Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam KORND6ML6U2Y najdete zde


                VI.

VYPOŘÁDÁNÍ PŘIPOMÍNEK K MATERIÁLU S NÁZVEM:

Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

Podle Jednacího řádu vlády a Legislativních pravidel vlády byl materiál rozeslán do mezirezortního připomínkového řízení dopisem ministra zemědělství čj. MZE-36555/2024-11151, ze dne 2. července 2024, s termínem dodání stanovisek do 31. července 2024, vyhodnocení tohoto řízení je uvedeno v následující tabulce:

	Resort
	Připomínka
	Vypořádání

	Ministerstvo dopravy

	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo financí

	Zásadní připomínka.
Obecně:
Požadujeme, aby předkladatel, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2827/22 („ Šestinásobné zvýšení cen určených podle výše označené vyhlášky těmto kritériím nedostojí, neboť nezohledňuje míru růstu cen nemovitostí, nýbrž toliko tzv. běžného spotřebního koše. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit.“), dopracoval návrh úpravy peněžité náhrady za nevydané pozemky.

Doporučující připomínka.
K Čl. II. Přechodné ustanovení:
Doporučujeme v první a druhé větě slova „nabytí tohoto zákona“ nahradit slovy „nabytí účinnosti tohoto zákona“.

	
Vysvětleno. Rozpor.
Nastavit zákonem přesný koeficient, který by zohledňoval míru růstu cen, nepovažujeme za vhodné s ohledem na to, že nelze předjímat vývoj ekonomiky a růst cen do budoucna. 


Akceptováno.
Text upraven v souladu s připomínkou.


	Ministerstvo
kultury
	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo obrany

	Bez připomínek.

	

	Ministerstvo práce a sociálních věcí
	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo pro místní rozvoj

	Doporučující připomínka.
K čl. I:
Doporučujeme v čl. I za slova „zákona č. 253/2003 Sb.,“ vložit slova „nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 531/2005 Sb.,“.

	
Akceptováno.
Text úvodní věty byl upraven.

	Ministerstvo průmyslu a obchodu

	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo spravedlnosti
 
	Doporučující připomínka.
K důvodové zprávě:
V důvodové zprávě se uvádí (předposlední odstavec na str. 4), že novela má dopadat na restituční nároky, které oprávněné osoby dlouhodobě neuplatňují pro jejich zanedbatelnou výši, přičemž se vzápětí dodává, že počet takových nároků je cca 33.300 v evidované hodnotě 0,224 mld. Kč. Pokud se vydělí celková hodnoty nároků, tj. uvedená částka 0,224 mld. Kč celkovým počtem nároků, tj. 33.300, vychází výše jednoho nároku v průměru necelých 7.000 Kč. Je otázkou, zda taková částka, při zvážení zvyšujících se koeficientů dovozených v rozhodovací praxi soudů (jak je v důvodové zprávě uváděno), je opravdu částkou zanedbatelné výše. 
Upozorňujeme předkladatele, že obdobně bylo zdůvodněno i přijetí novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 185/2016 Sb., tzv. druhé restituční tečky, přičemž Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/17 z 19. června 2018 toto zdůvodnění vyhodnotil jako nekonzistentní a tudíž i nepřesvědčivé (bod 67 odůvodnění nálezu). 
Doporučujeme předkladateli zvážit, zda na základě takové argumentace uvedené v důvodové zprávě je vhodné zákon navrhovaným způsobem novelizovat. Alternativně doporučujeme upravit důvodovou zprávu tak, aby bylo zřejmé, jaká je co do počtu a objemu struktura nároků, a jakou úvahou dochází předkladatel k hodnocení, že předmětné dlouhodobě neuplatňované nároky mají zanedbatelnou výši.

	
Akceptováno.
V důvodové zprávě byla doplněna skladba počtu nevypořádaných nároků podle výše. 

	Ministerstvo školství mládeže 
a tělovýchovy

	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo vnitra 

	Doporučující připomínka.
K úvodní větě:
Doporučujeme v textu úvodní věty doplnit do výčtu novel zákon č. 30/1996 Sb., který rovněž dané ustanovení novelizuje.

Upozorňujeme že v případě uvedeného „zákona č. 29/1996 Sb.“ se jedná o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 13. prosince 1995 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., a zákona České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Uvedený nález navrhujeme v úvodní větě uvést v souladu s čl. 55 odst. 2 Legislativních pravidel vlády.

	
Akceptováno.
Text úvodní věty byl upraven.

	Ministerstvo zahraničních věcí

	Bez připomínek.
	


	Ministerstvo zdravotnictví
	Bez připomínek.
	

	Ministerstvo životního prostředí

	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – ministr a předseda Legislativní rady vlády

	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – zmocněnec vlády pro lidská práva
	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – vedoucí Úřadu vlády
	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – místopředseda vlády pro digitalizaci
	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – odbor kompatibility

	Bez připomínek.
	

	Úřad vlády ČR – ministryně pro vědu, výzkum a inovace a předsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace
	Bez připomínek.
	

	Kancelář prezidenta republiky

	Doporučující připomínky.
1. K části materiálu III. Návrh zákona – čl. I
Výčet novel, které se promítají do platného znění měněného paragrafu, doporučujeme upravit takto:
- místo „zákona č. 29/1996 Sb.“ uvést „nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 29/1996 Sb.“,
- doplnit zákon č. 30/1996 Sb. a nález Ústavního soudu, vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.

