Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam KORNDSJHRRGS najdete zde


                IX.
Vypořádání mezirezortního připomínkového řízení
ZÁSADNÍ PŘIPOMÍNKY A PŘIPOMÍNKY PODSTATNÉ POVAHY OZNAČENÉ ZA ZÁSADNÍ

Materiál „Návrh zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony“ byl rozeslán do mezirezortního připomínkového řízení dne 26. 3. 2026. Termín pro uplatnění připomínek byl stanoven na 20 pracovních dní, tedy do 27. dubna 2026. 

Přehled uplatněných připomínek a způsob jejich vypořádání:


	Připomínkové místo
	Část materiálu (str., odst., příp. řádek)
	Připomínka
	O / K
	 Z / PP
	Vypořádání

	Ministerstvo financí
	Rozpočet
	K dopadům na státní rozpočet
Ministerstvo financí vnímá nezbytnost přijetí navržené právní úpravy. Současně je však nutné zdůraznit, že financování případně nově vzniklých systemizovaných míst, stejně jako veškeré další peněžní prostředky vynaložené na zajištění navrhované úpravy, musí být plně pokryty v rámci schválených výdajových limitů příslušné rozpočtové kapitoly a je proto nezbytné, aby implementace návrhu byla realizována při zachování rozpočtové neutrality.
Současně Ministerstvo financí upozorňuje, že příprava státního rozpočtu na rok 2027 a následující roky byla již zahájena. Na základě předložených požadavků jednotlivých kapitol státního rozpočtu bude o případném navyšování prostředků rozhodováno v souladu se stanovenými prioritami a celkovými fiskálními možnostmi.
Ministerstvo financí zásadně nesouhlasí s navyšováním počtu míst, resp. objemu prostředků na platy v kapitole 313 (Ministerstvo práce a sociálních věcí). Personální pokrytí nových agend v souvislosti s předloženým návrhem, resp. novelou zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, je potřeba zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných méně významných agend.
V této souvislosti požadujeme do všech relevantních částí materiálu explicitně uvést, že finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů dotčených rozpočtových kapitol na příslušné roky.
	O
	Z
	Akceptováno.
Do všech relevantních částí materiálu, zejm. do obecné části důvodové zprávy v části dopadů na státní rozpočet bylo explicitně uvedeno, že finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů dotčených rozpočtových kapitol na příslušné roky.

	Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

	Rozpočet
	Návrh zákona provádí transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se uplatňuje posilování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování. Cílem je doplnit a zpřesnit stávající právní rámec rovného zacházení a spravedlivého odměňování, zejména v oblasti transparentního stanovování a poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.
Návrh zákona bude mít kromě zvýšené administrativní zátěže zcela jistě dopad do rozpočtu ÚZSVM. Z tohoto důvodu požadujeme navýšení rozpočtu 
ÚZSVM na platy zaměstnanců o cca 25 mil Kč ze strany Ministerstva financí.
	O
	Z
	Neakceptováno. 
Připomínka není legislativní povahy.
Požadavek na navýšení rozpočtu ÚZSVM na platy zaměstnanců o cca 25 mil. Kč nelze v současné fázi podpořit. Předkladatel neprokázal konkrétní rozsah nově vznikajících činností ani jejich dopad na personální kapacity úřadu. Z předložených materiálů není zřejmé, na základě jaké metodiky byla požadovaná částka stanovena, kolika nových pracovních míst se týká ani zda byly vyčerpány možnosti zajištění agendy v rámci stávajících organizačních a personálních kapacit.
Samotné konstatování zvýšené administrativní zátěže nezakládá automatický nárok na navýšení počtu systemizovaných míst ani rozpočtových prostředků. V souladu s principem hospodárného nakládání s veřejnými prostředky je nezbytné nejprve posoudit možnosti optimalizace vnitřních procesů, přerozdělení agendy a využití stávajících personálních zdrojů.
Současně nebyla předložena dostatečná analýza finančních dopadů návrhu zákona, která by jednoznačně prokázala potřebu dodatečných výdajů v navrhovaném rozsahu. Bez podrobného vyčíslení očekávaného nárůstu agendy a jeho vazby na personální zabezpečení nelze požadované navýšení rozpočtu považovat za řádně odůvodněné.
Z uvedených důvodů nelze s požadavkem na navýšení rozpočtu ÚZSVM o cca 25 mil. Kč souhlasit.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	Rozpočet – usnesení vlády
	Za bod II se vkládá bod IIa, který zní: „ukládá ministryni financí zajistit financování personálních kapacit k vymáhání tohoto zákona navýšením kapitoly 343 státního rozpočtu o finanční prostředky na 2 služební místa s trvalým vlivem“. 
Adekvátně k tomu dopracovat důvodovou zprávu, kde vyhodnocení dopadů na ÚOOÚ zcela absentuje	
Alternativou je alespoň zajistit finanční prostředky na technické vybavení obou služebních míst s trvalým vlivem.
Odůvodnění:
V návrhu absentuje finanční krytí pro posílení personálních a technických kapacit ÚOOÚ. Nová právní úprava znamená zvláště rozsáhlé zpracování osobních údajů. To bude generovat množství stížností, že se jiný zaměstnanec od zaměstnavatele dozvěděl o odměňování subjektu údajů nebo že zaměstnavatel neoprávněně odmítá subjektu údajů sdělit informace o odměňování. K jejich zvládnutí je nezbytné posílit personální a technické kapacity ÚOOÚ.
	K
	Z
	Akceptováno jinak/akceptováno částečně. 
V obecné části důvodové zprávy v části rozpočtových dopadů byly vyčísleny finanční dopady na posílení personálních kapacit ÚOOÚ podle dodatečně poskytnuté kalkulace ÚOOÚ, nicméně s ohledem na akceptaci připomínky Ministerstva financí s dovětkem, že tyto finanční dopady bude nutné realizovat v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly ÚOOÚ. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	Koncepce pracovního a služebního poměru
	Obecně:
Směrnice 2023/970 je transponována do několika právních předpisů. Jednotlivé části návrhu upravující novely příslušných předpisů ale mezi sebou nejsou vždy logicky provázané. Odlišnosti nejsou pouze mezi úpravou v zákoníku práce a služebními poměry (zákonem o vojácích z povolání a zákonem o příslušnících bezpečnostních sborů), ale i mezi služebními předpisy navzájem. Navíc úprava služebních poměrů se, a to zejména v případě zákona o vojácích z povolání, nezdá být dostatečně pokrývající rozsah působnosti směrnice. 

Konkrétně vytváření systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, jak je tomu v § 306a zákoníku práce, nemá v zákonech o služebních poměrech žádný odraz. 

Následně je třeba zmínit, že v zákoně o inspekci práce (ZoIP) jsou nově doplňované přestupky směřovány jenom za neplnění zákoníku práce, což má zřejmě souvislost s § 6 odst. 4 ZoIP. S tím ale vzniká širší problém, jak bude sankcionováno neplnění povinností zaměstnavatele (služebního orgánu) v případě služebních poměrů (čl. 23 směrnice).

K tomu ještě dodáváme, že zřejmě vzhledem k připravované změně oblasti zaměstnávání ve státní správě se už ani nenavrhuje změna služebního zákona. Zde ale upozorňujeme, že v návaznosti na to, jaký systém pro státní úředníky nakonec bude schválen, bude třeba prověřit i jeho návaznost na transponovanou směrnici 2023/970 v tomto systému.
Pochybnosti vyvolává i provedení určitých horizontálních institutů ve směrnici. Například promlčení je řešeno jenom v novele zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (§ 207 odst. 4), a to pouze pro bezpečnostní sbory, vazba na občanský zákoník je pak uvedena v § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona (jedná se o transpozici čl. 21 směrnice). Vztah navrhovaných úprav nám i přes informaci ve srovnávací tabulce není jasný (k čl. 21 směrnice jsou ve srovnávací tabulce vykazovány § 619 odst. 1-2, § 620 odst. 1, § 629 odst. 1, § 647 až § 653 OZ). Např. speciální úprava v novele zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vysloveně zmiňuje 3 roky (subjektivní lhůta), což je stejná lhůta jako v § 629 odst. 1 OZ, který se § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona nevylučuje (takže se úprava asi dubluje?). Navrhovaná právní úprava je matoucí a navíc není jasné, jak to tedy bude řešeno mimo bezpečnostní sbory.

	O
	Z
	Akceptováno.
MV Zákon č. 361/2003 Sb. (SluP) v maximální možné míře se zákoníkem práce harmonizuje, samozřejmě tam, kde pro odlišnost není důvod. Nutno ale dodat, že řada odlišností je dána soukromoprávním charakterem zákoníku práce a veřejnoprávním charakterem SluP. Jednotlivá opatření jsou popsána ve vypořádání konkrétních připomínek.
MO: Zákon o vojácích z povolání byl dopracován. Rozdíly mezi jednotlivými právními předpisy byly znovu analyzovány a tam kde to bylo možné byla právní úprava harmonizována.
Odměňování vojáků, včetně jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, vychází výhradně ze zákona o vojácích z povolání a již dnes ustanovení jejich úpravy obsahuje. Z tohoto důvodu není třeba zavádět obdobnou úpravu jako v § 306a ZP.
MV: Pro služební poměry, které mají veřejnoprávní povahu, platí ústavní zásada „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“. 
Bezpečnostní sbor proto může svým příslušníkům poskytovat jenom a pouze taková plnění, která jsou výslovně stanovena zákonem. Požadovaný „systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty“ je tedy zakotven přímo v zákoně, včetně objektivních a nediskriminačních kritérií, na jejichž základě jsou tato plnění poskytována.
Podle názoru MV je třeba za taková plnění považovat: 
- odměnu za služební pohotovost (§ 126),
- náborový příspěvek (§ 135a)
- kázeňskou odměnu (§ 49).
Naopak např. poskytnutí služebního stejnokroje a obuvi (§ 134) podle názoru MV mezi taková plnění nepatří, neboť jde o prostředky potřebné k výkonu služby, kterými je bezpečnostní sbor povinen příslušníky vybavit na základě § 77 odst. 11 písm. f). Podobně náhrady cestovních výdajů (§ 136 až § 154) příslušníkovi pouze kompenzují výdaje za pohonné hmoty, za ubytování apod., neboť vzhledem k povaze služebního poměru jakožto výkonu závislé práce by měl tyto náklady nést bezpečnostní sbor. V každém případě jsou však i tato plnění a podmínky jejich poskytování výslovně popsány v zákoně. 
OKOM
Chápeme, že je třeba dodržet výše uvedenou zásadu spojenou s veřejnoprávním charakterem služebních poměrů a Vámi zmíněný výčet plnění bereme na vědomí. Systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je ale širší – spadnou do něj například příspěvky v rámci FKSP, ale třeba i poskytnutí služebního počítače, automobilu, apod. – 
MV
Fungování FKSP se u příslušníků bezpečnostních sborů řídí:
→ § 48 a § 65 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
→ vnitřními předpisy jednotlivých bezpečnostních sborů (např. u Policie ČR jde o nařízení Ministerstva vnitra č. 45/2011, o řízení, organizaci a výkonu ekonomické činnosti a Pokyn policejního prezidenta č. 300/2017 o užívání fondu kulturních a sociálních potřeb).
Poskytování příspěvků na stravování příslušníkům se řídí § 69 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech,  a vyhláškou č. 296/2022 Sb., o nákladech na stravování a jejich úhradě v organizačních složkách státu a příspěvkových organizacích.
Pokud jde o služební vozidla, letadla, plavidla, vysílačky, drony, počítače apod., jedná se o „pomůcky, prostředky a zařízení potřebné k výkonu služby“ ve smyslu 77 odst. 11 písm. f) SluP, tzn. směrnice se jich netýká. Na rozdíl od zaměstnanců v soukromém sektoru, kteří mohou disponovat služebním vozidlem i pro soukromé účely, příslušník bezpečnostního sboru používá služební dopravní prostředky vždy v zájmu služby, se souhlasem služebního funkcionáře a je o jejich použití povinen učinit záznam v tzv. knize provozu. Např. u Policie ČR se používání služebních vozidel řídí Pokynem policejního prezidenta č. 162/2006, kterým se stanoví některé zásady používání služebních vozidel Policie České republiky.

MV doplnilo srovnávací tabulku, nicméně upozorňuje, že k vyčerpávajícímu doložení transpozice by do ní bylo třeba překopírovat celou 8. část SluP o služebním příjmu a celé nařízení vlády č. 407/2025 Sb., a to včetně tabulek v přílohách, což není únosné.

MO: ZoIP se na vojáky nevztahuje, protože nejsou z pohledu zákoníku práce zaměstnanci a MO zaměstnavatelem. Působnost vůči vojákům mají služební orgány MO, které mají i kázeňskou pravomoc k řešení porušení právních předpisů.
OKOM
Minimálně je nutné doplnit výkaznictví, aby bylo jasné, jak jsou pokryty sankce. 
MO 
výkaznictví bylo doplněno
MPSV: Souhlasíme s tím, že transpozice směrnice dopadá i na státní zaměstnance. S ohledem na vysokou míru pravděpodobnosti schválení sněmovního tisku č. 76 se nejeví účelné připravit transpozici směrnice do zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň platí, že ZP má mít subsidiární povahu vůči ST 76.  Pokud by státní zaměstnanci byli v režimu zákoníku práce, bude se na ně vztahovat navrhovaná právní úprava v ZP a ZIP. V případě přijetí ST 76 a jeho publikace bude jeho znění zohledněno a projednávaný zákon bude revidován.
MO: Promlčení a zánik práv a nároků je upraven v § 159 až 162 zákona o vojácích z povolání. V ostatních, zde neupravených případech, se postupuje podle antidiskriminačního zákona.
OKOM
Nutno min. doplnit výkaznictví. Již z návrhu musí být jasné, co je obecná a co speciální právní úprava. 
MO: 
výkaznictví bylo doplněno
MV: Příslušníci bezpečnostního sboru jsou ve služebním poměru ke státu (§ 1 odst. 3 SluP). Jménem státu vůči nim jedná (tzn. má postavení správního úřadu, který rozhoduje o jejich právech a povinnostech) služební funkcionář, tedy fyzická osoba – nadřízený příslušník, např. policejní prezident, generální ředitel Hasičského záchranného sboru nebo ředitel Krajského ředitelství policie (§ 2 odst. 1 až 6). 
Příslušníci bezpečnostních sborů, jsou povinni dodržovat služební kázeň (§ 49). Nedodržení povinnosti stanovené zákonem je tzv. kázeňským přestupkem (§ 50), za který bude příslušník potrestán tzv. kázeňským trestem (§ 51).
Při určení druhu kázeňského trestu se přihlíží k závažnosti kázeňského přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání, k významu a rozsahu jeho následků, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, pohnutkám, dosavadnímu přístupu příslušníka k plnění služebních povinností a k tomu, zda již byl kázeňsky trestán (§ 186 odst. 6).
Druhy kázeňských trestů (§ 51):
a) písemné napomenutí,
b) snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců,
c) odnětí služební medaile,
d) odnětí služební hodnosti,
e) pokuta,
f) propadnutí věci, nebo
g) zákaz činnosti.
Uložení kázeňského trestu „odnětí služební hodnosti“ znamená automatické ukončení služebního poměru a propuštění příslušníka ze sboru (§ 42 odst. 1 písm. e) SluP).
Pro příslušníky bezpečnostních sborů platí speciální antidiskriminační úprava ve SluP, která je vůči OZ a antidiskriminačnímu zákonu speciální.  
Jde o ustanovení § 77 odst. 9 SluP, které se ovšem vztahuje pouze na případy, kdy k porušení práv nedošlo „rozhodnutím služebního funkcionáře“. Návrh nového § 99a proto s cílem povést směrnici stávající úpravu doplňuje o řešení situací, kdy k porušení zásady rovného zacházení dojde „nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře“.
OKOM
Nutno doplnit výkaznictví. 
MV 
výkaznictví bylo doplněno
Navrhovaný nový § 207 odst. 4 SluP pak pro nároky obojího typu stanoví stejnou promlčecí lhůtu: subjektivní 3 roky a objektivní 10 po zániku služebního poměru.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ČMKOS
	Koncepce pracovního a služebního poměru
	ČMKOS upozorňuje na rozpor mezi deklarovaným záměrem novely a probíhajícím legislativním procesem u Sněmovního tisku 76 (návrh zákona o státních zaměstnancích). Požadujeme jasné vysvětlení, jak bude zajištěna kontinuita práv zaměstnanců v případě zrušení zákona o státní službě.
Předkládací zpráva výslovně uvádí, že opatření se musí týkat všech forem služebního poměru. V současné době je však již v pokročilém stádiu projednávání Sněmovní tisk 76, který má nahradit stávající zákon o státní službě. Návrh v současné době nepočítá s ochranou státních úředníků, pakliže by měl být v určité formě u nich zachován služební poměr.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Souhlasíme s tím, že transpozice směrnice dopadá i na státní zaměstnance. S ohledem na vysokou míru pravděpodobnosti schválení sněmovního tisku č. 76 se nejeví účelné připravit transpozici směrnice do zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů. 
Zároveň platí, že ZP má mít subsidiární povahu vůči ST 76.  Pokud by státní zaměstnanci byli v režimu zákoníku práce, bude se na ně vztahovat navrhovaná právní úprava v ZP a ZIP.
V případě přijetí ST 76 a jeho publikace bude jeho znění zohledněno a projednávaný zákon bude revidován.

Připomínkové místo se nevyjádřilo k návrhu vypořádání připomínky. 


	SP ČR
	Koncepční otázka – role VOP
	SP ČR má rovněž zásadní výhrady k zapojení veřejného ochrance práv do procesu komunikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ohledně výše přijmu a práva na rovné zacházení. Ve svých důsledcích bude tento systém způsobovat průtahy v komunikaci, formálně zatěžovat vztah zaměstnavatele a zaměstnance a způsobovat další personální a administrativní náklady, stejně jako zahlcovat úřad Veřejného ochránce práv.  A to mnohdy i v případech, kdy se zapojením veřejného ochránce práv zaměstnanec nemusí souhlasit. V tomto směru upozorňujeme, že čl. 12 (3) je toliko dispozitivní povahy a neukládá členským zemím v tomto směru žádné povinnosti. Nicméně, pokud chce předkladatel takto postupovat, požaduje SP ČR, aby tuto roli převzal zástupce zaměstnanců. SP ČR tak požaduje minimalizovat roli veřejného ochránce práv v této agendě, pouze na právo zaměstnance obrátit se na něho v otázkách rovné odměny, což vyplývá ze současného vymezení zákona o Veřejném ochránci práv. Je třeba brát přitom v úvahu skutečnost, že v tomto případě se jedná o zásahy do soukromoprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, což přesahuje jeho kompetenci.  
	K
	Z
	Akceptováno.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	Koncepční otázka – role VOP
	KZPS má rovněž výhrady k zapojení veřejného ochrance práv do procesu komunikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ohledně výše přijmu a práva na rovné zacházení. Ve svých důsledcích bude tento systém způsobovat průtahy v komunikaci, formálně zatěžovat vztah zaměstnavatele a zaměstnance a způsobovat další personální a administrativní náklady, stejně jako zahlcovat úřad Veřejného ochránce práv.  A to mnohdy i v případech, kdy se zapojením veřejného ochránce práv zaměstnanec nemusí souhlasit. V tomto směru upozorňujeme, že čl. 12 (3) je toliko dispozitivní povahy a neukládá členským zemím v tomto směru žádné povinnosti. Nicméně, pokud chce předkladatel takto postupovat, požadujeme, aby tuto roli převzal zástupce zaměstnanců. Role Veřejného ochránce práv by měla být vyhrazena pouze právu zaměstnance obrátit se na něho v otázkách rovné odměny, což vyplývá ze současného vymezení zákona o Veřejném ochránci práv. Je třeba brát přitom v úvahu skutečnost, že v tomto případě se jedná do zásah do soukromoprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, což přesahuje jeho kompetenci.
	K
	Z
	Akceptováno.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	Koncepční otázka – reforma odměňování
	Zavést transparentní systém odměňování dle požadavku § 109a ZP, který bude respektovat rovné zacházení se zaměstnanci a garantovat poskytování platu s ohledem na požadavky § 110 ZP, stejně jako Směrnice o transparentním odměňování není v platové sféře možné, aniž by došlo k nápravě zásadních existujících překážek, které má stávající právní úprava. Při aktuálně předpokládaném růstu průměrné mzdy v národním hospodářství a na ni navázaném růstu minimální mzdy lze odhadovat, že v roce 2027 se bez valorizace platových tarifů bude s platovými tarify pod hranicí nejnižší úrovně zaručeného platu nacházet zhruba 53 % zaměstnanců ve veřejných službách a správě. V tomto směru požadujeme, aby v souvislosti s touto novelizací došlo rovněž k modernizaci určení platu, který umožní poskytnout odpovídající platový tarif a oddělit jej od výkonnostních složek platu, jimiž bude zároveň zajištěna adekvátní motivace zaměstnanců, a to vše s účinností od 1.1.2027.  V tomto směru požadujeme:
- navázat ve stupnicích platových tarifů platové tarify na minimální mzdu nebo lépe na nejnižší úroveň zaručeného platu,
- poskytovat doplatek dle § 112 odst.5 ZP již v případě, kdy platový tarif zaměstnance nedosahuje výše nejnižší úrovně zaručeného platu, 
- umožnit určení platového tarifu v příslušné platové třídě v rámci rozpětí platových stupňů.
V souvislosti s výše uvedenými kroky bude k realizaci transparentního systému odměňování nezbytné regulovat úrovně zaručeného platu, stejně jako vytvořit právní prostor pro možnost přizpůsobení výše osobního příplatku tarifnímu navýšení a aktivaci doplatku přímo na platový tarif. 
Navázání platových tarifů na minimální mzdu, popřípadě přímo na nejnižší úroveň zaručeného platu bude garantovat nepodkročitelnou základní výši odměny za práci přímo v platovém tarifu zaměstnance, čímž uvolní prostor pro adekvátní fungování dalších výkonnostních a motivačních složek platu. Alternativní možností v tomto směru je zrušení nejnižších úrovní zaručeného platu. 
Upravit poskytování doplatku již v případě, kdy platový tarif nedosahuje výše minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu. Na rozdíl od stávající úpravy tak dojde k aktivaci výkonnostních složek platu jako je osobní příplatek a odměna, které jsou dnes konzumovány k vyrovnání minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu a nemohou tak sloužit k ocenění kvality práce zaměstnance dle § 110 ZP. V tomto směru požadujeme, aby byl v tomto materiálu novelizován § 112 odst. 5 ZP. 
U vybraných skupin zaměstnanců (zejména u jednoduchých, obslužných či rutinních prací a na druhé straně i u vysoce odborných prací (jako např. IT pracovníci, právníci, architekti, aj.), jejichž kvalitní výkon s ohledem na jejich specifičnost není založen na délce jejich praktického výkonu) umožnit zaměstnavateli určit platový tarif v rámci rozpětí výše nejnižšího a nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. V tomto směru je třeba zvážit potřebu novelizace zákonného zmocnění dle § 123 odst.6 ZP.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny základní požadované parametry.
Připomínce bude vyhověno, pokud dojde ke shodě mezi MPSV, MF, zástupci sociálních partnerů a dalších dotčených subjektů

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	Koncepční otázka – pojem „odměna“
	Pro naplnění požadavku transparentního odměňování a rovného odměňování mezi muži a ženami je nezbytné vymezení pojmu odměna. Směrnice v čl. 3 (1) písm. a) odměnu definuje velmi obecným způsobem při dalším využití recitálu č. 21, přičemž dává možnost při jejím vymezení zohlednit rovněž národní zvyklosti. Pokud se týká transpozice, lze pomocí právní úpravy § 109 a násl. vymezit plat, mzdu a odměnu za práci, včetně všech jejich složek. Rovnost se nicméně týká i jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zákoník práce však v ustanovení § 306a žádným způsobem tato plnění nevymezuje, čímž výrazně snižuje míru právní jistoty a předvídatelnosti práva a také nedává zaměstnavatelům dostatečný interpretační prostor pro legální aplikaci zákonných povinností v tomto směru. Dovolujeme si odkázat na jednání pracovní skupiny, kde předkladatel ujišťoval, že se vymezení bude shodovat s příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů
	O
	Z
	Vysvětleno.
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nelze plně ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Z hlediska podávání zpráv o rozdílech v odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a položka „tarifní mzda“ avšak pouze pokud se jedná o povinnost reportingu, nikoliv však pokud jde o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Výsledkem deklarovaného rozdílu mezi „zúčtovaným příjmem celkem“ a „tarifní mzdou“ není výše poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, ale výše poskytovaných „doplňkových a proměnných složek odměny“, jež zahrnuje i složky mzdy, které nelze podřadit pod položku „tarifní mzda“, což je pro účely čl. 9 směrnice vyžadováno.   
Lze tak uzavřít, že tzv. reporting vychází z odlišných veličin než systém odměňování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a bude založen na určitém administrativním zjednodušení za účelem snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů. Pokud se jedná o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP, tak v něm by měl zaměstnavatel vymezit všechna peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnancům poskytuje bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou předmětem daně z příjmů, neboť účelem tohoto systému je mj. uceleně a transparentně tato plnění popsat a stanovit podmínky pro jejich poskytování.  

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	Koncepční otázka reporting rozdílů v odměňování
	SP ČR oceňuje komunikaci, kterou MPSV vedlo se sociálními partnery při přípravě návrhu. Tento sociální dialog při tvorbě právní normy nepochybně vedl k posílení předvídatelnosti i právní jistoty zaměstnavatelů a zaměstnanců při regulaci vzájemné komunikace týkající se odměňování. Vyjma vztahu zaměstnavatele a zaměstnance však návrh obsahuje rovněž postup při určování rozdílů v odměňování mezi muži a ženami. Tato oblast vyžadovaná unijní úpravou je v návrhu na základě zmocnění svěřena podzákonným předpisům (zejména zmocnění dle § 306b ZP, § 37e, § 37g a § 37i zákona o inspekci práce, dále jen „ZoIP“), čímž se klíčová oblast regulace dostává do nařízení vlády a vyhlášky. Návrh však neobsahuje dostatečné nastínění postupu, jak se budou mzdy, platy a další peněžitá i nepeněžitá plnění pro účely posuzování rozdílů poměřovat. Přiložený návrh tezí je toliko kusý neobsahující věcný záměr postupu. 
Až prováděcí předpisy by měly stanovit klíčové metodické a technické aspekty nové regulace, zejména metodiku výpočtu počtu zaměstnanců (§37e ZoIP), způsob stanovení rozdílů v odměňování žen a mužů, pravidla pro výpočet jednotlivých složek odměn, obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů u zaměstnavatele (§37g, §37f písm. b ZoIP), způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů ve skupinách prací a vzor předepsaného formuláře pro podání zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací (§37i ZoIP). Tyto prováděcí předpisy však nebyly v době předložení návrhu vydány ani předloženy v podobě umožňující jejich věcné připomínkování, ačkoliv představují nezbytnou podmínku praktické aplikovatelnosti zákona. Není jasná ani metodika pro účely posouzení odměňování podle §287a) – e) ZP. Bez jejich znalosti nelze jednoznačně určit rozsah povinností zaměstnavatelů ani připravit podmínky pro jejich plnění. Návrh tak v předložené podobě vykazuje normativní nedokončenost, která oslabuje právní jistotu adresátů právní regulace. SP ČR tak nemůže vyjádřit souhlas se způsobem transpozice do českého právního řádu, dokud nebude zřejmé, jakým způsobem bude stát při poměřování příjmů (resp. posuzování rozdílů v odměňování mezi muži a ženami) postupovat. Požadujeme, abychom byli seznámeni s obsahem podzákonných předpisů, a to do ukončení vypořádání připomínek návrhu zákona v rámci MPŘ.
	O
	Z
	Vysvětleno. 
Chápeme potřebu znát konkrétní podobu prováděcích předpisů; podzákonná úprava je nicméně legislativně-technicky závislá na konečném znění zákona schváleného v rámci legislativního procesu. Teze prováděcích právních předpisů byly předloženy společně s návrhem. 
Návrh vyhlášky je v současné fázi předkládán ve formě tezí, jejichž účelem je vymezit základní věcný rámec a směr budoucí právní úpravy. Tomu odpovídá i míra podrobnosti – teze již nyní obsahují klíčové principy výpočtu, včetně vymezení vstupních datových zdrojů (Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele), základních výpočtových jednotek (roční a měsíční pracovní jednotka), struktury sledovaných ukazatelů i jejich členění.
Současně platí, že detailní metodické a technické aspekty (zejména přesné výpočtové vzorce, způsob agregace dat či struktura formulářů) budou standardně upraveny až v paragrafovém znění vyhlášky a jejích přílohách. Tyto části právní úpravy jsou svou povahou úzce provázány s finálním zněním zákonného zmocnění a není proto účelné je v plném rozsahu finalizovat před dokončením legislativního procesu na úrovni zákona.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo významu právní jistoty adresátů právní úpravy a potřeby předvídatelnosti praktických dopadů. 
Z tohoto důvodu bude návrh prováděcích předpisů, včetně příloh obsahujících konkrétní metodiky výpočtů a vzorů formulářů, předložen k projednání se sociálními partnery v návaznosti na finalizaci zákonného rámce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	Koncepční otázka – agenturní zaměstnávání
	Vítáme navrhované odložení účinnosti povinností souvisejících s reportingem a zpracováním zpráv o odměňování agenturních zaměstnanců až k 1. 1. 2031. Tento krok vnímáme jako uvážlivou reakci na značnou komplexitu dané problematiky, která je výsledkem konsenzu dosaženého v rámci pracovní skupiny. Děkujeme rovněž za zohlednění praktických dopadů navrhované právní úpravy. SP ČR požaduje, aby byla nadále věnována pozornost realizaci povinností na úseku transparentního odměňování v případě agenturního zaměstnávání. Jedná se o specifický trojstranný vztah, kdy se o práva a povinnosti zaměstnavatele de facto dělí agentura práce jakožto zaměstnavatel s uživatelem. 
Uživatel by měl být povinen poskytnout agentuře informaci o výši odměny za příslušnou práci u uživatele, a to ve vazbě na systém odměňování uživatele. Výsledná výše mzdy dočasně přiděleného zaměstnance je však zcela v kompetenci agentury, která je jeho zaměstnavatelem. Agentura pak taktéž udává výši mzdy zaměstnance v rámci JMHZ. Uživatel přitom nemá možnost ovlivnit finální výši mzdy dočasně přiděleného zaměstnance agentury a nemůže ve vazbě na zjištění gender pay gapu nést právní následky takového rozdílu, ani není schopen v rámci následného procesu komunikace se zástupci zaměstnanců tento rozdíl účinně odstranit.
Chápeme, že vztah mezi agenturou práce a uživatelem má specifickou povahu a že aplikace obecných pravidel pro řešení gender pay gapu na tento vztah není jednoduchá. Současně vyvstávají praktické otázky odpovědnosti a aplikace mzdových systémů. Není zřejmé, kdo nese odpovědnost v případě, že agentura práce nepostupuje v souladu se systémem odměňování uživatele. Stejně tak je třeba řešit situace, kdy agentura dočasně přiděluje zaměstnance v průběhu jednoho měsíce k více uživatelům, což vede ke střetu různých mzdových systémů u jednoho zaměstnance. V této souvislosti je nutné vyjasnit také postup při poskytování složek mzdy, zejména výkonnostních bonusů, pokud dočasně přidělený zaměstnanec v průběhu roku podléhá více odlišným odměňovacím systémům.
Není rovněž zřejmé, zda budou data hlášená agenturou v rámci JMHZ v konkrétních případech správně přiřazena příslušnému uživateli. Celý proces navíc představuje významnou administrativní zátěž a vyžaduje úzkou a přesnou spolupráci mezi uživatelem a agenturou. Po uživateli přitom nelze spravedlivě požadovat, aby s agenturou práce sdílel svůj komplexní systém odměňování, neboť se jedná o interní a vysoce citlivé informace. Tyto informace zpravidla představují součást obchodního tajemství a jejich zpřístupnění by mohlo mít závažné negativní dopady na konkurenční postavení uživatele.
Chápeme, že postavení agentury a uživatele je specifické a že není snadné aplikovat obecný postup řešení gender pay gapu na tento specifický vztah, žádáme proto, abychom dále společně hledali optimální řešení této situace. 
Považujeme za nezbytné, aby MPSV této oblasti i nadále věnovalo systematickou pozornost a v úzké součinnosti se sociálními partnery usilovalo o nalezení funkčního a vyváženého řešení.
	O
	Z
	Akceptováno částečně. Vysvětleno. 
Z pohledu MPSV je žádoucí, aby přidělovaní agenturní zaměstnanci byli srovnávaní v rámci systému odměňování uživatele, který pokládáme za optimální pro zajištění účelu a smyslu směrnice
Je nutno zdůraznit, že pokud jedním z cílů navrhované úpravy je zajištění zvýšení administrativní náročnosti na minimum, tak v případě agenturního zaměstnávání by jiný systém, než zohlednění v rámci systému odměňování uživatele vedl k výraznému zvýšení administrativní zátěže, přičemž samotné toto zvýšení není ospravedlněno žádnými jinými výhodami. 
Už nyní agentura práce i uživatel jsou společně odpovědní za dodržování srovnatelných podmínek agenturních zaměstnanců. V tomto směru samotné zahrnutí pod systém odměňování uživatele není posunem, který by měl přinést podstatné hmotněprávní změny či měl vliv na odpovědnost uživatele či agentury práce oproti současnému stavu. 
Ve snaze vyhovět připomínkám sociálních partnerů v oblasti vztahů mezi agenturami práce a uživateli byly provedeny změny v § 109a odst. 4, § 306d zákoníku práce a v § 37j zákona o inspekci práce

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	Koncepční otázka - přestupky
	Z pohledu zaměstnavatelů máme nadále zásadní výhrady k návrhu v oblasti právní úpravy přestupků. Nově ukládané povinnosti na straně zaměstnavatelů se promítají do vymezení nových skutkových podstat přestupků a s nimi spojených sankcí, přičemž u většiny těchto nových přestupků není zřejmé, jak bylo přistupováno k posuzování závažnosti daného přestupku a od ní se odvíjející výše pokuty, a to jak v kontextu ostatních přestupků uvedených v daném úseku, tak i v kontextu celé právní úpravy obsažené v části čtvrté zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále také jen „ZoIP“). Do budoucna by bylo vhodné se zabývat revizí celé přestupkové části zákona – domníváme se, že je nutné více akcentovat rozdíl v porušení povinností vedoucích k ohrožení života a zdraví zaměstnance či způsobení materiální újmy v podobě nevyplacení mzdy na straně jedné a nových skutkových podstat přestupků, týkajících se porušení administrativních povinností, plynoucích převážně z transpozice směrnice na straně druhé. 
Například nezveřejnění posouzení odměňování bez zbytečného odkladu způsobem u zaměstnavatele obvyklým, poskytnutí dalším subjektům (§ 287a odst. 6 ZP), je považováno za natolik závažné, že je sankcionováno pokutou až do 1 mil Kč (§ 11 odst. 1 písm. h), § 24 odst. 1 písm. h) ZoIP, nevytvoření systému odměňování podle §109a ZP se sankcí až 1mil Kč (§ 11 odst. 1 písm. f), § 24 odst.1 písm. f) ZoIP. Jde o porušení povinnosti, která na rozdíl od jiných povinností uvedených v tomto úseku (diskriminace, nerovnost ve výši odměny, postih za domáhání se svých práv) ještě nedokazuje, že dochází k porušení zásady rovného odměňování a zaměstnanci je způsobena újma. Výše pokuty by měla být analogická jako v případě „nevytvoření systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty“. Rovněž porušení povinností obsažených v § 37i ZoIP, které se týkají zprávy o rozdílech v odměňování, kde je opět navrhována výše pokuty až do 1 mil Kč (§ 11 odst. 1 písm. l, § 24 odst. 1 písm. l) ZoIP, by byla ze strany zaměstnavatelů, kterých se tato povinnost týká, obtížně akceptovatelná.  
Nadále nesouhlasíme s výší pokuty až do 1 mil Kč v případě porušení povinností stanovené v § 30 odst. 2 ZP, tj. za požadování informací, které se týkají informace o „výši odměny“ dosahované v předchozích zaměstnáních. Domníváme se, že tento typ porušení nelze stavět na roveň zásahu zaměstnavatele do soukromí zaměstnance (např. monitoring, rodinné poměry atd.) a doporučujeme „přeřazení“ tohoto přestupku do kategorie přestupků s výší horní hranice pokuty do 100 000 Kč (tzn. přesun z § 11 odst. 2 písm. a) do písm. b) a v §24a odst. 2 z písm. a) do písm. b) ZoIP).   
Na druhé straně se i na straně zástupců zaměstnanců objevují nové povinnosti, konkrétně v §306e ZP, týkající se ochrany informací, které jsou jim poskytovány v souvislosti s „rovným odměňováním“. Porušení těchto povinností však nemá podobu přestupku. Bylo by vhodné tedy úpravu zpřesnit, případně vysvětlit v důvodové zprávě.
	O
	Z
	Akceptováno částečně.
Na prvním místě lze přisvědčit návrhu na revizi přestupkové části zákona o inspekci práce, a to i s ohledem na maximální výše sankcí stanovených tímto zákonem, které nebyly od účinnosti tohoto zákona v roce 2006 nijak revidovány či navýšeny, byť došlo k významným změnám na trhu práce i v ekonomickém prostředí.
Vymezení a zařazení jednotlivých skutkových podstat nově zakotvených přestupků bylo provedeno systematicky do úseku, kterých se daná problematika dotýká (na úseku součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance, na úseku rovného zacházení, na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců a na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr). 
Jednotlivé skutkové podstaty a s nimi související maximálně možné výše sankcí pak byly zhodnoceny zejména z hlediska jejich závažnosti chráněného zájmu, ochrany práv zaměstnanců a účelu stanoveného směrnicí.
Co se týče sankcí, tak byly aplikovány maximální výše sankcí přestupků již existujících, s přihlédnutím k požadavku stanoveném v čl. 23 směrnice o účinných, přiměřených a odrazujících sankcích. 
Zmíněné povinnosti podle §109a ZP a § 287a odst. 6 ZP jsou stěžejními povinnostmi transparentního odměňování, na které jsou navázány další povinnosti či práva zaměstnanců (např. § 306b). 
Lze přisvědčit, že systém odměňování podle §109a ZP a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP by mohl být sankcionován podle stejné maximální možné výše, a to podle 1 000 000 Kč, nicméně bylo vstřícně upraveno, že tato výše sankce bude aplikována toliko na nevytvoření systému podle § 109a ZP jakožto na situace zcela zásadní z hlediska dopadu na zaměstnance. 
I postup stanovený v §37i ZIP je stěžejní povinností zaměstnavatele, když jako takový je předpokladem pro vypracování posouzení odměňování podle § 287a ZP. Tuto povinnost proto nelze stavit na roveň s porušeními administrativního charakteru. 
Námitce ve vztahu k § 30 odst. 2 ve vztahu k dotazování se na výši mzdy bylo částečně vyhověno, když byla maximální výše sankce stanovena na 200 000 Kč.
Návrhu na sankcionování odborových organizací nelze přisvědčit, když je v jejich plném zájmu, aby chránily práva a informace zaměstnanců.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	Nedostatečná transpozice
	Některá ustanovení směrnice vůbec nebyla provedena:
Návrh například vůbec nebere v úvahu, že směrnice nově akcentuje situace, ve kterých by došlo ke znevýhodnění na základě diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám-směrnice doporučuje uvedený problém zohlednit 
bod 25 preambule, 
čl. 3 odst. 2 písm. e), 
čl. 23 odst. 3 
Čl. 5 odst. 3 vyžaduje výslovně, aby oznámení o volných pracovních místech a názvy pracovních míst byly genderově neutrální
čl. 16 odst. 3, 
Transponován dále není také čl. 13 směrnice.
čl. 29 odst. 3 písm. a)

	O
	Z
	Vysvětleno.
Bod 25 Preambule nepovažujeme za nutné transponovat legislativní cestou, ustanovení nemá normativní povahu.

Jejich naplnění bude zajištěno prostřednictvím metodické a osvětové činnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a veřejného ochránce práv.

K čl. 3 odst. 2 písm. e) Neakceptováno. Vysvětleno. 
Máme za to, že ADZ již umožňuje potírat diskriminaci na základě více chráněných důvod a k čl. 23 odst. 3 směrnice (zohlednění intersekcionální diskriminace jako přitěžující okolnosti při ukládání sankcí) je dostačující stávající úprava pravidel pro ukládání správních trestů, podle nichž se při určení druhu a výměry správního trestu přihlíží mj. k povaze a závažnosti přestupku a k osobním poměrům pachatele. V důvodové zprávě však bude výslovně uvedeno, že při určování druhu a výše sankce je nutno jako přitěžující okolnost zohlednit i situaci, kdy k diskriminaci v odměňování došlo z důvodu příslušnosti dotčené osoby ke dvěma či více chráněným skupinám. 
Požadavek na zohlednění veškerých relevantních a přitěžujících a polehčujících okolností je dostatečně transponován § 37 až § 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
OKOM
Doplnění důvodové zprávy vítáme, ale ač ADZ umožňuje potírat diskriminaci na základě více chráněných důvodů (viz i komentář k ADZ, C.H. BECK, r. 2016, druhé vydání, str. 130 a násl. - vícenásobná diskriminace), tak máme obavy, zda pouhá výkladová praxe bude stačit. Ani ADZ totiž výslovně toto neřeší, pro řádnou implementaci je ale třeba pravidlo v právním předpise. 
MSp:
Vysvětleno. Důvodová zpráva byla doplněna.
Uvedené ustanovení obsahuje definiční vymezení intersekcionální diskriminace, nikoli samostatnou skutkovou podstatu, kterou by bylo nezbytné doslovně převzít do vnitrostátního právního řádu. Český právní řád již nyní umožňuje postihnout diskriminaci založenou na kombinaci pohlaví a dalšího chráněného důvodu, neboť antidiskriminační zákon vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovních a služebních poměrech včetně odměňování a neomezuje ochranu pouze na případy diskriminace z jediného chráněného důvodu. Návrh tuto ochranu dále posiluje zvláštní úpravou nároků při porušení zásady stejné odměny v § 10 antidiskriminačního zákona, úpravou objektivních a nediskriminačních systémů odměňování v zákoníku práce a procesním posílením ochrany, zejména úpravou důkazního břemene v § 133a občanského soudního řádu.

Pokud jde o sankce, požadavek čl. 23 odst. 3 směrnice je naplněn kombinací zvláštních skutkových podstat přestupků v zákoně o inspekci práce a obecné úpravy ukládání správních trestů podle § 37 až § 40 zákona č. 250/2016 Sb. Návrh výslovně sankcionuje porušení zákazu diskriminace, nezajištění rovného zacházení, nevytvoření systému odměňování, nesplnění povinností v oblasti transparentnosti odměňování a neprovedení či nezveřejnění posouzení odměňování; při určení druhu a výměry správního trestu je pak správní orgán povinen přihlédnout k povaze a závažnosti přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Skutečnost, že k diskriminaci v odměňování došlo z důvodu příslušnosti dotčené osoby ke dvěma či více chráněným skupinám, je proto třeba zohlednit jako okolnost zvyšující závažnost přestupku, popřípadě jako přitěžující okolnost. Důvodová zpráva bude pro odstranění pochybností výslovně doplněna v tomto smyslu.

Článek 5 odst. 3 je vykazován jako plně transponován Zákonem o zaměstnanosti, paragrafem 12. Viz srovnávací tabulka.
OKOM
Ustanovení § 12 ZoZ ovšem není dostatečně explicitní vzhledem k požadavku směrnice na genderově neutrální názvy pracovních míst a zároveň nesplnění tohoto požadavku neporušuje podle našeho názoru žádnou z podmínek v § 12 odst. 1 ZoZ (genderově zabarvené názvy pracovních míst nemají samy o sobě diskriminační charakter, nejsou v rozporu s pracovněprávními nebo služebními předpisy, ani neodporují dobrým mravům). Hrozí tedy, že ustanovení čl. 5/3 bude vnímáno jako nedostatečně transponované v tomto ohledu. 

MPSV:
V tento okamžik považujeme transpozici za dostatečnou.

K čl. 16 odst. 3 – Podle § 10 odst. 4 AZ má poškozený v případě diskriminace právo na „plnou“ náhradu újmy. V rámci toho se očekává, že soud při stanovení výše zohlední všechny okolnosti případu, včetně případné dvojí diskriminace. Náhrada škody se v plném rozsahu řídí OZ, a z příslušných ustanovení (§ 2951 a 2952 OZ) plyne, že i v tomto případě je třeba nahradit veškerou škodu, ať už v podobě skutečné škody, tak i ušlého zisku. Ustanovení tak pro účely transpozice čl. 16 odst. 3 považujeme za dostačující.
K čl. 13 - MPSV se domnívá, že článek 13 není třeba transponovat legislativní cestou. Tento článek je transponován právní úpravou, která zakotvuje nová oprávnění pro sociální partnery (odborové organizace a rady zaměstnanců) – zejména v procesech dle § 287, 287a až § 287e, 306b a § 306c.
OKOM
Ustanovení je formulováno jako povinnost členského státu. Vzhledem k tomu, ze EK vyžadovala právě takový článek směrnice o účinném zapojení sociálních partnerů dotransponovat, je třeba minimálně vykázat ta ustanovení, která podle Vás uvedené již alespoň obecně transponují. 
MPSV:
Výkaznictví bylo doplněno v rozdílové tabulce
Zvyšování informovanosti mezi veřejnými a soukromými podniky a organizacemi, sociálními partnery a veřejností s cílem prosazovat zásadu stejné odměny a právo na transparentnost odměňování je zajištěno jinou než legislativní cestou.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ČMKOS
	Nedostatečná transpozice
	Českomoravská konfederace odborových svazů (CMKOS) si je vědoma zadání předkladatele, kterým je provedení „minimalistické“ transpozice požadavků vyplývajících ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování (dále jen „Směrnice“ či „Směrnice o transparentním odměňování).
Minimalistická transpozice ale nemůže znamenat nedůslednou či polovičatou transpozici. ČMKOS nesouhlasí s tím, aby se za tvrzením o minimalistické transpozici skrývalo faktické nezapracování řady významných požadavkům. ČMKOS proto trvá na důsledné provedení transpozice směrnice o transparentním odměňování, s přihlédnutím k účelu a smyslu této právní regulace tam, jak jej vyjadřují i recitály směrnice.
Základním cílem směrnice je snížení nedůvodných rozdílů ve výši mezd a platů mužů a žen, tzv. Gender Pay Gap. ČMKOS upozorňuje, že výše těchto nedůvodných rozdílů je v České republice velmi vysoká, v rámci porovnání s jinými státy EU jedna z nejvyšších. I se zřetelem k této skutečnosti je na místě důsledné provedení všech požadavků, které směrnice obsahuje. Mezi ně patří také zapojení zástupců zaměstnanců. Zejména ve vztahu k tomuto aspektu navržené transpozice 
ČMKOS konstatuje, že nemůže souhlasit se zpracovaným návrhem tam, kde zjevně ignoruje směrnicí požadované právo na spolurozhodování zástupců zaměstnanců.
	K
	Z
	Neakceptováno - ROZPOR
Směrnice, s výjimkou článku 4 odst. 4, kde je uvedena dohoda (kritéria dohodnutá se zástupci zaměstnanců), nestanoví formu spolupráce se zástupci zaměstnanců. Pro transpozici byla zvolena forma projednání se zástupci zaměstnanců, neboť povinnosti vyplývající ze směrnice musí plnit zaměstnavatelé. Pokud by případná nedohoda zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců postup zaměstnavatele v souladu se směrnicí mohla zablokovat, bude to zaměstnavatel, kdo ponese důsledky nesplnění povinností vyplývajících ze směrnice včetně možnosti uplatnění sankcí vůči zaměstnavateli. Uvedený postup není v rozporu se směrnicí, neboť tato formu spolurozhodování, s výše uvedenou výjimkou v článku 4 odst. 4 směrnice, nestanoví. Podle § 278 odst. 3 zákoníku práce se projednáním rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody, což je se směrnicí v souladu. Forma spolupráce se zástupci zaměstnanců je navržena tak, aby procesy, které jsou pro zaměstnavatele povinné, nemohly být zablokovány. To však nebrání úzké spolupráci zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců v souladu se směrnicí.

Připomínkové místo trvá na připomínce

	NÚKIB
	Výjimka z transpozice směrnice 
	Navrhovaný rozsah povinně poskytovaných a zveřejňovaných informací o odměňování představuje zvýšené riziko nepřímé identifikace jednotlivých zaměstnanců, a to i při formálním zachování anonymity.
Problematické je zejména kombinování údajů podle pohlaví, skupin prací, velikostních kategorií, odvětví a regionů.
U bezpečnostně citlivých institucí může takový soubor dat napomáhat profilaci klíčových osob, pracovních rolí a personálních kapacit, což je z hlediska kybernetické a informační bezpečnosti nepřijatelné.
Žádáme o zavedení výjimky či zvláštního režimu pro informace a data zaměstnavatelů, zajišťujících bezpečnost státu (například bezpečnostní sbory, zpravodajské služby, ústřední orgány státní správy typu NÚKIB atp.).
	K
	Z
	Vysvětleno.
Navržená právní úprava explicitně předchází situacím, kdy by mohlo dojít k identifikaci konkrétního zaměstnance, a to prostřednictvím institutu zprostředkování informací odborové organizaci.  Zveřejňování rozdílů v odměňování bude provedeno v anonymizované podobě, a týká se kombinování údajů podle pohlaví, velikostních kategorií, odvětví a regionů. V obou případech se jedná o agregaci dat (skupiny prací, průměry, nikoli individuální mzdy). 
Směrnice (EU) 2023/970 neumožňuje zavedení výjimek z povinností zaměstnavatelů v oblasti transparentnosti odměňování. Navržená právní úprava současně obsahuje dostatečné mechanismy prevence identifikace konkrétních zaměstnanců (zejména poskytování informací prostřednictvím odborové organizace v případech, kdy by mohlo dojít k identifikaci jednotlivce).

Připomínkové místo se nevyjádřilo k návrhu vypořádání připomínky. 


	SP ČR
	Výjimka z transpozice směrnice pro malé podniky
	V rámci pracovní skupiny k projednávání této novelizace panovala shoda ohledně minimalistické transpozice a ochraně malých zaměstnavatelů před neadekvátními administrativními zásahy. Článek 6 (7) Směrnice dává možnost, aby zaměstnavatel zaměstnávající do 50 zaměstnanců nebyl povinen zpřístupnit kritéria pro stanovení odměny, ČR však této nabízející se úlevy pro malé zaměstnavatele nevyužívá. Navrhujeme jeho zařazení do § 109a ZP.
	O
	Z
	Vysvětleno. 
Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 
Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 
Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 
Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 
V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodům 2. až 6., bodu 10. (§ 30, § 77, § 109a, § 306a) a obecně:


	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodům 2. až 6., bodu 10. (§ 30, § 77, § 109a, § 306a) a obecně:
V ustanovení § 30 odst. 2 a 3 předkladatel používá obrat „mzda, plat a jiné peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty“. Souhlasíme s tím, že je třeba respektovat široké pojetí „odměny“ v právu EU, nicméně i tak máme pochybnosti, zda je toto vyjádření, a to i ve vztahu k ostatním ustanovením dostatečné. Konkrétně máme za to, že obdobně by se mělo postupovat v případě dohod konaných mimo pracovní poměr, resp. odměn z dohody (část třetí zákoníku práce) –  Textace § 30 se týká pouze pracovního poměru a ačkoliv  důvodová zpráva uvádí, že „s ohledem na § 77 odst. 2“ se § 30 zákoníku práce „použije i na vztahy mezi zaměstnavatelem a uchazeči o zaměstnání ve formě některé z dohod“, tento závěr nevyplývá  z navrhovaného normativního textu § 77 odst. 2 (i přes jeho navrhovanou novelizaci); v písm. e) tohoto ustanovení je totiž „odměňování“ vysloveně uvedeno jako výjimka z použití ustanovení o pracovním poměru na dohody. Ustanovení o pracovním poměru, která se týkají odměňování, a která mají být použita i pro zaměstnance na dohody (zde § 30 odst. 2 a 3), tudíž musí vztahy z dohod výslovně zahrnout (viz návětí § 77 odst. 2 „není-li v tomto zákoně stanoveno jinak“).  
Na jiných místech návrhu - viz navrhovaný § 109a odst. 1 - předkladatel odměnu z dohody zmiňuje zvlášť, a legislativní zkratka podle tohoto ustanovení („odměna za práci“) má zahrnovat zcela určitě mzdu, plat a odměnu z dohody. Nicméně i zde vzhledem pouze k demonstrativnímu pojetí § 109a odst. 1 je otázkou, co dalšího pod legislativní zkratku „odměna za práci“ spadne. Jak je to s aplikací § 109a na jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty? Předkladatel navíc jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty ještě vyčleňuje do zvláštního ustanovení - § 306a, avšak pak v § 306b odst. 1 stejně používá pro jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty kritéria podle § 109a odst. 2.

Je tedy třeba vyjasnit, jaký koncept předkladatel sleduje, aby byl návrh logicky strukturovaný a aby byla pokryta celá směrnice. Máme za to, že je potřeba vyřešit: 
1) jak je to s dohodami konanými mimo pracovní poměr, které podle našeho názoru nejsou transpoziční úpravou dostatečně pokryty, a 
2) která ustanovení se mají vztahovat na jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ad 1) Navržená novelizace § 77 odst. 2 zákoníku práce se jeví z pohledu MPSV jako dostačující. Pokud se nově doplňuje do předmětného ustanovení, že se na postup před vznikem právního vztahu založeného DPP/DPČ vztahují ustanovení o pracovním poměru, je zřejmé, že se tím mají na mysli právě ustanovení § 30 až § 32, tedy hlava první části druhé zákoníku práce s názvem „Postup před vznikem pracovního poměru“, což ostatně i potvrzuje důvodová zpráva.  Výjimku v § 77 odst. 2 písm. e) spočívající v odměňování je nutné vykládat úzce, tj. váže se striktně k poskytování odměny za výkon práce, ale rozhodně z ní nelze dovozovat, že by se na zaměstnance z tohoto důvodu neměl vztahovat § 30 zákoníku práce, neboť ten odměňování jako takové neupravuje – jde o úpravu informační povinnosti zaměstnavatele.
OKOM
Evidentně to zřejmé není, když odměna z dohody je součástí odměňování, a výkladové chyby jsou zde možné, návrh by jim měl předejít. 
MPSV:
Ustanovení § 77 odst. 2 je nutné chápat ze systematického hlediska zákoníku práce, výjimka z aplikace „odměňování“ je dlouhodobě a ustáleně chápána tak, že se na dohody neuplatní část šestá zákoníku práce, která výslovně neupravuje problematiku dohod. Výjimku z „odměňování“ pak nelze chápat tak že by tato výjimka zároveň znamenala výjimku z informační povinnosti před vznikem pracovního poměru, zvlášť pokud je problematika postupu před vznikem pracovního poměru v § 77 odst. 2 výslovně uvedena. 

Ad 2) Návrhem zákona se zavádí dva systémy – systém odměňování (§ 109a ZP) a systém „benefitů“ (§ 306a ZP). Tímto je zajištěno široké pojetí pojmu odměny, jak plyne z čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice. Pojem „odměna za práci“ je zkratka pro mzdu, plat a odměnu z dohody – tedy odměnu za vykonanou práci. Naopak všechna další plnění poskytovaná v souvislosti s výkonem práce mají být upravena v § 306a ZP.
OKOM
Pak je ale matoucí demonstrativní výčet v § 109a ZP.
MPSV:
Demonstrativní parametr ve vyjádření „zejména“ v § 109a se vztahuje k ke způsobu odměňování ve smyslu formu, složek a způsobu odstupňování odměny za práci a nejedná se o demonstrativní výčet druhů odměny za práci. Navíc se nejedná o demonstrativní výčet v pravém slova smyslu (pouhé nezávazné příklady), ale o výčet minimálních náležitostí systému odměňování.
Jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty jsou upraveny v § 306a ZP – jejich systém. Máme za to, že je to dostatečně popsáno a vysvětleno v DZ - Zaměstnavatelé budou povinni, pokud poskytují jiná peněžitá plnění či plnění peněžité hodnoty, vytvořit systém pro jejich poskytování. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje a zaměstnavatel jej stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě. Součástí systému nemusí být jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem, jejichž výše přímo vyplývá z právního předpisu, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil. Zaměstnavatel tak pochopitelně nemusí do systému zahrnout např. náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou zaměstnanci vyplácí za dobu čerpání dovolené či jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 ZP, nebo náhradu mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku za dobu prostoje (tj. zákonem dané minimum). Pokud by ale např. zaměstnavatel zaměstnanci poskytoval náhradu mzdy za prostoj ve výši průměrného výdělku (tj. v rozsahu jdoucím nad zákonné minimum dle § 207 ZP), systém by měl obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel toto zvýšené plnění poskytuje.
OKOM
Viz výše, stále nemáme za to, že je jasně uvedeno, co pod co spadá.
MPSV:
Gramatické vyjádření § 306b odst. 1 hovoří v odkazu na § 109a o skupinách prací podle tohoto ustanovení, čímž je vyjádřeno, že zaměstnavatel musí poskytnout souhrnnou informaci, pokud se jedná o odměnu za práci (mzda, plat, odměna z dohody) i o poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, tzn. ani jednu z těchto složek z informace nemůže vyloučit.
Obecně platí, že na peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty se vztahují ta ustanovení, které tuto formulaci výslovně uvádějí, což je v návrhu důsledně dodrženo.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 2 a 3)

	ČMKOS nesouhlasí s navrženou transpozicí čl. 5 směrnice, a to z hlediska zajištění informovaného a transparentního jednání o odměně před zaměstnáním. Jsme názoru, že navrhovaný § 30 odst. 3 zákoníku práce nenaplňuje požadavky směrnice.

Návrh počítá s povinností zaměstnavatele informovat uchazeče o práci o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy. V tomto ohledu poskytuje odkaz na § 1728 občanského zákoníku, který má zřejmě vyjasnit okamžik zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy a tento pojem vyložit. Dané ustanovení však samo o sobě přesný okamžik zahájení jednání nedefinuje. Naopak do právní úpravy vnáší zmatek a nejistotu, jelikož mezi navrhovaným § 30 odst. 3 zákoníku práce a § 1728 odst. 2 panuje jazyková nejednotnost. Navrhovaný § 30 odst. 3 zákoníku práce stanoví, že informaci je třeba poskytnout „nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy“, zatímco § 1728 odst. 2 občanského zákoníku upravuje povinnosti stran teprve „při jednání o uzavření smlouvy“. Jinými slovy, § 30 odst. 3 zákoníku práce se týká časového období, které končí zahájením jednání o smlouvě, zatímco § 1728 odst. 2 občanského zákoníku se týká fáze po zahájení jednání o smlouvě. Odkaz na § 1728 občanského zákoníku proto časový okamžik nevyjasňuje, ale naopak jej činí rozporným a adresátům nesrozumitelným. 
Okamžik „před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy“ je tak neurčitý, že jej komentářová literatura vymezuje velice široce: „Jednání o smlouvě nelze omezit na výměnu nabídky a protinabídky a protinávrhu. Jednání o smlouvě je zahájeno jakýmkoliv jednáním smluvní strany směřujícím k uzavření smlouvy. Je jedno, zda se jedná o adresované či neadresované právní jednání, zda jde o nabídku či pouhou výzvu k jejímu podání.“ […] „Jednáním o smlouvě přitom není pouze učinění návrhu a jeho přijetí, ale i jiné formy přípravy smlouvy a obdobné obchodní kontakty, např. návštěva obchodu, informování se o možnosti uzavřít smlouvu. Jednáním o smlouvě nejsou pouhé společenské kontakty. Může se jednat o jednání s určitým subjektem, ale i jednání vůči neurčitým adresátům.“ (viz Hulmák, M. § 1728 (Svoboda jednání). In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 48–49.) Z uvedeného vyplývá, že jednání o smlouvě je zahájeno již např. zveřejněním inzerátu o volném pracovním místě. Má-li pak zaměstnavatel splnit informační povinnost už před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy, znamenalo by to učinit tak ještě před zveřejněním samotného inzerátu, což je absurdní závěr.  Směrnice naopak vyžaduje, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě. Jinak řečeno, nejprve je zahájeno jednání o uzavření smlouvy a v ten okamžik má uchazeč o zaměstnání právo dostat informaci o počátečním platu určeném pro danou pozici nebo jeho rozpětí na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií. Sama směrnice přitom uvádí inzerát jako nejvhodnější způsob informování uchazečů o zaměstnání. 
ČMKOS proto požaduje, aby se informační povinnost zaměstnavatele vůči uchazečům o zaměstnání přednostně vázala na okamžik oznámení o volných pracovních místech (publikace inzerátu).
Toto řešení by měla právní úprava vyžadovat jako primární. V případě, že zaměstnavatel tento preferovaný postup neuplatní, lze akceptovat, že bude splnění stanovené povinnosti předepsáno nejpozději k okamžiku před pracovním pohovorem. Nebude-li se u zaměstnavatele konat pracovní pohovor nebo obdobné výběrové řízení na danou pozici, splní danou povinnost nejpozději před uzavřením pracovní smlouvy. Podobným způsobem transponovalo danou povinnost zaměstnavatele např. Polsko (srov. Art. 183ca Ustawy z dnia 26 czerwca 1974 r., Kodeks pracy). 
ČMKOS dále požaduje, aby zákoník práce výslovně upravil také povinnost se zaměstnancem sjednat mzdu, případně mu stanovit plat, ve výši odpovídající nástupní mzdě či platu, která byla publikována v oznámení o volném pracovní místě, případně se kterou byl uchazeč seznámen. V opačném případě bude úprava transparentnosti před odměňováním samoúčelná a bezzubá.
Pro doplnění uvádíme, že i další země upravily transparentnost odměňování před zaměstnáním způsobem, který je pro uchazeče o zaměstnání předvídatelnější a jasnější, než tomu má být u nás podle předloženého návrhu. Např. slovenská právní úprava v § 41 odst. 10 zákona č. 311/2001 Z. z., zákonník práce, stanovuje, že „Zamestnávateľ pri uzatvorení pracovnej zmluvy nesmie so zamestnancom dohodnúť základnú zložku mzdy v nižšej sume, ako je suma základnej zložky mzdy, ktorú zverejnil v ponuke zamestnania podľa osobitného predpisu.“ Zároveň v § 62 odst. 2 zákona č. 5/2004 Z. z., o službách zamestnanosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov, je uvedeno, že „Zamestnávateľ je pri zverejňovaní ponuky zamestnania povinný uvádzať sumu základnej zložky mzdy.“ 
Irsko v návrhu zákona transponujícího směrnici („Remuneration Information and Pay Transparency Bill 2023“, dostupné z: https://data.oireachtas.ie/ie/oireachtas/bill/2023/6/eng/initiated/b0623s.pdf) zase stanovuje následující pravidlo: „An employer shall not, without reasonable excuse (proof whereof shall lie with the employer), publish or display, or cause to be published or displayed, an advertisement to recruit an employee or prospective employee for a vacancy without including the remuneration for the position or the range of expected remuneration for a position.“
Je také třeba připomenout, že jakýkoliv odkaz v poznámce pod čarou není podle judikatury normativní součástí právního předpisu a nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci ustanovení. Jejich posláním je pouze zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu jako legislativní pomůcka. Ústavní soud zdůraznil, že pokud vzniknou interpretační problémy, rozhodující je vlastní pravidlo chování obsažené v textu zákona, nikoli obsah poznámky pod čarou. Soudní moci nepřísluší napravovat pochybení zákonodárce při formulaci právních předpisů cestou výkladu, kterým by se měnil text zákona na základě poznámky pod čarou (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99; nález ÚS ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98; nález ÚS ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19; nález ÚS ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21). To jinými slovy znamená, že v případě vzniku jakýchkoliv interpretačních problémů a nejasností bude rozhodující samotný text v § 30 odst. 3 zákoníku práce a odkaz na § 1728 občanského zákoníku nebude relevantní. Navíc § 4 zákoníku práce stanoví, že občanský zákoník se k zákoníku práce použije subsidiárně, tudíž výslovný odkaz je zcela nadbytečný. 
 Odkaz na § 1728 občanského zákoníku je zcela nevhodný také z toho důvodu, že se zabývá předsmluvní odpovědností a tím, že si strany při jednání o uzavření smlouvy sdělují okolnosti potřebné k posouzení uzavřít platnou smlouvu. Povinnost sdělit druhé smluvní straně všechny okolnosti mající vliv na platnost smlouvy rozhodně neznamená povinnost sdělit veškeré informace, které mohou ovlivnit rozhodnutí druhé strany smlouvu uzavřít. Komentářová literatura (Hulmák. § 1728 (Svoboda jednání), s. 50) k tomu uvádí: "Základní ekonomický zájem smluvních stran je opačný. Každá ze stran usiluje o co nejlepší plnění druhé strany za co nejhorší plnění ze své strany. Informační povinnost v komentovaném ustanovení tento rozpor v zájmech stran neodstraňuje a ani při zachování principů autonomie vůle odstranit nemůže. Odpovědnost za získání informací nezbytných pro rozhodnutí, zda, s kým a s jakým obsahem bude uzavřena smlouva, nese zásadně smluvní strana, která smlouvu uzavírá. Projevem autonomie vůle je i uzavření nevýhodné smlouvy." Odkaz na § 1728 občanského zákoníku tedy naopak relativizuje informační povinnost zaměstnavatele, jelikož právě podle § 1728 občanského zákoníku je odpovědností každé ze smluvních stran zjistit si informace, které jsou pro ni důležité a mohou pro ni mít vliv na (ne)uzavření dané smlouvy. ČMKOS proto požaduje vyjmutí uvedeného odkazu na § 1728 občanského zákoníku z návrhu na znění § 30 odst. 3 zákoníku práce. 
ČMKOS dále považuje za nevhodné použití slova „prokazatelně“ v navrhovaném § 30 odst. 3 zákoníku práce. Na str. 45 důvodové zprávy se uvádí, že „Forma poskytnutí informace není zákonem výslovně stanovena.“ […] „Tuto informaci lze dále poskytnout písemně (ať už elektronicky či v listinné podobě), případně jiným prokazatelným způsobem.“ Podle našeho názoru je však jediným prokazatelným způsobem písemné poskytnutí informace (ať už v listinné či elektronické podobě). Jakýkoliv jiný způsob informování uchazečů o zaměstnání vzbuzuje pochybnosti a vkládá do právní úpravy nejasnosti, které se budou muset řešit výkladem, což není z hlediska zachování právní jistoty adresátů žádoucí. Po vzoru např. polské právní úpravy (srov. Art. 183ca § 2 Ustawy z dnia 26 czerwca 1974 r., Kodeks pracy) proto požadujeme slovo „prokazatelně“ nahradit slovem „písemně“.    
	K
	Z
	Neakceptováno - ROZPOR
Povinnost poskytnout informaci v pracovní inzerci jde nad rámec požadavku čl. 5 směrnice a nelze jej s ohledem na nutnost minimalistické transpozice akceptovat i s ohledem na protichůdné požadavky zástupců zaměstnavatelů.
K problematice vázanosti zaměstnavatele poskytnutou informací o výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty: Tento požadavek směrnice výslovně nestanoví, jeho zavedení by nebylo minimalistickou transpozicí, přičemž by šlo o výrazný zásah do principu smluvní svobody. Rovněž EK při workshopech k transpozici směrnice potvrdila, že článek 5 se týká především informace pro zajištění transparentního vyjednávání, nicméně výslednou výši odměny uchazeč a zaměstnavatel sjednávají (tam kde je to možné, výjimkou v ČR je právní úprava platu v tzv. veřejné sféře). 
Je nutné ponechat prostor pro změnu výše „odměny“ při změně objektivních okolností (v průběhu vyjednávání je uchazeči nabídnuta jiná pozice, dojde k úpravě předpokládaného druhu, nebo náplně práce). Pokud by zaměstnavatel informoval uchazeče a následně „odměna“ neodpovídala, a to bez objektivních okolností odůvodňujících tuto změnu, nesplní zaměstnavatel řádně povinnost informovat, což bude postihováno jako přestupek podle ZIP. Pokud v průběhu vyjednávání dojde ke změněn okolností odůvodňujících novou minimální výši „odměny“ měl by být uchazeče bez odkladu nově informován. 
Lze se ztotožnit s námitkou, že předkladatelem navržené řešení neposkytuje uchazečům dostatečnou míru právní jistoty, přičemž připomínky v tomto duchu uplatnili i zástupci zaměstnavatelů. Na základě projednání těchto připomínek tak předkladatel přistoupil k úpravě v tom smyslu, že informaci o odměně je zaměstnavatel povinen poskytnout uchazeči před uzavřením pracovní smlouvy, což je na jednu stranu úprava umožňující informaci poskytnout později, ale na druhou stranu je tento okamžik vymezen zcela jednoznačně a zároveň lze konstatovat, že i před uzavřením pracovní smlouvy lze transparentní vyjednávání o mzdě vést.    
Znění § 30 odst. 3 ZP bude upraveno následujícím způsobem:
(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o uzavření uzavřením pracovní smlouvy.

Připomínkové místo trvá na připomínce


	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 2 a 3)

	K § 30 odst. 2 a 3 zákoníku práce
Navrhujeme dále doplnit výklad (v důvodové zprávě, případně metodickém výkladu), že zákaz dotazování na dosavadní nebo předchozí odměnu se vztahuje výhradně na aktivní zjišťování těchto informací ze strany zaměstnavatele, a že jím není dotčeno právo uchazeče sdělit informaci o své dosavadní nebo předchozí odměně z vlastní iniciativy, vyloučena možnost zaměstnavatele zjišťovat mzdové nebo platové očekávání uchazeče ani omezena jeho možnost pracovat s tržními mzdovými benchmarky při stanovení nabídky odměny pro danou pracovní pozici.
Takové vyjasnění odpovídá účelu čl. 5 odst. 2 směrnice (EU) 2023/970 a přispěje k právní jistotě zaměstnavatelů při náboru, aniž by byl oslaben zákaz reprodukce nerovností v odměňování.
K § 30 odst.3 zákoníku práce
Požadujeme vázat informaci o výši mzdy platu nebo dalších peněžitých plnění nebo plnění peněžité hodnoty nejpozději na dobu před uzavřením pracovní smlouvy. Navržené znění, které požaduje poskytnutí těchto informací nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy, není aplikovatelné. Jednání o uzavření pracovní smlouvy má různé podoby, může se odehrávat distančně a není možné jej jakkoliv specifikovat. V mnoha případech žádné jednání neprobíhá a dochází rovnou podpisu pracovní smlouvy. Nehledě na skutečnost, že právě odměna za výkon práce může být na druhé straněn utvářena až samotným jednáním stran, a tak nedává smysl, aby ji zaměstnavatel musel sdělovat ještě před samotným jednáním. Nelze vázat povinnost zaměstnavatele na nedefinovaný a v praxi velmi obtížně prokazatelný okamžik. Je třeba vyjít ze zákoníku práce a vázat povinnost na tradiční a zaužívaný mezník uzavření pracovní smlouvy. V tomto směru vyznívá i čl 5 a recitál č. 32 Směrnice.
	K
	Z
	Akceptováno.
Důvodová zpráva byla o toto ujištění doplněna. Rozhodným okamžikem bude okamžik před uzavřením pracovní smlouvy.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)


	K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3):
Zapracovávané ustanovení čl. 5 odst. 1 směrnice v písmeni b) zmiňuje i příslušná ustanovení kolektivních smluv. Proč to není v ustanovení uvedeno?
Dále, ač směrnice v čl. 5 odst. 1 zmiňuje pouze příkladmo, v jaké formě má být informace zaměstnavatelem dána (inzerát), vždy platí to, že má být zajištěno transparentní jednání o odměně. Máme pochybnosti, zda požadavek transparence z věty za středníkem vyplývá.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ad 1) Článek 5 odst. 1 směrnice stanoví, že uchazeči o zaměstnání mají právo obdržet od potenciálního zaměstnavatele informace o počátečním platu určeném pro danou pozici nebo jeho rozpětí na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií a případně o příslušných ustanoveních kolektivní smlouvy, která zaměstnavatel uplatňuje v souvislosti s danou pozicí.
Z kontextu čl. 5 směrnice lze usuzovat, že i informace o relevantních ustanoveních KS se váží k problematice odměňování v širším slova smyslu. Pokud tedy § 30 ZP nově vyžaduje, aby uchazeč obdržel informaci nejen o „o minimální výši mzdy nebo platu“, ale i „jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty“, myslí se tím právě např. plnění plynoucí z kolektivní smlouvy vztahující se k dané pozici (odměna při pracovním jubileu atd.).
Ad 2) Předkladatel obdržel připomínky jak ze strany zástupců zaměstnanců, tak zaměstnavatelů, že navržené řešení neposkytuje uchazečům dostatečnou míru právní jistoty ohledně toho, dokdy je nezbytné poskytnout uchazeči informaci o odměně. Na základě projednání těchto připomínek tak předkladatel přistoupil k úpravě v tom smyslu, že informaci o odměně je zaměstnavatel povinen poskytnout uchazeči před uzavřením pracovní smlouvy, což je na jednu stranu úprava umožňující informaci poskytnout později, ale na druhou stranu je tento okamžik vymezen zcela jednoznačně a zároveň lze konstatovat, že i před uzavřením pracovní smlouvy lze transparentní vyjednávání o mzdě vést.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání připomínky na vědomí


	Ministerstvo zemědělství
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)


	K ČÁSTI PRVNÍ bodu č. 4 (§ 30 odst. 3): 
Požadujeme zpřesnit vymezení časového okamžiku „před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy“ a současně upřesnit pojem „jiná peněžitá plnění“.
Odůvodnění: Navrhované znění není z hlediska praxe dostatečně určité. V průběhu náborového procesu přichází uchazeč do kontaktu s různými osobami na straně zaměstnavatele, přičemž teprve v pozdější fázi (zpravidla při samotném sjednávání pracovněprávního vztahu) disponuje personální útvar závaznými a aktuálními informacemi o mzdových či platových možnostech zaměstnavatele. Není proto zřejmé, ke kterému konkrétnímu okamžiku má být informační povinnost splněna, a hrozí riziko poskytování neúplných či neaktuálních informací.
Současně upozorňujeme, že návrh postrádá vymezení pojmu „jiná peněžitá plnění“. Vzhledem k jejich často variabilní povaze a závislosti na aktuálních rozpočtových možnostech zaměstnavatele nepovažujeme za reálné, aby tato plnění mohla být předem spolehlivě identifikována a sdělována. Doporučujeme proto ustanovení zpřesnit tak, aby bylo jednoznačné, právně jisté a odpovídalo reálnému průběhu náborových procesů.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ad 1) 
Předkladatel obdržel připomínky jak ze strany zástupců zaměstnanců, tak zaměstnavatelů, že navržené řešení neposkytuje uchazečům dostatečnou míru právní jistoty ohledně toho, dokdy je nezbytné poskytnout uchazeči informaci o odměně. Na základě projednání těchto připomínek tak předkladatel přistoupil k úpravě v tom smyslu, že informaci o odměně je zaměstnavatel povinen poskytnout uchazeči před uzavřením pracovní smlouvy, což je na jednu stranu úprava umožňující informaci poskytnout později, ale na druhou stranu je tento okamžik vymezen zcela jednoznačně a zároveň lze konstatovat, že i před uzavřením pracovní smlouvy lze transparentní vyjednávání o mzdě vést.
Vnitřní organizace zaměstnavatele ani skutečnost, že uchazeč jedná s různými osobami, přitom nemají na existenci a rozsah této povinnosti vliv. 
Ad 2) S ohledem na širokou škálu benefitů objevujících se v praxi nelze přistoupit k taxativnímu vymezení „jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty“. Otevřená formulace tohoto pojmu je proto záměrná. Nejde přitom o nový právní institut zaváděný navrženou novelou, neboť tento pojem je již užíván ve stávající právní úpravě.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)


	Navrhované ustanovení nevyhovuje textu a účelu směrnice. Směrnice v čl. 5 odst. 1 vyžaduje, aby uchazeči o zaměstnání obdrželi od potenciálního zaměstnavatele informace o počátečním platu nebo jeho rozpětí tak, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. Pakliže se dle navrhovaného znění uchazeč o zaměstnání dozví o výši mzdy nebo jejím rozpětí až před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy (na pracovním pohovoru), není zajištěna ani (včasná) informovanost uchazeče, ani transparentnost. Jednání zaměstnavatele nebude transparentní, protože neumožňuje zaručit, že zaměstnavatel předkládá uchazečům nabídky mzdy bez ohledu na jejich pohlaví. Ve chvíli, kdy je zahájeno jednání o uzavření pracovní smlouvy, totiž už zaměstnavatel ví, zda vyjednává s mužem nebo ženou. Uchazeč o zaměstnání přitom nebude mít žádnou možnost si ověřit, zda mu zaměstnavatel navrhuje mzdu určenou na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií, nebo ji přizpůsobí v závislosti na jeho pohlaví. Navrhovaná úprava tak nechává zaměstnavateli volné ruce nabízet ženám a mužům zcela jinou výši mzdy. Jde tak přímo proti účelu směrnice a v podstatě zakonzervovává současný stav.
Navrhujeme proto pro případy, kdy je pracovní místo nabízeno veřejně širšímu okruhu potenciálních uchazečů (především prostřednictvím inzerce), stanovit zaměstnavatelům povinnost uveřejnit již v pracovní nabídce počáteční výši mzdy, její rozpětí nebo odkázat na veřejně přístupné dokumenty, z nichž lze počáteční výši mzdy určit (kolektivní smlouva, zveřejněné mzdové předpisy zaměstnavatele, platové tarify zaměstnanců ve veřejném sektoru). Aby se předešlo obcházení tohoto pravidla způsobem, kdy zaměstnavatel v pracovní inzerci zveřejní příliš široké a tedy nicneříkající rozpětí nástupní mzdy, navrhujeme do zákona stanovit maximální možné rozpětí 25 %.
Pro případy, kdy je pracovní pozice obsazovaná jinak, např. adresným oslovováním jednotlivých uchazečů, navrhujeme zachovat předkladatelem navržené znění tohoto ustanovení, podle kterého je zaměstnavatel informace o mzdě povinen poskytnout nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy.
Povinnost v inzerátu uveřejnit počáteční výši mzdy by mohl obsahovat § 13 zákona o zaměstnanosti. Navrhujeme, aby neuveřejnění bylo přestupkem zahrnutým v § 139 a 140 zákona o zaměstnanosti s pokutou až 500 000 Kč.
Již v roce 2018 doporučil veřejný ochránce práv přijetí zákona, který by zakotvil povinnost zaměstnavatelů uvádět výši mzdy v pracovní inzerci.  Na nedostatečnost právní úpravy v tomto směru upozornil také v letech 2020-2023 prostřednictvím monitorovacích zpráv k naplňování práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací.
Proto navrhujeme tuto změnu. 
Do zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, se vkládá nový § 13, který zní:
„(1) Veřejná nabídka zaměstnání musí obsahovat informaci o počáteční výši mzdy nebo o jejím rozpětí, nebo odkazovat na veřejně přístupné dokumenty, z nichž lze počáteční výši mzdy určit. Rozpětí mzdy nesmí být vyšší než 25 % od spodní hranice.
(2) Není-li pracovní nabídka zveřejněna postupem podle odst. 1, je zaměstnavatel povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy.“
V § 139 odst. 1 se doplňuje písmeno i), které zní: „uchazeče o zaměstnání neinformuje o výši počáteční mzdy podle § 13 odst. 1 nebo 2.“ a v odst. 3 písmeno d) se za slova „jde-li o přestupek“ vkládá text „podle odstavce 1 písm. i) nebo“.
V § 140 odst. 1 se doplňuje písmeno h), které zní: „uchazeče o zaměstnání neinformuje o výši počáteční mzdy podle § 13 odst. 1 nebo 2.“ a v odst. 4 písmeno c) se za slova „jde-li o přestupek“ vkládá text „podle odstavce 1 písm. h) nebo“.
	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Předkladatel obdržel připomínky jak ze strany zástupců zaměstnanců, tak zaměstnavatelů, že navržené řešení neposkytuje uchazečům dostatečnou míru právní jistoty ohledně toho, dokdy je nezbytné poskytnout uchazeči informaci o odměně. Na základě projednání těchto připomínek tak předkladatel přistoupil k úpravě v tom smyslu, že informaci o odměně je zaměstnavatel povinen poskytnout uchazeči před uzavřením pracovní smlouvy, což je na jednu stranu úprava umožňující informaci poskytnout později, ale na druhou stranu je tento okamžik vymezen zcela jednoznačně a zároveň lze konstatovat, že i před uzavřením pracovní smlouvy lze transparentní vyjednávání o mzdě vést.

Připomínkové místo trvá na připomínce


	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)

	Požadujeme ust. § 30 odst. 3 upravit takto
„(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši základní složky mzdy nebo platu nebo o mzdovém a platovém rozpětí jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušelo ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy127) před uzavřením pracovní smlouvy. Základní složkou mzdy nebo platu se rozumí hrubá mzda nebo plat bez veškerých příplatků či variabilních složek mzdy nebo platu.“
Odůvodnění:
Navržené znění § 30 odst. 3 váže povinnost zaměstnavatele poskytnout informaci o minimální výši odměny na okamžik „před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy“, aniž by byl tento okamžik v zákoně blíže vymezen. Zásadní výklad tohoto pojmu (zejména že se jedná již o první fáze náboru, typicky pracovní pohovor či první kontakt s uchazečem) je obsažen výhradně v důvodové zprávě, nikoliv v samotném zákonném textu. Navrhujeme proto zvážit zpřesnění zákonného znění § 30 odst. 3 tak, aby bylo zřejmé, v jaké fázi náborového procesu musí být informační povinnost splněna, a aby nebyla ponechána pouze na výkladu důvodové zprávy.
V předloženém materiálu navrhované znění tohoto ustanovení je pro zaměstnavatele příliš zatěžující a v praxi nemusí pro uchazeče o práci u zaměstnavatele přinést jakékoliv pozitivum. Navrhovaná textace nijak nereflektuje možnou variabilitu takovéto informace v čase. Je nutné vnímat, že mezi zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy a samotným vznikem pracovního poměru může uplynout delší časové období, v jehož rámci zaměstnavatel může změnit výši či způsob odměňování, který byl vůči zaměstnanci deklarován. Proto se navrhuje zakotvení povinnosti informovat pouze o minimální výši základní složky mzdy, případně o mzdovém platovém rozpětí, které by uchazeči náleželo za výkon práce pro zaměstnavatele v případě, že by práci pro něj vykonával ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy.
Navrhujeme prokazatelně informovat uchazeče nejpozději před uzavřením pracovní smlouvy. Tím spíše pak výše uvedené platí pro právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, které zejména u fyzických osob mladších 18 let či osob studujících vysokou školu mohou být zakládány v ještě větším předstihu (zejm. při sjednávání tzv. „letních brigád“, které bývají často sjednávány mnoho měsíců dopředu).
Také lze vnímat, že uchazeč obdrží od zaměstnavatele bližší informace k odměňování na základě § 37 odst. 1 písm. i) zákoníku práce – přičemž v případě nespokojenosti s takovým způsobem odměňování mají zaměstnanci možnost v krajním případě i rozvázat pracovní poměr zrušením ve zkušební době.
	K
	Z
	Akceptováno částečně.
Nejzazším okamžikem pro poskytnutí informace bude okamžik před uzavřením pracovní smlouvy.
Nelze akceptovat požadavek na omezení informace pouze na základní složku mzdy definovanou dle návrhu ani požadavek na vztažení obsahu dotčené informace ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy. 
Směrnice taková omezení neumožňují, kdy zaměstnanec má právo obdržet informaci o počáteční odměně nebo jejím rozpětí (pomiňme chybu v CZ překladu, kde se nesprávně uvádí slovo „plat“, z ostatních překladů je zřejmé, že se jedná o odměnu ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice – tzn. široká definice). Navrhované znění představuje minimalistickou transpozici, kde je vyžadována informace o „minimální výši mzdy nebo platu jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by příslušely ode dne vzniku pracovního poměru“ Navrhované znění tak umožňuje z informace vyjmout informace o těch složkách mzdy a peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které zaměstnanci ke dni vzniku pracovního poměru příslušet nemusí.
Vztažení obsahu dotčené informace ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy rovněž nelze akceptovat jednak s ohledem na akceptaci první části připomínky, kdy je přistoupeno na argument připomínkového místa, že okamžik zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy je příliš nejasný a dále nelze pominout, že taková informace nemusí být pro uchazeče relevantní, neboť se tato informace může velmi rychle stát neaktuální. Jinými slovy lze říci, že nadává příliš smysl uchazeči těsně před uzavřením pracovní smlouvy poskytnout informaci starou i několik měsíců.  

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)

	Požadujeme vázat informaci o výši mzdy platu nebo dalších peněžitých plnění nebo plnění peněžité hodnoty nejpozději na dobu před uzavřením pracovní smlouvy. Navržené znění, které požaduje poskytnutí těchto informací nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy není aplikovatelné. Jednání o uzavření pracovní smlouvy má různé podoby, může se odehrávat distančně a není možné jej jakkoliv specifikovat. V mnoha případech žádné jednání neprobíhá a dochází rovnou k podpisu pracovní smlouvy. Nehledě na skutečnost, že právě odměna za výkon práce může být na druhé straně utvářena až samotným jednáním stran, a tak nedává smysl, aby ji zaměstnavatel musel sdělovat ještě před samotným jednáním. Nelze vázat povinnost zaměstnavatele na nedefinovaný (neurčitý) a v praxi velmi obtížně prokazatelný okamžik. Je třeba vyjít ze zákoníku práce a vázat povinnost na tradiční a zaužívaný mezník uzavření pracovní smlouvy. V tomto směru vyznívá i čl. 5 a recitál č. 32 Směrnice. 
§30
(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy127) nejpozději před uzavřením pracovní smlouvy.

	K
	Z
	Akceptováno.

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)

	Navrhujeme následující úpravu ve smyslu níže uvedeného znění:
(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši základní složky mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která které by jí jako zaměstnanci příslušela ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před uzavřením zahájením jednání o uzavření  pracovní smlouvy127). Základní složkou mzdy nebo platu se rozumí hrubá mzda nebo plat bez veškerých příplatků či variabilních složek mzdy nebo platu.
Odůvodnění:
Navrhovaná úprava směřuje ke zpřesnění a sjednocení terminologie i rozsahu poskytované informace tak, aby byla zajištěna její jednoznačnost, srozumitelnost a praktická aplikovatelnost. Vymezení „základní složky mzdy nebo platu“ jako hrubé částky bez příplatků a variabilních složek reaguje na potřebu stanovit jasný, objektivně porovnatelný údaj, který nebude zkreslen individuálními či podmíněnými složkami odměňování. Řada dalších složek odměny má totiž povahu výkonnostní (např. prémie či bonusy vázané na splnění cílů), věrnostní (navázané na délku pracovního poměru) nebo je podmíněna splněním dalších kritérií na straně zaměstnance. Obdobně v případě jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty se často jedná o plnění spíše sociální povahy, jejichž poskytování bývá vázáno na splnění specifických podmínek, včetně uplynutí určité doby trvání pracovního poměru. Zahrnutí těchto složek do povinně sdělované částky by mohlo vést k nepřesným či zavádějícím informacím. Navržené řešení proto posiluje transparentnost odměňování, přispívá k férovému průběhu výběrového řízení a současně snižuje riziko nedorozumění mezi zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání. 
	K 
	Z
	Akceptováno částečně.
Nejzazším okamžikem pro poskytnutí informace bude okamžik před uzavřením pracovní smlouvy.
Nelze akceptovat požadavek na omezení informace pouze na základní složku mzdy definovanou dle návrhu.
Směrnice takové omezení neumožňuje, kdy zaměstnanec má právo obdržet informaci o počáteční odměně nebo jejím rozpětí (pomiňme chybu v CZ překladu, kde se nesprávně uvádí slovo „plat“, z ostatních překladů je zřejmé, že se jedná o odměnu ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice – tzn. široká definice). Navrhované znění představuje minimalistickou transpozici, kde je vyžadována informace o „minimální výši mzdy nebo platu jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by příslušely ode dne vzniku pracovního poměru“ Navrhované znění tak umožňuje z informace vyjmout informace o těch složkách mzdy a peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které zaměstnanci ke dni vzniku pracovního poměru příslušet nemusí.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)

	K čl. I. bodu 4. (§ 30 odst. 3 zákoníku práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:
(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši základní složky mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která které by jí jako zaměstnanci příslušela ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy127). Základní složkou mzdy nebo platu se rozumí hrubá mzda nebo plat bez veškerých příplatků či variabilních složek mzdy nebo platu.

Odůvodnění:
Původně navrhované znění tohoto ustanovení je pro zaměstnavatele příliš zatěžující a v praxi nemusí pro uchazeče o práci u zaměstnavatele přinést jakékoliv pozitivum. Navrhovaná textace nijak nereflektuje možnou variabilitu takovéto informace v čase. Je nutné vnímat, že mezi zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy a samotným vznikem pracovního poměru může uplynout delší časové období, v jehož rámci zaměstnavatel může změnit výši či způsob odměňování, který byl vůči zaměstnanci deklarován. Proto se navrhuje zakotvení povinnosti informovat pouze o minimální výši základní složky mzdy, která by uchazeči náležela za výkon práce pro zaměstnavatele v případě, že by práci pro něj vykonával ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy.
Tím spíše pak výše uvedené platí pro právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, které zejména u fyzických osob mladších 18 let či osob studujících vysokou školu mohou být zakládány v ještě větším předstihu (zejm. při sjednávání tzv. „letních brigád“, které bývají často sjednávány mnoho měsíců dopředu).
Lze také zvážit, zda s ohledem na situaci na tuzemském trhu práce takováto povinnost není plněna ze strany většiny zaměstnavatelů i bez nutnosti jejího výslovného ukotvení v zákoníku práce. Také lze vnímat, že uchazeč obdrží od zaměstnavatele bližší informace k odměňování na základě § 37 odst. 1 písm. i) zákoníku práce – přičemž v případě nespokojenosti s takovým způsobem odměňování mají zaměstnanci možnost v krajním případě i rozvázat pracovní poměr zrušením ve zkušební době.
	K
	Z
	Akceptováno částečně.
Nejzazším okamžikem pro poskytnutí informace bude okamžik před uzavřením pracovní smlouvy.
Nelze akceptovat požadavek na omezení informace pouze na základní složku mzdy definovanou dle návrhu ani požadavek na vztažení obsahu dotčené informace ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy. 
Směrnice taková omezení neumožňují, kdy zaměstnanec má právo obdržet informaci o počáteční odměně nebo jejím rozpětí (pomiňme chybu v CZ překladu, kde se nesprávně uvádí slovo „plat“, z ostatních překladů je zřejmé, že se jedná o odměnu ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. a) směrnice – tzn. široká definice). Navrhované znění představuje minimalistickou transpozici, kde je vyžadována informace o „minimální výši mzdy nebo platu jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by příslušely ode dne vzniku pracovního poměru“ Navrhované znění tak umožňuje z informace vyjmout informace o těch složkách mzdy a peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které zaměstnanci ke dni vzniku pracovního poměru příslušet nemusí.
Vztažení obsahu dotčené informace ke dni zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy rovněž nelze akceptovat jednak s ohledem na akceptaci první části připomínky, kdy je přistoupeno na argument připomínkového místa, že okamžik zahájení jednání o uzavření pracovní smlouvy je příliš nejasný a dále nelze pominout, že taková informace nemusí být pro uchazeče relevantní, neboť se tato informace může velmi rychle stát neaktuální. Jinými slovy lze říci, že nadává příliš smysl uchazeči těsně před uzavřením pracovní smlouvy poskytnout informaci starou i několik měsíců.  

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce 
K Čl. I bodu 4. (§ 30 odst. 3)

	K bodu 4 (§ 30)
V rámci navrhovaného znění ustanovení § 30 odst. 3 zákoníku práce dochází k transpozici čl. 5 odst. 1 směrnice, který mimo jiné uvádí, že informace o počátečním platu určeném pro danou pozici nebo jeho rozpětí se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně.
Návrh ustanovení § 30 odst. 3 zákoníku práce po zaměstnavateli požaduje, aby informoval uchazeče o zaměstnání o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by mu jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru, a to nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy, tj. dle důvodové zprávy k danému ustanovení nejpozději před konáním pohovoru s daným uchazečem.
Uvedený návrh však přesahuje požadavky směrnice, když po zaměstnavateli požaduje informovat uchazeče o zaměstnání o minimální výši nástupní odměny daného uchazeče o zaměstnání (nikoliv minimální výši nástupní odměny pro danou pozici). Návrh transpozice daného ustanovení tak v praxi bude směřovat k uvádění nepřesných částek, čímž dojde nejen k uvádění nových kandidátů v omyl, ale zejména k nenaplnění požadavku směrnice, jímž je zajištění informovaného a transparentního jednání o odměně, nikoliv zajištění informování uchazeče o zaměstnání o minimální výši nástupní odměny daného uchazeče před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy.
V souladu s § 34 zákoníku práce není výše mzdy nebo platu povinnou náležitostí pracovní smlouvy. Požadavek na uvedení minimální výše nástupní odměny daného uchazeče před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy tak není legitimní a je v rozporu též s ustanovením § 37 odst. 1 písm. i) zákoníku práce, které zaměstnavateli stanovuje povinnost informovat zaměstnance o mzdě nebo platu a způsobu odměňování nejpozději do 7 dnů od vzniku pracovního poměru (v případě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr je toto pravidlo obsaženo v ustanovení § 77a odst. 1 písm. i) zákoníku práce).
Proto navrhujeme následující změnu navrhovaného znění ustanovení § 30 odst. 3 zákoníku práce, která v souladu se zněním směrnice požaduje, aby byl zaměstnavatel povinen před zahájením jednání o odměně poskytnout uchazeči o zaměstnání informace o počáteční výši či rozpětí odměny vztahující se k dané práci:
„(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální počáteční výši či rozpětí mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, náležejících za práci, o niž se fyzická osoba uchází které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před zahájením jednání o odměňování uzavření pracovní smlouvy127
	K
	Z
	Neakceptováno.
Předkladatel obdržel připomínky jak ze strany zástupců zaměstnanců, tak zaměstnavatelů, že navržené řešení neposkytuje uchazečům dostatečnou míru právní jistoty ohledně toho, dokdy je nezbytné poskytnout uchazeči informaci o odměně. Na základě projednání těchto připomínek tak předkladatel přistoupil k úpravě v tom smyslu, že informaci o odměně je zaměstnavatel povinen poskytnout uchazeči před uzavřením pracovní smlouvy, což je na jednu stranu úprava umožňující informaci poskytnout později, ale na druhou stranu je tento okamžik vymezen zcela jednoznačně a zároveň lze konstatovat, že i před uzavřením pracovní smlouvy lze transparentní vyjednávání o mzdě vést.
Požadavek směrnice na poskytnutí informace o počáteční odměně nebo jejím rozpětí pro danou pozici směřuje k zajištění informovaného a transparentního jednání o odměně. Navržená úprava tento požadavek naplňuje, neboť ukládá zaměstnavateli sdělit uchazeči konkrétní minimální úroveň odměny a dalších plnění, která by mu v případě vzniku pracovněprávního vztahu příslušela. Nejedná se o požadavek nad rámec směrnice, ale o jeho konkretizaci na úrovni individuálního pracovněprávního vztahu.
Argument, že by návrh vedl k uvádění nepřesných částek, není důvodný. Povinnost se vztahuje na plnění, která by uchazeči příslušela ode dne vzniku pracovněprávního vztahu, tedy na odměnu vycházející z podmínek dané pozice a aplikovaných pravidel odměňování; případná variabilita složek odměny je přitom v pracovněprávní praxi běžná.
Odkaz na § 34 a § 37 zákoníku práce není přiléhavý, neboť tato ustanovení upravují obsah pracovní smlouvy a informační povinnost při vzniku pracovního poměru. Navržená úprava naopak sleduje odlišný účel, a to zajištění transparentnosti odměňování již ve fázi před vznikem pracovněprávního vztahu, jak požaduje směrnice. Nejedná se tedy o rozpor, ale o doplnění právní úpravy v jiné fázi pracovněprávního vztahu.

 Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 6. (§ 109a)

	K Čl. I bodu 6. (§ 109a):
V odstavci 2 je uvedeno, co má obsahovat systém odměňování. Oproti tomu směrnice v čl. 4 odst. 4 je v tomto ohledu podrobnější. 
Máme pochybnosti, že jsou dostatečně zohledněny všechny směrnicí vyžadované parametry. 
Zdůrazněno není ani, že se kritéria musí uplatňovat genderově neutrálním způsobem. 
Nejsou zahrnuty ani tzv. „měkké dovednosti“, které směrnice výslovně zdůrazňuje. 


	K
	Z
	Vysvětleno. 
Navržený způsob transpozice těchto ustanovení navazuje na stávající právní úpravu spravedlivého odměňování dle hodnoty práce v zákoníku práce. Již v současné podobě zákoník práce v § 110 požaduje, aby u zaměstnavatele za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty zaměstnancům příslušela stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Již nyní je tedy kladena na zaměstnavatele povinnost určovat hodnotu práce jednotlivých zaměstnanců a dle této poté zaměstnance odměňovat mzdou, platem či odměnou z dohody, tedy tuto odměnu za práci stupňovat dle hodnoty vykonané práce, jelikož pokud platí, že za stejnou práci a práci stejné hodnoty přísluší stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, musí zároveň platit, že za práci různé hodnoty přísluší různá výše odměny za práci. Zásada stejné odměny za práci stejné hodnoty jde tedy dále než co požaduje směrnice, nejedná se o srovnání odměny za práci ve vztahu žen a muž, ale ve vztahu zaměstnanec a zaměstnanec, bez ohledu na pohlaví, ale s ohledem na vykonávanou práci. 
Zaměstnavatel bude povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. To jsou genderově neutrální kritéria.  
Měkké dovednosti lze považovat za implicitní součást kritérií, jako jsou odpovědnost, složitost a namáhavost práce, protože tyto oblasti nejsou tvořeny pouze technickými nebo odbornými požadavky, ale výrazně závisí i na lidském chování, komunikaci a schopnosti zvládat různé situace.
Odpovědnost v pracovním kontextu neznamená jen plnění úkolů, ale i schopnost samostatného rozhodování, spolehlivost, zvládání stresu a komunikaci s ostatními. Právě tyto aspekty spadají do měkkých dovedností, jako je time management, schopnost nést důsledky rozhodnutí nebo efektivně spolupracovat.
Složitost práce je dána nejen odbornou náročností, ale i tím, jak pracovník zvládá řešení problémů, adaptaci na změny nebo koordinaci s dalšími lidmi. Schopnosti jako kritické myšlení, flexibilita nebo týmová spolupráce jsou typickými měkkými dovednostmi, které tuto složitost významně ovlivňují.
Namáhavost práce se neprojevuje pouze fyzicky, ale také psychicky. Zvládání zátěže, odolnost vůči stresu, schopnost udržet pozornost nebo komunikovat v náročných situacích jsou opět měkké dovednosti, které určují, jak náročná práce ve skutečnosti je.
Měkké dovednosti nejsou samostatným, odděleným kritériem, ale prostupují všemi uvedenými oblastmi a tvoří jejich nedílnou, implicitní součást.
OKOM
Bereme na vědomí, že genderově neutrální kritéria vlastně implikují kritéria podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce. Máme ale pochybnosti, zda se v tomto skutečně mohou odrazit „měkké dovednosti“ – samostatné rozhodování, spolehlivost, zvládání stresu, či komunikace s ostatními. Možná trochu v odpovědnosti, jak naznačujete, ale to by chtělo ještě více vyjasnit.
MPSV:
Potvrzujeme, že „měkké dovednosti“ jsou součástí kritérií odměňování ve smyslu odpovědnosti, složitosti a namáhavosti v případě, že se jedná o kritéria mající vliv na hodnocení práce (nikoliv osoby která ji vykonává), tedy například samostatné rozhodování je implicitní součástí pozice manažera a bude tak ohodnoceno v rámci kritéria odpovědnosti, pokud je práce spojená s vysokou mírou stresu (letový dispečer), pak bude ohodnoceno v rámci namáhavosti, požadavek na komunikační schopnosti pak budou patrně hodnoceny v rámci kritéria složitosti.
Od stanovení hodnoty práce (bez ohledu na osobu, která ji vykonává) je pak nutné odlišit otázku pracovní výkonnost ve smyslu § 110 odst. 5 zákoníku práce, což jsou parametry, jimiž lze odůvodnit rozdíly v odměňování a vztahují se ke konkrétní osobě a jejím cílem je zhodnotit jeho konkrétní výsledky práce. Zde zaměstnavatel právě hodnotí, do jaké míry je zaměstnanec schopen zvládat stres, zda je spolehlivý atd.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	Ministerstvo financí
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a 

	K Čl. I bod 6 - § 109a 
Ministerstvo financí požaduje materiál v této části upravit tak, aby bylo z návrhu jednoznačné, kterých složek mzdy/platu se systém odměňování má týkat, a to ve vztahu ke kategoriím prací podle odstavce 2.  Požadujeme jednoznačně stanovit, které složky mzdy/platu mají být vázány na rozdělení prací do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací, vyplývající z jejich složitosti a odpovědnosti a namáhavosti. 
Odůvodnění: Rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele lze odvodit u státních institucí např. z platových tříd, platových stupňů a souvisejících složek platu jako např. zvláštní příplatek nebo příplatek za vedení. Nicméně následné zjišťování rozdílu dle kategorií prací nezohledňuje složky mzdy/platu/odměny jako osobní příplatek, který má být vázán výhradně na výkon zaměstnance, jeho přístup k práci a nelze jej paušalizovat, obdobně je pak odměna jako složka mzdy/platu vázána na plnění úkolů, nikoli kategorii prací.
Složitost, odpovědnost a namáhavost prací dle navrhovaného § 109a odst. 2 odpovídá zařazení do platové třídy, případně zvláštnímu příplatku, nikoli však kompletnímu rozložení složek mzdy/platu včetně těch složek platu, které jsou vázány na výkon zaměstnance a jeho osobní přístup k práci. "

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Nelze srovnávat soukromou a veřejnou sféru. Jednotlivé složky mzdy nejsou zákonem definovány, zákon pouze upravuje minimální mzdu a kompenzační příplatky, které zaměstnavatele zavazují při stanovení, určení nebo sjednávání mzdy včetně jejich jednotlivých složek. Dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem na jiných složkách mzdy nebo je zaměstnavatel jednostranně stanoví nebo určí, neporušuje tím zákon. 
U platů je však situace opačná, zaměstnavatel podle § 109 odst. 3 ZP je vázán právními předpisy upravujícími plat a nemůže se od nich odchýlit. 

Bude tedy na každém zaměstnavateli, aby nastavil systém odměňování tak, jak mu to zákon umožňuje. 
Stejně tak pouze zaměstnavatel bude nastavovat hodnotu práce a rozdělovat zaměstnance do skupin podle vykonávaných prací (druhu práce), při vytvoření skupin prací bude zaměstnavatel vázán pouze odpovědností, složitostí a namáhavostí. 
Právě složky mzdy, které jsou vázány na výkon práce konkrétního zaměstnance budou sloužit pro odůvodnění zjištěných rozdílů v odměňování.
Odkazujeme na vysvětlení v DZ - Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytne zaměstnavatelům nástroj pro stanovení hodnoty práce, který jim má pomoci s vytvořením systému odměňování dle § 109a ZP. Tento nástroj však bude dobrovolný, nejedná se o povinnost zaměstnavatelů se jím řídit. Stejně tak, pokud zaměstnavatel má již nastaven vnitřní systém odměňování, včetně stanovení hodnoty práce a rozdělení prací do skupin a tento systém splňuje požadavky nové právní úpravy, není třeba jej měnit. 
Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Směrnice tento princip potvrzuje s tím, že požaduje, aby zaměstnanci ve stejné kategorii (tedy zaměstnanci se stejnou hodnotou vykonávané práce) obdrželi stejnou výši odměny (ve smyslu směrnice).
Uvedený rozdíl v přístupu má následující důsledky. V režimu odměny za práci tak, jak jej chápe stávající část šestá zákoníku práce upravující odměňování za vykonanou práci, by v principu zaměstnanci ve stejné skupině prací, resp. ve skupině prací se stejnou hodnotou práce, měli být odměňování stejně. Zároveň však v odměňování těchto zaměstnanců budou vznikat legitimní a odůvodněné rozdíly způsobené např. individuální výkonností zaměstnance a dosahovanými pracovními výsledky (§ 110 odst. 5 zákoníku práce). Tento rozdíl v odměňování zaměstnanců stejné skupiny je nadále legitimním důvodem pro rozdíl ve výši poskytnuté odměny za práci. Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice].

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo financí
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a


	K Čl. I bod 6 - § 109a
V § 109a odst. 1) je zavedena legislativní zkratka „odměna za práci“, která zahrnuje mzdu, plat a odměnu z dohody. Tato legislativní zkratka však podle našeho názoru nekoresponduje jednak se stávajícím zněním § 2 odst. 2 ZP kde je uvedeno, že závislá práce je mimo jiné vykonávána za odměnu za práci. („Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“). 
Dále se domníváme, že je vytvořen určitý rozpor s návrhem zákona o platformové práci, kde se mimo jiné navrhuje novelizovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, kde v návrhu v § 2a je rovněž uveden termín „odměna za práci“, ale podle našeho názoru v jiném kontextu než je použito v předloženém návrhu. 
Tato navržená zkratka je nesystémová v rámci předpisu i dále - viz § 110 § 144a ZP, § 145 odst. 2, písm. b), § 147, § 324a, § 346a, § 346c.
	K
	Z
	Akceptováno jinak
V novelizaci zákoníku práce v souvislosti s návrhem zákona o platformové práci, bude v návrhu v § 2a uveden termín „jiná odměna za práci“.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo kultury
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Doporučujeme do textu návrhu doplnit, jaký má být pro zaměstnavatele podle § 109 odst. 3 zákoníku práce vztah existujícího dělení vykonávaných prací podle druhu práce do platových tříd, které jsou odstupňovány podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce (§ 123 odst. 6 písm. a) zákoníku práce) k nově zaváděnému systému odměňování, který rozděluje práce do skupin, a to podle hodnoty práce, vyplývající z její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Kromě toho navržené rozdělení prací do skupin vnáší nejasnost do aplikační praxe v souvislosti s používáním pojmu „skupina prací“ v rámci definice úrovní zaručeného platu podle stávajícího znění § 112 zákoníku práce. 
Doporučujeme v § 109a na konci odstavce 2 doplnit větu „Skupinou prací u zaměstnavatele uvedeného v § 109 odst. 3 se rozumí platová třída podle nařízení vlády upravujícího platové poměry.“. 
2. I když důvodová zpráva uvádí na několika místech příklady jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty (náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku vyplácená zaměstnanci za dobu čerpání dovolené či jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 ZP; odměny za služební pohotovost; v odkazu na judikaturu Soudního dvora jsou zmíněny bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění.), z návrhu ani z důvodové zprávy výslovně nevyplývá postavení nenárokových složek platu (osobní příplatek, odměna) v novém systému. Sjednáním systému, který by stanovil závazné výše osobních příplatků či mimořádných odměn, by byly založeny středně až dlouhodobé závazky zaměstnavatele, jež v souhrnu za celou kapitolu mohou mít povahu kvazimandatorního výdaje s významným dopadem na rozpočet kapitoly. V případě rozhodnutí vlády o snížení závazného objemu prostředků na platy v rozpočtu kapitoly vzniká riziko porušení závazků, sjednaných v kolektivní smlouvě příspěvkovými organizacemi zřízenými v rámci dané kapitoly. Alternativně by mohla nastat situace vedoucí k porušení rozpočtové kázně v případě, že zaměstnavatel dodrží vůči svým zaměstnancům smluvně sjednaný systém garantující minimální hranice osobních příplatků. 
Požadujeme proto z textu § 109a odst. 1 odstranit slova „nebo sjedná v kolektivní smlouvě“. 
Alternativně navrhujeme zrušit institut závazného stanovení objemu prostředků na platy vládou.
	
	
	Vysvětleno
Toto je doplněno do důvodové zprávy. Máme za to, že to není třeba explicitně uvádět do návrhu zákona. 
Platové třídy představují rozdělení prací do skupin prací podle odpovědnosti, složitosti a namáhavosti. 
Tito zaměstnavatelé mají povinnost vytvářet systém odměňování dle § 109a zákoníku práce, jak plyne z důvodové zprávy. Povinnost vyplývající z nových ustanovení platí i pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nicméně ti jsou při odměňování zaměstnanců platem vázáni prováděcími právními předpisy, kdy vykonávané práce jsou dle hodnoty práce rozděleny do platových tříd
Nenárokové složky platu jako odměna, či osobní příplatek jsou součástí odměny za práci.  Podmínky jejich poskytování by měly být upraveny v systému odměňování dle § 109a odst. 1. 
Naopak tzv. benefity by měly být upraveny v systému dle § 306a ZP. 
Ustanovení se aplikuje na soukromoprávní i veřejnoprávní zaměstnavatele. Vypuštění části ustanovení by bylo v rozporu se stávající již zavedenou možností sjednávat mzdy v kolektivní smlouvě. 
Kolektivní smlouvy standardně pracují s rozpočtovými limity a obsahují mechanismy, které umožňují reagovat na změny financování. Zaměstnavatel navíc nemůže sjednat závazky, které by byly v rozporu s právními předpisy o hospodaření s veřejnými prostředky, a je povinen přizpůsobit odměňování reálným rozpočtovým možnostem.
Možnost sjednat systém odměňování v kolektivní smlouvě má zároveň významnou funkci a její odstranění by naopak vedlo k oslabení kolektivního vyjednávání a snížení flexibility při nastavování vnitřních pravidel u jednotlivých zaměstnavatelů.
Tato otázka směřuje mimo rámec návrhu zákona – je v gesci MF.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo průmyslu a obchodu
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Při transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování (dále jen „směrnice“) do českého právního řádu požadujeme využít výjimku, kterou umožňuje Článek 6 v odstavci 2 směrnice. Tj. zaměstnavatelé s méně než 50 pracovníky osvobodit od povinností, které se týkají postupu v odměňování, tj. že zaměstnavatelé mají zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn pracovníků, úrovní odměňování a postupu v odměňování pracovníků. 
Ve Srovnávací tabulce pro posouzení implementace předpisu Evropské unie je uvedeno, že Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice je plně transponován ve stávajícím § 110 zákoníku práce. Požadujeme, aby bylo využito výjimky z Článku 6 odst. 2. Požadujeme, aby byla do návrhu zapracována výjimka z Článku 9 odst. 5, aby informace uvedené v odst. 1 zaměstnavatelé do 100 pracovníku poskytovali dobrovolně. 
Aplikaci výjimky, kterou směrnice umožňuje, má podporu i v rámci Expertní skupiny pro snižování administrativní zátěže podnikatelů, která působí při MPO a ve které jsou zástupci podnikatelských svazů a asociací. Poukazujeme rovněž na skutečnost, že jedním z cílů zakotveným v Hospodářské strategii Česko: Země pro budoucnost 2.0 je snížení administrativní zátěže podnikatelů o 20 % do roku 2029. 


	K
	Z
	Vysvětleno. 
Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 
Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 
Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Ke snížení administrativní zátěže 
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 
Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 
V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K čl. I bodu 6 – k § 109a zákoníku práce: 
1.	Domníváme se, že z navrženého znění ustanovení § 109a zákoníku práce ani z důvodové zprávy není zřejmé, zda se povinnost zaměstnavatele vytvořit systém odměňování vztahuje na všechny zaměstnavatele v souladu s definicí pojmu „zaměstnavatel“ uvedenou v § 7 zákoníku práce. Tedy zda i zaměstnavatel například s 3 zaměstnanci bude mít povinnost vytvořit systém odměňování, což by však vedlo k neopodstatněnému a neúměrnému administrativnímu zatížení drobných podnikatelů, nebo tuto povinnost bude mít až ten zaměstnavatel, který dosáhne určitého počtu zaměstnanců (např. 100 zaměstnanců dle velikostních kategorií zaměstnavatelů uvedených v § 37h zákona o inspekci práce). Považujeme za nezbytné tyto okolnosti upřesnit, či alespoň reflektovat v důvodové zprávě. S ohledem na právní jistotu adresátů normy požadujeme uvedené skutečnosti postavit najisto a ustanovení v daném smyslu upravit. 
Danou připomínku obdobně vztahujeme i k navrhovanému § 306a zákoníku práce.
Pojem „skupina prací“ lze označit za neurčitý. Není jasné, jak široce nebo úzce mají být skupiny tvořeny, jak naložit se smíšenými rolemi, s více činnostmi v jedné pozici, s manažerskými pozicemi, s regionálně odlišnými podmínkami či s výkonem práce napříč útvary. Navíc návrh pro skupiny prací pracuje jen se složitostí, odpovědností a namáhavostí, kdežto současný výklad k § 110 staví posouzení stejné práce nebo práce stejné hodnoty šířeji, a to i na pracovních podmínkách, výkonnosti a výsledcích práce. Srovnávací jednotka pro reporting (a poskytování informací) by tudíž nebyla totožná se srovnávací jednotkou pro spor o rovné odměňování.

Jako problematický se jeví rovněž odstavec 4 daného ustanovení týkající se agenturních zaměstnanců. Povinnost přebírat systém uživatele, když s daty, reportingem a součinností dále pracují jak agentura, tak uživatel, je bez přesné metodiky poněkud komplikovaná. Požadujeme tento proces blíže vyjasnit.
	
	
	Vysvětleno.
Povinnost mít systém odměňování dle § 109a ZP i systém tzv. „benefitů“ dle § 306a ZP se vztahuje na všechny zaměstnavatele, bez ohledu na jejich velikost. Systém dle § 306a však nemusí mít ti zaměstnavatelé, kteří zaměstnancům jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty neposkytují. 
Pojem „skupina prací“ odpovídá požadavku směrnice (EU) 2023/970 na vymezení „kategorií zaměstnanců“ (čl. 3 odst. 1 písm. h)), tj. skupin zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Směrnice ponechává způsob vymezení těchto kategorií na členských státech a zaměstnavatelích, s tím že musí vycházet z objektivních a genderově neutrálních kritérií (čl. 4 odst. 4). Navržená právní úprava na tento požadavek navazuje a využívá stávající koncept hodnoty práce podle § 110 zákoníku práce. Pro účely rozdělení prací do skupin je rozhodující posouzení „druhu práce“, nikoli individuálních charakteristik konkrétních zaměstnanců. Z tohoto důvodu jsou pro tvorbu skupin prací použita kritéria složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, případně zohlednění pracovních podmínek, pokud jsou pro daný druh práce typické. 
Kritéria jako pracovní výkonnost a dosahované pracovní výsledky se naopak uplatní až při individuálním odměňování zaměstnanců v rámci stejné skupiny prací, nikoli při vymezování samotných skupin. Tento přístup odpovídá směrnici, která vyžaduje porovnávání pracovních pozic, nikoli individuálních charakteristik pracovníků. Skutečnost, že srovnávací jednotka pro účely poskytování informací a reportingu (skupina prací) není totožná s jednotkou pro individuální posouzení rovného odměňování ve smyslu § 110 zákoníku práce, nepředstavuje rozpor, ale odráží odlišný účel těchto nástrojů. Reporting a poskytování informací pracují s agregovanými kategoriemi, zatímco posouzení rovného zacházení v individuálních případech vyžaduje detailnější analýzu všech relevantních kritérií, včetně výkonnosti a výsledků práce. 
K zajištění jednotného a předvídatelného postupu bude zaměstnavatelům poskytnuta metodická podpora Ministerstva práce a sociálních věcí, která blíže rozvede způsob posouzení hodnoty práce a tvorby skupin prací, včetně řešení specifických situací (např. smíšené role, manažerské pozice nebo práce vykonávaná v odlišných organizačních či regionálních podmínkách)
Vysvětleno. 
Navržené ustanovení § 109a odst. 4 zákoníku práce reflektuje specifické postavení agenturních zaměstnanců a navazuje na stávající právní úpravu § 309 odst. 5 zákoníku práce, podle níž musí být agenturním zaměstnancům zajištěny alespoň stejné mzdové a pracovní podmínky jako srovnatelným zaměstnancům uživatele. 
Uživatel disponuje informacemi o systému odměňování a hodnotě práce na konkrétních pracovních místech, zatímco agentura práce zajišťuje samotné odměňování zaměstnance. 
Navržená úprava tak pouze výslovně stanoví, že agentura práce při odměňování přiděleného zaměstnance vychází ze systému odměňování uživatele, což je nezbytné pro zajištění srovnatelnosti a transparentnosti odměňování.
Povinnosti plynoucí agentuře práce nebo uživateli k reportingu pak jsou výslovně zakotveny v §37j zákona o inspekci práce, přičemž toto bylo výslovně zakotveno na žádost sociálních partnerů.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo zemědělství
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K ČÁSTI PRVNÍ bodu č. 6 (§ 109a): 
Požadujeme vyjasnění a úpravu povinnosti vytvořit systém odměňování ve vztahu k zaměstnavatelům, kteří odměňují zaměstnance platem.
Odůvodnění: Z důvodové zprávy vyplývá, že zaměstnavatelé odměňující platem jsou v oblasti odměňování vázáni prováděcími právními předpisy, zejména právní úpravou platových tříd a platových tarifů. Není však zřejmé, zda je tento zákonný a prováděcí rámec považován za plnohodnotný „systém odměňování“ ve smyslu § 109a, nebo zda se i na tyto zaměstnavatele vztahuje povinnost vytvářet další vnitřní předpisy či kolektivní ujednání upravující například osobní příplatek, příplatek za vedení či odměny.
V praxi by takový výklad byl obtížně uchopitelný a znamenal by nepřiměřené administrativní zatížení, aniž by přinášel věcný přínos, neboť tyto složky platu jsou již upraveny právními předpisy a jejich poskytování je ve značné míře závislé na aktuálních rozpočtových možnostech zaměstnavatele.
Navrhujeme proto výslovně stanovit, že u zaměstnavatelů odměňujících platem je systém odměňování naplněn aplikací platné právní úpravy, aniž by vznikala povinnost vytvářet další interní akty řízení nad její rámec.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Tato povinnost se vztahuje i na zaměstnavatele v platové sféře. Jak je uvedeno v Důvodové zprávě-Povinnost vyplývající z nových ustanovení platí i pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nicméně ti jsou při odměňování zaměstnanců platem vázáni prováděcími právními předpisy, kdy vykonávané práce jsou dle hodnoty práce rozděleny do platových tříd.
Pokud jde o rozdělení prací do skupin dle hodnoty práce stanovených dle kritérií složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mají tito zaměstnavatelé oproti zaměstnavatelům tzv. soukromé sféry ulehčenou pozici, jelikož rozdělení prací do platových tříd dle těchto kritérií stanoví právní předpis (katalog prací, katalog správních činností...). Nicméně je vhodné, aby zaměstnavatel v systému odměňování uvedl, které práce a ve kterých platových třídách, resp. skupinách prací ve smyslu navrženého § 109a odst. 2 ZP, jsou u něj vykonávány. 
K transparentnosti odměňování rovněž přispěje, pokud bude v systému odměňování popsán způsob odměňování, forma a složky platu, způsob odstupňování platu, byť tyto skutečnosti vyplývají z právního předpisu. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČNB
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K 109a odst. 2 zákoníku práce:
Navržené vymezení skupin prací v § 109a odst. 2 zákoníku práce, podle něhož se hodnota prací posuzuje na základě jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, považujeme za koncepčně problematické. Takto formulované ustanovení vychází z užšího pojetí hodnoty práce, než jaké používá jak směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásad stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování (dále jen „směrnice“), tak stávající právní úprava práce stejné hodnoty v § 110 zákoníku práce. Zatímco směrnice i § 110 zákoníku práce pracují s širším, funkčním pojetím hodnoty práce založeným na souhrnu objektivních a genderově neutrálních kritérií, navržený § 109a odst. 2 zužuje hodnocení práce na v podstatě pouze technickou náročnost práce, aniž by vytvořil dostatečný prostor pro zohlednění dalších relevantních faktorů. Tato koncepční odlišnost představuje možná interpretační a aplikační rizika uvedená níže.
Navržené znění § 109a odst. 3 zákoníku práce („zaměstnanci přísluší odměna za práci na základě systému odměňování…“) může v návaznosti na uvedené vymezení hodnoty prací vyvolávat interpretační nejistotu, zda systém odměňování a skupiny prací podle § 109a zákoníku práce nemají být chápány jako určující rámec i pro posuzování nároků z rovného odměňování. Tato nejistota je zesílena skutečností, že § 110 zákoníku práce vymezuje pojem „stejná práce / práce stejné hodnoty“ širším souborem kritérií, neboť vedle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti výslovně zohledňuje také pracovní podmínky, pracovní výkonnost a výsledky práce. Bez výslovného vyjasnění vztahu mezi § 109a a § 110 zákoníku práce tak může v aplikační praxi vzniknout dojem, že systém skupin prací představuje novou, užší definici práce stejné hodnoty, což nebylo zjevně záměrem předkladatele a neodpovídá požadavkům směrnice.
Z hlediska právní jistoty a prevence sporů proto navrhujeme výslovně vymezit vztah mezi § 109a a § 110 zákoníku práce. Současně doporučujeme koncepčně otevřít vymezení hodnoty prací v § 109a odst. 2 zákoníku práce, aby nebylo založeno na uzavřeném výčtu kritérií a umožňovalo zohlednit širší okruh faktorů relevantních pro posouzení hodnoty práce v souladu se směrnicí. Jako minimální řešení navrhujeme doplnit do § 109a výslovnou větu nebo samostatný odstavec, že zařazení do skupiny prací a poskytování odměny podle systému odměňování nepředjímá ani nenahrazuje posouzení stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 zákoníku práce, tj. že tím nejsou dotčena práva zaměstnanců podle § 110.
Současně upozorňujeme, že i při výslovném vyjasnění vztahu § 109a a § 110 zákoníku práce může v kombinaci s § 306b zákoníku práce (právo zaměstnance na informaci o průměrné výši odměny ve skupině prací) docházet k tomu, že zaměstnanec bude pracovat s údaji, které budou pro účely individuálního posouzení rovného odměňování pouze orientační, případně potenciálně zavádějící, pokud vymezení skupin prací nebude reflektovat širší pojetí hodnoty práce podle § 110 zákoníku práce.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Ano skutečně se jedná pouze o technické rozčlenění skupin prací.
Individuální výkonnost se pro nastavení hodnoty práce v rozdělení do skupin prací nezohledňuje.  
Příslušná část zvláštní části důvodové zprávy toto vysvětluje následujícím způsobem:
Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytne zaměstnavatelům nástroj pro stanovení hodnoty práce, který jim má pomoci s vytvořením systému odměňování dle § 109a ZP.
V režimu odměny za práci tak, jak jej chápe stávající část šestá zákoníku práce upravující odměňování za vykonanou práci, by v principu zaměstnanci ve stejné skupině prací, resp. ve skupině prací se stejnou hodnotou práce, měli být odměňování stejně. Zároveň však v odměňování těchto zaměstnanců budou vznikat legitimní a odůvodněné rozdíly způsobené např. individuální výkonností zaměstnance a dosahovanými pracovními výsledky (§ 110 odst. 5 zákoníku práce). Tento rozdíl v odměňování zaměstnanců stejné skupiny je nadále legitimním důvodem pro rozdíl ve výši poskytnuté odměny za práci. Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice].
Připomínka, že navržená úprava představuje „užší pojetí hodnoty práce“, není důvodná, neboť § 109a a § 110 zákoníku práce sledují odlišné cíle a plní rozdílné funkce. Ustanovení § 109a slouží k ex ante nastavení systému odměňování, tedy ke strukturaci prací u zaměstnavatele a jejich rozdělení do skupin podle hodnoty práce. Naproti tomu § 110 upravuje ex post posuzování konkrétního nároku zaměstnance na rovné odměňování. 
Širší okruh kritérií uvedený v § 110, jako jsou například pracovní výkonnost, výsledky práce či pracovní podmínky, se proto uplatní při individuálním posuzování konkrétních případů a při odůvodnění rozdílů v odměňování mezi zaměstnanci. Tento přístup odpovídá i směrnici, která rozlišuje mezi hodnocením práce jako takové, založeným na objektivních a genderově neutrálních kritériích, a mezi odůvodněním rozdílů v odměňování, kde lze zohlednit i individuální výkon. 
Pracovní podmínky - Pokud je práce dlouhodobě vykonávána v podmínkách, které zvyšují její hodnotu, promítá se tato skutečnost již do posouzení její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Není proto nutné tato kritéria výslovně a duplicitně uvádět.
Systém skupin prací zároveň neznamená, že všichni zaměstnanci zařazení do stejné skupiny musí pobírat identickou odměnu za práci. Platí, že zaměstnanci v rámci jedné skupiny vykonávají práci srovnatelné hodnoty, avšak rozdíly v odměňování jsou i nadále možné a legitimní, pokud jsou založeny na objektivních důvodech, zejména na individuální výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledcích ve smyslu § 110 odst. 5 zákoníku práce. Takové rozdíly jsou nejen přípustné, ale předpokládá je i samotná směrnice.  

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	NÚKIB
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Navrhovaná úprava vychází ze zařazení prací do „skupin prací“ podle navrhovaného § 109a odst. 2 zákoníku práce, avšak není jasné, jak má být tento pojem prakticky a jednotně vykládán napříč veřejnou správou.
V prostředí státní správy, kde jsou již dnes používány: katalog prací, platové třídy/platové stupně a zvláštní příplatkové režimy, hrozí vznik neporovnatelné praxe mezi jednotlivými ústředními správními orgány.
Požadujeme vyjasnění pojmu na úrovni předpisu definicí, popřípadě jednotnou metodiku vlády nebo MPSV, která výslovně stanoví, zda lze v prostředí státní služby/veřejné správy považovat platové třídy (resp. katalogové zařazení) za „skupiny prací“ ve smyslu § 109a.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Tato povinnost se vztahuje i na zaměstnavatele v platové sféře. Jak je uvedeno v Důvodové zprávě-Povinnost vyplývající z nových ustanovení platí i pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nicméně ti jsou při odměňování zaměstnanců platem vázáni prováděcími právními předpisy, kdy vykonávané práce jsou dle hodnoty práce rozděleny do platových tříd
Pokud jde o rozdělení prací do skupin dle hodnoty práce stanovených dle kritérií složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mají tito zaměstnavatelé oproti zaměstnavatelům tzv. soukromé sféry ulehčenou pozici, jelikož rozdělení prací do platových tříd dle těchto kritérií stanoví právní předpis (katalog prací, katalog správních činností...). Nicméně je vhodné, aby zaměstnavatel v systému odměňování uvedl, které práce a ve kterých platových třídách, resp. skupinách prací ve smyslu navrženého § 109a odst. 2 ZP, jsou u něj vykonávány. 
K transparentnosti odměňování rovněž přispěje, pokud bude v systému odměňování popsán způsob odměňování, forma a složky platu, způsob odstupňování platu, byť tyto skutečnosti vyplývají z právního předpisu.

Připomínkové místo se nevyjádřilo k návrhu vypořádání připomínky. 

	SSHR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Navrhujeme vypustit z návrhu vložení § 109a odst. 1 do textu zákoníku práce nebo návrh upravit tak, že se nevztahuje 
na státní zaměstnance a zaměstnance ve veřejné správě.
Odůvodnění:
Návrh v § 109a odst. 1 ukládá povinnost vytvořit systém odměňování ve vnitřním předpise nebo kolektivní smlouvě. Správa jako organizační složka státu však nemá smluvní volnost v odměňování a její „systém“ je dán zákonem a prováděcími předpisy. Povinnost vytvořit systém odměňování považujeme za splněnou odkazem na příslušné platové předpisy. 
Veřejný sektor již nyní striktně hodnotí práci podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti prostřednictvím katalogu prací 
a dalších právních předpisů (např. nařízení vlády 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, nařízení vlády 304/2014 Sb., o platových poměrech státních zaměstnanců). Nutnost přepisovat tyto zákonné parametry do vnitřního předpisu vytváří duplicitu dokumentů a zbytečnou administrativní zátěž bez reálného přínosu pro transparentnost.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Tato povinnost se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří odměňují platem. Působnost směrnice se vztahuje nejenom na pracovní ale i služební poměry.  Vyloučení z aplikace určité skupiny zaměstnanců není možné. Takovou výjimku směrnice neumožňuje.
Povinnost zaměstnavatelů podle § 109 odst. 3 stanovit systém odměňování, tedy vymezit práce u nich vykonávané a rozřadit je do skupin podle jejich hodnoty, je odůvodněna jak účelem právní úpravy, tak požadavky na transparentní a spravedlivé odměňování.
Především platí, že princip spravedlivého odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty dopadá na všechny zaměstnavatele bez ohledu na to, zda jde o mzdu nebo plat. 
Pokud jde o rozdělení prací do skupin dle hodnoty práce stanovených dle kritérií složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mají tito zaměstnavatelé oproti zaměstnavatelům tzv. soukromé sféry ulehčenou pozici, jelikož rozdělení prací do platových tříd dle těchto kritérií stanoví právní předpis (katalog prací, katalog správních činností...). Nicméně je vhodné, aby zaměstnavatel v systému odměňování uvedl, které práce a ve kterých platových třídách, resp. skupinách prací ve smyslu navrženého § 109a odst. 2 ZP, jsou u něj vykonávány. 
K transparentnosti odměňování rovněž přispěje, pokud bude v systému odměňování popsán způsob odměňování, forma a složky platu, způsob odstupňování platu, byť tyto skutečnosti vyplývají z právního předpisu.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SSHR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Navrhujeme upravit § 109a odst. 2 návrhu novely zákoníku práce tak, aby výslovně definoval, že při odměňování platem se „skupinou prací“ rozumí příslušná platová třída. Zákon zavádí nový pojem „skupiny prací odstupňované podle hodnoty prací“. V organizačních složkách státu je hodnota práce již definována systémem platových tříd (1. až 16. třída) na základě katalogu prací. Nejasnost v tom, zda „skupina prací“ odpovídá „platové třídě“, by mohla vést k výkladovým sporům mimo jiné i při plnění informační povinnosti podle § 306b.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Pokud jde o rozdělení prací do skupin dle hodnoty práce stanovených dle kritérií složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mají tito zaměstnavatelé oproti zaměstnavatelům tzv. soukromé sféry ulehčenou pozici, jelikož rozdělení prací do platových tříd dle těchto kritérií stanoví právní předpis (katalog prací, katalog správních činností...). Nicméně je vhodné, aby zaměstnavatel v systému odměňování uvedl, které práce a ve kterých platových třídách, resp. skupinách prací ve smyslu navrženého § 109a odst. 2 ZP, jsou u něj vykonávány. 
K transparentnosti odměňování rovněž přispěje, pokud bude v systému odměňování popsán způsob odměňování, forma a složky platu, způsob odstupňování platu, byť tyto skutečnosti vyplývají z právnho předpisu.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a odst. 1

	K odst. 1
Doporučujeme legislativní vyjasnění, zda písemný systém odměňování podle nově navrhovaného § 109a musí vedle zařazení prací do skupin (podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti) obsahovat rovněž transparentní pravidla a objektivní kritéria pro přiznávání a určování výše individuálních (pohyblivých) složek odměny, které reflektují pracovní výkonnost a výsledky práce konkrétního zaměstnance a případně pracovní podmínky konkrétního zaměstnance ve smyslu § 110.
Z navrhovaného znění § 109a není zřejmé, zda a do jaké míry musí systém odměňování upravovat pohyblivé složky mzdy reflektující zejména kritéria podle § 110 odst. 4 a odst. 5. 
Navrhovaný § 109a odst. 1 sice stanoví, že písemný systém odměňování má obsahovat zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy (což umožňuje výklad, že má obsahovat i individuální složky mzdy), ovšem setkali jsme se i s názorem, že s ohledem na odst. 2, který explicitně akcentuje pouze rozdělení do skupin na základě složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, tedy objektivní hodnocení samotné pozice, nemusí systém odměňování obsahovat i individuální složky mzdy poskytované zaměstnancům na základě kritérií stávajícího podle § 110 odst. 4 a odst. 5.
Domníváme se přitom, že. Pokud zaměstnavatelé v rámci pro naplnění cílů příslušné směrnice a pro budoucí aplikační praxi je zcela nezbytné, aby mzdový systém pokrýval i tato kritéria a tyto mzdové složky mzdového systému nezakotví mechanismus hodnocení výkonnosti, nebudou schopni transparentně obhájit legitimní rozdíly v odměňování zaměstnanců na totožných pozicích (tedy při stejné složitosti a odpovědnosti) vyplývající právě z rozdílné výkonnosti zaměstnanců, přestože § 110 takové rozdíly umožňuje. 
Rovněž se domníváme, že tato nejasnost a názor, se kterým jsme se setkali a který uvádíme výše, vyplývají z nekoncepčního pojetí navrhovaného § 109a, který má být do zákoníku práce doplněn bez dostatečné provázanosti se stávajícím § 110. Doporučujeme proto lépe propojit navrhovaný § 109a se stávajícím § 110 a vyjasnit, zda má písemný systém odměňování pokrývat i individuální odměny poskytované na základě kritérií dle § 110 odst. 4 a odst. 5.
Rovněž upozorňujeme na systematický rozpor ohledně aplikace nových pravidel o písemném systému odměňování (§ 109a) a písemném systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (DPP a DPČ). Požadujeme legislativní vyjasnění, zda se pravidla týkající se odměňování a písemného systému odměňování vztahují i na tyto zaměstnance.
Navrhovaný § 109a odst. 1 výslovně operuje s pojmem „odměna z dohody“ (v rámci zavedení zkratky „odměna za práci“). Z toho logicky vyplývá úmysl předkladatele vztáhnout povinnost vytvořit písemný systém odměňování i na zaměstnance pracující na základě dohod konaných mimo pracovní poměr (což ostatně odpovídá širokému pojetí pojmu "pracovník" v judikatuře SDEU i samotné směrnici).
Návrh zákona však nenovelizuje § 77 odst. 2 písm. e), který výslovně vylučuje použití ustanovení o odměňování na vztahy založené DPP a DPČ. Stávající dikce § 77 („Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak... vztahují se... s výjimkou... odměňování“) v kombinaci s novým § 109a vytváří interpretační aplikační konflikt. Není jasné, zda se tedy na dohody aplikují povinnosti ze systému odměňování (§ 109a) a systému poskytování jiných plnění (§ 306a) či všechna pravidla odměňování a zda je např. v rámci písemného systému odměňování nutné poměřovat hodnotu práce zaměstnanců na DPP a DPČ se zaměstnanci v pracovním poměru, či zda je možné pro tyto zaměstnance vytvořit specifické kategorie, či zda ve stejných kategoriích mohou mít odměnu nastavenou odlišně. Domníváme se přitom, že smyslem a cílem příslušné směrnice i návrhu zákona je, aby tato pravidla platila i pro zaměstnance na DPP a DPČ a oni byli zařazování do skupin na základě stejných pravidel a odměňováni na základě stejných pravidel jako zaměstnanci v pracovním poměru.
Navrhujeme proto doplnit do návrhu zákona novelizační bod, který výslovně upraví § 77 odst. 2 tak, aby bylo jasné, která pravidla odměňování se vztahují na zaměstnance pracující na základě na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Vedle rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty poté bude systém odměňování obsahovat rovněž informaci o způsobu odměňování u zaměstnavatele. Zaměstnavatel by měl uceleně uvést, jakým způsobem poskytuje odměnu za vykonanou práci, v případě mzdy tedy její formu(y), složky mzdy a informaci o způsobu odstupňování jejich výše. Systém odměňování bude zahrnovat gradaci náročnosti prací mezi skupinami navzájem, což se promítne odpovídajícím způsobem i ve výši poskytované odměny za práci.
Vedle povinných náležitostí bude na zaměstnavateli, zda ve vnitřním předpise uvede i další informace týkající se systému odměňování, např. informace o způsobu, jakým byla jednotlivým pracím stanovena jejich hodnota, tedy zpřístupnění použité metodiky hodnocení prací nebo provedené analýzy hodnocení prací u zaměstnavatele.

Systém odměňování musí vedle rozdělení prací do skupin obsahovat všechny složky mzdy (pohyblivé, povinné, fakultativní) – aby byla naplněna požadovaná transparentnost).
Vysvětleno.
Ustanovení § 109a stanoví, že systém odměňování zahrnuje mj. popis způsobu, jakým zaměstnavatel zaměstnance odměňuje, zejm. formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (dále jen „odměna za práci“). Je tedy nesporné, že předmětné ustanovení dopadá rovněž na pracovněprávní vztahy založené DPP/DPČ. Ustanovení § 77 odst. 2 písm. e) na tom ničeho nemění, neboť toto ustanovení je uvozeno: „Není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, vztahují se na právní vztah založený dohodou o provedení práce a dohodou o pracovní činnosti ustanovení o pracovním poměru s výjimkou…odměňování“. Ust. § 109a ZP je přitom právě tímto případem, kdy to zákon stanoví jinak. 
Odměnou za práci se dle § 109a ZP rozumí rovněž odměna z dohody. Ust. § 306a Z přitom stanoví, že „zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud je zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci“. Je tedy zřejmé, že předmětné ustanovení rovněž dopadá na pracovněprávní vztahy založené dohodami. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a odst. 4

	Dle odst. 4 předmětného ustanovení by se na zaměstnance agentury práce dočasně přidělené k uživateli měl vztahovat systém odměňování uživatele. Uvedené ustanovení jde nad rámec směrnice i současné úpravy agenturního zaměstnání uvedené v zákoníku práce, kdy je v § 309 odst. 5 zákoníku práce stanoveno, že agentura práce a uživatel jsou povinni zabezpečit dočasně přidělenému zaměstnanci srovnatelné (nikoliv zcela stejné) pracovní a mzdové podmínky. Nadto by zavedení tohoto nového pravidla mohlo znamenat zhoršení postavení dočasně přidělených zaměstnanců v případech, kdy je systém odměňování agentury práce příznivější než systém odměňování uživatele.
S ohledem na výše uvedené tak navrhujeme vypustit odst. 4, neboť rovné zacházení s dočasně přidělenými zaměstnanci je v současné době dostatečně zajištěno platnou právní úpravou.
	K
	Z
	Akceptováno částečně.
Ve snaze vyhovět připomínkám sociálních partnerů v oblasti vztahů mezi agenturami práce a uživateli byly provedeny změny v § 109a odst. 1, § 306d zákoníku práce a v § 37j zákona o inspekci práce. 


Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	V § 109a odst. 1 se druhá věta nahrazuje větou: „Systém odměňování sjedná zaměstnavatel v kolektivní smlouvě; nepůsobí-li u něj odborová organizace, stanoví jej vnitřním předpisem.“

Odůvodnění:
ČMKOS nesouhlasí se způsobem implementace participativních práv v intenzitě, kterou navrhovatel v návrhu textu právního předpisu předložil. Považujeme ji za nenaplnění účelu a smyslu směrnice a za neuvážené snížení intenzity participativních práv zaměstnanců/zástupců zaměstnanců, stejně jako ochrany před nerovným zacházením a diskriminací. Upřednostnění maximální míry součinnosti zástupců zaměstnanců na vytváření důstojných pracovních podmínek a spravedlivého odměňování konečně vyplývá při stanovení kritérií odměňování nejen z čl. 4 směrnice o transparentním odměňování, nýbrž také ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2041 ze dne 19. října 2022 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii, která jasně vyzdvihuje význam kolektivního vyjednávání a kolektivní smlouvy (nikoliv jednostranného a neomezitelného vyjádření názoru zaměstnavatele vnitřním předpisem).
Úprava ve znění požadovaném ČMKOS optimálně vyhovuje znění implementované směrnice i záměru evropského zákonodárce, neboť vyzdvihuje součinnost zaměstnavatele s odborovou organizací s výslednou dohodou tak, jak výslovně vyplývá i z článku 4 směrnice. Potvrzují to i transpozice směrnice o transparentním odměňování provedené v jiných členských státech EU (viz níže).
Navržené znění ustanovení § 109a zákoníku práce umožňuje stanovit systém odměňování alternativně vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou, aniž by bylo zřejmé, jaký je jejich vzájemný vztah. Takové řešení oslabuje roli kolektivního vyjednávání a neodpovídá smyslu směrnice o transparentním odměňování, která klade důraz na posílení sociálního dialogu a zapojení zástupců zaměstnanců do nastavování pravidel odměňování. Článek 4 směrnice výslovně trvá na dohodě se zástupci zaměstnanců. Navrženou úpravou by nedošlo k transpozici požadavku směrnice, hrozily by proto mimo jiné i sankce ze strany EU na neprovedení požadavků směrnice.
Současně je třeba uvést, že součinnost zástupců zaměstnanců na vytváření systémů odměňování předpokládá směrnice v čl. 10 odst. 4. Směrnice uvádí, že součástí společného posouzení odměňování mají být mimo jiné opatření k řešení rozdílů v odměňování, při jejichž provádění má zaměstnavatel postupovat v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců. Provádění opatření má navíc zahrnovat analýzu stávajících genderově neutrálních systémů odměňování nebo zavedení těchto systémů. To jinými slovy znamená, že zástupci zaměstnanců se mají skrze provádění nápravných opatření stanovených při společném posouzení odměňování účastnit také na revizi systému odměňování uplatňovaného u zaměstnavatele. Za situace, kdy u zaměstnavatele žádný systém odměňování uplatňován není, mají se zástupci zaměstnanců účastnit na jeho vytvoření a zavedení. Z hlediska formy této účasti počítá směrnice s úzkou spoluprací zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců. Jsme přesvědčeni, že v našich podmínkách může být tato úzká spolupráce naplněna pouze prostřednictvím spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců. 
V České republice je současně přijata řada strategických dokumentů, např. Akční plán rovného odměňování žen a mužů 2023–2026 či Akční plán na podporu kolektivního vyjednávání, které směřují k posílení sociálního dialogu a kolektivního vyjednávání. Z tohoto důvodu považujeme za vhodné, aby systém odměňování byl v případě, že u zaměstnavatele působí odborová organizace, primárně sjednáván v kolektivní smlouvě, a vnitřní předpis byl využíván pouze u zaměstnavatele, u kterého odborová organizace nepůsobí. Takové řešení podle našeho názoru lépe odpovídá požadavku na transparentní a nediskriminační odměňování a současně posiluje ochranu zaměstnanců tím, že pravidla odměňování (systém odměňování) nejsou stanovena jednostranně zaměstnavatelem.
V kontextu uvedeného proto ČMKOS navrhuje upravit druhou větu odst. 1 následovně: „Systém podle odstavce 1 sjedná zaměstnavatel v kolektivní smlouvě; nepůsobí-li u něj odborová organizace, stanoví jej vnitřním předpisem.“, případně ponecháváme konkrétní formulaci na uvážení předkladatele, bude-li zachován výše uvedený princip.
ČKMKOS upozorňuje, že se nejedná o žádnou novinku v úpravě participativních práv. Již stávající právní úprava provedená v zák. práce váže určitá ujednání výslovně na kolektivní smlouvu, a pouze v situaci, kdy u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, je možno postupovat cestou stanovení ve vnitřním přepise vydaném jednostranně zaměstnavatelem. Jedná se konkrétně o § 86 odst. 1 zák. práce (zavedení konta pracovní doby) a o § 83a odst. 1 zák. práce (tzv. 24hodinové super-směně ve zdravotnictví). Problematika transparentního odměňování a mechanismů jejího prosazování, jehož nástrojem jsou právě systému odměňování, není o nic méně významná (ba právě naopak!), než konto pracovní doby, resp. tzv. 24hodinové super-směny ve zdravotnictví, tudíž požadavek na privilegované použití kolektivní smlouvy je zcela na místě.
ČMKOS poukazuje na to, že Česká republika přijala Akční plán k podpoře kolektivního vyjednávání a je povinna usilovat o dosažení 80 % pokrytí zaměstnanců kolektivními smlouvami. Navzdory tomu z různých důvodů dochází k tomu, že u zaměstnavatele sice působí odborová organizace, ale není uzavřena kolektivní smlouva. Proto je žádoucí motivace obou stran sociálního k tomu, aby vyjednávaly a uzavřely kolektivní smlouvu.
Povinné navázání systému odměňování na kolektivní smlouvu bude odpovídat nejen požadavku směrnice o kolektivním vyjednávání, ale přispěje i k dosažení cíle stanoveného směrnicí o přiměřených minimálních mzdách. 
ČMKOS nepokládá ze relevantní argument, že kolektivní vyjednávání může být problematické pro případ, kdy u zaměstnavatele působí obstrukční odborová organizace. Do zákoníku práce byla vložena úprava kolektivního vyjednávání při pluralitě odborových organizací, která byla prezentovaná s tím, že v těchto případech vyjednávání odblokuje. I v případě působení takovéto nestandardní odborové organizace lze při uplatnění nástrojů v § 24 odst. 3 až 5 zákoníku práce kolektivní smlouvu uzavřít a nejde tedy o překážku 
Preference maximální možné efektivity participativních práv tak, jak vyžaduje článek 4 směrnice, tj. spolurozhodování/dohodu před prostým projednáním a informováním, patří ke způsobům minimální implementace i v jiných členských státech Evropské unie. ČMKOS konkrétně odkazuje na následující státy a jejich provedené či připravované transpozice.
	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Znění § 109a odst. 1 se upravuje následujícím způsobem: Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (dále jen „odměna za práci“), a náležitosti uvedené v odstavci 2. Systém odměňování lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo jej může zaměstnavatel stanovit vnitřním předpisem.
Navrhované textaci v připomínce nelze vyhovět. Zaměstnavatel bude mít povinnost mít systém odměňování. Pokud jej nebude mít, hrozí mu sankce do výše 1 000 000 kč. Zaměstnavatele nelze nutit k uzavření kolektivní smlouvy, došlo by tím k porušení smluvní volnosti. Proto bylo zvoleno řešení alternativně – vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva. Nicméně v § 109a odst. 1 větě druhé došlo ke změně pořadí forem, ve kterých lze systém odměňování zavést (kolektivní smlouva a až poté vnitřní předpis). 
Již podle stávajícího znění § 287 odst. 2 písm. d) zákoníku práce mají zaměstnavatelé povinnost systém odměňování a hodnocení zaměstnanců projednat s odborovou organizací.  Podle § 278 odst. 3 zákoníku práce se projednáním rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody. Zaměstnavatel je povinen zajistit projednání v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby zaměstnanci mohli na základě poskytnutých informací vyjádřit svá stanoviska a zaměstnavatel je mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Zaměstnanci mají při projednání právo obdržet na své stanovisko odůvodněnou odpověď. Tedy pokud zaměstnavatel zvolí cestu vydání systému odměňování vnitřním předpisem, má povinnost jej projednat s odborovou organizací.
Podle čl. 4 odst. 4 směrnice musí být se zástupci zaměstnanců dohodnuty „pouze“ objektivní, genderově neutrální kritéria ke stanovení hodnoty práce, nikoliv samotné systémy odměňování. S ohledem na národní zvyklosti bylo při návrhu transpozice zvoleno ponechání stávajících principů podoby právní úpravy stanovování hodnoty práce, a to prostřednictvím kritérií uvedených v zákoníku práce v praxi dlouhodobě zaužívaných. Máme za to, že ČMKOS nerozporuje samotné použití kritérií složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce pro určení její hodnoty v systémech odměňování zaměstnavatelů, a že tedy použití těchto zavedených kritérií je podporováno.

Připomínkové místo trvá na připomínce

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	ČMKOS požaduje bližší specifikaci toho, že mzda, plat či odměna z dohody mohou být vázány pouze na kritéria přímo související s vykonávanou prací, která může zaměstnanec ovlivnit. To musí platit nejen pro nárokové, nýbrž i pro nenárokové složky.
Odůvodnění:
ČMKOS požaduje bližší specifikaci toho, že mzda, plat či odměna z dohody mohou být vázány pouze na kritéria přímo související s vykonávanou prací, která může zaměstnanec ovlivnit. To musí platit nejen pro nárokové, nýbrž i pro nenárokové složky.
Odborové svazy opakovaně upozorňují na to, že je novým zaměstnancům přiznávána vyšší mzda než ta, jaká je za stejnou či srovnatelnou práci poskytována jejich kolegům, kteří jsou u zaměstnavatele řadu let, a to i v případě, že noví zaměstnanci nastupují bez zkušeností, kterými naopak disponují dlouhodobí zaměstnanci. Důvodem uváděným zaměstnavateli je „odlišná hodnota práce na trhu práce“. Zaměstnavatelé standardně uvádějí, že „za méně by dnes tuto pozici neobsadili“. Takový postup je ovšem zcela v rozporu s logikou odměňování, přispívá k prohlubování nerovností, včetně Gender Pay Gap. Vzhledem k rozšířenosti této praxe požadujeme minimálně v důvodové zprávě výslovně uvést, že „hodnota na trhu práce“ není objektivním důvodem pro rozdílné zacházení a není možné nastupující zaměstnance odměňovat lépe než stávající, když by vzhledem ke zkušenostem a vyšší efektivitě práce měli mít vyšší mzdu naopak stávající zaměstnanci.
Současně požadujeme alespoň v důvodové zprávě výslovně uvést, že mezi nepřípustná kritéria pro poskytování mzdových složek patří také:
· odpracování plného „fondu“ pracovní doby (tzv. docházkové bonusy, neabsenční odměny atd.),
· bezúrazovost, kdy poskytnutí odměny je podmíněno tím, že na pracovišti ve sledovaném období nedošlo k pracovnímu úrazu (zde odkazujeme na stanovisko MPSV ze dne 19. 2. 2026, č.j.: MPSV-2026/17885-522/1)
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Systémy odměňování budou obsahovat mimo jiné rozdělení prací do skupin podle hodnoty práce. Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky. Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice]. Důvodová zpráva byla doplněna dle uplatněné připomínky, ačkoli připomínka nesměřuje k samotnému návrhu zákona, ale spíše k nedodržování již stávající právní úpravy.

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním připomínky

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	ČMKOS požaduje důsledné zapracování požadavku vyplývajícího z čl. 4 odst. 4 směrnice o transparentním odměňování, podle něhož mají kritéria zahrnovat i úsilí, dovednosti a odpovědnost a nesmí podceňovat „měkké“ dovednosti.

Odůvodnění:
Navržená úprava systému odměňování neodpovídá požadavku směrnice, v textu § 109a odst. 2 zákoníku práce není pamatováno na výše uvedená kritéria vycházející z čl. 4 odst. 4 směrnice.


	K
	Z
	Vysvětleno. 
Složitost, odpovědnost a namáhavost práce (§ 110 odst. 3 zákoníku práce) se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Složitost, odpovědnost a namáhavost práce představují komplexní hodnoticí kritéria, která již ze své podstaty zahrnují nejen samotné pracovní úkoly, ale i úsilí, odborné i praktické dovednosti a míru odpovědnosti zaměstnance. Tato kritéria nelze vykládat zúženě pouze na technickou či fyzickou stránku práce, protože jejich součástí je také schopnost řešit problémy, komunikovat, organizovat činnosti a nést důsledky rozhodnutí. 
Za jejich součást považujeme i tzv. „měkké“ dovednosti, jako jsou komunikační schopnosti, týmová spolupráce, adaptabilita či zvládání stresu, které významně ovlivňují kvalitu a efektivitu pracovního výkonu. Opomíjení těchto aspektů by vedlo k neúplnému a zkreslenému hodnocení práce, a tím i k jejímu nespravedlivému ocenění.

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním připomínky. 

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	V § 109a odst. 2 se slova „a namáhavosti“ nahrazují slovy „, namáhavosti a pracovních podmínek“.

Odůvodnění:
Navržená zákoníku práce jsou i pracovní podmínky, ve kterých je práce vykonávána. ČMKOS nesouhlasí s opomenutím tohoto kritéria ve vztahu k úpravě systému odměňování a požaduje jeho doplnění.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ztížené pracovní podmínky jsou pro daný účel již zahrnuty v kritériu namáhavosti práce. Toto kritérium totiž reflektuje jak fyzickou, tak psychickou zátěž spojenou s výkonem práce, včetně vlivů pracovního prostředí, které mohou práci objektivně ztěžovat. Z tohoto důvodu není účelné ani systematicky správné posuzovat ztížené pracovní podmínky jako samostatné kritérium, neboť by docházelo k jejich duplicitnímu zohlednění. 
Namáhavost práce tak představuje komplexní hledisko, v jehož rámci jsou ztížené pracovní podmínky již implicitně obsaženy.

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním připomínky.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Požadujeme text ust. § 109 odst. 2 upravit takto:
„(2) Systém odměňování musí obsahovat rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací, vyplývající z jejich složitosti, odpovědnosti, a namáhavosti, pracoviště, na kterém jsou konány, jakož i podle dalších relevantních okolností majících vliv na přiměřenost odměny za práci.“
Odůvodnění:
Současná právní úprava obsahuje taxativní výčet kritérií, který neodpovídá směrnici ani reálné praxi. V předloženém materiálu chybí kritérium pracovního výkonu a dalších genderově neutrálních kritérií, zmíněných ve směrnici (výkonnost, dovednosti, úsilí, pracovní podmínky, délka praxe, odbornost, potenciál dalšího rozvoje), což vzhledem k formalistické judikatuře bude znamenat, že budou považovány za formálně nelegální, což povede k právní nejistotě a sporům. V návaznosti na námi navrhovanou novelizaci § 110 zákoníku práce se navrhuje upravit též § 109a odst. 2 zákoníku práce tak, aby systémy odměňování byly provázané i s dalšími kritérii.

	K
	PP
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Stávající formulace § 110 zákoníku práce již dnes poskytuje dostatečně široký rámec pro spravedlivé a diferencované odměňování. Kritéria složitosti, odpovědnosti a namáhavosti představují základní a obecně uznávané pilíře hodnocení práce, které v sobě implicitně zahrnují i další dílčí aspekty, jako jsou dovednosti, zkušenosti, pracovní výkon či úsilí. Například složitost práce přirozeně odráží požadovanou úroveň odbornosti, kvalifikace a dovedností, odpovědnost zahrnuje míru samostatnosti, rozhodování i dopady pracovního výkonu a namáhavost pokrývá nejen fyzickou, ale i psychickou zátěž a pracovní podmínky.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a odst. 4

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k ust. § 109a odst. 4
Požadujeme text ust. § 109a odst. 4 doplnit na konci takto:
„(4) Na zaměstnance agentury práce se po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahuje systém odměňování uživatele. Agentura práce je po dobu dočasného přidělení zaměstnance k výkonu práce u uživatele povinna zaměstnanci poskytovat odměnu za práci podle systému odměňování uživatele, přičemž odpovědnost za správnost odměňování nese agentura práce a uživatel společně dle smlouvy. Uživatel je povinen bez zbytečného odkladu poskytnout agentuře práce svůj systém odměňování a veškeré jeho následné změny a doplnění.“ 
Odůvodnění:
Aby agentura mohla vůči zaměstnanci plnit povinnost stanovené v § 109a, potřebuje mít od uživatele spolehlivé informace. Zároveň je třeba jasně vymezit odpovědnost mezi agenturou práce a uživatelem. Absence tohoto vymezení vytváří právní nejistotu a v praxi povede ke sporům o odpovědnost za nastavení a kontrolu odměňování a přestupky na úseku rovného odměňování. Navrhované doplnění přispívá k jednoznačnému určení odpovědnosti, zvyšuje vymahatelnost práv zaměstnanců a omezuje riziko přenášení odpovědnosti mezi smluvními stranami.

	K
	PP
	Částečně akceptováno, Vysvětleno. 
Ve snaze vyhovět připomínkám sociálních partnerů v oblasti vztahů mezi agenturami práce a uživateli byly provedeny změny v § 109a odst. 4, § 306d zákoníku práce a v § 37j zákona o inspekci práce. 
Odpovědnost agentury za správné odměňování jejích zaměstnanců, včetně těch dočasně přidělených, vyplývá z obecné právní úpravy, kdy mzdu poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, tedy agentura. Omezenou solidární odpovědnost uživatele a agentury za odměňování upravuje § 309 odst. 5 ZP.
Už nyní agentura práce i uživatel jsou společně odpovědní za dodržování srovnatelných podmínek agenturních zaměstnanců. V tomto směru samotné zahrnutí pod systém odměňování uživatele není posunem, který by měl přinést podstatné hmotněprávní změny či měl vliv na odpovědnost uživatele či agentury práce oproti současnému stavu. § 109a ZP změna v odstavci 1 a 306a odst. 2 ZP došlo ke změně pořadí relevantních forem systému odměňování a systému poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty
§ 109a ZP změna v odstavci 4 byly doplněny tyto věty: 
(4) Agentura práce je povinna před sjednáním, stanovením nebo určením výše odměny za práci po dobu dočasného přidělení zajistit souhlas uživatele s výší a strukturou této odměny za práci. Uživatel je povinen bez zbytečného odkladu poskytnout agentuře práce informace o systému odměňování v té části, která se vztahuje ke skupině prací, do níž je zařazena práce vykonávaná zaměstnancem agentury práce, a dále veškeré následné změny a doplnění těchto informací, které mají vliv na odměňování takto dočasně přidělených zaměstnanců.
§ 306d upraven v tomto znění: 
Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.
§ 37j ZIP byly přidány odstavec 5 a 6
(5) Pokud je uživatel jako zaměstnavatel povinen vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 37i, obsahuje tato zpráva i údaje o zaměstnanci agentury práce dočasně přiděleném u uživatele. Za účelem splnění povinnosti uživatele jako zaměstnavatele podle § 37i je agentura práce povinna poskytnout bez zbytečného odkladu uživateli a na jeho žádost potřebnou součinnost,  zejména poskytovat úplné, správné a včasné údaje o jednotlivých složkách mzdy, platu nebo odměny z dohody, dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, poskytovaných dočasně přidělenému zaměstnanci, jakož i další údaje nezbytné pro splnění povinnosti uživatele podle této části zákona, včetně údajů, které agentura práce jako zaměstnavatel oznamuje v rámci jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. 
(6) Agentura práce odpovídá za úplné, správné a včasné poskytnutí údajů podle odstavce 5. Nesplnění povinnosti poskytnout součinnost podle odstavce 5 nebo poskytnutí neúplných, nesprávných či opožděných údajů se považuje za porušení povinnosti agentury práce podle tohoto zákona. Uživatel neodpovídá za nesprávnost, neúplnost či opožděnost údajů, které mu byly agenturou práce poskytnuty za účelem splnění povinností podle této části zákona, pokud nemohl jejich nesprávnost, neúplnost či opožděnost při vynaložení přiměřené péče zjistit.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a nový odst. 5

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce § 109a nový odst. 5
Požadujeme do ust. § 109a doplnit nový odst. 5 tohoto znění:
„(5) Povinnosti podle odstavců 1 až 3 se nevztahují na zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci; tito zaměstnavatelé jsou povinni zajistit transparentnost odměňování způsobem odpovídajícím jejich velikosti a organizační struktuře, zejména stanovením základních kritérií odměňování.“
Odůvodnění:
Podle § 109a návrhu zákona je zaměstnavatel povinen vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob odměňování zaměstnanců, včetně formy, složek a způsobu odstupňování odměny za práci, a současně musí obsahovat rozdělení prací do skupin odstupňovaných podle jejich hodnoty vyplývající ze složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Tato právní úprava představuje formalizovaný a poměrně komplexní model odměňování, jehož vytvoření a udržování znamená významnou administrativní a organizační zátěž, zejména pro malé a střední zaměstnavatele. Směrnice přitom v čl. 6 odst. 1 požaduje zajištění transparentních a genderově neutrálních kritérií odměňování, nikoli nutně zavedení takto strukturovaného systému. Současně čl. 6 odst. 2 umožňuje zohlednit velikost zaměstnavatele. Námi navržené řešení proto reflektuje tuto flexibilitu a současně zachovává požadavek transparentnosti odměňování.

	K
	PP
	Neakceptováno.
Takovou výjimku směrnice nepřipouští. 
Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 

Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 
Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 
Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 
V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Návrh zavádí povinnost zaměstnavatele vytvořit systém odměňování založený na objektivním rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty. Z návrhu ani z důvodové zprávy však nevyplývá, jakým způsobem má být posuzováno odůvodnění tohoto zařazení, zejména ve vztahu ke kritériím složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce. 
Pojem „skupina prací“ se zdá být nejasný; přestože důvodová zpráva k tomuto bodu podává určitý výklad, není zřejmé, zda se zařazení do určité skupiny prací odvíjí např. i od názvu pozice či podle popisu práce. 

Požadujeme za tímto účelem poskytnout metodickou podporu a vodítka ze strany MPSV, jak předpokládá článek 4 odst. 2 Směrnice.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Metodická podpora bude zajištěna.
Navrhovaná právní úprava vychází z dlouhodobě zakotveného principu rovného odměňování za stejnou práci a práci stejné hodnoty podle § 109 a § 110 zákoníku práce. 
Tato ustanovení již nyní stanoví základní kritéria pro posuzování hodnoty práce, zejména složitost, odpovědnost a namáhavost práce, aniž by byla doprovázena detailní právně závaznou metodikou. Zaměstnavatelé jsou tedy povinni tato kritéria aplikovat již v současnosti.
Pojem „skupina prací“ v navrhované úpravě představuje operacionalizaci tohoto stávajícího principu pro účely transparentnosti odměňování. Skupinu prací tvoří práce, které jsou u daného zaměstnavatele posouzeny jako stejná práce nebo práce stejné hodnoty, a to na základě objektivních kritérií vycházejících ze zákoníku práce. Zařazení do skupin prací se tak neodvíjí formálně od názvu pracovní pozice, ale od skutečného obsahu práce a jejích požadavků.
Současně platí, že právní předpis nemůže a ani nemá stanovovat jednotný detailní postup hodnocení prací pro všechny zaměstnavatele, neboť ten musí vždy reflektovat specifika konkrétní organizace, její struktury a pracovních činností. Příliš rigidní metodika by mohla vést k nežádoucí formalizaci bez skutečného přínosu pro rovné odměňování.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je nicméně vědomo potřeby praktické podpory zaměstnavatelů při implementaci této povinnosti. V souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice proto připraví metodická doporučení, při jejich přípravě bude MPSV vycházet jak z dosavadních národních zkušeností (včetně výstupů projektů zaměřených na rovné odměňování), tak z evropských zdrojů. Metodická podpora tak bude zaměstnavatelům k dispozici, aniž by bylo nezbytné detailní postupy rigidně zakotvovat v právním předpisu.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	V návaznosti na navrhovanou novelizaci § 110 zákoníku práce (viz připomínka níže) navrhujeme odpovídajícím způsobem upravit také § 109a odst. 2 zákoníku práce tak, aby systémy odměňování reflektovaly rovněž kritérium tzv. regionality. Při rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty by tak neměla být zohledňována pouze kritéria složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, ale i místo výkonu práce (pracoviště), na němž je práce vykonávána, resp. další relevantní faktory vyplývající z nově navrhovaného znění § 110 zákoníku práce.

	K
	Z
	Neakceptováno.
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.
Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
Navrhované znění § 110 odst. 6 zákoníku práce by mohl přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.
Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. 
Zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Dle odst. 4 předmětného ustanovení by se na zaměstnance agentury práce dočasně přidělené k uživateli měl vztahovat systém odměňování uživatele. Uvedené ustanovení jde nad rámec Směrnice i současné úpravy agenturního zaměstnání uvedené v zákoníku práce, kdy je v § 309 odst. 5 zákoníku práce stanoveno, že agentura práce a uživatel jsou povinni zabezpečit dočasně přidělenému zaměstnanci srovnatelné (nikoliv zcela stejné) pracovní a mzdové podmínky. Nadto by zavedení tohoto nového pravidla mohlo znamenat zhoršení postavení dočasně přidělených zaměstnanců v případech, kdy je systém odměňování agentury práce příznivější než systém odměňování uživatele. 
V souladu s obecnou připomínkou a s ohledem na výše uvedené tak navrhujeme odst. 4 vypustit, neboť rovné zacházení s dočasně přidělenými zaměstnanci je v současné podobě dostatečně zajištěno platnou právní úpravou.

	K
	Z
	Částečně akceptováno, Vysvětleno.
Z pohledu MPSV je žádoucí, aby přidělovaní agenturní zaměstnanci byli srovnávaní v rámci systému odměňování uživatele, který pokládáme za optimální pro zajištění účelu a smyslu směrnice. Vypuštění dotřeného ustanovení by mělo za následek, že se na agenturního zaměstnance dočasně přidělenému k uživateli vztahoval systém odměňování agentury.
Je nutno zdůraznit, že pokud jedním z cílů navrhované úpravy je zajištění zvýšení administrativní náročnosti na minimum, tak v případě agenturního zaměstnávání by jiný systém, než zohlednění v rámci systému odměňování uživatele vedl k výraznému zvýšení administrativní zátěže, přičemž samotné toto zvýšení není ospravedlněno žádnými jinými výhodami. 
Už nyní agentura práce i uživatel jsou společně odpovědní za dodržování srovnatelných podmínek agenturních zaměstnanců. V tomto směru samotné zahrnutí pod systém odměňování uživatele není posunem, který by měl přinést podstatné hmotněprávní změny či měl vliv na odpovědnost uživatele či agentury práce oproti současnému stavu. 
Ve snaze vyhovět připomínkám sociálních partnerů v oblasti vztahů mezi agenturami práce a uživateli byly provedeny změny v § 109a odst. 4, § 306d zákoníku práce a v § 37j zákona o inspekci práce. 
Odpovědnost agentury za správné odměňování jejích zaměstnanců, včetně těch dočasně přidělených, vyplývá z obecné právní úpravy, kdy mzdu poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, tedy agentura. Omezenou solidární odpovědnost uživatele a agentury za odměňování upravuje § 309 odst. 5 ZP.
Už nyní agentura práce i uživatel jsou společně odpovědní za dodržování srovnatelných podmínek agenturních zaměstnanců. V tomto směru samotné zahrnutí pod systém odměňování uživatele není posunem, který by měl přinést podstatné hmotněprávní změny či měl vliv na odpovědnost uživatele či agentury práce oproti současnému stavu. 
§ 109a ZP změna v odstavci 1 a 306a odst. 2 ZP došlo ke změně pořadí relevantních forem systému odměňování a systému poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.
§ 109a ZP změna v odstavci 4 byly doplněny tyto věty: 
(4) Agentura práce je povinna před sjednáním, stanovením nebo určením výše odměny za práci po dobu dočasného přidělení zajistit souhlas uživatele s výší a strukturou této odměny za práci. Uživatel je povinen bez zbytečného odkladu poskytnout agentuře práce informace o systému odměňování v té části, která se vztahuje ke skupině prací, do níž je zařazena práce vykonávaná zaměstnancem agentury práce, a dále veškeré následné změny a doplnění těchto informací, které mají vliv na odměňování takto dočasně přidělených zaměstnanců.
§ 306d upraven v tomto znění: 
Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.
§ 37j ZIP byly přidány odstavec 5 a 6
(5) Pokud je uživatel jako zaměstnavatel povinen vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 37i, obsahuje tato zpráva i údaje o zaměstnanci agentury práce dočasně přiděleném u uživatele. Za účelem splnění povinnosti uživatele jako zaměstnavatele podle § 37i je agentura práce povinna poskytnout bez zbytečného odkladu uživateli a na jeho žádost potřebnou součinnost,  zejména poskytovat úplné, správné a včasné údaje o jednotlivých složkách mzdy, platu nebo odměny z dohody, dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, poskytovaných dočasně přidělenému zaměstnanci, jakož i další údaje nezbytné pro splnění povinnosti uživatele podle této části zákona, včetně údajů, které agentura práce jako zaměstnavatel oznamuje v rámci jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. 
(6) Agentura práce odpovídá za úplné, správné a včasné poskytnutí údajů podle odstavce 5. Nesplnění povinnosti poskytnout součinnost podle odstavce 5 nebo poskytnutí neúplných, nesprávných či opožděných údajů se považuje za porušení povinnosti agentury práce podle tohoto zákona. Uživatel neodpovídá za nesprávnost, neúplnost či opožděnost údajů, které mu byly agenturou práce poskytnuty za účelem splnění povinností podle této části zákona, pokud nemohl jejich nesprávnost, neúplnost či opožděnost při vynaložení přiměřené péče zjistit.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	V rámci pracovní skupiny k projednávání této novelizace panovala shoda ohledně minimalistické transpozice a ochraně malých zaměstnavatelů před neadekvátními administrativními zásahy. Článek 6 (7) Směrnice dává možnost, aby zaměstnavatel zaměstnávající do 50 zaměstnanců nebyl povinen zpřístupnit kritéria pro stanovení odměny, ČR však této nabízející se úlevy pro malé zaměstnavatele nevyužívá. Navrhujeme jeho zařazení do § 109a ZP. 


Navrhujeme, aby předkladatel při nejmenším v důvodové zprávě (a metodickém výkladu k aplikaci) výslovně zdůraznil požadavek přiměřené a proveditelné aplikace povinností u mikropodniků a malých a středních zaměstnavatelů, a to v návaznosti na směrnici (EU) 2023/970, která stanoví minimální pravidla, avšak zároveň výslovně předpokládá, že uplatňování klíčových pojmů a mechanismů má být usnadněno právě u mikropodniků a MSP; cílem je zajistit reálnou použitelnost pravidel bez formalistických a administrativně nepřiměřených dopadů.
Konkrétně směrnice zdůrazňuje potřebu vyjasnění pojmů tak, aby jejich uplatnění bylo snazší „zejména u mikropodniků a MSP“ (recitál 20), dále usnadnění aplikace pojmu práce stejné hodnoty i prostřednictvím omezení na čtyři klíčové faktory právě s cílem proveditelnosti u mikropodniků a MSP (recitál 26), a konečně požaduje podporu formou nástrojů/metodik a školení, opět se zřetelem k mikropodnikům a MSP (recitál 30). Z těchto východisek velmi silně plyne požadavek, aby národní transpozice a její výklad nepřerostly v „korporátní“ formalismus u nejmenších zaměstnavatelů, nýbrž umožnily materiální a přiměřené plnění povinností při zachování cíle směrnice (transparentnost a rovné odměňování).

Vzhledem k tomu, že návrh obsahuje povinnosti dopadající formálně na všechny zaměstnavatele, považujeme za nezbytné, aby důvodová zpráva a následná aplikační praxe výslovně reflektovaly tuto „SME dimenzi“ směrnice a zabránily formalistickému výkladu, který by u nejmenších zaměstnavatelů vedl k nepřiměřené administrativní zátěži a v konečném důsledku i k negativnímu dopadu na ochotu vytvářet a udržovat pracovní místa.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 
Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 
Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 
Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 
V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K § 109a zákoníku práce
Navrhovaný § 109a ukládá každému zaměstnavateli povinnost vytvořit systém odměňování, a to písemně, prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy, včetně rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty.

Navržené ustanovení dopadá bez rozdílu na všechny zaměstnavatele, včetně malých a středních podniků a subjektů s velmi omezeným počtem zaměstnanců, u nichž je struktura práce i odměňování zpravidla transparentní, přehledná a individualizovaná a kde je mzdový systém odměňování fakticky realizován prostřednictvím pracovních smluv a jejich obsahu.
Z návrhu není zřejmé, jaká míra formalizace systému odměňování se očekává u zaměstnavatelů, kteří:
-	nemají mzdová pásma ani formální klasifikaci pracovních pozic,
-	sjednávají mzdu individuálně v pracovních smlouvách, a
-	nedisponují samostatnými HR či mzdovými útvary.
Bez výkladového upřesnění hrozí, že u těchto zaměstnavatelů dojde k čistě formálnímu plnění povinnosti (přijetí obecného „papírového“ vnitřního předpisu), které nebude mít žádný reálný vztah k praxi odměňování, avšak vytvoří dodatečná aplikační, sankční a procesní rizika, zejména ve vazbě na posuzování rovného zacházení a důkazní břemeno v případných sporech.
Navrhujeme změnit výčet způsobu zakotvení systému odměňování na demonstrativní a doplnit výklad (v důvodové zprávě, případně v metodickém pokynu MPSV), že:
	povinnost dle § 109a je povinností materiální, nikoli čistě formální,
	u malých a středních zaměstnavatelů lze systém odměňování považovat za splněný již tím, že jsou principy odměňování objektivně, transparentně a nediskriminačně vyjádřeny v obsahu pracovních smluv, popř. ve stručném interním pravidle,
	u těchto zaměstnavatelů není vyžadována formální klasifikace pracovních pozic do skupin ani komplexní mzdový řád, pokud to neodpovídá povaze a velikosti zaměstnavatele,
	při posuzování splnění § 109a je třeba klást důraz na reálný obsah a aplikovatelnost systému odměňování, nikoli pouze na existenci samostatného formálního dokumentu.
Takto pojaté výkladové vyjasnění je plně v souladu s účelem směrnice, posiluje právní jistotu zaměstnavatelů a současně zabraňuje formalistickému výkladu § 109a, který by měl disproporční dopady právě na malé a střední podniky, aniž by reálně přispěl k transparentnosti či rovnosti v odměňování.
Směrnice (EU) 2023/970 vyžaduje existenci objektivních a genderově neutrálních kritérií odměňování, nikoli povinnost formální vnitřní normotvorby u mikro zaměstnavatelů a MSP. Požadavek vždy samostatného písemného systému nad rámec pracovních smluv proto představuje národní nadstavbu bez odpovídajícího přínosu.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Navržený způsob transpozice těchto ustanovení navazuje na stávající právní úpravu spravedlivého odměňování dle hodnoty práce v zákoníku práce. Již v současné podobě zákoník práce v § 110 požaduje, aby u zaměstnavatele za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty zaměstnancům příslušela stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Již nyní je tedy kladena na zaměstnavatele povinnost určovat hodnotu práce jednotlivých zaměstnanců a dle této poté zaměstnance odměňovat mzdou, platem či odměnou z dohody, tedy tuto odměnu za práci stupňovat dle hodnoty vykonané práce, jelikož pokud platí, že za stejnou práci a práci stejné hodnoty přísluší stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, musí zároveň platit, že za práci různé hodnoty přísluší různá výše odměny za práci. 
Navržená právní úprava zavádí povinnost zaměstnavatele stanovit vnitřním předpisem nebo sjednat v kolektivní smlouvě systém odměňování zahrnující způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (odměny za práci), a dále rozdělení prací u něj vykonávaných do skupin podle jejich hodnoty. Zároveň se zavádí výslovná povinnost zaměstnavatele poskytovat odměnu za práci na základě systému odměňování.
Máme za to, že je-li povinnost formální, je to přepis do písemné podoby povinnosti materiální. Materiální povinnost je již nyní naplněna stávající právní úpravou (blíže popsáno výše)
Od naplnění této povinnosti ryze formálním způsobem bude zaměstnavatele odrazovat zejména možná kontrola ze strany SUIP. Neboť nesplnění povinnosti mít systém odměňování je pod sankcí až do výše 1 000 000 Kč. 
Toto nelze akceptovat, takový postup by byl v rozporu se směrnicí.
 Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Zavedení výjimky pro malé zaměstnavatele (do 50 zaměstnanců).
Cíl: Cílem připomínky je zavedení výjimky pro malé zaměstnavatele (do 50 zaměstnanců) z povinnosti zpřístupňovat kritéria pro stanovení odměny.
Odůvodnění: V rámci pracovní skupiny k projednávání této novelizace panovala shoda na principu minimalistické transpozice a na potřebě ochrany malých zaměstnavatelů před neadekvátními administrativními zásahy. Článek 6 odst. 7 směrnice umožňuje, aby zaměstnavatelé s méně než 50 zaměstnanci nebyli povinni zpřístupňovat kritéria pro stanovení odměny. Česká republika však této možnosti úlevy pro malé zaměstnavatele nevyužívá. Plošná povinnost pro všechny zaměstnavatele by však znamenala další značnou administrativní zátěž pro firmy pod 50 zaměstnanců. Navrhujeme proto promítnutí výjimky do § 109a zákoníku práce.

	K
	Z
	Vysvětleno
Povinnost mít systém odměňování podle § 109a je transpozicí čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice, na který se výjimka nevztahuje. Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. Tento článek proto nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, který se aplikuje na všechny zaměstnavatele bez výjimky.
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 

Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 
V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstvo práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Připomínkové trvá na připomínce.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K § 109a a § 110 zákoníku práce
Navrhujeme, aby právní úprava umožnila při stanovení nebo sjednání odměny v kontextu pravidel rovného odměňování reflektovat i místo výkonu práce, tedy sjednat nebo stanovit odlišnou výši odměny v různých regionech, i s přihlédnutím např. k socioekonomickým rozdílům v daném regionu. 
Odůvodnění:
Z hlediska koncepčnosti se jedná o návrh relevantní a související s výzvami, kterým musí tuzemský trh práce čelit. Navrhuje se doplnění nového kritéria pro aplikaci pravidel týkajících se rovnosti v oblasti odměňování. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2820/20, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, výše popsané rozšíření kritérií z § 110 zákoníku práce, ke kterým lze při odměňování zaměstnanců přihlížet, je ústavně konformní a neodporuje ani relevantním právním předpisům, přičemž tedy zákonodárci nic nebrání v tom, aby zohlednil mimo jiné též tzv. regionalitu při posuzování otázky rovnosti v odměňování zaměstnanců. Ústavní soud ve výše specifikovaném usnesení uvedl následující: „Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.“ Ústavní soud tedy sám připouští možnost odlišit výši mezd v návaznosti na jednotlivá pracoviště (pobočky) zaměstnavatele.
Zohlednění nově navrhovaného kritéria může přispět k zajištění spravedlivějšího přístupu k odměňování v různých regionech. Tento krok reflektuje nejen požadavky na rovné zacházení, ale také ekonomické a sociální aspekty trhu práce, které jsou klíčové pro jeho vyvážený rozvoj. Navrhovaná úprava pravidel by mohla podpořit zvýšení ochoty zaměstnavatelů rozšířit své působení i mimo velká města se zpravidla významně vyššími životními náklady a vytvořit tak nová pracovní místa například i v rámci oblastí s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižšími životními náklady, což může mít vliv i na snížení odlivu obyvatel z daných regionů a jejich většímu rozvoji. V konečném důsledku by tato úprava mohla vést k posílení regionální konkurenceschopnosti, snížení sociálních nerovností a podpoře udržitelného hospodářského růstu.
	K
	Z
	Neakceptováno
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.
Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
V praxi by to mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.
Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K § 109a zákoníku práce
Navrhujeme metodicky upřesnit roli klasifikace CZ ISCO při posuzování rozdílů v odměňování a její vztah k interním systémům job gradingu zaměstnavatelů. Navrhujeme zejména vyjasnit:
•	zda má být klasifikace CZ ISCO používána jako primární jednotka pro porovnání odměňování, nebo pouze jako podpůrný referenční rámec,
•	jakým způsobem má probíhat mapování interních pracovních pozic a gradů na klasifikaci CZ ISCO, zejména v případech, kdy jedna třída CZ ISCO zahrnuje více interních gradů,
•	jak postupovat v situacích, kdy interní job grading poskytuje detailnější a věcně relevantnější rozlišení prací než klasifikace CZ ISCO.
Odůvodnění:
Klasifikace CZ ISCO představuje statistický a administrativní nástroj, který však v řadě případů nepostihuje dostatečně rozdíly v hodnotě práce vyplývající z interních systémů hodnocení pracovních pozic. U zaměstnavatelů s propracovanými job gradingovými systémy by mechanické použití CZ ISCO mohlo vést ke zkreslení výsledků posouzení rozdílů v odměňování a k nesprávné interpretaci dat. Metodické vymezení vztahu mezi CZ ISCO a interními systémy se proto jeví jako klíčové pro zachování smyslu konceptu „práce stejné hodnoty“.
	K
	Z
	Vysvětleno
Klasifikaci CZ ISCO doporučujeme využít spíše jako podpůrný referenční rámec, nemusí odrážet hodnotu práce. V jedné skupině prací může být více profesí, tedy více CZ ISCO, pokud je zaměstnavatel hodnotí jako stejně hodnotné a naopak je možné aby v rámci jedné profese byly vykonávány práce různé hodnoty (například lékaři nebo učitelé zařazení do různých platových tříd)  
Pokud zaměstnavatel má již nastaven vnitřní systém odměňování, včetně stanovení hodnoty práce a rozdělení prací do skupin a tento systém splňuje požadavky nové právní úpravy, není třeba jej měnit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	K § 109a odst. 2 zákoníku práce
Navrhujeme doplnit metodické vymezení postupu, jak mají zaměstnavatelé v praxi vytvářet skupiny prací stejné hodnoty. Navrhujeme zejména vyjasnit:

•	do jaké míry je přípustné využít existující systémy job gradingu a job architecture, včetně mezinárodních metodik,
•	zda je možné u větších organizací pracovat s širšími pásmy, jako jsou job families nebo job levels, namísto detailního vymezování jednotlivých pracovních pozic.

Odůvodnění:
Bez metodického vedení hrozí výrazná nejednotnost ve vymezování skupin prací mezi jednotlivými zaměstnavateli i při výkonu kontroly. To je problematické zejména u velkých organizací se stovkami pracovních pozic, kde by přílišná granularita mohla vést k neefektivní a administrativně náročné implementaci bez přidané hodnoty z hlediska rovnosti v odměňování.
	K
	Z
	Vysvětleno
Pokud zaměstnavatel má již nastaven vnitřní systém odměňování, včetně stanovení hodnoty práce a rozdělení prací do skupin a tento systém splňuje požadavky nové právní úpravy, není třeba jej měnit.
Navrhovaná právní úprava vychází z principu rovného odměňování za stejnou práci a práci stejné hodnoty podle § 109 a § 110 zákoníku práce a jejím cílem není zavádět jednotný, detailně předepsaný systém hodnocení prací pro všechny zaměstnavatele. Pojem „skupina prací“ proto představuje obecný rámec, který má být naplněn s ohledem na konkrétní podmínky daného zaměstnavatele.
Zaměstnavatelé mohou při vytváření skupin prací plně využít své stávající systémy hodnocení a třídění prací (např. job grading, job architecture či jiné interní nebo mezinárodně uznávané metodiky), pokud tyto systémy vycházejí z objektivních a genderově neutrálních kritérií, zejména složitosti, odpovědnosti, namáhavosti;
U větších organizací je přípustné pracovat i s širšími kategoriemi (např. job families, job levels či obdobnými strukturami), za předpokladu, že tyto kategorie skutečně sdružují práce, které lze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu zákoníku práce.
Současně platí, že právní předpis nemůže stanovit jednotnou míru detailu (granularity) vymezování skupin prací, neboť ta musí vždy reflektovat velikost, strukturu a vnitřní uspořádání konkrétní organizace. Cílem není formalistické vytváření nadměrně detailních kategorií, ale nastavení funkčního systému, který umožní identifikovat a posuzovat případné rozdíly v odměňování žen a mužů.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo potřeby metodické podpory v této oblasti. V návaznosti na přijetí právní úpravy proto připravuje doporučující metodiku, která poskytne zaměstnavatelům praktická vodítka pro vytváření skupin prací. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	1. K čl. I. bodu 6. (§ 109a odst. 2 zákoníku práce) 
Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Systém odměňování musí obsahovat rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací, vyplývající z jejich složitosti, odpovědnosti, a namáhavosti a pracoviště, na kterém jsou konány.

Odůvodnění:
V návaznosti na navrhovanou novelizaci § 110 zákoníku práce se navrhuje upravit též § 109a odst. 2 zákoníku práce tak, aby systémy odměňování byly provázané s kritériem tzv „regionality“, tedy aby v rámci systému odměňování byla zohledněna i další relevantní kritéria vyplývající z nově navrhovaného znění § 110 zákoníku práce
	K
	Z
	Neakceptováno, Vysvětleno. ROZPOR
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.
Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
Navrhované znění by mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.
Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.
Připomínkové místo trvá na připomínce

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 6
	V článku I bodu 6 se za slovo „Zaměstnavatel“ vkládají slova „, který není malým podnikem“. 
Odůvodnění:
Článek 6 odst. 2 PWD zní: „Členské státy mohou zaměstnavatele s méně než 50 pracovníky osvobodit od povinnosti týkající se postupu v odměňování podle odstavce 1.“ U malých podniků se jedná o zbytečnou byrokratickou zátěž, protože kde zaměstnanci mají různé druhy práce, zpravidla nelze vytvořit smysluplnou skupinu práce, aby statisticky vypovídala o možné diskriminaci, protože pravidelně budou převažovat individuální rozdíly.
	K
	Z
	 Vysvětleno
Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 
Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 
Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.
Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 
Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 
Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 

V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. 
Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 
Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.
Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Připomínkové místo na základě vypořádání překlasifikovalo svou připomínku na doporučující

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 6
	Článek I bod 6 je nezbytné přepracovat. 
Odůvodnění:
Absentuje stanovení, co to systém odměňování je. V této souvislosti by odstavec 3 měl být zrušen, protože není zřejmý jeho účel. Závaznost vnitropodnikové politiky vyplývá z obecných předpisů o vnitřním předpisu a kolektivní smlouvě.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Ustanovení obsahuje nejenom formu, ale i obsah systému odměňování. 
Obsah tvoří společně § 109a odst. 1 a odst. 2, kde je uvedeno – (…) vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (dále jen „odměna za práci“), a náležitosti uvedené v odstavci 2. Systém odměňování stanoví zaměstnavatel vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě.
(2) Systém odměňování musí obsahovat rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací, vyplývající z jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.
Forma je upravena § 109a odst. 1 ZP.
Připomínkové místo na základě vypořádání překlasifikovalo svou zásadní připomínku na doporučující

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 6
	V článku I bodu 6 se v § 109a vkládá nový odstavec 1a, který zní: „(1a) Pro účely zpracování zprávy o rozdílech v odměňování a navazujících dokumentů vychází zaměstnavatel z údaje o pohlaví zapsaného v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti zaměstnance při vzniku pracovněprávního vztahu. Dokud zaměstnanec neohlásí změnu, platí, že zaměstnavatelem evidovaný údaj je aktuální.“ 
Odůvodnění:
K vyloučení pochybností, jak mají být údaje o odměňování zaměstnance vykazovány, se navrhuje jednoznačně stanovit, že se vychází z údaje o pohlaví uvedeného v dokladu totožnosti.
Stejně tak je třeba stanovit nevyvratitelnou právní domněnku svědčící zaměstnavateli.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Reporting je upraven v zákoně o inspekci práce. Bude prováděn na základě údajů, které jsou měsíčně vkládány zaměstnavatelem do JMHZ (na základě jiných právních předpisů). 
Vysvětleno.
Změna pohlaví je upravena zákonem č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpis. V případě, že dojde ke změně pohlaví a tato změna je zapsána do knihy narození podle § 17a, má zaměstnanec tuto skutečnost povinen zaměstnavateli nahlásit jako povinně evidovaný údaj a zaměstnavatel s ní pak v rámci svých povinností dále pracuje. 
Zaměstnavatel údaj o pohlaví zaměstnance zpracovává každý měsíc při podávání jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele, přičemž všechna zpracování osobního údaje o pohlaví zaměstnance jsou navázána na zpracování jednotného hlášení (srov. § 37d, § 37j odst. 5 ZIP,  nebo je zpracování tohoto osobního údaje za konkrétním účelem přímo zakotveno v návrhu zákona.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 6
	V článku I bodu 6 se v § 109a na konci odstavce 2 doplňují slova „a započitatelná praxe“. 
Odůvodnění:
Ve zprávách o rozdílech v odměňování bude nutno zohlednit započitatelnou praxi podle § 123 ZP. Jedná se nejen o platové tarify („platový stupeň“), ale často rovněž o mzdové tarify. Je proto nezbytné zohlednit ho i zde, aby skupina zaměstnanců v jedné skupině prací, zahrnující např. muže výlučně ve věkové kategorii 45+ a ženy výlučně ve věkové kategorii do 30 let, nebyla považována za diskriminační.
	K
	Z
	Vysvětleno.
V režimu odměny za práci tak, jak jej chápe stávající část šestá zákoníku práce upravující odměňování za vykonanou práci, by v principu zaměstnanci ve stejné skupině prací, resp. ve skupině prací se stejnou hodnotou práce, měli být odměňování stejně. Zároveň však v odměňování těchto zaměstnanců budou vznikat legitimní a odůvodněné rozdíly způsobené např. individuální výkonností zaměstnance a dosahovanými pracovními výsledky (§ 110 odst. 5 zákoníku práce). Případně i zařazením do platového stupně na základě délky započitatelné praxe.  Tento rozdíl v odměňování zaměstnanců stejné skupiny je legitimním důvodem pro rozdíl ve výši poskytnuté odměny za práci. 
Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice].

