Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORNDUGFTG75 najdete zde
IV.
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
Obecná část
Hodnocení dopadů regulace (RIA)
Na základě výjimky udělené v souladu s čl. 76 odst. 2 Legislativních pravidel vlády a bodem 5.5 Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA) vrchním ředitelem Sekce Legislativní rady vlády (dopis č. j. 14187-2026-UVCR ze dne 2. 4. 2026) nebylo hodnocení dopadů regulace zpracováno.
1. Zhodnocení platného právního stavu
Opatření směřující k ochraně před domácím násilím
Zákonem č. 78/2025 Sb., kterým se mění zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s potíráním domácího násilí (dále jen „zákon o domácím násilí“), byla s účinností od 1. 7. 2025 zavedena definice domácího násilí do § 3021 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „OZ“). Cílem bylo podpořit jednotné chápání tohoto nežádoucího fenoménu ve společnosti, a tím i jednotnější přístup relevantních orgánů.
Domácí násilí je v souladu s judikaturou Ústavního soudu zohledňováno v rámci rozhodování o péči při posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Dle Ústavního soudu schopnost daného rodiče zajistit vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby dítěte není obvykle naplněna, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, dopustil se fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či na druhém z rodičů nebo existuje prokazatelná „násilná historie“ rodiče ve vztahu k jiným dětem.[footnoteRef:1] V případě zjištění existence domácího násilí by soud měl tuto skutečnost zohlednit při určení rozsahu péče dle § 907 odst. 2 OZ v tom smyslu, že násilnému rodiči stanoví jen malý rozsah péče, event. dle § 907 odst. 3 OZ upraví podmínky, za nichž může tento rodič o dítě pečovat (typicky za účasti OSPOD nebo jiného subjektu či osoby, na určeném místě). [1: Nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014., sp. zn. I. ÚS 1554/14.]
Dle platné právní úpravy lze domácí násilí zohlednit při rozhodování o rodičovské odpovědnosti za situace, že půjde o nikoliv řádný výkon rodičovské odpovědnosti. V takovém případě může soud omezit rodičovskou odpovědnost, popř. její výkon, bude-li to v zájmu dítěte (§ 870 OZ). Dojde-li soud k závěru, že se rodič domácím násilím dopustil zneužívání rodičovské odpovědnosti či jejího výkonu, anebo že rodičovskou odpovědnost či její výkon tímto jednáním závažným způsobem zanedbával, pak jej rodičovské odpovědnosti zbaví (§ 871 odst. 1 OZ).
Obligatorní přezkoumání důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti dle § 871 odst. 2 OZ nastává v případě, spáchal-li rodič úmyslný trestný čin proti svému dítěti, použil-li rodič své dítě, které není trestně odpovědné, ke spáchání trestného činu, nebo spáchal-li rodič trestný čin jako spolupachatel, návodce, pomocník či organizátor trestného činu spáchaného jeho dítětem. Toto pravidlo se v případě domácího násilí uplatní jen za situace, že půjde o trestný čin. Jednání násilné osoby však nemusí být natolik závažné, aby naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu, dokonce se nemusí jednat ani o přestupek. Navíc v případech, kdy domácí násilí trestný čin představuje, dochází k časovým prodlevám, protože je třeba vyčkat na pravomocné odsouzení násilné osoby za trestný čin.
Nabízí se možnost stanovit při zjištění domácího násilí povinnost opatrovnického soudu zvážit vždy existenci důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti, jako je tomu v případě, že je spáchán trestný čin (§ 871 odst. 2 OZ).
Zájem dítěte a jeho vymezení v právním řádu
Český právní řád pracuje s pojmem „zájem dítěte“ na mnoha místech. V občanském zákoníku se tento pojem vyskytuje ve 32 ustanoveních,[footnoteRef:2] v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“ nebo „ZŘS“) se vyskytuje v 6 ustanoveních[footnoteRef:3] a v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSPOD“ nebo „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), se vyskytuje v 11 ustanoveních.[footnoteRef:4] [2: Ustanovení § 755, 792, 793, 801, 803, 806, 807, 817, 822, 844, 866, 867, 869, 870, 872, 875, 894, 898, 901, 905, 906, 907, 931, 932, 945, 953, 954, 956, 959, 962, 971 a 322 OZ, stav platný k 1. 5. 2026.] [3: Ustanovení § 390, 419, 425, 465a, 468a a 503 ZŘS, stav platný k 1. 5. 2026.] [4: Ustanovení § 1, 5, 8, 9, 13a, 16b, 19, 29, 47b, 53 a 55 ZSPOD, stav platný k 1. 5. 2026.]
Na rozdíl od občanského zákoníku a zákona o zvláštních řízeních soudních, kde je tento pojem užit jen v základní podobě „zájem dítěte“, je v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí uveden v jednom případě i v podobě „nejlepší zájem dítěte“, popř. i jako „oprávněný zájem dítěte“, což plyne z povahy daného předpisu a jeho veřejnoprávní povahy.
Pojem „nejlepší zájem dítěte“ je pak výlučně užit v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v ustanoveních § 322 odst. 4 a § 325 odst. 3 týkajících se zvláštních případů odložení a přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Použití tohoto přívlastku je v daném případě odůvodnitelné s ohledem na povahu trestněprávní represe. Pojem zájem dítěte je použit i v řadě dalších právních předpisů napříč právním řádem.[footnoteRef:5] [5: Např. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.]
Pojem zájem dítěte je obsažen i v Úmluvě o právech dítěte, která byla v českém znění vyhlášena ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva“). V českém předkladu této Úmluvy je použit pojem „zájem dítěte“, na rozdíl od anglického originálu, kde se hovoří o „the best interests of the child“, tedy o „nejlepším zájmu dítěte“.
Zájem dítěte se vyskytuje na mnoha místech právního řádu, nikde však není jeho definice, vymezení obsahu nebo stanovení základních pilířů, na kterých je tento pojem postaven. Ústavní soud vymezil zájem dítěte s odkazem na Obecný komentář č. 14 (2013) o právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska vydaným Výborem OSN pro práva dítěte k čl. 3 odst. 1 Úmluvy (dále jen „Komentář“), a to ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém uvádí:
„Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména
(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
(2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;
(3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a
(4) přání dítěte.“.
V judikatuře Ústavního soudu můžeme najít další kritéria, která pod pojem „zájem dítěte“ řadí:
péče obou rodičů – nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 437/14,
· stabilitu výchovného prostředí – nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13,
· kvalitu komunikace mezi rodiči – nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2379/14,
· vzdálenost mezi bydlišti rodičů – nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2587/14, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13,
· specifický zdravotní a psychický stav dítěte – usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 2441/13.
Tento výčet kritérií však není vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, odrážejí-li specifické okolnosti případu (nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14). Výslovně je mj. zmíněno například domácí násilí, věk dítěte, skutečnost, že dítě je kojeno, závislost rodiče na drogách nebo alkoholu apod.
Dílčí změny v rámci řízení o rozvod manželství spojeného s řízením o úpravě poměrů nezletilého dítěte
V § 398a ZŘS se pracuje s pojmem „poměry dítěte“, avšak není blíže vymezeno, co se tímto pojmem rozumí. Citované ustanovení přitom upravuje, za jakých podmínek je řízení o rozvod manželství spojeno s řízením o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu, a stanoví, že právní moc rozsudku, jímž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, nastane nejdříve s právní mocí rozhodnutí o úpravě poměrů jejich nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu.
V této procesní úpravě je promítnuto ustanovení § 755 odst. 3 OZ, dle kterého platí, že soud manžele nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu. Poměry dítěte se rozumí péče a výživa, pokud soud rozhoduje o péči za současného určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 2 OZ, resp. pouze péče, rozhoduje-li soud o péči bez určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 1 OZ (ledaže schvaluje dohodu o vyživovací povinnosti k dítěti podle § 919 odst. 4 OZ).
Dále ze zákona přímo nevyplývá, jak by měl soud postupovat, pokud se manželé rozvádějí, přičemž jejich dítě bylo již dříve meritorním rozhodnutím soudu svěřeno do péče fyzické osoby anebo mu byla soudem nařízena ústavní výchova. V takovém případě jsou již poměry dítěte upraveny. S tímto souvisí také to, že v rámci podmínek smluveného rozvodu podle § 757 OZ absentuje výslovná výjimka pro případy, kdy se dítě nachází v péči jiné fyzické osoby anebo v ústavní péči (tj. nestanoví, že rozvádějící manželé v takových případech dohodu o poměrech dítěte předkládat nemusí).
Další otázka se týká způsobu projednání péče a výživy. Tyto otázky jsou po materiální stránce úzce provázané a tvoří obsah pojmu „poměry dítěte“, o nichž soud musí rozhodnout předtím, než manžele rozvede (§ 755 odst. 3 OZ). Jelikož ale soud může vést řízení i jen o péči, nebo jen o výživě (v případě nesezdaných párů anebo v případě změny poměrů), uvádí zákon o zvláštních řízeních soudních tyto předměty v rámci výčtu věcí projednávaných v řízení péče soudu o nezletilé v ustanovení § 466 ZŘS pod samostatnými písmeny b) a c). V procesní úpravě však není promítnuta propojenost těchto předmětů při jejich souběhu. Soudy v současnosti přesto rozhodují o péči a výživě v jediném řízení, aniž by tyto věci zvlášť spojovaly usnesením ke společnému projednání.
Poslední otázka souvisí se způsobem rozhodování soudu v případě konsenzuálních manželů bez nezletilých dětí. Platná právní úprava neumožňuje, aby soud za takové situace rozhodl bez nařízení jednání. Zákon o zvláštních řízeních soudních má totiž pro tento postup zvláštní úpravu v § 19, vzhledem k čemuž se podle § 1 odst. 3 ZŘS neuplatní obecná úprava rozhodování soudu bez nařízení jednání v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). Dle § 19 ZŘS platí, že k projednání věci samé soud nařídí jednání, ledaže tento zákon stanoví, že jednání není třeba nařizovat. Jelikož zákon v části týkající se rozvodového řízení zvláštní úpravu této otázky neupravuje, je třeba vycházet z toho, že soud v případě rozvodu manželství musí vždy nařídit jednání. A to i přesto, že rozvodovou novelou byla rozšířena možnost upuštění od výslechu i na konsenzuální manžele bez nezletilých dětí (§ 389 odst. 1 ZŘS), čímž se vytvořil prostor pro rozhodnutí soudu bez nařízení jednání. Rozvod bez nařízení jednání byl ostatně možný u tzv. nesporných rozvodů podle § 24a zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, protože nebyl vyloučen postup podle § 115a OSŘ.
Stanovení možnosti neurčit rozsah péče jednoho z rodičů a zrušení ustanovení o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti z důvodů na straně dítěte
Rozvodová novela zrušila s účinností od 1. 1. 2026 rozlišování forem péče, dítě zůstává v péči obou rodičů i po rozvodu. Soudy určují, v jakém rozsahu bude každý z rodičů o dítě pečovat (§ 907 odst. 2 OZ), ledaže se rodiče dohodnou na tom, že rozsah péče určen být nemá (§ 907 odst. 1 OZ).
Dle platné právní úpravy musí být v případě rozhodování o péči s určením rozsahu péče obou rodičů v režimu § 907 odst. 2 OZ (tj. v případě ne plně konsenzuálních manželů) nějaký rozsah péče každého z rodičů určen vždy, byť minimální. Jedná se o rozdíl oproti právnímu stavu před nabytím účinnosti rozvodové novely, kdy soud mohl v rámci rozhodování o péči styk jednoho z rodičů k dítěti vůbec neupravit.
Docílit péče výlučně jednoho rodiče lze podle platné právní úpravy pouze při určitém zásahu do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče. Rozvodová novela přitom v ustanovení § 869 odst. 2 OZ upravila novou skutkovou podstatu nesankčního zásahu do rodičovské odpovědnosti, podle níž soud může rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti v případě, že je to v zájmu dítěte, přičemž hrozí v důsledku jejího výkonu narušení citového nebo psychického vývoje dítěte a odvrácení této hrozby nelze dosáhnout jinak. Toto ustanovení míří na situace, kdy dítě odmítá svého rodiče, tj. jde zde o zásah do rodičovské odpovědnosti z důvodů na straně dítěte. Pokud pak soud dle citovaného ustanovení rozhodne o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, může dle § 872 odst. 1 OZ také omezit styk rodiče s dítětem, a to i zcela.
Poznatky z praxe poukazují na problematičnost pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti dle § 869 odst. 2 OZ z důvodů na straně dítěte, tj. například za situace, kdy malému dítěti kontakt s rodičem působí trauma. Zásah do rodičovské odpovědnosti bývá s ohledem na jeho stigmatizující účinky ve vztahu k rodiči hodnocen jako příliš tvrdé opatření. Před nabytím účinnosti rozvodové novely byly přitom tyto případy řešeny tak, že soud styk rodiče v rámci rozhodování o poměrech dítěte neupravil, anebo jej posléze i zakázal.