2. K části materiálu III. Návrh zákona – čl. III
Doporučujeme změnu ustanovení o nabytí účinnosti zákona na pozdější datum, které by zohlednilo předpokládanou délku legislativního procesu.

3. K části materiálu IV. Důvodová zpráva - obecná část, D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky
Doporučujeme doplnit obecnou část důvodové zprávy o podrobnější zhodnocení souladu návrhu zákona s ústavním pořádkem České republiky, zejména doplněním chybějící pasáže o souladu navrhovaného řešení s nálezy Ústavního soudu, které se k dané oblasti vztahují.

	
Akceptováno.
Zákony a nálezy Ústavního soudu v úvodní větě byly revidovány.

Akceptováno.
Termín nabytí účinnosti byl upraven na 1. července 2025.


Akceptováno.
Obecná část byla o dané nálezy doplněna.

	Kraj Středočeský
	Bez připomínek.
	

	Kraj Jihočeský

	Bez připomínek.
	

	Kraj Plzeňský
	Bez připomínek.
	

	Kraj Karlovarský
	Bez připomínek.
	

	Kraj Ústecký
	Bez připomínek.
	

	Kraj Liberecký

	Bez připomínek.
	

	Kraj Pardubický
	Bez připomínek.
	

	Kraj Vysočina
	Bez připomínek.
	

	Kraj Zlínský
	Bez připomínek.
	

	Kraj Jihomoravský

	Bez připomínek.
	

	Kraj Královehradecký
	Bez připomínek.
	

	Kraj Olomoucký

	Bez připomínek.
	

	Kraj Moravskoslezský

	Bez připomínek.


	

	Magistrát hl. m. Prahy

	Bez připomínek.
	

	Agrární komora ČR
	Bez připomínek.
	

	Asociace krajů ČR
	Bez připomínek.
	

	Asociace samostatných odborů
	Bez připomínek.
	

	Asociace soukromého zemědělství

	Bez připomínek.
	

	Českomoravská konfederace odborových svazů

	Bez připomínek.
	

	Český báňský úřad

	Bez připomínek.

	

	Český statistický úřad
	Bez připomínek.
	

	Český úřad zeměměřický 
a katastrální

	Bez připomínek.
	

	Český telekomunikační úřad
	Bez připomínek.
	

	Digitální a informační agentura

	Bez připomínek.
	

	Družstevní asociace ČR
	Bez připomínek.
	

	Energetický regulační úřad
	Bez připomínek.
	

