Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud
Celý záznam KORNDXCGU8JB najdete zde
IV.
- 91 -
Důvodová zpráva
I. Obecná část
1. Zhodnocení platného právního stavu.
Dne 31. prosince 2023 nabyl účinnosti zákon č. 416/2023 Sb., o dorovnávacích daních pro velké nadnárodní skupiny a velké vnitrostátní skupiny (dále jen „zákon o dorovnávacích daních“). Cílem zmíněného zákona byla implementace směrnice Rady (EU) 2022/2523 ze dne 15. prosince 2022 o zajištění globální minimální úrovně efektivního zdanění nadnárodních skupin podniků a velkých vnitrostátních skupin v Unii. Tato směrnice na úrovni Evropské unie zakotvila pravidla tzv. Pilíře 2, který je součástí projektu OECD/G20 „Tax Challenges Arising from the Digitalisation of the Economy – Global Anti-Base Erosion Model Rules (Pillar Two)“, jehož výsledkem jsou Modelová pravidla z prosince roku 2021, která zakotvují společný přístup (common approach) členských států Inkluzivního rámce pro BEPS k minimálnímu efektivnímu zdanění velkých (nadnárodních) korporací (dále též „modelová pravidla“).
Tato iniciativa Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen „OECD“) je jedním z výsledků opatření č. 1 Projektu BEPS, která měla za úkol vyřešit problém mezinárodního zdanění poskytování digitálních služeb. Deklarovanými cíli mezinárodní dohody ohledně projektu Pilíře 2 a také cílem předmětné směrnice je minimalizace tzv. excesivní daňové konkurence mezi státy (jinými slovy úsilí o ukončení daňových praktik větších podniků, které jim umožňují přesouvat zisky do států, kde nepodléhají žádnému nebo jen velmi nízkému zdanění, a snaha o zastavení soutěže týkající se sazeb daní z příjmů právnických osob tím, že bude zavedena celosvětová minimální úroveň zdanění.). Zavedení minimální daňové sazby vede k tomu, že zisky velkých společností jsou zdaněny alespoň na minimální efektivní úrovni ve výši 15 %.
Přijetím modelových pravidel a zmíněné směrnice však práce na těchto projektech neskončily a nadále probíhají jednání, zejména na úrovni OECD, která se zaměřují na konkrétní diskutabilní problematiky s cílem sjednotit postupy a zajistit tím konzistentní a jednotný přístup udržitelný v průřezu všech zainteresovaných států, a to i s ohledem na rozdíly v legislativě, daňovém i účetním systému jednotlivých států. Na základě těchto jednání vznikají podpůrné materiály označované jako „Administrative Guidance“ (v překladu do češtiny „správní pokyny“), u kterých se očekává jejich zapracování do právní úpravy dorovnávacích daní. Vzhledem k tomu, že ani v tuto chvíli nejsou veškerá jednání zcela ukončena, dá se předpokládat, že tato novela zákona o dorovnávacích daních není novelou poslední.
Právní řád České republiky je do značné míry ovlivňován právním řádem Evropské unie, jejímž členským státem je Česká republika od roku 2004. Evropská unie se dlouhodobě snaží o harmonizaci právních řádů členských zemí, a to i v oblasti přímých daní a spolupráce při jejich správě. Mezi nedávno přijaté harmonizační předpisy patří směrnice Rady (EU) 2015/2060, směrnice Rady (EU) 2016/1164, směrnice Rady (EU) 2017/1852, směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2101 a jejich novelizace, a též směrnice o dorovnávacích daních, která je implementována právě prostřednictvím zákona o dorovnávacích daních a zavádí do evropského právního řádu pravidla Pilíře 2.
Práce na projektu Pilíře 2 však i po přijetí předmětné směrnice dále pokračují, a to především na půdě OECD, zejména prostřednictvím správních pokynů, které jsou pro státy uplatňující pravidla Pilíře 2 de facto závazné (přestože jde z právního hlediska o soft law, lze v tomto případě hovořit o „hard“ soft law, protože nejen v České republice tyto správní pokyny zákon upřesňují a dotvářejí).
Současně platí, že proces vydávání správních pokynů se nezastavil – zatím poslední z nich byly vydány v květnu 2026.[footnoteRef:1] [1: https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/topics/policy-sub-issues/global-minimum-tax/side-by-side-package.pdf]
Existuje předpoklad, že mimo již přijatých správních pokynů budou na úrovni OECD průběžně schvalovány další materiály, které budou dodatečně upřesňovat některé aspekty aplikace modelových pravidel, což rovněž vyvolá potřebu jejich návazné implementace do zákona o dorovnávacích daních.
2. Popis obsahu návrhu právního předpisu s uvedením důvodů, které k jeho předložení vedou, a shrnutí základních zásad a nejdůležitějších změn, které oproti stávající právní úpravě zavádí.
V rámci pokračujících jednání na úrovni Inkluzivního rámce OECD/G20 pro řešení problému eroze základu daně a přesouvání zisku při projektu „Tax Challenges Arising from the Digitalisation of the Economy“ došlo v mezičase od zveřejnění novely zákona o dorovnávacích daních č. 315/2025 Sb., která nabyla účinnosti dne 3. září 2025, k vydání dalších správních pokynů, jmenovitě „Administrative Guidance on the Global Anti-Base Erosion Model Rules (Pillar Two)“ zveřejněné 5. ledna 2026 (dále jen „správní pokyny z ledna 2026“).
Výše uvedený dokument upravuje komentář ke globálním modelovým pravidlům proti erozi základu daně schválený dne 11. března 2022. V rámci uvedených správních pokynů dochází zejména k přesnějšímu vymezení zjednodušeného způsobu uplatňování modelových pravidel OECD (dále též „pravidla bezpečného přístavu“).
Čl. 8.3 modelových pravidel zavazuje implementující státy k tomu, aby národní předpisy byly v souladu se všemi vydanými správními pokyny. Obdobně k tomu přistupuje i směrnice o dorovnávacích daních v bodě 24 odůvodnění. V rámci zákona o dorovnávacích daních je poté tato povinnost reflektována v ustanovení § 2 odst. 4 písm. d).
Čl. 8.2.1 modelových pravidel dále normuje, že dorovnávací daň za určitý stát a výkazní období se považuje za nulovou v případě, kdy podávající členská entita učiní rozhodnutí ohledně pravidla bezpečného přístavu, a to v souladu s podmínkami prováděcího rámce k modelovým pravidlům platnými pro dané výkazní období. Obdobně i čl. 32 směrnice o Pilíři 2 ukládá členským státům umožnit aplikovat pravidla bezpečného přístavu v souladu s „kvalifikovanou mezinárodní dohodou o bezpečných přístavech“. Pro účely čl. 32 Směrnice o Pilíři 2 se „kvalifikovanou mezinárodní dohodou o bezpečných přístavech“ rozumí mezinárodní soubor pravidel a podmínek, s nímž všechny členské státy souhlasily a který skupinám spadajícím do působnosti této směrnice poskytuje možnost zvolit si pro určitou jurisdikci jeden nebo více bezpečných přístavů.
