Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORND6ML6U2Y najdete zde
IV.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
OBECNÁ ČÁST
A. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti žen a mužů
Současná právní úprava zákona o půdě se vyznačuje několika koncepčními nedostatky, které z dlouhodobější perspektivy brání dokončení procesu restitucí. Zákon o půdě nabyl účinnosti před více než 30 lety a přes zjevná původní očekávání se nepodařilo proces restitucí směřující k nápravě některých majetkových křivd dosud dokončit, ačkoli se jedná o počet případů, který je z hlediska celkového objemu uplatněných restitučních nároků relativně malý. Formou vydání odňatých pozemků bylo vydáno 1,304 milionu hektarů půdy, 0,337 milionu hektarů nebylo vydáno, protože nárok nebyl prokázán, a 0,132 milionu hektarů nebylo vydáno pro zákonné překážky, avšak bylo přiznáno právo na náhradu ve formě nároku na jiný pozemek nebo ve formě náhrady peněžité.
Efektivním nástrojem pro omezení délky trvání jakýchkoliv procesů je stanovení lhůt, po jejichž uplynutí již není možné nároky uplatňovat nebo vymáhat. V minulosti byly přijaty dvě novely zákona o půdě, které měly vyvolat ukončení restitučních procesů přijetím zákonné úpravy stanovící lhůty, po jejichž uplynutí by nároky (některé z nich) zanikly. Prvním zákonem byl zákon č. 253/2003 Sb., jehož část však byla později zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005. V důsledku tohoto zákona a zmíněného nálezu Ústavního soudu bylo zavedeno omezení pro uplatnění nároků na vydání jiného (náhradního) pozemku pro osoby, jimž byly restituční nároky postoupeny. Nález Ústavního soudu však vyloučil takové řešení pro původní oprávněné osoby a jejich právní nástupce v užším příbuzenském poměru (aktuální § 13 odst. 8 zákona o půdě). Druhým zákonem byl zákon č. 185/2016 Sb., jehož relevantní ustanovení byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/17 ze dne 19. 6. 2018. I v tomto případě se jednalo o omezení (zánik) možnosti žádat převod náhradního pozemku, v důsledku čehož by oprávněné osoby mohly žádat pouze finanční náhradu. Tuto úpravu však Ústavní soud neshledal ústavně konformní.
V současné době je stav restitučních řízení podle zákona o půdě takový, že není skončeno řízení o relativně malém počtu uplatněných restitučních nároků, v nichž nebylo vydáno rozhodnutí o vydání odňatého pozemku nebo rozhodnutí o tom, že se pozemek z některého ze zákonných důvodů nevydává. V současné době je evidováno již jen několik málo desítek takových řízení. Délka těchto řízení je ovlivněna buď tím, že některé nároky jsou obtížně prokazatelné, nebo častěji tím, že se mění okruh oprávněných osob v souvislosti s úmrtím původních vlastníků zemědělských pozemků či jejich právních nástupců.
Mnohem větší počet nedořešených restitučních řízení se týká těch oprávněných osob, o jejichž nároku již bylo rozhodnuto tak, že se příslušný pozemek nevydává, v důsledku čehož mají tyto oprávněné osoby právo na jiný pozemek nebo na peněžitou náhradu. Jedná se cca o 33 700 osob, z tohoto počtu jich cca 33 300 dlouhodobě o vydání náhrady neusiluje. Lze tak shrnout, že 99 % oprávněných osob, u kterých Státní pozemkový úřad (dále jen „SPÚ“) eviduje zůstatkový nárok na vydání náhradního pozemku, o jeho vypořádání dlouhodobě neusiluje.
Pro snazší přehled o stavu restitučního řízení k současnému datu lze uvést následující shrnutí.
· Celkem bylo uplatněno 219.380 žádostí o vydání majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. v zákonem stanovené lhůtě, která byla stanovená jako lhůta prekluzivní; aktuálně zbývá dořešit několik málo desítek případů, u kterých se buď dlouhodobě nedaří určit právního nástupce po zemřelé oprávněné osobě nebo se jedná o složité případy, kde je oprávněnost nároku řešena soudní cestou.
· V rámci přímých restitucí (tj. obnoveno vlastnické právo k původnímu majetku oprávněných osob) bylo:
· 1,304 milionů ha vydáno (tzn. vráceno původním vlastníkům nebo dědicům),
· 0,337 milionů ha nevydáno, bez přiznání práva na náhradu (restituce neprokázána),
· 0,132 milionů ha nevydáno, přiznáno právo na náhradu (formou naturální nebo finanční).
