Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                "[Klepněte sem a vložte římské číslo dle čísla na obálce

IV.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
I. OBECNÁ ČÁST
A. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Stávající právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, uvedená v § 2939 až § 2943 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), je transpozicí směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (dále též „směrnice 85/374/EHS“). 
Od přijetí směrnice 85/374/EHS v roce 1985 došlo k významným změnám ve způsobu výroby, distribuce a provozu výrobků, včetně modernizace pravidel bezpečnosti výrobků a dozoru nad trhem. Rychle se rozvíjející ekologická a digitální transformace přináší výhody pro evropskou společnost a hospodářství, ať už jde o prodloužení životnosti materiálů a výrobků, např. prostřednictvím repasování, nebo o zvýšení produktivity a pohodlí díky inteligentním výrobkům a umělé inteligenci. Hodnocení směrnice 85/374/EHS v roce 2018, které bylo provedeno v rámci programu Komise pro účelnost a účinnost právních předpisů (program REFIT)[footnoteRef:2], dospělo k závěru, že směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky je celkově účinný a významný nástroj. Tato směrnice však měla také několik nedostatků:  [2:  Hodnocení směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky, SWD(2018) 157.] 

 bylo právně nejasné, jak používat desítky let staré definice a pojmy směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky na výrobky v moderní digitální ekonomice a oběhovém hospodářství (např. software a výrobky, které ke svému fungování potřebují software nebo digitální služby, jako jsou chytrá zařízení a autonomní vozidla), 
 důkazní břemeno (tj. nutnost za účelem získání náhrady škody prokázat, že výrobek byl vadný a že to způsobilo vzniklou škodu) bylo pro poškozené osoby ve složitých případech (např. v případech týkajících se léčiv, inteligentních výrobků nebo výrobků založených na umělé inteligenci) nepřiměřeně náročné,
 pravidla příliš omezovala možnost uplatňování nároků na náhradu škody (např. majetková škoda nižší než 500 EUR není podle směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky vymahatelná). Nedostatky této směrnice v oblasti nových digitálních technologií byly dále analyzovány v Bílé knize o umělé inteligenci[footnoteRef:3], v průvodní zprávě o odpovědnosti za umělou inteligenci, internet věcí a robotiku[footnoteRef:4] a ve zprávě skupiny odborníků pro odpovědnost a nové technologie[footnoteRef:5]. Evropský parlament rovněž zdůraznil potřebu pravidel odpovědnosti přizpůsobených digitálnímu světu, aby byla zajištěna vysoká úroveň účinné ochrany spotřebitele a rovné podmínky s právní jistotou pro všechny podniky a zároveň se zabránilo vysokým nákladům a rizikům pro malé a střední podniky a začínající podniky. [3:  Evropská komise, Bílá kniha o umělé inteligenci – Evropský přístup k excelenci a důvěře, COM(2020) 65 final, 2020.]  [4:  Evropská komise, Zpráva o dopadech umělé inteligence, internetu věcí a robotiky na bezpečnost a odpovědnost, COM(2020) 64 final, 2020.]  [5:  Skupina odborníků pro odpovědnost a nové technologie (2019), Zpráva o odpovědnosti za umělou inteligenci a další nové digitální technologie.
] 

S ohledem na vývoj související s novými technologiemi včetně umělé inteligence, novými obchodními modely oběhového hospodářství a novými globálními dodavatelskými řetězci, které vedly k nesrovnalostem a právní nejistotě, zejména pokud jde o význam pojmu „výrobek“, však vyvstala potřeba přijetí takové právní úpravy, která by podpořila zavádění a využívání těchto nových technologií včetně umělé inteligence a zároveň zajistila, aby žalobci požívali stejné úrovně ochrany bez ohledu na použitou technologii a aby všechny podniky měly prospěch z větší právní jistoty a rovných podmínek.
Dne 8. prosince 2024 vstoupila v platnost směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2853 ze dne 23. října 2024 o odpovědnosti za vadné výrobky a o zrušení směrnice Rady 85/374/EHS (dále jen „Směrnice“), která nahrazuje původní předpis z roku 1985. Členské státy, včetně České republiky, musí provést její transpozici do svých národních právních řádů do 
9. prosince 2026. 
B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a shrnutí nejdůležitějších změn, které oproti stávající právní úpravě zavádí, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Hlavním principem navrhované právní úpravy je zajištění slučitelnosti právního řádu ČR s právem EU, konkrétně se Směrnicí, která byla přijata s cílem přizpůsobit právní úpravu v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku technologickému vývoji a dále posílit možnosti poškozených při uplatňování nároků na náhradu škody způsobenou vadou výrobku. 
Cílem Směrnice je zajistit fungování vnitřního trhu, volný pohyb zboží, nenarušenou hospodářskou soutěž mezi subjekty na trhu a vysokou úroveň ochrany zdraví a majetku spotřebitelů. Směrnice má především:
 zajistit, aby pravidla odpovědnosti odrážela povahu a rizika výrobků v digitálním věku a oběhovém hospodářství, 
 zajistit, aby vždy existoval podnik se sídlem v EU, který by mohl nést odpovědnost za vadné výrobky zakoupené přímo od výrobců mimo EU, a to s ohledem na rostoucí trend, kdy spotřebitelé nakupují výrobky přímo ze zemí mimo EU, aniž by existoval výrobce nebo dovozce se sídlem v EU,
 zmírnit důkazní břemeno ve složitých případech a zmírnit omezení při uplatňování nároků a zároveň zajistit spravedlivou rovnováhu mezi oprávněnými zájmy výrobců, poškozených osob a spotřebitelů obecně a
 zajistit právní jistotu jednak lepším sladěním Směrnice s novým legislativním rámcem vytvořeným Rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 768/2008/ES ze dne 9. července 2008 o společném rámci pro uvádění výrobků na trh a o zrušení rozhodnutí Rady 93/465/EHS a pravidly v oblasti bezpečnosti výrobků, jednak kodifikací judikatury týkající se Směrnice.
Nový právní režim se primárně zaměřuje na objektivní odpovědnost za škody způsobené vadnou výrobku, tedy pravidla pro odpovědnost bez ohledu na zavinění (viz § 2895 občanského zákoníku). Směrnice výslovně uvádí, že se nevztahuje na některé jiné formy odpovědnosti, které jsou upraveny vnitrostátním právem nebo jinými právními předpisy EU. Konkrétně jde např. o smluvní odpovědnost, kdy Směrnice neovlivňuje práva poškozeného podle vnitrostátních předpisů týkajících se smluvní odpovědnosti. To znamená, že poškozený může stále uplatňovat nároky na základě smluvní odpovědnosti, například pokud výrobek nesplňuje smluvně stanovené vlastnosti nebo specifikace. V této souvislosti je však třeba připomenout článek 15 Směrnice, který uvádí, že členské státy zajistí, aby odpovědnost hospodářského subjektu podle této směrnice nebyla ve vztahu k poškozenému omezena nebo vyloučena smluvním ujednáním nebo vnitrostátním právem. 
Nová právní úprava rovněž neovlivňuje práva poškozeného na základě odpovědnosti za vady výrobku nebo záruk, které mohou být upraveny vnitrostátním právem nebo jinými právními předpisy EU. To zahrnuje například práva vyplývající ze zákonné záruky nebo záruky poskytnuté výrobcem.
Předkládaným návrhem zákona se tak do občanského zákoníku promítají nová pravidla pro odpovědnost hospodářských subjektů za újmu způsobenou fyzickým osobám vadou výrobku a pro zajištění náhrady této újmy. V této souvislosti je vhodné poukázat na článek 4 odstavec 15 Směrnice, podle něhož se pro účely této směrnice hospodářským subjektem rozumí výrobce výrobku nebo jeho součásti, poskytovatel související služby, zplnomocněný zástupce, dovozce, poskytovatel služeb kompletního vyřízení objednávek nebo distributor.  