Aktuální obsah prováděcího rámce modelových pravidel je v anglickém jazyce k dispozici na internetových stránkách Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.[footnoteRef:2] [2: Global Anti-Base Erosion Model Rules (Pillar Two) | OECD]
Hlavním cílem návrhu zákona je implementace zmíněných správních pokynů z ledna 2026. Vzhledem k tomu, že správní pokyny modifikují aplikaci dorovnávacích daní ve vztahu k některým státům a zavádějí některé další úpravy stávajících pravidel, které mohou mít vliv na vznik a výši daňové povinnosti k dorovnávacím daním, jsou níže uvedena východiska a bližší popis fungování pravidel uvedených ve správních pokynech. Mimo správní pokyny z ledna 2026 a května 2026 návrh zákona obsahuje další úpravy technického charakteru za účelem sladění zákona s aktuálním zněním prováděcího rámce, jakož i dílčí úpravy za účelem zajištění řádné správy dorovnávacích daní, které jsou blíže popsány v příslušných částech důvodové zprávy.
Dne 8. října 2021 dosáhl Inkluzivní rámec OECD/G20 dohody o klíčových aspektech této reformy založené na tzv. dvoupilířovém systému,[footnoteRef:3] jehož součástí je i (jako součást Pilíře 2) projekt globální minimální daně. Již v rámci tohoto prohlášení je uvedeno, že budou zváženy podmínky, za kterých bude systém extrateritoriálního zdanění Spojených států amerických (který předcházel existenci globální minimální daně a je v jistých ohledech podobný pravidlu IIR) koexistovat s globální minimální daní, aby byla zajištěna rovnost podmínek. Tehdejší americký systém extrateritoriálního zdanění nesl název „Global Intangible Low-Taxed Income“ (GILTI), v současné době (po modifikaci původního systému) se systém nazývá „net CFC-tested income“ (NCTI). Na vnitrostátní úrovni současně v USA existuje tzv. „corporate alternative minimum tax“ (CAMT), jakási obdoba QDMTT. [3: Statement on a Two-Pillar Solution to Address the Tax Challenges Arising from the Digitalisation of the Economy – 8 October 2021]
Řada jiných států zároveň již nyní na vnitrostátní úrovni uplatňuje obdobné systémy, ať už formou vnitrostátní minimální „dorovnávací“ daně, nebo formou robustního pravidla zdanění ovládaných zahraničních společností (CFC daň).
Přestože pravidla globálního zdanění interakci stávajících CFC daní a Pilíře 2 předpokládají, v případě tak robustních systémů, jako je ten americký, dochází k poměrně značnému navýšení administrativní zátěže vyplývajícímu z nutnosti aplikovat dva systémy souběžně. Důkazem toho je např. kapitola 2.10 správních pokynů z února 2023 (Allocation of taxes arising under a Blended CFC Tax Regimes). Již tyto správní pokyny se musely vypořádat s tím, jakým způsobem bude interakce systémů probíhat, konkrétně ve vztahu k odlišnému výpočtu základny pro zdanění (v případě globální minimální daně na jurisdikční bázi, v případě GILTI na světové bázi).
Z uvedeného je patrné, že při snaze jednotlivých států zachovat si i po zavedení globální minimální daně „své“ systémy zdanění, může tato snaha vést k značné neefektivitě globální minimální daně, pakliže předpokládáme, že „národní“ systém zdanění plní obdobné cíle jako globální minimální daň. V takovém případě dojde k tomu, že příjem, který je již patřičně „dodaněn“ příslušným národním systémem (a který se aplikuje před globální dorovnávací daní), je následně znovu testován na stejný cíl, tedy na „dodanění“ do příslušné úrovně, které však mohlo proběhnout již na úrovni národního systému.
V průběhu roku 2025 v důsledku snah zejména velkých světových ekonomik zmíněné úvahy o interakci globálního systému Pilíře 2 a národních systémů zdanění nabyly na síle. Nejvýznamnějším projevem této snahy bylo Prohlášení zemí G7 o globální minimální dani ze dne 28. června 2025,[footnoteRef:4] v jehož rámci zazněl výslovný požadavek na vyjmutí holdingů se sídlem v USA z pravidel globální minimální daně (pravidla IIR, pravidla UTPR), a to prostřednictvím zavedení tzv. „side-by-side“ systému („SbS systém“). Svou podstatou znamená SbS systém odchylku od původně přijatého globálního řešení, předpokládající testování minimální úrovně zdanění všech jurisdikcí, ve kterých skupina působí. Mimoto v rámci prohlášení zazněly požadavky na zachování rovných podmínek cílem zachovat společné politické cíle systému „side-by-side“, a rovněž téma zjednodušení systému a zajištění většího souladu tzv. kvalifikovaných vyplatitelných daňových zvýhodnění (QRTCs) a jiných daňových úlev. [4: G7 statement on global minimum taxes - Canada.ca]
Ke zhmotnění požadavků zemí G7 došlo právě v rámci správních pokynů z ledna 2026 (nazývaných též anglickým výrazem „Side-by-side package“). Pravidla obsažená ve správních pokynech se zavádějí formou bezpečných přístavů.
V rámci správních pokynů se zavádí trvalé pravidlo bezpečného přístavu založené na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby (v souvislosti s nímž dochází rovněž k prodloužení dočasného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí o jeden rok, tj. i pro rok 2027, s cílem zajistit hladký přechod mezi tímto přechodným bezpečným přístavem a trvalým bezpečným přístavem založeným na zjednodušené efektivní daňové sazbě).
Správní pokyny zavádějí také preferenční zacházení s daňovými pobídkami (včetně slev na dani či odpočtů od základu daně) založenými na ekonomické podstatě. Zjednodušeně řečeno, daňové pobídky, jejichž výše je odvozena od výše vynaložených výdajů nebo objemu produkce, nebudou nově do limitu stanoveného ve správním pokynu snižovat efektivní daňovou sazbu v jurisdikci.
V neposlední řadě správní pokyn zavádí zmíněný SbS systém, a to jednak v podobě tzv. „Side-bv-side Safe Harbour“ a dále formou tzv. „UPE Safe Harbour“.