Připomínkové místo na základě vypořádání překlasifikovalo svou zásadní připomínku na doporučující

	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 6 - § 109a

	Z pohledu České advokátní komory je v rámci transpozice směrnice (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování zásadní následující: 1) Úplná transpozice směrnice v oblasti definičních znaků stejné práce a práce stejné hodnoty, aby se předešlo tzv. „gold-platingu“ lokální právní úpravy a čeští zaměstnavatelé měli možnost využít plné míry flexibility poskytované v této oblasti evropskou regulací.
2) Správné vymezení pojmu „odměna“ uvedeného v čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice. S ohledem na dosavadní diskuze na různých platformách se jeví jako nejvhodnější pod pojem „odměna“ zahrnout plnění, která jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“).
Pokud jde o úplnou transpozici definičních znaků stejné práce a práce stejné hodnoty, je třeba s ohledem na znění čl. 4 odst. 4 směrnice aktualizovat ustanovení § 110 odst. 2 zákoníku práce. Citované ustanovení směrnice upravuje na základě odkazu v čl. 3 odst. 1 písm. g) definici stejné práce a práce stejné hodnoty takto:
„4.   Systémy odměňování musí umožňovat posouzení toho, zda se pracovníci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií dohodnutých se zástupci zaměstnanců, pokud jsou tito zástupci k dispozici. Tato kritéria nesmí být založena přímo ani nepřímo na pohlaví pracovníků. Zahrnují dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Kritéria se uplatňují objektivně genderově neutrálním způsobem, s vyloučením jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Zejména nesmí podceňovat příslušné „měkké“ dovednosti.“
Ustanovení čl. 4 odst. 4 směrnice tedy definuje stejnou práci a práci stejné hodnoty na základě (i) dovedností, (ii) úsilí, (iii) odpovědnosti, (iv) pracovních podmínek a (v) dalších faktorů. Definiční znaky (i) až (iv) ustanovení § 110 zákoníku práce již obsahuje, ale definiční znak (v) v podobě „dalších faktorů“ nikoli. 
Závěr, že má být umožněna definice stejné práce a práce stejné hodnoty i na základě „dalších kritérií“, výslovně podporuje i recitál 26 směrnice, který nabádá členské státy, aby v implementaci této definice umožnily zohlednit i další relevantní kritéria:
„(26) Aby bylo respektováno právo na stejnou odměnu, musí mít zaměstnavatelé zavedeny systémy odměňování, které zajistí, aby mezi pracovníky vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty neexistovaly rozdíly v odměňování žen a mužů, které nejsou odůvodněny objektivními a genderově neutrálními kritérii. Tyto systémy odměňování by měly umožňovat srovnání hodnoty různých pracovních míst v rámci stejné organizační struktury. Mělo by být možné založit tyto systémy odměňování na stávajících pokynech Unie týkajících se genderově neutrálních systémů hodnocení a klasifikace práce nebo na ukazatelích či genderově neutrálních modelech. V souladu s judikaturou Soudního dvora by hodnota práce měla být posuzována a srovnávána na základě objektivních kritérií, včetně odborné kvalifikace, požadavků na vzdělání a odbornou přípravu, dovedností, úsilí, odpovědnosti a pracovních podmínek, bez ohledu na rozdíly v pracovním režimu. S cílem usnadnit uplatňování pojmu práce stejné hodnoty, zejména u mikropodniků a malých a středních podniků, by měla používaná objektivní kritéria zahrnovat čtyři faktory: dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky. Uvedené faktory byly ve stávajících pokynech Unie označeny za zásadní a dostatečné pro hodnocení úkolů vykonávaných v organizaci bez ohledu na hospodářské odvětví, do něhož organizace patří.
Vzhledem k tomu, že všechny faktory nejsou pro konkrétní pozici stejně relevantní, měl by zaměstnavatel zvážit každý z uvedených čtyř faktorů v závislosti na významu uvedených kritérií pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Mělo by být rovněž možné zohlednit dodatečná kritéria, jsou-li relevantní a odůvodněná. V případě potřeby by Komise měla mít možnost stávající pokyny Unie po konzultaci s Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE) aktualizovat.“

Deklarovaným cílem transpoziční novely je navíc pouze minimální implementace požadavků směrnice. Tomu odpovídá převzetí všech definičních znaků stejné práce a práce stejné hodnoty (i) až (v). Nepřevzetí definičního znaku (v) „další faktory“ v současném návrhu představuje zásadní zpřísnění české národní právní úpravy oproti evropským požadavkům. Navržené znění tak jde proti deklarovanému cíli minimální implementace a představuje tzv. „gold-plating“, tedy přijetí podstatně přísnější regulace, než je evropskou legislativou vyžadováno. 
Implementace v původní podobě, tedy bez zahrnutí definičního znaku (v) „další faktory“ zbytečně zpřísňuje regulaci a snižuje flexibilitu českých zaměstnavatelů v oblasti odměňování ve srovnání s jinými členskými státy, které implementují všechny definiční znaky stejné práce a práce stejné hodnoty. Navržená změna českým zaměstnavatelům umožní zachovat si konkurenceschopnost na evropském trhu v celém rozsahu dovoleném evropskou regulací.  
Protože stávající právní úprava zohlednění dodatečných kritérií, resp. „dalších faktorů“, neumožňuje, je třeba ustanovení § 110 odst. 2 zákoníku práce upravit např. následovně:
„(2)	Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce a při zohlednění případných dalších faktorů, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici.“
	K
	Z
	Vysvětleno.
Pojem „odměna“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice musí pokrývat nejen mzdu, plat a odměnu z dohody, ale i veškerá další peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci v souvislosti s pracovněprávním vztahem. Návrh této koncepci odpovídá zavedením dvou systémů: systému odměňování podle § 109a ZP (mzda, plat, odměna z dohody) a systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP. 
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nicméně nelze ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a v některých ohledech; rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný.
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Navrhované znění je velmi neurčité a nepřesné.  Zavádění otevřené formulace typu „další relevantní faktory“ do § 110 zákoníku práce není vhodné, protože narušuje právní jistotu a předvídatelnost posuzování rovnosti odměňování. Současná právní úprava již vymezuje základní kritéria (složitost, odpovědnost, namáhavost práce a pracovní podmínky), která odpovídají i evropské regulaci a poskytují dostatečný rámec pro posouzení hodnoty práce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 7 (§ 113 odst. 1)
	V návaznosti na zrušení institutu zaručené mzdy zákonem č. 230/2024 Sb., požaduje ČMKOS zrušit možnost zaměstnavatele jednostranně stanovovat mzdu zaměstnance mzdovým výměrem. 
Odůvodnění:
Současná úprava v podstatě umožňuje zaměstnavateli v rozporu s ustanovením § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce snížit zaměstnanci mzdu až na úroveň minimální mzdy.
ČMKOS požaduje, aby bylo mezi podstatné náležitosti pracovní smlouvy uvedené v § 34 odst. 1 zákoníku práce doplněno ujednání o výši nárokové mzdové složky. Zaměstnavatelům by v rámci jejich rozhodovací pravomoci mohlo zůstat stanovování nenárokových mzdových složek, které (podle dosavadní judikatury) musí být nejdříve přiznány rozhodnutím zaměstnavatele. Uvedení nárokové složky mzdy ve smlouvě by znamenalo, že zaměstnanec bude v pracovněprávním vztahu seriózní smluvní stranou, která se zavazuje vykonávat závislou práci s tím, že má dohodnuto, kolik za tuto práci dostane. V současné době je zaměstnanec spíše objektem, o němž je rozhodováno.
Požadavek ČMKOS na zrušení mzdových výměrů a obligatorní sjednávání alespoň základní (nárokové) mzdové složky nejde nad rámec transpozice. Jde o opatření, kterým by došlo ke zlepšení úrovně rovného zacházení a odstraňování nedůvodných rozdílů prostřednictvím nástroje transparentnosti.
Jednostranné rozhodování zaměstnavatele o výši mzdy, spojené i s možností jednostranné změny mzdy, způsobuje nepřehlednost odměňování a je rizikovým prvkem prohlubujícím nerovné zacházení. Zaměstnavatelé používají možnost jednostranné změny mzdy různým způsobem, v individuálních případech i jako nástroj k postihu „nepohodlného“ zaměstnance. Důraz na nutnost sjednat základní mzdu ve smlouvě by přispěl k narovnávaní nedůvodných rozdílů a současně by měl preventivní charakter z hlediska vzniku a prohlubování stávajících nedůvodných rozdílů.
V současné době platí, že zaměstnanci, který se z jakéhokoli důvodu stal nepopulárním a zaměstnavatel mu – byť třeba i v rozporu se zákonem – jednostranně snížil mzdu, v podstatě nezbude nic jiného než rozvázat pracovní poměr a hledat si jinou práci. Těžko si lze představovat, že zaměstnanec disponuje finančním polštářem nejméně v řádu vyšších statisíců, aby mohl třeba 2 nebo 3 roky „vyžít“ z velmi nízké mzdy, hradit náklady soudního zastoupení a teprve po – snad – úspěšném soudním sporu se opět dostat na férovou výdělkovou hladinu. Taková představa je ryze akademická, v normálním životě nereálná.
Zachování možnosti jednostranně stanovovat zaměstnancům mzdu mzdovým výměrem i poté, co byly zrušeny zaručené mzdy, obrovsky prohlubuje nerovnováhu mezi ekonomicky silnějším zaměstnavatelem a slabším zaměstnancem. V posledních letech bylo mnoho napsáno o „liberalizaci“ a smluvní podstatě pracovněprávního vztahu. Z tohoto hlediska je ostudné, že je přípustné, aby jedna smluvní strana jednostranně rozhodovala o výši základního práva strany druhé.
Nepokládáme za relevantní argument, podle něhož zákoník práce preferuje sjednání mzdy na základě smlouvy. Mzdové výměry dramaticky převažují nad smluvním sjednáním výše mzdy a minimálně v operátorských (dělnických) profesích má drtivá většina zaměstnanců mzdy určené jednostranným výměrem. Je naprosto typické, že se u zaměstnavatelů odlišují zaměstnanci do dvou „kast“, a to na „tarifní“ a „smluvní“. Tarifní zaměstnanci pak mají mzdy stanovené výměry a až vyšší vrstva „THP“ zaměstnanců má sjednané smluvní mzdy. Mzdové výměry ovšem nejsou doménou pouze manuálně pracujících zaměstnanců. Například i veřejné vysoké školy typicky stanovují nejen řadovým zaměstnancům, nýbrž i docentům, profesorům a vedoucím ústavů mzdy prostřednictvím mzdových výměrů.
	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Návrh jde nad rámec transpozice směrnice. 
Snahou předkladatele bylo co nejméně zasáhnout do stávající podoby právní úpravy odměňování v zákoníku práce. 
Předpokládáme, že takto výrazný zásah do rovnováhy v pozicích mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kdy už tak je zaměstnanec zákoníkem práce výrazně v soukromoprávním pracovněprávním vztahu chráněn jako slabší smluvní strana, by musel být vyvážen komplexnějším zásahem do práv jednotlivých smluvních stran. U takto výrazného zásahu by bylo vhodné dospět ke shodě sociálních partnerů nad navrhovaným opatřením.

Připomínkové místo trvá na připomínce. 

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 8 
(§ 287):

	K §287 odst. 2 písm. i) – připomínka legislativně-technického charakteru
V zákoníku práce není definován pojem „zpráva o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací“. Tento pojem je naopak upraven pouze v § 37i zákona o inspekci práce, a to včetně legislativní zkratky „zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“. Takové řešení je z hlediska systematiky právního řádu nevhodné, neboť vede k nejasnosti a snížené přehlednosti právní úpravy.

S ohledem na skutečnost, že navrhované ustanovení § 287 odst. 2 písm. i) zákoníku práce zavádí legislativní zkratku, která je dále používána v textu zákona, a současně při jejím vymezení odkazuje na jiný právní předpis (zákon o inspekci práce), v němž je tento klíčový pojem primárně legislativně zakotven, aniž by byl definován přímo v zákoníku práce, považujeme takový postup za nesystematicky.
Z uvedených důvodů navrhujeme, aby ustanovení § 287 odst. 2 písm. i) zákoníku práce bylo doplněno a obsahovalo explicitní definici pojmu „zpráva o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací“, včetně zavedení odpovídající legislativní zkratky, a tím byla zajištěna vnitřní konzistence, srozumitelnost a přehlednost právní úpravy:
§287
i) Zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle §37i zákona o inspekci práce (dále jen „zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“) před tím, než ji poskytne Ministerstvu práce a sociálních věcí.

	K
	Z
	Akceptováno


	ÚV OKOM 
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodům 8. a 9. (§ 287 a § 287a až 287e):


	K Čl. I bodům 8. a 9. (§ 287 a § 287a až 287e):
Z návrhu není zcela zřejmé, jak bude zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací projednávána.
Předně, směrnice v čl. 10 stanoví to, že zaměstnavatelé mají spolupracovat se zástupci zaměstnanců (§ 287 odst. 2 písm. i) a 287c odst. 1). Výsledkem nicméně má být „společné posouzení“ („joint pay assessment“). Ustanovení návrhu pak ale znějí tak, že posouzení odměňování provádí pouze zaměstnavatel, resp. projednání a příslušný „společný výstup“ není možné z návrhu vyčíst (např. § 287d). Máme za to, že z návrhu by mělo být zřejmé to, že se jedná o společné posouzení, ve kterém mají mít zástupci zaměstnanců podstatné slovo. Tedy, že zaměstnavatel navrhuje, ale samotné zveřejnění odměňování by mělo zohledňovat připomínky zástupců zaměstnanců.
Dále, není nám jasná ani časová souslednost jednotlivých fází. Poskytnutí zprávy Ministerstvu práce a sociálních věcí se má podle novely zákona o inspekci práce (ČÁST SEDMÁ, § 37i odst. 2) uskutečnit do 30.4. příslušného kalendářního roku; zpráva je pak vypracovávána za předchozí rok - § 37i odst.1 ZoIP). Posouzení se má provést před zveřejněním zprávy a před jejím poskytnutím MPSV (§ 287odst. 2 písm. i) a § 287c zákoníku práce). Zároveň ale platí, že v případě neodůvodněných rozdílů má zaměstnavatel 6 měsíců ode dne zveřejnění zprávy na zjednání nápravy, a nestane-li se tak, má být provedeno posouzení odměňování podle § 287a odst. 1 písm. c). Není tedy jasné, co všechno se má stihnout před zveřejněním zprávy, resp. před poskytnutím zprávy MPSV – zdá se, že určité projednání posouzení odměňování musí být uskutečněno ještě po zveřejnění zprávy, resp. poskytnutím zprávy MPSV.
§ 287b by měl lépe postihnout i to, co se uvádí v čl. 10 odst. 2 směrnice v návětí, tj. cílem posouzení odměňování je identifikovat rozdíly v odměňování žen a mužů, které nelze odůvodnit objektivními a genderově neutrálními kritérii, a tyto rozdíly napravit a předcházet jim.
Navržené znění § 287a odst. 1 písm. a) podle našeho názoru umožňuje i nesprávnou interpretaci, že bude porovnáván rozdíl mezi jednotlivými skupinami podle § 109a odst. 2 (který bude pravděpodobně často větší než uvedených 5 %, neboť půjde o skupiny prací rozdělené dle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti), nikoliv rozdíl v odměňování v rámci jedné skupiny mezi ženami a muži. Doporučujeme přeformulovat.

Matoucí je rovněž to, že někde se používá obrat „zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“ (§ 287), a jinde se pak už jen mluví o posouzení odměňování, které ale bude tvořit základ zprávy (§ 287b). V § 287c odst. 1 se tedy projednává zpráva, nebo posouzení? V § 287d se také zveřejňuje posouzení, a ne zpráva?
§ 287c odst. 2 až 4 nepovažujeme za implementační ke směrnici (to může pak mít dopad i na § 363). Nastavený mechanismus odst. 2 až 4 se dokonce jeví jako s čl. 10 směrnice nesouladný, neboť směrnice předpokládá vždy společné posouzení odměňování se zástupci zaměstnanců, bez ohledu na to, jestli u zaměstnavatele působí odborová organizace nebo formální rada zaměstnanců. Nutno vyjasnit.
U § 287a až § 287e je také nutné provést revizi odpovídajících článků (a jejich konkrétních odstavců) směrnice v rozdílové tabulce (např. u § 287 nejsou ani uvedeny všechny zohledněné články).
	K
	Z
	Vysvětleno.
Projednání je definováno v § 278 ZP Podle § 278 odst. 3 zákoníku práce se projednáním rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody. Zaměstnavatel je povinen zajistit projednání v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby zaměstnanci mohli na základě poskytnutých informací vyjádřit svá stanoviska a zaměstnavatel je mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Zaměstnanci mají při projednání právo obdržet na své stanovisko odůvodněnou odpověď. Předkladatel tedy odkazuje na toto ustanovení a nepovažuje za nutné proces projednání znovu na tomto místě popisovat.
OKOM
Nutno tedy také vykázat toto ustanovení k čl. 10 směrnice v ST.
MPSV: 
výkaznictví doplněno do srovnávací tabulky
V § 287c odst., 1 je upraveno - Posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu před jeho zveřejněním podle § 287d odst. 1 projednat s odborovou organizací a radou zaměstnanců. 
K časové souslednosti: Je třeba odlišovat zpracování zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i ZIP a proces posouzení odměňování dle § 287a a násl. ZP. Jedná se o dvě samostatné povinnosti. Opět odkazujeme na DZ, kde je vše podrobně vysvětleno a popsáno.
Navrhovaná právní úprava v novém § 287a až § 287e zákoníku práce transponuje článek 10 směrnice a zavádí do českého právního řádu nový institut posouzení odměňování, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů. Posouzení odměňování je navazující mechanismus na povinnost zaměstnavatele vypracovat a zveřejnit způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce a § 306c zákoníku práce.
Ustanovení § 287a stanoví podmínky, za nichž je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců. Povinnost se vztahuje pouze na zaměstnavatele, kteří mají povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce.
Toto posouzení se provede tehdy, pokud: ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice),rozdíl v odměně není objektivně odůvodněn způsobem, který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky, ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.
OKOM
Bereme na vědomí, že je třeba odlišit zpracování zprávy a proces posouzení. Stále ale z vypořádání nevyplývá, zda tedy – když se má zpráva podle § 37i odst. 2 ZoIP posílat MPSV do 30. dubna, zda tedy posouzení provedené po tomto datu (které může nastat – viz § 287a ZP) – bude nějak vtěleno do zprávy? Zřejmě tedy ne a MPSV bude zasíláno pouze posouzení, viz § 287d ZP, je to tak? .
MPSV:
Posouzení odměňování je samostatný proces, jehož výsledkem je dokument mající náležitosti dle § 287b ZP. Tento proces je aktivován v případě naplnění náležitostí v § 287a ZP, tedy mj. tím, že zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací dle § 37i ZIP obsahuje určité neodůvodněné rozdíly v odměňování, které nebyly odstraněny.
Z uvedené dikce vyplývá, že posouzení odměňování je proces, který se aktivuje až poté, co je zaměstnavatelem zpracována zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací dle § 37i ZIP. 
Jinými slovy logika je taková, že všichni zaměstnavatelé, kteří spadají do příslušné velikostní kategorie zpracovávají zprávu (a zasílají ji do 30. 4. na MPSV) a pokud tato zpráva obsahuje neodůvodněné rozdíly, zaměstnavatel navíc zpracuje samostatný dokument „posouzení odměňování“. Tato dokumenty se nijak nespojují, neboť každý má jiný účel. Zpráva je pouhým statistickým výkazem, zatímco posouzení odměňování lze považovat za „audit fungování systémů odměňování u zaměstnavatele“.
Oba tyto dokumenty se zasílají na MPSV. Zpráva dle § 37i ZIP, a posouzení odměňování podle § 287d ZP. Oba dokumenty jsou poskytovány MPSV za účelem naplňování působnosti MPSV coby monitorovacího orgánu dle § 37f ZIP. 
K § 287c odst. 2 až 4 
Pokud zástupci zaměstnanců (v tomto případě odborová organizace nebo rada zaměstnanců) u zaměstnavatele působí, zaměstnavatel musí vždy provést společné posouzení ve spolupráci se zástupci zaměstnanců. Zaměstnance však nelze nutit k tomu, aby si své zástupce ustavili. 
Odst. 2 až 4 řeší situaci, kdy zástupci zaměstnanců u zaměstnavatele nepůsobí a dává zaměstnancům 30denní lhůtu pro to, aby na vznik povinnosti provést posouzení odměňování zareagovali a své zástupce si ustavili. Jedná se o snahu zástupce zaměstnanců ustavit i tam, kde u zaměstnavatele zatím nepůsobí. Vzhledem k tomu, že odborovou organizaci lze založit do druhého dne, lhůta 30 dnů je ve vztahu k případnému vzniku odborové organizace dostačující. Radu zaměstnanců však takto rychle založit nelze, a proto byl stanoven postup, kdy postačuje ve 30denní lhůtě doručit zaměstnavateli návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. Následně zaměstnavatel je povinen společné posouzení provést ve spolupráci s nově vzniklými zástupci zaměstnanců.
Pokud u zaměstnavatele po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne zveřejnění informací podle odstavce 2 nepůsobí odborová organizace ani není zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců, zaměstnavatel nemůže se zástupci zaměstnanců spolupracovat, neboť u něj nepůsobí. 
OKOM
Přesto nepovažujeme za vhodné vykazovat podtržením jako transpoziční celý § 287c  (např. oprávnění provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců, které ze směrnice nevyplývá). 
MPSV
rozdílová tabulka upravena

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a:

	Za účelem vyloučení výkladových nejasností požadujeme v návrhu výslovně stanovit, že zaměstnavatel, na něhož se vztahuje povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování mezi muži a ženami ve skupinách prací, provede posouzení odměňování pouze tehdy, jsou-li podmínky uvedené v bodech a), b) a c) splněny kumulativně.
Bez tohoto upřesnění vzniká výkladová nejasnost ohledně toho, zda mají být uvedené podmínky posuzovány jednotlivě, či společně, což může vést k nejednotné aplikační praxi a nepřiměřenému a nelogickému rozšíření povinností zaměstnavatelů.
Tato připomínka je zásadní.
	
	
	Akceptováno.
V legislativním textu byla doplněna slučovací spojka „a“ mezi písm. b) a c), čímž byl kumulativní charakter ustanovení postaven najisto. 

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	V článku I bodu 9 je § 287a odst. 1 písm a) nezbytné dopracovat.
Odůvodnění:
Právní norma zní: „vykazuje v hodinovém vyjádření rozdíl“. Chybí však stanovení, o hodinové vyjádření čeho se jedná.
	K
	Z
	Akceptováno
Celá textace nově zní:
(1) Zaměstnavatel, který má povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, provede posouzení odměňování, pokud
a) zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací vykazuje u jakékoli skupiny prací podle § 109a odst. 2 rozdíl v průměrné výši hodinové odměny za práci, jiných peněžitých plněních a plnění peněžité hodnoty mezi ženami a muži nejméně 5 % (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“),… 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	V článku I bodu 9 se v § 287a odst. 1 písm. b) se za slova „takový rozdíl“ vkládají slova „ve skupině prací s více než 50 zaměstnanci“.
Odůvodnění:
Skupina musí být natolik početná, aby rozdíl v odměňování byl statisticky významný. Přitom číslo „50“ je relativně malé, protože podle základů statistiky by mělo být nejméně o řád vyšší, jak vyplývá ze statistických pravidel pro interval spolehlivosti, pokud se konfidenční hladina zvolí 95 %. Pokud je soubor příliš malý, statistické jevy nepřevažují nad individuálními charakteristikami členů. Jinými slovy, rozdíly v odměňování jsou dány vlastnostmi konkrétních zaměstnanců.
Přitom je třeba zvážit, zda má zaměstnavatel systém odměňování vůbec vytvářet, není-li s to zaměstnance rozdělit do smysluplně početných skupin.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Směrnice nestanoví minimální ani maximální počet zaměstnanců v dané kategorii a pro účely splnění podmínek pro společné posouzení pak ani neumožňuje některé kategorie zaměstnanců vylučovat. Akceptace připomínky by tak vedla k nesprávné transpozici směrnice; povinnost mít systém odměňování se ostatně vztahuje na všechny zaměstnavatele, tedy i na ty, kteří mají méně než 50 zaměstnanců. Povinnost reportingu se vztahuje i na zaměstnavatele se 100 zaměstnanci; nelze vyžadovat, aby tito zaměstnavatelé měli mít jen dvě kategorie.
Navrhované doplnění podmínky minimální velikosti skupiny prací („více než 50 zaměstnanců“) neodpovídá účelu právní úpravy ani požadavkům směrnice (EU) 2023/970. Cílem ustanovení není dosažení statistické významnosti ve smyslu akademických statistických metod, ale identifikace a náprava neodůvodněných rozdílů v odměňování mezi ženami a muži vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.
Použití pevného numerického prahu by mohlo vést k neodůvodněnému vyloučení značného počtu zaměstnanců z ochrany poskytované právní úpravou, zejména v organizacích nebo profesích, kde jsou relevantní skupiny prací přirozeně menší. Takový přístup by byl v rozporu se smyslem směrnice, která sleduje efektivní zajištění zásady rovného odměňování bez ohledu na velikost konkrétní skupiny.
Argumentace statistickou významností není v tomto kontextu přiléhavá. Posuzování rozdílů v odměňování podle směrnice není založeno na statistice ani na zobecňování na základní soubor, ale na přímém porovnání odměňování konkrétních zaměstnanců nebo skupin zaměstnanců v rámci jednoho zaměstnavatele. I v menších skupinách může docházet k systematickým a neodůvodněným rozdílům, které je třeba identifikovat a odstranit.
Zároveň směrnice ani navrhovaná právní úprava neukládají zaměstnavatelům povinnost vytvářet „statisticky robustní“ skupiny, ale vycházejí z existující struktury prací a systémů odměňování. Pokud zaměstnavatel není schopen zaměstnance rozdělit do smysluplných skupin podle práce nebo její hodnoty, může to samo o sobě signalizovat nedostatky v systému odměňování, které je třeba řešit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	V článku I bodu 9 se slovo „průměrné“ nahrazuje slovem „mediánové“. 
Odůvodnění:
Ačkoliv článek 3 odst. 1 písm. c) PWD hovoří o rozdílu „v průměrných úrovních odměňování“, písmeno e) již hovoří o mediánu. Smyslem transposice směrnice není její doslovné převedení do národního právního řádu, ale naplnění cíle. Aritmetický průměr je málo vypovídající statistická veličina. Nezohledňuje např. nadstandardně placeného zaměstnance; pokud bude např. konkrétní žena či skupina zaměstnankyň nadstandardně odměňována, může to vyrovnat situaci, že všechny ostatní ženy skupiny jsou diskriminovány. Proto místo absolutního čísla by se měl použít medián skupiny, který odstraní extrémy.
	K
	Z
	Vysvětleno
Ustanoveními jsou transponovány čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 písm. a) směrnice, které hovoří vždy o průměrných, a nikoliv mediánových hodnotách. Definice v čl. 3 odst. 1 písm. c směrnice je zavedeno pro účely čl. 9 odst. 1 písm c) a d) jež hovoří o mediánu.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	V článku I bodu 9 se slovo „zveřejnění“ nahrazuje slovem „zpřístupnění“. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
Jak na to ÚOOÚ předkladatele již upozorňoval, nejedná se o zveřejnění. Naproti tomu PWD hovoří o skutečném zveřejnění.
	K
	Z
	Akceptováno
Nastíněný princip byl promítnut do celého návrhu zákona. 

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	S ohledem na článek 16 PWD je v článku I bodu 9 je nezbytné stanovit nástroje ze zákona. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
Zjistí-li zaměstnavatel diskriminaci mužů nebo žen ve skupině prací, je optimálním řešením dorovnání odměny diskriminovanému pohlaví. To však v praxi není vždy možné.  Jak vyplývá z rozsudku NSS z 30. dubna 2014, čj. 1 As 34/2014–54, není možné snižovat osobní příplatek z důvodů na straně zaměstnavatele, jmenovitě z důvodu snížení objemu mzdových prostředků stanovených státním rozpočtem. V případě, že budou zjištěny nedůvodné rozdíly v odměňování zaměstnanců a zaměstnankyň, je třeba řešit situaci, že zaměstnavatel nebude mít prostředky na doplacení rozdílu zaměstnancům diskriminovaného pohlaví. To se týká rovněž veřejného sektoru.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Čl. 16 směrnice (EU) 2023/970 upravuje právo na náhradu škody a nemajetkové újmy v případě porušení zásady stejné odměny s tím, že tato musí být účinná, přiměřená a odrazující. V případě vysoké (likvidační) výše náhrady újmy soud může dle konkrétních okolností případů určit pariční lhůtu delší či stanovit splátky. Nelze však náhradu újmy nepřiznat či její výši jakkoliv limitovat.
Článek 16 směrnice (EU) 2023/970 ukládá zaměstnavatelům povinnost přijmout nápravná opatření v případě zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů. Směrnice však nestanoví povinnost členských států zakotvit konkrétní „nástroje“ ve smyslu finančních mechanismů či kompenzačních schémat, ani nepřenáší odpovědnost za odstranění diskriminace ze zaměstnavatele na stát.
Primární odpovědnost za nastavení spravedlivého systému odměňování a za odstranění diskriminace nese zaměstnavatel. Nápravná opatření přitom nemusí spočívat výlučně v jednorázovém dorovnání mezd, ale mohou zahrnovat širší úpravy systému odměňování, včetně změny kritérií pro přiznávání jednotlivých složek mzdy nebo platu, úpravy vnitřních předpisů či postupného odstranění zjištěných rozdílů.
Argumentace nedostatkem finančních prostředků nemůže odůvodnit přetrvávání diskriminace. Tento princip je dlouhodobě zakotven jak v judikatuře, tak v základních zásadách rovného zacházení. Skutečnost, že právní úprava veřejného sektoru omezuje možnosti snižování jednotlivých složek platu (např. osobního příplatku), nemůže vést k závěru, že diskriminace může být zachována
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I  bodu 9 (§ 287a až 287e)

	K bodu 9 (§ 287a až 287e)
ČMKOS požaduje důsledné provedení požadavků vyplývajících z čl. 10 směrnice a upozorňuje na to, že předložený návrh transpozice požadavkům nevyhovuje.
Konkrétně:
a) a) Doplnění § 287a o pravidlo, podle kterého se společné posouzení se provede i v případě, kdy zástupci zaměstnanců nesouhlasí s odůvodněním zjištěného rozdílu.
b) Doplnění spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců při vytváření a provádění opatření k nápravě neodůvodněných rozdílů v odměňování identifikovaných v rámci společného posouzení odměňování a v rámci toho doplnění spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců na vytvoření nebo revizi systému odměňování uplatňovaného u zaměstnavatele.
c) b) Začlenění úpravy, podle které budou mít zaměstnanci v případě absence tradičních zástupců zaměstnanců právo zvolit ad hoc zástupce jen pro účely společného posouzení odměňování (za účelem důsledného provedení čl. 10, ve spojení s recitálem č. 43 směrnice).
d) c) Doplnění navrhovaného § 287b písm. e) zákoníku práce o úpravu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiné fyzické osoby v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo v případě péče o dítě mladší než 10 let z důvodů stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění.
Odůvodnění:
a) ČMKOS nesouhlasí s navrhovaným provedením transpozice čl. 10 směrnice, tj. v oblasti společného posouzení odměňování. Předkladatel na str. 49 důvodové zprávy popisuje dvojí cíl navrhované úpravy: 
1. Zajistit efektivní reakci na zjištěné neodůvodněné rozdíly v odměňování a umožnit jejich nápravu na úrovni zaměstnavatele ve spolupráci, tedy slovy nové právní úpravy „po projednání“ se zástupci zaměstnanců, bez nutnosti soudního nebo správního zásahu.
2. Podpořit dialog mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců o příčinách a řešeních nerovností v odměňování, včetně dlouhodobého sledování a vyhodnocování účinnosti přijatých opatření.
ČMKOS je názoru, že ani jeden z těchto cílů není schopna navrhovaná právní úprava naplnit, a to z následujících důvodů. 
Podle recitálu 43 směrnice by společné posouzení odměňování „mělo být provedeno, pokud zaměstnavatelé a dotčení zástupci zaměstnanců nesouhlasí s tím, že rozdíl v průměrné úrovni odměňování žen a mužů, který v dané kategorii pracovníků činí alespoň 5 %, lze odůvodnit na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií, pokud zaměstnavatel takové odůvodnění neposkytne nebo pokud zaměstnavatel tento rozdíl v odměňování nenapravil do šesti měsíců ode dne předložení zprávy o odměňování.“ Z této formulace je zřejmé, že zástupci zaměstnanců by se měli účastnit nejen na samotném posouzení odměňování podle čl. 10 odst. 2 směrnice, ale rovněž na určení, zda jsou splněny podmínky pro jeho provedení podle čl. 10 odst. 1 směrnice. Z předloženého návrhu však takové oprávnění pro zástupce zaměstnanců nevyplývá. Je tudíž možné, aby zaměstnavatel sám vyhodnotil, zda rozdíl v průměrné úrovni odměňování odůvodnil objektivními a genderově neutrálními kritérii, aniž by to dotčení zástupci zaměstnanců mohli jakkoli rozporovat. Podle návrhu je tedy zcela na uvážení zaměstnavatele, zda usoudí, že podmínky pro společné posouzení odměňování byly naplněny a provede jej, nebo zda bude považovat své odůvodnění rozdílů v průměrné úrovni odměňování za dostatečné a společné posouzení odměňování vůbec neprovede. Zapojení zástupců zaměstnanců již při určení splnění podmínek pro provedení společného posouzení je tak naprosto zásadní. Zástupci zaměstnanců by měli mít právo vyjádřit nesouhlas se zdůvodněním zaměstnavatele ohledně rozdílů v průměrné úrovni odměňování a vyvolat tak společné posouzení odměňování. Právo zástupců zaměstnanců požádat zaměstnavatele o dodatečné vysvětlení rozdílů v odměňování podle navrhovaného § 306c odst. 2 zákoníku práce není v tomto ohledu dostatečné, jelikož nezakládá možnost napadnout tvrzení zaměstnavatele, že podmínky pro společné posouzení nebyly splněny. 
ČMKOS proto požaduje, aby dotčení zástupci zaměstnanců mohli projevit nesouhlas s odůvodněním zaměstnavatele ohledně rozdílů v odměňování a vyvolat tím společné posouzení odměňování.
	K
	Z
	ROZPOR
Vysvětleno
Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací je nutné se zástupci zaměstnanců podle § 287 odst. 2 písm. i) ZP projednat před odesláním MPSV. Zde je tedy možnost zástupců zaměstnanců vyjádřit postoj ke zjištěným rozdílům v odměňování.
Pokud by odůvodnění zaměstnavatele nebylo souladné s právním předpisem [a rozdíl v odměňování nebyl napraven podle § 287a odst. 1 písm. c) ZP], vznikne zaměstnanci povinnost provést posouzení odměňování, přičemž pokud by jej neprovedl, jelikož by mylně předpokládal, že rozdíl odůvodnil, naplnil by skutkovou podstatu přestupku upraveného v ZIP postihujícího nesplnění povinnosti provést posouzení odměňování. 
Neakceptováno
Podle recitálu 23 by členské státy neměly mít povinnost zřídit pro účely této směrnice nové subjekty. Splní-li členské státy povinnosti stanovené směrnicí, mělo by jim být umožněno svěřit úkoly, které z ní vyplývají, zavedeným subjektům včetně sociálních partnerů v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Zavedenými sociálními partnery u zaměstnavatele v České republice jsou zástupci zaměstnanců podle zákoníku práce. O mzdách u zaměstnavatele nejčastěji vyjednávají odborové organizace, které mají i právo uzavírat kolektivní smlouvy. Vyjednávání o mzdách bývá nejdůležitější částí kolektivního vyjednávání, které by mělo probíhat i v návaznosti na procesy, které upravuje směrnice tak, aby odměňování bylo transparentní a v souladu se zásadou rovného zacházení. Z uvedených důvodů, v prostředí České republiky, v souladu s vnitrostátním právními předpisy, považujeme za nejvhodnější využití odborové organizace. Zaměstnanci si však mohou ustavit i radu zaměstnanců. Ustavení ad hoc zástupců pouze pro účely transparentního odměňování, bez možnosti dalšího vyjednávání se zaměstnavatelem o mzdách, zejména prostřednictvím kolektivního vyjednávání, není v souladu s vnitrostátními zvyklostmi a nepovažujeme ho za vhodné v prostředí České republiky. 
Neakceptováno
Podle recitálu 23 by členské státy neměly mít povinnost zřídit pro účely této směrnice nové subjekty. Splní-li členské státy povinnosti stanovené směrnicí, mělo by jim být umožněno svěřit úkoly, které z ní vyplývají, zavedeným subjektům včetně sociálních partnerů, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Zavedenými sociálními partnery u zaměstnavatele v České republice jsou zástupci zaměstnanců podle zákoníku práce. O mzdách u zaměstnavatele nejčastěji vyjednávají odborové organizace, které mají i právo uzavírat kolektivní smlouvy. Vyjednávání o mzdách bývá nejdůležitější částí kolektivního vyjednávání, které by mělo probíhat i v návaznosti na procesy, které upravuje směrnice tak, aby odměňování bylo transparentní a v souladu se zásadou rovného zacházení. Z uvedených důvodů, v prostředí České republiky, v souladu s vnitrostátním právními předpisy, považujeme za nejvhodnější využití odborové organizace. Zaměstnanci si však mohou ustavit i radu zaměstnanců. Ustavení ad hoc zástupců pouze pro účely transparentního odměňování, bez možnosti dalšího vyjednávání se zaměstnavatelem o mzdách, zejména prostřednictvím kolektivního vyjednávání, není v souladu s vnitrostátními zvyklostmi a nepovažujeme ho za vhodné v prostředí České republiky.
Připomínkové místo trvá na připomínce.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I  bodu 9 (§ 287a až 287e)

	Navržená transpozice směrnice z hlediska zapojení zástupců zaměstnanců do realizace nápravných opatření po dokončení společného posouzení odměňování není dostatečná. Podle navrhovaného § 287b písm. f) zákoníku práce mají být součástí posouzení odměňování mimo jiné opatření k řešení rozdílů v odměňování žen a mužů a stanovení přiměřené lhůty pro jejich provedení. Tato opatření jako součást posouzení odměňování mají být podle navrhovaného § 287c odst. 1 a § 287e odst. 1 zákoníku práce projednána s odborovou organizací a radou zaměstnanců. Zástupci zaměstnanců se tedy prostřednictvím projednání mají účastnit posouzení odměňování a stanovení způsobu odstranění zjištěných rozdílů v odměňování. Podle čl. 10 odst. 4 směrnice však platí, že „při provádění opatření vyplývajících ze společného posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen odstranit neodůvodněné rozdíly v odměňování v přiměřené lhůtě a v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců“.
Navrhovaná právní úprava nicméně takové zapojení zástupců zaměstnanců při samotném provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování nepředpokládá. Jsme názoru, že i s ohledem na § 19 odst. 2 zákoníku práce je do značné míry na libovůli zaměstnavatele, jakým způsobem opatření k řešení rozdílů v odměňování provede a zástupci zástupců to nebudou schopni efektivním způsobem ovlivnit. Zařazení realizace nápravných opatření do čl. 10 směrnice nicméně naznačuje, že mají být transponována jako součást společného posouzení odměňování a z tohoto důvodu se na jejich uplatňování mají významně podílet zástupci zaměstnanců. V opačném případě to povede k absurdní situaci, kdy zaměstnavatelé budou provádět nápravná opatření vypracovaná v rámci posouzení odměňování, jehož podobu do značné míry také sami ovlivnili.
Navrhovaná právní úprava je tudíž v rozporu se smyslem a účelem směrnice. Z tohoto důvodu ČMKOS požaduje užší spolupráci zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců při provádění nápravných opatření, a to prostřednictvím spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců na vytváření a realizaci nápravných opatření uplatňovaných za účelem odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování. Nutno také podotknout, že podle čl. 10 odst. 4 směrnice má provádění nápravných opatření zahrnovat analýzu stávajících genderově neutrálních systémů odměňování nebo zavedení těchto systémů. To jinými slovy znamená, že zástupci zaměstnanců se mají skrze provádění nápravných opatření stanovených při společném posouzení odměňování účastnit také na revizi systému odměňování uplatňovaného u zaměstnavatele. Za situace, kdy u zaměstnavatele žádný systém odměňování uplatňován není, mají se zástupci zaměstnanců účastnit na jeho vytvoření a zavedení. Z hlediska formy této účasti počítá směrnice s úzkou spoluprací zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců. Jsme přesvědčeni, že v našich podmínkách může být tato úzká spolupráce naplněna pouze prostřednictvím spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců. 
Transpozice musí směřovat k tomu, aby se zástupci zaměstnanců mohli prostřednictvím polurozhodovacího oprávnění podílet na vytváření a provádění opatření k nápravě neodůvodněných rozdílů v odměňování stanovených v rámci společného posouzení odměňování a v rámci toho se měli právo podílet také na vytvoření nebo revizi systému odměňování uplatňovaného u zaměstnavatele. 

	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Směrnice, s výjimkou článku 4 odst. 4, kde je uvedena dohoda (kritéria dohodnutá se zástupci zaměstnanců), nestanoví formu spolupráce se zástupci zaměstnanců. Pro transpozici byla zvolena forma projednání se zástupci zaměstnanců, neboť povinnosti vyplývající ze směrnice musí plnit zaměstnavatelé. Pokud by případná nedohoda zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců postup zaměstnavatele v souladu se směrnicí mohla zablokovat, bude to zaměstnavatel, kdo ponese důsledky nesplnění povinností vyplývajících ze směrnice včetně možnosti uplatnění sankcí vůči zaměstnavateli. Uvedený postup není v rozporu se směrnicí, neboť tato formu spolurozhodování, s výše uvedenou výjimkou v článku 4 odst. 4 směrnice, nestanoví. Podle § 278 odst. 3 zákoníku práce se projednáním rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody, což je se směrnicí v souladu. Forma spolupráce se zástupci zaměstnanců je navržena tak, aby procesy, které jsou pro zaměstnavatele povinné, nemohly být zablokovány. To však nebrání úzké spolupráci zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců v souladu se směrnicí. Na základě navržené transpozice se zástupci zaměstnanců budou moci prostřednictvím projednání se zaměstnavatelem podílet na vytváření a provádění opatření k nápravě neodůvodněných rozdílů v odměňování stanovených v rámci společného posouzení odměňování a v rámci toho se budou moci podílet také na vytvoření nebo revizi systému odměňování uplatňovaného u zaměstnavatele.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I  bodu 9 (§ 287a až 287e)

	ČMKOS považuje za nevyhovující rovněž navrhovanou právní úpravu v § 287c zákoníku práce, tj. projednání posouzení odměňování. Podle recitálu 43 směrnice by společné posouzení odměňování měli zaměstnavatelé provádět „ve spolupráci se zástupci zaměstnanců. Nejsou-li zástupci zaměstnanců určeni, měli by je zaměstnanci pro tento účel určit.“ Domníváme se, že odborovou organizaci ani radu zaměstnanců nelze určit jen za účelem provedení společného posouzení. Uvedení zástupci zaměstnanců mají podle zákoníku práce plnit řadu dalších povinností a zákon počítá s jejich aktivní činností v různých aspektech pracovněprávních vztahů. Je otázkou, zda jejich určení jen pro účely posouzení odměňování není v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. Nebude-li např. odborová organizace kolektivně vyjednávat a zasazovat se o práva zaměstnanců jiným způsobem, půjde stále z materiálního hlediska o odborovou organizaci? Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 9 As 79/2018 Sb. konstatoval, že „podstatou činnosti odborové organizace je kolektivní dialog se zaměstnavatelem, během kterého hájí zájmy zaměstnanců, včetně případného organizování odborových akcí.“ Odborová organizace sdružuje zaměstnance za účelem zlepšení jejich postavení při sociálním dialogu se zaměstnavatelem. Je přinejmenším sporné, zda pojmové znaky odborové organizace (to stejné však platí u rady zaměstnanců) budou naplněny, pokud bude určena a bude vyvíjet činnost pouze pro účely posouzení odměňování. 
Možnost zvolit radu zaměstnanců v případě, kdy u zaměstnavatele žádní zástupci zaměstnanců nepůsobí, značně ztěžuje projednání posouzení odměňování se zástupci zaměstnanců. Podle § 283 odst. 4 zákoníku práce platí, že pro platnost voleb je potřebná účast alespoň jedné poloviny zaměstnanců zaměstnavatele, což může být u velkých zaměstnavatelů značně obtížné dosáhnout. Pokud se to nepodaří, je podle navrhované právní úpravy oprávněn provést posouzení odměňování zaměstnavatel sám, tedy bez jakékoliv spolupráce se zástupci zaměstnanců. To je v přímém rozporu se smyslem a účelem směrnice, jelikož ta výslovně předpokládá, že posouzení odměňování má být „společné“ a počítá s významným zapojením zástupců zaměstnanců.
Proces určení ustavení ad hoc zástupce ve smyslu čl. 10 a recitálu č. 43 směrnice musí být upraven výrazně jednodušším způsobem, než je tomu v případě voleb do rady zaměstnanců. K určení ad hoc zástupce pro společné posouzení odměňování navíc musí dojít s dostatečným předstihem, aby měl možnost posoudit splnění podmínek provedení posouzení odměňování podle navrhovaného § 287a odst. 1 zákoníku práce. Jen tak může být transpozice směrnice provedena správně a úplně. 
ČMKOS je také názoru, že požadavek směrnice na provádění společného posouzení odměňování „v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců“ nemůže být v našich podmínkách naplněn prostřednictvím pouhého projednání se zástupci zaměstnanců. S ohledem na § 19 odst. 2 zákoníku práce jsme přesvědčeni, že k efektivnímu naplnění požadavku směrnice může dojít pouze prostřednictvím spolurozhodovacího oprávnění zástupců zaměstnanců. 
	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Podle recitálu 23 by členské státy neměly mít povinnost zřídit pro účely této směrnice nové subjekty. Splní-li členské státy povinnosti stanovené směrnicí, mělo by jim být umožněno svěřit úkoly, které z ní vyplývají, zavedeným subjektům včetně sociálních partnerů, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Zavedenými sociálními partnery u zaměstnavatele v České republice jsou zástupci zaměstnanců podle zákoníku práce. O mzdách u zaměstnavatele nejčastěji vyjednávají odborové organizace, které mají i právo uzavírat kolektivní smlouvy. Vyjednávání o mzdách bývá nejdůležitější částí kolektivního vyjednávání, které by mělo probíhat i v návaznosti na procesy, které upravuje směrnice tak, aby odměňování bylo transparentní a v souladu se zásadou rovného zacházení. Z uvedených důvodů je nanejvýš vhodné, aby se na procesu společného posouzení odměňování podílely stávající zástupci zaměstnanců, a to především odborové organizace. EU doporučuje podporovat kolektivní vyjednávání o mzdách, a toto vyjednávání by mělo navazovat i na výsledky společného posouzení odměňování. Nápravu nerovného odměňování je vhodné sjednávat v kolektivních smlouvách, a proto v podmínkách České republiky je žádoucí, aby se procesů podle této směrnice účastnily především odborové organizace, což však nevylučuje účast dalších zástupců zaměstnanců podle zvyklostí v České republice. Z uvedených důvodů, v prostředí České republiky, v souladu s vnitrostátním právními předpisy, považujeme za nejvhodnější využití odborové organizace. Zaměstnanci si však mohou ustavit i radu zaměstnanců. Ustavení ad hoc zástupců pouze pro účely transparentního odměňování, bez možnosti dalšího vyjednávání se zaměstnavatelem o mzdách, zejména prostřednictvím kolektivního vyjednávání, není v souladu s vnitrostátními zvyklostmi a nepovažujeme ho za vhodné v prostředí České republiky.
Směrnice, s výjimkou článku 4 odst. 4, kde je uvedena dohoda (kritéria dohodnutá se zástupci zaměstnanců), nestanoví formu spolupráce se zástupci zaměstnanců. Pro transpozici byla zvolena forma projednání se zástupci zaměstnanců, neboť povinnosti vyplývající ze směrnice musí plnit zaměstnavatelé. Pokud by případná nedohoda zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců postup zaměstnavatele v souladu se směrnicí mohla zablokovat, bude to zaměstnavatel, kdo ponese důsledky nesplnění povinností vyplývajících ze směrnice včetně možnosti uplatnění sankcí vůči zaměstnavateli. Uvedený postup není v rozporu se směrnicí, neboť tato formu spolurozhodování, s výše uvedenou výjimkou v článku 4 odst. 4 směrnice, nestanoví. Podle § 278 odst. 3 zákoníku práce se projednáním rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody, což je se směrnicí v souladu. Forma spolupráce se zástupci zaměstnanců je navržena tak, aby procesy, které jsou pro zaměstnavatele povinné, nemohly být zablokovány. To však nebrání úzké spolupráci zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců v souladu se směrnicí, v tomto případě při provádění společného posouzení odměňování.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	ČMKOS konečně poukazuje na skutečnost, že jsou nedůsledně transponovány obsah a forma posouzení odměňování podle navrhovaného § 287b zákoníku práce. Směrnice v čl. 10 odst. 2 písm. e) stanovuje, že součástí společného posouzení odměňování má být podíl žen a mužů, u nichž po návratu z mateřské nebo otcovské dovolené, rodičovské dovolené nebo pečovatelské dovolené došlo k jakémukoli zvýšení platu, pokud k takovému zvýšení došlo v dané kategorii pracovníků během období, kdy byla dovolená čerpána.
Předložený návrh však výslovně počítá pouze s mateřskou, otcovskou nebo rodičovskou dovolenou a úplně tak pomíjí pečovatelskou dovolenou. V našem právním prostředí lze za pečovatelskou dovolenou považovat ošetřování osoby podle § 39 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Proto je třeba tzv. ošetřování člena rodiny do § 287b písm. e) doplnit.
	K
	Z
	Částečně akceptováno.
Do předmětného ustanovení byly doplněny případy, kdy zaměstnanec čerpá překážku v práci při poskytování dlouhodobé péče (§ 191a zákoníku práce). Naproti tomu ošetřování dítěte nebo jiné fyzické osoby podle § 39 zákona o nemocenském pojištění představuje ve většině případů překážku v práci trvající pouze několik dní (podpůrčí doba až na výjimky činí 9 kalendářních dnů). Zařazení této překážky v práci proto z věcného hlediska není vhodné.
Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním. 


	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	Pro naplnění smyslu a účelu právní úpravy požadujeme prověřit terminologii (včetně legislativních zkratek), provázanost odkazů na jednotlivá ustanovení dotčených právních předpisů a logickou  souslednost na sebe navazujících kroků, které nejsou na první pohled z návrhu právní úpravy zřejmé.
Současně upozorňujeme, že pokud má být v bodě b) pro výpočet rozdílu ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty využíván výstup vycházející z údajů o JMHZ (viz § 37d zákona o inspekci práce), jedná se o data sbíraná státem dle zákona o JMHZ, pro využití dalšími státními orgány (a zároveň pro účely reportingu dle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) Směrnice). Stále však není jasné, co v rámci JMHZ zaměstnavatelem reportovaných údajů bude vstupovat do výpočtu a poměřování rozdílu v odměňování žen a mužů, a je ponecháno až prováděcímu předpisu. 
	K
	Z
	Akceptováno.
Materiál byl revidován.
Vysvětleno. 
Teze příslušných prováděcích předpisů byly dány k dispozici společně s návrhem včetně datových vět z JMHZ, z nichž budou jednotlivé údaje počítány. Konkrétní obsah těchto datových vět vyplývá z JMHZ a pro účely reportingu se nijak nemění. Finální prováděcí předpis bude naformulován, jakmile bude naformulováno finální legislativní znění.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	K §287a odst. 1 písm. a) ve spojení s §109a odst. 2 ZP a §37i ZoIP 
Návrh právní úpravy nevymezuje, vůči jaké referenční hodnotě má být posuzován stanovený 5% rozdíl v odměňování mezi muži a ženami v rámci konkrétní skupiny prací. 
V rámci připomínek od členské základny jsme zaznamenali nejasnosti ohledně výkladu, vůči jaké referenční hodnotě má být posuzován uvedený rozdíl. Není zřejmé, zda má být poměřován vůči hranicím mzdového rozpětí dané skupiny (např. minimu či maximu), vůči průměrné či mediánové hodnotě skutečně vyplácených odměn (zvlášť u žen a u mužů), nebo vůči jiné pevně stanovené referenční veličině.
Každý z těchto přístupů přitom vede k odlišným výsledkům a má významné dopady na aplikační praxi. Zejména využití průměru či mediánu skutečných mezd je problematické z důvodu jejich časové proměnlivosti (např. není zřejmé, zda by se posuzovala roční hodnota), zatímco vazba na mzdové rozpětí bez další specifikace neumožňuje jednoznačný výklad. Obdobně není jasné, zda by případná referenční hodnota měla vycházet z aktuálního stavu (který se s pohybem zaměstnanců neustále mění), nebo z předem stanovené fixní hodnoty, a jak by taková hodnota byla určena.
Požadujeme proto jednoznačně vymezit referenční základnu, vůči níž bude 5% rozdíl posuzován, včetně jasného stanovení metodiky jejího určení (v prováděcím předpisu a metodice). Pouze tak lze zajistit předvídatelnost a jednotnost aplikace právní úpravy a předejít významné interpretační nejistotě na straně zaměstnavatelů i kontrolních orgánů.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Návrh zákona uvádí, že 5% rozdíl má být poměřován k údaji o rozdílu v odměňování ve skupinách prací, který vyplynul z reportingu podle zákona o inspekci práce. Jde tedy o průměrnou (nikoliv mediánovou) hodnotu. Podrobnější informace je pak obsažena v dokumentu Teze vyhlášky.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	KČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k čl. I  bodu 9. § 287a

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 9. ust. § 287a
Požadujeme doplnit ust. § 287a odst. 1 takto:
„……..
a) zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací vykazuje v hrubém hodinovém nebo hrubém měsíčním vyjádření rozdíl ve výši nejméně 5 % u jakékoli skupiny prací stanovené podle § 109a odst. 2,
b) zaměstnavatel takový rozdíl ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“) neodůvodnil objektivními kritérii v souladu s právním předpisem,“
Odůvodnění:
Je třeba, aby údaje byly poskytovány ve všech hlášeních a zprávách jednotně. Znění § 287a by mělo být v souladu s ust. § 306b odst. 1, kde na žádost zaměstnance se poskytuje údaj v hrubém hodinovém vyjádření. V návaznosti na naše návrhy zejména k ustanovení § 110 navrhujeme, aby odůvodnění mohlo být opřeno i o objektivní genderově neutrální kritéria. Uvědomujeme si, že požadavek vyjádření v měsíční výši je nad rámec požadavků směrnice, nicméně v českém prostředí je měsíční odměna zavedený pojem a minimální mzda/plat jsou také uváděny v hodinové a měsíční výši. 

	
	PP
	Akceptováno částečně.
Ohledně písmene a) bylo doplněno slovo “hrubém” hodinovém vyjádření. Navrhované znění: 
a) zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací vykazuje v hrubém hodinovém vyjádření rozdíl ve výši nejméně 5 % u jakékoli skupiny prací stanovené podle § 109a odst. 2 (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“),  
Upřesnění toho, co má obsahovat zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací je uveden v tezích vyhlášky a které budou nadále zpřesňovány. Souhlasíme, že jednotka měsíce je praktičtější, směrnice s ní však nepracuje a požadavek na reporting ohledně dalšího časového období by odporoval minimalistické transpozici směrnice. Pro větší přesnost a relevanci pracujeme pouze s rozdíly v hodinové odměně. Ohledně písmene b) se domníváme, že doplnění k věcné změně právní úpravy nepovede, neboť odůvodnění jinak, než objektivními kritérii, právní předpis nepřipouští.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a  písm. c))

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 9. ust. § 287a písm. c)
Požadujeme v písm. c) nahradit slovo „nenapravil“ slovem „neodstranil“, takto
„c) zaměstnavatel neodůvodněný rozdíl v odměňování žen a mužů podle písmene b) nenapravil neodstranil do 6 měsíců ode dne zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1.“
Odůvodnění:
Domníváme se, že „odstranit neodůvodněné rozdíly“ znamená srovnat hladinu rozdílných mezd a dalších plnění. Oproti tomu „napravit neodůvodněný rozdíl“ může znamenat nejen srovnání hladin rozdílných mezd a dalších plnění, ale i poskytnutí dalších nárokových plnění podle § 10 antidiskriminačních zákona, dle kterého má zaměstnanec právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění a případně má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. To se však domníváme není účelem navržené právní úpravy, která by měla být i v souladu s následujícím právním textem v ust. § 287e. 

	K
	PP
	Neakceptováno. 
Navrhovaná terminologie „nenapravil“ odpovídá účelu právní úpravy i systematice návrhu zákona. Pojem „náprava“ je v daném kontextu širší a vhodnější než navrhované zúžení na „odstranění“, neboť umožňuje postihnout různé způsoby řešení neodůvodněných rozdílů v odměňování.
Cílem ustanovení není pouze mechanické srovnání výše odměn, ale zajištění toho, aby byl odstraněn stav, kdy dochází k neodůvodněným rozdílům v odměňování žen a mužů. Náprava tak může zahrnovat nejen úpravu konkrétních mzdových hladin, ale i změnu pravidel odměňování, vnitřních předpisů či hodnoticích kritérií, které k těmto rozdílům vedly.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 9. ust. § 287b
Požadujeme v ust. § 287b vypustit písm. d) až g) a text celého ustanovení doplnit takto: 
„§ 287b Obsah a forma posouzení odměňování
Posouzení odměňování musí mít písemnou formu a pro každou skupinu prací, ohledně kterých vznikla zaměstnavateli povinnost provedení posouzení odměňování podle § 287a,  obsahuje
a) analýzu podílu mužů a žen v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2,
b) informace o průměrné hrubé hodinové nebo hrubé měsíční výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů u každé skupiny prací stanovené podle § 109a odst. 2,
c) identifikaci příčin ve rozdílů v hrubé hodinové nebo hrubé měsíční výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2,
d) identifikaci příčin rozdílů ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2, 
e) stanovení podílu žen a mužů, u nichž po návratu z mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené došlo ke zvýšení odměny za práci, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud k němu došlo i v příslušné skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2 během období, kdy byla dovolená čerpána,
f) opatření k řešení rozdílů v odměňování žen a mužů podle § 287a odst. 1 písm. a), pokud nejsou odůvodněny podle § 287a odst. 1 písm. b), a stanovení přiměřené lhůty pro jejich provedení, a 
g) hodnocení účinnosti opatření vyplývajících z předchozích posouzení odměňování, pokud byla provedena.“
Odůvodnění:
Navrhujeme, aby byla prováděna hodnocení pouze pro skupiny prací, kde došlo k naplnění kritérií dle § 287a. Písm. d) až g) obsahují více povinností při posuzování, než vyplývá se směrnice, proto je navrhujeme vypustit. 
	K
	PP
	Částečně akceptováno.
Ohledně písmene a) lze připomínce vyhovět s tím, že namísto “hrubém měsíčním” bude uvedeno “hrubém ročním”; souhlasíme, že jednotka měsíce je praktičtější, směrnice s ní však nepracuje a požadavek na reporting ohledně dalšího časového období by odporoval minimalistické transpozici směrnice. 
Naopak nelze vyloučit údaj o průměrné roční odměně, neboť ten je vyžadován směrnicí. 
Navrhované znění: 
a) zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací vykazuje v hrubém hodinovém vyjádření rozdíl ve výši nejméně 5 % u jakékoli skupiny prací stanovené podle § 109a odst. 2 (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“),
Ustanovení § 287b transponuje požadavky čl. 10 odst. 2 směrnice, které zahrnuje i písm. d) až g); písmena navržená k vypuštění proto vypustit nelze. Stejně tak nelze posouzení odměňování omezit pouze na ty skupiny prací, u nichž byl identifikován příslušný rozdíl 5%, neboť čl. 10 odst. 2 směrnice důsledně hovoří o „každé skupině pracovníků“
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	K § 287a odst. 1 písm. b)
Požadujeme vysvětlit v ustanovení výraz „neodůvodnil“:
b) zaměstnavatel takový rozdíl ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“) neodůvodnil v souladu s právním předpisem 
Odůvodnění:
Výše uvedená formulace je nedostatečně určitá a vyvolává výkladové nejasnosti. Existuje důvodná obava z nejednotného výkladu, kdy jednotliví zaměstnavatelé mohou pojem „odůvodnění“ chápat rozdílně, a to i v obdobných situacích. Není zřejmé, zda a jakým způsobem budou přípustné důvody pro odůvodnění rozdílů v odměňování vymezeny, například alespoň demonstrativním výčtem.
Z dikce ustanovení není patrné, jaké náležitosti má mít požadované odůvodnění rozdílu v odměňování žen a mužů, komu bude zaměstnavatel rozdíl v odměňování odůvodňovat a kdo posoudí dostatečnost tohoto odůvodnění. Prosíme vysvětlit, alespoň v důvodové zprávě, případně v metodice, kterou předpokládáme, že MPSV zpracuje.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací je nutné se zástupci zaměstnanců podle § 287 odst. 2 písm. i) ZP projednat před odesláním MPSV. Zde je tedy možnost zástupců zaměstnanců vyjádřit postoj ke zjištěným rozdílům v odměňování.
Pokud by odůvodnění zaměstnavatele nebylo souladné s právním předpisem [a rozdíl v odměňování nebyl napraven podle § 287a odst. 1 písm. c) ZP], vznikne zaměstnavateli povinnost provést posouzení odměňování, přičemž pokud by jej neprovedl, jelikož by mylně předpokládal, že rozdíl odůvodnil, naplnil by skutkovou podstatu přestupku upraveného v ZIP postihujícího nesplnění povinnosti provést posouzení odměňování. 
V důvodové zprávě je uvedeno: 
Toto posouzení se provede tehdy, pokud:
•ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice),
•rozdíl v odměně není objektivně odůvodněn způsobem který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky, ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a 
•rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 (§ 287a až 287e)

	K § 287a, odst. 1 písm. c)
Požadujeme vysvětlit: 
c) zaměstnavatel neodůvodněný rozdíl v odměňování žen a mužů podle písmene b) nenapravil do 6 měsíců ode dne zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1.
Odůvodnění:
Zde obdobně jako v případě komentáře výše, není zřejmé, kdo bude nápravu neodůvodněného rozdílu posuzovat, resp. jak bude tento proces vypadat. Pro relevantní posouzení je potřeba mít tyto informace k dispozici. 

	
	Z
	Vysvětleno. 
Posuzování toho, zda zaměstnavatel napravil neodůvodněný rozdíl v odměňování ve stanovené lhůtě, bude v praxi spadat do kontrolní působnosti SUIP (Státní úřad inspekce práce).
Při této kontrole bude klíčové posouzení, zda případné přetrvávající rozdíly v odměňování jsou řádně odůvodněny na základě objektivních a nediskriminačních kritérií. Jak je uvedeno v DZ (Toto posouzení se provede tehdy, pokud:
• ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice),
• rozdíl v odměně  není objektivně odůvodněn způsobem který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a 
•	rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.)

Zaměstnavatel tedy nebude povinen eliminovat veškeré rozdíly jako takové, ale musí být schopen doložit, že tyto rozdíly nejsou založeny na pohlaví zaměstnanců, nýbrž na jiných legitimních a ospravedlnitelných okolnostech, jako je zejména kvalifikace, délka praxe, pracovní výkon, odpovědnost či složitost práce, případně délka započitatelné praxe (u zaměstnavatelů odměňujících platem).
Smyslem úpravy je zajistit odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů, nikoli vyloučit jakoukoli diferenciaci odměňování. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 9 § 287a a 287b):

	K § 287a a § 278b zákoníku práce
Dle našeho názoru není dostatečně upraveno využití kvantitativních analytických metod, včetně lineární regresní analýzy při posuzování rozdílů v odměňování mužů a žen.
Navrhujeme doplnit návrh zákona nebo související metodické materiály o jednotné metodické vymezení způsobu společného posouzení rozdílů v odměňování žen a mužů, zejména pokud jde o využití kvantitativních analytických metod, včetně lineární regresní analýzy. Navrhujeme zejména upřesnit:
•	jaké objektivní proměnné lze považovat za legitimní pro vysvětlení rozdílů v odměňování (např. praxe, seniorita, vzdělání, charakter práce, lokalita),
•	jakým způsobem má být interpretována tzv. nevysvětlená část rozdílu (rozdíl mezi neadjustovaným a adjustovaným rozdílem v odměňování),
•	jaké jsou minimální požadavky na velikost vzorku či jiné předpoklady statistické relevance při použití těchto metod.
Odůvodnění: 
Navrhovaná právní úprava ukládá zaměstnavatelům povinnost identifikovat příčiny rozdílů v odměňování, aniž by stanovila jednotný metodický rámec, jak má být takové posouzení provedeno. Bez metodického vyjasnění hrozí nejednotná aplikace napříč zaměstnavateli, kontrolními orgány i soudními instancemi, zejména u menších skupin prací nebo vysoce specializovaných pozic, kde může být statistická robustnost omezená. Lineární regrese představuje standardní mezinárodně používaný nástroj pro odlišení legitimních faktorů od potenciálně diskriminační složky rozdílu v odměňování, její role by proto měla být výslovně metodicky ukotvena.
	K
	Z
	Vysvětleno.
V návrhu zákona není pevně stanoven jednotný postup či metoda při posuzování rozdílů v odměňování záměrně. Navrhovaná právní úprava záměrně nestanoví jednotný závazný postup či konkrétní analytickou metodu (např. lineární regresní analýzu) pro posuzování rozdílů v odměňování žen a mužů. Důvodem je skutečnost, že vhodnost jednotlivých metod se liší v závislosti na velikosti zaměstnavatele, struktuře pracovních pozic, dostupnosti dat i statistických předpokladech. Stanovení jedné povinné metody by vedlo k neodůvodněné rigiditě a v řadě případů i k její praktické nepoužitelnosti, zejména u menších skupin prací. Metodická podpora nicméně bude zaměstnavatelům poskytnuta
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo financí
	
K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 9 - § 287b

	Navrhuje se omezit složky mzdy/platu, na které se porovnávání rozdílů vztahuje. S ohledem na skutečnost, že nejsou rozlišovány složky odměn za práci vázané na složitost a namáhavost práce (např. platový tarif) a složky odměny za práci vázané na výkon zaměstnance (osobní příplatek a odměna), budou případné příčiny rozdílů ve výši odměny z velké části způsobeny právě hodnocením výkonu zaměstnanců.  K takovým rozdílům je obtížné stanovovat opatření k řešení rozdílů, pokud již je nastaven např. systém hodnocení výkonu zaměstnanců.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Navrhovaná právní úprava záměrně nerozlišuje jednotlivé složky mzdy/platu, neboť cílem je posuzovat celkovou odměnu za práci v její skutečné výši. Omezení pouze na vybrané složky by mohlo vést k obcházení smyslu úpravy a zastření reálných rozdílů v odměňování žen a mužů.
Současně platí, že identifikované rozdíly v odměňování nemusí být nutně neodůvodněné. Právní úprava vychází z principu, že rozdíly jsou přípustné, pokud jsou založeny na objektivních a nediskriminačních kritériích. To se vztahuje i na složky odměňování vázané na pracovní výkon, jako jsou osobní příplatky či odměny. Pokud je systém hodnocení výkonu nastaven transparentně a je uplatňován konzistentně bez ohledu na pohlaví zaměstnanců, může představovat legitimní důvod rozdílů v odměňování.
Navrhovaná úprava tedy nebrání existenci rozdílů vyplývajících z hodnocení výkonu, ale vyžaduje, aby zaměstnavatel byl schopen tyto rozdíly odůvodnit. V případě kontroly ze strany Státní úřad inspekce práce bude posuzováno, zda nastavený systém odměňování, včetně složek navázaných na výkon, dodržuje zásadu spravedlivého odměňování.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287a odst. 1 
	K čl. I bodu 9 – k § 287a odst. 1 zákoníku práce: 
1. V § 287a odst. 1 zákoníku práce postrádáme odkaz na konkrétní ustanovení zákona o inspekci práce, tak aby bylo zřejmé, jaký konkrétní zaměstnavatel má povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování a že se jedná primárně o rozdíl v odměňování žen a mužů, přičemž v důvodové zprávě je na dané odkazováno. Tuto skutečnost požadujeme specifikovat i s ohledem na sankce, které zaměstnavateli za nesplnění této povinností hrozí dle zákona o inspekci práce.

2. Dále ve vztahu k písmenu a) upozorňujeme, že má být odkazováno na zprávu o rozdílech v odměňování „žen a mužů“ ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce, jak je ostatně uváděno i v důvodové zprávě. Viz rovněž navrhovaný § 287b písm. f) zákoníku práce. Požadujeme ustanovení doplnit.
3. Podle písmene a) má být posouzení odměňování provedeno, pokud zpráva o rozdílech v odměňování vykazuje rozdíl ve výši nejméně 5 % „v hodinovém vyjádření“. 
4. 
5. Upozorňujeme, že navrhovaný § 287a zákoníku práce má svůj odraz v navrhovaném § 133b zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, požadujeme ustanovení uvést do souladu.
6. 
7. Za nedostačující považujeme vágní slovní spojení uvedené v písmenu b), kdy zaměstnavatel má povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování, pokud rozdíl ve výši nejméně 5 % „neodůvodnil v souladu s právním předpisem“. Požadujeme odkázat přímo na zákonná ustanovení, podle nichž lze takový rozdíl odůvodnit, těmi budou nejspíše ustanovení § 109 odst. 4 a § 306a odst. 1 zákoníku práce. Odkazem na konkrétní ustanovení dojde ke zpřesnění a zpřehlednění dotčeného ustanovení.

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Máme za to, že stávající formulace je přesná.

Máme za to, že stávající formulace je přesná

Máme za to, že stávající formulace je přesná

Máme za to, že stávající formulace je přesná. 

Zaměstnavatel tedy nebude povinen eliminovat veškeré rozdíly jako takové, ale musí být schopen doložit, že tyto rozdíly nejsou založeny na pohlaví zaměstnanců, nýbrž na jiných legitimních a ospravedlnitelných okolnostech, jako je zejména kvalifikace, délka praxe, pracovní výkon, odpovědnost či složitost práce, případně délka započitatelné praxe (u zaměstnavatelů odměňujících platem).
Smyslem úpravy je zajistit odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů, nikoli vyloučit jakoukoli diferenciaci odměňování. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287a 
	K § 287a zákoníku práce
Navrhujeme upřesnit metodiku výpočtu rozdílu v odměňování ve výši nejméně 5 %, který zakládá povinnost provést posouzení odměňování. Navrhujeme zejména vyjasnit:
•	zda se rozdíl posuzuje z celkové odměny za práci, nebo pouze z vybraných složek,
•	jakým způsobem se zohledňují proměnlivé složky odměny, jednorázové odměny a dlouhodobé incentivy,
•	zda se při výpočtu pracuje s průměrem nebo mediánem.
Odůvodnění: 
Bez jednotné metodiky hrozí, že rozdíly vyplývající především ze struktury odměňování budou mylně hodnoceny jako neodůvodněné rozdíly mezi ženami a muži. To může vést k falešným pozitivním závěrům a k neúměrným administrativním i finančním dopadům na zaměstnavatele.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Jde o rozdíl, který vyplyne z údaje o rozdílu v odměňování ve skupinách prací v rámci reportingu podle zákona o inspekci práce. V rámci reportingu se udává průměrný, nikoliv mediánový rozdíl, a to v roční i hodinové odměně a současně jak pro celou odměnu, tak i pouze pro doplňkové a proměnné složky. Kterýkoliv z těchto rozdílů v hodinové odměně může založit podmínku pro provedení posouzení odměňování. Metodika výpočtu pak je navržena v tezích vyhlášky, bude nadále rozpracována. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SSHR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287b
	V navrženém § 287b zákoníku práce žádáme o vyjasnění, jak bude v rámci povinného „posouzení odměňování“ (při rozdílu nad 5 %) nahlíženo na rozdíly v platu způsobené odlišným zařazením do platových stupňů dle započitatelné praxe.
Odůvodnění:
Podle NV č. 341/2017 Sb. a NV č. 304/2014 Sb. se plat zaměstnance v téže platové třídě liší na základě délky praxe (stupně). Pokud by v určité skupině prací (např. referent) tvořili jednu genderovou skupinu převážně služebně starší zaměstnanci a druhou začínající zaměstnanci, rozdíl v průměrném platu snadno překročí 5 %. Požadujeme, aby praxe uznaná dle citovaných nařízení vlády byla v zákoně výslovně uvedena jako „objektivní a neutrální kritérium“, které nezakládá povinnost k nápravným opatřením.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Rozdíly v odměňování vyplývající z odlišného zařazení zaměstnanců do platových stupňů na základě započitatelné praxe podle nařízení vlády č. 341/2017 Sb. a nařízení vlády č. 304/2014 Sb. představují objektivní a legitimní faktor odměňování. Tyto rozdíly tedy samy o sobě nezakládají neodůvodněnou nerovnost v odměňování žen a mužů.
Navrhovaná právní úprava je založena na principu, že identifikovaný rozdíl v odměňování (včetně rozdílu přesahujícího 5 %) automaticky neznamená porušení povinnosti rovného zacházení a spravedlivého odměňování, ale zakládá povinnost zaměstnavatele provést jeho posouzení. V rámci tohoto posouzení má zaměstnavatel zohlednit veškeré relevantní objektivní a nediskriminační faktory, mezi které patří i délka započitatelné praxe a z ní plynoucí zařazení do platového stupně.
Z tohoto důvodu se nepovažuje za nezbytné výslovně vyjmenovávat jednotlivá kritéria přímo v zákoně, neboť by takový výčet nemohl být úplný. 
Praxe uznaná podle výše uvedených právních předpisů však nepochybně spadá mezi objektivní a neutrální důvody rozdílů v odměňování.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287b
	K § 287b písm. e) zákoníku práce
Navrhujeme text ustanovení revidovat - velmi složitá legislativní konstrukce. Velmi obtížně lze identifikovat obsah posouzení.

K § 287c odst. 3 zákoníku práce
Navrhujeme číslovku „30“ nahradit číslovkou „15“.


	K
	Z
	K obsahu posouzení odměňování: Vysvětleno.
Máme za to, že stávající formulace § 287b ZP je přesná a srozumitelná. 

K návrhu na zkrácení lhůty: Neakceptováno
Navržená lhůta 30 dnů ode dne zveřejnění informací představuje přiměřený časový prostor pro to, aby zaměstnanci mohli zvážit uplatnění svých práv, zejména podání návrhu na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. Zkrácení této lhůty na 15 dnů by mohlo v praxi vést k omezení reálné možnosti zaměstnanců se organizovat a efektivně zajistit své zastoupení pro účely projednání posouzení odměňování.
Cílem právní úpravy je podpořit zapojení zástupců zaměstnanců do procesu posouzení odměňování, a tím posílit transparentnost a důvěryhodnost celého procesu. Tomu odpovídá i nastavení lhůty, která musí být dostatečná nejen pro samotné rozhodnutí zaměstnanců, ale i pro organizační kroky směřující k podání návrhu na vyhlášení voleb.
Současně je třeba zdůraznit, že lhůta 30 dnů nepředstavuje nepřiměřenou administrativní zátěž pro zaměstnavatele, neboť po jejím uplynutí může zaměstnavatel postupovat bez projednání se zástupci zaměstnanců, pokud u něj nepůsobí odborová organizace ani nebyl podán návrh na volby do rady zaměstnanců. 
Navržená úprava tak vyvažuje práva zaměstnanců na zastoupení a potřebu zaměstnavatele postupovat efektivně.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo spravedlnosti
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287c
	K čl. I bodu 9 (§ 287c zákoníku práce) 
Navrhované znění § 287c neupravuje situaci, kdy u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace ani rada zaměstnanců, v souladu s požadavky směrnice. Podle návrhu zákona je v takovém případě po uplynutí třicetidenní lhůty zaměstnavatel oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců, aniž by zaměstnanci měli možnost si své zástupce pro tento účel určit.
Tento přístup není v souladu s recitálem 43 směrnice, podle něhož má být společné posouzení odměňování prováděno ve spolupráci zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců a výslovně stanoví, že nejsou-li zástupci zaměstnanců určeni, měli by je zaměstnanci pro tento účel určit. Směrnice tak počítá s aktivní participací zaměstnanců na společném posouzení odměňování i v organizacích, kde neexistují standardní formy zastoupení zaměstnanců, a předpokládá možnost určení ad hoc zástupců právě pro tento účel. V ČR se přitom jeví určení ad hoc zástupce s ohledem na nízkou míru organizovanosti zaměstnanců v odborových organizacích (pouze cca 11 % zaměstnanců) a velmi sporadické využívání institutu rady zaměstnanců dle § 281 zákoníku práce jako velmi důležité. 
Vypuštění této možnosti v návrhu § 287c vede k neúplné transpozici směrnice a oslabuje její základní cíl, jímž je podpora společného přezkumu a nápravy nerovností v odměňování. Bez zapojení jakékoliv formy zástupců zaměstnanců nelze společné posouzení považovat za plnohodnotné a efektivní. Stejně jako v případě připomínky č. 5 lze předpokládat, že určení ad hoc zástupce pro posouzení odměňování a realizace tohoto institutu i u zaměstnavatelů, kde nepůsobí odborová organizace ani rada zaměstnanců představuje postup, který přispěje k implementaci rozhodnutí UWE proti České republice (viz podrobněji připomínku č. 5).
Požadujeme proto do § 287c doplnit následující odstavec:
„Nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace ani rada zaměstnanců, mají zaměstnanci právo určit si pro účely projednání posouzení odměňování svého zástupce; s tímto zástupcem je zaměstnavatel povinen posouzení odměňování projednat.“
Současně požadujeme upravit odstavce 2 a 3 tak, aby oprávnění zaměstnavatele provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud si zaměstnanci svého zástupce ani v přiměřené lhůtě neurčí.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ustanovení § 287c má chránit zaměstnance, kteří si neustavili zástupce zaměstnanců a umožnit jim tyto zástupce si v reakci na informaci o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování ustavit. Informace o povinnosti provést společné posouzení odměňování má tedy za cíl přimět pasivní zaměstnance, aby si své zástupce ustavili. K tomu se zakotvuje 30denní lhůta. Během této 30denní lhůty zaměstnavatel nemůže provést posouzení odměňování bez účasti zástupců zaměstnanců a tím jsou neorganizovaní zaměstnanci chráněni. Pokud v této lhůtě vznikne odborová organizace, zaměstnavatel je povinen při společném posouzení s odborovou organizací spolupracovat. Vzhledem k tomu, že odborovou organizaci je možno založit do druhého dne, považujeme 30denní lhůtu k založení odborové organizace a oznámení jejího působení za dostatečnou. V případě rady zaměstnanců proces jejího vzniku trvá déle, a proto u rady zaměstnanců postačuje, aby ve lhůtě 30 dnů zaměstnavateli byl doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. Zaměstnavatel je pak povinen spolupracovat s radou zaměstnanců po jejím vzniku, tedy ani po uplynutí lhůty 30 dnů v tomto případě neopravňuje zaměstnavatele provést posouzení odměňování sám, musí počkat až rada zaměstnanců vznikne a posouzení odměňování s radou zaměstnanců projednat. 
Provedení posouzení odměňování nelze zaměstnavateli znemožnit z důvodu pasivity zaměstnanců, kteří si neustavili své zástupce.
Není rozhodující nízká organizovanost, tj. nízký počet členů odborových organizací, ale počet odborových organizací, resp. skutečnost, zda u zaměstnavatele alespoň jedna odborová organizace působí či nikoli. Vzhledem k tomu, že odborová organizace zastupuje i nečleny odborové organizace, tj. odborově neorganizované zaměstnance, může odborová organizace s nízkým počtem členů (např. 3 osob) sloužit velkému množství zaměstnanců v podniku.  
Zaměstnance nelze nutit k zakládání odborů či rad zaměstnanců ani jiných forem zástupců zaměstnanců (rozsudek SDEU), tedy pokud jsou zaměstnanci pasivní, nepomůže ani zavedení nové formy zástupců zaměstnanců. 
Zavedení nového druhu zástupců zaměstnanců není v souladu s národními zvyklostmi, na jejichž respektování klade směrnice důraz. Na posouzení odměňování by mělo navazovat vyjednávání o mzdách, ideálně formou uzavření kolektivní smlouvy. Cílem České republiky je mimo jiné podpora kolektivního vyjednávání o mzdách a zvýšení pokrytí kolektivními smlouvami v souladu s Doporučením Rady k posílení sociálního dialogu v EU“ (C/2023/1389)  a čl. 4 odst. 2   Směrnice 2022/2041 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii.  Nově zřízený druh (typ) zástupců zaměstnanců by měl pouze omezené pravomoci a nemohl by o mzdách se zaměstnavatelem vyjednávat.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ - změna zákoníku práce k bodu 9. ust. § 287c 

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 9. ust. § 287c 
Požadujeme upravit text v ust. § 287c tak, aby zbytečně nedocházelo k průtahům, aby mohlo k proceduře projednávání posouzení odměňování a následnému provedení nápravných opatření co nejdříve.
Text ust. § 287c navrhujeme upravit takto:

„§ 287c
Projednání posouzení odměňování

(1) Posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu před jeho zveřejněním podle § 287d odst. 1 projednat s odborovou organizací a radou zaměstnanců, působí-li u zaměstnavatele.
(2) Nepůsobí-li u zaměstnavatele ke dni vzniku povinnosti provést posouzení odměňování odborová organizace ani rada zaměstnanců, provede zaměstnavatel posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců; v takovém případě je povinen bez zbytečného odkladu zveřejnit způsobem u něj obvyklým informaci o tom, že mu vznikla povinnost provést posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu zveřejnit způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům informaci
a) o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování a
b) o oprávnění zaměstnavatele podle odstavce 3.
Obdobným způsobem postupuje zaměstnavatel i tehdy, pokud se rozhodne provést posouzení odměňování před uplynutím lhůty podle § 287a odst. 1 písm. c).
(3) Pokud u zaměstnavatele po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne zveřejnění informací podle odstavce 2 nepůsobí odborová organizace ani není zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců, zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců. Pokud je zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců podle věty první, je zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení. Zahájí‑li u zaměstnavatele po dni vzniku povinnosti v průběhu provádění posouzení odměňování své působení odborová organizace nebo bude‑li ustavena rada zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen s těmito zástupci zaměstnanců projednat posouzení odměňování v rozsahu, v jakém má být zveřejněno podle § 287d odst. 1, a to před jeho zveřejněním. Tím nejsou dotčeny účinky již provedeného posouzení odměňování ani postup podle § 287e.
Variantně odst. 3
(3) Pokud u zaměstnavatele po uplynutí lhůty 30 15 dnů od zveřejnění informací dle odstavce 3 nepůsobí odborová organizace (§ 286 odst. 4) ani není zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců (§ 283 odst. 1), zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců. Pokud je zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců dle předchozí věty, je zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení.
(4) Pokud u zaměstnavatele ve lhůtě podle odstavce 3 zahájí své působení odborová organizace nebo pokud zaměstnavateli byl v této lhůtě doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců ode dne zahájení působení odborové organizace u zaměstnavatele nebo ode dne ustavení rady zaměstnanců.“
Odůvodnění:
Účelem posouzení odměňování je zjištění případných nedůvodných rozdílů v odměňování zaměstnanců a jeho náprava. Proto by postup neměl být zbytečně zatěžován dalšími procedurami pro zajištění ustanovení „zástupce zaměstnanců“. Pokud bude zaměstnavatel s posouzením odměňování čekat na případné založení odborové organizace či volbu rady zaměstnanců, celý proces se zbytečně a neúměrně prodlouží. Proto důrazně doporučujeme, aby v případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace ani rada zaměstnanců, provedl posouzení odměňování sám zaměstnavatel, a to bez zbytečných odkladů.
Zároveň však navrhujeme kompromisní řešení, které umožňuje zaměstnavateli zahájit a provést posouzení odměňování bezprostředně poté, co mu vznikne povinnost tak učinit, a současně zachovává možnost zapojení odborové organizace nebo rady zaměstnanců, pokud tyto v průběhu procesu vzniknou, a to alespoň ve vztahu k projednání posouzení v rozsahu, v jakém má být zveřejněno, případně k navazujícím nápravným opatřením.
Připomínka směřuje k zefektivnění realizace posouzení odměňování v případě zaměstnavatelů, u kterých nepůsobí zástupci zaměstnanců.
Protože účelem posouzení odměňování je především zjištění případných nedůvodných rozdílů v odměňování zaměstnanců, navrhuje se urychlení možnosti realizace tohoto postupu tak, aby případné nedostatky v oblasti odměňování, které z povahy věci mají negativní dopad především na samotné zaměstnance, trvaly co nejkratší dobu. Vyčkávání v délce 30 dnů v praxi znamená, že se možné zjištění případných nedůvodných rozdílů posune minimálně do následujícího kalendářního měsíce, což lze vnímat jako rozporné se smyslem a účelem příslušné směrnice.
	
	PP
	Neakceptováno
Ustanovení § 287c má chránit zaměstnance, kteří si neustavili zástupce zaměstnanců a umožnit jim tyto zástupce si v reakci na informaci o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování ustavit. Informace o povinnosti provést společné posouzení odměňování má tedy za cíl přimět pasivní zaměstnance, aby si své zástupce ustavili. K tomu se zakotvuje 30 denní lhůta. Během této 30denní lhůty zaměstnavatel nemůže provést posouzení odměňování bez účasti zástupců zaměstnanců a tím jsou neorganizovaní zaměstnanci chráněni. Pokud v této lhůtě vznikne odborová organizace, zaměstnavatel je povinen při společném posouzení s odborovou organizací spolupracovat. Vzhledem k tomu, že odborovou organizaci je možno založit do druhého dne, považujeme 30denní lhůtu k založení odborové organizace a oznámení jejího působení za dostatečnou. V případě rady zaměstnanců proces jejího vzniku trvá déle, a proto u rady zaměstnanců postačuje, aby ve lhůtě 30 dnů zaměstnavateli byl doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. Zaměstnavatel je pak povinen spolupracovat s radou zaměstnanců po jejím vzniku, tedy ani po uplynutí lhůty 30 dnů v tomto případě neopravňuje zaměstnavatele provést posouzení odměňování sám, musí počkat až rada zaměstnanců vznikne a posouzení odměňování s radou zaměstnanců projednat. 
Směrnice klade důraz na spolupráci se zástupci zaměstnanců. Neorganizovaní zaměstnanci, kteří nemají své zástupce obvykle nejsou schopni reagovat dostatečně rychle, a proto zkrácení lhůty na 15 dní nepovažujeme za vhodné.
Provedení posouzení odměňování nelze zaměstnavateli znemožnit z důvodu pasivity zaměstnanců, kteří si neustavili své zástupce, a proto za situace, kdy si zaměstnanci své zástupce neustaví, může posouzení odměňování provést zaměstnavatel sám. Tento mechanismus považuje předkladatel za minimalistickou transpozici, přičemž nebylo přistoupeno ani k zakotvení vzniku tzv, ad hoc zástupců, byť je to řadou připomínkových míst požadováno.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287c
	2. K § čl. I. bodu 9 (§ 287c odst. 3 zákoníku práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:

(4) Pokud u zaměstnavatele po uplynutí lhůty 30 15 dnů od zveřejnění informací dle odstavce 3 nepůsobí odborová organizace (§ 286 odst. 4) ani není zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců (§ 283 odst. 1), zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců. Pokud je zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců dle předchozí věty, je zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení.

Odůvodnění:
Připomínka směřuje k zefektivnění realizace posouzení odměňování v případě zaměstnavatelů, u kterých nepůsobí zástupci zaměstnanců.
Protože účelem posouzení odměňování je především zjištění případných nedůvodných rozdílů v odměňování zaměstnanců, navrhuje se urychlení možnosti realizace tohoto postupu tak, aby případné nedostatky v oblasti odměňování, které z povahy věci mají negativní dopad především na samotné zaměstnance, trvaly co nejkratší dobu. Vyčkávání v délce 30 dnů v praxi znamená, že se možné zjištění případných nedůvodných rozdílů posune minimálně do následujícího kalendářního měsíce, což lze vnímat jako rozporné se smyslem a účelem příslušné směrnice.
	K
	Z
	Neakceptováno
Ustanovení § 287c má chránit zaměstnance, kteří si neustavili zástupce zaměstnanců a umožnit jim tyto zástupce si v reakci na informaci o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování ustavit. Informace o povinnosti provést společné posouzení odměňování má tedy za cíl přimět pasivní zaměstnance, aby si své zástupce ustavili. K tomu se zakotvuje 30denní lhůta. Během této 30denní lhůty zaměstnavatel nemůže provést posouzení odměňování bez účasti zástupců zaměstnanců a tím jsou neorganizovaní zaměstnanci chráněni. Pokud v této lhůtě vznikne odborová organizace, zaměstnavatel je povinen při společném posouzení s odborovou organizací spolupracovat. Vzhledem k tomu, že odborovou organizaci je možno založit do druhého dne, považujeme 30denní lhůtu k založení odborové organizace a oznámení jejího působení za dostatečnou. V případě rady zaměstnanců proces jejího vzniku trvá déle, a proto u rady zaměstnanců postačuje, aby ve lhůtě 30 dnů zaměstnavateli byl doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. Zaměstnavatel je pak povinen spolupracovat s radou zaměstnanců po jejím vzniku, tedy ani po uplynutí lhůty 30 dnů v tomto případě neopravňuje zaměstnavatele provést posouzení odměňování sám, musí počkat až rada zaměstnanců vznikne a posouzení odměňování s radou zaměstnanců projednat. 
Směrnice klade důraz na spolupráci se zástupci zaměstnanců. Neorganizovaní zaměstnanci, kteří nemají své zástupce obvykle nejsou schopni reagovat dostatečně rychle, a proto zkrácení lhůty na 15 dní nepovažujeme za vhodné.
Provedení posouzení odměňování nelze zaměstnavateli znemožnit z důvodu pasivity zaměstnanců, kteří si neustavili své zástupce, a proto za situace, kdy si zaměstnanci své zástupce neustaví, může posouzení odměňování provést zaměstnavatel sám. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I bodu 9 – k § 287d 
	K čl. I bodu 9 – k § 287d odst. 2 zákoníku práce: 	
	V ustanovení je uvedeno, že pokud by došlo zveřejněním a zpřístupněním posouzení odměňování ke zveřejnění informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto informaci nezveřejní. V důvodové zprávě je však uvedeno, že zaměstnavatel tuto část posouzení nejen nezveřejní, ale ani ji neposkytne zástupcům zaměstnanců. Poskytne ji pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí a veřejnému ochránci práv. 

	Text navrhovaného § 287d odst. 2 tedy obsahuje jinou konstrukci, podle které zaměstnavatel v situaci, kdy by mělo dojít k odhalení odměňování konkrétního zaměstnance, tuto informaci v posouzení odměňování „nezveřejní“. Veřejnému ochránci práv pak posouzení odměňování poskytne pouze v případě, kdy o něj veřejný ochránce práv sám (aktivně) požádá. Není zde tedy povinnost zaměstnavatele v těchto rizikových případech automaticky zaslat posouzení odměňování ochránci práv (na rozdíl od § 306b odst. 6 a § 306c odst. 3 zákoníku práce).

	Požadujeme upravit, resp. doplnit ustanovení odstavce 2 tak, aby bylo v souladu s důvodovou zprávou, tedy aby bylo zřejmé, komu v tomto případě bude tato část posouzení odměňování poskytnuta. 


Přitom opětovně připomínáme, že úpravu je nezbytné promítnout i do novely zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a provázat s navrhovaným § 21dd odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv
	K
	Z
	Vysvětleno
Ustanovení doznalo změn. 
§ 287d
Zveřejnění a zpřístupnění posouzení odměňování
(1) Zaměstnavatel posouzení odměňování bez zbytečného odkladu zveřejní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Dále jej poskytne odborovým organizacím, radě zaměstnanců a Ministerstvu práce a sociálních věcí. Zaměstnavatel je povinen posouzení odměňování poskytnout příslušnému orgánu inspekce práce, pokud o něj požádá pro účely své kontrolní činnosti, a dále veřejnému ochránci práv, pokud o něj požádá podle § 21dd zákona o veřejném ochránci práv.
(2) Pokud by při postupu podle odstavce 1 došlo ke zveřejnění informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto informaci nezveřejní, o čemž je povinen v posouzení odměňování informovat.
Důvodová zpráva: 
Ustanovení § 287d stanoví způsob zveřejnění posouzení odměňování. Zaměstnavatel jej bez zbytečného odkladu zveřejní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Za obvyklý způsob může být považováno zveřejnění na interních nebo externích webových stránkách zaměstnavatele, rozesláním hromadného e-mailu všem zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců, vyvěšení na místě všem zaměstnancům přístupném nebo jiný způsob zveřejnění, který je fakticky přístupný všem zaměstnancům a jedná se u zaměstnavatele o běžně využívaný komunikační kanál. Ustanovení dále výslovně stanoví, že zaměstnavatel poskytne posouzení odměňování příslušnému orgánu inspekce práce a veřejnému ochránci práv, pokud o něj požádá.
Ustanovení doznalo změn. 
§ 306c
(1) Zaměstnavatel, který vypracovává zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, je povinen do 30. dubna příslušného kalendářního roku tuto zprávu zveřejnit způsobem u něj obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Zaměstnavatel ji poskytne rovněž odborové organizaci a radě zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí. Zaměstnavatel nezveřejní ty informace, jejichž zveřejnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen svůj postup podle věty druhé při plnění povinnosti dle věty první odůvodnit.
(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zveřejnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.
(3) Zaměstnavatel je povinen poskytnout vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 2, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 2, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.
(4) Odborová organizace, která obdržela vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 3, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	
K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bod 9 - § 287e

	K bodu 9 (§ 287e odst. 2 zákoníku práce)
Směrnice počítá s možností přizvat orgány pro rovné zacházení (v ČR veřejný ochránce práv) do procesu provádění opatření ze strany zaměstnavatelů. Poskytování stanovisek veřejným ochráncem práv není pro naplnění tohoto cíle optimální. Současně by veřejný ochránce práv měl mít možnost sám rozhodnout, zda se do probíhajícího procesu zapojí, či nikoliv. Bližší vysvětlení je obsaženo v připomínce k § 21dd odst. 4 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí (bod 9 připomínek).
Proto navrhujeme změnit § 287e odst. 2 následovně:
„Zaměstnavatel může požádat veřejného ochránce práv o konzultaci k provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování.“
	K
	Z
	Vysvětleno
Nová dikce ustanovení 
§ 287e
Provedení nápravných opatření
Při provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování podle § 287b písm. f) je zaměstnavatel povinen odstranit neodůvodněné rozdíly v odměňování žen a mužů ve lhůtách stanovených v posouzení odměňování a způsob odstranění těchto rozdílů projednat s odborovou organizací a radou zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí.
Veřejný ochránce práv nebude vstupovat do procesu provedení nápravných opatření. Úprava ve směrnici byla vyhodnocena jako fakultativní.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a)


	K Čl. I bodu 10. (§ 306a):
K problematicky oddělenému pojetí jiných peněžních plnění a plnění peněžité hodnoty viz připomínka výše.
Co se týče odst. 1 věty třetí, máme pochybnosti, zda prosté neodchýlení se od právního předpisu je pro využití výjimky dostačující.  V některých případech právní předpis stanoví nějakou diskreci či rozmezí (viz i důvodová zpráva), v jehož rámci si zaměstnavatel dané plnění nastaví. Pak i takové plnění by mělo být předmětem posouzení objektivity a nediskriminačních kritérií, což musí být ale výstižně vyjádřeno přímo v legislativním textu. V rámci zákonem dovolené diskrece se zaměstnavatel totiž rovněž od právního předpisu „neodchýlí“.
	K
	Z
	Vysvětleno
Pokud právní předpis stanoví rozpětí (od–do), nikoliv tedy konkrétní částku nebo částku minimální, která se při absenci odlišné vůle bere jako tomu odpovídající výše plnění (případ náhrad při překážkách v práci – pokud zaměstnavatel nerozhodne jinak, u prostoje zaměstnanci automaticky náleží 80 % apod.), nelze pak vůbec hovořit o tom, že by právním předpisem byla stanovena výše plnění, neboť ta je vždy dána až rozhodnutím zaměstnavatele v rámci zákonných mezí (daného rozmezí). Takové případy proto nespadají pod navrhovanou výjimku, tato skutečnost byla doplněna do důvodové zprávy.
Připomínkové bere návrh vypořádání na vědomí.