Novelou občanského zákoníku dochází ke změně ustanovení § 2939 až § 2943 občanského zákoníku, tedy ustanovení, do nichž byla transponována směrnice 85/374/EHS. Oproti stávající právní úpravě se navrhuje, případně upravuje vymezení pojmů jako jsou např. „výrobek“ (kterým se rozumí též počítačový program a digitální verze nebo digitální šablona movité věci, která obsahuje funkční informace nezbytné k výrobě hmotné věci umožněním automatizovaného řízení strojů nebo nástrojů), „součást výrobku“, „uvedení do provozu“ nebo „dodání na trh“. Nově se vymezuje okruh osob povinných k náhradě škody, dále se mění určení vadného výrobku a nově se vymezuje vztah vadného výrobku ke škodě a dále okolnosti, které se zohlední při posuzování vady výrobku. Navrhovanou změnou občanského zákoníku rovněž dochází ke změně úpravy týkající se zproštění povinnosti k náhradě škody a nově se upravuje zánik odpovědnosti za škodu. 
Předkladatel při zvažování nejvhodnějšího způsobu naplnění cílů stanovených dotčenou Směrnicí zvažoval různé varianty řešení. Předkladatel se zaměřil na posouzení, jaký dopad by mělo nepřijetí požadované evropské legislativy, dále míry provedení těchto předpisů, tj. zda předpisy EU umožňují přijetí rozdílné úpravy, a pokud ano, pak zdali tuto možnost využije. 
I.	Zachování stávajícího stavu (nepřijetí žádné úpravy) 
Směrnice jsou právní akty, které jsou adresované členským státům. Pokud členský stát, včetně České republiky, směrnici neprovede do svého právního řádu řádně a včas, vystavuje se postihu ze strany Evropské komise za porušení povinnosti vyplývající ze Smlouvy o fungování EU (dle článku 258 Smlouvy o fungování EU, dále též „SFEU“). Komise zpřísnila dohled nad dodržováním této povinnosti a v souladu s článkem 260 odst. 3 SFEU nemusí v řízeních navrhovat Soudnímu dvoru EU pouze uložení penále, ale i paušální částky. Ta je v případě České republiky stanovena na 1.736.000 eur. Pokud náprava není zjednána do vynesení rozsudku, je vůči takovému členskému státu uplatňováno penále, přičemž jednotná základní paušální sazba pro výpočet penále je stanovena na 680 eur za den.
Směrnice přináší rozšíření práv fyzických osob, pokud jde o náhradu škody způsobenou vadou výrobku, ale na druhou stranu také zpřesňuje okruh osob odpovědných za náhradu škody a rozsah jejich povinností. Pokud Směrnice nebude provedena řádně a včas, budou české fyzické osoby/spotřebitelé obtížněji hájit svá práva na náhradu škody a budou tak méně chráněni než spotřebitelé z těch členských států, které Směrnici provedly řádně. 
Podnikatelé by se také dostali do konkurenční nevýhody, pokud by se na ně vztahovala rozdílná pravidla, zejména pokud obchodují přeshraničně.
S ohledem na výše uvedené byla tato varianta vyhodnocena jako nedostatečné řešení.
II. Provedení unijních předpisů do právního řádu ČR, zvážení využití legislativní volby
Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku vychází z právních předpisů Evropské unie (tedy směrnice 85/374/EHS a nyní Směrnice), které jsou založeny na principu úplné harmonizace, což členským státům ponechává minimální prostor pro vlastní normotvorbu. Směrnice neumožňuje členským státům žádnou legislativní volbu. To jinými slovy znamená, že členské státy musí přijmout taková opatření, aby jejich právní řády byly plně slučitelné s právní úpravou obsaženou v dané Směrnici, tzn. aby bylo dosaženo cílů a účelu, pro které byla Směrnice přijata. 
Předkladatel při zvažování, do kterého stávajícího právního předpisu by měl transponovat Směrnici (například novelou zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů), případně zda by neměl přijmout úplně nový právní předpis, bral v potaz zejména skutečnost, že problematika vady výrobku je upravena v občanském zákoníku, pročež pro transponování Směrnice zvolil úpravu občanského zákoníku.
Směrnice však nemusí být přebírána doslovně, pokud bude provedena právě takovým způsobem, aby byl naplněn účel a dosaženo cílů, pro které byla Směrnice přijata (viz judikatura Soudního dvora EU, například rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-151/12). Rovněž není třeba přebírat definice obecně známých pojmů, které jsou samy o sobě vysvětlující a nelze je v českém jazyce vykládat jinak. 
Předkladatelem návrhu bylo v tomto směru zvažováno, jakým způsobem do občanského zákoníku zavede definice pojmů, které Směrnice vymezuje. S ohledem na koncepci občanského zákoníku, resp. způsob, jakým jsou v tomto právním předpisu definovány pojmy dle směrnice 85/374/EHS, bylo přistoupeno k řešení, které odpovídá stávající právní úpravě. Do občanského zákoníku tedy není zavedeno souhrnné ustanovení, v němž by byl určen význam pojmů, s nimiž právní předpis pracuje; význam jednotlivých pojmů však vyplývá ze znění těch ustanovení, v nichž jsou poprvé použity.  
Většina definic vymezuje pojmy, které jsou nezbytné pro určení působnosti nově stanovovaných pravidel, převážně dotýkajících se odpovědnosti jednotlivých subjektů podílejících se na výrobě, uvádění na trh a distribuci výrobků. V tomto ohledu nepanovala pochybnost o nezbytnosti jejich vymezení. V rámci transpozice Směrnice do občanského zákoníku jsou tak definovány pojmy jako jsou např. výrobek, digitální výrobní soubor, související služba, data, dodání na trh, uvedení na trh, uvedení do provozu, výrobce, dovozce nebo distributor.   
III. Diskriminace a rovnost mužů a žen
Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen, neboť nepředpokládá jakýkoli dopad ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen ve smyslu zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. 
C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Navrhovaná úprava je nezbytná k zajištění slučitelnosti právního řádu České republiky s právní úpravou EU v oblasti odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Cílem předkládaného návrhu zákona je konkrétně transpozice Směrnice. 
Směrnice vstoupila v platnost dne 8. prosince 2024 a musí být členskými státy provedena do 9. prosince 2026​ s tím, že přijatá pravidla musí být účinná od 9. prosince 2026. 
Dosavadní právní úpravu, tedy stávající ustanovení § 2939 až 2943 občanského zákoníku, kterými byla provedena transpozice směrnice 85/374/EHS, je třeba novelizovat, neboť nevyhovuje požadavkům Směrnice. 
Pokud by Česká republika tuto směrnici do svého právního řádu neprovedla, vystavila by se nejenom sankcím za porušení povinnosti plynoucí z čl. 258 Smlouvy o fungování EU, ale dopustila by také, že fyzické osoby v České republice by byly méně chráněny než fyzické osoby v jiných členských státech, kde byla tato směrnice řádně transponována. 
D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a s ostatními součástmi právního řádu
Navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem, zejména s
· čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon,
· čl. 41 odst. 2 Ústavy, podle kterého má vláda právo zákonodárné iniciativy, a také v souladu s § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné uvádí, že ministerstva připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim uložila vláda,
· čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle něhož lze působnost ministerstev a správních orgánů stanovit pouze zákonem.
Navrhovaná právní úprava je rovněž v souladu s Listinou základních práv a svobod, vyhlášenou usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), a to zejména s
· čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví,
· čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být ukládány povinnosti toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování lidských práv a svobod,
· čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá.
Navrhovaná právní úprava splňuje ústavní požadavek stanovení povinnosti na úrovni zákona a vyhovuje též zásadám pro stanovení mezí základních práv a svobod podle čl. 4 Listiny. 