Jako problematická se ukázala také situace staršího dítěte blížícího se věku dospělosti, které i vzhledem k vývojové fázi, v níž se nachází, ztratí o kontakt s rodičem zájem, tj. kontakt odmítá bez vážného důvodu. V takovém případě není možné pozastavit rodičovskou odpovědnost podle § 869 odst. 2 OZ, neboť absentuje podmínka hrozby narušení citového nebo psychického vývoje. S ohledem na vyšší věk dítěte roste zároveň váha jeho názoru, tj. ke kontaktu jej již zásadně nelze nutit. Před nabytím účinnosti rozvodové novely byly přitom tyto případy řešeny tak, že soud v rámci úpravy poměrů dítěte styk neupravil.
K situaci dítěte odmítajícího kontakt s rodičem se přitom opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud, který akcentoval zejména v případě starších dětí povinnost soudu zohledňovat jejich názor. Současně shledal jako nepřijatelné donucování dítěte ke kontaktu s druhým rodičem skrze ukládání pokut. Dle Ústavního soudu na rozdíl od rozhodování o svěření dětí mladšího věku do péče jednoho z rodičů, kdy lze mít za to, že lze v případě nerespektování jejich přání dosáhnout nápravy vztahu k druhému rodiči, nelze očekávat od nezletilého ve věku šestnácti let, který se od svých desíti let odmítá s rodičem stýkat, že by byl jakýmkoli soudním rozhodnutím „donucen“ ke styku s tímto rodičem. Proto i judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že u starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka.[footnoteRef:6] [6: Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 1033/23.]
Podle Ústavního soudu není výkon rozhodnutí použitím donucovacích prostředků někdy nejen žádoucí, ale ani vhodný, pokud může způsobit větší škody na psychice nezletilého, než je možné a přípustné s ohledem na jeho zájem.[footnoteRef:7] Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze dítě i přes adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k jednomu z rodičů, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti.[footnoteRef:8] [7: Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004. sp. zn. IV. ÚS 25/03.] [8: Nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14.]
V souladu s principy vyjádřeným v Úmluvě o právech dítěte je také vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky.[footnoteRef:9] [9: Nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14.]
Otázka povinnosti jednoho z rodičů aktivně působit na nezletilého k tomu, aby i proti své vůli udržoval styk s druhým z rodičů, resp. možnosti toto aktivní působení vynucovat prostřednictvím právních nástrojů v rámci výkonu rozhodnutí, je v obecné rovině dle názoru Ústavního soudu neřešitelná, neboť vždy je třeba vycházet čistě z individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Jakýkoliv nátlak na dítě a nucení ke styku s otcem či matkou by mohly znamenat pouze další negativní postoj dítěte vůči nim. To vše by se navíc mohlo odrazit i ve vztahu dítěte k tomu z rodičů, který dítě ke kontaktu s tím druhým nutí.[footnoteRef:10] [10: Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11.]
Participační práva dítěte a poučovací povinnost rodičů vůči dítěti, resp. role soudu
Participační práva dítěte, tedy problematika toho, jakým způsobem má být dítě zapojeno do řízení, je upravena na několika místech v právním řádu, a to jak v občanského zákoníku, tak v občanském soudním řádu i v zákoně o zvláštních řízeních soudních.
V ustanovení § 867 OZ se uvádí, že před rozhodnutím soudu, které se dotýká zájmu dítěte, soud poskytne dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Zároveň není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte chránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Občanský zákoník dále stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte pak musí soud věnovat patřičnou pozornost.
Podle ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci, kdy tento názor soud zjišťuje výslechem dítěte. Výjimečně může být názor dítěte zjištěn prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor. Přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. Soud k názoru dítěte přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.
Doplnění obecné úpravy přináší § 20 odst. 4 ZŘS, dle kterého v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí. Obdobnou povinnost vůči nezletilému mají i jeho zákonný zástupce a opatrovník.
Rozvodová novela doplnila participační práva dítěte do ustanovení § 469 odst. 4 ZŘS. V řízení, které bylo zahájeno podle obsahu návrhu a k němu přiloženého stanoviska druhého rodiče ve vzájemné shodě o obsahu dohody o úpravě poměrů nezletilého, je dítě zastoupeno zákonným zástupcem, a jsou-li jimi rodiče, pak oběma rodiči nebo podle jejich volby jedním z nich. Soud však jmenuje dítěti opatrovníka, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodičem a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů, anebo pokud o to dítě požádá. Aby dítě mohlo být v této otázce slyšeno, musí být o tomto svém právu poučeno rodiči. Pro zdůraznění participačního práva dítěte § 471 odst. 4 ZŘS stanoví, že soud může návrhu vyhovět pouze v případě, bylo-li mu osvědčeno, že rodiče splnili svou poučovací povinnost (podle § 20 odst. 4 a § 469 odst. 4 ZŘS). Osvědčením splnění poučovací povinnosti ve vztahu k dítěti však není dotčeno právo dítěte být v řízení slyšeno.
V praxi vyvstal výkladový problém ohledně věku dítěte, které by mělo být tímto způsobem poučeno, resp. měla by mu být dána možnost se vyjádřit. Podle některých výkladů se jedná v zásadě o jakékoli dítě, podle jiných názorů je třeba vycházet z obecných ustanovení v občanském zákoníku (viz § 867 OZ výše) nebo v procesních předpisech (§ 100 odst. 1 OSŘ, resp. § 20 odst. 4 ZŘS).
Prodlužování trvání prozatímního rozhodnutí a zánik jeho účinků
Podle platné právní úpravy se ohledně prozatímního rozhodnutí, resp. prodloužení doby jeho trvání odkazuje na ustanovení § 460 ZŘS, které kromě prodloužení doby trvání speciálního předběžného opatření podle § 452 ZŘS upravuje i maximální dobu trvání účinků speciálního předběžného opatření. Ve vztahu k prozatímnímu rozhodnutí a odkazu na toto ustanovení vznikla výkladová nejasnost, zda se odkaz vztahuje na celé ustanovení § 460 ZŘS zahrnující i zánik účinků speciálního předběžného opatření, resp. prozatímního rozhodnutí, nebo se tento odkaz vztahuje pouze k otázce prodlužování speciálního předběžného opatření, resp. prozatímního rozhodnutí. V praxi se tedy jedná o to, zda je možné prodloužit dobu trvání prozatímního rozhodnutí o 3 měsíce bez určení maximální délky jeho možného trvání, resp. jeho účinků.
Soudní poplatky
Rozvodová novela přinesla zpoplatnění odvolání ve vybraných řízeních péče soudu o nezletilé [§ 11 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“ nebo „ZSOP“)], a zohlednila zavedení nového institutu prozatímních rozhodnutí vedle předběžného opatření, resp. speciálního předběžného opatření (prozatímního rozhodnutí je omezeno na řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, s výjimkou předání dítěte do péče před osvojením). V návaznosti na tyto změny vyvstala otázka ohledně soudního poplatku za odvolání v řízení o předběžném opatření, resp. v řízení o prozatímní úpravě poměrů dítěte v případě zahájení řízení z moci úřední (ex offo). S ohledem na složitost konstrukce ustanovení § 11 ZSOP vyvstávají také další otázky s jeho interpretací.
Rozvodová novela zpoplatnila v § 11 odst. 3 ZSOP odvolání v některých vybraných věcech péče soudu o nezletilé, v nichž existuje zvýšené riziko eskalace rodičovského konfliktu. Dle Položky 22 bodu 5 Sazebníku ZSOP platí, že za odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně v uvedených věcech se vybere soudní poplatek 3 000 Kč. V praxi vyvstala otázka, zda by měl soud v případě souběhu vícero předmětů řízení vybrat dle položky 22 bodu 5 Sazebníku ZSOP jen jeden soudní poplatek v částce 3 000 Kč, anebo zda by měl být soudní poplatek v částce 3 000 Kč vybrán za každý jednotlivý předmět zvlášť.
Z důvodové zprávy je zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo vybrat jen jediný soudní poplatek bez ohledu na počet předmětů řízení, neboť toto opatření mělo mít regulační, a nikoliv fiskální dopady, když jeho cílem bylo eliminovat nedůvodná odvolání podávaná z osobních důvodů. Praxe se však přiklonila k výkladu, dle kterého by měl být za každý jednotlivý předmět řízení vybrán samostatně jeden soudní poplatek (například za odvolání proti rozhodnutí o péči a výživě by soudní poplatek činil 6 000 Kč).[footnoteRef:11] [11: Rodiněprávní sympozium- Interpretace a aplikace zásadních ustanovení rozvodové novely, str. 23, dostupné zde: 9. rodinněprávní sympozium – Interpretace a aplikace zásadních ustanovení rozvodové novely. ]
Poslední otázka související se soudními poplatky se týká zpoplatnění odvolání v případě řízení o úpravě styku podle § 11 odst. 3 ZSOP. Podle platné právní úpravy může soud rozhodovat o styku pouze v souvislosti se zásahem do rodičovské odpovědnosti dle § 872 OZ. Tyto věci nemají takový konfliktní potenciál, především se ale jedná o mimořádně závažný zásah do práv rodiče, a proto není vhodné odrazovat od podání odvolání stanovením soudního poplatku. Současně soudy o rodičovské odpovědnosti rozhodují spíše výjimečně, když v roce 2024 rozhodovaly jen v 1 075 věcech (ohledně péče přitom soudy rozhodovaly v 41 546 věcech, ohledně výživy pak dokonce v 57 549 věcech).[footnoteRef:12] [12: Statistika a výkaznictví Ministerstva spravedlnosti ČR, dostupné na: [infodata] - Přehledy statistických listů ]
2. Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy v jejím celku
Domácí násilí jako důvod k zásahu do rodičovské odpovědnosti
Platná právní úprava ukládá povinnost soudu posoudit vždy zvlášť existenci důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti, pokud se rodič dopustil proti dítěti, popř. proti druhému rodiči, trestného činu. Jednání násilné osoby ale nemusí naplňovat znaky skutkové podstaty některého trestného činu. V rámci zajištění co nejširší ochrany dětí před domácím násilím se proto se jeví být jako vhodné stanovit obligatorní posuzování otázky zbavení rodičovské odpovědnosti opatrovnickým soudem i v případě domácího násilí.
Navrhovaná právní úprava by navíc mohla přispět k časnějšímu řešení problému při výskytu domácího násilí, neboť zjištění existence domácího násilí časově předchází případnému trestnímu řízení, resp. odsouzení pachatele za trestný čin. Dřívější řešení problému by mohlo přispět ke stabilizaci poměrů dítěte, jehož situace bývá zhoršována šikanózním výkonem rodičovské odpovědnosti násilného rodiče.
I kdyby opatrovnický soud dospěl k závěru, že důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti, popř. pro jiný zásah do rodičovské odpovědnosti, nejsou dány, může získat poznatky o situaci v rodině, které mohou potenciálně vést k jinému adekvátnímu opatření, např. k uložení soudního dohledu.
Zájem dítěte a jeho vymezení v právním řádu
Pojem „zájem dítěte“ je zásadním pojmem rodinného práva. Dle Úmluvy je právem dítěte, aby byl jeho zájem uplatňován jako přední hledisko při všech činnostech nebo rozhodnutích, které se dítěte týkají, ať už se uskutečňují ve veřejném nebo soukromém životě.
Jedná se o neurčitý právní pojem, který může mít za následek roztříštěnost aplikační praxe i judikatury. Z tohoto důvodu se jeví jako nezbytné vystihnout základní principy či kritéria, na kterých je zájem dítěte postaven. Cílem zavedení pojmu „zájmu dítěte“ je zajistit plný a účinný výkon všech práv dítěte obsažených nejen v Úmluvě, ale i v celém českém právním řádu, a všestranný rozvoj dítěte.
