Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORNDTDJHSJC najdete zde
2026-0001-031-TVO-31
strana
Důvodová zpráva
Uzavřená verze: 2026-0001-031-TVO
Důvodová zpráva
strana
Uzavřená verze: 2026-0001-031-TVO
IV.
Důvodová zpráva
Návrh zákona o ekonomické ochraně státu
I. Obecná část
1. Popis obsahu návrhu právního předpisu s uvedením důvodů, které k jeho předložení vedou, a shrnutí základních zásad a nejdůležitějších změn, které oproti stávající právní úpravě zavádí.
Návrh zákona o ekonomické ochraně státu (dále jen „návrh zákona“) je především návrhem adaptačním a transpozičním, který reaguje na vývoj evropského práva v oblasti opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (Anti Money LauNdering / Combating the Financing of Terrorism, dále jen „AML/CFT“) a v oblasti opatření proti financování šíření zbraní hromadného ničení (Countering Proliferation Financing, dále jen „CPF“). Návrh zákona dále zapracovává výsledky národního hodnocení rizik, hodnocení České republiky (dále též „ČR“) Výborem expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu Rady Evropy MONEYVAL (dále jen „MONEYVAL“), a společně s návrhem zákona o Finančním analytickém úřadu (dále jen „zákon o FAÚ“) a návrhem zákona, kterým se v souvislosti s přijetím zákona o ekonomické ochraně státu a zákona o Finančním analytickém úřadu mění některé zákony, má ambici rekodifikovat stávající systém opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Samotný návrh zákona obsahuje jednak adaptační ustanovení k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1672 ze dne 23. října 2018 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Unie nebo ji opouštějící a o zrušení nařízení (ES) č. 1889/2005 (dále jen „nařízení 2018/1672“), nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1113 ze dne 31. května 2023 o informacích doprovázejících převody peněžních prostředků a některých kryptoaktiv a o změně směrnice (EU) 2015/849 (dále jen „TFR“), nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1620 ze dne 31. května 2024, kterým se zřizuje Orgán pro boj proti praní peněz a financování terorismu a mění nařízení (EU) č. 1093/2010, (EU) č. 1094/2010 a (EU) č. 1095/2010 (dále jen „AMLAR“), a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1624 ze dne 31. května 2024 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (dále jen „AMLR“), a jednak ustanovení transponující směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1153 ze dne 20. června 2019 o stanovení pravidel usnadňujících používání finančních a dalších informací k prevenci, odhalování, vyšetřování či stíhání určitých trestných činů a o zrušení rozhodnutí Rady 2000/642/SVV (dále jen „informační směrnice“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1640 ze dne 31. května 2024 o mechanismech, které mají členské státy zavést za účelem předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně směrnice (EU) 2019/1937 a o změně a zrušení směrnice (EU) 2015/849 (dále jen „AMLD6“).
Zároveň vedle výše uvedeného návrh zákona také naplňuje požadavek programového prohlášení vlády na posílení kompetencí Celní správy České republiky v oblasti dozoru nad hazardními hrami.
1.1. Povinné osoby a jejich regulace
Část druhá návrhu zákona upravuje postavení tzv. povinných osob. Jedná se o osoby, jejichž činnost je spojena s obzvlášť vysokým rizikem vystavení snahám o legalizaci výnosů z trestné činnosti a její zdrojové trestné činnosti, financování terorismu nebo financování šíření zbraní hromadného ničení, přičemž v případě, že se na takové činnosti samy podílejí, mohou v tomto ohledu způsobit obzvlášť škodlivé následky. Pojem povinných osob a výčet jejich druhů byl obsažen již v zákoně č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“), avšak výčet druhů povinných osob doznal při rekodifikaci dílčích změn a je nově uveden níže. Problematika povinných osob je nově upravena primárně v AMLR, AMLD6 pak umožňuje dílčí odchylky, které jsou v dalších částech důvodové zprávy podrobně rozvedeny.
Okruh povinných osob
Povinné osoby jsou vymezeny v čl. 3 AMLR. Vedle toho pak AMLR ve čl. 4 až 6 umožňuje členským státům konstituovat výjimky u taxativně vyjmenovaných druhů povinných osob. Nad rámec AMLR stanoví čl. 3 AMLD6 možnost členských států rozšířit okruh povinných osob na základě identifikace exponovaných odvětví na vnitrostátní úrovni. Vzhledem k tomu, že majorita povinných osob je upravena v přímo použitelném AMLR, je nezbytné na toto reagovat odstraněním duplicitních ustanovení z tuzemského právního řádu. AMLR nedopadá na činnosti provozované státem nebo jeho organizační složkou, tedy ani například na Ministerstvo financí (dále jen „MF“) při evidenci státních dluhopisů. Zároveň je nezbytné vyhodnotit, zda jsou stávající druhy „národních“ povinných osob, které nejsou v AMLR, stále rizikové z pohledu AMLD6.
Povinné osoby lze rozdělit do dvou skupin podle toho, zda jejich status jakožto povinných osob přímo vyplývá z AMLR (tzv. „evropské“ povinné osoby), nebo z práva vnitrostátního (tzv. „národní“ povinné osoby) na základě zmocnění v čl. 3 odst. 1 AMLD6. Výčet druhů „evropských“ povinných osob je obsažen v čl. 3 AMLR; výčet druhů „národních“ povinných osob je uveden v § 4 písm. b) až i) tohoto návrhu zákona. V principu lze říci, že na „národní“ povinné osoby dopadají stejné povinnosti jako na „evropské“ povinné osoby.
Zároveň je možno rozlišit i povinné osoby na finančním trhu, které lze pod tuto množinu subsumovat na základě uděleného povolení, jako například banka či obchodník s cennými papíry, nebo na základě činnosti, které vykonávají a na které je odkazováno prostřednictvím odkazu na přílohu I bodech 2 a 12, 14 a 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU (dále jen “CRD”). Při určování povinných osob podle jejich činností, je třeba vycházet také z dosavadní aplikační praxe orgánů dohledu, kdy praxe ČNB, např. penzijní společnosti na základě typu činností podle přílohy I CRD považuje za finanční instituce.
Níže uvedené tabulky uvádějí druhy povinných osob, k nimž je doplněn demonstrativní výčet ekvivalentu vymezení těchto druhů v rámci českého právního řádu. Tímto výčtem není ovšem vyloučena skutečnost, že v ČR mohou působit jako povinné osoby i další subjekty plynoucí z AMLR.
Finanční sektor
Druh povinné osoby
Rozsah
Právní základ
Banka
všechny činnosti
AMLR
Pobočka zahraniční banky
všechny činnosti
AMLR
Spořitelní a úvěrní družstvo
všechny činnosti
AMLR
AMLR:
Podnik jiný než úvěrová instituce nebo investiční podnik, který vykonává jednu nebo více činností uvedených v příloze I bodech 2 až 12, 14 a 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU, včetně činnosti směnáren (bureaux de change), avšak s výjimkou činností uvedených v příloze I bodě 8 směrnice (EU) 2015/2366, nebo podnik, jehož hlavní činností je nabývání účastí, včetně finanční holdingové společnosti, smíšené finanční holdingové společnosti a finanční holdingové společnosti se smíšenou činností a jeho pobočka
Český ekvivalent:
a) osoba, která není bankou, spořitelním a úvěrním družstvem nebo obchodníkem s cennými papíry a která vykonává některou z činností uvedených v druhém sloupci vymezujícím rozsah činnosti
b) finanční holdingová osoba schválená podle § 27 odst. 1 zákona o bankách
c) smíšená finanční holdingová osoba schválená podle § 27 odst. 1 zákona o bankách
d) finanční holdingová osoba určená podle § 29 odst. 2 zákona o bankách
e) smíšená finanční holdingová osoba určená podle § 29 odst. 2 zákona o bankách,
f) smíšená finanční holdingová osoba, na níž se podle § 26m odst. 1 zákona o bankách při výkonu dohledu na konsolidovaném základě použijí pouze ustanovení zákona upravujícího doplňkový dohled nad finančními konglomeráty
g) finanční holdingová osoba nepodléhající schválení podle § 27 odst. 1 zákona o bankách
h) smíšená finanční holdingová osoba nepodléhající schválení podle § 27 odst. 1 zákona o bankách
i) smíšená holdingová osoba podle § 3b odst. 1 písm. q) zákona o bankách
j) investiční holdingová osoba podle § 2 odst. 3 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu
k) jiná osoba naplňující definici finanční holdingové společnosti se smíšenou činností podle čl. 2 odst. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1624
a) poskytování úvěrů včetně mimo jiné spotřebitelského úvěru, úvěrových smluv týkajících se nemovitého majetku, faktoringu, s postihem nebo bez postihu, financování obchodních transakcí (včetně forfaitingu);
b) finanční leasing;
c) platební služby ve smyslu čl. 4 bodu 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366, vyjma poukazování peněz;
d) vydávání a správa jiných prostředků k provádění plateb (např. cestovních šeků a bankovních směnek), pokud tato činnost nespadá pod výše uvedené písmeno c);
e) záruky a závazky;
f) obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta:
a. s nástroji peněžního trhu (šeky, směnkami, vkladními listy atd.),
b. s peněžními prostředky v cizích měnách,
c. v oblasti termínových obchodů a opcí,
d. v oblasti měnových a úrokových obchodů nebo
e. s převoditelnými cennými papíry;
g) účast na vydávání cenných papírů a poskytování souvisejících služeb;
h) poradenství pro podniky ve věcech kapitálové struktury, průmyslové strategie a v souvisejících otázkách a poradenství a služby v oblasti fúzí a koupě podniků;
i) peněžní makléřství;
j) obhospodařování cenných papírů klienta na jeho účet a související poradenství;
k) uložení a správa cenných papírů;
l) úschova cenností;
m) vydávání elektronických peněz
AMLR
AMLR:
Pojišťovna ve smyslu čl. 13 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES, pokud vykonává činnosti související s životním pojištěním nebo jiné pojišťovací činnosti související s investicemi, na které se uvedená směrnice vztahuje, včetně pojišťovacích holdingových společností a pojišťovacích holdingových společností se smíšenou činností ve smyslu čl. 212 odst. 1 písm. f) a g) směrnice 2009/138/ES a její pobočka
Český ekvivalent:
a) pojišťovny a zajišťovny
b) pojišťovací holdingová osoba a pojišťovací holdingová osoba se smíšenou činností podle § 3 odst. 6 písm. g) a h) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví
a) životní pojištění, které zahrnuje pojištění pouze pro případ dožití se stanoveného věku, pojištění pouze pro případ smrti, pojištění pro případ dožití se stanoveného věku nebo pro případ dřívější smrti, životní pojištění s výplatou zaplaceného pojistného, svatební pojištění, pojištění pro případ narození;
b) důchodové pojištění;
c) doplňkové pojištění sjednávané doplňkově k životnímu pojištění, zejména pojištění pro případ úrazu včetně pracovní neschopnosti, pojištění smrti následkem úrazu a pojištění invalidity nebo pracovní neschopnosti následkem úrazu nebo nemoci;
d) typ trvalého zdravotního pojištění, které nelze zrušit a které v současnosti existuje v Irsku a Spojeném království;
e) získávání a držení účasti v dceřiných podnicích, přičemž těmito dceřinými podniky jsou výlučně nebo především pojišťovny nebo zajišťovny, respektive pojišťovny nebo zajišťovny ze třetích zemí, přičemž alespoň jeden z těchto dceřiných podniků je pojišťovnou nebo zajišťovnou
AMLR
AMLR:
Zprostředkovatel pojištění ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 3 směrnice (EU) 2016/97, jedná-li ve vztahu k životnímu pojištění a jiným pojišťovacím službám souvisejícím s investicemi, s výjimkou zprostředkovatele pojištění, který nevybírá pojistné ani částky určené pro klienta a za jehož činnost odpovídá jedna nebo více pojišťoven nebo zprostředkovatelů v případě produktů, které se jich týkají, a jeho pobočka
Český ekvivalent:
a) samostatný zprostředkovatel
b) vázaný zástupce
c) pobočka pojišťovacího zprostředkovatele s domovským členským státem jiným než Česká republika podle zákona č. 170/2018 Sb., o distribuci pojištění a zajištění
S výjimkou těch osob,
a) které nevybírají pojistné ani částky určené pro klienty a
b) za jejichž činnost jsou odpovědné pojišťovny nebo jiní zprostředkovatelé
zahajování nebo vykonávání distribuce pojištění za odměnu
AMLR
AMLR:
Investiční podnik ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU a jeho pobočka
Český ekvivalent:
obchodník s cennými papíry
podnikatelské poskytování jedné nebo více investičních služeb třetí osobě nebo odborný výkon jedné nebo více investičních činností
AMLR
AMLR:
UCITS a jejich správce; AIF fondy a jejich AIFM správce
Český ekvivalent:
a) fond kolektivního investování a fond kvalifikovaných investorů a srovnatelný zahraniční investiční fond, jehož obhospodařovatel je oprávněn přesáhnout rozhodný limit; povinnosti podle AMLR pro tyto fondy plní jejich obhospodařovatel nebo administrátor, podle typu činností, ve vztahu k obchodním protistranám fondu a investorům fondu,
b) obhospodařovatel nebo administrátor podle jejich povolených činností
jiné struktury kolektivního investování mohou být zahrnuty pod rámec AMLR na základě jiného právního titulu, než je jejich (ne)zahrnutí pod český ekvivalent čl. 2 odst. 1 bodu 6 písm. e)
kolektivní investování kapitálu získaného od veřejnosti do převoditelných cenných papírů nebo do jiných likvidních finančních aktiv podle čl. 50 odst. 1 směrnice 2009/65/ES;
získávání kapitálu od většího počtu investorů s cílem investovat jej v souladu s určitou investiční politikou ve prospěch těchto investorů;
správa jednoho nebo více UCITS fondů;
správa jednoho nebo více alternativních investičních fondů
AMLR
AMLR:
centrální depozitář cenných papírů ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 909/2014 a jeho pobočka
Český ekvivalent:
centrální depozitář
prvotní nahrazení listinných cenných papírů zápisem do příslušné evidence („služba registrace“);
poskytování a vedení účtů cenných papírů na nejvyšší úrovni („služba centrální evidence“);
provozování vypořádacího systému („služba vypořádání“)
AMLR
AMLR:
věřitel ve smyslu čl. 4 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU (36) a čl. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a jeho pobočka
Český ekvivalent:
nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru
poskytování nebo slibování poskytnutí úvěru spadajícího do oblasti působnosti podle čl. 3 směrnice 2014/17/EU a směrnice 2023/2225
AMLR
AMLR:
zprostředkovatel úvěru ve smyslu čl. 4 bodu 5 směrnice 2014/17/EU a čl. 3 písm. f) směrnice 2008/48/ES při držení peněžních prostředků ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice (EU) 2015/2366 v souvislosti se smlouvou o úvěru, s výjimkou zprostředkovatele úvěru vykonávajícího činnosti, za něž je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěru a jeho pobočka
Český ekvivalent:
a) samostatný zprostředkovatel podle zákona č. 257/2016 Sb.
b) pobočka zahraničního zprostředkovatele
a) předkládání nebo nabízení smlouvy o úvěru spotřebitelům, při držení peněžních prostředků ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice (EU) 2015/2366 v souvislosti se smlouvou o úvěru;
b) pomáhání spotřebitelům v souvislosti se smlouvami o úvěru prováděním přípravných prací nebo jiných předsmluvních administrativních činností, než jsou činnosti uvedené v písmenu a), při držení peněžních prostředků ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice (EU) 2015/2366 v souvislosti se smlouvou o úvěru;
c) uzavírání smlouvy o úvěru se spotřebiteli jménem věřitele, při držení peněžních prostředků ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice (EU) 2015/2366 v souvislosti se smlouvou o úvěru
AMLR
Poskytovatel služeb souvisejících s kryptoaktivy a jeho pobočka
a) poskytování úschovy a správy kryptoaktiv jménem zákazníků;
b) provozování obchodní platformy pro kryptoaktiva;
c) směna kryptoaktiv za peněžní prostředky;
d) směna kryptoaktiv za jiná kryptoaktiva;
e) provádění pokynů ke kryptoaktivům jménem zákazníků;
f) umisťování kryptoaktiv;
g) přijímání a předávání pokynů ke kryptoaktivům jménem zákazníků;
h) poskytování poradenství týkajícího se kryptoaktiv;
i) poskytování správy portfolia kryptoaktiv; j) poskytování služeb převodu kryptoaktiv jménem zákazníků
AMLR
Osoba poskytující služby spojené s virtuálními aktivy
Pouze činnosti související s kryptoaktivy typu NFT
AMLD6
Výše uvedenou tabulkou není dotčeno, že v ČR mohou působit jako povinné osoby i další zahraniční subjekty podle AMLR.
Právnické a ekonomické profese
Druh povinné osoby
Rozsah
Právní základ
Auditor
všechny činnosti podle zákona o auditorech
AMLR
Účetní
všechny činnosti související s účetnictvím
AMLR
Daňový poradce
všechny činnosti podle zákona o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
AMLR
Notář
poskytování hmotné pomoci, podpory či poradenství v daňových záležitostech;
jednání jménem svého klienta nebo v zastoupení svého klienta při jakékoli finanční transakci nebo transakci s nemovitostmi;
napomáhání při plánování nebo provádění transakcí pro svého klienta, které se týkají:
- nákupu nebo prodeje nemovitého majetku nebo podnikatelských subjektů,
- správy peněz, cenných papírů nebo jiných aktiv klienta, včetně kryptoaktiv,
- otevírání nebo správy bankovních nebo spořicích účtů, účtů cenných papírů nebo účtů kryptoaktiv,
- organizování příspěvků potřebných k vytvoření, provozování nebo řízení společností,
- vytváření, zakládání, provozování nebo řízení svěřenských fondů, společností, fundací nebo podobných útvarů
AMLR – konkrétní oblasti služeb
Advokát
poskytování hmotné pomoci, podpory či poradenství v daňových záležitostech;
jednání jménem svého klienta nebo v zastoupení svého klienta při jakékoli finanční transakci nebo transakci s nemovitostmi;
napomáhání při plánování nebo provádění transakcí pro svého klienta, které se týkají:
- nákupu nebo prodeje nemovitého majetku nebo podnikatelských subjektů,
- správy peněz, cenných papírů nebo jiných aktiv klienta, včetně kryptoaktiv,
- otevírání nebo správy bankovních nebo spořicích účtů, účtů cenných papírů nebo účtů kryptoaktiv,
- organizování příspěvků potřebných k vytvoření, provozování nebo řízení společností,
- vytváření, zakládání, provozování nebo řízení svěřenských fondů, společností, fundací nebo podobných útvarů
AMLR
Soudní exekutor
poskytování hmotné pomoci, podpory či poradenství v daňových záležitostech;
jednání jménem svého klienta nebo v zastoupení svého klienta při jakékoli finanční transakci nebo transakci s nemovitostmi;
napomáhání při plánování nebo provádění transakcí pro svého klienta, které se týkají:
- nákupu nebo prodeje nemovitého majetku nebo podnikatelských subjektů,
- správy peněz, cenných papírů nebo jiných aktiv klienta, včetně kryptoaktiv,
- otevírání nebo správy bankovních nebo spořicích účtů, účtů cenných papírů nebo účtů kryptoaktiv,
- organizování příspěvků potřebných k vytvoření, provozování nebo řízení společností,
- vytváření, zakládání, provozování nebo řízení svěřenských fondů, společností, fundací nebo podobných útvarů
AMLR
Insolvenční a restrukturalizační správce
při své veškeré činnosti jako insolvenčního a restrukturalizačního správce
AMLD6
Obchodníci se zbožím
Druh povinné osoby
Rozsah
Právní základ
Realitní zprostředkovatel
při zprostředkování obchodu s nemovitou věcí, při zprostředkování nájmu nemovité věci nad 10 000 EUR
AMLR – omezení u nájmu
Osoba, která nakupuje nebo prodává nemovité věci jako zprostředkovatel
při zprostředkování obchodu s nemovitou věcí, při zprostředkování nájmu nemovité věci nad 10 000 EUR
AMLR – omezení u nájmu
Osoba, která nakupuje nebo prodává nemovité věci jako developer
při nákupu nebo prodeji nemovité věci
AMLD6
Dražebník podle zákona o veřejných dražbách
při činnosti související s dražbou nemovité věci
AMLR
Obchodník s drahými kovy
při všech činnostech souvisejících s drahými kovy
AMLR
Obchodník se zbožím vysoké hodnoty
při všech činnostech souvisejících se zbožím vysoké hodnoty
AMLR
Obchodník s kulturními statky
u transakcí nad 10 000 EUR
AMLR – omezení hodnotou
Osoba skladující kulturních statků a zboží vysoké hodnoty ve svobodných pásmech nebo celních skladech
u transakcí nad 10 000 EUR
AMLR – omezení hodnotou
Osoby poskytující služby
Druh povinné osoby
Rozsah
Právní základ
Poskytovatel služeb pro svěřenské fondy nebo služeb pro obchodní společnosti
vždy při své činnosti
AMLR
Provozovatel hazardních her
vždy při své činnosti
AMLR
Poskytovatel služeb skupinového financování
vždy při své činnosti
AMLR
Zprostředkovatel skupinového financování
vždy při své činnosti
AMLR
Svěřenský správce
vždy při své činnosti
AMLR
Zprostředkovatel hypotečních a spotřebitelských úvěrů, nejde-li o úvěrovou nebo finanční instituci
S výjimkou těch osob, za jejichž činnost je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěrů
vždy při své činnosti
AMLR
Ostatní povinné osoby
Druh povinné osoby
Rozsah
Právní základ
Provozovatel investiční migrace
vždy při své činnosti, v ČR není možnost investiční migrace podle AMLR (přeshraniční prvek)
AMLR
Nefinanční holdingová společnost se smíšenou činností
vždy při své činnosti
AMLR
Fotbalový agent
vždy při své činnosti
AMLR
Fotbalový klub
transakce s investorem;
transakce se sponzorem;
transakce s fotbalovými agenty nebo jinými zprostředkovateli;
transakce za účelem přestupu fotbalového hráče
AMLR
Návrh zákona respektuje, že AMLR definuje a používá pojmy „skutečný majitel“ a „člen vrcholného vedení“ a že AMLD6 stanovuje na tyto osoby i na samotné povinné osoby požadavky stran jejich bezúhonnosti, případně dobré pověsti a odborné kvalifikace (tyto požadavky se u jednotlivých druhů povinných osob výrazně liší). K realizaci příslušných ustanovení AML/CFT předpisů Evropské unie (dále jen „EU“) návrh zákona definuje pojmy bezúhonnosti, bezdlužnosti a spolehlivosti.
Podmínky pro povolení výkonu činnosti některých povinných osob jsou již nyní stanoveny v jiných zákonech, v případě jiných druhů povinných osob pak návrh zákona jejich povolovací řízení nebo evidenční princip sám podrobně upravuje.
Cílem návrhu je snaha o vyvarování se zbytečné zátěže těch osob, jež do některého druhu povinných osob spadají, avšak jejichž činnost je málo riziková a samotné předpisy EU jim tak povolují přiznat úlevy. Všechny přípustné výjimky jsou v návrhu zákona obsaženy, přičemž se v intencích AMLR a AMLD6 počítá s tím, že bude pravidelně přehodnocováno, nakolik je možné je nadále přiznávat.
Závěrem se považuje za vhodné doplnit, že osoba oprávněná k provádění nebo zprostředkování poštovních služeb, jejichž účelem je dodání poukázané peněžní částky, je z pohledu AMLR finanční institucí a z tohoto titulu tak také povinnou osobou.
1.2. Systém správního dozoru
Na rozdíl od oblasti povinných osob, kdy je jejich výčet a úprava jejich povinností stanovena AMLR, tudíž jsou přímo použitelné, je situace týkající se regulace správního dozoru odlišná. Na úrovni EU se jedná o úpravu obsaženou v AMLD6, proto je nutno tuto transponovat do právního řádu ČR zákonem. Z uvedeného důvodu je v navrhovaném zákoně úprava správního dozoru poměrně masivní, neboť se jedná o komplexní úpravu s určitými výjimkami (např. postupy při výkonu správního dozoru budou prováděny podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), nebo zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)).
Návrh zákona reguluje správní dozor na národní úrovni, kdy vymezuje, kdo je orgánem dozoru a orgánem koordinace dozoru. Navrhovaná právní úprava v oblasti správního dozoru představuje zásadní rekonstrukci stávajícího systému dozoru nad dodržováním povinností v oblasti opatření AML/CFT/CPF. Cílem je zvýšit efektivitu, právní jistotu a koordinaci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, a to v souladu s požadavky evropského práva, zejména AMLD6. Úprava současně reaguje na právní úpravu v AML zákoně, která vykazuje řadu systémových nedostatků, jako jsou např. „roztříštěnost“ odpovědnosti mezi orgány dozoru, složité alokování personálních a finančních zdrojů, riziko alibismu mezi dozorovými orgány nebo nejasnosti v kompetencích a procesních pravidlech. Tyto nedostatky mohly vést k neefektivnímu výkonu dozoru, nižší intenzitě kontrol a v konečném důsledku k oslabení preventivního účinku AML/CFT rámce. Výsledkem může být i ztráta důvěry v systém dozoru ze strany povinných osob i mezinárodních organizací, např. MONEYVAL. Nový systém správního dozoru je koncipován jako koordinovaný rámec, v rámci kterého se opouští role Finančního analytického úřadu (dále jen „FAÚ“) jako ústředního orgánu dozoru a dále se jasně rozděluje výkon správního dozoru k jednotlivým povinným osobám mezi FAÚ a dalšími orgány, jako jsou Česká národní banka (dále jen „ČNB“), Česká obchodní inspekce (dále jen „ČOI“), Celní správa České republiky (dále jen „CS ČR“) nebo profesní komory. Rovněž se upouští od podmíněného dozoru FAÚ nad členy profesních komor a současně se zavádí dozor nad profesní komorou, který bude vykonávat podle typu profesních komor (u Komory auditorů České republiky a Komory daňových poradců České republiky) FAÚ nebo Ministerstvo spravedlnosti (u České advokátní komory, Notářské komory České republiky a Exekutorské komory České republiky). Správní dozor budou jednotlivé orgány dozoru vykonávat následovně:
ČNB
u úvěrových a vybraných finančních institucí
u poskytovatelů služeb skupinového financování a zprostředkovatelů skupinového financování,
u zprostředkovatelů hypotečního nebo spotřebitelského úvěru, nejde-li o úvěrovou nebo finanční instituci, s výjimkou těch osob, za jejichž činnost je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěrů
Celní úřad
u provozovatelů hazardních her
u osob skladujících kulturní statky nebo zboží vysoké hodnoty, ve svobodném pásmu nebo celním skladu, jestliže hodnota transakce nebo souvisejících transakcí činí alespoň 10 000 EUR
u osob, které v rámci své podnikatelské činnosti poskytují služby převozu peněžní hotovosti na vlastní účet a vlastní odpovědnost
ČOI
u osob, které v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchodují s drahými kovy a kameny
u osob, které v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchodují se zbožím vysoké hodnoty
u osob obchodujících či jednajících jako zprostředkovatelé při obchodování s kulturními statky v hodnotě nejméně 10 000 EUR
u osob obchodujících či jednajících jako zprostředkovatelé při obchodování s kulturními statky nebo zbožím vysoké hodnoty, ve svobodném pásmu nebo celním skladu, jestliže hodnota transakce nebo souvisejících transakcí činí alespoň 10 000 EUR
Komora auditorů České republiky
u auditorů
Komora daňových poradců České republiky
u daňových poradců
Notářská komora České republiky
u notářů
Česká advokátní komora
u advokátů
Exekutorská komora České republiky
u soudních exekutorů
FAÚ
u všech zbývajících povinných osob
Uvedené rozložení orgánů dozoru bylo ve vztahu k FAÚ zvoleno záměrně, neboť pokud by např. došlo k rozšíření okruhu „evropských“ povinných osob v rámci AMLR, bude zřejmé, že tuto povinnou osobu bude dozorovat FAÚ, a to bez nutnosti úpravy tohoto zákona.
S ohledem na skutečnost, že se opouští koncept „sdíleného dozoru“, je nutno zajistit, že správní dozor v dané oblasti, který budou vykonávat profesní komory, bude pod dohledem. V daném případě se nebude jednat o dozor v obecné rovině, ale o „dozor nad výkonem dozoru“, kdy bude profesní komora dozorována FAÚ nebo Ministerstvem spravedlnosti. Orgán dozoru nad profesní komorou tedy bude nově dohlížet na kvalitu a efektivitu dozoru komor, nikoli přímo na členy profesních komor.
Současně se upravují zvláštní požadavky na osoby vykonávající dozor. Těmito jsou bezúhonnost, mlčenlivost a zvláštní mlčenlivost pro chráněné informace. Vzhledem k tomu, že by měl být výkon správního dozoru koordinován (což je požadavek AMLD6, pokud existuje více orgánů dozoru), je koordinací výkonu dozoru pověřeno MF. Mezi nové nástroje koordinace, v širším smyslu slova, lze podřadit i povinnost orgánů dozoru průběžně provádět sektorové hodnocení rizik a jeho výsledky zohledňovat v rámci dozoru, a to tak, že dozor by měl být orientován rizikově (nemělo by docházet ke zbytečným kontrolám u povinných osob, ale vždy by mělo být kontrolováno konkrétní identifikované riziko). V návaznosti na identifikovaná rizika musí být orgánem dozoru sestaven plán kontrol (na kalendářní rok), který musí být zaslán MF. Právě zasílání plánu kontrol MF je jedním z dílčích prvků koordinační role MF nad výkonem dozoru.
Požadavkem stanoveným AMLD6 je, aby orgán dozoru zavedl systém pro přijímání oznámení o porušení povinností (tzv. whistleblowing), přičemž tato úprava tuto povinnost zavádí a stanovuje parametry pro fungování systému pro přijímání oznámení. Povinnost zřídit systém pro přijímání oznámení u příslušných profesních komor má orgán dozoru nad profesní komorou.
Komplexnost úpravy lze demonstrovat také na tom, že obsahuje některá speciální oprávnění a postupy, které AML zákon neupravuje a nejsou upraveny ani v kontrolním řádu. Jedná se o úpravu speciálního oprávnění některých orgánů dozoru na přístup k IT nástrojům některých povinných osob, zvláštní výkaznictví a oprávnění statisticky zjišťovat informace. Komplexní právní úprava je věnována postupům pro „zjednodušenou kontrolu“, která představuje nový institut pro rychlé ověření dílčích povinností s možností přechodu na plnohodnotnou kontrolu podle kontrolního řádu.
Upravují se také postupy pro spolupráci orgánů dozoru, která je založena na principu vzájemné součinnosti. To zahrnuje jak žádosti o spolupráci, provádění úkonů na žádost, tak i sdílení dokumentů. Orgány dozoru si mohou navzájem poskytovat informace i bez žádosti, pokud jsou informace pro výkon správního dozoru relevantní. I tato spolupráce může být však omezena, a to např. kvůli chráněné informaci nebo ohrožení výkonu dozoru.
V rámci správního dozoru je AMLD6 požadována též mezinárodní spolupráce mezi orgány dozoru. Návrh zákona zohledňuje i tento požadavek a nastavují se pravidla pro mezinárodní výměnu informací a spolupráci. Tato úprava obsahuje obecná pravidla spolupráce, výměnu informací, provádění úkonů na žádost a koordinaci dozoru. Dále se nastavují pravidla pro tzv. zesílenou spolupráci, a to u skupin povinných osob, u kterých nejsou zřizována kolegia. Oblast mezinárodní spolupráce též zahrnuje úpravu týkající se povinných osob provádějících přeshraniční operace. Tato spolupráce zahrnuje jednak postupy pro oznamování činnosti těchto povinných osob a dále pak sdílení informací o provozovnách, rizicích a případně o sankcích souvisejících s AML/CFT uložených těmto povinným osobám. Mezinárodní spolupráce však není omezována pouze na členské státy EU, ale lze na principu vzájemnosti spolupracovat také s jinými státy.
Zvláštní kategorií mezinárodní spolupráce v oblasti správního dozoru jsou kolegia. Pravidla pro zřizování a činnost kolegií upravuje AMLD6 a návrh zákona je přebírá. V rámci postupů pro mezinárodní spolupráci při výkonu správního dozoru se tedy upravují postupy pro zřizování kolegií jak pro finanční, tak i nefinanční sektor, včetně přeshraničních struktur. Upravují se pozorovatelé, kteří mohou na činnostech kolegií participovat, a stejně tak i zapojení Orgánu pro boj proti praní peněz a financování terorismu (dále jen „AMLA“), orgánů ze třetích zemí, finančních zpravodajských jednotek, Evropské centrální banky (dále jen „ECB“), případně i dalších relevantních subjektů. S činností kolegií souvisí i úprava pravidel pro vydání stanoviska ke zřízení kolegia a úprava dalších mechanismů pro případ, kdy kolegium není zřízeno, ale mělo by být. Upravují se též postupy pro oznamování relevantních informací vztahujících se k činnosti kolegií AMLA.
1.3. Národní hodnocení rizik
Část čtvrtá návrhu zákona upravuje rámec pro vyhodnocování rizik na národní úrovni, čímž transponuje čl. 8 AMLD6. Tento proces je označován jako „národní hodnocení rizik“ a zahrnuje tři klíčové fáze:
▷ zjišťování relevantních rizik,
▷ jejich popsání ve Zprávě o národním hodnocení rizik a
▷ následné přijetí opatření formou Akčního plánu.
Zpráva o národním hodnocení rizik slouží jako základní dokument, který ovlivňuje sektorová hodnocení rizik i plánování dozoru. Akční plán je pak nástrojem pro implementaci konkrétních opatření reagujících na identifikovaná rizika.
Zásadní změnou oproti dosavadní právní úpravě je přesun koordinace procesu z FAÚ na MF. Tento krok má posílit strategické řízení a umožnit lepší koordinaci mezi jednotlivými orgány dozoru. Další novinkou je výkazová povinnost povinných osob, která bude stanovena opatřením obecné povahy. Výkazy budou sloužit jako podklad pro sektorová hodnocení rizik a plánování dozoru. Povinné osoby tak budou aktivně zapojeny do tvorby datového základu pro rizikově orientovaný dozor. Upravuje se také oprávnění orgánů dozoru provádět statistické zjišťování, což dále posiluje analytické kapacity státu ve strategických oblastech.
Část čtvrtá rovněž reflektuje potřebu mezinárodní spolupráce, zejména s AMLA, a upravuje pravidla pro výměnu informací mezi orgány dozoru. V případě přeshraniční činnosti povinných osob se počítá se zřízením kolegií dozoru, která umožní koordinovaný přístup k dohledu nad skupinami působícími ve více státech.
Celkově lze konstatovat, že část čtvrtá vytváří pevný rámec pro strategické řízení rizik na národní úrovni, posiluje právní jistotu povinných osob a zajišťuje efektivní využití dat pro výkon dozoru. Její provázanost s částí třetí (sektorová hodnocení rizik a výkon správního dozoru) z ní činí jeden z klíčových pilířů nové právní úpravy.
1.4. Registry
Pátá část návrhu zákona se zaměřuje na úpravu oblasti registrů. Konkrétně se jedná o úpravy týkající se stávající centrální evidence účtů a bezpečnostních schránek (dále jen „CEÚ“) a zřízení jednotného přístupového místa k informacím o nemovité věci (dále jen „jednotné přístupové místo“) a centrálního rejstříku povinných osob (dále jen „CRPO“).
Navrhované úpravy CEÚ vycházejí z čl. 16 AMLD6, který ukládá členským státům EU zavedení centralizovaných automatizovaných mechanismů ve formě centrálních registrů nebo centrálních elektronických systémů vyhledávání dat, které poskytnou možnost včas identifikovat fyzické nebo právnické osoby vlastnící nebo ovládající platební účty nebo bankovní účty označené číslem IBAN (včetně virtuálních čísel IBAN), popřípadě i platební účty bez čísla IBAN, účty cenných papírů, účty kryptoaktiv a bezpečnostní schránky u úvěrových institucí nebo finančních institucí na jejich území. Informace z centrálních automatizovaných systémů pak mají být přímo, bezprostředně a plně přístupné finančním zpravodajským jednotkám i AMLA a včas dostupné i orgánům dozoru za účelem plnění jejich povinností dle AMLD6. Posléze má dojít k propojení jednotlivých centrálních automatizovaných mechanismů prostřednictvím systému propojení registrů bankovních účtů.
Kromě toho, že se k platebním účtům vedeným na území ČR úvěrovými institucemi pro jejich klienty přidají také platební účty vedené finančními institucemi, budou údaje o platebním účtu doplněny o virtuální číslo IBAN, případně, nebyl-li IBAN zaveden, o jedinečný identifikátor účtu (čl. 16 odst. 3 písm. c) AMLD6); registrace platebních účtů bez čísla IBAN vyplývá z požadavků Evropské komise (dále jen „Komise“). Dále se rozsah údajů vedených v CEÚ rozšiřuje o údaje o účtech cenných papírů vedených finančními institucemi na území ČR a o účtech kryptoaktiv vedených úvěrovými institucemi nebo finančními institucemi na území ČR. Do seznamu orgánů oprávněných žádat o údaje z CEÚ jsou nově zařazeny ČNB pro účely výkonu dozoru, ČOI a AMLA.
Novinkou bude zřízení jednotného přístupového místa na základě čl. 18 AMLD6. Ten požaduje zřízení jednotného přístupového místa v každém členském státě za účelem zajistit příslušným orgánům (jako příslušné orgány jsou definovány finanční zpravodajská jednotka (dále jen „FIU“), orgán dozoru, orgán veřejné moci pověřený vyšetřováním nebo stíháním praní peněz, souvisejících predikativních trestných činů nebo financování terorismu nebo vyhledáváním, zajišťováním nebo zmrazováním a zabavováním majetku pocházejícího z trestné činnosti nebo orgán veřejné moci pověřený bojem proti praní peněz nebo financování terorismu) bezprostřední a přímý bezplatný přístup k informacím, které budou sloužit k včasné identifikaci veškerých nemovitostí a fyzických nebo právnických osob nebo právních uspořádání, které dané pozemky a nemovitosti vlastní, stejně tak k informacím umožňujícím identifikaci a analýzu transakcí, které s nemovitostmi souvisí. Zpřístupňované údaje mají být poskytovány bezodkladně způsobem umožňujícím dálkový přístup FIU, orgánu dozoru s výjimkou příslušné profesní komory, orgánu činnému v trestním řízení, orgánu veřejné moci pověřenému bojem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu a AMLA.
1.5. Peněžní hotovost
Část šestá návrhu zákona komplexně upravuje oblast převozů peněžní hotovosti, čímž implementuje nařízení 2018/1672, a současně zavádí nový režim pro omezení velkých hotovostních plateb. Tímto dochází k adaptaci čl. 80 AMLR v návaznosti na zrušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti (dále jen „zákon č. 254/2004 Sb.“), jehož obsah je nově integrován do stávajícího návrhu. Cílem této části je posílit kontrolu nad pohybem hotovosti, zabránit jejímu zneužití k praní peněz a zajistit transparentnost finančních toků mimo formální finanční systém.
V oblasti převozů hotovosti se zákon zaměřuje jak na doprovázené, tak nedoprovázené zásilky. Osoby přepravující hotovost v hodnotě přesahující 10 000 EUR z EU nebo do EU podléhají ohlašovací povinnosti. V případě nedoprovázené hotovosti, tedy přepravované bez přítomnosti osoby, která ji vlastní nebo kontroluje, se zavádí zvláštní režim ohlašování, který reflektuje vyšší rizikovost takových transakcí. Celní úřady jsou i nadále oprávněny provádět kontroly a ukládat sankce, včetně možnosti uložit pokutu příkazem na místě. Osoby přepravující hotovost v hodnotě přesahující 15 000 EUR uvnitř EU mají na výzvu orgánu kontroly informační povinnost. Nově je oprávnění provádět kontrolu svěřeno také Policii České republiky. Zákon rovněž upravuje spolupráci mezi orgány dozoru, včetně výměny informací, a případnou koordinaci kontrolních postupů.
Nově je do návrhu zákona začleněna úprava omezení velkých hotovostních plateb, která nahrazuje dosavadní samostatný zákon č. 254/2004 Sb. Nově je stanoveno, že povinná osoba i jakákoli jiná osoba se dopustí přestupku, pokud přijme nebo provede platbu v hotovosti v částce vyšší než 10 000 EUR. Tato hranice odpovídá požadavkům evropského práva a je v souladu s čl. 80 AMLR. Kontrolu dodržování tohoto omezení budou provádět jednak orgány dozoru v rámci správního dozoru, jednak tzv. „obecné“ kontrolní orgány, kterými jsou finanční úřady a celní úřady, přičemž se nebude jednat o samostatnou kontrolu, ale o kontrolu prováděnou v rámci správy daní (s výjimkou postupu podle následujícího odstavce).
Zvláštní pozornost je věnována subjektům, které nejsou povinnými osobami ani daňovými poplatníky. V těchto případech bude kontrolu provádět příslušný finanční úřad, čímž se řeší dosavadní absence kontrolního oprávnění vůči těmto subjektům. Tato úprava je navržena s ohledem na operativnost a efektivitu výkonu kontroly.
S ohledem na požadavek stanovený čl. 80 odst. 7 AMLR se upravuje, že v případě pozastavení uplatňování omezení bude toto prováděno opatřením obecné povahy, které bude zveřejněno na úřední desce MF a případně bude informace i v hromadných sdělovacích prostředcích.
Zákon rovněž upravuje postupy pro oceňování peněžní hotovosti, které se vztahují jak na převozy, tak na omezení plateb. Pro přepočet hodnoty hotovosti v jiné měně než euro se použije kurz vyhlášený ČNB pro předposlední středu předcházejícího měsíce. Tato úprava navazuje na stávající úpravu v § 41b odst. 1 AML zákona. V rámci části šesté však dochází k doplnění doposud ne zcela jednoznačně upravených postupů pro oceňování peněžní hotovosti. Jednak se upravuje, že v případě absence aktuálního kurzu se použije poslední dostupný kurz. Dále se upřesňují postupy pro oceňování peněžní hotovosti jiné než oběživa.
Celkově část šestá představuje významné posílení právního rámce pro kontrolu hotovostních transakcí. Spojením úpravy převozů hotovosti a omezení velkých hotovostních plateb do jednoho zákona dochází k větší přehlednosti, efektivitě a jednotnosti právní regulace. Tato část zákona tak významně přispívá k prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v oblasti, která je z hlediska obcházení formálních finančních kanálů obzvlášť riziková.
1.6. Správní trestání
Návrh zákona obsahuje komplexní a systematickou úpravu správního trestání v AML/CFT oblasti. Navržená úprava reaguje zejména na nový evropský legislativní rámec, včetně přímo použitelných předpisů EU, na jehož požadavky v řadě ustanovení přímo navazuje. Stávající česká právní úprava správního trestání v této oblasti je roztříštěná, nejednotná a v mnoha ohledech již neodpovídá dynamickému vývoji požadavků na efektivní, přiměřené, ale zároveň odrazující sankční mechanismy. Nová koncepce tak usiluje o posílení vymahatelnosti povinností stanovených právem EU i vnitrostátním právem, o zvýšení transparentnosti a o posílení efektivity správního dozoru.
Ústřední koncepční změnou je přechod od úzkého pojetí sankce jakožto následku protiprávního jednání k širšímu pojetí správního trestání, které využívá celou škálu nápravných opatření s cílem obnovit soulad s právními předpisy a předcházet dalším porušením povinností. Systém správních deliktů je oproti stávajícímu právu nově detailně a systematicky kodifikován a logicky strukturován podle povahy povinnosti, která byla porušena. Samostatně se postihuje porušení oznamovacích povinností, nesplnění identifikace a kontroly klienta včetně jednotlivých úrovní selhání (např. u skutečného majitele, politicky exponovaných osob či klientů z vysoce rizikových třetích zemí), selhání v oblasti vnitřních postupů a řízení rizik, jakož i další specifická porušení, ať již v rámci skupin, u poskytovatelů služeb spojených s kryptoaktivy nebo v oblasti uchovávání záznamů a součinnosti. Touto preciznější specifikací skutkových podstat se zvyšuje právní jistota povinných osob a současně se zpřesňují nástroje orgánů dozoru pro jejich efektivní uplatnění.
Významnou změnou je zavedení komplexního systému nápravných opatření, které lze ukládat samostatně nebo paralelně s uložením sankce. Orgány dozoru získávají flexibilní nástroje nejen v podobě tradičních pokut, ale také v podobě doporučení a nápravných opatření, která umožnují uložit povinné osobě povinnost odstranit zjištěné nedostatky ve stanovené lhůtě, vydat veřejné oznámení, zakázat nebo omezit výkon činnosti, pro niž je povinná osoba povinnou osobou, nebo nařídit změny ve struktuře řízení společnosti. Koncepce zároveň výrazně posiluje i individuální odpovědnost členů statutárních orgánů a dalších osob ve vedení povinné osoby, neboť těmto osobám lze uložit samostatná nápravná opatření či peněžité sankce a dočasné zákazy výkonu funkce.
Nový sankční režim EU ve strategických oblastech pracuje s pojmem tzv. eurodeliktů, tedy přestupků, jejichž horní hranice pokuty se neodvíjí od absolutní fixní částky, ale od velikosti obratu povinné osoby, jde-li o právnickou osobu (u fyzické osoby je horní hranicí 125 000 000 Kč). Smyslem eurodeliktů není, aby každý byl „potrestán maximálně“, ale aby „se nikomu nevyplácelo porušovat povinnosti“. Tento typ sankční konstrukce sice není v českém právním řádu běžný, ale v oblasti AML/CFT dává hlubokou materiální logiku, protože ekonomická motivace k porušení povinností je u velkých právnických osob diametrálně jiná než u malých subjektů a rizika spojená s přeshraničním nebo systémovým selháním jsou násobně vyšší než dříve.
Součástí nového sankčního systému je rovněž přímé zakotvení sankčního rámce vůči profesním komorám tam, kde vykonávají veřejnoprávní dohledové působnosti podle zákona. V dosavadním právním stavu existoval objektivní nedostatek, neboť stát sice přenesl určité pravomoci dohledu na korporaci veřejného práva (zejména notářská komora, advokátní komora, komora daňových poradců apod.), ale neměl reálný nástroj, aby přiměl profesní komoru jako instituci dodržovat v oblasti AML/CFT vlastní dozorové povinnosti s výjimkou úzce vymezené oblasti v § 50c AML zákona. Návrh zákona tento nedostatek odstraňuje a staví na premise, že pokud je subjektu svěřen výkon dohledu podle zákona, pak musí nést i přímou odpovědnost za řádné vykonávání této agendy. Zákon proto zakotvuje přímé skutkové podstaty vůči profesní komoře, pokud daná profesní komora nesplní povinnost vykonat dohled nad svým členem, nedodá potřebné informace orgánu dozoru nebo FIU nebo nesplní stanovené opatření k nápravě nebo překročí lhůtu k jeho splnění.
Návrh současně upravuje režim donucovacích pokut, které slouží k faktickému vynucení splnění uložených nápravných opatření. Povinné zveřejňování pravomocných rozhodnutí o uložených nápravných opatřeních navíc posiluje transparentnost a odrazující účinek celého systému. Návrh zákona má za cíl modernizovat systém správního trestání ve strategických oblastech v souladu s evropskými standardy, posiluje efektivitu výkonu dozoru, zpřesňuje odpovědnost povinných osob i jejich vedení a klade důraz na účinné odstraňování zjištěných nedostatků a prevenci jejich opakování.
1.7. Zmocnění a jiné právní normy
Návrh zákona obsahuje nově systematicky uchopený a přehledný rámec zmocnění orgánů veřejné moci k vydání prováděcích právních předpisů. Tato zmocnění jsou formulována tak, aby bylo možné jednak naplnit požadavky přímo použitelných předpisů EU (zejména AMLR a TFR), jednak umožnit pružné přizpůsobování právní úpravy dynamicky se vyvíjejícímu prostředí ve strategických oblastech bez nutnosti opakovaných zásahů do zákona.
Oproti dosavadní právní úpravě dochází k jasnému rozlišení mezi zmocněními orgánů veřejné moci, zejména MF a ČNB.
MF je nově zmocněno k vydávání vyhlášek, jejichž účelem je jednak definovat určité proměnné pojmy (např. vyňatou finanční činnost), jednak upravit čistě technické a procesní aspekty poskytování údajů, elektronických podání, formátu žádostí apod. Tyto oblasti jsou svou povahou často čistě aplikační a v čase se rychle mění. Ponechání jejich konkrétní podoby v zákoně by vedlo buď k jeho časté novelizaci, nebo ke ztrátě aktuálnosti.
Konečně ČNB je nově zmocněna k vydávání vyhlášek za prvé v oblasti CEÚ (kde se jedná jednak o strukturu, formát a způsob oznámení identifikátoru datové schránky orgánu oprávněného žádat o údaje z CEÚ, jednak o formální náležitosti, strukturu a formát samotné žádosti o takové údaje) a za druhé v oblasti stanovení požadavků na vnitřní systémy povinných osob, nad nimiž vykonává dohled. V obou případech jde o odborně vysoce technickou materii, která se tradičně v českém právním řádu standardně svěřuje do prováděcích norem centrální banky.
Současně návrh zákona obsahuje komplexní přechodná ustanovení, zajišťující kontinuitu stávajících správních řízení, přestupkových řízení, evidencí a rozhodnutí, a jasně stanoví, které právní předpisy se ke dni účinnosti zrušují. Touto technikou se přechod na nový režim neprodlužuje a zachovává se právní jistota osob, které jednaly nebo jednají podle dosavadních předpisů.
Celkově návrh oproti stávající právní úpravě jasně systémově zpřehledňuje, kdo a v jakém rozsahu je oprávněn vydávat prováděcí právní předpisy, a činí tak způsobem, který je plně konzistentní s požadavky AMLR a s moderní zásadou, že zákon má stanovovat základní pravidla a principy, zatímco technické detaily mají být v podzákonných normách, které lze aktualizovat rychleji.
2. Zhodnocení platného právního stavu.
Právní rámec ČR v oblasti AML/CFT je v současné době založen zejména na AML zákoně, jenž je do značné míry transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES (dále jen „AMLD4“).
Tato část je strukturována dle jednotlivých stěžejních témat. Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
2.1. Význam některých pojmů
2.1.1. Základní pojmy
Již samotný název AML zákona napovídá, jaký je jeho smysl. Výčet trestné činnosti, jejímuž potírání je zákon věnován, však v názvu není kompletní – je třeba jej hledat v § 3, jenž obsahuje definice jednotlivých pojmů.
2.1.1.1. Legalizace výnosů z trestné činnosti
§ 3 odst. 1 definuje legalizaci výnosů z trestné činnosti – výraz „praní peněz“, běžně používaný v právních předpisech EU i v běžném životě, zákon nezná. Legalizace výnosů z trestné činnosti nezahrnuje pouze jednotlivé formy praní peněz, ale i zločinné spolčení nebo jinou formu trestní součinnosti za tímto účelem.
2.1.1.2. Financování terorismu
§ 3 odst. 2 je věnován definici financování terorismu. Ta je, byť v odlišné a úspornější textaci, samozřejmě obsažena i v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Ve formálním smyslu ji lze nalézt v § 312d trestního zákoníku, který ovšem dostatečně nepokrývá přípravu. V materiálním smyslu lze financování terorismu ve vývojovém stádiu přípravy nalézt i v rámci dalších ustanovení (§ 173 odst. 2 písm. d), § 175 odst. 3 písm. b), § 205 odst. 5 písm. b), § 206 odst. 5 písm. b), § 207 odst. 3 písm. b), § 209 odst. 5 písm. b), § 210 odst. 6 písm. b), § 211 odst. 6 písm. b), § 212 odst. 6 písm. b), § 348 odst. 3 písm. b), § 366 odst. 2 písm. a)). Znění § 3 odst. 2 písm. a) a b) AML zákona v principu odpovídá obsahu financování terorismu podle trestního zákoníku. Přesto je pojem financování terorismu podle AML zákona širší – na základě § 3 odst. 2 písm. c) pro účely tohoto zákona zahrnuje i financování šíření zbraní hromadného ničení, které proto není v textu AML zákona nutno dále uvádět zvlášť.
Financování terorismu zahrnuje nejen poskytnutí, ale již samotné shromažďování prostředků, jež mají být, byť jen zčásti, využity ke spáchání taxativně vyjmenovaných trestných činů, jež spadají pod souhrnný pojem teroru, mají ke spáchání takových trestných činů napomoci, případně mají odměnit nebo odškodnit pachatele nebo osobu jemu blízkou. Týká se nejen finančních prostředků, ale i jakéhokoli jiného majetku.
2.1.1.3. Financování šíření zbraní hromadného ničení
Financování šíření zbraní hromadného ničení je definováno v § 3 odst. 3 a opět se netýká pouze peněžních prostředků, ale jakéhokoli majetku, jenž má být použit, byť jen zčásti, šiřitelem zbraní hromadného ničení nebo bude použit na podporu šíření takových zbraní v rozporu s požadavky mezinárodního práva. Mezinárodní právo ovšem nezakazuje každý vývoz zboží dvojího užití a může tak nastat například situace, kdy vývoz jednoho a toho samého druhu zboží do jedné země nebude pod financování šíření zbraní hromadného ničení spadat, zatímco do druhé ano.
2.1.1.4. Podezřelý obchod
§ 6 AML zákona zavádí pojem podezřelého obchodu, kterým je buď obchod uzavíraný za okolností, jež neodpovídají standardním okolnostem uzavírání obdobných obchodů, anebo každý obchod, který je uzavírán v souvislosti s osobou, zbožím nebo službami, jichž se týkají mezinárodní sankce.
2.1.1.5. Politicky exponované osoby
Nadstandardní pozornost je třeba vynaložit v případech, kde figurují tzv. politicky exponované osoby (§ 4 odst. 5), což jsou významní představitelé veřejného sektoru na celostátní i regionální úrovni, domácí i jiní, současní i dřívější (vizte § 54 odst. 8), a dále jejich osoby blízké nebo osoby, které s nimi jsou v blízkém podnikatelském vztahu nebo spojené podobným způsobem.
Aby se zamezilo dohadům, kterých současných a dřívějších hodnostářů se příslušná pravidla týkají, byl na celoevropské úrovni vypracován seznam jednotlivých kategorií osob, které jsou politicky exponovanými osobami – „Významné veřejné funkce na vnitrostátní úrovni, na úrovni mezinárodních organizací a na úrovni orgánů a institucí Evropské unie“ (C/2023/724). Tento seznam je rozdělen podle jednotlivých zemí; v ČR jsou podle aktuálního znění tohoto seznamu, které však již neodpovídá stávajícímu právnímu stavu, takovými osobami:
▶ prezident republiky + vedoucí Kanceláře prezidenta republiky;
▶ předseda vlády;
▶ vedoucí ústředního orgánu státní správy a jeho zástupce (náměstek, státní tajemník): ministři: ministr, náměstek ministra, náměstek pro řízení sekce, státní tajemník,
▷ Český statistický úřad – předseda, místopředsedové,
▷ Český úřad zeměměřický a katastrální – předseda, místopředseda,
▷ Český báňský úřad – předseda, zástupce předsedy – ředitel sekce báňské správy,
▷ Úřad průmyslového vlastnictví – předseda, zástupce;
▷ Úřad pro ochranu hospodářské soutěže – předseda, místopředsedové,
▷ Správa státních hmotných rezerv – předseda, zástupce,
▷ Státní úřad pro jadernou bezpečnost – předsedkyně, ředitelé sekcí,
▷ Národní bezpečnostní úřad – ředitel, náměstci ředitele,
▷ Energetický regulační úřad – předseda Rady ERÚ, členové Rady ERÚ,
▷ Úřad vlády České republiky – vedoucí Úřadu vlády, náměstek pro řízení sekce, státní tajemník,
▷ Český telekomunikační úřad – předsedkyně Rady ČTÚ, členové Rady ČTÚ,
▷ Úřad pro ochranu osobních údajů – předsedkyně, místopředseda,
▷ Rada pro rozhlasové a televizní vysílání – předseda, místopředsedové,
▷ Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí – předseda, členové úřadu,
▷ Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře – předseda, místopředseda,
▷ Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost – ředitel, náměstci,
▷ Národní sportovní agentura – předseda, místopředsedové;
▶ člen Parlamentu České republiky:
▷ poslanec,
▷ senátor,
▷ vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny,
▷ vedoucí Kanceláře Senátu;
▶ člen řídícího orgánu politické strany a politického hnutí – předseda, místopředsedové;
▶ vedoucí představitel územní samosprávy:
▷ primátor,
▷ náměstek primátora,
▷ tajemník magistrátu,
▷ ředitel Magistrátu hlavního města Prahy,
▷ hejtman,
▷ náměstek hejtmana,
▷ ředitel krajského úřadu,
▷ starosta obce s rozšířenou působností;
▶ člen nejvyššího soudu, ústavního soudu nebo jiného nejvyššího justičního orgánu, proti jehož rozhodnutí obecně až na výjimky nelze použít opravné prostředky:
▷ soudce Ústavního soudu,
▷ soudce Nejvyššího správního soudu,
▷ soudce Nejvyššího soudu,
▷ nejvyšší státní zástupce;
▶ člen bankovní rady centrální banky:
▷ guvernér,
▷ viceguvernér,
▷ člen bankovní rady ČNB;
▶ vysoký důstojník ozbrojených sil nebo sboru:
▷ Policie České republiky – policejní prezident, ředitelé krajských ředitelství Policie České republiky,
▷ Generální inspekce bezpečnostních sborů – ředitel,
▷ Bezpečnostní informační služba –BIS – ředitel,
▷ vojenské zpravodajství – ředitel,
▷ Úřad pro zahraniční styky a informace – ředitel,
▷ Armáda České republiky – náčelník Generálního štábu Armády České republiky, ředitelé krajských vojenských velitelství,
▷ Hradní stráž – velitel,
▷ Vojenská kancelář prezidenta republika – náčelník;
▶ člen nebo zástupce člena, je-li jím právnická osoba, statutárního orgánu obchodní korporace ovládané státem:
▷ člen představenstva, stejně jako každý další člen správního, řídícího nebo kontrolního orgánu obchodní korporace ve vlastnictví státu (obchodní korporace, v níž Česká republika přímo nebo nepřímo vlastní více jak 50% podíl),
▷ ředitel a zástupce ředitele státního podniku, člen dozorčí rady státního podniku;
▶ velvyslanec nebo vedoucí diplomatické mise, anebo fyzická osoba, která obdobnou funkci vykonává nebo vykonávala v jiném státě, v orgánu EU anebo v mezinárodní organizaci:
▷ velvyslanci,
▷ generální konzulové,
▷ chargés d’affaires;
▷ soudci Evropského soudu pro lidská práva, Mezinárodního soudního dvora, Mezinárodního trestního soudu nebo jiného mezinárodního soudu,
▷ vedoucí stálých misí České republiky při EU, NATO, OSN, OBSE, OECD a Radě Evropy;
▶ zastoupení mezinárodních organizací akreditovaných pro Českou republiku:
▷ Mezinárodní organizace pro migraci – vedoucí kanceláře,
▷ Světová zdravotnická organizace – Kancelář světové zdravotnické organizace – vedoucí kanceláře,
▷ Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky – UNHCR – Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – Kancelář UNHCR v České republice – vedoucí kanceláře;
▶ Nejvyšší kontrolní úřad:
▷ prezident,
▷ viceprezident,
▷ členové Kolegia.
2.1.1.6. Hotovost
Tento pojem nezahrnuje pouze peníze ve fyzické podobě, ale podle § 54 odst. 5 zahrnuje i drahé kovy nebo drahé kameny podle přílohy č. 1 k AML zákonu a jiné vysoce hodnotné komodity nebo virtuální aktiva.
2.2. Povinné osoby a jejich regulace
AML zákon stanoví okruh subjektů, tzv. povinných osob, na které se vztahují povinnosti v oblasti předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a definuje jejich regulatorní rámec.
2.2.1. Okruh povinných osob
Povinné osoby lze rozdělit na dvě základní skupiny, na finanční sektor a nefinanční sektor. Finanční sektor v současnosti zahrnuje úvěrové a finanční instituce. Úvěrovými institucemi jsou banky, spořitelní a úvěrová družstva (§ 2 odst. 1 písm. a) AML zákona). Finančními institucemi (§ 2 odst. 1 písm. b) AML zákona) pak jsou:
▶ centrální depozitář,
▶ osoba vedoucí evidenci navazující na centrální evidenci zaknihovaných cenných papírů vedenou centrálním depozitářem,
▶ osoba vedoucí samostatnou evidenci investičních nástrojů,
▶ osoba vedoucí evidenci navazující na samostatnou evidenci investičních nástrojů,
▶ organizátor trhu s investičními nástroji,
▶ osoba s povolením k poskytování investičních služeb,
▶ osoba oprávněná k provádění administrace investičního fondu anebo zahraničního investičního fondu,
▶ právnická osoba, která spravuje majetek způsobem srovnatelným s obhospodařováním investičního fondu, a penzijní společnost,
▶ osoba oprávněná k poskytování platebních služeb nebo vydávání elektronických peněz,
▶ osoba oprávněná k poskytování leasingu, záruk, úvěrů nebo peněžitých zápůjček anebo k obchodování s nimi,
▶ osoba oprávněná ke zprostředkování spoření, leasingu, úvěrů nebo peněžitých zápůjček,
▶ pojišťovna, zajišťovna, pojišťovací zprostředkovatel a samostatný likvidátor pojistných událostí při výkonu činností souvisejících s provozováním životního pojištění,
▶ osoba, která vykupuje dluhy nebo pohledávky anebo s nimi obchoduje,
▶ osoba oprávněná ke směnárenské činnosti podle zákona o směnárenské činnosti,
▶ jiná osoba oprávněná k provádění nebo zprostředkování poštovních služeb, jejichž účelem je dodání poukázané peněžní částky,
▶ osoba poskytující poradenskou činnost pro podnikatele ve věcech kapitálové struktury, průmyslové strategie a v souvisejících otázkách,
▶ osoba poskytující poradenství a služby týkající se přeměn společností, převodů obchodních závodů nebo nabytí účasti v obchodní korporaci,
▶ osoba poskytující služby peněžního makléřství,
▶ osoba poskytující služby úschovy cenností nebo pronájmu bezpečnostních schránek,
▶ poskytovatel služeb spojených s virtuálními aktivy.
Nefinanční sektor je pak značně širokou oblastí a zahrnuje značné množství nesourodých profesí při výkonu konkrétních činností. Konkrétně jde o následující druhy povinných osob:
▶ provozovatel hazardních her s výjimkou provozování vybraných nízkorizikových hazardních her,
▶ osoba, která nakupuje nebo prodává nemovité věci,
▶ osoba, která je realitním zprostředkovatelem,
▶ osoba, která je dražebníkem podle zákona o veřejných dražbách při činnosti související s dražbou nemovité věci,
▶ auditor,
▶ daňový poradce, daňově poradenská společnost a jiné osoby oprávněné k výkonu daňového poradenství (např. advokáti),
▶ účetní,
▶ soudní exekutor při provádění konkrétních činností,
▶ notář při provádění konkrétních činností,
▶ advokát při provádění konkrétních činností,
▶ osoba poskytující služby pro právnické osoby a svěřenské fondy
▶ osoba obchodující s uměleckými díly v hodnotě nejméně 10 000 EUR, kulturními památkami nebo předměty kulturní hodnoty nebo zprostředkovávající takové obchody,
▶ osoba oprávněná ke skladování uměleckých děl v hodnotě nejméně 10 000 EUR, kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty, pokud k němu dochází ve svobodných pásmech,
▶ osoba oprávněná k obchodování s použitým zbožím nebo ke zprostředkování takových obchodů nebo k přijímání věcí do zástavy,
▶ národní správce rejstříku obchodování s povolenkami podle zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů,
▶ svěřenský správce nebo osoba v obdobném postavení u svěřenskému fondu strukturou nebo funkcemi podobného zařízení, které se řídí právem jiného státu,
▶ insolvenční správce,
▶ restrukturalizační správce,
▶ obchodník s drahými kovy nebo drahými kameny uvedenými v příloze č. 1 k AML zákonu, při obchodech v hodnotě nejméně 10 000 EUR.
Nad rámec tohoto výčtu ještě AML zákon upravuje tzv. ad hoc povinné osoby v § 2 odst. 2 písm. c) a d), kdy je povinnou osobou též podnikatel nebo právnická osoba nepodnikající při obchodu v hotovosti v hodnotě alespoň 10 000 EUR, popř. pokud jsou v obchodním vztahu použity drahé kovy, kameny nebo virtuálními aktiva v hodnotě přesahující 10 000 EUR.
Vedle toho jsou povinnými osobami podle § 2 odst. 2 písm. b) AML zákona rovněž zahraniční osoby, které na českém území jako podnikatel vykonávají činnost podle § 2 odst. 1 AML zákona, popřípadě podle § 2 odst. 2 písm. a) AML zákona i zahraniční osoby, které jsou na českém území usazeny, a to v rozsahu činnosti podle § 2 odst. 1 AML zákona, kterou na českém území vykonávají.
V neposlední řadě je třeba dodat, že povinné osoby vypočtené v AML zákoně lze dělit i podle toho, zda jejich status jakožto povinných osob vyplývá přímo z čl. 2 odst. 1 AMLD4 („evropské“ povinné osoby), nebo zda byly do AML zákona zařazeny zákonodárcem na základě zmocnění v čl. 4 AMLD4 („národní“ povinné osoby), protože s činností těchto profesí je spojeno vysoké riziko legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
2.2.2. Obecně k povinnostem povinných osob
Povinnosti povinných osob jsou uvedeny v části druhé AML zákona. Její základní filosofií je rizikově orientovaný přístup, tedy že se ke všem případům jednání povinné osoby s klientem nepřistupuje stejně – ve zvláštních případech nastupují nové povinnosti, nebo se již stávající povinnosti zpřísňují. Může se tak stát například v případě, že právní jednání nepředstavuje jednorázovou transakci („obchod“), ale začátek dlouhodobějšího obchodního vztahu (definován v § 4 odst. 2 AML zákona). Časté je i kritérium, kdy je při interakci povinné osoby a klienta dosažena mezní hodnota; ta se v závislosti na dalších okolnostech pohybuje mezi 150 EUR a 15 000 EUR.
2.2.2.1 Rizikové faktory
Při plnění povinností povinné osoby je třeba mít zvlášť na paměti rizikové faktory, které indikují zvýšené riziko a jsou obsaženy v příloze č. 2 k AML zákonu. Mezi tyto faktory patří například velká míra využívání hotovosti klientem nebo skutečnost, že klient pochází ze země, která je známa vysokou korupcí, absencí účinných právních nástrojů v oblasti AML/CFT, případně terorismus sama financuje. Z toho vyplývá např. povinnost provést zvýšenou identifikaci a kontrolu podle § 9a. Protipólem je oprávnění povinné osoby stanovit v rámci hodnocení rizik, že určité kategorie obchodů, klientů nebo země jejich původu jsou spojeny s nižším rizikem legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a je tedy možno v souvislosti s nimi provádět zjednodušenou identifikaci a kontrolu klienta (§ 13 ve spojení s § 21a AML zákona).
2.2.2.2. Výjimka z operativních důvodů
Zároveň však platí, že u některých povinností je možno učinit výjimku a povinnost nesplnit, pokud FAÚ dospěje k závěru, že je to vhodné z operativního hlediska, aby nebylo ohroženo rozplétání nitek dalekosáhlé trestné činnosti. Týká se to neprovedení kontroly klienta (§ 9b), neupozornění klienta na nesrovnalosti podle zákona o evidenci skutečných majitelů (§ 15a), neodložení splnění příkazu klienta (§ 20), výjimky z některých výjimek povinnosti zachovávat mlčenlivost (§ 39 odst. 4, § 40b) a nezadržení peněžní hotovosti (§ 42a). Stejnou filosofií je veden § 17a, který zakazuje povinným osobám informovat subjekt údajů o konkrétních případech zpracování jeho osobních údajů pro účely AML zákona – subjekt údajů je tak informován pouze v obecné rovině o tom, že jeho osobní údaje zpracovány budou (§ 24 odst. 2).
2.2.2.3. Subjekty, vůči nimž je nutno povinnosti plnit
Povinné osoby mají povinnosti vesměs vůči FAÚ, případně jiným orgánům veřejné moci. Méně často musejí plnit povinnosti ve prospěch klienta (informační povinnost podle § 24 odst. 2). Vzhledem k významu AML/CFT přitom platí, že plnění ohlašovací povinnosti povinné osoby vůči FAÚ má přednost před smluvním závazkem mlčenlivosti povinné osoby vůči klientovi (viz § 18 odst. 9).
2.2.2.4. Dozorčí úřady
Nad dodržováním povinností bdí dozorčí úřad, kterým je zejména FAÚ, ale v případě některých povinných osob navíc také ČNB, orgán CS ČR, ČOI, Ministerstvo spravedlnosti, respektive profesní komory jednotlivých právnických profesí (§ 35 odst. 1 AML zákona). ČNB se ovšem nachází ve specifickém postavení, protože podle § 25 odst. 5 se na ni při vedení účtů a poskytování dalších bankovních služeb vztahují stejná práva a povinnosti jako na úvěrové instituce.
2.2.2.5. Totožné povinnosti vícera povinných osob vůči témuž klientovi
Závěrem je třeba dodat, že vícero povinných osob může mít totožné povinnosti ve vztahu k témuž klientovi. V takovém případě mohou tyto povinné osoby plnit své povinnosti vůči FAÚ prostřednictvím jedné z nich (vizte § 17 a § 18 odst. 8 AML zákona).
2.2.3. Základní povinnosti povinných osob
První čtyři hlavy části druhé AML zákona upravují povinnosti, které se v principu týkají všech povinných osob stejně, nezávisle na tom, do jaké kategorie jednotlivé povinné osoby spadají a k výkonu jaké činnosti mají oprávnění. Tyto povinnosti lze rozdělit do dvou skupin. První z nich představují takové povinnosti, jež povinné osoby běžně plní během svého provozu, aniž by měly konkrétní důvod se domnívat, že došlo nebo může dojít k nepravostem. Druhou skupinou jsou ty povinnosti, jež musí povinná osoba dále splnit, když zjistí problém.
2.2.3.1. Povinnosti při běžném provozu povinných osob
2.2.3.1.1. Kontaktní osoba
Podle § 22 AML zákona mají povinné osoby povinnost určit kontaktní osobu pro oznamování podezřelých obchodů (§ 18 odst. 6) a pro komunikaci s FAÚ. U právnických osob kontaktní osoba komunikuje také se členy statutárního a dozorčího orgánu povinné osoby; u finančních a úvěrových institucí kontaktní osoba nemůže být členem těchto orgánů, ledaže by to bylo ospravedlněno rozsahem činnosti příslušné povinné osoby. Fyzická osoba může určit jako kontaktní osobu samu sebe, je-li to přiměřené rozsahu její činnosti. Nová povinná osoba s výjimkou notářů musí informovat FAÚ o tom, kdo je kontaktní osobou, do 30 dnů, a změny v údajích je třeba hlásit do 15 dnů.
2.2.3.1.2. Pověřená osoba u právnických povinných osob
Právnické povinné osoby nadto musejí na základě § 22a určit, který člen jejich statutárního orgánu je tzv. pověřenou osobou, jež zodpovídá za dodržování předpisů podle AML zákona. Musejí tak učinit do 60 dnů od chvíle, kdy se staly povinnou osobou, nebo kdy stávající pověřená osoba přestala být členem statutárního orgánu.
2.2.3.1.3. Proškolení zaměstnanců a dalších osob
Podle § 23 je třeba, aby povinná osoba proškolila zaměstnance a další osoby, které se na její činnosti podílejí a mohly by se setkat s podezřelým obchodem. Příslušná osoba je poprvé proškolena, než začne vykonávat činnost pro povinnou osobu, a následně periodicky absolvuje další školení v intervalu maximálně 12 měsíců.
2.2.3.1.4. Hodnocení rizik na úrovni povinné osoby
Dále povinná osoba spadající pod některou z obzvláště exponovaných kategorií povinných osob (např. finanční a úvěrové instituce nebo dražebníci) na základě § 21a AML zákona vypracuje a pravidelně aktualizuje hodnocení rizik, která mohou vyvstat v souvislosti se všemi jejími činnostmi regulovanými AML zákonem. Opírá se přitom o analýzy vypracované na národní i nadnárodní úrovni, u některých profesí též o hodnocení vypracovaná jejich profesní komorou. Hodnotí se rizika spojená s jednotlivými činnostmi, stejně jako faktory, jež rizika obzvláště zvyšují.
2.2.3.1.5. Systém vnitřních zásad
Další povinností je vypracovat systém vnitřních zásad podle § 21 AML zákona, a to v rozsahu, jenž odpovídá složitosti struktury povinné osoby. Systém vnitřních zásad obsahuje strategie, povinnosti a postupy, které na poli AML/CFT zefektivňují činnost povinné osoby jako celku i jejích jednotlivých organizačních složek a zaměstnanců.
2.2.3.1.6. Identifikace a kontrola
Klíčovou povinností povinných osob je identifikovat a kontrolovat klienta (§ 7 a násl. AML zákona). Smyslem identifikace je zjistit, s kým povinná osoba v rámci činnosti relevantní pro AML zákon jedná a jaké jsou jeho vazby na další osoby. Tato povinnost se vztahuje k fyzickým i právnickým osobám a svěřenským fondům, stejně jako fyzickým osobám za tyto entity jednající, a to u všech obchodů v hodnotě nad 1 000 EUR, u podezřelých obchodů, navázání obchodních vztahů, které mají vést k dalším obchodům v budoucnosti (§ 4 odst. 2), a dalších jednání, jež jsou významná z AML hlediska. V této souvislosti je klíčová role příslušných registrů. Fyzické osoby je přinejmenším při prvním kontaktu nutno ztotožnit fyzicky, jinak může identifikace probíhat i pomocí elektronických prostředků.
§ 10 umožňuje provést i zprostředkovanou identifikaci klienta prostřednictvím veřejné listiny vydané notářem nebo kontaktním místem veřejné správy; zprostředkovaná identifikace se provádí za přítomnosti identifikované fyzické osoby, která je klientem nebo jedná jeho jménem. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit identifikaci v případě, že identifikovaná osoba se nemůže dostavit na pracoviště povinné osoby například ze zdravotních důvodů.
Ke kontrole je dle § 9 odst. 1 třeba přistoupit v případě obchodů, jejichž výše překročí hraniční mez (v závislosti na typu povinné osoby jde o 2 000–15 000 EUR), pokud je klient politicky exponovanou osobou nebo pochází z vysoce rizikové třetí země, nebo pokud byl klient identifikován na dálku podle § 11 odst. 7. Kontrola zahrnuje určení smyslu obchodu nebo obchodního vztahu, zdroj majetku, jehož se transakce týká, zjištění skutečného majitele a vlastnické struktury klienta, který není fyzickou osobou, a u politicky exponovaných osob také zjištění původu jejich majetku.
Advokát nebo notář může provést zjednodušenou identifikaci (§ 11a), pokud není pochyb, že není zvýšené riziko u klienta, produktu nebo obchodu, a kterákoli povinná osoba může provést zjednodušenou identifikaci a kontrolu (§ 13 AML zákona) u těch kategorií osob, produktů, obchodů nebo obchodních vztahů, u nichž není pochyb, že riziko legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu není vysoké, pokud v daném případě naopak neexistují pochybnosti o tom, že existuje zvýšené riziko.
Kontrola klienta nebo její dílčí část se ovšem neprovede v případě, že by to zmařilo nebo ohrozilo šetření podezřelého obchodu, případně již probíhající trestní řízení. K rozhodnutí neprovést kontrolu dojde povinná osoba buď sama (§ 9b písm. a)), anebo na pokyn FAÚ (§ 9b písm. b)). (Obdobná povinnost neprovést v takových případech identifikaci klienta nebo osoby jednající jeho jménem ovšem neexistuje – neprovedení identifikace by bylo pro protistranu jasným varováním, že je v hledáčku FAÚ.)
Podle § 16 AML zákona má povinná osoba povinnost uchovávat po dobu 10 let od provedení obchodu nebo ukončení obchodního vztahu údaje mající vztah k identifikaci klienta (odst. 1) a údaje vztahující se k obchodu nebo obchodnímu vztahu (odst. 2); pokud se na konkrétním obchodu s týmž klientem podílelo více povinných osob, stačí, když údaje uchovává jedna z nich (za podmínek stanovených § 17). Úlevu mají povinné osoby obchodující s nebo skladující umělecká díla a dále vetešníci a zastavárníci (kteří dle AML zákona povinnými osobami jsou a po rekodifikaci jimi nebudou) – nedosáhla-li hodnota obchodu nebo obchodního vztahu 10 000 EUR, musejí související údaje uchovávat toliko 5 let.
2.2.3.1.7. Informační povinnosti vůči dozorčímu úřadu a klientům
Ustanovení § 24 představují několik druhů informační povinnosti, směřujících vůči FAÚ nebo jinému dozorčímu úřadu, ale i vůči klientům:
§ 24 odst. 1 zakotvuje povinnost povinné osoby informovat FAÚ na jeho vyzvání o obchodních vztazích nebo o obchodech spojených s povinností identifikace nebo prošetřovaných FAÚ, zpřístupnit související dokumenty zaměstnancům FAÚ a informovat o všech osobách, jež měly s daným obchodem nebo obchodním vztahem něco společného. Dále má povinná osoba povinnost na výzvu FAÚ informovat o obchodních vztazích s konkrétní osobou, jíž se týkala povinnost identifikace, a to až 10 let dozadu (§ 24 odst. 3), sdělovat informace potřebné pro výkon správního dozoru (§ 24 odst. 4) a strategickou finanční analýzu (§ 24 odst. 5) vytvářenou FAÚ podle § 29c.
§ 24 odst. 2 se týká informační povinnosti povinné osoby vůči samotnému klientovi – ten bude již před provedením obchodu nebo započetím obchodního vztahu informován o zpracování jeho údajů podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, GDPR), včetně zpracování osobních údajů pro účely AML/CFT. Ustanovení § 17a v návaznosti na to explicitně stanovuje, že s výjimkou této obecné informační povinnosti nebude povinná osoba subjekt údajů informovat o zpracování jeho osobních údajů za účelem plnění povinností podle AML zákona.
Na procesy doručování oznámení, rozhodnutí a dalších úkonů podle § 24 se subsidiárně použije úprava doručování stanovená kontrolním řádem.
2.2.3.1.8. Povinnosti stran výkonu činnosti v zahraničí
Dále je nutné, aby povinná osoba plnila povinnosti v AML/CFT oblasti i v zahraničí. Má povinnost zajistit, aby příslušné povinnosti dodržovaly její pobočky a provozovny v ostatních členských státech EU nebo nečlenských státech EU tvořících Evropský hospodářský prostor (§ 24a odst. 3). Stejně postupuje i ve vztahu ke svým pobočkám, provozovnám a dceřiným obchodním korporacím ve třetích zemích (§ 24a odst. 1); pokud to právní předpisy třetích zemí neumožňují, povinná osoba informuje FAÚ a přijme doplňková opatření, která zabrání přenosu rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu na území ČR, ostatních členských států EU a ostatních států tvořících Evropský hospodářský prostor. Nad dodržováním této povinnosti bdí FAÚ a v případě, že opatření přijatá povinnou osobou nejsou dostačující, může uložit nápravná opatření, jež v extrémním případě mohou zahrnovat i pokyn, aby pobočky, provozovny nebo dceřiné obchodní korporace zcela přerušily obchodní činnost v dané zemi (§ 24a odst. 2).
2.2.3.2. Povinnosti ve zvláštních situacích
2.2.3.2.1. Postup při nesrovnalosti ve vztahu k evidenci skutečných majitelů
Povinnost podle § 15a se vztahuje k nesrovnalostem mezi evidencí skutečných majitelů a údaji zjištěnými při identifikaci či kontrole klienta. Povinná osoba na nesrovnalost upozorní klienta, dá mu možnost se vyjádřit, a, nedojde-li k vysvětlení nebo nápravě, obrátí se povinná osoba na rejstříkový soud, aby o nesrovnalosti zahájil řízení. Tento postup se však neuplatní, pokud FAÚ dojde k závěru, že by postup při zjištění nesrovnalosti mohl mařit šetření podezřelého obchodu nebo trestní řízení.
2.2.3.2.2. Oznámení podezřelého obchodu
Vyhodnotí-li povinná osoba obchod jako podezřelý (§ 6), musí jej v prvé řadě oznámit FAÚ (§ 18), a to vždy písemně – v listinné podobě, nebo elektronicky (§ 19). V oznámení uvede všechny dostupné identifikační údaje sebe sama, všech ostatních osob zúčastněných na obchodu, okolnosti podezřelého obchodu a všechny další informace relevantní z hlediska AML/CFT, dále informace o své kontaktní osobě, nikoli však informace o osobě, která v rámci svojí činnosti pro povinnou osobu podezřelý obchod zjistila. Uvede případně i to, že se podezřelý obchod týká majetku, na který se vztahují mezinárodní sankce. Pokud povinná osoba zcela nebo zčásti neprovedla kontrolu klienta z operativních důvodů z vlastní iniciativy (§ 9b písm. a)), informuje FAÚ i o této skutečnosti a o důvodech a míře neprovedení kontroly. Pokud podezřelý obchod zjistilo více povinných osob společně, postačí, když oznámení provede jedna z nich za všechny (§ 18 odst. 8).
2.2.3.2.3. Odložení splnění příkazu klienta
S oznámením podezřelého obchodu může být spojena povinnost odložit splnění příkazu klienta (§ 20), pokud by bezodkladné splnění takového příkazu vedlo ke ztížení zajištění výnosu z trestné činnosti nebo prostředků k financování terorismu; toto neplatí, pokud by tento postup ohrozil šetření podezřelého obchodu. Ať už v takovýchto situacích povinná osoba splnění příkazu klienta odloží, nebo naopak provede, informuje o tomto kroku FAÚ. Ten může prodloužit lhůtu k odložení splnění příkazu klienta, případně vydat pokyn k zajištění příslušného majetku, až na 3 pracovní dny; pokud do konce této lhůty nepodá trestní oznámení a nesdělí tuto skutečnost povinné osobě, ta příkaz klienta přesto provede. Pokud naopak je podáno trestní oznámení, prodlužuje se lhůta pro odklad splnění příkazu klienta nebo zajištění majetku o další 3 pracovní dny. Po uplynutí i této lhůty povinná osoba pokyn klienta přece jen splní, ledaže bylo rozhodnuto o odnětí nebo zabavení majetku.
2.2.3.2.4. Neprovedení obchodu a nenavázání obchodního vztahu
Není-li možno provést identifikaci nebo kontrolu klienta, nedoloží-li osoba vystupující jménem klienta příslušné oprávnění, nebo existují-li pochybnosti o pravosti předložených údajů či dokumentů, povinná osoba odmítne podle § 15 obchod uskutečnit. Stejně se postupuje, je-li klientem politicky exponovaná osoba, u níž není možno doložit původ majetku, jenž má být předmětem obchodu.
2.2.3.2.5. Povinnost mlčenlivosti
Konečně se na povinné osoby obecně, jejich zaměstnance a další osoby, jež jsou vůči povinným osobám činné v jiném než základním zaměstnaneckém vztahu, vztahuje podle § 38 povinnost mlčenlivosti o skutečnostech týkajících se oznámení a šetření podezřelého obchodu, úkonů činěných FAÚ nebo plnění informační povinnosti podle pokynů FAÚ nebo jiného dozorčího úřadu. Tato povinnost trvá napořád (a tedy pro zaměstnance nebo osoby v obdobném vztahu vůči povinné osobě tato povinnost nezaniká ani ukončením tohoto vztahu), přičemž osoby, které jsou jí vázány, jí mohou být zproštěny pouze rozhodnutím předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Z této povinnosti je však nutno stanovit celou řadu výjimek pro situace, kdy informace vyžadují orgány činné v trestním řízení, tajné služby nebo například dozorčí úřad vykonávající působnost podle AML zákona – seznam výjimek, orgánu a situací, jichž se týkají, je uveden v § 39.
2.2.3.3. Zvláštní povinnosti některých povinných osob
Výše uvedené povinnosti se vztahují k povinným osobám obecně. Vedle toho však AML zákon stanovuje další povinnosti – nebo naopak výjimky z výše uvedených povinností – jen pro některé okruhy povinných osob.
2.2.3.3.1. Úvěrové nebo finanční instituce
Ustanovení § 25 stanovuje obecná pravidla pro povinné osoby, jež jsou úvěrovými nebo finančními institucemi. Odstavec 1 jim zakazuje korespondenční vztah se zahraničními subjekty, které mají stejný nebo obdobný charakter, avšak nevyvíjejí žádnou činnost („skořápkové banky“, shell banks). Takové subjekty jsou spojeny s extrémním rizikem legalizace výnosů z trestné činnosti (nebo financování terorismu) a často bývají právě za takovým účelem již zřízeny. Proto je jejich izolace obzvláště důležitá, a to samé platí o subjektech, které jim vedou účty nebo obecně neplní požadavky stanovené evropským právem v rámci AML/CFT. V ostatních případech je podmínkou pro navázání korespondenčního vztahu se zahraničním subjektem („respondenční institucí“), aby povinná osoba důkladně zhodnotila respondenční instituci jako takovou, její opatření v rámci AML/CFT i kvalitu dohledu, dále dohoda o rozdělení povinností AML/CFT charakteru mezi oběma institucemi a souhlas statutárního orgánu (§ 25 odst. 2 a 3), přičemž hodnocení respondenční instituce má probíhat průběžně a v případě neuspokojivého výsledku může být přikročeno až k ukončení příslušného vztahu (§ 25 odst. 4).
2.2.3.3.2. Ústřední kontaktní místo
Zahraniční subjekty působící v ČR prostřednictvím provozovny a spadající do kategorií povinných osob oprávněných poskytovat platební služby, vydávat elektronické peníze (§ 25a AML zákona) nebo poskytovat služby spojené s virtuálními aktivy (§ 25b odst. 6) mohou mít povinnost zřídit ústřední kontaktní místo, a to buď na základě přímo použitelného nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/1108 ze dne 7. května 2018, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o regulační technické normy týkající se kritérií pro určení ústředních kontaktních míst vydavatelů elektronických peněz a poskytovatelů platebních služeb a pravidel pro činnost těchto ústředních kontaktních míst (dále jen „nařízení 2018/1108“), anebo na základě rozhodnutí ČNB, ať už individuálního, nebo opatření obecné povahy. Detaily k činnosti ústředního kontaktního místa jsou obsaženy v nařízení 2018/1108.
2.2.3.3.3. Další povinnosti poskytovatele služeb spojených s virtuálními aktivy
§ 25b stanovuje i další povinnosti pro poskytovatele služeb spojených s virtuálními aktivy (který je finanční institucí podle § 2 odst. 1 písm. b) bodu 15). Odst. 1 a 2 se týkají převodu virtuálního aktiva na nebo z nehostované adresy (tento pojem je vysvětlen v čl. 3 bodu 20 TFR) – poskytovatel je v takovém případě vždy povinen zhodnotit rizika a při zesílené identifikaci a kontrole je rovněž povinen získat další dokumenty nebo informace stran původce nebo příjemce takového převodu, případně jeho skutečného majitele. Další okruh povinností (§ 25b odst. 3 až 5) se týká korespondenčního vztahu s poskytovatelem služeb spojených s virtuálním aktivem, který není usazený v členském státě EU. U toho je třeba zjistit, zda je povolovaný nebo registrovaný, zda ve vztahu vůči svým klientům provádí identifikaci a kontrolu a zda je schopen příslušné údaje na požádání poskytnout. I toto hodnocení zahraničního poskytovatele služeb spojených s virtuálním aktivem je třeba provádět průběžně, a pokud je na základě tohoto hodnocení korespondenční vztah ukončen, je třeba uchovat podklady, na jejichž základě bylo toto rozhodnutí učiněno.
2.2.3.3.4. Právnické profese
Právnické profese se vyznačují vztahem obzvláštní důvěry mezi jejich příslušníky a klienty, čemuž odpovídá i výrazně odlišná úprava povinností; tato záležitost má i ústavní dimenzi. Výrazně zesílená je u těchto profesí povinnost mlčenlivosti – u soudců a notářů je na základě § 40 odst. 1 omezena na povinnost podávat informace FAÚ, České advokátní komoře, případně Notářské komoře České republiky a Radě pro veřejný dohled nad auditem, pokud vykonávají působnost podle AML zákona, jakož i správci daně při poskytování informací při plnění povinností stanovených daňovým řádem povinné osobě. Na soudní exekutory, auditory a daňové poradce (nebo zahraniční osoby jim podobné) se kromě toho na základě § 40 odst. 2 povinnost mlčenlivosti nevztahuje ani tehdy, pokud jich vícero vykonává svou profesní činnost jako zaměstnanci nebo osoby v jiném než základním pracovněprávním vztahu pro jednu a tu samou povinnou osobu, nebo pro povinné osoby smluvně nebo personálně propojené (§ 39 odst. 2 písm. b)), nebo pokud vykonávají svoji profesní činnost pro stejného klienta při stejném obchodu a týkají se jich stejné povinnosti stran mlčenlivosti (§ 39 odst. 2 písm. c)). Na příslušníky žádné z těchto profesí se dále nevztahuje povinnost mlčenlivosti vůči klientovi, pokud ho chtějí odradit od zapojení do trestné činnosti (§ 40 odst. 3).
Významné je u právnických profesí také postavení profesních komor podle § 26 a § 27 – profesní komory slouží jako mezičlánek mezi příslušníky těchto profesí a FAÚ. Příslušná profesní komora přijímá od svých členů oznámení podezřelého obchodu, kontroluje je a posílá je na FAÚ. Jako prostředník mezi FAÚ a svými členy funguje i tehdy, když od FAÚ naopak přijímá žádosti o informace o obchodech a obchodních vztazích podle § 24, předává je svým členům a následně zprostředkovává odpověď. Smyslem tohoto postupu je, aby člen komory nedopatřením nesdělil informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, a tedy aby byla chráněna důvěra ve vztahu mezi klientem a příslušníkem dané právnické profese.
2.2.3.3.5. Insolvenční správci a restrukturalizační správci
U insolvenčních správců a restrukturalizačních správců platí jen omezený okruh povinností podle § 27a AML zákona – musejí ohlásit podezřelý obchod, určit kontaktní osobu a informovat o tom FAÚ, plnit informační povinnosti vůči FAÚ podle § 24 odst. 1 a 3 a povinnost mlčenlivosti.
2.2.3.3.6. Některé obchody s uměleckými díly nebo v „hotovosti“
Také následující § 28 stanovuje zúžený rozsah povinností, a to pro osoby obchodující nebo zprostředkující obchody s uměleckými díly v hodnotě alespoň 10 000 EUR, kulturními památkami nebo předměty kulturní hodnoty, osoby takové předměty skladující, pakliže se tak neděje prostřednictvím svobodných pásem (§ 2 odst. 1 písm. i)), obchodníky s drahými kovy nebo drahými kameny u obchodů v hodnotě nejméně 10 000 EUR (§ 2 odst. 1 písm. n)), podnikatelů, kteří nejsou uvedeni ve výčtu povinných osob v § 2 odst. 1, při obchodu v hotovosti v hodnotě nejméně 10 000 EUR (§ 2 odst. 2 písm. c)), a právnických osob, které nejsou podnikatelem, avšak jsou oprávněny vykonávat některou z činností podle § 2 odst. 1 nebo provedou obchod v hotovosti v hodnotě nejméně 10 000 EUR (§ 2 odst. 2 písm. d)). Tyto osoby musejí toliko identifikovat klienta, provést kontrolu klienta podle § 9 odst. 2, odmítnout provedení podezřelého obchodu a informovat o tomto kroku FAÚ, provést oznámení podezřelého obchodu, uchovávat údaje podle § 16 po dobu 10 let, plnit informační povinnosti vůči dozorčímu úřadu i klientům a povinnost mlčenlivosti.
Je třeba opětně zdůraznit, že „hotovostí“ je pro účely AML zákona podle § 54 odst. 5 míněno nejen klasické oběživo, ale i drahé kovy a drahé kameny uvedené v příloze č. 1, jiná vysoce hodnotná komodita nebo virtuální aktivum.
2.2.3.3.7. Peněžní poštovní služby
Ustanovení § 29 ze systematického hlediska mezi sousedními paragrafy vyčnívá, ježto samo o sobě nestanovuje žádné povinnosti pro finanční instituci podle § 2 odst. 1 písm. b) bodu 11, tedy pro povinnou osobu oprávněnou k provádění nebo zprostředkování poštovních služeb, jejichž účelem je dodání poukázané peněžní částky. Ustanovení je důležité ze zcela jiného důvodu – u osoby, jež na základě poštovní smlouvy a za podmínek stanovených zákonem o poštovních službách vykonává činnost spočívající v dodání poukázané finanční částky, vyžaduje bezúhonnost, což je pojem, který bude po rekodifikaci z hlediska AML/CFT naprosto klíčový.
2.2.3.3.8. Národní správce rejstříku obchodování s povolenkami
Národní správce rejstříku obchodování s povolenkami podle zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, je „národní“ povinnou osobou na základě národního hodnocení rizik. Na základě § 29a uchovává informace o osobách uvedených v příslušném rejstříku, včetně smluv, dokladů vztahujících se k otevření jejich účtu, a informací o jejich kontrole, po dobu 10 let. Dále provádí kontrolu klienta, provádí oznámení podezřelého obchodu, zavádí systém vnitřní komunikace, určuje kontaktní osobu, provádí školení zaměstnanců, plní v plném rozsahu informační povinnost i povinnost mlčenlivosti.
2.2.3.3.9. Zahraniční podnikatel nabízející služby
Jak vyplývá z § 29b AML zákona, nejméně povinností má povinná osoba podle § 2 odst. 2 písm. b), tedy zahraniční osoba, která na území ČR jako podnikatel nabízí služby uvedené v § 2 odst. 1. Jeho povinností je sdělit podle § 24 odst. 1 na pokyn FAÚ údaje o obchodních vztazích a obchodech, jež souvisejí s povinností identifikace nebo ohledně nichž FAÚ provádí šetření, předložit nebo zpřístupnit příslušné doklady a poskytnout informace o veškerých osobách, jež jsou s danými obchody spojeny. Dále se na něj, jeho zaměstnance i osoby, které jsou pro něj činné mimo zaměstnanecký poměr, vztahuje povinnost mlčenlivosti o skutečnostech týkajících se oznámení a šetření podezřelého obchodu, úkonů činěných FAÚ a plnění povinnosti podle § 24 odst. 1.
2.3. Systém správního dozoru
2.3.1. Obecná východiska správního dozoru
Stávající AML zákon obsahuje úpravu ve vztahu ke správnímu dozoru především v části třetí hlavě druhé. V rámci dané hlavy je upravována příslušnost jednotlivých orgánů veřejné moci k provádění správního dozoru nad dodržováním povinností podle AML zákona. Daná hlava současně upravuje zvláštní postupy pro výkon dozoru v případech, kdy je povinnou osobou advokát, notář, auditor, soudní exekutor nebo daňový poradce. V rámci dané hlavy je současně upraven postup, který s výkonem správního dozoru úzce souvisí, a to možnost FAÚ dát podnět ke zrušení nebo odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti nebo k uložení sankce jinému orgánu, pokud je zjištěno, že povinná osoba zvlášť závažným způsobem nebo opětovně porušuje některou z povinností stanovených AML zákonem.
2.3.2. Orgány sdíleného dozoru
Správní dozor je podle současného AML zákona konstruován jako sdílený. To znamená, že „universálním“ orgánem dozoru nad všemi povinnými osobami je FAÚ a ostatní orgány veřejné moci tento dozor u vybraných povinných osob sdílejí. Těmito orgány jsou
▶ ČNB u povinných osob, vůči nimž vykonává dohled podle jiných právních předpisů, s výjimkou na území ČR působící zahraniční osoby,
▶ orgán CS ČR vykonávající dozor nad dodržováním zákona upravujícího hazardní hry u provozovatele hazardních her,
▶ ČOI u povinných osob obchodujících s uměleckými díly, pokud jejich hodnota dosáhne alespoň 10 000 EUR, kulturními památkami nebo předměty kulturní hodnoty, nebo zprostředkovávající takové obchody, a povinných osob oprávněných ke skladování uměleckých, pokud jejich hodnota dosáhne alespoň 10 000 EUR, kulturních památek nebo předmětů kulturní hodnoty, pokud k němu dochází ve svobodných pásmech,
▶ Ministerstvo spravedlnosti u insolvenčního správce a restrukturalizačního správce.
Je však nutno upozornit, že existují povinné osoby, u kterých není sdílený dozor vykonáván. Jedná se o subjekty, u kterým stávající AML zákon neurčuje mimo FAÚ také jiný orgán dozoru. V takovém případě je nad povinnou osobou vykonáván správní dozor pouze jednokolejně, a to ze strany FAÚ (např. obchodník s drahými kovy nebo drahými kameny).
2.3.3. Správní dozor nad členy vybraných profesních komor
V případě příslušných profesních komor je správní dozor upraven tak, že
▶ u notářů, kteří se sdružují jednak v rámci notářských komor podle jednotlivých krajů a jednak v zastřešující celostátní Notářské komoře České republiky, je příslušnou profesní komorou Notářská komora České republiky,
▶ v případě advokátů je příslušným orgánem dozoru Česká advokátní komora,
▶ správní dozor nad auditory vykonává Komora auditorů České republiky,
▶ u soudních exekutorů vykonává správní dozor Exekutorská komora České republiky,
▶ u daňových poradců je orgánem vykonávajícím správní dozor Komora daňových poradců České republiky.
2.3.4. Správní dozor FAÚ nad členy vybraných profesních komor
V případě povinných osob, nad kterými je správní dozor vykonáván příslušnou profesní komorou, FAÚ nemůže přistoupit k výkonu správního dozoru přímo. Nejedná se tedy o přímo sdílený dozor, ale o jakousi formu podmíněného sdílení dozoru. Podmínkou pro to, že FAÚ je oprávněn napřímo vykonat dozor u tohoto typu povinné osoby, je skutečnost, že pokud FAÚ příslušné profesní komoře zašle písemný podnět k provedení kontroly u konkrétní povinné osoby a příslušná profesní komora ve stanovené lhůtě kontrolu nezahájí a neinformuje FAÚ o těchto skutečnostech, přechází na FAÚ oprávnění u této povinné osoby vykonat správní dozor napřímo. V případě takto prováděného správního dozoru však existují určitá omezení. Takové omezení nastane například, pokud povinná osoba kontrolovaná napřímo FAÚ o určité písemnosti, která má být v rámci správního dozoru kontrolována, prohlásí, že obsahuje informace, které získala od svého klienta nebo které získala o svém klientovi během zjišťování jeho právního postavení, během jeho zastupování v soudním řízení anebo v souvislosti s takovým řízením, včetně poradenství ohledně zahájení takového řízení nebo vyhnutí se takovému řízení, bez ohledu na to, zda jsou takové informace získány před tímto řízením, během něj nebo po něm, může se FAÚ s obsahem této písemnosti seznámit pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce příslušné profesní komory, kterého na základě podnětu FAÚ ustanoví její předseda, nebo prezident z řad jejích zaměstnanců nebo členů.
Zde je však nutno konstatovat, že výše popsaná přímá kontrola nad členem příslušné profesní komory nebyla FAÚ doposud nikdy provedena.
2.3.5. Procesní rámec výkonu správního dozoru
Výkon správního dozoru nad dodržováním povinností podle AML zákona se v obecné rovině řídí zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a také kontrolním řádem. Ve vztahu ke správnímu dozoru, který vykonávají vybrané profesní komory, však existují některé výjimky z postupů stanovených obecnými právními předpisy.
Právě plná aplikace kontrolního řádu pro kontroly v AML/CFT oblasti může v některých případech působit těžkopádně a příliš formalisticky. Pro případy operativní kontroly, která by měla být zaměřena pouze na ověření konkrétního podezření, je postup podle kontrolního řádu zdlouhavý a zbytečně složitý a dozorovou činnost zbytečně prodlužující, obzvláště za situace, kdy lze kontrolu provést v rámci jedné návštěvy u povinné osoby (např. nutnost poskytnout patnáctidenní lhůtu pro podání námitek k obsahu protokolu).
2.3.6. Počty kontrol v rámci správního dozoru
Ačkoli lze předpokládat, že počet povinných osob v ČR od roku 2021 postupně narůstal, a to zejména v důsledku novelizací zákona, které rozšiřovaly okruh subjektů, na něž se povinnosti vztahují, počet kontrol provedených ze strany FAÚ postupně klesal. Z dat zveřejněných FAÚ vyplývá, že počet kontrol provedených na místě nebo na dálku v roce 2023 se oproti roku 2021 snížil skoro o 30 % (https://www.fau.gov.cz/assets/cs/cmsmedia/Vyrocni_zpravy/vyrocni-zprava-financniho-analytickeho-u-6.pdf). Celkem bylo ukončeno 24 kontrol a zahájeno 16 kontrol oproti původně plánovaným 17. Lze tedy konstatovat, že v čase se snižující počet kontrol provedených ze strany FAÚ neodpovídá trendu zvyšování počtu povinných osob.
2.3.7. Nedostatky identifikované v systému správního dozoru
Lze tedy shrnout, že dosavadní sdílený správní dozor v oblasti AML/CFT v ČR vykazuje několik nesystémových prvků, které mohou ve svém důsledku negativně ovlivnit efektivitu výkonu správního dozoru, kterými jsou
▶ roztříštěná odpovědnost mezi orgány dozoru – AML zákon stanovuje sdílený systém dozoru (vizte část 1.3.2.). Tato roztříštěnost může vést k nejasnostem v kompetencích, kdy není vždy zřejmé, kdo má hlavní odpovědnost za kontrolu konkrétního subjektu. S tímto souvisí též fakt, že nad některými osobami je prováděn sdílený dozor a nad některými je dozor pouze jednokolejný (FAÚ),
▶ složité alokování personálních a finančních zdrojů – vzhledem k vícekolejnosti výkonu dozoru může být obtížnější plánovat a alokovat kapacity k výkonu dozoru, a to jak lidské, tak finanční (např. za situace, kdy je u konkrétního orgánu dozoru nutné navýšit počet pracovníků pro výkon dohledu),
▶ možný alibismus mezi dozorovými orgány – sdílený dozor může ve svém důsledku vést k „dozorovému alibismu“, kdy jeden orgán spoléhá na to, že jiný orgán vykoná kontrolu důsledněji. Výsledkem může být nižší intenzita kontrol, pouze formální výkon kontrol a s tím související nedostatečné odhalování případných porušení povinností apod.
Všechny výše uvedené nesystémové prvky mohou ve svém důsledku vést až ke ztrátě důvěry v systém dozoru (resp. jeho efektivitu, a tudíž i potřebnost), a to také ze strany mezinárodních organizací dohlížejících na oblast AML/CFT (např. MONEYVAL).
2.4. Národní hodnocení rizik
Platná právní úprava národního hodnocení rizik je obsažena v § 30a stávajícího AML zákona. Tento institut představuje základní nástroj pro identifikaci, analýzu a řízení rizik v oblasti AML/CFT na úrovni ČR. Zákon stanoví povinnost vyhotovit zprávu o národním hodnocení rizik, kterou schvaluje vláda. Na schválenou zprávu sice fakticky navazuje akční plán, jenž obsahuje návrhy konkrétních opatření k eliminaci nebo zmírnění identifikovaných rizik, avšak tento není ve stávající právní úpravě zakotven.
Ačkoli je existence tohoto institutu v právním řádu ČR pozitivní a odpovídá požadavkům práva EU, jeho praktické provádění vykazuje řadu nedostatků. Prvním z nich je, že za proces tvorby odpovídá FAÚ. V praxi je národní hodnocení rizik zpracováváno prostřednictvím mezirezortní koordinační skupiny (dále jen „MKS“), avšak zákon výslovně určuje, že odpovědnost za jeho přípravu, aktualizaci a implementaci výstupů je na FAÚ. Tento aplikační nesoulad může vést k roztříštěnosti přístupu a omezené efektivitě při realizaci navržených opatření.
Dalším problémem je nejasné zakotvení rámce pro sběr dat od povinných osob. Zákon neukládá povinným osobám výkazovou povinnost, která by umožnila systematické získávání informací potřebných pro sektorová hodnocení rizik. V důsledku toho je datový základ pro národní hodnocení rizik omezený, respektive se realizuje na základě ad hoc žádostí, což negativně ovlivňuje kvalitu analýzy i schopnost státu cíleně plánovat dozorové aktivity.
Lze tedy konstatovat, že ačkoliv stávající právní úprava národního hodnocení rizik formálně naplňuje požadavky regulace EU, její praktická aplikace je zatížena řadou systémových nedostatků. Tyto nedostatky se týkají zejména institucionálního vymezení odpovědnosti a nejasné datové základny.
2.5. Registry
Centrální evidence účtů
CEÚ byla zřízena jako jeden z prostředků sloužících k odhalování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, zajištění významných hospodářských a finančních zájmů a bezpečnosti ČR nebo EU. Jejím správcem je ČNB. Práva a povinnosti související s jejím vytvořením, užíváním a provozem v současnosti upravuje zákon č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZCEÚ“).
ZCEÚ mj. stanovuje, jaké údaje se do CEÚ zapisují a také povinnost příslušných institucí (institucemi jsou pro účely ZCEÚ myšleny úvěrové instituce, instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatel elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, zahraniční platební instituce a poskytovatel platebních služeb malého rozsahu, kterým ČNB přidělila kód platebního styku. Úvěrovými institucemi jsou pro účely ZCEÚ myšleny banky, zahraniční banky vykonávající svou činnost na území ČR prostřednictvím poboček, spořitelní a úvěrní družstva a ČNB) předávat ČNB k zápisu informace o údajích, které vznikly, byly změněny nebo opraveny v předchozím pracovním dni nebo předchozích dnech pracovního klidu, případně informaci, že k žádné z těchto tří možností nedošlo, a to nejpozději do dvanácté hodiny každého pracovního dne. Dále vyjmenovává orgány, které mají oprávnění žádat o poskytování údajů z CEÚ. Žádosti o poskytování údajů a odpovědi na ně se předávají prostřednictvím speciálně zřízených datových schránek na straně žadatele i na straně ČNB. Žadatelé se mohou dotazovat na konkrétní číslo účtu i na konkrétní osobu.
Do CEÚ se zapisují následující údaje:
▶ označení jednoznačně identifikující instituci, u které je účet veden, nebo která pronajímá bezpečnostní schránku,
▶ datum zřízení účtu nebo datum zahájení pronájmu bezpečnostní schránky,
▶ číslo účtu a číslu účtu IBAN, pokud bylo přiděleno, nebo identifikační číslo bezpečnostní schránky, identifikační údaje klienta, které jsou u instituce vedeny, ať už jde o fyzickou osobu (u fyzické osoby se jedná o všechna jména a příjmení užívaná v souvislosti s účtem vedeným institucí nebo bezpečnostní schránkou pronajímanou úvěrovou institucí, datum narození, rodné číslo, bylo-li přiděleno, a adresu pobytu, případně adresu pro doručování), právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu (u právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby jsou takovými údaji jméno včetně odlišujícího dodatku nebo dalšího označení, identifikační číslo osoby, případně standardizovaný mezinárodní identifikátor právnických osob nebo obdobné číslo přidělované v zahraničí, a sídlo), nebo souvisejí s účtem určeným pro majetek ve svěřenském fondu nebo jemu svou strukturou nebo funkcemi podobném zřízení řídícím se právem jiného státu nebo bezpečnostní schránkou pronajatou pro takový majetek (v takovém případě jde o příslušné označení takového fondu nebo uspořádání a identifikační údaje jeho správce, obhospodařovatele nebo osoby v obdobném postavení v rozsahu, jako jsou vyžadovány u fyzické osoby, právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby).
▶ identifikační údaje skutečného majitele klienta v rozsahu jako u fyzické osoby, pokud jsou institucí tyto údaje k účtu nebo bezpečnostní schránce vedeny,
▶ datum vzniku a datum zániku oprávnění klienta k nakládání s peněžními prostředky na účtu,
▶ datum zrušení účtu nebo datum ukončení pronájmu bezpečnostní schránky.
Mezi údaje uchovávané CEÚ pak nepatří informace týkající se zůstatků na účtech či informace o finančních transakcích.
Oprávněnými žadateli, kterým mohou být poskytnuty údaje z CEÚ, jsou:
▶ orgán činný v trestním řízení,
▶ FAÚ,
▶ orgán Finanční správy České republiky (dále jen „FS ČR“),
▶ orgán CS ČR,
▶ zpravodajská služba ČR,
▶ orgán vykonávající působnost úřadu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v ČR podle předpisu EU upravujícího spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti,
▶ MF podle zákona č. 34/2023 Sb., o koordinaci spolupráce s Evropským úřadem pro boj proti podvodům.
Žádost o poskytnutí údajů z CEÚ podává žadatel výhradně prostřednictvím k tomu určené datové schránky žadatele do datové schránky zřízené ČNB pro CEÚ. Na rozdíl od informací, které jsou uložené u bank, údaje v CEÚ nepodléhají bankovnímu tajemství a orgány činné v trestním řízení mohou v souvislosti s nimi podávat žádost podle § 8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Požadované údaje poté ČNB odešle do datové schránky žadatele, z níž byla žádost odeslána, a to nejpozději do 24 hodin od doručení žádosti. Stejným způsobem a ve stejné lhůtě sdělí žadateli, že k žádosti nebyl v CEÚ nalezen žádný odpovídající údaj, případně, pokud žádost neodpovídá stanoveným požadavkům, zprávu o důvodu nepřijetí žádosti.
Nesporná výhoda existence CEÚ spočívá zejména v tom, že příslušným orgánům šetří čas a zdroje tím, že jim umožňuje efektivně zjistit informace, u které instituce má určitá osoba vedený účet (případně pronajatou bezpečnostní schránku), aniž by bylo nutné kontaktovat jednotlivé banky každou zvlášť, čímž napomáhá ke zdárnému vedení vyšetřování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestních činů.
2.6. Peněžní hotovost
Regulace související s peněžní hotovostí v sobě zahrnuje v současné době dvě oblasti. První z nich je oblast převozů peněžní hotovosti a druhá pak oblast omezení plateb v hotovosti.
2.6.1. Převoz peněžní hotovosti
Převoz peněžní hotovosti je v současné době v ČR regulován ve dvou rovinách. První opatření má dopad na převoz peněžní hotovosti do ČR z oblasti mimo území EU a výstup peněžní hotovosti z ČR do takové oblasti. Toto je primárně regulováno nařízením 2018/1672. Uvedené nařízení je adaptováno v rámci AML zákona. Nad rámec povinností vyplývajících přímo z nařízení 2018/1672 stanovuje AML zákon povinnost ve všech případech dopředu oznamovat také odeslání peněžní hotovosti nebo přijetí peněžní hotovosti v případě, že tato není doprovázena (např. v případě poštovní zásilky nebo jiné obdobné zásilky). V případech, kdy je peněžní hotovost doprovázena (převážena vlastníkem nebo kurýrem), musí tato osoba oznámit tento převoz u příslušného celního úřadu, přes který do ČR vstupuje, nebo přes který z ČR vystupuje. S ohledem na fakt, že ČR nemá pozemní vnější hranici EU, jedná se pouze o letiště s mezinárodním leteckým provozem. Hodnotová hranice, kdy vzniká oznamovací povinnost, je v souladu s nařízením 2018/1672 stanovena ve výši 10 000 EUR (ČR nestanovila nižší hranici).
Druhým opatřením zavedeným v ČR je opatření k odhalování fyzického přeshraničního převozu peněžní hotovosti na vnitřních hranicích EU, a to včetně povinnosti informovat o takovém převozu peněžní hotovosti. Tato povinnost byla reakcí na výtku MONEYVAL, kdy bylo ČR vytýkáno, že nemá implementováno doporučení Finančního akčního výboru (Financial Action Task Force – dále jen „FATF“) č. 32, tedy že v ČR žádný orgán veřejné moci nedisponoval pravomocí zkontrolovat a případně zadržet peněžní hotovost v rámci přeshraničního pohybu na vnitřním trhu EU, pokud by existovalo podezření na spojení s financováním terorismu, legalizací výnosů z trestné činnosti nebo zdrojovou trestnou činností, či pokud by nedošlo k řádnému přiznání takové peněžní hotovosti. Povinnost poskytnout informace o převážené peněžní hotovosti má na základě výzvy celního úřadu osoba, která peněžní hotovost fakticky převáží, a také osoba, která odesílá peněžní hotovost v poštovní nebo obdobné zásilce do jiného členského státu EU nebo ji z takového státu obdržela. V obou dvou případech se informační povinnost aktivuje, pokud k jejímu splnění celní úřad vyzve příslušný subjekt (např. kurýra, vlastníka, odesílatele nebo příjemce). Z toho vyplývá, že povinnost vzniká až v okamžiku provádění kontroly. V souladu s doporučením FATF č. 32 byl pro oblast „vnitrounijních“ převozů peněžní hotovosti v ČR stanoven limit na horní doporučené hranici, tzn. ve výši 15 000 EUR.
Současná právní úprava opravňuje provádět kontrolu převozu peněžní hotovosti a případně peněžní hotovost zadržet celním úřadem jakožto správním úřadem v soustavě CS ČR, a to jak ve vztahu k peněžní hotovosti vstupující na území EU nebo z tohoto území vystupující, tak i v případě převozu peněžní hotovosti v ČR. Další oprávnění nezbytná k praktickému provádění kontrol dodržování výše popsaných povinností celní úřad čerpá jednak přímo z AML zákona, dále pak ze zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o celní správě“) (např. postup zadržení peněžní hotovosti, oprávnění zastavovat vozidla, oprávnění provádět kontrolu zásilek apod.). Odlišně od obecné úpravy je v AML zákoně upravováno vracení zadržené peněžní hotovosti, kdy tato může být vracena jednak osobě, které byla zadržena, a dále pak vlastníkovi. AML zákon současně upravuje možnost částečného vrácení zadržené peněžní hotovosti, a to z důvodu odstranění případné tvrdosti zákona.
Peněžní hotovostí je pro účely kontroly dodržování povinností při přepravě peněžní hotovostí v souladu s nařízením 2018/1672 míněno jednak oběživo (bankovky a mince, jež jsou v oběhu jako prostředek směny), dále převoditelné nástroje na doručitele (např. šeky, vlastní směnky nebo peněžní poukázky), komodity používané jako vysoce likvidní prostředky k uchovávání hodnoty (mince s obsahem zlata nejméně 90 % a slitky s vysokou ryzostí jako například pruty, nugety nebo hroudy s obsahem zlata alespoň 99,5 %) a konečně předplacené karty. ČR rozšířila pojem peněžní hotovosti nad rámec stanovený v nařízení 2018/1672, a to o komoditu jinou než výrobek nebo polotovar podle přílohy I odst. 1 nařízení 2018/1672, který je z drahého kovu podle přílohy V nařízení 2024/1624 (viz § 9 návrhu zákona).
Informace získané celním úřadem v rámci kontrol přepravy peněžní hotovosti se poskytují FAÚ a v případě kontrol provedených na základě nařízení 2018/1672 celní úřad zjištěné informace při naplnění stanovených parametrů vkládá také do celního informačního systému zřízeného podle nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů, a to za účelem sdílení těchto informací s ostatními členskými státy EU.
2.6.2. Omezení plateb v hotovosti
Omezení plateb v hotovosti je v současné době čistě národní úpravou, která je provedena zákonem č. 254/2004 Sb. Omezení pro provedení plateb v hotovosti podle zákona č. 254/2004 Sb. se v současné době vztahuje na veškeré platby prováděné mezi fyzickými i právnickými osobami (a to bez ohledu na to, zda mají bydliště nebo sídlo v ČR nebo mimo ČR), pokud se jedná o platbu nebo platby mezi stejným poskytovatelem a stejným příjemcem a v rámci jednoho dne je překročen limit stanovený ve výši 270 000 Kč. Zákon č. 254/2004 Sb. současně stanoví, že platby, které přesahují stanovený limit, musejí být provedeny bezhotovostně prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat platební služby nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu. Za jistý nedostatek lze považovat konstrukci sčítacího pravidla k limitu (platby provedené v jeden kalendářní den), kdy lze toto obcházet tak, že celková částka, která má být poskytovatelem platby poskytnuta příjemci, může být rozdělena do dílčích plateb v rámci jednotlivých dní, ačkoli platba jako celek souvisí s jednou operací (např. nákup nemovitosti). Zákon č. 254/2004 Sb. též upravuje situace, které nejsou považovány za platbu v hotovosti. Jedná se např. o vklad peněžních prostředků v hotovosti na vlastní účet nebo na cizí účet u peněžního ústavu, nebo jejich výběr, výměnu bankovek u peněžního ústavu apod.
Zákon č. 254/2004 Sb. současně upravuje situace, kdy se nejedná o porušení zákazu provedení plateb v hotovosti (např. platby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění uskutečňovaných podle daňového řádu nebo podle zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), pokud tyto zákony nestanoví jinak). Přestože zákon č. 254/2004 Sb. přímo neupravuje definici peněžních prostředků, lze dovodit, že se jedná o oběživo (bankovky a mince, jež jsou v oběhu jako prostředek směny).
Kontrolní a sankční pravomoc je zákonem č. 254/2004 Sb. svěřena jednak finančním úřadům, jednak celním úřadům, které jsou oprávněné v rámci jiných kontrol (daňových nebo celních) odhalovat a následně pokutovat zjištěné porušení zákazu. Je však nutno konstatovat, že mohou existovat osoby, které nevykonávají žádnou z činností, která by mohla být předmětem kontroly ze strany finančních nebo celních úřadů, a pokud taková osoba provede v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb. hotovostní platbu nad stanovený limit, není ze strany finančního nebo celního úřadu prakticky možné takovou transakci odhalit.
2.6.3. Oceňování peněžní hotovosti
Stávající právní úprava v § 41b AML zákona obsahuje základní pravidla pro oceňování peněžní hotovosti, avšak s výjimkou cizích měn, u kterých ČNB vyhlašuje směnný kurz, pouze ve velice obecné rovině (prakticky pouze odkazem na zákon upravující oceňování majetku). Stávající zákon vůbec neupravuje postupy pro přepočet měny na euro v případě, kdy kurz k této měně není ČNB vyhlášen. Stejně tak nejsou zcela zřejmé postupy pro oceňování peněžní hotovosti, která není oběživem.
2.7. Správní trestání
Správní trestání v oblasti opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu je v ČR taktéž zakotveno zejména v AML zákoně. Dozor nad dodržováním tohoto zákona ze strany povinných osob vykonává zejména FAÚ, který má v této oblasti jak pravomoci dohledové, tak výkonné, přičemž dozorová činnost FAÚ, jakož i dalších dozorčích úřadů zahrnuje i možnost ukládat sankce za porušení zákonných povinností.
2.7.1. Kontroly a řízení o přestupcích
2.7.1.1. FAÚ
FAÚ provádí místní i dálkové kontroly a v případě zjištěných pochybení zahajuje přestupková řízení. V roce 2023 FAÚ evidoval zvýšený počet dozorových aktivit, přičemž významná část přestupkových řízení se týkala neplnění základních AML/CFT povinností, jako je identifikace a kontrola klienta, uchovávání údajů nebo oznamovací povinnost. Povinné osoby, které se dopouštějí porušení AML zákona, přitom nejsou výlučně z oblasti finančního sektoru. Opakovaně se jako problémové ukazují také některé profese z nefinančního sektoru – například realitní kanceláře, účetní, osoby v právnických profesích nebo poskytovatelé služeb spojených s virtuálními aktivy – které své povinnosti podle AML zákona často neplní v dostatečné míře.
FAÚ vykonává dozorovou činnost zejména prostřednictvím místních šetření přímo u povinných osob a dále prostřednictvím tzv. dálkového dohledu založeného na vyžádání dokumentace a písemné komunikaci.
V roce 2022 vykonával FAÚ kontrolní činnost v oblasti prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu zejména prostřednictvím místních i dálkových kontrol u povinných osob. Celkem bylo provedeno 70 kontrolních šetření, z nichž 56 proběhlo formou místních šetření a 14 formou dálkového dohledu. Oproti předchozím letům šlo o nárůst kontrolní aktivity, která odráží snahu FAÚ posílit dohled nad rizikovými sektory. Při výběru subjektů ke kontrole se FAÚ zaměřil zejména na povinné osoby, u nichž evidoval nízkou úroveň plnění oznamovací povinnosti nebo jiné indicie o nedostatečné implementaci AML/CFT opatření.
Kontrolovanými subjekty byli nejčastěji realitní kanceláře, směnárny, právnické profese a poskytovatelé tzv. korporátních služeb (např. zakládání a správa společností). FAÚ konstatoval, že mnoho povinných osob nemá adekvátně nastavené postupy identifikace a kontroly klienta. Časté byly případy, kdy subjekty neprováděly posouzení rizika obchodního vztahu nebo neověřovaly totožnost skutečného majitele. Některé realitní kanceláře například vůbec nezavedly AML vnitřní předpisy nebo neměly řádně proškolené zaměstnance. Směnárnám bylo vytýkáno nedostatečné sledování podezřelých transakcí a absence evidence údajů o zákaznících.
Dalším opakujícím se nedostatkem bylo selhání v uchovávání údajů a dokumentace dle § 16 AML zákona. Mnohé subjekty nebyly schopny doložit, že identifikaci klienta skutečně provedly, nebo nevedly záznamy o provedených opatřeních. FAÚ v roce 2022 poukázal také na časté formální naplňování oznamovací povinnosti – některé povinné osoby zasílaly oznámení bez vyhodnocení rizikovosti, jiné tuto povinnost zcela ignorovaly, i v případech s jasnými rizikovými znaky (např. převody prostředků z daňových rájů). Takové pochybení FAÚ hodnotil jako závažné a v některých případech vedlo k zahájení správního řízení.
Při pohledu na rok 2022 FAÚ v rámci své dozorové činnosti zahájil celkem 46 správních řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle AML zákona. V těchto řízeních rozhodoval o odpovědnosti povinných osob za porušení povinností v oblasti identifikace, kontroly klienta, uchovávání údajů, vypracování vnitřního předpisu a neoznámení podezřelého obchodu. V několika případech byly uloženy pokuty přesahující 1 milion Kč, přičemž rozhodování se vedlo i s ohledem na závažnost pochybení a opakovanost porušení. Významnou část přestupků FAÚ zjistil v návaznosti na podněty z jiných institucí, např. ČNB nebo Policie České republiky.
Vedle ukládání pokut uplatňoval FAÚ také preventivní a nápravná opatření – povinné osoby byly často vyzývány ke zjednání nápravy a byly jim poskytnuty metodické pokyny. Účinnost těchto opatření je však omezená, pokud subjekt nemá dostatečně vybudovaný tzv. compliance systém. FAÚ upozorňuje, že u mnoha menších a středních podnikatelů v nefinančním sektoru AML/CFT pravidla nejsou vůbec považována za prioritu a chybí zde jak znalost legislativy, tak vůle investovat do procesního zajištění souladu. Toto vede k formálnímu nebo zcela absentujícímu plnění klíčových povinností. FAÚ jako ústřední dozorový orgán naráží na limity dané především lidskými a procesními kapacitami, ale také neefektivností současné právní úpravy v oblasti správního řízení. Například délka některých řízení a nemožnost rychlého řešení méně závažných případů ztěžují efektivní vynucování práva. Zjištění FAÚ zároveň potvrzují, že absence dostatečně účinného a flexibilního správního trestání může oslabit preventivní účinek celého AML/CFT rámce a snižuje motivaci povinných osob k řádnému plnění jejich zákonných povinností.
V roce 2023 pokračoval FAÚ v intenzivním výkonu dozoru nad dodržováním povinností v oblasti AML, přičemž uskutečnil celkem 63 kontrolních šetření, z toho 43 formou místních kontrol a 20 formou dálkového dohledu. Přestože došlo k mírnému poklesu celkového počtu kontrol oproti roku 2022, důraz byl kladen na kvalitu, komplexnost a zaměření na rizikové sektory. Klíčovým kritériem pro výběr kontrolovaných osob byla nízká úroveň plnění oznamovací povinnosti, známky pouhého formálního přístupu k AML/CFT povinnostem a informace z jiných dozorových nebo represivních orgánů.
Významnou prioritou FAÚ v roce 2023 byla kontrola nefinančního sektoru. Konkrétně šlo o realitní kanceláře, právnické profese, daňové poradce, účetní a zejména poskytovatele služeb spojených s virtuálními aktivy. FAÚ konstatoval, že v těchto segmentech přetrvává nízká úroveň znalosti zákonných povinností a nedostatečná implementace vnitřních AML/CFT systémů. V některých případech byly dokonce zjištěny subjekty, které si ani neuvědomovaly, že spadají do kategorie povinných osob, a tudíž nevykonávaly žádná opatření k naplnění svých povinností podle zákona.
Typickými nedostatky zjištěnými při kontrolách bylo nevypracování nebo formální nastavení vnitřního AML předpisu, selhání v oblasti identifikace klienta a jeho kontroly, chybějící posouzení rizikovosti obchodního vztahu nebo konkrétní transakce, neověřování údajů o skutečném majiteli a selhání v uchovávání údajů. FAÚ upozornil na to, že v řadě případů byly AML procesy buď zcela absentující, nebo prováděny jen povrchně, bez pochopení jejich účelu a souvislostí. FAÚ rovněž poukazuje na skutečnost, že některé povinné osoby nedostatečně reagují na varovné indikátory podezřelých transakcí nebo rezignují na identifikaci skutečného majitele, přestože jim to ukládá zákon. U realitních kanceláří šlo např. o absenci posouzení obchodního vztahu, i když byl zjevně rizikový, u poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy pak o nedostatečné ověřování identity klienta i při vysokých objemech transakcí.
Zjištěné nedostatky jsou následně řešeny výzvami k nápravě, upozorněními či zahájením přestupkového řízení. V několika závažných případech byly uloženy sankce v řádu statisíců až milionů korun. FAÚ přitom zohledňuje zejména míru zavinění, opakovanost porušení a výši potenciální škody na veřejném zájmu v oblasti AML/CFT.
FAÚ taktéž kontroloval osoby podezřelé z vědomého obcházení AML/CFT pravidel. Například šlo o poskytovatele služeb spojených s virtuálními aktivy, kteří umožňovali anonymní převody prostředků mezi klienty bez jakékoli identifikace, přestože transakce vykazovaly znaky legalizace výnosů z trestné činnosti. V těchto případech FAÚ úzce spolupracoval s Policií České republiky a dalšími složkami represivních orgánů a zpravidla následovalo oznámení o podezření ze spáchání trestného činu. Kromě správních opatření tak FAÚ nadále plní roli zpravodajské jednotky s dopadem do trestněprávní oblasti.
FAÚ i v roce 2023 konstatoval, že dosavadní systém správního trestání naráží na limity dané kapacitami a stávajícím procesním rámcem. Délka správních řízení, absence zrychlených postupů pro méně závažná pochybení a nemožnost efektivně sankcionovat rizikové chování ještě před vznikem škody snižují efektivitu dozoru. FAÚ navíc zaznamenal, že některé subjekty sankce absorbují jako běžné náklady podnikání, protože současná právní úprava neumožňuje dostatečně individuální nastavení sankčního režimu ani dostatečně zohlednit rizikový profil subjektu.
Rok 2023 tedy přinesl důležité poznatky pro budoucí koncepci dozoru a sankční politiky v oblasti AML/CFT. FAÚ ve výroční zprávě doporučuje posílení možností uplatnit preventivní nástroje, včetně varování a cílené metodické podpory, zároveň však navrhuje legislativní změny, které umožní efektivnější a rychlejší správní postih – například zavedení blokových sankcí, možnost využití správního příkazu či větší prostor pro ukládání nápravných opatření. Celkově se ukazuje, že pro zajištění účinného AML/CFT rámce je nezbytné modernizovat systém správního trestání tak, aby odpovídal aktuálním hrozbám i praxi rizikových subjektů.