Navrhovaná úprava sleduje legitimní cíl, kterým je ochrana slabší strany (fyzické osoby/spotřebitele), který se objektivně nalézá ve slabším postavení (informační asymetrie, nerovná vyjednávací síla). 
Navrhovaná právní úprava nijak nesnižuje práva dotčených subjektů a nejsou jí diskriminovány žádné specifické skupiny adresátů právních norem. Respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu.  
E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie 
Návrh zákona směřuje k zajištění takové slučitelnosti. Je v souladu s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie. 
Konkrétně se návrhem zákona do právního řádu ČR transponuje Směrnice. Směrnice je založena na principu úplné harmonizace, která neumožňuje členským státům žádnou legislativní volbu. 
F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána
Návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, včetně Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, a dále s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. 
Navrhovaná právní úprava je v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, zejména se zásadou práva na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy) a dále s judikaturou s tím související.
G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
Navrhovaná právní úprava má potenciálně pozitivní dopad na státní rozpočet v tom smyslu, že má předejít možnému finančnímu postihu ze strany Evropské unie. Z důvodu chybné transpozice je rovněž stát odpovědný za škodu vzniklou v této souvislosti fyzickým a právnickým osobám.
Navrhovaná právní úprava nebude mít dopad na ostatní veřejné rozpočty.
Návrh zákona může mít dopad na podnikatelské prostředí, neboť má vliv na odpovědnost podnikatelských subjektů za škodu způsobenou vadou výrobku. Navrhovaná právní úprava v konečném důsledku povede ke kultivaci podnikatelského prostředí, neboť podnikatelské subjekty budou více motivovány k ekonomické aktivitě jejíž podstatou budou výrobky odpovídající požadavkům stanoveným právními předpisy a vyšší kvality. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že Směrnice zavádí určitou výjimku pro malé podniky a mikropodniky, když v článku 12 odst. 2 stanoví, že výrobce finálního výrobku nemá právo regresu (postihu) vůči dodavateli vadné softwarové součásti, pokud jsou současně splněny dvě podmínky:
a) dodavatel softwaru byl v okamžiku uvedení součásti na trh mikropodnikem nebo malým podnikem ve smyslu doporučení Komise 2003/361/ES ze dne 6. května 2003 o definici mikropodniků, malých a středních podniků;
b) výrobce finálního výrobku se tohoto postihu smluvně vzdal. 
Nicméně toto ustanovení není nutné transponovat, pokud je dle národní právní úpravy možné se smluvně nároku vzdát. Vzhledem k tomu, že v případě českého právního řádu je tato podmínka splněna, bylo od transpozice tohoto ustanovení Směrnice upuštěno. 
Vzhledem k tomu, že Směrnici je nezbytné transponovat do právního řádu České republiky a jedná se o čistou transpozici (Směrnice neumožňuje žádnou legislativní volbu), bylo požádáno o uplatnění výjimky z povinnosti zpracovávat RIA na základě čl. 5 bodu 7 Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA). Této žádosti bylo předsedou Legislativní rady vlády, JUDr. Pavlem Blažkem, Ph.D., vyhověno (dopisem čj. 804-2025-UVCR ze dne 10. února 2025). 
Předložený návrh právní úpravy nejde nad rámec požadavků práva EU a nebylo tedy potřeba přistoupit k dodatečnému hodnocení dopadů RIA.
H. Zhodnocení, zda návrhem zákona není zakládána veřejná podpora
Navrhovaná právní úprava nezakládá veřejnou podporu. 
I.   Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Navrhovaná právní úprava bude mít pozitivní dopad z hlediska ekonomických zájmů fyzických osob, které budou mít zajištěn lepší přístup k náhradě škody způsobené vadou výrobku.  
Navrhovaná právní úprava povede ke zvýšení efektivity výrobní sféry v rámci Evropské unie, bude mít pozitivní dopad na konkurenceschopnost evropských podnikatelských subjektů vůči konkurenci ze třetích zemí a v konečném důsledku bude mít navrhovaná právní úprava pozitivní dopad na životní prostředí díky vyšší produkci a spotřebě bezpečnějších, kvalitnějších, a tedy i trvanlivějších výrobků. 
J.   Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí
Návrh zákona nemá bezprostřední sociální dopady a nezakotvuje žádné rozdíly, které by ve svém důsledku bylo možné vnímat jako diskriminační z pohledu specifických skupin obyvatelstva.
K. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Navrhovaná právní úprava je v souladu s ochranou soukromí a osobních údajů. Je zajištěna jejich standardní ochrana v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). Orgány dozoru příslušné podle zákona o ochraně spotřebitele mají zavedený systém ochrany osobních údajů podle citovaného nařízení EU. 
Návrh zákona není v rozporu s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (vyhlášené pod č. 115/2001 Sb. m. s.). 
L. Zhodnocení korupčních rizik
Návrh zákona z povahy věci nepřináší korupční rizika, neboť právní vztahy, které jsou předmětem dané právní úpravy, jsou soukromoprávního charakteru.  
Návrh zákona nemá vliv na dostupnost informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Návrh dále není v rozporu s požadavky na transparentnost a otevřenost dat.
M. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava, jak vyplývá z povahy věci, neobsahuje žádné ustanovení, které by mělo dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
N. Zhodnocení dopadů na rodiny
Návrh zákona nemá dopady na rodiny.
O. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh zákona nemá dopady do dané oblasti.
P. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy
Při vypracování navrhované právní úpravy byly zohledněny Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy.
Návrh zákona nestanovuje technické podrobnosti využívání služeb informačních systémů veřejné správy (ISVS) a ani technické podrobnosti přístupu oprávněných subjektů k údajům v ISVS. Navrhovaná právní úprava nezavádí práva a povinnosti, pro jejichž plnění by měly být nezbytně budovány nové digitální služby. 
Navrhovaná právní úprava se netýká zásady „Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením“, „Sdílené služby veřejné správy“ a „Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy“.
Návrh zákona nevyžaduje konkrétní technologické prvky.
Q.	Informace dle zákona o regulaci lobbování
Při přípravě návrhu zákona nedošlo k lobbování podle zákona o regulaci lobbování.

1. ZVLÁŠTNÍ ČÁST
K části první, článku I 
Obecná poznámka k návrhu zákona
Předkladatel při provádění transpozice Směrnice do občanského zákoníku vycházel ze způsobu, jakým byla do příslušných ustanovení tohoto právního předpisu transponována směrnice 85/374/EHS. Navrhovaná právní úprava tak na rozdíl od Směrnice neobsahuje definiční ustanovení (viz článek 4 Směrnice), nicméně definice jednotlivých pojmů vyplývají ze znění těch ustanovení, v nich jsou poprvé použity. Definice některých pojmů (např. pojmu „hospodářský subjekt“ ve smyslu článku 4 odst. 15 Směrnice) do občanského zákoníku promítnuty nejsou, neboť to s ohledem na znění ostatních ustanovení tohoto právního předpisu není potřebné.    
Návrh dále vychází z toho, že Směrnice výslovně zahrnuje do pojmu „výrobek“ i software (srov. definici „výrobku“ v čl. 4 bodu 1 Směrnice). Směrnice současně v odůvodnění vysvětluje, že software je pro účely objektivní odpovědnosti považován za výrobek bez ohledu na způsob jeho dodání nebo použití, tedy bez ohledu na to, zda je uložen na zařízení, zda je k němu přístup prostřednictvím komunikační sítě nebo cloudových technologií, nebo zda je dodáván prostřednictvím modelu „software jako služba“ (srov. recitál 13 Směrnice).
