Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam KORNDSJHRRGS najdete zde


                V l á d n í    n á v r h


ZÁKON
ze dne ……………………2026,

kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony v souvislosti s přijetím zákona o platformové práci a v souvislosti s posílením uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:


ČÁST PRVNÍ 

Změna zákoníku práce

Čl. I

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 116/2008 Sb., zákona č. 121/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 294/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 286/2009 Sb., zákona č. 320/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 180/2011 Sb., zákona č. 185/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 385/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 155/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 182/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 205/2015 Sb., zákona č. 298/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 264/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 460/2016 Sb., zákona č. 93/2017 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 148/2017 Sb., zákona č. 202/2017 Sb., zákona č. 203/2017 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 292/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 181/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 366/2019 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 248/2021 Sb., zákona č. 251/2021 Sb., zákona č. 330/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona 432/2022 Sb., zákona č. 167/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 408/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 413/2023 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 263/2024 Sb., zákona č. 417/2024 Sb., zákona č. 120/2025 Sb., zákona č. 220/2025 Sb., zákona č. 267/2025 Sb., zákona č. 270/2025 Sb.,  zákona č. 300/2025 Sb., zákona č. 318/2025 Sb. a zákona č. …/2026 Sb., se mění takto:

1. Na konci poznámky pod čarou č. 1 se na samostatné řádky doplňují věty „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“ a „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy.“.

CELEX 32023L0970, 32024L2831

2. V § 2 odst. 1 se slova „, podle pokynů zaměstnavatele“ zrušují.

3. V § 2 odstavec 2 zní:

„(2) Vztahem nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance je, pokud 

a) zaměstnavatel organizuje práci,

b) zaměstnanec vykonává práci v pracovní době,

c) zaměstnanec vykonává práci podle pokynů zaměstnavatele a

d) zaměstnavatel kontroluje výkon práce zaměstnance.“.

4. Za § 2 se vkládá nový § 2a, který zní:

„§ 2a

Závislá práce musí být vykonávána zaměstnancem za mzdu, plat nebo jinou odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“.

5. Na konci textu § 20 se doplňují slova „nebo jimiž se sjednává mzda podle § 113 odst. 1“.

6. V § 30 odst. 1 se slova „fyzických osob ucházejících se o zaměstnání“ nahrazují slovy „fyzické osoby ucházející se o práci“.

7. V § 30 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Zaměstnavatel však nesmí vyžadovat informaci o mzdě nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty plynoucích ze současného nebo předchozího pracovního poměru fyzické osoby ucházející se o práci.“.

CELEX 32023L0970, 32016R0679

8. V § 30 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Zaměstnavatel je povinen prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci, o minimální výši mzdy nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které by jí jako zaměstnanci příslušely ode dne vzniku pracovního poměru; tuto informaci zaměstnavatel poskytne nejpozději před uzavřením pracovní smlouvy.“.

CELEX 32023L0970

9. V § 77 odst. 2 úvodní části ustanovení se za slovo „činnosti“ vkládají slova „a postup před jeho vznikem“.

10. V § 77 odst. 7 písm. a) se na konci bodu 2 slovo „nebo“ zrušuje.

11. V § 77 odst. 7 se na konci písmene a) doplňuje bod 4, který zní:

„4. práva podle zákona o platformové práci, nebo“. 

CELEX 32024L2831, 32019L1158

12. Za § 109 se vkládá nový § 109a, který včetně nadpisu zní: 

„§ 109a

Systém odměňování

(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém odměňování, který zahrnuje způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (dále jen „odměna za práci“), a náležitosti uvedené v odstavci 2.  Není-li systém odměňování sjednán v kolektivní smlouvě, stanoví jej zaměstnavatel vnitřním předpisem.

(2) Systém odměňování musí obsahovat rozdělení prací vykonávaných u zaměstnavatele do skupin prací odstupňovaných podle jejich hodnoty, vyplývající z jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. 

(3) Zaměstnanci přísluší odměna za práci na základě systému odměňování podle odstavců 1 a 2. 


CELEX 32023L0970

13. V § 111 odst. 1 se slova „, který nemá právo na některou z nejnižších úrovní zaručeného platu podle § 112 odst. 2“ zrušují.

14. § 112 se včetně nadpisu zrušuje.

15. V § 113 odst. 1 se za slovo „sjednává“ vkládá slovo „písemně“.

16. V § 122 odst. 1 se text „§ 112 odst. 2,“ zrušuje.

17. V § 123 odst. 5 se za větu první vkládají věty „Rozdíl mezi částkami platových tarifů ve stejném platovém stupni mezi platovými třídami bezprostředně po sobě následujícími činí nejméně 4 %, nejedná-li se o platové tarify, které příslušejí pedagogickým pracovníkům podle § 2 zákona o pedagogických pracovnících, nebo akademickým pracovníkům státních vysokých škol podle zákona o vysokých školách.“.

18. V § 123 odst. 6 písm. e) se slova „a určení platového tarifu pro zaměstnance, kteří vykonávají práce, jejichž úspěšné provádění závisí především na míře talentu nebo na fyzické zdatnosti, pro zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, pro zaměstnance příspěvkových organizací poskytujících veřejné kulturní služby, pro zaměstnance veřejných kulturních institucí a pro zaměstnance vykonávající jednoduché obslužné nebo rutinní práce; výše platového tarifu určeného zvláštním způsobem pro zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb, pro zaměstnance příspěvkových organizací poskytujících veřejné kulturní služby a pro zaměstnance veřejných kulturních institucí musí být určena nejméně ve výši odpovídající platovému tarifu, který zaměstnanci jinak přísluší podle platové třídy a platového stupně, do kterých je zařazen podle odstavců 1 až 5,“ zrušují.

19. V § 123 odst. 6 se za písmeno e) vkládá nové písmeno f), které zní:

„f) podmínky pro zvláštní způsob určení platového tarifu pro
1. zaměstnance, kteří vykonávají práce, jejichž úspěšné provádění závisí především na míře talentu nebo na fyzické zdatnosti,
2. zaměstnance poskytovatele zdravotních služeb,
3. zaměstnance příspěvkových organizací poskytujících veřejné kulturní služby,
4. zaměstnance veřejných kulturních institucí,
5. zaměstnance vykonávající jednoduché obslužné nebo rutinní práce a
6. zaměstnance zařazené alespoň v 11. platové třídě, kteří s nejvyšší mírou znalostí, dovedností a zkušeností plní nejsložitější, nejodpovědnější a nejnamáhavější pracovní úkoly, jejichž plnění je pro výkon veřejné správy nebo zajišťování veřejných služeb nepostradatelné;
výše platového tarifu určeného zvláštním způsobem pro zaměstnance uvedené v bodech 2 až 4 a 6 musí být určena nejméně ve výši odpovídající platovému tarifu, který zaměstnanci jinak přísluší podle platové třídy a platového stupně, do kterých je zařazen podle odstavců 1 až 5,“.

Dosavadní písmeno f) se označuje jako písmeno g).

20. V § 123 odst. 6 písmeno g) zní:

„g) stupnice platových tarifů pro příslušný kalendářní rok podle odstavce 5 a s přihlédnutím k povinnostem a omezením při výkonu veřejné správy a služeb a k jeho významu, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku, tak, aby výše nejnižšího platového tarifu v 1. platové třídě a 1. platovém stupni činila nejméně částku měsíční minimální mzdy.“.

21. Za § 132 se vkládá nový § 132a, který včetně nadpisu zní:

„§ 132a

Příplatek za zvýšenou zátěž pedagogického pracovníka vykonávajícího činnost třídního učitele

(1) Pedagogickému pracovníkovi45), který vykonává činnost třídního učitele, vedoucího oddělení na konzervatoři nebo základní umělecké škole nebo vedoucího studijní skupiny na vyšší odborné škole, přísluší příplatek. 

(2) Rozpětí výše příplatku a podmínky pro jeho poskytování stanoví vláda nařízením. Příplatek činí nejméně 1 500 Kč měsíčně.“.

22. V § 287 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno i), které zní:

„i) zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce (dále jen „zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“) před tím, než ji poskytne Ministerstvu práce a sociálních věcí.“.

CELEX 32023L0970

23. V části dvanácté se za hlavu IV vkládá nová hlava V, která včetně nadpisu zní:

„Hlava V

Posouzení odměňování

§ 287a

Podmínky posouzení odměňování

(1) Zaměstnavatel, který má povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, provede posouzení odměňování, pokud

a) zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací vykazuje u jakékoli skupiny prací podle § 109a odst. 2 rozdíl v průměrné výši hodinové odměny za práci, jiných peněžitých plněních a plnění peněžité hodnoty mezi ženami a muži nejméně 5 % (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“), 

b) zaměstnavatel rozdíl v odměňování žen a mužů neodůvodnil v souladu s právním předpisem a

c) zaměstnavatel rozdíl v odměňování žen a mužů, který neodůvodnil podle písmene b), nenapravil do 6 měsíců ode dne zpřístupnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1.

(2) Posouzení podle odstavce 1 je zaměstnavatel povinen provést nejpozději do 2 měsíců ode dne marného uplynutí lhůty podle odstavce 1 písm. c), není-li v tomto zákoně stanoveno jinak.

§ 287b

Obsah a forma posouzení odměňování

Posouzení odměňování musí mít písemnou formu a obsahuje 

a) analýzu podílu žen a mužů v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2,

b) informace o průměrné hrubé roční a hodinové výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů u každé skupiny prací stanovené podle § 109a odst. 2,

c) identifikaci rozdílů ve výši průměrné odměny podle písmene b) mezi ženami a muži v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2,

d) identifikaci příčin rozdílů ve výši průměrné odměny podle písmene b) mezi ženami a muži v každé skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2, 

e) stanovení podílu žen a mužů, u nichž po návratu z mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené, případně po čerpání překážky v práci při poskytování dlouhodobé péče, došlo ke zvýšení odměny za práci, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud k němu došlo i v příslušné skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2 během období, kdy byla dovolená čerpána,

f) opatření k řešení rozdílů v odměňování žen a mužů podle § 287a odst. 1 písm. a), pokud nejsou odůvodněny podle § 287a odst. 1 písm. b), a stanovení přiměřené lhůty pro jejich provedení, a 

g) hodnocení účinnosti opatření vyplývajících z předchozích posouzení odměňování, pokud byla provedena.

§ 287c

Projednání posouzení odměňování

(1) Posouzení odměňování je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu před jeho zpřístupněním podle § 287d odst. 1 projednat s odborovou organizací a radou zaměstnanců. 

(2) Nepůsobí-li u zaměstnavatele ke dni vzniku povinnosti provést posouzení odměňování odborová organizace ani rada zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu zpřístupnit způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům informaci

a) o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování a

b) o oprávnění zaměstnavatele podle odstavce 4.

(3) Odstavec 2 se použije i tehdy, pokud se rozhodne zaměstnavatel provést posouzení odměňování před uplynutím lhůty podle § 287a odst. 1 písm. c).

(4) Pokud u zaměstnavatele po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne zpřístupnění informací podle odstavce 2 nepůsobí odborová organizace ani není zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců, zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců. Pokud je zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců podle věty první, je zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení.

(5) Pokud u zaměstnavatele ve lhůtě podle odstavce 4 zahájí své působení odborová organizace nebo pokud zaměstnavateli byl v této lhůtě doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců ode dne zahájení působení odborové organizace u zaměstnavatele nebo ode dne ustavení rady zaměstnanců. 

§ 287d

Zpřístupnění a poskytnutí posouzení odměňování

(1) Zaměstnavatel posouzení odměňování bez zbytečného odkladu zpřístupní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Dále jej poskytne odborovým organizacím, radě zaměstnanců a Ministerstvu práce a sociálních věcí. Zaměstnavatel je povinen posouzení odměňování poskytnout orgánu inspekce práce, pokud jej k tomu vyzve.

(2) Pokud by při postupu podle odstavce 1 věty první došlo ke zpřístupnění informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty určitého zaměstnance, zaměstnavatel tuto informaci nezpřístupní, což je povinen v tomto posouzení uvést.


§ 287e

Provedení nápravných opatření

Při provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování podle § 287b písm. f) je zaměstnavatel povinen odstranit neodůvodněné rozdíly v odměňování žen a mužů ve lhůtách stanovených v posouzení odměňování a způsob odstranění těchto rozdílů projednat s odborovou organizací a radou zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí.“.

Dosavadní hlava V se označuje jako hlava VI.

CELEX 32023L0970

24. V části třinácté se na začátek hlavy IV vkládá nový § 306a, který včetně nadpisu zní:

„§ 306a

(1) Zaměstnavatel je povinen vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud je zaměstnancům poskytuje vedle odměny za práci. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě jsou tato plnění poskytována. Součástí systému nemusejí být plnění, jejichž výše je stanovena právním předpisem, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil.

(2) Systém podle odstavce 1 lze sjednat v kolektivní smlouvě nebo jej stanoví zaměstnavatel vnitřním předpisem.“.

CELEX 32023L0970

25. Za § 306a se vkládají nové § 306b až 306d, které znějí:

„§ 306b

(1) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení zaměstnanci písemně informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši u žen a u mužů za předchozí kalendářní rok ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci. Úhrn plnění podle věty první se posuzuje v hrubém ročním vyjádření za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hrubém hodinovém vyjádření.

(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení nebo doplnění týkající se poskytnutých informací podle odstavce 1, pokud jsou nepřesné nebo neúplné.

(3) Žádost podle odstavců 1 a 2 lze rovněž uplatnit prostřednictvím odborové organizace, rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv. Zaměstnanec je oprávněn podat takovou žádost pouze jednou v kalendářním roce; k opakovaným žádostem zaměstnance zaměstnavatel nepřihlíží.

(4) Zaměstnanec nesmí informace poskytnuté podle odstavců 1 a 2 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud to zaměstnavatel zaměstnanci písemně určí; ustanovení § 346a tím není dotčeno.

(5) Pokud by splnění povinnosti zaměstnavatelem podle odstavce 1 nebo 2 mělo vést k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel tu část informace, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 2, které by vedly k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance,  zaměstnanci neposkytne, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 6 a 7. V případě, že je žádost podle odstavce 1 nebo 2 uplatněna prostřednictvím rady zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.

(6) Zaměstnavatel je povinen poskytnout informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 2, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 5, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud zaměstnanec podal žádost o informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 1 nebo 2 prostřednictvím odborové organizace podle odstavce 3, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění zaměstnancem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první, zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(7) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 6, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv.

(8) Zaměstnavatel je povinen všechny zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o jejich právu podle odstavců 1, 2 a 3 způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům.

(9) Ministerstvo práce a sociálních věcí stanoví vyhláškou způsob výpočtu výše odměn za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle odstavce 1.


§ 306c

(1) Zaměstnavatel, který vypracovává zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, je povinen do 30. dubna příslušného kalendářního roku tuto zprávu zpřístupnit způsobem u něj obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Zaměstnavatel ji poskytne rovněž odborové organizaci a radě zaměstnanců, pokud u zaměstnavatele působí. Zaměstnavatel nezpřístupní ty informace, jejichž zpřístupnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty určitého zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen svůj postup podle věty třetí při plnění povinnosti podle věty první odůvodnit.

(2) Zaměstnavatel je povinen na základě písemné žádosti zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací nebo její doplnění. Zaměstnavatel neposkytne při plnění povinností podle věty první zaměstnanci informace, jejichž zpřístupnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, o čemž je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat bez zbytečného odkladu a zároveň jej informovat o jeho právech podle odstavců 3 a 4.

(3) Zaměstnavatel je povinen poskytnout vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 2, jejichž část neposkytnul zaměstnanci podle odstavce 2, odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec zaměstnavateli písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel. Odborové organizaci, kterou zaměstnanec písemně určil podle věty první, zaměstnavatel sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje zaměstnance, který žádost podal.

(4) Odborová organizace, která obdržela vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 3, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. 

(5) Zaměstnavatel poskytne na žádost zaměstnance, odborové organizace nebo rady zaměstnanců informace podle odstavce 1 z posledních 4 let, jsou-li k dispozici.

§ 306d

(1) Odborová organizace a rada zaměstnanců jsou povinny při uplatňování práv uvedených v § 287a až 287e, § 306b a 306c postupovat tak, aby nemohlo dojít ke zpřístupnění anebo poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty určitého zaměstnance.

(2) Odborová organizace a rada zaměstnanců jsou povinny informace, které jim byly zaměstnavatelem poskytnuty nebo zpřístupněny v souvislosti s uplatňováním práv uvedených v § 287a až 287e, § 306b a 306c, neužívat k jinému účelu než k výkonu práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.“.

CELEX 32023L0970

26. Za § 309a se vkládá nový § 309b, který zní:

„§ 309b

Na zaměstnance agentury práce se po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahuje systém odměňování uživatele. Agentura práce je povinna před sjednáním, stanovením nebo určením výše odměny za práci po dobu dočasného přidělení zajistit souhlas uživatele s výší a strukturou této odměny za práci. Uživatel je povinen bez zbytečného odkladu poskytnout agentuře práce informace o systému odměňování v té části, která se vztahuje ke skupině prací, do níž je zařazena práce vykonávaná zaměstnancem agentury práce, a dále veškeré následné změny a doplnění těchto informací, které mají vliv na odměňování takto dočasně přidělených zaměstnanců.“.

CELEX 32023L0970

27. V § 309b se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní:

„(2) Za účelem splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306b odst. 1 a 2 a § 306c odst. 2 je uživatel, k němuž agentura práce dočasně přidělila svého zaměstnance, povinen jí poskytovat potřebnou součinnost. Agentura práce je povinna zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných od uživatele podle věty první a podle odstavce 1, které nejsou veřejně dostupné, a nesmí je bez předchozího písemného souhlasu uživatele zpřístupnit třetím osobám ani je použít k jinému účelu, než ke splnění povinností podle § 109a, 306b a 306c. Povinnost mlčenlivosti trvá i po skončení dočasného přidělení zaměstnance k uživateli.“.

CELEX 32023L0970

28. V § 319 odst. 1 písm. c) se slova „příslušnou nejnižší úroveň zaručeného platu,“ zrušují.


29. V § 320 odst. 1 a v § 320a písm. a) se slovo „pracujících“ nahrazuje slovy „zaměstnanců a zaměstnavatelů“.

30. Za § 344 se vkládá nový § 344a, který zní:

„§ 344a

Dojde-li na základě usnesení vlády k převodu činnosti nebo její části z jedné organizační složky státu na jinou organizační složku státu, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zařazených k výkonu této činnosti nebo její části na organizační složku státu, na niž se činnost nebo její část převádí. Ustanovení § 338 odst. 2 část věty za středníkem se použije obdobně.“.

31. V § 346a se slova „mzdy, platu, nebo odměny z dohody“ nahrazují slovy „odměny za práci ani s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, která mu poskytuje“.

CELEX 32023L0970

32. V § 346b se na konci textu odstavce 4 doplňují slova „nebo ze zákona o platformové práci“.

CELEX 32024L2831, 31997L0081, 32022L2041, 32019L1152, 32019L1158

33. V § 357 odst. 1 se slova „nebo příslušná nejnižší úroveň zaručeného platu (§ 112)“ a slova „nebo příslušné nejnižší úrovni zaručeného platu“ zrušují.

34. V § 363 se za text „§ 30 odst. 2“ vkládají slova „a 3“, za slova „6 a 7,“ se vkládá text „§ 109a,“, text „§ 112 odst. 2,“ se zrušuje, za text „299,“ se vkládá text „306a,“, za text „§ 309a,“ se vkládá text „309b, a za text „345a,“ se vkládá text „346a,“.

35. V § 363 se text „§ 288“ nahrazuje slovy „§ 287 odst. 2 písm. i), § 287a, 287b, § 287c odst. 1, § 287d“ a za text „306a“ se vkládají slova „až 306d“.

Čl. II

Přechodná ustanovení

1. 	Pokud součet výše platového tarifu a osobního příplatku zaměstnance po 31. prosinci 2026 nedosáhne výše příslušné nejnižší úrovně zaručeného platu platné ke dni 31. prosince 2026, poskytne zaměstnavatel zaměstnanci doplatek ve výši rozdílu mezi součtem těchto složek platu dosažených v kalendářním měsíci a výší této nejnižší úrovně zaručeného platu. Pro stanovení výše doplatku se § 111 odst. 5 a 6 použijí obdobně.

2. 	Při první změně výše osobního příplatku zaměstnance ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona jej může zaměstnavatel snížit až o částku odpovídající navýšení platového tarifu tohoto zaměstnance podle nařízení vlády vydaného podle § 123 odst. 6 písm. g) zákoníku práce s účinností ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jej zcela odejmout, pokud tato částka dosahuje alespoň výše stávajícího osobního příplatku. Součet platového tarifu a osobního příplatku zaměstnance po snížení podle věty první nesmí být nižší než součet platového tarifu, osobního příplatku a popřípadě doplatku do příslušné měsíční nejnižší úrovně zaručeného platu, které zaměstnanci příslušely ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ustanovení § 58 odst.1 a 2 zákona č. XXX/2026 Sb., o právních poměrech státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech (zákon o státních zaměstnancích), se v tomto případě nepoužije. Možnost jiné změny výše osobního příplatku na základě pracovní výkonnosti zaměstnance podle § 131 zákoníku práce tím není dotčena.“

ČÁST DRUHÁ

Změna občanského soudního řádu

Čl. III

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 158/1969 Sb., zákona č. 49/1973 Sb., zákona č. 20/1975 Sb., zákona č. 133/1982 Sb., zákona č. 519/1991 Sb., zákona č. 263/1992 Sb., zákona č. 24/1993 Sb., zákona č. 171/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 152/1994 Sb., zákona č. 216/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 238/1995 Sb., zákona č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 269/1996 Sb., zákona č. 202/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona č. 165/1998 Sb., zákona č. 326/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 2/2000 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 46/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 130/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 204/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 137/2001 Sb., zákona č. 231/2001 Sb., zákona č. 271/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 276/2001 Sb., zákona č. 317/2001 Sb., zákona č. 451/2001 Sb., zákona č. 491/2001 Sb., zákona č. 501/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 202/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákona č. 88/2003 Sb., zákona č. 120/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 153/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 340/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 554/2004 Sb., zákona č. 555/2004 Sb., zákona č. 628/2004 Sb., zákona č. 59/2005 Sb., zákona č. 170/2005 Sb., zákona č. 205/2005 Sb., zákona č. 216/2005 Sb., zákona č. 342/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 383/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 133/2006 Sb., zákona č. 134/2006 Sb., zákona č. 135/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 216/2006 Sb., zákona č. 233/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona č. 308/2006 Sb., zákona č. 315/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 104/2008 Sb., zákona č. 123/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 259/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 295/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 384/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 198/2009 Sb., zákona č. 218/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 286/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 48/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 80/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 186/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 218/2011 Sb., zákona č. 355/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 147/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 202/2012 Sb., zákona č. 334/2012 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 369/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 404/2012 Sb., zákona č. 45/2013 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákona č. 293/2013 Sb., zákona č. 252/2014 Sb., zákona č. 87/2015 Sb., zákona č. 139/2015 Sb., zákona č. 164/2015 Sb., zákona č. 205/2015 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 258/2017 Sb., zákona č. 291/2017 Sb., zákona č. 296/2017 Sb., zákona č. 365/2017 Sb., zákona č. 307/2018 Sb., zákona č. 287/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 191/2020 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 38/2021 Sb., zákona č. 192/2021 Sb., zákona č. 218/2021 Sb., zákona č. 286/2021 Sb., zákona č. 214/2022 Sb., zákona č. 105/2023 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 29/2024 Sb., zákona č. 85/2024 Sb., zákona č. 180/2024 Sb., zákona č. 252/2024 Sb., zákona č. 319/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 78/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 176/2025 Sb., zákona č. 268/2025 Sb., zákona č. 269/2025 Sb., zákona č. 270/2025 Sb., zákona č. 275/2025 Sb. a zákona č. 285/2025 Sb., a zákona č. …/2026 Sb., se mění takto:

1. V § 26 se na konci textu odstavce 3 doplňují slova „, nebo veřejným ochráncem práv“.

CELEX 32023L0970

2. V § 133a odst. 3 se na konci textu písmene a) doplňuje bod 5, který zní:

„5. práva podle zákona o platformové práci,“.

CELEX 32024L2831, 32019L1152, 32019L1158

3. V § 133a se doplňuje odstavec 6, který zní:

„(6) Pokud žalobce, který je platformovým pracovníkem podle zákona o platformové práci, uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že s ním žalovaný ukončil smluvní vztah proto, že se žalobce zákonným způsobem domáhal svého práva podle zákona o platformové práci, je žalovaný povinen dokázat, že k ukončení smluvního vztahu došlo z jiného důvodu56e).“.

CELEX 32024L2831

4. V § 133a se doplňuje odstavec 7, který včetně poznámky pod čarou č. 56g zní:

„(7) Pokud žalobce tvrdí, že žalovaný porušil některou z povinností uvedených v § 30, § 109a, § 306a a § 346a zákoníku práce, je žalovaný v řízení o žalobě na ochranu před diskriminací v souvislosti s odměňováním za závislou práci nebo jinou závislou činnost povinen dokázat, že vůči žalobci nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. To neplatí, jestliže žalovaný dokáže, že porušení některé z povinností podle věty první bylo zjevně neúmyslné a málo závažné.56g)

___________________
56g) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“.

CELEX 32023L0970

5. Na konci poznámky pod čarou č. 56e se na samostatný řádek doplňuje věta „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy.“.

CELEX 32024L2831

6. V § 133a odst. 7 se za text „109a,“ vkládá text „§ 287 odst. 2 písm. i), § 287a až 287e,“, za text „306a“ se vkládá text „, § 306b, § 306c“ a za slovo „práce“ se vkládají slova „nebo § 37i zákona o inspekci práce“.

CELEX 32023L0970

Čl. IV

Přechodné ustanovení

Na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.


ČÁST TŘETÍ

Změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení

Čl. V

Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění zákona č. 590/1992 Sb., zákona č. 37/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 134/1997 Sb., zákona č. 306/1997 Sb., zákona č. 93/1998 Sb., zákona č. 225/1999 Sb., zákona č. 356/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 133/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 159/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 238/2000 Sb., zákona č. 258/2000 Sb., zákona č. 411/2000 Sb., zákona č. 116/2001 Sb., zákona č. 353/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 263/2002 Sb., zákona č. 265/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 518/2002 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 425/2003 Sb., zákona č. 453/2003 Sb., zákona č. 53/2004 Sb., zákona č. 167/2004 Sb., zákona č. 281/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 381/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 24/2006 Sb., zákona č. 70/2006 Sb., zákona č. 81/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 214/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 405/2006 Sb., zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 152/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 270/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 303/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 177/2011 Sb., zákona č. 180/2011 Sb., zákona č. 220/2011 Sb., zákona č. 263/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 348/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 366/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 403/2012 Sb., zákona č. 274/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 313/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 136/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 251/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 317/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 213/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 148/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 195/2017 Sb., zákona č. 203/2017 Sb., zákona č. 259/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 92/2018 Sb., zákona č. 335/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 164/2019 Sb., zákona č. 228/2019 Sb., zákona č. 315/2019 Sb., zákona č. 255/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 270/2021 Sb., zákona č. 323/2021 Sb., zákona č. 330/2021 Sb., zákona č. 216/2022 Sb., zákona č. 221/2022 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 423/2022 Sb., zákona č. 455/2022 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 414/2023 Sb., zákona č. 395/2024 Sb., zákona č. 417/2024 Sb., zákona č. 52/2025 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 119/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 214/2025 Sb., zákona č. 300/2025 Sb., zákona č. 360/2025 Sb. a zákona č. 92/2026 Sb., se mění takto: 

1. V § 1 se na konci textu věty poslední doplňují slova „, a postup při úhradě peněžité částky za umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce podle zákona o zaměstnanosti“.
 
2. V § 5 se na konci písmene j) tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno k), které zní: 
 
„k) spolupracuje s jinými státními orgány při kontrolní činnosti související s výkonem závislé práce podle zvláštních právních předpisů; za tímto účelem si mohou vzájemně poskytovat informace, podklady a výsledky kontrol v rozsahu nezbytném pro výkon jejich působnosti.“.
  
3. 	V § 6 odst. 3 písm. a) bodě 7 se slova „o penále“ nahrazují slovy „o úroku z prodlení“, slova „a o přirážce k pojistnému na sociální zabezpečení a o zřízení zástavního práva“ se zrušují a slova „, penále nebo pokutě“ se nahrazují slovy „nebo o pokutě“.
 
4. V § 6 odst. 3 písm. a) bod 19 zní: 

„19. o úhradě peněžité částky za umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce podle zákona o zaměstnanosti,“.
 
5. V § 6 odst. 3 písmeno p) zní: 

„p) spolupracují s jinými státními orgány při kontrolní činnosti související s výkonem závislé práce podle zvláštních právních předpisů; za tímto účelem si mohou vzájemně poskytovat informace, podklady a výsledky kontrol v rozsahu nezbytném pro výkon jejich působnosti,“.
 
6. 	V § 6 odst. 3 písm. r) se slova „včetně pohledávek v těchto věcech“ a slova „; přitom jsou oprávněny provádět správní výkon rozhodnutí“ zrušují.
 
7. 	V § 6 odst. 3 se písmeno t) zrušuje.
 
8. 	V § 11 se doplňuje odstavec 7, který zní: 

„(7) Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce sdělují České správě sociálního zabezpečení bez žádosti údaje o kontrolních zjištěních týkající se umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti a o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce; tyto povinnosti plní zasláním kopie protokolu o kontrole neprodleně po jejím skončení a pravomocného rozhodnutí o přestupku v této věci.“.
 
9. 	V § 14 odst. 7, § 104b odst. 2 písm. a) a v § 104g odst. 1 úvodní části ustanovení se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“.
 
10. V § 37 se doplňuje odstavec 11, který zní: 

„(11) Územní správa sociálního zabezpečení příslušná podle § 123p vede v evidenci údaje o náhradní době pojištění podle § 105d zákona o důchodovém pojištění. Tyto údaje zasílá České správě sociálního zabezpečení, a to vždy po uplynutí kalendářního roku. Ustanovení odstavce 6 věty druhé se použije přiměřeně.“.
 
11. V § 54a odst. 6 se slova „a vymáhá“ zrušují.
 
12. V § 104a se slova „penále, o placení dlužného pojistného a penále ve splátkách,51) o přirážce k pojistnému na sociální zabezpečení“ nahrazují slovy „úroku z prodlení“ a slova „a rozhodování o zřízení zástavního práva v případě dluhu na pojistném, penále nebo pokutě“ se zrušují.
 
13. V § 104c odstavec 1 zní:

„(1) O pojistném, zálohách na pojistné a o úroku z prodlení rozhoduje územní správa sociálního zabezpečení platebním výměrem, s výjimkou rozhodování o zrušení pravděpodobné výše pojistného, vrácení vratitelného přeplatku na pojistném, přeplatku na zálohách na pojistné a o snížení záloh na pojistné. Platební výměr musí obsahovat též označení plátce pojistného, kterému se pojistné nebo úrok z prodlení předepisuje, a poučení o vykonatelnosti. Platební výměr na pojistné nebo na zálohy na pojistné musí obsahovat též poučení o povinnosti platit úrok z prodlení.“.
 
14. § 104e se zrušuje.
 
15. § 104f včetně nadpisu zní:

„§ 104f

Vykonatelnost rozhodnutí
 
Platební výměr je vykonatelný uplynutím 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.“.
 
16. V § 104g odst. 1 písm. b) se slova „, z penále“ nahrazují slovy „a z úroku z prodlení“ a slova „a z příslušenství, jímž jsou náklady na vymáhání pojistného po odečtení vykonaných plateb“ se zrušují.
 
17. V § 104g odst. 2 se slovo „dnem“ nahrazuje slovy „uplynutím 15 dnů ode dne jeho“. 
 
18. V § 104g odst. 3 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“. 
 
19. § 104h až § 104i se zrušují.
 
20. § 123 zní:

„§ 123

Přeplatek na dávce důchodového pojištění nebo dávkách důchodového pojištění se odepíše k tíži příslušného orgánu sociálního zabezpečení, jestliže
a) u téhož oprávněného ve svém úhrnu nepřesáhne částku 300 Kč a nelze jej zúčtovat s doplatkem jiné dávky důchodového pojištění nebo srážet z dávky důchodového pojištění, nebo
b) nelze uložit povinnost vrátit přeplatek rozhodnutím nebo rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek nenabylo právní moci proto, že osoba odpovědná za vrácení přeplatku zemřela, popřípadě zanikla, byla-li jí právnická osoba, pokud odpovědnost za uhrazení přeplatku nepřešla na jinou osobu.“.
 
21. V § 123a odst. 1 úvodní části ustanovení a v § 123a odst. 2 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“.
 
22. V § 123a odst. 1 úvodní části ustanovení se slovo „nepřesáhne“ nahrazuje slovem „nepřesáhnou“.
 
23. V § 123a odst. 2 se slovo „nepředepíše“ nahrazuje slovem „nepředepíší“.
 
24. § 123b se zrušuje.

25. V § 123m odst. 1 se text „§ 6 odst. 4“ nahrazuje textem „§ 6 odst. 3“.

26. V § 123m odst. 1 se text „§ 104h,“ zrušuje a text „122a, 123a a § 123b“ se nahrazuje textem „122a a 123a“.

27. Za část desátou se vkládá nová část jedenáctá, která zní: 
 
„ČÁST JEDENÁCTÁ
 
POSTUP PŘI ÚHRADĚ PENĚŽITÉ ČÁSTKY ZA UMOŽNĚNÍ VÝKONU NELEGÁLNÍ NEBO NEHLÁŠENÉ PRÁCE
 
§ 123n
 
(1) Jestliže fyzická nebo právnická osoba umožní fyzické osobě výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, příslušná územní správa sociálního zabezpečení rozhodne o povinnosti této osoby uhradit částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „částka odpovídající výši pojistných“), které by tato osoba jinak byla povinna odvést podle zvláštních zákonů jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu jako zaměstnance, které konání nelegální nebo nehlášené práce umožnila, a penále.
 
(2) Penále z částky odpovídající výši pojistných za každý kalendářní měsíc, v němž fyzická nebo právnická osoba umožnila fyzické osobě výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, se platí za každý den následující po dni, který by byl dnem splatnosti pojistného, které by tato osoba jinak byla povinna odvést podle zvláštních zákonů jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu jako zaměstnance, které konání nelegální nebo nehlášené práce umožnila, do dne, ve kterém byla částka odpovídající výši pojistných zaplacena. Ustanovení § 20 odst. 1 a 4 až 7 zákona o pojistném se pro toto penále použijí obdobně.
 
(3) Podkladem pro vydání rozhodnutí podle odstavce 1 je protokol o kontrole nebo pravomocné rozhodnutí o přestupku vyhotovené Státním úřadem inspekce práce nebo oblastním inspektorátem práce, kterým konstatuje výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, anebo doklady opatřené Státním úřadem inspekce práce nebo oblastním inspektorátem práce, ze kterých je zřejmý výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti.
 
(4) Má-li být podkladem pro vydání rozhodnutí podle odstavce 1 protokol o kontrole vyhotovený Státním úřadem inspekce práce nebo oblastním inspektorátem práce, musí obsahovat

a) kontrolní zjištění, že fyzická nebo právnická osoba umožnila fyzické osobě výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, 

b) označení fyzické osoby, které fyzická nebo právnická osoba umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti,

c) den, ve kterém na základě kontroly Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektorát práce zjistil, že fyzické osobě byl umožněn výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, 

d) den, od něhož fyzická nebo právnická osoba umožnila fyzické osobě výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, je-li tento den odlišný ode dne uvedeného v písmenu c), 

e) označení osob podle § 141b odst. 7 zákona o zaměstnanosti, byly-li tyto osoby při kontrole zjištěny. 

(5) Částku odpovídající výši pojistných a penále podle odstavce 1 je povinna uhradit také osoba podle § 141b odst. 7 zákona o zaměstnanosti. Je-li osob podle věty první více, každá z nich ručí za úhradu částky odpovídající výši pojistných a penále podle odstavce 1 v celé výši. 
 
§ 123o

(1) Pro účely stanovení částky odpovídající výši pojistných 

a) je vyměřovacím základem fyzické osoby, které byl umožněn výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, částka ve výši dlužné odměny podle § 141b odst. 3 písm. a) zákona o zaměstnanosti, 

b) se má za to, že fyzická osoba, které byl výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti umožněn, konala tuto práci již po dobu 12 měsíců, které bezprostředně předcházejí dni, od něhož byl výkon této nelegální nebo nehlášené práce umožněn, neprokáže-li osoba, která výkon této nelegální nebo nehlášené práce umožnila, že se jednalo o období kratší, nebo není-li prokázáno období delší. 

(2) Netrval-li výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti v kalendářním měsíci, který spadá do doby podle odstavce 1 písm. b) po celý kalendářní měsíc, započte se do vyměřovacího základu podle odstavce 1 za každý kalendářní den výkonu této nelegální nebo nehlášené práce v této době jedna třicetina částky ve výši dlužné odměny podle odstavce 1. 
(3) Pro účely stanovení částky odpovídající výši pojistných je vyměřovacím základem fyzické nebo právnické osoby, která fyzické osobě umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti, částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů fyzických osob podle odstavců 1 a 2, kterým tato osoba umožnila výkon této nelegální nebo nehlášené práce. 

§ 123p

Místní příslušnost územní správy sociálního zabezpečení se řídí podle § 7 odst. 1 písm. c) a d) obdobně. 
 
§ 123q

(1) O úhradě částky odpovídající výši pojistných a penále rozhoduje územní správa sociálního zabezpečení platebním výměrem. Platební výměr musí obsahovat též označení fyzické nebo právnické osoby, které se úhrada částky odpovídající výši pojistných a penále předepisuje, a poučení o vykonatelnosti a o povinnosti platit penále.

(2) Ustanovení správního řádu o zahájení řízení z moci úřední22c) se na vydání platebního výměru nepoužijí.

(3) Pro řízení o úhradě částky odpovídající výši pojistných a penále se dále použijí ustanovení § 104f, 104h a 104i obdobně.
 
§ 123r
 
 Vybrané částky odpovídající výši pojistných a penále jsou příjmem státního rozpočtu.“.            
 
Dosavadní část jedenáctá se označuje jako část dvanáctá. 
 
28. V § 123n odst. 1 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“.
 
29. V § 123n odst. 2 větě první se slovo „Penále“ nahrazuje slovy „Úrok z prodlení“ a ve větě druhé se slova „toto penále“ nahrazují slovy „tento úrok z prodlení“.
 
30. V § 123n odst. 5 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“.
 
31. V § 123q odst. 1 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“ a slova „platit penále“ se nahrazují slovy „platit úrok z prodlení“.
 
32. V § 123q odst. 3 se slovo „penále“ nahrazuje slovem „úroku z prodlení“ a slova „použijí ustanovení § 104f, 104h a 104i“ se nahrazují slovy „použije ustanovení § 104f“.
 
33. V § 123r se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“.


Čl. VI

Přechodná ustanovení
 
1.	Správa placení pohledávek, k jejichž vymáhání je příslušná územní správa sociálního zabezpečení nebo Česká správa sociálního zabezpečení podle zákona č. 582/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem 1. ledna 2028, které vznikly přede dnem 1. ledna 2028, se řídí dosavadními právními předpisy do dne předání podkladů k jejich vymáhání obecnému správci daně.
 
2.	Územní správa sociálního zabezpečení a Česká správa sociálního zabezpečení příslušná podle zákona č. 582/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem 1. ledna 2028, k vymáhání pohledávek podle bodu 1 předá podklady k vymáhání těchto pohledávek obecnému správci daně nejpozději do 31. prosince 2029.


Čl. VII

Zrušovací ustanovení

Zrušují se:

1. Vyhláška č. 161/1998 Sb., o promíjení penále správami sociálního zabezpečení.

2. Vyhláška č. 329/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č. 161/1998 Sb., o promíjení penále správami sociálního zabezpečení.


ČÁST ČTVRTÁ

Změna zákona o daních z příjmů

Čl. VIII

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 96/1993 Sb., zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 196/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 114/1994 Sb., zákona č. 259/1994 Sb., zákona č. 32/1995 Sb., zákona č. 87/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 248/1995 Sb., zákona č. 316/1996 Sb., zákona č. 18/1997 Sb., zákona č. 151/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 210/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 111/1998 Sb., zákona č. 149/1998 Sb., zákona č. 168/1998 Sb., zákona č. 333/1998 Sb., zákona č. 63/1999 Sb., zákona č. 129/1999 Sb., zákona č. 144/1999 Sb., zákona č. 170/1999 Sb., zákona č. 225/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 3/2000 Sb., zákona č. 17/2000 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 72/2000 Sb., zákona č. 100/2000 Sb., zákona č. 103/2000 Sb., zákona č. 121/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 241/2000 Sb., zákona č. 340/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 117/2001 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 239/2001 Sb., zákona č. 453/2001 Sb., zákona č. 483/2001 Sb., zákona č. 50/2002 Sb., zákona č. 128/2002 Sb., zákona č. 198/2002 Sb., zákona č. 210/2002 Sb., zákona č. 260/2002 Sb., zákona č. 308/2002 Sb., zákona č. 575/2002 Sb., zákona č. 162/2003 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 438/2003 Sb., zákona č. 19/2004 Sb., zákona č. 47/2004 Sb., zákona č. 49/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 280/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 360/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 628/2004 Sb., zákona č. 669/2004 Sb., zákona č. 676/2004 Sb., zákona č. 179/2005 Sb., zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 342/2005 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 441/2005 Sb., zákona č. 530/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 552/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 179/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 203/2006 Sb., zákona č. 223/2006 Sb., zákona č. 245/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona č. 29/2007 Sb., zákona č. 67/2007 Sb., zákona č. 159/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 482/2008 Sb., zákona č. 2/2009 Sb., zákona č. 87/2009 Sb., zákona č. 216/2009 Sb., zákona č. 221/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 289/2009 Sb., zákona č. 303/2009 Sb., zákona č. 304/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 199/2010 Sb., zákona č. 346/2010 Sb., zákona č. 348/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 119/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 353/2011 Sb., zákona č. 355/2011 Sb., zákona č. 370/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 466/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 192/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 403/2012 Sb., zákona č. 428/2012 Sb., zákona č. 500/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 44/2013 Sb., zákona č. 80/2013 Sb., zákona č. 105/2013 Sb., zákona č. 160/2013 Sb., zákona č. 215/2013 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 162/2014 Sb., zákona č. 247/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 84/2015 Sb., zákona č. 127/2015 Sb., zákona č. 221/2015 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 105/2016 Sb., zákona č. 113/2016 Sb., zákona č. 125/2016 Sb., zákona č. 148/2016 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 271/2016 Sb., zákona č. 321/2016 Sb., zákona č. 454/2016 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 200/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 246/2017 Sb., zákona č. 254/2017 Sb., zákona č. 293/2017 Sb., zákona č. 92/2018 Sb., zákona č. 174/2018 Sb., zákona č. 306/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 125/2019 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 303/2019 Sb., zákona č. 364/2019 Sb., zákona č. 299/2020 Sb., zákona č. 343/2020 Sb., zákona č. 386/2020 Sb., zákona č. 450/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 543/2020 Sb., zákona č. 588/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 39/2021 Sb., zákona č. 251/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 285/2021 Sb., zákona č. 286/2021 Sb., zákona č. 297/2021 Sb., zákona č. 324/2021 Sb., zákona č. 329/2021 Sb., zákona č. 353/2021 Sb., zákona č. 142/2022 Sb., zákona č. 244/2022 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 432/2022 Sb., zákona č. 458/2022 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 285/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 462/2023 Sb., zákona č. 162/2024 Sb., zákona č. 163/2024 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 263/2024 Sb., zákona č. 470/2024 Sb., zákona č. 32/2025 Sb., zákona č. 52/2025 Sb., zákona č. 84/2025 Sb., zákona č. 87/2025 Sb., zákona č. 120/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 176/2025 Sb., zákona č. 275/2025 Sb., zákona č. 360/2025 Sb. a zákona č. …/2026 Sb., se mění takto: 

1. V § 4 odst. 1 se tečka na konci písmene zk) nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno zl), které zní:

„zl)	příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci.“.

2. V § 35d odst. 4 se slova „příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně“ nahrazují slovy „příjmy podle § 6 odst. 4“. 

3. V § 35d odst. 5 se věta poslední zrušuje. 

4. V § 35d odst. 9 se věta třetí zrušuje. 

5. V § 35d se odstavec 10 zrušuje. 

6. V § 38t odstavce 7 a 8 znějí:

„(7) Poskytovatel úvěru podle § 15 odst. 3, u kterého je úvěrovaným fyzická osoba nebo bytové družstvo, produktu spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče je povinen za kalendářní rok svému místně příslušnému správci daně podat elektronicky nejpozději do 15. února po uplynutí příslušného kalendářního roku oznámení, které obsahuje

a) název, sídlo a identifikační číslo poskytovatele úvěru podle § 15 odst. 3, produktu spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče, 

b)	jméno, adresu místa pobytu a rodné číslo klienta nebo jeho název, sídlo a identifikační číslo, pokud jde o bytové družstvo; pokud není rodné číslo klientovi přiděleno, v oznámení se uvede datum jeho narození,

c)	číslo smlouvy o úvěru podle § 15 odst. 3, produktu spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče; pokud jde o smlouvu s více účastníky, oznámení obsahuje údaje o ostatních účastnících smlouvy podle písmene b),

d)	částku zaplacenou v kalendářním roce klientem jako úrok nebo příspěvek na produkt spoření na stáří nebo na pojištění dlouhodobé péče.

(8) Bytové družstvo, které je úvěrovaným z úvěru podle § 15 odst. 3, je povinno za kalendářní rok svému místně příslušnému správci daně podat elektronicky nejpozději do 15. února po uplynutí příslušného kalendářního roku oznámení, které obsahuje

a)	název, sídlo a identifikační číslo bytového družstva a poskytovatele úvěru podle § 15 odst. 3,

b)	jméno, adresu místa pobytu a rodné číslo člena bytového družstva, který v kalendářním roce zaplatil částku rovnající se úrokům z úvěru podle § 15 odst. 3 připadajícím na jeho podíl v bytovém družstvu; pokud není rodné číslo členovi bytového družstva přiděleno, v oznámení se uvede datum jeho narození,

c)	číslo smlouvy o úvěru podle § 15 odst. 3; pokud jde o smlouvu s více účastníky, oznámení obsahuje údaje o ostatních účastnících smlouvy podle písmene a),

d)	částku zaplacenou v kalendářním roce členem bytového družstva, která se rovná úrokům připadajícím na podíl poplatníka v bytovém družstvu.“.

7. V § 38t se doplňuje odstavec 9, který zní:

„(9) Předškolní zařízení je povinno za kalendářní rok svému místně příslušnému správci daně podat elektronicky nejpozději do 15. února po uplynutí příslušného kalendářního roku oznámení, které obsahuje

a)	jméno, adresu místa pobytu a rodné číslo dítěte umístěného v tomto předškolním zařízení a poplatníka vynakládajícího výdaje za umístění dítěte v tomto předškolním zařízení; pokud není rodné číslo dítěti nebo poplatníkovi přiděleno, uvede se datum narození dítěte nebo poplatníka,

b)	částku vynaloženou poplatníkem za umístění dítěte v tomto předškolním zařízení na kalendářní rok.“.

Čl. IX
Přechodná ustanovení

1. Pro daňové povinnosti u daně z příjmů za zdaňovací období započaté přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

1. Na žádost o poukázání chybějící částky vztahující se k doplatku na daňovém bonusu z ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění za zdaňovací období roku 2026 se

a) použije § 35d odst. 9 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a

b) nepoužije § 35d odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

ČÁST PÁTÁ

Změna zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
 
Čl. X

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., zákona č. 160/1993 Sb., zákona č. 307/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 241/1994 Sb., zákona č. 59/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č. 113/1997 Sb., zákona č. 134/1997 Sb., zákona č. 306/1997 Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 118/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 238/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 353/2001 Sb., zákona č. 263/2002 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 425/2003 Sb., zákona č. 437/2003 Sb., zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 281/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 62/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 153/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 2/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 221/2009 Sb., zákona č.  227/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 303/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 263/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákona č. 11/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 259/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 92/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 315/2019 Sb., zákona č. 255/2020 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 286/2021 Sb., zákona č. 216/2022 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 455/2022 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 89/2024 Sb., zákona č. 163/2024 Sb., zákona č. 395/2024 Sb., zákona č. 417/2024 Sb., zákona č. 436/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 84/2025 Sb., zákona č. 218/2025 Sb., zákona č. 324/2025 Sb., zákona č. 360/2025 Sb. a zákona č. 90/2026 Sb., se mění takto:
 
1.  V § 2, § 22a odst. 1 písm. c) a v § 22a odst. 2 písm. c) se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroky z prodlení“.
 
2.  V § 2 se slova „, přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení (§ 21)“ zrušují.
 
3.  V § 17 odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) Za žádost o vrácení vratitelného přeplatku na pojistném se považuje podání přehledu podle § 15 odst. 1, vyplývá-li z něho přeplatek na pojistném. 

(2) Na žádost osoby samostatně výdělečně činné použije příslušná územní správa sociálního zabezpečení vratitelný přeplatek na pojistném vyplývající z přehledu podle § 15 odst. 1 na úhradu záloh na pojistném do budoucna, nejdéle však do konce kalendářního roku; za den zaplacení záloh na pojistném se přitom považuje den, kdy osoba samostatně výdělečně činná podala přehled podle § 15 odst. 1 spolu s takovou žádostí.“.
 
4.  V § 17 odst. 3 větě první se slovo „Přeplatek“ nahrazuje slovy „Vratitelný přeplatek“, slova „; ustanovení odstavce 1 věty druhé a odstavce 2 věty druhé platí přitom obdobně“ se zrušují a věta druhá se zrušuje.
 
5.  V § 17 se za odstavec 3 vkládá nový odstavec 4, který zní:

„(4) Pokud přeplatek na pojistném vznikl z důvodu dodatečného určení příslušnosti k právním předpisům jiného státu podle přímo použitelného předpisu Evropské unie, lze vratitelný přeplatek na pojistném vrátit i po uplynutí lhůty pro zánik vratitelného přeplatku, pokud zaměstnavatel doložil, že doplatil pojistné podle právních předpisů tohoto jiného státu.“. 
 
Dosavadní odstavce 4 až 6 se označují jako odstavce 5 až 7.
 
6.  V § 17 odst. 5 větě první se slova „nebo České správě sociálního zabezpečení“ nahrazují slovy „, České správě sociálního zabezpečení nebo finančnímu úřadu“ a věta poslední se zrušuje. 
 
7.  V § 17 odstavec 6 zní:

„(6) Přeplatek lze použít na úhradu nedoplatku evidovaného u jiného správce daně pouze, je-li jeho úhrada vyžádána prostřednictvím propojených informačních systémů a příslušná územní správa sociálního zabezpečení nebo Česká správa sociálního zabezpečení je způsobilá ji zpracovat automatizovaným způsobem.“.
 
8.  V § 17 odst. 7 se za slovo „vrácení“ vkládá slovo „vratitelného“, za slovo „pojistném“ se vkládají slova „orgánem sociálního zabezpečení“ a za slovo „příjemce“ se vkládá slovo „vratitelného“.
 
9. V § 18 odstavce 1 a 2 znějí:

„(1) Právo na předepsání pojistného zanikne po uplynutí lhůty pro placení pojistného podle daňového řádu. 
 
(2) Jde-li o osoby samostatně výdělečně činné, začne lhůta pro placení pojistného běžet od devátého dne, který následuje po dni, ve kterém byl nebo měl být podán přehled podle § 15 odst. 1 za kalendářní rok, za který se pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti platí.“.
 
10. V § 18 se odstavce 3 až 6 zrušují.
 
11. V § 19 odstavec 1 zní:
 
„(1) Pojistné a další peněžité plnění spravované územní správou sociálního zabezpečení nebo Českou správou sociálního zabezpečení lze platit pouze v české měně na příslušný účet příslušné územní správy sociálního zabezpečení nebo České správy sociálního zabezpečení vedený u poskytovatele platebních služeb.“.
 
12. V § 19 se odstavce 2 až 5 zrušují a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.
 
13. Nadpis pod označením § 20 zní: „Úrok z prodlení“.
 
14. V § 20 odst. 1 se věta první nahrazuje větou „V případě prodlení s úhradou pojistného vzniká úrok z prodlení podle daňového řádu ode dne následujícího po původním dni splatnosti pojistného.“ a věta poslední se zrušuje.
 
15. V § 20 odst. 2 se věty první a druhá zrušují.
 
16. V § 20 odst. 2 úvodní části ustanovení se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“.
 
17. V § 20 odst. 3 úvodní části ustanovení se slova „Penále se neplatí“ nahrazují slovy „Úrok z prodlení nevzniká“.
 
18. V § 20 odst. 3 se písmeno a) zrušuje.
 
Dosavadní písmena b) až i) se označují jako písmena a) až h).
 
19. V § 20 odst. 3 se na konci písmene b) čárka nahrazuje tečkou a písmena c) až h) se zrušují.
 
20. V § 20 odst. 4 větě první se slova „nepovažuje se taková částka za dlužné pojistné podle odstavce 1“ nahrazují slovy „, není úhrada takové částky pojistného v prodlení“, za slova „následujícího po“ se vkládá slovo „původním“ a slova „její platby (§ 19 odst. 2)“ se nahrazují slovy „splatnosti pojistného“.
 
21. V § 20 odst. 4 větě druhé se slova „taková částka za dlužné pojistné podle odstavce 1“ nahrazují slovy „úhrada takové částky pojistného za prodlení“ a slova „uhradí dlužné pojistné“ se nahrazuje slovy „uhradí pojistné“.
 
22. V § 20 odstavec 5 zní:

„(5) Územní správa sociálního zabezpečení může předepsat úrok z prodlení také v případě, nepřesáhne-li 1000 Kč.“.
 
23. V § 20 odst. 6 se věta první zrušuje, slova „však o penále“ se nahrazují slovy „o úrok z prodlení“ a slova „toto penále splatné“ se nahrazují slovy „tento úrok splatný“.
 
24. V § 20 se odstavec 7 zrušuje.
 
25. § 20a a 21 se zrušují. 
 
26. V § 22a odst. 1 se na konci písmene d) čárka nahrazuje tečkou a písmeno e) se zrušuje.
 
27. V § 22a odst. 3 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úroku z prodlení“.
 
28. V § 22a se odstavce 4 a 5 zrušují.
 
Dosavadní odstavec 6 se označuje jako odstavec 4.

29. V § 22a odst. 4 se slova „ , poté na úhradu dlužných částek pojistného stanovených v rámci výkonu rozhodnutí podle odstavce 5“ zrušují.

30. V § 22b odst. 5 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“ a slova „(§ 20 odst. 2 věta první)“ se zrušují.
 
31. V § 22d se slova „, penále a přirážky k pojistnému“ nahrazují slovy „a úroku z prodlení evidovaných u územní správy sociálního zabezpečení“ a slova „, dluhu na penále a dluhu na přirážce k pojistnému“ se nahrazují slovy „a dluhu z úroku z prodlení“. 
 
32. V § 23c odst. 5 a v § 23h odst. 2 se slova „penále, které“ nahrazují slovy „úrok z prodlení, který“.

33. V § 23j odst. 2 se text „§ 17 odst. 6“ nahrazuje textem „§ 17 odst. 7“.

34. V § 25c odst. 1 se písmeno c) zrušuje.

Dosavadní písmena d) a e) se označují jako písmena c) a d).
 
35. V § 25e se odstavec 4 zrušuje.
 
36. V § 25f odst. 1 písm. b) se slova „a vymáhají“ zrušují.
 
37. § 30 se zrušuje.
 

Čl. XI

Přechodná ustanovení
 
1. Běh a délka lhůty pro zánik pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, která započala podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, která upravují lhůtu pro placení daně. Okamžik počátku běhu této lhůty určený podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní skutečnosti nově zakládající stavení běhu lhůty pro placení daně, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Penále podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, u něhož ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona trvají podmínky pro jeho vznik nebo pro vyloučení vzniku penále, se uplatní do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se namísto tohoto penále uplatní úrok z prodlení podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Pokud jiné právní předpisy v souvislosti s pojistným na sociální zabezpečení používají pojem penále, rozumí se jím ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona úrok z prodlení.

4. V případě, že povolení placení dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále ve splátkách bylo vydáno příslušnou územní správou sociálního zabezpečení přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a toto povolení k tomuto dni nadále trvá nebo jsou-li po dni nabytí účinnosti tohoto zákona splněny podmínky pro placení dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve splátkách podle zákona č. 181/2023 Sb., o mimořádném odpuštění penále z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a exekučních nákladů, postupuje se podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí tohoto zákona.


ČÁST ŠESTÁ

Změna zákona o silniční dopravě

Čl. XII


V § 21e zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 115/2020 Sb. a zákona č. 130/2025 Sb., se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Zprostředkovatel taxislužby, který nemá pobyt, sídlo nebo organizační složku na území České republiky, je povinen mít zpřístupněnou datovou schránku.“.

ČÁST SEDMÁ

Změna zákona o důchodovém pojištění

Čl. XIII

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 134/1997 Sb., zákona č. 289/1997 Sb., zákona č. 224/1999 Sb., zákona č. 18/2000 Sb., zákona č. 118/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 116/2001 Sb., zákona č. 188/2001 Sb., zákona č. 353/2001 Sb., zákona č. 198/2002 Sb., zákona č. 263/2002 Sb., zákona č. 264/2002 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 424/2003 Sb., zákona č. 425/2003 Sb., zákona č. 85/2004 Sb., zákona č. 281/2004 Sb., zákona č. 359/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 562/2004 Sb., zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 361/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 24/2006 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 405/2006 Sb., zákona č. 152/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 178/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 108/2009 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 303/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 135/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 220/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 348/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 314/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 403/2012 Sb., zákona č. 463/2012 Sb., zákona č. 267/2013 Sb., zákona č. 274/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 182/2014 Sb., zákona č. 183/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 212/2016 Sb., zákona č. 213/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 148/2017 Sb., zákona č. 150/2017 Sb., zákona č. 203/2017 Sb., zákona č. 259/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 191/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 244/2019 Sb., zákona č. 315/2019 Sb., zákona č. 469/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 323/2021 Sb., zákona č. 330/2021 Sb., zákona č. 221/2022 Sb., zákona č. 455/2022 Sb., zákona č. 71/2023 Sb., zákona č. 270/2023 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 28/2024 Sb., zákona č. 29/2024 Sb., zákona č. 89/2024 Sb., zákona č. 395/2024 Sb., zákona č. 417/2024 Sb., zákona č. 52/2025 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 214/2025 Sb., zákona č. 268/2025 Sb., zákona č. 300/2025 Sb. a zákona č. 360/2025 Sb., se mění takto:

1. Za § 105c se vkládá nový § 105d, který včetně nadpisu zní:

„§ 105d

Náhradní doba pojištění při zjištění nehlášené práce

Za náhradní dobu pojištění a za vyloučenou dobu se považuje doba, za kterou byla v případě zjištění nehlášené práce podle zákona o zaměstnanosti uložena povinnost uhradit částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by fyzická nebo právnická osoba jinak byla povinna odvést podle zvláštních zákonů jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu jako zaměstnance, které konání nehlášené práce umožnila, a penále.“.

2. V § 105d se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“.


ČÁST OSMÁ

Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění

Čl. XIV

V § 2 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 424/2003 Sb. a zákona č. 1/2012 Sb., se za slovo „bodu“ vkládají slova „2 a“.


ČÁST DEVÁTÁ

Změna zákona o vojácích z povolání

Čl. XV

Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 129/2002 Sb., zákona č. 254/2002 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 546/2005 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 272/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 147/2010 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 122/2012 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 263/2017 Sb., zákona č. 181/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 150/2021 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona č. 432/2022 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 29/2024 Sb., zákona č. 38/2025 Sb., zákona č. 99/2025 Sb. a zákona č. 152/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 2 se doplňuje odstavec 7, který včetně poznámky pod čarou č. 58 zní:

„(7) Služební orgány nejméně jednou za kalendářní rok informují vojáky o jejich právu na informaci o výši jejich odměny za výkon služby, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, členěné podle skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty, způsobem obvyklým a dostupným všem vojákům.58)“.

58)	Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.

CELEX 32023L0970

2. V § 68q odst. 4 se slova „Český statistický úřad“ nahrazují slovy „Úřad vlády České republiky“.

3. Za § 68r se vkládá nový § 68s, který včetně nadpisu zní:

„§ 68s

Transparentnost odměňování

Ministerstvo za účelem transparentnosti odměňování za výkon služby žen a mužů sděluje Ministerstvu práce a sociálních věcí prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele údaje o výši odměny za výkon služby, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákovi v souvislosti s jeho službou (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“).58)

___________________
58) 	Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“.

CELEX 32023L0970

4. § 68s včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 59 zní:

„§ 68s

Transparentnost odměňování

(1)	Ministerstvo za účelem transparentnosti odměňování za výkon služby žen a mužů sděluje Ministerstvu práce a sociálních věcí prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele údaje o výši odměny za výkon služby, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákovi v souvislosti s jeho službou (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“).58) Ministerstvo práce a sociálních věcí z hlášených údajů vypracovává zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů podle § 37g zákona o inspekci práce.

(2) Ministerstvo zpracuje a do 30. dubna zpřístupní způsobem dostupným všem vojákům zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů za předchozí kalendářní rok u skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty členěné podle odměn za výkon služby a jiných peněžitých plnění nebo plnění peněžité hodnoty. Údaj o rozdílu v odměňování žen a mužů se vyjadřuje procentem z průměrné úrovně odměňování mužů. Ministerstvo nezpřístupní ty informace, jejichž zpřístupnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za výkon služby nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty určitého vojáka.

(3) Pro transparentnost odměňování se za odměnu za výkon služby, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákovi v souvislosti s jeho službou považuje celkový zúčtovaný příjem vojáka, a to v jeho hrubé výši.

(4) Služební orgán je povinen na základě písemné žádosti vojáka poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení písemné vysvětlení nebo doplnění týkající se zpřístupněných informací podle odstavce 2. Služební orgán neposkytne při plnění povinností podle věty první vojákovi informace, jejichž zpřístupnění nebo poskytnutí by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za výkon služby nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného vojáka, o čemž je služební orgán povinen vojáka písemně informovat bez zbytečného odkladu. Služební orgán poskytne na žádost vojáka informace z posledních 4 let, jsou-li k dispozici.

 (5) Služební orgán je povinen na základě písemné žádosti vojáka poskytnout mu do 2 měsíců od jejího doručení písemnou informaci o výši jeho celkového zúčtovaného příjmu za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hodinovém vyjádření a průměrnou výši celkového zúčtovaného příjmu vojáků ve skupině služebních činností podle odstavce 2, ve které voják vykonává službu, rozdělenou pro ženy a muže, za předchozí kalendářní rok vyjádřenou v úhrnu a odpovídajícím hodinovém vyjádření. Stejné informace je povinen poskytnout i veřejnému ochránci práv, pokud jej o to požádá na podnět vojáka.

(6) Voják nesmí informace poskytnuté podle odstavce 5 používat k jinému účelu než k výkonu svého práva na spravedlivé odměňování.

 (7) Ministerstvo provede posouzení rozdílu odměňování žen a mužů, pokud údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů podle odstavce 2 vykazují rozdíl ve výši nejméně 5 % u jakékoli skupiny služebních činností stanovených podle odstavce 2. Při posouzení se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování.59) Posouzení ministerstvo zpřístupní stejným způsobem jako zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů podle odstavce 2.

(8) Pokud ministerstvo na základě posouzení podle odstavce 7 dojde k závěru, že rozdíl ve výši odměňování žen a mužů není odůvodněn objektivními a genderově neutrálními kritérii, je povinno přijmout do 6 měsíců opatření k odstranění těchto neodůvodněných rozdílů. 

 (9) Ministerstvo zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů podle odstavce 2 poskytne do 30. dubna Ministerstvu práce a sociálních věcí a bezodkladně mu poskytne i posouzení odměňování podle odstavce 7.
____________________
59) § 287a až 287e zákoníku práce.“.

CELEX 32023L0970


ČÁST DESÁTÁ

Změna zákona o pobytu cizinců na území České republiky

Čl. XVI

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 140/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 217/2002 Sb., zákona č. 222/2003 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 539/2004 Sb., zákona č. 559/2004 Sb., zákona č. 428/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 136/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 230/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 140/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 47/2009 Sb., zákona č. 197/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 278/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 424/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 303/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 222/2012 Sb., zákona č. 494/2012 Sb., zákona č. 103/2013 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 312/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 203/2015 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 318/2015 Sb., zákona č. 191/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 456/2016 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 16/2019 Sb., zákona č. 176/2019 Sb., zákona č. 255/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 165/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 274/2021 Sb., zákona č. 240/2022 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 278/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 454/2023 Sb., zákona č. 31/2024 Sb., zákona č. 89/2024 Sb., zákona č. 123/2024 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 453/2024 Sb., zákona č. 24/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb. a zákona č. 314/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 170a odst. 6 písm. e) se za slovo „práce“ vkládají slova „nebo nehlášené práce”.

2. V § 178f odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „nebo nehlášené práce“.


ČÁST JEDENÁCTÁ

Změna zákona o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí

Čl. XVII

Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 381/2005 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 314/2008 Sb., zákona č. 198/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 303/2011 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 198/2017 Sb., zákona č. 365/2017 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 448/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb. a zákona č. 314/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 1a odst. 1 písm. f) se slovo „ochranu“ nahrazuje slovem „ochrany“.

2. Za § 21d se vkládá nový § 21da, který včetně poznámky pod čarou č. 14 zní:

„§ 21da

(1) Uplatní-li zaměstnanec žádost podle § 306b odst. 3 zákoníku práce, voják podle § 68s odst. 5 zákona o vojácích z povolání a příslušník podle § 133c zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů prostřednictvím veřejného ochránce práv, poskytne jeho zaměstnavatel, služební orgán nebo bezpečnostní sbor údaje podle těchto předpisů veřejnému ochránci práv, který je následně poskytne žádajícímu zaměstnanci, vojákovi nebo příslušníkovi. 

(2) Veřejný ochránce práv může převzít zastupování na žádost zaměstnance, vojáka nebo příslušníka, který se v soudním řízení domáhá svých práv podle zvláštního právního předpisu.14)

(3) Veřejný ochránce práv spolupracuje při své činnosti v oblasti prosazování práva na rovné odměňování žen a mužů s orgány inspekce práce a Ministerstvem práce a sociálních věcí a poskytuje informace podle § 37f písm. d) zákona o inspekci práce Ministerstvu práce a sociálních věcí.

______________
14) § 26 odst. 3 občanského soudního řádu a § 35 odst. 4 soudního řádu správního.“.

CELEX 32023L0970


ČÁST DVANÁCTÁ

Změna soudního řádu správního

Čl. XVIII

V § 35 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 350/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 303/2011 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 365/2017 Sb. a zákona č. 111/2019 Sb., se na konci textu věty první doplňují slova „, nebo veřejným ochráncem práv“.

CELEX 32023L0970


ČÁST TŘINÁCTÁ

Změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů

Čl. XIX

Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 186/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 586/2004 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č. 169/2005 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 530/2005 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 531/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 428/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 399/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 148/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 247/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 181/2018 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 235/2018 Sb., zákona č. 32/2019 Sb., zákona č. 163/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 330/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb., zákona č. 432/2022 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 29/2024 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 417/2024 Sb., zákona č. 152/2025 Sb. a zákona č. 300/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 45 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „a“ a doplňuje se písmeno k), které zní:

„k)	neužívat informace získané postupem podle § 133c odst. 2 k jinému účelu než k výkonu svého práva na rovné zacházení v oblasti odměňování.“.

CELEX 32023L0970

2. V § 77 se doplňuje odstavec 13, který zní:

„(13) Bezpečnostní sbor je povinen příslušníky nejméně jednou v kalendářním roce informovat o jejich právu žádat o informace podle § 133c.“.

CELEX 32023L0970

3. V § 130 odst. 1 písm. b) se slovo „všeobecné“ nahrazuje slovem „veřejné“.

4. V § 133 se odstavec 3 zrušuje.

5. V části osmé se za hlavu V vkládá nová hlava VI, která včetně nadpisu a poznámky pod čarou č. 97 zní:

„Hlava VI

 Rovnost v odměňování příslušnic a příslušníků

§ 133a

Transparentnost odměňování žen a mužů

Odměňováním se pro účely této hlavy rozumí poskytování služebního příjmu, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty ženám a mužům, kteří jsou příslušnicemi a příslušníky bezpečnostního sboru, v souvislosti se služebním poměrem.97)

______________
97) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“.

CELEX 32023L0970

6.  V části osmé hlava VI včetně nadpisu a poznámek pod čarou č. 97 a 98 zní:

„Hlava VI

Rovnost v odměňování příslušnic a příslušníků
 
§ 133a

Transparentnost odměňování příslušnic a příslušníků 
 
(1) Odměňováním se pro účely této hlavy rozumí poskytování služebního příjmu, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty příslušnicím a příslušníkům v souvislosti se služebním poměrem.97)
 
(2) Hlášené údaje, které bezpečnostní sbor vykazuje v jednotném měsíčním hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, využívá Ministerstvo práce a sociálních věcí pro výpočet statistických údajů o rozdílu v odměňování příslušnic a příslušníků a jejich zpřístupnění ve zprávě o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků podle § 37f zákona o inspekci práce. Náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů stanoví vláda nařízením, přičemž pro výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů jsou rozhodné příjmy podle § 6 zákona o daních z příjmů.
 
