Smlouvy Dotace Platy Úřady Zakázky Sponzoři & firmy Kauzy, analýzy
❤ Podpořte nás Přihlásit se Registrace

Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

Celý záznam KORNDSJHRRGS najdete zde


                IV.

DŮVODOVÁ ZPRÁVA

Obecná část

A. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen 

Předkládaný návrh zákona provádí transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování (dále též „směrnice“). 

Česká republika je v oblasti práva na rovné zacházení a rovného odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, vázána řadou mezinárodních závazků. Toto právo je zakotveno v klíčových dokumentech mezinárodního práva, mimo jiné v čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 7 písm. a) bodu i) ve spojení s článkem 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále též „Pakt“), čl. 11 odst. 1 písm. b) Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (dále též „Úmluva“), Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty (dále též „Úmluva MOP“) a v čl. 4 odst. 3  Evropské sociální charty (dále též „Charta“) a v čl. 1 písm. c) jejího Dodatkového protokolu z roku 1988 (dále též „Dodatkový protokol z roku 1988“). 

Na úrovni Evropské unie je právo na rovné zacházení a na rovné odměňování upraveno jak primárním, tak i sekundárním právem. Dle článku 2 Smlouvy o Evropské unii je EU založena, mimo jiné, na hodnotách rovnosti žen a mužů. Dle článku 8 SFEU pak EU usiluje o odstranění nerovností a podporuje rovné zacházení pro muže a ženy. Zákaz diskriminace na základě pohlaví je pak upraven v článku 10 a 19 SFEU. Zásada stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci je zakotvena v článku 157 SFEU. Zákaz diskriminace na základě pohlaví je rovněž zakotven v článku 21 Listiny základních práv Evropské unie, rovnost žen a mužů ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci je pak zajištěna v článku 23 Listiny základních práv Evropské unie.

Platná právní úprava již nyní poskytuje rámec pro rovné a spravedlivé odměňování, který vychází z čl. 28 Listiny základních práv a svobod, jenž každému zaručuje právo na spravedlivou odměnu za práci (zákaz diskriminace je nadto zakotven v čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). Tato zásada se dále promítá do základních zásad pracovněprávních vztahů, zejména do § 1a odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), které zakotvují zásadu spravedlivého odměňování zaměstnanců a rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, a to včetně oblasti odměňování. Na tyto principy navazuje jak úprava v § 16 zákoníku práce vyžadující rovné zacházení se zaměstnanci a zakazující diskriminaci[footnoteRef:2], tak § 109 a § 110 zákoníku práce, která již v současnosti stanoví povinnost odměňovat zaměstnance podle hodnoty jejich práce a vymezuje kritéria, na jejichž základě se tato hodnota objektivně posuzuje. Těmito kritérii jsou výhradně složitost, odpovědnost a namáhavost práce, obtížnost pracovních podmínek, pracovní výkonnost a dosahované pracovní výsledky. Český právní řád tedy zakotvuje právní i hodnotový základ pro rovné odměňování a ochranu před diskriminací. Odměňuje-li zaměstnavatel zaměstnance v rozporu se zásadou rovného odměňování, má poškozený zaměstnanec právo na nápravu (dorovnání mzdy, doplacení rozdílu za předchozí období, přiměřené zadostiučinění, náhrada nemajetkové újmy) podle § 10 antidiskriminačního zákona ve spojení s § 17 zákoníku práce. [2:  Právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace v, mimo jiné, i pracovněprávních vztazích upravuje dále také zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“). ] 


Vymahatelnost zásady rovného odměňování je však v praxi obtížná. Nedostatek transparentnosti v odměňování v jednotlivých organizacích znamená, že neoprávněné rozdíly v odměňování, případně diskriminace, často zůstávají neodhalené, a pokud na ně existuje podezření, je velmi obtížné je prokázat. 

Dostupná statistická data a mezinárodní srovnání dlouhodobě poukazují na existenci rozdílů v odměňování mezi skupinami zaměstnanců, které nelze plně vysvětlit objektivními kritérii hodnoty práce. Tyto skutečnosti naznačují, že stávající právní rámec, založený především na individuálním uplatňování práv, neposkytuje dostatečné preventivní a informační nástroje umožňující účinnou kontrolu dodržování zásady rovného odměňování. 

Uplatňování zásady stejné odměny brání nedostatečně transparentní systémy odměňování, nedostatečná právní jistota ohledně pojmu práce stejné hodnoty a procesní překážky, kterým oběti diskriminace čelí. Zaměstnanci nemají k dispozici informace, které potřebují, aby se mohli úspěšně obrátit na soud z důvodu porušení zásady stejné odměny - zejména informace o úrovních odměňování ve skupinách prací stejné hodnoty. Zaměstnavatelé často nesledují a neanalyzují své systémy odměňování a nerovnosti ve firmách a organizacích: z kvantitativního reprezentativního šetření MPSV, které bylo uskutečněno v roce 2025 vyplývá, že rozdíly v odměňování žen a mužů na srovnatelných pozicích sleduje pouze 15 % českých podniků. 

Omezená transparentnost odměňování se promítá rovněž do nízké míry využívání dostupných prostředků právní ochrany. Podle dostupných údajů je počet soudních sporů týkajících se diskriminace v oblasti odměňování v České republice dlouhodobě nízký, což může souviset právě s obtížnou identifikací porušení práva a s nedostatkem informací potřebných k jeho prokázání.

Navrhovaná právní úprava reaguje na tyto identifikované nedostatky. Směrnice klade důraz zejména na posílení transparentnosti odměňování, zlepšení přístupu zaměstnanců k informacím a zavedení účinnějších mechanismů prosazování práva. Cílem těchto opatření je vytvořit podmínky, které umožní zásadu rovného odměňování nejen formálně pevněji zakotvit, ale také ji v praxi účinně uplatňovat a kontrolovat.

Navrhovaná právní úprava je v souladu se Strategií rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030, zejména se strategickým cílem zaměřeným na zvyšování transparentnosti odměňování, jakož i s Akčním plánem rovného odměňování žen a mužů na léta 2023–2026. Tyto strategické dokumenty zdůrazňují potřebu systémových opatření v oblasti transparentnosti a vymahatelnosti práva, která jsou předpokladem pro efektivní fungování zásady rovného odměňování v praxi.

Současnou právní úpravu lze tedy hodnotit jako rámcově odpovídající požadavkům rovného zacházení, avšak ne zcela dostačující z hlediska praktického prosazování a kontroly dodržování zásady spravedlivého odměňování. Navrhovaná transpozice směrnice si klade za cíl tyto nedostatky odstranit prostřednictvím posílení transparentnosti, prevence a vymahatelnosti práva.

B. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, včetně dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Cílem je dále rozpracovat a zpřesnit stávající rámec rovného zacházení a spravedlivého odměňování v českém pracovním právu, zejména v oblasti transparentního stanovování a poskytování odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zde je nutné zdůraznit, že pojem odměna podle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice zahrnuje „obvyklou základní či minimální mzdu nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí pracovníkovi v souvislosti se zaměstnáním“. Je-li dále v textu použito pojmu „odměna“, je tím myšlena široká definice „odměny“ ve smyslu směrnice, tedy nejenom odměna za práci, ale i  jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná vedle odměny za práci. 

Při zavádění požadovaných opatření bylo nutné se vypořádat se skutečností, že stávající právní úprava chápe pojem odměňování jako odměňování za práci podle části šesté zákoníku práce, tedy odměňování mzdou, platem nebo odměnou z dohody. U těchto plnění je v současné právní úpravě také zajištěno odměňování dle hodnoty práce (§ 110 zákoníku práce). Záměrem navrhovatele je v co možná nejvyšší míře zachovat principy a podobu stávající právní úpravy a nová opatření zavádět způsobem stávající právní úpravu  a  vnitrostátní zvyklosti respektujícím. Nicméně zároveň bylo nutné u všech opatření zajistit, aby se týkala odměny „ve smyslu směrnice“ tedy jak odměny za práci (mzdy, platu odměny, z dohody) tak jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných v souvislosti se základním pracovněprávním vztahem. 

Základním principem směrnice je zvýšení transparentnosti v celém procesu odměňování – jak před vznikem pracovněprávního vztahu, tak během jeho trvání. Směrnice dále stanoví, na základě jakých kritérií je možné objektivně stanovovat hodnotu práce a následně diferencovat výši odměny za práci či poskytování jiných plnění, aniž by docházelo k diskriminačnímu zacházení. 

Opatření vyplývající ze směrnice se musejí týkat všech zaměstnavatelů, jak v tzv. soukromém tak tzv. veřejném sektoru a všech zaměstnanců v pracovním nebo obdobném poměru (zaměstnanci v pracovním poměru, zaměstnanci pracující na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zaměstnanci ve všech formách služebního poměru). 

Ke zvýšení transparentnosti mají dle směrnice vést následující opatření, která se navrhuje provést:

Transparentnost odměňování před zaměstnáním

Navrhovaná právní úprava zavádí do českého právního řádu soubor opatření posilujících transparentnost odměňování ve fázi před vznikem pracovněprávního vztahu. Jejím cílem je snížit informační asymetrii mezi zaměstnavatelem a uchazečem o zaměstnání, zajistit rovné a nediskriminační podmínky při náboru a vytvořit předpoklady pro efektivní uplatnění zásady stejné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Návrh proto stanoví zákaz dotazování zaměstnavatele na historii odměňování uchazeče, ukládá zaměstnavateli povinnost prokazatelně poskytnout uchazeči informaci o minimální výši odměny za práci a o dalších peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty ještě před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy a rozšiřuje tyto povinnosti i na pracovněprávní vztahy vznikající na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. 

Systémy odměňování

Návrh reaguje zejména na povinnost členských států zajistit, aby zaměstnavatelé disponovali systémy odměňování umožňujícími transparentní, objektivní a genderově neutrální hodnocení práce a poskytování odměny.

Úprava proto zavádí povinnost zaměstnavatele vytvořit systém odměňování, jenž vychází z objektivního rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty, a to na základě kritérií již obsažených v zákoníku práce – složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Tento systém zároveň stanoví způsob odměňování, formu a složky odměny i způsob jejich odstupňování. Odměna za práci musí být zaměstnanci poskytována právě na základě tohoto systému, který musí být upraven ve vnitřním předpisu nebo sjednán v kolektivní smlouvě. Navržené řešení tak posiluje transparentnost, předvídatelnost a kontrolovatelnost odměňování u zaměstnavatelů.

V návaznosti na definici odměny podle směrnice se obdobná povinnost zavádí také pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Zaměstnavatel, který tato plnění poskytuje, bude povinen stanovit systém určující objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě tato plnění poskytuje. Rovněž tento systém musí být zakotven ve vnitřním předpisu nebo kolektivní smlouvě. Úprava tak reflektuje požadavek směrnice zajistit rovné zacházení nejen při poskytování základní odměny za práci, ale i dalších forem plnění.

Žádosti o informace

Navrhovaná právní úprava posiluje transparentnost odměňování ve vnitřních pracovněprávních vztazích prostřednictvím zakotvení práva zaměstnanců získat od zaměstnavatele přesné a srovnatelné informace o své odměně (ve smyslu směrnice) a o průměrné výši odměn (ve smyslu směrnice) v jejich skupině prací. Cílem úpravy je umožnit zaměstnancům efektivně posoudit, zda je vůči nim dodržována zásada rovného odměňování za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a vytvořit právní rámec, který umožní odstranění případných nerovností.

Zaměstnavatel bude mít povinnost na písemnou žádost zaměstnance poskytnout do dvou měsíců informaci o jeho vlastní odměně a o průměrné výši odměn v příslušné skupině prací rozdělené podle pohlaví. Zaměstnanec bude mít současně právo požadovat vysvětlení nebo doplnění poskytnutých údajů, pokud budou neúplné nebo nepřesné. Žádost bude možné podat i prostřednictvím zástupce zaměstnanců. Zaměstnavatel bude mít právo omezit zaměstnance v nakládání s poskytnutými údaji, s výjimkou informace o jeho vlastní odměně. Úprava zavádí i mechanismus ochrany soukromí ostatních zaměstnanců: pokud by poskytnutí informací vedlo k odhalení individuální odměny jiného zaměstnance, budou údaje poskytnuty veřejnému ochránci práv.  Zaměstnavatel bude muset nejméně jednou ročně informovat všechny zaměstnance o jejich právu tyto informace vyžadovat a o způsobu podání žádosti. 


Sledování rozdílů v odměňování žen a mužů a podávání zpráv
Zavedením nové části šesté zákona o inspekci práce a doplněním § 306c zákoníku práce vzniká jednotný, přehledný a plně funkční rámec sběru, zpracování, vyhodnocování a zveřejňování údajů o rozdílech v odměňování žen a mužů. Systém vychází z využití existujících administrativních dat (prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele). Data budou využita monitorovacím orgánem pro výpočet rozdílů v odměňování a následné zpracování zpráv o rozdílech v odměňování žen a mužů podle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice.  Tyto údaje budou monitorovacím orgánem pravidelně zveřejňovány na  webových stránkách v      intervalech stanovených dle velikosti zaměstnavatele. Velikost zaměstnavatele bude určena na základě počtu ročních pracovních jednotek (RPJ).  
Zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací budou ministerstvu poskytovat sami zaměstnavatelé, a to pouze interně (tuto informaci ministerstvo nezveřejňuje).  Zpráva bude monitorovacímu orgánu poskytována      prostřednictvím datové schránky, a to na předepsaném formuláři (jehož vzor bude stanoven vyhláškou).
Zaměstnavatel vypracuje zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací a ta bude muset být dostupná pro všechny zaměstnance a případně i jejich zástupce. Zaměstnanci mají právo požadovat vysvětlení zveřejněných údajů, což posiluje jejich informovanost a podporuje efektivní vymáhání práva na rovné odměňování. Pokud by poskytnutí informací vedlo k odhalení individuální odměny za práci jiného zaměstnance, mohou být tyto údaje poskytnuty pouze veřejnému ochránci práv, čímž se zajišťuje ochrana soukromí. Zaměstnavatelé s 250 a více zaměstnanci budou tyto údaje  poskytovat ministerstvu každoročně, zaměstnavatelé se 100 až 249 zaměstnanci jednou za tři roky. 
Monitorovací orgán
Ministerstvo práce a sociálních věcí se stává monitorovacím orgánem odpovědným za analýzu příčin rozdílů v odměňování a za zpracování zpráv o rozdílech v odměňování u jednotlivých zaměstnavatelů [dle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice]. Ministerstvo bude údaje o rozdílech v odměňování vycházející ze zpráv zveřejňovat prostřednictvím nově zřízeného informačního systému veřejné správy, který umožní snadné srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími i jednotlivými kraji a bude obsahovat také historická data za předchozí čtyři roky. První zveřejnění výstupů je nastaveno částečně v souladu s harmonogramem směrnice: zaměstnavatelé se 150 a více zaměstnanci budou do systému reportování zahrnuti již v roce 2028, zatímco zaměstnavatelé se 100 až 149 zaměstnanci v roce 2031.  Zaměstnanci agentury práce, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, budou poprvé vykazováni až v roce 2031 (za období kalendářního roku 2030).
Posouzení odměňování

Nový proces posouzení odměňování se aktivuje,  pokud ze zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací plyne neodůvodněný rozdíl alespoň 5 % v odměňování mezi pohlavími, který nebyl zaměstnavatelem relevantně odůvodněn nebo odstraněn do 6 měsíců. Jedná se o postup, při němž zaměstnavatel analyzuje rozdíly v odměňování žen a mužů.  Cílem je zjistit příčiny rozdílů, navrhnout opatření k jejich odstranění, zhodnotit účinnost předchozích kroků, a zajistit, aby systém odměňování byl objektivní a zajišťoval spravedlivé odměňování dle hodnoty práce. Výstup musí být projednán se zástupci zaměstnanců. Výsledky se zveřejní zaměstnancům a jejich zástupcům a zaměstnavatel musí neodůvodněné rozdíly napravit ve spolupráci s odborovou organizací nebo radou zaměstnanců. Zaměstnavatel může požádat veřejného ochránce práv o stanovisko k provádění nápravných opatření.

Pokud zástupci zaměstnanců u zaměstnavatele nepůsobí, zaměstnavatel musí oznámit zaměstnancům vznik povinnosti provést posouzení odměňování zaměstnanců a vyzvat zaměstnance, aby si ustavili svého zástupce (založili odborovou organizaci nebo požádali o volbu rady zaměstnanců). Pokud tak neučiní, zaměstnavatel je oprávněn provést posouzení odměňování bez projednání se zástupci zaměstnanců.

Přestupky
V souvislosti s posílením principu rovného zacházení a spravedlivého odměňování v pracovněprávních vztazích dochází k rozšíření skutkových podstat přestupků na úseku oučinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance, pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců a rovného zacházení. 

Za přestupek se nově považuje zejména omezení zaměstnanců v nakládání s informacemi o jejich odměně, nevytvoření systému odměňování nebo systému poskytování jiných peněžitých plnění, neposkytnutí zákonem stanovených informací o odměňování, jakož i nesplnění povinností souvisejících se zveřejňováním údajů a odůvodnění rozdílů v odměňování. Přestupků se mohou dopustit jak fyzické osoby, tak právnické a podnikající fyzické osoby v postavení zaměstnavatele.

Za nejzávažnější porušení povinností, zejména v případě nevytvoření zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací, neprovedení posouzení odměňování, nevytvoření systému odměňování nebo dotazování se uchazeče o zaměstnání na historii odměňování, lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Za ostatní porušení povinností v oblasti transparentnosti odměňování lze uložit pokutu až do výše 200 000 nebo 400 000 Kč.  Sankční úprava tak má preventivní i represivní charakter a směřuje k posílení ochrany zaměstnanců a k prosazování zásady rovného odměňování za stejnou nebo srovnatelnou práci.

Procesní ustanovení

V souvislosti s vymahatelností nově zavedených povinností pro zaměstnavatele jsou posílena i ustanovení procesní povahy. Dochází k úpravě např. občanského soudního řádu, zákona o veřejném ochránci práv, či antidiskriminačního zákona. Navrhuje se posílení přístupnosti informací o odměňování pro osoby se zdravotním postižením a v rozšíření ochrany před nepřímou diskriminací v této oblasti. Posiluje se zastoupení obětí diskriminace, a to jak prostřednictvím odborových organizací, tak nově i veřejného ochránce práv, který bude moci účastníky v diskriminačních sporech zastupovat (pomocí tzv. zástupčího oprávnění). V oblasti náhrady újmy se navrhuje zvláštní úprava umožňující přiznání nemajetkové újmy bez omezení stávajícími podmínkami antidiskriminačního zákona. Dále se upravují nové kompetence veřejného ochránce práv a jeho  spolupráce s dalšími relevantními institucemi.


C. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy

Z hlediska případné diskuze o nezbytnosti přijetí návrhu je na prvním místě nutné zmínit, že Česká republika je jakožto členský stát Evropské unie povinna přijmout nejpozději do 7. června 2026 národní úpravu nezbytnou pro dosažení souladu se směrnicí 2023/970. 

Na problematiku nerovného odměňování je v České republice dlouhodobě upozorňováno prostřednictvím kontrolní činnosti Státního úřadu inspekce práce. Výroční souhrnná zpráva o výsledcích kontrolních akcí za rok 2024 ukazuje, že pracovní právo — včetně oblastí odměňování zaměstnanců, rovného zacházení a zákazu diskriminace — patří mezi klíčové segmenty kontrolních akcí a že značná část kontrol v oblasti pracovněprávních vztahů vychází z podnětů zaměstnanců a veřejnosti, což svědčí o přetrvávajících problémech s uplatňováním zásad spravedlivého odměňování v praxi.Nad rámec výše popsané stávající úpravy v § 110 zákoníku práce a antidiskriminačním zákoně však doposud nebyla přijata žádná konkrétní legislativní opatření, která by napomohla zjišťování, zda je rovné odměňování zaměstnavateli dodržováno. Vláda ČR přijala Usnesením vlády ze dne 21. 12. 2022 č. 1097 Akční plán rovného odměňování žen a mužů 2023–2026[footnoteRef:3], jehož cílem je zajistit vymahatelnost stejného odměňování za stejnou práci či práci stejné hodnoty. [3:  Dostupný z: https://vlada.gov.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Aktuality/Akcni-plan_2023-2026_jednostrany_nove-rozvrzeni_2.pdf ] 


ČR již některé povinnosti plynoucí ze směrnice implementovala do českého právního řádu prostřednictvím tzv. flexinovely zákoníku práce  - zákon č. 120/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která nabyla účinnosti 1. června 2025. Jedná se zejména o zrušení tzv. doložek mlčenlivosti, kdy zaměstnavatel nemůže nově zavazovat zaměstnance nehovořit o výši své odměny za práci.  Ostatní výše popsané změny (v části B) je nutné do českého právního řádu implementovat. 

