovatelem, je-li jím ministerstvo, kraj, obec nebo dobrovolný svazek obcí, nebo radou, je-li zřizovatelem jiná právnická nebo fyzická osoba, v souladu s upravenými pravidly zřizování a rušení peněžních fondů. Za zřízený podle upravených pravidel se považuje pouze do doby, než rozhodne zřizovatel nebo rada o zrušení takového peněžního fondu.
K části osmdesáté druhé – změna zákona o evropské společnosti
K čl. LXXXV
I přesto, že se přechodná ustanovení standardně nenovelizují, provádí se změna tohoto přechodného ustanovení v návaznosti na institut funkční měny, na základě kterého mohou účetní jednotky (za splnění stanovených podmínek) jako měnu účetnictví a měnu vykazování používat i jinou než českou měnu.
K části osmdesáté třetí – změna zákona o elektronických komunikacích
K čl. LXXXVI
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Ze skutečnosti, že Český telekomunikační úřad je organizační složkou státu, vyplývá, že je v souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví, účetní jednotkou. Tuto skutečnost tak není zapotřebí uvádět znovu v jiném zákoně, a proto se v § 3 odst. 3 zákona zrušuje duplicitní úprava, že je Český telekomunikační úřad je účetní jednotkou.
K bodu 2 (Poznámka pod čarou č. 32)
Ke změně dochází v důsledku změny terminologie v oblasti účetnictví, kterou zavádí nový zákon o účetnictví. Současně se zrušuje i příslušná poznámka pod čarou č. 32, na niž bylo v dané souvislosti odkazováno.
K bodu 3 (§ 86 odst. 9)
K bodu 331 Dochází ke zpřesnění ustanovení, a to konkrétně textu ustanovení týkajícího se odkazu na § 86 odst. 8 písm. a) zákona, v němž je uvedena oddělená evidence, a nikoliv oddělené účetnictví.
K části osmdesáté čtvrté – změna zákona o inspekci práce
K čl. LXXXVII
K bodu 332 V § 2 odst. 2 se navrhuje legislativně technická úprava spočívající v odstranění nežádoucí duplicity v zákoně o inspekci práce. Státní úřad inspekce práce (dále jen „ SÚIP“) je podle ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona správním úřadem, a tudíž je v souladu s § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, organizační složkou státu. Z tohoto důvodu je SÚIP účetní jednotkou na základě nového zákona o účetnictví a ve vztahu k němu je proto nadbytečné, aby tuto skutečnost duplicitně upravoval zákon o inspekci práce, který je v oblasti účetnictví vůči novému zákonu o účetnictví v postavení zvláštního zákona. Větu první dotčeného ustanovení se proto navrhuje přeformulovat tak, aby byla nesystémová duplicita ve vztahu k SÚIP odstraněna, a zároveň bylo postaveno na jisto, že oblastní inspektoráty práce jsou pouze vnitřními organizačními jednotkami SÚIP a nejsou účetními jednotkami, obdobně jako například odvolací finanční ředitelství a finanční úřady podle § 1 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky.
K části osmdesáté páté – změna zákona o veřejných výzkumných institucích
K čl. LXXXVIII
K bodu 333 Změna zákona o veřejných výzkumných institucích se navrhuje tak, aby veřejná výzkumná instituce do struktury své výroční zprávy, kterou jí ukládá zákon o veřejných výzkumných institucích, doplnila skutečnosti individuální zprávy vedení podle § 123 navrhovaného zákona o účetnictví, a to bez ohledu na to, zda je veřejná výzkumná instituce malou, střední nebo velkou účetní jednotkou. Navrhované znění je kontinuální k dosavadní povinnosti veřejné výzkumné instituce zapracovávat do výroční zprávy skutečnosti výroční zprávy podle zákona o účetnictví v platném znění. Navrhované znění nezasahuje zásadně do dosavadní struktury výroční zprávy a do povinnosti veřejné výzkumné instituce výroční zprávu připravit, schválit a zveřejnit a zůstává tak v souladu se smyslem a účelem zákona o veřejných výzkumných institucích.
K části osmdesáté šesté – změna zákona o finančních konglomerátech
K čl. LXXXIX
K bodu 1 (§ 7)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto navrhuje účetní závěrku specifikovat jako řádnou konsolidovanou a řádnou individuální účetní závěrku.
Pojmy „oprávky“ a „opravné položky“ se v novém zákoně o účetnictví nahrazují pojmy „odpisy“ a „znehodnocení“.
K bodu 2 (§ 26 odst. 3)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje terminologické změny v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Pojem „účetní závěrka“ představuje podle nového zákona o účetnictví obecné označení účetní závěrky, která se následně podle rozlišuje podle entit, za které je sestavena, a podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Podle zahrnutých entit se účetní závěrka nově rozlišuje na individuální účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za jednu účetní jednotku) a konsolidovanou účetní závěrku (tj. účetní závěrka sestavená za konsolidační celek). Pokud v souladu s novou terminologií právní předpis používá pojem účetní závěrka bez přívlastku, rozumí se jí jak konsolidovaná, tak individuální. Se zřetelem ke kontextu dotčeného ustanovení se proto účetní závěrku navrhuje specifikovat jako řádnou.
K části osmdesáté sedmé – změna zákona o podpoře výstavby družstevních bytů
K čl. XC
Legislativně-technická změna v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K části osmdesáté osmé – změna zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
K čl. XCI
Navrhované změny jsou legislativně-technického charakteru a reflektují změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetní závěrka je nově obecným pojmem, který se v souladu s novým zákonem o účetnictví blíže rozlišuje podle entit zahrnutých do účetní závěrky na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. V dotčeném ustanovení se proto navrhuje pojem účetní závěrka specifikovat, aby bylo zřejmé, že se jedná o individuální účetní závěrku podnikatele a nikoliv o jakoukoliv účetní závěrku, tedy i konsolidovanou.
V souladu s novým pojetím účetnictví se navrhuje formulaci „vede účetnictví“ nahradit tak, že daná povinnost se vztahuje na podnikatele, který je účetní jednotkou. Nově totiž účetnictví představuje obecný pojem sestávající ze dvou částí, a sice z vedení účetnictví ve smyslu systematické tvorby účetních informací a z účetního výkaznictví, tj. účetní závěrky a účetních zpráv.
Z důvodu změny koncepce ověřování účetní závěrky auditorem v důsledku novely zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech) se rovněž navrhuje přizpůsobit terminologii vztahující se k otázkám ověření účetní závěrky auditorem. Namísto dosavadní povinnosti mít účetní závěrku ověřenou auditorem ukládané některým účetním jednotkám, se nově ukládá povinnost auditu účetní závěrky. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace.
K části osmdesáté deváté – změna insolvenčního zákona
K čl. XCII
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti změnu pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově obecným pojmem zahrnujícím jednak vedení účetnictví ve smyslu systematické tvorby účetních informací a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby bylo pokryto účetnictví jako celek a nikoliv pouze jeho dílčí část.
K bodu 2 (§ 58 odst. 2 písm. f))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V souladu s těmito změnami se účetním jednotkám podle nového zákona o účetnictví neukládá povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nýbrž povinnost auditu účetní závěrky.
Pojem „mimořádná účetní závěrka“ se současně navrhuje vypustit, neboť nebyl do nového zákona o účetnictví převzat. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky.
K bodu 3 (§ 105 odst. 1)
Legislativně-technická změna se navrhuje v důsledku pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově obecným pojmem zahrnujícím vedení účetnictví, ve smyslu systematické tvorby účetních informací, a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby pokrývalo účetnictví jako celek a nikoliv pouze jeho dílčí část.
Dále se navrhuje zobecnit odkaz na evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů tak, aby pokrýval všechny typy evidencí vedených pro účely daní z příjmů a nikoliv pouze daňovou evidenci, která je konkrétním typem evidence podle zákona o daních z příjmů.
K bodu 4 (§ 219 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „obvyklou cenou“ pojmem „tržní hodnotou“, přitom pojem „tržní hodnota“ odpovídá obsahem nově zavedenému a definovanému pojmu „tržní hodnota“ v zákoně o oceňování. V souladu s novou koncepcí zákona, je záměrem upřednostnit tržní hodnotu.
Kromě legislativně technické úpravy dochází ke změně požadavků na určovanou hodnotu z obvyklé hodnoty na tržní hodnotu. Tržní hodnota označuje hodnotu obecnější, pro účely oceňování, vzhledem k problematičnosti porovnávání věcí v insolvenčních řízení, vhodnější.
K bodu 5 (§ 228 písm. j))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující nové pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví. Účetnictví je nově představováno jak vedením účetnictví (tj. systematickou tvorbou účetních informací), tak účetním výkaznictvím (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby zahrnovalo nejen vedení účetnictví, ale rovněž ostatní úkony spojené s účetnictvím.
K bodu 6 (§ 240 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu zákona o oceňování.
K bodu 7 (§ 246 odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetnictví je nově pojímáno jako obecný pojem zahrnující vedení účetnictví, ve smyslu systematické tvorby účetních informací, a účetní výkaznictví, tj. účetní závěrku a účetní zprávy. Z tohoto důvodu se dotčené ustanovení navrhuje upravit tak, aby povinnost zahrnovalo nejen vedení účetnictví jakožto určitého segmentu účetnictví, ale taktéž plnění ostatních účetních povinností, zejména účetního výkaznictví.
K bodu 8 (§ 256 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slov „cenu obvyklou“ slovy „obvyklou hodnotou“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu zákona o oceňování.
K bodu 9 (§ 277 odst. 3)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu pojetí účetnictví v souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Účetnictví je nově vnímáno šířeji, a sice jako vedení účetnictví (tj. systematická tvorba účetních informací) a účetní výkaznictví (tj. účetní závěrka a účetní zprávy). Dotčené ustanovení se proto navrhuje upravit tak, aby bylo pokryto nejen vedení účetnictví, ale také další aspekty účetnictví. Pakliže se bude jednat o dlužníka, který je účetní jednotkou, plní povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími účetnictví. Současně se navrhuje upřesnit odkaz evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů a pojem „závazek“ se navrhuje nahradit pojmem „dluh“, a to jak v souladu s terminologií občanského zákoníku, tak v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví, kde byl pojem „závazek“ rovněž nahrazen pojmem „dluh“.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě je účetní závěrka z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikována jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 10 (§ 302 odst. 4)
Zrušení ustanovení odstavce 4 se navrhuje z důvodu, že identickou právní úpravu nyní obsahuje § 65 písm. j) nového zákona o účetnictví. Předmětné ustanovení nového zákona o účetnictví na obecné úrovni upravuje zvláštní okamžiky, k nimž dochází ke konci účetního období, a tudíž se sestavuje řádná účetní závěrka. Není tedy již potřebné, aby totožnou úpravu obsahoval zvláštní zákon.
K bodu 11 (§ 313 odst. 2)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „účetní knihy“ nebyl novým zákonem o účetnictví převzat a skutečnost, že ke dni zrušení konkurzu musí být sestavena řádná účetní závěrka, vyplývá z § 65 písm. f) nového zákona o účetnictví, neboť tímto dnem končí účetní období. V dotčeném ustanovení se navrhuje pouze stanovit, že insolvenční správce je povinen plnit účetní a daňové povinnosti dlužníka, aniž by byly uváděny konkrétní úkony, které je insolvenční správce povinen provést s tím, že povinnost předání účetních záznamů dlužníkovi se navrhuje zachovat.
Současně se navrhuje zobecnit dosavadní pojem „daňová evidence“ tak, aby zahrnoval jakoukoliv evidenci vedenou pro účely daní z příjmů, nikoliv pouze daňovou evidenci, která je zvláštním typem takové evidence.
K bodu 12 (§ 314 odst. 1 písm. b))
Navrhuje se terminologická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Užívá-li se doposud v dotčeném ustanovení pojem „celkový obrat dlužníka“ s odkazem na stávající zákon o účetnictví, v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví by měl být užíván pojem „roční úhrn čistého obratu“, který je v novém zákoně o účetnictví vymezen jako podíl čistého obratu dané účetní jednotky a počtu započatých kalendářních měsíců (popř. týdnů, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů), po které trvalo účetní období, vynásobený 12 (popř. 52, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů). Čistým obratem se podle nového zákona o účetnictví rozumí výše výnosů, na kterých je založen obchodní model účetní jednotky.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K bodu 13 (§ 316 odst. 4)
Navrhuje se terminologická změna v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Dosavadní pojem „celkový roční úhrn čistého obratu“ s odkazem na stávající zákon o účetnictví, se v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví navrhuje upřesnit pouze jako „roční úhrn čistého obratu“, který je v novém zákoně o účetnictví vymezen jako podíl čistého obratu dané účetní jednotky a počtu započatých kalendářních měsíců (popř. týdnů, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů), po které trvalo účetní období, vynásobený 12 (popř. 52, má-li účetní jednotka vymezeno účetní období podle týdnů). Čistým obratem se podle nového zákona o účetnictví rozumí výše výnosů, na kterých je založen obchodní model účetní jednotky.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní období rozlišuje na individuální účetní období a konsolidační účetní období. Pojem „účetní období“ bez dalšího tedy zahrnuje jak individuální, tak konsolidační účetní období. V kontextu dotčeného ustanovení se navrhuje účetní období specifikovat jako individuální, neboť dosavadní pojem „účetní období“ odpovídá novému pojmu „individuální účetní období“.
K bodu 14 (§ 330 odst. 5)
Navrhuje se změna legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě je účetní závěrka z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikována jako mezitímní a z hlediska zahrnutých entit se navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 15 (§ 398b odst. 6)
Navrhuje se zobecnění odkazu na daňovou evidenci vedenou podle zákona o daních z příjmů tak, aby pokrýval všechny typy evidencí vedených pro účely daní z příjmů a nikoliv pouze daňovou evidenci, která je konkrétním typem evidence podle zákona o daních z příjmů.
K části devadesáté– změna zákona o vyvlastnění
K čl. XCIII
K bodu 1 (§ 10 odst. 1 písm. a))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Vložení slov „určené podle zákona o oceňování“ je formální legislativně technická úpravou, jíž se sjednocuje způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 2 (§ 10 odst. 1 písm. b))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Náhrada vložením slov „určené podle zákona o oceňování“ je formální legislativně technická úpravou, jíž se sjednocuje způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 3 (§ 10 odst. 4)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 4 (§ 10 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 5 (§ 11)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceně“ slovy „obvyklé hodnotě“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 6 (§ 12)
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 7 (§ 18 odst. 3 písm. d))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 8 (§ 24 odst. 4 písm. b))
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 9 (§ 28 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K části devadesáté první – změna zákona o nemocenském pojištění
K Čl. XCIV
V § 84 odst. 2 se provádí obdobná změna jako v § 6 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Pojem „účetní evidence“, použitý v dosavadním znění zákona, není pojmem používaným v účetních předpisech a je tedy možné ho vykládat v obecném slova smyslu, tj. jako evidenci vedenou pro účely účetnictví, se kterou se nepojí povinnosti podle účetních předpisů. V tomto smyslu se provádí příslušná terminologická úprava.
K části devadesáté druhé – změna zákona o evropské družstevní společnosti
K Čl. XCV
I přesto, že se přechodná ustanovení standardně nenovelizují, provádí se změna tohoto přechodného ustanovení v návaznosti na institut funkční měny, na základě kterého mohou účetní jednotky (za splnění stanovených podmínek) jako měnu účetnictví a měnu vykazování používat i jinou než českou měnu.
K části devadesáté třetí – změna zákona o insolvenčních správcích
K čl. XCVI
V návaznosti na nový zákon o účetnictví, kterým dochází ke zrušení stávajícího zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, se navrhuje poznámku pod čarou č. 13 odkazující na zrušovaný zákon o účetnictví zrušit, a to včetně odkazů na tuto poznámku pod čarou v § 29 odst. 1 písm. b) a § 31.
K části devadesáté čtvrté – změna zákona o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné podpory
K čl. XCVII
K bodu 1 (§ 4 odst. 1)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako individuální.
K bodu 2 (§ 4 odst. 2)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku konsolidovanou.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako konsolidovaná.
Dále se navrhuje terminologická změna v nahrazení pojmu „konsolidovaná účetní jednotka“ v novém zákoně o účetnictví nahrazen pojmem „dceřiná entita“.
K bodu 3 a 4 (§ 4 odst. 3 a 4)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
V kontextu dotčeného ustanovení se pojem „účetní závěrka“ navrhuje specifikovat pouze z hlediska okamžiku, ke kterému se sestavuje, jako řádná a pojem „zpráva vedení“ se navrhuje ponechat bez specifikace.
K bodu 5 (§ 5 odst. 1)
Navrhuje se legislativně-technická úprava spočívající v nahrazení odkazu na stávající zákon o účetnictví za pomocí odkazu na poznámku pod čarou obecným odkazem na právní předpisy upravující účetnictví za současného zrušení poznámky pod čarou č. 11.
K bodu 6 (§ 6 odst. 2 písm. a))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
K bodu 7 (§ 6 odst. 2 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku konsolidovanou.
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu daného ustanovení se navrhuje zprávu vedení konkretizovat jako konsolidovaná.
K bodu 8 (§ 10)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví, kdy pojem „rozvahový den“, který označoval den, kterým končí účetní období, nebyl do nového zákona o účetnictví převzat. Namísto pojmu „rozhodný den“ lze tedy použít označení „poslední den účetního období“.
K části devadesáté páté – změna zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek
K čl. XCVIII
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Skutečnost, že Ústav pro studium totalitních režimů je účetní jednotkou, vyplývá, na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, přímo z jeho postavení organizační složky státu, které je mu přiznáno předmětným zákonem. Věta, jejíž zrušení se navrhuje, je z uvedeného důvodu ve vztahu k novému zákonu o účetnictví duplicitní.
K bodu 2 (§ 12 odst. 5)
Archiv bezpečnostních složek je dle předmětného zákona správním úřadem, je tedy organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z titulu tohoto právního postavení na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že Archiv je účetní jednotkou. Deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákonu je tedy nadbytečná.
K části devadesáté šesté – změna zákona o přeměnách obchodních společností a družstev
K čl. XCIX
K bodu 1 (§ 3 odst. 5)
Zavádí se samostatná definice tržní ceny, která nemá vliv na definice podle zákona o oceňování nebo zákona o účetnictví. Definice je zaváděna z důvodu změn v úpravě účetnictví, která již nově nepočítá s ustanovením obdobným § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Pro zachování možnosti využít cenu podílů, která je výsledkem reálně provedených obchodů na regulovaném trhu, je tak nutné tuto cenu samostatně definovat. Definice je pak využita v § 59q odst. 1 písm. a) a v legislativní zkratce podle § 70 odst. 2.
K bodu 2 (§ 8)
Promítají se změny, podle kterých bude povinnost auditu vyžadována zákonem o účetnictví a zákonem o auditorech, tedy ne tímto zákonem.
K bodu 3 (§ 10 odst. 2 a 3)
Předmětné ustanovení je plně nahrazeno § 31 nového zákona o účetnictví, který upravuje změny finanční situace v rozsahu uskutečněné přeměny. První věta odst. 3 je pak je duplicitní s pravidlem uvedeným v § 177 odst. 1 občanského zákoníku (více viz odůvodnění změn v § 177 občanského zákoníku). Druhá věta odst. 3 byla nahrazena § 31 odst. 3 nového zákona o účetnictví, podle kterého rozhodným dnem přeměny nemůže být den následující po dni, ve kterém nastávají právní účinky přeměny. Třetí věta tohoto ustanovení byla nahrazena § 31 odst. 4 nového zákona o účetnictví, dle kterého se za rozhodný den přeměny považuje den, ve kterém nastaly právní účinky přeměny, pokud byl rozhodný den určen v rozporu s pravidly stanovenými účetními předpisy.
K bodu 4 (§ 11)
Převážně se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví. Předmětná úprava navazuje na úpravu v novém zákoně o účetnictví, který nedefinuje konečnou účetní závěrku, nýbrž pouze pojem individuální účetní závěrka, která se rozlišuje na řádnou a mezitímní podle okamžiku, ke kterému se sestavuje.
Povinnost sestavovat účetní závěrku při přeměně bude obecně upravena v § 110 nového zákona o účetnictví. Vymezení pojmu KÚZ pro účely zákona o přeměnách nadále zůstává v tomto ustanovení, avšak bylo nezbytné terminologicky upravit tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovala.
K bodu 5 (§ 11a odst. 1 a 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 6 (§ 11b)
Předmětné ustanovení je nyní upraveno v novém zákoně o účetnictví, kdy k zahajovací rozvaze vždy bude patřit také její příloha. Obsah zahajovací rozvahy a přílohy bude podrobněji upraven prováděcími právními předpisy.
K bodu 7 (§ 12 odst. 1 a 2)
Ověřování účetní závěrky a zahajovací rozvahy sestavených při přeměně je nově komplexně upraveno v § 152 nového zákona o účetnictví, který v zásadě z obsahového hlediska přebírá dosavadní § 12 odst. 1 a 2 zákona o přeměnách.
K bodu 8 (§ 12)
Změna v dosavadním odstavci 3 se provádí v návaznosti na zrušení konceptu výroční zprávy podle zákona o účetnictví. Výroční zpráva je v tomto případě nahrazena zprávou vedení, vyhotovenou k této účetní závěrce. Z toho vyplývá, že v případě, že se bude jednat o mezitímní účetní závěrku, není třeba vyhotovovat a zpřístupňovat společně s ní i zprávu vedení, postačí mezitímní účetní závěrka samotná.
K bodu 9 (§ 13 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 10 (§ 59e odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 11 (§ 59c odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 59e odst. 4)
Dochází ke zrušení dosavadního písmene b), neboť se ze zahraniční právnické osoby v důsledku přeshraničního přemístění sídla do ČR stane česká účetní jednotka a bude sestavovat zahajovací rozvahu dle § 110 nového zákona o účetnictví. Ustanovení v zákoně o přeměnách je tak nadbytečné.
K bodu 13 [ § 59q odst. 1 písm. a)]
Stejně jako § 468 zákona o obchodních korporacích nabízí zjednodušený postup ocenění nepeněžitého vkladu, který je obchodován na evropském regulovaném trhu, nabízí i zákon o přeměnách takový zjednodušený postup. Tento se doposud opíral o § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví, který definoval tržní hodnotu mj. jako cenu vyhlášenou na regulovaném trhu v pracovní den, ke kterému se provádí ocenění. V důsledku opuštění tohoto konceptu v novém zákoně o účetnictví a změny definice tržní hodnoty v zákoně o oceňování je pro zachování jednoznačnosti ustanovení o oceňování podílů při přeměnách nutné vyjasnit specifické aspekty oceňování podílů v zákoně o přeměnách. Využití ceny (či hodnoty, v závislosti na použité terminologii), která je výsledkem reálně provedených obchodů na regulovaném trhu, je požadováno čl. 86f, 125 a 160f směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1132 ze dne 14. června 2017 o některých aspektech práva obchodních společností, a současně představuje důležitý korektiv v případě, kdy jsou podíly zúčastněných společností obchodovány na evropském regulovaném trhu.
K bodu 14 (§ 70 odst. 2)
Dosavadní obsah legislativní zkratky "reálná hodnota" odkazoval použitím slov "tržní hodnota" na § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Jelikož se v novém zákoně o účetnictví tento koncept opouští a tržní hodnota je nově definována zákonem o oceňování jiným způsobem, navrhuje se provést vyjasňující změny v zákoně o přeměnách, které umožní zachování možnosti určení hodnoty podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu bez vypracování kvalifikovaného odhadu nebo znaleckého ocenění v případě, že tento podíl je obchodován na evropském regulovaném trhu. Pojem tržní cena je pro účely zákona o přeměnách definován § 3 odst. 5, který v podstatných aspektech kopíruje dosavadní § 27 odst. 4 zákona o účetnictví. Prováděné změny tak směřují k zachování dosavadního stavu, tedy využití ceny, za kterou byly podíly na zanikající společnosti nebo družstvu skutečně obchodovány na evropském regulovaném trhu.
Druhou možností ocenění podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu je určení jeho tržní hodnoty kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce. Tato možnost bude zpravidla využita v případě, kdy podíly nejsou obchodovány na evropském regulovaném trhu. Pojem tržní hodnota je pro účely oceňování nově definován v zákoně o oceňování, kdy tato definice se užije i zde. Tržní hodnota podle zákona o oceňování tak představuje pouze jednu z možností, jak dospět k reálné hodnotě podílu společníka nebo člena na zanikající společnosti nebo družstvu.
K bodu 15 (§ 73 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 16 (§ 77)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 17 [§ 78 odst. 1, § 93 odst. 1, § 119 odst. 1, § 169 odst. 1, § 269 odst. 1, § 285 odst. 1, § 299 odst. 1 a v § 323 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 18 [§ 78 odst. 1 písm. b) a c), § 93 odst. 1 písm. b), c) a d), § 119 odst. 1 písm. b), c) a d), § 169 odst. 1 písm. b), c) a d), § 269 odst. 1 písm. b), c) a d), § 285 odst. 1 písm. b), c) a d), § 299 odst. 1 písm. b), c) a d) a v § 323 odst. 1 písm. b), c) a d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 19 [§ 78odst. 1 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 90, § 109 a § 282)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 [§ 90 odst. 1 větě první, § 90 odst. 2, § 90 odst. 3 písm. b), § 95 písm. b), § 109 odst. 1, 2 a 3, § 121 odst. 3, § 125 písm. a), § 266a odst. 1 a 3, § 282 odst. 1 a 2, § 282 odst. 3 písm. b), § 287 písm. b), § 300 odst. 3 a v § 304 písm. a)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 22 (§ 90 odst. 1 a § 282 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 [§ 90odst. 3 písm. a). § 282 odst. 3 písm. a) a § 304 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 24 (§ 93 odst. 1 písm. d), § 94 písm. b), § 95b odst. 5, § 119 odst. 1 písm. d), § 123 písm. b), § 124 písm. b), § 128 písm. b), § 130, § 169 odst. 1 písm. d), § 172 písm. b), § 173, § 174 písm. b), § 269 odst. 1 písm. d), § 285 odst. 1 písm. d), § 286 písm. b), § 287b odst. 4 větě první, § 299 odst. 1 písm. d), § 302 písm. b), § 303 písm. b), § 306a odst. 4, § 310 písm. c), § 323 odst. 1 písm. d), § 326 písm. b), § 327 písm. b), § 328, § 343 písm. b) a § 365 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 95a odst. 1, § 122 odst. 3, § 171 odst. 3, § 287a odst. 1, § 301 odst. 3, § 306 odst. 2, a v § 325 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 26 (§ 95b odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 27 (§ 106, § 109 odst. 2, § 109a odst. 1, § 110 odst. 1 a 2, § 121 odst. 2 a v § 300 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 28 (§ 109 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 29 [§ 125 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 30 (§ 130, § 173, § 287b odst. 4, § 306a odst. 4 a § 328)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 31 (§ 166 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 [§ 250 odst. 1 písm. i)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 254)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 [§ 304 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 35 [§ 339 písm. c)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 36 (§ 344)
Povinnost sestavení zahajovací rozvahy a účetní závěrky, kterou dále zákon o přeměnách označuje jako konečnou, bude nově obsažena v § 110 odst. 1 a odst. 4 nového zákona o účetnictví.