(3) Bezpečnostní sbor zpracuje a doručí Ministerstvu práce a sociálních věcí do 30. dubna zprávu o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností za předchozí kalendářní rok, a to v každé z jednotlivých skupin činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti; rozdíly v odměňování příslušnic a příslušníků může odůvodnit. Náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností a způsob výpočtu rozdílu v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností stanoví vláda nařízením, přičemž pro výpočet rozdílu v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností jsou rozhodné příjmy podle § 6 zákona o daních z příjmů, a to jen ty, které mohou mít vliv na rozdíly v odměňování příslušnic a příslušníků.
 
(4) Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách činností podle odstavce 3 za předchozí kalendářní rok zpřístupní bezpečnostní sbor do 30. dubna způsobem dostupným všem příslušníkům. Bezpečnostní sbor však není oprávněn zpřístupnit údaje, které by vedly k poskytnutí informace o odměňování určitého příslušníka; je povinen tento svůj postup odůvodnit. Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách činností bezpečnostní sbor poskytne odborovým organizacím, které v něm působí, a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odst. 3. Na základě písemné žádosti jim poskytne také statistické údaje za poslední 4 roky, jsou-li k dispozici.
 
(5) Požádá-li příslušník, odborová organizace nebo orgán uvedený v § 86 odst. 3 písemně o vysvětlení nebo doplnění zprávy o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností, bezpečnostní sbor jim požadované informace poskytne písemně nejpozději do 2 měsíců. Bezpečnostní sbor nepředá příslušníkovi údaje, které by vedly k poskytnutí informace o odměňování určitého příslušníka, o čemž je povinen příslušníka písemně informovat bez zbytečného odkladu. Zároveň jej informuje o jeho právech podle odstavců 6 a 7.
 
(6) Bezpečnostní sbor je povinen poskytnout vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 5, jejichž část neposkytnul příslušníkovi podle odstavce 5, odborové organizaci, kterou pro tento účel příslušník písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel. Odborové organizaci, kterou příslušník písemně určil, bezpečnostní sbor sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje příslušníka, který žádost podal.
 
(7) Odborová organizace, která obdržela vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 6, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného příslušníka. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Odborová organizace je povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít k poskytnutí informace o výši odměňování určitého příslušníka.

§ 133b

Posouzení odměňování příslušnic a příslušníků
 
(1) Bezpečnostní sbor je povinen vypracovat posouzení odměňování příslušnic a příslušníků a projednat je s odborovými organizacemi, které v něm působí, jestliže
 
a) zpráva o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků ve skupinách činností vykazuje v některé z jednotlivých skupin činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti v hrubém hodinovém vyjádření rozdíl v odměňování příslušnic a příslušníků ve výši nejméně 5 %,

b) rozdíl v odměňování příslušnic a příslušníků neodůvodnil v souladu s právním předpisem a

c) neodůvodněný rozdíl v odměňování příslušnic a příslušníků nenapravil do 6 měsíců ode dne předání zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách činností podle § 133a odst. 3.
 
(2) Na formu a obsah posouzení odměňování příslušnic a příslušníků se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování.98) Opatření k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování příslušnic a příslušníků navržená v posouzení odměňování příslušnic a příslušníků bezpečnostní sbor realizuje ve lhůtách stanovených v posouzení odměňování. 
 
(3) Bezpečnostní sbor doručí posouzení odměňování příslušnic a příslušníků neprodleně po jeho vypracování Ministerstvu práce a sociálních věcí.
 
(4) Bezpečnostní sbor posouzení odměňování příslušnic a příslušníků zpřístupní způsobem dostupným všem příslušníkům. Pokud by při takovém postupu došlo ke zpřístupnění informace o odměňování určitého příslušníka, bezpečnostní sbor tuto informaci nezpřístupní, což je povinen v tomto posouzení uvést. Posouzení odměňování příslušnic a příslušníků poskytne také odborovým organizacím, které v něm působí, a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odst. 3.

§ 133c

Individuální žádost
 
(1) Bezpečnostní sbor poskytne příslušníkovi na žádost informace o výši jeho odměňování za předchozí kalendářní rok, včetně přepočtu na hodinovou hodnotu. Údaje budou poskytnuty v podobě před odečtením pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Informace bezpečnostní sbor příslušníkovi předá v písemné podobě, a to do 2 měsíců od doručení žádosti. Budou-li poskytnuté údaje nepřesné nebo neúplné, bezpečnostní sbor je na žádost příslušníka písemně vysvětlí nebo doplní. Rozsah údajů a způsob jejich výpočtu stanoví vláda nařízením.
 
(2) Bezpečnostní sbor poskytne příslušníkovi na žádost informace o průměrné výši odměňování mužů a žen ve skupině činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, ve které příslušník vykonává službu, za předchozí kalendářní rok, včetně přepočtu na hodinovou hodnotu. Údaje budou poskytnuty v podobě před odečtením pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Informace bezpečnostní sbor příslušníkovi předá v písemné podobě, a to do 2 měsíců od doručení žádosti. Budou-li poskytnuté údaje nepřesné nebo neúplné, bezpečnostní sbor je na žádost příslušníka písemně vysvětlí nebo doplní. Žádost o informace a žádost o vysvětlení nebo doplnění informací může příslušník uplatnit prostřednictvím odborové organizace nebo veřejného ochránce práv. Rozsah údajů a způsob jejich výpočtu stanoví vláda nařízením.
 
(3) Pokud by splnění povinnosti bezpečnostního sboru podle odstavce 2 mělo vést k poskytnutí informace o odměňování jiného příslušníka, bezpečnostní sbor část informace, vysvětlení nebo doplnění, která by vedla k poskytnutí informace o odměňování jiného příslušníka, příslušníkovi nepředá, o čemž je povinen jej písemně informovat bez zbytečného odkladu. Zároveň jej informuje o jeho právech podle odstavců 4 a 5. V případě, že byla žádost uplatněna prostřednictvím veřejného ochránce práv, se věta první použije obdobně.

(4) Bezpečnostní sbor je povinen poskytnout informaci, vysvětlení nebo doplnění, které neposkytnul příslušníkovi podle odstavce 3, odborové organizaci, kterou pro tento účel příslušník bezpečnostnímu sboru písemně určí, do 2 měsíců ode dne doručení jejího písemného určení pro tento účel.  Platí, že pokud příslušník uplatnil žádost o informaci, vysvětlení, nebo doplnění prostřednictvím odborové organizace, je pro poskytnutí informace, vysvětlení nebo doplnění příslušníkem určena tato odborová organizace. Odborové organizaci, kterou příslušník písemně určil, bezpečnostní sbor sdělí jméno, příjmení a kontaktní údaje příslušníka, který žádost podal.
 
(5) Odborová organizace, která obdržela informaci, vysvětlení nebo doplnění podle odstavce 3, tyto informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného příslušníka. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Odborová organizace je povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít k poskytnutí informace o výši odměňování určitého příslušníka.
 
§ 133d

Společná ustanovení
 
(1) Odborová organizace není oprávněna informace, které jí byly předány nebo zpřístupněny při postupu podle této hlavy, užívat k jinému účelu než k výkonu práva na rovné zacházení v oblasti odměňování.
 
(2) Ustanovení § 133a odst. 3 a 4, § 133b a § 133c odst. 2 se nevztahují na bezpečnostní sbory uvedené v § 205 odst. 1.

(3) Má-li být podle této hlavy poskytnuta informace, která je utajovanou informací, lze ji poskytnout jen za podmínek stanovených předpisy upravujícími ochranu utajovaných informací.
______________
97) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování. 
98) § 287b zákoníku práce.“.

CELEX 32023L0970

7. V § 171 se na konci písmene k) slovo „a“ nahrazuje čárkou.

8. V § 171 se na konci písmene l) tečka nahrazuje slovem „a“ a doplňuje se písmeno m), které zní:

„m)	postup podle části osmé hlavy VI.“.

9. V § 207 se doplňuje odstavec 4, který zní:

„(4) Lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody a odčinění nemajetkové újmy za porušení práva na rovné zacházení činí 3 roky a začne běžet dnem, kdy se příslušník dozví, že k porušení těchto práv došlo. Nárok se promlčí nejpozději za 10 let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.“.

CELEX 32023L0970

Čl. XX

Přechodné ustanovení

Nároky z porušení práva příslušníka na rovné zacházení, ke kterému došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.


ČÁST ČTRNÁCTÁ

Změna zákona o zaměstnanosti

Čl. XXI

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 168/2005 Sb., zákona č. 202/2005 Sb., zákona č. 253/2005 Sb., zákona č. 350/2005 Sb., zákona č. 382/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 428/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 495/2005 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 161/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 214/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 159/2007 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 213/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 379/2007 Sb., zákona č. 57/2008 Sb., zákona č. 124/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 223/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 326/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 149/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 427/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 1/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 437/2012 Sb., zákona č. 505/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 101/2014 Sb., zákona č. 136/2014 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 219/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 84/2015 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 203/2015 Sb., zákona č. 314/2015 Sb., zákona č. 317/2015 Sb., zákona č. 88/2016 Sb., zákona č. 137/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 93/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 205/2017 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 222/2017 Sb., zákona č. 327/2017 Sb., zákona č. 176/2019 Sb., zákona č. 210/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 365/2019 Sb., zákona č. 33/2020 Sb., zákona č. 161/2020 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 248/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 274/2021 Sb., zákona č. 216/2022 Sb., zákona č. 75/2023 Sb., zákona č. 125/2023 Sb., zákona č. 173/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 408/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 418/2023 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 263/2024 Sb., zákona č. 469/2024 Sb., zákona č. 470/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 120/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 218/2025 Sb., zákona č. 314/2025 Sb. a zákona č. 360/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 5 písm. e) úvodní části ustanovení se slova „práce, která má znaky závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce a je konána“ nahrazují slovy „závislá práce podle § 2 zákoníku práce konaná“.

2. V § 5 písm. e) bod 2 zní:

„2. cizincem bez zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty vydaných podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky anebo bez povolení k zaměstnání, jsou-li podle tohoto zákona vyžadovány, “.

CELEX 32014L0066

3. V § 5 písm. e) bodě 3 se slova „pro právnickou nebo fyzickou osobu“ zrušují.

4. V § 5 písm. e) se na konci bodu 3 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se bod 4, který zní:

„4. nezletilým v rozporu s § 34 nebo 35 občanského zákoníku;“.

5. V § 5 písm. e) závěrečné části ustanovení se slovo „Pro“ nahrazuje slovem „pro“ a tečka se nahrazuje čárkou.

6. V § 5 písmeno j) zní: 

„j) nehlášenou prací závislá práce podle § 2 zákoníku práce konaná fyzickou osobou, u níž zaměstnavatel nesplnil svou povinnost zaevidovat ji do evidence zaměstnanců podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele; pro posouzení toho, zda se jedná o nehlášenou práci, není podstatná délka výkonu této práce.“.

7. V § 25 odst. 5 se za slova „v odstavci 3“ vkládají slova „ani soustavná příprava na budoucí povolání podle odstavce 4“.

8. V § 27 odst. 3 se slova „je povinen” zrušují a slovo „oznámit” se nahrazuje slovem „oznámí”.

9. V § 30 odst. 1 písm. b) se na konci bodu 1 doplňuje slovo „nebo“.

10. V § 30 odst. 1 písm. b) se na konci bodu 2 slovo „nebo“ a bod 3 zrušují.

11. V § 35 se odstavec 2 včetně poznámek pod čarou č. 32c a 32d zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

12. V § 50 odst. 3 větě první se slova „u uchazeče o zaměstnání do 52 let věku“ zrušují, číslo „80“ se nahrazuje číslem „65“ a číslo „40“ se nahrazuje číslem „45“.

13. V § 50 odst. 3 se věta druhá zrušuje.

14. V § 50 odst. 3 větě poslední se číslo „80“ nahrazuje číslem „60“.

15. V § 50 odst. 6 se slovo „0,8násobek“ nahrazuje slovem „0,6násobek“.

16. V § 51 odst. 1 úvodní části ustanovení se za slovo „uchazeči“ vkládají slova „o zaměstnání“ a slova „0,4násobku, další 2 měsíce ve výši 0,2násobku, uchazeči o zaměstnání nad 52 let věku za první 3 měsíce ve výši 0,4násobku, další 3 měsíce“ se nahrazují slovy „0,3násobku, další 2 měsíce“.

17. V § 51 odst. 2 se slovo „0,4násobku“ nahrazuje slovem „0,25násobku“.

18. § 51a se zrušuje.“.

19. V § 63 odst. 2 písm. c) se na konci bodu 4 slovo „nebo“ zrušuje.

20. V § 63 odst. 2 se na konci textu písmene c) doplňuje slovo „nebo“ a bod 6, který zní:

„6. umožní výkon nehlášené práce,“.

21. V § 89 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Zaměstnavatel nesmí zaměstnávat cizince v rozporu s těmito vydanými kartami.“.

CELEX 32011L0098

22. V § 89 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Zaměstnavatel nesmí zaměstnávat cizince v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání.“.

23. V § 121 odst. 5 se za slova „246 zákoníku práce“ vkládají slova „, s výjimkou ustanovení o zákazu práce mezi 20. a 22. hodinou“.

24. V § 139 odst. 1 se písmeno c) zrušuje. 

Dosavadní písmena d) až h) se označují jako písmena c) až g). 

25. V § 139 odst. 1 písm. c) a v § 140 odst. 1 písm. c) se slova „1 nebo 2“ nahrazují slovy „1, 2 nebo 4, anebo umožní výkon práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou; to neplatí v případě výkonu jiné práce podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“.

26. V § 139 odst. 1 písm. d) se slovo „oznamovací“ nahrazuje slovem „informační“. 

27. V § 139 odst. 2 písm. d) a v § 140 odst. 1 písm. d) se za slovo „nesplní“ vkládá slovo „informační nebo“.

28. V § 139 odst. 2 písm. d) a v § 140 odst. 1 písm. d) se slova „; to neplatí, pokud zaměstnavatel umožnil výkon nehlášené práce podle § 5 písm. j)“ zrušují.

29. V § 139 odst. 2 na konci písmene e) a v § 140 odst. 1 na konci písmene f) se doplňuje slovo „nebo“.

30. V § 139 odst. 2 písm. f) a v § 140 odst. 1 písm. g) se slova „bodu 1, nebo“ nahrazují tečkou.  

31. V § 139 odst. 2 se písmeno g) zrušuje.

32. V § 139 odst. 3 písm. c) se slova „c) nebo e)“ nahrazují textem „d)“.

33. V § 139 odst. 3 písm. e) a v § 139 odst. 4 se slova „d), f) nebo h)“ nahrazují slovy „c), e) nebo g)“.

34. V § 139 odst. 3 písm. f) se text „g)“ nahrazuje textem „f)“.

35. V § 139 odst. 3 písm. g) se slova „nebo g)“ zrušují.

36. V § 140 odst. 1 se písmeno h) zrušuje.

37. V § 140 odst. 4 písm. g) se slova „nebo h)“ zrušují.

38. V § 141 odst. 1 se text „f)“ nahrazuje textem „e)“.

39. V § 141 se odstavec 4 zrušuje.

Dosavadní odstavec 5 se označuje jako odstavec 4.

40. V § 141 odst. 4 se text „g)“ nahrazuje textem „f)“, text „h)“ se nahrazuje textem „g)“ a na konci textu odstavce se doplňují slova „, a to ve lhůtě 8 dnů ode dne nástupu této osoby do zaměstnání nebo k výkonu práce“.

41. V § 141a odst. 1 a 2 se slova „d) nebo f)“ nahrazují slovy „c) nebo e)“.

42. V § 141a odst. 1 se slova „umožnila cizinci výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3“ nahrazují slovy „se tohoto přestupku dopustila“ a slova „nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3“ se nahrazují slovy „jednání, které bylo posouzeno jako přestupek,“.

43. V § 141b odstavec 1 zní:

„(1) Osoba, která se dopustí přestupku umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3, uhradí

a) fyzické osobě, která konala nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3, dlužnou odměnu,

b) částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by jinak byla povinna jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu jako zaměstnance, které konání nelegální práce umožnila, odvést podle jiných právních předpisů, a penále, 

c) náklady související s doručením dlužné odměny podle písmene a), a to i do státu, jehož je fyzická osoba občanem, nebo v případě, že je fyzickou osobou bez státního občanství, do státu jejího posledního bydliště, popřípadě do jiného státu, ve kterém má povolen pobyt.“.

Poznámka pod čarou č. 90 se zrušuje.

CELEX 32009L0052

44. V § 141b odst. 1 písm. b) a v § 141c odst. 3 se slovo „penále“ nahrazuje slovy „úrok z prodlení“.

45. V § 141b se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní:

„(2) Pokud Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektorát práce při kontrole zjistí umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 a toto zjištění uvede ve vypořádaném protokolu o kontrole, má se pro účely vyměření a úhrady částky podle odstavce 1 písm. b) až do pravomocného rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce nebo oblastního inspektorátu práce v přestupkovém řízení v této věci za to, že došlo k umožnění výkonu nelegální práce v období uvedeném v protokolu o kontrole.“.

Dosavadní odstavce 2 až 4 se označují jako odstavce 3 až 5.

46. V § 141b odstavec 3 zní:

„(3) Pro účely stanovení výše dlužné odměny podle odstavce 1 písm. a) a částky podle odstavce 1 písm. b) se má za to, že 

a) 	dlužná odměna přísluší ve výši 1,5násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž byl výkon nelegální práce umožněn, a to za každý měsíc výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3, neprokáže-li osoba, která výkon nelegální práce umožnila, že se jednalo o odměnu nižší, nebo není-li prokázána odměna vyšší; vždy však alespoň ve výši minimální mzdy91), 

b) fyzická osoba konala práci již po dobu 12 měsíců předcházejících dni, od kterého jí byl podle kontrolního zjištění nebo rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce nebo oblastního inspektorátu práce výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 umožněn, neprokáže-li osoba, která výkon nelegální práce umožnila, že se jednalo o období kratší, nebo není-li prokázáno období delší.“.

CELEX 32009L0052

47. V § 141b odst. 4 se slovo „cizinci“ nahrazuje slovy „fyzické osobě“ a za slovo „bodu“ se doplňují slova „2 nebo“.

48. V § 141b odst. 5 se číslo „3“ nahrazuje číslem „4“, slova „uložení pokuty“ se nahrazují slovy „přestupku umožnění výkonu nelegální práce“, slova „90 dnů“ se nahrazují slovy „1 roku“, slova „uložení pokuty za přestupek“ se nahrazují slovy „spáchání přestupku“, text „f)“ se nahrazuje slovy „c) nebo e)“ a za slova „§ 140 odst. 1 písm.“ se vkládají slova „c) nebo“.

49. V § 141b se doplňují odstavce 6 až 8, které znějí:

„(6) Částku podle odstavce 1 písm. b) je oprávněna vyměřit, vybrat a vymáhat místně příslušná územní správa sociálního zabezpečení. 

(7)  Neuhradí-li osoba částku, která jí byla podle odstavce 6 vyměřena, do 90 dnů ode dne vyměření, vzniká společná a nerozdílná odpovědnost za úhradu této částky i všem osobám v dodavatelském řetězci, které v rámci obchodního vztahu, v němž byl výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 umožněn, odebíraly přímo nebo nepřímo plnění od osoby, která výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 umožnila. Tato odpovědnost vzniká pouze v případě, pokud o nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly.

(8) Výši průměrné mzdy za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku vyhlásí ministerstvo na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv.“.

CELEX 32009L0052

50. V § 141b odst. 6 se slova „, vybrat a vymáhat“ nahrazují slovy „a vybrat“.

51. Za § 141b se vkládá nový § 141c, který zní:

„§ 141c

 (1) Dopustí-li se osoba přestupku umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce, platí, že fyzická osoba vykonávající tuto práci je po dobu jejího výkonu v pracovním poměru k osobě, která výkon této práce umožnila.

(2) Pokud Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektorát práce při kontrole zjistí umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce a toto zjištění uvede v protokolu o kontrole, má se pro účely vyměření a úhrady částky podle odstavce 3 až do pravomocného rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce nebo oblastního inspektorátu práce v přestupkovém řízení v této věci za to, že došlo k umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce v období uvedeném v protokolu o kontrole.

(3) Osoba, která umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce, uhradí částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by jinak byla jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu jako zaměstnance, které konání nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce umožnila, povinna odvést podle jiných právních předpisů před obdobím, v němž jsou tyto osoby v pracovním poměru podle odstavce 1, a penále. 

(4) Pro účely vyměření a úhrady částky podle odstavce 3 se § 141b odst. 3, 6 a 7 použijí obdobně. 

(5) Ustanovení odstavců 1 a 3 se nepoužijí, pokud fyzická osoba konala nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 a zároveň nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášenou práci.“.

52. Za § 147ca se vkládá nový § 147cb, který zní:

„§ 147cb

Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce zasílají České správě sociálního zabezpečení a správci centrálního registru pojištěnců podle zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění kopii protokolu o kontrole týkající se umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 a umožnění výkonu nehlášené práce a kopii pravomocného rozhodnutí o přestupku umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 a umožnění výkonu nehlášené práce.“.


Čl. XXII

Přechodná ustanovení

1. Řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle § 30 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Řízení o podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 435/2004 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.


ČÁST PATNÁCTÁ

Změna zákona o správních poplatcích
 
Čl. XXIII
 
V § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 109/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 206/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 306/2013 Sb., zákona č. 313/2013 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 302/2017 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 300/2025 Sb. a zákona č. 92/2026 Sb., se za slova „civilní služby,“ vkládají slova „s výjimkou poplatku za úkon prováděný obecným správcem daně,“.


ČÁST ŠESTNÁCTÁ

Změna zákona o inspekci práce

Čl. XXIV

Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění zákona č. 230/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 213/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 294/2008 Sb., zákona č. 382/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 350/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 367/2011 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 136/2014 Sb., zákona č. 247/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 81/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 88/2016 Sb., zákona č. 93/2017 Sb., zákona č. 205/2017 Sb., zákona č. 206/2017 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 327/2017 Sb., zákona č. 176/2019 Sb., zákona č. 285/2020 Sb., zákona č. 250/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona č. 172/2023 Sb., zákona č. 281/2023 Sb., zákona č. 303/2023 Sb., zákona č. 408/2023 Sb., zákona č. 230/2024 Sb., zákona č. 470/2024 Sb., zákona č. 84/2025 Sb., zákona č. 120/2025 Sb., zákona č. 318/2025 Sb. a zákona č. 360/2025 Sb., se mění takto:


1. Na konci poznámky pod čarou č. 78 se na samostatné řádky doplňují věty „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“ a „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy.“.

CELEX 32023L0970, 32024L2831

2. V § 3 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno i), které zní:

„i) právní úpravy zákona o platformové práci.“.

CELEX 32024L2831, 31989L0391, 32001L0023, 32013L0054, 32018L0957, 32022L2041, 32023L0970, 32014L0067

3. V § 4 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno l), které zní:

„l) spolupracuje s ministerstvem a veřejným ochráncem práv při výkonu jejich působnosti v oblasti rovného zacházení v odměňování.“.

CELEX 32023L0970

4. V § 5 se na konci textu odstavce 2 doplňují slova „, pokud o to požádá a obsahuje-li podnět podpis podatele podnětu a tyto údaje:

a) jméno, příjmení, datum narození a bydliště, popřípadě jinou adresu pro doručování, je-li podatelem podnětu fyzická osoba, 

b) jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osoby a adresu zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu pro doručování, je-li podatelem podnětu podnikající fyzická osoba, nebo 

c) název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osoby nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování, je-li podatelem podnětu právnická osoba.“.

CELEX 32014L0067, 32019L1152

5. V § 6 odst. 1 se za písmeno j) doplňuje nové písmeno k), které zní:

„k) digitální pracovní platformy podle zákona o platformové práci,“.

CELEX 32024L2831

6. V § 6 odst. 5 se za větu první vkládá věta „Místní příslušnost inspektorátu k výkonu kontroly u digitální pracovní platformy v případě, že není zřejmé její místo činnosti, se řídí jejím sídlem, je-li na území České republiky, nebo sídlem anebo místem pobytu kontaktní osoby digitální pracovní platformy podle zákona o platformové práci. Pokud digitální pracovní platforma kontaktní osobu neurčila, je k výkonu kontroly místně příslušný inspektorát, který obdrží podnět nebo který při výkonu své činnosti zjistí skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dochází k porušení právních předpisů v jeho kontrolní působnosti.“.

CELEX 32024L2831

7. V poznámce pod čarou č. 18a se slova „č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci)“ nahrazují slovy „o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“.

8. V § 7 odst. 1 písm. a) se slova „vykonávat kontrolu podle tohoto zákona, je-li při jejím zahájení přítomen člen statutárního orgánu kontrolované osoby, zástupce kontrolované osoby, zaměstnanec kontrolované osoby, spolupracující rodinný příslušník nebo jiná fyzická osoba, která vykonává nebo zabezpečuje činnost, která je předmětem činnosti kontrolované osoby;“ zrušují, za slovo „ohrožení“ se vkládá slovo „jeho“ a slova „inspektora, může být kontrola vykonána“ se nahrazují slovy „ , vykonávat kontrolu“.

CELEX 32020L1057

9. V § 7 odst. 1 písm. b) se slova „fyzických osob uvedených“ nahrazují slovy „fyzické osoby uvedené“.

10. V § 7 odst. 1 písm. d) se za slovo „osoby“ vkládají slova „nebo dalších fyzických osob zjištěných na pracovišti“ a na konci textu písmene se doplňují slova „; na zjištěné informace se vztahuje zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, která trvá i po skončení kontroly“.

11. V § 9 se doplňuje odstavec 3, který zní:

„(3) Kontrolovaná osoba má povinnost zajistit poskytnutí součinnosti k provedení kontroly v místě vykonávané kontroly.“.

12. V § 10 odst. 1 a v § 23 odst. 1 se za číslo „287“ vkládají slova „, § 287c odst. 1 a 4“.

CELEX 32023L0970

13. V § 11 odst. 1 písm. e) a v § 24 odst. 1 písm. e) se slova „mzdy, platu nebo odměny z dohody“ nahrazují slovy „odměny za práci a s informacemi o jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, které mu poskytuje“.

CELEX 32023L0970

14. V § 11 a v § 24 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena f) a g), která znějí:

„f) nevytvoří systém odměňování podle § 109a zákoníku práce, nebo

g) nevytvoří systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty podle § 306a zákoníku práce, pokud taková plnění zaměstnancům poskytuje.“.

CELEX 32023L0970

15.  V § 11 a v § 24 odst. 1 se na konci písmene f) slovo „nebo“ zrušuje a na konci odstavce 1 se tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena h) až l), která znějí:

h) poruší některou z povinností stanovených v § 287a, 287b, 287d a 287e zákoníku práce,

i) poruší některou z povinností v oblasti informování zaměstnanců stanovených v § 306b odst. 1, 2 nebo 6 zákoníku práce,

j) nezpřístupní údaje podle § 306c zákoníku práce nebo je neposkytne odborové organizaci a radě zaměstnanců,

k) neposkytne potřebnou součinnost podle § 309b odst. 2 zákoníku práce, nebo 

l) nesplní některou z povinností vztahující se ke zprávě o rozdílech v odměňování stanovených v § 37i odst. 1 nebo 2.“.

CELEX 32023L0970

16. V § 11 odst. 2 písm. a) a v § 24 odst. 2 písm. a) se slovo „nebo“ nahrazuje čárkou a za text „c)“ se vkládají slova „nebo f)“.

CELEX 32023L0970

17. V § 11 odst. 2 písm. a) a v § 24 odst. 2 písm. a) se slovo „nebo“ nahrazuje čárkou a za text „f)“ se vkládají slova „, h) nebo l)“.

CELEX 32023L0970

18. V § 11 odst. 2 písm. b) a v § 24 odst. 2 písm. b) se slovo „a“ nahrazuje čárkou a za text „e)“ se vkládají slova „nebo g)“.

CELEX 32023L0970

19. V § 11 odst. 2 písm. b) a v § 24 odst. 2 písm. b) se slovo „nebo“ nahrazuje čárkou a za text „g)“ se vkládají slova „, j) nebo k)“.

CELEX 32023L0970

20. V § 11 a v § 24 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno c), které zní:

„c) písm. i) lze uložit pokutu až do výše 200 000 Kč.“.

CELEX 32023L0970

21. V nadpisu § 11a a § 24a se za slovo „zaměstnanců“ vkládají slova „a fyzických osob ucházejících se o zaměstnání“.

22. V § 11a odst. 1 úvodní část ustanovení a v § 24a odst. 1 úvodní část ustanovení se za slovo „zaměstnanců“ vkládají slova „a fyzických osob ucházejících se o zaměstnání“.

CELEX 32023L0970

23. V § 11a odst. 1 a v § 24a odst. 1 se na konci textu písmene b) slovo „nebo“ zrušuje.

24. V § 11a odst. 1 a v § 24a odst. 1 se na konci textu písmene c) tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena d) a e), která znějí:

„d) v rozporu s § 30 odst. 2 zákoníku práce vyžaduje údaje, které bezprostředně nesouvisejí s uzavřením pracovní smlouvy, nebo 

e) v rozporu s § 30 odst. 2 zákoníku práce vyžaduje informaci o mzdě nebo platu a jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty plynoucích ze současného nebo předchozího pracovního poměru.“. 

CELEX 32023L0970

25. V § 11a odst. 2 písm. a) a v § 24a odst. 2 písm. a) se slova „nebo c)“ nahrazují slovy „, c) nebo d)“.

CELEX 32023L0970

26. V § 11a odst. 2 a v § 24a odst. 2 se za písmeno a) vkládá nové písmeno b), které zní:

„b) 200 000 Kč, jde-li o přestupek podle písmene e), nebo“.

Dosavadní písmeno b) se označuje jako písmeno c).

CELEX 32023L0970

27. V § 12 a v § 25 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovy „, nebo“ a doplňuje se písmeno h), které zní:

„h) poruší informační povinnost stanovenou v § 30 odst. 3 zákoníku práce.“.

CELEX 32023L0970

28. V § 12 odst. 2 písm. a) a v § 25 odst. 2 písm. a) se slovo „a“ nahrazuje slovem „nebo“.

29. V § 12 odst. 2 písm. c) a v § 25 odst. 2 písm. c) se za text „f)“ vkládají slova „nebo h)“

CELEX 32023L0970

30. V § 13 odst. 1 písm. b) a v § 26 odst. 1 písm. b) se slova „nejméně ve výši zaručeného platu,“ zrušují.

31. V § 34a odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „nebo podle § 25 odst. 1 a 2 zákona o platformové práci“.

CELEX 32024L2831

32. Za část pátou se vkládá nová část šestá, která včetně nadpisu zní:

„ČÁST ŠESTÁ

Sledování rozdílů v odměňování žen a mužů a podávání zpráv 

§ 37d

Zaměstnavatel sděluje ministerstvu prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele údaje rozhodné pro určení velikosti zaměstnavatele a pro výpočet rozdílu ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů (dále jen „rozdíl v odměňování žen a mužů“).“.

Dosavadní část šestá se označuje jako část sedmá.

CELEX 32023L0970

33. Za § 37d se vkládají nové § 37e až 37i, které včetně nadpisů znějí: 

„§ 37e

Počet zaměstnanců zaměstnavatele

Počet zaměstnanců zaměstnavatele se pro postup podle této části určí k 1. lednu kalendářního roku za období celého předchozího kalendářního roku. Zaměstnanec s kratší pracovní dobou se do celkového počtu zaměstnanců zaměstnavatele započítá částí úměrnou kratší pracovní době. Zaměstnanec pracující na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se do celkového počtu zaměstnanců zaměstnavatele započte v rozsahu podle odpracované doby. Způsob výpočtu počtu zaměstnanců zaměstnavatele stanoví ministerstvo vyhláškou. 

§ 37f

Působnost ministerstva

Ministerstvo

a) analyzuje příčiny rozdílů ve výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žen a mužů a navrhuje nástroje pro hodnocení nerovností v odměňování,

b) vypracovává na základě údajů obdržených od zaměstnavatelů podle § 37d zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů u zaměstnavatele (dále jen „zpráva o rozdílech v odměňování“), na základě údajů hlášených Ministerstvem obrany podle § 68s odst. 1 zákona o vojácích z povolání vypracovává zprávy o rozdílech v odměňování za výkon služby vojáka podle § 68s odst. 1 zákona o vojácích z povolání a na základě údajů hlášených Ministerstvem vnitra podle § 133a odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů vypracovává zprávy o rozdílech v odměňování podle § 133a odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, 

c) ukládá zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i a posouzení odměňování podle § 287d zákoníku práce,

d) shromažďuje údaje o počtu podnětů podaných u veřejného ochránce práv a o žalobách projednaných soudy členěných podle pohlaví ve věci diskriminace na základě pohlaví v odměňování,

e) spolupracuje s orgány inspekce práce při výkonu jejich působnosti v oblasti rovného zacházení v odměňování,

f) poskytuje v anonymizované podobě Evropské komisi zprávy o rozdílech v odměňování, zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i, posouzení odměňování podle § 287d zákoníku práce a údaje podle písmene d) jednou za 2 roky vždy do 7. června příslušného kalendářního roku,

g) zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují v anonymizované podobě údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí 4 kalendářní roky.

§ 37g

Zpráva o rozdílech v odměňování

(1) Ministerstvo vypracovává do 31. března za zaměstnavatele zprávu o rozdílech v odměňování za předchozí kalendářní rok, pokud v příslušném kalendářním roce zaměstnavatel spadá do velikostní kategorie zaměstnavatele, u které vzniká povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování podle § 37h. 

(2) Ministerstvo stanoví vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování a způsob výpočtu rozdílu v odměňování žen a mužů. Výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů se provádí z plnění, která jsou příjmem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů.

§ 37h

Velikostní kategorie zaměstnavatelů a intervaly vypracování zpráv o rozdílech v odměňování

(1) Pro postup podle této části se zaměstnavatelé v kalendářním roce zařadí do velikostní kategorie podle počtu zaměstnanců zaměstnavatele určeného podle § 37e. 

(2) Zaměstnavatelé se dělí do velikostních kategorií

a) zaměstnavatelé s alespoň 250 zaměstnanci a

b) zaměstnavatelé s alespoň 150 a méně než 250 zaměstnanci.

(3) O zaměstnavatelích ve velikostní kategorii podle odstavce 2 písm. a) se zpráva o rozdílech v odměňování vypracovává každoročně.

(4) O zaměstnavatelích ve velikostní kategorii podle odstavce 2 písm. b) se zpráva o rozdílech v odměňování vypracovává jednou za 3 roky. 

(5) Ministerstvo informuje do 28. února zaměstnavatele o skutečnosti, zda v příslušném kalendářním roce spadá do velikostní kategorie zaměstnavatele, o kterém je v tomto roce vypracovávána zpráva o rozdílech v odměňování. 

(6) Pokud v kalendářním roce, ve kterém se vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování o zaměstnavatelích ve velikostní kategorii podle odstavce 2 písm. b) požádá do 10. března zaměstnavatel s méně než 150 zaměstnanci ministerstvo o vypracování zprávy o rozdílech v odměňování podle § 37g, ministerstvo tuto zprávu vypracuje.

§ 37i

Zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací

(1) Pokud se v kalendářním roce o zaměstnavateli spadajícím do některé z velikostních kategorií uvedených v § 37h odst. 2 vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování podle § 37g, je zaměstnavatel povinen vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce za předchozí kalendářní rok (dále jen „zpráva o rozdílech v odměňování ve skupinách prací“).

(2) Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací je zaměstnavatel povinen poskytnout ministerstvu na předepsaném formuláři a doručit ji prostřednictvím datové schránky do 30. dubna příslušného kalendářního roku. Ministerstvo stanoví vzor předepsaného formuláře vyhláškou.

(3) Ministerstvo informuje do 28. února zaměstnavatele o vzniku povinnosti podle odstavce 2 věty první v příslušném kalendářním roce. 

(4) Ministerstvo stanoví vyhláškou příjmy, které se použijí pro výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce, způsob tohoto výpočtu a vzor předepsaného formuláře podle odstavce 2. Jako příjmy, které se použijí pro tento výpočet, může ministerstvo stanovit jen příjmy podle § 6 zákona o daních z příjmů, a to jen ty, které mohou mít vliv na rozdíly v odměňování žen a mužů.

(5) Zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací zaměstnavatel na žádost poskytuje též příslušnému orgánu inspekce práce. Pokud orgán inspekce práce požádá zaměstnavatele o vysvětlení nebo doplnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, poskytne jej zaměstnavatel bez zbytečného odkladu.“.

CELEX 32023L0970

34. V § 37h odst. 2 písm. b) a v § 37h odst. 6 se číslo „150“ nahrazuje číslem „100“.

CELEX 32023L0970

35. Za § 37i se vkládá nový § 37j, který včetně nadpisu zní: 

„§ 37j

Zaměstnanci agentury práce dočasně přidělení k výkonu práce u uživatele

(1) Pro postup podle této části se zaměstnanec agentury práce po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele považuje za zaměstnance uživatele; uživatel se ve vztahu k zaměstnancům agentury práce nepovažuje za zaměstnavatele pro účely plnění povinností uvedených v § 37d.  

(2) Uživatel nesděluje ministerstvu údaje pro výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů za zaměstnance agentury práce. Povinnost podle § 37d za tohoto zaměstnance plní agentura práce. 

(3) Zaměstnanec agentury práce dočasně přidělený k výkonu práce u uživatele se započte podle § 37e do celkového počtu zaměstnanců u uživatele. 

(4) Ministerstvo při vypracování zpráv o rozdílech v odměňování podle § 37g za zaměstnavatele zpracovává také údaje o zaměstnanci agentury práce dočasně přiděleném k výkonu práce u uživatele.

(5) Pokud je uživatel jako zaměstnavatel povinen vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 37i, obsahuje tato zpráva i údaje o zaměstnanci agentury práce dočasně přiděleném u uživatele. Za účelem splnění povinnosti uživatele jako zaměstnavatele podle § 37i je agentura práce povinna poskytnout bez zbytečného odkladu uživateli na jeho žádost potřebnou součinnost,  zejména poskytovat úplné, správné a včasné údaje o jednotlivých složkách mzdy, platu nebo odměny z dohody, jiných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, poskytovaných dočasně přidělenému zaměstnanci, jakož i další údaje nezbytné pro splnění povinnosti uživatele podle této části zákona, včetně údajů, které agentura práce jako zaměstnavatel oznamuje v rámci jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele.

(6) Agentura práce odpovídá za úplné, správné a včasné poskytnutí údajů uživateli podle odstavce 5. Nesplnění povinnosti poskytnout součinnost podle odstavce 5 nebo poskytnutí neúplných, nesprávných či opožděných údajů se považuje za porušení povinnosti agentury práce podle tohoto zákona. Uživatel neodpovídá za nesprávnost, neúplnost či opožděnost údajů, které mu byly agenturou práce poskytnuty za účelem splnění povinností podle této části zákona, pokud nemohl jejich nesprávnost, neúplnost či opožděnost při vynaložení přiměřené péče zjistit.“.

CELEX 32023L0970

36. V § 40 odst. 1 větě první se za slovo „práce,“ vkládají slova „umožnění výkonu nehlášené práce,“.

37. V § 40 se na konci odstavce 2 doplňuje věta „Porušením této povinnosti mlčenlivosti rovněž není, pokud správce daně Úřadu nebo inspektorátu oznámí skutečnosti nasvědčující podezření, že došlo ke spáchání přestupku v oblasti působnosti Úřadu a inspektorátů podle odstavce 1.“. 


Čl. XXV

Přechodná ustanovení

1. V roce 2027 se podle § 37f písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nepostupuje. 

2. Zpráva o rozdílech v odměňování podle § 37g odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se o zaměstnavateli zařazeném do velikostní kategorie podle § 37h odst. 2 písm. a) nebo b) zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, v roce 2027 za rok 2026 nevypracovává a nezveřejňuje. 

3. V roce 2027 zaměstnavatel zařazený ve velikostní kategorii podle § 37h odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nevypracovává a neposkytuje zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, za rok 2026.

4. Při postupu podle § 37e až 37i zákona č. 251/2005 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se do uplynutí dne 31. prosince 2030 nepřihlíží k zaměstnancům agentury práce dočasně přiděleným k výkonu práce u uživatele. 


ČÁST SEDMNÁCTÁ

Změna zákona o nemocenském pojištění

Čl. XXVI

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., zákona č. 181/2007 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 239/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 306/2008 Sb., zákona č. 479/2008 Sb., zákona č. 2/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 158/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 302/2009 Sb., zákona č. 303/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 157/2010 Sb., zákona č. 166/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 180/2011 Sb., zákona č. 263/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 365/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 470/2011 Sb., zákona č. 1/2012 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákona č. 169/2012 Sb., zákona č. 396/2012 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 64/2014 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 14/2015 Sb., zákona č. 131/2015 Sb., zákona č. 204/2015 Sb., zákona č. 317/2015 Sb., zákona č. 47/2016 Sb., zákona č. 190/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 24/2017 Sb., zákona č. 99/2017 Sb., zákona č. 148/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 195/2017 Sb., zákona č. 259/2017 Sb., zákona č. 310/2017 Sb., zákona č. 92/2018 Sb., zákona č. 335/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 164/2019 Sb., zákona č. 277/2019 Sb., zákona č. 315/2019 Sb., zákona č. 255/2020 Sb., zákona č. 300/2020 Sb., zákona č. 438/2020 Sb., zákona č. 540/2020 Sb., zákona č. 248/2021 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 270/2021 Sb., zákona č. 326/2021 Sb., zákona č. 330/2021 Sb., zákona č. 417/2021 Sb., zákona č. 358/2022 Sb., zákona č. 423/2022 Sb., zákona č. 75/2023 Sb., zákona č. 321/2023 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 412/2023 Sb., zákona č. 89/2024 Sb., zákona č. 163/2024 Sb., zákona č. 395/2024 Sb., zákona č. 470/2024 Sb., zákona č. 77/2025 Sb., zákona č. 152/2025 Sb., zákona č. 218/2025 Sb., zákona č. 268/2025 Sb., zákona č. 300/2025 Sb. a zákona č. 360/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 9 odst. 2 se slova „jsou zaměstnány v České republice bez platného oprávnění k pobytu na území České republiky podle jiného právního předpisu6)“ nahrazují slovy „v České republice vykonávají nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti“.

2. V § 84 odst. 2 písm. d) a v § 153 odst. 1 písm. e) se číslo „8“ nahrazuje číslem „7“.

3. V § 117 odstavec 3 zní: 

„(3) Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce sdělují České správě sociálního zabezpečení bez žádosti údaje o kontrolních zjištěních týkající se umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti nebo nehlášené práce podle § 5 písm. j) zákona o zaměstnanosti a o uložení pokuty za umožnění výkonu této nelegální nebo nehlášené práce; tyto povinnosti plní zasláním kopie protokolu o kontrole neprodleně po jejím skončení a pravomocného rozhodnutí o přestupku v této věci.“.

4. V § 124 odstavce 4 a 5 znějí:

„(4) Povinnost k úhradě přeplatku na dávce vzniká na základě rozhodnutí příslušného orgánu nemocenského pojištění o povinnosti vrátit tento přeplatek. Toto rozhodnutí lze vydat nejpozději do 5 let ode dne výplaty dávky. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Tato lhůta neplyne po dobu řízení o přeplatku na dávce a po dobu řízení o žalobě proti rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na dávce.
 
(5) Nárok na úhradu přeplatku na dávce podle odstavců 1 až 3 vzniká znovu, zjistí-li se, že přeplatek na dávce vznikl v příčinné souvislosti s trestným činem, jehož pachatelem, spolupachatelem nebo účastníkem je pojištěnec nebo jiný příjemce dávky; v těchto případech běží lhůta podle odstavce 4 znovu ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o spáchání tohoto trestného činu.“.
 
5. V § 124 se odstavec 7 zrušuje.
 
Dosavadní odstavce 8 a 9 se označují jako odstavce 7 a 8. 
 
6. V § 126 odstavec 5 zní:

„(5) Rozhodnutí podle odstavce 4 lze vydat nejpozději do 5 let ode dne, kdy orgán nemocenského pojištění zjistil skutečnost, že ke vzniku sociální události, z jejíhož titulu byla dávka vyplacena, došlo v důsledku jednání podle odstavce 1, nejpozději však do 10 let ode dne vzniku této sociální události. Tato lhůta se nevztahuje na možnost vydání dalšího rozhodnutí v téže věci. Tato lhůta neplyne po dobu řízení o regresní náhradě a po dobu řízení o žalobě.“.
 
7. V § 126 odst. 6 se slova „a 7“ zrušují.
 
8. V § 142 odst. 10 se slova „a vymáhá“ zrušují. 

9. V § 145 se odstavec 7 zrušuje.
 
10. § 159 se zrušuje.
 
11. § 166 se zrušuje.
 
Čl. XXVII
 
Přechodná ustanovení
 
1. Lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku na dávce podle § 124 odst. 4 zákona č. 187/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Lhůta pro zánik nároku na zaplacení regresní náhrady podle § 126 odst. 5 zákona č. 187/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v případě nároku, který vznikl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, uplatní také ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.


ČÁST OSMNÁCTÁ 

Změna antidiskriminačního zákona

Čl. XXVIII

Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění zákona č. 89/2012 Sb., zákona č. 332/2014 Sb., zákona č. 365/2017 Sb. a zákona č. …/2026 Sb., se mění takto:

1. Na konci poznámky pod čarou č. 1 se na samostatný řádek doplňuje věta „Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.“.

CELEX 32023L0970

2. V § 10 se za odstavec 3 vkládají nové odstavce 4 až 6, které znějí:

„(4) Pokud se porušení práv a povinností podle odstavce 1 týká zásady stejné odměny, má ten, kdo byl protiprávním jednáním dotčen, právo na upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminačního zásahu a plnou náhradu nemajetkové újmy, včetně náhrady nemajetkové újmy v penězích. 

(5) Promlčecí lhůta u práva vzniklého z porušení práv a povinností vyplývajících ze zásady stejné odměny neběží, byla-li v promlčecí lhůtě proti tomuto porušení uplatněna stížnost u zaměstnavatele; běh promlčecí lhůty pokračuje po vyřízení stížnosti ze strany zaměstnavatele a neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy promlčecí lhůta začala znovu běžet.

(6) Ve sporech z porušení zásady stejné odměny

a) se posouzení, zda jsou zaměstnanci ve srovnatelné situaci, neomezuje ve vztahu k žalobci jen na srovnání se stávajícími zaměstnanci žalovaného,

b) platí, že je-li tu jediný zdroj, který pro více zaměstnavatelů stanoví jednotné podmínky odměňování relevantní pro srovnání zaměstnanců, posoudí se srovnání situace žalobce a jiných zaměstnanců podle celého rozsahu tohoto zdroje.“.

Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 7.

CELEX 32023L0970

3. V § 10 odst. 7 se slova „odstavců 2 a 3“ nahrazují slovy „odstavců 2 až 4“. 


Čl. XIX

Přechodné ustanovení

Ustanovení § 10 odst. 5 zákona č. 198/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nepoužije na práva vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.


ČÁST DEVATENÁCTÁ

Změna daňového řádu

Čl. XXX

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 167/2012 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 375/2015 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 368/2016 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 94/2018 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 337/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 527/2020 Sb., zákona č. 366/2022 Sb., zákona č. 349/2023 Sb., zákona č. 77/2025 Sb. a zákona č. 218/2025 Sb., se mění takto:

1. V § 80 odst. 4 se slova „, o čemž předem uvědomí osoby, které se tohoto úkonu účastní“ zrušují.

2. V § 80 se na konci odstavce 4 doplňuje věta „Tento záznam lze pořídit i bez vědomí osoby, která se úkonu účastní nebo je úkonu přítomna, pokud nelze účelu vyhledávací činnosti dosáhnout jinak.“.

3. V § 152 se na konci odstavce 4 doplňuje věta „V případě daňových pohledávek se stejným datem splatnosti se úhrada daně použije v poměru podle jejich výše.“.

ČÁST DVACÁTÁ

Změna zákona o Finanční správě České republiky

Čl. XXXI

V zákoně č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 407/2012 Sb., zákona č. 164/2013 Sb., zákona č. 241/2013 Sb., zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., zákona č. 250/2014 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., , zákona č. 377/2015 Sb., zákona č. 188/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 14/2017 Sb., zákona č. 80/2019 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 386/2020 Sb., zákona č. 251/2021 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 373/2022 Sb., zákona č. 458/2022 Sb., zákona č. 427/2023 Sb., zákona č. 218/2025 Sb., zákona č. 232/2025 Sb. a zákona č. …/2026 Sb., se za § 10 vkládá nový § 10a, který včetně nadpisu zní:

„§ 10a

Působnost obecného správce daně

(1) Finanční úřad je obecným správcem daně vykonávajícím v rámci dělené správy vymáhání peněžitého plnění uloženého územní správou sociálního zabezpečení, Českou správou sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovnou.

(2) Na obecného správce daně přechází příslušnost k vymáhání peněžitého plnění, o jehož vymáhání byl požádán zdravotní pojišťovnou.
(3) Při vymáhání peněžitého plnění podle odstavce 2 na obecného správce daně nepřechází příslušnost k

a)	jeho vybírání; tím není dotčena pravomoc obecného správce daně přijmout dobrovolnou úhradu nedoplatku předaného k vymáhání nebo jej zajistit,

b)	zabezpečení vymáhání prostřednictvím mezinárodní pomoci.

(4) Ve vztahu k peněžitému plnění podle odstavce 1 je obecný správce daně výlučně příslušný k 

a)	povolení posečkání úhrady tohoto peněžitého plnění nebo rozložení jeho úhrady na splátky,

b)	prominutí úroku z prodlení.

(5) Žádost ve věci podle odstavce 4, která je podána nebo postoupena obecnému správci daně přede dnem, kdy dojde k předání daného peněžitého plnění k vymáhání obecnému správci daně, se posoudí jako podaná ke dni tohoto předání, popřípadě ke dni postoupení této žádosti obecnému správci daně, pokud k němu došlo později.“.


ČÁST DVACÁTÁ PRVNÍ

Změna zákona o ochraně oznamovatelů

Čl. XXXII

Zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, ve znění zákona č. 32/2025 Sb. a zákona č. …/2026 Sb., se mění takto:

1. V § 8 odst. 1 se na konci písmene d) slovo „a“ nahrazuje čárkou. 

2. V § 8 se na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „, a“ a doplňuje se písmeno f), které zní:

„f) digitální pracovní platforma podle zákona o platformové práci.“.

CELEX 32024L2831

3. V § 22 odst. 1 a 3 se za text „§ 6 odst. 1 písm. a)“ vkládají slova „nebo k)“.


ČÁST DVACÁTÁ DRUHÁ

Změna zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele

Čl. XXXIII

Zákon č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, se mění takto:


1. V § 3 odst. 1 písmeno d) zní:

„d) poplatník s příjmy ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, s výjimkou poplatníka, kterému v kalendářním měsíci, za který je zaměstnavatel povinen sdělit údaje v jednotném měsíčním hlášení, plynou od tohoto zaměstnavatele pouze příjmy osvobozené od daně z příjmů, pokud jde o
1.	příjem za práci žáků a studentů z praktického vyučování a praktické přípravy,
2.	zvláštní odměnu za výkon funkce člena okrskové volební komise a člena zvláštní okrskové volební komise,
3.	příjem v podobě zvýhodnění poskytovaného zaměstnavatelem provozujícím veřejnou dopravu osob ve formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek,
4.	příjem ve formě účasti na společenské akci, včetně té s kulturním nebo sportovním prvkem, pořádané zaměstnavatelem pro omezený okruh účastníků,
5.	příjem ve formě stravování poskytnutého zaměstnavatelem, u kterého tento poplatník do svého odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně vykonával činnost, ze které plynul příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, nebo
6.	příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci, nebo“.

2. V § 5 odst. 2 se na konci písmene i) slovo „a“ nahrazuje čárkou.

3. V § 5 se na konci odstavce 2 tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena k) a l), která znějí:

„k) Státní úřad inspekce práce a 

l) oblastní inspektoráty práce.“.

4. V § 16 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „V evidenci zaměstnavatelů se vedou též údaje o osobách, které nejsou zaměstnavateli, stanoví-li tak jiný zákon.“.

5. V § 16 odst. 2 se na konci textu písmene a) doplňují slova „nebo přímo do evidence zaměstnavatelů“.

6. V § 16 odst. 4 se za slovo „zaměstnavatelem“ vkládají slova „nebo jinou osobou podle jiného zákona“.

7. V § 26 se doplňuje odstavec 5, který zní:

„(5) Pokud je den, kdy bylo učiněno jednotné měsíční hlášení, dnem počátku běhu lhůty pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu uživatele údajů, začne tato lhůta běžet až ode dne zpřístupnění údajů ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení uživateli údajů.“.

8. V § 29 odst. 5 se slova „a vymáhá“ zrušují.

Čl. XXXIV

Přechodná ustanovení

0. Pro jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele, které se vztahuje ke kalendářnímu měsíci před 1. lednem 2027, se použije zákon č. 323/2025 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2026.

0. Fyzickou osobu, kterou zaměstnavatel přihlásil do evidence zaměstnanců před 1. lednem 2027 a která podle § 3 odst. 1 zákona č. 323/2025 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2027, není zaměstnancem, je zaměstnavatel povinen odhlásit z evidence zaměstnanců do 31. ledna 2027; za den skončení zaměstnání se přitom považuje 31. prosinec 2026.

0. Správa placení pohledávek, k jejichž vymáhání je příslušná územní správa sociálního zabezpečení podle zákona č. 323/2025 Sb., ve znění účinném přede dnem 1. ledna 2828, které vznikly přede dnem 1. ledna 2028, se řídí dosavadními právními předpisy do dne předání podkladů k jejich vymáhání obecnému správci daně.

0. Územní správa sociálního zabezpečení příslušná podle zákona č. 323/2025 Sb., ve znění účinném přede dnem 1. ledna 2028, k vymáhání pohledávek podle bodu 3 předá podklady k vymáhání těchto pohledávek obecnému správci daně nejpozději do 31. prosince 2029.


ÚČINNOST

Čl. XXXV

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2027, s výjimkou ustanovení

a) čl. I bodů 22, 23, 25, 27 a 35, čl. III bodu 6, čl. V bodů 3, 6, 7, 9, 11 až 24, 26, 28 až 33, čl. VI a VII, čl. X a XI, čl. XIII bodu 2, čl. XV bodů 1 a 4, čl. XVII bodu 2, čl. XIX bodů 1, 2 a 6 až 9, čl. XXI bodů 44 a 50, čl. XXIII, čl. XXIV bodů 3, 12, 15, 17, 19, 20 a 33, čl. XXVI bodů 2 a 4 až 11, čl. XXVII, čl. XXX bodu 3, čl. XXXI, čl. XXXIII bodu 8 a čl. XXXIV bodů 3 a 4, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2028. 

b) čl. XXIV bodů 34 a 35, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2031.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

Obecná část

A. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Předkládaný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony v souvislosti s přijetím zákona o platformové práci a v souvislosti s posílením uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (dále též „návrh zákona“ nebo „návrh“), mimo jiné provádí transpozici
· směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování (dále též „směrnice o transparentním odměňování“), a 
· směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy (dále jen „Směrnice o platformách“). 

Návrh zákona obsahuje též další legislativní opatření, a to 
· opatření vyplývající z vládní iniciativy KOBRA 26, 
· první fáze projektu Jednoho inkasního místa (dále též „JIM“), 
· úpravy v oblasti podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci,
· v souvislosti s úpravou transparentního odměňování se navrhuje zrušení systému nejnižších úrovní zaručeného platu, jenž je nahrazen garancí platových tarifů nejméně na úrovni minimální mzdy a přiměřeným gradientem výše platových tarifů.

K transpozici směrnice o transparentním odměňování 

Česká republika je v oblasti práva na rovné zacházení a rovného odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, vázána řadou mezinárodních závazků. Toto právo je zakotveno v klíčových dokumentech mezinárodního práva, mimo jiné v čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 7 písm. a) bodu i) ve spojení s článkem 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále též „Pakt“), čl. 11 odst. 1 písm. b) Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (dále též „Úmluva“), Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty (dále též „Úmluva MOP“) a v čl. 4 odst. 3  Evropské sociální charty (dále též „Charta“) a v čl. 1 písm. c) jejího Dodatkového protokolu z roku 1988 (dále též „Dodatkový protokol z roku 1988“). 

Na úrovni Evropské unie je právo na rovné zacházení a na rovné odměňování upraveno jak primárním, tak i sekundárním právem. Dle článku 2 Smlouvy o Evropské unii je EU založena, mimo jiné, na hodnotách rovnosti žen a mužů. Dle článku 8 SFEU pak EU usiluje o odstranění nerovností a podporuje rovné zacházení pro muže a ženy. Zákaz diskriminace na základě pohlaví je pak upraven v článku 10 a 19 SFEU. Zásada stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci je zakotvena v článku 157 SFEU. Zákaz diskriminace na základě pohlaví je rovněž zakotven v článku 21 Listiny základních práv Evropské unie, rovnost žen a mužů ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci je pak zajištěna v článku 23 Listiny základních práv Evropské unie.

Platná právní úprava již nyní poskytuje rámec pro rovné a spravedlivé odměňování, který vychází z čl. 28 Listiny základních práv a svobod, jenž každému zaručuje právo na spravedlivou odměnu za práci (zákaz diskriminace je nadto zakotven v čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Tato zásada se dále promítá do základních zásad pracovněprávních vztahů, zejména do § 1a odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), které zakotvují zásadu spravedlivého odměňování zaměstnanců a rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, a to včetně oblasti odměňování. Na tyto principy navazuje jak úprava v § 16 zákoníku práce vyžadující rovné zacházení se zaměstnanci a zakazující diskriminaci[footnoteRef:1], tak § 109 a § 110 zákoníku práce, která již v současnosti stanoví povinnost odměňovat zaměstnance podle hodnoty jejich práce a vymezuje kritéria, na jejichž základě se tato hodnota objektivně posuzuje. Těmito kritérii jsou výhradně složitost, odpovědnost a namáhavost práce, obtížnost pracovních podmínek, pracovní výkonnost a dosahované pracovní výsledky. Český právní řád tedy zakotvuje právní i hodnotový základ pro rovné odměňování a ochranu před diskriminací. Odměňuje-li zaměstnavatel zaměstnance v rozporu se zásadou rovného odměňování, má poškozený zaměstnanec právo na nápravu (dorovnání mzdy, doplacení rozdílu za předchozí období, přiměřené zadostiučinění, náhrada nemajetkové újmy) podle § 10 antidiskriminačního zákona ve spojení s § 17 zákoníku práce. [1:  Právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace v, mimo jiné, i pracovněprávních vztazích upravuje dále také zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“). ] 


Vymahatelnost zásady rovného odměňování je však v praxi obtížná. Nedostatek transparentnosti v odměňování u jednotlivých zaměstnavatelů znamená, že neoprávněné rozdíly v odměňování, případně diskriminace, často zůstávají neodhalené, a pokud na ně existuje podezření, je velmi obtížné je prokázat. 

Dostupná statistická data a mezinárodní srovnání dlouhodobě poukazují na existenci rozdílů v odměňování mezi skupinami zaměstnanců, které nelze plně vysvětlit objektivními kritérii hodnoty práce. Tyto skutečnosti naznačují, že stávající právní rámec, založený především na individuálním uplatňování práv, neposkytuje dostatečné preventivní a informační nástroje umožňující účinnou kontrolu dodržování zásady rovného odměňování. 

Uplatňování zásady stejné odměny brání nedostatečně transparentní systémy odměňování, nedostatečná právní jistota ohledně pojmu práce stejné hodnoty a procesní překážky, kterým oběti diskriminace čelí. Zaměstnanci nemají k dispozici informace, které potřebují, aby se mohli úspěšně obrátit na soud z důvodu porušení zásady stejné odměny – zejména informace o úrovních odměňování ve skupinách prací stejné hodnoty. Zaměstnavatelé často nesledují a neanalyzují své systémy odměňování a nerovnosti ve firmách a organizacích: z kvantitativního reprezentativního šetření MPSV, které bylo uskutečněno v roce 2025 vyplývá, že rozdíly v odměňování žen a mužů na srovnatelných pozicích sleduje pouze 15 % českých podniků. 

Omezená transparentnost odměňování se promítá rovněž do nízké míry využívání dostupných prostředků právní ochrany. Podle dostupných údajů je počet soudních sporů týkajících se diskriminace v oblasti odměňování v České republice dlouhodobě nízký, což může souviset právě s obtížnou identifikací porušení práva a s nedostatkem informací potřebných k jeho prokázání.

Navrhovaná právní úprava reaguje na tyto identifikované nedostatky. Směrnice o transparentním odměňování klade důraz zejména na posílení transparentnosti odměňování, zlepšení přístupu zaměstnanců k informacím a zavedení účinnějších mechanismů prosazování práva. Cílem těchto opatření je vytvořit podmínky, které umožní zásadu rovného odměňování nejen formálně pevněji zakotvit, ale také ji v praxi účinně uplatňovat a kontrolovat.

Navrhovaná právní úprava je v souladu se Strategií rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030, zejména se strategickým cílem zaměřeným na zvyšování transparentnosti odměňování, jakož i s Akčním plánem rovného odměňování žen a mužů na léta 2023–2026. Tyto strategické dokumenty zdůrazňují potřebu systémových opatření v oblasti transparentnosti a vymahatelnosti práva, která jsou předpokladem pro efektivní fungování zásady rovného odměňování v praxi.

Současnou právní úpravu lze tedy hodnotit jako rámcově odpovídající požadavkům rovného zacházení, avšak ne zcela dostačující z hlediska praktického prosazování a kontroly dodržování zásady spravedlivého odměňování. Navrhovaná transpozice směrnice o transparentním odměňování si klade za cíl tyto nedostatky odstranit prostřednictvím posílení transparentnosti, prevence a vymahatelnosti práva.

K transpozici Směrnice o platformách

Směrnice o platformách sleduje zejména tyto hlavní cíle: 
· usnadnit správné určení pracovněprávního statusu osob vykonávajících platformovou práci,
· zavést transparentnost, spravedlnost, odpovědnost, lidský dohled a přezkum v algoritmickém řízení,
· zlepšit transparentnost platformové práce a zpřístupnit relevantní informace o platformové práci.
 
Směrnice o platformách se vztahuje na digitální pracovní platformy (dále také „platforma“) organizující práci v EU bez ohledu na místo jejich usazení. Dále Směrnice o platformách stanoví minimální práva pro osoby, které mají s platformou uzavřený pracovněprávní vztah nebo existence tohoto vztahu u nich byla určena v rámci příslušného řízení, a také pravidla ochrany osobních údajů pro všechny osoby vykonávající platformovou práci, tedy i pro osoby samostatně výdělečně činné.

Směrnice o platformách přináší řadu novinek, jak již bylo výše konstatováno, které v právním řádu buď nejsou upraveny vůbec, nebo nejsou upraveny tak, jak to vyžaduje Směrnice o platformách.

Většina změn je prováděna návrhem zákona o platformové práci, přičemž tímto návrhem zákona dochází k dílčímu provedení transpozice Směrnice o platformách do právního řádu České republiky. Tento návrh zákona tedy z hlediska transpozice Směrnice o platformách doprovází návrh zákona o platformové práci, který transpozici provádí primárně, a zajišťuje především zakotvení dalších opatření, které mají přispět k dosažení cílů Směrnice o platformách.  

V podrobnostech ke změnám jednotlivých právních předpisů blíže viz další kapitola obecné části a zvláštní část důvodové zprávy.

B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy a shrnutí nejdůležitějších změn, které oproti stávající právní úpravě zavádí, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

K transpozici směrnice o transparentním odměňování

V souvislosti s transpozicí Směrnice o transparentním odměňování dochází ke změně těchto právních předpisů:
· zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „OSŘ“),
· zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o vojácích z povolání“),
· zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv a o ochránci práv dětí, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále také „SŘS“)
· zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
· zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o inspekci práce“),
· zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákoník práce“),
· zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také „antidiskriminační zákon“)

Cílem je dále rozpracovat a zpřesnit stávající rámec rovného zacházení a spravedlivého odměňování v českém pracovním právu, zejména v oblasti transparentního stanovování a poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zde je nutné zdůraznit, že pojem odměna podle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o transparentním odměňování zahrnuje „obvyklou základní či minimální mzdu nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním“. Je-li dále v textu použito pojmu „odměna“, je tím myšlena široká definice „odměny“ ve smyslu směrnice o transparentním odměňování, tedy nejenom odměna za práci, ale i jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná vedle odměny za práci. 

Při zavádění požadovaných opatření bylo nutné se vypořádat se skutečností, že stávající právní úprava chápe pojem odměňování jako odměňování za práci podle části šesté zákoníku práce, tedy odměňování mzdou, platem nebo odměnou z dohody. U těchto plnění je v současné právní úpravě také zajištěno odměňování dle hodnoty práce (§ 110 zákoníku práce). Záměrem navrhovatele je v co možná nejvyšší míře zachovat principy a podobu stávající právní úpravy a nová opatření zavádět způsobem stávající právní úpravu a vnitrostátní zvyklosti respektujícím. Nicméně zároveň bylo nutné u všech opatření zajistit, aby se týkala odměny „ve smyslu směrnice o transparentním odměňování“ tedy jak odměny za práci (mzdy, platu, odměny z dohody) tak jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných v souvislosti se základním pracovněprávním vztahem. 

Základním principem směrnice o transparentním odměňování je zvýšení transparentnosti v celém procesu odměňování – jak před vznikem pracovněprávního vztahu, tak během jeho trvání. Směrnice o transparentním odměňování dále stanoví, na základě jakých kritérií je možné objektivně stanovovat hodnotu práce a následně diferencovat výši odměny za práci či poskytování jiných plnění, aniž by docházelo k diskriminačnímu zacházení. 

Opatření vyplývající ze směrnice o transparentním odměňování se musejí týkat všech zaměstnavatelů, jak v tzv. soukromém tak tzv. veřejném sektoru a všech zaměstnanců v pracovním nebo obdobném poměru (zaměstnanci v pracovním poměru, zaměstnanci pracující na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zaměstnanci ve všech formách služebního poměru). 

Ke zvýšení transparentnosti mají dle směrnice o transparentním odměňování vést následující opatření, která se navrhují provést:

Transparentnost odměňování před zaměstnáním

Navrhovaná právní úprava zavádí do českého právního řádu soubor opatření posilujících transparentnost odměňování ve fázi před vznikem pracovněprávního vztahu. Jejím cílem je snížit informační asymetrii mezi zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání, zajistit rovné a nediskriminační podmínky při náboru a vytvořit předpoklady pro efektivní uplatnění zásady stejné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Návrh proto stanoví zákaz dotazování zaměstnavatele na historii odměňování uchazeče, ukládá zaměstnavateli povinnost prokazatelně poskytnout uchazeči informaci o minimální výši odměny za práci a o dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty ještě před uzavřením pracovní smlouvy a rozšiřuje tyto povinnosti i na pracovněprávní vztahy vznikající na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. 

Systémy odměňování

Návrh reaguje zejména na povinnost členských států zajistit, aby zaměstnavatelé disponovali systémy odměňování umožňujícími transparentní, objektivní a genderově neutrální hodnocení práce a poskytování odměny.

Úprava proto zavádí povinnost zaměstnavatele vytvořit systém odměňování, jenž vychází z objektivního rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty, a to na základě kritérií již obsažených v zákoníku práce – složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Tento systém zároveň stanoví způsob odměňování, formu a složky odměny i způsob jejich odstupňování. Odměna za práci musí být zaměstnanci poskytována právě na základě tohoto systému, který musí být upraven ve vnitřním předpisu nebo sjednán v kolektivní smlouvě. Navržené řešení tak posiluje transparentnost, předvídatelnost a kontrolovatelnost odměňování u zaměstnavatelů.

V návaznosti na definici odměny podle směrnice o transparentním odměňování se obdobná povinnost zavádí také pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zaměstnavatel, který tato plnění poskytuje, bude povinen stanovit systém určující objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě tato plnění poskytuje. Rovněž tento systém musí být zakotven ve vnitřním předpisu nebo kolektivní smlouvě. Úprava tak reflektuje požadavek směrnice zajistit rovné zacházení nejen při poskytování základní odměny za práci, ale i dalších forem plnění. V systému nemusí být vymezena ta plnění, která zaměstnavatel poskytuje v zákonem stanovené výši. 