Zároveň je však třeba k vymezení tohoto pojmu přistoupit s citlivostí a obezřetností, neboť neurčitost pojmu poskytuje prostor pro přizpůsobení se neustále se měnícím společenským a kulturním podmínkám bez toho, aby musel zákonodárce jednotlivě reagovat na každou takovou skutečnost.[footnoteRef:13] Obsah pojmu může být proměnlivý jednak odvisle od vývoje v nazírání na skutečnosti určující pro utváření tohoto pojmu, tak i od jeho postupného pronikání do dalších oblastí rozhodování a posuzování. Vymezení pojmu tak nemůže být zcela vyčerpávající a striktně formální či precizní ve smyslu pokusu o vymezení každého aspektu tohoto pojmu, neboť by mu byla tímto přístupem odebrána jeho rovina, která je zcela konkrétní a jedinečná a dokonale vystínuje situaci a týká se právě toho dítěte, o které se v daném případě jedná.[footnoteRef:14] [13: Srov. WESTPHALOVÁ, Lenka, ŠÍNOVÁ, Renáta. Nejlepší zájem dítěte. Právník č. 12/2019, s. 1091, dostupné v systému ASPI.] [14: Zuklínová k tomu uvádí: „Z toho, co bylo prve uvedeno, se podává, že jak „well-being“ dítěte, tak „the best interest of the child“, mají jednak rovinu, kterou bychom mohli nejspíš označit jako abstraktní nebo obecnou, jednak rovinu zcela konkrétní, jedinečnou, totiž tu, která se týká právě toho dítěte, o které se v daném případě jedná. Abstraktní neboli obecná rovina je vlastní pohledu zákonodárce či normotvůrce: stav označovaný jako „well-being“ dítěte musí mít zákonodárce na zřeteli vždy, když schvaluje pravidla o dítěti nebo o něčem, co se dítěte dotýká. Proto také zákonodárce nesmí určit jeden způsob péče o dítě jako zásadní či primární, ba víceméně nevyhnutelně použitelný. Není totiž nikdy a priori jisté, který z celého rejstříku možných způsobů uspořádání poměrů bude určitému dítěti vyhovovat nejlépe. Zákonodárce sice může takovou nabídku různých možností v právním předpise předestřít, není to ale, jak máme za to, nezbytně potřebné. Měl by ale vždy stanovit základní či rozhodující zřetele, ke kterým je třeba především přihlédnout, má-li být dosaženo stavu označeného (např. jako) „spokojené dítě“.“; ZUKLÍNOVÁ, Michaela: Cui bono? Bezvýjimečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě. Právník č. 2/2015. s. 101.]
V tomto směru lze také odkázat na názor Šínové: „Vložení takových kritérií není dle našeho názoru třeba a priori zavrhovat, neboť mohou soudům minimálně poskytnout určité vodítko k formulaci odůvodnění jejich rozhodnutí. Současně však, nutno poznamenat, bývá ze stejného důvodu nebezpečné, neboť může soudy přimět sklouznout k určité paušalizaci a vést pak až k nežádoucímu přehlédnutí konkrétních okolností tohoto případu, u nějž kritéria pro posouzení zájmu dítěte budou proti zákonnému výčtu zcela odlišná.“[footnoteRef:15]. [15: ŠÍNOVÁ, Renáta, Lenka WESTPHALOVÁ, Zdeňka KRÁLÍČKOVÁ a kolektiv: Rodičovská odpovědnost. Praha: Leges, 2016, s. 311-312.]
Vzhledem k tomu, že se jedná o interdisciplinární pojem,[footnoteRef:16] se kterým kromě soudů musí pracovat i jiné subjekty soukromého i veřejného práva, je na místě, aby byla stanovena základní kritéria, na kterých je tento pojem postaven, avšak není možné ho svázat přílišnou konkretizací, neboť by se mu odebrala jeho jedinečnost a univerzálnost. [16: Srov. MELZER, Filip, Petr TÉGL a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1598.]
Zároveň je možné uzavřít, že základní vymezení tohoto pojmu lze nalézt jak v Komentáři, kde je výčet sedmi kritérií, které se při stanovení zájmu dítěte musí zohledňovat, tak i v judikatuře Ústavního soudu, kde jsou tato kritéria (i Ústavní soud zde vychází z Komentáře) spojena do čtyř bodů. Základní rámec tohoto pojmu, který bude použitelný v každé situaci, je tak možné na základě dostupných zdrojů vymezit.
Dílčí změny v rámci řízení o rozvod manželství spojeného s řízením o úpravě poměrů nezletilého dítěte
Ačkoliv soudní praxe vychází z toho, že poměry dítěte se zásadně rozumí péče a výživa, nemá tento závěr výslovnou oporu ve znění procesního předpisu. Je tedy žádoucí obsah tohoto pojmu v zákoně o zvláštních řízeních soudních v uvedeném smyslu vymezit.
Současně ze zákona výslovně nevyplývá ani to, že by soud nemusel rozhodovat o poměrech dítěte, pokud bylo dítě již dříve na základě meritorního rozhodnutí soudu svěřeno do péče jiné fyzické osoby anebo pokud mu byla nařízena ústavní výchova. V občanském zákoníku by toto mělo být vyjasněno. V návaznosti na tuto změnu by mělo být rovněž výslovně uvedeno, že pokud soud rozhoduje v režimu smluveného rozvodu a poměry dítěte byly již dříve vyřešeny popsaným způsobem, pak podmínkou pro smluvený rozvod není předložení soudem schválené dohody rodičů o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu.
V oblasti procesního práva je žádoucí výslovně stanovit, že řízení o péči je ze zákona spojeno s řízením o výživě, neboť v praxi probíhá tato úprava poměrů dítěte v jediném řízení, aniž by bylo zvlášť rozhodováno o spojení těchto věcí ke společnému projednání.
Rozvodová novela u konsenzuálních rozvádějících se manželů umožnila, aby soud upustil od jejich výslechu (§ 389 odst. 1 ZŘS), čímž v případě manželů bez nezletilých dětí již není důvod trvat na nařízení jednání. Je tedy žádoucí v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení výslovně stanovit, že soud může konsenzuální rodiče bez nezletilých dětí rozvést i bez jednání (za splnění dalších podmínek stanovených obdobně jako v § 115a OSŘ).
Stanovení možnosti neurčit rozsah péče jednoho z rodičů a zrušení ustanovení o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti z důvodů na straně dítěte
V prvé řadě je třeba umožnit vyřešit situaci již starších dětí, které bez vážného důvodu odmítají kontakt se svým rodičem. V těchto případech není možné rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti podle § 869 odst. 2 OZ a bez zásahu do rodičovské odpovědnosti musí soud stanovit alespoň minimální rozsah péče odmítaného rodiče podle § 907 odst. 2 OZ.
Dále se jeví být jako vhodné nastavit řešení situace typicky malých dětí odmítajících rodiče z vážného důvodu v režimu rozhodování o poměrech dítěte, a nikoliv po linii zásahu do rodičovské odpovědnosti dle § 869 odst. 2 OZ. Zásah do rodičovské odpovědnosti bývá hodnocen jako příliš tvrdé opatření, neboť je do rodičovské odpovědnosti zasahováno z důvodů nikoli na straně daného rodiče, který může opatření vnímat úkorně.
V obou případech by měla být možnost soudu za splnění jasně daných podmínek neurčit rozsah péče jednoho z rodičů. Nastavení zákonných podmínek by přitom mělo působit významně zužujícím způsobem – soudy by měly k tomuto opatření přistupovat po vyčerpání jiných dostupných možností pouze výjimečně.
Pokud by rodič nerespektoval nulový rozsah péče, přičemž by si kontakt s dítětem vynucoval (obvykle případy menšího traumatizovaného dítěte), pak by se ohledem na intenzitu a dobu trvání takového jednání mohlo jednat o nikoliv řádný výkon péče. V takovém případě by soud mohl přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti nebo jejího výkonu dle § 870 OZ, pokud by takový postup shledal v souladu se zájmem dítěte.
Pokud by rodič nerespektoval zákaz styku uložený v rámci zásahu do rodičovské odpovědnosti dle § 870 OZ a pokud by byl následně za toto své jednání odsouzen pro spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mohl by soud rozhodnout o zbavení rodičovské odpovědnosti podle § 871 odst. 2 OZ.
Participační práva dítěte a poučovací povinnost rodičů vůči dítěti, resp. role soudu
Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, musí stát zajistit právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Participační práva dítěte jsou důležitou složkou práva na spravedlivý proces a jakékoli pochybnosti ohledně postupu ve vztahu k dítěti, které je účastníkem řízení, je třeba rozptýlit a narovnat.
V průběhu debat ohledně realizace participačního práva dítěte vyvstala otázka, v jakém věku dítěte by rodiče měli dítě poučovat podle § 469 odst. 4 ZŘS. Jak již bylo uvedeno výše, zákon určitá vodítka v tomto směru nabízí, stejně jako Úmluva. Nelze však tuto otázku jednoduše zodpovědět a paušalizovat, neboť každé dítě je jiné a v určitém věku mohou být různé děti v různé fázi vývoje. Nelze tak stanovit jednu konkrétní věkovou hranici, od které by mělo být dítě v tomto poučováno podle § 469 odst. 4 ZŘS. Při poučení dítěte je třeba vycházet z jeho vyspělosti a individuální úrovně vývoje.
Prodlužování trvání prozatímního rozhodnutí a zánik jeho účinků
S ohledem na dočasnou povahu prozatímního rozhodnutí je potřeba vyjasnit maximální délku jeho možného trvání, resp. jeho účinků. Stávající odkaz na § 460 ZŘS v praxi vzbuzuje výše uvedené interpretační otázky, a je proto potřeba jej vyjasnit.
Soudní poplatky
Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát „stanoveným postupem“, jehož součástí je v případě uplatnění řady práv i zaplacení příslušného soudního poplatku.[footnoteRef:17] Zároveň dle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat je na základě zákona. [17: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15.]
Ústavní soud k tomuto uvedl: „[…] podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v materiálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost. Jinými slovy, porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se státní moc dopustí nejen tím, že uloží povinnost zcela extra legem, ale i tehdy pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Pouze takto materiálně a v celém kontextu čl. 11 Listiny lze podle Ústavního soudu vykládat ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny.“[footnoteRef:18]. Ve vztahu k soudním poplatkům lze dále odkázat na nález Ústavního soudu[footnoteRef:19], podle kterého musí zákonodárce vyjádřit povinnost k zaplacení poplatku za odvolání zcela jasně, určitě a srozumitelně. [18: Nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05.] [19: Nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod pořadovým číslem 91/2019 USn.]
S ohledem na výše uvedené je možné uzavřít, že vznikají-li ohledně soudních poplatků, resp. osvobození od nich, jakékoli pochybnosti, je s ohledem na ústavní rozměr této problematiky třeba je odstranit.
Je proto potřeba vyjasnit, zda je odvolání do řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, resp. do řízení o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí, zahájeného soudem ex offo osvobozeno od soudního poplatku či nikoli. Také je potřeba vyjasnit, že se při odvolání ve vybraných nově zpoplatněných opatrovnických věcech (§ 11 odst. 3 ZSOP) výše soudních poplatků nesčítá, pokud se odvolání týká vícero předmětů řízení. Za odvolání proti rozhodnutí v těchto věcech by měl být vždy vybírán jen jeden soudní poplatek v částce 3 000 Kč. Konečně je třeba stanovit, že za odvolání v řízení o úpravě styku se soudní poplatek nevybírá, neboť tyto věci nebývají tolik konfliktní, především ale mají mimořádně závažné dopady do práv rodiče.
3. Hlavní principy navrhované právní úpravy
I. Vyšší standard ochrany práv dítěte:
Opatření směřující k ochraně před domácím násilím
Vyšší standard ochrany práv dítěte se v návrhu promítá stanovením zvláštního postupu v případě zjištění domácího násilí na dítěti nebo na druhém rodiči, kdy má soud zvlášť zvážit, zda nejsou dány důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti. Zjištění domácího násilí neznamená automatické zbavení rodičovské odpovědnosti, soud se ale bude situací v rodině zabývat a zbavení rodičovské odpovědnosti musí zvážit, což může vyústit i v přijetí jiného adekvátního opatření, např. ve stanovení dohledu. Nová právní úprava by měla přispět k včasnému zákroku proti rodiči ohrožujícímu bezpečí dítěte a jeho zdravý vývoj a k ochraně před dopady negativního způsobu výkonu rodičovské odpovědnosti (resp. před absencí výkonu rodičovské odpovědnosti) ze strany nekompetentního rodiče.
Zájem dítěte
Zvýšená ochrana práv dítěte by měla být dále zabezpečena i výslovným vymezením pojmu zájem dítěte při rozhodování soudu o péči. Demonstrativní výčet kritérií tvořících zájem dítěte odpovídajících judikatuře Ústavního soudu a Komentáři by měl pomoci soudům při rozhodování v řízení o péči o dítě a pomáhat sjednocovat rozhodovací praxi. Tím se posiluje právní jistota a předvídatelnost práva.