	Hospodářská komora
	Zásadní připomínka.
Požadujeme předložený materiál z mezirezortního připomínkového řízení stáhnout a přepracovat jej na základě níže uvedeného odůvodnění tak, aby byl v souladu se základními právy danými Ústavou ČR. 
Odůvodnění:
Navrhovaná právní úprava představuje nepřiměřené omezení vlastnického práva, když porušuje čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V navrhované právní úpravě lze dále spatřovat porušení jednoho ze základních principů demokratického právního státu, a to principu právní jistoty a důvěry v právo, jak plyne z čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i zásady rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně práva na ochranu legitimního očekávání podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě je předkládaná novelizace neslučitelná s principem dělby moci a je v rozporu s čl․ 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky a rovněž čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z důvodové zprávy, jakož i ze samotné navrhované právní úpravy se přitom jeví, že jejím hlavním cílem není jakási racionalizace probíhajících restitučních procesů, nýbrž možné vymanění se z povinností vůči oprávněným osobám, které na Státní pozemkový úřad stávající zákonná úprava klade. Dotčená ustanovení jsou přitom způsobilá zasáhnout do vykonávací fáze restitučního procesu a v konečném důsledku výrazně zhoršit postavení restituentů jakožto věřitelů státu ve srovnání s ostatními fyzickými a právnickými osobami v postavení věřitelů státu, jakož i ve vztahu k několika desítkám tisíc oprávněných osob, které se již v minulosti v jakékoli formě uspokojení svých nároků domohly.
V tomto ohledu je evidentní, že navrhovaná právní úprava fakticky reaguje na dlouholetou a ustálenou (a nutno říci ke Státnímu pozemkovému úřadu mnohdy značně kritickou) rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ale především rozhodovací praxi Ústavního soudu (k tomuto srov. dále). Navrhovaná právní úprava v konečném důsledku představuje zvýhodnění státu (resp. v daném případě jedné z jeho organizačních složek) v jeho postavení dlužníka, které na sebe dobrovolně převzal, a zásadním způsobem znevýhodnění věřitele státu, resp. jedné z jeho organizačních složek. Takový postup je nutno v demokratickém právním státě, kde i stát je vázán právem a právo jako takové není hodnotově neutrální (srov. např. první nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93), považovat za nepřípustný, spočívající nejenom na obcházení soudní moci a její judikatury, ale rovněž v upřednostňování státního subjektu oproti ostatním osobám.
V dané souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že platí-li obecně pro dlužníka povinnost zdržet se jednání mařících uspokojení věřitele, pak z ústavního principu rovnosti vyplývá, že stát jako dlužník rovněž nesmí mařit uspokojování věřitelů z pohledávek, jejichž existence již byla jednou potvrzena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Mezi státem v pozici povinné osoby a restituenty coby osobami oprávněnými se v daném případě jedná o soukromoprávní vztah, v jehož rámci stát není oprávněn svévolně si přisvojit výrazně výhodnější postavení, než jaké přísluší všem ostatním dlužníkům v soukromoprávní oblasti.
Nadto by dotčená ustanovení nezbytně rozdělila oprávněné osoby, jimž byl přiznán nárok na bezúplatný převod půdy, do dvou skupin, a to na skupinu těch, jejichž nárok bude v zákonem stanovené lhůtě uspokojen, a těch, kteří v konečné lhůtě uspokojení svých nároků (byť pravomocně přiznaných) nedosáhnou, a to z různých důvodů, které mnohdy ani nelze klást k tíži těchto osob. Uvedený postup pak vykazuje zřetelné znaky svévole a je také porušením ústavních principů rovnosti a demokratického právního státu, zejména pak principu předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti.
Na tomto místě je přitom vhodné poukázat rovněž na závěry konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky, která se k podobným snahám o omezení práv oprávněných osob staví značně striktně. V nálezu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byla zrušena tzv. první restituční tečka, Ústavní soud konstatoval mj. následující:
„(…) hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou:
1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva. Z uvedeného pohledu Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 30, nález č. 109; vyhlášen pod č. 211/2003 Sb.] zrušil ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., jež představovala nepřiměřené omezení vlastnického práva, porušení čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (za ústavně konformní soud považoval v rozhodovaném kontextu takovou právní úpravu, jež by toto omezení zakládala pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, kterým lze rozumět toliko minimální časové, a to zřetelně prima facie „přechodné“ údobí, nikoli ale lhůtu deseti let);
2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení). Ve smyslu tohoto hlediska posuzování ústavnosti lhůty postupoval soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 35; vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.), v níž za protiústavní označil zrušení ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku provedené zákonem č. 229/2001 Sb., jímž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů pouhý jeden den před uplynutím lhůty, ve které by došlo k nabytí vlastnického práva, v důsledku čehož subjekty, které jednaly v důvěře v předem státem stanovené podmínky, byly pouhý den před uplynutím zmíněné lhůty konfrontovány se svévolným postupem státu, jejž soud shledal rozporným s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (a to s odvoláním se na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v kause Broniowski proti Polsku z r. 2002, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice z r. 2002, Zvolský a Zvolská proti České republice z r. 2001);
3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá. Vycházeje z takto chápané „konkrétní okolnosti“, v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 38, vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 24/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 62; vyhlášen pod č. 153/1998 Sb.) Ústavní soud zrušením ustanovení stanovujícího počátek lhůty pro uplatnění restitučního nároku otevřel možnost jejich uplatnění i pro ty oprávněné osoby, jež v důsledku podmínky trvalého pobytu ve lhůtách původních nároky úspěšně uplatnit nemohly. Soud v této souvislosti konstatoval, že „tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy – ve srovnání s jinými oprávněnými osobami – protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení.
Lhůty zakotvené v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále též „zákon o půdě“), a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. časově omezují uplatnění práva oprávněných osob dle § 11 odst. 2 zákona o půdě na vydání náhradního pozemku, tj. práva, jemuž nesvědčí efektivní procesní prostředek, pročež se z pohledu kritérií kontextuálního posouzení ústavnosti lhůt jedná o svévoli zákonodárce, stojící v rozporu s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, jenž je komponentem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), v rozhodovaném kontextu pak i v rozporu s principem legitimního očekávaní při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.“.
Z předloženého materiálu ani z důvodové zprávy přitom není zřejmé, jak se měly okolnosti změnit natolik, aby výše uvedená východiska, která formuloval Ústavní soud a která zopakoval i v relativně nedávném nálezu ze dne 19. června 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, kterým zrušil obdobnou změnu zákona o půdě, již nadále neplatila. Naopak, i z aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že tento nadále vytýká státu dlouhodobou liknavost a svévoli při uspokojování restitučních nároků, co hůř, opakované nerespektování nálezů Ústavního soudu, jež jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné pro všechny orgány a osoby.