Žádosti o informace

Navrhovaná právní úprava posiluje transparentnost odměňování ve vnitřních pracovněprávních vztazích prostřednictvím zakotvení práva zaměstnanců získat od zaměstnavatele přesné a srovnatelné informace o své odměně (ve smyslu směrnice o transparentním odměňování) a o průměrné výši odměn (ve smyslu směrnice o transparentním odměňování) v jejich skupině prací. Cílem úpravy je umožnit zaměstnancům efektivně posoudit, zda je vůči nim dodržována zásada rovného zacházení a spravedlivého odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a vytvořit právní rámec, který umožní odstranění případných nerovností.

Zaměstnavatel bude mít povinnost na písemnou žádost zaměstnance poskytnout do dvou měsíců informaci o jeho vlastní odměně a o průměrné výši odměn v příslušné skupině prací rozdělené podle pohlaví. Zaměstnanec bude mít současně právo požadovat vysvětlení nebo doplnění poskytnutých údajů, pokud budou neúplné nebo nepřesné. Žádost bude možné podat i prostřednictvím zástupce zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv. Zaměstnavatel bude mít právo omezit zaměstnance v nakládání s poskytnutými údaji, s výjimkou informace o jeho vlastní odměně. Úprava zavádí i mechanismus ochrany soukromí ostatních zaměstnanců: pokud by poskytnutí informací vedlo k odhalení individuální odměny jiného zaměstnance, budou údaje poskytnuty pouze odborové organizaci působící u zaměstnavatele, kterou pro tento účel zaměstnanec určí. Zaměstnavatel bude muset nejméně jednou ročně (zpravidla zpočátku kalendářního roku) informovat všechny zaměstnance o jejich právu tyto informace vyžadovat a o způsobu podání žádosti. 

Sledování rozdílů v odměňování žen a mužů a podávání zpráv

Zavedením nové části šesté zákona o inspekci práce a doplněním § 306c zákoníku práce vzniká jednotný, přehledný a plně funkční rámec sběru, zpracování, vyhodnocování a zveřejňování údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů. Systém vychází z využití existujících administrativních dat (prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele). Data budou využita monitorovacím orgánem pro výpočet rozdílů v odměňování a následné zpracování zpráv o rozdílech v odměňování žen a mužů podle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování.  Tyto údaje budou monitorovacím orgánem pravidelně zveřejňovány v anonymizované podobě na webových stránkách v intervalech stanovených dle velikosti zaměstnavatele. Velikost zaměstnavatele bude určena na základě počtu ročních pracovních jednotek (RPJ).  
Zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací budou ministerstvu poskytovat sami zaměstnavatelé, a to pouze interně (tuto informaci ministerstvo nezveřejňuje).  Zpráva bude monitorovacímu orgánu poskytována      prostřednictvím datové schránky, a to na předepsaném formuláři (jehož vzor bude stanoven vyhláškou).
Zaměstnavatel vypracuje zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací a ta bude muset být dostupná pro všechny zaměstnance a případně i jejich zástupce. Zaměstnanci mají právo požadovat vysvětlení zpřístupněných údajů, což posiluje jejich informovanost a podporuje efektivní vymáhání práva na rovné zacházení a spravedlivé odměňování. Pokud by poskytnutí informací vedlo k odhalení individuální odměny za práci jiného zaměstnance, mohou být tyto údaje poskytnuty pouze odborové organizaci působící u zaměstnavatele, kterou zaměstnanec pro tento účel určí, čímž se zajišťuje ochrana soukromí. Zaměstnavatelé s 250 a více zaměstnanci budou tyto údaje poskytovat ministerstvu každoročně, zaměstnavatelé se 100 až 249 zaměstnanci jednou za tři roky. 

Monitorovací orgán

Ministerstvo práce a sociálních věcí se stává monitorovacím orgánem odpovědným za analýzu příčin rozdílů v odměňování a za zpracování zpráv o rozdílech v odměňování u jednotlivých zaměstnavatelů [dle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování]. Ministerstvo bude údaje o rozdílech v odměňování vycházející ze zpráv zveřejňovat prostřednictvím nově zřízeného informačního systému veřejné správy, který umožní snadné srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími i jednotlivými kraji a bude obsahovat také historická data za předchozí čtyři roky. První zveřejnění výstupů je nastaveno částečně v souladu s harmonogramem směrnice o transparentním odměňování: zaměstnavatelé se 150 a více zaměstnanci budou do systému reportování zahrnuti již v roce 2028, zatímco zaměstnavatelé se 100 až 149 zaměstnanci v roce 2031.  Zaměstnanci agentury práce, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, budou poprvé vykazováni až v roce 2031 (za období kalendářního roku 2030).

Posouzení odměňování

Nový proces posouzení odměňování se aktivuje, pokud ze zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací plyne neodůvodněný rozdíl alespoň 5 % v odměňování mezi pohlavími, který nebyl zaměstnavatelem relevantně odůvodněn nebo odstraněn do 6 měsíců. Jedná se o postup, při němž zaměstnavatel analyzuje rozdíly v odměňování žen a mužů.  Cílem je zjistit příčiny rozdílů, navrhnout opatření k jejich odstranění, zhodnotit účinnost předchozích kroků, a zajistit, aby systém odměňování byl objektivní a zajišťoval spravedlivé odměňování dle hodnoty práce. Výstup musí být projednán se zástupci zaměstnanců. Výsledky se zpřístupní zaměstnancům a jejich zástupcům a zaměstnavatel musí neodůvodněné rozdíly napravit ve spolupráci s odborovou organizací nebo radou zaměstnanců. 

Pokud zástupci zaměstnanců u zaměstnavatele nepůsobí, zaměstnavatel musí oznámit zaměstnancům vznik povinnosti provést posouzení odměňování zaměstnanců a vyzvat zaměstnance, aby si ustavili svého zástupce (založili odborovou organizaci nebo požádali o volbu rady zaměstnanců). Pokud tak neučiní, zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců.

Přestupky

V souvislosti s posílením principu rovného zacházení a spravedlivého odměňování v pracovněprávních vztazích dochází k rozšíření skutkových podstat přestupků na úseku součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance, pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců a rovného zacházení. 

Za přestupek se nově považuje zejména omezení zaměstnanců v nakládání s informacemi o jejich odměně, nevytvoření systému odměňování nebo systému poskytování jiných peněžitých plnění, neposkytnutí zákonem stanovených informací o odměňování, jakož i nesplnění povinností souvisejících se zpřístupněním údajů a odůvodnění rozdílů v odměňování. Přestupků se mohou dopustit jak fyzické osoby, tak právnické a podnikající fyzické osoby v postavení zaměstnavatele.

Za nejzávažnější porušení povinností, zejména v případě nevytvoření systému odměňování, zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací, neprovedení posouzení odměňování, lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za ostatní porušení povinností v oblasti transparentnosti odměňování lze uložit pokutu až do výše 200 000 nebo 400 000 Kč.  Sankční úprava tak má preventivní i represivní charakter a směřuje k posílení ochrany zaměstnanců a k prosazování zásady rovného odměňování za stejnou nebo srovnatelnou práci.

Procesní ustanovení

V souvislosti s vymahatelností nově zavedených povinností pro zaměstnavatele jsou posílena i ustanovení procesní povahy. Dochází k úpravě např. občanského soudního řádu, zákona o veřejném ochránci práv, či antidiskriminačního zákona. Posiluje se zastoupení obětí diskriminace, a to jak prostřednictvím odborových organizací, tak nově i veřejného ochránce práv, který bude moci účastníky v diskriminačních sporech zastupovat (pomocí tzv. zástupčího oprávnění). V oblasti náhrady újmy se navrhuje zvláštní úprava umožňující přiznání nemajetkové újmy bez omezení stávajícími podmínkami antidiskriminačního zákona. Dále se upravují nové kompetence veřejného ochránce práv a jeho spolupráce s dalšími relevantními institucemi.

K transpozici Směrnice o platformách

V souvislosti s transpozicí Směrnice o platformách dochází ke změně těchto právních předpisů:
· zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „OSŘ“),
· zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, 
· zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o pobytu cizinců“),
· zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o zaměstnanosti“),
· zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o inspekci práce“),
· zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákoník práce“),
· zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, ve znění pozdějšího předpisu (dále také „zákon o ochraně oznamovatelů“),
· zákon č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele (dále také „zákon o JMHZ“).

Gestorem transpozice je na základě usnesení vlády č. 438 ze dne 18. června 2025 Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též „MPSV“ nebo „ministerstvo“). Na návrhu zákona v dílčích otázkách spolupracovalo také Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo financí, Ministerstvo dopravy a Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „ÚOOÚ“).

V rámci zahájení legislativního procesu byla ustanovena odborná pracovní skupina, jejímiž členy kromě gestora a spolupracujících resortů jsou zástupci Státního úřadu inspekce práce, Českomoravské konfederace odborových svazů, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Svazu obchodu a cestovního ruchu České republiky, Hospodářské komory České republiky, Svazu průmyslu a dopravy České republiky, Asociace samostatných odborů a Unie zaměstnavatelských svazů České republiky. Účelem jednotlivých setkání odborné pracovní skupiny byla snaha o nalezení kompromisního řešení při transpozici Směrnice o platformách pro všechny zúčastněné strany, které by bylo zároveň plně v souladu s cíli Směrnice o platformách.

V předpisech souvisejících s návrhem zákona o platformové práci se bude jednat o úpravu zejména v následujících oblastech:

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů:
· Nad rámec transpozice Směrnice o platformách se navrhuje zpřesnění znaků závislé práce a podmínek výkonu závislé práce obecně, a to nejen pro platformovou práci, 
· z důvodu transpozice čl. 23 odst. 2 Směrnice o platformách se povinnost zaměstnavatele na žádost zaměstnance odůvodnit výpověď dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr stanoví i v případě, kdy má zaměstnanec za to, že mu byla dána výpověď v souvislosti s uplatněním práv plynoucích ze Směrnice o platformách,   
· v souvislosti s transpozicí čl. 22 a čl. 23 odst. 1 Směrnice o platformách se stanovuje zákaz jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat zaměstnance v důsledku toho, že se domáhá svých práv plynoucích z navrhovaného zákona o platformové práci.

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů:
· Navrhované změny se týkají právní úpravy tzv. sdíleného důkazního břemena (nebo přenesení důkazního břemene) v diskriminačních sporech a navazují na čl. 23 odst. 3 Směrnice o platformách,
· navrhuje se zakotvit, aby zaměstnanci, ale také platformoví pracovníci, kteří nejsou zaměstnanci, mohli v občanském soudním řízení využít zásadní procesní výhodu, kterou je obrácené důkazní břemeno rovněž v těch případech, ve kterých se budou domáhat svých práv podle návrhu zákona o platformové práci, a zaměstnanci také v případech, ve kterých se budou domáhat vybraných práv v zákoníku práce podle návrhu zákona.

Zákon č. 111/1994 Sb., zákon o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů
· Navrhuje se pro zahraniční zprostředkovatele taxislužby povinnost mít zřízenu datovou schránku, skrze niž budou moci s platformou komunikovat jak státní orgány, tak též zaměstnanci nebo zákazníci. 

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů:
· V souvislosti s navrhovanými změnami definice nelegální práce a nehlášené práce v zákoně o zaměstnanosti je nutné provést také odpovídající změny zákona o pobytu cizinců,
· navrhuje se doplnění kritérií pro splnění podmínky spolehlivosti člena Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, a to o přestupek nebo jednání, které má znaky přestupku na úseku nehlášené práce,
· dále se navrhuje v rámci definice nespolehlivého zaměstnavatele doplnit, že zaměstnavatel, kterému byla v období 4 měsíců předcházejících podání žádosti cizince o příslušné pobytové oprávnění nebo prodloužení stávajícího pravomocně uložena pokuta za umožnění nehlášené práce, se považuje pro účely zákona o pobytu cizinců za nespolehlivého zaměstnavatele.

Zákon č. 435/ 2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů:
· Navrhuje se změna dosavadní definice nelegální práce, a to tak, že v zákoně o zaměstnanosti bude, na rozdíl od stávající právní úpravy, výslovně uvedeno, že nelegální prací je práce konaná nezletilým v rozporu s občanským zákoníkem, na základě navrhovaných změn předmětné definice bude za nelegální práci tedy pokládána závislá práce podle § 2 zákoníku práce konaná
· mimo pracovněprávní vztah,
· cizincem bez pracovního oprávnění,
· cizincem bez oprávnění k pobytu,
· nezletilým v rozporu s občanským zákoníkem,
· v návaznosti na úpravu definice nehlášené práce se též navrhuje vypustit skutkovou podstatu výkonu nelegální práce,
· dále se navrhuje úprava definice nehlášené práce ve smyslu doplnění, že nehlášenou prací se rozumí závislá práce podle § 2 zákoníku práce, a že pro posouzení toho, zda se jedná o nehlášenou práci, není podstatná délka výkonu této práce,
· v návaznosti na definici nehlášené práce se navrhuje rozšíření důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, a to z důvodu umožnění výkonu nehlášené práce agenturou práce,
· na úseku zaměstnávání cizinců se navrhuje doplnit zpřesnění, že zaměstnavatelé nesmí zaměstnávat cizince v rozporu s vydaným pracovním povolením (zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modrá karta nebo povolení k zaměstnání), a to včetně navazujících skutkových podstat přestupků za toto porušení, protože již nebude postihováno jako nelegální práce, což rovněž souvisí s navrhovanou redefinicí pojmu nelegální práce,
· pro odstranění výkladových nejasností se navrhuje výslovně uvést, že se na činnost dítěte vztahuje § 245 zákoníku práce, s výjimkou ustanovení o zákazu práce mezi 20. a 22. hodinou,
· dále se navrhuje i v kontextu zakotvení právní domněnky základního pracovněprávního vztahu v návrhu zákona o platformové práci nově zavést také v zákoně o zaměstnanosti, že pokud osoba umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce, bude platit nevyvratitelná právní domněnka, že osoba, které byl výkon této práce umožněn, je v pracovním poměru k osobě, která výkon práce umožnila.

Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů:
· Navrhuje se mezi výčet oblastí spadajících do kontrolní pravomoci SÚIP a OIP nově doplnit také oblast týkající se dodržování povinností vyplývajících z právní úpravy návrhu zákona o platformové práci,
· dále se navrhuje doplnit vymezení místní příslušnosti OIP k výkonu kontroly u platforem pro případy, kdy nebude zřejmé místo činnosti platformy,
· navrhuje se legislativně technická úprava spočívající v odstranění duplicity ve vztahu k § 5 kontrolního řádu, který upravuje zahájení kontroly,
· další navrhovaná změna se týká rozšíření okruhu osob, kterých je inspektor v rámci výkonu kontrolní činnosti oprávněn se dotazovat, a to o fyzické osoby zjištěné na pracovišti kontrolované osoby s tím, že na takto zjištěné informace se bude vztahovat zákonná povinnost mlčenlivosti,
· navrhuje se zakotvit novou povinnost kontrolované osoby, a to zabezpečit poskytnutí součinnosti k provedení kontroly v místě vykonávané kontroly, protože lze předpokládat, že ze strany nejen některých platforem, ale i jiných kontrolovaných subjektů, může být problematické zajištění potřebné součinnosti (např. z důvodu místa jejich působení mimo území České republiky),
· další legislativně technická úprava souvisí se změnou definice nelegální práce, a týká se doplnění umožnění výkonu nehlášené práce do oblastí, pro které se prolamuje daňová mlčenlivost týkající se poskytování informací správcem daně, 
· dále se navrhuje, aby pouze v případech písemných podnětů, které budou mít požadované náležitosti, byla osoba podávající tento podnět o výsledku písemně informována. 

Zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, ve znění zákona č. 32/2025 Sb.:
· Navrhuje se zařadit platformy mezi subjekty, které mají povinnost zavést vnitřní oznamovací systém podle zákona o ochraně oznamovatelů, což navazuje na čl. 12 odst. 5 Směrnice o platformách,
· v návaznosti na zařazení digitální pracovní platformy mezi povinné subjekty se navrhuje zakotvit, že kontrolu nad dodržováním povinností povinného subjektu, kterým je digitální pracovní platforma, budou vykonávat rovněž orgány inspekce práce, protože digitální pracovní platforma nemusí být vždy zaměstnavatelem, kterého jsou jako povinný subjekt již nyní orgány inspekce práce oprávněny kontrolovat.

Zákon č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele: 
· Navrhuje se zakotvení SÚIP a OIP mezi uživatele hlášených údajů, 
· a navrhuje se v zákoně upravit ustanovení týkající se evidence zaměstnavatelů tak, aby v této evidenci mohl být evidován i údaj o tom, že je osoba platformou.
· Navrhované změny systémově navazují na evidenční povinnost platformy uloženou jí návrhem zákona o platformové práci, kterou bude platforma plnit prostřednictvím systému jednotného měsíčního hlášení.

K vládní iniciativě KOBRA 26

Návrh zákona obsahuje též legislativní opatření vyplývající z vládní iniciativy KOBRA 26, přičemž dochází ke změně dalších právních předpisů, kterými jsou:

Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
· Navrhována úprava týkající se postupu příslušné územní správě sociálního zabezpečení při úhradě peněžité částky odpovídající výši zákonných pojistných za umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce.

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
· Navrhuje zavést pravidlo, podle něhož se bude doba, za kterou byla v případě zjištění nehlášené práce pravomocně uložena povinnost uhradit částku podle § 141c odst. 3 zákona o zaměstnanosti, považovat za náhradní dobu pojištění.

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
· V souvislosti se změnami v oblasti nemocenského pojištění a zavedení jednotného sankčního principu pro nelegální práci se navrhuje, aby ze zdravotního pojištění byly vyloučeny i osoby, které vykonávají nelegální práci i podle § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, tj. i osoby, které vykonávají práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, vydanou kartou nebo bez nich. Není nadále ospravedlnitelné, aby nelegální práce cizince byla v některých případech dílčím způsobem „legalizována“ zahrnutím dané osoby do veřejného zdravotního pojištění, zatímco v jiných případech nikoliv. V obou případech je „legalizace“ zaměstnání bez povolení stejně nežádoucí.

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů
· Navrhuje se úprava vynětí osob z nemocenského pojištění v návaznosti na upřesnění definice nelegální práce.

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
· Stanovení podmínek, za kterých je možné pořídit obrazový nebo zvukový záznam bez vědomí osoby, která se účastní úkonu nebo je mu přítomna. 

Zákon č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele: 
Současně dochází v zákoně o JMHZ k úpravě pro poplatníky, jimž v daném kalendářním měsíci plynou výlučně vybrané příjmy osvobozené od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů a kteří zároveň nejsou zaměstnanci podle zákona o JMHZ na základě jiné skutečnosti. Navrhuje se u nich zavedení výjimky z režimu JMHZ s cílem optimalizovat administrativní procesy a snížit administrativní zátěž zaměstnavatelů. 

Podle navrhované právní úpravy se za zaměstnance ve smyslu zákona o JMHZ nepovažují poplatníci, kterým zaměstnavatel vyplácí pouze příjmy osvobozené od daně podle zákona o daních z příjmů, pokud jde o:
a) příjem za práci žáků a studentů z praktického vyučování a praktické přípravy,
b) zvláštní odměnu za výkon funkce člena okrskové volební komise a člena zvláštní okrskové volební komise,
c) příjem v podobě zvýhodnění poskytovaného zaměstnavatelem provozujícím veřejnou dopravu osob ve formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek,
d) příjem ve formě účasti na společenské akci, včetně té s kulturním nebo sportovním prvkem, pořádané zaměstnavatelem pro omezený okruh účastníků, nebo
e) příjem ve formě stravování poskytnutého zaměstnavatelem, u kterého tento zaměstnanec do svého odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně vykonával činnost, ze které plynul příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, 
f) příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci.

Vymezení kategorií příjmů v písmenech a) až e) vychází z ustanovení § 6 odst. 9 písmen e), g), k), s) a t) zákona o daních z příjmů.

V důsledku zavedení této výjimky poplatníci uvedení výše nebudou považováni za zaměstnance podle zákona o JMHZ. To znamená, že zaměstnavatelé ve vztahu k nim nebudou mít povinnost sdělovat údaje pro účely evidence zaměstnanců, předávat údaje prostřednictvím JMHZ ani plnit další povinnosti uložené zákonem o JMHZ. Výjimka se vztahuje výlučně na poplatníky, kteří u zaměstnavatele v daném měsíci nedosahují žádných jiných příjmů a nejsou zaměstnanci zaměstnavatele podle zákona o JMHZ na základě jiné skutečnosti. 

Cílem návrhu zákona je omezit administrativní zátěž zaměstnavatelů v případech, kdy uplatnění režimu JMHZ není účelné, a zajistit racionalizaci a efektivnější fungování centralizovaného systému hlášení. Tato úprava tedy umožní soustředit povinnosti zaměstnavatelů pouze na případy, kdy je účelné uplatnit jednotné měsíční hlášení, a tím posílí efektivitu a přehlednost administrativního procesu.

Návrhem je dále též zaváděno Jedno inkasní místo (JIM).

První fáze projektu JIM
Součástí navrhované úpravy je i první fáze projektu Jednoho inkasního místa (JIM), které si vláda vytkla do svého programového prohlášení. Historická zkušenost s tímto projektem ukázala, že maximalistická ambice sjednocení daní z příjmů a pojistných na sociální a zdravotní pojištění na poli hmotněprávní, procesní i kompetenční právní úpravy vede v konečném důsledku k nerealizovatelnosti daného projektu v horizontu příslušného volebního období. Řešením je proto směřování k cíli postupnými kroky, z nichž každý má viditelný pozitivní výsledek dosažitelný v dostupném časovém horizontu.

Zamýšlené etapy projektu JIM lze rozdělit do následujících časových fází:
1) první (od 2028) = převzetí vymáhání veřejných pojistných ze strany finanční správy se zohledněním specifik na straně orgánů sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven,
2) druhá (2028 až 2029) = společné podávání přehledů pro pojistná a daňového přiznání u finanční správy a s tím související sjednocení lhůt, možnost zajištění kontroly veřejných pojistných spravovaných orgány sociálního zabezpečení ze strany finanční správy,
3) dlouhodobá (za horizontem tohoto volebního období) = nejprve převzetí celé správy placení veřejných pojistných ze strany finanční správy, následně převzetí komplexní správy veřejných pojistných a harmonizace hmotněprávní a procesní úpravy daní z příjmů a veřejných pojistných.

Vyšší míra sjednocení vymáhání nedoplatků na veřejných pojistných s vymáháním nedoplatků na daních představuje jeden z prvků, kde je možné realizovat pozitivní posun směrem k zefektivnění správy daní a pojistných relativně samostatně a v dřívějším čase oproti projektu jednotného inkasního místa jako celku. Navržené řešení tak má potenciál přinést zejména následující pozitiva:
· Úspora nákladů na straně dlužníků – dlužník nebude muset čelit třem nezávislým exekucím, ale pouze jediné. Současně dojde k výraznému snížení exekučních nákladů spojených s nařízením exekuce tam, kde je vymáhání v současné době svěřováno soudnímu exekutorovi (to platí zejména pro pohledávky zdravotních pojišťoven). Realizace vymáhání výlučně formou daňové exekuce navíc znamená, že dlužníkovi, který dluh uhradí na základě předexekuční výzvy (upozornění) na rozdíl od exekuce realizované soudním exekutorem žádné náklady nevzniknou. 
· Úspora nákladů na straně správců pojistných – dojde k eliminaci agend, což odbřemení dotčené orgány veřejné moci v důsledku čehož může dojít k úsporám či využití personálních kapacit pro jinou činnost. 
· Větší efektivita díky centrálnímu řešení a kvalitní infrastruktuře pro vymáhání na straně orgánů Finanční správy České republiky.

Využití dělené správy

Navrhuje se rozšířit působnost finančních úřadů o roli tzv. obecného správce daně jako orgánu, který je kompetentní v režimu dělené správy vykonávat vymáhání veřejných pojistných (pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, včetně jejich příslušenství), jakož i dalších peněžitých plnění ukládaných orgány sociálního zabezpečení nebo zdravotními pojišťovnami.

Navržená nová úprava působnosti finančního úřadu jako obecného správce daně bude představovat speciální normu ve vztahu k úpravě role celního úřadu: ten si nadále podrží postavení obecného správce daně pro většinu peněžitých plnění ukládaných v režimu správního řádu, avšak pro speciální oblast (veřejná pojistná a další peněžitá plnění ukládaná orgány sociálního zabezpečení nebo zdravotními pojišťovnami) se bude v tomto postavení nově nacházet finanční úřad. 

Veřejná pojistná a další pohledávky spravované orgány sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami jsou ukládány v procesním režimu správního řádu. V souladu s jeho ustanovením § 106 odst. 1 pak platí, že pro správu placení peněžitých plnění uložených, popřípadě ex lege vzniklých v režimu správního řádu se použije daňový řád, a to bez ohledu na to, zda jsou tato peněžitá plnění příjmem veřejného rozpočtu ve smyslu § 2 odst. 2 daňového řádu. Správa placení veřejných pojistných, zahrnující jejich evidenci, výběr (zajištění dobrovolné úhrady) i vymáhání (zajištění nedobrovolné úhrady) tedy probíhá v daňovém procesním režimu a orgán, který je k této správě placení příslušný, má v daném rozsahu postavení správce daně. Zde se jedná o tzv. dělenou správu procesní ve smyslu § 161 odst. 1 daňového řádu, kdy správa placení peněžitého plnění uloženého či vzniklého v jiném procesním režimu je zajišťována v režimu daňového řádu.   

Podle § 106 odst. 2 správního řádu vykonává správu placení peněžitých plnění tzv. obecný správce daně, nestanoví-li zákon jinak. Vykonává-li správu placení peněžitého plnění obecný správce daně jako orgán odlišný od ukladatele peněžitého plnění, jedná se o tzv. dělenou správu věcnou (kompetenční) ve smyslu § 161 odst. 3 daňového řádu. 

Dotčená peněžitá plnění

Navržené řešení nedopadá pouze na veřejná pojistná (tj. pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jakož i pojistné na veřejné zdravotní pojištění) ačkoliv na jejich vymáhání cílí primárně. Má-li dojít k maximalizaci pozitivních efektů změny, platí, že předání vymáhání by se měla týkat i dalších veřejnoprávních peněžitých plnění ukládaných dotčenými orgány sociálního zabezpečení, resp. zdravotními pojišťovnami. Navržené řešení je proto koncipováno šířeji (obecněji). Vedle veřejných pojistných zahrnuje nedoplatky na pokutách za přestupky či na vratkách dávek atd. Stejným způsobem budou zahrnuty rovněž nedoplatky na peněžitých plněních, která mají charakter příslušenství veřejných pojistných, tj. zejména půjde o penále či pokuty.

Návrh proto cílí na veškeré pohledávky evidované územními správami sociálního zabezpečení, Českou správou sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami.

Členění podle jednotlivých orgánů

S ohledem na odlišnosti mezi správou pojistných ze strany orgánů sociálního zabezpečení a ze strany zdravotních pojišťoven se realizace první fáze projektu JIM spočívající v předání vymáhání finančnímu úřadu koncipuje ve dvojím režimu:
1) obligatorní – týká se pohledávek spravovaných územními správami sociálního zabezpečení a Českou správu sociálního zabezpečení,
2) fakultativní – týká se pohledávek spravovaných zdravotními pojišťovnami.

Ad 1) Obligatorní převzetí vymáhání cílí pouze na územní správy sociálního zabezpečení a Českou správu sociálního zabezpečení, nikoli na všechny orgány sociálního zabezpečení. Záměrně se z režimu obligatorního předávání vyjímají ty orgány sociálního zabezpečení, u kterých již roli obecného správce daně u pokut vykonává celní úřad (např. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany), nebo ty, u nichž nejsou evidovány žádné pohledávky (Ministerstvo práce a sociálních věcí). 

Obligatorní předávání vymáhání pohledávek znamená, že současně s tím dojde k předání i zbývající správy placení (vybírání, evidence, zajištění, správa příslušenství, jeho promíjení, účtování o pohledávce atd.). 

Výchozím předpokladem realizace obligatorního předání vymáhání je, že na straně právních předpisů upravujících jednotlivá předávaná peněžitá plnění dojde k maximální možné redukci odchylek od obecné úpravy daňového řádu, aby finanční úřady mohly správu placení převzít bez potřeby přistupovat k danému peněžitému plnění (nedoplatku) jinak než k jiným nedoplatkům, které spravují. Současně v jednotlivých zákonech, kde je upravena působnost k vymáhání, musí dojít k vypuštění této působnosti, díky čemuž se aktivuje působnost obecného správce daně (finančního úřadu).

Výše zmíněná redukce odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu odpovídá principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Z pohledu adresátů právních norem díky tomu odpadne potřeba znalosti tří různých režimů, jejichž odchylky jsou mnohdy objektivně vzato nedůvodné, neboť jejich příčinou je pouhá rezortní oddělenost a informační neprovázanost výkonu daných agend. Toto sjednocení se z logiky věci dotkne všech orgánů sociálního zabezpečení, tedy nejen územních správ sociálního zabezpečení a České správy sociálního zabezpečení.

Hladký průběh předání dané agendy orgánům Finanční správy České republiky zajistí přechodný režim předpokládající postupné předání starších pohledávek majících původ před účinností navrhované změny nejpozději do dvou let.

Ad 2) Možnost předání příslušných peněžitých plnění je v případě pohledávek zdravotních pojišťoven v první fázi projektu koncipována jako fakultativní. K předání vymáhání by došlo na základě žádosti. Nedochází tak de iure ke zrušení či omezení působnosti zdravotních pojišťoven jako stávajících správců veřejných pojistných a dalších dotčených peněžitých plnění zajišťovat jejich placení (tedy i vymáhání). De facto se nicméně předpokládá, že postupně dojde k zajištění vymáhání ze strany finančního úřadu u všech pohledávek, kde je to vhodné a možné (mj. s ohledem na úpravy informačních systémů jednotlivých zdravotních pojišťoven).

Koncepce fakultativního předávání pohledávek k vymáhání umožňuje metodicky nastavit postupné předávání agendy vymáhání na finanční úřady při zohlednění konkrétních možností nastavení efektivní vzájemné komunikace u jednotlivých dotčených orgánů.

V podrobnostech k jednotlivým ustanovením viz Zvláštní část důvodové zprávy.

Návrhem též dochází ke změnám v oblasti podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci

S cílem zvýšení pracovní mobility a zpružnění trhu práce byla přijata opatření v oblasti politiky zaměstnanosti, a to s účinností od 1. ledna 2026. Jednalo se o změny týkající se podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci a zavedení podpory při rekvalifikaci u uchazeče o zaměstnání, který se účastní zvolené rekvalifikace. Změna právní úpravy se projevila již u nově evidovaných uchazečů o zaměstnání v lednu 2026, během kterého se na Úřadu práce ČR registrovalo 64 966 nezaměstnaných, přičemž žádost o podporu v nezaměstnanosti podalo 53 522 osob. Zvýšení procentní sazby u podpory v nezaměstnanosti pak ovlivnilo část nezaměstnaných, kteří sice žádost o zprostředkování zaměstnání podali v prosinci 2025, ale o podporu v nezaměstnanosti požádali až v lednu 2026 tak, aby se na ně vztahovala nová sazba 80 % místo nižší sazby 65 % přiznávané v řízení o podpoře v nezaměstnanosti zahájeném do konce roku 2025. Počet nově registrovaných osob v evidenci Úřadu práce ČR na počátku roku 2026 a vstup vyššího počtu osob do této evidence i v dalších měsících se promítl do nároků na podporu v nezaměstnanosti a rovněž do výdajů na pasivní politiku zaměstnanosti vynaložených do června 2026. 

S cílem zvýšení motivace nově evidovaných uchazečů o zaměstnání k rychlejšímu návratu na trh práce se navrhuje provedení parametrických úprav u podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. V návaznosti na změnu procentní sazby u podpory v nezaměstnanosti u uchazečů o zaměstnání, kteří před vstupem do evidence uchazečů o zaměstnání byli zaměstnaní nebo vykonávali jinou výdělečnou činnost, dochází k úpravě zákonných násobků pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti pro osoby bez předchozích příjmů splňujících podmínku pro vznik nároku na tuto podporu započtením náhradní doby zaměstnání. I přes navrženou změnu bude náhradový poměr v době nezaměstnanosti osob bez předchozích příjmů dosahovat vyšší úrovně, než bylo stanoveno právní úpravou do 31. 12. 2025. 

Navrhují se tyto změny zákona o zaměstnanosti:

· Změna procentní sazby výše podpory v nezaměstnanosti
· v prvním období nezaměstnanosti 65 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu (nyní 80 %),
· v dalším období zůstává zachována stávající výše 50 %,
· po zbývající podpůrčí dobu 45 % (nyní 40 %).

· Sjednocení poskytování podpory v nezaměstnanosti ve vyšší sazbě po stejnou část podpůrčí doby pro všechny věkové skupiny uchazečů o zaměstnání.
Podpora v nezaměstnanosti se uchazeči o zaměstnání poskytuje:
· první 2 měsíce ve výši 65 %,
· další 2 měsíce ve výši 50 %,
· po zbývající podpůrčí dobu 45 %.

Nyní se podpora v nezaměstnanosti uchazeči o zaměstnání nad 52 let poskytuje první 3 měsíce ve výši 80 %, další 3 měsíce ve výši 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 40 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu.
  
· Změna procentní sazby podpory při rekvalifikaci na 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu (nyní 80 %).

· Změna maximální výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci na 0,6násobek průměrné mzdy v národním hospodářství (nyní 0,8násobek).

· Změna násobku pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti v prvním období nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci u uchazeče o zaměstnání bez předchozích příjmů v případech započtení náhradní doby zaměstnání nebo pokud uchazeč bez svého zavinění nemůže osvědčit nebo mu nelze stanovit průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ 

· podpora v nezaměstnanosti za první 2 měsíce ve výši 0,3násobku (nyní 0,4násobek), za období dalších 2 měsíců zůstává zachována stávající výše 0,2násobek a po zbývající podpůrčí dobu je rovněž zachován 0,15násobek průměrné mzdy v národním hospodářství,
· podpora při rekvalifikaci ve výši 0,25násobku (nyní 0,4násobek) průměrné mzdy v národním hospodářství.

Přínosy navrhovaných změn zákona o zaměstnanosti:

· zvýšení motivace nově registrovaných nezaměstnaných v evidenci Úřadu práce ČR k dřívějšímu návratu na trh práce,

· sjednocení podmínek pro poskytování vyšší procentní sazby podpory v nezaměstnanosti pro všechny věkové skupiny uchazečů o zaměstnání,

· podpora účasti uchazečů o zaměstnání v rekvalifikaci ve druhé fázi nezaměstnanosti,

· přiměřené finanční zabezpečení osob bez předchozích příjmů v době jejich nezaměstnanosti a podpora pro účast těchto uchazečů o zaměstnání v rekvalifikaci ve druhé fázi nezaměstnanosti, 

· úspora výdajů na pasivní politiku zaměstnanosti.

V návaznosti na navrhované parametrické změny podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se odhaduje úspora finančních prostředků státního rozpočtu ve výši cca 4,5 až 5 mld. Kč ročně.

Podrobněji viz zvláštní část důvodové zprávy. 

C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku

K transpozici směrnice o transparentním odměňování

Z hlediska případné diskuze o nezbytnosti přijetí návrhu je na prvním místě nutné zmínit, že Česká republika je jakožto členský stát Evropské unie povinna přijmout nejpozději do 7. června 2026 národní úpravu nezbytnou pro dosažení souladu se směrnicí o transparentním odměňování. 

Na problematiku nerovného odměňování je v České republice dlouhodobě upozorňováno prostřednictvím kontrolní činnosti Státního úřadu inspekce práce. Výroční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí za rok 2025 ukazuje, že pracovní právo — včetně oblastí odměňování zaměstnanců, rovného zacházení a zákazu diskriminace — patří mezi klíčové segmenty kontrolních akcí a že značná část kontrol v oblasti pracovněprávních vztahů vychází z podnětů zaměstnanců a veřejnosti, což svědčí o přetrvávajících problémech s uplatňováním zásad spravedlivého odměňování v praxi. Nad rámec výše popsané stávající úpravy v § 110 zákoníku práce a antidiskriminačním zákoně však doposud nebyla přijata žádná konkrétní legislativní opatření, která by napomohla zjišťování, zda je rovné odměňování zaměstnavateli dodržováno. Vláda ČR přijala Usnesením vlády ze dne 21. 12. 2022 č. 1097 Akční plán rovného odměňování žen a mužů 2023–2026[footnoteRef:2], jehož cílem je zajistit vymahatelnost stejného odměňování za stejnou práci či práci stejné hodnoty. [2:  Dostupný z: https://vlada.gov.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Aktuality/Akcni-plan_2023-2026_jednostrany_nove-rozvrzeni_2.pdf ] 


ČR již některé povinnosti plynoucí ze směrnice o transparentním odměňování implementovala do českého právního řádu prostřednictvím tzv. flexinovely zákoníku práce (zákon č. 120/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), která nabyla účinnosti 1. června 2025. Jedná se zejména o zákaz tzv. doložek mlčenlivosti, kdy zaměstnavatel nemůže zavazovat zaměstnance nehovořit o výši své odměny za práci.  Ostatní výše popsané změny (v části B) je nutné do českého právního řádu implementovat. 

Současná právní úprava zakotvuje povinnost rovného odměňování a vymezuje kritéria pro určení, co je prací stejné hodnoty. Nevyžaduje však výslovně, aby zaměstnavatelé měli systémy odměňování, z nichž by plynulo, jaké pracovní pozice jsou u nich prací stejné hodnoty. Vymahatelnost právní úpravy dále komplikuje netransparentnost ve vztahu k odměňování. Ta se projevuje ve vztahu k zaměstnancům, kterým je často zaměstnavatelem zakazováno sdělovat výši své odměny kolegům a kteří nemají praktické možnosti, jak se dozvědět, jakou odměnu pobírají kolegové na stejné pozici. Současně nevědí, kteří zaměstnanci (resp. pracovní pozice) podle zaměstnavatele vykonávají práci stejné hodnoty jako oni a z jakých důvodů. Netransparentnost se projevuje i ve vztahu k uchazečům o zaměstnání, kteří mnohdy nejsou informováni o nabízené výši mzdy, resp. mzdovém rozpětí určeném na pracovní pozici. Tato informační asymetrie jim při vyjednávání o odměně ztěžuje pozici.

K transpozici Směrnice o platformách

Směrnice o platformách byla publikována v Úředním věstníku dne 11. listopadu 2024 a nabyla účinnosti dne 1. prosince 2024. Členské státy EU ji musí transponovat do svých národních právních řádů nejpozději do 2. prosince 2026. V případě neprovedení včasné transpozice nebo v případě nesprávného provedení transpozice České republice ze strany Evropské komise reálně hrozí zahájení řízení o porušení povinností vyplývajících z příslušných článků SFEU (čl. 258–260), a v případě nenapravení takového stavu vysoká finanční sankce (včetně paušálních pokut nebo denních penále).

Zároveň v případě neprovedení transpozice by mohly vnitrostátní soudy v určitých případech rozhodovat přímo na základě Směrnice o platformách, pokud jde o její dostatečně přesná a bezpodmínečná ustanovení (tzv. přímý účinek směrnice). 

V podrobnostech ke změnám jednotlivých právních předpisů blíže viz kapitolu B obecné části a zvláštní část důvodové zprávy.

D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a s ostatními součástmi právního řádu

Obecně

Předkládaný návrh je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Blíže k transpozici směrnice o transparentním odměňování

Návrh podporuje vymahatelnost práva na spravedlivou odměnu za práci, rovného zacházení a zákazu diskriminace (čl. 1, čl. 3 a čl. 28 Listiny). Návrh respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky. Návrh je současně v souladu s ostatními součástmi právního řádu, přičemž navazuje na stávající úpravu obsaženou v zákoníku práce a antidiskriminačním zákoně.

Zákoník práce v § 110 odst. 1 zakotvuje povinnost zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci stejnou mzdu, plat a odměnu z dohody za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Odstavec 2 pak vymezuje stejnou práci a práci stejné hodnoty jako práci stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. To odpovídá § 109 odst. 4 ZP, dle něhož se mzda a plat poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Jde o taxativní výčet kritérií, která může zaměstnavatel při sjednání, stanovení či určení výše mzdy zohlednit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2820/20). Jiná kritéria tak zaměstnavatel použít nemůže, byť by byla objektivní a z hlediska diskriminačních důvodů neutrální. Odstavce 3 až 5 pak vymezují, podle čeho se posuzují kritéria uvedené v § 110 odst. 2 zákoníku práce. Liší-li se práce v některém z těchto kritérií, nejde o stejnou práci ani o práci stejné hodnoty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

Ustanovení § 110 zákoníku práce je konkretizací § 16 zákoníku práce, který v odstavci 1 zakotvuje povinnost zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde (mimo jiné) o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty; odstavec 2 pak upravuje zákaz diskriminace, přičemž výčet diskriminačních důvodů je demonstrativní. Ohledně definic vybraných pojmů § 16 odst. 3 zákoníku práce odkazuje na antidiskriminační zákon; pro úpravu zákoníku práce se tak plně uplatní vymezení přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, sexuálního obtěžování, pokynu a navádění k diskriminaci a dále vymezení případů, kdy je rozdílné zacházení přípustné. Na antidiskriminační zákon § 17 zákoníku práce odkazuje též ve vztahu k právním prostředkům ochrany před diskriminací; diskriminovaný zaměstnanec se tak může dovolat prostředků upravených v § 10 antidiskriminačního zákona.

Z pohledu zákoníku práce tak navrhovaná úprava navazuje na stávající úpravu rovného zacházení a zákazu diskriminace, a především povinnost rovného odměňování včetně taxativního výčtu objektivních kritérií upravených v § 110 zákoníku práce.

Antidiskriminační zákon v § 2 až 4 vymezuje přímou a nepřímou diskriminaci, obtěžování, sexuální obtěžování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci, které lze plně využít i pro účely transpozice směrnice o transparentním odměňování. V § 5 odst. 3 pak upravuje povinnost zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení mimo jiné ve věcech odměňování; za zajišťování rovného zacházení § 5 odst. 2 antidiskriminačního zákona považuje přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací a která je možno s ohledem na dobré mravy požadovat vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má povinnost rovné zacházení zajišťovat. Antidiskriminační zákon přitom pracuje s širokou definicí odměny, kdy v § 5 odst. 1 vymezuje odměňování jako veškerá plnění, peněžitá nebo nepeněžitá, opakující se nebo jednorázová, která jsou přímo nebo nepřímo poskytována osobě při závislé činnosti. Jde tak o širší pojem než mzda, plat a odměna z dohody, přičemž vymezení v zásadě odpovídá odměně ve smyslu směrnice o transparentním odměňování. Komentářová literatura se přiklání k tomu, že pro zajištění rovného zacházení v odměňování je třeba při poskytování odměny postupovat podle kritérií § 110 zákoníku práce, i pokud by se nejednalo o mzdu, plat či odměnu z dohody (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020).[footnoteRef:3] Definici odměňování podle § 5 odst. 1 antidiskriminačního zákona lze využít pro všechny diskriminační důvody upravené pouze v § 16 odst. 2 zákoníku práce, i pokud nejsou upraveny antidiskriminačním zákonem.[footnoteRef:4] [3:  KOLDINSKÁ, Kristina, KÜHNOVÁ, Eva, WHELANOVÁ, Markéta. § 5. In: BOUČKOVÁ, Pavla, HAVELKOVÁ, Barbara, KOLDINSKÁ, Kristina, KÜHNOVÁ, Eva, KÜHN, Zdeněk, WHELANOVÁ, Markéta. Antidiskriminační zákon. 2. vydání. C. H. Beck, 2016, str. 263]  [4:  POLÁK, Petr. Komentář k § 5 odst. 1. In: TOMŠEJ, Jakub, POLÁK, Petr, KOLDINSKÁ, Kristina, PRESSEROVÁ, Petra. Antidiskriminační zákon a související předpisy. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2023, str. 128] 


Lze tak shrnout, že navrhovaná úprava navazuje na již existující povinnost rovného zacházení v oblasti odměňování, která je zakotvena jak v zákoníku práce, tak v antidiskriminačním zákoně. Dále navazuje na právní prostředky ochrany před diskriminací upravené v § 10 antidiskriminačního zákona, přičemž zavádí některé nové nároky v reakci na požadavky směrnice o transparentním odměňování. Navrhovaná úprava pak navazuje též na úpravu sdíleného důkazního břemene v § 133a občanského soudního řádu. Z judikatury plyne, že je na žalobci (zaměstnanci), aby tvrdil a prokázal, že ze strany zaměstnavatele došlo k méně příznivému zacházení nebo znevýhodnění. Dále musí tvrdit, že pohnutkou tohoto zacházení byl diskriminační důvod; pak je dána vyvratitelná domněnka, že k diskriminaci došlo, a prokázání důvodu, který vedl k méně příznivému zacházení či znevýhodnění (tedy skutečnosti, že důvod nebyl diskriminační), je na žalovaném (zaměstnavateli).[footnoteRef:5] [5:  Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3834/2018.] 


Pro úplnost se uvádí, že ochrana podle antidiskriminačního zákona a zákoníku práce se uplatní i v případech, kdy je méně příznivé zacházení v oblasti odměňování založeno na kombinaci pohlaví a dalšího chráněného důvodu. Antidiskriminační zákon ani zákoník práce neomezují zákaz diskriminace pouze na případy, kdy je diskriminační jednání založeno výlučně na jednom chráněném důvodu. Intersekcionální diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. e) směrnice o transparentním odměňování je proto podřaditelná pod stávající zákaz diskriminace na základě důvodů podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona, přičemž návrh dále posiluje její vymahatelnost prostřednictvím zvláštní úpravy nároků při porušení zásady stejné odměny v § 10 antidiskriminačního zákona a pravidel důkazního břemene v občanském soudním řádu. Obdobně postupují i inspektoráty práce v přestupkových řízeních v případech intersekcionální diskriminace, jak je popsáno ve zvláštní části (k čl. IX). 

E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Legislativní návrh zákona je slučitelný s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie a obecnými právními zásadami práva Evropské unie.  

K transpozici směrnice o transparentním odměňování

Předkládaný návrh zákona provádí transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování. Navržená právní úprava je v souladu s dalšími relevantními předpisy EU a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“). 

Podle článku 2 Smlouvy o EU je rovnost žen a mužů ve společnosti jednou ze základních hodnot, na nichž je Unie založena, a tato hodnota je společná všem členským státům. Podle článku 3 odst. 3 Smlouvy o EU má Unie rovnost žen a mužů podporovat. Podle článků 8 a 10 Smlouvy o fungování EU má Unie povinnost ve všech svých politikách a činnostech usilovat o odstranění nerovností, podporovat rovné zacházení pro muže a ženy a zaměřovat se na boj proti jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví. 

Podle článku 157 odst. 1 Smlouvy o fungování EU je každý členský stát povinen zajistit uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. Dle článku 157 odst. 3 Smlouvy o fungování EU má Unie povinnost přijmout opatření, která zajistí uplatňování zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti, včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. 

Podle článku 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) se zakazuje jakákoliv diskriminace, včetně diskriminace na základě pohlaví. Článek 23 Listiny stanoví, že rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech, včetně zaměstnání, práce a odměny za práci. K zásadám Evropského pilíře sociálních práv patří rovné zacházení a příležitosti pro ženy a muže a právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty.

Problematika nerovnosti odměňování mezi muži a ženami již byla na úrovni Unie řešena v minulosti, a to Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (dále jen „Směrnice 2006/54/ES“). Směrnice 2006/54/ES v článku 4 stanoví, že v případě stejné práce nebo práce, které je přiznána stejná hodnota, se odstraní přímá a nepřímá diskriminace na základě pohlaví, pokud jde o všechna hlediska a podmínky odměňování. Zejména pokud se pro stanovení odměny používá systém klasifikace prací, tak má být tento systém sestaven tak, aby vyloučil diskriminaci na základě pohlaví.

V návaznosti na Směrnici 2006/54/ES bylo vydáno Doporučení Komise ze dne 7. března 2014 o posílení zásady rovného odměňování mužů a žen prostřednictvím transparentnosti, ve kterém poskytla Komise členským státům návod, jak účinněji uplatňovat zásadu rovného odměňování v rámci boje proti diskriminaci v odměňování a přispět k řešení přetrvávajících rozdílů v odměňování žen a mužů. Komise doporučila členským státům, aby motivovaly zaměstnavatele ve veřejném i soukromém sektoru, jakož i sociální partnery, k přijetí politik podporujících transparentnost odměňování a k implementaci konkrétních opatření zaměřených na zvýšení této transparentnosti, například prostřednictvím zavedení systému sdílení informací o úrovni platového ohodnocení rozčleněného podle pohlaví pro kategorie zaměstnanců vykonávajících stejnou či rovnocennou práci.

Při hodnocení příslušných ustanovení Směrnice 2006/54/ES z roku 2020 bylo zjištěno, že uplatňování zásady stejné odměny komplikují nedostatečnou transparentností systémy odměňování, nejasná definice práce stejné hodnoty a procesní překážky, kterým oběti diskriminace čelí. Pracovníkům chybějí klíčové informace, zejména o mzdových úrovních, což jim ztěžuje obranu jejich práv. Zvýšení transparentnosti by umožnilo snadněji odhalit diskriminaci a podpořit tak rovné odměňování.

Navržená právní úprava stejně jako Směrnice 2023/970/EU reflektuje i judikaturu Soudního dvora EU (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 2. 1982 ve věci Garland, C-12/81, ze dne 9. 6. 1982 ve věci Komise Evropských společenství v. Lucemburské velkovévodství, C-58/81, ze dne 13. 7. 1989 ve věci Rinner-Kühn, C-171/88, ze dne 27. 6. 1990 ve věci Kowalska, C-33/89, ze dne 4. 6. 1992 ve věci Böttel, C-360/90, ze dne 13. 2. 1996 ve věci Gillespie a další, C-342/93, ze dne 7. 3. 1996 ve věci Freers a Speckmann, C-278/93, ze dne 30. 3. 2004 ve věci Alabaster, C-147/02, ze dne 17. 9. 2002 ve věci Lawrence a další, C-320/00, ze dne 27. 3. 1980 ve věci Macarthys Ltd., C-129/79, ze dne 17. 12.  2015 ve věci Arjona Camacho, C-407/14, ze dne 17. 10. 1989 ve věci Danfoss, C-109/88, nebo ze dne 20. 6. 2019, Hakelbracht a další, C-404/18). Navržená právní úprava je tak v souladu s relevantními předpisy EU a s judikaturou Soudního dvora EU, jelikož implementuje do českého právního řádu požadavky směrnice.

K transpozici Směrnice o platformách

Návrh se dotýká též dalších aktů Evropské unie, a to  
· směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, 
· směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. listopadu 2008 o agenturním zaměstnávání, 
· směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii, 
· směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství, 
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů),
· doporučení Rady ze dne 8. listopadu 2019 o přístupu pracovníků a osob samostatně výdělečně činných k sociální ochraně, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), 
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb, 
· směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, 
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1149 ze dne 20. června 2019, kterým se zřizuje Evropský orgán pro pracovní záležitosti, mění nařízení (ES) č. 883/2004, (EU) č. 492/2011 a (EU) 2016/589 a zrušuje rozhodnutí (EU) 2016/344, 
· směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, 
· nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES, 
· směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/38/ES ze dne 6. května 2009 o zřízení evropské rady zaměstnanců nebo vytvoření postupu pro informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci v podnicích působících na úrovni Společenství a skupinách podniků působících na úrovni Společenství.

Dále se dotýká některých ustanovení právních předpisů, která jsou vykazována jako transpoziční ke 
· směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/36/EU ze dne 26. února 2014 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem zaměstnání jako sezónní pracovníci, 
· směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě,
· směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii, 
· směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/66/EU ze dne 15. května 2014 o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí na základě převedení v rámci společnosti, a
· směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/1883 ze dne 20. října 2021 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci a o zrušení směrnice Rady 2009/50/ES. 

Jde však pouze o formální změny související se změnou terminologie, které se materiálně implementace těchto právních norem nedotknou.

F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Česká republika je členem Rady Evropy a smluvním státem Evropské sociální charty (dále jen „Charta“). Charta v článku 4 odst. 3 přímo zavazuje státy uznat právo pracujících mužů a žen na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Česká republika zároveň ratifikovala Dodatkový protokol k Chartě z roku 1988 (dále jako „Dodatkový protokol z roku 1988“).[footnoteRef:6] Problematika řešená touto novelou se dotýká článku 1 odst. 1 písm. c) Protokolu z roku 1988 - Právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví, a to konkrétně podmínek zaměstnání a pracovních podmínek včetně odměňování. [6:  Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 15/2000 Sb. m. s., o Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě] 


Evropský výbor pro sociální práva (dále jako „EVSP“), který dohlíží na dodržování Charty, ve svém rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019 ve věci č. 128/2016 – University Women of Europe („UWE“) proti České republice shledal, že v českém právním řádu není zajištěna transparentnost odměňování spočívající v poskytování informací o odměňování a možnosti srovnávat pracovní místa mezi obchodními společnostmi v soukromém sektoru. Tím došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 4 odst. 3 Charty a práva na rovné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví chráněného čl. 1 písm. c) Dodatkového protokolu z roku 1988.  

V této souvislosti EVSP uvedl, že k účinnému uplatňování zásady stejné odměny za práci stejné hodnoty je naprosto nezbytná transparentnost odměňování. Mezi ukazatele naplňování Charty v tomto ohledu spadá zejména povinnost zaměstnavatelů pravidelně informovat o výši mezd a poskytovat údaje rozčleněné podle pohlaví. Zaměstnanci by měli mít právo žádat a obdržet informace o výši mezd členěné podle pohlaví, a to včetně doplňkových anebo pohyblivých složek celkové odměny. Obecné statistické údaje však nemusí k prokázání diskriminace postačovat. Proto by mělo být možné vyžádat si a získat v rámci soudního řízení informace o odměňování spolupracovníků. Podle EVSP Česká republika dosud nepřijala nezbytná opatření pro realizaci doporučení Evropské komise ze dne 7. března 2014 2014/124/EU o posílení zásady rovného odměňování mužů a žen prostřednictvím transparentnosti[footnoteRef:7]. Vnitrostátní právo by dále nemělo nepřiměřeně zužovat rozsah srovnání pracovních míst pro účely posouzení nerovného odměňování, např. jeho omezením na tutéž společnost. Je-li to pro řádné srovnávání nezbytné, musí vnitrostátní právo upravit srovnávání pracovních míst a odměňování i mimo rámec dotčené společnosti. EVSP tudíž dospěl k závěru, že tam, kde je zaměstnavatelem stát, rozsah porovnání pracovních míst není v České republice nepřiměřeně omezen. V soukromém sektoru se však srovnání omezuje na jeden podnik a nelze je vztáhnout na společnosti vlastněné toutéž osobou nebo ovládané holdingovou společností či konglomerátem. Vzhledem k výše uvedenému Výbor rozhodl, že závazek zajistit transparentnost odměňování a umožnit srovnávání pracovních míst není splněn. [7:  Rozhodnutí EVSP ve věci UWE proti České republice bylo vydáno před přijetím Směrnice.] 


Navrhovaná právní úprava tak přímo reaguje na nadepsané rozhodnutí EVSP a provádí jeho částečnou implementaci. Je tak v souladu s mezinárodněprávními závazky plynoucí z Charty a Dodatkového protokolu z roku 1988. 

Navrhovaná právní úprava je v souladu s mezinárodněprávními závazky plynoucími z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jako „Pakt“), jehož je Česká republika smluvní stranou. Konkrétně článek 3 Paktu stanoví, že se smluvní strany Paktu zavazují zajistit rovná práva mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv v Paktu uvedených. Článek 7 písm. a) pak uznává právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, včetně spravedlivé mzdy a stejné odměny za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší než mužům, se stejnou odměnou za stejnou práci. V souladu s výkladem Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva v Obecném komentáři č. 23 k právu na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky uvádí, že pozitivní povinnosti při naplňování čl. 7 je přijmutí právní úpravy na podporu rovného odměňování. 

Česká republika je rovněž smluvní stranou Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (dále též „Úmluva“). Problematika rovnosti žen v zaměstnání je zde upravena v čl. 11 odst. 1 písmeno b), který smluvním stranám stanoví povinnost přijmout veškerá příslušná opatření k odstranění diskriminace žen v zaměstnání s cílem zajistit na základě rovnoprávnosti žen a mužů stejná práva, a to mj. právo na stejné příležitosti v zaměstnání, včetně používání stejných kritérií výběru v zaměstnání. Článek 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy rovněž stanoví právo na stejnou odměnu, včetně výhod, a na stejné zacházení, pokud jde o práci stejné hodnoty, jakož i rovnoprávnost při hodnocení kvality práce.

Návrh je rovněž v souladu se závazky plynoucími z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty (dále též „Úmluva MOP”). Podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy MOP bude každý členský stát podporovat, aby byla na všechny pracovníky uplatňována zásada stejného odměňování pro pracující muže a ženy za práci stejné hodnoty, a to prostředky odpovídajícími metodám užívaným pro stanovení tarifů odměn, případně uplatňování zásady také zajišťovat, pokud je to slučitelné s těmito metodami. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy MOP mají být tam, kde to usnadní provádění ustanovení Úmluvy MOP, přijata opatření podporující objektivní hodnocení vykonávané práce. 

Navrhovaná právní úprava je v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv a podporuje jejich naplňování.

Navržená úprava není v rozporu s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (vyhlášenou pod č. 115/2001 Sb. m. s.).

G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
	
I. Dopady na státní rozpočet

Reporting podle čl. 9 směrnice o transparentním odměňování

Povinnost vyplývající z čl. 9 směrnice o transparentním odměňování bude řešena zčásti skrze IT nástroj navázaný na informační systém veřejné správy s pomocí dat sbíraných v rámci JMHZ a zčásti skrze zavedení povinnosti pro zaměstnavatele samotného (náklady pro zaměstnavatele jsou uvedeny níže v části Dopady na podnikatelské prostředí ČR). 

Vyčíslení nákladů je zaměřeno na činnosti nezbytné pro zajištění uvedeného vykazování, zejména na technické úkony související s přípravou dat a tvorbou reportů, dále na úkony metodické a administrativní. Z technického hlediska náklady zahrnují úpravy informačního systému pro implementaci metodiky do výpočetních a datových řešení, včetně průběžné správy, údržby a dalšího rozvoje systému.

Reporting podle článku 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování bude realizován s využitím systému JMHZ – vzhledem k tomu, že data bude možné čerpat z již připravené databáze, převažují náklady technického charakteru. Vyčíslení hodinových nákladů těchto položek je odhadováno na 48 110 000 Kč. Z toho 20 550 000 Kč představují investiční náklady (jednorázové), provozní náklady 4 400 000 Kč ročně po dobu 5 let (tedy celkem 22 000 000 Kč). Další položkou je pak provedení business analýzy v hodnotě 5 560 000 Kč plynoucí z Rámcové dohody na poskytování poradenských služeb s konsorciem dodavatelů.

Monitorovací orgán

MPSV se stane monitorovacím orgánem. Vedle zavedení informačního systému veřejné správy, které je vyčísleno výše, lze předpokládat, že budou potřeba 4 služební místa[footnoteRef:8]. Personální náklady na tato místa by byla cca 5,6 mil. Kč včetně 50% režie. Celkové náklady včetně IT systému tak budou ve výši 26 110 000 Kč jednorázových investičních nákladů a 10 000 000 Kč provozních nákladů. [8:  Za předpokladu, že budou vytvořena 3,5 místa ve 14. platové třídě a jedno ve 13. platové třídě.] 


Personální pokrytí v souvislosti s předloženým návrhem, bude nutné zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných méně významných agend a finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly MPSV (313).

Posílení personálních kapacit Státního úřadu inspekce práce
Navrhovaná právní úprava rozšiřuje okruh kontrolovaných povinností v oblasti transparentnosti a nediskriminačního odměňování a povede ke zvýšení kontrolní činnosti i související metodické a právní agendy (včetně přestupkových řízení a metodické podpory). Státní úřad inspekce práce proto odhaduje potřebu navýšení kapacit celkem o 31 služebních míst (SÚIP 4, OIP 27).

Odhadované opakující se roční náklady na posílení kapacit činí 28 717 696 Kč, z toho SÚIP 3 692 464 Kč a OIP 25 025 232 Kč (platové prostředky včetně doprovodných výdajů a věcné výdaje). 

V 1. roce se předpokládají rovněž jednorázové náklady ve výši 2 630 000 Kč, a to 930 000 Kč na prvotní vybavení (obnova cca 1× za 5 let) a 1 700 000 Kč na technické zajištění (úprava informačního systému a služební vozidlo). Celkové náklady v 1. roce tak činí 31 347 696 Kč. 

Personální pokrytí v souvislosti s předloženým návrhem, bude nutné zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných méně významných agend a finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly MPSV (313).

Veřejný ochránce práv

Právní úprava přináší veřejnému ochránci práv nové pravomoci a povinnosti, které si vyžádají personální posílení v podobě vyčlenění nových pracovních míst na výkon nových agend. Navrhovaná právní úprava veřejnému ochránci práv nově ukládá:
· Zajištění postupu dle § 21dd zákona o veřejném ochránci práv, 
· Zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu,
· Spolupráci a výměnu informací s orgány inspekce práce a Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Pro naplňování těchto úkolů bude nutné na tuto agendu vyčlenit odpovídající personální kapacity Kanceláře veřejného ochránce práv v podobě 3 zaměstnanců a zaměstnankyň. K zabezpečení odborných úkolů v souvislosti s novými pravomocemi a povinnostmi se bude jednat o:
· 1 odborného zaměstnance pro práci spojenou s přijímáním informací od zaměstnavatelů a poskytováním poradenství zaměstnancům,
· 1 odborného zaměstnance pro zajištění zastupování zaměstnanců v soudních řízeních a vystupování před soudy na jejich podporu
· 1 odborného zaměstnance pro koordinování výměny informací s orgány inspekce práce, a Ministerstvem práce a sociálních věcí; tento zaměstnanec se bude věnovat i shromažďování a sdílení požadovaných dat a podílet se na organizaci pravidelných setkání s uvedenými subjekty.

Další jednorázové náklady budou spočívat v úpravě pracovních míst pro nové odborné zaměstnance. Pravidelně bude také počítat s náklady souvisejícími s pravidelnými setkáními (cca 4krát ročně pro 15 až 20 účastnic a účastníků).

Odhadované průběžné roční personální náklady na uvedená 3 pracovní místa činí 2 687 287 Kč (vč. zákonného pojištění). Průběžné provozní náklady a náklady na pořádání pravidelných setkání se odhadují ve výši 378 092 Kč. Pravidelné roční náklady se tedy odhadují v celkové výši 3 065 379 Kč. V prvním roce se rovněž předpokládají jednorázové náklady spojené s prvotním vybavením (kancelářská a výpočetní technika) 3 nově vzniklých pracovních míst ve výši 531 000 Kč.

Celkové náklady v prvním roce tedy činí 3 596 379 Kč, v letech následujících 3 065 379 Kč.

Personální pokrytí v souvislosti s předloženým návrhem, bude nutné zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných méně významných agend a finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly KVOP (309).

Úřad pro ochranu osobních údajů

Právní úprava ÚOOÚ sice nepřináší nové pravomoci a povinnosti, avšak s její aplikací je spojen značný nárůst zpracování osobních údajů, zejména zpracování osobních údajů zaměstnanců zaměstnavatelem. Lze předpokládat, že budou potřeba alokovat 2 nová služební místa pro účely vyřizování zvýšeného nápadu stížností a podnětů.

Při tomto odhadu bylo vycházeno z kvalifikovaného odhadu nápadu nových oprávněných i neoprávněných stížností. Navrhovaná právní úprava se týká cca 2 400 000 zaměstnanců středních a větších zaměstnavatelů. Pokud v roce 2025 celkem 8 750 000 lidí podalo 2 514 stížností, které vyřizovalo 1+6 úředníků, lze odhadnout, že 2 400 000 zaměstnanců podá 690 stížností navíc. 

To lze dokumentovat i situací v roce 2026. ÚOOÚ čelí enormnímu růstu počtu podání, přičemž již v roce 2025 vzrostl meziročně o více než 68 % a dosáhl nejvyšší úrovně od účinnosti GDPR. ÚOOÚ k dnešnímu dni obdržel více stížností a podnětů (2474) než v roce 2024 za celý rok (2338).  K tomu je ÚOOÚ vystaven rostoucímu judikaturnímu tlaku, který rozšiřuje rozsah jeho procesních povinností při vyřizování stížností a podnětů.  

Vyřízení stížnosti či podnětu nezahrnuje pouze prvotní posouzení podle GDPR a související právní úpravy ve vztahu k oblasti, které se podání týká, ale také následnou komunikaci se správci osobních údajů i podateli, často opakovanou a rozsáhlou. Existují podání, která lze zpracovat v řádu hodin, nicméně značná část vyžaduje časovou dotaci v rozmezí několika dnů. S rostoucí informovaností jak správců, tak podatelů navíc ÚOOÚ stále častěji čelí složitějším podáním, jejichž vyřízení je časově náročnější a představuje zvýšenou zátěž pro personální kapacity.

Personální pokrytí v souvislosti s předloženým návrhem, bude nutné zajistit optimalizací a racionalizací agend současných, zjednodušením procesů, slučováním věcně příslušných útvarů, případně prostřednictvím utlumování jiných méně významných agend a finanční dopady související s přijetím předloženého návrhu zákona budou realizovány v rámci schválených limitů rozpočtové kapitoly ÚOOÚ (343).

Dopad na veřejné rozpočty

Další přímé dopady na veřejné rozpočty nad rámec státního rozpočtu nejsou předpokládány.

Dopady na podnikatelské prostředí ČR
V této části důvodové zprávy jsou popsány náklady zaměstnavatelů na zajištění plnění jejich povinností vyplývajících z navrhované právní úpravy. Tyto náklady, které je třeba brát na zřetel, se týkají obecně zaměstnavatelů bez ohledu na jejich právní formu, způsob jejich financování nebo zdroj prostředků na odměny za práci, a to jak zaměstnavatelů v podnikatelské sféře odměňujících mzdou, tak i u zaměstnavatelů ve veřejných službách a správě odměňujících platem podle § 109 odst. 3 zákoníku práce, včetně například příspěvkových organizací zřízených státem nebo územními samosprávnými celky. Použitý model kvantifikace nákladů vychází z Registru ekonomických subjektů.

Navrhovaná právní úprava přináší zaměstnavatelům zejména jednorázové náklady spojené s nastavením nebo formalizací systémů odměňování a administrativní náklady související s plněním nových informačních a reportovacích povinností. Jedná se zejména o povinnost vytvořit a udržovat transparentní systém odměňování založený na rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty, vytvořit systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, poskytovat uchazečům o zaměstnání informace o počáteční odměně, poskytovat zaměstnancům na jejich žádost informace odměňování a u zaměstnavatelů se 100 a více zaměstnanci vypracovávat a zpřístupňovat zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů a v zákonem stanovených případech provádět posouzení odměňování. Při přípravě návrhu byla jednotlivá opatření nastavena s cílem minimalizovat administrativní zátěž, zejména využitím již existujících datových zdrojů, postupným náběhem některých povinností a omezením nejvýznamnějších administrativních požadavků pouze na větší zaměstnavatele. Na malé a střední podniky dopadá zejména povinnost vytvořit a udržovat transparentní systém odměňování, případně systém poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud jsou tato plnění zaměstnancům poskytována, a poskytovat informace uchazečům o zaměstnání a zaměstnancům podle zákona, přičemž povinnost pravidelného reportování rozdílů v odměňování se vztahuje pouze na zaměstnavatele se 100 a více zaměstnanci. Lze proto očekávat, že dopady na malé a střední podniky budou převážně jednorázového charakteru a budou souviset především s úpravou vnitřních procesů a dokumentace. Současně lze předpokládat, že větší transparentnost odměňování přispěje ke snížení informační asymetrie na trhu práce, posílení právní jistoty zaměstnavatelů při stanovování odměn a omezení rizika pracovněprávních sporů. V souladu s čl. 35 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 bude Česká republika informovat Evropskou Komisi o provádění této právní úpravy a jejích dopadech v praxi, včetně dopadů na zaměstnavatele, zejména malé a střední podniky. Informace se také zaměří na zhodnoceni nových výše uvedených povinností dopadajících na podnikatelské subjekty z pohledu administrativní zátěže.

Vytvoření systémů odměňování (dle § 109a a § 306a zákoníku práce)

Zákon zavádí nad rámec dosavadního znění povinnost zaměstnavatelů vytvořit systém odměňování, který umožní zajistit stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento systém bude mít zdokumentovanou podobu (stanoven ve vnitřním předpisu nebo sjednán v kolektivní smlouvě) a bude obsahovat zejména vymezení skupin prací a zařazení zaměstnanců vykonávajících stejnou práci/práci stejné hodnoty a pravidla pro stanovení odměny v souladu se systémem.

Vyčíslení dopadů se týká inkrementálních (dodatečných) administrativních nákladů spojených se sladěním současných systémů odměňování s novou právní úpravou, případně vytvoření nových systémů odměňování u zaměstnavatelů, kteří jimi nedisponují. 