	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a)


	Požadujeme vymezit, co se rozumí „jinými peněžitými plněními a plněními peněžité hodnoty“, alespoň ve zvláštní části důvodové zprávy. Není jasné, zda zahrnuje všechny bonusy, retenční plnění, sign-on bonusy, příspěvky na dopravu, příspěvky na penzijní produkty, soukromé užití služebního auta, vzdělávací rozpočty, mimořádné jednorázové odměny, odstupné, plnění po skončení pracovního poměru nebo náhrady, které mají jen částečně mzdovou povahu. Určení přesného rozsahu je stěžejní pro vedení údajů v rámci systémů a následně i pro reporting a individuální informace.
	K
	Z
	Vysvětleno
Pojem „odměna“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice musí pokrývat nejen mzdu, plat a odměnu z dohody, ale i veškerá další peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci v souvislosti s pracovněprávním vztahem. Návrh této koncepci odpovídá zavedením dvou systémů: systému odměňování podle § 109a ZP (mzda, plat, odměna z dohody) a systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP. Zároveň je v § 306a ZP navrženo, aby nebylo nutné v systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty uvádět kritéria pro ta plnění, jejichž výše je stanovena právním předpisem, od níž se zaměstnavatel neodchýlil.
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nicméně nelze ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a v některých ohledech; rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). 
Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	Věta třetí v § 306a odst. 1 zní: Součástí systému nemusejí být plnění, jejichž přesná výše je stanovena právním předpisem, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil.

Odůvodnění:
Z předkladatelem navrženého znění není zřejmé, zda se tam uvedená výjimka vztahuje i na případy, kdy právní předpis stanoví pouze rozpětí (např. rozpětí výše stravného podle § 3 vyhlášky č. 573/2025 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2026).
Navržené znění tak může vyvolávat výkladové nejasnosti, zejména pokud jde o rozsah povinností zaměstnavatele při tvorbě systému poskytování těchto plnění. Z tohoto důvodu považujeme za vhodné dané ustanovení zpřesnit.

	K
	Z
	Vysvětleno
Pokud právní předpis stanoví rozpětí (od–do), nikoliv tedy konkrétní částku nebo částku minimální, která se při absenci odlišné vůle bere jako tomu odpovídající výše plnění (případ náhrad při překážkách v práci – pokud zaměstnavatel nerozhodne jinak, u prostoje zaměstnanci automaticky náleží 80 % apod.), nelze pak vůbec hovořit o tom, že by právním předpisem byla stanovena výše plnění, neboť ta je vždy dána až rozhodnutím zaměstnavatele v rámci zákonných mezí (daného rozmezí). Takové případy proto nespadají pod navrhovanou výjimku, tato skutečnost byla doplněna do důvodové zprávy.
Pokud by došlo k doplnění, že výše plnění musí být „přesná“, je pravdou, že by to jasně vyloučilo případy, kdy zákon dává rozmezí od-do, protože tam bez vůle zaměstnavatele žádná výše plnění dána zákonem není. Toto doplnění by ale naopak mohlo oslabit výklad, že výjimka dopadá i na případy, kdy zákon stanoví nějaké minimum, od něhož se zaměstnavatel neodchýlí, což pak znamená, že platí to minimum. 

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním.

	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	V § 306a odst. 2 zní: „Systém podle odstavce 1 sjedná zaměstnavatel v kolektivní smlouvě; nepůsobí-li u něj odborová organizace, stanoví jej vnitřním předpisem.“

Odůvodnění:
ČMKOS v této věci odkazuje na odůvodnění uvedené u návrhu k § 109a odst. 1 zákoníku práce. Věcně jde tutéž záležitost, kde za účelem důsledného požadavku provedení směrnice musí být zakotveno právo na spolurozhodování zástupce zaměstnanců.

	K
	Z
	Akceptováno jinak ROZPOR
Znění § 109a odst. 1 se upravuje následujícím způsobem: Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (dále jen „odměna za práci“), a náležitosti uvedené v odstavci 2. Systém odměňování lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo jej může zaměstnavatel stanovit vnitřním předpisem.
Stejně jako u systému odměňování dle § 109a uvedeno výše nelze zaměstnavatele zavazovat ke sjednání kolektivní smlouvy. Nicméně druhé došlo ke změně pořadí forem, ve kterých lze systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zavést (kolektivní smlouva a až poté vnitřní předpis).
Jak již bylo uvedeno výše včetně odůvodnění, směrnice nevyžaduje zakotvení spolurozhodování a nepovažujeme ho za vhodné, tam, kde by spolurozhodování mohlo procesy podle směrnice zablokovat. 
Odpovědnost za splnění povinnosti je na zaměstnavateli. 
Navíc je i na tuto povinnost navázána sankce až do výše 400 000 Kč.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k §  306a
	1. Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306a 
Požadujeme upravit ust. § 306a tak, aby vytváření systémů odměňování nebylo zbytečně zatěžující zejména pro malé a střední podnikatele.
Návrhy úprav
VARIANTA 1
„(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud taková plnění, která je zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci, jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti x) (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“). Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě jsou tato plnění poskytována. Součástí systému nemusejí být plnění, jejichž výše je stanovena právním předpisem, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil.
x) § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“
VARIANTA 2
(1) Zaměstnavatel, který má povinnost sdělovat údaje o výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů podle § 37d odst. 2 zákona o inspekci práce, je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty pokud v případě, že taková plnění, která zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci, jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti x) (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“). Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje.
x) § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“
Odůvodnění: 
Navrhujeme zmírnění pravidel zaváděných tímto novým zákonným ustanovením. Domníváme se proto, že je vhodné, aby navrhována textace v zákoníku práce byla upravena tak, aby zaměstnavatelé nedovozovali, že jsou povinni začít s poskytováním jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zároveň je vhodné, aby bylo definováno, co se považuje za „jiná peněžitá plnění“, resp. „plnění peněžité povahy“.
Dle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice je „odměnou“ obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním.
Recitál směrnice 21, který pojem odměny dále rozvádí, mimo jiné uvádí: „V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění.“ (V této souvislosti je třeba poukázat na to, že český překlad recitálu 21 je v některých částech nepřesný. Například v anglickém znění směrnice obsažený výraz „travel facilities“ je v českém znění přeložen jako „cestovné“. Takový překlad, který evokuje zahrnutí cestovních náhrad do pojmu „odměna“, je velmi nepřesný. Výraz „travel facilities“ je třeba překládat jako zajištění nebo poskytnutí prostředků k cestování, což zahrnuje například poskytnutí služebního vozidla k soukromým účelům).
Z výše uvedeného vyplývá, že definice doplňkových a proměnných složek je při zohlednění judikatury Soudního dvora Evropské unie ponechána na členských státech (viz zvýrazněná část textu v recitálu 21 směrnice). 

Z hlediska právní jistoty účastníků pracovněprávních vztahů proto navrhujeme pojem „odměna“ dle směrnice, tedy „odměnu za práci“, kterou jsou dle navrhovaného znění ustanovení § 109a odst. 1 zákoníku práce mzda, plat nebo odměna z dohody, a „doplňkové a proměnné složky“ definovat jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů, a to zejména z následujících důvodů:
· Vymezení odměny prostřednictvím již existující a ustálené daňové kategorie přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů, zaměstnanců i správních a soudních orgánů. Ustanovení § 6 zákona o daních z příjmů je dlouhodobě aplikovaným ustanovením s bohatou správní i judikaturní praxí, což minimalizuje interpretační nejasnosti a riziko rozdílného výkladu pojmu „odměna“.
· Cílem směrnice je posílení zásady rovného odměňování mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento cíl lze naplnit pouze tehdy, pokud pojem „odměna“ zahrnuje veškerá plnění, která mají ekonomickou hodnotu a ovlivňují celkovou odměnu zaměstnance. Vymezení prostřednictvím § 6 zákona o daních z příjmů tomuto účelu plně odpovídá.
· Široké pojetí odměny je dlouhodobě prosazováno i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, která zdůrazňuje, že pojem „odměna“ zahrnuje jakékoli protiplnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s pracovním vztahem. Vymezení odměny odkazem na příjmy ze závislé činnosti je s tímto přístupem plně kompatibilní.
· Vazba na daňovou úpravu umožňuje efektivní kontrolu plnění povinností vyplývajících ze směrnice, neboť údaje o příjmech ze závislé činnosti jsou evidovány, vykazovány a kontrolovány v rámci daňových a mzdových procesů.

V případě varianty 2 je povinnost mít a stanovit takové systémy omezena jen na zaměstnavatele s povinností reportingu podle § 37d odst. 2 ZIP.
	K
	PP
	Vysvětleno
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nelze plně ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Z hlediska podávání zpráv o rozdílech v odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a položka „tarifní mzda“ avšak pouze pokud se jedná o povinnost reportingu, nikoliv však pokud jde o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Výsledkem deklarovaného rozdílu mezi „zúčtovaným příjmem celkem“ a „tarifní mzdou“ není výše poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, ale výše poskytovaných „doplňkových a proměnných složek odměny“, jež zahrnuje i složky mzdy, které nelze podřadit pod položku „tarifní mzda“, což je pro účely čl. 9 směrnice vyžadováno.   
Lze tak uzavřít, že tzv. reporting vychází z odlišných veličin než systém odměňování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a bude založen na určitém administrativním zjednodušení za účelem snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů. Pokud se jedná o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP, tak v něm by měl zaměstnavatel vymezit všechna peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnancům poskytuje bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou předmětem daně z příjmů, neboť účelem tohoto systému je mj. uceleně a transparentně tato plnění popsat a stanovit podmínky pro jejich poskytování.  
Povinnost mít systém odměňování (jak ohledně mzdy, platu a odměny z dohody, tak ohledně jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty) se vztahuje na všechny zaměstnavatele, a nelze z ní některé zaměstnavatele vylučovat. 
Takovou výjimku, že by tyto systémy tvořili pouze zaměstnavatelé určité velikostní kategorie, směrnice neumožňuje (viz výše vysvětlení k čl. 6 směrnice). 
Jak již bylo výše uvedeno z hlediska reportingu-podávání zpráv o rozdílech v odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a položka „tarifní mzda“. Reporting vychází z odlišných veličin než systém odměňování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a bude založen na určitém administrativním zjednodušení za účelem snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů, viz níže návrh upraveného znění § 37g a 37i odst. 4 ZIP
§ 37g ZIP
Zpráva o rozdílech v odměňování
(1) Ministerstvo vypracovává do 31. března za zaměstnavatele zprávu o rozdílech v odměňování za předchozí kalendářní rok, pokud v příslušném kalendářním roce zaměstnavatel spadá do velikostní kategorie zaměstnavatele, u které vzniká povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování podle § 37h. 
(2) Ministerstvo stanoví vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů. Výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů se provádí jen z plnění, která jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů a jejichž specifikaci stanoví vyhláška podle věty první.
§ 37i odst. 4 ZIP
(4) Ministerstvo vyhláškou stanoví způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a vzor předepsaného formuláře podle odstavce 2.  Výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce se provádí jen z plnění, která jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů, a jejichž specifikaci stanoví vyhláška podle věty první.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	K § 306a 
Navrhované znění ustanovení § 306a zákoníku práce (čl. I bod 10 návrhu) obsahuje pravidla týkající se systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.
V souvislosti s obecnou zásadní připomínkou podotýkáme, že není nikde uvedeno, co se považuje za jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty. V rámci uvedeného ustanovení by bylo vhodné specifikovat, co pod pojem „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ spadá, a to v návaznosti na transpozici pojmu „odměna“ dle směrnice do českého právního řádu.
V této souvislosti navrhujeme následující znění:
(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud taková plnění která zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci a tato plnění jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti x) (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“). Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje.
(2) Systém podle odstavce 1 se stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě.
x) § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“
Navrhujeme zmírnění pravidel zaváděných tímto novým zákonným ustanovením. Domníváme se proto, že je vhodné, aby navrhována textace v zákoníku práce byla upravena tak, aby zaměstnavatelé nedovozovali, že jsou povinni začít s poskytováním jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zároveň je vhodné, aby bylo definováno, co se považuje za „jiná peněžitá plnění“, a co se považuje za „plnění peněžité hodnoty“.
Dle čl. 3 odst. 1 písm. a) Směrnice je „odměnou“ obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním.
Recitál Směrnice 21, který pojem odměny dále rozvádí, mimo jiné uvádí: „V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění.“ (V této souvislosti je třeba poukázat na to, že český překlad recitálu 21 je v některých částech nepřesný. Například v anglickém znění směrnice obsažený výraz „travel facilities“ je v českém znění přeložen jako „cestovné“. Takový překlad, který evokuje zahrnutí cestovních náhrad do pojmu „odměna“, je velmi nepřesný. Výraz „travel facilities“ je třeba překládat jako zajištění nebo poskytnutí prostředků k cestování, což zahrnuje například poskytnutí služebního vozidla k soukromým účelům).
Z výše uvedeného vyplývá, že definice doplňkových a proměnných složek je při zohlednění judikatury Soudního dvora Evropské unie ponechána na členských státech (viz zvýrazněná část textu v recitálu 21 směrnice „Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat“ výše). 
Z hlediska právní jistoty účastníků pracovněprávních vztahů proto navrhujeme pojem „odměna“ dle směrnice, tedy „odměnu za práci“, kterou jsou dle navrhovaného znění ustanovení § 109a odst. 1 zákoníku práce mzda, plat nebo odměna z dohody, a „doplňkové a proměnné složky“ definovat jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů, a to zejména z následujících důvodů:
· Vymezení odměny prostřednictvím již existující a ustálené daňové kategorie přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů, zaměstnanců i správních a soudních orgánů. Ustanovení § 6 zákona o daních z příjmů je dlouhodobě aplikovaným ustanovením s bohatou správní i judikaturní praxí, což minimalizuje interpretační nejasnosti a riziko rozdílného výkladu pojmu „odměna“.
· Cílem směrnice je posílení zásady rovného odměňování mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento cíl lze naplnit pouze tehdy, pokud pojem „odměna“ zahrnuje veškerá plnění, která mají ekonomickou hodnotu a ovlivňují celkovou odměnu zaměstnance. Vymezení prostřednictvím § 6 zákona o daních z příjmů tomuto účelu plně odpovídá.
· Široké pojetí odměny je dlouhodobě prosazováno i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, která zdůrazňuje, že pojem „odměna“ zahrnuje jakékoli protiplnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s pracovním vztahem. Vymezení odměny odkazem na příjmy ze závislé činnosti je s tímto přístupem plně kompatibilní.
· Vazba na daňovou úpravu umožňuje efektivní kontrolu plnění povinností vyplývajících ze směrnice, neboť údaje o příjmech ze závislé činnosti jsou evidovány, vykazovány a kontrolovány v rámci daňových a mzdových procesů.
	K
	Z
	Vysvětleno
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nelze ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a v některých ohledech; rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Z hlediska podávání zpráv o odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.  
Povinnost mít systém odměňování (jak ohledně mzdy, platu a odměny z dohody, tak ohledně jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty) se vztahuje na všechny zaměstnavatele, a nelze z ní některé zaměstnavatele vylučovat. 
Neakceptováno. 
Pojem odměna je do návrhu zákona promítnut jako „odměna za práci“ (mzda, plat a odměna z dohody) a jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná v souvislosti s výkonem práce.

Takovou výjimku, že by tyto systémy tvořili pouze zaměstnavatelé určité velikostní kategorie, směrnice neumožňuje. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	K § 306a zákoníku práce
V souvislosti s obecnou zásadní připomínkou podotýkáme, že není nikde uvedeno, co se považuje za jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Navržené ustanovení je aplikováno bez ohledu na velikost zaměstnavatele a v praxi zasáhne i mikropodniky a malé a střední podniky, kde jsou benefity často poskytovány v jednoduché, přehledné a individualizované podobě (např. stravenky, příspěvek na dopravu, drobné příspěvky na vzdělávání, flexibilní forma podpory apod.).
Pro MSP je problematické zejména to, že § 306a stanoví formální požadavek na existenci samostatného systému (vnitřní předpis / kolektivní smlouva) bez zřejmého vymezení, jak jednoduché a administrativně nenáročné může být splnění této povinnosti, a bez rozlišení mezi standardizovanými, opakujícími se plněními, a jednorázovými či individuálně dohodnutými plněními.
Bez výkladového upřesnění hrozí opět čistý formalismus (vytvoření dokumentu pro snadnou kontrolu ze strany inspekce práce) bez reálného vztahu ke zlepšení transparentnosti, pouze s významnými sankčními a procesními riziky. Zesílenými tím, že návrh současně váže procesní důsledky v řízení o diskriminaci na porušení povinností mj. podle § 306a zákoníku práce (obrácení důkazního břemene dle § 133a o.s.ř.).
Shrnuto: aniž by § 306a zakládal nové hmotné právo zaměstnance, povede k přepjaté formalizaci u nejmenších zaměstnavatelů. 
Navrhujeme změnit výčet způsobu zakotvení systému poskytování jiných peněžitých plnění na demonstrativní a doplnit výklad (v důvodové zprávě, případně metodickém pokynu MPSV), že
	povinnost podle § 306a je povinností materiální, tj. směřuje k tomu, aby zaměstnanci rozuměli, podle jakých objektivních a nediskriminačních kritérií jsou plnění poskytována; nemá vést k nepřiměřené míře formalizace, neodpovídající velikosti a povaze zaměstnavatele;
	u mikropodniků a malých zaměstnavatelů lze povinnost § 306a považovat za splněnou i tehdy, jsou-li kritéria poskytování těchto plnění přiměřeně vyjádřena v pracovních smlouvách, vnitřním sdělení nebo velmi stručném interním pravidle, aniž by bylo vyžadováno zpracování komplexního „benefitního řádu“ či formalizovaného katalogu plnění;
	ustanovení je třeba vykládat tak, že „systém“ se vztahuje především na opakující se a standardizovaná plnění poskytovaná podle pravidel, nikoli na plnění jednorázová, mimořádná nebo individuálně sjednávaná, kde je již z povahy věci rozhodující konkrétní dohoda; 
	formulace „vnitřním předpisem nebo kolektivní smlouvou“ nemá být vykládána formalisticky tak, že u MSP musí jít o samostatný vnitřní předpis s vysokou mírou detailu; postačí přiměřené, srozumitelné a prokazatelné vymezení kritérií v jednoduché písemné podobě. 
Takové vyjasnění zachová ochranný účel úpravy (transparentnost a rovné zacházení při poskytování plnění současně však zabrání tomu, aby § 306a u MSP vedl k neúčelnému formalismu a disproporční administrativní zátěži.
Směrnice (EU) 2023/970 podle svého shrnutí stanoví požadavek, aby zaměstnavatelé pracovali s objektivními, genderově neutrálními kritérii odměňování a aby tato kritéria byla zaměstnancům dostupná; neurčuje však konkrétní právní formu, v níž musí být kritéria zachycena. Předložený návrh, který u všech zaměstnavatelů požaduje vytvoření samostatného „systému“ a jeho zakotvení právě ve vnitřním předpisu nebo kolektivní smlouvě, tak může zejména u mikropodniků a MSP představovat nadbytečnou národní nadstavbu v formalizaci, aniž by přinášela adekvátní materiální přínos oproti jednodušším, ale transparentním formám zachycení kritérií (např. v pracovních smlouvách či stručném interním pravidle).
	K
	Z
	Vysvětleno
Podle směrnice jsou vedle odměny za práci (mzda, plat, odměna z dohody) odměnou rovněž jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem. Tato benefitní plnění ne vždy přísluší ve stejné výši všem zaměstnancům a jejich ne/poskytnutí je často závislé na povaze vykonávané práce nebo jiných souvisejících objektivních okolnostech (např. délka trvání pracovního poměru v případě pracovního jubilea apod.). 
Zaměstnavatelé budou povinni, pokud poskytují jiná peněžitá plnění či plnění peněžité hodnoty, vytvořit systém pro jejich poskytování. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje a zaměstnavatel jej stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě. 
Součástí systému nemusí být jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem, jejichž výše přímo vyplývá z právního předpisu, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil. Zaměstnavatel tak pochopitelně nemusí do systému zahrnout např. náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou zaměstnanci vyplácí za dobu čerpání dovolené či jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 ZP, nebo náhradu mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku za dobu prostoje (tj. zákonem dané minimum). 
Pokud by ale např. zaměstnavatel zaměstnanci poskytoval náhradu mzdy za prostoj ve výši průměrného výdělku (tj. v rozsahu jdoucím nad zákonné minimum dle § 207 ZP), systém by měl obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel toto zvýšené plnění poskytuje.
Taková výjimka není dle směrnic možná.
Součástí systému musí být všechna plnění, která zaměstnavatel zaměstnanci poskytuje v souvislosti s výkonem práce.
Zákon nevyžaduje vysokou míru detailu.
K otázce aplikační praxe bude ze strany ministerstva poskytnuta metodická podpora.
S ohledem na výše uvedené se navrhovaná právní úprava nepovažuje za nepřiměřeně zatěžující, ani za nadbytečnou národní nadstavbu, ale za nezbytný nástroj k zajištění transparentnosti a rovného zacházení při poskytování plnění
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	Článek I bod 10 je nezbytné přepracovat. 
Odůvodnění:
V první řadě je třeba stanovit jasný postup pro přepočet na peníze a stanovit, které benefity se započítávají a které ne. Pokud se použije postup podle předpisů pro účely daně z příjmů, je potřeba zvážit účel, výpovědní hodnotu a vliv na údaje o odměňování pro účely zjištění rozdílu mezi odměňováním mužů a žen. Ohledně zápočtu, například zohledňování a vyčíslování hodnoty oprávnění používat pracovní mobilní telefon zaměstnavatele i pro soukromé účely, pokud má zaměstnavatel sjednaný nyní již běžný tarif neomezeného volání v rámci ČR, se jeví jako velmi administrativně zatěžující. 
Pojem „objektivní a nediskriminační kritéria“ je příliš vágní. Zákon ho musí konkretisovat alespoň příkladmo.
	K
	Z
	Vysvětleno
Připomínka se vztahuje spíše ke sledování rozdílů v odměňování žen a mužů.
Vnitřní předpis ani kolektivní smlouva, kterým je tento systém stanoven nebo sjednán, nevyžaduje přepočet na peníze, bude obsahovat pouze výčet kritérií stanovených nebo sjednaných pro poskytování jiných peněžitých plnění a plněn peněžité hodnoty. Pro účely výpočtu rozdílů v odměňování žen a mužů z dat poskytovaných zaměstnavateli do JMHZ odkazujeme na navrhovanou právní úpravu v zákoně o inspekci práce a přiložené teze prováděcích právních předpisů.
Lze se do jisté míry ztotožnit s tím, že pojem „objektivní“ je do jisté míry vágní, avšak je nutné jej chápat ve spojení s pojmem „nediskriminační“, což v sobě zahrnuje požadavek na soulad se zákazem diskriminace v nejširším slova smyslu a pojem „objektivní je pak konkretizací základního požadavku na nediskriminační kritéria.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a)

	Pro naplnění požadavku transparentního odměňování a rovného odměňování mezi muži a ženami je nezbytné vymezení pojmu odměna. Směrnice v čl. 3 (1) písm. a) odměnu definuje velmi obecným způsobem při dalším využití recitálu č. 21, přičemž dává možnost při jejím vymezení zohlednit rovněž národní zvyklosti. Pokud se týká transpozice, lze pomocí právní úpravy § 109 a násl. vymezit plat, mzdu a odměnu za práci, včetně všech jejich složek. Rovnost se nicméně týká i jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zákoník práce však v ustanovení § 306a žádným způsobem tato plnění nevymezuje, čímž výrazně snižuje míru právní jistoty a předvídatelnosti práva a také nedává zaměstnavatelům dostatečný interpretační prostor pro legální aplikaci zákonných povinností v tomto směru. Dovolujeme si odkázat na jednání pracovní skupiny, kde předkladatel ujišťoval, že se vymezení bude shodovat s příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů.

	K
	Z
	Vysvětleno
Pojem „odměna“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice musí pokrývat nejen mzdu, plat a odměnu z dohody, ale i veškerá další peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci v souvislosti s pracovněprávním vztahem. Návrh této koncepci odpovídá zavedením dvou systémů: systému odměňování podle § 109a ZP (mzda, plat, odměna z dohody) a systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP. 
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nicméně nelze ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a v některých ohledech; rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Z hlediska podávání zpráv o rozdílech v odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a položka „tarifní mzda“ avšak pouze pokud se jedná o povinnost reportingu, nikoliv však pokud jde o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Výsledkem deklarovaného rozdílu mezi „zúčtovaným příjmem celkem“ a „tarifní mzdou“ není výše poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, ale výše poskytovaných „doplňkových a proměnných složek odměny“, jež zahrnuje i složky mzdy, které nelze podřadit pod položku „tarifní mzda“, což je pro účely čl. 9 směrnice vyžadováno.   
Lze tak uzavřít, že tzv. reporting vychází z odlišných veličin než systém odměňování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a bude založen na určitém administrativním zjednodušení za účelem snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů. Pokud se jedná o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP, tak v něm by měl zaměstnavatel vymezit všechna peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnancům poskytuje bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou předmětem daně z příjmů, neboť účelem tohoto systému je mj. uceleně a transparentně tato plnění popsat a stanovit podmínky pro jejich poskytování.  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	3. K čl. I. bodu 10 (§ 306a zákoníku práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:

VARIANTA 1
(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud taková plnění která zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci a tato plnění jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti[footnoteRef:2] (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“). Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje. [2:  § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“] 

(2) Systém podle odstavce 1 se stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě.


VARIANTA 2
§ 306a
Systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty
(1) Zaměstnavatel, který má povinnost sdělovat údaje o výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů podle § 37d odst. 2 zákona o inspekci práce, je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, v případě že taková plnění která zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci a tato plnění která jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti[footnoteRef:3] (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“). Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje. [3:  § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“] 

(2) Systém podle odstavce 1 se stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě.

Odůvodnění:
Odůvodnění k variantě 1:
Navrhujeme zmírnění pravidel zaváděných tímto novým zákonným ustanovením. Domníváme se proto, že je vhodné, aby navrhována textace v zákoníku práce byla upravena tak, aby zaměstnavatelé nedovozovali, že jsou povinni začít s poskytováním jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zároveň je vhodné, aby bylo definováno, co se považuje za „jiná peněžitá plnění“, co se považuje za „plnění peněžité povahy“.
Dle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice je „odměnou“ obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním.
Recitál směrnice 21, který pojem odměny dále rozvádí, mimo jiné uvádí: „V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění.“ (V této souvislosti je třeba poukázat na to, že český překlad recitálu 21 je v některých částech nepřesný. Například v anglickém znění směrnice obsažený výraz „travel facilities“ je v českém znění přeložen jako „cestovné“. Takový překlad, který evokuje zahrnutí cestovních náhrad do pojmu „odměna“, je velmi nepřesný. Výraz „travel facilities“ je třeba překládat jako zajištění nebo poskytnutí prostředků k cestování, což zahrnuje například poskytnutí služebního vozidla k soukromým účelům).
Z výše uvedeného vyplývá, že definice doplňkových a proměnných složek je při zohlednění judikatury Soudního dvora Evropské unie ponechána na členských státech (viz zvýrazněná část textu v recitálu 21 směrnice „Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat“ výše). 
Z hlediska právní jistoty účastníků pracovněprávních vztahů proto navrhujeme pojem „odměna“ dle směrnice, tedy „odměnu za práci“, kterou jsou dle navrhovaného znění ustanovení § 109a odst. 1 zákoníku práce mzda, plat nebo odměna z dohody, a „doplňkové a proměnné složky“ definovat jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů, a to zejména z následujících důvodů:
· Vymezení odměny prostřednictvím již existující a ustálené daňové kategorie přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů, zaměstnanců i správních a soudních orgánů. Ustanovení § 6 zákona o daních z příjmů je dlouhodobě aplikovaným ustanovením s bohatou správní i judikaturní praxí, což minimalizuje interpretační nejasnosti a riziko rozdílného výkladu pojmu „odměna“.
· Cílem směrnice je posílení zásady rovného odměňování mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento cíl lze naplnit pouze tehdy, pokud pojem „odměna“ zahrnuje veškerá plnění, která mají ekonomickou hodnotu a ovlivňují celkovou odměnu zaměstnance. Vymezení prostřednictvím § 6 zákona o daních z příjmů tomuto účelu plně odpovídá.
· Široké pojetí odměny je dlouhodobě prosazováno i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, která zdůrazňuje, že pojem „odměna“ zahrnuje jakékoli protiplnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s pracovním vztahem. Vymezení odměny odkazem na příjmy ze závislé činnosti je s tímto přístupem plně kompatibilní.
· Vazba na daňovou úpravu umožňuje efektivní kontrolu plnění povinností vyplývajících ze směrnice, neboť údaje o příjmech ze závislé činnosti jsou evidovány, vykazovány a kontrolovány v rámci daňových a mzdových procesů.
Odůvodnění k variantě 2:
Část odůvodnění je shodná s variantou 1. Povinnost mít a stanovit takové systémy by se vztahovala jen na zaměstnavatele s povinností reportingu podle § 37d odst. 2 ZIP.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nelze plně ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný. 
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Z hlediska podávání zpráv o rozdílech v odměňování bude využita položka: Zúčtovaný příjem celkem, což je položka JMHZ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a položka „tarifní mzda“ avšak pouze pokud se jedná o povinnost reportingu, nikoliv však pokud jde o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Výsledkem deklarovaného rozdílu mezi „zúčtovaným příjmem celkem“ a „tarifní mzdou“ není výše poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, ale výše poskytovaných „doplňkových a proměnných složek odměny“, jež zahrnuje i složky mzdy, které nelze podřadit pod položku „tarifní mzda“, což je pro účely čl. 9 směrnice vyžadováno.   
Lze tak uzavřít, že tzv. reporting vychází z odlišných veličin než systém odměňování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a bude založen na určitém administrativním zjednodušení za účelem snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů. Pokud se jedná o systém poskytování peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP, tak v něm by měl zaměstnavatel vymezit všechna peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnancům poskytuje bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou předmětem daně z příjmů, neboť účelem tohoto systému je mj. uceleně a transparentně tato plnění popsat a stanovit podmínky pro jejich poskytování.  
Povinnost mít systém odměňování (jak ohledně mzdy, platu a odměny z dohody, tak ohledně jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty) se vztahuje na všechny zaměstnavatele, a nelze z ní některé zaměstnavatele vylučovat. 
Takovou výjimku, že by tyto systémy tvořili pouze zaměstnavatelé určité velikostní kategorie, směrnice neumožňuje (viz výše vysvětlení k čl. 6 směrnice).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306a
	Pokud jde o správné vymezení pojmu „odměna“ uvedeného v čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice, navrhované znění ustanovení § 306a zákoníku práce (čl. I bod 10 návrhu) obsahuje pravidla týkající se systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. V rámci uvedeného ustanovení by bylo vhodné specifikovat, co pod pojem „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ spadá, a to v návaznosti na transpozici pojmu „odměna“ dle směrnice do českého právního řádu.
Dle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice je „odměnou“ obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním.
Recitál 21 směrnice, který pojem odměny dále rozvádí, mimo jiné uvádí: „V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění.“
(V této souvislosti je třeba poukázat na to, že český překlad recitálu 21 je v některých částech nepřesný. Například v anglickém znění směrnice obsažený výraz „travel facilities“ je v českém znění přeložen jako „cestovné“. Takový překlad, který evokuje zahrnutí cestovních náhrad do pojmu „odměna“, je velmi nepřesný. Výraz „travel facilities“ je třeba překládat jako zajištění nebo poskytnutí prostředků k cestování, což zahrnuje například poskytnutí služebního vozidla k soukromým účelům.)
Z výše uvedeného vyplývá, že definice doplňkových a proměnných složek je při zohlednění judikatury Soudního dvora Evropské unie ponechána na členských státech (viz zvýrazněná část textu v recitálu 21 směrnice „Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat“ výše). 
Z hlediska právní jistoty účastníků pracovněprávních vztahů proto navrhujeme pojem „odměna“ dle směrnice, tedy „odměnu za práci“, kterou jsou dle navrhovaného znění ustanovení § 109a odst. 1 zákoníku práce mzda, plat nebo odměna z dohody, a „doplňkové a proměnné složky“ definovat jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů, a to zejména z následujících důvodů:
· Vymezení odměny prostřednictvím již existující a ustálené daňové kategorie přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů, zaměstnanců i správních a soudních orgánů. Ustanovení § 6 zákona o daních z příjmů je dlouhodobě aplikovaným ustanovením s bohatou správní i judikaturní praxí, což minimalizuje interpretační nejasnosti a riziko rozdílného výkladu pojmu „odměna“.
· Cílem směrnice je posílení zásady rovného odměňování mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento cíl lze naplnit pouze tehdy, pokud pojem „odměna“ zahrnuje veškerá plnění, která mají ekonomickou hodnotu a ovlivňují celkovou odměnu zaměstnance. Vymezení prostřednictvím § 6 zákona o daních z příjmů tomuto účelu plně odpovídá.
· Široké pojetí odměny je dlouhodobě prosazováno i judikaturou Soudního dvora Evropské unie, která zdůrazňuje, že pojem „odměna“ zahrnuje jakékoli protiplnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s pracovním vztahem. Vymezení odměny odkazem na příjmy ze závislé činnosti je s tímto přístupem plně kompatibilní.
· Vazba na daňovou úpravu umožňuje efektivní kontrolu plnění povinností vyplývajících ze směrnice, neboť údaje o příjmech ze závislé činnosti jsou evidovány, vykazovány a kontrolovány v rámci daňových a mzdových procesů.
S ohledem na výše uvedené tak navrhujeme následující úpravu navrhovaného znění ustanovení § 306a odst. 1 zákoníku práce, která by definovala výše uvedené „doplňkové a proměnné složky“, a to např. takto:
„(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, která jsou předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti x) (dále jen „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“), pokud je zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě jsou tato plnění poskytována. Součástí systému nemusejí být plnění, jejichž výše je stanovena právním předpisem, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil.
________________
x) § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů“
Uvedená zkratka „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ by měla být v tomto smyslu používána v celém zákoníku práce a dalších právních předpisech, jejichž změna je v rámci návrhu avizována (například v zákoně o inspekci práce).
S ohledem na výše uvedené by tak pojem „odměna“ dle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice zahrnoval příjmy, které jsou předmětem příjmu jako příjmy ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů, neboť by se jednalo o:
1) odměnu za práci, kterou je dle navrhovaného znění § 109a odst. 1 zákoníku práce mzda, plat nebo odměna z dohody, a
2) jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která jsou v návaznosti na navrhované znění § 306a odst. 1 zákoníku práce předmětem daně z příjmů jako příjmy ze závislé činnosti.
	K
	Z
	Vysvětleno
Pojem „odměna“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice musí pokrývat nejen mzdu, plat a odměnu z dohody, ale i veškerá další peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci v souvislosti s pracovněprávním vztahem. Návrh této koncepci odpovídá zavedením dvou systémů: systému odměňování podle § 109a ZP (mzda, plat, odměna z dohody) a systému poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a ZP. 
Pojmy „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ nicméně nelze ztotožnit s pojmem „příjmy ze závislé činnosti“ podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť tyto pojmy mají odlišný účel a obsah a v některých ohledech; rozsah plnění, která pod tyto pojmy spadají, tak není totožný.
Otevřená formulace pojmu v § 306a ZP je tedy záměrná a odpovídá širokému funkčnímu pojetí odměny v judikatuře Soudního dvora EU. Na jednání pracovní skupiny předkladatel ujišťoval, že z hlediska podávání zpráv o odměňování se bude vycházet z příjmů ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů (položka JMHZ zúčtovaný příjem celkem). Upozorňujeme, že definice jednotlivých položek pro výpočet údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů bude ještě předmětem diskuze, ke které budou sociální partneři přizváni. Výpočet pak bude předmětem úpravy ve vyhlášce, která však předpokládá účinnost až 1. ledna 2028.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)


	K Čl. I bodu 11. (§ 306b):
Omezení práva na informace v odst. 1 v tom smyslu, že zaměstnanec může tohoto práva využít, až když pracovněprávní vztah trvá celý předchozí kalendářní rok (viz i důvodová zpráva), zužuje právo na informace zaměstnance způsobem, který čl. 7 směrnice nepředpokládá. A neodpovídá ani záměru směrnice poskytnout transparentní informace o odměňování již i uchazečům o zaměstnání.
§ 306b odst. 3 – právo na doplnění a vysvětlení poskytnutých informací by mělo být formou odůvodněné odpovědi podle čl. 7 odst. 2 in fine směrnice.
§ 306b odst. 5 je v této podobě zmatečný. Směrnice nezakazuje, aby zaměstnanec libovolně používal informace, pokud se týkají výlučně jeho samotného. Naopak, směrnice v čl. 7 odst. 5 i 6 vysloveně stanoví, že nesmí být bráněno tomu, aby pracovníci sdělovali informace o své vlastní odměně. Ustanovení i přes svou výhradu působí jako nesouladné s § 346a návrhu. 
Požadujeme také vyjasnit, co přesně je z § 306b implementační. Například § 306b odst. 1 poslední věta a odstavec 2 se implementační být nezdají. Nutno upravit i rozdílovou tabulku.

	K
	Z
	Částečně akceptováno/Vysvětleno

K odst. 1 – z ustanovení § 306b odst. 1 nevyplývá, že by pracovní poměr musel trvat po celý předchozí kalendářní rok a nic takového se ani neuvádí v důvodové zprávě. Postačí, když v předchozím kalendářním roce pracovní poměr trval i jediný den. Důvodová zpráva nicméně byla pro odpadnutí případných pochybností ještě doplněna takto: „Z navrženého znění rovněž vyplývá, že zaměstnanec může tohoto práva využít pouze v případě, kdy v předchozím kalendářním roce u zaměstnavatele jeho pracovněprávní vztah trval (a to i v případě, kdy trval jen po část předchozího kalendářního roku)“.
OKOM
Bereme na vědomí.
K odst. 3 – jsou-li informace nepřesné nebo neúplné a zaměstnanec požádá o jejich vysvětlení nebo doplnění, zaměstnavatel má dle předmětného ustanovení povinnost toto vysvětlení nebo doplnění informací zaměstnanci poskytnout. Není přitom zřejmé, co by měl zaměstnavatel nad rámec takové odpovědi zaměstnanci odůvodňovat, ledaže by zaměstnanci z nějakého důvodu nemohl vyhovět. V takovém případě by měl svůj postup odůvodnit. 
OKOM
Formu písemného vysvětlení/doplnění považujeme za vhodnější.
MPSV
Písemná forma vysvětlení nebo doplnění byla zapracována
K odst. 5 – z věty za středníkem, že „ustanovení § 346a tím není dotčeno“ by mělo plynout, že informace vztahující se k vlastní odměně zaměstnance lze sdílet bez omezení (zaměstnavatel šíření těchto informací zaměstnanci zakázat nesmí).
OKOM
Bereme na vědomí, alespoň DZ by měla návaznost vysvětlit.
MPSV
Do zvláštní části DZ k § 306b zapracován následující text:
Odkaz na § 346a zákoníku práce zajišťuje, že s informací o vlastní výši odměny zaměstnance  zaměstnanci mohou nakládat dle svého uvážení, nikoliv jen k výkonu svého práva na rovné zacházení při odměňování. Zaměstnavatel je tedy v tomto ohledu omezovat nijak nemůže.
K tomu, jaká část úpravy je a není implementační – bude znovu vyhodnoceno – poslední věta odst. 1 konkretizuje povinnost zaměstnavatele dle čl. 7 směrnice, tedy je v tomto směru implementační. Oproti tomu odstavec 2 je ustanovení zmocňující, takže implementační pak přinejmenším zčásti bude prováděcí právní předpis, který je na jeho základě vydán.
MPSV
§ 306b odst. 2 byl z RT vypuštěn
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11
	V článku I bodu 11 se v § 306b odst. 5 se slova „, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně určí“ zrušují.
Odůvodnění:
Dispositivní norma by měla stanovit, že jiný účel není možný.
	K
	Z
	Vysvětleno
Předmětná textace vychází z čl. 7 odst. 6 směrnice, který stanoví: „Zaměstnavatelé mohou po pracovnících, kteří získali informace podle tohoto článku, požadovat, aby tyto informace s výjimkou informací týkajících se jejich vlastní odměny nebo úrovně odměňování nepoužívali k žádnému jinému účelu než k výkonu svého práva na stejnou odměnu.“.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b)

	ČMKOS požaduje do § 306b odst. 1 zákoníku práce výslovné doplnění povinnosti zaměstnavatele poskytnout informace, na které mají zaměstnanci právo, písemně.
Odůvodnění:
ČMKOS upozorňuje na to, že podle čl. 7 odst. 1 směrnice mají zaměstnanci právo na to, aby obdrželi „písemné informace o své individuální úrovni odměny a o průměrných úrovních odměňování“. Navrhovaná úprava v § 306b odst. 1 a 3 počítá s tím, že musí zaměstnanec podat „písemnou“ žádost, ale neupravuje povinnost zaměstnavatele „písemně“ poskytnout uvedené informace. 
Podle čl. 12 odst. 3 směrnice mají mít v případě, kdy může dojít k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny konkrétního zaměstnance, přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení. Směrnice tedy požaduje, aby zástupci zaměstnanců měli k uvedeným informacím přístup vždy. Dále pak nechává na volbě, zda přístup má mít inspekce práce nebo orgán pro rovné zacházení. ČMKOS souhlasí se zapojením Kanceláře veřejného ochránce práv. Trváme ovšem na tom, aby bylo v souladu s požadavkem směrnice v § 306b odst. 6 výslovně upraveno i předání této informace zástupcům zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí. ČMKOS upozorňuje, že pokud toto pravidlo nebude do zákoníku práce zapracováno, nedojde k dostatečné transpozici čl. 12 odst. 3 směrnice.
	K
	Z
	Akceptováno
K odst. 1 a 3: bylo upraveno, že informace od zaměstnavatele musí být písemná (tj. v listinné nebo el. podobě).
K odst. 6: nová textace 
Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, informace bude poskytnuta odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b)

	ČMKOS požaduje doplnění předloženého návrhu o prováděcí právní předpis podle § 306b odst. 2 zákoníku práce. 
Odůvodnění:
Navržené ustanovení § 306b odst. 2 zmocňuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ke stanovení způsobu výpočtu výše odměn za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty prováděcím právním předpisem. 
V rámci předloženého návrhu bohužel není k dispozici konkrétní znění prováděcího právního předpisu, ale pouze jeho teze. Ty přitom nemohou nahradit vlastní normativní úpravu a mohou se od výsledného znění vyhlášky významně lišit. Jedná se přitom o zásadní část navrhované právní úpravy, která bude mít významný dopad na praxi zaměstnavatelů, přičemž bez znalosti konkrétní metodiky výpočtů a pravidel nelze tyto dopady dostatečně posoudit. 
Z toho důvodu považujeme za nezbytné, aby byl návrh vyhlášky předložen již v rámci připomínkového řízení k této novele. Žádáme proto o jeho doplnění, případně o jeho předložení bez zbytečného odkladu.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Předkladatel zvolil cestu tezí vyhlášky, neboť se na výsledné podobě stále pracuje. Počítá se s jednáním se zástupci sociálních partnerů, na kterém bude ještě podoba výpočtů pro naplnění této povinnosti projednána, diskutována. Tato ustanovení mají navíc odloženou účinnost k 1. lednu 2028.
Návrh vyhlášky je v současné fázi předkládán ve formě tezí, jejichž účelem je vymezit základní věcný rámec a směr budoucí právní úpravy. Tomu odpovídá i míra podrobnosti – teze již nyní obsahují klíčové principy výpočtu, včetně vymezení vstupních datových zdrojů (Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele), základních výpočtových jednotek (roční a měsíční pracovní jednotka), struktury sledovaných ukazatelů i jejich členění.
Současně platí, že detailní metodické a technické aspekty (zejména přesné výpočtové vzorce, způsob agregace dat či struktura formulářů) budou standardně upraveny až v paragrafovaném znění vyhlášky a jejích přílohách. Tyto části právní úpravy jsou svou povahou úzce provázány s finálním zněním zákonného zmocnění a není proto účelné je v plném rozsahu finalizovat před dokončením legislativního procesu na úrovni zákona.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo významu právní jistoty adresátů právní úpravy a potřeby předvídatelnosti praktických dopadů. Z tohoto důvodu bude návrh prováděcích předpisů, včetně příloh obsahujících konkrétní metodiky výpočtů a vzorů formulářů, předložen k projednání se sociálními partnery v návaznosti na finalizaci zákonného rámce.

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním připomínky.

	HK ČR
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306b 
Požadujeme z předloženého materiálu vypustit nové oprávnění pro veřejného ochránce práv v oblasti rovného odměňování a dále upravit ust. 306b tak, aby byl jednoznačně stanoven přiměřený zákonný režim pro podávání žádostí zaměstnanci a použití údajů.
Návrhy úprav:
„(5) Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavců 1 a 3 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty před orgány veřejné správy, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně neurčí jinak; ustanovení § 346a tím není dotčeno.
(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance a pokud s takovým postupem zaměstnanec vyjádřil souhlas, plní zaměstnavatel tuto povinnost vůči veřejnému ochránci práv, kterému zároveň sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal. Zaměstnavatel je povinen o postupu podle věty první zaměstnance písemně informovat alespoň 10 pracovních dnů před splněním povinnosti podle věty první bez zbytečného odkladu. 
…..
(8) Zaměstnanec má právo uplatnit žádost podle odstavce 1, 3 a 4 pouze jedenkrát ročně. Informace podle odstavce 1 se neposkytne, pokud by její poskytnutí mohlo vést k identifikaci konkrétního zaměstnance; za takový případ se považuje zejména situace, kdy skupina prací podle § 109a odst. 2 zahrnuje méně než 5 zaměstnanců.
Odůvodnění:
Pracovní právo je svou povahou právo soukromé, tudíž nepovažujeme za žádoucí ingerenci veřejného práva v podobě zapojení veřejného ochránce práv do soukromoprávního vztahu. Navíc máme obavu, že úřad veřejného ochránce práv nebude fakticky schopen nové povinnosti plnit, neboť dle návrhu zákona ani důvodové zprávy se nepočítá s navýšením personálním ani finančních prostředků pro jeho úřad. V důsledku tak může být úřad veřejného ochránce práv zahlcen množstvím podnětů, které bude – s ohledem na personální kapacitu – řešit se značným zpožděním, což v důsledku zřejmě povede k tomu, že v mezičase zaměstnavatelé vyřeší případné nesrovnalosti v systému odměňování bez jeho součinnosti.
Za účelem zvýšení ochrany oprávněných zájmů zaměstnavatelů na ochraně jejich know-how v oblasti odměňování se i s ohledem na zakotvení jiných institutů přispívajících k ochraně práv zaměstnanců navrhuje úprava pravidel pro nakládání s informacemi poskytnutými podle § 306b.
V předloženém materiálu navržené znění nového § 306b odst. 6 zákoníku práce počítá s tím, že pokud by splnění povinnosti poskytnout informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci, rozdělených podle pohlaví, vedlo k poskytnutí informace o výši těchto plnění jiného konkrétního zaměstnance, tak by měl zaměstnavatel plnit tuto povinnost vůči veřejnému ochránci práv. Informace o odměňování nejen tohoto jiného zaměstnance, ale též samotného zaměstnance-žadatele se tak může dostat do sféry dispozice úřadu veřejného ochránce práv i bez souhlasu zaměstnance-žadatele. Navrhuje se takto pevně nastavené právo modifikovat ve prospěch zaměstnanců tak, aby zaměstnanci měli vyšší možnost ovlivnit, kdo bude mít možnost disponovat s informacemi o jejich mzdě. Proto navrhujeme zakotvit právo pro zaměstnance uplatňující svá práva rozhodnout se, zda si přejí, aby s výší mimo jiné též své odměny mohly být seznámeny osoby vykonávající práci u veřejného ochránce práv.
Navrhuje se připojení dalšího odstavce v rámci navrženého znění zcela nového § 306b zákoníku práce.
Za účelem vyloučení možnosti využít nově navrhovaná práva zaměstnanců k šikanóznímu výkonu práva ke škodě zaměstnavatele se navrhuje konkretizovat množství žádostí, které zaměstnanec může zaměstnavateli adresovat. Navrhuje se roční periodicita, tak aby nedošlo k neúměrnému administrativnímu zatížení zaměstnavatelů. Zejména u zaměstnavatelů s větším počtem zaměstnanců by totiž kratší periodicita mohla vést k významnému ztížení možnosti řádně plnit nově navrhovanou povinnost, a tedy i nepřiměřenému zvýšení pravděpodobnosti spáchání přestupku a uložení sankce. 
Doplnění v nově navrhovaném odst. 8 by mělo více specifikovat velikost skupiny, kdy údaje lze poskytnout. V malých pracovních kolektivech však může i poskytování těchto průměrných údajů vést k nepřímé identifikaci odměňování konkrétních zaměstnanců. Navržené doplnění proto preventivně vymezuje situace, kdy může dojít k identifikaci konkrétního zaměstnance, a doplňuje tak ochranný mechanismus podle odstavce 6. Navržené řešení představuje přiměřené vyvážení mezi transparentností odměňování a ochranou soukromí zaměstnanců.
	K
	PP
	K odst. 5: Neakceptováno. 
Tímto by došlo ke značnému zúžení, neboť pod orgány veřejné správy nelze podřadit soudy. Současně se navrhuje, že by zákaz platil automaticky, ledaže by zaměstnavatel určil jinak. Zde ale čl. 7 odst. 6 směrnice stanoví, že to zaměstnavatelé po zaměstnancích mohou požadovat, nikoliv že tento zákaz platí automaticky.
K odst. 6 Akceptováno jinak.
Nové znění: 
(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 7 a 8. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 3 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první
(7) Zaměstnavatel je povinen poskytnout informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 6, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud zaměstnanec podal žádost o informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3 prostřednictvím odborové organizace podle odstavce 4, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění zaměstnancem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.
(8) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 7, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.
(9) Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o jejich právu podle odstavců 1, 3 a 4 způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům.

Akceptováno. 
Zaměstnanec bude moci podat žádost pouze jednou za kalendářní rok. K opakovaným žádostem téhož zaměstnance se nebude přihlížet. 
Pokud jde o žádost směřující k vysvětlení/doplnění informace, zde může v praxi dojít k tomu, že zaměstnavatel odpověď nedá úplnou a zaměstnanec se tedy další žádostí doptá, takže zde omezení na jednu žádost ročně nedává smysl a potencionálně zakládá i rozpor se směrnicí, která žádné omezení četnosti žádostí nepředpokládá.
Nelze souhlasit ani s tím, že by bylo automaticky dáno, že ve skupině, kde je méně než 5 zaměstnanců, by bez dalšího došlo k odhalení odměny konkrétních zaměstnanců. Může být např. skupina skládající se toliko z mužů, v takovém případě u 4 zaměstnanců již z průměrné výše odměny stěží identifikujeme, kolik činí odměna konkrétních zaměstnanců.
Odkazujeme na DZ, kde došlo ke zpřesnění:
Pokud by zveřejněním posouzení odměňování podle navrženého znění mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto část posouzení odměňování zaměstnancům nezveřejní, ale poskytne je pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí a zástupcům zaměstnanců. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví.

Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.
Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací:
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:
1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena → údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.
2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.). 
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy) → pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	K §306b
Navržené znění § 306b neobsahuje žádné omezení četnosti podávání žádostí zaměstnance o informace ani žádostí o jejich doplnění či vysvětlení. To může vést k nepřiměřené administrativní zátěži zaměstnavatele a k potenciálně obstrukčnímu výkonu tohoto práva, aniž by to bylo vyžadováno směrnicí (EU) 2023/970 (viz také připomínka níže k §306b zákoníku práce – nově navrhovaný odst. 9).
Navržené znění § 306b zákoníku práce nevymezuje dostatečně jasně okamžik vzniku práva zaměstnance na poskytnutí informací o odměňování. Z důvodové zprávy sice jednoznačně plyne, že zaměstnanec může právo uplatnit až po překročení kalendářního roku, v němž jeho pracovněprávní vztah trval, a že právo nepřísluší bývalým zaměstnancům, tyto závěry však nevyplývají přímo ze zákonného textu, ale pouze z jeho odůvodnění. Navrhujeme proto zvážit zpřesnění zákonného znění § 306b, aby byl okamžik vzniku a rozsah tohoto práva zřejmý přímo ze zákona a nebyl ponechán výlučně na výkladu důvodové zprávy.

nově navrhovaný odst. 9
Požadujeme, aby byl do § 306b za odst. 8 doplněn odstavec 9 ve smyslu níže uvedeného znění:
„(9) Zaměstnanec má právo uplatnit žádost podle odstavce 1, 3 a 4 pouze jedenkrát ročně.“
Za účelem vyloučení možnosti využít nově navrhovaná práva zaměstnanců způsobem vedoucím k nepřiměřené a neodůvodněné zátěži zaměstnavatele navrhujeme konkretizovat množství žádostí, které zaměstnanec může zaměstnavateli adresovat. Navrhuje se roční periodicita tak, aby nedošlo k neúměrnému administrativnímu zatížení zaměstnavatelů. Zejména u zaměstnavatelů s větším počtem zaměstnanců by totiž kratší periodicita mohla vést k významnému ztížení možnosti řádně plnit nově navrhovanou povinnost.
	K
	Z
	Akceptováno

Do § 306b odst. 4 bylo doplněno. Zaměstnanec je oprávněn podat takovou žádost pouze jednou v kalendářním roce; k opakovaným žádostem zaměstnance zaměstnavatel nepřihlíží.

V § 306b odst. 1 bylo výslovně doplněno „předchozí kalendářní rok“ i ve vazbě na odměnu zaměstnance, aby text zákona lépe odpovídal důvodové zprávě:
§ 306b

(1) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení zaměstnanci písemně informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši za předchozí kalendářní rok ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci, rozdělených podle pohlaví. Úhrn plnění podle věty první se posuzuje v hrubém ročním vyjádření za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hrubém hodinovém vyjádření.


	SP ČR
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	K §306b odst. 2 
S odkazem na obecnou připomínku požadujeme, aby ještě před ukončením vypořádání připomínek byl předložen návrh prováděcí vyhlášky podle odstavce 2, který jednoznačně stanoví způsob výpočtu výše odměny za práci a dalších peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Návrh vyhlášky je v současné fázi předkládán ve formě tezí, jejichž účelem je vymezit základní věcný rámec a směr budoucí právní úpravy.  Současně platí, že detailní metodické a technické aspekty (zejména přesné výpočtové vzorce, způsob agregace dat či struktura formulářů) budou standardně upraveny až v paragrafovaném znění vyhlášky a jejích přílohách. Tyto části právní úpravy jsou svou povahou úzce provázány s finálním zněním zákonného zmocnění a není proto účelné je v plném rozsahu finalizovat před dokončením legislativního procesu na úrovni zákona.
 
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo významu právní jistoty adresátů právní úpravy a potřeby předvídatelnosti praktických dopadů. Z tohoto důvodu bude návrh prováděcích předpisů, včetně příloh obsahujících konkrétní metodiky výpočtů a vzorů formulářů, předložen k projednání se sociálními partnery v návaznosti na finalizaci zákonného rámce.

V tezích je uvedeno – výpočet podle § 306b odst. 2 zákoníku práce -   Tento údaj se vypočítá ve dvou hodnotách, a to jako hrubé roční vyjádření za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídající hrubé hodinové vyjádření.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	K § 306b odst. 6 - VOP
V rámci minimalistické transpozice vypustit tento administrativně a časově zatěžující postup. Dle čl. 12 (3) Směrnice se jedná toliko o možnost členského státu takový postup zavést. Alternativně lze tento postup aplikovat ve vztahu k zástupci zaměstnanců. S ohledem na obecnou připomínku nechceme tento proces realizovat prostřednictvím veřejného ochránce práv a požadujeme odst. 6 vypustit. 

nově navrhovaný odst. 8
Požadujeme, aby byl do § 306b za odst. 7 doplněn odstavec 8 ve smyslu níže uvedeného znění:
„(8) Informace podle odstavce 1 se neposkytne, pokud by její poskytnutí mohlo vést 
k identifikaci konkrétního zaměstnance; za takový případ se považuje zejména situace, kdy skupina prací podle § 109a odst. 2 zahrnuje méně než 5 zaměstnanců.“
Podle § 306b odst. 1 návrhu zákona je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci informace o jeho odměňování a o průměrné výši odměny ve skupině prací podle § 109a odst. 2 rozdělené podle pohlaví.
V malých pracovních kolektivech však může i poskytování těchto průměrných údajů vést 
k nepřímé identifikaci odměňování konkrétních zaměstnanců.
Navržené doplnění proto preventivně vymezuje situace, kdy může dojít k identifikaci konkrétního zaměstnance. Navržené řešení představuje přiměřené vyvážení mezi transparentností odměňování a ochranou soukromí zaměstnanců.

	K
	Z
	K odst. 6
Akceptováno jinak.
Text § 306b byl přepracován:
(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 7 a 8. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 3 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.
(7) Zaměstnavatel je povinen poskytnout informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 6, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud zaměstnanec podal žádost o informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3 prostřednictvím odborové organizace podle odstavce 4, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění zaměstnancem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(8) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 7, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.

(9) Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o jejich právu podle odstavců 1, 3 a 4 způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům.

K navrhovanému odst. 8:
Vysvětleno.
Nelze souhlasit ani s tím, že by bylo automaticky dáno, že ve skupině, kde je méně než 5 zaměstnanců, by bez dalšího došlo k odhalení odměny konkrétních zaměstnanců. Může být např. skupina skládající se toliko z mužů, v takovém případě u 4 zaměstnanců již z průměrné výše odměny stěží identifikujeme, kolik činí odměna konkrétních zaměstnanců.
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance při poskytování informací o odměňování nelze posuzovat pouze podle celkového počtu zaměstnanců ve skupině prací. K odhalení výše odměny může dojít i ve skupinách s vyšším počtem zaměstnanců, pokud je zastoupení jednoho pohlaví velmi nízké (např. jeden či dva zaměstnanci), kdy údaj o průměrné odměně fakticky odpovídá konkrétní osobě. Naopak ani menší skupiny nemusí vždy automaticky znamenat vysoké riziko identifikace, pokud jsou dostatečně vyvážené a anonymní.
Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.
Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:
1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena
→ údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.
2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.).
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy)
→ pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b)

	K § 306b odst. 5 zákoníku práce
Navrhujeme, aby ustanovení znělo takto:
„Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavců 1 a 3 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty před orgánem veřejné správy, pokud zaměstnavatel zaměstnanci písemně neurčí jinak; ustanovení § 346a tím není dotčeno.“
Odůvodnění:
Za účelem zvýšení ochrany oprávněných zájmů zaměstnavatelů na ochraně jejich know-how v oblasti odměňování se i s ohledem na zakotvení jiných institutů přispívajících k ochraně práv zaměstnanců navrhuje úprava pravidel pro nakládání s informacemi poskytnutými podle § 306b odst. 1 a 3.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Tímto by došlo ke značnému zúžení, neboť pod orgány veřejné správy nelze podřadit soudy. 
Současně se navrhuje, že by zákaz platil automaticky, ledaže by zaměstnavatel určil jinak. Zde ale čl. 7 odst. 6 směrnice stanoví, že to zaměstnavatelé po zaměstnancích mohou požadovat, nikoliv že tento zákaz platí automaticky.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b a  § 306c odst. 3)

	K § 306b odst. 6 a 306c odst. 3 zákoníku práce
V rámci minimalistické transpozice navrhujeme vypustit tento administrativně a časově zatěžující postup. Dle čl. 12 (3) Směrnice se jedná toliko o možnost členského státu takový postup zavést. Alternativně lze tento postup aplikovat ve vztahu k zástupci zaměstnanců. S ohledem na obecnou připomínku nechceme tento proces realizovat prostřednictvím veřejného ochránce práv. Nadto dodáváme, že dle našeho názoru by s takovým postupem měl dotčený zaměstnanec vyslovit souhlas a nikoli jej pouze informovat. 

Není metodicky upřesněna hranice agregace údajů, při které poskytování nebo zveřejňování průměrných odměn ve skupinách prací již vede k identifikovatelnosti jednotlivých zaměstnanců. Nejsou vymezena odpovídající pravidla pro malé skupiny prací a vysoce specializované nebo unikátní pozice. Chybí preventivní vodítka, kdy by informace neměly být poskytovány interně vůbec. Bez jasných pravidel hrozí riziko porušení ochrany osobních údajů již v rané fázi poskytování informací.
	K
	Z
	Akceptováno.
Navržené řešení vychází z potřeby nastavit vyvážený mechanismus poskytování informací o odměňování tak, aby bylo zajištěno právo zaměstnance na informace, aniž by docházelo k přímému sdílení citlivých údajů mezi zaměstnanci. Textace § 306b byla změněna. 
§ 306b

(1) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení zaměstnanci písemně informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši za předchozí kalendářní rok ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci, rozdělených podle pohlaví. Úhrn plnění podle věty první se posuzuje v hrubém ročním vyjádření za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hrubém hodinovém vyjádření.

(2) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou způsob výpočtu výše odměn za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle odstavce 1.

(3) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení nebo doplnění týkající se poskytnutých informací podle odstavce 1, pokud jsou nepřesné nebo neúplné.

(4) Žádost podle odstavců 1 a 3 lze rovněž uplatnit prostřednictvím odborové organizace, rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv. 

(5) Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavců 1 a 3 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně určí; ustanovení § 346a tím není dotčeno.

(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 7 a 8. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 3 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.
(7) Zaměstnavatel je povinen poskytnout informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 6, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud zaměstnanec podal žádost o informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3 prostřednictvím odborové organizace podle odstavce 4, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění zaměstnancem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(8) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 7, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.

(9) Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o jejich právu podle odstavců 1, 3 a 4 způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům.

Tento postup přispívá k ochraně osobních údajů a zároveň snižuje riziko nežádoucích zásahů do pracovněprávních vztahů na pracovišti. Odborová organizace tomto kontextu plní roli   prostředníka, který zajistí, že informace budou poskytnuty v odpovídajícím rozsahu a způsobem, jenž respektuje práva všech dotčených osob.
K požadavku na souhlas dotčeného zaměstnance uvádíme, že právní úprava stanoví pouze informační povinnost, nikoli režim založený na souhlasu. 
Zaměstnanec však bude každoročně poučen o svém právu dotazovat se na výši své odměny (v širším slova smyslu) ve srovnání s ostatními zaměstnanci ve skupině prací. V takovém poučení by měl zaměstnavatel zaměstnance informovat, že v případě malého počtu zaměstnanců bude informace předána odborové organizaci, včetně informace o jeho vlastní odměně (míněno zaměstnancově).
Metodika k velikosti skupiny byla vypracována a byla doplněna do DZ (popis jednotlivých situací, kdy se informace poskytne, a kdy nikoli.) 
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance při poskytování informací o odměňování nelze posuzovat pouze podle celkového počtu zaměstnanců ve skupině prací. K odhalení výše odměny může dojít i ve skupinách s vyšším počtem zaměstnanců, pokud je zastoupení jednoho pohlaví velmi nízké (např. jeden či dva zaměstnanci), kdy údaj o průměrné odměně fakticky odpovídá konkrétní osobě. Naopak ani menší skupiny nemusí vždy automaticky znamenat vysoké riziko identifikace, pokud jsou dostatečně vyvážené a anonymní.
Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.
Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:
1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena
→ údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.
2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.).
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy)
→ pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10
	Článek I bod 14 je nezbytné přepracovat. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
Ustanovení § 306b odst. 5 není kogentní.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Předmětné ustanovení zapracovává právní předpis EU, tudíž by mělo být ve výčtu obsaženém v § 363 ZP zahrnuto.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b odst. 7)

	ČMKOS požaduje změnu úpravy v § 306b odst. 7 a § 306c odst. 1, pokud jde o způsob předání informace zaměstnancům.

Odůvodnění:
ČMKOS nesouhlasí s navrhovanou úpravou v § 306b odst. 7 a § 306c odst. 1, podle níž má zaměstnavatel zde uvedené informace předat způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Jde o vágní formulaci, která nezajistí efektivní přenos těchto klíčových informací.
Jsou známy případy, kdy zaměstnavatelé jako z jejich pohledu „obvyklý“ komunikační nástroj používají nástěnku. Ta navíc může být umístěna tak, že zaměstnanci v rámci pracovní doby nemají reálnou možnost se u ní zastavit a číst si na ní vyvěšené materiály. Nemluvě o tom, že zaměstnanci vykonávající práci na dálku se k takovým informacím nedostanou vůbec.
Známy jsou i případy, kdy „obvyklým“ způsob komunikace vypadá tak, že zaměstnance „proškoluje a informace předává vedoucí“, který ovšem fakticky nemá na plnění takovýchto informační povinností čas ani kapacitu a reálně tak zaměstnanci informace nedostanou.
Pokud u zaměstnavatele působí zástupce zaměstnanců, působí jako prostředník při zabezpečování práva na informace mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci (§ 276 odst. 1 a odst. 6 zákoníku práce). ČMKOS proto navrhuje, aby i tyto nové informační povinnosti v případě, kdy u zaměstnavatele působí zástupce zaměstnanců, plnil zaměstnavatel prostřednictvím zástupců zaměstnanců.
Alternativně navrhujeme řešení, kdy pokud u zaměstnavatele působí zástupce zaměstnanců, poskytuje zaměstnavatel informace uvedené v § 306b odst. 1, 3 a 4 a zveřejňuje zprávu o rozdílech v odměňování způsobem dohodnutým se zástupcem zaměstnanců.

	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR
Obdobný postup informování zaměstnanců ze strany zaměstnavatele je již použit ve stávající úpravě v § 24 odst. 3 písm. a) ZP. Směrnice (v čl. 9 odst. 9 - Zaměstnavatelé poskytují informace uvedené v odst. 1 písm. g) všem svým pracovníkům a zástupcům zaměstnanců svých pracovníků. Zaměstnavatelé poskytnou informace na požádání inspektorátu práce a orgánu pro rovné zacházení. Informace z předchozích čtyř let, jsou-li k dispozici, se rovněž poskytnou na požádání) stanoví povinnost poskytovat informace zaměstnavateli, ten tuto povinnost nemůže převést na zástupce zaměstnanců. Sama odborová organizace však může zaměstnance informovat duplicitně, k tomu nepotřebuje oprávnění v ZP.  

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	KZPS
	ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b odst. 7

	K § 306b odst. 7 zákoníku práce
Není dostatečně popsána možnost, jakým způsobem má být zaměstnanec informován o svých právech.
Navrhujeme výslovně umožnit, aby povinnost informovat zaměstnance o jejich právech podle § 306b byla splněna prostřednictvím interních komunikačních kanálů zaměstnavatele (např. intranetu nebo HR portálu), bez nutnosti individuální adresné komunikace.
Odůvodnění: 
U velkých zaměstnavatelů by individuální informování představovalo významnou administrativní zátěž, aniž by to přineslo vyšší úroveň informovanosti zaměstnanců. Transparentní hromadná forma komunikace plně odpovídá účelu směrnice i znění navrhovaného ustanovení.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance informovat „způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům“, což může být případně i informace vyvěšená v rámci intranetu, HR portálu nebo např. zaměstnavatel tuto informaci sdělí všem zaměstnanců v rámci hromadného emailu. Ostatně v DZ se k tomu uvádí: „Povinnost zveřejnění informace podle § 306b odst. 9 zaměstnavatel plní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům, tedy např. zveřejněním této informace na intranetu zaměstnavatele, rozesláním hromadného emailu na všechny zaměstnance, jejím vyvěšením na nástěnce nebo např. jakýmkoli jiným informováním zaměstnance v rámci interního systému zaměstnavatele.“
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b a § 306d)

	Ustanovení § 306b váže individuální právo zaměstnance na informaci k „té skupině prací, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci“. Není však jasné, co se stane, pokud zaměstnanec v roce vystřídal více pracovních pozic, pokud byl přeřazen, zastupoval jinou práci nebo působil na projektech spadajících do více skupin. Je třeba upřesnit, zda se má poskytnout informace za převažující skupinu, za poslední skupinu nebo za všechny skupiny poměrně. 
Za spornou považujeme rovněž otázku anonymizace, tedy přesun části informací k veřejnému ochránci práv, pokud by jinak došlo k odhalení odměny jiného zaměstnance. Nejsou stanovena žádná kritéria, kdy přesně tato situace nastává. U malých týmů bude rozpad podle pohlaví velmi často fakticky identifikující i bez uvedení jména. Bez stanovení prahu minimální anonymizace bude norma v praxi nejednotná a zaměstnavatel bude pokaždé rozhodovat pod hrozbou sankce, zda už hrozí identifikace, nebo ještě ne.
Alespoň v důvodové zprávě by pak mělo být vyjasněno převádění dalších peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty (nepravidelné bonusy, naturální benefity, dlouhodobé pobídky nebo plnění s kombinovaným pracovním a soukromým prvkem) na hrubé roční i odpovídající hodinové vyjádření.
Požadujeme tedy vyjasnit anonymizaci, minimální velikost srovnávací skupiny a postup u zaměstnance, který v předchozím roce působil ve více skupinách prací.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Tato situace je vysvětlena v DZ, kdy zaměstnanec dostává informaci za všechny skupiny, v nichž v loňském kal. roce působil.

Vysvětleno. 
DZ byla doplněna o popis jednotlivých situací, kdy se informace poskytne, a kdy nikoli.

Výpočty a zahrnutí peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je obsaženo v tezích vyhlášky. Teze budou finalizovány, až bude legislativní znění.
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance při poskytování informací o odměňování nelze posuzovat pouze podle celkového počtu zaměstnanců ve skupině prací. K odhalení výše odměny může dojít i ve skupinách s vyšším počtem zaměstnanců, pokud je zastoupení jednoho pohlaví velmi nízké (např. jeden či dva zaměstnanci), kdy údaj o průměrné odměně fakticky odpovídá konkrétní osobě. Naopak ani menší skupiny nemusí vždy automaticky znamenat vysoké riziko identifikace, pokud jsou dostatečně vyvážené a anonymní.

Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.

Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:

1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena → údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.

2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.).
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy)
→ pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.


Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

 


	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	K § 306b zákoníku práce
Navrhujeme do ustanovení vložit nový odstavec, který zní:
„Informace podle odstavce 1 se neposkytne, pokud by její poskytnutí mohlo vést k identifikaci konkrétního zaměstnance; za takový případ se považuje zejména situace, kdy skupina prací podle § 109a odst. 2 zahrnuje méně než 5 zaměstnanců. “

Odůvodnění:
Podle § 306b odst. 1 návrhu zákona je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci informace o jeho odměňování a o průměrné výši odměny ve skupině prací podle § 109a odst. 2 rozdělené podle pohlaví.
V malých pracovních kolektivech však může i poskytování těchto průměrných údajů vést k nepřímé identifikaci odměňování konkrétních zaměstnanců.
Navržené doplnění proto preventivně vymezuje situace, kdy může dojít k identifikaci konkrétního zaměstnance, a doplňuje tak ochranný mechanismus podle odstavce 6. Navržené řešení představuje přiměřené vyvážení mezi transparentností odměňování a ochranou soukromí zaměstnanců.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Čl. 12 směrnice je sice fakultativní, ale jedná se o možnost pro členské státy využít tzv. výjimku z aplikace směrnice – čl. 7, 9 a 10. směrnice.
Členské státy mohou rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení. Tito zástupci zaměstnanců nebo orgán pro rovné zacházení upozorní pracovníky na možný nárok podle této směrnice, aniž by zveřejnili skutečnou úroveň odměny jednotlivých pracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Pro účely monitorování podle článku 29 se informace zpřístupní bez omezení.

Z toho plyne, že informace, kterou zaměstnanec žádá se neposkytne přímo jemu, ale odborové organizaci. Kdyby tato výjimka nebyla využita, informace by se poskytovala přímo zaměstnanci, který informaci žádá. Nicméně s ohledem na ochranu osobních údajů by v některých případech informace nemohla být poskytnuta vůbec. 
Nelze souhlasit ani s tím, že by bylo automaticky dáno, že ve skupině, kde je méně než 5 zaměstnanců, by bez dalšího došlo k odhalení odměny konkrétních zaměstnanců. Může být např. skupina skládající se toliko z mužů, v takovém případě u 4 zaměstnanců již z průměrné výše odměny stěží identifikujeme, kolik činí odměna konkrétních zaměstnanců.
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance při poskytování informací o odměňování nelze posuzovat pouze podle celkového počtu zaměstnanců ve skupině prací. K odhalení výše odměny může dojít i ve skupinách s vyšším počtem zaměstnanců, pokud je zastoupení jednoho pohlaví velmi nízké (např. jeden či dva zaměstnanci), kdy údaj o průměrné odměně fakticky odpovídá konkrétní osobě. Naopak ani menší skupiny nemusí vždy automaticky znamenat vysoké riziko identifikace, pokud jsou dostatečně vyvážené a anonymní.
Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.
Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:

1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena
→ údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.
2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.).
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy)
→ pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b a § 306c

	K § 306b a 306c zákoníku práce
Navrhujeme do ustanovení vložit nový odstavec, který zní:
„Zaměstnanec má právo uplatnit žádost podle odst. 1, 3 nebo 4 nejvýše jednou za kalendářní rok.“
Odůvodnění:
Za účelem vyloučení možnosti využít nově navrhovaná práva zaměstnanců k šikanóznímu výkonu práva ke škodě zaměstnavatele se navrhuje konkretizovat množství žádostí, které zaměstnanec může zaměstnavateli adresovat. Navrhuje se roční periodicita, tak aby nedošlo k neúměrnému administrativnímu zatížení zaměstnavatelů. Zejména u zaměstnavatelů s větším počtem zaměstnanců by totiž kratší periodicita mohla vést k významnému ztížení možnosti řádně plnit nově navrhovanou povinnost, a tedy i nepřiměřenému zvýšení pravděpodobnosti spáchání přestupku a uložení sankce.
	K
	Z
	Akceptováno.
Zaměstnanec bude moci podat žádost pouze jednou za kalendářní rok. K opakovaným žádostem téhož zaměstnance se nebude přihlížet.
V případě žádosti dle § 306c může zaměstnanec žádat vysvětlení či doplnění zprávy o rozdílech jen jednou, ledaže by odpověď zaměstnavatele nebyla dostatečně vyjasňující/doplňující. V takovém případě je v pořádku, že se zaměstnanec může zaměstnavatele doptat. Omezení četnosti žádosti zde tedy nedává v praxi smysl a zakládá i potencionální rozpor se směrnicí, která nic takového výslovně nepředpokládá.

	KVOP
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)


	K bodu 11 (§ 306b odst. 6 zákoníku práce)
Nový § 306b odst. 6 zákoníku práce stanoví zaměstnavatelům novou povinnost poskytnout informace veřejnému ochránci práv. Veřejnému ochránci práv následně nový § 21dd odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv ukládá, aby tyto informace vyhodnotil, se svým hodnocením seznámil zaměstnance a současně zachoval mlčenlivost. Aby tento postup mohl efektivně realizovat, potřebuje od zaměstnavatele víc informací.
Proto navrhujeme § 306b odst. 6 zákoníku práce doplnit o větu:
„Zaměstnavatel svůj postup veřejnému ochránci práv odůvodní.“
	K
	
	Neakceptováno. ROZPOR

§ 306b odst. 6 byl přepracován. Informace bude poskytnuta pouze odborové organizaci, která u zaměstnavatele působí.

Připomínkové místo nesouhlasí s návrhem vypořádání

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	4. K čl. I. bodu 11 (§ 306b zákoníku práce – k odst. 5)
Navrhujeme úpravu novelizace:
(5) Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavce 1 a 3 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na spravedlivé odměňování před orgány veřejné správy, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně neurčí jinak; ustanovení § 346a tím není dotčeno.

Odůvodnění:
Za účelem zvýšení ochrany oprávněných zájmů zaměstnavatelů na ochraně jejich know-how v oblasti odměňování se i s ohledem na zakotvení jiných institutů přispívajících k ochraně práv zaměstnanců navrhuje úprava pravidel pro nakládání s informacemi poskytnutými podle § 306b odst. 1 a 3.

	K
	Z
	Neakceptováno.

Tímto by došlo ke značnému zúžení, neboť pod orgány veřejné správy nelze podřadit soudy. Současně se navrhuje, že by zákaz platil automaticky, ledaže by zaměstnavatel určil jinak. Zde ale čl. 7 odst. 6 směrnice stanoví, že to zaměstnavatelé po zaměstnancích mohou požadovat, nikoliv že tento zákaz platí automaticky.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	5. K čl. I. bodu 11 (§ 306b zákoníku práce– k odst. 6)
Navrhujeme úpravu novelizace:
(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance a pokud s takovým postupem zaměstnanec vyjádřil souhlas, plní zaměstnavatel tuto povinnost vůči veřejnému ochránci práv, kterému zároveň sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal. Zaměstnavatel je povinen o postupu podle věty první zaměstnance písemně informovat alespoň 10 pracovních dnů před splněním povinnosti podle věty první bez zbytečného odkladu.

Odůvodnění:
Aktuální návrh znění nového § 306b odst. 6 zákoníku práce počítá s tím, že pokud by splnění povinnosti poskytnout informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci, rozdělených podle pohlaví, vedlo k poskytnutí informace o výši těchto plnění jiného konkrétního zaměstnance, tak by měl zaměstnavatel plnit tuto povinnost vůči veřejnému ochránci práv. Informace o odměňování nejen tohoto jiného zaměstnance, ale též samotného zaměstnance-žadatele se tak může dostat do sféry dispozice úřadu veřejného ochránce práv i bez souhlasu zaměstnance-žadatele. Navrhuje se takto pevně nastavené právo modifikovat ve prospěch zaměstnanců tak, aby zaměstnanci měli vyšší možnost ovlivnit, kdo bude mít možnost disponovat s informacemi o jejich mzdě. Proto navrhujeme zakotvit právo pro zaměstnance uplatňující svá práva rozhodnout se, zda si přejí, aby s výší mimo jiné též své odměny mohly být seznámeny osoby vykonávající práci u veřejného ochránce práv.

	K
	Z
	Akceptováno částečně.

Text ustanovení byl změněn. 

(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 7 a 8. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 3 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.
(7) Zaměstnavatel je povinen poskytnout informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 6, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud zaměstnanec podal žádost o informaci, vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3 prostřednictvím odborové organizace podle odstavce 4, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění zaměstnancem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první, zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(8) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 7, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.

(9) Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o jejich právu podle odstavců 1, 3 a 4 způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b)

	K čl. I. bodu 11 (§ 306b zákoníku práce – nově navrhovaný odst. 8)
	Navrhujeme úpravu novelizace:
	(8) Zaměstnanec má právo uplatnit žádost podle odstavce 1, 3 a 4 pouze jedenkrát ročně.

Odůvodnění:
Navrhuje se připojení dalšího odstavce v rámci navrženého znění zcela nového § 306b zákoníku práce.
Za účelem vyloučení možnosti využít nově navrhovaná práva zaměstnanců k šikanóznímu výkonu práva ke škodě zaměstnavatele se navrhuje konkretizovat množství žádostí, které zaměstnanec může zaměstnavateli adresovat. Navrhuje se roční periodicita, tak aby nedošlo k neúměrnému administrativnímu zatížení zaměstnavatelů. Zejména u zaměstnavatelů s větším počtem zaměstnanců by totiž kratší periodicita mohla vést k významnému ztížení možnosti řádně plnit nově navrhovanou povinnost, a tedy i nepřiměřenému zvýšení pravděpodobnosti spáchání přestupku a uložení sankce.

	K
	Z
	Akceptováno.

Zaměstnanec bude moci podat žádost pouze jednou za kalendářní rok. K opakovaným žádostem téhož zaměstnance se nebude přihlížet.


	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306b až § 306d)

	V návaznosti na navrhované znění ustanovení § 45 odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že příslušník je povinen neužívat informace získané podle § 133c odst. 2 k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení v oblasti odměňování (viz Část šestá čl. VII bod 1 návrhu, či obdobně též navrhované ustanovení § 68s odst. 5 a 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů – viz Část třetí čl. IV bod 2 návrhu), navrhujeme z důvodu zásady jednotnosti právního řádu následující změnu navrhovaného znění ustanovení § 306b odst. 5 zákoníku práce, neboť příslušný čl. 7 odst. 6 směrnice dopadá na všechny zaměstnavatele ve státní i soukromé sféře stejně a není důvod, aby bylo vůči zaměstnavatelům tam uvedené pravidlo transponováno různými způsoby: 

„(5) Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavců 1 a 3 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně určí; ustanovení § 346a tím není dotčeno.“
	K
	Z
	Vysvětleno.
Předmětná textace vychází z čl. 7 odst. 6 směrnice, který stanoví: „Zaměstnavatelé mohou po pracovnících, kteří získali informace podle tohoto článku, požadovat, aby tyto informace s výjimkou informací týkajících se jejich vlastní odměny nebo úrovně odměňování nepoužívali k žádnému jinému účelu než k výkonu svého práva na stejnou odměnu.“.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ČAK
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306d)

	S ohledem na navrhovaný výmaz odst. 4 v § 109a zákoníku práce (viz připomínky k Části první čl. I bod 6 výše) navrhujeme ustanovení § 306d zákoníku práce zrušit a ustanovení § 306e přečíslovat na ustanovení § 306d a tuto změnu zohlednit i v dalších částech návrhu, například navrhovaných změnách zákona o inspekci práce.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Agenturní zaměstnanci se nacházejí ve specifickém právním postavení, které je charakteristické trojstranným vztahem mezi zaměstnancem, agenturou práce a uživatelem. Tento režim je již nyní upraven zvláštními ustanoveními zákoníku práce, která reflektují odlišnosti v oblasti vzniku pracovního poměru, přidělování k výkonu práce i odměňování.
S ohledem na tuto specifickou právní úpravu není vhodné bez dalšího přejímat obecná pravidla navrhované úpravy na agenturní zaměstnance, aniž by byla zohledněna jejich zvláštní povaha. Případná úprava v této oblasti by vyžadovala samostatné a systematické řešení, které by reflektovalo rozdělení odpovědností mezi agenturu práce a uživatele, včetně nastavení odměňování a přístupu k relevantním informacím.
Navrhovaná úprava proto vychází z obecného rámce odměňování zaměstnanců, přičemž specifika agenturního zaměstnávání je nutné řešit samostatně v kontextu jejich zvláštního právního režimu.
Nová textace § 306d 
Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c)


	K Čl. I bodu 11. (§ 306c):
Není zřejmé, kde se odráží požadavek poslední věty čl. 9 odst. 9 směrnice, že informace z posledních 4 let, jsou-li k dispozici, se rovněž poskytnou na požádání.

Podle čl. 9 odst. 10 směrnice mají na dodatečné dotazy a vysvětlení zaměstnavatelé odpovědět v odůvodněné odpovědi. To chápeme tak, že by se zřejmě mělo jednat o písemnou odůvodněnou odpověď. Slovní obrat „vysvětlení zprávy“ v § 306c odst. 2 se nám nezdá být dostatečně přesný. Rovněž případné nedostatky mají být podle směrnice napraveny, a to v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců, inspektorátem práce nebo orgánem pro rovné zacházení.

 Možnost takto ovlivňovat zprávu úplně z ustanovení nevyplývá, když § 306c zmiňuje pouze „její doplnění“ zaměstnavatelem.

	K
	Z
	Akceptováno.
Ustanovení bylo doplněno o nový odstavec 4
(4) Zaměstnavatel poskytne na žádost zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců informace podle odstavce 1 z posledních 4 let, jsou-li k dispozici.

V návrhu zákona bylo doplněno § 287 odst. 2 zákoníku práce. díky čemuž dochází k naplnění požadavku směrnice v čl. 9 odst. 6 směrnice, kde je uvedeno, že přesnost informací potvrdí vedení zaměstnavatele po konzultaci se zástupci zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel počítá rozdíl v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a tyto údaje poskytuje monitorovacímu orgánu, je třeba, aby je před jejich poskytnutím projednal s odborovou organizací. Toto projednání představuje kontrolu sdělovaných údajů ze strany odborové organizace, pokud u zaměstnavatele působí.  Tedy zaměstnavatel zprávu o rozdílech v odměňování  ve skupinách prací před jejím odesláním na MPSV a zveřejněním  mezi zaměstnance projedná s odborovou organizací. 

Podle čl. 9 odst. 10 směrnice - Nejsou-li rozdíly v odměňování žen a mužů odůvodněny objektivními, genderově neutrálními kritérii, zaměstnavatelé v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců, inspektorátem práce nebo orgánem pro rovné zacházení situaci v přiměřené lhůtě napraví.
Povinnost dodržovat zásadu spravedlivého odměňování je zaměstnavatelům stanovena již nyní. Proto jsou všichni zaměstnavatelé povinni napravovat zjištěný rozdíl v odměňování (i ten, který je menší než 5%).  

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí


	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c
	ČMKOS požaduje do § 306c odst. 2 zákoníku práce výslovné doplnění povinnosti zaměstnavatele poskytnout vysvětlení nebo doplnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací písemně.

Odůvodnění:

Jestliže navrhovaná úprava počítá s tím, že zaměstnanci nebo odborová organizace musí podat žádost o vysvětlení nebo doplnění zprávy písemně, pak je přiměřené, aby i poskytnutí vysvětlení nebo doplnění ze strany zaměstnavatele bylo provedeno v písemné formě.

	K
	Z
	Akceptováno. 

(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zveřejnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c
	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306c odst. 2
Požadujeme upravit ust. § 306c odst. 2 takto:
„(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout bez zbytečného odkladu do dvou měsíců ode dne jejího doručení vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění.“
Odůvodnění:
Navrhujeme doplnit stejnou lhůtu jako je stanovena v ust. § 306b odst. 1, tj do 2 měsíců.
	K
	PP
	Akceptováno.  
Nová textace
2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zveřejnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c
	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306c odst. 3
Požadujeme upravit ust. § 306c odst. 3 takto:
„(3) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 2 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, pak zaměstnavatel v této části plní povinnost vůči veřejnému ochránci práv. Zaměstnavatel je povinen o postupu podle věty první zaměstnance, o výši jejichž odměny by při splnění povinnosti podle věty první mohla být informace poskytnuta, písemně informovat bez zbytečného odkladu.“
Odůvodnění:
Navrhuje se jednoznačné upřesnění, že informováni nemusí být všichni zaměstnanci, ale pouze ti zaměstnanci, jejichž výše odměny by mohla být při splnění povinnosti dle nového § 306c zákoníku práce poskytnuta.

	K
	PP
	Vysvětleno. 

Nová textace § 306b
(6) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 3 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 3, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 7 a 8. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 3 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c
	K § 306c odst. 1 
Požadujeme upřesnit, jaký způsob vypracování zprávy o rozdílech v odměňování mezi muži a ženami ve skupinách prací a jejího následného zveřejnění bude považován za dostatečný. 

V provazbě na ustanovení §37i odst. 2 a 4 zákona o inspekci práce není zřejmé, zda tato zpráva bude i pro účely jejího zveřejnění podávána na předepsaném formuláři (tj. ve formě, ve které má být poskytnuta ministerstvu), či má mít pro účely §306c odst. 1 zákoníku práce jinou speciální formu (včetně vymezení minimálního rozsahu a struktury údajů). 

V této souvislosti je žádoucí stanovit, jaký okruh informací a dat lze považovat za dostatečný pro naplnění informační povinnosti vůči zaměstnancům. Rovněž požadujeme upřesnit, co se rozumí zveřejnění „způsobem u zaměstnavatele obvyklým“.

Žádáme v tomto smyslu o vysvětlení v důvodové zprávě a o vypracování metodiky MPSV. Bez této konkretizace hrozí aplikační nejistota a nejednotná praxe.

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Zpráva rozdílech v odměňování mezi muži a ženami ve skupinách prací může být zveřejněna u zaměstnavatele ve stejném formátu, v jakém byla poskytnuta MPSV.Pro odlišný obsah není důvod, pokud jej zákon sám nestanoví – např. skupiny prací, u kterých by mohlo dojít k odhalení výše odměny konkrétního zaměstnance.
 
Důvodová zpráva byla doplněna. 
Za způsob u zaměstnavatele obvyklý lze považovat zejména vyvěšení informace na úřední či informační nástěnce, zveřejnění na firemním intranetu, rozeslání informace zaměstnancům prostřednictvím e-mailu, zveřejnění v interním informačním systému nebo využití jiného zavedeného komunikačního kanálu, který zaměstnavatel běžně používá. Současně je důležité, aby zaměstnanci měli reálnou možnost se s takto zveřejněnou informací seznámit, aby zvolený způsob zveřejnění byl v organizaci obvyklý a předvídatelný a aby zaměstnavatel byl schopen prokázat, že informaci tímto způsobem skutečně zveřejnil.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c)

	K čl. I. bodu 11 (§ 306c zákoníku práce – k odst. 3)
	Navrhujeme úpravu novelizace:
(3) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 2 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, pak zaměstnavatel v této části plní povinnost vůči veřejnému ochránci práv. Zaměstnavatel je povinen o postupu podle věty první zaměstnance, jejichž odměna by při splnění povinnosti podle věty první mohla být poskytnuta, písemně informovat bez zbytečného odkladu.
Odůvodnění:
Navrhuje se jednoznačné upřesnění, že informováni nemusí být všichni zaměstnanci, ale pouze ti zaměstnanci, jejichž výše odměny by mohla být při splnění povinnosti dle nového § 306c zákoníku práce.

	K
	Z
	Vysvětleno

S ohledem na změnu koncepce zapojení veřejného ochránce práv do právní úpravy vyplývající ze směrnice bylo dotčené ustanovení formulováno následujícím způsobem:

§ 306c ZP:

(1) Zaměstnavatel, který vypracovává zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, je povinen do 30. dubna příslušného kalendářního roku tuto zprávu zveřejnit způsobem u něj obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Zaměstnavatel ji poskytne rovněž odborové organizaci a radě zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí. Zaměstnavatel nezveřejní ty informace, jejichž zveřejnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen svůj postup podle věty druhé při plnění povinnosti dle věty první odůvodnit.
 (2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zveřejnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.
 (3) Zaměstnavatel je povinen poskytnout vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 2, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 2, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.
 (4) Odborová organizace, která obdržela vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 3, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306d)

	6. K čl. I. bodu 11 (§ 306d zákoníku práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:
§ 306d
Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna informace, které jí byly uživatelem poskytnuty za účelem podle věty první, neužívat k jinému účelu bez předchozího písemného souhlasu uživatele.

Odůvodnění:
Navrhuje se výslovně omezit agentury práce při nakládání s informacemi, které jim budou ze strany uživatelů poskytovány v souvislosti s plněním povinnosti dle tohoto § 306d zákoníku práce.


	K
	Z
	Akceptováno. 
Nová textace 

§ 306d

Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Kraj moravskoslezský
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306c)

	K novému § 306c – Zpráva o rozdílech v odměňování a k novým § 287a až § 287e – Povinné posouzení odměňování mezi pohlavími
Vznášíme zásadní připomínku k nově stanovené povinnosti zaměstnavatele v navrhovaném novém § 306c zákoníku práce, kdy navrhujeme, aby zaměstnavatelé tuto další Zprávu o rozdílech v odměňování nemuseli duplicitně zpracovávat pro MPSV. Navrhované údaje by MPSV mohlo generovat z nového Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů (JMHZ), které jsou zaměstnavatelé povinni od 1. 1. 2026 zpracovávat a zasílat na příslušné orgány.
Odůvodnění:
Navrhované zcela nové ustanovení § 306c má podle důvodové zprávy doplňovat systém reportingu zaměstnavatelů se 100 a více zaměstnanci tím, že těmto zaměstnavatelům stanoví další povinnost poskytovat zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce [čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice]. 
Tuto zprávu je zaměstnavatel podle navrženého § 37i odst. 2 zákona o inspekci práce povinen poskytnout Ministerstvu práce a sociálních věcí.
Zaměstnavatel má být rovněž povinen s touto zprávou seznámit zaměstnance, a to jejím zveřejněním způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným.
Jedná se o další náročnou administrativní a dle našeho názoru další duplicitní povinnost zaváděnou pro zaměstnavatele. 
Jedním z cílů JMHZ je zjednodušit administrativní povinnosti zaměstnavatelů tak, aby „jedním“ komplexním hlášením byla přenesena potřebná data/informace na patřičná místa (jednotlivé orgány). JMHZ je koncipováno jako integrovaný reporting vůči veřejné správě (zejm. ČSSZ, finanční správa) a rozšiřuje rozsah dosud hlášených údajů o detailnější mzdová a pracovněprávní data.
Od ledna 2026 tedy zaměstnavatelé již vedou a agregují data v rozsahu JMHZ, mají povinnost tato data měsíčně reportovat vůči státu. JMHZ tím nahrazuje (resp. integruje) část dosavadních hlášení zejména vůči ČSSZ a dalším orgánům veřejné správy.

Upozorňujeme, že rovněž v nově navrhovaných ustanoveních § 287a až § 287e zákoníku práce je navržena další nová povinnost zaměstnavatele provést písemné Posouzení systému odměňování, v případě, že zjistí rozdíl v odměňování mezi pohlavími ≥ 5 % ve skupině prací.
V těchto nově navrhovaných ustanoveních § 306c a § 287a až 287e spatřujeme zásadní neodůvodněnou duplicitu povinností pro zaměstnavatele. 
V nově navrhovaném § 287a je sice stanovena podmínka, že písemné posouzení systému odměňování je povinen zaměstnavatel zpracovat pouze v případě, že zjistí rozdíl v odměňování mezi pohlavími ≥ 5 % ve skupině prací, ale podle § 306c takové Posouzení/Zprávu musí zpracovat prakticky každý zaměstnavatel, byť se v tomto § 306c takové posouzení nazývá Zpráva o rozdílech v odměňování a v § 287a Povinné posouzení odměňování mezi pohlavími.

Tedy rozdíl mezi § 306c a § 287a až 287e není dle našeho názoru žádný. Jedná se o neodůvodněnou duplicitu a další výrazné zatěžování zaměstnavatelů další náročnou administrativou v situaci, kdy stát má již vytvořen systém JMHZ, který může taková data generovat.
V žádném případě nezpochybňujeme potřebu a odůvodněnost zjišťování rozdílů odměňování mezi pohlavími a napravovat neodůvodněné rozdíly, avšak navrhujeme, aby tato povinnost byla zaměstnavatelům uložena a umožněna naplňovat prostřednictvím JMHZ, ve kterém navrhujeme, aby byl vytvořen reportingový model, který z JMHZ automaticky vygeneruje podklady pro § 306c resp. § 287a. Bylo by umožněno, aby zaměstnavatelé mohli v rámci tohoto reportingového modelu JMHZ vytvořit vlastní číselník skupin prací (resp. dle modelu MPSV), který odpovídá jejich vymezení prací, a takto to v rámci JMHZ odesílali na příslušná místa. Tímto by nebyla práce dublovaná.
Současně navrhujeme, aby byla vyřešena duplicita povinností stanovovaných v § 287a a v § 306c nově navrhovaných v zákoníku práce.
	K
	Z
	Vysvětleno. 
Je třeba odlišovat 3 postupy. 
· Zprávu o rozdílech v odměňování, kterou za zaměstnavatele zpracovává MPSV ČR (§ 37g ZIP)
· Zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací (§ 306c ZP a § 37i ZIP), kterou zpracovává zaměstnavatel, ale nikoli každý, pouze ten, o kterém je vypracována zpráva MPSV (výše)
· Posouzení odměňování (§ 287a a násl. ZP) – nastane jen pokud jsou splněny podmínky stanovené zákonem. 
Odkazujeme proto na důvodovou zprávu, kde jsou jednotlivé postupy důkladně a podrobně popsány a vysvětleny. 