Dosavadní systém správního trestání v oblasti AML/CFT naráží v praxi na několik limitů. Patří mezi ně omezené personální kapacity dozorových orgánů, procesní náročnost vedení přestupkových řízení a ne vždy dostatečně odrazující výše sankcí. Správní delikty bývají navíc odhaleny až ex post v rámci následných šetření a jejich efektivní stíhání vyžaduje intenzivní spolupráci mezi FAÚ a dalšími orgány veřejné moci, zejména CS ČR, Policií České republiky, FS ČR či ČNB. Stávající právní úprava správního trestání ne vždy odpovídá aktuálním rizikům spojeným s vývojem forem praní peněz, zejména v oblasti kyberkriminality, zneužívání virtuálních aktiv nebo zastřeného zprostředkování zaměstnání.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti a také s ohledem na závěry národního hodnocení rizik a akčního plánu boje proti praní peněz a financování terorismu je třeba správněprávní rámec sankčního systému v oblasti AML/CFT reformovat tak, aby byl flexibilnější, efektivnější a zároveň respektoval procesní práva dotčených subjektů. Nový zákon upravující správní trestání v oblasti AML/CFT by měl přinést přesnější vymezení skutkových podstat správních deliktů, jasnější rámec sankcí a zefektivnění správního řízení, včetně využívání digitálních nástrojů a datových zdrojů pro výkon dozoru.
2.7.1.2. ČNB
V období let 2022 až 2024 ČNB jako další dozorčí úřad uplatňovala jak preventivní dohledové nástroje, tak i represivní opatření – především sankční řízení vedoucí k ukládání pokut. V těchto třech letech bylo postihováno především selhání v oblasti řízení rizik, zajištění opatření proti obcházení sankcí, nedostatečná identifikace klientů či opomenutí povinnosti hlášení podezřelých obchodů.
V roce 2022 byla uložena pokuta ve výši 2,5 milionu Kč nebankovnímu poskytovateli spotřebitelských úvěrů, a to za souběžné porušení jak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tak AML zákona. Jednalo se o 14 přestupků, mezi nimiž dominovalo například nedostatečné vyhodnocování rizik nebo pouze formální přístup k identifikaci klientů. Tento případ byl jedním z největších správních řízení v oblasti AML v daném roce a pokuta byla potvrzena i v řízení o rozkladu bankovní radou ČNB.
Rok 2023 přinesl menší správní zásahy, ale i zde ČNB aktivně působila. V sektoru kapitálového trhu bylo pravomocně ukončeno několik sankčních řízení, v jejichž rámci byly uloženy pokuty v celkové výši 450 tisíc Kč. Jednalo se zejména o zprostředkovatele investičních služeb, kteří nedodrželi povinnosti související s identifikací klienta a kontrolou podezřelých obchodů. Přestože finanční výše sankcí nebyla vysoká, šlo o významný signál vůči menším subjektům, že i pro ně platí stejné standardy v AML/CFT oblasti jako pro banky.
Rok 2024 přinesl dosud nejvýznamnější správní postih v oblasti AML – pokutu ve výši 9,5 milionu Kč obdržela Fio banka. ČNB jí vytkla závažné nedostatky v systému řízení rizik, neadekvátní prověřování klientů z rizikových států a nedostatečné zajištění souladu se sankčními režimy. Tato sankce se vztahovala na období let 2019 až 2022 a byla jednou z nejvyšších pokut udělených v oblasti AML/CFT v historii dohledu ČNB. Vedle toho byla v roce 2024 uložena taktéž pokuta ve výši 100 tisíc Kč investiční společnosti Atris (dříve „Tesla investiční společnost“), která nepostupovala dostatečně důsledně při zjišťování původu prostředků klientů.
Správní praxe ČNB v oblasti AML tak v letech 2022 až 2024 vykazovala zřetelný trend diferencovaného přístupu podle závažnosti porušení i typu subjektu. Zatímco v roce 2022 šlo o jednorázový, ale závažný přestupek mimo bankovní sektor, rok 2023 byl charakteristický menšími pochybeními u investičních zprostředkovatelů. Rok 2024 pak přinesl zcela zásadní sankci v bankovním sektoru, která ukazuje, že ČNB neváhá uplatnit vysoké pokuty i vůči etablovaným institucím, pokud selhávají v klíčových prvcích AML/CFT systému.
Celkově lze uvést, že správní trestání v oblasti AML/CFT se stalo významnou součástí dohledové činnosti ČNB. Instituce se neomezovala pouze na preventivní opatření, ale důsledně využívala i represivní nástroje, pokud došlo k porušení zákonných povinností. Tímto způsobem nejen trestá pochybení, ale zároveň nastavuje standardy pro celý finanční trh a posiluje důvěru v odolnost finančního systému vůči rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti.
2.7.1.3. ČOI
V roce 2022 ČOI provedla tři kontroly zaměřené na povinné osoby podle § 2 odst. 1 písm. j) AML zákona, konkrétně prodejce ojetých vozidel. V rámci těchto kontrol byla zjištěna porušení povinností stanovených AML zákonem. Bylo zahájeno jedno správní řízení, v jehož rámci byl vydán příkaz k uložení sankce. Vůči tomuto příkazu byl však podán odpor a správní řízení pokračovalo dále. Vzhledem k povaze a rozsahu zjištěných porušení bylo možné očekávat uložení správní sankce ve formě pokuty.
V roce 2023 ČOI pokračovala v kontrolní činnosti zaměřené na dodržování AML/CFT povinností. Byly provedeny další kontroly u prodejců ojetých vozidel a dalších povinných osob. V rámci těchto kontrol byla zjištěna opakovaná porušení povinností stanovených AML zákonem. Také v roce 2024 ČOI pokračovala v intenzivní kontrolní činnosti v oblasti dodržování AML/CFT povinností.
V průběhu let 2022 až 2025 ČOI vykonávala kontrolní činnost v oblasti dodržování AML/CFT povinností u různých povinných osob. Kontroly byly uskutečňovány na základě rizikově orientovaného přístupu vůči povinným osobám, u nichž bylo důvodné podezření o porušování opatření v oblasti AML/CFT, a také u obchodníků v rámci běžné kontrolní činnosti ČOI.
2.7.1.4. Jiné dozorčí úřady
CS ČR vykonává dozor nad dodržováním zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, u povinných osob uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) současného AML zákona. V letech 2022 až 2024 se zaměřila na kontrolu provozovatelů hazardních her, zejména v oblasti dodržování povinností týkajících se identifikace hráčů, hlášení podezřelých transakcí a uchovávání záznamů. V rámci těchto kontrol byly zjištěny případy porušení AML povinností, které vedly k zahájení správních řízení a uložení pokut. Například v roce 2023 byla uložena pokuta ve výši 500 000 Kč provozovateli online kasina za nedostatečné provedení identifikace hráčů a nehlášení podezřelých transakcí. V roce 2024 byla uložena pokuta ve výši 750 000 Kč provozovateli kamenné herny za nedodržení povinností týkajících se uchovávání záznamů o hráčích.
V letech 2022 až 2024 vykonávaly příslušné profesní komory dohled nad dodržováním AML/CFT povinností u svých členů. Česká advokátní komora, Komora daňových poradců ČR, Komora auditorů ČR a Exekutorská komora ČR vydaly metodické pokyny a organizovaly školení zaměřená na implementaci vnitřních zásad a postupů v oblasti AML/CFT. V rámci kontrolní činnosti byly zjištěny případy nedostatečného plnění povinností, které vedly k zahájení disciplinárních řízení. Například v roce 2023 byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč auditorovi za nedodržení povinnosti provádět pravidelnou kontrolu klienta. V roce 2024 byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč daňovému poradci za nedostatečné školení zaměstnanců v oblasti AML/CFT.
2.7.2. Opatření k nápravě
Mechanismus opatření k nápravě v rámci systému AML/CFT byl do českého právního řádu zaveden v reakci na požadavky evropské legislativy, konkrétně s ohledem na čl. 29 odst. 5 písm. b) již dosluhující směrnice Evropského parlamentu a Rady o mechanismech k předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Toto ustanovení požaduje, aby vnitrostátní orgány disponovaly pravomocí ukládat opatření za účelem odstranění jakéhokoli porušení AML povinností.
V návaznosti na to byl v českém AML zákoně vytvořen ucelený rámec, který FAÚ svěřuje pravomoc ukládat opatření k nápravě. Cílem je posílit remediační složku dohledu vedle dosavadního represivního přístupu, který spočíval zejména v ukládání pokut za přestupky. Zavedení opatření k nápravě tak umožňuje pružnější reakci na nedostatky a posiluje preventivní účinek dohledové činnosti.
Podle § 35 odst. 3 AML zákona může FAÚ uložit povinné osobě opatření k nápravě, pokud zjistí porušení některé ze zákonných povinností. Uložené opatření musí být přiměřené povaze a závažnosti zjištěného porušení a současně musí být stanovena odpovídající lhůta ke splnění. Smyslem tohoto postupu je umožnit odstranění nedostatku bezprostředně a s menším zásahem, než je zahájení přestupkového řízení.
Povinná osoba je následně povinna bez zbytečného odkladu informovat FAÚ o splnění opatření k nápravě, a to nejpozději do 10 dnů od uplynutí lhůty stanovené k nápravě. Tato informační povinnost je důležitá pro zpětnou kontrolu efektivity uloženého opatření a pro vyhodnocení, zda došlo k faktickému zhojení pochybení.
§ 24a AML zákona specificky upravuje situace, kdy má povinná osoba organizační jednotky (pobočky, provozovny nebo dceřiné společnosti) ve třetích zemích. V takových případech musí zajistit, že tyto subjekty dodržují opatření přinejmenším rovnocenná požadavkům práva EU. Povinná osoba je povinna sdílet s těmito subjekty relevantní informace o uplatňovaných metodách a postupech.
Pokud právní prostředí dané třetí země neumožňuje uplatnění rovnocenných opatření, povinná osoba je povinna informovat FAÚ a přijmout doplňková opatření k řízení rizik praní peněz a financování terorismu. Pokud ani tato opatření nejsou dostatečná, může FAÚ uložit další opatření k nápravě podle § 24a odst. 2 AML zákona.
Tato specifická opatření k nápravě mohou například obsahovat zákaz navazování obchodních vztahů nebo požadavek na jejich ukončení ve vztahu k určité třetí zemi, popřípadě přímo požadavek na ukončení působení povinné osoby v dané jurisdikci. Tato opatření slouží jako ochrana vnitřního finančního trhu před přenosem externích AML rizik.
Neplnění opatření k nápravě je kvalifikováno jako přestupek podle § 47a AML zákona. Povinná osoba se jej dopustí, pokud opatření k nápravě nesplní nebo pokud neinformuje FAÚ o jeho splnění. Tento přestupek podléhá sankčnímu režimu, přičemž výše pokuty odpovídá závažnosti porušení původní povinnosti.
Z hlediska systematiky AML zákona představují opatření k nápravě důležitý nástroj střední intenzity mezi měkkými formami dohledu (jako jsou doporučení a výzvy) a tvrdými sankcemi (jako jsou pokuty nebo tresty). Tento mechanismus odpovídá evropským standardům a reflektuje důraz na tzv. risk-based approach (řízení rizik) v oblasti AML.
Přestože byla opatření k nápravě zavedena jako flexibilní a preventivní nástroj dohledu, jejich praktická aplikace se ukazuje jako omezená. V praxi nejsou využívána, a to ani v případech, kdy by mohla představovat vhodný prostředek k rychlému odstranění zjištěných nedostatků bez nutnosti použít přísnější sankční nástroje (zejména přestupky). Tato nečinnost může být způsobena nejen procesní opatrností ze strany dozorčího úřadu, ale i určitou nejasností ohledně rozsahu, struktury a konkrétního obsahu jednotlivých opatření k nápravě. Výsledkem je, že nástroj, který měl umožnit efektivní dohled a nápravu pochybení v reálném čase, zůstává nevyužit.
S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že současná právní úprava opatření k nápravě vyžaduje modernizaci. Je třeba jasněji vymezit typy a formy možných opatření, stanovit jejich standardizovaný obsah, doplnit procesní pravidla pro jejich ukládání a posílit jejich vymahatelnost. Modernizace by měla rovněž zohlednit technologický vývoj a digitalizaci dohledu, včetně možnosti využití automatizovaných výzev či elektronické zpětné vazby. Cílem je, aby opatření k nápravě skutečně fungovala jako účinný a předvídatelný nástroj, který dozorčímu úřadu (resp. v novém pojetí orgánu dozoru) umožní včas a efektivně reagovat na porušení zákona, aniž by bylo nutné hned přistupovat k sankčním mechanismům.
2.8. Zmocnění a jiné právní normy
Současné znění AML zákona vychází z toho, že povinné osoby mají plnit zákonné AML/CFT povinnosti pouze v rozsahu činností, které skutečně tvoří součást jejich podnikání nebo poskytovaných služeb. AML zákon tím jasně vymezuje, že se jeho pravidla neuplatní na jednání, jež nesouvisí s podnikatelskou činností povinné osoby. Směřuje tak k tomu, aby AML/CFT povinnosti nebyly vykládány extenzivně a nevznikaly situace, kdy by povinná osoba nesla odpovědnost za procesy, které nejsou pod její kontrolou.
Nynější právní stav umožňuje povinným osobám, aby si část AML/CFT povinností nechaly plnit prostřednictvím jiné osoby. AML zákon však vyžaduje, aby byla zajištěna skutečná kontrola nad tímto postupem a aby nedocházelo k formálnímu přenášení odpovědnosti. Povinná osoba tedy i nadále odpovídá za to, že AML/CFT opatření byla provedena řádně a úplně.
Současné znění AML zákona klade zvláštní důraz na nakládání s politicky exponovanými osobami. Požaduje, aby povinné osoby uplatňovaly zvýšené ověřovací postupy nejen po dobu výkonu veřejné funkce, ale ještě po určitou dobu po jejím skončení, pokud existuje riziko, že může být vliv nebo pozice nadále zneužitelná. Legislativní přístup tak sleduje dlouhodobější ochranu před riziky korupce a zneužití ekonomického vlivu.
3. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu České republiky.
Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
3.1 Ústava
Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je ČR demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Tomu odpovídá požadavek, aby veřejnoprávní regulace, která umožňuje zásahy do právních sfér adresátů, byla předvídatelná, systematická, vnitřně konzistentní a aby zásahové pravomoci orgánů veřejné moci byly vymezeny zákonem, vázány na legitimní účel a prováděny procesně kontrolovatelným způsobem. Návrh zákona je koncipován jako ucelený rámec strategické oblasti AML/CFT/CPF, který na úrovni zákona vymezuje orgánovou architekturu a působnost jednotlivých orgánů veřejné moci (MF, FAÚ při výkonu finanční zpravodajské působnosti prováděné výlučně prostřednictvím FIU a při vedení CRPO, orgány dozoru, celní úřady, Policii České republiky, finanční úřady, ČNB při výkonu dozoru a při vedení CEÚ a Český úřad zeměměřický a katastrální při vedení jednotného přístupového místa). Současně zákon stanoví základní povinnosti povinných osob a jejich vedení včetně ohlašovací povinnosti vůči orgánu dozoru prostřednictvím zápisu do CRPO (včetně lhůty 15 dnů ode dne vzniku oprávnění k výkonu činnosti povinné osoby pro nahlášení údajů manažera pro dodržování předpisů a pracovníka pro dodržování předpisů). Předvídatelnost a právní jistota se promítá do explicitního nastavení procesních režimů dozoru, do zákonných pravidel pro ukládání nápravných opatření a donucovacích pokut a jejich eskalace, do jasného určení správců jednotlivých evidencí a registrů a do vymezení lhůt a právních účinků zásahových aktů. V oblasti evidenční infrastruktury je právní jistota posílena tím, že zákon detailně vymezuje mechanismus předávání údajů do CEÚ (včetně pravidla, že úvěrová instituce nebo finanční instituce předává ČNB k zápisu elektronicky dálkovým přístupem nejpozději do dvanácté hodiny každého pracovního dne informaci o údajích, k jejichž vzniku, změně nebo opravě došlo v předchozím pracovním dni či dnech pracovního klidu, nebo informaci, že žádná taková skutečnost nenastala) a současně rozšiřuje evidenční rozsah o účty kryptoaktiv a účty cenných papírů.
Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Návrh zákona je vystavěn tak, aby prakticky umožnil plnění závazků v oblasti AML/CFT/CPF, zejména v návaznosti na závazky vyplývající z členství ČR v EU. Úprava přebírá a provádí požadavky evropského AML/CFT rámce způsobem, který je vnitrostátně procesně i institucionálně uchopitelný a kontrolovatelný: jednak zakládá a upravuje národní koordinační mechanismy (národní hodnocení rizik, akční plán, koordinace tuzemských orgánů veřejné moci), jednak vytváří instituty, které mají zajistit přeshraniční součinnost a spolupráci (např. povinnost ČNB spolupracovat s Komisí na propojení CEÚ se systémem propojení registrů bankovních účtů a zajistit dostupnost příslušných údajů prostřednictvím tohoto systému). Tím je zajištěno, že plnění evropských a mezinárodních závazků není přeneseno do neformálních postupů, ale je realizováno zákonem vymezenými kompetencemi a procesy.
Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci a státní moc se vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Návrh zákona respektuje princip institucionálního vyvážení výkonu veřejné moci tím, že stanoví kompetence různých orgánů podle jejich role v systému AML/CFT/CPF a nevytváří jediný koncentrovaný „monopol“ bez kontrolních pojistek. V rovině strategického řízení a koordinace zákon výslovně stanoví působnost MF, které metodicky vede a koordinuje orgány veřejné moci vykonávající působnost podle tohoto zákona, koordinuje národní hodnocení rizik a zpracovává zprávu o národním hodnocení rizik, předkládá tuto zprávu nebo její aktualizaci ke schválení vládě, dohlíží a vyhodnocuje plnění opatření stanovených akčním plánem a zajišťuje poskytování seznamu významných veřejných funkcí Komisi a AMLA; zároveň zákon umožňuje, aby MF výkonem vybraných koordinačních úkolů pověřilo FAÚ. Tím je posílena odpovědnost, dohledatelnost a demokratická kontrola strategické části systému (vláda schvaluje zprávu o národním hodnocení rizik) a současně je zajištěna operacionalizace prostřednictvím odborného orgánu finanční zpravodajské působnosti.
Zvlášť citlivým institutem je CEÚ, která představuje vysoce invazivní informační nástroj. Proto je poskytování údajů z CEÚ doplněno zvláštním kontrolním mechanismem moci zákonodárné: kontrolu poskytnutí údajů vykonává kontrolní orgán Poslanecké sněmovny v příslušných orgánech určených zákonem a tento kontrolní postup má samostatný režim, na nějž se nepoužije kontrolní řád. Současně je na úrovni zákona nastavena veřejná agregovaná transparentnost využívání nástroje prostřednictvím povinnosti ČNB uveřejňovat souhrnnou zprávu o provozu a využití CEÚ, včetně počtu žádostí podle skupin žadatelů a souhrnné informace o kontrolách provozu evidence. Tím je výkon veřejné moci v této oblasti podroben demokratické kontrole a veřejné odpovědnosti v míře slučitelné s operativní povahou AML/CFT nástrojů, aniž by došlo k ohrožení jejich účelu.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Návrh zákona naplňuje požadavek legality tím, že zásahové pravomoci veřejné moci konstruuje jako uzavřené zákonné instituty s přesně vymezeným účelem, podmínkami použití, procesními postupy a s předvídatelnými právními účinky, a současně výslovně rozmisťuje kompetence tak, aby se výkon veřejné moci neodvíjel od neformálních dohod nebo ad hoc postupů, nýbrž od zákonem dané odpovědnosti a kontrolovatelných pravidel. Ústavní konformita se projevuje napříč všemi hlavními mechanismy úpravy.
V oblasti strategického řízení rizik a koordinace veřejné politiky návrh zákona stanoví konkrétní úkoly na národní úrovni a přiděluje odpovědnost konkrétním orgánům. MF koordinuje národní hodnocení rizik, zpracovává zprávu o národním hodnocení rizik, předkládá ji vládě ke schválení, dohlíží a vyhodnocuje plnění opatření stanovených akčním plánem a může pověřit FAÚ výkonem vybraných úkolů v části národního hodnocení rizik a akčního plánu. Tím je zajištěno, že zásahy do právní sféry soukromých subjektů nejsou vedeny nahodilými požadavky bez opory v institucionálně určeném procesu, ale vycházejí ze zákonem předvídaného, dokumentovaného a odpovědnostně přiřazeného systému řízení rizik v oblasti AML/CFT/CPF, který je navíc přezkoumatelný i z hlediska odpovědnosti vlády za schválení klíčových strategických dokumentů.
V oblasti správního dozoru návrh zákona stanoví dvoustupňový procesní mechanismus, který je navržen tak, aby umožnil operativní dohled, ale současně vyloučil „dovyřešení“ sporných věcí v režimu bez plných procesních garancí. Zjednodušená kontrola je přípustná jen tehdy, lze-li předpokládat její ukončení do 30 dnů a současně jde o ověření plnění nápravného opatření nebo dílčí povinnosti, anebo o zjištění konkrétních informací či ověření konkrétních dokumentů na základě žádosti jiného orgánu dozoru nebo orgánu dozoru z jiného členského státu. Návrh zákona stanoví minimální procesní standard: kontrolovaná osoba může požadovat prokázání, že kontrolující je úřední osoba pověřená k provedení zjednodušené kontroly, může namítat podjatost a má právo seznámit se s protokolem nebo úředním záznamem a vyjádřit se k němu; současně je povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly a poskytovat součinnost. Zároveň je zjednodušená kontrola procesně uzavřena výstupem s definovanými náležitostmi a předvídatelným následkem nevyjádření.
Rozhodující ústavní pojistkou je, že návrh zákona výslovně ukládá povinnost přejít do režimu kontroly podle kontrolního řádu v každé situaci, kdy nelze věc uzavřít bez kontrolního nálezu nebo kdy je zde podezření na porušení právních předpisů. Orgán dozoru musí zahájit kontrolu podle kontrolního řádu tehdy, není-li zjednodušená kontrola ukončena souhlasem s protokolem, je-li formálně ukončena úředním záznamem a kontrolovaná osoba následně vyjádří nesouhlas s jeho obsahem, anebo má-li orgán dozoru podezření na porušení právních předpisů. Zjištění ze zjednodušené kontroly se při navazující kontrole považují za úkony předcházející kontrole podle § 3 kontrolního řádu, čímž se vylučuje obcházení procesních záruk a posiluje přezkoumatelnost postupu orgánu veřejné moci. Výsledkem je zákonný mechanismus, který umožňuje rychlé ověření nebo získání podkladů, ale současně garantuje, že sporné či závažné věci budou řešeny v procesním režimu poskytujícím plné kontrolní garance.
Vazba na daňový řád je nastavena tak, aby byla vyloučena kolize procesních režimů a aby orgány veřejné moci nemohly účelově volit procesní postup „podle výhodnosti“. Zjednodušenou kontrolu nelze provést, postupuje-li orgán dozoru při výkonu dozoru podle daňového řádu. Tím je posílena právní jistota adresátů i předvídatelnost postupu veřejné moci v situacích, kdy se uplatní specifická pravidla daňového procesního práva; obdobně je v části upravující kontrolu převozů peněžní hotovosti výslovně stanoveno, že celní úřad při výkonu působnosti postupuje podle daňového řádu.
Legalita se promítá také do spolupráce orgánů dozoru. Návrh zákona vymezuje podmínky, kdy může orgán dozoru požádat jiný orgán dozoru o provedení konkrétního úkonu spočívajícího v získání dokumentu nebo zjištění informací od povinné osoby, a váže tuto možnost na nezbytnost pro výkon dozoru a na situace, kdy by provedení úkonu bylo pro žadatele obtížné nebo nákladově neúčelné. Požádaný orgán je povinen postupovat bezodkladně. Tím je institucionální součinnost mezi orgány veřejné moci podřízena zákonnému rámci a nelze ji realizovat neformálně mimo zákonná kritéria.
Zákonnost výkonu veřejné moci se dále promítá do nápravných a vynucovacích prostředků. Nápravná opatření jsou koncipována jako primární nástroj k odstranění zjištěných nedostatků v plnění povinností, a zákon současně upravuje donucovací pokuty jako prostředek k faktickému vynucení splnění uložených nápravných opatření a dílčích povinností. Pokud povinná osoba nesplní nápravné opatření nebo dílčí povinnost z něj vyplývající ve stanovené lhůtě, orgán dozoru buď přiměřeně prodlouží lhůtu ze závažných důvodů, nebo uloží donucovací pokutu. Rozhodnutí o uložení donucovací pokuty může být vydáno jako první úkon v řízení a odvolání nemá odkladný účinek, v případě zjištění závažných porušení lze donucovací pokutu uložit již v rozhodnutí o uložení nápravného opatření s účinkem ode dne vydání takového rozhodnutí. Ústavní konformita této neodkladnosti spočívá v tom, že je výslovně stanovena zákonem, je spojena s účelem bezprostředního vynucení splnění povinnosti v rizikové oblasti a je doplněna pevnými limity a kontrolními pravidly, která vylučují svévoli a činí zásah přezkoumatelným.
Zákon stanoví konkrétní pravidla vzniku a placení donucovací pokuty: vzniká za každý den ode dne vydání rozhodnutí do dne splnění nebo zjištění splnění, může být uložena nejvýše na dobu 6 měsíců a po uplynutí této doby orgán dozoru provede kontrolu ověřující splnění. Návrh zákona zároveň stanoví pravidlo určení dne splnění: má se za to, že povinnost je splněna dnem písemného oznámení splnění orgánu dozoru, a orgán dozoru nejpozději do 7 dnů zahájí kontrolu ověření splnění, s výjimkou povinností plněných výhradně vůči orgánu dozoru. Splatnost je nastavena v týdenních úhrnech a nejdříve tři dny od doručení rozhodnutí. Tím je zajištěno, že i intenzivní vynucovací nástroj má zákonem přesně určené hranice, časové omezení, pravidla placení a povinné ověření splnění.
Návrh zákona upravuje i situaci, kdy povinná osoba nápravné opatření nesplní ani po době, na kterou byla donucovací pokuta uložena. V takovém případě orgán dozoru uloží dodatečnou donucovací pokutu, opět nejvýše na 6 měsíců, s obdobnými pravidly a bez odkladného účinku odvolání. Zároveň je zákonem nastavena povinnost splnit uložené nápravné opatření nejpozději v době, na niž byla dodatečná donucovací pokuta uložena; jinak orgán dozoru uloží dodatečné nápravné opatření. Tato eskalační struktura je ústavně významná tím, že je předem zákonem daná, stupňuje se podle objektivně zjistitelného nesplnění povinnosti, je časově ohraničená a procesně kontrolovatelná.
Součástí nápravných institutů je možnost uložit povinné osobě vydat veřejné oznámení o povaze porušení na vlastních internetových stránkách nebo ve stanoveném druhu veřejného sdělovacího prostředku, a to v zákonem vymezeném rozsahu, lhůtě, na náklady povinné osoby a po určenou dobu; za splnění zákonných předpokladů může obdobné oznámení vydat i orgán dozoru. Ústavní význam spočívá v tom, že jde o zákonný nápravný instrument navázaný na rozhodnutí orgánu dozoru a jeho zákonné podmínky, nikoli o neformální zásah mimo rámec zákona; současně povinné zveřejňování pravomocných rozhodnutí o uložených nápravných opatřeních posiluje transparentnost a odrazující účinek systému.
Ústavní požadavek legality se promítá i do evidenční infrastruktury. CRPO vytváří jednotné místo pro ohlašování a aktualizaci vybraných údajů a snižuje duplicitu poskytování informací vůči různým orgánům veřejné moci; jeho smyslem je soustředit relevantní informace na jednom místě a poskytovat je příslušným orgánům podle jejich potřeby, čímž se zároveň zvyšuje efektivita a snižuje administrativní zátěž povinných osob. Ústavní relevance se zde projevuje v předvídatelnosti, neboť zákon určuje mechanismus ohlašování, okruh údajů a vazbu na orgán dozoru prostřednictvím elektronického zápisu, a tím omezuje volnou správní úvahu při vyžadování informací mimo zákonný rámec.
CEÚ je upravena tak, aby byla vyloučena svévole při přístupu k údajům a aby byl v zákoně nastaven uzavřený a kontrolovatelný režim poskytování dat. Zákon stanoví, že identifikátory datových schránek, jejichž prostřednictvím mohou žadatelé podávat žádosti a jejich změny, se oznamují ČNB zákonem určeným způsobem a prostřednictvím určených „nadřízených“ komunikačních uzlů (např. soud prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, státní zastupitelství prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství, FAÚ prostřednictvím MF, zpravodajské služby prostřednictvím příslušných ministerstev, orgány FS ČR prostřednictvím Generálního finančního ředitelství, orgány CS ČR prostřednictvím Generálního ředitelství cel (dále jen „GŘC“) atd.). ČNB poskytne údaje pouze tehdy, je-li žádost podána zákonem stanoveným způsobem, identifikátor odesílající datové schránky se shoduje s oznámeným identifikátorem a žádost obsahuje alespoň zákonem vyžadované identifikátory účtu či schránky a identifikaci instituce, u níž je účet veden nebo schránka pronajata. Zákon dále stanoví povinnost žadatelů (s výjimkou orgánu EU) vést evidenci žádostí obsahující datum odeslání, identifikaci fyzické osoby, která žádost podala, a text žádosti a tuto evidenci uchovávat po dobu 10 let. Tím je přístup k údajům svázán zákonem vymezeným komunikačním kanálem, identifikovatelnou odpovědností konkrétní osoby na straně žadatele a povinným „auditním“ záznamem s dlouhou dobou uchování, což posiluje kontrolovatelnost a vylučuje neformální či anonymizované získávání informací.
K čl. 10 Ústavy a k čl. 10a Ústavy je třeba uvést, že návrh zákona je vystavěn jako vnitrostátní rámec implementující evropský AML balíček do vnitrostátní institucionální a procesní struktury. Pro více vizte část 4.
K čl. 79 odst. 3 Ústavy je podstatné, že ministerstva a jiné správní úřady mohou vydávat právní předpisy pouze na základě zákona a v jeho mezích. Návrh zákona obsahuje konkrétní a věcně vymezená zmocnění k prováděcím právním předpisům, která slouží k provedení technických, organizačních a aplikačních aspektů zákonných institutů, nikoli k ukládání nových povinností mimo zákonný rámec. Zmocnění MF směřuje k vydání prováděcí vyhlášky, kterou se stanoví vyňatá finanční činnost, vymezí, které dokumenty zveřejněné FAÚ jsou relevantní pro prokazování znalostí a zkušeností vrcholného vedení, upraví formát a struktura žádostí podle zákonem určených ustanovení a stanoví technické parametry pro ohlašování převozu peněžní hotovosti (označení a vymezení místa určeného k podávání ohlášení, náležitosti, formát a datová struktura elektronického podání), dále se stanoví informační zdroj pro určení tržní hodnoty komodity používané jako vysoce likvidní prostředek k uchovávání hodnoty a upraví se náležitosti, formát a struktura oznámení platby nebo vkladu podle přímo použitelného předpisu EU. Tato prováděcí úprava se drží mezí čl. 79 odst. 3 Ústavy tím, že zákon sám stanoví, jaké povinnosti existují a kdy vznikají, zatímco vyhláška stanoví provedení proměnných pojmů a technických standardů pro jednotnou a funkční aplikaci. Zmocnění ČNB umožňuje vydat vyhlášku upravující strukturu, formát a způsob oznámení identifikátoru datové schránky sloužící k podání žádosti o údaje z CEÚ a dále formální náležitosti, strukturu a formát žádosti o údaje z CEÚ. Tím je prováděcí normotvorba omezena na technické a formální parametry komunikačního rozhraní, zatímco klíčové otázky zásahu do právních sfér (okruh žadatelů, podmínky poskytnutí, režim neveřejnosti, auditní evidování, kontrolní mechanismus a účel zpracování) jsou stanoveny přímo zákonem.
Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Podle čl. 81 Ústavy vykonávají soudní moc nezávislé soudy a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pro návrh zákona to znamená, že zásahové akty orgánů dozoru a další úkony veřejné moci musí být procesně uchopitelné a přezkoumatelné, a to nejen formálně, ale i materiálně ve vazbě na zákonné podmínky zásahu. Návrh zákona tomu odpovídá tím, že v dozorové oblasti striktně odděluje zjednodušenou kontrolu od kontroly podle kontrolního řádu a ukládá povinnost přejít do kontrolního režimu při nesouhlasu nebo při podezření na porušení právních předpisů, čímž zajišťuje plnější procesní záruky ve sporných věcech. V oblasti vynucení stanoví pravidla neodkladnosti donucovacích pokut a jejich účinků, avšak současně pevně vymezuje podmínky uložení, časové limity, pravidla vzniku, splatnosti a povinné ověření splnění, čímž vytváří přezkoumatelný rámec pro posouzení zákonnosti a proporcionality zásahu. U CEÚ je obecná kontrolovatelnost výkonu veřejné moci doplněna zákonnými kontrolními pojistkami (parlamentní kontrola poskytování údajů, roční souhrnná zpráva) a technicko-organizačními garancemi (neveřejnost postupů, auditní evidence žádostí na straně žadatelů s desetiletou dobou uchování, zákonné podmínky pro poskytnutí údajů přes kontrolované datové schránky).
K čl. 98 Ústavy (postavení ČNB)
Navrhovaná právní úprava je v souladu s čl. 98 Ústavy České republiky, který upravuje postavení a činnost České národní banky jako ústřední banky státu. Podle čl. 98 odst. 1 Ústavy je hlavním cílem činnosti České národní banky péče o cenovou stabilitu a do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Odstavec 2 tohoto článku současně výslovně stanoví, že postavení, působnost a další podrobnosti činnosti České národní banky stanoví zákon.
Navrhovaný zákon v této souvislosti svěřuje České národní bance výkon působnosti orgánu dozoru v oblasti předcházení praní peněz a financování terorismu nad úvěrovými institucemi a vybranými finančními institucemi. Jedná se o oblast, v níž Česká národní banka historicky a systematicky vykonává dohled nad subjekty finančního trhu podle sektorových zákonů. Rozšíření nebo úprava její dozorové působnosti zákonem není zásahem do její nezávislosti, ale naplňuje ústavní příkaz, že právě zákon má stanovit rámec její činnosti.
Tato úprava se nijak nedotýká ústavně chráněné autonomie České národní banky při plnění jejího hlavního cíle – péče o cenovou stabilitu. Dohled v oblasti opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti je regulatorní a kontrolní činností, která je svou povahou odlišná od výkonu měnové politiky. Rozsah a obsah této činnosti je proto možné bez rozporu s čl. 98 Ústavy zákonem stanovit, měnit či doplňovat.
Zákon zároveň stanoví, že Ministerstvo financí metodicky vede a koordinuje orgány veřejné moci vykonávající působnost podle tohoto zákona. Toto metodické vedení nesměřuje vůči výkonu měnové politiky ani vůči jiným činnostem, v nichž Ústava zaručuje České národní bance nezávislost. Jedná se o koordinační a metodický rámec mezi orgány veřejné moci při aplikaci jednotné AML úpravy, jehož účelem je zajistit jednotnost postupů, výkladových přístupů a efektivitu dohledu.
Tento mechanismus nezasahuje do rozhodovací činnosti České národní banky jako orgánu dohledu. Ministerstvo financí není oprávněno přezkoumávat individuální rozhodnutí České národní banky ani určovat závěry v konkrétních správních řízeních. Metodická koordinace má obecný, neindividuální charakter.
Návrh zákona dále svěřuje ČNB roli správce CEÚ a ukládá jí konkrétní povinnosti při vedení této evidence. Zákon stanoví, že postupy podle této části zákona a postupy na jeho základě jsou vždy neveřejné, stanoví režim předávání údajů do evidence a zároveň upravuje režim ochrany osobních údajů v CEÚ: osobní údaje jsou zpracovávány v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu CEÚ a zákon výslovně stanoví nepoužití vybraných ustanovení GDPR v rozsahu nezbytném pro zpracování prováděné ČNB a pro předávání osobních údajů do evidence úvěrovými institucemi nebo finančními institucemi. ČNB dále uveřejňuje alespoň jednou ročně souhrnnou zprávu o provozu a využití CEÚ, jejíž součástí je počet žádostí podle skupin žadatelů a souhrnná informace o kontrolách provozu evidence. Poskytování údajů z evidence je podrobeno zvláštní parlamentní kontrole prostřednictvím kontrolního orgánu Poslanecké sněmovny. Ústavní význam má také to, že zákon nastavuje kontrolovatelné a uzavřené podmínky poskytnutí údajů (včetně kontroly datové schránky a povinných obsahových náležitostí žádosti) a povinnost žadatelů vést a uchovávat evidenci žádostí po dobu 10 let, což vylučuje anonymizované a nekontrolované využívání nástroje.
Vztah ČNB a MF je nastaven tak, aby nezasahoval do ústavního postavení ČNB a aby MF nevystupovalo jako orgán, který by ČNB dával obsahové pokyny k výkonu této agendy. MF zde plní roli subjektu jednajícího jménem ČR při zajištění organizačního a finančního rámce provozu CEÚ. Zákon stanoví, že ČR hradí ČNB v plné výši náklady spojené se zřízením a provozem CEÚ a že podrobná pravidla provozu a úhrady souvisejících nákladů se upraví smlouvou mezi ČR jednající prostřednictvím MF a ČNB. Klíčové prvky evidence – účel, rozsah zpracování, režim neveřejnosti, podmínky poskytnutí údajů, auditní evidování, kontrolní mechanismus Poslanecké sněmovny a povinnost souhrnného reportingu jsou vymezeny přímo návrhem zákona. Smluvní rovina proto slouží k technickému a ekonomickému zajištění provozu zákonem zřízené veřejnoprávní infrastruktury a nemůže být použita jako nástroj k rozšiřování účelu či rozsahu evidence nebo k podmínění poskytování údajů mimo zákonné mantinely.
Do požadavku legality výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy se promítá také část úpravy věnovaná převozům peněžní hotovosti a kontrolním pravomocím celních orgánů. Návrh zákona podrobně vymezuje, jaké identifikační údaje a informace musí osoba převážející, odesílající nebo přijímající peněžní hotovost uvádět (identifikace osoby, vlastníka a příjemce hotovosti a údaje o druhu a hodnotě hotovosti, původu, účelu a povaze vztahu). Návrh zákona dále výslovně stanoví, že celní úřad může provést vnitřní kontrolu poštovní nebo jiné zásilky i v případě, že se na obsah zásilky vztahuje listovní tajemství, avšak pouze tehdy, ověřuje-li správnost a úplnost údajů z ohlášení podle přímo použitelného předpisu EU, nebo má-li důvodné podezření, že zásilka obsahuje hotovost, u níž může být požadováno splnění oznamovací nebo informační povinnosti; na tuto vnitřní kontrolu se obdobně použijí ustanovení celního zákona o vnitřní kontrole zásilek a o vynětí z celní kontroly. Tím je zásah do listovního tajemství svázán zákonem vymezeným účelem, zákonem vymezenými důvody a zákonem vymezeným procesním režimem, což naplňuje požadavek legality a zároveň vytváří kontrolovatelný rámec výkonu této pravomoci.
Ustanovení Ústavy upravující volební systém, postavení Parlamentu, prezidenta republiky, vlády a územní samosprávy nejsou návrhem zákona věcně dotčena, protože návrh zákona nezakládá změny ústavní organizace moci, ale upravuje sektorový výkon veřejné správy, evidenční a informační infrastrukturu a dozorové a vynucovací mechanismy v oblasti AML/CFT/CPF včetně koordinace národního hodnocení rizik, CEÚ, jednotného přístupového místa, CRPO a režimů kontroly peněžní hotovosti.
3.2 Listina základní práv a svobod
Podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Úprava vychází z rovného postavení adresátů práva v tom smyslu, že povinnosti i zásahové pravomoci veřejné moci jsou konstruovány obecně a abstraktně, dopadají na předem vymezené kategorie povinných osob a na orgány veřejné moci podle jejich zákonem určené působnosti a neumožňují selektivní či svévolné zacházení. Povinné osoby jsou definovány podle objektivních kritérií rizikovosti činností v oblasti AML/CFT/CPF a návrh zákona pracuje s jednotnými instituty (ohlašovací povinnost, součinnost, dozor, nápravná opatření, donucovací pokuty, zveřejňování pravomocných rozhodnutí, vedení údajů v registrech) tak, aby na srovnatelné situace dopadal stejným způsobem. Ve vztahu k evidenční infrastruktuře se rovnost promítá do standardizovaných pravidel zápisu a automatických průpisů ze základních registrů a do stejného režimu poskytování údajů oprávněným orgánům a povinné osobě, přičemž zákon výslovně určuje rozsah a okruh příjemců a tím omezuje prostor pro individuální „vyjednávání“ přístupu nebo rozsahu poskytovaných informací.
Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V návaznosti na princip legality je úprava postavena tak, že všechny zásahové instituty jsou popsány přímo v návrhu zákona a jsou svázány účelem AML/CFT/CPF. To se projevuje v přesné procesní architektuře dozoru, v zákonném nastavení nápravných opatření a donucovacích pokut (včetně jejich vzniku, doby uložení a povinné ověřovací kontroly), v zákonném vymezení evidenční infrastruktury (CEÚ, CRPO, jednotné přístupové místo) i v přímém určení správců těchto systémů a oprávněných příjemců informací. Součástí stejného rámce je i zákonné nastavení koordinace výkonu dozoru na úrovni MF jako koordinačního uzlu, který sjednocuje postupy a snižuje riziko roztříštěnosti dozorových přístupů mezi jednotlivými orgány dozoru, aniž by tím vznikala pravomoc ukládat povinným osobám nové povinnosti mimo zákonný rámec.
Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, mimo jiné rasy, pohlaví, náboženství či jiného postavení. Úprava není založena na osobních znacích jednotlivců, ale na právně relevantních rolích v ekonomických a finančních vztazích a na rizikových parametrech činností. Povinnosti povinných osob a režimy dozoru se odvíjejí od druhu vykonávané činnosti, nikoli od osobních charakteristik. Stejně tak přístup orgánů veřejné moci k evidencím je podmíněn jejich zákonnou působností, nikoli subjektivní volbou; například údaje z CRPO jsou poskytovány taxativně vyjmenovaným orgánům a povinné osobě, přičemž zvláštní režim je stanoven pro údaje o kontaktních osobách (poskytování pouze FIU) k minimalizaci bezpečnostních a soukromoprávních dopadů.
Podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny musí být meze základních práv a svobod šetřeny v jejich podstatě a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Podle čl. 4 odst. 3 Listiny platí, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Úprava těmto požadavkům odpovídá tím, že povinnosti i zásahové pravomoci jsou stanoveny zákonem, jsou účelově vázány na ochranu integrity finančního systému a prevenci a odhalování praní peněz, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení a jsou doplněny procesními a kontrolními pojistkami bránícími svévoli i „přelití“ institutu k jinému účelu. Typicky u CEÚ je zákonem stanovena neveřejnost postupů, zároveň však vícevrstvá kontrolovatelnost (evidence žádostí, logování, souhrnné reportování, parlamentní kontrola poskytnutí údajů). U zveřejňování pravomocných rozhodnutí zákon na jedné straně sleduje legitimní cíl transparentnosti a prevence, na druhé straně obsahuje individuální korektiv umožňující odklad, anonymizaci nebo upuštění od zveřejnění při nepřiměřeném zásahu do práv dotčených osob nebo při ohrožení veřejných zájmů, stability trhů či probíhajících řízení, přičemž zveřejnění je obsahově omezeno na výrokovou část a časově limitováno dobou zveřejnění.
Rovnost omezení podle čl. 4 odst. 3 Listiny se promítá i do personálních a kvalifikačních předpokladů výkonu veřejné moci v této oblasti: tam, kde zákon pracuje s požadavkem bezúhonnosti (např. u vybraných činností a u osob vykonávajících veřejnoprávní agendu), je tento předpoklad navázán na objektivně ověřitelný režim výpisů z rejstříku trestů a evidence přestupků, tedy na kritéria aplikovatelná bez rozdílu na všechny osoby v postavení, pro něž zákon tento předpoklad stanoví. To zahrnuje i využití údajů z evidence přestupků v rozsahu, v němž na ně právní řád váže posouzení bezúhonnosti, spolehlivosti nebo dobré pověsti u osob relevantních pro výkon regulované činnosti nebo pro výkon veřejnoprávní agendy; právě zákonná vazba na pravomocný přestupkový závěr zajišťuje stejné zacházení ve všech případech splňujících stanovené podmínky.
Podle čl. 7 odst. 1 Listiny je nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena a lze ji omezit jen v případech stanovených zákonem. Podstatná část povinností povinných osob v AML/CFT oblasti vyplývá přímo z přímo použitelného evropského nařízení (AMLR); vnitrostátní úprava proto v rozhodujícím rozsahu konkretizuje institucionální architekturu, procesní rámec dozoru a pravidla nakládání s informacemi, zejména režim důvěrnosti a mlčenlivosti, aby zásahy do soukromí probíhaly pouze v zákonem vymezených případech a s kontrolovatelnými zárukami. Úprava se dotýká soukromí zejména tím, že zakládá a používá informační nástroje umožňující rychlou identifikaci účtů, bezpečnostních schránek, držitelů a dalších osob, dále tím, že pracuje s informacemi o vlastnictví nemovitostí a o převodech v realitní oblasti, a také tím, že vytváří procesní rámec pro získávání podkladů při výkonu dozoru. Zásah do soukromí je slučitelný s Listinou, protože je výslovně stanoven zákonem, účelově omezen a provázen režimem důvěrnosti a mlčenlivosti. V operativní rovině se ochrana soukromí neopírá pouze o „účel“, ale o konkrétní zákonné mechanismy: neveřejnost postupů u citlivých evidencí, auditní stopu přístupů a povinnost mlčenlivosti těch, kdo s informacemi nakládají.
Podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů. Úprava zpracovává osobní údaje ve více rovinách: v CEÚ, v CRPO, v jednotném přístupovém místě, v dozorových a sankčních řízeních a ve výměně informací mezi orgány veřejné moci. Ochrana je zajištěna tím, že u každého systému je zákonem vymezen účel, rozsah a okruh příjemců, a současně jsou stanoveny organizační a procesní garance včetně mlčenlivosti. U CEÚ je zpracování omezeno na nezbytný rozsah pro dosažení účelu evidence a zákon výslovně nastavuje režim ochrany osobních údajů, včetně omezení vybraných práv subjektů údajů v rozsahu nezbytném pro účel evidence, aby výkon těchto práv nemohl mařit operativní využití informací a účinné naplňování cílů AML/CFT/CPF. Stejný princip uzavřeného zákonného účelu, rozsahu a kontroly se uplatní i u režimu převozů peněžní hotovosti a nedoprovázené hotovosti: zpracování údajů z ohlášení a z kontrolních úkonů celních orgánů je vázáno na splnění oznamovací či informační povinnosti a na prevenci obcházení pravidel.
Ochrana je současně posílena systémem kontrolovatelnosti přístupu (žadatelé vedou evidenci žádostí s identifikací osoby, která žádost podala, a uchovávají ji po zákonem stanovenou dobu; ČNB zveřejňuje souhrnné agregované informace o využívání nástroje). U CRPO je zásah minimalizován kombinací automatických průpisů a povinnosti povinné osoby doplnit pouze chybějící údaje a jejich změny ve stanovené lhůtě; zákon současně omezuje poskytování citlivých kontaktních údajů pouze FIU. U jednotného přístupového místa je rozsah informací vymezen návrhem zákona (včetně historických údajů a relevantních dokumentů) a přístup je vázán na oprávněné orgány, čímž je předem stanoven předvídatelný a kontrolovatelný režim shromažďování a zpřístupňování údajů.
Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Úprava se dotýká majetkové sféry nepřímo (povinnostmi při identifikaci, kontrole, uchování údajů a oznamování), přímo pak dozorovými a vynucovacími nástroji s ekonomickým dopadem (nápravná opatření, donucovací pokuty, správní trestání, reputační dopady zveřejňování rozhodnutí), a dále opatřeními v oblasti převozů peněžní hotovosti. U donucovacích pokut je zásah do majetkové sféry podřízen jasným podmínkám a limitům (návaznost na nesplnění nápravného opatření či dílčí povinnosti, denní vznik, časový limit uložení, povinná ověřovací kontrola splnění, pravidla splatnosti), což brání neomezenému a nepředvídatelnému majetkovému tlaku.
Podle čl. 13 Listiny nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať už uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou či jiným způsobem, leda v případech a způsobem stanoveným zákonem. Úprava se tohoto článku dotýká nejvýrazněji v části upravující kontrolu převozů peněžní hotovosti a nedoprovázené hotovosti v zásilkách. Návrh zákona výslovně stanoví, že celní úřad může provést vnitřní kontrolu poštovní nebo jiné zásilky i tehdy, vztahuje-li se na obsah zásilky listovní tajemství, avšak pouze v úzce vymezených situacích: ověřuje-li správnost a úplnost údajů z ohlášení podle přímo použitelného předpisu EU, nebo má-li důvodné podezření, že zásilka obsahuje hotovost, u níž může být požadováno splnění oznamovací nebo informační povinnosti. Současně zákon stanoví použití režimu vnitřní kontroly zásilek podle celního zákona, čímž přebírá i procesní limity a standardy tohoto postupu.
Podle čl. 17 odst. 1 Listiny je svoboda projevu a právo na informace zaručena; podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná mimo jiné pro bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu práv a svobod druhých a předcházení trestné činnosti. Úprava se čl. 17 Listiny dotýká ve dvou směrech, které jsou v zákoně vyvažovány. Na jedné straně posiluje transparentnost výkonu veřejné správy v AML/CFT oblasti tím, že orgány dozoru zveřejňují výrokové části pravomocných rozhodnutí o přestupcích, nápravných opatřeních a donucovacích pokutách a zveřejňují i rozhodnutí, která tato rozhodnutí ruší nebo mění; zveřejnění je vázáno na právní moc a zákon detailně upravuje i postup pro situace mimořádných opravných prostředků (informace o probíhajícím řízení a následně o výsledku). Na druhé straně zákon stanoví výjimky, kdy by zveřejnění mohlo nepřiměřeně zasáhnout do práv dotčených osob nebo ohrozit veřejné zájmy (stabilitu trhů, probíhající řízení, plnění úkolů ve veřejném zájmu), a umožňuje odklad nebo anonymizaci.
Současně je z hlediska čl. 17 odst. 4 Listiny podstatné, že AML/CFT systém stojí i na režimu důvěrnosti (mlčenlivosti) a zákonných zákazech „tipping-off“: informace, které by mohly zmařit účel analýzy, dozoru nebo navazujících řízení, nejsou volně sdělitelné a okruh osob, jimž lze informace poskytovat, je zákonem omezen. Právě tato rovina omezení sdělování informací je nezbytná pro předcházení trestné činnosti a pro ochranu práv a bezpečnosti, a proto je jako zákonné omezení slučitelná s čl. 17 odst. 4 Listiny.
Podle čl. 20 odst. 1 Listiny je zaručeno právo sdružovat se; podle čl. 20 odst. 2 Listiny mohou být zákonem omezeny činnosti politických stran a politických hnutí i sdružení, jsou-li namířeny proti demokratickým základům státu; podle čl. 20 odst. 3 Listiny lze právo sdružovat se omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná mimo jiné pro bezpečnost státu a veřejnou bezpečnost. Úprava sama o sobě nezavádí mechanismus „rušení právnických osob“ jako sankční nástroj správního dozoru; pracuje se sankčními a nápravnými opatřeními ve veřejnoprávní rovině a v relevantních sektorech může mít praktický dopad ve formě omezení nebo odebrání oprávnění k výkonu regulované činnosti (tj. zásah do možnosti podnikat), nikoli v podobě zániku právnické osoby jako takové.
Podle čl. 26 odst. 1 Listiny má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost; podle čl. 26 odst. 2 Listiny návrh zákona stanoví podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Úprava se svobody podnikání dotýká tím, že povinným osobám ukládá organizační, evidenční, identifikační a oznamovací povinnosti a vystavuje je režimu správního dozoru včetně nápravných opatření a donucovacích pokut. V případech, kdy právní řád váže výkon určité činnosti povinné osoby na povolení, zápis, registraci nebo splnění kvalifikačních a osobních předpokladů (včetně bezúhonnosti, spolehlivosti nebo dobré pověsti), jde o zákonné podmínky výkonu hospodářské činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny; jejich účelem je zabránit tomu, aby činnosti s vysokým rizikem legalizace výnosů z trestné činnosti vykonávaly osoby nebo struktury neschopné plnit preventivní povinnosti nebo zjevně zneužitelné pro legalizaci výnosů z trestné činnosti či financování terorismu. Slučitelnost s čl. 26 Listiny je dána tím, že nejde o svévolné omezení podnikání, ale o zákonné stanovení podmínek výkonu činností z hlediska veřejného zájmu rizikových (z hlediska zneužitelnosti pro legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu). Přiměřenost zásahu je posílena instituty snižujícími duplicitu a administrativní zátěž (zejména CRPO jako jednotné místo shromažďování informací s automatickými průpisy a s omezením šíření kontaktních údajů). V personální rovině a ve vztahu k veřejnoprávním aktérům (orgány dozoru, FIU) se uplatňují kvalifikační a etické požadavky (včetně bezúhonnosti), které mají přímou vazbu na důvěryhodnost výkonu veřejné moci v této oblasti; u zaměstnanců ve FAÚ se obdobně použijí požadavky na bezúhonnost stanovené pro zaměstnance orgánu dozoru.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 36 odst. 2 Listiny má každý, kdo tvrdí, že byl na svém právu zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Úprava je s těmito požadavky slučitelná tím, že zásahové akty orgánů dozoru mají procesní formu rozhodnutí a jsou vydávány ve formalizovaných režimech, které umožňují přezkum zákonnosti a proporcionality. Klíčové je, že sporné a závažné situace nemohou být uzavřeny postupem bez plných procesních garancí: zjednodušená kontrola je účelově i časově omezena a při nesouhlasu nebo podezření na porušení předpisů musí orgán dozoru přejít do kontrolního režimu poskytujícího plné procesní záruky. U donucovacích pokut je sice nastavena neodkladnost účinků (odvolání nemá odkladný účinek), ale návrh zákona velmi podrobně vymezuje podmínky uložení, vznik, dobu trvání, splatnost a povinné ověření splnění, což činí zásah přezkoumatelným a předvídatelným. U zveřejňování pravomocných rozhodnutí je přezkoumatelnost zachována tím, že i posouzení odkladu, anonymizace nebo upuštění od zveřejnění je založeno na zákonných kritériích a individualizovaném posouzení.
Podle čl. 37 odst. 1 a 3 Listiny má každý právo odepřít výpověď, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a všichni účastníci řízení mají rovná procesní práva. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc od počátku řízení. V oblasti AML/CFT je čl. 37 Listiny relevantní zejména ve vztahu k právním profesím (advokáti, notáři, soudní exekutoři, daňoví poradci, auditoři), kde se AML/CFT povinnosti a dozor musí vyvažovat s jádrem profesních tajemství a s ústavně chráněnými garancemi výkonu těchto povolání. Tento model odpovídá evropskému rámci pro dozor nad vybranými profesemi, včetně požadavků na zachování rovnováhy mezi účinností AML/CFT dohledu a ochranou profesních tajemství podle čl. 70 AMLR, a proto je dozorová architektura nastavena tak, aby umožnila ověřit plnění AML/CFT povinností bez prolomení podstaty práva na právní pomoc a důvěrnosti vztahu mezi klientem a nositelem profesní mlčenlivosti. Úprava těmto požadavkům odpovídá a pro informaci, kterou člen příslušné profesní komory obdržel od svého klienta nebo kterou o něm získal během zjišťování jeho právního postavení, během jeho obhajoby nebo zastupování v soudním řízení nebo v souvislosti s takovým řízením, včetně poradenství ohledně zahájení takového řízení nebo vyhnutí se takovému řízení, bez ohledu na to, zda je tato informace obdržena nebo získána před zahájením tohoto řízení, v jeho průběhu, nebo po jeho skončení, zavádí návrh zákona jednotný pojem „chráněná informace“. Návrh zákona zohledňuje speciální povahu výkonu činností advokáta, notáře, soudního exekutora, daňového poradce a auditora a nastavuje dozorový model a přístup k informacím diferencovaně. Dozorová oprávnění jsou konstruována tak, aby umožnila pokud možno v co největší míře ověření plnění AML/CFT povinností, ale současně aby nebyla prolomena podstata a smysl právního tajemství a práva na právní pomoc, respektive aby nemohlo dojít k využívání chráněné informace v rozporu s čl. 37 Listiny. Návrh zákona tedy stanovuje, že pokud se orgán dozoru nad členem profesní komory v rámci výkonu správního dozoru seznámí s chráněnou informací, je k této informaci vázán mlčenlivostí. Stejná povinnost je pak stanovena i ve vztahu k orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou. Tato mlčenlivost je konstruována jako neprolomitelná, avšak s jedinou výjimkou, kterou je zproštění mlčenlivosti ze strany klienta povinné osoby, kterého se chráněná informace týká. Tímto je zajištěna nejširší možná ochrana chráněné informace, přičemž ani v rámci výkonu správního dozoru nad členem příslušné profesní komory, ani v rámci výkonu dozoru nad příslušnou profesní komorou nemůže být chráněná informace nijak využita. Tento systém je tedy nastaven tak, že nemůže sloužit jako nástroj k získávání chráněných informaci z konkrétní kauzy konkrétního klienta konkrétního člena vybrané profesní komory. Právo na právní pomoc je dále garantováno tím, že návrh zákona neumožňuje, aby orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou v rámci výkonu správního dozoru přímo ukládal povinnosti konkrétním členům příslušné profesní komory, ani není oprávněn ukládat sankce a nápravná opatření, včetně opatření spočívajících v pozastavení nebo zákazu činnosti konkrétního člena příslušné profesní komory. Touto úpravou je tedy zohledněno zvláštního postavení profesních samospráv a jejích členů, které v AML/CFT systému vystupují jednak jako dozorové a také jako kontrolované subjekty, přičemž se prakticky naplňuje požadavek, aby procesní povinnosti a kontrolní nástroje nebyly uplatňovány způsobem, který by nepřípustně zasahoval do ústavně chráněných funkcí právní pomoci. Lze tedy konstatovat, že úprava provedená v rámci návrhu zákona je plně v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Úprava k tomu přispívá rychlými a efektivními mechanismy tam, kde je včasnost klíčová pro účel AML/CFT/CPF: zjednodušená kontrola je konstruována jako krátký ověřovací postup s definovaným výstupem a přechodovým pravidlem do plného kontrolního režimu; donucovací pokuty jsou časově omezeny a doplněny povinným ověřením splnění. U evidenční infrastruktury rychlost podporují automatické průpisy a lhůty pro doplnění a aktualizaci údajů, které brání opakovanému vyžadování týchž informací a tím i průtahům v komunikaci mezi povinnými osobami a veřejnou správou.
Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaká jiná újma na právech nebo majetku může být za porušení povinností uložena. Ačkoli úprava upravuje správní trestání a nápravné a vynucovací instituty, princip zákonnosti „jiných újem“ je respektován tím, že zákon sám stanoví, jaké typy zásahů lze uložit, v jakých případech a s jakými účinky. To zahrnuje nejen pokuty a nápravná opatření, ale i reputační dopady zveřejňování rozhodnutí (výroková část, právní moc, doba zveřejnění, korektivy nepřiměřenosti) a v personální rovině též objektivizované podmínky bezúhonnosti tam, kde jsou zákonem vyžadovány.
Podle čl. 40 odst. 2 Listiny platí presumpce neviny; podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdější zákon se použije, je-li to pro pachatele příznivější. V rovině správního trestání a zveřejňování rozhodnutí úprava respektuje presumpci neviny tím, že zveřejnění je vázáno na právní moc rozhodnutí a zákon upravuje i režim informování o podání mimořádných opravných prostředků tak, aby veřejná informace neprezentovala „nejistý“ stav jako definitivní. Donucovací pokuta je konstruována jako vynucovací prostředek k dosažení splnění povinnosti, nikoli jako „trest“ za minulý skutek; i přesto jsou její podmínky, účinky a limity nastaveny zákonem tak, aby byly předvídatelné a přezkoumatelné.
Celkově je úprava slučitelná s Listinou, protože každé relevantní omezení či zásah do práv je založen zákonem, sleduje legitimní cíle ochrany veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku a ekonomické stability a je vybaven konkrétními mechanismy minimalizace zásahu a procesními a kontrolními zárukami. Do těchto záruk patří zejména: účelové omezení rozsahu zpracování a zpřístupňování údajů; taxativní okruhy příjemců; omezení šíření kontaktních údajů; auditní evidence žádostí a roční agregovaný reporting; parlamentní kontrola u vysoce invazivních informačních nástrojů; korektivy nepřiměřenosti u zveřejňování pravomocných rozhodnutí; povinný přechod do plného kontrolního režimu v případě sporu či podezření na porušení předpisů; a u pokynů FIU dočasnost, přísné časové limity a zúžený okruh osob, které jsou o pokynu informovány.
4. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii.
Předložená úprava je koncipována jako součást unijního rámce pro předcházení zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a zajišťuje soulad s aktuálním tzv. AML balíčkem EU. Národní úprava zároveň respektuje vznik a pravomoci AMLA jako nového unijního orgánu dohledu v oblasti AML/CFT, včetně návaznosti na budoucí regulační a prováděcí technické standardy vydávané Komisí a pokyny vydávané AMLA.
V oblastech pokrytých přímo použitelnými nařízeními EU právní úprava nestanoví duplicitní hmotněprávní povinnosti a omezuje se na nezbytnou institucionální a procesní úpravu pro jejich vynucení a kontrolu vnitrostátními orgány. Tam, kde unijní právo vyžaduje transpozici do vnitrostátního řádu, text přejímá věcné požadavky AMLD6, určuje okruh povinných osob, vymezuje jejich povinnosti a procesní zajištění výkonu dozoru, a to v rozsahu odpovídajícímu smyslu a účelu unijní úpravy. V návaznosti na AMLD6 právní úprava stanoví například pravidla pro systémy vnitřní kontroly a řízení, vymezení povinností při identifikaci a kontrole klienta, opatření zvýšené obezřetnosti a rámec pro činnost FIU. Vztah k AMLR a TFR je řešen tak, že vnitrostátní pravidla upravují pouze postupy orgánů dozoru a procesní garance, zatímco vlastní povinnosti vyplývající z nařízení jsou vymáhány v jejich podobě dané přímo použitelným unijním předpisem.
Pro vyloučení pochybností se ke vztahu mezi čl. 22 odst. 6 písm. b) AMLR a § 2 zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, uvádí, že jak s ohledem na aplikační přednost AMLR, tak s ohledem na specialitu výše uvedeného ustanovení AMLR (stanoví okruh prostředků elektronické identifikace přípustných pro provedení identifikace klienta AML/CFT povinnou osobou) před § 2 zákona o elektronické identifikaci (stanoví okruh prostředků elektronické identifikace přípustných pro prokázání totožnosti vyžadované právním předpisem), platí, že § 2 zákona o elektronické identifikaci nemá žádný dopad na okruh prostředků elektronické identifikace přípustných pro provedení identifikace klienta AML/CFT povinnou osobou.
Pravidla pro předávání a uchovávání informací doprovázejících převody peněžních prostředků a kryptoaktiv jsou vázána na TFR. Vnitrostátní úprava poskytuje orgánu dozoru procesní nástroje k ověření plnění povinností podle TFR u poskytovatelů platebních služeb a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy, včetně využití nápravných opatření a sankcí. Úprava počítá s ústředním kontaktním místem u vybraných poskytovatelů, které usnadňuje výkon dohledu a koordinaci s příslušnými orgány ostatních členských států v intencích AMLD6.
Ustanovení o skupinových politikách a o působení poboček a dceřiných společností ve třetích zemích odpovídají požadavkům unijního rámce. Povinné osoby jsou zavázány zavést na úrovni skupiny pravidla rovnocenná alespoň unijnímu standardu a zajistit nápravná a doplňková opatření tam, kde právo třetí země neumožňuje plnou aplikaci rovnocenných postupů. Zákonná opatření k omezení či ukončení obchodních vztahů ve vztahu k vybraným jurisdikcím jsou nastavena v míře, kterou unijní předpisy předvídají pro zvládání rizik vysoké úrovně.
Vazba na ZCEÚ a na unijní pravidla kontrol hotovosti je zajištěna tak, že přístupy oprávněných orgánů jsou podmíněny zákonným účelem, probíhají na základě vyžádaných údajů v rozsahu odpovídajícím unijním požadavkům a respektují režim ochrany osobních údajů a bankovního tajemství v unijních předpisech. Úprava nepřekračuje rámec stanovený nařízením o kontrolách hotovosti a zachovává zásadu minimalizace údajů.
Text výslovně počítá s tím, že po nabytí účinnosti prováděcích aktů a technických standardů vydaných Komisí bude vnitrostátní praxe a metodika dozoru těmito akty řízena. Zmocnění k vydání podzákonných předpisů je vymezeno tak, aby umožnilo pružné promítnutí budoucích regulačních technických norem (dále jen „RTS“) a prováděcích technických norem (dále jen „ITS“) bez rozšiřování povinností nad rámec unijního práva. Orgán dozoru je současně povinen přihlížet k pokynům a doporučením evropských orgánů dohledu a AMLA v rozsahu, v jakém konkretizují unijní právo.
Uplatnění zásady přednosti unijního práva je zajištěno tím, že tam, kde by došlo ke kolizi národní normy s přímo použitelným nařízením, má přednost úprava unijní. Orgány veřejné moci jsou povinny vykládat vnitrostátní úpravu v souladu s cíli a smyslem unijních předpisů a postupovat v loajální spolupráci s orgány ostatních členských států a unijními institucemi, zejména při předávání informací, koordinaci dohledu a vzájemné pomoci.
Upravené mechanismy nediskriminují přeshraniční poskytovatele služeb a respektují svobody usazování a volného pohybu služeb. Povinnosti se uplatňují podle objektivních, na riziku založených kritérií a nejsou založeny na státní příslušnosti či místě usazení partnera v rámci EU. Omezení, která by mohla mít faktický dopad na výkon základních svobod, sledují legitimní cíle obecného zájmu uznávané judikaturou Soudního dvora EU a jsou nastavena jako přiměřená a nezbytná.
Zpracování osobních údajů probíhá v rámci právního základu vyplývajícího z unijních AML/CFT předpisů a obecného nařízení o ochraně osobních údajů. Rozsah, účel a doba uchování údajů jsou určeny zákonem a vycházejí z unijního rámce, včetně požadavku účelového omezení a minimalizace údajů. Subjekty údajů disponují procesními prostředky ochrany podle unijní i národní úpravy. Tím je respektována Listina základních práv EU, zejména právo na respektování soukromého a rodinného života a právo na ochranu osobních údajů.
Součástí navrhované úpravy je rovněž implementace pravidel vyplývajících z čl. 80 AMLR, který nově na úrovni EU stanoví omezení velkých hotovostních plateb při obchodování se zbožím a poskytování služeb. AMLR zavádí přímo použitelný limit ve výši 10 000 EUR a současně umožňuje členským státům zachovat nebo stanovit nižší vnitrostátní limity. Vzhledem k tomu, že oblast omezení hotovostních plateb bude nově upravena přímo použitelným unijním předpisem, navrhovaná právní úprava přebírá výkon a vynucování požadavků stanovených v čl. 80 AMLR do rámce AML/CFT regulace. Dosavadní úprava obsažená v zákoně č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, se proto stává nadbytečnou a je navrženo její zrušení. Tím dochází ke sjednocení právního rámce omezení velkých hotovostních plateb s přímo použitelnou unijní úpravou a k úpravě navazujících postupů v tomto zákoně s důrazem na zachování účinných mechanismů kontroly a sankcionování porušení stanovených povinností.
Text se vyhýbá neodůvodněnému rozšiřování povinností nad rámec unijní úpravy. Tam, kde je použita vyšší míra regulace, je to odůvodněno výsledky hodnocení rizik, jež unijní právo výslovně připouští, a je zachována přiměřenost ve vztahu k sledovaným cílům a k administrativní zátěži adresátů.
5. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Čl. 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva.
V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že návrh zákona je plně v souladu s mezinárodními závazky ČR v oblasti AML/CFT/CPF opatření. Návrh zákona upravuje situace a vztahy, které jsou těmito mezinárodními smlouvami dotčeny, a obsahuje veškeré záruky, aby při jeho aplikaci nedocházelo k zásahům do práv a svobod nad rámec toho, co tyto úmluvy dovolují.
5.1 Úmluvy Organizace spojených národů
5.1.1 Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu (75/2013 Sb. m. s.)
Z hlediska věcné působnosti dopadá tato úmluva přímo na oblast upravenou návrhem zákona, neboť vyžaduje, aby státy kriminalizovaly praní peněz, vytvořily účinný systém preventivních opatření a zajistily možnost identifikace, zajištění a konfiskace výnosů z trestné činnosti. Návrh zákona tyto povinnosti promítá do národní roviny prostřednictvím jasně vymezených povinností povinných osob a zřízení efektivního mechanismu dohledu a oznamování.
Ustanovení zákona sledují legitimní cíl ochrany finančního systému a integrity hospodářských vztahů. Zásahy do práv a svobod (např. při získávání informací či zajištění majetkových hodnot) jsou vymezeny zákonem, předvídatelné a přezkoumatelné soudem. Zákon obsahuje záruky proti svévoli v podobě požadavku odůvodnění každého zásahu, možnosti soudního přezkumu a povinnosti minimalizace zásahu. Tyto mechanismy zajišťují proporcionalitu vůči sledovanému cíli, který je plně v souladu s legitimním účelem sledovaným Úmluvou.
Zákon zároveň naplňuje pozitivní závazek státu vytvořit systém, který efektivně brání využívání finančního sektoru k trestné činnosti, a poskytuje dotčeným osobám přístup k účinným prostředkům nápravy prostřednictvím správního soudnictví.
5.1.2 Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu (18/2006 Sb. m. s.)
Návrh zákona plní požadavky této úmluvy, která ukládá povinnost kriminalizovat financování teroristických činů, zavést preventivní opatření a umožnit zajištění finančních prostředků určených k teroristickým účelům. Právní úprava dává FAÚ a dalším orgánům pravomoc reagovat na zjištěné podezřelé transakce, přičemž postup je zákonem přesně upraven a vázán přezkoumatelnými podmínkami. Zásah do majetkových práv spočívající v blokaci či zajištění prostředků je přiměřený, časově omezený a sleduje legitimní cíl ochrany národní a mezinárodní bezpečnosti. Právní úprava je předvídatelná a obsahuje dostatečné procesní záruky – zejména možnost přezkumu rozhodnutí, povinnost oznámit dotčené osobě uložené opatření a mechanismus kontroly proporcionality zásahu. Tím je zajištěna rovnováha mezi ochranou práv jednotlivce a veřejným zájmem na potírání financování terorismu.
Zákon současně naplňuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1267 (1999), 1373 (2001) a navazující a tím plní mezinárodní závazek České republiky zamezit přístupu teroristických subjektů k finančním prostředkům.
5.1.3 Úmluva OSN proti korupci (105/2013 Sb. m. s.)
Úmluva ukládá státům povinnost přijmout opatření k prevenci a odhalování praní výnosů z korupčních trestných činů, včetně zajištění efektivní finanční kontroly. Zákon těmto požadavkům vyhovuje jak věcně, tak institucionálně. Předvídatelnost právní úpravy zajišťuje jasné vymezení povinností povinných osob, rozsahu oznamovací povinnosti i procesních postupů. Návrh je koncipován tak, aby nedocházelo k neodůvodněným zásahům do práv jednotlivce a aby každé opatření bylo vázáno na konkrétní riziko či podezření.
Z hlediska proporcionality zákon přiměřeně vyvažuje ochranu veřejného zájmu na potírání korupce a ochranu individuálních práv, přičemž dotčeným osobám zaručuje účinné prostředky obrany prostřednictvím správních a soudních řízení.
5.2 Úmluvy Rady Evropy
5.2.2 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (209/1992 Sb.)
Základní meze pro zásahy veřejné moci do právních sfér jednotlivců stanoví také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a její protokoly. Návrh zákona se Úmluvy dotýká zejména v rovině práce s informacemi (evidence, přístup k údajům, mlčenlivost), dozorových oprávnění (vstupy do provozoven, přístup do elektronických systémů), správně-trestních a vynucovacích nástrojů (nápravná opatření, donucovací pokuty, přestupky), zveřejňování pravomocných rozhodnutí a v rovině neodkladných operativních opatření FIU (pokyny – pozastavení transakce/obchodního vztahu a související režimy). U každého relevantního ustanovení Úmluvy je proto nutné uvést, jaký standard stanoví, které instituty jej mohou dotýkat, a proč je zásah slučitelný – tj. „na základě zákona“, se sledováním legitimního cíle a s nezbytností a proporcionalitou, včetně procesních záruk a dostupnosti účinné právní ochrany.
K čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces v rozhodování o občanských právech a závazcích a při „trestním obvinění“): Úmluvní standard dopadá na tu část úpravy, kde orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech povinných osob a dalších subjektů (typicky ukládání nápravných opatření, rozhodování o přestupcích, ukládání sankcí a zveřejňování pravomocných rozhodnutí), a rovněž na rozhodování, které má faktické a závažné dopady na majetkovou sféru nebo výkon podnikání. Úprava tento standard naplňuje tím, že zásahové akty mají předvídatelnou právní formu a jsou vydávány v procesních režimech, které umožňují uplatnění procesních práv dotčené osoby a následnou soudní kontrolu. Dozor je rozvržen tak, aby sporné a závažné věci nemohly být uzavírány „zkráceným“ postupem bez plných záruk: zjednodušená kontrola je účelově úzká a časově omezená a při nesouhlasu kontrolované osoby nebo při podezření na porušení právních předpisů musí orgán dozoru přejít do režimu kontroly podle kontrolního řádu, který poskytuje standardní procesní garance, včetně možnosti uplatnit námitky, vyjádření k podkladům a přezkoumatelnosti výsledků. V oblasti sankcí a donucení je významné, že i když některé vynucovací nástroje (např. donucovací pokuta) působí neodkladně, zákon současně stanoví jasné podmínky uložení, přesná pravidla vzniku, dobu trvání, splatnost a povinné ověření splnění, čímž vytváří rámec pro přezkum přiměřenosti zásahu. U zveřejňování rozhodnutí, které může mít výrazné dopady do pověsti a hospodářského postavení, je klíčová vazba na právní moc a existence zákonných korektivů (odklad, anonymizace či upuštění) v situacích, kdy by zveřejnění bylo nepřiměřené nebo by ohrozilo významné veřejné zájmy; tím je zajištěno, že „sankční“ nebo reputační účinek zveřejnění nevzniká bez procesně ukotveného, přezkoumatelného základu.
K čl. 7 Úmluvy (žádný trest bez zákona): Úmluva zakazuje trestní postih bez zákonného základu a požaduje předvídatelnost sankčních následků. Ačkoli se návrh zákona primárně opírá o správní právo, úmluvní standard je relevantní zejména u režimů správního trestání a u „jiných újem“, které mají sankční nebo výrazný represivní účinek (typicky vysoké pokuty, zveřejnění rozhodnutí s preventivním a odrazujícím účinkem). Úprava je slučitelná s čl. 7 Úmluvy tím, že skutkové podstaty přestupků, okruh sankcí, pravidla ukládání, jakož i podmínky a režim zveřejňování rozhodnutí jsou vymezeny zákonem. Donucovací pokuta je konstruována jako vynucovací institut navázaný na nesplnění uložené povinnosti, nikoli jako „trest“ za minulé jednání; i přesto má zákonné limity a jasný režim, který brání nepředvídatelnému a neomezenému majetkovému tlaku.
K čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence): Úmluvní standard je klíčový pro instituty, které pracují s osobními a majetkovými informacemi a s kontrolními oprávněními. Úprava se čl. 8 dotýká zejména prostřednictvím CEÚ, CRPO, jednotného přístupového místa, prostřednictvím dozorových oprávnění získávat dokumenty a data a prostřednictvím oprávnění přístupu do elektronických systémů povinných osob. Zásahy jsou však „v souladu se zákonem“ a sledují legitimní cíle uznané čl. 8 odst. 2 Úmluvy, zejména prevenci trestné činnosti, ochranu veřejné bezpečnosti a ochranu hospodářské prosperity země (integritu finančního systému). Nezbytnost a proporcionalita jsou zajištěny tím, že u jednotlivých evidencí je zákonem vymezen účel, rozsah uchovávaných a zpřístupňovaných údajů a okruh oprávněných příjemců; přístup k údajům je auditovatelný (evidence žádostí, logování, dohledatelnost žadatele), postupy u nejcitlivějších systémů jsou neveřejné a existují kontrolní pojistky (včetně agregovaného reportingu a zvláštních kontrolních mechanismů). Významnou úmluvní zárukou je i režim mlčenlivosti: osoby vykonávající dozor a zaměstnanci FIU jsou zákonem vázáni mlčenlivostí, která snižuje riziko zneužití informací a posiluje ochranu soukromí v situaci, kdy stát legitimně shromažďuje data pro účely boje proti závažné kriminalitě.
Do čl. 8 Úmluvy dále spadá ochrana obydlí a prostor: Úprava dozorových oprávnění je nastavena tak, aby respektovala hranici obydlí; výkon kontroly je vázán na procesní režimy, které poskytují právní jistotu a vylučují svévoli. Ve vztahu k „digitálnímu soukromí“ je významný institut přímého přístupu do elektronických systémů povinné osoby: proporcionalitu zde podporuje zákonná vázanost na účel dozoru, časové omezení a vymezení rozsahu požadovaného přístupu, přičemž u profesních samospráv jsou nastaveny zvláštní limity, aby nebyla oslabena jádra profesní důvěrnosti.
K čl. 10 Úmluvy (svoboda projevu): Úprava se svobody projevu dotýká zejména dvěma směry. Prvním je zveřejňování pravomocných rozhodnutí (o přestupcích, nápravných opatřeních a donucovacích pokutách), které posiluje transparentnost výkonu veřejné moci a preventivně působí na trh; tento zásah je slučitelný s čl. 10, protože má zákonný základ, sleduje legitimní cíle (ochrana práv druhých, prevence protiprávního jednání, ochrana veřejného pořádku) a je doprovázen korektivy nepřiměřenosti (odklad, anonymizace či upuštění). Druhým směrem je povinnost mlčenlivosti a zákonné omezení sdělování informací v AML/CFT systému (včetně omezení „tipping-off“), které představuje omezení šíření informací, avšak je nezbytné k ochraně práv dotčených osob, k ochraně probíhajících šetření a k prevenci trestné činnosti. Úmluvní test proporcionality je zde naplněn tím, že mlčenlivost je stanovena zákonem, vztahuje se na úzký okruh osob nakládajících s citlivými daty a průlom do ní je možný jen v zákonem vymezených situacích.
K čl. 11 Úmluvy (svoboda shromažďování a sdružování): Úprava obecně nemíří na omezení sdružovacího práva jako takového, ani nezavádí „rozpuštění“ sdružení či právnických osob jako sankci v AML/CFT dozoru. Úmluvně relevantní dopady mohou nastat nepřímo v režimech, které vážou výkon určité činnosti na splnění veřejnoprávních podmínek a kde může dojít k odnětí oprávnění nebo k omezení činnosti (např. v povolovacích nebo registračních režimech), což se může fakticky promítnout do fungování právnické osoby. Tento dopad však sleduje legitimní cíle ochrany veřejného pořádku a prevence kriminality, je založen na zákonných kritériích a je přezkoumatelný, přičemž systém preferuje nejprve nápravné nástroje a stupňování zásahu podle závažnosti a trvání porušení povinností. U zákona o FAÚ je navíc upravena politická neutralita zaměstnanců FIU (omezení politické angažovanosti), která se může „dotýkat“ roviny sdružování (např. členství v politických strukturách), avšak jde o omezení navázané na výkon citlivé veřejnoprávní funkce, časově omezené na dobu služby, obecně formulované a odůvodněné požadavkem nezávislosti a důvěryhodnosti FIU; takové omezení je úmluvně posuzováno jako legitimní tam, kde je přiměřené povaze služby a nezbytné k ochraně demokratického řádu a veřejné důvěry ve výkon pravomocí.
K čl. 13 Úmluvy (právo na účinný prostředek nápravy): Úmluva vyžaduje, aby proti zásahům do úmluvních práv existoval účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem. Úprava tento standard naplňuje kombinací procesních režimů a soudní ochrany. Rozhodnutí orgánů dozoru (nápravná opatření, rozhodnutí o přestupcích, rozhodnutí o donucovacích pokutách) jsou přezkoumatelná a dotčené subjekty mají k dispozici standardní opravné prostředky v rámci správního řízení a následně soudní přezkum. U operativních zásahů FIU v režimu zákona o FAÚ (pokyny s dočasným omezením transakcí či obchodního vztahu, sledování transakcí apod.), které mohou být svou povahou rychlé a bezprostřední, je pro čl. 13 významné, že právní řád poskytuje možnost soudní ochrany proti nezákonnému zásahu a že zásahy jsou současně přísně časově limitovány, což snižuje riziko dlouhodobé újmy bez účinné kontroly.
K čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace při výkonu práv z Úmluvy): Úprava pracuje s objektivními kategoriemi povinných osob a s kompetencemi orgánů veřejné moci podle zákonem dané působnosti. Rozdílné zacházení je vázáno na rozdílnou povahu činností a jejich rizikovost (např. odlišné dozorové orgány podle sektoru, zvláštní režim pro profesní komory) a sleduje legitimní cíl efektivní prevence závažné hospodářské kriminality. Proto nejde o diskriminační zacházení ve smyslu čl. 14 Úmluvy, ale o racionálně odůvodněnou diferenciaci, která je předvídatelná a přezkoumatelná.
K Protokolu č. 1, čl. 1 (ochrana majetku): Úmluvou upravená ochrana majetku je relevantní zejména pro vynucovací a sankční nástroje (donucovací pokuty, případné sankce za přestupky, reputační dopady zveřejnění s ekonomickým efektem) a pro operativní zásahy FIU v zákoně o FAÚ (pokyny k pozastavení transakce nebo obchodního vztahu, které dočasně zasahují do dispozice s majetkem). Úprava je slučitelná s čl. 1 Protokolu č. 1 tím, že zásahy mají zákonný základ, sledují legitimní veřejný zájem (prevence závažné kriminality, ochrana integrity finančního systému) a jsou přiměřené. Přiměřenost je podpořena stupňovitostí zásahů (primárně nápravná opatření, teprve při nesplnění donucení), časovými limity donucovacích pokut a povinností ověřovací kontroly splnění a u pokynů FIU zejména striktní dočasností a krátkými maximálními dobami trvání nejinvazivnějších pokynů. Současně existuje procesní rámec umožňující přezkum, což je významné pro posouzení „spravedlivé rovnováhy“ mezi veřejným zájmem a ochranou jednotlivce.
K Protokolu č. 4, čl. 2 (svoboda pohybu): Pokud by byla namítána souvislost s kontrolou převozů hotovosti přes hranice, je podstatné, že úprava necílí na omezení svobody pohybu osob, ale na kontrolu a oznamovací režim převozů hotovosti jako prostředku prevence praní peněz a financování terorismu. Jde o opatření ekonomické ochrany státu a prevence kriminality, které je vázáno na zákonné podmínky, kvalifikované důvody kontrolních úkonů a procesní rámec celních postupů; nejde o obecný zákaz cestování nebo o zásah do volného pohybu osob bez legitimního cíle.
Celkově lze uzavřít, že úprava je s Úmluvou a relevantními protokoly slučitelná. U všech institutů, které mohou zasáhnout do úmluvních práv (zejména čl. 6, 8, 10, 11, 13 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1), je zásah založen zákonem, sleduje legitimní cíle uznané Úmluvou (prevence trestné činnosti, ochrana veřejného pořádku a bezpečnosti, ochrana hospodářské prosperity a integrity finančního systému) a je omezen na nezbytný rozsah prostřednictvím uzavřených zákonných podmínek použití, časových limitů, auditovatelnosti přístupů, mlčenlivosti a dostupnosti účinné soudní ochrany.
5.3 Mezinárodní standardy FATF
Návrh zákona odpovídá Mezinárodním standardům pro boj proti praní peněz, financování terorismu a šíření zbraní hromadného ničení (International Standards on Combating Money Laundering, the Financing of Terrorism and Proliferation – FATF Recommendations, 2025). Tyto standardy nejsou mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy, nicméně představují mezinárodní rámec, který podstatný pro plnění závazků v oblasti AML/CFT.
Doporučení 1 – Posouzení rizik a přístup založený na riziku
Toto doporučení vyžaduje, aby stát i povinné subjekty pracovaly podle toho, kde jsou skutečná rizika praní peněz, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení. Stát má rizika pravidelně zjišťovat a aktualizovat a podle toho volit přiměřená opatření. Preventivní opatření nemají být plošně stejná pro všechny, ale mají být přísnější tam, kde je riziko vyšší, a jednodušší tam, kde je riziko nízké, vždy však tak, aby se riziko nemohlo „schovat“ do zjednodušeného režimu.
Do vnitrostátního rámce se to promítá tím, že návrh zákona zakotvuje strategické řízení rizik na národní úrovni, zejména tvorbu a aktualizaci národního hodnocení rizik a navazující akční plán, a tím vytváří předvídatelný základ pro to, aby dozor i výkon veřejné moci nebyl nahodilý. Obsah preventivních povinností povinných osob je v evropské rovině postaven na přímo použitelném AMLR, které pracuje s posuzováním rizika v rámci identifikace a kontroly klienta, vnitřních pravidel a průběžného sledování vztahů. Návrh zákona zajišťuje vnitrostátní vykonatelnost skrze dozorové postupy, nápravná opatření a donucovací pokuty a zároveň vytváří evidenční infrastrukturu pro rychlé ověřování rizikových vazeb, zejména CEÚ, CRPO a jednotné přístupové místo.
Doporučení 2 – Národní spolupráce a koordinace
Doporučení požaduje, aby se orgány veřejné moci podílející se na boji proti praní peněz a financování terorismu nespoléhaly na neformální kontakty, ale měly nastavenou systematickou koordinaci. Musí být jasné, kdo za co odpovídá, jak se sdílejí informace, jak se nastavují priority a jak se reaguje na nové typy hrozeb.
Návrh zákona to promítá do orgánové architektury a do zákonných mechanismů součinnosti mezi MF, FIU, orgány dozoru, celními orgány a dalšími institucemi. Zákon o FAÚ definuje roli FIU jako centrálního analytického uzlu, včetně toho, jak přijímá a vyhodnocuje podněty a jak předává výstupy dalším orgánům. Koordinaci prakticky podporují i evidenční nástroje návrhu zákona, protože standardizují přístup oprávněných orgánů k informacím a omezují roztříštěnost dat, což snižuje potřebu „obcházení“ přes neformální žádosti.
Doporučení 3 – Trestný čin praní peněz
Doporučení vyžaduje, aby praní peněz bylo trestným činem v širokém pojetí, tedy aby postihovalo různé formy nakládání s výnosy z trestné činnosti a aby se vztahovalo na široký okruh předchozích trestných činů. Současně je důležité, aby bylo možné účinně odhalovat případy, jinak by trestní definice zůstala „na papíře“.
Trestněprávní vymezení je v českém právním řádu řešeno trestním zákoníkem a trestním řádem. Návrh zákona a zákon o FAÚ zajišťují funkční „předpolí“ trestní roviny: povinné osoby identifikují klienty, sledují transakce a oznamují podezřelé obchody, dozorové orgány podle návrhu zákona kontrolují a vynucují plnění povinností a FIU podle zákona o FAÚ analyzuje oznámení a získává doplňující informace, včetně rychlého ověření účtů a vazeb přes CEÚ a další nástroje. Tím se vytváří tok informací, který umožňuje trestní řízení reálně spouštět.
Doporučení 4 – Zajištění a konfiskace výnosů a nástroje
Doporučení požaduje, aby stát měl nástroje k rychlému zajištění majetku pocházejícího z trestné činnosti a k následné konfiskaci, včetně možnosti zajišťovat prostředky určené k financování terorismu nebo šíření zbraní hromadného ničení. Důležitá je rychlost, aby majetek nemohl být převeden nebo skryt.
Vnitrostátní rámec je založen na trestněprocesních institutech zajištění a konfiskace a na režimu mezinárodních sankcí. Zákon o FAÚ posiluje operativní schopnost FIU reagovat rychle na riziko odčerpání prostředků, zejména využitím pokynů vůči povinným osobám v situacích, kdy hrozí bezprostřední převod nebo ztráta dosažitelnosti majetku. Návrh zákona podporuje identifikaci majetku přes CEÚ a přes jednotné přístupové místo, čímž zkracuje dobu potřebnou k tomu, aby příslušné orgány vůbec zjistily, kde prostředky nebo majetek jsou.
Doporučení 5 – Trestný čin financování terorismu
Doporučení vyžaduje, aby financování terorismu bylo trestné i tehdy, když financované prostředky nesměřují k určitému konkrétnímu útoku, ale k podpoře teroristické organizace nebo jednotlivce. Smyslem je umožnit zásah co nejdříve, protože čekání na konkrétní útok je nepřijatelné.
Trestní vymezení je řešeno trestními předpisy. Zákon o FAÚ zajišťuje analytickou a operativní vrstvu, v níž FIU vyhodnocuje podněty a podezřelé finanční toky, vyžaduje součinnost a předává informace dalším orgánům. AMLR ukládá povinným osobám postupy k identifikaci a kontrole klienta, průběžné sledování a oznamování podezřelých obchodů. Návrh zákona umožňuje dozorovým orgánům kontrolovat funkčnost těchto povinností a vynucovat nápravu, aby prevence financování terorismu byla reálná, nikoli formální.
Doporučení 6 – Cílené finanční sankce k terorismu a financování terorismu
Doporučení vyžaduje mechanismus, který umožní bezodkladně zmrazit prostředky osob a subjektů uvedených na sankčních seznamech a zabránit tomu, aby jim byly zpřístupňovány prostředky nebo služby. Klíčové je, aby opatření byla okamžitá a účinná.
V evropském a českém rámci je základ dán zejména sankčními režimy EU a OSN a jejich vnitrostátním provedením. Zákon o FAÚ zajišťuje operativní koordinaci a schopnost FIU rychle pracovat s údaji o účtech, transakcích a vazbách a komunikovat s povinnými osobami. Návrh zákona posiluje vymahatelnost tím, že dozorové orgány mají procesní režimy kontroly, nápravná opatření a donucovací pokuty. Přidanou hodnotou návrhu zákona je evidenční infrastruktura, zejména CEÚ, která umožňuje rychle zjistit, zda sankcionovaná osoba má účet a u koho.
Doporučení 7 – Cílené finanční sankce k šíření zbraní hromadného ničení
Doporučení je obdobné jako doporučení 6, ale zaměřuje se na financování šíření zbraní hromadného ničení. Opět je rozhodující okamžité zmrazení a zákaz zpřístupnění prostředků.
Základ je opět v sankčních režimech EU a OSN a jejich provádění. Zákon o FAÚ zajišťuje schopnost FIU vyhodnocovat podněty, získávat součinnost a koordinovat reakci. Návrh zákona a AMLR zajišťují preventivní a dozorovou vrstvu, aby povinné osoby měly nastavené vnitřní postupy pro zachycení rizik proliferace a aby dozorové orgány mohly vynucovat jejich plnění. Evidenční infrastruktura návrhu zákona podporuje rychlou identifikaci relevantních účtů a majetkových vazeb.
Doporučení 8 – Neziskové organizace
Doporučení vyžaduje, aby stát identifikoval ty části neziskového sektoru, které mohou být zneužity k financování terorismu, a nastavil cílená a přiměřená opatření. Nemá jít o plošné zatížení všech neziskových organizací, ale o řízení rizika tam, kde je skutečně relevantní.
V českém rámci se tento požadavek promítá primárně do řízení rizik na národní úrovni a do schopnosti FIU vyhodnocovat finanční toky, které mohou neziskový sektor zneužívat. Návrh zákona vytváří předpoklady pro cílený přístup tím, že ukotvuje národní hodnocení rizik a spolupráci orgánů. AMLR dopadá na povinné osoby, které s neziskovými organizacemi vstupují do finančních vztahů, zejména v části identifikace a kontroly klienta a v části oznamování podezřelých obchodů, a návrh zákona zajišťuje dozor nad plněním těchto povinností.
Doporučení 9 – Bankovní tajemství a obdobná mlčenlivost
Doporučení vyžaduje, aby bankovní tajemství nebo jiná mlčenlivost finančních institucí nebránily poskytování informací FIU, orgánům dozoru a orgánům činným v trestním řízení, pokud je to nezbytné pro AML účely.
Návrh zákona a zákon o FAÚ nastavují rovnováhu tak, že citlivé postupy a informace jsou neveřejné a chráněné mlčenlivostí vůči nepovolaným osobám, ale současně existují zákonné povinnosti součinnosti vůči oprávněným orgánům. V praxi se to projevuje zejména tím, že CEÚ umožňuje získat základní informace o existenci účtu a identifikaci držitele či dispozic, aniž by bylo nutné žádat každou banku individuálně, a přístupy jsou auditovatelné a vázané na okruh oprávněných žadatelů. Zákon o FAÚ doplňuje režim získávání informací a jejich ochrany v analytické činnosti FIU.
Zároveň příslušné sektorové předpisy obsahují adekvátní průlomy do povinnosti mlčenlivosti a tedy naplňují požadavky tohoto doporučení.
Doporučení 10 – Identifikace a kontrola klienta
Doporučení vyžaduje, aby povinné subjekty prováděly identifikaci a kontrolu klienta při navázání obchodního vztahu, při vybraných příležitostných obchodech nad stanovenými prahy, při podezření na praní peněz nebo financování terorismu a při pochybnostech o dříve získaných údajích. Součástí je zjištění skutečného majitele, pochopení účelu vztahu a průběžné sledování.
Obsah povinností je v EU upraven přímo použitelným AMLR. Návrh zákona zajišťuje vnitrostátní vykonatelnost tím, že orgány dozoru mají procesní nástroje pro kontrolu plnění povinností, včetně možnosti vyžadovat dokumentaci, ověřovat její kvalitu a ukládat nápravná opatření. Pokud povinná osoba neodstraní nedostatky, následují donucovací pokuty s detailním režimem vzniku, splatnosti a ověření splnění. Zákon o FAÚ je relevantní tím, že FIU potřebuje, aby identifikační údaje a dokumentace byly rychle dostupné v režimu součinnosti, zejména pro analýzu podezřelých obchodů.
Doporučení 11 – Uchovávání záznamů
Doporučení požaduje uchovávat záznamy o identifikaci klienta a o transakcích tak, aby bylo možné zpětně rekonstruovat průběh obchodů a aby informace byly včas dostupné oprávněným orgánům. Smyslem je dohledatelnost a dokazování v trestním i správním režimu.
AMLR stanoví povinným osobám povinnosti uchovávání dokumentace a transakčních záznamů. Návrh zákona zajišťuje, že dozorové orgány mají procesní rámec, jak si tyto záznamy vyžádat a ověřit, a má vynucovací mechanismy pro případ nesplnění. Současně návrh zákona buduje auditní stopu i na straně využívání státních informačních nástrojů, zejména evidenci žádostí a logování přístupů k údajům z CEÚ, což je důležité pro kontrolu oprávněnosti přístupů a pro vyloučení svévole.
Doporučení 12 – Politicky exponované osoby
Doporučení vyžaduje přísnější postupy u osob ve významných veřejných funkcích a u osob s nimi propojených. Povinné subjekty mají umět takové osoby rozpoznat, posoudit riziko, zjišťovat zdroj majetku a zdroj prostředků a průběžně vztah sledovat.
Tento standard je v EU řešen přímo použitelným AMLR. Návrh zákona doplňuje dozorový rámec pro kontrolu toho, zda povinné osoby skutečně uplatňují přísnější postupy, zda mají vnitřní pravidla a záznamy a zda jejich postupy vedou k odhalování rizikových transakcí. Zákon o FAÚ využívá informace z identifikace a kontroly klienta pro analýzu oznámení a pro vyžádání doplňujících podkladů v případech podezření.
Doporučení 13 – Korespondenční bankovnictví
Doporučení vyžaduje zesílené prověřování korespondenčních vztahů mezi finančními institucemi, zejména přes hranice, a vyloučení vztahů s neprůhlednými a nekontrolovanými entitami. Smyslem je zabránit tomu, aby korespondenční vztahy sloužily jako kanál pro praní peněz
Obsah povinností je pokryt evropským AML/CFT rámcem a sektorovou regulací finančního trhu. Návrh zákona zajišťuje procesní a sankční schopnost dohledu včetně kontroly systémů řízení rizik u bank a vynucení nápravy, pokud se zjistí nedostatky. Zákon o FAÚ doplňuje analytickou složku, protože podezřelé toky přes korespondenční kanály jsou typicky předmětem oznámení a analýz FIU.
Doporučení 14 – Služby převodu peněz nebo hodnot
Doporučení vyžaduje, aby poskytovatelé převodů peněz nebo hodnot byli pod kontrolou, typicky prostřednictvím povolení nebo registrace, a aby na ně dopadaly AML povinnosti. Smyslem je zabránit tomu, aby převodové služby fungovaly mimo dohled a sloužily k rychlému přesunu prostředků bez identifikace.
V českém a evropském rámci je obsah AML povinností pro tyto subjekty primárně v AMLR a navazujících evropských pravidlech, včetně pravidel pro informace doprovázející převody. Návrh zákona zajišťuje dozorovou proceduru, včetně možnosti rychle ověřit konkrétní dokumenty nebo informace zjednodušenou kontrolou a při sporu přejít do kontroly podle kontrolního řádu. Následně lze uložit nápravná opatření a vynutit splnění donucovacími pokutami. Zákon o FAÚ zajišťuje, že FIU může získat součinnost a analyzovat oznámené podezřelé toky.
Doporučení 15 – Nové technologie
Doporučení vyžaduje, aby stát i povinné subjekty hodnotily rizika nových produktů, služeb a technologií ještě před jejich zavedením a aby nastavily opatření, která zabrání zneužití. Zvlášť se zdůrazňuje oblast virtuálních aktiv a služeb s nimi spojených, protože umožňují rychlé přesuny a komplikují dohledatelnost.
Evropské povinnosti jsou nastaveny zejména v AMLR a v TFR. Návrh zákona dává orgánům dozoru procesní a vynucovací nástroje, aby bylo možné ověřit, že povinné subjekty mají nové rizikové produkty pokryté vnitřními pravidly, že provádějí kontrolu klienta a že oznamují podezřelé obchody. Zákon o FAÚ zajišťuje, že FIU může v časově citlivých případech vyžadovat data potřebná pro analýzu a předání informací.
Doporučení 16 – Informace doprovázející převody
Doporučení požaduje, aby převody prostředků obsahovaly dostatečné informace o odesílateli a příjemci, aby bylo možné peněžní tok dohledat a přerušit ho v případě podezření. Smyslem je, aby převody neztrácely identifikační stopu.
Tento standard je v EU řešen v TFR. Návrh zákona zajišťuje vnitrostátní dozorovou a sankční infrastrukturu pro kontrolu dodržování těchto povinností a pro uložení nápravných opatření a donucovacích pokut při zjištění nedostatků. Zákon o FAÚ využívá kvalitu těchto informací pro analýzu podezřelých toků a pro identifikaci propojených osob a účtů.
Doporučení 17 – Spoléhání na třetí strany při kontrole klientů
Doporučení připouští, aby povinný subjekt za určitých podmínek převzal některé prvky kontroly klienta od třetí strany, ale požaduje, aby odpovědnost zůstala u povinného subjektu a aby bylo zajištěno, že informace a dokumentace jsou bezodkladně dostupné.
Obsah pravidel je v EU stanoven v AMLR. Návrh zákona umožňuje dozorovým orgánům ověřit, zda povinný subjekt má k dispozici potřebné informace a zda spoléhání na třetí stranu nevede k „výpadku“ dokumentace. Pokud se zjistí nedostatky, lze uložit nápravné opatření a vynutit splnění donucovací pokutou. Zákon o FAÚ potřebuje, aby dokumentace byla dostupná i tehdy, když byla prvotně pořízena třetí stranou, protože FIU pracuje s rychlou součinností pro analýzu oznámení.
Doporučení 18 – Vnitřní kontrolní systém, compliance a skupinové řízení
Doporučení vyžaduje, aby povinné osoby měly vnitřní pravidla, odpovědné osoby, školení, nezávislou kontrolu a aby zejména skupiny prosazovaly konzistentní standardy v pobočkách a dceřiných společnostech.
Požadavky na vnitřní kontrolní systém jsou v EU upraveny AMLR. Návrh zákona zajišťuje, že dozorové orgány mohou kontrolovat nejen jednotlivé úkony, ale také systémové nastavení povinné osoby, tedy zda má účinné vnitřní postupy a zda jsou v praxi používány. Zjištěné nedostatky lze řešit nápravnými opatřeními a při nesplnění donucovacími pokutami, které mají detailní režim vzniku a povinné ověřovací kontroly splnění. Zákon o FAÚ je na fungování vnitřních kontrol navázán tím, že kvalita oznámení podezřelých obchodů a dostupnost podkladů pro analýzu závisí na tom, zda povinné osoby vnitřní systém reálně provozují.
Doporučení 19 – Vyšší rizika a opatření vůči rizikovým zemím
Doporučení vyžaduje zesílená opatření u vztahů a transakcí s vyšším rizikem, zejména ve vztahu k zemím, které jsou identifikovány jako rizikové z hlediska praní peněz a financování terorismu. Smyslem je zabránit tomu, aby se riziko importovalo do finančního systému bez odpovídajících kontrol.
Evropský rámec je v této části upraven AMLR a souvisejícími mechanismy EU pro identifikaci vysoce rizikových zemí. Návrh zákona umožňuje orgánům dozoru ověřit, zda povinné osoby uplatňují zesílenou kontrolu klienta, zda mají k rizikovým zemím nastavená vnitřní pravidla a zda průběžně sledují transakce. Při nedostatcích lze uložit nápravná opatření a donucovací pokuty. Zákon o FAÚ tyto případy typicky zachycuje přes oznámení podezřelých obchodů a následnou analýzu finančních toků.
Doporučení 20 – Oznamování podezřelých obchodů FIU
Doporučení vyžaduje povinnost oznamovat FIU podezřelé obchody a transakce, včetně pokusů o ně, bez ohledu na výši částky. Smyslem je, aby systém získával včasné signály a aby FIU měla dostatek informací pro analýzu.
AMLR stanoví povinným osobám oznamovací povinnost a související preventivní pravidla. Zákon o FAÚ upravuje postavení a kompetence FIU, zejména jak oznámení přijímá, analyzuje, jak vyžaduje součinnost a jak předává výstupy dalším orgánům. Návrh zákona doplňuje vymahatelnost přes dozorovou kontrolu, nápravná opatření a sankční rámec a současně posiluje rychlost ověření údajů přes CEÚ a další přístupové nástroje, což je pro vyhodnocení oznámení klíčové.
Doporučení 21 – Zákaz vyzrazení a ochrana oznamujících osob
Doporučení požaduje, aby povinné osoby a jejich zaměstnanci nesdělovali klientovi nebo třetím osobám, že bylo podáno oznámení FIU nebo že probíhá prověřování. Současně mají být oznamující osoby chráněny, pokud jednají v dobré víře a podle zákona
Zákon o FAÚ a návrh zákona pracují s důvěrností jako základní podmínkou funkčního systému. Zákon o FAÚ upravuje mlčenlivost FIU a dalších osob, které nakládají s informacemi v rámci analytické činnosti. Návrh zákona stanoví neveřejnost postupů u citlivých evidenčních nástrojů a auditovatelnost přístupů, zejména evidenci žádostí a logování v CEÚ. To snižuje riziko úniků a umožňuje následně dohledat, kdo s informacemi pracoval. Dozorové postupy a sankce zároveň zajišťují, že porušení zákazu vyzrazení nebude bez následků.
Doporučení 22 – Povinnosti u určených nefinančních podniků a profesí: identifikace a kontrola klienta
Doporučení požaduje, aby identifikace a kontrola klienta dopadala nejen na finanční instituce, ale i na vybrané nefinanční činnosti a profese tehdy, když provádějí transakce s vysokým rizikem praní peněz. Typicky jde o realitní zprostředkování, obchodníky se zbožím při vysokých hotovostních platbách, kasina a také právní a účetní profese při vybraných transakcích.
Obsah preventivních povinností je v EU upraven AMLR a dopadá na určené kategorie povinných osob. Návrh zákona zajišťuje, že dozorový systém je schopen tyto povinné osoby kontrolovat procesně předvídatelným způsobem a že lze ukládat nápravná opatření a vynucovat jejich splnění donucovacími pokutami. U právních profesí se promítnutí opírá o zvláštní dozorovou architekturu a respekt k profesní mlčenlivosti a k právu na právní pomoc, takže kontrola směřuje na plnění AML/CFT povinností, nikoliv na chráněný obsah právního zastupování.
Doporučení 23 – Povinnosti u určených nefinančních podniků a profesí: oznamování, vnitřní pravidla a další opatření
Doporučení vyžaduje, aby vybrané nefinanční profese a podniky nejen identifikovaly a kontrolovaly klienta, ale také oznamovaly podezřelé obchody FIU, měly vnitřní pravidla a školení, a aby systém respektoval právní privilegium a profesní mlčenlivost v rozsahu, který je legitimní.
AMLR stanoví obsah oznamovací povinnosti a vnitřních pravidel i pro tyto povinné osoby. Zákon o FAÚ zajišťuje režim přijímání oznámení, získávání součinnosti a analytické zpracování. Návrh zákona nastavuje dozorovou a vynucovací vrstvu: orgány dozoru mohou ukládat nápravná opatření, následně donucovací pokuty a ve správním trestání i sankce. U právních profesí a profesních samospráv je klíčové, že se dozor a přístup k informacím nastavuje tak, aby neprolamoval podstatu profesní důvěrnosti, ale současně umožnil ověřit, že povinnosti jsou plněny.
Doporučení 24 – Skutečné vlastnictví právnických osob
Doporučení vyžaduje, aby orgány měly včas dostupné přesné a aktuální informace o tom, kdo právnické osoby skutečně ovládá nebo z nich má prospěch. Cílem je zabránit tomu, aby se právnické osoby používaly jako „zástěrka“ pro anonymizaci vlastnictví a toků.
Český rámec stojí na evidenci skutečných majitelů a na povinnostech povinných osob ověřovat skutečné vlastnictví při kontrole klienta podle AMLR. Návrh zákona posiluje praktickou dostupnost informací tím, že vytváří datové a přístupové nástroje pro rychlou identifikaci majetkových vazeb, zejména jednotné přístupové místo a CEÚ. Návrh zákona dále zavádí CRPO, který snižuje roztříštěnost informací o povinných osobách a zvyšuje předvídatelnost výkonu dozoru.
Doporučení 25 – Skutečné vlastnictví právních uspořádání
Doporučení požaduje obdobnou transparentnost u právních uspořádání, jako jsou trusty a jim podobné struktury. Stát má zajistit, aby informace o osobách s kontrolou a prospěchem byly dostupné oprávněným orgánům a aby bylo možné postihnout zatajování.
V EU je povinnost identifikovat osoby stojící za těmito strukturami promítnuta do pravidel identifikace a kontroly klienta v AMLR. Zákon o FAÚ umožňuje FIU vyžadovat potřebné informace pro analýzu podezřelých obchodů. Návrh zákona umožňuje orgánům dozoru kontrolovat, zda povinné osoby při práci s takovými klienty skutečně zjišťují a dokumentují osoby s kontrolou a prospěchem, a při zjištění nedostatků uložit nápravná opatření a vynucovat jejich splnění.
Doporučení 26 – Regulace a dohled nad finančními institucemi
Doporučení vyžaduje, aby finanční instituce podléhaly AML dohledu, aby dohled byl účinný a přiměřený riziku, aby měl pravomoci získávat informace, provádět kontroly a ukládat sankce. Součástí je i požadavek na integritu a důvěrnost dozorového personálu.
Návrh zákona vytváří procesní architekturu dozoru včetně zjednodušené kontroly a navazující kontroly podle kontrolního řádu, přičemž stanoví pojistky proti libovůli, zejména povinnost přejít do plného kontrolního režimu při nesouhlasu nebo podezření na porušení. Návrh zákona dále upravuje nápravná opatření a donucovací pokuty jako vynucovací nástroje a stanoví detailní pravidla jejich vzniku, trvání a ověření splnění. AMLR stanoví obsah preventivních povinností. Zákon o FAÚ doplňuje důvěrnost a mlčenlivost v analytické činnosti FIU.
Doporučení 27 – Pravomoci dozorových orgánů
Doporučení požaduje, aby dozorové orgány měly zákonné pravomoci získávat informace a dokumenty, provádět kontrolu na místě i mimo něj, ukládat nápravná opatření a sankce a ověřovat, že povinné osoby plní povinnosti v praxi.
Návrh zákona tyto pravomoci materializuje konkrétními instituty výkonu dozoru a navazujícího vynucení. Zjednodušená kontrola umožňuje rychle ověřit dílčí plnění, ale pokud vznikne spor nebo podezření na porušení předpisů, je povinný přechod do kontroly podle kontrolního řádu, což zajišťuje plnější procesní záruky. Nápravná opatření slouží k odstranění nedostatků a při nesplnění lze uložit donucovací pokutu, která vzniká denně, je časově omezena a je spojena s povinnou kontrolou ověření splnění. Tím je zajištěna reálná vymahatelnost.
Doporučení 28 – Regulace a dohled nad určenými nefinančními podniky a profesemi
Doporučení požaduje, aby vybrané nefinanční činnosti a profese byly účinně dozorovány a aby existovala možnost kontrolovat a sankcionovat porušování AML povinností i mimo finanční sektor. Důraz je na přiměřenost a respekt ke specifikům profesí.
Návrh zákona nastavuje dozorovou architekturu a procesní režimy kontroly tak, aby se vztahovaly i na tyto povinné osoby a aby bylo možné ukládat nápravná opatření a sankce. U právních profesí a profesních samospráv je dozor nastaven tak, aby bylo možné ověřit plnění AML/CFT povinností, ale aby nedošlo k prolomení podstaty profesní mlčenlivosti a práva na právní pomoc. Zákon o FAÚ zajišťuje příjem a analýzu oznámení podezřelých obchodů a součinnostní režim i pro tento segment.
Doporučení 29 – FIU
Doporučení vyžaduje zřízení FIU, která přijímá oznámení podezřelých obchodů, provádí analýzu, vyžaduje doplňující informace, zajišťuje důvěrnost a spolupracuje s dalšími orgány a se zahraničím.
Zákon o FAÚ je klíčový, protože vymezuje postavení FIU, její oprávnění získávat informace a součinnost a režim mlčenlivosti. Návrh zákona FIU poskytuje praktickou oporu tím, že zakládá nebo adaptuje evidenční a přístupové nástroje, které umožňují rychlé ověření účtů a majetkových vazeb, zejména CEÚ a jednotné přístupové místo. Tím se naplňuje požadavek na operativnost analýzy.
Doporučení 30 – Odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení
Doporučení vyžaduje, aby existovaly jasně určené orgány schopné vyšetřovat praní peněz, financování terorismu a související trestnou činnost a aby měly potřebné kapacity a přístup k informacím.
Tento požadavek je v českém právu realizován především trestním řádem a organizačními předpisy. Zákon o FAÚ a návrh zákona jej podporují tím, že zajišťují včasný přísun podkladů: FIU provádí analýzu oznámení a předává relevantní poznatky a evidenční nástroje podle návrhu zákona urychlují identifikaci účtů a majetkových vazeb, které jsou pro vyšetřování nezbytné.
Doporučení 31 – Vyšetřovací pravomoci
Doporučení požaduje, aby vyšetřovací orgány měly pravomoci získávat dokumenty, zajišťovat věci, sledovat finanční toky a používat vyšetřovací techniky, které umožní rozkrýt složité finanční struktury.
V českém právu jsou tyto pravomoci upraveny trestním řádem a souvisejícími předpisy. Návrh zákona a zákon o FAÚ zajišťují, že relevantní finanční informace jsou dostupné zákonnou cestou a bez neformálních zkratek. CEÚ podle návrhu zákona výrazně urychluje prvotní zjištění, zda a kde jsou účty, a tím podporuje efektivní použití trestněprocesních pravomocí. Zákon o FAÚ doplňuje analytický předstupeň, který může vyšetřování cílit.
Doporučení 32 – Přeshraniční přeprava hotovosti
Doporučení vyžaduje systém kontroly fyzické přepravy hotovosti přes hranice včetně ohlašovací nebo informační povinnosti, pravomoci hotovost zadržet při podezření a sankcí za porušení. Dopadá i na hotovost zasílanou v zásilkách.
Návrh zákona tuto oblast promítá do úpravy kontrol doprovázené i nedoprovázené hotovosti. Celní orgány mají zákonně vymezené pravomoci ověřovat splnění ohlašovací a informační povinnosti podle přímo použitelných pravidel EU a v přesně vymezených případech mohou provést vnitřní kontrolu poštovní nebo jiné zásilky i tehdy, pokud se na její obsah vztahuje listovní tajemství, a to pouze při ověřování údajů z ohlášení nebo při důvodném podezření na hotovost podléhající povinnosti. Tím se zajišťuje efektivní detekce i procesní omezení zásahu.
Doporučení 33 – Statistiky a měření účinnosti
Doporučení požaduje, aby stát vedl statistiky potřebné k hodnocení funkčnosti AML systému, zejména o oznámeních, vyšetřováních, výsledcích řízení, zajištěních a konfiskacích a o mezinárodní spolupráci.
Návrh zákona toto upravuje zejména v oblasti dotýkající se národního hodnocení rizik, které z těchto dat z povahy věci musí vycházet a bez kterých by nebylo možné hodnotit rizika na úrovni ČR ani vyhodnotit účinnost opatření zavedených na základě akčního plánu. Dále jsou tato data sbírána pro potřebu hodnocení sektorových rizik jednotlivými orgány dozoru.
Doporučení 34 – Pokyny, metodika a zpětná vazba
Doporučení vyžaduje, aby povinné osoby dostávaly metodické vedení, typologie a zpětnou vazbu, zejména k oznamování podezřelých obchodů, aby oznámení byla kvalitní a aby se systém učil z praxe.
Zákon o FAÚ vytváří prostor pro poskytování typologií a zpětné vazby FIU při zachování důvěrnosti konkrétních případů. Návrh zákona přispívá tím, že standardizuje instituty dozoru, nápravy a vynucení, a tím umožňuje jednotnější a srovnatelnější praxi kontrolních zjištění, což je předpoklad pro smysluplnou metodiku. Orgány dozoru mohou metodiku opírat o opakovaně zjišťované typy nedostatků a cílit nápravná opatření.
Doporučení 35 – Sankce
Doporučení vyžaduje účinné, přiměřené a odrazující sankce za porušení AML povinností a schopnost tyto sankce reálně uplatnit. Smyslem je, aby porušování povinností nebylo „levnější“ než jejich plnění.
Návrh zákona primárně stanoví klasické pokuty za porušení povinností v AML/CFT oblasti. Dále pak staví v případě nápravných opatření vynucovací architekturu stupňovitě. Nejprve jsou nápravná opatření, která mají odstranit zjištěné nedostatky. Při nesplnění lze uložit donucovací pokutu s detailním režimem vzniku a povinnou kontrolou ověření splnění a při dalším nesplnění navazují další vynucovací kroky. U pravomocných rozhodnutí je nastaven režim zveřejňování s korektivy nepřiměřenosti a ochrany veřejných zájmů, což zvyšuje preventivní účinek, aniž by se systém stal neproporcionálním.
Doporučení 36 – Mezinárodní úmluvy
Doporučení vyžaduje, aby stát implementoval klíčové mezinárodní úmluvy pro boj proti praní peněz, financování terorismu a související kriminalitě a aby vytvořil právní rámec pro praktickou spolupráci.
ČR tento požadavek naplňuje ratifikací a provedením úmluv v trestním právu a v zákonech o mezinárodní spolupráci. Návrh zákona a zákon o FAÚ doplňují aplikační vrstvu tím, že vytvářejí funkční institucionální prostředí pro výměnu informací, mezinárodní spolupráci FIU a pro spolupráci orgánů dozoru, včetně přeshraniční součinnosti v dohledu.
Doporučení 37 – Vzájemná právní pomoc
Doporučení požaduje, aby stát poskytoval širokou a účinnou právní pomoc v případech praní peněz a financování terorismu, včetně získávání důkazů, a aby žádosti neblokoval formalismem nebo nepřiměřenými překážkami.
Tento standard je v českém právu řešen zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci“) a trestním řádem. Návrh zákona a zákon o FAÚ jej podporují tím, že zvyšují dostupnost finančních a majetkových informací v tuzemsku a tím zrychlují schopnost na žádosti reagovat. CEÚ a jednotné přístupové místo snižují časovou náročnost zjištění, zda existuje relevantní účet nebo majetková vazba, a zákon o FAÚ umožňuje výměnu informací FIU se zahraničními protějšky při zachování důvěrnosti.
Doporučení 38 – Právní pomoc pro zmrazení a konfiskaci
Doporučení vyžaduje, aby stát uměl vyhovět žádostem o zajištění, zmrazení a konfiskaci a aby měl schopnost rychle identifikovat majetek, který má být zajištěn.
České právní nástroje jsou v trestním právu a v režimu mezinárodní justiční spolupráce, případně nový návrh zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu. Návrh zákona posiluje schopnost identifikace majetku prostřednictvím CEÚ a jednotného přístupového místa. Zákon o FAÚ doplňuje analytickou a operativní složku, protože FIU může identifikovat finanční toky a vazby, které následně usnadní cílení zajišťovacích kroků.
Doporučení 39 – Vydávání osob
Doporučení požaduje, aby stát umožnil vydávání osob pro trestní stíhání nebo výkon trestu za praní peněz a financování terorismu, s jasnými procesy a bez neodůvodněných překážek.
Tato oblast je v českém právu řešena trestněprávními předpisy a zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Návrh zákona a zákon o FAÚ zde nepůsobí jako přímý základ pro vydávání, ale podporují funkčnost trestního řízení tím, že zajišťují dostupnost finančních informací a analytických výstupů FIU, které mohou být relevantní pro mezinárodní koordinaci a dokazování.
Doporučení 40 – Jiná forma mezinárodní spolupráce
Doporučení vyžaduje, aby kromě formální právní pomoci existovala rychlá spolupráce mezi finančními zpravodajskými jednotkami, dozorovými orgány a dalšími institucemi, včetně výměny informací, koordinovaných postupů a jasných pravidel pro důvěrnost a použití informací.
Zákon o FAÚ zajišťuje mezinárodní spolupráci FIU, včetně výměny informací se zahraničními protějšky a schopnosti rychle doplnit podklady vyžádáním součinnosti od povinných osob. Návrh zákona doplňuje přeshraniční dimenzi dohledu tím, že umožňuje dozorovým orgánům získávat konkrétní dokumenty a informace od povinných osob i na základě žádosti jiného dozorového orgánu a tím provádět praktickou součinnost. Evropský rámec AMLR a navazující akty vytvářejí harmonizované standardy, které výměnu informací zrychlují a zvyšují použitelnost výstupů napříč státy.
6. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad návrhu právního předpisu na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty.
V této části jsou uvedeny předpokládané hospodářské a finanční dopady navrhovaných změn právní úpravy, podle zásadních upravovaných tematických okruhů, na veřejné rozpočty a na adresáty navrhovaných změn.
Dopady na státní rozpočet souvisí převážně s velkým nárůstem povinností pro dozorové orgány. Další rozpočtové dopady souvisejí se zřizováním nových registrů, případně s rozšiřováním registrů stávajících.
Co se dopadů na adresáty navrhovaných změn týče, i zde se předpokládá nárůst, a to z titulu nárůstu povinností vyplývajících z evropské legislativy. Jedná se o dopady jak finanční v úzkém slova smyslu spojené především s nutnými IT úpravami, tak ty související s personálními požadavky.
Obecně lze předpokládat finanční dopady na straně státu i na straně soukromého sektoru. Tyto náklady by však měly být převážně jednorázového charakteru. Z hlediska dlouhodobého by však měly mít pozitivní přínos především v omezení majetkové a hospodářské kriminality a obecně vyšší efektivitě systému AML/CFT v ČR. Určitý finanční přínos státního rozpočtu mohou představovat také uložené finanční sankce za porušení AML/CFT povinností. Nicméně jejich výše nelze v současnosti přesněji kvantifikovat, jelikož nelze predikovat množství ani druhy přestupků spáchaných jednotlivými povinnými osobami a uplatnění správního uvážení při udělování peněžitých sankcí.
Hospodářské a finanční dopady na FAÚ, který má postavení orgánu dozoru v oblasti AML/CFT, vykonává funkci FIU a také má na starosti provádění cílených mezinárodních finančních sankcí, jsou podrobněji rozepsány v zákoně o FAÚ.
6.1. Působnost a pravomoc orgánů dozoru v oblasti AML
Činnost orgánů dozoru spočívá ve výkonu kontroly nad plněním povinností vyplývajících z předpisů v oblasti AML povinnými osobami a v projednávání přestupků.
Mezi orgány dozoru řadíme FAÚ, ČNB, CS ČR a ČOI. V případě stavovských profesí vykonávají dohled příslušné profesní komory.
6.1.1. Dopad na veřejné rozpočty
V souvislosti s rozšířením okruhu povinných osob lze předpokládat nárůst nákladů především v souvislosti se zvýšením personální a administrativní zátěže na orgány dozoru, které budou zajištovat dohledové a kontrolní činnosti ohledně nových povinných osob. Implementace pravomocí orgánů dozoru může vést k potřebě investic do lidských zdrojů, technologií a infrastruktury. To může dále znamenat zvýšené náklady na platy, školení a provozní náklady. Další rozpočtové náklady pak mohou spočívat ve zvýšeném počtu správních řízení a kontrolních postupů a v potřebě koordinace mezi národními a mezinárodními institucemi a evropskými dohledovými orgány.
U CS ČR se posílení personálních kapacit nenavrhuje, neboť budou vyřešeny na vrub stávajícího personálního stavu, což znamená, že výdaje budou hrazeny z rozpočtu organizační složky státu CS ČR bez potřeby navyšování. Ostatní běžné výdaje budou též hrazeny ze stávajícího rozpočtu organizační složky státu CS ČR bez potřeby navyšování.
ČOI již dle AML zákona vykonává dozor nad vybranými povinnými osobami. Tento dozor se nově rozšiřuje o některé nové povinné osoby. Z titulu toho, že se jedná o nové povinné osoby, není v současné době možné odhadnout, kolik nových subjektů bude muset ČOI dozorovat, a tedy není možné ani hrubě odhadnout, jaké náklady si ČOI s dozorem nad novými povinnými osobami ponese. Každopádně se předpokládají náklady organizačního, administrativního a finančního charakteru. Tyto náklady budou hrazeny ze schválených výdajových limitů rozpočtové kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu.
Hospodářské a finanční dopady na FAÚ jsou podrobněji rozepsány v zákoně o FAÚ.
Kvalitní dozor a řádné plnění povinností AML/CFT by mělo vést k efektivnějšímu využívání veřejných financí a prevenci ztrát v důsledku korupce, daňových úniků a jiné majetkové a hospodářské kriminality. Celkově lze říci, že správné uplatňování pravomocí dozorčích úřadů v oblasti AML/CFT bude mít pozitivní dopady na veřejné rozpočty tím, že zvyšuje finanční transparentnost, snižuje ztráty z majetkové a hospodářské kriminality a podporuje spravedlivější a efektivnější hospodaření s veřejnými prostředky.
Orgány dozoru mají pravomoc ukládat pokuty a sankce. Tyto finanční prostředky budou využity ve prospěch státního rozpočtu. S ohledem na korektiv správního uvážení při udělování peněžitých sankcí nelze v současné době tyto pozitivní dopady ani rámcově kvantifikovat.
6.1.2. Dopad na ČNB
Na ČNB může mít AML balíček řadu dopadů vyplývajících např. z povinnosti související s hlášením informací do CRPO, z nutnosti zohlednit novou právní úpravu ve vnitřním fungování i v dohledových postupech ČNB (včetně licenčních a sankčních), z povinnosti při spolupráci s národními, unijními i dalšími mezinárodními finančními zpravodajskými jednotkami a orgány dozoru a jiné. Konkrétní personální a finanční dopad je však v současnosti složité odhadnout. ČNB není součástí veřejných rozpočtů ČR a podle zákona hradí náklady na svoji činnost ze svých vlastních výnosů.
6.1.3. Dopad na profesní komory
Jak bylo uvedeno výše, orgány dozoru jsou rovněž profesní komory. Dopady nové úpravy na činnost stavovských komor budou organizačního, administrativního a finančního charakteru. Z organizačního pohledu existuje riziko nutnosti posílení kapacit jednotlivých orgánů komor věnujících se zejména výkonu dohledu, ale i metodickému vedení a řízení IT. V případě sankčních řízení připadá výnos do rozpočtu dané komory.
Notářská komora ČR
Nárůst nákladů bude dle Notářské komory ČR (dále jen „NKČR“) dán zejména nutností posílení personálního obsazení o minimálně dva zaměstnance s vysokoškolskou kvalifikací, kteří se budou podílet na úkolech spojených s výkonem dohledu, zajišťovat reporting vyžadovaných údajů o činnosti NKČR, spolupráci s příslušnými orgány veřejné moci a vést nezbytné záznamní dokumentace. Dle odhadu NKČR tak vznikají minimální mzdové náklady 2 mil. Kč ročně.
Nad rámec výše uvedeného bude dle NKČR nezbytné rozšíření softwarového vybavení pro účely AML/CFT kontroly klienta. Konkrétně v případě zavedení jednotné aplikace pro podávání oznámení podezřelých obchodů a průběžných povinných reportů bude nutné zajistit napojení do této aplikace a odpovídající zabezpečení. V této souvislosti je třeba dle NKČR počítat s minimálním počátečním nákladem cca 250 000 Kč a následnými náklady na správu a provoz ve výši 100 000 Kč ročně. Nutné bude i rozšíření hardwarové infrastruktury NKČR. V souvislosti s tím počítá NKČR s investicemi v rozsahu 250 000 Kč.
Závěrem dojde k navýšení objemu zpracovávaných osobních údajů a nutnému posílení jejich ochrany. Tyto náklady odhaduje NKČR jednorázově na 250 000 Kč a následně 100 000 Kč ročně.
Ve svém souhrnu se tak podle NKČR jedná o minimální roční náklady ve výši 2,3 mil. Kč a jednorázové náklady v souvislosti se zavedením změn kolem 1 mil Kč.
Komora daňových poradců ČR
Současné náklady Komory daňových poradců ČR (dále jen „KDP“) na plnění AML/CFT povinností a agendy, kterou jí ukládá legislativa v AML/CFT oblasti, činí dle KDP měsíčně cca 220 000 Kč, tedy ročně se jedná o 2 640 000 Kč. Tyto náklady budou navýšeny nutností zajistit napojení do jednotné aplikace pro podávání oznámení podezřelých obchodů a průběžných povinných reportů a odpovídající zabezpečení.
Exekutorská komora ČR
Mzdové náklady na plnění povinností vyplývajících z AML/CFT regulace se mohou dle odhadu Exekutorské komory zvýšit až o 400 000 Kč ročně v případě, že by povinnosti plnil stávající pracovník, a až o 1 200 000 Kč ročně v případě, že by byl najat nový zaměstnanec na plný úvazek.
Náklady na programové vybavení a související požadavky (datové úložiště, kybernetická bezpečnost, ochrana osobních údajů) mohou dle komory činit až 300 000 Kč ročně.
Komora auditorů ČR
Komora auditorů předpokládá, že v souvislosti s navrhovanými změnami dojde k navýšení personálních kapacit, a to o jednoho pracovníka na plný úvazek, což si vyžádá roční náklady ve výši až 1 500 000 Kč. Nevyhnutelným výdajem, v souvislosti s novou AML/CFT regulací, bude investice do IT. Zde se předpokládají úpravy informačních systémů, vyšší zabezpečení systémů a komunikační rozhraní. Tyto náklady mohou činit až 1 750 000 Kč.
Česká advokátní komora
Česká advokátní komora, stejně jako ostatní samosprávné komory, bude muset vynaložit prostředky na implementaci nových AML povinností. Jedná se především o náklady na audit stávajících procesů a školení. Předpokládají se také investice do IT. Dle České advokátní komory se její celkové roční náklady odhadují na 25 mil. Kč.
6.1.4. Dopad na povinné osoby
Změny v působnosti a pravomocích dozorčích úřadů v oblasti AML/CFT budou mít dopad na podnikatelské prostředí. Krátkodobě mohou u některých povinných osob zvýšit finanční náklady a administrativní zátěž. Z dlouhodobého hlediska však navrhované změny přispějí ke zvýšení finanční transparentnosti, důvěry veřejnosti i investorů v podnikatelské prostředí a ke stabilitě trhu.