Zahrnuje zejména:
· zavedení / formalizaci a zdokumentování systému (u § 306a zákoníku práce – nastavení kritérií a jejich významu, úprava interních pravidel a zpřístupnění zaměstnancům),
· průběžnou údržbu / aktualizaci systému (např. při organizačních změnách či změnách pracovních rolí, revize a administrace dokumentace).

Jedná se o náklady související s doplněním/formalizaci vnitřních předpisů, rozčlenění prací do jednotlivých skupin podle jejich hodnoty, související dokumentace a jejich průběžnou aktualizaci.

Odhad administrativní zátěže byl proveden na základě stanovení nízkého, středního a vysokého odhadu počtu hodin nutných k finalizaci výše stanovených úkonů. Dopady na 1 dotčeného zaměstnavatele v prvním roce byly odhadnuty na 5 / 10 / 19 hodin[footnoteRef:9] (zavedení + údržba), což při použité jednotkové ceně práce (viz výše) odpovídá přibližně 1 840 Kč / 3 680 Kč / 6 992 Kč nákladů. Orientačně to představuje jednorázově cca 1,6–5,9 tis. Kč (4–16 hodin práce) a ročně na údržbu cca 0,4–1,1 tis. Kč (1–3 hodiny). Z pohledu jednotlivého zaměstnavatele jde tedy typicky o marginální náklady; vyšší mohou být u zaměstnavatelů se složitou strukturou pracovních míst nebo při potřebě významnějších úprav interních HR procesů/IT, které nejsou v tomto zjednodušeném výpočtu zahrnuty. Absolutní výše nákladů bude korespondovat s velikostí (počtem zaměstnanců) zaměstnavatele, nicméně v případě relativních nákladů na jednoho zaměstnavatele, lze předpokládat opak. Zaměstnavatelé se složitější strukturou zpravidla disponují efektivnějšími nástroji a vyšší mírou automatizace – v dlouhodobém horizontu se vyšší absolutní náklady projeví spíše jako jednorázové. [9:  Optimistický / střední / pesimistický odhad.] 


Výpočet byl proveden na základě modelového průměrného zaměstnavatele v rámci kategorického dělení vycházejícího ze samotné směrnice o transparentním odměňování. Další zpřesnění a navýšení počtu kategorií by spíše ztížilo orientaci a šlo by nad rámec směrnice o transparentním odměňování a důvodové zprávy. 

Agregované náklady v soukromém a veřejném sektoru jsou uvedeny podle podílu zaměstnavatelů, u nichž je nutné systém nově zavést či podstatně formalizovat (30 % = vyšší připravenost / 60 % = střední / 90 % = nižší připravenost). Celkové inkrementální administrativní náklady (zavedení + údržba) činí:
· 30 % dotčených zaměstnavatelů: 197 935 056 Kč (nízká náročnost) / 395 870 112 Kč (střední) / 752 153 213 Kč (vysoká)
· 60 % dotčených zaměstnavatelů: 395 870 112 Kč (nízká náročnost) / 791 740 224 Kč (střední) / 1 504 306 426 Kč (vysoká)
· 90 % dotčených zaměstnavatelů: 593 805 168 Kč (nízká náročnost) / 1 187 610 336 Kč (střední) / 2 256 459 638 (vysoká) Kč

Celkové dopady na zaměstnavatele jde odhadnout mezi 197, 9 mil. Kč a 2 256,5 mil. Kč. Velký rozptyl je dán nejistotou na vstupu – neexistují spolehlivá data o tom, jestli a do jaké míry mají zaměstnavatelé zavedené interní předpisy v souladu s požadavky implementované směrnice o transparentním odměňování. 

Poskytování informace o výši „odměny“ zaměstnance (§ 306b zákoníku práce)

Další administrativní náklady lze očekávat v souvislosti s povinností zaměstnavatele informovat zaměstnance o výši odměny a průměrné odměně ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělených podle pohlaví. Níže uvedený výpočet je metodologicky ekvivalentní k výpočtu uvedenému výše. Zároveň předpokládá, že zaměstnavatel již má vytvořené skupiny prací a nastavená kritéria odměňování interní směrnicí nebo kolektivní smlouvou, tj. veškeré administrativní náklady pokrývají pouze komunikaci zaměstnavatele a zaměstnance. Jedná se tak typicky o administraci a zařazení žádosti, identifikace relevantní skupiny prací, sběr a agregace mzdových dat, kontrola správnosti a rizik, zpracování písemné informace pro zaměstnance, případné reakce na případnou žádost. Odhadovaná časová dotace na zpracování žádostí je při uvažování optimistického, středního a pesimistického scénář 1 / 2 / 3 hodin na jednu žádost. Taková časová náročnost by znamenala administrativní náklady ve výši 367 Kč / 734 Kč / 1 101 Kč na jednu žádost. Zároveň lze očekávat pokles nákladů s každou další žádostí kvůli postupnému zabíhání procesu. Výpočet na agregátní úrovni je možné provést pouze s výraznou mírou nejistoty s ohledem na to, že nelze predikovat jaká část zaměstnanců by využila nové povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance. Níže je uvedena citlivostní analýza, která předpokládá, že by se dotázalo 0,5 %, 1 % a 3 % všech zaměstnanců (včetně osob s DPP bez kombinací s dalšími smlouvami).[footnoteRef:10] Z těchto zaměstnanců, kteří by dotazování využili lze uvažovat, že by dalších 10 % / 15 % / 25 % požadovalo doplnění informace. Na základě toho lze předpokládat, že by náklady zaměstnavatelů na splnění této povinnosti byly mezi 8,9 mil. Kč a 172,2 mil. Kč. Tento údaj může být výrazně ovlivněn konkrétní situací u zaměstnavatele (zejména schopností automatizovat procesy) a způsobem, jakým se zaměstnavatelé této povinnosti přizpůsobí. [10:  Předpokládáme průměrný počet 4 634 000 zaměstnanců v roce včetně samostatných DPP (ČSU, 2025; evidence DPP).] 


Reporting podle čl. 9 směrnice o transparentním odměňování

S implementací této části souvisí i náklady zaměstnavatelů, které vyžadují navíc studium a implementaci metodiky pro přípravu výpočtu a samotný výpočet rozdílů v odměňování žen a mužů podle skupin prací. S rostoucí velikostí firmy lze předpokládat měnící se strukturu, vyšší míru systemizace a dělbu práce, sofistikovanější řešení analytických úkolů a k tomu odpovídající software, tedy i odlišný systém implementace. Celkové průměrné roční náklady se odhadují na 18 754 065 Kč. Hodinové náklady jsou znásobeny počtem ekonomických subjektů, kterých se implementace týká (tj. s počtem zaměstnanců 100 a výše).

Náklady jsou vyčísleny jakožto součin časové náročnosti dílčích úkonů a hodnotou mzdy (v tomto případě se jedná o mzdový medián třetího čtvrtletí roku 2025 – 42 901 Kč), který je upravený o výdaje zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění (33,8 %) a režii (15 %) v souladu s Metodikou měření a přeměřování administrativní zátěže podnikatelů (MPO, 2017). Výsledné hodnoty 367 Kč/h dosáhneme přepočtem přes průměrný počet pracovních dní v měsíci v roce 2025 (včetně státních svátků se jedná o 174 hodin).

Mzdh – mzdové náklady zaměstnavatele (hodinové)
medQ3,2025 – mzdový medián ve třetím čtvrtletí roku 2025
D2025 – počet pracovních dní v roce 2025 (včetně státních svátků; 261)
Pmes – počet měsíců v roce
Pdh – pracovní doba v hodinách

K transpozici Směrnice o platformách

Návrh zákona bude mít pozitivní dopad na státní rozpočet i z hlediska změn prováděných v souvislosti s návrhem zákona o platformové práci, neboť lze v důsledku navržených legislativních změn očekávat efektivnější potírání nelegálního zaměstnávání a s tím spojený vyšší výběr daní a pojistného.

Očekávané dopady na státní rozpočet spojené s návrhem zákona o platformové práci jsou uvedeny v obecné části důvodové zprávy k němu.

KOBRA 26

Návrh zákona bude mít pozitivní dopad na státní rozpočet, neboť lze v důsledku navržených legislativních změn očekávat efektivnější potírání nelegálního zaměstnávání a s tím spojený vyšší výběr daní a pojistného. Soubor legislativních opatření vedoucích k vytvoření zvláštního režimu úhrady částek odpovídajících pojistnému a penále, zavedení zákonné presumpce dvanáctiměsíčního období výkonu práce, rozšíření důsledků kontrolních zjištění inspekce práce do oblasti sociálního zabezpečení a důchodového pojištění a současně posílení důkazních a vyhledávacích oprávnění veřejné správy. 

Změny v podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci

V návaznosti na navrhované parametrické změny podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci se odhaduje úspora finančních prostředků státního rozpočtu ve výši cca 4,5 až 5 mld. Kč ročně.

H. Zhodnocení, zda návrhem zákona není zakládána veřejná podpora

Návrhem není zakládána veřejná podpora.

I. Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob

Navrhovaná právní úprava má dopad na lepší vymahatelnost práva na rovné zacházení a spravedlivé odměňování fyzických osob (zaměstnanců).

Současně navrhovaná úprava zakládá nové povinnosti zaměstnavatelům (ať už fyzickým, nebo právnickým osobám), a jim odpovídající práva zaměstnanců, příp. osob ucházejících se u zaměstnavatele o zaměstnání.

Navrhované změny OSŘ rozšiřují využití stávajícího mechanismu přenesení důkazního břemene také na platformové pracovníky, což lze hodnotit jako pozitivní dopad na jejich práva v občanském soudním řízení. Pro platformy to však bude znamenat rozšíření povinnosti i v těchto soudních řízeních aktivně předložit důkazy a prokázat, že nedošlo k porušení příslušných právních předpisů. 

Změny, které se navrhují v zákoně o zaměstnanosti v souvislosti s úpravou nelegální práce a úpravou definice nehlášené práce, budou mít dopad pouze na ty subjekty, které se dopustí protiprávního jednání, např. na úseku zaměstnávání cizinců, agenturního zaměstnávaní nebo umožnění nelegální práce nezletilých. Jedná se o dopady ve formě sankce za přestupek nebo v případě agentur práce dojde k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Dále zakotvení nevyvratitelné právní domněnky pracovního poměru ve vztahu k umožnění nehlášené práce nebo nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti bude mít pozitivní dopad na fyzické osoby, kterým byla tato práce umožněna. Uvedené bude mít dopad také na ty subjekty, které toto protiprávní jednání umožnily, protože budou vůči těmto osobám v postavení zaměstnavatele se všemi k tomu náležejícími povinnostmi.

Zakotvení nové povinnosti v rámci zákona o inspekci práce bude znamenat pro kontrolované subjekty mírné zvýšení zátěže spočívající v zabezpečení součinnosti v místě vykonávané kontroly, což je ale zcela nevyhnutelné pro naplnění samotného účelu kontrolní činnosti a její efektivity. 

Dojde též ke zpřesnění znaků závislé práce, která bude mít zásadní dopady pro závěr, zda určitá činnost bude posouzena jako závislá práce, a to se všemi z toho vyplývajícími důsledky nebo ne. Doplnění stávající povinnosti zaměstnavatele odůvodnit zaměstnanci výpověď dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr přináší fyzickým osobám – zaměstnancům lepší postavení v případě, že se budou domáhat svých práv vyplývajících ze směrnice o platformách.

Změny v zákoně o pobytu cizinců budou mít ve svém důsledku negativní vliv na zaměstnavatele, kteří se dopustí přestupku nehlášené práce, neboť tito se stanou nespolehlivými ve smyslu zákona o pobytu cizinců, a tudíž nebudou moci zaměstnávat některé kategorie cizinců, u nichž je vydání nebo prodloužení příslušného oprávnění vázáno na „spolehlivost“ zaměstnavatele. V případě fyzických osob – cizinců, jejichž zaměstnavatel se dopustí přestupku nehlášené práce a bude tak podle zákona o pobytu cizinců považován za nespolehlivého zaměstnavatele, pak nebude možné v některých případech těmto cizincům vydat nebo prodloužit příslušné oprávnění k pobytu (zaměstnání).

Změny v zákoně o ochraně oznamovatelů a v zákoně o JMHZ jsou legislativně technického charakteru, a proto nemají na danou oblast dopad.

J. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Návrh zákona má příznivý dopad na specifické skupiny obyvatel, neboť právě osoby sociálně slabé, osoby zdravotně znevýhodněné či příslušníci národnostních menšin mohou být zvláště diskriminovány i v oblasti odměňování. Posílení transparentnosti odměňování umožňující těmto zaměstnancům se dozvědět, na základě jakých kritérií jsou odměňováni a jaká je průměrná výše odměny pro skupinu prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, může napomoci i rovnému odměňování těchto zaměstnanců. Návrh zákona má příznivý dopad na nositele jedné nebo více chráněných charakteristik (např. pohlaví a zdravotní znevýhodnění) neboť vychází ze zákazu diskriminace, a to včetně diskriminace vícečetné. Současně však jejím prostřednictvím může dojít i k nápravě nerovností v odměňování, které s žádnou diskriminační charakteristikou nesouvisí.  

Navrhovaná právní úprava nemá žádné přímé dopady na ochranu práv dětí; pozitivně však lze v této oblasti hodnotit navrhovanou úpravu definice nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti, v rámci které bude nově již výslovně uvedeno, že nelegální prací je i práce konaná nezletilým v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku. Subjekt, který tento typ nelegální práce umožní, si tak jako doposud ponese všechny důsledky s tím spojené.

Návrh nemá dopady na životní prostředí.

K. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaná právní úprava zakládá zpracování osobních údajů v souvislosti s implementací požadavků směrnice o transparentním odměňování, zejména za účelem zajištění transparentnosti odměňování a posílení uplatňování zásady stejné odměny žen a mužů za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento účel představuje cíl veřejného zájmu, spočívající v ochraně základního práva na rovné zacházení v odměňování.

Osobní údaje jsou zpracovávány:
· zaměstnavateli, a to pro účely plnění informačních povinností vůči zaměstnancům a pro poskytování údajů veřejné správě, 
· Ministerstvem práce a sociálních věcí jako monitorovacím orgánem, a to za účelem výpočtu ukazatelů rozdílů v odměňování a vyhotovení zpráv podle čl. 9 směrnice o transparentním odměňování.

Účelem zpracování osobních údajů je:
· zajištění sběru, identifikace a zveřejnění údajů o rozdílech odměňování žen a mužů zaměstnavatelů 100+, 
· plnění informačních povinností vůči zaměstnancům a vůči státní správě (MPSV),
· výkon monitorovací funkce Ministerstva práce a sociálních věcí jako monitorovacího orgánu. 

Zpracování se týká údajů o odměňování a souvisejících pracovněprávních charakteristikách (např. pohlaví, pracovní doba, pracovněprávní vztah), které jsou již v současnosti standardně zpracovávány zaměstnavateli v rámci mzdové a personální agendy a poskytovány orgánům veřejné správy. Navrhovaná úprava proto nepředstavuje zavedení nových kategorií osobních údajů, ale spočívá primárně v jejich dalším využití pro stanovený účel.

Navrhovaným zákonem tedy nedochází k podstatnému rozšiřování okruhu zpracovávaných osobních údajů, ale ke změně jejich využití a částečně i rozsahu zpracování. Předpokládaná změna má převážně kvantitativní, nikoli kvalitativní charakter.

Zpracování osobních údajů je založeno na právním důvodu podle čl. 6 odst. 1 písm. c) a e) GDPR, tedy na splnění právní povinnosti a výkonu úkolu ve veřejném zájmu.
Navrhovaná právní úprava zároveň vymezuje účel zpracování v souladu s čl. 6 odst. 3 GDPR, a to jako zajištění uplatňování zásady rovného odměňování. Zpracování osobních údajů je omezeno výhradně na tento účel a není využíváno k jiným nesouvisejícím účelům.

Zpracování vychází primárně z administrativních údajů shromažďovaných prostřednictvím Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Tyto údaje jsou již zaměstnavateli pravidelně poskytovány orgánům veřejné správy (zejména v oblasti sociálního zabezpečení a daní).

Navrhovaná úprava tak staví na existující datové infrastruktuře a nevyžaduje zavádění paralelních systémů sběru dat. Výjimky (např. agenturní zaměstnanci či specifické skupiny) představují pouze dílčí doplnění stávající datové věty.

Zpracování osobních údajů je nezbytné pro dosažení cíle směrnice o transparentním odměňování, kterým je identifikace a odstraňování rozdílů v odměňování žen a mužů a větší transparentnost v odměňování. Bez systematického sběru a vyhodnocování dat o odměňování by nebylo možné tyto rozdíly objektivně posuzovat ani efektivně vymáhat právo na rovné odměňování.

Zvolený model využívající administrativní data představuje nejméně zatěžující variantu, neboť neukládá zaměstnavatelům povinnost vytvářet nové datové soubory, minimalizuje administrativní náklady a zajišťuje vysokou kvalitu a srovnatelnost dat. 

Zpracování je zároveň přiměřené, neboť je omezeno na údaje nezbytné pro výpočet ukazatelů stanovených směrnicí o transparentním odměňování.

Hlavní identifikovaná rizika spočívají: v možnosti nepřímé identifikace konkrétního zaměstnance z agregovaných údajů, zejména v malých skupinách, v riziku neoprávněného přístupu k údajům o odměňování a v možném sekundárním využití dat nad rámec stanoveného účelu.

K minimalizaci těchto rizik jsou navržena následující opatření:
· Agregace dat: Pro účely podávání zpráv o rozdílech v odměňování žen a mužů a jejich zveřejňování jsou využívána výhradně agregovaná data. Individuální údaje nejsou zveřejňovány ani poskytovány zaměstnancům.
· Omezení přístupu: Přístup k individuálním údajům má pouze Ministerstvo práce a sociálních věcí jako monitorovací orgán, a to v rozsahu nezbytném pro plnění jeho zákonných úkolů. 
· Ochrana v malých skupinách: Zaměstnavatel není povinen poskytovat na vyžádání informace o odměňování ani je zpřístupňovat zaměstnancům, pokud by jejich poskytnutí vedlo k identifikaci konkrétního zaměstnance. V takových situacích jsou informace zpřístupněny pouze příslušným orgánům. 
· Účelové omezení: Údaje jsou zpracovávány výhradně za účelem uplatňování zásady rovného odměňování. 
· Technická a organizační opatření: Zpracování probíhá v rámci zabezpečených informačních systémů veřejné správy, které splňují požadavky na ochranu osobních údajů. 
· Minimalizace údajů: Zpracovávány jsou pouze údaje nezbytné pro výpočet ukazatelů stanovených směrnicí o transparentním odměňování.

Navrhovaná úprava nezahrnuje zpracování zvláštních kategorií osobních údajů ve smyslu čl. 9 GDPR. Zpracování se omezuje na údaje o pohlaví, které nepředstavují zvláštní kategorii osobních údajů.

Navrhované řešení je v souladu s požadavky GDPR, zejména se zásadami zákonnosti, minimalizace údajů, omezení účelu a integrity a důvěrnosti. Zpracování osobních údajů je nezbytné a přiměřené sledovanému cíli veřejného zájmu, přičemž jsou současně přijata odpovídající opatření k ochraně práv a svobod fyzických osob.

L. Zhodnocení korupčních rizik

Návrh zákona je z hlediska korupčních rizik neutrální.

Navrhované změny v jednotlivých právních předpisech prováděné návrhem zákona nemění stávající stav v oblasti korupčních rizik, a tudíž nepředstavují zvýšení korupčních rizik oproti současné právní úpravě. 
Z tohoto důvodu návrhem zákona nedochází ke změně v nastavení protikorupčních mechanismů. Co se týká Směrnice o platformám, předkladatel provedl bližší zhodnocení korupčních rizik ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. l) Legislativních pravidel vlády v rámci důvodové zprávy k návrhu zákona o platformové práci.

M. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu

Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

N. Zhodnocení dopadů na rodiny 

Navrhovaná právní úprava má potenciál posílit ekonomickou stabilitu rodin zejména prostřednictvím vyšší předvídatelnosti příjmů, omezení neodůvodněných rozdílů v odměňování a posílení důvěry v pracovněprávní vztahy. 

Podle aktuálních údajů Českého statistického úřadu dosáhla v červenci 2025 míra zaměstnanosti osob ve věku 15–64 let celkem 75,8 %, přičemž u mužů činila 80,1 % a u žen 71,5 %. Rozdíl mezi pohlavími tak představoval 8,6procentního bodu, což potvrzuje přetrvávající rozdíly v ekonomické participaci mezi pohlavími. Současně data Eurostat uvádějí, že genderový rozdíl v odměňování v České republice se dlouhodobě pohybuje kolem 17–18 %, tedy výrazně nad průměrem EU (cca 12 %).  Rozdíl v odměňování žen a mužů má strukturální charakter: vrcholí ve střední části kariéry (kdy mají rodiče malé děti), je spojen s nižším zastoupením žen ve vedoucích pozicích a s vyšším zastoupením žen v hůře odměňovaných povoláních. Nerovnosti se přímo promítají do příjmové situace domácností, a mohou tak negativně ovlivňovat jejich finanční stabilitu, zejména v rodinách s dětmi či v domácnostech samoživitelů. 

Některé empirické výzkumy ukazují, že opatření v oblasti transparentnosti odměňování mohou přispívat ke snižování mzdových rozdílů a diskriminace a zároveň posilovat důvěru a spravedlnost v pracovních vztazích. 

Z pohledu rodinné politiky je významné, že stabilnější a předvídatelnější příjmy umožňují domácnostem odpovědně plánovat zásadní životní rozhodnutí, jako je narození dítěte, návrat na trh práce po rodičovské dovolené, investice do bydlení či vzdělání dětí. Transparentní odměňování zároveň snižuje informační asymetrii mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a přispívá k efektivnějšímu fungování trhu práce. Lze proto důvodně předpokládat, že navrhovaná právní úprava přispěje nejen k posílení individuální ekonomické jistoty pracujících osob, ale i k vyšší stabilitě rodin a ke snížení rizika chudoby.

Navrhovaná právní úprava současně nezakládá žádné přímé negativní dopady na rodiny. 

O. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky

Návrh zákona územní dimenzi neřeší, vztahuje se na zaměstnavatele a zaměstnance napříč Českou republikou. Návrh zákona se dotýká územních samosprávních celků v roli zaměstnavatelů. Z hlediska územních dopadů je návrh zákona neutrální.

P. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování

Návrh zákona je v souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Návrh zákona je z hlediska (nejen) digitálního vyloučení neutrální. 

Navrhovaná úprava bude obsahovat povinnost zaměstnavatelů poskytovat uchazečům o zaměstnání a zaměstnancům informace týkající se odměňování způsobem, který je přístupný osobám se zdravotním postižením a zohledňuje jejich zvláštní potřeby.

Q.   Informace podle zákona o regulaci lobbování

Navrhovaná právní úprava je projednávána zcela v souladu se zákonem č. 168/2025 Sb., o regulaci lobbování (dále jen „zákon o lobbování“). Konzultace s lobbisty ve smyslu zákona o regulaci lobbování jsou zaznamenávány.

Při přípravě návrhu byly ministerstvem zřízeny dvě pracovní skupiny k transpozici směrnice o transparentním odměňování a Směrnice o platformách, kam byli kromě spolupracujících resortů přizvání také zástupci sociálních partnerů (SPČR, KZPS, ČMKOS, ASO), HKČR a další zástupci zejm. zaměstnavatelů. Účelem jednotlivých setkání odborných pracovních skupin byla snaha o nalezení kompromisního řešení při minimalistické transpozici obou směrnic pro všechny zúčastněné strany, které by bylo zároveň plně v souladu s cíli směrnic.

V souladu s § 12 odst. 4 zákona o lobbování jsou níže uvedeny požadované informace: 

a) informace podle § 20 odst. 1 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, tj. „informace podle zákona o regulaci lobbování, kterými jsou jméno, popřípadě jména, a příjmení, obchodní firma nebo název lobbisty, který při přípravě, projednávání nebo schvalování návrhu právního předpisu lobboval“:
Českomoravská konfederace odborových svazů (RL7650477952)
Hospodářská komora České republiky (RL3924655344)
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (RL4218337686)
Svaz průmyslu a dopravy České republiky (RL6878305039)
Unie zaměstnavatelských svazů ČR (RL2264650690)
Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky (RL3536068939)
CEC Group, s.r.o. (RL2601677231), v zájmu klientů VORWERK CS k.s. (RL7959984172) a ČESKÉ ASOCIACE MEZINÁRODNÍCH EXPRESNÍCH PŘEPRAVCŮ (ČAMEP),z.s.p.o.

b) informace podle § 2 odst. 2 písm. l) zákona o lobbování („Činnost podle odstavce 1 není lobbováním podle tohoto zákona, pokud k ní dochází při konzultaci předcházející předložení návrhu právního předpisu do meziresortního připomínkového řízení, která byla iniciována lobbovaným.“):
Českomoravská konfederace odborových svazů (RL7650477952)
Asociace samostatných odborů
Hospodářská komora České republiky (RL3924655344)
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR (RL4218337686)
Svaz průmyslu a dopravy České republiky (RL6878305039)
Unie zaměstnavatelských svazů ČR (RL2264650690)
Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky (RL3536068939)

Ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády a místopředseda Legislativní rady vlády a vrchní ředitel Sekce Legislativní rady vlády JUDr. Kněžínek, Ph.D. a následně též všichni členové ad hoc ustavené pracovní komise Legislativní rady vlády, resp. vzhledem k § 4 odst. 1 písm. g) zákona o regulaci lobbování ti členové Legislativní rady vlády, kteří byli členy ad hoc k návrhu zákona o platformové práci a o změně souvisejících zákonů (zákon o platformové práci) ustavené pracovní komise Legislativní rady vlády, byli v souvislosti s projednáváním návrhu zákona ad hoc pracovní komisí lobbováni lobbistou Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky, evidenční číslo RL3536068939, a to prostřednictvím lobbujícího prostředníka Ing. Tomáše Prouzy, MBA, evidenční číslo: RL6359518576.

Zvláštní část

K ČÁSTI PRVNÍ 

K čl. I (změna zákoníku práce)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)
V poznámce pod čarou č. 1 se doplňují směrnice o transparentním odměňování a Směrnice o platformách, které jsou zákoníkem práce zapracovány. 

K bodům 2 a 3 (§ 2 odst. 1 a 2)
Navrhuje se zpřesnit definici závislé práce tak, že z dosavadních 4 znaků závislé práce budou zachovány pouze 3 znaky, a to znaky výkon práce jménem zaměstnavatele, ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance a osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele. Tyto znaky je stejně jako dosud nutné naplnit kumulativně, tedy všechny 3 současně. To vyplývá z legislativní konstrukce výčtu, který má v souladu s čl. 42 odst. 2 Legislativních pravidel vlády mezi posledními dvěma znaky spojku „a”. 

Znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance pak nově bude moci být naplněn pouze v případě, že výkon práce bude naplňovat kumulativně všechny 4 podznaky uvedené v odstavci 2. Tento znak tak již nebude možné naplnit jiným způsobem, resp. jeho naplnění nebude možné dovozovat z žádných jiných skutečností, než které budou přímo spadat do podznaků, které jej rozvádějí. K prokázání naplnění tohoto (ani jiného) znaku závislé práce tedy nepůjde využít např. poskytování benefitů, příspěvků, doplňkového pojištění či obdobných plnění ze strany zaměstnavatele. Tato fakultativní plnění poskytovaná z různých důvodů (např. motivačních, stabilizačních, sociálních či z důvodu prevence rizik) totiž nejsou sama o sobě projevem řídicí pravomoci, organizace práce ani dohledu nad výkonem práce; jejich poskytování proto nemůže být bez dalšího považováno za indicii existence závislé práce.

Návrh zpřesnění závislé práce je reakcí na dosavadní judikaturu, praxi a kontrolní činnost orgánů inspekce práce.  Záměrem je ponechat ve výkonu závislé práce totožné osoby, jaké jsou v ní nyní. Úprava by neměla mít zásadní dopad do rozsahu výkonu závislé práce v ČR. Na upravenou definici závislé práce je navázána také vyvratitelná právní domněnka základního pracovněprávního vztahu podle § 9 návrhu zákona o platformové práci (blíže viz odůvodnění k tomuto ustanovení).

Cílem změn je především reagovat na judikaturu zejména Nejvyššího správního soudu, který dlouhodobě k výkladu znaků závislé práce přistupuje extenzivně a jako vodítka pro jejich naplnění se v judikatuře objevují skutečnosti, které nemusí být adresátům současného znění § 2 zákoníku práce zcela zřejmé. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud kladou značný důraz na znak nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jakožto možná nejvýraznější rozdíl v pojetí pracovněprávních a občanskoprávních vztahů, je těžištěm úpravy definice závislé práce zejména zpřesnění tohoto znaku závislé práce.

Ten tak nově podle § 2 odst. 2 zákoníku práce bude moci být naplněn pouze kumulativním splněním stanovených rovnocenných podznaků, které jsou inspirovány judikaturou. Jde o:

a) organizaci práce zaměstnavatelem – to, že zaměstnavatel řídí práci i po organizační stránce, je bezpochyby projevem jeho nadřízenosti. Nejde přitom jen o organizování konkrétních pracovních úkolů, ale i zařazení zaměstnance do určité – zpravidla hierarchické – organizační struktury zaměstnavatele (o té hovoří Nejvyšší správní soud s odkazem na odbornou literaturu v judikátu sp. zn. 6 Ads 46/2013),

b) výkon práce zaměstnancem v pracovní době – jedním z nejvýznamnějších projevů podřízeného postavení zaměstnance je, že není „pánem svého času“ a v době rozvržených směn nebo i v době mimo jejich rozvrh (jako práce přesčas) musí vykonávat práci nebo být (vyjma zákonem stanovených důvodů – například dovolená, překážky v práci) zaměstnavateli k dispozici pro výkon práce. Naopak zaměstnavatel svou možností určovat zaměstnancům, kdy a v jakém rozsahu musí pracovat (pochopitelně v rámci zákonných a smluvních limitů), popřípadě jaké množství práce jsou zaměstnanci povinni vykonat, výrazně projevuje své nadřízené postavení. Nemožnost zaměstnance ovlivnit čas (a místo) výkonu práce použil jako vodítko svědčící o jeho podřízeném postavení rovněž Nejvyšší správní soud v judikátu sp. zn. 5 Ads 208/2019. Co se považuje za pracovní dobu zaměstnance je pak definováno v § 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

K naplnění uvedeného podznaku je nutné, aby byla práce vykonávána v pracovní době, za což lze nepochybně považovat situace, kdy pracovní dobu ve smyslu § 81 odst. 1 zákoníku práce jednostranně rozvrhuje zaměstnavatel a určuje začátek a konec směn a zároveň je mezi stranami právního vztahu sjednáno, v jakém rozsahu má být práce vykonávána (§ 34b, §78 a § 80 zákoníku práce). Nicméně navržená formulace neznamená, že by tento podznak byl naplněn pouze v případě, kdy by práce byla zaměstnancem vykonávána v zaměstnavatelem určené/rozvrhované pracovní době. Naopak je tento podznak naplněn i v případě flexibilních pracovních režimů, u kterých se sám zaměstnanec částečně nebo úplně podílí na určování (resp. rozvrhování) své pracovní doby, nebo u režimů, kde nemá přesně stanoven rozsah pracovní doby, kterou musí pro zaměstnavatele odpracovat. Jedná se jak o pružnou pracovní dobu (§ 85 zákoníku práce), kdy si zaměstnanec částečně určuje svou pracovní dobu ve volitelné části pružné pracovní doby, nebo o samorozvrhování (§ 87a zákoníku práce), kdy si za sjednaných podmínek se zaměstnavatelem určuje zaměstnanec svou pracovní dobu zcela sám bez následné ingerence zaměstnavatele. Rovněž je zahrnut i pracovní režim sdíleného pracovního místa (§ 317a zákoníku práce), kdy si zaměstnanec po dohodě s dalším zaměstnancem určuje svou pracovní dobu na sdíleném pracovním místě, kterou pak společně oznámí zaměstnavateli. Pod tyto flexibilní pracovní režimy pak spadá i výkon práce na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, u nichž je sjednán výkon práce v kontextu jeho rozsahu nikoliv co do konkrétního množství práce, ale v kontextu maxima, které nemusí být následně subjekty pracovněprávního vztahu plně využito.  

Na druhou stranu znak výkonu práce v pracovní době nebude patrně naplněn v případech, kdy si fyzická osoba bude moci zcela svobodně rozhodnout zda, kdy, jak dlouho a v jakém rozsahu bude činnost (práci) vykonávat, bude možné z její strany činnost kdykoliv přerušit či ukončit a nebude nucena odpracovat určité minimální množství práce (minimální počet hodin). V takovém případě nebude existovat ani rámcové ujednání o rozsahu činnosti ani o jejím časovém rámci. Doba výkonu činnosti (práce) nebude určena ani jednou stranou právního vztahu, neboť činnost bude vykonávána jen podle vlastního rozhodnutí jedné ze stran právního vztahu (např. jen příležitostně) bez jakéhokoliv vlivu strany druhé;

c) výkon práce podle pokynů zaměstnavatele – původní znak závislé práce se stává kritériem znaku podřízenosti a nadřízenosti, což je jednak reakcí na v praxi někdy obtížnou odlišitelnost obou znaků, ale i závěry Nejvyššího soudu, který v oprávnění zaměstnavatele dávat zaměstnanci závazné pokyny spatřuje dominantnost postavení zaměstnavatele, kterou lze chápat i jako nadřízenost. Na toto zhodnocení se Nejvyšší soud odkazuje ve své judikatuře opakovaně, lze odkázat např. na judikáty sp. zn. 21 Cdo 3061/2020; 21 Cdo 342/2019 či 21 Cdo 1207/2022,

d) kontrolu výkonu práce zaměstnance – podřízené postavení zaměstnance se projevuje i v tom, že je ve svém výkonu práce vázán zadáním, nároky a pravidly zaměstnavatele, na jehož účet práci vykonává. Je tak přirozené, že zaměstnavatel musí nad výkonem práce více či méně dohlížet a kontrolovat tak, že kvalita výkonu odpovídá jeho zadání a případně reagovat na situaci, kdy tomu tak není. Odbornou literaturu uvádějící kontrolní a disciplinární oprávnění zaměstnavatele jako pomocné vodítko pro posouzení závislé práce, citoval Nejvyšší správní soud např. v judikátech sp. zn. 6 Ads 46/2013 a 6 Afs 85/2014-39.

Pořadí těchto podznaků odpovídá jejich logické návaznosti v rámci pracovního procesu. Všechny 4 podznaky jsou však plně rovnocenné a při posuzování naplnění znaku podřízenosti a nadřízenosti nelze dovozovat, že některý z podznaků má větší či menší váhu z důvodu jejich pořadí.

K bodu 4 (§ 2a)
Původní obsah § 2 odst. 2 zákoníku práce, který uvádí podmínky výkonu závislé práce, bude nyní vyčleněn do samostatného paragrafu a označen jako § 2a. Toto řešení zdůrazňuje rozdíl mezi znaky závislé práce a podmínkami výkonu závislé práce, na nějž upozorňuje i judikatura. Nesplnění podmínek je totiž porušením zákona, ale na rozdíl od znaků závislé práce nemá jejich (ne)splnění přímý dopad na posouzení toho, jestli je daný právní vztah závislou prací.

Oproti původnímu znění však bude odstraněno jako podmínka výkonu závislé práce to, že má být vykonávána v pracovní době, neboť možnost zaměstnavatele určovat pracovní dobu je nově „povýšena“ na jedno ze čtyř kritérií, pomocí nichž je naplněn znak závislé práce spočívající v nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Toto řešení více odpovídá výše uváděným judikaturním závěrům, jelikož oprávnění zaměstnavatele jednostranně určovat, kdy zaměstnanec pracuje, je spíše projevem jeho nadřízenosti než samostatnou podmínkou výkonu závislé práce.

K bodu 5 (§ 20) 
V návaznosti na zavedení povinné písemné formy smlouvy, ve které je sjednána mzda, je s ohledem na zájem na zachování právní jistoty zaměstnanců ohledně jejich práva na mzdu sjednání mzdy zahrnuto do § 20 zákoníku práce mezi právní jednání, u kterých se po započetí plnění nelze dovolávat neplatnosti z důvodu nedodržení zákonem požadované formy právního jednání. Nedodržení písemné formy při sjednání mzdy (např. dvoustranná smlouva o mzdě) bude porušením zákoníku práce, nicméně ujednaná výše mzdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zůstává v platnosti. 

K bodům 6 až 8 (§ 30)
Navržená právní úprava transponuje do českého právního řádu požadavky čl. 5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 směrnice o transparentním odměňování. Podle uvedených částí této směrnice mají uchazeči právo obdržet od potenciálního zaměstnavatele informace o počáteční výši odměny za práci určené pro danou pozici nebo jeho rozpětí na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií. Tyto informace se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně za práci, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem. Zaměstnavatel se uchazečů nesmí dotazovat na jejich historii odměňování v souvislosti s jejich stávajícími nebo předchozími pracovněprávními vztahy.

Této části směrnice věnující se transparentnosti odměňování před zaměstnáním se věnuje rovněž recitál č. 32 směrnice o transparentním odměňování, který uvádí: „Nedostatek informací ohledně předpokládaného rozpětí odměny na pozici vytváří informační asymetrii, která omezuje vyjednávací sílu uchazečů o zaměstnání. Zajištění transparentnosti by mělo potenciálním pracovníkům umožnit informované rozhodnutí o očekávaném platu, aniž by jakýmkoli způsobem omezovalo vyjednávací sílu zaměstnavatele nebo pracovníka vyjednat plat i mimo uvedené rozpětí. Transparentnost by rovněž zajistila jednoznačný základ pro stanovování odměn, který je neutrální z hlediska pohlaví, a narušila by podhodnocování odměn ve srovnání s dovednostmi a zkušenostmi. Transparentnost by rovněž řešila diskriminaci z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, v rámci níž netransparentní stanovování odměn umožňuje diskriminační praktiky na základě několika důvodů diskriminace. Uchazeči o zaměstnání by měli obdržet informace o počáteční odměně nebo jejím rozsahu před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem před uzavřením pracovní smlouvy, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní vyjednávání o odměňování. Uvedené informace by měly být poskytovány zaměstnavatelem nebo jiným způsobem, například sociálními partnery.“

Uvedenou problematiku v České republice řeší rovněž některé strategické dokumenty. Jak Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021-2030, tak Akční plán rovného odměňování žen a mužů 2023-2026 obsahují požadavek zavést povinnost zveřejňovat informaci o odměně za práci v pracovní inzerci. Jako vhodné opatření k podpoře transparentnosti odměňování toto zmiňuje rovněž Výroční zpráva veřejného ochránce práv za rok 2018. 

Směrnice o transparentním odměňování však výslovný požadavek na zavedení povinnosti zveřejňovat nástupní výši odměny za práci v pracovní inzerci neobsahuje, ale uvádí tento způsob jako příklad opatření zajišťující transparentní vyjednávání o odměně za práci. 

Návrh tedy zavádí povinnost poskytnutí informace o minimální výši odměny za práci a jiných peněžitých plněních a plnění peněžité hodnoty uchazeči o zaměstnání bez toho, aby toto poskytnutí informace bylo podmíněno dotazem ze strany uchazeče (tento způsob výkladu znění směrnice o transparentním odměňování byl potvrzen Evropskou komisí v rámci workshopů k implementaci směrnice o transparentním odměňování), a to takovým způsobem, aby bylo zajištěno transparentní vyjednávání o výši odměny tam, kde k němu dochází. Právní úprava je navržena tak, aby tam, kde zaměstnavatel dobrovolně přistoupí ke zveřejnění minimální výše odměny pro danou pozici v inzerci, byla jeho povinnost informovat uchazeče tímto splněna. Vzhledem k požadavkům směrnice o transparentním odměňování je nutné dodat, že i kdyby byla v právním předpise zavedena povinnost zveřejňovat minimální výši odměny za práci pro danou pozici v pracovní inzerci, musela by právní úprava obsahovat pravidla pro poskytnutí informace o minimální výši odměny v případech, kdy proces náboru zaměstnanců probíhá jinak než skrze pracovní inzerci (tzv. headhunting apod.). 

K odstavci 1
Změna navržená v § 30 odst. 1 zákoníku práce je pouze technickou změnou spočívající ve sjednocení terminologie v rámci celého ustanovení § 30 zákoníku práce, kdy dochází k ujednocení na jednotném čísle při úpravě práv a povinností spojených s uchazeči o zaměstnání. Nedochází zde k žádné věcné změně. 

K odstavci 2
V § 30 odst. 2 dochází k transpozici povinnosti vyplývající z čl. 5 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování, který zapovídá možnost zaměstnavatelů dotazovat se uchazečů o zaměstnání na historii jejich odměňování v souvislosti s jejich stávajícími nebo předchozími pracovněprávními vztahy. Dochází tedy ke konkretizaci stávající povinnosti uvedené v § 30 odst. 2 zákoníku práce obsahující obecný zákaz vyžadování údajů od uchazečů o zaměstnání, které by bezprostředně nesouvisely s uzavřením pracovní smlouvy. 

Předmětné ustanovení přitom s ohledem na § 77 odst. 2 zákoníku práce rovněž dopadá na pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnavatel se tedy takto nemůže dotazovat, bez ohledu na to, zda se osoba uchází o práci, která bude konána v rámci pracovního poměru, nebo na základě dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti. 

Nejedná se přitom pouze o informaci o mzdě nebo platu, resp. odměně z dohody ze stávajícího nebo předchozího pracovněprávního vztahu, ale bylo zde přistoupeno k širší definici pojmu odměna, jak je tento pojem vymezen ve směrnici o transparentním odměňování a blíže rozveden v recitále 21- Měla by být dodržována zásada stejné odměny, pokud jde o mzdu, plat nebo jakoukoli jinou odměnu, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo jako věcné plnění vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění. Pojem „odměna“ by měl zahrnovat všechny prvky odměny stanovené právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě. 

Zákaz dotazování se na dosavadní nebo předchozí odměnu se vztahuje výhradně na aktivní zjišťování těchto informací ze strany zaměstnavatele, a není jím dotčeno právo uchazeče sdělit informaci o své dosavadní nebo předchozí odměně z vlastní iniciativy, vyloučena možnost zaměstnavatele zjišťovat mzdové nebo platové očekávání uchazeče ani omezena jeho možnost pracovat s tržními mzdovými benchmarky při stanovení nabídky odměny pro danou pracovní pozici.

K odstavci 3
Do § 30 zákoníku práce se navrhuje vložit nový odstavec 3, ve kterém je zavedena povinnost zaměstnavatele prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci o minimální výši odměny za práci, přičemž tuto informaci zaměstnavatel musí poskytnout nejpozději před uzavřením pracovní smlouvy (resp. dohody o provedení práce či dohody opracovní činnosti). Forma poskytnutí informace není zákonem výslovně stanovena. Povinnost informovat uchazeče o výši mzdy nebo platu (resp. odměny z dohody) prokazatelně po zaměstnavateli vyžaduje, aby informaci sdělil způsobem, o kterém nebude v případě přezkoumávání splnění této povinnosti ať už správním orgánem, případně soudem, pochyb. Pokud zaměstnavatel přistoupí ke zveřejnění výše odměny za práci u nabízené pozice v inzerci, je jeho povinnost ve vztahu k uchazečům, kteří na tuto inzerci reagují splněna. Tuto informaci lze dále poskytnout písemně (ať už elektronicky či v listinné podobě), případně jiným prokazatelným způsobem. 

Pokud není tato informace uvedena již v inzerci, směrnice o transparentním odměňování nestanoví konkrétní okamžik, kdy ji musí uchazeč nejpozději obdržet. K tomu uvádí, že „tyto informace se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem“. Tomuto účelu by měl odpovídat i výklad navrhované právní úpravy. Vhodným způsobem splnění této povinnosti bude například poskytnutí informace uchazečům již při prvním kontaktu zaměstnavatele s nimi, případně před konáním pracovního pohovoru. Nejpozději však musí být informační povinnost vůči uchazeči o zaměstnání splněna před uzavřením pracovní smlouvy.

Zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 zákoníku práce odměňující zaměstnance platem určují plat jednostranně podle příslušných právních předpisů, k vyjednávání o výši platu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zde nedochází a plat je možné určit jen ve výši a ve složení, které stanoví příslušné právní předpisy. Navržená změna v § 30 odst. 3 zákoníku práce se však na ně vztahuje v plném rozsahu, musí tedy včas informovat uchazeče o zaměstnání o výši platu, a to např. v pracovní inzerci či při jednání s uchazečem. 

K bodu 9 (§ 77 odst. 2)
Právní úprava § 30 zákoníku práce se vztahuje na pracovní poměr a hovoří o mzdě a platu. S ohledem na § 77 odst. 2 zákoníku práce se však použije i na vztahy mezi zaměstnavateli a uchazeči o zaměstnání ve formě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Za účelem odpadnutí případných pochybností se navrhuje dílčí zpřesnění tohoto ustanovení.

K bodům 10 a 11 [§ 77 odst. 7 písm. a)]
Podle čl. 23 odst. 2 Směrnice o platformách platí, že osoby vykonávající práci prostřednictvím platformy, které se domnívají, že byly propuštěny, byla ukončena jejich smlouva nebo že byly předmětem jednání s rovnocenným účinkem z toho důvodu, že uplatnily práva stanovená ve Směrnici, mohou požádat platformu o poskytnutí řádného odůvodnění svého propuštění, ukončení smlouvy nebo jakéhokoli rovnocenného opatření. Platforma poskytne toto odůvodnění písemně a bez zbytečného prodlení. 

Ve vztahu k dohodám o pracích konaných mimo pracovní poměr, u nichž na rozdíl od pracovního poměru nemusí být výpověď obecně odůvodněna, se transpozice navrhuje prostřednictvím doplnění § 77 odst. 7 písm. a) zákoníku práce, které stanoví povinnost zaměstnavatele na žádost zaměstnance písemně odůvodnit výpověď, má-li zaměstnanec za to, že mu byla dána proto, že se domáhal vyjmenovaných práv. Doplňovaný bod 4  tedy rozšíří povinnost zaměstnavatele písemně odůvodnit výpověď i na případy, kdy má zaměstnanec za to, že mu byla dána výpověď v souvislosti s uplatněním práv plynoucích ze zákona o platformové práci.

K bodu 12 (§ 109a)
Navržená právní úprava transponuje do českého právního řádu požadavky čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice o transparentním odměňování. Podle čl. 4 odst. 1 této směrnice musejí mít zaměstnavatelé systémy odměňování zajišťující stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Odměnu směrnice o transparentním odměňování v čl. 3 odst. 1 písm. a) definuje jako obvyklou základní či minimální mzdu nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. 

Článek 4 odst. 4 směrnice o transparentním odměňování stanoví, že systémy odměňování musí umožňovat posouzení toho, zda se pracovníci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií dohodnutých se zástupci zaměstnanců, pokud jsou tito zástupci k dispozici. Tato kritéria nesmí být založena přímo ani nepřímo na pohlaví pracovníků. Zahrnují dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Kritéria se uplatňují objektivně genderově neutrálním způsobem, s vyloučením jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Zejména nesmí podceňovat příslušné „měkké“ dovednosti.

Navržený způsob transpozice těchto ustanovení navazuje na stávající právní úpravu spravedlivého odměňování dle hodnoty práce v zákoníku práce. Již v současné podobě zákoník práce v § 110 požaduje, aby u zaměstnavatele za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty zaměstnancům příslušela stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Již nyní je tedy kladena na zaměstnavatele povinnost určovat hodnotu práce jednotlivých zaměstnanců a dle této poté zaměstnance odměňovat mzdou, platem či odměnou z dohody, tedy tuto odměnu za práci stupňovat dle hodnoty vykonané práce, jelikož pokud platí, že za stejnou práci a práci stejné hodnoty přísluší stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, musí zároveň platit, že za práci různé hodnoty přísluší různá výše odměny za práci. 

Systémy odměňování, jsou jedním ze základních opatření požadovaných směrnicí o transparentním odměňování, na které poté navazují další opatření, např. poskytování informace zaměstnanci o jeho výši odměny (ve smyslu směrnice o transparentním odměňování) a průměrné výši odměny v kategorii zaměstnanců, ve které vykonává práci (čl. 7 směrnice o transparentním odměňování), reporting dat o rozdílu v odměňování podle kategorií zaměstnanců a poskytování informace o tomto rozdílu zaměstnancům (čl. 9 odst. 1 písm. g) a odst. 9 směrnice o transparentním odměňování), a může být relevantní rovněž pro splnění povinnosti informovat uchazeče o zaměstnání o odměně, která by mu náležela při vzniku základního pracovněprávního vztahu (čl. 5 směrnice o transparentním odměňování). 

Navržená právní úprava zavádí povinnost zaměstnavatele sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit vnitřním předpisem odměňování zahrnující způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (odměny za práci), a dále rozdělení prací u něj vykonávaných do skupin podle jejich hodnoty. Zároveň se zavádí výslovná povinnost zaměstnavatele poskytovat odměnu za práci na základě systému odměňování. 

Směrnice o transparentním odměňování požaduje, aby zaměstnavatelé byli schopni určit „kategorii zaměstnanců“, tu definuje v čl. 3 odst. 1 písm. h), přičemž zjednodušeně řečeno jde o zaměstnance vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Kritéria pro stanovení hodnoty práce se navrhuje zachovat dle stávající právní úpravy uvedené v § 110 zákoníku práce, tato kritéria odpovídají požadavkům směrnice o transparentním odměňování uvedeným v čl. 4 odst. 4, jde o kritéria, která jsou objektivní a genderově neutrální. Rovněž zůstává zachována možnost zaměstnavatelů u jednotlivých prací přisuzovat těmto kritériím různou váhu dle povahy vykonávané práce. Výčet kritérií však rovněž zůstává taxativní a není možné odměnu za práci poskytovat dle jiných kritérií (viz § 109 odst. 4 zákoníku práce, nadále tak není možné pro stanovení hodnoty práce a poskytování odměny za práci jako kritérium zohledňovat např. hodnotu práce na trhu práce, „bezúrazovost“ nebo „neabsenci“ zaměstnanců). 

Oproti stávající praxi je však nutné brát v potaz, že pro rozdělení prací do kategorií (v legislativním textu vyjádřeno slovy „skupiny prací odstupňované podle hodnoty“) v systému odměňování u zaměstnavatele je relevantní hodnocení „druhu práce“ nikoliv až odvedené práce konkrétním zaměstnancem.

Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytne zaměstnavatelům nástroj pro stanovení hodnoty práce, který jim má pomoci s vytvořením systému odměňování dle § 109a ZP. Tento nástroj však bude dobrovolný, nejedná se o povinnost zaměstnavatelů se jím řídit. Stejně tak, pokud zaměstnavatel má již nastaven vnitřní systém odměňování, včetně stanovení hodnoty práce a rozdělení prací do skupin a tento systém splňuje požadavky nové právní úpravy, není třeba jej měnit. 

Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Směrnice o transparentním odměňování tento princip potvrzuje s tím, že požaduje, aby zaměstnanci ve stejné kategorii (tedy zaměstnanci se stejnou hodnotou vykonávané práce) obdrželi stejnou výši odměny (ve smyslu této směrnice).

Uvedený rozdíl v přístupu má následující důsledky. V režimu odměny za práci tak, jak jej chápe stávající část šestá zákoníku práce upravující odměňování za vykonanou práci, by v principu zaměstnanci ve stejné skupině prací, resp. ve skupině prací se stejnou hodnotou práce, měli být odměňování stejně. Zároveň však v odměňování těchto zaměstnanců budou vznikat legitimní a odůvodněné rozdíly způsobené např. individuální výkonností zaměstnance a dosahovanými pracovními výsledky (§ 110 odst. 5 zákoníku práce). Tento rozdíl v odměňování zaměstnanců stejné skupiny je nadále legitimním důvodem pro rozdíl ve výši poskytnuté odměny za práci. Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice o transparentním odměňování].

Měkké dovednosti lze považovat za implicitní součást kritérií, jako jsou odpovědnost, složitost a namáhavost práce, protože tyto oblasti nejsou tvořeny pouze technickými nebo odbornými požadavky, ale výrazně závisí i na lidském chování, komunikaci a schopnosti zvládat různé situace.

Odpovědnost v pracovním kontextu neznamená jen plnění úkolů, ale i schopnost samostatného rozhodování, spolehlivost, zvládání stresu a komunikaci s ostatními. Právě tyto aspekty spadají do měkkých dovedností, jako je time management, schopnost nést důsledky rozhodnutí nebo efektivně spolupracovat. Složitost práce je dána nejen odbornou náročností, ale i tím, jak pracovník zvládá řešení problémů, adaptaci na změny nebo koordinaci s dalšími lidmi. Schopnosti jako kritické myšlení, flexibilita nebo týmová spolupráce jsou typickými měkkými dovednostmi, které tuto složitost významně ovlivňují. Namáhavost práce se neprojevuje pouze fyzicky, ale také psychicky. Zvládání zátěže, odolnost vůči stresu, schopnost udržet pozornost nebo komunikovat v náročných situacích jsou opět měkké dovednosti, které určují, jak náročná práce ve skutečnosti je. Měkké dovednosti nejsou samostatným, odděleným kritériem, ale prostupují všemi uvedenými oblastmi a tvoří jejich nedílnou, implicitní součást.

Vedle rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty poté bude systém odměňování obsahovat rovněž informaci o způsobu odměňování u zaměstnavatele. Zaměstnavatel by měl uceleně uvést, jakým způsobem poskytuje odměnu za vykonanou práci, v případě mzdy tedy její formu(y), složky mzdy a informaci o způsobu odstupňování jejich výše. Systém odměňování bude zahrnovat gradaci náročnosti prací mezi skupinami navzájem, což se promítne odpovídajícím způsobem i ve výši poskytované odměny za práci. 

Již podle stávajícího znění § 287 odst. 2 písm. d) zákoníku práce mají zaměstnavatelé povinnost systém odměňování a hodnocení zaměstnanců projednat s odborovou organizací. 

Vedle povinných náležitostí bude na zaměstnavateli, zda ve vnitřním předpise uvede i další informace týkající se systému odměňování, např. informace o způsobu, jakým byla jednotlivým pracím stanovena jejich hodnota, tedy zpřístupnění použité metodiky hodnocení prací nebo provedené analýzy hodnocení prací u zaměstnavatele.

Povinnost vyplývající z nových ustanovení platí i pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nicméně ti jsou při odměňování zaměstnanců platem vázáni prováděcími právními předpisy, kdy vykonávané práce jsou dle hodnoty práce rozděleny do platových tříd. 

K bodům 13 a 14 (§ 111 a § 112)
Navrhuje se zrušení institutu zaručeného platu, a to v úzké věcné souvislosti s vytvořením pevné vazby minimální měsíční mzdy na nejnižší přípustnou výši platového tarifu a stanovení minimálního mezitřídního růstu platových tarifů v § 123 odst. 5 a odst. 6 písm. g) zákoníku práce. Dlouhodobý nesoulad systému nejnižších úrovní zaručeného platu s výší platových tarifů deformoval účel jednotlivých složek platu a oslaboval principy spravedlivého odměňování v nepodnikatelské sféře.

K bodu 15 (§ 113)
Pro posílení transparentnosti odměňování a vazbu na systém odměňování se rovněž navrhuje úprava § 113 zákoníku práce spočívající v zavedení povinné písemné formy pro případnou jinou smlouvu, ve které je sjednávána výše mzdy. Současná právní úprava totiž připouští případné sjednání mzdy v jiné než pracovní nebo kolektivní smlouvě, přičemž pro tuto smlouvu nestanoví povinnost písemné formy, což je v rozporu s principem transparentnosti odměňování u zaměstnavatele. Využití ústní formy pro sjednání výše mzdy je pro jistotu pracovněprávních vztahů nežádoucí. Následky nedodržení požadované formy právního jednání jsou popsány v části týkající se úpravy § 20. 

K bodu 16, 28 a 33 (§ 122, § 319, § 357)
Jedná se o legislativně-technické úpravy v souvislosti se zrušením institutu zaručeného platu

K bodům 17 a 20 [§ 123 odst. 5 a odst. 6 písm. g)]
Nově se za nepodkročitelnou referenční veličinu pro stanovení výše platového tarifu bude považovat aktuálně platná částka měsíční minimální mzdy. Tím bude zároveň zaměstnavatelům umožněno lépe strukturovat poskytovaný plat podle skutečných hledisek náročnosti práce a pracovních podmínek ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci, neboť jiné složky platu nebudou nadále tvořit součást faktického doplatku do minimální mzdy.

Aby nedošlo při případných následných změnách stupnic platových tarifů prováděcím právním předpisem k úplné nivelizaci platových tarifů, stanoví se, že minimální odstup sousedících platových tříd musí činit alespoň 4 %. Platové tarify pedagogických pracovníků v regionálním školství a akademických pracovníků státních vysokých škol jsou z působnosti této podmínky vyjmuty, neboť příslušná stupnice platových tarifů má nepravidelnou strukturu a její konsolidace by vyvolala další významné rozpočtové dopady.   

K bodu 18 a 19 [§ 123 odst. 6 písm. e) a f)]
Podstatou úpravy je umožnit zvláštní způsob určení platového tarifu i pro zaměstnance v pracovním poměru napříč veřejnými službami a správou, kteří nejsou státními zaměstnanci, tak, aby byly využity materiální definiční znaky klíčového státního zaměstnance s ohledem na jeho kompetence a na specifika výkonu práce. Platový tarif bude možné takovému zaměstnanci určit v rámci rozpětí mezi nejnižším a nejvyšším platovým tarifem v 11. až 16. platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen, avšak takto určený platový tarif bude muset dosahovat nejméně výše platového tarifu, která by jinak zaměstnanci příslušela podle míry započitatelné praxe a tzv. náhradních dob (viz § 123 odst. 4 zákoníku práce a § 4 nařízení vlády č. 341/2017 Sb.). Vzhledem k tomu, že má nová úprava sloužit k ocenění vyšší náročnosti práce, kterou mohou vykonávat pouze špičkoví odborníci, nebylo by logické, aby zaměstnavatel mohl poskytovat platový tarif v nižší výši. 

Podmínky pro využití tohoto mimořádného institutu proto zahrnují jednak aspekt spočívající v tom, že zaměstnanec disponuje nejvyšší mírou znalostí, dovedností a zkušeností nezbytných pro výkon práce, a také další skutečnosti spočívající v tom, že zaměstnanec současně plní nejsložitější, nejodpovědnější a nejnamáhavější úkoly veřejných služeb a správy. Nezbytné rovněž je, aby práce zaměstnance zahrnovala nepostradatelné činnosti, tj. činnosti, kterými se zabezpečuje plnění úkolů, jež právní předpisy ukládají zaměstnavatelům ve veřejných službách a správě uvedeným v § 109 odst. 3 zákoníku práce. Jinak je na posouzení zaměstnavatele, jakým způsobem odměňování dotčené skupiny zaměstnanců konstruuje a zdůvodní s tím, že však bude povinen okruh dotčených zaměstnanců, jakož i pravidla pro učení platového tarifu v rámci rozpětí nejnižšího a nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě vymezit ve vnitřním předpisu nebo sjednat v kolektivní smlouvě. Návrh reaguje na dlouhodobé požadavky směřující k upozadění významu mechanicky uplatňovaných platových stupňů především u vysoce odborných a specializovaných činností ve veřejných službách a správě vyžadujících vysokoškolské vzdělání, u kterých se obecně personalistická praxe setkává s vyššími nároky na individuální posouzení spravedlivé výše odměny za práci, při dodržení principů zákazu diskriminace a rovného odměňování.

Podmínka spočívající v zařazení zaměstnance alespoň do 11. platové třídy odráží účel této formy zvláštního způsobu určení platového tarifu, tedy, aby zaměstnavatel mohl lépe zajistit výkon činností, které vyžadují vysokou odbornost, tedy vysokoškolské vzdělání v bakalářském nebo magisterském studijním programu. Tomu odpovídá i vymezení dalších podmínek, zejména požadavek na to, aby vykonávané práce představovaly nejsložitější úkoly plněné u zaměstnavatele a zároveň se tento účel shoduje i s cíli úpravy určení platového tarifu ve zvláštních případech pro státní zaměstnance.

K bodu 21 (§ 132a)
Navrhovaná úprava reaguje na dlouhodobě rostoucí rozsah a náročnost činností vykonávaných pedagogickými pracovníky v postavení třídních učitelů, vedoucích oddělení na konzervatořích a základních uměleckých školách a vedoucích studijních skupin na vyšších odborných školách. Vedle přímé pedagogické činnosti tito pedagogičtí pracovníci zajišťují řadu organizačních, administrativních, koordinačních a komunikačních úkolů souvisejících se vzděláváním a péčí o svěřenou skupinu žáků nebo studentů. Poskytování zvláštního příplatku za práci třídního učitele, vedoucího oddělení na konzervatoři nebo základní umělecké škole nebo vedoucího studijní skupiny na vyšší odborné škole se od poskytování zvláštního příplatku v ostatních případech odlišuje jak způsobem vymezení, tak i stanovením výše rozpětí sazeb. Důvodem jiného přístupu k této skupině prací je to, že se touto platovou složkou oceňují mimo zvýšené neuropsychické zátěže a rizika ohrožení života a zdraví ještě další vlivy, které souvisejí s třídnickými činnostmi, jako je řešení vztahů školy a rodin žáků a studentů, organizace činností žáků a studentů mimo vyučování, zajišťování třídní administrativy apod. 

Činnost třídního učitele zahrnuje zejména koordinaci vzdělávacího procesu ve třídě, komunikaci se zákonnými zástupci, řešení výchovných a vzdělávacích problémů žáků, spolupráci se školskými poradenskými zařízeními, vedení pedagogické dokumentace a zajišťování dalších úkolů vyplývajících z právních předpisů a potřeb školy. Obdobně vedoucí oddělení a vedoucí studijních skupin vykonávají nad rámec své běžné pedagogické činnosti také činnosti organizačního a koordinačního charakteru.

Jedná se tedy o další aspekty (především vyšší odpovědnost, organizační náročnost, duševní zátěž, náročnost pracovních vztahů) související s činnostmi, které třídní učitel vykonává navíc oproti ostatním pedagogickým pracovníkům v rámci stanovené týdenní pracovní doby.

V zájmu zajištění adekvátní výše příplatku a nezhoršení právního stavu oproti dosavadní právní úpravě se navrhuje stanovit zákonem jako závaznou hodnotu pro vládu minimální nepodkročitelnou výši tohoto příplatku v částce 1500 Kč měsíčně a zároveň zmocnit vládu, aby výši konkrétního rozpětí a podmínky pro poskytování příplatku stanovila svým nařízením.  

Cílem navrhované úpravy je ocenit zvýšenou pracovní zátěž a odpovědnost spojenou s výkonem uvedených činností a současně posílit motivaci pedagogických pracovníků k jejich výkonu. Zakotvení minimální výše příplatku přímo v zákoně zajišťuje stabilní a předvídatelné finanční ocenění této činnosti a vytváří garanci minimální úrovně kompenzace zvýšených pracovních nároků. Konkrétní rozpětí výše příplatku a podrobnější podmínky jeho poskytování budou nadále stanoveny nařízením vlády, což umožní pružně reagovat na vývoj odměňování ve školství a na změny ekonomických podmínek.

Navrhované opatření přispěje ke zvýšení atraktivity výkonu činnosti třídního učitele a dalších obdobných funkcí, jejichž význam pro kvalitní fungování škol a vzdělávacího procesu v posledních letech významně vzrostl.

K bodu 22 (§ 287)
Navrhuje se doplnit do § 287 odst. 2 nové písmeno i), díky čemuž dojde k naplnění požadavku čl. 9 odst. 6 směrnice o transparentním odměňování, kde je uvedeno, že přesnost informací potvrdí vedení zaměstnavatele po konzultaci se zástupci zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel počítá rozdíl v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a tyto údaje poskytuje monitorovacímu orgánu, je třeba, aby je před jejich poskytnutím projednal s odborovou organizací. Toto projednání představuje kontrolu sdělovaných údajů ze strany odborové organizace, pokud u zaměstnavatele působí.  
 
K bodu 23 (§ 287a až § 287e)
Navrhovaná právní úprava v nové „Hlavě V Posouzení odměňování“ (§ 287a až § 287e zákoníku práce) transponuje článek 10 směrnice o transparentním odměňování a zavádí do českého právního řádu nový institut posouzení odměňování, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů.

Zavedení posouzení odměňování má dvojí cíl:
1. Zajistit efektivní reakci na zjištěné neodůvodněné rozdíly v odměňování a umožnit jejich nápravu na úrovni zaměstnavatele ve spolupráci, tedy slovy nové právní úpravy „po projednání“ se zástupci zaměstnanců, bez nutnosti soudního nebo správního zásahu.
2. Podpořit dialog mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců o příčinách a řešeních nerovností v odměňování, včetně dlouhodobého sledování a vyhodnocování účinnosti přijatých opatření.

Z hlediska systémového pojetí se jedná o navazující mechanismus na povinnost zaměstnavatele vypracovat a zpřístupnit způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce a § 306c zákoníku práce.

Ustanovení § 287a stanoví podmínky, za nichž je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců. Povinnost se vztahuje pouze na zaměstnavatele, kteří mají povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce.

Toto posouzení se provede tehdy, pokud:
· ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice o transparentním odměňování),
· rozdíl v odměně není objektivně odůvodněn způsobem který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky, ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a 
· rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zpřístupnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.

Stanovení hranice 5 % odpovídá přímo textu směrnice o transparentním odměňování a představuje praktický prahový ukazatel, který brání přetížení zaměstnavatelů drobnými, statisticky nevýznamnými odchylkami, a zároveň umožňuje identifikovat skutečně závažné nerovnosti.

V § 287a odst. 2 je upravena povinnost zaměstnavatele provést posouzení odměňování nejpozději do 2 měsíců ode dne marného uplynutí lhůty podle odstavce 1 písm. c), tedy do 6 měsíců ode dne zpřístupnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1. 

Ustanovení § 287b konkretizuje formu a obsah posouzení odměňování. Musí zahrnovat všechny klíčové prvky stanovené čl. 10 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování, zejména:
· analýzu zastoupení žen a mužů v jednotlivých skupinách prací,
· informace o průměrné výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zaměstnanců a zaměstnankyň u každé skupiny prací
· identifikaci rozdílů v odměňování a jejich příčin,
· stanovení podílu žen a mužů, u nichž po návratu z mateřské, otcovské nebo rodičovské dovolené, případně po čerpání překážky v práci při poskytování dlouhodobé péče, došlo ke zvýšení odměny za práci, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, pokud k němu došlo i v příslušné skupině prací stanovené podle § 109a odst. 2 během období, kdy byla dovolená čerpána,
· přijetí opatření k odstranění neodůvodněných rozdílů, a
· hodnocení účinnosti opatření přijatých v minulých posouzeních odměňování.

Ustanovení § 287c odst. 1 stanoví povinnost zaměstnavatele posouzení odměňování projednat se zástupci zaměstnanců – odborovou organizací a radou zaměstnanců (pokud u zaměstnavatele působí) ještě před jeho zpřístupněním podle § 287d. Při projednání se uplatní univerzální princip podle § 276 zákoníku práce, tedy pokud u zaměstnavatele působí současně odborová organizace, nebo více odborových organizací a zároveň případně i rada zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen plnit své povinnosti vůči všem těmto zástupcům zaměstnanců. S ohledem na předmět jednání není zaměstnavatel povinen tyto otázky projednávat se zástupcem pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Ustanovení § 287c odst. 2 upravuje řešení situace, kdy zástupci zaměstnanců u zaměstnavatele nepůsobí. Zaměstnavatel je v takovém případě povinen bez zbytečného odkladu, způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům poskytnout zaměstnancům informaci o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování a o oprávnění zaměstnavatele provést posouzení odměňování samostatně, tj. bez projednání se zástupci zaměstnanců, pokud u něj zástupci zaměstnanců nezačnou působit ve lhůtách uvedených v odstavci 4. Za způsob u zaměstnavatele obvyklý lze považovat zejména vyvěšení informace na úřední či informační nástěnce, zpřístupnění na firemním intranetu, rozeslání informace zaměstnancům prostřednictvím e-mailu, zpřístupnění v interním informačním systému nebo využití jiného zavedeného komunikačního kanálu, který zaměstnavatel běžně používá. Současně je důležité, aby zaměstnanci měli reálnou možnost se s takto zpřístupněnou informací seznámit, aby zvolený způsob zveřejnění byl v organizaci obvyklý a předvídatelný a aby zaměstnavatel byl schopen prokázat, že informaci tímto způsobem skutečně zpřístupnil.

Pokud se zaměstnavatel rozhodne provést posouzení odměňování dříve, tj. před vznikem povinnosti provést posouzení odměňování, i v tomto případě je povinen posouzení odměňování projednat se zástupci zaměstnanců. Pokud u zaměstnavatele zástupci zaměstnanců nepůsobí, je zaměstnavatel povinen před posouzením odměňování o tomto svém rozhodnutí zaměstnance bezodkladně informovat a poskytnout jim 30 denní lhůtu k založení odborové organizace a ke splnění podmínek jejího působení u zaměstnavatele, nebo k zahájení kroků k ustavení rady zaměstnanců, tj. k doručení návrhu na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců zaměstnavateli. 