Domníváme se, že v daném případě je navrhovanou lhůtu tří let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání pozemku třeba považovat z hlediska kontextuálního posouzení veškerých kritérií ústavnosti navrhované lhůty za neústavní. Jednak se jedná o lhůtu zcela disproporcionální, a to jak vzhledem k závažnosti újmy, k jejíž alespoň částečné nápravě má prostřednictvím restitučního zákonodárství dojít, tak vzhledem ke svévolnému a liknavému přístupu státu – resp. Státního pozemkového úřadu, jenž sám činí v průběhu jednání s oprávněnými osobami neúměrné průtahy a jehož vinou nároky oprávněných osob zůstávají po dlouhou dobu neuspokojeny nebo o nich v mnoha případech není do dnešního dne pravomocně rozhodnuto.
Nezřídka přitom nastávají situace, kdy státu trvá desítky let, než oprávněným osobám vůbec umožní dosažení odpovídající náhrady. Za splněnou je pak třeba považovat i podmínku svévole, které by se zákonodárce v případě přijetí navrhované úpravy nepochybně dopustil, když by v rámci soukromoprávního vztahu se svými věřiteli zcela autokraticky zhoršil jejich postavení tím, že by uspokojení jejich nároků limitoval další podmínkou v podobě nepřiměřeně krátké lhůty, po jejímž uplynutí by se stát svých závazků vůči oprávněným osobám fakticky zprostil, neboť nárok oprávněných osob by v případě jejího uplatnění v podstatě zanikl. Uvedené by pak vedlo k naplnění třetího kritéria ústavní nesouladnosti lhůty, neboť přijetím navrhované právní úpravy by bylo osobám, které z nejrůznějších důvodů pozemkovému úřadu nestihnou ve tříleté lhůtě oznámit svůj úmysl uplatnit svá zákonná práva, zcela zapovězena možnost domožení se adekvátní náhrady za neakceptovatelné majetkové křivdy, které jim byly státem v minulosti způsobeny, oproti osobám, které tak učinit stihnou, jakož i oproti osobám, které se své náhrady domůžou před nabytím účinnosti navrhované novely. Je přitom nutno zopakovat a zdůraznit, že náhrada za nevydané pozemky nepředstavuje toliko jakousi pohledávku vůči státu, ale jedná se o odraz vlastnického práva těchto osob, které je dle všech obecně přijímaných principů věčné a nepromlčuje se.
V tomto kontextu je vhodné připomenout již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 19. června 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, jenž uzavřel:
„Bez existence legitimního důvodu není namístě zakládat nerovnost mezi jinak srovnatelnou skupinou oprávněných osob. V opačném případě by totiž došlo k nepřípustnému zásahu do jimi nabytého práva mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku.“.
Je přitom nepochybné, že za takový legitimní důvod nelze zajisté považovat úsilí o co nejrychlejší ukončení restitučních procesů s oprávněnými osobami a o eliminaci celkové výše plnění, které by byl stát povinen těmto osobám poskytnout. V daném ohledu lze přitom poukázat na již až notoricky známou praxi Státního pozemkového úřadu, který místo toho, aby usiloval o naplnění smyslu a účelu zákona o půdě, jímž je dle jeho preambule především zmírnění následků některých majetkových křivd z období 1948 až 1989, jedná mnohdy s cílem přesně opačným. Pouze příkladmo lze uvést nedostatečné vypisování veřejných nabídek, záměrné prodlužování soudních jednání s oprávněnými osobami, nerespektování pravomocných soudních rozhodnutí v konkrétních věcech či ignorování ustálené judikatury Nejvyššího či Ústavního soudu.
V tomto ohledu je přitom nutno poukázat na zcela aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu, ve které ústavní soud opakovaně vytýká Státnímu pozemkovému úřadu (tedy státu jako takovému), že zcela vědomě a v rozporu s ústavním pořádkem nerespektuje nálezy Ústavního soudu a konkluze z nich plynoucí.
Ústavní soud takto již v rámci svého nálezu ze dne 18. července 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16 vymezil jasná pravidla a východiska pro stanovení výše finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, když mimo jiné jednoznačně dovodil, že Státní pozemkový úřad nesmí při určení výše finanční náhrady dle ustanovení § 16 ve spojení s ustanovením § 28a zákona o půdě lpět na doslovném výkladu ustanovení § 28a zákona o půdě, když, cit.: „nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.“.
Ústavní soud uvedeným nálezem jednoznačně vymezil ústavně konformní výklad ustanovení § 28a ve spojení s ustanovením § 16 zákona o půdě, přičemž, jak uvedeno výše, dle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Jak si však opakovaně Ústavní soud povšiml v rámci své rozhodovací praxe, Státní pozemkový úřad vědomě a v drtivé většině případů i výslovně a záměrně odmítá v rámci své praxe aplikovat výše uvedená východiska, která stanovil Ústavní soud již v rámci citovaného nálezu ze dne 18. července 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16. Ústavní soud se k uvedené praxi vyjádřil např. ve svém plenárním nálezu ze dne ze dne 19. června 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, kterým zrušil tzv. druhou restituční tečku, když v odst. 77 konstatoval:
„Ačkoliv v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 vymezil zřetelné mantinely pro ústavně souladné stanovení výše přiznané finanční náhrady, Ústavní soud neztrácí ze zřetele, že SPÚ – nebude-li k takovému postupu "přinucen" konkrétním vykonatelným soudním rozhodnutím – patrně bude mít při stávajícím znění § 28a zákona o půdě stále za to, že není oprávněn oprávněným osobám "dobrovolně" poskytovat adekvátní finanční náhradu. Jakkoli je takový výklad SPÚ ústavněprávně neudržitelný, nelze přehlížet, že právě ustálená praxe SPÚ představuje jedno z klíčových kritérií ústavněprávního přezkumu tzv. restituční tečky.“.
V rámci plenárního nálezu ze dne 12. ledna 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/19, ve kterém rozhodoval Ústavní soud o návrhu na zrušení části ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, konstatoval Ústavní soud v bodě 76 k praxi vedlejšího účastníka následující:
„Zásadní nesouhlas Ústavní soud vyslovuje s tvrzenou neoprávněností úřadu rozhodovat o určení výše finanční náhrady podle soudního, ústavně souladného výkladu napadeného ustanovení, nýbrž podle výkladu doslovného. Sám úřad přiznává, že těm restituentům, kteří jsou ochotni bránit svůj nárok před soudy (které vykládají dotčená ustanovení zákona o půdě v souladu se shora podaným), jsou přiznávány řádově vyšší finanční náhrady. Nadto si je i vláda podle svého vyjádření vědoma žádoucího způsobu určování finanční náhrady ve výši nikoli pouze v historických cenách podle vyhlášky. Úřad je přitom podřízen Ministerstvu zemědělství (§ 1 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů). Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 byl proveden ústavně souladný výklad pro tuto věc relevantních ustanovení zákona o půdě. Stejně jako v nyní posuzované věci jde o rozhodnutí ve věci samé, přičemž onen výklad je jednoznačně součástí podstaty obsahu tohoto nálezu. Stejně jako v nynějším nálezu pléna Ústavního soudu je ratio decidendi předchozího nálezu tvořena i tímto výkladem napadeného ustanovení, pročež není pochyb o její Ústavou stanovené závaznosti pro všechny orgány i osoby.“.
Ústavní soud se pak k praxi Státního pozemkového úřadu, který dlouhodobě postupuje ve zjevném rozporu s výše vymezeným výkladem příslušných ustanovení zákona o půdě, který opakovaně vymezil Ústavní soud jako výklad z hlediska ústavněprávního jediný možný, vyjádřil rovněž v recentním nálezu ze dne 15. listopadu 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22.