Pro účely této transpozice se proto pojmem „software“ rozumí software v tom rozsahu, v jakém s ním pracuje Směrnice, tj. zejména operační systémy, firmware, počítačové programy, aplikace nebo systémy AI (srov. recitál 13 Směrnice). Novela občanského zákoníku nicméně vychází ze stávajícího znění tohoto zákona, v němž je místo pojmu „software“ používán jeho český ekvivalent, tedy sousloví „programové vybavení“. Pokud se v textu této důvodové zprávy používá pojem „software“, je tím míněno programové vybavení ve smyslu občanského zákoníku. Současně Směrnice vymezuje hranici vůči tomu, co „výrobkem“ být nemá: za výrobek nelze považovat informace; pravidla odpovědnosti za vadné výrobky se podle Směrnice nemají vztahovat na obsah digitálních souborů (např. mediální soubory nebo elektronické knihy) ani na pouhý zdrojový kód softwaru (srov recitál 13 Směrnice).
K bodu 1 (k § 620 odst. 2)
Navrhuje se dílčí změna ustanovení § 620 odst. 2, aby jeho textace odpovídala novému znění ustanovení § 2939 až 2943 občanského zákoníku, kterými je do českého právního řádu transponována Směrnice. Pojem „výrobce“ se doplňuje pojmem „osoba povinná k náhradě škody“. 
K bodu 2 (ke zrušení § 637)
Navrhuje se zrušení § 637 občanského zákoníku. Dosavadní ustanovení § 637 stanoví, že právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku podle § 2939 se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy výrobce uvedl vadný výrobek na trh.
V návaznosti na transpozici Směrnice se však napravuje dosavadní úprava a zavádí se úprava zániku práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku po uplynutí objektivně stanovené lhůty. Podle této úpravy právo zanikne, nebylo-li v zákonem stanovené době uplatněno u orgánu veřejné moci, a to zpravidla uplynutím deseti let ode dne uvedení výrobku na trh nebo do provozu, popřípadě uplynutím dvaceti pěti let v případě újmy na zdraví, jejíž příznaky se v desetileté lhůtě neprojevily. Jde tedy nově o prekluzivní, nikoli promlčecí lhůtu.
Ponechání § 637 v občanském zákoníku by vedlo k nežádoucímu souběhu dosavadní zvláštní promlčecí lhůty a nově zaváděné prekluzivní lhůty, a tím i k interpretačním nejasnostem. Současně by dosavadní znění § 637 nadále neodpovídalo unijní úpravě, mj. i proto, že stávající znění vychází pouze z uvedení výrobku na trh výrobcem a nezohledňuje další situace předvídané směrnicí, zejména uvedení výrobku do provozu nebo případ podstatně změněného výrobku.
Zrušení § 637 je proto nezbytné z důvodu odstranění duplicity a zajištění souladu vnitrostátní právní úpravy s požadavky unijního práva. Časové omezení uplatnění práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku bude nově upraveno výslovně a úplně ve zvláštním ustanovení zařazeném do oddílu upravujícího škodu způsobenou vadou výrobku. Pokud jde o úpravu promlčení, délka promlčecí lhůty práva na náhradu škody způsobené vadou výrobku bude vycházet z § 629 občanského zákoníku.
K bodu 3 [k §2389u odst. 1 písm. e)]
 Navrhuje se v § 2389u nahradit dosavadní pojem „počítačový program“ pojmem „programové vybavení“. Jedná se o sjednocení pojmosloví, které nemá samo o sobě měnit věcný obsah práv a povinností. Cílem je sjednocení s používanou terminologií občanského zákoníku. 
K bodu 4 [k § 2939 a 2940]
Nové znění ustanovení § 2939 navazuje na stávající znění tohoto ustanovení, přičemž je do něj včleněna definice výrobce ve smyslu článku 4 odst. 10 Směrnice. Stávající ustanovení § 2939 odst. 2 upravující odpovědnost dovozce se ruší, neboť tato odpovědnost je nyní upravena v novém § 2940c.  Podle navrhované úpravy se hradí pouze škoda vzniklá ublížením na zdraví nebo usmrcením a škoda na majetku, včetně poškození nebo ztráty dat podle článku 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/868, nejde-li o poškození samotného vadného výrobku nebo majetku používaného výhradně pro profesní účely, resp. dat používaných pro profesní účely. Článek 6 odst. 2 Směrnice vyžaduje, aby v případech škody kryté režimem odpovědnosti za vadný výrobek mohla být podle vnitrostátního práva nahrazena i související nemajetková újma, přičemž český právní řád takovou náhradu již obecně umožňuje. Navržená formulace (viz § 2939 odst. 2) tento věcný rozsah promítá do vnitrostátní úpravy.
V navrhovaném § 2939 odst. 2 se výslovně stanoví, že kdy se v případech podle odstavce 1 odčiní i nemajetková újma, se posoudí podle obecných ustanovení tohoto zákona. Smyslem této věty je postavit najisto, že zákonné vymezení druhů škody v rámci zvláštní úpravy odpovědnosti za vadný výrobek nebrání uplatnění související nemajetkové újmy tam, kde její náhradu připouští obecná úprava občanského práva. Návrh tak zohledňuje čl. 6 odst. 2 Směrnice, podle něhož se právo na náhradu vztahuje rovněž na nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku škody vymezené Směrnicí, pokud její náhradu umožňuje vnitrostátní právo.
Navržené řešení nevytváří nový samostatný typ nemajetkové újmy ani nerozšiřuje bez dalšího režim odpovědnosti za vadný výrobek na jiné nemateriální zásahy, které nejsou následkem škod výslovně vymezených tímto ustanovením. Jeho účelem je zejména odstranit výkladové pochybnosti o tom, že při ublížení na zdraví nebo usmrcení, popřípadě při dalších škodách spadajících do tohoto režimu, zůstává zachována i možnost odčinění navazující nemajetkové újmy podle obecných pravidel občanského zákoníku.
Cílem navržené úpravy je tedy zajistit soulad s požadavky Směrnice, zachovat provázanost se systematikou občanského zákoníku a současně předejít výkladu, podle něhož by zvláštní vymezení nahraditelné škody vylučovalo odčinění související nemajetkové újmy.
Navrhovanou úpravou je prováděna též transpozice článku 6 Směrnice, který vymezuje, jaké druhy škody mají být v režimu odpovědnosti za vadný výrobek nahrazovány.
Směrnice vychází z toho, že právo na náhradu se vztahuje pouze na taxativně vymezené druhy škody. Podle čl. 6 odst. 1 jde o: 
a) úmrtí nebo újmu na zdraví,
b) poškození nebo zničení majetku, s výslovně stanovenými výlukami, a
c) ztrátu nebo poškození dat, která nejsou používána pro profesní účely.
Ve vztahu k újmě na zdraví Směrnice výslovně uvádí, že zahrnuje i lékařsky uznané poškození psychického zdraví. Tomu odpovídá i odůvodnění Směrnice, podle něhož má být za újmu na zdraví považováno rovněž lékařsky uznané a potvrzené poškození duševního zdraví, které má dopad na celkový zdravotní stav poškozeného a může vyžadovat léčbu nebo lékařskou péči. 
Zásadní je dále vymezení vztahu mezi majetkovou a nemajetkovou újmou. Článek 6 odst. 2 Směrnice stanoví, že právo na náhradu se vztahuje na veškerou majetkovou škodu vyplývající ze škody uvedené v čl. 6 odst. 1. Současně se vztahuje i na nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku takové škody, pokud její náhradu připouští vnitrostátní právo. Směrnice tedy nevychází z toho, že by nemajetková újma byla v tomto režimu nahraditelná samostatně. Naopak zřetelně požaduje, aby šlo o nemajetkovou újmu vyplývající z primární nahraditelné škody, tj. z újmy na životě nebo zdraví, z poškození či zničení majetku nebo ze ztráty či poškození dat ve smyslu Směrnice.