Ustanovení § 287c odst. 4 upravuje postup, pro případ, že si zaměstnanci svého zástupce neustaví, např. nezaloží odborovou organizaci a neoznámí její působení zaměstnavateli ve lhůtě 30 dnů od informace podle odstavce 3 nebo zaměstnavatele nepožádají o uspořádání voleb do rady zaměstnanců. Po marném uplynutí lhůty 30 dnů provede zaměstnavatel posouzení odměňování sám, tj. bez účasti zástupců zaměstnanců. Vzhledem k délce procesu ustavení rady zaměstnanců je postačující, aby ve lhůtě 30 dnů byl zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. V takovém případě je pak zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení, i když rada zaměstnanců vznikne až po uplynutí lhůty 30 dnů.

Ustanovení § 287c odst. 5 upravuje běh dvouměsíční lhůty pro provedení posouzení odměňování s ohledem na zahájení působení nové odborové organizace u zaměstnavatele nebo 
na ustavení rady zaměstnanců, u kterého před dnem zpřístupnění informací podle odstavce 4 rada zaměstnanců nepůsobila.

Ustanovení § 287d stanoví způsob zpřístupnění posouzení odměňování. Zaměstnavatel jej bez zbytečného odkladu zpřístupní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Za obvyklý způsob může být považováno zpřístupnění na interních nebo externích webových stránkách zaměstnavatele, rozesláním hromadného e-mailu všem zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců, vyvěšení na místě všem zaměstnancům přístupném nebo jiný způsob zpřístupnění, který je fakticky přístupný všem zaměstnancům a jedná se u zaměstnavatele o běžně využívaný komunikační kanál. Ustanovení dále výslovně stanoví, že zaměstnavatel poskytne posouzení odměňování příslušnému orgánu inspekce práce, pokud o něj požádá.

Zaměstnavatel posouzení odměňování poskytne odborovým organizacím, radě zaměstnanců a Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pokud zaměstnavatele vyzve příslušný orgán inspekce práce k poskytnutí posouzení odměňování, zaměstnavatel jej poskytne rovněž tomuto orgánu.

Navrženým ustanovením (§ 287d odst. 2) je transponován čl. 12 odst. 3 směrnice o transparentním odměňování. Podle tohoto článku mohou, cit: „členské státy… rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení…“. Pokud by zveřejněním posouzení odměňování podle navrženého znění mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto část posouzení odměňování zaměstnancům nezveřejní, ale poskytne je pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí a zástupcům zaměstnanců. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví.

Riziko identifikace je tak vždy dáno kombinací více faktorů, zejména strukturou skupiny podle pohlaví, rozložením odměn a znalostí interních poměrů na pracovišti. Z tohoto důvodu není vhodné stanovit pevnou numerickou hranici (např. méně než 5 zaměstnanců), neboť takové pravidlo by nebylo způsobilé postihnout všechny situace, kdy může k identifikaci dojít. Vhodnější je ponechat posouzení na konkrétních okolnostech případu a aplikovat obecné požadavky na ochranu osobních údajů.

Situace, kdy může dojít k identifikaci (odtajnění) odměny ve skupině prací:

Riziko identifikace konkrétního zaměstnance nevzniká pouze v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců ve skupině prací, ale především na struktuře skupiny podle pohlaví a dalších charakteristikách. Klíčové jsou zejména tyto případy:

1. Skupina obsahuje pouze jednoho zaměstnance jednoho pohlaví Např. 6 zaměstnanců: 5 mužů + 1 žena → údaj o průměrné (nebo mediánové) odměně žen fakticky odpovídá odměně konkrétní zaměstnankyně.

2. Velmi malý počet zaměstnanců jednoho pohlaví (2 osoby) Např. 8 zaměstnanců: 6 mužů + 2 ženy → z rozdílů mezi průměrem/mediánem a znalosti interních poměrů lze odměny relativně snadno dopočítat.

3.	Extrémní nepoměr mezi pohlavími Např. 10 zaměstnanců: 9 mužů + 1 žena
→ opět dochází k faktickému odhalení individuální odměny.

4.	Malá skupina jako celek Např. 3–4 zaměstnanci (bez ohledu na pohlaví)
→ i bez rozdělení podle pohlaví lze odměny odvodit (zaměstnanci se často znají, znají rozdíly ve výkonu apod.). 

5. Homogenní skupina + znalost interních poměrů Např. 5 zaměstnanců, všichni stejné pohlaví → kombinací informací (praxe, pozice, výkon) lze při znalosti průměru odhadnout konkrétní mzdy.

6. Kombinace více údajů (tzv. mozaikový efekt) I při vyšším počtu (např. 12 zaměstnanců: 8 mužů + 4 ženy) → pokud jsou k dispozici další údaje (praxe, stupeň, výkon), lze jednotlivé odměny zpětně odvodit.

Ustanovení § 287e upravuje povinnost zaměstnavatele přijmout opatření vyplývající z posouzení odměňování k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování ve lhůtách stanovených v posouzení odměňování a projednat způsob jejich provedení s odborovou organizací a radou zaměstnanců. 

Posouzení odměňování navazuje na rozdíl v odměňování žen a mužů ve skupinách prací v systému odměňování zaměstnavatele podle § 109a odst. 2 zákoníku práce. Podle navrženého znění § 109a odst. 4 se systém odměňování uživatele vztahuje také na zaměstnance agentury práce, kteří jsou k němu dočasně přiděleni a tito zaměstnanci se budou od 1. 1. 2031 započítávat do počtu zaměstnanců zaměstnavatele podle § 37e zákona o inspekci práce (viz § 37j zákona o inspekci práce). Obsah posouzení odměňování prováděného uživatelem se tak ve výsledku bude týkat také zaměstnanců agentury práce dočasně k němu přidělených. Agentura práce provede společné posouzení ve vztahu ke svým kmenovým zaměstnancům.  

K bodu 24 (§ 306a)
Podle směrnice o transparentním odměňování jsou vedle odměny za práci (mzda, plat, odměna z dohody) odměnou rovněž jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem. Tato benefitní plnění ne vždy přísluší ve stejné výši všem zaměstnancům a jejich ne/poskytnutí je často závislé na povaze vykonávané práce nebo jiných souvisejících objektivních okolnostech (např. délka trvání pracovního poměru v případě pracovního jubilea apod.). 

Zaměstnavatelé budou povinni, pokud poskytují jiná peněžitá plnění či plnění peněžité hodnoty, vytvořit systém pro jejich poskytování. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje a zaměstnavatel jej stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě. 

Součástí systému nemusí být jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem, jejichž výše přímo vyplývá z právního předpisu, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil. Zaměstnavatel tak pochopitelně nemusí do systému zahrnout např. náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou zaměstnanci vyplácí za dobu čerpání dovolené či jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, nebo náhradu mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku za dobu prostoje (tj. zákonem dané minimum). Pokud by ale např. zaměstnavatel zaměstnanci poskytoval náhradu mzdy za prostoj ve výši průměrného výdělku (tj. v rozsahu jdoucím nad zákonné minimum dle § 207 zákoníku práce), systém by měl obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel toto zvýšené plnění poskytuje. 

Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce platí, že zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde mimo jiné o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je relevantní za jakých okolností a z jakého důvodu jsou zaměstnancům poskytovány. Pro legitimní odůvodnění různé výše, respektive ne/poskytování těchto plnění některým zaměstnancům ve stejné skupině prací dle hodnoty práce [viz návrh § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce] platí v souladu s dlouhodobým výkladem MPSV, že rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími. Tyto odlišnosti a okolnosti musejí být objektivní a genderově neutrální a v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů dle § 1a zákoníku práce. 

K bodu 25 (§ 306b až 306d)
§ 306b
Navrhovaná ustanovení transponují čl. 7 směrnice o transparentním odměňování. Zaměstnavatel má povinnost na písemnou žádost zaměstnance poskytnout do 2 měsíců ode dne jejího doručení zaměstnanci písemně informaci o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši u mužů a u žen za předchozí kalendářní rok ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec v předchozím kalendářním roce vykonával práci.  Tato informace umožní zaměstnanci posoudit, zda existují potenciální rozdíly v odměňování v rámci srovnatelné skupiny prací. Bylo přitom postupováno v souladu s recitálem 21, kde je uvedeno, že: V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění. Pojem „odměna“ by měl zahrnovat všechny prvky odměny stanovené právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě. 

Lhůta dvou měsíců pro poskytnutí informací je stanovena v souladu se směrnicí o transparentním odměňování a zohledňuje administrativní náročnost shromáždění a zpracování údajů, a to zejména u menších zaměstnavatelů.

Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí stanoví podrobnosti a způsob výpočtu. Posuzovaný úhrn plnění se vyjadřuje v hrubém ročním vyjádření za předchozí kalendářní rok a odpovídajícím hrubém hodinovém vyjádření. Tato metodika odpovídá požadavku směrnice o transparentním odměňování, aby byly údaje srovnatelné, aktuální a objektivně vyčíslitelné, a zároveň zajišťuje, že se zohlední i složky odměny za práci, které nejsou poskytovány pravidelně a poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 

Výše odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žádajícího zaměstnance se posuzuje za předchozí kalendářní rok, za dobu, po kterou trval jeho pracovněprávní vztah, resp. po kterou vykonával práci zařazenou do příslušné skupiny prací. Pokud v předchozím kalendářním roce došlo u žádajícího zaměstnance ke změně skupiny prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce, dostane tento zaměstnanec (pokud o to požádá) informaci o výši své odměny za obě (všechny) tyto skupiny prací.

Průměrná výše odměny v příslušné skupině prací se poskytne z výše odměn za práci, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zaměstnanců v příslušné skupině prací za celý předchozí kalendářní rok, bez ohledu na dobu výkonu práce zaměstnance v této skupině prací v předchozím kalendářním roce.

Z navrženého znění rovněž vyplývá, že zaměstnanec může tohoto práva využít pouze v případě, kdy v předchozím kalendářním roce u zaměstnavatele jeho pracovněprávní vztah trval (a to i v případě, kdy trval jen po část předchozího kalendářního roku). Noví zaměstnanci tedy budou moci žádosti podávat až v okamžiku, kdy za doby trvání pracovněprávního vztahu dojde k překročení kalendářního roku. Zároveň pokud u zaměstnance dojde ke změně skupiny prací, lze jeho právo podle tohoto ustanovení ve vztahu k „nové“ skupině prací rovněž využít až ve chvíli, kdy v průběhu doby výkonu práce v této nové skupině dojde k překročení kalendářního roku.

Bývalému zaměstnanci toto právo nepřísluší. Dojde-li tak např. ke změně spočívající v tom, že zaměstnanec v jednom kalendářním roce vykonával práci v pracovním poměru, který k 31. prosinci skončil, přičemž od 1. ledna navazujícího kalendářního roku uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o provedení práce, zaměstnanec si žádost podat nemůže, neboť jde o jiný pracovněprávní vztah. Výjimkou jsou pochopitelně případy, kdy zaměstnavatel v případě pracovního poměru na dobu určitou namísto dohody se zaměstnancem o změně jeho trvání uzavře se zaměstnancem formálně nový pracovní poměr na dobu určitou.

Vznik práva zaměstnance na dotčené informace se váže k okamžiku uplatnění žádosti (s limity uvedenými v předchozích odstavcích), zaměstnanec na takovou informaci má právo i v případě, že pracovněprávní vztah po jejím uplatnění skončí. Naopak po jeho skončení se již bez dalšího bývalý zaměstnanec poskytnutí informací domáhat nemůže; legislativní text toto právo přiznává výslovně pouze zaměstnanci.

Vzhledem k tomu, že průměrná výše odměny v příslušné skupině prací se poskytne z výše odměn za práci, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zaměstnanců v příslušné skupině prací za předchozí kalendářní rok, není účelné, aby zaměstnanci byla shodná informace poskytována v kalendářním roce vícekrát, proto se zakotvuje, že zaměstnanec je oprávněn podat žádost podle § 306b odst. 1 pouze jednou v kalendářním roce, přičemž k dalším žádostem se nepřihlíží, čímž bude zamezeno podávání žádostí o informace, které zaměstnanec již obdržel.

Upravuje se právo zaměstnance požadovat vysvětlení nebo doplnění informací, pokud jsou neúplné nebo nepřesné. Toto právo je odvozeno z čl. 7 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování a slouží k zajištění efektivního výkonu práva na informace a odstranění případných nejasností.

Zaměstnanci mohou podat žádost rovněž prostřednictvím rady zaměstnanců nebo odborové organizace, pokud u zaměstnavatele působí a dále prostřednictvím veřejného ochránce práv. Zástupce pro BOZP je z povahy své činnosti z tohoto oprávnění vyloučen. Toto ustanovení přebírá možnost uvedenou ve směrnici o transparentním odměňování a reflektuje českou právní úpravu zastoupení zaměstnanců. Tím se posiluje ochrana jednotlivých zaměstnanců, kteří mohou využít podpory svého zástupce, zejména v případech obavy z negativních důsledků vůči zaměstnanci. 

Účelem navrhovaného ustanovení § 306b odst. 5 zákoníku práce je zajistit, aby informace, které zaměstnanec získá podle odstavců 1 a 3 (tj. údaje o průměrné výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty ve skupině prací, nezbytné k posouzení, zda je dodržována zásada spravedlivého odměňování), byly využívány výhradně k legitimnímu účelu – tedy k výkonu práva na spravedlivé odměňování podle § 110 zákoníku práce. Zamezuje se tím zneužití těchto údajů k jiným, nesouvisejícím účelům, například k šíření citlivých informací (o odměňování u zaměstnavatele) nebo k narušení pracovních vztahů na pracovišti. Současně ustanovení respektuje právo zaměstnavatele na ochranu důvěrných informací a obchodního tajemství, přičemž ponechává možnost, aby zaměstnavatel písemně určil zaměstnanci konkrétní podmínky nebo omezení, za nichž může s těmito informacemi nakládat. Předmětné ustanovení tímto vyvažuje právo zaměstnance na přístup k informacím potřebným k uplatnění rovného zacházení s povinností zaměstnance chránit důvěrnost těchto informací a respektovat oprávněné zájmy zaměstnavatele.

Odkaz na § 346a zákoníku práce zajišťuje, že s informací o vlastní výši odměny zaměstnance zaměstnanci mohou nakládat dle svého uvážení, nikoliv jen k výkonu svého práva na rovné zacházení při odměňování. Zaměstnavatel je tedy v tomto ohledu omezovat nijak nemůže. 

Nad rámec čl. 7 směrnice o transparentním odměňování je navrženými ustanoveními § 306b odst. 6 až 8 zákoníku práce transponován čl. 12 odst. 3 této směrnice, a to právě ve vztahu k právu zaměstnance na informace podle čl. 7 této směrnice. Podle tohoto článku mohou, cit: „členské státy… rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení…“. Navržená úprava chrání soukromí zaměstnanců, kteří vykonávají práci ve stejné skupině prací, ve které vykonává práci zaměstnanec, který podává žádosti podle navrženého § 306b odst. 1 a 3 zákoníku práce. Pokud by při poskytnutí informací podle navrženého znění § 306b zákoníku práce mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel informace zaměstnanci (tazateli) neposkytne, ale poskytne je pouze odborové organizaci působící u zaměstnavatele, kterou pro tento účel zaměstnanec písemně určí. V případě, že je již samotná žádost podána prostřednictvím odborové organizace, pak platí, že je pro daný účel určena tato odborová organizace. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví. Na základě takto poskytnutých informací zaměstnavatelem poté odborová organizace nabyté informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Přitom je podle § 306e odst. 1 odborová organizace povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít ke zveřejnění anebo poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance.

Pokud u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace, pak nelze žádnou odborovou organizaci pro účely poskytnutí úplné informace, doplnění nebo vysvětlení označit, a tedy zaměstnanec úplnou informaci, doplnění nebo vysvětlení od zaměstnavatele neobdrží. Zaměstnanci však není bráněno v tom, aby sám vyvinul úsilí k založení odborové organizace, tuto založil a tato začala působit u zaměstnavatele.  

Zaměstnavatel musí veškeré své zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o:
· právu zaměstnance písemně požádat zaměstnavatele o poskytnutí informace o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělených podle pohlaví,
· právu zaměstnance písemně požádat zaměstnavatele o vysvětlení nebo doplnění týkající se takto poskytnutých informací,
· možnosti zaměstnance uplatnit žádost prostřednictvím zástupce zaměstnanců nebo veřejného ochránce práv.

Povinnost zpřístupnění informace podle § 306b odst. 9 zaměstnavatel plní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům, tedy např. zpřístupněním této informace na intranetu zaměstnavatele, rozesláním hromadného emailu na všechny zaměstnance, jejím vyvěšením na nástěnce nebo např. jakýmkoli jiným informováním zaměstnance v rámci interního systému zaměstnavatele.

§ 306c
Navrhované ustanovení doplňuje systém reportingu zaměstnavatelů se 100 a více zaměstnanci tím, že těmto zaměstnavatelům stanoví povinnost poskytovat zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce [čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice o transparentním odměňování]. 

Tuto zprávu je zaměstnavatel podle navrženého § 37i odst. 2 zákona o inspekci práce povinen poskytnout Ministerstvu práce a sociálních věcí, nicméně na rozdíl od zprávy o rozdílech v odměňování podle § 37g zákona o inspekci práce se tato zpráva nezveřejňuje prostřednictvím informačního systému široké veřejnosti způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji [§ 37f písm. g) zákona o inspekci práce].

Nicméně zaměstnavatel je povinen s touto zprávou seznámit zaměstnance, a to jejím zpřístupněním způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Tato povinnost naplňuje čl. 9 odst. 9 směrnice o transparentním odměňování, který požaduje zpřístupnění údajů o rozdílech v odměňování ve skupinách prací zaměstnancům a jejich zástupcům. Je pamatováno na ochranu osobních údajů zaměstnanců. Zaměstnavatelem nejsou zpřístupňovány ty informace, jejichž zpřístupnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen takový postup odůvodnit. Zástupci zaměstnanců nicméně obdrží od zaměstnavatele zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací v úplném znění, čímž je transponována čl. 12 odst. 3 směrnice o transparentním odměňování.

Odstavce 2, 3 a 4 upravují právo zaměstnanců nebo zástupce zaměstnanců na doplňující vysvětlení, jak předpokládá čl. 9 odst. 10 směrnice o transparentním odměňování, jež posiluje procesní práva zaměstnanců při zjišťování možné diskriminace. I zde je pamatováno na ochranu osobních údajů zaměstnanců. Zaměstnavatel neposkytne přímo zaměstnanci ty informace, jejichž zpřístupnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Zaměstnavatel tyto informace poskytne pouze odborové organizaci, kterou pro tento účel zaměstnanec určí, přičemž na základě takto poskytnutých informací zaměstnavatelem poté odborová organizace takto nabyté informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného zaměstnance. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Přitom je podle § 306e odst. 1 odborová organizace povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít ke zpřístupnění anebo poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace, pak nelze žádnou odborovou organizaci pro účely poskytnutí úplného doplnění nebo vysvětlení označit a tedy zaměstnanec úplné doplnění nebo vysvětlení od zaměstnavatele neobdrží. Zaměstnanci však není bráněno v tom, aby o doplnění nebo vysvětlení požádal opětovně v případě, kdy u zaměstnavatele odborová organizace působit začne nebo pokud sám zaměstnanec vyvine úsilí k založení odborové organizace, tuto založí a tato začne působit u zaměstnavatele.  

§ 306d
Navrhuje se výslovně specifikovat povinnost mlčenlivosti zástupců zaměstnanců o informacích z oblasti odměňování. Rovněž se navrhuje omezit oprávnění zástupců zaměstnanců nakládat se získanými informacemi mimo souvislost s výkonem práva na rovné zacházení v oblasti odměňování zaměstnanců u konkrétního zaměstnavatele.

Podle čl. 12 odst. 2 se žádné osobní údaje podle čl. 7, 9 nebo 10 směrnice o transparentním odměňování nepoužijí k jinému účelu než k uplatňování zásady rovné odměny. Zásadu rovné odměny však lze uplatňovat např. i v rámci kolektivního vyjednávání o mzdách. Zástupci zaměstnanců mohou při vyjednávání uvedená data využívat. Cílem je, aby se informace nedostala třetím osobám. Smyslem ustanovení není omezovat využití těchto informací při jednání se zaměstnavatelem. Navržená textace § 306e odst. 2 vylučuje, aby získané informace odborovými organizacemi byly využity při kolektivním vyjednávání s jiným zaměstnavatelem, u kterého působí. Navržená textace stanoví, že odborové organizace mohou informace užívat pouze k výkonu práva na rovné zacházení při poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Rovné zacházení je vždy omezeno na konkrétního zaměstnavatele (zákoník práce s konceptem porovnání rovného zacházení mezi různými zaměstnavateli nepracuje) a tedy není přípustné s informacemi operovat v rámci kolektivního vyjednávání u jiného zaměstnavatele. 

Tato povinnost není zrcadlena sankcí v zákoně o inspekci práce. Právní úprava správních deliktů v oblasti pracovního práva je vystavěna zejména na odpovědnosti zaměstnavatele jako subjektu, který je nositelem povinností vůči zaměstnancům a současně ekonomicky i organizačně silnější stranou pracovněprávních vztahů. 

V případě porušení této povinnosti se zaměstnavatel může domáhat ochrany svých práv prostřednictvím občanskoprávních prostředků, zejména podáním žaloby u soudu. Může se domáhat zdržení se protiprávního jednání, odstranění jeho následků, případně náhrady škody, pokud mu v důsledku porušení mlčenlivosti vznikla majetková újma. Tyto nástroje poskytují dostatečnou a účinnou ochranu, aniž by bylo nutné rozšiřovat veřejnoprávní sankční mechanismy.

K bodům 26 a 27 (§ 309b)
K odstavci 1
Navrhované ustanovení § 309b odst. 1 zákoníku práce pamatuje na agenturní zaměstnance. Situace agenturních zaměstnanců je specifická v tom, že jejich zaměstnavatelem je agentura práce, avšak práci vykonávají pro uživatele. Jejich mzdové podmínky by měly být přinejmenším stejné, jako u srovnatelného zaměstnance uživatele, tedy agenturní zaměstnanec má mít alespoň stejné podmínky, jako kdyby ho na stejném pracovním místě zaměstnal přímo uživatel. To jsou povinni zajistit agentura práce a uživatel (§ 309 odst. 5 zákoníku práce). Jsou-li podmínky agenturního zaměstnance horší než podmínky srovnatelného zaměstnance, musí agentura práce (a to i bez žádosti zaměstnance) zajistit rovné zacházení; agenturní zaměstnanec má právo se u agentury práce domáhat uspokojení práv, která mu tím vznikla (§ 309 odst. 5 zákoníku práce).

Pro naplnění smyslu a účelu směrnice o transparentním odměňování je třeba, aby se zaměstnanec agentury porovnával se zaměstnanci uživatele a byl odměňován alespoň stejně jako kmenoví zaměstnanci uživatele. Proto se navrhuje, aby se na zaměstnance agentury práce po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahoval systém odměňování (§ 109a) uživatele. Agentura práce při odměňování přiděleného zaměstnance musí vycházet ze systému odměňování uživatele. Agentura práce bude tedy vytvářet systém odměňování v zásadě pouze pro své kmenové zaměstnance. 

Ustanovení výslovně stanoví povinnost agentury práce zajistit před sjednáním, stanovením nebo určením výše odměny za práci souhlas uživatele s její výší a strukturou. Tím se vytváří mechanismus, který umožní agentuře práce nastavit odměňování dočasně přiděleného zaměstnance v souladu s podmínkami u uživatele již před vznikem pracovněprávního vztahu nebo před vysláním zaměstnance k výkonu práce.

Současně se uživateli ukládá povinnost poskytovat agentuře práce informace o systému odměňování vztahující se ke skupině prací, do níž je zařazena práce vykonávaná dočasně přiděleným zaměstnancem. Poskytnuté informace mají zahrnovat zejména složky odměny za práci, podmínky jejich poskytování a další skutečnosti významné pro stanovení celkové odměny. Povinnost se vztahuje rovněž na následné změny a doplnění těchto informací, aby agentura práce mohla průběžně zajišťovat soulad odměňování svých zaměstnanců s podmínkami u uživatele.

Navržená úprava přispěje k efektivnějšímu dodržování zásady rovného zacházení a spravedlivého odměňování a zabrání situacím, kdy agentura práce nemá k dispozici dostatečné informace pro správné nastavení výše odměny za práci. Očekává se rovněž snížení počtu sporů týkajících se odměňování dočasně přidělených zaměstnanců a posílení transparentnosti vztahů mezi agenturou práce a uživatelem.

K odstavci 2
Agentura práce, coby zaměstnavatel přiděleného zaměstnance k uživateli, bude na žádost přiděleného zaměstnance plnit povinnosti podle § 306b odst. 1 a 3 zákoníku práce, musí mu poskytnout informaci o výši odměny za práci (mzdy, odměny z dohody) a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnanci poskytuje, a jejich průměrné výši ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělené podle pohlaví (případně je na základě další žádosti přiděleného zaměstnance agentura práce povinna poskytnout mu bez zbytečného odkladu vysvětlení nebo doplnění týkající se poskytnutých informací). Jelikož se ale na zaměstnance agentury práce po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahuje systém odměňování uživatele, ukládá současně zákon uživateli, aby agentuře práce poskytnul potřebnou součinnost ke splnění informační povinnosti podle § 306b odst. 1 a 3 zákoníku práce. Ze stejných důvodů je nutné součinnost poskytnout ke splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306c odst. 2 zákoníku práce, tedy poskytnout vysvětlení nebo doplnění ke zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce).

Navrhované ustanovení dále stanoví povinnost agentury práce zachovávat mlčenlivost o neveřejných informacích získaných od uživatele v souvislosti s plněním zákonných povinností v oblasti odměňování a pracovních podmínek dočasně přidělených zaměstnanců. Cílem je zajistit ochranu citlivých informací týkajících se vnitřních odměňovacích systémů, organizačních postupů a dalších skutečností, které mohou mít obchodní nebo konkurenční význam.

Zakotvení povinnosti mlčenlivosti vytváří nezbytný předpoklad pro otevřené a úplné poskytování informací ze strany uživatele agentuře práce, které je nutné pro řádné plnění povinností vyplývajících ze zákona. Současně se výslovně stanoví, že získané informace mohou být využívány pouze k účelům stanoveným zákonem a nesmějí být bez souhlasu uživatele zpřístupněny třetím osobám.

Trvání povinnosti mlčenlivosti i po skončení dočasného přidělení zaměstnance posiluje ochranu oprávněných zájmů uživatele a odpovídá povaze chráněných informací, jejichž citlivost zpravidla nezaniká ukončením konkrétního pracovního vztahu nebo dočasného přidělení.

K bodu 29 (§ 320 a § 320a) 
Navrhuje se dílčím způsobem pozměnit dikci § 320 odst. 1 a dále § 320a písm. a) zákoníku práce tak, aby tato dikce přesněji odrážela charakter sociálního dialogu v ČR, a zároveň došlo ke zpřesnění zájmů, které jsou jeho předmětem. Navrhuje se z ustanovení vypustit poněkud archaicky znějící slovo „pracující“, které není právními předpisy ukotveno a není tak zřejmé, zda se jedná pouze o důležité zájmy zaměstnanců, nebo i zájmy jiných osob, které vykonávají práci, nikoliv nutně závislou. Zároveň se jeví jako nevyvážené, že by předmětem sociálního dialogu měly být pouze důležité zájmy pracujících, když na sociálním dialogu zároveň participují i zástupci zaměstnavatelů, kteří reprezentují především důležité zájmy svých členů, tedy zaměstnavatelů. Slovo pracující se proto nahrazuje slovy „zaměstnanců a zaměstnavatelů“, což jednoznačně vymezuje rozsah zájmů, které jsou předmětem sociálního dialogu pomocí terminologie zákoníku práce, a zároveň je i vyrovnán zmíněný nepoměr mezi reprezentovanými zájmy. 

K bodu 30 (§ 344a)
Navrhuje se výslovně stanovit, že k přechodu výkonu práv a povinností může dojít nejen v případě, kdy se část organizační složky státu převádí do jiné organizační složky státu na základě zvláštního právního předpisu, jak předpokládá § 344 zákoníku práce, ale že k takovému přechodu může dojít i v případě, že tak stanoví usnesení vlády. V případech, kdy provádění určité zastřešující agendy vykonávané státem není výslovně ukotveno v kompetenčním zákoně, ani v jiných zvláštních zákonech a dojde usnesením vlády k rozhodnutí o převodu této agendy mezi organizačními složkami státu, nelze aplikovat § 344 zákoníku práce, což lze hodnotit jako situaci snižující právní jistotu jejich zaměstnanců a rovněž situaci způsobující nadměrnou administrativní zátěž, neboť s dotčenými zaměstnanci je fakticky nutné rozvázat pracovní poměr dohodou nebo výpovědí z organizačních důvodů u jedné organizační složky státu a následně uzavřít novou pracovní smlouvu u organizační složky státu, která zaměstnance přejímá spolu s převáděnou agendou. Navrhované ustanovení § 344a přinese efektivní a administrativně nenáročné řešení popsané situace tím, že bude docházet k přechodu výkonu práv a povinností. 

K bodu 31 (§ 346a)
Navrhovaná právní úprava transponuje požadavek čl. 7 odst. 5 a 6 směrnice o transparentním odměňování. Výslovný zákaz doložek mlčenlivosti zaměstnance o jeho mzdě, platu a odměně z dohody, který byl do zákoníku práce zaveden s účinností od 1. června 2025 zákonem č. 120/2025 Sb., tzv. flexinovelou zákoníku práce,  se navrhuje rozšířit na zákaz omezovat zaměstnance nakládat s informací nejen o výši jeho odměny za práci (mzda, plat, odměna z dohody), ale i s informací o výši jiných poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, jelikož podle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice o transparentním odměňování všechna tato plnění tvoří „odměnu“ ve smyslu této směrnice.

K bodu 32 (§ 346b odst. 4)
Stávající znění § 346b odst. 4 zákoníku práce zakazuje jakýkoliv postih a znevýhodňování zaměstnance v důsledku toho, že se v souladu se zákonem domáhá svých práv plynoucích z pracovněprávních vztahů. V souvislosti s transpozicí čl. 22 a čl. 23 odst. 1 Směrnice o platformách však je nutné tento zákaz rozšířit i na práva plynoucí z navrhovaného zákona o platformové práci, neboť tato práva ne vždy přímo souvisí s pracovněprávními vztahy. Typicky půjde o práva související s ochranou osobních údajů a automatizovanými systémy.

K bodům 34 a 35 (§ 363)
Mezi ustanovení, kterými se zpracovávají předpisy Evropské unie se nově s účinností od 
1. ledna 2027 zařazuje § 30 odst. 3, § 109a, § 306a, § 309b a § 346a. Zrušuje se § 112 odst. 2. S účinností od 1. ledna 2028 se poté zařazují i § 287 odst. 2 písm. i), § 287a, 287b, 287c odst. 1, § 287d a § 306b až 306d.

K čl. II (přechodná ustanovení)
K bodu 1
Tímto přechodným ustanovením se zabezpečuje, že nedojde k poklesu platu zaměstnance pouze v důsledku zrušení institutu zaručeného platu. Za tímto účelem se vytváří jednoúčelový doplatek využitelný do doby, kdy platový tarif nedosáhne naposledy platné příslušné nejnižší úrovně zaručeného platu. K poskytnutí doplatku dojde i v případech, kdy byl před 1. lednem 2027 rozdíl zaměstnanci kompenzován jinými složkami platu než osobním příplatkem. Výše doplatku se poměrně upraví při jiné délce stanovené týdenní pracovní doby podle § 79 odst. 2 a 3 a při sjednané kratší pracovní době, resp. neodpracované době.

K bodu 2
V návaznosti na navrhovanou velmi významnou změnu v oblasti odměňování zaměstnanců ve veřejné sféře se umožňuje, aby mohl zaměstnavatel zaměstnanci při splnění zákonných podmínek snížit, případně odejmout osobní příplatek. Snížení by však mohlo být provedeno maximálně do výše částky odpovídající navýšení platového tarifu tohoto zaměstnance, aniž by ale smělo způsobit pokles součtu nového platového tarifu a osobního příplatku pod hodnotu součtu platového tarifu, osobního příplatku a případného doplatku do příslušné nejnižší úrovně zaručeného mzdy platu naposledy použitých v roce 2026. 

Umožňuje se, aby toto snížení bylo provedeno pouze poprvé ode dne účinnosti tohoto zákona, kdy dochází ke změně výše osobního příplatku. To umožní zaměstnavatelům naplnit přechodné ustanovení postupně podle jejich administrativních možností a po provedení potřebné ekonomické rozvahy.

Tím se zároveň vyloučí skokové zvýšení osobního příplatku v případech, kdy jeho část (výjimečně i celá částka) měla fakticky pouze formu doplatku do nejnižší úrovně zaručeného platu. S ohledem na to, že se napravuje nežádoucí stav existující před 1. lednem 2027, použijí se pro stanovení referenční hodnoty doplatku do hodnoty nejnižší úrovně zaručeného platu jeho částky platné na konci roku 2026. Pokud v okamžiku změny výše osobního příplatku existují i jiné důvody pro její změnu (pro další snížení nebo úplné odejmutí) plynoucí z obecných podmínek pro poskytování osobního příplatku stanovených v § 131 zákoníku práce, může je zaměstnavatel uplatnit současně také; musí ovšem důsledně rozlišit a náležitě odůvodnit, jaká část snížení osobního příplatku je prováděna, z jakého důvodu.

K ČÁSTI DRUHÉ

K čl. III (změna občanského soudního řádu)

K bodu 1 (§ 26)
Článek 16 směrnice o transparentním odměňování ukládá členským státům zajistit, aby se sdružení, organizace, orgány pro rovné zacházení a zástupci zaměstnanců nebo jiné podobné právní subjekty mohli účastnit jakéhokoli správního nebo soudního řízení ve věci údajného porušení práv nebo povinností týkajících se zásady stejné odměny. V takovém řízení přitom mohou jednat buď jménem pracovníků nebo na jejich podporu. Ustanovení s ohledem na obecnější vymezení nechává poměrně širokou diskreci pro členské státy, jakou formu zapojení v soudním řízení si zvolí, čímž v duchu zásady procesní volnosti umožňuje stavět na historických tradicích a zkušenostech.
 
V poměrech českého práva se jako nejpřirozenější jeví již osvědčené a zaběhlé řešení spočívající ve speciálním zástupčím oprávnění vybraných subjektů zakotveném v § 26 odst. 3 OSŘ. Toto ustanovení dnes připouští, aby se žalobce nechal v antidiskriminačním sporu zastoupit právnickou osobou věnující se problematice rovného zacházení a diskriminace. Dílem tedy lze považovat čl. 16 směrnice o transparentním odměňování za transponovaný, a to v části, která se týká „sdružení, organizací, zástupců zaměstnanců nebo jiných právních subjektů, které mají v souladu s kritérii stanovenými vnitrostátním právem oprávněný zájem na zajištění rovnosti mezi muži a ženami“. Dosavadní § 26 odst. 3 OSŘ je formulačně širší, a tudíž uvedené kategorie nepochybně pokrývá. Navrhuje se nicméně v souladu s požadavkem čl. 16 ustanovení dále rozšířit. Ustanovení se doplňuje o nový okruh možného zástupce účastníka, kterým bude moci být napříště též veřejný ochránce práv jakožto český „orgán pro rovné zacházení“ ve smyslu cit. směrnice. 
 
Výhoda tohoto řešení spočívá mj. v minimálních dopadech na státní rozpočet, neboť veřejný ochránce práv jakožto pouhý zástupce nemá povinnost platit soudní poplatek, a netíží jej ani případná povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné protistrany.
 
Pro úplnost je třeba uvést, že zástupčí oprávnění podle § 26 odst. 3 OSŘ je pojímáno v rovině možnosti pro veřejného ochránce práv. Naopak ustanovení nezakládá všeobecné a bezpodmínečné právo účastníka na to, aby byl zastoupen ombudsmanem. Tak daleko nezachází ani čl. 16 směrnice o transparentním odměňování.

K bodům 2, 3 a 5 [§ 133a odst. 3 písm. a) a § 133a odst. 6]
V souladu s čl. 23 odst. 3 Směrnice o platformách se navrhuje doplnit ustanovení § 133a odst. 3 písm. a) OSŘ o bod 5, a tím stanovit v občanském soudním řízení mechanismus přesunu důkazního břemene v případech, kdy žalující zaměstnanec uvede skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr, že mu žalovaný zaměstnavatel dal výpověď, okamžitě s ním zrušil pracovní poměr nebo zrušil právní vztah založený dohodou o provedení práce nebo dohodou o pracovní činnosti výpovědí nebo okamžitým zrušením kvůli tomu, že se zaměstnanec zákonným způsobem domáhal svých práv podle zákona o platformové práci. Obdobnou ochranu jako zaměstnanci se pak navrhuje v souladu se Směrnicí o platformách zakotvit v doplněném odstavci 6 rovněž pro platformové pracovníky, kteří nejsou zaměstnanci. 

K bodu 4 a 6 (§ 133a odst. 7)
Podobně jako v jiných případech zakotvuje čl. 18 směrnice o transparentním odměňování problematiku přenesení důkazního břemene na žalovaného. Povinnost ukládanou členským státům v čl. 18 odst. 1 směrnice o transparentním odměňování náš právní řád naplňuje díky obecněji formulovanému pravidlu § 133a odst. 1 OSŘ v platném znění, je tudíž třeba zajistit pouze implementaci čl. 18 odst. 2. Děje se tak v navrhovaném § 133a odst. 5 OSŘ, který zavádí nový důvod pro přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného, a to v případech, kdy žalovaný nesplnil některou z povinností stanovených v zákoníku práce  [§ 30, § 109a, § 287 odst. 2 písm. i), § 287a až § 287e, § 306a, § 306b, § 306c a § 346a zákoníku práce] nebo v zákoně o inspekci práce (§ 37i), odpovídajících povinnostem upraveným v článcích 5 až 7, 9 a 10 směrnice o transparentním odměňování. Ustanovení je navrženo tak, aby dopadalo na všechny formy závislé práce a závislé činnosti, tedy i na služební poměry státních zaměstnanců, příslušníků bezpečnostních sborů či vojáků z povolání.  

K převrácení důkazního břemene nebude docházet vždy, ale pouze v relevantních situacích, kdy porušení povinnosti mohlo mít dopad na rovné zacházení v odměňování. Obrácení důkazního břemene podle § 133a OSŘ ve vazbě na porušení povinností podle zákoníku práce tak nebude nastupovat automaticky při jakémkoli formálním porušení povinnosti, ale pouze tehdy, pokud takové porušení mělo skutečný a materiální dopad na možnost posoudit, zda byla dodržena zásada rovného zacházení v odměňování, a pokud tu existuje věcná souvislost.

K čl. IV (přechodné ustanovení)
V zájmu zajištění právní jistoty se navrhuje, aby se nová úprava rozdělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného nedotkla soudních sporů zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona.

K ČÁSTI TŘETÍ

K čl. V (změna zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení)

K bodům 1, 2, 4 a 5 [§ 1, § 5, § 6 odst. 3 písm. a) bod 19 a písm. p)]
Stanovuje se působnost orgánů sociálního zabezpečení v oblasti postupu při úhradě peněžité částky za umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce podle zákona o zaměstnanosti.

Tato úprava přímo navazuje na novou právní úpravu § 141b a § 141c zákona o zaměstnanosti, podle nichž je místně příslušná územní správa sociálního zabezpečení oprávněna vyměřit, vybrat a vymáhat částku odpovídající výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně penále.

Současně dochází k legislativně technickému zpřesnění působnosti orgánů sociálního zabezpečení tak, aby bylo zřejmé, že výkon těchto činností představuje zákonem svěřenou působnost orgánů sociálního zabezpečení.
 
K bodům 3, 6 a 7 [§ 6 odst. 3 písm. a) bod 7, r) a t)]
V návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení je navrženo vypuštění obecné působnosti k vymáhání pohledávek ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně pohledávek v těchto věcech na základě mezinárodních smluv, jakož i pohledávek na dávkách důchodového pojištění. V návaznosti na změnu navrhovanou v § 10a zákona o Finanční správě České republiky nastoupí místo toho působnost obecného správce daně, kterým je finanční úřad (blíže k tomuto viz odůvodnění k zmíněnému ustanovení).

V návaznosti na to se ruší i působnost územní správy sociálního zabezpečení k vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Tento způsob zajištění tak bude moci být aplikován až ze strany obecného správce daně, který danou pohledávku převezme k vymáhání.
 
K bodu 8 (§ 11 odst. 7)
Obdobně jako v případě § 147cb zákona o zaměstnanosti se stanoví povinnost Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce předávat příslušným územním správám sociálního zabezpečení protokoly o kontrole, včetně příloh, po ukončení kontroly orgánem inspekce práce a údaje o všech relevantních zjištěních týkajících se umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce a o pravomocných rozhodnutích o spáchání přestupku a uložení pokuty.

Účelem navrhované úpravy je zajistit, aby orgány sociálního zabezpečení disponovaly dostatečnými podklady pro rozhodování o úhradě částky odpovídající výši pojistného podle nové části jedenácté zákona. Současně je nutno stanovit vnitřní organizační předávání obdržení údajů, a to tak, že Česká správa sociálního zabezpečení předává tyto údaje příslušné územní správě sociálního zabezpečení, která je věcně a místně příslušná k provádění navazujících úkonů.  Předávání těchto údajů přispěje k větší efektivitě výkonu veřejné správy a napomůže účinnějšímu odhalování a postihu porušování povinností zaměstnavatelů.
 
K bodu 9 (§ 14, 104b a 104g)
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení. 
 
 K bodu 10 (§ 37 odst. 11)
V zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se v dané souvislosti zavádí povinnost Územní správy sociálního zabezpečení (dále též „ÚSSZ“), která je podle zákona o zaměstnanosti příslušná k vyměření, vybrání a vymáhání této částky, aby vedla evidenci o náhradní době pojištění, která v této souvislosti vzniká. Tyto údaje bude průběžně sdělovat České správě sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“), která je založí do evidence nárokových podkladů pro účely budoucího rozhodování o důchodu. Zároveň se analogicky zavádí povinnost ÚSSZ vydat osobě, která zjištěnou nehlášenou práci vykonávala, potvrzení o této náhradní době pojištění, a to do 30 dnů ode dne, kdy ÚSSZ obdrží žádost o takové potvrzení.

V návaznosti na navrhované zavedení náhradní doby pojištění při zjištění nehlášené práce se zakotvuje povinnost příslušné územní správy sociálního zabezpečení vést evidenci údajů o této náhradní době pojištění a předávat tyto údaje České správě sociálního zabezpečení.

Navrhovaná úprava přímo navazuje na navrhovaný § 105d zákona o důchodovém pojištění. Účelem je zajistit vedení evidence nárokových podkladů pro budoucí rozhodování o důchodových nárocích osob, které vykonávaly nehlášenou práci.
 
K bodu 11 (§ 54a odst. 6)
V případě ustanovení o přestupcích je navrženo v návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení vypuštění působnosti k vymáhání pokut.
 
K bodu 12 (§ 104a)
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení, zrušení přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení, opuštění institutu splátek ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu, zrušení působnosti územní správy sociálního zabezpečení k vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva.
 
K bodu 13 (§ 104c)
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení, zrušení přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení, opuštění institutu splátek ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu.
 
K bodu 14 (§ 104e)
Navrhuje se technické promítnutí opuštění institutu splátek ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu.
 
K bodu 15 (§ 104f)
Navrhuje se technické promítnutí opuštění institutu splátek ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu.

S ohledem na navržené obligatorní předávání vymáhání nedoplatku na pojistném a dalších peněžitých plněních spravovaných územními správami sociálního zabezpečení a Českou správou sociálního zabezpečení se jeví jako vhodné opustit model, kdy vykonatelnost předchází právní moci rozhodnutí (platebního výměru). Podobnou změnou prošla v minulosti úprava v daňových zákonech. Vykonatelnost předcházející právní moci je totiž beztak iluzorní, neboť přikročení k vymáhání v době, kdy není jasný výsledek případného odvolacího řízení, je rizikové. Aplikační praxe proto volí vyčkávání až do doby, kdy je exekuční titul postaven najisto. 

Navrhuje se proto změna po vzoru daňového řádu, kdy by splatnost částky uvedené v platebním výměru (tedy jeho vykonatelnost) byla dána 15 dnů po právní moci (srov. § 139 odst. 3 a § 143 odst. 5 daňového řádu). Daňový řád v souvislosti s tím rozlišuje mezi původním a náhradním dnem splatnosti, který je důležitý z pohledu aplikace úroku z prodlení. V návrhu je ponechána koncepce, která tentýž výsledek textuje za pomoci pojmu vykonatelnost platebního výměru.

Okamžik vykonatelnosti platebního výměru (materiálně tedy náhradní den splatnosti daného peněžitého plnění) je rozhodným dnem, od kterého se odvozuje předání pohledávky k vymáhání obecnému správci daně (finančnímu úřadu) ve smyslu § 162 odst. 2 daňového řádu. Ten hovoří o „marném uplynutí lhůty splatnosti“, což může být v zásadě dvojí situace: 

1. daň řádně je stanovena, ale není zaplacena – platí tedy původní den splatnosti (žádný jiný stanoven není, protože není důvod k doměření), 

2. daň není řádně stanovena, a tedy ani zaplacena – pozdějším stanovením daně je určen náhradní den splatnosti a teprve po jeho marném uplynutí by se vyčíslená pohledávka (a z ní plynoucí nedoplatek) předávala k vymáhání, neboť platební výměr je vykonatelný.

Změna týkající se posunu okamžiku vykonatelnosti až za právní moc platebního výměru může zasáhnout již běžící procesy. Implicitně by se aplikovala nepravá retroaktivita (jdoucí navíc ve prospěch dlužníků), tj. u již vydaných platebních výměrů by se vykonatelnost posunula až na den následující po uplynutí patnáctého dne od právní moci. 
 
K bodům 16, 17 a 18 (§ 104g)
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení. 

Vzhledem k tomu, že exekuční náklady budou vznikat u obecného správce daně, je třeba tuto kategorii vypustit z položek výkazu nedoplatků, neboť by to byla prázdná množina. Tím není dotčena možnost přechodným ustanovením zachovat zohlednění exekučních nákladů vzniklých před účinností nové právní úpravy.

V odstavci 2 je v návaznosti na posun vykonatelnosti platebního výměru (viz § 104f) posunuta vykonatelnost výkazu nedoplatků tak, aby byl dlužníkovi poskytnut určitý časový prostor pro úhradu (tj. dána náhradní lhůta splatnosti). Oproti platebnímu výměru, který je rozhodnutím, vůči němuž je možné se odvolat, výkaz nedoplatků nemá právní moc. Prostředkem ochrany proti obsahu výkazu nedoplatků je námitka, která nemá odkladný účinek. Vykonatelnost tak bude i po posunu vykonatelnosti o 15 dnů zpravidla předcházet ukončení procesu vyřízení námitky. 
  
K bodu 19 (§ 104h, 104ch a 104i)
K § 104h
V návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení je navrženo vypuštění § 104h bez náhrady. Použitá terminologie je zastaralá a normativní role daného ustanovení je nadbytečná. Exekuční titul vymezuje § 176 daňového řádu, který pracuje jak s vykonatelným rozhodnutím, tak s výkazem nedoplatků.

K § 104ch
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje vypuštění § 104ch, který je komplexně speciální úpravou k prominutí úroku z prodlení (§ 259b daňového řádu).

Logickou navazující změnou na transformaci penále do úroku z prodlení podle daňového řádu je i vypuštění ustanovení o prominutí penále (a zrušení prováděcí vyhlášky). Daňový řád svěřuje příslušnému orgánu spravujícímu úrok z prodlení pravomoc k jeho úplnému či částečnému prominutí. Materiálně jde o velmi podobný výsledek. V případě správy úroku z prodlení finančním úřadem lze předpokládat, že případná žádost o prominutí i navazující prominutí bude mít sdílený osud s úrokem vzniklým k daňové pohledávce (lze totiž očekávat, že daná osoba bude mít současně dluhy na daních i pojistném). Nebylo by žádoucí mít odlišný režim.

Ve vztahu k pohledávkám, které se předávají k vymáhání obecnému správci daně (finančnímu úřadu), na základě navrhovaného § 10a zákona o Finanční správě České republiky platí, že působnost k řízení o prominutí úroku z prodlení, popřípadě úroku z posečkané částky vzniklého u pojistného spravovaného územní správou sociálního zabezpečení nebo Českou správou sociálního zabezpečení, bude svěřena výlučně finančnímu úřadu, kterému je správa placení dané pohledávky (včetně možnosti prominout úroky) postoupena spolu s předáním agendy vymáhání. Blíže k tomuto viz odůvodnění ke zmíněnému ustanovení.

K § 104i
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje vypuštění § 104i, který je komplexně speciální úpravou k zástavnímu právu (§ 170 a 170a daňového řádu). 

Vzhledem k materiální blízkosti s úpravou v daňovém řádu není zapotřebí speciální přechodné ustanovení. Pro skutečnosti nastalé před účinností zákona platí, že jejich účinek je zachován. Pokud by finanční úřad převzal k vymáhání pohledávku zajištěnou zástavním právem z této doby, bude při zrušení zástavního práva postupovat již podle obecné úpravy daňového řádu.
 
K bodu 20 (§ 123)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje úprava § 123, který je komplexně speciální úpravou k odpisu nedoplatku pro nedobytnost (§ 158 daňového řádu) a speciální úpravou k posečkání (§ 156 a násl. daňového řádu).

Základní princip obou institutů je obdobný. Navíc je zde právní fikce nedobytnosti v případě úmrtí bez přechodu pohledávky na právního nástupce. Naopak oproti § 123b odst. 2 zde chybí explicitní norma, že o nedobytnosti se daná osoba nevyrozumívá. Z hlediska sjednocení postačí plně obecná úprava daňového řádu.

Speciální úprava odepsání přeplatku na dávce důchodového pojištění nebo dávkách důchodového pojištění k tíži příslušného orgánu sociálního zabezpečení podle stávajícího odstavce 1 se zachovává a doplňuje se o specifický případ, který řeší situaci, kdy nelze uložit povinnost vrátit přeplatek rozhodnutím nebo rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek nenabylo právní moci proto, že osoba odpovědná za vrácení přeplatku zemřela, popřípadě zanikla, a to bez právního nástupce, na kterého by dluh přešel.

Úprava placení přeplatku ve splátkách se v důsledku vypuštění plně podřazuje pod režim daňového řádu. Ve vztahu k pohledávkám, které se předávají k vymáhání obecnému správci daně (finančnímu úřadu), na základě navrhovaného § 10a zákona o Finanční správě České republiky platí, že působnost k řízení o posečkání úhrady veřejného pojistného, popřípadě dalších peněžitých plnění spravovaných územní správou sociálního zabezpečení nebo Českou správou sociálního zabezpečení, bude svěřena výlučně finančnímu úřadu. To platí též pro povolení úhrady daného peněžitého plnění ve splátkách. Blíže k tomuto viz odůvodnění ke zmíněnému ustanovení.
 
K bodům 21 až 23 (§ 123a)
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení. 
 
K bodu 24 (§ 123b)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje zrušení § 123b, který je komplexně speciální úpravou k odpisu nedoplatku pro nedobytnost (§ 158 daňového řádu).

Základní princip obou úprav je obdobný. Navíc je zde právní fikce nedobytnosti v případě úmrtí bez přechodu pohledávky na právního nástupce a právní fikce nedobytnosti v případě zaměstnavatelů, u nichž došlo k výmazu ze zákonem určeného rejstříku, a dluh nepřešel na právního nástupce. Tato textace je navíc nevhodná, neboť formálně vzato by ji mohla naplnit i situace, kdy je zaměstnavatel vymazán z evidence zaměstnavatelů podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele. Z hlediska sjednocení postačí plně obecná úprava daňového řádu.

Přechod na obecnou úpravu daňového řádu bude znamenat fakticky pouze procesní změnu v postupu odepisování. Tj. odepisování dluhů se ode dne účinnosti nové právní úpravy bude řídit daňovým řádem, zatímco účinky již odepsaných dluhů budou zachovány.
 
K bodu 25 (§ 123m)
Legislativně technická úprava; uvádí se odkaz na správný odstavec. 

K bodu 27 (§ 123n až 123r)
K § 123n 
Stanovuje se pravomoc místně příslušné územní správy sociálního zabezpečení rozhodovat o povinnosti uhradit částku odpovídající výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a penále v případech umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce.

Navrhovaná úprava obsahově vychází zejména z § 141b odst. 1 písm. b), § 141b odst. 6 a § 141c odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Stejně jako podle této právní úpravy se ani v tomto případě nejedná o pojistné v pravém slova smyslu, ale o peněžitou částku odpovídající výši pojistného, které by jinak bylo odváděno při legálním výkonu práce.

Výslovně se stanoví, že částka zahrnuje jak část odpovídající pojistnému odváděnému zaměstnavatelem za sebe, tak část odpovídající pojistnému odváděnému za zaměstnance.

Současně se navrhuje zakotvit zvláštní pravidla pro penále, přičemž se obdobně použijí příslušná ustanovení zákona o pojistném. Obdobně bude postupováno při stanovení výše částky, kdy se použijí sazby pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by za sebe platil zaměstnavatel (24,8 %) a za fyzickou osobu, které konání nelegální nebo nehlášené práce umožnil (7,1 %) a stanovení výše částky, kdy se použije sazba pro veřejné zdravotní pojištění, které by za sebe platil zaměstnavatel a za fyzickou osobu, které konání nelegální nebo nehlášené práce umožnil (13,5 %).

Podkladem pro vydání rozhodnutí je protokol o kontrole, včetně příloh, vyhotovený orgány inspekce práce a všechny relevantní zjištění, ze kterých je zřejmé, že došlo k umožnění výkonu nehlášené nebo nelegální práce. Navrhovaná úprava vychází z koncepce obsažené v § 141b odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle níž kontrolní zjištění orgánů inspekce práce představují základní podklad pro další navazující postupy veřejné správy.

Navrhuje se rovněž stanovit minimální obsahové náležitosti protokolu o kontrole, aby orgány sociálního zabezpečení disponovaly dostatečnými podklady pro rozhodnutí o úhradě částky odpovídající výši pojistného.

K odstavci 5
Navrhovaná úprava přímo vychází z § 141b odst. 7 zákona o zaměstnanosti, podle něhož při neuhrazení částky vzniká společná a nerozdílná odpovědnost dalším subjektům v dodavatelském řetězci.

Navrhovaná úprava sleduje obdobný cíl jako právní úprava ručení § 141b zákona o zaměstnanosti, tedy motivovat subjekty v dodavatelských řetězcích k důsledné kontrole legálnosti pracovních vztahů.
 
K § 123o 
Navrhovaná právní úprava přímo vychází z koncepce § 141b odst. 3 písm. a) zákona o zaměstnanosti, podle níž se pro účely určení výše dlužné odměny a souvisejících částek vychází z 1,5násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž byl výkon nelegální práce umožněn, není-li prokázána jiná výše příjmu.

Stejně jako podle § 141b odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti se stanoví vyvratitelná právní domněnka délky výkonu práce v rozsahu 12 měsíců předcházejících dni umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce, nebude-li prokázáno jiné období.

Alternativně se navrhuje navázání na dobu uvedenou v protokolu o kontrole orgánů inspekce práce. Tato varianta rovněž vychází z koncepce § 141b odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle níž je rozhodující doba uvedená v protokolu o kontrole, není-li prokázáno jinak.

Dále se stanoví pravidla pro výpočet vyměřovacího základu v případech, kdy výkon nelegální nebo nehlášené práce netrval celý kalendářní měsíc.

Současně se stanoví, že vyměřovací základ osoby, která umožnila výkon nelegální nebo nehlášené práce, odpovídá úhrnu vyměřovacích základů všech fyzických osob, kterým byl výkon takové práce umožněn.
 
K § 123p 
Místní příslušnost se stanoví obdobně podle pravidel již obsažených v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, čímž se zachovává systematická návaznost na stávající právní úpravu.
 
K § 123q 
Stanoví se, že územní správa sociálního zabezpečení rozhoduje formou platebního výměru. Současně se stanoví obsahové náležitosti platebního výměru, zejména povinnost obsahovat poučení o vykonatelnosti a o povinnosti hradit penále.

Navrhovaná úprava procesně vychází z obdobných mechanismů používaných při rozhodování o pojistném na sociální zabezpečení.

Současně se stanoví, že se nepoužijí ustanovení správního řádu o zahájení řízení z moci úřední, obdobně jako je tomu u dalších rozhodovacích procesů v oblasti pojistného.
 
K § 123r 
Stanoví se, že vybrané částky odpovídající výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a penále jsou příjmem státního rozpočtu.

Tato úprava odpovídá skutečnosti, že se nejedná o pojistné v pravém slova smyslu, ale o zvláštní peněžitou částku sankční povahy.
 
K bodům 26 a 28 až 33
Navrhuje se technické promítnutí změn navrhovaných u příslušných institutů – změna penále na úrok z prodlení. 
 
K čl. VI (Přechodná ustanovení)

K bodům 1 a 2
Změna působnosti u vymáhání pohledávek ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně pohledávek na dávkách důchodového pojištění a pokut, vyžaduje přechodný režim zajišťující kontinuitu běžících procesů a reálnou proveditelnost předání těchto pohledávek na finanční úřady. 

Přechodný režim umožní, aby u pohledávek vzniklých před 1. lednem 2028 mohlo dojít k dokončení již započatých procesů, které směřují k úspěšnému konci v dohledném časovém horizontu ještě ze strany orgánu veřejné moci, který je započal. Půjde především o situace, kdy jsou povoleny splátky pojistného, které dlužník hradí dle splátkového kalendáře, kde je díky přechodnému ustanovení prodloužena možnost využití dosavadní právní úpravy režimu splátek. Může jít též o situaci, kdy vymáhání pohledávky bylo předáno soudnímu exekutorovi nebo daňové exekuce nařízené ze strany územní správy sociálního zabezpečení. U probíhajícího vymáhání obecně platí, že okamžikem jeho předání obecnému správci daně v rámci dělené správy dochází k předání běžících procesů, tj. běžící daňovou exekuci přebírá nástupnický orgán (finanční úřad) při zachování kontinuity. Situaci lze připodobnit změně místní příslušnosti v průběhu vymáhání. Není však žádoucí, aby toto přechodné období trvalo příliš dlouhou dobu, neboť po určité době není zachování dané agendy pro územní správy sociálního zabezpečení a Českou správu sociálního zabezpečení efektivní a hospodárné. Stanoví se proto maximální časový strop (2 roky), do kterého je nutné agendu vymáhání a související správy placení starších pohledávek definitivně předat. Tomu lze pak přizpůsobit dopředu aplikační praxi, aby se začaly utlumovat instituty, které vyžadují delší časovou dotaci. (délka splátek, zvolené způsoby vymáhání apod.). 

Po dobu, kdy budou pohledávky vzniklé před 1. lednem 2028 spravovány ze strany původního orgánu, je přechodným ustanovením prodloužena možnost využití dosavadní právní úpravy institutů, které jsou v současné době ke správě takové pohledávky používány. To zajistí nejen zachování dosavadního právního stavu (což může být z pohledu dotčených osob výhodné i nevýhodné), ale také zajištění reálné proveditelnosti s ohledem na využívání dosavadních informačních systémů, které na novější pohledávky již nebude třeba adaptovat, když daný orgán působnost k dané agendě pozbude. Výjimkou z tohoto pravidla je aplikace institutů, které je žádoucí počínaje účinností zákona změnit. To se týká především penále (po novu úroku z prodlení), kde je navrženo speciální přechodné ustanovení, podle něhož se od 1. ledna 2028 původní penále transformuje na úrok z prodlení.
 
K čl. VII (Zrušovací ustanovení)
V návaznosti na zrušení § 104ch zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, se navrhuje zrušit rovněž prováděcí vyhlášku upravující podrobnosti rozhodování o prominutí penále. Právní zmocnění k jejímu vydání se navrhovanou právní úpravou ruší a samotný institut prominutí penále již nebude v působnosti orgánů sociálního zabezpečení. Agenda správy a vymáhání pohledávek, včetně rozhodování o souvisejících otázkách, přechází na obecného správce daně, čímž prováděcí vyhláška pozbývá svého věcného opodstatnění.

K ČÁSTI ČTVRTÉ

K Čl. VIII (Změna zákona o daních z příjmů)

K bodu 1 [§ 4 odst. 1 písm. zl)] 
Navrhuje se výčet příjmů osvobozených od daně rozšířit o příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu před orgánem veřejné moci. Záměrem je zahrnout všechna řízení vedená orgány veřejné moci bez ohledu na konkrétní procesní předpis. Bude se jednat typicky o svědečné podle § 139 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, § 104 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), § 59 odst. 9 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Dalším příkladem jsou příjmy ve formě náhrady ušlého výdělku osob uvedených v § 107 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů. Dále se může jednat o plnění, která nejsou v zákoně označena jako svědečné a nejsou poskytována osobám v postavení svědka, ale jedná se o náhradu ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci – například náhrada osobě, která se dostavila na výzvu k podání vysvětlení podle § 158 odst. 1 trestního řádu, nebo náhrada ušlého výdělku jiným osobám podle § 79 odst. 4 podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Může se též jednat o svědky v určitých specifických typech řízení – například svědečné podle § 48 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, náhrada výdělku, který svědkovi prokazatelně ušel podle § 33a odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a náhrada prokázaného ušlého výdělku svědkovi podle § 177 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. V těchto případech je vždy třeba individuálně posuzovat charakter konkrétního řízení, tedy zda orgán, před nímž je řízení vedeno, vystupuje v postavení orgánu veřejné moci. 

Obecně se svědečné a obdobná plnění skládají ze dvou složek – náhrady hotových výdajů (též označovaných jako nutné výdaje, účelně vynaložené hotové výdaje, nutné výdaje spojené s podáním svědecké výpovědi, prokázané hotové výdaje) a náhrady ušlého výdělku (též označovaného jako prokázaný ušlý výdělek, výdělek, který mu [svědkovi či jiné osobě] prokazatelně ušel). Navrhuje se od daně z příjmů osvobodit pouze náhradu ušlého výdělku, jelikož v případě poplatníků s příjmy ze závislé činnosti není náhrada hotových výdajů předmětem daně podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů, a v případě poplatníků s příjmy ze samostatné činnosti jsou tyto výdaje výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů. Vůči příjmu v podobě náhrady hotových výdajů si poplatníci mohou uplatnit dané výdaje jako daňově uznatelný výdaj a dopad na jejich základ daně tedy bude nulový.    

Předmětnou úpravu se navrhuje vložit do nového písmene zl), a nikoliv jako výjimku v rámci § 4 odst. 1 písm. d) bodu 1 zákona o daních z příjmů, jelikož se vychází z předpokladu, že náhrada ušlého výdělku podle navrhovaného písmene zl) je typově náhradou sui generis, a nikoliv podmnožinou náhrady majetkové újmy podle písmene d). V případě, že by však bylo možné posoudit plnění podle navrhovaného písmene zl) jako podmnožinu písmene d) bodu 1, je třeba vnímat písmeno zl) jako lex specialis k písm. d) bodu 1, a tudíž na základě zásady speciality aplikovat osvobození podle písmene zl). 

K bodu 2 (§ 35d odst. 4) 
Provádí se úprava v návaznosti na nové znění § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmu. Změna v ustanovení § 6 odst. 4 zákona o daních z příjmů byla provedena zákonem č. 360/2025 Sb. a vstoupí v účinnost 1. ledna 2027.

K bodům 3 a 4 (§ 35d odst. 5 a 9) 
Navrhuje se zrušit režim speciálních žádostí o poukázání chybějící částky vyplacené plátcem daně poplatníkům na měsíčních daňových bonusech a o poukázání chybějící částky vyplacené plátcem daně poplatníkům na doplatku na daňovém bonusu z ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění. V souvislosti se zavedením jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele zákonem č. 323/2025 Sb., o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele (dále jen „zákon o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele“) došlo k procesním změnám, v jejichž důsledku jsou tyto žádosti nadbytečné. Správce daně získává potřebné informace pro vyřízení žádosti plátce o vrácení vratitelného přeplatku skrze jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Speciální žádosti by tak představovaly nežádoucí duplicitní datový tok a jejich zachování by bylo v rozporu se základními principy zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele a mohlo by v praxi způsobovat aplikační potíže.  

Režim žádostí o vrácení vratitelného přeplatku v případě měsíčního daňového bonusu vyplaceného plátcem daně poplatníkovi a v případě doplatku na daňovém bonusu z ročního zúčtování vyplaceného plátcem daně poplatníkovi se tak bude řídit obecnou právní úpravou žádosti o vrácení vratitelného přeplatku obsaženou v § 155 až 155b zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Proto se v § 35d odst. 5 a 9 zákona o daních z příjmů zrušují speciální ustanovení o lhůtě pro vrácení vratitelného přeplatku v daných případech.

V souvislosti s navrhovanou změnou se předpokládá rovněž zrušení tiskopisů žádostí 25 5241 MFin 5241 – vzor č. 13 a 25 5246 MFin 5246 – vzor č. 13 a provedení odpovídající změny ve vyhlášce o formulářových podáních pro daně z příjmů.  

K bodu 5 (§ 35d odst. 10) 
Vzhledem k tomu, že se navrhuje zrušit režim speciálních žádostí podle § 35d odst. 5 a 9, se navrhuje rovněž zrušit ustanovení odstavce 10, které na daná ustanovení navazuje a stanoví o předmětných žádostech, že jsou formulářovým podáním.

K bodu 6 (§ 38t odst. 7 a 8)
V odstavci 7 se navrhuje změna formy oznámení poskytovatelů úvěrů vyjmenovaných v § 15 odst. 3, produktu spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče podle § 38t odst. 7 zákona o daních z příjmů, a to z formulářového podání podle daňového řádu na elektronické podání bez předem stanoveného formátu a struktury dat. V návaznosti na tuto změnu se v tomto ustanovení vymezují povinné obsahové náležitosti tohoto oznámení, mezi které patří identifikace poskytovatele a jeho klienta. O poskytovateli musí oznámení obsahovat jeho název, sídlo a identifikační číslo. Za účelem ztotožnění klienta uvede poskytovatel produktu v oznámení jeho jméno, adresu místa pobytu a rodné číslo, případně jeho název, sídlo a identifikační číslo, pokud je klientem bytové družstvo. Adresou místa pobytu se v souladu s § 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, rozumí adresa místa trvalého pobytu. Není-li klientovi přiděleno rodné číslo, poskytovatel v oznámení uvede datum narození klienta. V oznámení poskytovatel dále uvede číslo smlouvy o produktu (např. smlouva o hypotečním úvěru) a identifikaci všech ostatních účastníků smlouvy, a to ve stejném rozsahu jako v případě klienta. Oznámení musí rovněž obsahovat údaj o výši úroků zaplacených klientem, nebo výši příspěvku klienta na jeho produkt spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče. 

Dále se navrhuje změna formulace z „poskytovatele produktu zakládajícího nárok na uplatnění nezdanitelné části základu daně“ na „poskytovatele úvěru podle § 15 odst. 3, jehož úvěrovaným je fyzická osoba, produktu spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče“, protože předchozí formulace nesprávně implikovala, že se oznamovací povinnost vztahuje pouze na situace, kdy jsou na straně klienta splněny podmínky pro uplatnění nezdanitelné části základu daně. Splnění těchto podmínek však nemůže poskytovatel produktu sám posoudit, protože mezi podmínky patří např. skutečnost, že bytovou potřebu, na kterou je úvěr poskytnut, klient nepoužívá k činnosti, ze které plyne příjem ze samostatné činnosti. Z nově navrhovaného znění jasně vyplývá, že oznamovací povinnost mají poskytovatele ve vztahu ke všem úvěrům podle § 15 odst. 3, tedy ke každému úvěru ze stavebního spoření, hypotečnímu úvěru poskytnutému bankou a úvěru poskytnutému stavební spořitelnou nebo bankou v souvislosti s úvěrem ze stavebního spoření nebo s hypotečním úvěrem, které jsou uzavřeny s fyzickou osobou nebo bytovým družstvem. Hypoteční úvěry jsou poskytovány i právnickým osobám jiným než bytovým družstvům, pro ty z nich však neplynou žádné daňové důsledky, proto není třeba je oznamovat správci daně. Dále se oznamovací povinnost týká všech produktů spoření na stáří (vyjmenovaných v § 15a odst. 1 zákona o daních z příjmů) a pojištění dlouhodobé péče (vymezeného v § 15c odst. 1 zákona o daních z příjmů), a to opět bez ohledu na to, zda jsou daňově podporované podle § 15b odst. 1 a § 15c odst. 2 zákona o daních z příjmů.