Z výše uvedeného je zřejmé, že z dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrné, že sám Ústavní soud opakovaně vyjádřil s praxí Státního pozemkového úřadu v souvislosti s poskytováním finančních náhrad (resp. se stanovením jejich výše) zásadní nesouhlas. Je přitom rovněž patrné, že Státní pozemkový úřad uvedené nálezy Ústavního soudu (včetně citovaných výtek k praxi vedlejšího účastníka) nadále ignoruje. S ohledem na výše uvedené lze mít oprávněný dojem, že navrhovaná právní úprava má za cíl „obejít“ výše uvedenou judikaturu (která čítá desítky dalších obdobných rozhodnutí) a uzákonit liknavost a svévoli Státního pozemkového úřadu jako jakési „konečné řešení restituční otázky“. Takový přístup je však neakceptovatelný, a to mimo jiné i s ohledem na smysl a účel restitucí, který spočívá zejména v odčinění křivd spáchaných minulým režimem, které často spočívaly nejenom v odebrání zemědělské půdy, ale i v další perzekuci oprávněných osob nebo jejich rodin a předků.
Předložený materiál vychází ze zcela mylného předpokladu o počtu oprávněných osob a výši jejich dosud neuspokojených nároků, když Státnímu pozemkovému úřadu je s ohledem na dlouhodobou praxi a dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu známo, že mnoha oprávněným osobám byly jejich nároky vyčísleny zcela chybně (v částkách zcela minimálních oproti tomu, jaká náhrada jim má dle zákona o půdě náležet) a Státní pozemkový úřad nečiní žádné kroky k tomu, aby tuto situaci napravil, a to i přes mnohdy aktivní snahu těchto osob v minulosti. Tyto osoby přitom Státní pozemkový úřad uměle ze svých statistik vyřazuje, když má jejich nároky za již vypořádané, ačkoliv toto není v souladu se skutečností – těmto osobám náleží často značné nároky, jejichž uspokojení jim však Státní pozemkový úřad neumožňuje.
V nastíněné souvislosti je přiléhavé citovat ze závěrů zcela recentního nálezu Ústavního soudu ze dne 22. května 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, který konstatoval následující:
„49. Restituční nárok přísluší všem oprávněným osobám podle zákona o půdě. Právo na jeho uspokojení vyplývá přímo ze zákona, který stanoví jednotlivé formy náhrad. Ocenění restitučního nároku Státním pozemkovým úřadem je pouze jeho administrativním úkonem, neprobíhá žádné správní řízení a ohledně výše nároku není vydáváno žádné správní rozhodnutí. Pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence SPÚ.
50. Výše finanční náhrady je upravena v § 28a zákona o půdě, podle něhož se náhrady – nestanoví-li zákon jinak – poskytují v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Původně panoval názor, že finanční náhrada neplní účel hodnotového ekvivalentu za nevydaný pozemek, a její funkce je tedy symbolická. Ústavní soud ovšem nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 význam finanční náhrady posunul tak, že má umožnit odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem jako při vydání věci; musí být tedy s ohledem na účel restitučních předpisů přiměřená a rozumná. Tyto závěry Ústavní soud výslovně aproboval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ze dne 12. 1. 2021 (N 4/104 SbNU 36; 81/2021 Sb.), v němž posuzoval ústavnost § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech „stanovené podle § 28a“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 35/17).
51. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že Státní pozemkový́ úřad má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 536/2022 ze dne 1. 3. 2022 či sp. zn. 28 Cdo 1562/2022 ze dne 7. 6. 2022). Jako liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016).“.
Ve stejném nálezu Ústavního soudu rovněž konstatoval následující:
„(…) práva stěžovatelů na rovnost podle čl. 1 Listiny, kterou Ústavní soud chápe jako obecný zákaz diskriminace a jako zásadu všeobecné rovnosti před zákonem, z níž plyne požadavek na zákaz libovůle při rozlišování mezi subjekty v přístupu k určitým právům a jejich ochraně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021).
(…) Restituční řízení se nesmí podobat loterii (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12): ani osoby žádající o náhradní pozemky, ani osoby žádající o finanční kompenzaci neměly v době (prvního) uplatnění restitučního nároku jistotu, jakým způsobem se bude na jimi zvolené náhrady v budoucnu pohlížet. Nelze potom jedné skupině restituentů s odstupem doby sdělit, že „mají smůlu“, jestliže nezvolili ten „správný“ způsob náhrady. Je znakem právního státu zajistit osobám ve stejném právním postavení shodnou právní ochranu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455); srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 112/89 SbNU 655; 135/2018 Sb.), body 70 a 73].
(…) Není ovšem přijatelné, aby stát, který se zavázal způsobené křivdy zmírnit, vadným postupem ocenil restituční nároky oprávněných osob v nižší výši, než jim podle zákona náleží, a následně jim odmítal poskytnout odpovídající náhradu; tím spíše v situaci, kdy jiným oprávněným osobám ochranu práva na poskytnutí náhrady ve správné výši přiznává.“.
Lze tedy shrnout, že za situace, kdy i Ústavní soud dlouhodobě vytýká státu liknavost, svévoli a soustavné nerespektování nálezů Ústavního soudu, je zřejmé, že navrhovaná právní úprava nemůže z hlediska jejího souladu s ústavním pořádkem obstát. Naopak lze mít za to, že tato navrhovaná úprava má jediný cíl – obejít soudní moc a „uzákonit“ liknavost a svévoli na straně státu (Státního pozemkového úřadu) jako status quo, ze kterého v konečném důsledku bude těžit stát přijímající tuto právní úpravu. Takový stav není v souladu se zásadami demokratického právního státu.
Současně je zapotřebí zdůraznit, že navrhovaná právní úprava by představovala úpravu zcela nadbytečnou, která by nad rámec stávajících podmínek a omezení stanovila oprávněným osobám další překážku znemožňující řádné uplatnění jejich práv. Stávající právní úpravu je přitom třeba z hlediska dosažení cílů požadovaných autory dotčené novelizace považovat za plně dostačující. Příkladem lze poukázat na již existující obecný institut promlčení majetkoprávních závazků ve smyslu ustanovení § 609 až § 653 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhovaná právní úprava je tak ve vztahu k cílům, kterých má být změnou právní úpravy dosaženo, a negativních zásahů do práv jejich adresátů, zcela disproporcionální.  
V neposlední řadě máme za to, že dotčená ustanovení nesplňují ani podmínku obecnosti právní normy. V případě jejich zakotvení do právního řádu by totiž v rozporu s principy dělby moci došlo k faktickému nahrazení rozhodovací pravomoci soudů v konkrétních případech. Jsou to přitom právě obecné soudy, jež disponují dostatečnými právními (a jak bylo nastíněno výše, rovněž zákonnými) prostředky k určení, zda bylo v daném případě uplatnění nároku oprávněnou osobou včasné či zda nedošlo k jeho případnému promlčení, zániku apod. Obsah předloženého materiálu je přitom natolik specifický a dopadající na tak úzkou skupinu adresátů, že ztrácí jeden z elementárních znaků právní normy, kterým je právě jeho obecnost. Dovolujeme si v této souvislosti poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, obdobně v nálezu ze dne 19. února 2003, sp. zn. Pl. ÚS 12/02.
Lze tedy shrnout, že navrhovaná právní úprava je zatížena značnými nedostatky, které v důsledku vedou k její pravděpodobné neústavnosti. Máme za to, že předložený materiál by neměl být v předložené podobě dále projednáván a namísto toho by mělo dojít k zefektivnění činnosti Státního pozemkového úřadu tak, aby byla restituční agenda vyřízena co možná nejrychleji, v souladu s platnými a účinnými právními normami a mnoho let ustálenými požadavky Ústavního soudu.