K bodu 37 [§ 363 odst. 1 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 38 (§ 365 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 39 (§ 365 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 40 (§ 365 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 41 (§ 366)
Obsah první věty § 366 odst. 1 byl převzat do § 65 nového zákona o účetnictví na základě povinnosti sestavit řádnou účetní závěrku v případě konce účetního období („zvláštní poslední den účetního období“). Druhá věta byla převzata do § 110 odst. 2 nového zákona o účetnictví.
Odstavec 2 je nahrazen úpravou v § 150 nového zákona o účetnictví – řádná a jednorázová mezitímní účetní závěrka se ověřují u středních a velkých účetních jednotek (tj. u těch, které mají povinný audit).
K bodu 42 (§ 368 odst. 2)
Účetní jednotky budou podle § 110 odst. 5 písm. c) nového zákona o účetnictví sestavovat zahajovací rozvahu vždy.
K bodu 43 [§ 369a písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 44 (§ 379 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části devadesáté osmé – změna zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu
K čl. C
K bodu 1 (§ 29c odst. 4)
Úřad má na základě předmětného zákona postavení správního úřadu, což znamená, že je organizační složkou státu dle zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Skutečnost, že je účetní jednotkou pak, ve spojení s § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, plyne již z jeho postavení organizační složky státu. Zrušovaná věta je tak ve vztahu k zákonu o účetnictví duplicitní a není třeba ji dále uvádět.
K bodu 2 (§ 44 odst. 3 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna spočívající v zajištění souladu s terminologií nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou. Jestliže je tedy pojem účetní závěrka použit bez bližší specifikace, zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z tohoto důvodu se v dotčeném případě navrhuje účetní závěrku specifikovat jako individuální, aby bylo zřejmé, že na rozdíl od konsolidované účetní závěrky podle § 44 odst. 3 písm. d) tohoto zákona, se jedná o účetní závěrku individuální a nikoliv také konsolidovanou.
K bodu 3 (§ 44 odst. 3 písm. d))
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka nově podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Řádná účetní závěrka je sestavována vždy ke konci posledního dne účetního nebo konsolidačního období za toto období. Pojem účetní závěrka bez bližší specifikace tak může zahrnovat jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. V daném případě se proto navrhuje specifikovat konsolidovanou účetní závěrku jako řádnou, aby bylo zřejmé, že výše pokuty se odvíjí od čistého ročního obratu podle poslední řádné a nikoliv mezitímní účetní závěrky.
K bodu 4 (§ 45 odst. 3 písm. c))
Navrhovaná legislativně-technická změna zohledňuje terminologické změny v novém zákoně o účetnictví. Účetní závěrka se nově dle nového zákona o účetnictví podle zahrnutých entit rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Je-li používán pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, jedná se o obecné pojmenování zahrnující individuální i konsolidovanou účetní závěrku. V daném případě se proto navrhuje z důvodu právní jistoty specifikovat účetní závěrku jako individuální.
K bodu 5 (§ 45 odst. 3 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, ke kterému se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Použije-li se pojem „účetní závěrka“ bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní. Z důvodu právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 6 (§ 46 odst. 5 písm. c))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle zahrnutých entit rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pojem účetní závěrka bez dalšího tak zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální tak, aby bylo zřejmé, že se výše pokuty odvíjí od čistého ročního obratu podle individuální a nikoliv konsolidované účetní závěrky.
K bodu 7 (§ 46 odst. 5 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna zohledňující změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní účetní závěrku. Jestliže je tedy používán pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 8 (§ 47 odst. 5 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická připomínka reflektující terminologii nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle entit, které jsou do ní zahrnuty, rozlišuje na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Používá-li se tedy pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty se navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 9 (§ 47 odst. 5 písm. d))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní. Pojem účetní závěrka bez dalšího tak podle situace může zahrnovat jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. V zájmu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 10 (§ 48 odst. 9 písm. c))
Jedná se o legislativně-technickou změnu, která reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle entit, které jsou do ní zahrnuty, rozlišuje na individuální a řádnou. Používá-li tedy právní předpis pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto navrhuje v daném případě řádnou účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 11 (§ 48 odst. 9 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická úprava v důsledku terminologických změn v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje na řádnou a mezitímní, a to podle okamžiku, k němuž se sestavuje. Pokud se v právním předpisu používá pojem účetní závěrka bez dalšího, může zahrnovat podle situace jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K bodu 12 (§ 48a odst. 5 písm. c))
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle entit zahrnutých do účetní závěrky na individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Jestliže právní předpis užívá pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, zahrnuje dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Z důvodu právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty se navrhuje v daném případě účetní závěrku specifikovat jako individuální.
K bodu 13 (§ 48a odst. 5 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující terminologii v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví představuje pojem účetní závěrka obecné pojmenování zahrnující řádnou i mezitímní účetní závěrku, a to podle okamžiku, ke kterému se účetní závěrka sestavuje. V daném případě se proto navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou, aby nebylo pochyb o tom, z jaké účetní závěrky vychází čistý roční obrat subjektu pro účely stanovení horní hranice pokuty.
K bodu 14 (§ 49 odst. 7 písm. c))
V návaznosti na terminologické změny v novém zákoně o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající ve specifikaci uvedené řádné účetní závěrky jako individuální. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle zahrnutých entit rozlišuje na řádnou a mezitímní. Jestliže tedy právní předpis užívá pojem účetní závěrka bez bližší specifikace, může zahrnovat dle situace jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku. Navrhovaná změna je proto odůvodněna zachováním právní jistoty ohledně určení horní hranice pokuty.
K bodu 15 (§ 49 odst. 7 písm. d))
Navrhuje se legislativně-technická změna reflektující terminologii nového zákona o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka podle okamžiku, k němuž se sestavuje, rozlišuje na řádnou a mezitímní účetní závěrku. Používá-li se tedy pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje jak řádnou, tak mezitímní účetní závěrku. Z důvodu zachování právní jistoty se proto v daném případě navrhuje konsolidovanou účetní závěrku specifikovat jako řádnou.
K části devadesáté osmé – změna zákona o Policii České republiky
K čl. CI
K bodu 1 (§ 7)
Útvary Policie České republiky jako Policejní prezidium a další útvary s celostátní působností jsou dle zákona o Policii České republiky při nakládání s majetkem České republiky a vystupování v právních vztazích považovány za součást organizační složky státu Ministerstvo vnitra. Z toho vyplývá, že nejsou samostatnými účetními jednotkami, což je vhodné výslovně uvést (jsou součástí účetní jednotky Ministerstvo vnitra). Pro organizační složku státu Ministerstvo vnitra se používá v zákoně zavedená legislativní zkratka „ministerstvo“.
K bodu 2 (§ 8 odst. 1)
Krajské ředitelství Policie České republiky je dle § 8 odst. 1 zákona o Policii České republiky organizační složkou státu, tedy organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je tak implicitně účetní jednotkou a tuto skutečnost není třeba deklarovat ve zvláštním zákoně. Zrušovaná slova jsou tedy nadbytečná.
K části devadesáté deváté – změna trestního zákoníku
K čl. CII
K bodu 1 (§ 254 odst. 1 alinea první)
Navrhované změny mají pouze legislativně-technický charakter a jejich smyslem je zohlednit terminologické změny, které přinesl nový zákon o účetnictví. Pojmy jako účetní knihy nebo účetní zápisy již nadále nejsou v novém zákoně o účetnictví v souvislosti s vedením účetnictví používány. Současně nový zákon o účetnictví přichází z vymezením vedení účetnictví, jakož i požadavků na něj. Účetním jednotkám je na základě nového zákona o účetnictví uloženo vést účetnictví prostřednictvím účetního systému a vést účetnictví ověřitelným způsobem, aby byla zajištěna spolehlivost účetních informací. Vedením účetnictví se dle nového zákona o účetnictví rozumí systematický proces tvorby účetních informací, tedy vyhodnocování dopadů účetního případu na finanční situaci a finanční výkonnost, popřípadě také na změny finanční situace, zaznamenávání dopadů účetního případu a sestavování účetní závěrky. Ověřitelným způsobem je pak účetnictví dle nového zákona o účetnictví vedeno tehdy, je-li vedeno s využitím účetních záznamů, je zajištěna dokladovost účetních případů, průkaznost účetních dokumentů, konzistence účetního systému, účinný vnitřní kontrolní systém, je řádně prováděna inventarizace a veškerá účetní dokumentace je řádně uschována. Účetní dokumentace podle nového zákona o účetnictví představuje soustavu účetních dokumentů a vazeb mezi nimi, přičemž účetními dokumenty jsou účetní záznamy, účetní doklady, účetní zápisy, inventarizační protokoly, účetní závěrka a účetní zprávy.
Z důvodu zajištění vzájemné provázanosti a konzistentnosti právního řádu se navrhuje pojmy účetní knihy a zápisy nahradit obecným pojmem účetní dokumentace, který zahrnuje jak účetní dokumenty, tak vazby a souvislosti mezi nimi. Současně se navrhuje namísto nevedení účetních knih a zápisů postihovat v rámci skutkové podstaty zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění v souladu s novým pojetím vedení účetnictví skutečnost, že pachatel nevede účetnictví buď vůbec, nebo účetnictví vede, avšak nikoliv ověřitelným způsobem.
Navržené změny jsou pouze terminologického charakteru a z věcného hlediska skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění zůstává stejná.
K bodu 2 (§ 254 odst. 1 alinea druhá)
Předložená novelizace trestního zákoníku zajišťuje nezbytnou terminologickou provázanost trestního zákoníku s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 3 (§ 254 odst. 1 alinea třetí)
Předložená novelizace trestního zákoníku zajišťuje nezbytnou terminologickou provázanost trestního zákoníku s novým zákonem o účetnictví.
K části sté – změna zákona o auditorech
K čl. CIII
K bodu 1 [§ 2 písm. c) a d))
V rámci změny rozsahu platnosti některých vymezených pojmů, většího zpřehlednění a zpřesnění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se vymezení pojmů, jejich obsahové náplni a propojení s dalšími ustanoveními, zejména vyjádřením auditora ve zprávě auditora.
Pojmy povinný audit, ověření výroční zprávy, resp. zprávy vedení podle nového zákona o účetnictví a auditorská činnost se přesouvají do samostatných ustanovení § 2a až § 2d a stávají se tak platným pro celý právní řád. Naopak pojmy vymezené pro tento zákon, jako je kontrolní a řídící orgán, se pro sjednocení přesouvají do § 2.
K bodu 2 [§ 2 písm. p) a q)]
V rámci změny rozsahu platnosti některých vymezených pojmů, většího zpřehlednění a zpřesnění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se vymezení pojmů, jejich obsahové náplni a propojení s dalšími ustanoveními, zejména vyjádřením auditora ve zprávě auditora.
Pojmy povinný audit, ověření výroční zprávy, resp. zprávy vedení podle nového zákona o účetnictví a auditorská činnost se přesouvají do samostatných ustanovení § 2a až § 2d a stávají se tak platným pro celý právní řád. Naopak pojmy vymezené pro tento zákon, jako je kontrolní a řídící orgán, se pro sjednocení přesouvají do § 2.
K bodu 3 (§ 2a)
Ověření zprávy o udržitelnosti se přesouvá do § 2c a v § 2a se pro celý právní řád definuje pojem “povinný audit”, který vychází z dále vymezeného pojmu “audit účetní závěrky”. Tyto pojmy jsou definovány pro celý právní řád, včetně nového zákona o účetnictví, ve kterém se oba pojmy používají.
Povinným auditem je potom právě audit účetní závěrky, který je vyžadován nejen jiným právním předpisem (což se obvykle v těchto předpisech uvádí jako “povinnost auditu účetní závěrky”) nebo přímo použitelným předpisem EU, ale také zakladatelským nebo obdobným právním jednáním. Zakladatelské nebo obdobné právní jednání bylo do zákona doplněno za účelem odstranění nejistoty, zda se v těchto případech jedná nebo nejedná o povinný audit, a s ohledem na zájmy, které se zakladatelské právní jednání snaží chránit stanovením povinnosti auditu. Za povinný audit se dále považuje audit účetní závěrky, pro který se účetní jednotka rozhodla dobrovolně na základě smluvního ujednání s auditorem a auditora určila podle postupu uvedeného v § 17. K takovému postupu může být účetní jednotka nucena např. bankou zejména s ohledem na to, že v takovém případě musí být auditor určen nejvyšším, nikoli statutárním orgánem. K dobrovolné volbě režimu povinného auditu může účetní jednotka přistoupit i z důvodu, že si takto zajistí posunutí termínu pro podání daňového přiznání k dani z příjmů.
Předmětem ověření u povinného auditu je ověření, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace v souladu s příslušným rámcem účetního výkaznictví tak, jak je požadováno zákonem o účetnictví. Předmětem povinného auditu je dále ověření souladu účetní závěrky s požadavky na elektronický formát (jako je XHTML) případně i značkování (např. podle XBRL taxonomie IFRS), ať už jej požaduje právní předpis nebo přímo použitelný předpis Evropské unie, nebo se účetní jednotka k digitálnímu výkaznictví přihlásí dobrovolně. Pokud se účetní jednotka dobrovolně přihlásí k použití standardizovaného elektronického formátu příp. značkování, auditor je v rámci povinného auditu ověřit soulad s tímto standardizovaným formátem příp. značkováním. Požadavky na digitální výkaznictví, s nimiž se soulad ověřuje, mohou být určeny právním předpisem, přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo obecně uznávaným standardem.
V odstavci 4 je dále stanoveno, že pokud se ověřuje zahajovací rozvaha, tak se na toto ověření použijí ustanovení dopadající na audit účetní závěrky. Tím se vymezuje povinné ověření zahajovací rozvahy stejným způsobem jako povinný audit, tj. na toto povinné ověření zahajovací rozvahy se tak vztahují ustanovení zákona upravující povinný audit. Na druhou stranu zákon nestanovuje, že ověření zahajovací rozvahy je obdobnou činností jako audit účetní závěrky, tj. zákon nestanovuje způsob ověření (konkrétně nestanovuje ověření věrného a poctivého zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných vykazovaných změn finanční situace). Toto se ponechává na profesní předpisech.
K bodu 4 (§ 2b)
Pojmy vymezené pro tento zákon, tedy kontrolní a řídící orgán, se pro sjednocení přesouvají do § 2. Obecné ustanovení v odstavci 3 se přesouvá do společných ustanovení § 50. V § 2b se na místo toho vymezuje, co je předmětem ověření zprávy vedení. Ověření výroční zprávy je přitom nahrazeno ověřením zprávy vedení v souvislosti s nahrazením výroční zprávy zprávou vedení v novém zákoně o účetnictví.
S ohledem zejména na potřeby ověřování elektronického výkaznictví v důsledku požadavků spojených s výročními finančními zprávami a zprávami o udržitelnosti se také upravuje ověřování digitální formy zprávy vedení. Oproti dosavadnímu kazuistickému řešení byla použita zobecněná úprava, která by měla vyhovovat i dalšímu vývoji v této oblasti.
Zpráva o vztazích je dle zákona o obchodních korporacích součástí zprávy vedení. V takovém případě není potřeba žádných dalších zvláštních ustanovení o jejím ověření, neboť se ověří v rámci ověření zprávy vedení, a to způsobem předepsaným pro ověření zprávy vedení. Pokud účetní jednotka vyhotoví samostatnou zprávu vedení (protože nevyhotovuje zprávu vedení) a tato zpráva se má ověřit, ověří se taktéž stejným způsobem jako zpráva vedení.
K bodu 5 (§ 2c a § 2d)
Ustanovení o ověření zprávy o udržitelnosti se v rámci systematiky ověření jednotlivých zpráv přesouvá z § 2b do § 2c a textace se rozděluje do podúrovní pro lepší přehlednost. Zároveň se vymezení ověření zprávy o udržitelnosti oproti původnímu znění zpřesňuje.
Pojem “auditorská činnost” se přesouvá z § 2 do samostatného ustanovení § 2d a její vymezení se upravuje do obecnější podoby tak, aby lépe přiléhalo na kategorizaci auditorské činnosti podle jednotlivých typů činností, jak je v auditorské profesi obvyklé. Změna způsobu vymezení auditorské činnosti také souvisí se zavedením terminologie, která je nově využívána pro stanovení charakteru ověření evropskými předpisy (viz požadavek na tzv. omezené ujištění v článku 34 odst. 1 písm. aa) směrnice 2013/34 EU). Opouští se tak kazuistické pojetí vymezení auditorské činnosti, které potenciálně vyžadovalo úpravu v souvislosti se zavedením nového požadavku na ověření auditorem jiným právním předpisem.
Pojem auditorská činnost zákon používá k vymezení služeb poskytovaných auditorem, jejichž poskytování je regulováno nejen zákonem o auditorech, ale k jejichž regulaci je také zákonem (a v jeho rámci) zmocněna Komora auditorů České republiky. Z toho důvodu je nutné, aby vymezení auditorské činnosti bylo jednoznačné. Nový způsob vymezení auditorské činnosti pamatuje i na to tím, že eliminuje dosavadní pochybnosti. Např. se staví najisto, že auditorskou činností může být (za podmínek uvedených zákonem) i služba auditora spočívající v dohodnutých postupech nebo služba jednoho auditora pro druhého.
Auditorská činnost je proto vymezena zejména prostřednictvím zakázek poskytujících přiměřenou nebo omezenou jistotu, které jsou zjednodušeně definovány v souladu s jejich mezinárodně uznávaným pojetím v odstavci 2 a 3 v návaznosti na způsob vyjádření auditora, které je výsledkem dané zakázky. U zakázky s přiměřenou jistotou auditor vyjadřuje závěr v pozitivní formě (což se také někdy označuje jako “výrok” nebo “názor”), tedy že informace o ověřované skutečnosti podle názoru auditora ve všech významných ohledech odpovídají požadavkům (kritériím) na ně kladeným. U zakázky s omezenou jistotou auditor vyjadřuje závěr v negativní formě, tedy že na základě provedených postupů a shromážděných důkazních informací nezjistil žádné skutečnosti, které by ho vedly k domněnce, že informace o ověřované skutečnosti ve všech významných ohledech neodpovídají požadavkům (kritériím) na ně kladeným. Charakter, načasování a rozsah postupů se liší podle typu zakázky, kterým se blíže věnují jednotlivé auditorské standardy.
Kromě zakázek s přiměřenou a omezenou jistotou se do auditorské činnosti zahrnují i zakázky založené na dohodnutých postupech, obvykle prováděných podle mezinárodních standardů pro související služby (ISRS).
Právní předpis může v některých případech požadovat provedení určité služby auditorem nebo provedení takové služby svěřuje auditorovi. Takové činnosti se vždy považují za auditorskou činnost, aniž by bylo nutné zjišťovat, o jaký typ zakázky se jedná (dokonce to nemusí vyhovovat žádnému obvyklému typu auditorské zakázky). Je-li ale daná činnost svěřena právním předpisem auditorovi, musí taková činnost spadat do oblasti regulované zákonem a Komorou auditorů České republiky.
Pokud činnost auditora je pro účely auditorské činnosti jiného auditora (kromě případů činnosti zaměstnance pro zaměstnavatele nebo společníka pro auditorskou společnost), považuje se taková činnost (někdy označovaná za subdodávku) také za auditorskou činnost. Typickým případem může být práce auditora složky (dceřiné společnosti) pro auditora konsolidované účetní závěrky (skupinového auditora). Zákon však vymezení auditorské činnosti neomezuje pouze na spolupráci auditorů na skupinovém auditu, ale jde o spolupráci na jakékoli zakázce, která splňuje definici auditorské činnosti.
Z důvodu transparentnosti zákon vyžaduje, aby, vyhotovuje-li se z výsledku auditorské činnosti zpráva (formalizovaný dokument přehledně shrnující práci auditora a její výsledky), aby byla jasně označena jako zpráva vyhotovená auditorem pomocí příslušného názvu, který se může lišit s ohledem na etické požadavky, kterými se auditor při auditorské činnosti řídil. Na druhou stranu se však zakazuje, aby auditor vydával zprávu auditora, nejde-li o auditorskou činnost (např. v oblasti poradenských služeb). Stejně tak zprávu auditora nemůže vydat osoba, která není auditorem.
K bodu 6 (§ 7c)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí ustanovení ke spisu auditora.
K bodu 7 [§ 8 odst. 3 písm. b)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 8 (§ 8b odst. 2 písm. d))
Úprava v návaznosti na redukci počtu dílčích částí auditorské zkoušky, které však mají být zásadně většího rozsahu v souvislosti s probíhající reformou zkouškového systému vyvolanou mj. nutností zaintegrování problematiky udržitelnosti do jednotlivých dílčích zkoušek. Změna celkových nákladů na auditorskou zkoušku (s výjimkou možné valorizace) se neočekává. Stejně tak se neočekává, že by nového limitu bylo využito před dokončením uvedené reformy.
K bodu 9 (§ 14 odst. 1 a 7)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 10 (§ 14ha)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí ustanovení ke spisu auditora z § 20a, které se původně nacházelo uprostřed části zákona věnované zprávám auditora. Spis auditora se v zákoně přesouvá do části věnované řízení kvality, se kterou věcně úzce souvisí. V úpravě spisu auditora nedochází k obsahové změně.
K bodu 11 (§ 17 odst. 1)
Legislativně technická úprava za účelem konzistentního označování povinného auditu stejným pojmem a vypuštění úpravy pro pobočky, které nadále nebudou účetní jednotkou.
K bodu 12 (§ 17 odst. 3 a 4)
Legislativně technická úprava za účelem konzistentního označování povinného auditu stejným pojmem a vypuštění úpravy pro pobočky, které nadále nebudou účetní jednotkou.
K bodu 13 [§ 17 odst. 3 písm. d)]
Legislativně technická úprava za účelem konzistentního označování povinného auditu stejným pojmem a vypuštění úpravy pro pobočky, které nadále nebudou účetní jednotkou.
K bodu 14 (§ 19 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí či doplnění dotčených ustanovení.
K bodu 15 (§ 19 odst. 3)
Legislativně technická úprava v návaznosti na přesunutí či doplnění dotčených ustanovení.
K bodu 16 [§ 20 odst. 1 písm. a) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 17 [§ 20 odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 18 [§ 20 odst. 1 písm. e) až g)]
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů (§ 2a a násl). Nejdříve se ustanovení § 20 věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, v § 20a se pak uvádí další náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat. Tyto náležitosti se ve zprávě auditora vyskytují pouze ve specifických případech.
V § 20a odst. 3 se nově doplňuje reporting navazující na povinnost ověření zprávy o odměňování podle §121q zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Auditor je povinen ověřit, zda prostřednictvím zprávy o odměňování, která měla být vyhotovena a dána k dispozici zákonem stanoveným způsobem v auditovaném účetním období, došlo k poskytnutí informací požadovaných ZPKT. Pokud došlo k poskytnutí všech požadovaných informací, auditor do zprávy auditora nepřidává žádné zvláštní vyjádření. Pokud auditor naopak shledá nesoulad se ZPKT, musí o tom ve své zprávě informovat.
Dále dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na změnu pojmosloví v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 19 (§ 20 odst. 2 a 3)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů (§ 2a a násl). Nejdříve se ustanovení § 20 věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, v § 20a se pak uvádí další náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat. Tyto náležitosti se ve zprávě auditora vyskytují pouze ve specifických případech.
V § 20a odst. 3 se nově doplňuje reporting navazující na povinnost ověření zprávy o odměňování podle §121q zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Auditor je povinen ověřit, zda prostřednictvím zprávy o odměňování, která měla být vyhotovena a dána k dispozici zákonem stanoveným způsobem v auditovaném účetním období, došlo k poskytnutí informací požadovaných ZPKT. Pokud došlo k poskytnutí všech požadovaných informací, auditor do zprávy auditora nepřidává žádné zvláštní vyjádření. Pokud auditor naopak shledá nesoulad se ZPKT, musí o tom ve své zprávě informovat.
Dále dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na změnu pojmosloví v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 20 (§ 20 odst. 4 a 5)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů (§ 2a a násl). Nejdříve se ustanovení § 20 věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, v § 20a se pak uvádí další náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat. Tyto náležitosti se ve zprávě auditora vyskytují pouze ve specifických případech.
V § 20a odst. 3 se nově doplňuje reporting navazující na povinnost ověření zprávy o odměňování podle §121q zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Auditor je povinen ověřit, zda prostřednictvím zprávy o odměňování, která měla být vyhotovena a dána k dispozici zákonem stanoveným způsobem v auditovaném účetním období, došlo k poskytnutí informací požadovaných ZPKT. Pokud došlo k poskytnutí všech požadovaných informací, auditor do zprávy auditora nepřidává žádné zvláštní vyjádření. Pokud auditor naopak shledá nesoulad se ZPKT, musí o tom ve své zprávě informovat.
Dále dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na změnu pojmosloví v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 21 (§ 20a)
V rámci většího zpřehlednění zákona dochází k systematickým úpravám ustanovení věnujících se zprávě auditora o povinném auditu navazující na úpravy provedené u vymezení pojmů (§ 2a a násl). Nejdříve se ustanovení § 20 věnuje náležitostem zprávy auditora, které souvisí výhradně s ověřením samotné účetní závěrky, v § 20a se pak uvádí další náležitosti, které souvisí s dalšími dokumenty mimo účetní závěrku, ke kterým se má auditor vyjadřovat. Tyto náležitosti se ve zprávě auditora vyskytují pouze ve specifických případech.
V § 20a odst. 3 se nově doplňuje reporting navazující na povinnost ověření zprávy o odměňování podle §121q zákona o podnikání na kapitálovém trhu (ZPKT). Auditor je povinen ověřit, zda prostřednictvím zprávy o odměňování, která měla být vyhotovena a dána k dispozici zákonem stanoveným způsobem v auditovaném účetním období, došlo k poskytnutí informací požadovaných ZPKT. Pokud došlo k poskytnutí všech požadovaných informací, auditor do zprávy auditora nepřidává žádné zvláštní vyjádření. Pokud auditor naopak shledá nesoulad se ZPKT, musí o tom ve své zprávě informovat.
Dále dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na změnu pojmosloví v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 22 (§ 20ab odst. 1 písm. a) bod 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem zpráva o udržitelnosti subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou zprávu o udržitelnosti.
K bodu 23 [§ 20ab odst. 1 písm. c)]
Změna textace vyjádření tak, aby odpovídala ověření vymezenému v §2c. Cílem úpravy je zvýšení přesnosti a srozumitelnosti textu.
K bodu 24 (§ 20b)
Pro větší zpřehlednění a systematiku zákona byla do § 20b přesunuta ustanovení z § 20 týkající se zvláštní problematiky spojování zpráv.
K bodu 25 (§ 20ba)
Vyjádření auditora k elektronickému formátu se pro větší zpřehlednění a systematiku zákona přesouvá do § 20a. Toto pojetí odpovídá i uspořádání uvedené v §2a a násl. Současně dochází k legislativně technické úpravě v návaznosti na vymezení zprávy vedení v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 26 (§ 20c)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy dotčených ustanovení.
K bodu 27 (§ 24 odst. 7)
Úpravou se doplňuje textace zákona tak, aby součástí souhrnné zprávy o systému zajištění kvality byly vedle informací poskytovaných podle čl. 29 odst. 1 písm. i) směrnice EU 2006/43 také informace podle čl. 28 písm. c) a d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014, tedy informace o vydaných doporučeních, činnostech navazujících na doporučení, opatřeních v oblasti dohledu a uložených sankcích, informace a o výkonnosti v oblasti finančních zdrojů a personálního obsazení a účinnosti a účelnosti systému zajištění kvality, souhrnné informace o zjištěních a závěrech z kontrol, které jsou podkladem pro doporučení, včetně zjištění a závěrů týkajících se zprávy o transparentnosti. Cílem je zpřehlednění doposud roztříštěné legislativní úpravy zpráv vydávaných Radou.