Současná právní úprava zakotvuje povinnost rovného odměňování a vymezuje kritéria pro určení, co je prací stejné hodnoty. Nevyžaduje však výslovně, aby zaměstnavatelé měli systémy odměňování, z nichž by plynulo, jaké pracovní pozice jsou u nich prací stejné hodnoty. Vymahatelnost právní úpravy dále komplikuje netransparentnost ve vztahu k odměňování. Ta se projevuje ve vztahu k zaměstnancům, kterým je často zaměstnavatelem zakazováno sdělovat výši své odměny kolegům a kteří nemají praktické možnosti, jak se dozvědět, jakou odměnu pobírají kolegové na stejné pozici. Současně nevědí, kteří zaměstnanci (resp. pracovní pozice) podle zaměstnavatele vykonávají práci stejné hodnoty jako oni a z jakých důvodů. Netransparentnost se projevuje i ve vztahu k uchazečům o zaměstnání, kteří mnohdy nejsou informováni o nabízené výši mzdy, resp. mzdovém rozpětí určeném na pracovní pozici. Tato informační asymetrie jim při vyjednávání o odměně ztěžuje pozici.

D. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky a s ostatními součástmi právního řádu

Předkládaný návrh je v souladu s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, i se zákonem č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Podporuje vymahatelnost práva na spravedlivou odměnu za práci, rovného zacházení a zákazu diskriminace (čl. 1, čl. 3 a čl. 28 Listiny). Návrh respektuje obecné zásady ústavního pořádku České republiky a není v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky. Návrh je současně v souladu s ostatními součástmi právního řádu, přičemž navazuje na stávající úpravu obsaženou v zákoníku práce a antidiskriminačním zákoně.

Zákoník práce v § 110 odst. 1 zakotvuje povinnost zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci stejnou mzdu, plat a odměnu z dohody za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Odstavec 2 pak vymezuje stejnou práci a práci stejné hodnoty jako práci stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. To odpovídá § 109 odst. 4 ZP, dle něhož se mzda a plat poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Jde o taxativní výčet kritérií, která může zaměstnavatel při sjednání, stanovení či určení výše mzdy zohlednit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, č.j. 21 Cdo 3955/2018-228, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2820/20). Jiná kritéria tak zaměstnavatel použít nemůže, byť by byla objektivní a z hlediska diskriminačních důvodů neutrální. Odstavce 3 až 5 pak vymezují, podle čeho se posuzují kritéria uvedené v § 110 odst. 2 zákoníku práce. Liší-li se práce v některém z těchto kritérií, nejde o stejnou práci ani o práci stejné hodnoty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

Ustanovení § 110 zákoníku práce je konkretizací § 16 zákoníku práce, který v odstavci 1 zakotvuje povinnost zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde (mimo jiné) o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty; odstavec 2 pak upravuje zákaz diskriminace, přičemž výčet diskriminačních důvodů je demonstrativní. Ohledně definic vybraných pojmů § 16 odst. 3 zákoníku práce odkazuje na antidiskriminační zákon; pro úpravu zákoníku práce se tak plně uplatní vymezení přímé a nepřímé diskriminace, obtěžování, sexuálního obtěžování, pokynu a navádění k diskriminaci a dále vymezení případů, kdy je rozdílné zacházení přípustné. Na antidiskriminační zákon § 17 zákoníku práce odkazuje též ve vztahu k právním prostředkům ochrany před diskriminací; diskriminovaný zaměstnanec se tak může dovolat prostředků upravených v § 10 antidiskriminačního zákona.

Z pohledu zákoníku práce tak navrhovaná úprava navazuje na stávající úpravu rovného zacházení a zákazu diskriminace, a především povinnost rovného odměňování včetně taxativního výčtu objektivních kritérií upravených v § 110 zákoníku práce.

Antidiskriminační zákon v § 2 až 4 vymezuje přímou a nepřímou diskriminaci, obtěžování, sexuální obtěžování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci, které lze plně využít i pro účely transpozice Směrnice. V § 5 odst. 3 pak upravuje povinnost zaměstnavatelů zajišťovat rovné zacházení mimo jiné ve věcech odměňování; za zajišťování rovného zacházení § 5 odst. 2 antidiskriminačního zákona považuje přijetí opatření, která jsou podmínkou účinné ochrany před diskriminací a která je možno s ohledem na dobré mravy požadovat vzhledem k okolnostem a osobním poměrům toho, kdo má povinnost rovné zacházení zajišťovat. Antidiskriminační zákon přitom pracuje s širokou definicí odměny, kdy v § 5 odst. 1 vymezuje odměňování jako veškerá plnění, peněžitá nebo nepeněžitá, opakující se nebo jednorázová, která jsou přímo nebo nepřímo poskytována osobě při závislé činnosti. Jde tak o širší pojem než mzda, plat a odměna z dohody, přičemž vymezení v zásadě odpovídá odměně ve smyslu Směrnice. Komentářová literatura se přiklání k tomu, že pro zajištění rovného zacházení v odměňování je třeba při poskytování odměny postupovat podle kritérií § 110 zákoníku práce, i pokud by se nejednalo o mzdu, plat či odměnu z dohody (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3858/2020).[footnoteRef:4] Definici odměňování podle § 5 odst. 1 antidiskriminačního zákona lze využít pro všechny diskriminační důvody upravené pouze v § 16 odst. 2 zákoníku práce, i pokud nejsou upraveny antidiskriminačním zákonem.[footnoteRef:5] [4:  KOLDINSKÁ, Kristina, KÜHNOVÁ, Eva, WHELANOVÁ, Markéta. § 5. In: BOUČKOVÁ, Pavla, HAVELKOVÁ, Barbara, KOLDINSKÁ, Kristina, KÜHNOVÁ, Eva, KÜHN, Zdeněk, WHELANOVÁ, Markéta. Antidiskriminační zákon. 2. vydání. C. H. Beck, 2016, str. 263]  [5:  POLÁK, Petr. Komentář k § 5 odst. 1. In: TOMŠEJ, Jakub, POLÁK, Petr, KOLDINSKÁ, Kristina, PRESSEROVÁ, Petra. Antidiskriminační zákon a související předpisy. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2023, str. 128] 


Lze tak shrnout, že navrhovaná úprava navazuje na již existující povinnost rovného zacházení v oblasti odměňování, která je zakotvena jak v zákoníku práce, tak v antidiskriminačním zákoně. Dále navazuje na právní prostředky ochrany před diskriminací upravené v § 10 antidiskriminačního zákona, přičemž zavádí některé nové nároky v reakci na požadavky směrnice. Navrhovaná úprava pak navazuje též na úpravu sdíleného důkazního břemene v § 133a občanského soudního řádu. Z judikatury plyne, že je na žalobci (zaměstnanci), aby tvrdil a prokázal, že ze strany zaměstnavatele došlo k méně příznivému zacházení nebo znevýhodnění. Dále musí tvrdit, že pohnutkou tohoto zacházení byl diskriminační důvod; pak je dána vyvratitelná domněnka, že k diskriminaci došlo, a prokázání důvodu, který vedl k méně příznivému zacházení či znevýhodnění (tedy skutečnosti, že důvod nebyl diskriminační), je na žalovaném (zaměstnavateli).[footnoteRef:6]  [6:  Např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3834/2018.] 


E. Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie

Předkládaný návrh zákona provádí transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování. Navržená právní úprava je v souladu s dalšími relevantními předpisy EU a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“). 

Podle článku 2 Smlouvy o EU je rovnost žen a mužů ve společnosti jednou ze základních hodnot, na nichž je Unie založena, a tato hodnota je společná všem členským státům. Podle článku 3 odst. 3 Smlouvy o EU má Unie rovnost žen a mužů podporovat. Podle článků 8 a 10 Smlouvy o fungování EU má Unie povinnost ve všech svých politikách a činnostech usilovat o odstranění nerovností, podporovat rovné zacházení pro muže a ženy a zaměřovat se na boj proti jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví. 

Podle článku 157 odst. 1 Smlouvy o fungování EU je každý členský stát povinen zajistit uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. Dle článku 157 odst. 3 Smlouvy o fungování EU má Unie povinnost přijmout opatření, která zajistí uplatňování zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v otázkách práce a zaměstnanosti, včetně zásady stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. 

Podle článku 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) se zakazuje jakákoliv diskriminace, včetně diskriminace na základě pohlaví. Článek 23 Listiny stanoví, že rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech, včetně zaměstnání, práce a odměny za práci. K zásadám Evropského pilíře sociálních práv patří rovné zacházení a příležitosti pro ženy a muže a právo na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty.

Problematika nerovnosti odměňování mezi muži a ženami již byla na úrovni Unie řešena v minulosti, a to Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (dále jen „Směrnice 2006/54/ES“). Směrnice 2006/54/ES v článku 4 stanoví, že v případě stejné práce nebo práce, které je přiznána stejná hodnota, se odstraní přímá a nepřímá diskriminace na základě pohlaví, pokud jde o všechna hlediska a podmínky odměňování. Zejména pokud se pro stanovení odměny používá systém klasifikace prací, tak má být tento systém sestaven tak, aby vyloučil diskriminaci na základě pohlaví.

V návaznosti na Směrnici 2006/54/ES bylo vydáno Doporučení Komise ze dne 7. března 2014 o posílení zásady rovného odměňování mužů a žen prostřednictvím transparentnosti, ve kterém poskytla Komise členským státům návod, jak účinněji uplatňovat zásadu rovného odměňování v rámci boje proti diskriminaci v odměňování a přispět k řešení přetrvávajících rozdílů v odměňování žen a mužů. Komise doporučila členským státům, aby motivovaly zaměstnavatele ve veřejném i soukromém sektoru, jakož i sociální partnery, k přijetí politik podporujících transparentnost odměňování  a k implementaci konkrétních opatření zaměřených na zvýšení této transparentnosti, například prostřednictvím zavedení systému sdílení informací o úrovni platového ohodnocení rozčleněného podle pohlaví pro kategorie zaměstnanců vykonávajících stejnou či rovnocennou práci.

Při hodnocení příslušných ustanovení Směrnice 2006/54/ES z roku 2020 bylo zjištěno, že uplatňování zásady stejné odměny komplikují nedostatečnou transparentností systémy odměňování, nejasná definice práce stejné hodnoty a procesní překážky, kterým oběti diskriminace čelí. Pracovníkům chybějí klíčové informace, zejména o mzdových úrovních, což jim ztěžuje obranu jejich práv. Zvýšení transparentnosti by umožnilo snadněji odhalit diskriminaci a podpořit tak rovné odměňování.

Navržená právní úprava stejně jako Směrnice 2023/970/EU reflektuje i judikaturu Soudního dvora EU (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 2. 1982 ve věci Garland, C-12/81, ze dne 9. 6. 1982 ve věci Komise Evropských společenství v. Lucemburské velkovévodství, C-58/81, ze dne 13. 7. 1989 ve věci Rinner-Kühn, C-171/88, ze dne 27. 6. 1990 ve věci Kowalska, C-33/89, ze dne 4. 6. 1992 ve věci Böttel, C-360/90, ze dne 13. 2. 1996 ve věci Gillespie a další, C-342/93, ze dne 7. 3. 1996 ve věci Freers a Speckmann, C-278/93, ze dne 30. 3. 2004 ve věci Alabaster, C-147/02, ze dne 17. 9. 2002 ve věci Lawrence a další, C-320/00, ze dne 27. 3. 1980 ve věci Macarthys Ltd., C-129/79, ze dne 17. 12.  2015 ve věci Arjona Camacho, C-407/14, ze dne 17. 10. 1989 ve věci Danfoss, C-109/88, nebo ze dne 20. 6. 2019, Hakelbracht a další, C-404/18). Navržená právní úprava je tak v souladu s relevantními předpisy EU a s judikaturou Soudního dvora EU, jelikož implementuje do českého právního řádu požadavky směrnice.

F. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

Česká republika je členem Rady Evropy a smluvním státem Evropské sociální charty (dále jen „Charta“). Charta v článku 4 odst. 3 přímo zavazuje státy uznat právo pracujících mužů a žen na stejnou odměnu za práci stejné hodnoty. Česká republika zároveň ratifikovala Dodatkový protokol k Chartě z roku 1988 (dále jako „Dodatkový protokol z roku 1988“).[footnoteRef:7] Problematika řešená touto novelou se dotýká článku 1 odst. 1 písm. c) Protokolu z roku 1988 - Právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví, a to konkrétně podmínek zaměstnání a pracovních podmínek včetně odměňování. [7:  Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 15/2000 Sb. m. s., o Dodatkovém protokolu k Evropské sociální chartě] 


Evropský výbor pro sociální práva (dále jako „EVSP“), který dohlíží na dodržování Charty, ve svém rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019 ve věci č. 128/2016 – University Women of Europe („UWE“) proti České republice shledal, že v českém právním řádu není zajištěna transparentnost odměňování spočívající v poskytování informací  o odměňování a možnosti srovnávat pracovní místa mezi obchodními společnostmi v soukromém sektoru. Tím došlo k porušení práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 4 odst. 3 Charty a práva na rovné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví chráněného čl. 1 písm. c) Dodatkového protokolu z roku 1988.  

V této souvislosti EVSP uvedl, že k účinnému uplatňování zásady stejné odměny za práci stejné hodnoty je naprosto nezbytná transparentnost odměňování. Mezi ukazatele naplňování Charty v tomto ohledu spadá zejména povinnost zaměstnavatelů pravidelně informovat o výši mezd a poskytovat údaje rozčleněné podle pohlaví. Zaměstnanci by měli mít právo žádat a obdržet informace o výši mezd členěné podle pohlaví, a to včetně doplňkových anebo pohyblivých složek celkové odměny. Obecné statistické údaje však nemusí k prokázání diskriminace postačovat. Proto by mělo být možné vyžádat si a získat v rámci soudního řízení informace o odměňování spolupracovníků. Podle EVSP Česká republika dosud nepřijala nezbytná opatření pro realizaci doporučení Evropské komise ze dne 7. března 2014 2014/124/EU o posílení zásady rovného odměňování mužů a žen prostřednictvím transparentnosti[footnoteRef:8]. Vnitrostátní právo by dále nemělo nepřiměřeně zužovat rozsah srovnání pracovních míst pro účely posouzení nerovného odměňování, např. jeho omezením na tutéž společnost. Je-li to pro řádné srovnávání nezbytné, musí vnitrostátní právo upravit srovnávání pracovních míst a odměňování i mimo rámec dotčené společnosti. EVSP tudíž dospěl k závěru, že tam, kde je zaměstnavatelem stát, rozsah porovnání pracovních míst není v České republice nepřiměřeně omezen. V soukromém sektoru se však srovnání omezuje na jeden podnik a nelze je vztáhnout na společnosti vlastněné toutéž osobou nebo ovládané holdingovou společností či konglomerátem. Vzhledem k výše uvedenému Výbor rozhodl, že závazek zajistit transparentnost odměňování a umožnit srovnávání pracovních míst není splněn. [8:  Rozhodnutí EVSP ve věci UWE proti České republice bylo vydáno před přijetím Směrnice.] 


Navrhovaná právní úprava tak přímo reaguje na nadepsané rozhodnutí EVSP a provádí jeho částečnou implementaci. Je tak v souladu s mezinárodněprávními závazky plynoucí z Charty a Dodatkového protokolu z roku 1988. 
Navrhovaná právní úprava je v souladu s mezinárodněprávními závazky plynoucími z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jako „Pakt“), jehož je Česká republika smluvní stranou. Konkrétně článek 3 Paktu stanoví, že se smluvní strany Paktu zavazují zajistit rovná práva mužů a žen při požívání všech hospodářských, sociálních a kulturních práv v Paktu uvedených. Článek 7 písm. a) pak uznává právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, včetně spravedlivé mzdy a stejné odměny za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování, přičemž ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší než mužům, se stejnou odměnou za stejnou práci. V souladu s výkladem Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva v Obecném komentáři č. 23 k právu na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky uvádí, že pozitivní povinnosti při naplňování čl. 7 je přijmutí právní úpravy na podporu rovného odměňování. 
Česká republika je rovněž smluvní stranou Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (dále též „Úmluva“). Problematika rovnosti žen v zaměstnání je zde upravena v čl. 11 odst. 1 písmeno b), který smluvním stranám stanoví povinnost přijmout veškerá příslušná opatření k odstranění diskriminace žen v zaměstnání s cílem zajistit na základě rovnoprávnosti žen a mužů stejná práva, a to mj. právo na stejné příležitosti v zaměstnání, včetně používání stejných kritérií výběru v zaměstnání. Článek 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy rovněž stanoví právo na stejnou odměnu, včetně výhod, a na stejné zacházení, pokud jde o práci stejné hodnoty, jakož i rovnoprávnost při hodnocení kvality práce.
Návrh je rovněž v souladu se závazky plynoucími z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 100 o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty (dále též „Úmluva MOP”). Podle čl. 2 odst. 1 Úmluvy MOP bude každý členský stát podporovat, aby byla na všechny pracovníky uplatňována zásada stejného odměňování pro pracující muže a ženy za práci stejné hodnoty, a to prostředky odpovídajícími metodám užívaným pro stanovení tarifů odměn, případně uplatňování zásady také zajišťovat, pokud je to slučitelné s těmito metodami. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy MOP mají být tam, kde to usnadní provádění ustanovení Úmluvy MOP, přijata opatření podporující objektivní hodnocení vykonávané práce. 
Navrhovaná právní úprava je v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv a podporuje jejich naplňování.

G. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
	
I. Dopady na státní rozpočet

Reporting podle čl. 9 směrnice

Povinnost vyplývající z čl. směrnice bude řešená zčásti skrze IT nástroj navázaný na  informační systém veřejné správy s pomocí dat sbíraných v rámci JMHZ a zčásti skrze zavedení povinnosti pro zaměstnavatele samotného (náklady pro zaměstnavatele jsou uvedeny níže v části Dopady na podnikatelské prostředí ČR). 

Vyčíslení nákladů je zaměřeno na činnosti nezbytné pro zajištění uvedeného vykazování, zejména na technické úkony související s přípravou dat a tvorbou reportů, dále na úkony metodické a administrativní. Z technického hlediska náklady zahrnují úpravy informačního systému pro implementaci metodiky do výpočetních a datových řešení, včetně průběžné správy, údržby a dalšího rozvoje systému.

Reporting podle článku 9 odst. 1 písm. a)  až f) směrnice s využitím systému JMHZ – vzhledem k tomu, že data bude možné čerpat z již připravené databáze, převažují náklady technického charakteru. Vyčíslení hodinových nákladů těchto položek je odhadováno na 48 110 000 Kč. Z toho 20 550 000 Kč představují investiční náklady (jednorázové), provozní náklady 4 400 000 Kč ročně po dobu 5 let (tedy celkem 22 000 000 Kč). Další položkou je pak provedení business analýzy v hodnotě 5 560 000 Kč plynoucí z Rámcové dohody na poskytování poradenských služeb s konsorciem dodavatelů.
Monitorovací orgán
MPSV se stane monitorovacím orgánem. Vedle zavedení informačního systému veřejné správy, které je vyčísleno výše, lze předpokládat, že budou potřeba 4 služební místa[footnoteRef:9]. Personální náklady na tato místa by byla cca 5,6 mil. Kč včetně 50% režie. Celkové náklady včetně IT systému tak budou ve výši 26 110 000 Kč jednorázových investičních nákladů a 10 000 000 Kč provozních nákladů. [9:  Za předpokladu, že budou vytvořena 3,5 místa ve 14. platové třídě a jedno ve 13. platové třídě.] 

Posílení personálních kapacit Státního úřadu inspekce práce
Navrhovaná právní úprava rozšiřuje okruh kontrolovaných povinností v oblasti transparentnosti a nediskriminačního odměňování a povede ke zvýšení kontrolní činnosti i související metodické a právní agendy (včetně přestupkových řízení a metodické podpory). Státní úřad inspekce práce proto odhaduje potřebu navýšení kapacit celkem o 31 služebních míst (SÚIP 4, OIP 27).

Odhadované opakující se roční náklady na posílení kapacit činí 28 717 696 Kč, z toho SÚIP 3 692 464 Kč a OIP 25 025 232 Kč (platové prostředky včetně doprovodných výdajů a věcné výdaje). 

V 1. roce se předpokládají rovněž jednorázové náklady ve výši 2 630 000 Kč, a to 930 000 Kč na prvotní vybavení (obnova cca 1× za 5 let) a 1 700 000 Kč na technické zajištění (úprava informačního systému a služební vozidlo). Celkové náklady v 1. roce tak činí 31 347 696 Kč. 

Dopad na veřejné rozpočty
Další dopady na veřejné rozpočty nad rámec státního rozpočtu nejsou předpokládány.

Dopady na podnikatelské prostředí ČR

Vytvoření systémů odměňování (dle § 109a ZP a § 306a ZP)
Zákon zavádí nad rámec dosavadního znění povinnost  zaměstnavatelů vytvořit systém odměňování, který umožní zajistit stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Tento systém bude mít zdokumentovanou podobu (stanoven ve vnitřním předpisu nebo sjednán v kolektivní smlouvě) a bude obsahovat zejména vymezení skupin prací  a zařazení zaměstnanců vykonávajících stejnou práci/práci stejné hodnoty a pravidla pro stanovení odměny v souladu se systémem.

Vyčíslení dopadů se týká inkrementálních (dodatečných) administrativních nákladů spojených se sladěním současných systémů odměňování s novou právní úpravou, případně vytvoření nových systémů odměňování u zaměstnavatelů, kteří jimi nedisponují. 

Zahrnuje zejména:
· zavedení / formalizaci a zdokumentování systému (u § 306a ZP - nastavení kritérií a jejich významu, úprava interních pravidel a zpřístupnění zaměstnancům),
· průběžnou údržbu / aktualizaci systému (např. při organizačních změnách či změnách pracovních rolí, revize a administrace dokumentace).