V rámci řešení nepřímé restituce (tj. poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, které nebylo možné vydat nebo vyplacení peněžité náhrady) lze shrnout:
· Nárok na náhradní pozemek nebo na peněžitou náhradu je stanoven a vypořádáván v cenách platných k 24. 6. 1991 (dle vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
· Struktura nároků za nevydanou půdu:
· 8,6 mld. Kč celková hodnota nevydaných pozemků,
· 8,18 mld. Kč vypořádaný nárok, z toho:
· 1,95 mld. Kč vypořádáno finančně (MZe, PF ČR a SPÚ),
· 4,58 mld. Kč vypořádáno převodem náhradních pozemků (75.156 ha),
· 1,35 mld. Kč vypořádáno zápočtem při prodeji půdy (35.881 ha),
· 0,10 mld. Kč jiné formy vypořádání (převod na lesy, vzdání se nároků apod.),
· 0,18 mld. Kč prekluze práva na restituci (jen u postoupených nároků),
· 0,47 mld. Kč zůstatek nevypořádaného nároku (tj. 5,4 % z celku), z toho:
· 0,44 mld. Kč nárok na náhradní pozemky,
· 0,03 mld. Kč nárok jen na peněžitou náhradu.
Pro bližší představu ohledně aktivity jednotlivých držitelů restitučního nároku na náhradu:
· 138.516 celkový počet oprávněných osob (původní, dědici, postupníci),
· 97.006 počet osob se zcela vypořádaným nárokem (tj. 70 %),
· 33.300 počet osob, které dlouhodobě neuplatňují své nároky (tj. 24 %),
· 389 počet osob, které žalují vydání náhradního pozemku,
· 0,10 mld. Kč zůstatek nároků osob, které žalují vydání náhradního pozemku.
Z výše uvedeného přehledu je tak zjevné, že téměř jedna čtvrtina držitelů restitučních nároků je neaktivních a neexistuje žádný nástroj, jak takové nároky řešit. V těchto případech pak stát zůstává v pozici dlužníka, který nemůže neaktivní nároky vypořádat. S plynoucím časem a s ohledem na stávající judikaturu vyšších soudů se závazek státu po finanční stránce navyšuje, když finanční náhradu již nelze poskytnout v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tj. k roku 1991, ale je třeba poskytnout finanční plnění v cenách rozumných a přiměřených. Do loňského roku byl takovou výší šestinásobek ceny k roku 1991. Aktuálně Nejvyšší soud ČR řeší otázku změny tohoto koeficientu, kterým by bylo možné určit adekvátní výši peněžitého plnění. Je zřejmé, že koeficient bude vyšší než v minulých letech uplatňovaný šestinásobek. Aby měl SPÚ, potažmo stát jasnou představu, v jaké výši má závazek vůči oprávněným osobám, potřebuje vyjasnit otázku, které oprávněné osoby o vypořádání zůstatků restitučních nároku mají zájem a které nikoli.
Současná úprava lhůt obsažených v zákoně o půdě (§ 13) nepočítá s tím, že by jednotlivé nároky, tj. buď právo na jiný pozemek nebo právo na peněžitou náhradu, jejich neuplatněním po určité době zanikly (výjimkou jsou oprávněné osoby, na něž byly restituční nároky postoupeny a na něž dopadá § 13 odst. 6 a 7, avšak zároveň pro ně neplatí § 13 odst. 8 zákona o půdě). Lhůty, které omezují možnost uplatňovat již přiznané restituční nároky, se proto týkají pouze osob, jimž byly restituční nároky postoupeny, nikoliv původních oprávněných osob nebo jejich právních nástupců v příbuzenském či obdobném vztahu.
Restituční nároky jsou nároky majetkové povahy, které podléhají promlčení. Bylo by proto možno argumentovat, že k zániku těchto nároků, resp. k jejich nevymahatelnosti, dojde uplynutím času v případě pasivity oprávněných osob. Takový výklad však neplatí bez dalšího.