Z toho plyne, že samotná nemajetková újma bez existence takové primární nahraditelné škody nepodléhá odčinění v režimu odpovědnosti za vadný výrobek podle Směrnice. Nejde tedy jen o situace, kdy je náhrada určité škody výslovně vyloučena, ale obecně o to, že chybí-li vůbec primární škoda spadající do taxativního výčtu čl. 6 odst. 1 Směrnice, nemůže být v tomto režimu přiznána ani navazující nemajetková újma. Tento závěr odpovídá i recitál 23 Směrnice, který uvádí, že nahrazována má být nemajetková újma vzniklá v důsledku škody, na niž se Směrnice vztahuje, například bolest a utrpení.
V režimu odpovědnosti za vadný výrobek se odčiňuje pouze taková nemajetková újma, která je následkem nahraditelné škody ve smyslu Směrnice. Samostatné nároky na odčinění nemajetkové újmy bez vazby na újmu na životě nebo zdraví, bez vazby na nahraditelnou škodu na majetku nebo bez vazby na ztrátu či poškození dat tímto zvláštním režimem založeny nejsou.
Tomu odpovídá i systematika Směrnice, která současně výslovně uvádí, že jiné druhy újmy, například čistě ekonomická újma, zásah do soukromí nebo diskriminace, samy o sobě odpovědnost podle této směrnice nezakládají. Tím není dotčena možnost jejich náhrady podle jiných ustanovení vnitrostátního práva nebo podle jiných režimů odpovědnosti. Smyslem navrhované transpozice je zachovat tento unijně vyžadovaný rámec a nepřekročit jej přiznáním samostatné nemajetkové újmy tam, kde Směrnicí předpokládaná primární nahraditelná škoda chybí.
Oproti stávajícímu stavu se v § 2939 občanského zákoníku navrhuje omezit osobní působnost shodně se Směrnicí pouze na (poškozené) fyzické osoby. 
Výrobci vzniká povinnost k náhradě škody též v případě, že škodu způsobí vadná součást výrobku, která do něj byla začleněna nebo s ním byla propojena pod jeho kontrolou (viz čl. 8 bod 1 odstavec 2 Směrnice). Srov. § 2940b.
V návaznosti na vypuštění pravidla omezujícího možnost uplatňování nároků na náhradu škody obsaženého ve směrnici 85/374/EHS (majetková škoda nižší než 500 EUR se podle směrnice 85/374/EHS nehradila) se ruší stávající ustanovení § 2939 odst. 3, jehož obsah již neodpovídá právní úpravě dle Směrnice. 
V nově navrhovaném znění § 2940 je zakotven význam pojmů „výrobek“, „dodání na trh“, „uvedení na trh“ a „uvedení do provozu“. Význam těchto pojmů vychází z jejich definic v článku 4 Směrnice. 
V nově navrhovaném znění § 2940 je uvedeno, že výrobkem se rozumí též digitální šablona movité věci, která obsahuje funkční informace nezbytné k výrobě hmotné věci umožněním automatizovaného řízení strojů nebo nástrojů. Ve Směrnici je „digitální šablona movité věci“ součástí definice „digitálního výrobního souboru“. Směrnice v článku 4 odst. 2 uvádí, že digitálním výrobním souborem se rozumí digitální verze nebo digitální šablona movité věci, která obsahuje funkční informace nezbytné k výrobě hmotného předmětu umožněním automatizovaného řízení strojů nebo nástrojů. Z toho plyne, že digitální šablona movité věci je takový digitální výrobní soubor, který se vztahuje ke konkrétní movité věci (výsledkem má být hmotný předmět), obsahuje funkční informace nezbytné k výrobě a umožňuje automatizované řízení strojů/nástrojů při výrobě. Směrnice v recitálu 16 dále uvádí, že jde typicky o soubory pro automatizovanou výrobu, včetně 3D tisku. 
Digitální šablonou movité věci se tedy rozumí digitální model/předloha movité věci (např. soubor pro CNC/3D tisk), který obsahuje funkční informace potřebné k tomu, aby podle něj bylo možné vyrobit hmotný předmět prostřednictvím automatizovaného řízení stroje či nástroje.
Navrhovaná úprava (viz § 2939 odst. 1) v návaznosti na Směrnici výslovně připouští, že škoda může spočívat i ve ztrátě nebo poškození dat, současně však omezuje náhradu škody na majetku vyloučením majetku používaného výhradně pro profesní účely [srov. čl. 6 odst. 1 písm. b) bod iii) a písm. c) Směrnice].
V případě smíšeného užití zařízení (majetku) platí, že vyloučení se týká pouze majetku používaného výlučně pro profesní účely. Je‑li zařízení (např. telefon, notebook, tablet) užíváno smíšeně (současně soukromě i profesně), nejde o majetek používaný výlučně pro profesní účely, a tato výluka se na něj z tohoto důvodu neuplatní. Pro posouzení se vychází z faktického způsobu užívání v době vzniku škody (materiálně), nikoli pouze z formálních kritérií, jako je vlastnictví zaměstnavatelem, evidence jako „služební“ zařízení nebo technické označení zařízení.
V případě smíšeného užití dat (profesní vs. neprofesní účely) platí, že u dat Směrnice v čl. 6 odst. 1 písm. c) uvádí, že nahraditelná je pouze ztráta nebo poškození dat, která nejsou používána pro profesní účely. Rozhodné je opět materiální hledisko, tedy účel a faktické užití konkrétních dat.
Data používaná k výkonu podnikání/povolání (např. pracovní dokumentace, databáze klientů, účetnictví, obchodní korespondence) se považují za data používaná pro profesní účely, i když jsou uložena na soukromém zařízení.
Naopak soukromá data (např. soukromé fotografie, soukromá komunikace) jsou neprofesní i tehdy, jsou‑li uložena na pracovním zařízení.
V praxi by tedy měla být posuzována profesní/neprofesní povaha dat odděleně podle konkrétních datových sad (např. oddělené účty, oddělené složky, pracovní profil). Tím dojde ke snížení rizika, že v důsledku existence profesních dat na zařízení budou veškerá data na tomto zařízení považována za data používaná pro profesní účely.
Není‑li určení povahy dat v konkrétním případě prakticky možné, je třeba vycházet z převládajícího účelu využití dotčených dat; poškozený nese břemeno tvrzení a důkazní o tom, že uplatňovaná data nejsou používána pro profesní účely.
Tato pravidla dopadají na případy, kdy je poškozeným fyzická osoba. U běžných spotřebitelských situací se bude typicky uplatňovat náhrada za poškození soukromých dat; 
u situací na pomezí (OSVČ, práce z domova) je klíčové materiální posouzení účelu užití konkrétních dat a zařízení, jak je uvedeno výše. Cílem úpravy je zachovat ochranu poškozených v digitálním prostředí a současně vyloučit čistě profesní (B2B) škody na majetku v souladu se Směrnicí.     
K bodu 5 [k novým § 2940a až § 2940d]
V nově navrhovaném ustanovení § 2940a jsou promítnuta ustanovení článku 4 Směrnice, v nichž jsou definovány pojmy „podstatná změna výrobku“ a „kontrola výrobce“. V ustanovení § 2940a odst. 1 je rovněž promítnut článek 8 odst. 2 Směrnice, který uvádí, že každá fyzická nebo právnická osoba, která podstatně změní výrobek mimo kontrolu výrobce a poté jej dodá na trh nebo uvede do provozu, se považuje za výrobce tohoto výrobku. Jedná se o definice vymezující rozsah působnosti Směrnice, jakož i odpovědnosti dotčených hospodářských subjektů.    
Za podstatnou změnu výrobku se pro účely Směrnice považuje jen taková změna provedená po uvedení výrobku na trh nebo do provozu, která naplňuje kritéria uvedená v čl. 4 bodu 18 Směrnice. Nicméně například běžné fulfillmentové a logistické činnosti, jako je skladování, balení, adresování a rozesílání výrobku, zpravidla tyto znaky nenaplňují, neboť nemění původní výkonnost, účel či druh výrobku ani jeho rizikový profil. Tomu odpovídá i východisko recitálu 39 Směrnice, podle něhož se odpovědnost podle Směrnice nevztahuje na hospodářské subjekty provádějící opravy nebo jiné operace, jež nezahrnují podstatné změny. 