Jedná se o náklady související s doplněním/formalizaci vnitřních předpisů, rozčlenění prací do jednotlivých skupin podle jejich hodnoty, související dokumentace a jejich průběžnou aktualizaci.

Odhad administrativní zátěže byl proveden na základě stanovení nízkého, středního a vysokého odhadu počtu hodin nutných k finalizaci výše stanovených úkonů. Dopady na  1 dotčeného zaměstnavatele v prvním roce byly odhadnuty na 5 / 10 / 19 hodin[footnoteRef:10] (zavedení + údržba), což při použité jednotkové ceně práce (viz výše) odpovídá přibližně 1 840 Kč / 3 680 Kč / 6 992 Kč nákladů. Orientačně to představuje jednorázově cca 1,6–5,9 tis. Kč (4–16 hodin práce) a ročně na údržbu cca 0,4–1,1 tis. Kč (1–3 hodiny). Z pohledu jednotlivého zaměstnavatele jde tedy typicky o marginální náklady; vyšší mohou být u zaměstnavatelů se složitou strukturou pracovních míst nebo při potřebě významnějších úprav interních HR procesů/IT, které nejsou v tomto zjednodušeném výpočtu zahrnuty. [10:  Optimistický / střední / pesimistický odhad.] 


Agregované náklady v soukromém sektoru jsou uvedeny scénářově podle podílu zaměstnavatelů, u nichž je nutné systém nově zavést či podstatně formalizovat (30 % = vyšší připravenost / 60 % = střední / 90 % = nižší připravenost). Celkové inkrementální administrativní náklady (zavedení + údržba) činí:
· 30 % dotčených zaměstnavatelů: 197 935 056 Kč (nízká náročnost) / 395 870 112 Kč (střední) / 752 153 213 Kč (vysoká)
· 60 % dotčených zaměstnavatelů: 395 870 112 Kč (nízká náročnost)/ 791 740 224 Kč (střední) / 1 504 306 426 Kč (vysoká)
· 90 % dotčených zaměstnavatelů: 593 805 168 Kč (nízká náročnost) / 1 187 610 336 Kč (střední) / 2 256 459 638  (vysoká) Kč
Celkové dopady na podnikatelský sektor jde odhadnout mezi 197, 9 mil. Kč a 2 256,5 mil. Kč. Velký roztyl je dán nejistotou na vstupu – neexistují spolehlivá data o tom, jestli a do jaké míry mají zaměstnavatelé zavedené interní předpisy v souladu s požadavky implementované směrnice. 

Poskytování informace o výši „odměny“ zaměstnance  (§ 306b ZP)
Další administrativní náklady lze očekávat v souvislosti s povinností zaměstnavatele informovat zaměstnance o výši odměny a průměrné odměně ve skupině prací podle § 109a odst. 2, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělených podle pohlaví. Níže uvedený výpočet je metodologicky ekvivalentní k výpočtu uvedenému výše. Zároveň předpokládá, že zaměstnavatel již má vytvořené skupiny prací a nastavená kritéria odměňování interní směrnicí nebo kolektivní smlouvou, tj. veškeré administrativní náklady pokrývají pouze komunikaci zaměstnavatele a zaměstnance. Jedná se tak typicky o administraci a zařazení žádosti, identifikace relevantní skupiny prací, sběr a agregace mzdových dat, kontrola správnosti a rizik, zpracování písemné informace pro zaměstnance, případné reakce na případnou žádost. Odhadovaná časová dotace na zpracování žádostí je při uvažování optimistického, středního a pesimistického scénář 1 / 2 / 3 hodin na jednu žádost. Taková časová náročnost by znamenala administrativní náklady ve výši 367 Kč / 734 Kč / 1 101 Kč na jednu žádost. Zároveň lze očekávat pokles nákladů s každou další žádostí kvůli postupnému zabíhání procesu. Výpočet na agregátní úrovni je možné provést pouze s výraznou mírou nejistoty s ohledem na to, že nelze predikovat jaká část zaměstnanců by využila nové povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance. Níže je uvedena citlivostní analýza, která předpokládá, že by se dotázalo 0,5 %, 1 % a 3 % všech zaměstnanců (včetně osob s DPP bez kombinací s dalšími smlouvami).[footnoteRef:11] Z těchto zaměstnanců, kteří by dotazování využili lze uvažovat, že by dalších 10 % / 15 % / 25 % požadovalo doplnění informace. Na základě toho lze předpokládat, že by náklady zaměstnavatelů na splnění této povinnosti byly mezi 8,9 mil. Kč a 172,2 mil. Kč. Tento údaj může být výrazně ovlivněn konkrétní situací u zaměstnavatele (zejména schopností automatizovat procesy) a způsobem, jakým se zaměstnavatelé této povinnosti přizpůsobí. [11:  Předpokládáme průměrný počet 4 634 000 zaměstnanců v roce včetně samostatných DPP (ČSU, 2025; evidence DPP).] 


Reporting podle čl. 9 směrnice
S implementací této části souvisí i náklady zaměstnavatelů, které vyžadují navíc studium a implementaci metodiky pro přípravu výpočtu a samotný výpočet  rozdílů v odměňování žen a mužů podle skupin prací. S rostoucí velikostí firmy lze předpokládat měnící se strukturu, vyšší míru systemizace a dělbu práce, sofistikovanější řešení analytických úkolů a k tomu odpovídající softwar, tedy i odlišný systém implementace. Celkové průměrné roční náklady se odhadují na 18 754 065 Kč. Hodinové náklady jsou znásobeny počtem ekonomických subjektů, kterých se implementace týká (tj. s počtem zaměstnanců 100 a výše).
Náklady jsou vyčísleny jakožto součin časové náročnosti dílčích úkonů a hodnotou mzdy (v tomto případě se jedná o mzdový medián třetího čtvrtletí roku 2025 – 42 901 Kč), který je upravený o výdaje zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění (33,8 %) a režii (15 %) v souladu s Metodikou měření a přeměřování administrativní zátěže podnikatelů (MPO, 2017). Výsledné hodnoty 367 Kč/h dosáhneme přepočtem přes průměrný počet pracovních dní v měsíci v roce 2025 (včetně státních svátků se jedná o 174 hodin).

Mzdh – mzdové náklady zaměstnavatele (hodinové)
medQ3,2025 – mzdový medián ve třetím čtvrtletí roku 2025
D2025 – počet pracovních dní v roce 2025 (včetně státních svátků; 261)
Pmes – počet měsíců v roce
Pdh – pracovní doba v hodinách

H. Zhodnocení, zda návrhem zákona není zakládána veřejná podpora

Návrhem není zakládána veřejná podpora.

I. Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob

Navrhovaná právní úprava  má dopad na lepší vymahatelnost práva na rovné zacházení a spravedlivé odměňování fyzických osob (zaměstnanců).

Současně navrhovaná úprava zakládá nové povinnosti zaměstnavatelům (ať už fyzickým, nebo právnickým osobám), a jim odpovídající práva zaměstnanců, příp. osob ucházejících se u zaměstnavatele o zaměstnání.

J. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny, dopadů na ochranu práv dětí a dopadů na životní prostředí

Návrh zákona má příznivý dopad na specifické skupiny obyvatel, neboť právě osoby sociálně slabé, osoby zdravotně znevýhodněné či příslušníci národnostních menšin mohou být zvláště diskriminovány i v oblasti odměňování. Posílení transparentnosti odměňování umožňující těmto zaměstnancům se dozvědět, na základě jakých kritérií jsou odměňováni a jaká je průměrná výše odměny pro skupinu prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, může napomoci i rovnému odměňování těchto zaměstnanců. Návrh zákona má příznivý dopad na nositele jedné nebo více chráněných charakteristik (např. pohlaví a zdravotní znevýhodnění) neboť vychází ze zákazu diskriminace, a to včetně diskriminace vícečetné. Současně však jejím prostřednictvím může dojít i k nápravě nerovností v odměňování, které s žádnou diskriminační charakteristikou nesouvisí.  

Návrh nemá dopady na životní prostředí.

K. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů

Navrhovaným zákonem nedochází k podstatnému rozšiřování dosud zaměstnavatelem zpracovávaných osobních údajů. Lze předpokládat, že zaměstnavatel tyto údaje bude zpracovávat ve větším množství případů než dosud (viz níže). Navrhovaná úprava však nepovede ke zpracovávání osobních údajů, jež dosud zpracovávány vůbec nebyly. Předpokládaná změna je tak kvantitativní, nikoliv kvalitativní.

Při implementaci nových povinností zaměstnavatelů nedochází ke zpracování zvláštních kategorií osobních údajů. Informační a oznamovací povinnosti zaměstnavatelů se totiž týkají toliko údajů podle pohlaví. Zvláštními kategoriemi osobních údajů jsou zejména údaje o zdravotním stavu, etnickém původu nebo sexuální orientaci. Jakkoli zaměstnavatelé nejsou oprávněni k těmto kritériím v rámci odměňování přihlížet a jakkoli čl. 3 odst. 2 a 3 Směrnice řeší i diskriminaci na základě pohlaví kombinovanou s diskriminací z jiného důvodu, nedochází na základě Směrnice ke sběru a zpracování údajů, které by s výše uvedenými zvláště chráněnými charakteristikami souvisely. Na základě toho lze uzavřít, že ke zpracování zvláštních kategorií osobních údajů nedochází, není zapotřebí řešit další záruky ochrany osobních údajů ani není potřeba měnit obecné předpisy o ochraně osobních údajů. 

Navrhuje se výslovně stanovit, že ke zpracování osobních údajů v souvislosti se Směrnicí dochází vždy pouze za účelem uplatňování zásady rovného odměňování. Protože antidiskriminační zákon v tomto směru zakotvuje konkrétní povinnosti zaměstnavatele, bude se v intencích čl. 5 GDPR jednat o zpracování, které je právní povinností zaměstnavatele coby správce osobních údajů. Další legislativní opatření proto nejsou zapotřebí.  

Zaměstnavatel nebude povinen poskytovat zaměstnancům informace o průměrné výši odměňování v případě, že by poskytnutí informace vedlo k tomu, že si jeden z těchto zaměstnanců jednoduchou matematickou operací zjistí výši odměny jiného zaměstnance. To bude vždy naplněno v případě, že v jedné kategorii zaměstnanců jsou méně než tři zaměstnanci; vyšší hranice se může uplatnit např. v případě, že zaměstnavatel ví, že jeden ze zaměstnanců využil svého práva údaj o své odměně zveřejnit. Aby byly zachovány principy ochrany osobních údajů, navrhuje se, že v tomto případě nebudou mít přístup k údajům o odměňování zaměstnanci,  ale pouze veřejný ochránce práv. 

Osobní údaje, které se o fyzických osobách (zaměstnancích) povedou, budou zpracovávány na základě právního důvodu uvedeného v čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení Směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), tj. za účelem splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje.

L. Zhodnocení korupčních rizik
Návrh zákona je z hlediska korupčních rizik neutrální

M. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá žádné dopady na bezpečnost nebo obranu státu.

N. Zhodnocení dopadů na rodiny 
Navrhovaná právní úprava má potenciál posílit ekonomickou stabilitu rodin zejména prostřednictvím vyšší předvídatelnosti příjmů, omezení neodůvodněných rozdílů v odměňování a posílení důvěry v pracovněprávní vztahy. 

Podle aktuálních údajů Českého statistického úřadu dosáhla v červenci 2025 míra zaměstnanosti osob ve věku 15–64 let celkem 75,8 %, přičemž u mužů činila 80,1 % a u žen 71,5 %. Rozdíl mezi pohlavími tak představoval 8,6 procentního bodu,  což potvrzuje přetrvávající rozdíly v ekonomické participaci mezi pohlavími. Současně data Eurostat uvádějí, že genderový rozdíl v odměňování v České republice se dlouhodobě pohybuje kolem 17–18 %, tedy výrazně nad průměrem EU (cca 12 %).  Rozdíl v odměňování žen a mužů má strukturální charakter: vrcholí ve střední části kariéry (kdy mají rodiče malé děti), je spojen s nižším zastoupením žen ve vedoucích pozicích a s vyšším zastoupením žen v hůře odměňovaných povoláních. Nerovnosti se přímo promítají do příjmové situace domácností, a mohou tak negativně ovlivňovat jejich finanční stabilitu, zejména v rodinách s dětmi či v domácnostech samoživitelů. 

Některé empirické výzkumy ukazují, že opatření v oblasti transparentnosti odměňování mohou přispívat ke snižování mzdových rozdílů a diskriminace a zároveň posilovat důvěru a spravedlnost v pracovních vztazích. 

Z pohledu rodinné politiky je významné, že stabilnější a předvídatelnější příjmy umožňují domácnostem odpovědně plánovat zásadní životní rozhodnutí, jako je narození dítěte, návrat na trh práce po rodičovské dovolené, investice do bydlení či vzdělání dětí. Transparentní odměňování zároveň snižuje informační asymetrii mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a přispívá k efektivnějšímu fungování trhu práce. Lze proto důvodně předpokládat, že navrhovaná právní úprava přispěje nejen k posílení individuální ekonomické jistoty pracujících osob, ale i k vyšší stabilitě rodin a ke snížení rizika chudoby.

Navrhovaná právní úprava současně nezakládá žádné přímé negativní dopady na rodiny. 


O. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Návrh zákona územní dimenzi neřeší, vztahuje se na zaměstnavatele a zaměstnance napříč Českou republikou. Návrh zákona se dotýká územních samosprávních celků v roli zaměstnavatelů. Z hlediska územních dopadů je návrh zákona neutrální.

P. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování

Návrh zákona je v souladu se zásadami pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy. Návrh zákona je z hlediska (nejen) digitálního vyloučení neutrální. 

Navrhovaná úprava bude obsahovat povinnost zaměstnavatelů poskytovat uchazečům o zaměstnání a zaměstnancům informace týkající se odměňování způsobem, který je přístupný osobám se zdravotním postižením a zohledňuje jejich zvláštní potřeby.

Q.   Informace podle zákona o regulaci lobbování
Navrhovaná právní úprava je projednávána zcela v souladu se zákonem č. 168/2025 Sb., o regulaci lobbování (dále jen „zákon o lobbování“). Konzultace s lobbisty ve smyslu zákona o regulaci lobbování jsou zaznamenávány.

Při přípravě návrhu byla ministerstvem zřízena pracovní skupina k transpozici směrnice, kam byli kromě spolupracujících resortů přizvání také zástupci sociálních partnerů (SPČR, KZPS, ČMKOS, ASO), HKČR a další zástupci zejm. zaměstnavatelů. Účelem jednotlivých setkání odborné pracovní skupiny byla snaha o nalezení kompromisního řešení při minimalistické transpozici směrnice pro všechny zúčastněné strany, které by bylo zároveň plně v souladu s cílem směrnice.

V souladu s § 12 odst. 4 zákona o lobbování jsou níže uvedeny požadované informace: 

a) informace podle § 20 odst. 1 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv:
Českomoravská konfederace odborových svazů
Asociace samostatných odborů
Hospodářská komora České republiky
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR
Svaz průmyslu a dopravy České republiky
Unie zaměstnavatelských svazů ČR

b) informace podle § 2 odst. 2 písm. l) zákona o lobbování:
Českomoravská konfederace odborových svazů
Asociace samostatných odborů
Hospodářská komora České republiky
Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR
Svaz průmyslu a dopravy České republiky
Unie zaměstnavatelských svazů ČR

Zvláštní část

K čl. I (změna zákoníku práce)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

V poznámce pod čarou č. 1 se doplňuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.

K bodům 2 až 4 (§ 30)

Navržená právní úprava transponuje do českého právního řádu požadavky čl. 5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 směrnice. Podle uvedených částí směrnice mají uchazeči právo obdržet od potenciálního zaměstnavatele informace o počáteční výši odměny za práci určené pro danou pozici nebo jeho rozpětí na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií. Tyto informace se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně za práci, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem. Zaměstnavatel se uchazečů nesmí dotazovat na jejich historii odměňování v souvislosti s jejich stávajícími nebo předchozími pracovněprávními vztahy.

Této části směrnice věnující se transparentnosti odměňování před zaměstnáním se věnuje rovněž recitál č. 32 směrnice, který uvádí: „Nedostatek informací ohledně předpokládaného rozpětí odměny na pozici vytváří informační asymetrii, která omezuje vyjednávací sílu uchazečů o zaměstnání. Zajištění transparentnosti by mělo potenciálním pracovníkům umožnit informované rozhodnutí o očekávaném platu, aniž by jakýmkoli způsobem omezovalo vyjednávací sílu zaměstnavatele nebo pracovníka vyjednat plat i mimo uvedené rozpětí. Transparentnost by rovněž zajistila jednoznačný základ pro stanovování odměn, který je neutrální z hlediska pohlaví, a narušila by podhodnocování odměn ve srovnání s dovednostmi a zkušenostmi. Transparentnost by rovněž řešila diskriminaci z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, v rámci níž netransparentní stanovování odměn umožňuje diskriminační praktiky na základě několika důvodů diskriminace. Uchazeči o zaměstnání by měli obdržet informace o počáteční odměně nebo jejím rozsahu před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem před uzavřením pracovní smlouvy, například ve zveřejněném oznámení 
o volném pracovním místě, a to takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované 
a transparentní vyjednávání o odměňování. Uvedené informace by měly být poskytovány zaměstnavatelem nebo jiným způsobem, například sociálními partnery.“

Uvedenou problematiku v České republice řeší rovněž některé strategické dokumenty. Jak Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021-2030 tak Akční plán rovného odměňování žen a mužů 2023-2026 obsahují požadavek zavést povinnost zveřejňovat informaci o odměně za práci v pracovní inzerci. Jako vhodné opatření k podpoře transparentnosti odměňování toto zmiňuje rovněž Výroční zpráva veřejného ochránce práv za rok 2018. 

Směrnice však výslovný požadavek na zavedení povinnosti zveřejňovat nástupní výši odměny za práci v pracovní inzerci neobsahuje, ale uvádí tento způsob jako příklad opatření zajišťující transparentní vyjednávání o odměně za práci. 

Návrh tedy zavádí povinnost poskytnutí informace o minimální výši odměny za práci a jiných peněžitých plněních a plnění peněžité hodnoty uchazeči o zaměstnání bez toho, aby toto poskytnutí informace bylo podmíněno dotazem ze strany uchazeče (tento způsob výkladu znění směrnice byl potvrzen Evropskou komisí v rámci workshopů k implementaci směrnice), a to takovým způsobem, aby bylo zajištěno transparentní vyjednávání o výši odměny tam, kde k němu dochází. Právní úprava je navržena tak, aby tam, kde zaměstnavatel dobrovolně přistoupí ke zveřejnění minimální výše odměny pro danou pozici v inzerci, byla jeho povinnost informovat uchazeče tímto splněna. Vzhledem k požadavkům směrnice je nutné dodat, že i kdyby byla v právním předpise zavedena povinnost zveřejňovat minimální výši odměny za práci pro danou pozici v pracovní inzerci, musela by právní úprava obsahovat pravidla pro poskytnutí informace o minimální výši odměny v případech, kdy proces náboru zaměstnanců probíhá jinak než skrze pracovní inzerci (tzv. headhunting apod.). 

K odstavci 1
Změna navržená v § 30 odst. 1 zákoníku práce je pouze technickou změnou spočívající ve sjednocení terminologie v rámci celého ustanovení § 30 zákoníku práce, kdy dochází k ujednocení na jednotném čísle při úpravě práv a povinností spojených s uchazeči o zaměstnání. Nedochází zde k žádné věcné změně. 

K odstavci 2
V § 30 odst. 2 dochází k transpozici povinnosti vyplývající z čl. 5 odst. 2 směrnice, který zapovídá možnost zaměstnavatelů dotazovat se uchazečů o zaměstnání na historii jejich odměňování v souvislosti s jejich stávajícími nebo předchozími pracovněprávními vztahy. Dochází tedy ke konkretizaci stávající povinnosti uvedené v § 30 odst. 2 zákoníku práce obsahující obecný zákaz vyžadování údajů od uchazečů o zaměstnání, které by bezprostředně nesouvisely s uzavřením pracovní smlouvy. 

Předmětné ustanovení přitom s ohledem na § 77 odst. 2 zákoníku práce rovněž dopadá na pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnavatel se tedy takto nemůže dotazovat, bez ohledu na to, zda se osoba uchází o práci, která bude konána v rámci pracovního poměru, nebo na základě dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti. 

Nejedná se přitom pouze o informaci o mzdě nebo platu, resp. odměně z dohody ze stávajícího nebo předchozího pracovněprávního vztahu, ale bylo zde přistoupeno k širší definici pojmu odměna, jak je tento pojem vymezen ve směrnici a blíže rozveden v recitále 21- Měla by být dodržována zásada stejné odměny, pokud jde o mzdu, plat nebo jakoukoli jinou odměnu, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo jako věcné plnění vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění. Pojem „odměna“ by měl zahrnovat všechny prvky odměny stanovené právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě. 