Soudní judikatura sice potvrzuje, že restituční nároky promlčení podléhají, avšak zároveň stanoví natolik přísné podmínky pro možnost učinit závěr o jejich promlčení, že v praxi k promlčení restitučních nároků prakticky nedochází. Ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 822/2021 Nejvyšší soud dovodil následující: „ … poskytnutí peněžitých náhrad oprávněným osobám dle § 16 odst. 1 zákona o půdě (resp. jejich přecenění, jak v daném případě žalovaná namítala před soudy obou stupňů), jakožto nároků majetkových, podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době dle občanského zákoníku, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé …“. Současně však v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2957/2021 Nejvyšší soud uvedl: „Z rozhodovací praxe dovolacího soudu současně v poměrech restitučního zákonodárství vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit … . Současně je nutno zabývat se i tou otázkou, zdali vznesením námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněného povinnou osobou nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy … . Jestliže je přitom uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, pak jí vznesená námitka promlčení dle judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům a priori odporuje… .“
Z obou, do jisté míry protichůdných rozhodnutí tedy plyne, že běh promlčecí lhůty pro uplatnění nároku bude založen teprve v momentu, kdy SPÚ odmítne nárok uspokojit. Ani v takovém případě však nemusí k promlčení dojít, bude-li shledán rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy.
Praktickým problémem je však skutečnost, že značné množství restituentů, jejichž přiznané nároky na jiný pozemek nebo na finanční náhradu nejsou dosud uspokojeny, neprojevuje žádné úsilí k vypořádání těchto nároků, avšak zároveň nejsou v situaci, kdy by SPÚ „odmítl“ poskytnout jim náhradu (ať již naturální nebo finanční).
Z uvedeného důvodu zůstává nedořešené určité množství restitučních nároků, které byly přiznány, avšak nebyly dosud zcela vypořádány. Značné množství těchto restitučních nároků, které nejsou vypořádány, jsou nároky v zanedbatelné výši (mnohdy oceněné v jednotkách korun). Takových nároků je, jak bylo uvedeno, cca 33.300 v evidované hodnotě 0,224 mld. korun. Tyto nároky oprávněné osoby v praxi ani neuplatňují vzhledem k jejich zanedbatelné hodnotě. Obvykle jsou tyto minimální restituční nároky důsledkem částečného, nikoliv však úplného uspokojení původních restitučních nároků, kdy byl oprávněným osobám vydán náhradní pozemek, jehož cena však nedosáhla plné výše restitučního nároku. Tyto bagatelní restituční nároky je tak složité uspokojit naturálním plněním, když o ně oprávněné osoby neprojevují zájem. I peněžitá náhrada není v těchto případech vzhledem k její malé výši nijak zajímavá, a proto zůstávají tyto restituční nároky mimo pozornost samotných oprávněných osob. Oproti tomu SPÚ eviduje cca 389 aktivních oprávněných osob, které se domáhají vypořádání restitučního nároku, a to v hodnotě cca 0,100 mld. korun.
Ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti žen a mužů nezakládá stávající právní úprava s ohledem na svůj věcný charakter žádné rozdíly.
B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti žen a mužů
Navržená právní úprava směřuje k tomu, aby oprávněné osoby musely projevit vůli směřující k vypořádání svých restitučních nároků, tj. oznámit SPÚ, že svůj již přiznaný restituční nárok ve formě nároku na náhradní pozemek nebo na finanční náhradu budou uplatňovat.
Návrh nesměřuje k tomu, aby ztížil oprávněným osobám naplnění jejich restitučních nároků, nýbrž k tomu, aby byly oprávněné osoby motivovány k uplatnění svých nároků (projevení požadavku o získání naturálního nebo peněžitého plnění z existujícího nebo v budoucnu vzniklého nároku).
Navržená právní úprava vede oprávněné osoby k tomu, aby písemně oznámily svůj úmysl nárok uplatňovat vůči SPÚ. Pokud tak učiní, jejich nárok bude nadále zachován. Pokud tak neučiní, nebudou jej již moci později uplatňovat. Oprávněné osoby nejsou navrženou právní úpravou nuceny k tomu, aby svůj restituční nárok reálně proměnily za naturální nebo peněžitou náhradu. Zůstane jim zachována možnost volby.
Navržená právní úprava vychází z toho, že mnohé minimální restituční nároky (tzv. zbytkové, jejichž hodnota činí několik korun nebo desítek korun) nemají oprávněné osoby reálný zájem realizovat, avšak musí být, pokud z nějakého důvodu nezaniknou, stále evidovány SPÚ. Pokud ovšem oprávněné osoby projeví svůj záměr ve smyslu navržené právní úpravy, bude zřejmé, že mají zájem opačný, a takové nároky pak budou dle volby oprávněných osoby uspokojeny.