Z pohledu hmotného práva se jedná o právo dítěte na to, aby při zvažování různých zájmů s cílem učinit rozhodnutí o řešených otázkách byl vždy posuzován a jako přední hledisko uplatňován jeho zájem, a záruka, že toto právo bude uplatňováno ve všech případech, kdy má být přijato rozhodnutí týkající se konkrétního dítěte. Zároveň se jedná o základní zásadu pro výklad práva, neboť pokud určité ustanovení umožňuje více výkladů, měl by být zvolen výklad, který nejúčinněji naplňuje zájem dítěte. Současně se jedná o procesní pravidlo, protože kdykoli má být učiněno rozhodnutí, které se týká konkrétního dítěte, musí toto rozhodnutí zahrnovat vyhodnocení možného (pozitivního i negativního) dopadu takového rozhodnutí na toto dítě. Posuzování a určování zájmu dítěte vyžaduje procesní záruky, kdy z odůvodnění rozhodnutí musí být dále zřejmé, že toto právo bylo výslovně zohledněno.[footnoteRef:20] Pojem s takto významným dosahem v činnosti státu si tak zaslouží náležitou pozornost. [20: Srov. Komentář, s. 2 a 3. ]
Stanovení možnosti neurčit rozsah péče jednoho z rodičů a zrušení ustanovení o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti z důvodů na straně dítěte
Práva dětí by měla být dále lépe ochráněna i tím, že návrh výslovně umožňuje, aby soud jednomu z rodičů nestanovil ve výjimečných případech rozsah péče. Záměrem nové právní úpravy je dočasně vyloučit kontakt rodiče s dítětem, bude-li to v jeho zájmu a nebude-li možné postupovat jinak. Tento přístup je výrazem respektu k názoru staršího dítěte při současném vyvážení jeho zájmu i zájmu rodičů, protože tím může dojít k významnému zásahu do práv dotčeného rodiče. Právní úprava tak činí stanovením přísných podmínek pro takový postup (princip subsidiarity a časového omezení).
Nové pravidlo by mělo být přitom použitelné nejen v případě dospívajících dětí, ale i v případě malých dětí kontaktem traumatizovaných, u nichž by již situace neměla být řešena cestou zásahu do rodičovské odpovědnosti dle § 869 odst. 2 OZ. Nová právní úprava volí citlivější způsob regulace rodinných vztahů, současně ale nijak neubírá na ochraně práv dítěte. Výsledkem by mělo být zklidnění situace v rodině.
Participační práva dítěte a poučovací povinnost rodičů vůči dítěti, resp. role soudu
Participační práva dítěte zakotvuje Úmluva v čl. 12, dle kterého státy zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Jedná se i o projev práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). V tomto směru je proto nezbytné, aby i ve vztahu k poučovací povinnosti rodičů vůči dítěti a zohlednění splnění této povinnosti soudem byly jasně vymezeny povinnosti, aby dané konkrétní dítě bylo vždy slyšeno a byla mu dána možnost se k dané věci vyjádřit. Plnění této povinnosti má napomoci jasnější vymezení, dětí jakého věku se tato povinnost dotýká.
II. Rychlost a hospodárnost řízení:
Rozhodování o rozvodu manželství bez nařízení jednání
Návrh zákona v zájmu hospodárnosti a rychlosti řízení počítá s tím, že by soud měl mít možnost rozvést konsenzuální manžele bez nezletilých dětí, u nichž bylo upuštěno od jejich výslechu, bez nařízení jednání. Pokud oba manželé s rozvodem souhlasí, přičemž se dohodli na základních otázkách, a zároveň nejsou dotčeny zájmy dětí, které by vyžadovaly zvýšenou ochranu, není důvod trvat na tom, aby se konalo jednání. V danou chvíli se jedná již jen o formalitu zvyšující náklady účastníků i soudu, když soud musí nařídit a zorganizovat jednání, na které by se měli účastníci dostavit.
Prodlužování trvání prozatímního rozhodnutí a zániku jeho účinků:
Je třeba zohlednit přechodnou povahu řízení o prozatímní úpravě poměrů dítěte, která má předejít negativním důsledkům spojeným s „neúpravou“ poměrů dítěte a zároveň poskytnout soudu časový prostor pro vedení řízení a rozhodnutí ve věci samé.
Předběžná, resp. prozatímní ochrana je tedy nutná proto, aby navrhovateli mohla být ve věci samé, resp. ve věci ochrany jeho ohroženého nebo porušeného práva, poskytnuta efektivní (finální) právní (soudní) ochrana s ohledem na to, že je úkolem státu zajistit též skutečnou prosaditelnost uplatněného práva. Ta může být ohrožena již dobou trvání soudního sporu.[footnoteRef:21] [21: HRNČIŘÍK, Vít. Předběžné opatření v civilním procesu. 2017. Dizertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra občanského práva. Vedoucí práce Winterová, Alena. s. 29, dostupné na: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/84722. ]
Zároveň není na místě, aby tato předběžná, resp. prozatímní úprava trvala neúměrně dlouho, neboť samo řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je svázáno lhůtami, kdy má soud rozhodovat s největším urychlením, zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení (§ 471 odst. 2 ZŘS). Maximální doba účinků prozatímního rozhodnutí v délce jednoho roku se tak jeví jako více než dostačující a zastropování délky trvání účinků prozatímního rozhodnutí má svůj význam s ohledem na stanovenou délku trvání řízení ve věci samé.
III. Posílení právní jistoty:
Poměry dítěte a jejich projednání
Návrh jasně stanoví, že se poměry dítěte v souvislosti s rozvodem manželství rozumí péče a výživa. Tímto se odstraňuje výkladová nejistota ohledně toho, o čem soud musí v rámci úpravy poměrů vždy pravomocně rozhodnout, než manžele rozvede. Současně se do příslušného procesního předpisu důsledně propisuje hmotněprávní úprava.
Dále se výslovně vyjasňuje, že soud o poměrech dítěte při rozvodu manželství nerozhoduje, pokud bylo dítě na základě meritorního rozhodnutí soudu svěřeno do péče jiné fyzické osoby anebo mu byla nařízena ústavní výchova. Nakonec se v souladu se zavedenou soudní praxí stanoví, že věci péče a výživy jsou spojeny do jediného řízení.
Soudní poplatky
Právní jistota se projevuje i v zásadě vymezené v čl. 11 odst. 5 Listiny, dle které jsou daně a poplatky ukládány jen na základě zákona. Je tedy třeba, aby vždy bylo jednoznačně vymezeno, v jakém případě a v jaké výši se soudní poplatky platí. Stejně tak je třeba tento princip vztáhnout i na osvobození od soudních poplatků, neboť i tato právní úprava musí dávat jasný základ pro stanovení povinnosti platit soudní poplatek, resp. vymezit, kdy není třeba jej platit. Jakékoliv pochybnosti v tomto směru pak mohou znamenat zásah do práva na spravedlivý proces.
Návrh zákona vyjasňuje, že se v případě souběhu vícero předmětů řízení v rámci jediného odvolacího řízení ve věcech péče soudu o nezletilé vybírá jediný soudní poplatek v částce 3 000 Kč.
IV. Zachování dostupnosti soudní ochrany u závažných zásahů do práv rodičů:
Kompletní osvobození od soudního poplatku ve věcech styku
Ve věcech styku, které jsou spojeny již jen s rozhodováním o zásahu do rodičovské odpovědnosti, by mělo být stanoveno plné osvobození od soudního poplatku (tj. i za odvolání, které je v těchto případech zpoplatněno). Důvodem je skutečnost, že jde o mimořádně závažný zásah do práv rodiče i dítěte, u kterého je žádoucí zachovat široký přístup k soudní ochraně na všech jejích úrovních.
4. Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie a judikaturou ESLP
Ve vztahu k navrhovaným úpravám v občanském zákoníku, potažmo v zákoně o zvláštních řízeních soudních, lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 36/2016, dle kterého je obhajitelné stanovení určitých zákonných podmínek spojených s rozvodem manželství (resp. s tím spojenou úpravou poměrů dítěte), které by mohly dosahovat protiústavní intenzity jen tehdy, pokud by byly například diskriminační, reálně nesplnitelné či zcela iracionální. Navrhované změny jsou jen dílčí, odůvodněné a nevybočují z požadovaného rámce.
Navrhované doplnění vymezení zájmu dítěte navíc vychází přímo z Úmluvy a Komentáře, resp. z judikatury Ústavního soudu, je tak zcela souladné s ústavním pořádkem.
Změny navrhované v zákoně o soudních poplatcích vychází z čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny s tím, že cílem navrhovaných změn je zpřesnění právní úpravy, aby bylo jednoznačné, kdy vzniká poplatková povinnost a kdy nikoliv, což je v souladu s uvedenými ústavními principy.
Evropské právo věcnou úpravu žádné z řešených otázek neobsahuje. Unie ani nemá pravomoc harmonizovat vnitrostátní právo v těchto otázkách. Ochrana práv dítěte je jedním z obecných cílů EU (čl. 3 odst. 3 Smlouvy o EU) a důležitým aspektem politiky EU v oblasti vnějších vztahů (čl. 3 odst. 5 Smlouvy o EU). Podle práva EU by měly soudní a správní orgány v rámci každého rozhodnutí souvisejícího s právem dítěte na respektování jeho rodinného života zohledňovat zájem dítěte (čl. 24 Listiny základních práv EU), s čímž je navrhovaná právní úprava v souladu.
5. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad navrhované právní úpravy na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty a na podnikatelské prostředí České republiky
I když se navrhované změny týkají i zákona o soudních poplatcích, jedná se jen o vyjasnění výkladu zákona. Navrhovaná právní úprava nemá hospodářské ani finanční dopady na státní rozpočet, ani ostatní veřejné rozpočty. Navrhovaná právní úprava nemá dopad na podnikatelské prostředí v České republice.
6. Zhodnocení sociálních dopadů, včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel, zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny a dopadů na ochranu práv dětí
Očekává se pozitivní dopad navrhované právní úpravy na děti coby účastníky řízení v rodinněprávních věcech, neboť návrhem má dojít k vymezení (nejlepšího) zájmu dítěte, a tím i k posílení právní jistoty a jednotnosti rozhodování soudů. Vymezením zájmu dítěte, resp. nastavením kritérií, které soud při posuzování zájmu dítěte zejména zohlední, zároveň dojde k dalšímu posílení participačních práv dítěte, neboť názor dítěte se navrhuje do tohoto vymezení zahrnout jako jedno z kritérií.
Posílení ochrany dítěte by mělo přinést i výslovné zahrnutí domácího násilí vůči rodiči či dítěti jako důvod pro posouzení, zda nejsou dány důvody pro zbavení rodiče dopouštějícího se domácího násilí rodičovské odpovědnosti. Ochrana dítěte a jeho bezpečí se posiluje rovněž i již zmíněným vymezením zájmu dítěte, neboť bezpečí se rovněž navrhuje zahrnout do kritérií pro posouzení zájmu dítěte.
Z pohledu dítěte je třeba posuzovat kladně i navrhovanou právní úpravu možnosti neupravit po nezbytně nutnou dobu rozsah péče jednoho rodiče, kdy důvodem pro tuto „neúpravu“ může být i respektování názoru dítěte zejména u dětí ve věku blízkému zletilosti nebo ochrana dítěte, je-li jeho citový a psychický vývoj narušen výkonem rodičovské odpovědnosti jednoho z rodičů.
7. Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny, s ohledem na počet vyživovaných členů, na případnou přítomnost hendikepovaných členů a rodiny samoživitelů, rodiny se třemi a více dětmi a další specifické životní situace, dále s ohledem na posílení integrity a stability rodiny a posílení rodinné harmonie, lepší rovnováhy mezi prací a rodinou a na posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů
Nová právní úprava by měla mít pozitivní dopad na rodiny, protože již nebude možné rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti rodiče z důvodů, které jsou na straně dítěte. V takovém případě může soud dočasně neurčit rozsah péče jednoho rodiče, což by mělo vést ke zklidnění situace v rodině. Pozitivní dopad na rodiny by mělo mít i to, že v případě domácího násilí bude soud povinen zvážit, zda nejsou dány důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti rodiče, který se domácího násilí dopouští. Toto opatření by mělo vést k účinnější ochraně rodiny před domácím násilím. Nakonec by měl mít návrh pozitivní dopad na rodiny i v tom, že se konsenzuální manželé bez nezletilých dětí budou moci rozvést bez nařízení jednání, čímž se rozvod pro tyto manžely stane méně emocionálně zatěžující.
Posílení mezigeneračních a širších příbuzenských vztahů může přinést i zahrnutí ochrany rodinného prostředí a udržování vztahů do výčtu kritérií pro posouzení zájmu dítěte.
8. Zhodnocení dopadů na práva a povinnosti fyzických a právnických osob
Ve vztahu k fyzickým osobám navrhovaná právní úprava přináší posílení procesních práv fyzických osob v případě řízení o rozvod manželství. Jednak se navrhuje umožnit manželům, kteří nemají nezletilé děti a jednají ve shodě, dosáhnout rozvodu manželství bez nařízení jednání. Dále se navrhuje rozšířit možnost manželů podat návrh na smluvený rozvod manželství i v případě, že nebudou mít soudem schválenou dohodu o úpravě poměrů jejich dítěte z důvodu, že soud již o poměrech tohoto dítěte rozhodl jinak (dítě již bylo svěřeno do péče jiné osoby, nebo byla dítěti rozhodnutím soudu nařízena ústavní výchova).
Navrhovaná právní úprava nemá vliv na práva a povinnosti právnických osob.
9. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Navrhovaná právní úprava je v souladu se zákazem diskriminace a rovností mužů a žen.
10. Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů
Navrhovaná právní úprava nezakládá důvod pro shromažďování osobních údajů, nepředpokládá se tak zásah do oblasti ochrany osobních údajů.
Navrhovaná právní úprava by mohla mít pozitivní vliv na soukromí rodičů, neboť se předpokládá v případě konsenzuálních manželů bez nezletilých dětí možnost rozhodnout o rozvodu manželství bez nařízení jednání. Dále se výslovně doplňuje, že smluvený rozvod manželství je za splnění zákonných podmínek možný i v případě, že jsou poměry nezletilých dětí již upraveny, resp. děti byly na základě rozhodnutí soudu svěřeny do péče jiné fyzické osoby, nebo byla dětem rozhodnutím soudu nařízena ústavní výchova.
11. Zhodnocení korupčních rizik
Navrhovaná úprava nepřináší nové postupy, které by již nebyly v současnosti regulovány právními předpisy, a nezakládá tak ani nová nebo zásadní korupční rizika.
12. Zhodnocení dopadů na bezpečnost nebo obranu státu
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na bezpečnost nebo obranu státu.
13. Zhodnocení dopadů na životní prostředí
Navrhovaná právní úprava není spojena s dopady na životní prostředí.
14. Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky
Navrhovaná právní úprava se nedotýká postavení územních samosprávných celků a nepřináší územní dopady.
15. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy, včetně zhodnocení rizika vyloučení nebo omezení možnosti přístupu specifických skupin osob k některým službám v důsledku digitalizace jejich poskytování (digitální vyloučení)
Zásady pro tvorbu digitálně přívětivé legislativy nejsou navrhovanou právní úpravou dotčeny.
16. Zhodnocení, zda návrh právního předpisu neobsahuje ustanovení, které by bylo svou povahou technickým předpisem podle právního předpisu upravujícího technické požadavky na výrobky, a informace o splnění oznamovací povinnosti podle tohoto právního předpisu
Žádné ustanovení navržené právní úpravy nemá povahu technického předpisu.
17. Zhodnocení, zda návrhem právního předpisu není zakládána veřejná podpora
Návrh zákona nezakládá veřejnou podporu.
Zvláštní část
ČÁST PRVNÍ – změna občanského zákoníku
K bodu 1 (§ 755 odst. 4)
Dle odstavce 3 ustanovení § 755 platí, že mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v době po rozvodu manželství. V nově doplňovaném odst. 4 se navrhuje stanovit, že soud o poměrech dítěte nerozhoduje, pokud bylo dítě na základě rozsudku svěřeno do péče jiné fyzické osoby, tj. do osobní péče pečující osoby, resp. do pěstounské péče (na přechodnou dobu, či bez časového omezení), anebo pokud byla dítěti nařízena ústavní výchova. V takovém případě byly poměry dítěte meritorním rozhodnutím soudu již dříve upraveny, vzhledem k čemuž se jimi již není třeba v opatrovnickém řízení zvlášť zabývat. Soud tedy manžele rovnou rozvede, aniž by musel čekat na vyřešení poměrů dítěte opatrovnickým soudem.
K bodu 2 [§ 757 odst. 1 písm. b)]
V návaznosti na nově doplňovaný § 755 odst. 4 se v § 757 odst. 1 písm. b) vyjasňuje, že pokud se soud před rozvodem manželství nezabýval poměry dítěte dle § 755 odst. 3, neboť toto dítě bylo na základě rozsudku již dříve svěřeno do péče jiné fyzické osoby, anebo mu byla nařízena ústavní výchova, rodiče nemusí pro účely smluveného rozvodu předkládat soudem schválenou dohodu o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu. V takovém případě tedy rodiče soudu obligatorně předloží pouze dohodu o úpravě svých majetkových poměrů a svého bydlení s písemně ověřenými podpisy [§ 757 odst. 1 písm. c) a odst. 2].
K bodu 3 a 6 (§ 869 odst. 2 a § 907 odst. 4)
V ustanovení § 869 odst. 2 rozvodová novela upravila možnost pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti za předpokladu, že v důsledku jejího výkonu hrozí narušení citového nebo psychického vývoje dítěte, přičemž odvrácení této hrozby nelze dosáhnout jinak, a takový postup je v zájmu dítěte. Toto ustanovení míří na případy, kdy došlo mezi rodičem a dítětem k natolik závažnému odcizení, že dítě kontakt s rodičem velmi špatně snáší, popř. takový kontakt setrvale odmítá.[footnoteRef:22] [22: Důvodová zpráva k rozvodové novele, str. 99.]
Jelikož zásah do rodičovské odpovědnosti bývá vnímán jako stigmatizující a jelikož jsou důvody pro zásah na straně dítěte, a nikoliv na straně rodiče, jeví se toto řešení být vůči rodiči jako příliš tvrdé. Z tohoto důvodu se navrhuje ustanovení 869 odst. 2 zrušit a postupovat v rámci rozhodování o péči dle ustanovení § 907 odst. 4, které umožňuje za přísně stanovených podmínek jednomu z rodičů rozsah péče neurčit. Toto ustanovení tedy míří na situace dětí odmítajících kontakt s rodičem, a to nejen (spíše mladších) dětí, jež kontakt traumatizuje do té míry, že v danou chvíli není v jejich zájmu se s rodičem vídat, ale i dětí, které kontakt s druhým rodičem odmítají bez vážného důvodu (obvykle půjde o přechodnou fázi spojenou s dospíváním dítěte). Není žádoucí takové děti ke kontaktu s rodičem nutit (viz shora judikatura Ústavního soudu k nucení dítěte ke kontaktu s rodičem).
Je třeba zdůraznit, že neurčení rozsahu péče jednoho z rodičů by mělo být výjimečným krokem představujícím nejzazší řešení poté, co soud vyčerpá veškeré jemu dostupné prostředky k dosažení stavu, kdy by bylo možno určit péči alespoň v malém rozsahu. Soud by se měl obvykle nejprve pokusit o stanovení péče malého rozsahu při současném uložení podmínek, tj. určení osob, které mají být při péči přítomny, event. místa, kde má být o dítě pečováno (§ 907 odst. 3 OZ). Rovněž se nabízí využití nástrojů odborné pomoci ve smyslu ustanovení § 468b odst. 2 ZŘS, které by mohly přispět k obnovení, resp. navázání vztahu mezi dítětem a rodičem.
Tento postup odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, dle které je třeba vždy postupovat citlivě a zkoumat, zda lze dosáhnout navázání kontaktu rodiče s dítětem tím, že se rodiči dopřeje nějaký čas. Soud by měl respektovat přání dítěte a styk zakázat teprve poté, co dochází k trvalému odmítání styku a druhému rodiči se nepodařilo navázat vztah k dítěti ani v prostředí specializovaného pracoviště.[footnoteRef:23] [23: Nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05.]
Teprve selžou-li dostupné prostředky, bude soud moci upravit péči tak, že jednomu z rodičů stanoví stoprocentní rozsah péče, zatímco druhému nestanoví rozsah žádný. Takový stav by měl ovšem trvat jen po dobu, po kterou budou trvat překážky určení rozsahu péče obou rodičů. To znamená, že by měl soud situaci průběžně sledovat a s rodinou aktivně pracovat s cílem tyto překážky co nejdříve odstranit. Současně by měl soud vždy zvážit, zda rodiči s nulovým rozsahem péče neupravit nepřímý styk, popř. právo na informace, aby tento rodič s dítětem neztratil kontakt zcela, což by mohlo obnovení péče v budoucnu ještě zkomplikovat.
Závěrem je třeba poznamenat, že postup dle § 907 odst. 4 by neměl být obvykle možný, pokud rodič o dítě nechce pečovat, byť jen v minimálním rozsahu. Takový rodič zříkající se zcela výkonu jedné ze stěžejních složek rodičovské odpovědnosti může jen stěží řádně vykonávat její ostatní složky. Bez jakéhokoliv kontaktu s dítětem nemůže mít rodič povědomí o jeho potřebách, čímž takovému rodiči budou scházet kompetence pro rozhodování např. o tom, jaké pro dítě zvolit zájmové aktivity, kam má dítě chodit do školy, jakého má mít lékaře. Nehledě na to, že některé složky rodičovské odpovědnosti lze vykonávat výhradně, resp. převážně výhradně při osobním kontaktu s dítětem (např. péči o zdraví, o tělesný, citový rozumový a mravní vývoj, ochranu dítěte). V takových případech by měl proto soud zvážit, zda není v zájmu dítěte přistoupit k omezení rodičovské odpovědnosti, nebo jejího výkonu dle § 870 OZ, neboť takový stav bude obvykle odpovídat nikoliv řádnému výkonu rodičovské odpovědnosti.
K bodu 4 (§ 871 odst. 2)
V § 871 odst. 2 se nově navrhuje zavést obligatorní posouzení důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti také v případě, že se rodič dopustí vůči druhému rodiči či vůči svému dítěti domácího násilí.
Domácí násilí je definováno v § 3021 OZ. Definice pokrývá veškeré v praxi se vyskytující formy domácího násilí, tj. násilí fyzické, psychické, sexuální a ekonomické i tzv. kontrolující jednání. Psychické násilí přitom nejčastěji spočívá v ponižování, slovních útocích, snižování důstojnosti a znevažování zejména coby rodiče a/nebo manžela, vydírání a výhružkách (fyzickým násilím vůči oběti nebo společným dětem, násilným vystěhováním ze společného bydlení). Často se prolíná se zneužíváním nerovného postavení (živitel nebo primární živitel vůči pečovateli, vlastník většiny společně užívaného majetku).[footnoteRef:24] [24: Důvodová zpráva k zákonu o domácím násilí, str. 36.]
Ekonomické násilí pak může mít podobu nucení k práci, odebírání ekonomických prostředků nebo naopak zákazu práce, ve všech případech vrhající oběť do ještě hlubší závislosti na osobě dopouštějící se násilí. Ekonomické násilí je „neviditelnou“, ale často zásadní formou domácího násilí, kterou osoby dopouštějící se domácího násilí používají k ovládání oběti a zároveň jako prostředek, jak jí zabránit v odchodu, protože oběť – přes objektivně kritické podmínky ve společné domácnosti – s ohledem na absenci vlastních finančních prostředků nebo jejich zdrojů, obvykle v kombinaci s nutností postarat se zároveň o další závislé osoby (děti), nemá reálnou možnost osobu dopouštějící se násilí opustit (nebo si to alespoň nedokáže představit).[footnoteRef:25] [25: Důvodová zpráva k zákonu o domácím násilí, str. 37.]
Kontrolujícím jednáním se pak rozumí časté drobné útoky s cílem oběť ponížit, zastrašit, izolovat, vykořisťovat, regulovat její každodenní život, regulovat její každodenní činnosti a omezovat ji v přístupu ke zdrojům a využívat její zdroje k vlastnímu prospěchu.[footnoteRef:26] Domácí násilí nemusí být nutně pácháno pouze aktivním konáním, ale může k němu docházet i v důsledku opomenutí osoby dopouštějící se domácího násilí, např. o zanedbání péče o závislou osobu (senior nebo dítě). [26: STARK, E. Coercive control: How men entrap women in personal life. Oxford University Press. 2007, s. 172.]
Jednání násilného rodiče může směřovat nejen přímo vůči dítěti, ale i vůči druhému rodiči, neboť zdravý vývoj dítěte ohrožuje nejen přímé násilí, ale i přítomnost dítěte v násilném prostředí. Tento závěr vyplývá jak z odborné literatury, tak z judikatury. Ohrožena bývá zejména citová oblast výchovy dítěte, duševní trauma ale může mít vliv i v jiných oblastech, např. na fungování paměti a intelektu. Následky v sociálním a emocionálním vývoji jsou nejzávažnější, projevují se především nedůvěrou v pevnost blízkých vztahů, problémy při utváření pozitivních přátelských vztahů a handicapy při konstruktivním řešení interpersonálních konfliktů.[footnoteRef:27] [27: L. Čírtková: Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století, Aleš Čeněk 2020, s. 180.]
Přítomnost dětí u domácího násilí je vysoce ohrožující a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna tím závažněji, čím je domácí násilí trvalejší a intenzivnější. Zároveň platí, že pokud je nezletilé dítě přítomno domácímu násilí, zvyšuje se nebezpečí jeho protiprávního chování v budoucnu, neboť takové protiprávní chování může považovat a zpravidla považuje na normu běžného chování mezi členy rodiny a odpovídající společensky žádoucímu chování, takže reálně hrozí, že se stane rovněž tzv. domácím agresorem. Navíc nelze pominout, že přítomnost dětí u domácího násilí v nich vyvolává nepochybně pocit bezmocnosti, rodina pro takové děti není symbolem bezpečí, mají strach o ohroženého rodiče, ale i o sebe.[footnoteRef:28] [28: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018.]