K odstavci 3
Do § 30 zákoníku práce se navrhuje vložit nový odstavec 3, ve kterém je zavedena povinnost zaměstnavatele prokazatelně informovat fyzickou osobu, která se u něj uchází o práci o minimální výši odměny za práci, přičemž tuto informaci zaměstnavatel musí poskytnout nejpozději před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy (resp. dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti). Forma poskytnutí informace není zákonem výslovně stanovena. Povinnost informovat uchazeče o výši mzdy nebo platu (resp. odměny z dohody) prokazatelně po zaměstnavateli vyžaduje, aby informaci sdělil způsobem, o kterém nebude v případě přezkoumávání splnění této povinnosti ať už správním orgánem, případně soudem, pochyb. Pokud zaměstnavatel přistoupí ke zveřejnění výše odměny za práci u nabízené pozice v inzerci, je jeho povinnost ve vztahu k uchazečům, kteří na tuto inzerci reagují splněna. Tuto informaci lze dále poskytnout písemně (ať už elektronicky či v listinné podobě), případně jiným prokazatelným způsobem. 

Pokud není informace poskytována v inzerci, není směrnicí specifikován moment, ve kterém by uchazeč měl informaci obdržet nejpozději. Směrnice k tomuto uvádí: „Tyto informace se poskytují takovým způsobem, aby bylo zajištěno informované a transparentní jednání o odměně, například ve zveřejněném oznámení o volném pracovním místě, a to před pracovním pohovorem nebo jiným způsobem“. V tomto smyslu je tedy nutné k právní úpravě přistupovat. Bezpečným způsobem splnění povinnosti bude např. poskytnutí informace uchazečům o zaměstnání při prvním kontaktu zaměstnavatele s nimi. V českém právním řádu není pro tzv. soukromou sféru upravena problematika pracovního pohovoru. V případech, kdy se pohovor koná je však pro splnění povinnosti podle uvedeného ustanovení nutné informovat uchazeče před jeho konáním, v opačném případě nebude zajištěno transparentní vyjednávání o odměně za práci. 

Návrh odstavce 3 směřuje povinnost informovat uchazeče k okamžiku před zahájením jednání o uzavření pracovní smlouvy, nikoliv až k okamžiku před učiněním nabídky na uzavření pracovní smlouvy ve smyslu § 1731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Vedení jednání o uzavření pracovní smlouvy je pak logicky proces, který učinění nabídky v drtivé většině případů předchází. Proces jednání o uzavření smlouvy obecně občanský zákoník přibližuje ve svém § 1728, kde je uvedeno, že každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.

Jednání o uzavření smlouvy je tak nutné chápat v tom smyslu, že se jedná o neformální vyjednávací proces mezi stranami, kdy ani jedna ze stran ještě neučinila straně druhé pro ni závaznou nabídku na uzavření smlouvy (tzn. ofertu). Návrh odstavce 3 pak stanoví, že informační povinnost je nutné splnit před tím, než je jednání o uzavření pracovní smlouvy zahájeno, tzn. před tím, než strany začnou jednat a tedy předtím, než je učiněna nabídka na uzavření pracovní smlouvy. Do kategorie jednání o uzavření smlouvy spadá jak vedení pracovního pohovoru, tak i jiné formy náboru.

Zaměstnavatelé uvedení v § 109 odst. 3 zákoníku práce odměňující zaměstnance platem určují plat jednostranně podle příslušných právních předpisů, k vyjednávání o výši platu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zde nedochází a plat je možné určit jen ve výši a ve složení, které stanoví příslušné právní předpisy. Navržená změna v § 30 odst. 3 zákoníku práce se však na ně vztahuje v plném rozsahu, musí tedy včas informovat uchazeče o zaměstnání o výši platu a to např. v pracovní inzerci, případně před jednáním s uchazečem. 

K bodu 5 (§ 77)

Právní úprava § 30 zákoníku práce se vztahuje na pracovní poměr a hovoří o mzdě a platu. S ohledem na § 77 odst. 2 zákoníku práce se však použije i na vztahy mezi zaměstnavateli a uchazeči o zaměstnání ve formě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Za účelem odpadnutí případných pochybností se navrhuje dílčí zpřesnění tohoto ustanovení.

K bodu 6 (§ 109a)

Navržená právní úprava transponuje do českého právního řádu požadavky čl. 4 odst. 1 a 4 směrnice. Podle čl. 4 odst. 1 směrnice musejí mít zaměstnavatelé systémy odměňování zajišťující stejnou odměnu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Odměnu směrnice v čl. 3 odst. 1 písm. a) definuje jako obvyklou základní či minimální mzdu nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění (doplňkové nebo proměnné složky) vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. 

Článek 4 odst. 4 směrnice stanoví, že systémy odměňování musí umožňovat posouzení toho, zda se pracovníci nacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o hodnotu práce, na základě objektivních, genderově neutrálních kritérií dohodnutých se zástupci zaměstnanců, pokud jsou tito zástupci k dispozici. Tato kritéria nesmí být založena přímo ani nepřímo na pohlaví pracovníků. Zahrnují dovednosti, úsilí, odpovědnost a pracovní podmínky a případně jakékoli další faktory, které jsou relevantní pro konkrétní pracovní místo nebo pozici. Kritéria se uplatňují objektivně genderově neutrálním způsobem, s vyloučením jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na základě pohlaví. Zejména nesmí podceňovat příslušné „měkké“ dovednosti.

Navržený způsob transpozice těchto ustanovení navazuje na stávající právní úpravu spravedlivého odměňování dle hodnoty práce v zákoníku práce. Již v současné podobě zákoník práce v § 110 požaduje, aby u zaměstnavatele za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty zaměstnancům příslušela stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Již nyní je tedy kladena na zaměstnavatele povinnost určovat hodnotu práce jednotlivých zaměstnanců a dle této poté zaměstnance odměňovat mzdou, platem či odměnou z dohody, tedy tuto odměnu za práci stupňovat dle hodnoty vykonané práce, jelikož pokud platí, že za stejnou práci a práci stejné hodnoty přísluší stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, musí zároveň platit, že za práci různé hodnoty přísluší různá výše odměny za práci. 

Systémy odměňování, jsou jedním ze základních opatření požadovaných směrnicí, na které poté navazují další opatření, např. poskytování informace zaměstnanci o jeho výši odměny (ve smyslu směrnice) a průměrné výši odměny v kategorii zaměstnanců, ve které vykonává práci (čl. 7 směrnice), reporting dat o rozdílu v odměňování podle kategorií zaměstnanců a poskytování informace o tomto rozdílu zaměstnancům (čl. 9 odst. 1 písm. g) a odst. 9 směrnice), a může být relevantní rovněž pro splnění povinnosti informovat uchazeče o zaměstnání o odměně, která by mu náležela při vzniku základního pracovněprávního vztahu (čl. 5 směrnice). 
Navržená právní úprava zavádí povinnost zaměstnavatele stanovit vnitřním předpisem nebo sjednat v kolektivní smlouvě systém odměňování zahrnující způsob, jakým zaměstnance odměňuje, zejména formu, složky a způsob odstupňování výše mzdy, platu a odměny z dohody (odměny za práci), a dále rozdělení prací u něj vykonávaných do skupin podle jejich hodnoty. Zároveň se zavádí výslovná povinnost zaměstnavatele poskytovat odměnu za práci na základě systému odměňování. 
Směrnice požaduje, aby zaměstnavatelé byli schopni určit „kategorii zaměstnanců“, tu definuje v čl. 3 odst. 1 písm. h), přičemž zjednodušeně řečeno jde o zaměstnance vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Kritéria pro stanovení hodnoty práce se navrhuje zachovat dle stávající právní úpravy uvedené v § 110 zákoníku práce, tato kritéria odpovídají požadavkům směrnice uvedeným v čl. 4 odst. 4, jde o kritéria, která jsou objektivní a genderově neutrální. Rovněž zůstává zachována možnost zaměstnavatelů u jednotlivých prací přisuzovat těmto kritériím různou váhu dle povahy vykonávané práce. Výčet kritérií však rovněž zůstává taxativní a není možné odměnu za práci poskytovat dle jiných kritérií (§ 109 odst. 4 zákoníku práce). 
Oproti stávající praxi je však nutné brát v potaz, že pro rozdělení prací do kategorií (v legislativním textu vyjádřeno slovy „skupiny prací odstupňované podle hodnoty“) v systému odměňování u zaměstnavatele je relevantní hodnocení „druhu práce“ nikoliv až odvedené práce konkrétním zaměstnancem.
Zaměstnavatel bude tedy povinen rozdělit u něj existující práce do skupin dle hodnoty práce. Pro stanovení hodnoty práce jsou vybrána stávající kritéria uvedená v § 110 odst.  3 zákoníku práce, která se vážou na samotný „druh práce“, nikoliv na individuální výkon práce zaměstnance. Konkrétně tedy složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce. Pokud je práce konstantně vykonávána v podmínkách, zvyšujících hodnotu vykonávané práce ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, je při vyhodnocení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce nutné zohlednit také tyto pracovní podmínky. Ministerstvo práce a sociálních věcí poskytne zaměstnavatelům nástroj pro stanovení hodnoty práce, který jim má pomoci s vytvořením systému odměňování dle § 109a ZP. Tento nástroj však bude dobrovolný, nejedná se o povinnost zaměstnavatelů se jím řídit. Stejně tak, pokud zaměstnavatel má již nastaven vnitřní systém odměňování, včetně stanovení hodnoty práce a rozdělení prací do skupin a tento systém splňuje požadavky nové právní úpravy, není třeba jej měnit. 
Stávající právní úprava požaduje, aby zaměstnancům se stejnou hodnotou práce byla poskytována stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Směrnice tento princip potvrzuje s tím, že požaduje, aby zaměstnanci ve stejné kategorii (tedy zaměstnanci se stejnou hodnotou vykonávané práce) obdrželi stejnou výši odměny (ve smyslu směrnice).
Uvedený rozdíl v přístupu má následující důsledky. V režimu odměny za práci tak, jak jej chápe stávající část šestá zákoníku práce upravující odměňování za vykonanou práci, by v principu zaměstnanci ve stejné skupině prací, resp. ve skupině prací se stejnou hodnotou práce, měli být odměňování stejně. Zároveň však v odměňování těchto zaměstnanců budou vznikat legitimní a odůvodněné rozdíly způsobené např. individuální výkonností zaměstnance a dosahovanými pracovními výsledky (§ 110 odst. 5 zákoníku práce). Tento rozdíl v odměňování zaměstnanců stejné skupiny je nadále legitimním důvodem pro rozdíl ve výši poskytnuté odměny za práci. Případné rozdíly v odměňování ve stejné skupině zaměstnanců, které budou spočívat v rozdílné výši odměny za práci, pak zaměstnavatelé mohou legitimně odůvodnit rozdílnou výkonností zaměstnanců a rozdílnými dosahovanými pracovními výsledky [čl. 9 odst. 10 a čl. 10 odst. 1 písm. b) směrnice].
Vedle rozdělení prací do skupin podle jejich hodnoty poté bude systém odměňování obsahovat rovněž informaci o způsobu odměňování u zaměstnavatele. Zaměstnavatel by měl uceleně uvést, jakým způsobem poskytuje odměnu za vykonanou práci, v případě mzdy tedy její formu(y), složky mzdy a informaci o způsobu odstupňování jejich výše. Systém odměňování bude zahrnovat gradaci náročnosti prací mezi skupinami navzájem, což se promítne odpovídajícím způsobem i ve výši poskytované odměny za práci. 
Již podle stávajícího znění § 287 odst. 2 písm. d) zákoníku práce mají zaměstnavatelé povinnost systém odměňování a hodnocení zaměstnanců projednat s odborovou organizací. 
Vedle povinných náležitostí bude na zaměstnavateli, zda ve vnitřním předpise uvede i další informace týkající se systému odměňování, např. informace o způsobu, jakým byla jednotlivým pracím stanovena jejich hodnota, tedy zpřístupnění použité metodiky hodnocení prací nebo provedené analýzy hodnocení prací u zaměstnavatele.
Povinnost vyplývající z nových ustanovení platí i pro zaměstnavatele uvedené v § 109 odst. 3 zákoníku práce, nicméně ti jsou při odměňování zaměstnanců platem vázáni prováděcími právními předpisy, kdy vykonávané práce jsou dle hodnoty práce rozděleny do platových tříd. 
Navrhované ustanovení § 109a odst. 4 zákoníku práce pamatuje na agenturní zaměstnance. Situace agenturních zaměstnanců je specifická v tom, že jejich zaměstnavatelem je agentura práce, avšak práci vykonávají pro uživatele. Jejich mzdové podmínky by měly být přinejmenším stejné, jako u srovnatelného zaměstnance uživatele, tedy agenturní zaměstnanec má mít alespoň stejné podmínky, jako kdyby ho na stejném pracovním místě zaměstnal přímo uživatel. To jsou povinni zajistit agentura práce a uživatel (§ 309 odst. 5 zákoníku práce). Jsou-li podmínky agenturního zaměstnance horší než podmínky srovnatelného zaměstnance, musí agentura práce (a to i bez žádosti zaměstnance) zajistit rovné zacházení; agenturní zaměstnanec má právo se u agentury práce domáhat uspokojení práv, která mu tím vznikla (§ 309 odst. 5 zákoníku práce).
Pro naplnění smyslu a účelu směrnice je třeba, aby se zaměstnanec agentury porovnával se zaměstnanci uživatele a byl odměňován alespoň stejně jako kmenoví zaměstnanci uživatele. Proto se navrhuje, aby se na zaměstnance agentury práce po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahoval systém odměňování uživatele. Agentura práce při odměňování přiděleného zaměstnance musí vycházet ze systému odměňování uživatele. Agentura práce bude tedy vytvářet systém odměňování v zásadě pouze pro své kmenové zaměstnance.

K bodu 7 (§ 113)

Pro posílení transparentnosti odměňování a vazbu na systém odměňování se rovněž navrhuje úprava § 113 zákoníku práce spočívající v zavedení povinné písemné formy pro případnou jinou smlouvu, ve které je sjednávána výše mzdy. Současná právní úprava totiž připouští případné sjednání mzdy v jiné než pracovní nebo kolektivní smlouvě, přičemž pro tuto smlouvu nestanoví povinnost písemné formy což je v rozporu s principem transparentnosti odměňování u zaměstnavatele. Využití ústní formy pro sjednání výše mzdy je pro jistotu pracovněprávních vztahů nežádoucí. 

K bodu 8 (§ 287)

Navrhuje se doplnit do § 287 odst. 2 nové písmeno i), díky čemuž dojde k naplnění požadavku směrnice v čl. 9 odst. 6 směrnice, kde je uvedeno, že přesnost informací potvrdí vedení zaměstnavatele po konzultaci se zástupci zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel počítá rozdíl v odměňování žen a mužů ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a tyto údaje poskytuje monitorovacímu orgánu, je třeba, aby je před jejich poskytnutím projednal s odborovou organizací. Toto projednání představuje kontrolu sdělovaných údajů ze strany odborové organizace, pokud u zaměstnavatele působí.  
 
K bodu 9 (§ 287a až § 287e)

Navrhovaná právní úprava v novém § 287a až § 287e zákoníku práce transponuje článek 10 směrnice a zavádí do českého právního řádu nový institut posouzení odměňování, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů.

Zavedení posouzení odměňování má dvojí cíl:
1. Zajistit efektivní reakci na zjištěné neodůvodněné rozdíly v odměňování a umožnit jejich nápravu na úrovni zaměstnavatele ve spolupráci, tedy slovy nové právní úpravy „po projednání“ se zástupci zaměstnanců, bez nutnosti soudního nebo správního zásahu.
2. Podpořit dialog mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců o příčinách a řešeních nerovností v odměňování, včetně dlouhodobého sledování a vyhodnocování účinnosti přijatých opatření.

Z hlediska systémového pojetí se jedná o navazující mechanismus na povinnost zaměstnavatele vypracovat a zveřejnit způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce a § 306c zákoníku práce. 

Ustanovení § 287a stanoví podmínky, za nichž je zaměstnavatel povinen provést posouzení odměňování do 2 měsíců. Povinnost se vztahuje pouze na zaměstnavatele, kteří mají povinnost vypracovat zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce.
Toto posouzení se provede tehdy, pokud:
· ve zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce bude u jakékoli skupiny prací rozdíl v průměrné výši hodinové odměny mezi ženami a muži nejméně 5 % (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice),
· rozdíl v odměně  není objektivně odůvodněn způsobem který připouští právní předpis. Rozdíly v odměně za práci bude možné odůvodnit na základě hledisek uvedených v § 110 zákoníku práce, půjde především o pracovní podmínky ve kterých je práce vykonávána, pracovní výkonnost nebo výsledky práce. Zaměstnavatelé odměňující zaměstnance v pracovním poměru platem budou rozdíly v platu odůvodňovat pravidly stanovenými v příslušných právních předpisech upravujících odměňování zaměstnanců tzv. veřejného sektoru. Rozdíly v jiných poskytovaných peněžitých plněních a plněních peněžité hodnoty bude možné odůvodnit především kritérii pro jejich poskytování uvedených v systému podle § 306a zákoníku práce, případně dalšími objektivními a genderově neutrálními kritérii v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce a 
· rozdíl, který nebyl odůvodněn podle § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nebyl zaměstnavatelem napraven do šesti měsíců od zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1 zákoníku práce.

Stanovení hranice 5 % odpovídá přímo textu směrnice a představuje praktický prahový ukazatel, který brání přetížení zaměstnavatelů drobnými, statisticky nevýznamnými odchylkami, a zároveň umožňuje identifikovat skutečně závažné nerovnosti.

V § 287a odst. 2 je upravena povinnost zaměstnavatele provést posouzení odměňování nejpozději do 2 měsíců ode dne marného uplynutí lhůty podle odstavce 1 písm. c), tedy do 6 měsíců ode dne zveřejnění zprávy o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 306c odst. 1. 

Ustanovení §  287b  konkretizuje formu a obsah posouzení odměňování. Musí zahrnovat všechny klíčové prvky stanovené čl. 10 odst. 2 směrnice, zejména:
· analýzu zastoupení žen a mužů v jednotlivých skupinách prací,
· informace o průměrné výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zaměstnanců a zaměstnankyň u každé skupiny prací
· identifikaci rozdílů v odměňování a jejich příčin,
· přijetí opatření k odstranění neodůvodněných rozdílů, a
· hodnocení účinnosti opatření přijatých v minulých posouzeních odměňování.

Ustanovení § 287c odst. 1 stanoví povinnost zaměstnavatele posouzení odměňování projednat se zástupci zaměstnanců – odborovou organizací a radou zaměstnanců (pokud u zaměstnavatele působí) ještě před jeho zveřejněním dle § 287d. Při projednání se uplatní univerzální princip podle § 276 zákoníku práce, tedy pokud u zaměstnavatele působí současně odborová organizace, nebo více odborových organizací a zároveň případně i rada zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen plnit své povinnosti vůči všem těmto zástupcům zaměstnanců. S ohledem na předmět jednání není zaměstnavatel povinen tyto otázky projednávat se zástupcem pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Ustanovení § 287c odst. 2 upravuje řešení situace, kdy zástupci zaměstnanců u zaměstnavatele nepůsobí. Zaměstnavatel je v takovém případě povinen bez zbytečného odkladu, způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům poskytnout zaměstnancům informaci o vzniku povinnosti provést posouzení odměňování a o oprávnění zaměstnavatele provést posouzení odměňování samostatně, tj. bez projednání se zástupci zaměstnanců, pokud u něj zástupci zaměstnanců nezačnou působit ve lhůtách uvedených v odstavci 4. Pokud se zaměstnavatel rozhodne provést posouzení odměňování dříve, tj. před vznikem povinnosti provést posouzení odměňování, i v tomto případě je povinen posouzení odměňování projednat se zástupci zaměstnanců. Pokud u zaměstnavatele zástupci zaměstnanců nepůsobí, je zaměstnavatel povinen před posouzením odměňování o tomto svém rozhodnutí zaměstnance bezodkladně informovat a poskytnout jim 30 denní lhůtu k založení odborové organizace a ke splnění podmínek jejího působení u zaměstnavatele, nebo k zahájení kroků k ustavení rady zaměstnanců, tj. k doručení návrhu na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců zaměstnavateli. 

Ustanovení § 287c odst. 3 upravuje postup, pro případ, že si zaměstnanci svého zástupce neustaví, např. nezaloží odborovou organizaci a neoznámí její působení zaměstnavateli ve lhůtě 30 dnů od informace podle odstavce 3 nebo zaměstnavatele nepožádají o uspořádání voleb do rady zaměstnanců. Po marném uplynutí lhůty 30 dnů provede zaměstnavatel posouzení odměňování sám, tj. bez účasti zástupců zaměstnanců. Vzhledem k délce procesu ustavení rady zaměstnanců je postačující, aby ve lhůtě 30 dnů byl zaměstnavateli doručen návrh na vyhlášení voleb do rady zaměstnanců. V takovém případě je pak zaměstnavatel povinen projednat posouzení odměňování s radou zaměstnanců po jejím ustavení, i když rada zaměstnanců vznikne až po uplynutí lhůty 30 dnů.

Ustanovení § 287c odst.4 upravuje běh dvouměsíční lhůty pro provedení posouzení odměňování s ohledem na zahájení působení nové odborové organizace u zaměstnavatele nebo 
na ustavení rady zaměstnanců, u kterého před dnem zveřejnění informací podle odstavce  3 rada zaměstnanců nepůsobila.

Ustanovení § 287d stanoví způsob zveřejnění posouzení odměňování. Zaměstnavatel jej bez bytečného odkladu zveřejní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům. Za obvyklý způsob může být považováno zveřejnění na interních nebo externích webových stránkách zaměstnavatele, rozesláním hromadného e-mailu všem zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců, vyvěšení na místě všem zaměstnancům přístupném nebo jiný způsob zveřejnění, který je fakticky přístupný všem zaměstnancům a jedná se u zaměstnavatele o běžně využívaný komunikační kanál. Ustanovení dále výslovně stanoví, že zaměstnavatel poskytne posouzení odměňování příslušnému orgánu inspekce práce a veřejnému ochránci práv, pokud o něj požádají.