K bodu 28 (§ 24b odst. 2)
Úprava vyvolaná negativní zkušeností spojenou s četnými posuny termínů kontrol kvality a nadměrnou potřebou předkládat změny plánu kontrol ke schválení Prezidiu Rady.
K bodu 29 (§ 36 odst. 4)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravu dotčeného ustanovení.
K bodu 30 [§ 38 odst. 1 písm. c)]
Úpravou se doplňuje textace zákona tak, aby bylo nepochybné, že mezi činnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem patří v souladu s právem EU také dohled nad schvalováním a registrací auditorů prostřednictvím zkoušek.
K bodu 31 [§ 38 odst. 2 písm. o)]
V procesu úpisu cenných papírů zprostředkovává upisovatel na své riziko získání kapitálu pomocí emise akcií či dluhopisů pro svého klienta (emitenta cenných papírů). Jelikož tito upisovatelé mohou být činěni odpovědnými za nepravdivé údaje obsažené v nabídkovém dokumentu (prospektu) a protože řada informací obsažených v prospektu není předmětem ověření nebo vyjádření ze strany odborníka, musí upisovatel provést vlastní prověření prospektu (tzv. due diligence). Protože však upisovatel většinou nemá detailní znalosti účetnictví emitenta, v této oblasti často požaduje, aby auditor emitenta provedl určité postupy ve vztahu k některým informacím v rámci prospektu a poskytl jim na bázi těchto postupů vyjádření formou dopisu (tzv. comfort letter) nebo zprávy o dohodnutých postupech. Nejčastěji je toto ověření prováděno v souladu s mezinárodním standardem pro související služby 4400 – Dohodnuté postupy v souvislosti s finančními informacemi, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3000 – Ověřovací zakázky, které nejsou auditem ani prověrkou historických finančních informací, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3400 – Prověrka předpokládaných finančních informací nebo mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3420 - Ověřovací zakázky na vypracování zprávy k sestavení pro forma finančních informací uvedených v prospektu. Obvyklou podmínkou, aby auditor mohl vydat vyjádření formou dopisu nebo zprávy auditora, je pak to, že provedl audit ročních účetních závěrek obsažených v prospektu (povinný audit) a v rámci těchto auditů získal znalosti o vnitřním kontrolním systému účetní jednotky a jejích účetních metodách a postupech.
Pokud auditor poskytuje subjektu veřejného zájmu výše uvedené služby v souvislosti s prospektem, považují se tyto nařízením (EU) č. 537/2014 za tzv. nezakázané neauditorské služby, jejichž výše odměn je podle čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení omezena na 70% průměru odměn za povinný audit poskytnutý tomuto subjektu veřejného zájmu. Nařízení však v čl. 4 současně umožňuje, aby národní právní úprava umožnila příslušnému dohledovému orgánu (Rada pro veřejný dohled nad auditem) povolit na žádost auditora, aby se na něho v souvislosti s určitým auditovaným subjektem veřejného zájmu po dobu nejvýše dvou účetních období nevztahovaly požadavky výše uvedeného omezení.
Z důvodu již uvedeného, kdy v praxi je ověření informací v prospektu často podmíněno tím, aby ho prováděl stejný auditor, který provádí povinný audit, a s ohledem na to, že odměny za ověření prospektu odpovídají poměrně velké složitosti této činnosti (často tak dojde k překročení povolené hranice odměn) se navrhuje využít možnost národní úpravy, aby Rada pro veřejný dohled nad auditem mohla na žádost auditora (nikoliv paušálně z moci úřední a při zvážení mimořádnosti situace v souladu s právem EU) povolit výjimku ze shora popsaných pravidel. Výjimka však může být udělena pouze ve vztahu k ověřovacím auditorským činnostem na prospektu, nikoliv pro činnosti mimo regulaci danou zákonem o auditorech (např. poradenství). Pokud Rada udělí výjimku jen na jedno období, je možné, aby Rada na opakovanou žádost udělila výjimku ještě jednou (v takovém případě vždy pouze na jedno období).
Zároveň se výslovně stanoví, že proti rozhodnutí Rady o žádosti auditora není přípustné odvolání.
K bodu 32 (§ 38 odst. 3)
Úprava v § 24 odst. 7 a § 38 odst. 3 a 4 tak, aby bylo znatelné, jaké informace mají zahrnovat zprávy (souhrnná zpráva o systému zajištění kvality a zpráva o veřejném dohledu) vydávané Radou pro veřejný dohled nad auditem.
K bodu 33 (§ 38 odst. 4)
Úprava v § 24 odst. 7 a § 38 odst. 3 a 4 tak, aby bylo znatelné, jaké informace mají zahrnovat zprávy (souhrnná zpráva o systému zajištění kvality a zpráva o veřejném dohledu) vydávané Radou pro veřejný dohled nad auditem.
K bodu 34 (§ 38 odst. 9)
V procesu úpisu cenných papírů zprostředkovává upisovatel na své riziko získání kapitálu pomocí emise akcií či dluhopisů pro svého klienta (emitenta cenných papírů). Jelikož tito upisovatelé mohou být činěni odpovědnými za nepravdivé údaje obsažené v nabídkovém dokumentu (prospektu) a protože řada informací obsažených v prospektu není předmětem ověření nebo vyjádření ze strany odborníka, musí upisovatel provést vlastní prověření prospektu (tzv. due diligence). Protože však upisovatel většinou nemá detailní znalosti účetnictví emitenta, v této oblasti často požaduje, aby auditor emitenta provedl určité postupy ve vztahu k některým informacím v rámci prospektu a poskytl jim na bázi těchto postupů vyjádření formou dopisu (tzv. comfort letter) nebo zprávy o dohodnutých postupech. Nejčastěji je toto ověření prováděno v souladu s mezinárodním standardem pro související služby 4400 – Dohodnuté postupy v souvislosti s finančními informacemi, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3000 – Ověřovací zakázky, které nejsou auditem ani prověrkou historických finančních informací, mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3400 – Prověrka předpokládaných finančních informací nebo mezinárodním standardem pro ověřovací zakázky 3420 - Ověřovací zakázky na vypracování zprávy k sestavení pro forma finančních informací uvedených v prospektu. Obvyklou podmínkou, aby auditor mohl vydat vyjádření formou dopisu nebo zprávy auditora, je pak to, že provedl audit ročních účetních závěrek obsažených v prospektu (povinný audit) a v rámci těchto auditů získal znalosti o vnitřním kontrolním systému účetní jednotky a jejích účetních metodách a postupech.
Pokud auditor poskytuje subjektu veřejného zájmu výše uvedené služby v souvislosti s prospektem, považují se tyto nařízením (EU) č. 537/2014 za tzv. nezakázané neauditorské služby, jejichž výše odměn je podle čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení omezena na 70% průměru odměn za povinný audit poskytnutý tomuto subjektu veřejného zájmu. Nařízení však v čl. 4 současně umožňuje, aby národní právní úprava umožnila příslušnému dohledovému orgánu (Rada pro veřejný dohled nad auditem) povolit na žádost auditora, aby se na něho v souvislosti s určitým auditovaným subjektem veřejného zájmu po dobu nejvýše dvou účetních období nevztahovaly požadavky výše uvedeného omezení.
Z důvodu již uvedeného, kdy v praxi je ověření informací v prospektu často podmíněno tím, aby ho prováděl stejný auditor, který provádí povinný audit, a s ohledem na to, že odměny za ověření prospektu odpovídají poměrně velké složitosti této činnosti (často tak dojde k překročení povolené hranice odměn) se navrhuje využít možnost národní úpravy, aby Rada pro veřejný dohled nad auditem mohla na žádost auditora (nikoliv paušálně z moci úřední a při zvážení mimořádnosti situace v souladu s právem EU) povolit výjimku ze shora popsaných pravidel. Výjimka však může být udělena pouze ve vztahu k ověřovacím auditorským činnostem na prospektu, nikoliv pro činnosti mimo regulaci danou zákonem o auditorech (např. poradenství). Pokud Rada udělí výjimku jen na jedno období, je možné, aby Rada na opakovanou žádost udělila výjimku ještě jednou (v takovém případě vždy pouze na jedno období).
Zároveň se výslovně stanoví, že proti rozhodnutí Rady o žádosti auditora není přípustné odvolání.
K bodu 35 (§ 39b odst. 5)
V návaznosti na navrhované zveřejňování sankcí uložených Radou podle § 49f se stanovuje, jakému orgánu Rady tato činnost přísluší.
K bodu 36 (§ 43b odst. 1 a 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 37 [§ 43b odst. 1 písm. a) a b)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 38 [§ 44a odst. 1 písm. c)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 39 (§ 44a odst. 2)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 40 [§ 44c odst. 1 písm. b)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na relevantní ustanovení v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 41 [§ 45 odst. 2 písm. h)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 42 [§ 45 odst. 2 písm. l)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 43 (§ 47 odst. 1)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 44 (§ 47 odst. 2, 3 a 5)
Legislativně technická úprava v návaznosti na změnu v novém zákoně o účetnictví, který pod pojem účetní závěrka subsumuje jak individuální, tak konsolidovanou účetní závěrku.
K bodu 45 [§ 49b odst. 3 písm. d)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy dotčených ustanovení a sladění terminologie v oblasti přestupků.
K bodu 46 (§ 49b odst. 9)
Legislativně technická úprava v návaznosti na úpravy dotčených ustanovení a sladění terminologie v oblasti přestupků.
K bodu 47 (§ 49f odst. 1)
K povinnosti Rady pro veřejný dohled nad auditem (Rada) a Komory auditorů spolupracovat na tom, aby zajistily zveřejnění pravomocného rozhodnutí o přestupku v rejstříku auditorů, se doplňuje požadavek, jenž ukládá orgánu dohledu, tj. Radě pro veřejný dohled nad auditem, uvést přestupek i na internetových stránkách Rady. Navrženou změnou se zajišťuje větší dostupnost informací o činnostech a výsledcích Rady. Zdrojem dat je rejstřík auditorů vedený Komorou auditorů. Současně musí být zabezpečeno, aby při změně informací v rejstříku došlo zároveň ke změně informací na stránkách Rady a nedocházelo k časovým prodlevám či zveřejnění odlišných informací.
K bodu 48 (§ 50 odst. 5 a 6)
Doplněním odstavce 5 dochází k napravení opomenutí ve stávajícím zákoně o auditorech a systematickému sjednocení příjmů z pokut uložených Komorou auditorů podle zákona o kontrole, jako tomu je u pokut uložených podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, pokut podle zákona o ochraně oznamovatelů i všech ostatních pokut dle samotného zákona o auditorech.
Odstavec 6 byl přesunut v rámci systematických úprav do obecných ustanovení z § 2b.
K čl. CIV
Zakotvují se přechodná ustanovení nezbytná v návaznosti na novelizaci zákona o auditorech tímto zákonem.
K části sté první – změna zákona o pojišťovnictví
K čl. CV
K bodu 1 (§ 3 odst. 3)
Navrhované vymezení pojmu ovládající osoba je v souladu s definicí mateřského podniku v článku 13 bod 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejímu výkonu (Solventnost II) provedeno odkazem na právní úpravu v oblasti účetnictví. Vymezení pojmu ovládání se doplňuje v souladu s definicí kontroly v článku 13 bod 18 směrnice Solventnost II rovněž s odkazem na zákon o účetnictví. Navrhované úpravy reagují na příslušná ustanovení nového zákona o účetnictví (zejména ustanovení § 43 a § 44) a vypouštějí možnost, aby ovládajícími osobami byly osoby jednající ve shodě. Současná definice ovládající osoby se pro nadbytečnost zrušuje.
K bodu 2 (§ 3 odst. 4 a 5)
V návaznosti na změny navržené v odstavci 3, kdy se dosavadní vymezení ovládající osoby nahrazuje odkazem na NZÚ, se navrhuje zrušení dosavadních odstavců 4 a 5, které přímo navazují na dosavadní znění odstavce 3.
K bodu 3 (§ 7g odst. 2 písm. b))
V návaznosti na změny navržené v § 80 odst. 2 zákona o pojišťovnictví se navrhuje legislativně-technická úprava spočívající ve vypuštění odkazu na toto ustanovení a to s ohledem na změnu obsahu tohoto ustanovení, které nově upravuje problematiku oznámení auditora pro provedení povinného auditu České národní bance.
K bodu 4 (§ 80)
Nová formulace ustanovení § 80 odst. 1 vychází ze změny koncepce nového zákona o účetnictví, podle které již nejsou, tak jako dosud, účetními jednotkami zahraniční právnické osoby podnikající na území České republiky nebo provozující jinou činnost podle zvláštních právních předpisů. Je proto potřeba stanovit rámec, v němž bude plnit povinnosti spojené s účetnictvím pojišťovna z jiného členského státu, pojišťovna z třetího státu, zajišťovna z jiného členského státu a zajišťovna z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky a která není účetní jednotkou. Účetní jednotku vymezuje § 27 zákona o účetnictví. Povinnost vést účetnictví pro tuzemskou pojišťovnu a tuzemskou zajišťovnu je pro duplicitnost odstraněna, neboť tuzemská pojišťovna nebo tuzemská zajišťovna jako právnická osoba podle právního řádu České republiky je již účetní jednotkou podle § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví.
Pojmem „vybranými účetními postupy“ se při plnění povinností vůči České národní bance rozumí postupy podle § 34 odst. 2 nového zákona o účetnictví, tedy postupy upravené účetními předpisy, které používá srovnatelná jednotka podle právního řádu České republiky. Ustanovení § 34 odst. 3 zákona o účetnictví obsahuje negativní výčet účetních činností, které nejsou vybranými účetními postupy (např. ověřování účetní závěrky zajišťovny z jiného členského státu a zajišťovny z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky a její uveřejňování).
Cílem tohoto ustanovení je zajistit, že plnění určité povinnosti pojišťovnou z jiného členského státu, pojišťovnou z třetího státu, zajišťovnou z jiného členského státu a zajišťovnou z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky a není účetní jednotkou, vůči České národní bance (např. sestavování a předkládání výkazů k zajištění úkolů České národní banky) podléhá srovnatelným požadavkům na kvalitu účetních informací obdobně, jako je tomu u účetních jednotek podle zákona o účetnictví. Při absenci tohoto ustanovení by Česká národní banka neměla možnost přezkoumat, z čeho taková pojišťovna a zajišťovna vychází při sestavování výkazů předkládaných České národní bance a zda tyto údaje v těchto výkazech pravdivě reflektují skutečnost.
Odstavce 2 až 7 upravují problematiku oznámení výběru auditora pro provedení povinného auditu České národní bance.
Odstavec 2 stanovuje tuzemské pojišťovně a tuzemské zajišťovně povinnost oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu. Před tím, než tuzemská pojišťovna a tuzemské zajišťovna vybraného auditora oznámí, mají povinnost postupovat podle zákona o auditorech, zejména § 43 tohoto zákona, který upravuje proces určení auditora subjektem veřejného zájmu.
Odstavec 3 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora. K bodu c) je patřičné poznamenat, že horní hranice pro období, na které může být auditor určen, je pro subjekty veřejného zájmu stanovena na deset let podle čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 537/2014.
Odstavec 4 stanovuje, za jakých podmínek a v jaké lhůtě může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 3, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora.
Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně tuzemská pojišťoven a zajišťoven, se v odstavci 5 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora do 30 dnů, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
Dosavadní úprava ukládající pojišťovně a zajišťovně povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, včetně povinnosti určit auditora způsobem stanoveným v zákoně upravujícím auditorskou činnost, se do nového znění § 80 zákona o pojišťovnictví již nepřebírá. Povinnost auditu účetní závěrky pojišťovnám a zajišťovnám, jako účetním jednotkám, vyplývá z nového zákona o účetnictví z důvodu, že jsou subjekty veřejného zájmu, pročež jsou vždy velkými účetními jednotkami, kterým je povinnost auditu účetní závěrky stanovena v § 150 nového zákona o účetnictví. Ve vztahu k novému zákonu o účetnictví by se tudíž jednalo o duplicitní ustanovení. V otázce způsobu výběru auditora pro provedení povinného auditu jsou pojišťovna a zajišťovna vázány zákonem upravujícím auditorskou činnost (tj. zákonem č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech) vázány bez dalšího, neboť zákon o auditorech je v oblasti povinného auditu obecným právním předpisem.
Povinnost ověřit zprávu vedení, popřípadě zprávu o udržitelnosti auditorem, vyplývá z povinnosti auditu účetní závěrky. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit zprávu vedení, popřípadě zprávu o udržitelnosti auditorem.
K bodu 5 (§ 80a)
Ustanovení, že Česká národní banka může nařídit tuzemské pojišťovně nebo zajišťovně provedení mimořádného auditu, se navrhuje vypustit bez náhrady. Účel, kterou doposud plnil institut mimořádného auditu, který Česká národní banka mohla nařídit, bude nově moci být efektivněji naplněn prostřednictvím nařízení ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci auditorem (viz změny navržené v § 81 a nový § 81a).
K bodu 6 (§ 81)
Ustanovení § 81 umožňuje České národní bance nařídit pojišťovně nebo zajišťovně (jak tuzemské, tak ze třetího státu), aby zajistily ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3, a to za splnění náležitostí v odstavci 1 tohoto ustanovení.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit pojišťovně nebo zajišťovně provedení ověření jejího řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, případně informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost pojišťovny nebo zajišťovny, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je pojišťovna nebo zajišťovna součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
a)
vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů pojišťovny nebo zajišťovny nebo změna rozsahu činnosti pojišťovny nebo zajišťovny, změna modelu podnikání, zavedení inovací pojišťovnou nebo zajišťovnou včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti, nové formy obchodní spolupráce pojišťovny nebo zajišťovny, změny v distribuční činnosti, změny v činnostech zajišťovaných třetími stranami, změny v přeshraniční činnosti, rozšíření výkonu činnosti do nových geografických oblastí, vlastnické, organizační, procesní či personální změny, změna míry, struktury nebo koncentrace rizik, kterým je nebo by mohla být pojišťovna nebo zajišťovna vystavena, změny vnitřních systémů včetně systému řízení rizik a vnitřní kontroly a systémů řízení kapitálu a likvidity, nárůst počtu anebo významu událostí operačního rizika včetně například chybovostí, selhání vnitřních kontrol, výpadků systémů, stížností, případné podvody, závažné soudní spory nebo významné riziko jejich výskytu, trestní stíhání osob zastávajících v pojišťovně nebo zajišťovně funkci klíčového významu, (pří)znaky (možného) nenaplnění právních povinností pojišťovny nebo zajišťovny nebo odklonů od formalizovaných dohledových obecných pokynů a doporučení, nebo indikace (možného) nenaplnění jiných relevantních požadavků s potenciálně nepříznivým dopadem na pojišťovnu nebo zajišťovnu,
b)
vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, existence mimořádně tržně nebo ekonomicky zhoršené situace, riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti anebo financování terorismu.
Česká národní banka využívá poznatky a informace z dohledové činnosti získané v rámci komunikace s pojišťovnami nebo zajišťovnami, plynoucí z (povinného) kvantitativního a kvalitativního oznamování vůči České národní bance, z jiných vnitřních informačních zdrojů České národní banky, především z povinného mechanismu České národní banky pro přijímání oznámení (whisteblowing), nebo z vnějších zdrojů, včetně informací (povinně) uveřejňovaných pojišťovnami a zajišťovnami a informací získaných od zahraničních orgánů dohledu či v rámci kolegií orgánů dohledu.
Poslední věta odstavce 1 stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 3, na jehož základě stanovuje Česká národní banka lhůtu pro provedení tohoto ověření.
Odstavec 2 omezuje procesní právo pojišťovny nebo zajišťovny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad, na což by jinak měla podle správního řádu právo. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má pojišťovna nebo zajišťovna v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se pojišťovna nebo zajišťovna dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace).
V souladu s legislativními pravidly vlády je odstavec 3 psán v jednotném čísle („část řídicího a kontrolního systému banky“), nicméně tím přirozeně není vyloučeno, aby Česká národní banka nařídila ověření více oblastí řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne pojišťovna nebo zajišťovna ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5:
Odstavec 5 upravuje (obdobně jako dosavadní § 81 odst. 5) zmocnění pro Českou národní banku vyhláškou upravit podrobné náležitostí a strukturu zprávy o ověření řídicího a kontrolního systému a zprávy o ověření informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci.
K bodu 7 (§ 81a)
Ustanovení § 81a upravuje výběr auditora pro ověření řídicího a kontrolního systému pojišťovny nebo zajišťovny nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost pojišťovny a zajišťovny oznámit České národní bance auditora pro ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 81 odst. 1.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru auditora obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od pojišťovny nebo zajišťovny a auditora, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti auditora.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout a stanovuje lhůtu pro jeho odmítnutí. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost auditora při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně pojišťovny nebo zajišťovny.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo pojišťovny nebo zajišťovny podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 8 (§ 82 odst. 1)
Návrh nového zákona o účetnictví požaduje, že v případě povinnosti zveřejňovat musí být explicitně uvedeno, jaký dokument má být za účetní jednotku zveřejněn.
Pro splnění povinnosti zveřejnit vykazované informace (tj. účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle nového zákona o účetnictví a případně zprávy o jejich ověření) ve veřejném rejstříku je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního období. Současně podle nového zákona o účetnictví platí, že příslušné zveřejňované dokumenty musí být zveřejněny až po jejich ověření (pokud ověření podléhají) a po jejich schválení příslušným orgánem účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají).
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž se navrhuje obecnou lhůtu 12 měsíců pro splnění povinnost zveřejnit tyto vykazované informace zkrátit na 4 měsíce.
Vedle povinnosti tyto dokumenty zveřejnit ve veřejném rejstříku, se ve větě druhé navrhuje tuzemské pojišťovně a tuzemské zajišťovně výslovně stanovit povinnost také uveřejnit tyto dokumenty na svých internetových stránkách, a to taktéž v 4měsíční lhůtě. Tento způsob uveřejnění nejen rozšiřuje možnosti uživatelů účetních informací seznámit se s příslušnými informacemi, ale rovněž nalezne své uplatnění pro účely výkonu dohledu České národní banky, která může relevantní informace získávat i tímto způsobem.
Ve způsobu zveřejnění dokumentů ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost tuzemské pojišťovny a tuzemské zajišťovny zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí tuzemská pojišťovna a tuzemská zajišťovna v této lhůtě sama zajistit předání rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna.
Navrhovaná věta třetí navazuje na dosavadní úpravu v § 82 odst. 3 v případech, kdy účetní závěrka tuzemské pojišťovny nebo zajišťovny není valnou hromadou nebo členskou schůzí schválena ve stanovené lhůtě. Pokud valná hromada nebo členská schůze tuzemské pojišťovny nebo valná hromada tuzemské zajišťovny neschválí ve 4měsíční lhůtě účetní závěrku, musí být tato účetní závěrka uveřejněna na internetových stránkách pojišťovny nebo zajišťovny současně s informací o tom, že se jedná o neschválenou účetní závěrku, důvody, pro které účetní závěrka nebyla schválena a informací o způsobu, jakým budou připomínky valné hromady nebo členské schůze k této účetní závěrce řešeny. Vzhledem k tomu, že informace vážící se k neschválené řádné účetní závěrce budou uveřejňovány na internetových stránkách společně s účetní závěrkou a ostatními zprávami podle nového zákona o účetnictví, není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat z internetových stránek pojišťovny.
K bodu 9 (§ 82b)
Za účelem snazší dostupnosti informací uveřejňovaných o pojišťovně z jiného členského státu, pojišťovně z třetího státu, zajišťovně z jiného členského státu a zajišťovně z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky, jako zdroj informací pro veřejnost, dohledový orgán a další správní orgány, se stanovuje povinnost těchto subjektů uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální zprávu vedení a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány), a to na internetových stránkách této pobočky. Uveřejnění odkazu na internetových stránkách pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu, kde jsou tyto účetní informace pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti.
Namísto konkrétní lhůty pro splnění této povinnosti se navrhuje stanovit, že je nutné tak učinit bez zbytečného odkladu po zpřístupnění účetní závěrky zahraniční pojišťovny nebo zajišťovny, jíž je pobočka součástí, podle právní úpravy státu, v němž má tato pojišťovna nebo zajišťovna sídlo. Důvodem je skutečnost, že nelze pro všechny případy a s obecnou platností zohlednit, v jaké lhůtě je zahraniční banka podle právní úpravy státu svého sídla povinna svou účetní závěrku zpřístupnit.
Pokud nedojde ke schválení řádné účetní závěrky ve lhůtě pro její zpřístupnění podle právní úpravy ve státě, ve kterém má dotčená pojišťovna/zajišťovna sídlo, tato pojišťovna/zajišťovna společně s touto účetní závěrkou uveřejní na svých internetových stránkách informaci o jejím neschválení společně s důvody jejího neschválení a způsobem řešení připomínek. Zařazením této povinnosti se sjednotí povinnosti ohledně zveřejňování s povinnostmi tuzemských pojišťoven/zajišťoven, jak jsou stanoveny v § 82 odst. 1.
K bodu 10 (§ 85 písm. e))
Navrhuje se legislativně-technická změna, která reflektuje pojetí účetnictví v novém zákoně o účetnictví, které zahrnuje jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví. Použité stávající slovní spojení „vedení účetnictví“ se tak vztahuje pouze k dílčí oblasti účetnictví. Dotčené ustanovení se upravuje v tom smyslu, aby se vztahovalo nejen na veškeré účetní povinnosti, ale taktéž na povinnosti, které se k účetnictví vztahují.
K bodu 11 (§ 95 odst. 3)
Ustanovení § 95 odst. 3 se navrhuje v návaznosti na vypuštění § 80a upravujícího mimořádný auditu upravit pravomoc České národní banky nařídit tuzemské pojišťovně nebo tuzemské zajišťovně změnu auditora, a to obdobným způsobem, jako v zákoně o bankách. Změnu auditora bude možné nařídit, pokud auditor nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 12 (§ 100 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího povinný audit a o povinný audit, a nikoliv o audit jiného druhu.
K bodu 13 (§ 113 odst. 3 písm. a)
Ustanovení § 113 odst. 3 písm. a) se navrhuje vypustit s ohledem na vypuštění § 80a a změny § 95 odst. 3.
K bodu 14 (§ 116 odst. 1 písm. a))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v nahrazení dosavadního pojmu „majetek“ novým pojmem „aktivum“. Obsah dosavadního pojmu „majetek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 11 odst. 1 nového zákona o účetnictví.
K bodu 15 (§ 120 odst. 2 písm. e))
Změny v zákoně o pojišťovnictví navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. Do zákona o pojišťovnictví se navrhuje doplnit nový § 82b, který za účelem snazší dostupnosti informací uveřejňovaných o pojišťovně z jiného členského státu, pojišťovně z třetího státu, zajišťovně z jiného členského státu a zajišťovně z třetího státu, která svoji činnost na území České republiky provozuje prostřednictvím pobočky, ukládá těmto subjektům povinnost uveřejnit řádnou individuální účetní závěrku a řádnou konsolidovanou účetní závěrku (je-li sestavována), individuální zprávu vedení a konsolidovanou zprávu vedení (jsou-li sestavovány), a to na internetových stránkách této pobočky. Pouhé uveřejnění odkazu na internetových stránkách pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu, kde jsou tyto účetní informace pojišťovny z jiného členského státu, pojišťovny z třetího státu, zajišťovny z jiného členského státu nebo zajišťovny z třetího státu bezplatně dostupné, se považuje za splnění této povinnosti a nezakládá odpovědnost za přestupek.