Příznivý citový, rozumový a mravní vývoj dítěte je ohrožen, i když dítě není očitým svědkem domácího násilí. Dítě je proto obětí domácího násilí pokaždé, kdy se násilí v rodině vyskytuje, přičemž je třeba jej považovat za sekundární oběť domácího násilí i v případě, že není osobně přítomno jednotlivým útokům pachatele domácího násilí vůči přímé oběti domácího násilí. Roli nehraje ani nízký, např. kojenecký, věk dítěte. Naopak děti v nejútlejším věku jsou vysoce citlivé vůči traumatizaci a mohou si následky traumatu nést do dalšího života v podobě symptomů, které se projeví až ve vyšším věku.[footnoteRef:29] [29: Dítě ohrožené násilím v rodině, Metodické doporučení Ministerstva práce a sociálních věcí k postupu sociálně právní ochrany dětí z 18. 12. 2025.]
O domácí násilí se tedy může jednat i v případě, že násilný rodič nesdílí s druhým rodičem (přímou obětí) a s jejich dítětem společnou domácnost. V této souvislosti je možno poukázat jednak na závěry rezoluce Rady Evropy z roku 2010 a Světové zdravotnické organizace, dle nichž je násilí vůči matce klasifikováno jako forma psychického týrání dítěte s možnými vážnými následky,[footnoteRef:30] a dále také na judikaturu Ústavního soudu, dle které je obvykle snížena schopnost zajistit vývoj dítěte a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby rovněž u rodiče, který se prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů.[footnoteRef:31] [30: ŠEVČÍK, D. ŠPATENKOVÁ, N. Domácí násilí - kontext, dynamika a intervence. Portál 2011, s. 192.] [31: Nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.]
Dopady domácího násilí vůči druhému rodiči se zabýval např. Krajský soud v Plzni, který v tomto případě nakonec dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti násilného rodiče. V dané věci se otec dopouštěl dlouhodobého postseparačního násilí, které vyústilo až ve spáchání zvlášť závažného trestného činu. Krajský soud poznamenal, že ublížil-li otec matce dětí, je třeba tyto považovat za sekundární oběti. Protože matka je jediným rodičem, který plně zajišťuje péči o děti, jak po stránce výchovné, citové i materiální, je to pouze ona, kdo může dětem v jejich složité situaci (odrážející se negativně na jejich stavu fyzickém i psychickém) pomoci, je třeba ji chránit. Tím budou chráněny i děti. Je potřeba, aby matka dětem poskytla jistotu, bezpečí, podporu, a toho by nebyla schopna. Pokud by věděla, že otec kdykoliv může za dětmi přijít, že má právo vědět, kde matka bydlí, kam děti chodí do školy, kde mají lékaře. Proto není v zájmu dětí, aby otci zůstala rodičovská odpovědnost.[footnoteRef:32] [32: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 14 Co 182/2024.]
Po zjištění domácího násilí některým ze subjektů participujících na řešení konfliktu v rodině (Intervenční centrum. Policie ČR, státní zastupitelství, OSPOD, soud) by pak měl být postup takový, že příslušný subjekt věc urychleně předloží k posouzení existence důvodů pro zbavení rodičovské odpovědnosti opatrovnickému soudu.
K bodu 5 (§ 906 odst. 3)
Navrhuje se doplnit do tohoto ustanovení nový odstavec 3 vymezující zájem dítě. Při vymezení tohoto pojmu je potřeba vycházet z Komentáře, který vyjmenovává faktory, které je třeba vzít při posuzování zájmu dítěte v úvahu:
· názor dítěte,
· identita dítěte,
· ochrana rodinného prostředí a udržování vztahů,
· péče, ochrana a bezpečí dítěte,
· stav zranitelnosti,
· právo dítěte na zdraví a
· právo dítěte na vzdělání.
Dále je vhodné respektovat judikaturu Ústavního soudu, která také vychází z Komentáře, kdy např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 (dále v této části jen „Nález ÚS“), Ústavní soud uvádí, že mezi kritéria, která musí soud v řízení z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, patří zejména:
· existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou,
· míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby,
· schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a
· přání dítěte.
Při porovnání obou těchto vymezení (viz tabulka níže) lze shrnout, že Ústavní soud se od vymezení v Komentáři neodchýlil, nedodržel pouze pořadí a bodové členění jednotlivých kritérií a kritéria zájmu dítěte aplikoval na konkrétní případ včetně zohlednění další relevantní judikatury zejména Evropského soudu pro lidská práva.
Tabulka – srovnání vymezení zájmu dítěte v Komentáři a Nálezu ÚS
Komentář
Nález ÚS
1
názor dítěte
přání dítěte
4
2
identita dítěte
existence pokrevního pouta
1
3
ochrana rodinného prostředí a udržování vztahů
míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb
2
4
péče, ochrana a bezpečí dítěte
zajištění vývoje dítěte a jeho fyzických, vzdělávacích, emocionálních, materiálních a jiných potřeb
3
5
stav zranitelnosti
6
právo dítěte na zdraví
7
právo dítěte na vzdělání
Při vymezení základních kritérií zájmu dítěte se navrhuje vyjít z výše uvedených zdrojů s tím, že zvolené pořadí kritérií neurčuje jejich důležitost, hodnotově jsou na stejné úrovni a pořadí je voleno podle Nálezu ÚS, neboť vymezení zájmu dítěte Ústavním soudem lépe vystihuje provázanost jednotlivých kritérií a zároveň respektuje výklad Komentáře a přináší návod pro správnou aplikaci kritérií zájmu dítěte v soudní praxi.
Kritéria jsou dále volena v obecnější rovině, aby měla co nejširší použitelnost a univerzální využití, zároveň je však výčet kritérií demonstrativní, aby byla zachována pružnost pojmu a jeho schopnost reagovat na zcela konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu a dokonale se přizpůsobit situaci právě toho dítěte, o které se v daném případě jedná.
Navrhovaná právní úprava přináší výčet tří základních kritérií zájmu dítěte, která by měla být v každém jednotlivém případě zvlášť i v souvislostech vážena, a to:
1) Ochrana rodinného prostředí, udržování vztahů a zachování totožnosti dítěte
Při rozhodování v zájmu dítěte je třeba dbát na právo dítěte na rodinný život (čl. 16 Úmluvy), kdy rodina je základní jednotkou společnosti a přirozené prostředí pro růst a duševní pohodu jejich členů, zejména dětí. Předcházení rozpadu rodiny a ochrana jednoty rodiny jsou důležitou součástí systému ochrany dětí. Dle Úmluvy nemůže být dítě odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže je takové oddělení potřebné v zájmu dítěte. Navíc dítě, které je odděleno od jednoho či obou rodičů, je oprávněno udržovat osobní vztah a přímý pravidelný kontakt s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. To samé se vztahuje i na jakoukoli osobu, již je dítě svěřeno do péče, včetně pěstounů a osob, se kterými má dítě silné osobní vztahy.
Zachování rodinného prostředí znamená zachování pout dítěte v širším smyslu. Tato pouta se vztahují na širší rodinu, jako jsou sourozenci, prarodiče, strýcové a tety, jakož i přátelé, škola a širší okolí, a jsou obzvlášť důležité v případech, kdy rodiče žijí odděleně na různých místech.[footnoteRef:33] [33: Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 395/22.]
Při rozhodování ohledně péče o dítě je jediným kritériem zájem konkrétního dítěte. Při posuzování zájmu dítěte musí soud zvážit společně s ostatními faktory, které jsou v daném případě podstatné, i právo dítěte na zachování svých vztahů s oběma rodiči, resp. zohlednit i právo dítěte na zachování jeho rodinného prostředí a udržování navázaných vztahů.
Rozhoduje-li se o péči rodičů, je zájmem dítěte nepochybně, aby bylo v péči obou rodičů (jsou-li pro to splněny podmínky). Rovnoměrnou péči obou rodičů je pak třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu rodiče nežijí, neboť tato forma péče umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů a nestát se pro jednoho z nich pouze víkendovou záležitostí.[footnoteRef:34] Pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do rovnoměrné péče obou rodičů by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Soudy tak nemohou rovnoměrnou péči obou rodičů vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve své převážné (výlučné) péči.[footnoteRef:35] Ústavní soud opakovaně připomněl, že druhý rodič obecně nemá žádné silnější právo k péči o dítě a jeho výchově.[footnoteRef:36] [34: Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 437/14.] [35: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13.] [36: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 4247/18.]
Zároveň musí být splněno subjektivní kritérium, že oba rodiče musí projevovat o péči o dítě skutečný a upřímný zájem, aby byla naplněna premisa pro stanovení rovnoměrné péče obou rodičů.[footnoteRef:37] Pokud rodič odmítá o dítě pečovat, ať už z důvodů pracovních, osobních či emočních, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod (jde o „postoj rodiče“), právo stanovuje, aby takový rodič nesl za své rozhodnutí odpovídající právní následky. Pravidelně je postoj rodiče zohledňován ve výši výživného, což ovšem nemusí být vždy dostačující z hlediska realizace nejlepšího řešení pro dítě a úpravy jeho poměrů. Péče o dítě je náročná, jak z pohledu samotné fyzické náročnosti, ale též z pohledu nutnosti rodiče ustoupit ve svých vlastních potřebách. Nicméně péče rodiče o dítě představuje nejen právo rodiče, ale má v sobě i povinnost, neboť péče rodiče o dítě náleží mezi vzájemná práva a povinnosti a právu dítěte na péči rodiče odpovídá i povinnost rodiče péči o dítě realizovat.[footnoteRef:38] [37: Srov. nález Ústavního soudu ze den 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.] [38: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 2423/24. Ústavní soud ve svém nálezu hovoří o styku rodiče s dítětem a povinnosti rodiče tento styk realizovat. Závěry Ústavního soudu jsou však použitelné i na úpravu péče rodičů o dítě, neboť rozvodovou novelou došlo pouze k hodnotovému posunu právní úpravy, nikoli ke změně základních principů, na kterých je postavena. K tomuto je možné odkázat i na vymezení rodičovské odpovědnosti, kde je péče o dítě (jejíž součástí je i styk s dítětem) právem i povinností rodiče (viz § 858 OZ), a dále na ustanovení § 888 odst. 1 OZ. ]
Na udržování vztahů a ochranu rodinného prostředí může mít vliv i špatná nebo nedostatečná komunikace mezi rodiči. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení rovnoměrné péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě (převážně) v péči. Soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do rovnoměrné péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Nelze proto vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do rovnoměrné péče. Poté však musí soud posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a zjištění při rozhodování o péči a jejím rozsahu příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit.[footnoteRef:39] V tomto směru je třeba vyzdvihnout i závěr Ústavního soudu, že obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi rovnoměrnou a převážnou péčí velký teoretický ani praktický rozdíl.[footnoteRef:40] [39: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, resp. nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.] [40: Tamtéž. Závěr Ústavního soudu souvisí především s tím, že stanovení rozsahu péče rodičům neznamená zásah do jejich rodičovské odpovědnosti, která zůstává v nezměněném rozsahu (výkonem práva péče o dítě dochází pouze k omezení rodičovské odpovědnosti v tom rozsahu, který vyžaduje osobní kontakt s dítětem) včetně rozhodování o významných záležitostech dítěte.]
Se vzájemnou komunikací rodičů souvisí i způsobilost a ochota, s jakou jeden rodič uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, a tvoří rovněž nedílnou součást tohoto kritéria při posuzování zájmu dítěte.[footnoteRef:41] Zájmem dítěte totiž je, aby bylo v rovnoměrné péči obou rodičů, a není-li to možné, pak – v zásadě – právě v převážné péči toho z rodičů, který mimo jiné uznává roli a důležitost druhého v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. Významné je, že převážná péče toho z rodičů, který uznává roli a důležitost druhého rodiče, potom vytváří větší prostor nejen pro to, aby dítě absorbovalo ve větší míře výchovné působení druhého rodiče, ale zvyšuje se tím pravděpodobnost pozitivní intenzivní emocionální vazby dítěte k druhému rodiči.[footnoteRef:42] [41: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21.] [42: Viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10.]
Pod uvedené kritérium se navrhuje zahrnout i totožnost,[footnoteRef:43] neboli identita dítěte, která je s rodinným prostředím úzce spojena. Projevuje se to i v Nálezu ÚS, kde soud rodinné vazby s identitou dítěte přímo propojuje. [43: Pojem totožnost je užit v oficiálním překladu Úmluvy, proto se navrhuje jeho užití v rámci vymezení zájmu dítěte s ohledem na jazykovou stránku občanského zákoníku.]