Rozdíl těchto dvou pravidel bezpečného přístavu spočívá v tom, že v případě Side-bv-side Safe Harbour se neuplatní IIR ani UTPR v případě, kdy nejvyšší mateřská entita (UPE) je ze státu, který pro dané výkazní období uplatňuje tzv. „Qualified SbS Regime“. Nutno podotknout, že na kvalifikované vnitrostátní dorovnávací daně (QDMTT) se pravidla Side-bv-side Safe Harbour nevztahují a vnitrostátní dorovnávací daně tedy budou i nadále aplikovány i na entity, jejichž nejvyšší mateřská entita je ze státu způsobilého pro Qualified SbS Regime. Stát, který si přeje být v tomto režimu, musí zjednodušeně řečeno splnit podmínku dostatečně robustního zdanění domácích, i zahraničních příjmů (CFC daň). Tyto systémy zdanění přitom musejí sledovat stejný cíl a vést ke srovnatelnému výsledku jako globální minimální daň. Příslušný stát musí rovněž projít kvalifikačním procesem na úrovni OECD a být zapsán v seznamu kvalifikovaných jurisdikcí. Pravidlo bezpečného přístavu se dle správního pokynu aplikuje od výkazních období počínajících dnem 1. ledna 2026. V současné chvíli jsou v seznamu kvalifikovaných jurisdikcí způsobilých pro Qualified SbS Regime uvedeny pouze Spojené státy americké,[footnoteRef:5] není však vyloučeno, že v průběhu času mohou přibýt další státy, neboť systém není explicitně dostupný pouze USA. [5: EUR-Lex - 52026XC00253 - EN - EUR-Lex]
Naopak v případě UPE Safe Harbour, který se rovněž dle správního pokynu aplikuje od výkazního období počínajícího dnem 1. ledna 2026, musí příslušný stát žádající o vstup do SbS systému splňovat pro příslušné výkazní období podmínky pro tzv. Qualified UPE Regime, tedy zjednodušeně splnit podmínky dostatečně robustního zdanění domácích příjmů, přičemž podmínky zdanění těchto domácích příjmů jsou analogické podmínkám zdanění domácích příjmů v rámci Side-bv-side Safe Harbour. Pro splnění podmínek Qualified UPE Regime tedy stát musí mít dostatečně robustní domácí zdanění, ale už nemusí splňovat podmínku dostatečně robustní CFC daně (tak jako je tomu u Side-bv-side Safe Harbour). Stát usilující o získání statusu Qualified UPE Regime musí rovněž projít kvalifikačním procesem na úrovni OECD a být zapsán v příslušném seznamu kvalifikovaných jurisdikcí. V současné chvíli zatím nemá potvrzený status Qualified UPE Regime žádná jurisdikce. Praktickým důsledkem aplikace UPE Safe Harbour je to, že dorovnávací daň pro stát nejvyšší mateřské entity za příslušné výkazní období se pro účely UTPR považuje za nulovou. V tomto ohledu se jedná o jistou obdobu stávajícího přechodného pravidla UTPR Safe Harbour. V případě UPE Safe Harbour současně existuje podmínka, že Qualified UPE Regime musí být přijat a být v platnosti k 1. lednu 2026.
OECD zároveň v správních pokynech z ledna 2026 zdůrazňuje, že se zavazuje zajistit, aby byla řešena veškerá podstatná rizika, která by mohla být identifikována v souvislosti s rovnými podmínkami nebo BEPS, s cílem zachovat společné politické cíle systému globální minimální daně a SbS systému. V rámci plnění tohoto závazku má Inkluzivní rámec provést tzv. stocktake (přezkum) fungování pravidel SbS package, který by měl být dokončen do roku 2029.
Vzhledem k tomu, že projekt Pilíře 2 i po přijetí směrnice o dorovnávacích daních a její implementace do zákona o dorovnávacích daních stále probíhá a jsou Inkluzivním rámcem OECD/G20 schvalovány dodatečné podpůrné materiály (především správní pokyny), jejichž charakter je závazný, je cílem návrhu implementovat závěry doposud schválených materiálů, které nebyly implementovány již přijetím zákona o dorovnávacích daních, přičemž je nutné zajistit implementaci všech závěrů z nich plynoucích do té míry, do jaké není možné tyto závěry provádět pouhým upřesněním nebo úpravou správní praxe. V určitých případech je přitom nutné, aby bylo pravidlo jasně zakotveno v zákoně za účelem zajištění vyšší míry právní jistoty při správě daní.
Přijetí novely zákona o dorovnávacích daních je nezbytné, neboť jí mají být zapracovány tyto oblasti a komponenty celosvětového systému dorovnávacích daní:
· trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro rovnocenný globální režim zdanění,
· trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro domácí režim zdanění,
· trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro daňové pobídky založené na ekonomické podstatě,
· trvalé pravidlo bezpečného přístavu založené na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby,
· prodloužení přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí,
· upřesnění alokace zisků daní v případě entit s prvkem daňové transparence,
· implementace rozhodnutí vyplývajících ze správního pokynu z června 2024,
· další legislativně-technické úpravy s cílem zajistit soulad znění zákona s modelovými pravidly,
· prodloužení přechodného ustanovení pro uplatnění pravidla pro nedostatečně zdaněný zisk.
Zdůrazňuje se, že ačkoliv veškeré řešené oblasti systému dorovnávacích daní, které tato novela do zákona o dorovnávacích daních zapracovává, byly schváleny na úrovni OECD až po přijetí směrnice o dorovnávacích daních, je zcela nezbytné je do právního řádu České republiky důsledně přenést, neboť by jejich nezpracováním nemohl systém dorovnávacích daní v České republice správně a úplně fungovat. Navíc by se v takovém případě česká právní úprava v porovnání se stavem uplatňovaným v jiných státech stala s celosvětovým systémem dorovnávacích daní nekompatibilní a pro velké skupiny nepřehledná a zavádějící. Z pohledu jiných států by navíc nemohla být v případě nezapracování touto novelou navržených úprav naše česká dorovnávací daň považována za kvalifikovanou vnitrostátní dorovnávací daň, čímž by hrozilo dvojí zdanění příjmů českých členských entit (jak českou dorovnávací daní vyměřenou Českou republikou, tak také následně přiřazovanou dorovnávací daní vyměřenou jiným státem).
Protože je směrnice o dorovnávacích daních odrazem modelových pravidel, mělo by platit, že tím dochází i k upřesnění výkladu směrnice, protože ve vztahu k ní zatím nevznikl výklad autonomní (např. v důsledku judikatury Soudního dvora Evropské unie). Směrnice nadto v čl. 32 ukládá členským státům umožnit aplikovat pravidla bezpečného přístavu v souladu s „kvalifikovanou mezinárodní dohodou o bezpečných přístavech“.
S ohledem na to, že modelová pravidla a směrnice o dorovnávacích daních mají zatím totožný výklad, lze i zde dospět k tomu, že jde o přípustný rozvoj pravidel podle směrnice. Příslušná ustanovení však nebyla v návrhu vykázána jako transpoziční, aby bylo zdůrazněno, že ze směrnice o dorovnávacích daních explicitně nevycházejí.