Poskytovatel produktu podává oznámení u svého místně příslušného správce daně a zůstává zachována povinnost podat oznámení elektronicky. Navrhuje se změna termínu pro podání oznámení správci daně, a to z 31. ledna na 15. února. Poskytovateli produktu se touto změnou poskytuje větší časový prostor na zpracování a odeslání tohoto oznámení. Tato změna se navrhuje z důvodu, že správce daně bude mít k dispozici souhrnné příjmy ze závislé činnosti až po podání jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele za leden, tj. do 20. února. Oznámení je možno učinit i souhrnně, tedy, že jedno oznámení bude obsahovat údaje o všech klientech a částkách zaplacených klienty na úrocích nebo jako příspěvek na produkt spoření na stáří nebo pojištění dlouhodobé péče klienta v kalendářním roce.

Nově se podle odstavce 8 bude povinnost podat oznámení správci daně vztahovat i na bytové družstvo, a to pokud bytové družstvo čerpá úvěr uvedený v § 15 odst. 3. Tato povinnost se stanoví z důvodu, že v oznámení podle odstavce 7 bude uvedeno bytové družstvo, ale nikoli jeho jednotliví členové, kteří v kalendářním roce zaplatili částku rovnající se úrokům připadajícím na podíl člena družstva v bytovém družstvu a mohou tyto úroky uplatňovat jako nezdanitelnou část základu daně. Jednotlivé členy bytového družstva a jimi zaplacené částky nezná poskytovatel úvěru, ale samo bytové družstvo, proto musí tuto informaci oznamovat toto družstvo. Oznámení podané bytovým družstvem kromě údajů o bytovém družstvu a jeho členovi musí obsahovat údaj o výši úroků zaplacených členem družstva, která připadá na jeho podíl v družstvu. O bytovém družstvu a poskytovateli úvěru podle § 15 odst. 3 se v oznámení uvede jejich název, sídlo a identifikační číslo. O členovi bytového družstva se v oznámení uvede jeho jméno, adresa místa pobytu a rodné číslo. V případech, kdy člen družstva nemá rodné číslo přiděleno, bytové družstvo v oznámení uvede datum narození člena družstva. Pro úplnost je třeba dodat, že se v oznámení uvedou pouze ti členové družstva, kteří v kalendářním roce zaplatili částku rovnající se úrokům z úvěru podle § 15 odst. 3. V oznámení musí být dále uvedeno číslo smlouvy o úvěru podle § 15 odst. 3, který bytové družstvo čerpá, a identifikace všech ostatních účastníků smlouvy o úvěru, a to ve stejném rozsahu jako v případě bytového družstva. Bytové družstvo v oznámení uvede i částku zaplacenou v kalendářním roce svým členem, která se rovná úrokům připadajícím na podíl člena družstva v bytovém družstvu.

Bytové družstvo oznámení podává u svého místně příslušného správce daně, a to elektronicky nejpozději do 15. února kalendářního roku, který následuje po kalendářním roce, ke kterému jsou údaje v oznámení vztaženy. Jde o obdobnou povinnost jako v případě oznámení podle § 38t odst. 7. Oznámení je možno učinit i souhrnně, tedy, že jedno oznámení bude obsahovat údaje o všech členech bytového družstva, kteří v kalendářním roce zaplatili částku rovnající se úrokům z úvěru podle § 15 odst. 3, a částkách, které se rovnají úrokům z úvěru zaplacených členy bytového družstva v kalendářním roce připadajícím na podíl poplatníka v bytovém družstvu.

K bodu 7 (§ 38t odst. 9)
Navrhuje se změna formy oznámení předškolního zařízení podle § 38t odst. 9 zákona o daních z příjmů, a to z formulářového podání podle daňového řádu na elektronické podání bez předem stanoveného formátu a struktury dat. V návaznosti na tuto změnu se stanoví povinné obsahové náležitosti tohoto oznámení. Předškolní zařízení bude v oznámení povinno za účelem ztotožnění dítěte umístěného v tomto předškolním zařízení a poplatníka, který vynaložil náklady na umístění dítěte v tomto předškolním zařízení, uvést údaj o jejich jméně, adrese místa pobytu a rodném čísle. Pokud nemá dítě nebo poplatník přiděleno rodné číslo, předškolní zařízení v oznámení uvede datum jejich narození. Dále předškolní zařízení v oznámení uvede částku, kterou poplatník vynaložil za umístění dítěte v tomto předškolním zařízení. Oznámení je možno učinit i souhrnně, tedy, že jedno oznámení bude obsahovat údaje o všech dětech, poplatnících i vynaložených částkách v kalendářním roce. Obdobně jako u oznámení podle odstavce 7 tedy není rozhodné, zda platba za umístění dítěte v předškolním zařízení poplatníkovi zakládá nárok na slevu za umístění dítěte podle § 35bd zákona o daních z příjmů, protože předškolní zařízení není schopno toto zjišťovat (např. podmínku, že dítě žije s poplatníkem ve společně hospodařící domácnosti). Oznámení tedy předškolní zařízení podává za všechny děti a poplatníky, kteří na ně vynakládají výdaje za umístění v tomto předškolním zařízení.

Předškolní zařízení podává oznámení u svého místně příslušného správce daně a zůstává zachována povinnost podat oznámení elektronicky. Navrhuje se změna termínu pro podání oznámení správci daně, a to z 31. ledna na 15. února. Předškolním zařízením se touto změnou poskytuje větší časový prostor na zpracování a odeslání tohoto oznámení. Tato změna se navrhuje z důvodu, že správce daně bude mít k dispozici souhrnné příjmy ze závislé činnosti až po podání jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele za leden, tj. do 20. února. 

Navrženou změnou se novelizuje § 38t odst. 8 zákona o daních z příjmů ve znění sněmovního tisku 189, který byl schválen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a následně byl postoupen Senátu k projednání (senátní tisk 270).

K čl. IX (Přechodná ustanovení)
Pro novou část čtvrtou se navrhuje standardní obecné přechodné ustanovení, které stanoví, že na práva a povinnosti vyplývající ze zákona o daních z příjmů za zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinností tohoto zákona se použije zákon o daních z příjmů ve znění účinném do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona. Započatým zdaňovacím obdobím se v tomto případě rozumí zdaňovací období nebo období, za které se podává daňové přiznání, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do dne nabytí jeho účinnosti neskončilo. Ve vztahu k příjmům ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci vyplaceným ve zdaňovacím období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se tak bude postupovat podle dosavadního znění § 4 odst. 1 zákona o daních z příjmů a navrhované osvobození od daně nebude aplikováno. 

Ve vztahu k úpravě § 38t odst. 7 až 9 z tohoto přechodného ustanovení vyplývá, že poskytovatel úvěru uvedeného v § 15 odst. 3 zákona o daních z příjmů, bytové družstvo a předškolní zařízení nebudou povinni podat oznámení podle § 38t odst. 7 až 9 zákona o daních z příjmů svému místně příslušnému správci daně týkající se údajů za zdaňovací období roku 2026, tedy oznámení, které by podávali do 15. února 2027, protože zdaňovací období roku 2026 započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. První oznámení tak budou podávat až ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2027, tedy ve lhůtě do 15. února 2028.

Přechodné ustanovení pod bodem 2 se vztahuje na žádosti o poukázání chybějící částky vyplacené plátcem daně poplatníkům na doplatku na daňovém bonusu z ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění podle § 35d odst. 9 zákona o daních z příjmů podané za zdaňovací období roku 2026. Na tyto žádosti se použije nové znění § 35d odst. 9 zákona o daních z příjmů a nepoužije se § 35d odst. 10 zákona o daních z příjmů (ve starém znění) vzhledem k tomu, že je v tomto zákoně navrhováno jeho zrušení. Jedná se tak o výjimku z obecného přechodného ustanovení (bod 1 přechodných ustanovení), podle kterého se na práva a povinnosti vyplývající ze zákona o daních z příjmů za zdaňovacím období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon o daních z příjmů ve znění účinném do dne předcházejícího účinnosti tohoto zákona. Důvodem je, že pro vyřízení žádostí o poukázání chybějící částky vyplacené plátcem daně poplatníkům na doplatku na daňovém bonusu z ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění podaných v roce 2027 za rok 2026 správce daně již bude získávat potřebné informace skrze jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Na žádosti podle § 35d odst. 5 vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2026 se na základě obecného přechodného ustanovení použije § 35d odst. 5 a 10 ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to i tehdy, pokud budou podány v roce 2027.   

K ČÁSTI PÁTÉ

K Čl. X (Změna zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti)
 
K bodům 1 a 2 (§ 2 a 22a)
Legislativně technická úprava navazující na změny v ostatních ustanovení. 
 
K bodům 3 až 8 (§ 17)
Stávající znění § 17 je komplexně speciální úpravou k přeplatku a jeho vracení podle obecné úpravy daňového řádu (§ 154 a násl. daňového řádu), lhůtě pro zánik vratitelného přeplatku (§ 160a daňového řádu) a úroku z vratitelného přeplatku (§ 253a daňového řádu).

Z terminologického hlediska daňový řád rozlišuje mezi pojmem „přeplatek“ a „vratitelný přeplatek“. Přeplatkem je kladné saldo na kreditní straně na jednotlivém osobním daňovém účtu neboli částka, o kolik daňový subjekt zaplatil více, než na daném druhu daně měl. Z pohledu daňového subjektu je však podstatný až vratitelný přeplatek, tj. zbývající část přeplatku poté, co je proveden tzv. test vratitelnosti, kdy správce daně z moci úřední ověří, zda vzniklý přeplatek nelze započíst na úhradu nedoplatku na jiném osobním účtu a sekundárně též u jiného správce daně (což může být i úřad s jinou věcnou působností – např. celní úřad vůči finančnímu úřadu). Teprve vratitelný přeplatek je v dispozici daňového subjektu a může mu být vrácen.

K odstavcům 1 a 2 
Právní úprava týkající se lhůty pro vrácení přeplatku, resp. vratitelného přeplatku je upravena v § 155 a násl. daňového řádu. Úprava daňového řádu je z tohoto pohledu podrobnější, neboť kromě standardního vracení na žádost do 30 dnů řeší i různé atypické situace.

Aplikací obecné úpravy daňového řádu dojde k výrazné změně ohledně sankce, dopadající na správce daně (rozuměj správce pojistného) v případě, že přeplatek není vrácen v zákonem požadované lhůtě. Obecná úprava vychází z řešení, že „cena peněz“ je v tomto ohledu pro obě strany stejná (s určitými výjimkami, jako je tolerance ve prospěch krátkodobého prodlení s platbou daně). Úrok hrazený správcem daně vzniká tedy ve stejné výši jako úrok z prodlení (viz § 253a daňového řádu). V případě dosavadní úpravy u pojistného na sociální zabezpečení je výše úroku z přeplatku výrazně nižší. Jeho výše je 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí. Navíc úrok nevzniká ze zákona, ale jeho vznik je vázán na žádost o jeho zaplacení. Změna režimu ve prospěch obecné úpravy daňového řádu tak představuje výraznou změnu ve prospěch poplatníků pojistného.

Specifické pravidlo ohledně právní fikce žádosti o vrácení při podání přehledu je žádoucí zachovat. Za účelem zajištění terminologické kompatibility s obecnou úpravou daňového řádu dochází k doplnění slova „vratitelný“.

Zachováno je speciální pravidlo týkající se použitelnosti přeplatku na zálohu, byť toto téma obecně řeší § 155 odst. 2 písm. b) bod 2 daňového řádu ve vztahu ke všem zálohám. 

K odstavci 3 
Zachovává se speciální pravidlo týkající se podmíněnosti žádosti o vrácení přeplatku zaměstnance doložením potvrzení zaměstnavatele. Toto pravidlo se týká pouze územní správy sociálního zabezpečení (nikoli finančního úřadu). 

Pravidlo týkající se zániku nároku na vrácení přeplatku je v důsledku jeho vypuštění z textu ustanovení podřazeno pod obecnou úpravu zániku vratitelného přeplatku podle § 160a daňového řádu. Tím dojde k prodloužení prekluzivní lhůty o 1 rok. 

Speciální pravidlo týkající se maximálního vyměřovacího základu pojistného zůstává zachováno.

K odstavci 4 
Důsledkem sjednocení úpravy s obecnou úpravou daňového řádu je prodloužení lhůty zániku přeplatku z 5 na 6 let. V tomto ohledu jde o změnu příznivější pro poplatníky pojistného, neboť dojde k prodloužení trvání jejich nároku o 1 rok.

Speciální pravidlo ve vztahu k zahraničí je žádoucí zachovat.

Dochází k eliminaci omezeného započítávání přeplatku na nedoplatky uvnitř soustavy vybraných orgánů sociálního zabezpečení. Bude se tak aplikovat obecná úprava přeplatku a jeho vratitelnosti podle § 154 daňového řádu. Její výhodou je, že tzv. test vratitelnosti se provádí nejen vůči vlastním pohledávkám daného správce daně, ale též jiných správců daně, které tyto pohledávky přihlásí. Takové řešení odpovídá zásadě procesní ekonomie a současně reflektuje skutečnost, že správa placení daného peněžitého plnění může být v rámci věcné dělené správy předána jinému orgánu veřejné moci (obecnému správci daně). V případě pojistných jde tedy o nutnou a logickou změnu, neboť jinak by nebylo možné započítávat přeplatky na nedoplatky na pojistném předaném k vymáhání, resp. zajištění správy placení ze strany finančního úřadu.

K odstavci 5 
Speciální lhůta pro vrácení přeplatku na pojistném na nemocenské pojištění a speciální pravidlo ohledně snížení přeplatku zůstávají zachovány. Jejich aplikace bude s ohledem na specifický charakter pojistného na nemocenské pojištění nadále zajišťována pouze ze strany orgánů sociálního zabezpečení. Účast na nemocenském pojištění totiž není pro OSVČ povinná ze zákona, ale k účasti na tomto pojištění se musí OSVČ přihlásit dobrovolně a měsíčně platit alespoň minimální výši pojistného. Pokud by za daný měsíc OSVČ pojistné na nemocenské pojištění v zákonem dané lhůtě neuhradila, zaniká jí účast na nemocenském pojištění.  Pravidlo ohledně započitatelnosti přeplatku na jiné nedoplatky se rozšiřuje i na pohledávky finančního úřadu, protože ten bude nově evidovat i nedoplatky na pojistném a jeho příslušenství. Současně s ohledem na zásadu procesní ekonomie a šetření práv dotčených osob platí, že není důvod v situaci informační propojenosti obou úřadů omezovat započitatelnost pouze na nedoplatky na pojistném. Přeplatek tak bude moci být využit i na úhradu jiných daňových pohledávek evidovaných finančním úřadem.

K odstavci 6 
Sjednocením pod obecnou úpravu daňového řádu dojde k zvýšení limitu na 200 Kč. Tento limit určuje minimální výši přeplatku, který lze standardně vrátit, byť podle obou úprav je možné ve výjimečných případech vrátit i částku nižší. Limit vyplývá z § 155 a § 155b daňového řádu.

K zajištění reálné funkčnosti je nutné, aby tzv. test vratitelnosti podle obecné úpravy § 154 daňového řádu probíhal automatizovaně. K tomu je nutná úprava informačních systémů na straně orgánů sociálního zabezpečení, která není proveditelná k navrhovanému datu účinnosti. Za tím účelem zákon omezuje obecné pravidlo o zohlednění nedoplatků, které si k započtení vyžádají jiní správci daně, omezit pouze na ty, kde bude zajištěna informační infrastruktura umožňující detekci těchto nedoplatků automatizovaným způsobem. Co se týče pojmů „propojené informační systémy“ a „zpracování automatizovaným způsobem“, jde o běžně užívané pojmy. U prvého jde o pojem, který již používá daňový řád (§ 154 daňového řádu) ve vztahu k možnosti použít přeplatek na dani na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu u jiného správce daně. Pro komunikaci mezi jednotlivými správci daně je možné použít tyto propojené informační systémy, které umožňují rychlou výměnu dat a v současné době jsou využívány zejména Finanční správou a Celní správou. Zpracování úhrady automatizovaným způsobem spočívá v takovém zpracování, které je provedeno pomocí potřebné aplikace, počítačového programu, bez nutnosti zásahu člověka. Automatizované zpracování plateb je dnes běžně využíváno jak v soukromé sféře, tak v oblasti finanční správy.

Test vratitelnosti se současně nebude uplatňovat u doplatků dávek důchodového pojištění. Důvodem je specifická povaha těchto dávek, jejichž výše je stanovena na základě zákonem přesně vymezených kritérií a představuje realizaci zákonného nároku pojištěnce. Doplatek důchodu vzniká zpravidla v důsledku změny nebo opravy rozhodných skutečností, případně dodatečného přiznání nároku, a jeho účelem je uvést výši vyplacené dávky do souladu se zákonem. V těchto případech není žádoucí, aby byl doplatek podrobován testu vratitelnosti podle daňového řádu, neboť by mohlo dojít k tomu, že pojištěnci nebude vyplacena částka, která mu podle právních předpisů náleží. Navržená úprava proto zachovává dosavadní princip, podle něhož jsou doplatky dávek důchodového pojištění vypláceny v plné výši bez zkoumání existence jiných nedoplatků rozhodných pro provedení testu vratitelnosti.
 
K odstavci 7 
Obecná úprava způsobů vracení vratitelného přeplatku je řešena v § 155a odst. 2 daňového řádu. Vracení v hotovosti je v daňovém řádu výjimečné a fakultativní. Současně je limitováno částkou 1000 Kč. Standard představuje vracení bezhotovostním převodem na určený účet. Specifickým pravidlem je možnost vrácení poštovním poukazem, který ovšem není určen právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám. Náklady na realizaci této služby jdou na vrub správce daně.

Zajištění zcela jednotného přístupu při vracení vratitelného přeplatku ze strany obecného správce daně (finančního úřadu) a ze strany orgánů sociálního zabezpečení nebylo shledáno jako žádoucí s ohledem na existenci zaužívané aplikační praxe. Ta vytváří určité legitimní očekávání jak ze strany postupu finančních úřadů, tak ze strany postupu orgánů sociálního zabezpečení. Za tím účelem se zachovává odchylka od obecné úpravy daňového řádu týkající se přenosu nákladů na vyplacení příslušné částky poštovním poukazem na příjemce přeplatku, pokud vratitelný přeplatek bude vracet orgán sociálního zabezpečení. Vrácení vratitelného přeplatku ze strany finančního úřadu bude probíhat bez přenesení nákladů na příjemce přeplatku, ovšem s omezením, kdy podle § 155a odst. 2 písm. b) daňového řádu je tento způsob vrácení vztažen pouze na fyzické nepodnikající osoby.

Výše uvedené změny týkající se opuštění speciální právní úpravy ve prospěch úpravy obecné nevyžadují bezpodmínečně speciální přechodný režim v rámci přechodných ustanovení zákona. Prodloužení lhůty pro zánik nedoplatku z 5 na 6 let se bude z povahy věci týkat pouze těch lhůt, které přede dnem účinnosti zákona dosud neskončily. Již skončené lhůty se s ohledem na zákaz pravé retroaktivity prodlužovat nebudou.
 
K bodům 9 a 10 (§ 18)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje změna § 18, který je komplexně speciální úpravou ke lhůtě pro placení daně (§ 160 daňového řádu). Z materiálního hlediska jde o obdobnou úpravu, která vykazuje shodu v klíčových parametrech. Těmi je základní délka prekluzivní lhůty 6 let a délka maximální lhůty 20 let, resp. 30 let po zápisu zástavního práva. Stejně jako v obecné úpravě daňového řádu jde o lhůtu prekluzivní (nikoliv promlčecí, jako je tomu u pojistného na veřejné zdravotní pojištění).

Odlišnosti mezi oběma úpravami nastávají v jednotlivých detailech, které ovšem není nutné vždy zachovávat. Základním rozdílem je skutečnost, že na lhůtu pro placení pojistného je navázána i lhůta pro předepsání (rozuměj stanovení) pojistného. Tím se pojistné na sociální zabezpečení odlišují od daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, které mají lhůtu pro stanovení daně (§ 148 daňového řádu) a lhůtu pro placení daně (§ 160 daňového řádu) oddělenu. Lhůta pro stanovení daně je zároveň kratší v základní i maximální délce. Specifikum právní úpravy pojistných lze zachovat odkazem na lhůtu pro placení pojistného, která by se nově řídila obecnou úpravou daňového řádu. Materiálně však půjde o nepatrnou změnu s ohledem na velmi podobné pojetí obou lhůt.

V odstavci 2 je zachováno dosavadní speciální pravidlo týkající se počátku běhu lhůty pro placení pojistného v případě osoby samostatně výdělečně činné. V ostatním platí obecná úprava § 160 odst. 1 daňového řádu, která počátek běhu lhůty váže na splatnost daně (rozuměj pojistného ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu).

Výše uvedené změny týkající se opuštění speciální právní úpravy ve prospěch úpravy obecné vyžadují s ohledem na právní jistotu přechodný režim v rámci přechodných ustanovení zákona. S ohledem na potřebu zajištění jednotného režimu počítání lhůty pro placení daně (pojistného) u všech pohledávek evidovaných finančními úřady, které převezmou spolu s vymáháním i zbývající správu placení peněžitých plnění, jejichž ukladatelem byla územní správa sociálního zabezpečení nebo Česká správa sociálního zabezpečení, je zde veřejný zájem na aplikaci pravidla nepravé retroaktivity. Ta je všeobecně přípustná a pro procesní ustanovení typická. Zde se nicméně jedná o aplikaci na hmotněprávní úpravu prekluzivní lhůty a je žádoucí výslovné zakotvení daného pravidla. Obdobný přístup zvolil zákonodárce např. při přechodu ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, na nový daňový řád (viz § 264 odst. 5 daňového řádu).

Potřeba vyloučení doběhu rušené úpravy § 18 je žádoucí i s ohledem na stávající odstavec 4 písm. b), podle kterého se lhůta staví po dobu „provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem“. V situaci, kdy zákon předpokládá obligatorní předávání vymáhání nedoplatků finančnímu úřadu, by aplikace daného pravidla znamenala zastavení běhu lhůty až do maximální možné délky lhůty pro zánik vybrat či vymáhat daný nedoplatek. Takové řešení není v zájmu plátce pojistného ani v zájmu jednotného přístupu k typově shodným pohledávkám. Aplikace obecné úpravy daňového řádu i na lhůty, které započaly před účinností nové právní úpravy a dosud neskončily, je proto více než žádoucí.
  
K bodům 11 a 12 (§ 19)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje změna § 19, který je komplexně speciální úpravou ke způsobu placení daně (§ 163 daňového řádu) a dni platby (§ 166 daňového řádu). Úprava v daňovém řádu je otevřenější různým formám platby (viz § 163 odst. 3 daňového řádu), neboť nevyžaduje pouze bezhotovostní platbu. Úprava u pojistných naopak s fenoménem hotovostní platby explicitně nepracuje, a to ani v případě úhrady v rámci exekuce. Daňový řád pamatuje i na situace, kdy dojde k úhradě v cizí měně (viz § 163 odst. 2 daňového řádu), při respektování výchozího pravidla, že daně se platí správci daně v české měně.

Pojistné zákony podrobněji neřeší problematiku řádného označení určení (účelu) platby, jakož i navazující řešení situací, pokud absentují některé údaje potřebné pro správné zapravení dané platby (viz § 164 daňového řádu). Stejně tak neřeší úpravu vracení platby učiněné omylem (viz § 165 daňového řádu). Zde je již v současné době možná subsidiární aplikace daňového řádu.

K odstavci 1
Je žádoucí zachovat speciální úpravu, která zužuje způsob placení pojistného pouze na bezhotovostní převod finančních prostředků a dovoluje úhradu pouze v české měně. Současně však dochází k zobecnění textu tak, aby dané pravidlo dopadalo i na další peněžitá plnění spravovaná územní správou sociálního zabezpečení nebo Českou správou sociálního zabezpečení, což odpovídá stávající aplikační praxi, kdy tyto orgány již nejsou vybaveny infrastrukturou pro příjem plateb v hotovosti.

K odstavci 2
Otázku dne platby řeší shodně s písmenem a) obecná úprava (viz § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu) a je tudíž nadbytečná. Pravidlo obsažené pod písmenem b) platí pouze u pojistného, jakožto odchylka oproti ostatním peněžitým plněním spravovaným podle daňového řádu. Vzhledem k tomu, že dochází k přechodu působnosti k vymáhání na finanční úřady, které s ohledem na šetření práv dotčených osob nevyužívají služeb soudních exekutorů, bylo by zachování daného pravidla nežádoucí a matoucí. Toto pravidlo navíc nepracuje s případy, kdy dochází k úhradě při exekuci v hotovosti.

K odstavcům 3 a 4
Jde o totožnou textaci, jakou používá obecná úprava v § 166 odst. 2 a 3 daňového řádu, tudíž se navrhuje vypuštění těchto ustanovení bez dalšího.

K odstavci 5
Stávající pravidlo upravující informační povinnost pro spořitelní a úvěrní družstva vůči územní správě sociálního zabezpečení se vypouští, neboť je obsoletní a nesystémové.

Výše uvedené změny týkající se opuštění speciální právní úpravy ve prospěch úpravy obecné nevyžadují bezpodmínečně speciální přechodný režim v rámci přechodných ustanovení zákona. Materiálně zůstává zachován stávající stav. Specifickou výjimkou bude přechodný režim pro dokončení již započatého vymáhání předaného soudnímu exekutorovi, kdy bude postupováno podle dosavadní právní úpravy, což zajistí obecné přechodné ustanovení k ustanovením, kde dochází k vypuštění působnosti k vymáhání.
 
K bodům 13 až 24 (§ 20)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje změna § 20, který je komplexně speciální úpravou k úroku z prodlení (§ 252 a související ustanovení daňového řádu). Úprava v daňovém řádu terminologicky lépe odpovídá charakteru dané sankce, která je i u pojistného úrokem, jehož výše se řídí úpravou občanského zákoníku.

Je nutné, aby se úprava pro oblast pojistných vypořádala explicitně s pravidlem § 252 odst. 3 písm. d) daňového řádu, který bez dalšího úrok z prodlení nepřipouští u procesní dělené správy. Výslovné vyjádření odkazu na úrok z prodlení podle daňového řádu je žádoucí i z hlediska čtenářské srozumitelnosti.

K odstavcům 1 a 2
Pravidlo daňového řádu se bez dalšího uplatní i pro zálohy. Ustanovení § 251b odst. 4 daňového řádu stanoví výslovně, že úrok z prodlení u záloh vzniká ode dne jejich splatnosti. Zálohou je třeba rozumět dílčí úhradu daně, tedy situace, kdy splatnost daně je rozložena do více časových období, z nichž každé má svůj termín splatnosti, a tedy i svůj počátek vzniku úroku, pokud nastane prodlení s úhradou. Pro zálohy současně platí obecné pravidlo podle § 174 odst. 3 daňového řádu, podle něhož se uhrazené zálohy započítávají na splatnou daň. Odtud implicitně vyplývá, že nadále se již nedoplatek de iure eviduje společně pro celou daň, byť původní den splatnosti (a tedy i počátek doby úročení) je dán dle původní splatnosti jednotlivých záloh. V případě pojistných se nicméně zachovává výslovné řešení problematiky záloh, neboť jde o tu část platební roviny, kterou budou nadále vykonávat orgány sociálního zabezpečení.

K odstavci 3
Stávající úprava penále obsahuje výčet situací, kdy se penále neplatí (nevzniká). Některé tyto situace bude vhodné zachovat, ale většina se zdá být ve vztahu k obecné úpravě daňového řádu nesystémová. Typickým příkladem je vazba konce úročení na zánik statusu podnikatele či zaměstnavatele. Liberace z úhrady „ceny peněz“ jenom proto, že dotyčný již přestal vykonávat činnost, která dluh způsobila, postrádá ekonomickou logiku. Současně působí jako nespravedlivé řešení, neboť dotyčného zvýhodňuje fakticky bezúročnou půjčkou. Z pohledu kompatibility s úrokem z prodlení proto není žádoucí zachovat obecná pravidla, která nemají vazbu na specifický charakter pojistného, ale jsou jen důsledkem odlišného vývoje obou právních úprav.

K odstavci 4
Dané pravidlo se netýká primárně penále, ale situací, kdy je zaplaceno vybranému okruhu nepříslušných orgánů. Ve zbytku platí obecná úprava. Pravidlo je omezeno pouze na vybrané orgány sociálního zabezpečení a jako takové není přenositelné na finanční úřady, což by nebylo ani žádoucí. Soudní výklad by přenositelnost mohl z materiálního hlediska dovodit. Současně je zde pravidlo pro situace s mezinárodním prvkem. 

K odstavci 5
Pro zaokrouhlování úroku z prodlení se uplatní obecné pravidlo pro zaokrouhlování daně (§ 146 daňového řádu) s tím, že pod pojem „daň“ se v souladu s § 2 odst. 4 a 5 daňového řádu subsumuje i její příslušenství, kterým je mj. úrok z prodlení. Proto je navrženo vypuštění původní normy.

Současně dochází k doplnění pravidla, které je nutnou odchylkou vůči obecné úpravě v § 251a odst. 2 daňového řádu. Daňový řád stanoví minimální limit 1000 Kč, kterého musí vypočtený úrok z prodlení u jednoho druhu peněžitého plnění za příslušné období dosáhnout, aby bylo možné úrok předepsat do evidence a na základě toho by vznikla dlužníkovi povinnost jeho úhrady. Toto obecné pravidlo však není žádoucí aplikovat na úrok z prodlení vznikající u územní správy sociálního zabezpečení, potažmo České správy sociálního zabezpečení. Důvodem je skutečnost, že ze strany územní správy sociálního zabezpečení je úrok evidován pouze v počáteční fázi. Po předání příslušné pohledávky na pojistném obecnému správci daně přejde i působnost ke správě tohoto úroku. Za tím účelem musí dojít k předepsání úroku, aby bylo možné vytvořit potřebný exekuční titul k předání. Toto řešení navíc odpovídá dosavadní absenci obdobného limitu v případě penále, takže pro plátce pojistného navržené řešení neznamená zhoršení stávajícího stavu. Po předání správy úroku z prodlení vztahujícím se k pojistnému finančnímu úřadu se již obecná úprava § 251a odst. 2 daňového řádu standardně uplatní. Finanční úřad tak bude z hlediska aplikace minimálního limitu postupovat u všech pohledávek (úroků) stejně. Je-li k vymáhání předán již předepsaný finální úrok z prodlení, jehož jistina byla již zcela splacena, přistupuje k němu správce daně již jako k stanovenému peněžitému plnění (podobně jako k pokutě apod.) a standardně jej vybírá nebo vymáhá. 

K odstavci 6
Úrok z prodlení je coby příslušenství daně subsumován pod pojem „daň“ a řídí se tedy stejnými ustanoveními, není-li výslovně řečeno jinak. Obecná úprava úroku v daňovém řádu řeší vznik i předepsání úroku (viz § 251a a § 251b v kombinaci s § 252 daňového řádu). Je zachována odlišná úprava pro splatnost úroku z prodlení u záloh, která navazuje na pravidlo v odstavci 2.

K odstavci 7
Úrok z prodlení je coby příslušenství daně subsumován pod pojem „daň“ a lze na něj vztáhnout i navazující pravidla jiných právních předpisů zmiňujících daně, nedoplatky apod.

Při předání peněžitého plnění, se kterým je spojen vznik úroku z prodlení, k vymáhání obecnému správci daně na tohoto správce daně přejde i správa úroku z prodlení. V situaci, kdy u obecného správce daně bude podána námitka vůči výpočtu úroku z prodlení za dobou, kdy byl tento úrok v gesci ukládajícího orgánu, vyřídí tuto námitku obecný správce daně s tím, že si vyžádá podklady od ukládajícího orgánu.

Výše uvedené změny týkající se nahrazení institutu penále institutem úroku z prodlení vyžadují přechodný režim v rámci přechodných ustanovení zákona. Za tím účelem je navržena formulace používaná v již existujících přechodech z penále na úrok z prodlení doplněná o některá specifika.
 
K bodu 25 (§ 20a a § 21)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje vypuštění § 20a, který je komplexně speciální úpravou k posečkání (§ 156 a násl. daňového řádu) a úroku z posečkané částky (§ 253 daňového řádu). Úprava daňového řádu vykazuje řadu odchylek. Současně je více univerzální. Vedle splátek umožňuje i posečkání celé částky. K tomu nemusí dojít pouze na žádost, ale i z moci úřední.

Daňový řád umožňuje posečkání vázat na podmínky, které správce daně v rozhodnutí o posečkání (rozložení úhrady na splátky) stanoví. Porušení těchto podmínek znamená zánik posečkání ex lege. Díky tomu lze posečkání využít i v širší množině situací.

Daňový řád s posečkáním spojuje vznik polovičního úroku – tj. úroku z posečkané částky podle § 253 daňového řádu. U pojistných taková úprava absentuje.

Ve vztahu k pohledávkám, které se předávají k vymáhání obecnému správci daně (finančnímu úřadu), na základě navrhovaného § 10a zákona o Finanční správě České republiky platí, že působnost k řízení o posečkání úhrady veřejného pojistného, popřípadě dalších peněžitých plnění spravovaných územní správou sociálního zabezpečení nebo Českou správou sociálního zabezpečení, bude svěřena výlučně finančnímu úřadu. To platí též pro povolení úhrady daného peněžitého plnění ve splátkách. Blíže k tomuto viz odůvodnění ke zmíněnému ustanovení.

Následuje podrobnější rozbor jednotlivých odchylek a z toho plynoucí důsledek podřazení daného institutu pod daňový řád.

K odstavci 1
Daňový řád výslovně neřeší v souvislosti s úpadkem či likvidací, že posečkání, resp. rozložení úhrady do splátek nelze povolit. Platí, že na základě § 157 odst. 2 daňového řádu je likvidace a úpadek důvodem pro pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání, současně však nelze vyloučit povolení posečkání pro pohledávky za majetkovou podstatou v průběhu insolvenčního řízení. Nastavení kritérií tohoto typu ponechává na metodickém výkladu, který konkretizuje a sjednocuje diskreční pravomoc správce daně. Obdobný přístup lze aplikovat i pro pojistná, tj. není nutné zachovávat explicitní vyjádření situací, kdy splátky povolit nelze. Oznamovací povinnost plátce pojistného ohledně úpadku či likvidace je nadbytečná a nesouladná s principy dobré správy a práva na digitální služby. Tuto informaci si má úřad zjišťovat z moci úřední.

K odstavci 2
Díky aplikaci obecné úpravy daňového řádu není potřeba vyjmenovávat jednotlivé druhy peněžitých plnění, neboť při absenci speciální úpravy na ně obecná dopadne bez dalšího.

K odstavci 3
Obecná úprava daňového řádu je pro dlužníka přívětivější, neboť maximální dobu posečkání (splátkového režimu) váže na lhůtu pro placení daně. Takové řešení současně reflektuje význam prekluze a na ni navazujícího zániku nedoplatku. Lhůta pro posečkání by nikdy neměla přesáhnout maximální konec prekluzivní lhůty, neboť by posečkání fakticky měnila na prominutí daně. Současně platí, že posečkat podle daňového řádu lze i zpětně, což umožňuje reagovat na tvrdost dopadu některých životních situací s ohledem na garanci polovičního úroku z prodlení, tj. úroku z posečkané částky.

K odstavci 4 
Speciální pravidlo pro označení platby je z pohledu daňového řádu nadbytečné, neboť obecně plyne z § 164 daňového řádu. Sankce v podobě důsledku (formulovaného dokonce jako právní fikce), že neoznačená platba není splátkou dluhu, se jeví jako nepřiměřeně tvrdá a nelogická. Zejména, pokud by se jednalo o jediný dluh dané osoby, nelze platbě upírat její účinky, zvláště pokud finanční prostředky jsou ve sféře státu, který s nimi může hospodařit.

K odstavci 5
Speciální pravidlo týkající se přednostního zapravení přeplatku na splátce na další splátky vyplývá z obecného pravidla pro označení platby a není nutné jej speciálně normovat.

K odstavci 6
Obecná úprava daňového řádu je procesně jednodušší a současně více předvídatelná, neboť ukončení posečkání (splátek) je dáno ze zákona dnem nedodržení některé z podmínek posečkání. Rozhodnutí je pak ryze deklaratorní. Úprava u pojistných naopak předpokládá v některých situacích diskreční rozhodování (uvozeno slovem „může“) konstitutivního charakteru.

K odstavci 7
Z pohledu aplikace obecné úpravy jde o nadbytečnou úpravu. Kontinuitu s bývalým daňovým subjektem (rozuměj též plátcem), řeší obecně § 20 odst. 2 daňového řádu. Daný princip totiž neplatí jen u splátek, ale i u jiných situací. Stejně tak nadbytečné je zdůrazňovat, že dílčí platba (splátka) je stále platbou vztahující se k celku.
 

Navrhuje se zrušení ustanovení upravující přirážku k pojistnému na sociální zabezpečení.

Institut přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení představuje zvláštní ekonomický nástroj motivující zaměstnavatele k dodržování povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ochrany veřejného zdraví. V době svého přijetí reagoval na tehdejší podobu kontrolních a sankčních mechanismů a měl prostřednictvím zvýšeného odvodu pojistného na sociální zabezpečení motivovat zaměstnavatele k odstranění zjištěných nedostatků. S ohledem na vývoj právní úpravy však tento institut již neplní účel, pro který byl vytvořen a jeho uplatnění je v aplikační praxi již zcela výjimečné. Současný systém veřejnoprávní regulace poskytuje dostatečné a efektivnější prostředky k postihu porušování právních povinností v této oblasti, zejména prostřednictvím kontrolní a sankční činnosti orgánů inspekce práce a orgánů ochrany veřejného zdraví podle zvláštních právních předpisů.

Přirážka k pojistnému není ukládána za porušení povinností při správě pojistného ani za porušení povinností stanovených zákonem o pojistném na sociální zabezpečení, ale navazuje na porušení právních předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci nebo ochranu veřejného zdraví, jejichž dodržování kontrolují a sankcionují jiné správní orgány, které disponují vlastními kontrolními a sankčními oprávněními. Vedle těchto sankčních mechanismů představuje přirážka k pojistnému další finanční postih ukládaný za totožné nebo obdobné protiprávní jednání, aniž by přinášela dodatečný preventivní či represivní efekt.

Zrušení institutu přirážky k pojistnému sleduje racionalizaci sankčního systému a odstranění duplicitních sankčních nástrojů. Sankcionování porušení povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bude i nadále plně zajištěno podle právních předpisů upravujících působnost orgánů inspekce práce a dalších příslušných správních orgánů, není proto nutné ukládat další finanční postih prostřednictvím systému zvýšení pojistného na sociální zabezpečení. Zákon o pojistném na sociální zabezpečení bude nadále obsahovat dostatečné sankční mechanismy vztahující se k porušení povinností při správě pojistného, zejména úrok z prodlení za opožděnou úhradu pojistného a pokuty za nesplnění zákonných povinností zaměstnavatelů. Tyto instituty představují odpovídající a systematicky koncipované prostředky k zajištění řádného plnění povinností vyplývajících z právních předpisů upravujících sociální zabezpečení.

Zrušením přirážky k pojistnému se současně posiluje princip proporcionality a předchází se nežádoucím situacím, kdy je zaměstnavatel za porušení povinností v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vedle sankce uložené příslušným kontrolním orgánem zatížen dalším finančním postihem v rámci systému pojistného na sociální zabezpečení. Dochází tak k větší přehlednosti a systematičnosti právní úpravy, aniž by byla jakkoli oslabena ochrana zaměstnanců a snížena vymahatelnost povinností zaměstnavatelů.
 
K bodům 26 až 29 (§ 22a)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje změna v § 22a, který je komplexně speciální úpravou k pořadí úhrady daně (§ 152 daňového řádu). Základní princip je obdobný, neboť jistina se hradí dříve než její příslušenství a současně se upřednostňují starší nedoplatky před těmi mladšími. Úprava daňového řádu je psána obecněji, takže nemusí řešit jednotlivé druhy peněžitých plnění. 

Platí, že pravidlo určující pořadí úhrady podle daňového řádu se vztahuje pouze na daný osobní daňový účet. Je přitom v rukou správce daně, jakou granularitu osobních daňových účtů určí (viz § 149 odst. 2 daňového řádu). Některé pohledávky se tak nedostávají do přímé kolize. Např. pokuty za přestupky jsou zpravidla evidovány na jiném osobním daňovém účtu a v pořadí se tak z povahy věci ocitají až na konci, je-li placeno pojistné. Pokud je naproti tomu adresně placena pokuta, je platba zapravena právě na tuto pokutu.

Z pohledu kompatibility se správou zajišťovanou finančním úřadem je nutné po předání vymáhání daného peněžitého plnění spolu se zbývající správou placení aplikovat obecnou a univerzální úpravu daňového řádu, která umožňuje relativně oddělený režim jednotlivých osobních daňových účtů s tím, že klíčové je zde správné určení platby ze strany daňového subjektu (plátce).

Úprava v § 22a textována tak, že se týká pouze závazku vůči územní správě sociálního zabezpečení (nikoli tedy dluhu evidovaného finančním úřadem), takže nedopadá na správu placení pojistného ze strany finančních úřadů. S ohledem na minimalizaci dopadů do informačních systémů orgánů sociálního zabezpečení lze tyto odchylky možné ponechat s tím, že dlouhodobou vizí je převzetí celé správy placení finančním úřadem již od počátku vzniku pohledávky.

K odstavci 4
Pravidlo ohledně důsledné oddělenosti platebního osudu splátek a ostatních plateb je z pohledu obecné úpravy daňového řádu rigidní a zbytečné. Posečkat (rozložit úhradu na splátky) lze flexibilně nastavit i v situaci, kdy lze očekávat na daném osobním daňovém účtu i vznik dalších pohledávek (typicky za další zdaňovací období v budoucnu). U posečkání lze rozsah nastavit na již vzniklé i budoucí pohledávky na daném osobním daňovém účtu. U splátek, kde je nutné pracovat s konkrétní výší již existujících pohledávek, lze v rámci nastavení podmínek pracovat i s fenoménem budoucích pohledávek a jejich úhrady (např. tak, aby bylo zajištěno, že celková výše nedoplatků na daném osobním daňovém účtu bude udržována tak, aby byl splátkový kalendář dodržen i při přednostním zapravení plateb na jistinu). S ohledem na to, že od účinnosti nové právní úpravy bude agenda splátek již výlučně v působnosti obecného správce daně (finančního úřadu), je nutné dané pravidlo bez náhrady vypustit.

K odstavci 5
Dané pravidlo není nutné ani vhodné. Oddělený režim úhrady vymáhaných pohledávek řeší § 152 daňového řádu tak, že běžné platby se na vymáhané nedoplatky zapravují až jako poslední. Důvodem je, aby nedocházelo ke zmaření již rozjetého vymáhání. Současně však pro vymáhání, které nemusí být vždy stoprocentně úspěšné, musí platit pravidla ohledně pořadí nedoplatků, na které se vymožená částka zapravuje. Samotná ochrana částek vymožených daňovou exekucí je garantována ustanovením § 185 odst. 2 daňového řádu. Platí, že vymožené prostředky nelze použít jinak, než na pohledávky uvedené v příslušném exekučním titulu a exekučním příkazu. Případné zbylé prostředky se vrací bez žádosti dlužníkovi jako vratitelný přeplatek (i kdyby měl jiné novější dluhy u daného správce daně). Důvodem je zde zájem na ochraně a rovnosti ostatních věřitelů. Vzhledem k tomu, že vymáhání bude realizovat obecný správce daně (finanční úřad), je nutné dané pravidlo vypustit ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu.
 
K bodu 30 (§ 22b)
Legislativně technická úprava navazující na změny v ostatních ustanovení. 
 
K bodu 31 (§ 22d)
Dané ustanovení odpovídá tomu, že podle řady zákonů je nutné bezdlužnost ověřit zpravidla též u orgánů sociálního zabezpečení. Pokud by byla pohledávka na pojistném a dalších peněžitých plnění spravovaných příslušným orgánem sociálního zabezpečení předána k vymáhání obecnému správci daně (finančnímu úřadu) spolu se zbývající agendou správy placení, je zřejmě žádoucí výslovně vyjádřit, že potvrzení o stavu závazků se na takto předané pohledávky (závazky) nevztahuje. Dochází proto k zúžení daného pravidla pouze na pohledávky (závazky) evidované u územní správy sociálního zabezpečení. Materiálně bude výsledek zachován, neboť dlužník bude mít o to vyšší nedoplatek evidovaný u finančního úřadu, kde se bezdlužnost rovněž testuje a dokládá.
 
K bodu 32 (§ 23c a § 23h)
Legislativně technická úprava navazující na změny v ostatních ustanoveních. 
 
K bodu 33 (§ 23j odst. 2)
Legislativně technická úprava navazující na posun odstavců v § 17.

K bodu 34 (§ 25c odst. 1)
V návaznosti na zarušení § 20a se provádějí příslušné úpravy v návazných ustanoveních.

K bodu 35 (§ 25e odst. 4)
Ustanovení odstavce 4 je z pohledu aplikace obecné úpravy daňového řádu nadbytečné. Navíc u pokut v jiných zákonech, které ukládají orgány sociálního zabezpečení, obdobné ustanovení není a je tak dán ne zcela logický dvojí režim u pokut za přestupky. V důsledku změn souvisejících s minimalizací nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu navazujících na předávání pohledávek obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje dané ustanovení vypustit.
 
K bodu 36 (§ 25f odst. 1 písm. b)
V případě ustanovení o přestupcích je navrženo v návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení vypuštění působnost k vymáhání pokut. U orgánů podle odstavce 2 zůstává zachován původní dvojí režim (včetně vymáhání) s ohledem na specifika daných úřadů.
 
K bodu 37 (§ 30)
Časem již překonané a nepoužívané ustanovení, navrhuje se proto jeho zrušení. 
 
K čl. XI (Přechodná ustanovení)
 
K bodu 1
V návaznosti na změnu § 18 se navrhuje přechodné ustanovení (blíže k jeho obsahu viz odůvodnění změn v tomto ustanovení).
 
K bodu 2
Navrhuje se přechodné ustanovení, které reaguje na nahrazení stávajícího penále podle § 20 zákona o pojistném na sociální zabezpečení úrokem z prodlení podle daňového řádu při zachování některých nezbytných odchylek. Penále v tomto případě vykazuje materiálně povahu úroku, tj. z hlediska přechodného režimu je třeba s ním nakládat jako s časově předcházející úpravou úroku svého druhu podle daňového řádu. Úprava úroků v daňovém řádu má smíšený hmotněprávní a procesněprávní charakter, neboť zahrnuje jak úpravu úroků jako svébytných peněžitých plnění („daní“, resp. příslušenství daně), která je hmotněprávního charakteru, tak procesněprávní úpravu řízení a jiných postupů, které se úroků týkají. 

Ačkoliv i bez uvedení přechodných ustanovení platí, že (s ohledem na zákaz pravé retroaktivity) nelze novou právní úpravou regulovat vznik a existenci úroku přede dnem nabytí její účinnosti, zatímco procesní aspekty nové právní úpravy lze ode dne nabytí její účinnosti aplikovat též na úroky vzniklé v minulosti, je z pohledu právní jistoty žádoucí, aby tyto principy byly vyjádřeny v textu navrhovaného zákona výslovnými přechodnými ustanoveními. 

V konkrétní rovině jde zejména o vyřešení situace, kdy podmínky pro vznik úroku nastaly ještě za účinnosti původní úpravy a ke dni nabytí účinnosti nové právní úpravy nadále trvají. Navrhuje se proto explicitně uvést, že úroky podle dosavadní úpravy (v daném případě „penále“) se v těchto případech uplatňují v období přede dnem nabytí účinnosti nové úpravy, zatímco úroky podle úpravy nové se aplikují až ode dne nabytí účinnosti změny. Určení pevné hranice pro vznik úroků je umožněno zejména skutečností, že jak podle dosavadní, tak podle budoucí úpravy platí, že úroky vznikají za každý jednotlivý den, jsou-li v daném dni splněny podmínky pro jejich vznik. Dosavadní úroky tak mohou naposledy vzniknout za den předcházející nabytí účinnosti navrhovaného zákona, zatímco úroky podle nové úpravy nejdříve za den, kdy tato úprava nabyla účinnosti. Toto přechodné ustanovení tak přináší jasné odlišení, od kterého časového okamžiku případně bude úrok z prodlení nově vznikat namísto dosavadního „penále“.

Specifickým případem jsou podmínky, kterými dosavadní úprava penále vymezuje situace, kdy penále nevzniká (slovy zákona „se neplatí“). Účinek těchto podmínek bude zachován do dne předcházejícího dni nabytí účinnosti zákona, avšak od jeho účinnosti již bude postupováno podle nové právní úpravy, která v řadě případů tuto liberaci ruší. Příkladem je liberace z úročení po dobu, po kterou osoba samostatně výdělečně činná nevykonává samostatnou výdělečnou činnost. Ode dne účinnosti nové právní úpravy již nebude tato skutečnost vylučovat vznik úroku z prodlení. Důvodem je nejenom nesystémovost takového řešení, ale též potřeba zajistit kompatibilitu s režimem úročení na straně finančních úřadů, které správu úroků u trvajících nedoplatků převezmou spolu s jejich vymáháním. 
 
K bodu 3
S ohledem na to, že pojem „penále“ je v souvislosti s pojistným na sociální zabezpečení obsažen v řadě další zákonů, které v návrhovém legislativním nosiči nejsou novelizovány, navrhuje se vytvoření univerzálního přechodného ustanovení, které zajistí terminologický převodní můstek bez toho, aby bylo nutné dané zákony upravovat. To samozřejmě nevylučuje jejich budoucí postupnou terminologickou úpravu.
 
K bodu 4
Změny vyvolané zrušením § 20a týkající se nahrazení stávajícího režimu splátek institutem posečkání úhrady daně nebo rozložení její úhrady na splátky podle obecné úpravy daňového řádu vyžadují přechodný režim v rámci přechodných ustanovení zákona.

Navrhované přechodné ustanovení zajišťuje zachování dosavadního právního režimu u povolení placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a ke dni jeho účinnosti nadále trvají. Současně se vztahuje i na případy, kdy je dlužné pojistné a penále hrazeno ve splátkách podle zákona č. 181/2023 Sb., o mimořádném odpuštění penále z pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a exekučních nákladů.

Účelem přechodného ustanovení je zajistit kontinuitu již existujících splátkových režimů a zabránit tomu, aby nabytí účinnosti nové právní úpravy mělo negativní dopad na práva a povinnosti osob, kterým bylo placení ve splátkách povoleno podle dosavadní právní úpravy. Změna právního režimu v průběhu trvání splátkového kalendáře by mohla vyvolat právní nejistotu ohledně podmínek jeho dalšího trvání, případně ohrozit splnění podmínek, za nichž bylo povolení vydáno.

Výslovné zahrnutí splátek realizovaných podle zákona č. 181/2023 Sb. reaguje na skutečnost, že mimořádné odpuštění penále je podmíněno řádným splněním zákonem stanovených podmínek, zejména úhradou dlužného pojistného ve stanovených lhůtách nebo splátkách. Je proto nezbytné zachovat i po nabytí účinnosti tohoto zákona právní režim, podle něhož byly tyto splátkové režimy založeny, aby nedošlo ke zmaření účelu zákona o mimořádném odpuštění penále ani ke zhoršení právního postavení osob, které do tohoto mimořádného režimu vstoupily v důvěře v tehdy platnou právní úpravu.

K ČÁSTI ŠESTÉ

K čl. XII (Změna zákona o silniční dopravě)

Návrh zákona o platformové práci by mohl mít za následek, že zahraniční zprostředkovatel taxislužby začne být v jednotlivých případech považován za zaměstnavatele řidiče, a tudíž za dopravce ve smyslu zákona o silniční dopravě se souvisejícími povinnostmi a odpovědností.

Návrh zákona o platformové práci pro tyto účely zavádí povinnost mít zřízenou kontaktní osobu nebo datovou schránku. Činnost kontaktní osoby podle návrhu zákona o platformové práci se však má týkat výhradně kontroly podle předmětného zákona. Aby výše uvedená změna nebyla na újmu zákazníkům, ale i řidičům taxislužby, je třeba rozšířit působnost úpravy o kontaktu se zahraniční platformou i na postupy podle zákona o silniční dopravě. Navrhuje se proto pro zahraniční zprostředkovatele taxislužby zavést povinnost mít zřízenou datovou schránku, skrze níž budou moci s platformou komunikovat nejen státní orgány ve všech úředních postupech, ale též zákazníci nebo zaměstnanci.

K ČÁSTI SEDMÉ

K čl. XIII (Změna zákona o důchodovém pojištění)

K bodu 1 (§ 105d)
Z důvodu ochrany osoby, která vykonávala nehlášenou práci, se navrhuje zavést pravidlo, podle něhož se bude doba, za kterou byla v případě zjištění nehlášené práce pravomocně uložena povinnost uhradit částku podle § 141b odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, považuje za náhradní dobu pojištění. Tato částka není pojistným na sociální zabezpečení, takže jejím uhrazením nezískává osoba, která nehlášenou práci vykonávala, dobu pojištění z titulu výkonu zaměstnání ve smyslu § 11 zákona o důchodovém pojištění (tuto dobu pojištění by zaměstnanec získal, jen pokud by za něj zaměstnavatel dodatečně odvedl pojistné). 
 
Částka podle § 141b odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti je v podstatě sankcí, jejíž výše se stanoví na základě stejných principů, jako kdyby se o pojistné jednalo. Jeví se proto vhodné, aby pracující osoba účast na důchodovém pojištění získala, a to alespoň z titulu náhradní doby pojištění. Pro účely nároku na důchod a pro stanovení výše procentní výměry se bude hodnotit v rozsahu 80 %. 
 
Tento benefit se týká jen nehlášené práce, nikoliv práce nelegální, neboť za její výkon nese svůj díl odpovědnosti i zaměstnanec. Podmínkou pro uznání náhradní doby pojištění není faktické uhrazení částky podle § 141b odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, ale postačí, že povinnost k jejímu uhrazení byla pravomocně uložena.
 
K bodu 2 (§ 105d)
Technická úprava navazující na změnu v terminologii z „penále“ na „úrok z prodlení“.

K ČÁSTI OSMÉ

K čl. XIV (Změna zákona o veřejném zdravotním pojištění)
Podle současného znění § 2 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. jsou ze zdravotního pojištění vyňaty osoby, které na území České republiky vykonávají nelegální práci pouze podle § 5 písm. e) bodu 3 zákona o zaměstnanosti (osoby bez platného oprávnění k pobytu). V souvislosti se změnami v oblasti nemocenského pojištění a zavedení jednotného sankčního principu pro nelegální práci se navrhuje, aby ze zdravotního pojištění byly vyloučeny i osoby, které vykonávají nelegální práci i podle § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, tj. i osoby, které vykonávají práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, vydanou kartou nebo bez nich. Není nadále ospravedlnitelné, aby nelegální práce cizince byla v některých případech dílčím způsobem „legalizována“ zahrnutím dané osoby do veřejného zdravotního pojištění, zatímco v jiných případech nikoliv. V obou případech je „legalizace“ zaměstnání bez povolení stejně nežádoucí.

K ČÁSTI DEVÁTÉ

K čl. XV (změna zákona o vojácích z povolání)

K bodu 1 (§ 2)
Doplněním odstavce 7 do § 2 zákona o vojácích z povolání dochází k naplnění čl. 7 odst. 3 směrnice o transparentním odměňování, kde je uvedeno, že zaměstnavatelé každoročně informují všechny pracovníky o jejich právu dostávat informace o své individuální úrovni odměny a o průměrných úrovních rozdělených podle pohlaví pro kategorie pracovníků, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako oni. Jedná se o obdobu návrhu § 306b odst. 7 zákoníku práce. 

K bodu 2 (§ 68q) 
Na základě dohody mezi Ministerstvem obrany, Českým statistickým úřadem a Ministerstvem financí, a v návaznosti na spuštění projektu Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (podle zákona č. 323/2025 Sb.) se navrhuje upravit znění týkající se nakládání s údaji zasílanými do Informačního systému o služebním platu. Předávání údajů z tohoto informačního systému ve vztahu k Českému statistickému úřadu se po naplnění postupu podle zákona č.  323/2025 Sb. stává bezúčelným, a tedy jeho právní úprava nadbytečnou. Naopak se doplňuje oprávnění pro Úřad vlády ČR mít přístup k těmto informacím. 

K bodům 3 a 4 (§ 68s)
Navrhovaná úprava rozpracovává danou směrnici o transparentním odměňování na podmínky služebního poměru vojáků v činné službě. Jejich služební poměr je upraven ve dvou zákonech podle kategorií služebního poměru. U vojáků z povolání je úprava obsažena v zákoně č.  221/1999 Sb., o vojácích z povolání. U vojáků v záloze ve službě pak je služební poměr upraven v zákoně č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze. Jejich služební poměr podle § 2 uvedeného zákona přebírá právní normy ze zákona o vojácích z povolání s výjimkou ustanovení uvedených § 47 zákona č. 45/2016 Sb. Transpozice obsažená v zákoně o vojácích z povolání se tak plně vztahuje i na vojáky v záloze ve službě. 

K odstavci 1
Protože se nové ustanovení § 37d zákona o inspekci práce nevztahuje na vojáky v činné službě doplňuje se obdobné ustanovení do zákona o vojácích z povolání. Ministerstvo obrany bude sdělovat Ministerstvu práce a sociálních věcí údaje o výši odměny za výkon služby, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákům v souvislosti s jejich službou prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele za účelem transparentnosti odměňování za výkon služby žen a mužů. Současně se zakládá pro Ministerstvo práce a sociálních věcí oprávnění ke zpracování statistických údajů vojáků v činné službě obdobně jako jej zakládá zákon o inspekci práce. Ustanovení je navrženo ve dvojím znění, neboť § 68s nabude účinnosti od 1. ledna 2027, zatímco § 68s odst. 1 až 9 až k 1. lednu 2028. 

K odstavcům 2, 4 a 9
Obdobně s povinností uloženou § 37i zákona o inspekci práce se u vojáků stanovuje ministerstvu povinnost provést vyhodnocení odměňování u skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty vojáků, a případně jejich vysvětlení vojákovi, pokud o to požádá. Zakládá se současně povinnost zaslat tuto zprávu na Ministerstvo práce a sociálních věcí. S ohledem na odlišnou terminologii zákoníku práce a zákona o vojácích z povolání je užito označení „zpráva o rozdílech v odměňování žen a mužů za předchozí kalendářní rok u skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty“, nicméně systematicky se jedná o totožný dokument ve smyslu § 37i zákona o inspekci práce, tzn. zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací.

K odstavci 3
Ustanovení vymezuje obsah obecného pojmu odměna za výkon služby, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákovi v souvislosti s jeho službou.

K odstavcům 5 a 6
K zabezpečení splnění povinnosti uložené čl. 7 směrnice o transparentním odměňování se zakládá povinnost poskytnout vojákovi na jeho žádost informaci o výši jeho celkového zúčtovaného příjmu za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hodinovém vyjádření a průměrnou výši celkového zúčtovaného příjmu vojáků ve skupině služebních činností. Tato povinnost se stanovuje služebnímu orgánu, který má ve své podřízenosti daného vojáka. Jde o obdobu nového § 306b zákoníku práce.

K odstavcům 7 a 8
K naplnění čl. 10 směrnice o transparentním odměňování se ukládá ministerstvu provádět posouzení rozdílu odměňování žen a mužů. K zajištění stejného postupu ve vztahu k zaměstnancům se při tomto posuzování obdobně použijí příslušná ustanovení zákoníku práce (§ 287a až § 287e). Stejně tak se ukládá povinnost k zaslání posouzení Ministerstvu práce a sociálních věcí.

K ČÁSTI DESÁTÉ

K čl. XVI (Změna zákona o pobytu cizinců na území České republiky)

K bodům 1 a 2 [§ 170a odst. 6 písm. e) a §178f odst. 1 písm. b)]
V návaznosti na úpravu nelegální práce v zákoně o zaměstnanosti a s tím související změnu definice nehlášené práce se navrhuje doplnit § 170a odst. 6 písm. e) tak, že podmínku spolehlivosti nesplňuje i ten, kdo byl v posledních 3 letech opakovaně pravomocně uznán vinným z přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku podle zákona o zaměstnanosti spáchaného tím, že umožnil výkon nehlášené práce. Současně se navrhuje doplnit, že za nespolehlivého zaměstnavatele se považuje i zaměstnavatel, kterému byla v období 4 měsíců předcházejících podání žádosti pravomocně uložena pokuta za umožnění nehlášené práce.

K ČÁSTI JEDENÁCTÉ

K čl. XVII. (změna zákona o veřejném ochránci práv)

K bodu 1 [§ 1a odst. 1 písm. f)] 
Jedná se legislativně technickou změnu. 

K bodu 2 (§ 21da)
Toto ustanovení rozvádí pravomoci veřejného ochránce práv jako orgánu pro rovné zacházení podle požadavků směrnice o transparentním odměňování. Vedle obecných pravomocí popsaných v § 21d půjde o specifickou podporu přístupu zaměstnanců k informacím o tom, zda je jejich odměňování v souladu se zásadou rovného odměňování podle čl. 7 odst. 1 směrnice o transparentním odměňování. Čl. 7 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování předpokládá, že vedle svého zaměstnavatele budou zaměstnanci moci získat tyto informace i pomocí veřejného ochránce práv. Zaměstnanec se tedy podle odstavce 1 bude moci obrátit i na ochránce se žádostí o poskytnutí informací o rovném odměňování podle § 306b odst. 4 zákoníku práce. Ochránce pak požádá zaměstnavatele o tyto informace a ten mu je poskytne. Analogická pravidla budou platit i v případě vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů. 

Čl. 15 směrnice o transparentním odměňování pak předpokládá, že orgány pro rovné zacházení budou zaměstnance moci podporovat v jejich soudních sporech týkajících se rovného odměňování. Proto se v odst. 2 navrhuje umožnit veřejnému ochránci práv zastupovat zaměstnance v soudních řízeních ve sporech týkajících se práva na rovné zacházení v oblasti odměňování. Odpovídá tomu i navrhovaná změna § 26 odst. 3 o. s. ř., kam se veřejný ochránce práv doplňuje jako subjekt se speciálním zástupčím oprávněním.

Ustanovení je koncipováno jako pravomoc veřejného ochránce práv převzít zastupování v soudním sporu v oblasti diskriminace. 

Podle čl. 28 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování jsou členské státy povinny zajistit úzkou spolupráci a koordinaci mezi inspektoráty práce a orgány pro rovné zacházení v oblasti uplatňování zásady stejné odměny. Odstavec 3 proto zakotvuje spolupráci veřejného ochránce práv v oblasti rovného odměňování s orgány inspekce práce a Ministerstvem práce a sociálních věcí, které plní roli národního monitorovacího orgánu podle čl. 29 směrnice o transparentním odměňování. Cílem této spolupráce je zejména sdílení informací. Ustanovení zavádí povinnost sdílení počtu podnětů s Ministerstvem práce a sociálních věcí jako monitorovacím orgánem dle §37f písm. d) zákona o inspekci práce.

Ustanovení § 21da bude v praxi aplikováno v souladu s výjimkou, kterou obsahuje ustanovení § 133d odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Důvodem této výjimky je zájem na ochraně příslušníků a činnosti zpravodajských služeb České republiky. Jakékoli zpracování údajů o těchto osobách je nutné minimalizovat, neboť by s ohledem na současné technologické možnosti mohlo vést k dekonspiraci jejich identity, a tím k bezprostřednímu ohrožení jejich bezpečnosti.

K ČÁSTI DVANÁCTÉ

K čl. XVIII (změna soudního řádu správního)

Navrhovaná právní úprava v § 35 odst. 4 zrcadlí změnu v § 26 občanského soudního řádu a stanovuje nové oprávnění pro veřejného ochránce práv zastupovat účastníka v soudním řízení správním.

K ČÁSTI TŘINÁCTÉ

K čl. XIX (změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů)

K bodu 1 (§ 45 odst. 1)
Navržené ustanovení transponuje do českého právního řádu čl. 7 odst. 6 směrnice o transparentním odměňování. Jeho účelem je zajistit, aby informace, které příslušník bezpečnostního sboru získá podle nově navrhovaného ustanovení § 133c odst. 2, tj. údaje o odměňování ostatních příslušníků (žen a mužů), kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mohl využít výhradně k legitimnímu účelu – tedy k výkonu práva na rovné zacházení v oblasti odměňování. Zamezuje se tím zneužití těchto údajů k jiným, nesouvisejícím účelům. 

K bodu 2 (§ 77 odst. 13)
Nově navrhované ustanovení § 77 odst. 13 transponuje čl. 7 odst. 3 směrnice o transparentním odměňování a bezpečnostnímu sboru ukládá, aby svoje příslušníky nejméně jednou za kalendářní rok informoval o jejich oprávnění podat žádost o informace podle § 133c, neboli požadovat údaje o svém odměňování (k obsahu pojmu „odměňování“ viz komentář k § 133a odst. 1) za předchozí kalendářní rok a průměrné úrovni odměňování ostatních příslušníků (žen a mužů), kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, za předchozí kalendářní rok.

K bodu 3 [§ 130 odst. 1 písm. b)]
V ustanovení § 130 odst. 1 písm. b) o srážkách ze služebního příjmu se zastaralý pojem „všeobecné zdravotní pojištění“ nahrazuje formulací „veřejné zdravotní pojištění“.

K bodu 4 (§ 133 odst. 3)
Český statistický úřad doposud čerpal data pro své statistické údaje o platech a příslušnících bezpečnostních sborů z informačního systému o služebním příjmu vedeném Ministerstvem financí, které v souladu s dosavadní právní úpravou předávalo údaje z informačního systému o služebním příjmu Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu. S ohledem na zavedení systému jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatelů (JMHZ), jehož správcem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, bude pro Český statistický úřad jediným zdrojem pro vytváření statistických údajů právě systém JMHZ. 

Ponecháním úpravy předávání údajů z informačního systému o služebním příjmu ze strany Ministerstva financí Ministerstvu práce a sociálních věcí a Českému statistickému úřadu by tak došlo k duplicitnímu sběru dat na straně Českého statistického úřadu, potažmo i Ministerstva práce a sociálních věcí, jak z informačního systému o služebním příjmu, tak ze systému JMHZ. 
V této souvislosti se stal odstavec 3 daného ustanovení nadbytečným a je na místě jeho vypuštění, což mimo jiné přispěje i ke snížení bezpečnostního rizika spojeného se shromažďováním dat jak ze systému JMHZ, tak z informačního systému o služebním příjmu, a případným nežádoucím porovnáváním dat z těchto dvou systémů. 

K bodům 5 a 6 (§ 133a až 133d)
§ 133a	 
Navržené ustanovení § 133a transponuje do českého právního řádu čl. 9 směrnice o transparentním odměňování, který členským státům ukládá povinnost zajistit, aby zaměstnavatelé reportovali údaje o odměňování svých pracovníků, konkrétně o rozdílu v odměňování mužů a žen, národnímu monitorovacímu orgánu. Tímto orgánem bude v podmínkách České republiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.

První odstavec definuje pojem odměňování. Směrnice o transparentním odměňování totiž pracuje s pojmem „odměna za práci“ ve velmi širokém smyslu; pro účely její transpozice do zákona 361/2003 Sb. je třeba považovat za „odměňování“ nejen poskytování služebního příjmu, ale rovněž poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty (např. odměny za služební pohotovost, náborového příspěvku apod.), které mají souvislost se služebním poměrem příslušníka. 
Druhý odstavec pojednává o statistických hodnotách uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování. Česká republika ohledně nich zvolila řešení, předvídané v článku 9 odst. 8 směrnice o transparentním odměňování, díky kterému mohou členské státy tyto statistické informace shromažďovat samy na základě údajů poskytovaných zaměstnavateli daňovým orgánům nebo orgánům sociálního zabezpečení. 

Česká republika bude pro tyto účely využívat tzv. „hlášené údaje“ vykazované bezpečnostním sborem prostřednictvím JMHZ. Tento postup představuje nejméně administrativně zatěžující a nejvíce technicky efektivní způsob, jak zajistit správnost a úplnost dat potřebných pro výpočet rozdílů v odměňování. Údaje z JMHZ zpracuje a statistické údaje podle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování na jejich základě vyčíslí Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výsledky zveřejní v tzv. „zprávě o rozdílech v odměňování žen a mužů“.

Seznam položek JMHZ, jež budou Ministerstvem práce a sociálních věcí pro výpočet používány, a přesný postup výpočtu budou uvedeny v nařízení vlády, které bude k provedení uvedeného ustanovení vydáno. 

Jak je popsáno ve třetím odstavci, bezpečnostní sbor bude vlastními silami vykazovat statistické údaje podle článku 9 odst. 1 písm. g), tedy „gender pay gap“ pro každou z jednotlivých skupin činností v bezpečnostním sboru, odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Tyto statistické údaje (v podobě tzv. „zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách činností“) za každý kalendářní rok zašle do 30. dubna následujícího roku datovou schránkou Ministerstvu práce a sociálních věcí. Vykáže-li u jakékoliv skupiny činností nenulový „gender pay gap“, bude mít možnost jej zdůvodnit.  

Výpočet statistických údajů podle článku 9 odst. 1 písm. g) směrnice o transparentním odměňování bude bezpečnostní sbor také provádět na základě „hlášených údajů“, které reportoval prostřednictvím JMHZ. Seznam položek JMHZ, které budou pro výpočet používány, a přesný postup výpočtu bude uveden v nařízení vlády, které bude k provedení uvedeného ustanovení vydáno. 