6.2. Povinnosti AML/CFT a rozšíření okruhu povinných osob
6.2.1. Dopad na veřejné rozpočty
Navrhovaná úprava okruhu povinných osob bude mít přímé i nepřímé dopady na veřejné rozpočty, zejména v oblasti nákladů na dozor, kontrolní činnosti a metodické podpory, ale také v podobě možných příjmů z uložených sankcí. Obecně se jedná o stejné dopady jako v kapitole 6.1.1.
Určité zvýšení nákladů státního rozpočtu může přinést i nárůst počtu oznámení podezřelého obchodu povinnými osobami, což povede k nárůstu zátěže pro FAÚ, jelikož tato oznámení musí šetřit, komunikovat s povinnými osobami a předávat své výstupy ve formě trestních oznámení nebo dalších podnětů příslušným orgánům veřejné moci. Nicméně hospodářské a finanční dopady na FAÚ jsou podrobněji rozepsány v zákoně o FAÚ.
6.2.2. Dopad na povinné osoby
V návaznosti na rozšíření okruhu povinných osob a úpravu jejich povinností mohou vzniknout dotčeným osobám nové náklady. Jedná se např. o náklady spojené se zavedením či úpravou interních systémů pro identifikaci a kontrolu klienta či detekci podezřelých obchodů. Dále zde mohou vzniknout náklady na školení zaměstnanců, vyčlenění zaměstnanců zodpovědných za problematiku AML/CFT, na zavedení pravidel pro uchovávání a ochranu dat a další. Předpokládá se, že dojde ke zvýšení nákladů vyplývajících z nové regulace a administrativní zátěže především u nově stanovených povinných osob, avšak z dlouhodobého hlediska by mělo dojít k větší transparentnosti, bezpečnosti finančních toků a stabilitě podnikatelského prostředí.
Notáři
Dopady bude mít případné zavedení institutu manažera a pracovníka pro dodržování předpisů. Dle NKČR se v případě kanceláří s malým kolektivem pracovníků jedná o nutnost přibrání minimálně jednoho vysoce kvalifikovaného pracovníka. Mzdové náklady notáře jako zaměstnavatele tak narostou dle komory minimálně o 1 mil. Kč ročně. Jednorázové náklady vzniknou taktéž v souvislosti se zajištěním technického zázemí pro nové pracovníky, a to přibližně ve výši 100 tis. Kč. Dále bude pro jednotlivé notářské úřady nezbytné pořízení specializovaného softwaru, přičemž cena roční licence se pohybuje od 100 tis. Kč ročně výše. Pro zpracování individuálního systému vnitřních zásad a hodnocení rizik, spolu s jejich každoroční aktualizací, je dle komory nutné počítat s vynaložením nákladů na odborné poradenství ve výši 100 tis. Kč.
Vznikající průběžné náklady na zajištění souladu s novou AML/CFT legislativou se pro činnost notářů odhaduje v průměru na 1,6 mil. Kč ročně. Jednorázové náklady spojené se zavedením povinností pak obnášejí minimálně 300 tis. Kč pro jednu kancelář.
Daňoví poradci
Obdobně jako v případě notářů a dalších nezávislých profesí se náklady na plnění AML/CFT povinností u daňových poradců liší, a to především na základě velikosti povinné osoby.
U daňových poradců bez zaměstnanců se roční nárůst nákladů dle KDP odhaduje na 70 000 Kč, u menší kanceláře daňového poradce (ať fyzické osoby nebo poradenské společnosti) se náklady dle KDP odhadují na 80 000 Kč, středně velká kancelář vydá na plnění AML/CFT povinností přibližně 500 000 Kč ročně a u velké kanceláře (vyšší počet desítek zaměstnanců) se náklady odhadují na 1,5 mil. Kč.
Soudní exekutoři
V případě, že by se rozšířila náplň práce stávajícího zaměstnance, popřípadě by byl najat zaměstnanec na částečný úvazek, mohou roční mzdové náklady vzrůst dle komory až o 200 000 Kč. V případě přijetí nového zaměstnance na plný úvazek mohou roční mzdové náklady činit až 1 200 000 Kč. Pokud by došlo ke zřízení nové pracovní pozice na plný pracovní úvazek, pak náklady související se zřízením nového místa (technické zázemí, licence pro IS atp.) mohou být jednorázově až 150 000 Kč, následně ročně až 30 000 Kč.
Náklady na programové vybavení a související požadavky (datové úložiště, kybernetická bezpečnost, ochrana osobních údajů) mohou dle komory být ve výši až 200 000 Kč ročně.
Roční externí odborné poradenství může být ve výši až 100 hodin, kdy za 1 hodinu práce může být účtováno až 3 000 Kč.
Tyto náklady vzniknou soudním exekutorům bez ohledu na velikost, jedná se o náklady z převážné většiny fixní.
Auditoři
Prvotní implementační náklady, co se lidských zdrojů týče, zahrnují personální zdroje na seznámení se s legislativou, její implementace do vnitřních procesů a zaškolení zaměstnanců, nakupované služby v podobě externího poradenství apod. Komora auditorů odhaduje tyto jednorázové náklady do výše 103,5 mil. Kč za auditorský sektor. Implementační náklady do IT komora za celý sektor odhaduje ve výši 63 mil. Kč.
Dlouhodobě pak komora každoroční náklady pro celý auditorský sektor odhaduje ve výši 409,5 mil. Kč.
Advokáti
Každá advokátní kancelář bude muset vynaložit prostředky na implementaci nového AML rámce. Tyto náklady lze rozdělit na jednorázové (zavedení systémů, audit stávajících procesů či úvodní školení) a opakované roční (licence software, školení, časová zátěž).
Jednorázové náklady se liší v závislosti na velikosti kanceláře. Dle České advokátní komory se u malých kanceláří (1 – 3 advokáti) bude jednat o náklady ve výši 50 000 – 150 000 Kč, u středních kanceláří (4 – 15 advokátů) o 150 000 – 400 000 Kč a u velkých kanceláří (16+ advokátů) se jednorázové náklady mohou pohybovat v rozmezí 400 000 – 2 000 000 Kč.
Celkové roční náklady advokátního stavu (při aplikaci na 13 061 aktivních advokátů) odhaduje Česká advokátní komora na 460 mil. Kč.
Bankovní sektor
Dle odhadů České bankovní asociace se jednorázové náklady v souvislosti s implementací návrhu zákona budou pohybovat do 10 milionů na jednoho člena. V zásadě u těchto jednorázových nákladů nerozhoduje velikost banky, ale především složitost upravovaných outsourcovaných systémů, popř. v kombinaci vlastních systémů upravovaných dodavateli.
Největší náklady asociace očekává ve spojitosti s implementací dosud nevydaných RTS, které by měly AML balíček doprovodit. Dle asociace lze očekávat, že velké banky budou mít jednorázové náklady okolo 50 mil. Kč na banku, menší banky do cca 25 mil. Kč.
Pojišťovny
Náklady pojišťoven v souvislosti s implementací povinností podle návrhu zákona se odhadují obdobné jako v případě bank. Podle České asociace pojišťoven se jednorázové náklady u menších pojišťoven mohou pohybovat mezi 2 mil. až 5 mil. Kč a u větších pojišťoven v rozmezí 5 mil. až 10 mil. Kč na jednu pojišťovnu.
Poskytovatelé hazardních her
Nepředpokládají se žádné významnější dopady v sektoru provozovatelů hazardních her, což vychází ze skutečnosti, že pro provozovatele hazardních her se nejedná o principiálně zcela nové povinnosti a požadavky. Zvýšení finančních a personálních nákladů tak lze považovat za velmi nízké až marginální ve vztahu k celkovým nákladům, a to dle velikosti subjektu.
Ostatní povinné osoby
Dopady na ostatní povinné osoby nelze v současné době plně kvantifikovat. Závisí na velikosti povinné osoby, zda se jedná o stávající či novou povinnou osobu a dalších aspektech. Lze ovšem vycházet z obecného posouzení na základě ostatních sektorů. Povinným osobám, ať již současným či novým, mohou vzniknout dodatečné mzdové náklady, náklady na programové vybavení a licence a další související náklady. Tyto náklady lze hrubým odhadem pro jednotlivou povinnou osobu vyčíslit ročně až na 1 mil. Kč.
6.3. Převozy hotovosti
Nařízení 2018/1672 stanovuje povinnost hlásit od výše 10 000 EUR (nebo ekvivalentu této částky v jiné měně) převoz peněžní hotovosti a stanovených platebních či investičních nástrojů přes vnější hranice EU dovnitř i ven. Každá osoba tak při vstupu do ČR z oblasti mimo území EU a při výstupu z ČR do takové oblasti je povinna ohlásit celnímu orgánu dovoz a vývoz peněžní hotovosti definované v § 9 návrhu zákona v této úhrnné hodnotě nebo vyšší a předložit ji celnímu úřadu ke kontrole. K plnění oznamovací povinnosti vydala Komise šablony formulářů. Na základě požadavků mezinárodních standardů pro deklaraci pohybu finančních prostředků na území ČR mají všechny osoby povinnost informovat o původu a zamýšleném použití přepravované peněžní hotovosti v úhrnné hodnotě 15 000 EUR nebo vyšší. To znamená, že cestující jsou povinni poskytnout příslušnému správci informaci o převážené hotovosti nad tuto částku, a to na žádost správce v souvislosti s prováděnou kontrolou.
6.3.1. Dopad na veřejné rozpočty
V současné době mají kompetence provádět kontroly v souvislosti s pravidly pro převoz hotovosti pouze orgány CS ČR. Nově jsou kompetence svěřeny také Policii České republiky.
Ze strany CS ČR se nepředpokládají žádné zvýšené finanční požadavky. Aplikace CashControls 2, která slouží k zápisu podaných ohlášení u převozů peněžní hotovosti mimo EU, zápisům převozů nad 10 000 EUR, zápisu převozů nad 15 000 EUR u vnitrokomunitárních převozů a namátkových nebo cílených kontrol, je interní aplikací CS ČR. Správa a rozvoj aplikace je v plném zajišťována interně a je tedy v plné gesci CS ČR. V personální oblasti nebude v souvislosti s návrhem zákona rovněž potřeba navyšovat tabulková místa.
Dopady na veřejné rozpočty v oblasti cash controls souvisejí zejména s rozšířením kompetencí Policie České republiky. Na základě objektivního posouzení se posílení personálních kapacit nenavrhuje, neboť se jedná o činnost, která má být vykonávána v rámci jiných kompetencí, které Policie České republiky již vykonává. Očekávají se možné dopady na zřízení či rozšíření informačních systémů a nastavení spolupráce a výměny informací s orgány CS ČR a FAÚ. Dále se očekávají náklady na školení a vyšší administrativní zátěž, zejména z titulu nutnosti nastavit interní procesy a vydat metodické instrukce. Veškeré výdaje budou hrazeny z rozpočtové kapitoly Ministerstva vnitra bez nutnosti navyšování.
6.3.2. Dopad na povinné osoby
Na straně povinných osob mohou vzniknout náklady související s povinnostmi vyplývajícími ze zavedení systému kontroly vnitrounijních převozů peněžní hotovosti. Výše těchto nákladů není v současnosti známa a nelze ji ani přesněji odhadnout, avšak předpokládá se, že se bude jednat o nevýznamné dopady.
6.4. Registry
Návrh zákona obsahuje mimo jiné i rozšíření CEÚ o další evidované informace. Návrh také zřizuje CRPO pro evidenci povinných osob za účelem zvýšení dostupnosti informací o povinných osobách pro příslušné orgány státní správy a jednotné přístupové místo.
6.4.1. Dopad na veřejné rozpočty
CEÚ
Z důvodu rozšíření CEÚ o účty kryptoaktiv a cenných papírů a také o množství dalších informací, které AMLD6 nově požaduje, bude nezbytné provést úpravu této evidence, která si vyžádá finanční náklady. Náklady na implementaci navrhované legislativní změny lze předběžně odhadovat na 14,5 mil. Kč nad rámec standardní každoroční úhrady ze strany MF, která byla pro rok 2026 předběžně vyčíslena na cca 16,7 mil. Kč. Z uvedených 14,5 mil. Kč by přibližně 4,3 mil. Kč představovaly jednorázové náklady na rozvoj informačních systémů a zbylých cca 10,2 mil. Kč trvalé provozní náklady.
Odhadované trvalé navýšení provozních nákladů je přímým důsledkem očekávaného výrazného zvýšení počtu vykazujících a dohlížených subjektů minimálně o dvojnásobek. Tento nárůst se promítá do vyššího objemu zpracovávaných dat, většího rozsahu kontrolních, analytických a administrativních činností a zároveň do zvýšení počtu a náročnosti dohlídek, včetně jejich přípravy, vyhodnocování a komunikace se subjekty. To vyžaduje trvalé posílení personálních kapacit, IT podpory a provozu informačních systémů. Jde tedy o změnu v samotném rozsahu vykazovací a dohlížecí povinnosti, a proto se jedná o trvalé navýšení nákladové základny agendy, které se bude opakovat i v dalších letech.
Dopady na rozšíření CEÚ budou hrazeny z rozpočtové kapitoly MF.
CRPO
AML balíček a jiné právní předpisy požadují po povinných osobách opakované poskytování totožných informací různým orgánům. Považuje se tedy za žádoucí tento stav eliminovat prostřednictvím shromažďování předmětných informací na jednom místě a jejich zpřístupnění příslušným orgánům dle potřeby bez nutnosti jejich opakovaného poskytování ze strany povinných osob.
Za tímto účelem se zřizuje CRPO, který spravuje FAÚ. Náklady na vývoj a provoz CRPO lze v současné době pouze obtížně přesně kvantifikovat. Odhad jednorázových nákladů na zřízení rejstříku se dle FAÚ v oblasti softwaru pohybuje mezi 14 mil. až 30 mil. Kč. Jednorázové náklady v oblasti infrastruktury a hardwaru FAÚ odhaduje v případě řešení prostřednictvím vlastní infrastruktury ve výši 3,8 mil. až 7,7 mil. Kč a v případě „cloudového“ řešení do 1,5 mil. Kč. Jednorázové náklady na kybernetickou bezpečnost se odhadují ve výši 1,3 mil. až 3,5 mil. Kč. Náklady na roční provoz lze podle FAÚ odhadovat ve výši 5,6 mil. až 16 mil. Kč podle zvolené varianty a smluvních cen. Roční personální náklady FAÚ odhaduje na 9,5 mil. až 13 mil. Kč.
Návratnost vstupních nákladů na zřízení registru v průběhu let by měla být zajištěna díky vyšší efektivitě fungování tohoto systému, jelikož dojde k nižší administrativní zátěži povinných osob a příslušných orgánů, možnosti automatizovaného zpracovávání dat a zjednodušení provádění úkolů orgánů v oblasti AML/CFT.
Náklady na zřízení CRPO a jeho správu budou čerpány z rozpočtové kapitoly podřízené organizace FAÚ, která je součástí rozpočtové kapitoly MF, nebo z rozpočtové kapitoly MF.
Jednotné přístupové místo
AMLD6 upravuje povinnost členských států zřídit jednotné přístupové místo. Jedná se o rejstřík, do kterého mají mít příslušné orgány bezprostřední a přímý bezplatný přístup, a má obsahovat informace, které umožní včasnou identifikaci veškerých nemovitostí a fyzických nebo právnických osob nebo právních uspořádání, které dané pozemky a nemovitosti vlastní, jakož i informace, které umožňují identifikaci a analýzu transakcí souvisejících s nemovitostmi.
K tomuto účelu bude využit katastr nemovitostí, který však nesplňuje všechny požadavky na dostupné informace a bude nutné jej upravit. Tato úprava s sebou ponese náklady v řádech nižších desítek milionů korun, předběžně je Český úřad zeměměřický a katastrální odhaduje na 20 až 40 miliónů korun. Jelikož se ale jedná o úpravu systému, náklady by měly být jednorázového charakteru. Následně se očekávají roční výdaje na údržbu systému ve výši 20 % z celkové investice. Tyto náklady budou kryty z rozpočtové kapitoly Českého úřadu zeměměřického a katastrálního.
V rámci jednotného přístupového místa bude muset Český úřad zeměměřický a katastrální evidovat i informace o daňovém identifikačním čísle. Z tohoto důvodu návrh zákona obsahuje ustanovení, že informace o daňovém informačním čísle poskytuje Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu Generální finanční ředitelství elektronicky, způsobem umožňujícím dálkový přístup a automatizované zpracování. To však bude vyžadovat provedení změn v daňovém informačním systému finanční správy. Vyčíslení nákladů na provedení změn ve vazbě na poskytování daňového identifikačního čísla nelze v tuto chvíli blíže specifikovat, nicméně lze odhadovat, že se bude jednat o náklad do 20 mil. Kč.
6.4.2. Dopad na povinné osoby
CEÚ
Z důvodu rozšíření okruhu povinných osob, které budou mít povinnost hlásit údaje do CEÚ, a zároveň z důvodu rozšíření CEÚ o účty kryptoaktiv a účty cenných papírů, se předpokládá, že bude muset dojít k softwarovým úpravám ve vnitřních systémech povinných osob. Navrhované znění může mít i personální dopady v podobě potřeby vyčlenit více zaměstnanců na plnění povinností souvisejících s poskytováním informací do této evidence. Dopady však nelze v tuto chvíli odhadnout.
CRPO
Se vznikem CRPO může dojít k jednorázovému zvýšení administrativní zátěže povinných osob z titulu prvotního hlášení údajů do registru. Mělo by se však jednat pouze o omezenou zátěž. Nepředpokládá se, že by následné aktualizace údajů měly relevantní dopad na náklady povinných osob. CRPO bude velkou část údajů čerpat z již existujících registrů či databází. V celkovém výsledku by tedy zřízení CRPO mělo přinést snížení administrativní zátěže u povinných osob.
6.5. Omezení plateb v hotovosti
Omezení plateb v hotovosti je nově nastaveno do výše 10 000 EUR. V případě porušení může být dozorovým orgánem uložená sankce.
6.5.1. Dopad na veřejné rozpočty
V rámci této povinnosti lze předpokládat v dlouhodobém horizontu pozitivní dopad na veřejné rozpočty, který však v současnosti nelze kvantifikovat. Omezení plateb v hotovosti obecně zvyšuje finanční transparentnost a přispívá tím ke snižování ztrát z majetkové a hospodářské kriminality.
Finanční nebo jiné požadavky spojené s výkonem dozoru nad dodržování této povinnosti se nepředpokládají, a to především z důvodu jejich zahrnutí do výdajů spojených s běžnou agendou příslušných orgánů.
6.5.2. Dopad na povinné osoby
Řádné plnění této povinnosti by na straně většiny povinných osob nemělo představovat významné zvýšení nákladů. Naopak v některých případech lze odhadovat i snížení transakčních nákladů spojených s administrací hotovostních plateb a hotovosti.
6.6. Identifikace rizik AML/AFT na úrovni ČR a sektorů, vedení statistik
Národní hodnocení rizik se provádí mimo jiné za účelem průběžného pochopení a posouzení rizik identifikovaných ve strategických oblastech, hodnocení zdrojů a zdokonalení systému opatření ve strategických oblastech. Národní hodnocení rizik nepředstavuje nový institut. Návrh zákona však zpracovává oblast identifikace rizik komplexním způsobem a vyjasňuje případné nejasnosti spojené se součinností široké škály orgánů a povinných osob.
6.6.1. Dopad na veřejné rozpočty
Národní hodnocení rizik je časově a administrativně náročné. Avšak jedná se o proces, který je v ČR již několik let zaveden, a tedy se nepředpokládají žádné dodatečné finanční nároky na veřejné rozpočty.
6.6.2. Dopad na povinné osoby
Povinné osoby mají povinnost podílet se na procesu národního hodnocení rizik, což pro ně může představovat administrativní zátěž v podobě nákladů spojených s vyplňováním dotazníků a poskytováním případné další součinnosti. Z hlediska celkových nákladů povinných osob na plnění AML/CFT povinností by se však nemělo jednat o významné navýšení, a to především vzhledem k už existujícím nákladům.
7. Odůvodnění jednotlivých ustanovení návrhu právního předpisu; odůvodnění obsahuje vysvětlení jejich účelu a nezbytnosti, popis právních norem v nich obsažených a z nich vyplývajících práv a povinností.
Návrh zákona zapracovává především změny v evropském právu, jejichž přenesení do právního řádu ČR je nezbytné. V současnosti je oblast AML/CFT na úrovni EU regulována prostřednictvím AMLD4, nařízením 2018/1672, TFR a informační směrnicí. Tyto předpisy jsou implementovány a adaptovány AML zákonem, ZCEÚ, a zákonem č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZESM“). Vztah k tuzemskému právu je upraven na diagramu 1.
Diagram 1
Nová právní úprava EU pak kromě AMLAR a AMLR zakládá též pravomoc Komise vydávat RTS, které jsou přímo použitelné, a pravomoc AMLA vydávat pokyny a doporučení. Po přijetí návrhu zákona se očekávají vztahy tak, jak jsou ilustrovány na diagramu 2.
Diagram 2
Odůvodnění jednotlivých ustanovení návrhu zákona a vysvětlení jejich účelu a nezbytnosti je uvedeno ve zvláštní části důvodové zprávy.
8. Informace dle zákona o regulaci lobbování.
V souvislosti s přípravou návrhu zákona došlo k lobbování podle zákona o regulaci lobbování.
Lobbing provedli následující lobbisté: Česká advokátní komora, Notářská komora České republiky, Exekutorská komora České republiky.
9. Informace o konzultaci návrhu právního předpisu s Evropskou centrální bankou a výsledku konzultace, podléhá-li návrh právního předpisu takové konzultaci.
Návrh není třeba konzultovat s ECB.
10. Předpokládaný dopad návrhu právního předpisu, zejména.
10.1 Dopad na práva a povinnosti fyzických a právnických osob.
Navrhovaná právní úprava má dopad hlavně na povinnosti fyzických a právnických osob, a to ve smyslu povinností, které návrh zákona ukládá povinným osobám.
10.2 Dopad na podnikatelské prostředí České republiky.
Navrhovaná právní úprava může mít pozitivní dopad na podnikatelské prostředí.
10.3 Zhodnocení, zda návrhem právního předpisu není zakládána veřejná podpora.
Navrhovanou právní úpravou není zakládána veřejná podpora.
10.4 Sociální dopad, včetně dopadu na specifické skupiny obyvatel, především na osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny.
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny.
10.5 Dopad na rovnost mužů a žen, upravuje-li návrh právního předpisu postavení fyzických osob nebo se tohoto postavení dotýká.
Současná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
10.6 Dopad na životní prostředí.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na životní prostředí.
10.7 Dopad na ochranu práv dětí.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na ochranu práv dětí.
10.8 Dopad na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny.
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na rodiny.
10.9 Územní dopady, včetně dopadů na územní samosprávné celky.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na území ani územní samosprávné celky.
10.10 Dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
Návrh zákona má dopady na bezpečnost ČR. Jeho hlavním cílem je posílení ochrany významných ekonomických a bezpečnostních zájmů státu prostřednictvím vytvoření komplexního systému prevence v oblasti AML/CFT, obcházení cílených finančních sankcí a dalších aktivit ohrožujících ekonomické a bezpečnostní zájmy ČR.
Návrh zákona vytváří právní rámec umožňující včasnou identifikaci a vyhodnocování bezpečnostních rizik prostřednictvím nástrojů, jako jsou národní hodnocení rizik, sektorová hodnocení rizik či rizikově orientovaný dozor. Současně posiluje sdílení informací mezi orgány dozoru, FIU, orgány činnými v trestním řízení, zpravodajskými službami, správními orgány a dalšími subjekty zapojenými do ochrany bezpečnostních a ekonomických zájmů státu.
Významným přínosem návrhu je rovněž rozšíření nástrojů státu pro identifikaci a sledování finančních toků a majetkových struktur, zejména prostřednictvím centrální evidence účtů a jednotného přístupového místa k informacím o nemovitých věcech. Tyto mechanismy zvyšují schopnost státu odhalovat finanční aktivity související s organizovanou trestnou činností v oblasti AML/CFT.
Součástí navrhované úpravy jsou rovněž opatření zaměřená na kontrolu převozů peněžní hotovosti, omezení velkých hotovostních plateb a efektivnější prosazování mezinárodních sankcí, čímž se snižuje prostor pro financování aktivit ohrožujících bezpečnost státu a jeho mezinárodní závazky.
10.11 Zhodnocení korupčních rizik navrhovaného řešení (CIA).
Navrhovaná právní úprava vytváří komplexní rámec ekonomické ochrany státu v oblasti AML/CFT a souvisejících rizik a to v návaznosti na EU předpisy a doporučení FATF. Korupční rizika byla posouzena podle Metodiky hodnocení korupčních rizik (CIA), zejména z hlediska přiměřenosti, efektivity, odpovědnosti, opravných prostředků a kontrolních mechanismů.
Přiměřenost
Navrhovaná právní úprava sleduje legitimní cíl spočívající ve vytvoření funkčního systému ekonomické ochrany státu a implementaci požadavků práva EU a doporučení FATF v oblasti AML/CFT. Pravomoci jednotlivých orgánů veřejné moci jsou vymezeny konkrétně a jsou rozděleny mezi MF, FAÚ, ČNB, ČOI, CS ČR, profesní komory a další.
Návrh zakládá nová oprávnění zejména v oblasti registrace a povolování vybraných činností, vedení evidencí, výkonu rizikově orientovaného dozoru a ukládání nápravných opatření. Tato oprávnění jsou vázána na zákonem stanovené podmínky, procesní pravidla a přezkoumatelné postupy. Řada opatření je navázána na identifikovaná rizika a vychází z principu proporcionality.
Prostor pro svévolné rozhodování je omezen stanovením konkrétních podmínek pro vydávání povolení, ukládání nápravných opatření, vedení registrů i výkon dozoru. Korupční rizika z hlediska rozsahu svěřených pravomocí lze proto hodnotit jako přiměřená sledovanému cíli.
Efektivita
Navrhovaný systém vytváří předpoklady pro efektivní výkon dozoru a vyhledávání rizik prostřednictvím kombinace preventivních, evidenčních a kontrolních nástrojů. K efektivitě přispívá zejména zavedení centrální evidence účtů, jednotného přístupového místa k informacím o nemovitých věcech a centrálního rejstříku povinných osob.
Významným protikorupčním prvkem je rovněž zavedení povinných sektorových hodnocení rizik, plánování kontrol na základě identifikovaných rizik a pravidelného vyhodnocování výsledků dozoru. Dozorové orgány jsou povinny plánovat činnost podle objektivních rizikových faktorů, což omezuje prostor pro nahodilý nebo účelový výběr kontrolovaných subjektů.
Efektivitu podporuje rovněž rozsáhlý systém sdílení informací mezi orgány dozoru, FIU, orgány činnými v trestním řízení, správci daně i zahraničními partnery. Transparentní předávání informací a stanovení zákonných podmínek jejich poskytování významně snižují prostor pro neformální nebo netransparentní zásahy do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci.
Odpovědnost
Návrh zákona jednoznačně vymezuje působnost jednotlivých orgánů veřejné moci a jejich odpovědnost za výkon svěřených pravomocí. Zákon jasně rozlišuje mezi ministerstvem jako koordinačním orgánem, FAÚ, FIU, orgány dozoru a orgány dozoru nad profesními komorami.
Odpovědnost konkrétních osob vykonávajících dozor je posílena požadavkem bezúhonnosti a zvláštní úpravou povinnosti mlčenlivosti. Návrh současně stanoví pravidla pro uchovávání dokumentace, evidenci úkonů a povinné zveřejňování relevantních informací, čímž přispívá k dohledatelnosti jednotlivých rozhodnutí a úkonů.
Odpovědnost orgánů dozoru je dále podpořena rozsáhlou soustavou správních opatření a sankcí, které postihují porušení jednotlivých povinností včetně porušení mlčenlivosti, informačních povinností nebo povinností při výkonu dozoru.
Opravné prostředky
Navrhovaná právní úprava zachovává standardní procesní ochranu vyplývající ze správního řádu, soudního přezkumu správních rozhodnutí a právních předpisů upravujících ochranu osobních údajů. Rozhodnutí vydávaná podle zákona podléhají přezkumu v rámci správního řízení i následné soudní ochraně, pokud zákon nestanoví jinak.
Korupční rizika jsou v této oblasti snižována zejména tím, že většina významných zásahů do práv adresátů musí být provedena formou formalizovaného rozhodnutí, které podléhá přezkoumání a musí být odůvodněno.
Kontrolní mechanismy
Návrh obsahuje rozsáhlou soustavu vnitřních i vnějších kontrolních mechanismů. Za významný protikorupční prvek lze považovat rozdělení výkonu dozoru mezi více orgánů, vzájemnou výměnu informací, dohled nad profesními komorami a povinnost pravidelného vyhodnocování rizik.
Významnou roli hraje povinnost zveřejňovat shrnutí výročních zpráv o činnosti orgánů dozoru a výroční zprávy orgánů dozoru nad profesními komorami. Transparentnost systému dále posiluje zveřejňování rozhodnutí o pokutách a nápravných opatřeních.
Další významný kontrolní mechanismus představuje systém přijímání oznámení o porušování povinností, evidence přístupů do centrální evidence účtů a do jednotného přístupového místa, jakož i parlamentní kontrola poskytování údajů z centrální evidence účtů.
Celkově lze shrnout, že návrh zákona obsahuje rozsáhlý soubor transparentních kontrolních, evidenčních a sankčních mechanismů. Případná korupční rizika jsou vzhledem k předmětu regulace vyvážena vysokou mírou institucionální kontroly, přezkoumatelnosti postupů a transparentnosti výkonu veřejné moci.
10.12 Dopad ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů.
V této části je zpracováno posouzení vlivu na ochranu osobních údajů ve vztahu k předloženému návrhu zákona, který adaptuje a implementuje tzv. AML balíček.
Navrhovaná právní úprava v oblasti AML/CFT ukládá povinným osobám a dozorovým orgánům povinnosti spojené se shromažďováním, uchováváním a předáváním osobních údajů. Navrhovaná úprava současně zakládá nebo rozšiřuje více samostatných operací zpracování osobních údajů s dopadem do soukromí fyzických osob, zejména ve vztahu k CEÚ, jednotnému přístupovému místu k informacím o nemovitých věcech a CRPO.
Tato část uvádí důvody zákonem předpokládaného zpracování osobních údajů, zabývá se určením správce osobních údajů a stanovením účelu a rozsahu jejich zpracování. Dále je vyhodnocena rizikovost zpracování ve vztahu k dopadům na ochranu osobních údajů a posouzena nezbytnost a přiměřenost operací zpracování ve vztahu k vymezenému účelu zpracování osobních údajů. Tato část se také zabývá stanovením rizik v souvislosti se zpracováním osobních údajů a právy subjektu údajů.
Účel předpokládaného zpracování osobních údajů
Účelem zpracování je plnění povinností vyplývajících z AML legislativy, zejména prevence zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Tento účel je stanoven právním předpisem a je v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c) a e) GDPR (plnění právní povinnosti, plnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu).
V rámci platné a účinné právní úpravy AML zákona je možné účel zpracování osobních údajů definovat jako „prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu“. Účinností nového zákona sice nedochází ke změně základního účelu zpracování, dochází však k rozšíření rozsahu, forem a technických způsobů zpracování osobních údajů, zejména prostřednictvím nových nebo rozšířených evidencí, dálkových přístupů, pravidelného předávání údajů, automatizovaných průpisů a mezinárodního propojení. Z tohoto důvodu je nezbytné samostatně posoudit nejen obecný účel AML/CFT, ale i nezbytnost a přiměřenost každého hlavního registru, evidence a přístupového mechanismu.
Určení správce osobních údajů
V současné době, tj. v době před přijetím návrhu zákona, je správcem osobních údajů FAÚ, dozorčí úřady, což jsou Ministerstvo spravedlnosti, ČNB, celní úřady, ČOI a profesní komory, a povinné osoby podle § 2 AML zákona. Na základě návrhu zákona se výčet správců osobních údajů rozšíří mimo jiné o nové povinné osoby podle § 4 návrhu. Povinné osoby jsou správci osobních údajů získaných v rámci plnění svých povinností AML/CFT, a to především v souvislosti s identifikací a kontrolou klienta. Správci osobních údajů, které jsou předmětem oznámení o podezřelém obchodu, je vedle povinné osoby, která učinila toto oznámení, i FIU.
Dále je třeba určit správce údajů v návaznosti na rozšíření evidence osobních údajů. Správci osobních údajů evidovaných v CEÚ jsou poskytovatelé údajů do této evidence a ČNB. Správcem osobních údajů jednotného přístupového místa je Český úřad zeměměřický a katastrální, správcem údajů evidovaných v CRPO je FAÚ.
FIU může na základě § 14 návrhu zákona o Finančním analytickém úřadu zpřístupnit některé osobní údaje příslušnému orgánu veřejné moci za účelem ochrany významného ekonomického, finančního nebo bezpečnostního zájmu České republiky nebo Evropské unie. Veřejný orgán, kterému byly tyto údaje zpřístupněny, se stává jejich správcem v rozsahu jejich zpřístupnění. Jedná se především o Policii České republiky, zpravodajské služby, orgány finanční správy a celní správy.
Předpokládaný rozsah zpracování osobních údajů
Zpracování informací (včetně osobních údajů) probíhá v několika fázích:
1. identifikace klienta povinnou osobou,
2. kontrola klienta povinnou osobou,
3. vedení dokumentace o transakcích,
4. podání oznámení o podezřelém obchodu,
5. plnění informační povinnosti vůči FAÚ,
6. šetření podezřelého obchodu FIU,
7. plnění povinnosti hlášení údajů do evidencí a rejstříků podle návrhu zákona,
8. správní dozor nad dodržováním povinností podle návrhu zákona orgány dozoru.
9. zpřístupňování údajů oprávněným orgánům prostřednictvím dálkového přístupu nebo automatizovaného dotazu,
10. mezinárodní propojení nebo výměna údajů v rozsahu stanoveném právem EU nebo zákonem.
Pro naplnění stanoveného účelu zpracování osobních údajů je možné zpracovávat údaje o povinných osobách a jejich zaměstnancích a klientech povinných osob a osob s nimi spojených.
U fyzických osob se jedná zejména o tyto údaje
▶ všechna jména a příjmení,
▶ rodné číslo, pokud bylo přiděleno,
▶ datum a místo narození,
▶ trvalý nebo jiný pobyt,
▶ státní občanství,
▶ číslo a druh identifikačního dokladu, doba jeho platnosti a stát, který ho vydal,
▶ telefonní číslo,
▶ e-mail,
▶ pracovní pozice,
▶ daňové identifikační číslo,
▶ identifikační číslo, pokud bylo přiděleno,
▶ vztah k právnické osobě nebo právnímu uspořádání – klientovi (např. vlastnické podíly, pozice člena řídícího orgánu, pozice svěřenského správce),
▶ údaje o obchodech a obchodních vztazích s klientem v rozsahu odpovídajícímu stávajícím povinnostem kontroly klienta.
Návrh také zakládá zpracování osobních údajů v souvislosti s plněním povinnosti hlášení informací do CEÚ. CEÚ představuje vysoce rizikovou oblast zpracování údajů, neboť předpokládá pravidelné, zpravidla každodenní předávání údajů, jejich centralizované uchovávání a zpřístupňování oprávněným orgánům.
O platebním účtu se v CEÚ vedou následující údaje:
▶ číslo platebního účtu a číslo IBAN, bylo-li přiděleno, nebo v případě, že platební účet není identifikován číslem IBAN, jedinečný identifikátor účtu,
▶ jméno nebo název klienta a jeho identifikační údaje a jeho jedinečné identifikační číslo,
▶ jméno a identifikační údaje skutečného majitele klienta, který je majitelem platebního účtu, a jeho jedinečné identifikační číslo,
▶ datum, kdy
▷ se fyzická osoba stala skutečným majitelem klienta,
▷ fyzická osoba přestala být skutečným majitelem klienta,
▶ datum vzniku a datum zániku oprávnění klienta k nakládání s peněžními prostředky na platebním účtu,
▶ datum zřízení platebního účtu,
▶ datum zrušení platebního účtu,
▶ virtuální IBAN související s platebním účtem a datum zřízení a zrušení virtuálního IBAN.
O účtu cenných papírů a účtu kryptoaktiv se v CEÚ vedou následující údaje:
▶ jedinečný identifikátor účtu,
▶ jméno a příjmení nebo název klienta, jeho identifikační údaje a jeho jedinečné identifikační číslo,
▶ jméno a příjmení a identifikační údaje skutečného majitele klienta, který je majitelem účtu cenných papírů nebo účtu kryptoaktiv, a jeho jedinečné identifikační číslo,
▶ datum, kdy
▷ se fyzická osoba stala skutečným majitelem klienta,
▷ fyzická osoba přestala být skutečným majitelem klienta,
▶ datum vzniku a datum zániku oprávnění klienta k nakládání s účtem cenných papírů nebo účtem kryptoaktiv,
▶ datum zřízení účtu cenných papírů nebo účtu kryptoaktiv,
▶ datum zrušení účtu cenných papírů nebo účtu kryptoaktiv.
O bezpečnostní schránce se v CEÚ vedou následující údaje:
▶ jméno a příjmení nebo název klienta, jeho identifikační údaje a jeho jedinečné identifikační číslo,
▶ datum zahájení pronájmu bezpečnostní schránky,
▶ datum ukončení pronájmu bezpečnostní schránky.
Údaje o fyzických osobách budou také shromažďovány z důvodu zřízení jednotného přístupového místa k informacím o nemovité věci. V rámci této evidence se bude uvádět jméno a příjmení vlastníka nemovitosti a případně jeho zmocněnce.
Návrh upravuje i zřízení CRPO. CRPO bude obsahovat mimo jiné údaje o:
▶ povinné osobě, a to
▷ identifikační údaje povinné osoby,
▷ datum, kdy začala být povinnou osobou, spolu s uvedením jejího typu a druhu,
▷ datum změny druhu nebo typu povinné osoby, spolu s jeho uvedením,
▷ datum, kdy přestala být povinnou osobou, spolu s uvedením jejího typu a druhu,
▷ určení ústředního kontaktního místa,
▷ další údaje, o kterých tak stanoví zákon,
▶ skutečném majiteli povinné osoby, a to
▷ identifikační údaje skutečného majitele,
▷ datum, kdy se stal skutečným majitelem,
▷ datum, kdy přestal být skutečným majitelem,
▶ členu vrcholného vedení povinné osoby, a to
▷ identifikační údaje člena vrcholného vedení povinné osoby,
▷ funkce člena vrcholného vedení,
▷ informace, zda se jedná o manažera pro dodržování předpisů,
▷ informace, zda se jedná o pracovníka pro dodržování předpisů,
▶ pracovníkovi pro dodržování předpisů, a to
▷ jméno a příjmení,
▷ pracovní zařazení,
▷ údaje pro telefonické a elektronické spojení,
▷ doba, kdy lze tuto osobu kontaktovat,
▷ datum, kdy začal být pracovníkem pro dodržování předpisů, spolu s uvedením typu a druhu povinné osoby, pro kterou vykonává činnost,
▷ datum, kdy přestal být pracovníkem pro dodržování předpisů, spolu s uvedením typu a druhu povinné osoby, pro kterou vykonává činnost.
▶ další kontaktní osobě podle § 13 návrhu zákona, pokud byla určena, a to
▷ jméno a příjmení,
▷ pracovní zařazení,
▷ údaje pro telefonické a elektronické spojení,
▷ doba, kdy lze tuto osobu kontaktovat,
▷ datum, kdy začala být kontaktní osobou, spolu s uvedením typu a druhu povinné osoby, pro kterou vykonává činnost,
▷ datum, kdy přestala být kontaktní osobou, spolu s uvedením typu a druhu povinné osoby, pro kterou vykonává činnost.
Identifikačními údaji povinné osoby, skutečného majitele nebo člena vrcholného vedení povinné osoby se v případě fyzických osob rozumí:
▶ jméno a příjmení,
▶ rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození,
▶ místo narození,
▶ státní příslušnost,
▶ adresa pobytu,
▶ číslo a druh průkazu totožnosti, doba jeho platnosti a stát, který ho vydal.
Dále návrh upravuje i zřízení jednotného přístupového místa podle příslušného předpisu Evropské unie. Jednotné přístupové místo bude obsahovat údaje o:
▶ o nemovité věci evidované v katastru nemovitostí,
▶ informace o vlastnictví, a to
▷ jméno a příjmení vlastníka,
▷ jméno a příjmení osoby oprávněné jednat za vlastníka, která je evidována v katastru nemovitostí, a v případě, kdy je nemovitá věc spravována v právním uspořádání, označení a identifikační číslo právního uspořádání, bylo-li přiděleno,
▷ v případě, kdy je vlastníkem právnická osoba, její název a právní forma, identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo,
▷ hodnota, za kterou byla nemovitá věc nabyta,
▷ případné nároky nebo omezení,
▶ informace o věcných právech evidovaných v katastru nemovitostí,
▶ informace o nájmu, pachtu, poznámkách a upozorněních evidovaných v katastru nemovitostí,
▶ informace o historii vlastnictví, hodnotě, za kterou byla nemovitá věc nabyta, a souvisejících informacích,
▶ listiny ze sbírky listin.
FAÚ, orgány dozoru, povinné osoby, správci jednotlivých evidencí a oprávněné orgány veřejné moci (zejména Policie České republiky, zpravodajské služby, orgány finanční správy a celní správy) mohou mezi sebou předávat výše uvedené údaje pro zákonem určené účely prevence zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v rámci své zákonné působnosti a v rozsahu nezbytném pro plnění daného zákonného účelu. Stejná pravidla a omezení se uplatní i v případě dálkového přístupu podle předpisu EU. Získané údaje, a to i na základě předání podléhají zákonem uložené mlčenlivosti a nemohou být dále předávány nebo zpracovávány mimo zákonem dané podmínky uvedené výše.
Rizika spojená se zpracováním velkého rozsahu údajů jsou zmírněna uložením zákonných povinností správcům údajů přijmout odpovídající technická, organizační a bezpečnostní opatření podle GDPR a zákona o zpracování osobních údajů. Opatření k omezení rizik zahrnují silnou autentizaci, řízení přístupových oprávnění podle rolí, povinné auditní záznamy přístupů a předání, evidenci důvodu a účelu předání a pravidelný přezkum oprávnění. Nad rámec těchto záruk CEÚ, jednotné přístupové místo a výkon finanční zpravodajské působnosti finanční jednotky podléhá kontrole stálé komise Poslanecké sněmovny.
Údaje získané za tímto účelem musejí být podle návrhu zákona obecně uchovávány po dobu 10 let. V případě údajů v CRPO je doba úschovy zkrácena na 5 let ode dne, kdy osoba přestane být povinnou osobou. Obdobně je tomu v případě povinných osob, které dle přímo použitelného předpisu EU musejí údaje uschovávat po dobu 5 let od proveden transakce nebo skončení obchodního vztahu.
Pro naplnění shora uvedeného účelu zpracování není nutné, aby docházelo ke zpracování zvláštních kategorií osobních údajů ve smyslu čl. 9 GDPR (tzv. citlivých údajů). Nicméně propojení údajů z CEÚ, jednotného přístupového místa a centrálního rejstříku povinných osob může umožnit vytvoření uceleného majetkového nebo ekonomického profilu fyzické osoby. Ačkoli se zpravidla nebude jednat o zvláštní kategorie osobních údajů podle čl. 9 GDPR, jde o zpracování, které může představovat vysoké riziko pro soukromí, majetkovou sféru a právní postavení subjektu údajů.
FAÚ při plnění svých zákonných povinností předává osobní údaje dalším orgánům veřejné moci za účelem plnění jejich zákonných povinností v rozsahu, který je mu zákonem uložen.
Posouzení nezbytnosti a přiměřenosti operací zpracování ve vztahu k vymezenému účelu zpracování osobních údajů
Navrhované řešení sleduje legitimní cíl spočívající v ochraně integrity finančního systému, prevenci trestné činnosti, boji proti financování terorismu a ochraně ekonomické bezpečnosti státu. Operace zapracování údajů prováděné CEÚ, jednotným přístupovým místem, FAÚ, povinnými osobami, orgány dozoru a dalšími příslušnými orgány veřejné moci včetně zpracování prostřednictvím dálkového přístupu oprávněných orgánů, předávání údajů a sdílení údajů mezi orgány veřejné moci jsou předmětem regulace příslušných předpisů EU v oblasti AML/CFT stanovujících režim boje proti financování terorismu a ochrany ekonomické bezpečnosti státu v rámci EU.
Operace jsou nezbytné především pro výkon finančně analytické činnosti, která zahrnuje například rychlé zjištění existence účtu, identifikaci skutečného majitele účtu, ověření vazby osoby k nemovité věci, nebo pro výkon dozoru nad povinnými osobami.
Účelem zpracování údajů v CRPO je zajistit, aby povinné osoby byly registrovány u příslušného orgánu dozoru podle požadavku čl. 4 odst. 3 AMLD6. Zpracované údaje jsou nezbytné pro zjištění, o jaký druh povinné osoby se jedná, a pro kontrolu toho, že jsou splněny požadavky na bezúhonnost povinné osoby a dalších s ní spojených osob podle čl. 6 AMLD6. Bez zavedení CRPO by docházelo mimo jiné k opakovanému poskytování totožných informací různým orgánům. Považuje se tedy za žádoucí tuto povinnost eliminovat prostřednictvím shromažďování předmětných informací na jednom místě a jejich zpřístupnění příslušným orgánům bez nutnosti jejich opakovaného poskytování ze strany povinných osob.
Bližší informace k jednotlivým mechanismům zpracování, jejich účelnosti, zárukám proti jejich neúčelnému nebo nepřiměřenému využití a odpovědnosti jednotlivých orgánů jsou obsaženy v bodech 1.4, 2.5, 3.2 a 5.2 obecné části této důvodové zprávy a následně v důvodové zprávě k příslušným ustanovením návrhu.
Opatření k omezení rizik spojených s výše uvedenými operacemi zpracování osobních údajů zahrnují silnou autentizaci, řízení přístupových oprávnění podle rolí, povinné auditní záznamy přístupů a předání, evidenci důvodu a účelu předání, pravidelný přezkum oprávnění, pravidla pro práci s algoritmy, pravidla pro označování sporných nebo neověřených údajů, kontrolu sekundárního použití údajů získaných od zahraniční finanční zpravodajské jednotky a zvláštní režim pro údaje o oznamovatelích a spolupracujících osobách. Údaje získané v souvislosti s výkonem působnosti AML/CFT jsou dále chráněny zákonem uloženou mlčenlivostí.
Správce příslušného registru je odpovědný za technickou stránku přístupu, tedy kdo a kdy k údajům přistoupil a v jakém rozsahu. Orgán, který o údaje žádá nebo k nim přistupuje, nese odpovědnost za věcný důvod přístupu, zejména za to, že přístup souvisel s jeho konkrétním zákonným úkolem, sledoval stanovený účel a byl nezbytný v daném rozsahu.
U CEÚ je obecná kontrolovatelnost výkonu veřejné moci doplněna zákonnými kontrolními pojistkami (parlamentní kontrola poskytování údajů, roční souhrnná zpráva) a technicko-organizačními garancemi (neveřejnost postupů, auditní evidence žádostí na straně žadatelů s desetiletou dobou uchování, zákonné podmínky pro poskytnutí údajů přes kontrolované datové schránky). V případě jednotného přístupového místa se obdobně stanovuje povinnost orgánů oprávněných získávat informace vést evidenci přístupů k údajům získaným prostřednictvím jednotného přístupového místa. Evidence bude obsahovat datum přístupu a důvod získání informace. Její vedení představuje základní kontrolní a auditní mechanismus umožňující následné ověření, zda byly údaje získány pouze oprávněnými subjekty, v rozsahu odpovídajícím jejich zákonné působnosti a za účelem plnění zákonem svěřených úkolů. Současně se navrhuje zavedení zvláštního mechanismu parlamentní kontroly využívání jednotného přístupového místa prostřednictvím zvláštního kontrolního orgánu složeného z poslanců obdobně jako v případě CEÚ (§ 130a). U CRPO jsou rizika minimalizována kombinací automatických průpisů a tím, že údaje jsou poskytovány taxativně vyjmenovaným orgánům a povinné osobě, přičemž poskytování citlivých kontaktních údajů je omezeno pouze na FIU.
Stanovení rizik v souvislosti se zpracováním osobních údajů
Velký objem zpracovávaných údajů zvyšuje riziko neoprávněného přístupu k nim, jejich zneužití či úniku. Tato rizika jsou však zmírněna uložením povinností povinným osobám, orgánům dozoru a správcům evidencí osobních údajů přijmout odpovídající technická a organizační bezpečnostní opatření podle GDPR a zákona o zpracování osobních údajů. Dále údaje získané povinnými osobami v souvislosti s plněním povinností podle návrhu zákona mohou být použity pouze k tomuto účelu a údaje získané orgány dozoru a FAÚ v souvislosti s výkonem působnosti FAÚ jsou chráněny zákonem uloženou mlčenlivostí.
Správci registru údajů v CEÚ, jednotném přístupovém místu a CRPO musí přijmout vhodná technická a organizační opatření, aby zajistili úroveň zabezpečení odpovídající danému riziku zpracování osobních údajů. Tato opatření spočívají především v silné autentizaci, řízení přístupových oprávnění podle rolí, záznamech všech přístupů a evidencí žádostí o přístup k zpracovávaným údajům.
Práva subjektů údajů
Subjekty údajů mají v souladu s GDPR řadu práv, např. právo na informace, právo na opravu, právo podat stížnost a jiné. Navrhovaná úprava tato práva respektuje, avšak některá z nich jsou příslušným zákonem omezená v nezbytném rozsahu, aby byl naplněn veřejný zájem na výkonu působnosti příslušného orgánu veřejné moci. Tímto veřejným zájmem je v případě systému AML/CFT předcházení a boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení nebo případně veřejný zájem na ekonomické ochraně státu. V případě omezení práv subjektu údajů je příslušné právo omezeno pouze za účelem a po dobu trvání předmětného veřejného zájmu a to v případech, kdy by výkon daného práva mohl veřejný zájem ohrozit. V kontextu legalizace výnosů z trestné činnosti se jedná hlavně o ohrožení probíhajícího šetření podezřelého obchodu nebo trestní řízení. V tomto kontextu jsou práva subjektů údajů omezena mimo jiné ve vztahu k výkonu finanční zpravodajské činnosti Finanční zpravodajské jednotky a práva subjektu údajů ve vztahu k údajům zpracovávaným Finančním analytickým úřadem podle návrhu zákona o Finančním analytickém úřadu.
Návrh omezuje práva subjektu údajů ve vztahu k CEÚ. Jedná se o práva podle čl. 15 (právo na přístup k osobním údajům), 16 (právo na opravu), čl. 18 (právo na omezení zpracování) a čl. 34 (Oznamování případů porušení zabezpečení osobních údajů subjektu údajů). Tato práva jsou omezena v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu CEÚ. Práva subjektu údajů ve vztahu k údajům evidovaných v CRPO a jednotném přístupovém místu nejsou tímto návrhem omezena.
V případě porušení práv subjektu údajů jsou zachovány standartní prostředky ochrany, zejména možnost podat stížnost Úřadu pro ochranu osobních údajů nebo využití soudní ochrany.
Závěrečné zhodnocení
Navrhovaná právní úprava sleduje legitimní cíl v oblasti předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a souvisejícím bezpečnostním rizikům. Zároveň však zakládá nebo rozšiřuje více operací zpracování osobních údajů, které mohou mít významný dopad na soukromí dotčených osob.
11. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy.
Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)
Navržená právní úprava nepředepisuje konkrétní podobu „služeb“ spojených s postupy podle návrhu zákona.
Maximální opakovatelnost a znovu použitelnost údajů a služeb (princip only once)
Návrh zákona upravuje oblast sdílení nebo opakovaného využívání údajů. Návrhem zákona se zřizuje CRPO, který má sloužit k evidenci informací o povinných osobách, jejich vrcholném vedení a skutečných majitelích. V případě, že tyto informace jsou již o povinné osobě vedeny v jiných registrech, do CRPO budou přeneseny na základě automatického průpisu bez nutnosti součinnosti ze strany povinné osoby. Tím je zajištěn princip, že po úřadech obíhají data, nikoliv lidé.
Získané informace jsou chráněny povinností mlčenlivosti. K významu zásady zachování mlčenlivosti lze uvést, že existuje zákonná garance toho, že s informacemi poskytnutými povinnými osobami bude nakládáno jako s důvěrnými a zásadně nezveřejnitelnými.
Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)
Tato zásada není návrhem zákona upravena, právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravujícími tuto problematiku.
Sdílené služby veřejné správy
Tato zásada není návrhem zákona upravena, právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravující tuto problematiku.
Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy
Návrh zákona nijak neupravuje topologie informačních systémů ani jejich komponent.
Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru
Návrh zákona neupravuje, jakým způsobem má dojít k propojení služeb spojených s CEÚ s centralizovanými automatizovanými mechanismy ostatních členských států propojitelných a využitelných v evropském prostoru.
Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip GDPR)
Návrh zákona je plně v souladu s touto zásadou. Návrh zákona nad rámec základní ochrany osobních údajů stanovených zákonem o zpracování osobních údajů a upravuje povinnost zachovávat mlčenlivost.
Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)
Návrh zákona sám o sobě nikterak neomezuje otevřenost a transparentnost.
Technologická neutralita
Zákon neomezuje technické ani technologické prostředky, které mohou využívat dotčené subjekty. Volba technického řešení je na samotných subjektech.
Uživatelská přívětivost
Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy.
II. Zvláštní část
K části první
Část první návrhu zákona představuje základní stavební rámec celé právní úpravy ekonomické ochrany státu. Vymezuje předmět a účel zákona, vztah k přímo použitelným předpisům EU, definiční aparát a institucionální působnost orgánů veřejné moci. Tím vytváří nezbytné východisko pro navazující úpravu povinností povinných osob, mechanismů správního dozoru i strategických procesů, jako je identifikace a hodnocení rizik na úrovni ČR. Úprava současně plně reflektuje evropský rámec, zejména AMLR, AMLD6 a AMLAR, a harmonizuje vnitrostátní úpravu s požadavky evropské AML/CFT legislativy.
K části první hlavě I
Hlava I vymezuje předmět a účel zákona a stanoví, že pojmy použité v zákoně se vykládají v souladu s AMLR, není‑li stanoveno jinak. Je tím zajištěna jednotnost terminologie v rámci ČR i celé EU, odstranění možných interpretačních rozdílů a vytvoření pevného základu pro navazující aplikační praxi orgánů veřejné moci i povinných osob. Současně se deklaruje účel zákona, kterým je ochrana finančního systému, efektivní prevence a detekce rizik spojených s legalizací výnosů z trestné činnosti, financováním terorismu a financováním šíření zbraní hromadného ničení, a tím posílení ekonomické bezpečnosti státu.
K § 1
Ustanovení § 1 vymezuje předmět a účel zákona, čímž vytváří základní rámec pro interpretaci všech následujících částí. Zákon implementuje a doplňuje právní úpravu EU v oblasti AML/CFT/CPF.
Odstavec 1 deklaruje, že zákon zapracovává příslušné předpisy EU a zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy EU, tedy zejména AMLR a TFR. Písmena a) až h) poté konkretizují jednotlivé tematické oblasti úpravy, které společně tvoří komplexní rámec prevence a dohledu. Zahrnují nejen tradiční povinnosti povinných osob (např. identifikace a kontrola klienta, hlášení podezřelých obchodů), ale i další instituty odpovídající vývoji rizik – např. povolování poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti nebo správa centrálních evidencí.
Současně se zákon zaměřuje na efektivní spolupráci orgánů veřejné moci, zajišťování informací nezbytných pro odhalování a vyšetřování podezřelých obchodů a na vyhodnocování rizik v rámci tzv. národního hodnocení rizik. Tím se posiluje preventivní charakter právní úpravy.
Odstavec 2 vymezuje účel zákona, konkrétně posílení integrity a stability finančního systému ČR a EU. Zákon sleduje nejen formální naplnění evropských a mezinárodních požadavků (např. FATF), ale především vytvoření účinného systému prevence, který umožní včasné rozpoznání a eliminaci rizik ve strategických oblastech (vizte § 3).
Zvláštní důraz je kladen na ochranu ekonomických zájmů státu, jakož i na posílení důvěry veřejnosti ve finanční a hospodářský systém. Tímto ustanovením se vyjadřuje základní hodnotový rámec celé právní úpravy, tedy rovnováha mezi svobodou ekonomické činnosti a povinností chránit společnost před zneužíváním finančního systému k nezákonným účelům.
K § 2
Tento paragraf je nezbytný pro pochopení zákona i prováděcích právních předpisů v jejich celku i jednotlivostech. Představuje nutný generální odkaz na AMLR, které tento zákon primárně adaptuje, a to i z důvodu, že implementované právo EU má v některých případech odlišně definované pojmy.
Primárním zdrojem definic je čl. 2 AMLR, avšak není možno se omezovat pouze na definice v něm obsažené. Je třeba vycházet i z dalších ustanovení AMLR. Například skutečný majitel je v čl. 2 odst. 1 bodu 28 AMLR definován pouze jako „jakákoli fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá právnickou osobu nebo výslovně zřízený svěřenský fond nebo podobné právní uspořádání“, avšak tato problematika je podstatně podrobněji rozvedena v čl. 51 a násl. AMLR. Také například definice člena vrcholného vedení podle čl. 2 odst. 1 bodu 40 AMLR je širší, než by odpovídalo jazykovému výkladu tohoto pojmu – může se jednat i o zaměstnance dané povinné osoby a v každém případě se bude jednat o pracovníka zajišťujícího dodržování AML předpisů (compliance officer) podle čl. 11 odst. 2 AMLR.
Přesto je pro účely tohoto zákona nezbytné v následujících ustanoveních vymezit některé pojmy samostatně nebo kvůli nezbytné adaptaci i odlišně od AMLR. Jedná se například o vymezení pojmu „legalizace výnosů z trestné činnosti“ kterým je pro účely tohoto zákona myšleno „praní peněz“ ve smyslu vymezeném v AMLR, pojmu „povinná osoba“, která jsou vymezena vztahem k ČR nebo „orgán dozoru“ který je vymezen jako „správní“ orgán s vazbou na ČR.
K části první hlavě II
Hlava II obsahuje vymezení pojmů, které tvoří základ pro jednotný výklad celého zákona. Upravuje okruh povinných osob, obecné a speciální pojmy vztahující se k jejich činnosti, pojmy relevantní pro výkon správního dozoru, CEÚ a peněžní hotovost. Vymezení těchto pojmů je nezbytné zejména z toho důvodu, že AMLR významně rozšiřuje okruh povinných osob a přináší nové instituty, které doposud v českém právním řádu nebyly samostatně upraveny. Definiční část tak zajišťuje kompatibilitu s unijními předpisy, přehlednost systému a právní jistotu jak orgánů veřejné moci, tak adresátů povinností. Vzhledem k tomu, že v rámci AML/CFT regulace často dochází k průniku s jinými odvětvími práva, je jednotná terminologie naprosto zásadní i pro následné postupy povinných osob, FAÚ, orgánů dozoru a dalších aktérů.
K § 3
Upravují se obecné pojmy, které je nezbytné vymezit pro celý zákon, neboť jsou napříč celým zákonem užívány.
Pojem „ekonomická ochrana státu“ představuje základní termín celého zákona, který sjednocuje a vymezuje oblast jeho působnosti. Jeho zakotvení je nezbytné, protože veškeré povinnosti a pravomoci, jež zákon stanoví, vycházejí z potřeb ochrany významných ekonomických a bezpečnostních zájmů ČR a z jejich propojení s fungováním hospodářské, finanční i bezpečnostní infrastruktury státu. Při jeho konstruování se vychází z pojetí obsaženého v právní úpravě činnosti zpravodajských služeb, která v § 2 odst. 1 zákona o zpravodajských službách vymezuje jejich úkol mimo jiné jako zabezpečování informací důležitých pro ochranu významných ekonomických zájmů státu. Toto legislativní východisko potvrzuje, že ochrana ekonomické sféry představuje integrální součást celkové bezpečnosti státu a je tradičně chápána jako oblast, v níž se ekonomické a bezpečnostní hledisko prolínají. Pojem ekonomické ochrany státu používaný v tomto zákoně proto zahrnuje širší okruh činností, které společně směřují k ochraně fungování hospodářské a finanční soustavy státu, a současně k předcházení bezpečnostním hrozbám, jež se projevují prostřednictvím finančních toků, finanční infrastruktury či ekonomických vztahů obecně. Jeho obsahem je jednak ochrana finančního systému před destabilizací či zneužíváním, zejména prostřednictvím legalizace výnosů z trestné činnosti či jiných forem ekonomické kriminality, dále pak ochrana před financováním terorismu a před financováním šíření zbraní hromadného ničení, tedy před formami ohrožení, které přímo zasahují bezpečnost státu i mezinárodní bezpečnostní prostředí. Součástí ekonomické ochrany státu je také zajištění účinného provádění cílených finančních sankcí EU a dalších mezinárodních sankcí, jejichž účelem je reakce na závažná bezpečnostní, zahraničněpolitická či lidskoprávní rizika. Ochrana před obcházením či mařením těchto sankcí představuje jeden z nezbytných prvků prevence proti ohrožení ekonomické i bezpečnostní stability státu.
Zvolená definice dále zdůrazňuje, že ekonomická ochrana státu je založena zejména na spolupráci s orgány veřejné moci, osobami a právními uspořádáními z ekonomické, finanční a bezpečnostní oblasti. Podstata tohoto konceptu spočívá ve vzájemném propojení dvou systémů – ekonomické a finanční soustavy státu, zahrnující zejména povinné osoby, dohledové orgány, finanční správu a další subjekty hospodářské infrastruktury, a soustavy bezpečnostní, zahrnující orgány činné v trestním řízení, zpravodajské služby a další bezpečnostní složky. Subjekty ekonomické a finanční oblasti jsou primárním zdrojem informací o rizicích a transakcích, zatímco subjekty bezpečnostní oblasti jsou nejen významným zdrojem specifických informací, ale zejména adresátem výstupů orgánů působících v oblasti ekonomické ochrany státu. Tento model spolupráce odráží skutečnost, že ochrana ekonomických a bezpečnostních zájmů státu může být účinná pouze tehdy, pokud mezi těmito oblastmi probíhá obousměrný, systematický a institucionálně ukotvený přenos informací a koordinace postupů.
Pojem „ekonomická ochrana státu“ je proto třeba chápat jako zastřešující kategorii, která na jedné straně zahrnuje ochranu integrity a stability finanční soustavy a na straně druhé integruje opatření směřující k prevenci a detekci bezpečnostních hrozeb realizovaných prostřednictvím finančních toků, včetně financování terorismu, financování šíření zbraní hromadného ničení a obcházení cílených finančních sankcí. Takto vymezený pojem zároveň umožňuje, aby jednotlivá ustanovení zákona byla aplikována jednotně a aby interpretace povinností a pravomocí odpovídala jejich bezpečnostnímu a ekonomickému účelu.
Pojmem „legalizace výnosů z trestné činnosti“ se myslí „praní peněz“ podle AMLR. Pojem „legalizace výnosů z trestné činnosti“ je dlouhodobě zakotven v české legislativě, např. v trestním zákoníku (§ 216 a § 217 trestního zákoníku), a je běžně používán v odborné praxi orgánů činných v trestním řízení, FAÚ, soudů i akademické obce. Tento termín současně přesně vystihuje právní podstatu jednání, tedy snahu převést výnosy z trestné činnosti do legální ekonomiky tak, aby původ těchto prostředků nebyl rozpoznatelný. Termín „praní špinavých peněz“ je sice rozšířený v mezinárodním prostředí (např. v dokumentech EU, FATF), avšak fakticky jde o metaforu. Český termín je tedy právně přesnější a vyhýbá se obraznému vyjadřování, které může být v právním kontextu nevhodné nebo nejednoznačné. Současně lze konstatovat, že pojem „legalizace výnosů z trestné činnosti“ jednoznačně vyjadřuje, že jde o proces, jehož cílem je zakrýt nelegální původ majetku. Tento pojem je intuitivně srozumitelný i pro osoby bez právního vzdělání. Naopak „praní špinavých peněz“ může být vnímáno jako slangový nebo mediální výraz, který neodráží komplexnost právního a finančního procesu.
Pojem „strategické oblasti“ se ve stávajícím AML zákoně neobjevuje. V tomto zákoně je používán jak v části o národním hodnocení rizik, tak i v jiných částech zákona. Výčet jednotlivých strategických oblastí vychází z čl. 8 odst. 1 AMLD6. Boj proti financování šíření zbraní hromadného ničení, který je v § 3 odst. 2 písm. c) stávajícího AML zákona zahrnut pod pojem financování terorismu, je zde explicitně vymezen. Zahrnutí uplatňování cílených finančních sankcí a boje proti vyhýbání se těmto sankcím pod „strategické oblasti“ vyplývá z AMLD6.
Současně je nutno nově (a přesněji) vymezit, co je myšleno „bojem proti financování šíření zbraní hromadného ničení“, který je součástí pojmu „strategické oblasti“. Na základě přístupu ČR k rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1540 (2004) a doporučení FATF je toto definováno jako forma jednání, které přímo, jednáním sám za sebe, nebo nepřímo, zprostředkovaně prostřednictvím jiné osoby, podporuje finančními prostředky, hospodářskými zdroji ve smyslu nařízení Rady (EU) 2024/1485 (např. poskytnutí výrobního zařízení nebo nemovitosti pro dané účely), jinými prostředky, včetně kryptoaktiv, nebo jinou činností, například poskytováním služby, pokud je takové jednání uskutečněno v rozporu s mezinárodní smlouvou nebo právním předpisem a je vykonáváno pro osobu, subjekt nebo právní uspořádání, za účelem šíření zbraní hromadného ničení, bez ohledu na to, zda se takové jednání uskutečnilo na území členského státu EU nebo na území třetí země. Tato definice zahrnuje nejen zboží dvojího užití ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/821 nebo vojenský materiál ve smyslu § 5 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ale také veškeré zboží, které je hodnoceno jako rizikové podle mezinárodně uznávaných standardů, čímž se rozumějí nejen mezinárodní závazky, ale také závěry vyplývající ze zprávy o národním hodnocení rizik na vnitrostátní úrovni, které jsou schválené vládou. Současně je však nutno upozornit, že v případě, že se jedná o zboží, které je vyváženo mimo území EU, uplatňují se také postupy přímo vyplývající z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/821, zvláště pak opatření čl. 4 daného nařízení (tzv. opatření „catch-all“).
Vydefinování pojmu „národní hodnocení rizik“ (National Risk Assessment – NRA) vychází z požadavků evropského rámce pro AML/CFT oblast, zejména z čl. 10 odst. 3 AMLR a čl. 8 a čl. 40 odst. 1 AMLD6, které ukládají členským státům povinnost provádět systematické, pravidelně aktualizované a na riziku založené vyhodnocení hrozeb a zranitelností v oblasti AML/CFT/CPF. Cílem právní úpravy je ukotvit jasnou a jednotnou definici procesu identifikace a posouzení rizik na úrovni ČR, který představuje základní nástroj pro efektivní tvorbu politik v oblasti ekonomické ochrany státu a AML/CFT regulace. Tomuto pojmu odpovídá v českém vnitrostátním právu pojem „národní hodnocení rizik“ používaný ve smyslu identifikace a posouzení rizik již v § 30a stávajícího AML zákona. Zachování terminologické kontinuity v tomto ohledu je žádoucí. Konkrétní postupy vztahující se k národnímu hodnocení rizik upravuje část čtvrtá.
Vymezení pojmu „technická norma“ reaguje na skutečnost, že evropská AML/CFT regulace nově využívá legislativní nástroje v podobě RTS a ITS. Tyto normy jsou vydávány podle čl. 49 a čl. 53 AMLAR orgánem AMLA a slouží k detailnímu a praktickému provedení rámcových pravidel stanovených AMLR a AMLD6. Cílem jejich zapracování do zákona je zajistit jednoznačný odkaz na tyto přímo použitelně závazné akty a umožnit jejich efektivní uplatňování v českém právním prostředí. Technické normy mají zásadní význam pro sjednocení postupů orgánů dozoru a povinných osob, neboť konkretizují například metody posouzení rizik, minimální obsah interních politik, pravidla při prověřování klientů nebo datové a technické požadavky na systémy pro detekci podezřelých obchodů. Vymezení pojmu zároveň zajišťuje, že případné odkazy na tyto normy v jiných ustanoveních zákona budou interpretovány jednotně s ohledem na jejich závaznou povahu a přímou použitelnost v rámci právního řádu ČR.
K § 4
Navržené ustanovení vymezuje jednotlivé kategorie povinných osob. Hned na úvod je třeba připomenout čl. 15 AMLR, podle něhož fyzická osoba provozující příslušnou činnost jakožto zaměstnanec právnické osoby není povinnou osobou, neboť tou je daná právnická osoba. Toto pravidlo je možno vztáhnout i na zaměstnance takové povinné osoby, která je fyzickou osobou.
Povinné osoby je v prvé řadě možno dělit podle toho, zda jejich status jakožto povinné osoby vyplývá přímo z unijního práva, nebo z práva vnitrostátního, tedy z tohoto zákona. Členění tohoto paragrafu tomu odpovídá.
Písmeno a) tak představuje odkaz na výčet druhů povinných osob na celoevropské úrovni obsažený v čl. 3 AMLR. Konkrétně jsou povinnými osobami podle tohoto článku:
▶ bodu 1: úvěrové instituce ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (dále jen „nařízení 575/2013“), případně jejich pobočky, tedy provozovny bez právní subjektivity, pokud se nacházejí v EU.
Je třeba upozornit, že z pohledu AMLR nelze ČNB považovat za úvěrovou instituci ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 1 nařízení č. 575/2013, které definuje úvěrovou instituci jako podnik, jehož činností je přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet, nebo investiční podnik, který získal povolení podle směrnice 2013/36/EU. ČNB však patří mezi „národní“ povinné osoby, jak je blíže specifikováno níže v písm. i).
▶ bodu 2: finanční instituce,
▶ bodu 3 písm. a): auditoři, externí účetní a daňoví poradci. Dále pak jakékoli jiné fyzické či právnické osoby, včetně nezávislých právnických profesí, jako jsou právníci, kteří se zaváží poskytovat hmotnou pomoc, podporu či poradenství v daňových záležitostech jako hlavní předmět obchodní či profesní činnosti, a to buď přímo, či prostřednictvím jiných osob, s nimiž je tato jiná osoba spojená,
▶ bodu 3 písm. b): notáři, právníci a jiné nezávislé právnické profese, jestliže se účastní, ať tím, že jednají jménem svého klienta nebo v zastoupení svého klienta při jakékoli finanční transakci nebo transakci s nemovitostmi, nebo že napomáhají při plánování nebo provádění transakcí pro svého klienta, které se týkají:
▷ nákupu nebo prodeje nemovitého majetku nebo podnikatelských subjektů;
▷ správy peněz, cenných papírů nebo jiných aktiv klienta, včetně kryptoaktiv;
▷ otevírání nebo správy bankovních nebo spořicích účtů, účtů cenných papírů nebo účtů kryptoaktiv;
▷ organizování příspěvků potřebných k vytvoření, provozování nebo řízení společností;
▷ vytváření, zakládání, provozování nebo řízení svěřenských fondů, společností, fundací nebo podobných útvarů,
▶ bodu 3 písm. c): poskytovatelé služeb pro svěřenské fondy nebo služeb pro obchodní společnosti,
▶ bodu 3 písm. d): realitní makléři a další profesionální pracovníci v oblasti nemovitostí v rozsahu, v jakém jednají jako zprostředkovatelé při transakcích v oblasti nemovitostí, a to i ve vztahu k pronájmu nemovitostí ve spojení s transakcemi, u nichž výše měsíčního nájmu dosáhne výše alespoň 10 000 EUR nebo ekvivalent této částky v národní měně, bez ohledu na způsob platby,
▶ bodu 3 písm. e): osoby, které v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchodují s drahými kovy a kameny; seznam drahých kovů a kamenů je uveden v příloze č. V AMLR,
▶ bodu 3 písm. f): osoby, které v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchodují se zbožím vysoké hodnoty; zboží vysoké hodnoty je uvedeno v příloze č. IV AMLR,
▶ bodu 3 písm. g): poskytovatelé služeb hazardních her,
▶ bodu 3 písm. h): poskytovatelé služeb skupinového financování a zprostředkovatelé skupinového financování,
▶ bodu 3 písm. i): osoby obchodující či jednající jako zprostředkovatelé při obchodování s kulturními statky, jestliže hodnota transakce nebo souvisejících transakcí činí nejméně 10 000 EUR nebo ekvivalent v národní měně, a to i tehdy, pokud je tato činnost vykonávána uměleckými galeriemi a aukčními síněmi,
▶ bodu 3 písm. j): osoby skladující, obchodující či jednající jako zprostředkovatelé při obchodování s kulturními statky a zbožím vysoké hodnoty, které je prováděno ve svobodných pásmech a celních skladech, jestliže hodnota transakce nebo souvisejících transakcí činí alespoň 10 000 EUR nebo ekvivalentní částku v národní měně,
▶ bodu 3 písm. k): zprostředkovatelé hypotečních a spotřebitelských úvěrů jiní než úvěrové instituce a finanční instituce, s výjimkou zprostředkovatelů úvěrů provádějících činnosti, za něž je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěrů,
▶ bodu 3 písm. l): provozovatelé investiční migrace, kteří mohou zastupovat nebo nabízet zprostředkovatelské služby státním příslušníkům třetích zemí usilujícím o získání práv k pobytu v členském státě výměnou za jakýkoli druh investice, včetně kapitálových převodů, nákupu nebo pronájmu majetku, investic do státních dluhopisů, investic do společností, darů nebo dotací pro veřejné statky a příspěvků do státního rozpočtu,
▶ bodu 3 písm. m): nefinanční holdingové společnosti se smíšenou činností,
▶ bodu 3 písm. n): fotbaloví agenti,
▶ bodu 3 písm. o): profesionální fotbalové kluby v případě těchto transakcí: transakce s investorem; transakce se sponzorem; transakce s fotbalovými agenty nebo jinými zprostředkovateli; transakce za účelem přestupu fotbalového hráče.
Některé druhy povinných osob si ovšem zaslouží podrobnější vysvětlení:
▶ U obchodníka s drahými kovy nebo drahými kameny („evropská“ povinná osoba podle čl. 3 bodu 3 písm. e) AMLR a zároveň podle stávající vnitrostátní právní úpravy povinná osoba podle § 2 odst. 1 písm. n) AML zákona) byla zrušena požadovaná hodnota výše obchodu 10 000 EUR a vyšší, protože AMLR žádnou prahovou hodnotu neuvádí.
▶ V případě právníků a jiných nezávislých právních profesí pak daná úprava dopadá nejen na advokáty, ale i na soudní exekutory v rozsahu vymezených činností podle AMLR.
▶ V případě „poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti“ je jeho označení zavádějící, protože je kusé – zdaleka nevyčerpává okruh možných příjemců, jimž může tato povinná osoba poskytovat služby podle čl. 2 odst. 1 bodu 11 AMLR. Konkrétně může provozovat:
▷ zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob (čl. 2 odst. 1 bod 11 písm. a) AMLR),
▷ výkon funkce člena řídícího orgánu nebo jednatele obchodní společnosti, společníka osobní společnosti nebo srovnatelné funkce v případě jiných právnických osob nebo zajištění jiné osoby, aby tyto funkce vykonávala (čl. 2 odst. 1 bod 11 písm. b) AMLR),
▷ poskytnutí sídla, adresy společnosti, adresy pro doručování nebo administrativní adresy, jakož i dalších souvisejících služeb pro obchodní společnost, osobní společnost nebo právnickou osobu nebo právní uspořádání (čl. 2 odst. 1 bod 11 písm. c) AMLR),
▷ výkon funkce svěřenského správce výslovně zřízeného svěřenského fondu nebo výkon rovnocenné funkce pro podobné právní uspořádání nebo zajištění jiné osoby pro výkon této funkce (čl. 2 odst. 1 bod 11 písm. d) AMLR),
▷ výkon funkce pověřeného společníka pro jinou osobu nebo zajištění jiné osoby pro výkon této funkce (čl. 2 odst. 1 bod 11 písm. e) AMLR).
▶ „Poskytovatel služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti“ může tedy poskytovat služby i ostatním právnickým osobám nebo právním uspořádáním.
▶ Profesionální fotbalový klub je definován v čl. 2 odst. 1 bodu 52 AMLR, přičemž se nejedná pouze o fotbalový klub v pravém slova smyslu, ale i o právnickou osobu jej vlastnící nebo řídící.
Písmena b) až i) vypočítávají jednotlivé druhy „národních“ povinných osob, u nichž bylo o zahrnutí mezi povinné osoby na vnitrostátní úrovni rozhodnuto na základě zmocnění v čl. 3 odst. 1 AMLD6 a po příslušném zhodnocení rizik. Zde je třeba dodat, že čl. 2 bod 4 AMLD6 označuje za „povinné osoby“ pouze ty „evropské“, jejichž status povinné osoby vyplývá přímo z čl. 3 AMLR. „Národní“ povinné osoby, jejichž status jakožto povinné osoby vyplývá z vnitrostátního práva, jsou v čl. 3 odst. 1 AMLD6 označeny za „další subjekty“. Tím není vyloučeno, že se na ně mohou (a u většiny těchto druhů povinných osob i budou) vztahovat stejná práva a povinnosti jako na „evropské“ povinné osoby.
Písmeno b) zařazuje mezi povinné osoby také osoby, jejichž předmětem podnikání je obchodování s nemovitými věcmi nebo s podílem v bytovém družstvu, přičemž tyto činnosti v současné době v ČR vykonávají hlavně developeři. Toto zahrnutí vychází z potřeby zajistit účinný dohled nad činnostmi, které se vážou k převodu a zhodnocování nemovitostí, případně k obchodování s podíly v bytových družstvech, které představují často vysokou majetkovou hodnotu a u nichž nemusí být vždy transparentní celý proces transakcí.
V této souvislosti je třeba dodat, že některé stávající „národní“ povinné osoby dle AML zákona nebyly do nového zákona převzaty. Jedná se např. o „osoba oprávněná k obchodování s použitým zbožím nebo ke zprostředkování takových obchodů nebo k přijímání věcí do zástavy“ (§ 2 odst. 1 písm. j) AML zákona) nebo „investiční zprostředkovatel“ (§ 2 odst. 1 písm. b) AML zákona).
Developerská činnost má přitom četné společné rysy s činností realitních makléřů, kteří jsou vymezeni jako povinné osoby podle čl. 3 odst. 3 písm. d) AMLR. Obě skupiny osob se podílejí na zprostředkování či realizaci převodu nemovitostí nebo podílu na bytovém družstvu a při své činnosti mohou být vystaveny riziku legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu. U developerů navíc dochází k dalšímu zhodnocení nemovité věci, které nemusí být vždy exaktně měřitelné, což zvyšuje potřebu zavedení režimu povinné osoby pro účely prevence těchto rizik.
Zahrnutí osob, jejichž předmětem podnikání je obchodování s nemovitou věcí nebo s podílem v bytovém družstvu, při nákupu nebo prodeji nemovité věci nebo podílu na bytovém družstvu, mezi „národní“ povinné osoby je proto logické a odpovídá principu rizikově orientovaného přístupu. Umožňuje orgánům dozoru provádět účinný monitoring a kontrolu transakcí a činností spojených s nemovitostmi, a tím snižovat rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v sektoru nemovitostí.
Písmena c) a d) zahrnují mezi povinné osoby také insolvenční a restrukturalizační správce. Zahrnutí insolvenčních správců a restrukturalizačních správců mezi „národní“ povinné osoby vyplývá z národního hodnocení rizik, jedná se již o stávající povinné osoby podle § 2 odst. 1 písm. m) AML zákona. Jejich problematika z hlediska AML/CFT je dále řešena v části druhé hlavě II dílu 2 oddílu 4 tohoto zákona.
Písmeno e) poté zařazuje mezi povinné osoby také osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti poskytují služby převozu peněžní hotovosti na vlastní účet a vlastní odpovědnost, a to jak výlučně na území ČR, tak i přeshraničně– v podmínkách ČR se jedná o soukromé bezpečnostní služby. Tato kategorie povinných osob nevyplývá přímo z AMLR, nýbrž představuje rozšíření okruhu povinných osob na národní úrovni. Důvodem jejího zařazení je vysoká míra rizikovosti spojená s fyzickou přepravou peněžní hotovosti, která je častým nástrojem v rámci procesu legalizace výnosů z trestné činnosti.
V rámci typologie „praní“ výnosů z trestné činnosti je fyzická přeprava hotovosti využívána zejména ve fázi tzv. layeringu, kdy dochází k rozmístění a přesunu prostředků mezi různými místy, osobami nebo jurisdikcemi. Velké částky peněžní hotovosti jsou tak přepravovány za účelem zakrytí jejich původu, což ztěžuje jejich dohledatelnost a identifikaci skutečného vlastníka. Zařazení těchto subjektů mezi povinné osoby umožní jednak zvýšit transparentnost v oblasti převozu hotovosti, dále pak zajistit aplikaci povinností ve strategických oblastech, zejména při identifikaci klienta, sledování podezřelých transakcí a hlášení FIU, a tím lépe předcházet zneužití těchto služeb pro účely legalizace výnosů z trestné činnosti.
Zároveň je však navrhované řešení vyvážené z hlediska regulatorního zásahu, neboť u těchto povinných osob není vyžadováno podrobení se fyzické kontrole při samotném převozu hotovosti, přičemž relevantní informace o přepravované peněžní hotovosti lze získat následně v rámci správního dozoru, například prostřednictvím kontrolní činnosti příslušného orgánu nebo vyžádáním dokumentace.
Zároveň je třeba zdůraznit, že s ohledem na neexistenci stálých kontrol na vnitřních hranicích EU je možné kontrolu „vnitrounijního“ převozu peněžní hotovosti vykonat na celém území ČR a z toho důvodu je povinnou osobou jakákoli osoba, která převáží peněžní hotovost, bez ohledu na to, zda se jedná o převoz pouze na území ČR, nebo mezi několika státy EU.
Písmeno f) doplňuje mezi povinné osoby poskytovatele služeb spojených s virtuálním aktivem. V rámci této hospodářské činnosti je třeba rozlišovat mezi dvěma kategoriemi těchto povinných osob. První kategorií jsou ty osoby, na které se vztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/1114 ze dne 31. května 2023 o trzích kryptoaktiv a o změně nařízení (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 1095/2010 a směrnic 2013/36/EU a (EU) 2019/1937 (dále jen „nařízení MiCA“). Tyto osoby, neboli poskytovatelé služeb spojených s kryptoaktivy, jsou finančními institucemi podle čl. 2 odst. 1 bodu 6 písm. i) AMLR, a tudíž spadají mezi povinné osoby na základě čl. 3 bodu 2 AMLR. Poskytovatel služeb spojených s virtuálním aktivem, který nespadá do této kategorie, je zařazen mezi „národní“ povinné osoby na základě národního hodnocení rizik. Ani v jeho případě se nejedná o novou povinnou osobu – jeho postavení je upraveno již v § 25b AML zákona.
Osoba, která vykupuje dluhy nebo s nimi obchoduje, již nyní patří mezi „národní“ povinné osoby, a to na základě § 2 odst. 1 písm. b) bodu 9 AML zákona, což vyplývá z národního hodnocení rizik, proto je písmeno g) taktéž zařazuje mezi povinné osoby.
Také národní správce rejstříku obchodování s emisními povolenkami patří mezi povinné osoby již nyní, a to na základě § 2 odst. 1 písm. k) AML zákona, a podle písmene h) mezi ně bude patřit i nadále.
Písmeno i) zakotvuje mezi povinné osoby v omezeném rozsahu taktéž ČNB. V obecné rovině není obvyklé, aby centrální banka členského státu EU spadala mezi povinné osoby. ČNB však na rozdíl od většiny centrálních bank zajišťuje vedení účtů a poskytování bankovních služeb, a v tomto rozsahu je třeba, aby byla povinnou osobou. Zároveň je však třeba zohlednit skutečnost, že mezi subjekty, kterým ČNB vede účty a poskytuje bankovní služby, převládají subjekty napojené na státní rozpočet, které nakládají s veřejnými prostředky, mají jasnou organizační strukturu a podléhají kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. Vzhledem k tomu, že tito klienti jsou z velké části ze zákona povinni mít účet u ČNB, a tedy ČNB v daném případě ani nemá žádnou možnost volby (nemůže takového klienta odmítnout, případně mu účet vypovědět z důvodu aplikace AML/CFT opatření), není ČNB povinnou osobou při vedení účtů a poskytování souvisejících bankovních služeb (internetové bankovnictví, platební karta) vůči těm klientům státní pokladny, kteří mají zákonnou povinnost mít veden účet u ČNB (typicky ministerstva, státní fondy, Národní fond apod.). Při vedení účtů a poskytování bankovních služeb všem ostatním klientům (např. zaměstnanci ČNB, banky, spořitelní a úvěrní družstva, pobočky zahraničních bank, územní samosprávné celky, dopravní podniky, veřejné vysoké školy a další) ČNB povinnou osobou je.
Zatímco některé povinné osoby (například úvěrová instituce nebo insolvenční správce) jsou povinnou osobou z titulu samotného výkonu svojí činnosti, v jiných případech regulace povinných osob dopadá jen na část vykonávaných činností nebo podléhá dalším podmínkám (například vybraný profesionální fotbalový klub nebo osoba, která v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchoduje se zbožím vysoké hodnoty). Tuto skutečnost dále reflektují ustanovení upravující mechanismus zapisované činnosti a Centrálního rejstříku povinných osob a v takovém případě dopadá regulace povinných osob až od okamžiku, kdy začne vykonávat činnosti, které jsou předmětem regulace, nebo jsou splněny dodatečné podmínky. Například může jít o situaci, kdy osoba obchodující se zbožím nabídne na svém e-shopu poprvé zboží spadající do kategorie zboží vysoké hodnoty podle přílohy IV AMLR, nebo o situaci, kdy fotbalový klub splní podmínky činnosti vybraného profesionálního klubu podle § 6 písm. j) tohoto zákona.
K § 5
Navržené ustanovení vymezuje základní obecné pojmy vztahující se k povinným osobám, které jsou nezbytné pro jednotnou aplikaci tohoto zákona v oblasti AML/CFT. Cílem je vytvořit terminologický rámec umožňující přesnou identifikaci povinných osob, jejich postavení, vazeb k ČR a odpovědnosti v rámci skupin, a tím zajistit efektivní výkon preventivních a dozorových mechanismů AML/CFT režimu.
Písmena a) a b) definují pojmy „typ povinné osoby“ a „druh povinné osoby“. Typem povinné osoby se myslí povinná osoba domácí, nebo usazená. Druh povinné osoby vcelku odpovídá výrazu „kategorie povinných osob“, který je využíván na vícero místech AMLD6. Slouží k rozlišení jednotlivých kategorií povinných osob podle toho, na základě jaké činnosti se na ně vztahuje status povinné osoby, tedy jakou činnost uvedenou v čl. 3 AMLD6, popřípadě v § 4 tohoto zákona, vykonávají. Přitom je zásadně představitelné, že povinná osoba může vykonávat vícero různých činností, a tedy spadat pod několik různých druhů povinných osob – existují však výjimky vyplývající z právních předpisů regulujících jednotlivé tyto činnosti. Například notář nemůže být zároveň fotbalovým agentem, zatímco právnická osoba obchodující se zbožím vysoké hodnoty může být zároveň skutečným majitelem vybraného profesionálního fotbalového klubu, a tedy profesionálním fotbalovým klubem ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 52 AMLR.
Písmeno c) interpretuje pojem „stát usazení“ na základě metodiky FAÚ ve smyslu pojmu „země původu“ definovaného v ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky ČNB č. 67/2018 Sb., o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ze dne 11. dubna 2018, a to v první verzi citované vyhlášky. Tento národní pojem neslouží jako samostatný materiální vstup pro posouzení geografického rizika klienta, které se řídí výlučně přímo použitelnými předpisy EU.
Písmeno d) upravuje pojem vazby na ČR, který je nezbytný pro určení, které osoby vykonávající příslušnou činnost jsou pro účely tohoto zákona povinnými osobami. Bez této konstrukce by bylo třeba považovat za povinné osoby i subjekty bez jakékoli vazby na ČR. Podmínka vazby na ČR je tak splněna buď v případě, že osoba má trvalý pobyt, sídlo nebo provozovnu v Česku, anebo v případě, že osoba na českém území provozuje v rámci volného pohybu služeb činnost spadající pod některý z vyjmenovaných druhů hospodářské činnosti.
Písmeno e) se při vysvětlování klíčového pojmu ve vztahu k bezúhonnosti odkazuje na přílohu č. 1 k tomuto zákonu. Pojem relevantního trestného činu představuje souhrnné označení pro trestné činy podle čl. 6 odst. 2 AMLD6, tedy legalizaci výnosů z trestné činnosti, související predikativní trestné činy a financování terorismu. Jde o ty trestné činy, jejichž spáchání a následné pravomocné odsouzení za ně představuje překážku k provozování aktivit regulovaných vnitrostátními i evropskými AML předpisy.
Písmeno f) upravuje pojem manažera pro dodržování předpisů. Manažer pro dodržování předpisů je již definován v čl. 11 odst. 1 AMLR, podle něhož se jedná o „člena vedoucího orgánu v řídicí funkci, který je odpovědný za zajištění souladu s tímto nařízením, TFR a jakýmkoli správním aktem vydaným kterýmkoli orgánem dozoru“. Tato definice však není dostatečná, neboť je třeba ji rozšířit tak, aby manažer pro dodržování předpisů odpovídal i za zajištění souladu s tímto zákonem. AMLR jej označuje jako „manažera dodržování předpisů“ – toto označení bylo změněno z jazykových důvodů i s ohledem na to, že AMLR hovoří o „pracovníkovi pro dodržování předpisů“ a je vhodné používat v obou případech předložku „pro“.
Definice nejvyšší mateřské entity podle písmene g) vychází z obecného kritéria sestavování samostatných finančních výkazů a držení kontrolního podílu, přičemž zahrnuje i jednotky bez právní osobnosti. Tento přístup zajišťuje kompatibilitu s evropskou i mezinárodní úpravou a zároveň umožňuje flexibilní aplikaci na různé typy podnikových struktur.
Současně je tato definice klíčová pro aplikaci zvýšené sazby pokuty za přestupek. V případech, kdy je povinná osoba součástí skupiny, se pro posouzení ročního obratu použije údaj z konsolidované účetní závěrky nejvyšší mateřské entity, pokud je tato povinna ji sestavovat. Tento mechanismus zajišťuje, že sankce budou přiměřené ekonomické síle celé skupiny, nikoli pouze jednotlivé entity, která porušila povinnost. Tím se naplňuje požadavek směrnice AMLD6, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující i vůči velkým nadnárodním skupinám.
K § 6
Ustanovení vymezuje jednotlivé kategorie povinných osob, na které se vztahují povinnosti stanovené tímto zákonem v oblasti AML/CFT. Cílem je zajistit jednoznačnou identifikaci subjektů podléhajících AML/CFT režimu a současně vymezit okruh povinných osob způsobem odpovídajícím jejich skutečnému rizikovému profilu a mezinárodním závazkům ČR.
Vymezení vychází z platných sektorových právních předpisů a z práva EU, přičemž zachovává kontinuitu s dosavadní AML úpravou a reflektuje nové typy rizik, zejména v oblasti kryptoaktiv a digitálních služeb.
Písmena a) až e) vymezují vybrané regulované profese, jejichž činnost může být v určitých situacích zneužita k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu, zejména při nakládání s cizím majetkem, zakládání právních struktur, správě finančních prostředků nebo zastupování klientů v transakcích s významnými majetkovými dopady. Vymezení auditorů, daňových poradců, advokátů, notářů a soudních exekutorů odkazem na příslušné profesní zákony zajišťuje právní jistotu a vylučuje pochybnosti o osobní působnosti zákona. Současně je tím respektován princip profesní regulace a mlčenlivosti, přičemž AML/CFT povinnosti se u těchto profesí uplatňují pouze v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu s judikaturou týkající se ochrany základních práv.
Provozovatelé hazardních her jsou tradičně považováni za vysoce rizikový sektor z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti, a to zejména vzhledem k vysokému objemu hotovostních i bezhotovostních transakcí a možnosti maskování původu finančních prostředků. Vymezení této kategorie povinných osob v písmeni f) odkazem na zákon o hazardních hrách zajišťuje soulad mezi oběma právními úpravami a umožňuje účinný výkon AML/CFT dozoru v této oblasti.
Vymezení služby spojené s virtuálním aktivem v písmeni g) reaguje na dynamický rozvoj trhu s kryptoaktivy a na potřebu pokrýt AML/CFT regulací i činnosti, které jsou spojeny s nakládáním s digitálními aktivy. Ustanovení výslovně odkazuje na nařízení MiCA, čímž zajišťuje harmonizovaný výklad pojmů v rámci EU a zabraňuje regulatorním mezerám. Zařazení těchto služeb mezi relevantní činnosti reflektuje zvýšené riziko anonymity, rychlosti převodů a přeshraniční povahy transakcí s virtuálními aktivy, které jsou z hlediska AML/CFT dlouhodobě identifikovány jako rizikové.
Písmeno h) vymezuje poskytovatele služeb souvisejících s virtuálním aktivem mimo rámec poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy podle nařízení MiCA. Cílem je zajistit, aby AML/CFT povinnosti dopadaly i na subjekty, které sice formálně nespadají pod nařízení MiCA, avšak fakticky vykonávají činnosti obdobné nebo navazující, a mohly by být zneužity k obcházení AML/CFT režimu. Zahrnutí svěřenských fondů reflektuje jejich potenciální využití pro zastření skutečného vlastnictví a kontroly nad virtuálními aktivy.
Vymezení pojmu „virtuální aktivum“ v písmeni i) vychází z definice kryptoaktiva podle nařízení MiCA, přičemž zákon výslovně stanoví výjimky, na které se AML/CFT režim podle tohoto zákona nevztahuje. Tím je zajištěna konzistence s právem EU a současně je umožněno cílené zaměření AML/CFT povinností na ta aktiva a transakce, která z hlediska AML/CFT představují relevantní riziko.
Ustanovení písmene l) vymezuje pojem činnosti externího účetního, a to pouze v rozsahu činností, které jsou pro účely AML/CFT skutečně relevantní. Zahrnuty jsou pouze situace, kdy účetní připravuje nebo provádí transakce spojené s nakládáním s majetkem klienta, jako je nákup či prodej nemovitostí, správa peněz, cenných papírů nebo jiného majetku, správa bankovních či investičních účtů a nákup obchodních korporací. Tyto činnosti odpovídají transakčnímu pojetí účetní profese podle doporučení FATF a reflektují, že rozsáhlá část účetních vykonává pouze technické nebo evidenční úkony, které nejsou z hlediska rizik legalizace výnosů z trestné činnosti významné. Současně je nutné zdůraznit, že AMLR pojem „externí účetní“ ani „účetní“ nedefinuje a ponechává jej z povahy věci na členských státech. AMLR sice implicitně dopadá na všechny činnosti účetních, avšak ponechává prostor národní úpravě k určení, co účetnictvím pro AML účely je a není, neboť evropské právo pojem účetní neupravuje a některé související činnosti podléhají odlišným licenčním režimům (např. poskytování služeb právnickým osobám). Vymezení tak jasně stanovuje hranici, která je nezbytná pro přiléhavou a přiměřenou aplikaci AML/CFT pravidel v českém právu.
K § 7
Navržené ustanovení vymezuje základní pojmy používané v části zákona upravující správní dozor nad plněním povinností stanovených tímto zákonem, TFR a AMLR. Cílem je zajistit jednoznačný výklad jednotlivých kompetencí dozorových orgánů a předejít interpretačním nejasnostem při aplikaci zákona v praxi. Vymezení pojmů současně vychází z terminologie práva EU a navazuje na obdobné instituty obsažené v předpisech upravujících AML/CFT opatření, aby byla zachována věcná i systematická kontinuita právního řádu.
Vymezuje se pojem „příslušná profesní komora“ jako orgán vykonávající dozor nad plněním AML/CFT povinností u vybraných profesí, u nichž je tradičně uplatňován princip profesní samosprávy. Tyto komory disponují nezbytnou odborností i znalostí profesních rizik spojených s možným zneužitím poskytovaných služeb k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Svěření dozorových pravomocí profesním komorám tak přispívá k efektivnějšímu odhalování nedostatků a k posilování preventivního charakteru regulace. Výčet komor je taxativní a odpovídá subjektům zřízeným zákonem.
Pojem „domovský členský stát“ vychází z terminologie AMLD6 a je nezbytný pro určení primární dozorové odpovědnosti v přeshraničních situacích. Kritériem je zpravidla stát sídla povinné osoby, případně stát jejího ústředí, pokud sídlo nemá. Tím je zajištěno, že dohled vykonává orgán státu, k němuž má povinná osoba nejbližší vazbu, což podporuje efektivitu dozoru a usnadňuje mezinárodní spolupráci mezi dozorovými orgány.
Vymezení „hostitelského členského státu“ doplňuje předchozí ustanovení a reaguje na situace, kdy povinná osoba působí mimo svůj domovský stát prostřednictvím provozovny, dceřiné společnosti, pobočky nebo na základě volného pohybu služeb. Ustanovení vytváří předpoklad pro koordinaci dozorových aktivit mezi členskými státy a přispívá k tomu, aby přeshraniční poskytování služeb nevedlo k oslabení regulatorního rámce ani k obcházení zákonných povinností.
Pojem „finanční sektor“ zahrnuje úvěrové a finanční instituce, tedy subjekty, které jsou z hlediska ekonomické bezpečnosti státu a stability finančního systému považovány za zvlášť významné. Vymezení odpovídá terminologii používané v AMLD6.
„Nefinanční sektor“ je vymezen jako soubor povinných osob mimo finanční sektor. Přestože tyto subjekty obvykle nepůsobí přímo ve finančním systému, mohou představovat významný vstupní bod pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, například prostřednictvím transakcí s majetkem, zakládání právních struktur nebo poskytování poradenských služeb. Rozlišení mezi finančním a nefinančním sektorem umožňuje lépe zohlednit odlišný rizikový profil jednotlivých skupin povinných osob a přizpůsobit tomu dozorové nástroje.
Pojem „chráněná informace“ zohledňuje nezbytnost zachování profesní mlčenlivosti u vybraných právnických profesí a ochrany důvěrného vztahu mezi klientem a jeho zástupcem. Vymezení odpovídá požadavkům práva na právní pomoc a spravedlivý proces, přičemž současně respektuje, že tato ochrana nesmí být zneužívána k obcházení AML/CFT povinností. Ustanovení proto jasně vymezuje rozsah chráněných informací tak, aby bylo dosaženo vyváženosti mezi požadavkem účinného dohledu a ochranou základních práv.
K § 8
Navržené ustanovení vymezuje základní pojmy související s CEÚ, která představuje významný nástroj pro předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a dalším formám závažné hospodářské kriminality. Jasné vymezení jednotlivých typů účtů je nezbytné pro zajištění úplnosti evidovaných údajů, efektivní vyhledávání majetkových stop a rychlou výměnu informací mezi oprávněnými orgány veřejné moci. Ustanovení současně reflektuje technologický vývoj finančního trhu a harmonizaci právní úpravy na úrovni EU.
Pojem „platební účet“ vychází z definice podle zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), čímž je zajištěna návaznost na existující regulatorní rámec finančního trhu. Výslovné zahrnutí účtů označených vedle čísla IBAN také virtuálním číslem IBAN reaguje na současnou praxi finančních institucí, které tyto identifikátory využívají například pro efektivnější směrování plateb nebo pro poskytování specializovaných platebních služeb. Zahrnutí virtuálních IBAN do CEÚ omezuje riziko jejich zneužití k zastření skutečného příjemce nebo k řetězení finančních toků s cílem ztížit jejich dohledatelnost. Vymezení „účtu kryptoaktiv“ odkazem na TFR zajišťuje plnou terminologickou i věcnou kompatibilitu s přímo použitelným předpisem EU upravujícím sledovatelnost převodů kryptoaktiv (tzv. travel rule). Zařazení těchto účtů do CEÚ reflektuje rostoucí význam digitálních aktiv a jejich potenciální zneužitelnost k praní peněz nebo financování terorismu, zejména s ohledem na rychlost transakcí a jejich přeshraniční charakter.
Pojem „účet cenných papírů“ zahrnuje účty vlastníků vedené v centrální nebo samostatné evidenci podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jakož i obdobné účty vedené podle zahraničního práva. Cílem je postihnout investiční nástroje, které mohou sloužit k uchování či převodu hodnoty a být využity k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Zohlednění účtů vedených v zahraničí podporuje mezinárodní spolupráci a omezuje prostor pro regulatorní arbitráž spočívající v přesunu majetku do jiných jurisdikcí.
Pro účely evidence v CEÚ se definuje účet cenných papírů. Účtem cenných papírů je podle čl. 2 AMLD6 „účet cenných papírů ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 28 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 909/2014“. Podle citovaného nařízení je poté „účtem cenných papírů“ účet, na který lze připsat nebo z kterého lze odepsat cenné papíry. Cennými papíry jsou podle tohoto nařízení pak „finanční nástroje ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU“.
Vymezení účtu cenných papírů dopadá účty investičních nástrojů, které jsou vedeny v ČR, srov. § 83 odst. 3 zákona o mezinárodní právu soukromém. Jde tedy o účty vlastníka v centrální nebo samostatné evidenci nebo v evidenci na ně navazující podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Ustanovení dopadá jen na účty vlastníka, nikoliv na účty zákazníka. To je zdůvodněno snahou vyhnout se dvojímu zápisu téhož; v řetězci držení má smysl evidovat poslední článek, což je na území ČR účet vlastníka. Vzhledem k tomu, že § 83 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém umožňuje za určitých okolností volbu práva, tak účtem cenných papírů je i obdobný účet vedený v ČR podle zahraničního práva.
Je-li řetězcem držení nižší stupeň evidence, navazující na účet vedený v ČR, veden mimo území ČR (typicky v jiném členském státě), pak je na právu toho členského státu, aby příslušný zahraniční účet cenných papírů byl veden v centrální evidenci účtů tohoto jiného státu, neboť příslušné vlastnické účty jsou vedeny mimo území ČR.
K § 9
Ustanovení vymezuje pojem peněžní hotovosti pro účely tohoto zákona a provádí jeho harmonizaci s čl. 2 odst. 43 AMLR. Evropská úprava navazuje na nařízení 2018/1672, které již stanoví jednotný rámec pro rozpoznání tzv. standardní peněžní hotovosti při přeshraničním pohybu. Toto nařízení definuje standardní peněžní hotovost jako:
▶ bankovky a mince představující zákonné platidlo,
▶ cenné papíry na doručitele a obdobné přenosné instrumenty,
▶ předplacené karty a
▶ standardizované slitky a mince ze zlata splňující parametry uvedené v nařízení 2018/1672.
Tyto formy hodnot jsou již podle práva EU považovány za peněžní hotovost. Dané vymezení tyto kategorie respektuje a vychází z nich jako ze základu vymezení.
Na rozdíl od těchto kategorií AMLR v příloze V upravuje výčet ostatních drahých kovů, které jsou z pohledu obchodování považovány za AML/CFT rizikové. Proto bylo přistoupeno k národnímu rozšíření pojmu peněžní hotovost o výrobky a polotovary z drahých kovů, konkrétně o zlato (v jiné formě než podle nařízení 2018/1672), stříbro, platinu, iridium, osmium, palladium, rhodium a ruthenium, které svou povahou představují vysoce likvidní, snadno převoditelnou formu hodnoty. Uvedené rozšíření pojmu peněžní hotovost stanoví, že za peněžní hotovost se považují i tyto formy drahých kovů. Jedná se o věcnou novinku oproti dosavadní národní úpravě, která tyto komodity nepokrývala. Zavedení této kategorie je odůvodněno skutečností, že obchod s drahými kovy vykazuje vysokou rizikovost z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Drahé kovy mohou plnit funkci alternativního přenosného nositele hodnoty, který umožňuje přesun finančních prostředků mimo tradiční bankovní sektor a bez standardních mechanismů detekce.
Zahrnutí této zbytkové kategorie drahých kovů do definice peněžní hotovosti posiluje schopnost orgánů veřejné moci identifikovat a posuzovat transakce či držení těchto hodnot v kontextu AML/CFT, kdy jsou tyto hodnoty zachyceny v rámci kontrolních činností (vizte část šestou). Ustanovení však nemění kompetence jednotlivých orgánů, nýbrž vytváří materiální předpoklad pro aplikaci pravidel AML/CFT na tyto formy hodnot. Rozšíření pojmu peněžní hotovosti má rovněž vazbu na pravidla omezující velké hotovostní transakce podle čl. 80 AMLR, resp. za platbu v hotovosti bude nově považována i úhrada vymezeným drahým kovem (vizte část šestou).
Vytváří se rizikově odůvodněné vymezení peněžní hotovosti, které odpovídá požadavkům AMLR.
K části první hlavě III
Hlava III stanoví působnost jednotlivých orgánů veřejné moci, a to včetně MF, FAÚ, ČNB, celních úřadů, Policie ČR, finančních úřadů a dalších subjektů, které se podílejí na ochraně ekonomických zájmů státu. Vymezení kompetencí odpovídá novému evropskému rámci, zejména požadavkům AMLR a AMLD6 na koordinaci na národní úrovni, sdílení informací a efektivní výkon dozoru nad povinnými osobami. Zákon tak vytváří přehlednou strukturu pravomocí, podporuje specializaci jednotlivých orgánů, umožňuje delegaci vybraných úkolů na FAÚ a současně zajišťuje provázanost s kompetencemi AMLA. Ustanovení této hlavy přispívají k efektivnímu fungování celého systému, posilují schopnost orgánů veřejné moci vyhodnocovat rizika a provádět koordinovaná opatření a podporují hladkou spolupráci mezi národními i unijními institucemi.
K § 10
Ustanovení vymezuje působnost MF jako ústředního orgánu státní správy odpovědného za strategické řízení národního systému prevence a potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Úprava reaguje na požadavky AMLR a AMLD6, které kladou na členské státy povinnost zajistit vyšší úroveň koordinace, jednotného metodického vedení a správního řízení v oblasti AML/CFT.
Současně se zavádí věcný posun oproti stávající právní úpravě, neboť odpovědnost za zpracování národního hodnocení rizik (NRA) je dnes ze zákona na FAÚ. Nové legislativní řešení tuto odpovědnost nově systematicky přenáší na MF v rámci jeho koordinační a strategické působnosti. Tím se harmonizuje rozdělení rolí mezi MF a FAÚ s požadavky evropské regulace, zejména s čl. 8 AMLD6, který ukládá členským státům povinnost určit orgán odpovědný za koordinaci národní AML/CFT politiky, včetně zajištění aktuálního a komplexního hodnocení rizik.
Koordinace činností a vzájemná spolupráce relevantních orgánů veřejné moci bude probíhat v rámci MKS, která je zřízena při MF. MKS poskytuje platformu pro sdílení informací, vyhodnocování rizik, sjednocování postupů a zajištění jednotné aplikace evropské i národní úpravy napříč všemi dotčenými resorty. Tím je zajištěno, že strategická role MF bude vykonávána v úzké návaznosti na odbornou, analytickou a operativní činnost jednotlivých členů MKS, včetně FAÚ, bezpečnostních složek, dozorových orgánů a dalších aktérů. Ustanovení tak upravuje nejen samotný rozsah působnosti MF, ale také systémovou odpovědnost za koordinaci národního AML/CFT rámce, zajištění souladu s evropskou regulací a vytvoření podmínek pro jednotný výkon dozoru nad povinnými osobami. Posílení ústřední role MF podporuje předvídatelnost, spolehlivost a dlouhodobou stabilitu fungování národního systému.
Dané ustanovení současně zohledňuje nezávislost FAÚ při výkonu finanční zpravodajské působnosti (která je vykonávána prostřednictvím FIU).
Koordinační role a metodické vedení MF nemůže zasahovat do oblastí, které spadají do ústavně garantované nezávislosti ČNB.
K § 11
Ustanovení upřesňuje rámec působnosti dalších orgánů veřejné moci, které plní povinnosti stanovené tímto zákonem v rozsahu odpovídajícím jejich specifickým úkolům. Cílem ustanovení je vytvořit ucelený a funkční systém institucionální spolupráce nezbytný pro realizaci opatření v oblasti ekonomické ochrany státu.
FIU vykonává v rozsahu stanoveném zákonem o Finančním analytickém úřadu finanční zpravodajskou působnost ČR. V rámci této působnosti zejména přijímá a analyzuje oznámení o podezřelých transakcích, provádí operativní a strategickou finanční analýzu, poskytuje informace příslušným orgánům veřejné moci, spolupracuje s vnitrostátními i zahraničními partnery a podílí se na identifikaci a vyhodnocování rizik v oblasti legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení. FIU představuje ústřední prvek národního AML/CFT systému, v němž se soustřeďují informace získané od povinných osob, orgánů veřejné moci i zahraničních partnerů. Na základě jejich vyhodnocení zajišťuje přeměnu těchto informací na využitelné poznatky pro odhalování a šetření podezřelých transakcí a dalších souvisejících aktivit. FIU tak plní roli centrálního uzlu pro sdílení, vyhodnocování a distribuci informací významných pro ochranu finančního systému a pro boj proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení. Její činnost proto představuje jeden z klíčových předpokladů účinného fungování celého systému opatření v těchto strategických oblastech.
Působnost orgánů dozoru vykonávají orgány dozoru podle části třetí, kterými jsou FAÚ jako obecný orgán dozoru zejména pro nefinanční sektor, ČNB pro část finančního sektoru, celní úřady pro poskytovatele hazardních her a skladovatele vybraných druhů zboží v celních skladech a svobodných pásmech, profesní komory nad svými členy a ČOI u specifických povinných osob.
Celní úřady (mimo správního dozoru) provádějí kontrolu převozu peněžní hotovosti, tzv. třetizemního i v rámci EU, a provádějí kontrolu omezení velkých hotovostních plateb.
Policie ČR provádí kontroly převozu hotovosti v rámci EU.
Finanční úřady kontrolují dodržování omezení velkých hotovostních plateb.
ČNB (mimo správního dozoru) spravuje CEÚ, eviduje platební účty, účty cenných papírů, účty kryptoaktiv a bezpečnostní schránky a zajišťuje jejich dostupnost oprávněným orgánům.
Český úřad zeměměřický a katastrální zajišťuje přístup k informacím o nemovitostech, včetně vlastnictví, právních vztahů, hodnoty a historie nemovitých věcí, a poskytuje je oprávněným orgánům.
Ustanovení tedy vytváří komplexní institucionální rámec, který pokrývá jak dozor nad povinnými osobami, tak i další kontrolní dopady dané úpravy včetně zvláštních evidencí a registrů nezbytných pro racionální výkon ekonomické ochrany státu.
K části druhá
Část druhá návrhu zákona upravuje postavení povinných osob jako takových, tedy osob, jež spadají do některého z druhů povinných osob, a to z hlediska nároků, jež je na ně třeba klást, jejich vnitřního chodu a registračního a povolovacího řízení.
K části druhá hlavě I
Tato hlava obsahuje ustanovení, která se týkají obecně všech typů a druhů povinných osob.
K § 12
Odstavec 1 stanoví, že kontaktní osobou povinné osoby pro FIU je pracovník pro dodržování předpisů. Ten zajišťuje průběžný kontakt povinné osoby s FIU alespoň v provozní době povinné osoby a také v době, kdy povinná osoba provádí transakce. Smyslem této úpravy je zajistit, aby FIU měla v rozhodných dobách vždy k dispozici kompetentní osobu schopnou neprodleně reagovat na dotazy či výzvy FIU a poskytovat potřebnou součinnost. Požadavek dostupnosti se tak váže k reálnému provozu povinné osoby a době, kdy může docházet k rizikovým nebo podezřelým obchodům.
Odstavec 2 umožňuje povinné osobě ohlásit pro jeden druh povinné osoby podle přílohy č. 2 až čtyři další kontaktní osoby. Tyto osoby plní povinnosti kontaktní osoby ve stejném rozsahu jako pracovník pro dodržování předpisů podle odstavce 1. Údaje o nich se oznamují v rozsahu jména, příjmení a údajů podle § 12 odst. 3. Současně se použijí obdobně povinnosti podle § 12 odst. 4 (zejména povinnost oznámit změny údajů).
Další kontaktní osoby se ohlašují prostřednictvím CRPO, případně elektronicky způsobem, který stanoví FIU. Účelem této možnosti je umožnit povinné osobě rozložit zátěž související s komunikací s FIU mezi více osob, což je významné zejména u povinných osob s rozsáhlejším provozem nebo nepřetržitým či rozvrženým režimem poskytování služeb.
U fyzických osob vykonávajících činnost samostatně může mít tato úprava specifické dopady. Pokud například notář, který je sám sobě pracovníkem pro dodržování předpisů i kontaktní osobou, po dobu své dovolené neprovozuje činnost, není nutné, aby v této době povinnosti kontaktní osoby plnil. Zároveň není nezbytné, aby jen na tuto dobu určoval zaměstnance jako další kontaktní osobu. Pokud však jeho úřad po dobu jeho nepřítomnosti nadále vykonává činnost prostřednictvím zaměstnanců, je nezbytné, aby byla určena alespoň jedna další kontaktní osoba a byla oznámena podle odstavce 2.
Stejně jako u pracovníka pro dodržování předpisů se i u další kontaktní osoby předpokládá takové postavení v rámci povinné osoby, které jí umožní bez zbytečné prodlevy získávat a poskytovat potřebné informace pro komunikaci s FIU, aniž by byla závislá na zprostředkování informací podřízenými.
Odstavec 3 ukládá FIU povinnost zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup způsob elektronického podání oznámení dalších kontaktních osob. V praxi se předpokládá zveřejnění tohoto způsobu na webových stránkách FAÚ, případně na webových stránkách FIU, bude‑li samostatně zřízena. Tento postup umožňuje povinným osobám flexibilně využít elektronický kanál stanovený FIU, což zjednodušuje administrativní proces a usnadňuje průběžnou aktualizaci údajů vedených v CRPO.
K § 13
Požadavek na bezúhonnost je základním předpokladem pro výkon činnosti povinné osoby podle tohoto zákona. Jeho účelem je zajistit, aby činnost v oblasti AML/CFT nevykonávaly osoby, které byly pravomocně odsouzeny za trestnou činnost, jež je z hlediska AML/CFT rizikově relevantní.
Bezúhonnost je v českém právním řádu upravena v řadě zákonů, přičemž její výklad se liší podle povahy regulované činnosti. Tento zákon stanoví jednotnou definici bezúhonnosti pro všechny relevantní osoby, a to v návaznosti na absenci pravomocného odsouzení za relevantní trestný čin. Výjimku tvoří případy, kdy se na dříve odsouzenou osobu hledí, jako by odsouzena nebyla (např. zahlazení odsouzení).
Tato koncepce je v souladu s čl. 6 odst. 2 AMLD6, který požaduje, aby osoby odsouzené za legalizaci výnosů z trestné činnosti, relevantní predikativní trestné činy nebo financování terorismu nemohly vykonávat funkce ve vrcholném vedení povinných osob ani být jejich skutečnými majiteli. Je třeba poznamenat, že tento článek je celkově terminologicky nevyhraněný, používá např. výraz „relevantní predikativní trestné činy“, zatímco zbytek směrnice hovoří o „predikativních trestných činech“, přičemž anglickojazyčná nebo německojazyčná verze směrnice používají ve vztahu k bezúhonnosti výraz „(high) integrity“, resp. „Integrität“. Výraz „bezúhonnost“ je v předkládaném návrhu zákona použit především z důvodu jeho širokého využívání v českém právním řádu.
Zákon stanoví, že za relevantní trestné činy se považují pouze ty, které jsou výslovně uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Tím se zajišťuje právní jistota a předvídatelnost. Seznam zahrnuje trestné činy, které lze podřadit pod jednu nebo více z následujících kategorií:
· legalizace výnosů z trestné činnosti (praní peněz),
· relevantní predikativní trestné činy, tj. trestné činy směřující k získání výnosu, který bývá předmětem legalizace,
· financování terorismu a šíření zbraní hromadného ničení.
Výběr trestných činů byl proveden individuálně podle skutkových podstat, nikoli plošně podle celých hlav nebo i jednotlivých paragrafů trestního zákoníku. Tím se předešlo zahrnutí činů, které nejsou z hlediska AML/CFT relevantní (např. poškození cizí věci). Pro podrobnosti vizte důvodovou zprávu k příloze č. 1.
Ztráta bezúhonnosti má za následek ztrátu profesní způsobilosti k výkonu činnosti povinné osoby. Tato ztráta se vztahuje nejen na konkrétní činnost, ale i na všechny ostatní zapisované činnosti podle příslušného ustanovení tohoto zákona. Zároveň je neslučitelná se statusem skutečného majitele nebo člena vrcholného vedení povinné osoby.
K § 14
Ustanovení tohoto paragrafu upravuje způsob prokazování bezúhonnosti i u osob, u nichž nelze bezúhonnost ověřit prostřednictvím tuzemských rejstříků. Jedná se zejména o cizince, osoby s pobytem v zahraničí nebo osoby z jiných členských států EU/EHP. Cílem je zajistit, aby i v přeshraničních situacích bylo možné spolehlivě ověřit, zda daná osoba splňuje podmínku bezúhonnosti podle paragrafu předchozího.
Úprava vychází z § 29bc dosavadního AML zákona, který upravuje prokazování spolehlivosti některých osob. Vzhledem k tomu, že pojem „spolehlivost“ v AML zákoně zahrnuje i trestněprávní bezúhonnost, bylo možné příslušnou část převzít jako základ pro úpravu prokazování bezúhonnosti v navrhovaném zákoně. V tomto zákoně je však pojem bezúhonnosti vymezen užším způsobem, a to výhradně ve vztahu k pravomocnému odsouzení za relevantní trestný čin.
Bezúhonnost se prokazuje
▶ výpisem z evidence trestů nebo
▶ rovnocenným dokladem vydaným státem, jehož je osoba státním příslušníkem, ve kterém sídlí nebo se v posledních 3 letech zdržovala nepřetržitě po dobu delší než 3 měsíce.
Tento způsob prokazování bezúhonnosti se vztahuje i na státní příslušníky ČR, kteří se v posledních 3 letech zdržovali v zahraničí po dobu delší než 3 měsíce.
U osob z jiných členských států EU nebo států EHP se připouští i jiná písemnost, která prokazuje bezúhonnost, pokud odpovídá účelu tohoto ustanovení.
Pokud příslušný stát nevydává doklad nebo písemnost prokazující bezúhonnost, lze je nahradit čestným prohlášením. Takové prohlášení nesmí být starší než 3 měsíce. Tato možnost zajišťuje právní jistotu v případech, kdy by jinak nebylo možné bezúhonnost doložit, a zároveň zachovává požadovanou úroveň formality a ověřitelnosti.
K § 15
Ustanovení vychází z potřeby sjednotit rozsah povinností povinných osob ve všech strategických oblastech definovaných v obecných pojmech, tedy nejen v oblasti AML/CFT, ale také v oblasti CPF. Zahrnutím oblasti CPF se celkový systém ekonomické ochrany státu stává komplexnějším.
Z tohoto důvodu zákon stanoví, že povinnosti povinných osob v oblasti AML/CFT dopadají ve stejné míře také na CPF. Ustanovení nesleduje zavedení nových nebo nadstandardních povinností, ale výslovné doplnění oblasti, na kterou se již implicitně vztahují některé povinnosti podle unijního rámce (např. povinnost monitorovat rizika, provádět hloubkovou kontrolu, oznamovat podezřelé transakce či zdržet se provedení transakce). Cílem této národní úpravy je systematicky doplnit chybějící článek regulace, aby bylo zřejmé, že CPF je rovnocennou součástí celkového systému ekonomické ochrany státu. Ustanovení tedy představuje nezbytné doplnění umožňující, aby povinné osoby aplikovaly standardní AML/CFT nástroje i ve vztahu k CPF.
Zařazení ustanovení do části upravující povinnosti povinných osob odpovídá logice celého zákona. Zvolený přístup je nezbytný pro naplnění mezinárodních závazků ČR (např. ve vztahu k FATF).
K § 16
Navrhované ustanovení umožňuje povinné osobě dočasně odložit provedení hloubkové kontroly klienta nebo jednotlivého opatření v rámci této kontroly v případech, kdy by její okamžité provedení mohlo vést ke zmaření nebo ohrožení operativní finanční analýzy prováděné podle zákona o FAÚ.
Cílem ustanovení je zajistit účinnou spolupráci povinných osob s FAÚ a zabránit situacím, kdy by standardní postupy kontroly klienta mohly nepřímo upozornit dotčenou osobu na probíhající analytickou nebo zpravodajskou činnost státu. Takové upozornění by mohlo vést zejména k maření sledování finančních toků, převodu nebo zatajení majetku, případně k jiným krokům směřujícím k vyhnutí se odhalení protiprávního jednání.
Ustanovení reflektuje specifickou povahu operativní finanční analýzy, která vyžaduje zachování utajení a časové flexibility, a vytváří právní základ pro dočasnou výjimku z jinak povinného provádění hloubkové kontroly klienta. Odložení je přitom omezeno výlučně na dobu nezbytně nutnou, tj. do okamžiku, kdy pominou důvody, pro které by provedení kontroly mohlo ohrozit účel operativní finanční analýzy.
Odstavec 1 vymezuje dva samostatné důvody odložení. Podle písmene a) jde o situaci, kdy povinná osoba obdrží výslovný pokyn k odložení provedení hloubkové kontroly klienta vydaný v souladu se zákonem o FAÚ. Tím se zajišťuje přímá vykonatelnost pokynů FAÚ a efektivní koordinace mezi povinnými osobami a orgánem odpovědným za operativní finanční analýzu.
Podle písmene b) vzniká povinnost odložení i bez předchozího pokynu FAÚ, pokud by provedení hloubkové kontroly klienta nebo jejího opatření mohlo vést ke zmaření nebo ohrožení operativní finanční analýzy. Ustanovení tak reaguje na situace, kdy povinná osoba na základě své odborné činnosti a znalosti konkrétního případu vyhodnotí riziko, že standardní postupy vůči klientovi by mohly vést k jeho upozornění na probíhající analytickou činnost státu a tím ke zmaření jejího účelu.
Odstavec 2 zavádí oznamovací povinnost povinné osoby vůči FAÚ v případech podle odstavce 1 písm. b). Bezprostřední informování FAÚ a sdělení důvodů odložení zajišťuje, že FAÚ má aktuální přehled o probíhajících odkladech hloubkové kontroly, může posoudit jejich opodstatněnost a případně přijmout další opatření podle své působnosti. Tím je zároveň posílena kontrolovatelnost postupu povinných osob a zabráněno svévolnému nebo nepřiměřenému využívání tohoto institutu.
Navrhovaná úprava zároveň zachovává proporcionalitu zásahu do povinností povinných osob i do práv klientů, neboť neumožňuje úplné upuštění od hloubkové kontroly, ale pouze její dočasné odložení v přesně vymezených a odůvodněných případech. Ustanovení tak přispívá k vyvážení preventivní role povinných osob v systému AML/CFT a represivně-analytické role FAÚ.
K § 17
Ustanovení obsahuje další povinnosti povinných osob, které svou povahou nelze systematicky zařadit pod některé ze zvláštních ustanovení této hlavy. Jedná se proto o sběrné ustanovení upravující dílčí povinnosti související s plněním požadavků v oblasti AML/CFT, jejichž společným znakem je, že doplňují rámec povinností stanovených AMLR. Cílem ustanovení je zajistit úplnost právní úpravy a stanovit některé doplňující požadavky nezbytné pro řádné fungování AML/CFT systému.
Povinným osobám se stanovuje povinnost uchovávat údaje uvedené v čl. 77 odst. 1 a 2 nařízení 2024/1624 po dobu 10 let ode dne ukončení obchodního vztahu, provedení příležitostné transakce nebo odmítnutí obchodního vztahu či transakce.
Článek 77 odst. 3 nařízení 2024/1624 stanoví obecnou dobu uchovávání příslušných údajů a dokumentů v délce 5 let. Dále pak tento odstavec umožňuje členským státům, aby byla tato doba delší, pokud je tak stanoveno vnitrostátním právem v souladu s nařízením (EU) 2016/679. Současně také čl. 77 odst. 4 druhý pododstavec nařízení 2024/1624 výslovně umožňuje členským státům přijmout nebo zachovat vnitrostátní právní úpravu stanovující delší dobu uchovávání údajů o dalších pět let, pokud je takové opatření nezbytné a přiměřené pro účely předcházení, odhalování, vyšetřování nebo stíhání legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Navrhovaná desetiletá doba uchovávání údajů je pokračováním ve stávající praxi a právní úpravě v AML zákoně, kde to zakotvuje § 16 odst. 1 AML zákona. Doba uchovávání údajů vychází ze specifické povahy oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, která se vyznačuje značnou složitostí, včetně zapojení širokého spektra jurisdikcí, vysokou mírou utajení a výrazným časovým odstupem mezi uskutečněním jednotlivých transakcí, odhalením podezřelých okolností a zahájením úkonů příslušných orgánů. Pachatelé legalizace výnosů z trestné činnosti zpravidla usilují o zakrytí původu prostředků prostřednictvím řady na sebe navazujících transakcí, zapojením několika subjektů a využíváním přeshraničních struktur. Obdobně pak odhalování financování terorismu vyžaduje rekonstruovatelnost dílčích transakcí a činností, které mnohdy souvisí s dlouhodobou přípravou a sofistikovanými sítěmi teroristických skupiny připravujících se na teroristické činy. Rekonstrukce toků finančních prostředků proto často vyžaduje přístup k historickým údajům za delší časové období.
Potřeba delší doby uchovávání údajů je tak odůvodněna skutečností, že poznatky nasvědčující možné legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu se mnohdy objeví až po několika letech od uskutečnění příslušné transakce či ukončení obchodního vztahu. V řadě případů dochází k propojení jednotlivých zjištění v rámci národních i mezinárodních šetření až s významným časovým odstupem. Pokud by příslušné údaje již nebyly dostupné, mohlo by dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení jejich využití v analytické a následné vyšetřovací činnosti příslušných orgánů včetně konfiskace majetků, odhalení teroristických sítí a odsouzení pachatelů za trestnou činnost související s legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu.
Význam uchovávání údajů po delší dobu je zvýrazněn také rostoucí mezinárodní povahou finanční kriminality. Šetření případů legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu včetně financování šíření zbraní hromadného ničení pravidelně vyžaduje mezinárodní spolupráci mezi finančními zpravodajskými jednotkami, orgány činnými v trestním řízení, zpravodajskými službami a dalšími orgány. Vyžádání a výměna informací mezi státy, včetně následného vyhodnocení získaných podkladů, může trvat dlouhou dobu. Dostupnost historických údajů představuje nezbytný předpoklad pro efektivní poskytování mezinárodní součinnosti a naplnění závazků ČR v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Navrhovaná úprava současně zohledňuje skutečnost, že informace získávané v rámci opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti tvoří často klíčový důkazní a analytický základ pro odhalování závažné hospodářské a organizované kriminality. Hodnota těchto údajů se přitom neomezuje pouze na bezprostřední období po uskutečnění transakce, ale přetrvává po delší dobu, neboť teprve následná zjištění mohou odhalit jejich skutečný význam až v širším kontextu.
Desetiletá doba uchovávání údajů proto představuje přiměřené a nezbytné opatření sledující významný veřejný zájem na účinném předcházení, odhalování, vyšetřování a stíhání legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Současně využívá oprávnění, které členským státům poskytuje čl. 77 odst. 3 a odst. 4 druhý pododstavec nařízení 2024/1624, a navazuje na dosavadní právní úpravy, podle níž byla desetiletá doba uchovávání údajů dlouhodobě považována za nezbytný nástroj pro zajištění efektivity fungování celého AML/CFT systému.“
V rámci písmena b) se upravuje provazba mezi institutem vnitřních strategií, postupů a kontrol podle čl. 9 AMLR a instituty pokynu k pozastavení transakce, pokynu k pozastavení obchodního vztahu, pokynu ke sledování transakcí nebo činností a upozornění povinné osoby na zvýšené riziko podle zákona o FAÚ.