Současně navrhovaná právní úprava nepřímo reaguje na současný vývoj soudní judikatury týkající se určování výše (hodnoty) restitučních nároků. Restituční nároky jsou v souladu se zákonem o půdě (§ 28a zákona) oceňovány podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. V případě, že oprávněná osoba žádá vydání náhradního pozemku, je i tento pozemek oceněn ve stejných cenách dle uvedené vyhlášky (bez ohledu na jeho současnou tržní hodnotu), a je tak zachována parita cen. V případě, kdy se oprávněná osoba domáhá finanční náhrady, je tato finanční náhrada určená dle výslovného znění zákona podle zmíněné vyhlášky s ohledem na současné ceny nemovitostí již nedostatečná, v důsledku čehož se oprávněným osobám nedostává adekvátní finanční náhrady. Soudní judikatura dospěla k závěru, že oprávněné osoby mohou požadovat finanční náhradu navýšenou až na šestinásobek ceny určené dle vyhlášky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3772/2018), ale tento koeficient byl Ústavním soudem shledán jako ústavně nesouladný, protože je příliš nízký a nezohledňuje růst cen nemovitostí (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Nyní je na Nejvyšším soudu, aby stanovil koeficient nový, vycházející z růstu cen nemovitostí za dobu od účinnosti zákona o půdě.
Tento budoucí koeficient zvýší finanční nároky na státní rozpočet. Navržená právní úprava bude této předpokládané tendenci čelit nepřímo tím, že přiměje oprávněné osoby přihlásit se ke svým restitučním nárokům ve lhůtě tří let, a zabrání tak tomu, aby oprávněné osoby byly zcela pasivní a jejich nevypořádané restituční nároky přetrvávaly další roky nebo dokonce desetiletí. Zároveň tak bude SPÚ, resp. stát moci přesně analyzovat výši svého závazku vůči oprávněným osobám.
C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Nezbytnost navrhované právní úpravy lze spatřovat v nutnosti dořešit co největší množství zbývajících restitučních nároků, a to rovněž v návaznosti na usnesení Senátu č. 500 z 15. června 2022.
D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky
Navržená právní úprava obstojí v testu ústavní konformity (třístupňovém testu proporcionality).
Stanovení lhůty, v níž se oprávněné osoby mohou písemně přihlásit k zachování jejich restitučních nároků, představuje legitimní cíl, a to přispět k uzavření restitucí podle zákona o půdě: motivovat oprávněné osoby k poskytnutí součinnosti SPÚ při plnění jeho závazku poskytnout jim náhradu.
Tohoto legitimního cíle je navržená právní úprava schopna dosáhnout; tříletá lhůta zahrnuje jak motivační prvek podat výzvu k náhradě, tak i prvek reagující na nepodaní takové výzvy.
Navržená právní úprava je potřebná, neboť daného cíle nelze dosáhnout šetrnějším prostředkem; jako bylo již zmíněno, soudní judikatura totiž v zásadě nepřipouští promlčování restitučních nároků. Přitom délka navržené lhůty – 3 roky – se shoduje s obecnou promlčecí lhůtou podle občanského zákoníku (§ 629 odst. 1).
Požadavek na podání výzvy v tříleté lhůtě je relativně malým omezením majetkového práva oprávněných osob, ale naopak relativně velkým příspěvkem ke zdárnému ukončení restitucí podle zákona o půdě více než 30 let od nabytí jeho účinnosti, přičemž o přiměřenosti navržené právní úpravy nelze mít důvodných pochybností. Navržená právní úprava není z výše uvedeného důvodu s ústavním pořádkem v rozporu.
E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie
Návrh zákona je plně slučitelný s právními předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie, jakož i s obecnými právními zásadami práva Evropské unie. Právo Evropské unie se na vztahy, jež jsou předmětem právní úpravy, přímo nevztahuje. Návrhem zákona nejsou do právního řádu České republiky transponovány ani adaptovány žádné závazky plynoucí z práva Evropské unie.