Na závěr se dodává, že se sjednávání správních pokynů účastní členské státy Evropské unie a zástupci Evropské komise a že Evropská komise ve svých vyjádřeních ujistila členské státy, o čemž dále pojednává kapitola čtvrtá této důvodové zprávy věnující se zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii, že veškeré výkladové dokumenty včetně správních pokynů vydaných OECD do prosince roku 2023 (včetně SbS balíčku z ledna 2026)[footnoteRef:6] jsou v souladu se zmíněnou směrnicí a mohou být v členských státech Evropské unie používány. [6: EUR-Lex - 52026XC00253 - EN - EUR-Lex]
Kromě implementace výstupů správních pokynů OECD novela zkracuje lhůtu pro podání daňového přiznání a navazuje se na termín pro podání informačního přehledu, kdy nově budou všichni poplatníci podávat informační přehled ve lhůtě 3 měsíců po konci lhůty pro podání informačního přehledu, a to z důvodu potřeby omezit neúměrně dlouhou prodlevu mezi lhůtou pro podání informačního přehledu a lhůtou pro podání daňového přiznání. Dále novela v oblasti podání oznámení o splnění povinnosti podat informační přehled zavádí možnost podat oznámení pouze jednou, a následně až v případě změn údajů, a zavádí oznámení jako formulářové podání.
V neposlední řadě se nad rámec daňového řádu zavádí institut přechodu daňové povinnosti pro účely dorovnávacích daní v případě zániku poplatníka bez právního nástupce a v případě insolvence poplatníka. Cílem je jednak zajistit hladký průběh likvidace poplatníka, resp. insolvenčního řízení (např. v případě likvidace poplatník velmi často neví, jaká bude jeho daň za zdaňovací období, a tuto informací získá až v řádu jednotek let od zahájení likvidace, tj. až ve chvíli, kdy bude za dané výkazní období sestaven informační přehled). Druhým cílem je zajistit úhradu daně; na této skutečnosti totiž závisí kvalifikovaný status. V situaci, kdy by tento institut neexistoval, by mohlo dojít k tomu, že v případě likvidace nebude budoucí daň po kom vymáhat (neboť nebude existovat právní nástupce), v případě insolvence pak může insolvenční soud rozhodnout, že od placení daňové pohledávky je dlužník osvobozen. To by mohlo vyvolat zejm. následující důsledky pro dorovnávací daně, které má institut přechodu daňové povinnosti za cíl mitigovat:
· potenciální ohrožení kvalifikovaného statusu ČR,
· riziko, že ČR navždy přijde o případné UTPR od určité skupiny, protože neúhradou daně (resp. nemožností úhrady) by se podíl ČR na UTPR dani stal navždy nulový, a UTPR daň, která by byla přiřaditelná ČR, se bude přiřazovat jiným státům,
· riziko zvýšení administrativní zátěže podniků v případě české dorovnávací daně.
V rámci české dorovnávací daně existuje speciální 4letá prekluzivní lhůta (daná směrnicí), po jejímž uplynutí se nevybraná daň vybere na přiřazované dorovnávací dani. Tím by ČR přišla o daňový výnos, skupina by ale daň musela zaplatit a došlo by ke zvýšení administrativní zátěže, protože skupina by musela v daném roce vůči ČR uplatnit jak českou, tak přiřazovanou daň (čímž by byl negován efekt QDMTT Safe Harbour). V níže uvedené tabulce je indikativně vymezen stav implementace dosud vydaných správních pokynů a jiných dokumentů tvořících prováděcí rámec po přijetí této novely.
Dokument/Správní pokyn
Implementace
Poznámka
Modelová pravidla
zákonem o dorovnávacích daních
Implementováno směrnicí 2022/2523
Safe harbours and penalty relief, prosinec 2022
1 Transitional CbCR Safe Harbour
§ 92d - § 92l
-
1 Transitional CbCR Safe Harbour (Transition Period)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
3 Transitional Penalty Relief
-
Sankce jsou obecně diskreční
2 Permanent Safe Harbour
-
Není relevantní pro implementaci
GloBE Information Return, leden 2025
Informační přehled a pokyny
Příloha č. 2 vyhlášky č. 68/2026 Sb.
-
Transitional simplified jurisdictional reporting framework
Příloha č. 2 vyhlášky č. 68/2026 Sb.
-
Odst. 18 (“To achieve this outcome, jurisdictions imposing local filing would not require a Constituent Entity to report information that is different from what they would receive pursuant to exchange of information”)
Příloha č. 2 a 3 vyhlášky č. 68/2026 Sb.
-
AG Únor 2023
1.1. Rebasing monetary thresholds in the GloBE Rules [AG22.04.T18]
-
Není relevantní, prahové hodnoty jsou v EUR
1.2. Deemed consolidation test [AG22.04.T3] (definice Consolidated Financial Statements, definice Controlling Interest)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
1.2. Deemed consolidation test [AG22.04.T3] (definice Entity)
§ 6 odst. 2
-
1.3. Consolidated deferred tax amounts [AG22.04.T3]
§ 35a
-
1.4. Sovereign wealth funds and the definition of Ultimate Parent Entity [AG22.04.T5]
§ 6 odst. 5
-
1.5. Clarifying the definition of ‘Excluded Entity’ (Article 1.5.2) [AG22.04.T13]
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
1.6. Meaning of “ancillary” for Non-Profit Organisations
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2.1. Intra-group transactions accounted at cost
§ 35a
-
2.2. Excluded Equity Gains or Loss and hedges of investments in foreign operations [AG22.04.T8]
§ 54b
2.2. Excluded Equity Gains or Loss and hedges of investments in foreign operations [AG22.04.T8] (odst. 57.4)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2.3. Excluded Dividends – Asymmetric treatment of dividends and distributions [AG22.04.T10] (odst. 37)
§ 39 odst. 3
-
2.3. Excluded Dividends – Asymmetric treatment of dividends and distributions [AG22.04.T10] (odst. 85)
§ 39 odst. 4
-
2.4. Treatment of debt releases
§ 54
-
2.5. Accrued Pension Expenses [AG22.04.T1]
§ 40 písm. m)
-
2.6. Covered Taxes on deemed distributions (Article 4.3.2(e)) [AG22.04.T11]
§ 66 odst. 1 písm. e)
-
2.7. Excess Negative Tax Carry-forward guidance (Art 4.1.5 & 5.2.1) [AG22.04.T6]
§ 58 písm. c), § 60 odst. 2 a 3, § 65, § 108
-
2.8. Loss-making Parent Entities of CFCs
§ 63
-
2.9. Equity Gain or loss inclusion election and Qualified Flow-Through tax benefits
§ 53
-
2.10. Allocation of taxes arising under a Blended CFC Tax Regimes [AG22.04.T17]
§ 151a
-
3.1. Application of Article 7.6 to Insurance Investment Entities [AG22.04.T11] (odst. 99)
§ 76a
-
3.1. Application of Article 7.6 to Insurance Investment Entities [AG22.04.T11] (odst. 100, 102, 103)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
3.2. Exclusion of Insurance Investment Entities from the definition of Intermediate Parent Entity and Partially-Owned Parent Entity [AG22.04.T11]
§ 6 písm. g) bod 2, § 6 písm. h) bod 3
-
3.3. Restricted Tier One Capital (Article 3.2.10) [AG22.04.T11]
§ 47 odst. 3 písm. b)
-
3.4. Liabilities related to Excluded Dividends and Excluded Equity Gain or Loss from securities held on behalf of policyholders (Article 3.2.1(b) and Article 3.2.1(c)) [AG22.04.T11]
§ 46 odst. 1 písm. b)
-
3.5. Simplification for Short-term Portfolio Shareholdings (Article 3.2.1(b)) [AG22.04.T11]
§ 54a
-
3.6. Application of Article 7.5 to Mutual insurance companies [AG22.04.T7]
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
4.1. Deferred tax assets with respect to tax credits under Article 9.1.1 [AG22.04.T12]
§ 35a
-
4.2. Applicability of Article 9.1.3 to transactions similar to asset transfers [AG22.04.T16]
§ 141 odst. 9 (...nebo jiná podobná transakce...)