Vnitřní strategie, postupy a kontroly představují vnitřní předpis povinné osoby, který slouží k včasnému a řádnému plnění povinností plynoucích z předpisů stanovujících AML povinnosti v kontextu konkrétní povinné osoby, a to současně s cílem účinně zmírňovat a řídit rizika praní peněz a financování terorismu. V současnosti je tento institut upraven v § 21 AML zákona s označením „Systém vnitřních zásad“. V čl. 9 odst. 2 AMLR je uveden demonstrativní výčet obsahových náležitostí vnitřních strategií, postupů a kontrol povinné osoby, které se vážou na povinnosti plynoucí pouze z AMLR, TFR a správních aktů vydaných kterýmkoli orgánem dozoru. Vzhledem k povaze interních strategií, postupů a kontrol je zřejmé, že tento vnitřní předpis musí obsahovat komplexní a úplné procesy a postupy v rámci plnění povinností plynoucích z AML/CFT regulace. Povinnost zahrnout do vnitřních strategií, postupů a kontrol také pokyny k pozastavení transakce, pokyny k pozastavení obchodního vztahu, pokyny ke sledování transakcí nebo činností a upozornění povinné osoby na zvýšené riziko podle zákona o FAÚ tak doplní povinnosti vyplývající z čl. 9 odst. 2 AMLR, což umožní povinným osobám mít komplexně zpracované postupy, jak reagovat v daných situacích, a sníží se tak riziko, že pokyn vydaný FIU nebude proveden správně a tím dojde k narušení vyšetřování či k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Pro odstranění pochybností je na místě uvést, že pokyn FIU k odložení provedení hloubkové kontroly klienta lze subsumovat pod čl. 9 odst. 2 písm. a) bodu iii) AMLR, podle kterého vnitřní strategie, postupy a kontroly musejí upravovat provedení hloubkové kontroly klienta. Obdobně pak institut kontaktní osoby pro FIU podle tohoto zákona reflektuje čl. 9 odst. 2 písm. a) bod iv) AMLR, a proto není obsažen v rámci tohoto ustanovení.
K části druhá hlavě II
V této hlavě jsou implementovány požadavky na povinné osoby, jejich skutečné majitele a členy jejich vrcholného vedení podle čl. 6 AMLD6. Zmíněný článek rozděluje „evropské“ povinné osoby do dvou skupin. V první skupině (čl. 6 odst. 1 AMLD6) jsou uvedeny ty povinné osoby, jejichž činnost je z pohledu evropského zákonodárce více riziková a je tedy nutno v souvislosti s nimi vznášet zpřísněné požadavky.
Druhou skupinu představují povinné osoby, na něž není třeba vznášet takto zpřísněné požadavky – povinné osoby vypočtené v čl. 6 odst. 2 AMLD6, na něž se vztahuje požadavek bezúhonnosti. Tento základní požadavek je řešen v úvodním paragrafu této hlavy.
K § 18
Ustanovení tohoto paragrafu se netýká povinných osob jako takových, ale nad rámec toho stanoví požadavek bezúhonnosti pro skutečné majitele a členy vrcholného vedení vybraných povinných osob. Cílem je zajistit, aby osoby s rozhodujícím vlivem na činnost povinné osoby splňovaly základní etické a právní požadavky, které jsou nezbytné pro důvěryhodné působení v oblasti AML/CFT.
Konkrétně pak tento paragraf implementuje čl. 6 odst. 2 AMLD6, který ukládá členským státům povinnost zabránit tomu, aby osoby odsouzené za legalizaci výnosů z trestné činnosti, relevantní predikativní trestné činy nebo financování terorismu zastávaly funkce ve vrcholném vedení nebo se staly skutečnými majiteli povinných osob. Seznam dotčených povinných osob je převzat přímo z čl. 3 bodu 3 písm. a), b), d), e), f) a h) až o) AMLR, což zajišťuje přesnou návaznost na přímo použitelnou evropskou legislativu.
Tato povinnost pak dopadá na
· auditory,
· externí účetní,
· daňové poradce,
· advokáty,
· realitní makléře,
· profesionální pracovníky v oblasti nemovitostí (např. dražebníky),
· obchodníky s drahými kovy,
· obchodníky s drahými kameny,
· obchodníky se zbožím vysoké hodnoty,
· poskytovatele služeb skupinového financování,
· zprostředkovatele skupinového financování,
· obchodníky s kulturními statky,
· zprostředkovatele obchodování s kulturními statky,
· osoby skladující kulturní statky nebo zboží vysoké hodnoty ve svobodných pásmech a celních skladech,
· zprostředkovatele hypotečních úvěrů, nejde-li o úvěrovou nebo finanční instituci, s výjimkou těch osob, za jejichž činnost je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěrů,
· zprostředkovatele spotřebitelských úvěrů, nejde-li o úvěrovou nebo finanční instituci, s výjimkou těch osob, za jejichž činnost je odpovědný jeden nebo více věřitelů nebo zprostředkovatelů úvěrů,
· provozovatele investiční migrace,
· nefinanční holdingové společnosti se smíšenou činností,
· fotbalové agenty a
· profesionální fotbalové kluby.
Bezúhonnost je v rámci požadována nejen u osob uvedených v odstavci 1, ale i u skutečných majitelů a členů vrcholného vedení dalších povinných osob, jak vyplývá z dalších paragrafů této části. Tím se potvrzuje, že bezúhonnost je základní komponentou požadavků kladených na všechny povinné osoby bez ohledu na jejich druh.
Odstavec 2 stanovuje, že pokud skutečný majitel nebo člen vrcholného vedení přestane splňovat podmínku bezúhonnosti, je povinná osoba povinna vynaložit veškeré rozumně požadovatelné úsilí k tomu, aby byl tento stav bezodkladně ukončen. Preferovaným řešením je nahrazení dané osoby jinou, která podmínku bezúhonnosti splňuje. Dotčená osoba může nadále působit v rámci povinné osoby, avšak pouze na pozici, která není dotčena požadavky AML práva.
Pokud povinná osoba tuto povinnost nesplní, dopouští se správního deliktu, za který jí může být opakovaně uložena pokuta. Pokud nedojde k nápravě, může být povinná osoba vyškrtnuta z CRPO, nebo jí může být například odebráno oprávnění k výkonu činnosti podle části sedmé tohoto zákona.
Odstavec 3 řeší situace, kdy povinná osoba nemůže nahradit svého skutečného majitele nebo člena vrcholného vedení, například z důvodu právního uspořádání nebo vlastnické struktury. V takovém případě je povinná osoba povinna informovat orgán dozoru do 90 dnů ode dne, kdy došlo ke ztrátě bezúhonnosti.
Definice skutečného majitele vychází z čl. 2 odst. 1 bodu 28 AMLR a je dále rozvedena v čl. 51 a násl. AMLR. Zahrnuje i osoby, které právnickou osobu ovládají, včetně tichých společníků s podílem na zisku alespoň 25 % (čl. 52 odst. 1 AMLR).
Pokud povinná osoba splní oznamovací povinnost podle odstavce 2, nebude jí uložen správní trest za nenahrazení dané osoby.
Čl. 6 odst. 8 písm. c) AMLD6 stanoví, že do 10. července 2029 vydá AMLA obecné pokyny k uplatňování pravomocí orgánů dozoru. Přesto je nezbytné upravit tento okruh otázek již nyní, protože většina dotčených povinných osob bude podléhat těmto požadavkům již o dva roky dříve než v uvedeném termínu. Navíc pokyny AMLA nebudou mít normativní charakter – orgány dozoru se budou řídit principem „comply or explain“.
K § 19
Tento paragraf stanovuje požadavek dobré pověsti a kvalifikace pro skutečné majitele a členy vrcholného vedení vybraných povinných osob. Jedná se o implementaci čl. 6 odst. 1 AMLD6, který ukládá členským státům povinnost zajistit, aby tyto osoby měly dobrou pověst, nezbytné znalosti a zkušenosti.
Toto ustanovení zajišťuje, že podnikání ve stanovených oblastech nebude ovládáno osobami s pochybnou minulostí nebo nedostatečnou kvalifikací. Ve srovnání s platným právním stavem (zejména AML zákonem a zákonem o hazardních hrách) se posiluje právní jistota tím, že jsou kritéria výslovně uvedena a vztahují se i na skutečné majitele, nikoliv pouze na členy vrcholného vedení.
Požadavek se vztahuje na osoby spojené tímto způsobem:
· s provozovnou poskytující proplácení šeků,
· s poskytovatelem služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti,
· s provozovatelem hazardních her,
· s finanční holdingovou společností se smíšenou činností.
Pro vysvětlení se provozovnou poskytující proplácení šeků rozumí místo podnikání, kde je jako služba pro zákazníky vykonáváno proplácení šeků, směnek či obdobných platebních prostředků. Finanční holdingová společnost se smíšenou činností je právnická osoba, jejímž dceřiným podnikem je alespoň jedna banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo pojišťovna a která sama není finanční institucí. Vedle podílů v těchto finančních institucích vykonává i jinou, nefinanční podnikatelskou činnost.
V českém právním řádu se pod pojmem provozovna (podle § 17 živnostenského zákona) rozumí organizační složka, v níž je živnost provozována, tedy typicky kamenná pobočka nebo místo, kde se přímo vykonává podnikatelská činnost. U internetového podnikání se určité místo (např. kancelář, sklad, call-centrum) za provozovnu považuje až tehdy, pokud je fakticky určeno k provozování činnosti a nahlášeno jako provozovna do rejstříku. Samotný web nebo e-shop jako takový není provozovnou, jde jen o prostředek nabídky a komunikace.
AMLD6 v čl. 6 odst. 8 písm. a) a b) předpokládá, že obecné pokyny k výkladu těchto požadavků vydá nově zřízený orgán AMLA, a to ve lhůtě do 10. července 2029. Tyto obecné pokyny však nebudou mít závazný charakter a budou se řídit principem „comply or explain“. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby byly základní požadavky na dobrou pověst, znalosti a zkušenosti stanoveny již nyní na národní úrovni.
Dobrá pověst zahrnuje čestné a bezúhonné jednání a absenci evidovaných nedoplatků vůči vybraným veřejným institucím na úrovni ČR. Znalosti a zkušenosti jsou požadovány pouze u členů vrcholného vedení. Povinná osoba je povinna vynaložit veškeré rozumně požadovatelné úsilí k tomu, aby byl protiprávní stav bezodkladně ukončen, pokud některá z těchto podmínek přestane být splňována. Samotná náprava tohoto stavu může spočívat například v nahrazení osoby bez dobré pověsti, nebo proškolení osoby, která nedisponuje dostatečnými znalostmi.
Odstavec 3 konkretizuje, co se pro účely tohoto zákona rozumí dobrou pověstí. Osoba má dobrou pověst, pokud:
· je bezúhonná,
· je bezdlužná,
· nebyla v posledních 5 letech statutárním orgánem, členem statutárního orgánu nebo zástupcem právnické osoby, o jejímž úpadku bylo pravomocně rozhodnuto v insolvenčním řízení.
Naopak uložení sankce v oblasti AML/CFT neznamená ztrátu dobré pověsti – z praxe vyplývá, že u povinných osob nebývá neobvyklé, že se v této oblasti příležitostně dopustí takového prohřešku, ze kterého nevyplývá potřeba zabránit jim v dalším výkonu činnosti.
Tato definice vychází z kombinace požadavků obsažených v české právní úpravě (např. zákon o silniční dopravě, zákon o insolvenčních správcích) a výkladových dokumentů ČNB. Návrh však žádnou z těchto definic nepřebírá doslovně, nýbrž stanoví vlastní, jednotnou definici dobré pověsti pro účely AML/CFT. Cílem je vytvořit jasný a předvídatelný rámec, který bude použitelný napříč různými druhy povinných osob, aniž by zasahoval do zvláštních právních úprav jednotlivých sektorů.
Odstavec 4 stanovuje, co se pro účely tohoto zákona rozumí nezbytnými znalostmi člena vrcholného vedení povinné osoby. Jedná se o implementaci čl. 6 odst. 1 AMLD6, který požaduje, aby tyto osoby disponovaly potřebnými znalostmi pro výkon své funkce.
Znalosti se vztahují výhradně k oblasti AML/CFT, nikoliv k obecným profesním kvalitám. Cílem je zajistit, aby osoby ve vrcholném vedení povinných osob rozuměly základním principům AML/CFT a byly schopny je aplikovat v praxi.
Znalosti lze prokázat jedním z následujících způsobů:
· složením zvláštní části úřednické zkoušky pro obor státní služby související s AML/CFT, kterým je v okamžiku předložení tohoto návrhu myšlen obor č. 7 – Ekonomická ochrana státu (vizte přílohu č. 1 nařízení vlády č. 1/2019, o oborech státní služby, ve verzi účinné od 1. července 2025),
· absolvováním školení v oblasti AML/CFT (např. prostřednictvím zaměstnavatele),
· seznámením se s dokumenty zveřejněnými FAÚ způsobem umožňujícím dálkový přístup; to, o jaké dokumenty se bude jednat, stanoví MF vyhláškou na základě zmocnění v části osmé hlavě první tohoto zákona.
Pro účely odstavce 4 písm. c) postačuje, aby se fyzická osoba, která se stala členem vrcholného vedení, seznámila s příslušnými dokumenty FAÚ jednorázově nejpozději do 90 dnů od chvíle, kdy nastoupila do funkce; pokud se tak nestane, povinná osoba informuje orgán dozoru podle odstavce 6.
Společným předpokladem pro splnění požadavku na znalosti je dosažení alespoň středoškolského vzdělání.
Odstavec 5 stanoví, co se pro účely tohoto zákona rozumí nezbytnými zkušenostmi člena vrcholného vedení povinné osoby. Zkušenosti se opět vztahují výhradně k oblasti AML/CFT.
Požadavek je splněn, pokud má osoba alespoň jeden rok praxe související s problematikou činnosti povinné osoby v oblasti AML/CFT. Tato praxe může být získána nejen u stejného druhu povinné osoby, ale i u jiného druhu povinné osoby, orgánu dozoru nebo jiného subjektu, který se AML/CFT věnuje. Tím se zajišťuje flexibilita a uznání relevantní odborné zkušenosti bez ohledu na konkrétní sektor.
Odstavec 6 navazuje na odstavec 2 a stanoví oznamovací povinnost povinné osoby vůči orgánu dozoru. Pokud skutečný majitel nebo člen vrcholného vedení přestane splňovat požadavky na dobrou pověst, znalosti nebo zkušenosti a nedojde k nápravě do 90 dnů ode dne, kdy tato skutečnost nastala, je povinná osoba povinna informovat orgán dozoru.
Tato povinnost je klíčová pro zajištění transparentnosti a umožnění včasného zásahu ze strany orgánu dozoru. Jak vyplývá z části sedmé hlavy I dílu 1 tohoto zákona, splněním oznamovací povinnosti se povinná osoba vyhne uložení správního trestu za nečinnost. Ustanovení tak vytváří rovnováhu mezi odpovědností povinné osoby za vlastní personální složení a dohledovou funkcí státu.
K § 20
Navržené ustanovení vymezuje pojem bezdlužnosti pro účely tohoto zákona. Požadavek bezdlužnosti představuje jeden z předpokladů pro posuzování dobré pověsti a spolehlivosti v případech stanovených tímto zákonem. Navazuje zejména na § 18, který mezi znaky dobré pověsti řadí bezdlužnost, a na § 37 upravující spolehlivost některých osob podléhajících povolovacímu režimu.
Za bezdlužnou se považuje osoba, která nemá evidovány nedoplatky vůči orgánu dozoru, orgánům FS ČR, CS ČR, na veřejném zdravotním pojištění ani na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Současně se zohledňuje, že samotná existence evidovaného nedoplatku nemusí vždy svědčit o nedostatku důvěryhodnosti nebo o neplnění veřejnoprávních povinností. Proto se za překážku bezdlužnosti nepovažují případy, kdy bylo zákonem předvídaným způsobem povoleno posečkání úhrady, rozložení úhrady na splátky nebo obdobný režim a dotčená osoba své povinnosti řádně plní.
Smyslem úpravy je zajistit, aby osoby působící ve strategických oblastech nebo osoby vykonávající činnosti vystavené zvýšenému riziku legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu nebo financování šíření zbraní hromadného ničení vykazovaly dostatečnou míru ekonomické a regulatorní integrity. Řádné plnění základních veřejnoprávních platebních povinností představuje jeden z faktorů, které lze zohlednit při posuzování důvěryhodnosti těchto osob.
Navržené vymezení odpovídá obdobným konceptům využívaným v dalších oblastech veřejnoprávní regulace a povolovacích režimů. Daná úprava nezakládá nové platební povinnosti ani nové evidenční mechanismy. Pouze stanoví kritéria, podle nichž se pro účely tohoto zákona posuzuje splnění požadavku bezdlužnosti.
K § 21
Toto ustanovení stanoví zvláštní pravidla pro posuzování bezúhonnosti a bezdlužnosti skutečného majitele a člena vrcholného vedení provozovatele hazardních her. Jeho cílem je harmonizace úpravy v návrhu zákona s právní úpravou obsaženou v zákoně o hazardních hrách, který již dnes pro tyto osoby vyžaduje přísnější standardy než obecná pravidla stanovená pro ostatní povinné osoby.
Zákon o hazardních hrách pracuje s vlastní definicí bezúhonnosti a bezdlužnosti. Převzetím jejich aplikace „obdobně“ v rámci návrhu zákona je zajištěno, že posuzování těchto podmínek bude probíhat jednotně, bez ohledu na to, zda se tak děje z důvodu řízení podle návrhu zákona, nebo v rámci řízení podle zákona o hazardních hrách.
Ustanovení rovněž zachovává stávající pravidla prokazování bezúhonnosti a bezdlužnosti, včetně možnosti využít postupů podle § 91 a § 92 zákona o hazardních hrách. To je významné především v situacích, kdy je provozovatelem právnická osoba se sídlem v zahraničí, což je v této oblasti běžnější než u jiných povinných osob. Tato úprava umožňuje i nadále použít institut čestného prohlášení v případech, kdy objektivně nelze určité doklady z ciziny získat, a zajišťuje tak praktickou proveditelnost celého procesu, aniž by byla snížena úroveň požadované kontroly.
K § 22
Navržené ustanovení stanovuje výjimky pro některé osoby, které by spadaly do některého z druhů povinných osob podle AMLR, avšak vykonávají pouze takové činnosti, u nichž AMLR v čl. 4 až 6 umožňuje členským státům jejich vyjmutí z působnosti právních předpisů v oblasti AML/CFT.
Výjimky se vztahují na:
· provozovatele některých hazardních her,
· profesionální fotbalové kluby, které nesplňují kritéria vybraného klubu,
· osoby vykonávající vyňaté finanční činnosti.
Formulace návětí respektuje možnost, že jedna osoba může vykonávat více činností, z nichž některé podléhají výjimce, zatímco jiné nikoli. Povinnosti podle AMLR a tohoto zákona se proto vztahují pouze na ty činnosti, které nejsou výslovně vyňaty. Tím se předchází situacím, kdy by například významná finanční instituce mohla být zcela vyňata z působnosti AML/CFT pouze na základě účelového vlastnictví fotbalového klubu z nižší soutěže.
Výjimka podle písmene a) navazuje na dosavadní právní úpravu, podle níž provozovatelé některých typů hazardních her definovaných v zákoně o hazardních hrách, nespadají mezi povinné osoby podle § 2 odst. 1 písm. c) dosavadního AML zákona, a tudíž na ně nedopadají povinnosti spojené s AML/CFT opatřeními. Návrh zákona tak prostřednictvím tohoto ustanovení zachovává kontinuitu a zároveň respektuje možnost výjimky podle čl. 4 AMLR.
Stávající výjimky pro land-based loterii (tedy takovou loterii, která není provozována dálkovým způsobem prostřednictvím internetu), land-based bingo a tombolu byly zachovány a navíc k nim nově na základě požadavků z praxe přibyl i turnaj malého rozsahu. Turnaj malého rozsahu je ohlašovanou hazardní hrou, která může být provozována pouze způsobem land-based. Zákonem o hazardních hrách je omezen počet účastníků mezi 3 a 90 účastníky. Úhrnný vklad jednotlivého účastníka hazardní hry do jednoho turnaje nesmí zároveň převýšit 1 000 Kč za 24 hodin. S ohledem na tato striktní omezení nebyla u tohoto druhu hazardní hry shledána taková rizikovost, která by řadila jejího provozovatele mezi povinné osoby.
Výjimka podle písmene b) se vztahuje na profesionální fotbalové kluby, které nejsou a v předešlém ročníku národní fotbalové ligy nebyly vybranými profesionálními fotbalovými kluby, ani nevlastní nebo neřídí právnickou osobu, která takovým klubem byla.
Návrh zákona vychází z definice profesionálního fotbalového klubu podle čl. 2 odst. 1 bodu 52 AMLR. Výjimka se uplatní pouze u klubů, které se neúčastní nejvyšších soutěží nebo mají nižší než stanovený roční obrat.
Zohledněna je i skutečnost, že profesionální fotbalový klub může zastřešovat více týmů (mužských, ženských, dorosteneckých), přičemž účast, byť jen jednoho z nich, v nejvyšší soutěži znamená, že celý klub je považován za vybraný profesionální klub.
Výjimka se nevztahuje na právnickou osobu, která klub vlastnila nebo řídila v předešlém roce, pokud klub byl tehdy vybraným profesionálním fotbalovým klubem. Tím se předchází obcházení pravidel například při přestupech hráčů.
Výjimka podle písmene c) se vztahuje na osoby vykonávající vyňaté finanční činnosti.
Tato možnost vyplývá z čl. 6 AMLR a bude konkretizována vyhláškou vydanou MF na základě zmocnění v části osmé hlavě I tohoto zákona. Výjimka se vztahuje pouze na činnosti, které jsou v souladu s AMLR považovány za nízkorizikové a u nichž je výslovně umožněno vyjmutí z působnosti AML/CFT pravidel.
Celkově tedy navržené ustanovení přispívá ke sjednocení výkladových a procesních pravidel mezi návrhem zákona a zákonem o hazardních hrách a současně zachovává zvýšenou míru obezřetnosti a kontroly u osob podílejících se na řízení provozovatelů hazardních her.
K § 23
Ustanovení odstavce 1 umožňuje orgánu dozoru, kterým je ČNB, aby opatřením obecné povahy stanovil povinnost zřídit ústřední kontaktní místo pro vybrané povinné osoby, které mají ústředí mimo území ČR a vykonávají činnost na jejím území jinak než prostřednictvím pobočky. Jedná se o implementaci čl. 41 AMLD6 a čl. 45 odst. 9 AMLD4. Současně je umožněno, v případech, kdy je to vhodné, aby takovou povinnost stanovil konkrétní osobě individuálním správním aktem.
Povinnost se může vztahovat na:
· vydavatele elektronických peněz podle § 1 písm. d) zákona o platebním styku,
· poskytovatele platebních služeb podle § 1 písm. c) zákona o platebním styku,
· poskytovatele služeb souvisejících s kryptoaktivy podle čl. 3 odst. 1 bodu 15 nařízení MiCA.
Zákon o platebním styku umožňuje výkon činnosti nejen prostřednictvím pobočky (§ 2 odst. 2 písm. h)), ale i prostřednictvím pověřeného zástupce (§ 2 odst. 2 písm. i)) nebo jiným způsobem. V případech, kdy povinná osoba nevykonává činnost prostřednictvím pobočky, jí může být podle AMLD6 uložena povinnost zřídit ústřední kontaktní místo.
Povinnost zřídit ústřední kontaktní místo byla dosud upravena v § 25a a § 25b odst. 6 AML zákona, který se odkazuje na nařízení 2018/1108.
Odstavec 2 stanovuje, že ústřední kontaktní místo se zřizuje oznámením orgánu dozoru, které musí být učiněno do 14 dnů ode dne zahájení činnosti na území ČR.
Pokud povinná osoba tuto oznamovací povinnost nesplní, nastupuje fikce, že ústřední kontaktní místo nebylo zřízeno. V takovém případě se povinná osoba dopouští přestupku podle části sedmé hlavy první dílu 1 tohoto zákona.
Odstavec 3 vymezuje funkce ústředního kontaktního místa. Smyslem tohoto institutu je zajistit efektivní komunikaci mezi orgánem dozoru a povinnou osobou, která nemá na území ČR pobočku, a předejít tak rizikům spojeným s přeshraničním poskytováním služeb v oblasti AML/CFT. Zejména se pak má jednat o komunikaci s příslušnými orgány ve smyslu AMLR.
K § 24
Navržené ustanovení stanovuje povinnost úvěrových institucí a finančních institucí poskytovat na žádost orgánu činného v trestním řízení záznamy o transakcích v elektronickém strukturovaném formátu a prostřednictvím technického prostředku stanoveného předpisem EU.
Ustanovení navazuje na čl. 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1153 o stanovení pravidel usnadňujících používání finančních a dalších informací k prevenci, odhalování, vyšetřování či stíhání určitých trestných činů, který předpokládá přijetí jednotných technických pravidel pro poskytování záznamů o transakcích orgánům činným v trestním řízení.
Účelem navrhované úpravy je zajistit rychlé, bezpečné a standardizované poskytování informací potřebných pro odhalování, vyšetřování a stíhání trestné činnosti, zejména v oblasti legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a související finanční kriminality.
Konkrétní požadavky na formát, strukturu a způsob předávání údajů budou vyplývat přímo z prováděcího předpisu Evropské unie přijatého na základě zmocnění obsaženého v čl. 6a odst. 2 směrnice (EU) 2019/1153. Návrh zákona proto tyto technické požadavky nepřebírá a omezuje se na vymezení okruhu osob, které budou povinny záznamy o transakcích tímto způsobem poskytovat.
Navržená úprava přispívá ke zefektivnění spolupráce mezi finančním sektorem a orgány činnými v trestním řízení a k posílení využitelnosti finančních informací při odhalování a vyšetřování trestné činnosti. K zajištění její praktické účinnosti je plnění této povinnosti podpořeno nástroji správního trestání podle tohoto zákona.
K § 25
Ustanovení odstavce 1 implementuje čl. 70 odst. 1 AMLR, který umožňuje určitým povinným osobám, aby oznamovací povinnost podle čl. 69 odst. 1 písm. a) AMLR plnily prostřednictvím příslušné profesní komory. Vzhledem k tomu, že CPF je rovněž účelem tohoto zákona, a že samo takové financování má obdobný charakter jako trestná činnost, na niž míří AMLR, se povinnosti podle tohoto paragrafu vztahují i na oblast CPF.
Tato možnost se vztahuje na:
· advokáty,
· notáře,
· soudní exekutory,
· auditory,
· daňové poradce.
Povinné osoby obecně plní tuto povinnost tím způsobem, že podají oznámení přímo FIU. Čl. 70 odst. 1 pododstavec první AMLR však umožňuje taxativně vymezeným povinným osobám podat oznámení prostřednictvím příslušné profesní komory. Z druhého pododstavce daného článku AMLR vyplývá, že příslušná profesní komora předá FIU informace „neprodleně a v nefiltrované podobě“. Obdobnou formu oznámení zná již § 26 a 27 stávajícího AML zákona, podle kterého příslušné právnické profese činí oznámení podezřelého obchodu podle § 18 téhož zákona prostřednictvím své profesní komory. Tento paragraf v souladu s dikcí čl. 70 odst. 1 pododstavce prvního AMLR tuto formu oznamování zachovává.
Navrhovaná úprava odstavce 2 navazuje na současný zvláštní režim zavedený pro právnické profese při plnění informační povinnosti vůči FIU dle § 24 a § 26 AML zákona, který sleduje zajištění jejich nezávislosti a současně zohledňuje jejich specifické postavení při poskytování právních služeb a výkonu činností spojených s ochranou práv a oprávněných zájmů klientů. Cílem je zajistit přiměřenou rovnováhu mezi požadavky na účinné předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu na straně jedné a zachováním nezávislého výkonu regulovaných právních profesí na straně druhé.
Navrhované ustanovení v souladu s úpravu obsaženou v čl. 69 odst. 1 písm. b) a čl. 70 AMLR zavádí režim, podle něhož jsou informace vyžádané FIU od advokátů, notářů a soudních exekutorů poskytovány prostřednictvím příslušné profesní komory. Profesní komora v těchto případech plní roli zprostředkovatele mezi FIU a dotčenou povinnou osobou (pouze při poskytování odpovědi na žádost FIU o informace) a současně posuzuje, zda předávané informace nepředstavují chráněné informace, které nelze poskytnout.
FIU by měla mít možnost získat rychle veškeré nezbytné informace související s jejími úkoly od jakékoli povinné osoby, tedy i od advokáta, notáře nebo soudního exekutora. Podle čl. 69 odst. 1 písm. b) AMLR musí povinná osoba informace poskytnout FIU ve stanovené lhůtě, přičemž v odůvodněných a naléhavých případech by měla na žádost FIU odpovědět do 24 hodin. I v této souvislosti platí povinnost profesní komory předat informace FIU neprodleně a v nezměněné podobě, což vyplývá přímo z čl. 70 odst. 1 AMLR. Navrhovaná právní úprava tyto požadavky reflektuje v rámci vnitrostátního právního řádu a vytváří procesní rámec pro jejich praktické uplatňování.
Navrhované řešení současně zajišťuje, aby informace, jejichž poskytnutí může FIU vyžadovat podle čl. 69 odst. 1 písm. b) AMLR, byly poskytovány způsobem respektujícím mlčenlivost k chráněným informacím. Nejde přitom o omezení oprávnění FIU získávat informace nezbytné pro výkon její působnosti, ale o stanovení zvláštního procesního mechanismu odpovídajícího specifickému postavení advokátů, notářů a soudních exekutorů.
Navržené ustanovení tak představuje zvláštní úpravu poskytování informací prostřednictvím příslušných profesních komor, která umožňuje naplnění požadavků AMLR při současném zachování ochrany chráněných informací ve vztahu mezi klientem a osobou vykonávající příslušnou právní profesi.
V souvislosti s čl. 70 AMLR je třeba dále poznamenat, že jeho odstavec 2 pododstavec první v obecné rovině respektuje povinnost mlčenlivosti u právnických profesí a těmto poskytuje výjimku z oznamovací povinnosti. Ve srovnání s dosavadní vnitrostátní právní úpravou obsaženou v AML zákoně je však tato povinnost do značné míry omezena. Podle § 26 a 27 stávajícího AML zákona se v současnosti na advokáty, notáře, soudní exekutory, auditory a daňové poradce nevztahuje povinnost hlásit podezřelý obchod podle § 18 odst. 1 téhož zákona a plnit informační povinnost podle § 24 odst. 1, 3, 4 a 5 téhož zákona. Podle § 26 odst. 2 AML zákona se však tato výjimka u soudních exekutorů, auditorů a daňových poradců nepoužije, má-li tato povinná osoba za to, že klient žádá o právní poradenství za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti nebo za účelem financování terorismu. Čl. 70 odst. 2 pododstavec druhý AMLR dále omezuje výjimku z oznamovací povinnosti u právnických profesí – tato výjimka se již nevztahuje ani na advokáty a notáře. Z hlediska věcného rozsahu výjimky je explicitně stanoveno, že se nevztahuje na případy, kdy povinná osoba sama páchá relevantní trestnou činnost, případně poskytuje poradenství s cílem ji umožnit (čl. 70 odst. 2 písm. a), resp. b). Neučiní-li taková povinná osoba oznámení, dopustí se přestupku, za který je možno podle části sedmé hlavy první dílu 12 potenciálně uložit pokutu až 125 000 000 Kč u fyzických osob, resp. až 250 000 000 Kč u právnických osob.
K § 26
„Národními“ povinnými osobami jsou takové povinné osoby, které nejsou mezi povinné osoby zahrnuty přímo v AML předpisech EU (a z pohledu evropského práva se tak o povinné osoby stricto sensu nejedná, viz čl. 2 bod 4 AMLD6), ale na vnitrostátní úrovni byla shledána potřeba k nim na základě zmocnění v čl. 3 AMLD6 jako k povinným osobám přistupovat, přičemž v souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 1 a 7 AMLD6 je jim možno uložit některé nebo všechny povinnosti, které se vztahují na „evropské“ povinné osoby. Odstavec 1 se vztahuje na „národní“ povinné osoby s výjimkou insolvenčních správců a restrukturalizačních správců (jichž se týká následující paragraf) a ukládá jim veškeré povinnosti, jež na povinné osoby standardně dopadají.
Čl. 3 odst. 7 AMLD6 umožňuje uložit veškeré příslušné povinnosti těm osobám, které již jsou „národními“ povinnými osobami podle dosavadní právní úpravy, aniž by tento krok vyžadoval předchozí oznámení Komisi a odložení přijetí opatření podle čl. 3 odst. 2 a 3 AMLD6.
Ustanovení odstavce 1 v žádném případě nelze vykládat a contrario tak, že ostatní povinné osoby („evropské“ povinné osoby) příslušné povinnosti nemají. Takový výklad by nebyl eurokonformní – povinnosti se na tyto povinné osoby vztahují přímo na základě AMLR a český zákonodárce se od tohoto nemůže odchýlit. Pro „národní“ povinné osoby podle čl. 3 odst. 1 AMLR však přímo z AMLR žádné povinnosti naopak nevyplývají. Citované ustanovení pouze dává členským státům volnost v tom, jaká ustanovení AMLR se na „národní“ povinné osoby budou vztahovat. To je proto nutné explicitně stanovit v tomto zákoně. Odkaz na povinnosti konkrétní povinné osoby podle AMLR byl zvolen záměrně, neboť tento druh povinné osoby nemá žádné zvláštní povinnosti.
Odstavec 2 vymezuje povinnosti ČNB v jejím aspektu „národní“ povinné osoby a zajišťuje, aby ČNB plnila stejné povinnosti jako standardní úvěrové instituce u vybraných činností.
Odstavec 3 ukládá soukromým bezpečnostním službám povinnost nahlásit také registrační značku dopravního prostředku, který používají k přepravě peněžní hotovosti, a to do CRPO. Tato povinnost je nezbytná pro zajištění transparentnosti a efektivní kontroly subjektů, které poskytují služby přepravy hotovosti, a současně pro minimalizaci zásahů do jejich činnosti. Daná povinnost úzce navazuje na ustanovení o neprovedení kontroly a souvisí s tím, že pokud je dopravní prostředek řádně registrován a jeho provozovatelem je soukromá bezpečnostní služba, která převáží peněžní hotovost, není účelné provádět kontrolu ze strany CS ČR nebo Policie České republiky. Tyto soukromé bezpečnostní služby podléhají správnímu dozoru ze strany celního úřadu a na jejich činnost při převozech peněžní hotovosti dopadá tento zákon. Je tedy účelné, aby nedocházelo k jejich kontrolám na pozemních komunikacích, ale aby kontrola probíhala až následně v rámci správního dozoru. Nicméně tento přístup lze aplikovat pouze v případě, kdy bude možné konkrétní dopravní prostředek na pozemní komunikaci přiřadit konkrétní povinné osobě převážející peněžní hotovost.
Tento mechanismus zároveň podporuje efektivní využití kontrolních kapacit orgánů dozoru, které se mohou soustředit na rizikové případy, nikoli na subjekty s nízkým rizikem, a byl v rámci přípravy zákona projednán a odsouhlasen zástupci asociací zastupujících dotčené soukromé bezpečnostní služby.
K § 27
Insolvenční a restrukturalizační správci jsou povinnými osobami již podle stávajícího AML zákona, kam byli zařazeni na základě národního hodnocení rizik, a to s ohledem na skutečnost, že rizikovost poskytování služeb spojených s insolvencí vyplývá mimo jiné i ze zprávy z hodnocení MONEYVAL. V souladu s mezinárodními standardy FATF je nezbytné, aby se na profese, u nichž hrozí riziko zneužití k praní peněz a financování terorismu, vztahovaly požadavky AML/CFT prevence a detekce.
V rámci procesu národního hodnocení rizik bylo zjištěno, že profese insolvenčních správců je z hlediska rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu zranitelná a její příslušníci v nějaké pozici figurují v řadě případů, kde docházelo k šetření podezření. Praxe také ukazuje, že někteří insolvenční správci (zpravidla se současně jedná o advokáty) znalí AML/CFT legislativy a rizik s tím spojených se obracejí na FAÚ, aby upozornili na případ možné legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu nebo aby získali informace k dalšímu možnému postupu ve věci.
Vzhledem k činnosti insolvenčních správců, kteří v určité fázi insolvenčního řízení nakládají s majetkovou podstatou dlužníka, a zejména k informacím, které mají k dispozici, je žádoucí, aby se i na tyto profese vztahovaly povinnosti v AML/CFT oblasti. Insolvenční řízení, v němž se úpadce nachází, a také období, které insolvenčnímu řízení předchází, může být ohroženo celou řadou rizik, jako je např. hospodářská a majetková trestná činnost (včetně tzv. tunelování) a následná legalizace výnosů z trestné činnosti. V rámci vedeného insolvenčního řízení se insolvenční správce (právě z hlediska rozsahu informací a dokumentů, jimiž disponuje) může dozvědět o okolnostech, které nasvědčují hospodářské či jiné trestné činnosti, která předcházela insolvenčnímu řízení a jež se týká úpadce a jeho majetku. Může se jednat o podezření na rozmanitou závažnou trestnou činnost majetkové a hospodářské povahy nebo korupci, které úzce souvisejí s legalizací výnosů z trestné činnosti. V souladu s mezinárodními standardy FATF (zejména Doporučením č. 1, kde jsou státy povinny zajistit strategii a koordinaci AML/CFT prostřednictvím hodnocení rizik a uplatňování rizikově orientovaného přístupu) je nezbytné, aby se na profese, u nichž hrozí riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, vztahovaly požadavky AML/CFT prevence a detekce. Proto je třeba zahrnout insolvenční správce mezi povinné osoby.
Zároveň však nelze tyto osoby podřadit pod žádný druh povinných osob podle čl. 3 AMLR. Nelze je jednoznačně prohlásit za právnické profese; jejich činnost nelze označit za zprostředkování ani obchodování. Pakliže insolvenční správce nebo hostující insolvenční správce zpeněžuje zboží z některé z kategorií uvedených v AMLR, jedná se o nahodilou a principiálně jednorázovou činnost. Restrukturalizační správce je ustanoven k provádění jednotlivých úkonů soudem, přičemž je pokynům soudu zcela podřízen, a jedná se tedy o ryze národní povinnou osobu.
Návrh pak jde cestou minimalizace povinností, kdy pouze potvrzuje stávající rozsah povinností insolvenčních a restrukturalizačních správců tak, jak tomu je již v AML zákoně.
K § 28
Implementuje se čl. 67 odst. 5 prováděcího nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1122 ze dne 12. března 2019, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES, pokud jde o fungování registru Unie.
K části druhá hlavě III
Hlava III upravuje zapisování činností do CRPO, proces povolování činností, které podle tohoto zákona podléhají povolením, definici spolehlivosti, součinnost a způsob použití jistoty.
K části druhá hlavě III dílu 1
Hlava II díl 1 upravuje proces zapisování činností vykonávaných povinnými osobami na seznam zapisovaných činností v rámci CRPO podle tohoto zákona.
K § 29
Odstavec 1 stanoví základní podmínky pro výkon zapisované činnosti. Vedle požadavku bezúhonnosti a existence příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu se vyžaduje také zápis osoby do centrálního rejstříku povinných osob.
Smyslem zavedení institutu zapisovaných činností je vytvořit mechanismus umožňující identifikaci osob, které vykonávají činnosti zakládající postavení povinné osoby podle tohoto zákona, avšak nejsou evidovány v jiných specializovaných registrech ani nepodléhají licenčnímu nebo povolovacímu režimu, z něhož by bylo možné jejich identifikaci dovodit. Existence úplných a aktuálních údajů o těchto osobách představuje nezbytný předpoklad pro efektivní výkon dozoru podle tohoto zákona, ale také pro získávání informací o velikosti, struktuře a vývoji jednotlivých sektorů povinných osob. Úprava tak umožňuje orgánům dozoru získat přehled o skutečném rozsahu činností podléhajících AML regulaci a odpovídajícím způsobem plánovat výkon dozoru a vyhodnocovat rizika.
Požadavek zápisu současně dopadá pouze na osoby, které zapisovanou činnost skutečně vykonávají. Samotná skutečnost, že určitá osoba disponuje oprávněním k výkonu činnosti podle jiného právního předpisu, zejména podle živnostenského zákona, sama o sobě povinnost zápisu nezakládá. Pokud osoba činnost fakticky nevykonává, nevzniká jí ani povinnost zápisu do centrálního rejstříku povinných osob. Cílem právní úpravy totiž není evidovat všechny osoby, které by potenciálně mohly zapisovanou činnost vykonávat, ale pouze osoby, které ji soustavně vykonávají a kterým z tohoto důvodu vzniká postavení povinné osoby podle tohoto zákona.
Odstavec 2 obsahuje výčet zapisovaných činností, jejichž výkon vede ke vzniku statusu povinné osoby. Výčet vychází z čl. 3 bodu 3 AMLR a ze zmocnění podle čl. 3 odst. 1 AMLD6 a reflektuje také specifika národních povinných osob podle tohoto zákona. Současně je nutno upozornit, že pojmy použité v odstavci 2 je nutné vykládat v kontextu jejich významu podle AMLR. Určení, co se rozumí např. drahými kovy a kameny nebo zbožím vysoké hodnoty tedy stanoví příloha V, resp. příloha IV AMLR.
Písm. a) zařazuje mezi zapisované činnosti zprostředkovávání transakcí s nemovitými věcmi, včetně zprostředkování pronájmu nemovitých věcí, pokud výše měsíčního nájemného dosahuje alespoň ekvivalentu 10 000 EUR. Jedná se o činnosti, které jsou spojeny s významnými majetkovými hodnotami a které evropská AML regulace dlouhodobě považuje za rizikové z hlediska možného zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Ustanovení současně dopadá pouze na osoby, které tuto činnost vykonávají mimo rámec jiných regulovaných profesí, jež již podléhají AML režimu z jiných důvodů.
Písm. b) mezi zapisované činnosti zařazuje obchodování s nemovitými věcmi. Ustanovení dopadá zejména na osoby, které nakupují a prodávají nemovitosti jako předmět své podnikatelské činnosti a které současně nepodléhají jinému zvláštnímu režimu identifikace a dozoru. Důvodem zařazení této činnosti je vysoká hodnota realizovaných obchodů a možnost využití nemovitostních transakcí k umisťování nebo zastírání původu finančních prostředků.
Písm. c) mezi zapisované činnosti řadí obchodování s drahými kovy a drahými kameny. Tyto komodity představují vysoce likvidní a snadno převoditelná aktiva, která mohou sloužit jako uchovatel hodnoty a mohou být využívána k převodu majetku mimo standardní finanční systém.
Písm. d) dopadá na obchodování se zbožím vysoké hodnoty. Vzhledem k hodnotě obchodovaného majetku a možnosti jeho relativně snadného převodu představuje tato oblast činností zvýšené riziko zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Podle písm. e) se za zapisovanou činnost považuje obchodování nebo zprostředkovávání obchodu s kulturními statky, pokud hodnota transakce dosahuje alespoň 10 000 EUR. Kulturní statky představují specifickou kategorii majetku, jejíž obchodování bývá spojeno se složitějším určováním hodnoty a vlastnické historie jednotlivých předmětů, což může vytvářet prostor pro zakrývání původu majetku.
Písm. f) mezi zapisované činnosti zařazuje provádění veřejných dražeb vybraných druhů majetku. Veřejná dražba představuje způsob převodu vlastnického práva k majetku značné hodnoty a z tohoto důvodu je vhodné, aby osoby poskytující tyto služby podléhaly AML režimu.
Písm. g) dopadá na zprostředkování hypotečních úvěrů vykonávané osobami mimo regulovaný finanční sektor. Smyslem je zajistit, aby AML povinnosti dopadaly i na osoby, které se podílejí na zprostředkování financování nemovitostních transakcí, aniž by samy byly úvěrovými nebo finančními institucemi.
Písm. h) mezi zapisované činnosti zařazuje činnost provozovatele investiční migrace. Jedná se o služby spočívající v asistenci osobám usilujícím o získání pobytového nebo obdobného oprávnění v určitém státě výměnou za investici nebo jiný ekonomický přínos.
Písm. i) zahrnuje činnost nefinanční holdingové společnosti se smíšenou činností. Takové společnosti mohou vykonávat významný vliv na strukturu vlastnictví a řízení skupin podniků a disponovat významnými finančními nebo majetkovými vazbami.
K písm. j) od 10. července 2029 se mezi zapisované činnosti zařazuje činnost fotbalového agenta. Zařazení této činnosti vychází z požadavků evropské AML regulace reagujících na specifická rizika spojená s profesionálním fotbalem a transferovým trhem.
Písm. k) od 10. července 2029 se mezi zapisované činnosti zařazuje činnost vybraného profesionálního fotbalového klubu. Úprava sleduje implementaci požadavků evropského AML rámce vztahujících se k profesionálnímu fotbalu.
Písm. l) od 10. července 2029 dopadá režim zapisovaných činností rovněž na právnické osoby spočívající ve vlastnění nebo řízení vybraného profesionálního fotbalového klubu. Cílem je zachytit též osoby, které vykonávají rozhodující vliv nad subjekty působícími v profesionálním fotbalu.
Písm. m) zařazuje mezi zapisované činnosti poskytování služby převozu peněžní hotovosti. Jedná se o činnost zahrnující fyzickou manipulaci s peněžní hotovostí, která je z hlediska AML systému dlouhodobě považována za rizikovou.
Písm. n) mezi zapisované činnosti zařazuje skladování zboží vysoké hodnoty nebo kulturních statků ve svobodných pásmech a celních skladech, pokud hodnota transakce dosahuje alespoň 10 000 EUR. Tato místa mohou sloužit k dlouhodobému uchovávání majetku vysoké hodnoty, aniž by s ním byly spojeny běžné obchodní transakce, což odůvodňuje jejich zahrnutí do AML režimu.
Písm. o) dopadá na zprostředkování obchodů se zbožím vysoké hodnoty uskutečňovaných ve svobodných pásmech a celních skladech. Smyslem úpravy je postihnout osoby podílející se na organizaci nebo zprostředkování těchto transakcí, které se mohou vyznačovat omezenou transparentností a přeshraničním prvkem.
Písm. p) mezi zapisované činnosti zařazuje přejímání dluhů za úplatu, postupování pohledávek za úplatu a obchodování s pohledávkami. Jedná se o činnosti umožňující převody pohledávek a závazků mezi jednotlivými subjekty a tím i přesuny ekonomických hodnot bez nutnosti přímého převodu peněžních prostředků. Tyto činnosti mohou být vykonávány specializovanými společnostmi i v souvislosti s jinou podnikatelskou činností podle živnostenského zákona. Jejich zařazení mezi zapisované činnosti sleduje zajištění transparentnosti osob, které se těmito aktivitami podnikatelsky zabývají, a umožňuje výkon odpovídajícího AML dohledu.
Písm. q) zařazuje mezi zapisované činnosti poskytování jiného než spotřebitelského úvěru, úvěrů týkajících se nemovitého majetku a financování obchodních transakcí. Jedná se o činnosti, které jsou svou povahou srovnatelné s úvěrovou činností vykonávanou finančními institucemi a které jsou v evropské AML regulaci považovány za činnosti spojené s poskytováním finančních služeb. V praxi se může jednat zejména o poskytování podnikatelských úvěrů, úvěrů mezi podnikateli, financování obchodních případů nebo jiných forem financování vykonávaných mimo regulovaný finanční sektor. Takové činnosti mohou být současně vykonávány v souvislosti s jinou podnikatelskou činností na základě živnostenského oprávnění.
Písm. r) zařazuje mezi zapisované činnosti poskytování finančního pronájmu (finančního leasingu), který není spotřebitelským úvěrem. Finanční leasing představuje ekonomicky obdobný nástroj financování jako úvěr a umožňuje postupné financování pořízení majetku bez jeho okamžitého nabytí do vlastnictví uživatele. Důvodem zařazení této činnosti je skutečnost, že finanční leasing může být využíván k financování majetku značné hodnoty a může být prováděn mimo regulovaný sektor finančních institucí. V praxi může být tato činnost poskytována i osobami vykonávajícími jinou podnikatelskou činnost podle živnostenského zákona.
Písm. s) za zapisovanou činnost stanovuje poskytování záruk nebo jiných závazků k zajištění splnění peněžitých dluhů třetích osob. Jedná se o činnost, která ekonomicky spočívá v převzetí finančního rizika ve prospěch jiné osoby a je tradičně spojována s finančním sektorem. Vedle regulovaných finančních institucí však mohou obdobné služby poskytovat i jiné osoby v rámci své podnikatelské činnosti. Zařazení této činnosti mezi zapisované činnosti zajišťuje, aby AML povinnosti dopadaly rovněž na tyto subjekty.
Písm. t) zahrnuje mezi zapisované činnosti poradenství pro podniky ve věcech kapitálové struktury, průmyslové strategie a souvisejících otázkách, jakož i poradenství a služby v oblasti fúzí a koupě podniků. Tyto činnosti bývají spojeny s významnými korporátními transakcemi a s pohybem značných finančních prostředků. Z působnosti ustanovení jsou výslovně vyloučeni advokáti, auditoři a daňoví poradci, kteří již podléhají AML povinnostem na základě jiných ustanovení zákona. Ustanovení proto míří zejména na poradenské společnosti a jiné podnikatelské subjekty poskytující obdobné služby mimo rámec uvedených regulovaných profesí. Rovněž v tomto případě může jít o činnost vykonávanou v rámci jiné živnosti podle živnostenského zákona.
Písm. u) mezi zapisované činnosti se zařazuje zprostředkování uzavření smlouvy, jejímž předmětem je poskytnutí peněžních prostředků nebo jiného financování. Smyslem úpravy je postihnout osoby, které zprostředkovávají financování mezi poskytovatelem a příjemcem finančních prostředků, aniž by samy byly jejich poskytovatelem. Taková činnost může zahrnovat zejména vyhledávání investorů, financujících subjektů nebo jiných osob ochotných poskytnout financování. V praxi může být tato služba poskytována i jako doplňková součást jiné podnikatelské činnosti vykonávané na základě jiného živnostenského oprávnění.
Písm. v) zařazuje mezi zapisované činnosti úschovu cenností v souhrnné hodnotě alespoň 10 000 EUR. Z působnosti ustanovení jsou vyloučeni advokáti, notáři a centrální depozitář, kteří podléhají zvláštnímu právnímu režimu.
Pojem cenností odpovídá vymezení obsaženému v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 549/2013. Cennostmi jsou nefinanční výrobky, které se prvotně neužívají pro výrobu nebo spotřebu, za běžných podmínek se fyzicky neznehodnocují a jsou pořizovány a drženy především za účelem uchování hodnoty. Patří mezi ně zejména drahé kovy, drahé kameny, umělecká díla, starožitnosti, klenoty a sběratelské předměty.
Ustanovení míří na osoby poskytující služby úschovy takových aktiv mimo regulovaný finanční sektor. V praxi může být tato činnost vykonávána samostatně nebo v souvislosti s jinou podnikatelskou činností podle živnostenského zákona.
Písm. w) mezi zapisované činnosti zařazuje pronájem bezpečnostních schránek. Bezpečnostní schránky umožňují anonymnější uchovávání majetkových hodnot a mohou být využívány k ukládání finančních prostředků, drahých kovů, drahých kamenů nebo jiných cenností. S ohledem na povahu této služby a její potenciální zneužitelnost pro účely zastírání původu majetku je žádoucí, aby její poskytovatelé podléhali AML režimu. Tato služba může být poskytována i osobami, které ji nabízejí jako součást jiné podnikatelské činnosti.
Písm. x) dopadá na poskytování služeb spočívajících v zajišťování nebo uskutečňování nabytí, převodu nebo držby podílů, akcií nebo jiných majetkových účastí v právnických osobách jménem nebo na účet jiné osoby. Jedná se o služby umožňující nakládání s vlastnickými účastmi v obchodních korporacích, které mohou být využívány ke komplexnějším majetkovým a vlastnickým strukturám. Tyto činnosti proto představují oblast, na kterou evropská AML regulace tradičně zaměřuje zvýšenou pozornost. Ustanovení míří zejména na specializované poradenské nebo administrativní společnosti poskytující obdobné služby mimo regulované profese.
Písm. y) mezi zapisované činnosti zařazuje činnost finanční holdingové společnosti. Důvodem je skutečnost, že finanční holdingové společnosti mohou vytvářet významné vazby v rámci skupin působících ve finančním sektoru a disponovat významným vlivem na finanční toky uvnitř těchto skupin. Pokud taková společnost nepodléhá povolovacímu a dohledovému režimu České národní banky (vizte odstavec 3), je namístě zajistit její zahrnutí do AML systému prostřednictvím zápisu do centrálního rejstříku povinných osob.
Písm. z) dopadá na zprostředkovatele skupinového financování. Jedná se o osoby provozující platformy umožňující shromažďování finančních prostředků od většího počtu investorů za účelem financování konkrétních projektů nebo podnikatelských záměrů. Činnost zprostředkovatelů skupinového financování je spojena s převody finančních prostředků mezi větším počtem osob a svou povahou vykazuje obdobné znaky jako další finanční služby. Zařazení této činnosti mezi zapisované činnosti proto zajišťuje soulad s požadavky evropské AML regulace a současně umožňuje identifikaci subjektů vykonávajících tuto činnost mimo okruh osob podléhajících jinému AML režimu.
Navrhovaný odstavec 3 vymezuje okruh činností, které se za jiných okolností považují za zapisované činnosti, avšak za předpokladu, že jsou vykonávány subjekty podléhajícími povolovacímu, registračnímu nebo licenčnímu režimu a současně dohledu České národní banky nebo obdobného zahraničního orgánu, se za zapisované činnosti nepovažují.
Smyslem navržené úpravy je zabránit duplicitní evidenci osob vykonávajících činnosti, které jsou svou povahou obdobné činnostem finančních institucí. V případě úvěrových institucí a finančních institucí vykonávajících dotčené činnosti na základě příslušného povolení, licence nebo registrace disponuje příslušný orgán dozoru již informací o existenci těchto subjektů, jejich oprávnění k činnosti i rozsahu vykonávaných aktivit a je současně oprávněn vykonávat nad nimi dohled podle zvláštních právních předpisů.
Požadavek na zápis těchto osob do centrálního rejstříku povinných osob by za této situace nepřinášel dodatečnou informační hodnotu ani přínos pro výkon dozoru podle tohoto zákona. Jednalo by se naopak o administrativně duplicitní evidenční povinnost bez odpovídajícího regulatorního přínosu.
Navržené ustanovení proto zajišťuje, aby se režim zapisovaných činností uplatnil pouze vůči subjektům, které vykonávají vyjmenované činnosti mimo rámec sektorové finanční regulace a nepodléhají již dohledu České národní banky nebo jiného příslušného orgánu. Současně přispívá k odstraňování nadbytečné administrativní zátěže dotčených osob, aniž by docházelo ke snížení účinnosti AML systému nebo omezení možností výkonu dohledu nad těmito činnostmi.
Výjimka podle odstavce 3 tak reflektuje zásadu přiměřenosti regulace a předchází vzniku duplicitních registračních povinností u subjektů, které jsou již identifikovány v rámci existujících regulatorních režimů a podléhají průběžnému dohledu příslušného orgánu veřejné moci.
K § 30
Účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby povinné osoby byly registrovány u příslušného orgánu dozoru podle požadavku čl. 4 odst. 3 AMLD6.
Odstavec 1 obsahuje speciální úpravu k § 67 správního řádu a stanoví, že se v případě, kdy je žádosti o zápis vyhověno v plném rozsahu, nevydává samostatné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že CRPO je ve vymezeném rozsahu veřejným rejstříkem a tudíž si žadatel může ověřit, zda byl do CRPO již zapsán, není nutné ho o této skutečnosti zvlášť informovat. Pokud podmínky pro zápis nebudou splněny, bude o tom vydáno rozhodnutí, které bude doručeno standardním způsobem.
Údaje požadované podle odstavce 2 jsou nezbytné pro zjištění, o jaký druh povinné osoby se jedná, a pro kontrolu toho, že jsou splněny požadavky na bezúhonnost povinné osoby a dalších s ní spojených osob podle čl. 6 AMLD6.
Stran skutečných majitelů je třeba zopakovat, že podrobná úprava skutečných majitelů podle čl. 51 a násl. AMLR je výrazně širší než definice skutečného majitele podle čl. 2 odst. 1 bodu 28 AMLR. Rovněž definice člena vrcholného vedení podle čl. 2 odst. 1 bodu 40 AMLR je širší, než by odpovídalo doslovnému výkladu tohoto pojmu.
Žádost se bude podávat ve formátu a struktuře stanovených vyhláškou MF podle části osmé hlavy I tohoto zákona, vždy však pouze elektronicky. Žádost nebude možné podat běžným e-mailem. Zároveň nemusí obsahovat údaje z evidencí, do kterých má orgán dozoru přístup, tj. pokud bude mít žadatel splněné své povinnosti např. vůči evidenci skutečných majitelů, tak tyto údaje nebude muset duplicitně vypisovat.
K § 31
Tento paragraf stanovuje, za jakých okolností je nutno přistoupit k vyškrtnutí z CRPO.
Odstavec 1 písm. a) má za cíl zabránit tomu, aby docházelo k opakovanému zápisu a vyškrtnutí dané osoby.
V případě písmen b) a c) se jedná o standardní postup, kdy ztráta podmínek pro výkon dané činnosti představuje důvod pro vyškrtnutí. Ztráta bezúhonnosti právnické osoby ovšem neznamená zrušení ani zánik právnické osoby (ledaže byl této osobě uložen trest zrušení právnické osoby), pouze z této ztráty vyplývá, že právnická osoba nemůže vykonávat žádnou činnost povinné osoby.
Písmena d) a e) odkazují na část tohoto zákona o správním trestání, k nápravnému opatření nebo dodatečnému nápravnému opatření podle části osmé hlavy II tohoto zákona.
Učiní-li orgán dozoru výzvu k odvolání člena vrcholného vedení a skutečného majitele, musí zároveň stanovit lhůtu pro její splnění, protože tato lhůta není v citovaném ustanovení uvedena.
I u osoby, která je vyškrtnuta z rejstříku, zůstanou zachovány údaje o jejích historických vazbách, takže potřeba jejich zachování nepředstavuje překážku vyškrtnutí.
Odstavec 2 stanovuje, že rozhodnutí o vyškrtnutí může být prvním úkonem příslušného orgánu dozoru v řízení, pokud o to daná povinná osoba požádá, aby se zamezilo zbytečné administrativní zátěži.
K § 32 s účinností dnem 10. července 2029
Smyslem tohoto ustanovení je umožnit, aby fotbalové týmy spadající pod příslušný vybraný profesionální fotbalový klub mohly dokončit daný ročník fotbalové soutěže. Neexistence takové úpravy by mohla vést k situaci, kdy jedno z družstev v první lize ztratí možnost pokračovat v soutěži v jejím průběhu, a to teoreticky i v důsledku toho, že se skutečnému majiteli nepodaří podíl na fotbalovém klubu včas prodat.
Jak vyplývá z definice v části první tohoto zákona, „vybraným profesionálním fotbalovým klubem“ může být toliko fotbalový klub stricto sensu, který nesplňuje některou z podmínek pro přiznání výjimky, nikoli právnická osoba jej vlastnící nebo řídící, která je podle širší definice v čl. 2 odst. 1 bodu 52 AMLR rovněž považována za profesionální fotbalový klub.
K § 33
Stanovuje se lhůta pro zpracování údajů, která je standardní lhůtou pro zpracování údajů podle AMLR.
K části druhá hlavě III dílu 2
V rámci daného dílu jsou upraveny postupy pro vydání povolení činnosti některých povinných osob. Činnostmi, které bude možné v ČR vykonávat pouze na základě povolení, které bude v obou případech vydávat FAÚ, bude
▶ poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem a
▶ poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti.
Daná úprava jednak vychází a přebírá již stávající úpravu pro povolování v § 29ba a násl. stávajícího AML zákona (ve vztahu k poskytovatelům služeb spojených s virtuálním aktivem). Ve vztahu k poskytovatelům služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti je zohledněn požadavek čl. 4 odst. 1 a 3 AMLD6, neboť dosavadní stav, kdy jsou uvedené činnosti regulovány na úrovni živnosti volné podle živnostenského zákona (vizte bod 80 přílohy 4 živnostenského zákona), nesplňuje požadavky, které vyplývají z AMLD6.
Celý díl je členěn na tři oddíly, kdy oddíl 1 upravuje specifické požadavky pro žadatele o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem a oddíl 2 upravuje specifické požadavky pro žadatele o povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. Oddíl 3 pak upravuje postupy, která jsou shodné pro vyřizování žádostí pro oba okruhy služeb.
K části druhá hlavě III dílu 2 oddílu 1
V rámci daného oddílu jsou upraveny specifické požadavky, které musí splnit žadatel o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem, včetně požadavků na obsahové náležitosti žádosti.
K § 34
Tento paragraf je v principu převzat ze stávajícího AML zákona, konkrétně se jedná o jeho § 29ba. Stanovuje povinnost, že osoba, která chce poskytovat služby spojené s virtuálním aktivem, může tyto poskytovat, pouze pokud je držitelem povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem. Vznik povinnosti požádat o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem je dále vázán tím, že služby spojené s virtuálním aktivem budou osobou poskytovány soustavně, samostatně, na vlastní účet a odpovědnost a za účelem dosažení zisku, tzn., že se bude prakticky jednat o podnikání v dané oblasti. Nahodilé nebo jednorázové transakce nebudou pro zúčastněné osoby zakládat povinnost nechat si takovou činnost orgánem dozoru povolit. Současně je upravován také vztah k licenci vydané podle nařízení MiCA. Protože držitelé licencí vydávaných podle nařízení MiCA budou procházet systémem prověřování v rámci povolovacího řízení před ČNB, je nadbytečné takové subjekty znovu „licencovat“ orgánem dozoru.
Stanoví se také parametry, které musejí být žadatelem splňovány, aby mu mohlo být uděleno příslušné povolení. Kromě standardních podmínek uplatňovaných v rámci obdobných povolovacích řízeních, jako je spolehlivost a bezdlužnost, bude podmínkou pro vydání licence také složení jistiny u orgánu dozoru a dále posouzení správnosti a vyloučení pochybnosti obsahu u dalších povinně zasílaných dokumentů a informací.
Jistota splněná složením peněžní částky na bankovním účtu vedeném orgánem dozoru má za cíl především zajistit případné uhrazení pokut uložených orgánem dozoru za porušení AML/CFT povinností a uhrazení případných daňových pohledávek jiných orgánů. Posílením ochrany spotřebitele je také možnost použití jistoty na náhradu škody nebo nemajetkové újmy poškozeného na základě pravomocného rozsudku v trestním řízení. V případě jistoty byla zvolena částka 250 000 Kč. Při stanovení výše částky bylo přistoupeno ke kompromisu mezi reálnou možností dotčených osob takovou částku složit a účelem, ke kterému má případná částka zajištěná jistotou sloužit. S ohledem na výši pokut, které je možné uložit za porušení povinností povinných osob podle tohoto zákona, je zřejmé, že výše jistoty byla zvolena na nízké úrovni, neboť bylo přihlédnuto spíše k minimalizaci případného rdousivého efektu jistoty pro dotčené osoby. Zároveň se rámcově jedná o ekvivalent částky 10 000 EUR, která je v rámci předpisů týkajících se boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v hojné míře využívána.
V případě posuzování spolehlivosti bude ověřováno, zda žadatel nebyl pravomocně odsouzen pro relevantní trestný čin, nebo zda se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Stejně tak se posuzuje, zda závažným způsobem neporušil daňové předpisy, tento zákon nebo jiný právní předpis upravující opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, zákon upravující evidenci skutečných majitelů nebo zákon upravující provádění mezinárodních sankcí. Rozsah posuzovaných právních předpisů byl takto stanoven proto, že s ohledem na účel úpravy povolování může mít porušení uvedených právních předpisů buď přímo, nebo i nepřímo vztah k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Zde je nutno upozornit, že porušení nemusí být vždy pouze na základě řízení o přestupku, ale může se jednat také o porušení, které založí jiný zásah do práv žadatele, např. zrušení povolení. Podmínky spolehlivosti musejí kromě žadatele splňovat také jiné osoby, které s činností žadatele úzce souvisejí. V případě právnické osoby jsou to všechny osoby, které jsou skutečným majitelem žadatele nebo které jsou u žadatele statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu. Předpokládá se, že v případě tuzemských osob bude spolehlivost posuzována orgánem dozoru, a to s pomocí vyhledávání v příslušných rejstřících, případně dotazu na orgány příslušné k vedení daného řízení (správní, přestupkové nebo daňové).
Současně se v odstavci 3 stanovuje, že podmínky pro posuzování spolehlivosti musejí být splňovány po celou dobu, po kterou je povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem platné. To znamená, že pokud žadatel nebo jiná uvedená osoba přestane plnit podmínku spolehlivosti (a ve stanovené lhůtě nezjedná nápravu), orgán dozoru takové povolení zruší. Stejné kritérium se uplatňuje i v případě posuzování bezdlužnosti podle tohoto zákona.
K § 35
Navrhované ustanovení navazuje na stávající úpravu náležitostí žádosti o registraci podle § 29bb AML zákona a dále ji rozvíjí. Současně zohledňuje vyšší požadavky kladené na žadatele o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem a potřeby výkonu dohledu podle tohoto zákona.
Vedle obecných náležitostí podání podle správního řádu bude žadatel povinen uvést informace o rozsahu zamýšlené činnosti, státu nebo státech, ve kterých bude činnost vykonávána, internetových stránkách využívaných při poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem a platebních účtech, které mají být v souvislosti s touto činností používány. Tyto údaje jsou významné zejména pro účely výkonu dozoru v oblasti předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, identifikaci případných přeshraničních aspektů činnosti a průběžné sledování aktivit držitele povolení. Současně přispívají k vyšší transparentnosti trhu a posílení ochrany klientů.
Je-li žadatelem právnická osoba, uvádějí se rovněž identifikační údaje člena vrcholného vedení a skutečného majitele. Tyto informace slouží mimo jiné k ověření splnění zákonných požadavků kladených na osoby spojené s výkonem regulované činnosti.
K žádosti bude nezbytné přiložit rovněž další zákonem stanovené dokumenty. Jedná se zejména o doklady prokazující spolehlivost a dokumentaci vztahující se k organizačnímu, technologickému a bezpečnostnímu zabezpečení zamýšlené činnosti, včetně obchodního plánu žadatele. Předložení těchto podkladů umožní příslušnému orgánu dozoru posoudit, zda je žadatel na výkon regulované činnosti dostatečně připraven po organizační, personální i technické stránce a zda disponuje odpovídajícími mechanismy pro plnění povinností v oblasti AML/CFT.
Nově se rovněž stanoví povinnost doložit v případě platebních účtů vedených úvěrovou nebo finanční institucí usazenou mimo EU a EHP potvrzení nebo jiný obdobný doklad prokazující, že je žadatel majitelem takového účtu nebo osobou oprávněnou nakládat s prostředky na tomto účtu. Cílem této úpravy je posílit důvěryhodnost údajů uváděných v žádosti a umožnit příslušnému orgánu dozoru ověřit skutečný vztah žadatele k platebním účtům využívaným při výkonu regulované činnosti, a to zejména v případech, kdy tyto skutečnosti nelze efektivně ověřit prostřednictvím nástrojů dostupných v rámci EU.
Ustanovení dále stanoví, že žádost a její přílohy se podávají prostřednictvím datové schránky ve stanoveném formátu a struktuře. Oproti stávající právní úpravě se výslovně počítá s tím, že prováděcí právní předpis bude upravovat nejen formát a strukturu samotné žádosti, ale rovněž formát a případně také strukturu dokumentů předkládaných jako její přílohy. Cílem je sjednocení podoby předkládaných podkladů, zefektivnění jejich vyhodnocování orgány dozoru a vytvoření podmínek pro vyšší míru automatizovaného zpracování žádostí.
V souladu se zásadou snižování administrativní zátěže se současně stanoví, že žádost nemusí obsahovat údaje, které si příslušný orgán dozoru může zjistit z evidencí, do nichž má zákonný přístup. Tím se předchází duplicitnímu předkládání údajů a naplňuje se princip sdílení údajů mezi orgány veřejné moci.
K části druhá hlavě III dílu 2 oddílu 2
V rámci daného oddílu jsou upraveny specifické požadavky na obsahové náležitosti žádosti, které musí splnit žadatel o povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. Činnosti poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti jsou definovány v čl. 2 odst. 1 bodu 11 AMLR. Jedná se o činnosti vykonávané výlučně v rámci podnikatelské činnosti zahrnující
· zakládání obchodních společností nebo jiných právnických osob;
· výkon funkce člena řídícího orgánu nebo jednatele obchodní společnosti, společníka osobní společnosti nebo srovnatelné funkce v případě jiných právnických osob nebo zajištění jiné osoby, aby tyto funkce vykonávala;
· poskytnutí sídla, adresy společnosti, adresy pro doručování nebo administrativní adresy, jakož i dalších souvisejících služeb pro obchodní společnost, osobní společnost nebo právnickou osobu nebo právní uspořádání;
· výkon funkce svěřenského správce výslovně zřízeného svěřenského fondu nebo výkon rovnocenné funkce pro podobné právní uspořádání nebo zajištění jiné osoby pro výkon této funkce;
· výkon funkce pověřeného společníka pro jinou osobu nebo zajištění jiné osoby pro výkon této funkce.
O povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy či obchodní společnosti je nutno zažádat i v případě vykonávání pouze jedné z výše uvedených činností.
K § 36
Ustanovení tohoto paragrafu v zásadě kopírují ustanovení § 33 vycházející z § 29ba AML zákona, protože se jedná o obdobnou situaci, a proto i zde platí, co již bylo řečeno výše. Speciální úprava se týká výčtu subjektů, které jsou oprávněny k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti, kdy kromě držitele povolení podle tohoto zákona bude oprávněna poskytovat tyto služby také investiční společnost podle § 11 odst. 6 zákona o investičních společnostech a investičních fondech a také jiná povinná osoba, která je oprávněna z výkonu své činnosti obhospodařovat investiční fond, což jsou v podmínkách ČR především banky.
K § 37
Čl. 4 AMLD6 explicitně uvádí druhy povinných osob, výkon jejichž činnosti musí podléhat povolení nebo registraci. Mezi takové povinné osoby patří také povinné osoby poskytující služby pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti.
Druh povinné osoby poskytovatel služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti, který je již ve stávajícím AML zákoně definován pod § 2 odst. 1 písm. h), je dle národního hodnocení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu řazen mezi nejrizikovější. Stejný závěr vyplývá také z nadnárodního hodnocení rizik vypracovaného Komisí, kde je velmi vysoká rizikovost shledána u právnických osob a právních uspořádání včetně služeb s nimi spojených.
Rizikovost tohoto druhu povinné osoby a s tím spojené zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti, související zdrojové trestné činnosti a k financování terorismu vyžaduje přijetí odpovídajících preventivních opatření, která zajistí efektivní řízení těchto rizik. Tento požadavek ostatně vyplývá i z návrhu hodnotící zprávy MONEYVAL, kterou ČR obdržela v září 2026 a která detailně hodnotí AML/CFT systém v ČR. Tato zpráva bude schválena na plenárním zasedání MONEYVAL v prosinci 2026 a ukládá státu provést nápravu ve stanovené době v reakci na klíčová a další zjištění a toto reportovat. Dle navržené zprávy byl druh povinné osoby poskytovatel služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti vyhodnocen nejhůře, a to jak z hlediska jeho fungování, včetně vstupu na trh, tak dohledu nad ním v oblasti AML/CFT. Základním pilířem pro zajištění takové nápravy, která zároveň navazuje na požadavky AMLD6, je tak zavedení povolovacího řízení pro poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti za obdobných podmínek, jaké jsou již zavedeny v řízení o povolení pro poskytování služeb spojených s virtuálními aktivy. Poskytovatel služeb spojených s virtuálními aktivy patří také mezi vysoce rizikový druh povinné osoby.
K odst. 1 písm. a) bod 1 a bod 3
Jako povinnou součást žádosti o vydání povolení stanovuje návrh zákona v § 37 odst. 1 písm. a) bodě 1 informace o rozsahu činnosti. Tyto informace jsou zásadní nejen pro stanovení statusu povinné osoby, ale současně poukazují zejména na obchodní model, povahu, velikost a přeshraniční působení dané povinné osoby. To jsou informace, kterými musí disponovat nejen orgán udělující povolení k činnosti, ale zejména orgán dozoru pro stanovení rizikového profilu povinné osoby a výkonu dozoru založeném na posouzení rizik, jak požaduje čl. 40 AMLD6.
V této souvislosti je pak v odst. 1 písm. a) bodě 3 ve vazbě na poskytování služby sídla, adresy společnosti, adresy pro doručování nebo administrativní adresy, jakož i dalších souvisejících služeb pro obchodní společnost, osobní společnost nebo právnickou osobou nebo právní uspořádání, explicitně vyžadována informace o všech adresách a sídlech, které budou využívány v rámci poskytování této služby. Tato informace je důležitá nejen pro výkon samotného dozoru nad tímto druhem povinné osoby, ale také pro řízení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu na národní úrovni. Tato informace je ale také významná pro plnění povinnosti požadované v čl. 10 AMLD6. Podle odst. 11 tohoto ustanovení musí členské státy zajistit, aby subjekt odpovědný za centrální registr skutečných majitelů byl oprávněn, ať už přímo nebo prostřednictvím jiného orgánu, včetně justičních orgánů, provádět kontroly včetně inspekcí na místě v obchodních prostorách nebo v sídle právnických osob. Pro efektivní naplnění tohoto požadavku na kontroly na místě je vyžadovaná informace o adresách zásadní.
Informování o poskytovaných sídlech také přispěje obecně k vyšší transparentnosti u tohoto druhu povinné osoby, kdy bude jasnější, jaké adresy budou tyto povinné osoby poskytovat jako sídla právnických osob. Tím dojde též k zefektivnění činnosti ostatních orgánů veřejné moci, čímž v návaznosti dojde ke zmenšení administrativní zátěže a také k efektivnějšímu naplnění požadavku k účinnému odhalení pokusu o zneužití finančního systému za účelem legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu a případnému účinnému dopadení a potrestání pachatelů trestné činnosti.
K odst. 1 písm. a) bod 2
Pro orgán udělující povolení k činnosti a orgán dozoru je důležitá informace o platebním účtu, který je využívaný pro podnikatelskou činnost v oblasti poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. S ohledem na rizikovost tohoto druhu povinné osoby je třeba mít dostatek informací také k vyhodnocování přeshraničních rizik a hrozeb spojených s tímto druhem povinné osoby, jež by mohly mít dopad na vnitřní trh EU a ekonomickou ochranu státu. K těmto přeshraničním hrozbám se právě z hlediska praktické činnosti finančního zpravodajství řadí využívání zahraničních platebních účtů zejména v nečlenských státech, a to za účelem zakrývání transakcí či jiných finančních toků s problematickým či nejasným původem. Uvedení platebních účtů, které bude žadatel o povolení pro výkon svojí činnosti používat, napomůže jednak orgánu dozoru efektivně reagovat na případná oznámení o porušení předpisů v AML/CFT oblasti a současně zefektivnit šetření podezřelých obchodů.
Hodnocení přeshraničních hrozeb je součástí sektorového hodnocení rizik a také individuálního hodnocení rizik, která orgán dozoru vypracovává. Požadavek vyplývá také z čl. 40 AMLD6 stanovujícího povinnost, aby orgán dozoru uplatňoval dohled založený na posouzení rizik. To mimo jiné znamená, že orgán dozoru musí dobře porozumět rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu vyskytujícím se ve státě a vyhodnocovat všechny relevantní informace o konkrétních vnitrostátních a mezinárodních rizicích souvisejících se výkonem činnosti povinných osob.
Zavedením povinnosti informovat o platebních účtech současně dojde k proporčnímu narovnání břemene povinností mezi žadateli o poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti a žadateli o poskytování služeb spojených s virtuálními aktivy. Povinnost informovat o platebních účtech již v současném AML zákoně a obdobně i v návrhu zákona stíhá žadatele o povolení pro poskytování služeb spojených s virtuálními aktivy, kdy potřeba takové informace byla odůvodněna rizikovostí daného sektoru. Druh povinné osoby poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti je hodnocen také jako vysoce rizikový, a proto se považuje za vhodné a účelné nastavit pro oba druhy povinných osob obdobné podmínky.
K odst. 2 písm. a)
Součástí žádosti o povolení pro poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti musí být také dokument prokazující splnění podmínky spolehlivosti podle § 38 tohoto zákona, čímž je v praxi reflektován požadavek čl. 6 AMLD6.
K odst. 2 písm. b)
Doklad potvrzující existenci platebního účtu podle odst. 2 písm. b) bude obligatorní přílohou žádosti o povolení pro případ, že žadatel o povolení bude pro výkon svojí činnosti používat platební účet u finanční nebo úvěrové instituce usazené mimo členský stát. Tato povinnost reaguje na skutečnost, že registry bankovních účtů členských států budou v blízké době integrovány pod jednotný evropský systém bankovních účtů, čímž bude zjednodušen proces ověření a kontroly existence takového účtu jak pro orgán udělující povolení, tak i pro orgán dozoru. V případě třetích zemí obdobný nástroj není zaveden, a proto je potřeba existenci takového účtu prokázat a doložit. Nepředpokládá se nicméně výrazné administrativní zatížení žadatelů o povolení v tomto ohledu, neboť i finanční a úvěrové instituce ze třetích zemí dnes standardně poskytují služby internetového bankovnictví, kde je možné generovat elektronicky podepsané potvrzení o existenci účtu.
K odst. 2 písm. c)
Požadavek na doložení dokladu prokazujícího oprávnění žadatele o povolení užívat prostory na všech adresách a v sídlech identifikovaných podle odstavce 1 písm. a) bodu 3 se uplatní, jen pokud nelze ve smyslu odstavce 4 údaje zjistit z evidence, do níž má orgán dozoru zřízen přístup. Pokud lze tuto skutečnost ověřit prostřednictvím přístupu do jednotného přístupového místa o nemovitých věcech (tzn., je možné zjistit, že žadatel o povolení je vlastník nemovitosti), nebude takový doklad orgánem udělujícím povolení vyžadován.
K části druhá hlavě III dílu 2 oddílu 3
Oddíl 3 obsahuje společnou úpravu procesních a režimových pravidel, která se vztahují k oběma povolením upraveným v předchozích oddílech této části zákona. Zvolená systematika vychází z toho, že některé instituty – zejména zrušení a zánik povolení, postupy při nesplnění zákonných podmínek, ohlašovací povinnosti držitele či důsledky změn údajů – mají povahu obecných zásad, které se neodlišují podle konkrétního typu povolení. Jejich společné zakotvení do jednoho oddílu proto zajišťuje jednotné uplatnění, eliminuje duplicitu právní úpravy a předchází rozdílnému výkladu obdobných ustanovení.
Jednotná úprava rovněž podporuje naplnění základního požadavku, aby držitelé obou povolení trvale splňovali zákonné podmínky, mezi nimi zejména podmínku spolehlivosti. Právě spolehlivost tvoří v kontextu povolovacího režimu zásadní kritérium, které se uplatňuje shodným způsobem bez ohledu na typ povolení. Společná ustanovení tak posilují jistotu a transparentnost výkonu povolených činností a umožňují orgánu dozoru postupovat konzistentně při posuzování zachování podmínek na straně držitele povolení.
Tento oddíl současně přispívá k právní jistotě osob, které o povolení žádají nebo povolení již drží. Jasně strukturovaná, jednotná a předvídatelná pravidla zajišťují stabilitu právního postavení povinných osob, omezují administrativní zátěž a přispívají k efektivnímu výkonu dozoru. Držitelé obou povolení mají díky tomu shodné procesní povinnosti i shodné následky při jejich nesplnění.
Součástí úpravy je i ohlašovací povinnost držitelů povolení, jejímž účelem je zajistit, aby orgán dozoru disponoval aktuálními informacemi významnými pro posouzení splnění podmínek, zejména podmínky spolehlivosti. Včasné oznamování změn umožňuje pružnou reakci orgánu dozoru a napomáhá předcházet situacím, kdy je nutné povolení zrušit z důvodu nesplnění zákonných podmínek.
Procesní systém oddílu 3 je koncipován jako relativně samostatný, avšak nikoli uzavřený. Subsidiárně se proto použije správní řád, a to vždy tam, kde tato část zákona nestanoví odchylný postup. Tím je zajištěna procesní kontinuita, zákonnost řízení a ochrana práv dotčených osob, aniž by bylo třeba opakovat obecné procesní instituty již upravené správním řádem.
Oddíl 3 tak představuje základní stavební prvek povolovací úpravy v této části zákona. Jeho cílem je zajistit jednotný režim pro oba typy povolení, posílit právní jistotu držitelů i žadatelů, zjednodušit postupy orgánu dozoru a vytvořit transparentní právní rámec, který podporuje řádné plnění povinností a stabilitu celého povolovacího systému.
K § 38
V případě posuzování spolehlivosti bude ověřováno, zda se žadatel těší dobré pověsti. Konkrétně se tak zkoumá, zda byl pravomocně odsouzen pro relevantní trestný čin, nebo zda se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Dále se ověřuje jeho bezdlužnost a zda nebyl v posledních 5 letech statutárním orgánem, členem statutárního orgánu právnické osoby nebo zástupcem právnické osoby ve statutárním orgánu právnické osoby, o jejímž úpadku bylo pravomocně rozhodnuto v insolvenčním řízení. Stejně tak se posuzuje, zda závažným způsobem neporušil daňové předpisy, tento zákon nebo jiný právní předpis upravující oblast AML/CFT, zákon upravující evidenci skutečných majitelů nebo zákon upravující provádění mezinárodních sankcí. Rozsah posuzovaných právních předpisů byl takto stanoven proto, že s ohledem na účel úpravy povolování může mít porušení uvedených právních předpisů buď přímo, nebo i nepřímo vztah k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Zde je nutno upozornit, že porušení nemusí být vždy pouze na základě řízení o přestupku, ale může se jednat také o porušení, které založí jiný zásah do práv žadatele, např. předchozí zrušení povolení ex offo. Podmínky spolehlivosti musejí kromě žadatele splňovat také jiné osoby, které s činností žadatele úzce souvisí. V případě právnické osoby jsou to všechny osoby, které jsou skutečným majitelem žadatele a které jsou u žadatele statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu. Předpokládá se, že v případě tuzemských osob bude spolehlivost posuzována orgánem dozoru, a to v příslušných rejstřících, případně dotazem na orgány příslušné k vedení daného řízení (správní, přestupkové nebo daňové).
Současně se stanovuje, že podmínky pro posuzování spolehlivosti musejí být splňovány po celou dobu, po kterou je povolení platné. To znamená, že pokud žadatel nebo jiná uvedená osoba přestane plnit podmínku spolehlivosti (a ve stanovené lhůtě nezjedná nápravu), orgán dozoru takové povolení zruší. Stejné kritérium se uplatňuje i v případě posuzování bezdlužnosti.
Mezi podmínky spolehlivosti nespadá bezdlužnost – ta je ovšem v případě poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti vyžadovaná jako jeden z aspektů dobré pověsti upravené v tomto zákoně, přičemž nelze směšovat dobrou pověst (požadavek na některé druhy povinných osob, založený na čl. 6 odst. 1 AMLD6) a spolehlivost (požadovaná u částečně odlišné množiny povinných osob, původně podle § 29ba a násl. AML zákona).
K § 39
Navrhovaná úprava navazuje na § 29be stávajícího AML zákona a upravuje technické podmínky skládání jistoty. Jistota se skládá bezhotovostním převodem na zvláštní účet příslušného orgánu dozoru vedený u České národní banky, jehož číslo příslušný orgán dozoru zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup. Jistota musí být složena tak, aby příslušný orgán dozoru mohl již při posuzování žádosti ověřit splnění této zákonné podmínky.
Současně se upravuje následek nesložení jistoty ve stanovené lhůtě, stanoveným způsobem nebo ve stanovené výši. V takovém případě se řízení o vydání povolení zastavuje přímo ze zákona. Jedná se o speciální právní úpravu vůči § 66 správního řádu, která stanovuje, že o zastavení řízení se usnesení nevydává. Vzhledem k tomu, že důvod zastavení řízení je jednoznačně a objektivně stanoven zákonem a jeho existence je snadno ověřitelná, není účelné ani nezbytné vydávat samostatný procesní akt.
Navržené řešení sleduje požadavek procesní ekonomie a přispívá ke snížení administrativní zátěže jak na straně příslušného orgánu dozoru, tak na straně žadatele. Orgán dozoru není nucen vést další procesní úkony spojené s vydáním a doručováním usnesení o zastavení řízení a žadatel naopak není zatěžován vedením navazujících procesních kroků v situaci, kdy nesplnil základní zákonnou podmínku pro pokračování v řízení.
Navržená úprava současně posiluje právní jistotu žadatele. Při nesložení jistoty ve stanovené lhůtě, stanoveným způsobem nebo ve stanovené výši nastává následek předvídaný zákonem automaticky, takže žadatel může bez pochybností dovodit, že řízení již dále neprobíhá. Odpadá tak případná nejistota ohledně toho, zda a kdy správní orgán vydá procesní rozhodnutí o zastavení řízení.
Povinnost příslušného orgánu dozoru žadatele o této skutečnosti vyrozumět představuje doplnění uvedeného zjednodušeného procesního rámce. Zákon záměrně nestanoví formu vyrozumění, takže příslušný orgán dozoru může zvolit způsob odpovídající okolnostem konkrétního případu, například elektronickou poštu, telefonické oznámení nebo jiný vhodný komunikační prostředek. Smyslem vyrozumění je poskytnout žadateli informaci o nastalém právním následku, nikoli zakládat další formální procesní postup. Proto se rovněž nevyžaduje prokazování doručení vyrozumění ani ověřování, zda se informace skutečně dostala do dispoziční sféry žadatele. Příslušný orgán dozoru tak není zatěžován řešením situací, kdy například elektronická zpráva není doručena v důsledku technických omezení na straně adresáta nebo nastavení jeho bezpečnostních systémů.
Vzhledem k tomu, že jistota musí být po celou dobu vedena na účtu příslušného orgánu dozoru v plné zákonem stanovené výši, nese náklady související s jejím složením osoba, která jistotu skládá. Toto pravidlo má praktický význam zejména v případě zahraničních plateb, u nichž mohou být z převáděné částky odečítány bankovní poplatky.
Na správu jistoty se přiměřeně použijí ustanovení daňového řádu upravující správu plateb, zejména část třetí, hlava pátá, díl čtvrtý.
K § 40
Navržený postup pro použití jistoty, který navazuje na § 29bf stávajícího AML zákona, stanoví postup pro vracení složené jistoty. Navrhuje se standardní postup při správě kaucí (vizte např. zákon o hazardních hrách, zákon o pohonných hmotách nebo zákon o povinném značení lihu). Složená jistota zůstává do konce platnosti povolení nedotknutelně uložena na účtu příslušného orgánu dozoru, kde s ní nikdo, ani např. exekutor nebo insolvenční správce, nemůže disponovat. Po zrušení nebo zániku povolení se z dané jistoty stane přeplatek ve smyslu § 154 daňového řádu. Z tohoto přeplatku jsou primárně uspokojeny nároky příslušného orgánu dozoru, zejména nedoplatky na pokutě.
Pokud je o to v následujících 90 dnech příslušný orgán dozoru požádán správcem daně nebo poškozeným v trestním řízení, kterému byl přiznán na základě pravomocného rozsudku v trestním řízení nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, tak se využije kauce na uhrazení těchto nedoplatků a pohledávek. Devadesátidenní lhůta se staví po dobu vedení přestupkového řízení před příslušným orgánem dozoru, daňového řízení nebo trestního řízení vůči ex-držiteli povolení. Jedná se o lex specialis vůči § 155 odst. 3 daňového řádu. Je-li ovšem proti osobě, jež poskytla jistotu, vedeno trestní řízení pro jiný trestný čin než relevantní trestný čin podle přílohy č. 1 tohoto zákona, lhůta pro vrácení přeplatku na dani představovaného jistotou se po dobu, kdy je dané trestní řízení vedeno, nestaví.
Po uplynutí lhůty si může oprávněná osoba zažádat o vratitelný přeplatek a příslušný orgán dozoru jí ho v souladu s § 155b odst. 1 daňového řádu vrátí do 30 dnů. V rámci žádosti by měla uvést účet vedený u banky nebo spořitelního nebo úvěrového družstva v EU nebo Evropském hospodářském prostoru.
K § 41
Také tento paragraf navazuje na ustanovení stávajícího AML zákona (konkrétně § 29bg v případě odstavců 1 až 3 a § 29bj odst. 3 v případě odstavce 4), avšak došlo ke změně ve výčtu druhů osob, na které se vztahuje, jedná se tedy o manažera a pracovníka pro dodržování předpisů a skutečného majitele (návaznost na úpravu v AMLR a AMLD6). U těchto osob byla zvolena forma jejich následného ověření. To probíhá formou čestného prohlášení každé dotčené osoby, které musí být zasláno příslušnému orgánu dozoru, a to buď do datové schránky, nebo formou v listinné podobě, avšak s úředně ověřeným podpisem. Listinná forma byla zvolena z důvodu, že subjektům usazeným mimo ČR nemusí být datová schránka zřízena. Současně se stanoví i přiměřená lhůta pro zaslání takového čestného prohlášení, která činí 10 pracovních dnů od podání žádosti o povolení. S ohledem na skutečnost, že čestné prohlášení je požadováno od osob, které musejí být v rámci činnosti žadatele aktivními, přičemž se jedná o žádost související s hospodářskou činností na ně „navázaného“ subjektu, nelze tuto lhůtu považovat za nepřiměřeně krátkou.
Ustanovení odstavce 4 vychází z § 29bj odst. 3 AML zákona a respektuje lhůtu stanovenou tímto zákonem pro zapisování údajů do CRPO povinnou osobou. Nesplnění povinnosti podle odstavce 4 je zvláštním důvodem ke zrušení povolení.
Navrhovaná úprava odstavce 5 sleduje zjednodušení procesu vydávání povolení a současně snížení administrativní zátěže příslušného orgánu dozoru. Povinnost předložit čestná prohlášení osob uvedených v odstavci 1 představuje nezbytný předpoklad pro posouzení žádosti o vydání povolení. Bez splnění této povinnosti nelze řádně ověřit splnění zákonných podmínek pro vydání povolení, a povolení proto nemůže být vydáno.
Jestliže čestná prohlášení nejsou ve stanovené lhůtě a předepsaným způsobem doručena, řízení se zastavuje přímo ze zákona. Tento mechanismus odstraňuje potřebu vydávat formální procesní rozhodnutí o zastavení řízení v případech, kdy je již zcela zřejmé, že zákonné předpoklady pro pokračování v řízení nebyly splněny. Příslušný orgán dozoru tak nemusí vynakládat další administrativní kapacity na vydávání a doručování rozhodnutí, ale postačí, pokud žadatele o této skutečnosti vhodným způsobem informuje, například prostřednictvím datové schránky, elektronické pošty nebo jinou obvyklou formou komunikace. Orgán dozoru současně nemusí zkoumat, zda žadatel byl o zastavení řízení fakticky informován či nikoli (např. email není fakticky doručen z důvodu chybně nastavené antivirové ochrany elektronické pošty žadatele apod.).
Navržené řešení současně posiluje právní jistotu žadatelů. Marným uplynutím zákonné lhůty pro předložení požadovaných čestných prohlášení je jednoznačně určeno, že řízení bylo zastaveno, aniž by bylo nutné vyčkávat na vydání a právní moc rozhodnutí správního orgánu. Žadatel tak není vystaven nejistotě ohledně svého procesního postavení a má postaveno najisto, že již není účastníkem daného řízení o vydání povolení. Tím se předchází situacím, kdy by po delší dobu nebylo zřejmé, zda řízení nadále pokračuje, či nikoliv.
Pokud je řízení ukončeno z výše uvedeného důvodu, nebrání to tomu, aby žadatel podal novou žádost, samozřejmě za splnění všech podmínek pro podání žádosti.
K § 42
Navrhovaná úprava představuje pravidla pro zápis informace o udělení povolení podle tohoto dílu do CRPO, a to jak povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem, tak povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. U obou kategorií povolení směřuje návrh zákona k posílení transparentnosti a ochraně spotřebitelů, avšak vychází z odlišných východisek stávající právní úpravy. Zatímco poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem je již v současnosti regulováno jako zvláštní činnost podléhající povolení podle AML zákona a nespadá pod živnostenskou úpravu, poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti je v současné době živností volnou. Nová právní úprava tedy poprvé zavádí povolovací režim také pro tuto druhou kategorii poskytovatelů, což vyžaduje nastavení jednotného režimu evidence a zapisování údajů pro oba typy povolení.
V případě poskytovatelů služeb spojených s virtuálním aktivem dochází k navázání na dosavadní úpravu § 29bj odst. 4 AML zákona, avšak nově se zohledňuje, že povolení může vzniknout nejen výslovným rozhodnutím, ale i marným uplynutím lhůty. Orgán dozoru je proto povinen zapsat do CRPO všechny držitele povolení bez ohledu na způsob jeho vzniku. Stejný princip se uplatní i u poskytovatelů služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti, u nichž povolovací režim dosud absentoval.
Současně se zavádí povinnost zapisovat do CRPO platební účty uvedené držitelem povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem v žádosti o povolení a dále adresy uváděné v žádosti o povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. Širší okruh zapisovaných údajů sleduje posílení transparentnosti výkonu činností, pro které bylo povolení uděleno, a současně zvyšuje informační hodnotu CRPO pro účely výkonu dozoru.
Ve vztahu k poskytovatelům služeb spojených s virtuálním aktivem představuje evidence platebních účtů významný prvek ochrany spotřebitele. Zákazníci i příslušné orgány budou mít možnost ověřit, zda jsou finanční prostředky převáděny na účty, které byly poskytovatelem řádně oznámeny v rámci povolovacího řízení. Používání platebních účtů odlišných od účtů evidovaných CRPO může představovat indikátor nestandardního nebo rizikového jednání poskytovatele a může ztěžovat ověření souvislosti mezi prováděnými transakcemi a výkonem povolené činnosti. Zapisování těchto údajů proto přispívá jak k účinnějšímu výkonu dozoru, tak k posílení důvěryhodnosti a transparentnosti trhu služeb spojených s virtuálními aktivy.
Evidence adres uváděných v žádosti zároveň umožní efektivnější identifikaci míst, které daná povinná osoba bude nabízet v rámci a podpoří tak výkon dozoru nad plněním povinností stanovených tímto zákonem. Současně se tím posiluje právní jistota osob využívajících služby těchto subjektů. V rámci povolovacího řízení je totiž žadatel povinen prokázat právní titul k užívání adres uváděných v žádosti. Zveřejnění těchto adres v CRPO tak umožní třetím osobám ověřit, zda je daná adresa spojena s místem, k jehož užívání držitel povolení prokázal oprávnění před příslušným orgánem. Za rizikovou indicii lze naopak považovat situaci, kdy poskytovatel nabízí zřízení sídla nebo virtuálního sídla společnosti na adrese, která není v CRPO evidována, tedy na adrese, ve vztahu k níž nebyl v rámci povolovacího řízení prokázán právní titul k jejímu užívání. Taková informace může být významná při posuzování důvěryhodnosti a transparentnosti poskytovaných služeb.
Současně se ukládá povinnost zapsat do CRPO i informaci, že povolení bylo zrušeno nebo zaniklo. Tato povinnost představuje novinku zejména ve vztahu k poskytovatelům služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti, kteří dosud nepodléhali žádné obdobné povolovací ani evidenční úpravě. Zápis informace o zrušeném nebo zaniklém povolení plní preventivní a reputační funkci a přispívá k ochraně spotřebitelů a k posílení řádného fungování trhu. Vzhledem k tomu, že zrušení povolení je v povolovacím režimu především sankčním nástrojem, má zápis této informace významný disciplinující účinek.
Navrhovaná úprava tak v obou povolovacích režimech systematicky posiluje transparentnost, veřejnou kontrolu a ochranu spotřebitelů. Zajišťuje sjednocený zápis údajů do CRPO o subjektech, které na trhu legálně působí, a rovněž informuje o těch, jejichž povolení bylo zrušeno nebo zaniklo. Toto řešení reaguje na požadavky regulatorního prostředí v AML/CFT oblasti a odpovídá potřebě zajistit přehledný a důvěryhodný rámec obou povolovacích procesů.
K § 43
Ustanovení upravuje případy zrušení povolení vydaného podle tohoto dílu. Vedle zrušení povolení na žádost jeho držitele se stanoví také případy, kdy je příslušný orgán dozoru povinen povolení zrušit z moci úřední.
Odstavec 2 upravuje situace, kdy držitel povolení přestane splňovat podmínky, za nichž mu bylo povolení vydáno, nebo neplní povinnosti související s oznamováním změn rozhodných skutečností. V těchto případech se držiteli povolení poskytuje přiměřená třicetidenní lhůta k nápravě. Teprve nebude-li náprava ve stanovené lhůtě zajištěna, příslušný orgán dozoru vydané povolení zruší. Cílem úpravy je zajistit, aby povolení držely pouze osoby, které trvale splňují zákonem stanovené podmínky a plní související informační povinnosti vůči orgánu dozoru.
Odstavec 3 stanoví povinnost zrušit povolení rovněž tehdy, pokud jeho držitel nevykonával po dobu 2 let činnost, k jejímuž výkonu bylo povolení vydáno. Smyslem této úpravy je zamezit dlouhodobému zachovávání povolení bez faktického výkonu regulované činnosti. Pro posouzení splnění této podmínky je rozhodující výkon konkrétní činnosti, k níž se příslušné povolení vztahuje.
Odstavec 4 umožňuje, aby rozhodnutí o zrušení povolení bylo prvním úkonem příslušného orgánu dozoru v řízení. Tato možnost bude využívána zejména v případech, kdy má orgán dozoru již před zahájením řízení k dispozici dostatečné podklady pro závěr o existenci důvodu pro zrušení povolení a další dokazování by bylo nadbytečné. Úprava sleduje zásadu procesní ekonomie a efektivního výkonu dozoru. Procesní práva držitele povolení tím nejsou dotčena, neboť proti rozhodnutí lze podat opravný prostředek.
K § 44
Obdobně jako u zrušení povolení musejí být upraveny podmínky pro zánik povolení. Ty jsou prakticky převzaty z § 29bi stávajícího AML zákona. V případě, kdy je držitelem povolení fyzická osoba, se jedná o její úmrtí. V případě právnické osoby zaniká povolení výmazem této osoby z obchodního nebo jiného rejstříku.
Povolení též zaniká, pokud je pravomocně rozhodnuto o úpadku, a to jak ve vztahu k právnické osobě, která je držitelem povolení, tak i ve vztahu k fyzické osobě, která je držitelem povolení.
Pokud by došlo k zániku povolení, příslušný orgán dozoru vymaže daný subjekt z jím vedeného seznamu osob, kterým bylo vydáno povolení.
Upravuje se nepřenosnost povolení na právního nástupce jak právnické osoby v případě jejího zániku, tak i fyzické osoby v případě jejího úmrtí. Pokud by chtěl právní nástupce pokračovat v činnosti poskytovatele služby spojené s virtuálním aktivem, musí požádat příslušný orgán dozoru o vydání nového povolení a současně splnit všechny stanovené podmínky.
K § 45
Ustanovení navazuje na dosavadní § 29bj odst. 2 AML zákona a upravuje ohlašovací povinnost držitele povolení ve vztahu ke změnám skutečností, které byly rozhodné pro vydání povolení podle tohoto dílu. Držitel povolení je povinen oznámit příslušnému orgánu dozoru změnu informací nebo dokumentů předkládaných v rámci řízení o udělení povolení, a to do 30 dnů ode dne, kdy taková změna nastala.
Vedle samotné informace o změně je držitel povolení povinen předložit rovněž aktualizované dokumenty a v případech, kdy to odpovídá požadavkům kladeným na žádost o vydání povolení, také potvrzení nebo jiný obdobný doklad osvědčující oznámenou změnu. Cílem je zajistit, aby příslušný orgán dozoru disponoval po celou dobu trvání povolení aktuálními podklady nezbytnými pro průběžné ověřování splnění podmínek, za nichž bylo povolení vydáno.
Navrhovaná úprava doplňuje režim aktualizace údajů zapisovaných do CRPO. Část informací rozhodných pro vydání a trvání povolení je současně zapisována do CRPO, přičemž účelem jejich evidence a zveřejnění široké veřejnosti je zejména posílení transparentnosti trhu a ochrana spotřebitelů, zákazníků a dalších osob vstupujících do obchodních vztahů s držiteli povolení. Vedle těchto údajů však existují také informace a dokumenty významné pro posouzení splnění podmínek pro vydání povolení, které nejsou předmětem zápisu do CRPO. Jejich změnu proto nelze zachytit prostřednictvím mechanismů vztahujících se k tomuto rejstříku a je nezbytné stanovit samostatnou oznamovací povinnost vůči příslušnému orgánu dozoru.
Na rozdíl od údajů zapisovaných do CRPO, u nichž zákon stanoví patnáctidenní lhůtu pro oznámení změny, činí lhůta podle tohoto ustanovení 30 dnů. Delší lhůta reflektuje skutečnost, že se zpravidla jedná o změny související s dokumenty nebo jinými podklady, jejichž získání či aktualizace může být administrativně náročnější. Nesplnění této ohlašovací povinnosti může být důvodem pro zrušení vydaného povolení.
K části třetí
Část třetí návrhu zákona upravuje správní dozor v oblasti AML/CFT a pravidla spolupráce mezi orgány dozoru, a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Tato část představuje transpozici kapitol IV a V AMLD6, která stanovuje rámec pro výkon dozoru, koordinaci mezi orgány a výměnu informací v rámci EU. Reaguje se na potřebu zvýšení efektivity dozoru, odstranění duplicit a nejasností v kompetencích jednotlivých orgánů, jakož i na požadavek zavedení rizikově orientovaného přístupu k výkonu dozoru. Část třetí je koncipována jako komplexní a systémově provázaná úprava, která vytváří předpoklady pro jednotný, koordinovaný a transparentní výkon správního dozoru v AML/CFT oblasti.
Hlava I upravuje správní dozor na národní úrovni. Zásadní změnou je opuštění dosavadního modelu sdíleného dozoru, který v praxi vedl k nejasnostem, nekoordinovanému postupu a tzv. dozorovému alibismu. Nově bude každá povinná osoba dozorována pouze jedním orgánem dozoru, čímž se zajišťuje jednoznačná odpovědnost a efektivní výkon dozoru. Obecným orgánem dozoru je FAÚ, který bude dohlížet na povinné osoby, u nichž zákon nestanoví jiný orgán. Dalšími orgány dozoru jsou ČNB, celní úřady, ČOI a profesní komory (např. Komora auditorů, Komora daňových poradců, Česká advokátní komora). GŘC v postavení orgánu dozoru je pověřeno zpracováním sektorového hodnocení rizik, plánů kontrol a výročních zpráv ve vztahu k povinným osobám dozorovaným celními úřady.
Hlava II se věnuje mezinárodní spolupráci mezi orgány dozoru, včetně výměny informací, koordinace přeshraničního dozoru a zřízení kolegií dozoru. Zvláštní důraz je kladen na spolupráci s AMLA, který může působit jako moderátor nebo rozhodčí orgán v případě sporů mezi národními orgány dozoru.
Změny navržené v části třetí mají významný dopad na povinné osoby, a to jak z hlediska jejich povinností, tak z hlediska právní jistoty a předvídatelnosti dozoru. Každá povinná osoba bude nově podléhat dozoru jednoho konkrétního orgánu. Tím se eliminuje dosavadní nejistota, kdy povinné osoby nevěděly, který orgán je oprávněn vykonávat kontrolu. Tento krok zvyšuje právní jistotu a umožňuje povinným osobám lépe nastavit vnitřní procesy a komunikaci s orgánem dozoru. Dále se zavádí institut zjednodušené kontroly, který umožňuje rychlé a administrativně méně náročné ověření dílčích povinností. Povinné osoby tak nebudou zatěžovány plnohodnotnou kontrolou v případech, kdy je třeba ověřit pouze konkrétní aspekt jejich činnosti. Tento postup je výhodný zejména pro menší subjekty, které by jinak čelily nepřiměřené administrativní zátěži.
Povinné osobě bude nově možno uložit povinnost poskytovat pravidelné výkazy o její činnosti, a to na základě opatření obecné povahy vydaného příslušným orgánem dozoru. Výkazy budou sloužit jako podklad pro sektorové hodnocení rizik a plánování dozoru. Povinné osoby tak budou aktivně zapojeny do tvorby datového základu pro rizikově orientovaný dozor. Současně budou povinny poskytovat informace v rámci statistického zjišťování.
Orgány dozoru nad finančním sektorem a nad provozovatelem hazardních her získávají oprávnění k přímému přístupu k IT nástrojům povinných osob, které jsou využívány pro plnění AML/CFT povinností. Tento přístup je časově omezen a podléhá pravidlům ochrany informací. Povinné osoby budou muset zajistit technickou připravenost na takový přístup, což může vyžadovat úpravy jejich systémů a procesů.
Povinné osoby budou povinny poskytovat součinnost orgánu dozoru, pokud o to budou požádány v rámci vnitrostátní nebo mezinárodní spolupráce. To zahrnuje poskytování dokumentů, informací a přístupu k provozním údajům. V případě přeshraniční činnosti budou povinné osoby podléhat koordinovanému dozoru, včetně možnosti zapojení do kolegií dozoru.
V případě povinných osob, které poskytují právní služby (např. advokáti, notáři), je zachována zvláštní ochrana důvěrnosti vztahu mezi klientem a poskytovatelem právní pomoci. Orgán dozoru nad profesní komorou bude povinen respektovat tuto ochranu, přičemž zproštění mlčenlivosti je možné pouze ze strany klienta. Část třetí návrhu zákona představuje zásadní modernizaci systému správního dozoru v oblasti AML/CFT. Zavedením jednoznačných pravidel pro určení orgánu dozoru, rizikově orientovaného přístupu, výkaznictví, zjednodušené kontroly a mezinárodní spolupráce se vytvářejí předpoklady pro efektivní, koordinovaný a právně předvídatelný výkon dozoru. Dopady na povinné osoby jsou významné, avšak přiměřené, a směřují k posílení jejich schopnosti plnit zákonné povinnosti v souladu s evropskými standardy.
K části třetí hlavě I
Úprava provedená v rámci této hlavy představuje základní rámec pro výkon správního dozoru v oblasti AML/CFT na území ČR. V rámci této hlavy jsou transponovány zejména čl. 37 a 38 AMLD6 a vytvářejí se podmínky pro efektivní, jednoznačný a koordinovaný výkon dozoru nad povinnými osobami.
Zásadní změnou oproti dosavadnímu systému správního dozoru je opuštění modelu tzv. sdíleného správního dozoru. Tento model, ač původně zamýšlen jako flexibilní, se v praxi ukázal jako problematický, neboť vedl k nejasnostem v kompetencích, nekoordinovanému postupu, v některých případech i k tzv. dozorovému alibismu (rozdrobování odpovědnosti orgánů dozoru) a současně by vyžadoval samostatnou úpravu koordinace v rámci sdíleného dozoru. Nově se proto zavádí jednokolejný systém dozoru, v němž každá povinná osoba podléhá dozoru jednoho konkrétního orgánu. Tento přístup zajišťuje jednoznačnou odpovědnost, zvyšuje právní jistotu a umožňuje efektivnější výkon dozoru.
V rámci oddílu 1 jsou vymezeny jednotlivé orgány dozoru a jejich věcná a místní příslušnost. Obecným orgánem dozoru je FAÚ, který vykonává dozor nad povinnými osobami, u nichž zákon nestanoví jiný specializovaný orgán dozoru.
Těmito specializovanými orgány dozoru jsou:
· ČNB – dozor nad úvěrovými a vybranými finančními institucemi,
· celní úřady – dozor nad provozovateli hazardních her, skladovateli kulturních statků a zboží vysoké hodnoty v celních skladech nebo svobodných pásmech a nově také nad subjekty přepravujícími peněžní hotovost,
· ČOI – dozor nad obchodníky s drahými kovy, kulturními statky a zbožím vysoké hodnoty (mimo skladovatele v celních skladech nebo svobodných pásmech),
· profesní komory – Komora auditorů, Komora daňových poradců, Notářská komora České republiky, Česká advokátní komora a Exekutorská komora, které vykonávají dozor nad svými členy.
Současně se upravuje, že orgánem dozoru nad výkonem dozoru prováděným profesními komorami bude FAÚ a Ministerstvo spravedlnosti. Jedná se o zcela nový institut, který však ve svém důsledku vylučuje stávající možnost FAÚ za určitých podmínek napřímo vykonávat dozor nad příslušníkem profesní komory. Nově tedy bude dozorována pouze příslušná profesní komora, a to z pohledu plnění dílčích povinností a kvality a efektivity jí prováděného dozoru.
Zákon rovněž stanoví, že GŘC bude za jednotlivé celní úřady vykonávat některé celostátní funkce v oblasti dozoru, zejména v oblasti sektorového hodnocení rizik, plánování kontrol, zpracování výročních zpráv a případně i při poskytování informací o zjištěném podezření na porušení AML/CFT předpisů.
V rámci oddílu 1 jsou upraveny výjimky z působnosti orgánů dozoru. Orgány dozoru nebudou vykonávat správní dozor nad povinnými osobami, které nejsou usazeny v ČR, s výjimkou případů, kdy tyto osoby působí prostřednictvím provozovny nebo infrastruktury na území ČR. Zvláštní režim se vztahuje také na povinné osoby usazené v ČR, které dozoruje AMLA.
Upravuje se rovněž režim dozoru nad tzv. infrastrukturou některých zprostředkovatelů působících v rámci volného pohybu služeb (např. poskytovatelé platebních služeb nebo služeb souvisejících s kryptoaktivy), přičemž dozor vykonává ČNB, pokud jsou splněny podmínky stanovené přímo použitelnými předpisy EU.
Hlava I dále upravuje pravidla pro koordinaci výkonu dozoru mezi jednotlivými orgány a stanovuje zvláštní požadavky na zaměstnance orgánů dozoru. Tyto požadavky zahrnují zejména:
· bezúhonnost, která je jednotně definovanou podmínkou, která musí být průběžně ověřována, a
· mlčenlivost, tzn. povinnost zachovávat důvěrnost informací získaných při výkonu dozoru, která trvá i po ukončení činnosti.
Mlčenlivost zaměstnance orgánu dozoru však nemůže být absolutní, a tak se upravují výjimky z mlčenlivosti. Toto je provedeno výčtem, kdy lze informace sdílet s jinými orgány (např. FIU, AMLA nebo orgány činné v trestním řízení). Zvláštní režim mlčenlivosti je stanoven pro osobu vykonávající činnost orgánu dozoru nad profesními komorami nebo nad jejich členy, kde může dojít ke zproštění mlčenlivosti pouze ze strany klienta povinné osoby, a to v případech, kdy se informace týká výkonu práva na právní pomoc.
Úprava obsažená v hlavě I bude mít přímý dopad na povinné osoby, a to zejména na zvýšení jejich právní jistoty: Jednoznačné určení příslušného orgánu dozoru eliminuje dosavadní nejasnosti a umožňuje povinným osobám lépe nastavit vnitřní procesy a komunikaci s dozorovým orgánem. Povinné osoby budou komunikovat pouze s jedním orgánem dozoru, což snižuje administrativní zátěž a riziko duplicitních požadavků.
Hlava I části třetí představuje zásadní reformu systému správního dozoru v oblasti AML/CFT. Zavedením jednoznačného vymezení orgánů dozoru, opuštěním sdíleného modelu a posílením koordinace a integrity dozoru se vytvářejí předpoklady pro efektivní, transparentní a právně předvídatelný výkon dozoru v souladu s evropskými standardy. Tato úprava zároveň posiluje ochranu práv povinných osob a přispívá k vyšší důvěře v systém AML/CFT v ČR.
K části třetí hlavě I dílu 1
V rámci daného dílu se vymezují jednotlivé orgány dozoru a stanovuje se jejich příslušnost ke konkrétnímu druhu povinné osoby. Vzhledem ke skutečnosti, že v ČR bylo přistoupeno k tomu, že dozor nad vybranými profesemi provádějí příslušné profesní komory, se stanovuje také orgán dozoru, který bude dohlížet na činnost profesních komor v postavení orgánu dozoru. Současně se stanovují zvláštní požadavky na zaměstnance orgánu dozoru a v souvislosti s jejich účastí na dozorové činnosti se upravuje jejich povinnost mlčenlivosti. V rámci daného dílu se současně stanovují postupy pro koordinaci výkonu dozoru a dále reportovací povinnosti ve vztahu k činnosti orgánů dozoru.
Opouští se dosavadní princip sdíleného správního dohledu, neboť v praxi přinášel určité problémy, např. ne zcela fungující koordinační postupy. Nově tedy bude dozor vykonáván pouze jednokolejně, tzn. že každá povinná osoba bude dozorována pouze jedním orgánem dozoru. FAÚ tedy již nebude „generálním“ orgánem dozoru nade všemi povinnými osobami.
K části třetí hlavě I dílu 1 oddílu 1
Stanovují se orgány dozoru, a to v pořadí „obecného“ orgánu dozoru a dále „speciálních orgánů dozoru“. Oproti dosavadní právní úpravě se systém dozoru nastavuje jako jednokolejný, to znamená, že se opouští takzvaný sdílený dozor. Každá povinná osoba bude tedy z důvodu její činnosti, která z ní dělá povinnou osobu, dohlížena pouze jedním orgánem dozoru. To však neznamená, že jeden subjekt nemůže být z důvodu vykonávání více různých činností dohlížen několika orgány dozoru. Upravuje se též pravidlo, že orgán dozoru dozoruje osoby usazené v ČR, avšak s určitými výjimkami.
Zde je nutno upozornit, že z činnosti obecného orgánu dozoru, kterým je FAÚ je vyloučen výkon dozoru nad příslušnou profesní komorou, který podle návrhu provádí také FAÚ. Ač se tato úprava jeví jako nelogická, byla zvolena proto, aby, pokud by došlo ke změně orgánu příslušného k výkonu dozory, mohla být tato provedena pouze nahrazením takového orgánu v příslušném ustanovení a nemuselo docházet ke strukturálním úpravám v obecném vymezení působnosti orgánu dozoru a jejich vztahům.
K § 46
Navrhované ustanovení vymezuje FAÚ jako obecný orgán dozoru nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem, jakož i přímo použitelnými předpisy EU v oblasti AML/CFT. Tím je vytvořen základní rámec výkonu správního dozoru v oblasti AML/CFT na vnitrostátní úrovni.
Zároveň je v ustanovení výslovně vymezen vztah FAÚ k dalším orgánům dozoru, a to prostřednictvím taxativně stanovených výjimek. Tyto výjimky sledují cíl zabránit překryvu dozorových pravomocí, duplicitnímu výkonu kontroly a nejasnostem ohledně příslušnosti jednotlivých orgánů.
Podle písmene a) není FAÚ orgánem dozoru v případech, kdy je správní dozor nad příslušnou činností dané povinné osoby svěřen zvláštnímu orgánu dozoru. Tím je respektována sektorová specializace jednotlivých orgánů, zejména ČNB a dalších profesních či správních orgánů, které disponují odborným zázemím a zkušenostmi odpovídajícími specifikům orgánů dozoru.
Písmeno b) vylučuje obecnou působnost FAÚ v případech, kdy sám vykonává správní dozor nad příslušnou profesní komorou. Ustanovení tak systematicky odděluje obecný dozor od zvláštních dozorových režimů upravených v dalších částech zákona a zajišťuje jednoznačné vymezení kompetencí.
Písmena c) a d) dále konkretizují oblasti, v nichž je výkon kontroly podle tohoto zákona nebo podle AMLR svěřen jiným orgánům než FAÚ, a to s ohledem na povahu regulované činnosti. V případě dodržování povinností při převozu peněžní hotovosti a omezení velkých hotovostních plateb u osob, které nejsou povinnými osobami, je dozor svěřen orgánům, jejichž působnost a nástroje jsou pro tyto oblasti vhodnější. Těmito orgány jsou celní úřady, Policie České republiky a finanční úřady. Tím je zajištěna efektivita dozoru a jeho návaznost na další kontrolní a sankční mechanismy veřejné správy.
Písmeno e) vylučuje obecnou působnost FAÚ při dozoru nad plněním povinností podle zákona o evidenci skutečných majitelů, která vychází z AMLR a bude podléhat dozoru Ministerstva spravedlnosti.
Úprava provedená v rámci daného ustanovení rovněž stanovuje FAÚ, jako orgán dozoru nad subjekty, které vykonávají činnosti povinné osoby bez náležitého oprávnění, nebo bez zápisu do CRPO. Obecně tedy daný paragraf zakotvuje FAÚ jako subsidiární orgán dozoru v oblasti AML/CFT, jehož působnost se uplatní vždy, pokud zákon výslovně nesvěřuje výkon dozoru jinému orgánu.
K § 47
Upravují se orgány, které budou příslušné k výkonu správního dozoru u těch povinných osob, které nebudou nadále dozorovány FAÚ. ČNB bude orgánem dozoru pouze vůči finančním institucím vykonávajícím činnost na základě povolení, licence nebo registrace, které jim udělila ČNB, a zároveň u nich ČNB vykonává dohled podle jiného sektorového právního předpisu. Jde tak o dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně. Současně je však nutno upozornit, že v oblasti zprostředkování úvěrů nejsou povinnými osobami takoví zprostředkovatelé, kdy odpovědnost za jejich činnost nese jeden nebo více samostatných zprostředkovatelů či přímo poskytovatelů úvěru. Povinnou osobou tak není vázaný zástupce ani zprostředkovatel vázaného spotřebitelského úvěru podle zákona o spotřebitelském úvěru. Obdobně to platí také pro zprostředkovatele úvěrů, kteří nejsou úvěrovou ani finanční institucí.
Dalším orgánem dozoru bude celní úřad, který bude jako doposud vykonávat správní dozor u provozovatelů hazardních her. Ponechání správního dozoru v oblasti provozovatelů hazardních her celnímu úřadu se jeví jako vhodné řešení, neboť lze předpokládat, že správní dozor v AML/CFT oblasti bude i nadále vykonáván společně s dozorem nad dodržováním povinností stanovených zákonem o hazardních hrách. Nově pak bude celní úřad vykonávat správní dozor u skladovatelů kulturních statků, jejichž hodnota je 10 000 EUR nebo vyšší, a zboží vysoké hodnoty, ve svobodném pásmu nebo celním skladu. Správní dozor ve svobodných pásmech doposud vykonávala ČOI, avšak vzhledem k tomu, že AML dozor nad skladovateli lze sloučit s celními kontrolami, které celní úřad provádí u držitelů povolení, lze považovat za vhodné, aby byla příslušnost ke správnímu dozoru nad skladovateli ve svobodných pásmech a nově i celních skladech přenesena na celní úřad. S tímto souvisí také změna procesního režimu při výkonu správního dozoru, kdy se tento bude řídit daňovým řádem (z důvodu sjednocení postupů s celní kontrolou). Zcela nově bude celní úřad vykonávat správní dozor nad povinnou osobou, která v rámci své podnikatelské činnosti provádí převoz peněžní hotovosti. Jedná se o nový druh „národní“ povinné osoby a příslušnost celního úřadu jakožto orgánu dozoru vyplývá především ze skutečnosti, že činností ve vztahu k AML/CFT u tohoto druhu povinné osoby je převoz peněžní hotovosti, kde je primárním orgánem dozoru (ať už se jedná o třetizemní, nebo vnitrounijní převozy) právě celní úřad.
ČOI bude příslušným orgánem dozoru nad povinnou osobou, která v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchoduje s drahými kovy a kameny; která v rámci pravidelné nebo hlavní profesní činnosti obchoduje se zbožím vysoké hodnoty; a dále nad obchodníkem nebo zprostředkovatelem obchodu s kulturními statky, jestliže hodnota transakce nebo souvisejících transakcí činí nejméně 10 000 EUR. V souvislosti s obchody s kulturními statky s hodnotou 10 000 EUR a vyšší nebo se zbožím vysoké hodnoty ve svobodných pásmech nebo celních skladech, budou ze strany ČOI i nadále dozorováni obchodníci a zprostředkovatelé. Skladovatele bude však kontrolovat celní úřad.
V případě vybraných profesních komor je zachován současný stav, kdy správní dozor nad advokáty, notáři, auditory, soudními exekutory a daňovými poradci bude i nadále vykonávat příslušná profesní komora. I v případě povinných osob, které jsou členy příslušné profesní komory, se upustí od dosavadního podmíněného sdíleného dozoru. Tzn. FAÚ již nebude oprávněn napřímo vykonat dozor u této povinné osoby, avšak nově bude společně s Ministerstvem spravedlnosti dozorovat výkon správního dozoru příslušné profesní komory.
Odstavec 3 upravuje zvláštní postavení GŘC. Přestože orgánem dozoru nad vybranou povinnou osobou podle odstavce 2 písm. a) je celní úřad, kterých je v současné době v ČR šest, jeví se jako nefunkční, aby každý celní úřad vykonával činnosti orgánu dozoru, které mají primární cíl monitorovat a hodnotit činnosti k povinným osobám v rámci celé ČR. Upravuje se proto, že za orgán dozoru se ve vztahu k sektorovému hodnocení rizik, zpracování plánu kontrol a tvorbě výroční zprávy považuje také GŘC. Lze konstatovat, že uvedené činnosti za celní úřady pro celou ČR bude vykonávat GŘC, které při výkonu těchto činností nebude vystupovat jako orgán celním úřadům nadřízený, ale bude s celními úřady na horizontální úrovni. Současně je nutno upozornit, že kromě oprávnění provádět vymezené činnosti bude muset GŘC zajistit také plnění speciálních požadavků stanovených na příslušné zaměstnance tímto zákonem. Kromě povinnosti mlčenlivosti to bude také požadavek na bezúhonnost zaměstnance.
K § 48
V rámci daného paragrafu se vymezuje působnost orgánu dozoru tak, že tento nedozoruje povinné osoby, které nejsou usazeny v ČR, avšak s určitými výjimkami. Orgán dozoru nebude vykonávat správní dozor ani nad povinnou osobou, která je usazená v ČR, pokud se jedná o povinnou osobu dozorovanou AMLA, a to pouze v rozsahu, v jakém je dozor AMLA vykonáván. Obecná výjimka z výkonu správního dozoru u povinných osob neusazených v ČR má však další výjimky, kdy bude správní dozor orgánem dozoru vykonáván. Těmito výjimkami jsou jednak zahraniční provozovatelé hazardních her, pokud provozují hazardní hry na území ČR na základě povolení vydaného MF. V takovém případě bude nad takovou povinnou osobou vykonáván správní dozor ze strany celního úřadu. Druhou výjimkou jsou povinné osoby neusazené v ČR, jedná-li se o některé zprostředkovatele působící v ČR v rámci volného pohybu služeb prostřednictvím nějaké infrastruktury, které budou dozorovány ČNB. ČNB bude též vykonávat správní dozor nad úvěrovou institucí nebo finanční institucí usazenou mimo ČR, pokud vykonává v ČR činnost prostřednictvím zřízené provozovny. Co je myšleno provozovnou, je definováno v čl. 3 odst. 1 bod 18 AMLR.
Odstavec 2 vyjasňuje rozsah dozorové působnosti jednotlivých orgánů dozoru v případech, kdy jedna osoba naplňuje znaky povinné osoby z více právních titulů současně. Cílem je zamezit překrývání dozorových kompetencí a duplicitnímu výkonu dozoru nad totožnou činností různými orgány dozoru.
Úprava vychází z principu, že každý orgán dozoru vykonává dozor pouze nad těmi činnostmi, ve vztahu k nimž je podle zákona věcně příslušný. Skutečnost, že určitý subjekt je současně povinnou osobou také z jiného důvodu, nezakládá sama o sobě pravomoc orgánu dozoru kontrolovat plnění povinností vztahujících se k této jiné činnosti. Dozorová působnost jednotlivých orgánů dozoru je tak jasně oddělena podle povahy vykonávané činnosti, která zakládá postavení povinné osoby.
Navržené pravidlo přispívá k právní jistotě dozorovaných osob, předchází vzniku kompetenčních nejasností mezi orgány dozoru a současně zajišťuje, aby jednotlivé orgány dozoru vykonávaly svou působnost pouze v rozsahu odpovídajícím jejich odbornému zaměření a zákonnému zmocnění.
K § 49
Navrhované ustanovení upravuje pravidla výkonu správního dozoru nad povinnými osobami, které v ČR působí v rámci volného pohybu služeb prostřednictvím zástupců, distributorů nebo jiných forem infrastruktury, přičemž jejich sídlo se nachází v jiném členském státě EU. Ustanovení reaguje na požadavky unijních nařízení v AML/CFT oblasti, zejména TFR, AMLR a nařízení MiCA, která harmonizují pravidla pro poskytování platebních služeb, vydávání elektronických peněz a poskytování služeb souvisejících s kryptoaktivy v rámci jednotného vnitřního trhu. S ohledem na povahu těchto činností je orgánem vykonávajícím správní dozor podle tohoto ustanovení ČNB, která je příslušným orgánem dohledu nad finančním trhem v ČR.
Odstavec 1 vymezuje rozsah správního dozoru vykonávaného ČNB nad povinnými osobami neusazenými v ČR, které na jejím území působí v rámci volného pohybu služeb. Činnost těchto povinných osob může probíhat nejen prostřednictvím zástupců nebo distributorů, ale také prostřednictvím jiných druhů infrastruktury, které umožňují poskytování služeb českým klientům, aniž by byla v ČR zřízena pobočka nebo jiná forma stálé provozní přítomnosti. Pojem ‚jiný druh infrastruktury‘ zahrnuje široké spektrum uspořádání, jejichž společným znakem je, že umožňují faktické poskytování dotčených služeb na území ČR. Jedná se zejména o technická, distribuční nebo organizační schémata, která jsou podle unijních předpisů pro výkon hostitelského dohledu relevantní, přestože formálně nedosahují úrovně pobočky či stálé provozovny. V praxi může jít zejména o následující infrastruktury.
· Technickou infrastrukturu umožňující poskytování služeb – např. platformy nebo digitální rozhraní lokalizované pro český trh, specializované softwarové moduly, systémy identifikace klientů, místně umístěné technické brány nebo zpracovatelské uzly, které umožňují klientům v ČR uzavírat transakce či zadávat pokyny.
· Outsourcované distribuční nebo podpůrné služby – např. call centra, centra zákaznické podpory, poskytování KYC/AML onboardingových služeb prostřednictvím lokálních subdodavatelů nebo využívání poskytovatelů cloudových či komunikačních služeb zajišťujících klíčové procesy.
· Marketingovou a akviziční infrastrukturu zaměřenou na české klienty – např. lokální marketingové kampaně, cílené digitální rozhraní v českém jazyce nebo využití regionálních partnerů ke sjednávání služeb.
· Organizační uspořádání umožňující dlouhodobé poskytování služeb – např. dlouhodobé smluvní sítě partnerů, poskytovatelů hotovostních či platebních operací nebo servisní místa, která nejsou distributory ve smyslu zvláštních předpisů, ale fakticky umožňují poskytování služeb českým klientům.
Za ‚jiný druh infrastruktury‘ se tedy považují všechna uspořádání, která vytvářejí reálnou vazbu služby na území ČR, bez ohledu na jejich formální kvalifikaci. Cílem je zajistit, aby výkon dohledu nebyl obcházen volbou technického či organizačního řešení, které není koncipováno jako pobočka či distributor, ale fakticky umožňuje poskytování služeb českým klientům.
Odstavec 2 stanoví podmínky, za nichž ČNB správní dozor podle odstavce 1 nevykonává. První podmínkou je existence a splnění kritérií stanovených RTS, kterou má vydat Komise. Tato norma má vymezit, za jakých okolností je infrastruktura povinné osoby v hostitelském členském státě tak omezená, že nezakládá příslušnost hostitelského orgánu dozoru. Druhou podmínkou je, že infrastruktura povinné osoby je z pohledu ČNB skutečně omezená. Pokud jsou splněny obě podmínky, ČNB může dojít k závěru, že správní dozor nevykoná, přičemž je povinna tuto skutečnost oznámit orgánu dozoru členského státu, v němž má povinná osoba své sídlo. Ustanovení dále předpokládá, že v případě, kdy v době nabytí účinnosti zákona RTS Komise ještě nebude vydána, nebude možné postup podle odstavce 2 využít.