Běžné fulfillmentové a logistické úkony (skladování, balení, adresování a rozesílání) představují manipulační a distribuční služby, které samy o sobě nevedou k podstatné změně ve smyslu čl. 4 bodu 18 Směrnice, pokud nezasahují do vlastností výrobku významných pro jeho bezpečnost (zejména pokud nemění výkonnost/účel/druh výrobku ani nevytvářejí nové nebezpečí či nezvyšují úroveň rizika).
Za podstatnou změnu by naopak mohly být považovány jen takové operace v rámci logistiky nebo fulfillmentu, které výrobek fakticky přetvářejí (např. zásahy do konstrukce, doplnění/výměna klíčových součástí, zásahy do softwaru/firmwaru, úpravy mající dopad na bezpečnostní vlastnosti), a to dle kritérií čl. 4 bodu 18 Směrnice.
Navrhované ustanovení § 2940a odst. 2 vymezuje pojem „kontrola výrobce“, který je klíčový pro určení rozsahu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, zejména v prostředí digitálních výrobků, softwaru a výrobků, u nichž výrobce zasahuje do jejich vlastností i po uvedení na trh. 
Směrnice vychází z toho, že výrobek může zůstávat pod kontrolou výrobce i po svém uvedení na trh nebo do provozu. To je typické zejména tehdy, pokud výrobce sám provádí nebo ovlivňuje začlenění či propojení dalších součástí, dodávání aktualizací nebo vylepšení softwaru, anebo změny výrobku, popřípadě si ponechává možnost takové zásahy realizovat prostřednictvím třetích osob. Pojem kontroly výrobce tak slouží k úpravě situací, kdy výrobce nadále fakticky nebo právně ovlivňuje bezpečnost výrobku, a odpovídá tomu, že se jeho odpovědnost neomezuje pouze na okamžik prvního uvedení výrobku na trh.
Navržené znění přebírá obsah Směrnice, avšak na některých místech volí jazykově úspornější a systematicky vhodnější formulaci. V písmenu a) se proto stanoví, že výrobce příslušné jednání sám provádí, nebo k takovému jednání třetí osoby dává souhlas. Tím je transponován požadavek Směrnice, podle něhož výrobce příslušné jednání třetí osoby „autorizuje“ nebo s ním „souhlasí“. Český legislativní termín „souhlas“ je zde užit jako zastřešující pojem, který v sobě zahrnuje jak předchozí svolení či povolení k jednání třetí osoby, tak i následné přijetí nebo aprobaci takového jednání. Nejde tedy o věcnou odchylku od směrnice, nýbrž o formulační zjednodušení, které zachovává její plný významový rozsah.
Současně platí, že souhlas výrobce nelze vykládat nepřiměřeně extenzivně. V souladu s recitálem 18 Směrnice nelze za souhlas považovat pouhé vytvoření technické možnosti pro připojení nebo začlenění jiné součásti, pouhé doporučení určitého řešení nebo pouhou absenci zákazu. Musí jít o takový vztah výrobce k jednání třetí osoby, z něhož plyne, že výrobce toto jednání akceptoval jako součást fungování, údržby nebo modifikace výrobku a že je lze přičíst jeho sféře kontroly.
Navrhované ustanovení dále používá obecný výraz „změna výrobku“. Ani zde nejde o věcnou redukci oproti textu Směrnice. Směrnice sama výslovně uvádí, že kontrola výrobce zahrnuje i změnu výrobku, „včetně podstatných změn“. Podstatná změna je tak pouze zvláštním případem změny výrobku. Český text proto z důvodu legislativní stručnosti pracuje s obecným pojmem „změna“, který zahrnuje i změnu podstatnou. To odpovídá systematice Směrnice, podle níž je podstatná změna jen kvalifikovaným druhem změny, nikoli kategorií stojící mimo její obecný pojem.
Písmeno b) doplňuje druhý prvek kontroly výrobce převzatý ze Směrnice, totiž možnost výrobce provádět aktualizace nebo vylepšení softwaru sám nebo prostřednictvím třetí osoby. Rozhodující je zde právě zachování takové možnosti, neboť ta dokládá, že výrobce si i po uvedení výrobku na trh ponechal relevantní vliv na jeho bezpečnostní vlastnosti. Tato část úpravy reaguje na skutečnost, že u digitálních výrobků a výrobků se softwarovými prvky je bezpečnost často určována právě následnými aktualizacemi, vylepšeními nebo jinými softwarovými zásahy.
V nově navrhovaném ustanovení § 2940b je promítnut článek 8 odst. 1 písm. b) Směrnice, který uvádí, že za škodu způsobenou vadou výrobku odpovídá také výrobce vadné součásti, pokud byla začleněna do výrobku nebo s ním byla propojena pod kontrolou výrobce a způsobila vadu výrobku, aniž je dotčena odpovědnost výrobce. V tomto ustanovení je rovněž promítnut článek 4 odst. 3 Směrnice, který obsahuje definici pojmu „související služba“, kterou se pro účely Směrnice rozumí digitální služba, která je začleněna do výrobku nebo je s ním propojena takovým způsobem, že by výrobek v případě neexistence této služby nemohl plnit jednu či více svých funkcí. Dále je do ustanovení § 2940b promítnuta definice „součásti“ ve smyslu článku 4 odst. 4 Směrnice, podle něhož se součástí rozumí jakýkoli hmotný nebo nehmotný předmět, surovina nebo související služba, které jsou začleněny do výrobku nebo jsou s ním propojeny.   
V nově navrhovaném § 2940c je promítnut článek 8 odst. 1 písm. c) Směrnice, který uvádí, že v případě výrobce výrobku nebo součásti, který je usazen mimo Evropskou unii, a aniž je dotčena odpovědnost výrobce, za škodu odpovídá také dovozce vadného výrobku nebo jeho součásti, zplnomocněný zástupce výrobce a v případě, že v Evropskou unii není usazen žádný dovozce nebo zplnomocněný zástupce, poskytovatel kompletního vyřízení objednávek. Zároveň se v § 2940c pracuje s pojmy „dovozce“, zplnomocněný zástupce“ a „poskytovatel služeb kompletního vyřízení objednávek“, a to ve smyslu jejich definic uvedených v článku 4 odst. 11, 12 a 13 Směrnice.
V nově navrhovaném ustanovení § 2940d jsou promítnuta ustanovení článku 8 odst. 3 a 4 Směrnice, která uvádí, že členské státy zajistí, aby v případě, že nelze ze subjektů uvedených v článku 8 odst. 1 Směrnice určit hospodářský subjekt, který je usazen v Evropské unii, odpovědnost nesl každý distributor vadného výrobku, pokud: a) poškozený požádá tohoto distributora, aby ze subjektů uvedených v odstavci 1 určil hospodářský subjekt, který je usazen v Evropské unii, nebo svého vlastního distributora, který mu tento výrobek dodal, a b) tento distributor neurčí hospodářský subjekt nebo svého vlastního distributora podle písmene a) do jednoho měsíce od obdržení žádosti uvedené v písmenu a). Pro zajištění právní jistoty se do § 2940d doplňuje vymezení pojmu „distributor“, které vychází z definic Směrnice (distributor jako osoba v dodavatelském řetězci, která dodává výrobek na trh, s výjimkou výrobce a dovozce). V této souvislosti je vhodné připomenout § 2940 odst. 2, v němž se vymezuje „dodání na trh“ jako dodání výrobku k distribuci, spotřebě nebo použití na trhu Evropské unie v rámci obchodní činnosti, ať už za úplatu nebo bezplatně.