-
4.3. Asset carrying value and deferred taxes under 9.1.3 [AG22.04.T2]
§ 35a
-
5.1. Qualified Domestic Minimum Top-up Taxes
Část třetí, hlava II, § 3 odst. 4, § 38 odst. 4
-
AG červenec 2023
1 General Currency Conversion Rules for the GloBE Rules
§ 36
-
2 Guidance on Tax Credits (MTTC)
§ 16, § 17 odst. 5, 6, 7, § 43 odst 2 písm. b), § 59 odst. 2 písm. d), § 59 odst. 3 písm. c), § 53
-
2 Guidance on Tax Credits (odst. 36)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
3 Substance-based Income Exclusion (Interjurisdictional Assets and Employees)
§ 82 odst. 6 a 7
-
3 Substance-based Income Exclusion (Simplification, Stock-based compensation, Lease, Impairment Losses, Reduction due to Article 7.2)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
4 Qualified Domestic Minimum Top-up Tax
Část třetí, hlava II
-
118.30
§ 119 odst. 3 a 4
-
vyloučení QDMTT z výpočtu jurisdikční dorovnávací daně
§ 119 odst. 5 písm. a)
-
Transition Years
§ 141a
-
QDMTT payable
§ 79 odst. 6 a 7, § 92a odst. 8
-
5.1 QDMTT Safe Harbour
Část třetí, hlava II, § 92a
-
5.1 QDMTT Safe Harbour (odst. 51)
Příloha č. 2 vyhlášky č. 68/2026 Sb. (POKYNY K VYPLNĚNÍ INFORMAČNÍHO PŘEHLEDU V PŘECHODNÉM OBDOBÍ)
ČR aplikuje českou dorovnávací daň bez switch-off rules a počítá dorovnávací daň na základě rámce účetního výkaznictví ekvivalentního § 38 odst. 1 a 2. Měna výpočtu se určí podle § 36 odst. 1
5.2 Transitional UTPR Safe Harbour
§ 92m
-
AG prosinec 2023
1 Purchase price accounting adjustments in Qualified Financial Statements (consistent reporting condition, goodwill impairment adjustment)
§ 92d odst. 5 - 7
-
1 Purchase price accounting adjustments in Qualified Financial Statements (zbytek guidance)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Tested Jurisdictions)
§ 92j odst. 1
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Consistent use of data - odst. 74.2)
§ 92d odst. 2 písm. b)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Consistent use of data - zbytek)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Using different accounting standards)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Adjustments to Qualified Financial Statements)
§ 92d odst. 2 písm. c). 92h odst. 1 písm. a)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (MNE Groups not required to file CbCR)
§ 92l
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Qualified Financial Statements for Permanent Establishments)
§ 92d odst. 2 písm. d), § 92h odst. 1 písm. b)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Clarifying definition of Simplified Covered Taxes)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Covered Taxes on income of PEs, CFCs, and Hybrid Entities - odst. 74.22)
§ 92h odst. 2
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Covered Taxes on income of PEs, CFCs, and Hybrid Entities - odst. 74.23)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Routine Profits Test)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
2 Further Guidance on the Transitional CbCR Safe Harbour (Treatment of hybrid arbitrage arrangements under the Transitional CbCR Safe Harbour)
§ 92d odst. 2 písm. e), § 92i
-
3 Administrative Guidance on application of GloBE Rules (Consolidated revenue threshold)
§8 odst. 2
-
3 Administrative Guidance on application of GloBE Rules (Mismatch between Fiscal Years of UPE and another Constituent Entity)
§ 37a
-
3 Administrative Guidance on application of GloBE Rules (Mismatch between Fiscal Year and Tax Year of Constituent Entity)
§ 37a
-
4 Further Administrative Guidance on the allocation of Blended CFC Taxes
§ 151a
-
5 Transitional Filing Deadlines for MNE Groups with Short Reporting Fiscal Years
§ 151b
-
6 Simplified Calculation Safe Harbour for Non-Material Constituent Entities
§ 6 odst. 1 písm. n), § 6 odst. 3 a 4, § 92c
-
AG červen 2024
1. DTL recapture
§ 62a
-
1. DTL recapture (Unclaimed Accrual Election)
§ 62a odst. 6, § 58 písm. b)
-
1. DTL recapture (Clarification on the scope of the Recapture Exception Accrual under Article 4.4.5(a))
§ 62 odst. 4 písm. a)
-
2. Divergences between GloBE and accounting carrying values
§ 35a
-
3. Allocation of Cross-border Current Taxes
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
4.1. Extension of the Substitute Loss Carry-forward DTA Introduction
§ 63
-
4.2. Principles for allocating deferred taxes from one Constituent Entity to another Constituent Entity (odst. 71.4 komentáře k čl. 4.4.1 modelových pravidel, odst. 5 komentáře k čl. 9.1.1 modelových pravidel - odložená daň v případě blended CFC)
§ 151 odst. 7
-
4.2. Principles for allocating deferred taxes from one Constituent Entity to another Constituent Entity
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
4.2. Principles for allocating deferred taxes from one Constituent Entity to another Constituent Entity (Five-Year Election)
§ 67a
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.2.1. Issue 1: Tax law of the jurisdiction in which the owner is located)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.3.1. Issue 2a: Interaction of Article 3.5.3 and Article 3.5.4(b))
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.3.4. Issue 2b: Application of Article 3.5.3 when a minority owner holds its interest indirectly through another Constituent Entity)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.4.1. Issue 3: Allocation of cross-border taxes under Article 4.3 in structures including Flow-through Entities)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.5.1. Issue 4: Extension to indirect owners)
Výkladové ustanovení (§ 2)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.5.3. Issue 5: Entities located in jurisdictions without a Corporate Income Tax)
§ 9 odst. 1 písm. d)
-
5. Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities (5.6.1. Issue 6: Matching of taxes and income where an owner is subject to tax with respect to a Reverse Hybrid Entity’s income)
§ 66 odst. 1 psím. d), § 119 odst. 3
-
6. Treatment of Securitisation Vehicles
-
Je relevantní pouze ve vztahu ke switch-off rule (§ 92a odst. 7)
AG leden 2025 (Articles 8.1.4 and 8.1.5 of the GloBE Rules)
-
Není relevantní pro transpozici. Pozn. k odst. 14 správního pokynu – ČR využila možnost danou odst. 24.4 k čl. 8.1.5 modelových pravidel a vyžaduje v rámci přílohy DAP dle vyhlášky č. 68/2026 Sb. dodatečné informace v případě, kdy nejsou položky v informačním přehledu vykázané v souladu s českou legislativou
AG leden 2025 (Article 9.1 of the GloBE Rules)
§ 92g odst. 5, § 141 odst. 4 až 8
-
AG leden 2026
2 Simplified ETR Safe Harbour
§ 92ce - § 92cr
-
3 Extension of the Transitional CbCR Safe Harbour
§ 92d odst. 1, § 92g odst. 1 písm. c)
-
4 Substance-based Tax Incentive Safe Harbour
§ 92cd
-
5 Side-by-Side System
§ 92ca - § 92cc
-
AG květen 2026
§ 92m odst. 1
-
Pozn.: Označení ustanovení jako implementovaného a uvedení odkazu na příslušné ustanovení vnitrostátního právního předpisu se může vztahovat pouze na tu část ustanovení, která vyžaduje legislativní implementaci. Ve zbývajícím rozsahu může mít ustanovení výkladovou povahu (vyplývající zejména z § 2 a nového § 35a zákona o dorovnávacích daních).
3. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu České republiky.
Základní meze pro uplatňování právních předpisů stanoví Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) a Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Návrh je v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož slouží státní moc všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Navrhovaná právní úprava je rovněž v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Povinnosti mohou být také ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). K tomu se v daňové oblasti uplatní ještě ustanovení čl. 11 odst. 5, které stanovuje, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Přezkumu ústavnosti zákonné úpravy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění se Ústavní soud věnoval již mnohokrát, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Pl. ÚS 12/03 či Pl. ÚS 7/03 (vyhlášeném pod č. 512/2004 Sb.). Z této judikatury vyplývá, že:
1. Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy), plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost.
2. Jakkoli je daň, poplatek, příp. jiné obdobné peněžité plnění veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení ústavním pořádkem chráněné, vlastnické sféry (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Ústavní přezkum daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny. K principu rovnosti Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že se nejedná o kategorii absolutní, nýbrž relativní (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/92).
4. Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti, nepředstavuje-li daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění případný zásah do práva vlastnického (čl. 11 Listiny), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivce ve prospěch státu, vůči majetkovému substrátu jednotlivce, nabývá škrtícího (rdousícího) působení. Jinými slovy ke škrtícímu (rdousícímu) působení dochází, má-li posuzovaná daň, poplatek nebo jiné obdobné peněžité plnění ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud zejména v novější judikatuře v určitých případech v daňové oblasti provádí test proporcionality (např. při zásahu do práva na ochranu soukromí) nebo test racionality (např. při zásahu do práva na podnikání).
Navrhovaná právní úprava je z výše uvedených hledisek plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a to i s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k této problematice.
4. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii.
Navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s právem Evropské unie a ustanovení navrhované právní úpravy nezakládají rozpor s primárním právem Evropské unie ve světle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Předkládaná právní úprava zároveň respektuje závazky vyplývající ze sekundárního práva, ke kterým je Česká republika v rámci členství v Evropské unii zavázána.
V daňové oblasti je nutno zdůraznit, že přestože legislativa přímých daní zůstává v pravomoci členských států a obecně nepodléhá na úrovni Evropské unie celkové harmonizaci, tak čl. 115 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“) stanovuje, že Rada Evropské unie na návrh Evropské komise přijímá směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, které mají přímý vliv na vytváření nebo fungování vnitřního trhu. Vzhledem k absenci jiných ustanovení SFEU, která by Evropské unii svěřovala pravomoc v oblasti legislativy zdanění příjmů, je zde pravomoc Rady Evropské unie přijímat směrnice podle č. 115 SFEU dána pouze v rozsahu, v jakém je nezbytné odstranit překážky při vytváření nebo zajištění fungování vnitřního trhu.
Navrhovaná právní úprava je v souladu s relevantním sekundárním právem Evropské unie v oblasti přímých daní, a to směrnicí Rady (EU) 2022/2533 ze dne 14. prosince 2022 o zajištění globální minimální úrovně zdanění nadnárodních skupin podniků a velkých vnitrostátních skupin v Unii.
Kromě článku 115 SFEU jako základu pro harmonizaci v oblasti přímých daní jsou členské státy povinny při výkonu svých pravomocí respektovat principy dané SFEU (zejména články 19 SFEU, 45 SFEU, 49 SFEU, 56 SFEU, 63 SFEU) a dbát na to, aby nedocházelo k neodůvodněné diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo neodůvodněnému omezování volného pohybu osob, služeb a kapitálu nebo svobody usazování, jak bylo opakovaně potvrzeno Soudním dvorem EU. Navrhovanou právní úpravou budou tyto principy plně respektovány.
S ohledem na specifický vztah modelových pravidel, jejich prováděcího rámce a směrnice o dorovnávacích daních lze konstatovat, že bylo zjištěno, že směrnice v některých případech modelová pravidla implementovala chybně, případně došlo v důsledku vývoje jejich prováděcího rámce k posunu od doslovného znění směrnice. Na tyto případy je reagováno v konkrétních ustanoveních důvodové zprávy a tato ustanovení nejsou v návrhu zákona vykázána jako transpoziční. Česká republika a další členské státy v tomto směru komunikují s Evropskou komisí, která členské státy neformálně ujistila, že nepovažuje za odklon od smyslu směrnice, pokud členské státy řádně implementují modelová pravidla včetně aktuálního prováděcího rámce, což se týká i správních pokynů z ledna 2026.
5. Zhodnocení souladu návrhu právního předpisu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána (tzv. prezidentské mezinárodní smlouvy), mají z hlediska hierarchie právních předpisů aplikační přednost před zákony a právními předpisy nižší právní síly. Vztah tzv. prezidentských mezinárodních smluv vůči vnitrostátním právním předpisům je vymezen v čl. 10 Ústavy, kde je princip aplikační přednosti těchto mezinárodních smluv výslovně stanoven. Stanoví-li tedy tzv. prezidentská mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Článek 10 Ústavy tak zaručuje, že při případném nesouladu vnitrostátního práva s tzv. prezidentskou mezinárodní smlouvou musí být respektována tzv. prezidentská mezinárodní smlouva. Mezinárodní smlouvy upravující daně přitom mají vždy povahu tzv. prezidentských mezinárodních smluv (čl. 49 písm. e) Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny). Ústavní soud navíc v nálezu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. rozhodl, že si tehdy platné mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách zachovávají hierarchickou přednost před zákonem jako součást ústavního pořádku České republiky.
5.1. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Pokud jde o aplikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) v oblasti daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění plynoucích do veřejných rozpočtů, je třeba zajistit soulad daňových předpisů s touto úmluvou hned v několika oblastech.