Odstavec 3 upravuje zrcadlovou situaci, kdy povinná osoba se sídlem v ČR poskytuje služby v jiném členském státě v rámci volného pohybu služeb prostřednictvím své infrastruktury. ČNB v takových případech nevykonává správní dozor v rozsahu, v jakém jej vykonává příslušný orgán dozoru v členském státě, na jehož území povinná osoba působí. Ustanovení zajišťuje vzájemnou koordinaci dozorových kompetencí mezi členskými státy a zabraňuje duplicitnímu výkonu dozoru nad stejnými činnostmi.
Odstavec 4 zakotvuje povinnost ČNB průběžně kontrolovat splnění podmínek podle odstavce 2 v případech, kdy se rozhodla správní dozor nevykonat. Tato povinnost se vztahuje zejména k tomu, zda jsou nadále splněny podmínky definované RTS Komise. Pokud by se v průběhu času ukázalo, že infrastruktura povinné osoby již není omezená podle těchto kritérií, nebo pokud by došlo k jinému nesplnění stanovených podmínek, vzniká ČNB povinnost začít správní dozor vykonávat v plném rozsahu. Ustanovení tak zajišťuje pružnou možnost přechodu mezi jednotlivými režimy dozoru a chrání integritu dohledu nad finančním trhem a systémem AML/CFT.
K § 50
V návaznosti na úpravu provedenou AMLR je nutno také upravit, jakým způsobem a kým bude prováděna kontrola dodržování povinností stanovených pro omezení velkých hotovostních plateb. Oproti stávající úpravě v zákoně č. 254/2004 Sb., kde je kontrola svěřena finančním a celním úřadům, budou nově kontrolu provádět také orgány dozoru, a to v rámci správního dozoru, neboť podle čl. 2 odst. 1 bod 45) AMLR se jedná o orgány, kterým je svěřena odpovědnost zaměřená na zajištění souladu činnosti povinných osob s požadavky AMLR (tzn. včetně povinností stanovených pro omezení velkých plateb v hotovosti).
Kontrolní orgány stanovené podle tohoto paragrafu však není možné považovat za orgány dozoru sensu largo, neboť jejich kontrolní oprávnění se bude vztahovat výlučně k úpravě omezení velkých hotovostních plateb podle čl. 80 AMLR, a to pouze u subjektů, které nebudou vůči těmto orgánům vystupovat jako povinné osoby podle tohoto zákona. Právě z tohoto důvodu je pro označení jejich činností užito pojmu „kontrola“, který je obsahově užší než pojem „dozor“ ve vztahu k činnosti orgánů dozoru.
Stanovují se tedy kontrolní orgány, které budou provádět kontrolu dodržování omezení velkých hotovostních plateb, pokud tato kontrola nebude provedena orgánem dozoru v rámci výkonu správního dozoru. Zvláštní pozornost je třeba věnovat celnímu úřadu, neboť tento bude v rámci orgánů kontroly ve dvojím postavení. Jednak bude orgánem dozoru nad povinnou osobou, která je provozovatelem hazardních her, skladovatelem ve svobodných pásmech a celních skladech nebo soukromou bezpečnostní službou, která převáží peněžní hotovost, a jednak bude moci vystupovat jako jeden z „obecných“ orgánů kontroly, který bude kontrolovat dodržování omezení velkých hotovostních plateb v rámci správy daní.
Vedle celního úřadu bude „obecným“ orgánem kontroly, který bude kontrolovat dodržování omezení velkých hotovostních plateb v rámci správy daní, také finanční úřad. To v podstatě odpovídá stávající úpravě v zákoně č. 254/2004 Sb. Místní příslušnost finančního úřadu se určí podle místa uskutečnění hotovostní platby, nelze-li je spolehlivě určit, podle sídla podnikatele nebo trvalého pobytu fyzické osoby, která platbu přijímá.
Současně však musí být stanoven kontrolní orgán ve vztahu k subjektu, který není ani povinnou osobou, ani nemusí mít žádnou daňovou povinnost, která by mohla být předmětem kontroly. V takovém případě by samostatnou kontrolu prováděl příslušný finanční úřad. Tato úprava je řešením již stávající absence kontrolního oprávnění k uvedeným druhům subjektů.
Speciálně se stanoví procesní předpis pro výkon působnosti finančního nebo celního úřadu. Záměrem je, aby procesní postup kontroly dodržování omezení velkých hotovostních plateb byl prováděn ve stejném procesním režimu jako postup výkonu správního dozoru, při němž je tato kontrola prováděna.
K § 51
Navrhované ustanovení určuje orgány dozoru nad příslušnými profesními komorami. V návaznosti na zrušení možnosti výkonu podmíněného sdíleného dozoru přímo vůči členům profesních komor ze strany FAÚ se zachovává model, v němž správní dozor nad povinnými osobami vykonávají příslušné profesní komory, avšak samotné profesní komory podléhají dozoru určeného orgánu veřejné moci.
Tato úprava současně reflektuje požadavky AMLD6, podle nichž členský stát nemůže svěřit výkon AML/CFT dozoru profesní komoře bez zajištění odpovídajícího dohledu nad tím, jak tato profesní komora svou dozorovou působnost vykonává. Pokud je výkon dozoru nad povinnými osobami svěřen profesní komoře, je povinností členského státu zajistit, aby činnost této profesní komory podléhala účinnému a nezávislému dozoru ze strany veřejného orgánu. Navrhovaná úprava proto vytváří druhou úroveň dozorového systému, jejímž účelem je ověřovat, zda příslušná profesní komora vykonává svěřený AML/CFT dozor řádně, včas a v souladu se zákonem.
Dozor nad příslušnou profesní komorou je přitom zaměřen výlučně na výkon její působnosti podle tohoto zákona. Nezakládá oprávnění orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou vykonávat správní dozor přímo vůči členům této komory ani jinak vstupovat do výkonu dozorové působnosti svěřené profesní komoře. Předmětem dozoru není kontrola plnění povinností konkrétních povinných osob, ale posuzování toho, zda příslušná profesní komora vykonává svěřený AML/CFT dozor v souladu se zákonem a požadavky evropské právní úpravy.
V souladu s čl. 52 odst. 1 AMLD6 se stanoví, že orgánem dozoru nad Českou advokátní komorou, Notářskou komorou České republiky a Exekutorskou komorou České republiky je Ministerstvo spravedlnosti. Tato úprava zohledňuje působnost Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k uvedeným právnickým profesím a jeho odpovědnost za výkon státní správy v této oblasti. Orgánem dozoru nad Komorou auditorů České republiky a Komorou daňových poradců České republiky je FAÚ. Toto řešení reflektuje skutečnost, že FAÚ je ústředním správním úřadem odpovědným za oblast opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a disponuje odpovídající odborností pro posuzování výkonu dozorové působnosti těchto profesních komor podle tohoto zákona. Rozsah oprávnění orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou je upraven v následujících ustanoveních tohoto dílu.
K části třetí hlavě I dílu 1 oddílu 2
V rámci daného oddílu se upravují zvláštní požadavky na osoby vykonávající činnost orgánu dozoru. Zpravidla se bude jednat o zaměstnance orgánu dozoru, osoby v obdobném postavení nebo v případě profesních komor osoby, které takovou činnost vykonávají na základě členství v příslušné profesní komoře. Předpokládá se, že v rámci výkonu správního dozoru se tyto osoby mohou seznamovat s informacemi, včetně těch, jejichž další zveřejnění by mohlo poškozovat nebo jinak znevýhodňovat subjekty, kterých se tyto informace týkají. Nastavují se tedy pravidla pro mlčenlivost a požadavky na bezúhonnost takové osoby. Speciálně se též upravují požadavky na takové osoby, pokud vykonávají činnosti orgánu dozoru, kterým je příslušná profesní komora.
K § 52
V rámci dané úpravy dochází ke sjednocení požadavků na bezúhonnost osob, které u orgánu dozoru vykonávají činnosti v rámci správního dozoru. Přestože s ohledem na jednotlivé orgány, kterým je svěřeno provádění správního dozoru, lze konstatovat, že požadavky na bezúhonnost jsou již upraveny příslušnými organizačními předpisy, je současně nutno upozornit, že tyto předpisy upravují bezúhonnost těchto osob nejednotně. Například podle § 14 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není bezúhonný ten celník, který se dopustil úmyslného trestného činu. Podle § 24 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo pro trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných z nedbalosti. S ohledem na výše uvedené se tedy upravují požadavky na bezúhonnost jednotně, přičemž se přistoupilo ke stejným požadavkům, jaké jsou kladeny na členy vrcholného vedení povinné osoby, tzn., že za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro relevantní trestný čin, jejichž seznam je přílohou tohoto zákona, ledaže se na ni hledí, jako by odsouzena nebyla.
Současně se stanovuje pravidlo, že v okamžiku, kdy zaměstnanec bezúhonnost pozbude, je povinností vedoucího pracovníka orgánu dozoru zajistit, že tato osoba se již nadále výkonu dozoru účastnit nebude. Toto pravidlo však nelze vykládat v tom smyslu, že by orgán dozoru každé 3 měsíce vyžadoval od svých zaměstnanců čerstvý výpis z rejstříku trestů – takový požadavek neexistuje ani u jiných skupin zaměstnanců, kteří rovněž musejí při nástupu do zaměstnání prokázat bezúhonnost (např. zaměstnanci ve služebním poměru podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě).
Četnost ověřování plnění podmínek bezúhonnosti není pevně stanovena, a to s ohledem na různou povahu, organizační strukturu a množství pracovníků vykonávajících dozor jménem orgánu dozoru u jednotlivých orgánů dozoru, a je tedy ponechána na každém jednotlivém orgánu dozoru.
K § 53
Upravuje se povinnost mlčenlivosti osoby, která se podílí na výkonu správního dozoru podle tohoto zákona. Danou povinnost mlčenlivosti je třeba vnímat jako speciální úpravu ke všem obecně nastaveným mlčenlivostem v rámci jiných příslušných právních předpisů (např. zákoně o státní službě nebo zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).
Současně se upravuje, že pokud by vyvstala potřeba zprostit zaměstnance orgánu dozoru stanovené mlčenlivosti, bude k tomuto vůči všem osobám oprávněn předseda vlády, případně jím pověřený ministr. V podstatě zůstává zachován postup upravený § 38 odst. 4 AML zákona. Jedinou výjimkou je Česká národní banka, která však tento svůj postup musí prokonzultovat s Finanční zpravodajskou jednotkou.
Pokud osoba přestane plnit úkoly související s výkonem dozoru pro konkrétní orgán dozoru, uložená povinnost mlčenlivosti nezaniká. To, že i nadále povinnost mlčenlivosti dané osoby trvá, vyplývá z úpravy povinnosti provedené v odstavci 3.
K § 54
Zejména s ohledem na naplňování účelu předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu je mimo jiné zapotřebí umožnit spolupráci a výměnu důvěrných informací s protějšky na národní i mezinárodní úrovni. Navrhované ustanovení vymezuje případy, ve kterých poskytnutí informací podléhajících povinnosti mlčenlivosti orgánem dozoru nepředstavuje porušení této povinnosti. Jednotlivé výjimky reagují jak na požadavky vyplývající z práva EU, zejména z AMLD6, tak na potřebu zajistit účinný výkon dalších zákonem svěřených působností orgánů veřejné moci a vzájemnou spolupráci těchto orgánů.
Povinnost mlčenlivosti představuje významnou záruku ochrany informací, které orgán dozoru získává při výkonu své působnosti, a její zachování je nezbytné zejména s ohledem na důvěrnou povahu informací. Povinnost mlčenlivosti však nemůže být absolutní, neboť v některých případech by její uplatnění mohlo znemožnit nebo podstatně omezit výkon svěřených úkolů jiných orgánů veřejné moci, jakož i účinnou spolupráci mezi příslušnými orgány.
Stanovené výjimky nepředstavují obecné oslabení povinnosti mlčenlivosti ani obecné oprávnění jiných orgánů k přístupu k informacím získaným při výkonu dozoru ze strany orgánů dozoru dle tohoto zákona. Naopak jedná se o taxativní výčet orgánů a institucí, vůči nimž může být mlčenlivost prolomena za účelem poskytnutí informace a jejího využití k výkonu svěřené působnosti příslušného orgánu nebo instituce. Jedná se o orgány a instituce, které mají svoji úlohu v rámci systému AML/CFT a při ekonomické ochraně státu. U jednotlivých výjimek je sledována přímá věcná souvislost mezi informací získanou při výkonu dozoru a účelem, kterým je ekonomická ochrana státu. Informace proto mají být poskytovány pouze v rozsahu relevantním pro tento účel.
Písmeno a) umožňuje poskytování informací FIU. Orgán dozoru může při výkonu své působnosti získat informace významné pro plnění úkolů FIU, zejména pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací relevantních z hlediska praní peněz a financování terorismu. Možnost předání takových informací je nezbytná pro propojení dohledové činnosti s činností FIU a odpovídá požadavkům AMLD6 na spolupráci a výměnu informací mezi orgány dozoru a FIU.
Písmeno b) umožňuje poskytování informací orgánům činným v trestním řízení. Při výkonu dozoru mohou být zjištěny skutečnosti, které mohou mít význam pro odhalování a vyšetřování trestné činnosti. Zachování mlčenlivosti v těchto případech by mohlo zabránit tomu, aby se informace získané při výkonu veřejné moci dostaly k orgánům, které jsou ze zákona příslušné k prověřování a vyšetřování trestné činnosti. Výjimka je proto nezbytná pro zajištění návaznosti dohledové činnosti na trestněprávní postupy a pro účinné prosazování právních předpisů.
Písmeno c) umožňuje poskytování informací jinému orgánu dozoru. Důvodem je potřeba zajistit účinnou spolupráci mezi orgány, jejichž působnosti se mohou při výkonu dozoru překrývat nebo vzájemně doplňovat. Jeden orgán dozoru může disponovat informacemi, které jsou nezbytné pro řádný výkon působnosti jiného orgánu dozoru. Nemožnost jejich předání by mohla vést k roztříštění relevantních poznatků a k tomu, že jednotlivé orgány nebudou mít k dispozici informace potřebné pro úplné vyhodnocení rizik a účinný výkon dohledu. Tato výjimka odpovídá rovněž požadavku AMLD6 na spolupráci a výměnu informací mezi dohledovými orgány.
Písmeno d) umožňuje poskytování informací AMLA. Obdobně jako u písm. c) je smyslem této výjimky umožnit výměnu informací mezi orgány dozoru a AMLA vystupujícího jako orgán dozoru.
Písmeno e) umožňuje využití informací pro výkon jiné působnosti téhož orgánu dozoru. V tomto případě nejde o předání informace jinému orgánu, ale o její využití v rámci působnosti téhož orgánu. Pokud např. finanční orgán dozoru, který vykonává AML/CFT dohled nad úvěrovými institucemi při výkonu své působnosti získá informaci obezřetnostní povahy týkající se těchto institucí, která je relevantní pro obezřetnostní dohled nad těmito institucemi, není důvodné, aby povinnost mlčenlivosti bránila jejímu poskytnutí a následnému využití. Výjimka umožňuje využít takovou informaci pouze pro výkon jiné zákonem svěřené působnosti a nepředstavuje zpřístupnění informace třetí osobě.
Písmeno f) umožňuje poskytování informací orgánu dozoru jiného členského státu nebo obdobnému orgánu ve třetí zemi. Přeshraniční charakter služeb a s nimi souvisejících rizik praní peněz a financování terorismu vyžaduje účinnou spolupráci dohledových orgánů i přes hranice jednotlivých států. Informace získané jedním orgánem dozoru mohou být nezbytné pro řádné vyhodnocení rizik a výkon dohledu orgánem v jiném státě, zejména pokud dozorovaná osoba působí ve více jurisdikcích. AMLD6 výslovně počítá s výměnou informací mezi dohledovými orgány v rámci jednoho členského státu i mezi členskými státy.
Písmeno g) umožňuje poskytování informací orgánu oprávněnému vykonávat správní dozor nebo vést řízení o přestupku podle právních předpisů upravujících provádění mezinárodních sankcí. Důvodem je skutečnost, že informace získané při výkonu dohledu v oblasti AML/CFT mohou být současně relevantní pro kontrolu dodržování povinností vyplývajících z režimu mezinárodních sankcí. Účinná spolupráce mezi orgánem dozoru, finanční zpravodajskou jednotkou a orgány odpovědnými za provádění cílených finančních sankcí je ostatně výslovně předpokládána také čl. 66 AMLD6. Tento článek vyžaduje vzájemnou spolupráci a poskytování informací relevantních pro výkon příslušných úkolů a současně omezuje využití takto získaných důvěrných informací na výkon zákonem stanovených funkcí a související správní nebo soudní řízení.
Písmeno h) umožňuje poskytování informací orgánu oprávněnému rozhodovat o odnětí oprávnění k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti nebo o uložení sankce, pokud orgán dozoru tomuto orgánu předloží podnět k odnětí takového oprávnění nebo k uložení sankce či opatření. Účelem je umožnit, aby skutečnosti zjištěné při výkonu dozoru mohly být využity v navazujícím řízení, v němž příslušný orgán provádí rozhodnutí orgánu dozoru. Průlom do mlčenlivosti je v tomto případě omezen již samotnou konstrukcí výjimky, neboť k poskytnutí informace dochází pouze v návaznosti na konkrétní podnět orgánu dozoru. Nejde tedy o obecné oprávnění tohoto orgánu k přístupu k informacím získaným při výkonu dozoru.
Písmeno i) umožňuje poskytování informací finančnímu arbitrovi při rozhodování sporu navrhovatele proti finanční instituci nebo úvěrové instituci. Důvodem je potřeba umožnit využití relevantních informací získaných orgánem dozoru při mimosoudním řešení konkrétního sporu, pokud jsou tyto informace významné pro řádné zjištění skutkového stavu a rozhodnutí finančního arbitra. Výjimka je omezena na informace relevantní pro konkrétní řízení a nemá zakládat obecný přístup finančního arbitra k informacím získaným při výkonu dozoru.
Písmeno j) umožňuje poskytování informací soudu. Povinnost mlčenlivosti nesmí bránit výkonu soudní moci v případech, kdy jsou informace získané při výkonu dozoru relevantní pro rozhodnutí soudu nebo pro vedení soudního řízení. Výjimka proto zajišťuje, aby informace nezbytné pro řádný výkon soudní moci mohly být soudu poskytnuty.
Písmeno k) umožňuje poskytování informací ministerstvu pro výkon působnosti podle tohoto zákona. Rozsah poskytovaných informací je přitom omezen účelem, pro který je ministerstvo podle tohoto zákona oprávněno informace využívat.
Písmeno l) umožňuje poskytování informací Národnímu bezpečnostnímu úřadu, Ministerstvu vnitra nebo zpravodajské službě při provádění bezpečnostního řízení podle zákona upravujícího ochranu utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Důvodem je potřeba umožnit příslušným orgánům získat informace nezbytné pro provedení bezpečnostního řízení, pokud se tyto informace nacházejí v dispozici orgánu dozoru a jejich poskytnutí je relevantní pro posouzení skutečností rozhodných pro takové řízení.
Písmeno m) umožňuje poskytování informací zpravodajské službě. Účelem této výjimky je umožnit využití informací získaných při výkonu dozoru pro plnění úkolů zpravodajské služby, pokud jsou tyto informace pro jejich výkon relevantní. Vzhledem k povaze informací získávaných při výkonu dozoru může být jejich znalost významná rovněž z hlediska ochrany bezpečnostních zájmů ČR. Průlom do mlčenlivosti je přitom odůvodněn pouze v rozsahu odpovídajícím zákonem vymezené působnosti zpravodajské služby.
Písmeno n) umožňuje poskytování informací Europolu. Účelem je umožnit využití relevantních informací v rámci mezinárodní spolupráce při předcházení a potírání závažné a organizované trestné činnosti, pokud informace získané při výkonu dozoru mohou být významné pro plnění úkolů Europolu. Přeshraniční povaha některých forem praní peněz, související trestné činnosti a financování terorismu odůvodňuje potřebu, aby relevantní informace mohly být využity rovněž v rámci evropské spolupráce.
Písmeno o) umožňuje poskytování informací orgánu příslušnému k dozoru nad zpracováním osobních údajů, pokud jde o přístup k evidenci žádostí o poskytnutí údajů podle příslušných unijních a vnitrostátních právních předpisů. Smyslem výjimky je umožnit nezávislou kontrolu zákonnosti zpracování osobních údajů a dodržování pravidel upravujících přístup k údajům. Nejde tedy o rozšíření okruhu osob oprávněných k přístupu k údajům, ale o zajištění účinné kontroly toho, zda je k údajům přistupováno v souladu s právními předpisy.
Písmeno p) umožňuje poskytování informací správci daně v rozsahu a za podmínek stanovených § 91. Výjimka je odůvodněna potřebou zajistit zákonem předpokládanou spolupráci mezi orgánem dozoru a správcem daně v případech, kdy informace získané při výkonu dozoru mohou být relevantní pro výkon působnosti správce daně. Odkaz na § 91 současně zajišťuje, že nejde o obecné oprávnění správce daně k přístupu k informacím získaným při výkonu dozoru, ale o předání informací pouze v zákonem stanoveném rozsahu a za zákonem stanovených podmínek.
Písmeno q) umožňuje poskytování informací orgánu kontroly podle § 50 při výkonu kontroly v oblasti omezení velkých hotovostních plateb. Smyslem této výjimky je zajistit účinnou kontrolu.
Odstavec 2 zohledňuje specifické postavení orgánu dozoru, který je příslušnou profesní komorou. U takového orgánu se nepoužijí výjimky podle odstavce 1 písm. h), i) a l). Omezení rozsahu výjimek vychází ze zvláštního postavení profesních komor a z potřeby zachovat odpovídající úroveň ochrany informací, které tyto subjekty získávají při výkonu své dohledové působnosti.
K § 55
S ohledem na křehkou rovnováhu mezi AML/CFT a ochranou základních práv a svobod, zejména právem na právní pomoc, které je garantováno čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se rozšiřuje povinnost mlčenlivosti také na informace související s uplatněním práva na právní pomoc, které se může v rámci výkonu dozoru nad profesní komorou dozvědět osoba vykonávající činnost orgánu dozoru nad profesní komorou. Toto je nezbytné z důvodu zajištění důvěrnosti vztahu mezi povinnou osobou dozorovanou příslušnou profesní komorou a klientem v případech, kdy je poskytována právní pomoc v rámci obhajoby nebo zastupování klienta v soudním, správním nebo jiném řízení.
Současně je vhodné zopakovat, že za chráněnou informaci se pro účely tohoto ustanovení považuje informace související s uplatněním práva na právní pomoc, zejména v rámci obhajoby nebo zastupování klienta v soudním, správním či jiném řízení. Smyslem je výslovně podpořit ochranu důvěrnosti vztahu mezi klientem a povinnou osobou, přičemž s takovou informací lze nakládat pouze tehdy, pokud klient výslovně zprostí zaměstnance orgánu dozoru povinnosti mlčenlivosti.
Současně se stanoví, že zprostit mlčenlivosti k informacím vztahujícím se k uplatnění práva na právní pomoc může pouze osoba, které takové právo svědčí.
K části třetí hlavě I dílu 1 oddílu 3
Vzhledem k faktu, že je nastavený model systému dozoru založený na působnosti více orgánů dozoru, je nutno v souladu s čl. 17 odst. 4 AMLD6 vytvořit koordinační mechanismus pro koordinaci výkonu dozoru nad povinnými osobami jako celku.
K § 56
Koordinací správního dozoru v oblasti AML/CFT je pověřeno MF. Toto řešení odpovídá postavení MF jako ústředního orgánu státní správy pro oblast opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Koordinační role MF nepředstavuje výkon nadřízenosti vůči ostatním orgánům dozoru ani nezasahuje do jejich samostatné působnosti při výkonu zákonem svěřených pravomocí.
V praxi je koordinace dlouhodobě zajišťována prostřednictvím MKS pro oblast AML/CFT, zřízené při MF, která slouží jako platforma pro spolupráci, výměnu informací a koordinaci postupů příslušných orgánů a institucí působících v této oblasti. Rozsah a způsob koordinace jsou upraveny statutem této skupiny. Navrhovaná právní úprava tak legislativně reflektuje existující institucionální uspořádání a dosavadní praxi koordinace v oblasti AML/CFT.
K § 57
Upravuje se povinnost zpracovávat sektorové hodnocení rizik. Sektorovým hodnocením rizik je myšlen proces vyhodnocování rizik orgánem dozoru ve vztahu k jím dozorovaným osobám, přičemž aby mělo sektorové hodnocení rizik určitou kvalitu a jednotlivé výstupy bylo možno navzájem komparovat, stanovují se zdroje dat a informací, které se v rámci sektorového hodnocení rizik musejí zohledňovat.Jedná se například o hodnocení rizik provedené EK na evropské úrovni podle čl. 7 AMLD6.
Výsledky sektorového hodnocení rizik mají přímou souvislost s výkonem správního dozoru, neboť tento by měl být založen právě na rizikově orientovaném přístupu.
S ohledem na skutečnost, že sektorové hodnocení rizik je kontinuální proces a rizikově orientovaný přístup při výkonu správního dozoru by měl být uplatňován stále, není nastavena žádná periodicita jeho zpracovávání.
K § 58
S ohledem na skutečnost, že orgánem dozoru u vybraných povinných osob je celní úřad, který je správním úřadem v soustavě správních orgánů CS ČR, kde je zastřešujícím orgánem GŘC, se jeví jako účelné, aby některé činnosti, které v ostatních případech vykonává orgán dozoru, vykonávalo právě GŘC. Jedná se především o činnosti, které mají přesah do celostátní působnosti orgánu dozoru.
Jednou z těchto činností je právě tvorba sektorového hodnocení rizik. Sektorové hodnocení rizik se provádí s ohledem na činnosti povinných osob v rámci celé ČR, přičemž právě GŘC disponuje množstvím důležitých informací plynoucích z činnosti celních úřadů, které je nutné zohlednit v rámci sektorového hodnocení rizik. A naopak, pokud by bylo sektorové hodnocení rizik ponecháno na jednotlivých celních úřadech, nemohlo by nikdy zohlednit rizikové parametry daného sektoru v rámci celé ČR.
K § 59
Navrhované ustanovení vychází z evropských požadavků na zavedení rizikově orientovaného přístupu při výkonu správního dozoru nad povinnými osobami. Orgány dozoru musí vykonávat dozor způsobem, který zohledňuje celou škálu rizikových faktorů v odvětvích finančního i nefinančního sektoru, a musí vyhodnocovat nejen informace získané vlastní činností, ale také informace poskytované jinými orgány veřejné moci či orgány dozoru jiných členských států. AMLD6 v čl. 40 odst. 1 rovněž ukládá členským státům povinnost zajistit, aby výkon správního dozoru byl postaven na systematickém posouzení rizik a aby orgány dozoru vycházely z dostupných informací, které mohou ovlivňovat rizikový profil povinných osob.
Tato evropská koncepce ukládá orgánům dozoru povinnost zahrnout do posuzování rizik široké spektrum informací, nejen těch získaných kontrolní činností, ale také informací poskytnutých jinými orgány dozoru, orgány jiných členských států či FIU. Informace poskytnuté FAÚ, ať už v jeho roli FIU nebo jako orgánu dozoru, tvoří významný zdroj poznatků o relevantních rizikových faktorech a musí být brány v potaz bez ohledu na jejich formální původ.
Současně upozornit, že konkrétní podoba rizikově orientovaného dozoru se může lišit podle povahy dohlíženého sektoru a typu povinných osob. Zatímco ve finančním sektoru může být hodnocení rizik založeno na rozsáhlých datech, kvantitativních ukazatelích a formalizovaných analytických postupech, v nefinančním sektoru, včetně regulovaných profesí, bude vyhodnocování rizik zpravidla vycházet především z kvalitativních informací, poznatků získaných při výkonu dozorové činnosti, profesních zkušeností a posouzení konkrétních činností nebo situací. Rizikově orientovaný přístup proto neznamená povinnost všech orgánů dozoru vytvářet totožné typy rizikových modelů nebo provádět stejně formalizované sektorové analýzy, ale povinnost přiměřeně zohledňovat relevantní rizika způsobem odpovídajícím charakteru dohlíženého sektoru, a to především s na minimalizaci „nadbytečných“ a zatěžujících kontrol.
Účelem tohoto ustanovení je umožnit, aby výkon správního dozoru v ČR odpovídal evropským standardům, byl efektivní, proporční a flexibilní a zejména, aby se zaměřoval na oblasti, kde existuje zvýšené riziko legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Tento rámec přispívá k vyšší účinnosti dozoru, podporuje preventivní funkci regulace a zajišťuje, že orgány dozoru nebudou opomíjet žádné relevantní informace při vyhodnocování rizik.
K § 60
Dané ustanovení upravuje pravidla pro tvorbu plánu kontrol jako klíčového nástroje systematického řízení výkonu správního dozoru. Evropská legislativa stanoví jasné požadavky na existenci formálního plánu kontrol: AMLD6 v čl. 40 odst. 1 vyžaduje, aby dohled orgánů dozoru byl plánovaný a založený na posouzení rizik, přičemž toto je naplňováno právě prostřednictvím formalizovaných plánů kontrol založených na výsledcích hodnocení rizik na sektorové i individuální úrovni.
Plán kontrol tak musí vycházet ze sektorového hodnocení rizik, z informací získaných orgánem dozoru v průběhu jeho činnosti a z údajů poskytovaných jinými orgány dozoru v ČR, orgány dozoru jiných členských států a FAÚ. Tento široký soubor informací je nezbytný pro správné zaměření plánované kontrolní činnosti a pro efektivní využití zdrojů v souladu s principy rizikově orientovaného dozoru.
Současně je třeba zdůraznit, že rizikově orientovaný přístup neznamená jednotný model plánování a provádění kontrol pro všechny sektory. Konkrétní podoba plánu kontrol a způsob vyhodnocování rizik se bude přirozeně odvíjet od charakteru dohlíženého sektoru a povahy povinných osob. Zatímco ve finančním sektoru může být plánování kontrol významně založeno na rozsáhlých datech, kvantitativních ukazatelích a formalizovaných analytických nástrojích, v nefinančním sektoru, včetně regulovaných profesí, mohou být podkladem zejména kvalitativní poznatky získané při výkonu dozoru, profesní zkušenost, informace z kontrolní činnosti nebo poznatky o konkrétních rizikových činnostech a situacích.
Daná úprava odstavce 3 vychází z principu minimalizace údajů při zachování jejich vypovídací hodnoty. Stanoví se tedy minimální obsahové náležitosti plánu kontrol. Účelem této úpravy je zajistit, aby bylo z plánu kontrol zřejmé, jaká rizika vedla k určení jednotlivých kontrolních priorit a jakým způsobem se tato rizika promítla do plánované dozorové činnosti.
Písmeno a) vyžaduje uvedení příslušných rizikových faktorů. Tím se rozumí konkrétní okolnosti, skutečnosti nebo typologie rizik, které byly identifikovány jako významné pro danou oblast dozoru. Může jít například o zvýšenou míru poskytování služeb klientům z vysoce rizikových třetích zemí, časté využívání složitých vlastnických struktur, vysoký podíl neprezenčních obchodních vztahů, nadprůměrné množství přeshraničních transakcí nebo poznatky získané z předchozí kontrolní činnosti. Uvedení těchto faktorů přispívá k prokazatelnosti toho, že plán kontrol vychází z výsledků hodnocení rizik.
Písmeno b) stanoví povinnost uvést druh a typ povinné osoby, na kterou bude konkrétní zaměření dozoru směřovat, včetně její rizikové činnosti. Nejde tedy o identifikaci jednotlivých konkrétních subjektů, ale o vymezení kategorií povinných osob nebo specifických segmentů jejich činnosti, které budou předmětem zvýšené pozornosti. Může se jednat například o poskytovatele služeb spojených s virtuálními aktivy poskytující služby přeshraničním klientům, směnárníky provádějící vysoký objem hotovostních operací, realitní zprostředkovatele působící v segmentu luxusních nemovitostí nebo poskytovatele služeb obchodním korporacím nabízející zakládání a správu právních uspořádání. Smyslem této náležitosti je vymezit, jaké skupiny povinných osob byly na základě zjištěných rizik vyhodnoceny jako prioritní. U orgánu dozoru, který dozoruje pouze jeden druh povinné osoby se fakticky jedná pouze o formální údaj, nicméně s ohledem na jiné orgány dozoru, které dozurují více druhů povinných osob je uvedení takového údaje nezbytné.
Písmeno c) ukládá uvést počet plánovaných kontrol v rámci jednotlivých zaměření výkonu dozoru. Tento údaj umožňuje propojit identifikovaná rizika s konkrétním rozsahem kontrolní činnosti a vytváří předpoklady pro následné vyhodnocení, zda byly plánované kontrolní aktivity skutečně realizovány. Počet kontrol nemusí být stanoven ve vztahu ke konkrétním povinným osobám, ale k jednotlivým kontrolním prioritám nebo tematickým oblastem.
Rizikově orientovaný přístup současně nevylučuje využívání pravidelných nebo periodických kontrol. Naopak i takové kontroly mohou představovat legitimní součást rizikově orientovaného dozoru, pokud přispívají k identifikaci opakujících se nedostatků, sledování vývoje rizik a získávání informací potřebných pro průběžné vyhodnocování rizikového profilu dohlíženého sektoru. To platí zejména u profesních komor vykonávajících dozor nad regulovanými profesemi, kde mohou pravidelné kontroly plnit významnou preventivní funkci a představovat důležitý zdroj informací pro další výkon dozoru.
Evropské standardy rovněž vyžadují, aby plán kontrol představoval interní odborný nástroj, který není určen ke zveřejnění. AMLD6 implicitně počítá s tím, že plán kontrol nemá být veřejným dokumentem, neboť jeho zveřejnění by mohlo vést k oslabení účinnosti kontrolního působení, zejména v odvětvích s menším počtem povinných osob, kde by bylo možné identifikovat konkrétní subjekty, na které se kontrolní činnost zaměřuje.
Cílem této úpravy je tedy zajistit, aby plánování kontrolní činnosti odpovídalo evropským požadavkům na proporcionalitu a efektivitu a aby výkon správního dozoru v ČR byl koordinovaný, předvídatelný a reflektoval dynamiku rizikového prostředí.
K § 61
Nově se upravuje povinnost orgánu dozoru zpracovávat shrnutí výroční zprávy ve vztahu k výkonu dozoru. Ač se může zdát, že v daném případě se jedná o zcela novu povinnost orgánu dozoru, lze konstatovat, že souhrnné informace z výkonu správního dozoru v oblasti AML/CFT orgány dozoru zpracovávají již v současné době, přičemž jsou obvykle integrovány v celkových výročních zprávách z činnosti správních orgánů vykonávajících správní dozor. Navržená úprava tento princip praktiky zachovává, přičemž v souladu s čl. 40 odst. 5 AMLD6 je rozlišováno mezi „výroční zprávou“ a „shrnutím výroční zprávy“, neboť výše zmíněný článek AMLD6 požaduje, aby bylo ve stanoveném rozsahu zpracováno pouze shrnutí. Tento přístup prakticky nebrání integrovat požadované informace do standardních výročních zpráv orgánů dozoru, ani nebrání zveřejňovaní podrobnějších informací nebo okruhu informací, které nejsou AMLD6 požadovány (samozřejmě za dodržení podmínek a lhůt pro zveřejnění). Jak již bylo uvedeno výše, i obsah shrnutí výroční zprávy vychází z čl. 40 odst. 5 AMLD6, přičemž smyslem této úpravy je zajistit transparentnost výkonu dozoru, možnost dlouhodobého srovnání údajů a přehled o tom, jakým způsobem orgány dozoru plní své povinnosti v oblasti ekonomické ochrany státu.
Odstavec 2 vymezuje jednotlivé okruhy informací, které tvoří obsah shrnutívýroční zprávy. Jedná se zejména o údaje o počtu dozorovaných povinných osob, o působnosti a pravomoci orgánu dozoru, o lidských a finančních zdrojích využívaných pro výkon dozoru, o rozsahu a výsledcích kontrolní činnosti, o statistických zjišťováních, o uložených pokutách a o uložených nápravných opatřeních.
Součástí shrnutí výroční zprávy jsou rovněž informace vztahující se k přijímání a ověřování oznámení o možném porušení povinností. Orgán dozoru uvádí souhrnné údaje vyplývající z informací shromažďovaných v souvislosti s těmito oznámeními, a to ve stanoveném rozsahu. Tyto informace poskytují přehled o tom, jak je institut oznamování porušení povinností využíván a jak orgán dozoru s přijatými oznámeními nakládá. Ve výroční zprávě se uvádějí pouze agregované a anonymizované údaje, které neumožňují identifikaci oznamovatele, oznamované osoby ani jiného orgánu veřejné správy.
Odstavec 3 vymezuje omezení obsahu výroční zprávy tak, aby nemohlo dojít k ohrožení probíhajících činností orgánu veřejné správy nebo k zpřístupnění informací umožňujících identifikaci konkrétní osoby či správního orgánu.
Odstavec 4 stanoví lhůtu pro zveřejnění shrnutí výroční zprávy a způsob jejího zveřejnění, a to tak, že toto se zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup, čímž zajišťuje pravidelnost a včasnost poskytování údajů.
Odstavec 5 upravuje odpovědnost za zpracování a zveřejnění shrnutí výroční zprávy ve vztahu k dozoru vykonávanému celními úřady, přičemž tuto povinnost ukládá GŘC.
K části třetí hlavě I dílu 1 oddílu 4
Tento oddíl obsahuje povinnost orgánu dozoru zřídit systém pro oznamování podezření, přičemž odpovídá § 34a stávajícího AML zákona.
K § 62
Ustanovení upravuje povinnost orgánů dozoru zřídit systém pro přijímání oznámení o porušení povinností v oblasti AML/CFT, včetně pravidel pro jeho fungování, ochranu oznamovatele a nakládání s obsahem oznámení. Úprava vychází z požadavků čl. 60 AMLD6, který členským státům ukládá zajistit, aby příslušné orgány měly zřízeny bezpečné, důvěrné a účinné postupy pro přijímání oznámení o porušení povinností stanovených evropskými předpisy v oblasti AML/CFT. Tyto postupy musí zahrnovat nejen mechanismus pro podání oznámení, ale také jejich posouzení, zajištění ochrany oznamovatele a prevenci odvetných opatření.
Čl. 60 AMLD6 vyžaduje, aby členské státy zajistily, že příslušné orgány dozoru budou disponovat systémy, které umožní oznamovatelům bezpečně a důvěrně informovat o porušení povinností vyplývajících z AMLR, AMLD6 nebo vnitrostátní právní úpravy v oblasti AML/CFT. Tyto systémy mají zahrnovat:
▶ jasné postupy pro přijímání a vyhodnocování oznámení,
▶ dostatečná ochranná opatření proti odvetě,
▶ ochranu identity oznamovatele i dalších dotčených osob,
▶ vhodné následné kroky po posouzení oznámení.
Dané ustanovení tato pravidla transponuje pro podmínky ČR a upravuje jejich provádění orgány dozoru v rámci stávající institucionální struktury.
Oproti dosavadní úpravě provedené v § 34a stávajícího AML zákona dochází ke zpřesnění, rozšíření a systematickému upřesnění, a to zejména v oddělení režimu profesních komor. Zatímco § 34a stávajícího AML zákona řešil oznamovací mechanismus jednotně, navržená úprava nově rozlišuje situace, kdy je povinná osoba dozorována profesní komorou. Systém pro přijímání oznámení je v takovém případě zřizován orgánem dozoru nad touto komorou, aby byla zajištěna maximální nezávislost posouzení oznámení. Ustanovení tak vytváří funkční rámec pro přijímání oznámení o porušení povinností a pro nakládání s těmito oznámeními v rámci výkonu správního dozoru. Cílem je zajistit, aby orgány dozoru disponovaly bezpečnými a předvídatelnými mechanismy umožňujícími oznamovatelům informovat o podezřeních na porušení povinností podle tohoto zákona, přímo použitelného práva EU (zejména TFR a AMLR) a technických norem.
Odstavce 1 a 2 vymezují povinnost zavést systém pro přijímání oznámení. Konstrukce rozlišuje mezi orgány dozoru a orgány dozoru nad příslušnou profesní komorou. V prvním případě je systém určen pro příjem oznámení o porušení povinností, kterého se dopustila povinná osoba, nad níž orgán vykonává dozor. Ve druhém případě zahrnuje systém přijímání oznámení o porušení povinností, kterého se dopustila příslušná profesní komora nebo povinná osoba, kterou tato komora dozoruje. Úprava reflektuje rozdílné postavení profesních komor a jejich specifickou roli při výkonu dozorové a samoregulační činnosti.
Odstavec 3 stanoví základní náležitosti systému pro přijímání oznámení odkazem na příslušná ustanovení zákona o ochraně oznamovatelů (§ 13 a § 15 až 21). Systém tak musí obligatorně obsahovat postupy pro přijetí oznámení (určení příslušné osoby), dodržování lhůt pro vyrozumění, posouzení důvodnosti oznámení a informování oznamovatele o výsledcích přezkoumání. Cílem je, aby proces zpracování oznámení byl předvídatelný, transparentní a vnitřně konzistentní, což je nezbytné i vzhledem k požadavkům AMLD6 na efektivní vnitrostátní postupy pro vyřizování těchto oznámení.
Odstavec 4 upravuje ochranu oznamovatele a osoby, která je podle oznámení odpovědná za porušení povinností. Ukládá orgánu dozoru povinnost nastavit postupy tak, aby chránily oprávněné zájmy těchto osob, a současně zakotvuje absolutní zákaz jakýchkoliv odvetných opatření vůči oznamovateli v souvislosti s podáním oznámení. Úprava navazuje na obecný rámec ochrany oznamovatelů, přičemž jej specificky vztahuje na oblast správního dozoru vykonávaného podle tohoto zákona.
Odstavec 5 vymezuje vztah k zákonu o ochraně oznamovatelů. Stanoví, že oznámení týkající se porušení povinností podle tohoto zákona nelze podávat Ministerstvu spravedlnosti jako externímu oznamovacímu orgánu, neboť posuzování plnění povinností v oblasti AML/CFT spadá výlučně do kompetence příslušných orgánů dozoru. Současně se výslovně zakazuje uveřejnění informací tvořících obsah oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů, pokud se na tyto informace vztahuje speciální povinnost mlčenlivosti stanovená tímto zákonem.
Odstavec 6 stanoví rozsah údajů, které jsou orgány dozoru povinny evidovat pro účely výroční zprávy. Jedná se o souhrnné informace o počtu a druhu obdržených oznámení, o jejich ověřování, o důvodech neověření a o přijatých nebo zamýšlených nápravných opatřeních. Tyto informace slouží k plnění reportovací povinnosti podle čl. 60 odst. 4 AMLD6, která vyžaduje, aby členské státy shromažďovaly a poskytovaly agregované údaje týkající se oznámení o porušení povinností v oblasti AML/CFT. Evidované údaje mají výlučně agregovanou povahu a neumožňují zjištění totožnosti oznamovatele, dotčené osoby ani jiného subjektu
K části třetí hlavě I dílu 2
Upravují se speciální postupy ve vztahu k výkonu dozoru. S ohledem na fakt, že oblast AML/CFT dozoru je velice specifickou oblastí, kdy obecné kontrolní postupy nemusejí být dostačující, nebo naopak v určitých situacích mohou být příliš formální, jsou v daném dílu upraveny speciální postupy pro správní dozor, jako jsou oprávnění a zjednodušená kontrola, a dále jsou nastavována pravidla pro spolupráci.
K části třetí hlavě I dílu 2 oddílu 1
V rámci tohoto oddílu se upravují speciální postupy a oprávnění, které lze využít jak při výkonu správního dozoru, tak i v rámci činností, které souvisejí např. se sektorovým hodnocením rizik, prováděných orgány dozoru, především ve vztahu k povinným osobám. Konkrétně se jedná o právo vybraného orgánu dozoru napřímo vstupovat k softwaru a databázím, které povinná osoba užívá v souvislosti s povinnostmi v AML/CFT oblasti, dále pak o stanovení formy, jakou se uděluje výjimka z posouzení rizik a oprávnění požadovat výkazy o činnosti nebo statistické zjišťování.
K § 63
Ustanovení stanoví, že orgán dozoru při výkonu dozoru podle § 47 odst. 2 písm. a) bodu 2, tedy příslušný celní úřad, postupuje v oblasti AML/CFT podle daňového řádu. Smyslem je využít procesní rámec již zavedený a prověřený v oblasti daňové správy, resp. celních kontrol, který poskytuje dostatečně podrobnou a vyváženou úpravu práv a povinností dozorovaného subjektu i orgánu dozoru.
Současně se však výslovně vylučuje použití ustanovení daňového řádu o mlčenlivosti. Orgán dozoru podléhá vlastnímu režimu mlčenlivosti stanovenému tímto zákonem, který je uzpůsoben povaze výkonu dozoru v oblasti AML/CFT a navazuje na povinnosti finanční zpravodajské jednotky a dalších příslušných orgánů.
Navržené ustanovení také zakotvuje obecné pravidlo, podle kterého orgán dozoru při výkonu správního dozoru podle tohoto zákona není omezen pouze na oprávnění vyplývající z obecné právní úpravy pro výkon dozoru (kontrolního řádu), ale může využít i dozorová, kontrolní nebo dohledová oprávnění, která mu svěřují jiné právní předpisy upravující jeho působnost.
Cílem je zajistit efektivní výkon dozoru ve strategických oblastech a současně zabránit vzniku výkladových pochybností o tom, zda může orgán dozoru v rámci výkonu působnosti podle tohoto zákona využívat také oprávnění vyplývající z jeho základní sektorové regulace. Ustanovení reflektuje skutečnost, že jednotlivé orgány dozoru vykonávají vedle působnosti podle tohoto zákona také další dohledové nebo kontrolní činnosti podle zvláštních právních předpisů a disponují odbornými nástroji přizpůsobenými specifikům dozorovaných subjektů v rámci sektoru.
Navržená úprava je v souladu s požadavky AMLD6, která předpokládá, že orgány dozoru budou disponovat dostatečnými pravomocemi a nástroji nezbytnými pro plnění svých úkolů v oblasti AML/CFT a budou schopny vykonávat rizikově orientovaný dozor nad povinnými osobami. Současně odpovídá systematice evropského AML rámce, který ponechává organizaci a procesní nástroje výkonu dozoru primárně na vnitrostátní úpravě za podmínky, že výkon dozoru bude účinný, přiměřený a založený na hodnocení rizik.
Ustanovení nemění rozsah věcné příslušnosti jednotlivých orgánů dozoru ani nezakládá nové samostatné pravomoci. Jeho účelem je vyjasnit vzájemný vztah tohoto zákona a zvláštních právních předpisů a umožnit, aby orgány dozoru při výkonu dozoru využívaly veškeré zákonné nástroje, které mají podle právního řádu k dispozici.
K § 64
Nad rámec oprávnění při výkonu kontroly se upravuje pro vybraný orgán dozoru při výkonu dozoru možnost požadovat přístup k softwaru, databázi, elektronickému prostředku pro zaznamenávání informací nebo jinému obdobnému nástroji informační technologie, který je používán dozorovanou povinnou osobou. Toto oprávnění pro vybraný orgán dozoru vyplývá přímo z čl. 37 odst. 7 AMLD6 ve vztahu k vybraným povinným osobám, a to vůči povinným osobám ve finančním sektoru a také vůči provozovateli hazardních her. V tomto rozsahu je dané oprávnění transponováno v dotčeném návrhu.
Vzhledem k rozdílným druhům povinných osob a jejich různorodým činnostem nelze předem určit, jaký konkrétní nástroj informačních technologií bude konkrétní povinnou osobou používán, a proto je dané oprávnění ponecháno pouze v obecné rovině bez bližší specifikace. Nicméně je nutno upozornit, že požadavek na zřízení takového přístupu musí být odůvodněn nezbytností pro výkon správního dozoru.
Současně se však nastavuje ochrana povinných osob, která spočívá v časovém omezení, po kterou může orgán dozoru do konkrétního nástroje informační technologie vstupovat. Maximální možná doba byla stanovena v délce 90 dnů. Po uplynutí této doby oprávnění pro vstupování zanikne. Pokud by však orgán dozoru považoval za nutné mít k danému nástroji informační technologie přístup i později, musí již takový požadavek před povinnou osobou řádně odůvodnit, a to na rozdíl od prvotního přístupu, který se odůvodňovat nemusí.
Dané oprávnění však nelze uplatnit pro vyžadování přístupů do informačních systému za účelem jejich testování z hlediska odolnosti a funkčnosti. Takové testování je i nadále považováno za zkoušku, k jejímuž provedení je kontrolní orgán oprávněn podle § 8 písm. b) kontrolního řádu.
K § 65
Stanovuje se forma, jakou bude udělována orgánem dozoru výjimka z individuálního posouzení rizik v rámci celého sektoru povinných osob podle čl. 10 odst. 3 AMLR. Bylo zvažováno několik variant, přičemž bylo vybráno stanovení obecných parametrů, při jejichž splnění nemusí být individuální zdokumentovaná posouzení rizik v rámci celého podniku. Současně se musí jednat o rizika v daném odvětví zřetelná a známa. Výjimka tedy bude pro dané odvětví, případně druh povinné osoby vydávána formou opatření obecné povahy. Tento postup se jeví jako nejracionálnější a z hlediska administrativní náročnosti jako nejpřívětivější.
Opatření obecné povahy bude vydávat orgán dozoru pro konkrétní druh povinných osob na základě posouzení rizik v celém sektoru. Toto posouzení by mělo být uvedeno v odůvodnění opatření obecné povahy a ideálně poskytnuto všem povinným osobám, aby si byly těchto rizik vědomy, např. prostřednictvím metodického pokynu.
K § 66
Navrhovaná právní úprava reaguje na potřebu orgánu dozoru disponovat aktuálními, relevantními a strukturálně sjednocenými informacemi nezbytnými pro výkon jeho působnosti, zejména pro posuzování rizik v jednotlivých sektorech a druzích povinných osob. S ohledem na proměnlivost těchto rizik a dynamický charakter regulovaného prostředí není vhodné stanovovat konkrétní obsah a parametry požadovaných výkazů (a to ani v maximální obecné míře) přímo na zákonné úrovni. Z tohoto důvodu je zvolen nástroj opatření obecné povahy, který umožňuje flexibilně a diferencovaně upravit rozsah, strukturu i způsob předkládání informací v závislosti na specifikách dotčených subjektů a aktuálních potřebách dozoru, při současném zachování transparentnosti a předvídatelnosti regulace. Povaha informací potřebných k výkonu dozoru, zejména k posouzení rizik v jednotlivých sektorech, je značně proměnlivá a závislá jak na vývoji rizikových faktorů, tak na poznatcích z aplikační praxe, včetně poznatků FAÚ a dalších orgánů.
Namísto rigidního zákonného vymezení je proto zvolen flexibilní nástroj opatření obecné povahy, který umožňuje přizpůsobit rozsah, strukturu i obsah požadovaných informací konkrétním typům povinných osob a aktuální situaci v daném sektoru. Současně však nelze hovořit o tom, že by tímto byl dán orgánu dozoru neomezený prostor pro stanovení obsahu výkazů. Omezení rozsahu požadovaných informací vyplývá z obecných zásad činnosti správních orgánů podle správního řádu, zejména:
· ze zásady legality (§ 2 odst. 1 správního řádu), podle níž může orgán dozoru požadovat pouze takové informace, které jsou nezbytné k výkonu jeho zákonem svěřené působnosti,
· ze zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu), která vyžaduje předvídatelnost postupu orgánu dozoru a brání ukládání nepřiměřených či neočekávaných povinností,
· ze zásady přiměřenosti (proporcionality), jež vyžaduje, aby rozsah a detail požadovaných údajů nepřekračovaly to, co je nezbytné k dosažení sledovaného účelu,
· ze zásady hospodárnosti a rychlosti (§ 6 odst. 1 správního řádu), která implikuje minimalizaci administrativní zátěže povinných osob i orgánu dozoru,
· a ze zásady součinnosti (§ 4 správního řádu), podle níž má orgán dozoru přihlížet k oprávněným zájmům povinných osob a poskytovat jim potřebné informace k plnění povinností.
Tyto zásady v souhrnu vytvářejí dostatečný normativní rámec, který zajišťuje, že stanovení obsahu výkazů by mělo být vždy vázáno na nezbytnost, přiměřenost a účelnost požadovaných informací a současně umožňují flexibilně reagovat na vývoj rizik bez nutnosti častých novelizací zákona.
K odstavci 1
Stanoví se pravidelná výroční ohlašovací povinnost povinných osob. Jejím smyslem je zajistit orgánům dozoru informace, zpravidla za předcházející rok nezbytné pro výkon správního dozoru tak, aby mohl být vykonáván rizikově orientovaným způsobem.
K odstavci 2
Každý orgán dozoru stanoví opatřením obecné povahy obsah (například počet nových klientů v daném roce), formát (například XML), strukturu (například definice schématu XML) a způsob předkládání (například pomocí datové schránky nebo inteligentního formuláře publikovaného na stránkách orgánu dozoru) výkazů pro jednotlivých druhy a typy povinných osob.
K § 67
Upravují se společná pravidla pro vydávání opatření obecné povahy, kterými se stanoví parametry pro udělení výjimky z posouzení rizik a dále výkazní povinnost pro posouzení rizik v daném sektoru. Při vydávání těchto opatření obecné povahy se neuplatní postupy podle části šesté správního řádu, a to z důvodu nutnosti operativnosti daného postupu.
K § 68
Dané ustanovení upravuje možnost orgánu dozoru získávat informace potřebné pro výkon jeho působnosti prostřednictvím statistického zjišťování. Cílem je zajistit, aby orgán dozoru měl k dispozici nejen jednotlivé údaje z konkrétních kontrol, ale také souhrnné a systematické informace umožňující sledovat stav a vývoj v dané oblasti. Takto získané údaje jsou proto výslovně považovány za informace získané v rámci výkonu dozoru. Zákon současně stanoví povinnost orgánu dozoru vždy transparentně vymezit účel a obsah statistického zjišťování, způsob zpracování údajů a lhůtu k jejich poskytnutí. Povinné osoby jsou povinny údaje poskytnout, avšak s výjimkou případů, kdy by tím došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti. V takovém případě musí povinná osoba tuto skutečnost oznámit orgánu dozoru, aby byla zachována rovnováha mezi zájmem na výkonu dozoru a ochranou důvěrných informací.
Statistické zjišťování probíhá tak, že orgán dozoru stanoví povinným osobám rozsah požadovaných údajů a vymezí účel zjišťování, způsob zpracování údajů a lhůtu k jejich poskytnutí. Zjišťovány mohou být pouze údaje, které souvisejí s předmětem dozoru, zejména údaje o objemu a počtu transakcí, struktuře klientů, využívaných produktech a službách, plnění povinností podle tohoto zákona a dalších skutečnostech významných pro posouzení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Statistické zjišťování tak nevede k získávání individuálních údajů o konkrétních klientech povinných osob, ale k agregovaným a souhrnným datům, která umožňují sledovat vývoj na trhu a efektivitu přijatých opatření. Náklady spojené s poskytnutím údajů nese povinná osoba sama, neboť jde o součást její zákonné povinnosti spolupracovat s orgánem dozoru a nejde o náklad, který by měl být přenášen na stát.
Statistické zjišťování podle tohoto ustanovení není statistickým zjišťováním podle § 8 zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě. Nejde tedy o statistiku v rámci státní statistické služby, ale o zvláštní mechanismus správního dozoru v oblasti AML/CFT. Smyslem je získat podklady pro výkon dozoru a pro plnění povinností vyplývajících z práva EU, nikoliv vytvářet oficiální statistické výstupy podle zmíněného zákona. Z tohoto důvodu se na tento postup právní režim zákona o státní statistické službě nevztahuje.
Současně je nutno upozornit, že narozdíl od úpravy výkazů, se v daném případě nemusí jednat o informace za celý kalendářní rok nebo o komplexní set informací. Může se jednat o dílčí informace za kratší vymezený časový úsek nebo jiný dataset informací, než jak je reportován prostřednictvím výkazů. Statistické zjišťování je tedy operativnějším nástrojem pro získávání informací než prostřednictvím výkazů.
Současně však nelze hovořit o tom, že by tímto byl dán orgánu dozoru neomezený prostor pro stanovení rozsahu statistického zjišťování. Omezení rozsahu požadovaných informací vyplývá z obecných zásad činnosti správních orgánů podle správního řádu, zejména:
• ze zásady legality (§ 2 odst. 1 správního řádu), podle níž může orgán dozoru požadovat pouze takové informace, které jsou nezbytné k výkonu jeho zákonem svěřené působnosti,
• ze zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání (§ 2 odst. 4 správního řádu), která vyžaduje předvídatelnost postupu orgánu dozoru a brání ukládání nepřiměřených či neočekávaných povinností,
• ze zásady přiměřenosti (proporcionality), jež vyžaduje, aby rozsah a detail požadovaných údajů nepřekračovaly to, co je nezbytné k dosažení sledovaného účelu,
• ze zásady hospodárnosti a rychlosti (§ 6 odst. 1 správního řádu), která implikuje minimalizaci administrativní zátěže povinných osob i orgánu dozoru,
• a ze zásady součinnosti (§ 4 správního řádu), podle níž má orgán dozoru přihlížet k oprávněným zájmům povinných osob a poskytovat jim potřebné informace k plnění povinností. Tyto zásady v souhrnu vytvářejí dostatečný normativní rámec, který zajišťuje, že stanovení rozsahu statistického zjišťování by mělo být vždy vázáno na nezbytnost, přiměřenost a účelnost požadovaných informací.
K § 69
Upravují se podmínky pro zpracování a uchovávání údajů získaných orgány dozoru při výkonu jejich působnosti podle tohoto zákona, AMLR, TFR a souvisejících předpisů. Jedná se o úpravu, která má povahu speciálního ustanovení (lex specialis) vůči jiným právním předpisům upravujícím dobu uchování údajů, a to s ohledem na závažnost AML/CFT problematiky a na povinnosti členských států vyplývající z AMLR a AMLD6. Tyto evropské předpisy vyžadují, aby příslušné orgány zpracovávaly údaje pouze v rozsahu nezbytném, ale zároveň tak dlouho, aby mohly účinně plnit úkoly v oblasti AML/CFT.
Odstavec 1 zdůrazňuje zásadu nezbytnosti – údaje lze zpracovávat pouze tehdy, pokud jsou potřebné pro výkon dozorových úkolů. Umožňuje však orgánům dozoru nakládat s údaji v rozsahu odpovídajícím povaze AML/CFT rizik, která mají často dlouhodobý, komplexní nebo přeshraniční charakter.
Odstavec 2 stanoví, že nestanoví‑li tento zákon jinak, lze údaje uchovávat maximálně 10 let ode dne jejich získání. Tato lhůta představuje speciální právní rámec vůči jiným lhůtám stanoveným v jiných právních předpisech, například daňových, účetních, procesních nebo archivních. Uplatní se proto přednostně, a to vždy, když orgány dozoru uchovávají údaje získané při výkonu AML/CFT dozoru. Zároveň ustanovení výslovně zachovává prostor pro zvláštní úpravy – typicky pro režim kontrol peněžní hotovosti podle části šesté, který má vlastní režim uchovávání údajů.
Z uvedeného současně vyplývá, že pro samotné zpracovávání se použijí obecné postupy podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, zejména pokud jde o způsob vedení evidence, jejich třídění, označování, rozhodování o skartačních lhůtách a následné nakládání s dokumenty po uplynutí stanovené doby.
Odstavec 3 vymezuje situace, v nichž se běh desetileté lhůty staví, tedy dočasně neběží. Děje se tak v případech, kdy probíhá řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, nebo když probíhá výkon rozhodnutí či vymáhání povinností uložených orgánem dozoru nebo FAÚ. Cílem je zabránit tomu, aby údaje musely být likvidovány v době, kdy jsou stále nezbytné pro výkon veřejné moci nebo pro ochranu práv a povinností dotčených osob. Toto řešení vychází z logiky procesních předpisů, které připouštějí stavění lhůt, a umožňuje zachovat účinnost opatření přijatých podle AML/CFT regulace.
Komplexně se upravuje lhůta pro nakládání s údaji v oblasti AML/CFT, a to jako speciální režim, který umožňuje současně plnit požadavky evropské legislativy, chránit osobní údaje a zajistit funkční výkon správního dozoru.
K části třetí hlavě I dílu 2 oddílu 2
Oddíl 2 obsahuje základní pravidla výkonu správního dozoru v oblasti AML/CFT nad příslušnou profesní komorou. Účelem úpravy je zajistit, aby profesní komora, která je podle tohoto zákona pověřena výkonem dozoru nad určitou skupinou povinných osob (členy dané profesní komory), sama podléhala efektivnímu a nezávislému dohledu orgánu dozoru. Tento přístup odpovídá požadavkům vyplývajícím z evropské AML/CFT legislativy a podporuje stabilitu a důvěryhodnost systému, v němž profesní komory plní veřejnoprávní funkce.
Výkon dozoru nad profesní komorou je specifický v tom, že profesní komory jsou při výkonu správního dozoru fakticky veřejnoprávními subjekty, které vykonávají regulaci a dohled nad svými členy. Aby byla zajištěna nezávislost a nestrannost dohledu, oddíl 2 stanoví, že nad profesní komorou vykonává správní dozor orgán dozoru podle tohoto zákona a že tento dozor se řídí stejnými zásadami jako dozor nad ostatními subjekty. Orgán dozoru tak musí dohlížet nejen na to, zda komora plní povinnosti v oblasti AML/CFT, ale také zda při výkonu vlastního dozoru nad povinnými osobami postupuje v souladu s rizikově orientovaným přístupem, s požadavky AMLR, TFR a AMLD6 a s principy efektivního dozorového systému.
Oddíl 2 současně vytváří rámec pro to, aby profesní komora byla součástí celého dozorového řetězce, nikoli autonomním subjektem bez zpětné kontroly. Orgán dozoru nad profesní komorou musí vyhodnocovat jak informace, které komora poskytuje, tak i způsob její metodické, kontrolní a sankční činnosti. V situacích, kdy profesní komora vykonává dozor nad svými členy, je orgán dozoru povinen vyhodnocovat i soulad postupů komory s evropskými požadavky na rizikově orientovaný dozor, zejména podle čl. 40 AMLD6, a s požadavky na shromažďování a předávání údajů podle čl. 52 AMLD6.
Tento přístup zároveň posiluje odpovědnost profesní komory v rámci systému AML/CFT a umožňuje orgánu dozoru nad profesní komorou ověřit, že plnění povinností komorou je efektivní, úplné a v souladu s jednotnou praxí ostatních orgánů dozoru v ČR. Oddíl 2 tedy vytváří právní rámec, který umožňuje dozor nad zvláštní kategorií subjektů, které samy vykonávají dozor nad povinnými osobami.
Současně je nutno upozornit, že oproti dosavadní právní úpravě v AML zákoně nebude možné, aby orgán dozoru nad profesní komorou vykonával dozor přímo u povinné osoby (člena profesní komory).
K § 70
Ustanovení upravuje výkon dozoru nad příslušnou profesní komorou, která podle tohoto zákona vykonává správní dozor nad vymezeným okruhem povinných osob. Jedná se o zvláštní formu správního dozoru, jehož předmětem není přímá kontrola plnění povinností jednotlivými povinnými osobami podléhajícími dozoru profesní komory, ale kontrola toho, zda samotná profesní komora řádně, účinně a v souladu s právními předpisy vykonává své dozorové pravomoci a povinnosti.
Tato forma dozoru vyplývá zejména z čl. 52 AMLD6, podle kterého musí být činnost orgánů stavovské samosprávy (tedy příslušných profesních komor) při výkonu dozorových funkcí podrobena dozoru orgánu veřejné moci. Smyslem této úpravy je zajistit, aby výkon správního dozoru svěřený příslušné profesní komoře nad jejími členy, kteří jsou povinnými osobami, nevedl k oslabení požadavků na účinnost, jednotnost a kvalitu dozorového systému. Podle čl. 52 odst. 2 AMLD6 má orgán veřejné moci odpovědnost za zajištění náležitého a účinného výkonu dozoru příslušnou profesní komorou, proto vykonává dozor nad tím, jak příslušná profesní komora svůj dozor vykonává, nikoli nad tím, jak jednotlivá povinná osoba plní své povinnosti. Přímý dozor nad povinnými osobami zůstává ve výhradní působnosti příslušné profesní komory.
Orgánem dozoru nad příslušnou profesní komorou je podle tohoto zákona Ministerstvo spravedlnosti u České advokátní komory, Notářské komory České republiky a Exekutorské komory České republiky a FAÚ u Komory auditorů České republiky a Komory daňových poradců České republiky.
Předmětem tohoto dozoru je především ověření, zda příslušná profesní komora má vytvořen a v praxi uplatňuje účinný systém správního dozoru nad povinnými osobami. Orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou proto posuzuje zejména způsob, jakým profesní komora plánuje a provádí kontroly, vyhodnocuje rizika, reaguje na zjištěná porušení povinností, ukládá nápravná opatření a případně pokuty a jakým způsobem zajišťuje plnění dalších povinností souvisejících s výkonem dozoru, které vyplývajíc z tohoto zákona, příslušných nařízení EU (zejména AMLR a AMLAR) a RTS a ITS. Posuzuje se rovněž, zda profesní komora při výkonu dozoru postupuje v souladu s principem rizikově orientovaného přístupu, tedy zda rozsah, četnost a intenzitu své dozorové činnosti přizpůsobuje identifikovaným rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a to v souladu s požadavky příslušných předpisů.
Orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou také například zjišťuje, zda profesní komora disponuje dostatečnými personálními, odbornými, finančními a dalšími zdroji pro výkon své dozorové funkce, zda osoby vykonávající dozor splňují zákonem stanovené požadavky na bezúhonnost a zda profesní komora při výkonu dozoru dodržuje požadavky na řádný výkon veřejnoprávní kontrolní činnosti.
Do působnosti orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou spadá rovněž posouzení, zda profesní komora uplatňuje své dozorové pravomoci řádně a v souladu s požadavky evropského práva. Může jít zejména o ověření, zda profesní komora provádí kontroly v odpovídajícím rozsahu a na základě vyhodnocení rizik, zda řádně vyhodnocuje výsledky kontrol, zda přijímá odpovídající nápravná opatření a ukládá pokuty za přestupky, zda vede řízení o porušení povinností a zda řádně plní informační a oznamovací povinnosti vůči orgánům veřejné moci a příslušným evropským orgánům. Povinnost uplatňovat rizikově orientovaný přístup vyplývá z čl. 40 AMLD6, který vyžaduje, aby četnost a intenzita dozorové činnosti odpovídala rizikovému profilu dozorovaných subjektů a identifikovaným rizikům. K výkladu a upřesnění tohoto článku budou také vydány RTS a obecné pokyny.
Součástí výkonu této formy dozoru je také ověřování činnosti profesní komory při předávání informací FIU podle čl. 69 odst. 1 a čl. 70 AMLR. U vybraných povinných osob umožňuje AMLR, aby byla oznamovací a informační povinnost plněna prostřednictvím příslušné profesní komory. V takovém případě příslušná profesní komora plní specifickou zprostředkující úlohu mezi takovou povinnou osobou a FIU. Orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou proto ověřuje zejména, zda profesní komora zajišťuje řádné a včasné předávání informací a oznámení a zda při ověřování, že taková informace nebo oznámení neobsahuje chráněnou informaci, postupuje v mezích stanovených právními předpisy.
Orgán dozoru na profesní komorou dále ověřuje správnost postupu příslušné profesní komory při udělování výjimek z povinnosti vypracovat individuální zdokumentované posouzení rizik, neboť čl. 52 odst. 2 písm. d) AMLD6 výslovně předpokládá, že orgán dozoru nad profesní komorou tyto výjimky přezkoumává. Nejde přitom o nahrazení rozhodovací činnosti profesní komory rozhodováním orgánu veřejné moci, ale o následné ověření, zda profesní komora při udělení výjimky dodržela podmínky stanovené přímo použitelným předpisem EU a zda její postup odpovídá požadavkům na účinný a rizikově orientovaný dozor.
Tím je naplňován požadavek čl. 52 AMLD6, podle něhož musí mít orgán veřejné moci možnost ověřit, že orgán stavovské samosprávy splňuje podmínky pro výkon dozorových funkcí a že tyto funkce vykonává náležitě a účinně.
Odstavec 1 stanoví demonstrativní výčet oblastí, jejichž plnění má orgán dozoru nad profesní komorou při své činnosti ověřovat. Uvedené oblasti představují zejména základní předpoklady pro to, aby profesní komora byla schopna vykonávat svou dozorovou funkci náležitě a účinně, tedy požadavky stanovenými zejména v čl. 37 AMLD6 pro všechny orgány dozoru. Nejde tak o uzavřený výčet jednotlivých skutečností, které může orgán dozoru prověřovat. Rozsah konkrétního výkonu dozoru se bude odvíjet od povahy a rizikovosti zjištěných skutečností a bude prováděn v souladu s rizikově orientovaným přístupem.
Zjistí-li orgán dozoru nad profesní komorou například nedostatky v kontrolní činnosti profesní komory, jeho úkolem je posoudit, zda a jak profesní komora svůj dozor vykonává, a případně může uložit profesní komoře opatření k nápravě. Nemůže však na základě tohoto ustanovení převzít konkrétní kontrolu nad advokátem, notářem, auditorem, soudním exekutorem nebo daňovým poradcem. Tím se zachovává jasné rozdělení kompetencí mezi profesní komorou v pozici orgánu dozoru a orgánem dozoru nad profesní komorou.
Odstavec 2 umožňuje orgánu dozoru nad profesní komorou reagovat na zjištěné systémové nebo jednotlivé nedostatky při výkonu dozoru profesní komorou, a to uložením opatření k nápravě podle § 230. Takové opatření může směřovat například k odstranění nedostatků v organizaci a výkonu dozorové činnosti, v kontrolních postupech, v metodickém vedení, ve vyhodnocování rizik nebo v plnění informačních povinností. Jestliže profesní komora výzvu k nápravě nesplní, může tento stav vést až k uložení donucovací pokuty. Opatřením k nápravě však nemůže být profesní komoře uloženo, aby ve vztahu ke konkrétní povinné osobě provedla určitý úkon nebo využila konkrétní dozorové oprávnění. Tím se zachovává její odpovědnost za výkon vlastního správního dozoru a současně se předchází nepřípustnému přímému zasahování orgánu dozoru nad profesní komorou do konkrétního správního dozoru.
Odstavec 3 zajišťuje informační propojení mezi orgánem dozoru nad profesní komorou a profesní komorou samotnou. Orgán dozoru nad profesní komorou informuje profesní komoru o činnostech a úkolech AMLA, které jsou relevantní pro výkon její dozorové funkce. Jedná se zejména o informace týkající se příprav a plánování vzájemných hodnocení podle čl. 35 AMLAR, které mohou mít přímý dopad na nastavení postupů, kapacit nebo metodických nástrojů profesní komory. Smyslem je zajistit, aby profesní komora při výkonu dozoru disponovala aktuálními informacemi o evropských dozorových aktivitách a mohla na ně odpovídajícím způsobem reagovat, zejména při plánování a výkonu dozorové činnosti.
Odstavec 4 upravuje předávání důvodných oznámení o porušení povinností, která obdrží orgán dozoru nad profesní komorou a která se týkají povinné osoby podléhající dozoru této profesní komory. Tato úprava je nezbytná, neboť na rozdíl od jiných orgánů dozoru, jimž se oznámení o porušení povinností zasílají přímo, se v případě profesních komor oznámení podává orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou. Orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou v takovém případě nevykonává vlastní šetření jednání konkrétní povinné osoby, ale oznámení bezodkladně předá příslušné profesní komoře jako orgánu, který je k výkonu přímého dozoru nad danou povinnou osobou příslušný. Současně může orgán dozoru využít informace získané z těchto oznámení při posuzování celkové účinnosti a kvality dozorové činnosti profesní komory.
Odstavec 5 zajišťuje předávání informací AMLA orgánem dozoru nad příslušnou profesní komorou, který působí v roli prostředníka. Informace se předávají v rozsahu stanoveném AMLAR do centrální databáze pro boj proti praní peněz a financování terorismu. Tím je umožněna koordinace na úrovni EU, vzájemná informovanost a sdílení poznatků relevantních pro hodnocení kvality dozorových systémů členských států, což je jeden z klíčových prvků evropského AML/CFT rámce.
Celkově tedy toto ustanovení upravuje na základě požadavků AMLD6 specifickou formu systému dozoru v oblasti výkonu dozoru nad povinnými osobami, které jsou členem příslušné profesní komory. Příslušná profesní komora vykonává přímý správní dozor nad povinnými osobami, které jí zákon svěřuje do působnosti. FAÚ nebo Ministerstvo spravedlnosti pak podle své věcné působnosti vykonává dozor nad příslušnou profesní komorou. Mimo jiné tak dohlíží, zda profesní komora tento dozor vykonává náležitě, účinně, dostatečně a v souladu s právními předpisy a s rizikově orientovaným přístupem. Tento systém odpovídá požadavku čl. 52 AMLD6, aby výkon dozorových funkcí profesních komor podléhal odpovědnosti a dozoru orgánu veřejné moci, a současně zachovává profesním komorám jejich vlastní odpovědnost za přímý výkon správního dozoru nad jejich členy.
K § 71
Ustanovení upravuje specifické povinnosti profesní komory vůči orgánu dozoru, který nad touto její činností vykonává dozor. Profesní komora vystupuje v systému AML/CFT jako orgán dozoru nad vymezeným okruhem povinných osob, a proto je nezbytné, aby při výkonu této činnosti dodržovala stejné metodické a procesní standardy jako ostatní orgány dozoru. Ustanovení tak vytváří právní rámec, který zajišťuje, že profesní komora bude uplatňovat postupy odpovídající evropským požadavkům, a to tím, že poskytuje orgánu dozoru odpovídající informace.
Ustanovení současně reflektuje principy obsažené v čl. 40 odst. 1 AMLD6, který stanoví, že orgány provádějící AML/CFT dozor musí uplatňovat jednotný a strukturovaný rizikově orientovaný přístup založený na informacích získaných z vlastní činnosti, informacích poskytovaných FIU, jinými orgány dozoru v členských státech či evropskými orgány. Z těchto povinností vyplývá, že profesní komora je povinna při výkonu dozoru vyhodnocovat relevantní rizika, shromažďovat a zpracovávat potřebná data, reagovat na nové trendové jevy a přizpůsobovat tomu plánování své kontrolní činnosti.
Důležitou povinností profesní komory je poskytování informací o vydaných rozhodnutích v rámci výkonu správního dozoru, a to jak rozhodnutí o přestupku podle tohoto zákona, tak i informace o uloženém nápravném opatření. Orgán dozoru nad profesní komorou potřebuje tyto informace pro splnění reportovací povinnosti vůči AMLA. Dále se stanoví další okruh informací, které musí být profesní komorou poskytnuty, a to jak ke splnění reportovacích povinností vůči AMLA nebo pro účely tvorby výroční zprávy orgánu dozoru nad profesní komorou. Vzhledem ke skutečnosti, že rozsah některých informací může být v budoucnu modifikován v rámci vydávaných RTS nebo ITS, je v tomto duchu upravena i obecná kategorie požadovaných informací. Součástí je i stanovení odpovídajících lhůt k poskytování informací.
Smyslem úpravy je zajistit, aby profesní komora jako orgán vykonávající veřejnoprávní dozor poskytovala informace vycházející z jejího výkonu správního dozoru a na základě těchto informaci bylo možné ověřovat, že postupuje podle stejných zásad jako ostatní orgány dozoru a že její činnost je kompatibilní s evropskými standardy.
K § 72
Ustanovení upravuje povinnost orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou vypracovat výroční zprávu o výkonu správního dozoru nad profesní komorou. Cílem této úpravy je zajistit transparentnost, přezkoumatelnost a kontrolovatelnost činnosti profesní komory jako veřejnoprávního subjektu, který vykonává delegovaný dohled nad povinnými osobami.
Ustanovení naplňuje požadavky čl. 52 odst. 7 AMLD6, který členským státům ukládá povinnost shromažďovat a vyhodnocovat informace o činnosti orgánů vykonávajících dozor v oblasti AML/CFT, včetně profesních komor, a zajistit, aby tyto informace byly dále předávány příslušným evropským orgánům. Výroční zpráva orgánu dozoru nad profesní komorou představuje jeden z klíčových mechanismů, kterým se tato povinnost naplňuje, a současně umožňuje systematické sledování vývoje a efektivity dozorové praxe profesní komory v čase.
Výroční zpráva poskytuje ucelený obraz o tom, jak profesní komora plní své dozorové úkoly vůči povinným osobám. Uvádějí se zejména údaje o počtu a povaze porušení předpisů zjištěných profesní komorou u povinných osob a o výši uložených pokut, dále informace o povaze a četnosti nápravných opatření, která profesní komora vůči povinným osobám uplatnila. Součástí výroční zprávy je také údaj o počtu podezřelých transakcí oznámených FIU povinnými osobami podléhajícími dozoru profesní komory prostřednictvím profesní komory.
Výroční zpráva současně hodnotí výkon správního dozoru přímo nad profesní komorou. Orgán dozoru proto uvádí informace o počtu a povaze porušení předpisů, které zjistil u profesní komory, o výši pokut jí uložených, o počtu „nápravných“ výzev a případně o navazujících uložených donucovacích pokutách. Zpráva dále obsahuje údaje o počtu instrukcí vydaných profesním komorám podle tohoto zákona. Ustanovení zahrnuje také informace o oznámeních o porušení povinností přijatých podle tohoto zákona a souvisejících údajích evidovaných ve stanoveném rozsahu, včetně informací o důvodných oznámeních o porušení povinností, která byla orgánem dozoru nad příslušnou profesní komorou postoupena.
Odstavec 2 zakotvuje povinnost orgánu dozoru nad profesní komorou zasílat výroční zprávu Komisi a AMLA, což zajišťuje plnění vnitrostátních i evropských informačních povinností v oblasti AML/CFT.
Odstavec 3 stanoví, že se na výroční zprávu použijí obdobně vybraná ustanovení upravující výroční zprávu obecně. Tím se zajišťuje jednak ochrana citlivých informací, které nesmí být ve výroční zprávě uváděny, jednak povinnost dodržet stanovené lhůty a způsob zveřejnění, přiměřeně povaze výroční zprávy týkající se profesní komory.
Výroční zpráva plní v systému AML/CFT více funkcí: poskytuje orgánu dozoru nástroj pro vyhodnocování a korekci činnosti profesní komory; MF a FAÚ slouží jako zdroj strategických informací pro řízení a koordinaci celého systému; a evropským orgánům jako podklad pro plnění evropských informačních povinností. Zároveň má význam preventivní a metodický (závěry výroční zprávy mohou být využity k doporučením nebo k přijetí opatření vůči profesní komoře v případě identifikovaných nedostatků nebo systémových problémů). Ustanovení tak přispívá ke kvalitativnímu zlepšování výkonu dozoru, posilování profesionality profesních komor a sjednocování dozorové praxe v ČR.
K části třetí hlavě I dílu 2 oddílu 3
Nově navrhovaný postup vychází z předpokladu, že pro výkon dozoru u povinné osoby se téměř ve všech případech použije kontrolní řád. Lze konstatovat, že kontrola podle kontrolního řádu je v některých svých částech velice formální a v podstatě nepoužitelná pro jakoukoli formu „operativnější“ kontroly. Inspiraci pro takovou úpravu lze nalézt v úpravě provedené daňovým řádem, kdy správce daně na základě § 80 odst. 1 daňového řádu „zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější“ a může tedy provádět místní šetření.
Kontrolní řád obdobný „měkčí“ postup neupravuje. Podle § 3 kontrolního řádu sice může kontrolní orgán provádět před zahájením kontroly úkony, jejichž účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu. Zprocesování takto získaných informací je však možné pouze tehdy, když na tyto úkony předcházející kontrole kontrola přímo navazuje.
Oproti výše uvedenému navržená úprava zahrnuje interakci s povinnou osobou, aniž by bylo nutno zahajovat kontrolu podle § 5 kontrolního řádu. Samozřejmě je možné plynule přejít do kontroly podle kontrolního řádu, a to za jasně stanovených podmínek. Zde došlo k inspiraci postupem podle daňového řádu, a to i přesto, že daňový řád výslovně nestanoví přechod mezi místním šetřením a daňovou kontrolou. V praxi však může správce daně na základě zjištění získaných během místního šetření zahájit daňovou kontrolu, pokud to považuje za nezbytné pro ověření správnosti stanovení daňové povinnosti.
Z hlediska nastavení práv a povinností v rámci této zjedodušené kontroly nedochází k jejich samostatnému normování, ale použije se odkazu na příslušná ustanovení kontrolního řádu, případně správního řádu. Dokumentace zjednodušené kontroly se protokoluje podle § 18 správního řádu.
Dané zjednodušení nemá negativně dopadat na práva dotčených subjektů, neboť v případě jakýchkoliv pochybností přechází zjednodušená kontrola do běžné kontroly podle kontrolního řádu.
Další výhodou navrženého postupu je výrazné odbřemenění jak na straně orgánů dozoru, tak i na straně dotčených subjektů, a to jak po stránce personální, tak i po stránce finanční. Na rozdíl od kontrolního řádu postup zjednodušené kontroly nevyžaduje (v případě, že by zjednodušená kontrola neodhalila další pochybení) žádnou další interakci s kontrolovaným subjektem, a to podle principu „odejdi a zapomeň“.
K § 73
Aby bylo možné rozlišovat situace, kdy bude možné přistoupit ke zjednodušené kontrole, je nutné nastavit základní parametry, při jejichž splnění bude možné od samého začátku aplikovat postupy pro zjednodušenou kontrolu.
Omezující podmínkou je jednak časové omezení, tzn. že lze předpokládat ukončení zjednodušené kontroly do 30 dnů, a další kumulativní podmínkou je, že se ověřují pouze dílčí povinnosti. Časový parametr 30 dnů byl zvolen především z důvodu, že zjednodušenou kontrolu bude možné provést i korespondenčně, a při stanovení lhůt k poskytnutí informací nebo dokladů a jejich následnému vyhodnocení se daná lhůta jeví jako přiměřená. Za dílčí povinnosti lze považovat např. ověření odstranění kontrolou zjištěných nedostatků, k jejichž odstranění bylo uloženo nápravné opatření.
Zjednodušenou kontrolu bude možné využít také pro vyřízení dožádání, a to jak národních, tak i mezinárodních, pokud budou rámci dožádání zjišťovány konkrétní informace nebo ověřovány konkrétní dokumenty od povinných osob. Předpokládá se, že takto získané informace nebude orgán dozoru dále vyhodnocovat, ale pouze je poskytne dožadujícímu orgánu.
K § 74
Odlišně od zahájení kontroly podle kontrolního řádu se upravují pravidla pro zahájení zjednodušené kontroly. Zjednodušenou kontrolu je možno zahájit různými způsoby podle toho, zda je zahájena v rámci fyzické přítomnosti kontrolujících u povinné osoby, nebo zda je kontrola zahájena korespondenční formou. V případě, že je kontrola zahájena v rámci fyzické přítomnosti kontrolujících, nepostačí pouze na místě sdělit předmět zjednodušené kontroly, ale kontrolující musí současně začít ověřovat skutečnosti, které jsou předmětem zjednodušené kontroly. Například v případě ověřování odstranění nedostatku stanoveného v rámci nápravného opatření musí kontrolující ověřit, zda byl nedostatek odstraněn.
V případě korespondenční kontroly však výše uvedené postupy nelze z podstaty věci aplikovat. Proto je nezbytné, aby součástí sdělení o zahájení kontroly byla také výzva ke splnění povinností. Dané ustanovení neupravuje samostatně lhůtu, ve které má být na základě výzvy plněno, avšak při stanovení lhůty se počítá s použitím § 39 odst. 1 správního řádu.
Písmeno a) dopadá zejména na případy, kdy je zjednodušená kontrola prováděna přímým ověřováním plnění povinností, typicky prostřednictvím nahlížení do evidencí, systémů nebo jiných podkladů dostupných orgánu dozoru. Písmeno b) reflektuje situace, kdy je zjednodušená kontrola prováděna na dálku, a to formou cílené výzvy k poskytnutí přesně vymezené informace nebo dokumentu ve stanovené lhůtě. Taková výzva představuje první faktický kontrolní úkon vůči povinné osobě.
Započetím ověřování plnění povinnosti se rozumí provedení prvního faktického kontrolního úkonu orgánu dozoru směřujícího k ověření dodržování konkrétní povinnosti vymezené předmětem zjednodušené kontroly. Tímto úkonem může být zejména nahlížení do dokumentace nebo evidencí vedených orgánem dozoru, vyhodnocování údajů získaných z informačních systémů veřejné správy nebo z jiných zákonných zdrojů, porovnávání oznámených či evidovaných údajů s právními povinnostmi kontrolované povinné osoby nebo jiné obdobné úkony, které nevyžadují aktivní součinnost kontrolované povinné osoby.
Za započetí ověřování plnění povinnosti se naopak nepovažuje pouhá interní příprava kontroly, analytická činnost nebo výběr kontrolovaného subjektu, pokud tyto úkony nejsou navenek projeveny vůči kontrolované povinné osobě sdělením předmětu zjednodušené kontroly a nenavazují na ně konkrétní kontrolní úkony ve smyslu tohoto ustanovení.
K § 75
Upravují se práva a povinnosti povinné osoby při zjednodušené kontrole. Explicitně se upravuje pouze povinnost vytvořit při výkonu zjednodušené kontroly podmínky pro zdárný výkon kontroly a současně při výkonu kontroly spolupracovat. Tyto povinnosti míří na řádné naplnění cíle, pro který je zjednodušená kontrola prováděna, a to hlavně proto, aby nedocházelo ke zbytečnému prodlužování jednotlivých kontrolních úkonů, případně aby nebylo ze strany kontrolujících obstruováno. Je sice pravdou, že obdobně jsou povinnosti upraveny v rámci § 10 odst. 2 kontrolního řádu, avšak tento odstavec obsahuje i další povinnosti kontrolované osoby, které již neodpovídají postupům pro zjednodušenou kontrolu.
Současně jsou v odstavci 2 zakotvena základní procesní práva kontrolované povinné osoby. Právo požadovat prokázání pověření kontrolujícího posiluje právní jistotu a transparentnost výkonu dozoru. Možnost namítat podjatost kontrolujícího odpovídá obecným zásadám správního řízení a zajišťuje nestrannost kontrolní činnosti. Právo seznámit se s obsahem protokolu nebo úředního záznamu a vyjádřit se k němu představuje klíčovou procesní záruku, která umožňuje kontrolované povinné osobě reagovat na kontrolní zjištění ještě před případným zahájením navazujících řízení.
V případě zjednodušené kontroly prováděné FAÚ bude na pověření ke kontrole příslušná úřední osoba FAÚ identifikována pouze osobním číslem, ale pokud tato úřední osoba předloží kontrolované povinné osobě služební průkaz FAÚ, na kterém bude fotografie a osobní číslo, lze právo kontrolovaného považovat za naplněné.
K § 76
Vymezují se povinnosti a oprávnění kontrolujícího při provádění zjednodušené kontroly. Povinnost zjistit stav věci v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly vyjadřuje zásadu přiměřenosti a brání nepřiměřenému rozšiřování kontroly nad rámec jejího vymezeného předmětu. Povinnost šetřit práva a oprávněné zájmy kontrolované povinné osoby navazuje na obecné zásady správního práva a vyvažuje dozorové oprávnění státu. Odstavec 2 stanoví katalog oprávnění kontrolujícího, který svým obsahem odpovídá typovým kontrolním oprávněním známým z kontrolního řádu, avšak je přizpůsoben povaze zjednodušené kontroly. Oprávnění vstupovat do prostor kontrolované povinné osoby, s výjimkou obydlí, je omezeno podmínkami § 7 kontrolního řádu. Oprávnění požadovat prokázání totožnosti, pořizovat záznamy, odebírat vzorky, provádět měření či požadovat dokumenty a údaje umožňující efektivní ověření plnění povinností. Možnost zajištění originálních podkladů je omezena na odůvodněné případy a reflektuje potřebu chránit důkazní prostředky. Užití technických prostředků kontrolované povinné osoby je vázáno na nezbytnost a předchozí projednání, čímž se předchází nepřiměřeným zásahům do práv kontrolované povinné osoby.
K § 77
Nastavují se pravidla pro ukončení zjednodušené kontroly. Zjednodušená kontrola je ukončena buď konsenzuálním způsobem, pokud kontrolovaná povinná osoba souhlasí s obsahem protokolu, nebo jednostranným způsobem prostřednictvím úředního záznamu v případě kontroly prováděné na dálku. Zavedení lhůt pro ukončení zjednodušené kontroly posiluje právní jistotu kontrolovaných povinných osob a brání neodůvodněnému prodlužování kontrolního procesu.
Rozlišení mezi protokolem a úředním záznamem reflektuje rozdílný způsob provádění kontroly. Povinné náležitosti úředního záznamu zajišťují přezkoumatelnost kontrolních zjištění a informovanost kontrolované povinné osoby. Zavedení fikce souhlasu při nevyjádření se k obsahu úředního záznamu představuje procesní zjednodušení, které je vyváženo jasným poučením o následcích pasivity kontrolované povinné osoby.
Pokud však nejsou splněny uvedené podmínky, je zjednodušená kontrola ex lege ukončena, přičemž orgán dozoru zahájí „plnou“ kontrolu podle kontrolního řádu se všemi právy a povinnostmi jak pro kontrolní orgány dozoru, tak i pro kontrolované povinné osoby. U takto zahájené kontroly se v rámci pověření uvede, že kontrola je zahájena pro nesplnění podmínek k ukončení zjednodušené kontroly, a kontrolní orgán může původní rozsah kontroly rozšířit, a to především s ohledem na dosavadní zjištěná porušení právních předpisů.
Vzhledem k tomu, že se obecně vylučuje subsidiární použití kontrolního řádu, upravuje se forma dokumentace výsledku zjednodušené kontroly. S ohledem na skutečnost, že v případě zjednodušené kontroly je primárním principem zjednodušení procesu (a to jak pro kontrolující, tak i pro kontrolované), bude při dokumentaci postupováno podle § 18 správního řádu. To znamená, že v případě, že bude výsledek sdělován v rámci jednání, bude tento zaznamenáván v protokolu sepsaném o tomto jednání. Jiná situace však bude v případě tzv. korespondenční kontroly, v takovém případě z podstaty věci nebude možné výsledek zjednodušené kontroly zaznamenat v rámci protokolu podle § 18 správního řádu. Stanovuje se tedy, že výsledek zjednodušené kontroly kontrolující zaznamená v úředním záznamu, který následně zašle k odsouhlasení kontrolované povinné osobě. Vzhledem k tomu, že správní řád nestanovuje žádné pevné parametry úředního záznamu, se stanovuje minimální rozsah údajů, které musí takto vyhotovený úřední záznam obsahovat.
Bude v zájmu kontrolované povinné osoby vyjádřit souhlas s úředním záznamem v co nejkratší možné době, a to i s ohledem na skutečnost, že případná navazující kontrola podle kontrolního řádu již nebude omezena sděleným rozsahem. Pokud se kontrolovaná povinná osoba do 10 dnů od doručení k obsahu úředního záznamu nevyjádří, platí, že s jeho obsahem souhlasí.
K § 78
Ustanovení upravuje situace, kdy je nutné ukončit zjednodušenou kontrolu a zahájit kontrolu podle kontrolního řádu. Zjednodušená kontrola je určena pro rychlé, orientační a procesně nenáročné ověření vybraných povinností. Jakmile se však projeví spornost, nedostatek součinnosti nebo indicie porušení právních předpisů, musí být věc projednána v plně formalizovaném režimu kontrolního řádu, který poskytuje vyšší míru procesních záruk.
K odstavci 1
K písm. a)
Podle písm. a) je nutné zahájit kontrolu podle kontrolního řádu tehdy, pokud zjednodušená kontrola není ukončena konsenzuálně. Absence souhlasu kontrolované osoby brání tomu, aby závěry byly učiněny v méně formalizovaném režimu, a je proto nezbytné přejít k postupu, který umožňuje plné uplatnění procesních práv kontrolované osoby.
K písm. b)
Podle písm. b) se plná kontrola zahájí také v případě, kdy byla zjednodušená kontrola uzavřena úředním záznamem, ale kontrolovaná osoba následně vyjádří nesouhlas. Toto ustanovení zajišťuje, aby kontrolovaná osoba měla možnost dodatečně hájit svá práva i v situacích, kdy nebyla přítomna při vyhotovení záznamu nebo kdy proběhla kontrola na dálku.
K písm. c)
Písm. c) upravuje situaci, kdy orgán dozoru získá podezření na porušení právních předpisů. V takovém případě je povinen bezodkladně zahájit kontrolu podle kontrolního řádu, a to i před uplynutím třicetidenní lhůty určené pro trvání zjednodušené kontroly.
Podezření může vyplynout ze samotných kontrolních zjištění, z chování kontrolované osoby nebo z okolností týkajících se jiného subjektu. Za takové podezření se považuje jak indicie, že povinná osoba nenaplňuje některou z povinností, jejichž plnění je předmětem zjednodušené kontroly, tak i skutečnost, že povinná osoba nesplnila některou ze svých procesních povinností, které jsou nezbytné pro provedení zjednodušené kontroly.
Typicky jde zejména o případy, kdy povinná osoba:
- neposkytla požadovanou součinnost,
- neposkytla nebo odmítla poskytnout údaje, informace či dokumenty,
- poskytla informace neúplné, nejasné nebo odporující jiným skutečnostem,
- jiným způsobem znemožnila nebo podstatně ztížila provedení zjednodušené kontroly,
- vyvolala pochybnosti o tom, zda plní povinnosti, jejichž dodržování má být v rámci zjednodušené kontroly ověřeno.
Přestože se může jednat o nesplnění povinnosti, zákon nezavádí samostatný přestupek pro porušení těchto povinností při provádění zjednodušené kontroly. Tato jednání však představují relevantní indicii, že může docházet k porušení právních předpisů, a jsou proto důvodem k přechodu do režimu plné kontroly podle kontrolního řádu, který umožňuje úplné procesní posouzení věci.
K odstavci 2
Odstavec 2 stanoví, že zjištění učiněná v rámci zjednodušené kontroly se při následné kontrole podle kontrolního řádu považují za úkony předcházející kontrole. Upravuje se tím kontinuita mezi oběma režimy a současně se zajišťuje, že tato zjištění mohou být v plném procesu přezkoumána, doplněna nebo korigována v souladu s procesními pravidly kontrolního řádu.
K § 79
Dané ustanovení upravuje vztah zjednodušené kontroly ke kontrolnímu řádu. Lze konstatovat, že obecně se postupy nastavené v rámci kontrolního řádu při zjednodušené kontrole nepoužijí, avšak až na určité výjimky, které jsou upraveny v rámci jednotlivých ustanovení vztahujících se ke zjednodušené kontrole.
K § 80
Vylučuje se použití zjednodušené kontroly v situaci, kdy je správní dozor vykonáván postupem podle daňového řádu. Toto ustanovení míří na celní úřad za situace, kdy vykonává správní dozoru u osoby, která je skladovatelem kulturních statků nebo zboží vysoké hodnoty v celním skladu nebo svobodném pásmu. V takovém případě lze situace, pro které je určena zjednodušená kontrola obdobně využít postup pro místní šetření podle daňového řádu.
K dílu 1
K části třetí hlavě I dílu 3
V rámci daného dílu se upravují obecná pravidla pro spolupráci orgánů dozoru. Funkční spolupráce orgánů dozoru je nezbytnou součástí funkčního systému boje proti porušování povinností ve strategických oblastech.
K § 81
Navrhované ustanovení umožňuje orgánu dozoru vzájemnou součinnost s ostatními orgány dozoru, a to jak ve formě poskytování písemných vyjádření a informací na vyžádání, tak i prostřednictvím žádosti o provedení konkrétních úkonů. Cílem je zvýšit efektivitu výkonu správního dozoru, zamezit duplicitám a umožnit rychlý přístup k informacím, které jsou nezbytné pro posouzení rizik a dodržování povinností povinných osob, přičemž tímto ustanovením se transponuje čl. 44 AMLD6, který ukládá členským státům zajistit, aby příslušné orgány mohly vzájemně požadovat spolupráci a výměnu informací potřebných pro výkon svých povinností v oblasti AML/CFT.
Ustanovení vymezuje podmínky pro podání žádosti o spolupráci: úkon musí být nezbytný pro výkon správního dozoru a jeho provedení by jinak bylo spojeno s obtížemi nebo neúčelnými náklady pro žádající orgán. Tak se zajišťuje, aby spolupráce byla využívána efektivně a cíleně.
Orgán dozoru, který je požádán o spolupráci, je povinen provést požadovaný úkon bezodkladně a získané dokumenty či informace předat orgánu, který žádost podal. Výjimkou je situace, kdy provedení úkonu by mohlo zásadně ohrozit výkon působnosti orgánu, který je žádán o spolupráci; tato skutečnost se okamžitě oznámí žádajícímu orgánu, čímž se zachovává rovnováha mezi potřebou spolupráce a ochranou vlastní kompetence a schopností plnit úkoly dozoru.
Tento mechanismus posiluje koordinaci mezi orgány dozoru a umožňuje efektivní využití dostupných zdrojů při výkonu dozoru v oblasti AML/CFT, aniž by byla ohrožena autonomie jednotlivých orgánů či ochrana důvěrných informací.
K § 82
Navrhované ustanovení upravuje mechanismus vzájemného poskytování informací a dokumentů mezi orgány dozoru při výkonu jejich působnosti. Orgán dozoru může požádat jiný orgán dozoru o poskytnutí informace nebo dokumentu, pokud lze důvodně předpokládat, že tento orgán mohl požadované údaje získat při výkonu své působnosti.
Dále je umožněno, aby orgán dozoru poskytl informaci či dokument i bez předchozí žádosti, pokud se domnívá, že tyto údaje mohou být důležité pro výkon dozoru nad konkrétní povinnou osobou.
Tímto ustanovením se transponuje čl. 44 AMLD6, který ukládá členským státům zajistit, aby orgány dozoru spolupracovaly v největší možné míře bez ohledu na svou povahu či postavení. AMLD6 přitom umožňuje provádění šetření jménem dožadujícího orgánu a následnou výměnu získaných informací, což v kontextu českého právního řádu reflektuje právě toto ustanovení.
Navržená úprava tedy zavádí jasný procesní rámec pro vzájemnou spolupráci orgánů dozoru, zajišťuje rychlou dostupnost relevantních informací a současně chrání práva zúčastněných subjektů.
K § 83
Navrhovaná úprava navazuje na společná pravidla pro poskytování informací mezi orgány dozoru v rámci správního dozoru podle tohoto zákona. Ustanovení konkretizuje situace, kdy orgán dozoru není povinen provést úkon nebo poskytnout informaci či dokument za podmínek stanovených tímto zákonem, a zároveň stanoví povinnost informovat dožadující orgán dozoru o důvodech neposkytnutí požadovaných údajů. Důležitým kritériem je požadavek na uvedení informace k výkonu jakého správního dozoru se žádost vztahuje. To je nezbytné především z důvodu, aby prostřednictvím tohoto nástroje nedocházelo k získávání informaci využitelných orgánem dozoru pro jiné účely, než je výkon správního dozoru podle tohoto zákona.
Tímto ustanovením se transponuje čl. 44 AMLD6, který ukládá členským státům povinnost zajistit, aby orgány dozoru spolupracovaly v největší možné míře, avšak zároveň umožňuje výjimky z této spolupráce v případech, kdy by její realizace mohla ohrozit výkon dozoru, jiná řízení podle tohoto zákona (např. povolovací řízení) nebo vést k poskytnutí chráněné informace.
Úprava tak vytváří rovnováhu mezi požadavkem na efektivní spolupráci mezi orgány dozoru a ochranou integrity výkonu dozoru, probíhajících řízení a důvěrných informací. Zároveň zajišťuje transparentnost vůči dožadujícímu orgánu dozoru, který musí být bezodkladně informován o důvodech, proč nebylo možné požadovaný úkon provést nebo informaci či dokument poskytnout.
Tato úprava přispívá k právní jistotě a předvídatelnosti postupů mezi jednotlivými orgány dozoru, a to jak na národní, tak i mezinárodní úrovni, a zároveň respektuje zásadu ochrany práv dotčených subjektů, včetně práva na právní pomoc.
K části třetí hlavě I dílu 4
Díl upravuje pravidla pro poskytování informací v rámci výkonu správního dozoru v oblasti AML/CFT. Ustanovení tohoto dílu vycházejí z požadavků stanovených v kapitole V AMLD6, zejména čl. 39 až 48, a reflektují potřebu efektivní výměny informací mezi orgány dozoru, FIU, povinnými osobami, evropskými orgány a dalšími relevantními subjekty.
Cílem je zajistit, aby orgány dozoru měly k dispozici dostatečné množství informací pro výkon své působnosti, a zároveň, aby mohly tyto informace efektivně sdílet s dalšími subjekty, které se podílejí na prevenci a odhalování legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Ustanovení dílu jsou koncipována tak, aby respektovala zásady proporcionality, ochrany důvěrných informací a právní jistoty, přičemž zároveň umožňují pružnou reakci na rizika identifikovaná v rámci dozoru.
K § 84
Ustanovení transponuje čl. 39 směrnice AMLD6 a upravuje informační povinnosti orgánu dozoru vůči povinným osobám, nad kterými vykonávají dozor. Smyslem této úpravy je zajistit, aby povinné osoby měly k dispozici aktuální, relevantní a srozumitelné informace nezbytné pro řádné plnění povinností v oblasti předcházení legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení, a aby mohly přiměřeně reagovat na identifikovaná rizika.
Odstavec 1 stanoví povahu a rozsah informací, které orgán dozoru poskytuje povinným osobám, nad nimiž vykonává dozor. Jde o informace, jejichž zdrojem je činnost samotného dozorového orgánu, zejména metodické materiály, stanoviska a další informace vydané samotným orgánem dozoru a informace vyplývající ze sektorového hodnocení rizik. Dále jde o informace, jejichž zdroj je jiný a orgán dozoru má zprostředkovat jejich dostupnost. Jedná se o informace týkající se vysoce rizikových třetích zemí identifikovaných podle AMLR, výsledky posouzení rizik na úrovni EU včetně souvisejících doporučení Komise a zprávu o národním hodnocení rizik. Orgán dozoru současně zpřístupňuje také relevantní metodické a výkladové materiály vydané AMLA, FIU, jinými příslušnými orgány nebo mezinárodními organizacemi, pokud se týkají povinností povinných osob ve strategických oblastech.
Poskytované informace se v prvé řadě týkají rizik praní peněz, financování terorismu a financování proliferace na nadnárodní, národní a sektorové úrovni, které mají vliv na vlastní hodnocení rizik povinné osoby a její interní procesy. Poskytované informace mohou zahrnovat také upozornění na změny právní úpravy, nové metodické materiály nebo výkladová stanoviska, informace o povinnostech vztahujících se k cíleným finančním sankcím včetně pokynů k jejich uplatňování a k identifikaci případů jejich obcházení, obecná doporučení týkající se nastavení řídicích a kontrolních mechanismů, doporučení k dokumentaci posouzení rizik nebo upozornění na typové nedostatky zjišťované při výkonu dozoru. Účelem poskytovaných informací je posílit schopnost povinných osob účinně identifikovat, vyhodnocovat a řídit rizika související s jejich činností a napomáhat dodržování a jednotnému výkladu předpisů regulujících oblast AML/CFT/CPF.
Odstavec 2 upravuje způsob poskytování informací podle jejich povahy. Informace, které jsou významné pro širší okruh povinných osob nebo pro celý sektor, budou zpravidla zveřejňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup, například prostřednictvím internetových stránek orgánu dozoru. Naopak informace určené konkrétní povinné osobě nebo určitému okruhu konkrétních povinných osob budou poskytovány individuálně, zejména prostřednictvím datové schránky a v některých případech prostřednictvím emailové komunikace. Zvolený způsob poskytování informací tak umožňuje současně zajistit širokou dostupnost informací obecného významu i efektivní předávání informací, jejichž obsah je relevantní pouze pro konkrétní adresáty.
Odstavec 3 zakotvuje oprávnění orgánu dozoru poskytovat povinným osobám nad rámec informací podle odstavce 1 také informace o jejich povinnostech, považuje-li to s ohledem na okolnosti konkrétního případu za potřebné. Toto oprávnění umožňuje pružně reagovat na zjištěné aplikační problémy, na změny regulatorního prostředí nebo na rizika identifikovaná při výkonu dozoru. Informace mohou být poskytovány způsobem podle odstavce 2, což může s ohledem na specifika daných informací zahrnovat například odborné semináře, workshop, školení, metodická jednání nebo poskytování ad hoc informací v rámci jednotlivých úkonů souvisejících s kontrolou. Úprava tak podporuje rizikově orientovaný přístup k výkonu dozoru a současně přispívá k prevenci porušování povinností stanovených zejména tímto zákonem, AMLR a souvisejícími prováděcími předpisy EU.
Odstavec 4 pak stanovuje, že informační povinnost vůči povinným osobám dozorovaným celním úřadem může být splněna také GŘC. GŘC je tedy pro plnění této povinnosti považováno za orgán dozoru.
K § 85
Upravují se povinnosti orgánu dozoru poskytovat informace FIU v rozsahu nezbytném pro plnění jejích úkolů v oblasti AML/CFT. Jedná se o transpozici čl. 42 a 43 AMLD6.
Odstavec 1 stanoví obecnou povinnost orgánu dozoru bezodkladně oznámit FIU jakoukoli skutečnost, která může souviset s legalizací výnosů z trestné činnosti, zdrojovou trestnou činností nebo financováním terorismu. Tato povinnost se vztahuje nejen na informace získané v rámci formální kontroly, ale i na poznatky získané jinými způsoby (např. při statistickém zjišťování, v rámci sektorového hodnocení rizik nebo při výkonu dozoru nad profesní komorou). Současně je třeba upozornit, že povinnost orgánu dozoru oznamovat Finanční zpravodajské jednotce podezření ze spáchání trestného činu nemá vliv na povinnost státních orgánů podle § 8 odst. 1 věty druhé trestního řádu oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.
Odstavec 2 pak konkrétně stanoví další okruhy informací, které mají být FIU poskytovány:
· seznam provozoven povinných osob působících v ČR,
· seznam zástupců, distributorů a jiných forem infrastruktury povinných osob,
· hodnocení rizik, které poskytuje přehled o rizikovosti jednotlivých sektorů a typů povinných osob,
· zjištění, pokud je identifikován závažný nedostatek v systému oznamování podezřelých obchodů.
Odstavec 3 stanoví časové rámce pro poskytování informací, a to s ohledem na jejich povahu.
Tím se zajišťuje, že FIU bude mít k dispozici aktuální a relevantní informace pro výkon své analytické a preventivní činnosti.
Vedle výše uvedeného je pak nutné upozornit na čl. 70 AMLR, podle kterého je u některých kategorií povinných osob (advokátů, notářů, auditorů, daňových poradců a soudních exekutorů) stanoven zvláštní režim oznamování podezřelých obchodů prostřednictvím orgánu stavovské samosprávy. V takovém případě je tento orgán povinen neprodleně a v nefiltrované podobě předat oznámení FIU. Tato povinnost je v rámci daného zákona upravena samostatně, neboť přímo navazuje na čl. 69 AMLR.
K § 86
Upravuje povinnost orgánu dozoru (ČNB) informovat Evropský orgán pro bankovnictví (dále jen „EBA“) a ECB o závažných zjištěních týkajících se úvěrových institucí, které podléhají jeho správnímu dozoru. Jedná se o transpozici čl. 64 odst. 2 AMLD6, který stanoví, že v případě zjištění podstatných nedostatků v systému vnitřní kontroly nebo v uplatňování požadavků AML/CFT je orgán dozoru povinen informovat příslušné evropské orgány.
Odstavec 1 stanoví, že pokud orgán dozoru zjistí u úvěrové instituce nebo finanční instituce nedostatky, které podstatně zvyšují rizika legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu, je povinen bezprostředně informovat:
· EBA – jako sektorový orgán dohledu nad bankovním sektorem v EU,
· ECB – pokud nad danou institucí vykonává obezřetnostní dohled podle přímo použitelného předpisu EU (např. nařízení o jednotném mechanismu dohledu).
Informování těchto orgánů má za cíl zajistit koordinaci opatření na úrovni EU, zejména v případech, kdy zjištěné nedostatky mají systémový charakter nebo přeshraniční dopad.
Odstavec 2 stanoví povinnost orgánu dozoru (tj. ČNB) každoročně vypracovat výroční zprávu o spolupráci s EBA, ECB a o zapojení FIU do této spolupráce, která se poskytuje AMLA. Tato zpráva má za cíl dokumentovat rozsah a kvalitu spolupráce s evropskými orgány, identifikovat případné překážky nebo nedostatky v komunikaci a poskytnout přehled o sdílených informacích, koordinovaných opatřeních a společných aktivitách.
Výroční zpráva bude sloužit jako podklad pro hodnocení efektivity spolupráce a pro případné zpětné vazby ze strany AMLA nebo Komise.
ČNB zde není výslovně uvedena jako příjemce informací, neboť se nachází ve dvojjediném postavení – jako orgán dozoru a jako orgán odpovědný za regulaci příslušných sektorů. V rámci této působnosti má ČNB přístup k informacím získaným při výkonu správního dozoru nad úvěrovými a finančními institucemi, a to i v režimu průlomu do mlčenlivosti, jak je upraven tímto zákonem. Spolupráce v rámci struktury ČNB je pak záležitostí jí samotné.
K § 87
Navrhované ustanovení omezuje účel, pro který lze využít informace poskytnuté příslušnou profesní komorou. Informace získané od profesních komor mohou obsahovat údaje podléhající zvláštní míře ochrany, a proto je nezbytné jednoznačně vymezit okruh právních titulů, pro jejichž účely je možné takové informace dále zpracovávat a využívat.
Ustanovení transponuje požadavek vyplývající z čl. 67 odst. 3 AMLD6, podle něhož informace poskytnuté příslušnou profesní komorou mohou být využívány pouze pro výkon jejich úkolů podle právních předpisů v oblasti AML/CFT a právních předpisů v souvisejících oblastech. Cílem je zajistit, aby nedocházelo k rozšiřování účelu využití těchto informací nad rámec původního účelu jejich poskytnutí a aby bylo respektováno legitimní očekávání profesních komor i dotčených osob ohledně způsobu nakládání s předanými údaji.
Vymezení jednotlivých právních předpisů současně zohledňuje skutečnost, že informace poskytované profesními komorami mohou být relevantní nejen pro výkon dozoru podle tohoto zákona, ale také pro výkon působnosti podle zákona o FAÚ, zákona o provádění mezinárodních sankcí, TFR, jakož i pro výkon úkolů v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi a finančními institucemi. Navržené omezení tak naplňuje zásadu účelového omezení zpracování informací a současně umožňuje jejich využití ve všech oblastech, pro něž to vyžaduje unijní právní úprava.
K § 88
Upravuje se povinnost orgánu dozoru poskytovat informace Radě pro veřejný dohled nad auditem, pokud jsou tyto informace nezbytné pro výkon její působnosti podle zákona o auditorech. Jedná se o transpozici čl. 65 AMLD6, který stanoví, že orgány dozoru mají spolupracovat s orgány odpovědnými za dohled nad auditory, a to zejména v případech, kdy se jedná o informace získané v rámci výkonu správního dozoru podle legislativy v AML/CFT oblasti.
Orgán dozoru je povinen poskytnout Radě pro veřejný dohled nad auditem informace:
· které byly získány v rámci výkonu správního dozoru nad auditorem jako povinnou osobou podle tohoto zákona,
· které jsou nezbytné pro plnění úkolů Rady podle zákona o auditorech (např. posouzení odborné způsobilosti, integrity, systému vnitřní kontroly nebo compliance auditora).
Informace mohou zahrnovat zejména:
· zjištění o nedostatcích v systému identifikace klienta nebo oznamování podezřelých obchodů,
· porušení povinností podle tohoto zákona nebo AMLR,
· údaje o sankcích nebo nápravných opatřeních uložených auditorovi.
Odstavec 2 stanoví, že informace nemusí být poskytnuta, pokud by jejich předání mohlo zasáhnout do probíhající kontroly nebo řízení. Toto omezení má za cíl chránit integritu správního řízení vedeného orgánem dozoru a zabránit předčasnému sdílení informací, které by mohlo ovlivnit výsledek řízení nebo narušit procesní práva kontrolované osoby.
Ustanovení je úzce provázáno s určením orgánu dozoru nad auditory, s dozorem nad profesní komorou a navazuje na úpravu spolupráce mezi orgány dozoru. Vzhledem k tomu, že Komora auditorů České republiky je orgánem dozoru nad auditory, bude orgánem dozoru nad profesní komorou (tedy FAÚ) též ověřováno, zda Komora plní svou povinnost spolupracovat s Radou pro veřejný dohled nad auditem.
K § 89
Navržené ustanovení upravuje poskytování informací mezi Úřadem a Ministerstvem spravedlnosti ve vztahu k insolvenčním a restrukturalizačním správcům. Jeho účelem je zajistit, aby Ministerstvo spravedlnosti jako orgán vykonávající působnost podle zákona o insolvenčních správcích a zákona upravujícího preventivní restrukturalizaci disponovalo informacemi významnými pro posuzování řádného výkonu činnosti insolvenčních a restrukturalizačních správců, které Úřad získá při výkonu dozoru podle tohoto zákona.
Navržená úprava vychází z potřeby zajistit účinnou spolupráci mezi orgány veřejné moci působícími v oblasti prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Insolvenční a restrukturalizační správci představují podle § 4 písm. c) a d) tohoto zákona národní povinné osoby, na které dopadají vybrané povinnosti v oblasti AML/CFT. Zároveň se jedná o osoby vykonávající činnost podléhající odbornému dohledu Ministerstva spravedlnosti podle zvláštních právních předpisů. Informace získané Úřadem při výkonu dozoru proto mohou mít význam i pro výkon dohledových a disciplinárních pravomocí Ministerstva spravedlnosti.
Odstavec 1 tedy stanoví oprávnění Úřadu poskytovat Ministerstvu spravedlnosti informace, které jsou nezbytné pro plnění jeho zákonných úkolů. Současně výslovně omezuje účel dalšího využití takto získaných informací pouze na výkon působnosti svěřené Ministerstvu spravedlnosti právními předpisy upravujícími insolvenci a preventivní restrukturalizaci. Tím je zajištěna proporcionalita sdílení informací a ochrana údajů získaných při výkonu dozoru.
Odstavec 2 zavádí možnost neposkytnout informace v případech, kdy by jejich zpřístupnění mohlo negativně zasáhnout do probíhající kontroly nebo řízení. Smyslem této výjimky je ochrana účelu dozoru a zabránění ohrožení probíhajících procesů, zejména v situacích, kdy dosud nebyla zjištění ověřena nebo kdy by jejich předčasné poskytnutí mohlo zmařit další postup orgánu dozoru.
Navrhovaná úprava odpovídá požadavkům v oblasti AMLD6 na spolupráci a výměnu informací mezi příslušnými orgány zapojenými do systému AML/CFT. Současně navazuje na celkovou koncepci návrhu zákona, podle níž mají orgány veřejné moci sdílet relevantní informace v rozsahu nezbytném pro plnění svých zákonných úkolů, avšak při současném zachování ochrany probíhajících kontrolních, dohledových a správních procesů.
K § 90
Upravuje se informační povinnost mezi celním úřadem a MF, která se týká provozovatelů hazardních her. Z hlediska fungování regulace v oblasti hazardních her je nezbytné, aby si dotčené orgány navzájem poskytovaly informace, především z důvodů plnění kritérií pro bezdlužnost a bezúhonnost, která ověřuje MF při vstupu do sektoru, avšak následně musí být plněna po celou dobu činnosti provozovatele hazardních her a je mimo jiné předmětem správního dozoru ze strany celního úřadu. Rozsah informací, které je nutno posuzovat jako „nezbytné“, tady logicky zahrnuje také informace o uložených pokutách a nápravných opatřeních uložených celním úřadem v souvislosti s provozováním hazardních her.
Daná úprava tedy zavádí pravidla pro spontánní výměnu informací, přičemž takové poskytnutí nemusí být nutně podloženo požadavkem ze strany MF nebo ze strany celního úřadu.
K § 91
Ustanovení upravuje pravidla pro poskytování informací mezi ČNB a jejím protějškem v příslušném členském státě v případech, kdy povinná osoba působí v rámci volného pohybu služeb prostřednictvím infrastruktury, jako jsou zástupci, distributoři nebo jiné formy zastoupení. Jedná se o transpozici čl. 38 AMLD6, který stanoví povinnost členských států zajistit výměnu informací mezi domovským a hostitelským orgánem dozoru v přeshraničních situacích.
Cílem je zajistit, aby orgány dozoru měly k dispozici informace potřebné pro posouzení, zda povinná osoba působící v jiném členském státě prostřednictvím infrastruktury splňuje podmínky pro výkon činnosti v souladu s legislativou v AML/CFT oblasti. Zároveň se tímto ustanovením vytváří rámec pro obousměrnou výměnu informací mezi orgány dozoru domovského a hostitelského státu.
V případě, kdy je ČNB hostitelským orgánem dozoru, tj. když na území ČR působí povinná osoba pouze prostřednictvím infrastruktury, tak ČNB poskytuje orgánu dozoru domovského členského státu informace,
· které mohou mít dopad na plnění stanovených podmínek (např. rozsah infrastruktury, charakter poskytovaných služeb, míra rizika),
· které jsou relevantní pro posouzení oprávněnosti výkonu činnosti povinné osoby v rámci volného pohybu služeb.
Pokud je ČNB v pozici domovského orgánu dozoru, tj. povinná osoba je zde usazena a působí prostřednictvím infrastruktury v jiném členském státě, tak ČNB poskytuje orgánu dozoru hostitelského členského státu informace o
· povinné osobě s ústředím v ČR, která působí v jiném členském státě,
· opatřeních přijatých vůči této povinné osobě,
· tom, zda povinná osoba dodržuje požadavky podle tohoto zákona a AMLR.
Informace se poskytují ve lhůtě 14 dnů od jejich obdržení nebo zjištění. Tato lhůta je nastavena tak, aby umožnila včasné posouzení rizik a přijetí případných opatření ze strany hostitelského orgánu dozoru.
Úprava souvisí s úpravou dozoru nad infrastrukturou, rozšiřuje obecná ustanovení o spolupráci mezi orgány dozoru a má dopad také na úpravu zesílené spolupráce. V rámci těchto ustanovení se vytváří komplexní rámec pro přeshraniční výměnu informací, který je nezbytný pro efektivní výkon dozoru nad povinnými osobami působícími v rámci jednotného trhu.
K § 92
Navrhované ustanovení upravuje výměnu informací mezi orgány dozoru a orgány FS ČR a CS ČR, pokud jsou tyto informace významné pro výkon správy daní nebo pro výkon správního dozoru. Cílem je vytvořit jednoznačný zákonný rámec pro předávání údajů, které mají dopad na řádné stanovení a vymáhání daňových povinností, a tím posílit ochranu fiskálních zájmů ČR. Potřeba této úpravy vychází z dlouhodobé praxe, podle níž informace získané při výkonu dozoru podle tohoto zákona opakovaně odhalují skutečnosti relevantní pro identifikaci daňových rizik nebo pro ověření správnosti daňových povinností a mohou mít tak souvislost s odhalením zdrojové trestné činnosti.
Přestože AMLD6 ani AMLR primárně nepočítá s intenzivním sdílením informací získaných při správním dozoru pro daňové účely a naopak, je nutné si uvědomit, že oblasti subsumované pod pojem „ekonomická ochrana státu“ tak, jak jsou upravovány tímto zákonem, zahrnují i ochranu stability finančního systému, jehož nedílnou součásti je právě stabilita v oblasti správy daní (resp. správného výběru daní). K naplnění cílů stanovených tímto zákonem je tedy nezbytné do systému (potažmo systému výměny nezbytných informací) zahrnout i správce daně. Bez vzájemného sdílení informací by spolupráce při potírání legalizace výnosů z trestné činnosti a souvisejících trestných činů nebyla efektivní. Návrh tak upravuje pravidla pro sdílení informací mezi orgány zapojenými do boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a závažné hospodářské kriminality na jedné straně a na druhé straně s vybranými správci daně.
Okruh příjemců informací je tedy záměrně vymezen úzce. Návrh se nevztahuje na všechny správce daně ve smyslu daňového řádu, ale pouze na orgány FS ČR a orgány CS ČR. Tyto orgány mají systémovou roli při ochraně příjmů veřejných rozpočtů, podílejí se na odhalování zdrojovétrestné činnosti v podobě daňových podvodů a jiných závažných daňových deliktů a jejich činnosti tak mají dopad do ekonomické ochrany státu.
Současně se výslovně stanoví, že tato úprava nedopadá na profesní komory, které jsou rovněž orgány dozoru podle tohoto zákona, avšak mají odlišné postavení dané nejen jejich samosprávnou povahou, autonomií a odpovědností za výkon disciplinární pravomoci, ale též vyplývající z AMLD6 a AMLR. Zahrnutí profesních komor mezi subjekty povinné sdílet informace pro účely správy daní by bylo v rozporu s jejich funkcí a mohlo by to narušit vnitřní důvěru uvnitř profesních struktur. Návrh proto zachovává koherentní koncepci, v níž povinnost poskytovat informace dopadá pouze na orgány čistě státní povahy.
K odstavci 1:
Odstavec umožňuje orgánům dozoru poskytovat informace FS ČR a CS ČR, pokud jsou významné pro správu daní. Jak bylo uvedeno výše, pravidla spolupráce při výměně informací se tedy nebudou uplatňovat vůči všem správcům daně (např. vůči obecním úřadům), ale pouze vůči FS ČR a CS ČR, neboť daně spravované těmito orgány tvoří valnou část příjmů státního rozpočtu ČR (odhadem cca 70 %).
K odstavci 2:
Odstavec stanoví možnost FS ČR a CS ČR poskytovat orgánům dozoru informace významné pro výkon dozoru. Není zde uveden odkaz na FAÚ, protože možnost správce daně poskytovat FAÚ informace vyplývá přímo z § 53 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
K odstavci 3:
Odstavec umožňuje uzavřít dohodu o rozsahu a technickém nastavení předávání informací mezi orgány dozoru a FS ČR a CS ČR obdobně jako podle § 54 odst. 2 daňového řádu. Ve vztahu k FAÚ se tato úprava neuplatní, protože výměna informací s FAÚ se řídí § 53 odst. 1 písm. a) daňového řádu, tudíž na tuto výměnu dopadne úprava § 54 odst. 2 daňového řádu přímo. Současně se stanovuje, že dohodu bude moci uzavírat orgán na centrální úrovni, tzn. za FS ČR pouze Generální finanční ředitelství a za CS ČR pak GŘC.
K odstavci 4:
Stanovuje se, že poskytnutí informací orgánem FS ČR a CS ČR orgánu dozoru podle odstavce 2 není porušením mlčenlivosti podle daňového řádu. Jedná se o rozšíření průlomu do daňové mlčenlivosti, která je upravena § 52 daňového řádu. Fakticky se nejedná o zcela nový průlom, ale v souvislosti s odstraněním dvojkolejnosti v oblasti správního dozoru daný průlom plynule navazuje na stávající úpravu prolomení mlčenlivosti podle § 53 odst. 1 písm. a) daňového řádu.
K části třetí hlavě II
Hlava II upravuje pravidla pro mezinárodní spolupráci orgánů dozoru při výkonu správního dozoru v oblasti AML/CFT. Jedná se o transpozici ustanovení kapitol IV a V AMLD6, zejména čl. 44 až 50, které stanovují rámec pro výměnu informací, koordinaci dozoru, zřízení kolegií a zapojení evropských orgánů do přeshraničního dohledu.
Cílem úpravy je zajistit, aby orgány dozoru v ČR mohly efektivně spolupracovat s orgány dozoru jiných členských států, s AMLA a případně i s orgány dozoru třetích zemí. Tato spolupráce je nezbytná zejména v případech, kdy povinné osoby působí přeshraničně, jsou součástí skupin s mezinárodní strukturou nebo vykonávají činnost prostřednictvím infrastruktury v jiném státě.
Hlava II je koncipována tak, aby umožňovala:
· výměnu informací se zahraničními orgány dozoru,
· provádění úkonů na žádost zahraničního orgánu dozoru,
· koordinaci dozoru nad skupinami povinných osob prostřednictvím kolegií,
· zapojení AMLA jako pozorovatele nebo moderátora v případě sporů týkajících se kolegií,
· účast orgánů dozoru třetích zemí, pokud jsou splněny podmínky ochrany údajů a mlčenlivosti.
K části třetí hlavě II dílu 1
Díl upravuje pravidla pro mezinárodní výměnu informací a spolupráci mezi orgány dozoru ČR a orgány dozoru jiných členských států EU, jakož i s AMLA. Jedná se o transpozici čl. 44 až 48 AMLD6, které tvoří základní rámec pro přeshraniční koordinaci správního dozoru v oblasti AML/CFT.
Cílem úpravy je zajistit, aby orgány dozoru mohly poskytovat informace jiným orgánům dozoru na žádost i z vlastního podnětu, provádět úkony na žádost jiného orgánu dozoru, pokud je to účelné a efektivní, žádat o informace nebo dokumenty, pokud vlastní zdroje byly vyčerpány nebo by jejich získání bylo neúčelné, a koordinovat činnost při přeshraničních operacích povinných osob, včetně výměny informací o provozovnách, infrastrukturách, skutečných majitelích, kontrolních zjištěních a plánovaných sankcích.
Zvláštní důraz je kladen na rychlost, úplnost a nezkreslenost poskytovaných informací, přičemž se stanoví lhůty a podmínky pro jejich předání.
Zavedením rámce pro výměnu informací a spolupráci se umožní:
· rychlá reakce na rizika identifikovaná v jiném členském státě,
· koordinovaný dozor nad povinnými osobami působícími přeshraničně,
· efektivní využití zdrojů orgánů dozoru,
· sjednocení přístupů k hodnocení rizik, plánování kontrol a ukládání sankcí.
Tato úprava je nezbytná pro zajištění funkčního evropského systému dozoru, který je schopen reagovat na komplexní a přeshraniční povahu rizik v oblasti praní peněz a financování terorismu.
K § 93
Upravuje se základní rámec pro mezinárodní spolupráci mezi orgány dozoru ČR, orgány dozoru jiných členských států EU a AMLA. Jedná se o transpozici čl. 44, 46 odst. 1, 3 a 6, čl. 48 a čl. 63 AMLD6, které stanoví obecné požadavky na výměnu informací, provádění úkonů na žádost a koordinaci správního dozoru v přeshraničních situacích.
Vytváří se vstupní brána pro aplikaci dalších ustanovení této hlavy, zejména ve vztahu k zesílené spolupráci, k tvorbě kolegií dozoru a postupování záležitosti AMLA. Upravují se obecné principy, které se uplatní bez ohledu na to, zda se jedná o spolupráci v rámci skupiny, infrastruktury, nebo samostatné přeshraniční činnosti.
Orgán dozoru je povinen:
· spolupracovat s orgány dozoru jiných členských států a s AMLA při výkonu správního dozoru,
· poskytovat informace potřebné k výkonu dozoru nad povinnými osobami, a to buď na žádost, nebo z vlastního podnětu,
· provést úkony, dílčí řízení nebo jiné postupy, pokud nemá požadované informace nebo dokumenty k dispozici, ale může je získat při výkonu své působnosti od jím dozorované povinné osoby,
· žádat o informace nebo dokumenty od orgánu dozoru jiného členského státu, pokud vlastní zdroje byly vyčerpány nebo by jejich získání ohrozilo výkon správního dozoru.
Ustanovení je koncipováno tak, aby umožňovalo rychlou, cílenou a efektivní spolupráci, přičemž respektuje zásady:
· nezbytnosti – spolupráce se uskutečňuje pouze v rozsahu potřebném pro výkon dozoru,
· proporcionality – úkony se provádějí, pokud by jejich realizace vlastním orgánem byla neúčelná nebo neefektivní,
· důvěrnosti – informace se poskytují v souladu s pravidly mlčenlivosti a ochrany údajů.