Statistické údaje bude vyčísleny a vykázány samostatně pro každou skupinu činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. U skupin činností, ve kterých vykonávají službu pouze příslušníci jednoho pohlaví, nelze rozdíl v odměňování vyčíslit, a proto statistický údaj o rozdílu v odměňování nebude vykázán. 

Podle odstavce čtvrtého bezpečnostní sbor zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách činností do 30. dubna zpřístupní způsobem dostupným všem příslušníkům. Bezpečnostní sbor však není oprávněn zpřístupnit údaje, které by vedly k poskytnutí informace o odměňování konkrétního příslušníka. Zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách činností (v celém rozsahu) bezpečnostní sbor poskytne odborovým organizacím, které v něm působí, a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odstavci 3. Na základě písemné žádosti příslušníka nebo odborové organizace poskytne bezpečnostní sbor také statistické údaje o rozdílech v odměňování ve skupinách činností za poslední 4 roky, má-li je k dispozici.

Požádá-li příslušník, odborová organizace nebo orgán uvedený v § 86 odst. 3 o vysvětlení nebo doplnění poskytnutých údajů, bezpečnostní sbor jim požadované informace poskytne bez zbytečného odkladu, nejpozději do 2 měsíců. I zde je pamatováno na ochranu osobních údajů. Bezpečnostní sbor nepředá příslušníkovi informace, jejichž zpřístupnění by vedlo k poskytnutí informace o výši odměňování jiného příslušníka. Tyto informace místo něj obdrží odborová organizace, kterou pro tento účel příslušník určí. Odborová organizace takto nabyté informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného příslušníka. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Přitom je odborová organizace povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít k poskytnutí informace o výši odměňování konkrétního příslušníka.

§ 133b
Navrhovaná právní úprava pomocí § 133b transponuje článek 10 směrnice o transparentním odměňování a zavádí tak do českého právního řádu nový institut „posouzení odměňování“, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů odměňování žen a mužů.

Odstavec 1 stanoví podmínky, za nichž je bezpečnostní sbor povinen takové posouzení vypracovat a projednat je s odborovými organizacemi. Jedná se o situace, kdy: 
· bezpečnostní sbor ve zprávě o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách činností u některé skupiny činností v bezpečnostním sboru v hrubém hodinovém vyjádření vykázal statistický údaj o rozdílu v odměňování žen a mužů nejméně 5 %, 
· tento rozdíl nezdůvodnil způsobem, který je v souladu s právním předpisem (tzn. že rozdíl vznikl na základě objektivních a nediskriminačních kritérií, jako je např. služební výkonnost a služební výsledky) a 
· neodůvodněný rozdíl v odměňování žen a mužů nenapravil do 6 měsíců ode dne zaslání zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách činností Ministerstvu práce a sociálních věcí podle § 133a odst. 3.

Hranice 5 % odpovídá přímo textu směrnice o transparentním odměňování a představuje praktický prahový ukazatel, který brání přetížení bezpečnostních sborů drobnými, statisticky nevýznamnými odchylkami, a zároveň umožňuje identifikovat skutečně závažné nerovnosti.

Odstavec 2 stanoví, že na formu a obsah posouzení odměňování se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování (jde o § 287b zákoníku práce). 

Podle odstavců 3 a 4 bezpečnostní sbor posouzení odměňování poskytne Ministerstvu práce a sociálních věcí a zpřístupní je stejným způsobem jako údaje podle § 133a odst. 4. Poskytne je také odborovým organizacím, které v něm působí a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odstavci 3.

Pokud by zpřístupněním posouzení odměňování mělo dojít k odhalení výše odměňování konkrétního příslušníka, bezpečnostní sbor tuto část posouzení odměňování nezpřístupní, o čemž je povinen v posouzení odměňování příslušníky informovat. Poskytne je pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí, odborovým organizacím, které v něm působí a na základě písemné žádosti orgánu uvedenému v § 86 odstavci 3.

§ 133c
Navrhované ustanovení § 133c transponuje čl. 7 směrnice o transparentním odměňování. Příslušníkům bezpečnostních sborů uděluje oprávnění požadovat od bezpečnostního sboru informace o výši svého odměňování (k obsahu tohoto pojmu viz komentář k § 133a odst. 1) a o průměrné výši odměňování žen a mužů, kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru, odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, za období předchozího kalendářního roku. Není přitom nutné, aby služební poměr příslušníka trval celý předchozí kalendářní rok; příslušník má právo podat individuální žádost podle § 133c i v případě, kdy jeho služební poměr trval jen část předchozího kalendářního roku.

Tyto informace umožní příslušníkovi posoudit, zda existují potenciální rozdíly v odměňování žen a mužů v rámci skupiny činností, ve které vykonává službu.  Lhůta 2 měsíců pro poskytnutí informací je stanovena v souladu se směrnicí o transparentním odměňování a zohledňuje administrativní náročnost shromáždění a zpracování údajů. 

Navržená úprava opět chrání soukromí příslušníků. Pokud by postup podle odstavce 2 znamenal poskytnutí informace o odměňování jiného příslušníka, bezpečnostní sbor část informace, vysvětlení nebo doplnění, která by vedla k poskytnutí informace o odměňování jiného příslušníka, příslušníkovi nepředá.  Předá je pouze odborové organizaci působící v bezpečnostním sboru, kterou pro tento účel příslušník písemně určí. V případě, že je již samotná žádost podána prostřednictvím odborové organizace, pak platí, že je pro daný účel určena tato odborová organizace. Odborová organizace takto nabyté informace vyhodnotí a se svým hodnocením seznámí dotčeného příslušníka. V případě zjištění porušení práva na rovné zacházení v oblasti odměňování mu doporučí vhodný postup na ochranu jeho práv. Přitom je odborová organizace povinna postupovat tak, aby nemohlo dojít k poskytnutí informace o výši odměňování konkrétního příslušníka.

§ 133d
V prvním odstavci se navrhuje ohraničit oprávnění odborové organizace nakládat s informacemi získanými podle hlavy VI části osmé zákona výkonem práva na rovné zacházení v oblasti odměňování příslušníků bezpečnostního sboru. 

Druhý odstavec obsahuje výjimku z aplikace vybraných ustanovení hlavy VI části osmé zákona. Výjimka se týká bezpečnostních sborů uvedených v § 205 odst. 1 zákona, kterými jsou Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Policie České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů a Hasičský záchranný sbor České republiky. Za účelem řádného fungování zpravodajských služeb a speciálních útvarů ostatních zmíněných sborů – jež je v zájmu národní bezpečnosti České republiky – nesou tyto sbory v informačních systémech státu a v dalších právních vztazích jednotné označení zaměstnavatele, jímž je „bezpečnostní sbor České republiky“. Jejich příslušníci tvoří homogenní skupinu „příslušníků bezpečnostního sboru“, díky čemuž není možné rozklíčovat jejich vazbu ke konkrétnímu bezpečnostnímu sboru (nelze určit, zda se jedná o hasiče, policistu nebo zpravodajce). Tím je zaručena ochrana identity příslušníků zpravodajských služeb a speciálních útvarů ostatních bezpečnostních sborů, a to především v digitálním prostředí. Z uvedených důvodů je třeba minimalizovat jakékoliv zpracovávání údajů o jednotlivých příslušnících, a to i v rámci jejich vlastních bezpečnostních sborů. Uvedená výjimka z požadavků směrnice o transparentním odměňování na reporting a publikování údajů o příslušnících je tedy odůvodněna ochranou národní bezpečnosti, která podle čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.  

Třetí odstavec vzhledem ke specifickým úkolům a prostředí bezpečnostních sborů výslovně deklaruje, že plnění povinností bezpečnostního sboru podle hlavy VI osmé části (tedy povinností stanovených směrnicí o transparentním odměňování) musí být vždy v souladu s právními předpisy o ochraně utajovaných informací. 

K bodům 7 a 8 (§ 171)
Navrhované ustanovení doplňuje stávající § 171, jenž obsahuje taxativní výčet situací, ve kterých se nevede řízení ve věci služebního poměru. Vzhledem k charakteru nových pravidel navrhovaných do hlavy VI osmé části zákona se postup podle této hlavy přidává mezi případy, ve kterých se řízení nevede. 

K bodu 9 (§ 207 odst. 4)
Nově navrhovaný odstavec 4 provádí čl. 21 směrnice o transparentním odměňování a stanoví podmínky promlčení nároku na náhradu škody nebo odčinění nemajetkové újmy za porušení práva na rovné zacházení.  Lhůta pro uplatnění nároku vyplývajícího z porušení práva na rovné zacházení činí 3 roky (subjektivní lhůta). Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě 10 let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (objektivní lhůta).

K čl. XX (přechodné ustanovení)
S ohledem na právní jistotu příslušníků bezpečnostních sborů se navrhuje vztáhnout novou úpravu promlčení nároků vyplývajících z porušení práva příslušníka na rovné zacházení pouze na nároky vzniklé až po nabytí účinnosti tohoto zákona.

K ČÁSTI ČTRNÁCTÉ

K čl. XXI (Změna zákona o zaměstnanosti)

K bodům 1 a 5 [§ 5 písm. e)]
Jedná se o legislativně technickou úpravu spočívající v úpravě definice nelegální práce s ohledem na úpravu definice závislé práce v zákoníku práce a v legislativně technické úpravě závětí.

K bodům 2 až 4 [§ 5 písm. e) body 2 až 4]
Navrhuje se upravit § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti tak, že za nelegální práci podle tohoto bodu bude nadále pokládána pouze práce cizince bez zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. V § 5 písm. e) bodu 3 se navrhuje pouze legislativně technické zpřesnění. 

Nově se navrhuje jako nový bod 4 výslovně zakotvit, že nelegální prací je práce vykonávaná nezletilými v rozporu s § 34 nebo 35 občanského zákoníku. Toto jednání je i za současného stavu postihováno jako práce nelegální podle § 5 písm. e) bodu 1. 

K bodům 6, 29 až 31 a 35 až 37 [§ 5 písm. j) a § 139 a 140]
Jedná se o legislativně technickou úpravu ve smyslu sjednocení definice nehlášené práce. S ohledem na skutečnost, že stávající § 5 písm. j) bod 2 pokrývá povinnost zaměstnavatele plnit povinnosti dle zákona o JMHZ bez ohledu na občanství jeho zaměstnance, jeví se speciální úprava pro zaměstnavatele zahraničních zaměstnanců jako nadbytečná. 

Na uvedenou změnu jsou též navázány úpravy § 139 a 140.

K bodu 7 (§ 25 odst. 5)
Navrhuje se legislativně technické zpřesnění textu, neboť ani studium nemůže být překážkou pro poskytování součinnosti krajské pobočce úřadu práce při zprostředkování vhodného zaměstnání a pro přijetí nabídky takového zaměstnání. V opačném případě by evidence uchazeče o zaměstnání pozbývala smyslu. Stávající právní úprava by navíc mohla být vnímána jako neodůvodněné zvýhodňování této skupiny uchazečů o zaměstnání, neboť na studium by mohlo být nahlíženo jako na důvod pro odmítnutí vhodného zaměstnání, zatímco na činnosti podle odstavce 3 nikoliv.

K bodům 8 až 10 (§ 27 odst. 3 a § 30 odst. 1)
Novelou zákona o zaměstnanosti provedenou zákonem č. 360/2025 Sb., s účinností od 1. ledna 2027 dochází k nahrazení současných potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu formou tištěných (papírových) formulářů elektronickým rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti uchazeče o zaměstnání prostřednictvím systému eNeschopenky. Na základě uvedené elektronizace vydání příslušných rozhodnutí došlo, rovněž předmětnou novelou zákona o zaměstnanosti s účinností od 1. ledna 2027, ke zrušení tzv. dokládací povinnosti uchazeče o zaměstnaní, která je nyní stanovena na 8 kalendářních dnů, ve kterých je uchazeč o zaměstnání povinen doložit krajské pobočce úřadu práce příslušné tištěné potvrzení o dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu anebo potvrzení o ošetření nebo vyšetření ve zdravotnickém zařízení.

Vzhledem k tomu, že elektronické předávání tzv. eNeschopenek uchazečů o zaměstnaní krajské pobočce úřadu práce bude zajištěno prostřednictvím příslušného informačního systému pravidelně (denně), navrhuje se zrušit dosavadní sankční postih uchazeče o zaměstnání spočívající ve vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání za nesplnění oznamovací povinnosti uvedené v § 27 odst. 3 zákona o zaměstnanosti (v souvislosti s vydáním tzv. eNeschopenky), protože krajská pobočka úřadu práce bude předmětným rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti uchazeče o zaměstnání (tzv. eNeschopenkou) disponovat.

K bodu 11 (§ 35)
Ustanovení § 35 odst. 2 zákona o zaměstnanosti je nadbytečné a fakticky neaplikovatelné. Odkazuje totiž na možnost oznamovat volná pracovní místa prostřednictvím živnostenského úřadu, což však bylo zrušeno novelou živnostenského zákona provedenou zákonem č. 32/2025 Sb. Dotčené ustanovení vytváří nesoulad v právním řádu a neodpovídá aktuálnímu nastavení výkonu agendy zaměstnanosti. Navrhovaná úprava představuje legislativně technickou změnu bez věcného dopadu na práva a povinnosti zaměstnavatelů.

K bodům 12 až 15 (§ 50 odst. 3 a 6)
Z důvodu zvýšení motivace nově registrovaných uchazečů o zaměstnání k dřívějšímu návratu na trh práce a rovněž z důvodu zvýšení jejich proaktivního přístupu při poskytování součinnosti úřadu práce při hledání nového pracovního uplatnění se navrhuje úprava stávající výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. Konkrétně se navrhuje úprava procentní sazby podpory v nezaměstnanosti tak, že v prvních 2 měsících nezaměstnanosti dochází ke snížení ze stávajících 80 % na 65 %, v dalším období zůstává procentní sazba zachována na stávající hodnotě 50 % a v posledním období dochází k úpravě ze 40 % na 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu. Podpora při rekvalifikaci bude snížena z 80 % na 60 % průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu.

Zároveň se sjednocuje poskytování podpory v nezaměstnanosti ve vyšší sazbě a po stejnou část podpůrčí doby pro všechny věkové kategorie uchazečů o zaměstnání. 

V návaznosti na upravené sazby podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci je potřeba rovněž upravit nejvyšší měsíční částku obou těchto podpor. Proto se navrhuje, že tato částka bude činit 0,6násobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o podporu v nezaměstnanosti nebo ve kterém uchazeč o zaměstnání nastoupil na rekvalifikaci.

K bodům 16 a 17 (§ 51 odst. 1 a 2)
Legislativně technické doplnění cílí na důsledné užívání pojmu „uchazeč o zaměstnání“.

V návaznosti na úpravu procentní sazby podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci dochází k úpravě stávajících násobků pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci u uchazečů o zaměstnání bez předchozích příjmů, kteří splnili podmínku pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti náhradní dobou zaměstnání. Rovněž se jedná o situace, kdy uchazeč o zaměstnání bez svého zavinění nemůže osvědčit nebo u něj nelze stanovit průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ.

K bodu 18 (§ 51a)
Ke zrušení ustanovení dochází z důvodů zavedení jednotných procentních sazeb podpory v nezaměstnanosti pro všechny věkové kategorie uchazečů o zaměstnání.

K bodům 19 a 20 [§ 63 odst. 2 písm. c) bod 4 a 6]
S ohledem na navrhované změny definice nelegální a nehlášené práce je nutné upravit také oblast týkající se odnímání povolení ke zprostředkování zaměstnání, a to i ve vztahu k umožnění výkonu nehlášené práce.

K bodům 21 a 22 (§ 89 odst. 1 a 2)
Navrhuje se doplnit, že zaměstnavatel nesmí zaměstnávat cizince v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou, resp. vydaným povolením k zaměstnání. Uvedené bylo původně obsaženo v § 5 písm. e) bodu 2.

K bodu 23 (§ 121 odst. 5)
Ustanovení odkazuje na § 245 zákoníku práce, do kterého byl novelou č. 120/2025 Sb. (tzv. flexinovela zákoníku práce) doplněn zákaz zaměstnávat mladistvé zaměstnance mladší než 15 let nebo mladistvé zaměstnance, kteří neukončili povinnou školní docházku, pracemi v době mezi 20. a 22. hodinou. Takový zákaz by znemožnil např. vystupování dětí v divadelních přestaveních (běžně mezi 19. a 22. hodinou), natáčení večerních sekvencí v uměleckých produkcích nebo sportovních večerních vystoupení. 

Přestože § 123 odst. 4 zákona o zaměstnanosti obsahuje speciální úpravu k § 245 zákoníku práce, kdy výslovně uvádí, že: „Dítě nesmí činnost vykonávat v době mezi 22. a 6. hodinou; pokud u dítěte, které plní povinnou školní docházku, není následující den po dnu, kdy končí tato doba, dnem školního vyučování, je výkon činnosti zakázán v době mezi 22.30 a 6. hodinou.“ navrhuje se pro odstranění výkladových nejasností úprava tohoto ustanovení. V § 121 odst. 5 bude výslovně uvedeno, že se na činnosti dítěte vztahuje § 245 zákoníku práce, s výjimkou ustanovení o zákazu práce mezi 20. a 22. hodinou.

K bodům 24, 32 až 34, 38, 40 a 41 [původní § 139 odst. 1 písm. c), § 139 odst. 3 a 4 a § 141 až 141a]
Navrhuje se vypustit stávající § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, tj. přestupek výkonu nelegální práce, a na něj příslušné ustanovení zakotvující výši sankce.

Jednání fyzické osoby vykonávající nelegální práci je především charakterizováno nerovným, tj. podřízeným, postavením vůči osobě, která ji umožnila výkon této práce (tzv. kvazi zaměstnavatel). Kvazi zaměstnavatel je osobou primárně organizující výkon nelegální práce, mající hlavní hospodářský prospěch z nelegální práce (neplatí daňové odvody, sociální a zdravotní pojištění za jinak řádně přihlášené zaměstnance) a z toho plynoucí konkurenční výhodu oproti jiným podnikatelům – zaměstnavatelům, kteří své zaměstnance řádně přihlásili do pojistných a daňových systémů. 

Škodlivost jednání fyzické osoby vykonávající nelegální práci je velice nízká, až bagatelní. Jak totiž ukázala kontrolní praxe, nositelem vzniku nelegální práce je zaměstnavatel, který zejména pod vlivem „ušetření“ finančních prostředků na odvodech volí tento nezákonný postup a vyhledává osoby, kterým za práci platí tzv. na ruku v rámci šedé ekonomiky nebo je najímá na tzv. švarcsystém. Často pak využívá jejich současné rodinné a finanční situace (fyzické osoby těžko hledající práci, osoby mající dluhy a půjčky apod.), tyto osoby jsou lehce manipulovatelné a přesvědčí je o tom, že nelegální práce je oboustranně výhodná. 

Fyzické osoby jsou často již v jiných řízeních postihovány. V případě, je-li fyzická osoba vykonávající nelegální práci uchazečem o zaměstnání evidovaným u úřadu práce, je tato osoba následně z evidence vyřazena a je povinna vrátit dříve vyplacenou podporu v nezaměstnanosti. Je-li při výkonu nelegální práce zjištěn cizinec, pak takovéto zjištění je oznamováno Ministerstvu vnitra a Cizinecké policii, kteří zpravidla zahajují řízení o vyhoštění. Tedy uplatňují druhou sankci vůči cizinci, která má pro trh práce významnější dopad než možná pokuta za výkon nelegální práce. 

Orgány inspekce práce v roce 2025 zjistily svou kontrolní činností cca 2500 osob, které měly práci vykonávat nelegálně. Přestupkové řízení s fyzickými osobami konajícími nelegální práci však v roce 2025 vedly jen v 166 případech, kdy uložily pokuty v souhrnné výši 437 tis. Kč. (tj. průměrná pokuta činila cca 2 600 Kč). Kromě těchto řízení v dalších 89 případech bylo v přestupkovém řízení uloženo fyzické osobě napomenutí. Dané ustanovení tak není zcela využíváno právě pro důvody nastíněné výše a zároveň platí, že závažnost tohoto protiprávního jednání není tak vysoká (viz výše průměrné uložené pokuty). 

Na uvedenou změnu navazují další legislativně technické úpravy v § 141 až 141b.

K bodu 25 [§ 139 odst. 1 písm. c) a § 140 odst. 1 písm. c)]
Z důvodu prevence před zneužitím navrhované změny právní úpravy je důležité, aby sankce za přestupek umožnění výkonu práce v rozporu s povolením k zaměstnání, zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou zůstaly stejné, jako v případě přestupku za umožnění výkonu nelegální práce. 

Taktéž dochází k legislativně technickým úpravám v návaznosti na definici nelegální práce v § 5.

K bodům 26 až 28 a 39 [§ 139 odst. 1 písm. d), § 139 odst. 2 písm. d), § 140 odst. 1 písm. d) a § 141 odst. 4 a 5]
Jedná se o legislativně technické úpravy týkající se zpřesnění ustanovení s ohledem na dikci § 87 a 88 a souvisejí s úpravou definice nehlášené práce, tak aby bylo postižitelné nesplnění oznamovací povinnosti v případě cizinců uvedených v § 95 a § 98a, resp. jejich zaměstnavatelů.

K bodu 42 (§ 141a)
S ohledem na úpravy definice nelegální práce se navrhuje legislativně technicky upravit ustanovení § 141, které nebude odkazovat na konkrétní body nelegální práce podle § 5 zákona o zaměstnanosti, ale bude navázáno pouze na vymezené skutkové podstaty přestupků. 

K bodům 43 a 45 až 50 (§ 141b) 
Stávající i nová úprava v § 141b se bude nově vztahovat nejen na výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3, ale též na výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2. 

K § 141b odst. 1 
Dochází k legislativně technické úpravě, kdy je opraveno chybné uvedení všeobecného zdravotního pojištění na správné označení veřejné zdravotní pojištění. Povinnost k úhradě se rozšiřuje o částku odpovídající příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zároveň se upřesňuje, že se jedná o částky odpovídající výši pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by byla osoba povinna odvést jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu.

Osobou, která se dopustí přestupku je osoba, která byla pravomocně uznána vinnou ze spáchání příslušného přestupku. Povinnosti v odstavci 1 tedy musí zaměstnavatel plnit po nabytí právní moci rozhodnutí o spáchání přestupku. Do textu odstavce 1 však nelze uvést odkaz na konkrétní skutkovou podstatu přestupku, jelikož přestupek podle § 139 odst. 1 písm. c) a § 140 odst. 1 písm. c) zahrnují umožnění výkonu nelegální práce nejen podle § 5 písm. e) bodu 2, ale též podle bodů 1 a 4. Musí být tedy zachován odkaz na nelegální práci podle § 5.

K § 141b odst. 2
Zakotvuje se nová vyvratitelná právní domněnka, která jen pro účely vyměření a úhrady částky podle odstavce 1 písm. b) stanoví, že pokud orgány inspekce práce při kontrole zjistí umožnění nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 a uvedená skutečnost bude součástí vypořádaného protokolu o kontrole, má se až do pravomocného rozhodnutí orgánů inspekce práce za to, že došlo k umožnění výkonu nelegální práce v období uvedeném v protokolu. 

Právní domněnka umožnění výkonu nelegální práce platí až do pravomocného ukončení řízení o přestupku umožnění výkonu nelegální práce.

Uvedené vychází z předpokladu, že již poté, co byla orgány inspekce práce provedena kontrola, je zřejmé, že k umožnění výkonu nelegální práce došlo. Úprava se navrhuje s ohledem na zájem státu zajistit včasné uhrazení částek odpovídající výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

Pokud na základě pravomocného rozhodnutí SÚIP nebo OIP dojde k zastavení přestupkového řízení, potom již nelze využít právní domněnku podle odstavce 2, neboť ta platí „do pravomocného rozhodnutí SÚIP nebo OIP“ a poté by byly částky místně příslušnou územní správou sociálního zabezpečení vráceny.

K § 141b odst. 3
Návětí odstavce 2 se upravuje tak, aby bylo zřejmé, že se vyvratitelné právní domněnky v tomto odstavci stanoví jen za účelem určení výše dlužné odměny podle odstavce 1 písm. a) a částky podle odstavce 1 písm. b). 

Nově se stanoví povinnost úhrady dlužné odměny ve výši 1,5násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž byl výkon nelegální práce umožněn. Osoba, která nelegální práci umožnila, může prokázat, že odměna byla nižší, případně může být prokázáno, že dlužná odměna náleží v částce vyšší, než stanoví domněnka. Vždy se však musí jednat o částku alespoň ve výši minimální mzdy. 

Právní domněnka délky výkonu práce fyzickou osobou, u níž byl konstatován výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3, se prodlužuje tak, že kromě doby umožnění výkonu nelegální práce podle kontrolního zjištění nebo rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce nebo oblastního inspektorátu práce jde i období předcházejících 12 měsíců, neprokáže-li osoba, která výkon nelegální práce umožnila, že se jednalo o období kratší, nebo není-li prokázáno období delší.

K § 141b odst. 4 a 5
Legislativně technické úpravy provedené v souvislosti s dalšími úpravami předmětného ustanovení. Též se navrhuje sjednotit lhůtu uvedenou v odstavci 5 pro zahájení správního řízení z 90 dnů na 1 rok, aby došlo ke sjednocení s § 141a odst. 2.

K § 141b odst. 6 
Navrhuje se stanovit oprávnění pro vyměření, výběr a vymáhání součtu částek rovnajících se výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění včetně penále a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále, které by zaměstnavatel zaplatil v případě umožnění výkonu práce, která by neměla znaky nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3, a to pro místně příslušnou územní správu sociálního zabezpečení. Jedná se o částku, která nepředstavuje přímo odvody (práce není vykonávána v pracovněprávním vztahu), ale pouze částky jim odpovídající. Navrhovaným opatřením je reagováno rovněž na kontrolní zjištění NKÚ týkající se povinnosti státu prostřednictvím příslušných orgánů a institucí zabezpečit doměření a výběr částky rovnající se výši pojistného včetně penále, které by zaměstnavatel zaplatil v případě umožnění výkonu práce, která by neměla znaky nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3. S účinností od 1. ledna 2028 dojde k přesunu agendy vymáhání peněžitých plnění na Finanční správu České republiky.

K § 141b odst. 7
Nově se navrhuje stanovit, že osoba, které byly vyměřeny částky podle odstavce 6, je povinna je zaplatit. Pokud nedojde k úhradě do 90 dnů ode dne vyměření a práce byla vykonávána v rámci dodavatelského řetězce, navrhuje se zakotvit, že společně a nerozdílně budou za úhradu částky podle odstavce 6 odpovídat i další články tohoto řetězce, které byly přímo či nepřímo příjemci plnění od osoby, která výkon nelegální práce umožnila. Zároveň se zakotvuje možnost liberace, kdy odpovědnost těchto osob vznikne pouze v případě, že o nelegální práci tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly. 

K § 141b odst. 8 
Ministerstvo práce a sociálních věcí pro účely zaměstnanosti vyhlašuje sdělením výši průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku, přičemž vychází z údajů Českého statistického úřadu. Sdělení je uveřejněno ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv do konce kalendářního roku předcházejícího rok, ve kterém má být aplikována příslušná výše průměrné mzdy.

K bodu 51 (§ 141c)
K § 141c odst. 1 
Navrhuje se v návaznosti na zavedení právní domněnky návrhem zákona o platformové práci nově stanovit nevyvratitelnou právní domněnku, podle které v případě zjištění nehlášené práce bude se mezi zaměstnavatelem a osobou, které výkon této práce umožnil, jednat o pracovní poměr. V případě aplikace této právní domněnky SÚIP nebo OIP bude vydáno rozhodnutí a subjekt, který se dopustil přestupku, bude povinen plnit veškeré povinnosti plynoucí z pracovního poměru, které mu tím vznikají. To znamená, že tyto subjekty tak budou plnit veškeré povinnosti, které pro ně jako pro subjekty v postavení zaměstnavatele vyplývají z příslušných právních předpisů, a to vůči příslušným fyzickým osobám i orgánům veřejné správy, a to až do doby, kdy tento pracovní poměr skončí. V případě, že subjekt, který umožnil výkon nehlášené práce, doloží, že uzavřel písemně pracovněprávní vztah, domněnka se neuplatní a pracovněprávní vztah se bude kvalifikovat podle této písemné listiny. 

K § 141c odst. 2
Zakotvuje se nová vyvratitelná právní domněnka, která pro účely vyměření a úhrady částky podle odstavce 3 stanoví, že pokud orgány inspekce práce při kontrole zjistí umožnění nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce a toto zjištění bude součástí vypořádaného protokolu o kontrole, má se až do pravomocného rozhodnutí orgánů inspekce práce za to, že došlo k umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce v období uvedeném v protokolu. 

Právní domněnka umožnění výkonu nelegální práce nebo nehlášené práce platí až do pravomocného ukončení řízení o přestupku umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce.

Uvedené vychází z předpokladu, že již poté, co byla orgány inspekce práce provedena kontrola, je zřejmé, že k výkonu nelegální nebo nehlášené práce došlo. Úprava se navrhuje zejména s ohledem na včasné uhrazení pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, resp. částek odpovídající výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

K § 141c odst.  3 a 4
Navrhuje se zakotvit, že při umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo nehlášené práce vzniká povinnost osobě, která tuto práci umožnila, uhradit částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši pojistného na veřejné zdravotní pojištění včetně penále a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále, které by byla jinak jako zaměstnavatel za sebe a za fyzickou osobu, které výkon práce umožnila, odvést, a to před obdobím, v němž jsou tyto osoby v pracovním poměru na základě nevyvratitelné právní domněnky uvedené v odstavci 1. I na tyto vztahy se použijí obdobně ustanovení § 141b týkající se povinnosti zaplatit částky odpovídající výši pojistného, domněnky ohledně výše odměny a délky výkonu práce, oprávnění orgánů územní správy sociálního zabezpečení a společné a nerozdílné odpovědnosti subdodavatelů. 

K § 141c odst. 5
V případě souběhu nehlášené práce nebo nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 s nelegální prací podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 se stanoví, že ustanovení § 141c odst. 1 a 3 se nepoužijí. To však nevylučuje přímé použití ustanovení § 141b. 

K bodu 44 (§ 141b odst. 1)
Technická úprava související s terminologickou změnou z pojmu „penále“ na pojem „úrok z prodlení, s navrhovanou účinností od 1. ledna 2028.

K bodu 52 (§ 147cb)
Stanoví se povinnost orgánů inspekce práce zasílat kopii protokolu o kontrole České správě sociálního zabezpečení a správci centrálního registru podle zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění týkajícího se umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 a umožnění výkonu nehlášené práce, jakož i kopie pravomocných rozhodnutí o přestupcích umožnění výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1, 2 nebo 3 a nehlášené práce. Uvedené se zakotvuje mimo jiné za účelem, aby mohly být řádně vyměřeny částky podle § 141b odst. 1 písm. b) a § 141c odst. 3.

K čl. XXII (Přechodná ustanovení)
K bodu 1
V příslušném přechodném ustanovení se navrhuje upravit, že řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle § 30 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o zaměstnanosti pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 2
S ohledem na navržené změny je nutné zakotvit přechodné ustanovení týkající se řízení o podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci, kdy se stanoví, že tato řízení pravomocně neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.


K ČÁSTI PATNÁCTÉ

K čl. XXIII (Změna zákona o správních poplatcích)
V návaznosti na zavedení předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení přejde na finanční úřady, coby obecného správce daně pro oblast pohledávek z oblasti veřejných pojistných, agenda spojená se správou placení těchto pohledávek. Zamýšleným cílem je, aby se správa těchto pohledávek chovala stejně jako správa daní podle daňového řádu. Za účelem právní jistoty a jednotného přístupu se výslovně stanoví, že osvobození od správního poplatku nedopadá na výkon veřejné moci ze strany obecného správce daně. 

Pokud tak např. dlužník bude finanční úřad žádat o posečkání úhrady pojistného, které bylo finančnímu úřadu předáno k vymáhání, bude se aplikovat standardní správní poplatek za tuto žádost. Bude tak postupováno jednotně bez ohledu na to, jakého konkrétního peněžitého plnění se posečkání týká. Lze mít ostatně za to, že tento typ žádosti bude vztažen na veškeré nedoplatky evidované u příslušného správce daně.

K ČÁSTI ŠESTNÁCTÉ

K čl. XXIV (Změna zákona o inspekci práce)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 78)
V poznámce pod čarou č. 78 se doplňují Směrnice o transparentním odměňování a Směrnice o platformách do výčtu předpisů Evropské unie, které jsou zákonem o inspekci práce zapracovány. 

K bodu 2 [§ 3 odst. 1 písm. i)]
Doplnění se navrhuje z důvodu legislativní přehlednosti pro adresáty právní normy, aby již ze samotného zákona, kterým je inspekce práce zřízena, byl zřejmý výčet všech oblastí, které orgány inspekce práce kontrolují.

K bodu 3 (§ 4)
V oblasti rovného zacházení v odměňování je směrnicí o transparentním odměňování předpokládána úzká a efektivní spolupráce Státního úřadu inspekce práce, ministerstva a veřejného ochránce práv. Z tohoto důvodu je nezbytné zakotvit oprávnění Státního úřadu inspekce práce v této věci

K bodu 4 (§ 5 odst. 2)
Navrhuje se, aby pouze v případech písemných podnětů, u kterých o to podatel podnětu požádá a obsahuje-li podnět podpis podatele podnětu, byla osoba podávající tento podnět o výsledku písemně informována. Písemný podnět (podání) fyzické osoby bude muset obsahovat jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu, popřípadě adresu pro doručování. Písemný podnět (podání) podnikající fyzické osoby bude muset obsahovat jméno, příjmení, dodatek odlišující podnikatele, IČO, adresu zapsanou v rejstříku podnikání, případně adresu pro doručování. Písemný podnět (podání) právnické osoby bude muset obsahovat název, IČO, adresu sídla, případně adresu pro doručování. 

Jakýkoliv podnět (včetně anonymního) podaný kontrolním orgánům nezakládá veřejné subjektivní právo na zahájení řízení a správní orgán, v tomto případě SÚIP/OIP, není povinen mu vyhovět ani o něm vydat rozhodnutí. Na druhé straně je však stále povinen podnět posoudit a zvážit, zda nezahájí řízení z moci úřední, neboť správní orgány jsou v případě, že jednají na základě principu oficiality, povinny šetřit veškeré skutečnosti poukazující na to, že mohlo dojít k porušení právních předpisů. Pro SÚIP/OIP tak i nadále zůstane pro případné zahájení kontroly podstatné, co je obsahem podání, nikoli identifikace autora tohoto podání. Stále tedy bude platit, že kontrolní orgán bude moci odložit jen podněty, které budou zjevně neodůvodněné nebo neopodstatněné.

Navrhované znění tak nevylučuje kontrolu na základě anonymních podnětů, avšak zcela vylučuje povinnost SÚIP/OIP informovat anonymní podatele o výsledku kontroly.

K bodu 5 (§ 6 odst. 1)
Navrhuje se doplnit digitální pracovní platformy mezi výčet osob, na které se vztahuje působnost SÚIP a oblastních inspektorátů práce. 

K bodu 6 (§ 6 odst. 5)
Místní příslušnost ke kontrole podle pracoviště kontrolované osoby má být zachována i pro platformy. Pouze pro případy, že by pracoviště platformy nebylo známé nebo zřejmé (např. při poskytování služeb vypracování dokumentů pro klienta platformy), pak se místní příslušnost bude řídit jejím sídlem, je-li v České republice, nebo sídlem anebo místem pobytu kontaktní osoby platformy, pokud sídlo platformy bude mimo území České republiky. 

K bodu 7 (§ 6 - poznámka pod čarou č. 18a)
Navrhuje se legislativně technická úprava poznámky pod čarou v souladu s legislativními pravidly vlády.

K bodům 8 a 9 [§ 7 odst. 1 písm. a) a b)]
Jedná se o legislativně technickou změnu. První věta uvedeného ustanovení je duplicitní ve vztahu k zákonu č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů, jak ukázala samotná praxe, když § 5 kontrolního řádu, předpokládající možnost zahájení kontroly s kontrolovanou osobou či povinnou osobou, je pro inspekci práce i ve vztahu k platformám dostačující. V daném ustanovení zákona o inspekci práce tak zůstane jen povinnost, aby na místech, na kterých by mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo zdraví inspektora, může být kontrola vykonána jen za doprovodu fyzické osoby pověřené k tomu kontrolovanou osobou. K uvedené změně se navrhuje i legislativně technické upřesnění v odstavci 1 písm. b) totožného ustanovení.

K bodu 10 [§ 7 odst. 1 písm. d)]
Navrhuje se rozšířit oprávnění inspektora dotazovat se kromě zaměstnanců kontrolované osoby i dalších fyzických osob zjištěných na pracovišti. Jelikož lze předpokládat obavy platformových pracovníků sdělovat kontrolním orgánům informace relevantní pro posouzení charakteru právního vztahu mezi platformovým pracovníkem a platformou, navrhuje se stanovit povinnost mlčenlivosti na tyto informace, a to po celou dobu kontroly a po ní, následného případného přestupkového řízení i soudního řízení. Tyto informace, jelikož mají charakter vysvětlení, nelze užít ve správním řízení jako důkaz, tedy uvedenou mlčenlivostí nedojde k ohrožení práv podezřelého ze spáchání přestupku. Povinnost mlčenlivosti se na ně však nevztahuje, jak je patrné i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Ads 251/2024, ze dne 2. 5. 2025, 

K bodu 11 (§ 9 odst. 3)
Jelikož lze předpokládat, že ze strany některých platforem, ale i jiných kontrolovaných subjektů, může být problematické zajištění součinnosti, a to například s ohledem na způsob jejich fungování nebo místo působení (např. mimo území České republiky), navrhuje se zakotvit novou povinnost pro kontrolovanou osobu, kterou bude povinnost zabezpečit poskytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu v místě, kde je kontrola vykonávána.

K bodům 12 až 29 (§ 10 až 12 a 23 až 25)
Článek 23 směrnice o transparentním odměňování ukládá členským státům povinnost zajistit existenci účinných, přiměřených a odrazujících sankcí za porušení práv a povinností souvisejících se zásadou stejné odměny. Smyslem těchto sankcí je poskytnout skutečný odrazující účinek, zejména v situacích, kdy dochází k porušování pravidel týkajících se rovného zacházení a spravedlivého odměňování. Sankce mají zahrnovat zejména pokuty, jejichž výše a praktická vymahatelnost musí být nastavena tak, aby zaměstnavatelé byli motivováni dodržovat své povinnosti.

Nově stanovené povinnosti zaměstnavatelů v oblasti systémů odměňování a poskytování jiných peněžitých plnění nebo plnění peněžité hodnoty se promítají do úpravy zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Tyto povinnosti jsou transponovány formou nových skutkových podstat přestupků zaměstnavatelů. Nová úprava se dotýká čtyř tematických úseků:
1. úsek součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance,
2. úsek rovného zacházení,
3. úsek ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců a fyzických osob ucházejících se o zaměstnání,
4. úsek pracovního poměru a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Pokuty představují pouze nástroj regulace a je nutné je posuzovat v kontextu samotné věcné úpravy. Maximální hranice sankce ve výši 1 000 000 Kč byly zvoleny jen v případech, které byly z hlediska transpozice směrnice o transparentním odměňování vyhodnoceny jako nejzásadnější pro skutečný přínos k rovnému zacházení v odměňování. Co se týče ukládání sankcí za výše nastíněné přestupky, orgány inspekce práce postupují při ukládání sankce za konkrétní přestupek v souladu se zákonem o inspekci práce a zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, zejména pak § 37 písm. g) tohoto zákona, v němž je stanoveno, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry u právnické nebo podnikající fyzické osoby se přihlédne zejména k povaze její činnosti. Tímto se rozumí zejména velikost subjektu jakožto zaměstnavatele či majetkové poměry subjektu. Zohledněním těchto kritérií, vedle dalších zákonem stanovených hledisek, orgán inspekce práce v rámci správního uvážení určuje individuální výměru sankce tak, aby odpovídala okolnostem konkrétního případu a současně neměla likvidační charakter.

Součinnost zaměstnavatele a zástupců zaměstnanců
V této oblasti dochází k postihu situací, kdy zaměstnavatel nesplní povinnost vyplývající 
z § 287c zákoníku práce, tj. nepřistoupí k projednání posouzení odměňování se zástupci zaměstnanců (s výjimkou zástupců pro oblast BOZP, pro které povinnost logicky neplatí). Sankční mechanismus zde posiluje roli sociálního dialogu, který je i jedním z klíčových prvků směrnice o transparentním odměňování.

Rovné zacházení
Nejvýznamnější změny se promítají do oblasti rovného zacházení, kde na základě transponovaných povinností vzniká osm nových skutkových podstat přestupků. Výše sankcí zůstává v souladu se stávajícím systémem podle zákona o inspekci práce a je nastavena tak, aby odpovídala závažnosti porušení a významu nově přenesených povinností. Právě oblast rovného odměňování je stěžejní částí směrnice o transparentním odměňování.

Při ukládání správního trestu za přestupky v oblasti rovného zacházení a spravedlivého odměňování se uplatní obecná pravidla zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich Správní orgán proto při určení druhu a výměry správního trestu přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Pokud diskriminační jednání v odměňování zasáhlo osobu z důvodu kombinace pohlaví a dalšího chráněného důvodu, je třeba tuto skutečnost zohlednit jako okolnost zvyšující závažnost přestupku, popřípadě jako přitěžující okolnost podle § 40 zákona o přestupcích a řízení o nich ve smyslu požadavku čl. 23 odst. 3 směrnice o transparentním odměňování jejichž výčet je pouze příkladmý a některé diskriminační důvody jako věk nebo zdravotní postižení přímo pokrývá ve svém písm. f).

Ochrana soukromí a osobních práv a ochrana fáze před vznikem pracovněprávního vztahu
V úsecích ochrany soukromí a pracovněprávních vztahů před jejich vznikem jsou zavedeny dvě nové skutkové podstaty přestupků. Ty postihují jednání zaměstnavatele, který poruší nové povinnosti vůči osobám ucházejícím se o zaměstnání. Jde zejména o povinnosti spojené s poskytováním transparentních informací o odměňování a se zákazem vyžadování informací, které směrnice o transparentním odměňování výslovně zakazuje. Maximální výše sankcí je opět sladěna se systémem sankcí podle zákona o inspekci práce.

Povinnost zaměstnavatele stanovenou v § 109a zákoníku práce týkající se vytvoření systému odměňování je zcela stěžejní pro nastavení jasných a srozumitelných pravidel pro odměňování zaměstnanců. Z tohoto důvodu je nesplnění této povinnosti sankcionováno až do maximální výše sankce 1 000 000 Kč.  Lze doplnit, že se jedná o povahově výrazně novou povinnost, a tedy nelze v tomto ohledu uvedenou povinnost komparovat s jinými povinnostmi v aktuálním znění zákona o inspekci práce. Je to taktéž povinnost, která je spjatá s odměňováním zaměstnance, a je zcela pochopitelné, že nelze uvažovat s ohledem na závažnost jednání o nízké horní sazbě pokuty. 

Co se týče sankcionování § 287d zákoníku práce, je nezbytné uvést, že tato povinnost obsahující povinnost zaměstnavatele posouzení odměňování zpřístupnit a poskytnout stanoveným subjektům k funkci transparentnosti odměňování přispívá a bez jejího stanovení by samotné zpracování posouzení odměňování postrádalo efektu. Díky zpřístupnění a poskytnutí je nejen zaručeno, že zaměstnavatel bude přistupovat ke své povinnosti vypracovat posouzení odměňování zodpovědně, ale právě prostřednictvím veřejné publikace posouzení je zaručena možnost seznámení se s touto analýzou ze strany zaměstnanců a příslušných subjektů.

Ze stejných důvodů je třeba setrvat na sankcionování povinnosti zaměstnavatele zpracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů stanovené v § 37i zákona o inspekci práce v maximální výši sankce 1 000 000 Kč, když se jedná o primární povinnost zaměstnavatele plněnou vůči státu, resp. ministerstvu. V této souvislosti je nutné podotknout, že nesplnění této primární povinnosti pak vede k tomu, že zaměstnavatel nebude plnit ani další povinnosti, především povinnosti vyplývající z § 287a až § 287e zákoníku práce. Jinými slovy, pokud zaměstnavatel rezignuje na tuto svou povinnost a nevypracuje a nezpřístupní zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací, pak není nikdy odhalen ani příslušný rozdíl v odměňování žen a mužů a nedojde ani ke zpracování posouzení odměňování, popř. odůvodnění těchto rozdílů, popř. jejich nápravě, což zvyšuje společenskou škodlivost porušení této povinnosti, která tak nemá administrativní charakter.

Povinnost stanovenou v § 30 odst. 2 zákoníku práce týkající se zákazu vyžadování informace o minulém odměňování osoby, která se o práci uchází, nelze považovat za stejně závažnou jako povinnost stanovenou v § 316 odst. 4 téhož zákona vztahující se k zákazu zaměstnavatele vyžadovat od zaměstnance informace, které nesouvisejí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem. Ačkoli se jedná spolu související povinnosti citlivost informace o minulé mzdě je v obecné rovině nižší než citlivost např. informací o rodinném stavu, orientaci, víře apod. S ohledem na uvedené bylo přistoupeno k rozdílné výši horní hranice sazby. V obecné rovině zaměstnavatel musí být dostatečně (i prostřednictvím výše sankce) motivován k tomu, aby se na informaci dle § 316 odst. 4 zákoníku práce nedotazoval a postupoval v souladu s § 30 odst. 2 věta první. Proto je stanovena horní hranice pokuty až 1 000 000 Kč. V případě výše odměny bylo přistoupeno k horní hranici 200 000 Kč, která lépe reflektuje společenskou nebezpečnost tohoto jednání, a i tak může být dostatečně citelná, aby se zaměstnavatel tohoto jednání vyvaroval. 

Pokuty představují pouze nástroj regulace a je nutné je posuzovat v kontextu samotné věcné úpravy. K maximální hranici se přistoupilo jen v případech, které byly z hlediska transpozice směrnice o transparentním odměňování vyhodnoceny jako nejzásadnější pro skutečný přínos k rovnému zacházení v odměňování.

K bodu 30 (§ 13 a § 26)
V souvislosti se zrušením nejnižších úrovní zaručeného platu se věcně zužuje vymezení podmínek příslušných skutkových podstat přestupků. Nově se pro parametry platu referuje pouze o stanovené výši, neboť povinnost stanovit právním předpisem provádějícím zákoník práce platový tarif nejméně ve výši minimální mzdy je uložena vládě přímo zákonem. Ochranné garance, jež jsou součástí reformy platového systému a jsou obsažené v přechodných ustanoveních novely zákoníku práce, budou z hlediska odpovědnosti za přestupek pokryty stávajícími skutkovými podstatami přestupků uvedených v § 13 odst. 1 písm. o) a § 26 odst. 1 písm. o) zákona o inspekci práce.

K bodu 31 [§ 34a odst. 1 písm. b)]
Nově budou vykonávat kontrolu nad dodržováním povinností platforem jako povinných subjektů podle zákona o ochraně oznamovatelů ve vztahu k provozování vnitřních oznamovacích systémů orgány inspekce práce stejně, jako je tomu u zaměstnavatelů podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Navrhuje se tedy doplnit ustanovení týkající se přestupků na úseku ochrany oznamovatelů i o porušení speciální úpravy obsažené v zákoně o platformové práci. 

K bodům 32 až 35 (§ 37d až § 37j)
Navržená ustanovení obsahují způsob, kterým budou vypracovávány zprávy o rozdílech v odměňování zaměstnavatelů a poskytování údajů nezbytných pro výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů. Cílem je zajistit pravidelný, systematický a porovnatelný sběr dat, který je nezbytný k naplnění smyslu a účelu směrnice o transparentním odměňování. Článek 9 směrnice o transparentním odměňování ukládá členským státům povinnost zajistit, aby zaměstnavatelé poskytovali informace týkající se genderového rozdílu v odměňování a aby tyto údaje byly dále využitelné národním monitorovacím orgánem.

Pro účely plnění povinností vyplývajících z článku 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování, tedy pro povinnosti pravidelného reportingu rozdílu v odměňování žen a mužů, se při tvorbě procesu sběru dat přistoupilo k řešení, které umožňuje článek 9 odst. 8 směrnice o transparentním odměňování (Členské státy mohou shromáždit informace stanovené v odst. 1 písm. a) až f) tohoto článku samy na základě správních údajů, jako jsou údaje poskytované zaměstnavateli daňovým orgánům nebo orgánům sociálního zabezpečení. Tyto informace se zveřejňují v souladu s čl. 29 odst. 3 písm. c)).  Česká republika bude využívat údaje získané prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Tento postup představuje nejméně administrativně zatěžující a nejvíce technicky efektivní způsob, jak zajistit správnost a úplnost dat potřebných pro výpočet rozdílů v odměňování.

Údaje poskytované zaměstnavateli v rámci JMHZ mají povahu správních údajů, které budou zaměstnavateli standardně pravidelně vykazovány veřejné správě (zejména orgánům sociálního zabezpečení a daňové správě). Jedná se o informace, které zaměstnavatelé nevytvářejí nově, ale které jsou součástí jejich běžné mzdové a personální evidence.

Využití JMHZ pro účely výpočtu rozdílů v odměňování je tak technickým využitím stávajících administrativních dat, nikoli zaváděním nové obsahové povinnosti zaměstnavatelů. 

Výjimku tvoří státní zástupci, u nichž je podán požadavek na doplnění zkrácené datové věty, a agentury práce, u kterých je podán požadavek na vykazování podrobných údajů za jednotlivé pracovněprávní vztahy agenturních zaměstnanců ve vazbě na jejich uživatele. V případě dodatečných změn datové věty JMHZ zůstávají výše uvedené údaje nadále pro zaměstnavatele povinné z důvodu plnění reportovací povinnosti podle písmen a) až f) článku 9.

Zpráva o rozdílech v odměňování žen a mužů za konkrétní zaměstnavatele dle velikosti (RPJ) musí obsahovat údaje o:
a) rozdílu v odměňování žen a mužů;
b) rozdílu v odměňování žen a mužů v doplňkových nebo proměnných složkách;
c) rozdílu v mediánových úrovních odměňování žen a mužů;
d) rozdílu v mediánových úrovních odměňování žen a mužů v doplňkových nebo proměnných složkách;
e) podílu žen a mužů, kteří dostávají doplňkové nebo proměnné složky a
f) podílu žen a mužů v každém pásmu kvartilu odměňování.

Pro plnění povinnosti reportování těchto statistik budou využívány níže jmenované údaje z JMHZ, jejichž primárním vlastníkem jsou další orgány státní správy. Pro zaměstnavatele tak nevzniká dodatečná povinnost reportování nad rámec současné datové věty. V případě dodatečných změn datové věty JMHZ, níže jmenované údaje zůstávají nadále pro zaměstnavatele povinné z důvodu plnění reportovací povinnosti písmena a) až f) článku 9. Jedná se o tyto identifikační a statistické údaje:

Registr zaměstnavatelů: 
10120 Název zaměstnavatele – k identifikaci každého jednoho zaměstnavatele pro účely reportování
10121 Identifikační číslo (IČO, IČ) – k identifikaci každého jednoho zaměstnavatele (číselně) pro účely reportování
10221 Variabilní symbol mzdové účtárny – ke spojení údajů za jednoho zaměstnavatele  
10133 Obec – k naplnění povinnosti zveřejnit požadované údaje takových způsobem, aby bylo možné je třídit podle kraje
10460 Odvětví – k naplnění povinnosti zveřejnit požadované údaje takových způsobem, aby bylo možné je třídit podle odvětví 

Registr zaměstnanců: 
10059 Pohlaví – k identifikaci biologického pohlaví, jelikož povinností zaměstnavatelů je reportování rozdílů v odměňování podle pohlaví 
10239 Druh činnosti – k vyloučení druhů činností, na které se povinnost reportovat rozdíly v odměňování žen a mužů nevztahují (např. M - pěstouni/osoby pečující a osoby v evidenci ve zvláštních případech, 
- 11 – osoby s příjmem v důsledku škod vzniklých při plnění pracovních úkolů,
- 12 – osoby s příjmem vypláceným na základě smluvního vztahu prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí,
- 13 – osoby s příjmem ze závislé činnosti vyplácené plátcem, u kterého není závislá činnost vykonávána, 
- 14 – neuvolněný člen zastupitelstva).
 
Vlastní měsíční hlášení: 
10051 IK MPSV (označováno též jako OIČ) – k identifikaci konkrétního zaměstnance/kyně a napárování jeho pohlaví
10228 ID pracovněprávního vztahu (IK PPV) – k identifikaci pracovněprávního vztahu
10268 Počet odpracovaných hodin – ke stanovení velikosti zaměstnavatele, aby bylo možné určit, jestli se na něj vztahuje povinnost reportování a případně v jaké periodicitě a k výpočtu hrubé hodinové mzdy 
10276 Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy ke stanovení velikosti zaměstnavatele a k výpočtu hrubé hodinové mzdy
10265 Počet dní v evidenčním stavu ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10259 Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) – ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10260 Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) – ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10234 Profese CZ-ISCO – k vyloučení pracovních pozic, na které se povinnost reportování nevztahuje (např. soudců, jednatelů, členů parlamentu)
10286 Zúčtovaný příjem-celkem – slouží k výpočtu proměnných a doplňkových složek mzdy či platu (součtu všech těchto položek)
10329 Tarifní mzdy – slouží k výpočtu statistik z bodu a) a c) 

V případě agenturního zaměstnávání: 
10210 Agentura práce - slouží k identifikaci agentur práce a agenturních zaměstnanců, potažmo k určení velikosti zaměstnavatele
10251 Zaměstnání za účelem dočasného přidělení u uživatele – slouží k identifikaci agenturních zaměstnanců, potažmo k určení velikosti zaměstnavatele
10252 IČO uživatele – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10492 Kód státu zahraniční právnické osoby / zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10493 Registrační číslo zahraniční právnické osoby nebo identifikace zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10494 Název zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele

Pro státní zástupce jde o rozšíření datové věty do podoby totožné s běžnou datovou větou ve vlastním měsíčním hlášení, která bude obsahovat všechny položky jmenované níže.

Vlastní měsíční hlášení: 
10051 IK MPSV (označováno též jako OIČ) 
10228 ID pracovněprávního vztahu (IK PPV)
10268 Počet odpracovaných hodin 
10276 Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy
10265 Počet dní v evidenčním stavu 
10259 Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) 
10260 Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) 
10234 Profese CZ-ISCO
10286 Zúčtovaný příjem-celkem
10329 Tarifní mzdy

Pro agenturní zaměstnávání bude potřeba rozšířit sběr atributů za agenturní zaměstnance za účelem správného přiřazení každého pracovněprávního vztahu a dalších údajů agenturních zaměstnanců ke konkrétnímu uživateli.
Požadavek je formulován tak, aby bylo možné za každý pracovněprávní vztah každého agenturního zaměstnance získat tyto údaje:

10251 Zaměstnání za účelem dočasného přidělení u uživatele a dále aby každá agentura práce vykazovala tyto údaje: 10210 Agentura práce a dále za každého jednotlivého agenturního zaměstnance, případně za každý pracovněprávní vztah, pokud byl agenturní zaměstnanec přidělen k několika uživatelům, v dělení za jednotlivé uživatele dle jejich IČO:

10252 IČO uživatele
10457 Rodné číslo uživatele
resp. všechna IČO uživatele, pokud byl agenturní zaměstnanec dočasně přidělen k vícero uživatelům měsíčně tyto položky vztahující se k agenturnímu zaměstnanci u každého konkrétního uživatele odděleně (vychází se z položek JMHZ s cílem zajištění jednotnosti dat):

Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) u uživatele X
Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) u uživatele X
Počet dní v evidenčním stavu u uživatele X
Počet odpracovaných hodin u uživatele X
Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy u uživatele X
Průměrný (hrubý) hodinový výdělek u uživatele X
Zúčtovaný příjem–celkem u uživatele X
Tarifní mzda u uživatele X

Zajištěním sběru údajů prostřednictvím JMHZ dochází k naplnění cíle směrnice o transparentním odměňování – posílení transparentnosti odměňování – bez zavádění duplicitních či paralelních reportovacích systémů. Zaměstnavatelé tedy nejsou nuceni ručně sestavovat a odůvodňovat údaje, které již jednou pravidelně a povinně předávají veřejné správě. Protože se jedná o správní údaje, které jsou standardizované, strukturovaně vykazované v jednotném formátu a podléhající kontrole ze strany orgánů státní správy, nebude po zaměstnavatelích požadováno odůvodnění těchto údajů. Jejich další zpracování – včetně výpočtu rozdílů v odměňování či tvorby zpráv – je plně v kompetenci ministerstva jako monitorovacího orgánu podle čl. 29 směrnice o transparentním odměňování. 

Směrnice o transparentním odměňování v čl. 9 odst. 1 jasně stanoví povinnost reportingu pro zaměstnavatele s 100 a více zaměstnanci a zároveň určuje periodizaci reportingu podle velikosti zaměstnavatelů. Ustanovení § 37e a 37h tuto povinnost plně implementují, a to včetně odstupňované četnosti reportování pro zaměstnavatele s 100–249 zaměstnanci. Zavedené prahové hodnoty (100/150/250 zaměstnanců) odpovídají přímo požadavkům směrnice o transparentním odměňování, přičemž navržené lhůty zpracování zpráv o rozdílech v odměňování (do 31. března, potažmo 30. dubna) byly zvoleny s ohledem na harmonizaci s dalšími povinnostmi zaměstnavatelů a zajištění včasného zpracování ministerstvem.

Pro účely zařazení zaměstnavatelů do velikostních kategorií podle čl. 9 odst. 2 až 5 směrnice o transparentním odměňování se velikost zaměstnavatele určí podle počtu zaměstnanců u zaměstnavatele v předchozím kalendářním roce. Zohlednění zaměstnanců pracujících na dohodu o provedení práce (DPP), dohodu o pracovní činnosti (DPČ) i zaměstnanců s částečnými úvazky je nezbytné pro naplnění účelu směrnice o transparentním odměňování, která v čl. 9 pracuje s kritériem počtu zaměstnanců jako ukazatelem skutečné velikosti zaměstnavatele, nikoli pouze počtu pracovních poměrů na plný úvazek. 

Jakmile zaměstnavatel dosáhne prahu 100 a více zaměstnanců, stává se subjektem povinnosti reportingu. Reporting však neprobíhá okamžitě po překročení tohoto prahu. Místo toho se zaměstnavatel „zařadí“ do probíhajícího cyklu a předkládá svou zprávu ve stejném termínu jako ostatní zaměstnavatelé, když nastane další termín pro reporting (viz níže k § 37h). 

Navržené ustanovení § 37f vymezuje úkoly Ministerstva práce a sociálních věcí jako národního monitorovacího orgánu ve smyslu čl. 29 směrnice o transparentním odměňování. Tato směrnice členským státům ukládá povinnost zřídit či určit orgán, který bude monitorovat rozdíly v odměňování mezi ženami a muži, zveřejňovat výsledky monitoringu, shromažďovat související data a podporovat poskytování informací veřejnosti. Ustanovení § 37e tyto povinnosti komplexně přenáší do českého právního řádu (z čl. 29 směrnice o transparentním odměňování). V § 37f písm. g) je upraveno, že ministerstvo zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se v anonymizované podobě zveřejňují údaje vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky. Archivace údajů za čtyři předchozí kalendářní roky umožňuje analyzovat trendy a podporuje výkon úkolů monitorovacího orgánu dle čl. 29 směrnice o transparentním odměňování. V souladu s čl. 11 směrnice o transparentním odměňování, který ukládá členským státům poskytovat podporu ve formě technické pomoci a školení zaměstnavatelům s méně než 250 pracovníky, bude v České republice tato podpora zajištěna zejména prostřednictvím metodických, analytických a vzdělávacích nástrojů Ministerstva práce a sociálních věcí.  

Ustanovení § 37g stanoví povinnost Ministerstva práce a sociálních věcí vypracovávat za každého zaměstnavatele zprávy o rozdílech v odměňování za předchozí kalendářní rok. Tyto zprávy budou obsahovat údaje o rozdílech v odměňování uvedené v čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice o transparentním odměňování. Ustanovení § 37g odst. 2 upravuje zmocnění pro Ministerstvo práce a sociálních věcí upravit vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů a způsob výpočtu rozdílů v odměňování žen a mužů. 

Ustanovení § 37h upravuje velikostní kategorie zaměstnavatelů a intervaly vypracování zpráv o rozdílech v odměňování. Periodicita vypracovávání zpráv (každoročně pro zaměstnavatele nad 250 zaměstnanců a tříletě pro zaměstnavatele s 100–249 zaměstnanci) odpovídá čl. 9 směrnice o transparentním odměňování a je upravena v odstavci 3 a 4. Zpráva o rozdílech v odměňování se o zaměstnavateli se 150 až 249 zaměstnanci (od roku 2031 se 100 až 249 zaměstnanci) vypracovává jednou za tři roky, vždy však pouze z údajů za kalendářní rok předcházejícího roku, ve kterém je zpráva vypracovávána (v roce 2028 se vypracuje zpráva o rozdílech v roce 2027, v roce 2031 se vypracuje zpráva o rozdílech v 2030, nikoliv o rozdílech z celého 3letého období). O skutečnosti, zda je zaměstnavatel v příslušném kalendářním roce zařazen do kategorie zaměstnavatelů, o kterých se v tomto roce vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování bude zaměstnavatel informován Ministerstvem práce a sociálních věcí do 28. února příslušného kalendářního roku. 

Lhůty pro vypracování prvních zpráv o rozdílech v odměňování byly částečně harmonizovány s termíny vyplývajícími ze čl. 9 směrnice o transparentním odměňování, který stanoví datum účinnosti povinností pro jednotlivé velikostní skupiny zaměstnavatelů.  Vypracování prvních zpráv o rozdílech v odměňování bude posunuto na rok 2028, aby byly reportovány v anonymizované podobě údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, za období kalendářního roku 2027, tedy za období účinnosti novely zákoníku práce a zákona o inspekci práce, implementující požadavky směrnice o transparentním odměňování na zavedení systémů odměňování. Pro zaměstnavatele se 150 a více zaměstnanci je první vypracování zpráv stanovenodo 31. března 2028, o zaměstnavateli se 100–149 zaměstnanci bude první zpráva o rozdílech v odměňování vypracována do 31. března 2031. Zaměstnanci agentury práce, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, budou poprvé vykazováni až v roce 2031 (za období kalendářního roku 2030).

Ustanovení § 37h odst. 6 umožňuje zaměstnavatelům s méně než 150 zaměstnanci do roku 2031 a poté zaměstnavatelům s méně než 100 zaměstnanci dobrovolně získat zprávu o rozdílech v odměňování. Toto řešení reflektuje čl. 9 odst. 5 směrnice o transparentním odměňování, který stanoví, že Členské státy nebrání zaměstnavatelům s méně než 100 pracovníky v tom, aby informace uvedené v odstavci 1 poskytovali dobrovolně a podporuje kulturu transparentního odměňování ve všech segmentech trhu práce.

Pokud se o zaměstnavateli vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování podle § 37g, je zaměstnavatel povinen vypracovat podrobnější zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce. Smyslem je umožnit posouzení rozdílů v odměňování žen a mužů v rámci prací stejné nebo srovnatelné hodnoty, což odpovídá požadavku čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice o transparentním odměňování.

Počet skupin prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a způsob rozdělení prací do nich je individuální u každého zaměstnavatele. Vypracování těchto zpráv Ministerstvem práce a sociálních věcí z dat poskytovaných zaměstnavateli do JMHZ tedy není možné jako u zpráv o rozdílech v odměňování podle § 37g. 

Nicméně způsob výpočtu rozdílů v odměňování ve skupinách prací je stanoven vyhláškou, zaměstnavatelé ale musejí rozřadit své zaměstnance do příslušných skupin prací. Stanovení způsobu výpočtu rozdílu v odměňování ve skupinách prací a vzoru předepsaného formuláře pro poskytnutí této zprávy zajišťuje metodickou jednotnost výpočtu rozdílů v jednotlivých skupinách prací. 

Možnost požadovat vysvětlení nebo doplnění zprávy ze strany orgánu inspekce práce posiluje vymahatelnost práv podle kapitoly III směrnice o transparentním odměňování.

Úprava v navrženém § 37j zajišťuje, že agenturní zaměstnanci u uživatele nejen ovlivní hodnocení „velikosti“ uživatele ve vztahu ke vzniku povinnosti podávat zprávy o rozdílech v odměňování, ale rovněž začlení tyto zaměstnance mezi zaměstnance uživatele pro účely vytváření zpráv o rozdílech v odměňování.  Zaměstnance agentury práce do JMHZ vykazuje agentura práce, nicméně u těchto zaměstnanců je veden také údaj o tom, že zaměstnanec je přidělen k identifikovatelnému zaměstnavateli (tedy uživateli). Díky IT řešení lze spárovat všechny zaměstnance u jednoho zaměstnavatele (pomocí identifikátoru zaměstnavatele). Zároveň je přihlédnuto ke skutečnosti, že uživatel by při zapracování zprávy o rozdílech v odměňování trpěl zásadním informačním deficitem, neboť nemá k dispozici informace o odměňování k němu přidělených agenturních zaměstnanců, kterými disponuje pouze agentura práce. Proto je zavedana povinnost agentury práce poskytnout bez zbytečného odkladu uživateli na jeho žádost potřebnou součinnost,  zejména poskytovat úplné, správné a včasné údaje o jednotlivých složkách mzdy, platu nebo odměny z dohody, dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, poskytovaných dočasně přidělenému zaměstnanci, jakož i další údaje nezbytné pro splnění povinnosti uživatele podle této části zákona, včetně údajů, které agentura práce jako zaměstnavatel oznamuje v rámci jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele.

Vzhledem ke skutečnosti, že zaměstnavatelem agenturních zaměstnanců dočasně přidělených k uživateli je agentura práce a dotčené údaje v rámci JMHZ vykazuje agentura práce, přičemž uživatel nad tímto výkaznictvím nemá jakoukoliv kontrolu, je výslovně zakotvena právní odpovědnost agentury práce za poskytnutí potřebné součinnosti uživateli jak pokud se jedná o včasné, správně a úplné poskytnutí údajů o jednotlivých složkách mzdy, platu nebo odměny z dohody, dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty, poskytovaných dočasně přidělenému zaměstnanci. Naopak ve vztahu k uživateli je zakotvena možnost se z odpovědnosti za porušení povinností způsobených v důsledku neposkytnutí součinnosti ze strany agentury práce liberovat.

Zaměstnanec dočasně přidělený k uživateli se pro účely sledování rozdílů v odměňování žen a mužů a podávání zpráv započítává u uživatele. K tomuto započítání dojde však až od 1. ledna 2031. Tato konstrukce vychází z faktického výkonu práce a reálného vlivu uživatele na pracovní podmínky zaměstnance. Započítání těchto zaměstnanců u agentury práce by mohlo vést ke zkreslení skutečné velikosti zaměstnavatele a k obcházení povinností stanovených touto právní úpravou. Navržené řešení proto zajišťuje, aby povinnosti v oblasti transparentnosti odměňování dopadaly na subjekty, u nichž rozdíly v odměňování fakticky vznikají a které mají reálnou možnost je ovlivnit. 

Navrhuje se, aby zaměstnanci agentur práce dočasně přidělení k výkonu práce u uživatele nebyli zahrnováni do reportingu podle § 37d až § 37j, a to po přechodné období, přičemž jejich vykazování bude zahájeno až od 1. ledna 2031. Kmenoví zaměstnanci uživatele budou do reportingu zahrnuti bez výjimky. Stejně tak kmenoví zaměstnanci agentury práce budou do reportingu zahrnuti bez výjimky. Na obě skupiny zaměstnavatelů se vztahuje § 37d zákona o inspekci práce bez odkladu účinnosti. 

Tento přístup vychází především ze specifického právního postavení zaměstnanců agentur práce, kteří jsou v pracovněprávním vztahu k agentuře práce jakožto zaměstnavateli, nikoli k uživateli, k němuž jsou pouze dočasně přiděleni. 

Současně je nutno zohlednit značnou administrativní a metodickou náročnost spojenou se sběrem a přiřazením relevantních údajů o odměňování těchto zaměstnanců. Uživatelé často nemají k dispozici úplné a přesné informace o všech složkách odměny poskytovaných agenturou práce, včetně variabilních složek, benefitů či dalších plnění. Bez odpovídající úpravy sdílení dat mezi agenturami práce a uživateli by tak hrozilo neúplné nebo nesrovnatelné vykazování.

Odložení povinnosti vykazovat tyto zaměstnance do roku 2031 poskytne dostatečný časový prostor pro nastavení jasných metodických pravidel pro zahrnování těchto zaměstnanců do reportingu, úpravu právního rámce pro sdílení údajů mezi agenturou práce a uživatelem, přizpůsobení interních systémů zaměstnavatelů uživatelů a agentur práce včetně doplnění nových položek do JMHZ.