V návaznosti na změny v ustanovení § 80 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, které nově upravuje informační a zveřejňovací povinnost pojišťovny/zajišťovny, nesplněním informačních povinností se tato pojišťovna nebo zajišťovna dopustí přestupku podle § 120 odst. 2 písm. e), za který bude možné uložit pokutu ve výši až 50 mil Kč.
K bodu 16 (§ 120 odst. 2 písm. f), g), h))
Změny v zákoně o pojišťovnictví navržené v souvislosti s novým zákonem o účetnictví je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností. V ustanovení § 81 zákona o pojišťovnictví se navrhují změny v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému pojišťovny nebo zajišťovny.
Za tyto přestupky bude možné uložit pokutu až do výše 50 mil. Kč.
K bodu 17 (§ 124 odst. 2)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti za změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. V tomto případě se pojmy „auditor“ a „audit“ navrhují specifikovat tak, aby bylo postaveno na jisto, že se jedná o auditora provádějícího povinný audit a o povinný audit, a nikoliv o audit jiného druhu.
Obdobně jako v ustanovení § 36 odst. 3 zákona o bankách se rovněž nově určuje doba, ve které osoba, která může být jmenována likvidátorem, nesmí být auditorem provádějícím povinný audit nebo se na povinném auditu jakkoliv podílet.
K bodu 18 (§ 124 odst. 3)
V ustanovení § 82 odst. 2 se navrhuje tuzemské pojišťovně a tuzemské zajišťovně se navrhuje úprava povinnost zveřejnit vykazované informace tak, že tuzemská pojišťovna a tuzemská zajišťovna jsou povinny ve veřejném rejstříku zveřejnit a na svých internetových stránkách uveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány. Dosavadní povinnost likvidátora se tudíž navrhuje z účetní závěrky rozšířit i na další zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a na zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány, tj. likvidátor předloží České národní bance nejen účetní závěrku (řádnou i mezitímní, je-li sestavována), ale rovněž individuální zprávu vedení a zprávy o ověření těchto dokumentů (zejména zprávu auditora o povinném auditu). Tímto bude zajištěno, aby účetní informace předávané likvidátorem České národní bance poskytovaly komplexní obraz o finanční situaci, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace pojišťovny nebo zajišťovny jako účetní jednotky.
Nový zákon o účetnictví rovněž vymezuje pojem „účetní záznam“, kterým jsou zaznamenaná data potřebná k vytvoření účetní informace, přičemž účetní doklad je pouze jedním z účetních záznamů dokládající účetní zápis. Výraz „výkazy nebo doklady“ se proto v tomto případě navrhuje nahradit pojmem „účetní záznamy“, jehož širší význam zajistí, že povinnost likvidátora bude zahrnovat nejen předložení účetních dokladů, ale veškerých potřebných dokumentů.
Třetí navrhovaná změna reflektuje skutečnost, že některé povinnosti likvidátora budou vyplývat přímo ze zákona o účetnictví, proto se navrhuje doplnit výčet uvedených předpisů (zákon o obchodních korporacích), též o právní předpisy upravující účetnictví (povinnost vyhotovit řádnou individuální účetní závěrku ke konci dne vyhotovení končené zprávy o průběhu likvidace bude nově upravena jen v § 65 písm. c) nového zákona o účetnictví, nikoliv duplicitně i v § 205 občanského zákoníku). Shodně se zákonem o bankách se výčet doplňuje i o občanský zákoník.
K bodu 19 (§ 128 odst. 3 písm. c))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu terminologie v oblasti auditu, kdy dosavadní slovní spojení „osoba odpovědná za provádění zákonem stanoveného auditu“ se navrhuje upravit na „auditor provádějící povinný audit“.
K části sté druhé – změna daňového řádu
K čl. CVI
K bodu 1 (§ 145 odst. 1)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se formálně upravuje text § 145 odst. 1 daňového řádu tak, aby byl pojem „daň ve výši 0 Kč“ nahrazen věcně obdobným, avšak univerzálním pojmem „daň v nulové výši“.
K bodu 2 (§ 155a odst. 1)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se formálně upravuje text § 155a odst. 1 daňového řádu tak, aby nebylo vracení vratitelného přeplatku fixováno pouze na českou měnu. Uvedenou otázku bude nově řešit § 245a odst. 1 a 2 daňového řádu.
K bodu 3 (§ 163)
Navrhuje se nové znění ustanovení § 163 daňového řádu, které bude upravovat pouze možné způsoby úhrady daně bez zacílení na problematiku úhrady daně v cizí měně. Toto téma bude řešeno novými ustanoveními § 245a a násl. daňového řádu.
K bodu 4 (§ 215 odst. 3)
S ohledem na rozšíření využití cizích měn při správě daní (viz nová ustanovení § 245a a násl. daňového řádu) se upravuje text § 215 odst. 3 daňového řádu tak, aby byla zohledněna (byť zřejmě spíše méně frekventovaná) situace, kdy ke správě v cizí měně nedochází při vymáhání nedoplatku (srov. § 245a odst. 3 písm. b) daňového řádu v kombinaci s odstavcem 4).
K bodu 5 (hlava VIII, § 245a až 245g)
K § 245a
V souvislosti s potřebou normovat situaci, kdy k tvrzení, stanovení a placení daně bude docházet i v jiné měně než korunách českých, se navrhuje problematiku užití měny uceleným způsobem upravit v samostatném bloku ustanovení společných pro nalézací i platební rovinu daňového řízení, resp. pro celou správu daní (konkrétně v nové hlavě VIII části třetí daňového řádu). V obecném předpise pro správu daní, kterým daňový řád je, tak budou řešena obecná pravidla pro případ, kdy zákon stanoví, že lze v určitém případě použit i jinou měnu než tuzemskou. Půjde tak především o vytvoření odchylek vůči obecné úpravě obsažené v jiných ustanoveních daňového řádu. Samotné hmotněprávní podmínky, za kterých bude možné použití jiné měny realizovat, budou obsaženy v jednotlivých daňových zákonech. Cíleno je především na současně navržené úpravy v zákoně o daních z příjmů v návaznosti na návrh nového zákona o účetnictví.
K odstavci 1
Je explicitně stanoveno obecné pravidlo, které platí již implicitně v současnosti. Podle něj je výchozí měnou, ve které probíhá správa daní largo sensu česká měna. Z tohoto obecného pravidla lze stanovit výjimku v duchu odstavce 2. Explicitní zakotvení tohoto pravidla je důležité proto, aby bylo možné normovat odchylky. Současně toto ustanovení konzumuje část dosavadního § 163 odst. 1 daňového řádu, které stanovilo, že daň se platí v české měně, kdy nová norma pokrývá celou správu daní včetně placení daně
K odstavci 2
Je zde předvídáno, že zákon může stanovit výjimku z obecného pravidla podle odstavce 1, podle kterého se daň spravuje v české měně. Tímto zákonem může být jak samotný daňový řád, tak jiný zákon. Výjimka může být dvojího druhu: 1) dílčí, nebo 2) komplexní.
Ad 1) V případě dílčí výjimky je cizí měna využita pouze při určité, zákonem předvídané, situaci. Příkladem může být platba daně obecně spravované v české měně, která je učiněna v měně cizí. Zde pak zákon stanoví pravidlo, jak v daném případě postupovat, aby došlo ke konverzi této platby na českou měnu. V tomto omezeném rozsahu tedy dochází k dílčí správě daně v cizí měně.
Ad 2) V případě komplexní výjimky by jiný zákon stanovil, že daná daň se spravuje v cizí měně. V takovém případě by veškeré úkony ze strany daňového subjektu i správce daně vyžadující aplikaci peněžní částky probíhaly v této cizí měně. Výjimku z tohoto pravidla představuje odstavec 3, který z tohoto režimu vylučuje určité situace. Další výjimku pak může stanovit jiný zákon, případně může aplikaci odstavce 3 omezit či vyloučit.
K odstavci 3
Stanoví se generální výjimka, která v případech, kdy zákon umožní, aby správa té které daně probíhala v cizí měně, zajistí, že určité oblasti budou spravovány v české měně. Toto pravidlo samozřejmě není absolutní a lze z něj učinit výjimku jak zákonem, tak postupem podle odstavce 4.
První oblastí, kde není žádoucí aplikace správy daní v cizí měně, je správa příslušenství, které nesleduje osud daně. Jde o příslušenství daně, které je negativním způsobem vymezeno v § 2 odst. 5 daňového řádu. Půjde především o různé druhy pokut (pořádková pokuta podle § 247, pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy podle § 247a či pokuty podle jiných daňových zákonů), náklady řízení podle § 107, exekuční náklady podle § 182. Ke vzniku tohoto typu příslušenství nedochází standardně, ale spíše ve výjimečných případech majících původ v neplnění povinností ze strany daňového subjektu. V určitých případech mohou tato příslušenství vznikat společně pro daně spravované v české měně i daně spravované v cizí měně.
Duhou oblastí, kde není žádoucí aplikace správy daní v cizí měně, je oblast vymáhání nedoplatků ve smyslu § 175 daňového řádu. Ta zahrnuje především daňovou exekuci, ale též zabezpečení vymáhání prostřednictvím soudního exekutora, uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení nebo její přihlášení do veřejné dražby. S tím úzce souvisí i evidence vymožených částek na depozitních účtech ve smyslu § 150 daňového řádu. Pro všechny tyto případy platí, že zde zpravidla dochází ke střetu s jinými pohledávkami evidovanými v české měně. Současně zde může docházet ke střetu s právy a oprávněnými zájmy třetích osob, ať už jde o další věřitele nebo o poddlužníky. Správa pohledávek v cizí měně se zde proto nejeví jako vhodná a žádoucí.
K odstavci 4
Navržené ustanovení umožňuje v souladu se zásadou hospodárnosti stanovit ad hoc výjimku z pravidla obsaženého v odstavci 3. Je tedy možné připustit správu v cizí měně i pro případy správy příslušenství, které nesleduje osud daně, případě pro vymáhání nedoplatku. To může být účelné tam, kde nedochází ke střetu s jinými pohledávkami v české měně či s právy třetích osob. Pozitivním příkladem může být výlučná exekuce přikázáním pohledávky na účtu u poskytovatele platebních služeb vedeného v eurech. Za tím účelem by mohl být např. zřízen eurový depozitní účet, kam by byla platba ze strany poddlužníka zapravena bez obligatorní konverze na českou měnu.
Režim odstavce 4 je primárně určen pro řešení jednotlivých situací (byť v souladu se základními zásadami správy daní při respektování pravidla rovného přístupu), avšak není vyloučeno, aby správce daně u určitých typově shodných případů dopředu deklaroval, že zde je naplněna podmínka hospodárnosti, a připustil aplikaci správy v cizí měně pro tyto případy plošně. Vhodnou formou pro takové řešení může být zveřejněný metodický pokyn, na základě kterého dojde k vytvoření správní praxe a s ní spojeného legitimního očekávání.
K § 245b
K odstavci 1
Navrhuje se obecné pravidlo pro přepočet měny při správě daní, které se uplatní v případě, kdy speciální právní úprava nestanoví pro konkrétní situaci pravidlo odlišné. Pravidlo se týká jak přepočtu prováděného správcem daně, tak přepočtu prováděného daňovým subjektem či jinou osobou zúčastněnou na správě daní.
Pro přepočet měny bude použit kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou, a to z povahy věci pro den, který předchází dni, který je pro určení kurzu rozhodný (neboť jde o kurz, který bude zpravidla poslední známý v době, kdy je přepočet prováděn). Rozhodným pro určení kurzu bude především den, kdy je učiněn úkon nebo nastala jiná právní skutečnost, v souvislosti s nimiž je přepočet měny prováděn. Uvedenou souvislost je třeba vnímat v materiálně-meritorním smyslu. Rozhodným tak bude především den, kdy učinění konkrétního úkonu vyžaduje provést přepočet měny. Typicky jde o úkony, pro jejichž obsah je klíčový údaj o výši daně či jiné peněžní částky, jako je podání daňového tvrzení nebo stanovení daně platebním výměrem. Potřeba přepočtu měny ovšem může být též důsledkem úkonu nebo jiné právní skutečnosti, které již nastaly, ačkoliv potřeba přepočtu měny vyvstane až v rámci realizace navazujícího úkonu. Úkonem, v jehož souvislosti je přepočet měny prováděn, tak bude typicky platba daně, ačkoliv potřeba přepočtu měny se reálně projeví až při zaevidování platby do evidence daní. Podobně takovým úkonem bude předání peněžitého plnění spravovaného v jedné měně k vymáhání v rámci dělené správy, které následně probíhá v jiné měně. Specifickým bude případ, kdy zákon stanoví, že určitý úkon je účinným v jiný den, než ve kterém je učiněn – v takovém případě bude rozhodným pro určení kurzu den účinnosti úkonu (srov. např. § 164 odst. 2 daňového řádu, který za určitých okolností ukládá zaevidovat platbu k jinému dni, než který byl dnem platby).
K odstavci 2
Obecné pravidlo pro přepočet měny se použije také v případě, že je třeba reálnou situaci při správě daní konfrontovat s pevně danou částkou v korunách českých, uvedenou v zákoně. Tyto zákonem stanovené částky tedy nebudou legislativně přizpůsobovány možnosti správy daně v cizí měně (což by ani nebylo efektivně proveditelné). Tímto způsobem je zajištěno nadčasové legislativní řešení, které nevyžaduje přizpůsobovat jednotlivé limity obsažené v daňových zákonech a současně je připraveno i pro zavedení limitů nových.
K odstavci 3
Stanoví se obecné pravidlo pro převod uhrazených částek v rámci evidence daní mezi osobním depozitním účtem a osobním daňovým účtem, a to zejména v souvislosti s vymáháním daní (srov. 150 odst. 5 daňového řádu). V těchto případech je třeba za rozhodný den pro určení kurzu pro přepočet měny považovat den přijetí částky na osobní depozitní účet (který odpovídá reálnému dni platby).
K odstavci 4
Je normováno speciální ustanovení oproti obecným pravidlům § 146 odst. 1 a 2 daňového řádu pro zaokrouhlování při správě daní, které se uplatní v případě, že daň je spravována v cizí měně. Speciální norma zobecňuje pravidlo o zaokrouhlení daně na celé koruny české nahoru na zaokrouhlení v rámci dané cizí měny na celá čísla nahoru. Stejné pravidlo je zavedeno i pro zálohy na daň, ačkoliv obecně jsou zálohy zaokrouhlovány na celé stokoruny nahoru. Speciální norma zde reflektuje ekonomickou sílu měn, které potenciálně přicházejí v úvahu jako měny pro komplexní správu daně (zejména euro). Ve zbylých případech se i při správě daní v cizí měně uplatní obecná úprava daňového řádu pro zaokrouhlování. Konkrétně pak § 146 odst. 3 daňového řádu, který se týká aplikace zaokrouhlování při výpočtu daňové sazby, koeficientů či ukazatelů, resp. při přepočtu měny (se zaokrouhlením na dvě platná desetinná místa).
K § 245c
K odstavci 1
Jde o normu přesunutou ze stávajícího § 163 odst. 2 daňového řádu. Současně dochází k jejímu zobecnění tak, aby byla reflektována možnost předvídaná v § 245a daňového řádu, podle kterého nemusí být správa daně prováděna pouze v české měně, ale může být za tímto účelem stanovena i jiná měna. Norma proto cílí na situace, kdy dojde k poukázání platby daně v jiné měně, než je ta, ve které se daň spravuje. V takovém případě správce daně platbu zaeviduje na osobní daňový účet daňového subjektu ve výši, v jaké mu byla připsána na účet v měně, ve které se daň spravuje, a ve které je také reálně veden bankovní účet, na který byla daň připsána. Správce daně tedy v těchto případech reálně neprovádí přepočet daně na měnu, ve které je daň spravována, neboť uhrazená částka je v této měně již připsána, ačkoliv byla uhrazena v kterékoliv jiné měně. V případě, že bude daň spravována v cizí měně (např. euru), bude bankovní účet určený pro přijímání plateb této daně veden v této cizí měně a uvedené pravidlo bude aplikováno i na korunové platby, které budou v této cizí měně (např. euru) připsány a následně zaevidovány.
Současně je třeba uvést, že i když je částka daně poukázána v jakékoliv měně, právě s ohledem na pravidlo § 245c odst. 1 daňového řádu (resp. dosavadního § 163 odst. 2 daňového řádu) dojde de iure k úhradě v korunách českých, resp. v jiné měně, ve které se daň spravuje (čemuž odpovídá i skutečnost, že dnem platby je podle § 166 odst. 1 daňového řádu v tomto případě den připsání platby na účet správce daně), tj. formálně poukázání částky daně v jakékoliv měně není v rozporu se zákonným pravidlem, že daň se platí v české měně, resp. v měně, ve které se daň spravuje (§ 245a odst. 1 a 2 daňového řádu).
Ačkoli navržené pravidlo § 245c odst. 1 daňového řádu cílí na poukázání platby v rámci bezhotovostního převodu, tj. na klasický mezibankovní převod podle stávajícího § 163 odst. 3 písm. a) daňového řádu, lze ho použít i při zapravení cizí měny, jakožto platby v hotovosti podle § 163 odst. 3 písm. b) bodu 1 daňového řádu na účet správce daně prostřednictvím poskytovatele platebních služeb na základě pokynu daňového subjektu. V takovém případě však oproti mezibankovnímu převodu narůstá riziko, že daň nebude uhrazena ve stanovené výši, neboť výsledná částka zapravená na úhradu daně bude ovlivněna nejen kurzovými rozdíly, ale i vyššími bankovními poplatky. Cizí měna může být v souladu s § 333 odst. 2 občanského soudního řádu zajištěna i v případě daňové exekuce, kdy správce daně v souladu se zásadou hospodárnosti cizí měnu směňuje na českou u osob oprávněných provozovat směnárenskou činnost (tzv. směnárníci s povolením uděleným Českou národní bankou) podle svých možností s co nejvýhodnějším kurzem a nejnižšími poplatky.
K odstavci 2
Ve své současné podobě daňový řád od 1. ledna 2024 připouští platbu daně v cizí měně v hotovosti, a to v dosavadním § 163 odst. 4. Uvedené ustanovení se navrhuje nově přesunout právě do § 245c odst. 2 daňového řádu.
Ačkoli se bezhotovostní způsob placení již významným způsobem rozšířil, v případě platby menších částek je hotovost nadále využívána, což platí též v případě cizinců. Často tak dochází k situacím, kdy zejména cizinec je ochoten zaplatit nedoplatek (nejčastěji jde o peněžitá plnění z dělené správy, typicky dopravní pokuty hrazené na místě), ale disponuje pouze hotovostí v cizí měně.
S platbou daně v hotovosti jsou nicméně spojeny některé praktické obtíže, ať již spočívající v nutnosti nakládání s prostředky ve více měnách nebo s potřebou omezit rozsah úhrady pouze na platby do určité výše. Jelikož placení při správě daní zajišťují nejen orgány Celní nebo Finanční správy České republiky, ale i orgány samosprávy či jiné orgány, které samy zajišťují placení peněžitých plnění v dělené správě, stávající i přesunuté ustanovení zohledňuje podstatně odlišnou situaci různých správců daně a možnost platby daně v hotovosti v cizí měně činí fakultativní. Každý správce daně, který chce, resp. je efektivně schopen umožnit platbu daně v hotovosti v cizí měně, deklaruje tuto možnost způsobem umožňujícím dálkový přístup spolu s detailními podmínkami (zejména s určením, jaké daně lze hradit těmi kterými cizími měnami a do jaké výše, resp. určení akceptovaných měn). V hotovosti lze platit úřední osobě nebo daňovému exekutorovi, a to pouze měnami, u kterých Česká národní banka vyhlašuje kurz devizového trhu. Vyloučeny tedy jsou méně frekventované měny, u nichž není předpoklad, že by se jimi v hotovosti platilo ve větší míře.
Při určení výše platby v hotovosti cizí měnou potřebné k úhradě daňové povinnosti v české měně, se postupuje podle nového § 245b daňového řádu, podle kterého se pro přepočet cizí měny na českou měnu použije kurz devizového trhu vyhlášený Českou národní bankou pro den, který předchází dni, kdy je relevantní úkon (platba) učiněn, resp. je účinný.
K § 245d
V rámci nového § 245d daňového řádu se navrhuje přesunout stávající ustanovení § 163 odst. 6 daňového řádu stanovující pravidlo pro eliminaci důsledků kurzových rozdílů při placení daně v cizí měně. Pouze v důsledku kurzového rozdílu může dojít k tomu, že daň není plně uhrazena, anebo je naopak uhrazeno více, než kolik činí výše daně, a to za situace, kdy platba poukázaná daňovým subjektem plně odpovídala výši daně dle tehdy známého kurzu, avšak do evidence daní je s ohledem na den platby zaevidována po přepočtu kurzem odlišným. Pro efektivní řešení těchto případů je třeba opětovně stanovit zánik nedoplatku či přeplatku ex lege, tedy poskytnout analogické řešení jak pro situaci, kdy pouze z důvodu kurzových rozdílů při přepočtu měny vznikne nedoplatek (který současně ex lege zanikne), tak situaci, kdy za těchto okolností vznikne přeplatek (který současně ex lege zanikne a stane se příjmem rozpočtu, ze kterého je hrazena činnost správce daně). Tímto způsobem jsou redukovány zcela bagatelní přeplatky či nedoplatky. V aplikační praxi není vždy snadno rozpoznatelné, že nedoplatek či přeplatek vznikl pouze z důvodu kurzového rozdílu. K eliminaci nedoplatků či přeplatků tak může docházet až se zpožděním, a to se zpětnými účinky ex tunc. Popsaná pravidla by měla obdobně platit též na případy zaokrouhlení při přepočtu měny v rámci placení daně v cizí měně.
Pokud jde o praktickou aplikaci současného § 163 odst. 6 daňového řádu, resp. navrhovaného § 245d daňového řádu, správce daně zde především použije základní zásady správy daní, zejména zásady procesní ekonomie a hospodárnosti, které mimo jiné působí jako korektiv zásady oficiality. Pokud tedy z vlastní činnosti (odvislé mimo jiné od úrovně nastavení a kapacit informačních systémů) nebo na základě aktivity daňového subjektu správce daně zjistí, že došlo k zániku přeplatku nebo nedoplatku v důsledku kurzového rozdílu, zaznamená tento zánik v evidenci daní podle § 149 odst. 1 daňového řádu. Současně však není povinen sám tuto skutečnost bez dalšího aktivně vyhledávat. Lze přitom předpokládat, že nejčastěji bude zánik nedoplatku v důsledku kurzového rozdílu zjištěn při vyřizování žádosti daňového subjektu o potvrzení bezdlužnosti.
K § 245e
Podle § 149 odst. 2 daňového řádu platí, že osobní daňový účet je veden pro jednotlivé daňové subjekty odděleně za každý druh daně. S ohledem na přehlednost evidence daní může být daný druh daně rozčleněn na několik částí, o nichž se vedou samostatné osobní daňové účty. Uvedenou fakultativní možnost rozčlenění druhu daně na více částí se navrhuje nově spojit též se stavem, kdy je druh daně (např. daň z příjmů právnických osob) spravován ve více měnách, a dále připustit, aby toto rozčlenění dle měny bylo připuštěno též u části druhu daně. Toto rozdělení povede k tomu, že osobní daňové účty budou vedeny dle jednotlivých měn, ve kterých je druh daně nebo jeho část spravována. V praxi se bude jednat typicky o situaci, kdy daňový subjekt na základě speciální hmotněprávní úpravy změní měnu, ve které je daň spravována, a tedy bude po určitou dobu z hlediska druhu daně spravována ve dvou měnách (daňové povinnosti před změnou budou spravovány v původní měně, daňové povinnosti po změně budou spravovány v nové měně). Pro určitý druh daně nebo jeho část tak budou vznikat „párové“ osobní daňové účty lišící se měnou, ve které jsou vedeny.
Navržené pravidlo je rovněž speciální vůči § 182 odst. 6 daňového řádu, podle něhož se exekuční náklady evidují na osobním daňovém účtu dlužníka, kdy bude možné tyto náklady evidovat na samostatném osobním daňovém účtu dlužníka, pokud by byly exekuční náklady spravovány v jiné měně, než vymáhaná daň.
K § 245f
S ohledem na potřebu specifických postupů se navrhuje několik zvláštních pravidel pro převod a vracení přeplatku, resp. vratitelného přeplatku v případě výskytu více měn při správě daní.
K odstavci 1
Je reagováno na případ existence tzv. „párového“ osobního daňového účtu v rámci jednoho druhu daně, resp. jeho části podle § 245e daňového řádu. Vzhledem k tomu, že rozdělení evidence na dva osobní daňové účty je zde pouze důsledkem správy daně ve více měnách, je logické, že při převodu přeplatku na úhradu nedoplatku na jiném osobním daňovém účtu je třeba před všemi dalšími nedoplatky upřednostnit právě nedoplatky na „párovém“ osobním daňovém účtu, a to částečně bez ohledu na pravidla pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu, resp. pravidla pro uvedené převody podle § 154 daňového řádu.
K odstavci 2
S ohledem na případné kurzové rozdíly a poplatky spojené s přepočty měn se navrhuje, aby s výjimkou případu podle odstavce 1 byly při převodech přeplatků na úhradu nedoplatků na jiných osobních daňových účtech upřednostňovány ty účty, které jsou vedeny ve stejné měně, jako převáděný přeplatek, a to opět částečně bez ohledu na pravidla pořadí úhrady daně podle § 152 daňového řádu, resp. pravidla pro uvedené převody podle § 154 daňového řádu. Navržené pravidlo se ovšem týká pouze nedoplatků evidovaných u téhož správce daně – obecné pravidlo o přednosti úhrady nedoplatků u tohoto správce daně před úhradou nedoplatků u jiných správců daně podle § 154 odst. 4 daňového řádu tedy není navrhovanou úpravou dotčeno.
K odstavci 3
Opět s ohledem na riziko kurzových rozdílů, popř. vzniku poplatků spojených s přepočty měn se v zájmu hospodárnosti navrhuje stanovit minimální limit pro převod přeplatku na nedoplatek evidovaný v jiné měně, a to v obvyklé výši pro tyto situace 200 Kč (srov. § 155 odst. 2 nebo § 155b odst. 2 daňového řádu).
K odstavci 4
V zájmu eliminace případných komplikací spojených s vracením vratitelného přeplatku v cizí měně pomocí poštovního poukazu se navrhuje, aby toto vrácení bylo možné pouze bezhotovostně. Současně se uplatní obecné pravidlo o limitu 200 Kč pro toto vrácení podle § 155 odst. 2, resp. § 155b odst. 2 daňového řádu.