Současně je nutno upozornit, že pokud bude ze strany orgánu dozoru z jiného členského státu EU požadována účast jeho zástupce v rámci výkonu tuzemského správního dozoru, bude zástupce zahraničního orgánu dozoru v postavení přizvané osoby podle § 6 kontrolního řádu, včetně navazujících práv a povinností. Je však nutno upozornit, že s ohledem na skutečnost, že při provádění zjednodušené kontroly je obecně vyloučena aplikace kontrolního řádu, nebude možné provádět výkon správního dozoru s účastí zástupce zahraničního orgánu dozoru jako zjednodušenou kontrolu, ale vždy pouze jako kontrolu podle kontrolního řádu.
Odstavec 4 rozšiřuje rámec mezinárodní spolupráce orgánů dozoru rovněž na orgány třetích zemí vykonávající působnost srovnatelnou s působností orgánu dozoru podle tohoto zákona. Potřeba takové spolupráce vyplývá z mezinárodního charakteru legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, kdy se významná část obchodních vztahů, vlastnických struktur nebo finančních toků může odehrávat mimo území EU a EHP. Účinný výkon dozoru proto v řadě případů předpokládá možnost získávat a poskytovat informace i ve vztahu k těmto orgánům ze třetích zemí.
Na rozdíl od spolupráce mezi příslušnými orgány členských států však nelze automaticky předpokládat existenci srovnatelné právní úpravy ani obdobné úrovně ochrany informací předávaných v rámci dozorové spolupráce. Z tohoto důvodu je poskytování informací a dokumentů podmíněno principem vzájemnosti. Informace lze proto poskytovat pouze orgánům těch třetích zemí, které jsou připraveny poskytovat českým orgánům dozoru odpovídající součinnost za srovnatelných podmínek.
Další podmínkou pro poskytnutí informací je existence odpovídajících pravidel pro ochranu zpracovávaných údajů v příslušné třetí zemi. Smyslem této podmínky je zajistit, aby informace získané v rámci výkonu správního dozoru nepodléhaly po svém předání nižšímu standardu ochrany, než jaký vyžaduje AML regulace. Posouzení splnění této podmínky bude prováděno s ohledem na konkrétní právní a institucionální prostředí příslušné třetí země.
Současně se stanoví účelové omezení využití poskytovaných informací. Orgán třetí země může získané informace použít výhradně pro účely předcházení legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Tím je zajištěno, že informace poskytnuté v rámci dozorové spolupráce nebudou využívány k jiným účelům nesouvisejícím s výkonem působnosti v oblasti AML/CFT.
Navržená úprava v odstavci 4 tak vytváří obecný základ pro efektivní mezinárodní spolupráci s orgány třetích zemí při současném zachování odpovídající ochrany předávaných informací a zajištění jejich využití výhradně pro účely, pro které byly poskytnuty.
K § 94
Ustanovení upravuje rámec tzv. zesílené spolupráce mezi orgány dozoru členských států při výkonu správního dozoru nad povinnými osobami, které jsou součástí skupiny působící ve více členských státech. Jedná se o transpozici zejména čl. 46 odst. 3 AMLD6, který stanoví, že v případech, kdy není zřízeno kolegium dozoru, musí být mezi příslušnými orgány zajištěna alespoň základní výměna informací a koordinace. Zároveň podle čl. 46 odst. 4 AMLD6 vypracuje AMLA RTS, které podrobněji upraví povinnosti a způsoby takové spolupráce. Příslušné RTS bude přímo použitelné a pro národní orgány dozoru závazné.
Cílem je zajistit, aby i v případech, kdy není zřízeno kolegium podle tohoto zákona, byla mezi orgány dozoru zajištěna minimální úroveň spolupráce, která umožní:
· sdílení informací o struktuře skupiny, skutečných majitelích, vrcholném vedení, kontrolních mechanismech a zjištěných nedostatcích,
· koordinaci při ukládání sankcí nebo nápravných opatření,
· výměnu informací o provozovnách, dceřiných společnostech a dalších částech skupiny,
· provádění úkonů na žádost jiného orgánu dozoru.
Tato spolupráce je nezbytná pro zajištění konzistentního dozoru nad skupinami povinných osob, které působí přeshraničně, a pro minimalizaci regulatorních mezer.
Orgány dozoru si v rámci zesílené spolupráce poskytují informace o:
· právní, řídicí a organizační struktuře skupiny,
· skutečných majitelích a vrcholném vedení,
· strategiích, postupech a kontrolách zavedených v rámci skupiny,
· hloubkové kontrole klienta, včetně údajů o klientech a transakcích,
· nepříznivém vývoji v rámci skupiny,
· plánovaných sankcích a nápravných opatřeních.
Zároveň mohou na žádost provést konkrétní úkon (např. získání dokumentu nebo informace od povinné osoby) a výsledek předat dožadujícímu orgánu nebo poskytnout jinou pomoc nezbytnou pro zajištění výkonu dozoru, a to včetně provádění šetření a usnadnění provádění šetření ze strany dožadujícího orgánu dozoru.
Odstavec 2 stanoví, že upravované postupy se použije obdobně i na povinné osoby působící v rámci volného pohybu služeb prostřednictvím infrastruktury. Tím se zajišťuje, že zesílená spolupráce bude uplatněna i v případech, kdy povinná osoba nemá formální provozovnu, ale vykonává činnost v jiném členském státě.
Odstavec 3 stanoví, že orgán dozoru (ČNB) informuje orgán dozoru hostitelského členského státu o:
· opatřeních zavedených vůči povinné osobě, která vydává elektronické peníze, poskytuje platební služby, nebo poskytuje služby související s kryptoaktivy,
· tom, zda tato osoba dodržuje požadavky podle AML zákona, AMLD6, AMLR a právních předpisů hostitelského státu.
Tato povinnost je klíčová pro zajištění transparentnosti a umožnění hostitelskému státu reagovat na rizika spojená s činností povinné osoby na jeho území.
Současně je nutno konstatovat, že informace se poskytují jednak na vyžádání a dále také z vlastního podnětu. Vzhledem k tomu, že se jedná o konkrétní informace ke konkrétní povinné osobě, nelze danou úpravu vykládat tak, že informace musí být poskytovány automaticky a periodicky.
K § 95
Upravují se postupy pro poskytování informací mezi orgány dozoru členských států v případech, kdy povinná osoba oznámí záměr vykonávat činnost v jiném členském státě, nebo již takovou činnost zahájila. Jedná se o transpozici čl. 45 AMLD6, který stanoví povinnost domovského orgánu dozoru informovat hostitelský orgán dozoru o přeshraničním působení povinné osoby.
Cílem úpravy je zajistit, aby orgány dozoru v hostitelských státech byly včas a úplně informovány o:
· záměru povinné osoby zahájit činnost na jejich území,
· skutečném zahájení této činnosti,
· změnách v oznámení,
· skutečně vykonávaných činnostech.
Tím se umožňuje hostitelskému orgánu dozoru přijmout preventivní opatření, sledovat vývoj rizik a koordinovat případný výkon dozoru.
Orgán dozoru, který obdržel oznámení podle čl. 8 AMLR, je povinen:
· informovat hostitelský orgán dozoru o zamýšlené činnosti povinné osoby, a to nejpozději do 3 měsíců od obdržení oznámení,
· informovat o zahájení činnosti bezprostředně po oznámení,
· informovat o změnách v oznámení do 1 měsíce od jejich obdržení,
· informovat alespoň jednou ročně o skutečně vykonávaných činnostech, a to na základě kontrolních zjištění nebo údajů získaných statistickým zjišťováním.
Zároveň je povinen na žádost hostitelského orgánu dozoru poskytnout doplňující informace, pokud jsou původně poskytované údaje agregované nebo souhrnné.
Ustanovení je úzce provázáno s dozorem nad infrastrukturou, navazuje na obecná ustanovení o spolupráci, zpřesňuje pravidla pro výměnu informací mezi domovským a hostitelským orgánem a má vztah také k úpravě zesílené spolupráce. V rámci těchto ustanovení se vytváří komplexní rámec pro přeshraniční výměnu informací, který je nezbytný pro efektivní výkon dozoru nad povinnými osobami působícími v rámci jednotného trhu.
K § 96
Ustanovení upravuje pravidla pro spolupráci mezi orgány dozoru členských států v případech, kdy povinná osoba vykonává přeshraniční činnosti, avšak není součástí skupiny, pro kterou by bylo zřízeno kolegium dozoru v AML/CFT oblasti. Jedná se o transpozici čl. 47 AMLD6, který stanoví, že i mimo rámec kolegií musí být mezi příslušnými orgány zajištěna výměna informací a koordinace dozoru.
Cílem je zajistit, aby orgány dozoru mohly:
· sdílet informace o povinné osobě, jejích provozovnách nebo formách infrastruktury,
· koordinovat postup při zjištění nepříznivého vývoje nebo při ukládání sankcí,
· reagovat na rizika, která mohou mít přeshraniční dopad, i když povinná osoba není formálně součástí skupiny.
Tím se zajišťuje, že žádná povinná osoba nebude vyňata z mezinárodní koordinace dozoru pouze z důvodu své organizační struktury.
Orgány dozoru si v rámci spolupráce poskytují informace o:
· právní a organizační struktuře povinné osoby,
· skutečných majitelích a vrcholném vedení,
· kontrolních mechanismech a strategiích,
· zjištěném nepříznivém vývoji, který by mohl mít závažný dopad na dodržování povinností,
· pokutách nebo nápravných opatřeních, které mají být uloženy.
Zároveň mohou na žádost provést konkrétní úkon (např. získání dokumentu nebo informace od povinné osoby) a výsledek předat dožadujícímu orgánu.
K § 97
Upravují se pravidla pro poskytování informací mezi orgány dozoru členských států a AMLA v případech, kdy se zjištění týkají třetích zemí, jejichž právní řád neumožňuje plné uplatnění požadavků v AML/CFT oblasti. Jedná se o transpozici čl. 48 AMLD6, který stanoví, že orgány dozoru mají spolupracovat při identifikaci a řešení případů, kdy právní prostředí třetí země brání účinnému výkonu AML/CFT kontrol.
Cílem je zajistit, aby orgány dozoru:
· informovaly zahraniční orgány dozoru o případech, kdy právo určité třetí země neumožňuje provádět strategie, postupy a kontroly vyžadované podle čl. 16 AMLR (např. nedostatečné požadavky na identifikaci klienta, uchovávání údajů, oznamování podezřelých obchodů nebo uplatňování sankcí),
· koordinovaly nápravná opatření, která mají být přijata ve spolupráci se zahraničními orgány dozoru jiných členských států, pokud povinná osoba působí v rámci skupiny nebo přeshraničně.
Tato spolupráce je nezbytná pro ochranu integrity finančního systému EU, zejména v případech, kdy povinné osoby využívají právní prostředí třetích zemí k obcházení AML/CFT pravidel.
Ustanovení je úzce provázáno s úpravou rizikově orientovaného dozor, spoluprací s AMLA, kolegii dozoru a postupy pro postoupení záležitosti AMLA. Informace o třetích zemích mohou být klíčovým podkladem pro rozhodování AMLA o zařazení jurisdikce mezi rizikové, nebo pro vydání doporučení k harmonizaci přístupu členských států.
K § 98
Navržené ustanovení upravuje poskytování informací AMLA ze strany vnitrostátních orgánů dozoru. Jeho účelem je zajistit výkon úkolů AMLA při koordinaci a dohledu nad systémem AML/CFT v EU a vytvořit právní základ pro poskytování informací, které AMLA potřebuje při výkonu působnosti podle AMLAR, AMLR a TFR.
Odstavec 1 stanoví obecnou povinnost orgánů dozoru poskytovat AMLA informace v rozsahu nezbytném pro plnění jejích úkolů podle AMLAR. Úprava vychází zejména z postavení AMLA jako evropského orgánu odpovědného za koordinaci a posilování jednotného výkonu dohledu v oblasti AML/CFT a za zajištění účinné spolupráce mezi příslušnými orgány členských států. Poskytování informací podle tohoto ustanovení představuje jeden ze základních předpokladů efektivního fungování evropského systému dohledu.
Odstavec 2 konkretizuje některé druhy informací, které mají být AMLA poskytovány průběžně. Jedná se zejména o informace o případech, kdy právní řád třetí země neumožňuje povinným osobám zavést nebo uplatňovat skupinové strategie, postupy a kontroly vyžadované čl. 16 AMLR. Tyto informace jsou významné pro posuzování rizik vznikajících při činnosti skupin působících ve třetích zemích a pro koordinovaný postup orgánů dohledu v rámci EU/EHP. Stejně tak se AMLA poskytují informace předávané podle § 86 odst. 1, tedy informace o závažných nedostatcích zjištěných u úvěrových a finančních institucí, které mohou podstatně zvyšovat jejich rizikový profil v oblasti AML/CFT.
Odstavec 3 reaguje na požadavky evropského rámce na průběžné získávání informací o fungování systémů pro oznamování porušení povinností. Z tohoto důvodu se AMLA poskytuje příslušná část shrnutí výroční zprávy.
Odstavec 4 umožňuje orgánu dozoru obrátit se na AMLA v případech problémů vznikajících při přeshraniční spolupráci mezi orgány dozoru členských států nebo i v rámci jiné spolupráce. Může se jednat zejména o situace, kdy zahraniční orgán dozoru neposkytne požadované informace nebo dokumenty, kdy neposkytne součinnost v přiměřené době nebo kdy mezi orgány dozoru vznikne rozpor ohledně navrhovaných sankčních či nápravných opatření jak ve finančním, tak i nefinančním sektoru. Smyslem této úpravy je umožnit AMLA plnit její koordinační a mediační funkci a přispívat k jednotnému a účinnému výkonu dohledu v oblasti AML/CFT v rámci Evropské unie.
Navrhované ustanovení provádí požadavky AMLD6 a současně zohledňuje institucionální postavení AMLA podle AMLAR. Jeho cílem je zajistit dostatečný tok informací mezi vnitrostátními orgány dozoru a AMLA, posílit koordinaci přeshraničního dohledu a umožnit včasné řešení případů, které svým rozsahem nebo povahou přesahují rámec jednotlivého členského státu.
K části třetí hlavě II dílu 2
Zavádí se nový institut kolegií vycházející z AMLD6, který je postaven na následujících tvrzeních:
1. V prvé řadě se předpokládá, že za účelem zajištění správné kontroly nad činností obchodních korporací v každé zemi je vhodné, aby se sešli zástupci orgánů dozoru z těchto zemí a společně se domluvili na tom, jak budou obchodní korporace kontrolovat. Takové společné schůzky a jednání by nesly název kolegia.
2. Členské státy by měly přijmout přístup založený na posouzení rizik při dohledu nad povinnými osobami v oblasti AML/CFT. To znamená, že orgány dozoru by měly své zdroje soustředit na oblasti s nejvyššími riziky, zatímco zajistí, aby žádné odvětví nebo subjekt nebyly vyloučeny z dozoru. Měly by každoročně plánovat svou činnost, být schopny rychle reagovat na signály o porušení a zajišťovat transparentnost svých opatření a sankcí.
3. Je nezbytné, aby členské státy spolupracovaly na úrovni dohledu, včetně vytváření kolegií pro finanční a nefinanční sektory, pokud povinné osoby nebo skupiny vykonávají činnost v několika členských státech. Spolupráce by měla zahrnovat i orgány dohledu třetích zemí za předpokladu dodržování pravidel o důvěrnosti a ochrany údajů.
4. Vzhledem k nedostatečnému právnímu rámci a nejednoznačným pokynům z AMLD4 je potřeba zavést jasná pravidla pro organizaci kolegií. AMLA má koordinovat a kontrolovat tento proces a vypracovat návrhy regulačních technických norem, které stanoví podmínky pro efektivní fungování kolegií.
5. Povinné osoby v nefinančním sektoru mohou vykonávat přeshraniční činnosti, a proto je důležité stanovit pravidla pro kolegia, která se budou vztahovat také na nefinanční sektor. AMLA by měl poskytovat těmto kolegiím zvýšenou podporu a pravidelně hodnotit jejich fungování.
V prvním čtvrtletí roku 2027 budou Komisi předložena RTS podle čl. 49 odst. 14 a čl. 50 odst. 13 AMLD6, která budou mít aplikační přednost před zákonem o ekonomické ochraně státu a detailně upraví problematiku tohoto dílu – formát, fungování, spolupráci, složení, vzor ustavující písemné dohody a opatření, která budou moci kolegia ukládat.
K § 99
Ustanovení se zaměřuje na základní principy fungování kolegií. Tato kolegia hrají klíčovou roli v koordinaci přeshraničního dohledu a výměně informací mezi státy, čímž posilují efektivitu mezinárodních AML/CFT opatření. Zřízení kolegií je navrhováno v souladu s evropskými předpisy a doporučeními, zejména s cílem harmonizovat přístup k dohledu a zajistit jednotné standardy v oblasti AML/CFT v rámci EU.
Odstavec 1 stanovuje činnosti, pro něž jsou kolegia zřizována; patří mezi ně přeshraniční výměna informací, poskytování vzájemné pomoci nebo koordinace přístupu k dohledu nad povinnými osobami nebo jejich skupinami mezi dozorujícími státy.
Odstavec 2 specifikuje oprávnění kolegia přijímat opatření v případě závažných porušení právních předpisů. Tato pravomoc je stěžejní pro zajištění efektivního dohledu nad finančními a nefinančními sektory, zejména v situacích, kdy se jedná o přeshraniční činnost povinných osob. Kolegia mají možnost zasáhnout na úrovni skupin nebo jednotlivých institucí, což umožňuje pružně reagovat na zjištěné nedostatky a zajistit dodržování pravidel v celé EU.
Odstavec 3 blíže upravuje fungování kolegií, přičemž stanovuje, že se kolegia schází dle potřeby. Při plánování činnosti kolegia se přihlíží k míře rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a rozsahu přeshraničních činností povinných osob. Flexibilní přístup k frekvenci a organizaci schůzek kolegia umožňuje efektivní přizpůsobení dozorových aktivit konkrétním rizikům a potřebám. V tomto případě se zdůrazňuje důležitost pravidelného monitorování rizik a přizpůsobení dohledu aktuální situaci, což je nezbytné pro účinnou prevenci finanční kriminality.
Tato úprava je reakcí na rostoucí internacionalizaci finančního sektoru a potřebu zajistit stabilitu a integritu finančního systému v rámci EU.
K § 100
Upravují se postupy pro zřizování a fungování kolegií v oblasti finančního sektoru, která mají za cíl zajistit efektivní dohled nad skupinami úvěrových a finančních institucí s přeshraniční působností.
Odstavec 1 specifikuje podmínky, za kterých je orgán dozoru povinen zřídit kolegium, a podmínky, za jakých nevzniká povinnost, ale pouze možnost kolegium zřídit. Cílem je zajistit, aby skupiny úvěrových a finančních institucí, které mají přeshraniční působnost, byly pod dohledem koordinovaného orgánu, což umožňuje lepší sdílení informací a rychlou reakci na případná rizika ve formě okamžitého zřízení kolegia.
Odstavec 2 upravuje situaci, kdy není nutné kolegium zřizovat, neboť dozor nad skupinou vykonává AMLA. Tato právní úprava má zajistit, aby nedocházelo k duplicitě v dozorových činnostech, a umožnit širší využití kapacit specializovaného orgánu pro dohled v této oblasti.
Odstavec 3 stanovuje okruh stálých členů kolegií. Členy kolegií jsou hlavní orgány dozoru zodpovědné za mateřskou obchodní korporaci a její provozovny v hostitelských státech. Tento přístup zajišťuje, že všechny relevantní úřady budou zapojeny do dohledu nad přeshraniční činností dané skupiny nebo instituce.
Odstavec 4 ukládá orgánům dozoru povinnost identifikovat úvěrové a finanční instituce, které mají provozovny v jiných členských státech nebo třetích zemích, a naopak identifikovat provozovny zahraničních institucí na území ČR. Tato povinnost zajišťuje, že orgány dozoru budou mít přehled o všech relevantních subjektech, což je podstatné pro ověření, zda jsou naplněna kritéria podle odstavce 1 pro zřízení kolegia.
Odstavec 5 rozšiřuje působnost kolegia i na nefinanční povinné osoby, pokud jsou součástí skupiny úvěrových nebo finančních institucí. Tento krok je důležitý pro zajištění komplexního dohledu nad celou skupinou, což umožňuje efektivnější prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu i v nefinančním sektoru.
Odstavec 6 řeší spolupráci s orgány dozoru z třetích zemí, pokud je kolegium zřízeno na základě kritéria počtu provozoven ve třetích zemích. Předepisuje se také uzavření písemné dohody mezi účastníky kolegia, která upraví podmínky a postupy spolupráce a výměny informací. Tato povinnost zajišťuje, že dozor nad přeshraničními institucemi bude efektivní a koordinovaný i v případě účasti orgánů dozoru třetích zemí v kolegiích.
K § 101
Ustanovení se zabývá podmínkami pro zřízení a fungováním kolegií v oblasti nefinančního sektoru. Posílení kontroly i v nefinančním sektoru respektuje stávající trend evropské legislativy více hlídat nejen finanční, ale také nefinanční sektor, které jsou vzájemně propojeny a navzájem se zásadně ovlivňují. Kolegia také v tomto případě umožňují efektivní dohled nad povinnými osobami v nefinančním sektoru, které mají přeshraniční působnost, a tím podporují jednotný přístup v AML/CFT oblasti.
Odstavec 1 stanoví podmínky, za kterých může orgán dozoru v nefinančním sektoru zřídit kolegium. Na rozdíl od finančního sektoru zde není orgán dozoru povinen při naplnění předepsaných kritérií kolegium zřídit, pouze získává pro zřízení kolegia patřičná oprávnění.
Odstavec 2 rozšiřuje působnost kolegií na struktury, které sdílejí společné majitele, vedení nebo kontrolu dodržování předpisů. Zahrnutí těchto struktur zajišťuje, že kolegia budou schopna dohlížet na širší spektrum subjektů, které mohou být vystaveny riziku praní peněz a financování terorismu, a to i v případech, kdy nejsou formálně přímo součástí skupin.
Odstavec 3 stanovuje okruh stálých členů kolegií. Členy kolegií jsou hlavní orgány dozoru zodpovědné za mateřskou obchodní korporaci, ústředí a její provozovny v hostitelských státech. Tento přístup zajišťuje, že všechny relevantní úřady budou zapojeny do dohledu nad přeshraniční činností dané skupiny nebo instituce.
Odstavec 4 ukládá orgánům dozoru povinnost identifikovat povinné osoby a jejich provozovny v jiných státech. To zajišťuje, že orgány dozoru budou mít kompletní přehled o subjektech, které spadají do jejich působnosti, což je podstatné pro určení naplnění kritérií pro možnost zřízení kolegií podle odstavce 1.
Odstavec 5 umožňuje orgánům dozoru, má-li být nebo bylo-li kolegium zřízeno podle odstavce 1 písm. c), vyzvat úřady v třetích zemích k účasti na kolegiu, což rozšiřuje možnosti mezinárodní spolupráce a výměny informací. Písemná dohoda mezi účastníky kolegia stanoví podmínky spolupráce, což přispívá k jasné a efektivní koordinaci dozorových aktivit.
Odstavec 6 upravuje zajištění ochrany informací souvisejících s právními službami, pokud je kolegium v nefinančním sektoru zřízeno ve vztahu k úvěrovým nebo finančním institucím. To by mělo zajistit, že citlivé informace nebudou neoprávněně sdíleny, což je důležité pro ochranu práv klientů a důvěry v poskytování právních služeb.
K § 102
Upravují se pravidla pro účast pozorovatelů v kolegiích jak z řad orgánů v rámci EU, tak ze třetích zemí, přičemž stanoví podmínky, za kterých je tato účast možná. Cílem tohoto ustanovení je posílit mezinárodní spolupráci a efektivitu dohledu nad subjekty, které působí v rámci různých států, a zajistit, aby do procesu dohledu mohli být zapojeni relevantní aktéři, kteří disponují potřebnými informacemi a odborností.
Odstavec 1 zajišťuje, že AMLA má právo se na základě vlastního rozhodnutí účastnit zasedání kolegia a usnadňovat jeho činnost. Pokud se orgán rozhodne účastnit se, má status pozorovatele. Tím se zajišťuje, že tento orgán může monitorovat a přispívat k činnosti kolegia, což posiluje jeho roli v mezinárodní koordinaci a výměně informací v AML/CFT.
Odstavec 2 umožňuje orgánům dozoru v oblasti finančního i nefinančního sektoru přizvat do kolegia orgány dozoru působící ve třetích zemích jako pozorovatele za předpokladu splnění určitých podmínek, jakými jsou souhlas členů kolegia, dodržení pravidel EU pro ochranu údajů a zajištění ochrany profesního tajemství. Toto ustanovení zajišťuje, že do procesu dohledu mohou být zapojeny i relevantní orgány ze třetích zemí, což přispívá k lepší koordinaci a efektivnějšímu dohledu.
Odstavec 3 stanovuje, že před přizváním orgánu dozoru z třetí země ke kolegiu musí být provedeno posouzení, zda jsou splněny podmínky podle § 100 odst. 1 písm. a) a b) nebo § 101 odst. 1 písm. a), b) a c). Toto posouzení slouží k ověření, že přizvání třetí země je oprávněné a že se jedná o smysluplný krok pro efektivní dohled nad povinnými osobami či skupinami. Zajišťuje se tím také to, že třetí země splňuje standardy a podmínky pro účast v kolegiu.
Odstavec 4 doplňuje, že stálí členové kolegia mají možnost přizvat další pozorovatele, pokud to považují za nezbytné a jsou dodrženy požadavky na důvěrnost. Vždy je možné přizvat finanční zpravodajské jednotky, avšak okruh možných pozorovatelů je v případě finančního sektoru širší o obezřetnostní orgány dozoru a evropské orgány dohledu nebo orgány finanční nebo celní správy.
Odstavec 5 zakotvuje možnost pro orgány dozoru finančního sektoru přizvat jako pozorovatele i orgány dozoru z jiných členských států, pokud úvěrová nebo finanční instituce vykonává činnosti v rámci volného pohybu služeb.
Odstavec 6 dále umožnuje přizvat jako pozorovatele další orgány dozoru, které mají zájem na dohledu nad povinnými osobami v nefinančním sektoru, zejména v případech, kdy se jedná o přeshraniční činnosti nebo struktury, které zahrnují úvěrové či finanční instituce.
K § 103
Ustanovení upravuje mechanismus pro předkládání stanovisek a následné postupy, pokud nedojde k založení kolegia dohledu v oblasti nefinančního sektoru, ačkoliv by vzhledem k rizikům legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu mělo být zřízeno. Tento paragraf je zaměřen na zajištění, aby klíčová rizika, kterým jsou povinné osoby vystaveny, byla náležitě zohledněna, i když se jednotlivé orgány dozoru nedohodnou na potřebě zřízení kolegia. Ustanovení posiluje možnost odborné diskuse a kolektivního rozhodování v případech, kde je dohled nad povinnými osobami složitější kvůli jejich přeshraničním aktivitám.
Odstavec 1 stanoví, že pokud se alespoň dva orgány dozoru v oblasti nefinančního sektoru domnívají, že by mělo být zřízeno kolegium, ale kolegium zřízeno není, mají právo předložit své stanovisko. Toto stanovisko je určeno nejen orgánu dozoru odpovědnému za mateřskou obchodní korporaci nebo ústředí povinné osoby, ale také dalším orgánům, včetně AMLA a dalších orgánů dozoru v oblasti nefinančního sektoru. Tento postup umožňuje, aby byla zajištěna otevřená komunikace a kolegiální řešení potenciálně rizikových situací.
Odstavec 2 řeší situaci, kdy po předložení stanoviska podle odstavce 1 stále nedojde ke zřízení kolegia. V takovém případě mohou orgány dozoru v oblasti nefinančního sektoru přistoupit k jeho zřízení samy, pokud se na tom shodnou alespoň dva z nich. Tyto úřady se musejí dohodnout, kdo bude odpovědným orgánem dozoru pro dané kolegium. Úřad odpovědný za mateřský podnik nebo ústředí povinné osoby bude informován o činnosti kolegia a může se k němu kdykoliv připojit. Tento postup zajišťuje, že závažné případy nebudou ponechány bez dohledu, i když nedojde k původnímu zřízení kolegia.
K § 104
Zavádí se postupy pro řešení situací, kdy se členové kolegia dohledu v oblasti nefinančního nebo finančního sektoru nemohou dohodnout na konkrétních opatřeních, která by měla být přijata ve vztahu k povinné osobě. Tento mechanismus umožňuje členům kolegia Zavádí se postupy pro řešení situací, kdy se členové kolegia dohledu v oblasti nefinančního nebo finančního sektoru nemohou dohodnout na konkrétních opatřeních, která by měla být přijata ve vztahu k povinné osobě. Tento mechanismus umožňuje členům kolegia požádat o pomoc AMLA, čímž se zajišťuje, že i v případě neshody mezi členy kolegia bude přijato vhodné a efektivní rozhodnutí. Z povahy činnosti exekutorů a notářů je zřejmé, že kolegia dohledu v oblasti nefinančního sektoru nebudou s ohledem na jejich činnost zřizována.požádat o pomoc AMLA, čímž se zajišťuje, že i v případě neshody mezi členy kolegia bude přijato vhodné a efektivní rozhodnutí.
K části čtvrtá
Smyslem této části je transpozice většiny čl. 8 AMLD6. Tato část neřeší veškerou problematiku upravenou citovaným článkem na úrovni celé ČR a nezahrnuje všechny dotčené sektory, neboť pravidla pro dílčí sektorová hodnocení rizik ze strany jednotlivých orgánů dozoru jsou upravena v části třetí.
Vyhodnocení rizik na národní úrovni v sobě zahrnuje proces vyhodnocování (zjišťování) relevantních rizik, což je označeno jako „národní hodnocení rizik“, jejich pochopení a popsání, což je upraveno formou „zprávy o národním hodnoceni rizik“, a v poslední řadě také přijetí odpovídajících opatření reagujících na popsaná rizika, což upravuje „akční plán“.
V našem právním řádu se nejedná o novum. Národní hodnocení rizik, tak jak je upravováno v rámci této části, je v současném AML zákoně upraveno v § 30a a předkládaný zákon v tomto ohledu do značné míry zachovává kontinuitu. Dílčí změny zahrnují pověření MF namísto FAÚ koordinací souvisejících činností, případně zkrácení intervalu pro předložení výsledného materiálu vládě z pěti na čtyři roky.
Je třeba mít na paměti, že národní hodnocení rizik má dvě stránky. V první řadě se jedná o nikdy nekončící proces, jenž má sloužit k boji proti rizikům ve strategických oblastech. Výsledkem tohoto procesu bude zpráva o národním hodnocení rizik a další dokumenty, jež budou periodicky vydávány a aktualizovány, případně i zveřejňovány, a poslouží k zefektivnění tohoto boje ve strategických oblastech.
K § 105
Toto ustanovení určuje, jaký je smysl průběžného procesu národního hodnocení rizik. Písmena a) až c) transponují čl. 8 odst. 1 a 4 AMLD6. Písmeno d) činí totéž s čl. 10 AMLR. Písmeno e) transponuje čl. 8 odst. 4 písm. c) AMLD6.
K písmenu f)
Ustanovení bodu 1 vyplývá z požadavku čl. 8 odst. 3 AMLD6 a odkazuje se na zprávu, jež bude Komisí vypracována podle čl. 7 téže směrnice. Bod 2 se vztahuje k informacím, jež ostatní členské státy poskytnou podle čl. 8 odst. 6 věty druhé AMLD6. Toto pravidlo bylo dále vztaženo i na informace, které případně předají třetí země analogickým postupem (tato možnost vyplývá ze závěrů výboru MONEYVAL).
K § 106
Tento paragraf slouží k praktické realizaci ustanovení čl. 8 odst. 6 věty druhé AMLD6, podle něhož členské státy (a podle MONEYVAL i nečlenské státy) mohou sdílet s jinými státy i informace neobsažené v jejich zprávě o hodnocení rizik, kterou mají jiné státy k dispozici. Dané ustanovení dává MF oprávnění požadovat informace v poskytnutých národních hodnoceních rizik neobsažené.
K § 107
K odstavcům 1 a 2
Tyto odstavce v principu přebírají relevantní část § 30a odst. 1 AML zákona a dále transponují čl. 8 odst. 5 AMLD6, jenž předpokládá, že do národního hodnocení rizik budou zapojeny všechny další strany, u nichž je to přínosné. Strany uvedené v odstavci 1 se na národním hodnocení rizik budou podílet pravidelně, a to včetně zástupců profesních komor, kteří jsou již v současné době členy MKS. Subjekty uvedené v odstavci 2 nejsou povinnými osobami, a proto se do národního hodnocení rizik zapojují pouze incidenčně a na vyzvání. Zároveň je nezbytné konstatovat, že obecná povinnost poskytnout informace není způsobilá prolomit povinnost mlčenlivosti podle jiného právního předpisu. Na poskytování informací se tedy uplatní zvláštní normy pro poskytování informací podle zvláštních předpisů, například podle zákona o advokacii, trestního řádu, zákona o zpravodajských službách apod.
K odstavci 3
Toto ustanovení odráží úlohu MF jakožto koordinačního orgánu pro oblast národního hodnocení rizik, z čehož vyplývá i nutnost určit, v jakých lhůtách ostatní subjekty mají poskytovat relevantní informace. Lhůta by měla být odpovídající požadovanému rozsahu informací.
K odstavci 4
Toto ustanovení ze směrnice explicitně nevyplývá, avšak bez větších změn přebírá obsah § 30a odst. 4 věty první AML zákona, přičemž používá legislativní zkratku „strategické oblasti“. Užívání mezinárodních standardů je důležité nejenom proto, aby daná činnost měla očekávanou kvalitu, ale také proto, že její výstupy budou sdíleny se zahraničními stranami. Konkrétně se proces národního hodnocení rizik bude řídit zejména metodologií Rady Evropy, přičemž se zohlední také materiály vydané AMLA.
Aby nevznikly žádné výkladové nejasnosti a byla orgánům činným v trestním řízení poskytnuta maximální právní jistota, rozsah požadovaných informací ze strany MF bude v praxi vždy předmětem předchozí konzultace a dohody s příslušným orgánem veřejné moci. Poskytování informací nesmí ohrozit plnění úkolů bezpečnostních sborů, zpravodajských služeb a orgánů činných v trestním řízení, ani probíhající trestní, správní či jiná řízení.
K § 108
Zpráva o národním hodnocení rizik představuje klíčový výstup celého procesu národního hodnocení rizik; zohledňují ji sektorová hodnocení rizik podle části třetí tohoto zákona a budou z ní vycházet další dokumenty (akční plán podle § 112 upravujícího akční plán pro strategickou oblast, shrnutí zjištění plynoucích z národního hodnocení rizik podle odst. 3 § 110 upravujícího poskytování informací ze zprávy o národním hodnocení rizik). Tuto zprávu bude možno vypracovávat pro vícero strategických oblastí, ale i pro jednotlivé strategické oblasti, přičemž podle stávajícího stavu se na základě požadavků FATF vytváří samostatná zpráva o národním hodnocení rizik ve strategické oblasti boje proti financování šíření zbraní hromadného ničení a neuplatňování cílených finančních sankcí v této oblasti a vyhýbání se těmto sankcím. Tam, kde tato důvodová zpráva hovoří o národním hodnocení rizik, se může jednat o samostatné zprávy k jednotlivým strategickým oblastem.
Tento paragraf přináší demonstrativní výčet informací, jež musí zpráva přinejmenším obsahovat.
K písmenům a) až d)
Písmena a) až c) transponují požadavky čl. 8 odst. 4 pododstavce druhého AMLD6, písmeno d) odpovídá požadavku čl. 8 odst. 4 písm. b) téže směrnice.
K písmenu e)
Body 1 a 2 tohoto písmene odpovídají čl. 8 odst. 4 písm. c) AMLD6. Bod 3 se týká povinných osob, kterých se na základě čl. 4 až 6 AMLR požadavky podle tohoto zákona a AMLR naopak netýkají. Konkrétně se jedná o povinné osoby v rozsahu, v jakém jsou provozovateli loterie nebo binga, které nejsou provozovány dálkovým přístupem prostřednictvím internetu, provozovateli tomboly nebo provozovateli turnaje malého rozsahu, některými povinnými osobami z fotbalového prostředí nebo povinnými osobami vykonávající vyňatou finanční činnost. Z ustanovení týchž článků vyplývá i to, že tuto výjimku je nutno setrvale posuzovat. Bod 4 vychází z předpokladu, že koordinátor národního hodnocení rizik může v praxi identifikovat další, výše nepředpokládaná rizika. Bydlištěm se pro účely tohoto písmene myslí bydliště v materiálním pojetí podle občanského zákoníku.
K písmenu f)
Toto písmeno vychází z ustanovení čl. 8 odst. 4 písm. a) AMLD6 a na jeho základě bude vznikat důležité vodítko pro povinnou osobu ve sporných situacích.
K § 109
Národní hodnocení rizik představuje průběžný proces, jenž vede k neustálému prověřování a ověřování získaných poznatků. Hlavní klíčový výstup v podobě zprávy o národním hodnocení rizik tak musí tuto dynamiku respektovat, a to buď formou vypracování zprávy nové, nebo aktualizace té předchozí. Oproti požadavku § 30a odst. 4 a 8 AML zákona se lhůta pro vypracování nové zprávy o národním hodnocení rizik zkracuje z pěti let na čtyři léta. Vypracování nové zprávy (respektive schválení této zprávy) bude mít za následek, že počne běžet nová čtyřletá lhůta zmíněná v odstavci 1. Podmínkou však je, aby byly posouzeny všechny aspekty problematiky spojené se strategickou oblastí či oblastmi, k nimž se zpráva vztahuje. Teoreticky může přitom dojít i k tomu, že se stará zpráva nezmění, protože v procesu nejsou zjištěny žádné změny rizik, i v takovém případě bude podmínka splněna.
Zpracování zprávy o národním hodnocení rizik i jejích aktualizací nebude izolovaným procesem probíhajícím pouze u MF, ale bude probíhat v rámci činnosti MKS zřízené při MF. Ačkoli za vypracování zprávy a její předložení vládě odpovídá MF, národní hodnocení rizik představuje výsledek společného odborného procesu, do něhož jsou zapojeny všechny instituce zastoupené v MKS. Jednotliví členové MKS se podílejí zejména na identifikaci a vyhodnocování rizik v oblastech spadajících do jejich působnosti, předkládají relevantní podklady a poznatky z vlastní činnosti a vyjadřují se k navrhovaným závěrům a doporučením. Navržená úprava tak plynule navazuje dosavadní fungování systému národního hodnocení rizik, které je založeno na meziinstitucionální spolupráci a sdílení odborných poznatků všech relevantních orgánů a institucí zapojených do systému boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
K § 110
Sběr a analýza informací nejsou samoúčelné, ale jejich smyslem je posloužit k zefektivnění boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu u co nejširšího okruhu subjektů. Sdílení informací je nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout.
K odstavci 1
Poskytování zprávy o národním hodnocení rizik („výsledku vnitrostátního posouzení rizik“) Komisi, AMLA a jiným členským státům nevyhnutelně vyplývá z čl. 8 odst. 6 AMLD6. Směrnice se nezmiňuje, kterému orgánu jiného členského státu konkrétně má být zpráva předána, nejvhodnějším adresátem je FIU.
Předání zprávy obdobnému orgánu třetí země podle písm. d) vyplývá z požadavků MONEYVAL. Ustanovení o vzájemnosti zaručuje, že zpráva nebude automaticky poskytována příslušným orgánům všech třetích zemí včetně těch, u kterých to není z různých důvodů žádoucí.
Poskytování informací Radě Evropy je již v současnosti zakotveno v § 30a odst. 5 AML zákona, nová úprava tedy respektuje stávající stav.
Poskytování informací orgánu veřejné moci lze dovodit již z čl. 8 odst. 4 písm. f) AMLD6. Orgánem veřejné moci je zde pro účely národního hodnocení rizik rozuměn nejen orgán veřejné moci v užším slova smyslu, ale i každý orgán dozoru, tedy např. i příslušné profesní komory.
Čl. 8 odst. 4 písm. f) AMLD6 dále vyžaduje, aby členské státy zpřístupňovaly informace z národního hodnocení rizik i povinným osobám. Tento úkol je plněn prostřednictvím orgánů dozoru a tato problematika je konkretizována v části tohoto zákona věnované orgánům dozoru.
K odstavci 2
Toto ustanovení představuje transpozici čl. 8 odst. 6 věty druhé AMLD6. Oproti doslovné textaci směrnice je rozšířeno o předávání informací orgánu obdobnému FIU ze třetí země – tato změna představuje logické rozvinutí výše uvedeného požadavku MONEYVAL i na další situaci, kdy směrnice vyžaduje spolupráci se členskými státy. Je zde použit výraz „vnitrostátní hodnocení rizik“, protože pojem „národní hodnocení rizik“ podle § 102 označuje hodnocení rizik na úrovni ČR.
K odstavci 3
Toto ustanovení nemění nic na stávajícím požadavku § 30a odst. 5 věty druhé AML zákona a zároveň představuje prostou transpozici čl. 8 odst. 6 věty třetí a čtvrté AMLD6. Citlivými informacemi se rozumějí např. poznatky o tom, jakým způsobem zločinecké skupiny legalizují výnosy z trestné činnosti – takové poznatky nelze označit za utajovanou informaci, ale jejich veřejnému šíření je ve veřejném zájmu třeba zabránit.
K § 111
Toto ustanovení vyplývá z čl. 8 odst. 6 věty páté AMLD6, jež nařizuje, že dokumenty zasílané mimo ČR nebo předkládané veřejnosti nesmějí uvádět informace, na jejichž základě je možno identifikovat konkrétní fyzickou osobu, nebo zmiňovat konkrétní osobu právnickou. Formulace v AMLD6 ovšem není optimální. A fortiori bylo dovozeno, že ochrana fyzických i právnických osob by měla být srovnatelná, přičemž svěřenské fondy nebo jiná právní uspořádání by měly být chráněny právě tak.
Z logiky věci ovšem vyplývá i to, že aby měly zmíněné dokumenty vůbec nějakou informační hodnotu, musejí přesto informace o některých konkrétních osobách bezpodmínečně obsahovat (například informaci o tom, že Notářská komora České republiky, tedy právnická osoba, je orgánem dozoru nad notáři). Tuto nezbytnost reflektuje výjimka pro přípustnost identifikace orgánů veřejné moci (mezi které v daném kontextu spadá např. i zmíněná Notářská komora České republiky). Toto prolomení pravidla vyplývajícího ze směrnice se nevztahuje i na konkrétní představitele zmíněných orgánů veřejné moci – tedy na konkrétní fyzické osoby.
Úprava se ovšem nevztahuje na akční plán, který se nezasílá do ciziny a ve kterém je možné (případně i nutné) zmínit konkrétní osoby nebo právní uspořádání, jejichž činnost je spojena s výrazným rizikem z hlediska AML/CFT/CPF problematiky.
K § 112
Toto ustanovení má za cíl převést poznatky získané v rámci národního hodnocení rizik do praxe, tedy v rámci akčního plánu navrhnout a realizovat konkrétní opatření ke zmírnění rizik v rámci jednotlivých strategických oblastí. Akční plán má poskytnout také zpětnou vazbu v podobě vyhodnocení účinnosti navržených opatření jednotlivě i v jejich souhrnu.
Je třeba poznamenat, že akční plán nefiguruje mezi dokumenty, které mají zvláštní režim ochrany, takže se na něj nevztahuje povinnost neuvádět v něm informace, které by mohly vést k identifikaci konkrétních fyzických a právnických osob nebo právních uspořádání; není ostatně předáván do zahraničí ani zveřejňován způsobem umožňujícím dálkový přístup.
K odstavci 2
Toto ustanovení obsahově odpovídá stávajícímu § 30a odst. 6 AML zákona, přičemž obdobné požadavky obsahuje i čl. 9 odst. 1 a 2 AMLD6. Statistické údaje a vedení statistik jsou pro jakoukoli smysluplnou analýzu naprosto nezbytné. Vzhledem k tomu, že analogické ustanovení existuje již v dosavadní právní úpravě, nebudou orgány veřejné moci zatíženy novou administrativní povinností.
K odstavci 3
Schválení akčního plánu vládou slouží k tomu, aby se akční plán stal závazným. V rámci schvalovacího procesu je dána možnost navrhnout přepracování akčního plánu formou připomínek, jak vyplývá z jednacího řádu vlády.
K § 113
Navržené ustanovení navazuje na právní úpravu národního hodnocení rizik a upravuje plnění informačních povinností ČR vůči Komisi a AMLA v případech, kdy výsledky národního hodnocení rizik zakládají skutečnosti významné z pohledu evropského systému opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Účelem je zajistit, aby poznatky získané na vnitrostátní úrovni mohly být zohledněny také při výkonu působnosti orgánů EU a při dalším rozvoji společného evropského rámce v této oblasti.
V rámci odstavce 1 se provádí požadavek čl. 7 nařízení 2024/1624, podle kterého členský stát oznamuje Komisi záměr využít výjimku podle čl. 4 až 6 AMLR. Využití těchto výjimek je podmíněno výsledky posouzení rizik na vnitrostátní úrovni. Pokud národní hodnocení rizik prokáže existenci podmínek pro uplatnění některé z výjimek, MF tuto skutečnost oznámí Komisi. Oznámení umožňuje Komisi průběžně vyhodnocovat odůvodněnost využívání výjimek jednotlivými členskými státy a přispívá k jednotnému uplatňování pravidel stanovených AMLR v rámci EU.
Odstavec 2 reaguje na možnost členských států identifikovat na základě národního hodnocení rizik další odvětví nebo činnosti spojené se zvýšeným rizikem legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu nebo financování šíření zbraní hromadného ničení. Pokud jsou v rámci národního hodnocení rizik zjištěna exponovaná odvětví nad rámec okruhu osob a činností upravených AMLR, MF o této skutečnosti bez zbytečného odkladu informuje Komisi a AMLA. Poskytnuté informace mohou být využity při hodnocení rizik na úrovni EU, při přípravě metodických dokumentů a doporučení nebo při výkonu koordinačních činností AMLA. Současně se tím vytváří předpoklad pro sdílení poznatků získaných na národní úrovni s ostatními členskými státy a pro případné promítnutí identifikovaných rizik do budoucího vývoje evropské regulace.
Ustanovení jako celek posiluje propojení mezi národním hodnocením rizik a evropským systémem řízení rizik a přispívá k naplnění cílů AMLD6, AMLAR i AMLR spočívajících v koordinovaném a rizikově orientovaném přístupu členských států k ochraně finančního systému před jeho zneužitím k legalizaci výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a financování šíření zbraní hromadného ničení.
K části pátá
V rámci této části jsou upravována opatření v oblasti AML/CFT, která zahrnují jak přístupy do příslušných evidencí a registrů nezbytných pro správnou aplikaci opatření AML/CFT, tak fungování registrů a evidencí zřízených podle platného práva pro účely AML/CFT. Navrhované změny přispějí k zvýšení transparentnosti finančního systému, zlepšení dostupnosti informací pro orgány veřejné moci a posílení prevence legalizace výnosů z trestné činnosti. Na základě požadavků AMLD6 dojde k úpravám stávající CEÚ a zavedení jednotného přístupového místa k informacím o nemovitých věcech. Dále dojde ke vzniku CRPO.
K části pátá hlavě I
Součástí návrhu zákona je i úprava oblasti CEÚ, kterou v současné době upravuje ZCEÚ. Tato hlava se mj. týká změn CEÚ vyžadovaných AMLD6, která v čl. 16 ukládá členským státům EU zavedení centralizovaných automatizovaných mechanismů ve formě centrálních registrů nebo centrálních elektronických systémů vyhledávání dat, které poskytnou možnost včas identifikovat fyzické nebo právnické osoby vlastnící nebo ovládající platební účty nebo bankovní účty označené číslem IBAN (včetně virtuálních čísel IBAN), účty cenných papírů, účty kryptoaktiv a bezpečnostní schránky u úvěrových institucí nebo finančních institucí na jejich území.
Současně je třeba uvést, že CEÚ není součástí informačních systémů veřejné správy.
K § 114
K odstavci 1
Navrhované ustanovení vymezuje rozsah údajů vedených v centrální evidenci účtů a bezpečnostních schránek a současně nepřímo stanoví okruh subjektů povinných tyto údaje do evidence poskytovat. Povinnost poskytovat údaje není založena samotným postavením úvěrové instituce nebo finanční instituce, ale výkonem konkrétní činnosti, k níž se evidence vztahuje. Do centrální evidence účtů a bezpečnostních schránek jsou proto povinny poskytovat údaje pouze ty úvěrové instituce a finanční instituce, které vedou některý z evidovaných typů účtů nebo pronajímají bezpečnostní schránky.
V případě platebních účtů se jedná o účty vedené úvěrovými institucemi a finančními institucemi, které jsou určeny k provádění platebních transakcí. U úvěrových institucí jsou evidovány platební účty označené číslem IBAN. Dále jsou evidovány účty cenných papírů a nově též účty kryptoaktiv vedené úvěrovými institucemi nebo finančními institucemi. Součástí evidence jsou rovněž údaje o bezpečnostních schránkách pronajímaných těmito institucemi.
Okruh dotčených subjektů tak bude tvořen zejména bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, poskytovateli platebních služeb, vydavateli elektronických peněz, obchodníky s cennými papíry, poskytovateli služeb souvisejících s kryptoaktivy, jakož i dalšími úvěrovými nebo finančními institucemi, které v rámci své činnosti vedou některý z evidovaných typů účtů nebo pronajímají bezpečnostní schránky. Významnou změnou oproti dosavadní právní úpravě je rovněž zahrnutí údajů o bezpečnostních schránkách pronajímaných finančními institucemi. Evidence se tak nebude vztahovat pouze na bezpečnostní schránky poskytované bankami, ale nově také na bezpečnostní schránky nabízené nebankovními finančními institucemi, které splňují podmínky § 114 odst. 1 písm. d). Za splnění zákonných podmínek se může jednat o nebankovní subjekty poskytující služby bezpečnostních schránek (např. soukromé bezpečnostní služby), pokud jejich činnost naplňuje znaky finanční instituce podle AMLR. Tím dochází k odstranění dosavadní informační mezery v oblasti identifikace osob využívajících tento typ služby a k rozšíření informační základny využitelné pro účely předcházení, odhalování a vyšetřování legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a související finanční kriminality.
Naopak na úvěrové nebo finanční instituce, které žádnou z činností uvedených v § 114 odst. 1 nevykonávají, se povinnost poskytovat údaje do centrální evidence účtů a bezpečnostních schránek nevztahuje.
Navržené vymezení sleduje cíl zajistit dostupnost informací o produktech a službách významných z hlediska prevence a odhalování legalizace výnosů z trestné činnosti, financování terorismu a související finanční kriminality, přičemž rozsah evidovaných údajů je omezen pouze na ty produkty a služby, u nichž je existence centralizované evidence odůvodněna veřejným zájmem a požadavky práva EU.
V obecné části důvodové zprávy je pro ilustraci uvedena tabulka s požadavky AMLR vůči povinným osobám z finančního sektoru. Z těchto povinných osob pak mají požadavky dopad pouze na vybrané úvěrové a finanční instituce, jejichž činnosti se CEÚ dotýká, a to zejména na
· banky a pobočky zahraničních bank,
· spotřebitelská a úvěrní družstva,
· platební instituce a zahraniční platební instituce,
· poskytovatele platebních služeb,
· poskytovatele platebních služeb malého rozsahu,
· instituce elektronických peněz a zahraniční instituce elektronických peněz,
· vydavatele elektronických peněz malého rozsahu,
· investiční společnosti,
· obchodníky s cennými papíry,
· centrální depozitář,
· poskytovatele služeb souvisejících s kryptoaktivy, nebo
· další finanční instituce poskytující služby úschovy cenností.
K odstavci 2
Potvrzuje se role ČNB jako správce informačního systému CEÚ. Rozšíření rozsahu evidovaných údajů bude vyžadovat technické úpravy informačního systému.
K § 115
Vymezuje se rozsah údajů, které jsou do CEÚ zapisovány, včetně jejich změn a oprav.
Jednoznačná identifikace úvěrové instituce nebo finanční instituce je významná pro správné přiřazení účtu a pro zajištění integrity dat v rámci evidence. K údajům o platebních účtech a bezpečnostních schránkách se nově přidávají údaje o účtech cenných papírů a účtech kryptoaktiv. Zahrnutí účtů cenných papírů reflektuje potřebu sledovat majetek držený ve formě investičních nástrojů, neboť evidence těchto účtů umožní orgánům veřejné moci efektivněji identifikovat majetkové struktury subjektů, které mohou být zapojeny do praní peněz nebo financování terorismu. Obdobně v případě účtů kryptoaktiv se objevuje potřeba evidovat údaje k těmto účtům, a to vzhledem k rostoucímu významu digitálních aktiv a vzhledem k jejich anonymní povaze a riziku zneužití k nelegálním účelům. Konkretizace samotných údajů o účtech je uvedena v § 116 až 119.
K § 116
Toto ustanovení upřesňuje rozsah údajů vedených o platebním účtu v CEÚ v souladu s požadavky uvedenými v čl. 16 AMLD6 a čl. 22 odst. 1 AMLR. Plynou z něj požadavky na identifikaci účtu, klienta, skutečného majitele a časových údajů souvisejících s vlastnictvím a oprávněním k nakládání s účtem. Přidání údaje týkajícího se virtuálního čísla IBAN je reakcí na jejich spojení se zvýšeným rizikem praní peněz, souvisejících predikativních trestných činů nebo financování terorismu, neboť mohou být použity k zakrytí totožnosti majitele účtu, což finančním zpravodajským jednotkám ztěžuje vysledování toku finančních prostředků, identifikaci umístění účtu a uložení nezbytných opatření, včetně pozastavení nebo monitorování účtu.
Cílem je tedy zajistit, aby orgány oprávněné k přístupu do evidence měly k dispozici přesné, jednoznačné a aktuální informace o platebních účtech, jejich vlastnících a osobách oprávněných s účtem nakládat.
K § 117
Požadavky ohledně údajů vedených v CEÚ k účtům cenných papírů a účtům kryptoaktiv vycházejí z požadavků na základě čl. 16 AMLD6 a čl. 22 odst. 1 AMLR. Co se týká jedinečného identifikátoru účtu, uvádí se pouze v případě, kdy je takový identifikátor danému účtu přidělen (může se jednat např. o číslo smlouvy nebo o identifikátor přidělený pro vnitřní potřeby). Pokud účet žádný jedinečný identifikátor přidělen nemá, není povinnost ho účtu přidělovat. Díky dodaným údajům lze sledovat např. historii vlastnické struktury nebo přesně určit období, kdy byl účet aktivní a kdo měl právo s ním disponovat. Rozsah požadovaných údajů reaguje na vývoj finančního trhu a potřebu zvýšené transparentnosti v oblasti investičních a digitálních aktiv, kde zvláště účty kryptoaktiv představují nové rizikové prostředí z pohledu AML/CFT.
K § 118
Na základě požadavků uvedených v čl. 16 AMLD6 a čl. 22 odst. 1 AMLR se stanovují údaje o bezpečnostních schránkách, které jsou vedené v CEÚ. Cílem je zajistit, aby orgány oprávněné k přístupu do evidence měly k dispozici základní identifikační a časové informace o osobách, které mají přístup k těmto schránkám, a o době trvání pronájmu bezpečnostní schránky. Jedná se tak o zachování stávajícího stavu tak, jak je upraven v ZCEÚ.
K § 119
Rozsah identifikačních údajů vyjmenovaných v tomto ustanovení odpovídá požadavkům uvedeným v čl. 22 odst. 1 AMLR. Účelem tohoto opatření je zajištění jednoznačné a spolehlivé identifikace fyzických osob, právnických osob a právních uspořádání, jejichž účty nebo bezpečnostní schránky jsou v CEÚ evidovány.
Z hlediska výkladu AMLR je pak důležité zmínit, že identifikační údaje podle písm. b) bodu 7 musí být vykládány stejně jak pro účely identifikace a kontroly klienta, tak pro účely centrální evidence účtů. Lze důvodně předpokládat, že obsah danému ustanovení vetkne až prováděcí technická norma ke kontrole klienta. Potenciálně v tuzemských reáliích si lze představit, že danou osobou může být např. prokurista nebo osoba poskytující služby pro svěřenské fondy a obchodní společnosti.
K § 120
Pro účely údajů vedených v CEÚ dochází k vymezení pojmu klient s cílem zahrnout všechny osoby a subjekty s právním vztahem k evidovaným typům účtů nebo bezpečnostní schránce z hlediska vlastnictví i oprávnění s nimi nakládat. Zahrnutí právního uspořádání, které je dle čl. 2 odst. 1 bodu 32 AMLR definováno jako „výslovně zřízený svěřenský fond nebo uspořádání, které má podobnou strukturu nebo funkci jako výslovně zřízený svěřenský fond, včetně fiducie a určitých typů Treuhand a fideicomiso“, reaguje na skutečnost, že právní uspořádání může být skutečným uživatelem účtů nebo bezpečnostních schránek, i když není jejich přímý majitel. Jedná se tak o zachování stávajícího stavu tak, jak je upraven v ZCEÚ.
K § 121
Toto ustanovení upravuje povinnost úvěrových institucí a finančních institucí předávat ČNB elektronicky dálkovým přístupem informace o změnách, opravách nebo vzniku údajů evidovaných v CEÚ v předchozím pracovním dni nebo předchozích dnech pracovního klidu, případně informaci, že k žádnému z těchto tří případů nedošlo. Tato povinnost se rovněž týká ČNB, která předává údaje obdobně, jako by se jednalo o údaje předávané úvěrovou institucí nebo finanční institucí, neboť může sama vést účty nebo bezpečnostní schránky. Informace je třeba dodat každý pracovní den do dvanácti hodin. Jedná se tak o zachování stávajícího stavu tak, jak je upraven v ZCEÚ.
K § 122
Vymezuje se okruh subjektů oprávněných žádat o údaje z CEÚ a stanovují se pravidla pro vedení evidence těchto žádostí žadatelem, a to z důvodu, aby byl přístup k příslušným údajům regulovaný, transparentní a doložitelný a aby byl umožněn efektivní výkon veřejné moci v oblasti trestního řízení, finanční kontroly, dohledu a bezpečnosti. Je třeba však konstatovat, že při podání žádosti o údaje z CEÚ prostřednictvím k tomu určené datové schránky žadatele neprobíhá kontrola, zda žadatel skutečně splnil podmínky uvedené v tomto ustanovení.
K odstavci 1
K již dříve určeným orgánům se přidávají ČNB a ČOI za účelem dozoru podle tohoto zákona. U orgánu vykonávajícího působnost úřadu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v České republice dochází ke změně evropského předpisu, podle něhož tuto působnost vykonává, a to na směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1260 ze dne 24. dubna 2024 o vymáhání a konfiskaci majetku (dále jen „směrnice 2024/1260“). Dále se jako oprávněný orgán přidává Policejní prezidium České republiky z hlediska plnění úkolů jako Národní jednotka Europolu na základě informační směrnice. Důvodem je zajistit, aby žádosti Europolu podle čl. 11 informační směrnice mohla vyřizovat přímo Národní jednotka Europolu a nebylo nutné vyřizovat tyto žádosti prostřednictvím orgánu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti jako dosud, čímž dojde ke snížení administrativní zátěže policie při komunikaci s Europolem a nebude třeba zatěžovat specializované experty na vyhledávání majetku pouhým pořízením výpisu z databáze. V návaznosti na čl. 16 AMLD6 může o údaje z CEÚ požádat také AMLA.
Na CEÚ se v zásadě nepoužije úprava zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem je, že § 1 odst. 3 písm. f) tohoto zákona stanoví, že s výjimkou vazeb na jiné informační systémy veřejné správy se na informační systémy spravované ČNB uvedený zákon nevztahuje.
K odstavcům 2 a 3
Žadatelé mají povinnost evidovat žádosti o poskytnutí údajů z centrální evidence účtů. Evidence žádostí obsahuje datum odeslání žádosti, identifikační údaje fyzické osoby, která jménem žadatele o údaje požádala, text žádosti a důvod žádosti. Úvedení důvodu žádosti sleduje posílení přezkoumatelnosti a auditovatelnosti přístupů k údajům z centrální evidence účtů a umožňuje následně ověřit souvislost žádosti s konkrétním úředním postupem, řízením nebo šetřením. Zákon ponechává jednotlivým oprávněným orgánům flexibilitu při způsobu vyjádření důvodu žádosti. Ten může být uveden například prostřednictvím čísla jednacího, spisové značky, evidenčního identifikátoru případu, jiného jednoznačného identifikátoru konkrétního řízení nebo šetření, případně stručným slovním popisem účelu, pro který jsou údaje vyžadovány. Rozhodující je, aby zaznamenaný údaj umožňoval zpětně identifikovat souvislost žádosti s konkrétní činností příslušného orgánu a vytvořil dostatečný podklad pro kontrolu oprávněnosti přístupu k údajům. Údaje v evidenci mají být uchovávány po dobu 10 let, což odpovídá požadavkům na kontrolu přístupu k citlivým informacím. Tato pravidla se nevztahují na AMLA, neboť AMLA nepodlého kontrolním mechanismům v ČR.
K odstavcům 4 a 5
Pro orgán pro vyhledávání majetku z trestné činnosti a Policejní prezidium České republiky je stanoveno, že můžou žádat o údaje v souvislosti s konkrétními úkoly týkajícími se spolupráce s Europolem podle směrnice 2024/1260. Nad rámec požadavků stanovených v odstavci 2 v evidenci žádostí evidují tento orgán a Policejní prezidium České republiky také fyzickou osobu, která podání žádosti nařídila, a identifikační údaje příjemce požadovaných údajů.
K § 123
Na základě čl. 16 AMLD6 se stanovuje povinnost ČNB spolupracovat s Komisí na propojení CEÚ s obdobnými centralizovanými automatizovanými mechanismy ostatních členských států EU, a to prostřednictvím systému propojení registrů bankovních účtů. Mj. stanovuje povinnost, aby prostřednictvím tohoto systému byly dostupné údaje uvedené v § 116 až § 118, tj. údaje o platebních účtech, účtech cenných papírů, účtech kryptoaktiv a bezpečnostních schránkách, které mají být aktuální a odpovídat skutečnosti. Tím se zajišťuje důvěryhodnost a kvalita dat v rámci mezinárodní výměny informací.
K § 124
Ustanovení upravuje formální náležitosti, způsob podání a technické zabezpečení žádosti o poskytnutí údajů z CEÚ. Cílem je zajistit, aby přístup k evidovaným údajům probíhal transparentně, bezpečně a v souladu s právními předpisy, přičemž jsou respektována specifika jednotlivých oprávněných orgánů. Žádosti jsou podávány výhradně prostřednictvím k tomu určené datové schránky žadatele do datové schránky, kterou ČNB zřídila pro účely CEÚ. Dále se určuje postup pro oznamování identifikátorů datových schránek jednotlivých oprávněných orgánů. Současně je třeba upozornit, že údaje o účtech cenných papírů, které jsou nově evidovány v CEÚ, se nepovažují za údaje z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů ve smyslu § 8 odst. 2 trestního řádu. Oproti současné právní úpravě se také ruší navázání žádosti zpravodajské služby na spisovou značku rozhodnutí soudu, protože pouhé poskytnutí údajů z CEÚ soudnímu povolení nepodléhá.
K § 125
Určují se podmínky, za kterých ČNB poskytuje oprávněným orgánům, tedy žadatelům podle § 122 odst. 1, údaje z CEÚ. Cílem je zajistit, aby přístup k těmto údajům probíhal v souladu s právními předpisy, bezpečně, rychle a transparentně, a zároveň, aby byla zaručena ochrana osobních údajů a integrita systému.
Odstavec 1
Stanovují se tři základní podmínky pro poskytnutí údajů, a to za prvé podání žádosti náležitým způsobem podle § 124 odst. 2, za druhé shoda identifikátoru datové schránky žadatele s identifikátorem oznámeným podle § 124 odst. 3 a za třetí, aby žádost obsahovala kromě údajů podle § 124 odst. 1 i další náležité údaje o osobě, ke které se údaje vztahují.
Tím se zajišťuje, že přístup k údajům je omezený pouze na oprávněné subjekty. Rozsah požadovaných údajů (např. číslo účtu, rodné číslo, identifikátor právnické osoby, údaje o správci právního uspořádání) odpovídá požadavkům na přesnou identifikaci klienta nebo skutečného majitele, jak je stanoveno v evropské legislativě v oblasti AML/CFT.
Odstavec 2
Určuje se rozsah údajů poskytovaných ČNB o všech účtech a bezpečnostních schránkách vedených u úvěrových institucí nebo finančních institucí, které jsou v evidenci spojeny s konkrétním klientem nebo jeho skutečným majitelem. Tím se umožňuje komplexní přehled o finančních aktivech dané osoby nebo subjektu.
Odstavec 3
Stanovuje se, že poskytnutí údajů nebo odeslání informace, že v evidenci nebyly nalezeny žádné odpovídající údaje, by mělo být provedeno bezodkladně od doručení žádosti. Toto reflektuje požadavek na rychlou dostupnost informací pro účely šetření podezřelé transakce, trestního řízení, daňové kontroly nebo jiných zákonem stanovených účelů. Požadavek na provedení úkonu bezodkladně je nutno interpretovat v kontextu technických a provozních možností CEÚ, přičemž za bezodkladné jednání se považuje postup realizovaný v nejkratší objektivně dosažitelné době odpovídající fungování tohoto informačního systému.
Odstavec 4
Upravuje se postup v případě, že žádost nesplňuje náležitosti podle odstavce 1. V takovém případě ČNB bezodkladně informuje žadatele o důvodu nepřijetí žádosti. Tím se zajišťuje právní jistota a možnost nápravy ze strany žadatele.
K § 126
Toto ustanovení reaguje na požadavek na ochranu citlivých informací zpracovávaných v rámci CEÚ. Je nezbytné zajistit, aby vzhledem k povaze údajů, které jsou v evidenci vedeny (identifikační údaje klientů úvěrových institucí, čísla účtů, data vzniku a zániku oprávnění k nakládání s prostředky), k těmto informacím neměly přístup neoprávněné osoby.
K § 127
Stanovuje se způsob, jNavrhuje se upravit podmínky uchovávání údajů vedených v centrální evidenci účtů a údajů souvisejících s poskytováním informací z této evidence. Úprava sleduje zajištění účinného fungování centrální evidence účtů jako nástroje využívaného pro předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, odhalování a vyšetřování trestné činnosti, vyhledávání a zajišťování majetku pocházejícího z trestné činnosti, výkon dozoru a plnění dalších zákonem stanovených úkolů oprávněných orgánů.
Doba uchovávání údajů podle tohoto ustanovení vychází z požadavku nalézt přiměřenou rovnováhu mezi potřebou zajistit dostupnost údajů pro plnění uvedených veřejných úkolů a požadavkem na ochranu osobních údajů a soukromí dotčených osob. Údaje vedené v centrální evidenci účtů se vztahují k identifikovatelným fyzickým osobám a představují významný zdroj informací o jejich finančních vztazích. Z tohoto důvodu jsou doby uchovávání stanoveny výslovně zákonem, omezeny na nezbytné období a navázány na konkrétní účel jejich dalšího zpracování.
V případě údajů o účtech, účtech cenných papírů, účtech kryptoaktiv a bezpečnostních schránkách je doba uchovávání stanovena na 10 let od prvního dne roku následujícího po roce, ve kterém došlo ke zrušení účtu nebo skončení příslušného právního vztahu. Tato doba odpovídá významu těchto údajů pro odhalování složitých finančních struktur a majetkových vazeb, které bývají často zjišťovány až s delším časovým odstupem od uskutečnění relevantních transakcí nebo od ukončení smluvního vztahu. Současně zohledňuje požadavky právní úpravy EU v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a potřebu zajistit dostupnost historických údajů pro účely vnitrostátní i přeshraniční spolupráce příslušných orgánů.
Stejná doba uchovávání se stanoví také pro údaje vztahující se k žádostem o poskytnutí údajů z centrální evidence účtů a k odpovědím na tyto žádosti. Uchovávání těchto údajů je nezbytné pro zajištění úplné auditní stopy přístupů do systému a umožňuje následně ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu byly údaje vyžádány a poskytnuty. Jde o významný prvek ochrany osobních údajů a kontroly zákonnosti zpracování, který umožňuje provádění následných kontrol, interních auditů, dozorové činnosti i šetření případných incidentů souvisejících s neoprávněným přístupem k údajům.
Desetiletá doba uchovávání údajů o přístupech a poskytnutých informacích rovněž reflektuje skutečnost, že řízení a šetření, pro jejichž účely jsou údaje z centrální evidence účtů využívány, mohou být dlouhodobého charakteru a často zahrnují mezinárodní spolupráci nebo zjišťování majetkových vazeb vzniklých v minulosti. Uchovávání údajů po stanovenou dobu proto představuje nezbytný předpoklad účinné kontroly oprávněnosti přístupu k údajům a současně naplňuje zásadu odpovědnosti správce při zpracování osobních údajů.
Úprava uchovávání údajů o oznámených datových schránkách žadatelů sleduje obdobný účel. Uchovávání těchto údajů umožňuje zpětně ověřit způsob elektronické komunikace mezi ČNB a oprávněnými žadateli a přispívá k bezpečnosti, integritě a průkaznosti poskytování údajů z centrální evidence účtů. Navržená úprava tak zajišťuje dostatečnou ochranu osobních údajů prostřednictvím jasně vymezených účelů zpracování, omezené doby uchovávání, auditovatelnosti přístupů a možnosti následné kontroly zákonnosti nakládání s údaji, přičemž současně vytváří podmínky pro efektivní fungování systému centrální evidence účtů v souladu s cíli evropského AML rámce.ak ČNB shromažďuje a uchovává údaje v CEÚ a údaje o s nimi souvisejících úkonech. Doba uchovávání údajů je stanovena na 10 let. Účelem je zajistit právní rámec pro správu dat, která jsou získávána a zpracovávána v souvislosti s provozem evidence, a to v souladu s požadavky na ochranu osobních údajů a transparentnost činnosti veřejné správy.
K § 128
Kontrolu poskytování údajů z CEÚ vykonává Poslanecká sněmovna prostřednictvím k tomuto účelu zřízeného kontrolního orgánu. Pokud je ke kontrole činnosti žadatele zřízen zvláštní kontrolní orgán (stálá komise) Poslanecké sněmovny, provádí kontrolu poskytnutí údajů tomuto žadateli tento orgán, která může poskytování údajů z CEÚ efektivněji vyhodnotit v kontextu komplexní kontroly činnosti kontrolovaného subjektu.
Kontrolnímu orgánu ČNB předkládá minimálně dvakrát ročně zprávu o poskytnutí údajů z CEÚ v požadovaném rozsahu. Kontrolní orgán dále provádí kontrolu příslušných orgánů podle § 122 odst. 1 písm. a) až j) – tato kontrola není prováděna vůči AMLA (§ 122 odst. 1 písm. k)). Na postup kontrolního orgánu se neaplikuje kontrolní řád. Jedná se o obdobný způsob řešení, jako byl zvolen u kontroly FIU. Tento kontrolní mechanismus odpovídá požadavkům na právní jistotu, ochranu základních práv a důvěru veřejnosti v nakládání s citlivými údaji.
K § 129
Toto ustanovení upravuje právní rámec pro financování a provoz CEÚ. Vychází z požadavků vyplývajících ze Smlouvy o fungování Evropské unie, které upravují zákaz měnového financování.
K § 130
ČNB je stanovena povinnost zveřejňovat alespoň jednou ročně zprávu shrnující provoz a využití CEÚ. Ustanovení dále upravuje náležitosti, které má tato zpráva obsahovat.
K § 131
Ustanovení vymezuje další pravidla týkající se CEÚ jako neveřejnost postupů, zřeknutí se odpovědnosti ČNB za kontrolu správnosti a úplnosti předávaných údajů a za kontrolu splnění podmínek pro podání žádosti o poskytnutí údajů z CEÚ. Toto nevylučuje zároveň povinnosti ČNB jako orgánu dozoru nad úvěrovými a finančními institucemi. Ke kontrole zapsaných údajů tedy bude docházet až ex post, nikoliv při jejich zápisu do CEÚ.
K § 132
Vzhledem k povaze údajů, které jsou v CEÚ vedeny, vyvstává potřeba zajistit, aby zpracování osobních údajů probíhalo v souladu s příslušnými předpisy, zejména s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (GDPR). Zároveň se však při zpracování osobních údajů v rozsahu nezbytném pro dosažení účelu CEÚ některé jeho části nepoužijí. Tato skutečnost vyplývá z potřeby rovnováhy mezi ochranou osobních údajů a veřejným zájmem, zejména v oblasti AML/CFT.
V odstavci 1 se výslovně stanoví zásada minimalizace zpracování osobních údajů, podle níž mohou být v centrální evidenci účtů zpracovávány pouze údaje v rozsahu nezbytném k naplnění jejího zákonného účelu. Tím je zdůrazněno, že rozsah evidovaných a zpřístupňovaných údajů nesmí překračovat meze nezbytné pro výkon zákonem stanovených oprávnění příslušných orgánů.
Odstavec 2 upravuje výjimky z některých ustanovení GDPR. Tyto výjimky reflektují specifický charakter centrální evidence účtů jako nástroje sloužícího k předcházení, odhalování, vyšetřování a stíhání trestné činnosti, k zajišťování plnění povinností v oblasti boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a k plnění dalších zákonem stanovených úkolů ve veřejném zájmu. Uplatnění všech práv subjektů údajů v plném rozsahu by mohlo vést k odhalení probíhajících šetření, zmaření účelu zpracování údajů nebo k oslabení efektivity systému. Z tohoto důvodu se ve stanoveném rozsahu vylučuje použití některých práv subjektu údajů a souvisejících povinností správce.
Odstavec 3 představuje obecnou pojistku proporcionality při omezování práv subjektů údajů. Stanoví, že tato práva mohou být omezena pouze v rozsahu a po dobu nezbytnou k ochraně účelu zpracování nebo zpřístupnění údajů podle tohoto zákona. Současně ukládá správci povinnost vést o takovém omezení záznam a po odpadnutí důvodů omezení umožnit subjektu údajů výkon jeho práv, nebrání-li tomu jiný zákonný důvod. Navržená úprava tak zajišťuje přiměřenou rovnováhu mezi ochranou základních práv subjektů údajů a ochranou významných veřejných zájmů sledovaných prostřednictvím centrální evidence účtů.
Nevyloučená oprávnění subjektů údajů budou moci být omezena pouze za předem stanovených podmínek a o tomto bude muset být případně veden Českou národní bankou záznam. Tento záznam nemusí být veden v centrální evidenci účtů jako takové.
K části pátá hlavě II
Tato část se týká zřízení jednotného přístupového místa na základě požadavků daných AMLD6.
K § 133
K odstavci 1
Tento odstavec transponuje požadavek uvedený v čl. 18 odst. 1 AMLD6 na zřízení jednotného přístupového místa za účelem bezprostředního a přímého bezplatného přístupu pro příslušné orgány (v čl. 2 bodě 44 AMLR jsou jako příslušný orgán definovány FIU, orgán dohledu, orgán veřejné moci pověřený vyšetřováním nebo stíháním praní peněz, souvisejících predikativních trestných činů nebo financování terorismu nebo vyhledáváním, zajišťováním nebo zmrazováním a zabavováním majetku) a také pro AMLA k informacím umožňujícím včasnou identifikaci veškerých nemovitých věcí a fyzických nebo právnických osob nebo právních uspořádání, které dané pozemky a nemovité věci vlastní, a také k informacím, které umožňují identifikaci a analýzu transakcí, které s nemovitými věcmi souvisejí.
K odstavci 2
Český úřad zeměměřický a katastrální, jakožto ústřední správní úřad v oblasti zeměměřictví a katastru nemovitostí, do jehož působnosti spadá vytváření a vedení automatizovaného informačního systému zeměměřictví a katastru nemovitostí, se pověřuje správou jednotného přístupového místa.
K § 134
K odstavci 1
Na základě čl. 18 odst. 2 AMLD6 se stanovuje rozsah informací, které mají být prostřednictvím jednotného přístupového místa zpřístupněny. Oprávněným orgánům tak mohou být poskytnuty základní identifikační informace o nemovité věci, které jsou k ní vedené v katastru nemovitostí, dále informace o vlastnictví (identifikační údaje vlastníka, ať už fyzické nebo právnické osoby, nebo osoby oprávněné jednat za vlastníka, hodnota, za kterou byla nemovitá věc nabyta a případné nároky nebo omezení, které se k dané nemovité věci vztahují), informace o věcných právech, která jsou v katastru nemovitostí k nemovité věci evidovány, stejně tak jako informace o nájmu, pachtu, poznámkách a upozorněních uvedených v katastru nemovitostí, informace týkající se historie vlastnictví, hodnoty, za které byla nemovitá věc nabyta, a informací podle písmen c) a d), a to alespoň od 8. července 2019, a konečně také listiny ze sbírky listin.
K odstavci 2
Vymezuje se pojem „hodnota“, který je v některých způsobech nabytí nemovité věci lépe použitelný než pojem „cena“, např. v situacích, kdy může být kupní cena ujednána i jiným způsobem než konkrétní částkou v penězích nebo kdy kupní smlouva uzavřena bez určení kupní ceny. V případě, kdy bylo více nemovitých věcí nabyto za souhrnnou hodnotu, se tato souhrnná hodnota uvádí u každé z dotčených nemovitých věcí s informací, že se jedná o souhrnnou hodnotu. V případě nabytí podílu na nemovité věci se uvádí hodnota, za kterou byl nabyt tento podíl spolu s informací, že se jedná o hodnotu za podíl na nemovité věci spolu s výší podílu (s výjimkou podílu na věci v přídatném spoluvlastnictví nebo podílu na pozemku, který je součástí jednotky nebo je s jednotkou ze zákona spojen). V případě, kdy byly nabyty podíly na více nemovitých věcech nebo nemovité věci společně s podíly na nemovitých věcech souhrnnou hodnotu, se uvede informace, že se jedná o souhrnnou hodnotu, a informace, že se jedná o hodnotu za podíl na nemovité věci, včetně výše podílu.
K § 135
K odstavci 1
Odstavec 1 upravuje požadavek uvedený čl. 18 v odst. 1 AMLD6 a uvádí výčet orgánů, kterým mají být v souvislosti s jejich zákonnými kompetencemi a výkonem jejich působnosti poskytovány údaje prostřednictvím jednotného přístupového místa. Současně je třeba upozornit, že úprava nezbytnosti nesměřuje na přezkoumávání dotazu při samotném dotazování, ale pro přezkoumávání v rámci následných kontrol využívání informací konkrétním orgánem.
Za ostatní orgány veřejné moci s působností ve strategických oblastech lze považovat např.
· Ministerstvo zahraničních věcí, které vykonává působnost podle zákona č. 1/2023 Sb., zejména rozhoduje o povoleních, výjimkách a dalších opatřeních souvisejících s prováděním mezinárodních sankcí,
· Ministerstvo průmyslu a obchodu, zejména při rozhodování o udělování licencí a povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem, zbožím dvojího užití a dalšími strategickými komoditami,
· Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, zejména pokud vykonává působnost související s kybernetickými hrozbami financujícími nebo podporujícími terorismus, proliferaci či obcházení sankcí,
· Státní úřad pro jadernou bezpečnost, zejména při výkonu kontroly v oblasti nakládání s jadernými materiály, citlivými technologiemi a opatření proti šíření zbraní hromadného ničení.encemi a výkonem jejich působnosti poskytovány údaje prostřednictvím jednotného přístupového místa.
K odstavci 2
Odstavec 2 transponuje požadavky týkající se předávání informací příslušným orgánům a orgánu AMLA uvedené v čl. 18 odst. 1 a 3 AMLD6, tj. aby poskytované informace byly aktuální a přesné, což je dosaženo způsobem umožňujícím dálkový přístup.
K odstavci 3
V souladu s čl. 18 odst. 4 AMLD6, který požaduje zajištění situace, kdy požadované informace nejsou vedeny elektronicky, se stanovuje, že Český úřad zeměměřický a katastrální zajistí jejich převedení do digitální podoby, a to na základě žádosti v rozsahu odpovídajícím konkrétnímu jednotlivému případu. Z ustanovení nevyplývá povinnost převést všechny tyto údaje v návaznosti na účinnost zákona. Český úřad zeměměřický a katastrální zajistí převedení potřebných údajů do digitální podoby bezodkladně tak, aby nedošlo k narušení činnosti dožadujícího orgánu.
K odstavci 4
Odstavec 4 stanovuje, že na poskytování údajů katastru nemovitostí prostřednictvím jednotného přístupového místa se nepoužije zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Zatímco evidence týkající se údajů poskytovaných v režimu katastrálního zákona se řídí § 52 katastrálního zákona, evidence týkající se údajů poskytovaných prostřednictvím jednotného přístupového místa se řídí § 129a odst. 2 návrhu zákona. Výslovné vyloučení aplikace katastrálního zákona na poskytování údajů prostřednictvím jednotného přístupového místa přispívá k právní jistotě a předchází pochybnostem o tom, podle kterého právního předpisu se vede evidence poskytnutých údajů v jednotlivých případech.
K § 136
Navržené ustanovení zavádí evidenci přístupů k údajům poskytovaným prostřednictvím jednotného přístupového místa. Účelem této úpravy je zajistit dohled nad využíváním poskytovaných informací a vytvořit podmínky pro následnou kontrolu oprávněnosti jednotlivých přístupů.
Odstavec 1 ukládá orgánům oprávněným využívat jednotné přístupové místo povinnost evidovat datum přístupu, osobu, která jménem příslušného orgánu údaje získala, a důvod přístupu. Evidované údaje umožní ověřit, zda k získání informací došlo v souvislosti s výkonem zákonné působnosti daného orgánu a zda pro takový přístup existoval odpovídající právní důvod.
Odstavec 2 stanoví obdobnou evidenční povinnost Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu jako správci jednotného přístupového místa. Tím je vytvořena dodatečná kontrolní vrstva umožňující ověřovat využívání systému jednotlivými oprávněnými orgány a přispívající k ochraně zpřístupňovaných údajů.
Úprava vychází z obecného principu, že přístup k rozsáhlým informačním systémům obsahujícím citlivé údaje by měl být spojen s odpovídající evidencí a možností následné kontroly. Evidence přístupů představuje standardní nástroj ochrany před neoprávněným získáváním nebo využíváním informací a současně působí preventivně vůči případnému zneužití oprávnění přístupu.
Desetiletá doba uchovávání údajů o přístupech podle odstavce 3 umožňuje provedení následné kontroly i v případech, kdy je zákonnost využití údajů posuzována s časovým odstupem. Odstavec 4 proto současně stanoví zvláštní režim ochrany těchto údajů a omezuje okruh subjektů, kterým mohou být zpřístupněny, pouze na orgány oprávněné kontrolovat činnost příslušného orgánu v rozsahu jejich kontrolní působnosti.
Navrhovaná úprava ve svém souhrnu posiluje ochranu údajů poskytovaných prostřednictvím jednotného přístupového místa, aniž by jakkoli omezovala zákonný přístup oprávněných orgánů k informacím nezbytným pro výkon jejich působnosti.
K § 137
Na základě požadavku AMLD6, aby prostřednictvím jednotného přístupového místa bylo evidováno i daňové identifikační číslo, bude Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu Generálním finančním ředitelstvím poskytováno daňové identifikační číslo, aniž by tím došlo k porušení mlčenlivosti podle daňového řádu.
K části pátá hlavě III
Hlava III vytváří komplexní právní rámec pro fungování CRPO, který představuje jednu ze základních součástí informační infrastruktury národního AML/CFT systému. Tato hlava povinnost členských států zajistit, aby údaje o povinných osobách byly vedeny v jednotné, přehledné a snadno dostupné podobě a aby byly využitelné pro výkon dozoru, pro analytické činnosti FIU i pro plnění úkolů dalších orgánů veřejné moci v rámci prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Zřízení CRPO odstraňuje dosavadní roztříštěnost vedení evidence povinných osob napříč jednotlivými orgány dozoru. Dosud každé odvětví vytvářelo vlastní evidenci, což snižovalo efektivitu sdílení informací, ztěžovalo vyhodnocování rizik a vedlo k duplicitám či nesouladům údajů. Evropská úprava výslovně zdůrazňuje nezbytnost centralizace informací a jejich zpřístupnění relevantním orgánům pro účely rizikově orientovaného přístupu. Cílem úpravy v rámci této hlavy je proto vytvořit jednotný systém, který bude obsahovat všechny údaje nezbytné k identifikaci povinných osob, jejich činností, rizikového profilu a vztahu k režimu AML/CFT.
CRPO se stává jedním z klíčových nástrojů koordinace mezi MF, FIU, orgány dozoru a dalšími orgány zapojenými do AML/CFT systému. Úprava zahrnuje pravidla pro vedení, aktualizaci, kontrolu, sdílení a ochranu tohoto informačního systému tak, aby odpovídal moderním technickým standardům, požadavkům kybernetické bezpečnosti a právním předpisům v oblasti ochrany osobních údajů.
CRPO nebude mít význam pouze z hlediska shromažďování a vedení údajů o povinných osobách, nýbrž bude mít význam i z hlediska vedení statistik, v souvislosti s RTS (regulatorními technickými standardy, které stanovují rozsah, podrobnosti, formát a přenos informací do ústřední databáze AML/CFTF), dále z důvodu možnosti propojitelnosti s jinými systémy a také v souladu s principem only once.
K § 138
Navržené ustanovení zakládá právní rámec pro CRPO jako informační systém veřejné správy určený k evidenci povinných osob a souvisejících údajů významných pro plnění povinností podle AMLR, AMLD6 a tohoto zákona.
Dosavadní právní úprava byla fakticky založena na decentralizovaném vedení evidencí povinných osob jednotlivými orgány dozoru, což vedlo k roztříštěnosti, rozdílným datovým strukturám a omezené interoperabilitě. Tato roztříštěnost snižovala efektivitu dohledu, komplikovala sdílení údajů mezi orgány veřejné moci a bránila tomu, aby byl aplikován rizikově orientovaný přístup v plném rozsahu, neboť nebyl faktický přehled o velikosti jednotlivých sektorů. Požadavky evropské úpravy, zejména AMLR, zdůrazňují potřebu centralizace a dostupnosti údajů pro všechny orgány zapojené do AML/CFT systému.
CRPO je proto koncipován jako jednotný a centralizovaný informační systém, který zajišťuje jednotné vedení údajů o povinných osobách, jejich činnostech, rizikovém profilu a dalších rozhodných skutečnostech. Správcem CRPO je FAÚ, který odpovídá za jeho technickou správu, bezpečnost, dostupnost a rozvoj. Ustanovení tak vytváří základ pro to, aby byl CRPO stabilním a důvěryhodným systémem veřejné správy.
Ustanovení rovněž vytváří prostor pro interoperabilitu CRPO s dalšími informačními systémy veřejné správy, které obsahují údaje relevantní pro AML/CFT účely. Tím se posiluje flexibilita systému, jeho připravenost na legislativní vývoj a jeho schopnost adaptovat se na nové rizikové trendy. Současně to přináší snížení administrativní zátěže jak na straně povinných osob, tak i na straně zainteresovaných orgánů veřejné moci.
K § 139
Navržené ustanovení vymezuje rozsah údajů, které se zapisují do CRPO. Cílem je zajistit, aby CRPO obsahoval všechny údaje nezbytné pro identifikaci povinné osoby, její činnosti, rizikový profil a další rozhodné skutečnosti související s plněním povinností podle AMLR, AMLD6 a tohoto zákona. Rozsah údajů je stanoven tak, aby umožnil orgánům dozoru, FAÚ jako FIU, Policii České republiky i dalším orgánům veřejné moci efektivní výkon jejich úkolů.
Podle písmene a) se do CRPO zapisují zejména údaje o tom, od kdy a v jakém rozsahu je daný subjekt povinnou osobou, a to samostatně ke každé činnosti, která zakládá status povinné osoby. Toto členění reflektuje skutečnost, že jedna osoba může vykonávat více činností spadajících pod definici povinné osoby podle AMLR nebo tohoto zákona. Pokud je například určitý subjekt současně obchodníkem se zbožím vysoké hodnoty a zároveň vybraným profesionálním fotbalovým klubem podle čl. 2 odst. 1 bodu 52 AMLR, pak se do CRPO zapíše každá činnost zvlášť, včetně údaje o datu vzniku či zániku této povinnosti. Ustanovení umožňuje zapisovat i další skutečnosti relevantní pro dohledový rámec. Může jít například o údaj, že vybraný profesionální fotbalový klub smí dohrát aktuální soutěžní ročník a následně nesmí pokračovat v první lize, nebo klub sestoupil do nižší soutěže a status povinné osoby mu trvá ještě jeden rok podle zvláštních pravidel.
Tato možnost reflektuje potřebu, aby CRPO obsahoval údaje významné pro uplatňování sektorových pravidel a pro výkon dohledu nad těmito specifickými povinnými osobami.
Podle písmene b) se do CRPO zapisují také některé údaje o skutečném majiteli povinné osoby, avšak v omezeném rozsahu. Jedná se o údaje nezbytné pro identifikaci osoby ve vztahu k povinné osobě, nikoli o kompletní strukturu vlastnictví či řízení. Údaje typu velikost podílu, podíl na hlasovacích právech nebo podrobnější vlastnické vztahy se do CRPO nepřepisují; tyto informace získává orgán dozoru z evidence skutečných majitelů. Počítá se s tím, že bude docházet k automatickému průpisu údajů o fyzické osobě vedené jako skutečný majitel v evidenci skutečných majitelů, což zajišťuje aktuálnost těchto dat, aniž by byla povinná osoba zatěžována duplicitním oznamováním.
Písmena c) až e) uvádějí, jaké údaje se v CRPO evidují o členu vrcholného vedení, pracovníkovi pro dodržování předpisů a další kontaktní osobě. V některých povinných osobách může být manažer pro dodržování předpisů a pracovník pro dodržování předpisů jedna a tatáž osoba, která zároveň plní funkci kontaktní osoby (půjde například o notáře). U povinných osob tvořených jedinou fyzickou osobou bude takový postup dokonce pravidlem a taková osoba je tedy automaticky vrcholným vedením, manažerem pro dodržování předpisů, pracovníkem pro dodržování předpisů i kontaktní osobou. Do CRPO se zapisují údaje o těchto osobách samostatně podle písmen c) až e).
CRPO bude tedy obsahovat kompletní a strukturovaný přehled povinných osob, jejich rozdělení podle činností, aktuální vazby na skutečné majitele, kontaktní a odpovědné osoby, údaje nezbytné pro rizikové hodnocení podle AMLR a další skutečnosti rozhodné pro výkon dozoru.
Tím se zásadně posiluje funkčnost celého národního AML/CFT systému a umožňuje efektivní využívání informací zainteresovanými orgány veřejné moci.
K § 140
Ustanovení vymezuje pojem „identifikační údaje“ pro účely zapisování údajů do CRPO i pro související úkony orgánů veřejné moci a povinných osob. Jedná se o technicky významné ustanovení, které zajišťuje jednotnost a srozumitelnost celého systému vedení a sdílení údajů a brání roztříštěnosti nebo nejednotnému výkladu při zápisu údajů o povinných osobách a dalších relevantních subjektech. Vymezení identifikačních údajů je nezbytné k tomu, aby údaje zapisované do CRPO byly standardizované, orgány veřejné moci pracovaly se stejnou definicí, nedocházelo k situacím, kdy různé orgány používají různé datové prvky pro identifikaci téže osoby, byla zajištěna kompatibilita CRPO s dalšími informačními systémy veřejné správy, zejména s registrem obyvatel, registrem osob a evidencí skutečných majitelů. Navržená právní úprava tak přispívá k jednotné datové architektuře v rámci celého AML/CFT systému.
Vymezení identifikačních údajů fyzických osob vychází z již ustálených prvků používaných ve veřejné správě, které umožňují nespornou a jednoznačnou identifikaci osoby. Tyto údaje jsou rovněž nezbytné pro bezpečné předávání informací mezi CRPO a dalšími informačními systémy. V rozsahu stanoveném zákonem se jedná především o jméno a příjmení, datum narození (případně rodné číslo, je‑li přiděleno), státní občanství, adresu místa pobytu, a další identifikátory nezbytné k ověření totožnosti. Stanovení jednotného rozsahu údajů zároveň zabraňuje tomu, aby orgány požadovaly údaje nadbytečné či neadekvátní povaze zápisu.
U právnických osob se vymezení opírá o identifikátory vedené v základních registrech, zejména název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osoby (IČO), právní formu a adresu sídla.
Tento přístup umožňuje zajištění souladu s národními evidencemi a předchází možným duplicitám v nahlašovaných i vedených údajích.
K § 141
Navržené ustanovení upravuje primární způsob zápisu do CRPO, který je založen na činnosti orgánů veřejné moci. Pokud stát, respektive jeho příslušný orgán, který povinné osobě udělil oprávnění k činnosti nebo ji registroval, již disponuje informací o vzniku oprávnění k činnosti povinné osoby, je neefektivní zatěžovat touto oznamovací povinností samotnou povinnou osobu. Odstavec 1 proto stanovuje, že údaje zapisuje ten orgán, který povinné osobě udělil oprávnění k činnosti (např. ČNB, příslušná ministerstva), a to v rozsahu, v jakém má tyto údaje k dispozici. V odstavci 2 se upravuje doplňující role orgánu dozoru, který do CRPO zapisuje údaje, jež nejsou do systému přeneseny automatickým průpisem z jiných informačních systémů veřejné správy. Tím je zajištěna komplexnost evidovaných informací a omezuje se riziko vzniku informačních mezer. Výslovné uvedení údajů o skutečném majiteli a členech vrcholného vedení reflektuje jejich zásadní význam pro identifikaci osob vykonávajících faktickou kontrolu nad povinnou osobou a pro posouzení jejího rizikového profilu. Ustanovení podporuje transparentnost vlastnických a řídicích struktur a napomáhá předcházet zneužití právnických osob k zakrytí nelegální činnosti. Orgán dozoru ovšem podle odstavce 1 i v těchto případech zapisuje do CRPO příslušné údaje pouze tehdy, pokud je má sám k dispozici. V opačném případě je třeba, aby údaje předala správci CRPO k zápisu sama povinná osoba.
Odstavec 3 zakotvuje povinnost zapisovat také změny evidovaných údajů bez zbytečného odkladu poté, co se o nich příslušný orgán dozví. Aktuálnost dat je klíčová pro efektivní výkon AML/CFT dozoru i pro operativní činnost oprávněných orgánů, neboť neaktuální informace mohou významně snížit schopnost včas reagovat na vznikající rizika.
Odstavec 4 stanoví elektronickou formu zapisování údajů, která odpovídá požadavkům na moderní a efektivní veřejnou správu. Současně se umožňuje flexibilní nastavení technického způsobu předávání údajů na základě dohody mezi jejich poskytovatelem a správcem rejstříku, což umožní zohlednit technické možnosti jednotlivých orgánů a podpoří automatizaci přenosu dat. Digitalizace zapisování přispívá ke snížení chybovosti, urychlení aktualizace údajů a celkovému zvýšení funkčnosti CRPO.
Ustanovení jako celek vytváří předpoklady pro vznik důvěryhodného a interoperabilního informačního zdroje, který posiluje schopnost státu předcházet zneužití finančního systému a efektivně reagovat na hrozby v oblasti praní peněz a financování terorismu.
K § 142
Navržené ustanovení zakotvuje subsidiární povinnost samotné povinné osoby zajistit zápis údajů do rejstříku. Tato povinnost nastupuje pouze v případech, kdy příslušné údaje nebyly zapsány příslušným orgánem dozoru, protože je orgán dozoru nemá k dispozici, ani se do rejstříku nepropsaly automaticky z jiných informačních systémů veřejné správy. Jde o pojistku zajišťující úplnost rejstříku, která dopadá zejména na specifické interní údaje, jako jsou kontaktní údaje na pracovníky pro dodržování předpisů, které orgány dozoru v momentě vzniku oprávnění zpravidla nemají k dispozici. Lhůta pro splnění této povinnosti je stanovena na 15 dnů od okamžiku, kdy se povinná osoba stala povinnou osobou. Stejná lhůta a princip platí i pro aktualizaci a opravu těchto údajů. Povinná osoba je odpovědná za správnost údajů v rejstříku, a proto pokud zjistí nesoulad nebo dojde ke změně (např. výměna kontaktní osoby), musí tuto skutečnost oznámit správci rejstříku do 15 dnů. Tímto mechanismem je na povinné osoby přenesena odpovědnost za validitu těch dat, která vznikají v jejich vnitřní sféře a o kterých veřejná správa nemůže mít bez jejich součinnosti povědomí.
K § 143
Navržené ustanovení zavádí při zápisu do CRPO institut automatického průpisu. Zavedení tohoto institutu je klíčovým prvkem snižování administrativní zátěže a naplňování principu „jedenkrát a dost“. Zákon stanoví, že identifikační údaje a jejich změny se přebírají přímo ze základních registrů, údaje o skutečných majitelích z evidence skutečných majitelů a údaje o statutárních orgánech z veřejných rejstříků. Tím se eliminuje riziko chybovosti při ručním zadávání a zajišťuje se, že státní správa pracuje s konzistentními daty napříč různými informačními systémy bez nutnosti jejich opětovného dokládání ze strany povinných osob.
Druhý aspekt tohoto ustanovení řeší situaci menších povinných osob a subjektů bez zaměstnanců. V praxi, a to na základě článku 11 AMLR bude často docházet k tomu, že u malých povinných osob funkci pracovníka pro dodržování předpisů fakticky bude vykonávat statutární orgán, jelikož by to plyne z povahy podnikání povinné osoby. V těchto případech povinných osob s malým počtem zaměstnanců, případně zvláštní formou podnikání (např. právnických profesí), pokud to bude vyhodnoceno na základě technických norem může právě funkce manažera pro dodržování předpisů a pracovníka pro dodržování předpisů splývat. Aby tyto povinné osoby nemusely duplicitně vyplňovat údaje, zákon zavádí právní fikci stanovující, že pokud povinná osoba nemá zaměstnance, automaticky se do rolí odpovědných osob (pracovníka pro dodržování předpisů, manažera pro dodržovaní předpisů a kontaktní osoby) propíše člen statutárního orgánu. Toto opatření výrazně zjednodušuje agendu pro povinné osoby bez zaměstnanců a s jen jedním členem statutárního orgánu.
K § 144
Navržené ustanovení upravuje režim poskytování údajů, který je nastaven na základě principu proporcionality a nezbytnosti využit údajů. Úplný přístup k datům, včetně citlivých údajů o kontaktních osobách, je garantován FIU (FAÚ) pro účely operativních šetření podezřelých transakcí. Ostatní orgány, jako jsou orgány činné v trestním řízení, orgány dozoru či ministerstva, mají přístup vymezený účelem jejich činnosti, tedy například orgán dozoru uvidí pouze „své“ dozorované subjekty a Ministerstvo spravedlnosti čerpá data pro ověřování bezúhonnosti. Policii ČR jsou poskytovány informace v souvislosti s jejím kontrolním oprávněním v oblasti převozů peněžní hotovosti. Aby bylo možné vykonávat danou kompetenci, musí mít přístup k registračním značkám dopravních prostředků nahlášených povinnou osobou, která v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje služby převozu peněžní hotovosti.
Vymezuje se rozsah údajů vedených v centrálním rejstříku povinných osob, které budou zveřejňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup. Rozsah zveřejňovaných údajů je nastaven s ohledem na požadavek přiměřené rovnováhy mezi transparentností, ochranou spotřebitele a zákazníků povinných osob a ochranou osobních údajů.
V případě fyzických osob budou proto zveřejňovány pouze základní identifikační údaje v podobě jména a příjmení, adresy místa pobytu a data narození společně se souhrnnými informacemi o postavení dané osoby jako povinné osoby. U právnických osob budou zveřejňovány jejich identifikační údaje v plném rozsahu stanoveném zákonem, rovněž společně se souhrnnými informacemi o jejich postavení jako povinné osoby. Takto nastavený rozsah zveřejňovaných údajů umožňuje identifikaci povinné osoby a ověření jejího postavení, aniž by docházelo k nepřiměřenému zveřejňování osobních údajů.
Současně se navrhuje zveřejňovat informace o platebních účtech uvedených v žádosti o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem. Zveřejnění těchto údajů představuje významný prvek ochrany spotřebitele a přispívá k transparentnosti poskytovaných služeb. Zákazníci i další osoby si budou moci ověřit, zda jsou finanční prostředky zasílány na platební účet, který byl držitelem povolení oznámen příslušnému orgánu dozoru. Používání jiných platebních účtů může představovat indicii zvýšeného rizika a signalizovat možné odchýlení od deklarovaného způsobu výkonu činnosti. Současně se navrhuje zveřejňovat adresy uvedené v žádosti o povolení k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. V rámci povolovacího řízení je žadatel povinen prokázat právní titul k užívání těchto adres. Jejich zveřejnění proto posiluje právní jistotu osob využívajících služby daného poskytovatele a umožňuje jim ověřit, zda jsou služby nabízeny z adres, k jejichž užívání bylo oprávnění řádně doloženo před příslušným orgánem. Za rizikovou indicii lze považovat zejména situaci, kdy je nabízeno zřízení sídla nebo virtuálního sídla na adrese, která není v centrálním rejstříku povinných osob zveřejněna a ve vztahu k níž tak nebyl v rámci povolovacího řízení doložen právní titul k jejímu užívání.
Vzhledem k tomu, že údaje oznamované v rámci povolovacího řízení mohou v průběhu času doznat změn, navrhuje se současně zveřejňovat i ohlášené změny údajů o platebních účtech a adresách. Tím bude zajištěna aktuálnost zveřejňovaných informací a současně naplněn účel jejich zveřejňování, kterým je zejména ochrana spotřebitelů a zákazníků dotčených subjektů, podpora transparentnosti trhu a posílení důvěry v regulované poskytovatele služeb.
Zveřejňovány jsou tedy pouze základní údaje o povinné osobě a její kategorizaci. Důvodem pro nezveřejňování údajů o konkrétních fyzických osobách vykonávajících činnost kontaktních osob či pracovníků pro dodržování předpisů je jejich bezpečnost. Tyto osoby jsou v první linii boje v oblasti AML/CFT a jejich veřejná identifikace by je mohla vystavit riziku nátlaku. Veřejný přístup tak plní funkci transparentnosti a informovanosti, aniž by ohrožoval bezpečnostní zájmy ve strategických oblastech.
K § 145
Navržené ustanovení podle odstavce 1 technicky upravuje vedení CRPO, které musí probíhat výhradně v elektronické podobě, což odpovídá moderním standardům eGovernmentu a umožňuje efektivní sdílení dat mezi orgány. Správce rejstříku je povinen data nejen shromažďovat, ale také zajišťovat jejich integritu a bezpečnost v souladu s předpisy o kybernetické bezpečnosti a ochraně osobních údajů.
Odstavec 2 poté stanovuje retenční dobu (dobu uchovávání údajů) na 5 let od okamžiku, kdy subjekt přestal být povinnou osobou. Tato lhůta je v souladu s obecnými promlčecími lhůtami a požadavky AMLD6, která vyžaduje uchování analytické stopy pro případná zpětná vyšetřování. Po uplynutí této doby musí být údaje vymazány, čímž je naplněna zásada omezení uložení podle GDPR. Výjimkou je situace, kdy se subjekt v mezidobí stane opět povinnou osobou, v takovém případě se data pro zachování kontinuity historie nevymazávají.
K části šestá
V rámci této části jsou upravována opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, která zahrnují postupy týkající se operací s peněžní hotovostí. Ty subsumují jednak oblast převozů peněžní hotovosti a dále také oblast omezení velkých hotovostních plateb a vkladů. Obě oblasti jsou upravovány společně, protože mají společný průnik například v definici peněžní hotovosti nebo ve způsobu oceňování peněžní hotovosti (a to ve způsobu oceňování drahých kovů a výrobků z drahých kovů nebo určení převodních kurzů peněžní hotovosti v cizích měnách).
K části šestá hlavě I
V rámci této hlavy jsou upraveny postupy týkající se výlučně kontrol souvisejících s převozy peněžní hotovosti. Regulace převozů peněžní hotovosti má dva samostatné segmenty. Jedním jsou třetizemní převozy peněžní hotovosti, které mají základ v nařízení 2018/1672. Druhou oblastí je pak regulace oblasti tzv. vnitrounijních přeprav peněžní hotovosti, která je čistě národní úpravou, avšak reaguje na požadavky mezinárodních standardů FATF, a to konkrétně doporučení č. 32 Cash controls.
V obou případech se jedná o částečné zachování již existujících povinností, které jsou upraveny v rámci nařízení 2018/1672 a částečně též v části páté AML zákona. Odlišně bude upravena oblast pro oznamování peněžní hotovosti v nedoprovázených zásilkách. V navržené právní úpravě se ustoupilo od speciální úpravy podle stávajícího AML zákona, která byla odlišná oproti úpravě v nařízení 2018/1672. V případě třetizemních odesílání nebo přijímání nedoprovázených zásilek bude tedy nově postupováno výlučně v intencích čl. 4 nařízení 2018/1672. S tímto souvisí také upuštění od užívání pojmu „oznamování“, který podle stávajícího AML zákona zahrnuje jednak oznamovací povinnost podle čl. 4 nařízení 2018/1672 a současně také ohlašovací povinnost podle čl. 3 nařízení 2018/1672. Nově je tedy povinnost označována jako „ohlašovací“, neboť úprava navrhovaná v díle 1 se primárně týká pouze plnění ohlašovací povinnosti ve vztahu k doprovázeným třetizemním zásilkám.
K části šestá hlavě I dílu 1
Tento díl upravuje postupy týkající se třetizemních převozů peněžní hotovosti, které mají základ v nařízení 2018/1672.
K § 146
Tímto ustanovením je nad rámec čl. 3 nařízení 2018/1672 vymezen okruh osob, kterým vzniká povinnost ohlásit, respektive kterým vzniká odpovědnost za to, že bude ohlášen převoz peněžní hotovosti, která vstupuje do EU nebo z ní vystupuje. Obecně je tato povinnost nařízením 2018/1672 stanovena osobě, která má peněžní hotovost při sobě. S ohledem na nově upravenou možnost ohlásit převoz peněžní hotovosti s předstihem, a to elektronickým podáním, může být tato povinnost splněna také vlastníkem peněžní hotovosti, pokud této možnosti využije.
Rozšíření o možnost ohlásit převoz peněžní hotovosti elektronicky s předstihem navazuje na odpovědnost za podání takového ohlášení. Vlastník peněžní hotovosti, kterou nevyváží nebo nedováží osobně, je odpovědný i za to, že „kurýr“ při přestupu hranice EU ohlašovací povinnost splní. Za účelem posílení právní jistoty vlastníka peněžní hotovosti se tedy zavádí možnost podat ohlášení s předstihem, a to elektronicky. Tímto postupem bude minimalizováno potenciální riziko postihu za to, že „kurýr“ na mezinárodním letišti danou povinnost nesplní.
Oproti stávající právní úpravě, a také s ohledem na možnost ohlásit převoz peněžní hotovosti dopředu, je oddělena povinnost „ohlásit“ od povinnosti „předložit“ peněžní hotovost ke kontrole.
K § 147
Upravují se konkrétní postupy pro plnění ohlašovací povinnosti související s třetizemním převozem peněžní hotovosti.
Odstavec 1 stanoví, kde má být splněna ohlašovací povinnost osobou, která má peněžní hotovost při přestupu vnější hranice EU při sobě. Vzhledem ke skutečnosti, že vnější hranice EU je v ČR pouze na mezinárodních letištích, je místo, kde má dojít ke splnění uvedené povinnosti, striktně vázáno pouze na určené místo na mezinárodním letišti, kde se bude nacházet pracovník celního úřadu. Osoba přepravující peněžní hotovost tedy bude muset navštívit určené místo a splnit povinnost stanovenou nařízením 2018/1672.
Odstavec 2 obsahuje úpravu, kdy je převoz peněžní hotovosti ohlašován s předstihem a elektronicky, přičemž ohlašovací povinnost tak již nemusí být plněna při fyzickém překročení vnější hranice EU. Takovéto ohlášení může učinit jak osoba, která bude mít peněžní hotovost při sobě, tak i vlastník převážené peněžní hotovosti. Vzhledem ke skutečnosti, že největší objem ohlášení je zpracováván v rámci Celního úřadu v Praze (na Letišti Václava Havla), bude možné ohlášení podat elektronicky právě u tohoto celního úřadu, a to bez ohledu na to, přes jaké mezinárodní letiště v ČR bude ohlašovaná peněžní hotovost následně vstupovat do EU nebo z ní vystupovat. Současně je v rámci daného odstavce upravena minimální lhůta, v jaké musí být dané podání učiněno. Lhůta 24 hodin je nutná z pohledu praktického provádění kontroly. Pokud by taková lhůta stanovena nebyla, mohlo by docházet např. k tomu, že kurýr bude mít vyplněný formulář v mobilním zařízení, ale tento by odeslal až v případě, že by mu bezprostředně hrozila kontrola ze strany celního úřadu. Maximální lhůta pro podání ohlášení není stanovena, avšak z povahy věci je zřejmé, že toto lze učinit až v situaci, kdy je možné peněžní hotovost ocenit postupem stanoveným v hlavě III (např. převodní kurzy cizích měn).
Odstavec 3 výslovně stanoví, že ohlášení podle odstavce 2 je formulářovým podáním podle daňového řádu. Tím se jednoznačně vyjasňuje procesní režim tohoto podání a jeho vztah k § 72 daňového řádu, který pro formulářová podání stanoví zvláštní požadavky na jejich formu a způsob podání, přičemž jeho obsahovou strukturu a formát stanoví MF vyhláškou. Současně se uplatní i pravidla týkající se zveřejňování datové struktury formulářových podání podle § 56 odst. 1 písm. b) bodu 4 daňového řádu. Osobám plnícím ohlašovací povinnost tak bude předem znám závazný obsah, struktura a technické náležitosti ohlášení. Navrhovaná úprava přispívá k právní jistotě ohlašujících osob i příslušných orgánů a napomáhá jednotnému a efektivnímu zpracování údajů obsažených v ohlášení dovozu nebo vývozu peněžní hotovosti.
Navrhovaná úprava zakazuje podávat ohlášení dovozu nebo vývozu peněžní hotovosti na e-mail Celního úřadu v Praze. Daná výluka je speciálně zavedena pro ohlášení dovozu nebo vývozu peněžní hotovosti, protože by bylo zatěžující vyhodnocování obsahu podání provedeného prostřednictvím elektronické pošty, a to i s ohledem na poměrně krátkou lhůtu, v jaké ho lze podat před samotným dovozem nebo vývozem. To by ve svém důsledku mohlo vést ke znemožnění přípravy navazujících úkonů, kterými mohou být např. předání podání na příslušný celní úřad, příprava na kontrolu peněžní hotovosti apod. V případě podání ohlášení dovozu nebo vývozu peněžní hotovosti na adresu elektronické pošty Celního úřadu v Praze nebude toto považováno za splnění ohlašovací povinnosti pode zákona. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že takové podání samo o sobě nezaloží žádnou deliktní odpovědnost, neboť ohlášení může podat „standardním“ způsobem při přestupu hranice EU sám kurýr peněžní hotovosti.
K § 148
Upravuje se povinnost osoby, která převáží peněžní hotovost, předložit na výzvu celního úřadu peněžní hotovost ke kontrole. Takto samostatně upravená povinnost navazuje na oddělení povinnosti ohlásit převoz peněžní hotovosti od povinnosti předložit peněžní hotovost ke kontrole. S ohledem na nově upravenou možnost podávat ohlášení elektronicky, a to v zákonem stanoveném předstihu, by povinnost současně s tímto ohlášením předkládat peněžní hotovost ke kontrole byla nesplnitelná. To, že obě povinnosti není nutno splnit současně, ostatně vyplývá z bodu č. 17 věty čtvrté recitálu nařízení 2018/1672. S povinností předložit peněžní hotovost ke kontrole je též nově upravena povinnost spolupracovat s celním úřadem při určení hodnoty této peněžní hotovosti. Tato povinnost bude prakticky aktivována v situacích, kdy bude převážena peněžní hotovost, která je převoditelným nástrojem na doručitele nebo předplacenou kartou. Při oceňování takového druhu peněžní hotovosti je nutná určitá míra spolupráce s osobou ji převážející (vizte hlavu III).
Současně je nutno zmínit, že povinnost předložit peněžní hotovost ke kontrole a spolupracovat při určení hodnoty peněžní hotovosti má také fyzická osoba, která při překročení hranice území EU má u sebe peněžní hotovost, která nebyla ohlášena některým ze stanovených způsobů.
K části šestá hlavě I dílu 2
V rámci pátého kola hodnocení ČR výborem MONEYVAL bylo ČR vytčeno, že nemá zaveden systém kontroly vnitrounijních převozů peněžní hotovosti, který má být implementován v rámci doporučení FATF č. 32. Tuto oblast nařízení 2018/1672 neupravuje, jelikož je zaměřeno pouze na vnější hranice EU, a tudíž v tomto ohledu absentuje evropská právní úprava, která by tuto oblast pokrývala. Navíc čl. 63 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie sice zakazuje všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy, nicméně v čl. 65 odst. 1 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie se stanoví, že čl. 63 není dotčeno právo členských států mimo jiné stanovit postupy pro ohlašování pohybu kapitálu pro účely správní nebo učinit opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností. Právo EU tedy nepředstavuje překážku pro zavedení dodatečných vnitrostátních kontrol pohybu peněžní hotovosti uvnitř EU, ba naopak, bod č. 9 recitálu nařízení 2018/1672 s takovouto možností explicitně počítá. Pro naplnění výše uvedeného doporučení a odstranění dlouhodobě přetrvávajícího negativního hodnocení v této věci výborem MONEYVAL byla AML zákonem zavedena informační povinnost v rámci nejvyššího možného limitu 15 000 EUR. Povinnost zavedená v rámci AML zákona je přebírána i do nové právní úpravy (s drobnými změnami týkajícími se neprovedení kontroly a dále zapojení Policie České republiky do těchto kontrol).
K § 149
Pro další plnění výše uvedeného doporučení je navrženo zachovat dosavadní povinnost podle stávajícího AML zákona, tzn. ponechat informační povinnost v rámci nejvyššího možného limitu daného doporučením FATF, tedy 15 000 EUR. Oproti deklaračnímu principu v případě třetizemních dovozů a vývozů je v daném případě zachován stávající informační princip, a to pouze za situace, kdy je k poskytnutí informací osoba vyzvána. Zjednodušení pro subjekty, na které by mohla daná povinnost dopadnout, zůstává zachováno, neboť informační povinnost bude možné splnit až na místě a pouze v případě kontroly zaměřené na převozy peněžní hotovosti. S ohledem na skutečnost, že kontrolu dodržování informační povinnosti bude moci nově provádět též Policie České republiky, a to zpravidla na pozemních komunikacích, rozšiřuje se tak nově oprávnění vyzvat k poskytnutí informací (splnění informační povinnosti) také na Policii České republiky.
Současně je však nutné upozornit, že samotný faktický převoz nadlimitní částky peněžní hotovosti nemusí vždy založit nutnost vyzvat převážející osobu ke sdělení požadovaných informací. Uplatňování této pravomoci vychází z principu rizikově orientovaného přístupu, který je jedním ze základních principů systému AML/CFT. Celní úřad nebo Policie České republiky proto nejsou povinny vyzývat k poskytnutí informací ve všech případech zjištění převozu peněžní hotovosti nad stanovený limit. Je na příslušníkovi provádějícím kontrolu, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zjištěné rizikové faktory a účel kontroly posoudil, zda existují důvody pro uplatnění výzvy ke splnění informační povinnosti.
Obdobně bude Policie České republiky postupovat i v případech, kdy v rámci výkonu svých jiných zákonných oprávnění zjistí, že kontrolovaná osoba převáží peněžní hotovost v hodnotě dosahující nebo převyšující stanovený limit. Příkladem mohou být kontroly cizinců prováděné za účelem ověření splnění podmínek pobytu na území České republiky podle § 103 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Ani v těchto případech nebude automaticky následovat výzva k poskytnutí informací podle tohoto ustanovení, ale Policie České republiky posoudí potřebu jejího uplatnění s ohledem na okolnosti konkrétního případu a vyhodnocená rizika související s možnou legalizací výnosů z trestné činnosti nebo financováním terorismu.
Je též zaváděna povinnost spolupracovat s celním úřadem nebo Policií České republiky při určení hodnoty peněžní hotovosti. Tato povinnost bude zpravidla aktivována v situacích, kdy bude převážena peněžní hotovost, která je převoditelným nástrojem na doručitele nebo předplacenou kartou. Při oceňování takového druhu peněžní hotovosti je nutná určitá míra spolupráce s jejím držitelem (vizte hlavu III).
Informační povinnost podle tohoto ustanovení dopadá na veškeré převozy peněžní hotovosti na území České republiky bez ohledu na místo zahájení nebo ukončení přepravy. Navržená právní úprava vychází ze skutečnosti, že na vnitřních hranicích EU nejsou standardně vykonávány hraniční kontroly, a kontrola přepravy peněžní hotovosti proto nemůže být vázána pouze na konkrétní hraniční přechody nebo jiná předem určená místa. Kontrolní činnost celních úřadů a Policie České republiky může být z tohoto důvodu prováděna kdekoli na území České republiky, kde jsou k tomu splněny zákonné podmínky.
Z uvedeného důvodu se informační povinnost na výzvu příslušného orgánu vztahuje na jakýkoli převoz peněžní hotovosti dosahující nebo převyšující stanovený limit realizovaný v rámci území České republiky. Není rozhodné, zda se jedná o přepravu uskutečňovanou po pozemních komunikacích, železnicí, letecky nebo jiným způsobem, ani zda přepravovaná peněžní hotovost bezprostředně souvisí s přeshraničním pohybem osob nebo majetku. Rozhodující je pouze skutečnost, že se jedná o převoz peněžní hotovosti na území České republiky, který může být v souladu se zákonem předmětem kontroly a v souvislosti s touto kontrolou i předmětem výzvy ke splnění informační povinnosti.
K § 150
Zůstává též zachována povinnost stanovená v současném AML zákoně ve vztahu k nedoprovázeným zásilkám peněžní hotovosti přepravovaným v rámci EU. Povinnost poskytnout informace je možné uložit jak příjemci, tak i odesílateli takové zásilky. Oproti kontrole doprovázených zásilek je v případě nedoprovázených zásilek ponechána kontrolní kompetence pouze celnímu úřadu. Stanoví se pevná lhůta deseti dnů pro odpověď na výzvu k poskytnutí informací, jelikož se jedná o informace, kterými by předmětná osoba měla disponovat.
Je též zaváděna povinnost spolupracovat s celním úřadem při určení hodnoty peněžní hotovosti. Tato povinnost bude prakticky aktivována v situacích, kdy bude převážena peněžní hotovost, která je převoditelným nástrojem na doručitele nebo předplacenou kartou. Při oceňování takového druhu peněžní hotovosti je nutná určitá míra spolupráce s jejím držitelem (vizte hlavu III). Zde se stanoví diskreční lhůta, jelikož spolupráce při oceňování některých druhů peněžní hotovosti může být náročnější. Po dobu, po kterou nebude tato povinnost splněna, může být peněžní hotovost zadržena.
K § 151
Zůstává též zachován rozsah informací požadovaných v rámci plnění informační povinnosti při přepravě peněžní hotovosti podle stávajícího AML zákona. Oproti režimu stanovenému pro třetí země je značně zredukováno množství informací, které musí osoba přepravující peněžní hotovost znát, respektive které je na výzvu kontrolního orgánu povinna sdělit (např. z hlediska povahy vztahu bude stačit sdělit, že se jedná o přepravní smlouvu, nebo že je daná osoba vlastníkem přepravované peněžní hotovosti). Lze tedy konstatovat, že v případě vnitrounijních přeprav peněžní hotovosti jsou požadovány pouze takové informace, které by měla osoba peněžní hotovost přepravující vždy znát, a to jak v případě, že je přepravována její vlastní peněžní hotovost, tak i v případě, že se jedná o peněžní hotovost přepravovanou pro jinou osobu. Ke stejnému závěru lze dospět i v případě příjemce nebo odesílatele nedoprovázené zásilky obsahující peněžní hotovost.
Pokud by kontrolní orgán požadoval poskytnutí dalších informací k přepravované (odesílané nebo přijímané) peněžní hotovosti, přičemž povinnost poskytnout takové informace by vyplývala z jiných právních předpisů, nezaložilo by neposkytnutí takové informace oprávnění kontrolního orgánu postupovat dále tak, jako by se jednalo o nesplnění informační povinnosti.
Pro účely plnění informační povinnosti se stanovuje rozsah identifikačních údajů osob, které bude muset osoba převážející, odesílající nebo přijímající peněžní hotovost sdělit v případě kontroly a to odkazem na rozsah identifikačních údajů pro účely zápisu do CRPO, neboť tento rozsah je pro splnění sledovaného účelu pro danou oblast zcela dostačující. Povinnost sdělit informace ve stanoveném rozsahu se bude vztahovat jak k identifikačním údajům osoby fyzicky peněžní hotovost přepravující, tak k identifikačním údajům příjemce peněžní hotovosti a jejího vlastníka, které osoba, jež fyzicky peněžní hotovost přepravuje, bude muset znát.
K části šestá hlavě I dílu 3
Vzhledem k tomu, že nově je do systému kontrol začleněna i Policie České republiky, je nutné postupy pro kontrolu přepravy peněžní hotovosti upravit v rámci samostatného dílu. Ponechání kontrolních postupů v rámci příslušných dílů upravujících jak oznamovací, tak i informační povinnost by mohlo být adresáty právních norem vnímáno jako nepřehledné a chaotické. V rámci tohoto dílu je tedy vymezeno, kdo a pro jaké situace je kontrolním orgánem, jaký je procesní rámec prováděných kontrol, a upravuje se zvláštní postup pro neprovedení kontroly. V poslední řadě daný díl obsahuje úpravu zadržení peněžní hotovosti a také postupy pro její případné vracení.
K § 152
V rámci daného ustanovení se upravují oprávnění celního úřadu v rámci kontroly přepravy peněžní hotovosti. Celní úřad bude i nadále oprávněn kontrolovat jak plnění ohlašovací nebo oznamovací povinnosti, tak i plnění informační povinnosti.
Explicitně se upravuje i prolomení listovního tajemství. Co do rozsahu prolomení listovního tajemství zůstává toto zachováno ve stejném rozsahu, v jakém je upraveno stávajícím AML zákonem. S ohledem na skutečnost, že peněžní hotovostí se rozumí například i cestovní šeky nebo peněžní poukázky směnitelné za hotové peníze, cenné papíry na doručitele nebo na řad, případně i další investiční nástroje, které jsou podepsané, ale neobsahují jméno příjemce, se nejedná o oběživo (peníze), ani drahé kovy (zboží), ale o listiny, na které se vztahuje listovní tajemství. Je tedy nutné, aby bylo pro účely kontroly prolomení listovního tajemství zachováno. Bez dané úpravy by nedoprovázené zásilky obsahující vybrané druhy peněžní hotovosti nebylo možno kontrolovat. Tato nemožnost vychází z toho, že ustanovení § 35 zákona o celní správě sice stanoví oprávnění celníka při výkonu působnosti orgánu CS ČR provádět kontrolu osob, zavazadel, dopravních prostředků, jejich nákladů, přepravních a průvodních dokumentů a poštovních a jiných zásilek, ale toto oprávnění celníka ke kontrole poštovních a jiných zásilek se neuplatní na poštovní a jiné zásilky, na jejichž obsah se vztahuje listovní tajemství. Dané prolomení však není bezbřehé a bude ho možné aplikovat pouze za situace, kdy bude podezření, že zásilka obsahuje peněžní prostředky ve výši, u které vzniká oprávnění požadovat podání oznámení (tzn. 10 000 EUR), nebo lze požadovat poskytnutí informací o zásilce (tzn. 15 000 EUR). Při kontrole zásilky obsahující listiny se pak použije ustanovení celního zákona o kontrole zásilky/zákona o celní správě obdobně, tj. provedení kontroly potvrdí celní úřad na obalu zásilky a sepíše o něm úřední záznam. Dále se využije i ustanovení celního zákona/zákona o celní správě vztahující se k diplomatickým zásilkám, které jsou z předmětu kontroly vyjmuty.
Při provádění kontroly přepravy peněžní hotovosti bude celní úřad postupovat podle daňového řádu. Třetizemní převozy peněžní hotovosti jsou prováděny v souvislosti s výkonem celního dohledu a v tomto ohledu je vhodné upravit postupy podle stejného procesního předpisu. Oblast vnitrounijní přepravy peněžní hotovosti, která je čistě národní úpravou, pak souvisí především s kontrolami na silnici, které jsou ve většině případů prováděny v procesním režimu daňového řádu, a v tomto ohledu je žádoucí, aby probíhaly podle jednoho procesu.
K § 153
Zcela nově se upravují parametry pro situace, kdy sice existují objektivní kritéria pro provedení kontroly plnění informační povinnosti u doprovázených zásilek, ale při splnění zákonem stanovených podmínek lze předpokládat, že kontrola přepravované peněžní hotovosti v rozsahu běžně zákonem požadovaných informací byla vykonána v rámci běžných činností provedených povinnou osobou. Jedná se o situace, kdy bude detekován potenciální převoz peněžní hotovosti zajišťovaný soukromou bezpečnostní službou, která je zapsaná na seznamu zapisovaných osob a nahlásila registrační značku příslušného dopravního prostředku podle tohoto zákona. V takovém případě kontrolující celní úřad vozidlo nezastaví a kontrolu neprovede, přičemž ověření informací o přepravované peněžní hotovosti bude možné získat následně v rámci běžných oprávnění FIU nebo při kontrole plnění povinností povinnou osobou ze strany celního úřadu. Je však nutno upozornit, že upuštění od kontroly bude možné pouze za situace, kdy soukromá bezpečnostní služba splní všechny tímto zákonem stanovené povinnosti. Nenahlášení registrační značky příslušného vozidla soukromou bezpečnostní službou však nepředstavuje přestupek. Tímto však není dotčeno oprávnění zastavit daný dopravní prostředek na základě jiného právního titulu (např. podezření na páchání trestné činnosti apod.).
Pro Policii České republiky se daná výjimka neuplatní, neboť podle zákona o Policii České republiky nemůže tato pro účely kontroly převozu peněžní hotovosti vozidla samostatně zastavovat.
K § 154
V rámci odstavců 1 a 2 se upravují zvláštní pravidla, kdy kontrolní orgán zadrží peněžní hotovost. S ohledem na nově zaváděnou možnost za stanovených podmínek peněžní hotovost nezadržet se jedná o úpravu povinnosti zadržení provést. V případě zadržení peněžní hotovosti se jedná o předběžné opatření, na které musí vždy navazovat další šetření, případně řízení (typicky řízení o přestupku). Tato úprava je obsažena v odstavci 1.
Trochu odlišná situace bude v případě, kdy celní úřad pojme podezření, že nedoprovázená zásilka odesílaná z EU do třetí země nebo zásilka zasílaná ze třetí země do EU obsahuje peněžní hotovost v úhrnné hodnotě alespoň 10 000 EUR. V takovém případě celní úřad peněžní hotovost zadrží až minimálně doby, než bude splněna oznamovací povinnost podle čl. 4 nařízení 2018/1672. Oprávnění takovouto zásilku dočasně zadržet vyplývá přímo z čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1672. Obdobná situace bude i v případě, kdy celní úřad bude kontrolovat zásilku peněžní hotovosti, která je odesílána do jiného členského státu EU, nebo je z tohoto přijímána. Pokud bude existovat podezření, že zásilka obsahuje peněžní hotovost, u které lze požadovat poskytnutí informací, zadrží tuto zásilku do doby, než obdrží požadované informace. Zadržení bude též zrušeno v situaci, kdy je na základě výzvy doloženo, že informační nebo oznamovací povinnost nemusí být plněna (např. hodnota je nižší než 15 000/10 000 EUR). Tato úprava je obsažena v odstavci 2. Pokud však ve stanovené lhůtě celní úřad neobdrží žádné informace, zadržení bude pokračovat i nadále, ovšem důvodem k pokračování takového zadržení bude již některý z důvodů uvedených v odstavci 1.