Pokud se o zaměstnavateli vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování podle § 37g, je zaměstnavatel povinen vypracovat podrobnější zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce. Smyslem je umožnit posouzení rozdílů v odměňování žen a mužů v rámci prací stejné nebo srovnatelné hodnoty, což odpovídá požadavku čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice.
Počet skupin prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a způsob rozdělení prací do nich je individuální u každého zaměstnavatele. Vypracování těchto zpráv Ministerstvem práce a sociálních věcí z dat poskytovaných zaměstnavateli do JMHZ tedy není možné jako u zpráv o rozdílech v odměňování podle § 37g. 
Nicméně způsob výpočtu rozdílů v odměňování ve skupinách prací je stanoven vyhláškou, a to s využitím položek JMHZ, zaměstnavatelé ale musejí rozřadit své zaměstnance do příslušných skupin prací. Stanovení způsobu výpočtu rozdílu v odměňování ve skupinách prací a vzoru předepsaného formuláře pro poskytnutí této zprávy zajišťuje metodickou jednotnost výpočtu rozdílů v jednotlivých skupinách prací.

Je třeba odlišovat zpracování zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i ZIP a proces posouzení odměňování dle § 287a a násl. ZP. Jedná se o dvě samostatné povinnosti. Opět odkazujeme na DZ, kde je vše podrobně vysvětleno a popsáno.
Navrhovaná právní úprava v novém § 287a až § 287e zákoníku práce transponuje článek 10 směrnice a zavádí do českého právního řádu nový institut posouzení odměňování, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů. Posouzení odměňování je navazující mechanismus na povinnost zaměstnavatele vypracovat a zveřejnit způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce a § 306c zákoníku práce.
Ustanovení § 287a stanoví podmínky, za nichž je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců. Povinnost se vztahuje pouze na zaměstnavatele, kteří mají povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce.
Toto posouzení se provede tehdy, pokud: ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice), rozdíl v odměně není objektivně odůvodněn způsobem který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky, ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306c)

	Z obdobných důvodů jako v předchozím bodě navrhujeme § 306c odst. 3 zákoníku práce doplnit o větu:
„Zaměstnavatel svůj postup veřejnému ochránci práv odůvodní.“
	K
	Z
	Neakceptováno.
Ustanovení bylo změněno. Role VOP byla v procesu minimalizována.
Nová textace: 
§ 306c

(1) Zaměstnavatel, který vypracovává zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, je povinen do 30. dubna příslušného kalendářního roku tuto zprávu zveřejnit způsobem u něj obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Zaměstnavatel ji poskytne rovněž odborové organizaci a radě zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí. Zaměstnavatel nezveřejní ty informace, jejichž zveřejnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen svůj postup podle věty druhé při plnění povinnosti dle věty první odůvodnit.

(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zveřejnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.

(3) Zaměstnavatel je povinen poskytnout vysvětlení, nebo doplnění podle odstavce 2, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 2, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(4) Odborová organizace, která obdržela vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 3, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. 

(5) Zaměstnavatel poskytne na žádost zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců informace podle odstavce 1 z posledních 4 let, jsou-li k dispozici.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání připomínky na vědomí.


	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306d)

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306d
Požadujeme doplnit ust. § 306d takto:
„Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna informace, které jí byly uživatelem poskytnuty za účelem podle věty první, neužívat k jinému účelu bez předchozího písemného souhlasu uživatele.“
Odůvodnění:
Navrhuje se výslovně omezit agentury práce při nakládání s informacemi, které jim budou ze strany uživatelů poskytovány v souvislosti s plněním povinnosti dle tohoto § 306d zákoníku práce.

	K
	PP
	Akceptováno částečně. 
Nová textace:
§ 306d

Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 11. (§ 306d)

	K §306d 
V souladu s obecnou připomínkou se navrhuje výslovně omezit agentury práce při nakládání s informacemi, které jim budou ze strany uživatelů poskytovány v souvislosti s plněním povinnosti dle tohoto § 306d zákoníku práce.
Požadujeme, aby bylo ustanovení doplněno ve smyslu níže uvedeném:
„Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna informace, které jí byly uživatelem poskytnuty za účelem podle věty první, neužívat k jinému účelu bez předchozího písemného souhlasu uživatele.“ 

	K
	Z
	Akceptováno jinak

Znění ustanovení upraveno následujícím způsobem:
§ 306d

Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K  (§ 306d)

	K § 306d zákoníku práce
Navrhujeme do ustanovení vložit druhou větu, která zní:
„Agentura práce je povinna informace, které jí byly uživatelem poskytnuty za účelem podle věty první, neužívat k jinému účelu bez předchozího písemného souhlasu uživatele.“
	K
	Z
	Akceptováno jinak,

Znění ustanovení upraveno následujícím způsobem:

§ 306d

Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 3 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle § 109 odst. 4, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, § 306b a § 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ČMKOS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K  (§ 306e)

	ČMKOS nesouhlasí s navrženou koncepcí „mlčenlivosti“ zástupců zaměstnanců a požaduje její úpravu v souladu s čl. 12 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování.

Odůvodnění:
Navzdory obecné proklamaci o „minimalistické“ transpozici v tomto ohledu návrh významně překračuje požadavky směrnice. Směrnice takto širokou úpravu „mlčenlivosti“, jak je uvedeno v důvodové zprávě, nevyžaduje.
Z čl. 12 odst. 2 směrnice lze dovodit pouze omezení ve vztahu k použití osobních údajů. ČMKOS požaduje, aby byla směrnice provedena minimalisticky i pokud jde o omezení ukládaná zástupcům zaměstnanců. Nechť § 306e odst. 2 zákoníku práce upraví omezení pouze ve vztahu k osobním údajům. 
Jde-li o osobní údaje, souhlasíme s tím, aby zákoník práce zdůraznil povinnost jejich ochrany a možnost použití pouze ve vztahu k uplatňování práva na rovné zacházení. V takto obecné poloze, s jakou pracuje návrh, ale není omezení nutné ani vhodné.
ČMKOS respektuje skutečnost, že odborová organizace nemá informace, které od zaměstnavatele obdržela, používat způsobem, který by mohl odporovat oprávněným zájmům zaměstnavatele. Navržené znění je ovšem nepřiměřeně restriktivní. Musí být přípustné, aby odborová organizace se zjištěnými informacemi pracovala například při formulaci požadavků pro kolektivní vyjednávání, jakož i při kolektivním vyjednávání samotném. Při takovéto formulaci hrozí, že budou zaměstnavatelé hrozit uplatňováním nepříznivých následků při poukazování na to, že odborová organizace nesmí s informacemi o stavu odměňování nakládat jinak než při uplatňování individuálních práv zaměstnanců na rovné zacházení. Takovýto restriktivní přístup ale nemá oporu ve směrnici a neodpovídá ani jejímu smyslu.


	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Údaj o výši mzdy je osobním údajem ve smyslu čl. 4 odst. 1 GDPR (General Data Protection Regulation), neboť jde o informaci vztahující se k identifikované či identifikovatelné fyzické osobě, která vypovídá o jejích pracovních a ekonomických podmínkách. Jako osobní údaj podléhá režimu GDPR, zejména zásadám zákonnosti, minimalizace a omezení účelu a jeho zpracování je možné pouze na základě některého právního titulu dle čl. 6 GDPR. Současně se uplatní i ochrana soukromí podle občanského zákoníku (Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.)), která chrání zaměstnance proti nepřiměřeným zásahům do jeho soukromé sféry. 
Podle čl. 12 odst. 2 se žádné osobní údaje podle čl. 7, 9 nebo 10 směrnice nepoužijí k jinému účelu než k uplatňování zásady rovné odměny. Zásadu rovné odměny lze uplatňovat např. i v rámci kolektivního vyjednávání o mzdách. Použití údajů o mzdě konkrétního zaměstnance tedy při kolektivním vyjednávání nic nebrání. Kolektivní vyjednávání je přirozeným pokračováním řešení rovného odměňování v návaznosti na procesy podle této směrnice. Pokud zúčastněné strany, tj. zástupci zaměstnanců (zde konkrétně funkcionáři odborové organizace) od zaměstnavatele obdrželi informaci o mzdě konkrétního zaměstnance, nic jim nebrání při kolektivním vyjednávání tuto informaci využít a prosazovat rovné odměňování např. v kolektivní smlouvě. Cílem je ochrana konkrétního zaměstnance, jehož výši mzdy zástupci zaměstnanců nesmí sdělit ostatním zaměstnancům ani uveřejnit. Zaměstnavateli je výše mzdy konkrétního zaměstnance známa, proto není důvod, proč by tento údaj zástupci zaměstnanců při jednání se zaměstnavatelem nemohli využít. 
Z výše uvedených důvodů je patrné, že transpozice je navržena minimalistickým způsobem, nikoli nad rámec směrnice a není nepřiměřeně restriktivní.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306e
	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306e
Navrhujeme doplnit ustanovení § 306e zákoníku práce o výslovnou úpravu povinnosti mlčenlivosti odborové organizace a rady zaměstnanců ve vztahu k informacím, které získají v souvislosti s uplatňováním práv v oblasti transparentnosti odměňování, a to doplněním nového odst. 3, takto:
„(3) Odborová organizace a rada zaměstnanců jsou povinny zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděly v souvislosti s uplatňováním práv podle § 287a až 287e, § 306b a § 306c, pokud jejich zveřejnění nebo zpřístupnění není nezbytné k výkonu práva na rovné zacházení v oblasti odměňování nebo nevyplývá z jiného právního předpisu.“
Odůvodnění: 
Navrhuje se výslovné specifikování povinnosti mlčenlivosti zástupců zaměstnanců o informacích z oblasti odměňování. Doplnění § 306e posiluje právní jistotu zaměstnavatelů i zaměstnanců v tom, že zástupci zaměstnanců nakládají se získanými informacemi transparentním a odpovědným způsobem, přičemž jsou povinni tato data chránit před neoprávněným zveřejněním nebo zneužitím. Dosavadní text § 306e obsahuje pouze dílčí omezení a účelová pravidla nakládání s informacemi. Vzhledem k tomu, že v rámci transparentnosti odměňování mohou být zástupcům zaměstnanců zpřístupněny informace obsahující citlivé údaje o odměňování jednotlivých zaměstnanců či údaje, které se k nim mohou nepřímo vztahovat, je vhodné povinnost mlčenlivosti výslovně a jednoznačně zakotvit.

	K
	PP
	Vysvětleno.
Cílem ustanovení je, aby nedošlo k uveřejnění údajů o výši, neboť se jedná o   osobní  údaj ve smyslu čl. 4 odst. 1 GDPR (General Data Protection Regulation), neboť jde o informaci vztahující se k identifikované či identifikovatelné fyzické osobě, která vypovídá o jejích pracovních a ekonomických podmínkách. Jako osobní údaj podléhá režimu GDPR, zejména zásadám zákonnosti, minimalizace a omezení účelu a jeho zpracování je možné pouze na základě některého právního titulu dle čl. 6 GDPR. Současně se uplatní i ochrana soukromí podle občanského zákoníku (Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.)), která chrání zaměstnance proti nepřiměřeným zásahům do jeho soukromé sféry.
Podle čl. 12 odst. 2 se žádné osobní údaje podle čl. 7, 9 nebo 10 směrnice nepoužijí k jinému účelu než k uplatňování zásady rovné odměny. Zásadu rovné odměny však lze uplatňovat např. i v rámci kolektivního vyjednávání o mzdách. Navržené omezení nelze akceptovat, neboť by bylo příliš omezující. Zástupci zaměstnanců mohou při vyjednávání uvedená data využívat. Cílem je, aby se informace nedostala třetím osobám. Smyslem ustanovení není omezovat využití těchto informací při jednání se zaměstnavatelem. V této souvislosti uplatnila připomínku ČMKOS, které předkladatel plánuje vyhovět.

Předkladatelem navržená textace § 306e odst. 2 vylučuje, aby získané informace odborovými organizacemi byly využity při kolektivním vyjednávání s jiným zaměstnavatelem, u kterého působí. Navržená textace stanoví, že odborové organizace mohou informace užívat pouze k výkonu práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Rovné zacházení je vždy omezeno na konkrétního zaměstnavatele (ZP s konceptem porovnání rovného zacházení mezi různými zaměstnavateli nepracuje) a tedy není přípustné s informacemi operovat v rámci kolektivního vyjednávání u jiného zaměstnavatele. V tomto duchu lze rozšířit důvodovou zprávu.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	HK ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu k ust. § 346a

	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu k ust. § 346a
Požadujeme upravit ust. § 346a ve smyslu zmírnění pravidel zaváděných tímto novým zákonným ustanovením tak, aby bylo právo zaměstnanců na sdělování údajů o výši své mzdy zachováno v co nejširší míře při současném zajištění ochrany know-how zaměstnavatelů v oblasti odměňování.
Návrh úpravy textu předkládáme variantně.
VARIANTA 1
„Zaměstnavatel nesmí omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře jeho mzdy, platu, nebo odměny z dohody odměny za práci ani s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která mu poskytuje. Zaměstnanec je oprávněn s těmito informacemi nakládat jen pro účel, pro který mu byly zaměstnavatelem poskytnuty, nebo pro účel podle § 306b odst. 5.“
VARIANTA 2
„Zaměstnavatel nesmí omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře jeho mzdy, platu, nebo odměny z dohody odměny za práci ani s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která mu poskytuje.“		
Odůvodnění: 
Oblast odměňování nabývá mimo jiné i pod vlivem praxe ze zahraničí čím dál větší komplexnosti, přičemž její finální podoba je u zaměstnavatelů často výsledkem využití nejen poznatků získaných z dlouholeté praxe, ale také podnětů a know-how poradenských společností z oblasti odměňování, daní či pracovního práva, průzkumů spokojenosti zaměstnanců – tedy lze říci, že modely odměňování u zaměstnavatelů nezřídka bývají výsledkem získaným v návaznosti na cílené vynaložení finančních prostředků zaměstnavatelů. Informace o mzdách často odrážejí strategii odměňování, bonusové systémy a další prvky, které mohou být zneužitelné konkurencí. Zaměstnavatel má proto legitimní zájem na jejich ochraně. Účelem návrhu je tak především ochrana citlivých údajů a skutečností, které mohou být součástí obchodního tajemství anebo zásadního know-how, na jehož získání byly ze strany zaměstnavatelů vynaloženy finanční prostředky. V tomto ohledu lze mít za to, že ostatní nástroje nyní navrhované v rámci návrhu novelizace předpisů z oblasti pracovního práva jsou způsobilé samy o sobě dostatečně poskytnout ochranu právům zaměstnanců na rovné, příp. nediskriminační odměňování, proto nelze nově navrhované poskytnutí ochrany zájmům zaměstnavatelů na ochranu jejich know-how vnímat jako nepřiměřené zákonné opatření.

	K
	PP
	Neakceptováno
Navržená úprava (v obou variantách) by znamenala nedostatečnou transpozici směrnice o transparentním odměňování. Odměnou se dle č. 3 odst. 1 písm. a) směrnice totiž rozumí mj. „veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním“. Podle čl. 7 směrnice přitom členské státy přijmou zejm. opatření zakazující smluvní podmínky, které pracovníkům znemožňují sdělovat informace o jejich odměně v tomto širokém slova smyslu. 

Dále k variantě 1: Z čl. 7 odst. 6 směrnice dále plyne, že zaměstnance, pokud jde o sdílení informace o jeho vlastní odměně, nelze omezit tím, že tak může učinit jen za účelem výkonu svého práva na stejnou odměnu. Ostatně zaměstnanec tuto informaci může mít zájem tuto informaci sdílet, aniž by nutně sledoval právě tento účel (např. informaci o výši své odměny sdělí manželce). Není nadto zřejmé, co by se rozumělo účelem, pro který mu byly zaměstnavatelem poskytnuty. Tento účel by určoval zaměstnavatel? Předmětné ustanovení je navíc širší a nedopadá toliko na případy, kdy je zaměstnanci informace o jeho odměně poskytnuta ze strany zaměstnavatele (zaměstnanec standardně ví, kolik činí jeho odměna za práci).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K čl. I. bodu 12 (§ 346a
	7. K čl. I. bodu 12 (§ 346a zákoníku práce)
	Navrhujeme úpravu novelizace:

VARIANTA 1
§ 346a
Zaměstnavatel nesmí omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře jeho mzdy, platu, nebo odměny z dohody odměny za práci ani s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která mu poskytuje. Zaměstnanec je oprávněn s těmito informacemi nakládat jen pro účel, pro který mu byly zaměstnavatelem poskytnuty, nebo pro účel podle § 306b odst. 5. (Pozn. ke žlutému textu: pro případ, že by byl přijat novelizační bod tak, jak je navrženo výše.)

VARIANTA 2
§ 346a
Zaměstnavatel nesmí omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře jeho mzdy, platu, nebo odměny z dohody odměny za práci ani s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která mu poskytuje.	

Odůvodnění:
Navrhujeme zmírnění pravidel zaváděných tímto novým zákonným ustanovením tak, aby bylo právo zaměstnanců na sdělování údajů o výši své mzdy zachováno v co nejširší míře při současném zajištění ochrany know-how zaměstnavatelů v oblasti odměňování.

Oblast odměňování nabývá mimo jiné i pod vlivem praxe ze zahraničí čím dál větší komplexnosti, přičemž její finální podoba je u zaměstnavatelů často výsledkem využití nejen poznatků získaných z dlouholeté praxe, ale také podnětů a know-how poradenských společností z oblasti odměňování, daní či pracovního práva, průzkumů spokojenosti zaměstnanců – tedy lze říci, že modely odměňování u zaměstnavatelů nezřídka bývají výsledkem získaným v návaznosti na cílené vynaložení finančních prostředků zaměstnavatelů. Informace o mzdách často odrážejí strategii odměňování, bonusové systémy a další prvky, které mohou být zneužitelné konkurencí. Zaměstnavatel má proto legitimní zájem na jejich ochraně. Účelem návrhu je tak především ochrana citlivých údajů a skutečností, které mohou být součástí obchodního tajemství anebo zásadního know-how, na jehož získání byly ze strany zaměstnavatelů vynaloženy finanční prostředky. V tomto ohledu lze mít za to, že ostatní nástroje nyní navrhované v rámci návrhu novelizace předpisů z oblasti pracovního práva jsou způsobilé samy o sobě dostatečně poskytnout ochranu právům zaměstnanců na rovné, příp. nediskriminační odměňování, proto nelze nově navrhované poskytnutí ochrany zájmům zaměstnavatelů na ochranu jejich know-how vnímat jako nepřiměřené zákonné opatření.


	K
	Z
	Neakceptováno 
Navržená úprava (v obou variantách) by znamenala nedostatečnou transpozici směrnice o transparentním odměňování. Odměnou se dle č. 3 odst. 1 písm. a) směrnice totiž rozumí mj. „veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním“. Podle čl. 7 směrnice přitom členské státy přijmou zejm. opatření zakazující smluvní podmínky, které pracovníkům znemožňují sdělovat informace o jejich odměně v tomto širokém slova smyslu. 

Dále k variantě 1: Z čl. 7 odst. 6 směrnice dále plyne, že zaměstnance, pokud jde o sdílení informace o jeho vlastní odměně, nelze omezit tím, že tak může učinit jen za účelem výkonu svého práva na stejnou odměnu. Ostatně zaměstnanec tuto informaci může mít zájem tuto informaci sdílet, aniž by nutně sledoval právě tento účel (např. informaci o výši své odměny sdělí manželce). Není nadto zřejmé, co by se rozumělo účelem, pro který mu byly zaměstnavatelem poskytnuty. Tento účel by určoval zaměstnavatel? Předmětné ustanovení je navíc širší a nedopadá toliko na případy, kdy je zaměstnanci informace o jeho odměně poskytnuta ze strany zaměstnavatele (zaměstnanec standardně ví, kolik činí jeho odměna za práci,

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu

	Za článek I se vkládá nový článek Ia, který včetně nadpisu zní: „Nárok na náhradu újmy lze uplatnit pouze ve vztahu k porušení práva, k němuž došlo po účinnosti tohoto zákona“. Tato připomínka je zásadní.

Pokud současně platí, že důkazní břemeno k prokázání, že k diskriminaci nedošlo (tj. konkrétní zaměstnanec měl méně peněz důvodně) tíží zaměstnavatele, zpětně by ho neunesl, a to zejména v soukromém sektoru (zaměstnavatel není povinen vytvářet a ani několik let uchovávat např. zdůvodnění odměn), ale mnohdy ani ve veřejném sektoru, protože některé podklady jako právě třeba zdůvodnění odměn se nutně neuchovávají po několik let (na rozdíl od podkladů, kolik bylo poskytnuto).
	K
	Z
	Neakceptováno.
V procesních předpisech (a to dokonce i v těch trestních) obecně platí zásada nepravé retroaktivity, která pomáhá efektivitě a přehlednosti řízení. Řízení se vede podle právní úpravy účinné v době vedení tohoto řízení. Nespatřujeme zde žádný důvod pro to, aby tomu bylo u této věci jinak, a naopak by takový postup mohl být v rozporu s účelem směrnice.
Unesení důkazního břemene představuje pouze procesní povinnost, nejde o povinnost hmotněprávní. Pokud tedy § 133a o. s. ř. přenáší důkazní břemeno z žalobce na žalovaného, nemění to nic na jejich hmotně-právních vztazích, ale pouze se ukládá, kdo nese procesní povinnost v soudním řízení. Jak bylo uvedeno v prvním vypořádání, procesní předpisy jsou založeny na principu nepravé retroaktivity, tj. že řízení se vede podle předpisu, který je platný a účinný v době tohoto řízení. V žádném případě pak nelze připustit výklad, že by se snad jednalo o pravou retroaktivitu, neboť do procesních úkonů, které již v řízení nastaly, se nijak nezasahuje, a pravidlo tak účinkuje pouze prospektivně. 
Závěrem upozorňujeme na to, že přechodné ustanovení v tomto případě jde ještě dále, a v zájmu procesní předvídatelnosti dokonce nepočítá ani s nepravou retroaktivitou. Čl. III stanoví, že na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
 K ochraně legitimního očekávání zaměstnavatelů nám takové pravidlo připadá jako zcela dostačující a nemůžeme v žádném případě akceptovat, aby se aplikace § 133a o. s. ř. odvíjela od okamžiku vzniku nároku. Takové řešení by jednak znamenalo zcela zásadní procesní komplikaci, kdy by soudy musely ještě před meritorním přezkumem, k němuž dochází nakonec až v samotném rozsudku ve věci, zvažovat procesní postup, a zda důkazní břemeno tíží žalobce či žalovaného – podle toho, kdy vznikl uplatňovaný nárok. Tedy ještě před tím, než by dospěly ke konečnému rozhodnutí, by musely zkoumat, zda nárok vznikl a kdy, neboť to by bylo určující pro aplikaci poučovací povinnosti a výzvy dle § 118a o. s. ř. Zároveň je dle našeho názoru takový postup v rozporu se směrnicí.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu

	Obecně:
V této části chybí tzv. referenční odkaz na transponovanou směrnici (čl. 48 odst. 6 LPV).

Číslování návrhu zřejmě počítá s novelou OSŘ v souvislosti s transpozicí směrnice 2022/2381, která byla předmětem návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony v souvislosti s podporou vyváženého zastoupení žen a mužů ve vedoucích orgánech některých emitentů. Uvedený návrh ale nebyl schválen vládou a je otázkou, kdy se tak stane.

	O
	Z
	Akceptováno. 
Doplněn referenční odkaz na transponovanou směrnici. 

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 1. (§ 26 odst. 3)


	K Čl. II bodu 1. (§ 26 odst. 3) 
– ustanovení má transponovat čl. 15 směrnice. V tomto ustanovení směrnice jsou uvedeni i zástupci zaměstnanců – kde se to odráží? Máme za to, že zástupci zaměstnanců nemusejí spadnout pod stávající vyjádření, že se má jednat o právnickou osobu, k jejímž činnostem uvedeným ve stanovách patří ochrana před diskriminací. 

	K
	Z
	Vysvětleno.
Do srovnávací a rozdílové tabulky bude doplněn o odkaz na § 26 odst. 1 o. s. ř. upravující zastoupení zaměstnance odborovou organizací. Dále upozorňujeme, že ustanovení čl. 15 hovoří o tom, že musí jít o organizace či subjekty „které mají v souladu s kritérii stanovenými vnitrostátním právem oprávněný zájem na zajištění rovnosti mezi muži a ženami“. Interpretujeme to tak, že je zde ponechána diskrece, jak široký okruh subjektů bude připuštěn a za jakých podmínek s důrazem, že tyto subjekty musí mít oprávněný zájem na ochraně přes diskriminací, což splňují právě právnické osoby podle § 26 odst. 3 o. s. ř.
OKOM
S využitím § 26 OSŘ souhlasíme, nicméně, nebude to stejně pouze částečně pokrývající rozsah působnosti směrnice, když směrnice mluví o zástupcích zaměstnanců, a § 26 OSŘ je pouze o odborových organizacích?
MPSV
Rozumíme připomínce, nicméně při zhodnocení působnosti a účelu existence jednotlivých zástupců zaměstnanců (odbory, rada zaměstnanců, zástupce pro BOZP) dospíváme k závěru, že zástupce pro BOZP existuje pouze pro účely informování a projednání v oblasti BOZP a rada zaměstnanců pouze pro účely informování a projednání a nikoliv pro obecné zastupování zájmů zaměstnanců. Naproti tomu odborové organizace vznikají za mnohem širším účelem a jejich oprávnění jsou nejširší, včetně zastupování zaměstnanců před soudy. Proto nepovažujeme za systematicky vhodné, aby zaměstnance před soudy zastupovala rada zaměstnanců nebo zástupce pro BOZP, neboť to není v souladu s účelem těchto zástupců a lze si těžko představit, tak by takové zástupčí oprávnění bylo realizováno.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	KVOP
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 1. (§ 26 odst. 3) 

	Ustanovení § 26 odst. 3 občanského soudního řádu nově stanoví, že ve věcech ochrany před diskriminací se může účastník dát v řízení zastupovat též veřejným ochráncem práv.
Pokud by v takovém sporu uspěl žalobce, dle pravidel pro rozhodování o nákladech řízení by mu v případě přiznání nákladů řízení příslušela pouze náhrada hotových výdajů, případně paušální náhrada, kterou by musel žalovaný uhradit. Pokud by ovšem uspěl žalovaný, výše nákladů, kterou by musel uhradit neúspěšný (nebo jen částečně úspěšný) žalobce zastoupený veřejným ochráncem práv, by pro takového žalobce mohla být neúměrně vysoká. A to především v situaci, kdy by byl žalovaný zastoupen advokátem. Proto navrhujeme, aby pro takové spory platilo obdobné pravidlo, jako pro řízení zahájení na návrh ochránce práv dětí (dle § 142 odst. 4 občanského soudního řádu), a aby v případě neúspěchu žalobce přiznal soud žalovanému náhradu nákladů proti státu. Směrnice totiž v bodu 46 preambule stanoví, že by všichni pracovníci měli mít k dispozici postupy, které usnadní výkon jejich práv na přístup ke spravedlnosti. Žalobce ve sporech ve věcech ochrany před diskriminací disponuje typicky nedostatkem informací o rozhodných skutečnostech, které se mohou vyjasnit až v průběhu řízení. Zastupování veřejným ochráncem práv může mít vliv na vyhodnocení možných rizik ze strany žalobce. Proto není přiměřené, aby případné náklady řízení v takových sporech nesl žalobce. Tato úprava současně povede veřejného ochránce práv k tomu, aby pečlivě zvažoval, v jakých případech zastupování převezme.
Proto navrhujeme, aby předkladatel doplnil v části druhé týkající se změny občanského soudního řádu následující bod:
V § 142 odst. 4 se doplňuje věta:
„To platí obdobně i v případě, že veřejný ochránce práv převzal zastoupení ve věcech ochrany před diskriminací dle § 26 odst. 3.“
	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR

Cíl uvedené směrnice v preambuli 46 spočívající v usnadnění výkonu práv pracovníků na jejich přístup ke spravedlnosti je přijetím úpravy naplněn, a to přinejmenším v těchto ohledech:
· Oběť diskriminace se může nechat zdarma zastoupit veřejným ochráncem práv,
· veřejný ochránce práv za ní bude v řízení jednat – oběť tak nebude mít s řízením žádné velké starosti,
· veřejný ochránce práv poskytne oběti svoji expertízu a může pomoci vyhodnotit šance na úspěch ve světle judikatury českých soudů,
· veřejný ochránce práv bude dále oběť hájit v řízení a vykonávat její procesní práva a povinnosti v zastoupení,
· oběť bude tedy kvalifikovaně právně zastoupena, zároveň však za toto zastoupení nebude hradit žádné náklady, neboť činnost ochránce bude poskytována zdarma. 

Upozorňujeme také na to, že situace není srovnatelná. Oproti případům upraveným v § 142 odst. 4 o. s. ř. zde vystupuje Veřejný ochránce práv pouze jako zástupce účastníka. Je na účastníkovi, zda podá žalobu a zda bude v řízení pokračovat, Veřejný ochránce práv je pouze jeho zástupcem. S řízením i jeho předmětem tak disponuje účastník, nikoliv Veřejný ochránce práv. To je rozdíl oproti případům, kdy sám orgán veřejné moci (např. ochránce práv dětí) zahajuje řízení svým návrhem a řízením může disponovat (vzít návrh zpět či rozšířit předmět řízení).

Připomínkové místo trvá na připomínce

	KVOP
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 2 (§ 133a)

	K bodu 2 (§ 133a občanského soudního řádu)
Předkládaná právní úprava doplňuje § 133a o nový odst. 5, který se vztahuje specificky k oblasti transparentnosti v odměňování. Tím dochází k dalšímu tříštění a prohloubení nekonzistentnosti v možnostech vymáhání antidiskriminačního práva.
Antidiskriminační zákon (zákon č. 198/2009 Sb.) zakazuje méně příznivé zacházení na základě taxativně vyjmenovaných důvodů (například rasa, zdravotní postižení, pohlaví aj.) ve vybraných oblastech života (například zaměstnání, vzdělání, bydlení, zdravotní péče aj.). Ustanovení § 133a občanského soudního řádu však zakotvuje vyvratitelnou domněnku diskriminace toliko pro omezený okruh. K přesunu důkazního břemene tak nedojde v případě každé žaloby dle § 10 antidiskriminačního zákona. Vždy k němu dojde jen tehdy, je-li namítána diskriminace z důvodu rasy či etnicity.
Pokud tak je kupříkladu příslušníku etnické menšiny odepřena služba, vzdělání či zdravotní péče, postačí, aby před soudem prokázal, že došlo k nepříznivému zacházení, a tvrdil, že se to stalo z důvodu jeho etnicity. Důkazní břemeno pak přechází na žalovaného. Pokud však bude ve stejné situaci senior, člověk s postižením nebo neheterosexuální člověk, k přesunu důkazního břemene nedochází. Nemožnost prokázat diskriminační jednání může oběti diskriminace odrazovat od podání antidiskriminační žaloby.
Oběti diskriminace by měly mít stejnou míru procesněprávní ochrany a srovnatelné procesní postavení. Navrhujeme proto změnit § 133a občanského soudního řádu tak, aby k přesunu důkazního břemene došlo ve všech případech namítané diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona. Přijetí této změny doporučil veřejný ochránce práv již v Souhrnné zprávě o činnosti za rok 2013 a později opakovaně při několika dalších příležitostech.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Předkládaný návrh zákona směřuje k implementaci směrnice 2023/970. Jak je uvedeno v důvodové zprávě, výsledné řešení vychází z principu minimalistické transpozice směrnice. Uvedená připomínka navrhující rozšíření působnosti § 133a o. s. ř. jde nad rámec transpozice uvedené směrnice. Vedle toho je otázkou, zda by na rozšíření uvedeného paragrafu panovala shoda mezi sociálními partnery a taktéž politická shoda. S ohledem na zájem na co nejrychlejším schválení směrnice navrhujeme uvedenou problematiku neřešit v tomto návrhu zákona.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 2 (§ 133a)

	ČMKOS požaduje změnit § 133a občanského soudního řádu tak, aby k přesunu důkazního břemene došlo ve všech případech namítané diskriminace ve smyslu antidiskriminačního zákona.

Odůvodnění:
Předkládaná právní úprava doplňuje § 133a o nový odst. 5, který se vztahuje specificky k oblasti transparentnosti v odměňování. Tím dochází k dalšímu tříštění a prohloubení nekonzistentnosti v možnostech vymáhání antidiskriminačního práva.
Antidiskriminační zákon (zákon č. 198/2009 Sb.) zakazuje méně příznivé zacházení na základě taxativně vyjmenovaných důvodů (například rasa, zdravotní postižení, pohlaví aj.) ve vybraných oblastech života (například zaměstnání, vzdělání, bydlení, zdravotní péče aj.). Ustanovení § 133a občanského soudního řádu však zakotvuje vyvratitelnou domněnku diskriminace toliko pro omezený okruh. K přesunu důkazního břemene tak nedojde v případě každé žaloby dle § 10 antidiskriminačního zákona. Vždy k němu dojde jen tehdy, je-li namítána diskriminace z důvodu rasy či etnicity.
Pokud tak je kupříkladu příslušníku etnické menšiny odepřena služba, vzdělání či zdravotní péče, postačí, aby před soudem prokázal, že došlo k nepříznivému zacházení, a tvrdil, že se to stalo z důvodu jeho etnicity. Důkazní břemeno pak přechází na žalovaného. Pokud však bude ve stejné situaci senior, člověk s postižením nebo neheterosexuální člověk, k přesunu důkazního břemene nedochází. Nemožnost prokázat diskriminační jednání může oběti diskriminace odrazovat od podání antidiskriminační žaloby.
Oběti diskriminace by měly mít stejnou míru procesněprávní ochrany a srovnatelné procesní postavení.


	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR

Předkládaný návrh zákona směřuje k implementaci směrnice 2023/970. Jak je uvedeno v důvodové zprávě, výsledné řešení vychází z principu minimalistické transpozice směrnice. Uvedená připomínka navrhující rozšíření působnosti § 133a o. s. ř. jde nad rámec transpozice uvedené směrnice. Vedle toho je otázkou, zda by na rozšíření uvedeného paragrafu panovala shoda mezi sociálními partnery a taktéž politická shoda. S ohledem na zájem na co nejrychlejším schválení směrnice navrhujeme uvedenou problematiku neřešit v tomto návrhu zákona.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	K ČÁSTI DRUHÉ, Změna občanského soudního řádu k bodu k ust. § 133a odst. 5
	Připomínka k ČÁSTI DRUHÉ, Změna občanského soudního řádu k bodu k ust. § 133a odst. 5
Požadujeme upravit ust. § 113a odst. 5 občanského soudního řádu takto:
„(5) Pokud žalovaný porušil některou z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce, je v řízení o žalobě na ochranu před diskriminací v souvislosti s odměňováním za pracovní nebo jinou závislou činnost povinen dokázat, že vůči žalobci nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. To neplatí, jestliže žalovaný dokáže, že porušení některé z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce toto nesplnění bylo zjevně neúmyslné nebo málo závažné.“
Odůvodnění:
Navržená právní úprava váže obrácení důkazního břemene na porušení povinností stanovených zákoníkem práce, zejména podle § 30, § 109a, § 306a a § 346. Takto koncipované ustanovení dopadá i na případy, které nejsou spojeny s tvrzením diskriminace, ale s porušením právních povinností zaměstnavatele, včetně porušení formální povahy. V důsledku toho dochází k nepřiměřenému procesnímu znevýhodnění zaměstnavatele, který je povinen prokazovat neexistenci diskriminace i v situacích, kdy porušení povinnosti nemělo žádný reálný vztah k zásadě rovného zacházení. Podle čl. 18 směrnice se obrácení důkazního břemene uplatní tehdy, pokud žalobce předloží skutečnosti, ze kterých lze dovozovat existenci diskriminace. Směrnice tedy spojuje tento procesní mechanismus výhradně s tvrzením a indiciemi diskriminace. V předloženém materiálu navržené znění § 133a odst. 5 tento rámec překračuje, když váže obrácení důkazního břemene i na porušení povinností, která s diskriminací nemusí mít žádnou souvislost, a činí z něj obecný procesní následek porušení těchto povinností.
Námi navržená úprava proto vrací institut obrácení důkazního břemene do jeho standardního rámce, kdy je tento mechanismus uplatňován pouze v případech tvrzené diskriminace. Takové řešení zajišťuje ochranu zaměstnanců před diskriminací, aniž by docházelo k nepřiměřenému zatížení zaměstnavatelů v případech, které s diskriminací nesouvisejí.

	K
	PP
	Akceptováno jinak.
Uvedený závěr HKČR vyplývá z čl. 18 odst. 2 směrnice. Navrhujeme akceptovat v této podobě:
„(5) Pokud žalovaný porušil některou z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce, je v řízení o žalobě na ochranu před diskriminací v souvislosti s odměňováním za pracovní nebo jinou závislou činnost povinen dokázat, že vůči žalobci nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. To neplatí, jestliže žalovaný dokáže, že toto nesplnění porušení některé z povinností v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce podle věty první bylo zjevně neúmyslné nebo málo závažné.“
Dále uvedené podle připomínky doplněno i do důvodové zprávy.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI DRUHÉ, Změna občanského soudního řádu k bodu k ust. § 133a odst. 5
	Navrhujeme následující nové znění:
„(5) Tvrdí-li žalobce a předloží-li skutečnosti, ze kterých lze dovozovat, že došlo k porušení zásady rovného zacházení nebo k diskriminaci v oblasti odměňování, je žalovaný povinen prokázat, že k porušení této zásady nedošlo.“
Odůvodnění:
Navržená právní úprava váže obrácení důkazního břemene na porušení povinností stanovených zákoníkem práce, zejména podle § 30, § 109a, § 306a a § 346 (a s účinností od 1.1.2028 dalších ustanovení).
Takto koncipované ustanovení je příliš široké a dopadá i na případy, které nejsou spojeny s tvrzením diskriminace, ale s porušením právních povinností zaměstnavatele, včetně porušení formální povahy. V důsledku toho dochází k nepřiměřenému procesnímu znevýhodnění zaměstnavatele, který je povinen prokazovat neexistenci diskriminace i v situacích, kdy porušení povinnosti nemělo žádný reálný vztah k zásadě rovného zacházení.
Podle čl. 18 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 se obrácení důkazního břemene uplatní tehdy, pokud žalobce předloží skutečnosti, ze kterých lze dovozovat existenci diskriminace. Směrnice tedy spojuje tento procesní mechanismus výhradně s tvrzením a indiciemi diskriminace.
Původně navrhované znění § 133a odst. 5 občanského soudního řádu tento rámec překračuje, když váže obrácení důkazního břemene i na porušení povinností, která s diskriminací nemusí mít žádnou souvislost, a činí z něj obecný procesní následek porušení těchto povinností.
Námi navržená úprava proto vrací institut obrácení důkazního břemene do jeho standardního rámce, kdy je tento mechanismus uplatňován pouze v případech tvrzené diskriminace, jak požaduje Směrnice.
Takové řešení zajišťuje ochranu zaměstnanců před diskriminací, aniž by docházelo 
k nepřiměřenému zatížení zaměstnavatelů v případech, které s diskriminací nesouvisejí.

	K
	Z
	Akceptováno.
Uvedený závěr SP ČR vyplývá z čl. 18 odst. 2 směrnice. Navrhujeme akceptovat v této podobě:
„(5) Pokud žalovaný porušil některou z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce, je v řízení o žalobě na ochranu před diskriminací v souvislosti s odměňováním za pracovní nebo jinou závislou činnost povinen dokázat, že vůči žalobci nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. To neplatí, jestliže žalovaný dokáže, že toto nesplnění porušení některé z povinností v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce podle věty první bylo zjevně neúmyslné nebo málo závažné.“
Dále uvedené podle připomínky doplněno i do důvodové zprávy.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 2 (§ 133a odst. 5)

	K § 133a odst.5 občanského soudního řádu 
Doporučujeme upravit spojení „odměňování za pracovní nebo jinou závislou činnost“, které není možné uspokojivě interpretovat.  
	K
	Z
	Akceptováno
MPSV navrhuje zavedení pojmu „odměňování za závislou práci nebo jinou závislou činnost“. Pro předkladatele je zásadní, aby formulace postihovala všechny formy závislé činnosti, vč. služebních poměrů. DZ je v tomto ohledu doplněna.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	KZPS
	K ČÁSTI DRUHÉ – změně občanského soudního řádu
K Čl. II bodu 2 (§ 133a)

	K § 133a odst.5 občanského soudního řádu 
Navrhuje se rozšíření procesní vazby podle § 133a občanského soudního řádu tak, že obrácení důkazního břemene v řízeních o nerovném zacházení v odměňování se bude vázat i na porušení nových povinností zaměstnavatele zavedených novelou zákoníku práce, zejména povinností podle § 30, § 109a, § 306a a § 306b.
Navržené rozšíření vazby na § 133a o. s. ř. má zásadní procesní dopady na postavení zaměstnavatele v soudním řízení, neboť vede k automatickému obrácení důkazního břemene již při samotném porušení některé z výše uvedených povinností. Důvodová zpráva sice podrobně vysvětluje účel této úpravy ve světle směrnice (EU) 2023/970 a potřebu posílit vymahatelnost práva na rovné odměňování, nevymezuje však žádnou hranici závažnosti porušení, která má k tomuto procesnímu účinku vést.

Z návrhu ani z důvodové zprávy tak není zřejmé, zda obrácení důkazního břemene má nastoupit:
-	při jakémkoli, byť formálním nebo marginálním porušení nové povinnosti (např. nedokonalé, ale materiálně funkční vymezení „systému“), nebo
-	pouze tehdy, pokud porušení povinnosti reálně ztížilo nebo znemožnilo posouzení dodržení zásady rovného zacházení v odměňování.
Tato neurčitost má zvlášť závažné dopady na malé a střední zaměstnavatele, u nichž jsou nové povinnosti zaváděny poprvé a kde hrozí, že i čistě formální či administrativní pochybení, bez skutečné souvislosti s diskriminačním jednáním, povede k automatickému procesnímu oslabení zaměstnavatele v soudním řízení.
Navrhujeme doplnit text zákona tak, aby bylo výslovně vyjasněno, že:
	obrácení důkazního břemene podle § 133a o. s. ř. ve vazbě na porušení povinností podle § 30, § 109a, § 306a a § 306b zákoníku práce nemá nastupovat automaticky při jakémkoli formálním porušení povinnosti,
	ale pouze tehdy, pokud takové porušení mělo skutečný a materiální dopad na možnost posoudit, zda byla dodržena zásada rovného zacházení v odměňování,
	a tedy pokud existuje věcná souvislost mezi porušením povinnosti a nemožností zaměstnance účinně uplatnit svoje právo na rovné odměňování.
Takové vymezení je plně v souladu se směrnicí (EU) 2023/970, která sleduje posílení procesních práv zaměstnanců v případě nerovnoměrného přístupu k informacím skutečně relevantním pro posouzení rovného odměňování, nikoli sankcionování zaměstnavatelů za čistě formální či administrativní nedostatky, jež nemají vztah k samotné diskriminaci. Současně tím bude zajištěna proporcionalita procesních důsledků a právní jistota zejména u malých a středních podniků.
	K
	Z
	Akceptováno
Věcně souhlasíme s připomínkou a máme za to, že stejný úmysl se promítá již do stávajícího znění navrhované transpoziční úpravy. 
Požadavky KZPS na to, aby došlo k přesunu důkazního břemena pouze tehdy, pokud takové porušení mělo skutečný a materiální dopad na hmotněprávní i procesní postavení žalobce, a tedy pokud existuje věcná souvislost mezi porušením povinnosti a nemožností zaměstnance účinně uplatnit svoje právo na rovné odměňování. jsou již naplněny v současné úpravě.

Na základě připomínky KZPS i dalších připomínkových míst však došlo k upřesnění § 133a odst. 5 o. s. ř. tak, aby byla jeho povaha jasnější:

„(5) Pokud žalovaný porušil některou z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce, je v řízení o žalobě na ochranu před diskriminací v souvislosti s odměňováním za závislou práci nebo jinou závislou činnost povinen dokázat, že vůči žalobci nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. To neplatí, jestliže žalovaný dokáže, že toto nesplnění porušení některé z povinností podle věty první bylo zjevně neúmyslné nebo málo závažné.“

Dále uvedené podle připomínky doplněno i do důvodové zprávy.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI TŘETÍ – změně zákona o vojácích z povolání

	Obecně:
V této části chybí tzv. referenční odkaz na transponovanou směrnici (čl. 48 odst. 6 LPV).

	O
	Z
	Akceptováno.
Referenční odkazy byly doplněny.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI TŘETÍ – změně zákona o vojácích z povolání
K Čl. IV bodu 1. i 2. (§ 68s)

	K Čl. IV bodu 1. i 2. (§ 68s): 
nemá být v obou ustanoveních § 68s vždy uváděno sousloví „jiných peněžitých plnění…“, jak je tomu v zákoníku práce?

K Čl. IV bodu 2. (§ 68s):
Z § 68 odst. 2 je nejasné, jakou zprávu má předkladatel na mysli. Má-li se jednat o zprávu zaměstnavatele podle § 37i ZoIP „o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“ (viz i důvodová zpráva), pak namítáme, že vyjádření v daném ustanovení není úplně zřetelné. V takto složité úpravě je třeba maximálně sjednotit terminologii, popřípadě si vypomoci odkazem na zákon o inspekci práce, tam, kde je to možné. 

Odkaz na zákoník práce v § 68s odst. 7 nám přijde nejasný, resp. je třeba legislativně zpřesnit, co přesně se ze zákoníku práce má použít. Podle důvodové zprávy mají být použity § 287a až 287e zákoníku práce, jiné části rovněž upravené v zákoníku práce jsou dle důvodové zprávy naopak zapracovány přímo do návrhu novely zákona o vojácích z povolání (§ 307b zákoníku práce). Považujeme proto za vhodné případy obdobného použití zákoníku práce specifikovat. Je navíc někde vyjádřena např. obdoba § 306b odst. 7 (informovat pracovníky nejméně 1x za kalendářní rok o jejich právech) podle čl. 7 odst. 3 směrnice? Kde se odráží čl. 7 odst. 5 směrnice – opatření zakazující smluvní podmínky, které by znemožňovaly sdělovat informace o vlastní odměně (obdoba § 346a zákoníku práce)? 
Z návrhu také není patrné, jak byl transponován čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice pro služební poměry vojáků.

K § 68s odst. 4 – viz analogicky připomínky k Čl. I bodu 11. (§ 306c zákoníku práce).

K § 68s odst. 5 – viz analogicky připomínka k Čl. I bodu 11. (§ 306b zákoníku práce) v prvním a druhém odstavci připomínky – k právu na informace jen za celý kalendářní rok a právo obdržet odůvodněnou odpověď (dle čl. 7 směrnice).

K § 68s odst. 6 – kde je implementováno výslovné pravidlo směrnice podle čl. 7 odst. 5 i 6, že nesmí být bráněno tomu, aby pracovníci sdělovali informace o své vlastní odměně? 
	K
	Z
	Akceptováno 

Bylo upraveno podle připomínky. Navazuje na ust. § 2 odst. 3 zákona o VZP. 

Domníváme se, že v návrhu § 68s odst. 2 je uveden pojem odpovídající § 37i ZoIP nebo v § 287 odst. 2 písm. I) ZP, pouze s tím rozdílem, že zde neuvádíme slova „ve skupinách prací“, ale tato slova jsou nahrazena slovy „skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty“. Pojem zpráva je pak použit stejně jako v ZP a v procesu posouzení je zcela odpovídající směrnici.
OKOM
Nelze-li pojmosloví kvůli povaze služebních poměrů sjednotit, je třeba doplnit DZ o vysvětlení, aby bylo zřejmé, že je to vlastně věcně totéž. 
MPSV
Zvláštní část DZ k § 68s byla doplněna tak, aby nevznikaly pochybnosti.
V § 68s odst. 7 pro přesnost na konci druhé věty vkládáme poznámku pod čarou s odkazem na § 287a až 287e zákoníku práce.
OKOM
Legislativně-technicky máme pochybnosti, zda řešení pouze prostřednictvím poznámky pod čarou bude stačit.
MO
V textu je přímý legislativní odkaz na použití posouzení odměňování v zákoníku práce doplněný o poznámku pod čarou což lze považovat za dostatečné.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ÚV KLP
	K ČÁSTI TŘETÍ – změně zákona o vojácích z povolání
K Čl. IV bodu 1. i 2. (§ 68s)

	1) K části třetí, změny zákona o vojácích z povolání, § 68s 

Navrhuji do § 68s zákona o vojácích z povolání zapracovat garance na ochranu údajů o odměňování jiných zaměstnanců po vzoru § 306b odst. 6 a § 306c odst. 3 zákoníku práce.

Odůvodnění:

V úpravě transparentnosti v odměňování úplně chybí úprava ochrany soukromí a osobních údajů podle čl. 12 směrnice analogická úpravě § 306b odst. 6 a § 306c odst. 3 zákoníku práce, která má v případě, že by sdělení informací o průměrné výši odměňování v určité skupině prací mělo vést k poskytnutí informace o výši odměňování jiného zaměstnance. Nevidím přitom důvod, proč by tato úprava u vojáků z povolání nebyla potřebná.

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Po analýze dat v rámci rezortu jsme vyloučili, že situace o dvou osobách v jedné skupině u nás nemůže nastat. Současně jsme přesvědčeni, že situaci řeší již dnes ochrana osobních údajů. Spolupráci s veřejným ochráncem jsme se nikdy nebránili a nepotřebujeme k tomu zvláštní ustanovení. Provedení směrnice je tedy v našem právu zabezpečeno.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo obrany
	K ČÁSTI TŘETÍ – změně zákona o vojácích z povolání
K bodu 1 (§ 68q)

	V návrhu zákona, části třetí – změna zákona o vojácích z povolání, požadujeme doplnit bod 1. v tomto znění:

 „1. V § 68q odst. 4 se slova „Ministerstvo práce a sociálních věcí a Český statistický úřad“ nahrazují slovy „Úřad vlády České republiky“.“ a současné body 1 a 2 označit jako body 2 a 3. 

V návrhu zákona, části deváté – účinnost, požadujeme text „čl. IV bodu 2“ nahradit textem „čl. IV bodu 3“. 
Odůvodnění: Odůvodnění této připomínky je blíže rozvedeno v textu připomínky č. 2.

Doplnění Důvodové zprávy:
Na základě dohody mezi Ministerstvem obrany, Českým statistickým úřadem a Ministerstvem financí, a v návaznosti na spuštění projektu Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (podle zákona č. 323/2025 Sb.) se navrhuje upravit znění týkající se nakládání s údaji zasílanými do Informačního systému o služebním platu. Předávání údajů z tohoto informačního systému ve vztahu k Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu se po naplnění postupu podle zákona č. 323/2025 Sb. stává bezúčelným, a tedy jeho právní úprava nadbytečnou.“. 

Text „K bodům 1 a 2 (§ 68s)“ požadujeme nahradit textem „K bodům 2 a 3 (§ 68s)“.
	K
	Z
	

Akceptováno. 

Návrh byl upraven dle připomínky. 

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí

	Obecně:
V této části chybí tzv. referenční odkaz na transponovanou směrnici (čl. 48 odst. 6 LPV).

Číslování podle poznámky v bodové novele u části čtvrté i v části materiálu Platné znění (str. 17) počítá s novelou zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, která má být v budoucnu provedena v souvislosti s transpozicí směrnice 2024/1499. Uvedená novela ale ještě ani nebyla předložena do MPŘ, tudíž je pochybné, na jaké číslování se má navazovat. 

V rozdílové tabulce by konkrétní články a odstavce směrnice měly být přiřazeny přímo konkrétním odstavcům/písmenům paragrafovaného znění, v předložené podobě je rozdílová tabulka neprůkazná. 
	O
	Z
	
Akceptováno jinak. 
Odkaz byl doplněn.
OKOM
V předloženém materiálu to nevidíme.
MSp
Veškeré referenční odkazy týkající se zákona o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí jsou součástí novely implementující směrnice 2024/1499 a 2024/1500 
Neakceptováno. Vysvětleno. 

Materiál aktuálně je v interním schvalovacím procesu na ÚV ČR a bude předložen v nejbližších týdnech do MPŘ. Navrhujeme tedy ponechat v aktuálním znění. Uvedené se vyřeší v rámci jednání před LRV, kdy bude zřejmé, v jaké fázi a podobě druhý materiál bude. 
OKOM
To je velmi nestandardní řešení, ale bereme na vědomí.
Akceptováno.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)


	K Čl. V bodu 3. (§ 21dd):
 § 21dd odst. 2 není provázán se zákonem o vojácích z povolání, neboť ten ani netransponuje fakultativní čl. 12 odst. 3 směrnice, oproti úpravě zákoníku práce nebo zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Proč nebyl zvolen pro všechny zákonné úpravy jednotný přístup?
Ustanovení § 21dd odstavce 2 považujeme za nekonzistentní – upravuje 1) postup VOP z důvodu ohrožení soukromí jiného zaměstnance, a dále 2) výčet informací, které poskytuje zaměstnavatel na základě žádosti VOP. Věta „Vedle těchto informací zaměstnavatel…poskytne také“ přitom navazuje na odst. 1, nikoliv na odst. 2. Ustanovení odst. 2 proto doporučujeme v tomto smyslu rozdělit.

K § 21dd odst. 5 poslední větě: máme za to, že pravomoc VOP stanovit si sám pravidla pro poskytování zastoupení zaměstnanců před soudy nemá ve směrnici oporu. Měl by být stanoven transparentní systém formou právního předpisu. Ustanovení v poslední větě není možné vykazovat jako implementační a podtrhávat.
K § 21dd odst. 7: výjimka pro účely § 133e odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nemá oporu ve směrnici. Ustanovení není možné vykazovat jako implementační vůči směrnici. Má-li se jednat o výjimku, která má vyplývat přímo z primárního práva (konkrétně čl. 4 odst. 2 Smlouvy o EU, který je uveden v důvodové zprávě u § 133e novely zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), je třeba tuto výjimku uhájit a odůvodnit v důvodové zprávě. 

	K
	Z
	Ad první připomínka ohledně provázáním se zák. o vojácích: Akceptováno, do § 21dd odst. 2 zapracovány odkazy na zákon o vojácích z povolání.
Ad druhá připomínka ohledně rozdělení pravomocí VOP: Akceptováno. § 21 odst. 2 nyní obsahuje pouze výčet informací, které poskytuje zaměstnavatel na základě žádosti VOP v souladu se směrnicí.
MPSV
§ 21dd odst. 2 byl z návrhu vypuštěn, čl. 12 odst. 3 bude transponován tak, že roli zprostředkovatelské entity budou plnit odborové organizace. V tomto duchu bylo upraveno výkaznictví (§ 287d, §306b odst 6-8, § 306d odst. 2 – 4) 
Ad třetí připomínka ohledně pravidel zastupování: Akceptováno částečně, možnost VOP pro stanovování si pravidel pro realizaci zástupčího oprávnění byla vypuštěna.

Ad čtvrtá připomínka k výjimce v odst. 7 (nyní odst. 5): Akceptováno, ustanovení nebude vykázáno jako implementační. Do zvláštní části důvodové zprávy bude doplněna potřebná argumentace primárním právem EU (čl. 4 odst. 2 Smlouvy o EU) v obdobném duchu jako v případě § 133e zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
OKOM
Nicméně DZ doplněna nebyla. 
MV doplnilo zvláštní část důvodové zprávy o vysvětlení výjimky dle § 21dd odst. 4 zákona o VOP.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ÚV KLP
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	1) části čtvrté, změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, § 21dd

Navrhujeme rozdělit § 21 odst. 2 na dvě části, a to:

„(2) V případě, že veřejný ochránce práv zjistí, že by poskytnutí informací podle odst. 1 vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance informace žádajícímu zaměstnanci neposkytne a informuje jej o svém dalším postupu. Obdobně postupuje v případě, že mu zaměstnavatel informace zaslal podle § 306b odst. 6 či § 306c odst. 3 zákoníku práce či § 133d zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 

(3) Zaměstnavatel poskytne veřejnému ochránci práv na žádost také:
a) zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, pokud má povinnost jí vypracovat podle § 37i zákona o inspekci práce, § 68s odst. 2 zákona o vojácích z povolání a § 133a odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, 
b) posouzení odměňování, pokud má povinnost je vypracovat podle § 287a zákoníku práce, § 68s odst. 7 zákona o vojácích z povolání a § 133b zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, 
c) další související relevantní údaje a informace týkající se rozdílu v odměňování žen a mužů či jejich vysvětlení podle § 37i odst. 5 zákona o inspekci práce, § 68s odst. 9 zákona o vojácích z povolání a § 133a odst. 4 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.„

Odůvodnění:

S ohledem na skutečnost, že se pravomoci veřejného ochránce práv vážou i na odst. 1 považujeme za vhodnější vymezit je v samostatném odstavci.

	K
	Z
	Akceptováno jinak
§ 21dd byl zásadním způsobem přepracován, přičemž VOP již nadále nebude orgánem, jemuž bude zaměstnavatel poskytovat informace, které z důvodu rizika zpřístupnění informace o odměně třetího zaměstnance nelze poskytnout nebo zveřejnit. Tuto roli budou zastávat odborové organizace. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	K bodu 3 (§ 21dd odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí)
V novém § 21dd odst. 2 se ve větě první stanoví povinnost veřejného ochránce práv informovat žádajícího zaměstnance o svém dalším postupu. Postup veřejného ochránce práv je následně v návaznosti na odst. 1 a 2 stanoven v odst. 3.
Není zcela zřejmé, co se rozumí postupem dle odst. 2. Není ani zřejmé, jak navazuje nebo nenavazuje na postup dle odst. 3. Závěr první věty v odst. 2 se jeví nadbytečným.
Navrhujeme vypustit slova:
„a informuje jej o svém dalším postupu“.
	K
	Z
	Nekceptováno. ROZPOR
Formulace byla vypuštěna, nicméně § 21dd byl zásadním způsobem přepracován. Povinnost veřejného ochránce práv informovat žádajícího zaměstnance o svém dalším postupu byla vypuštěna. 

Připomínkové místo nesouhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	V navrhovaném § 21dd odst. 4 se ukládá veřejnému ochránci práv nová povinnost poskytovat poradenství zaměstnavatelům. Konkrétně se stanoví: „Zaměstnavatel se může obrátit na veřejného ochránce práv s žádostí o stanovisko k provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování. Veřejný ochránce práv ve svém stanovisku vyhodnotí prováděná opatření a doporučí případně jejich úpravu či přijetí nových opatření. Své stanovisko poskytne zaměstnavateli v přiměřené lhůtě.“
Bližší vysvětlení tohoto bodu v důvodové zprávě chybí. Důvodová zpráva v textu k § 21dd odst. 4 hovoří pouze o zastupování zaměstnanců v soudních sporech veřejným ochráncem práv. Zjevně se jedná o chybu, neboť zastupování u soudu je obsahem navrhovaného § 21dd odst. 5. Vysvětlení důvodová zpráva neuvádí ani v navrhovaném „zrcadlovém“ ustanovení § 287e odst. 2 zákoníku práce (resp. § 133b zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Záměr pověřit veřejného ochránce práv povinností poskytovat poradenství zaměstnavatelům je zmíněn v textu k navrhovanému § 1a odst. 1 písm. e) zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí: „Bude ovšem na druhé straně pomáhat i zaměstnavatelům a to jak s plněním navržených opatření, tak s celkovým nastavováním systému odměňování a měřením jeho fungování, aby zajišťoval skutečnou rovnost v odměňování.“
Lze se jen domnívat, že navrhované ustanovení § 21dd odst. 4 má být transpozicí čl. 10 odst. 4 směrnice, podle které: „Při provádění opatření vyplývajících ze společného posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen odstranit neodůvodněné rozdíly v odměňování v přiměřené lhůtě a v úzké spolupráci se zástupci zaměstnanců v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení mohou být požádány, aby se tohoto procesu účastnily.“ Role orgánu pro rovné zacházení je tedy ve směrnici formulována velmi volně. Nevyplývá z ní žádný požadavek na konkrétní formu zapojení. Směrnice ani nestanoví povinnost orgánům rovného zacházení poskytovat zaměstnavatelům odborná stanoviska. Tím spíše nestanoví ani lhůty pro jejich poskytování.
Přesto tyto povinnosti navrhovaný § 21dd odst. 4 ukládá veřejnému ochránci práv. Veřejný ochránce práv má pro (převážně velké) zaměstnavatele poskytovat poradenskou činnost v oblasti rovného odměňování. V důvodové zprávě chybí vysvětlení, zda a proč je vhodné, aby takovou službu pro velké zaměstnavatele (většinou komerční subjekty) poskytoval stát. A pokud ano, který z jeho orgánů by byl k plnění této úlohy nejvhodnější. V úvahu totiž podle směrnice připadají i inspektoráty práce, které vůči zaměstnavatelům mají vykonávat správní dozor.
Z návrhu § 21dd odst. 4 vyplývá, že veřejný ochránce práv by měl ve svém stanovisku „vyhodnotit prováděná opatření a doporučit případně jejich úpravu či přijetí nových opatření“. Lze předpokládat, že zpracování takové analýzy nebude triviální operací, ale může být poměrně náročné. Zahrnovat bude i studium hodnotícího systému a systému odměňování u konkrétního zaměstnavatele. Podle čl. 10 odst. 4 směrnice: „Provádění opatření zahrnuje analýzu stávajících genderově neutrálních systémů hodnocení a klasifikace práce nebo zavedení těchto systémů s cílem zajistit, aby byla vyloučena jakákoli přímá nebo nepřímá diskriminace v odměňování na základě pohlaví.“
Návrh výslovně požaduje, aby veřejný ochránce práv poskytnul stanovisko zaměstnavateli v přiměřené lhůtě. Lze si představit, že nesplnění této povinnosti by mohlo potenciálně zakládat i odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zpracování stanovisek v přiměřené lhůtě může být v praxi obtížnější i z toho důvodu, že rozložení této zátěže bude velmi nerovnoměrné. V návaznosti na právní úpravu lze očekávat, že zaměstnavatelé budou podávat žádosti o stanovisko v určitých vlnách (největší nápor v prvním roce účinnosti a poté v intervalech jednoho a tří let podle velikosti zaměstnavatele).
Návrh by se proto měl pokusit vyhodnotit, jaký počet zaměstnavatelů bude muset pravděpodobně přijímat opatření a kolik z nich by se mohlo v určitém období obrátit s žádostí o stanovisko na veřejného ochránce práv. Z toho by se dal odvodit objem práce, který bude s vyřizováním žádostí zaměstnavatelů spojen. Následně lze vypočíst personální a další kapacity, které bude Kancelář veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí potřebovat. V důvodové zprávě jakákoliv úvaha v tomto směru zcela chybí. Pokud by měl být § 21dd odst. 4 ponechán v návrhu beze změny, je bezpodmínečně nutné, aby předkladatel důvodovou zprávu náležitě doplnil.
Ze znění čl. 10 odst. 4 směrnice je zřejmé, že text navrhovaného § 21dd odst. 4 se výrazně odchýlil od deklarované minimalistické transpozice. Povinnosti státu se rozšiřují výrazně nad rámec požadavků směrnice, a to zejména ve prospěch velkých zaměstnavatelů. Jsme toho názoru, že omezené kapacity orgánu rovného zacházení by měly být vyhrazeny spíše slabší straně – tedy pomoci (potenciálním) obětem diskriminace.
Z toho důvodu navrhujeme, aby se předkladatel vrátil k minimalistické variantě transpozice čl. 10 odst. 4 směrnice. Zcela postačí, pokud veřejný ochránce práv bude mít pouze možnost se do procesu společného posouzení odměňování zapojit a sám bude moci zvážit, zda této možnosti využije, a případně v jakém rozsahu (s ohledem na své kapacity a efektivitu takového postupu).
Text § 21dd odst. 4 navrhujeme upravit následovně:
„Veřejný ochránce práv může se zaměstnavatelem a na jeho žádost projednat způsob odstranění rozdílů v odměňování žen a mužů podle § 287e odst. 2 zákoníku práce a § 133b odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“


	K
	Z
	Akceptováno jinak
Čl. 10 odst. 4 směrnice byl vyhodnocen jako fakultativní a možnost konzultace realizace opatření vyplývajících z posouzení odměňování s VOP byla vypuštěna.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání připomínky na vědomí


	KVOP
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	Navrhovaný § 21dd odst. 5 stanoví oprávnění zaměstnance požádat veřejného ochránce práv o zastupování.
Ustanovení se koncepčně vymyká z celého nastavení zákona o veřejném ochránci práv, protože ten v obecné rovině vymezuje pravomoci a působnost veřejného ochránce práv. Směrnice rovněž počítá s tím, že možnost zastupovat oběti diskriminace je jedním z oprávnění veřejného ochránce práv. Takové oprávnění by tedy nemělo být formulováno jako možnost zaměstnance požádat veřejného ochránce práv o zastupování, ale naopak jako oprávnění veřejného ochránce práv zastupování převzít. Aby veřejný ochránce práv mohl toto oprávnění efektivně realizovat, musí mu zůstat možnost rozhodnout se, zda zastupování převezme, či nikoliv. S tím počítá i navrhované ustanovení, když upravuje možnost veřejného ochránce práv stanovit si pravidla pro poskytování zastoupení zaměstnanců před soudy. Mělo by se jednat o dodatečné oprávnění pro případy, kdy by jiné postupy veřejného ochránce práv nebyly efektivní, či pokud by jejich využití nevedlo k nápravě v individuálním případě. Zaměstnanec současně není nijak zkrácen na svých možnostech bránit se v soudním řízení, protože mu zůstávají i jiné možnosti zastoupení či podání žaloby bez zastoupení.
Navrhujeme změnit text odst. 5 následovně:
„Veřejný ochránce práv může převzít zastupování na žádost zaměstnance, který se v soudním řízení domáhá svých práv podle zvláštního právního předpisu.14) Veřejný ochránce práv si stanoví pravidla pro poskytování zastupování zaměstnanců před soudy.“
	K
	Z
	Vysvětleno
Původně navrhovaná právní úprava předpokládala výslovné zakotvení pravidel, podle nichž by veřejný ochránce práv rozhodoval o poskytování zastoupení. V průběhu připomínkového řízení však tento přístup nezískal podporu, a proto bylo od jeho výslovné zákonné úpravy upuštěno.
Současně návrh nestanoví, že by tato pravidla měla být upravena právním předpisem, vnitřním předpisem ani jiným závazným aktem veřejného ochránce práv. Zákon v této otázce veřejného ochránce práv nijak nesvazuje ani mu neukládá povinnost vydat formalizovaná pravidla pro poskytování zastoupení.
Je proto na veřejném ochránci práv, aby v mezích své zákonné působnosti nastavil interní metodické postupy pro výkon této agendy a podle potřeby je průběžně přizpůsoboval aplikační praxi, vývoji judikatury i charakteru podnětů, kterými se bude zabývat. Navrhovaná právní úprava tak veřejnému ochránci práv ponechává dostatečný prostor pro flexibilní výkon jeho působnosti, aniž by bylo nezbytné tuto otázku výslovně upravovat zákonem nebo zakládat zvláštní zákonné zmocnění k vydání vnitřního předpisu.
Požadavek doplnit výslovnou právní úpravu pravidel pro poskytování zastoupení proto není nezbytný.

Připomínkové místo nesouhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	K § 21dd

V návaznosti na obecnou připomínku požadujeme celý bod 3 vypustit. 

	K
	Z
	Akceptováno částečně

Navrhované ustanovení § 21dd zák. o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí netransponuje výhradně čl. 12 odst. 3.  Transponují zejména čl. 7 odst. 2, čl. 9 odst. 9, čl. 10 odst. 4 a čl. 15. S ohledem na to, že většina těchto ustanovení směrnice je obligatorní, nelze ustanovení bez náhrady vypustit.
Ustanovení bylo revidováno tak, aby představovalo zcela minimalistickou transpozici směrnice, tedy v ustanovení jsou transponována pouze ta ustanovení směrnice, která jsou nade vší pochybnost kogentního charakteru, bylo ponecháno pouze tzv. zástupčí oprávnění VOP a byl zcela vypuštěn § 21dd odst. 2 upravující možnost VOP vyžádat i vybranou dokumentaci zaměstnavatele. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	KZPS
	K ČÁSTI ČTRVTÉ – změně zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
K Čl. V bodu 3. (§ 21dd)

	K § 21dd zákona o veřejném ochránci práv
V návaznosti na obecnou připomínku požadujeme celý bod 3 vypustit.
	K
	Z
	Akceptováno částečně
Navrhované ustanovení § 21dd zák. o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí netransponuje výhradně čl. 12 odst. 3.  Transponují zejména čl. 7 odst. 2, čl. 9 odst. 9, čl. 10 odst. 4 a čl. 15. S ohledem na to, že většina těchto ustanovení směrnice je obligatorní, nelze ustanovení bez náhrady vypustit.
Ustanovení bylo revidováno tak, aby představovalo zcela minimalistickou transpozici směrnice, tedy v ustanovení jsou transponována pouze ta ustanovení směrnice, která jsou nade vší pochybnost kogentního charakteru, bylo ponecháno pouze tzv. zástupčí oprávnění VOP a byl zcela vypuštěn § 21dd odst. 2 upravující možnost VOP vyžádat i vybranou dokumentaci zaměstnavatele. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI PÁTÉ – změně soudního řádu správního

	Obecně:
Jak bude zajištěn přenos důkazního břemene, který požaduje směrnice v čl. 18 odst. 2, v případech, na které se neuplatní OSŘ, ale SŘS?

Novelizační ustanovení v této části by v bodové novele mělo být podtrženo a opatřeno celexovým číslem. V rozdílové tabulce je již uvedeno.

	O
	Z
	Vysvětleno.

Navrhovaná změna v SŘS byla z návrhu zákona vypuštěna.
OKOM
Uvedené bereme na vědomí, otázkou ale je, jak se zajistí přenos důkazního břemene tam, kde se materie dotýká záležitostí jdoucích nad rámec civilního řízení.
Podle obsáhlého pojednání v komentáři k antidiskriminačnímu zákonu (viz C.H. Beck, r. 2016, str. 456 a násl.) není možné záležitosti správního soudnictví vylučovat a úprava by měla být i v rámci SŘS. § 64 SŘS (přiměřené použití OSŘ) je ne úplně dostatečné k prokázání implementace.  
MSp 
Požadavek na úpravu byl nakonec v MPŘ přehodnocen ve světle připomínky MV, že úprava je nadbytečná, když ve správním soudnictví se v naprosté většině případů vede řízení o žalobě proti rozhodnutí, kdy soud vychází ze správního spisu (ve své podstatě je toto řízení přezkumem správního spisu). Správní orgán přitom ve správním řízení dodržuje zásadu vyšetřovací, tedy je sám povinen si zjistit všechny potřebné důkazy a skutečnosti. Úprava § 133a o. s. ř. se zde tedy jeví jako nadbytečná. Nicméně souhlasíme s OKOM, že toto není zcela přesné. Dle našeho názoru se nejedná o případ, na který dopadá výjimka čl. 18 odst. 4 směrnice, neboť jednak ve správním soudnictví jako takovém zásada vyšetřovací neplatí (to se týká jen správního řízení), jednak se výše uvedený argument o existenci správního spisu nedá vztáhnout na další žalobní typy, v kontextu antidiskriminačních sporů pak zejména na žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. 
Nicméně nesouhlasíme s názorem, že je nutné kvůli tomu upravovat s. ř. s., když dle našeho názoru postačuje aplikace § 64 s. ř. s. K tomu odkazujeme zejména na komentář k soudnímu řádu správnímu od Z. Kühna a kol., kde se uvádí, že „I na správní justici lze aplikovat § 133a o. s. ř.“ (srov. Kühn, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Wolters Kluwer, § 52, m. č. 45-47). Z tohoto hlediska máme za to, že úprava je již nyní dostatečná a do srovnávací tabulky byl doplněn odkaz na § 64 s. ř. s.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů

	Obecně:
V této části chybí tzv. referenční odkaz na transponovanou směrnici (čl. 48 odst. 6 LPV).

	O
	Z
	Akceptováno.

Odkaz na směrnici byl doplněn k ustanovení § 133a.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 1. (§ 45 odst. 1 písm. k)


	K Čl. VII, bodu 1. (§ 45 odst. 1 písm. k): 
neužívat informace k jinému účelu, než k výkonu práva na rovné zacházení, je možné omezit, avšak pouze u údajů, které se dané osoby netýkají (viz čl. 7 odst. 6 směrnice); ustanovení by tudíž mělo být zpřesněno. 


Kde je implementováno výslovné pravidlo směrnice podle čl. 7 odst. 5, že nesmí být bráněno tomu, aby pracovníci sdělovali informace o své vlastní odměně? 


	K
	Z
	Neakceptováno.

Navrhované ustanovení § 45 odst. 1 písm. k) SluP hovoří o informacích získaných „postupem podle § 133c odst. 2“. Což jsou právě informace, které se dané osoby netýkají (jde o informace o odměňování jejích ostatních kolegů). Proto má MV za to, že navrhované znění odpovídá požadavkům čl. 7 odst. 6 směrnice 2023/970 
Vysvětleno
Pokud jde o čl. 7 odst. 5 směrnice, který zakazuje „smluvní podmínky, které pracovníkům znemožňují sdělovat informace o jejich odměně“ a „bránit příslušníkům v tom, aby sdělovali informace o své odměně pro účely prosazování zásady stejné odměny“, služební poměr nevzniká na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí služebního funkcionáře (§ 17).
Obsah služebního poměru, tzn. jednotlivá práva a povinnosti obou stran, je stanoven přímo zákonem. Služební funkcionář nemůže – vzhledem k veřejnoprávní povaze služebního poměru – příslušníkům ukládat jakékoliv povinnosti nad rámec zákona. Jestliže tedy zákon nikde neříká, že příslušník je povinen o své vlastní odměně mlčet, nemůže mu služební funkcionář tuto povinnost uložit. 
Pro úplnost upozorňujeme, že někteří příslušníci povinnost mlčet mají, a to nejenom o své odměně, ale rovněž o své pravé identitě a příslušnosti ke sboru. Jedná se typicky o příslušníky zpravodajských služeb, u kterých jsou tyto informace utajované podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.)
OKOM
Provedení ustanovení směrnice by se ale mělo vykázat – bude tedy nějaké obecné ustanovení doplněno do srovnávací tabulky? 
MV doplnilo srovnávací tabulku o čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ČMKOS
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 1. (§ 45 odst. 1 písm. k)

	ČMKOS požaduje doplnění prováděcích předpisů nebo metodiky, která jasně stanoví, jakým způsobem a v jaké intenzitě bude trestáno porušení nové povinnosti podle § 45 odst. 1 písm. k) novely zákona č. 361/2003 Sb.

Odůvodnění:
Novela zavádí povinnost neužívat informace o průměrném odměňování k jinému účelu než k výkonu práva na rovné zacházení. V materiálu však zcela chybí specifikace postihu za zneužití těchto citlivých dat. Není jasné, zda bude takové jednání klasifikováno jako závažné porušení služební kázně s rizikem propuštění, nebo jen jako méně závažný delikt. Absence jasných sankčních pravidel vytváří právní nejistotu pro příslušníky.

	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Porušení povinnosti, stanovené zákonem, je v případě příslušníka bezpečnostního sboru tzv. kázeňským přestupkem. Pravidla pro ukládání kázeňských trestů jsou uvedena v § 51 a § 186 zákona č. 361/2003 Sb. 
Případy, ve kterých lze za spáchání kázeňského přestupku příslušníkovi uložit kázeňský trest „odnětí služební hodnosti“, jehož následkem je propuštění příslušníka ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. e), jsou popsány v § 186 odst. 8. Jde o situace, kdy příslušník:
- spáchá kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, 
- spáchá kázeňský přestupek spočívající v závažném porušení povinností nebo omezení stanovených v § 48, 
- opakované spáchá kázeňský přestupek se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka
- spáchá jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo 
- opakované dosahuje neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedených v závěru služebního hodnocení.
Určení konkrétního kázeňského trestu za konkrétní kázeňský přestupek je rolí služebního funkcionáře, který v rámci řízení o kázeňském přestupku zohledňuje mnoho okolností, např. způsob spáchání přestupku, význam a rozsah následků, okolnosti, za nichž byl spáchán, míru zavinění, pohnutky, dosavadní přístup příslušníka k plnění služebních povinností a skutečnost, zda již byl kázeňsky trestán (§ 186 odst. 6).
Nad rámec právě uvedených zásad zákon č. 361/2003 Sb. u žádné z povinností, které příslušníkům ukládá, další specifikaci postihu neobsahuje. Není tedy příliš zřetelné, proč by nová povinnost uvedená v § 45 odst. 1 písm. k) takovou specifikaci postihu měla obsahovat.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133a odst. 2)

	K Čl. VII, bodu 6. (§ 133a odst. 2):
Ustanovení § 133a odst. 2 odkazuje na § 37f. Tím se konkrétně myslí § 37f písm. b)? Nemá to být § 37g (tak je tomu v novele zákona o vojácích z povolání)? Vzhledem ke komplikovanosti úpravy a dělení kompetencí mezi MV a MPSV žádáme o vyjasnění.


§ 133a odst. 4 – viz analogicky připomínky k Čl. I bodu 11. (§ 306c zákoníku práce).

	K
	Z
	Akceptováno, Vysvětleno.
Do § 37f Zákona o inspekci práce byl zapracován odkaz na § 133a.
Ustanovení tedy zmocňuje MPSV ke zpracování údajů z JMHZ za účelem vytvoření a zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování (provádí tak čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice 2023/970). Tato působnost MPSV je zakotvena právě v § 37f Zákona o inspekci práce, konkrétně jeho písm. b). Byly zároveň zapracovány i dotčené odkazy na zákon o vojácích z povolání.

Akceptováno.
Ustanovení § 133a odst. 4 bylo doplněno o novou větu:

„Na základě žádosti poskytne bezpečnostní sbor také statistické údaje za poslední 4 roky, jsou-li k dispozici.“
Vysvětleno
Postup bezpečnostního sboru upravuje SluP a subsidiárně zákon č. 500/2024 Sb., správní řád. Na odpověď na žádost o „dodatečné vysvětlení a podrobnosti“ se vztahuje § 154 a násl. SŘ, tzn. nepochybně bude písemná.
OKOM
Mělo by být tedy upřesněno ve výkaznictví, tj. ve srovnávací tabulce. 
MV doplnilo srovnávací tabulku o § 15 a § 154 správního řádu.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133b odst. 2) 


	K Čl. VII, bodu 6. (§ 133b odst. 2): 
Z první věty není jasné, co se tedy ze zákoníku práce použije. To je třeba zpřesnit. Podle důvodové zprávy půjde o § 287b zákoníku práce (transpozice čl. 10 odst. 2 směrnice), a o co dalšího?

	K
	Z
	Akceptováno

Odkaz míří pouze na § 287b zákoníku práce, který stanoví formu a obsah tzv. „posouzení odměňování žen a mužů“. 

MV jej na základě připomínky zpřesnilo na:
„Na formu a obsah posouzení odměňování žen a mužů se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování.“
OKOM
V zákoně o vojácích z povolání se má ještě doplnit poznámka pod čarou směřující na příslušná ustanovení ZP. K tomu ale uvádíme, že máme za to, že vzhledem ke komplikovanosti právní úpravy by asi měl být odkaz na příslušná ustanovení ZP přímo v textu.
MV
Doplněna poznámka pod čarou č. 98. V textu je přímý legislativní odkaz na použití posouzení odměňování v zákoníku práce, což lze považovat za dostatečné.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133c)
	K Čl. VII, bodu 6. (§ 133c): 
Zde se zřejmě promítají pouze čl. 7 odst. 1, 2 a 4 směrnice, nikoliv i další ustanovení, jak vyplývá z rozdílové tabulky. Nutno redukovat RT.


Proč není v § 133c odst. 2 uvedena také odborová organizace, jako např.  v § 133a odst. 4?

Dále také viz analogicky připomínka k Čl. I bodu 11. (§ 306b zákoníku práce) v prvním a druhém odstavci připomínky – k právu na informace jen za celý kalendářní rok a právo obdržet odůvodněnou odpověď (dle čl. 7 směrnice).

	K
	Z
	Akceptováno.
Čl. 7 odst. 3 a 5 byly z RT vyškrtnuty.

Akceptováno.
 Do § 133c byla na základě připomínky doplněna věta „Žádost o informace a žádost o vysvětlení nebo doplnění informací může příslušník uplatnit prostřednictvím odborové organizace nebo veřejného ochránce práv“

Vysvětleno. Částečně akceptováno.
Podle názoru MV navrhované ustanovení § 133c odst. 1 („Bezpečnostní sbor poskytne příslušníkovi na žádost informace o výši jeho odměňování za předchozí kalendářní rok, včetně přepočtu na hodinovou hodnotu.“) nijak neomezuje právo příslušníka podat „individuální žádost“, i když jeho služební poměr trval pouze část předchozího kalendářního roku. 

MV nicméně pro vyšší srozumitelnost navrhované právní úpravy doplní důvodovou  zprávu k § 133c SluP větou: „Není přitom nutné, aby služební poměr příslušníka trval celý předchozí kalendářní k; příslušník má právo podat individuální žádost podle § 133c i v případě, kdy jeho služební poměr trval jen část předchozího kalendářního roku.“

Vysvětleno
Postup bezpečnostního sboru upravuje nejen SluP, ale subsidiárně také zákon č. 500/2024 Sb., správní řád. Na odpověď na žádost o „dodatečné vysvětlení a podrobnosti“ se bude vztahovat § 154 a násl. SŘ, tzn. nepochybně bude písemná.

Navrhovaný text „Budou-li poskytnuté údaje nepřesné nebo neúplné, bezpečnostní sbor je na žádost příslušníka písemně vysvětlí nebo doplní.“ proto MV považuje za adekvátní. 
OKOM
Mělo by být tedy upřesněno ve výkaznictví, tj. ve srovnávací tabulce. 
MV doplnilo srovnávací tabulku o § 15 a § 154 správního řádu.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ČMKOS
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133c)
	ČMKOS požaduje zrušení nebo zásadní revizi § 133c novely zákona č. 361/2003 Sb., neboť úpravu individuálních žádostí o informace o průměrném platu považujeme za nadbytečnou a duplicitní.

Odůvodnění:
Bezpečnostní sbory jsou podle platné legislativy povinnými subjekty podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Právo na informace o průměrném platu kolegů ve srovnatelné skupině (při zachování anonymity) je již nyní vymahatelné prostřednictvím stávajících právních nástrojů, a speciální úprava v tomto zákoně je tedy zjevně redundantní.

	K
	Z
	Neakceptováno
MV připomínku konzultovalo s MPSV jakožto gestorem směrnice EU 2023/970. Oba resorty dospěly k závěru, že postup podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, nenaplňuje požadavky čl. 7 směrnice 2023/970, zejména požadavek na přesnou strukturu poskytovaných údajů, právo žádat vysvětlující a doplňující informace a právo žádat o údaje prostřednictvím veřejného ochránce práv. 
Využití zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je v případě zjišťování údajů o odměňování „spoluzaměstnanců“ procesně nevhodným nástrojem, neboť jeho smyslem je naplňování ústavního práva veřejnosti na informace o činnosti orgánů veřejné moci, nikoliv vnitřní transparentnosti odměňování uvnitř zaměstnavatelské organizace.

Připomínkové místo souhlasí s vypořádáním připomínky.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133e)


	K Čl. VII, bodu 6. (§ 133e):
Implementační povaha tohoto ustanovení je nejasná. Máme za to, že celé ustanovení není možné vykazovat jako implementační, a to z důvodů uvedených níže.

V odstavci 1 není možné působnost MPSV stanovit pouze přiměřeným použitím § 37f ZoIP.
Odstavec 3: Výjimka je velmi plošná a nemá oporu přímo ve směrnici. Předkladatel se opírá o čl. 4 odst. 2 SEU, jak je uvedeno v důvodové zprávě. Upozorňujeme, že výjimka může být hájitelná jen tam, kde mj. sleduje legitimní cíl a nejde nad rámec toho, co je naprosto nezbytné, to musí být předkladatel schopen obhájit.  

Z návrhu také není patrné, jak byl transponován čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice pro služební poměr příslušníků.


	K
	Z
	Akceptováno

Připomínka OKOM ÚV je opodstatněná. Ustanovení § 133e odst. 3 SluP nemá implementační povahu, neboť upravuje výjimku z transpozice, opřenou o čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. 

Akceptováno.
Text § 133e odst. 1 byl na základě připomínky OKOM ÚV upraven takto:

„Pro působnost Ministerstva práce a sociálních věcí při sledování rozdílů v odměňování příslušnic a příslušníků platí obdobně ustanovení § 37f písm. a) až d) a f) až g) zákona o inspekci práce.“


Současně MV navrhuje, aby MPSV ustanovení § 37f Zákona o inspekci práce, pokud možno, doplnilo o výslovný odkaz na SluP a Zákon o vojácích z povolání. 

Vysvětleno.

Služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru není soukromoprávním závazkovým vztahem založeným pracovní smlouvou. Jde o veřejnoprávní vztah, ve kterém je poskytování „odměny za práci“ přímo a podrobně regulováno zákonem a na jeho základě vydanými prováděcími právními předpisy. 
Konkrétní výše jednotlivých složek odměňování každého příslušníka je přitom určena rozhodnutím služebního funkcionáře, vydaným ve formalizovaném řízení ve věci služebního poměru, které je ovládáno zásadou materiální pravdy a příslušník v něm zaujímá postavení účastníka správního řízení se všemi procesními právy. Proti rozhodnutí je oprávněn podat odvolání a následně se domáhat soudního přezkumu ve správním soudnictví.
Transparentnost odměňování je tak zajištěna již samotnou právní úpravou: v systému odměňování příslušníků bezpečnostních sborů neexistuje prostor pro skryté rozdíly založené na pohlaví.
Velkou část ustanovení směrnice lze proto již dnes považovat za implementovanou. Plná implementace ustanovení vyžadujících zpracování a zveřejňování údajů o pracovnících (příslušnících), v členění podle kategorií činností a pohlaví, je však nerealizovatelná. S ohledem na současné technologické možnosti, včetně AI, by totiž mohla vést k dekonspiraci identity příslušníků zpravodajských služeb a tím k bezprostřednímu ohrožení jejich bezpečnosti. 
Stěžejním principem činnosti zpravodajských služeb je utajení; platí to jak dovnitř služeb samotných, tak navenek, a to nejen vůči veřejnosti, ale i vůči ostatním státním orgánům. Jde o základní povinnost zpravodajských služeb vyplývající z podstaty jejich funkce a o condicio sine qua non jejich existence, neboť se zabývají oblastmi, v nichž otevřená a neutajovaná činnost nemůže přinést požadovaný výsledek. 
Zpravodajské služby jsou prostředkem ochrany národní bezpečnosti ČR, jsou atributem i výrazem státní suverenity ČR a jako takové plně spadají do oblasti, která podle čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. 
Výjimku z požadavků směrnice však nelze omezit pouze na samotné zpravodajské služby. Za účelem zajištění fungování zpravodajských služeb v podmínkách eGovernmentu a informační společnosti byl v nedávné době do zákona č. 361/2003 Sb. vložen nový § 205. Stanoví, že celkem pět bezpečnostních sborů (Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Policie České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů a Hasičský záchranný sbor České republiky) vystupuje v informačních systémech státu a v dalších právních vztazích jednotně jako „bezpečnostní sbor České republiky“ a jejich příslušníci tvoří homogenní skupinu „příslušníci bezpečnostního sboru“. 
Uvedená homogenní skupina je tedy tvořena jak příslušníky zpravodajských služeb, tak i příslušníky tří dalších bezpečnostních sborů, které by jinak nebylo třeba chránit a utajovat, nicméně jejich přítomnost je pro utajení příslušníků zpravodajských služeb zcela nezbytná. 
Z výše uvedených důvodů je třeba minimalizovat jakékoliv zpracovávání údajů o příslušnících, a to i v rámci jejich vlastních bezpečnostních sborů. Jakékoliv zpracování je způsobilé v rámci jak výstupů, tak i mezivýstupů, poskytnout nástroj k rozklíčování uvedené homogenní skupiny příslušníků. Ochromení činnosti zpravodajských služeb přitom nemůže být smyslem a ani nepředpokládaným důsledkem implementace evropského práva.
MV si je samozřejmě vědomo, že směrnice 2023/970 neobsahuje v tomto směru výslovnou výjimku; příčinou je zřejmě skutečnost, že obsah směrnice nebyl při její přípravě s resortem MV konzultován. Podle našich informací však i jiné státy EU  implementaci směrnice přizpůsobují potřebám národní bezpečnosti, například švédský implementační předpis obsahuje „a possibility for the Government to issue, by means of an ordinance, exemptions for employers engaged in activities of significance to Sweden’s security“.
OKOM
Není odůvodněno v DZ?
MV
Příslušné odůvodnění je zapracováno ve zvláštní části DZ k § 133e odst. 3
Vysvětleno.

Služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru má podobu veřejnoprávního vztahu, který vzniká rozhodnutím správního orgánu a  stát v něm vystupuje jako nositel veřejné moci. Tento veřejnoprávní charakter se plně promítá i do oblasti odměňování, kdy je „odměna za práci“ ve smyslu směrnice 2023/970 přímo a podrobně regulována zákonem a na jeho základě vydanými prováděcími právními předpisy.

Veškeré činnosti vykonávané příslušníky  bezpečnostního sboru jsou rozčleněny do 11 tarifních tříd, odstupňovaných podle své složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Každá tarifní třída pak obsahuje 12 tarifních stupňů, které se řídí délkou služebního poměru příslušníka. 

Odměňování příslušníků se skládá ze:
· základního tarifu (závislého na tarifní třídě a tarifním stupni),
· dalších složek služebního příjmu (příplatku za vedení, za práci přesčas, osobního příplatku apod.),
· dalších zákonem vymezených plnění (odměny za služební pohotovost, kázeňské odměny a náborového příspěvku).

Detailní seznam činností v bezpečnostních sborech zařazených do jednotlivých tarifních tříd je obsahem nařízení vlády č. 104/2005 Sb., kterým se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, ve znění pozdějších předpisů. Podrobnou tabulku základních tarifů obsahuje nařízení vlády č. 407/2025 Sb., výměra ostatních finančních plnění je stanovena zákonem č. 361/2003 Sb. nebo v rámci zákonného rozmezí a na základě zákonného zmocnění služebním předpisem konkrétního bezpečnostního sboru. 
Ve smyslu směrnice 2023/970 je třeba jako „odměnu za práci“ vnímat i jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty, která jsou poskytována v souvislosti se zaměstnáním, a to včetně plnění naturálních. V případě příslušníků lze mezi ně zařadit následující právní instituty: 

· odměna za služební pohotovost (§ 126), na niž má příslušník nárok, drží-li tzv. služební pohotovost; 

· náborový příspěvek (§ 135a), což je jednorázová platba, poskytovaná jako motivace ke vstupu do bezpečnostního sboru; 

· kázeňská odměna (§ 49) za projevení osobní statečnosti, za splnění zvlášť významného služebního úkolu anebo za příkladné plnění služebních povinností.  
OKOM
Jak jsme uváděli již výše, problém v pojmu „jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty“ je v tom, že je velmi široký a podle našeho názoru do něj spadne daleko více případů, jak např. příspěvky v rámci FKSP, ale třeba i služební počítač či služební vozidlo.
MV odkazuje na své vyjádření výše, které se týká stejného tématu. Fungování FKSP nebo nárok na stravenky jsou upraveny zákony, podzákonnými předpisy a interními akty řízení jednotlivých bezpečnostních sborů. Směrnicí požadovaný „systém odměňování“ zde tudíž již léta existuje. 
Ovšem služební vozidlo a služební počítač nelze považovat za „benefit“. Jde o pracovní pomůcku jako např. služební obuv nebo služební zbraň. Příslušník nemůže střílet služební zbraní ve volném čase kachny ani nemůže jet služebním autem na výlet, tato zařízení slouží výhradně pro účely výkonu služby a jejich použití je regulováno a evidováno. 
Na druhou stranu uznáváme, že kynologové si nezřídka berou po službě domů služební psy. Zde se ale jedná spíše o benefit pro bezpečnostní sbor. Psovod totiž ve svém volném čase zajišťuje péči o čtyřnohý ‚majetek státu‘, upevňuje vzájemné vazby a poskytuje zvířeti zázemí i stravu. Podotýkáme, že také tento specifický režim regulují interní akty řízení.

Naopak např. poskytnutí služebního stejnokroje a obuvi (§ 134) podle názoru MV mezi taková plnění nepatří, neboť jde o  prostředky potřebné k výkonu služby, kterými je bezpečnostní sbor povinen příslušníky vybavit na základě § 77 odst. 11 písm. f). Podobně náhrady cestovních výdajů (§ 136 až § 154) příslušníkovi pouze kompenzují výdaje za pohonné hmoty, za ubytování apod., neboť vzhledem k povaze služebního poměru jakožto výkonu závislé práce by měl tyto náklady nést bezpečnostní sbor. 
V každém případě jsou však i tato plnění a podmínky jejich poskytování výslovně popsány v zákoně. 

Bezpečnostní sbor, vzhledem k ústavní zásadě „státní moc lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“, jež se vztahuje i na veřejnoprávní služební poměr, jiné než zákonem předpokládané „plnění“ svým příslušníkům poskytovat nemůže a nesmí.
OKOM
I v tomto případě je tedy třeba doplnit výkaznictví, resp. srovnávací tabulku o ustanovení právního řádu, která je možné považovat za transpozici požadavků čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice pro bezpečnostní sbory. 
MV srovnávací tabulku doplnilo, nicméně upozorňuje, že k vyčerpávajícímu doložení transpozice by do ní bylo třeba překopírovat celou 8. část SluP a celé nařízení vlády č. 407/2025 Sb., a to včetně tabulek v příloze, což není únosné.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ÚV KLP
	K ČÁSTI ŠESTÉ – změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
K Čl. VII, bodu 6. (§ 133e) 

	2) K části šesté, změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, § 133e odst. 3 

Navrhuji § 133e odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vypustit.