K § 245g
Navrhuje se speciální pravidlo pro postup v případě nejasných plateb oproti pravidlu obsaženému v § 164 daňového řádu. Ačkoliv platba daně v jiné měně, než ve které je daň spravována, bude podle § 245c odst. 1 daňového řádu na bankovní účet správce daně připsána již v této měně (ve které je také bankovní účet veden), je třeba zohlednit situaci, kdy daňový subjekt bude v tomto postavení ve vztahu k více daním, z nichž každá bude spravována v jiné měně. Bude tedy moci nastat stav, kdy nejasné platby budou legitimně správci daně připsány ve více měnách (v nichž také budou vedeny jednotlivé bankovní účty). Z tohoto důvodu je třeba stanovit, že účty nejasných plateb podle § 164 daňového řádu budou vedeny samostatně pro každou z těchto měn. V případě, že následně dojde postupem podle § 164 daňového řádu k určení, na který osobní daňový účet má být platba zaevidována, může rovněž nastat situace, kdy je při zaevidování platby na osobním daňovém účtu třeba provést přepočet měny. Z hlediska použitého kurzu pro přepočet měny a určení časového okamžiku rozhodného pro určení výše tohoto kurzu se uplatní pravidlo podle navrženého § 245b daňového řádu.
K části sté čtvrté – změna zákona o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury
K čl. CVII
K bodu 1 [§ 3b odst. 1 písm. a)]
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 2 (§ 3b odst. 2)
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K bodu 3 [§ 3b odst. 14)
Jedná se o dílčí terminologické změny vycházející z oddělení pojmu „hodnota“ od pojmu „cena“ v návrhu nového zákona o účetnictví.
K části sté čtvrté – změna zákona o zahraniční rozvojové spolupráci a humanitární pomoci poskytované do zahraničí
K čl. CVIII
Česká rozvojová agentura je dle předmětného zákona organizační složkou státu, a tudíž je organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a jako taková je, na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, účetní jednotkou. Skutečnost, že Česká rozvojová agentura je účetní jednotkou, tedy vyplývá ze zákona o účetnictví a ustanovení zrušovaného odstavce je tedy nadbytečné.
K části sté páté – změna zákona o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů
K čl. CIX
V § 1 odst. 1 se navrhuje legislativně technická úprava spočívající v odstranění nežádoucí duplicity v zákoně o Úřadu práce a o změně souvisejících zákonů. Úřad práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) je dle tohoto zákona správním úřadem, z čehož lze vyvodit jeho postavení organizační složky státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Právě z titulu tohoto postavení je Úřad práce dle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou a není tudíž zapotřebí duplicitně tuto skutečnost deklarovat ve zvláštním zákoně.
K části sté šesté – změna zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů
K čl. CX
Generální inspekce bezpečnostních sborů je dle § 1 odst. 4 zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů organizační složkou státu, tedy organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V souladu s vymezením účetní jednotky v novém zákoně o účetnictví je tak implicitně účetní jednotkou a tuto skutečnost není třeba deklarovat ve zvláštním zákoně. Zrušovaná slova jsou tedy nadbytečná.
K části sté sedmé – změna zákona o zdravotních službách
K čl. CXI
K bodu 1 [§ 113f odst. 3 písm. c)]
Dotčená ustanovení se upravují terminologicky za účelem uvedení do souladu se změnami, které zavádí nový zákon o účetnictví.
K bodu 2 (§ 113f odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté osmé – změna zákona o doplňkovém penzijním spoření
K čl. CXII
K bodu 1 (§ 56)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje upravit obsah ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovalo a nebylo duplicitní.
Povinnost penzijní společnosti účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření s majetkem v účastnickém fondu odděleně od předmětu účetnictví svého a ostatních účastnických fondů se navrhuje vypustit. Současně se navrhuje vypustit také povinnost penzijní společnosti zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro jednotlivé účastnické fondy, jejichž majetek obhospodařuje, tak, aby jí to umožnilo sestavení účetní závěrky za každý účastnický fond.
Skutečnost, že účetnictví účastnických fondů obhospodařovaných penzijní společností musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za každý tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení účastnického fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Účastnickému fondu jako účetní jednotce vyplývá z nového zákona o účetnictví řada povinností, zejména povinnost vést účetnictví, sestavit řádnou individuální účetní závěrku či další v zákoně uvedené povinnosti. Vedení odděleného účetnictví je pak nutným předpokladem pro splnění těchto účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
Byť je účastnický fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, je mu pro účely účetnictví přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou. Vzhledem k charakteru a fungování účastnického fondu je nicméně nezbytné stanovit, kdo za něj jako za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondu a vykonává jeho práva. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. Do zákona o doplňkovém penzijním spoření se proto navrhuje stanovit, že penzijní společnost je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností účastnického fondu, který obhospodařuje. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti penzijní společnosti obhospodařující fond zajišťovat povinnosti související z účetnictví, neboť takto je zahrnuto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví, ale rovněž další související povinnosti.
Skutečnost, že penzijní společnost, která plní účetní a související povinnosti obhospodařovaného účastnického fondu, vede účetnictví a vykazuje účetní informace tohoto fondu odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že účastnický fond je samostatnou účetní jednotkou, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit také podobnou povinnost penzijní společnosti také ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že účastnický fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti účastnického fondu, který nemá právní osobnost.
K bodu 2 (Díl 7 nadpis)
Navrhovaná změna má legislativně-technický charakter a reflektuje změnu terminologie v ustanoveních dílu 7 v návaznosti na nový zákon o účetnictví.
K bodu 3 (§ 57 nadpis)
Navrhuje se legislativně-technická úprava v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 4 (§ 57 odst. 1 a 2)
V souvislosti s novým zákonem o účetnictví se navrhuje upravit ustanovení odstavců 1 a 2. Dosavadní povinnost penzijní společnosti České národní bance ve 4měsíční lhůtě po skončení účetního období předávat svou výroční zprávu a výroční zprávy obhospodařovaných účastnických fondů se navrhuje vypustit, a to v návaznosti na skutečnost, že ve způsobu zveřejnění výroční zprávy ve veřejném rejstříku rovněž s novým zákonem o účetnictví dochází ke změně. Podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, přičemž povinnost zveřejnit výroční zprávu byla v takovém případě splněna předáním výroční zprávy České národní bance ve stanovené lhůtě. Zveřejňování ve veřejném rejstříku prostřednictvím České národní banky však již do nového zákona o účetnictví nebylo převzato, a tudíž musí účetní jednotka v této lhůtě sama předat účetní závěrku a další zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, rejstříkovému soudu, čímž bude tato její povinnost splněna. Předávání účetních výkazů České národní bance tak nyní představuje neúčelnou administrativní zátěž jak na straně České národní banky, tak na straně penzijní společnosti. Účetní informace nezbytné pro účely dohledu České národní banky mohou být získávány jak z veřejného rejstříku, v němž je penzijní společnost zapsána, tak na internetových stránkách penzijní společnosti, kde budou účetní výkazy penzijní společnosti i jí obhospodařovaných penzijních fondů i nadále uveřejňovány podle nového § 57 odst. 5 zákona o doplňkovém penzijním spoření.
Vzhledem k tomu, že penzijní společnost jako účetní jednotka není subjektem veřejného zájmu podle nového zákona o účetnictví, nemusí ve všech případech být velkou účetní jednotkou (povinnost auditu účetní závěrky by závisela pouze na naplnění obecným kritérií pro zařazení do kategorie velkých účetních jednotek) se stejně jako doposud navrhuje penzijní společnosti výslovně uložit povinnost auditu účetní závěrky. S ohledem na to, že byť je účastnický fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, pro účely účetnictví je mu přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou, se povinnost auditu účetní závěrky navrhuje výslovně uložit také účastnickému fondu.
Terminologie týkající se povinného auditu se rovněž navrhuje upravit v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Povinnost ověřit zprávu vedení auditorem vyplývá ze stanovené povinnosti auditu účetní závěrky. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit i zprávu vedení auditorem.
Obsah dosavadního odstavce 2 je z části na obecné úrovni upraven novým zákonem o účetnictví a z části se navrhuje přesunout do nového § 57 odst. 6 zákona o doplňkovém penzijním spoření. V novém znění odstavce 2 se navrhuje penzijní společnosti a účastnickému fondu jakožto účetní jednotce uložit povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení. Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně také zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou.
Jak již bylo zmíněno výše, penzijní společnost ani účastnický fond nejsou jako účetní jednotky subjektem veřejného zájmu podle nového zákona o účetnictví, a tudíž nemusí ve všech případech být velkou účetní jednotkou. Povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení je novým zákonem o účetnictví ukládána pouze velkým a středním účetním jednotkám, a tudíž by vznik této povinnosti závisel výlučně na skutečnosti, zda penzijní společnost nebo účastnický fond naplní kritéria pro zařazení do kategorie velkých nebo středních účetních jednotek. Aby byl zachován současný stav, kdy penzijní společnost vždy vyhotovovala svou výroční zprávu i výroční zprávu za každý obhospodařovaný účastnický fond, je nutné povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení penzijní společnosti i účastnickému fondu jako účetní jednotce výslovně uložit.
Vzhledem ke specifickému charakteru účastnického fondu coby účetní jednotky se, ve vztahu k jeho individuální zprávě vedení, v ustanovení § 59 písm. b) zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje nové zmocnění prováděcím právním předpisem odlišně od obsahu zprávy vedení vymezeného v novém zákoně o účetnictví stanovit rozsah informací vykazovaných zprávou vedení účastnického fondu tak, aby lépe odpovídal jeho povaze a činnosti.
V případě účastnického fondu bude v souladu s nově navrženým § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření zajišťovat splnění povinnosti auditu účetní závěrky i vyhotovení individuální zprávy vedení penzijní společnost, která tento účastnický fond obhospodařuje.
K bodu 5 (§ 57 odst. 3 až 6)
Stanovuje se, že penzijní společnost a účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností jako účetní jednotka zveřejní řádnou účetní závěrku, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány, do 4 měsíců od konce účetního období.
Dotčené ustanovení představuje lex specialis k obecné úpravě nového zákona o účetnictví, v němž je stanovena obecná lhůta 12 měsíců pro splnění povinnost zveřejnit účetní závěrku, zprávy vyhotovované podle nového zákona o účetnictví a zprávy o jejich ověření (především zpráva o povinném auditu). Tato zkrácená lhůta se netýká zveřejnění zpráv o platbách správním entitám nebo zprávou o daních z příjmů, kdy se uplatní obecný režim nového zákona o účetnictví (tj. 12měsíční lhůta).
I přesto, že účastnický fond je podle nového zákona o účetnictví účetní jednotkou, obecně mu není přiznávána právní subjektivita, a tudíž není zapsán ve veřejném rejstříku ve smyslu zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Z tohoto důvodu se navrhuje v novém odstavci 4 upravit způsob, jakým se zveřejní účetní závěrky a zprávy účastnického fondu, a sice že se založí do sbírky listin veřejného rejstříku, kde je zapsána penzijní společnost, která daný účastnický fond obhospodařuje.
Vedle povinnosti zveřejnit účetní závěrku a další zprávy ve veřejném rejstříku se v odstavci 5 přebírá dosavadní povinnost uveřejnění řádné účetní závěrky, zprávy účastnického fondu obhospodařovaného penzijní společností podle zákona upravujícího účetnictví, jsou-li vyhotovovány, a zprávy o jejich ověření, jsou-li ověřovány rovněž na internetových stránkách, a to taktéž v 4měsíční lhůtě.
Do nového odstavce 6 se navrhuje převzít dosavadní úpravu odstavce 2 pro případy, kdy valná hromada penzijní společnosti neschválí řádnou účetní závěrku. V dotčeném ustanovení zákona o doplňkovém penzijním spoření se nad rámec pravidla vyplývajícího z nového zákona o účetnictví v souladu s dosavadním stavem navrhuje stanovit, že kromě informace o neschválení řádné účetní závěrky valnou hromadou a odůvodnění, penzijní společnost uveřejní na internetových stránkách také informaci o způsobu, jakým budou připomínky valné hromady k této účetní závěrce řešeny. Zároveň není nadále dán důvod pro přímé zasílání těchto informací České národní bance, která je může získávat jak z internetových stránek penzijní společnosti, tak ze sbírky listin veřejného rejstříku, v němž je penzijní společnost zapsána.
K bodu 6 (§ 57 odst. 7)
V návaznosti na změny navržené v předchozích odstavcích ustanovení § 57 zákona o doplňkovém penzijním spoření se v ustanovení odstavce 7 navrhuje povinnost zaslat České národní bance pravomocný rozsudek, jímž soud rozhodl o neplatnosti usnesení valné hromady o schválení řádné účetní závěrky penzijní společnosti nebo obhospodařovaného účastnického fondu, nahradit povinností tento pravomocný rozsudek uveřejnit na internetových stránkách penzijní společnosti. V návaznosti na změny, které nový zákon o účetnictví přináší v oblasti způsobu zveřejnění statutární zprávy ve veřejném rejstříku, kdy podle dosavadního § 21a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, bylo některým účetním jednotkám umožněno zveřejňovat výroční zprávu prostřednictvím České národní banky, který do nového zákona o účetnictví nebyl převzat, již nadále není dán důvod pro přímé zasílání stanovených informací České národní bance, která je pro účely výkonu dohledu může získávat z internetových stránek penzijní společnosti. Tímto způsobem se nejen zvýší transparentnost informací o penzijních společnostech a účastnických fondech a dostupnost těchto informací pro jejich vnější uživatele, ale rovněž se zamezí administrativní zátěži jak na straně penzijní společnosti, tak na straně České národní banky.
K bodu 7 (§ 57 odst. 8)
Navrhují se legislativně-technické úpravy v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví.
K bodu 8 (§ 57a)
Odstavec 1 stanovuje pro penzijní společnost a účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností povinnost oznámit České národní bance auditora vybraného pro provedení povinného auditu. Před tím, než penzijní společnost nebo účastnický fond obhospodařovaný penzijní společností vybraného auditora oznámí, mají povinnost postupovat podle zákona o auditorech, zejména § 43 tohoto zákona, který upravuje proces určení auditora subjektem veřejného zájmu.
Odstavec 2 objasňuje, jaké informace má oznámení o výběru auditora obsahovat. Obecně lze tyto informace shrnout jako podklady pro posouzení dostatečné odbornosti a nezávislosti auditora.
Odstavec 3 stanovuje, za jakých podmínek a v jaké lhůtě může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout. Důvody odmítnutí vyplývají z informací požadovaných podle odstavce 2, tj. Česká národní banka posuzuje dostatečnou odbornost a nezávislost auditora.
Za účelem snížení administrativní zátěže na straně České národní banky a posílení právní jistoty na straně penzijních společností a účastnických fondů obhospodařovaných penzijními společnostmi, se v odstavci 4 stanovuje, že pokud Česká národní banka nezahájí řízení o odmítnutí auditora do 30 dnů, platí, že jej neodmítla.
Odstavec 5 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 6 omezuje procesní právo úvěrové instituce podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 5.
K bodu 9 (§ 59 písm. a))
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví. S ohledem na změny navržené v předchozích ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57 odst. 2) se navrhuje i v tomto ustanovení dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nahradit novým pojmem „zpráva vedení“. Rovněž se z dotčeného ustanovení navrhuje vypustit zmocnění upravit prováděcím právním předpisem obsah zprávy vedení účastnického fondu, které se zároveň navrhuje přesunout do nového písmene b).
K bodu 10 (§ 59 písm. b))
V novém zákoně o účetnictví se dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Podobně také zpráva vedení se podle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. Povinnost sestavovat individuální zprávu vedení účastnickému fondu vyplývá z nově navrženého znění § 57 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření.
Nový zákon o účetnictví upravuje základní obsahové náležitosti individuální i konsolidované zprávy vedení. Vzhledem ke specifickému charakteru účastnického fondu coby účetní jednotky se, ve vztahu k jeho individuální zprávě vedení, v dotčeném ustanovení § 59 písm. b) zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje nové zmocnění stanovit prováděcím právním předpisem rozsah informací vykazovaných zprávou vedení účastnického fondu odlišně od rozsahu upraveného novým zákonem o účetnictví tak, aby lépe odpovídal povaze účastnického fondu a jeho činnosti.
K bodu 11 (§ 59 písm. d))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, jakož i na změny navržené v předcházejících ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57) se navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit pojmem řádné účetní závěrky, zprávy podle zákona upravujícího účetnictví, zprávy auditora o povinném auditu“, neboť tyto dokumenty obsahují informace vykazované za účetní jednotku (popř. konsolidační celek) a jsou určeny ke společnému zpřístupňování.
Současně se navrhuje z dotčeného ustanovení vypustit s ohledem na jeho neaktuálnost pojem „důchodový fond“.
K bodu 12 (§ 110 odst. 2)
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na nový zákon o účetnictví. Pojem „mimořádná účetní závěrka“ byl v novém zákoně o účetnictví opuštěn a nahrazen řádnou účetní závěrkou (okamžiky, k nimž byla doposud podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, sestavována mimořádná ÚZ jsou nově zvláštními posledními dny účetního období, tj. dny ukončující účetní období, k nimž se sestavuje řádná účetní závěrka. Dle dosavadního znění ustanovení by tak účastnický fond sestavoval účetní závěrku ke dni svého zrušení, což je zároveň den vstupu do likvidace (pokud je fond rušen s likvidací). Podle nového zákona o účetnictví by však byl rovněž povinen sestavit účetní závěrku také ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, tj. dni předcházejícímu jeho zrušení. Z praktického hlediska však nejspíše není žádoucí, aby byl účastnický fond povinen sestavovat dvě účetní závěrky s rozdílem jednoho dne.
Tento stav proto navrhuje řešit výslovným vyloučením aplikace ustanovení § 51 písm. a) nového zákona o účetnictví, podle kterého je zvláštním posledním dnem účetního období den přecházející dni vstupu do likvidace. To znamená, že řádná účetní závěrka účastnického fondu se bude vyhotovovat pouze k poslednímu dni jeho posledního účetního období, tj. období, ve kterém přestane být účetní jednotkou podle obecné úpravy nového zákona o účetnictví.
Sestavení řádné účetní závěrky účastnického fondu je povinností penzijní společnosti, která vyplývá z obecné povinnosti zajišťovat řádné plnění povinností souvisejících s účetnictvím (viz § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření).
K bodu 13 (§ 115 odst. 3)
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska zahrnutých entit specifikovat jako účetní závěrku individuální, a to s ohledem na povahu regulovaného subjektu (tj. účastnického fondu) a na dosavadní význam pojmu účetní závěrka, který nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 14 (§ 134 odst. 2 písm. e))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, jakož i na změny navržené v předcházejících ustanoveních zákona o doplňkovém penzijním spoření (zejména v ustanovení § 57) se navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit vyjmenováním příslušných dokumentů, tedy účetní závěrky, zprávy vedení a zprávy auditora o povinném auditu.
K bodu 15 (§ 142 odst. 2 písm. a))
V návaznosti na nově navrhované znění ustanovení § 143, které doposud upravovalo nařízení mimořádného auditu a které bude nově namísto mimořádného auditu upravovat nařízení ověření řídicího a kontrolního systému, se navrhuje odpovídajícím způsobem upravit i ustanovení § 142 odst. 2 písm. a). Česká národní banka tak bude moci v rámci opatření k nápravě nařídit nikoliv mimořádný audit, nýbrž právě ověření řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti.
K bodu 16 (§ 142 odst. 2 písm. d))
Ustanovení § 142 odst. 2 písm. d) se navrhuje specifikovat důvod, pro který může Česká národní banka nařídit změnu auditora penzijní společnosti nebo účastnického fondu, a to obdobným způsobem, jako v zákoně o bankách a zákoně o pojišťovnictví. Změnu auditora tak bude možné nařídit, pokud auditor nesplní povinnost informovat Českou národní banku o skutečnostech zjištěných podle § 21 odst. 3 nebo 4 zákona o auditorech.
K bodu 17 (§ 143)
Dosavadní možnost České národní banky nařídit mimořádný audit penzijní společnosti nebo účastnického fondu se navrhuje nahradit možností České národní banky nařídit penzijní společnosti, aby zajistily ověření svého řídicího a kontrolního systému nebo jeho části.
Dle odstavce 1 může Česká národní banka nařídit penzijní společnosti provedení ověření jejího řídicího a kontrolního systému nebo jeho vybraných částí, pokud nastanou skutečnosti, které by mohly mít zásadní nepříznivý dopad na činnost penzijní společnosti, její rizikový profil nebo postavení v rámci skupiny, jíž je penzijní společnost součástí. Česká národní banka při tom posoudí zejména tyto skutečnosti a jejich významnost:
a)
vnitřní vlivy, kterými jsou zejména nabídka nových produktů nebo změna rozsahu činnosti penzijní společnosti, změna modelu podnikání, zavedení inovací včetně inovací v oblasti informačních a komunikačních technologií a bezpečnosti, nové formy obchodní spolupráce, změny v distribuční činnosti, změny v činnostech zajišťovaných třetími stranami, změny v přeshraniční činnosti, rozšíření výkonu činnosti do nových geografických oblastí, vlastnické, organizační, procesní či personální změny, změna míry, struktury nebo koncentrace rizik, kterým je nebo by mohla být penzijní společnost vystavena, změny vnitřních systémů včetně systému řízení rizik a vnitřní kontroly a systémů řízení kapitálu a likvidity, nárůst počtu anebo významu událostí operačního rizika včetně například chybovostí, selhání vnitřních kontrol, výpadků systémů, stížností, případné podvody, závažné soudní spory nebo významné riziko jejich výskytu, trestní stíhání osob zastávajících v penzijní společnosti funkci klíčového významu, (pří)znaky (možného) nenaplnění právních povinností penzijní společnosti nebo odklonů od formalizovaných dohledových obecných pokynů a doporučení, nebo indikace (možného) nenaplnění jiných relevantních požadavků s potenciálně nepříznivým dopadem na penzijní společnost,
b)
vnější vlivy, kterými jsou zejména volatilita finančních trhů nebo nepříznivý makroekonomický vývoj, politické vlivy, legislativní změny, existence mimořádně tržně nebo ekonomicky zhoršené situace, riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti anebo financování terorismu.
Česká národní banka využívá poznatky a informace z dohledové činnosti získané v rámci komunikace s penzijní společností plynoucí z (povinného) kvantitativního a kvalitativního oznamování vůči České národní bance, z jiných vnitřních informačních zdrojů České národní banky, především z povinného mechanismu České národní banky pro přijímání oznámení (whisteblowing), nebo z vnějších zdrojů, včetně informací (povinně) uveřejňovaných penzijní společností a informací získaných od zahraničních orgánů dohledu či v rámci kolegií orgánů dohledu.
Poslední věta odstavce 1 stanovuje okamžik ukončení procesu ověření řídicího a kontrolního systému, což je relevantní hlavně ve vztahu k odstavci 3, na jehož základě stanovuje Česká národní banka lhůtu pro provedení tohoto ověření.
Odstavec 2 omezuje procesní právo penzijní společnosti podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad, na což by jinak měla podle správního řádu právo. Ověření řídicího a kontrolního systému je dohledovým nástrojem, tj. je to nástroj operativní, který vykonává příslušná sekce České národní banky, a to bez ingerence bankovní rady. Příslušná sekce by tedy i v případě tohoto nástroje měla být autonomní, co do posouzení důvodnosti využití tohoto nástroje, i co do posouzení jeho smyslu. Jelikož je povinnost zajistit ověření řídicího a kontrolního systému ukládána ve správním řízení, má penzijní společnosti v průběhu tohoto řízení dostatek prostoru pro to, aby Českou národní banku případně přesvědčila o tom, že její výchozí hypotéza není správná (důvody, které ČNB k zahájení řízení vedou, se penzijní společnosti dozví z oznámení o zahájení řízení, ze správního spisu, ale i z běžné dohledové komunikace).
V souladu s legislativními pravidly vlády je odstavec 3 psán v jednotném čísle („část řídicího a kontrolního systému banky“), nicméně tím přirozeně není vyloučeno, aby Česká národní banka nařídila ověření více oblastí řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 4:
Za účelem umožnění externího ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, poskytne penzijní společnosti ověřovateli informace potřebné k výkonu takového ověření, tj. např. informace o vnitřních kontrolách, které se týkají ověřované oblasti řídicího a kontrolního systému.
Odstavec 5:
Odstavec 5 upravuje zmocnění pro Českou národní banku vyhláškou upravit podrobné náležitostí a strukturu zprávy o ověření řídicího a kontrolního systému.
K bodu 18 (§ 143a)
Ustanovení § 143a upravuje výběr auditora pro ověření řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti nebo jeho části.
Odstavec 1 stanovuje samotnou povinnost penzijní společnosti oznámit České národní bance auditora pro ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části, pokud jí toto ověření bude nařízeno dle § 143 odst. 1.
Odstavec 2 upravuje informace, které má oznámení o výběru auditora obsahovat. Oznámení obsahuje kombinaci vstupů od penzijní společnosti a auditora, přičemž lze shrnout, že tyto informace slouží České národní bance k posouzení odbornosti a nezávislosti auditora.
Odstavec 3 uvádí důvody, za kterých může Česká národní banka vybraného auditora odmítnout a stanovuje lhůtu pro jeho odmítnutí. Důvody odmítnutí souvisí s informacemi požadovanými podle odstavce 2, tj. Česká národní banka hodnotí nestrannost a dostatečnou odbornost auditora při ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části nebo informací uveřejňovaných podle § 82 odst. 3 ve zprávě o solventnosti a finanční situaci.
Odstavec 4 stanovuje lhůtu pro zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele Českou národní bankou. Pokud Česká národní banka nezahájí řízení ve stanovené lhůtě, platí, že ověřovatele neodmítla. Tím se snižuje administrativní zátěž na straně České národní banky a posiluje právní jistota na straně penzijní společnosti.
Odstavec 5 upravuje prodloužení lhůty pro provedení ověření řídicího a kontrolního systému nebo jeho části v případě zahájení řízení o odmítnutí ověřovatele. Tím se zajišťuje dostatek času pro řádné provedení ověření.
Odstavec 6 stanovuje postup navazující na odmítnutí vybraného auditora Českou národní bankou.
Odstavec 7 omezuje procesní právo penzijní společnosti podat proti rozhodnutí České národní banky návrh na rozklad. Zařazení této úpravy je logické s ohledem na uplatnění odstavce 6.
K bodu 19 (§ 160 odst. 1 písm. w))
V návaznosti na znění nového zákona o účetnictví se stanovuje, že penzijní společnost se dopustí přestupku, pokud v rozporu s § 57 nezveřejní, neuveřejní nebo nezpřístupní řádnou účetní závěrku, zprávu podle zákona upravujícího účetnictví penzijní společnosti nebo účastnického fondu obhospodařovaného touto penzijní společností, je-li vyhotovována, nebo zprávu o jejich ověření, jsou-li ověřovány.
Vzhledem k tomu, že v souladu s ustanovením § 56 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření penzijní společnost zajišťuje plnění povinností účastnického fondu (jakožto účetní jednotky bez právní osobnosti) souvisejících s účetnictvím, dotčeného přestupku se může dopustit pouze penzijní společnost.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč.
K bodu 20 (§ 160 odst. 2 písm. p))
Skutková podstata přestupku upravená v dotčeném ustanovení se v návaznosti na nový zákona o účetnictví a na změny navržené v ustanovení § 110 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření navrhuje z důvodu nadbytečnosti vypustit. Podle nového znění § 110 odst. 2 zákona o doplňkovém penzijním spoření se řádná účetní závěrka účastnického fondu bude vyhotovovat pouze ke konci účetního období, tj. období, ve kterém přestane být účetní jednotkou podle obecné úpravy nového zákona o účetnictví. Nesestavení řádné účetní závěrky naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle nového zákona o účetnictví.