S ohledem na skutečnost, že kontrola třetizemních přeprav peněžní hotovosti a také kontrola nedoprovázených zásilek peněžní hotovosti uvnitř EU je ponechána ve výlučné kompetenci celního úřadu, se upravují parametry k zadržení peněžní hotovosti v odstavci 1 a 2 explicitně ve vztahu k celnímu úřadu, a to včetně oprávnění zadržet doprovázenou vnitrounijní zásilku peněžní hotovosti. V případě vnitrounijních přeprav peněžní hotovosti je oprávněna zadržet peněžní hotovost za stanovených podmínek též Policie České republiky, přičemž s ní související úprava je obsažena v odstavci 3.
Zatímco v případě kontroly provedené celním úřadem bude důvodem k zadržení podle tohoto zákona také důvodné podezření, že kontrolovaná peněžní hotovost souvisí s legalizací výnosů z trestné činnosti, tak v případě kontroly provedené Policií České republiky je tato úprava nadbytečná. Celní úřad bude v případě kontroly vystupovat výlučně v postavení správního orgánu a nikdy nebude v postavení orgánu činného v trestním řízení, resp. policejního orgánu podle trestního řádu. Orgánem CS ČR, který má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu, je podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o celní správě pouze GŘC, nikoli celní úřad. V případě Policie České republiky je situace odlišná, neboť podle § 12 odst. 2 písm. a) trestního řádu se policejními orgány rozumějí útvary Policie České republiky. Lze tedy předpokládat, že policisté, kteří budou v rámci Policie České republiky provádět kontroly plnění informační povinnosti při přepravě peněžní hotovosti, budou v postavení orgánu činného v trestním řízení. V rámci kontroly plnění informační povinnosti související s přepravou peněžní hotovosti bude tedy možné v případě podezření na spáchání trestného činu (včetně legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu), aplikovat primárně postupy podle trestního řádu, takže postupy pro zadržení peněžní hotovosti podle tohoto zákona, respektive postupy pro odnětí věci podle zákona o Policii České republiky, se neuplatní. Nicméně i v případě, že na základě výsledku kontroly bude Policie České republiky nadále postupovat podle trestního řádu, bude existovat povinnost předat informace z této kontroly stanoveným postupem.
S ohledem na rozdílné procesy pro kontrolní činnosti je upraveno, že při zadržení peněžní hotovosti bude celní úřad postupovat se stanovenými výjimkami podle zákona o celní správě, zatímco u Policie České republiky bude využit postup pro odnětí věci podle zákona o Policii České republiky. Z praktického hlediska se jeví jako racionálnější řešení ponechat postupy pro zadržování peněžní hotovosti v procesech, které celní úřady i Policie České republiky využívají pro zadržování zboží/věcí standardně, než normovat nový, univerzální proces pro zadržení. V obou dvou případech bude peněžní hotovost odejímána faktickým úkonem, o kterém v případě postupu podle zákona o celní správě bude následně sepsán protokol nebo úřední záznam, který se předá osobě, které je peněžní hotovost zadržována. V případě Policie České republiky bude o zadržení vystaveno dotčené osobě potvrzení. Lze tedy konstatovat, že se jedná o obdobné postupy.
K § 155
V návaznosti na povinnost zadržet peněžní hotovost je nutno upravit pravidla, za jakých se k zadržení peněžní hotovosti nepřistoupí. V obecné rovině bude možné v rámci kontroly přepravy peněžní hotovosti upustit od zadržení peněžní hotovosti, pokud je o přestupku rozhodnuto příkazem na místě a pokuta je na místě uhrazena. S ohledem na rozdílný způsob plnění povinností při přepravě peněžní hotovosti však prakticky přichází v úvahu pouze situace, kdy je peněžní hotovost přepravována kurýrem (vizte podmínku „pokuta je na místě uhrazena“). V případě nedoprovázených zásilek není na místě přítomný ani vlastník, příjemce ani odesílatel peněžní hotovosti, tudíž nemůže být tato podmínka splněna. Typicky se může jednat o situace nesplnění ohlašovací povinnosti u „doprovázené“ peněžní hotovosti při pouze mírném překročení limitu. V takovém případě by zadržení celé částky peněžní hotovosti mohlo být nepřiměřeně tvrdým opatřením, respektive samotná administrace všech postupů by mohla způsobit zmeškání odletu cestujícím. Současně odpadne následné náročné provádění řízení o přestupku s problematickým doručováním, především u cizích státních příslušníků usazených mimo území EU.
K § 156
V rámci odstavce 1 je speciální úprava, která se týká vracení zadržené peněžní hotovosti v nedoprovázené zásilce odesílané do třetí země nebo z takové země zasílané. V takovém případě se peněžní hotovost nezadržuje pro další řízení, ale pouze do doby, než je zasláno oznámení. Upravuje se tedy, že peněžní hotovost bude vrácena bezprostředně po obdržení oznámení. Současně se nastavují další podmínky, za kterých nebude možné zadrženou peněžní hotovost vrátit; těmi jsou např. pochybnost o správnosti deklarovaných údajů, nebo existence jiné právní překážky vrácení (např. nutnost vyměřit clo a DPH). V případě daného zadržení je z logiky věci vyloučeno i částečné vrácení zadržené peněžní hotovosti z důvodu odstranění tvrdosti zákona.
Vzhledem k povaze zadržení peněžní hotovosti v ostatních případech a dopadu, který může mít na volný pohyb a právo na vlastnictví, by doba zadržení měla být omezena na naprosto minimální čas, který kontrolní orgán potřebuje ke zjištění, zda existují důvody pro další zásah, například vyšetřování či zajištění peněžní hotovosti na základě jiných právních nástrojů. V daném případě je tedy základní doba pro zadržování stanovena v souladu čl. 7 odst. 3 nařízení 2018/1672, a to i pro zásilky, u kterých je požadováno splnění informační povinnosti. Po této lhůtě je možno peněžní hotovost dále zadržovat ve zvláštních a řádně odůvodněných případech, například když příslušné orgány obtížně získávají informace o možné trestné činnosti, mimo jiné, je-li nutná komunikace s jiným státem, kdy je nezbytné překládat dokumenty, nebo je složité identifikovat a kontaktovat majitele peněžní hotovosti nebo odesílatele anebo příjemce v případě zásilek. Stanovení lhůty pro zadržování peněžní hotovosti jednak chrání oprávněné zájmy vlastníků peněžní hotovosti a jednak je určitým nástrojem, který má působit na příslušné orgány, aby prověřování, případně související řízení o uložení sankce, probíhalo pokud možno co nejrychleji.
Explicitně se upravují situace, kdy se mají vrátit zadržené peněžní prostředky. Jednou z kategorií podmínek pro nevrácení zadržených peněžních prostředků je i existence jiné právní překážky. Takovou překážkou může být například nezajištěný celní dluh na dováženém zboží, kterým mohou být vysoce hodnotné komodity (zlato). V případě dovozu takové komodity, kdy nebylo podáno celní prohlášení, nelze bez splnění dalších povinností ze strany dovozce (deklaranta) zajištěný předmět vrátit. Obdobná situace nastane, pokud dojde k „přezajištění" zadržených peněžních prostředků orgánem činným v trestním řízení podle trestního řádu.
Z hlediska samotného vracení peněžní hotovosti se tato hotovost vrací primárně osobě, které byla odňata, a to v souladu s nařízením 2018/1672. I z praktického hlediska pak vzhledem k faktu, že osoba, která peněžní hotovost převáží (např. přepravní společnost u nedoprovázené zásilky peněžní hotovosti), je lépe identifikovatelná než vlastník, je vhodné vracet převáženou hotovost této osobě. Zároveň nelze vyloučit vrácení věci osobě, která prokáže, že je vlastníkem peněžní hotovosti a o její vrácení požádá, nebrání-li tomu jiná zákonná překážka.
Z důvodů odstranění tvrdosti právního předpisu se též upravuje postup, kdy je hodnota zadržených peněžních prostředků ve výrazném nepoměru k hrozící výši pokuty nebo jiných nákladů. Jedná se například o situace, kdy bude zadržena peněžní hotovost v hodnotě 1 000 000 EUR, přičemž podle zákona hrozí sankce ve výši cca. 390 000 EUR (max. 10 000 000 Kč). V takovém případě by celní úřad ponechal v režimu zadržení pouze odpovídající část peněžní hotovosti a zbytek by mohl vrátit, v souladu se zákonem o celní správě. Tento postup není možné uplatnit při zadržení nedoprovázených zásilek peněžní hotovosti, neboť v těchto případech nebude možné vracet, a to ani zčásti, peněžní hotovost do doby, než bude splněna oznamovací nebo informační povinnost.
K části šestá hlavě I dílu 4
Upravuje se způsob zpracování informací získaných v rámci kontrol převozů peněžní hotovosti a jejich předávání mezi orgány státní správy, kterými mohou být tyto informace využívány. Nastavení jasných pravidel pro zaznamenávání informací a jejich možné využití je nezbytné jednak z důvodu, že kontrola bude nově rozdělena mezi celní úřady a Policii České republiky, a jednak s ohledem na skutečnost, že využití informací, na které dopadá daňová mlčenlivost podle daňového řádu, musí být řádně odůvodněno, případně musejí být nastavena jasná kritéria, která případné příliš široké využití informací omezí.
K § 157
Dané ustanovení řeší rozsah informací zaznamenávaných v souvislosti s kontrolou přepravy peněžní hotovosti. S ohledem na nutnost auditní stopy ke všem kontrolám provedeným v oblasti přepravy peněžní hotovosti je třeba zaznamenávat informace o všech kontrolách, tzn. jak o „pozitivních“, tak i o „negativních“. Co do rozsahu informací je odkazováno na ohlašovací formulář EU a u vnitrounijních převozů pak na rozsah informací stanovených tímto zákonem. Současně je definován zjednodušený okruh zaznamenávaných informací v případě tzv. „negativních“ kontrol. Nad rámec informací přímo souvisejících s kontrolou bude povinnost zaznamenávat informace o zadržení a případně i vrácení peněžní hotovosti a o upuštění od zadržení z důvodu uhrazení pokuty na místě. Z výše uvedeného vyplývá, že celní úřad nemusí samostatně zaznamenávat informace o zadržení nedoprovázených zásilek peněžní hotovosti z důvodů výzvy ke splnění oznamovací povinnosti podle nařízení 2018/1672 nebo informační povinnost tohoto zákona. Poté, co obdrží požadované informace, budou tyto zaznamenány standardním způsobem.
Daná úprava současně nestanoví, jakým způsobem mají být u jednotlivých orgánů provádějících kontrolu informace zaznamenávány. Informace mohou být tedy zaznamenávány v rámci dílčích informačních systémů u každého orgánu provádějícího kontrolu, nebo „sbírány“ analogově a soustřeďovány v jednom místě, samozřejmě při zajištění ochrany zaznamenávaných informací z důvodu ochrany osobních údajů a dodržení povinnosti mlčenlivosti. Na druhou stranu by tyto informace měly být zaznamenávány strukturovaně, a to z důvodu jejich následného zpracovávání a poskytování dalším orgánům podle tohoto zákona.
Upravuje se také omezení pro zpracovávání osobních údajů a ostatních zaznamenávaných informací a doba, po kterou bude možné tyto informace zpracovávat ze strany orgánu, který provedl kontrolu. Vzhledem k faktu, že ve vztahu k plnění oznamovací a ohlašovací povinnosti podle nařízení 2018/1672 jsou tato omezení stanovena přímo v čl. 13 daného nařízení, jeví se jako vhodné a přehledné převzít daná omezení na celou oblast jako celek (to znamená také na oblast upravenou čistě na národní úrovní).
K § 158
Je nutno stanovit orgány státní správy, které budou moci informace pořízené v rámci kontrol přepravy peněžní hotovosti využívat. Z povahy věci, respektive v souladu s čl. 9 nařízení 2018/1672, to bude primárně FIU. Další orgány, které mohou dané informace využívat, budou orgány CS ČR, orgány FS ČR a Policie České republiky.
V případě orgánů CS ČR je nezbytnost disponovat informacemi z kontrol přeprav peněžní hotovosti dána především tím, že celní úřady i nadále budou „generálním“ kontrolním orgánem pro danou oblast. Aby bylo možné provádět kontrolní činnost jako rizikově orientovanou, je nutné analyticky vyhodnocovat veškeré dostupné informace z provedených kontrol. Tímto je do jisté míry naplňována také jeden ze základních úkolů orgánů CS ČR, kterým je „ochrana ekonomických zájmů České republiky a trhu“.
Nezbytnost poskytování informací Policii České republiky vyplývá z její role v rámci boje proti praní špinavých peněz, neboť některé její speciální útvary se věnují právě vyšetřování jednotlivých případů finanční kriminality, praní peněz a finančnímu šetření. Pro správné fungování je tedy prospěšné, aby nejen tyto útvary Policie České republiky, ale také útvary poskytující analytickou podporu disponovaly plnou paletou informací z kontrol přeprav peněžní hotovosti.
Orgány FS ČR se v současné době prakticky nedostanou k informacím z kontrol přeprav peněžní hotovosti, a to i přesto, že na pozadí některých nelegálních přeprav bývají často velké úniky na daních nebo obdobných poplatcích. Tento stav se tedy napravuje a informace budou zasílány k využití také orgánům FS ČR.
Současně se stanoví omezení, že nakládat s informacemi bude možné pouze pro výkon působnosti jednotlivých orgánů vyplývající z právních předpisů a zároveň pouze pro účely předcházení trestné činnosti a jejího potírání. Toto omezení využití vyplývá přímo z čl. 13 odst. 2 nařízení 2018/1672.
Z ryze praktických důvodů se upravují konkrétní správní úřady v rámci dotčených orgánů, kterým budou informace z kontrol přeprav peněžní hotovosti zasílány. S výjimkou FIU jsou to vždy správní úřady stojící v čele jednotlivých orgánů. Interní distribuce informací (případně pouze dílčích informací) v rámci vnitřního organizačního uspořádání bude tedy na těchto správních úřadech, samozřejmě při zachování účelu, pro jaký jsou informace poskytovány.
Vzhledem k tomu, že není stanoven jednotný formát pro zaznamenávání informací z kontrol přeprav peněžní hotovosti, bylo by velmi problematické legislativně upravit způsob poskytování informací mezi jednotlivými správním úřady. Proto je způsob a četnost poskytování ponechána na dohodě mezi těmito úřady.
Protože informace získávané celními úřady v rámci kontroly přepravy peněžní hotovosti jsou chráněné daňovou mlčenlivostí, prolamuje se tato ve vztahu k poskytování a dalšímu využití především ze strany útvarů Policie České republiky.
Zaslané informace si „dědí“ také omezení z titulu ochrany osobních údajů a doby pro jejich zpracovávání, a to v rozsahu, jakým je toto omezení upraveno čl. 13 nařízení 2018/1672. Příjemce informací tedy nebude moci tyto informace zpracovávat po neomezenou dobu, ale plně se na něj uplatní regulace podle výše jmenovaného čl. 13 nařízení 2018/1672, a to bez ohledu na to, zda se jedná o informace získané postupem podle nařízení 2018/1672 (třetizemní převozy) nebo podle národní úpravy (vnitrounijní převozy). Maximální doba zpracovávání bude tedy stanovena v délce 5 let od pořízení informace orgánem provádějícím kontrolu, přičemž tuto lhůtu bude možné prodloužit maximálně o tři roky, a to pouze na základě důkladného posouzení nutnosti a přiměřenosti dalšího uchovávání, v jehož rámci bude prodloužení lhůty shledáno odůvodněným a nezbytným pro plnění konkrétních úkolů souvisejících s bojem proti legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu.
K části šestá hlavě II
Zcela nově se problematika omezení velkých hotovostních plateb zařazuje mezi dílčí oblasti AML/CFT. Doposud byla daná oblast upravována čistě na národní úrovni, a to zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Nově tedy bude zmíněný zákon zrušen, neboť právní úprava pro omezení velkých hotovostních plateb je obsažena v AMLR a částečně také v tomto zákoně.
K § 159
Navržená úprava stanoví, že nemovitá věc se pro účely této úpravy považuje za zboží. Tento krok je nezbytný pro zajištění právní jistoty, jelikož i nemovitosti mohou být předmětem transakcí, kde se využívá velká hotovostní platba. S ohledem na smysl regulace omezení plateb v hotovosti by nezahrnutí nemovité věci pod danou regulaci šlo zcela proti jejímu smyslu. Nemovité věci jsou dlouhodobě nejčastější kategorií věcí, které jsou předmětem zastíracího jednání pachatelů trestné činnosti. Vzhledem k situaci na realitním trhu, nelze očekávat v tomto směru razantní pozitivní změnu, spíše naopak. Nemovitá věc představuje pro pachatele trestné činnosti související s praním špinavých peněz investici, jejíž hodnota v čase stále roste, resp. její hodnota výrazně neklesá. Zároveň nemovitá věc v případě nájmů (smluv o ubytování apod.) může generovat další výnosy z trestné činnosti.
K § 160
Stanoví se, že postupy upravované v rámci dotčené hlavy budou použitelné ve vztahu k úpravě omezení velkých hotovostních plateb za zboží nebo služby podle AMLR. Úprava omezení velkých hotovostních plateb obsažená v AMLR se neuplatní vůči jiným osobám než těm, které nabízejí zboží nebo služby. Oproti stávající úpravě provedené zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se jedná o úpravu mírnější. Předkládaná právní úprava však navrhuje širší úpravu rozsahu osob dotčených regulací omezení velkých hotovostních plateb a tento stav se jeví z více důvodů jako vhodnější. Jednak je tento rozsah osob dotčených regulací upraven již stávající právní úpravou a tato regulace není vnímána jako problematická, a to jak ze strany veřejnosti, tak orgánů dozoru. Z důvodu eliminace mezer, které by mohly umožnit obcházení pravidel pro omezení velkých hotovostních plateb, se upřesňuje, že omezení se vztahuje nejen na obchodní transakce osob obchodujících se zbožím nebo službami, ale i na hotovostní platby nepodnikajících fyzických osob a také právnických osob, které neposkytují zboží ani služby. Explicitně se též upravuje, že výluka pro platby mezi nepodnikajícími fyzickými osobami podle čl. 80 odst. 4 písm. a) AMLR se nepoužije.
Úprava navazuje na rozšíření okruhu subjektů, na které bude dopadat omezení velkých hotovostních plateb. Vzhledem k tomu, že AMLR v čl. 80 pro sčítání částek vychází z principu věcného (věcně související platby), zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vycházel z principů časového (jeden příjemce a jeden poskytovatel za jeden kalendářní den), lze považovat za vhodné, aby u tohoto rozšířeného okruhu adresátů, na které bude dopadat omezení velkých hotovostních plateb, byl zachován princip časový, který je s ohledem na dotčené subjekty (nepodnikající osoby) vhodnější. Zachování věcného principu by mohlo vést k tomu, že např. při placení měsíčního nájmu ve výši 10 000 Kč by již 26. měsíc vznikla povinnost provést platbu bezhotovostně z důvodu překročení limitu (10 000 euro, při kurzu 25 Kč/EUR). Nepodnikající fyzická osoba nemusí mít zřízen bankovní účet pro bezhotovostní platby. Stanovuje se tedy, že pro nepodnikající subjekty se princip věcně souvisejících plateb nepoužije, ale použije se princip časový.
K § 161
Navrhované ustanovení upravuje povinnost orgánů dozoru a orgánu kontroly poskytovat informace o zjištěných porušeních povinností stanovených v hlavě upravující omezení velkých hotovostních plateb. Cílem je zajistit efektivní spolupráci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, zejména s finančními úřady, příslušnými orgány dozoru a FIU, a tím přispět k účinnému vymáhání právních předpisů v oblasti omezení hotovostních plateb.
K odstavci 1
VARIANTA I
Výslovně se vymezuje, že povinnost informovat se týká případů, kdy je porušení zjištěno u jiné osoby obchodující se zbožím nebo poskytující služby, která však není dozorovanou povinnou osobou. Tím se zajišťuje přesná návaznost na předchozí §, který stanoví povinnosti právě těmto osobám.
Cílem je zajistit, aby informace o porušení povinností podle této hlavy byly předávány i v případech, kdy porušení zjistí orgán dozoru u osob, které nejsou povinnými osobami podle zákona, ale na které se vztahuje zákaz přijímat nebo provádět velké hotovostní platby.
Toto je nezbytné pro případ, že zákonodárce zamýšlí výslovně pokrýt pouze osoby obchodující se zbožím nebo poskytující služby, a tím zachovat úzkou vazbu na předchozí ustanovení.
VARIANTA II
Tato varianta používá obecnější formulaci „jinou osobou než dozorovanou povinnou osobou“, čímž ponechává širší prostor pro výklad, na koho se povinnost vztahuje.
Cíl varianty II: Umožnit širší aplikaci ustanovení v případech, kdy by porušení mohlo být zjištěno i u jiných osob, než jsou osoby obchodující se zbožím nebo poskytující služby, a které nejsou povinnými osobami.
Dopad: Varianta II zohledňuje rozšíření působnosti zákona na další subjekty.
K odstavci 2
Tento odstavec stanoví povinnost orgánu kontroly podle části třetí tohoto zákona informovat příslušný orgán dozoru v případě, že zjistí porušení povinností podle této hlavy u povinné osoby. Umožňuje tak efektivní přenos informací mezi kontrolními a dozorovými orgány.
K odstavci 3
Odstavec upravuje povinnost informovat FIU, a to jak ze strany orgánu dozoru, tak i ze strany orgánu kontroly, v případě zjištění porušení povinností týkajících se omezení velkých hotovostních plateb. Výčet údajů, které mají být FIU poskytnuty, je stanoven tak, aby umožnil efektivní vyhodnocení rizik AML/CFT. Informační povinnost orgánů dozoru vůči FIU musí být chápána jako speciální (ve vztahu k obecné úpravě poskytování informací FIU), neboť u tohoto druhu informace nemusí být vnímána souvislost s legalizací výnosů z trestné činnosti, financováním terorismu apod. Nicméně informace o porušení povinností v oblasti omezení velkých hotovostních plateb je v rámci celkového vyhodnocení AML/CFT rizik pro FIU důležitá.
K odstavci 4
Tento odstavec výslovně stanoví, že poskytnutí informací podle odstavců 2 a 3 nepředstavuje porušení povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu, pokud informace poskytuje finanční nebo celní úřad. Tím se předchází právní nejistotě ohledně oprávněnosti sdílení informací mezi orgány veřejné moci.
K § 162
Výjimkou z omezení pro velké hotovostní platby jsou platba nebo vklad provedené u úvěrové instituce, vydavatele elektronických peněz ve smyslu čl. 2 bodu 3 směrnice 2009/110/ES nebo poskytovatele platebních služeb ve smyslu čl. 4 bodu 11 směrnice (EU) 2015/2366. V souvislosti s uvedenou výjimkou je však nutno takovou platbu následně nahlásit národní analytické jednotce, tzn. FAÚ. Aby bylo možné danou povinnost vymáhat, je nutno stanovit formát, strukturu a lhůtu pro oznámení takové platby nebo vkladu. FIU se zmocňuje k vydání opatření obecné povahy, ve kterém pro dotčené instituce stanoví lhůtu pro oznamování nadlimitních plateb nebo vkladů. Opatření obecné povahy musí být vyvěšeno na úřední desce FAÚ, přičemž tímto vyvěšením nabývá účinnosti. Náležitosti, formát a strukturu podání pak stanoví MF vyhláškou.
K § 163
Ministrovi financí se stanoví oprávnění dočasně pozastavit uplatňování omezení pro velké hotovostní platby, a to za situace, kdy z důvodu vyšší moci nejsou na vnitrostátní úrovni k dispozici platby peněžními prostředky ve smyslu čl. 4 bodu 25 směrnice (EU) 2015/2366 jinými způsoby než bankovkami a mincemi. Může se jednat například o výpadek komunikační sítě používané bankou nebo o živelnou katastrofu, která neumožnuje osobám přijímat nebo poskytovat platby bezhotovostně. V takovém případě se ministr financí zmocňuje, aby opatřením obecné povahy dočasně pozastavil uplatňování omezení velkých hotovostních plateb.
Současně se nastavují kritéria pro takové pozastavení (například doba pro pozastavení.). V případě nutnosti v pozastavení pokračovat nebo rozšířit jeho působnost již bude nutný souhlas vlády.
Forma pozastavení opatřením obecné povahy byla zvolena především s ohledem na operativnost takového řešení. Je třeba také zmínit, že pozastavení opatření uplatňování omezení velkých plateb v hotovosti bude vždy ve prospěch dotčených subjektů. Vydané opatření obecné povahy se zveřejní na úřední desce MF a současně bude možné informaci zveřejnit i v hromadných sdělovacích prostředcích.
K části šestá hlavě III
S ohledem na skutečnost, že jak pojem „peněžní hotovost“ pro oblast převozů, tak i pojem „hotovost“ pro omezení velkých hotovostních plateb má shodný obsah (vizte čl. 2 odst. 1 bod 43) AMLR), je vhodné upravit postupy pro jejich oceňování společně pro obě oblasti.
K § 164
Stanovuje se způsob, jakým se oceňuje oběživo, pokud se jedná o jiné oběživo než euro. Způsob oceňování vychází ze stávající úpravy oceňování podle AML zákona. Z důvodu přehlednosti se jeví jako nejvhodnější zakotvit převodní kurzy pro celý kalendářní měsíc. S ohledem na parametrické nastavení (platí kurzy ČNB platné předposlední středu předcházejícího měsíce) mají adresáti regulace možnost si s předstihem ověřit, zda jim bude vznikat oznamovací nebo informační povinnost nebo zda musejí „nadlimitní“ platbu provést bezhotovostně.
Vzhledem k tomu, že existuje oběživo, ke kterému ČNB nevyhlašuje převodní kurz z důvodu extrémnímu oslabování měny (aktuálně se jedná např. o kurz k venezuelskému bolívaru nebo zimbabwskému dolaru), stanoví se zvláštní pravidlo pro oceňování takového oběživa. Takovéto oběživo bude pro účely splnění oznamovací nebo informační povinnosti oceněno posledním vyhlášeným kurzem ČNB, a to bez ohledu na to, kdy byl v minulosti kurz naposledy vyhlášen. Na internetových stránkách ČNB lze dohledat informace o převodních kurzech ostatních měn až do roku 2004.
Ve vztahu ke kontrole převozu peněžní hotovosti se současně stanoví povinnost kontrolního orgánu na požádání sdělit směnný kurz pro aktuální měsíc. Vzhledem ke skutečnosti, že v drtivé většině případů bude převážena peněžní hotovost, u které ČNB dané kurzy vyhlašuje pravidelně, a dále, že se jedná o jeden kurz používaný na celý kalendářní měsíc, nebude plnění této povinnosti ze strany kontrolního orgánu nijak zatěžující.
K § 165
Upravuje se způsob ocenění převoditelných nástrojů na doručitele, přičemž se primárně vychází z jejich hodnoty na nich uvedené (např. v případě cestovních šeků) a dále další postupy, pokud nelze určit hodnotu podle předchozí metody (princip kaskády). Další metodou je hodnota vyplácené částky, pokud je nástroj splatný na požádání a obsahuje doložku o platbě. Třetí v pořadí je tržní hodnota, pokud je produkt na nějakém trhu obchodován. V rámci poslední metody lze cenu „odhadnout“ podle hodnoty obdobných převoditelných nástrojů na doručitele na trhu. V případě, kdy je zjištěno více obdobných produktů v různých hodnotách, bere se jako rozhodná cena vždy ta nejvyšší. Toto pravidlo je nezbytné především proto, aby nedocházelo ke zneužívání stanovených postupů pro oceňování, např. tím, že dotčené subjekty nebudou spolupracovat a nesdělí jim známou jmenovitou hodnotu převoditelného nástroje na doručitele. Hodnoceným obdobím je doba přiměřená k provedení posouzení. S ohledem na skutečnost, že do dané kategorie může spadat široká škála různých druhů převoditelných nástrojů na doručitele, nelze přiměřené období pro posouzení hodnoty obdobných převoditelných nástrojů pevně stanovit. Lze však mít za to, že hodnocené období bude muset mít nějaký časový vztah s dobou, ve které je prováděno oceňování převoditelného nástroje na doručitele. To bude platit jak pro oceňování prováděné ex offo, tak i pro oceňování prováděné na základě informací poskytnutých subjektem, kterému vznikla povinnost při oceňování spolupracovat. Uvedená pravidla eliminují prostor pro subjektivní interpretaci.
V případě, že je hodnota zjištěna v jiné měně než euro, přepočítá se na euro postupem, jako by se jednalo o oběživo.
K § 166
V případě oceňování komodity používané jako vysoce likvidní prostředek k uchovávání hodnoty (v současné době investiční zlato podle I nařízení 2018/1672 a výrobky nebo polotovary z drahého kovu podle přílohy V AMLR) se vychází z toho, že aktuální prodejní cena může být naprosto rozdílná (např. hodnota přidané práce u šperků). Proto je třeba odmítnout deklarovanou prodejní cenu a stanovovat hodnotu na základě jednotného parametru. Tímto bude tržní hodnota, za jakou se daná komodita prodává na mezinárodním trhu. Tato hodnota bude určena pro jeden gram hmotnosti drahého kovu, a to cenou, za jakou byl drahý kov obchodován předposlední středu odpoledne předcházejícího měsíce.
GŘC bude mít současně povinnost na následující měsíc zveřejnit na svých internetových stránkách stanovenou jednotkovou hodnotu drahého kovu pro účely oceňování, a to v eurech za jeden gram hmotnosti. Obdobně jako u oběživa je ve vztahu ke kontrole převozu peněžní hotovosti stanovena povinnost kontrolního orgánu na požádání sdělit tržní hodnotou za jeden gram hmotnosti stanovenou v eurech pro aktuální měsíc.
K § 167
Stanovují se postupy pro stanovení hodnoty předplacených karet. Základní metodou bude hodnota na kartě uvedená. Takový postup bude možný pouze za situace, kdy je karta tímto údajem opatřená. Další metody jsou opět konstruované na principu kaskády, to znamená, že k následné metodě se přistoupí, pokud předchozí nelze aplikovat. Druhou metodou, i když poněkud náročnější, bude určení na základě její aktuální zůstatkové hodnoty. To bude možné zjistit pouze ověřením u vydavatele nebo potvrzením předloženým osobou, která předplacenou kartu přepravuje, nebo která takovou kartou zaplatila nebo dostala zaplaceno. Poslední metodou bude určení hodnoty, která bude vyplývat z ceny obdobných karet v aktuálním období nabízených na trhu. Zde se opět uplatní princip nejvyšší zjištěné ceny obdobně jako při oceňování převoditelného nástroje na doručitele.
V případě, že bude předplacená karta vydávána v jiné měně než v eurech, je pro účely převodních kurzů odkázáno na postupy stanovené pro oběživo.
K části sedmá
V části sedmé se upravují přestupky, nápravná opatření a donucovací pokuty, tedy nástroje, které vyplývají z čl. 55 až 59 AMLD6.
Úprava přestupků, nápravných opatření a donucovacích pokut v této části představuje obecný rámec pro sankcionování porušení povinností stanovených tímto zákonem a pro ukládání nápravných opatření podle tohoto zákona. V případě některých kategorií povinných osob však zvláštní právní předpisy zohledňují specifika dané profese a obsahují vlastní úpravu přestupků, kárných provinění, nápravných opatření nebo souvisejících procesních postupů. Takové zvláštní právní předpisy jsou vůči úpravě obsažené v tomto zákoně v postavení lex specialis a použijí se přednostně. Úprava obsažená v tomto zákoně se proto uplatní pouze v rozsahu, v jakém zvláštní právní předpis danou otázku neupravuje nebo ji neupravuje odchylně. Tento přístup umožňuje zachovat profesní specifika jednotlivých regulovaných povolání a současně zajistit jednotnou implementaci požadavků vyplývajících z AMLD6. Taková situace nastává například u advokátů, jejichž postavení a disciplinární odpovědnost upravuje zákon o advokacii, nebo u notářů, u nichž obsahuje zvláštní úpravu výkonu dozoru a odpovědnosti notářský řád. Tento zákon v rámci části sedmé proto vytváří obecný regulatorní rámec, který je ve vztahu k těmto sektorovým úpravám subsidiární.
K části sedmá hlavě I
Navrhovaná úprava přestupků provádí transpozici zejména čl. 55 AMLD6, který stanoví minimální požadavky na sankcionování porušení povinností v AML/CFT oblasti. Cílem této úpravy je zajistit, aby sankční rámec byl účinný, přiměřený a odrazující a současně odpovídal vnitrostátním zásadám správního trestání. Sankční úprava proto cílí především na porušení povinností v oblastech vnitřních strategií a kontrol, hloubkové kontroly klienta, oznamovacích povinností a uchovávání záznamů, tedy v oblastech, které tvoří jádro preventivního systému AML/CFT.
Současně je do vnitrostátní úpravy promítnut i požadavek druhého pododstavce čl. 55 odst. 1 AMLD6, podle něhož mají být sankce ukládány rovněž za porušení, která nejsou závažná, opakovaná ani soustavná, a za nedodržení správních opatření uložených orgány dozoru. Tím je zajištěno, že sankční mechanismus pokrývá celé spektrum porušení povinností, od méně závažných po nejzávažnější, a umožňuje odstupňovanou reakci orgánů veřejné moci.
Úprava maximálních výší peněžitých sankcí vychází z čl. 55 odst. 2 AMLD6, který stanoví minimální hranice sankcí pro závažná, opakovaná nebo soustavná porušení povinností. Zákon proto umožňuje uložit sankci alespoň do výše dvojnásobku prospěchu získaného porušením právních předpisů, pokud lze tento prospěch určit, nebo do pevně stanovené částky odpovídající 1 000 000 EUR, podle toho, která hodnota je vyšší. Tato konstrukce zajišťuje, že porušení povinností nebude ekonomicky výhodné a že sankce bude mít skutečný odrazující účinek.
Zvláštní sankční režim pro úvěrové instituce a finanční instituce vychází z čl. 55 odst. 3 AMLD6. U těchto subjektů zákon reflektuje jejich systémový význam, velikost a potenciální dopady porušení povinností na stabilitu finančního systému. V rámci zákona však není využito možnosti uložit výrazně vyšší peněžité sankce, a to jak ve formě pevně stanovených částek, tak ve vazbě na celkový roční obrat, včetně obratu na konsolidované bázi u skupin, pokud se nejedná o tzv. eurodelikty.
Zákon rovněž reflektuje čl. 55 odst. 4 AMLD6, který umožňuje členským státům zmocnit příslušné orgány k ukládání peněžitých sankcí překračujících minimální hranice stanovené směrnicí. Vnitrostátní úprava tuto možnost využívá pouze výjimečně a v nezbytně nutném rozsahu v rámci obecného sankčního rámce správního trestání, přičemž vždy zachovává zásady zákonnosti, proporcionality a individualizace sankce.
V souladu s čl. 55 odst. 5 AMLD6 zákon stanoví, že při ukládání peněžité sankce musí být zohledněna schopnost sankcionovaného subjektu tuto sankci zaplatit. Tento požadavek odpovídá obecným zásadám správního trestání a zabraňuje ukládání sankcí, které by byly likvidační bez legitimního důvodu.
Zároveň je do návrhu zákona promítnuta povinnost zohlednit dopady sankce na dodržování obezřetnostní regulace u úvěrových a finančních institucí. V případech, kdy by sankce mohla ohrozit stabilitu regulovaného subjektu nebo finančního systému, je zajištěna koordinace mezi orgány dozoru a orgány příslušnými k obezřetnostnímu dohledu. Tím je naplněn požadavek směrnice na vyvážení represivní funkce sankcí s ochranou finanční stability.
K § 168
Navrhované ustanovení zakotvuje skutkové podstaty přestupků, kterých se může dopustit povinná osoba tím, že nesplní specifické oznamovací nebo informační povinnosti vůči orgánu dozoru, jež jí ukládá AMLR.
Oznamovací a informační povinnosti uvedené v odstavci 1 a 2 představují klíčové nástroje pro zajištění efektivního dohledu nad činností povinných osob v rámci jednotného vnitřního trhu a jejich neplnění oslabuje schopnost orgánů dozoru účinně identifikovat rizika a zasahovat proti nesouladnému chování.
▶ Písmeno a) reaguje na povinnost oznámit záměr působit přeshraničně v jiném členském státě, případně o zahájení nebo změně takové činnosti podle čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení. Tato notifikace je zásadní pro koordinaci mezi vnitrostátními dohledovými orgány a pro umožnění efektivní přeshraniční kontroly.
▶ Písmeno b) upravuje jako přestupek neoznámení záměru účasti v partnerství pro sdílení informací (čl. 75 odst. 2 AMLR), čímž se sleduje transparentnost spolupráce mezi subjekty, které si vyměňují údaje relevantní pro prevenci praní peněz a financování terorismu.
▶ Písmeno c) upravuje povinnost bezodkladně oznámit odvolání pracovníka pro dodržování předpisů, aby měl orgán dozoru možnost posoudit, zda je i nadále zajištěna odpovídající úroveň vnitřní kontroly.
▶ Písmeno d) se týká neoznámení outsourcingu činností podle čl. 18 odst. 1 AMLR, které může mít dopad na schopnost povinné osoby kontrolovat svá rizika, a tedy i na schopnost orgánu dozoru tato rizika vyhodnotit.
▶ Písmeno e) ukládá povinnost oznámit výsledky povinného auditu podle čl. 75 odst. 7 AMLR, které mohou obsahovat důležité informace o systémových nedostatcích nebo porušeních AML/CFT pravidel.
▶ Písmeno f) odkazuje na situaci, kdy skutečný majitel nebo člen vrcholného vedení nesplňuje podmínku dobré pověsti či kvalifikace, a tato skutečnost nebyla ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek oznámena.
▶ Písmeno g) se vztahuje k obdobné situaci, kdy skutečný majitel nebo člen vrcholného vedení nesplňuje podmínku bezúhonnosti ani po vynaložení veškerého rozumně požadovatelného úsilí.
▶ Písmeno h) zakotvuje přestupek povinné osoby spočívající v tom, že nesplní oznamovací povinnost vůči orgánu dozoru, aby byl zajištěn včasný přenos podstatných údajů mezi povinnou osobou a orgánem dozoru, a to o osobách odpovědných za dodržování předpisů.
Odstavec 2 upravuje přestupek za neposkytnutí informací na výzvu orgánu dozoru podle čl. 10 odst. 2 AMLR. Jde o podpůrnou, ale klíčovou informační povinnost, která zajišťuje přístup dozoru k potřebným údajům za účelem plnění jeho úkolů.
Cílem tohoto ustanovení je zajistit vynutitelnost povinností, které mají přímý základ v unijním právu, a zároveň vytvořit odpovídající sankční rámec v případě jejich porušení. Konstrukce skutkových podstat vychází z požadavků AMLR a je v souladu s principem proporcionality i s ústavními požadavky na určitelnost skutkových podstat přestupků.
K § 169
Toto ustanovení vymezuje přestupky za porušení specifických oznamovacích povinností vůči orgánu dozoru, které vyplývají z přímo použitelného práva EU, konkrétně z TFR a z AMLR.
Odstavec 1 míří na poskytovatele platebních služeb a poskytovatele služeb souvisejících s kryptoaktivy, jejich zprostředkovatelů. Tito poskytovatelé mají podle TFR povinnost oznámit příslušnému orgánu opakované selhání jiných subjektů při poskytování požadovaných informací, případně oznámená přijatá opatření k nápravě situace.
Účelem těchto ustanovení je zajistit řetězcovou odpovědnost v platebních a kryptoaktivních službách a umožnit dohledovým orgánům identifikované subjekty, které dlouhodobě porušují pravidla pro přenos informací nezbytných pro účely AML/CFT. Neoznámení takového opakovaného porušení ze strany povinného subjektu ohrožuje transparentnost finančních toků a brání včasnému zásahu dozorových orgánů.
Odstavec 2 reaguje na požadavek čl. 17 AMLR, podle které má povinná osoba, která je mateřskou entitou, povinnost informovat orgán dozoru o přijatých dodatečných opatřeních k nápravě nedostatků identifikovaných v rámci skupinového systému AML/CFT. Tato povinnost zajišťuje, že dohledový orgán má přehled o konsolidačním řízení rizik a přijatých nápravných mechanismů na úrovni skupin, a je nezbytný pro posouzení účinnosti opatření v rámci skupiny podniků.
Nesplnění této informační povinnosti může vést k prodlení nebo k neúčinnému zásahu ze strany dozorového orgánu a tím i k lepšímu využití finanční skupiny k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu.
K § 170
Navrhované ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků za porušení oznamovacích povinností vůči FIU, jak jsou upraveny v AMLR a v přímo použitelných právních aktech přijatých k jeho provedení. Tato ustanovení navazují na koncepci jednotného evropského rámce pro předcházení zneužití finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a na roli FIU jakožto národní autority pro přijímání a vyhodnocování podezřelých oznámení.
Odstavec 1 zakládá přestupek pro povinné osoby, které nesplní určité oznamovací povinnosti vůči FIU, a to konkrétně:
▶ Čl. 69 AMLR stanoví obecnou oznamovací povinnost povinných osob vůči FIU, především při zjištění podezřelých obchodů nebo transakcí. Povinné osoby, jejich členové řídících orgánů a zaměstnanci jsou povinni plně spolupracovat s FIU. Tato povinnost zahrnuje zejména neprodlené oznámení skutečností, pokud povinná osoba ví, má podezření nebo má přiměřené důvody se domnívat, že finanční prostředky nebo činnosti jakékoli výše pocházejí z trestné činnosti, souvisejí s financováním terorismu nebo s jinou trestnou činností. V takových případech jsou povinné osoby rovněž povinny reagovat na žádosti FIU o poskytnutí doplňujících informací. Dále jsou povinny na vyžádání poskytovat veškeré nezbytné údaje, včetně informací o záznamech transakcí, a to ve lhůtách stanovených FIU. Za tímto účelem bude FIU kontaktovat kontaktní osobu.
Veškeré podezřelé transakce, včetně jejich pokusů, jakož i podezření vyplývající z nemožnosti provést hloubkovou kontrolu klienta, se oznamují FIU, a to prostřednictvím kontaktní osoby. Na žádost FIU jsou povinné osoby povinny poskytnout požadované informace nejpozději do pěti pracovních dnů, přičemž v odůvodněných a naléhavých případech může být tato lhůta zkrácena i na dobu kratší než 24 hodin. Odchylně od uvedeného může FIU rozhodnout o prodloužení lhůty nad rámec pěti pracovních dnů, pokud je to odůvodněné a pokud takové prodloužení neohrozí průběh její analytické činnosti.
▶ ▶ Čl. 71 odst. 2 AMLR upravuje situace, kdy má být FIU informována o provedení podezřelé transakce, jejíž provedení nemohlo být zdrženo s ohledem na riziko, že by takové zdržení pravděpodobně zmařilo úsilí o stíhání příjemce výnosů z podezřelé transakce.
▶ ▶ Čl. 74 AMLR se týká oznámení o nadlimitních transakcích s .motorovými vozidly, plavidly a letadly.
Dále je zohledněna i situace, kdy by porušení povinnosti vyplývalo z přímo použitelného předpisu EU přijatého na základě čl. 69 odst. 3 AMLR, tedy z ITS, čímž se zabezpečuje flexibilita právní úpravy vůči vývoji unijních standardů.
Odstavec 2 postihuje v písm. a) neplnění oznamovací povinnosti podle čl. 80 odst. 4 AMLR, která se týká nadlimitních hotovostních transakcí s úvěrovými institucemi, platebními institucemi a vydavateli elektronických peněz.
V písmeni b) odstavce 2 je upraven přestupek povinné osoby v případě, kdy dojde k odložení provedení hloubkové kontroly klienta bez předchozího pokynu FIU na základě vlastní odborné činnosti a vyhodnocení rizika a o této skutečnosti není FIU povinnou osobou informována.
K § 171
Toto ustanovení zavádí přestupek za nesplnění specifické oznamovací povinnosti vůči příslušnému orgánu podle čl. 63 AMLR, která se týká informací o skutečných majitelích, a přestupek spočívající v neposkytnutí informací MF.
Podle čl. 63 AMLR jsou povinné osoby, zejména v rámci svých postupů pro poznání klienta (tzv. know-your-customer), povinny shromažďovat a uchovávat informace o skutečných majitelích klientů a v případě potřeby je zpřístupnit příslušným orgánům. Tyto informace hrají klíčovou roli při identifikaci skutečných vlastníků právnických osob a právních uskupení, a tedy při odhalování struktur určených k zakrytí skutečné vlastnické struktury nebo k legalizaci výnosů z trestné činnosti.
Odstavec 1 proto definuje přestupek, jehož cílem je postihnout situace, kdy povinná osoba takto shromážděné informace neposkytne příslušnému orgánu, přestože k tomu byla ze zákona vyzvána nebo jinak povinna. Neposkytnutí těchto informací může výrazně ztížit efektivní dohled, vyšetřování a prosazování práva, zejména v případech, kdy jsou zneužívány složité korporátní struktury k zastření vlastnických vztahů.
Z hlediska správního trestání se jedná o přestupek, který sleduje zajištění spolupráce povinných osob se státními orgány v oblasti identifikace a transparentnosti skutečných majitelů, v souladu s evropskými požadavky na přístup k těmto údajům ze strany veřejných institucí.
Podle odstavce 2 se povinná osoba dopustí přestupku tím, že na žádost MF neposkytne informace. Tato sankční úprava je nezbytná k zajištění účinného fungování systému národního hodnocení rizik, které tvoří základní kámen AML/CFT. Zpráva o národním hodnocení rizik představuje strategický dokument, na němž stojí identifikace a vyhodnocení hrozeb a zranitelností, a jeho kvalita je přímo závislá na úplnosti a pravdivosti informací poskytovaných povinnými osobami. Pokud by součinnost povinných osob nebyla vymahatelná, mohlo by docházet k situacím, kdy stát nebude mít k dispozici relevantní údaje pro vyhodnocení rizik ve strategických oblastech, čímž by byla oslabena ochrana finančního systému i schopnost ČR plnit mezinárodní a evropské závazky vyplývající zejména z AMLD6. Zavedení přestupkové odpovědnosti proto představuje přiměřený a nezbytný prostředek, jak zajistit, aby povinné osoby plnily své informační povinnosti v rozsahu a lhůtách stanovených MF, a tím přispívaly k řádnému a efektivnímu provádění národního hodnocení rizik.
K § 172
Navrhované ustanovení stanoví výši pokuty, kterou lze uložit za přestupky uvedené v tomto dílu, a rozlišuje mezi základní skutkovou podstatou přestupku a jeho závažnějšími formami.
Odstavec 1 stanoví maximální výši pokuty za základní přestupky na částku 1 500 000 Kč (s výjimkou přestupků podle § 167 odst. 1 písm. c), § 169 odst. 1 písm. a) a § 169 odst. 2 písm. b)). Tato částka byla určena s ohledem na aktuální ekonomickou realitu a vývoj cenové hladiny od roku 2016, kdy byla v českém právním řádu zavedena obdobná skutková podstata přestupku spočívajícího v nesplnění informační povinnosti. Kumulovaná inflace od té doby (do poloviny roku 2025) dosáhla přibližně +51,5 %, což odůvodňuje navýšení původně srovnatelné hranice pokuty ve výši 1 000 000 Kč právě na částku 1 500 000 Kč. Ze stejného důvodu bylo přistoupeno k obdobnému navýšení u zbytkové 15milonové pokuty.
Tímto zvýšením se zachovává reálná výše sankce a její odrazující účinek, který by jinak v důsledku inflace slábl. Výše pokuty je přesto nastavena tak, aby odpovídala principu přiměřenosti a umožnila zohlednění konkrétních okolností případu a postavení pachatele. Při ukládání pokuty se nadále uplatní obecné zásady správního trestání, včetně zásady individualizace sankce.
Odstavec 2 upravuje možnost uložení vyšší pokuty v případech, kdy se jedná o opakované, soustavné nebo závažné porušení povinností vymezených v klíčových ustanoveních zákona. V takových případech se uplatní zvláštní režim tzv. eurodeliktu, který stanovuje přísnější sazby navázané na roční úhrn čistého zisku nebo roční úhrn čistého příjmu. Tento přístup odpovídá požadavku na zajištění účinných, přiměřených a odrazujících sankcí zejména tam, kde dochází k porušení povinností, které mohou mít přeshraniční dopady nebo se týkají chráněných zájmů EU.
K § 173
Navržené ustanovení upravuje skutkové podstaty přestupků v případech, kdy povinná osoba poruší vybrané povinnosti s přeshraničním rozměrem vyplývající z AMLR.
Odstavec 1 vymezuje přestupky dopadající na všechny povinné osoby bez ohledu na sektorovou příslušnost. Jde o porušení povinností, které mají zásadní význam pro koordinaci a účinnost AML/CFT systému v rámci celé EU.
▶ Písmeno a) adaptuje povinnost stanovenou v čl. 8 odst. 4 AMLR, podle níž musí povinná osoba zajistit, aby každá její provozovna v jiném členském státě dodržovala tamní pravidla. Jde o klíčový prvek pro zachování integrity systému AML/CFT v rámci jednotného vnitřního trhu.
▶ Písmeno b) se týká povinnosti zohlednit rizika, relevantní informace a pokyny vymezené v čl. 48 odst. 2 AMLR, které mají vliv na efektivní řízení rizik napříč hranicemi a na spolupráci s příslušnými orgány.
▶ Písmeno c) upravuje odpovědnost za porušení pravidel týkajících se spoléhání se na třetí osoby v oblasti identifikace a kontroly klienta. Povinné osoby se nesmí spoléhat na povinné osoby usazené ve třetích zemích, které jsou přímo použitelnými předpisy EU označeny jako rizikové. Povinné osoby usazené v Unii, jejichž pobočky a dceřiné společnosti jsou usazeny v uvedených třetích zemích, se však mohou na tyto pobočky a dceřiné společnosti spoléhat, pokud jsou splněny všechny podmínky stanovené v čl. 48 odst. 3 AMLR. Porušení tohoto zákazu by mohlo zásadně oslabit účinnost systému AML/CFT.
Odstavec 2 se zaměřuje specificky na finanční a úvěrové instituce, u nichž je riziko legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu obvykle vyšší, a jejichž činnost často nese přeshraniční charakter. Přestupky uvedené v tomto odstavci navazují na zvláštní režim korespondenčních vztahů, který je podrobně upraven v kapitolách IV a V AMLR.
▶ Písmeno a) adaptuje povinnosti podle čl. 36, které stanoví konkrétní postupy při navazování a průběžném prověřování přeshraničních korespondenčních vztahů.
▶ Písmena b) až d) reflektují dodatečné povinnosti finančních institucí, pokud identifikují vysoké riziko vyplývající z odpovídající instituce, např. povinnost zdržet se navazování nových vztahů, přezkoumat stávající obchodní vztahy nebo informovat protistranu.
▶ Písmeno e) upravuje zákaz navazování korespondenčních vztahů v případech, kdy je to výslovně zakázáno podle čl. 39 odst. 1, např. kvůli nedostatečné regulaci nebo absenci dohledu v dané jurisdikci.
Zavedením těchto skutkových podstat se zajišťuje vynutitelnost přímo použitelného unijního práva a zároveň se vytváří předpoklad pro efektivní správní trestání povinných osob, které nerespektují přeshraniční aspekty regulace.
K § 174
Navržené ustanovení vymezuje skutkovou podstatu přestupku povinné osoby, která nesplní své povinnosti související se zřízením a fungováním ústředního kontaktního místa (Central Contact Point – CCP) podle čl. 8 odst. 6 AMLR a v návaznosti na vnitrostátní úpravu v tomto zákoně.
Povinnost zřídit ústřední kontaktní místo se podle AMLR vztahuje na určité typy povinných osob, zejména pokud působí v přeshraničním režimu (např. poskytují služby ve více členských státech bez fyzické přítomnosti). Ústřední kontaktní místo má usnadnit komunikaci a dohled ze strany orgánů členského státu, v němž jsou služby poskytovány, a to i přesto, že poskytovatel služeb nemá v tomto státě pobočku nebo sídlo.
Písmeno a) daného ustanovení postihuje nesplnění povinnosti zřídit ústřední kontaktní místo v případech, kdy tak má povinná osoba učinit podle tohoto zákona. Takové opomenutí zásadním způsobem ztěžuje výkon dohledu a spolupráci mezi orgány členských států.
Písmeno b) se naopak zaměřuje na případy, kdy ústřední kontaktní místo formálně existuje, ale fakticky není schopno vykonávat svou funkci, zejména pokud nedochází ke správnému přenosu informací, neexistuje osoba odpovědná za jeho fungování nebo ústřední kontaktní místo neplní své procesní povinnosti. Takové situace vedou ke ztrátě efektivity tohoto institutu a mohou vést k nedostatkům v systému účinného dohledu.
Zavedením této skutkové podstaty přestupku se zajišťuje efektivní vynutitelnost čl. 8 odst. 6 AMLR v rámci správního trestání a zároveň se podporuje koordinace dohledu mezi členskými státy v případech poskytování služeb bez fyzické přítomnosti. Ustanovení je rovněž významné pro ochranu finančního systému před zneužitím v případech, kdy jsou služby poskytovány na dálku nebo prostřednictvím informačních technologií.
K § 175
Navržené ustanovení vymezuje přestupky povinné osoby, která má postavení mateřské entity, a která nesplní své povinnosti v oblasti zajištění souladu poboček a dceřiných společností se zásadami boje proti praní peněz a financování terorismu, jak jsou upraveny v čl. 16 a 17 AMLR.
Mateřskou entitou je právnická osoba, která ovládá jednu nebo více jiných právnických osob, označovaných jako dceřiné. Ovládání je zpravidla založeno na držení většiny hlasovacích práv, právu jmenovat nebo odvolávat většinu členů statutárního či dozorčího orgánu, případně na jiném postavení umožňujícím vykonávat rozhodující vliv na řízení a strategické směřování dané entity. Mateřská entita tak stojí na vrcholu podnikatelské skupiny a určuje její celkové fungování.
Povinnosti mateřských entit představují klíčový prvek skupinového přístupu k řízení rizik souvisejících s predikativními trestnými činy. Mají za cíl zajistit, aby také pobočky a dceřiné společnosti, zejména ty působící v jiných členských státech nebo třetích zemích, uplatňovaly dostatečné kontrolní mechanismy a postupy.
Písmeno a) daného ustanovení upravuje přestupek, kterého se dopouští mateřská entita, pokud nezajistí, aby její pobočky nebo dceřiné společnosti dodržovaly povinnosti podle čl. 16 odst. 1 (vztahující se ke skupinovým pravidlům a postupům) nebo čl. 17 odst. 1 (který ukládá zajistit, že i v zahraničí budou tyto jednotky plnit povinnosti odpovídající těm, jež platí v Unii) AMLR.
Písmeno b) se poté zaměřuje na situace, kdy je působení pobočky nebo dceřiné společnosti v třetí zemi v rozporu s pravidly EU a mateřská entita nepřijme dostatečná opatření k odstranění takového rozporu, včetně možnosti ukončení činnosti, jak stanoví čl. 17 odst. 2 AMLR. Toto ustanovení odráží zásadu, že regulatorní standardy EU nesmí být oslabeny využíváním právních nebo geografických mezer v globálních strukturách.
Záměrem tohoto ustanovení zajistit efektivní skupinové řízení rizik a umožnit sankcionování těch povinných osob, které jako mateřské entity neplní svou odpovědnost za kontrolu a zajištění souladu v rámci skupiny. Tím se rovněž naplňuje požadavek práva EU na ucelený a konzistentní přístup k AML/CFT v rámci skupinových struktur, a to bez ohledu na to, kde se jednotlivé entity skupiny nacházejí.
K § 176
Navržené ustanovení stanoví skutkovou podstatu přestupku pro poskytovatele služeb souvisejících s kryptoaktivy, kteří poruší povinnost vyplývající z čl. 39 odst. 2 AMLR.
Cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby byly účty poskytovatelů služeb zneužívány institucemi bez fyzické přítomnosti, které nabízejí služby spojené s kryptoaktivy a nepodléhají účinnému dohledu. Takové instituce představují významné riziko z hlediska legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, neboť jejich činnost bývá netransparentní a mimo dosah regulačních orgánů.
Poskytovatelé služeb souvisejících s kryptoaktivy jsou proto povinni zajistit, aby jejich účty nebyly využívány subjekty, které:
▶ nemají fyzickou přítomnost v žádném státě (tzv. shell institutions),
▶ nejsou účinně regulovány nebo dohlíženy, a
▶ působí v oblasti poskytování služeb s kryptoaktivy.
Ustanovení reflektuje přístup, podle nějž jsou poskytovatelé služeb v oblasti kryptoaktiv odpovědni za monitorování a řízení rizik spojených s používáním jejich účtů třetími stranami, a to zejména v případech, kdy se jedná o subjekty mimo regulatorní dohled.
Zavedením této skutkové podstaty se vytváří právní rámec pro vynucení této konkrétní povinnosti podle práva EU a zároveň se přispívá k ochraně finančního systému před zneužíváním prostřednictvím anonymních a nekontrolovaných subjektů v oblasti kryptoaktiv.
K § 177
Navržené ustanovení stanoví výši pokuty za přestupky, které se týkají porušení povinností s přeshraničním nebo vysoce rizikovým charakterem, zejména v oblasti finančních institucí a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy.
Odstavec 1 určuje maximální výši pokuty za tyto přestupky na částku 15 000 000 Kč. Tato částka vychází ze současné hranice 10 000 000 Kč, která odpovídá obdobným skutkovým podstatám v právním řádu již od roku 2016 a byla navýšena o 51,5 % v návaznosti na kumulovanou inflaci mezi lety 2016 a 2025. Cílem je zachovat reálnou hodnotu sankce, její odrazující účinek a vyloučit znehodnocení sankčního rámce v důsledku vývoje cenové hladiny.
Maximální pokuta je přiměřená závažnosti porušení povinností, které mohou mít přeshraniční dopady, ohrozit integritu finančního systému nebo umožnit obcházení pravidel v oblasti AML/CFT. Sankční rámec je rovněž v souladu s požadavkem čl. 54 AMLR, podle něhož mají být sankce účinné, přiměřené a odrazující, a zároveň reflektuje srovnatelnou výši pokut v jiných členských státech.
Odstavec 2 umožňuje uložení vyšší pokuty v režimu tzv. eurodeliktu, a to v případě, že dochází k opakovanému spáchání přestupku, jeho soustavnému páchání, nebo závažnému porušení povinností. Z působnosti tohoto ustanovení je výslovně vyňat přestupek, který spočívá v nezajištění souladu provozovny s místními pravidly. Tento přestupek je považován za méně závažný a zpravidla bez bezprostředního dopadu na přeshraniční AML/CFT režim, a proto není důvod pro jeho zahrnutí do režimu eurodeliktů, přičemž si jeho zahrnutí do skupiny eurodeliktů nežádá ani AMLR.
K § 178
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků povinných osob v oblasti vnitřních strategií, postupů nebo kontrol, které tvoří základní pilíř prevence páchání predikativních trestných činů v AML/CFT oblasti. Tyto povinnosti vycházejí z čl. 9 až 13, 16, 33, 69 a 77 AMLR a tvoří jeden z klíčových prvků pro zajištění funkčního a rizikově orientovaného přístupu v rámci subjektů podléhajících regulaci.
Konkrétně odstavec 1 stanoví odpovědnost povinné osoby za implementaci základních vnitřních politik, strategií a kontrolních mechanismů, které jí ukládá unijní právní rámec.
▶ Písmeno a) pokrývá nedostatek základních a aktuálních strategií, postupů a kontrol (podle čl. 9 AMLR) a zároveň nezavedení postupů k předcházení střetu zájmů (podle čl. 13 odst. 3 AMLR). Jde o minimální požadavky, které musí každá povinná osoba upravit v souladu s povahou své činnosti a riziky, kterým je vystavena.
▶ Písmeno b) postihuje neuvedení požadovaných kategorií informací v rámci vnitřních předpisů, jak stanoví čl. 77 odst. 2 AMLR. Tyto informace mají zásadní význam pro řádnou evidenci, sledování a oznamování podezřelých transakcí a pro vnitřní oznamovací procesy.
▶ Písmeno c) postihuje nezohlednění postupů pro provádění pokynů FIU ve vnitřních strategiích, postupech a kontrolách.
▶ Písmeno d) se týká neplnění povinnosti přijmout přiměřená opatření k řízení rizik a dalším vnitřním procesům podle čl. 10 až 12 a čl. 33 AMLR. Nečinnost v této oblasti zpravidla indikuje systémové selhání zajišťování souladu (resp. compliance).
▶ Písmeno e) postihuje situaci, kdy povinná osoba neprovede řádné posouzení a identifikaci rizik, které tvoří základ pro celý systém opatření proti páchání zdrojové trestné činnosti.
▶ Písmena f) až h) se vztahují k ustanovení čl. 11 AMLR a týkají se ustanovení, funkčního zajištění a nezávislosti manažera a pracovníka pro dodržování předpisů, což jsou klíčové role v každé organizaci, která podléhá AML/CFT povinnostem.
▶ Písmeno i) upravuje zajištění přístupu k informacím a ochranu zaměstnanců před odvetnými opatřeními, což je důležité jak pro funkční kontrolní mechanismy, tak i pro ochranu oznamovatelů v rámci organizace.
Samotná skutková podstata přestupku by neměla směřovat k postihu jednotlivých technických nedostatků v komunikaci, jako je například absence e-mailové adresy či přímého telefonního kontaktu na vedoucí orgán, nýbrž k systémovému nastavení uvnitř povinné osoby. Smyslem právní úpravy je zajistit, aby povinná osoba měla ve svých interních předpisech jasně zakotveno, že pracovník pro dodržování předpisů a odpovědná osoba pro audit mají právo se přímo obracet na vedoucí orgán v řídicí i kontrolní funkci, pokud takové orgány existují, a aby zároveň bylo zajištěno, že tyto osoby mají přístup ke všem informacím nezbytným pro plnění jejich úkolů.
Rozhodné tedy bude, zda povinná osoba ve svých interních pravidlech a organizačním nastavení vytvořila reálnou možnost přímého kontaktu a přístupu k informacím a zda tuto možnost také fakticky zajistila způsobem odpovídajícím povaze a velikosti subjektu. V menších povinných osobách může postačit jednoduchý prostředek, například e-mailová adresa či osobní kontakt, zatímco u větších subjektů může být nezbytné zřízení formálnějšího reportingového kanálu. Přestupek proto nespočívá v tom, že se jednorázově nepodaří doručit zprávu nebo že konkrétní zaměstnanec nedisponuje schránkou či telefonem, ale v tom, že povinná osoba neprovedla ve svých interních předpisech a organizačních pravidlech potřebné kroky k tomu, aby taková komunikace a přístup k informacím byly zajištěny.
▶ Písmeno j) reflektuje povinnost provést řádné posouzení střetu zájmů (čl. 13 odst. 1 AMLR), čímž se předchází obcházení pravidel ze strany osob ve vedoucím postavení.
Cílem tohoto ustanovení je vynutit odpovědné zavádění a udržování vnitřních mechanismů řízení rizik a zajišťování souladu, které jsou přizpůsobené velikosti, charakteru a rizikovému profilu povinné osoby.
Odstavec 2 doplňuje povinnosti povinné osoby, která má postavení mateřské entity, a stanoví přestupek za nesplnění skupinových povinností podle čl. 16 AMLR, přičemž písmeno a) postihuje neprovedení skupinového posouzení rizik, které je nutné pro účinné řízení rizik v rámci celého koncernu nebo skupiny, a písmeno b) upravuje přestupek spočívající v nezřízení funkcí pro kontrolu dodržování předpisů na úrovni skupiny, které jsou zásadní pro harmonizaci zajišťování souladu napříč všemi jednotkami skupiny, včetně zahraničních poboček nebo dceřiných společností.
Zavedením tohoto ustanovení se podporuje konzistentní přístup ke skupinovému řízení AML/CFT povinností a zároveň se zajišťuje právní nástroj pro postih případného selhání v této oblasti, které může mít závažné dopady napříč různými státy.
K § 179
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků, které se vztahují na manažera pro dodržování předpisů, jakož i na zaměstnance a další osoby ve srovnatelném postavení, včetně osob samostatně výdělečně činných vykonávajících pro povinnou osobu. Vymezení odpovídá povinnostem stanoveným v čl. 11, čl. 13 odst. 2 a čl. 16 odst. 2 AMLR.
Cílem je zajistit, aby klíčové osoby odpovědné za zavedení, dohled a udržování vnitřních politik, postupů a kontrolních mechanismů v oblasti AML/CFT plnily své povinnosti řádně a včas. Porušení těchto povinností, zejména nepodání zpráv nebo nepřijetí nezbytných opatření, může vést k oslabení schopnosti povinné osoby detekovat a oznamovat podezřelé transakce a tím ohrozit účinnost systému AML/CFT.
Zahrnutí zaměstnanců a osob ve srovnatelném postavení do skutkové podstaty vychází z požadavku, aby každý, kdo se při výkonu činnosti pro povinnou osobu dozví o skutečnostech významných pro AML/CFT, měl povinnost informovat manažera pro dodržování předpisů. Sankce má preventivní charakter a motivuje k včasnému a úplnému předávání informací uvnitř povinné osoby.
K § 180
Navržené ustanovení stanoví skutkové podstaty přestupků pro úvěrové a finanční instituce v případě neplnění vybraných povinností podle čl. 39 a čl. 40 AMLR a dále povinnost poskytovat záznamy o transakcích na žádost orgánu činného v trestním řízení ve stanoveném elektronickém strukturovaném formátu a stanoveným technickým prostředkem. Tato úprava navazuje na transpozici čl. 6a směrnice 2019/1153, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1654, který ukládá členským státům zajistit, aby finanční instituce, úvěrové instituce a poskytovatelé služeb souvisejících s kryptoaktivy při poskytování záznamů o transakcích příslušným orgánům v rámci trestního vyšetřování dodržovali technické specifikace stanovené Komisí.
V odstavci 1 se sankcionuje nečinnost úvěrové nebo finanční instituce při plnění opatření stanovených čl. 39 odst. 1 AMLR, zejména pokud jde o zavedení a provádění účinných politik a postupů ke zmírnění a řízení rizik spojených s legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu. Nepřijetí těchto opatření by mohlo vést k systémovým mezerám v prevenci a odhalování rizik v celém finančním sektoru.
V odstavci 1 se sankcionuje nečinnost úvěrové nebo finanční instituce při plnění opatření stanovených čl. 39 odst. 1 AMLR, zejména pokud jde o zavedení a provádění účinných politik a postupů ke zmírnění a řízení rizik spojených s legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu. Nepřijetí těchto opatření by mohlo vést k systémovým mezerám v prevenci a odhalování rizik v celém finančním sektoru.
Odstavec 2 reaguje na zvláštní povinnosti poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy podle čl. 39 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 AMLR, které reflektují specifická rizika tohoto sektoru, zejména anonymitu a rychlý přeshraniční tok hodnot. Požadavek na zavedení strategií, postupů a kontrolních mechanismů má zajistit, aby tyto subjekty byly schopny identifikovat, posuzovat a řídit rizika v rozsahu odpovídajícím jejich činnostem a velikosti. Zařazení těchto skutkových podstat mezi přestupky sleduje preventivní i represivní cíl, tedy motivovat povinné osoby k řádnému nastavení vnitřních procesů a současně umožnit správní postih při porušení, které může ohrozit integritu finančního systému.
Dále se sankcionuje neposkytnutí záznamů o transakcích na žádost orgánu činného v trestním řízení ve stanoveném elektronickém strukturovaném formátu a stanoveným technickým prostředkem. Porušení povinnosti je třeba vykládat tak, že i v případě, že bude záznam o transakci poskytnut, ale v jiném formátu, jiné struktuře nebo jiným technickým prostředkem, bude se jednak o nesplnění upravované povinnosti.
K § 181
Navržené ustanovení upravuje maximální výši pokut za přestupky podle tohoto dílu. V odstavci 1 písm. a) se pro nejzávažnější porušení povinností, zejména týkající se klíčových preventivních AML/CFT opatření, stanoví horní hranice pokuty ve výši 15 000 000 Kč. Tato částka odpovídá závažnosti ohrožení integrity finančního systému a rozsahu možných škod způsobených nezavedením strategií, postupů a kontrol.
V odstavci 1 písm. b) se pro méně závažné skutkové podstaty stanoví horní hranice pokuty ve výši 1 500 000 Kč, což zajišťuje proporcionalitu sankcí a jednotné nastavení pro nově zaváděné přestupky obdobné povahy.
Výše sankcí byla revidována s ohledem na skutečnost, že dosavadní sazby nebyly od roku 2016 upravovány, přičemž kumulovaná inflace od té doby činí 51,5 %. Navýšení tak zajišťuje zachování reálné hodnoty sankcí a jejich odrazujícího účinku. Současně se u nových přestupků stanovuje jednotná horní hranice 1 500 000 Kč, aby byl sankční systém přehledný a konzistentní a aby výše pokuty odpovídala pokutám u již zavedených přestupků.
Odstavec 2 umožňuje při opakovaném, soustavném nebo závažném porušení povinností uložit zvýšenou sazbu pokuty (za tzv. eurodelikt), což reflektuje požadavky na účinné, přiměřené a odrazující sankce ve smyslu čl. 55 AMLR.
K § 182
Navržené ustanovení sdružuje všechny přestupky související s hloubkovou kontrolou klienta, a to v návaznosti na evropskou i národní právní úpravu, kterých se může dopustit každá povinná osoba.
Odstavec 1 vymezuje základní skutkové podstaty přestupků povinné osoby spočívající v nesplnění dvou klíčových povinností podle AMLR – informační povinnosti vůči právnické osobě (podle čl. 67 odst. 4 AMLR) a provedení hloubkové kontroly klienta v situacích vyžadovaných čl. 79 odst. 1 AMLR. Čl. 67 odst. 4 stanoví, že pokud jsou splněny podmínky vymezené v čl. 67 odst. 2 (tedy u právnických osob vzniklých mimo EU, které navazují obchodní vztah s povinnou osobou, a je zde identifikováno střední nebo vysoké riziko legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu podle unijního nebo národního hodnocení rizik), má povinná osoba povinnost informovat takovou právnickou osobu o tom, že musí poskytnout údaje o svých skutečných majitelích centrálnímu registru a předložit příslušný doklad (osvědčení o registraci nebo výpis z registru).
Smyslem povinnosti je zajistit, aby právnické osoby vzniklé mimo EU nemohly vstupovat do obchodních vztahů s povinnými osobami bez toho, aby transparentně doložily, kdo je jejich skutečný majitel. Povinná osoba zde tedy funguje jako „spouštěč“ celého procesu: musí právnickou osobu upozornit na tuto povinnost a vyžadovat příslušný doklad.
Smyslem úpravy je sankcionovat jednání, která mají zásadní význam pro fungování AML/CFT systému. Povinnosti vymezené v odstavci 1 představují minimální standard, jehož porušení již samo o sobě znamená závažné ohrožení integrity finančního systému.
Odstavec 2 vymezuje přestupky spočívající v porušení nebo nedostatečném splnění povinností povinné osoby při provádění hloubkové, zesílené nebo zjednodušené hloubkové kontroly klienta podle jednotlivých ustanovení nařízení 2024/1624. Tyto povinnosti představují jádro preventivních AML/CFT opatření. Porušení kterékoli z nich může vést k zásadnímu oslabení schopnosti povinné osoby rozpoznat, vyhodnotit a řídit rizika související s klientem nebo transakcí.
Další peřstupky vymezuje odstavec 3.
▶ Písmeno a) postihuje neuplatnění konkrétních opatření hloubkové nebo zesílené hloubkové kontroly klienta, opatření zvláštních povinností vůči klientům s vyšším rizikem a protiopatření vůči vysoce rizikovým třetím zemím. Povinnosti vymezené v bodech 1 až 4 jsou navázány na situace, kdy selhání povinné osoby znemožňuje efektivní řízení rizik.
▶ Písmeno b) směřuje na případy, kdy povinná osoba nepředloží dozorovému orgánu odůvodnění a důkaz o přiměřenosti zvolených opatření dle čl. 20 odst. 4 AMLR, čímž znemožní ověřit, zda byla opatření adekvátní riziku.
▶ Písmeno c) postihuje nezískání dostatečných informací o skutečném majiteli, svěřenském fondu či platného dokladu o registraci, což jsou nezbytné podklady pro správné vyhodnocení rizik a pro ověření identity.
▶ Písmeno d) směřuje proti porušení povinnosti identifikovat a ověřit totožnost všech osob podle čl. 22 odst. 2 AMLR, protože neúplná identifikace vytváří prostor pro anonymní ovládání obchodních vztahů.
▶ Písmeno e) se týká se nesplnění specifických povinností čl. 22 odst. 7 AMLR, zejména způsobu a rozsahu zjišťování a ověřování údajů o skutečném majiteli.
▶ Písmeno f) stanoví odpovědnost za neověření totožnosti nebo jiných klíčových skutečností, včetně původu prostředků, splnění podmínek zvláštních režimů nebo ověření cílové destinace prostředků, což jsou kritické prvky posouzení rizika.
▶ Písmeno g) ukládá sankci za neprovedení přezkumu nebo aktualizace údajů o klientovi, což by mohlo vést k tomu, že povinná osoba vychází z neaktuálních informací a podcení nově vzniklá rizika.
▶ Písmeno h) postihuje nezohlednění konkrétních informací, faktorů či rizikových indikátorů stanovených nařízením, což vede k neúplnému vyhodnocení rizika a nesprávné volbě opatření.
▶ Písmeno i) sankcionuje nepředložení výzvy klientovi k poskytnutí údajů podle čl. 24 odst. 2 AMLR, což může znemožnit ověření identity nebo účelu obchodního vztahu.
▶ Písmeno j) postihuje nedodržení postupu podle čl. 25 AMLR, který stanoví zvláštní postupy při nemožnosti splnit povinnosti hloubkové kontroly, zejména omezení navazování nebo pokračování v obchodním vztahu.
▶ Písmeno k) se zaměřuje na nepřetržité sledování obchodního vztahu, jehož absence znamená, že povinná osoba neodhalí nové nebo změněné rizikové faktory.
▶ Písmeno l) postihuje neprovedení opatření zdržovací povahy (pozastavení transakce, ukončení vztahu, oznámení podezřelé transakce) v situacích, kdy nařízení výslovně ukládá jednat, a to včetně případů zjištění vyššího rizika nebo nesplnění identifikačních povinností.
▶ Písmeno m) upravuje porušení povinností při provádění zjednodušené hloubkové kontroly, zejména nepřiměřenost opatření vůči riziku nebo nedostatečném průběžné sledování vztahu.
▶ Písmeno n) stanovuje sankci za neinformování vrcholného vedení o zjištěních podle čl. 44 AMLR, což může vést k tomu, že strategická rozhodnutí nejsou přijímána na základě úplných a aktuálních informací.
Odstavec 4 upravuje přestupek povinné osoby, která při využití institutu spoléhání se na jinou osobu podle čl. 49 AMLR nepřijme dostatečná opatření k tomu, aby jí tato osoba poskytla požadované informace. Účelem úpravy je zabránit situacím, kdy povinná osoba formálně odkáže na kontrolu provedenou jiným subjektem, aniž by fakticky zajistila přístup k výsledkům této kontroly. Zajištění informací podle čl. 49 odst. 2 AMLR je nezbytné pro řádné posouzení rizik a pro možnost provedení vlastních následných opatření. Nesplnění této povinnosti by mohlo vést k tomu, že povinná osoba zůstane bez relevantních údajů o klientovi, a tím selže v plnění své odpovědnosti tohoto zákona a přímo použitelných předpisů EU.
K § 183
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků úvěrových a finančních institucí a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy při porušení povinností v oblasti provádění hloubkových kontrol klienta stanovených AMLR. Porušení těchto povinností má přímý dopad na integritu finančního a kryptoaktivového trhu, na schopnost včasného zjištění podezřelých transakcí a na prevenci obcházení preventivních opatření.
Na rozdíl předešlého ustanovení, které upravuje přestupky povinných osob v této oblasti obecně a dopadá na široké spektrum subjektů napříč finančním i nefinančním sektorem, je toto ustanovení cíleně zaměřeno na specifické povinnosti hloubkové kontroly pro úvěrové a finanční instituce a pro poskytovatele služeb souvisejících s kryptoaktivy. Oddělení úpravy je nezbytné z důvodu odlišného charakteru činností těchto subjektů, jejich systémového významu pro finanční oběh a specifických rizik spojených s jejich činností, včetně přeshraniční povahy poskytovaných služeb.
Odstavec 1 upravuje přestupky úvěrových a finančních institucí při porušení povinností stanovených AMLR, které jsou klíčové pro řádné provádění opatření v AML/CFT oblasti, zejména ve vztahu k respondenčním institucím, hloubkové kontrole klienta, přístupu k informacím a zákazu určitého typu transakcí.
· Písmeno a) postihuje nepostupování při probíhajících obchodních vztazích s respondenční institucí podle čl. 38 odst. 6 AMLR, čímž se chrání proti rizikům vyplývajícím ze spolupráce s institucemi v zahraničí, zejména z vysoce rizikových třetích zemí.
· Písmeno b) postihuje neuplatnění opatření hloubkové kontroly klienta podle čl. 19 odst. 2 AMLR, což je zásadní pro identifikaci a ověření klienta v případech zvýšeného rizika.
· Písmeno c) postihuje nezajištění možnosti neprodleného získání informace podle čl. 22 odst. 3 AMLR, které je nezbytné pro rychlou reakci na podezřelé transakce a účinné vyšetřování.
· Písmeno d) postihuje porušení zákazu podle čl. 79 odst. 1 AMLR, jímž se předchází činnostem zcela zakázaným v rámci prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
· Písmeno e) postihuje přijímání plateb v rozporu s čl. 79 odst. 2 nařízení AMLR, které omezuje určité způsoby nebo výše plateb s ohledem na jejich rizikovost.
Odstavec 2 upravuje přestupky poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy, kteří se dopustí porušení povinností stanovených AMLR při nakládání s informacemi o klientech, uplatňování opatření hloubkové kontroly klienta a provádění zmírňujících opatření, a při průběžné aktualizaci informací.
K § 184
Navržené ustanovení upravuje přestupek provozovatele hazardních her spočívající v porušení povinnosti uplatnit opatření hloubkové kontroly klienta podle čl. 19 odst. 5 AMLR. Toto opatření hloubkové kontroly je klíčovým nástrojem pro prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v odvětví hazardních her, které je z důvodu povahy své činnosti vystaveno zvýšeným rizikům zneužití finančních toků.
Dané ustanovení tak transponuje povinnost vyplývající z čl. 19 odst. 5 AMLR a zajišťuje, že provozovatelé hazardních her budou adekvátně odpovědní za dodržování této povinnosti.
K § 185
Navržené ustanovení upravuje maximální výši pokuty za přestupky podle tohoto dílu, které se týkají především povinností souvisejících s hloubkovou kontrolou klienta.
Odstavec 1 stanoví, že za přestupek podle těchto ustanovení lze uložit pokutu do 15 000 000 Kč. Zvýšení maximální výše pokuty oproti dosavadní úpravě reflektuje kumulovanou inflaci od roku 2016, která činí 51,5 %, přičemž od roku 2017 nebyla výše pokut v této oblasti novelizována. Tato aktualizace tak odpovídá současným ekonomickým podmínkám a posiluje odrazující účinek sankcí v AML/CFT oblasti.
Odstavec 2 umožňuje uložit zvýšenou sazbu pokuty (za tzv. eurodelikt) v případě opakovaného spáchání přestupku či soustavného či závažného porušení vybraných povinností, které vyplývají z AMLR. Toto ustanovení posiluje možnost efektivního postihu závažných a recidivních porušení právních povinností přispívajících k vyšší účinnosti systému AML/CFT.
Celkově tak dané ustanovení zajišťuje přiměřené a účinné sankční mechanismy, které odpovídají závažnosti přestupků a současné ekonomické situaci v ČR.
K § 186
Navržené ustanovení upravuje přestupky týkající se porušení povinnosti mlčenlivosti.
Odstavec 1 definuje přestupek týkající se porušení mlčenlivosti povinnou osobou nebo osobami s obdobným postavením, přičemž stanoví, že povinná osoba, člen jejího statutárního orgánu, její zaměstnanec nebo jiná osoba ve srovnatelném postavení se dopustí přestupku tím, že sdělí informace v rozporu s čl. 73 AMLR.
Povinnost mlčenlivosti je nezbytná pro ochranu důvěrnosti a bezpečnosti informací získaných v rámci plnění povinností v AML/CFT oblasti. Nedodržení této povinnosti by mohlo ohrozit ochranu osobních údajů a narušit účinnost kontrolních mechanismů.
Ustanovení transponuje čl. 73 AMLR, které stanoví zásady ochrany informací a jejich sdílení, a stanovuje sankce pro porušení této povinnosti. Definováním tohoto přestupku se posiluje důvěra v celý systém AML/CFT a přispívá se k ochraně finančního systému před možným zneužitím.
Podle odstavce 2 se zaměstnanec orgánu dozoru nebo osoba v obdobném postavení a zaměstnanec orgánu dozoru nad profesní komorou dopustí přestupku tehdy, pokud sdělí informace v rozporu s tímto zákonem. Toto ustanovení vychází z obecné povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců orgánů dozoru, která je v tomto zákoně zakotvena a která chrání všechny skutečnosti, o nichž se zaměstnanec dozví v souvislosti s výkonem dozoru. Povinnost mlčenlivosti je základní podmínkou pro řádný výkon dozorové činnosti, protože zajišťuje důvěru povinných osob i jejich klientů v to, že citlivé informace, které jsou při dozoru předávány, nebudou zneužity ani neoprávněně zveřejněny.
Současně právní úprava pamatuje na situace, kdy je možné a nezbytné mlčenlivost prolomit, o zproštění mlčenlivosti rozhoduje podle tohoto zákona předseda vlády nebo jím pověřený ministr, a to pouze v odůvodněných případech. Zákon tak vytváří rovnováhu mezi ochranou citlivých informací a možností jejich použití, je-li to ve veřejném zájmu.
Zařazení porušení této povinnosti mezi přestupky je nezbytné, neboť bez sankční opory by povinnost mlčenlivosti nebyla účinně vymahatelná. Sankce za její porušení má preventivní i represivní charakter – jednak odrazuje zaměstnance orgánu dozoru od neoprávněného nakládání s informacemi, jednak poskytuje prostředek k potrestání takového jednání, pokud již nastane.
Podle odstavce 3 se zaměstnanec orgánu dozoru nad profesní komorou dopustí přestupku také tehdy, pokud v rozporu s tímto zákonem sdělí získanou chráněnou informaci. Toto ustanovení reaguje na zvláštní povinnost mlčenlivosti, která je na tyto zaměstnance kladena nad rámec obecné povinnosti mlčenlivosti podle tohoto zákona. Zákon zde sleduje ochranu zvlášť citlivých údajů, jež se vztahují ke klientům povinných osob a jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit nejen samotné klienty, ale i důvěru v činnost dozorových orgánů a profesních komor.
Smyslem právní úpravy je naplnění čl. 52 odst. 4 AMLD6, který vyžaduje, aby členské státy zajistily přísný režim mlčenlivosti pro osoby, které v rámci výkonu dozoru přicházejí do styku s chráněnými informacemi. Proto je stanoveno, že mlčenlivosti může zaměstnance zprostit pouze klient povinné osoby, kterého se informace týká. Jedině tak je zajištěna ochrana práv klienta a předchází se neoprávněnému nakládání s jeho citlivými údaji.
Zařazení tohoto jednání mezi přestupky je nezbytné, aby byla mlčenlivost zaměstnanců orgánu dozoru nad profesní komorou právně vymahatelná a aby existoval účinný nástroj k sankcionování jejích porušení. Sankční mechanismus představuje přiměřený prostředek k posílení důvěry v systém AML/CFT a k ochraně základních práv dotčených osob.
K § 187
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků v oblasti protiprávního nakládání s informacemi, zejména osobními údaji, a v oblasti nesplnění povinností souvisejících se shromažďováním, uchováváním a zpřístupňováním informací podle přímo použitelného práva EU.
Odstavec 1 upravuje skutkové podstaty přestupků poskytovatelů platebních služeb a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivem, které se vztahují k porušení povinností stanovených TFR v oblasti zpracování osobních údajů a poskytování informací.
▶ Písmeno a) postihuje zpracování osobních údajů v rozporu s čl. 25 odst. 2 TFR, tedy neoprávněné zpracování údajů nad rámec účelu a podmínek stanovených tímto ustanovením.
▶ Písmeno b) postihuje neposkytnutí informací, a to ještě před navázáním obchodního vztahu nebo provedením příležitostné transakce, čímž by byla porušena povinnost včasné součinnosti vůči oprávněným subjektům.
Odstavec 2 upravuje skutkové podstaty přestupků povinných osob ve smyslu AMLR, které se týkají porušení povinností v oblasti shromažďování, uchovávání a zpracování informací, a to včetně provozních a systémových požadavků, přičemž jednotlivé skutkové podstaty jsou rozděleny do následujících písmen:
▶ Písmeno a) postihuje neplnění povinnosti shromažďovat informace podle čl. 22 odst. 2 AMLR, čímž je narušen proces řádného zjišťování a evidence relevantních údajů.
▶ Písmeno b) postihuje neplnění povinnosti disponovat informacemi podle čl. 49 odst. 1 AMLR, což ohrožuje schopnost povinné osoby poskytovat součinnost orgánům dohledu a činit potřebná opatření.
▶ Písmeno c) postihuje protiprávní zpracování osobních údajů v rozporu s čl. 76 AMLR, tedy zpracování v nesouladu s požadavky na ochranu údajů a jejich bezpečnost.
▶ Písmeno d) postihuje nedisponování funkčním systémem podle čl. 78 AMLR, který je nezbytný pro účinné plnění povinností v oblasti AML/CFT, zejména pro monitoring a vyhodnocování transakcí.
K § 188
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků povinných osob v oblasti protiprávního uchovávání informací a dokumentace, a to jak z hlediska délky doby uchovávání, tak z hlediska rozsahu a integrity uchovávaných údajů. Cílem je zajistit dodržování povinností vyplývajících z AMLR a TFR, zejména v oblasti uchovávání údajů pro AML/CFT účely, a tím umožnit efektivní kontrolní činnost orgánů dozoru.
Odstavec 1 upravuje skutkové podstaty přestupků povinných osob související s porušením povinností při uchovávání informací, zejména pokud jde o délku doby uchovávání, úplnost uchovávaných údajů a jejich ochranu proti úpravám.
▶ Písmeno a) postihuje uchovávání informací po dobu kratší, než stanoví čl. 77 odst. 3 AMLR (5 let), čímž dochází k porušení minimální lhůty uchování údajů nezbytných pro plnění povinností podle AMLR.
▶ Písmeno b) postihuje neuchovávání konkrétně vymezených dokumentů a informací, tedy
▷ neuchovávání kopií o oznámeních podle čl. 69 odst. 9 AMLR,
▷ neuchovávání dokumentů nebo informací podle čl. 77 odst. 1 nebo 2 AMLR, zahrnujících mj. údaje o klientovi a obchodních vztazích.
▶ Písmeno c) postihuje nezajištění toho, aby dokumenty, informace nebo záznamy uchovávané podle čl. 77 AMLR nebyly upravovány, čímž by byla narušena jejich autenticita a důkazní hodnota.
Odstavec 2 upravuje skutkové podstaty přestupků povinných osob spočívající v neplnění povinností vedení záznamů a dokumentace v oblasti AML, a to jak ve vztahu k vnitřním postupům, tak k rozhodovacím procesům a záznamům o rizicích, konkrétně:
▶ Písmeno a) postihuje nezaznamenávání informací, vnitřních strategií, postupů nebo kontrol podle čl. 9 odst. 2 AMLR, což ohrožuje systematičnost a průkaznost uplatňovaných opatření.
▶ Písmeno b) postihuje nezdokumentování posouzení rizik nebo rozhodnutí o rozsahu rizik podle čl. 10 odst. 2 AMLR a rozhodnutí podle čl. 16 odst. 2, čl. 36, 37 nebo 38 AMLR, zejména rozhodnutí týkající se identifikace a ověřování klienta a posouzení obchodních vztahů.
▶ Písmeno c) postihuje nevedení záznamů podle čl. 21 odst. 3, čl. 22 odst. 2 nebo čl. 27 AMLR, tedy záznamů nezbytných pro prokázání splnění povinností povinné osoby vůči orgánům dohledu.
K § 189
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků poskytovatelů platebních služeb a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy v oblasti uchovávání informací podle TFR. Cílem je zajistit dodržování povinností týkajících se uchovávání a ochrany údajů nezbytných pro provádění převodů finančních prostředků a kryptoaktiv a současně zamezit jejich neoprávněnému nebo nadměrnému uchovávání v rozporu s právní úpravou.
▶ Písmeno a) postihuje neuchovávání informací podle čl. 16 odst. 2 TFR, tedy údajů potřebných k identifikaci plátce a příjemce a k provedení příslušného převodu finančních prostředků nebo kryptoaktiv.
▶ Písmeno b) postihuje uchovávání záznamů nebo informací v rozporu s čl. 26 odst. 1 TFR, zejména uchovávání údajů nad rámec stanovené doby nebo účelu.
▶ Písmeno c) postihuje nezajištění výmazu informací podle čl. 26 odst. 2 TFR, tedy neprovedení povinného odstranění údajů po uplynutí zákonem stanovené doby uchovávání.
K § 190
Navržené ustanovení stanovuje výši pokut za přestupky upravené v tomto dílu.
Odstavec 1 stanoví, že za přestupky podle tohoto dílu lze uložit pokutu do 2 500 000 Kč. Vyšší pokuta reflektuje větší závažnost přestupků spojených s porušením povinností mlčenlivosti, uchovávání a zpracování informací či nesplněním souvisejících povinností stanovených v TFR.
Odstavec 2 dále určuje, že za opakované spáchání přestupku nebo soustavné či závažné porušení některých povinností vycházejících z AMLR lze uložit zvýšenou sazbu pokuty (za tzv. eurodelikt), což umožňuje ukládání vyšších sankcí za závažnější nebo recidivní porušení právních povinností v AML/CFT oblasti.
Tímto ustanovením je dosaženo proporcionálního a efektivního sankčního režimu v oblasti ochrany osobních údajů a uchování informací včetně jejich používání.
K § 191
Navržené ustanovení stanoví, že úvěrová instituce nebo finanční instituce se dopustí přestupku tím, že nesplní povinnost předat ČNB údaje k zápisu do CEÚ způsobem nebo ve lhůtě stanovenými tímto zákonem. Povinnost průběžně a včas poskytovat úplné informace k zápisu do CEÚ je klíčová pro to, aby tento systém plnil svůj účel – zajišťoval aktuální a spolehlivý přehled o existenci účtů vedených u úvěrových a finančních institucí. CEÚ představuje významný nástroj pro orgány činné v trestním řízení, správce daně i další oprávněné subjekty, které údaje využívají při odhalování a vyšetřování závažné kriminality, včetně legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Včasné a správné poskytování údajů je proto ve veřejném zájmu a nezbytné pro naplnění preventivní i represivní funkce systému AML/CFT.
Zařazení nesplnění povinnosti do sféry přestupků je nezbytné, neboť bez sankčního mechanismu by nebylo možné tuto povinnost účinně vymáhat. Zajišťuje se tím disciplinující účinek na povinné instituce a garance, že CEÚ bude obsahovat správné a aktuální údaje.
K § 192
Navržené ustanovení zakotvuje skutkovou podstatu přestupku spočívající v nepředání údajů správci CRPO, včetně jejich oprav a aktualizací. Cílem je zajistit úplnost, správnost a aktuálnost údajů vedených v CRPO, který představuje jeden ze základních nástrojů ekonomické ochrany státu.
Funkčnost CRPO je závislá na řádném plnění informačních povinností ze strany povinných osob. Nepředání požadovaných údajů, stejně jako neposkytnutí jejich oprav nebo aktualizací, může vést ke snížení vypovídací hodnoty rejstříku, ztížit výkon dozorové a analytické činnosti příslušných orgánů a v krajním případě ohrozit schopnost státu včas identifikovat a vyhodnocovat ekonomická rizika.
Zakotvení přestupkové odpovědnosti sleduje preventivní i represivní účel. Preventivně motivuje povinné osoby k řádnému plnění zákonných povinností, zatímco represivní rovina umožňuje postihnout jednání, které narušuje řádné fungování informační infrastruktury státu. Úprava současně přispívá k nastavení rovných podmínek mezi povinnými osobami, neboť zamezuje situacím, kdy by některé subjekty získávaly neoprávněnou výhodu neplněním administrativních povinností.
K § 193
Navržené ustanovení určuje výši pokuty až do 15 000 000 Kč za přestupek podle tohoto dílu, v případě nepředání údajů správci CRPO pouze 250 000 Kč. Stanovení takových horních hranic pokut reflektuje závažnost jednání, neboť nesplnění povinnosti předat údaje může vážně narušit funkčnost CEÚ a znemožnit či podstatně ztížit práci orgánů veřejné moci při ochraně finančního systému. Současně tato maximální částka odpovídá horní hranici výše pokuty u obdobně závažných přestupků v rámci tohoto zákona a umožňuje ČNB, potažmo i správci CRPO individualizovat sankci podle závažnosti konkrétního případu a velikosti instituce – od méně závažných pochybení až po systémové či opakované porušování povinností. Sankční rámec tak zajišťuje jak prevenci, tak i přiměřenou represivní reakci na porušení zákonné povinnosti.
K § 194
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků povinných osob v souvislosti s výkonem povinností při zajišťování činností dodavatelským způsobem podle čl. 18 AMLR. Úprava reaguje na skutečnost, že povinné osoby mohou pro zajištění některých činností využívat dodavatelské (outsourcingové) řešení, které však musí být nastaveno v souladu s požadavky nařízení, aby nedošlo k oslabení účinnosti opatření v oblasti AML/CFT.
▶ Písmeno a) postihuje nesplnění požadavku prokázat porozumění činnosti, kterou má povinná osoba zajistit, jak stanoví čl. 18 odst. 2. Tento požadavek je klíčový pro to, aby povinná osoba dokázala i při využití externího poskytovatele řádně posoudit a kontrolovat rizika spojená s danou činností.
▶ Písmeno b) cílí na výkon úkolů v rozporu s čl. 18 odst. 3 nebo 7 AMLR, tedy v případech, kdy jsou dodavatelským způsobem vykonány činnosti, které buď nelze delegovat, nebo je nelze zadat subjektům nesplňujícím stanovené podmínky.
▶ Písmeno c) se vztahuje na nesplnění povinností podle čl. 18 odst. 4 AMLR, zejména povinnosti zajistit, aby externí poskytovatel splňoval požadavky na ochranu údajů, dostupnost a integritu informací a dodržování povinností AML.
▶ Písmeno d) postihuje nezajištění toho, aby i při dodavatelském způsobu byly činnosti fakticky vykonávány v souladu s čl. 18 odst. 5 AMLR, tj. aby outsourcing nezpůsobil zhoršení plnění povinností povinné osoby.
▶ Písmeno e) se vztahuje na zadávání úkolů v rozporu s čl. 18 odst. 6, které stanoví limity pro další subdelegování činností a požadavky na kontrolu jejich výkonu.
Účelem tohoto ustanovení je umožnit efektivní vymáhání požadavků unijní úpravy na outsourcing činností a tím zabránit obcházení AML/CFT povinností prostřednictvím přesunu klíčových funkcí na subjekty, u nichž by dohled nad jejich výkonem byl oslabený nebo nemožný.
K § 195
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků v souvislosti s účastí povinných osob v partnerstvích pro sdílení informací podle čl. 75 nařízení AMLR. Tento mechanismus umožňuje povinným osobám a příslušným orgánům sdílet informace relevantní pro AML/CFT. Aby se předešlo zneužití sdílených údajů a narušení práv třetích osob, stanoví nařízení přísná pravidla pro způsob a podmínky sdílení, jejichž porušení může mít závažné důsledky jak pro ochranu údajů, tak pro efektivitu systému AML/CFT.
▶ Písmeno a) se vztahuje na neplnění omezení nebo podmínek pro sdílení podle čl. 75 odst. 3 až 5 AMLR, zejména podmínek vyplývajících z ochrany osobních údajů, obchodního tajemství či povinností mlčenlivosti.
▶ Písmeno b) postihuje nevymezení strategií nebo postupů pro sdílení informací podle čl. 75 odst. 6 AMLR. Tyto strategie jsou zásadní pro to, aby bylo sdílení v rámci partnerství systematické, kontrolované a v souladu s právními předpisy.
▶ Písmeno c) se vztahuje na nesplnění povinnosti zajistit nezávislý audit podle čl. 75 odst. 7 AMLR, který slouží k ověření, že procesy sdílení informací probíhají v souladu s právními požadavky a že případné nedostatky jsou včas odhaleny a odstraněny.
Smyslem úpravy je vytvořit národní rámec pro vymáhání povinností plynoucích z unijní regulace partnerství pro sdílení informací a tím posílit jak účinnost tohoto nástroje, tak i ochranu práv a oprávněných zájmů subjektů, jejichž údaje mohou být předmětem sdílení.
K § 196
Navržené ustanovení stanoví ve svém odstavci 1 maximální výši pokuty pro přestupky podle tohoto dílu ve výši 5 000 000 Kč. Tento limit zohledňuje skutečnost, že se jedná o porušení povinností převážně procesní nebo organizační povahy, které sice mohou mít významný dopad na účinnost systému AML/CFT, avšak typicky nevedou k bezprostřednímu ohrožení integrity finančního systému v rozsahu vyžadujícím nejvyšší sankční sazby. Horní hranice je nastavena tak, aby měla dostatečný preventivní účinek i u větších společností a aby motivovala k řádnému nastavení a dodržování postupů při outsourcingu a sdílení informací.
Odstavec 2 poté umožňuje v případě opakovaného, soustavného nebo závažného porušení povinností podle tohoto dílu uložit zvýšenou sazbu pokuty, tedy v režimu tzv. eurodeliktu s výrazně vyšší horní hranicí sankce. Tento mechanismus reflektuje požadavek unijní úpravy, aby členské státy měly k dispozici účinné, přiměřené a odrazující sankce i pro závažné nebo opakované porušování pravidel v oblasti AML/CFT. Cílem je postihnout případy, kdy nedostatky v zajištění činností dodavatelským způsobem nejsou náhodné nebo ojedinělé, ale svědčí o systémovém selhání povinné osoby.
K § 197
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků poskytovatelů platebních služeb, plátců peněžních prostředků a poskytovatelů služeb souvisejících s kryptoaktivy, které souvisejí s neplněním povinností vyplývajících z TFR. Účelem úpravy je zajistit dodržování pravidel pro doprovodné informace k převodům peněžních prostředků a kryptoaktiv, pro jejich ověřování, uchovávání a poskytování a tím umožnit dohled nad tokem finančních prostředků a účinné předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Odstavec 1 upravuje přestupky poskytovatele platebních služeb nebo plátce peněžních prostředků tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezavedení vnitřních politik, postupů nebo kontrol podle čl. 23 TFR.
▶ Písmeno b) postihuje nezajištění, aby převod peněžních prostředků doprovázely ověřené informace podle čl. 4 odst. 1 až 3 a čl. 5 odst. 1 TFR (bod 1) a podle čl. 7 odst. 1 TFR (bod 2).
▶ Písmeno c) postihuje neověření správnosti informací podle čl. 4 odst. 4 TFR.
▶ Písmeno d) postihuje provedení převodu peněžních prostředků v rozporu s čl. 4 odst. 6 TFR, tedy bez požadovaných doprovodných informací.
▶ Písmeno e) postihuje neposkytnutí informací podle čl. 5 odst. 2 TFR, které musí být k dispozici oprávněným subjektům v platebním řetězci.
▶ Písmeno f) postihuje bezodkladné nereagování na dotaz podle čl. 24 TFR ze strany orgánů dozoru nebo jiných oprávněných subjektů.
Odstavec 2 upravuje přestupky poskytovatele platebních služeb nebo příjemce peněžních prostředků tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezavedení účinných postupů podle čl. 7 odst. 1 a 2 nebo čl. 8 odst. 1 TFR (bod 1) a nezavedení vnitřních politik, postupů a kontrol podle čl. 23 TFR (bod 2).
▶ Písmeno b) postihuje neověření správnosti informací o příjemci peněžních prostředků podle čl. 7 odst. 3 a 4 TFR.
▶ Písmeno c) postihuje neodmítnutí převodu nebo nepožádání o doplňující informace v rozporu s čl. 8 odst. 1 TFR.
▶ Písmeno d) postihuje nepostupování podle čl. 8 odst. 2 TFR při chybějících či neúplných údajích.
▶ Písmeno e) postihuje nezohlednění skutečností podle čl. 9 TFR, které mohou ovlivnit rizikovost transakce.
▶ Písmeno f) postihuje nereagování na dotaz podle čl. 24 TFR.
Odstavec 3 upravuje přestupky poskytovatele služby související s kryptoaktivem původce tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezajištění, aby převod kryptoaktiv doprovázely informace podle čl. 14 odst. 1 až 4 TFR.
▶ Písmeno b) postihuje neověření správnosti těchto informací podle čl. 14 odst. 6 TFR.
▶ Písmeno c) postihuje postupování v rozporu s čl. 14 odst. 5 nebo 8 TFR, tedy porušení povinností týkajících se přenosu údajů a zpracování.
▶ Písmeno d) postihuje nezavedení vnitřních politik, postupů nebo kontrol podle čl. 23 TFR.
▶ Písmeno e) postihuje bezodkladné nereagování na dotaz podle čl. 24 TFR.
Odstavec 4 upravuje přestupky poskytovatele služby související s kryptoaktivem příjemce tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezavedení účinných postupů podle čl. 16 odst. 1 nebo 2 nebo čl. 17 odst. 1 TFR (bod 1) a nezavedení vnitřních politik, postupů nebo kontrol podle čl. 23 TFR (bod 2).
▶ Písmeno b) postihuje neověření správnosti informace podle čl. 16 odst. 3 TFR.
▶ Písmeno c) postihuje nezískání informace podle čl. 16 odst. 2 TFR.
▶ Písmeno d) postihuje neodmítnutí převodu, nevrácení převedených kryptoaktiv nebo nepožádání o doplňující informace v rozporu s čl. 17 odst. 1 TFR.
▶ Písmeno e) postihuje postupování v rozporu s čl. 17 odst. 2 TFR.
▶ Písmeno f) postihuje nezohlednění skutečností podle čl. 18 TFR.
▶ Písmeno g) postihuje bezodkladné nereagování na dotaz podle čl. 24 TFR.
Navržené ustanovení transponuje a provádí povinnosti vyplývající z TFR a vytváří sankční rámec, který zajišťuje jejich účinné vymáhání. Upravuje odpovědnost všech typů subjektů zapojených do platebního či kryptoaktivového řetězce, a to jak na straně původce, tak příjemce s cílem zajistit úplnost, správnost a dostupnost informací pro účely AML/CFT.
K § 198
Navržené ustanovení upravuje přestupky zprostředkujícího poskytovatele platebních prostředků a zprostředkujícího poskytovatele služby související s kryptoaktivy. Cílem této úpravy je zajistit, aby i zprostředkující subjekty dodržovaly povinnosti stanovené TFR, zejména v oblasti zavádění účinných postupů, správného předávání a uchovávání informací o původci a příjemci platebních či kryptoaktivních převodů a plnění povinností při odhalování a řízení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Odstavec 1 upravuje přestupky zprostředkujícího poskytovatele platebních prostředků tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezavedení účinných postupů podle čl. 11 nebo čl. 12 odst. 1 TFR, které jsou nezbytné k zajištění souladu s AML/CFT pravidly.
▶ Písmeno b) postihuje neodmítnutí převodu nebo nevyžádání si informací v rozporu s čl. 12 odst. 1 TFR, čímž dochází k obcházení povinností týkajících se ověření údajů.
▶ Písmeno c) postihuje nepostupování podle čl. 12 odst. 2 TFR, tedy nesplnění dalších požadavků na kontrolu a vyhodnocení rizik spojených s převodem peněžních prostředků.
▶ Písmeno d) postihuje nezohlednění skutečností uvedených v čl. 13 TFR, které mohou významně ovlivnit hodnocení rizika spojeného s transakcí nebo klientem.
Odstavec 2 upravuje přestupky zprostředkujícího poskytovatele služby související s kryptoaktivy tím, že:
▶ Písmeno a) postihuje nezajištění předání informací o původci nebo příjemci, uchování či zpřístupnění těchto informací v rozporu s čl. 19 TFR.
▶ Písmeno b) postihuje nezavedení účinných postupů podle čl. 20 nebo čl. 21 odst. 1 TFR, které mají zajistit odpovídající kontrolu a prevenci rizik spojených s převody kryptoaktiv.
▶ Písmeno c) postihuje neodmítnutí převodu, nevrácení převedených kryptoaktiv nebo nepožádání o doplňující informace v rozporu s čl. 21 odst. 1 TFR.
▶ Písmeno d) postihuje nepostupování podle čl. 21 odst. 2 TFR, což zahrnuje nesplnění povinností při řízení rizik a dodržování vnitřních kontrolních mechanismů.
▶ Písmeno e) postihuje nezohlednění skutečností podle čl. 22 TFR, které mohou mít významný dopad na hodnocení rizik a přijímaná opatření.
Tímto paragrafem se posiluje odpovědnost zprostředkujících poskytovatelů, kteří hrají klíčovou roli v řetězci platebních služeb a převodů kryptoaktiv, a to jak v oblasti kontroly převodů, tak v oblasti spolupráce s orgány dozoru a zajištění transparentnosti transakcí. Ustanovení tak naplňuje požadavky čl. 11 až 13 a 19 až 22 TFR, čímž přispívá k efektivnímu systému prevence praní peněz a financování terorismu na úrovni celé platební infrastruktury.
K § 199
Navržené ustanovení stanovuje rámec pro výši pokut ukládaných za přestupky v oblasti předávání informací doprovázejících převody peněžních prostředků a kryptoaktiv podle tohoto dílu. Cílem tohoto ustanovení je zajistit, aby výše sankcí byla dostatečně efektivní, proporcionální a současně reflektovala aktuální ekonomické podmínky.
Maximální sazba pokuty byla navýšena na 15 000 000 Kč s ohledem na kumulovanou inflaci od roku 2016, která činí 51,5 %, což představuje adekvátní aktualizaci stávající maximální sazby 10 000 000 Kč. Toto navýšení zabezpečuje, že pokuty mají dostatečný odstrašující efekt a odpovídají současné ekonomické realitě. Navrhované sjednocení maximálních sazeb pokut na úrovni 15 000 000 Kč na více místech právního předpisu zajišťuje vzájemnou odpovídající výši sankcí, podporuje právní jistotu a přehlednost v uplatňování správních opatření a pokut.
Odstavec 2 poté upravuje uložení zvýšené sazby pokuty (za tzv. eurodelikt) za opakované, soustavné nebo závažné porušení vybraných povinností, což umožňuje účinnější postih zvlášť rizikových případů a přispívá ke zvýšení integrity AML/CFT systému.
Celkově tak toto ustanovení představuje aktualizaci a racionalizaci sankčního rámce, která je v souladu s požadavky na efektivní prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, přičemž zohledňuje ekonomické podmínky a zároveň posiluje odstrašující účinek uložených pokut.
K § 200
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků příslušné profesní komory spočívající v porušení základních administrativních, evidenčních a transparentnostních povinností, které jsou klíčové pro výkon její dozorové a metodické role v oblasti AML/CFT.
Postihováno je zejména neuchovávání stanovených informací. Povinnost uchovávat relevantní údaje představuje nezbytný předpoklad efektivního výkonu dozoru, zpětné kontroly plnění povinností členů komory i spolupráce s orgány veřejné moci. Absence uchovaných informací může znemožnit ověření zákonnosti postupů komory i jejích členů a oslabit funkčnost preventivního systému. Navržené ustanovení tedy ve svém písmeni a) zakotvuje přestupek příslušné profesní komory, která nesplní svou povinnost uchovávat informace získané za účelem zápisu do CRPO po stanovenou dobu 5 let.
Dále je sankcionováno nezpracování výroční zprávy nebo její nezveřejnění. Výroční zpráva je nástrojem transparentnosti, sebehodnocení a veřejné kontroly činnosti komory při výkonu úkolů v oblasti ekonomické ochrany státu. Nezpracování či nezveřejnění této zprávy omezuje přístup veřejnosti i příslušných orgánů k informacím o plnění zákonných povinností a může vést k oslabení důvěry v řádné fungování systému.
Cílem ustanovení je zajistit, aby příslušné profesní komory plnily své zákonné povinnosti řádně, systematicky a transparentně a tím přispívaly k účinnému fungování preventivních mechanismů v oblasti AML/CFT.
K § 201
Navržené ustanovení stanoví přestupkovou odpovědnost příslušné profesní komory za porušení oznamovací povinnosti vůči FIU.
Postihováno je nepředání stanovených informací bezodkladně. Včasné předávání informací je zásadní pro efektivní analýzu podezřelých transakcí a dalších skutečností relevantních z hlediska prevence závažných forem hospodářské kriminality a dalších ohrožení ekonomické bezpečnosti. Jakékoliv prodlení může vést ke zmaření účelu sledovaných opatření.
Profesní komora je v určitých případech prostředníkem pro oznamování podezřelých skutečností ze strany povinných osob (například advokátů, notářů nebo auditorů). Pokud profesní komora nepředá bezodkladně oznámené informace FIU podle čl. 70 odst. 1 AMLR, dopouští se tím přestupku.
K § 202
Navržené ustanovení upravuje přestupky spočívající v porušení informačních povinností vůči orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou.
Postihováno je neposkytnutí požadovaných informací ve stanovené lhůtě. Řádný výkon dozoru je podmíněn včasným a úplným přístupem k relevantním informacím. Neposkytnutí informací nebo jejich opožděné poskytnutí může znemožnit efektivní kontrolu a včasnou nápravu zjištěných nedostatků. Tato úprava reflektuje požadavky čl. 52 směrnice 2024/1640, který ukládá povinným osobám a subjektům vykonávajícím dozor povinnost poskytovat příslušným orgánům veškeré informace nezbytné pro výkon jejich pravomocí, a to bez zbytečného odkladu, úplně a správně. Porušení těchto povinností proto představuje narušení základních předpokladů účinného systému prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Dále je sankcionováno neposkytnutí metodického materiálu orgánu dozoru k odsouhlasení. Tento postup zajišťuje kontrolu kvality a souladu metodického vedení s právními předpisy a přímo použitelnými předpisy EU, včetně požadavků vyplývajících ze směrnice 2024/1640 na jednotné a konzistentní uplatňování pravidel v oblasti prevence legalizace výnosů z trestné činnosti. Jeho obcházení by mohlo vést k aplikaci metodiky, která není v souladu s právním rámcem nebo neodpovídá požadovaným standardům, čímž by mohlo dojít k oslabení účinnosti dohledu. Sankcionování tohoto jednání tak odpovídá požadavku čl. 52 směrnice 2024/1640 na zajištění účinných, přiměřených a odrazujících sankcí za porušení povinností stanovených v oblasti AML/CFT.
K § 203
Navržené ustanovení stanoví horní hranice pokut za jednotlivé přestupky příslušných profesních komor.
Nižší horní hranice pokuty se vztahuje na přestupky spočívající zejména v porušení evidenčních, metodických a informačních povinností vůči orgánu dozoru. Tato porušení mohou ohrozit transparentnost a efektivitu systému, avšak zpravidla nemají bezprostřední dopad na samotný tok citlivých informací o podezřelých skutečnostech.
Vyšší horní hranice pokuty je stanovena pro porušení oznamovací povinnosti vůči FIU, neboť tato povinnost je klíčovým prvkem systému prevence a odhalování jednání v oblasti AML/CFT.
V případě opakovaného, soustavného nebo závažného porušení povinností spojených s předáváním informací podle přímo použitelného předpisu EU je umožněno uplatnit přísnější sankční režim (tzv. eurodelikt). Tím je zajištěno, že v případech systémového nebo vědomého narušování informačního toku bude možné reagovat adekvátně přísnou sankcí s dostatečným preventivním účinkem.
Navržené výše pokut respektují zásadu proporcionality a odpovídají významu chráněného zájmu, jímž je ochrana ekonomických zájmů státu a plnění mezinárodních a evropských závazků ČR.
K § 204
Navržené ustanovení stanoví skutkové podstaty přestupků povinných osob v oblasti zvláštní povinnosti k součinnosti s orgánem dozoru. Účelem je zajistit, aby orgán dozoru měl k dispozici včasné, úplné a pravdivé podklady nezbytné pro výkon své působnosti, zejména pro posouzení souladu činnosti povinných osob s právními předpisy v AML/CFT oblasti. Nedodržení těchto povinností může zásadně omezit schopnost orgánu dozoru účinně reagovat na zjištěné nedostatky a ohrozit efektivitu dozorové činnosti.
▶ Písmeno a) postihuje situace, kdy povinná osoba neposkytne ve stanovené lhůtě údaj, informaci nebo dokument potřebný pro vydání rozhodnutí o nápravném opatření. Povinnost poskytovat tyto podklady má přímou vazbu na oprávnění orgánu dozoru vydávat nápravná opatření. Účelem je zabránit tomu, aby proces uložení nápravného opatření byl mařen nečinností či obstrukčním jednáním povinné osoby, což by mohlo vést k prodlužování nebo znemožnění nápravy zjištěných nedostatků.
▶ Písmeno b) se vztahuje na neposkytnutí údajů potřebných pro stanovení denní sazby donucovací pokuty, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů. Tato povinnost je nezbytná pro spravedlivé a proporcionální určení výše donucovací pokuty. Neposkytnutí požadovaných ekonomických údajů znemožňuje orgánu dozoru použít aktuální, reálné a úplné podklady a zároveň může být zneužíváno k obcházení sankčního mechanismu.
Navržené ustanovení tak vytváří sankční zajištění procesních povinností stanovených v hlavě II této části zákona, přičemž jeho smyslem je posílit vymahatelnost spolupráce povinných osob s orgánem dozoru a eliminovat případy, kdy by bylo možné oddálit nebo znemožnit výkon dozoru prostým neposkytnutím požadovaných informací.
Navržená právní úprava je v souladu s čl. 56 a čl. 57 AMLD6, které ukládají členským státům zajistit, aby orgány dozoru měly nejen pravomoc požadovat potřebné podklady, ale také účinné nástroje k sankcionování jejich neposkytnutí. Sankcionování neplnění těchto procesních povinností je nezbytné pro udržení integrity dozorového řízení, pro prevenci jeho obcházení a pro zachování účinnosti celého AML/CFT systému.
K § 205
Navržené ustanovení stanoví horní hranici pokuty za přestupky podle tohoto dílu a upravuje zánik odpovědnosti za přestupek při dobrovolném splnění povinnosti před zahájením řízení.
Odstavec 1 určuje maximální výši pokuty ve výši 1 000 000 Kč za přestupek spočívající v neposkytnutí údajů, informací nebo dokumentů potřebných pro vydání rozhodnutí o nápravném opatření. Tato částka reflektuje nižší intenzitu ohrožení dozorového procesu ve srovnání s případy, kdy se neposkytují ekonomické údaje nezbytné pro stanovení donucovací pokuty. Přesto však zajišťuje dostatečný odrazující účinek, aby povinné osoby řádně a včas spolupracovaly s orgánem dozoru při odstraňování zjištěných nedostatků.
Odstavec 2 stanoví maximální výši pokuty ve výši 20 000 000 Kč za přestupek spočívající v neposkytnutí údajů nezbytných pro stanovení denní sazby donucovací pokuty. Výše této horní hranice zohledňuje závažnost a potenciální dopady takového jednání, neboť bez poskytnutí ekonomických údajů by bylo znemožněno spravedlivé a proporcionální určení donucovací pokuty, čímž by se narušila její odrazující a preventivní funkce. Stanovení výrazně vyšší horní hranice pokuty je rovněž reakcí na čl. 57 odst. 3 a 4 AMLD6, které členským státům ukládají zajistit, aby sankce byly účinné, přiměřené a odrazující, zejména pro subjekty s vysokým obratem.
Odstavec 3 zavádí motivační prvek k dobrovolnému splnění povinnosti před zahájením řízení o přestupku, neboť v takovém případě odpovědnost za přestupek zaniká. Tím se podporuje rychlé odstranění protiprávního stavu a snižuje administrativní zátěž orgánu dozoru, aniž by byl oslaben preventivní účinek sankční úpravy. Tento mechanismus odpovídá zásadě proporcionality a efektivity správního trestání – represivní prostředky jsou uplatňovány pouze tehdy, pokud k nápravě nedojde dobrovolně.
Navržená právní úprava tak zajišťuje, že neplnění procesních povinností stanovených v tomto dílu bude sankcionováno finančními postihy, jejichž výše odpovídá významu a závažnosti porušení, přičemž zároveň motivuje k rychlému dobrovolnému splnění dané procesní povinnosti.
K § 206
Navržené ustanovení upravuje přestupky fyzických osob spočívající v porušení povinností souvisejících s držením peněžní hotovosti při pohybu přes hranice území EU nebo při jejím držení v rámci vnitrounijního režimu.
Odstavec 1 reflektuje požadavky čl. 3 odst. 1 nařízení 2018/1672, které stanoví ohlašovací povinnost při překročení hranice území EU s peněžní hotovostí v hodnotě alespoň 10 000 EUR. Kromě této povinnosti je zde sankcionováno i neplnění povinnosti spolupráce při určení skutečné hodnoty peněžní hotovosti podle tohoto zákona.
Odstavec 2 upravuje obdobné přestupkové jednání v režimu vnitrounijního pohybu hotovosti, kde platí informační povinnost při držení peněžní hotovosti v úhrnné hodnotě alespoň 15 000 EUR. I zde je klíčové nejen splnění informační povinnosti, ale také aktivní spolupráce při určení hodnoty.
Navržená právní úprava přestupků je důležitá pro vymáhání režimu transparentnosti přeshraničního a vnitrounijního pohybu hotovosti, který je jedním z nástrojů prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Zajištění dodržování těchto povinností je rovněž klíčové pro účinnou činnost celních a dalších kontrolních orgánů.
K § 207
Navržené ustanovení upravuje přestupky související s převozem peněžní hotovosti formou poštovních nebo jiných zásilek, a to jak v režimu třetizemním (mimo EU), tak vnitrounijním (mezi členskými státy EU).
Odstavec 1 se vztahuje na případy převozu peněžní hotovosti do nebo ze třetí země, kde je vyžadována oznamovací povinnost podle čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1672. Tato oznamovací povinnost dopadá jak na odesílatele, tak na příjemce zásilky.
Odstavec 2 upravuje přestupky při převozu peněžní hotovosti v rámci vnitřního trhu EU, a to v případech, kdy hodnota hotovosti překročí stanovený práh 15 000 EUR. Sankcionováno je nejen nesplnění informační povinnosti podle tohoto zákona, ale rovněž neposkytnutí součinnosti při určení skutečné hodnoty převážené hotovosti.
Navržená právní úprava vychází z požadavků práva EU a mezinárodních standardů a zajišťuje vymahatelnost kontrolních mechanismů vůči nedoprovázeným zásilkám, které jsou obzvlášť zranitelné z hlediska možného zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Právní úprava zároveň reflektuje rozdílné režimy v případě převozu hotovosti mezi členskými státy a do/ze třetích zemí.
Zatímco u doprovázených zásilek bude odpovědnost vždy vyvozena vůči fyzické osobě, která zásilku fyzicky doprovází (např. kurýr), u nedoprovázených zásilek může být odpovědná jak fyzická, tak i právnická osoba, což odpovídá reálnému fungování přepravních a logistických služeb.
K § 208
Stanoví se katalog přestupků za porušení povinností pro omezení velkých plateb v hotovosti. Vzhledem k tomu, že dodržování povinností pro omezení velkých hotovostních plateb ve vztahu k povinným osobám bude součástí výkonu dozoru příslušnými orgány dozoru, upravuje se samostatně přestupek pro povinné osoby. Omezení k provedení hotovostní platby nebo přijetí úhrady větší než 10 000 EUR pro povinné osoby vyplývá přímo z AMLR.
Jedná se o přestupky, kterých se mohou dopustit osoby, které obchodují se zbožím nebo poskytují služby, které však nebudou povinnými osobami podle tohoto zákona. Omezení k provedení hotovostní platby nebo přijetí úhrady větší než 10 000 EUR pro tyto subjekty také vyplývá přímo z AMLR.
Další kategorií osob, které se provedením platby nebo přijetím úhrady v částce vyšší než 10 000 EUR dopustí přestupku, jsou všechny ostatní osoby (tzn. všechny, které neobchodují se zbožím ani nenabízejí služby, přičemž úprava povinnosti neprovést „nadlimitní“ platbu vyplývá přímo z ustanovení tohoto zákona.
Poslední skutkovou podstatou přestupku vztahující se k oblasti omezení velkých hotovostních plateb je porušení povinnosti úvěrovou institucí nebo vydavatelem elektronických peněz ohlašovat FAÚ platby nebo vklady v částce vyšší než 10 000 EUR, které jsou provedeny v jejích provozních prostorách. Tato povinnost vyplývá z čl. 80 odst. 4 AMLR.
K § 209
V rámci daných ustanovení tohoto dílu se stanovují maximální možné výše pokut. Zatímco v případě převozu peněžní hotovosti se zachovává již stávající výše pokuty, a to 10 000 000 Kč, tak v případě porušení omezení velkých hotovostních plateb je nutno rozlišovat, kdo a v jakém postavení ve smyslu tohoto zákona se porušení povinností dopustil.
Porušení povinností pro omezení velkých hotovostních plateb se může dopustit i subjekt v postavení povinné osoby. Vzhledem k ostatním povinnostem kladeným na povinnou osobu AML/CFT legislativou se v případě porušení omezení velkých plateb v hotovosti jedná o protiprávní jednání s vyšší mírou společenské nebezpečnosti. Tomu odpovídá i maximální výše pokuty, která činí 10 000 000 Kč.
V ostatních případech výše pokuty odpovídá současným sazbám stanoveným zákonem č. 254/2004 Sb. Fyzické osobě bude možné za porušení velkých hotovostních plateb udělit pokutu do výše 500 000 Kč a právnické a podnikající fyzické osobě pokutu do výše 5 000 000 Kč.
Samostatným přestupkem je ve stanovených lhůtách neoznámení plateb nebo vkladů v částkách vyšších než 10 000 EUR, které jsou provedené prostřednictvím úvěrové instituce nebo vydavatele elektronických peněz. Povinnost ohlásit takovou transakci má právě úvěrová instituce nebo vydavatel elektronických peněz, prostřednictvím kterého jsou transakce provedeny. Tyto instituce jsou z povahy věci povinnými osobami, proto je na ně nutno v případě porušení povinností pohlížet přísněji. Z tohoto důvodu se maximální výše pokuty stanovuje na částku 15 000 000 Kč.
Současně se upravuje speciální výše maximální pokuty, kterou lze uložit příkazem na místě za porušení oznamovací povinnosti podle nařízení 2018/1672. S ohledem na vztah oblasti převozu peněžní hotovosti k možné legalizaci výnosů z trestné činnosti je obecná maximální výše pokuty 10 000 Kč, kterou lze uložit příkazem na místě podle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, nedostatečná.
K § 210
Navržené ustanovení reaguje na potřebu zajistit plnou vymahatelnost závazných pokynů vydávaných FIU v rámci operativní analýzy podezřelých obchodů a dalších skutečností významných z hlediska AML/CFT a výzev FAÚ v oblasti statistického zjišťování. Účinnost systému AML/CFT je zásadně podmíněna tím, že povinné osoby budou bezodkladně a v plném rozsahu respektovat pokyny směřující zejména k odložení nebo neprovedení obchodu, k zajištění prostředků či k poskytnutí součinnosti. Neposkytnutí takové součinnosti nebo nerespektování pokynu může vést k nevratnému odtoku prostředků, zmaření zajištění výnosů z trestné činnosti, včetně prostředků poškozujících finanční zájmy EU, a tím i k oslabení ekonomické bezpečnosti státu. Stejně tak je nezbytné, aby FIU disponovala informací o okamžiku přijetí a provedení pokynu, neboť tato informace je klíčová pro koordinaci dalších kroků s orgány činnými v trestním řízení a pro dodržení zákonných lhůt. Zakotvení přestupkové odpovědnosti proto představuje nezbytný nástroj k zajištění disciplinovaného a jednotného postupu povinných osob a posiluje preventivní i represivní složku systému ekonomické ochrany státu.
Odstavec 2 následně reaguje na potřebu stanovit přestupek v případě, kdy povinná osoba na základě výzvy FAÚ mu neposkytne informaci prostřednictvím statistického zjišťování podle zákona o FAÚ.
K § 211
Navržené ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků obchodních společností, které porušují povinnost související se zákazem vydávání akcií na majitele nebo povinností jejich přeměny podle čl. 79 odst. 3 AMLR.
Cílem je zajistit, aby zákaz anonymních akcií na majitele, který má zásadní význam pro transparentnost vlastnické struktury a prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti, byl v praxi vymahatelný a dodržován. Povinnost přeměny stávajících akcií na majitele vyplývá přímo z AMLR, avšak pro účely jeho vynucování vnitrostátním správním trestáním je nezbytné stanovit příslušnou skutkovou podstatu přestupku a kompetenci k uložení sankce.
Písmeno a) cílí na situace, kdy společnost i přes zákaz vydává anonymní akcie, čímž aktivně obchází zákaz stanovený přímo použitelným předpisem EU.
Písmeno b) postihuje nečinnost společnosti, která si nesplní povinnost přeměnit již existující anonymní akcie na akcie registrované (na jméno) v souladu s tímto přímo použitelným předpisem EU.
K § 212
Navržené ustanovení zakotvuje skutkovou podstatu přestupku povinné osoby, který bezprostředně navazuje na hmotněprávní povinnost poskytnout součinnost orgánu dozoru podle § 64. Smyslem úpravy je zajistit účinnou vymahatelnost oprávnění vybraných orgánů dozoru při kontrole v digitálním prostředí a naplnit požadavky AMLD bez ohledu na to, aby porušení povinnosti součinnosti podléhalo účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím.
Objektivní stránka přestupku spočívá v „neumožnění přístupu“ k informačním technologiím vymezeným v § 64 odst. 1 v rozsahu a za podmínek stanovených v § 64 odst. 2. Tohoto přestupku se povinná osoba dopustí nejen tehdy, pokud přístup k používanému vybavení, aplikaci, cloudu či databázi na počátku zcela odepře, ale i v případě, že:
▶ vytvoří technické nebo organizační překážky znemožňující reálný výkon oprávnění (např. neposkytnutí přihlašovacích údajů, šifrovacích klíčů, absence personálu s potřebnými administrátorskými právy nebo vymlouvání se na smluvní podmínky externího poskytovatele cloudové služby),
▶ svévolně přeruší nebo ukončí přístup před uplynutím doby požadované orgánem dozoru v mezích § 64 odst. 2, nebo
▶ neumožní přístup na základě opakovaného, řádně odůvodněného požadavku orgánu dozoru podle § 64 odst. 2 části věty za středníkem.
Stejně jako v § 64 je i zde klíčové, že odpovědnost povinné osoby se vztahuje na veškeré jí „používané“ nástroje informační technologie bez ohledu na vlastnické vztahy či využívání outsourcingu. Subjektem přestupku je výlučně povinná osoba, která nese objektivní odpovědnost za to, že její interní procesy i smluvní ujednání s dodavateli IT umožní splnění povinnosti podle § 64.
K § 213
Ustanovení vymezuje skutkové podstaty přestupků spočívajících ve výkonu vybraných podnikatelských činností bez splnění zákonem stanovených předpokladů. Tyto činnosti jsou z hlediska prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu považovány za rizikové, a proto je jejich výkon podmíněn splněním kvalifikačních, oprávňovacích nebo evidenčních požadavků. Smyslem úpravy je posílit transparentnost podnikatelského prostředí, zajistit účinný dohled a zabránit zneužívání těchto činností k nelegálním účelům.
Písmeno a) postihuje výkon zapisované činnosti osobou, která nesplňuje základní předpoklady pro její výkon, zejména požadavek bezúhonnosti, příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu a zápisu v CRPO. Úprava sleduje, aby tyto činnosti vykonávaly pouze osoby splňující minimální standardy důvěryhodnosti a odborné způsobilosti a aby byla zajištěna jejich dohledatelnost.
Písmeno b) reaguje na poskytování služeb spojených s virtuálními aktivy, které představují rychle se rozvíjející oblast s potenciálně zvýšeným rizikem zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Přestupkem je poskytování těchto služeb bez příslušného povolení nebo bez postavení poskytovatele podle přímo použitelného předpisu EU upravujícího trhy kryptoaktiv. Cílem je zabránit tomu, aby služby v této oblasti byly nabízeny subjekty stojícími mimo regulatorní rámec, a zajistit tak rovné podmínky hospodářské soutěže i odpovídající ochranu klientů.