Odůvodnění:

Ustanovení § 133e odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů má u bezpečnostních sborů vyloučit aplikaci většiny navrhovaných režimů. Naprostá většina bezpečnostních sborů (s výjimkou Celní správy a Vězeňské služby) tedy nebudou provádět prakticky žádné z mechanismů, které směrnice přináší – nebudou zpracovávat statistické údaje o rozdílech v odměňování ani je zveřejňovat pro příslušníky (nikoliv pro veřejnost), nebudou zpracovávat posouzení odměňování ani poskytovat informace vlastním příslušníkům či veřejnému ochránci práv. Budou pouze vykazovat údaje o odměňování v jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatelů a příslušníci mohou požádat pouze o informace o vlastních platových a odměňovacích poměrech, které však mohou jistě získat daleko jednodušeji.

Důvodová zpráva tuto výjimku odůvodňuje národní bezpečností, avšak samotná směrnice tuto výjimku nezmiňuje a je pak otázka jejího souladu se směrnicí. Lze možná pochopit důraz na obecnou neveřejnost platových poměrů v bezpečnostních sborech. Informace však nikdy nemají být zpřístupňovány široké veřejnosti, ale vždy maximálně v rámci daného bezpečnostního sboru. Případné zásahy do soukromí se dají ošetřit zpřístupněním informací pouze veřejnému ochránci práv podle § 133d odst. 1. podobně jako u jiných zaměstnanců podle zákoníku práce. Samotný veřejný ochránce práv a zaměstnanci jeho kanceláře jsou pak vázáni zákonnou mlčenlivostí. Navíc nelze pominout, že již dnes veřejný ochránce práv vykonává roli orgánu pro rovné zacházení, v jehož kompetenci je i rovnost v odměňování. Navíc již dnes je oprávněn žádat po bezpečnostních sborech veškeré nutné informace, jakkoliv nijak nemůže zasahovat do jejich činnosti. V tomto směru by navržená výjimka byla tedy i krokem zpět.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru není soukromoprávním závazkovým vztahem založeným pracovní smlouvou. Jde o veřejnoprávní vztah, ve kterém je poskytování „odměny za práci“ přímo a podrobně regulováno zákonem a na jeho základě vydanými prováděcími právními předpisy. Bezpečnostní sbor, vzhledem k ústavní zásadě „státní moc lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“, jež se vztahuje i na veřejnoprávní služební poměr, jiná než zákonná plnění (včetně jakýchkoliv „benefitů“) svým příslušníkům poskytovat nemůže a nesmí.
Konkrétní výše jednotlivých složek odměňování každého příslušníka je přitom určena rozhodnutím služebního funkcionáře, vydaným ve formalizovaném řízení ve věci služebního poměru, které je ovládáno zásadou materiální pravdy a příslušník v něm zaujímá postavení účastníka správního řízení se všemi procesními právy. Proti rozhodnutí je oprávněn podat odvolání a následně se domáhat soudního přezkumu ve správním soudnictví.
Transparentnost odměňování je tak zajištěna již samotnou právní úpravou: v systému odměňování příslušníků bezpečnostních sborů neexistuje prostor pro skryté rozdíly založené na pohlaví.
Velkou část ustanovení směrnice lze proto již dnes považovat za implementovanou v plném rozsahu. Plná implementace ustanovení vyžadujících zpracování a zveřejňování údajů o pracovnících (příslušnících), v členění podle kategorií činností a pohlaví, je však nerealizovatelná. S ohledem na současné technologické možnosti, včetně AI, by totiž mohla vést k dekonspiraci identity příslušníků zpravodajských služeb a tím k bezprostřednímu ohrožení jejich bezpečnosti. 
Stěžejním principem činnosti zpravodajských služeb je utajení; platí to jak dovnitř služeb samotných, tak navenek, a to nejen vůči veřejnosti, ale i vůči ostatním státním orgánům. Jde o základní povinnost zpravodajských služeb vyplývající z podstaty jejich funkce a o condicio sine qua non jejich existence, neboť se zabývají oblastmi, v nichž otevřená a neutajovaná činnost nemůže přinést požadovaný výsledek. 
Zpravodajské služby jsou prostředkem ochrany národní bezpečnosti ČR, jsou atributem i výrazem státní suverenity ČR a jako takové plně spadají do oblasti, která podle čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. 
Výjimku z požadavků směrnice však nelze omezit pouze na samotné zpravodajské služby. Za účelem zajištění fungování zpravodajských služeb v podmínkách eGovernmentu a informační společnosti byl v nedávné době do zákona č. 361/2003 Sb. vložen nový § 205. Stanoví, že celkem pět bezpečnostních sborů (Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Policie České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů a Hasičský záchranný sbor České republiky) vystupuje v informačních systémech státu a v dalších právních vztazích jednotně jako „bezpečnostní sbor České republiky“ a jejich příslušníci tvoří homogenní skupinu „příslušníci bezpečnostního sboru“. 
Uvedená homogenní skupina je tedy tvořena jak příslušníky zpravodajských služeb, tak i příslušníky tří dalších bezpečnostních sborů, které by jinak nebylo třeba chránit a utajovat, nicméně jejich přítomnost je pro utajení příslušníků zpravodajských služeb zcela nezbytná. 
Z výše uvedených důvodů je třeba minimalizovat jakékoliv zpracovávání údajů o příslušnících, a to i v rámci jejich vlastních bezpečnostních sborů. Jakékoliv zpracování je způsobilé v rámci jak výstupů, tak i mezivýstupů, poskytnout nástroj k rozklíčování uvedené homogenní skupiny příslušníků. Ochromení činnosti zpravodajských služeb přitom nemůže být smyslem a ani nepředpokládaným důsledkem implementace evropského práva.
MV si je samozřejmě vědomo, že směrnice 2023/970 neobsahuje v tomto směru výslovnou výjimku; příčinou je zřejmě skutečnost, že obsah směrnice nebyl při její přípravě s resortem MV konzultován. Podle našich informací však i jiné státy EU implementaci směrnice přizpůsobují potřebám národní bezpečnosti, například švédský implementační předpis obsahuje „a possibility for the Government to issue, by means of an ordinance, exemptions for employers engaged in activities of significance to Sweden’s security“.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

	Obecně:
Sankční ustanovení v § 10 až § 24a ZoIP se týkají vždy porušení zákoníku práce. Jak ale budou postihována porušení v případech, která spadají pod zákon o vojácích z povolání a zákon o příslušnících bezpečnostních sborů? Jsme si vědomi ustanovení § 6 odst. 4 ZoIP, který vylučuje působnost úřadu a inspektorátů práce v případě vojáků z povolání i příslušníků bezpečnostních sborů. I tyto případy by ale měly být pokryty sankcemi, jinak bude transpozice neúplná (čl. 23 směrnice). Navíc směrnice v čl. 23 odst. 2 mluví plošně o pokutách (tedy ve všech dotčených případech, nejenom v případě pracovního poměru), ke kterým směrnice stanoví příslušná kritéria. Směrnice také v čl. 23 odst. 3 a 4 požaduje zohlednit opakované porušení, přitěžující nebo polehčující okolnosti, atd. Jak bude toto zajištěno?
	O
	Z
	Vysvětleno

MV: Příslušníci bezpečnostního sboru jsou ve služebním poměru ke státu (§ 1 odst. 3 SluP). Jménem státu vůči nim jedná (tzn. má postavení správního úřadu, který rozhoduje o jejich právech a povinnostech) služební funkcionář, tedy fyzická osoba – nadřízený příslušník, např. policejní prezident, generální ředitel Hasičského záchranného sboru nebo ředitel Krajského ředitelství policie (§ 2 odst. 1 až 6). 

Příslušníci bezpečnostních sborů, jsou povinni dodržovat služební kázeň (§ 49). Nedodržení povinnosti stanovené zákonem je tzv. kázeňským přestupkem (§ 50), za který bude příslušník potrestán tzv. kázeňským trestem (§ 51). Při určení druhu kázeňského trestu se přihlíží k závažnosti kázeňského přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání, k významu a rozsahu jeho následků, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, pohnutkám, dosavadnímu přístupu příslušníka k plnění služebních povinností a k tomu, zda již byl kázeňsky trestán (§ 186 odst. 6).

Druhy kázeňských trestů (§ 51):
a) písemné napomenutí,
b) snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců,
c) odnětí služební medaile,
d) odnětí služební hodnosti,
e) pokuta,
f) propadnutí věci, nebo
g) zákaz činnosti.

Uložení kázeňského trestu „odnětí služební hodnosti“ znamená automatické ukončení služebního poměru a propuštění příslušníka ze sboru (§ 42 odst. 1 písm. e) SluP).

Za ozbrojené síly vždy jednají konkrétní služební orgány. Porušení jakékoli právní povinnosti, pokud se nejedná o trestný čin je kázeňským přestupkem. Pokud tedy služební orgán bude postupovat v rozporu s povinnostmi stanovenými právním předpisem i v této oblasti, tak bude kázeňsky řešen.
MO: Za ozbrojené síly vždy jednají konkrétní služební orgány. Porušení jakékoli právní povinnosti, pokud se nejedná o trestný čin je kázeňským přestupkem. Pokud tedy služební orgán bude postupovat v rozporu s povinnostmi stanovenými právním předpisem i v této oblasti, tak bude kázeňsky řešen.
OKOM
Minimálně je nutné v obou případech doplnit výkaznictví, kde je u čl. 23 uveden stav NT = netransponováno. 
MPSV, MO, MV
Výkaznictví bylo doplněno
Opakovaná porušení jsou přitěžující okolností podle § 40 zákona č. 250/2016 Sb. a umožňují uložení tvrdší sankce za přestupek v rámci jejího rozpětí. § 39 (polehčující okolnosti) a § 40 (přitěžující okolnosti) byla doplněna do ST.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

	Článek IX – část šestou – je nezbytné přepracovat. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
ÚOOÚ nepovažuje za šťastné, že těžiště právní úpravy je v zákoně o inspekci práce (ZIP). ZIP by se měl soustředit výlučně na vztah státu a zaměstnavatele, nikoliv na ukládání povinností zaměstnavateli. Ustanovení § 37i proto patří do zákoníku práce a hlášení zaměstnavatelů do zákona č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, tedy místo pouhého odkazu na tento zákon použít tento zákon přímo, přičemž absentuje regulace zpracování poskytnutých údajů na MPSV; § 37f ZIP je nedostatečný.
ÚOOÚ upozorňuje na to, že je nejasný vztah mezi MPSV a zaměstnavatelem v tom, kdo má vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování. To je nezbytné napravit. Jedná se o tato ustanovení: § 37g odst. 1 ZIP, § 37 odst. 1 a 2 ZIP a § 37h odst. 6 ZIP, který navíc nereflektuje rozdíl mezi dolní hranicí počtu zaměstnanců podle různé účinnosti zákona.
	K
	Z
	Akceptováno částečně.
Akceptováno v části, kdy je nezbytné vyjasnit terminologii k pojmu “zpráva o rozdílech v odměňování”, neboť jde o zprávu, kterou vypracovává jak ministerstvo, tak zaměstnavatel a není zřetelný rozdíl. 

Zákon o inspekci práce byl pro transpozici zprávy o rozdílech v odměňování zvolen záměrně právě proto, že jde o veřejnoprávní povinnost (vztah mezi státem a zaměstnavatelem). Zaměstnavatel sděluje pouze údaj o rozdílu v odměňování ve skupinách prací, ostatní údaje zpracovává MPSV.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 2. (§ 4 odst. 1 písm. l) 


	K Čl. IX bodu 2. (§ 4 odst. 1 písm. l) 
– bod by měl být podtržením vykázán jako implementační (je koneckonců uveden i v rozdílové tabulce).

	K
	Z
	Akceptováno.

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

	Připomínka k čl. IX návrhu zákona 
V souladu s výše uvedenou obecnou připomínkou v úvodu materiálu navrhujeme přehodnotit výši sankcí navržených v čl. IX návrhu zákona, zejména v ustanoveních § 11, § 11a, § 12, § 24, § 24a a § 25 zákona o inspekci práce, ve znění navrhované novely, a to buď jejich výrazným snížením, nebo vypuštěním sankcionování některých nově zaváděných povinností, případně jejich přesunutím do nižších sankčních pásem.

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Vymezení a zařazení jednotlivých skutkový podstat nově zakotvených přestupků bylo provedeno systematicky do úseku, kterých se daná problematika dotýká (na úseku součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance, na úseku rovného zacházení, na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců a na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr). 

Jednotlivé skutkové podstaty a s nimi související maximálně možné výše sankcí pak byly zhodnoceny zejména z hlediska jejich závažnosti chráněného zájmu, ochrany práv zaměstnanců a účelu stanoveného směrnicí.

Co se týče sankcí, tak byly aplikovány maximální výše sankcí přestupků již existujících, s přihlédnutím k požadavku stanoveném v čl. 23 směrnice o účinných, přiměřených a odrazujících sankcí.

Návrh na snížení či zrušení sankcí je nadto neurčitý a neuvádí, které porušení povinností by mělo být trestáno mírněji či vůbec a z jakého důvodu.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV KLP
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K čl. IX bodu 6 – k § 11  a § 24 
	3) - k části sedmé, změně zákona o inspekci práce,  § 11 a 24 

Čl. 7 odst. 2 směrnice umožňuje zaměstnanci žádat informace o platových poměrech nejen přímo zaměstnavatele, ale i orgán pro rovné zacházení. Proto se v § 306b odst. 4 zákoníku dává zaměstnanci možnost získat informace prostřednictvím veřejného ochránce práv, odborové organizace či rady zaměstnanců. Ani jeden z těchto orgánů však nemá možnost tuto povinnost po zaměstnavateli vymáhat či jej sankcionovat za její nesplnění. Považuji proto za vhodné, aby stejně jako v případně neposkytnutí informací zaměstnanci bylo i jejich neposkytnutí těmto subjektům považováno za přestupek, neboť jde v obou případech o bránění zaměstnanci v přístupu k informacím v rozporu s cíli směrnice. 

Navrhuji proto do zákona o inspekci práce doplnit i přestupek spočívající v neposkytnutí příslušných informací veřejnému ochránci práv, odborové organizaci či radě zaměstnanců.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Podle § 24 odst. 1 písm. I) dochází k sankcionování porušení povinností zaměstnavatele zakotvené v § 306b odst. 3 ZP, dle které má zaměstnavatel povinnost na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout údaje. Zaměstnanec má dle odst. 4 možnost podat žádost k zaměstnavateli prostřednictvím odborové organizace, rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv. Sankcionovatelný je tak postup zaměstnavatele, který na žádost neposkytne informace, bez ohledu na to, zda je žádost podána zaměstnancem přímo k zaměstnavateli či nepřímo prostřednictvím odborové organizace, rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
čl. IX. bodu 7. a 9. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 
	K čl. IX. bodu 7. a 9. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce)
Ve výše uvedeném smyslu navrhujeme možné následující konkrétní znění:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) písm. a), b), nebo c) nebo f) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč,
b) písm. d) a e) nebo až g) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.
Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinnosti spočívající ve vytvoření systému odměňování podle § 109a zákoníku práce v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhuje se proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).
4) 
	K
	Z
	Neakceptováno.
Tento návrh nelze akceptovat, když obsah §109a ZP je stěžejní povinností transparentního odměňování, na kterou jsou navázány další povinnosti (např. § 287a) či práva zaměstnanců (např. § 306b).  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
čl. IX. bodu 7. a 9. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2
	K čl. IX. bodu 7. a 9. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce)
	Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) písm. a), b), nebo c) nebo f) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč,
b) písm. d) a e) nebo až g) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.
Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinnosti spočívající ve vytvoření systému odměňování podle § 109a zákoníku práce v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhuje se proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).

Tato připomínka je zásadní.

	
	
	Neakceptováno.
Tento návrh nelze akceptovat, když obsah §109a ZP je stěžejní povinností transparentního odměňování, na kterou jsou navázány další povinnosti (např. § 287a) či práva zaměstnanců (např. § 306b).  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
k čl. IX. bodu 8. a 10. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2
	K čl. IX. bodu 8. a 10. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce)
Navrhujeme možné následující konkrétní znění:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) písm. a), b), nebo c), nebo f), h) a l) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč,
b) písm. d), a  e), nebo g) až k) až l) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.
Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení nových povinností s převažujícím administrativním charakterem v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhuje se proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).

	K
	Z
	Neakceptováno. 
Tento návrh nelze akceptovat, neboť se nejedná o povinnosti ryze administrativního charakteru, ale jde o stěžejní povinnosti transparentního odměňování, na které jsou navázány další povinnosti (např. § 287) či práva zaměstnanců (např. § 306b).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
k čl. IX. bodu 8. a 10. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2
	K čl. IX. bodu 8. a 10. (§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce)
	Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) písm. a), b), nebo c), nebo f), h) a l) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč,
b) písm. d), a  e), nebo g) až k) až l) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.

Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení nových povinností s převažujícím administrativním charakterem v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhuje se proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).

	
	
	Neakceptováno. 
Tento návrh nelze akceptovat, neboť se nejedná o povinnosti ryze administrativního charakteru, ale jde o stěžejní povinnosti transparentního odměňování, na které jsou navázány další povinnosti (např. § 287) či práva zaměstnanců (např. § 306b).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K čl. IX bodu 6 – k § 11 odst. 1 písm. h) až l) a § 24 odst. 1 písm. h) až l) 
	1. Skutkové podstaty pod písmeny h), i) a l) jsou formulovány velmi neurčitě bez podrobnějšího vymezení. Požadujeme skutkové podstaty doplnit alespoň o obecný popis porušovaných povinností. Například:
„h) poruší některou z povinností v oblasti posuzování odměňování stanovených v § 287a, 287b, 287d nebo 287e zákoníku práce,“.
Povinnosti, jejichž porušení se trestá skutkovou podstatou pod písmenem i), lze souhrnně popsat jako povinnosti v oblasti informování zaměstnanců. Skutková podstata pod písmenem l) obsahuje povinnosti vztahující se ke zprávě o rozdílech v odměňování.
2. Ustanovení, na něž skutkové podstaty odkazují, je třeba formulovat jako alternativní výčet. K tomu, aby se osoba dopustila přestupku, stačí, poruší-li kteroukoliv z uvedených povinností. Pokud skutková podstata odkazuje na více ustanovení (a jedná se o alternativní výčet jako v tomto případě) je třeba předposlední a poslední odkaz oddělit spojkou „nebo“.
„h) … stanovených v § 287a, 287b, 287d nebo 287e zákoníku práce,
i) poruší některou z povinností v oblasti informování zaměstnanců stanovených v § 306b odst. 1, 3, nebo 7 zákoníku práce,
l) nesplní některou z povinností vztahující se ke zprávě o rozdílech v odměňování stanovených v § 37i odst. 1 nebo 2.“.
3. Upozorňujeme, že formulace skutkové podstaty pod písmenem i) se liší v novelizačním bodu a v platném znění. V platném znění je odkazováno na § 306b odst. 1, 3 a 7, zatímco novelizační bod odkazuje pouze na § 306b odst. 7.
4. Skutková podstata pod písmenem k) sankcionuje porušení jedné konkrétní povinnosti stanovené v § 306d zákoníku práce. Je tedy vhodné skutkovou podstatu formulovat zcela konkrétně, popisem předmětné povinnosti. Například takto:
„k) neposkytne potřebnou součinnost podle § 306d zákoníku práce, nebo“.
5. Dáváme předkladateli ke zvážení, zda by do skutkové podstaty pod písmenem h) neměl být doplněn odkaz na § 287c odst. 4 zákoníku práce. Neboť tato nová povinnost není předmětem žádného z navrhovaných přestupků.

	K
	Z
	Akceptováno částečně. 
Bod 1, 2, 3, 4 – akceptováno, nutno upravit text platného znění i novelizačního textu, změna formulace uvedena viz níže.

1., 2.
h) poruší některou z povinností v oblasti posouzení odměňování stanovených v § 287a odst. 1 nebo 7 až 9,
i) poruší některou z povinností v oblasti informování zaměstnanců stanovených v § 306b odst. 1, 3 nebo 7,
l) nesplní některou z povinností vztahující se ke zprávě o rozdílech v odměňování stanovených v § 37i odst. 1 nebo 2.

3.
Text je nutno upravit v novelizačním bodu, kde je uveden pouze odst. 1. Navíc je v novelizačním textu nesprávně uvedena skutková podstata přestupku. 

4. 
k) neposkytne potřebnou součinnost podle § 306d zákoníku práce, nebo

5. Vysvětleno
Pokud se má na mysli jednání zaměstnavatele podle § 287a odst. 4 zákoníku práce, kdy zaměstnavatel neprojedná posouzení odměňování s radou zaměstnanců, ačkoli byla ustavena, dopouští se přestupku na úseku součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance podle § 10 a § 23 zákona o inspekci práce. 

Jednání, resp. absence jednání zaměstnavatele v tomto případě postižena je. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

K čl. IX bodu 10 – k § 11 odst. 2 písm. b) a § 24 odst. 2 písm. b)
	Upozorňujeme, že skutková podstata pod písmenem h) je v nově navrženém sankčním ustanovení uvedena duplicitně, tedy v obou písmenech odstavce 2. Do písmene b) je třeba vložit pouze odkaz na písmena i) až k):
„b) písm. d), a e), nebo g) nebo i) až k) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.“.
	K
	Z
	Akceptováno

Jednání popsané v bodu h) je sankcionováno podle odst. 2 písm. a). 

Došlo k úpravě odst. 2 písm. b):
písm. d), e), g) nebo i) až k) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.


	KZPS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce - K čl. IX bodu 10  § 11 odst. 2 a § 24 odst. 2


	K § 11 odst. 2 a § 24 odst. 2 zákona o inspekci práce
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinnosti spočívající ve vytvoření systému odměňování podle § 109a zákoníku práce a nových povinností s převažujícím administrativním charakterem v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhujeme proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).
	K
	Z
	Neakceptováno.
Tento návrh nelze akceptovat, když obsah §109a ZP je stěžejní povinností transparentního odměňování, na kterou jsou navázány další povinnosti (např. § 287a) či práva zaměstnanců (např. § 306b).  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo průmyslu a obchodu
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

	Předkladatel uvádí, že „Za nejzávažnější porušení povinností, zejména v případě nevytvoření zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, neprovedení posouzení odměňování nebo nevytvoření systému odměňování, lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za ostatní porušení povinností v oblasti transparentnosti odměňování lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.“. Požadujeme přehodnotit navrhované horní hranice pokut a snížit navržené částky. 

Nelze vyloučit, že na začátku bude docházet při plnění příslušných nově ukládaných povinností, které podnikatelům/zaměstnavatelům způsobují administrativní zátěž, k určité chybovosti při plnění předmětných povinností. Vzhledem ke skutečnosti, že s plněním povinností budou mít podnikatelé/zaměstnavatelé administrativní zátěž, domníváme se, že horní hranice pokuty na navrhované úrovni může mít až likvidační účinek. Sankce by neměla mít likvidační účinek, nýbrž preventivní.
	O
	Z
	Vysvětleno, akceptováno jinak.

Maximální výše sankce 1 000 000 Kč je výše sankce, která je stanovena pro přestupky na úseku rovného zacházení (vedle výše sankce 400 000Kč). Podle závažnosti jednání byly nově definované přestupky rozděleny mezi tyto dvě výše sankce. Z nově stanovených povinností byly do přísněji trestaného okruhu vybrány povinnosti týkající se posouzení odměňování a podávání zprávy o rozdílech, které jsou základními předpoklady pro naplnění účelu směrnice o transparentním odměňování.

Nelze souhlasit, že by docházelo ze strany orgánů inspekce práce k ukládání likvidačních pokut za začátku účinnosti nové právní úpravy. Při zavedení nových povinností pro zaměstnavatele orgány inspekce práce tyto změny reflektují i při provádění kontrolní činnosti a kontroly jsou pojaty více jako osvětové a informačního charakteru, neboť berou v potaz novou právní úpravu, se kterou se musí zaměstnavatelé nejen administrativně vypořádat.

V případě zahájení řízení o přestupku za porušení povinnosti je při rozhodnutí o výši sankce postupováno v souladu s § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a orgány inspekce práce přihlédnou mimo jiného i k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, k osobním poměrům fyzické osoby, k povaze činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby podnikající, atd.

Zvláštní část důvodové zprávy byla v příslušné části doplněna o následující text:
Pokuty představují pouze nástroj regulace a je nutné je posuzovat v kontextu samotné věcné úpravy.Maximální hranice sankce ve výši 1 000 000 Kč byly zvoleny jen v případech, které byly z hlediska transpozice směrnice vyhodnoceny jako nejzásadnější pro skutečný přínos k rovnému zacházení v odměňování. Co se týče ukládní sankcí za výše nastíněné přestupky, orgány inspekce práce postupují při ukládání sankce za konkrétní přestupek v souladu se zákonem o inspekci práce a zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak § 37 písm. g) tohoto zákona, v němž je stanoveno, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry u právnické nebo podnikající fyzické osobě se přihlédne zejména k povaze její činnosti. Tímto se rozumí zejména velikost subjektu jakožto zaměstnavatele či majetkové poměry subjektu. Zohledněním těchto kritérií, vedle dalších zákonem stanovených hledisek, orgán inspekce práce v rámci správního uvážení určuje individuální výměru sankce tak, aby odpovídala okolnostem konkrétního případu a současně neměla likvidační charakter.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
(§ 11 odst. 2 a § 24 odst. 2

	Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) písm. a), b), nebo c), nebo f), h) a l) lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč,
b) písm. d), a  e), nebo g) až k) až l) lze uložit pokutu až do výše 400 000 Kč.

Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení nových povinností s převažujícím administrativním charakterem v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhuje se proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).

	K
	Z
	Neakceptováno.
Tento návrh nelze akceptovat, neboť se nejedná o povinnosti ryze administrativního charakteru, ale jde o stěžejní povinnosti transparentního odměňování, na které jsou navázány další povinnosti (např. § 287) či práva zaměstnanců (např. § 306b).

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

K čl. IX bodu 12 – k § 11a odst. 1 písm. d) a § 24a odst. 1 písm. d) 
	V souladu se Zásadami tvorby právní úpravy přestupků požadujeme podrobněji popsat objektivní stránku skutkové podstaty (podobně jako v § 11 a § 24). Například takto:
„d) v rozporu s § 30 odst. 2 zákoníku práce vyžaduje informace či údaje, které bezprostředně nesouvisejí s uzavřením pracovní smlouvy.“.
	K
	Z
	Akceptováno.
Definice skutkových podstat byly konkretizovány v duchu připomínky. 


	HK ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce k bodu k ust. § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2

	Připomínka k ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce k bodu k ust. § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2
Požadujeme snížit pokutu u přestupkových skutkových podstat v § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 takto:
„(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) 1 000 000 400 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene a), c) nebo d),
b) 100 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene b).“
Odůvodnění: 
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinností vymezených v § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce jako příliš vysoké a navrhuje se snížení.

	K
	PP
	Neakceptováno.

Návrhu na snížení výše sankce na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců nelze vyhovět, když se jedná o skutkové podstaty postihující závažné porušení právních povinností zaměstnavatelem. 

V návrhu samotném je uvedeno, že snížení se navrhuje zejména s ohledem na výši pokut ukládaných orgány inspekce práce. Je tak zřejmé, že orgány inspekce práce v plném rozsahu využívají své správní uvážení při stanovení výše sankce, a není tak důvod pro snížení horní hranice sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce K čl. IX. bodu 13. (§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2)
	K čl. IX. bodu 13. (§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce)
Navrhujeme možné následující konkrétní znění:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) 1 000 000 400 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene a), nebo c), nebo d),
b) 100 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene b).

Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinností vymezených v § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce jako příliš vysoké a navrhuje se snížení.

	K
	Z
	Neakceptováno.
Návrhu na snížení výše sankce na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců nelze vyhovět, když se jedná o skutkové podstaty postihující závažné porušení právních povinností zaměstnavatelem. 

V návrhu samotném je uvedeno, že snížení se navrhuje zejména s ohledem na výši pokut ukládaných orgány inspekce práce. Je tak zřejmé, že orgány inspekce práce v plném rozsahu využívají své správní uvážení při stanovení výše sankce, a není tak důvod pro snížení horní hranice sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce K čl. IX. bodu 13. (§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2)
	K čl. IX. bodu 13. (§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) 1 000 000 400 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene a), nebo c), nebo d),
b) 100 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene b).

Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinností vymezených v § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce jako příliš vysoké a navrhuje se snížení.

	
	
	Neakceptováno.
Návrhu na snížení výše sankce na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců nelze vyhovět, když se jedná o skutkové podstaty postihující závažné porušení právních povinností zaměstnavatelem. V návrhu samotném je uvedeno, že snížení se navrhuje zejména s ohledem na výši pokut ukládaných orgány inspekce práce. Je tak zřejmé, že orgány inspekce práce v plném rozsahu využívají své správní uvážení při stanovení výše sankce, a není tak důvod pro snížení horní hranice sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce K čl. IX. bodu 13. (§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2)
	K §§ 11a a 24a
Sankci až do výše 1 milionu korun za otázku týkající se předchozího výdělku zaměstnance nepovažujeme rozhodně za přiměřenou (přestupky § 11a odst.1 písm. d) a § 24a odst. 1 písm. d) ZoIP). Nepoměr mezi intenzitou porušení, negativními dopady a výší sankce nenaplňuje smysl a účel správního trestání a vytváří nedůvodný tlak na zaměstnavatele způsobující existenční až likvidační hrozbu. Takto postavená sankce neplní prevenční roli ani nekultivuje vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. 

	K
	Z
	Neakceptováno.
Návrhu na snížení výše sankce pro porušení povinnosti stanovené v § 30 odst. 2 ZP nelze vyhovět, když by porušením této povinnosti mohlo v konečném důsledku dojít ke snížení vyjednávacích možností osoby, která se o práci uchází. Má se za to, že i tímto postupem dochází k narovnání pozice zaměstnance vůči zaměstnavateli při vyjednávání o odměně, který je neovlivněn dosavadními výdělky uchazeče o zaměstnání. 

Lze dodat, že výše konkrétní sankce je ukládána v rámci správního uvážení, v jehož rámci dochází k zohlednění všech okolností stanovených v § 37 až 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, mezi nimiž jsou i osobní poměry či povaha činnosti a zohlednění existenční či likvidační výše sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

K čl. IX bodu 12 – k § 11a odst. 1 písm. a) a § 24a odst. 2 písm. a) 
	K § 11a odst. 2 písm. a) a § 24a odst. 2 písm. a) zákona o inspekci práce
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení nových povinností s převažujícím administrativním charakterem v navrhované výši jako příliš vysoká, navrhujeme proto její snížení na úroveň specifikovanou ve stávajícím písm. b).
	K
	Z
	Neakceptováno.
Tento návrh nelze akceptovat, neboť se nejedná o povinnosti ryze administrativního charakteru, ale jde o stěžejní povinnosti transparentního odměňování, na které jsou navázány další povinnosti (např. § 287) či práva zaměstnanců (např. § 306b).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce)


	§ 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce)
Navrhujeme úpravu novelizace:
(2) Za přestupek podle odstavce 1
a) 1 000 000 400 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene a), nebo c), nebo d),
b) 100 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene b).

Odůvodnění:
S ohledem na systematiku a zejména výši pokut dle zákona o inspekci práce se jeví horní hranice sazby pokuty za porušení povinností vymezených v § 11a odst. 2 a § 24a odst. 2 zákona o inspekci práce jako příliš vysoké a navrhuje se snížení.

	K
	Z
	Neakceptováno. 
Návrhu na snížení výše sankce na úseku ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců nelze vyhovět, když se jedná o skutkové podstaty postihující závažné porušení právních povinností zaměstnavatelem. 

V návrhu samotném je uvedeno, že snížení se navrhuje zejména s ohledem na výši pokut ukládaných orgány inspekce práce. Je tak zřejmé, že orgány inspekce práce v plném rozsahu využívají své správní uvážení při stanovení výše sankce, a není tak důvod pro snížení horní hranice sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce

K čl. IX bodu 14 – k § 12 odst. 1 písm. h) a § 25 odst. 1 písm. h) 
		Pro srozumitelnost zákonného textu by bylo vhodné podrobněji popsat objektivní stránku skutkové podstaty přestupku, aby bylo zřejmé, jaké jednání se daným přestupkem postihuje. Ovšem s ohledem na znění stávajících skutkových podstat v předmětných ustanoveních, které jsou formulovány také velmi obecně, požadujeme skutkovou podstatu doplnit alespoň v tom smyslu, že se jedná o porušení informační povinnosti:
„h) nesplní informační povinnost podle § 30 odst. 3 zákoníku práce.“.
	K
	Z
	Akceptováno, došlo k úpravě § 12 odst. 1 písm. h) a § 25 odst. 1 písm. h) ZIP:
h) nesplní informační povinnost stanovenou v § 30 odst. 3 zákoníku práce.


	KZPS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K čl. IX bodu 14 (§ 12 a § 25)

	K § 12 a 25 zákona o inspekci práce
Sankci až do výše 1 milionu korun za otázku týkající se předchozího výdělku zaměstnance nepovažuje rozhodně za přiměřenou (§ 11a odst.1 písm. d) ZIP. Nepoměr mezi intenzitou porušení, negativními dopady a výší sankce nenaplňuje smysl a účel správního trestání a vytváří nedůvodný tlak na zaměstnavatele způsobující existenční až likvidační hrozbu. Takto postavená sankce neplní prevenční roli ani nekultivuje vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Zákaz dotazování na předchozí výdělek je upraven v § 30 odst. 2 ZP a sankce za něj jsou v § 11a a § 24a zákona o inspekci práce, nikoli v § 12 a § 25.

Návrhu na snížení výše sankce pro porušení povinnosti stanovené v § 30 odst. 2 ZP nelze vyhovět, když by porušením této povinnosti mohlo v konečném důsledku dojít ke snížení vyjednávacích možností osoby, která se o práci uchází. Má se za to, že i tímto postupem dochází k narovnání pozice zaměstnance vůči zaměstnavateli při vyjednávání o odměně, který je neovlivněn dosavadními výdělky uchazeče o zaměstnání. 
Lze dodat, že výše konkrétní sankce je ukládána v rámci správního uvážení, v jehož rámci dochází k zohlednění všech okolností stanovených v § 37 až 40 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, mezi nimiž jsou i osobní poměry či povaha činnosti a zohlednění existenční či likvidační výše sankce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 15


	K čl. IX bodu 15 – k § 12 odst. 1 písm. h) a § 25 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce:
	Odkazy v sankčních ustanoveních je nutné oddělovat spojkou „nebo“, jelikož se jedná o alternativní výčet. Požadujeme tedy za text „f)“ vložit slova „nebo h)“. 
	Pro jednotnost textu by bylo vhodné upravit rovněž znění § 12 odst. 2 písm. a), resp. § 25 odst. 2 písm. a) předmětného zákona.
	K
	Z
	Akceptováno
Je jednotně využívána spojka „nebo“.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 16. (§ 37d) 


	K Čl. IX bodu 16. (§ 37d) 
– vyplývá z něčeho, jaké údaje budou poskytovány? Chápeme úmysl předkladatele správně tak, že čl. 9 odst. 1 směrnice bude transponován formou vyhlášky MPSV? 

	K
	Z
	Vysvětleno. 

Využívané údaje z JMHZ budou stanoveny nařízením vlády (viz teze k nařízení vlády). 

Obsahové náležitosti zprávy a způsob výpočtu údajů budou stanoveny vyhláškou. Zmocnění pro vydání vyhlášky je nicméně obsaženo v zákoně o inspekci práce, proto je ustanovení vykazováno jako transpoziční.

Údaje, které se budou využívat z datového skladu JMHZ jsou uvedeny v Důvodové zprávě. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 16. (§ 37d) 

	V článku IX bodu 16 se za slova „sděluje ministerstvu“ vkládají slovy „jednou ročně“. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
Měsíční periodicita je nadbytečná a představuje zvýšenou administrativní zátěž, jestliže velikostní ukazatel pro povinnost vyhotovovat zprávu o rozdílech v odměňování se určuje jednou ročně k 1. lednu kalendářního roku za celý předchozí rok; podle navrhovaného textu však povinnost zasílat údaje rozhodné pro výpočet rozdílu ve výši odměn mají všichni zaměstnavatelé, tedy i ti, kteří povinnost zpracovávat zprávu o rozdílech v odměňování vůbec nebudou mít. To je pro daný účel nadbytečné zpracování osobních údajů zaměstnanců.
	K
	Z
	Neakceptováno.

Návrh vychází právě z nutnosti snížit administrativní zátěž zaměstnavatelů. Návrh nezavádí nové reportované údaje, zaměstnavatelé proto měsíčně reportují stejné údaje, jaké by reportovali i bez navrhované právní úpravy, údaje o odměňování se reportují z důvodu potřeb ČSSZ, FÚ a ČSÚ s povinností měsíčního reportingu zaměstnavatelů. MPSV bude pracovat s údaji od zaměstnavatelů z důvodu směrnice pracovat jednou ročně, nicméně povinnost odevzdávat údaje do JMHZ je povinnost měsíční. Pro zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací je pak stanovena zvláštní úprava, dle které zaměstnavatelé reportují jednou ročně.

MPSV/monitorovací orgán bude využívat jen data zaměstnavatelů, na které se vztahuje reporting v tom daném období a za konkrétní období, za které reportují. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37e) 


	K Čl. IX bodu 17. (§ 37e) 
– ustanovení je zřejmě implementační pouze částečně; doporučujeme lépe specifikovat, co konkrétně (asi je relevantní explicitní zahrnutí zaměstnanců pracujících na základě dohod do relevantního počtu zaměstnanců - i když výpočet samotný již není implementační), či u částečných úvazků se dá zásada "poměrným dílem")? 

	K
	Z
	Vysvětleno.

Máme za to, že vazba navrženého ustanovení na Směrnici a povinnost podávání zpráv je zřejmá, a je tedy důvodné ustanovení vykazovat jako transpoziční. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37f) 


	K Čl. IX bodu 17. (§ 37f) 
– je v písmeni c) a f) správný odkaz na § 287d zákoníku práce? Myslí se tím zveřejnění posouzení, nebo něco jiného? Posouzení odměňování začíná již § 287a zákoníku práce.Je v tomto ustanovení (nebo někde jinde) proveden čl. 29 odst. 3 písm. a) směrnice (osvěta)?

Máme za to, že do § 37f by mělo být zařazeno také metodické vedení zaměstnavatelů prostřednictvím ministerstva (v rozsahu požadovaném v čl. 4 odst. 2 směrnice), a technická pomoc a školení zaměstnavatelů s méně než 250 pracovníky (v souladu s čl. 11 směrnice), jejichž implementaci v návrhu postrádáme.

	K
	Z
	Akceptováno částečně. 

Odkaz na § 287d ZP je správný, míní se tím skutečně zveřejněný výstup procesu posouzení podle § 287a ZP.

MPSV připravuje a zveřejní analytické nástroje a metodiky pro hodnocení a srovnávání hodnoty práce na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií, a poskytuje zaměstnavatelům s méně než 250 zaměstnanci technickou pomoc a školení v oblasti dodržování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty.
Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.


	Ministerstvo spravedlnosti
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37f) 

	K čl. IX bodu 17 [§ 37f písm. g) zákona o inspekci práce]
Článek 29 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby informace poskytované zaměstnavateli o rozdílech v odměňování podle článku 9 směrnice byly okamžitě zveřejňovány snadno přístupným a uživatelsky přívětivým způsobem, který umožňuje srovnání rozdílů v odměňování mezi jednotlivými zaměstnavateli, jakož i mezi odvětvími a regiony dotčeného členského státu, a aby byly zpřístupněny dostupné informace alespoň za předchozí čtyři roky.
Navrhované znění2 § 37f písm. g) ukládá ministerstvu povinnost zřídit a spravovat informační systém veřejné správy, který umožní srovnání rozdílů v odměňování mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky. Z navrženého textu však již neplyne možnost srovnávat rozdíly v odměňování mezi jednotlivými zaměstnavateli, jak to výslovně vyžaduje směrnice. 
Navrhované ustanovení proto nepředstavuje dostatečnou transpozici směrnice a je v tomto ohledu vhodné jej doplnit. Umožnění srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli nebude představovat žádnou administrativní zátěž ani pro zaměstnavatele ani pro MPSV, jelikož všechna potřebná data budou již k dispozici a budou podkladem pro zveřejnění agregátních informací, se kterým návrh počítá. Nadto dodáváme, že v rozhodnutí UWE proti České republice shledal Evropský výbor pro sociální práva, že nedostatečný měřitelný pokrok v podpoře rovných příležitostí žen a mužů v oblasti rovného odměňování (výši GPG), představuje porušení čl. 1 písm. c) Dodatkového protokolu k Chartě. Možnost srovnávat míru GPG u zaměstnavatelů v tomto ohledu představuje účinné opatření ke snižování celostátního GPG, jelikož motivuje zaměstnavatele tento problém aktivně řešit. Například v Británii a Dánsku již byly zdokumentovány pozitivní dopady této reportovací povinnosti. Možnost srovnání mezi zaměstnavateli totiž například ve Spojeném království díky portálu: https://gender-pay-gap.service.gov.uk/search aktivně využívají absolventi a další uchazeči o zaměstnání, kteří si z výše GPG mohou vytvořit představu o férovosti a transparentnosti odměňování u konkrétního zaměstnavatele. Na základě těchto relevantních informací se pak rozhodují o tom, kde se budou o práci ucházet. To vytváří na zaměstnavatele přirozený tlak, aby přijímali ke snižování GPG konkrétní opatření. Například letecká společnost EasyJet v minulosti zavedla v reakci na svůj vysoký GPG speciální program určený pro výcvik žen-pilotek.   
Zvolený způsob agregace údajů navíc zakládá fakticky nerovný přístup k jednotlivým zaměstnavatelům. Zatímco v hlavním městě Praze by řada zaměstnavatelů zůstávala skryta v agregovaných datech, mimo Prahu by zejména větší podniky v odvětvích, která nejsou v daném kraji výrazně zastoupena, byly v informačním systému snadno identifikovatelné.
Například při zadání kombinace „zaměstnavatel nad 250 zaměstnanců – Zásobování vodou, činnosti související s odpady a sanacemi – Karlovarský kraj“ by bylo zřejmé, že výsledky zahrnují výlučně společnost Vodárny a kanalizace Karlovy Vary a.s., která je jediným zaměstnavatelem v daném odvětví v tomto kraji s více než 250 zaměstnanci. Obdobně při kombinaci „nad 250 zaměstnanců – Těžba a dobývání nerostných surovin – Jihomoravský kraj“ by byly vyfiltrovány pouze MND a.s. (Moravské naftové doly). Takových příkladů by bylo možné přirozeně uvést v každém kraji celou řadu.
Tento přístup je v rozporu se zásadou rovného zacházení, neboť většina zaměstnavatelů by zůstávala skryta v agregovaných datech, zatímco pouze někteří by byli fakticky individuálně dohledatelní, aniž by taková selektivní identifikovatelnost měla oporu ve směrnici. Směrnice přitom výslovně počítá s možností přímého srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli, a to na jednotném a transparentním základě.
Požadujeme proto, aby bylo do navrhovaného ustanovení výslovně doplněno, že informační systém bude umožňovat přímé srovnání rozdílů v odměňování mezi jednotlivými zaměstnavateli, včetně zveřejnění konkrétních údajů vztahujících se k jednotlivým zaměstnavatelům. Navrhujeme proto v písmeni g) za slovo „mezi“ vložit slova „jednotlivými zaměstnavateli a dále“, tedy dané písmeno formulovat následovně: 
„g) 	zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli a dále velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky.“
	K
	Z
	Akceptováno částečně
Ustanovení bylo upraveno tak, aby došlo k minimalizaci možnosti identifikace jednotlivých zaměstnavatelů.

K požadavku na umožnění srovnání mezi konkrétními zaměstnavateli je nutno uvést, že čl. 29 směrnice ukládá povinnost porovnání mezi zaměstnavateli, nelze však předmětné ustanovení vykládat extensivně, a to i s ohledem na oprávněné zájmy zaměstnavatelů, tak, že se jedná o srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli. Porovnání je tak možné i v rámci vymezených skupin zaměstnavatelů v určených kategoriích.

§ 37f
g) zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují v anonymizované podobě údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
§ 37f písm. g) 
	K § 37f písm. g) 
Požadujeme, aby údaje o rozdílech v odměňování mužů a žen byly zveřejňovány zásadně způsobem, z něhož nebude možné identifikovat konkrétního zaměstnavatele. Údaje považujeme za informace makroekonomické a sociologické povahy, které mohou sloužit k obecnému posouzení odměny obou pohlaví na trhu práce v zemi, popřípadě v unijním prostoru, nejsou však v žádném případě dokladem o porušování pracovněprávních předpisů. Rozdíly mohou být generovány rozdílnou prací, rizikovostí práce, zákazem prací pro určité kategorie osob, zákonnými příplatky, které plynou z povahy práce nebo doby jejího výkonu. 

	K
	Z
	Akceptováno
Ustanovení bylo upraveno tak, aby došlo k minimalizaci možnosti identifikace jednotlivých zaměstnavatelů.
§ 37f
g) zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují v anonymizované podobě údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37g) 


	K Čl. IX bodu 17. (§ 37g) 
– máme za to, že § 37g není provedením čl. 9 odst. 1 směrnice. Jak již uvádíme výše, transpozici čl. 9 odst. 1 nenacházíme. 

Čl. 9 odst. 1 směrnice by proto neměl být vykazován v RT. A bude tedy článek 9 odst. 1 směrnice transponován do vyhlášky podle § 37g odst. 2?
	K
	Z
	Vysvětleno. 
 
Poskytované údaje z JMHZ budou stanoveny nařízením vlády (viz teze k nařízení vlády). 
 
Obsahové náležitosti zprávy a způsob výpočtu údajů budou stanoveny vyhláškou. Zmocnění pro vydání vyhlášky je nicméně obsaženo v zákoně o inspekci práce, proto je ustanovení vykazováno jako transpoziční.
 
Údaje, které se budou využívat z datového skladu JMHZ jsou uvedeny v Důvodové zprávě. Další podrobnosti pak v návrhu tezí vyhlášky. 
OKOM
Bude tedy třeba výkaznictví směřovat na prováděcí právní předpisy.
MPSV
Předkladatel počítá s tím, že prováděcí právní předpisy budou transpoziční povahy 

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ČMKOS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37g) 

	ČMKOS vyjadřuje zásadní nesouhlas s nastavením mechanismu podle § 37g novely zákona o inspekci práce, který přenáší povinnost vypracovávat zprávy o rozdílech v odměňování u jednotlivých zaměstnavatelů na Ministerstvo práce a sociálních věcí s povinností vypracovat zprávy v řádu stovek, možná tisíců zpráv.

Odůvodnění:
Návrh počítá s tím, že MPSV bude monitorovacím orgánem zpracovávajícím zprávy až pro tisíce zaměstnavatelských subjektů. Důvodová zpráva sice uvádí potřebu navýšení kapacity o 4 služební místa, což ČMKOS považuje za zcela nereálné a podhodnocené vzhledem k objemu dat a nutnosti metodické podpory.

	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
4 služební místa jsou naprosté minimum, které udrží v chodu monitorovací orgán / MPSV – zajistí reportování, správu systému, nástrojů a metodik, analytickou činnost, nezajistí však robustnější podporu zaměstnavatelů. Předpokládáme, že bude vyhodnocováno průběžně a na nároky reagováno pružně.  

Zpracování zpráv podle § 37g zákona o inspekci práce je založeno na využití administrativních dat shromažďovaných v rámci JMHZ, přičemž generování výstupů bude ve značné míře automatizované. Nejedná se tedy o tvorbu tisíců individuálních analytických dokumentů, ale o systematické vytváření standardizovaných výstupů na základě jednotné metodiky.
Zvolený model současně vychází z obecných zásad efektivní veřejné správy a nakládání s daty, zejména ze zásady „sbírej jednou, používej opakovaně“ (once-only principle), která je uplatňována i na úrovni Evropské unie. Pokud stát již disponuje relevantními daty, nemá je znovu vyžadovat po dotčených subjektech, ale má je využít pro plnění svých zákonných úkolů. Tento přístup přispívá ke snižování administrativní zátěže, zvyšuje kvalitu a konzistenci dat a zároveň omezuje duplicitní reportingové povinnosti.
Centralizované zpracování dat dále umožňuje zajistit jednotnost metodiky, srovnatelnost výstupů a vyšší míru kontroly kvality dat, což by při decentralizovaném zpracování na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů nebylo dosažitelné ve stejné míře.
Role ministerstva bude spočívat především v nastavení metodiky, správě datového systému, kontrole kvality výstupů a poskytování metodické podpory.
Zvolený přístup je v souladu s cílem směrnice (EU) 2023/970 zajistit efektivní, srovnatelný a administrativně přiměřený systém monitorování rozdílů v odměňování žen a mužů.
S ohledem na výše uvedené se navrhované řešení nepovažuje za neúměrně zatěžující, naopak představuje efektivní a systémové řešení dané problematiky. Viz také Důvodová zpráva a finanční dopady transpozice. 

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce k bodu k ust. § 37g odst. 2
	Připomínka k ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce k bodu k ust. § 37g odst. 2
Požadujeme do ust. § 37g odst. 2 zákona o inspekci práce doplnit na konec textu větu takto: 
„(2) Ministerstvo stanoví vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů. Do tohoto výpočtu nebudou zahrnovány ty složky odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, jež zaměstnavatel nabídl, ale jejichž čerpání závisí na vůli zaměstnance a zaměstnanec neprojevil vůli je čerpat.“
Odůvodnění: 
Návrh úpravy s cílem vyloučit dopad benefitů, které zaměstnavatel plošně nabízí, avšak zaměstnanec z důvodů na jeho straně nečerpá (např. penzijní připojištění).

	K
	PP
	Neakceptováno.

Data poskytovaná v rámci JMHZ bohužel neumožňují vyčlenit složky, jejichž čerpání závisí na vůli zaměstnance a zaměstnanec neprojevil vůli je čerpat. Uvedené je nicméně objektivním důvodem, kterým lze rozdíly v odměňování odůvodnit.

§ 37g odst. 2 ZIP byl však upraven, byla doplněna věta druhá, jeho znění je následující:

(2) Ministerstvo stanoví vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů. Výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů se provádí jen z plnění, která jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů a jejichž specifikaci stanoví vyhláška podle věty první.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ, Změna zákona o inspekci práce k bodu k ust. § 37g odst. 2
	K §37g odst. 2
Požadujeme abychom do ukončení vypořádání připomínek byli seznámeni s obsahem prováděcího právního předpisu (vyhlášky), kterým ministerstvo stanoví obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů. 

	K
	Z
	Vysvětleno.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo významu právní jistoty adresátů právní úpravy a potřeby předvídatelnosti praktických dopadů. Z tohoto důvodu bude návrh prováděcích předpisů, včetně příloh obsahujících konkrétní metodiky výpočtů, kterým ministerstvo stanoví obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů, předložen k projednání se sociálními partnery v návaznosti na finalizaci zákonného rámce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	KZPS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37g) 

	K § 37f písm. g) zákona o inspekci práce
Požadujeme, aby údaje o rozdílech v odměňování mužů a žen byly zveřejňovány zásadně způsobem, z něhož nebude možné identifikovat konkrétního zaměstnavatele. Údaje považujeme za informace makroekonomické a sociologické povahy, které mohou sloužit k obecnému posouzení odměny obou pohlaví na trhu práce v zemi, popřípadě v unijním prostoru, nejsou však v žádném případě dokladem o porušování pracovněprávních předpisů. Rozdíly mohou být generovány rozdílnou prací, rizikovostí práce, zákazem prací pro určité kategorie osob, zákonnými příplatky, které plynou z povahy práce nebo doby jejího výkonu.
	K
	Z
	Akceptováno
Ustanovení bude upraveno tak, aby došlo k minimalizaci možnosti identifikace jednotlivých zaměstnavatelů.
§ 37f
g) zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují v anonymizované podobě údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky

	Ministerstvo vnitra
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17 (§ 37h)


	K čl. IX bodu 17 – k § 37h odst. 6 zákona o inspekci práce:
	Znění § 37h odst. 6 s účinností od 1. 1. 2028 opomíjí podle našeho názoru skupinu zaměstnavatelů s počtem zaměstnanců mezi 100 a 149. Zaměstnavatelům s alespoň 150 zaměstnanci bude zpráva vypracována jednou za 3 roky na základě odstavce 4. Podle odstavce 6 bude moci o vypracování zprávy požádat pouze zaměstnavatel s méně než 100 zaměstnanci. Možnost vypracovat zprávu pro zaměstnavatele se 100 až 149 zaměstnanci tedy chybí, alespoň do 1. 1. 2031.
	K
	Z
	Akceptováno. 
Ustanovení bylo navrženo ve dvojí účinnosti, aby i zaměstnavatelé do 150 zaměstnanců mohli požádat o vypracování zprávy MPSV v čase, kdy nepodléhají reportovací povinnosti. 

	KVOP
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37h)
	V novém § 37h odst. 2 jsou stanoveny dvě kategorie zaměstnavatelů: zaměstnavatelé s alespoň 250 zaměstnanci a zaměstnavatelé s alespoň 150 a méně než 250 zaměstnanci. O těchto zaměstnavatelích se vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování. Odst. 6 stanoví, že zaměstnavatelé s méně než 100 zaměstnanci se k tomuto systému mohou přihlásit dobrovolně. Kategorie zaměstnavatelů s alespoň 100 zaměstnanci a méně než 150 zaměstnanci není v tomto systému nijak zahrnuta. Od r. 2031 se počítá s tím, že zaměstnavatelé s alespoň 100 zaměstnanci budou spadat do kategorie zaměstnavatelů, o nichž se pravidelně vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování. Do té doby by však měli mít i zaměstnavatelé s alespoň 100 a méně než 150 zaměstnanci možnost účastnit se tohoto systému dobrovolně, jako je to stanoveno pro zaměstnavatele s méně než 100 zaměstnanci.
Navrhujeme v § 37h odst. 6 nahradit číslo „100“ číslem „150“. Současně navrhujeme doplnit ustanovení s odloženou účinností (obdobné ustanovení jako v bodě 19).
	K
	Z
	 Akceptováno. 
Ustanovení bylo navrženo ve dvojí účinnosti, aby i zaměstnavatelé do 150 zaměstnanců mohli požádat o vypracování zprávy MPSV v čase, kdy nepodléhají reportovací povinnosti.


	ČMKOS
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37h)
	K bodu 17. (§ 37h odst. 1)
V § 37h odst. 1 se na konci věty ruší odkaz na ustanovení § 37e odst. 1 a zní  „(1) Pro postup podle této části se zaměstnavatelé v kalendářním roce zařadí do velikostní kategorie podle počtu zaměstnanců zaměstnavatele určeného podle § 37e.”.

Odůvodnění:
Jde o legislativně-technickou připomínku.
Dle navrženého znění ustanovení § 37e zákona o inspekci práce v citovaném bodě není uvedeno více odstavců. Z pohledu jasnosti znění právního předpisu a textu právní normy je proto nesprávné odkazovat v ustanovení § 37h odst. 1 na ustanovení § 37e odst. 1, ale zcela postačuje odkaz na samotné ustanovení § 37e.

	K
	Z
	Akceptováno.

Návrh zákona byl upraven dle připomínky.


	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37i) 


	K Čl. IX bodu 17. (§ 37i) 
– co se týče pojmosloví, tak to máme za poněkud matoucí, a to zejména v případě vojáků z povolání (§ 68s odst. 2). Odkazujeme tudíž na připomínku v části třetí, 


	K
	Z
	Vysvětleno
Domníváme se, že v návrhu § 68s odst. 2 je uveden pojem odpovídající § 37i ZoIP nebo v § 287 odst. 2 písm. I) ZP, pouze s tím rozdílem, že zde neuvádíme slova „ve skupinách prací“, ale tato slova jsou nahrazena slovy „skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty“. Pojem zpráva je pak použit stejně jako v ZP a v procesu posouzení je zcela odpovídající směrnici.
OKOM
Jak jsme psali výše, měla by být nejednotnost pojmosloví, která je ale asi dána povahou služebních poměrů, vysvětlena v DZ.
MPSV
Zvláštní část DZ k § 68s byla doplněna tak, aby nevnikaly pochybnosti.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IV bodu 2. 


	K Čl. IV bodu 2. 
Nemá být v odstavci 5 stanoveno, že se Zpráva poskytuje rovněž odborům/zástupcům zaměstnanců (viz analogicky § 306c odst. 1 zákoníku práce, který je implementační)?
Úprava je zmatečná. V rozdílové tabulce u § 37i nefiguruje žádné ustanovení směrnice, ač je návrh vykazován jako implementační.

	K
	Z
	Vysvětleno.
V ustanovení odstavce 5 není uvedena možnost poskytnutí odborům, protože zákon o vojácích z povolání vylučuje existenci odborových organizací. 
OKOM
Připomínka patří k § 37i odst. 5 ZoIP, nikoliv k Z o VZP.
MPSV
§ 37i ZIP upravuje věřejnoprávní konotace zprávy, zatímco § 306c upravuje tyto konotace v rámci pracovněprávních vztahů, z tohoto důvodu považujeme duplicitní uvedení stejné povinnosti v ZP a v ZIP za nadbytečné a nesystémové.
V rozdílové tabulce samozřejmě ustanovení má být uvedeno.  
Námitky k nejasnosti textu jsou vysvětleny výše.
V rozdílové tabulce je k § 37i vykázán čl. 9 směrnice, což se jeví zcela v pořádku
OKOM
Děkujeme za upozornění, nicméně rozdílová tabulka je nepřehledná. Čl. 9 by měl být vykázán u každého paragrafu, který jej transponuje, zvlášť. (Někdy je nutné (a vhodné i z důvodu následné reimplementace) jednotlivá ustanovení směrnice vykazovat dokonce k jednotlivým odstavcům navrhovaného textu, aby byla rozdílová tabulka vůbec průkazná).
MPSV
RT byla tam, kde to bylo možné, upravena ve smyslu větší granularity výkaznictví.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí.

	Ministerstvo zemědělství
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37i) 

	K ČÁSTI SEDMÉ bodu č. 17 (§ 37i zákona o inspekci práce): Požadujeme přehodnotit povinnost zaměstnavatele vypracovávat a samostatně předkládat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce.

Odůvodnění: Navrhované ustanovení ukládá zaměstnavatelům novou povinnost vypracovávat další samostatnou zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací a tuto zprávu předkládat Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to i v situaci, kdy zaměstnavatelé již plní rozsáhlé reportingové povinnosti v oblasti odměňování.

Zaměstnavatelé budou nově povinni poskytovat detailní údaje v rámci jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Současně zaměstnavatelé ve státní správě již pravidelně, pololetně, předávají podrobná data o platech do informačního systému o platech, který je v gesci Ministerstva financí.
Zavádění další samostatné zprávy založené na obdobných datech proto považujeme za neodůvodněné duplicitní zatěžování zaměstnavatelů, aniž by bylo zřejmé, jakou dodatečnou informační hodnotu má tato povinnost přinést. 

Navrhované řešení jde nad rámec nezbytný pro dosažení sledovaného cíle a je v rozporu se zásadou minimalizace administrativní zátěže.

Domníváme se, že Ministerstvo práce a sociálních věcí má k dispozici dostatečná data z již existujících informačních systémů, na jejichž základě může samo vyhodnotit, zda u konkrétního zaměstnavatele dochází k rozdílům v odměňování přesahujícím zákonem stanovenou hranici (např. 5 %). Teprve v takovém případě by bylo účelné zaměstnavatele vyzvat ke zpracování posouzení odměňování, namísto plošného ukládání další ex ante povinnosti.

Požadujeme proto úpravu návrhu tak, aby:
•nedocházelo k duplicitnímu předávání již existujících dat,
•povinnost vypracovat posouzení odměňování vznikala až na základě vyhodnocení dat provedeného ministerstvem,
•byla zachována proporcionalita mezi sledovaným cílem a administrativní zátěží zaměstnavatelů.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Navrhovaná úprava tam, kde je to možné, vychází z dat dostupných státu z JMHZ. Dodatečně bude nutné reportovat pouze údaj o rozdílu v odměňování ve skupinách prací. Údaj o skupině prací, do níž je konkrétní zaměstnanec zařazen, stát k dispozici v rámci JMHZ nemá. Proto bude nutné, aby tento údaj zasílal zaměstnavatel.
Směrnice výslovně staví na tom, že zaměstnavatel má aktivní roli při vymezování skupin prací stejné hodnoty. To odpovídá i praxi, zaměstnavatelé využívají různé klasifikační systémy. Viz také směrnice článek 9 odst. 8: Členské státy mohou shromáždit informace stanovené v odst. 1 písm. a) až f) tohoto článku samy na základě správních údajů, jako jsou údaje poskytované zaměstnavateli daňovým orgánům nebo orgánům sociálního zabezpečení. Není řeč o možnosti zpracovávat za zaměstnavatele na základě správních údajů zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací. 
Informační systém o platech (IS o platech) slouží primárně ke statistickému monitoringu odměňování v platové sféře, nikoli k posuzování rovného odměňování ve smyslu právního standardu „stejné práce nebo práce stejné hodnoty“.
IS o platech pracuje zejména s kategoriemi jako platové třídy a stupně, které jsou odvozeny od katalogu prací, nejsou ale konstruovány jako jediné vodítko pro posuzování práce stejné hodnoty. 
JMHZ je zvolen jako metodicky konzistentní zdroj   který umožňuje pracovat s jednotnou datovou strukturou napříč soukromým i veřejným sektorem, obsahuje data potřebná pro výpočty indikátorů podle směrnice. 
IS o platech pak neobsahuje klíčovou položku, z níž se bude vycházet pro zpracovávání zpráv o rozdílech v odměňování: zúčtovaný příjem celkem. Zákonem stanovená hranice 5 % se týká posouzení odměňování, nikoliv povinnosti vypracovat zprávu jako takovou. 5% hranice navíc vychází právě z údaje vypočítávaného samostatně zaměstnavatelem, nikoliv z údajů z JMHZ.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37i odst. 4) 

	K §37i odst. 4 
Požadujeme, abychom do ukončení vypořádání připomínek byli seznámeni s obsahem prováděcího právního předpisu (vyhlášky), kterým ministerstvo stanoví podrobný způsob výpočtu rozdílů v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce, včetně závazného vzoru předepsaného formuláře. 

	K
	Z
	Vysvětleno.
Ministerstvo práce a sociálních věcí si je vědomo významu právní jistoty adresátů právní úpravy a potřeby předvídatelnosti praktických dopadů. Z tohoto důvodu bude návrh prováděcích předpisů, včetně příloh obsahujících konkrétní metodiky výpočtů, kterým ministerstvo stanoví obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů, předložen k projednání se sociálními partnery v návaznosti na finalizaci zákonného rámce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 18. (§ 37j) 


	K Čl. IX bodu 18. (§ 37j) 
– ani ustanovení o zaměstnanci agentury, které je v bodové novele vykazováno jako implementační, nemá odraz v rozdílové tabulce, nutno doplnit.

Problematická je zároveň odložená účinnost tohoto bodu až na 1. ledna 2031 (viz čl. XIII), která nemá oporu ve směrnici. Ve vztahu k agenturním zaměstnancům dočasně přiděleným k výkonu práce u uživatele tedy nebude dodržena implementační lhůta.  

	K
	Z
	Vysvětleno. 
Odložení povinnosti vykazovat tyto zaměstnance do roku 2031 poskytne dostatečný časový prostor pro nastavení jasných metodických pravidel pro zahrnování těchto zaměstnanců do reportingu, úpravu právního rámce pro sdílení údajů mezi agenturou práce a uživatelem, přizpůsobení interních systémů zaměstnavatelů uživatelů a agentur práce včetně doplnění nových položek  do JMHZ.

Je nutné zohlednit technickou a datovou náročnost přiřazování zaměstnanců agentur práce ke konkrétním uživatelům a zajištění kvality těchto dat.

Preferovaným řešením je proto:
 – zahrnout agenturní zaměstnance již do sběru dat od roku 2027,
 – a umožnit jejich zahrnutí do reportingu již v roce 2028 (za rok 2027), pokud se podaří zajistit odpovídající kvalitu dat.

Současně je však vhodné ponechat určitou míru flexibility pro případ, že by implementace sběru dat v této oblasti vyžadovala dodatečný čas. V takovém případě by bylo možné uvažovat o jednorázovém posunu reportování agenturního zaměstnávání (např. na rok 2029 za rok 2028).

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	ČAK
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 18. (§ 37j) 

	S ohledem na navrhovaný výmaz odst. 4 v § 109a zákoníku práce (viz připomínky k části první čl. I bod 6) navrhujeme uvedené ustanovení zrušit.

	K
	Z
	Neakceptováno. 
§ 109a odst. 4 zákoníku práce i § 37j zákona o inspekci práce zůstávají nedotčeny, neboť se jedná o speciální právní úpravu pro dočasně přidělované zaměstnance agentury práce.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	K ČÁSTI SEDMÉ – změně zákona o inspekci práce
K Čl. IX bodu 17. (§ 37j) 

	K §37j
K navrhované úpravě jsme obdrželi řadu připomínek z praxe, a to ve smyslu nepřiměřené administrativní zátěže spojené se zahrnováním agenturních zaměstnanců do reportingu (včetně praktické nerealizovatelnosti zpracování dat mimo systémy zaměstnavatele a vysokého rizika chybovosti), na straně druhé se v rámci členské základny objevila i připomínka případné odpovědnosti uživatelů za případné přestupky při zpracování zprávy o rozdílech v odměňování agenturních zaměstnanců.
Tyto rozpory dokládají značnou komplexitu celé problematiky agenturního zaměstnávání ve vazbě na reporting odměňování.
V této souvislosti proto vítáme navrhované odložení účinnosti (až od 1. 1. 2031), které vytváří prostor pro nalezení funkčního a vyváženého řešení pro všechny dotčené subjekty, jakož i pro rozvoj a využití pokročilejších digitalizovaných nástrojů (např. JMHZ) pro efektivní plnění těchto povinností.
Považujeme proto za nezbytné pokračovat v odborné diskusi směřující k jasnému vymezení kompetencí a povinností jednotlivých subjektů. Zároveň, v návaznosti na deklarovaný záměr a společné prohlášení, požadujeme, aby byly v dalších fázích rozvoje JMHZ dále rozšiřovány a zdokonalovány jeho funkcionality tak, aby bylo možné reporting podle čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice plně automatizovat a realizovat přímo z dat JMHZ, obdobně jako u písm. a) až f).

	K
	Z
	Vysvětleno.
Připomínku vnímáme jako podnět pro další odbornou diskusi a metodickému dopracování navrhované úpravy, nikoli však jako důvod pro změnu základního koncepčního východiska právní úpravy. Nadále počítáme s maximálním využitím JMHZ (úpravou sběru dat) s cílem minimalizovat zátěž zaměstnavatelů.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 2 (§ 3 odst. 2)


	K Čl. XI bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Není jasné, proč je transpozici čl. 8 směrnice, který se týká poskytování informací zaměstnavatelem ve formátu, který je přístupný osobám se zdravotním postižením, třeba podřadit pod nepřímou diskriminaci. 

Nepřímá diskriminace je zvláštní koncept, který umožňuje vyvinění, jež je v § 3 odst. 1 druhé větě antidiskriminačního zákona reprezentováno slovním spojením „Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.“. Obdobně v § 3 odst. 2 v navrhovaném ustanovení sice předkladatel navrhuje možnost vyvinění zaměstnavatele, když by příslušné opatření představovalo nepřiměřené zatížení, takové omezení ale ve směrnici nenalézáme. Ustanovení tak vlastně zužuje povinnost zaměstnavatele, která vyplývá z čl. 8 směrnice. Máme rovněž pochybnosti, jaké by případné nepřiměřené zatížení pro zaměstnavatele mělo být, aby se vůbec z diskriminačního jednání vyvinil.
Navíc uznání určitého jednání za nepřímo diskriminační s sebou nese i procesní důsledky ve formě přeneseného důkazního břemene. Máme za to, že návrh jde nad rámec toho, co vyplývá ze směrnice. Navíc neposkytnutí informace v dostatečně přístupném formátu nebude podléhat správní sankci, tudíž nebude naplněn čl. 23 odst. 2 směrnice. Celkově se sankční rozměr přenáší i v případě nedostatečně přístupného formátu informování do soukromoprávní, nikoliv správně-právní roviny. Obrana proti protiprávnímu jednání zaměstnavatele se pak přesouvá do roviny soudní (§ 10 antidiskriminačního zákona). 

	K
	Z
	
Akceptováno.
OKOM
Pouze je třeba zajistit to, že bude otransponován I čl. 8 směrnice (+ sankce k němu).
MSp, MPSV
Čl. 8 bude vykázán kombinací konkrétních informačních povinností zaměstnavatele v navrhovaném § 30 odst. 3 a § 306b zákoníku práce, obecné úpravy přiměřených opatření pro osoby se zdravotním postižením v § 3 odst. 2  antidiskriminačního zákona a sankční úpravy v § 11 odst. 1 písm. i)  § 12 odst. 1 písm. d), § 24 odst. 1 písm. i) a 25 odst. 1 písm. d) zákona o inspekci práce. Neposkytnutí informací ve formátu, který osobě se zdravotním postižením fakticky umožní se s jejím obsahem seznámit, může být podle okolností posouzeno jako nesplnění příslušné informační povinnosti a/nebo jako porušení rovného zacházení.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí


	KVOP
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 2 (§ 3 odst. 2)

	Upravuje se další zvláštní forma nepřímé diskriminace lidí se zdravotním postižením, která se týká pouze poskytování informací týkajících se zásady stejné odměny pro muže a ženy v přístupném formátu.
Vzhledem k tomu, že § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona v platném znění definuje nepřímou diskriminaci jako nepřijetí přiměřených opatření pro lidi se zdravotním postižením v obecné rovině, není zřejmé, z jakých důvodů je nutné přidat ještě další specifičtější formu nepřímé diskriminace lidí se zdravotním postižením.
Pokud bylo cílem zakotvit povinnost zaměstnavatelů informovat zaměstnance ve formátu přístupném lidem se zdravotním postižením, měla by se tato povinnost stanovit přímo v zákoníku práce. Možnost domáhat se splnění této povinnosti soudně by byla dána i na základě současného znění § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona.
	K
	Z
	Akceptováno.


	ČMKOS
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 4) 

	Namísto doplnění nového § 10 odst. 4 navrhuje ČMKOS změnit § 10 odst. 2 pro všechny případy diskriminace, nejen pro porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny.
V § 10 navrhujeme odst. 2 a 3 nahradit novým odst. 2 ve znění:
„Určení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění se řídí předpisy práva občanského.[footnoteRef:4]“. [4:  § 2956 a 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.“] 


Odůvodnění:
Nový odst. 4 stanoví specifika týkající se právních prostředků ochrany před diskriminací pro případy týkající se zásady stejné odměny. Tato úprava vnáší nekonzistentnost do postupů dle § 10, který nově nastavuje jiné podmínky pro spory týkající se zásady stejné odměny a pro ostatní spory o diskriminaci.
ČMKOS v tomto ohledu odkazuje na Výroční zprávu o činnosti veřejného ochránce práv,[footnoteRef:5] kde Veřejný ochránce práv doporučuje odstranění subsidiarity náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť to odporuje právu Evropské unie[footnoteRef:6] a judikatuře Soudního dvora Evropské unie.[footnoteRef:7] Finanční satisfakci má totiž soud poskytnout oběti diskriminace zásadně vždy, přičemž tato satisfakce má být účinná, přiměřená a odrazující. [5:  Výroční zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2018 [online]. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019 [cit. 2026-04-21]. ISBN 978-80-87949-93-1, s. 14. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/dokument/2018/Vyrocni_zprava_2018.pdf]  [6:  Viz především čl. 15 směrnice Rady 2000/43/ES (tzv. rasová směrnice), čl. 17 směrnice Rady 2000/78/ES (tzv. rámcová směrnice) a čl. 14 směrnice Rady 2004/113/ES (tzv. genderová směrnice).]  [7:  Viz především rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1984, Sabine von Colson a Elisabeth Kamann proti Land Nordrhein-Westfalen, ze zákona zastoupené Bezirksregierung Münster, C-14/83.] 

	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR

Předložený návrh zákona je primárně transpozičním předpisem, jehož účelem je implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970. Navrhovaná změna by představovala plošný zásah do obecné úpravy přiměřeného zadostiučinění podle § 10 ADZ, a to s dopadem na všechny diskriminační důvody (např. rasu, etnický původ, věk, sexuální orientaci či náboženské vyznání). Takto široká systémová změna přesahuje rámec této konkrétní transpoziční novely.

Komplexní revize prostředků ochrany v ADZ by měla být předmětem samostatného legislativního procesu a širší meziresortní odborné debaty, příp. bude předmětem diskuze v rámci debat u transpozici směrnic standardech pro orgány pro rovné zacházení (Směrnice (EU) 2024/1499 a směrnice (EU) 2024/1500). Z tohoto důvodu je v návrhu zachována úprava specifická pouze pro oblast, kterou vyžaduje uvedená směrnice. 

Připomínkové místo trvá na připomínce.  

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 5) 


	K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 5) 
– promlčení – viz obecná připomínka výše.

	K
	Z
	Vysvětleno
 
MV: Pro příslušníky bezpečnostních sborů platí antidiskriminační úprava ve SluP, která je vůči OZ a antidiskriminačnímu zákonu speciální.  
OKOM
Jak píšeme výše, mělo by být jasné, co je vůči čemu speciální (ADZ vs. služební poměry).
MV: 
U různých služebních poměrů je to různé. Jsou tři: u státní služby zákon na ADZ výslovně odkazuje a sám nic neřeší, u vojáků NSS dovodil, že jejich zákon je tak starý a kusý, že se ADZ uplatní sice subsidiárně, ale téměř 100%, kdežto u příslušníků se ADZ uplatí subsidiárně a pouze v případech, kdy k diskriminaci nedošlo rozhodnutím služebního funkcionáře.

Jde o ustanovení § 77 odst. 9 SluP, které se ovšem vztahuje pouze na případy, kdy k porušení práv nedošlo rozhodnutím služebního funkcionáře. Návrh nového § 99a proto s cílem povést směrnici stávající úpravu doplňuje o řešení situací, kdy k porušení zásady rovného zacházení dojde „nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře“.
 
Navrhovaný nový § 207 odst. 4 SluP pak pro nároky obojího typu stanoví stejnou promlčecí lhůtu: subjektivní 3 roky a objektivní 10 let po zániku služebního poměru.
OKOM
Nutno doplnit výkaznictví. 
MV 
Výkaznictví bylo doplněno

	KVOP
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 5) 

	Nový odst. 4 stanoví specifika týkající se právních prostředků ochrany před diskriminací pro případy týkající se zásady stejné odměny. Tato úprava vnáší nekonzistentnost do postupů dle § 10, který nově nastavuje jiné podmínky pro spory týkající se zásady stejné odměny a pro ostatní spory o diskriminaci.
Veřejný ochránce práv přitom minimálně již od roku 2018  doporučuje odstranění subsidiarity náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť to odporuje právu Evropské unie  a judikatuře Soudního dvora Evropské unie.  Finanční satisfakci má totiž soud poskytnout oběti diskriminace zásadně vždy, přičemž tato satisfakce má být účinná, přiměřená a odrazující.
Namísto doplnění nového odst. 4 proto navrhujeme změnit odst. 2 pro všechny případy diskriminace, nejen pro porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny.
V § 10 navrhujeme odst. 2 a 3 nahradit novým odst. 2 ve znění:
„Určení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění se řídí předpisy práva občanského.5)
5) § 2956 a 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.“
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Předložený návrh zákona je primárně transpozičním předpisem, jehož účelem je implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970. Navrhovaná změna by představovala plošný zásah do obecné úpravy přiměřeného zadostiučinění podle § 10 ADZ, a to s dopadem na všechny diskriminační důvody (např. rasu, etnický původ, věk, sexuální orientaci či náboženské vyznání). Takto široká systémová změna přesahuje rámec této konkrétní transpoziční novely.

Komplexní revize prostředků ochrany v ADZ by měla být předmětem samostatného legislativního procesu a širší meziresortní odborné debaty, příp. bude předmětem diskuze v rámci debat u transpozici směrnic standardech pro orgány pro rovné zacházení (Směrnice (EU) 2024/1499 a směrnice (EU) 2024/1500). Z tohoto důvodu je v návrhu zachována úprava specifická pouze pro oblast, kterou vyžaduje uvedená směrnice.  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	KVOP
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10) 

	Navrhovaná úprava označuje dosavadní odst. 4 jako odst. 7. Není jasné, jaké ustanovení tím rozumí, neboť § 10 antidiskriminačního zákona má pouze 3 odstavce.

	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Předložený návrh zákona je primárně transpozičním předpisem, jehož účelem je implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970. Navrhovaná změna by představovala plošný zásah do obecné úpravy přiměřeného zadostiučinění podle § 10 ADZ, a to s dopadem na všechny diskriminační důvody (např. rasu, etnický původ, věk, sexuální orientaci či náboženské vyznání). Takto široká systémová změna přesahuje rámec této konkrétní transpoziční novely.

Komplexní revize prostředků ochrany v ADZ by měla být předmětem samostatného legislativního procesu a širší meziresortní odborné debaty, příp. bude předmětem diskuze v rámci debat u transpozici směrnic standardech pro orgány pro rovné zacházení (Směrnice (EU) 2024/1499 a směrnice (EU) 2024/1500). Z tohoto důvodu je v návrhu zachována úprava specifická pouze pro oblast, kterou vyžaduje uvedená směrnice.  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚOOÚ
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10) 

	V článku XI bodu 3 se odstavec 4 zrušuje. 
Odůvodnění:
Důvodová zpráva tvrdí: „problematické se z pohledu čl. 16 směrnice jeví ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona; to limituje možnost poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou imateriální újmu v penězích. Z těchto důvodů je třeba pro účely případů spadajících do věcné působnosti směrnice zakotvit odchylku, díky níž bude moci oběť v antidiskriminačních sporech požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích bez omezení. V souladu se zásadou minimalistické transpozice se tak přitom činí toliko pro spory z protiprávních jednání spočívajících v porušení zásady rovné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.“
ÚOOÚ připomíná, že primární reparací nemajetkové újmy je satisfakce. Proto by navržená právní norma měla být zrušena. Navíc stávající právní norma: „Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích“, podle názoru ÚOOÚ neumožňuje limitovat náhradu nehmotné újmy.
Stávající odstavec 2 je tedy dostatečný i z pohledu PWD.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Účinné znění § 10 odst. 1 a 2 je dlouhodobě problematické, na což pravidelně upozorňuje veřejný ochránce práv. Problematickým je zejména odst. 2, který přiměřené zadostiučinění včetně náhrady nemajetkové újmy v penězích limituje. Směrnice v čl. 16 odst. 3 a 4 uvádí:

3. „Náhrada nebo vyrovnání má pracovníka, který utrpěl škodu, postavit do situace, v jaké by byl, kdyby nebyl
diskriminován na základě pohlaví nebo pokud by nedošlo k porušení žádných práv nebo povinností týkajících se zásady
stejné odměny. Členské státy zajistí, aby náhrada nebo vyrovnání zahrnovaly plnou náhradu nevyplacené odměny
a souvisejících prémií nebo věcného plnění, náhradu za ušlé příležitosti, nemajetkovou újmu, jakoukoli škodu způsobenou
jinými relevantními faktory, mezi něž může patřit diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jakož
i úroky z prodlení.
4. Taková náhrada nebo vyrovnání nejsou omezeny předem stanovenou horní hranicí.“

Je zřejmé, že uvedené je v rozporu se stávajícím zněním § 10 odst. 1 a 2. Z těchto důvodu se nabízejí dvě řešení, novelizovat účinné znění tak, aby omezení v odst. 2 neobsahovalo, příp. odkazovalo na obecnou úpravu v občanském zákoníku. Tohle řešení však překračuje rámec předkládaného materiálu, z toho důvodu navrhujeme přijmou zvláštní úpravu v odst. 4. Obdobný přístup plyne i z jiných směrnic, např. směrnice  (EU) 2022/2381 ze dne 23. listopadu 2022 o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, kde byl zvolen obdobný přístup promítnutý do § 10 odst. 3. 

Problematické ustanovení § 10 odst. 1 a 2 se bude možné případně řešit v rámci transpozic směrnic o standardech pro orgány pro rovné zacházení. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚOOÚ
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10) 

	2V článku XI bodu 3 odstavci 5 je nezbytné dopracovat všechny otázky promlčení. 
Odůvodnění:
Je nutné postavit na jisto, jak se promlčuje právo a jak jednotlivá plnění, včetně postupně vzniklé škody.
Již nyní § 620 odst. 1 OZ stanoví: „Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.“
Podle názoru ÚOOÚ vědomost o škodě vznikne na základě zprávy o rozdílech v odměňování. Současně podle § 629 odst. 1 OZ platí obecná subjektivní promlčecí doba 3 roky, čímž je v kombinaci s § 620 odst. 1 OZ naplněna PWD.
Pokud by mělo být promlčení 10 let, povede to nepřímo ke zpracovávání osobních údajů ve větším rozsahu než dosud, protože podklady jako např. zdůvodnění odměn bude nutné uchovávat min. 10 let od skončení pracovního poměru. Proto ÚOOÚ navrhuje do normativního textu vložit větu: „Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny trvá 3 roky a počíná běžet zveřejněním zprávy o rozdílech v odměňování.“ Taková právní norma by měla vyloučit nezamýšlenou analogii se speciální právní úpravou.
	K
	Z
	Akceptováno částečně.

Ustanovení bylo upraveno, aby bylo zřejmé, kdy bude běh lhůty pokračovat.

(5) Pro promlčení práva vzniklého z porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny se § 629 odst. 2 a § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nepoužijí. Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny neběží, byla-li v promlčecí lhůtě proti tomuto porušení uplatněna stížnost u zaměstnavatele; běh promlčecí lhůty pokračuje po vyřízení stížnosti ze strany zaměstnavatele a neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy promlčecí lhůta začala znovu běžet.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	KZPS
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10) 

	K § 10 odst.6 antidiskriminačního zákona
Vyjadřujeme pochybnost, zda je dostačující zavést „princip jednoho zdroje“ až ve fázi sporu o porušení zásady stejné odměny. Zákoník práce v § 1a odst.1 písm. c) a d), § 109a a § 110 vychází z posuzování rovného přístupu a spravedlivé odměny u jednoho zaměstnavatele, jakožto subjektu pracovněprávního vztahu dle § 8 zákoníku práce. Ustanovení antidiskriminačního zákona se dostává do nesouladu s pojetím zákoníku práce. 
Definice jednoho zdroje je příliš široká a může vést k tomu, že za „jediný zdroj“ budou považovány i takové prvky, které ve skutečnosti neurčují konkrétní výši odměny, jako například jednotná strategie odměňování nebo sdílené metodiky hodnocení práce a klasifikace pracovních míst. Tyto nástroje neurčují, jakou konkrétní mzdu dostane zaměstnanec v konkrétní společnosti.

Pokud by se definice nezpřesnila, mohlo by to v praxi vést k tomu, že by zaměstnanci mohli srovnávat své odměňování napříč celým koncernem, a to i mezi subjekty působícími v odlišných odvětvích, na odlišných trzích a s odlišnými mzdovými politikami.
I v rámci velkých skupin může být odměňování řízeno na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů, kteří mají vlastní obchodní model, vlastní trh a vlastní ekonomickou realitu. Sdílená strategie či metodika odměňování není totéž jako jednotná mzdová politika.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Směrnice stanovuje v čl. 19 odst. 1 možnost srovnání pracovníků ve srovnatelné situaci na jeden zdroj, který stanoví podmínky odměňování. Recitál č. 29 stanoví, že pracovníci se mohou nacházet ve srovnatelné situaci, i když nepracují pro stejného zaměstnavatele, kdykoli lze podmínky odměňování připsat jedinému zdroji, který uvedené podmínky stanoví, a jsou-li uvedené podmínky rovné a srovnatelné. To může platit tehdy, když jsou příslušné podmínky odměňování upraveny zákonnými ustanoveními nebo smlouvami týkajícími se odměňování použitelnými na několik zaměstnavatelů nebo když jsou tyto podmínky stanoveny centrálně pro více než jednu organizaci nebo podnik v rámci holdingové společnosti nebo konglomerátu. Obdobné požadavky plynou i z Evropské sociální charty, kterou Česko již ratifikovalo a je v tomto ohledu s ní v nesouladu (viz rozhodnutí Evropské výboru pro sociální práva ve věci UWE proti Česku).
V implementačním manuálu vydaném EK se uvádí, že směrnice reflektuje judikaturu SD EU. V tomto manuálu se dále uvádí: „The key element in determining whether a single source exists is the presence of a centralised pay-setting mechanism that establishes pay for jobs or positions applicable across several entities. By way of illustration, the Commission services referred to the CJEU’s ruling in Tesco Stores (case C-624/19), where the Court held that workers may be compared across establishments if a central entity established the pay conditions for workers in all establishments of the group, is responsible for the inequality and which could restore equal treatment. The case concerned a situation in which one establishment employed mainly women in a certain job category, while another establishment employed mainly men in a comparable category performing work of equal value. 
A Member State asked whether the legislator can foresee a limit of the scope of the single source, e.g. whether it can be prescribed that the single source is limited to companies in the same sector or to comparison within the company group. One of the social partners representing employers stressed that the sectoral context should be taken into account. The Commission services highlighted that, in line with the wording of Article 19(1), the single source and comparison do not depend on the sector but on who or what sets the pay settings covering several establishments. Therefore, the comparison in case of alleged pay discrimination may be made at the employer’s level or, in the context of Article 19(1), at the level of who or what establishes the pay settings and has the power to restore equal treatment, rather than in a sectoral context in general.“ 
Je tedy zřejmé, že pod jedním zdrojem je možné srovnávat dva zaměstnance v rámci jedné holdingové společnosti či konglomerátu, a to i ve dvou subjektech v odlišných odvětvích. Je přitom klíčové brát do úvahy ne sektory, ale kdo nebo co upravuje určování výše odměňování. Máme za to, že pro potřeby transpozice uvedené nelze zužovat. Jako i u jiných ustanovení bude klíčové ponechat diskreci inspekčním orgánům či soudům pro účely určení toho, zda daní zaměstnanci jsou opravdu ve srovnatelné situaci. Podrobnosti k výkladu pojmu “jednoho zdroje” byly doplněny do příslušné části důvodové zprávy. Závěrem bychom rádi zdůraznili, že požadavky plynoucí z čl. 19 odst. 1 vnímáme jako čistě procesní. Což bylo předmětem připomínky ČMKOS, který navrhovala naopak tyto požadavky rozšířit i v hmotněprávní rovině.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ČMKOS
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 5) 

	ČMKOS požaduje úpravu znění § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona tak, aby důsledně odpovídalo čl. 21 směrnice o transparentním odměňování.

Odůvodnění:
Navržené znění odstavce 5 v § 10 neodpovídá požadavku č. 21 směrnice, která stanoví, že „promlčecí lhůta nezačne běžet dříve, než si je žalobce daného porušení vědom nebo než u něj lze důvodně předpokládat, že o něm ví. Členské státy mohou rozhodnout, že promlčecí lhůta nezačne běžet, pokud dané porušení trvá, nebo před ukončením pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu.“ Podle navrženého znění by obecná tříletá promlčecí doba podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku mohla proběhnout, aniž by si byl zaměstnanec nerovného odměňování vědom. Navíc navržené spojování přerušení běhu promlčecí lhůty s tím, že je v promlčecí lhůtě uplatněna stížnost u zaměstnavatele, významně omezí přístup zaměstnanců k ochraně požadované směrnicí. Řada zaměstnanců se z obavy před postihem v době trvání zaměstnání neodhodlá k podání oficiální stížnosti a dojde k promlčení práva vzniklého z porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny ještě za trvání zaměstnání.
Navíc směrnice v čl. 14 požaduje, aby soudní řízení na ochranu práv byla dostupná pro pracovníky i jejich zástupce i po ukončení pracovněprávního vztahu. Promlčecí doba tedy nesmí uplynout před koncem pracovněprávního vztahu.

	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR
Článek 21 odst. 1 směrnice počítá s během subjektivní promlčecí lhůty v délce alespoň 3 let. Uvedené odpovídá standardní promlčecí lhůtě vyjádřené v ustanovení § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Čl. 21 odst. 1 směrnice vylučuje běh objektivní lhůty, na což reaguje navrhovaná úprava, která aplikaci § 629 odst. 2, § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku explicitně vylučuje. 

Argumentaci týkající se přerušení promlčecí lhůty po dobu uplatnění stížnosti u zaměstnavatele nepovažujeme za důvodnou. Naopak lze konstatovat, že tato úprava je ve prospěch zaměstnanců, kteří se rozhodnou tento prostředek ochrany využít, a je zároveň v souladu s požadavky čl. 21 odst. 2 směrnice.

Pokud jde o požadavek na podmínění počátku běhu promlčecí lhůty ukončením pracovněprávního vztahu, upozorňujeme, že se jedná o fakultativní možnost, nikoli o povinnost členských států. V tomto smyslu ponecháváme rozhodnutí, zda této připomínce vyhovět, na MSp. 

Neakceptováno.
Navrhovaná úprava vychází z toho, že se v rozsahu úpravy, která není obsažena v § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona (jako lex specialis), uplatní občanský zákoník (jako legi generali). Z hlediska transpozice čl. 21 jsou proto z občanského zákoníku aplikovatelné mj. obecné podmínky promlčení, délka promlčecích lhůt, odkdy tyto běží a z jakých důvodů se staví, příp. přerušují. Ustanovení § 10 odst. 5 zakotvuje pouze odchylky, aby obecná úprava občanského zákoníku byla v souladu se směrnicí.

Z pohledu uplatněné připomínky to znamená, že se v § 10 odst. 5 v prvé řadě vylučuje aplikace úpravy o běhu objektivních promlčecích lhůt, kdy k případnému promlčení může dojít pouze v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 ve spojení s § 619 odst. 2, resp. § 620 a násl. občanského zákoníku). Pro subjektivní promlčecí lhůtu je přitom relevantní pouze to, kdy se věřitel o porušení práva dozvěděl nebo dozvědět mohl – od tohoto okamžiku bude běžet promlčecí lhůta. Podle judikatury se přitom zkoumá skutečná vědomost o splnění podmínek – tj. zda věřitel o okolnostech rozhodných pro počátek běhu lhůty skutečně věděl (tak pro bezdůvodné obohacení nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, potvrzený pro poměry nové úpravy v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 z 26. 10. 2023). Jelikož je vyloučena aplikace objektivních promlčecích lhůt, prosadí se pouze subjektivní promlčení a promlčecí lhůta zaměstnanci poběží až od okamžiku, kdy si bude vědom porušení povinností zaměstnavatele.

Uvádí-li dále směrnice v čl. 21, že „Členské státy mohou rozhodnout, že promlčecí lhůta nezačne běžet, pokud dané porušení trvá, nebo před ukončením pracovní smlouvy nebo pracovněprávního vztahu.“, jedná se o dobrovolnou variantu, které se ČR rozhodla nevyužít. Tím se však česká úprava nijak nedostává do rozporu s unijní předlohou. Členské státy nejsou povinny uvedené pravidlo implementovat.

Pokud jde o kritiku, že návrh předpokládá podání stížnosti k zaměstnavateli, pak připomínka pomíjí, že v tomto ohledu naopak musí český zákonodárce uvedené pravidlo čl. 21 odst. 2 transponovat, jinak by se dostal do rozporu se směrnicí. Uvedené pravidlo čl. 21 odst. 2 směrnice požaduje, aby došlo k zastavení nebo přerušení běhu promlčecí lhůty, byla-li podána stížnost u zaměstnavatele nebo zahájeno řízení u soudu. Úprava § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona obsahuje minimalistické doplnění stávající úpravy promlčení tak, aby byly v právním řádu kryty oba případy, s nimiž počítá čl. 21 směrnice. To, že ke stavení běhu dochází podáním žaloby k soudu, již vyplývá z § 648 občanského zákoníku; v tomto není třeba v antidiskriminačním nebo jiném zákoně nyní cokoliv měnit. Nicméně s čím už česká úprava de lege lata nepočítá, je dopad uplatnění stížnosti na zaměstnavatele na běh promlčecí lhůty u uplatněného nároku. Z občanského zákoníku neplyne, že by se tím její běh přerušil nebo stavil, a toto pravidlo je proto třeba implementovat. Zároveň to však neznamená, že by uplatnění stížnosti bylo podmínkou dalšího postupu poškozeného. Naopak, i pokud poškozený nepodá stížnost, ale např. rovnou žalobu k soudu, dojde k automatickému stavení běhu promlčecí lhůty podle obecné úpravy o. z. (§ 648).

Uvádí-li konečně připomínka, že „směrnice v čl. 14 požaduje, aby soudní řízení na ochranu práv byla dostupná pro pracovníky i jejich zástupce i po ukončení pracovněprávního vztahu,“ pak nerespektuje doslovnou dikci čl. 21 odst. 2, kdy je naopak tato možnost ponechána na uvážení členských států a ČR se rozhodla ji nevyužít.

Neakceptováno.
Článek 21 odst. 1 směrnice počítá s během subjektivní promlčecí lhůty v délce alespoň 3 let. Uvedené odpovídá standardní promlčecí lhůtě vyjádřené v ustanovení § 629 odst. 1 občanského zákoníku. Čl. 21 odst. 1 směrnice vylučuje běh objektivní lhůty, na což reaguje navrhovaná úprava, která aplikaci § 629 odst. 2, § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku explicitně vylučuje. 

Argumentaci týkající se přerušení promlčecí lhůty po dobu uplatnění stížnosti u zaměstnavatele nepovažujeme za důvodnou. Naopak lze konstatovat, že tato úprava je ve prospěch zaměstnanců, kteří se rozhodnou tento prostředek ochrany využít, a je zároveň v souladu s požadavky čl. 21 odst. 2 směrnice.

Pokud jde o požadavek na podmínění počátku běhu promlčecí lhůty ukončením pracovněprávního vztahu, upozorňujeme, že se jedná o fakultativní možnost, nikoli o povinnost členských států. V tomto smyslu ponecháváme rozhodnutí, zda této připomínce vyhovět, na MSp. 

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	ČMKOS
	K ČÁSTI OSMÉ – změně antidiskriminačního zákona
K Čl. XI bodu 3 (§ 10 odst. 5) 

	ČMKOS nesouhlasí s transpozicí čl. 19 odst. 1 směrnice pouze prostřednictvím navrhovaného pravidla v antidiskriminačním zákoně. Toto pravidlo ve směrnici nemá pouze procesní, nýbrž i hmotněprávní rozměr. Požadujeme zapracování tzv. jediného zdroje jako hmotněprávního pravidla.