S ohledem na to, že ačkoliv je účastnický fond účetní jednotkou, za jiných okolností nemá právní osobnost, je v souladu s ustanovením § 56 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření za zajišťování řádného plnění povinností účastnického fondu souvisejících s účetnictvím odpovědná penzijní společnost, která tento fond obhospodařuje. Z tohoto důvodu odpovědnost za přestupek podle nového zákona o účetnictví vznikne penzijní společnosti, která účastnický fond obhospodařuje, jakožto osobě jednající za entitu bez právní osobnosti.
K bodu 21 (§ 160 odst. 3 písm. e))
Změny v zákoně o doplňkovém penzijním spoření navržené v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč.
K bodu 22 (§ 160 odst. 3 písm. f) a g))
Změny v zákoně o doplňkovém penzijním spoření navržené v souvislosti s ověřením řídicího a kontrolního systému penzijní společnosti je nutné reflektovat také v ustanoveních upravujících skutkové podstaty přestupků spočívajících v porušení dotčených povinností.
Za tento přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč.
K bodu 23 (§ 188 odst. 1)
Navrhovaná změna odstavce 1 je obdobou změn navržených v ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondů. I v tomto případě se tedy navrhuje vypustit povinnost penzijní společnosti účtovat o stavu a pohybu majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv, dále o nákladech a výnosech a o výsledku hospodaření s majetkem v transformovaném fondu odděleně od předmětu účetnictví svého a ostatních fondů.
Skutečnost, že penzijní společnost, která plní účetní a související povinnosti transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění, vede účetnictví a vykazuje účetní informace tohoto fondu odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že transformovaný fond je samostatnou účetní jednotkou, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
Byť je transformovaný fond za jiných okolností entitou bez právní osobnosti, je mu pro účely účetnictví přiznána subjektivita, když o něm nový zákon o účetnictví stanoví, že je účetní jednotkou. Vzhledem k charakteru a fungování transformovaného fondu je nicméně nezbytné stanovit, kdo za něj jako za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondu a vykonává jeho práva. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. V zákoně o doplňkovém penzijním spoření se proto navrhuje stanovit, že penzijní společnost je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti penzijní společnosti zajišťovat povinnosti související s účetnictvím, neboť takto je pokryto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví a rovněž další související povinnosti.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit také podobnou povinnost penzijní společnosti také ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že transformovaný fond je poplatníkem daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. e) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti transformovaného fondu, který nemá právní osobnost.
K bodu 24 (§ 188 odst. 2)
Navrhovaná změna odstavce 2 je obdobou změn navržených v ustanovení § 56 zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondům. I v tomto případě se tedy navrhuje vypustit také povinnost penzijní společnosti zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro transformovaný fond, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění, tak, aby jí to umožnilo sestavení účetní závěrky za transformovaný fond.
Skutečnost, že účetnictví transformovaného fondu musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení transformovaného fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Vedení odděleného účetnictví je pak nutným předpokladem pro splnění účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
K bodu 25 (§ 188 odst. 2)
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhují legislativně-technické změny spočívající v nahrazení dosavadních pojmů „majetek“, „závazek“ a „pasiva“ pojmy podle nového zákona o účetnictví. Obsah dosavadních pojmů „majetek“ a „závazek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek nebo závazek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je pojem „majetek“ nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 11 nového zákona o účetnictví a obdobně pojem „závazek“ je nahrazen pojmem „dluh“, jehož obsah je pro účely účetnictví rovněž vymezen v § 11 nového zákona o účetnictví.
Dále se navrhuje dosavadní pojem „pasiva“ nahradit pojmy „dluh podle zákona upravujícího účetnictví a vlastní kapitál“, a to v návaznosti na skutečnost, že pojem „pasiva“ již nebude v novém zákoně o účetnictví obsažen. Tento pojem fakticky představoval pouze označení množiny tvořené vlastním kapitálem a dluhy, přičemž pro jeho zachování nadále není dán důvod. Používání obecného pojmu „pasivum“ proto do nového zákona o účetnictví nebylo převzato s tím, že dané prvky účetního výkaznictví budou nazývány v souladu se svým skutečným významem, a sice „vlastní kapitál a dluhy“.
K bodu 26 (§ 188 odst. 3)
V návaznosti na změny ustanovení § 56 a násl. zákona o doplňkovém penzijním spoření ve vztahu k účastnickým fondům se navrhuje stanovit, že povinnosti upravené v těchto ustanoveních platí i pro transformované fondy, resp. pro penzijní společnosti, které pomocí majetku v transformovaném fondu vykonávají penzijní připojištění.
Není tedy již nutné, aby byla v dotčeném ustanovení odstavce 3 nadále upravena povinnost transformovaného fondu mít účetní závěrku ověřenou auditorem, neboť tato povinnost vyplývá z ustanovení § 57 odst. 1 zákona o doplňkovém penzijním spoření. Pro transformovaný fond a penzijní společnost, která pomocí majetku v tomto fondu vykonává penzijní připojištění, rovněž platí zkrácená lhůta pro splnění povinnosti podle § 57 odst. 3 zákona o doplňkovém penzijním spoření. V případě transformovaného fondu se taktéž použije právní úprava § 57 zákona o doplňkovém penzijním spoření pro případy, kdy valná hromada penzijní společnosti, která pomocí majetku v transformovaném fondu vykonává penzijní připojištění, neschválí řádnou účetní závěrku tohoto transformovaného fondu a pro případy, kdy soud rozhodně o neplatnosti usnesení valné hromady, kterým byla řádná účetní závěrka transformovaného fondu schválena.
V případě transformovaného fondu se rovněž použije ustanovení § 57a zákona o doplňkovém penzijním spoření, které upravuje povinnosti spojené s výběrem auditora pro povinný audit, resp. povinnost oznámit výběr auditora provádějícího povinný audit České národní bance. Zmocnění pro vydání prováděcího právního předpisu v rozsahu stanoveném § 59 zákona o doplňkovém penzijním spoření bude rovněž platit i pro otázky související s transformovanými fondy.
K bodu 27 (§ 188 odst. 4)
Dotčené ustanovení odstavce 4 se v návaznosti na nový zákon o účetnictví navrhuje zrušit z důvodu nadbytečnosti. Skutečnost, že prvky účetního výkaznictví transformovaného fondu, tj. aktiva a pasiva (nově vlastní kapitál a dluhy podle zákona upravujícího účetnictví) se pro účely sestavení konsolidované účetní závěrky, v níž je zahrnuta penzijní společnost vykonávající pomocí majetku v transformovaném fondu penzijní připojištění, nezohledňují, vyplývá s postavení transformovaného fondu jako účetní jednotky podle nového zákona o účetnictví. Je-li transformovaný fond samostatnou účetní jednotkou, jeho účetní závěrka nebude zohledňována v konsolidované účetní závěrce sestavené na základě účetních závěrek konsolidovaných entit, pakliže transformovaný fond není touto konsolidovanou entitou. Skutečnost, že penzijní společnost na základě § 188 písm. a) zákona o doplňkovém penzijním spoření zajišťuje řádné plnění povinností transformovaného fondu, v němž je majetek, pomocí kterého penzijní společnost vykonává penzijní připojištění (tj. mimo jiné vede účetnictví transformovaného fondu a sestavuje jeho účetní závěrku), na postavení transformovaného fondu jako samostatné účetní jednotky nic nemění.
K bodu 28 (§ 192 odst. 3 písm. b))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, a to s ohledem na povahu regulovaného subjektu (tj. transformovaného fondu) a na dosavadní význam pojmu účetní závěrka, který nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K části sté deváté – změna zákona o Finanční správě České republiky
K čl. CXIII
K bodu 1 (§ 1 odst. 4)
Generální finanční ředitelství je dle předmětného zákona organizační složkou státu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Z toho vyplývá, že na základě ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, je účetní jednotkou. Skutečnost, že Generální finanční ředitelství je účetní jednotkou tedy vyplývá již z jeho postavení organizační složky státu a nového zákona o účetnictví a není třeba ji duplicitně uvádět ve zvláštním zákoně. Postačí jen negativní vymezení těch organizačních složek státu, které nejsou účetními jednotkami, jako je tomu v případě finančních úřadu a Odvolacího finančního ředitelství.
K bodu 2 (§ 10 odst. 2 písm. b))
Navrhuje se legislativně technická změna, která upřesňuje dosavadní znění předmětného ustanovení a reflektuje terminologii přestupkového práva. Dosavadní formulaci „ukládá účetním jednotkám pokuty“ se proto navrhuje nahradit přesnější formulací „vede řízení o přestupku“.
K bodu 3 (§ 12 odst. 4)
V rámci zvláštní úpravy místní příslušnosti finančních úřadů se navrhuje doplnit ustanovení o místní příslušnosti finančního úřadu pro výkon věcné působnosti podle § 10 odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Finanční úřady jsou příslušné ke kontrole dodržování účetních povinností a v návaznosti na jejich případné porušení rovněž vést řízení o účetních přestupcích. Doposud však ani v tomto zákoně, ani v právních předpisech upravujících účetnictví, nebyla výslovně upravena místní příslušnost finančního úřadu pro výkon této působnosti, pročež se doplněním předmětného ustanovení navrhuje tuto mezeru v právním řádu napravit.
Pro určení místní příslušnosti finančního úřadu ke kontrole účetních povinností je rozhodné, zda kontrolovaný subjekt je účetní jednotkou podle právních předpisů upravujících účetnictví, či nikoliv. V případě kontrolovaného subjektu, který je účetní jednotkou, se z praktických důvodů navrhuje místní příslušnost finančního úřadu navázat na správu daní z příjmů daného subjektu, neboť kontrola dodržování účetních povinností bývá zpravidla prováděna právě v souvislosti se zjištěním a stanovením daní z příjmů, což je dáno zejména významem účetnictví pro určení základu daně. Příslušnost konkrétního finančního úřadu v daném případě proto vyplývá z úpravy místní příslušnosti v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Vzhledem k tomu, že pobočce zahraniční entity na území České republiky není přiznána právní osobnost, jsou právními předpisy upravujícími účetnictví ukládány účetní povinnosti přímo zahraniční entitě, k níž pobočka patří, přičemž tato zahraniční entita nemusí být účetní jednotkou podle právních předpisů upravujících účetnictví. Pro určení místní příslušnosti finančního úřadu ke kontrole těchto povinností je determinantem umístění pobočky této entity ve vztahu k území působnosti finančních úřadů. Místně příslušný tudíž bude ten finanční úřad, v jehož obvodu území působnosti se nachází pobočka této zahraniční entity, která není účetní jednotkou.
V případě, že příslušný finanční úřad zjistí během kontroly dodržování účetních povinností jejich porušení zakládající odpovědnost za přestupek podle zákona o účetnictví, místní příslušnost pro vedení řízení o přestupku stanoví nový zákon o účetnictví. Místní příslušnost k vedení řízení o přestupku je z důvodů efektivity a hospodárnosti navázána na kontrolu, při níž došlo ke zjištění porušení těchto povinností. Příslušným je proto finanční úřad, který v daném případě provedl nebo provádí kontrolu dodržování účetních povinností. Na určení místní příslušnosti k vedení řízení o přestupku se proto nepoužije obecná právní úprava zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
K části sté desáté – změna zákona o Celní správě České republiky
K čl. CXIV
Generální ředitelství cel je dle předmětného zákona organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Právě z postavení organizační složky státu vyplývá ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví, že Generální ředitelství cel je účetní jednotkou. Zrušovaná věta je tedy nadbytečná a není třeba ji dále uvádět. Postačí uvedené negativní vymezení těch organizačních složek státu, které nejsou účetními jednotkami, jako v případě celních úřadů.
K části sté jedenácté – změna občanského zákoníku
K čl. CXV
K bodu 1 (§ 119)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 2 (§ 176 odst. 1)
Prováděnou změnou dochází k opravě dřívější nepřesnosti ustanovení, které nepokrývalo právnickou osobu rozdělovanou odštěpením. Tato není zanikající právnickou osobou, přesto je stanovení rozhodného dne v případě rozdělení odštěpením nezbytné.
K bodu 3 (§ 176 odst. 2)
Sestavení konkrétních účetních závěrek je nově regulováno § 110 zákona o účetnictví pro všechny případy, tedy i pro všechny právnické osoby podle občanského zákoníku. Ke změnám obsahu povinností zúčastněných právnických osob nedochází.
K bodu 4 (§ 177)
Prováděná změna promítá do zákonného textu reálný stav, kdy daná norma neupravuje pravidla pro stanovení rozhodného, nýbrž stanovuje lhůtu pro podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku. Další pravidla pro stanovení rozhodného dne jsou obsažena v zákoně o účetnictví.
K bodu 5 (§ 183 odst. 2)
Většina změn se provádí v návaznosti na změnu terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
Současně dochází ke změně lhůty pro rozhodnutí o změně právní formy, která se sjednocuje s lhůtou podle § 363 zákona o přeměnách.
K bodu 6 (§ 199 odst. 1)
Podle nové koncepce účetnictví končí dnem předcházejícím vstupu právnické osoby do likvidace individuální účetní období této právnické osoby. K tomu dni tak právnická osoba sestaví řádnou účetní závěrku. Sestavení zahajovací rozvahy tak již není potřebné.
K bodu 7 (§ 205 odst. 1)
Časový okamžik sestavení účetní závěrky předkládané současně s konečnou zprávou se přesouvá do druhého odstavce. Povinnost sestavit účetní závěrku vyplývá ze skutečnosti, že dnem vyhotovení konečné zprávy o průběhu likvidace končí účetní období. Povinnost je tedy stanovena nově zákonem o účetnictví. Ke změně v povinnostech likvidátora tak nedochází.
K bodu 8 (§ 205 odst. 2)
Změny jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. Současně se přesouvá určení časového okamžiku sestavení individuální účetní závěrky z odstavce 1 pro lepší orientaci. Ke změnám v povinnostech likvidátora však nedochází.
K bodu 9 (§ 205 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 10 [§329 odst. 1 písm. a)]
Ustanovení představuje zjednodušení oceňování nepeněžitého předmětu vkladu, který není obchodován na evropském regulovaném trhu. Jeho obdobu můžeme najít zejm. v § 469 zákona o obchodních korporacích. Změna se provádí v důsledku opuštění koncepce tržní hodnoty podle § 27 odst. 4 dosavadního zákona o účetnictví. Nová koncepce oceňování reálnou hodnotou podle zákona o účetnictví odpovídá dosavadnímu obsahu ustanovení, které umožňuje využití reálně uzavřených obchodů na relevantním trhu.
K bodu 11 [§ 329 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 341)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 13 (§ 342 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 14 [§ 342 odst. 1 písm. a)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 15 [§ 342 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 16 (§ 342 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 17 (§ 342 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 18 (§ 355 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 19 [§ 355 odst. 2 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 357)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 (§ 358 až § 361)
Zrušení výroční zprávy jako zvláštního dokumentu a současně souhrnu dalších dokumentů vypracovávaných podle dosavadního zákona o účetnictví neumožňuje zachovat právní úpravu výročních zpráv nadací a ústavů v její dosavadní podobě. V návaznosti na to proběhlo zhodnocení přínosu výročních zpráv nadací a ústavů upravených v občanském zákoníku. Zásadní pro toto zhodnocení byl objem informací, které mají být nadacemi a ústavy zveřejňovány ve výroční zprávě nad rámec jejich povinností plynoucích ze zákona o účetnictví. Některé povinně uváděné údaje jsou již dostupné jinými prostředky (zejm. se jedná o informace o změnách zakladatelského právního jednání či ve členství v orgánech podle § 416 odst. 1 OZ). Informace o dárcích a darech uváděné ve výroční zprávě nadace jsou pak dlouhodobě odbornou veřejností považovány za kontroverzní a nedostatečně odůvodněné. V případě financování z veřejných zdrojů dopadají na nadace povinnosti zveřejňovat informace jinými způsoby, stejně jako na jakékoliv jiné osoby. Současně možnost neuvedení dárce podle § 359 prakticky vylučuje relevantní veřejný dohled nad informacemi, na jejichž skrytí by dárce či příjemce příspěvku mohli mít zájem. Současně nejsou spatřovány důvody k existenci přísnější úpravy výkaznictví, než jaká se vztahuje na ostatní právnické osoby soukromého práva. Zejména kontrastně působí srovnání s nadačním fondem, jehož smysl a účel je velmi podobný nadaci, avšak žádné obdobné požadavky na něj nedopadají.
Z těchto důvodů se navrhuje celá zvláštní úprava výročních zpráv nadací a ústavů zrušit. Na nadace a ústavy však stále dopadne obecná úprava výkaznictví podle zákona o účetnictví, zejména pak povinnost sestavit a zveřejnit účetní závěrku, případně zprávu vedení apod.
K bodu 22 [§ 370 odst. 1 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 [§ 370 odst. 1 písm. e)]
Promítá se zrušení úpravy výroční zprávy nadace.
K bodu 24 (§ 384 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 385)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 26 [§ 386 odst. 1 písm. c)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 27 [§ 391 odst. 2 písm. c)]
Stanovení rozhodného dne je při změně právní formy z nadace na nadační fond zcela nadbytečné. Nedochází k zániku právnické osoby ani k jiným významným událostem, kvůli kterým by mohly existovat pochybnosti, na čí účet bylo z pohledu účetnictví určité právní jednání uskutečněno.
K bodu 28 (§ 411 odst. 1)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví a zrušení zvláštní úpravy výroční zprávy ústavu.
K bodu 29 (§ 415)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází ke zrušení výslovného stanovení, že auditor ověřuje účetní závěrku, pokud tak stanoví zakladatelské právní jednání nebo statut. Takové ustanovení je nadbytečné, neboť povinnost auditu účetní závěrky stanoví již samo zakladatelské právní jednání nebo statut.
K bodu 30 (§ 416)
Zrušení výroční zprávy jako zvláštního dokumentu a současně souhrnu dalších dokumentů vypracovávaných podle dosavadního zákona o účetnictví neumožňuje zachovat právní úpravu výročních zpráv nadací a ústavů v její dosavadní podobě. V návaznosti na to proběhlo zhodnocení přínosu výročních zpráv nadací a ústavů upravených v občanském zákoníku. Zásadní pro toto zhodnocení byl objem informací, které mají být nadacemi a ústavy zveřejňovány ve výroční zprávě nad rámec jejich povinností plynoucích ze zákona o účetnictví. Některé povinně uváděné údaje jsou již dostupné jinými prostředky (zejm. se jedná o informace o změnách zakladatelského právního jednání či ve členství v orgánech podle § 416 odst. 1 OZ). Informace o dárcích a darech uváděné ve výroční zprávě nadace jsou pak dlouhodobě odbornou veřejností považovány za kontroverzní a nedostatečně odůvodněné. V případě financování z veřejných zdrojů dopadají na nadace povinnosti zveřejňovat informace jinými způsoby, stejně jako na jakékoliv jiné osoby. Současně možnost neuvedení dárce podle § 359 prakticky vylučuje relevantní veřejný dohled nad informacemi, na jejichž skrytí by dárce či příjemce příspěvku mohli mít zájem. Současně nejsou spatřovány důvody k existenci přísnější úpravy výkaznictví, než jaká se vztahuje na ostatní právnické osoby soukromého práva. Zejména kontrastně působí srovnání s nadačním fondem, jehož smysl a účel je velmi podobný nadaci, avšak žádné obdobné požadavky na něj nedopadají.
Z těchto důvodů se navrhuje celá zvláštní úprava výročních zpráv nadací a ústavů zrušit. Na nadace a ústavy však stále dopadne obecná úprava výkaznictví podle zákona o účetnictví, zejména pak povinnost sestavit a zveřejnit účetní závěrku, případně zprávu vedení apod.
K bodu 31 (§ 1179)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 (§ 1180 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 1437)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 (§ 2752)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části sté třinácté – změna zákona o obchodních korporacích
K čl. CXVI
K bodu 1 (§ 34)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 2 (§ 34 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 3 (§ 34 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 4 (§ 34 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 5 (§ 34 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 6 (§ 35 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 7 (§ 35 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 8 (§ 36 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 9 (§ 40)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 10 (§ 40 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 11 (§ 40 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 12 (§ 40 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 13 (§ 40 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 14 (§ 82 odst. 1)
S ohledem na zrušení konceptu výroční zprávy podle zákona o účetnictví a další změny v oblasti výkaznictví se navrhuje prodloužit lhůtu pro vypracování zprávy o vztazích tak, aby odpovídala povinnosti schválit účetní závěrku. V současnosti způsobuje krátká lhůta aplikační potíže při auditu, neboť jedna část výroční zprávy (zpráva o vztazích) je vypracována v odlišnou dobu než zbytek výroční zprávy a má tak být auditována k odlišnému datu.
Dále se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví.
K bodu 15 [§ 82 odst. 2 písm. d)]
Jelikož dochází k prodloužení lhůty k vypracování zprávy o vztazích na 6 měsíců, v době jejího zpracování již bude zpracována i účetní závěrka za dané individuální účetní období. Není tak již nutné vycházet z předchozí účetní závěrky. Informace uvedené ve zprávě o vztazích tak budou vycházet z aktuálnějšího stavu a hodnoty aktiv.
Dále se promítá změna terminologie v zákoně o účetnictví.
K bodu 16 (§ 83 odst. 4)
Promítají se změny v pojetí výroční zprávy podle zákona o účetnictví. Současně způsob ověření zprávy o vztazích auditorem vychází ze zákona o auditorech a není jej nutné blíže upravovat. V tomto je nerozhodné, zda je zpráva o vztazích součástí jiného dokumentu (zprávy vedení) nebo je samostatným dokumentem. Povinnost jejího ověření auditorem se tak vztahuje na všechny situace povinného auditu, tedy i ty případy, kdy audit nevyžaduje zákon.
K bodu 17 (§ 84 odst. 2)
V návaznosti na zrušení konceptu výroční zprávy jako nosiče pro další dokumenty bylo zvažováno, jakým způsobem by měla být nově zveřejňována zpráva o vztazích. Jednou z možností bylo, aby byla nově součástí zprávy vedení, druhou pak, aby se jednalo o samostatný dokument. S ohledem na propracovanou úpravu zprávy vedení byla zvolena varianta, že zpráva o vztazích bude součástí individuální zprávy vedení, pokud ji ovládaná osoba vyhotovuje. Uplatní se tak na ní úprava publikace individuální zprávy vedení. Nevyhotovuje-li ovládaná osoba individuální zprávu vedení, vyhotoví zprávu o vztazích samostatně a zveřejní jí ve lhůtě stanovené pro zveřejnění účetní závěrky společně s ní.
K bodu 18 (§ 94)
Změny promítají změnu terminologie v zákoně o účetnictví a související změnu v § 205 odst. 2 občanského zákoníku.
K bodu 19 (§ 112 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 20 (§ 112 odst. 6)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 21 (§ 149 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 22 (§ 161)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 23 (§ 161 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 24 (§ 161 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 25 (§ 161 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 26 (§ 181 odst. 1)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází. Pro vyloučení pochybností dochází k vyjasnění, že valná hromada musí být svolána jednou za individuální účetní období, tedy ne konsolidační účetní období.
K bodu 27 (§ 181 odst. 2)
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází. Pro vyloučení pochybností dochází k vyjasnění, že valná hromada musí být svolána jednou za individuální účetní období, tedy ne konsolidační účetní období.
K bodu 28 [§ 190 odst. 2 písm. g)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 29 [§ 190 odst. 2 písm. j)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 30 (§ 196)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 31 [§ 201odst. 2 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 [§ 216 odst. 1 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 33 (§ 216 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 (§ 227 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 35 (§ 227 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 36 (§ 229 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 37 (§ 229 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 38 (§ 231)
Zásadní část změn se promítá změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k rozšíření povinnosti vzít v potaz aktuálnější účetní závěrku i na případnou řádnou individuální účetní závěrku, neboť na konkrétním typu účetní závěrky v tomto případě nezáleží.
K bodu 39 (§ 232)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 40 [§ 232 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 41 (§ 246 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 42 (§ 247 odst. 2 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 44 (§ 247 odst. 2 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 32 (§ 251 odst. 1)
Ustanovení samotné ani obecné ustanovení v § 143 neumožňuje aplikaci zákona o oceňování na ocenění nepeněžitého vkladu. Z toho důvodu je vhodné po vzoru § 143 a 478 upřesnit, o kterého znalce se má jednat. Změnou tak bude znění sjednoceno s obdobnými ustanoveními v zákoně o obchodních korporacích a předejito výkladovým nejasnostem.
K bodu 45 (§ 257 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 46 (§ 258 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 47 (§ 280 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 34 [§ 301 odst. 1 písm. c)]
Promítá se změna terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k opravě chyby, neboť i zde jsou zdroje užity jako část vlastního kapitálu (vlastní zdroje). Zásadním požadavkem je disponibilita této části vlastního kapitálu. Tento požadavek je nově jednoznačně normován. Související oprava byla provedena i v § 403 a 766.
K bodu 49 (§ 307)
Obsah ustanovení je přesouván do zákona o účetnictví. Údaje bude nově obsahovat individuální zpráva vedení.
K bodu 50 (§ 309 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 51 (§ 348 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 52 (§ 348 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 53 (§ 348 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 54 (§ 348 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 55 (§ 351)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 56 (§ 352 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 57 (§ 352 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 58 (§ 403 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 59 (§ 403 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 47 (§ 417 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 61 [§ 421 odst. 2 písm. g)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 62 [§ 421 odst. 2 písm. h)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 63 [§ 421 odst. 2 písm. o)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 64 (§ 435 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 65 (§ 435 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 66 (§ 436 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 67 (§ 436 odst. 2 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 68 (§ 436 odst. 2 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 69 (§ 447 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 70 (§ 447 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 71 (§ 456 odst. 5)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 72 (§ 456 odst. 6)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 73 (§ 456 odst. 7)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 74 (§ 456 odst. 8 věta první)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 75 (§ 456 odst. 8 věta druhá)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 76 (§ 469 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 77 (§ 495 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 78 (§ 495 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 79 (§ 497)
Zásadní část změn se promítá změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Současně dochází k rozšíření povinnosti vzít v potaz aktuálnější účetní závěrku i na případnou řádnou individuální účetní závěrku, neboť na konkrétním typu účetní závěrky v tomto případě nezáleží.
K bodu 80 [§ 498 písm. b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 81 (§ 511 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 82 (§ 515 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 83 (§ 524)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 84 (§ 567 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 85 (§ 567 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 86 (§ 567 odst. 3)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 87 (§ 567 odst. 4)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 88 (§ 586 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 89 (§ 586 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 90 [§ 593 písm. a) a b)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu (§ 623 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 92 (§ 623 odst. 2)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 93 (§ 638 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 94 [§ 656 písm. d)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 95 [§ 656 písm. i)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 96 [§ 656 písm. o)]
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 97 (§ 707 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 98 (§ 716 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K bodu 99 (§ 750 odst. 1)
Změny v dotčených ustanoveních jsou promítnutím změn terminologie v zákoně o účetnictví. K obsahovým změnám ustanovení nedochází.