	
Vysvětleno.
Současnou navrženou právní úpravou nedochází k zásahu do hmotněprávní roviny restituentů, restituenti navrženou úpravou nebudou omezeni na právu získat přiznanou náhradu. K získání náhrady však budou muset své právo uplatnit shodně jako v případě jakýchkoli jiných náhrad stanovených ať zákonem o půdě či jinými restitučními předpisy.  
Z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, a na kterou připomínkové místo opakovaně odkazuje, pak vyplývá, že vztah jedince vůči státu není formován výhradně jeho právy, nýbrž jsou jeho pojmovým znakem i určité povinnosti, jejichž plnění může být ze strany státu po jedinci vyžadováno. 

Stanovení povinnosti oprávněné osobě s ohledem na běžící čas ode dne přijetí restitučních zákonů se tak jeví jako zcela legitimní, když i z usnesení Senátu č. 500 z roku 2022 vyplývá, že není žádoucí restituční otázky řešit do nekonečna. Jak již bylo výše uvedeno, i stát v pozici právnické osoby má svá práva, a měl by tak mít možnost zcela přesně vědět, která oprávněná osoba o vydání náhradních pozemků usiluje a která naopak i z důvodu již dostatečného uspokojení zbytkový nárok již uplatňovat nebude. Na základě tohoto zjištění pak bude stát rovněž schopen přesně určit možnou výši závazků vůči restituentům, a zaujmout tak pro své potřeby vhodná stanoviska.