5.1.1. Právo na spravedlivý proces
Pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces, které je zaručeno ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze poukázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ferrazzini proti Itálii. Podle tohoto rozhodnutí daňové záležitosti dosud tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, přičemž veřejný charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a daňovým úřadem nadále převládá. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy se tak podle názoru Evropského soudu pro lidská práva na samotné daňové řízení v rozsahu, v němž se týká zjištění a stanovení daně, nevztahuje, neboť se nejedná o řízení o občanských právech a závazcích.
Jelikož však za nedodržení daňových povinností hrozí daňovému subjektu sankce, na hmotněprávní i procesní aspekty s ní související se použijí ustanovení Úmluvy, která se vztahují na trestní obvinění. Je proto třeba při posuzování souladu navrhované právní úpravy v oblasti daňových předpisů s Úmluvou přihlédnout i k trestním aspektům článku 6, ale i k článku 7 Úmluvy nebo k článku 2 a 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento přístup byl potvrzen i Evropským soudem pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Jussila proti Finsku. Článek 6 odst. 1 Úmluvy sice hovoří o trestním obvinění, nikoliv o řízení o uložení sankce za nesplnění povinnosti, jde však o autonomní pojem práva Úmluvy, který může mít (a také má) jiný obsah než obdobný pojem vnitrostátního práva. Slučitelnost s tímto, ale i dalšími ustanoveními Úmluvy, zejména s požadavkem na uložení trestu (v tomto případě sankce) jen na základě zákona nebo na právo nebýt souzen nebo potrestán (sankciován) dvakrát v téže věci, je přitom zajištěna možností daňového subjektu bránit se takovému jednání jako nesprávnému postupu správce daně obdobně, jak je popsáno ve smyslu ochrany proti svévoli dle článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy. Jedná se tedy jak o využití řádných i mimořádných opravných prostředků, tak o možnost domoci se soudní ochrany ve správním soudnictví v případě, že dojde k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu. Daňový subjekt se tedy může obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Takové soudní řízení přitom v zásadě respektuje základní principy uvedené v článku 6 Úmluvy.
Navrhovaná právní úprava nijak neomezuje možnost domoci se soudní ochrany, která proto zůstává i v tomto případě zajištěna. Lze tedy říci, že navrhovaná právní úprava je v souladu s požadavkem Úmluvy na zajištění práva na spravedlivý proces.
5.1.2. Ochrana majetku
Z výše uvedeného rozhodnutí ve věci Ferrazzini proti Itálii dále vyplývá, že článek 1 Protokolu č. 1, týkající se ochrany majetku, vyhrazuje státům právo přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní. Státům je tedy umožněno přijmout zákony, kterými ukládají povinnost platit daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, avšak s určitým omezením vyplývajícím z požadavku na respektování samotné podstaty vlastnického práva, do kterého je uložením daně, poplatku nebo jiného obdobného peněžitého plnění zasahováno. Takový zásah do vlastnického práva proto musí odpovídat požadavkům zákonnosti, legitimity a proporcionality.
Požadavek zákonnosti je naplněn tehdy, pokud je zásah umožněn právním předpisem, který je v souladu s ústavním pořádkem, je dostupný, předvídatelný a obsahuje záruky proti svévoli.
· Posouzení ústavnosti navrhované právní úpravy je provedeno výše v bodu 3 obecné části důvodové zprávy. Z hlediska Úmluvy přitom hraje roli jen zjevná neústavnost, případně neústavnost potvrzená příslušným orgánem (v České republice Ústavním soudem), jehož rozhodnutí nejsou právním předpisem respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva R & L, s. r. o., a ostatní proti České republice).
· Dostupnost daňových předpisů (v širokém slova smyslu) je zajištěna vyhlášením ve Sbírce zákonů. Vzhledem ke skutečnosti, že daně a poplatky (resp. jiná obdobná peněžitá plnění) lze ukládat pouze na základě zákona, což je zaručeno i na ústavní úrovni čl. 11 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, že všechny základní povinnosti daňového subjektu jsou upraveny na zákonné úrovni, a požadavek dostupnosti je tudíž naplněn.
· Otázka předvídatelnosti tuzemských daňových předpisů (v širokém slova smyslu) byla v minulosti opakovaně řešena Evropským soudem pro lidská práva (např. AGRO-B, spol. s r. o., proti České republice nebo CBC-Union, s. r. o., proti České republice), kde byla nutnost jejich předvídatelnosti potvrzena. Předvídatelnost daňového předpisu souvisí s tím, nakolik je povinnost v právním textu jednoznačně formulována. Navrhovaná úprava směřuje k upřesnění některých institutů zákonů a je vedena snahou předvídatelnost právních norem zvýšit, přičemž formuluje požadavky na jednotlivé daňové subjekty jednoznačně, a tedy i požadavek předvídatelnosti je naplněn.
· Záruku proti svévoli a účinnou obranu proti nesprávnému postupu správce daně představují primárně řádné opravné prostředky podle daňového řádu. Povinností správce daně je přitom v souladu s ustanovením § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu uvést ve svém rozhodnutí poučení o tom, zda je možné proti danému rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je tak možno učinit, u kterého správce daně se odvolání podává, a zároveň upozornit na případné vyloučení odkladného účinku. Pokud by toto poučení bylo nesprávné, neúplné nebo by zcela chybělo, je to spojeno s důsledky pro bono daného daňového subjektu (srov. § 261 daňového řádu). Vedle řádných opravných prostředků lze využít i mimořádných opravných prostředků dle daňového řádu, upravených v § 117 a násl. Kromě toho připouští daňový řád i jiné prostředky ochrany, kterými je třeba rozumět: námitku (srov. § 159 daňového řádu), stížnost (srov. § 261 daňového řádu) a podnět na nečinnost (srov. § 38 daňového řádu). Nadto tehdy, dojde-li k vyčerpání všech opravných prostředků podle daňového řádu, může se daňový subjekt obrátit na soud s žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Riziko svévole je tak díky existenci opravných prostředků, ale i díky možnosti obrátit se na soud eliminováno v nejvyšší možné míře, což platí obecně pro všechny daňové předpisy. Lze tedy konstatovat, že navrhovaná právní úprava nemění možnost daňových subjektů využít opravných prostředků, a tím je zajištěna slučitelnost návrhu úpravy s tímto požadavkem Úmluvy.
Požadavek legitimity znamená, že je nezbytné zajistit, aby zásah, ke kterému má na základě právního předpisu dojít, sledoval legitimní cíle ve veřejném nebo obecném zájmu. Aby byl požadavek legitimity naplněn, je třeba tyto cíle specifikovat. Legitimním cílem je přitom každý cíl, který zákonodárce za cíl prohlásí, neboť neexistuje žádný, ani příkladmý výčet takových cílů, jež by zákonodárce omezoval. Cílem návrhu zákona je zejména zajistit soulad právních předpisů upravujících účetnictví a povinný audit s právním řádem Evropské unie a české právní úpravy dorovnávacích daní s nejaktuálnějším vývojem v oblasti projektu Pilíře 2 (k tomu více v kapitole s názvem Vysvětlení nezbytnosti navrhované právní úpravy a odůvodnění jejích hlavních principů v obecné části této důvodové zprávy).