Nad rámec čl. 7 směrnice je navrženým ustanovením transponován čl. 12 odst. 3 směrnice. Podle tohoto článku mohou, cit: „členské státy… rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení…“. Pokud by zveřejněním posouzení odměňování podle navrženého znění mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance, zaměstnavatel tuto část posouzení odměňování nezveřejní a ani ji neposkytne zástupcům zaměstnanců, ale poskytne je pouze Ministerstvu práce a sociálních věcí a veřejnému ochránci práv. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví. Ministerstvo práce a sociálních věcí nemůže dotčenou informaci zveřejnit. Na základě takto poskytnutých informací zaměstnavatelem poté veřejný ochránce práv podle čl. 12 odst. 3 směrnice, cit: „upozorní pracovníky na možný nárok podle této směrnice, aniž by zveřejnili skutečnou úroveň odměny jednotlivých pracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Pro účely monitorování podle článku 29 se informace zpřístupní bez omezení“. 

Ustanovení § 287e odst. 1 upravuje povinnost zaměstnavatele přijmout opatření vyplývající z posouzení odměňování k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování ve lhůtách stanovených v posouzení odměňování a projednat způsob jejich provedení s odborovou organizací a radou zaměstnanců. 

Ustanovení § 287e odst. 2 zároveň umožňuje, aby veřejný ochránce práv poskytnul zaměstnavateli stanovisko k provádění opatření vyplývajících z posouzení odměňování.

Posouzení odměňování navazuje na rozdíl v odměňování žen a mužů ve skupinách prací v systému odměňování zaměstnavatele podle § 109a odst. 2 zákoníku práce. Podle navrženého znění § 109a odst. 4 se systém odměňování zaměstnavatele vztahuje také na zaměstnance agentury práce, kteří jsou k němu dočasně přiděleni a tito zaměstnanci se budou od 1. 1. 2031 započítávat  do počtu zaměstnanců zaměstnavatele podle § 37e ZIP (viz § 37j ZIP). Obsah posouzení odměňování prováděného uživatelem se tak ve výsledku bude týkat také zaměstnanců agentury práce dočasně k němu přidělených. Agentura práce provede společné posouzení ve vztahu ke svým kmenovým zaměstnancům.  

K bodu 10 (§ 306a)

Podle směrnice jsou vedle odměny za práci (mzda, plat, odměna z dohody) odměnou rovněž jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem. Tato benefitní plnění ne vždy přísluší ve stejné výši všem zaměstnancům a jejich ne/poskytnutí je často závislé na povaze vykonávané práce nebo jiných souvisejících objektivních okolnostech (např. délka trvání pracovního poměru v případě pracovního jubilea apod.). 
Zaměstnavatelé budou povinni, pokud poskytují jiná peněžitá plnění či plnění peněžité hodnoty, vytvořit systém pro jejich poskytování. Tento systém musí obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytuje a zaměstnavatel jej stanoví vnitřním předpisem nebo sjedná v kolektivní smlouvě. 
Součástí systému nemusí být jiná peněžitá plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaná zaměstnanci zaměstnavatelem, jejichž výše přímo vyplývá z právního předpisu, od něhož se zaměstnavatel neodchýlil. Zaměstnavatel tak pochopitelně nemusí do systému zahrnout např. náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou zaměstnanci vyplácí za dobu čerpání dovolené či jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 ZP, nebo náhradu mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku za dobu prostoje (tj. zákonem dané minimum). Pokud by ale např. zaměstnavatel zaměstnanci poskytoval náhradu mzdy za prostoj ve výši průměrného výdělku (tj. v rozsahu jdoucím nad zákonné minimum dle § 207 ZP), systém by měl obsahovat objektivní a nediskriminační kritéria, na jejichž základě zaměstnavatel toto zvýšené plnění poskytuje. 

Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce platí, že zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde mimo jiné o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Pro poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je relevantní za jakých okolností a z jakého důvodu jsou zaměstnancům poskytovány. Pro legitimní odůvodnění různé výše, respektive ne/poskytování těchto plnění některým zaměstnancům ve stejné skupině prací dle hodnoty práce [viz návrh § 287a odst. 1 písm. b) zákoníku práce] platí v souladu s dlouhodobým výkladem MPSV, že rozdílné zacházení je přípustné, pokud je odůvodněno odlišnou povahou práce nebo jinými objektivními okolnostmi s ní souvisejícími. Tyto odlišnosti a okolnosti musejí být objektivní a genderově neutrální a v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů dle § 1a zákoníku práce. 

K bodu 11 (§ 306b až 306e)

§ 306b

Navrhovaná ustanovení transponují čl. 7 směrnice. Zaměstnavatel má povinnost na písemnou žádost zaměstnance poskytnout informaci o výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnanci poskytuje, a jejich průměrné výši ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělené podle pohlaví. Tato informace umožní zaměstnanci posoudit, zda existují potenciální rozdíly v odměňování v rámci srovnatelné skupiny prací. Bylo přitom postupováno v souladu s recitálem 21, kde je uvedeno, že: V souladu s judikaturou Soudního dvora (6) by pojem odměny měl zahrnovat nejen mzdu či plat, ale také doplňkové nebo proměnlivé složky odměny. V rámci doplňkových nebo proměnlivých složek by měly být zohledněny veškeré výhody nad rámec obvyklé základní či minimální mzdy či platu, které pracovník pobírá přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v podobě věcného plnění. Tyto doplňkové nebo proměnlivé složky by mohly mimo jiné zahrnovat bonusy, odměny za přesčasy, cestovné, příspěvky na bydlení a stravování, náhrady za účast na školení, platby v případě propuštění, zákonné nemocenské, zákonem požadované náhrady a zaměstnanecké penzijní pojištění. Pojem „odměna“ by měl zahrnovat všechny prvky odměny stanovené právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě. 

Lhůta dvou měsíců pro poskytnutí informací je stanovena v souladu se směrnicí a zohledňuje administrativní náročnost shromáždění a zpracování údajů, a to zejména u menších zaměstnavatelů.

Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí stanoví podrobnosti a způsob výpočtu. Posuzovaný úhrn plnění se vyjadřuje v hrubém ročním vyjádření za předchozí kalendářní rok a odpovídajícím hrubém hodinovém vyjádření. Tato metodika odpovídá požadavku směrnice, aby byly údaje srovnatelné, aktuální a objektivně vyčíslitelné, a zároveň zajišťuje, že se zohlední i složky odměny za práci, které nejsou poskytovány pravidelně a poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. 

Výše odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty žádajícího zaměstnance se posuzuje za předchozí kalendářní rok za dobu, po kterou trval jeho pracovněprávní vztah, resp. po kterou vykonával práci zařazenou do příslušné skupiny prací. Pokud v předchozím kalendářním roce došlo u žádajícího zaměstnance ke změně skupiny prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce, dostane tento zaměstnanec (pokud o to požádá) informaci o výši své odměny za obě (všechny) tyto skupiny prací.

Průměrná výše odměny v příslušné skupině prací se poskytne z výše odměn za práci, jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty zaměstnanců v příslušné skupině prací za celý předchozí kalendářní rok, bez ohledu na dobu výkonu práce zaměstnance v této skupině prací v předchozím kalendářním roce.

Z navrženého znění rovněž vyplývá, že zaměstnanec může tohoto práva využít pouze v případě, kdy v předchozím kalendářním roce u zaměstnavatele jeho pracovněprávní vztah trval. Noví zaměstnanci tedy budou moci žádosti podávat až v okamžiku, kdy za doby trvání pracovněprávního vztahu dojde k překročení kalendářního roku. Zároveň pokud u zaměstnance dojde ke změně skupiny prací, lze jeho právo podle tohoto ustanovení ve vztahu k „nové“ skupině prací rovněž využít až ve chvíli, kdy v průběhu doby výkonu práce v této nové skupině dojde k překročení kalendářního roku.

Bývalému zaměstnanci toto právo nepřísluší. Dojde-li tak např. ke změně spočívající v tom, že zaměstnanec v jednom kalendářním roce vykonával práci v pracovním poměru, který k 31. 12. skončil, přičemž od 1. ledna navazujícího kalendářního roku uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o provedení práce, zaměstnanec si žádost podat nemůže, neboť jde o jiný pracovněprávní vztah. Výjimkou jsou pochopitelně případy, kdy zaměstnavatel v případě pracovního poměru na dobu určitou namísto dohody se zaměstnancem o změně jeho trvání uzavře se zaměstnancem formálně nový pracovní poměr na dobu určitou.

Vznik práva zaměstnance na dotčené informace se váže k okamžiku uplatnění žádosti (s limity uvedenými v předchozích odstavcích), zaměstnanec na takovou informaci má právo i v případě, že pracovněprávní vztah po jejím uplatnění skončí. Naopak po jeho skončení se již bez dalšího bývalý zaměstnanec poskytnutí informací domáhat nemůže; legislativní text toto právo přiznává výslovně pouze zaměstnanci.

Upravuje se právo zaměstnance požadovat vysvětlení nebo doplnění informací, pokud jsou neúplné nebo nepřesné. Toto právo je odvozeno z čl. 7 odst. 2 směrnice a slouží k zajištění efektivního výkonu práva na informace a odstranění případných nejasností.

Zaměstnanci mohou podat žádost rovněž prostřednictvím rady zaměstnanců nebo odborové organizace, pokud u zaměstnavatele působí. Zástupce pro BOZP je z povahy své činnosti z tohoto oprávnění vyloučen. Toto ustanovení přebírá možnost uvedenou ve směrnici a reflektuje českou právní úpravu zastoupení zaměstnanců. Tím se posiluje ochrana jednotlivých zaměstnanců, kteří mohou využít podpory svého zástupce, zejména v případech obavy z negativních důsledků vůči zaměstnanci. 

Účelem navrhovaného ustanovení § 306b odst. 5 zákoníku práce je zajistit, aby informace, které zaměstnanec získá podle odstavců 1 a 3 (tj. údaje o průměrné výši odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty ve skupině prací, nezbytné k posouzení, zda je dodržována zásada spravedlivého odměňování), byly využívány výhradně k legitimnímu účelu – tedy k výkonu práva na spravedlivé odměňování podle § 110 zákoníku práce. Zamezuje se tím zneužití těchto údajů k jiným, nesouvisejícím účelům, například k šíření citlivých informací (o odměňování u zaměstnavatele) nebo k narušení pracovních vztahů na pracovišti. Současně ustanovení respektuje právo zaměstnavatele na ochranu důvěrných informací a obchodního tajemství, přičemž ponechává možnost, aby zaměstnavatel písemně určil zaměstnanci konkrétní podmínky nebo omezení, za nichž může s těmito informacemi nakládat. 

Odkaz na § 346a zákoníku práce zajišťuje, že povinnost mlčenlivosti zaměstnance o skutečnostech, které se při výkonu práce dozvěděl, zůstává tímto ustanovením nedotčena. S informací o vlastní výši odměny zaměstnance tedy zaměstnanci mohou nakládat dle svého uvážení, nikoliv jen k výkonu svého práva na rovné zacházení při odměňování. Ustanovení tedy vyvažuje právo zaměstnance na přístup k informacím potřebným k uplatnění rovného zacházení s povinností zaměstnance chránit důvěrnost těchto informací a respektovat oprávněné zájmy zaměstnavatele.

Nad rámec čl. 7 směrnice je navrženým ustanovením § 306b odst. 6 zákoníku práce transponován čl. 12 odst. 3 směrnice, a to právě ve vztahu k právu zaměstnance na informace podle čl. 7 směrnice. Podle tohoto článku mohou, cit: „členské státy… rozhodnout, že pokud by zveřejnění informací podle článků 7, 9 a 10 vedlo k přímému nebo nepřímému zveřejnění odměny identifikovatelného pracovníka, mají přístup k těmto informacím pouze zástupci zaměstnanců, inspektorát práce nebo orgán pro rovné zacházení…“. Navržená úprava chrání soukromí zaměstnanců, kteří vykonávají práci ve stejné skupině prací, ve které vykonává práci zaměstnanec, který podává žádosti podle navrženého § 306b odst. 1 a 3 zákoníku práce. Pokud by při poskytnutí informací podle navrženého znění § 306b zákoníku práce mělo dojít k odhalení výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty jiného zaměstnance, zaměstnavatel informace zaměstnanci (tazateli) neposkytne, ale poskytne je pouze veřejnému ochránci práv. Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace podle navržených ustanovení došlo k odkrytí konkrétní výše odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty je odpovědností zaměstnavatele. Zpravidla se bude jednat o situace, kdy ve stejné skupině prací budou vykonávat práce již jen 1 nebo 2 zaměstnanci stejného pohlaví. Na základě takto poskytnutých informací zaměstnavatelem poté veřejný ochránce práv podle čl. 12 odst. 3 směrnice, cit: „upozorní pracovníky na možný nárok podle této směrnice, aniž by zveřejnili skutečnou úroveň odměny jednotlivých pracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Pro účely monitorování podle článku 29 se informace zpřístupní bez omezení“. 

Zaměstnavatel musí veškeré své zaměstnance nejméně jednou za kalendářní rok informovat o:
· právu zaměstnance písemně požádat zaměstnavatele o poskytnutí informace o výši jeho odměny za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty a o jejich průměrné výši ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělených podle pohlaví,
· právu zaměstnance písemně požádat zaměstnavatele o vysvětlení nebo doplnění týkající se takto poskytnutých informací,
· možnosti zaměstnance uplatnit žádost prostřednictvím zástupce zaměstnanců.

Povinnost zveřejnění informace podle § 306b odst. 7 zaměstnavatel plní způsobem u něj obvyklým a dostupným všem zaměstnancům, tedy např. zveřejněním této informace na intranetu zaměstnavatele, rozesláním hromadného emailu na všechny zaměstnance, jejím vyvěšením na nástěnce nebo např. jakýmkoli jiným informováním zaměstnance v rámci interního systému zaměstnavatele.

§ 306c

Navrhované ustanovení doplňuje systém reportingu zaměstnavatelů se 100 a více zaměstnanci tím, že těmto zaměstnavatelům stanoví povinnost poskytovat zaměstnancům a zástupcům zaměstnanců zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i zákona o inspekci práce [čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice]. 

Tuto zprávu je zaměstnavatel podle navrženého § 37i odst. 2 zákona o inspekci práce povinen poskytnout Ministerstvu práce a sociálních věcí, nicméně na rozdíl od zprávy o rozdílech v odměňování podle § 37g zákona o inspekci práce se tato zpráva nezveřejňuje prostřednictvím informačního systému široké veřejnosti způsobuem umožňujícím srovnání mezi zaměstnavateli, odvětvími a kraji [§ 37f písm. g) zákona o inspekci práce].

Nicméně zaměstnavatel je povinen s touto zprávou seznámit zaměstnance, a to jejím zveřejněním způsobem u zaměstnavatele obvyklým a všem zaměstnancům dostupným. Tato povinnost naplňuje čl. 9 odst. 9 směrnice, který požaduje zpřístupnění údajů o rozdílech v odměňování ve skupinách prací zaměstnancům a jejich zástupcům.

Odstavec 2 upravuje právo zaměstnanců nebo zástupce zaměstnanců na doplňující vysvětlení, jak předpokládá čl. 9 odst. 10 směrnice, jež posiluje procesní práva zaměstnanců při zjišťování možné diskriminace.

Odstavec 3 chrání osobní údaje ostatních zaměstnanců a zavádí mechanismus, který směrnice připouští – poskytování citlivějších údajů prostřednictvím veřejného ochránce práv. Ustanovení reaguje na požadavek směrnice chránit soukromí a zároveň nebránit efektivnímu uplatňování práva na rovné odměňování. Postupovat podle tohoto odstavce bude nutné i v případech nepřímého poskytnutí informace o výši odměny za práci nebo jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty konkrétního zaměstnance. 


§ 306d

Agentura práce, coby zaměstnavatel přiděleného zaměstnance k uživateli, bude na žádost přiděleného zaměstnance plnit povinnosti podle § 306b odst. 1 a 3, tj.musí mu poskytnout informaci o výši odměny za práci (mzdy, odměny z dohody) a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, která zaměstnanci poskytuje, a jejich průměrné výši ve skupině prací, ve které zaměstnanec vykonává práci, rozdělené podle pohlaví (případně je na základě další žádosti přiděleného zaměstnance agentura práce povinna poskytnout mu bez zbytečného odkladu vysvětlení nebo doplnění týkající se poskytnutých informací). Jelikož se ale na zaměstnance agentury práce po dobu dočasného přidělení k výkonu práce u uživatele vztahuje systém odměňování uživatele (viz § 109a odst. 4 zákoníku práce), ukládá současně zákon uživateli, aby agentuře práce poskytnul potřebnou součinnost ke splnění informační povinnosti podle § 306b odst. 1 a 3. Ze stejných důvodů je nutné součinnost poskytnout ke splnění povinnosti zaměstnavatele podle § 306c odst. 2 zákoníku práce, tedy poskytnout vysvětlení nebo doplnění ke zprávě o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 37i ZIP).

§ 306e

Navrhuje se výslovně specifikovat povinnost mlčenlivosti zástupců zaměstnanců o informacích z oblasti odměňování. Rovněž se navrhuje omezit oprávnění zástupců zaměstnanců nakládat se získanými informacemi mimo souvislost s výkonem práva na rovné zacházení v oblasti odměňování zaměstnanců u konkrétního zaměstnavatele.
Tato povinnost není zrcadlena sankci v zákoně o inspekci práce. Právní úprava správních deliktů v oblasti pracovního práva je vystavěna zejména na odpovědnosti zaměstnavatele jako subjektu, který je nositelem povinností vůči zaměstnancům a současně ekonomicky i organizačně silnější stranou pracovněprávních vztahů. 
V případě porušení této povinnosti se zaměstnavatel může domáhat ochrany svých práv prostřednictvím občanskoprávních prostředků, zejména podáním žaloby u soudu. Může se domáhat zdržení se protiprávního jednání, odstranění jeho následků, případně náhrady škody, pokud mu v důsledku porušení mlčenlivosti vznikla majetková újma. Tyto nástroje poskytují dostatečnou a účinnou ochranu, aniž by bylo nutné rozšiřovat veřejnoprávní sankční mechanismy.

K bodu 12 (§ 346a)

Navrhovaná právní úprava transponuje požadavek čl. 7 odst. 5 a 6 směrnice. Výslovný zákaz doložek mlčenlivosti zaměstnance o jeho mzdě, platu a odměně z dohody, který byl do zákoníku práce zaveden zákonem č. 120/2025 Sb., tzv. flexinovelou zákoníku práce, s účinností od 1. června 2025, se navrhuje rozšířit na zákaz omezovat zaměstnance nakládat s informací nejen o výši jeho odměny za práci (mzda, plat, odměna z dohody), ale i s informací o výši jiných poskytovaných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, jelikož podle čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice všechna tato plnění tvoří „odměnu“ ve smyslu směrnice.

K bodům 13 a 14 (§ 363)

Mezi ustanovení, kterými se zpracovávají předpisy Evropské unie se nově  s účinností od 
1. ledna 2027 zařazuje § 30 odst. 3, § 109a, § 306a a § 346a. S účinností od 1. ledna 2028 se poté zařazují § 287 odst. 2 písm. i), § 287a až § 287e a § 306b až 306e.


K čl II. (změna občanského soudního řádu)

K bodu 1 (§ 26)

Článek 16 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby se sdružení, organizace, orgány pro rovné zacházení a zástupci zaměstnanců nebo jiné podobné právní subjekty mohli účastnit jakéhokoli správního nebo soudního řízení ve věci údajného porušení práv nebo povinností týkajících se zásady stejné odměny. V takovém řízení přitom mohou jednat buď jménem pracovníků nebo na jejich podporu. Ustanovení s ohledem na obecnější vymezení nechává poměrně širokou diskreci pro členské státy, jakou formu zapojení v soudním řízení si zvolí, čímž v duchu zásady procesní volnosti umožňuje stavět na historických tradicích a zkušenostech.

V poměrech českého práva se jako nejpřirozenější jeví již osvědčené a zaběhlé řešení spočívající ve speciálním zástupčím oprávnění vybraných subjektů zakotveném v § 26 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení dnes připouští, aby se žalobce nechal v antidiskriminačním sporu zastoupit právnickou osobou věnující se problematice rovného zacházení a diskriminace. Dílem tedy lze považovat čl. 16 směrnice za transponovaný, a to v části, která se týká „sdružení, organizací, zástupců zaměstnanců nebo jiných právních subjektů, které mají v souladu s kritérii stanovenými vnitrostátním právem oprávněný zájem na zajištění rovnosti mezi muži a ženami“. Dosavadní § 26 odst. 3 o. s. ř. je formulačně širší, a tudíž uvedené kategorie nepochybně pokrývá. Navrhuje se nicméně v souladu s požadavkem čl. 16 ustanovení dále rozšířit. Ustanovení se doplňuje o nový okruh možného zástupce účastníka, kterým bude moci být napříště též veřejný ochránce práv jakožto český „orgán pro rovné zacházení“ ve smyslu cit. směrnice. 