Vymezení pojmu distributor má zejména zabránit tomu, aby byly za distributory považovány subjekty, které výrobek pouze technicky zajišťují v rámci přepravy či logistického zpracování, aniž by jej samy dodávaly na trh ve smyslu jeho zpřístupnění k distribuci, spotřebě nebo použití.
Podle článku 8 odst. 4 Směrnice se odst. 3 tohoto článku použije na každého poskytovatele online platformy, který spotřebitelům umožňuje uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku a který není hospodářským subjektem, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 6 odst. 3 nařízení (EU) 2022/2065 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách). Půjde o situace, kdy online platformy prezentují informace či umožní konkrétní transakci způsobem, jenž průměrného spotřebitele vede k domněnce, že informaci nebo výrobek či službu, které jsou předmětem transakce, poskytuje buď samotná online platforma, nebo příjemce služby, který jedná z jejího pověření nebo pod jejím dohledem.
Pojem „usazení v Evropské unii“, použitý ve Směrnici, byl do nové úpravy transponován jako „osoba s bydlištěm, místem podnikání nebo sídlem v Evropské unii“, protože zahrnuje jak fyzickou osobu, tak i podnikající fyzickou osobu a právnickou osobu. 
K bodu 6 [k § 2941 odst. 1] 
Stávající ustanovení § 2941 se mění tak, aby odpovídal znění článku 7 odst. 1 Směrnice, který uvádí, že výrobek je považován za vadný, pokud neposkytuje takovou bezpečnost, jakou je člověk oprávněn očekávat nebo která je vyžadována právem Evropské unie nebo vnitrostátním právem. Ve vztahu k bezpečnosti vyžadované právem EU a vnitrostátním právem lze poukázat především na nařízení o obecné bezpečnosti výrobků (2023/988), nařízení o kybernetické odolnosti (2024/2847), AI akt (2024/1689) a jiné, zejména harmonizované předpisy upravující technické požadavky na výrobky. 
K bodu 7 [k novému § 2941 odst. 2]
Do stávajícího ustanovení § 2941 se vkládá nový odstavec 2, který přebírá právní úpravu uvedenou v článku 7 odst. 2 Směrnice. Toto ustanovení uvádí, jaké okolnosti se berou v úvahu při posuzování vadnosti výrobku, přičemž obsahuje demonstrativní výčet takových okolností.  
Jak uvádí bod 30 odůvodnění Směrnice, posouzení vady by mělo zahrnovat objektivní analýzu bezpečnosti, jakou může široká veřejnost oprávněně očekávat, a nemělo by se vztahovat k bezpečnosti, jakou může oprávněně očekávat konkrétní osoba. Bezpečnost, jakou široká veřejnost může oprávněně očekávat, by měla být posuzována mimo jiné s ohledem na zamýšlený účel, důvodně předvídatelné použití, prezentaci, objektivní povahu a vlastnosti daného výrobku, včetně jeho očekávané doby životnosti, jakož i na zvláštní požadavky skupiny uživatelů, pro které je výrobek určen. 
Při posuzování vadnosti výrobku by měla být zohledněna také prezentace výrobku. Varování nebo jiné informace poskytnuté s výrobkem však nelze považovat za dostatečné k tomu, aby byl jinak vadný výrobek považován za bezpečný, neboť vada by měla být určena s ohledem na bezpečnost, jakou je široká veřejnost oprávněna očekávat. (srov. bod 31 odůvodnění Směrnice).
Aby se zohlednil rostoucí výskyt vzájemně propojených výrobků, mělo by posouzení bezpečnosti výrobku zohledňovat také důvodně předvídatelné dopady jiných výrobků na daný výrobek, například v rámci systému pro inteligentní domácnost. Zohledněn by měl být rovněž dopad jakékoli schopnosti výrobku učit se nebo získávat nové prvky poté, co je uveden na trh nebo do provozu, na jeho bezpečnost. Výrobce, který navrhne výrobek, jenž je schopen vyvinout neočekávané chování, by měl zůstat odpovědný za chování, které způsobuje škodu. Výrobek může být shledán vadným také z důvodu svých slabých míst v oblasti kybernetické bezpečnosti, například pokud nesplňuje požadavky kybernetické bezpečnosti relevantní pro jeho bezpečnost. (srov. bod 32 odůvodnění Směrnice).
K bodu 8 [k § 2941 odst. 3]
V důsledku vložení nového odstavce 2 do § 2941 se stávající odstavec 2 mění na odstavec 3, přičemž jeho znění se přizpůsobuje znění článku 7 odst. 3 Směrnice, podle kterého platí, že výrobek se nepovažuje za vadný pouze z toho důvodu, že na trh nebo do provozu již byl nebo následně je uveden lepší výrobek, včetně aktualizací nebo vylepšení výrobku.  
K bodu 9 [k novému § 2941a]
Nově vkládaným § 2941a se do občanského zákoníku promítá právní úprava zakotvená v článku 10 Směrnice. Tato úprava vychází z potřeby pomocí vyvratitelných právních domněnek zmírnit důkazní břemeno žalobce, pokud jsou splněny určité podmínky. Vyvratitelné právní domněnky jsou běžným mechanismem pro zmírnění důkazních obtíží žalobce 
a umožňují soudu založit existenci vady nebo příčinné souvislosti na existenci jiné skutečnosti, která byla prokázána, při zachování práv žalovaného. Aby byl žalovaný motivován 
k dodržování povinnosti zpřístupnit informace (resp. plnit důkazní povinnost podle zvláštního právního předpisu – viz § 101 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský soudní řád“), měly by vnitrostátní soudy v případě, že žalovaný tuto povinnost nesplní, předpokládat vadu výrobku. Pokud bylo zjištěno, že výrobek je vadný a druh vzniklé škody je, především na základě podobných případů, obvykle způsoben danou vadou, neměl by být žalobce povinen prokazovat příčinnou souvislost a její existence by se měla předpokládat. Vnitrostátní soudy by měly předpokládat vadu výrobku nebo příčinnou souvislost mezi škodou a vadou, případně obojí, pokud by navzdory poskytnutí informací žalovaným bylo pro žalobce příliš obtížné prokázat vadu výrobku nebo příčinnou souvislost, případně obojí, zejména s ohledem na technickou nebo vědeckou složitost daného případu. Měly by tak učinit s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. V takových případech by uložení obvyklého důkazního standardu vyžadovaného vnitrostátním právem, které často vyžaduje vysokou míru pravděpodobnosti, oslabilo účinnost práva na náhradu škody. Proto by vzhledem k tomu, že výrobci mají odborné znalosti a jsou lépe informováni než poškozený, a aby bylo zachováno spravedlivé rozdělení rizik a současně se zabránilo obrácení důkazního břemene, měl být žalobce povinen osvědčit, týkají-li se žalobcovy obtíže prokázání vady, pouze to, že je pravděpodobné, že byl výrobek vadný, nebo, týkají-li se žalobcovy obtíže prokázání příčinné souvislosti, pouze to, že vada výrobku je pravděpodobnou příčinou škody. 
Při zpřístupnění důkazních prostředků podle čl. 9 Směrnice se bude postupovat především podle § 101 odst. 1 a § 129 odst. 2 občanského soudního řádu. Daná ustanovení jsou dostatečně obecná a judikaturou byla vyložena tak, že naplňují požadavky Směrnice. 
Soud má za cíl zjistit skutkový stav v dostatečném důkazním standardu, zároveň je veden zásadou procesní ekonomie, neměl by tedy ukládat ediční povinnost v případě, že v návrhu nebudou dostatečně konkretizovány skutečnosti vztahující se na příslušný důkazní prostředek (čl. 9 odst. 1 a 2 Směrnice). S tím souvisí i otázka nezbytnosti, soud by měl ediční povinnost nařídit, pokud je to třeba z hlediska zjišťování skutkového stavu, tj. pokud už na základě skutečností a důkazů od stran má s dostatečným důkazním standardem za to, že provedení důkazního prostředku vydaného na základě ediční povinnosti by bylo nadbytečné, důkazní prostředek neprovede (čl. 9 odst. 3 a 4 Směrnice). Takto byla tzv. ediční povinnost (§ 129 odst. 2 občanského soudního řádu) vymezena např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 440/2013, 27 Cdo 4163/2017, 32 Cdo 4933/2017 či 32 Cdo 1991/2018.