S ohledem na výše uvedené tak máme za to, že navrhovaná změna není v rozporu s právním systémem České republiky a ani není v rozporu s již výše uvedenými nálezy Ústavního soudu.

Navrhovanou tříletou lhůtu k oznámení záměru uplatnit právo na náhradu považujeme za zcela přiměřenou. Stanovení lhůty, v níž se oprávněné osoby mohou přihlásit k zachování jejich restitučních nároků, představuje legitimní cíl, a to přispět k uzavření restitucí podle zákona o půdě: motivovat oprávněné osoby k poskytnutí součinnosti Státnímu pozemkovému řadu při plnění jeho závazku poskytnout jim náhradu.

Navržená právní úprava je potřebná, neboť daného cíle nelze dosáhnout šetrnějším prostředkem; soudní judikatura totiž v zásadě nepřipouští promlčování restitučních nároků. Navržená lhůta – 3 roky – je relativně dlouhá a shoduje se s obecnou promlčecí lhůtou podle občanského zákoníku. 

Přijetím novely tak bude mít každý restituent právo se rozhodnout, zda zůstatek svého nároku (v 85 % případů v hodnotě do 10 000,- Kč) bude chtít vypořádat, či vypořádání svého nároku v předchozí době považuje za dostatečné a závazek státu vůči němu již uplatňovat nebude. V případě nově vzniklých nároků pak tato lhůta výrazně přesahuje lhůty stanovené jinými restitučními předpisy či lhůty k poskytnutí jiných náhrad, než jsou náhrady za nevydané pozemky dle zákona o půdě. K samotnému zásahu do vlastnického práva však touto novelou nedochází.

	Konfederace
zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR
	Bez připomínek.
	

	Nejvyšší kontrolní úřad

	Bez připomínek.
	

	Sdružení místních samospráv ČR

	Bez připomínek.
	

	Správa státních hmotných rezerv
	Bez připomínek.
	

	Státní úřad pro jadernou bezpečnost
	Bez připomínek.
	

	Svaz měst a obcí České republiky

	Bez připomínek.
	

	Svaz průmyslu a dopravy ČR
	Bez připomínek.
	

	Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
	Bez připomínek.
	

	Úřad pro ochranu osobních údajů

	Zásadní připomínka.
K oddílu H důvodové zprávy:
Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (dále jen „DPIA“) v oddílu H obecné části důvodové zprávy je nezbytné přepracovat. Tato připomínka je zásadní.

Odůvodnění: 
První věta je chybná, neboť obsah DPIA je širší a vyhodnocuje se nejen zásah veřejné správy, ale i zásah soukromým právem. Druhá věta je sporná, bylo by vhodnější ji nahradit větou: „Nezasahuje se do zpracování osobních údajů.“ Důvodem je, že se mění pouze vstupní informace, ale nemění se vzorec zpracování.

	
Akceptováno. Rozpor odstraněn.
Důvodová zpráva byla ve dané části revidována v souladu s připomínkou.

	Úřad průmyslového vlastnictví
	Bez připomínek.
	

	Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
	Bez připomínek.
	

	Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

	Zásadní připomínka.
Obecně:
Důvodová zpráva k návrhu zákona uvádí, že „Současně navrhovaná právní úprava nepřímo reaguje na současný vývoj soudní judikatury týkající se určování výše (hodnoty) restitučních nároků. Restituční nároky jsou v souladu se zákonem o půdě (§ 28a zákona) oceňovány podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. V případě, že oprávněná osoba žádá vydání náhradního pozemku, je i tento pozemek oceněn ve stejných cenách dle uvedené vyhlášky (bez ohledu na jeho současnou tržní hodnotu), a je tak zachována parita cen. V případě, kdy se oprávněná osoba domáhá finanční náhrady, je tato finanční náhrada určená dle výslovného znění zákona podle zmíněné vyhlášky s ohledem na současné ceny nemovitostí již nedostatečná, v důsledku čehož se oprávněným osobám nedostává adekvátní finanční náhrady. Soudní judikatura dospěla k závěru, že oprávněné osoby mohou požadovat finanční náhradu navýšenou až na šestinásobek ceny určené dle vyhlášky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo3772/2018), ale tento koeficient byl Ústavním soudem shledán jako ústavně nesouladný, protože je příliš nízký a nezohledňuje růst cen nemovitostí (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Nyní je na Nejvyšším soudu, aby stanovil koeficient nový, vycházející z růstu cen nemovitostí za dobu od účinnosti zákona o půdě.“ Dle názoru ÚZSVM je zcela nevhodné, aby předkladatel rezignoval na úlohu vlády v legislativním procesu a existující mezeru v legislativě řešil tak, že bude vyčkávat na tzv. soudcovské dotváření práva, namísto toho, aby nastalou situaci proaktivně řešil, v tomto případě prostřednictvím vládního návrhu novely zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Požadujeme tedy, aby předkladatel, při respektování závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2827/22 („Šestinásobné zvýšení cen určených podle výše označené vyhlášky těmto kritériím nedostojí, neboť nezohledňuje míru růstu cen nemovitostí, nýbrž toliko tzv. běžného spotřebního koše. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit.“), dopracoval návrh úpravy peněžité náhrady za nevydané pozemky.
	
Vysvětleno. Rozpor.
Nastavit zákonem přesný koeficient, který by zohledňoval míru růstu cen, nepovažujeme za vhodné s ohledem na to, že nelze předjímat vývoj ekonomiky a růst cen do budoucna. 