Odůvodnění:
Směrnice předepisuje, že při „posuzování“ toho, zda muži a ženy vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, se chápání srovnatelné situace nemá omezovat jen na situace, kdy ženy a muži pracují pro stejného zaměstnavatele. Z uvedené formulace je zřejmé, že toto pravidlo se má uplatnit i při nastavování systému odměňování zaměstnavatele/zaměstnavatelů.
V anglické znění používá směrnice pojem „assessing“ (When assessing whether female and male workers are carrying out the same work or work of equal value…).
Pojem „assessing“ lze přeložit také jako hodnocení, stanovení či určování. Nepokládáme proto za správné ani z hlediska transpozice za dostatečné přenést toto pravidlo čistě to procesní roviny a umožnit jeho uplatnění v podstatě až ve fázi soudního sporu.
Navržená úprava působí tak, že argument prostřednictvím „jediného zdroje“ lze uplatnit teprve a pouze v soudním sporu. Takový přístup ale zcela odporuje standardnímu nastavení vztahu hmotného a procesního práva. Hmotné právo, nikoli procesní právo má stanovovat práva a povinnosti osob. Procesní právo upravuje postup, jakým se práva a povinnosti uplatňují, v tomto případně konkrétně u soudu. Není správné, aby existence určitého práva byla podmiňována až uplatněním v soudním sporu. Koncepce, podle níž osoba má určité právo, konkrétně právo na rovné zacházení, až když toto právo uplatní u soudu, nemůže obstát.
Takový přístup neodpovídá ani smyslu a účelu směrnice, což lze dovodit i z recitálu 29: Soudní dvůr objasnil, že za účelem posouzení, zda jsou pracovníci ve srovnatelné situaci, se srovnání nutně neomezuje na situace, kdy muži a ženy pracují pro stejného zaměstnavatele. Pracovníci se mohou nacházet ve srovnatelné situaci, i když nepracují pro stejného zaměstnavatele, kdykoli lze podmínky odměňování připsat jedinému zdroji, který uvedené podmínky stanoví, a jsou-li uvedené podmínky rovné a srovnatelné.
Navrženou úpravu lze číst tak, že:
· zaměstnavatelé při nastavování pravidel odměňování nemusí brát do úvahy, že podmínky odměňování stanoví jeden zdroj a podmínky tudíž mají být srovnatelné,
· při kolektivním vyjednávání nemá odborová organizace oporu k tomu, aby požadovala nastavení srovnatelných podmínek,
· zaměstnanec se nemůže interně domáhat srovnatelné mzdy za okolností, kdy jsou podmínky pro odměňování stanoveny jediným zdrojem,
· zaměstnanec musí podat žalobu a uplatnit argument jednoho zdroje až u soudu.
Uvedené závěry podle názoru ČMKOS neodpovídají záměru směrnice. To ostatně potvrzují i implementace připravované v jiných státech EU. ČMKOS konkrétně odkazuje na:
· připravovanou litevskou transpozici; úprava jednoho zdroje je vkládána do zákoníku práce, tedy do hmotněprávního předpisu; jde o čl. 26 odst. 4 litevského zákoníku práce (dostupné zde: https://socmin.lrv.lt/public/canonical/1747743242/4808/DK%20lyginamasis%20PayGap.docx)
· připravovanou finskou transpozici; do zákona o rovnosti žen a mužů se doplňuje nové, hmotněprávní pravidlo, které rozšiřuje rozsah pravidel rovného zacházení a zákazu diskriminace i na případy, kdy je o skupinu společností, tedy vztahy mezi mateřskou a dceřinými společnostmi; je o doplnění § 8 finského zákona o rovnosti (dostupné zde: https://www.lausuntopalvelu.fi/FI/Proposal/DownloadProposalAttachment?proposalId=c6eac38e-9fca-404c-b85d-b880d9ee511c&attachmentId=26521&__cf_chl_tk=OPUDMwZpFrEhwOc6OQhSHuMO1fLLoU.CtaxaHu5ByHw-1776706503-1.0.1.1-1DXd9Z_eNFmXZrbuSvBzwrHPWvsfDxASLTaFd_2u0K0)
· připravovanou slovenskou transpozici; Slovensko přijímá nový zákon o rovnakom odmeňovaní mužov a žien, jeden zdroj bude upraven v jeho § 13, a to nikoli pouze v procesní rovině, nýbrž jako hmotněprávní pravidlo upravující „uplatňování“ práva na rovnou odměnu (dostupné zde: https://www.slov-lex.sk/elegislativa/legislativne-procesy/SK/LP/2025/475)
ČMKOS požaduje důslednou transpozici čl. 19 směrnice a úpravy „jednoho zdroje“. Ve smyslu směrnice jde o hmotněprávní úpravu. ČMKOS požaduje doplnění předmětné úpravy do zákoníku práce, optimálně do nového ustanovení § 110a, které bude systematicky navazovat na stávající úpravu stejné odměny za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty v § 110 zákoníku práce.
Obdobně jako ve výše citovaných transpozicích připravovaných v Litvě, ve Finsku nebo na Slovensku požadujeme, aby i české pracovní právo jasně stanovilo, že pro účely uplatňování práva na stejnou mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se porovnání mezd neomezuje pouze na zaměstnance, kteří jsou zaměstnáni u téhož zaměstnavatele, jestliže podmínky odměňování upravuje jediný zdroj.
ČMKOS poukazuje na skutečnost, že zaměstnavatelé mimo jiné v oblasti služeb a obchodu připravují reakce na aktuální výsledky judikatury upravující nemožnost rozlišovat výše mezd na regionálním principu. Bude docházet k tomu, že budou zaměstnavatelé zakládat entity s regionální působností, jako jsou dceřiné společnosti či franšízy. Ačkoli o podmínkách odměňování bude rozhodovat jediný zdroj, formálně půjde o „samostatné“ subjekty. Zaměstnavatelé budou argumentovat tím, že mezi těmito jednotlivými entitami napříč není nutné uplatňovat zásadu stejné odměny za stejnou práci, protože taková povinnost neplyne z hmotného práva. Navrhovaná úprava v § 10 odst. 6 antidiskriminačního zákona nebude z hlediska ochrany práv zaměstnanců dostatečná. Nepůjde ani o provedení požadavku směrnice, v případě přijetí pouze tohoto pravidla ČR neprovede transpozici požadavku uvedeného v čl. 19 odst. 1 směrnice.
	K
	Z
	Neakceptováno. ROZPOR
Z nadpisu „Důkaz o stejné práci nebo práci stejné hodnoty“ jakož i ze zařazení čl. 19 do Kapitoly III Opravné prostředky a prosazování je zřejmé, že se jedná o procesní institut. 

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	HK ČR
	K ČÁSTI OSMÉ, Změna antidiskriminačního zákona, k bodu 3. k ust. § 10 odst. 5

	Připomínka k ČÁSTI OSMÉ, Změna antidiskriminačního zákona, k bodu 3. k ust. § 10 odst. 5
Požadujeme na konec ust. § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona doplnit větu: 
„Promlčecí doba počne znovu běžet po šesti měsících ode dne jejího zastavení, ledaže zaměstnanec v této lhůtě podá návrh na soud dožadující se práva vyplývajícího zaměstnanci ze zásady stejné odměny.“ 
Odůvodnění: 
Pro zvýšení právní jistoty navrhujeme explicitně stanovit, zda a kdy se běh promlčecí doby opět obnoví. 

	K
	PP
	Akceptováno.
Ustanovení bylo upraveno, aby bylo zřejmé, kdy bude běh lhůty pokračovat.
(5) Pro promlčení práva vzniklého z porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny se § 629 odst. 2 a § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nepoužijí. Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny neběží, byla-li v promlčecí lhůtě proti tomuto porušení uplatněna stížnost u zaměstnavatele; běh promlčecí lhůty pokračuje po vyřízení stížnosti ze strany zaměstnavatele a neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy promlčecí lhůta začala znovu běžet.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	SP ČR
	k ČÁSTI OSMÉ, Změna antidiskriminačního zákona, k bodu 3. k ust. § 10 odst. 5

	K §10 odst. 5
Navrhované znění ustanovení: „Pro promlčení práva vzniklého z porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny se § 629 odst. 2 a § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nepoužijí. Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny neběží, byla-li v promlčecí lhůtě proti tomuto porušení uplatněna stížnost u zaměstnavatele.“
Navrhujeme úpravu znění uvedeného ustanovení, neboť v jeho současné podobě vyvolává závažné interpretační i aplikační problémy.
Stávající formulace, podle níž promlčecí lhůta „neběží“, byla-li v jejím průběhu uplatněna stížnost u zaměstnavatele, fakticky vede k neomezenému stavění běhu promlčecí lhůty. V důsledku toho se právo může stát prakticky nepromlčitelným, a to i v řádu desítek let, což je z hlediska soukromého práva nepřijatelné.
Odůvodnění:
Standardně je institut stavění běhu promlčecí lhůty v právním řádu konstruován tak, že je vázán na konkrétní, časově ohraničenou překážku. Typicky je doba, po kterou lhůta neběží, jasně vymezena (srov. např. § 651 Občanského zákoníku). V posuzovaném případě však jakékoli časové ohraničení chybí, což vede k závěru, že po uplatnění stížnosti u zaměstnavatele již promlčecí lhůta už nikdy znovu nepoběží.
Takové řešení je v rozporu se základními zásadami soukromého práva, zejména se zásadou „právo svědčí bdělým“ (tj. je nutné jej uplatnit včas) a především se zásadou právní jistoty. 
Navrhujeme ustanovení upravit tak, aby doba stavění běhu promlčecí lhůty byla jednoznačně časově ohraničena. V úvahu připadá například stanovit, že promlčecí lhůta neběží od okamžiku uplatnění stížnosti do doby doručení vyjádření zaměstnavatele k této stížnosti, nebo lze využít konstrukci dle § 652 Občanského zákoníku, která poskytuje dostatečnou ochranu práv dotčených zaměstnanců, aniž by docházelo k nepřiměřenému zásahu do principu právní jistoty.

	K
	Z
	Akceptováno.

Ustanovení bylo upraveno, aby bylo zřejmé, kdy bude běh lhůty pokračovat.

(5) Pro promlčení práva vzniklého z porušení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny se § 629 odst. 2 a § 636 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nepoužijí. Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny neběží, byla-li v promlčecí lhůtě proti tomuto porušení uplatněna stížnost u zaměstnavatele; běh promlčecí lhůty pokračuje po vyřízení stížnosti ze strany zaměstnavatele a neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy promlčecí lhůta začala znovu běžet.


	HK ČR
	k ČÁSTI OSMÉ, Změna antidiskriminačního zákona, k bodu 3. k ust. § 10 odst. 6
	Připomínka k ČÁSTI OSMÉ, Změna antidiskriminačního zákona, k bodu 3. k ust. § 10 odst. 6
Požadujeme upravit text ust. § 10 odst. 6 takto
„(6) Ve sporech z porušení zásady stejné odměny
a) se posouzení, zda jsou zaměstnanci ve srovnatelné situaci, neomezuje ve vztahu k žalobci jen na srovnání se stávajícími zaměstnanci žalovaného,
b) platí, že je‑li tu jediný zdroj, který přímo stanoví výši odměny nebo jejích složek pro více zaměstnavatelů, posoudí se srovnání situace žalobce a jiných zaměstnanců podle tohoto zdroje; za jediný zdroj se nepovažují rámcové systémy hodnocení práce, klasifikace prací ani obecné metodické pokyny, které neurčují výši odměny,
c) je možné k prokázání tvrzeného porušování zásady stejné odměny použít jakékoliv jiné důkazy, včetně statistik nebo srovnání toho, jak by se zaměstnancem bylo zacházeno ve srovnatelné situaci.“
Odůvodnění: 
Navrhujeme zpřesnit vymezení pojmu „jediný zdroj“ společných podmínek odměňování tak, aby bylo zřejmé, že toto pravidlo se uplatní pouze tehdy, pokud je výše odměny skutečně určována jedním centrálním rozhodnutím pro více zaměstnavatelů (např. rozhodnutím mateřské společnosti).
Mnoho koncernů využívá společná rámcová pravidla personální politiky, jako je jednotná klasifikace pracovních míst, centrální kompetenční model, společné metodiky hodnocení práce nebo sdílené informační systémy. Tyto nástroje představují zejména strukturální či metodickou rovinu řízení lidských zdrojů a obvykle neurčují konkrétní výši odměny za práci. V předloženém materiálu navrhované znění § 10 odst. 6 písm. b) je však natolik obecné, že může vyvolat dojem, že již samotná existence těchto rámcových prvků zakládá povinnost provádět srovnání zaměstnanců napříč celým koncernem, a to i mezi subjekty, které fungují v diametrálně odlišných odvětvích či s odlišnými mzdovými politikami. Takový výklad by byl v praxi obtížně proveditelný a vedl by k neuchopitelným a často nespravedlivým závěrům. Odměňování v rámci podnikatelských skupin bývá zpravidla určováno na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů, kteří vycházejí z rozdílných obchodních modelů, mzdových struktur, interních předpisů či jiných legitimních faktorů. Rámcové koncernové metodiky proto nemohou být považovány za skutečný „jediný zdroj“, který by určoval odměňování napříč celou skupinou

	K
	PP
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Směrnice stanovuje v čl. 19 odst. 1 možnost srovnání pracovníků ve srovnatelné situaci na jeden zdroj, který stanoví podmínky odměňování. Recitál č. 29 stanoví, že pracovníci se mohou nacházet ve srovnatelné situaci, i když nepracují pro stejného zaměstnavatele, kdykoli lze podmínky odměňování připsat jedinému zdroji, který uvedené podmínky stanoví, a jsou-li uvedené podmínky rovné a srovnatelné. To může platit tehdy, když jsou příslušné podmínky odměňování upraveny zákonnými ustanoveními nebo smlouvami týkajícími se odměňování použitelnými na několik zaměstnavatelů nebo když jsou tyto podmínky stanoveny centrálně pro více než jednu organizaci nebo podnik v rámci holdingové společnosti nebo konglomerátu. Obdobné požadavky plynou i z Evropské sociální charty, kterou Česko již ratifikovalo a je v tomto ohledu s ní v nesouladu (viz rozhodnutí Evropské výboru pro sociální práva ve věci UWE proti Česku).
V implementačním manuálu vydaném EK se uvádí, že směrnice reflektuje judikaturu SD EU. V tomto manuálu se dále uvádí: „The key element in determining whether a single source exists is the presence of a centralised pay-setting mechanism that establishes pay for jobs or positions applicable across several entities. By way of illustration, the Commission services referred to the CJEU’s ruling in Tesco Stores (case C-624/19), where the Court held that workers may be compared across establishments if a central entity established the pay conditions for workers in all establishments of the group, is responsible for the inequality and which could restore equal treatment. The case concerned a situation in which one establishment employed mainly women in a certain job category, while another establishment employed mainly men in a comparable category performing work of equal value. 
A Member State asked whether the legislator can foresee a limit of the scope of the single source, e.g. whether it can be prescribed that the single source is limited to companies in the same sector or to comparison within the company group. One of the social partners representing employers stressed that the sectoral context should be taken into account. The Commission services highlighted that, in line with the wording of Article 19(1), the single source and comparison do not depend on the sector but on who or what sets the pay settings covering several establishments. Therefore, the comparison in case of alleged pay discrimination may be made at the employer’s level or, in the context of Article 19(1), at the level of who or what establishes the pay settings and has the power to restore equal treatment, rather than in a sectoral context in general.“ Je tedy zřejmé, že pod jedním zdrojem je možné srovnávat dva zaměstnance v rámci jedné holdingové společnosti či konglomerátu, a to i ve dvou subjektech v odlišných odvětvích. Je přitom klíčové brát do úvahy ne sektory, ale kdo nebo co upravuje určování výše odměňování. Máme za to, že pro potřeby transpozice uvedené nelze zužovat. Jako i u jiných ustanovení bude klíčové ponechat diskreci inspekčním orgánům či soudům pro účely určení toho, zda daní zaměstnanci jsou opravdu ve srovnatelné situaci. Podrobnosti k výkladu pojmu “jednoho zdroje” byly doplněny do příslušné části důvodové zprávy. Závěrem bychom rádi zdůraznili, že požadavky plynoucí z čl. 19 odst. 1 vnímáme jako čistě procesní. Což bylo předmětem připomínky ČMKOS, který navrhovala naopak tyto požadavky rozšířit i v hmotněprávní rovině.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ÚV OKOM
	K ČÁSTI DEVÁTÉ – ÚČINNOST

	Viz připomínka k části osmé - K Čl. IX bodu 18. (§ 37j).

	K
	Z
	Vysvětleno.
Odložení povinnosti vykazovat tyto zaměstnance do roku 2031 poskytne dostatečný časový prostor pro nastavení jasných metodických pravidel pro zahrnování těchto zaměstnanců do reportingu, úpravu právního rámce pro sdílení údajů mezi agenturou práce a uživatelem, přizpůsobení interních systémů zaměstnavatelů uživatelů a agentur práce včetně doplnění nových položek do JMHZ.

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí

	KVOP
	K ČÁSTI DEVÁTÉ – ÚČINNOST

	Část devátá stanoví účinnost zákona dnem 1. ledna 2027. Účinnost některých částí zahrnujících i čl. V bod 3, který se týká oprávnění veřejného ochránce práv, stanoví na 1. ledna 2028. Není zřejmý důvod odložení účinnosti, když lhůta pro transpozici směrnice včetně pravomocí orgánů pro rovné zacházení končí dnem 7. června 2026.
	K
	Z
	Vysvětleno.

Navržená právní úprava v § 21dd zákona o VOP navazuje na práva a povinnosti vyplývající z právní úpravy v navrženém 306b ZP. Toto ustanovení rovněž nabývá účinnosti až od 1. ledna 2028. Důvodem posunu účinnosti je skutečnost, že od 1. ledna 2027 vznikne povinnost zaměstnavatelů zavést systémy odměňování, přičemž až následně od roku 2028 bude možné žádat o informace podle § 306b ZP Všechny instituty uvedené v příslušné právní úpravě budou vycházet z dat reportovaných zaměstnavateli v průběhu roku 2027 skrze JMHZ a ze systémů odměňování zavedených u zaměstnavatelů od 1. ledna 2027. 

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	K ČÁSTI DEVÁTÉ – ÚČINNOST

	Účinnost připravované právní úpravy
ČMKOS požaduje stanovit jednotné datum účinnosti nových pravidel, a to na 1. leden 2027. 

Odůvodnění:
Směrnice v čl. 34 odst. 1 vyžaduje provedení nejpozději do 7. června 2026. V čl. 9 směrnice předepisuje, že:
· Zaměstnavatelé s 250 nebo více pracovníky poskytnou do 7. června 2027 a poté každoročně informace uvedené v odstavci 1 týkající se předchozího kalendářního roku.
· Zaměstnavatelé se 150 až 249 pracovníky poskytnou do 7. června 2027 a poté každé tři roky informace uvedené v odstavci 1 týkající se předchozího kalendářního roku.
ČMKOS si je vědoma skutečnosti, že s ohledem na délku legislativního procesu není možné stihnout účinnost nové úpravy k 1. červnu 2026 a akceptuje proto účinnost připravované novely k 1. lednu 2027. Zásadně ovšem nesouhlasíme s odložením účinnosti některých částí, konkrétně úpravy podávání Zpráv o rozdílech v odměňování a Posouzení odměňování až k 1. lednu 2028. Směrnice nedává členským státům prostor pro takovýto „postupný náběh“ pravidel. Veškerá pravidla, včetně podávání zpráv a posouzení odměňování, mají být přijata do 7. června 2026.
Odložení účinnosti uvedených části nelze odůvodnit ani potřebou legisvakanční lhůty, došlo by zde k přímému rozporu se stanovenou transpoziční lhůtou.


	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Směrnice (EU) 2023/970 o transparentnosti odměňování nepředpokládá libovolný „postupný náběh“ povinností nad rámec transpoziční lhůty. Současně je však nezbytné zohlednit praktickou proveditelnost jednotlivých opatření, zejména pokud jsou bezprostředně navázána na dostupnost a kvalitu dat.
Navržené nastavení účinnosti vychází z následující logiky:
• účinnost právní úpravy k 1. 1. 2027 reflektuje reálné možnosti legislativního procesu a současně poskytuje zaměstnavatelům nezbytný prostor pro zavedení či úpravu systémů odměňování, včetně vymezení skupin prací;
• reporting podle čl. 9 směrnice je koncipován jako zpětné vykazování údajů za předchozí kalendářní rok. Aby tyto údaje byly smysluplné a srovnatelné, musí vycházet z období, kdy již zaměstnavatelé postupují v souladu s novou právní úpravou;
• první reporting v roce 2028 za rok 2027 proto odpovídá požadavku, aby vykazované údaje reflektovaly již zavedené systémy odměňování a nově nastavená pravidla.
V tomto smyslu se nejedná o odklad plnění povinností ve smyslu směrnice, ale o zajištění jejich reálné aplikovatelnosti a vypovídací hodnoty.

Pokud jde o zahrnutí agenturního zaměstnávání, je nutné zohlednit technickou a datovou náročnost přiřazování zaměstnanců agentur práce ke konkrétním uživatelům a zajištění kvality těchto dat.
Preferovaným řešením je proto:
– zahrnout agenturní zaměstnance již do sběru dat od roku 2027,
– a umožnit jejich zahrnutí do reportingu již v roce 2028 (za rok 2027), pokud se podaří zajistit odpovídající kvalitu dat.
Současně je však vhodné ponechat určitou míru flexibility pro případ, že by implementace sběru dat v této oblasti vyžadovala dodatečný čas. V takovém případě by bylo možné uvažovat o jednorázovém posunu reportování agenturního zaměstnávání (např. na rok 2029 za rok 2028).
Cílem Ministerstva práce a sociálních věcí je nastavit harmonogram tak, aby byl v souladu s požadavky směrnice a současně zajistil kvalitní, srovnatelná a prakticky využitelná data.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	SP ČR
	K ČÁSTI DEVÁTÉ – ÚČINNOST

	K čl. XIII
Navrhujeme v čl. XIII návrhu zákona rozšířit odloženou účinnost na 1. ledna 2028 také na bod 3 čl. IX, nikoli pouze na body 1, 6, 8, 10 a 17.
Připomínka směřuje k návaznosti sankční úpravy na účinnost hmotněprávních povinností. Bod 3 čl. IX návrhu zákona zavádí sankce za porušení § 287c odst. 1 a 3 zákoníku práce, přičemž tato ustanovení podle čl. XIII návrhu (zejména ve vazbě na čl. I bod 9) nabývají účinnosti až dne 1. ledna 2028. Sankční úprava proto nemůže nabýt účinnosti dříve než povinnosti, jejichž porušení má postihovat, jinak by vznikla vnitřní rozpornost právního řádu vedoucí k aplikační nejistotě v praxi orgánů inspekce práce i k možným sporům o zákonnost sankcí. Současně je nutné respektovat zásadu právní jistoty a legitimního očekávání, neboť zaměstnavatelé musí mít dostatečný časový prostor pro zavedení nových procesů; odložení účinnosti sankcí ve stejném rozsahu jako u dotčených povinností je proto nezbytným předpokladem předvídatelné a spravedlivé regulace.

	K
	Z
	Akceptováno. 
Souběh účinností byl revidován.

	ČMKOS
	Účinnost snížení velikostní kategorie zaměstnavatelů ze 150 na 100 zaměstnanců

	Účinnost snížení velikostní kategorie zaměstnavatelů ze 150 na 100 zaměstnanců
ČMKOS požaduje stanovení účinnosti snížení velikostní kategorie zaměstnavatelů na 100 zaměstnanců od 1. ledna 2030.

Odůvodnění:
Směrnice předepisuje, že Zaměstnavatelé se 100 až 149 pracovníky poskytnou do 7. června 2031 a poté každé tři roky informace uvedené v odstavci 1 týkající se předchozího kalendářního roku. ČMKOS respektuje odložení účinnosti nových pravidel pro menší zaměstnavatele na pozdější dobu. Mají-li ovšem zaměstnavatelé se 100 až 149 zaměstnanci podávat již v roce 2031 zprávy týkající se předchozího roku, tedy roku 2030, máme za to, že je třeba pro tyto zaměstnavatele stanovit účinnost již k 1. lednu 2030. Takto nastavená účinnost zajistí, že tito zaměstnavatelé v souladu s požadavky směrnice již v roce 2031 budou zpracovávat zprávy zpětně za rok 2030.

	K
	Z
	Neakceptováno ROZPOR
Navrhovaná právní úprava stanoví účinnost klíčových hmotněprávních povinností, zejména povinnosti nastavit systém odměňování podle § 109a zákoníku práce, již od 1. ledna 2027, a to pro všechny zaměstnavatele bez ohledu na jejich velikost.
Zaměstnavatelé se 100 až 149 zaměstnanci tak budou mít dostatečný časový prostor k implementaci těchto pravidel a jejich praktickému fungování ještě před prvním reportingovým obdobím. V okamžiku, kdy budou v roce 2031 podávat zprávu za rok 2030, budou již několik let postupovat podle nové právní úpravy.
Není proto nezbytné stanovovat pro tuto kategorii zaměstnavatelů zvláštní účinnost až k 1. lednu 2030. Požadavek směrnice (EU) 2023/970 o transparentnosti odměňování, aby první reportování proběhlo v roce 2031 za předchozí kalendářní rok, bude při navrženém nastavení plně naplněn, přičemž vykazované údaje již budou vycházet z ustálené aplikační praxe.
Navržený harmonogram tak zajišťuje jak soulad se směrnicí, tak dostatečný časový prostor pro přípravu zaměstnavatelů, aniž by bylo nutné dále posouvat účinnost právní úpravy.

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	Svaz energetiky ČR
	K ČÁSTI DEVÁTÉ – ÚČINNOST

	Navrhujeme v čl. XIII návrhu zákona rozšířit odloženou účinnost na 1. ledna 2028 také na bod 3 čl. IX, nikoli pouze na body 1, 6, 8, 10 a 17.

Odůvodnění:
· Návaznost sankční úpravy na účinnost hmotněprávních povinností.
Bod 3 čl. IX návrhu zákona zavádí sankcionování porušení § 287c odst. 1 a 3 zákoníku práce. Tato ustanovení zákoníku práce však nabývají účinnosti až dne 1. ledna 2028, jak vyplývá z čl. XIII návrhu (zejména ve vztahu k čl. I bodu 9). Sankční ustanovení proto nemůže nabýt účinnosti dříve než povinnost, kterou má postihovat.
· Zabránění vzniku legislativní kolize a aplikační nejistoty.
Pokud by sankční ustanovení nabylo účinnosti dříve než samotná hmotněprávní povinnost, vznikla by vnitřní rozpornost právního řádu, která by mohla vést k nejasnostem v kontrolní praxi orgánů inspekce práce a k potenciálním sporům o zákonnost uložených sankcí.
· Respekt k zásadě právní jistoty a legitimního očekávání
Zaměstnavatelé musí mít reálný časový prostor k implementaci nových procesů (zejména v oblasti projednávání posouzení odměňování se zástupci zaměstnanců). Odložení účinnosti sankcí ve stejném rozsahu jako u příslušných povinností je minimálním předpokladem předvídatelné a férové regulace.

	K
	Z
	Akceptováno. 
Bylo zapracováno odložení účinnosti. 
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV KLP
	Předkládací zpráva
	Předkládací zprávě

Doporučuji doplnit Předkládací zprávu o zhodnocení dopadů na rovnost mužů a žen (tzv. Gender Impact Assessment – GIA). Podle Jednacího řádu vlády, konkrétně čl. IV odst. 7 písm. c) a písm. d), je předkladatel povinen v Předkládací zprávě tyto dopady zhodnotit. 

Navrhujeme přidat níže uvedené:
„Návrh zákona se dotýká postavení fyzických osob a přímo přispívá k uplatňování zásady stejné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a může mít pozitivní vliv na dosahování rovnosti mezi ženami a muži. Česká republika má dlouhodobě jeden z nejvyšších rozdílů v průměrných mzdách žen a mužů v EU. V roce 2024 tento rozdíl činil 18,5 % v neprospěch žen, což byl druhý nejvyšší rozdíl v EU (průměr zemí EU činí 11,1 %).[footnoteRef:8] Přímá diskriminace je pochopitelně jen jednou z příčin tohoto rozdílu. Zvýšení transparentnosti odměňování nicméně může přinést významný dopad na snížení tohoto rozdílu, a především povede k posílení vymahatelnosti práva na stejnou odměnu za stejnou práci či práci stejné hodnoty. [8:  Viz: https://commission.europa.eu/strategy-and-policy/policies/justice-and-fundamental-rights/gender-equality/equal-pay/gender-pay-gap-situation-eu_en] 

Navrhovaná právní úprava proto směřuje nejen k posílení transparentnosti v oblasti odměňování, ale i ke zlepšení postavení žen na trhu práce. Cílem návrhu zákona je omezit diskriminační faktory při stanovování odměny prostřednictvím zavedení objektivních a nediskriminačních kritérií pro hodnocení práce. Zavedení povinností zaměstnavatelů poskytovat informace o odměňování a rozdílech v odměňování společně s posouzením odměňování zároveň vytvoří systémový tlak na odstraňování neodůvodněných rozdílů.
Ačkoli návrh zákona přímo neupravuje postavení rodin, lze důvodně očekávat, že přispěje k vyrovnanějšímu postavení žen na trhu práce a současně posílí ekonomickou stabilitu domácností. Rovnost žen a mužů na pracovišti, podpořená těmito mechanismy, zároveň představuje významný nástroj prevence chudoby, zejména u žen.“

	K
	Z
	Akceptováno. 
Text byl upraven

	ÚV KLP
	Důvodová zpráva - § 30 odst. 3 zákoníku práce
	5) Zásadní připomínka k Materiálu a Důvodové zprávě – k části první, změně zákoníku práce, § 30 odst. 3

Navrhuji upravit ustanovení § 30 odst. 3 následovně:

„Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne v rámci oznámení o volném pracovním místě, nejpozději však před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy127).“

V návaznosti na výše uvedenou připomínku navrhuji rovněž upravit odpovídajícím způsobem zvláštní část Důvodové zprávy.

Odůvodnění:

Předložený materiál stanoví povinnost zaměstnavatele informovat uchazeče o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty „nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy“. Z textu ustanovení ani z důvodové zprávy však jednoznačně nevyplývá, jaký konkrétní okamžik je tímto pojmem míněn. V praxi, kde běžně probíhají vícekolová výběrová řízení, tak vzniká zásadní výkladová nejasnost, zda „zahájení jednání“ nastává již při prvním kontaktním pohovoru (např. s personálním oddělením), nebo až ve fázi, kdy je uchazeč/ka vybrán/a jako finální kandidát/ka a dochází k projednávání konkrétních smluvních podmínek. Taková neurčitost je v neprospěch uchazeče či uchazečky a oslabuje jeho vyjednávací pozici.

Současné znění návrhu je navíc v rozporu s cíli směrnice. Recitál č. 32 výslovně stanoví, že uchazeči o zaměstnání by měli obdržet informace o počáteční odměně nebo jejím rozpětí před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem před uzavřením pracovní smlouvy, například již ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to tak, aby bylo zajištěno informované a transparentní vyjednávání o odměňování. Účelem právní úpravy je tedy zajistit, aby měl uchazeč tyto informace k dispozici ještě předtím, než do výběrového řízení investuje svůj čas a úsilí, nikoli až v jeho závěrečné fázi. Cílem je reagovat na situace, kdy uchazeči, a zejména uchazečky, o pracovní místo sdělí potenciálnímu zaměstnavateli své představy o nástupní mzdě v nižší výši, než je mzda, kterou je zaměstnavatel schopen nebo ochoten nabídnout, resp. než která odpovídá mzdě za práci stejné hodnoty u daného zaměstnavatele. Tato praxe následně může vést k výrazným rozdílům v odměňování, které jsou nezřídka přenášeny a kumulovány v průběhu celé profesní kariéry dotčené osoby.

V praxi navíc řada výběrových řízení zahrnuje i další požadavky nad rámec zaslání životopisu a motivačního dopisu, jako je vypracování úkolů, případových studií či testů odborných dovedností. Tyto činnosti mohou být časově i odborně náročné a představují pro uchazeče významnou investici. O to více je žádoucí, aby měl uchazeč již v této fázi k dispozici základní informaci o odměňování, na jejímž základě se může informovaně rozhodnout, zda se do výběrového řízení zapojí a v jakém rozsahu.

Zveřejňování informací o počáteční odměně přitom není v českém právním řádu novým prvkem. Tato praxe je dlouhodobě zakotvena v § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podle něhož krajská pobočka Úřadu práce vede evidenci volných pracovních míst obsahující mimo jiné základní informace o mzdových podmínkách. V minulosti navíc existovala povinnost zaměstnavatelů hlásit všechna volná pracovní místa, což v praxi vedlo k běžnému zveřejňování rozpětí odměny.

Mnoho zaměstnavatelů již mzdová rozpětí navíc v inzerátech uvádí.

Navrhovaná změna je rovněž v přímém souladu s aktualizovanou Strategií rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030, jejíž opatření č. 3.2.3 Kapitoly Práce a péče obsahuje úkol výslovně stanovit povinnost zveřejňovat v inzerci volných pracovních míst informaci o výši základní složky mzdy nebo platu. Gestorem tohoto opatření je Ministerstvo práce a sociálních věcí, a předložený návrh by proto měl úkoly vlády reflektovat. Obdobné ustanovení se nachází i v Akčním plánu rovného odměňování žen a mužů na léta 2021-2026 jako opatření č. 1.2.3 Kapitoly 1 Transparentnost systémů odměňování.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Navržená právní úprava je v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice (EU) 2023/970, která nestanoví povinnost zveřejňovat informace o odměňování v pracovním inzerátu, ale umožňuje jejich poskytnutí různými způsoby, za předpokladu, že je zajištěno informované a transparentní jednání o odměně. Povinnost informovat uchazeče nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy tento požadavek naplňuje. Návrh na zavedení povinnosti zveřejňovat odměnu v pracovní inzerci, včetně stanovení maximálního rozpětí, představuje rozšíření povinností nad rámec směrnice, a byl by tak v rozporu se zvolenou koncepcí minimální transpozice.

Odkazujeme též na důvodovou zprávu: „Pokud není informace poskytována v inzerci, není směrnicí specifikován moment, ve kterém by uchazeč měl informaci obdržet nejpozději. Směrnice k tomuto uvádí: „Tyto informace se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem“. V tomto smyslu je tedy nutné k právní úpravě přistupovat. Bezpečným způsobem splnění povinnosti bude např. poskytnutí informace uchazečům o zaměstnání při prvním kontaktu zaměstnavatele s nimi. V českém právním řádu není pro tzv. soukromou sféru upravena problematika pracovního pohovoru. V případech, kdy se pohovor koná je však pro splnění povinnosti podle uvedeného ustanovení nutné informovat uchazeče před jeho konáním, v opačném případě nebude zajištěno transparentní vyjednávání o odměně za práci.“
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV KLP
	Důvodová zpráva
	Zásadní připomínka k Materiálu a Důvodové zprávě – k části sedmé, změně zákona o inspekci práce, § 37f písm. g) (Působnost ministerstva)

V ustanovení § 37f písm. g) navrhujeme slova „velikostními kategoriemi zaměstnavatelů“ nahradit slovy „jednotlivými zaměstnavateli“, tak aby ustanovení § 37f písm. g) znělo: „g) zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky.“

V návaznosti na tuto změnu požaduji provedení odpovídající úpravy textu zvláštní části Důvodové zprávy k tomuto ustanovení.

Odůvodnění: 

Upozorňuji, že navrhované znění je v přímém rozporu s cílem i textem směrnice. Článek 29 odst. 3 písm. c) směrnice stanoví, že monitorovací orgány mají shromažďovat informace obdržené od zaměstnavatelů a okamžitě zveřejnit informace snadno přístupným a uživatelsky přívětivým způsobem, jenž umožnuje srovnání mezi zaměstnavateli, odvětvími a regiony dotčeného členského státu. Požadavek na adresnost údajů je výslovně potvrzen také v recitálu 41 směrnice, který zmiňuje „jednotlivé zaměstnavatele“. Stejný závěr vyplývá i z anglického znění směrnice, jež jednoznačně hovoří o porovnávání údajů jednotlivých zaměstnavatelů („allowing comparison of the data of individual employers“).

Navrhované řešení předkladatele, spočívající v anonymizaci těchto údajů, de facto znemožní jakékoliv smysluplné porovnávání a je proto v rozporu s výslovnými požadavky směrnice. Zároveň musí být zdůrazněno, že hlavním účelem směrnice je posílení transparentnosti v oblasti odměňování. Povinnost zveřejňování údajů proto nemá pouze informační charakter, ale představuje klíčový nástroj doplňující sankční mechanismy tím, že vytváří tlak veřejnosti na zaměstnavatele a motivuje je ke zlepšení jejich odměňovací praxe.

Pokud budou údaje agregovány do průměrů za velikostní kategorie zaměstnavatelů, znemožní to identifikaci konkrétních subjektů a jejich individuální odměňovací praxe. Takové opatření zcela eliminuje preventivní a motivační účinek právní úpravy, jehož cílem je vyvolat tlak na konkrétní zaměstnavatele, aby odstranili neodůvodněné rozdíly v odměňování. V důsledku by nedošlo k plné transpozici směrnice a České republice by hrozilo zahájení řízení o porušení Smlouvy o fungování EU (a tedy finanční sankce).

	K
	Z
	
Neakceptováno
K požadavku na umožnění srovnání mezi konkrétními zaměstnavateli je nutno uvést, že čl. 29 směrnice ukládá povinnost porovnání mezi zaměstnavateli, nelze však předmětné ustanovení vykládat extensivně, a to i s ohledem na oprávněné zájmy zaměstnavatelů, tak, že se jedná o srovnání mezi jednotlivými zaměstnavateli. Porovnání je tak možné i v rámci vymezených skupin zaměstnavatelů v určených kategoriích.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚV KLP
	Důvodová zpráva
· 
	Zásadní připomínka k Materiálu a Důvodové zprávě – k části první, změně zákoníku práce, § 287e odst. 2 a k části čtvrté, změně zákona o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí, § 21dd odst. 4 a k částí šesté, změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, § 133b odst. 2 

Navrhuji upravit textaci nadepsaných ustanovení tak, aby z ní jednoznačně vyplývala výlučně fakultativní povaha zapojení veřejného ochránce práv do konzultací se zaměstnavateli. Z textu musí být zřejmé, že ochránce nemá zákonnou povinnost vyhovět každé žádosti o stanovisko. Současně požadujeme adekvátní úpravu Důvodové zprávy.

V kontextu výše uvedeného navrhují tyto změny:

§ 287e odst. 2 zákoníku práce: 

„Zaměstnavatel může požádat také veřejného ochránce práv o projednání způsobu odstranění těchto rozdílů.“

§ 21dd odst. 4 zákona o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí:

„Veřejný ochránce práv může se zaměstnavatelem a na jeho žádost projednat způsob odstranění rozdílů v odměňování žen a mužů podle § 287e odst. 2 zákoníku práce a § 133b odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“

§ 133b odst. 2:

„Na zprávu o posouzení odměňování příslušnic a příslušníků se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování. Opatření k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování příslušnic a příslušníků navržená ve zprávě o posouzení odměňování bezpečnostní sbor realizuje ve lhůtách stanovených v této zprávě; o stanovisko k jejich realizaci může požádat orgán uvedený v § 86 odst. 3. Bezpečnostní sbor může na žádost projednat opatření k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování příslušnic a příslušníků či jejich realizaci s veřejným ochráncem práv.“

Odůvodnění:

Čl. 10 odst. 4 směrnice upravuje pouze možnost, aby inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení byly na žádost přizváni k účasti na procesu provádění opatření vyplývajících ze společného posouzení odměňování. Nezakládá tedy povinnost těchto orgánů plošně poskytovat zaměstnavatelům poradenství.

Zavedení takové obecné povinnosti na vnitrostátní úrovni proto jde nad rámec směrnice, nemá oporu v jejím textu ani účelu a představuje neopodstatněné rozšíření závazků nad rámec unijní úpravy.

Současně návrh vytváří riziko odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť předpokládá poskytnutí stanoviska v „přiměřené lhůtě“ bez odpovídajícího personálního a organizačního zajištění, což může v praxi vést k průtahům a vadnému úřednímu postupu.

Z koncepčního hlediska je rovněž sporné, zda je veřejný ochránce práv vhodným subjektem pro poskytování poradenství zaměstnavatelům v oblasti interních systémů odměňování. Domnívám se, že v kontextu českého právního řádu tato role přísluší spíše orgánům inspekce práce, které disponují adekvátními kontrolními i metodickými pravomocemi v této oblasti.

	K
	Z
	Akceptováno jinak.
Možnost zaměstnavatelů realizovat konzultace naplňování opatření vyplývajících z posouzení odměňování s VOP byla vypuštěna, čl. 10 odst. 4 byl vyhodnocen jako fakultativní.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Ministerstvo vnitra
	Důvodová zpráva
	Důvodová zpráva považuje za dopad na státní rozpočet pouze zvýšené personální náklady Ministerstva práce a sociálních věcí a Státního úřadu inspekce práce, náklady ministerstva na technické řešení zpracování dat z jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele apod. Pokud jde o náklady zaměstnavatelů uvádí, že jsou vyčísleny v části „Dopady na podnikatelské prostředí ČR“.

Zaměstnavatelem se však v kontextu transponované směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970, stejně jako navrhované české právní úpravy, nerozumí pouze podnikatelské subjekty. Zaměstnavateli jsou též orgány veřejné moci, veřejnoprávní korporace a jiné entity financované z veřejných rozpočtů. I když jsou pasáže z dané směrnice ve veřejnoprávní oblasti z velké části již nyní realizovány pomocí platových tabulek aj., další pasáže nikoliv. Náklady související s plněním povinností, které uvedeným zaměstnavatelům z veřejnoprávního sektoru novela přinese, je třeba do dopadů na státní rozpočet také zahrnout. Požadujeme obecnou část důvodové zprávy doplnit.
	O
	Z
	
Akceptováno.

Výpočet na str. 37-39 zahrnuje i organizace placené z veřejných rozpočtů, ale tato informace nebyla dostatečně zdůrazněna. Důvodová zpráva je nyní upravena tak, aby bylo výslovně zřejmé, že vyčíslení administrativních dopadů se nevztahuje pouze na podnikatelské subjekty, ale na zaměstnavatele obecně. Použité modelové vyčíslení vychází z celkového počtu zaměstnavatelů evidovaných v RES.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo průmyslu a obchodu
	Důvodová zpráva a RIA
	Hodnocení dopadů regulace RIA 
Předkladatel uvádí, že k návrhu zákona nebylo zpracováno hodnocení dopadů regulace (RIA) neboť podle Plánu legislativních prací vlády na zbývající část roku 2026 se k tomuto návrhu hodnocení dopadů regulace podle Obecných zásad (RIA) nezpracovává. Požadujeme po určité době – např. po 3 letech – provést výpočet reálného dopadu nově zaváděných povinností pro podnikatele/zaměstnavatele a tento záměr zapracovat do Důvodové zprávy.
	O
	Z
	Akceptováno jinak.
Do obecné části důvodové zprávy, části dopadů na podnikatelské prostředí byla doplněna následující formulace:

Navrhovaná právní úprava přináší zaměstnavatelům zejména jednorázové náklady spojené s nastavením nebo formalizací systémů odměňování a administrativní náklady související s plněním nových informačních a reportovacích povinností. Jedná se zejména o povinnost vytvořit a udržovat transparentní systém odměňování založený na rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty, vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, poskytovat uchazečům o zaměstnání informace o počáteční odměně, poskytovat zaměstnancům na jejich žádost informace odměňování a u zaměstnavatelů se 100 a více zaměstnanci vypracovávat a zveřejňovat zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů a v zákonem stanovených případech provádět posouzení odměňování. Při přípravě návrhu byla jednotlivá opatření nastavena s cílem minimalizovat administrativní zátěž, zejména využitím již existujících datových zdrojů, postupným náběhem některých povinností a omezením nejvýznamnějších administrativních požadavků pouze na větší zaměstnavatele. Na malé a střední podniky dopadá zejména povinnost vytvořit a udržovat transparentní systém odměňování, případně systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud jsou tato plnění zaměstnancům poskytována, a poskytovat informace uchazečům o zaměstnání a zaměstnancům podle zákona, přičemž povinnost pravidelného reportování rozdílů v odměňování se vztahuje pouze na zaměstnavatele se 100 a více zaměstnanci. Lze proto očekávat, že dopady na malé a střední podniky budou převážně jednorázového charakteru a budou souviset především s úpravou vnitřních procesů a dokumentace. Současně lze předpokládat, že větší transparentnost odměňování přispěje ke snížení informační asymetrie na trhu práce, posílení právní jistoty zaměstnavatelů při stanovování odměn a omezení rizika pracovněprávních sporů. V souladu s čl. 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 bude Česká republika informovat Evropskou Komisi o provádění této právní úpravy a jejích dopadech v praxi, včetně dopadů na zaměstnavatele, zejména malé a střední podniky. Informace se také zaměří na zhodnoceni nových výše uvedených povinnost dopadajících na podnikatelské subjekty z pohledu administrativní zátěže.
 Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo kultury
	Důvodová zpráva
	K důvodové zprávě, obecné části, kapitole G Předpokládaný hospodářský a finanční dopad
3. V důvodové zprávě nejsou vyčísleny dopady do rozpočtů příspěvkových organizací, na které se návrh zákona vztahuje v plném rozsahu stejně jako na podnikatelské subjekty. I ony musí vytvořit systém odměňování, poskytovat informace o výši odměny za práci a zajišťovat reporty. Uvedené činnosti představují vícepráce, které vyvolají potřebu přijetí dodatečných zaměstnanců, rozšíření stávajících úvazků nebo přesčasové práce. Proto budou u příspěvkových organizací znamenat nezanedbatelný a minimálně stejný dopad do hospodaření jako u podnikatelských subjektů. 
Požadujeme proto do příslušné části důvodové zprávy doplnit vyčíslení dopadů pro ostatní subjekty napojené na státní rozpočet ve stejné struktuře jako v kapitole „Dopady na podnikatelské prostředí“, které bude představovat podklad pro projednání kompenzací jednotlivým kapitolám státního rozpočtu.
Dopad na hospodaření 30 příspěvkových organizací zřizovaných Ministerstvem kultury je odhadován jako jednorázový ve výši 3 000 000 Kč na úpravy softwaru a trvalý nárůst osobních nákladů ve výši 5 177 938 Kč/rok (odvozeno od množství práce na zpracování administrativních úkonů v rozsahu 1 přepočtený počet zaměstnanců na 1 000 přepočtených počtů zaměstnanců, přepočteno na 6 600 přepočtených počtů zaměstnanců příspěvkových organizací a průměrný měsíční plat ve výši 48 500 Kč).

	K
	Z
	Akceptováno jinak
Do obecné části důvodové zprávy, části dopadů na podnikatelské prostředí byla doplněna následující formulace:
V této části důvodové zprávy jsou popsány náklady zaměstnavatelů na zajištění plnění jejich povinností vyplývajících z navrhované právní úpravy. Tyto náklady, které je třeba brát na zřetel, se týkají obecně zaměstnavatelů bez ohledu na jejich právní formu, způsob jejich financování nebo zdroj prostředků na odměny za práci, a to jak zaměstnavatelů v podnikatelské sféře odměňujících mzdou, tak i u zaměstnavatelů ve veřejných službách a správě odměňujících platem podle § 109 odst. 3 zákoníku práce, včetně například příspěvkových organizací zřízených státem nebo územními samosprávnými celky. Použitý model kvantifikace nákladů vychází z Registru ekonomických subjektů.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo průmyslu a obchodu
	Důvodová zpráva
	Školení 
Článek 11 uvádí, že „…členské státy poskytují podporu ve formě technické pomoci a školení zaměstnavatelům s méně než 250 pracovníky…“. Požadujeme doplnit do Důvodové zprávy, jakým způsobem bude zajištěna pomoc a školení pro zaměstnavatele s méně než 250 pracovníky.
	K
	Z
	Akceptováno.
DZ byla doplněna: 

V souladu s čl. 11 směrnice (EU) 2023/970, který ukládá členským státům poskytovat podporu ve formě technické pomoci a školení zaměstnavatelům s méně než 250 pracovníky, bude v České republice tato podpora zajištěna zejména prostřednictvím metodických, analytických a vzdělávacích nástrojů Ministerstva práce a sociálních věcí.
Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje a zpřístupní zaměstnavatelům nástroj KaHoP (Kalkulačka hodnoty práce), která umožní:
· systematické posuzování hodnoty práce na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií, 
· Shlukování pracovních pozic do skupin prací stejné hodnoty, 
· výpočet a vyhodnocení rozdílů v odměňování žen a mužů v rámci těchto skupin, 
· identifikaci případných neodůvodněných rozdílů v odměňování. 

Nástroj bude navržen tak, aby byl využitelný i pro malé a střední zaměstnavatele bez nutnosti rozsáhlého odborného zázemí.
Dále Ministerstvo práce a sociálních věcí zajistí zveřejnění metodických materiálů na svých webových stránkách, zejména:
· vzorových mzdových a platových předpisů pro zaměstnavatele různých velikostí, 

Součástí podpory bude rovněž zpřístupnění a propagace evropských nástrojů a metodik, zejména nástroje European Institute for Gender Equality (EIGE) pro genderově neutrální hodnocení a klasifikaci prací („EU-wide guidelines on gender-neutral job evaluation and classification – step-by-step toolkit“), který poskytuje detailní metodický rámec pro zaměstnavatele.
Cílem uvedených opatření je zajistit, aby zaměstnavatelé, zejména s omezenými administrativními kapacitami, měli k dispozici dostatečnou metodickou a technickou podporu pro naplnění povinností vyplývajících z právní úpravy a současně byli schopni aktivně přispívat k odstraňování neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů.


	KVOP
	Důvodová zpráva
	Právní úprava přináší veřejnému ochránci práv nové pravomoci a povinnosti. Přesto obecná část důvodové zprávy v části G. I. Dopady na státní rozpočet nepočítá s žádnými novými rozpočtovými prostředky pro veřejného ochránce práv, ačkoliv čl. 28 odst. 3 směrnice stanoví, že orgán pro rovné zacházení, kterému jsou svěřeny úkoly i dle této směrnice, by měl mít dostatečné finanční a personální zdroje. Proto navrhujeme nově zohlednit i tyto dopady na státní rozpočet a doplnit obecnou část důvodové zprávy. Navržená kalkulace dopadů vychází z předpokladu, že předkladatel vyhoví našemu návrhu na úpravu § 21dd odst. 4 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí (bod 9 připomínek). V opačném případě by případné nároky na rozpočet mohly být i mnohem vyšší, než naznačuje kalkulace níže.
Návrh na doplnění obecné části důvodové zprávy:
„Veřejný ochránce práv
Právní úprava přináší veřejnému ochránci práv nové pravomoci a povinnosti, které si vyžádají personální posílení v podobě nových pracovních míst. Dostatečné finanční a personální zdroje orgánu pro rovné zacházení vyžaduje i článek 28 směrnice. Navrhovaná právní úprava veřejnému ochránci práv nově ukládá:
	Poskytovat konzultace zaměstnavatelům při zavádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování
	Zajištění postupu dle § 21dd odst. 1 až 3 zákona o veřejném ochránci práv – přijímání informací od zaměstnavatelů a s tím spojené poskytování poradenství zaměstnancům a zpracování hodnocení
	Zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu
	Spolupráce a výměna informací s orgány inspekce práce, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Pro naplnění těchto úkolů bude nutné navýšit počet systemizovaných tabulkových míst Kanceláře veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí o 3 nové zaměstnance a zaměstnankyně. K zabezpečení odborných úkolů v souvislosti s novými pravomocemi a povinnostmi se bude jednat o:
	1 odborného zaměstnance pro zajištění konzultačních služeb pro zaměstnavatele a práci spojenou s přijímáním informací od zaměstnavatelů, poskytováním poradenství zaměstnancům a zpracování hodnocení,
	1 odborného zaměstnance pro zajištění zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu,
	1 odborného zaměstnance pro koordinování výměny informací s orgány inspekce práce, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a Ministerstvem práce a sociálních věcí; tento zaměstnanec se bude věnovat i shromažďování a sdílení požadovaných dat a podílet se na organizaci pravidelných setkání s uvedenými subjekty.
Další jednorázové náklady budou spočívat v úpravě pracovních míst pro nové odborné zaměstnance.
Pravidelně se musí počítat také s náklady souvisejícími s pravidelnými setkáními (cca 4 krát ročně pro 15 až 20 účastnic a účastníků).
Odhadované průběžné roční personální náklady na nově vzniklá 3 pracovní místa činí 2 687 287 Kč (vč. zákonného pojištění). Průběžné provozní náklady a náklady na pořádání pravidelných setkání se odhadují ve výši 378 092 Kč. Pravidelné roční náklady se tedy odhadují v celkové výši 3 065 379 Kč.
V prvním roce se rovněž předpokládají jednorázové náklady spojené s prvotním vybavením (kancelářská a výpočetní technika) 3 nově vzniklých pracovních míst ve výši 531 000 Kč.
Celkové náklady v prvním roce tedy činí 3 596 379 Kč, v letech následujících 3 065 379 Kč.“
	K
	Z
	Akceptováno jinak/akceptováno částečně. ROZPOR
V obecné části důvodové zprávy v části rozpočtových dopadů byly vyčísleny finanční a personální dopady formulované KVOP, nicméně s ohledem na akceptaci připomínky Ministerstva financí s dovětkem, že tyto finanční dopady bude nutné realizovat v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly KVOP. 
Připomínkové místo trvá na připomínce

	ÚOOÚ
	Důvodová zpráva
	Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (dále jen „DPIA“) v oddílu K obecné části důvodové zprávy (dále jen „oddíl“) je nezbytné přepracovat. Tato připomínka je zásadní.
Odůvodnění:
Není pochyb o tom, že je navržena podstatná změna stávajícího zpracování osobních údajů. Při zpracování DPIA je proto žádoucí vyjít z návrhu doporučení legislativního DPIA, zejména co se týká struktury DPIA. To znamená, že se v oddílu nejprve popíše účel navrhovaného zpracování osobních údajů, poté se posoudí návaznost na stávající nebo již připravovaná zpracování osobních údajů a nakonec se posoudí navrhované řešení zpracování z hlediska nezbytnosti a přiměřenosti ve vztahu k jím sledovanému účelu a posouzení rizik pro práva a svobody fyzických osob a možných opatření k jejich snížení.
	K
	Z
	Akceptováno. 
Text DZ byl upraven následujícím způsobem:

Navrhovaná právní úprava zakládá zpracování osobních údajů v souvislosti s implementací požadavků směrnice (EU) 2023/970, zejména za účelem zajištění transparentnosti odměňování a posílení uplatňování zásady stejné odměny žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento účel představuje cíl veřejného zájmu, spočívající v ochraně základního práva na rovné zacházení v odměňování.
Osobní údaje jsou zpracovávány:
· zaměstnavateli, a to pro účely plnění informačních povinností vůči zaměstnancům a pro poskytování údajů veřejné správě, 
· Ministerstvem práce a sociálních věcí jako monitorovacím orgánem, a to za účelem výpočtu ukazatelů rozdílů v odměňování a vyhotovení zpráv podle čl. 9 směrnice.
Účelem zpracování osobních údajů je:
· zajištění sběru, identifikace a zveřejnění údajů o rozdílech odměňování žen a mužů zaměstnavatelů 100+, 
· plnění informačních povinností vůči zaměstnancům a vůči státní správě (MPSV),
· výkon monitorovací funkce Ministerstva práce a sociálních věcí jako monitorovacího orgánu. 

Zpracování se týká údajů o odměňování a souvisejících pracovněprávních charakteristikách (např. pohlaví, pracovní doba, pracovněprávní vztah), které jsou již v současnosti standardně zpracovávány zaměstnavateli v rámci mzdové a personální agendy a poskytovány orgánům veřejné správy. Navrhovaná úprava proto nepředstavuje zavedení nových kategorií osobních údajů, ale spočívá primárně v jejich dalším využití pro stanovený účel.
Navrhovaným zákonem tedy nedochází k podstatnému rozšiřování okruhu zpracovávaných osobních údajů, ale ke změně jejich využití a částečně i rozsahu zpracování. Předpokládaná změna má převážně kvantitativní, nikoli kvalitativní charakter.
Zpracování osobních údajů je založeno na právním důvodu podle čl. 6 odst. 1 písm. c) a e) GDPR, tedy na splnění právní povinnosti a výkonu úkolu ve veřejném zájmu.
Navrhovaná právní úprava zároveň vymezuje účel zpracování v souladu s čl. 6 odst. 3 GDPR, a to jako zajištění uplatňování zásady rovného odměňování. Zpracování osobních údajů je omezeno výhradně na tento účel a není využíváno k jiným nesouvisejícím účelům.
Zpracování vychází primárně z administrativních údajů shromažďovaných prostřednictvím Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Tyto údaje jsou již zaměstnavateli pravidelně poskytovány orgánům veřejné správy (zejména v oblasti sociálního zabezpečení a daní).
Navrhovaná úprava tak staví na existující datové infrastruktuře a nevyžaduje zavádění paralelních systémů sběru dat. Výjimky (např. agenturní zaměstnanci či specifické skupiny) představují pouze dílčí doplnění stávající datové věty.
Zpracování osobních údajů je nezbytné pro dosažení cíle směrnice, kterým je identifikace a odstraňování rozdílů v odměňování žen a mužů a větší transparentnost v odměňování. Bez systematického sběru a vyhodnocování dat o odměňování by nebylo možné tyto rozdíly objektivně posuzovat ani efektivně vymáhat právo na rovné odměňování.
Zvolený model využívající administrativní data představuje nejméně zatěžující variantu, neboť neukládá zaměstnavatelům povinnost vytvářet nové datové soubory, minimalizuje administrativní náklady a zajišťuje vysokou kvalitu a srovnatelnost dat. 
Zpracování je zároveň přiměřené, neboť je omezeno na údaje nezbytné pro výpočet ukazatelů stanovených směrnicí.
Hlavní identifikovaná rizika spočívají: v možnosti nepřímé identifikace konkrétního zaměstnance z agregovaných údajů, zejména v malých skupinách, v riziku neoprávněného přístupu k údajům o odměňování a v možném sekundárním využití dat nad rámec stanoveného účelu.
K minimalizaci těchto rizik jsou navržena následující opatření:
· Agregace dat: Pro účely podávání zpráv o rozdílech v odměňování žen a mužů a jejich zveřejňování jsou využívána výhradně agregovaná data. Individuální údaje nejsou zveřejňovány ani poskytovány zaměstnancům.
· Omezení přístupu: Přístup k individuálním údajům má pouze Ministerstvo práce a sociálních věcí jako monitorovací orgán, a to v rozsahu nezbytném pro plnění jeho zákonných úkolů. 
· Ochrana v malých skupinách: Zaměstnavatel není povinen poskytovat na vyžádání informace o odměňování ani je zpřístupňovat zaměstnancům, pokud by jejich poskytnutí vedlo k identifikaci konkrétního zaměstnance. V takových situacích jsou informace zpřístupněny pouze příslušným orgánům. 
· Účelové omezení: Údaje jsou zpracovávány výhradně za účelem uplatňování zásady rovného odměňování. 
· Technická a organizační opatření: Zpracování probíhá v rámci zabezpečených informačních systémů veřejné správy, které splňují požadavky na ochranu osobních údajů. 
· Minimalizace údajů: Zpracovávány jsou pouze údaje nezbytné pro výpočet ukazatelů stanovených směrnicí.
Navrhovaná úprava nezahrnuje zpracování zvláštních kategorií osobních údajů ve smyslu čl. 9 GDPR. Zpracování se omezuje na údaje o pohlaví, které nepředstavují zvláštní kategorii osobních údajů.
Navrhované řešení je v souladu s požadavky GDPR, zejména se zásadami zákonnosti, minimalizace údajů, omezení účelu a integrity a důvěrnosti. Zpracování osobních údajů je nezbytné a přiměřené sledovanému cíli veřejného zájmu, přičemž jsou současně přijata odpovídající opatření k ochraně práv a svobod fyzických osob.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ÚOOÚ
	Důvodová zpráva - K bodu 9 (§ 287a až § 287e) na straně 51 je nezbytné přepracovat
· 
	Odůvodnění:
Předkladatel uvádí: „Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví.“ Tato domněnka je lichá. Člověk je identifikovatelný i v mnohem větší skupině. Záleží na množství druhů osobních údajů („sloupců“), které se zpřístupní, a také nelze pominout to, že zaměstnanci sami mají řadu doplňujících údajů, které jim mohou umožnit je ztotožnit, včetně porovnání s historickými údaji až 4 roky zpětně.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Směrnice konkrétní hranici nestanoví a Evropská komise doporučuje ponechat posouzení rizika identifikace na aplikaci obecných zásad ochrany osobních údajů. Nicméně do DZ byl doplněn demonstrativní výčet situací, které mohou nastat.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	ČMKOS
	Důvodová zpráva ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce
K Čl. I bodu 10. (§ 306b  odst. 7

	ČMKOS požaduje v souvislosti se zaváděním nových pravomocí a povinností veřejného ochránce práv zohlednit jeho personální kapacity a finanční zdroje pro tyto účely. V tomto ohledu navrhujeme doplnit obecnou část důvodové zprávy takto:

„Právní úprava přináší veřejnému ochránci práv nové pravomoci a povinnosti, které si vyžádají personální posílení v podobě nových pracovních míst. Dostatečné finanční a personální zdroje orgánu pro rovné zacházení vyžaduje i článek 28 směrnice. Navrhovaná právní úprava veřejnému ochránci práv nově ukládá:
· Poskytovat konzultace zaměstnavatelům při zavádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování
· Zajištění postupu dle § 21dd odst. 1 až 3 zákona o veřejném ochránci práv – přijímání informací od zaměstnavatelů a s tím spojené poskytování poradenství zaměstnancům a zpracování hodnocení
· Zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu
· Spolupráce a výměna informací s orgány inspekce práce, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Pro naplnění těchto úkolů bude nutné navýšit počet systemizovaných tabulkových míst Kanceláře veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí o 3 nové zaměstnance a zaměstnankyně. K zabezpečení odborných úkolů v souvislosti s novými pravomocemi a povinnostmi se bude jednat o:
· 1 odborného zaměstnance pro zajištění konzultačních služeb pro zaměstnavatele a práci spojenou s přijímáním informací od zaměstnavatelů, poskytováním poradenství zaměstnancům a zpracování hodnocení,
· 1 odborného zaměstnance pro zajištění zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu,
· 1 odborného zaměstnance pro koordinování výměny informací s orgány inspekce práce, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a Ministerstvem práce a sociálních věcí; tento zaměstnanec se bude věnovat i shromažďování a sdílení požadovaných dat a podílet se na organizaci pravidelných setkání s uvedenými subjekty.
Další jednorázové náklady budou spočívat v úpravě pracovních míst pro nové odborné zaměstnance.
Pravidelně se musí počítat také s náklady souvisejícími s pravidelnými setkáními (cca 4krát ročně pro 15 až 20 účastnic a účastníků).
Odhadované průběžné roční personální náklady na nově vzniklá 3 pracovní místa činí 2 687 287 Kč (vč. zákonného pojištění). Průběžné provozní náklady a náklady na pořádání pravidelných setkání se odhadují ve výši 378 092 Kč. Pravidelné roční náklady se tedy odhadují v celkové výši 3 065 379 Kč.
V prvním roce se rovněž předpokládají jednorázové náklady spojené s prvotním vybavením (kancelářská a výpočetní technika) 3 nově vzniklých pracovních míst ve výši 531 000 Kč.
Celkové náklady v prvním roce tedy činí 3 596 379 Kč, v letech následujících 3 065 379 Kč.“

Odůvodnění:
Právní úprava přináší veřejnému ochránci práv nové pravomoci a povinnosti. Přesto obecná část důvodové zprávy v části G. I. Dopady na státní rozpočet nepočítá s žádnými novými rozpočtovými prostředky pro veřejného ochránce práv, ačkoliv čl. 28 odst. 3 směrnice stanoví, že orgán pro rovné zacházení, kterému jsou svěřeny úkoly i dle této směrnice, by měl mít dostatečné finanční a personální zdroje. Proto navrhujeme nově zohlednit i tyto dopady na státní rozpočet a doplnit obecnou část důvodové zprávy.

	K
	Z
	Akceptováno.
Text DZ byl upraven. 

	HK ČR
	Důvodová zpráva
	Hypotetická povaha analýzy hospodářských a finančních dopadů v důvodové zprávě k návrhu zákona
Důvodová zpráva v části věnované předpokládaným hospodářským a finančním dopadům navrhované právní úpravy na státní rozpočet a podnikatelské prostředí, vychází z předpokladu studia a aplikace metodik, postupů a technických řešení, které mají být teprve stanoveny prováděcími vyhláškami MPSV. Vzhledem k tomu, že konkrétní obsah těchto prováděcích předpisů není v době projednávání návrhu zákona znám, má popis uvedených dopadů nutně hypotetickou povahu. Tato nejasnost se výrazně projevuje zejména u velmi velkých zaměstnavatelů, u nichž návrh zákona nepracuje s žádným dalším rozlišením nad rámec kategorie 100 a více zaměstnanců. Důvodová zpráva tak implicitně předpokládá lineární růst náročnosti a jednotnou strukturu procesů, aniž by reflektovala kvalitativně odlišnou organizační a systémovou složitost subjektů s tisíci zaměstnanci, u nichž bude konkrétní podoba prováděcích vyhlášek zásadně určovat skutečný rozsah administrativní, technické a organizační zátěže. 

	K
	PP
	Vysvětleno.
V DZ je tento problém diskutován, ale do výpočtu agregátních dopadů se propisuje skrze "scénáře" a výsledek je počítán přes "průměrného zaměstnavatele nad 100 zaměstnanců". Vzhledem k absenci dat i metodik není možné odhad dále zpřesňovat. I proto je uváděn dopad v podobě rozsahu více než dvojnásobku "optimistického scénáře".
U velkých, resp. velmi velkých zaměstnavatelů nelze předpokládat čistě lineární vztah mezi počtem zaměstnanců a administrativní náročností. Na jedné straně může být jejich organizační struktura složitější, zejména z důvodu vyššího počtu pracovních pozic, organizačních útvarů, lokalit nebo specifických skupin zaměstnanců. Na druhé straně lze u těchto zaměstnavatelů zpravidla předpokládat vyšší míru úspor z rozsahu spočívajících v systemizaci, specializaci a digitalizaci personálních, mzdových, právních a analytických procesů. Tento předpoklad podporují i dostupná data o využívání podnikových informačních systémů podle velikosti zaměstnavatele. Například Český statistický úřad uvádí, že ERP systém používalo v roce 2025 přibližně 93 % velkých podniků v České republice, zatímco u malých podniků šlo o 42 %.[1] Eurostat obdobně uvádí výrazně vyšší využití ERP a BI softwaru u velkých podniků v EU.[2]
•Zároveň lze předpokládat, že se jedná o podniky s existujícím rozdělením do kategorií prací do jednotlivých jak to ostatně předpokládá již platná legislativa.
•Připomínka proto není důvodem k vypuštění ani zásadnímu přepracování analýzy dopadů, ale k doplnění jejích metodických limitů a k uvedení, že skutečné dopady se budou lišit podle velikosti zaměstnavatele, složitosti jeho organizační struktury, stavu informačních systémů a míry již existující formalizace personálních a mzdových procesů.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	Důvodová zpráva
	Připomínka k písm.  K. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů (str 40)
Požadujeme text důvodové zprávy na str.40 upravit takto: 
„Zaměstnavatel nebude povinen poskytovat zaměstnancům informace o průměrné výši odměňování v případě, že by poskytnutí informace vedlo k tomu, že si jeden z těchto zaměstnanců jednoduchou matematickou operací zjistí výši odměny jiného zaměstnance. To bude vždy naplněno v případě, že v jedné kategorii zaměstnanců je méně než tři zaměstnanci pět zaměstnanců; vyšší hranice se může uplatnit např. v případě, že zaměstnavatel ví, že jeden ze zaměstnanců využil svého práva údaj o své odměně zveřejnit. Aby byly zachovány principy ochrany osobních údajů, navrhuje se, že v tomto případě nebudou mít přístup k údajům o odměňování zaměstnanci, ale pouze veřejný ochránce práv.“ 
Odůvodnění: 
Hranice „méně než 3 zaměstnanci“ v návrhu odpovídá základnímu principu anonymity, ale v praxi se pro skutečné zajištění anonymity běžně používají spíše skupiny o velikosti alespoň 5 (často i 10+) osob, hlavně u citlivých informací, jako je odměna zaměstnance. Navrhujeme změnit na minimální velikost skupiny alespoň 5.

	K
	Z
	Vysvětleno.
Navrhovaná úprava poukazuje na potřebu zajistit ochranu osobních údajů při poskytování informací o odměňování. Tento požadavek je již zohledněn v návrhu transpozice, který vychází z čl. 12 Směrnice (EU) 2023/970 o transparentnosti odměňování a z požadavků GDPR.
Návrh na stanovení pevné minimální velikosti skupiny (např. 5 zaměstnanců) však nelze akceptovat. Směrnice takovou konkrétní hranici nestanoví a Evropská komise naopak doporučuje ponechat posouzení rizika identifikace na aplikaci obecných zásad ochrany osobních údajů. Zavedení pevného numerického limitu by mohlo v řadě případů nepřiměřeně omezit právo zaměstnanců na informace a oslabit účinnost nástrojů transparentnosti odměňování podle čl. 7 směrnice.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	HK ČR
	Důvodová zpráva - § 109a
	Připomínka k Zvláštní části - § 109a – nesoulad taxativního vymezení kritérií hodnoty práce podle § 110 ZP s čl. 4 odst. 4 směrnice (EU) 2023/970
Připomínka vyvstává z důvodu významného transpozičního deficitu ve vztahu k čl. 4 odst. 4 směrnice. Ačkoli důvodová zpráva k navrhovanému § 109a zákoníku práce obsahuje odkaz na znění uvedeného článku směrnice, nedochází k jeho odpovídajícímu promítnutí do vnitrostátní právní úpravy hodnoticích kritérií pro posouzení práce stejné hodnoty, která jsou de lege lata kogentně stanovena v § 110 zákoníku práce. Důvodová zpráva přitom jednoznačně potvrzuje zachování stávající koncepce § 110 zákoníku práce, včetně taxativní povahy zde uvedených kritérií hodnoty práce a výslovně vylučuje možnost stanovení odměny podle jiných kritérií. K tomu uvádí následující: „Kritéria pro stanovení hodnoty práce se navrhuje zachovat dle stávající právní úpravy uvedené v § 110 zákoníku práce, tato kritéria odpovídají požadavkům směrnice uvedeným v čl. 4 odst. 4, jde o kritéria, která jsou objektivní a genderově neutrální. Rovněž zůstává zachována možnost zaměstnavatelů u jednotlivých prací přisuzovat těmto kritériím různou váhu dle povahy vykonávané práce. Výčet kritérií však rovněž zůstává taxativní a není možné odměnu za práci poskytovat dle jiných kritérií“. 
Směrnice však v článku čl. 4 odst. 4, stanoví: „Tato kritéria nesmí být založena přímo ani nepřímo na pohlaví pracovníků. Zahrnují dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Kritéria se uplatňují objektivně genderově neutrálním způsobem, s vyloučením jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Zejména nesmí podceňovat příslušné „měkké“ dovednosti.“ 
Ačkoli směrnice výslovně požaduje, aby při hodnocení práce nebyly podceňovány měkké dovednosti, ponechání § 110 zákoníku práce v nezměněné podobě tento požadavek normativně neabsorbuje. Platná právní úprava vychází z taxativního vymezení hledisek hodnoty práce a neumožňuje zohlednit měkké dovednosti jako samostatný hodnoticí faktor. Zaměstnavatel tak při snaze postupovat v souladu se směrnicí vstupuje do kolize s vnitrostátní právní úpravou případně je odkázán na nejistý eurokonformní výklad, který nelze považovat za plnohodnotnou transpozici směrnice. Zároveň zde vzniká právní nejistota ohledně toho, jakým způsobem a zda vůbec budou kontrolní orgány při své činnosti přihlížet k tzv. měkkým dovednostem jako k relevantnímu kritériu hodnocení práce, pokud tyto dovednosti nebudou výslovně zakotveny ve vnitrostátní právní úpravě, nýbrž vyplývají pouze z evropské legislativy, a to v částečném rozporu s taxativním výčtem § 110 zákoníku práce.
Proto v našich zásadních konkrétních připomínkách navrhujeme změnu § 110 zákoníku práce a zároveň s tím i úpravu důvodové zprávy.
	
	PP
	Vysvětleno.
Navrhovaná právní úprava je považována za souladnou s čl. 4 odst. 4 směrnice (EU) 2023/970. Kritéria hodnoty práce uvedená v § 110 zákoníku práce (zejména složitost, odpovědnost, namáhavost práce a pracovní podmínky) představují obecné kategorie odpovídající požadavkům směrnice, konkrétně kritériím dovedností, úsilí, odpovědnosti a pracovních podmínek.
Požadavek směrnice, aby kritéria nezakládala přímou ani nepřímou diskriminaci na základě pohlaví a aby nedocházelo k podceňování tzv. „měkkých dovedností“, je naplněn již v rámci stávající právní úpravy prostřednictvím:
· obecné povinnosti rovného zacházení a zákazu diskriminace, 
· výkladu jednotlivých kritérií hodnoty práce, zejména kritéria složitosti práce, které zahrnuje jak odborné znalosti a dovednosti, tak i kompetence nemateriální povahy (např. komunikační schopnosti, organizační dovednosti či schopnost řešit konflikty). 
Taxativní vymezení kritérií v § 110 zákoníku práce nebrání zohlednění všech relevantních faktorů požadovaných směrnicí, neboť tyto faktory jsou subsumovatelné pod stávající zákonná kritéria. Směrnice nevyžaduje zavedení nových samostatných kategorií, ale stanoví požadavky na obsah a způsob aplikace kritérií, které česká právní úprava již splňuje.
K zajištění větší právní jistoty bylo upřesnění týkající se zohlednění tzv. měkkých dovedností promítnuto do důvodové zprávy, nikoli však do samotného normativního textu zákona.
Připomínkové místo trvá na připomínce

	HK ČR
	Důvodová zpráva
	Připomínka ke Zvláštní části, Změna zákoníku práce, k ust. § 113 odst. 1
Požadujeme v důvodové zprávě vyjasnit, že v předloženém materiálu navrhovaná úprava § 113 odst. 1 zákoníku práce, která zavádí povinnou písemnou formu sjednání mzdy, nebude mít vliv na platnost/neplatnost pracovní smlouvy, a to vzhledem k textaci ust. § 20. 
Odůvodnění: 
Považujeme za důležité postavit na jisto, že změna právní úpravy a povinnost písemné formy, nebudou mít vliv na platnost, resp. neplatnost právního jednání. 

	K
	PP
	Akceptováno. 
Byla provedena úprava v § 20 ZP a doplněna DZ v příslušné části. 
V návaznosti na zavedení povinné písemné formy smlouvy, ve které je sjednána mzda je s ohledem na zájem na zachování právní jistoty zaměstnanců ohledně jejich práva na mzdu sjednání mzdy zahrnuto do § 20 zákoníku práce mezi právní jednání, u kterých se po započetí plnění nelze dovolávat neplatnosti z důvodu nedodržení zákonem požadované formy právního jednání. Nedodržení písemné formy při sjednání mzdy (např. dvoustranná smlouva o mzdě) bude porušením zákoníku práce, nicméně ujednaná výše mzdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zůstává v platnosti.  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	HK ČR
	Důvodová zpráva
	Připomínka k Zvláštní části, bodu 9. § 287a - § 287e (str. 51) 
Požadujeme upravit text důvodové zprávy na str. 51 takto:
„Nad rámec čl. 7 směrnice je navrženým ustanovením transponován čl. 12 odst. 3 směrnice. Podle tohoto článku mohou: „členské státy… rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení…“. Pokud by zveřejněním posouzení odměňování podle navrženého znění mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto část posouzení odměňování nezveřejní a ani ji neposkytne zástupcům zaměstnanců, ale poskytne je pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí a veřejnému ochránci práv. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 až 4 zaměstnanci stejného pohlaví. Ministerstvo práce a sociálních věcí nemůže dotčenou informaci zveřejnit. Na základě takto poskytnutých informací zaměstnavatelem poté veřejný ochránce práv podle čl. 12 odst. 3 směrnice, cit: „upozorní pracovníky na možný nárok podle této směrnice, aniž by zveřejnili skutečnou úroveň odměny jednotlivých pracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Pro účely monitorování podle článku 29 se informace zpřístupní bez omezení“. 
Odůvodnění: 
Hranice „méně než 3 zaměstnanci“ v návrhu odpovídá základnímu principu anonymity, ale v praxi se pro skutečné zajištění anonymity běžně používají spíše skupiny o velikosti alespoň 5 (často i 10+) osob, hlavně u citlivých informací, jako je odměna zaměstnance. Navrhujeme změnit na minimální velikost skupiny alespoň 5.

	
	PP
	Akceptováno jinak.
Příslušná část důvodové zprávy byla upřesněna.
Lze souhlasit s tím, že naznačená hranice počtu zaměstnanců je nepřesná. 

Lze přisvědčit argumentu, že riziko identifikace konkrétního zaměstnance při poskytování informací o odměňování nelze posuzovat pouze podle celkového počtu zaměstnanců ve skupině prací. K odhalení výše odměny může dojít i ve skupinách s vyšším počtem zaměstnanců, pokud je zastoupení jednoho pohlaví velmi nízké (např. jeden či dva zaměstnanci), kdy údaj o průměrné odměně fakticky odpovídá konkrétní osobě. Naopak ani menší skupiny nemusí vždy automaticky znamenat vysoké riziko identifikace, pokud jsou dostatečně vyvážené a anonymní.

Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.

Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací
Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:

1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena
→ údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.
2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.
3. Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.
4. Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.).
5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.
6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy)
→ pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání


	HK ČR
	Důvodová zpráva
	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce k bodu 11. k ust. § 306b 
Pokud nebude akceptována naše připomínka k ust. § 306b směřující k vypuštění oprávnění pro veřejného ochránce práv, požadujeme, aby důvodová zpráva byla doplněna o vyhodnocení kapacitních a procesních dopadů nové působnosti veřejného ochránce práv. 
Odůvodnění: 
Upozorňujeme, že důvodová zpráva se nijak nevypořádává s kapacitními a procesními dopady této nové agendy na veřejného ochránce práv. Není uvedeno, zda a jakým způsobem má být posílena kapacita ochránce, jaký objem podání se předpokládá, ani v jakých lhůtách má být s poskytnutými informacemi nakládáno. Za situace, kdy lze očekávat významný počet případů směřovaných právě na veřejného ochránce práv, zejména u větších zaměstnavatelů a specifických pracovních kategorií vzniká riziko, že nově zakotvené právo zaměstnanců na informace bude v praxi realizováno s významnými časovými prodlevami. Tenhle stav by mohl oslabit efektivní uplatnění zmíněného ustanovení a zároveň zvýšit tlak na zaměstnavatele, aby v praxi tyhle údaje poskytovali přímo zaměstnanci a dopouštěli se pak rizika úniku citlivých dát. 

	
	
	Akceptováno
DZ byla doplněna o vyhodnocení kapacitních a procesních dopadů nové působnosti veřejného ochránce práv.


	Ministerstvo vnitra
	Platné znění
	Upozorňujeme, že v platném znění zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je u § 133a odst. 1 (čl. VII bodu 5) poznámka o nabytí účinnosti k 1. 1. 2028. V souladu s návrhem předpokládáme, že první znění § 133a má nabýt účinnosti k 1. 1. 2027. Požadujeme tudíž platné znění dotčených právních předpisů s vyznačením navrhovaných změn revidovat.
	K
	Z
	Vysvětleno.
Ustanovení je uvedeno ve dvojí účinnosti – od 1. ledna 2027 a od 1. ledna 2028.
Od. 1. ledna 2027 platí pouze 1 odstavec
§ 133a 
Odměňováním se pro účely této hlavy rozumí poskytování služebního příjmu, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty příslušnicím a příslušníkům v souvislosti se služebním poměrem.   

Zatímco od 1. ledna 2028 platí

§ 133a
Transparentnost odměňování příslušnic a příslušníků 

(1) Odměňováním se pro účely této hlavy rozumí poskytování služebního příjmu, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty příslušnicím a příslušníkům v souvislosti se služebním poměrem.

(2) Hlášené údaje, které bezpečnostní sbor vykazuje v jednotném měsíčním hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, využívá Ministerstvo práce a sociálních věcí pro výpočet statistických údajů o rozdílu v odměňování příslušnic a příslušníků a jejich zveřejnění podle § 37f zákona o inspekci práce. Rozsah statistických údajů a způsob jejich výpočtu stanoví vláda nařízením. 

(3) Bezpečnostní sbor za každý kalendářní rok zpracuje a Ministerstvu práce a sociálních věcí do 30. dubna následujícího roku datovou schránkou doručí statistické údaje o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků v každé z jednotlivých skupin činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti; rozdíly v odměňování příslušnic a příslušníků může odůvodnit. Rozsah statistických údajů a způsob jejich výpočtu stanoví vláda nařízením.

(4) Statistické údaje o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků podle odstavce 3 bezpečnostní sbor do 30. dubna následujícího roku zveřejní způsobem dostupným všem příslušníkům. Poskytne je také odborovým organizacím, které v něm působí, a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odst. 3. Požádá-li příslušník, odborová organizace nebo orgán uvedený v § 86 odst. 3 o vysvětlení poskytnutých statistických údajů, bezpečnostní sbor jim požadované informace poskytne bez zbytečného odkladu.  Na základě žádosti poskytne bezpečnostní sbor také statistické údaje za poslední 4 roky, jsou-li k dispozici.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	Nařízení vlády č. 417/2025 Sb
	Uvedené teze obsahují výčet položek, u kterých bude třeba v přílohách č. 1, 3 a 4 daného nařízení vlády doplnit „v kolonce MPSV nové číslo, které bude přiřazeno k zákonu č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.“.
Příslušníků bezpečnostních sborů uvedených v § 205 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů se však týká příloha č. 2, která by měla být též odpovídajícím způsobem doplněna. Tuto skutečnost je nezbytné reflektovat.

	K
	Z
	Akceptováno. 
Teze nařízení vlády budou upraveny ve smyslu připomínky, při novele NV č. 417/2025 Sb., budou u všech využívaných položek doplněny příslušné právní předpisy.  
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KZPS
	Teze vyhlášky 
	KZPS oceňuje komunikaci, kterou MPSV vedlo se sociálními partnery při přípravě návrhu. Tento sociální dialog při tvorbě právní normy nepochybně vedl k posílení předvídatelnosti i právní jistoty zaměstnavatelů a zaměstnanců při regulaci vzájemné komunikace týkající se odměňování. Vyjma vztahu zaměstnavatele a zaměstnance však návrh obsahuje rovněž postup při určování rozdílů v odměňování mezi muži a ženami. Tato oblast vyžadovaná unijní úpravou je v návrhu na základě zmocnění svěřena podzákonným předpisům (zejména zmocnění dle § 306b ZP, § 37e, § 37g) a § 37i zákona o inspekci práce), čímž se klíčová oblast regulace dostává do nařízení vlády a vyhlášky. Návrh však neobsahuje dostatečné nastínění postupu, jak se budou mzdy, platy a další peněžitá i nepeněžitá plnění pro účely posuzování rozdílů poměřovat. Přiložený návrh tezí je toliko kusý neobsahující věcný záměr postupu. Nelze tak vyjádřit souhlas se způsobem transpozice do českého právního řádu, dokud nebude jasné, jakým způsobem bude stát poměřování příjmů postupovat.
	K
	Z
	Vysvětleno
Předkladatel děkuje za ocenění dosavadního sociálního dialogu při přípravě návrhu právní úpravy. Předložené teze prováděcího předpisu mají v této fázi skutečně rámcový charakter a jejich účelem je vymezit základní směr budoucí úpravy, nikoli poskytnout její finální metodologickou podobu, která se bude odvíjet od finálního legislativního znění. Rovněž se přikláníme k projednání se sociálními partnery před finalizací.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚV OKOM
	Rozdílová tabulka
	Po stránce formální:
Předkladatel částečně splnil formální náležitosti týkající se vykazování slučitelnosti s právem EU, jak vyplývají zejména z Legislativních pravidel vlády, v platném znění, a z Metodických pokynů pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii, v platném znění.
Rozdílová tabulka je velmi nepřehledná, mnohdy chybí některé implementované články nebo tabulka uvádí celé články pro celé skupiny paragrafového znění, což ani neodpovídá míře implementace v daném konkrétním ustanovení.  
Ačkoliv srovnávací tabulka vykazuje čl. 9 odst. 6 a odst. 7 jako implementované výhradně prostřednictvím návrhu, z rozdílové tabulky nejsou patrná konkrétní ustanovení návrhu, která dané požadavky implementují. 

	O
	Z
	Akceptováno. 
Srovnávací tabulka byla upravena. Rozdílová tabulka byla na relevantních místech upravena. 

Připomínkové místo bere návrh vypořádání na vědomí


	HK ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 16)
	Požadujeme doplnit text v ust. § 16 odst. 1 a odst. 4 takto: 
„(1) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími. O rozdílné zacházení se nejedná v případě, že zaměstnavatel neposkytuje dočasně přidělenému zaměstnanci podle § 43a nebo dočasně přidělenému zaměstnanci agentury práce podle § 307a až 309 shodná plnění poskytovaná srovnatelnému zaměstnanci zaměstnavatele, k němuž je zaměstnanec dočasně přidělen, která nepředstavují odměnu za práci, nebo plnění, která nejsou zaměstnanci poskytována v penězích.
…
(4) Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu. Ustanovení odstavce 1 věty třetí se použijí obdobně.“
Odůvodnění:
V souvislosti s rozsáhlými změnami zákoníku práce souvisejícími s oblastí odměňování navrhujeme doplnění novelizace současného znění § 16 zákoníku práce tak, aby tuzemská pracovněprávní úprava reflektovala ekonomickou realitu tuzemského trhu práce i soudní praxi Nejvyššího správního soudu a bylo umožněno pružněji poskytovat zejména různé druhy plnění peněžité povahy či peněžitá plnění benefitního charakteru tzv. kmenovým zaměstnancům oproti dočasně přiděleným zaměstnancům, přiděleným ať už na základě „obecného“ dočasného přidělení či v rámci agenturního zaměstnávání.
Navrhujeme doplnění nového kritéria pro aplikaci pravidel týkajících se oblasti rovného zacházení a diskriminace, a to v návaznosti na překvapivý a pro trh práce značně destabilizující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, č.j. 21 Cdo 351/2024-158. Je zcela přirozené, že vybraná plnění mající povahu benefitu mají zaměstnavatelé zájem poskytovat především svým zaměstnancům, s nimiž mají sjednán základní pracovněprávní vztah, a to zejména za účelem budování a podpory vyšší míry sepětí se zaměstnavatelem a loajality k němu. Jak ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, reprezentované např. rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č.j. 2 Ads 335/2018 – 32, je zcela pochopitelný zájem zaměstnavatelů na tom, aby pro něj „pracovali lidé, kteří se s ním identifikují a u nichž lze i do budoucna předpokládat, že se na jejich služby lze spolehnout.“ Proto se navrhuje novelizace § 16 zákoníku práce, tak aby uvedený zájem zaměstnavatelů mohl být řádně realizován v praxi bez rizika vzniku soudních sporů či sankcí ze strany orgánů veřejné správy.

	K
	PP
	Neakceptováno. Vysvětleno. 
Doplnění § 16 ZP bylo sice v pracovní verzi návrhu zákona uvedeno (byť v minimalistickém znění), nicméně na základě dohody sociálních partnerů bylo přistoupeno k jeho vypuštění. Navrhovaná argumentace je tak (byť v obecnější rovině) uvedena a rozepsána v důvodové zprávě – v části k § 306a zákoníku práce-systém tzv. benefitů.

Připomínkové místo trvá na připomínce.


	SP ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 16)
	K §16
Požadujeme, aby byl do předloženého návrhu vloženo doplnění § 16 zákoníku práce ve smyslu níže uvedeného znění, které bylo v průběhu přípravy návrhu opakovaně diskutováno v rámci pracovní skupiny. 

„Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími.“ 
Odůvodnění: 
Navrhujeme do návrhu navrátit původně avizovanou změnu daného ustanovení obsaženou v rámci pracovního transpozičního návrhu Směrnice z prosince 2025. 
Navržené doplnění poslední věty sleduje zpřesnění stávající právní úpravy v souladu s požadavky unijního práva i judikaturou, která připouští rozdílné zacházení pouze tehdy, je-li založeno na objektivních, legitimních a přezkoumatelných kritériích. Explicitní zakotvení možnosti rozdílného zacházení, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi, přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů i zaměstnanců a současně vytváří jasný rámec pro posuzování přípustnosti rozdílů v odměňování.
Toto vymezení zároveň napomáhá odlišit nepřípustnou diskriminaci od legitimních rozdílů vyplývajících z charakteru vykonávané práce či souvisejících faktorů, čímž se předchází nejednotné aplikační praxi a posiluje předvídatelnost rozhodování kontrolních a soudních orgánů.
Zároveň tato připomínka souvisí s připomínkou, kterou níže uvádíme k potřebě úpravy ustanovení §110 ZP.
	K
	Z
	Neakceptováno.

Doplnění § 16 ZP bylo sice v pracovní verzi návrhu zákona uvedeno (byť v minimalistickém znění), nicméně na základě dohody sociálních partnerů bylo přistoupeno k jeho vypuštění. Navrhovaná argumentace je tak (byť v obecnější rovině) uvedena a rozepsána v důvodové zprávě – v části k § 306a zákoníku práce-systém tzv. benefitů.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání

	ČAK
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 16)
	S výše uvedeným souvisí i potřeba úpravy ustanovení § 16 zákoníku práce, na nějž ustanovení § 110 zákoníku práce navazuje. V této souvislosti proto navrhujeme do návrhu navrátit původně avizovanou změnu daného ustanovení obsaženou v rámci pracovního transpozičního návrhu směrnice z prosince 2025.

S ohledem na shora uvedené navrhujeme doplnění § 16 odst. 1 např. následujícím způsobem:
	
(1) Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími.


	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno. 
Doplnění § 16 ZP bylo sice v pracovní verzi návrhu zákona uvedeno, nicméně na základě dohody sociálních partnerů bylo přistoupeno k vypuštění. Navrhovaná formulace je tak uvedena a rozepsána v důvodové zprávě – v části k § 306a zákoníku práce-systém tzv. benefitů.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Svaz energetiky ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 16)
	K § 16 zákoníku práce
Navrhujeme nové znění.
§ 16
(1)	Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími. O rozdílné zacházení se nejedná v případě, že zaměstnavatel neposkytuje k němu dočasně přidělenému zaměstnanci podle § 43a nebo dočasně přidělenému zaměstnanci agentury práce podle § 307a až 309
a)	shodnou naturální mzdu,
b)	shodné plnění peněžité hodnoty, 
c)	shodné příspěvky na produkty spoření na stáří nebo
d)	shodné peněžité plnění neposkytované za práci
jako zaměstnancům, s nimiž má sjednán základní pracovněprávní vztah.
(2)	V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo pohlavní identifikace se považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví.
(3)	Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje antidiskriminační zákon108).
(4)	Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy pracovních činností vyplývá, že toto rozdílné zacházení je podstatným požadavkem nezbytným pro výkon práce; účel sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený. Za diskriminaci se rovněž nepovažují opatření, jejichž účelem je odůvodněno předcházení nebo vyrovnání nevýhod, které vyplývají z příslušnosti fyzické osoby ke skupině vymezené některým z důvodů uvedených v antidiskriminačním zákonu. O rozdílné zacházení se nejedná v případě, že zaměstnavatel neposkytuje k němu dočasně přidělenému zaměstnanci podle § 43a nebo dočasně přidělenému zaměstnanci agentury práce podle § 307a až 309
a)	shodnou naturální mzdu,
b)	shodné plnění peněžité hodnoty, 
c)	shodné příspěvky na produkty spoření na stáří nebo
d)	shodné peněžité plnění neposkytované za práci
jako zaměstnancům, s nimiž má sjednán základní pracovněprávní vztah.
Odůvodnění:
V souvislosti s rozsáhlými změnami zákoníku práce souvisejícími s oblastí odměňování navrhujeme doplnění novelizace současného znění § 16 zákoníku práce, tak aby tuzemská pracovněprávní úprava reflektovala ekonomickou realitu tuzemského trhu práce i soudní praxi Nejvyššího správního soudu a bylo umožněno pružněji poskytovat zejména různé druhy plnění peněžité povahy či peněžitá plnění benefitního charakteru tzv. kmenovým zaměstnancům oproti dočasně přiděleným zaměstnancům, přiděleným ať už na základě „obecného“ dočasného přidělení či v rámci agenturního zaměstnávání.
Navrhuje se doplnění nového kritéria pro aplikaci pravidel týkajících se oblasti rovného zacházení a diskriminace, a to v návaznosti na překvapivý a pro trh práce značně destabilizující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, č.j. 21 Cdo 351/2024-158. Je zcela přirozené, že vybraná plnění mající povahu benefitu mají zaměstnavatelé zájem poskytovat především svým zaměstnancům, s nimiž mají sjednán základní pracovněprávní vztah, a to zejména za účelem budování a podpory vyšší míry sepětí se zaměstnavatelem a loajality k němu. Jak ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, reprezentované např. rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č.j. 2 Ads 335/2018–32, je zcela pochopitelný zájem zaměstnavatelů na tom, aby pro něj „pracovali lidé, kteří se s ním identifikují a u nichž lze i do budoucna předpokládat, že se na jejich služby lze spolehnout.“ Proto se navrhuje novelizace § 16 zákoníku práce, tak aby uvedený zájem zaměstnavatelů mohl být řádně realizován v praxi bez rizika vzniku soudních sporů či sankcí ze strany orgánů veřejné správy.

	K
	Z
	Neakceptováno. 
Doplnění § 16 ZP bylo sice v pracovní verzi návrhu zákona uvedeno, nicméně na základě dohody sociálních partnerů bylo přistoupeno k vypuštění. Dotčená argumentace tak uvedena a rozepsána (byť v obecné rovině) v důvodové zprávě – v části k § 306a zákoníku práce-systém tzv. benefitů.
Připomínkové místo nesouhlasí s návrhem vypořádání.

	SP ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 109a odst. 5)
	Návrh nového ustanovení § 109a odst. 5
V souladu s obecnou připomínkou navrhujeme následující.
Za § 109a odst. 4 se doplňuje nový odstavec 5, který zní:
„(5) Povinnosti podle odstavců 1 až 3 se nevztahují na zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci; tito zaměstnavatelé jsou povinni zajistit transparentnost odměňování způsobem odpovídajícím jejich velikosti a organizační struktuře, zejména stanovením základních kritérií odměňování.“
Odůvodnění:
Podle § 109a návrhu zákona je zaměstnavatel povinen vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob odměňování zaměstnanců, včetně formy, složek a způsobu odstupňování odměny za práci, a současně musí obsahovat rozdělení prací do skupin odstupňovaných podle jejich hodnoty vyplývající ze složitosti, odpovědnosti a namáhavosti.
Tato právní úprava představuje formalizovaný a poměrně komplexní model odměňování, jehož vytvoření a udržování znamená významnou administrativní a organizační zátěž, zejména pro malé a střední zaměstnavatele. Směrnice přitom v čl. 6 odst. 1 požaduje zajištění transparentních a genderově neutrálních kritérií odměňování, nikoli nutně zavedení takto strukturovaného systému. Současně čl. 6 odst. 2 umožňuje zohlednit velikost zaměstnavatele. Navržené řešení proto reflektuje tuto flexibilitu a současně zachovává požadavek transparentnosti odměňování.