Výhoda tohoto řešení spočívá mj. v minimálních dopadech na státní rozpočet, neboť veřejný ochránce práv jakožto pouhý zástupce nemá povinnost platit soudní poplatek, a netíží jej ani případná povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné protistrany.

Pro úplnost je třeba uvést, že zástupčí oprávnění podle § 26 odst. 3 o. s. ř. je pojímáno v rovině možnosti pro veřejného ochránce práv. Naopak ustanovení nezakládá všeobecné a bezpodmínečné právo účastníka na to, aby byl zastoupen ombudsmanem. Tak daleko nezachází ani čl. 16 směrnice.

K bodům 2 a 3 (§ 133a)

Podobně jako v jiných případech zakotvuje čl. 18 směrnice problematiku přenesení důkazního břemene na žalovaného. Povinnost ukládanou členským státům v čl. 18 odst. 1 směrnice náš právní řád naplňuje díky obecněji formulovanému pravidlu § 133a odst. 1 občanského soudního řádu v platném znění, je tudíž třeba zajistit pouze implementaci čl. 18 odst. 2. Děje se tak v navrhovaném § 133a odst. 5 o. s. ř., který zavádí nový důvod pro přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného, a to v případech, kdy žalovaný nesplnil některou z povinností stanovených v zákoníku práce  [§ 30, § 109a, § 287 odst. 2 písm. i), § 287a až § 287e, § 306a, § 306b, § 306c a § 346a zákoníku práce] nebo v zákoně o inspekci práce (§ 37i), odpovídajících povinnostem upraveným v článcích 5 až 7, 9 a 10 směrnice. 

K čl. III (přechodné ustanovení)

V zájmu zajištění právní jistoty se navrhuje, aby se nová úprava rozdělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného nedotkla soudních sporů zahájených před nabytím účinnosti tohoto zákona.

K čl. IV (změna zákona o vojácích z povolání)

K bodům 1 a 2 (§ 68s)

Navrhovaná úprava rozpracovává danou směrnici na podmínky služebního poměru vojáků v činné službě. Jejich služební poměr je upraven ve dvou zákonech podle kategorií služebního poměru. U vojáků z povolání je úprava obsažena v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. U vojáků v záloze ve službě pak je služební poměr upraven v zákoně č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze. Jejich služební poměr podle § 2 uvedeného zákona přebírá právní normy ze zákona o vojácích z povolání s výjimkou ustanovení uvedených § 47 zákona č. 45/2016 Sb. Transpozice obsažená v zákoně o vojácích z povolání se tak plně vztahuje i na vojáky v záloze ve službě. 

K odstavci 1
Protože se nové ustanovení § 37d  zákona o inspekci práce nevztahuje na vojáky v činné službě doplňuje se obdobné ustanovení do zákona o vojácích z povolání. Ministerstvo obrany bude sdělovat Ministerstvu práce a sociálních věcí údaje o výši odměny za výkon služby, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákům v souvislosti s jejich službou prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení za účelem transparentnosti odměňování za výkon služby žen a mužů. Současně se zakládá pro Ministerstvo práce a sociálních věcí oprávnění ke zpracování statistických údajů vojáků v činné službě obdobně jako zakládá zákon o inspekci práce. Ustanovení je navrženo ve dvojím znění, neboť § 68s nabyde účinnosti od 1. ledna 2027, zatímco § 68s odst. 1 až 9 až k 1. lednu 2028. 

K odstavcům 2, 4 a 9
Obdobně s povinností uloženou § 37i zákona o inspekci práce se u vojáků stanovuje ministerstvu povinnost provést vyhodnocení odměňování u skupin stejných služebních činností nebo služebních činností stejné hodnoty vojáků, a případně jejich vysvětlení vojákovi, pokud o to požádá. Zakládá současně povinnost zaslat tuto zprávu na Ministerstvo práce a sociálních věcí.

K odstavci 3
Vymezuje obsah obecného pojmu odměna za výkon služby, peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty poskytovaných vojákovi v souvislosti s jeho službou.

K odstavcům 5 a 6
K zabezpečení splnění povinnosti uložené čl. 7 směrnice se zakládá povinnost poskytnout vojákovi na jeho žádost informaci o výši jeho celkového zúčtovaného příjmu za předchozí kalendářní rok a tomu odpovídajícím hodinovém vyjádření a průměrnou výši celkového zúčtovaného příjmu vojáků ve skupině služebních činností se stanovuje služebnímu orgánu, který má ve své podřízenosti daného vojáka. Jde o obdobu nového § 306b zákoníku práce.

K odstavcům 7 a 8
K naplnění čl. 10 směrnice se ukládá ministerstvu provádět posouzení rozdílu odměňování žen a mužů. K zajištění stejného postupu ve vztahu k zaměstnancům se při tomto posuzování obdobně použijí příslušná ustanovení zákoníku práce (§ 287a až § 287e). Stejně tak se ukládá povinnost k zaslání posouzení Ministerstvu práce a sociálních věcí.

K čl V. (změna zákona o veřejném ochránci práv)

K bodů 1 a 2 (§ 1a odst. 1 písm. e) 
Směrnice přiznává poměrně významnou roli orgánům pro rovné zacházení. Tím je v České republice veřejný ochránce práv. Směrnice předpokládá, že orgány pro rovné zacházení budou zaměstnancům pomáhat s vymáháním jejich práva na rovné zacházení a spravedlivé odměňování. Za tímto účelem budou mít přístup k relevantním informacím od zaměstnavatelů a budou jim moci navrhovat opatření směrem právě k rovnému zacházení v oblasti odměňování. Budou rovněž moci zastupovat či se zúčastnit soudních řízení, ve kterých se budou zaměstnanci tohoto svého práva domáhat. Bude ovšem na druhé straně pomáhat i zaměstnavatelům a to jak s plněním navržených opatření, tak s celkovým nastavováním systému odměňování a měřením jeho fungování, aby zajišťoval skutečnou rovnost v odměňování. Orgán pro rovné zacházení tak bude moci výrazně přispívat k tomu, aby odměňování v České republice bylo skutečně spravedlivé.

Orgán pro rovné zacházení tak otázku rovného zacházení v oblasti odměňování začlení mezi témata ve své působnosti. Směrnice však tyto působnosti blíže nerozvádí a ponechává to na jiných předpisech EU[footnoteRef:12] a na národní právní úpravě, které pouze vhodně rozvádí a doplňuje. Konkrétně jde především o směrnice 2024/1449 a 2024/1500, které nově podrobněji upravují fungování orgánů pro rovné zacházení, které mají nyní členské státy uvést do svých právních řádů. Stejným způsobem tedy bude při implementaci postupovat i Česká republika. Hlavní změny v této souvislosti přináší především novela zákona o veřejném ochránci práv a ochránci práv dětí a dalších souvisejících předpisů, kterou jsou do českého práva implementovány obě výše uvedené směrnice a která bude v nejbližší době rovněž předložena vládě ke schválení. Na tu navržená implementační úprava vhodně navazuje a rozvíjí ji. Z tohoto důvodu se také v § 1a odst. 1 písm. e) a novém § 21 d odst. 1 písm. a), které základně charakterizují působnost veřejného ochránce práv jako orgánu pro rovné zacházení, doplňuje explicitně otázka rovného zacházení v oblasti odměňování.  [12:  Viz směrnice Rady (EU) 2024/1499 ze dne 7. května 2024 o standardech pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, rovného zacházení s osobami v otázkách zaměstnání a povolání bez ohledu na jejich náboženské vyznání nebo přesvědčení, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci, rovného zacházení se ženami a muži v otázkách sociálního zabezpečení a v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování a o změně směrnic 2000/43/ES a 2004/113/ES  (dále též „směrnice 2024/1499“) a  směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1500 ze dne 14. května 2024 o standardech pro orgány pro rovné zacházení v oblasti rovného zacházení se ženami a muži a rovných příležitostí pro ženy a muže v otázkách zaměstnání a povolání a o změně směrnic 2006/54/ES a 2010/41/EU (dále též „směrnice 2024/1500“). 
] 


K bodu 3 (§ 21dd)
Toto ustanovení rozvádí pravomoci veřejného ochránce práv jako orgánu pro rovné zacházení podle požadavků směrnice. Vedle obecných pravomocí popsaných v § 21d a rozvedených v §§ 21da – 21dc půjde o specifickou podporu přístupu zaměstnanců k informacím o tom, zda je jejich odměňování v souladu se zásadou rovného odměňování podle čl. 7 odst. 1 směrnice. Čl. 7 odst. 2 směrnice předpokládá, že vedle svého zaměstnavatele budou zaměstnanci moci získat tyto informace i pomoci veřejného ochránce práv. Zaměstnanec se tedy podle odstavce 1 bude moci obrátit i na ochránce se žádosti o poskytnutí informací o rovném odměňování podle § 306b odst. 4 zákoníku práce. Ochránce pak požádá zaměstnavatele o tyto informace a ten mu je poskytne. Analogická pravidla budou platit i v případě vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů. 
 
Česká republika rovněž využívá výjimku dle čl. 12 odst. 3 směrnice, která umožnuje neposkytnout informace z důvodů ohrožení soukromí jiných zaměstnanců. V tom případě zaměstnavatel v souladu s § 306b odst. 6 či § 306c odst. 3 neposkytne příslušné informace přímo zaměstnanci, ale pouze veřejnému ochránci práv, kterému zároveň sdělí identifikační údaje příslušného zaměstnance, kterého rovněž informuje o učiněných krocích. Analogicky pak postupuje bezpečnostní sbor podle § 133d zákona o příslušnících bezpečnostních sborů. Veřejný ochránce práv pak podle odstavce 2 daného zaměstnance informuje o přijetí věci a svém dalším postupu. Stejně postupuje v případě, že se zaměstnanec či příslušník bezpečnostních sborů obrátili přímo na svého zaměstnavatele a ten zjistil, že jim nemůže informace poskytnout z důvodů uvedených výše a poslal informace přímo veřejnému ochránci práv. Veřejný ochránce práv si může vyžádat i další informace v souladu s čl. 9 odst. 9 a 10 a čl. 10 odst. 3 směrnic, tj. zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací (a to za jakékoliv relevantní období), posouzení odměňování či jejich doplnění a vysvětlení, pokud je zaměstnavatel povinen takovéto dokumenty zpracovávat.
 
Veřejný ochránce na základě získaných informací pak podle odstavce 3 posoudí, zda u daného zaměstnavatele nedochází k porušování práva na rovné odměňování. Pokud veřejný ochránce práv zjistí, že by tomu tak mohlo být, upozorní na to dotčeného zaměstnance a doporučí mu cesty, jak svá práva chránit v souladu s čl. 12 odst. 3 směrnice, aniž by přitom sdělil informace o odměňování ostatních zaměstnanců.

Čl. 15 směrnice pak předpokládá, že orgány pro rovné zacházení budou zaměstnance moci podporovat v jejich soudních sporech týkajících se rovného odměňování. Proto se v odst. 4 navrhuje umožnit veřejnému ochránci práv zastupovat zaměstnance v soudních řízeních ve sporech týkajících se práva na rovné zacházení v oblasti odměňování. Toto řešení je pro český právní řád systémové a osvědčené. Z hlediska státního rozpočtu je navíc efektivní, neboť ochránce jako zástupce neplatí soudní poplatky a v případě neúspěchu ve sporu nenese náklady protistrany. Odpovídá tomu i navrhovaná změna § 26 odst. 3 o. s. ř., kam se veřejný ochránce práv doplňuje jako subjekt se speciálním zástupčím oprávněním.

Ustanovení je koncipováno jako možnost zaměstnance požádat o zastupování v soudním sporu. Předpokladem převzetí zastoupení je jednak, že se zaměstnanec předtím se svým případem obrátil na veřejného ochránce práv, který jej prošetřil a dospěl k názoru, že došlo k porušení zásady rovného odměňování, a jednak že navržená opatření ani jiné kroky nevedly k nápravě a protiprávní stav tedy nadále trvá. Podrobnější pravidla pro přijímání případů a výkon tohoto oprávnění si ochránce stanoví tak, aby mu umožnili efektivně napomáhat k přístupu ke spravedlnosti v často odborně náročných sporech a zároveň zajistily rovný přístup k jeho službám.

Podle čl. 28 odst. 2 této směrnice jsou členské státy povinny zajistit úzkou spolupráci a koordinaci mezi inspektoráty práce, orgány pro rovné zacházení a případně sociálními partnery v oblasti uplatňování zásady stejné odměny. Odstavec 5 proto zakotvuje spolupráci veřejného ochránce práv v oblasti rovného odměňování s orgány inspekce práce, odborovými organizacemi, organizacemi zaměstnavatelů a Ministerstvem práce a sociálních věcí, které plní roli národního monitorovacího orgánu podle čl. 29 směrnice. Cílem této spolupráce je zejména sdílení informací o zjištěných systémových nedostatcích v oblasti rovného odměňování a přispění k jejich systémovému řešení, včetně tvorby preventivních opatření a poskytování metodické podpory.

K čl VI. (změna soudního řádu správního)

Navrhovaná právní úprava v § 35 odst. 4 zrcadlí změnu v § 26 občanského soudního řádu a stanovuje nové oprávnění pro veřejného ochránce práv zastupovat účastníka v soudním řízení správním.  


K čl VII (změna zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů)

K bodu 1 (§ 45 odst. 1)

Navržené ustanovení transponuje do českého právního řádu čl. 7 odst. 6 směrnice EU o transparentním odměňování“. Jeho účelem je zajistit, aby informace, které příslušník bezpečnostního sboru získá podle nově navrhovaného ustanovení § 133c odst. 2, tj. údaje o odměňování ostatních příslušníků a příslušnic, kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, mohl využít výhradně k legitimnímu účelu – tedy k výkonu práva na rovné zacházení v oblasti odměňování. Zamezuje se tím zneužití těchto údajů k jiným, nesouvisejícím účelům. 

K bodu 2 (§ 77 odst. 9)

Stávající text § 77 odst. 9 se novelizuje s ohledem na čl. 16 směrnice EU o transparentním odměňování, který požaduje, aby náhrada za protiprávní jednání zahrnovala „plnou náhradu nevyplacené odměny a souvisejících prémií nebo věcného plnění, náhradu za ušlé příležitosti, nemajetkovou újmu, jakoukoli škodu způsobenou jinými relevantními faktory, mezi něž může patřit diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jakož i úroky z prodlení“. Aktuální text ustanovení je proto doplněn tak, aby obsahoval nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. 

K bodu 3 (§ 77 odst. 13)

Nově navrhované ustanovení § 77 odst. 13 transponuje čl. 7 odst. 3 směrnice EU o transparentním odměňování a bezpečnostnímu sboru ukládá, aby svoje příslušníky nejméně jednou za kalendářní rok informoval o jejich oprávnění podat žádost o informace podle § 133c, neboli požadovat údaje o svém odměňování (k obsahu pojmu „odměňování“ viz komentář k § 133a odst. 1) za předchozí kalendářní rok a průměrné úrovni odměňování ostatních příslušníků a příslušnic, kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, za předchozí kalendářní rok.

K bodu 4 (§ 99a)

Obsahem navrhovaného § 99a je úprava odpovědnosti bezpečnostního sboru za porušení zásady rovného zacházení nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře. Souvisí s ustanovením § 77 odst. 9, které se však vztahuje pouze na případy, kdy k porušení práv a povinností dojde „jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře“. 

Text nového § 99a stanoví, že příslušník má v případě porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení, ke kterému došlo nezákonným rozhodnutím služebního funkcionáře, nárok na náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, včetně zadostiučinění v penězích. 

K bodům 5 a 6 (§ 133a až 133e)

§ 133a	 
Navržené ustanovení § 133a transponuje do českého právního řádu čl. 9 směrnice EU o transparentním odměňování, který členským státům ukládá povinnost zajistit, aby zaměstnavatelé reportovali údaje o odměňování svých pracovníků, konrkétně o rozdílu v odměňování mužů a žen, národnímu monitorovacímu orgánu. Tímto orgánem bude v podmínkách České republiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.

První odstavec definuje pojem odměňování. Směrnice EU o transparentním odměňování totiž pracuje s pojmem „odměna za práci“ ve velmi širokém smyslu; pro účely její transpozice do zákona 361/2003 Sb. je třeba považovat za „odměňování“ nejen poskytování služebního příjmu, ale rovněž poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty (např. odměny za služební pohotovost, kázeňské odměny, náborového příspěvku apod.), které mají souvislost se služebním poměrem příslušníka. 

Druhý odstavec pojednává o statistických hodnotách uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice EU o transparentním odměňování. Česká republika ohledně nich zvolila řešení, předvídané v článku 9 odst. 8 směrnice, díky kterému mohou členské státy tyto statistické informace shromažďovat samy na základě údajů poskytovaných zaměstnavateli daňovým orgánům nebo orgánům sociálního zabezpečení. 

Česká republika bude pro tyto účely využívat tzv. „hlášené údaje“ vykazované bezpečnostním sborem prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Tento postup představuje nejméně administrativně zatěžující a nejvíce technicky efektivní způsob, jak zajistit správnost a úplnost dat potřebných pro výpočet rozdílů v odměňování. Údaje z JMHZ zpracuje a statistické údaje podle čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice EU o transparentním odměňování na jejich základě vyčíslí Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výsledky zveřejní v tzv. „zprávě o rozdílech v odměňování“ na svých webových stránkách.

Seznam položek JMHZ, jež budou Ministerstvem práce a sociálních věcí pro výpočet používány, a přesný postup výpočtu budou uvedeny v nařízení vlády, které bude k provedení uvedeného ustanovení vydáno. Statistické údaje budou vyčísleny a publikovány ve dvou hodnotách: jako celkový údaj za předchozí kalendářní rok a jako tzv. hodinová hodnota. V nařízení vlády bude stanoven také přesný postup výpočtu hodinové hodnoty.

Jak je popsáno ve třetím odstavci, bezpečnostní sbor bude vlastními silami vykazovat statistické údaje podle článku 9 odst. 1 písm. g), tedy „gender gap“ pro každou z jednotlivých skupin činností v bezpečnostním sboru, odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Tyto statistické údaje za každý kalendářní rok zašle do 31. března následujícího roku datovou schránkou Ministerstvu práce a sociálních věcí. Vykáže-li u jakékoliv skupiny činností nenulový „gender gap“, bude mít možnost jej zdůvodnit. 

Výpočet statistických údajů podle článku 9 odst. 1 písm. g) směrnice EU o transparentním odměňování bude bezpečnostní sbor také provádět na základě „hlášených údajů“, které reportoval prostřednictvím JMHZ. Seznam položek JMHZ, které budou pro výpočet používány, a přesný postup výpočtu, bude uveden v nařízení vlády, které bude k provedení uvedeného ustanovení vydáno. Statistické údaje budou vyčísleny a vykázány ve dvou hodnotách: jako celkový údaj za předchozí kalendářní rok a jako tzv. hodinová hodnota. V nařízení vlády bude stanoven přesný postup výpočtu hodinové hodnoty.

Statistické údaje bude vyčísleny a vykázány samostatně pro každou skupinu činností v bezpečnostním sboru odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. U skupin činností, ve kterých vykonávají službu pouze příslušníci jednoho pohlaví, nelze rozdíl v odměňování vyčíslit, a proto statistický údaj o rozdílu v odměňování nebude vykázán. 

Podle odstavce čtvrtého bezpečnostní sbor tato statistická data do 31. března zveřejní způsobem dostupným všem příslušníkům, poskytne je také odborovým organizacím, které v něm působí a na základě písemné žádost orgánu uvedenému v § 86 odstavci 3 a veřejnému ochránci práv. Požádá-li některý z těchto subjektů o vysvětlení poskytnutých údajů, bezpečnostní sbor jim požadované informace poskytne bez zbytečného odkladu. 

§ 133b
Navrhovaná právní úprava pomocí § 133b transponuje článek 10 směrnice EU o transparentním odměňování a zavádí tak do českého právního řádu nový institut „zprávy o  posouzení odměňování příslušnic a příslušníků“, který představuje klíčový nápravný mechanismus při zjištění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů.

Odstavec 1 stanoví podmínky, za nichž je bezpečnostní sbor povinen takovou zprávu vypracovat a projednat ji s odborovými organizacemi. Jedná se o situace, kdy: 
· bezpečnostní sbor u příslušníků některé skupiny činností v bezpečnostním sboru, odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti při postupu podle § 133a odst. 3 vykázal statistický údaj o rozdílu v odměňování žen a mužů přesahující 5 %, 
· tento rozdíl nezdůvodnil na základě objektivních a nediskriminačních kritérií a
· neodůvodněný rozdíl v odměňování žen a mužů nenapravil do 6 měsíců ode dne zaslání statistických údajů Ministerstvu práce a sociálních věcí podle § 133a odst. 3.

Hranice 5 % odpovídá přímo textu směrnice a představuje praktický prahový ukazatel, který brání přetížení bezpečnostních sborů drobnými, statisticky nevýznamnými odchylkami, a zároveň umožňuje identifikovat skutečně závažné nerovnosti.

Odstavec 2 stanoví, že na formu a obsah zprávy o posouzení odměňování žen a mužů se obdobně použijí ustanovení zákoníku práce o posouzení odměňování (§ 287b zákoníku práce). O stanovisko k opatřením k odstranění neodůvodněných rozdílů v odměňování žen a mužů navrženým ve zprávě o posouzení odměňování může bezpečnostní sbor požádat orgán uvedený v § 86 odstavci 3 nebo veřejného ochránce práv. 