Totožnost dítěte sestává ze znaků, jakými jsou pohlaví, sexuální orientace, národnost, náboženství a přesvědčení, kulturní příslušnost a osobnost. Ačkoli děti a mladí lidé sdílí základní obecné potřeby, vyjádření těchto potřeb závisí na širokém spektru osobních, fyzických, sociálních a kulturních aspektů, včetně jejich vyvíjejících se schopností. Právo dítěte zachovat si svou totožnost je zaručeno Úmluvou (čl. 8) a musí být respektováno a zohledněno při posuzování zájmu dítěte. Řádné posouzení zájmu dítěte znamená, že by dítě mělo mít přístup ke kultuře své rodné země (pokud možno i k jazyku) i své původní rodiny a že by měl být dítěti umožněn přístup k informacím o jeho biologické rodině v souladu s právními a odbornými normami dané země (viz čl. 9 odst. 4 Úmluvy).
Toto kritérium je velmi variabilní a je třeba ho posuzovat vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci.
2) Zajištění vývoje dítěte a jeho tělesných, citových, vzdělávacích, hmotných a jiných potřeb a bezpečí dítěte
Další kritérium přestavuje všestrannou péči o dítě a zajištění jeho dobrých životních podmínek v širokém slova smyslu. Péče o dítě zahrnuje péči o jeho správný vývoj a potřeby a přirozenou součástí péče o dítě je i jeho ochrana a zajištění bezpečí. To vše dohromady má zajistit optimální podmínky pro zdravý vývoj dítěte. Není překvapivé, že uvedené je i součástí rodičovské odpovědnosti, jak je vymezena v ustanovení § 858 odst. 1 OZ.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba se zabývat i tím, zda bude mít dítě zajištěno vše pro svůj zdravý vývoj a bezpečí, a to i v případě dítěte se specifickými potřebami. Zájem dítěte v určitém konkrétním zranitelném postavení nebude totiž stejný jako u ostatních dětí v totožné situaci. V úvahu je tak třeba brát různé druhy a stupně zranitelnosti každého dítěte, protože každé dítě je jedinečné a každá situace musí být dle toho posouzena. Důležitými faktory pro posouzení zranitelnosti dítěte jsou například zdravotní postižení, příslušnost k menšinové skupině, postavení uprchlíka nebo žadatele o azyl, oběť zneužívání, život na ulici atd.[footnoteRef:44] [44: Srov. Komentář, s. 13, ř. 75 a 76. ]
Tělesné (biologické) potřeby dítěte jsou primárními životními požadavky nezbytnými pro zdravý fyzický vývoj dítěte. Patří k nim výživa, odpočinek a spánek, tělesná hygiena a zdraví, pohyb a pobyt ve zdravém prostředí. Při dlouhodobém neuspokojování těchto potřeb dochází k ohrožení zdraví, růstu a celkového vývoje dítěte. U malých dětí může být např. důvodem, který je třeba zohlednit při posuzování zájmu tohoto dítěte, i skutečnost, že je dítě kojeno.[footnoteRef:45] [45: Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065, bod 31.]
Citová péče je další základní potřebou dítěte, proto je třeba činit takové kroky, aby si dítě mohlo vytvořit bezpečné citové pouto k osobám, které o něj pečují. Děti si potřebují vytvářet pouto již ve velmi raném věku a takové pouto, pokud je přiměřené, musí být trvalé, aby poskytlo dítěti stabilní prostředí.[footnoteRef:46] [46: Opět srov. Komentář, s. 13, ř. 72.]
V zájmu dítěte je rovněž, aby mělo bezplatný přístup ke kvalitnímu vzdělání, včetně předškolního vzdělání, neformálního či zájmového vzdělání a souvisejících činností. Vzdělávací potřeby dítěte je tak třeba při posuzování jeho zájmu také vážit. K narušení vzdělávacích potřeb dítěte může dojít mimo jiné i při školní docházce dítěte realizované ve dvou školách, neboť to může pro dítě představovat nepřiměřenou zátěž.[footnoteRef:47] [47: Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14. ]
Posuzování zájmu dítěte musí také zohlednit jeho bezpečnost, tj. právo dítěte na ochranu proti veškerému fyzickému a duševnímu násilí, křivdám nebo zneužívání (čl. 19 Úmluvy), sexuálnímu obtěžování, tlaku vrstevníků, šikaně, ponižujícímu zacházení atd.,[footnoteRef:48] jakož i ochranu proti sexuálnímu, ekonomickému a jinému vykořisťování, drogám, nucené práci, ozbrojeným konfliktům atd. (čl. 32 až 39 Úmluvy).[footnoteRef:49] Zohlednění zájmu dítěte tak znamená i posouzení bezpečí a integrity dítěte v daném čase a zároveň i posouzení možnosti budoucího rizika a újmy a dalších následků rozhodnutí pro bezpečnost dítěte.[footnoteRef:50] [48: Obecný komentář č. 13 (2011) Právo dítěte na ochranu před všemi formami násilí (výbor OSN pro práva dítěte).] [49: Vystavení dítěte násilí, špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání atd. je i důvodem pro zvážení zásahu do rodičovské odpovědnosti a případného rozdělení rodiny, jak uvádí Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07. ] [50: Srov. Komentář, s. 13, ř. 73 a 74.]
Celkově k uvedenému kritériu lze odkázat i na nález Ústavní soud ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, ve kterém Ústavní soud podotýká, že schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby není obvykle naplněno stejnou měrou například tehdy, pokud byl jeden z rodičů v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, pokud se jeden z rodičů dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti či existuje prokazatelná „násilná historie“ tohoto rodiče ve vztahu k jiným dětem, pokud se jeden z rodičů prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů, pokud je jeden z rodičů závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické a psychologické schopnosti, pokud jeden z rodičů vede nezřízený život, či pokud má jeden z rodičů diagnostikovány závažné psychické problémy (ani v těchto případech však obvykle nelze vyloučit styk takového rodiče s dítětem zcela; srov. rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze dne 17. července 2014 č. 19315/11).
3) Názor dítěte
Posledním, nikoliv však méně důležitým, kritériem, které se navrhuje ve vymezení zájmu dítěte upravit, je názor dítěte, který představuje realizaci participačních práv dítěte. Podle čl. 12 Úmluvy se zaručuje dítěti právo vyjadřovat své názory ohledně všech rozhodnutí, která se ho týkají. Jakékoli rozhodnutí, které pak nebere na zřetel názor dítěte nebo jej patřičně nezohledňuje v závislosti na jeho věku a vyspělosti, nerespektuje možnost dítěte ovlivnit určení jeho zájmu.[footnoteRef:51] Jde o projev zásady být slyšen. [51: Srov. Komentář, s. 10, ř. 53.]
Volba slovního spojení „názor dítěte“ vychází z vymezení participačních práv v právním řádu, např. v ustanovení § 867 odst. 2 OZ či § 875 odst. 2 OZ, v ustanovení § 20 odst. 4 ZŘS nebo obecněji v ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ, neboť ve všech těchto ustanoveních se hovoří o názoru dítěte, nebo nezletilého, nikoli o jeho přání.[footnoteRef:52] [52: Slovní spojení „přání dítěte“ je užíváno v judikatuře Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. Ale např. i Úmluva a Komentář hovoří také o názoru dítěte. ]
Význam názoru dítěte vyzdvihuje i Ústavní soud, když např. v nálezu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14, uvádí, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a že dítěti zásadně musí být umožněno se účastnit jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo je možno jen v jeho zájmu, kdy takový postup je třeba vždy odůvodnit.
Zabývat se názorem dítěte není však jen povinností soudů, ale i rodičů (§ 875 odst. 2 OZ), orgánu sociálně-právní ochrany dětí (§ 100 odst. 4 OSŘ, § 8 odst. 2 a 3 ZSPOD) i jiných příslušných orgánů, řeší-li záležitost, která se dítě dotýká (čl. 12 odst. 2 Úmluvy).
S ohledem na význam tohoto kritéria je třeba se zabývat i způsobem, jakým má být tento názor zjišťován, ale i způsobem, jakým s ním má být nakládáno (ve smyslu přihlížení k němu).
V tomto směru je možné plně odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu a dále na závěry 5. rodinněprávního sympozia (dále v této části jen „Závěry“), které se participací dětí v opatrovnickém soudním řízení zabývalo.[footnoteRef:53] Z uvedených zdrojů lze vyzdvihnout následující poznatky. [53: Závěry jsou dostupné zde: Rodinněprávní sympozia Justiční akademie - jacz.cz.]
Způsob realizace participačních práv dítěte:
Podle ustanovení § 867 odst. 1 OZ poskytne soud dítěti před rozhodnutím, které se dotýkají jeho zájmu, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.[footnoteRef:54] Základem participačních práv je tak poskytnutí relevantních informací dítěti, aby si mohlo vytvořit svůj názor na věc. Zároveň je třeba si uvědomit, že se jedná o právo dítěte, nikoli jeho povinnost. Jak vyplývá z Obecného komentáře č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno (Výbor OSN pro práva dítěte), veškeré procesy, ve kterých je dítě slyšeno a kterých se účastní, musí být dobrovolné, dítě by tak nikdy nemělo být nuceno k vyjádření názoru proti své vůli a mělo by být informováno o tom, že může v jakékoli fázi své zapojení ukončit.[footnoteRef:55] [54: Obdobně viz také ustanovení § 20 odst. 4 ZŘS.] [55: Viz bod 134 písm. d) tohoto komentáře, dostupného v českém znění na: Obecný komentář č. 12 (2009) Právo dítěte být slyšeno (Výbor OSN pro práva dítěte) | Mezi—soudy.]
Ke způsobu realizace participačních práv je dále možné odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 1 As 321/2024, který se zabývá nesprávným postupem soudu: „Vždy je třeba zachovávat respekt k osobnosti nezletilých a bezpečné prostředí pro komunikaci. Za bezpečné prostředí přitom lze považovat zejména takové, ve kterém se dítě nejprve cítí přijímané takové, jaké je, a má tak možnost spolupracovat a porozumět ostatním. Rozhodně však za takové prostředí nelze považovat prostředí jednací síně, v níž je navozena „dusná“ atmosféra a v níž zaznívají nevybíravé kritiky a výčitky na adresu nezletilých bez jakékoliv reakce na pláč nezletilé v průběhu pohovoru. Tímto způsobem vedený pohovor byl pro nezletilé nepřiměřeně zatěžující. Nelze přehlédnout, že tato situace by byla mimořádně obtížná i pro dospělého člověka. Stěžovatelka tak nepřizpůsobila vedení pohovoru tomu, aby byl zachován respekt k důstojnosti nezletilých, zejména k tomu, že děti jsou plnohodnotné a rovnocenné lidské bytosti se specifiky, které jsou dány různou intelektovou, mentální a citovou vyspělostí.“.
Ač se v ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ (hlava první – průběh řízení) hovoří o výslechu dítěte, nejedná se o výslech účastníka ve smyslu důkazního prostředku (zařazené do hlavy druhé – dokazování), ale o úkon soudu sui generis, což vyplývá i ze systematického zařazení dané právní úpravy. V tomto směru je třeba odkázat i na tezi 5 Závěrů, dle které „podstatou participace je, že soud naplňuje práva a potřeby dítěte, nikoliv, že soud získává od dítěte informace o skutkovém stavu věci“.
Další otázkou v rámci participačních práv dítěte je jeho věk a s tím spojená otázka, kdo by měl participační práva dítěte realizovat.
Dle teze 3 Závěrů neexistuje žádný věkový limit pro právo dítěte na vyjádření vlastního názoru. Ústavní soud k tomuto uvádí: „Přání dítěte je důležité zohlednit ať už je dítě v jakémkoli věku. Výslovně vyjádřený názor dítěte je však třeba hodnotit s přihlédnutím k jeho věku; patnáctileté teenager je schopen jednoznačněji své názory a přání srozumitelně verbalizovat, verbální vyjádření názoru tříletého dítěte nemusí být tak směrodatné. U mladších dětí je třeba hodnotit verbální vyjádření jejich názoru s přihlédnutím k jejich věku, rozumové vyspělosti i možnosti jejich manipulace. Případně je u velmi malých dětí třeba zkoumat i jiné metody komunikace, kterými ukazují své porozumění a preference, jako například řeč těla, výrazy ve tváři či kresby.“.[footnoteRef:56] [56: Nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.]
Podle ustanovení § 100 odst. 4 věta třetí OSŘ může soud ve výjimečných případech zjistit názor dítěte též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud k tomuto zároveň konstatoval, odkdy je již vždy třeba zjišťovat názor dítěte napřímo soudem: „V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 o. z., podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem.“.[footnoteRef:57] [57: Nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3900/14.]
Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy má mít dítě možnost vyjádřit své názory ve všech záležitostech, které se ho týkají. Podle teze 10 Závěrů pak „platí úměra, že čím více stát ingeruje do (rodinného) života dítěte, tím intenzivněji by soudy měly naplňovat jeho participační práva“. Pokud soud hodlá zásadním způsobem zasahovat do života dítěte (např. změnit místo bydliště dítěte a místo výkonu povinné školní docházky), musí dát dítěti dostatečný procesní prostor, aby se k takovým změnám mohlo vyjádřit.[footnoteRef:58] [58: Srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2206/2023.]