F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Návrh zákona je v souladu s mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, zejména s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve zněních jejích protokolů, neboť právo oprávněných osob na přiměřenou náhradu za nevydané pozemky přibližuje k jeho realizaci, eventuálně připojuje k jeho dlouhodobému faktickému neuplatňování adekvátní právní následek.
G. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, a dopady na životní prostředí
Návrh má pozitivní hospodářské dopady, neboť ušetří finanční prostředky vynakládané na administraci restitučních nároků.
Předpokládá se, že SPÚ povede informační kampaň za účelem zvýšení informovanosti oprávněných osob o přijetí zákona. Předpokládané náklady na kampaň (např. obeslání neaktivních oprávněných osob upozorněním na možné uplynutí lhůty pro uplatnění nároku na vydání náhrad za nevydané pozemky, zveřejnění jednoduchého sdělení v celostátních médiích) budou vyváženy přínosem v podobě úspory prostředků SPÚ na administraci restitučních nároků.
H. Zhodnocení dopadů ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Návrh nepředpokládá oproti současnému stavu zvýšení možnosti zásahu veřejné správy do ochrany soukromí či ochrany osobních údajů. Veškeré údaje o oprávněných osobách má již SPÚ k dispozici a spravuje je v souladu se současnou právní úpravou. Předložený návrh v této oblasti stávající úpravu nikterak nemění.
I. Zhodnocení korupčních rizik
S navrhovanou právní úpravou nejsou spojená žádná zvýšená korupční rizika. Navrhovaný zákon je svým rozsahem přiměřený množině vztahů, které jsou předmětem právní úpravy v něm obsažené.
J. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
K. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů
Navrhovaná právní úprava nemá výše uvedené dopady.
L. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Navrhovaná právní úprava se vztahuje na celé území České republiky a nevytváří tak rozdíly mezi jednotlivými regiony.
M. Zhodnocení souladu se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)
Návrh zákona se nedotýká oblasti digitalizace.
ZVLÁŠTNÍ ČAST
K čl. I
Pro oprávněné osoby, jejichž žádosti o vydání odňatého pozemku nebylo vyhověno z důvodu zákonných překážek pro vydání pozemku, a které mají z tohoto důvodu nárok na náhradní pozemek nebo na peněžitou náhradu, se jako podmínka pro uplatnění práva na náhradu zavádí písemné oznámení oprávněné osoby vůči SPÚ o jejím záměru uplatnit toto právo kdykoliv v budoucnu. Tato nová podmínka spočívá pouze v tom, že oprávněná osoba musí oznámit SPÚ, že svoje právo na náhradní pozemek nebo na peněžitou náhradu zamýšlí uplatnit.
Zákon nestanoví žádnou zvláštní formu ani obsahové náležitosti takového oznámení. Postačí tedy jakékoliv oznámení obsahově dostatečně určité. Lhůta je stanovena tak, že pokud oprávněná osoba svůj záměr neoznámí, svoje právo na peněžitou náhradu nebo na jiný pozemek již nebude moci nijak uplatnit. Učiní-li oprávněná osoba takové oznámení, může nadále uplatňovat svoje právo ve veřejných nabídkách nebo požádat o peněžitou náhradu.
Výslovně se nutnosti učinit oznámení zbavují ty oprávněné osoby, které mají právo na náhradu již uplatněno. Současně se upravuje také dopad úmrtí na lhůtu pro oznámení podle § 13 odst. 9 v tom smyslu, že lhůta pro oznámení dědicům neskončí dříve než 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví.
K čl. II
Navrhované přechodné ustanovení řeší počátek běhu lhůty pro učinění oznámení podle § 13 odst. 9 návrhu zákona v případech, kdy bylo o nároku oprávněné osoby již rozhodnuto před nabytím účinnosti tohoto zákona. V takovém případě poběží lhůta pro učinění oznámení ode dne účinnosti návrhu zákona. Dále se konstatuje, že uplatněné právo na náhradu u pozemkového úřadu nebo soudu se považuje za učiněné oznámení podle § 13 odst. 9 návrhu zákona, jen pokud řízení o tomto uplatněném právu pravomocně neskončilo do dne nabytí účinnosti tohoto návrhu zákona.
K čl. III
S ohledem na předpokládanou délku legislativního procesu se navrhuje stanovit datum účinnosti návrhu zákona v souladu s obecným pravidlem podle § 9 odst. 2 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších předpisů, tj. zákon nabude účinnosti k 1. lednu 2025.
2