Podle odstavců 3 a 4 bezpečnostní sbor zprávu o posouzení odměňování příslušnic a příslušníků poskytne Ministerstvu práce a sociálních věcí a zveřejní ji stejným způsobem jako údaje podle § 133a odstavce 4. Poskytne ji také odborovým organizacím, které v něm působí a na základě písemné žádost orgánu uvedenému v § 86 odstavci 3 a veřejnému ochránci práv.

§ 133c
Navrhované ustanovení § 133c transponuje čl. 7 směrnice EU o transparentním odměňování. Příslušníkům bezpečnostních sborů uděluje oprávnění požadovat od bezpečnostního sboru informace o výši svého odměňování (k obsahu tohoto pojmu viz komentář k § 133a odst. 1) a o průměrné výši odměňování příslušnic a příslušníků, kteří vykonávají službu ve stejné skupině činností v bezpečnostním sboru, odstupňovaných podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti,  za období předchozího kalendářního roku.

Tyto informace umožní příslušníkovi posoudit, zda existují potenciální rozdíly v odměňování v rámci skupiny činností, ve které vykonává službu.  Lhůta dvou měsíců pro poskytnutí informací je stanovena v souladu se směrnicí EU a zohledňuje administrativní náročnost shromáždění a zpracování údajů.

Ustanovení obsahuje také zmocnění pro vydání nařízení vlády, které detailně stanoví rozsah údajů, které budou na základě § 133c příslušníkům poskytovány, a způsob jejich výpočtu. 

§ 133d
Navrhované ustanovení § 133d transponuje čl. 12 směrnice EU o transparentním odměňování. Pokud by poskytnutí informací podle navrženého ustanovení § 133a odst. 4, § 133b odst. 4 nebo § 133c odst. 2 mohlo vést k předání nebo zpřístupnění informace o odměňování konkrétního příslušníka, bude bezpečnostní bor postupovat speciálním způsobem, kdy požadované informace poskytne pouze veřejnému ochránci práv. 

Na základě takto poskytnutých informací poté veřejný ochránce práv, jak stanoví směrnice: „upozorní pracovníky na možný nárok podle této směrnice, aniž by zveřejnili skutečnou úroveň odměny jednotlivých pracovníků vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty“. Žadatele o poskytnutí informací bezpečnostní sbor bez zbytečného odkladu o svém „speciálním postupu“ písemně informuje a uvede důvody, které jej k tomuto postupu vedly.

Správné vyhodnocení, zda by poskytnutím informace došlo k odkrytí konkrétní výše odměňování konkrétního příslušníka, je odpovědností bezpečnostního sboru. Vzhledem ke specifickým úkolům a prostředí bezpečnostních sborů se v odstavci 3 výslovně připomíná, že ustanovení právních předpisů o ochraně utajovaných informací a ochraně osobních údajů nejsou ustanovením § 133d dotčena.

§ 133e
První odstavec navrhovaného ustanovení § 133e obsahuje právní základ pro postavení Ministerstva práce a sociálních věcí jako národního monitorovacího orgánu ve smyslu čl. 29 směrnice EU o transparentním odměňování ve vztahu k bezpečnostním sborům. Činí tak odkazem na § 37f zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, který provádí povinnost České republiky jakožto členského státu EU zřídit či určit orgán, který bude monitorovat rozdíly v odměňování mezi ženami a muži, zveřejňovat výsledky monitoringu, shromažďovat související data a podporovat poskytování informací veřejnosti. 

Ve druhém odstavci se navrhuje ohraničit oprávnění odborové organizace nakládat se informacemi získanými podle hlavy VI. části osmé zákona výkonem práva na rovné zacházení v oblasti odměňování příslušníků bezpečnostního sboru.

Třetí odstavec obsahuje výjimku z aplikace vybraných ustanovení hlavy VI. části osmé zákona. Výjimka se týká bezpečnostních sborů uvedených v § 205 odst. 1 zákona, kterými jsou Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styky a informace, Policie České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů a Hasičský záchranný sbor České republiky. Za účelem řádného fungování zpravodajských služeb a speciálních útvarů ostatních zmíněných sborů – jež je v zájmu národní bezpečnosti České republiky – nesou tyto sbory v informačních systémech státu a v dalších právních vztazích jednotné označení zaměstnavatele, jímž je „bezpečnostní sbor České republiky“. Jejich příslušníci tvoří homogenní skupinu „příslušníků bezpečnostního sboru“, díky čemuž není možné rozklíčovat jejich vazbu ke konkrétnímu bezpečnostnímu sboru (nelze určit, zda se jedná o hasiče, policistu nebo zpravodajce). Tím je zaručena ochrana identity příslušníků zpravodajských služeb a speciálních útvarů ostatních bezpečnostních sborů, a to především v digitálním prostředí. Z uvedených důvodů je třeba minimalizovat jakékoliv zpracovávání údajů o jednotlivých příslušnících, a to i v rámci jejich vlastních bezpečnostních sborů. Uvedená výjimka z požadavků směrnice na reporting a publikování údajů o příslušnících je tedy odůvodněna ochranou národní bezpečnosti, která podle čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. 

K bodům 7 a 8 (§ 171)

Navrhované ustanovení doplňuje stávající § 171 zákona, jenž obsahuje taxativní výčet situací, ve kterých se nevede řízení ve věci služebního poměru. Vzhledem k charakteru nových pravidel navrhovaných do hlavy VI osmé části zákona se postup podle této hlavy přidává mezi případy, ve kterých se  řízení nevede. 

K bodu 9 (§ 207)

Nově navrhovaný odstavec 4 provádí čl. 21 směrnice EU o transparentním odměňování. Doplňuje novou úpravu odpovědnosti bezpečnostního sboru za případy porušení zásady rovného zacházení v § 77 odst. 9 a § 99a a stanoví, že lhůta pro uplatnění nároku vyplývajícího z porušení práva na rovné zacházení činí 3 roky a začíná běžet dnem, kdy se příslušník dozví, že k porušení takového práva došlo. Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě 10 let ode dne skončení služebního poměru, v jehož průběhu k porušení práva na rovné zacházení došlo.

K čl. VIII (přechodná ustanovení)

K bodu 1 

Přechodná ustanovení umožňují bezpečnostním sborům přizpůsobit se novým datovým a administrativním nárokům. Zveřejnění prvních zpráv o rozdílech v odměňování příslušnic a příslušníků je plánováno na rok 2028, tzn. budou reportována data za období kalendářního roku 2027. 

K bodu 2

S ohledem na právní jistotu příslušníků bezpečnostních sborů se navrhuje vztáhnout novou úpravu nároků vyplývajících z porušení práva příslušníka na rovné zacházení pouze na nároky vzniklé až po nabytí účinnosti tohoto zákona.


K čl IX (změna zákona o inspekci práce)

K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1)

V poznámce pod čarou č. 78 se doplňuje Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/970 ze dne 10. května 2023, kterou se posiluje uplatňování zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty prostřednictvím transparentnosti odměňování a mechanismů prosazování.
K bodu 2 (§ 4)

V oblasti rovného zacházení v odměňování je Směrnicí předpokládána úzká a efektivní spolupráce Státního úřadu inspekce práce, ministerstva a Veřejného ochránce práv. Z tohoto důvodu je nezbytné zakotvit oprávnění Státního úřadu inspekce práce v této věci

K bodům 3 až 15 (§ 10 až 12 a 23 až 26)

Článek 23 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit existenci účinných, přiměřených a odrazujících sankcí za porušení práv a povinností souvisejících se zásadou stejné odměny. Smyslem těchto sankcí je poskytnout skutečný odrazující účinek, zejména v situacích, kdy dochází k porušování pravidel týkajících se rovného odměňování. Sankce mají zahrnovat zejména pokuty, jejichž výše a praktická vymahatelnost musí být nastavena tak, aby zaměstnavatelé byli motivováni dodržovat své povinnosti.
Nově stanovené povinnosti zaměstnavatelů v oblasti systémů odměňování a poskytování jiných peněžitých plnění nebo plnění peněžité hodnoty se promítají do úpravy zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Tyto povinnosti jsou transponovány formou nových skutkových podstat přestupků zaměstnavatelů. Nová úprava se dotýká čtyř tematických úseků:
1. úsek součinnosti zaměstnavatele a orgánu jednajícího za zaměstnance,
2. úsek rovného zacházení,
3. úsek ochrany soukromí a osobních práv zaměstnanců,
4. úsek pracovního poměru a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Součinnost zaměstnavatele a zástupců zaměstnanců
V této oblasti dochází k postihu situací, kdy zaměstnavatel nesplní povinnost vyplývající z § 287c zákoníku práce, tj. nepřistoupí k projednání společného posouzení se zástupci zaměstnanců (s výjimkou zástupců pro oblast BOZP, pro které povinnost logicky neplatí). Sankční mechanismus zde posiluje roli sociálního dialogu, který je i jedním z klíčových prvků směrnice.
Rovné zacházení
Nejvýznamnější změny se promítají do oblasti rovného zacházení, kde na základě transponovaných povinností vzniká osm nových skutkových podstat přestupků. Výše sankcí zůstává v souladu se stávajícím systémem podle zákona o inspekci práce a je nastavena tak, aby odpovídala závažnosti porušení a významu nově přenesených povinností. Právě oblast rovného odměňování je stěžejní částí směrnice.
Ochrana soukromí a osobních práv a ochrana fáze před vznikem pracovního vztahu
V úsecích ochrany soukromí a pracovněprávních vztahů před vznikem pracovního poměru jsou zavedeny dvě nové skutkové podstaty přestupků. Ty postihují jednání zaměstnavatele, který poruší nové povinnosti vůči osobám ucházejícím se o zaměstnání. Jde zejména o povinnosti spojené s poskytováním transparentních informací o odměňování a se zákazem vyžadování informací, které směrnice výslovně zakazuje. Maximální výše sankcí je opět sladěna se systémem sankcí podle zákona o inspekci práce.
Povinnost zaměstnavatele stanovenou v § 109a zákoníku práce týkající se vytvoření systému odměňování je zcela stěžejní pro nastavení jasných a srozumitelných pravidel pro odměňování zaměstnanců. Z tohoto důvodu je nesplnění této povinnosti sankcionováno až do maximální výše sankce 1 000 000 Kč.  Lze doplnit, že se jedná o povahově výrazně novou povinnost, a tedy nelze v tomto ohledu uvedenou povinnost komparovat s jinými povinnostmi v aktuálním znění ZIP. Je to taktéž povinnost, která je spjatá s odměňováním zaměstnance, a je zcela pochopitelné, že nelze uvažovat s ohledem na závažnost jednání o nízké horní sazbě pokuty. 

Co se týče sankcionování § 287d zákoníku práce, je nezbytné uvést, že tato povinnost obsahující povinnost zaměstnavatele posouzení odměňování zveřejnit a poskytnout stanoveným subjektům k funkci transparentnosti odměňování přispívá a bez jejího stanovení by samotné zpracování posouzení odměňování postrádalo efektu. Díky zveřejnění a poskytnutí je nejen zaručeno, že zaměstnavatel bude přistupovat ke své povinnosti vypracovat posouzení odměňování zodpovědně, ale právě prostřednictvím veřejné publikace posouzení je zaručena možnost seznámení se s touto analýzou ze strany zaměstnanců a příslušných subjektů.

Za stejných důvodů je třeba setrvat na sankcionování povinnosti zaměstnavatele zpracovat zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů stanovené v § 37i zákona o inspekci práce v maximální výši sankce 1 000 000 Kč, když se jedná o primární povinnost zaměstnavatele plněnou vůči státu, resp. ministerstvu. V této souvislosti je nutné podotknout, že nesplnění této primární povinnosti pak vede k tomu, že zaměstnavatel nebude plnit ani další povinnosti, především povinnosti vyplývající z § 287a až § 287e zákoníku práce. Jinými slovy, pokud zaměstnavatel rezignuje na tuto svou povinnost a nevypracuje a nezveřejní zprávu o rozdílech v odměňování žen a mužů ve skupinách prací, pak není nikdy odhalen ani příslušný rozdíl v odměňování žen a mužů a nedojde ani ke zpracování posouzení odměňování, popř. odůvodnění těchto rozdílů, popř. jejich nápravě, což zvyšuje společenskou škodlivost porušení této povinnosti, která tak nemá administrativní charakter.

Povinnost stanovenou v § 30 odst. 2 zákoníku práce týkající se zákazu vyžadování informace o minulém odměňování osoby, která se o práci uchází, se považuje za stejně závažnou jako povinnost stanovenou v § 316 odst. 4 téhož zákona vztahující se k zákazu zaměstnavatele vyžadovat od zaměstnance informace, které nesouvisejí s výkonem práce a se základním pracovněprávním vztahem. Jedná se o úzce spolu související povinnosti. Zaměstnavatel musí být dostatečně i prostřednictvím výše sankce motivován k tomu, aby se na takovou informaci osoby, která se o práci uchází, neptal, a nevytvářel tak umělé hranice pro vyjednávání o výši odměny. Proto bylo přistoupeno k maximální výši sankce 1 000 000 Kč. 

Pokuty představují pouze nástroj regulace a je nutné je posuzovat v kontextu samotné věcné úpravy. K maximální hranici se přistoupilo jen v případech, které byly z hlediska transpozice směrnice vyhodnoceny jako nejzásadnější pro skutečný přínos k rovnému zacházení v odměňování.

K bodům 16 až 19 (§ 37d až § 37j)

Navržená ustanovení obsahují způsob, kterým budou vypracovávány zprávy o rozdílech v odměňování zaměstnavatelů a poskytování údajů nezbytných pro výpočet rozdílu v odměňování žen a mužů. Cílem je zajistit pravidelný, systematický a porovnatelný sběr dat, který je nezbytný k naplnění smyslu a účelu směrnice. Článek 9 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby zaměstnavatelé poskytovali informace týkající se genderového rozdílu v odměňování a aby tyto údaje byly dále využitelné národním monitorovacím orgánem.

Pro účely plnění povinností vyplývajících z článku 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice, tedy pro povinnosti pravidelného reportingu rozdílu v odměňování žen a mužů, se při tvorbě procesu sběru dat přistoupilo k řešení, které umožňuje článek 9 odst. 8 směrnice (Členské státy mohou shromáždit informace stanovené v odst. 1 písm. a) až f) tohoto článku samy na základě správních údajů, jako jsou údaje poskytované zaměstnavateli daňovým orgánům nebo orgánům sociálního zabezpečení. Tyto informace se zveřejňují v souladu s čl. 29 odst. 3 písm. c)).  Česká republika bude využívat údaje získané prostřednictvím jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele (JMHZ). Tento postup představuje nejméně administrativně zatěžující a nejvíce technicky efektivní způsob, jak zajistit správnost a úplnost dat potřebných pro výpočet rozdílů v odměňování.

Údaje poskytované zaměstnavateli v rámci JMHZ mají povahu správních údajů, které budou zaměstnavateli standardně pravidelně vykazovány veřejné správě (zejména orgánům sociálního zabezpečení a daňové správě). Jedná se o informace, které zaměstnavatelé nevytvářejí nově, ale které jsou součástí jejich běžné mzdové a personální evidence.

Využití JMHZ pro účely výpočtu rozdílů v odměňování je tak technickým využitím stávajících administrativních dat, nikoli zaváděním nové obsahové povinnosti zaměstnavatelů. 

Výjimku tvoří státní zástupci, u nichž je podán požadavek na doplnění zkrácené datové věty, a agentury práce, u kterých je podán požadavek na vykazování podrobných údajů za jednotlivé pracovněprávní vztahy agenturních zaměstnanců ve vazbě na jejich uživatele. V případě dodatečných změn datové věty JMHZ zůstávají výše uvedené údaje nadále pro zaměstnavatele povinné z důvodu plnění reportovací povinnosti podle písmen a) až f) článku 9.

Zpráva o rozdílech v odměňování žen a mužů za konkrétní zaměstnavatele dle velikosti (RPJ) musí obsahovat údaje o:
a) rozdílu v odměňování žen a mužů;
b) rozdílu v odměňování žen a mužů v doplňkových nebo proměnných složkách;
c) rozdílu v mediánových úrovních odměňování žen a mužů;
d) rozdílu v mediánových úrovních odměňování žen a mužů v doplňkových nebo proměnných složkách;
e) podílu žen a mužů, kteří dostávají doplňkové nebo proměnné složky a
f) podílu žen a mužů v každém pásmu kvartilu odměňování.

Pro plnění povinnosti reportování těchto statistik budou využívány níže jmenované údaje z JMHZ, jejichž primárním vlastníkem jsou další orgány státní správy. Pro zaměstnavatele tak nevzniká dodatečná povinnost na reportování nad rámec současné datové věty. V případě dodatečných změn datové věty JMHZ, níže jmenované údaje zůstávají nadále pro zaměstnavatele povinné z důvodu plnění reportovací povinnosti písmena a) až f) článku 9. Jedná se o tyto identifikační a statistické údaje:

Registr zaměstnavatelů: 
10120 Název zaměstnavatele – k identifikaci každého jednoho zaměstnavatele pro účely reportování
10121 Identifikační číslo (IČO, IČ) – k identifikaci každého jednoho zaměstnavatele (číselně) pro účely reportování
10221 Variabilní symbol mzdové účtárny – ke spojení údajů za jednoho zaměstnavatele  
10133 Obec – k naplnění povinnosti zveřejnit požadované údaje takových způsobem, aby bylo možné je třídit podle kraje
10460 Odvětví – k naplnění povinnosti zveřejnit požadované údaje takových způsobem, aby bylo možné je třídit podle odvětví 

Registr zaměstnanců: 
10059 Pohlaví – k identifikaci biologického pohlaví, jelikož povinností zaměstnavatelů je reportování rozdílů v odměňování podle pohlaví 
10239 Druh činnosti – k vyloučení druhů činností, na které se povinnost reportovat rozdíly v odměňování žen a mužů nevztahují (např. M - pěstouni/osoby pečující a osoby v evidenci ve zvláštních případech, 
- 11 – osoby s příjmem v důsledku škod vzniklých při plnění pracovních úkolů,
- 12 – osoby s příjmem vypláceným na základě smluvního vztahu prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí,
- 13 – osoby s příjmem ze závislé činnosti vyplácené plátcem, u kterého není závislá činnost vykonávána, 
- 14 – neuvolněný člen zastupitelstva).
 
Vlastní měsíční hlášení: 
10051 IK MPSV (označováno též jako OIČ) – k identifikaci konkrétního zaměstnance/kyně a napárování jeho pohlaví
10228 ID pracovněprávního vztahu (IK PPV) – k identifikaci pracovněprávního vztahu
10268 Počet odpracovaných hodin – ke stanovení velikosti zaměstnavatele, aby bylo možné určit, jestli se na něj vztahuje povinnost reportování a případně v jaké periodicitě a k výpočtu hrubé hodinové mzdy 
10276 Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy ke stanovení velikosti zaměstnavatele a k výpočtu hrubé hodinové mzdy
10265 Počet dní v evidenčním stavu ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10259 Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) – ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10260 Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) – ke stanovení velikosti zaměstnavatele
10234 Profese CZ-ISCO – k vyloučení pracovních pozic, na které se povinnost reportování nevztahuje (např. soudců, jednatelů, členů parlamentu)
10286 Zúčtovaný příjem-celkem – slouží k výpočtu proměnných a doplňkových složek mzdy či platu (součtu všech těchto položek)
10329 Tarifní mzdy – slouží k výpočtu statistik z bodu a) a c) 

V případě agenturního zaměstnávání: 
10210 Agentura práce  - slouží k identifikaci agentur práce a agenturních zaměstnanců, potažmo k určení velikosti zaměstnavatele
10251 Zaměstnání za účelem dočasného přidělení u uživatele – slouží k identifikaci agenturních zaměstnanců, potažmo k určení velikosti zaměstnavatele
10252 IČO uživatele – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10492 Kód státu zahraniční právnické osoby / zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10493 Registrační číslo zahraniční právnické osoby nebo identifikace zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele
10494 Název zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby – slouží k napárování agenturního zaměstnance na svého uživatele

Pro státní zástupce jde o rozšíření datové věty do podoby totožné s běžnou datovou větou ve vlastním měsíčním hlášení, která bude obsahovat všechny položky jmenované níže.