	K
	Z
	Neakceptováno.
Takovou výjimku směrnice nepřipouští. Podle článku 6 směrnice mají zaměstnavatelé svým zaměstnancům zajistit snadný přístup ke kritériím, která se používají ke stanovení odměn zaměstnanců, úrovní odměňování a postupu v odměňování. Tato kritéria musí být objektivní a genderově neutrální. 
Následuje možnost členských států osvobodit zaměstnavatele s méně než 50 zaměstnanci od této povinnosti ve vztahu k postupu v odměňování.
Tento článek navazuje na čl. 4 směrnice, který požaduje zavedení systémů odměňování u všech zaměstnanců (bez výjimky, tedy bez ohledu na jejich velikost) zajišťujících stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Systémy odměňování musí umožňovat posouzení, zda se zaměstnanci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, a to na základě objektivních a genderově neutrálních kritérií. 
V ČR jsou však kritéria pro stanovení výše odměny za práci (mzdu, plat, odměnu z dohody) stanovena přímo v zákoníku práce (§ 109 odst. 4 ZP), přičemž tato kritéria slouží rovněž pro stanovení hodnoty práce (§ 110 ZP). Jde o taxativní výčet kritérií, která jsou závazná pro všechny zaměstnavatele.  V ČR jsou tedy kritéria pro odměňování a stanovení hodnoty práce všem zaměstnancům dostupná, jelikož jsou uvedena v ZP. Navrhuje se, že zaměstnavatelé musí stanovit vnitřním předpisem, nebo sjednat s odborovou organizací v kolektivní smlouvě, systém odměňování a systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, kde se uvede: 
· způsob jakým zaměstnavatel odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše odměny za práci, 
· rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin odstupňovaných podle hodnoty prací
· objektivní a nediskriminační kritéria pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 
Systémy odměňování budou tedy zaměstnancům dostupné (vnitřní předpis nebo kolektivní smlouva), což ve spojení s úpravou kritérií pro stanovení hodnoty práce a odměňování v zákoníku práce zajišťuje splnění požadavků čl. 6 směrnice. 

Výjimka uvedená v čl. 6 směrnice se týká jen problematiky „postupu v odměňování“, což v kontextu právní úpravy v ČR není relevantní, jelikož odměňování se řídí výhradně hodnotou vykonávané práce na základě zákonem stanovených kritérií a systémy odměňování budou v plném rozsahu vždy dostupné u všech zaměstnavatelů. 

Tento článek nelze vykládat jako možnost u zaměstnavatelů do 50 zaměstnanců nepřijímat systémy odměňování, protože tato povinnost plyne z čl. 4 směrnice, a ten se aplikuje na všechny zaměstnavatele, bez jakékoli výjimky.

Povinnost zajišťovat rovné odměňování žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty je již v českém právním řádu zakotvena, a to jak v zákoníku práce (zejména § 109 odst. 4 a § 110), tak v antidiskriminačním zákonu. Zaměstnavatelé jsou tedy již v současnosti povinni uplatňovat objektivní a nediskriminační kritéria při odměňování. 

Navrhovaná právní úprava na tuto existující povinnost navazuje a rozvíjí ji zejména ve vztahu k požadavkům čl. 4 a 6 směrnice, a to tím, že stanoví povinnost tyto principy systematicky zachytit v systému odměňování a zpřístupnit je zaměstnancům, zejména prostřednictvím vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy. 

Lze tedy konstatovat, že dochází k určitému rozšíření povinností v rovině formální (zejména pokud jde o strukturované zachycení systému odměňování a pravidel pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty). Toto rozšíření však nepředstavuje zavedení nové materiální povinnosti, ale konkretizaci a zpřehlednění již existujících požadavků právního řádu. 

V praxi navíc značná část zaměstnavatelů již v současné době disponuje vnitřními mzdovými předpisy či obdobnými nástroji, které tyto požadavky alespoň částečně naplňují. Navrhovaná úprava tak ve většině případů povede spíše k jejich doplnění a sjednocení než k vytváření zcela nových systémů. Z pohledu administrativní zátěže proto navrhovaná úprava představuje především standardizaci a zvýšení transparentnosti existujících postupů, což přispívá k právní jistotě zaměstnavatelů a snižuje riziko sporů v oblasti odměňování. 

Současně bude ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí zajištěna metodická podpora zaměstnavatelům, včetně: vzorových šablon pro nastavení systémů odměňování.

Jakákoliv výjimka pro zaměstnavatele z povinnosti zavést systém odměňování, především z povinnosti rozdělovat práce do skupin dle jejich hodnoty, by znemožňovala využití oprávnění zaměstnanců vyplývající z čl. 7 směrnice, tedy práva na informace o vlastní odměně ve srovnání s průměrnou odměnou mužů a žen ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci (viz navržená právní úprava § 306b ZP).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	HK ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 109a odst. 5)
	Připomínka k ČÁSTI PRVNÍ, Změna zákoníku práce ust. § 110
Požadujeme nad rámec předloženého návrhu upravit současné znění § 110 zákoníku práce tak, aby při posuzování rovnosti v odměňování mohly být zohledněny další faktory včetně socioekonomických rozdílů mezi jednotlivými územními celky a další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici.
Návrh úpravy § 110
§ 110
(1) Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele pravidelně pracujícím na stejném pracovišti stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.
(2) Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici.
(3) Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce.
(4) Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.
(5) Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.
(6) Pracovištěm se pro účely odstavce 1 rozumí pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednané v pracovní smlouvě či určené podle § 34a. 
Odůvodnění:
Byť se nejedná přímo o transpozici směrnice, jedná se o návrh úzce související s oblastí odměňování obecně, z hlediska koncepčnosti se jedná o návrh relevantní a související s výzvami, kterým musí tuzemský trh práce čelit. Navrhujeme doplnění nového kritéria pro aplikaci pravidel týkajících se rovnosti v oblasti odměňování. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2820/20, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, výše popsané rozšíření kritérií z § 110 zákoníku práce, ke kterým lze při odměňování zaměstnanců přihlížet, je ústavně konformní a neodporuje ani relevantním právním předpisům, zákonodárci nic nebrání v tom, aby zohlednil mimo jiné též tzv. regionalitu při posuzování otázky rovnosti v odměňování zaměstnanců. Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení uvedl následující: 

„Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.“ Ústavní soud tedy sám připouští možnost odlišit výši mezd v návaznosti na jednotlivá pracoviště (pobočky) zaměstnavatele. Zohlednění nově navrhovaného kritéria může přispět k zajištění spravedlivějšího přístupu k odměňování v různých regionech. Tento krok reflektuje nejen požadavky na rovné zacházení, ale také ekonomické a sociální aspekty trhu práce, které jsou klíčové pro jeho vyvážený rozvoj. Navrhovaná úprava pravidel by mohla podpořit zvýšení ochoty zaměstnavatelů rozšířit své působení i mimo velká města se zpravidla významně vyššími životními náklady, a vytvořit tak nová pracovní místa například i v rámci oblastí s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižšími životními náklady, což může mít vliv i na snížení odlivu obyvatel z daných regionů a jejich větší rozvoj. V konečném důsledku by tato úprava mohla vést k posílení regionální konkurenceschopnosti, snížení sociálních nerovností a podpoře udržitelného hospodářského růstu.
Zároveň s ohledem na znění čl. 4 odst. 4 směrnice je třeba aktualizovat ustanovení § 110 odst. 2 zákoníku práce. Citované ustanovení směrnice upravuje na základě odkazu v čl. 3 odst. 1 písm. g) definici stejné práce a práce stejné hodnoty takto:
„4.   Systémy odměňování musí umožňovat posouzení toho, zda se pracovníci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií dohodnutých se zástupci zaměstnanců, pokud jsou tito zástupci k dispozici. Tato kritéria nesmí být založena přímo ani nepřímo na pohlaví pracovníků. Zahrnují dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Kritéria se uplatňují objektivně genderově neutrálním způsobem, s vyloučením jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Zejména nesmí podceňovat příslušné „měkké“ dovednosti.“
Ustanovení čl. 4 odst. 4 směrnice tedy definuje stejnou práci a práci stejné hodnoty na základě (i) dovedností, (ii) úsilí, (iii) odpovědnosti, (iv) pracovních podmínek a (v) dalších faktorů. Definiční znaky (i) až (iv) ustanovení § 110 zákoníku práce již obsahuje, ale definiční znak (v) v podobě „dalších faktorů“ nikoli. 
Závěr, že má být umožněna definice stejné práce a práce stejné hodnoty i na základě „dalších kritérií“, výslovně podporuje i recitál 26 směrnice, který nabádá členské státy, aby v implementaci této definice umožnily zohlednit i další relevantní kritéria:
„(26) Aby bylo respektováno právo na stejnou odměnu, musí mít zaměstnavatelé zavedeny systémy odměňování, které zajistí, aby mezi pracovníky vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty neexistovaly rozdíly v odměňování žen a mužů, které nejsou odůvodněny objektivními a genderově neutrálními kritérii. Tyto systémy odměňování by měly umožňovat srovnání hodnoty různých pracovních míst v rámci stejné organizační struktury. Mělo by být možné založit tyto systémy odměňování na stávajících pokynech Unie týkajících se genderově neutrálních systémů hodnocení a klasifikace práce nebo na ukazatelích či genderově neutrálních modelech. V souladu s judikaturou Soudního dvora by hodnota práce měla být posuzována a srovnávána na základě objektivních kritérií, včetně odborné kvalifikace, požadavků na vzdělání a odbornou přípravu, dovedností, úsilí, odpovědnosti a pracovních podmínek, bez ohledu na rozdíly v pracovním režimu. S cílem usnadnit uplatňování pojmu práce stejné hodnoty, zejména u mikropodniků a malých a středních podniků, by měla používaná objektivní kritéria zahrnovat čtyři faktory: dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky. Uvedené faktory byly ve stávajících pokynech Unie označeny za zásadní a dostatečné pro hodnocení úkolů vykonávaných v organizaci bez ohledu na hospodářské odvětví, do něhož organizace patří.
Vzhledem k tomu, že všechny faktory nejsou pro konkrétní pozici stejně relevantní, měl by zaměstnavatel zvážit každý z uvedených čtyř faktorů v závislosti na významu uvedených kritérií pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Mělo by být rovněž možné zohlednit dodatečná kritéria, jsou-li relevantní a odůvodněná. V případě potřeby by Komise měla mít možnost stávající pokyny Unie po konzultaci s Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE) aktualizovat.“

	K
	PP
	Neakceptováno, vysvětleno.

Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.

Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
Navrhované znění by mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.

Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.

Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Směrnice tento princip potvrzuje s tím, že požaduje, aby zaměstnanci ve stejné kategorii (tedy zaměstnanci se stejnou hodnotou vykonávané práce) obdrželi stejnou výši odměny (ve smyslu směrnice).

Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky

Měkké dovednosti lze považovat za implicitní součást kritérií, jako jsou odpovědnost, složitost a namáhavost práce, protože tyto oblasti nejsou tvořeny pouze technickými nebo odbornými požadavky, ale výrazně závisí i na lidském chování, komunikaci a schopnosti zvládat různé situace.

Odpovědnost v pracovním kontextu neznamená jen plnění úkolů, ale i schopnost samostatného rozhodování, spolehlivost, zvládání stresu a komunikaci s ostatními. Právě tyto aspekty spadají do měkkých dovedností, jako je time management, schopnost nést důsledky rozhodnutí nebo efektivně spolupracovat.

Složitost práce je dána nejen odbornou náročností, ale i tím, jak pracovník zvládá řešení problémů, adaptaci na změny nebo koordinaci s dalšími lidmi. Schopnosti jako kritické myšlení, flexibilita nebo týmová spolupráce jsou typickými měkkými dovednostmi, které tuto složitost významně ovlivňují.

Namáhavost práce se neprojevuje pouze fyzicky, ale také psychicky. Zvládání zátěže, odolnost vůči stresu, schopnost udržet pozornost nebo komunikovat v náročných situacích jsou opět měkké dovednosti, které určují, jak náročná práce ve skutečnosti je.

Měkké dovednosti nejsou samostatným, odděleným kritériem, ale prostupují všemi uvedenými oblastmi a tvoří jejich nedílnou, implicitní součást.

Připomínkové místo trvá na připomínce

	SP ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 110)
	Ve vazbě na obecnou připomínku, pokud jde o úplnou transpozici definičních znaků stejné práce a práce stejné hodnoty, požadujeme aktualizovat ustanovení § 110 odst. 2 zákoníku práce. 

Ustanovení čl. 4 odst. 4 Směrnice definuje stejnou práci a práci stejné hodnoty na základě (i) dovedností, (ii) úsilí, (iii) odpovědnosti, (iv) pracovních podmínek a (v) dalších faktorů. Definiční znaky (i) až (iv) ustanovení § 110 zákoníku práce již obsahuje, ale definiční znak (v) v podobě „dalších faktorů“ nikoli. 

Závěr, že má být umožněna definice stejné práce a práce stejné hodnoty i na základě „dalších kritérií“, výslovně podporuje i recitál 26 Směrnice, který nabádá členské státy, aby v implementaci této definice umožnily zohlednit i další relevantní kritéria:
„(26) Aby bylo respektováno právo na stejnou odměnu, musí mít zaměstnavatelé zavedeny systémy odměňování, které zajistí, aby mezi pracovníky vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty neexistovaly rozdíly v odměňování žen a mužů, které nejsou odůvodněny objektivními a genderově neutrálními kritérii. Tyto systémy odměňování by měly umožňovat srovnání hodnoty různých pracovních míst v rámci stejné organizační struktury. Mělo by být možné založit tyto systémy odměňování na stávajících pokynech Unie týkajících se genderově neutrálních systémů hodnocení a klasifikace práce nebo na ukazatelích či genderově neutrálních modelech. V souladu s judikaturou Soudního dvora by hodnota práce měla být posuzována a srovnávána na základě objektivních kritérií, včetně odborné kvalifikace, požadavků na vzdělání a odbornou přípravu, dovedností, úsilí, odpovědnosti a pracovních podmínek, bez ohledu na rozdíly v pracovním režimu. S cílem usnadnit uplatňování pojmu práce stejné hodnoty, zejména u mikropodniků a malých a středních podniků, by měla používaná objektivní kritéria zahrnovat čtyři faktory: dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky. Uvedené faktory byly ve stávajících pokynech Unie označeny za zásadní a dostatečné pro hodnocení úkolů vykonávaných v organizaci bez ohledu na hospodářské odvětví, do něhož organizace patří.
Vzhledem k tomu, že všechny faktory nejsou pro konkrétní pozici stejně relevantní, měl by zaměstnavatel zvážit každý z uvedených čtyř faktorů v závislosti na významu uvedených kritérií pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Mělo by být rovněž možné zohlednit dodatečná kritéria, jsou-li relevantní a odůvodněná. V případě potřeby by Komise měla mít možnost stávající pokyny Unie po konzultaci s Evropským institutem pro rovnost žen a mužů (EIGE) aktualizovat.“

Deklarovaným cílem transpoziční novely je navíc pouze minimální implementace požadavků Směrnice. Tomu odpovídá převzetí všech definičních znaků stejné práce a práce stejné hodnoty (i) až (v). Nepřevzetí definičního znaku (v) „další faktory“ v současném návrhu představuje zásadní zpřísnění české národní právní úpravy oproti evropským požadavkům. Navržené znění tak jde proti deklarovanému cíli minimální implementace a představuje tzv. „gold-plating“, tedy přijetí podstatně přísnější regulace, než je evropskou legislativou vyžadováno. 

Implementace v původní podobě, tedy bez zahrnutí definičního znaku (v) „další faktory“ zbytečně zpřísňuje regulaci a snižuje flexibilitu českých zaměstnavatelů v oblasti odměňování ve srovnání s jinými členskými státy, které implementují všechny definiční znaky stejné práce a práce stejné hodnoty. Navržená změna českým zaměstnavatelům umožní zachovat si konkurenceschopnost na evropském trhu v celém rozsahu dovoleném evropskou regulací.  

S výše uvedeným souvisí i potřeba úpravy ustanovení § 16 zákoníku práce, na nějž ustanovení § 110 zákoníku práce navazuje (viz připomínka uvedená výše k §16 ZP). V této souvislosti proto navrhujeme do návrhu navrátit původně avizovanou změnu daného ustanovení obsaženou v rámci pracovního transpozičního návrhu směrnice z prosince 2025.

	K
	Z
	Vysvětleno.

Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Směrnice tento princip potvrzuje s tím, že požaduje, aby zaměstnanci ve stejné kategorii (tedy zaměstnanci se stejnou hodnotou vykonávané práce) obdrželi stejnou výši odměny (ve smyslu směrnice).

Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky

Měkké dovednosti lze považovat za implicitní součást kritérií, jako jsou odpovědnost, složitost a namáhavost práce, protože tyto oblasti nejsou tvořeny pouze technickými nebo odbornými požadavky, ale výrazně závisí i na lidském chování, komunikaci a schopnosti zvládat různé situace.

Odpovědnost v pracovním kontextu neznamená jen plnění úkolů, ale i schopnost samostatného rozhodování, spolehlivost, zvládání stresu a komunikaci s ostatními. Právě tyto aspekty spadají do měkkých dovedností, jako je time management, schopnost nést důsledky rozhodnutí nebo efektivně spolupracovat.

Složitost práce je dána nejen odbornou náročností, ale i tím, jak pracovník zvládá řešení problémů, adaptaci na změny nebo koordinaci s dalšími lidmi. Schopnosti jako kritické myšlení, flexibilita nebo týmová spolupráce jsou typickými měkkými dovednostmi, které tuto složitost významně ovlivňují.

Namáhavost práce se neprojevuje pouze fyzicky, ale také psychicky. Zvládání zátěže, odolnost vůči stresu, schopnost udržet pozornost nebo komunikovat v náročných situacích jsou opět měkké dovednosti, které určují, jak náročná práce ve skutečnosti je.

Měkké dovednosti nejsou samostatným, odděleným kritériem, ale prostupují všemi uvedenými oblastmi a tvoří jejich nedílnou, implicitní součást.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	SP ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 110)
	S odkazem na obecnou připomínku (regionální rozdíly) navrhujeme úpravu současného znění § 110 zákoníku práce tak, aby při posuzování rovnosti v odměňování mohly být zohledněny také socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými územními celky.
Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2820/20, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, výše popsané rozšíření kritérií z § 110 zákoníku práce, ke kterým lze při odměňování zaměstnanců přihlížet, je ústavně konformní a neodporuje ani relevantním právním předpisům, přičemž tedy zákonodárci nic nebrání v tom, aby zohlednil mimo jiné též tzv. regionalitu při posuzování otázky rovnosti v odměňování zaměstnanců. Ústavní soud ve výše specifikovaném usnesení uvedl následující: „Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.“ Ústavní soud tedy sám připouští možnost odlišit výši mezd v návaznosti na jednotlivá pracoviště (pobočky) zaměstnavatele.

Zohlednění nově navrhovaného kritéria může přispět k zajištění spravedlivějšího přístupu k odměňování v různých regionech. Tento krok reflektuje nejen požadavky na rovné zacházení, ale také ekonomické a sociální aspekty trhu práce, které jsou klíčové pro jeho vyvážený rozvoj. Navrhovaná úprava pravidel by mohla podpořit zvýšení ochoty zaměstnavatelů rozšířit své působení i mimo velká města se zpravidla významně vyššími životními náklady a vytvořit tak nová pracovní místa například i v rámci oblastí s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižšími životními náklady, což může mít vliv i na snížení odlivu obyvatel z daných regionů a jejich většímu rozvoji. V konečném důsledku by tato úprava mohla vést k posílení regionální konkurenceschopnosti, snížení sociálních nerovností a podpoře udržitelného hospodářského růstu.

	K
	Z
	Neakceptováno.
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.

Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
Navrhované znění by mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.
Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	KZPS
	K ČÁSTI PRVNÍ – změně zákoníku práce nad rámec návrhu (§ 110)
	K § 110 zákoníku práce
Navrhujeme do ustanovení vložit nový odstavec ve znění:
„Pracovištěm se pro účely odstavce 1 rozumí pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednané v pracovní smlouvě či určené podle § 34a. Je-li se zaměstnancem sjednáno více míst výkonu práce, resp. více pracovišť, pak se pracovištěm pro účely odstavce 1 považuje takové pracoviště, s nímž je v souvislosti s výkonem práce spojena nejvyšší mzda, plat nebo odměna z dohody.“
Jedná se o technické doplnění s ohledem na návrh uvedený v předchozí připomínce.
	K
	Z
	Neakceptováno. 
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.
Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.
Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.
Navrhované znění by mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.
Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Svaz energetiky ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 110)
	K § § 110 zákoníku práce
Navrhujeme úpravu novelizace:
§ 110
(1) Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele pravidelně pracujícím na stejném pracovišti stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.
(2) Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.
(3) Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce.
(4) Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí.
(5) Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.
(6) Pracovištěm se pro účely odstavce 1 rozumí pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednané v pracovní smlouvě či určené podle § 34a. Je-li se zaměstnancem sjednáno více míst výkonu práce, resp. více pracovišť, pak se pracovištěm pro účely odstavce 1 považuje takové pracoviště, s nímž je v souvislosti s výkonem práce spojena nejvyšší mzda, plat nebo odměna z dohody.

Odůvodnění:
Prostřednictvím této připomínky navrhujeme úpravu současného znění § 110 zákoníku práce, tak aby při posuzování rovnosti v odměňování mohly být zohledněny také socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými územními celky.
Byť se nejedná přímo o transpozici směrnice 2023/970, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen ze stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentního odměňování a mechanismů prosazování, jedná se o návrh úzce související s oblastí odměňování obecně, tedy z hlediska koncepčnosti se jedná o návrh relevantní a související s výzvami, kterým musí tuzemský trh práce čelit. Navrhuje se doplnění nového kritéria pro aplikaci pravidel týkajících se rovnosti v oblasti odměňování. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2820/20, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, výše popsané rozšíření kritérií z § 110 zákoníku práce, ke kterým lze při odměňování zaměstnanců přihlížet, je ústavně konformní a neodporuje ani relevantním právním předpisům, přičemž tedy zákonodárci nic nebrání v tom, aby zohlednil mimo jiné též tzv. regionalitu při posuzování otázky rovnosti v odměňování zaměstnanců. Ústavní soud ve výše specifikovaném usnesení uvedl následující: „Pokud by však měl zákonodárce za to, že je vhodné, aby právní úprava nebyla natolik striktní ("za stejnou práci přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda"), ale aby v ní byla přiměřeným způsobem zakotvena také možnost zohlednit socioekonomické rozdíly jednotlivých regionů a jejich dopady na vývoj na trhu práce, resp. aby při posuzování (ne)rovného zacházení v důsledku rozdílného odměňování zaměstnanců na pobočkách stejného zaměstnavatele s širší působností bylo možné zohlednit také to, zda je odůvodněno některými dalšími relevantními objektivními okolnostmi, nic mu nebrání v tom, aby (v případě že pro to nalezne dostatečnou politickou shodu) takovou úpravu také přijal.“ Ústavní soud tedy sám připouští možnost odlišit výši mezd v návaznosti na jednotlivá pracoviště (pobočky) zaměstnavatele.
Zohlednění nově navrhovaného kritéria může přispět k zajištění spravedlivějšího přístupu k odměňování v různých regionech. Tento krok reflektuje nejen požadavky na rovné zacházení, ale také ekonomické a sociální aspekty trhu práce, které jsou klíčové pro jeho vyvážený rozvoj. Navrhovaná úprava pravidel by mohla podpořit zvýšení ochoty zaměstnavatelů rozšířit své působení i mimo velká města se zpravidla významně vyššími životními náklady a vytvořit tak nová pracovní místa například i v rámci oblastí s vyšší mírou nezaměstnanosti a nižšími životními náklady, což může mít vliv i na snížení odlivu obyvatel z daných regionů a jejich většímu rozvoji. V konečném důsledku by tato úprava mohla vést k posílení regionální konkurenceschopnosti, snížení sociálních nerovností a podpoře udržitelného hospodářského růstu.


	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Logika obsažená v podnětu není v plném souladu s dosavadním pojetím určování hodnoty práce u jednoho zaměstnavatele, jak je vyjádřeno v ustanovení § 110 zákoníku práce. Uvedený přístup se odchyluje od principu minimalistické transpozice a představoval by koncepční rozšíření nad rámec požadavků vyplývajících z transponované evropské úpravy.

Zohledňování socioekonomických podmínek v regionech nelze v soukromoprávních pracovněprávních vztazích považovat za přípustné kritérium pro odměňování práce. Hodnota práce je podle zákoníku práce posuzována na základě její složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a pracovních podmínek, nikoli podle životních nákladů zaměstnance či regionálních rozdílů. Tyto skutečnosti navíc zaměstnavateli zpravidla nemohou být známy a ani známy být nemají, neboť způsob nakládání se mzdou a osobní životní situace zaměstnance spadají do sféry jeho soukromí a osobních údajů.

Současně návrh nevymezuje, jakým konkrétním způsobem by měly být regionální rozdíly zohledňovány, ani jaké rozdíly jsou tímto ustanovením míněny. Tento nedostatek zvyšuje právní nejistotu a otevírá prostor pro rozdílné výklady a aplikační problémy v praxi.

Navrhované znění by mohlo přinést řadu problematických praktických příkladů, např. může být pravidelné pracoviště sjednáno dvěma adresami se sousedními čísly popisnými, přesto by podle návrhu mohlo jít o odlišné „regiony“, což zpochybňuje smysluplnost takového rozlišení.

Závěry analýzy RILSA „Stejná práce, různá odměna“ z roku 2024 přitom ukazují, že případné regionální rozvolnění zásady stejné odměny za stejnou práci představuje zásadní koncepční zásah s významnými riziky, včetně možnosti skrytého posilování genderových či národnostních nerovností, přičemž studie neprokázala, že by přínosy takového rozvolnění převažovaly nad jeho negativními dopady. I z tohoto důvodu by zavedení regionálních hledisek vyžadovalo dlouhodobější odborné posouzení a širší shodu sociálních partnerů, nikoli řešení v rámci minimalistické transpozice

Připomínkové místo trvá na připomínce

	Jihočeský kraj/
Karlovarský kraj/
Královehradecký kraj/Kraj Vysočina/ Středočeský kraj/ Ústecký kraj/Zlínský kraj
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce (§ 112 odst. 5)
	V souvislosti s implementací Směrnice EP a Rady (EU) 2023/970, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování, upozorňujeme na to, že navrhovaná úprava ZP dosud nedostatečně zajišťuje transparentnost základní složky platu u zaměstnanců odměňovaných platem. Základním cílem směrnice je zvýšení transparentnosti v celém procesu odměňování, zejména pokud jde o stanovení a porovnatelnost „základní odměny za vykonanou práci“. Tomu současná konstrukce § 112 odst. 5 ZP plně neodpovídá.
Z tohoto důvodu navrhujeme změnu ustanovení § 112 odst. 5 ZP následovně:
„Zaměstnavatel je povinen stanovit zaměstnanci, kterému přísluší plat podle § 109 odst. 3, v platovém výměru platový tarif v souladu s § 123 zákoníku práce ve výši nejnižší úrovně zaručeného platu odpovídající jeho zařazení ve skupině prací podle odstavce 2.“

Tím bude výslovně zakotvena povinnost zaměstnavatele stanovit platový tarif minimálně na úrovni zaručeného platu v souladu s § 112 odst. 2 ZP.
Zaručený plat má představovat „základ“, nemá být až výslednicí platového tarifu a jednotlivých příplatků. Současná praxe, kdy je zaručený plat fakticky „dorovnáván“ prostřednictvím osobních příplatků, je z hlediska transparentnosti a rovného zacházení problematická, a potenciálně i v rozporu s cíli Směrnice (EU) 2023/970.
Současně navrhujeme doplnit do ZP přechodné ustanovení, které zaměstnavatelům uvedeným v § 109 odst. 3 ZP umožní ve stanovené lhůtě uvést platové výměry stávajících zaměstnanců do souladu s novým zněním § 112 odst. 5 ZP. V rámci této úpravy zaměstnavatelé přehodnotí strukturu a výši individuálních složek platu (osobní příplatek, zvláštní příplatek atd.), aby pravidelně poskytované příplatky plnily svou motivační, příp. kompenzační funkci, a nesloužily k systematickému dorovnávání zaručeného platu, jak k tomu v současné aplikační praxi mnohdy dochází.
Návrh znění přechodného ustanovení:
„Zaměstnavatel je povinen uvést platové výměry do souladu s § 112 odst. 5 ve znění účinném od …. nejpozději do …… „

„Zaměstnavatel je oprávněn v období ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne … přehodnotit jednotlivé pravidelně poskytované složky platu zaměstnance a upravit jejich výši v návaznosti na stanovení platového tarifu podle § 112 odst. 5 zákoníku práce ve znění účinném ode dne …, a to tak, aby byla zachována funkce těchto složek platu v souladu se zákoníkem práce.“
	K
	Z
	Vysvětleno 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny základní požadované parametry.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Pardubický kraj/Středočeský kraj/Zlínský kraj
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce 
(§ 112 odst. 5)
	Zajištění skutečné transparentnosti a rovnosti v odměňování v návaznosti na Směrnici (EU) 2023/970
V souvislosti s implementací Směrnice EP a Rady (EU) 2023/970, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování, upozorňujeme na to, že navrhovaná úprava ZP dosud nedostatečně zajišťuje transparentnost základní složky platu u zaměstnanců odměňovaných platem. Základním cílem směrnice je zvýšení transparentnosti v celém procesu odměňování, zejména pokud jde o stanovení a porovnatelnost „základní odměny za vykonanou práci“. Tomu současná konstrukce § 112 odst. 5 ZP plně neodpovídá.
Z tohoto důvodu navrhujeme změnu ustanovení § 112 odst. 5 ZP tak, aby
a)	byla výslovně zakotvena povinnost zaměstnavatele stanovit platový tarif minimálně na úrovni zaručeného platu v souladu s § 112 odst. 2 ZP, eventuelně 
b)	bylo stanoveno, že nedosahuje-li platový tarif zaměstnance výše zaručeného platu dle § 112 odst. 2 ZP, poskytne zaměstnavatel doplatek přímo do platového tarifu.
Zaručený plat má představovat „základ“, nemá být až výslednicí platového tarifu a jednotlivých příplatků. Současná praxe, kdy je zaručený plat fakticky „dorovnáván“ prostřednictvím osobních příplatků, je z hlediska transparentnosti a rovného zacházení problematická a potenciálně i v rozporu s cíli Směrnice (EU) 2023/970.
Současně navrhujeme doplnit do ZP přechodné ustanovení, které zaměstnavatelům uvedeným v § 109 odst. 3 ZP umožní ve stanovené lhůtě uvést platové výměry stávajících zaměstnanců do souladu s novým zněním § 112 odst. 5 ZP. V rámci této úpravy zaměstnavatelé přehodnotí strukturu a výši individuálních složek platu (osobní příplatek, zvláštní příplatek atd.), aby pravidelně poskytované příplatky plnily svou motivační, příp. kompenzační funkci, a nesloužily k systematickému dorovnávání zaručeného platu, jak k tomu v současné aplikační praxi mnohdy dochází.
	O
	Z
	Vysvětleno
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny základní požadované parametry.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	Jihočeský kraj/Karlovarský kraj/
Královehradecký kraj/Kraj Vysočina /Pardubický kraj/Středočeský kraj/ Ústecký kraj/Zlínský kraj
+ 
SMO ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce
(§ 123 odst. 6 písm. e))
	Navrhujeme změnu ustanovení § 123 odst. 6 písm. e) ZP (zvláštní způsob určení platového tarifu) a v závaznosti na to rovněž změnu ustanovení § 6 nařízení vlády č. 341/2017 Sb.
U vybraných činností vykonávaných ve veřejné správě, zejména:
•	jednoduchých, rutinních a obslužných prací,
•	ale současně i vysoce odborných či specializovaných profesí (např. odborníci v oblasti IT, práva, analytiky, kyberbezpečnosti, architektury apod.),
jejichž kvalitní výkon není primárně založen na délce praktického výkonu práce, navrhujeme umožnit zaměstnavateli určit platový tarif v rámci celého rozpětí příslušné platové třídy, tj. od nejnižšího do nejvyššího platového tarifu dané třídy, do níž je zaměstnanec zařazen.
Navrhovaná úprava by zvýšila flexibilitu v odměňování a umožnila lépe reagovat na servisně-personální potřeby veřejné správy i na konkurenční tlaky trhu práce, aniž by byla narušena systematika platových tříd.
Návrh znění § 123 odst. 6 písm. e) ZP:
„podmínky pro zvláštní způsob zařazení do platové třídy a určení platového tarifu pro zaměstnance, kteří vykonávají práce, jejichž úspěšné provádění závisí především na míře talentu nebo na fyzické zdatnosti, nebo na mimořádné úrovni specializovaných odborných znalostí, dovedností nebo tvůrčí či analytické schopnosti, pro zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, pro zaměstnance příspěvkových organizací poskytujících veřejné kulturní služby, pro zaměstnance veřejných kulturních institucí, pro zaměstnance vykonávající činnosti vyžadující specializovanou odbornou způsobilost, a pro zaměstnance vykonávající jednoduché obslužné nebo rutinní práce; výše platového tarifu určeného zvláštním způsobem pro zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, pro zaměstnance příspěvkových organizací poskytujících veřejné kulturní služby a pro zaměstnance veřejných kulturních institucí a pro zaměstnance vykonávající činnosti podle části věty za středníkem uvedené výše musí být určena nejméně ve výši odpovídající platovému tarifu, který zaměstnanci jinak přísluší podle platové třídy a platového stupně, do kterých je zařazen podle odstavců 1 až 5.“

Návrh upraveného znění § 6 nařízení vlády č. 341/2017 Sb.
„Zaměstnavatel může určit platový tarif v rámci rozpětí platových tarifů stanovených pro nejnižší až nejvyšší platový stupeň příslušné platové třídy zaměstnanci zařazenému do
a) první až páté platové třídy, nebo
b) šesté a vyšší platové třídy,
pokud se jedná o zaměstnance, který vykonává práce, jejichž úspěšné provádění závisí především na míře talentu nebo na fyzické zdatnosti, nebo na mimořádné úrovni specializovaných odborných znalostí, dovedností nebo tvůrčí či analytické schopnosti, anebo o zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, zaměstnance příspěvkové organizace poskytující veřejné kulturní služby, zaměstnance veřejné kulturní instituce, zaměstnance vykonávajícího činnosti vyžadující specializovanou odbornou způsobilost,
pokud okruh zaměstnanců, jichž se tento způsob určení platového tarifu týká, a pravidla pro určení platového tarifu v rámci rozpětí nejnižšího až nejvyššího platového stupně příslušné platové třídy zaměstnavatel sjedná v kolektivní smlouvě nebo stanoví ve vnitřním předpisu.“

	K
	Z
	Vysvětleno 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny některé základní požadované parametry.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SMO ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce
(§ 112 odst. 5, § 123 odst. 6 písm. e))
	SMO ČR požaduje zavést transparentní systém odměňování dle požadavku § 109a ZP, který bude respektovat rovné zacházení se zaměstnanci a garantovat poskytování platu s ohledem na požadavky § 110 ZP, stejně jako Směrnice o transparentním odměňování není v platové sféře možné, aniž by došlo k nápravě zásadních existujících překážek, které má stávající právní úprava. Při aktuálně předpokládaném růstu průměrné mzdy v národním hospodářství a na ni navázaném růstu minimální mzdy lze odhadovat, že v roce 2027 se bez valorizace platových tarifů bude s platovými tarify pod hranicí nejnižší úrovně zaručeného platu nacházet zhruba 53 % zaměstnanců ve veřejných službách a správě. V tomto směru požadujeme, aby v souvislosti s touto novelizací došlo rovněž k modernizaci určení platu, který umožní poskytnout odpovídající platový tarif a oddělit jej od výkonnostních složek platu, jimiž bude zároveň zajištěna adekvátní motivace zaměstnanců, a to vše s účinností od 1.1.2027.  V tomto směru požadujeme:
- navázat ve stupnicích platových tarifů platové tarify na minimální mzdu nebo lépe na nejnižší úroveň zaručeného platu,
- poskytovat doplatek dle § 112 odst.5 ZP již v případě, kdy platový tarif zaměstnance nedosahuje výše nejnižší úrovně zaručeného platu, 
- umožnit určení platového tarifu v příslušné platové třídě v rámci rozpětí platových stupňů

V souvislosti s výše uvedenými kroky bude k realizaci transparentního systému odměňování nezbytné regulovat úrovně zaručeného platu, stejně jako vytvořit právní prostor pro možnost přizpůsobení výše osobního příplatku tarifnímu navýšení a aktivaci doplatku přímo na platový tarif. 
Navázání platových tarifů na minimální mzdu, popřípadě přímo na nejnižší úroveň zaručeného platu, bude garantovat nepodkročitelnou základní výši odměny za práci přímo v platovém tarifu zaměstnance, čímž uvolní prostor pro adekvátní fungování dalších výkonnostních a motivačních složek platu. Alternativní možností v tomto směru je zrušení nejnižších úrovní zaručeného platu. 
SMO ČR dále navrhuje upravit poskytování doplatku již v případě, kdy platový tarif nedosahuje výše minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu. Na rozdíl od stávající úpravy tak dojde k aktivaci výkonnostních složek platu jako je osobní příplatek a odměna, které jsou dnes konzumovány k vyrovnání minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu a nemohou tak sloužit k ocenění kvality práce zaměstnance dle § 110 ZP. V tomto směru požadujeme, aby byl v tomto materiálu novelizován § 112 odst. 5 ZP. 
U vybraných skupin zaměstnanců (zejména u jednoduchých, obslužných či rutinních prací a na druhé straně i u vysoce odborných prací, jako např. IT pracovníci, právníci, architekti, aj., jejichž kvalitní výkon s ohledem na jejich specifičnost není založen na délce jejich praktického výkonu) umožnit zaměstnavateli určit platový tarif v rámci rozpětí výše nejnižšího a nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. V tomto směru je třeba zvážit potřebu novelizace zákonného zmocnění dle § 123 odst.6 ZP. 

	O
	Z
	Vysvětleno
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny základní požadované parametry.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	MŠMT
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce
(§ 132a)
	Nad rámec materiálu: Požadujeme do materiálu doplnit nový bod, který zní:
„Za § 132 se vkládá nový § 132a, který včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 45 zní:

„§ 132a

Příplatek za zvýšenou zátěž pedagogického pracovníka vykonávajícího činnost třídního učitele

(1) Pedagogickému pracovníkovi45), který vykonává činnost třídního učitele, vedoucího oddělení na konzervatoři nebo základní umělecké škole nebo vedoucího studijní skupiny na vyšší odborné škole, přísluší příplatek. 
(2) Rozpětí výše příplatku a podmínky pro jeho poskytování stanoví vláda nařízením. Příplatek činí nejméně 1 500 Kč měsíčně.
_________________________________________________
45) § 2 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.“.“

Poskytování zvláštního příplatku za práci třídního učitele, vedoucího oddělení na konzervatoři nebo základní umělecké škole nebo vedoucího studijní skupiny na vyšší odborné škole se od poskytování zvláštního příplatku v ostatních případech odlišuje jak způsobem vymezení, tak i stanovením výše rozpětí sazeb. Důvodem jiného přístupu k této skupině prací je to, že se touto platovou složkou oceňují mimo zvýšené neuropsychické zátěže a rizika ohrožení života a zdraví ještě další vlivy, které souvisejí s třídnickými činnostmi, jako je řešení vztahů školy a rodin žáků a studentů, organizace činností žáků a studentů mimo vyučování, zajišťování třídní administrativy apod. 
Jedná se tedy o další aspekty (především vyšší odpovědnost, organizační náročnost, duševní zátěž, náročnost pracovních vztahů) související s činnostmi, které třídní učitel vykonává navíc oproti ostatním pedagogickým pracovníkům v rámci stanovené týdenní pracovní doby. Stávající způsob ocenění výkonu těchto prací zvláštním příplatkem zahrnutým do zvláštního příplatku nepovažujeme za vhodný, a je třeba jeho právní úpravu v zákoníku práce zcela osamostatnit. 
V zájmu zajištění adekvátní výše příplatku a nezhoršení právního stavu oproti dosavadní právní úpravě se navrhuje stanovit zákonem jako závaznou hodnotu pro vládu minimální nepodkročitelnou výši tohoto příplatku v částce 1500 Kč měsíčně a zároveň zmocnit vládu, aby výši konkrétního rozpětí a podmínky pro poskytování příplatku stanovila svým nařízením.  
	K
	Z
	Akceptováno. 


	ČMKOS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce
(§ 78)
	Nad rámec návrhu (práce přesčas u kratší pracovní doby)
ČMKOS v souladu s výsledky rozhodovací činnosti SD EU požaduje provedení úpravy definice přesčasové práce v § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce.

Odůvodnění:
Za nesouladné s právem EU je nutné označit následující pravidlo v § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce: U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu.
Pokud jde o judikaturu SD EU, odkazujeme na rozsudky ve věcech:
· C-660/20, Lufthansa CityLine
· C-184/22 a C-185/22, KfH Kuratorium für Dialyse und Nierentransplantation
Ze druhého z uvedených rozhodnutí citujeme:
Vnitrostátní právní úprava, podle které je vyplácení příplatku za práci přesčas, pokud jde o zaměstnance na částečný úvazek, stanoveno pouze za hodiny odpracované nad rámec běžné pracovní doby stanovené pro zaměstnance na plný úvazek, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci, představuje „méně příznivé“ zacházení se zaměstnanci na částečný úvazek ve smyslu tohoto ustanovení 4 bodu 1, které nemůže být odůvodněno sledováním cíle odradit zaměstnavatele od toho, aby zaměstnancům nařizoval práci přesčas nad rámec délky pracovní doby individuálně dohodnuté v jejich pracovních smlouvách, a cílem zabránit tomu, aby se zaměstnanci na plný úvazek bylo zacházeno méně příznivě než se zaměstnanci na částečný úvazek.
Uvedený požadavek ČMKOS plně zapadá do kontextu o směrnice transparentním odměňování, jednak z hlediska nutnosti uvedení českého práva do souladu s požadavky práva EU a jednak z hlediska posilování zásady rovného odměňování žen a mužů.
Kratší pracovní dobu mají častěji sjednanou ženy než muži. Tím, že práce překračující sjednaný kratší rozsah pracovní doby není uznávána jako práce přesčasová, dochází v České republice:
· k nepřímé diskriminaci žen a
· prohlubování Gender Pay Gap.
Požadavek ČMKOS směřuje k dosažení toho, aby v souladu s výše citovanými rozsudky SD EU platilo, že práce odpracovaná nad rámec sjednané kratší pracovní doby byla zaměstnavateli uznávána jako práce přesčas a zaměstnancům příslušela standardní kompenzace přesčasové práce ve smyslu § 114, resp. § 127 zákoníku práce.


	K
	Z
	Neakceptováno
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona
Německý spor, ke kterému se vyjadřoval SD EU má jiný právní základ, než je právní úprava délky týdenní pracovní doby a práce přesčas v ČR. Délka týdenní pracovní doby v Německu je postavena na smluvním principu, v ČR je dána zákonem. Pouze u kratší pracovní doby je v ČR možné si její délku sjednat. Zaměstnanci s kratší pracovní dobou jsou na rozdíl od zaměstnanců se stanovenou (tj. plnou) týdenní pracovní dobou chráněni tím, že zaměstnavatelem jednostranně nařízená práce přesčas je zákonem vyloučena.  

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	Pardubický kraj/Ústecký kraj/Zlínský kraj
+ SMO ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce
(§ 78 a § 210) 
	Navrhujeme novelizovat § 78 ZP (vymezení pracovní doby) a dále § 210 ZP ve smyslu materiálního pojetí pracovní doby při pracovní cestě. V případě, že zaměstnanec nemůže volně nakládat s časem a je povinen řídit se pokyny zaměstnavatele, např. při přemisťování v rámci pracovní cesty z jednoho místa výkonu práce na jiné, navrhujeme výslovně stanovit, že se jedná o pracovní dobu, která se započítává do odpracované doby.
Navrhovaná úprava by přispěla ke sjednocení aplikační praxe a odstranění výkladových nejasností, zejména v situacích, kdy je zaměstnanec fakticky k dispozici zaměstnavateli, avšak tento čas není považován za pracovní dobu.

Návrh nového znění § 210 ZP

(1) Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo sjednané nebo pravidelné pracoviště se považuje za pracovní dobu, pokud je zaměstnanec po tuto dobu povinen řídit se pokyny zaměstnavatele nebo plnit povinnosti vyplývající z pracovněprávního vztahu a nemůže s touto dobou volně nakládat.

(2) Za výkon práce podle odstavce 1 se považuje doba, po kterou zaměstnanec
a)	řídí, obsluhuje nebo se přemisťuje za pomocí dopravního prostředku,
b)	zajišťuje přepravu osob, materiálu nebo pracovních prostředků,
c)	je povinen dodržovat zaměstnavatelem stanovený časový nebo organizační režim,
d)	je povinen být přítomen na místě určeném zaměstnavatelem.

(3) Přesáhne-li pracovní doba podle odstavce 1 stanovenou týdenní pracovní dobu, považuje se za práci přesčas.
	K

	Z

	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Do pracovní doby nelze započítat celkovou dobu strávenou na pracovní cestě, jestliže zaměstnanec nevykonává žádnou práci a jen se přepravuje do místa dočasného výkonu práce. Řízení vozidla by mělo být sjednáno jako druh práce, jinak by tuto činnost zaměstnanec neměl vůbec vykonávat. Pokud je sjednáno, doba řízení vozidla, bude vždy výkonem práce.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.


	
	
	
	
	
	

	SMO ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce
(§ 85 odst. 4 písm. a))
	Pružné rozvržení pracovní doby při pracovní cestě zaměstnance (§ 85 odst. 4 písm. a) ZP)
Současná právní úprava pružné rozvržení pracovní doby se neuplatní při pracovní cestě zaměstnance, zákon nepočítá s možností necelodenní pracovní cesty, a dále v praxi je spornou otázkou možnost tzv. polopružného dne v případech, kdy zaměstnanec uskuteční kratší pracovní cestu na začátku, v průběhu nebo na konci směny a je i v jeho zájmu směnu odpracovat v režimu pružné pracovní doby.
Navrhujeme doplnit současné znění § 85 odst. 4 písm. a) ZP následovně:
a)	při celodenní pracovní cestě zaměstnance
	K
	Z
	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Zákoník práce výslovně stanoví, že pružné rozvržení pracovní doby se neuplatní při pracovní cestě. Pokud pracovní cesta trvá v řádu několika hodin, tak že pružné rozvržení pracovní doby neuplatní pouze po dobu trvání této cesty, ve zbytku dne se se pružná pracovní doba uplatní.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce
(§ 90)
	ČMKOS v souladu s výsledky rozhodovací činnosti SD EU požaduje provedení změn v úpravě nepřetržitého denního odpočinku v § 90 zákoníku práce tak, aby česká právní úprava odpovídala rozsudku Soudního dvora EU C-585/19 ze dne 17. března 2021 (Academia de Studii Economice din Bucureşti).

Odůvodnění:
Soudní dvůr ve výše citovaném rozhodnutí konstatoval následující:
Článek 2 bod 1 a článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládány v tom smyslu, že uzavřel-li pracovník se stejným zaměstnavatelem více pracovních smluv, uplatní se minimální doba denního odpočinku, jež je stanovena v uvedeném článku 3, na tyto smlouvy vzaty jako celek, a nikoli na každou z uvedených smluv samostatně.
Zákoník práce výslovně nestanoví, zda pro účely nepřetržitého denního odpočinku posuzovat více pracovněprávních vztahů odděleně nebo společně. V zásadě se přitom více pracovněprávních vztahů k témuž zaměstnavateli posuzuje odděleně. Stávající právní úprava je proto vykládána tak, že zaměstnavatel může v jednom pracovněprávním vztahu poskytnout zaměstnanci dobu odpočinku, a současně témuž zaměstnanci ve druhém pracovněprávním vztahu na stejnou dobu rozvrhnou pracovní dobu. Rozsudek ve věci C-585/19 ovšem jednoznačně konstatoval, že takovýto výklad není souladný se směrnicí o některých aspektech pracovní doby.
ČMKOS požaduje, aby bylo výslovně upraveno, že všechny pracovněprávní vztahy k témuž zaměstnavateli se pro účely poskytnutí nepřetržitého denního odpočinku posuzují společně.
Uvedený požadavek nejde nad transpoziční rámec. Vzhledem ke zjevnému rozporu mezi českým právem a právem EU je třeba využít nejbližší příležitosti k tomu, aby byl tento rozpor odstraněn a české pracovní právo bylo uvedeno v soulad se směrnicí EU o některých aspektech pracovní doby.


	K
	Z
	Neakceptováno
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

I přesto, že zákoník práce vysloveně nestanoví, že pro účely poskytování nepřetržitého denního odpočinku, se všechny pracovněprávní vztahy sjednané mezi jedním zaměstnavatelem a zaměstnancem posuzují společně, je zaměstnavatel i za této situace povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizik (§ 102 odst. 1 zákoníku práce).

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	Pardubický kraj/Zlínský kraj
+
SMO ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákoník práce 
(§ 90 a násl.)
	Navrhujeme explicitně doplnit do Hlavy IV ZP (Doba odpočinku, § 90 a násl.), že nepřetržitý denní a týdenní odpočinek zaměstnance se posuzuje souhrnně bez ohledu na počet souběžných pracovněprávních vztahů uzavřených s týmž zaměstnavatelem.
V aplikační praxi některých zaměstnavatelů stále dochází k mylnému výkladu, podle něhož se doby odpočinku u souběžných pracovněprávních vztahů jednoho zaměstnance u téhož zaměstnavatele posuzují odděleně. Tento postup je v rozporu se závazným právním názorem Soudního dvora EU (rozsudek ve věci C-585/19), a rovněž s ochranným účelem pracovněprávních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
	K
	Z
	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

I přesto, že zákoník práce vysloveně nestanoví, že pro účely poskytování nepřetržitého denního odpočinku, se všechny pracovněprávní vztahy sjednané mezi jedním zaměstnavatelem a zaměstnancem posuzují společně, je zaměstnavatel i za této situace povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizik (§ 102 odst. 1 zákoníku práce)

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Kraj Vysočina/Ústecký kraj/Zlínský kraj
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce 
(§ 90 a násl.)
	Navrhujeme explicitně doplnit do Hlavy IV ZP (Doba odpočinku, § 90 a násl.), že nepřetržitý denní a týdenní odpočinek zaměstnance se posuzuje souhrnně bez ohledu na počet souběžných pracovněprávních vztahů uzavřených s týmž zaměstnavatelem.

V aplikační praxi některých zaměstnavatelů stále dochází k mylnému výkladu, podle něhož se doby odpočinku u souběžných pracovněprávních vztahů jednoho zaměstnance u téhož zaměstnavatele posuzují odděleně. Tento postup je v rozporu se závazným právním názorem Soudního dvora EU (rozsudek ve věci C-585/19), a rovněž s ochranným účelem pracovněprávních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Návrh nového znění § 90 odst. 4 ZP
„Při posuzování doby nepřetržitého odpočinku mezi směnami se u zaměstnance přihlíží ke všem základním pracovněprávním vztahům uzavřeným s týmž zaměstnavatelem. Za dobu nepřetržitého odpočinku se považuje pouze taková doba, během níž zaměstnanec nevykonává práci v žádném z těchto pracovněprávních vztahů.“

	K
	Z
	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

I přesto, že zákoník práce vysloveně nestanoví, že pro účely poskytování nepřetržitého denního odpočinku, se všechny pracovněprávní vztahy sjednané mezi jedním zaměstnavatelem a zaměstnancem posuzují společně, je zaměstnavatel i za této situace povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizik (§ 102 odst. 1 zákoníku práce).
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ČMKOS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA -Zákoník práce 
(§ 112a.)
	Za § 112 zákoníku práce se vkládá nový § 112a, který včetně nadpisu zní:

„§ 112a
Odchylná úprava nejnižší částky mzdy zaměstnance zaměstnavatele,
který je poskytovatelem zdravotních služeb lůžkové péče

(1)   Mzda zaměstnance zaměstnavatele, který je poskytovatelem zdravotních služeb lůžkové péče, nesmí být nižší než částka odpovídající
a)	 platovému tarifu zaměstnance, který u zaměstnavatele, který je poskytovatelem zdravotních služeb, vykonává práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, dosáhl stejné doby praxe a je odměňován platem (§ 109 odst. 3) (dále jen „odpovídající platový tarif“), a 
b) příslušné nejnižší úrovni zaručeného platu podle § 112 odst. 2. 
Při porovnání mzdy podle písmene a) je zaměstnavatel povinen postupovat podle pravidel pro 	určení platového tarifu, která stanoví nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
(2) Nedosáhne-li mzda zaměstnance v kalendářním měsíci bez mzdy za práci přesčas, příplatků za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí, za zvýšenou zátěž zaměstnance ve zdravotnictví a za práci v sobotu a v neděli výše odpovídajícího platového tarifu, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a odpovídajícím platovým tarifem.
(3) Nedosáhne-li mzda zaměstnance, v kalendářním měsíci, bez mzdy za práci přesčas, příplatků za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí, za zvýšenou zátěž zaměstnance ve zdravotnictví a za práci v sobotu a v neděli, příslušné nejnižší úrovně zaručeného platu podle § 112 odst. 2, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou nejnižší úrovní zaručeného platu.
(4) Zaměstnanci, který má sjednánu kratší pracovní dobu podle § 80 nebo který neodpracoval v kalendářním měsíci příslušnou pracovní dobu odpovídající stanovené týdenní pracovní době, se měsíční částka odpovídajícího platového tarifu snižuje úměrně odpracované době.“.

Odůvodnění:
Navrhovaná úprava má zabránit zaměstnavatelům, kteří jsou samostatnými podnikatelskými subjekty, aby využívali nízkých mezd zdravotnických pracovníků a ostatních svých zaměstnanců 	ke snižování nákladů, potažmo dosažení vyšších zisků za pomoci čerpání veřejných prostředků 	(pojistného na veřejné zdravotní pojištění). Návrh by měl zároveň odstranit neodůvodněné rozdíly ve výdělcích zaměstnanců odměňovaných z jednoho zdroje – veřejného zdravotního 	pojištění.
Předložený návrh je ústavně konformní, neboť neukládá zaměstnavatelům tzv. podnikatelské sféry povinnost odměňování platem, nýbrž pouze stanoví specifickou výši nejnižší částky mzdy zaměstnance zaměstnavatele, který je poskytovatelem zdravotních služeb lůžkové péče, a to s ohledem na princip čerpání prostředků na mzdy z veřejných prostředků (veřejného zdravotního pojištění).   
Dostupná data i mezinárodní srovnání zároveň poukazují na to, že v České republice přetrvávají významné rozdíly v odměňování zdravotnických pracovníků mezi veřejným a soukromým sektorem, přičemž zejména v soukromých zdravotnických zařízeních jsou mzdy v řadě případů výrazně nižší. Tento stav přispívá k prohlubování nedostatku zdravotnického personálu a negativně dopadá na dostupnost a kvalitu zdravotní péče. 
Další pokračování tohoto vývoje se jeví jako neudržitelné, nedůvodné a rozporné s principy zásluhovosti mzdy založenými na složitosti, 	odpovědnosti a namáhavosti práce. Jestliže složitost, odpovědnost ani namáhavost práce zaměstnanců soukromých zdravotnických zařízení není výrazně odlišná od zaměstnanců týchž profesí ve veřejných nemocnicích, není důvod, aby odměna za obdobou práci byla dramaticky nižší. Uvedený stav nastavení mezd v soukromém sektoru pak prakticky nelze řešit jinak, než na úrovni zákona – obecně závazného právního předpisu.
Navrhovaná úprava je rovněž v souladu se smyslem Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování, která klade důraz na transparentní, předvídatelný a nediskriminační systém odměňování. Směrnice přitom vychází z toho, že zaměstnavatelé mají vytvořit jasně strukturovaný systém odměňování založený na objektivních, genderově neutrálních kritériích. V situaci, kdy jsou zaměstnanci odměňováni z téhož veřejného zdroje a vykonávají práci srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti (viz výše), nelze výrazné rozdíly v odměňování bez dalšího považovat za odůvodněné v rámci takového systému.
Z uvedených důvodů se za účelem narovnání nerovného zacházení v oblasti odměňování u zaměstnavatelů čerpajících prostředky na mzdy (platy) ze systému veřejného zdravotního pojištění navrhuje, aby byli zaměstnavatelé odměňující zaměstnance mzdou povinni zařadit zaměstnance do platové třídy a platového stupně podle 	pravidel stanovených prováděcím nařízením vlády pro zaměstnance odměňované platem. Pro porovnání se navrhuje vycházet z platových tarifů stanovených ve stupnicích platových tarifů v 	přílohách č. 1, 2 a 3 k nařízení vlády č. 341/2017 Sb. Použití uvedených stupnic je zajištěno navrhovanou povinností 	zaměstnavatele postupovat podle pravidel, která stanoví uvedené nařízení vlády nejen pro zařazení do platové třídy a platového stupně, ale pro určení platového tarifu. Použití příloh č. 4 se vylučuje výslovným stanovením, že pro porovnání se mzdou zaměstnance jsou relevantní platové tarify zaměstnanců zaměstnavatele, který je poskytovatelem zdravotních služeb.
Vzhledem k tomu, že platové tarify jsou stanoveny v paušální měsíční výši, navrhuje se porovnávat s nimi mzdu dosaženou v kalendářním měsíci po odečtení mzdy za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli. Zároveň se navrhuje stanovit, že při sjednané kratší, nebo neodpracované týdenní stanovené pracovní době se měsíční částka odpovídajícího platového tarifu poměrně krátí.	
Současně je nezbytné zachovat i u uvedených zaměstnanců ochranu prostřednictvím nejnižších úrovní zaručeného platu, neboť zejména u zaměstnanců s kratší délkou praxe by mzda na úrovni odpovídajícího platového tarifu zaměstnance odměňovaného platem mohla být nižší než příslušná nejnižší úroveň zaručeného platu.


	K
	Z
	Neakceptováno.
Ministerstvo práce a sociálních věcí nepodporuje znovuzavedení různých výdělkových limitů zaměstnanců odměňovaných mzdou, nadto jen pro určité skupiny zaměstnanců. Tímto limitem je výhradně minimální mzda, a to pro všechny zaměstnance.

V obecné rovině máme za to, že pokud jsou mzdové náklady zaměstnavatele hrazeny z prostředků veřejných rozpočtů, resp. z úhrad podle příslušného právního předpisu, je vhodné, aby takový zaměstnavatel své zaměstnance odměňoval platem. 

Spravedlivé odměňování dle hodnoty práce se podle zákoníku práce, i v případě přijetí předloženého návrhu, posuzuje výhradně u zaměstnavatele. Jedním zdrojem je ve smyslu 
čl. 19 odst. 3 směrnice nikoliv jeden (společný) rozpočet nebo zdroj prostředků, ale jeden zdroj pravidel odměňování, přičemž o jediný zdroj se má jednat, pokud stanovuje složky odměny, které jsou relevantní pro srovnání pracovníků. Princip jednoho zdroje je podle směrnice i předloženého návrhu procesním nástrojem využitelným v řízení u příslušného soudu. 

Připomínkové místo trvá na připomínce.

	Ministerstvo financí
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA- Zákoník práce  (§ 137 odst. 1)
	V § 137 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů požaduje upravit větu první následovně:
„(1) Pro hodnocení a rozvoj platového systému vede Ministerstvo financí Informační systém o platech a údaje z tohoto systému poskytuje Úřadu vlády České republiky.“.
Odůvodnění:
V současné době poskytuje Ministerstvo financí údaje z Informačního systému o platu (dále jen „ISP“) Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) a Ministerstvu vnitra (dále jen „MV“).
Na základě zřízení „Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele“ (dále jen „JMHZ“) s účinností od 1. 1. 2026 (zákon č. 323/2025 Sb.) sbírá MPSV potřebná data z JMHZ, přičemž data z ISP jsou již pro MPSV nepotřebná. 
MV byla data z ISP předávána poprvé s účinností od 1. 1. 2015, a to v souvislosti se vznikem státní služby (zákon č. 234/2014 Sb.). Sekce státní služby MV, která má v gesci organizaci a řízení služebních poměrů státních zaměstnanců, byla s účinností od 1. 1. 2026 převedena z MV na Úřad vlády ČR. Z tohoto důvodu budou data ISP poskytována již jen Úřadu vlády ČR, nikoliv MV.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.

Připomínce nelze vyhovět. MPSV potřebuje mít přístup k informacím z ISP za zaměstnance ve veřejných službách a správě a státní zaměstnance, které se sbírají za účelem hodnocení a rozvoje platového systému. ISP obsahuje informace, které nelze z údajů z JMHZ získat (např. o platové třídě a platovém stupni zaměstnanců a jednotlivých přiznaných a poskytovaných příplatcích).
Není tedy pravda, že by údaje z informačního systému o platech vedeného Ministerstvem financí podle § 137 odst. 1 byly pro MPSV nepotřebná. MPSV je podle § 9 kompetenčního zákona je ústředním orgánem státní správy pro mimo jiné mzdy a jiné odměny za práci a spolu s Ministerstvem financí připravuje a předkládá vládě návrhy právních úprav v oblasti odměňování státních zaměstnanců. K touto účelu je nutné, aby MPSV mělo přístup k údajům z ISP, které Ministerstvo financí vede.
Jiná situace je v případě zákona o vojácích z povolání a zákona o příslušnících bezpečnostních sborů, kde na základě dohody mezi Ministerstvem obrany, Ministerstvem vnitra, Českým statistickým úřadem a Ministerstvem financí, a v návaznosti na spuštění projektu JMHZ (podle zákona č. 323/2025 Sb.) se navrhuje upravit znění týkající se nakládání s údaji zasílanými do Informačního systému o služebním platu a Informačního systému o služebním příjmu. Předávání údajů z tohoto informačního systému ve vztahu k Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu se po naplnění postupu podle zákona č. 323/2025 Sb. stává bezúčelným, a tedy jeho právní úprava nadbytečnou.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	SMS ČR
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA- Zákoník práce – reforma odměňování 
	Požadujeme zavést transparentní systém odměňování podle požadavků § 109a zákoníku práce (dále jen „ZP“), který bude respektovat rovné zacházení se zaměstnanci a garantovat poskytování platu s ohledem na požadavky § 110 ZP.
V tomto směru požadujeme:
-	navázat ve stupnicích platových tarifů platové tarify na minimální mzdu nebo lépe na nejnižší úroveň zaručeného platu,
-	poskytovat doplatek dle § 112 odst. 5 ZP již v případě, kdy platový tarif zaměstnance nedosahuje výše nejnižší úrovně zaručeného platu, 
-	umožnit určení platového tarifu v příslušné platové třídě v rámci rozpětí platových stupňů.
Odůvodnění:
Zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 ZP nemohou transparentně odměňovat své zaměstnance, aniž by došlo k nápravě zásadních existujících překážek, které má stávající právní úprava. Při aktuálně předpokládaném růstu průměrné mzdy v národním hospodářství a na ni navázaném růstu minimální mzdy lze odhadovat, že v roce 2027 se bez valorizace platových tarifů bude s platovými tarify pod hranicí nejnižší úrovně zaručeného platu nacházet zhruba 53 % zaměstnanců ve veřejných službách a správě. V tomto směru požadujeme, aby v souvislosti s touto novelizací došlo rovněž k modernizaci určení platu, který umožní poskytnout odpovídající platový tarif a oddělit jej od výkonnostních složek platu, jimiž bude zároveň zajištěna adekvátní motivace zaměstnanců, a to vše s účinností od 1. 1. 2027.
V souvislosti s výše uvedenými kroky bude k realizaci transparentního systému odměňování nezbytné regulovat úrovně zaručeného platu, stejně jako vytvořit právní prostor pro možnost přizpůsobení výše osobního příplatku tarifnímu navýšení a aktivaci doplatku přímo na platový tarif. 
Navázání platových tarifů na minimální mzdu, popřípadě přímo na nejnižší úroveň zaručeného platu bude garantovat nepodkročitelnou základní výši odměny za práci přímo v platovém tarifu zaměstnance, čímž uvolní prostor pro adekvátní fungování dalších výkonnostních a motivačních složek platu. Alternativní možností v tomto směru je zrušení nejnižších úrovní zaručeného platu. 
Je nutné upravit poskytování doplatku již v případě, kdy platový tarif nedosahuje výše minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu. Na rozdíl od stávající úpravy tak dojde k aktivaci výkonnostních složek platu jako je osobní příplatek a odměna, které jsou dnes konzumovány k vyrovnání minimální mzdy nebo nejnižší úrovně zaručeného platu a nemohou tak sloužit k ocenění kvality práce zaměstnance dle § 110 ZP. V tomto směru požadujeme, aby byl v tomto materiálu novelizován § 112 odst. 5 ZP. 
U vybraných skupin zaměstnanců (zejména u jednoduchých, obslužných či rutinních prací a na druhé straně i u vysoce odborných prací (jako např. IT pracovníci, právnicí, architekti, aj.), u nichž kvalita výkonu s ohledem na jejich specifičnost není založena na délce praxe, navrhujeme umožnit zaměstnavateli určit platový tarif v rámci rozpětí výše nejnižšího a nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. V tomto směru je třeba zvážit potřebu novelizace zákonného zmocnění dle § 123 odst. 6 ZP.
	K
	Z
	Vysvětleno 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.
Ve spolupráci se zástupci zaměstnavatelů a územních samospráv je připravována úprava systému odměňování ve veřejných službách a správě tak, aby byly splněny základní požadované parametry.

Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	CMKOS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA – občanský soudní řád
	ČMKOS požaduje doplnění úpravy institutu hromadných pracovněprávních žalob a aktivní legitimace odborových organizací v těchto sporech.

Odůvodnění:
Za účelem zlepšení procesní ochrany zaměstnanců a vymahatelnosti práva ČMKOS požaduje přijetí následující úpravy:
· možnosti podávat v pracovněprávních vztazích ze strany zaměstnanců hromadné žaloby podobně, jako v případě spotřebitelských sporů podle zákona č. 179/2024 Sb., o hromadném občanském soudním řízení,
· aktivní legitimaci odborových organizací v těchto sporech.
Uvedený požadavek ČMKOS nejde nad rámec transpozice směrnice o transparentním odměňování. Směrnice v čl. 14 požaduje „dostupná soudní řízení za účelem prosazení práv a povinností týkajících se zásady stejné odměny. Tato řízení musí být snadno dostupná pro pracovníky i pro osoby, které jednají jejich jménem, a to i po ukončení pracovněprávního vztahu“.
ČMKOS se dlouhodobě potýká s problémem dostupnosti ochrany individuálních práv zaměstnanců v případě, že jsou porušena hromadně – typicky například při krácení prémií celému kolektivu za výskyt pracovního úrazu na pracovišti. Nutnost podávat v těchto případech individuální žaloby totožného znění je zbytečně administrativně i finančně zatěžující. Navíc jde o situace, kdy mají zaměstnanci zájem na trvání pracovněprávního vztahu a z obavy před možným postihem ze strany zaměstnavatele nechtějí žaloby individuálně podávat. Naopak v těchto případech žádají o ochranu odborovou organizaci, která však nemá aktivní legitimaci k podání žaloby jménem zaměstnanců. V případě porušení povinností v oblasti rovného odměňování často nepůjde o jednotlivce, nýbrž o hromadná porušení povinností ve vztahu k většímu počtu zaměstnanců.
	K
	Z
	Neakceptováno.
Uvedený požadavek jde zcela nad rámec navrhovaného zákona. 

Debata o možném rozšíření zákona o hromadném občanském řízení soudním je jistě možná, avšak ne na půdorysu této transpoziční právní úpravy. Navíc lze tuto diskuzi označit v tuto chvíli za předčasnou, když zákon o hromadném občanském řízení soudním není v účinnosti ani 2 roky a pravomocně bylo dosud skončeno jediné hromadné řízení. Na případnou revizi a úpravy zákona je dle názoru MSp zapotřebí nasbírat více zkušeností z aplikační praxe.

Připomínkové místo stahuje připomínku

	BIS
	
NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí (§ 1b odst. 6)
	K části čtvrté - Změna zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, ve znění pozdějších předpisů:
Navrhujeme v § 1b odst. 6 zákona zrušit slova „, zpravodajské služby“ a na konec § 1b doplnit nový odstavec 7, který zní: 
„(7) Působnost veřejného ochránce práv a působnost ochránce práv dětí se nevztahuje na zpravodajské služby.“. 
Odůvodnění: 
Navržený stav je ve vztahu ke zpravodajským službám návratem k právnímu stavu účinnému do 30. 6. 2025. V návaznosti na rozšíření a novou definici působnosti veřejného ochránce byla od 1. 7. 2026 zákonem č. 77/2025 Sb. dosavadní absolutní výjimka z působnosti ochránce („Působnost ochránce se nevztahuje na ....“) pro množinu subjektů uvedených v § 1 odst. 9 rozmělněna tak, že nyní jsou tyto subjekty podle § 1b odst. 6 vyňaty pouze z šetřící působnosti veřejného ochránce práv (a nové též ochránce dětí). 
Zavedení kontrolní působnosti veřejného ochránce práv vůči zpravodajským službám nebylo se zpravodajskými službami projednáno. Jde přitom o mimořádně citlivou oblast, což dokládá mimo jiné dlouhý a po mnoha stránkách problematický proces legislativního zakotvení a následně faktického naplnění Orgánu nezávislé kontroly zpravodajských služeb České republiky (§ 12e 
a násl. z. č. 153/1994 Sb.). 
Právě orgán nezávislé kontroly je oprávněn konkrétně šetřit a kontrolovat za zákonem stanovených podmínek dodržování základních práv a svobod zpravodajskou službou. Od 1. 7. 2026 došlo ke zcela zjevnému překryvu s rozšířenou působností veřejného ochránce, zejména pokud jde o ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) („plní úkoly v oblasti ochrany a prosazování základních práv a svobod podle § 21a“). Stejně tak se toto nové oprávnění veřejného ochránce překrývá s povolovací a kontrolní činností soudů, která je zaměřena právě na případy provádění zásahů do práv a svobod osob zpravodajskou službou. 
Důvodová zpráva k zákonu č. 77/2025 Sb. deklaruje, že „Navrhovaná úprava se nedotýká bezpečnosti nebo obrany státu, nemá tak na ně dopad“, což však neodpovídá realitě, protože otázka rozsahu a jednoznačně nastavených pravidel kontroly zpravodajských služeb je otázkou bezpečnosti státu. Dopady provedené změny do činnosti zpravodajských služeb tak nebyly vůbec zvažovány a posouzeny. Z tohoto důvodu navrhujeme výše uvedenou úpravu.
	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.

Připomínka jde nad rámec návrhu.
Návrh zákona primárně řeší narovnání podmínek v odměňování žen a mužů a transpozici příslušné směrnice. Připomínka směřuje k revizi obecné působnosti VOP, zejména ve vztahu ke změnám provedeným zákonem č. 77/2025 Sb., kterým byla jeho působnost rozšířena. Znovuotevírání této otázky prostřednictvím transpoziční novely zákoníku práce a souvisejících zákonů je věcně nesouvisející.
Připomínka by měla dle názoru předkladatele být řešena v rámci návrhu zákona, kterým se mění zákon o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí a další právní předpisy (PID: KORNDU4JHR6F), který je t. č. rovněž v MPŘ.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	ÚZSI
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí
	Požadujeme, aby bylo postavení veřejného ochránce práv vůči zpravodajským službám vráceno do stavu, jaký existoval před přijetím zákona č. 77/2025 Sb. Stejný režim požadujeme zakotvit i pro ochránce práv dětí, byť vzhledem k působnosti zpravodajských služeb považujeme jeho možnost konat vůči zpravodajským službám za pouze teoretickou.
 
Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění účinném před přijetím zákona
č. 77/2025 Sb. (tedy do 30. 6. 2025) stanovil v § 1 odst. 9, že působnost veřejného ochránce práv se nevztahuje na zpravodajské služby České republiky. Tato úprava platila po celou dobu existenci zákona č. 349/1999 Sb., odpovídala specifickému postavení a specifickému charakteru úkolů
a činnosti zpravodajských služeb a byla plně funkční. K prolomení této úpravy došlo citovanou novelou bez vědomí zpravodajských služeb, respektive bez toho, že by zpravodajské služby byly o záměru provést takovouto zásadní systémovou změnu informovány. Zpravodajské služby nebyly ani zařazeny mezi připomínková místa v rámci příslušného mezirezortního připomínkového řízení. V této souvislosti navíc podotýkáme, že popis příslušného návrhu zákona a důvod pro jeho předložení jsou v systému eKLEP klamavě vztaženy pouze ke zřízení funkce ochránce práv dětí, ačkoli ve skutečnosti zásadním způsobem rozšiřují působnost veřejného ochránce práv.

Pokud jde o zpravodajské služby, zužuje zákon č. 349/1999 Sb., v platném znění výluku z působnosti veřejného ochránce práv pouze na záležitosti uvedené v § 1a odst. 1 písm. b)
a v případě ochránce práv dětí na záležitosti uvedené v § 1a odst. 2 písm. b). Zákon tedy v případě zpravodajských služeb vylučuje působnost veřejného ochránce práv pouze v případech, kdy veřejný ochránce práv působí k ochraně před jednáním orgánů veřejné moci, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností. Obdobná výluka se týká působnosti ochránce práv dětí.

Tuto úpravu považujeme za neakceptovatelnou, a to vzhledem k rozšíření působnosti veřejného ochránce práv, které přinesl zákon č. 77/2025 Sb. Jde zejména o působnost veřejného ochránce práv podle § 1a odst. 1 písm. a) a f), respektive podle § 21a a 21d, avšak opominout nelze ani jeho působnost podle § 1a odst. 1 písm. d) (ve spojení s ustanovením § 1b odst. 3 a § 21ca)
a podle § 1a odst. 1 písm. e) (ve spojení s § 1b odst. 4 a § 21ca), a to s ohledem na participaci zpravodajských služeb na příslušných správních řízeních. Neúnosnost platného právního stavu pro zpravodajské služby pak dále podtrhují oprávnění veřejného ochránce práv podle § 15 a povinnosti státních orgánů stanovené v § 16.

Zpravodajské služby jsou státní orgány sui generis, jejichž ojedinělé postavení, úkoly a činnost se odrážejí mimo jiné ve velmi specifickém způsobu jejich kontroly orgány moci výkonné a soudní, jakož i kontroly vykonávané Poslaneckou sněmovnou Parlamentu a Orgánem nezávislé kontroly zpravodajských služeb České republiky. Tato kontrola se týká mimo jiné zákonnosti činnosti zpravodajských služeb včetně dodržování základních práv a svobod. Součástí těchto specializovaných kontrolních systémů jsou i mechanismy, které zaručují, že kontrolou nebudou ohroženy důležité zájmy sledované zpravodajskou službou.

Pro činnost zpravodajských služeb je zásadním princip utajení, jakož i to, aby probíhala bez neopodstatněného a excesivního vměšování třetích subjektů. Vzhledem k tomu, že dohled nad tím, zda zpravodajské služby vykonávají svoji činnost zákonným způsobem a v souladu s požadavky na ochranu základních práv a svobod, je zajišťován uzavřeným specializovaným kontrolním systémem zahrnujícím všechny složky státní moci, nemá veřejný ochránce práv (a nota bene ochránce práv dětí) v této oblasti žádné místo.

	K
	Z
	Neakceptováno. Vysvětleno.
Připomínka jde nad rámec návrhu.
Návrh zákona primárně řeší narovnání podmínek v odměňování žen a mužů a transpozici příslušné směrnice. Připomínka směřuje k revizi obecné působnosti VOP, zejména ve vztahu ke změnám provedeným zákonem č. 77/2025 Sb., kterým byla jeho působnost rozšířena. Znovuotevírání této otázky prostřednictvím transpoziční novely zákoníku práce a souvisejících zákonů je věcně nesouvisející.
Připomínka by měla dle názoru předkladatele být řešena v rámci návrhu zákona, kterým se mění zákon o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí a další právní předpisy (PID: KORNDU4JHR6F), který je t. č. rovněž v MPŘ.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	NA RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákon o veřejné ochránci práv (§ 20 odst. 2)
	Připomínka nad rámec návrhu (§ 20 odst. 2 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí) 
Pro případ, že šetřený úřad nesdělí v zákonné lhůtě, jaké opatření k nápravě provedl, případně vyhodnotí-li veřejný ochránce práv, že provedená opatření jsou nedostatečná, zakotvuje zákon „sankční mechanismus“. Ochránce může sankčního mechanismu využít i v případech, kdy mu šetřený úřad neposkytuje potřebnou součinnost (§ 15 a § 16). Informování (nejblíže) nadřízeného úřadu je obvykle postupem, který může napomoci prosadit doporučení veřejného ochránce práv či překonat nesoučinnost šetřeného úřadu. Z hierarchické organizace veřejné správy obvykle vyplývá možnost usměrnění postupu podřízeného úřadu ze strany nadřízeného úřadu (výkonem dozoru či metodickým vedením).
Účelnost takového postupu však může být v některých případech diskutabilní. Bude se jednat zejména o případy, kdy má veřejný ochránce práv vyrozumět vládu. K sankčnímu vyrozumění vlády může docházet v souvislosti s šetřením individuálních stížností na postup ministerstev či jiných ústředních orgánů státní správy. Úkolem vlády však není řešení konkrétních záležitostí (případů) z oblasti veřejné správy, ale řešit otázky systémového a zásadního charakteru, koncepční otázky v oblasti veřejné správy, a v obecném slova smyslu řídit soustavu moci výkonné. Případy veřejného ochránce práv, které nemají systémový (koncepční) přesah, zpravidla vláda vezme pouze na vědomí, aniž by jakkoliv mohla přispět k řešení konkrétního případu. 
Stávající znění § 20 odst. 2 písm. a) veřejnému ochránci práv ukládá, aby vládu vyrozuměl vždy, bez ohledu na to, zda takový postup může přispět k řešení konkrétního případu. 
Obdobné pravidlo platí i pro ochránce práv dětí při šetření podnětů týkajících se porušení práv dětí (§ 1c odst. 1). V jeho působnosti jsou kromě klasických „úřadů“ i další (nestátní) vykonavatelé veřejné správy (§ 1b odst. 4). Je pravděpodobné, že se budou objevovat další případy, kdy nebude možné určit „nadřízený úřad“ a kdy bude ochránce práv dětí informovat vládu, aniž by mohl zvážit efektivitu takového postupu (např. Česká advokátní komora).
K sankčnímu vyrozumívání vlády podle § 20 odst. 2 písm. a) přistupuje veřejný ochránce práv i v souvislosti s prováděním systematických návštěv podle § 21c odst. 4 zákona. Nezřídka systematické návštěvy (kontroly) provádí veřejný ochránce práv např. v soukromých zařízeních sociální péče, které „nadřízený úřad“ nemají.
Z toho důvodu navrhujeme, aby veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí měli prostor pro uvážení, zda sankční vyrozumění vlády využijí, či nikoliv. 
Do návrhu zákona navrhujeme vložit nový bod:
V § 20 odst. 2 písm. a) se za slova „není-li takového úřadu,“ vkládají slova „může vyrozumět“.
	K
	Z
	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	KVOP
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - Zákon o veřejném ochránci práv 
(§ 22 odst. 3)
	Připomínka nad rámec návrhu (§ 22 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí)
Veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí mohou v zákonem vymezených případech vstupovat, případně sami iniciovat soudní řízení. V případě ochránce práv dětí je toto oprávnění koncipováno šířeji a zahrnuje i vyjmenovaná řízení před obecnými soudy. Ustanovení § 8a z. ř. s. obsahuje výčet soudních řízení, do kterých může ochránce práv dětí vstoupit, popřípadě i podat návrh na jejich zahájení.
Postavení ochránce práv dětí v těchto řízeních před obecnými soudy je obdobné jako postavení státních zastupitelství (§ 8 z. ř. s.). Podle § 35 o. s. ř. je státní zastupitelství oprávněno ke všem úkonům, které může vykonat účastník řízení, nejde-li o úkony, které může vykonat jen účastník právního vztahu. Stejnou úpravu má ochránce práv dětí v § 35b o. s. ř. Obdobná je úprava odvolání podle § 203 o. s. ř.
Státní zastupitelství mají však výslovně upravené i oprávnění nahlížet do soudního spisu ještě před samotným vstupem do soudního řízení. Vyplývá to z § 14 odst. 4 zákona o státním zastupitelství.
Takové oprávnění ochránci práv dětí výslovně svěřeno není. Jedná se patrně o legislativní opomenutí. Cílem právní úpravy bylo umožnit ochránce práv dětí, aby mohl vstupovat do vyjmenovaných soudních řízení, která se dotýkají práv dítěte, podobně jako státní zastupitelství, a aby mohl využívat také stejná procesní oprávnění.
Samotné rozhodování ochránce práv dětí o tom, zda využije oprávnění vstoupit nebo podat návrh na zahájení soudního řízení, bude obvykle založeno na: 1. podrobné znalosti věci z vlastního šetření (informace získá např. ze spisů OSPOD) a/nebo 2. podnětu, který bude zakládat podezření na porušení práv dítěte. Právě důvodnost podnětů ke vstupu do řízení by bylo vhodné nejprve prověřit nahlédnutím do soudního spisu, aby ochránce práv dětí měl k dispozici všechny okolnosti případu a mohl se kvalifikovaně rozhodnout, zda svého oprávnění ke vstupu do soudního řízení využije (podobně jako státní zastupitelství).
Obáváme se, že (obecná) povinnost orgánů veřejné moci (tedy i soudů) poskytovat ochránci práv dětí součinnost je příliš obecná (§ 21h zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí). Možnost získat informace prostřednictvím „podatele“ podnětu je nejistá a pro účinnou ochranu práv dítěte nedostačující. V některých případech tedy hrozí, že ochránce práv dětí raději do soudního řízení vstoupí „preventivně“, přestože nebude mít dostatek informací.
Z toho důvodu navrhujeme vložit nový novelizační bod:
V § 22 se na konci odst. 3 doplňuje: „Ochránce práv dětí je v této souvislosti oprávněn nahlížet do soudního spisu a pořizovat si z něj opisy a výpisy. Pokud ochránce práv dětí při výkonu své působnosti požádá soud o zapůjčení spisu, soud může jeho žádost odmítnout, jen pokud tomu brání závažné důvody.“
	
	
	Neakceptováno. 
Připomínka jde nad rámec návrhu zákona.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

	Ministerstvo vnitra
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (k § 133)
	Český statistický úřad doposud čerpal data pro své statistické údaje o platech a příslušnících bezpečnostních sborů z informačního systému o služebním příjmu vedeném Ministerstvem financí, které v souladu s dosavadní právní úpravou předávalo údaje z informačního systému o služebním příjmu Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu, nicméně s ohledem na zavedení systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, jehož správcem je Ministerstvo práce a sociálních věci, bude pro Český statistický úřad jediným zdrojem pro vytváření statistických údajů právě systém jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů. 
Ponecháním úpravy předávání údajů z informačního systému o služebním příjmu ze strany Ministerstva financí Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu by tak došlo k duplicitnímu sběru dat na straně Českého statistického úřadu, potažmo i Ministerstva práce a sociálních věcí, jak z informačního systému o služebním příjmu, tak ze systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů. 
V této souvislosti se stal odstavec 3 daného ustanovení nadbytečným a je na místě jeho vypuštění, což mimo jiné přispěje i ke snížení bezpečnostního rizika spojeného se shromažďováním dat jak ze systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů, tak z informačního systému o služebním příjmu, a případným nežádoucím porovnáváním dat z těchto dvou systémů. Požadujeme z ustanovení § 133 předmětného zákona odstavec 3 vypustit, tedy do čl. VII vložit nový novelizační bod 5 a navazující novelizační body přečíslovat.
	K
	Z
	Akceptováno.

	BIS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (k § 133)
	K části šesté - Změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů
Navrhujeme v § 133 zákona zrušit odstavec 3. 
Odůvodnění: 
Jde o závěr z pracovních jednání konaných v souvislosti s předkládanou novelizací. Podle § 133 odst. 3 „Ministerstvo financí předává údaje z informačního systému Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu.“. Oba subjekty (MPSV a ČSÚ) by měly být příjemci informací z JMHZ dle nově vkládaného § 133a odst. 2. Předávání údajů podle § 133 odst. 3 tak ztratí jakýkoliv význam.    
	K
	Z
	Akceptováno.


	GIBS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (k § 133)
	Nad rámec návrhu – k § 133

Ve shodě s Ministerstvem vnitra a dalšími bezpečnostními sbory navrhujeme vypuštění odstavce 3 z ustanovení § 133 zákona 
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť se stal nadbytečným, přičemž v této souvislosti odkazujeme na odůvodnění Ministerstva vnitra, s nímž se plně ztotožňujeme.
	K
	Z
	Akceptováno.


	ÚZSI
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA - zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (k § 133)
	Navrhujeme v § 133 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zrušit ustanovení odstavce 3.

Tento požadavek reflektuje závěry recentních mezirezortních pracovních jednání, na nichž bylo konstatováno, že ustanovení § 133 odst. 3 je nadbytečné, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí a Český statistický úřad budou napříště získávat příslušné údaje ze systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele v souladu se zákonem č. 322/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.  
	K
	Z
	Akceptováno.


	KZPS
	NAD RÁMEC NÁVRHU ZÁKONA 
Nařízení vlády č. 341/2017 Sb.
	K příloze 
Navrhujeme, aby byla umožněna kombinace příspěvku za výkon prací třídního učitele a zvláštního příplatku za přímou pedagogickou činnost ve II. skupině prací (viz část A, přílohy č. 5 NV č. 341/2017 Sb.)
Odůvodnění:
Nařízení vlády č. 341/2017 Sb., ve znění pozdějších předpisů stanovuje zvláštní příplatky za výkon prací třídního učitele podle části B přílohy č. 5 NV č. 341/2017 Sb. a ve II. skupině prací podle části A, přílohy č. 5 NV č. 341/2017 Sb., je uvedeno, že mu náleží za přímou pedagogickou činnost v SPC nebo školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy zvláštní příplatek za zvýšenou neuropsychickou zátěž. Zároveň je stanoveno, že: „Zaměstnanci přísluší jen jeden zvláštní příplatek, s výjimkou zvláštního příplatku za práce vykonávané střídavě v různých směnách.“


Požadujeme, aby byla umožněna kombinace příspěvku za výkon prací třídního učitele a zvláštního příplatku za přímou pedagogickou činnost ve II. skupině prací (viz část A, přílohy č. 5 NV č. 341/2017 Sb.), tj.:
•	Za přímou pedagogickou činnost ve školách, třídách, oddělených nebo studijních skupinách samostatně zřízených pro děti, žáky nebo studenty se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) nebo
•	za přímou pedagogickou činnost ve školách při zdravotnických zařízeních s dětmi, žáky, nebo studenty se SVP nebo
•	za přímou pedagogickou činnost ve třídách nebo ve výchovných skupinách školských zařízení samostatně zřízených pro tyto děti, žáky nebo studenty se SVP nebo
•	za přímou pedagogickou činnost v SPC nebo školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči nebo
•	za přímou pedagogickou činnost v zařízeních soc. služeb pro osoby s mentálním nebo tělesným postižením.
MPSV v rámci proběhlých jednání navrhlo, aby byla novelizována zákoníku práce, ideálně vytvořením samostatného paragrafu upravujícího příplatek třídního učitele, který by byl oddělen od zvláštního příplatku. Takové řešení by umožnilo souběh obou příplatků.
	K
	Z
	Akceptováno jinak. 
Zákonem není možné novelizovat nařízení vlády.
V návaznosti na připomínku MŠMT bude akceptován návrh v zákoníku práce upravit nový § 132a „Příplatek za zvýšenou zátěž pedagogického pracovníka vykonávajícího činnost třídního učitele“.
Připomínkové místo souhlasí s návrhem vypořádání.

Vysvětlivky: 
O – připomínka obecná, vztahující se k materiálu jako celku
K – připomínka konkrétní, vztahující se k jednotlivým částem materiálu
Z – připomínka zásadní
PP – připomínka podstatné povahy

Kontakty na připomínková místa: 

Úřad vlády OKOM 
JUDr. Markéta Whelanová, e-mail: marketa.whelanova@vlada.gov.cz
Ph.D., Mgr. Michaela Hrušková, michaela.hruskova@vlada.gov.cz
 
Úřad vlády KLP 
Monika Šamová, e-mail: monika.samova@vlada.gov.cz, tel.: 725 765 883, vedoucí Oddělení sekretariátu Rady vlády pro rovnost žen a mužů, 
Jakub Machačka, e-mail: jakub.machacka@vlada.gov.cz, tel.: 725 001 904, Oddělení lidských práv a rovného zacházení

Ministerstvo financí 
JUDr. Petra Výmolová, tel. 257 042 756, e-mail: petra.vymolova@mf.gov.cz 
JUDr. Kamila Ševčíková, tel. 257 042 534, e-mail: kamila.sevcikova@mf.gov.cz 
 
Ministerstvo kultury 
Ing. Michal Mejdrech Ph.D., e-mail: michal.mejdrech@mk.gov.cz, ředitel odboru příspěvkových organizací
Ing. Jiří Kubec, e-mail: jiri.kubec@mk.gov.cz  
Mgr. Lucie Šimková: e-mail: lucie.simkova@mk.gov.cz 
 
Ministerstvo obrany 
JUDr. Jaroslav Daněk, e-mail: danekj@army.cz

Ministerstvo průmyslu a obchodu 
Lenka Štíplová, e-mail: lenka.stiplova@mpo.gov.cz, (T: 224 852 015). 
Mgr. Marek Slezák, e-mail: marek.slezak@mpo.gov.cz (T: 224 852 078) je pověřen vypořádáním připomínek legislativní povahy 
 
Ministerstvo spravedlnosti 
Mgr. Jan Broz, Ph.D., e-mail: jan.broz@msp.gov.cz tel. 221 997 507
Mgr. Eliška Hronová, e-mail: eliska.hronova@msp.gov.cz, tel. 221 997 442
 
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
Mgr. Gabriela Mužíková, e-mail: Gabriela.Muzikova@msmt.gov.cz  z odboru legislativy (tel. 773738126).
 
Ministerstvo vnitra 
Mgr. Petra Suchá, e-mail: petra.sucha@mv.gov.cz, tel.: 974 817 373, mob.: +420 704 994 951
 
Ministerstvo zemědělství
Mgr. Robert Pavloušek, e-mail: robert.pavlousek@mze.gov.cz, tel.: 221 812 279
 
ÚOOÚ 
Vít Zvánovec, e-mail: legislativa@uoou.gov.cz, tel.: 234 665 323 a 605 446 175
 
ÚZSVM
Mgr. Veronika Matějčková, e-mail: veronika.matejckova@uzsvm.gov.cz, ředitelka odboru Personálního, tel.: 225 776 453
 
Kancelář veřejného ochránce práv 
Mgr. Bc. Jana Kvasnicová, Ph.D., e-mail: kvasnicova@ochrance.cz, (542 542 334)
Mgr. Jaroslav Švoma, e-mail: svoma@ochrance.cz, (tel.:542 542 353) 
 
ČNB 
JUDr. Zdeňka Bajerová, tel.: 224 412 012, zdenka.bajerova@cnb.cz 
Mgr. Lenka Nevečeřalová, tel: 704 670 084 lenka.neveceralova@cnb.cz 
 
NÚKIB 
Mgr. Bc. Klára Malaníková, Ph.D., e-mail: legislativa@nukib.gov.cz, tel. 606 044 659, 
 
BIS 
e-mail: legislativa@bis.cz 
 
GIBS 
Mgr. Petra Prokopová: e-mail: legislativa@gibs.gov.cz 
 
SSHR 
JUDr. Zbyněk Jankovský, Ph.D., email: zbynek.jankovsky@sshr.gov.cz, vedoucí Kanceláře předsedy, tel: 222 806 258, mobil: 725 401 124; 
Mgr. Jitka Semencová, e-mail: jitka.semencova@sshr.gov.cz, vedoucí personálního oddělení, tel.: 222 806 264, mobil: 725 925 056
 
ÚZSI  
e-mail: legislativa@uzsi.cz 
 
ČMKOS
e-mail: pravni@cmkos.cz 
 
Hospodářská komora ČR 
e-mail: pripominkovani@komora.cz, telefon: + 420 266 721 300
 
SP ČR 
JUDr. Jitka Hejduková CSc., e-mail: jhejdukova@spcr.cz
Mgr. Veronika Paseková, e-mail: vpasekova@spcr.cz
JUDr. Jitka Hlaváčková, e-mail: jhlavackova@spcr.cz – právnička SP ČR, poradkyně pro občanské a obchodní právo
Obecné a obchodní dotazy: spcr@spcr.cz 
 
KZPS 
Mgr. Jakub Machytka, e-mail: jakub.machytka@uzs.cz, mob: 727 956 059, 
Dr. Jan Zikeš, e-mail: zikes@kzps.cz, mob: 775 15 77 50
 
Svaz energetiky ČR 
Anna Novotná Perlínová, e-mail: anna.novotna@svazenergetiky.cz 
 
Asociace malých a středních podniků 
Mgr. Jana Bednářová, e-mail: pravni@amsp.cz, tel.: +420 777 468 297
 
ČAK 
JUDr. Johan Justoň, e-mail: juston@cak.cz, tel.: 273 193 170)
 
Sdružení místních samospráv ČR 
Mgr. Jindra Tužilová, e-mail: tuzilova@smscr.cz, info@smscr.cz 
Mgr. Dominik Hrubý, e-mail: hruby@smscr.cz 
 
Jihočeský kraj 
Mgr. Markéta Procházková, e-mail: prochazkova2@kraj-jihocesky.cz, tel. 386 720 229
 
Karlovarský kraj 
Lenka Chvátalová, e-mail: lenka.chvatalova@kr-karlovarsky.cz, odbor kancelář ředitelky, tel.: 354 222 245

Královehradecký kraj
Mgr. Petr Adámek, email: padamek@khk.cz, tel.: 736 521 873
 
Kraj Vysočina 
JUDr. Miroslav Magrot (tel: 564 602 185), magrot.m@kr-vysocina.cz   
Ing. Bc. Ivana Hanáková Kosourová, DiS., e-mail: kosourova.i@kr-vysocina.cz, tel. 564 602 107
 
Moravskoslezský kraj 
Mgr. Silvie Janečková, email: silvie.janeckova@msk.cz, telefon: 595 622 255
 
Pardubický kraj 
Ing. Denisa Horáková, e-mail: denisa.horakova@pardubickykraj.cz, tel. 466 026 329, Alena Chaloupková, e-mail: alena.chaloupkova@pardubickykraj.cz, tel. 466 026 117
 
Středočeský kraj
Mgr. et Mgr. Filip Klieštík, e-mail: kliestik@kr-s.cz, telefon 257 280 601
 
Ústecký kraj 
JUDr. Simona Hejnová, e-mail: hejnova.s@kr-ustecky.cz 
JUDr. Milan Boháček, e-mail: bohacek.m@kr-ustecky.cz 

Zlínský kraj
Mgr. Veronika Pokludová, e-mail veronika.pokludova@zlinskykraj.cz, tel. 577 043 280


1