Písmeno c) postihuje neoprávněný výkon činnosti poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. Tyto služby mohou být zneužívány k zastírání skutečných vlastnických vztahů nebo k převodům majetku s cílem zakrýt jeho původ. Podmínění výkonu této činnosti existencí odpovídajícího povolení nebo jiného zákonného oprávnění proto představuje významný nástroj pro posílení transparentnosti právních struktur a omezení anonymních uspořádání.
Ustanovení dopadá na fyzické osoby, podnikající fyzické osoby i právnické osoby, čímž je zajištěn rovný regulatorní přístup bez ohledu na právní formu podnikání. Zakotvení přestupků současně umožňuje pružnou reakci orgánů dozoru na porušení stanovených povinností a působí preventivně vůči subjektům, které by jinak mohly usilovat o výkon regulovaných činností bez splnění zákonných požadavků.
K § 214
Navrhované ustanovení úzce navazuje na povinnost orgánů dozoru (případně orgánů dozoru nad příslušnou profesní komorou) zřídit systém pro přijímání oznámení o porušení povinností (upravenou v § 62) a zakotvuje skutkové podstaty přestupků pro fyzické osoby, které v rámci tohoto systému vykonávají činnost orgánu dozoru. Fakticky se jedná o osoby pověřené přijímáním a vyřizováním oznámení, které plní roli obdobnou „příslušné osobě“ podle zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů.
Účelem tohoto ustanovení je zajistit vymahatelnost klíčových povinností při správě oznamovacího systému a garantovat maximální ochranu oznamovatele i samotného procesu prověřování. Vzhledem k tomu, že podle § 62 odst. 3 se na postup přijímání oznámení použijí obdobně vybraná ustanovení zákona o ochraně oznamovatelů, je nezbytné porušení těchto povinností ze strany pověřených úředních osob výslovně sankcionovat v rovině správního trestání. Zavedení osobní odpovědnosti těchto osob je stěžejní pro budování důvěry v oznamovací systém, což je i jedním z hlavních cílů směrnice AMLD6.
Písmena a) až c) postihují nezákonnou pasivitu nebo procesní pochybení osoby vykonávající činnost orgánu dozoru. Přijímání a posuzování oznámení nesmí být svévolně odmítáno nebo ignorováno. Skutkové podstaty dopadají na situace, kdy pověřená osoba v rozporu se zákonem odepře oznámení vůbec přijmout [písm. a)], bezdůvodně se jím nezabývá a neposoudí jej [písm. b)], případně nedodrží zákonnou lhůtu pro vyrozumění oznamovatele o výsledku tohoto posouzení [písm. c)]. Nedodržení těchto postupů by vedlo ke zmaření smyslu oznamovacího systému a odrazovalo by oznamovatele od jeho využívání.
Písmena d) a e) představují klíčovou záruku důvěrnosti, která je nezbytným předpokladem pro ochranu oznamovatelů před odvetnými opatřeními. Skutková podstata podle písm. d) sankcionuje únik nebo vědomé poskytnutí informací, které by mohly zmařit nebo ohrozit účel podávání oznámení (např. varování subjektu, jehož se oznámení týká, před probíhajícím šetřením, což by mohlo vést k likvidaci důkazů). Skutková podstata podle písm. e) poté postihuje to nejzávažnější porušení, kterým je prozrazení totožnosti oznamovatele (nebo dalších chráněných osob, např. pomocníků oznamovatele) třetím stranám bez jejich výslovného písemného souhlasu. Přísné sankcionování těchto úniků informací je nezbytné pro zajištění bezpečnosti oznamovatelů a naplnění požadavků práva Evropské unie.
K § 215
Navrhované ustanovení komplexně stanoví horní hranice sazeb pokut, které lze uložit za jednotlivé přestupky podle tohoto dílu. Navrhované rozpětí výší pokut reflektuje typovou závažnost jednotlivých protiprávních jednání, okruh dotčených subjektů a povahu chráněného zájmu. Cílem je zajistit, aby uložené sankce byly v souladu s právem Evropské unie účinné, přiměřené a měly dostatečně odrazující účinek.
Písmena a) a b) stanovují nejvyšší sazby pokut (do 15 000 000 Kč, resp. do 100 000 000 Kč) za nejzávažnější porušení povinností podle tohoto zákona. Maximální výše 100 000 000 Kč podle písmene b) odpovídá mimořádné závažnosti porušení, které má přímý a systémový dopad na schopnost orgánů odhalovat skutečné vlastníky právnických osob a tím efektivně předcházet legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Tato výše sankce je nastavena tak, aby měla dostatečný odrazující účinek i na velké mezinárodní struktury a podniky s významným kapitálem, kde by nižší sankce mohla být z jejich strany považována pouze za marginální a „přijatelný náklad“ za pokračování v porušování zákona.
Písmeno c) zavádí rozlišení horní hranice pokuty v závislosti na tom, zda se přestupku dopustila fyzická osoba (do 1 000 000 Kč) nebo právnická osoba (do 10 000 000 Kč). Toto rozlišení je standardním nástrojem správního trestání, který zohledňuje obvykle diametrálně odlišné majetkové poměry fyzických a právnických osob a zajišťuje, aby pokuta nebyla pro fyzickou osobu likvidační, ale pro právnickou osobu si zachovala preventivní a sankční funkci.
Písmena d), e) a f) výslovně navazují na úpravu přestupků podle § 212, kterých se mohou dopustit osoby vykonávající činnost orgánu dozoru (fyzické osoby) v rámci správy systému pro přijímání oznámení (whistleblowing). Výše těchto sankcí plně odpovídá maximálním výším pokut nastavenými pro obdobná pochybení přímo v zákoně č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů. Tyto pokuty směřují výlučně vůči konkrétním osobám vykonávajícím činnost orgánu dozoru nebo orgánu dozoru nad profesní komorou a jsou nastaveny přiměřeně s ohledem k jejich závažnosti.
Podle písmene e) se nejnižší sazbou do 20 000 Kč postihuje formalistické pochybení spočívající v nedodržení zákonné lhůty pro vyrozumění oznamovatele.
Podle písmene d) je sazbou do 50 000 Kč postihována závažnější pasivita spočívající v odepření přijetí oznámení nebo jeho neposouzení, čímž dotčená osoba přímo maří základní fungování systému.
Podle písmene f) je sankcionováno to vůbec nejzávažnější pochybení na úseku ochrany oznamovatelů, a to porušení důvěrnosti a vyzrazení totožnosti chráněných osob. Zde se rozlišuje hranice pokuty podle zavinění, konkrétně u nedbalostního jednání činí horní hranice 50 000 Kč, zatímco v případě úmyslného porušení těchto klíčových povinností (např. vědomé poskytnutí informací s cílem varovat prošetřovanou osobu) se hranice zvyšuje až na 100 000 Kč. Zvýšená sazba u úmyslného zavinění reflektuje vysokou míru společenské škodlivosti takového jednání, které může mít pro oznamovatele nepřiměřené následky (např. v podobě odvetných opatření).
K § 216
Toto ustanovení zavádí zvláštní režim správního trestání pro závažná, opakovaná nebo soustavná porušení povinností v AML/CFT oblasti v souladu s požadavky AMLR a TFR. Účelem ustanovení je zajistit, že pokuty ukládané za zvláště závažná porušení AML/CFT povinností budou dostatečně vysoké, aby měly odrazující účinek a odpovídaly závažnosti porušení, a to jak z hlediska jednotlivých případů, tak i z hlediska systémových rizik.
Odstavec 1 rozlišuje maximální výši pokuty podle typu povinné osoby:
▶ Písmeno a): Pro finanční a úvěrové instituce – typově nejrizikovější subjekty – je maximální pokuta stanovena alternativně buď jako 10 % celkového ročního obratu, nebo 252 400 000 Kč, podle toho, která hodnota je vyšší. Tato konstrukce odpovídá čl. 55 odst. 3 písm. a) AMLD6.
▶ Písmeno b): U fyzických osob vykonávajících činnost finanční instituce je pokuta stanovena pevnou horní hranicí 126 200 000 Kč.
▶ Písmeno c): Pro ostatní povinné osoby je maximální pokuta rovněž odstupňována podle prospěchu nebo pevné částky. Pokud z porušení plyne majetkový prospěch, je horní hranice dvojnásobkem tohoto prospěchu; jinak činí 25 240 000 Kč. Tato úprava umožňuje postihnout i případy, kdy se povinná osoba porušením povinnosti obohatila, přičemž ponechává prostor pro sankci i tam, kde prospěch nelze prokázat nebo kvantifikovat.
V souladu s čl. 55 odst. 2 AMLD6 byl k přepočtu částek z eur na Kč užit měnový kurs vyhlášený ČNB ke dni 9. července 2024, který činil 25,240 Kč za 1 euro.
Odstavec 2 řeší výpočet ročního obratu u povinných osob, které jsou součástí konsolidovaného celku. Použití konsolidované účetní závěrky nejvyšší mateřské entity zajišťuje, že výše pokuty bude reflektovat skutečnou ekonomickou sílu subjektu v rámci skupiny, a znemožní obcházení sankčního režimu prostřednictvím strukturování uvnitř skupiny.
Odstavec 3, vymezení opakovaného spáchání přestupku, se přimyká k obecné správně-trestní doktríně. Za opakování se považuje situace, kdy povinná osoba znovu spáchá přestupek téhož druhu do 18 měsíců od právní moci rozhodnutí o přestupku předchozím. Tato úprava umožňuje přísnější postih recidivy.
Odstavec 4 definuje soustavné porušování povinnosti tak, že k němu musí docházet po dobu nejméně 14 dní, nebo že se jedná o pokračování v přestupku. Cílem je postihnout nejen jednotlivé akty, ale i dlouhodobé neplnění povinností, které může mít závažné systémové důsledky (např. nepřetržité odmítání plnit informační povinnosti).
Účelně se na rozdíl od opakovanosti a soustavnosti přestupku nedefinuje závažnost, neboť její hodnocení je na správním posouzení orgánu dozoru, které vychází jednak z přestupkového zákona a druhak z RTS vydané AMLA.
Odstavec 5 stanovuje, že z důvodu závažnosti porušení, na něž se ustanovení tohoto paragrafu vztahuje, je vyloučeno uložení mírnějších správních trestů (napomenutí, propadnutí věci nebo náhradní hodnoty nebo zveřejnění rozhodnutí). Zachována zůstává možnost uložení peněžité sankce, která odpovídá požadavku na odrazující a proporcionální trest dle práva EU.
K § 217
V současné době pro ČNB platí prodloužená promlčecí doba podle § 46e zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, podle něhož „u přestupku, k jehož projednání je příslušná Česká národní banka podle … jiného zákona nebo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie a za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 1 000 000 Kč, nebo určuje horní hranici pokuty podle násobku neoprávněného prospěchu nebo podle dosaženého ročního obratu, činí promlčecí doba 5 let. Byla-li promlčecí doba u tohoto přestupku přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 10 let od jeho spáchání.“ Dříve vznikala dvojkolejnost promlčecích dob v rámci sdíleného dozoru FAÚ a ČNB. V případě, když protiprávní jednání zjistil FAÚ po 4 letech, tak byl vůči pachateli přestupek promlčen, avšak ČNB měla při zjištění stejného protiprávního stavu u stejného pachatele ještě jeden rok „k dobru“. Vzhledem k zájmu chráněnému tímto zákonem a k nutnosti právní jistoty adresáta právní normy byly s účinností od 30. prosince 2024 tyto promlčecí doby sjednoceny na jejich horní hranici a navrhuje se i v tomto zákoně sjednotit promlčecí doby na horní hranici.
K § 218
Navržené ustanovení zavádí povinnost projednat výši pokuty s orgány obezřetnostního dohledu v případech, kdy se jedná o přestupky, za něž jde uložit zvýšenou sazbu pokuty (za tzv. „eurodelikty“), která může svou výší ovlivnit dodržování obezřetnostní regulace. Návrh tohoto ustanovení vychází z čl. 55 odst. 5 AMLD6, který ukládá členským státům povinnost zavést mechanismy koordinace mezi orgány dozoru v oblasti finančních sankcí s cílem zajistit soulad s obezřetnostními pravidly.
Cílem navrhované právní úpravy je zabránit situacím, kdy by uložená pokuta mohla nepříznivě ovlivnit finanční stabilitu nebo narušit dodržování pravidel obezřetnostního dohledu. Vzhledem k tomu, že sankční opatření v oblasti přestupků mohou mít významný dopad na finanční situaci povinné osoby, je nezbytné, aby orgány dozoru před uložením pokuty spolupracovaly s příslušnými orgány obezřetnostního dohledu.
Navrhované ustanovení zajišťuje, že před vydáním rozhodnutí o přestupku, za který lze uložit zvýšenou sazbu pokuty, bude orgán dozoru povinen konzultovat výši pokuty s orgánem obezřetnostního dohledu, pokud by hrozilo, že uložená pokuta svou výší může ohrozit dodržování obezřetnostních pravidel. Tento postup umožní předejít nepředvídaným dopadům na finanční trh a zároveň zohlední širší kontext finanční regulace. Zavedení této povinnosti posiluje princip proporcionality a koordinace mezi dozorovými a obezřetnostními orgány, čímž se zajišťuje jednotný přístup v oblasti sankcionování přestupků s významným finančním dopadem.
Navržená úprava tak nejen zajišťuje soulad s evropskou legislativou, ale zároveň přispívá k efektivnějšímu a odpovědnějšímu výkonu dozoru v případech, kdy by finanční sankce mohla mít značný negativní dopad na plnění obezřetnostních požadavků (jedná se například o situace, kdy hrozí úpadek finanční instituce, nebo by taková pokuta znemožnila výkon některých jejích činností).
K § 219
Navržené ustanovení stanovuje, že přestupky podle tohoto zákona projednává orgán dozoru, s výjimkou přestupků souvisejících s omezením převozů hotovosti, které bude projednávat celní úřad, a přestupků souvisejících s omezením velkých hotovostních plateb, pokud se jich dopustí osoba, která není povinnou osobou (velmi často běžná fyzická osoba, která zaplatí v hotovosti nad 10 000 EUR, nebo takovou platbu přijme). Upravuje se také speciálně působnost FAÚ k projednání přestupků spáchaných příslušnými profesními osobami, neboť je orgánem dozoru nad profesními komorami, a současně přestupků v oblasti porušení jiných povinností tam, kde neexistuje žádný orgán dozoru.
Odstavec 2 zakládá oprávnění Úřadu pro ochranu osobních údajů projednat přestupky podle § 186 až 188 a reflektuje tak jeho postavení ústředního správního orgánu pro oblast ochrany osobních údajů a garanta dohledu nad dodržováním právních předpisů upravujících nakládání s osobními údaji. Vzhledem k tomu, že skutkové podstaty těchto přestupků bezprostředně souvisejí s ochranou osobních údajů a vyžadují vysoce specializované posouzení, je žádoucí, aby je mohl projednat orgán disponující odpovídající odborností, rozhodovací praxí i metodickým zázemím; to však nebrání tomu, aby je projednal sám orgán dozoru.
Odstavec 3 dále upravuje příslušnost k projednávání přestupků spáchaných fyzickými osobami ve vztahu k jejich profesnímu postavení. Záměrem je zajistit logickou návaznost mezi přestupkem povinné osoby a odpovědností jednotlivce, který za ni jednal, a zároveň zamezit kolizím zájmům v případech, kdy by přestupek spáchal zaměstnanec nebo spolupracovník samotného dozorového orgánu.
Odstavec 3 písm. b) upravuje příslušnost k projednání přestupků spáchaných zaměstnanci orgánu dozoru a fyzickými osobami, které se na výkonu dozorové činnosti podílejí na základě jiného než základního pracovněprávního vztahu. Ustanovení dopadá na všechny přestupky fyzických osob podle tohoto zákona, jichž se tyto osoby mohou dopustit v souvislosti s výkonem své činnosti, typicky například porušením zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti, neoprávněným nakládáním s informacemi získanými při výkonu dozoru nebo jiným porušením povinností vyplývajících z jejich postavení. Cílem navržené úpravy je zajistit, aby přestupky osob podílejících se na výkonu dozoru projednával orgán, který je za výkon této činnosti institucionálně odpovědný a který současně disponuje potřebnou odborností k posouzení jejich jednání. Orgán dozoru je obeznámen s rozsahem oprávnění těchto osob, s jejich pracovními postupy i s režimem ochrany informací, a je proto nejlépe schopen vyhodnotit závažnost protiprávního jednání i jeho možné dopady na řádný výkon dozorové působnosti. Navržené řešení současně posiluje odpovědnost orgánu dozoru za osoby, které jeho jménem vykonávají veřejnoprávní pravomoci, nebo se na jejich výkonu bezprostředně podílejí. Orgán dozoru musí být schopen účinně reagovat na jejich případná pochybení a vyvozovat z nich odpovědnost, neboť právě jejich jednání může bezprostředně ovlivnit důvěryhodnost a legitimitu činnosti orgánu dozoru. Nestrannost projednání je přitom dostatečně zajištěna obecnými procesními instituty správního práva, zejména pravidly o vyloučení úředních osob z důvodu podjatosti. Tyto mechanismy umožňují v jednotlivých případech zamezit tomu, aby se na rozhodování podílely osoby, u nichž lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Odstavec 4 zakotvuje oprávnění Policie České republiky uložit pokutu příkazem na místě za přestupek spočívající v nesplnění informační povinnosti při držení peněžní hotovosti v úhrnné hodnotě alespoň 15 000 EUR. Tento přestupek se typicky týká situací, kdy fyzická osoba v rámci vnitrostátního nebo vnitrounijního pohybu peněžní hotovosti nesplní povinnost poskytnout požadované údaje při běžné silniční, železniční nebo jiné kontrolní činnosti prováděné Policií České republiky. Vzhledem k tomu, že policie je jedním z orgánů, které se s těmito situacemi setkávají bezprostředně při výkonu služby, je účelné, aby měla možnost takové protiprávní jednání postihnout přímo na místě formou příkazu. Cílem úpravy je zajistit efektivní a rychlou reakci na méně závažné porušení povinností, které je zpravidla zjevné a nevyžaduje složité dokazování. Možnost uložení pokuty na místě napomáhá preventivnímu působení právní úpravy, snižuje administrativní zátěž a zajišťuje včasnou vymahatelnost práva.
K § 220
Navržené ustanovení stanovuje pravidla pro využití zadržené peněžní hotovosti v případě, že pokuta uložená za přestupek související s držením a převozem peněžní hotovosti není ve stanovené lhůtě uhrazena. Cílem tohoto opatření je zajistit efektivní vymáhání uložených pokut a zamezit situacím, kdy by povinná osoba mohla využít odklad platby pokuty jako způsob obcházení sankčního opatření.
V situaci, kdy je za tyto přestupky uložena pokuta a tato pokuta není včas uhrazena, dává toto ustanovení celnímu úřadu oprávnění použít zadrženou hotovost na její úhradu. Tento postup je efektivní zejména v případech, kdy by jinak hrozilo, že uložená pokuta nebude vymožena, a zároveň je k dispozici finanční prostředek, který může být okamžitě využit k pokrytí dlužné částky. Umožněním použití zadržené hotovosti na úhradu neuhrazené pokuty se vytváří účinný nástroj, který motivuje povinné osoby k včasnému splnění jejich povinnosti.
Navrhovaná právní úprava je v souladu s principy efektivity a hospodárnosti výkonu veřejné správy, neboť snižuje administrativní náklady spojené s případným vymáháním pohledávky. Zároveň posiluje odpovědnost povinných osob za jejich jednání a zajišťuje, že finanční sankce plní svou preventivní a represivní funkci.
Z pohledu právní jistoty je tato úprava přínosná i pro dotčené osoby, neboť jasně vymezuje podmínky, za kterých může dojít k použití zadržené hotovosti na úhradu pokuty. Tím se předchází nejasnostem a zajišťuje se transparentnost celého procesu.
Navrhované ustanovení tak přispívá k posílení vymahatelnosti práva a naplňuje cíle zákona v oblasti účinného vymáhání finančních sankcí.
K části sedmá hlavě II
Tato hlava zavádí stupňovitý systém nástrojů dozoru, který umožňuje orgánu dozoru flexibilně reagovat na zjištěné nedostatky od preventivních doporučení až po ukládání nápravných opatření a donucovacích pokut. Cílem je zajistit efektivní vymahatelnost práva a okamžitou nápravu protiprávního stavu, přičemž v krajních případech zákon umožňuje v souladu s evropskými předpisy taktéž zásahy do existence právnické osoby či výkonu podnikání povinných osob, které platnou právní úpravu nedodržují.
K části sedmá hlavě II dílu 1
Díl 1 zavádí dvoustupňový systém nástrojů dozoru, který má primárně preventivní a nápravný charakter, a to doporučení a nápravné opatření.
K § 221
Navržené ustanovení upravuje možnost orgánu dozoru vydávat doporučení povinným osobám, a to buď individuálně, nebo obecně pro skupinu povinných osob, u kterých bylo zjištěno obdobné protiprávní jednání nebo nedostatky v plnění povinností v AML/CFT/CPF oblasti.
Smyslem této úpravy je umožnit orgánu dozoru pružně reagovat na nedostatky a přispět k efektivnějšímu dodržování zákonných povinností bez nutnosti okamžitého sankčního postihu. Doporučení představují nástroj preventivní a nápravné povahy, jehož cílem je snížit výskyt protiprávního jednání a podpořit lepší implementaci AML/CFT opatření.
Odstavec 1 zakotvuje možnost vydání individuálního doporučení konkrétní povinné osobě v případě, že orgán dozoru zjistí její protiprávní jednání nebo neefektivní plnění zákonných povinností. Doporučení se vydává jako součást kontrolního protokolu nebo jako samostatné sdělení. Toto doporučení má poradní charakter a nemá povahu závazného rozhodnutí.
Odstavec 2 dopadá na situaci, kdy orgán dozoru identifikuje obdobné pochybení u více povinných osob a existuje riziko jeho opakování v rámci širší skupiny povinných osob. V takovém případě se doporučení vydává s obecnější působností a zveřejňuje se způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tento mechanismus zajišťuje, že relevantní povinné osoby budou včas informovány o zjištěných nedostatcích a o opatřeních, která by měly přijmout k jejich nápravě.
Navržená úprava transponuje čl. 56 odst. 2 písm. a) AMLD6, který členským státům ukládá zajistit, aby orgány dozoru měly pravomoc vydávat doporučení za účelem zlepšení souladu s požadavky na prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
K § 222
Navržené ustanovení upravuje pravomoc orgánu dozoru vydávat nápravná opatření (AMLD6 je označuje jako „správní opatření“), pokud zjistí porušení zákona nebo přímo použitelných předpisů EU (konkrétně TFR nebo AMLR), případně pokud shledá, že vnitřní strategie, postupy nebo kontroly povinné osoby jsou nedostatečné či neodpovídají úrovni rizik, kterým je vystavena.
Pojem „nápravná opatření“ byl zvolen proto, že nápravná opatření mají ze své podstaty za cíl napravit protiprávní stav vzniklý u povinné osoby nebo napravit nevyhovující stav, ať již u dané povinné osoby, nebo u vícera povinných osob. Mezi nápravná opatření spadají nejen měkká opatření, která směřují k odstranění příčiny nevyhovujícího stavu (např. výměna zaměstnance), ale také tvrdší opatření, která mohou zahrnovat i odnětí oprávnění k činnosti nebo zrušení osoby, která není schopná nevyhovující stav napravit.
Smyslem této úpravy je umožnit orgánu dozoru nejen reagovat na zjištěná porušení, ale také preventivně zasáhnout tam, kde existuje zvýšené riziko budoucího porušení předpisů. Nápravná opatření jsou tedy zaměřena na ochranu integrity finančního systému před legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu a mají pomoci povinným osobám lépe plnit jejich zákonné povinnosti.
Odstavec 1 definuje situace, ve kterých může orgán dozoru rozhodnout o uplatnění nápravného opatření. Toto opatření lze uložit nejen při zjištěném porušení právních předpisů podle písmene a), ale také v případech, kdy vnitřní systémy povinné osoby vykazují nedostatky, které mohou podle písmene b) k porušení vést, nebo kdy nejsou podle písmene c) dostatečně přizpůsobeny rizikům, jimž je povinná osoba vystavena. Tím se zajišťuje, že zásah orgánu dozoru není pouze reaktivní, ale také preventivní.
Nápravné opatření má být vydáváno primárně ve formě rozhodnutí podle § 67 správního řádu, přičemž odstavec 2 navrženého ustanovení určuje, že rozhodnutí o nápravném opatření může být vydáno jako první úkon v řízení, což umožňuje jeho okamžité uplatnění bez nutnosti předchozího vedení správního řízení. Současně je zakotveno, že odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek, což posiluje efektivitu dozoru a brání obcházení jeho opatření prostřednictvím zdržovací taktiky. Současně formálně nic nebrání tomu, aby orgán dozoru v případě nápravného opatření použil příkaz jako procesní formu rozhodnutí, vydání příkazu podle § 150 správního řádu však vzhledem k povaze nápravy a složitosti situace nemusí být v praxi nejvhodnějším, i když je zajisté možným řešením.
Odstavec 3 upravuje oprávnění orgánu dozoru požadovat od povinných osob informace, údaje a dokumenty potřebné k posouzení situace a k případnému vydání rozhodnutí o nápravném opatření a dalších navazujících rozhodnutí, aby bylo zajištěno, že orgán dozoru bude mít k dispozici veškeré relevantní podklady k posouzení rizik a přiměřenosti ukládaného opatření.
Navržená právní úprava transponuje čl. 56 AMLD6, který stanoví povinnost členských států zajistit, aby orgány dozoru měly pravomoc přijímat odpovídající nápravná opatření k zajištění souladu povinných osob s předpisy v AML/CFT oblasti.
K části sedmá hlavě II dílu 2
Hlava II poskytuje orgánu dozoru flexibilní a stupňovitý systém nástrojů k efektivnímu vynucení práva. Rozsáhlý výčet druhů nápravných opatření umožňuje zvolit takový postup, který je proporcionální zjištěnému nedostatku, a to od informačních povinností přes změny vnitřních procesů až po veřejná oznámení, která plní preventivní a varovnou funkci. K zajištění reálné vymahatelnosti uložených povinností slouží institut donucovací pokuty, která neplní funkci trestu, nýbrž ekonomického tlaku, neboť její výše narůstá s každým dnem prodlení při plnění nápravného opatření. Pokud ani tento ekonomický tlak nevede k nápravě, zákon jako prostředek ultima ratio zavádí tzv. dodatečná nápravná opatření, která mohou v krajních případech vést až k zákazu výkonu řídicích funkcí, odejmutí podnikatelského oprávnění nebo zrušení právnické osoby.
K § 223
Navržené ustanovení konkretizuje možné druhy nápravných opatření, která může orgán dozoru uložit povinné osobě v případě zjištěného porušení zákona nebo přímo použitelných předpisů EU (konkrétně TFR nebo AMLR). Cílem je poskytnout orgánu dozoru dostatečně širokou škálu nástrojů k zajištění souladu s předpisy a minimalizaci rizik souvisejících s legalizací výnosů z trestné činnosti a financováním terorismu. Důraz je kladen na prevenci a nápravu porušení předpisů, přičemž nápravná opatření nejsou pouze reaktivními zásahy, ale mohou sloužit i jako preventivní opatření, která povinným osobám pomohou přizpůsobit jejich vnitřní systémy a kontrolní mechanismy rizikům, kterým čelí. V rámci tohoto přístupu orgán dozoru získává možnost zaměřit se na širší okruh pochybení, včetně nedostatků ve vnitřních kontrolách a strategiích povinné osoby.
V souladu s čl. 56 AMLD6 jsou členské státy povinny zajistit, aby orgány dozoru měly možnost uplatnit širokou škálu nápravných opatření. Tato povinnost je zavedena i v návrhu tohoto ustanovení, přičemž oproti platné právní úpravě (AML zákon) dochází k upřesnění a rozšíření možných nápravných opatření tak, aby pokryla nejen porušení předpisů, ale i nedostatečné vnitřní kontroly a neúměrné přizpůsobení rizikům. Novinkou je i specifikace, že orgán dozoru může přikázat změnu vnitřní struktury řízení (s výjimkou změny statutárního orgánu), což představuje silný nástroj pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti „compliance systémů“ povinných osob.
Odstavec 1 vymezuje druhy konkrétních opatření, která může orgán dozoru povinné osobě uložit. Tato opatření mají za cíl zajištění okamžité nápravy, ale i dlouhodobé zlepšení vnitřního systému a postupů povinné osoby. Mezi možné zásahy patří například povinnost pravidelně předkládat informace a dokumenty orgánu dozoru, zavedení účinnějších opatření ke snížení rizik či změna vnitřních strategií, postupů a kontrol. Dále může být povinné osobě přikázáno ukončit protiprávní jednání nebo zajistit, aby osoba odpovědná za porušení předpisů nadále nevykonávala určitou činnost. Nápravná opatření mohou zahrnovat i povinnost uplatnit specifická pravidla pro rizikové klienty či transakce, změny ve vnitřní organizační struktuře a povinnost vydat veřejné oznámení. Tento výčet zajišťuje flexibilitu při rozhodování orgánu dozoru a umožňuje přizpůsobit uložené opatření konkrétním okolnostem případu. Nápravná opatření podle tohoto zákona se nesmějí dotýkat samotné podstaty činnosti povinné osoby (výměny jejího statutárního orgánu, změny předmětu činnosti nebo jejího zrušení), tato zásadnější nápravná opatření lze vydat pouze jako dodatečná, přičemž odvolání proti rozhodnutím, která tato zásadnější opatření uplatňují, již mají odkladný účinek.
Odstavec 2 stanoví kritéria pro určení přiměřenosti a intenzity nápravných opatření, mezi něž patří závažnost porušení, opakování porušení, ekonomické parametry povinné osoby a míra spolupráce s orgánem dozoru. Tato kritéria vycházejí z čl. 53 odst. 6 AMLD6 a jejich účelem je zajistit objektivní posouzení každého případu a garantovat, že nápravná opatření budou přiměřená rozsahu porušení.
Podle odstavce 3 je poté orgán dozoru povinen při uplatnění nápravného opatření určit přiměřenou lhůtu, ve které musí povinná osoba tato opatření splnit. Lhůta by měla být vždy stanovena v závislosti na závažnosti a charakteru porušení právních předpisů, ale také na povaze opatření, která jsou povinné osobě uložena. Například u uložení povinnosti, aby povinná osoba činnost nevykonávala, postačí lhůta v řádu dnů, zatímco u složitějších opatření (např. změny vnitřních strategií nebo organizační struktury) se předpokládá lhůta v řádu měsíců. Lhůta ke splnění nápravného opatření se přitom může vztahovat nejen ke splnění nápravného opatření jako celku, ale též k jednotlivým dílčím povinnostem, které z rozhodnutí o uložení nápravného opatření vyplývají. To je významné zejména u nápravných opatření, jejichž povaha spočívá v průběžném nebo opakovaném plnění, typicky u povinností, ukládajícím povinné osobě pravidelné předkládání informací nebo dokumentů orgánu dozoru.
Odstavec 3 také stanovuje, že povinná osoba písemně informuje orgán dozoru o tom, že nápravné opatření splnila. Bez této povinnosti by totiž orgán dozoru neměl dostatečné nástroje pro sledování plnění nápravných opatření, což by mohlo snížit účinnost prevence a nápravy. Jakmile povinná osoba splnění orgánu dozoru oznámí, orgán dozoru u ní zpravidla zahájí kontrolu ve vztahu k tomu, co měla povinná osoba napravit. Konstatuje-li orgán dozoru, že povinná osoba opatření splnila, proces tímto končí. Pokud povinná osoba nesplní opatření v původně stanovené lhůtě vůbec nebo zcela, zahájí orgán dozoru řízení o uložení donucovací pokuty.
V případě opakovaných nebo dílčích povinností oznamuje povinná osoba orgán dozoru o splnění každé takové dílčí povinnosti, avšak oznamovací povinnost povinné osoby podle věty druhé tohoto ustanovení se v takových případech neuplatní samostatně, neboť splnění nápravného opatření je zřejmé ze samotného výkonu dozoru a z faktického plnění uložených povinností. Oznamovací povinnost má význam především ve vztahu k možnosti uložení donucovací pokuty v případě neplnění nápravného opatření; její nesplnění samo o sobě není přestupkem a nepředstavuje konstitutivní podmínku splnění nápravného opatření.
Navržené ustanovení transponuje čl. 56 odst. 2 až 5 AMLD6, který stanoví povinnost členských států zajistit, aby orgány dozoru měly k dispozici dostatečně široké spektrum nápravných opatření a zároveň při jejich ukládání zohledňovaly relevantní okolnosti případu.
K § 224
Současná právní úprava v AML zákoně neobsahuje explicitní ustanovení o povinnosti vydání veřejného oznámení v případě porušení povinností povinnými osobami. Sankční mechanismy podle dosavadní úpravy se soustředily primárně na pokuty a správní opatření, mezi něž však vydání veřejného opatření nepatřilo. Dosavadní právní úprava sice předpokládá povinné zveřejňování rozhodnutí, je však nutné zmínit, že vydání veřejného oznámení a zveřejnění rozhodnutí neplní stejný účel a nemůže být tedy považováno za jedno a totéž opatření.
Navržené ustanovení toto napravuje a stanovuje postup pro situaci, kdy orgán dozoru rozhodne o uložení nápravného opatření, které zahrnuje povinnost povinné osoby vydat veřejné oznámení. Povinná osoba v takovém případě na své náklady a ve lhůtě stanovené orgánem dozoru vydá veřejné oznámení, které bude obsahovat informaci o spáchaných porušeních. Zveřejnění je možné ve dvou formách, a to buď na internetových stránkách povinné osoby, anebo ve veřejném sdělovacím prostředku, což umožňuje přizpůsobení podle závažnosti porušení a jeho dopadu na veřejnost. Povinná osoba bude oznámení vysílat nebo jej nechá zveřejněné na webu po dobu, po kterou to orgán dozoru v rozhodnutí stanoví.
Nad rámec uvedeného je také možné, aby veřejné oznámení vydal přímo orgán dozoru, a to na své náklady. Tato pravomoc je vázána na splnění předpokladů pro uložení nápravného opatření, přičemž orgán dozoru v takovém případě zveřejní název povinné osoby a informace o povaze porušení, a to na svých internetových stránkách nebo ve veřejném sdělovacím prostředku, který s ohledem na účel oznámení sám určí.
Cílem těchto opatření je zajistit transparentnost v rámci procesu nápravy a umožnit širší veřejnosti informovanost o porušení právních předpisů v AML/CFT oblasti. Zveřejnění informací o porušení tohoto zákona nebo souvisejících přímo použitelných předpisů EU může také sloužit jako odstrašující prostředek pro další povinné osoby, které by mohly mít tendenci porušovat pravidla. Právní úprava veřejných oznámení podporuje širší kontrolu nad chováním povinných osob a zvyšuje povědomí o důsledcích porušení pravidel, přičemž vychází z čl. 56 odst. 2 písm. c) AMLD6.
K § 225
Navržené ustanovení upravuje možnost orgánu dozoru uložit povinné osobě donucovací pokutu v případě, že nesplní uložené nápravné opatření ve stanovené lhůtě. Uložení donucovací pokuty směřuje k zajištění vymahatelnosti opatření přijatých orgánem dozoru, posílení účinnosti dozorových pravomocí a eliminaci prodlení při nápravě zjištěných nedostatků.
Donucovací pokuta má ze své podstaty odlišný účel než pokuta ukládaná v přestupkovém řízení. Donucovací pokuta není trestem za minulé porušení povinnosti, ale prostředkem k vynucení splnění nápravného opatření, tedy má povahu procesního donucení. Její funkcí je působit preventivně a stimulovat povinnou osobu k tomu, aby své chování napravila. Naproti tomu pokuta uložená v přestupkovém řízení je správním trestem, který sankcionuje konkrétní protiprávní jednání v minulosti.
Z toho plyne, že nedochází ke dvojímu trestání, protože nejde o dvě sankce za stejný skutek, nýbrž o kombinaci donucovacího prostředku a trestu. Donucovací pokuta může být ukládána opakovaně, dokud povinná osoba nevyhoví uloženému nápravnému opatření, zatímco přestupková pokuta je jednorázovým postihem za porušení zákona.
Přesto může vznikat praktická kolize a vnímaný nesoulad se zásadou ne bis in idem, zejména pokud by donucovací pokuta byla ukládána už při samotném zjištění porušení povinnosti spolu s nápravným opatřením a následně by za totéž porušení následovala ještě přestupková pokuta. Aby se odstranilo riziko dvojího trestání, je donucovací pokuta navázána výhradně na nesplnění nápravného opatření, tedy funguje čistě jako vynucovací prostředek bez trestní povahy.
Odstavce 1 a 2 upravují základní aspekty donucovací pokuty, která svou konstrukcí vychází z § 129 správního řádu, přičemž je ve svých podstatných rysech formulována v čl. 57 AMLD6.
Pokud povinná osoba nesplní uložené nápravné opatření, může orgán dozoru přiměřeně prodloužit lhůtu pro jeho splnění, pokud o to povinná osoba požádala a doložila závažné důvody, v opačném případě jí uloží donucovací pokutu. Závažným důvodem pro prodloužení lhůty k provedení nápravného opatření se rozumí taková objektivní překážka, která povinné osobě znemožňuje opatření včas splnit, a to i při vynaložení veškeré odborné péče. Může jít zejména o situace, kdy realizaci brání technické nebo organizační okolnosti, které povinná osoba sama nemůže ovlivnit, například zdržení ze strany externího dodavatele, dlouhodobá nepřítomnost klíčové osoby, probíhající řízení před jiným orgánem nebo soudem, jehož výsledek je pro splnění opatření nezbytný, nebo nepředvídatelné události vyšší moci, jako jsou přírodní katastrofy, epidemie či výpadky kritické infrastruktury. Podstatné je, že překážka musí být skutečná, řádně doložená a natolik závažná, že bez jejího odstranění není možné uložené nápravné opatření ve stanovené lhůtě splnit.
Orgán dozoru může rozhodnutí o uložení donucovací pokuty vydat jako první úkon v řízení. Toto opatření zvyšuje efektivitu dozorových pravomocí tím, že umožňuje bezprostřední reakci na neplnění nápravných opatření. Současně se vylučuje odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí, čímž se předchází zneužívání procesních prostředků k účelovému prodlužování nevyhovujícího stavu.
Donucovací pokuta vzniká dnem vydání rozhodnutí o jejím uložení, což vyžaduje příslušná AMLD6, přičemž doručování probíhá podle hlavy IV dílu prvního této části zákona. Zároveň je třeba zdůraznit, že u donucovacích pokut nevznikají úroky z prodlení ani penále.
Odstavec 3 umožňuje, aby stanovení donucovací pokuty mohlo být obsaženo již v rozhodnutí o uložení nápravného opatření a aby donucovací pokuta nastoupila bezprostředně poté, co uběhne lhůta pro splnění nápravného opatření nebo dílčí povinnosti z něj vyplývající, aniž by byly povinnou osobou splněny.
Dále se stanoví, že v případech zvlášť závažného porušení přímo použitelných předpisů EU, které znemožňuje řádné plnění povinností povinné osoby, může orgán dozoru uložit donucovací pokutu již v rámci rozhodnutí o uplatnění nápravného opatření. Toto opatření umožňuje rychlou reakci v situacích, kdy by oddálení sankčního opatření mohlo ohrozit cíle prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Úprava v odstavci 6 reaguje na vznik centralizovaných evropských mechanismů pro sdílení informací mezi příslušnými orgány podle AML balíčku EU. Centrální databáze informací podle čl. 11 AMLAR představuje nástroj umožňující příslušným orgánům získávat relevantní informace o osobách podléhajících požadavkům AML regulace a o skutečnostech významných pro posouzení jejich důvěryhodnosti, bezúhonnosti nebo vhodnosti k výkonu řídících a vlastnických funkcí. Navržené ustanovení neukládá orgánům dozoru povinnost využívat tuto databázi ve všech případech, ale stanoví, že tak mají činit vždy, kdy je to možné a účelné. Důvodem je skutečnost, že rozsah a dostupnost údajů v databázi se mohou lišit v závislosti na stupni jejího naplnění, technické dostupnosti systému nebo povaze konkrétního prověřování. Orgánu dozoru tak zůstává zachována možnost využívat rovněž jiné informační zdroje, jsou-li pro splnění jeho úkolů nezbytné.
Využívání centrální databáze bude přispívat k vyšší kvalitě a rychlosti dozorové činnosti, omezuje duplicitu při získávání informací a podporuje jednotný přístup příslušných orgánů v rámci Evropské unie. Současně zvyšuje schopnost orgánů dozoru identifikovat okolnosti, které mohou být významné z hlediska posouzení bezúhonnosti osob tvořících vrcholné vedení povinné osoby nebo jejích skutečných majitelů, včetně skutečností s přeshraničním prvkem.
Navrhované ustanovení tak představuje procesní doplnění úpravy obsažené v odstavcích 1 a 4 a vytváří předpoklady pro účinnější a informovanější výkon dozorových oprávnění při současném využití nástrojů, jejichž zavedení předpokládá evropská AML regulace.
Navržená úprava transponuje čl. 57 AMLD6 a posiluje pravomoci orgánu dozoru v oblasti vymáhání plnění nápravných opatření. Zavedením procesních pravidel pro ukládání donucovacích pokut se zvyšuje právní jistota povinných osob i efektivita dozorových pravomocí.
K § 226
Navržené ustanovení podrobně upravuje podmínky vzniku, trvání a placení donucovací pokuty, která je nástrojem k zajištění splnění uloženého nápravného opatření.
Odstavec 1 vymezuje okamžik vzniku donucovací pokuty, který nastává dnem uvedeným v rozhodnutí o jejím uložení, přičemž ento okamžik může být stanoven i jako den vydání rozhodnutí, což vyplývá z čl. 57 odst. 5 druhého pododstavce AMLD6, který stanovuje, že „penále se použije ode dne, kdy je toto rozhodnutí přijato“. Donucovací pokuta vždy zanikne buď uplynutím doby, na kterou byla uložena, nebo splněním nápravného opatření. Pokud není možné přesně určit den splnění, pokuta zaniká dnem, kdy orgán dozoru splnění ověřil. To může nastat například v případě, kdy
▶ se nápravné opatření skládá z více kroků a jejich splnění probíhá postupně, nemusí být možné přesně určit, kdy bylo opatření definitivně splněno (Například má povinná osoba zavést nový interní kontrolní mechanismus a zajistit jeho účinné fungování. Implementace však probíhá několik týdnů a samotné zavedení není spojeno s jedním konkrétním dnem, kdy lze jednoznačně říct, že opatření bylo zcela dokončeno.),
▶ bylo nápravné opatření splněno automatizovaným způsobem a povinná osoba o tom nevede záznamy, nemusí být možné zpětně určit přesný den splnění (Například povinná osoba měla odstranit všechny účty neidentifikovaných klientů ze svého systému. Mazání proběhlo automaticky v rámci pravidelného nočního skriptu, ale povinná osoba neuchovala přesné časové záznamy o provedení této operace.),
▶ splnění opatření závisí na činnosti třetí osoby (např. dodavatele či smluvního partnera), která o něm neinformovala včas, takže přesný den nemusí být dohledatelný (Například povinná osoba měla aktualizovat software tak, aby splňoval nové požadavky. Aktualizace byla provedena dodavatelem IT služeb, ale ten o tom informoval až s několikatýdenním zpožděním a firma nemá záznam o přesném datu provedení změn.).
Maximální doba, na kterou lze donucovací pokutu ukládat, činí 6 měsíců. Po jejím uplynutí, aniž by bylo nápravné opatření splněno, je orgán dozoru povinen provést kontrolu (a to buď kontrolu podle kontrolního řádu, nebo zjednodušenou kontrolu podle tohoto zákona, pokud jsou splněny podmínky pro její zahájení) a případně přistoupit k uložení dodatečné donucovací pokuty, čímž se zajišťuje splnění požadavků kladených na tuto donucovací pokutu evropským právem a předchází se nepřiměřeně dlouhému finančnímu zatížení povinné osoby.
Odstavec 3 stanoví vyvratitelnou domněnku, že nápravné opatření je splněno dnem, kdy povinná osoba oznámí jeho splnění orgánu dozoru, totéž platí i pro splnění dílčí povinnosti z nápravného opatření vyplývající (např. v případě periodického zasílání určitých dokumentů povinnost ke každému takovému zaslání dokumentu). Orgán dozoru bude mít povinnost do 7 dnů u povinné osoby zahájit kontrolu, a to buď kontrolu podle kontrolního řádu, nebo zjednodušenou kontrolu podle tohoto zákona (provést kontrolu však nebude nutné pro ověření splnění povinností, které jsou plněny výhradně vůči orgánu dozoru, např. předkládání zpráv a dokumentů orgánu dozoru, neboť u těchto povinností je samotným doručením těchto vyžádaných zpráv a dokumentů ověřeno její splnění). Pokud orgán dozoru při kontrole zjistí, že nápravné opatření splněno nebylo, hledí se na donucovací pokutu, jako by nikdy nezanikla, a povinná osoba pokutu za uplynulé dny doplatí.
Připomíná se, že opožděnou platbou donucovací pokuty nevznikají úroky z prodlení ani penále, povinná osoba tak tedy doplatí jen skutečnou část nezaplacené donucovací pokuty od okamžiku, kdy sdělila, že nápravné opatření splnila, ač tomu tak nebylo. Pokud by se však stalo, že povinná osoba pravdivě nahlásí, že nápravné opatření splnila, ale následně opět přestane nápravné opatření plnit, pokuta se opět obnovuje ode dne, kdy povinná osoba přestala nápravné opatření splňovat, a to do doby, na niž byla stanovena donucovací pokuta. Příkladem je například nejmenování pracovníka pro dodržování předpisů – povinná osoba ho nemá a na období od března do července jí byla uložena donucovací pokuta. 1. května pracovníka jmenuje, čímž splní nápravné opatření, a ještě týž den o tom informuje orgán dozoru; 12. května ovšem tato osoba z dané pozice odejde a povinná osoba si nejmenuje jinou osobu. V tomto případě platí povinná osoba donucovací pokutu od 1. března do 30. dubna a následně od 13. května do 31. července.
Odstavce 4 a 5 upravují způsob placení donucovací pokuty. Denní sazba pokuty je stanovena individuálně a může být rozhodnutím o uložení donucovací pokuty stanovena na jednotlivé dny rozdílně (např. pokud byla donucovací pokuta uložena na 5 měsíců, tak na první měsíc ve výši 5 000 Kč denně, druhý a třetí měsíc 15 000 Kč denně a na čtvrtý a pátý měsíc 25 000 Kč denně), vždy však s respektem k maximálním hranicím podle čl. 57 odst. 3 AMLD. Pokud rozhodnutí nestanoví jinak, součet denních pokut za předchozí týden je splatný do třetího dne následujícího týdne. Ve všech těchto případech se tak bude jednat o středu.
Navrhovaná úprava transponuje čl. 57 odst. 1, 2, 4 a 5 AMLD6 a zajišťuje efektivní vymahatelnost donucovacích pokut v souladu s právními předpisy EU.
K § 227
Navržené ustanovení stanoví podmínky pro případné uložení dodatečné donucovací pokuty v situaci, kdy povinná osoba nesplnila nápravné opatření, ačkoliv již byla donucovací pokuta prodloužena na maximálně možných 6 měsíců. Jeho cílem je zajistit, aby sankční mechanismus byl dostatečně efektivní a aby neplnění nápravných opatření nemohlo být bez důsledků. Konstrukce dodatečné donucovací pokuty vychází z čl. 57 AMLD6, který stanoví, že „penále lze uložit pouze na dobu, která nepřekračuje šest měsíců od data oznámení rozhodnutí orgánu dozoru. Pokud po uplynutí této lhůty povinná osoba správní opatření dosud nesplnila, členské státy zajistí, aby orgány dozoru mohly ukládat penále na dodatečné období, které nepřesáhne šest měsíců.“
Odstavec 1 upravuje možnost orgánu dozoru rozhodnout o uložení dodatečné donucovací pokuty nejvýše na 6 měsíců, pokud povinná osoba v době, na kterou jí byla uložena donucovací pokuta, dosud nesplnila nápravné opatření. Tímto ustanovením se zajišťuje dostatečná doba pro splnění uložených povinností, aniž by bylo nutné okamžitě přistupovat k dalším, přísnějším opatřením.
Uložení donucovací pokuty je koncipováno na principu „dvakrát a dost“, tedy orgán dozoru jednou rozhodne o uložení donucovací pokuty (tu však může případně prodloužit až na maximálně možných 6 měsíců) a po uplynutí doby, na kterou byla donucovací pokuta uložena (maximálně 6 měsíců), uloží dodatečnou donucovací pokutu (taktéž maximálně na 6 měsíců), což znamená, že systém ukládání donucovacích pokut není nastaven jako neomezený mechanismus, ale jako nástroj, který má povinnou osobu motivovat ke splnění povinnosti v jasně stanovených lhůtách.
Odstavec 2 stanoví, že rozhodnutí o dodatečném prodloužení může být prvním úkonem v řízení a odvolání proti němu nemá odkladný účinek. Tento přístup je odůvodněn nutností zajistit, aby donucovací pokuta plnila svou funkci bez zbytečných průtahů a nebyla oslabena procesními obstrukcemi ze strany povinné osoby.
Možnost vydat rozhodnutí jako první úkon v řízení znamená, že orgán dozoru nemusí před jeho vydáním provádět rozsáhlé dokazování, pokud již existuje dostatečný podklad v podobě předchozího rozhodnutí o uložení donucovací pokuty a zjištění, že povinná osoba nápravné opatření dosud nesplnila. Tento postup zajišťuje efektivitu správního řízení a eliminuje situace, kdy by povinná osoba mohla opakovaně blokovat řízení například účelovým zpochybňováním důvodů pro další prodloužení.
Neodkladnost vykonatelnosti je v tomto případě odůvodněná tím, že se jedná o opatření sloužící k ochraně veřejného zájmu, a odkladný účinek by mohl vést k situaci, kdy by povinná osoba fakticky získala dodatečný čas k vyhýbání se splnění povinnosti, resp. udržovala by protiprávní stav. Současně však není dotčeno právo povinné osoby podat odvolání a domáhat se soudní ochrany, čímž je zachována rovnováha mezi efektivitou vymáhání a právem na přezkum rozhodnutí.
Odstavec 3 zajišťuje kontinuitu mezi původní donucovací pokutou a její dodatečnou variantou tím, že odkazuje na použití pravidel pro původní donucovací pokutu. Opět platí, že může být donucovací pokuta uložena maximálně na dobu šesti měsíců, na což ostatně odkazuje i odstavec 1. Po uplynutí této lhůty musí orgán dozoru provést zjednodušenou kontrolu za účelem ověření splnění nápravného opatření. Pokud kontrola potvrdí splnění opatření, dodatečná donucovací pokuta již nebude dále uplatňována. Pokud však opatření splněno není, zváží orgán dozoru další kroky, například uložení dodatečného nápravného opatření.
Dále se na dodatečnou donucovací pokutu vztahuje pravidlo, podle něhož se má za to, že nápravné opatření bylo splněno dnem, kdy povinná osoba písemně oznámí jeho splnění orgánu dozoru. Orgán dozoru je v takovém případě povinen do 15 dnů provést kontrolu a ověřit, zda k nápravě skutečně došlo. Tento mechanismus poskytuje povinným osobám právní jistotu a současně umožňuje efektivní kontrolu plnění uložených opatření.
Stejně jako u původní donucovací pokuty platí, že povinnost k platbě dodatečné donucovací pokuty vzniká každý den ve výši denní sazby stanovené rozhodnutím. Výše denní sazby může být pro jednotlivé dny stanovena rozdílně, což umožňuje flexibilní přístup ze strany orgánu dozoru. Například může být sazba nastavena progresivně tak, aby se zvyšovala v čase a tím motivovala povinnou osobu k co nejrychlejšímu splnění nápravného opatření. Tento postup zároveň chrání povinnou osobu před neúměrným finančním zatížením v případě krátkodobého prodlení.
Na dodatečnou donucovací pokutu se vztahuje i pravidlo, které stanoví, že pokud není v rozhodnutí uvedeno jinak, je donucovací pokuta splatná vždy ve výši úhrnu částek vzniklých za předchozí kalendářní týden, přičemž splatnost nastává do třetího dne následujícího kalendářního týdne, nejdříve však tři dny ode dne doručení rozhodnutí.
Odstavec 4 zavádí povinnost orgánu dozoru poučit povinnou osobu o nutnosti splnit nápravné opatření v prodloužené době, jinak bude přistoupeno k dalším (dodatečným nápravným) opatřením. Toto ustanovení má preventivní charakter a poskytuje povinné osobě jednoznačné informace o důsledcích její nečinnosti.
Tato informační povinnost orgánu dozoru slouží k tomu, aby povinná osoba měla poslední jasné varování před tím, než budou aplikována další opatření, která mohou mít závažnější dopady. Správní praxe ukazuje, že v některých případech může být neplnění nápravného opatření způsobeno nepochopením důsledků nebo nesprávným vyhodnocením situace ze strany povinné osoby.
Dodatečná donucovací pokuta je konstruována na principu „jednou a dost“, nelze ji tedy dále prodloužit. Protože se jedná o poslední příležitost k nápravě, než bude přistoupeno k opatřením zahrnujícím i zrušení povinné osoby, poučení tak zajišťuje, že povinná osoba nebude zaskočena dalším zpřísněním postupu ze strany orgánu dozoru. Transparentnost tohoto procesu zároveň přispívá k ochraně práv povinných osob a umožňuje jim učinit informované rozhodnutí o dalším postupu.
Důraz na preventivní charakter tohoto opatření vychází i ze zásady přiměřenosti – stát by měl vždy primárně směřovat k tomu, aby povinné osoby splnily své povinnosti bez nutnosti přistupovat k nejpřísnějším opatřením. Umožněním dodatečného poučení tak zákon poskytuje povinné osobě poslední možnost splnění povinnosti, čímž se minimalizuje riziko dalšího postihu.
K bližšímu vysvětlení se současně uvádí, že podle § 1d zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, se čistým obratem rozumí výše výnosů (tržeb) z prodeje výrobků a služeb snížená o prodejní slevy. Čistý obrat tedy nezohledňuje provozní, mzdové či jiné náklady obchodní společnosti. Zjednodušeně řečeno: základem pro výpočet u právnických osob je hrubý tok peněz z její činnosti. Použití pojmu „příjem“ (jakožto hrubého přítoku prostředků před uplatněním výdajů) u fyzických osob je tak přesným, spravedlivým a zcela rovnocenným ekvivalentem k čistému obratu u osob právnických.
Navrhované ustanovení transponuje čl. 56 odst. 4 AMLD6 a zajišťuje, že systém donucovacích pokut bude účinný a zároveň spravedlivý.
K § 228
Navržené ustanovení upravuje způsob výpočtu denní sazby donucovací pokuty.
Stanovení výše donucovací pokuty je zásadní pro její odrazující účinek i pro zajištění spravedlivého a proporcionálního přístupu vůči různým povinným osobám. Ustanovení proto vymezuje metodiku výpočtu denní sazby donucovací pokuty tak, aby odpovídala ekonomické situaci konkrétní povinné osoby, a přitom byla dostatečně citelná k dosažení žádoucího účinku.
Použití průměrného denního obratu (u právnických osob) a průměrného denního příjmu (u fyzických osob) jako výchozích veličin pro výpočet pokuty vychází z principu proporcionality. Povinná osoba s vyššími příjmy či obratem může nést vyšší finanční sankci, aniž by to vedlo k její likvidaci, zatímco u menších povinných osob zůstává pokuta přiměřená jejich ekonomické situaci.
Odstavec 1 stanoví maximální výši denní sazby, a to na 3 % průměrného denního obratu právnické osoby nebo 2 % průměrného denního příjmu fyzické osoby, plně tedy respektuje čl. 57 odst. 3 AMLD6.
Odstavce 2 a 3 upravují způsob výpočtu průměrného denního obratu nebo příjmu. U právnických osob se vychází z poslední zveřejněné účetní závěrky, zatímco u fyzických osob se pracuje s doloženým ročním příjmem.
Zásadní význam má také opatření v odstavcích 4 až 6, které řeší situace, kdy povinná osoba nespolupracuje a neposkytne údaje potřebné k výpočtu pokuty. Zavedení náhradních mechanismů (např. využití údajů z předchozího období) eliminuje možnost, aby se povinná osoba vyhnula postihu pouhým odmítáním doložení svých ekonomických údajů. Proto v případě, kdy povinná osoba dosud nezveřejnila účetní závěrku nebo nepředložila požadované údaje, ji orgán dozoru vyzve k jejich doložení ve lhůtě 10 pracovních dnů. Nedoložení příjmů je předpokladem k uložení pokuty za přestupek za neposkytnutí požadovaných údajů. Nezávisle na řízení o tomto přestupku orgán dozoru také stanoví nepřekročitelnou lhůtu, dokdy je potřebné nápravné opatření splnit a po jejímž marném uplynutí orgán dozoru přistoupí k dodatečným nápravným opatřením.
Dále ustanovení pamatuje na případy, kdy by povinná osoba mohla poskytovat zkreslené údaje o svém obratu nebo příjmu, neboť odstavec 6 umožňuje zpětnou revizi uložené denní sazby, pokud se při kontrole zjistí, že povinná osoba uvedla nesprávné údaje o svém obratu nebo příjmu. V takovém případě bude totiž povinná osoba povinna doplatit rozdíl mezi nově zjištěnou sazbou a původně uloženou sazbou, čímž se brání úmyslnému zkreslování údajů s cílem snížit uloženou pokutu. Možnost dodatečného přezkoumání a případného doplacení rozdílu mezi skutečnou a původně stanovenou sazbou posiluje spravedlivé nastavení systému a rozvíjí zásadu, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“ a „nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“.
Navrhované ustanovení transponuje čl. 57 AMLD6 a zajišťuje spravedlivé a efektivní stanovení donucovacích pokut. Celkově tedy úprava denní sazby donucovací pokuty zajišťuje, že pokuta bude účinná a přiměřená a nebude možné ji obcházet nečinností nebo zatajováním údajů.
K § 229
Navržené ustanovení stanoví právní rámec pro vydání dodatečných nápravných opatření v případech, kdy povinná osoba nesplní původně uložené nápravné opatření. Dodatečná opatření slouží k zajištění efektivity dozorových procesů a k prevenci opakovaného nebo dlouhodobého porušování AML/CFT povinností.
Ustanovení vychází z požadavků AMLD6 a dopadá na situace, kdy povinná osoba záměrně nebo z nedbalosti nesplní nápravné opatření. Pokud by právní úprava neumožňovala orgánu dozoru zasáhnout prostřednictvím přísnějších opatření, hrozilo by oslabení důvěry v dohledový mechanismus a možnosti vymáhání pravidel AML/CFT.
Dodatečné nápravné opatření tak slouží jako další krok v procesu nápravy a zajišťuje, že povinné osoby nemohou neplněním svých povinností narušovat finanční systém či jiná regulovaná odvětví.
Dodatečné nápravné opatření nelze uložit okamžitě – musí mu předcházet předchozí správní řízení, ve kterém byla povinné osobě již uložena určitá nápravná opatření. Pokud povinná osoba tato opatření nesplní ani po uplynutí stanovené doby, může dojít k uložení přísnějšího, dodatečného nápravného opatření.
Orgán dozoru vydá rozhodnutí o uplatnění dodatečného nápravného opatření pouze tehdy, pokud:
▶ povinná osoba nesplnila již dříve uložené nápravné opatření a
▶ současně
▷ jí byla uložena donucovací pokuta, která však nevedla k nápravě, a zároveň byla řádně poučena, že v případě nesplnění nápravného opatření v požadované lhůtě orgán dozoru přistoupí k uplatnění dodatečného nápravného opatření,
▷ neposkytla informace potřebné pro výpočet donucovací pokuty, a zároveň byla řádně poučena, že v případě nesplnění nápravného opatření v požadované lhůtě orgán dozoru přistoupí k uplatnění dodatečného nápravného opatření.
Orgán dozoru tedy musí před uložením dodatečného opatření ověřit, že byly splněny tyto podmínky a že povinná osoba měla dostatečný prostor k nápravě situace.
Pokud dojde k naplnění výše uvedených podmínek, orgán dozoru vydá rozhodnutí, ve kterém stanoví konkrétní dodatečné nápravné opatření. Tato opatření jsou závažnější než běžná nápravná opatření a mohou zásadně ovlivnit činnost povinné osoby, její statutární orgány nebo dokonce její samotnou existenci.
Dodatečné nápravné opatření může zahrnovat různé sankce podle závažnosti porušení a druhu povinné osoby:
▶ dočasný zákaz výkonu řídicích funkcí pro osoby odpovědné za porušení,
▶ zrušení právnické osoby, pokud je zřejmé, že nelze zajistit nápravu jiným způsobem,
▶ rozhodnutí o podání návrhu na zrušení živnostenského oprávnění nebo pozastavení provozování živnosti,
▶ změnu předmětu činnosti a omezení jeho opětovného zápisu do rejstříku,
▶ restrukturalizaci řízení povinné osoby nebo změnu její organizační struktury,
▶ pozastavení nebo uložení zákazu výkonu činnosti, a to včetně i zákaz pouze části rozsahu činnosti vykonávané povinnou osobou (například zákaz provozování úschov, dražeb apod.),
▶ odejmutí nebo pozastavení oprávnění k výkonu regulovaných činností.
Dodatečná opatření podle odst. 2 písm. c) je pak speciální vůči písm. f) a to zejména z důvodu specifičnosti daných odvětví. Samotný proces odebrání oprávnění pak upravují speciální zákony.
Každé z těchto opatření může mít zásadní dopad na fungování dotčené osoby nebo organizace, a proto se uplatňuje pouze v situacích, kdy jiná opatření nebyla účinná. Z těchto důvodů se pro rozhodnutí o těchto dodatečných nápravných opatření zachovává odkladný účinek odvolání, lze je však podle odstavce 3 vydat jako první úkon v řízení.
Po nabytí právní moci je rozhodnutí o dodatečném nápravném opatření předáno k výkonu příslušnému správnímu orgánu, který má pravomoc je vykonat.
Podle povahy rozhodnutí je může provádět:
▶ rejstříkový soud – např. pokud se jedná o zrušení právnické osoby nebo změnu předmětu její činnosti,
▶ živnostenský úřad – pokud se nápravné opatření dotýká živnostenského oprávnění,
▶ správní úřad – pokud se rozhodnutí týká odejmutí oprávnění k výkonu určité regulované činnosti,
▶ Česká advokátní komora – pokud jde o pozastavení nebo zákaz výkonu advokacie a omezení způsobilosti ji znovu vykonávat,
▶ Ministerstvo spravedlnosti – pokud jde o zákaz nebo jakékoliv omezení či pozastavení výkonu činnosti notáře, exekutora, insolvenčního správce nebo restrukturalizačního správce,
▶ FAÚ – pokud jde o odejmutí povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem.
Stávající AML zákon neobsahuje explicitní ustanovení, které by umožňovalo ukládat dodatečná opatření v případě neplnění nápravných opatření. V praxi to znamená, že pokud povinná osoba nereaguje na uložené opatření, může být dozorový orgán omezen pouze na opakované pokutování. Nová úprava přináší širší a účinnější paletu nástrojů.
Navrhované ustanovení transponuje zejména čl. 56 odst. 2 písm. e) a f) a odst. 3 písm. e) větu druhou AMLD6.
K § 230
Navrhované ustanovení upravuje postup příslušného orgánu veřejné moci při provedení dodatečného nápravného opatření a současně stanoví pravidla pro úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jeho provedením. Účelem úpravy je zajistit efektivní a včasné odstranění protiprávního nebo rizikového stavu v případech, kdy povinná osoba nesplnila uloženou povinnost ve stanovené lhůtě dobrovolně.
První odstavec stanoví lhůtu pro provedení opatření. Příslušný orgán veřejné moci provede opatření bezodkladně, nepozději však do 30 dnů ode dne, kdy mu bylo doručeno pravomocné rozhodnutí o jeho uložení. Tento časový rámec zajišťuje, že správní orgány budou postupovat rychle a bez neodůvodněných prodlev, což je nezbytné zejména v případech, kdy je třeba bezodkladně zabránit pokračování protiprávního jednání nebo zajistit soulad s právem EU v oblasti AML/CFT.
Odstavec 2 upravuje způsob provedení dodatečného nápravného opatření. Primárně se použije postup stanovený jiným právním předpisem upravujícím činnost příslušného orgánu veřejné moci nebo vedení příslušného registru, rejstříku či seznamu.
Zvláštní pravidlo se stanoví pro případy, kdy je příslušným orgánem veřejné moci rejstříkový soud. V takovém případě se zápis nebo výmaz ve veřejném rejstříku provede přímo, bez vedení samostatného řízení. Z tohoto důvodu rejstříkový soud o provedení úkonu nevydává rozhodnutí ani usnesení; dotčená osoba nebo právní uspořádání jsou o provedeném úkonu pouze písemně vyrozuměny.
Současně je třeba upozornit, že pokud zvláštní právní předpis stanoví, že o provedení dodatečného nápravného opatření musí být vedeno samostatné řízení (např. odvolání z funkce, vyškrtnutí ze seznamu nebo zrušení živnostenského oprávnění), nelze toto vykládat tak, že příslušný orgán bude opakovaně provádět dokazování v oblasti porušování povinností ve strategických oblastech, které vedlo k vydání rozhodnutí o uložení dodatečného nápravného opatření orgánem dozoru. V rámci procesu rozhodování orgánem dozoru jsou dotčené povinné osobě přiznána plná procesní práva obrany proti výsledku řízení včetně soudního přezkumu. Opačný výklad by totiž vedl k situaci, kdy by bylo duplicitně rozhodováno o otázkách, které již byly pravomocně posouzeny v řízení o uložení dodatečného nápravného opatření. Rozhodnutí o provedení zápisu nebo výmazu zde fakticky představuje pouze realizaci již pravomocně uložené povinnosti, nikoliv nové rozhodování o právech a povinnostech dotčené osoby nebo právního uspořádání regulující její povinnosti ve strategických oblastech.
Odstavec 3 upravuje úhradu nákladů vzniklých příslušnému orgánu veřejné moci v souvislosti s provedením dodatečného nápravného opatření nad rámec běžné úřední činnosti. Tyto náklady nese osoba nebo právní uspořádání, vůči nimž dodatečné nápravné opatření směřuje. Uplatňuje se tak obecná zásada, podle níž náklady vyvolané porušením zákonné povinnosti nemají zatěžovat veřejné rozpočty, ale osobu odpovědnou za vznik stavu, který vedl k uložení nápravného opatření.
O povinnosti k úhradě nákladů a o jejich výši rozhoduje příslušný orgán veřejné moci rozhodnutím. Tím je zajištěna transparentnost stanovení nákladů i procesní ochrana dotčené osoby nebo právního uspořádání. Současně je zohledněno, že rozsah a povaha nákladů mohou být v jednotlivých případech rozdílné v závislosti na povaze prováděného dodatečného nápravného opatření.
K části sedmá hlavě III
Hlava III zakotvuje mechanismus kontroly nad profesními komorami, aby bylo zajištěno, že i tyto profesní komory důsledně vymáhají plnění povinností v oblasti AML/CFT u svých členů. V případě nečinnosti komory dává zákon orgánu dozoru pravomoc vydat závaznou výzvu k nápravě takového stavu.
K § 231
Navržené ustanovení zakotvuje postup orgánu dozoru nad příslušnou profesní komorou v případě, že tato komora nevykonává své povinnosti podle tohoto zákona nebo přímo použitelného předpisu EU (AMLR nebo RTS a ITS). Odstavec 1 stanoví povinnost orgánu dozoru nejprve vyzvat komoru k nápravě a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu. Lhůta musí být určena tak, aby nebyla „zjevně nepřiměřená“, tedy dostatečně dlouhá k faktické nápravě stavu, avšak současně nesmí zbytečně prodlužovat protiprávní stav.
Navrhovaná úprava tak přispívá k naplnění požadavků práva EU na existenci účinných, přiměřených a odrazujících opatření v oblasti dohledu nad příslušnými profesními komorami (čl. 52 odst. 3 AMLD6).
K § 232
Navržené ustanovení upravuje možnost uložit profesní komoře donucovací pokutu v případě, že nesplní povinnost uloženou výzvou k nápravě.
Donucovací pokuta není donucovací pokutou podle hlavy II a má povahu procesního donucovacího prostředku, nikoli sankce za přestupek. Jejím účelem není trestat již spáchané protiprávní jednání, ale přimět profesní komoru k plnění uložené povinnosti a k odstranění protiprávního stavu. Uplatňuje se tehdy, pokud samotná výzva k nápravě nevedla k dobrovolnému splnění povinnosti.
Stanovení maximální výše jednotlivé donucovací pokuty a současně horní hranice jejich souhrnu za nesplnění jedné povinnosti vyjadřuje zásadu proporcionality. Horní limity jsou nastaveny tak, aby byly dostatečně motivující i pro příslušné profesní komory s významnými finančními prostředky, avšak současně nepůsobily likvidačně.
Požadavek minimálního časového odstupu mezi ukládáním jednotlivých donucovacích pokut zajišťuje, že komoře bude poskytnut reálný prostor k nápravě a že donucovací prostředek nebude uplatňován excesivním způsobem. Tento interval současně podporuje předvídatelnost postupu orgánu dozoru.
Navržená úprava vytváří odstupňovaný mechanismus dohledu. Tím je zajištěno, že zásah do autonomie profesní komory bude přiměřený, postupný a zaměřený především na obnovení zákonného stavu, nikoliv na represivní postih.
K části sedmá hlavě IV
Společná ustanovení sjednocují procesní pravidla pro doručování a zavádějí povinné zveřejňování rozhodnutí, což posiluje transparentnost trhu a preventivní působení orgánů dozoru na povinné osoby. Současně tato část vybavuje orgány dozoru pravomocemi k prověřování bezúhonnosti členů vrcholného vedení povinných osob a k odvolání osob, které představují bezpečnostní riziko.
K § 233
Navržené ustanovení transponuje čl. 58 AMLD6, který stanovuje povinnost orgánů dozoru zveřejňovat rozhodnutí podle části sedmé tohoto zákona, které nabylo právní moci, přičemž ve spojení s ustanovením následujícího paragrafu upravuje podmínky, za nichž lze toto zveřejnění odložit, anonymizovat nebo zcela vyloučit.
Zveřejňovat se tak bude
▶ rozhodnutí o přestupku podle tohoto zákona (ne však tehdy, kdy není vydáno orgánem dozoru, tj. např. v oblasti omezení plateb v hotovosti),
▶ rozhodnutí o uplatnění nápravného opatření,
▶ rozhodnutí o uplatnění dodatečného nápravného opatření,
▶ rozhodnutí o uložení donucovací pokuty a
▶ rozhodnutí o uložení dodatečné donucovací pokuty.
Zveřejnění těchto rozhodnutí má sankční i preventivní účinek, díky němuž budou povinné osoby motivovány k dodržování pravidel, pokud budou vědět, že případná porušení budou zveřejněna. Orgán dozoru zveřejní rozhodnutí bez zbytečného odkladu, avšak pokud je proti rozhodnutí podán opravný prostředek, orgán dozoru zveřejní tuto informaci a vyčká na vydání pravomocného rozhodnutí, které následně zveřejní (odstavec 2).
Povinnost zveřejnění se vztahuje nejen na původní rozhodnutí, ale i na jejich změny či zrušení (odstavec 3), a to včetně opravných usnesení.
Doba zveřejnění je v odstavci 4 stanovena na 5 let, což odpovídá standardním lhůtám v oblasti zveřejňování rozhodnutí a zároveň zohledňuje zásady ochrany osobních údajů a práva na rehabilitaci.
K § 234
Navržené ustanovení umožňuje orgánu dozoru výjimečně nezveřejnit rozhodnutí v případech, kdy by zveřejnění mohlo mít negativní důsledky, například ohrozit stabilitu finančního trhu nebo nepřiměřeně zasáhnout do práv jednotlivců.
Orgán dozoru může podle individuálního posouzení situace zvolit jeden ze tří přístupů:
▶ odložit zveřejnění do doby, než pominou důvody pro nezveřejnění,
▶ zveřejnit rozhodnutí v anonymizované podobě, čímž se zajistí transparentnost, aniž by bylo nutné zveřejnit citlivé informace, a to buď dočasně nebo trvale, přičemž pokud orgán dozoru zveřejní rozhodnutí v anonymizované podobě jen dočasně, po stanovené době zveřejní jeho neanonymizovanou podobu, nebo
▶ nezveřejnit rozhodnutí vůbec, pokud zájem na ochraně trhu či jednotlivců převažuje nad zájmem na zveřejnění rozhodnutí.
Navržená úprava navazuje na čl. 58 AMLD6 a na principy ochrany osobních a citlivých údajů obsažené v evropských předpisech i národní legislativě.
K § 235
Navržené ustanovení vychází z čl. 6 odst. 3 AMLD6, který členským státům ukládá povinnost zajistit, aby vrcholné vedení a skuteční majitelé povinných osob splňovali zákonem stanovené požadavky.
V platném právním stavu obdobné požadavky vyplývají z AML zákona a ze zákona o hazardních hrách, avšak jejich formulace je méně konkrétní. Navrhované znění posiluje právní jistotu tím, že explicitně stanoví kritéria, která musejí být posuzována. Konkrétně se jedná o dobrou pověst a nezbytné odborné znalosti a zkušenosti, jež se pro potřeby tohoto zákona vztahují k problematice AML/CFT. Tato kritéria jsou vymezena v části druhé tohoto zákona.
Orgány dozoru budou pravidelně ověřovat, zda členové vrcholného vedení a skuteční majitelé vybraných povinných osob splňují základní požadavky na svou způsobilost. Kritéria dobré pověsti a nezbytných znalostí a zkušeností odpovídají běžným regulatorním standardům v oblasti finančních služeb, hazardních her a dalších odvětví s vyšším rizikem zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti. Jedná se konkrétně o poskytovatele hazardních her, směnárníky, provozovny poskytujícími proplácení šeků, poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti nebo finanční holdingové společnosti se smíšenou činností.
Na základě ověřování podle odstavce 1 stanoví odstavec 2 opatření v případě, že existuje podezření na praní peněz, financování terorismu nebo zvýšené riziko takovéhoto jednání u povinné osoby. Orgán dozoru je v takovém případě oprávněn:
a) prověřit, zda vrcholné vedení a skuteční majitelé splňují podmínky uvedené v odstavci 1,
b) odvolat člena vrcholného vedení nebo mu uložit dočasný zákaz výkonu funkce, pokud nesplňuje požadované podmínky,
c) pokynem podle správního řádu uzavřít provozovnu, pokud v ní dochází nebo došlo k nelegální činnosti v oblasti AML/CFT.
Opatření podle odstavce 2 písm. b) a c) mají povahu okamžitého faktického zásahu orgánu dozoru, který vyvolává přímé právní účinky bez předchozího formálního rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Úkon může mít povahu pokynu podle správního řádu. Tato konstrukce umožňuje pružně reagovat na bezprostřední hrozby a zajistit, aby nedocházelo k pokračování protiprávní činnosti nebo k jejímu opakování.
Zároveň je nutné zachovat procesní záruky dotčených osob. Proto je v odstavci 3 zakotven opravný prostředek ve formě námitky. Námitka představuje specifický prostředek přezkumu faktického opatření, známý již z jiných oblastí správního práva (např. pořádková opatření nebo zajišťovací úkony v oblasti finančního trhu). Námitku je třeba podat ve lhůtě pěti pracovních dnů; tato lhůta je neprodloužitelná a její zmeškání nelze prominout, což odpovídá povaze opatření, jež má jen dočasný a zajišťovací charakter.
O podané námitce je orgán dozoru povinen formálně rozhodnout. Tím dochází k tzv. „zprocesnění“ původního faktického opatření. Výsledkem může být potvrzení původního opatření, jeho změna, nebo jeho zrušení. Rozhodnutí o námitce je vydáváno ve správním řízení a je přezkoumatelné postupy obecného správního práva, zejména soudním řádem správním.
Na rozdíl od předchozích odstavců poté odstavec 4 ve vztahu k bezúhonnosti rozšiřuje nutnost jejího ověřování na všechny povinné osoby, resp. osoby oprávněné k výkonu činnosti, členy vrcholného vedení a skutečné majitele povinných osob. V případě zjištění nesplnění této podmínky mohou požadovat jejich odvolání.
Toto ustanovení zvyšuje odpovědnost samotných povinných osob za složení svého vedení. Současná úprava v platném právním řádu obsahuje požadavky na bezúhonnost v některých specifických sektorech, avšak navrhovaná právní úprava rozšiřuje tuto povinnost na všechny povinné osoby i jejich skutečné majitele a zajišťuje větší efektivitu prověřování.
Odstavec 5 transponuje čl. 6 odst. 5 AMLD6, který vyžaduje, aby orgány dozoru disponovaly pravomocemi umožňujícími oddělit od povinné osoby skutečného majitele pravomocně odsouzeného za praní peněz, relevantní predikativní trestné činy nebo financování terorismu, včetně možnosti požadovat odprodej jeho účasti. Cílem této úpravy je zabránit tomu, aby osoby, u nichž existuje zvýšené riziko zneužití finančního systému, nadále vykonávaly vlastnický nebo jiný rozhodující vliv na povinné osoby.
Ustanovení řeší situaci, kdy skutečný majitel povinné osoby přestane splňovat podmínku bezúhonnosti podle tohoto zákona. Orgán dozoru v takovém případě vyzve povinnou osobu, aby ve stanovené lhůtě přijala veškerá rozumně požadovatelná opatření směřující k převodu nebo odprodeji podílu této osoby. Tato formulace nemá být vykládána jako povinnost garantovat uskutečnění převodu podílu, který je ve vlastnictví jiné osoby, ale jako povinnost vyvinout odpovídající součinnost a aktivní úsilí, zejména prostřednictvím komunikace se skutečným majitelem a vytvářením podmínek pro převod podílu na třetí osobu.
Pokud skutečný majitel v určené lhůtě (120 dní) podíl nepřevede nebo neprodá, nastupuje mechanismus, který umožňuje orgánu dozoru omezit výkon práv spojených s tímto podílem. Orgán dozoru tak může zejména zakázat výkon hlasovacích práv, odebrat právo na podíl na zisku a jiných vlastních zdrojích nebo nařídit, aby povinná osoba této osobě nevyplácela finanční plnění vyplývající z její účasti na povinné osobě. Tato opatření jsou nezbytná k zajištění účinného oddělení odsouzené osoby od povinné osoby v případech, kdy dobrovolný převod účasti nebyl realizován.
Pro účely tohoto ustanovení se finančním plněním rozumí zejména plnění vyplývající z účasti skutečného majitele na povinné osobě, jako je podíl na zisku, jiných vlastních zdrojích nebo obdobná majetková plnění, včetně plnění poskytovaných při rozdělování vlastních zdrojů nebo v souvislosti se snížením kapitálu. Nezahrnuje se naopak plnění poskytované z jiného právního důvodu, zejména za výkon práce nebo z jiného smluvního vztahu, pokud neslouží k obcházení uloženého opatření. Souhlasem s odprodejem podílu se rozumí jednoznačný projev vůle skutečného majitele směřující k umožnění převodu jeho účasti na třetí osobu, včetně poskytnutí potřebné součinnosti k uskutečnění takového převodu; tím není dotčena možnost převést podíl i bez takového souhlasu, připouští-li to jiný právní předpis nebo zakladatelské právní jednání.
Navrhovaná opatření nemají sankční povahu, ale představují preventivní dohledový nástroj sloužící k ochraně integrity finančního systému a k omezení rizika zneužití povinných osob k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo k financování terorismu. Omezení majetkových práv je odůvodněno mimořádně silným veřejným zájmem na prevenci těchto závažných forem kriminality a odpovídá požadavku, aby zásah byl způsobilý dosáhnout sledovaného cíle a nepřekračoval míru nezbytnou k jeho dosažení.
Při ukládání jednotlivých opatření orgán dozoru zohlední zejména povahu a závažnost trestné činnosti, míru skutečného vlivu dané osoby na řízení povinné osoby a rizikový profil dotčené povinné osoby. Uplatněná opatření tak musí být přiměřená konkrétním okolnostem případu a mají být využívána především tehdy, pokud je nelze nahradit mírnějším postupem vedoucím k účinnému oddělení skutečného majitele od povinné osoby. Navrhovaná úprava současně vychází z regulatorního přístupu dlouhodobě uplatňovaného ve finančním sektoru při posuzování vhodnosti osob s kvalifikovanou účastí, podle něhož musí být zajištěno, aby osoby pravomocně odsouzené za závažnou trestnou činnost nemohly nadále vykonávat vliv na regulované subjekty. Současná právní úprava obdobný mechanismus výslovně nestanoví, což může vést k situacím, kdy odsouzené osoby fakticky ovlivňují fungování rizikových povinných osob. Navrhované ustanovení tento nedostatek odstraňuje a posiluje preventivní rámec boje proti praní peněz a financování terorismu.
K § 236
Navržené ustanovení upravuje společná ustanovení k donucovacím pokutám.
Efektivní vymahatelnost donucovacích pokut je zajištěna tím, že jejich správu a vymáhání vykonávají celní úřady podle daňového řádu. To znamená, že uložená pokuta se považuje za peněžitý nedoplatek vůči státu a lze ji vymáhat stejnými prostředky, jaké se používají při správě daní, tedy například prostřednictvím přikázání pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, přikázání jiné peněžité pohledávky nebo prodejem movitých nebo nemovitých věcí. Sankce se vždy ukládá povinné osobě, a proto je možné se zaměřit na její majetek a pohledávky v ČR bez ohledu na to, zda její jednatel nebo společník je cizinec. V případech, kdy by společnost neplnila povinnosti dlouhodobě nebo by účelově zůstávala nemajetná, přichází v úvahu, aby orgán dozoru využil další opatření, například odebrání povolení, zákaz činnosti nebo podání návrhu na zrušení společnosti soudem. Praktickým důsledkem je tedy to, že stát má k dispozici kombinaci nástrojů, od exekuce provedené celním úřadem až po možnost zrušení společnosti, které umožňují sankci reálně vymoci a přimět povinnou osobu k nápravě. Částečně odlišná situace je u donucovací pokuty uložené příslušné profesní komoře, pro niž platí, že ji vybírá orgán dozoru nad příslušnou profesní komorou, který ji uložil, tedy FAÚ či Ministerstvo spravedlnosti, avšak vymáhá ji celní úřad.
Odstavec 2 stanoví, že příjem z donucovacích pokut je příjmem státního rozpočtu, případné odchylky jsou pak upravené zvláštními zákony.
K části osmá
Část osmá zajišťuje právní i technickou kontinuitu přechodu na novou právní úpravu, včetně pravidel pro dokončení běžících řízení podle dosavadních předpisů a postupné naplnění nových registrů. Zároveň obsahuje nezbytná zmocnění pro prováděcí předpisy a upravuje procesní vazby na vymáhání sankcí uložených AMLA.
K části osmá hlavě I
Hlava I zakotvuje nezbytné legislativní vazby na unijní právo, zejména zajištění vymahatelnosti sankcí uložených AMLA prostřednictvím tuzemských celních orgánů. Dále obsahuje pravidla pro přepočet měn a klíčová zmocňovací ustanovení, která umožňují MF a ČNB vydávat prováděcí právní předpisy upravující technické detaily, jako jsou formáty hlášení či specifika vnitřních řídicích systémů.
K § 237
Navržené ustanovení reaguje na požadavek čl. 26 odst. 1 AMLAR, které ukládá členským státům povinnost určit orgán příslušný k vymáhání peněžitých sankcí nebo penále uložených rozhodnutím AMLA. Cílem je zajistit efektivní výkon rozhodnutí AMLA na území ČR.
Podle odstavce 1 se za orgán příslušný k vymáhání peněžitých sankcí nebo penále určuje celní úřad. Tento postup je odůvodněn § 8 odst. 2 zákona o celní správě podle něhož celní úřad vykonává působnost obecného správce daně při správě placení peněžitých plnění, včetně jejich vymáhání, pokud jsou příjmem veřejného rozpočtu (tzn. i rozpočtu EU). Vymáhání se provádí podle daňového řádu, což zajišťuje jednotný procesní rámec.
Podle odstavce 2 celní úřad připojí k rozhodnutí AMLA doložku vykonatelnosti po ověření jeho pravosti. Tento postup je nezbytný pro zajištění právní jistoty při výkonu rozhodnutí orgánu EU.
Podle čl. 26 odst. 2 AMLAR jsou příjmy z pokut a penále uložených AMLA příjmem souhrnného rozpočtu EU. ČR tedy nebude příjemcem těchto prostředků; celní úřad zajistí pouze jejich výběr a odvod do rozpočtu EU.
K § 238
Vzhledem ke skutečnosti, že právní předpisy upravují některé limity pro plnění povinností v eurech, je nutno upravit postupy pro přepočet jiných měn právě na euro. Nová právní úprava tedy prakticky přebírá mechanismus, který je již v současné době upraven v § 54 odst. 3 AML zákona. Pro účely plnění povinností podle tohoto zákona bude tedy co do postupů zachována kontinuita. Odkaz na jiný postup se týká oceňování peněžní hotovosti, neboť pro tyto účely jsou postupy nastavovány odlišně.
K § 239
Navrhované ustanovení provádí čl. 74 odst. 3 AMLR, podle kterého členské státy stanoví lhůtu, ve které mají osoby obchodující se zbožím vysoké hodnoty oznamovat FIU transakce zahrnující prodej takového zboží. Účelem této oznamovací povinnosti je zajistit, aby FIU měla včas k dispozici informace o transakcích, které mohou z povahy obchodovaného zboží, své hodnoty nebo dalších okolností představovat zvýšené riziko legalizace výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu.
Odstavec 1 svěřuje stanovení lhůty pro oznámení transakce zahrnující prodej zboží vysoké hodnoty FIU. Vzhledem k tomu, že potřeba rychlosti oznamování může záviset na aktuální rizikové situaci, zkušenostech z analytické činnosti FIU nebo nově identifikovaných typologiích zneužívání trhu se zbožím vysoké hodnoty, bylo zvoleno řešení umožňující pružnou reakci prostřednictvím opatření obecné povahy. Tím je zajištěno, že konkrétní lhůtu lze stanovit a případně měnit bez nutnosti novelizace zákona.
Navržená úprava umožňuje přizpůsobit nastavení oznamovací povinnosti aktuálním potřebám předcházení legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu a současně naplňuje požadavek čl. 74 odst. 3 AMLR na určení příslušné oznamovací lhůty na vnitrostátní úrovni.
Odstavec 2 stanoví zvláštní pravidla pro vydávání opatření obecné povahy podle odstavce 1. Vzhledem k tomu, že účelem opatření je umožnit rychlou reakci na aktuální rizika zneužití obchodů se zbožím vysoké hodnoty, navrhuje se vyloučit řízení o návrhu opatření obecné povahy. Standardní postup podle správního řádu by mohl v některých případech významně prodloužit dobu potřebnou k přijetí opatření a snížit jeho praktickou účinnost.
Z téhož důvodu se stanoví, že opatření obecné povahy nabývá účinnosti již dnem vyvěšení veřejné vyhlášky. Současně se navrhuje, aby jeho platnost byla omezena pouze na dobu vyvěšení na úřední desce FAÚ. Tato konstrukce umožňuje FIU operativně reagovat na aktuální vývoj rizik a stanovovat oznamovací režim pouze po dobu, po kterou je takový postup nezbytný.
Navržená úprava tak vytváří právní rámec pro flexibilní a efektivní provedení čl. 74 odst. 3 AMLR a současně zajišťuje, aby rozsah oznamovacích povinností odpovídal aktuálním potřebám výkonu finančního zpravodajství a rizikům v oblasti legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
K § 240
Navrhované ustanovení umožňuje České národní bance schválit (podle čl. 18 odst. 7 AMLR) opatřením obecné povahy zajišťování činností uvedených v čl. 18 odst. 3 písm. c) až e) pro vymezený okruh subjektů podle AMLR. Účelem tohoto ustanovení je tak předejít opakovanému individuálnímu posuzování v případech, kdy příslušné činnosti vykonává osoba, jejíž způsobilost již byla předmětem předchozího adekvátního regulatorního posouzení.
Je na výkladu příslušných orgánů, zda AMLR připouští jiný výklad než ten, že „externí zajišťování činností“ podle článku 18 ve fondové regulaci představuje i činnost administrátora nebo obhospodařovatele působícího za fond bez právní subjektivity. Předkladatel je nicméně toho názoru, že plnění povinností podle AMLR obhospodařovatelem nebo administrátorem fondu bez právní osobnosti nepředstavuje externí zajišťování činností, pokud jde o výkon povinností náležejících do vlastní působnosti fondu (tedy administrátor a obhospodařovatel tak činí „za fond“). Při respektování specifik fondové regulace se totiž nemůže jednat o externí zajišťování činností, které představuje přenesení působnosti na někoho třetího, když činnost vykonává osoba v postavení blízce připomínajícím statutární orgán. Očekává se vyjasnění tímto směrem po vydání obecných pokynů AMLA podle čl. 18 odst. 8 AMLR v druhé polovině roku 2027.
K § 241
Navržené ustanovení zakotvuje zmocnění MF k vydání prováděcího právního předpisu, jehož účelem je upravit vysoce technické a operativní aspekty právní úpravy v AML/CFT oblasti. Jedná se o otázky, které vyžadují pružnou reakci na vývoj finančního trhu, technologických nástrojů i regulatorních standardů, a proto je jejich úprava vhodná na úrovni vyhlášky. Současně jde o materii, která svým charakterem nepřísluší zákonné úpravě, neboť nezasahuje do základních práv a povinností nad nezbytný rámec stanovený zákonem, ale konkretizuje jeho praktickou aplikaci. Předpokládá se, že MF upraví všechny uvedené otázky v rámci jediné vyhlášky.
Zmocnění podle písmene a) umožňuje vymezit okruh finančních činností, které mohou být z působnosti zákona vyňaty. Cílem je zajistit proporcionalitu regulace a umožnit reagovat na situace, kdy určitá činnost vykazuje pouze nízké riziko zneužití pro legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Prováděcí úprava tak přispěje k efektivnějšímu zaměření kontrolních mechanismů na rizikovější oblasti.
Vyhláška podle písm. b) stanoví, které dokumenty zveřejňované příslušným orgánem mají být považovány za relevantní z hlediska plnění povinností podle tohoto zákona. Cílem takové úpravy je povinným osobám poskytnout právní jistotu tím, že se jednoznačně identifikuje okruh dokumentů, k nimž mají při plnění svých povinností přihlížet.
Zmocnění podle písmene c) reaguje na potřebu sjednotit podobu vybraných žádostí a formát příloh těchto žádostí podávaných vůči orgánům veřejné moci. Stanovení formátu a struktury podání napomůže automatizovanému zpracování dat, čímž se jednak sníží doba pro provedení požadovaného úkonu a dále se sníží administrativní zátěž a omezí chybovost při podávání žádostí.
Navrhovaná úprava podle písmene d) umožní přesně označit a vymezit místa určená pro podávání ohlášení o převozu peněžní hotovosti. Jednoznačné určení těchto míst je důležité jak pro oznamující osoby, tak pro výkon kontrolních pravomocí a přispívá k právní jistotě i efektivitě dohledu.
Zmocnění podle písmene e) umožňuje určit spolehlivý informační zdroj pro stanovení tržní hodnoty komodit, které mohou sloužit jako vysoce likvidní prostředek k uchovávání hodnoty. Jednotný referenční zdroj napomůže předcházet nejasnostem při oceňování a omezí prostor pro obcházení zákonných povinností.
Podle písmene f) se navrhuje zmocnit MF k úpravě náležitostí, formátu a datové struktury oznámení platby nebo vkladu vyžadovaného přímo použitelným předpisem EU. Cílem zmocnění podle písmene g) je zajistit plnou použitelnost tohoto předpisu v praxi, zejména pokud jde o technické požadavky na předávání informací, a umožnit jejich efektivní elektronické zpracování.
Současně je nutno upozornit, že MF vyhláškou stanoví také obsahovou strukturu podání podle § 147 odst. 2. Nicméně s ohledem na skutečnost, že toto podání je označeno jako formulářové podání podle daňového řádu, vyplývá zmocnění k vydání takové vyhlášky obecně přímo z daňového řádu, který tuto oblast upravuje.
K § 242
Zmocnění ČNB k vydání vyhlášky v odstavci 1 je nezbytné pro naplnění ustanovení vztahující se k CEÚ. Předpokládá se, že náležitosti oznámení a žádostí bude konkretizovat jedna společná vyhláška, případně, že dojde k novelizaci stávající vyhlášky ČNB č. 30/2017 Sb., k provedení ZCEÚ.
Odstavec 2 poté umožňuje operativně stanovit požadavky na zlepšení fungování povinných osob, nad nimiž ČNB vykonává dozor, pokud vyjde najevo, že to situace v oblasti AML/CFT vyžaduje. Tyto požadavky budou muset být v souladu s čl. 9 AMLR. Již v současnosti tuto problematiku upravuje vyhláška ČNB č. 67/2018 Sb., o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
K části osmá hlavě II
Hlava II zajišťuje plynulý přechod ze stávající právní úpravy na novou, garantuje právní jistotu adresátů zákona, upravuje dokončení běžících správních a sankčních řízení podle dosavadních předpisů a stanovuje režim pro platnost dosavadních povolení a národního hodnocení rizik. Zvláštní pozornost je věnována postupné implementaci nových nástrojů, zejména CRPO, pro jehož plné zprovoznění a naplnění daty se stanovuje přiměřené přechodné období.
K § 243
Navržené ustanovení zajišťuje právní kontinuitu a právní jistotu v přechodu mezi dosavadní právní úpravou (AML zákon) a návrhem zákona. Cílem je, aby změna právní úpravy nenarušila probíhající správní řízení, práva a povinnosti účastníků, ani platnost již vydaných rozhodnutí.
Odstavec 1 až 3 upravují dokončení správních řízení zahájených podle AML zákona, ZCEÚ a zákona č. 254/2004 Sb. před nabytím účinnosti nového zákona. Stanovuje se pravidlo, že řízení se dokončí podle právní úpravy, podle které bylo zahájeno, čímž se zajišťuje, že tohoto účastníci správního řízení nebudou nepředvídatelně postaveni do jiné procesní situace v důsledku změny zákona.
Upravuje se proto, že:
▶ všechna řízení zahájená podle dosavadní právní úpravy a do dne účinnosti nového zákona nedokončená se dokončí podle dosavadních předpisů,
▶ práva a povinnosti účastníků těchto řízení se rovněž posuzují podle dosavadní úpravy.
Tímto se předchází případným výkladovým sporům o tom, zda a jak by se měla nová právní úprava aplikovat na dosavadní řízení vedená FAÚ či jiným orgánem dozoru.
Odstavec 4 poté stanoví, že správní rozhodnutí vydaná podle dosavadního zákona se považují za rozhodnutí vydaná podle nového zákona. Cílem je zachovat právní účinky již vydaných rozhodnutí a zajistit jejich kontinuitu v právním řádu i po účinnosti nové úpravy. Bez takového ustanovení by mohly vzniknout pochybnosti o tom, zda a v jakém rozsahu zůstávají tato rozhodnutí v platnosti či zda se na ně vztahují nové režimy mimořádných opravných prostředků, přezkumu či následných povinností.
Navržené ustanovení je nezbytné k zachování nepřerušeného právního režimu a k ochraně právní jistoty osob, kterých se rozhodnutí týkají.
K § 244
Navrhované ustanovení v odstavci 1 upravuje přechod stávajících povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem, vydaných podle AML zákona. Cílem úpravy je zajistit právní kontinuitu a zachovat oprávnění poskytovatelů virtuálních aktiv, kteří již získali povolení v režimu AML zákona, aniž by museli podstupovat nové licenční řízení.
Aby se předešlo duplicitě řízení, administrativní zátěži podnikatelů a neodůvodněnému narušení kontinuity poskytování služeb, stanoví přechodné ustanovení, že dříve udělená povolení se ex lege považují za povolení podle tohoto zákona. Tento mechanismus odpovídá standardní praxi při nahrazování staršího regulatorního režimu komplexnější právní úpravou, kdy se stávající oprávnění zachovávají v rozsahu, v jakém jsou s novou úpravou slučitelná.
Navrhované přechodné ustanovení pak v odstavci 2 řeší právní režim žádostí o povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem, o nichž nebylo pravomocně rozhodnuto přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy. Cílem je zajistit kontinuitu správních řízení, předejít jejich opakování a současně umožnit, aby byla dokončena již podle modernizovaného regulatorního rámce odpovídajícího aktuálním požadavkům na prevenci legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Ustanovení vychází z principu procesní ekonomie a ochrany dobré víry žadatelů, kteří splnili svou povinnost podat žádost podle dosavadních právních předpisů. Automatické posouzení těchto žádostí jako žádostí podaných podle nové právní úpravy zabraňuje vzniku zbytečné administrativní zátěže jak na straně žadatelů, tak na straně správního orgánu a současně minimalizuje riziko právní nejistoty.
Dokončení řízení podle nové právní úpravy je odůvodněno potřebou zajistit jednotné regulatorní prostředí pro všechny poskytovatele služeb s virtuálními aktivy. Tím se předchází situaci, kdy by na trhu působily subjekty posuzované podle rozdílných pravidel, což by mohlo narušit rovné konkurenční podmínky i účinnost dohledu.
Navržené řešení je standardním legislativním postupem při přechodu na novou právní úpravu v oblasti regulace finančního trhu. Současně nevylučuje, aby správní orgán v průběhu řízení vyzval žadatele k doplnění údajů nebo podkladů, pokud to bude nezbytné pro posouzení splnění požadavků stanovených novým zákonem.
Navrhovaný odstavec 3 upravuje přechodný režim zveřejňování informací o poskytovatelích služeb spojených s virtuálním aktivem do doby, než bude zahájen zápis údajů do centrálního rejstříku povinných osob. Jeho účelem je zajistit dostupnost základních informací o osobách oprávněných poskytovat služby spojené s virtuálním aktivem i v období mezi nabytím účinnosti zákona a plným zprovozněním centrálního rejstříku.
Úřad proto zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup aktuální seznam osob, kterým bylo uděleno povolení k poskytování služeb spojených s virtuálním aktivem. Vedle identifikace držitele povolení a údaje o nabytí právní moci povolení se zveřejňují rovněž identifikátory platebních účtů využívaných při výkonu této činnosti. Účelem zveřejnění těchto údajů je posílení transparentnosti výkonu činnosti poskytovatelů služeb spojených s virtuálním aktivem a umožnění ověření, zda jsou finanční prostředky převáděny na účty využívané osobou, která disponuje příslušným povolením.
Navrhované přechodné ustanovení v odstavci 4 reaguje na skutečnost, že v době nabytí účinnosti zákona nebude dosud zprovozněn systém propojení registrů bankovních účtů, který má Komise vytvořit podle čl. 16 odst. 6 AMLD6. Do doby zprovoznění tohoto systému nebude mít příslušný orgán dozoru možnost z úřední činnosti ověřovat údaje o platebních účtech vedených úvěrovými nebo finančními institucemi v jiných státech EU nebo EHP obdobným způsobem, jakým lze ověřovat údaje vedené v centrální evidenci účtů v ČR.
Z tohoto důvodu se přechodně stanoví, že povinnost předložit potvrzení nebo jiný obdobný doklad prokazující, že žadatel je majitelem platebního účtu nebo osobou oprávněnou nakládat s prostředky na platebním účtu, se bude vztahovat rovněž na platební účty vedené úvěrovými nebo finančními institucemi usazenými mimo ČR. Předložení takového dokladu je nezbytné k tomu, aby si příslušný orgán dozoru mohl v rámci řízení o vydání povolení ověřit, že žadatel má k oznámenému platebnímu účtu odpovídající oprávnění a že údaje uváděné v žádosti odpovídají skutečnosti.
Po zprovoznění systému propojení registrů bankovních účtů bude možné potřebné údaje získávat prostřednictvím propojených centralizovaných automatizovaných mechanismů jednotlivých členských států. Povinnost předkládat potvrzení nebo obdobné doklady ve vztahu k účtům vedeným mimo ČR v zemích EU nebo EHP se tak stane nadbytečnou, neboť příslušný orgán dozoru bude schopen existenci účtu a vztah žadatele k tomuto účtu ověřit z úřední činnosti. Přechodné ustanovení proto zajišťuje funkční a přiměřené řešení pro období do dokončení evropské infrastruktury pro propojení registrů bankovních účtů a současně omezuje administrativní zátěž žadatelů na nezbytnou dobu.
K § 245
Ustanovení upravuje přechod právních vztahů a zachování kontinuity podnikání u osob, které ke dni bezprostředně předcházejícímu nabytí účinnosti zákona poskytovaly služby pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti na základě živnostenského oprávnění. Jelikož se tato činnost nově přesouvá z režimu živnostenského zákona do licenčního režimu podle tohoto zákona, je nezbytné zajistit pravidla pro nepřerušený výkon těchto činností, ale také současně soulad s novými požadavky stanovenými tímto zákonem pro danou činnost. Přechodná úprava tak vyvažuje ochranu legitimních očekávání podnikatelů s požadavky nové regulace pro daný sektor.
K odstavci 1
Úprava v daném odstavci umožňuje osobám, které ke dni před nabytím účinnosti tohoto zákona poskytovaly služby pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti jako živnost podle živnostenského zákona, aby v této činnosti pokračovaly bez přerušení a za podmínek podle živnostenského zákona, do doby jejich zápisu do CRPO na základě uděleného povolení podle tohoto zákona, avšak za podmínky, že do 31. prosince 2027 podá řádně žádost o povolení k poskytování těchto služeb podle části druhé tohoto zákona. Zvolený termín 31. prosince 2027 poskytuje dostatečný časový rámec pro přípravu a administrativní zajištění žádosti, aniž by došlo k ohrožení řádného výkonu regulované činnosti.
Tato úprava má za cíl zabránit vzniku regulatorního vakua a nutnosti okamžitého ukončení podnikání, umožnit těmto osobám adaptovat se na nové požadavky stanovené tímto zákonem a zároveň zajistit, aby k poskytování služeb nedocházelo po uvedeném datu bez podání řádné žádosti.
K odstavci 2
Odstavec stanoví, že osoba, která v posledních 15 letech vykonávala alespoň 2 roky před účinností zákona činnost ve vrcholném vedení osoby poskytující tyto služby, se považuje za osobu, která splňuje požadovanou úroveň zkušeností podle ustanovení upravujícího kvalifikaci a způsobilost členů vrcholného vedení, tedy splňuje požadavek kvalifikace podle tohoto zákona. Tato úprava zajišťuje kontinuitu praxe u činností, které dříve reguloval živnostenský zákon a činností podléhajících povolení podle tohoto zákona, kdy praxe získaná na v režimu živnostenského oprávnění bude pro danou oblast dostatečně způsobilá i podle tohoto zákona.
K odstavci 3
Navrhované ustanovení upravuje přechodný režim zveřejňování informací o osobách oprávněných poskytovat služby pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti do doby zahájení zápisu údajů do centrálního rejstříku povinných osob. Jeho účelem je zajistit veřejnou dostupnost základních informací o osobách, které získaly povolení podle tohoto zákona, ještě před zprovozněním centrálního rejstříku.
Úřad proto zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup aktuální seznam osob, kterým bylo uděleno povolení, včetně údaje o dni nabytí právní moci povolení. Zveřejňování těchto údajů umožňuje ověření, zda konkrétní osoba disponuje oprávněním k poskytování služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti podle tohoto zákona, a přispívá tak k transparentnosti výkonu této činnosti.
Současně se zveřejňují údaje o osobách, kterým bylo povolení následně zrušeno, a to včetně dne nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení povolení. Zajišťuje se tím informovanost veřejnosti o skutečnosti, že dotčená osoba již není oprávněna předmětnou činnost vykonávat.
Navržená úprava má dočasný charakter a její účinnost je omezena na období do zahájení zápisu údajů do centrálního rejstříku povinných osob. Po jeho zprovoznění budou informace o držitelích povolení a o změnách jejich oprávnění dostupné prostřednictvím tohoto rejstříku, který bude plnit funkci jednotného informačního zdroje o povinných osobách podle tohoto zákona.
K odstavci 4
Navrhované přechodné ustanovení v odstavci 4 reaguje na skutečnost, že v době nabytí účinnosti zákona nebude dosud zprovozněn systém propojení registrů bankovních účtů, který má Komise vytvořit podle čl. 16 odst. 6 AMLD6. Do doby zprovoznění tohoto systému nebude mít příslušný orgán dozoru možnost z úřední činnosti ověřovat údaje o platebních účtech vedených úvěrovými nebo finančními institucemi v jiných státech EU nebo EHP obdobným způsobem, jakým lze ověřovat údaje vedené v centrální evidenci účtů v ČR.
Z tohoto důvodu se přechodně stanoví, že povinnost předložit potvrzení nebo jiný obdobný doklad prokazující, že žadatel je majitelem platebního účtu nebo osobou oprávněnou nakládat s prostředky na platebním účtu, se bude vztahovat rovněž na platební účty vedené úvěrovými nebo finančními institucemi usazenými mimo ČR. Předložení takového dokladu je nezbytné k tomu, aby si příslušný orgán dozoru mohl v rámci řízení o vydání povolení ověřit, že žadatel má k oznámenému platebnímu účtu odpovídající oprávnění a že údaje uváděné v žádosti odpovídají skutečnosti.
Po zprovoznění systému propojení registrů bankovních účtů bude možné potřebné údaje získávat prostřednictvím propojených centralizovaných automatizovaných mechanismů jednotlivých členských států. Povinnost předkládat potvrzení nebo obdobné doklady ve vztahu k účtům vedeným mimo ČR v zemích EU nebo EHP se tak stane nadbytečnou, neboť příslušný orgán dozoru bude schopen existenci účtu a vztah žadatele k tomuto účtu ověřit z úřední činnosti. Přechodné ustanovení proto zajišťuje funkční a přiměřené řešení pro období do dokončení evropské infrastruktury pro propojení registrů bankovních účtů a současně omezuje administrativní zátěž žadatelů na nezbytnou dobu.
K § 246
Navržené ustanovení zavádí přechodné ustanovení reagující na skutečnost, že plnění některých povinností Policie České republiky podle tohoto zákona je podmíněno přijetím a realizací technických, technologických a organizačních opatření, jejichž úplné zajištění ke dni 10. července 2027 nemusí být objektivně možné. Uvedené se týká zejména úprav nebo vytvoření informačních systémů, zavedení datových rozhraní a nastavení procesních postupů souvisejících s poskytováním a využíváním informací podle tohoto zákona.
Potřeba přechodné úpravy do 1. července 2029 vychází ze skutečnosti, že v době přípravy návrhu zákona nejsou známy všechny technické parametry budoucího řešení ani konkrétní způsob realizace některých informačních toků předpokládaných zákonem. Současně je nezbytné zajistit odpovídající technologickou a bezpečnostní infrastrukturu umožňující plnění jednotlivých zákonných povinností způsobem odpovídajícím požadavkům na ochranu informací a při současném zajištění kontinuity jiných činností vykonávaných Policií České republiky.
Navržené ustanovení proto zohledňuje, že rozsah a způsob plnění příslušných povinností bude do určité míry závislý na technických a technologických možnostech Policie České republiky v období bezprostředně následujícím po nabytí účinnosti zákona. Cílem není omezit plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona, ale umožnit jejich postupnou a bezpečnou implementaci při současném zachování funkčnosti stávajících systémů a plnění ostatních zákonných úkolů Policie České republiky.
K § 247
Navržené ustanovení specificky řeší přechod mezi úpravou podle AML zákona a novou právní úpravou podle tohoto zákona v oblasti správního trestání a opatření k nápravě a týká se zveřejněných rozhodnutí o přestupcích podle § 53 AML zákona. Stanovuje se, že i po nabytí účinnosti nového zákona se na tato již zveřejněná rozhodnutí nadále použije dosavadní právní úprava.
Cílem je
▶ zachovat právní režim zveřejnění, včetně doby a způsobu zveřejnění,
▶ zabránit zpětným zásahům do rozhodnutí, která byla již pravomocně zveřejněna,
▶ ochránit legitimní očekávání veřejnosti i dotčených subjektů (např. že zveřejnění skončí po době stanovené dřívějším zákonem).
Tím se předchází právní nejistotě ohledně délky zveřejnění nebo případné povinnosti zveřejnění zrušit či přehodnotit podle nového zákona.
K § 248
Účelem navrženého ustanovení je zajistit kontinuitu v oblasti národního hodnocení rizik, které představuje klíčový nástroj pro systémové řízení rizik v oblasti AML/CFT. Přechodné ustanovení má zabránit tomu, aby přijetím nového zákona došlo k přerušení platnosti nebo účinnosti dosavadního národního hodnocení rizik a tím i k ohrožení mezinárodních závazků ČR (zejména vůči EU a FATF).
Odstavec 1 stanoví, že národní hodnocení rizik schválené podle AML zákona se považuje za zprávu o národním hodnocení rizik podle tohoto zákona. Smyslem je zejména zabránit právnímu vakuu, které by mohlo vzniknout, pokud by dosavadní hodnocení pozbylo účinnosti dnem nabytí účinnosti nového zákona. Toto ustanovení zároveň umožňuje, aby nové hodnocení bylo připraveno a schváleno v návaznosti na stávající dokument, nikoli ad hoc bez návaznosti na předchozí výsledky národního hodnocení.
Odstavec 2 poté stanoví konkrétní časový rámec pro vyhotovení a schválení nového národního hodnocení rizik podle nové právní úpravy. MF (jakožto orgánu odpovědnému za koordinaci) se ukládá povinnost předložit zprávu o národním hodnocení rizik podle tohoto zákona tak, aby byla vládou schválena nejpozději do 31. prosince 2028, nebo do 4 let od schválení posledního národního hodnocení rizik podle AML zákona, přičemž se použije ten termín, který nastane později. Cílem je, aby ČR plynule pokračovala v aktualizaci svého AML/CFT systému bez nutnosti okamžitého přijetí nové zprávy po účinnosti tohoto zákona.
K § 249
Navržené ustanovení upravuje přechod výkonu působnosti příslušných profesních komor na novou právní úpravu. Za účelem zachování kontinuity se stanoví, že metodické informace a dokumenty vypracované podle dosavadního AML zákona se po přechodnou dobu považují za sektorové hodnocení rizik podle tohoto zákona. Současně se příslušným profesním komorám vypracovat nové sektorová hodnocení rizik do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona. Tím se zajišťuje návaznost výkonu dozoru bez vzniku období, kdy by příslušné profesní komory nedisponovaly relevantní analytickou základnou pro výkon svých úkolů.
K § 250
Účelem navrženého ustanovení je zajistit kontinuitu v evidenci údajů, které se doposud evidovaly v centrální evidenci účtů a bezpečnostních schránek podle ZCEÚ, a posílit právní jistotu adresátů takové úpravy.
V odstavci 1 se stanoví, že centrální evidence účtů a bezpečnostních schránek zřízená podle dosavadní úpravy dle ZCEÚ se považuje za CEÚ podle tohoto zákona.
Odstavec 2 potom upravuje situaci týkající se některých údajů, které se podle tohoto zákona nevedou v CEÚ.
V rámci odstavce 3 se pak vzhledem k náročnosti nastavení informačních systémů stanoví možnost České národní banky po nezbytně nutnou dobu odložit začátek plnění nových povinností hlášení údajů do Centrální evidence účtů.
Za účelem zajištění plynulého přechodu je pak povinnost naplnit Centrální evidenci účtů daty v novém rozsahu posunuta o 3 měsíce oproti oznámenému datu zahájení zápisu údajů.
Vzhledem k faktu, že nově mají do Centrální evidence účtů hlásit finanční a úvěrové instituce údaje o účtech cenných papírů a kryptoaktiv, tak je stanoveno, že tyto údaje zašlou celkově za celou dobu ode dne účinnosti tohoto zákona v rámci prvního předání údajů, nikoliv dříve, aby měly čas přizpůsobit své systémy. Totéž platí i pro finanční instituce, které doposud neměly povinnost hlásit údaje o bezpečnostních schránkách.
K § 251
Navržené ustanovení stanoví nejzazší termín pro zřízení jednotného přístupového místa Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním. Zvolený termín zohledňuje technickou a organizační náročnost vybudování nového informačního systému, včetně zajištění propojení s dalšími informačními systémy veřejné správy a vytvoření podmínek pro bezpečné poskytování informací oprávněným orgánům. Nejedná se o pevně stanovené datum spuštění systému, neboť jednotné přístupové místo může být spuštěno kdykoliv dříve, budou-li nezbytné technické a organizační podmínky pro jeho zřízení.
K § 252
Upravuje se přechodný režim při zavádění CRPO, přičemž se stanoví lhůta, ve které je FAÚ povinen rejstřík zřídit a uvést do provozu, a upravuje postup do doby jeho zprovoznění.
Ustanovení zavádí dočasný mechanismus, který bude po určitou dobu nahrazovat zápis do rejstříku, a to do doby, dokud nebude systém ještě funkční. Stanovuje se, že osoba, která vykonává činnost podmíněnou zápisem do CRPO, může tuto činnost vykonávat (tzn. bude povinnou osobou), a to do 30 dnů od oznámení o zprovoznění CRPO. Lhůta 30 dnů je navázána na povinnost upravovanou v odstavci 3 daného paragrafu. Z logiky věci současně vyplývá, že povinné osoby v této lhůtě též nebudou muset plnit povinnosti vůči zápisům v CRPO (např. aktualizace nebo vyškrtnutí). Současně se dočasně „vypínají“ i další povinnosti související s CRPO (např. zapsat členy vrcholného vedení a kontaktní osobu). Přechodné ustanovení dále stanovuje, že kontaktní osoby zapsané podle § 22 AML zákona se považují za kontaktní osoby podle tohoto zákona, pokud jich není více než 5. Početní omezení kontaktních osob na 5 zavádí právě tento návrh zákona. Dané přechodné ustanovení vychází z toho, že mezi nabytím účinnosti tohoto zákona a zprovozněním CRPO by měla být pouze minimální časová prodleva, tuží tento krátkodobý výpadek aktuálních informací nad povinnými osobami je přijatelnější, nežli zavádět dočasný, administrativně náročný mechanismus registrace povinných u orgánů dozoru a přeposílání informací na FAÚ.
Zvláštní postup se upravuje i k subjektům, kterým bude FAÚ vydávat povolení k provozování činnosti. Jedná se o poskytovatele služeb spojených s virtuálním aktivem a poskytovatele služeb pro svěřenské fondy nebo obchodní společnosti. Cíl stanovený CRPO, jako nosiče pro poskytování informací o držitelích povolení pro širokou veřejnost bude dočasně nahrazen zveřejněním daných informací na úřední desce FAÚ.
Po uvedení CRPO do provozu se ukládá orgánům veřejné moci, které mají zapisovat údaje do CRPO, povinnost převést tyto údaje do rejstříku ve lhůtě 30 dnů. Předání údajů vedených orgány veřejné moci umožní, aby byl CRPO od počátku co nejúplnější. Opatření současně omezuje administrativní zátěž dopadající na povinné osoby, neboť využívá již existujících dat namísto jejich opakovaného vyžadování.
K § 253
Navrhované ustanovení je přechodným opatřením, jehož cílem je zajistit kontinuitu a efektivní výkon dohledu nad převozem peněžní hotovosti na pozemních komunikacích, dokud nebude plně funkční CRPO. Podle tohoto zákona mají soukromé bezpečnostní agentury povinnost oznamovat registrační značky dopravních prostředků, kterými převáží peněžní hotovost na pozemní komunikaci. Vzhledem k tomu, že CRPO ještě nebude uveden do provozu, hrozí dočasná mezera v monitoringu těchto převozů. Aby se předešlo případným rizikům pro bezpečnost a plynulost dozorových činností, stanoví se explicitní dočasná povinnost pro povinné osoby podle § 4 písm. e) nahlásit registrační značky vozidel, kterými provádějí převozy hotovosti, GŘC a Policejnímu prezidiu Policie České republiky.
Způsob nahlášení bude zveřejněn na internetových stránkách těchto příslušných orgánů, což umožňuje jeho rychlé a přehledné provádění a současně minimalizuje administrativní zátěž pro povinné osoby.
K § 254
Upravuje se pravidlo vztahující se k informacím získaným v rámci kontrol převozů peněžní hotovosti za podmínek stanovených podle AML zákona. V tomto zákoně se nastavují nová pravidla pro výměnu informací získaných orgány kontroly (celní úřady a Policie České republiky) a ostatními orgány (FAÚ a FS ČR). Je tedy společný zájem, aby informací získanou v rámci kontroly převozu peněžní hotovosti disponovalo více orgánů státní správy dohlížející na veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost a dále orgány dohlížejících na výběr daně. S ohledem na zmíněný společný zájem je nutno upravit také pravidla pro výměnu informací získaných podle předchozí právní úpravy. Dané přechodné ustanovení tedy stanoví, že pro výměnu takto získaných informací se použijí pravidla stanovená tímto zákonem, a to s jedinou výjimkou. Zatímco standardně se informace poskytují „bezprostředně“ po jejich získání, historické informace se budou poskytovat pouze na žádost. Z toho lze dovodit, že takto by mělo být žádáno o konkrétní informace. Současně lze konstatovat, že dožádán o poskytnutí informací může být FAÚ. V případě žádosti o informace směřované na CS ČR se upravuje, že tato musí být směřována přímo na GŘC. Tímto se eliminuje případné „recyklování“ žádosti zasílané na jednotlivé celní úřady. Vzhledem ke skutečnosti, že stávající AML zákon upravuje jiný rozsah získávaných informací, upravuje se rozsah poskytovaných informací historicky získaných.
Daná úprava tedy vylučuje možnost, aby např. Policie České republiky požadovala po GŘC jednorázově poskytnutí všech informací získaných za posledních 5 let podle AML zákona, ale může požadovat pouze konkrétní informace vztahující se např. ke konkrétní osobě nebo skupině konkrétních osob.
K části devátá
Část devátá zavádí v návrhu zákona zrušovací ustanovení, které vzhledem k použití systému tvorby právních předpisů obsahuje pouze platné zákony, nikoliv jejich pozdější novely.
K § 255
Nová právní úprava nahrazuje stávající právní úpravu v oblasti AML/CFT, omezení plateb v hotovosti a CEÚ, kterou je tak potřebné zrušit.
K části desátá
Část desátá upravuje den nabytí účinnosti tohoto zákona, který je stanoven s ohledem na datum nabytí účinnosti AMLR.
K § 256
Datum nabytí účinnosti vyplývá z čl. 78 AMLD6 a čl. 90 AMLR. Vzhledem k uvedeným transpozičním lhůtám není možné dodržet § 9 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, tedy aby zákon nabyl účinnosti k 1. lednu nebo k 1. červenci, neboť je zákon částečně adaptačním předpisem a povinnosti plynoucí z AMLR a AMLAR tak budou uplatňovány na evropské úrovni od 10. července 2027. K tomuto datu je vázáno také nabytí účinnosti tohoto zákona. Výjimka týkající se odlišného nabytí účinnosti u povinných osob z fotbalového prostředí (10. července 2029) vyplývá z ustanovení čl. 6 odst. 9 AMLD6 a čl. 90 AMLR.
K označení přílohy č. 1 příloze č. 1
Příloha č. 1 k tomuto zákonu konkretizuje ustanovení tohoto zákona upravující bezúhonnost a vychází z požadavků daných čl. 6 odst. 2 AMLD6.
Kategorie relevantních trestných činů je souhrnným označením pro tři skupiny trestných činů. První z nich je úmyslná i nedbalostní legalizace výnosů z trestné činnosti. Druhou skupinu představují „relevantní“ či „související“ predikativní trestné činy (čl. 6 AMLD6 používá první výraz, zbytek AMLD6 i AMLR se kloní ke druhé variantě), tedy takové trestné činy, jež směřují k dosažení ekonomického prospěchu, jaký bývá právě předmětem legalizace výnosů z trestné činnosti. Třetí skupinu představuje financování terorismu, které v materiálním smyslu může ve stádiu přípravy spadat pod celou řadu dalších trestných činů (např. některé případy vydírání podle § 175 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku). Otázka trestných činů podle již zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a osob odsouzených za tyto trestné činy, zde není řešena již vzhledem k relativně nízkému počtu lidí, jichž se může tato problematika v roce 2027 ještě týkat.
Řazení jednotlivých trestných činů v tabulce je primárně založeno na číslech příslušných paragrafů, avšak tuto logiku nepřebírá zcela – na prvních třech místech jsou uvedeny ty trestné činy, které jsou pro potřeby tohoto zákona nejdůležitější, tedy úmyslná i nedbalostní legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Při výběru množiny relevantních predikativních trestných činů byl sledován cíl udržet ji pokud možno co nejužší, čehož bylo dosaženo mimo jiné i zaměřením na kvalifikované skutkové podstaty.
Legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 a § 217)
Tyto trestné činy jsou přímo spojeny s jádrem AML systému. Osoba, která se dopustila legalizace výnosů, porušila základní princip integrity finančního systému. Její zapojení do činnosti povinné osoby by představovalo zásadní riziko opakování nebo krytí obdobného jednání. AMLD6 výslovně vyžaduje, aby osoby ve vrcholném vedení a skuteční majitelé nebyli odsouzeni za trestné činy související s legalizací výnosů z trestné činnosti.
Financování terorismu (§ 312d)
Financování terorismu je trestný čin s extrémně vysokou společenskou nebezpečností. Osoby zapojené do takového jednání nemohou být považovány za bezúhonné, neboť jejich činnost přímo ohrožuje bezpečnost státu, mezinárodní mír a stabilitu.
Loupež a vydírání s úmyslem spáchat teroristický čin (§ 173 odst. 2 písm. d) a § 175 odst. 3 písm. b))
Podle § 173 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku je loupež závažnější, pokud je spáchána „v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání teroristického trestného činu, trestného činu financování terorismu nebo vyhrožování teroristickým trestným činem“. To znamená, že pachatel používá násilí nebo pohrůžku násilí nejen k získání cizí věci, ale s cílem podporovat teroristické aktivity, což je považováno za zásadní i v oblast AML/CFT regulace. Obdobné je tomu také u trestného činu vydírání podle § 175 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku v tomto specifickém kvalifikovaném případě neslouží k osobnímu obohacení pachatele, ale k zajištění finančních prostředků pro teroristickou skupinu (například přepadení banky za účelem nákupu zbraní) nebo k přímému zmocnění se nebezpečného materiálu. Podobnou funkci plní i trestný čin vydírání podle § 175 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Zde pachatelé využívají násilí či pohrůžky těžké újmy k tomu, aby donutili třetí osoby ke spolupráci. Může jít o vymáhání tzv. výpalného na podporu terorismu, nucení zaměstnanců kritické infrastruktury k poskytnutí přístupových kódů nebo donucení osob k převozu zakázaného materiálu. Oba tyto trestné činy představují tzv. predikativní (zdrojovou) trestnou činnost, která generuje nelegální aktiva nebo taktické výhody.
Zároveň jsou tyto trestné činy v příloze zařazeny jen v kvalifikované skutkové podstatě s vazbou na teroristickou trestnou činnost, čímž se zužuje okruh pachatelů, na které toto omezení dopadá, a to při zachování vazby na ochranu společnosti před financováním terorismu, což je jedním z účelů navrhovaného zákona.
Trestné činy proti majetku a hospodářské trestné činy (§ 205 až 207, 209 až 212, § 226, § 257 a 258)
Krádeže, podvody a hospodářská kriminalita narušují důvěru ve veřejné i soukromé instituce. Osoby, které se těchto činů dopustily, nemohou být považovány za vhodné pro výkon funkcí, kde je nutná čestnost a dodržování pravidel. Zároveň se jedná o trestné činy vyhodnocené jako vysoce rizikové podle národního hodnocení rizik.
V případě krádeže a neoprávněného užívání cizí věci je relevantní jen jejich spáchání v kvalifikované skutkové podstatě s vazbou na teroristickou trestnou činnost, čímž se zužuje okruh pachatelů, na které toto omezení dopadá, a to při zachování vazby na ochranu společnosti před financováním terorismu, což je jedním z účelů navrhovaného zákona.
Daňové, poplatkové a devizové trestné činy (§ 240 až 247)
Tyto trestné činy svědčí o systematickém obcházení zákonných povinností a mohou být zdrojem výnosů, které jsou následně legalizovány. Osoby, které se jich dopustily, vykazují nedostatek transparentnosti, odpovědnosti a respektu k právnímu řádu. Zároveň se jedná o trestné činy vyhodnocené jako vysoce rizikové podle národního hodnocení rizik.
Poškození finančních zájmů EU (§ 260)
Tento trestný čin zahrnuje jednání spočívající zejména v podvodech, neoprávněném čerpání či zneužití prostředků z rozpočtu EU, které mohou být následně převáděny, zastírány nebo investovány s cílem zakrýt jejich nezákonný původ, čímž naplňují znaky legalizace výnosů z trestné činnosti. Současně může být takové jednání spojeno i s korupcí, dotačním podvodem či organizovanou trestnou činností, což zvyšuje rizikový profil pachatele tohoto významného predikativního trestného činu, jehož detekce a prevence je klíčová pro efektivní fungování AML/CFT systému.
Obchod se zbožím dvojího užití a vojenským materiálem (§ 262 až 267)
Tyto činy mohou být spojeny s obcházením mezinárodních sankcí a šířením zbraní hromadného ničení. Osoby zapojené do takového jednání nemohou být považovány za bezúhonné.
Trestné činy proti základům státu (§ 309 až 315)
Závažné trestné činy proti státu, jako je vlastizrada nebo teroristický útok, jsou neslučitelné s výkonem jakékoli odpovědné funkce v rámci AML/CFT systému.
Úplatkářství (§ 331 až 333)
Úplatkářství je typickým projevem zneužití postavení a porušení etických norem. V kontextu AML/CFT je zvláště nebezpečné, neboť může vést k toleranci nebo krytí nelegálních finančních toků. Zároveň se jedná o trestné činy vyhodnocené jako vysoce rizikové podle národního hodnocení rizik.
Padělání a pozměnění veřejné listiny s úmyslem spáchat teroristický čin (§ 348 odst. 3 písm. b))
V kontextu terorismu je padělaný doklad (cestovní pas, občanský průkaz, služební průkaz) klíčovým nástrojem, který umožňuje pachatelům pohybovat se přes hranice a vstupovat do smluvních vztahů, aniž by byla odhalena jejich skutečná identita, která často figuruje na bezpečnostních a sankčních seznamech.
Právě zde dochází k průniku s regulací AML/CFT. Finanční instituce a další povinné osoby jsou ze zákona povinny provádět identifikaci a kontrolu klienta. Pokud se pachatel, který získal prostředky loupeží nebo vydíráním, pokusí tyto peníze vložit do finančního systému nebo je odeslat do zahraničí na podporu teroristických aktivit, musí překonat bariéru bankovního screeningu. Padělaná veřejná listina podle § 348 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku slouží právě k oklamání těchto kontrolních mechanismů.
Z pohledu AML/CFT regulace je proto odhalování takových padělků kritické. Pokud banka neodhalí falešný doklad, selhává v boji proti financování terorismu, neboť umožní převod prostředků osobám, které by jinak byly okamžitě zablokovány mezinárodními sankcemi. Padělání veřejné listiny v tomto úmyslu tak není jen administrativním trestným činem, ale sofistikovaným nástrojem k legalizaci výnosů z násilné trestné činnosti a k financování útoků, což zákonodárce reflektuje přísnými trestními sazbami u všech tří zmíněných paragrafů.
Účast na organizované zločinecké skupině (§ 361)
Organizovaný zločin je hlavním zdrojem výnosů z trestné činnosti. Osoby, které se podílejí na jeho činnosti, představují zásadní riziko pro AML/CFT systém.
Porušení mezinárodní sankce a porušení mezinárodní sankce z nedbalosti (§ 410 a § 410a)
Tyto trestné činy ukazují na ignorování mezinárodních závazků a pravidel. Osoby, které je spáchaly, představují riziko pro reputaci a právní bezpečnost povinné osoby.
K označení přílohy č. 2 příloze č. 2
Příloha č. 2 k tomuto zákonu konkretizuje druhy a typy povinných osob zejména pro účely národního hodnocení rizik.
image1.jpeg
image2.jpeg