Přiměřenost pak stanovuje ve vztahu k obchodnímu tajemství a důvěrným informacím a dalším právům a povinnostem včetně povinnosti mlčenlivosti § 124 a § 116 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. i změny v návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany obchodního tajemství, nyní v meziresortním připomínkovém řízení); (čl. 9 odst. 5 Směrnice).
Možnost soudu určit provedení důkazu tak, aby byl snadno přístupný a srozumitelný (čl. 9 odst. 6 Směrnice) plyne především z § 101 odst. 1 a § 125 občanského soudního řádu.
Směrnice stanoví vyvratitelné domněnky vady a příčinné souvislosti ve více situacích než jen při nesplnění povinnosti zpřístupnit důkazní prostředky. Vedle následku nezpřístupnění důkazů Směrnice předpokládá vadu také při osvědčení nesplnění povinných bezpečnostních požadavků a při zjevné závadě výrobku při důvodně předvídatelném použití; dále ukládá soudu předpokládat vadu nebo příčinnou souvislost (nebo obojí) při nepřiměřených obtížích dokazování, zejména z důvodu technické nebo vědecké složitosti, i po zpřístupnění důkazů. 
Současně návrh zachovává pojistky proti automatickému vzniku odpovědnosti: poškozený musí vždy prokázat vznik škody a domněnky se uplatní jen při splnění zákonných podmínek (včetně osvědčení pravděpodobnosti a existence nepřiměřených obtíží). Domněnky jsou vyvratitelné a žalovaný může napadat všechny prvky nároku; proces zpřístupnění důkazních prostředků je omezen na nezbytný a přiměřený rozsah a zohledňuje ochranu obchodního tajemství.
K bodu 10 [k § 2942 odst. 1] 
Stávající ustanovení § 2942 odst. 1 je upraveno tak, že je do něj promítnut článek 13 odst. 2 Směrnice, který uvádí, že odpovědnost hospodářského subjektu může být snížena nebo vyloučena, pokud je škoda způsobena současně vadou výrobku i zaviněním poškozeného nebo osoby, za niž poškozený odpovídá. 
K bodům 11 a 12 [k § 2942 odst. 2]
Stávající ustanovení § 2942 odst. 2 se mění tak, aby odpovídalo znění článku 11 odst. 1 písm. c), d) a e) Směrnice, které obsahují liberační důvody ke zproštění odpovědnosti za škodu. 
K bodu 13 [k novým § 2942 odst. 3 až 5]
Do § 2942 se vkládá nový odstavec 3, kterým jsou do občanského zákoníku promítnuta ustanovení článku 11 odst. 1 písm. a), b), f) a g) Směrnice. Tyto liberační důvody nebyly uvedeny v odstavci 2, neboť odstavec 2 obsahuje liberační důvody, které mohou být aplikovány pro jakoukoli osobu povinnou k náhradě škody podle § 2939, 2940a až 2940d, zatímco v odstavci 3 jsou uvedeny liberační důvody, které z povahy věci může uplatnit pouze určitý druh těchto osob. Liberační důvody jsou uvedeny pro jednotlivé hospodářské subjekty podle jejich role v dodavatelském řetězci.
V novém § 2942 odst. 4 je promítnuto ustanovení článku 11 odst. 2 Směrnice, které uvádí případy, kdy osoba povinná k náhradě škody není zproštěna od odpovědnosti. Osoba povinná k náhradě škody se například nemůže zprostit odpovědnosti v případě, že vada výrobku spočívá v nedostatečných aktualizacích nebo vylepšeních softwaru nezbytných k odstranění slabých míst kybernetické bezpečnosti a k zachování bezpečnosti výrobku. Vzhledem k odpovědnosti výrobců za bezpečnost výrobků po celou dobu jejich životního cyklu by výrobci neměli být zproštěni odpovědnosti za škodu způsobenou jejich vadným výrobkem, pokud je tato vada důsledkem toho, že nedodali bezpečnostní aktualizace nebo vylepšení softwaru nezbytné k řešení slabých míst výrobku v reakci na vyvíjející se rizika kybernetické bezpečnosti. Tato odpovědnost by se však neměla vztahovat na případy, kdy je dodání nebo instalace takového softwaru mimo kontrolu výrobce, například pokud vlastník výrobku nenainstaluje aktualizaci nebo vylepšení, které byly dodány za účelem zajištění nebo zachování úrovně bezpečnosti výrobku. (srov. bod 51 odůvodnění Směrnice).  
V novém § 2942 odst. 5 je promítnut článek 15 Směrnice, který uvádí, že odpovědnost hospodářského subjektu nesmí být ve vztahu k poškozenému omezena nebo vyloučena smluvním ujednáním nebo vnitrostátním právem. 
K bodu 14 [k novému § 2942a]
V novém § 2942a je zakotvena desetiletá prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, která běží ode dne, kdy byl vadný výrobek, který způsobil škodu, uveden na trh nebo do provozu, nebo v případě podstatně změněného výrobku ode dne, kdy byl tento výrobek dodán na trh nebo uveden do provozu poté, co byl podstatně změněn. To neplatí, uplatnil-li poškozený před uplynutím lhůty své právo u orgánu veřejné moci; jiné okolnosti nemají na běh lhůty vliv. 
V případě, že poškozený nemohl zahájit řízení do deseti let od výše uvedených dnů z důvodu latence újmy na zdraví, právo na náhradu škody zanikne uplynutím dvaceti pěti let. 
Navrhované ustanovení vychází ze znění článku 17 Směrnice.   
K bodu 15 [k § 2943]
Navržené ustanovení vymezuje případy, na něž se zvláštní režim odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku podle § 2939 až 2942a nepoužije. Jde o promítnutí výluk vyplývajících ze Směrnice, a to jak ve vztahu k samotnému poškození vadného výrobku, včetně výrobku poškozeného vadnou součástí, tak ve vztahu ke škodám na majetku a datech používaných pro profesní účely.
Současně se výslovně stanoví, že tento režim nedopadá na svobodný software s otevřeným zdrojovým kódem vyvinutý nebo dodaný mimo rámec obchodní činnosti a na škody způsobené jadernou událostí v rozsahu upraveném mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Cílem navržené úpravy je uvést vnitrostátní právní úpravu do souladu s požadavky Směrnice a přesněji vymezit hranice zvláštní odpovědnosti za vadný výrobek.
K bodům 16 a 17 [k poznámce pod čarou č. 1]
Poznámka pod čarou k § 3015 uvádí výčet právních předpisů Evropské unie, které jsou zapracovány občanským zákoníkem. V návaznosti na přijetí Směrnice je tento výčet aktualizován.    
K článku II (přechodné ustanovení)
V souladu s požadavky čl. 21 Směrnice se stanoví, že stávající právní úprava, která vychází ze směrnice 85/374/EHS, se i po nabytí účinnosti nové právní úpravy použije na výrobky uvedené na trh nebo do provozu před 9. prosincem 2026. 
K části třetí (ÚČINNOST)
Stanovuje se datum nabytí účinnosti návrhu zákona, a to v souladu s § 9 odst. 3 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv), ve znění pozdějších předpisů. Jak již bylo uvedeno, hlavním cílem návrhu je zajistit slučitelnost právního řádu ČR s právem EU. Návrhem zákona se provádí Směrnice, u níž je požadováno, aby členské státy požadavky této Směrnice transponovaly s účinností od 9. prosince 2026.  

2