	Sekretariát Rady hospodářské a sociální dohody
	Bez připomínek.
	

	Veřejný ochránce práv


	Zásadní připomínka.
Obecně:
Text novely zákona o půdě se věnuje pouze otázce uplatnění nároku na peněžitou náhradu. Neřeší ale existenci ustanovení § 28a, které určuje výpočet peněžité náhrady: „Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.“
Lze namítnout, že uvedené ustanovení překonala judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Má zkušenost je však opačná. Mohu ocitovat vyjádření ústředního ředitele Státního pozemkového úřadu ze dne 11. října 2023:[footnoteRef:1] [1:  	Č. j. SPU 406463/2023.] 

„Ústavním soudem a Nejvyšším soudem vytvořený právní stav způsobil obtížně řešitelnou situaci spočívající v konkurenci dvou neslučitelných právních norem. První norma vyplývá ze zákona o půdě a její podstatou je příkaz vyplácet náhradu v částce určené dle oceňovací vyhlášky. Druhá norma vyplývající z rozhodnutí obou soudů vede k závěru, že vyplácena má být zpravidla částka šestinásobku ceny určené dle oceňovací vyhlášky. Tento rozpor je z pohledu Státního pozemkového úřadu obtížně řešitelný, protože úřad by měl být primárně vázán zákonem a z toho důvodu preferovat postup podle rozhodnutí soudů. Pokud Ústavní soud odmítl možnost zrušení příslušné části zákona o půdě, v důsledku čehož by se rozvolnila pravidla pro vyplácení náhrad v jiné než vyhláškové výši, ponechal v platnosti vázanost Státního pozemkového úřadu zákonem o půdě. Jestliže pak Nejvyšší soud svým rozhodnutím doslova vytvořil pravidlo o šestinásobku vyhláškové ceny, rozpor dvou pravidel tím stvrdil. Jedno z těchto pravidel pak musí být nutně porušeno. S ohledem na charakter Státního pozemkového úřadu, který je organizační složkou státu podřízenou Ministerstvu zemědělství by neměl rozhodovat nad rámec stanovený zákonem o půdě o nakládání s finančními prostředky státu bez toho, že by takový postup byl aprobován Ministerstvem zemědělství, neboť by se ze strany Státního pozemkového úřadu jednalo o porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.“ (zvýraznění doplněno)
Představuje-li pro Státní pozemkový úřad obtíž souběžná existence dvou norem, z nichž jednu nutně nedodrží, navrhuji přeformulovat ustanovení §28a tak, aby k jeho porušení nedocházelo.
Současně se nabízí otázka, zda nevyužít čerstvé nálezy Ústavního soudu,[footnoteRef:2] které koeficient šestinásobku finanční náhrady určené podle vyhlášky z roku 1988 označily za nízký. Nálezy by mohly sloužit jako poklad pro vytvoření nového mechanismus pro výpočet náhrady za nevydané pozemky. Nevytvořením tohoto mechanismus rezignuje zákonodárce na svou roli. Plně ji přenechává soudům, aby správnou výši koeficientu vypočetly, aniž by věděl, kdy se tak stane.  [2:  	Nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, jehož právní věta zní:
„V řízení o peněžité náhradě za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, není ústavně souladný takový výklad, který zvyšuje ceny uvedené podle § 28a tohoto zákona ve vyhlášce č.  182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška“), toliko podle míry inflace běžného spotřebního zboží, a nezohledňuje růst cen nemovitostí. Koeficient šestinásobku finanční náhrady určené podle vyhlášky je s ohledem na časový odstup od  účinnosti zákona o půdě zásadně neústavně nízký a odporuje závazným právním závěrům obsaženým ustálené judikatuře Ústavního soudu (nález ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 a nález ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Z těchto nálezů plynou pro orgány veřejné moci tři závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) podmínky určování výše náhrady, která má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Šestinásobné zvýšení cen určených podle výše označené vyhlášky těmto kritériím nedostojí, neboť nezohledňuje míru růstu cen nemovitostí, nýbrž toliko tzv. běžného spotřebního koše. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Postup, který nebere dostatečně na zřetel tato kritéria, porušuje základní práva jednotlivců na  ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ (zvýraznění doplněno)
Nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24, jehož právní věta zní:
„Při určování výše finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky musí správní orgány i obecné soudy vycházet ze třech podmínek: 1. přiměřená a rozumná výše náhrady, 2. náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, 3. výše náhrady musí naplňovat účel restitučního zákonodárství, tj. odčinění nebo zmírnění majetkových křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Ačkoli nemusí být finanční náhrada nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny pozemku, musí příslušné orgány pro dodržení ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Pokud toto příslušné orgány nezohlední, jedná se o porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ (zvýraznění doplněno)] 


	
Vysvětleno. Rozpor odstraněn.
Nastavit zákonem přesný koeficient, který by zohledňoval míru růstu cen, nepovažujeme za vhodné s ohledem na to, že nelze předjímat vývoj ekonomiky a růst cen do budoucna. 


	Státní zemědělský intervenční fond
	Bez připomínek.
	


V Praze dne 16. září 2024
Vypracovala: 	JUDr. Dominika Nasková, Ph.D.
6