K části sté třinácté – změna zákona o audiovizi
K čl. CXVII
K bodu 1 (§ 9 odst. 7)
Ustanovení je terminologicky sjednoceno s pojmy užitými v novém zákoně o účetnictví. Pojem „roční účetní závěrka“, který nebyl využíván již dosavadním zákonem o účetnictví, je v rámci zajišťování souladu pojmů používaných ve zvláštních zákonech s pojmoslovím nového zákona o účetnictví nahrazen pojmem „řádná účetní závěrka“ a doplňuje se povinnost jejího auditu. Nadbytečné vedení účetnictví podle jiného právního předpisu s odkazem na zákon o účetnictví v poznámce pod čarou se vypouští. Pojem „výroční zpráva o činnosti Fondu“ je v zákoně ponechán, protože je širším pojmem, než předpokládá nový zákon o účetnictví. Jedná se o výroční zprávu, která je tvořena zprávou vedení Fondu a účetní závěrkou. Zpráva informuje o činnosti Fondu a jeho orgánů, popisuje významné festivalové úspěchy a významné filmové události, shrnuje publikační činnost Fondu a jeho hospodaření, a zejména podává informaci o poskytnuté podpoře projektů a o udělených filmových pobídkách. Skutečnost, že nový zákon o účetnictví opouští pojem výroční zpráva, tedy do textu zákona o audiovizi nelze promítnout. Výroční zpráva o činnosti Fondu má v zákoně o audiovizi stanovený způsob projednání a schvalování a také způsob zveřejnění.
K bodu 2 (§ 24a odst. 2)
Pojem „roční účetní závěrka“ užitý v tomto ustanovení je terminologicky sjednocen s pojmem užitým v novém zákoně o účetnictví.
K části sté čtrnácté – změna zákona o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů
K čl. CXVIII
K bodu 1 (§ 1 odst. 2)
Státní pozemkový úřad je správním úřadem, tedy je organizační složkou státu ve smyslu zákona upravujícího majetek České republiky a její vystupování v právních vztazích. Z ustanovení § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví a z jeho postavení organizační složky státu vyplývá, že je účetní jednotkou a není tedy potřeba tuto skutečnost znovu deklarovat ve zvláštním zákonu.
K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 3 (§ 8 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 4 (§ 8 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 5 (§ 10a odst. 2)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K bodu 6 (§ 12 odst. 3)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 7(§ 13 odst. 5)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 8 (§ 13 odst. 7)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cena“ slovem „hodnota“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 9 (§ 14 odst. 1)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „cenu“ slovem „hodnotu“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
K bodu 10 (§ 20 odst. 6)
Legislativně technická úprava spočívající v nahrazení slova „ceny“ slovem „hodnoty“, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití ve smyslu § 1a.
Legislativně technická úprava sjednocující způsob odkazování na zákon o oceňování.
K části sté patnácté – změna zákona o investičních společnostech a investičních fondech
K čl. CXXIX
K bodu 1 [§ 2 písm. b) bod 2)]
Terminologie ustanovení je uvedena do souladu s novou terminologií NZÚ, který upouští od pojmu výroční zpráva. Informace potvrzující výjimku z § 2 písm. b) bodu 2 budou tedy uvedeny ve zprávě vedení, nikoliv ve výroční zprávě.
K bodu 2 [§ 29 odst. 4 písm. f)]
Terminologie ustanovení je uvedena do souladu s novou terminologií NZÚ a zákona o auditorech související se specifikací účetní závěrky a povinností ověření auditorem.
K bodu 3 [§ 34 odst. 1 písm. a) body 2 a 3)]
Legislativně technická úprava v návaznosti na přijetí nového zákona o účetnictví. Dle nového zákona o účetnictví je pojem účetní závěrka souhrnným pojmem zahrnujícím individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pokud se pojem účetní závěrka nemá vztahovat k individuální i konsolidované účetní závěrce, je to vždy třeba specifikovat.
K bodu 4 a 78 [§ 34 odst. 2 § 638 odst. 3 písm. a)]
V souvislosti s terminologickými změnami v NZÚ, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se v tomto případě navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ specifikovat jako „výroční zpráva investičního fondu“ tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o zprávu podle právních předpisů upravujících účetnictví. Bude se i nadále jednat o samostatnou zprávu s vlastním obsahem a náležitostmi vyhotovovanou podle ZISIF.
Zároveň dochází ke specifikaci lhůty podle toho, o jaký typ fondů se jedná, kdy u fondů kvalifikovaných investorů se jedná o vyhotovení výroční zprávy a u fondů kolektivního investování se jedná o zpřístupnění výroční zprávy.
K bodu 5 [§ 34 odst. 2 písm. d)]
Úprava informací o nabytí vlastnických akcií je nově uvedena přímo v NZÚ, proto se při specifikaci těchto informací odkazuje na zákon upravující účetnictví.
K bodu 6 a 33 (§ 34 odst. 3, § 234 odst. 6)
Legislativně technická změna související s přečíslováním odstavců v § 234.
K bodům 7 a 8 (§ 36 odst. 3 a 4)
Úprava souvisí se změnou terminologie v NZÚ a specifikace výroční zprávy na zprávu vedení a výroční zprávu investičního fondu.
K bodu 9 [§ 37 odst. 2 písm. a) a § 37 odst. 4]
V souladu s NZÚ a s § 633 je nahrazen pojem „závazek“ pojmem „dluh“.
K bodu 10 [§ 37 odst. 2 písm. a)]
Dochází k vyjasnění, že se povinnost vztahuje na individuální účetní závěrku.
K bodu 11 [§ 38 odst. 1 písm. a)]
Dochází k upřesnění činnosti administrátora, jehož generální povinností je plnit účetní povinnosti investičních fondů jako účetních jednotek a účetní povinnosti ve vztahu zahraničním investičním fondům. Pokud tedy nebude výslovně stanoveno, že danou povinnost související s účetnictvím plní obhospodařovatel, bude ji plnit vždy administrátor.
K bodu 12 [§ 38 odst. 1 písm. k)]
Upřesnění výroční zprávy v souladu s NZÚ.
K bodu 13 [§ 47 odst. 2 písm. e)]
Účtování o majetku fondu je nedílnou součástí vedení účetnictví daného fondu, proto se toto sousloví navrhuje pro nadbytečnost vypustit.
K bodu 14 (zrušení § 114)
Skutečnost, že o majetkových poměrech podílového fondu se vede účetnictví, vyplývá z § 27 odst. 1 písm. e) NZÚ, podle nějž je podílový fond účetní jednotkou. Jako účetní jednotka má všechny povinnosti stanovené novým zákonem o účetnictví, a tedy i vést účetnictví a sestavit účetní závěrku. Vypuštění § 114 se proto navrhuje z důvodu nadbytečnosti.
K bodu 15, 18 a 21 [§ 134 odst. 1 písm. b), § 190 odst. 5, § 214]
Legislativně-technická úprava v návaznosti na přijetí NZÚ. Dle nového zákona o účetnictví je pojem účetní závěrka souhrnným pojmem zahrnujícím individuální a konsolidovanou účetní závěrku. Pokud se pojem účetní závěrka nemá vztahovat k individuální i konsolidované účetní závěrce, je to vždy třeba specifikovat, tj. v tomto případě doposud používaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 16 (§ 165 odst. 1)
Podfond investičního fondu je podle § 27 odst. 1 písm. f) NZÚ účetní jednotkou (tj. není třeba uvádět, že se o jeho majetkových poměrech vede účetnictví tak, aby umožnilo sestavit samostatnou individuální účetní závěrku za jednotlivý podfond).
K bodu 17 (§ 187)
Povinnost zajistit povinný audit mají dle NZÚ velké účetní jednotky. Velkými účetními jednotkami jsou vždy ty účetní jednotky, které jsou subjekty veřejného zájmu. Subjektem veřejného zájmu jsou mimo jiné také investiční fondy nebo podfondy, jejichž cenné papíry kolektivního investování jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu.
Investiční fondy a podfondy, jejichž cenné papíry nejsou obchodovány na evropském regulovaném trhu, tak nejsou subjekty veřejného zájmu, a tudíž nemusí vždy být velkou účetní jednotkou (ledaže by byly splněny obecné podmínky pro zařazení do kategorie velkých účetních jednotek). Povinnost zajistit povinný audit je proto výslovně ukládána všem investičním fondům, tedy i těm, které by tuto povinnost neměly na základě splnění podmínek stanovených novým zákonem o účetnictví.
Povinnosti související se zajištěním povinného auditu (výběr auditora a sjednání zakázky) provede administrátor investičního fondu v souladu s § 38 odst. 1 písm. a) a zákonem o auditorech.
K bodu 19 (§ 196)
Cílem změny § 196 je uvedení tohoto ustanovení do souladu s účetními a daňovými předpisy, které se mění v důsledku nového zákona o účetnictví. Podle tohoto zákona investiční fondy budou vykazovat podle mezinárodních účetních standardů upravených právem EU (IFRS). Zároveň na takto upravené vykazování bude navazovat zákon o daních z příjmů, který pro účely stanovení základu daně z příjmů právnických osob vykazujících podle IFRS bude vycházet z výsledku hospodaření určeného podle IFRS.
Základem pro výpočet výše fondového kapitálu (čistých aktiv fondu připadajících na podílníky, tj. čistých aktiv bez zohlednění samotných podílových listů nebo investičních akcií, jsou-li vykazovány jako dluhy) je ocenění dle IFRS, tak aby bylo zřejmé,
(a) podle jakých pravidel byla výše čistých aktiv určena,
(b) aby tato hodnota (pokud je stanovená ke konci účetního období) byla konzistentní s hodnotami vykázanými v účetní závěrce resp. výroční zprávě fondu, a
(c) aby tato hodnota byla alespoň jednou ročně ověřena auditorem.
IFRS představují mezinárodně uznávané a podrobně propracované standardy jak vykazování, tak oceňování.
Účelem změny textu v odst. 1 („…v souladu s mezinárodními účetními standardy…reálnou hodnotou“ namísto „…reálnou hodnotou podle mezinárodních účetních standardů…“) je postavit najisto nejen to, že fond stanovuje reálnou hodnotu aktiv a dluhů v souladu s IFRS (konkrétně IFRS 13), ale také to, že případy použití reálné hodnoty musí být v souladu s IFRS, tj. že takové oceňování se týká pouze majetků a dluhů, u kterých IFRS ocenění reálnou hodnotu připouští. Význam úpravy textu dále spočívá v tom, že pokud IFRS umožňují výběr modelu ocenění, jehož použití je na diskreci účetní jednotky, fondy v takovém případě, jedná-li se o majetek a dluhy z investiční činnosti, musí volit ocenění reálnou hodnotou (tj. fondy si nemohou zvolit jiný model než oceňování reálnou hodnotou – viz např. IAS 40 Investice do nemovitostí, který jinak připouští i ocenění historickými cenami).
Výjimky uvedené v odst. 1 písm. a) a b) se vypouští pro nesoulad s IFRS. IFRS 13 pro uvedené situace obsahuje dostatečná vodítka. Ponechání výjimek by bylo v rozporu se zjednodušujících přístupem spočívajícím ve sjednocení účetních, daňových a regulatorních požadavků a vedlo by k obtížně interpretovatelným odchylkám. Odchýlení regulatorního oceňování od účetního oceňování se pro jeho netransparentnost proto nadále nepřipouští. Pro rozpor výjimek uvedených v písm. a) a b) s IFRS není možné tyto odchylky zabudovat do účetních pravidel, protože v takovém případě by se již nejednalo o IFRS. V takovém případě by se účetnictví fondů muselo přizpůsobit evropské účetní směrnici, která však pro ně není vyhovující (a to jak s ohledem na pravidla oceňování, tak např. povinnost konsolidace).
Vzhledem k těmto změnám se dosavadní odstavec 2 vypouští pro nadbytečnost.
K bodu 20 (§ 213)
Dochází ke specifikaci lhůty pro schválení řádné účetní závěrky v souladu s NZÚ a zároveň se ještě doplňuje požadavek na uveřejnění odůvodnění obhospodařovatele vysvětlující, proč nebyla účetní závěrka schválena v dané lhůtě. Toto doplnění je v souladu s § 456 ZISIF a s ustanoveními v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu a zákoně o bankách.
K bodům 22 až 24 (nadpis § 233, § 233 odst. 1)
Povinnost sestavit účetní závěrku je nadále na administrátorovi. S ohledem na dosavadní obsah ustanovení se navrhuje stanovit, že v této lhůtě je administrátor povinen výroční zprávu fondu také uveřejnit na internetových stránkách tohoto fondu nebo na svých internetových stránkách. Ve stejné lhůtě je administrátor taktéž povinen zveřejnit řádnou účetní závěrku, zprávy a ověření daného fondu, jsou-li vyhotovovány a ověřovány. Tato povinnost se přiměřeně použije i pro fondy kvalifikovaných investorů v § 290. V případě podfondu investičního fondu se rovněž navrhuje výslovně upravit, jakým způsobem mají být jednotlivé dokumenty zveřejněny ve veřejném rejstříku vzhledem k tomu, že podfond nemá právní subjektivitu a do veřejného rejstříku se nezapisuje.
K bodu 25 a 26 (§ 233 odst. 3, nový odst. 4)
Zákon je upraven, aby byla zachována současná návaznost na § 118 ZPKT a nedocházelo ke zbytečnému zdvojení povinností.
K bodu 27 až 35 (§ 234)
Změny v § 234 reflektují změny dané NZÚ a jeho dopadem do ZISIF. Je nově upřesněno, jaké zprávy musí administrátor vyhotovovat a jejich specifikaci ve vztahu k investičnímu fondu. Ustanovení odst. 1 a 2 je převedeno a lépe strukturováno, ovšem nepřináší další informační povinnosti oproti současnému stavu, pouze je jinak strukturuje.
K bodu 36 a 49 (zrušení § 235 a 292)
Ustanovení upravující povinnost auditora vyjádřit se k souladu výroční zprávy fondu kolektivního investování a fondu kvalifikovaných investorů s účetní závěrkou je zrušeno pro nadbytečnost. Postup auditora při ověřování dokumentů, které jsou přikládány k účetní závěrce, je již dnes upraven auditorskými standardy. Auditor tedy v souladu s auditorskými standardy bude ověřovat soulad zprávy o činnosti s účetní závěrkou.
K bodům 37 a 38 (§ 236 odst. 1 až 3)
V souvislosti s novou terminologií zákona o auditorech, podle kterého je výstupem povinného auditu zpráva auditora o povinném auditu, se navrhuje provést odpovídající terminologické změny.
Ve vztahu k vymezení účetního období a účetní závěrky se navrhuje formulaci upřesnit tak, aby byla v souladu s formulacemi používanými v NZÚ.
K bodům 39 až 41 (§ 238 odst. 1 až 3)
Legislativně technické změny související s přečíslováním odstavců v § 234.
K bodům 42 až 44 (nadpis § 290, § 290 odst. 1)
Úprava zveřejňování a uveřejňování informací o činnosti fondu kvalifikovaných investorů přiměřeně přejímá ustanovení § 233 vztahující se na fondy kolektivního investování.
K bodu 45 (§ 290 odst. 3)
Legislativně technické změny související se změnou terminologie v NZÚ.
K bodům 46 a 47 (nadpis § 291, § 291 odst. 1)
Změny v souvislosti se změnami v § 233 a 234.
K bodu 48 (§ 291 odst. 3)
V souvislosti s terminologickými změnami v NZÚ, kdy dosavadní výroční zpráva byla nahrazena zprávou vedení, se v tomto případě navrhuje dosavadní pojem „výroční zpráva“ specifikovat jako „výroční zpráva fondu kvalifikovaných investorů“ tak, aby bylo zřejmé, že se nejedná o zprávu podle právních předpisů upravujících účetnictví.
K bodu 50 (§ 316 odst. 3)
Legislativně technická změna v souvislosti se zrušením § 235.
K bodu 51 [§ 337 písm. a)]
Legislativně technická změna v souvislosti se zrušením § 292.
K bodům 52 a 54 (§ 394 odst. 1, § 410 odst. 1)
Upřesnění, že stanovení rozhodného dne splynutí a sloučení se řídí NZÚ.
K bodům 53 a 55 (§ 394 zrušení odst. 2, § 410 zrušení odst. 2)
Jelikož je úprava rozhodného dne upravena v NZÚ je toto ustanovení v ZISIF odstraněno pro nadbytečnost.
K bodu 56 (§ 434)
Stanovuje na jisto, že se individuální účetní závěrka sestavuje pouze ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, případně ke dni zrušení podílového fondu bez likvidace. V souladu s NZÚ se v obou případech bude jednat o řádnou účetní závěrku.
K bodu 57 (nadpis § 455)
Dochází ke změně nadpisu, aby věcně odpovídal ustanovení v § 455.
K bodu 58 (§ 455 odst. 1 a 2)
Investičním společnostem se ukládá povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení, a to bez ohledu na to, zda jsou střední nebo velkou účetní jednotkou, tj. ty investiční společnosti, které nemají povinnost vyhotovovat zprávu vedení podle NZÚ, budou individuální zprávu vedení vyhotovovat na základě tohoto zákona. Ostatní změny v odstavci 2 jsou technického rázu v souvislosti s úpravou terminologie v NZÚ.
K bodu 59 (§ 455 zrušení odst. 4)
Odstavec 4 je pro nadbytečnost vypuštěn.
K bodu 60 (§ 456)
Legislativně technická úprava vycházející ze změny pojetí pojmu účetní závěrka v NZÚ. Dosud používaný pojem účetní závěrka nyní odpovídá pojmu individuální účetní závěrka. Zároveň se doplňuje požadavek na administrátora, aby ČNB informoval též o důvodech neschválení řádné účetní závěrky příslušným orgánem a způsobu řešení připomínek příslušného orgánu.
K bodu 61 (§ 461)
Legislativně technická změna související se se změnami v NZÚ.
K bodu 62 (§ 478)
Legislativně technická změna související se zrušením § 545.
K bodům 63 a 66 [§ 539 zrušení písmene e), zrušení § 545]
Obdobně jako například v zákoně o bankách dochází k vypuštění institutu mimořádného auditu, jakožto možného opatření ČNB.
K bodu 64 (§ 544 odst. 1)
Dochází k upřesnění podmínek, za jakých může ČNB nařídit změnu auditora.
K bodu 65 (§ 544 odst. 2)
Legislativně technické změny v souvislosti s odstavcem 1.
K bodu 67 [§ 599 odst. 1 písm. p)]
Doplňuje se doposud chybějící sankce obhospodařovatele za nesplnění informační povinnosti vůči ČNB spočívající v oznámení nového auditora do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení změny auditora.
K bodu 68 [§ 599 odst. 3 písm. c)]
Legislativně technické změna reflektující změny v § 234.
K bodu 69 [599 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 600 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 601 odst. 7 písm. b) a odst. 8 písm. b), § 602 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 603 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 604 odst. 6 písm. b) a odst. 7 písm. b), § 605 odst. 6 písm. b), § 606 odst. 6 písm. b), § 607 odst. 6 písm. b), § 608 odst. 5 písm. b), § 609 odst. 3 písm. b), § 610 odst. 5 písm. b), § 611 odst. 7 písm. b), § 612 odst. 6 písm. b), § 613 odst. 4 písm. b), § 614 odst. 6 písm. b), § 615 odst. 6 písm. b), § 616 odst. 5 písm. b) a odst. 6 písm. b) a v § 616 odst. 2 písm. b)]
Jedná se o legislativně technickou změnu v důsledku pojetí účetní závěrky v novém zákoně o účetnictví jako obecného pojmenování pro řádnou, mezitímní, individuální i konsolidovanou účetní závěrku. V souladu s touto novou terminologií se navrhuje upřesnění tohoto ustanovení tak, aby bylo zřejmé, že horní 10% hranice pokuty se odvíjí od celkového ročního obratu zjištěného primárně z poslední řádné konsolidované účetní závěrky konsolidačního celku, ve kterém byla sankcionovaná právnická osoba zahrnuta (tj. může se jednat jak o mateřskou entitu, která v rámci své konsolidační povinnosti řádnou konsolidovanou účetní závěrku sestavuje, tak o dceřinou entitu, která je v ní pouze zahrnuta). Pouze tehdy, není-li sankcionovaná osoba součástí konsolidačního celku, bude se pro účely zjištění výše horní hranice pokuty vycházet z celkového ročního obratu zjištěného z její řádné individuální účetní závěrky. Přednost konsolidované účetní závěrky před individuální se však uplatní pouze v případě, kdy je konsolidovaná účetní závěrka sestavována povinně, nikoliv na případy, kdy by byla sestavována na základě dobrovolného rozhodnutí mateřské entity.
K bodům 70 a 73 [§ 604 odst. 3 zrušení písmene b), § 604 odst. 4 nové písm. a)]
Jelikož byl pro nadbytečnost vypuštěn § 114 upravující vedení účetnictví, odstraňuje se zároveň sankce za porušení tohoto vypouštěného ustanovení. Pro účely plnění povinností administrátora souvisejících s účetnictvím se však navrhuje tuto skutkovou podstatu v určité formě ponechat, a to jako skutkovou podstatu spočívající v porušení povinnosti administrátora vést účetnictví, která je stanovena v § 38 odst. 1 písm. a ZISIF.
K bodům 71 a 72 [§ 604 odst. 3 písm. e) a f), zrušení písm. g)]
Navrhuje se vypustit, neboť povinnost institutu mimořádné účetní závěrky byl v NZÚ opuštěn a nahrazen řádnou účetní závěrkou. Současně povinnost administrátora ve všech případech za podílový fond sestavovat účetní závěrku plyne z § 38 odst. 1 písm. a) ZISIF, a tudíž je její porušení pokryto skutkovou podstatou v § 604 odst. 4 písm. a).
K bodu 74 (§ 606 odst. 2)
Dochází k úpravě přestupku administrátora v souladu se změnami v § 290 s 291.
K bodům 75 až 77 (§ 633 odst. 1 a 2)
Jednoznačně se stanoví, že se slovem „majetek“ rozumí „aktiva“, aby terminologie více odpovídal právu EU. Toto vymezení je praktičtější provést ve společných ustanovením, než pojmy nahrazovat napříč celým zákonem. Zároveň se vymezuje definice dluhu ve vztahu k NZÚ.
K části sté šestnácté – změna zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů
K čl. CXX
K bodu 1 [§ 66 písm. c)]
Změny se provádí zejména v návaznosti na změnu terminologie v zákoně o účetnictví. Dále se provádí úpravy, které vyjasňují již v současné době výkladem dovozovanou skutečnost, že konkrétní dokumenty se ukládají do sbírky listin pouze tehdy, jsou-li zpracovávány a povinnost uložení stanoví jiný zákon. Nakonec dochází ke zrušení povinnosti zakládat do sbírky listin návrh na rozdělení zisku a jiných částí vlastního kapitálu, neboť tyto informace jsou povinnou součástí přílohy účetní závěrky.
K bodu 2 [§ 66 písm. l)]
Promítá se zrušení výroční zprávy jako dokumentu podle zákona o účetnictví a související změny v úpravě zprávy o vztazích v zákoně o obchodních korporacích.
K bodu 3 [§ 69 písm. a)]
Promítají se změny terminologie v zákoně o účetnictví.
Současně se navrhuje zrušit ustanovení § 69 písm. a) v části věty za středníkem a § 70 upravující zveřejňování účetních záznamů a účetních závěrek zahraniční úvěrové instituce nebo finanční instituce působících v České republice prostřednictvím odštěpného závodu a zpráv o ověření těchto dokumentů pro případ, že tyto dokumenty nejsou vyhotoveny v souladu s předpisy Evropské unie nebo rovnocenným způsobem. Jsou-li tyto dokumenty odštěpného závodu zahraniční úvěrové nebo finanční instituce vyhotoveny v souladu předpisy Evropské unie nebo srovnatelným způsobem, zveřejňují se ve veřejném rejstříku pouze účetní dokumenty společnosti ze třetí země. Není-li tato podmínka splněna, je požadováno, aby byly v rejstříku zveřejněny také účetní dokumenty za aktivity odštěpného závodu této zahraniční instituce.
V souladu s čl. 38 směrnice (EU) 2017/1132 je požadavek zveřejnit předmětné dokumenty za aktivity odštěpného závodu ve veřejném rejstříku toliko možností členského státu, nikoliv jeho povinností. Využití této možnosti členského státu není v České republice nezbytné, neboť rizika plynoucí České republice z toho, že v rejstříku nebudou příslušné účetní dokumenty za aktivity těchto odštěpných závodů, jsou velmi omezená, a to již na základě licenčních požadavků, kdy například nad zahraniční bankou musí být vykonáván srovnatelný dohled a nesmí existovat překážky bránící efektivní výměně informací mezi ČNB a zahraničním orgánem dohledu. Právní předpisy upravující účetnictví těchto zahraničních institucí působících v České republice jsou navíc zpravidla vyhodnocovány jako ekvivalentní s požadavky v EU. V České republice například v tuto chvíli působí pouze 2 pobočky zahraničních bank ze třetích zemí, přičemž účetní standardy Číny i čínský rámec pro audit byly vyhodnoceny jako ekvivalentní s požadavky EU.
K bodu 4 (§ 70)
Promítají se změny terminologie v zákoně o účetnictví.
Současně se navrhuje zrušit ustanovení § 69 písm. a) v části věty za středníkem a § 70 upravující zveřejňování účetních záznamů a účetních závěrek zahraniční úvěrové instituce nebo finanční instituce působících v České republice prostřednictvím odštěpného závodu a zpráv o ověření těchto dokumentů pro případ, že tyto dokumenty nejsou vyhotoveny v souladu s předpisy Evropské unie nebo rovnocenným způsobem. Jsou-li tyto dokumenty odštěpného závodu zahraniční úvěrové nebo finanční instituce vyhotoveny v souladu předpisy Evropské unie nebo srovnatelným způsobem, zveřejňují se ve veřejném rejstříku pouze účetní dokumenty společnosti ze třetí země. Není-li tato podmínka splněna, je požadováno, aby byly v rejstříku zveřejněny také účetní dokumenty za aktivity odštěpného závodu této zahraniční instituce.
V souladu s čl. 38 směrnice (EU) 2017/1132 je požadavek zveřejnit předmětné dokumenty za aktivity odštěpného závodu ve veřejném rejstříku toliko možností členského státu, nikoliv jeho povinností. Využití této možnosti členského státu není v České republice nezbytné, neboť rizika plynoucí České republice z toho, že v rejstříku nebudou příslušné účetní dokumenty za aktivity těchto odštěpných závodů, jsou velmi omezená, a to již na základě licenčních požadavků, kdy například nad zahraniční bankou musí být vykonáván srovnatelný dohled a nesmí existovat překážky bránící efektivní výměně informací mezi ČNB a zahraničním orgánem dohledu. Právní předpisy upravující účetnictví těchto zahraničních institucí působících v České republice jsou navíc zpravidla vyhodnocovány jako ekvivalentní s požadavky v EU. V České republice například v tuto chvíli působí pouze 2 pobočky zahraničních bank ze třetích zemí, přičemž účetní standardy Číny i čínský rámec pro audit byly vyhodnoceny jako ekvivalentní s požadavky EU.
K bodu 5 (§105a)
Promítá se zrušení mimořádné účetní závěrky.
K části sté sedmnácté – změna zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu
K čl. CXXI
K bodu 1 (§ 54 odst. 3 písm. b))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v nahrazení dosavadního pojmu „majetek“ novým pojmem „aktivum“. Obsah dosavadního pojmu „majetek“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem majetek ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem nahrazen novým pojmem „aktivum“, jehož obsah je vymezen v ustanovení § 10 odst. 1 nového zákona o účetnictví. V dotčeném případě je přitom vazba pojmu „majetek“ na účetnictví zřejmá, a to vzhledem k uvedenému upřesnění, že se jedná o majetek vycházející z účetnictví a jiných záznamů. Předmětná slova se tedy v návaznosti na použití účetního pojmu „aktivum“ navrhují z důvodu nadbytečnosti vypustit.