Způsob zohlednění názoru dítěte:
„Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.“.[footnoteRef:59] [59: Nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13.]
Smyslem participačních práv dítěte v opatrovnickém řízení tak nemůže být prosté vyhovění názoru dítěte při řešení budoucího nastavení otázek péče o něj. Tím by došlo k faktickému přenosu odpovědnosti za vlastní život na dítě ve věku, kdy rozhodně není schopno (bez ohledu na hranici 12 let) domyslet či odhadnout následky svého rozhodnutí.[footnoteRef:60] Není tedy možné rezignovat na hledání zájmu dítěte tím, že bude zaměňován názor dítěte se zájmem dítěte. [60: Jako příklad lze uvést preference benevolentního rodiče, který dítěti dovolí neomezené užívání elektroniky.]
Avšak ani druhý extrém v podobě ignorování názoru dítěte není možné akceptovat. „Názor dítěte, zejména ve věku, kdy je schopno formulovat vlastní přání a stanoviska, musí být soudem respektován. Smyslem zjišťování názoru dítěte není hodnotit, nakolik je jeho pohled objektivní, ale porozumět tomu, jak situaci prožívá. Není možné jeho slovní vyjádření ignorovat jen proto, že může být nepřímo ovlivněn konfliktem mezi rodiči. Naopak právě taková reakce může být výrazem potřeby bezpečí, kterou by měl soud při rozhodování o péči zohlednit.“.[footnoteRef:61] [61: Nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2007/25.]
Zahrnutí vymezení zájmu dítěte do ustanovení § 906 OZ má přispět sjednocení postupů soudů při rozhodování o péči o dítě ve smyslu úvah nad zájmem dítěte s tím, že i nadále by se měly zohledňovat všechny specifické okolnosti dané věci. Zároveň, i s ohledem na výše uvedené, je možné shrnout, že nově navrhovaná právní úprava vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu, která je bez ohledu na navrhované doplnění vymezení zájmu dítěte nadále použitelná.
Pro přehlednost se připojuje zjednodušené grafické znázornění jednotlivých kritérií zájmu dítěte a jejich obsahu.
Diagram – zájem dítěte a jeho kritéria
ČÁST DRUHÁ – změna zákona o soudních poplatcích
K bodům 1 až 5 (§ 11 odst. 3, 4 a 5)
Navrhuje se upravit odstavce 3 až 5 v ustanovení § 11 s cílem odstranit výkladové problémy daného ustanovení a zlepšit systematičnost ustanovení, a tím docílit snadnějšímu porozumění a jednoznačnosti zákonného textu.
Odstavec 3 se navrhuje s ohledem na systematiku ustanovení § 11 přesunout do odstavce 5 a bez změny významu (vyjma vypuštění řízení ve věci styku s nezletilým dítětem – viz komentář k položce 22 bodu 5 Sazebníku poplatků) formulačně zpřesnit. K jeho výkladu tak lze zcela odkázat na důvodovou zprávu k rozvodové novele, neboť zůstává zachován cíl – prostřednictvím zpoplatnění odvolacího řízení ve vybraných řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé omezit rodičovský konflikt v těchto řízeních tak, že se vytvoří psychologický blok pro další obstrukce a prodlužování řízení.[footnoteRef:62] [62: Viz sněmovní tisk č. 728, str. 119, 120, komentář k bodům 2 až 5 (§ 11), dostupný na: Sněmovní tisk 728/0.]
V novém odstavci 3 se navrhuje v písmeni a) zobecnit vymezení řízení o předběžném opatření a o prozatímní úpravě poměrů dítěte tak, aby se osvobození vztahovalo na celé toto řízení a nevznikaly otázky ohledně úkonů činěných účastníky v řízeních zahájených soudem (např. zda je odvolání zpoplatněno či nikoliv).
V novém odstavci 4 se pak navrhuje doplnit, že osvobození podle odstavce 3, resp. podle odstavců 1 a 2, se vztahuje na řízení před odvolacím soudem, jde-li i o řízení o předběžném opatření a o prozatímní úpravě poměrů dítěte. Ve vztahu k výkonu rozhodnutí a exekuci zůstává úprava nedotčená s tím, že je zvolena pouze jiná formulace s ohledem na rozšíření výčtu řízení.
K bodu 6 (Položka 22 bod 5 Sazebníku poplatků)
V Položce 22 bodu 5 se především navrhuje vyjasnit, že soudní poplatek v částce 3 000 Kč za odvolání ve vybraných věcech péče soudu o nezletilé s konfliktním potenciálem se vždy vybere pouze jednou. To znamená, že i když bude odvolání směřovat proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž bylo rozhodnuto o vícero věcech najednou (typicky proti rozsudku vydaného ohledně péče a výživy), tak se za odvolání vybere pouze jeden soudní poplatek v částce 3 000 Kč, a nikoliv dva soudní poplatky ve výši 3 000 Kč za každý předmět řízení zvlášť, tedy v celkové částce 6 000 Kč.
Dále se z výčtu opatrovnických věcí v § 11 odst. 3 ZSOP zpoplatněných ve stadiu odvolání vyjímá styk, kdy tak napříště bude odvolání proti rozhodnutí o styku od soudního poplatku dle § 11 odst. 1 písm. a) ZSOP osvobozeno. Důvodem této změny je skutečnost, že soud může rozhodovat o styku pouze v souvislosti se zásahem do rodičovské odpovědnosti dle § 872 OZ. Toto rozhodnutí má ale natolik závažné dopady na práva rodiče, že se regulace odvolání skrze soudní poplatek jeví být nežádoucí.
ČÁST TŘETÍ – změna zákona o zvláštních řízeních soudních
K bodu 1 (§ 389 odst. 2)
Nově se stanoví možnost soudu rozhodnout o rozvodu manželství bez nařízení jednání, pokud soud za podmínek uvedených v odst. 1 upustí od výslechu konsenzuálních manželů bez nezletilých dětí, přičemž bude možné rozhodnout na podkladě předložených listinných důkazů a manželé s tímto postupem vyjádří souhlas anebo se práva účasti na projednání věci vzdají.
Shledá-li soud, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, vyzve manžele k vyjádření, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Do výzvy lze přitom zapracovat tzv. doložku proti nečinnosti dle § 20 odst. 3 ZŘS, kdy v případě, že se žádný z manželů ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud moci vycházet z toho, že účastník s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. I když soud bude za splnění zákonných podmínek rozhodovat bez nařízení jednání, rozhodnutí vždy musí vyhlásit veřejně (§ 156 odst. 1 OSŘ).
K bodu 2 (§ 398a odst. 2)
Jedná se pouze o legislativně-technickou úpravu odkazu z důvodu doplnění nového odstavce 2 do § 389 ZŘS.
K bodu 3 (§ 398a odst. 3)
Ustanovení vychází z § 755 odst. 3 OZ, dle kterého platí, že soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte pro dobu po rozvodu. Z občanského zákoníku přitom vyplývá, že se poměry dítěte rozumí péče a výživa, rozhoduje-li soud o péči za současného určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 2 OZ, resp. pouze péče, rozhoduje-li soud o péči bez určení jejího rozsahu dle § 907 odst. 1 OZ, ledaže schvaluje dohodu o vyživovací povinnosti k dítěti podle § 919 odst. 4 OZ.
Zákon o zvláštních řízeních soudních poměry dítěte nedefinuje. Proto se obecný pojem v § 398a odst. 3 nahrazuje výslovným uvedením věcí, o nichž soud může v souvislosti s rozvodem manželství v rámci poměrů dítěte rozhodovat. Pokud soud bude u rozvádějících se manželů řešit péči i výživu, potom právní moc rozhodnutí o rozvodu bude vždy navázána na právní moc rozhodnutí v obou těchto opatrovnických věcech.
K bodu 4 (§ 465g odst. 3)
Ustanovení se navrhuje doplnit, aby maximální doba trvání prozatímního rozhodnutí byla stejná jako v případě speciálního předběžného opatření podle ustanovení § 452 a násl. ZŘS, neboť stejně jako v případě předběžné úpravy poměrů dítěte se jedná o prozatímní úpravu, která by neměla trvat příliš dlouho. Dlouhotrvající předběžná, resp. prozatímní úprava může vést k narušení poměrů dítěte tak, že si dítě fakticky pouhým plynutím času zvykne na nové uspořádání poměrů.[footnoteRef:63] [63: Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1942/2016.]
Odkaz na ustanovení § 460 ZŘS se navrhuje rozšířit i na zánik účinků prozatímního rozhodnutí. I v případě prozatímního rozhodnutí bude platit maximální délka jeho účinků s tím, že účinky prozatímního rozhodnutí zaniknou nejpozději uplynutím jednoho roku od jeho vykonatelnosti. To je s ohledem na ustanovení § 471 odst. 2 ZŘS, kdy ve věcech péče soudu o nezletilé by měl soud rozhodovat s největším urychlením a, nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení, zcela odůvodnitelné.
K bodu 5 (§ 468a odst. 4)
Zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje ve výčtu věcí, které mohou být předmětem řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, péči a výživu samostatně v § 466 písm. b) a c). Ačkoliv spolu tyto věci úzce souvisí a v případě jejich souběžného řešení nedává smysl jejich oddělené projednání, nestanoví procesní předpis výslovně spojení těchto řízení. Soudy přesto péči a výživu běžně projednávají v jediném řízení, aniž by o spojení těchto věcí zvlášť rozhodovaly usnesením. Ustanovení § 468a odst. 4 tedy jen reflektuje již zavedenou praxi.
K bodu 6 (§ 469 odst. 4)
Do odstavce 4 se navrhuje doplnit podmínku vyspělosti dítěte tak, aby bylo dítě schopno poučení poskytnuté rodičem pochopit a zpracovat ho. Míra poučení dítěte totiž závisí na věku dítěte a jeho rozumové vyspělosti, kdy s rostoucím věkem dítěte je spojeno i hlubší porozumění dané situaci, významu sdělované informace i důsledkům spojeným s rozhodnutím. Vzhledem k povaze práva dítěte, o kterém má být rodiči poučeno, se navrhuje doplnit po vzoru ustanovení § 867 odst. 2 OZ, aby poučovací povinnost vznikla až ve chvíli, kdy je dítě schopno takovou informaci přijmout (ve smyslu ji plně pochopit), vytvořit si vlastní názor (vědomě učinit rozhodnutí, jestli má být i nadále zastoupeno rodiči, nebo bude chtít zastoupení opatrovníka) a tento sdělit.
Využitím práva dítěte žádat o určení opatrovníka se dítě určitým způsobem vymezuje vůči rodičům, což může být pro dítě obtížné (jak ve smyslu pochopení důsledku tohoto rozhodnutí, tak i samotný projev takového názoru) a klade to na něj větší nároky. I samo procesní právo a jeho reálné pochopení je obtížnější,[footnoteRef:64] proto je potřeba vyžadovat dostatečnou vyspělost dítěte. [64: V tomto směru je možné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém se soud zabývá rozumovou a emocionální vyspělostí dítěte ve vztahu k otázce kdo má přání (názor) dítěte zjišťovat (srov. bod 25), a uvádí: „… dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let …“. ]
Přestože i z platného znění bylo třeba dovodit, že požadavek na splnění poučovací povinnosti rodičů je třeba vztahovat na dítě, které je toho s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost schopné, navrhuje se toto výslovně doplnit, aby nedocházelo k pochybnostem. Uvedené je významné i s ohledem na další následky spojené s tímto poučením, neboť soud může návrhu rodičů vyhovět jen tehdy, bylo-li mu poučení dítěte rodiči osvědčeno (viz ustanovení § 471 odst. 4 ZŘS).
ČÁST ČTVRTÁ – účinnost
S ohledem na povahu navrhovaných změn, které mají jen dílčí význam, se navrhuje stanovit účinnost dnem 1. 1. 2027.
Zájem dítěte - kritéria
Ochrana rodinného prostředí, udržování vztahů a zachování totožnosti dítěte
Zachování vztahu s oběma rodiči
Totožnost dítěte
Zajištění vývoje dítěte a jeho tělesných, citových, vzdělávacích, hmotných a jiných potřeb a bezpečí dítěte
Zohlednění specifických potřeb dítěte
Názor dítěte
Tělesné potřeby dítěte (např. kojení)
Citová péče
Vzdělání (včetně řešení střídání škol)
Bezpečnost dítěte (včetně ochrany před domácím násilím, drogami a jiným nebezpečím)
Zjišťování názoru dítěte
Zohledňování názoru dítěte
Další
Zachování pout v širším smyslu (včetně vztahů se sourozenci, prarodiči atp.)
Skutečný zájem
Komunikace mezi rodiči
Respekt k roli druhého rodiče
40