Vlastní měsíční hlášení: 

10051 IK MPSV (označováno též jako OIČ) 
10228 ID pracovněprávního vztahu (IK PPV)
10268 Počet odpracovaných hodin 
10276 Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy
10265 Počet dní v evidenčním stavu 
10259 Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) 
10260 Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) 
10234 Profese CZ-ISCO
10286 Zúčtovaný příjem-celkem
10329 Tarifní mzdy

Pro agenturní zaměstnávání bude potřeba rozšířit sběr atributů za agenturní zaměstnance za účelem správného přiřazení každého pracovněprávního vztahu a dalších údajů agenturních zaměstnanců na konkrétního uživatele.
Požadavek je formulován tak, aby bylo možné za každý pracovněprávní vztah každého agenturního zaměstnance získat tyto údaje:

10251 Zaměstnání za účelem dočasného přidělení u uživatele a dále aby každá agentura práce vykazovala tyto údaje: 10210 Agentura práce a dále za každého jednotlivého agenturního zaměstnance, případně za každý pracovněprávní vztah, pokud byl agenturní zaměstnanec přidělen k několika uživatelům, v dělení za jednotlivé uživatele dle jejich IČO:

10252 IČO uživatele
10457 Rodné číslo uživatele
resp. všechna IČO uživatele, pokud byl agenturní zaměstnanec dočasně přidělen k vícero uživatelům měsíčně tyto položky vztahující se k agenturnímu zaměstnanci u každého konkrétního uživatele odděleně (Vycházíme z položek JMHZ s cílem zajištění jednotnosti dat):

Pracovní doba stanovená pro danou profesi (v hodinách měsíčně) u uživatele X
Pracovní doba sjednaná (v hodinách měsíčně) u uživatele X
Počet dní v evidenčním stavu u uživatele X
Počet odpracovaných hodin u uživatele X
Počet neodpracovaných hodin s náhradou či nekrácením mzdy u uživatele X
Průměrný (hrubý) hodinový výdělek u uživatele X
Zúčtovaný příjem–celkem u uživatele X
Tarifní mzda u uživatele X

Zajištěním sběru údajů prostřednictvím JMHZ dochází k naplnění cíle směrnice – posílení transparentnosti odměňování – bez zavádění duplicitních či paralelních reportovacích systémů. Zaměstnavatelé tedy nejsou nuceni ručně sestavovat a odůvodňovat údaje, které již jednou pravidelně a povinně předávají veřejné správě. Protože se jedná o správní údaje, které jsou standardizované, strukturovaně vykazované v jednotném formátu a podléhající kontrole ze strany orgánů státní správy, nebude po zaměstnavatelích požadováno odůvodnění těchto údajů. Jejich další zpracování – včetně výpočtu rozdílů v odměňování či tvorby zpráv – je plně v kompetenci ministerstva jako monitorovacího orgánu podle čl. 29 směrnice. 

Směrnice v čl. 9 odst. 1 jasně stanoví povinnost reportingu pro zaměstnavatele s 100 a více zaměstnanci a zároveň určuje periodizaci reportingu podle velikosti zaměstnavatelů. Ustanovení § 37e a 37h tuto povinnost plně implementují, a to včetně odstupňované četnosti reportování pro zaměstnavatele s 100–249 zaměstnanci. Zavedené prahové hodnoty (100/150/250 zaměstnanců) odpovídají přímo požadavkům směrnice, přičemž navržené lhůty zpracování zpráv o rozdílech v odměňování (do 31. března, potažmo 30. dubna) byly zvoleny s ohledem na harmonizaci s dalšími povinnostmi zaměstnavatelů a zajištění včasného zpracování ministerstvem.

Pro účely zařazení zaměstnavatelů do velikostních kategorií podle čl. 9 odst. 2 až 5 směrnice se velikost zaměstnavatele určí podle počtu zaměstnanců u zaměstnavatele v předchozím kalendářním roce. Zohlednění zaměstnanců pracujících na dohodu o provedení práce (DPP), dohodu o pracovní činnosti (DPČ) i zaměstnanců s částečnými úvazky je nezbytné pro naplnění účelu směrnice, která v čl. 9 pracuje s kritériem počtu zaměstnanců jako ukazatelem skutečné velikosti zaměstnavatele, nikoli pouze počtu pracovních poměrů na plný úvazek. 

Jakmile zaměstnavatel dosáhne prahu 100 a více zaměstnanců, stává se subjektem povinnosti reportingu. Reporting však neprobíhá okamžitě po překročení tohoto prahu. Místo toho se zaměstnavatel „zařadí“ do probíhajícího cyklu a předkládá svou zprávu ve stejném termínu jako ostatní zaměstnavatelé, když nastane další termín pro reporting (viz níže k § 37h). 

Navržené ustanovení § 37f vymezuje úkoly Ministerstva práce a sociálních věcí jako národního monitorovacího orgánu ve smyslu čl. 29 směrnice. Směrnice členským státům ukládá povinnost zřídit či určit orgán, který bude monitorovat rozdíly v odměňování mezi ženami a muži, zveřejňovat výsledky monitoringu, shromažďovat související data a podporovat poskytování informací veřejnosti. Ustanovení § 37e tyto povinnosti komplexně přenáší do českého právního řádu ( z čl. 29 směrnice). V § 37f písm. g) je upraveno, že ministerstvo zřizuje a spravuje informační systém veřejné správy, prostřednictvím něhož se zveřejňují údaje vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji, včetně údajů za předchozí čtyři kalendářní roky. Archivace údajů za čtyři předchozí kalendářní roky umožňuje analyzovat trendy a podporuje výkon úkolů monitorovacího orgánu dle čl. 29 směrnice.

Ustanovení § 37g stanoví povinnost Ministerstva práce a sociálních věcí vypracovávat  za každého zaměstnavatele zprávy o rozdílech v odměňování za předchozí kalendářní rok. Tyto zprávy budou obsahovat údaje o rozdílech v odměňování uvedené v čl. 9 odst. 1 písm. a) až f) směrnice. Ustanovení § 37g odst. 2  upravuje zmocnění pro Ministerstvo práce a sociálních věcí upravit  vyhláškou obsahové náležitosti zprávy o rozdílech v odměňování žen a mužů a způsob výpočtu rozdílů v odměňování žen a mužů. 

Ustanovení § 37h upravuje velikostní kategorie zaměstnavatelů a intervaly vypracování zpráv o rozdílech v odměňování. Periodicita vypracovávání zpráv (každoročně pro zaměstnavatele nad 250 zaměstnanců a tříletě pro zaměstnavatele s 100–249 zaměstnanci) odpovídá čl. 9 směrnice a je upravena v odstavci 3 a 4. Zpráva o rozdílech v odměňování se o zaměstnavateli se 150 až 249 zaměstnanci (od roku 2031 se 100 až 249 zaměstnanci) vypracovává jednou za tři roky, vždy však pouze z údajů za kalendářní rok předcházejícího roku, ve kterém je zpráva vypracovávána (v roce 2028 se vypracuje zpráva o rozdílech v roce 2027, v roce 2031 se vypracuje zpráva o rozdílech v 2030, nikoliv o rozdílech z celého 3letého období). O skutečnosti, zda je zaměstnavatel v příslušném kalendářním roce zařazen do kategorie zaměstnavatelů, o kterých se v tomto roce vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování bude zaměstnavatel informován Ministerstvem práce a sociálních věcí do 28. února příslušného kalendářního roku. 

Lhůty pro vypracování prvních zpráv o rozdílech v odměňování byly částečně harmonizovány s termíny vyplývajícími ze čl. 9 směrnice, který stanoví datum účinnosti povinností pro jednotlivé velikostní skupiny zaměstnavatelů.  Vypracování prvních zpráv o rozdílech v odměňování bude posunuto na rok 2028, aby byly reportovány údaje o rozdílech v odměňování žen a mužů vyplývající ze zpráv o rozdílech v odměňování způsobem umožňujícím srovnání mezi velikostními kategoriemi zaměstnavatelů, odvětvími a kraji,za období kalendářního roku 2027, tedy za období účinnosti novely zákoníku práce a zákona o inspekci práce, implementující požadavky směrnice na zavedení systémů odměňování. Pro zaměstnavatele se 150 a více zaměstnanci je první vypracování zpráv  stanoveno  do 31. března 2028, o zaměstnavateli se 100–149 zaměstnanci  bude první zpráva o rozdílech v odměňování vypracována do 31. března 2031. Zaměstnanci agentury práce, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, budou poprvé vykazováni až v roce 2031 (za období kalendářního roku 2030).

Ustanovení § 37h odst. 6 umožňuje zaměstnavatelům s méně než 100 zaměstnanci dobrovolně získat zprávu o rozdílech v odměňování. Toto řešení reflektuje čl. 9 odst. 5 směrnice, který stanoví, že Členské státy nebrání zaměstnavatelům s méně než 100 pracovníky v tom, aby informace uvedené v odstavci 1 poskytovali dobrovolně a podporuje kulturu transparentního odměňování ve všech segmentech trhu práce.

Pokud se o zaměstnavateli vypracovává zpráva o rozdílech v odměňování podle § 37g, je zaměstnavatel povinen vypracovat podrobnější zprávu o rozdílech v odměňování ve skupinách prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce. Smyslem je umožnit posouzení rozdílů v odměňování žen a mužů v rámci prací stejné nebo srovnatelné hodnoty, což odpovídá požadavku čl. 9 odst. 1 písm. g) směrnice.
Počet skupin prací podle § 109a odst. 2 zákoníku práce a způsob rozdělení prací do nich je individuální u každého zaměstnavatele. Vypracování těchto zpráv Ministerstvem práce a sociálních věcí z dat poskytovaných zaměstnavateli do JMHZ tedy není možné jako u zpráv o rozdílech v odměňování podle § 37g. 
Nicméně způsob výpočtu rozdílů v odměňování ve skupinách prací je stanoven vyhláškou a to s využitím položek JMHZ, zaměstnavatelé ale musejí rozřadit své zaměstnance do příslušných skupin prací. Stanovení způsobu výpočtu rozdílu v odměňování ve skupinách prací a vzoru předepsaného formuláře pro poskytnutí této zprávy zajišťuje metodickou jednotnost výpočtu rozdílů v jednotlivých skupinách prací. 
Možnost požadovat vysvětlení nebo doplnění zprávy ze strany orgánu inspekce práce nebo veřejného ochránce práv posiluje vymahatelnost práv podle kapitoly III směrnice.
Úprava v navrženém § 37j zajišťuje, že agenturní zaměstnanci u uživatele nejen ovlivní hodnocení „velikosti“ uživatele ve vztahu ke vzniku povinnosti podávat zprávy o rozdílech v odměňování, ale rovněž začlení tyto zaměstnance mezi zaměstnance uživatele pro účely vytváření zpráv o rozdílech v odměňování.  Zaměstnance agentury práce do JMHZ vykazuje agentura práce, nicméně u těchto zaměstnanců je veden také údaj o tom, že zaměstnanec je přidělen k identifikovatelnému zaměstnavateli. Díky IT řešení lze spárovat všechny zaměstnance u jednoho zaměstnavatele (pomocí identifikátoru zaměstnavatele).  

Zaměstnanec dočasně přidělený k uživateli se pro účely sledování rozdílů v odměňování žen a mužů a podávání zpráv započítává u uživatele. K tomuto započitání dojde však až od 1. ledna 2031. Tato konstrukce vychází z faktického výkonu práce a reálného vlivu uživatele na pracovní podmínky zaměstnance. Započítání těchto zaměstnanců  u agentury práce by mohlo vést ke zkreslení skutečné velikosti zaměstnavatele a k obcházení povinností stanovených touto právní úpravou. Navržené řešení proto zajišťuje, aby povinnosti v oblasti transparentnosti odměňování dopadaly na subjekty, u nichž rozdíly v odměňování fakticky vznikají a které mají reálnou možnost je ovlivnit. 

Navrhuje se, aby zaměstnanci agentur práce dočasně přidělení k výkonu práce u uživatele nebyli zahrnováni do reportingu podle § 37d až § 37j, a to po přechodné období, přičemž jejich vykazování bude zahájeno až od 1. 1. 2031. Kmenoví zaměstnanci uživatele budou do reportingu zahrnuti bez výjimky. Stejně tak kmenoví zaměstnanci agentury práce budou do reportingu zahrnuti bez výjimky. Na obě skupiny zaměstnavatelů se vztahuje § 37d zákona o inspekci práce bez odkladu účinnosti. 

Tento přístup vychází především ze specifického právního postavení zaměstnanců agentur práce, kteří jsou v pracovněprávním vztahu k agentuře práce jakožto zaměstnavateli, nikoli k uživateli, k němuž jsou pouze dočasně přiděleni. 

Současně je nutno zohlednit značnou administrativní a metodickou náročnost spojenou se sběrem a přiřazením relevantních údajů o odměňování těchto zaměstnanců. Uživatelé často nemají k dispozici úplné a přesné informace o všech složkách odměny poskytovaných agenturou práce, včetně variabilních složek, benefitů či dalších plnění. Bez odpovídající úpravy sdílení dat mezi agenturami práce a uživateli by tak hrozilo neúplné nebo nesrovnatelné vykazování.

Odložení povinnosti vykazovat tyto zaměstnance do roku 2031 poskytne dostatečný časový prostor pro nastavení jasných metodických pravidel pro zahrnování těchto zaměstnanců do reportingu, úpravu právního rámce pro sdílení údajů mezi agenturou práce a uživatelem, přizpůsobení interních systémů zaměstnavatelů uživatelů a agentur práce včetně doplnění nových položek  do JMHZ.

Kmenoví zaměstnanci uživatele jsou naopak plně integrováni do jeho organizační struktury a odměňovacího systému, přičemž uživatel vůči nim vykonává veškeré rozhodující pravomoci v oblasti odměňování. Jejich zahrnutí do reportingu od počátku účinnosti novely zákoníku práce je proto nezbytné pro naplnění cíle směrnice, jímž je zajištění transparentnosti odměňování a identifikace případných rozdílů v odměňování mezi ženami a muži.


K čl. X (přechodná ustanovení)
Přechodná ustanovení upravují postup při prvním zpracování zpráv o rozdílech v odměňování v roce 2028.  Zároveň je upraveno vynětí zaměstnanců agentur práce dočasně přidělených k výkonu práce u uživatele z právní úpravy reportingu do roku 2031. Na tyto zaměstnance se do roku 2031 bude vztahovat pouze § 37d zákona o inspekci práce, kdy prostřednictvím JMHZ budou o těchto zaměstnancích reportována potřebná data, nicméně do zpráv a rozdílech v odměňování a do hodnocení velikosti zaměstnavatele se tito zaměstnanci zahrnou až v roce 2031 (tedy z dat z roku 2030) kdy rovněž nabyde účinnost § 37j zákona o inspekci práce, který stanoví specifická pravidla pro zahrnutí zaměstnanců agentur práce dočasně přidělených k výkonu práce u uživatele do zpráv o rozdílech v odměňování podle nové části šesté zákona o inspekci práce.

K čl. XI  (změna antidiskriminačního zákona)
K bodu 1 (poznámka pod čarou č. 1, § 1 odst. 1)
Dle stávající praxe odkazů na implementovanou evropskou legislativu a v souladu s Legislativními pravidly vlády i s čl. 34 odst. 2 druhým pododstavcem směrnice se do poznámky pod čarou č. 1 doplňuje odkaz na tuto směrnici.

K bodu 2 (§ 3 odst. 2)
Navrhované doplnění § 3 odst. 2 implementuje čl. 8 směrnice. Výslovně definuje neposkytnutí informací o zásadě stejné odměny pro muže a ženy za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty v přístupném formátu jako formu nepřímé diskriminace z důvodu zdravotního postižení. Toto ustanovení rozšiřuje institut přiměřených opatření tak, aby byla odstraněna informační bariéra pro osoby se zdravotním postižením, přičemž při výkladu pojmu „přístupný formát“ je nezbytné vycházet zejména ze standardů digitální přístupnosti dle zákona č. 99/2019 Sb., Zákon o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací a o změně zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a v případě osob se sluchovým postižením ze zákona č. 155/1998 Sb., Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění pozdějších předpisů  které stanovují technické a komunikační parametry nezbytné pro plnohodnotné vnímání informací. Cílem je zajistit, aby informace týkající se zásady stejné odměny byly pro osoby se zdravotním postižením reálně přístupné (např. v digitální podobě kompatibilní s odečítači obrazovky či v Braillově písmu), přičemž i zde platí korektiv dle § 3 odst. 3, tedy že zvolená opatření nesmí pro povinný subjekt představovat nepřiměřené zatížení.

K bodům 3 a 4 (§ 10)

Navrhované změny implementují vybrané požadavky čl. 16 a čl. 21 směrnice o platové transparentnosti, včetně souvisejících legislativně-technických náležitostí a dopadů. 

V § 10 odst. 4 se navrhuje zajistit, aby v antidiskriminačních sporech, které spadají do oblasti působnosti směrnice o platové transparentnosti, bylo možné požadovat plnou náhradu újmy za porušení pravidel týkajících se zásady stejné odměny. Takový požadavek vyplývá z čl. 16 směrnice o platové transparentnosti, jenž mj. stanoví, že náhrada za protiprávní jednání musí zahrnovat „plnou náhradu nevyplacené odměny a souvisejících prémií nebo věcného plnění, náhradu za ušlé příležitosti, nemajetkovou újmu, jakoukoli škodu způsobenou jinými relevantními faktory, mezi něž může patřit diskriminace z důvodu příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jakož i úroky z prodlení“, aniž by zde byla dána jakákoliv předem stanovená hranice.
Zatímco pro náhradu škody jako újmy na majetku se i v antidiskriminačních věcech bez omezení prosadí občanský zákoník, který oběti garantuje právo na plnou reparaci v rozsahu skutečné škody i ušlého zisku, problematické se z pohledu čl. 16 směrnice jeví ustanovení § 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona; to limituje možnost poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou imateriální újmu v penězích. Z těchto důvodů je třeba pro účely případů spadajících do věcné působnosti směrnice zakotvit odchylku, díky níž bude moci oběť v antidiskriminačních sporech požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích bez omezení. V souladu se zásadou minimalistické transpozice se tak přitom činí toliko pro spory z protiprávních jednání spočívajících v porušení zásady rovné odměny za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

Ustanovení § 10 odst. 5 pak přináší do právního řádu odchylky týkající se běhu promlčecí lhůty. Promlčení nároků z protiprávního jednání založeného na porušení zásady rovné odměny upravuje čl. 21 směrnice o platové transparentnosti. Většině tam uvedených požadavků již odpovídá obecná úprava promlčení v občanském zákoníku. Nedostatečně je však řešena povinnost uvedená v čl. 21 odst. 1 cit. směrnice, podle něhož promlčecí lhůta nesmí „běžet dříve, než si je žalobce daného porušení vědom nebo než u něj lze důvodně předpokládat, že o něm ví“. V rozporu s tímto požadavkem totiž české právo připouští, aby došlo k promlčení práva, aniž by se o jeho existenci žalobce dozvěděl, a to v důsledku uplynutí tzv. objektivní promlčecí lhůty. Proto je třeba vyloučit možnost aplikace ustanovení občanského zákoníku o běhu objektivní promlčecí lhůty – tj. pravidel § 629 odst. 2 a § 636 odst. 1 a 2 o. z. – na nároky spadající do oblasti působnosti směrnice. 

Zadruhé se zde navrhuje v souladu s čl. 21 odst. 2 směrnice upravit, že běh promlčecí lhůty u práva vyplývajícího z porušení zásady stejné odměny se přerušuje nejen uplatněním tohoto práva u orgánu veřejné moci (§ 648 o. z.), ale též podáním stížnosti u zaměstnavatele. 

V § 10 odst. 6 antidiskriminačního zákona se dále navrhuje doplnit pravidlo, které si klade za cíl promítnout do právního řádu požadavek čl. 19 směrnice. Uvedený článek navazuje na jiné ustanovení směrnice o přenesení důkazního břemene a zabývá se problematikou posuzování otázky nerovného zacházení a diskriminace v oblasti odměňování ve vztahu k různým zaměstnancům zaměstnavatele. Článek ve své podstatě rozšiřuje okruh skutečností, které by měl soud v řízení zohlednit při řešení toho, zda jsou zaměstnanci ve srovnatelné situaci, a měla by jim tudíž příslušet za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejná odměna. Zaprvé, posouzení situace zaměstnanců by se nemělo omezit jen na aktuální zaměstnance zaměstnavatele, ale v řízení lze argumentovat i zaměstnanci, kteří pro zaměstnavatele již nepracují. Zadruhé, pokud je zaměstnavatel součástí širší struktury (např. koncernové uspořádání různých společností či zákonem upravené odměňování), a má-li tato struktura jeden společný zdroj, který určuje podmínky odměňování, pak je třeba vycházet z tohoto společného zdroje. Tyto požadavky plynou nejenom ze směrnice, ale i z rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci University Women of Europe (UWE) proti České republice (Rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019 ve věci č. 128/2016). Konečně v písmeni c) se v souladu se směrnicí navrhuje zavést pravidlo pro případy, kdy má zaměstnanec velmi specifickou náplň práce a neexistuje v rámci zaměstnavatele jiná srovnatelná pozice.

S ohledem na spornou povahu soudního řízení, v němž budou spory o nerovné odměňování řešeny, přitom bude zásadně na žalobci, aby podobná tvrzení v souladu se zásadou projednací v řízení přednesl a doložil; a to s výhradou § 133a o. s. ř., který umožňuje za splněných podmínek, aby došlo k přenesení důkazního břemene na žalovaného.


K čl. XII (přechodné ustanovení)

Problematika běhu promlčecí lhůty by měla být z důvodu legitimního očekávání dlužníka postavena na jisto již v době vzniku práva, přičemž následně by již nemělo docházet ke změnám relevantní právní úpravy. Z tohoto důvodu se navrhuje vztáhnout § 10 odst. 5 antidiskriminačního zákona pouze na nároky vzniklé až po nabytí účinnosti tohoto zákona.

K čl. XIII (účinnost)

Navrhuje se stanovit účinnost od 1. ledna 2027, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 8, 9 a 11 a 14, čl. II bodu 3, čl. IV bodu 2, čl. V bodu 3, čl. VII bodů 1 až 3, 6 až 8, čl. VIII, čl. IX, bodů 1, 6, 8, 10 a 17, které nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2028 a ustanovení čl. IX bodů 18 a 19, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2031.

25

22