K bodu 2 (§ 54 odst. 3 písm. c))
V návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví se navrhuje legislativně-technická změna spočívající v upřesnění dosavadního pojmu „dluh“ jako „účetní dluh“. Obsah pojmu „dluh“ ve smyslu účetním a ve smyslu občanskoprávním není totožný, a proto používá-li se pojem „dluh“ ve vztahu k účetnictví a nikoliv ve smyslu občanskoprávním, je tento pojem upřesněn jako „účetní dluh“, přičemž obsah tohoto pojmu je vymezen v ustanovení § 10 odst. 3 nového zákona o účetnictví. V dotčeném případě přitom není pochyb, že se jedná o dluh ve smyslu účetnictví, neboť podle dosavadního znění ustanovení písmene c) se jedná o dluh obsažený v účetnictví. Toto upřesnění se současně navrhuje v návaznosti na navrženou změnu dotčeného pojmu pro nadbytečnost vypustit.
K bodu 3 (§ 201 odst. 1 písm. h))
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Vzhledem ke specifickému charakteru Garančního systému se, ve vztahu k jeho zprávě vedení, v ustanovení § 205 odst. 3 zákona č. 374/2015 Sb. navrhuje nové zmocnění pro Českou národní banku prováděcím právním předpisem odlišně od obsahu individuální zprávy vedení vymezeného v novém zákoně o účetnictví stanovit rozsah informací vykazovaných individuální zprávou vedení Garančního systému tak, aby lépe odpovídal jeho povaze a činnosti.
K bodu 4 (§ 201 odst. 1 písm. h))
Společně se změnami navrženými v dotčeném ustanovení v souvislosti s nahrazením pojmu „výroční zpráva“ pojmem „individuální zpráva vedení“ v souladu s terminologií nového zákona o účetnictví, se navrhuje do působnosti správní rady schvalovat kromě individuální zprávy vedení Garančního systému jakékoliv další účetní zprávy, které by Garanční systém nebo Fond pojištění vkladů či Fond pro řešení krize mohly v budoucnosti vyhotovovat. Pojem účetní zpráva je pojmem nového zákona o účetnictví, který v současnosti zahrnuje zprávu vedení, zprávu o platbách správním entitám a zprávu o daních z příjmů.
K bodu 5 (§ 205)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví se navrhuje upravit obsah ustanovení § 205 zákona č. 374/2015 Sb. tak, aby na nový zákon o účetnictví navazovalo a neobsahovalo duplicity.
Skutečnost, že Garanční systém, Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize tvoří tři samostatné účetní jednotky, není již nadále nutné v zákoně č. 374/2015 Sb. výslovně upravovat, neboť vyplývá z nového zákona o účetnictví. Postavení Garančního fondu jako účetní jednotky vyplývá ze skutečnosti, že je právnickou osobou, a tudíž je účetní jednotkou podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) nového zákona o účetnictví. Ačkoliv Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize obecně nemají právní osobnosti, pro účely účetnictví je jim přiznána subjektivita, když o nich nový zákon o účetnictví v ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) stanoví, že jsou účetními jednotkami.
Vzhledem k charakteru a fungování Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize je nicméně nezbytné stanovit, kdo za ně jako za účetní jednotky, které nemají právní osobnost, v oblasti účetnictví jedná, tj. kdo plní povinnosti fondů a vykonává jejich práva v oblasti účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví za účetní jednotku, která je entitou bez právní osobnosti, v oblasti účetnictví jedná buď osoba, o které zákon stanoví, že zajišťuje plnění povinností entity bez právní osobnosti související s účetnictvím, nebo osoba, která vykonává práva k majetku entity bez právní osobnosti vlastním jménem a na její účet, není-li zároveň osobou, která na základě zákona zajišťuje plnění povinností této entity souvisejících s účetnictvím. Do zákona č. 374/2015 Sb. se proto navrhuje stanovit, že Garanční systém je tím subjektem, který zajišťuje plnění účetních a souvisejících povinností Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize. V souladu s terminologií nového zákona o účetnictví se navrhuje použít obecné vyjádření povinnosti zajišťovat povinnosti související z účetnictví, neboť takto je pokryto jak vedení účetnictví, tak účetní výkaznictví, a rovněž další související povinnosti.
Povinnost Garančního systému účtovat o stavu a pohybu aktiv a pasiv, o výdajích a příjmech a o výsledku hospodaření odděleně od předmětu účetnictví Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se rovněž navrhuje vypustit. Skutečnost, že Garanční systém, který plní účetní a související povinnosti těchto fondů, vede účetnictví a vykazuje účetní informace těchto fondů odděleně od svého účetnictví, rovněž vyplývá z nového zákona o účetnictví. Tuto skutečnost lze dovozovat nejen z faktu, že Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize jsou samostatnými účetními jednotkami, ale rovněž z ustanovení nového zákona o účetnictví, které výslovně stanoví, že jestliže je účetní jednotka bez právní osobnosti součástí jiné účetní jednotky, která má právní osobnost, účetní informace vykazované za účetní jednotku bez právní osobnosti nejsou součástí účetních informací vykazovaných účetní jednotkou, jejíž je součástí.
Současně se navrhuje vypustit také povinnost Garančního systému zajišťovat v souladu s účetními metodami podle zákona upravujícího účetnictví účtování o předmětu účetnictví v účetních knihách vedených odděleně pro Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize, tak, aby bylo možné sestavení účetní závěrky za každý z těchto fondů samostatně. Skutečnost, že účetnictví těchto fondů musí být vedeno odděleně tak, aby bylo možné za každý tento fond sestavit samostatnou účetní závěrku, vyplývá z postavení Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize jako účetních jednotek podle nového zákona o účetnictví. Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize jakožto účetním jednotkám vyplývá z nového zákona o účetnictví řada povinností, zejména povinnost vést účetnictví, sestavit řádnou individuální účetní závěrku a zveřejnit svou řádnou individuální statutární zprávu ve veřejném rejstříku. Vedení odděleného účetnictví tak představuje nutný předpoklad pro splnění předmětných účetních povinností, který již není nezbytné ve zvláštním právním předpise upravovat.
V souvislosti s výše uvedeným se nově navrhuje v dotčeném ustanovení upravit rovněž podobnou povinnost Garančního systému ve vztahu k povinnostem souvisejícím s daněmi, poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními, a to s ohledem na skutečnost, že Fond pojištění vkladů a Fond pro řešení krize jsou poplatníky daně z příjmů právnických osob podle § 17 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů. Z věcného hlediska se nejedná oproti současnému stavu o změnu, účelem je pouze, obdobně jako například v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech nebo v zákoně o doplňkovém penzijním spoření, postavit na jisto, který subjekt plní daňové povinnosti Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize, které nemá právní osobnost.
Povinnost auditu účetní závěrky Garančního systému, Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize zůstává zachována s tím, že v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu, se navrhuje legislativně-technická úprava. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Garančnímu systému, Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se proto ukládá povinnost auditu účetní závěrky, a nikoliv povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Splnění této povinnosti v případě Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize zajistí v souladu s nově navrženým zněním odstavce 1 písmene a) Garanční systém.
Stejně jako doposud se Garančnímu systému navrhuje výslovně uložit povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení podle nového zákona o účetnictví. Z věcného hlediska tedy nedochází ke změně, neboť Garanční systém vyhotovoval výroční zprávu ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, která odpovídá zprávě vedení podle nového zákona o účetnictví, na základě dosavadního ustanovení § 205 odst. 4 zákona č. 374/2015 Sb. Pokud by povinnost vyhotovit individuální zprávu vedení nebyla Garančnímu systém výslovně uložena, vyplývala by z nového zákona o účetnictví, a to pouze za předpokladu, že by Garanční systém naplnil kritéria pro zařazení do kategorie středních nebo velkých účetních jednotek.
Specifickou povahu Garančního systému se navrhuje reflektovat zvláštním vymezením obsahu jeho individuální zprávy vedení, které bude speciální vůči obsahu individuální zprávy vedení vymezenému v ustanovení § 97 nového zákona o účetnictví. Zvláštní vymezení obsahu individuální zprávy vedení Garančního systému vychází z vymezení obsahu individuální zprávy vedení v novém zákoně o účetnictví s tím rozdílem, že Garanční systém vzhledem k povaze své činnosti nebude povinen v rámci své individuální zprávy vedení analyzovat svou činnost a hospodářskou situaci z nefinančních hledisek, ale pouze z finančních hledisek. Rovněž ve své zprávě vedení nebude povinen uvádět informace podle § 97 odst. 3 nového zákona o účetnictví.
Povinnost ověřit individuální zprávu vedení auditorem vyplývá z § 205 odst. 2, který stanovuje povinnost auditu účetní závěrky Garančního systému. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit zprávu vedení auditorem.
S přihlédnutím k charakteru Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize se v jejich případě navrhuje povinnost vyhotovovat individuální zprávu vedení výslovně vyloučit s tím, že informace ve vztahu k těmto fondům jako účetním jednotkám ve stejném rozsahu, v jakém jsou uváděny v individuální zprávě vedení Garančního systému a které by jinak byly vykazovány v individuální zprávě vedení těchto fondů (pokud by se vyhotovovala), budou uvedeny v individuální zprávě vedení Garančního systému.
Navržené znění odstavce 4 navazuje na nový zákon o účetnictví, který přináší nový institut statutární zprávy a navazující obecné povinnosti zajistit zveřejnění vykazovaných informací. Statutární zpráva je označením pro soubor dokumentů obsahujících informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit) určených ke společnému zveřejnění nebo uveřejnění s účetní závěrkou a zpráv o ověření těchto dokumentů (pokud podléhají ověření). Jako statutární zpráva však mohou být zpřístupněny pouze takové dokumenty, které již byly schváleny příslušnými orgány v rámci účetní jednotky (pokud takovému schválení podléhají) a rovněž byly příslušným způsobem ověřeny, pokud některému způsobu ověření podléhají. Těmito dokumenty určenými ke společnému zpřístupnění jsou podle nového zákona o účetnictví účetní závěrka, zpráva vedení (pokud je vyhotovována) a další dokumenty obsahující informace vykazované za účetní jednotku (popř. uskupení konsolidovaných entit), které jsou určené ke společnému zpřístupnění a o kterých jiný zákon stanoví, že jsou dokumentem zpřístupňovaným jako statutární zpráva.
Účelem institutu statutární zprávy tak je zajistit, aby dokumenty, které mají být prezentovány společně s účetní závěrkou, byly společně s ní nejen zveřejňovány ve veřejném rejstříku nebo uveřejňovány například na internetových stránkách, ale aby byly také z hlediska souladu s účetní závěrkou ověřeny auditorem v rámci povinného auditu (má-li účetní jednotka povinný audit). Společně s těmito dokumenty pak budou v důsledku institutu statutární zprávy zpřístupňovány i zprávy o ověření těchto dokumentů, čímž bude zajištěn komplexní pohled na prezentované informace.
Statutární zpráva se, obdobně jako účetní závěrka, podle nového zákona o účetnictví rozlišuje z hlediska zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou statutární zprávu a z hlediska okamžiku, k němuž se vyhotovují dokumenty určené ke zpřístupnění jako statutární zpráva, se rozlišuje na řádnou a mezitímní statutární zprávu. V případě dotčeného ustanovení se, s přihlédnutím k povaze regulovaných subjektů, navrhuje statutární zprávu specifikovat jako řádnou a individuální.
Na institut statutární zprávy v novém zákoně o účetnictví navazuje též obecná povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku nebo za uskupení konsolidovaných entit. Povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku může být prostřednictvím statutární zprávy, zprávy o platbách nebo zprávy o daních z příjmů, přičemž pro splnění této povinnosti (prostřednictvím jakékoliv z těchto zpráv) je novým zákonem o účetnictví stanovena obecná lhůtě 12 měsíců od posledního dne účetního nebo konsolidačního období. Ke splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku je nutné kumulativně splnit jednotlivé dílčí povinnosti, kterými jsou i) sestavení řádné individuální účetní závěrky, ii) vyhotovení individuální zprávy vedení, iii) audit řádné individuální účetní závěrky a ověření individuální zprávy vedení a iv) zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku. Podobně pro splnění povinnost zajistit zveřejnění informací vykazovaných za uskupení konsolidovaných entit je nutné kumulativně splnit i) konsolidační povinnost, ii) splnit povinnost auditu řádné konsolidované účetní závěrky a ověření konsolidovaného zprávy vedení a iii) zveřejnit řádnou konsolidovanou statutární zprávu ve veřejném rejstříku. Ve vztahu k jednotlivým dílčím povinnostem nový zákon o účetnictví výslovně stanoví, že účetní jednotka plní pouze ty dílčí povinnosti, které jsou jí uloženy.
Jelikož Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize obecně není přiznána právní subjektivita, nejsou zapsány ve veřejném rejstříku ve smyslu zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. Z tohoto důvodu se navrhuje v novém odstavci 4 upravit způsob, jakým se provede zveřejnění řádných individuálních statutárních zpráv těchto fondů, a sice že se založí do sbírky listin veřejného rejstříku, kde je zveřejňována řádná individuální statutární zpráva Garančního systému.
V novém odstavci 5 se v zásadě přebírá dosavadní povinnost Garančního systému uveřejňovat výroční zprávu ve smyslu § 21 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, na svých internetových stránkách. V návaznosti na nový zákon o účetnictví a na změny navržené v předcházejících ustanoveních se v tomto případě dosavadní pojem „výroční zpráva“ nahradit pojmem „řádná individuální výroční zpráva“. Současně se navrhuje povinnost Garančního systému uveřejňovat řádnou individuální statutární zprávu na svých internetových stránkách upravit také ve vztahu k řádným individuálním statutárním zprávám Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize. Řádné individuální statutární zprávy Fondu pojištění vkladů a Fondu pro řešení krize tak budou uveřejněny na internetových stránkách Garančního systému a není tudíž nutné, aby jim byly pro tyto účely zřízeny vlastní internetové stránky.
Nově se pro splnění této povinnost navrhuje stanovit lhůtu, a sice stejnou lhůtu, jaká je stanovena pro splnění povinnosti zajistit zveřejnění informací vykazovaných za účetní jednotku entit statutární zprávou, která v tomto případě v souladu s obecnou úpravou nového zákona o účetnictví činí 12 měsíců od posledního dne účetního období. Lhůta pro zveřejnění řádné individuální statutární zprávy ve veřejném rejstříku a lhůta pro její uveřejnění na internetových stránkách jsou tak totožné.
K části sté osmnácté – změna zákona o zadávání veřejných zakázek
K čl. CXXII
K bodu 1 (§ 13 odst. 2)
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 2 [§ 1 odst. 1 písm. a)]
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 3 [§ 1 odst. 1 písm. b)]
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 4 (§ 78 odst. 1)
Podle nového zákona o účetnictví pod pojem účetní období spadá individuální i konsolidační účetní období. Bylo proto potřeba upřesnit, že v uvedených ustanoveních se jedná o individuální účetní období.
K bodu 5 (§ 78 odst. 5)
Dochází k terminologickému sladění s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 6 [§ 104 písm. f)])
Povinnost podle § 21a) původního zákona o účetnictví se nově formuluje v souladu s úpravou v novém zákoně o účetnictví.
K bodu 7 (§ 117 písm. a) bod 1)
Dochází k terminologickému sladění s novým zákonem o účetnictví.
K bodu 8 (§ 155 odst. 1)
Povinnost podrobit se sestavení konsolidované účetní závěrky zadavatelem je podle nového zákona o účetnictví pojímána nově – z uvedeného důvodu dochází k úpravě textu zákona, který nyní vyjmenovává osoby, které spadají do konsolidačního celku se zadavatelem a jsou spolu s ním konsolidovány v účetní závěrce.
K části sté devatenácté – změna zákona o hazardních hrách
K čl. CXXIII
K bodu 1 (§ 4 písm. l))
Navrhují se legislativně-technické změny v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem a současně se v souladu s terminologickými změnami v oblasti oceňování navrhuje pojem „obvyklá cena“ navrhuje nahradit pojmem „obvyklá hodnota“.
K bodu 2 (§ 4 odst. 7)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté dvacáté – změna zákona o dani z hazardních her
K čl. CXXIV
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté dvacáté první – změna zákona o spotřebitelském úvěru
K čl. CXXV
K bodu 1 (§ 3 odst. 1 písm. k) bodu 5))
Navrhují se změny legislativně-technického charakteru v návaznosti na změny terminologie v novém zákoně o účetnictví. Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
K bodu 2 (§ 113 odst. 3)
Legislativně technická úprava v souvislosti s nahrazením slova cena v různých tvarech příslušnými tvary slova hodnota, čímž je naplňován kontext jednotného používání nově zavedeného pojmu "hodnota" a zajištěn soulad jeho užití v zákoně o oceňování. V návaznosti na změnu názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“ se odkaz na zákon o oceňování v této souvislosti navrhuje zobecnit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K části sté dvacáté druhé – změna zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti
K čl. CXXVI
K bodu 1 (§ 7 odst. 1 písm. a))
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na terminologii nového zákona o účetnictví, kde dochází k nahrazení pojmu „závazek“ pojmem „dluh“, jehož obsah je pro účely účetnictví v novém zákoně o účetnictví vymezen. Pojem „podmíněný závazek“ je proto nutné nahradit pojmem „podmíněný dluh“, jehož obsah je rovněž v novém zákoně o účetnictví vymezen.
K bodu 2 (§ 32 odst. 2)
Úřad Rady je dle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti organizační složkou státu, z čehož ve spojení s ustanovením § 27 odst. 1 písm. b) nového zákona o účetnictví vyplývá, že je účetní jednotkou. Není proto již zapotřebí nadbytečné deklarace této skutečnosti ve zvláštním zákoně.
K bodu 3 (§ 33 odst. 3)
Dosavadní pojem „výroční zpráva“ ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se nově nahrazuje pojmem „zpráva vedení“, který v zásadě odpovídá současné výroční zprávě. I nadále se tedy jedná o dokument, který má především sloužit k poskytnutí informací o vývoji a výkonnosti účetní jednotky a o její hospodářské situaci, včetně zhodnocení zásadních rizik a nejistot. V některých případech jsou jejím obsahem rovněž nefinanční informace. Rozdíl oproti současnému stavu spočívá v tom, že již není možné, aby jejím obsahem byla účetní závěrka, zpráva auditora a popřípadě též další zprávy podle jiných právních předpisů (viz § 21 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Z tohoto důvodu je nezbytné tyto dokumenty vedle zprávy vedení výslovně uvést.
Podle nového zákona o účetnictví se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou a podle okamžiku, k němuž se sestavuje na řádnou a mezitímní. Pokud je použit pojem účetní závěrka bez dalšího, zahrnuje všechny typy účetní závěrky. V tomto případě se navrhuje účetní závěrku z hlediska okamžiku jejího sestavení specifikovat jako řádnou (tj. účetní závěrku sestavovanou ke konci posledního dne účetního období) a z hlediska zahrnutých entit jako účetní závěrku individuální, neboť doposud užívaný pojem účetní závěrka nově odpovídá pojmu individuální účetní závěrka.
Podobně také zpráva vedení se dle nového zákona o účetnictví rozlišuje na individuální a konsolidovanou. V kontextu dotčeného ustanovení se zpráva vedení navrhuje specifikovat jako individuální.
K bodu 4 (§ 33 odst. 4)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na změnu koncepce ověřování účetní závěrky v zákoně č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), souvislosti s novým zákonem o účetnictví. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Podle nového zákona o účetnictví se pak účetním jednotkám ukládá nikoliv povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nýbrž povinnost auditu účetní závěrky.
K části sté dvacáté třetí – změna zákona o evropských politických stranách a evropských politických nadacích a o změně některých zákonů
K čl. CXXVII
K bodu 1 [§ 3 odst. 2 písmeno a)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 2 [§ 3 odst. 2 písmeno b)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 3 [§ 3 odst. 2 písmeno c)]
Rozhodný den podle nového zákona o účetnictví bude určován pouze u přeměn, kdy alespoň jedna ze zúčastněních osob je účetní jednotkou. V případě, že se jedná o přeměnu, při které nejsou žádné nástupnické ani zanikající účetní jednotky, jako je právě změna právní formy, která je z hlediska účetnictví nerelevantní, rozhodný den určován nebude.
K bodu 4 [§ 5 odst. 2 písmeno b)]
Nezbytná změna vyplývající z vypuštění § 3 odst. 2 písmena c) bez náhrady.
K bodu 5 [§ 5 odst. 2 písmeno c)]
Rozhodný den podle nového zákona o účetnictví bude určován pouze u přeměn, kdy alespoň jedna ze zúčastněních osob je účetní jednotkou. V případě, že se jedná o přeměnu, při které nejsou žádné nástupnické ani zanikající účetní jednotky, jako je právě změna právní formy, která je z hlediska účetnictví nerelevantní, rozhodný den určován nebude.
K části sté dvacáté čtvrté – změna zákona o platebním styku
K čl. CXXVIII
K bodu 1 (§ 213)
Navrhuje se legislativně-technická změna v návaznosti na novelu zákona o oceňování majetku, v rámci které dochází k terminologickým změnám a změně názvu zákona o oceňování majetku, který bude nově nazýván pouze jako „zákon o oceňování“. Odkaz na zákon o oceňování se v této souvislosti navrhuje upravit v souladu s jeho nově vymezeným předmětem.
K bodu 2 (§ 242 odst. 1 písm. c))
V návaznosti na navrhované nahrazení institutu mimořádného auditu ověřením řídicího a kontrolního systému se navrhuje zrušit i ustanovení § 242 odst. 1 písm. c).
K části sté dvacáté páté – změna zákona o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů v Evropské unii
K čl. CXXIX
K bodu 1 (§ 25 odst. 3 písm. b) bod 1)
Navrhuje se zrušení odkazu na zákon upravující účetnictví ve vazbě na velkou účetní jednotku. Velká účetní jednotka je jednou z kategorií účetních jednotek podle zákona o účetnictví, přičemž návaznost na zákon o účetnictví by měla vyplývat již ze skutečnosti, že zákon o účetnictví má postavení obecného právního předpisu upravujícího oblast účetnictví, a tudíž, nestanoví-li zvláštní zákony něco jiného, použije se primárně právní úprava účetních institutů v zákoně o účetnictví. Výslovný odkaz na zákon upravující účetnictví je proto nadbytečný.
K bodu 2 (§ 25 odst. 3 písm. b) bod 2)
Navrhovaná legislativně-technická změna reflektuje změnu terminologie v novém zákoně o účetnictví. Nově již není používán pojem „skupina účetních jednotek“, nýbrž pojem „konsolidační celek“, který podléhá kategorizaci podle nového zákona o účetnictví.
K části sté dvacáté šesté – změna zákona o výrobcích s ukončenou životností
K čl. CXXX
K bodu 1 [§ 36 odst. 3 písm. d)]
Navrhují se úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Úpravy jsou rovněž navrženy tak, aby byla terminologie v dané oblasti sladěna s obdobnou právní úpravou v zákoně č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech). Po věcné stránce nedochází navrženou úpravou k žádným změnám.
K bodu 2 (§ 36 odst. 3 písm. i) bod 5)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 3 (§ 48 odst. 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 4 [§ 48 odst. 4 písm. a)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 5 [§ 48 odst. 4 písm. b)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 6 (§ 53 odst. 1)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 7 (§ 53 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 8 [§ 55 odst. 5 písm. d)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 9 (§ 97 odst. 4)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 10 [§ 122 odst. 1 písm. t)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K bodu 11 [§ 124 odst. 1 písm. o)]
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté dvacáté sedmé – změna zákona o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí
K čl. CXXXI
K bodu 1 (§ 22 odst. 1)
Jedná se o úpravy terminologie za účelem zajištění jejího souladu s návrhem nového zákona o účetnictví. Úpravy jsou obdobné jako v zákoně č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností.
K bodu 2 (§ 22 odst. 3)
Viz odůvodnění k novelizačnímu bodu 1.
K části sté dvacáté osmé – změna zákona o preventivní restrukturalizaci
K čl. CXXXII
Návrh reaguje na změnu terminologie, která je prováděna novým zákonem o účetnictví.
K části sté dvacáté deváté – změna zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
K čl. CXXXIII
K bodu 1 (§ 51)
Jedná se o sladění terminologie povinného auditu v návaznosti na změny zákona o auditorech, v rámci kterých dochází ke změnám koncepce povinného auditu. Povinným auditem je audit účetní závěrky provedený na základě právního předpisu, zakladatelského právního jednání nebo obdobného dokumentu nebo na základě smlouvy o povinném auditu. Auditem účetní závěrky se pak rozumí ověření účetní závěrky s přiměřeným ujištěním, zda účetní závěrka podává věrné a poctivé zobrazení finanční situace, finanční výkonnosti a jiných změn finanční situace. Povinnost ověřit zprávu vedení auditorem vyplývá ze stanovené povinnosti auditu účetní závěrky. Na základě nového zákona o účetnictví platí, že má-li účetní jednotka nebo mateřská entita povinný audit, je povinnost ověřit i zprávu vedení auditorem.
K bodu 2 (§ 54 odst. 5)
Navrhuje se dosavadní pojem „pasiva“ nahradit pojmy podle nového zákona upravujícího účetnictví, a to v návaznosti na skutečnost, že pojem „pasiva“ již nebude v novém zákoně o účetnictví obsažen. Tento pojem fakticky představoval pouze označení množiny tvořené vlastním kapitálem a dluhy.
K bodu 3 (§ 57 odst. 3)
Jedná se o přizpůsobení textu novému zákonu o účetnictví, jelikož podle něj se účetní závěrka rozlišuje podle zahrnutých entit na individuální a konsolidovanou.
K bodu 4 (§ 81 odst. 1)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví a změny zákona o auditorech se navrhuje terminologicky upravit ustanovení o povinnostech Kanceláře týkajících se příslušných dokumentů a jejich uveřejňování.
K bodu 5 (§ 82 odst. 3)
V návaznosti na nový zákon o účetnictví a změny zákona o auditorech se navrhuje terminologicky upravit ustanovení o povinnostech Kanceláře týkajících se příslušných dokumentů.
K části sto třicáté
K čl. CXXXIV
Vyhláška č. 76/2005 Sb. ve znění pozdějších stanovuje výpočet rozdílu mezi příjmy pojistného na důchodové pojištění vč. příslušenství a výdaji na dávky důchodového pojištění vč. výdajů souvisejících s výběrem pojistného na důchodové pojištění a výplatou dávek důchodového pojištění, který se používá každoročně v rámci prací k sestavení státního závěrečného účtu. Vzhledem k tomu, že uvedený výpočet provádí pouze Ministerstvo financí, navrhuje se jej upravit interním aktem řízení Ministerstva financí, a to bez dopadu na způsob a principy výpočtu. Časová posloupnost sledování rozdílu mezi příjmy a výdaji systému důchodového pojištění tak zůstane zachována.
K části sté třicáté první – Účinnost
K čl. CXXXV
V případě novely zákona o daních z příjmů zavádějící možnost správy daně z příjmů v eurech se navrhuje odložená účinnost od 1. ledna 2027. Důvodem je poskytnutí dostatku času na přípravu infrastruktury systému pro správu daní.
Na možnost správy daně v eurech navazuje novela zákona o rozpočtovém určení daní, jejíž účinnost se rovněž navrhuje odložit od 1. ledna 2027.