Kmenoví zaměstnanci uživatele jsou naopak plně integrováni do jeho organizační struktury a odměňovacího systému, přičemž uživatel vůči nim vykonává veškeré rozhodující pravomoci v oblasti odměňování. Jejich zahrnutí do reportingu od počátku účinnosti novely zákoníku práce je proto nezbytné pro naplnění cíle směrnice o transparentním odměňování, jímž je zajištění transparentnosti odměňování a identifikace případných rozdílů v odměňování mezi ženami a muži.

K bodu 36 (§ 40 odst. 1)
S ohledem na změny v definici nelegální práce je třeba doplnit umožnění výkonu nehlášené práce do oblastí, pro které se prolamuje daňová mlčenlivost týkající se poskytování informací správcem daně. 

K bodu 37 (§ 40 odst. 2)
Orgány Celní správy České republiky, jakož i orgány Finanční správy České republiky, jako nejvýznamnější správci daně v České republice vykonávají v současné době převážnou většinu svých kontrolních pravomocí v režimu daňového řádu. Fenomén daňové mlčenlivosti podle § 52 a násl. daňového řádu však obecně neumožňuje oznamovat podezření ze spáchání kteréhokoliv přestupku, není-li taková možnost výslovně připuštěna cestou zákonného průlomu do daňové mlčenlivosti. Z tohoto důvodu došlo v minulosti například k rozšíření oznamovací povinnosti orgánů Celní správy České republiky na oznamování jakéhokoli přestupku, pokud jej některý z těchto orgánů zjistí při zastavení osoby nebo dopravního prostředku, typicky na pozemní komunikaci (konkrétně § 11d zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů).

Aktuální právní úprava neumožňuje orgánům Celní, resp. Finanční správy České republiky oznamovat podezření ze spáchání přestupku na úseku zaměstnanosti ve všech potenciálních případech - např. podezření, které uvedené orgány zjistí v rámci kontroly (místního šetření) realizovaného v provozovně.

Ve vztahu k uvedené problematice přitom již v minulosti došlo k průlomu do daňové mlčenlivosti ve vztahu ke správcům daně doplněním ustanovení § 40 do zákona o inspekci práce. Tento průlom je nicméně založen pouze na poskytování předmětných údajů na žádost a nepředpokládá aktivní oznamování skutečností nasvědčujících podezření, že došlo ke spáchání přestupku. Navrhuje se proto dané ustanovení rozšířit rovněž o plnění předmětné oznamovací povinnosti, a to při zachování stávajícího věcného vymezení oblasti, které se daný průlom dotýká.   

K čl. XXV (přechodná ustanovení)
Přechodná ustanovení upravují postup při prvním zpracování zpráv o rozdílech v odměňování v roce 2028.  Zároveň je upraveno vynětí zaměstnanců agentur práce dočasně přidělených k výkonu práce u uživatele z právní úpravy reportingu do roku 2031. Na tyto zaměstnance se do roku 2031 bude vztahovat pouze § 37d zákona o inspekci práce, kdy prostřednictvím JMHZ budou o těchto zaměstnancích reportována potřebná data, nicméně do zpráv a rozdílech v odměňování a do hodnocení velikosti zaměstnavatele se tito zaměstnanci zahrnou až v roce 2031 (tedy z dat z roku 2030) kdy rovněž nabyde účinnost § 37j zákona o inspekci práce, který stanoví specifická pravidla pro zahrnutí zaměstnanců agentur práce dočasně přidělených k výkonu práce u uživatele do zpráv o rozdílech v odměňování podle nové části šesté zákona o inspekci práce.

K ČÁSTI SEDMNÁCTÉ

K čl. XXVI (Změna zákona o nemocenském pojištění)

K bodu 1 (§ 9 odst. 2)
Navrhuje se terminologické a věcné zpřesnění ustanovení upravujícího okruh osob vyloučených z účasti na nemocenském pojištění. Dosavadní úprava je nově nahrazena přímým odkazem na výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 2 nebo 3 zákona o zaměstnanosti, čímž dochází ke sjednocení terminologie napříč právním řádem a k přímému provázání se zákonem o zaměstnanosti.

K bodu 2 [§ 84 odst. 2 písm. d) a § 153 odst. 1 písm.e)]
Legislativně technická úprava navazující na posun odstavců v § 124.

K bodu 3 (§ 117 odst. 3)
Navrhuje se upravit informační povinnost orgánů inspekce práce vůči orgánům nemocenského pojištění tak, aby odpovídala nové právní úpravě nelegální a nehlášené práce podle zákona o zaměstnanosti. Orgány inspekce práce budou nově předávat nejen informace o pravomocných rozhodnutích o uložení pokuty, ale rovněž údaje o kontrolních zjištěních týkajících se umožnění výkonu nelegální nebo nehlášené práce.
 
Navrhovaná úprava vychází z obdobné koncepce obsažené v § 147cb zákona o zaměstnanosti, podle něhož orgány inspekce práce předávají příslušným orgánům sociálního zabezpečení informace o kontrolních zjištěních a pravomocných rozhodnutích v oblasti nelegální práce. Účelem úpravy je zajistit včasnou informovanost orgánů nemocenského pojištění pro potřeby evidence zaměstnanců a navazujících postupů podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele.
 
K bodu 4 (§ 124 odst. 4 a 5)
Navržená úprava rozděluje lhůtu pro stanovení daného peněžitého plnění a lhůtu pro jeho placení. Jde o obdobné řešení, které bylo provedeno zákonem č. 218/2025 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti správy daní a působnosti Celní správy České republiky, zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně, v případě dalších zákonů v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí.

 Výsledkem je stav, kdy lhůta pro stanovení povinnosti vrátit přeplatek na dávce prostřednictvím rozhodnutí příslušného orgánu nemocenského pojištění, zůstává zachována v zákoně. Naopak lhůta pro jeho vybrání, popřípadě vymáhání se bude řídit obecnou úpravou daňového řádu, tj. lhůtou pro placení daně podle § 160 daňového řádu. Díky tomu bude zajištěna potřebná kompatibilita pro předání daného peněžitého plnění finančnímu úřadu k vymáhání. Současně bude zajištěn jednotný přístup k typově obdobným situacím, což odpovídá principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu.

Vyloučení aplikace pětileté lhůty pro vydání rozhodnutí na situace, kdy je vydáno dalšího rozhodnutí v téže věci, neznamená založení pravomoci vydávat bez dalšího nová rozhodnutí ve věci. Jde pouze o zohlednění skutečnosti, že v zákonem upravených situacích může dojít díky aplikaci soudního přezkumu či uplatnění mimořádných opravných či dozorčích prostředků, které jsou samy o sobě ohraničeny lhůtami podle obecné úpravy správního řádu. Nedochází tedy k narušení překážky věci rozhodnuté, ale je reagováno na skutečnost, že v důsledku využití těchto mimořádných procesů může v konečném důsledku dojít k vydání nového (reálně opraveného) rozhodnutí i po 5 letech, avšak vždy při respektování pravidel časově ohraničujících aplikaci těchto přezkumných nástrojů. 
 
K bodu 5 (§ 124 odst. 7)
Stávající znění je speciální úpravou k posečkání (§ 156 a násl. daňového řádu). Úprava je omezena pouze na příslušný orgán nemocenského pojištění a je poměrně kusá. Pokud by daná pohledávka měla být svěřena správci daně, je žádoucí úpravu vypustit a aplikovat obecný režim posečkání a rozložení úhrady na splátky podle daňového řádu.
 
K bodu 6 (§ 126 odst. 5)
Z obdobného důvodu jako v § 124 navržená úprava rozděluje lhůtu pro stanovení daného peněžitého plnění a lhůtu pro jeho placení. V podrobnostech viz odůvodnění k § 124.
 
K bodu 7 (§ 126 odst. 6)
Legislativně technická úprava v důsledku zrušení § 124 odst. 7.
 
K bodu 8 (§ 142 odst. 10)
V případě ustanovení o přestupcích je navrženo v návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení vypuštění působnost k vymáhání pokut.
 
K bodu 9 (§ 145 odst. 7)
V návaznosti na zrušení možnosti vydat rozhodnutí v dané věci (§ 124 odst. 7 a § 126 odst. 6) se navrhuje zrušení odstavce 7. 
 
K bodu 10 (§ 159)
V návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje vypuštění ustanovení vymezujícím postavení exekučního správního orgánu (tj. působnost k vymáhání). V důsledku toho nastoupí působnost obecného správce daně, kterým je v případě územní správy sociálního zabezpečení finanční úřad a v případě služebního orgánu celní úřad.
 
K bodu 11 (§ 166)
S ohledem na potřebu minimalizace nedůvodných odchylek oproti obecné úpravě daňového řádu, která je nutná pro předávání pohledávek obecnému správci daně (finančnímu úřadu) k vymáhání a zabezpečení další související správy placení se navrhuje zrušení § 166, který je v kombinaci s § 104i zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení komplexně speciální úpravou k zástavnímu právu (§ 170 a 170a daňového řádu). 

Vzhledem k materiální blízkosti s úpravou v daňovém řádu není zapotřebí speciální přechodné ustanovení. Pro skutečnosti nastalé před účinností zákona platí, že jejich účinek je zachován. Pokud by finanční úřad převzal k vymáhání pohledávku zajištěnou zástavním právem z této doby, bude při zrušení zástavního práva postupovat již podle obecné úpravy daňového řádu.
 
K čl. XXVII (Přechodná ustanovení)

K bodu 1
Přechodné ustanovení řeší běh lhůty pro zánik nároku na vrácení přeplatku na dávce vzniklého přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jeho účelem je zachovat dosavadní právní režim u nároků, které vznikly za účinnosti dosavadní právní úpravy, a předejít pochybnostem o tom, zda se na tyto nároky použije nová právní úprava.

Navrhuje se proto výslovně stanovit, že u nároků na vrácení přeplatku vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se i po tomto dni použije dosavadní lhůta pro zánik nároku podle § 124 odst. 4 zákona č. 187/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přechodné ustanovení tak zajišťuje kontinuitu právní úpravy a respektuje princip ochrany legitimního očekávání jak orgánu nemocenského pojištění, tak osoby, vůči níž je nárok na vrácení přeplatku uplatňován. Současně se tím předchází nežádoucím retroaktivním účinkům, které by mohly vzniknout okamžitou aplikací nové právní úpravy na již existující právní vztahy.
 
K bodu 2
Přechodné ustanovení upravuje časovou působnost právní úpravy týkající se lhůty pro zánik nároku na zaplacení regresní náhrady u nároků vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jeho účelem je zachovat dosavadní právní režim pro nároky vzniklé za účinnosti dosavadní právní úpravy a vyloučit pochybnosti o tom, podle jaké právní úpravy se bude posuzovat běh lhůty po nabytí účinnosti tohoto zákona.

Navrhuje se proto výslovně stanovit, že u nároků na zaplacení regresní náhrady vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se i po tomto dni použije lhůta pro zánik nároku podle § 126 odst. 5 zákona č. 187/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Přechodné ustanovení zajišťuje kontinuitu právní úpravy, zachovává právní jistotu účastníků právních vztahů a vylučuje vznik nežádoucích retroaktivních účinků při posuzování již existujících nároků na regresní náhradu.

K ČÁSTI OSMNÁCTÉ

K čl. XXVIII (změna antidiskriminačního zákona)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1 v § 1 odst. 1)
Dle stávající praxe odkazů na implementovanou evropskou legislativu a v souladu s Legislativními pravidly vlády i s čl. 34 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice o transparentním odměňování se do poznámky pod čarou č. 1 doplňuje odkaz na tuto směrnici.

K bodům 2 a 3 (§ 10)
Navrhované změny implementují vybrané požadavky čl. 16 a čl. 21 směrnice o transparentním odměňování, včetně souvisejících legislativně-technických náležitostí a dopadů. 

V § 10 odst. 4 se navrhuje zajistit, aby v antidiskriminačních sporech, které spadají do oblasti působnosti této směrnice o platové transparentnosti, bylo možné požadovat plnou náhradu újmy za porušení pravidel týkajících se zásady stejné odměny. Takový požadavek vyplývá z čl. 16 směrnice o transparentním odměňování, jenž mj. stanoví, že náhrada za protiprávní jednání musí zahrnovat „plnou náhradu nevyplacené odměny a souvisejících prémií nebo věcného plnění, náhradu za ušlé příležitosti, nemajetkovou újmu, jakoukoli škodu způsobenou jinými relevantními faktory, mezi něž může patřit diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jakož i úroky z prodlení“, aniž by zde byla dána jakákoliv předem stanovená hranice.
Zatímco pro náhradu škody jako újmy na majetku se i v antidiskriminačních věcech bez omezení prosadí občanský zákoník, který oběti garantuje právo na plnou reparaci v rozsahu skutečné škody i ušlého zisku, problematické se z pohledu čl. 16 této směrnice jeví ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona; to limituje možnost poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou imateriální újmu v penězích. Z těchto důvodů je třeba pro účely případů spadajících do věcné působnosti směrnice o transparentním odměňování zakotvit odchylku, díky níž bude moci oběť v antidiskriminačních sporech požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích bez omezení. V souladu se zásadou minimalistické transpozice se tak přitom činí toliko pro spory z protiprávních jednání spočívajících v porušení zásady rovné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

Ustanovení § 10 odst. 5 pak přináší do právního řádu odchylky týkající se běhu promlčecí lhůty. Promlčení nároků z protiprávního jednání založeného porušením zásady rovné odměny upravuje čl. 21 směrnice o transparentním odměňování. Většině tam uvedených požadavků již odpovídá obecná úprava promlčení v občanském zákoníku. Navrhuje se v souladu s čl. 21 odst. 2 směrnice o transparentním odměňování upravit, že běh promlčecí lhůty u práva vyplývajícího z porušení zásady stejné odměny se přerušuje nejen uplatněním tohoto práva u orgánu veřejné moci (§ 648 o. z.), ale též podáním stížnosti u zaměstnavatele. V takovém případě se běh staví do doby, než je stížnost ze strany zaměstnavatele vyřízena. Směrnice o transparentním odměňování tento scénář sice výslovně neupravuje, ale také jej ani nevylučuje. Z důvodu právní jistoty a legitimního očekávání pak dává smysl stanovit hranici, od které se běh lhůty znovu rozběhne. Tímto okamžikem bude vyřízení stížnosti ze strany zaměstnavatele, což jej zároveň bude i motivovat, aby stížnost vyřídil co nejdříve. Pravidlo o zachování 6 měsíců se pak inspiruje v § 652 o. z.

V § 10 odst. 6 antidiskriminačního zákona se dále navrhuje doplnit pravidlo, které si klade za cíl promítnout do právního řádu požadavek čl. 19 směrnice o transparentním odměňování. Uvedený článek navazuje na jiné ustanovení této směrnice o přenesení důkazního břemene a zabývá se problematikou posuzování otázky nerovného zacházení a diskriminace v oblasti odměňování ve vztahu k různým zaměstnancům zaměstnavatele. Článek 19 směrnice o transparentním odměňování ve své podstatě rozšiřuje okruh skutečností, které by měl soud v řízení zohlednit při řešení toho, zda jsou zaměstnanci ve srovnatelné situaci, a měla by jim tudíž příslušet za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejná odměna. 

Zaprvé, posouzení situace zaměstnanců by se nemělo omezit jen na aktuální zaměstnance zaměstnavatele, ale v řízení lze argumentovat i zaměstnanci, kteří pro zaměstnavatele již nepracují. 

Zadruhé, pokud je zaměstnavatel součástí širší struktury (např. koncernové uspořádání různých společností či zákonem upravené odměňování), a má-li tato struktura jeden společný zdroj, který určuje podmínky odměňování, pak je třeba vycházet z tohoto společného zdroje. K výkladu pojmu „jednoho zdroje“ je třeba odkázat v prvé řadě na úvodní ustanovení č. 29 směrnice o transparentním odměňování, které stanoví, že pracovníci se mohou nacházet ve srovnatelné situaci, i když nepracují pro stejného zaměstnavatele, kdykoli lze podmínky odměňování připsat jedinému zdroji, který uvedené podmínky stanoví, a jsou-li uvedené podmínky rovné a srovnatelné. To může platit tehdy, když jsou příslušné podmínky odměňování upraveny zákonnými ustanoveními nebo smlouvami týkajícími se odměňování použitelnými na několik zaměstnavatelů nebo když jsou tyto podmínky stanoveny centrálně pro více než jednu organizaci nebo podnik v rámci holdingové společnosti nebo konglomerátu. V implementačním manuálu ke směrnici o transparentním odměňování vydaném Evropskou komisí je dále uvedeno, že tato směrnice zde navazuje na judikaturu Soudního dvora EU, když klíčové pro konstatování jednoho zdroje je zjištění, zda v dané struktuře existuje centralizovaný mechanismus k určování odměny mezi danými (vícero) zaměstnavateli. Srov. např. rozsudek SDEU ve věci Tesco Stores C-624/19 (jeden zdroj existuje, pokud je tu centrální entita, která určuje platové poměry pro zaměstnance ve všech dceřiných společnostech dané skupiny). V manuálu Komise je též zdůrazněno, že jeden zdroj a srovnání napříč různými zaměstnavateli nejsou závislé na jednom ekonomickém sektoru, ale výhradně na tom, kdo a jak určuje podmínky pro odměňování zaměstnanců – není tedy relevantní sektorové srovnání, ale srovnání výhradně na úrovni toho, kdo jako jeden zdroj stanovuje mzdové podmínky a kdo má tedy kompetenci zajistit, že bude případně dosaženo zásady rovné odměny. Pod jedním zdrojem je tak možné srovnávat dva zaměstnance v rámci jedné holdingové společnosti či konglomerátu, a to i ve dvou subjektech v odlišných odvětvích. Nad rámec právě uvedeného je třeba zdůraznit, že uvedené požadavky týkající se jednoho zdroje plynou nejenom ze směrnice o transparentním odměňování, ale i z rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci University Women of Europe (UWE) proti České republice (Rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019 ve věci č. 128/2016). 

Posledním z pravidel článku 19 je odstavec 3. Ten řeší případ, kdy nelze zjistit žádnou skutečnou referenční osobu, podle níž by bylo možné platovou situaci zaměstnance srovnat. Ustanovení za této situace vyžaduje, aby mohl žalobce k prokázání údajné diskriminace v odměňování umožnit použít jakékoliv jiné důkazy, včetně statistik nebo srovnání toho, jak by se s pracovníkem zacházelo ve srovnatelné situaci. Uvedené ustanovení není třeba promítat do právního řádu, když postačuje již základní pravidlo pro dokazování uvedené v § 125 o. s. ř., a sice, že jako důkaz může sloužit vše, čímž lze zjistit stav věci. 

S ohledem na spornou povahu soudního řízení, v němž budou spory o nerovné odměňování řešeny, přitom bude zásadně na žalobci, aby podobná tvrzení transponovaná do § 10 odst. 6 antidiskriminačního zákona v souladu se zásadou projednací v řízení přednesl a doložil; a to s výhradou § 133a o. s. ř., který umožňuje při splnění podmínek, aby došlo k přenesení důkazního břemene na žalovaného.

K čl. XIX (přechodné ustanovení)
Problematika běhu promlčecí lhůty by měla být z důvodu legitimního očekávání dlužníka postavena na jisto již v době vzniku práva, přičemž následně by již nemělo docházet ke změnám relevantní právní úpravy. Z tohoto důvodu se navrhuje vztáhnout § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona pouze na nároky vzniklé až po nabytí účinnosti tohoto zákona.


K ČÁSTI DEVATENÁCTÉ

K ČL. XXX (Změna daňového řádu)

K bodům 1 a 2 (§ 80 odst. 4)
Navrhuje se úprava zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, řešící problematiku pořizování obrazového a zvukového záznamu při místním šetření. Cílem je poskytnout správcům daně srovnatelný procesní nástroj (pravomoc), kterou v této oblasti mají jiné kontrolní orgány ve srovnatelném postavení. Díky tomu bude moci dojít zejména k efektivnějšímu boji s daňovými úniky i řešení dalších případů z jiných oblastí, jako je např. problematika nelegálního zaměstnávání.

Podle současného znění ustanovení § 80 odst. 4 daňového řádu může správce daně „pořizovat obrazový nebo zvukový záznam o skutečnostech dokumentujících průběh úkonu, o čemž předem uvědomí osoby, které se tohoto úkonu účastní“. Pokud jde o procesní režim kontrolního, resp. správního řádu, platí, že pořízení obrazového nebo zvukového záznamu není v dané souvislosti vyloučeno, avšak v obecné úpravě nejsou podrobnosti tohoto pořízení, ani jeho podmínky konkretizovány, přičemž tato úprava je ponechána kompetenčním normám jednotlivým orgánů veřejné moci, které kontrolní řád aplikují. Podle § 4a zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, tak platí, že „inspektor je při provádění kontroly oprávněn pořizovat zvukové, obrazové a zvukově-obrazové záznamy bez vědomí kontrolovaných osob, pokud nelze účelu kontroly dosáhnout jinak“. Podobně § 7 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, předpokládá, že „inspektor je oprávněn při provádění kontroly nebo v rámci úkonů předcházejících kontrole pořizovat zvukové, obrazové a zvukově-obrazové záznamy bez vědomí kontrolovaných osob, pokud nelze účelu kontroly dosáhnout jinak“. Obdobný institut se nachází dále i v § 34 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, v § 4 odst. 7 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo v § 53e zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 

Z výše uvedeného je patrný poměrně podstatný rozdíl mezi stávajícími úpravami, kdy správce daně při postupu podle daňového řádu disponuje v rámci místního šetření shodnou pravomocí pořizovat obrazový nebo zvukový záznam jako výše uvedené kontrolní orgány, avšak na rozdíl od nich je omezen povinností o tom dopředu informovat zúčastněné osoby. Neexistuje přitom legitimní apriorní důvod, aby postup správce daně a postup České obchodní inspekce nebo postup Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce v rámci inspekce práce byl v obdobných situacích odlišný, neboť se jedná o správní orgány v principu shodného typu (uvedený rozdíl tedy není dán principiálně odlišnou právní povahou orgánů, jako by tomu mohlo být například u orgánů činných v trestním řízení nebo u zpravodajských služeb). 

Současná povinnost správce daně předem uvědomit zúčastněné o tom, že obrazový nebo zvukový záznam bude pořizován, přináší významné negativní důsledky v praxi. Platí to na prvním místě u institutu kontrolního nákupu, který aplikují nejvýznamnější správci daně v České republice (srov. § 13d zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a § 11e zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů), přičemž použití tohoto nástroje bude dále rozšířeno v rámci návrhu zákona o evidenci tržeb a o změně některých dalších zákonů, který aktuálně prochází legislativním procesem. Požadavek předchozího uvědomění zúčastněných osob o pořizování obrazového a zvukového záznamu je právě v případě kontrolního nákupu v praxi nesplnitelný, aniž by současně došlo k informování zúčastněných osob o aplikaci tohoto kontrolního nástroje, a tedy jeho faktickému zmaření. Využití obrazového nebo zvukového záznamu při kontrolním nákupu by nicméně nemělo být tímto způsobem limitováno pouze na zájem na zajištění důkazního materiálu, ale je zde třeba zohlednit například také zájem na eliminaci případné korupce na straně úřední osoby.

V současnosti je standardně z těchto důvodů kontrolní nákup prováděn vždy dvěma úředními osobami, což v některých případech provedení kontrolního nákupu fakticky rovněž maří. Současně by možnost využívání obrazového a zvukového záznamu bez předchozího „varování“ v těchto případech vedla k personálním úsporám na straně správců daně, neboť v případě jasného zachycení průběhu kontrolního nákupu by bylo možné uvažovat o přechodu na standardní využívání pouze jedné úřední osoby.

Využití obrazového a zvukového záznamu bez předchozího uvědomění zúčastněných však má své místo i v jiných případech místního šetření než při současném užití institutu kontrolního nákupu, neboť hrozba zmaření účelu daného úkonu může v praxi nastoupit i zde. Sjednocení postupu správců daně zejména ve vztahu k orgánům inspekce práce je markantní zejména ve vztahu k jejich vysoce prioritnímu synergickému konání na poli potírání nelegálního zaměstnávání.

Nelze proto problematiku využití obrazového a zvukového záznamu správcem daně bez předchozího uvědomění zúčastněných omezit pouze na legislativní korekci institutu kontrolního nákupu či pouze na orgány Finanční nebo Celní správy České republiky, ale měla by být řešena v obecné procesní úpravě správy daní, tj. v daňovém řádu. Ústavněprávní limit proporcionality je přitom obdobně jako v případě České obchodní inspekce či inspekce práce garantován požadavkem, aby výluka z informování zúčastněných osob nastoupila pouze tam, kde by účel kontroly nemohl být bez takového postupu naplněn.

Navrhuje se proto novelizace § 80 odst. 4 daňového řádu v obdobném duchu, jako je tomu v případě dalších výše uvedených orgánů, tj. připustit, aby správce daně mohl pořizovat obrazový a zvukový záznam i bez vědomí zúčastněných osob, za podmínky, že nelze účelu vyhledávací činnosti dosáhnout jinak.

Při realizaci dané pravomoci musí správce daně postupovat v souladu se základními zásadami správy daní, zejména se zásadou přiměřenosti vyjádřenou v § 5 odst. 3 daňového řádu a zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí vyjádřenou v § 5 odst. 2 daňového řádu. Současně musí respektovat ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami chráněná lidská práva a základní svobody. Půjde zejména o ochranu práva na soukromí. Využití pořízení obrazového nebo zvukového záznamu tak na jedné straně musí respektovat požadavek potřebnosti, resp. nezbytnosti a subsidiarity ve vazbě na sledovaný účel (jde o nástroj ultima ratio, který je možné použít pouze tehdy, pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout šetrnějšími prostředky), a na straně druhé požadavek účelného a efektivního zpracování pořízených osobních údajů, kdy je třeba postupovat tak, aby nutný zásah do práva na soukromí byl činěn pouze v nezbytném rozsahu. Správce daně tak při zpracování osobních údajů musí respektovat právo fyzických osob na ochranu jejich soukromého a osobního života, přičemž samotné pořízení obrazového nebo zvukového záznamu v souladu s navrhovaným ustanovením není s těmito právy v rozporu.

Povinnost předchozího uvědomění zúčastněných osob o pořizování obrazového nebo zvukového záznamu je zachována v případě protokolovaného jednání ve smyslu § 60 odst. 2 daňového řádu. Úprava místního šetření a protokolovaného jednání stojí vedle sebe s částečným překryvem, kdy pouze u části místních šetření dochází k ústnímu jednání ve smyslu § 60 a násl. daňového řádu, které vyžaduje protokolaci. Stejně tak pouze část protokolovaných ústních jednání se provádí v rámci místního šetření. Pokud by v rámci místního šetření probíhalo protokolované ústní jednání, platí, že o pořizování obrazového nebo zvukového záznamu by měli být účastníci předem uvědomeni. Ve vztahu ke kontrolnímu nákupu, popřípadě jiným úkonům v rámci místního šetření, u nichž by na základě navrhované změny § 80 odst. 4 daňového řádu bylo možné nově pořizovat obrazový nebo zvukový záznam bez vědomí dotčených osob, však nemůže z povahy věci vzniknout kolize, neboť během vlastního kontrolního nákupu se z povahy věci nemůže jednat o oficiální protokolované ústní jednání (pracovníci správce daně zde v této fázi nesdělují, že jsou úředními osobami). Naopak, pokud v rámci místního šetření dojde k formálnímu ústnímu jednání, které je protokolováno (což může být i fáze po skončení kontrolního nákupu, kdy úřední osoba již odhalí svoji totožnost), pak se uplatní norma obsažená v § 60 odst. 2 daňového řádu, resp. pominou podmínky vymezené v navrhovaném § 80 odst. 4 daňového řádu. Správci daně totiž nic nebrání, aby dotčené osoby předem informoval o pořizování obrazového či zvukového záznamu, resp. o pokračování v jeho pořizování, pokud zahájení jednání bezprostředně předcházel kontrolní nákup. Avizované pořizování obrazového nebo zvukového záznamu již nemůže vést ke zmaření daného úkonu.     

K bodu 3 (§ 152)
V souvislosti s převzetím správy placení od orgánů ukládajících veřejná pojistná a další peněžitá plnění vzrůstá potřeba na úrovni obecné úpravy daňového řádu řešit kolizi pohledávek stejného stáří. Tato potřeba navíc v budoucnu ještě více naroste se zamýšlenou harmonizací lhůt pro podávání daňových a pojistných tvrzení a v návaznosti na to též splatnosti tvrzených částek, jakož i v souvislosti se sjednocením termínu splatnosti záloh.

Daňový řád v § 152 upravuje základní pořadí, ve kterém je došlá platba (včetně případného přeplatku) zapravována na příslušném osobním daňovém účtu. Toto pravidlo se však v souladu s § 154 odst. 3 a § 150 odst. 6 daňového řádu použije i v případě řešení kolize více evidovaných nedoplatků na různých osobních daňových účtech (rozuměj na více druzích daní a jiných obdobných peněžitých plnění). Platí, že úhrada jistiny má přednost před úhradou příslušenství, což je model přívětivější pro dlužníka, neboť snižuje riziko tzv. „dluhové pasti“. Dále platí, že vymáhané nedoplatky se v případě běžných plateb hradí až jako poslední v řadě. Při střetu více pohledávek stejného typu rozhoduje jejich stáří. Přednostně jsou hrazeny starší nedoplatky. Pokud však dojde ke kolizi pohledávek stejného typu a stejného stáří, zákon již nedává explicitní odpověď na to, jak postupovat. Navrhuje se proto doplnit obecné pravidlo, podle kterého se v takovém případě platba (tedy i přeplatek) zapraví poměrně na jednotlivé pohledávky. Takové pravidlo daňový řád již upravuje v souvislosti s výtěžkem dražby (viz § 229 odst. 3). Obdobné řešení v souvislosti s kolizí daňových a pojistných pohledávek lze nalézt též v § 38l odst. 3 zákona o daních z příjmů v souvislosti s tzv. paušální daní.

K ČÁSTI DVACÁTÉ

K čl. XXXI (Změna zákona o Finanční správě České republiky)

K § 10a odstavci 1
Navrhuje se rozšířit působnost finančních úřadů o roli tzv. obecného správce daně jako orgánu, který je kompetentní v režimu dělené správy vykonávat vymáhání veřejných pojistných (pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, včetně jejich příslušenství), jakož i dalších peněžitých plnění ukládaných orgány sociálního zabezpečení nebo zdravotními pojišťovnami.

Veřejná pojistná jsou ukládána v procesním režimu správního řádu. V souladu s jeho ustanovením § 106 odst. 1 pak platí, že pro správu placení peněžitých plnění uložených, popřípadě ex lege vzniklých v režimu správního řádu se použije daňový řád, a to bez ohledu na to, zda jsou tato peněžitá plnění příjmem veřejného rozpočtu ve smyslu § 2 odst. 2 daňového řádu. Správa placení veřejných pojistných, zahrnující jejich evidenci, výběr (zajištění dobrovolné úhrady) i vymáhání (zajištění nedobrovolné úhrady) tedy probíhá v daňovém procesním režimu a orgán, který je k této správě placení příslušný, má v daném rozsahu postavení správce daně. Zde se jedná o tzv. dělenou správu procesní ve smyslu § 161 odst. 1 daňového řádu, kdy správa placení peněžitého plnění uloženého či vzniklého v jiném procesním režimu je zajišťována v režimu daňového řádu.  
 
Podle § 106 odst. 2 správního řádu vykonává správu placení peněžitých plnění tzv. obecný správce daně, nestanoví-li zákon jinak. Vykonává-li správu placení peněžitého plnění obecný správce daně jako orgán odlišný od ukladatele peněžitého plnění, jedná se o tzv. dělenou správu věcnou (kompetenční) ve smyslu § 161 odst. 3 daňového řádu. V současnosti je v postavení obecného správce daně celní úřad na základě § 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to v případě, kdy dané peněžité plnění je příjmem veřejného rozpočtu podle daňového řádu. V případě, že se jedná o peněžité plnění, které je příjmem rozpočtu, který ve smyslu daňového řádu není veřejným rozpočtem, není obecným správcem daně celní úřad, resp. v rámci právního řádu není orgán v pozici obecného správce daně pro tyto případy určen (a podle § 106 odst. 4 písm. d) správního řádu tak správu placení takového peněžitého plnění vykonává ten správní orgán, který jej uložil). 

V některých případech pak kompetenci ke správě placení, popřípadě pouze k výběru peněžitého plnění, k níž by jinak byl příslušný celní úřad jako obecný správce daně, svěřuje ukládajícímu orgánu speciální zákonná úprava. Tak je tomu v současnosti právě v případě části veřejných pojistných: podle § 6 odst. 3 písm. r) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, provádí správu placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti územní správa sociálního zabezpečení. Podobně placení pojistného na veřejné zdravotní pojištění zajišťuje příslušná zdravotní pojišťovna (viz § 8 odst. 1, resp. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že toto pojistné je příjmem příslušné zdravotní pojišťovny, nejedná se o příjem veřejného rozpočtu ve smyslu daňového řádu, tj. role celního úřadu jako obecného správce daně (vázaná pouze na příjmy uvedených veřejných rozpočtů) by zde nenastupovala bez dalšího.       

Pokud jde o zajištění vymáhání peněžitých plnění v daňovém procesním režimu, platí, že příslušný správce daně může nedoplatky vymáhat buď sám pomocí daňové exekuce, anebo může zvolit některý z alternativních způsobů vymáhání upravených v § 175 odst. 1 daňového řádu. Mezi těmito způsoby je i možnost požádat o vymáhání nedoplatku obecného správce daně (celní úřad), jedná-li se o nedoplatek, který je příjmem některého z veřejných rozpočtů uvedených v § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu (zejména státního rozpočtu, rozpočtu územního samosprávného celku nebo rozpočtu Evropské unie). Tato fakultativní možnost se tedy týká jak peněžitých plnění daňového charakteru (která jsou spravována podle daňového řádu v nalézací i platební rovině), tak peněžitých plnění ukládaných v režimu správního řádu, jejichž správa placení se řídí daňovým řádem, avšak příslušným k výkonu této správy je na základě příslušné zákonné úpravy ukládající orgán, a nikoliv obecný správce daně (i v těchto případech tedy může obecný správce daně nakonec vymáhání peněžitého plnění provádět, avšak neděje se tak bez dalšího, ale pouze na základě fakultativní žádosti jinak příslušného orgánu-ukladatele). V rámci veřejných pojistných může být žádost podle § 175 odst. 1 o vymožení vůči celnímu úřadu v současnosti využita ve vztahu k pojistnému na sociální zabezpečení a k příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, popř. k jejich příslušenství. V případě pojistného na veřejné zdravotní pojištění a jeho příslušenství naopak být využita nemůže, a to s ohledem na to, že se nejedná o příjem veřejného rozpočtu podle § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu.        

Dlouhodobým záměrem směřujícím k zefektivnění výkonu státní správy je projekt tzv. jednotného inkasního místa, tedy sjednocení správy daní a veřejných pojistných, a to jak po stránce hmotněprávní a procesní (v režimu daňového řádu), tak po stránce kompetenční (v gesci finančních úřadů). Vzhledem k rozsahu a dopadům tohoto dlouhodobého záměru, jehož plná realizace fakticky přesahuje délku jednoho standardního volebního období, je současně žádoucí přistupovat k postupnému vytváření optimálních podmínek a k činění dílčích kroků předznamenávajících budoucí plnou realizaci jednotného inkasního místa.    

Vyšší míra sjednocení vymáhání nedoplatků na veřejných pojistných s vymáháním nedoplatků na daních přitom představuje jeden z prvků, kde je možné realizovat pozitivní posun směrem k zefektivnění správy daní a pojistných relativně samostatně a v dřívějším čase oproti projektu jednotného inkasního místa jako celku. Navržené řešení tak má potenciál přinést zejména následující pozitiva:
· úspora nákladů na straně dlužníků – tento závěr platí zejména tam, kde je nedoplatek předáván k vymožení soudním exekutorům, přičemž vymáhání daňovou exekucí je vůči dlužníkovi obecně šetrnější (mj. v důsledku nižších exekučních nákladů, které navíc nevznikají ve fázi předexekuční výzvy, v důsledku společného vymáhání nedoplatků vzniklých u více ukladatelů atd.), 
· úspora nákladů na straně orgánů sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven,
· větší efektivita díky centrálnímu řešení a kvalitní infrastruktuře pro vymáhání v rámci orgánů Finanční správy České republiky.

Ve výše uvedeném zájmu se proto navrhuje otevřít možnost, aby finanční úřady mohly vykonávat působnost v podobě vymáhání veřejných pojistných. Za tím účelem se navrhuje svěřit finančním úřadům ve vztahu k peněžitým plněním spravovaným orgány sociálního zabezpečení a zdravotními pojišťovnami postavení obecného správce daně namísto stávajících celních úřadů.

Navržená nová úprava působnosti finančního úřadu jako obecného správce daně bude představovat speciální normu ve vztahu k úpravě role celního úřadu: ten si nadále podrží postavení obecného správce daně pro většinu peněžitých plnění ukládaných v režimu správního řádu, avšak pro speciální oblast (veřejná pojistná a další peněžitá plnění ukládaná orgány sociálního zabezpečení nebo zdravotními pojišťovnami) se bude v tomto postavení nově nacházet finanční úřad. 

Navržené řešení nedopadá pouze na veřejná pojistná, ačkoliv na jejich vymáhání cílí primárně. Má-li dojít k maximalizaci pozitivních efektů změny, platí, že předání vymáhání by se měla týkat i dalších veřejnoprávních peněžitých plnění ukládaných dotčenými orgány sociálního zabezpečení, resp. zdravotními pojišťovnami. Navržené řešení je proto koncipováno šířeji (obecněji). Vedle veřejných pojistných zahrnuje nedoplatky na pokutách za přestupky či na vratkách dávek atd. Stejným způsobem budou zahrnuty rovněž nedoplatky na peněžitých plněních, která mají charakter příslušenství veřejných pojistných, tj. zejména půjde o penále, přirážku k pojistnému či pokuty (viz např. § 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).

Návrh cílí pouze na územní správy sociálního zabezpečení a Českou správu sociálního zabezpečení, nikoli na všechny orgány sociálního zabezpečení. Záměrně se z působnosti dané normy vyjímají ty orgány sociálního zabezpečení, u kterých již roli obecného správce daně u pokut vykonává celní úřad (např. Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany), nebo ty, u nichž nejsou evidovány žádné pohledávky (Ministerstvo práce a sociálních věcí). Takové řešení současně koresponduje s tím, že v některých zákonech upravujících peněžitá plnění spravovaná územní správou sociálního zabezpečení se pojem „orgán sociálního zabezpečení“ nepoužívá. Je zde využito jiné označení (např. „orgán nemocenského pojištění“, „orgán pomoci v hmotné nouzi“).

V případě pohledávek zdravotních pojišťoven je zvoleno specifické fakultativní řešení (viz níže odůvodnění k odstavci 2).

Návrh předpokládá obligatorní předávání vymáhání pohledávek spravovaných územními správami sociálního zabezpečení a Českou správou sociálního zabezpečení tak, že současně s tím dojde k předání i zbývající správy placení (vybírání, evidence, zajištění, správa příslušenství, jeho promíjení, účtování o pohledávce atd.). 

Výchozím předpokladem je, že na straně právních předpisů upravujících jednotlivá předávaná peněžitá plnění spravovaná územními správami sociálního zabezpečení a Českou správou sociálního zabezpečení dojde k maximální možné redukci odchylek od obecné úpravy daňového řádu, aby finanční úřady mohly správu placení převzít bez potřeby přistupovat k danému peněžitému plnění (nedoplatku) jinak než k jiným nedoplatkům, které spravují. Současně v jednotlivých zákonech, kde je upravena působnost k vymáhání ze strany územních správ sociálního zabezpečení a České správy sociálního zabezpečení, dochází k vypuštění této působnosti, díky čemuž se aktivuje působnost obecného správce daně (finančního úřadu) podle § 10a odst. 1.

Co se týká určení okamžiku předání vymáhání, platí obecné pravidlo pro dělenou správu v § 162 odst. 2 daňového řádu, podle něhož se potřebné údaje k převzetí působnosti k vymáhání (resp. správy placení) předávají do 30 dnů po marném uplynutí lhůty splatnosti. Za tím účelem dochází k úpravě splatnosti platebního výměru, tj. deklaratorního rozhodnutí, kterým je příslušná pohledávka stanovena. Cílem je, aby bylo předáváno již pravomocně stanovené peněžité plnění a míra definitivnosti byla vyšší než v situaci, kdy by stále probíhalo odvolací řízení. Blíže k tomuto viz změna v § 104f zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

K § 10a odstavci 2
Možnost předání příslušných peněžitých plnění je v případě pohledávek zdravotních pojišťoven v první fázi projektu koncipována jako fakultativní. K předání vymáhání by došlo na základě žádosti podle navrhovaného ustanovení. Tato žádost je obdobou obecné možnosti požádat o vymáhání nedoplatků obecného správce daně podle § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Současně nedochází de iure ke zrušení či omezení působnosti zdravotních pojišťoven jako stávajících správců veřejných pojistných a dalších dotčených peněžitých plnění zajišťovat jejich placení (tedy i vymáhání). De facto se nicméně předpokládá, že postupně dojde k zajištění vymáhání ze strany finančního úřadu u všech pohledávek, kde je to vhodné a možné (mj. s ohledem na úpravy informačních systémů jednotlivých zdravotních pojišťoven).

Koncepce fakultativního předávání pohledávek k vymáhání umožňuje metodicky nastavit postupné předávání agendy vymáhání na finanční úřady při zohlednění konkrétních možností nastavení efektivní vzájemné komunikace u jednotlivých dotčených orgánů.

S ohledem na skutečnost, že pojistné na veřejné zdravotní pojištění, popř. další peněžitá plnění ukládaná zdravotními pojišťovnami nejsou příjmem veřejného rozpočtu ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) až d) daňového řádu (a tedy bez dalšího na něj dosud nelze aplikovat žádost o jeho vymožení obecným správcem daně podle § 175 odst. 1 písm. b) daňového řádu), představuje navržená úprava ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám věcné rozšíření okruhu způsobů vymáhání, které může daná pojišťovna zvolit. Z navrženého § 10a odst. 2 tak explicitně vyplývá, že zdravotní pojišťovna může o vymáhání nedoplatku na pojistném na zdravotním pojištění a jeho příslušenství či na jiném peněžitém plnění požádat finanční úřad. 

Jakkoli platí, že orgány veřejné moci, které zabezpečují vymáhání příslušných peněžitých plnění, disponují diskreční pravomocí ohledně toho, zda z jejich strany dojde k požádání o vymáhání nedoplatku obecným správcem daně (v případě návrhem dotčených peněžitých plnění finanční úřad), nemůže být tato diskrece aplikována nahodile či jako projev libovůle daného orgánu. Tyto orgány jsou povinny postupovat podle zákona, zejména pak podle základních zásad správy daní. Musí tak volit řešení, které je na jedné straně nejšetrnější vůči dotčeným osobám (dlužníkům) a současně dostatečně efektivní, ale též reálně proveditelné (to platí zejména pro počáteční fázi po účinnosti navrhované právní úpravy).

Pokud jde o samotný proces předávání nedoplatků k vymožení v rámci dělené správy, uplatní se obecná pravidla daňového řádu i osvědčené postupy ze stávající praxe v případech, kdy je dělená správa realizována fakultativně. Předmětná žádost se může týkat jak jednotlivého případu, tak dávkového (hromadného) předávání více případů. Podle § 162 odst. 5 daňového řádu platí, že žádost, kterou orgán veřejné moci žádá obecného správce daně o výkon vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, lze učinit pouze elektronicky ve formátu a struktuře určených a zveřejněných správcem daně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Finanční úřad jako obecný správce daně nemusí konkrétní formát a strukturu určit, tj. může akceptovat též zaslání žádosti v jakémkoliv čitelném formátu a struktuře, který je schopen přijmout. Předmětná žádost v takovém případě nemusí představovat samostatný formalizovaný dokument, ale k požádání o vymáhání může dojít pouze konkludentně elektronickým zasláním příslušného titulu a dalších nezbytných údajů finančnímu úřadu.

V důsledku fakultativní koncepce navrhované role finančního úřadu jako obecného správce daně se nenavrhují přechodná ustanovení ve věci fakultativního předání agendy vymáhání pohledávek zdravotních pojišťoven. Konkrétní parametry tohoto předání lze nastavit metodicky po dohodě obou zúčastněných stran (předávajícího a přebírajícího orgánu veřejné moci). Z téhož důvodu také nejsou se samotnou účinností změny spojeny bezprostřední rozpočtové či personální dopady na činnost dotčených orgánů.

K § 10a odstavci 3
Obecná procesní úprava dělené správy v daňovém řádu je založena na koncepci transferu působnosti mezi ukládajícím orgánem a správcem daně zajišťujícím správu placení peněžitého plnění. V souladu s jeho § 162a odst. 2 tak platí, že požádá-li orgán veřejné moci obecného správce daně o výkon vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, dochází tím k přechodu příslušnosti k výkonu vymáhání tohoto peněžitého plnění, přičemž tuto žádost nelze vzít zpět. Nadto daňový řád v odstavci 1 téhož paragrafu stanoví, že dojde-li k přechodu příslušnosti k vymáhání peněžitého plnění v rámci dělené správy, přechází současně i příslušnost k jeho vybírání. Použití druhého z uvedených pravidel nicméně není v případě peněžitých plnění ukládaných zdravotními pojišťovnami vhodné. 

Zákony upravující správu placení veřejných pojistných totiž upravují řadu speciálních procesních pravidel dopadajících na tuto oblast. Jejich existence je dána historicky a s ohledem na zaběhnuté režimy a nastavení informačních systémů dosud nedošlo k sjednocení ve prospěch jednotných pravidel pro správu placení. Speciální pravidla týkající se správy placení veřejných pojistných mají aplikační přednost před obecnými pravidly daňového řádu. Tyto speciální normy by tedy zavazovaly rovněž finanční úřad jako obecného správce daně, pokud by spolu s vymáháním měl zajišťovat též agendu vybírání. Samotná změna příslušného orgánu totiž znamená toliko nahrazení jednoho kompetentního orgánu druhým, aniž sama o sobě vylučuje aplikaci speciálních procesních norem týkajících se správy placení veřejných pojistných. Takový stav nicméně není žádoucí, neboť by na straně finančních úřadů znamenal zbytečné procesní komplikace a náklady na úpravu informačních systému, jakož i nejednotu v procesních postupech, kde by se vedle sebe mísily nedoplatky „daňové“ a nedoplatky „pojistné“ s odlišnými pravidly pro tytéž instituty.

Zákony upravující správu placení veřejných pojistných obsahují samostatná pravidla například pro povolení splátek pojistného, pořadí úhrady nedoplatků, způsob placení pojistného, problematiku sankcí, lhůtu pro placení pojistného atd. Zatímco v případě agendy orgánů sociálního zabezpečení dochází již v této fázi k úpravě těchto pravidel tak, aby došlo k redukci výjimek vůči obecné úpravě daňového řádu, která umožní obligatorní předávání celé správy placení spolu s vymáháním, tak v případě agendy zdravotních pojišťoven je takovýto krok plánován až v další fázi. S ohledem na požadovanou efektivitu výkonu vymáhání nedoplatků včetně minimalizace nákladů (zejména na oblast informačních systémů) je proto žádoucí ponechat aplikaci většiny těchto speciálních pravidel v rukou zdravotních pojišťoven. Navrhuje se proto explicitně vyloučit aplikaci § 162a odst. 1 daňového řádu (s logickou výjimkou v podobě pravomoci finančního úřadu přijmout dobrovolnou úhradu nedoplatku předaného k vymáhání nebo tento nedoplatek zajistit) a v postavení orgánu příslušného k vybírání dotčeného peněžitého plnění ponechat ukládající orgán (zdravotní pojišťovnu). Zdravotní pojišťovna bude i po odeslání žádosti o vymožení určité pohledávky finančním úřadem nadále příslušná k hospodaření a nakládání s pohledávkou z hlediska právních předpisů o účetnictví.

Konečně se navrhuje z možnosti požádat finanční úřad o vymožení nedoplatku vyloučit případy týkající se vymáhání prostřednictvím mezinárodní pomoci, která je v případě veřejných pojistných regulována specificky na úrovni přímo použitelného předpisu Evropské unie (a tedy není realizace mezinárodního vymáhání ze strany finanční úřadu v těchto případech možná). K předání této agendy by došlo až v druhé fázi předpokládající obligatorní předání pohledávek k vymáhání a další správě placení i ze strany zdravotních pojišťoven.

Toto pravidlo je nutné zachovat do plánované další fáze projektu, kdy dojde k odstranění speciální úpravy u pojistného na veřejné zdravotní pojištění, aby byla zajištěna nutná kompatibilita pro přechod agendy na finanční úřady.

K § 10a odstavci 4
Navržené ustanovení zavádí výlučnou působnost k řízení o posečkání úhrady veřejného pojistného, popřípadě dalších peněžitých plnění spravovaných orgány podle odstavce 1. To platí též pro povolení úhrady daného peněžitého plnění ve splátkách. Uvedené navazuje na vypuštění speciální úpravy splátek v jednotlivých zákonech upravujících daná peněžitá plnění ve prospěch aplikace obecné úpravy daňového řádu (§ 156 a násl. daňového řádu). Výsledkem je stav, kdy do doby obligatorního předání nedoplatku nebude možné účinně žádat o posečkání, resp. rozložení úhrady na splátky. Teprve poté, co dojde k předání dané pohledávky (a hrozba exekuce se stane reálnou), budou moci být žádosti vyřízeny finančním úřadem. Z pohledu § 156 odst. 4 daňového řádu platí, že posečkat lze i se zpětnými účinky, což je významné s ohledem na aplikaci sníženého úroku z posečkané částky podle § 253 daňového řádu.

Obdobný princip se uplatní i u prominutí úroku z prodlení, popřípadě úroku z posečkané částky. Jediným orgánem příslušným k vyřízení dané žádosti (popřípadě postupu z moci úřední) bude u pojistných a dalších peněžitých plnění podle odstavce 1 obecný správce daně (finanční úřad), kterému je správa placení dané pohledávky (včetně možnosti prominout úroky) postoupena spolu s předáním agendy vymáhání.

K § 10a odstavci 5
Navržené ustanovení v návaznosti na předchozí odstavec řeší problematiku žádostí podaných ještě před tím, než dojde k předání daného peněžitého plnění k vymáhání, tedy v době kdy dosud není k jejímu vyřízení příslušný žádný orgán veřejné moci. Působnost finančního úřadu totiž bude v dané věci aktivována až dnem předání dané pohledávky k vymáhání. S ohledem na potřebu zachovat vstřícný přístup k jednotlivcům, kteří se nemusí vždy správně orientovat v právních předpisech (což je v tomto případě umocněno tím, že je nutné současně aplikovat několik zákonů najednou), je zákonem garantováno, že žádosti podané na finančním úřadě, nebo orgánu veřejné moci, který dané peněžité plnění uložil, nebudou vyhodnoceny jako nepřípustné. Jejich účinek bude zachován. V případě jejich předčasného podání na finanční úřad bude jejich další zpracování čekat na den, kdy dojde k předání vymáhání dané pohledávky finančnímu úřadu coby obecnému správci daně. V případě jejich předčasného (i pozdějšího) podání u ukladatele daného peněžního plnění budou postoupeny finančnímu úřadu. Úhrada správního poplatku za podání, resp. vyřízení žádosti bude činěna až u správce daně.

Předpokladem řádného výkonu pravomoci ve věci posouzení výše zmíněných žádostí je zprostředkování informací ze strany orgánu veřejné moci, který dané peněžité plnění předal k vymáhání. To platí zejména pro posouzení podmínek týkajících se dosavadní součinnosti a řádného plnění dalších povinností ze strany žadatele.

K ČÁSTI DVACÁTÉ PRVNÍ

K čl. XXXII (Změna zákona o ochraně oznamovatelů)

K bodům 1 a 2 (§ 8)
Za účelem transpozice čl. 12 odst. 5 Směrnice o platformách se navrhuje do zákona o ochraně oznamovatelů zařadit platformy mezi povinné subjekty, které mají povinnost zavést vnitřní oznamovací systém podle tohoto zákona. 

K bodu 3 (§ 22 odst. 1 a 3)
Navrhuje se, aby kontrolu nad dodržováním povinností platforem jako povinných subjektů podle zákona o ochraně oznamovatelů ve vztahu k provozování vnitřních oznamovacích systémů prováděly orgány inspekce práce stejně, jako je tomu u zaměstnavatelů podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce. Působnost orgánů inspekce práce by byla dána v případě platforem již nyní, pokud by platforma byla zároveň zaměstnavatelem. Je však nutné pokrýt i ty případy, kdy platforma zaměstnavatelem nebude. 

K ČÁSTI DVACÁTÉ DRUHÉ

K čl. XXXIII (Změna zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele)

K bodu 1 [§ 3 odst. 1 písm. d)]
Navrhuje se provést legislativně technickou změnu vymezení zaměstnance podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o daních z příjmů“) za účelem sjednocení terminologie se zákonem o daních z příjmů, viz zejména § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů.

Pro poplatníky, jimž v daném měsíci plynou pouze vybrané příjmy osvobozené od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, se zavádí výjimka z režimu jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Zaměstnancem podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele tak nebudou poplatníci, kterým jsou vypláceny pouze příjmy osvobozené od daně podle zákona o daních z příjmů, jestliže jde 
· příjem za práci žáků a studentů z praktického vyučování a praktické přípravy, 
· zvláštní odměnu za výkon funkce člena okrskové volební komise a člena zvláštní okrskové volební komise, 
· příjem v podobě zvýhodnění poskytovaného zaměstnavatelem provozujícím veřejnou dopravu osob ve formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek, 
· příjem ve formě účasti na společenské akci, včetně té s kulturním nebo sportovním prvkem, pořádané zaměstnavatelem pro omezený okruh účastníků, nebo 
· příjem ve formě stravování poskytnutého zaměstnavatelem, u kterého tento zaměstnanec do svého odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně vykonával činnost, ze které plynul příjem ze závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, nebo
· příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci. 

Navrhované znění bodů 1 až 5 vychází ze znění § 6 odst. 9 písmen e), g), k), s) a t) zákona o daních z příjmů. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedení poplatníci nebudou podle navrhované úpravy spadat pod definici zaměstnanců, na zaměstnavatele se ve vztahu k nim v příslušném měsíci neuplatní povinnost sdělovat údaje pro účely vedení evidence zaměstnanců, sdělovat hlášené údaje prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele ani další povinnosti podle zákona o JMHZ. 

Zásadní je, že výjimka se nevztahuje na poplatníky, kteří u zaměstnavatele v daném měsíci dosáhli jiných příjmů, které jsou předmětem daně (bez ohledu na to, zda se jedná o příjmy zdanitelné, nebo osvobozené). Vzhledem k tomu, že výjimky jsou uvedeny v písm. d), nevztahují se ani na zaměstnance, kteří mají v daném měsíci od zaměstnavatele pouze některý z uvedených osvobozených příjmů, ovšem jsou zaměstnanci podle § 3 odst. 1 písm. a) až c) nebo e). V takovémto případě zaměstnání zaměstnance trvá. Jako příklad lze uvést situaci, kdy zaměstnanec pracující na základě dohody o pracovní činnosti (a tedy zaměstnanec pro účely JMHZ podle § 3 odst. 1 písm. e)) u zaměstnavatele provozujícího veřejnou dopravu osob nemá u zaměstnavatele v daném měsíci žádné jiné příjmy (protože v daném měsíci žádnou činnost nevykonával, přestože má uzavřenu dohodu o pracovní činnosti), ovšem využije zvýhodnění ve formě zlevněné jízdenky. Na základě navrhované výjimky takový zaměstnanec v příslušném měsíci nepřestává být zaměstnancem zaměstnavatele. 

Dále se navrhuje do výčtu poplatníků, kteří nejsou pro účely zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele zaměstnancem, doplnit poplatníka, jemuž v daném kalendářním měsíci plyne od daného zaměstnavatele pouze příjem ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgány veřejné moci. Navrhovaná úprava navazuje na změnu navrhovanou v zákoně o daních z příjmů (§ nový 4 odst. 1 písm. zl), kde se tento typ plnění osvobozuje od daně z příjmů. Jedná se typicky o svědečné, ale rovněž o další obdobná plnění, která jsou náhradou ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci. Podrobněji k charakteru příjmů viz důvodová zpráva k navrhované změně zákona o daních z příjmů. V případě příjmu ve formě náhrady ušlého výdělku plynoucí v souvislosti s plněním povinnosti účastnit se úkonu řízení před orgánem veřejné moci může stát získat informace o těchto plněních přímo od orgánů veřejné moci. Jejich oznamování prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele je proto nadbytečné.


Cílem navrhované právní úpravy je omezit administrativní zátěž zaměstnavatele v případech, kdy není účelné, aby se uplatnil režim jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. 

K bodům 2 a 3 (§ 5 odst. 2)
Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce doplňují do § 5 odst. 2 zákona o JMHZ mezi uživatele údajů hlášené prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení, a to s ohledem na evidenční povinnosti platforem, které mají podle zákona o platformové práci.
 
K bodům 4 až 6 (§ 16)
V § 16 zákona o JMHZ, který se týká evidence zaměstnavatelů, se v návaznosti na evidenční povinnost platforem stanovenou jim v zákoně o platformové práci, navrhuje zakotvit, že v evidenci zaměstnavatelů se vedou i údaje o osobách, které nejsou zaměstnavateli, pokud tak stanoví jiný zákon. To umožní vést v evidenci zaměstnavatelů i údaj o tom, že je osoba platformou i v případě, že platforma nebude zaměstnavatelem ve smyslu § 2 zákona o JMHZ. S ohledem na tuto změnu se také navrhuje upravit zmocňovací ustanovení v odstavci 4, aby bylo možné nařízením vlády, které provádí zákon o JMHZ stanovit údaje, které jsou sdělovány jinou osobou než zaměstnavatelem. 
 
K bodu 7 (§ 26 odst. 5)
V rámci zákona o JMHZ, se navrhuje upravit problematiku posunu počátku běhu lhůt zavazující jednotlivé uživatele údajů v návaznosti na zpřístupnění jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele danému uživateli údajů.  

Podle ustanovení § 26 odst. 1 zákona o JMHZ platí, že Ministerstvo práce a sociálních věcí zpřístupní údaje ze systému evidence jednotného měsíčního hlášení uživatelům údajů bez zbytečného odkladu po automatizované kontrole vad podání, a to prostřednictvím datového rozhraní tohoto ministerstva. V souladu se zákonem provádí Česká správa sociálního zabezpečení u měsíčního hlášení zaměstnavatele technické a formální kontroly. Údaje z účinného podání (bez technických vad) jsou následně zpřístupněny ostatním uživatelům údajů, včetně orgánů Finanční správy České republiky, které vykonávají správu daně z příjmů ze závislé činnosti. U formálních nepropustných vad nejsou dotčené části hlášení zpřístupněny a Česká správa sociálního zabezpečení vyzývá zaměstnavatele k opravě; bezvadná data jsou ostatním uživatelům zpřístupněna. U propustných vad jsou data zpřístupněna a k opravě vyzývá až příslušný uživatel údajů.

V praxi však může nastat situace, kdy uživatelům údajů nejsou zpřístupněna žádná data, přestože jednotné měsíční hlášení neobsahuje technickou ani nepropustnou formální vadu – typicky pokud zaměstnanec dosud nemá přiděleno tzv. IK MPSV. Zpracování celého podání se pozastaví až do ztotožnění zaměstnance, a teprve poté proběhnou kontroly a zpřístupnění údajů.
Uvedená situace má nicméně negativní dopady do oblasti správy daně z příjmů ze závislé činnosti. Příslušný finanční úřad po zpřístupnění jednotného měsíčního hlášení následně provede samovyměření zálohy na daň, a to zpětně ke konci původní lhůty pro podání jednotného měsíčního hlášení. Pokud z hlášení vzniká přeplatek a je současně požádáno o jeho vrácení, běží standardní 30denní lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku (§ 155b odst. 1 daňového řádu) již ode dne podání žádosti – její běh tedy započne dříve, než má správce daně vůbec k dispozici podklady potřebné pro samovyměření.

Obdobná situace nastává, pokud je v hlášení zjištěna nepropustná formální vada v údaji určeném jinému uživateli údajů (např. Český statistický úřad). Podle § 11 odst. 4 zákona o JMHZ je část hlášení účinná vůči orgánu Finanční správy České republiky, avšak podle § 26 odst. 3 téhož zákona budou tomuto orgánu údaje zpřístupněny až po podání opravného hlášení nebo po marném uplynutí lhůty. 

Z uvedeného vyplývá potřeba legislativní úpravy, která zajistí, že lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku zavazující správce daně začne běžet až ve chvíli, kdy bude příslušný finanční úřad skutečně disponovat údaji nezbytnými pro samovyměření či samodoměření zálohy na základě jednotného měsíčního hlášení, z něhož daný přeplatek vyplývá. V opačném případě se orgány Finanční správy České republiky dostávají do rizika pozdního vrácení přeplatků a vzniku povinnosti hradit úrok z vratitelného přeplatku podle § 253a daňového řádu, což představuje zcela nedůvodné zatížení veřejných rozpočtů, jakož i potenciální reputační újmu. 

Současně lze mít za to, že potřeba řešit uvedený problém má obecnější povahu, neboť také jiní uživatelé údajů z jednotného měsíčního hlášení mohou být svázáni lhůtami, jejichž počátek je standardně dán dnem podání tohoto hlášení. Navrhuje se proto uvedenou problematiku upravit obecným a nadčasovým způsobem v § 26 zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele jako jeho nový odstavec 5, a to jako standardní mechanismus platný pro všechny potenciálně dotčené uživatele údajů.

Navržený legislativní text je formálně inspirován ustanovením § 34 odst. 1 daňového řádu, který sleduje do značné míry podobný účel. Podle navržené normy, by byl počátek běhu lhůty pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu daného uživatele údajů posunut až na okamžik, kdy se jednotné měsíční hlášení dostane do sféry tohoto uživatele. „Zpřístupnění jednotného měsíčního hlášení“ je přitom třeba chápat v kontextu ostatních pravidel zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, která normují, jaká část, resp. údaje tvoří sumu dat, která má být danému uživateli údajů poskytnuta (viz zejména ostatní pravidla obsažená v § 26 zákona). 

Navržená úprava bude z povahy věci dopadat až na jednotná měsíční hlášení podaná po účinnosti novelizace, neboť pokud předmětná lhůta již započala běžet podle stávající úpravy, nelze její počátek posunout s ohledem na zákaz pravé retroaktivity (což na straně druhé není třeba výslovně normovat přechodným ustanovením).

K bodu 8 (§ 29 odst. 5)
V případě ustanovení o přestupcích je navrženo v návaznosti na zaváděné předávání pohledávek ze strany územních správ sociálního zabezpečení obecnému správci daně k vymáhání a zabezpečení další související správy placení vypuštění působnost k vymáhání pokut.
 
K čl. XXXIV (Přechodná ustanovení)

K bodu 1
V prvním přechodném ustanovení se stanoví, že nová právní úprava, tedy vynětí některých poplatníků s příjmy ze závislé činnosti z množiny zaměstnanců podle zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, se nepoužije pro kalendářní měsíce před nabytím účinnosti tohoto zákona, tedy před 1. lednem 2027. Z toho vyplývá, že za prosinec 2026 budou tito poplatníci ještě považováni za zaměstnance a zaměstnavatel je bude muset ještě zahrnout do jednotného měsíčního hlášení, které bude podávat ve lhůtě do 20. ledna 2027.

K bodu 2
Poplatníky s příjmy ze závislé činnosti, na něž se vztahuje úprava zavedená čl. I tohoto zákona, které zaměstnavatel v souladu se zněním zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele účinném před 1. lednem 2027 přihlásil do evidence zaměstnanců, bude mít zaměstnavatel po nabytí účinnosti tohoto zákona povinnost z evidence zaměstnanců odhlásit vzhledem k tomu, že podle zákona o JMHZ již nebudou zaměstnanci. Zaměstnavatel bude mít povinnost toto odhlášení provést do 31. ledna 2027. Za den skončení zaměstnání se v případě těchto poplatníků bude považovat 31. prosinec 2026.       

K bodu 3 a 4
Přechodná ustanovení reagují na změnu právní úpravy zákona o jednotném měsíčním hlášení zaměstnavatele, spočívající v převodu vymáhání pohledávek z uložených pokut z územních správ sociálního zabezpečení na obecného správce daně. Jeho účelem je zajistit plynulý přechod mezi dosavadním a novým modelem správy placení těchto pohledávek.

Navrhuje se proto obdobné řešení, jaké je přijato v souvislosti se změnou § 6 zákona č. 582/1991 Sb. Pohledávky vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se budou až do předání podkladů k jejich vymáhání obecnému správci daně spravovat podle dosavadních právních předpisů. Tím bude zajištěna kontinuita správy placení uložených pokut, právní jistota dotčených subjektů i dostatečný časový prostor pro technické a organizační zajištění převodu agendy mezi orgány sociálního zabezpečení a obecným správcem daně. Přechodná ustanovení současně zamezují tomu, aby v průběhu správy již existujících pohledávek docházelo ke změně procesního režimu bez jednoznačně stanoveného okamžiku přechodu příslušnosti.

K čl. XXXV (účinnost)
Navrhuje se stanovit účinnost od 1. ledna 2027, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 22, 23, 25, 27 a 35, čl. III bodu 6, čl. V bodů 3, 6, 7, 9, 11 až 24, 26, 28 až 33, čl. VI a VII, čl. X a XI, čl. XIII bodu 2, čl. XV bodů 1 a 4, čl. XVII bodu 2, čl. XIX bodů 1, 2 a 6 až 9, čl. XXI bodů 44 a 50, čl. XXIII, čl. XXIV bodů 3, 12, 15, 17, 19, 20 a 33, čl. XXVI bodů 2 a 4 až 11, čl. XXVII, čl. XXX bodu 3, čl. XXXI, čl. XXXIII bodu 8 a čl. XXXIV bodů 3 a 4, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2028. Ustanovení čl. XXIV bodů 34 a 35 nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2031.

Odlišná je účinnost ustanovení vztahujících se k problematice předávání vymáhání pohledávek z ČSSZ/ÚSSZ na finanční správu, kde se navrhuje účinnost stanovit k 1. lednu 2028. Navržená legisvakanční lhůta je nezbytná s ohledem na rozsah změn, které si nová právní úprava vyžádá jak na straně orgánů sociálního zabezpečení, tak na straně obecného správce daně. Převod agendy vymáhání pohledávek na obecného správce daně předpokládá zejména přizpůsobení informačních systémů, nastavení procesů pro předávání a správu pohledávek, přijetí organizačních opatření a zajištění personální připravenosti dotčených orgánů. Navržená účinnost proto poskytuje dostatečný časový prostor pro řádnou implementaci nové právní úpravy a zajištění plynulého výkonu svěřené působnosti bez negativních dopadů na správu a vymáhání pohledávek.

Ustanovení související s reportingem rozdílů v odměňování žen a mužů a dalšími nástroji transparentnosti, jejichž řádná aplikace je úzce spojena s existencí a řádným nastavením systémů odměňování, nabývají účinnosti až k 1. lednu 2028. Jedná se zejména o právo zaměstnance na informace o výši vlastní odměny a o průměrné výši odměny zaměstnanců ve stejné skupině prací (§ 306b zákoníku práce), o povinnost zaměstnavatele provést posouzení odměňování (§ 287a až § 287e zákoníku práce) a o povinnosti související s reportingem rozdílů v odměňování žen a mužů (část šestá zákona o inspekci práce). Odložení účinnosti těchto ustanovení je odůvodněno zejména tím, že rozhodným obdobím pro reporting je kalendářní rok a zaměstnavatelé proto potřebují mít nové systémy odměňování zavedené již před začátkem tohoto období. Odklad do 1. ledna 2028 tak umožní, aby byly požadované údaje získávány za celé rozhodné období v nově nastavených systémech odměňování a aby zaměstnavatelé byli schopni plnit navazující informační a reportovací povinnosti řádně a v souladu s novou právní úpravou.
 
Právní úprava vztahující se k reportingu zaměstnanců přidělených k výkonu práce u uživatele bude odložena až k 1. lednu 2031, neboť je nutno zohlednit značnou administrativní a metodickou náročnost spojenou se sběrem a přiřazením relevantních údajů o odměňování těchto zaměstnanců. Uživatelé často nemají k dispozici úplné a přesné informace o všech složkách odměny poskytovaných agenturou práce, včetně variabilních složek, benefitů či dalších plnění. Bez odpovídající úpravy sdílení dat mezi agenturami práce a uživateli by tak hrozilo neúplné nebo nesrovnatelné vykazování. Odložení povinnosti vykazovat tyto zaměstnance do roku 2031 poskytne dostatečný časový prostor pro nastavení jasných metodických pravidel pro zahrnování těchto zaměstnanců do reportingu, úpravu právního rámce pro sdílení údajů mezi agenturou práce a uživatelem, přizpůsobení interních systémů zaměstnavatelů uživatelů a agentur práce včetně doplnění nových položek do JMHZ.


V Praze dne 31. srpna 2026

Předseda vlády: 
Ing. Andrej Babiš
podepsáno elektronicky


Ministr práce a sociálních věcí:
 Ing. Aleš Juchelka
podepsáno elektronicky

2

2