Proporcionalita (přiměřenost) jako poslední požadavek se na poli čl. 1 Protokolu č. 1 váže k tomu, že jednotlivec nesmí být nucen nést nadměrné individuální břemeno, typicky takové, které ohrožuje samotnou jeho existenci v rovině majetkových poměrů (hrozba ukončení podnikání či úpadku u právnické nebo fyzické osoby), včetně zabezpečování obživy pro sebe a pro rodinu v případě fyzické osoby. Sazby daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, stejně jako výše případných pokut, by proto neměly být likvidační (viz Mikrotechna, s. r. o., proti České republice, nebo ORION Břeclav, s. r. o., proti České republice). To, zda navrhovaná právní úprava nepovede k tzv. škrtícímu (rdousícímu) efektu, je přitom třeba posuzovat i ve vztahu k ústavnímu pořádku (viz výše). S ohledem na charakter navrhovaných opatření nelze ve vztahu k tomuto návrhu zákona hovořit o rdousícím účinku.
Zákaz diskriminace vyjádřený v článku 14 Úmluvy směřuje proti takovému zacházení, kdy by s osobami, které jsou ve stejném nebo obdobném postavení, bylo zacházeno nerovně, nebo naopak, kdy by s osobami, které se nacházejí v odlišném postavení, bylo zacházeno stejně. Pokud by tento přístup neměl žádné opodstatnění, tedy pokud by nebyl opřen o žádný legitimní a objektivní důvod, byl by diskriminační. Návrh zákona nerozlišuje daňové subjekty podle jejich pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry, náboženství, politického a jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Navrhovaná právní úprava je tak v souladu s požadavkem Úmluvy zakazující diskriminaci. Lze jednoznačně konstatovat, že návrh zákona nezavádí žádné opatření, na jehož základě by byl zákaz diskriminace porušen.
V rámci celkového zhodnocení navržené právní úpravy v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze potvrdit, že s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je navrhovaná právní úprava plně slučitelná s touto Úmluvou.
5.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. prosince 1966, vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), zakotvuje
· v článku 2 odst. 3 právo domáhat se ochrany před případným zásahem do práv garantovaných Paktem,
· v článku 3 zákaz diskriminace na základě pohlaví,
· v článku 14 a 15 právo na spravedlivý proces v trestních věcech,
· v článku 17 zákaz svévolných zásahů do soukromého života a
· v článku 26 zákaz diskriminace na základě dalších důvodů.
Tato práva mají zásadně stejný obsah jako obdobná práva zakotvená v Úmluvě, která byla posuzována výše. Výjimkou je zákaz diskriminace dle článku 26 Paktu. Zatímco zákaz diskriminace zakotvený v Úmluvě má povahu akcesorického práva (tedy se ho lze dovolat pouze spolu s porušením jiného práva), v případě Paktu má zákaz diskriminace povahu neakcesorickou, a tedy se jej lze dovolat přímo. Zhodnocení vztahu k zákazu diskriminace provedené v kapitole 5.1.2 však nezáviselo na tom, zda má toto právo akcesorickou nebo neakcesorickou povahu. Na základě tohoto zhodnocení tedy lze dovodit, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 26 Paktu.
S odkazem na výše uvedenou argumentaci k Úmluvě tedy lze konstatovat, že navrhovaná právní úprava je plně slučitelná s Paktem.
5.3. Celkové zhodnocení slučitelnosti
Lze konstatovat, že obsah novely zákona o dorovnávacích daních (stejně jako samotná právní úprava dorovnávacích daní) není v rozporu s platnými smlouvami o zamezení dvojímu zdanění, neboť dorovnávací daně jsou svou konstrukcí zcela svébytným institutem. K otázce prezidentských mezinárodních smluv o zamezení dvojímu zdanění lze tedy uvést, že dorovnávací daně nejsou těmito mezinárodními smlouvami dotčeny.
6. Předpokládaný hospodářský a finanční dopad návrhu právního předpisu na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty.
Nová opatření vycházející z tzv. SbS balíčku, zejména pak zavedení trvalého pravidla bezpečného přístavu pro daňové pobídky založené na ekonomické podstatě, budou snižovat případný pozitivní dopad zavedení dorovnávacích daní, a to o částku v řádu desítek mil. Kč, maximálně v řádu nízkých stovek mil. Kč. Původně vyčíslený odhadovaný dopad dorovnávací daně byl max. 2 mld. Kč po plném náběhu opatření při sazbě daně z příjmů právnických osob ve výši 21 %.
Výdaje související se zaváděním nové právní úpravy se nepředpokládají. Pokud by přesto vznikly, budou pokryty v rámci schválených rozpočtových limitů a stanovených limitů počtu míst a objemu prostředků na platy dotčené rozpočtové kapitoly Ministerstva financí.
7. Odůvodnění jednotlivých ustanovení návrhu právního předpisu; odůvodnění obsahuje vysvětlení jejich účelu a nezbytnosti, popis právních norem v nich obsažených a z nich vyplývajících práv a povinností
Odůvodnění jednotlivých ustanovení návrhu právního předpisu je uvedeno ve zvláštní části důvodové zprávy.
8. Odůvodnění případného návrhu, aby navrhovaná právní úprava nabyla účinnosti k jinému dni než k 1. lednu nebo k 1. červenci kalendářního roku.
Navrhuje se, aby zákon nabyl účinnosti dnem následujícím po jeho vyhlášení, a to z důvodu potřeby zajistit včasnou transpozici závazných závěrů Inkluzivního rámce pro projekt zamezení eroze základu daně a vyvádění zisků (BEPS) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, jejíž aplikace je vázána na pevně stanovené datum.
9. Informace dle zákona o regulaci lobbování.
V souvislosti s přípravou návrhu zákona nedošlo k lobbování.
10. Zhodnocení, zda návrh právního předpisu neobsahuje ustanovení, které by bylo svou povahou technickým předpisem podle právního předpisu upravujícího technické požadavky na výrobky, a informace o splnění oznamovací povinnosti podle tohoto právního předpisu.
Návrh neobsahuje ustanovení, která by svou povahou byla technickým předpisem ve smyslu § 3 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
11. Informaci o konzultaci návrhu právního předpisu s Evropskou centrální bankou a výsledku konzultace, podléhá-li návrh právního předpisu takové konzultaci.
Návrh se netýká oblastí spadajících do působnosti Evropské centrální banky.
12. Předpokládaný dopad návrhu právního předpisu, zejména:
12.1 Dopad na práva a povinnosti fyzických a právnických osob a podnikatelské prostředí České republiky.
Návrh zákona bude mít dopad na subjekty podléhající dorovnávacím daním, tj. na všechny poplatníky daně z příjmů právnických osob, kteří jsou členy velkých nadnárodních skupin nebo velkých vnitrostátních skupin, jež dosahují roční prahové hodnoty konsolidovaných výnosů ve výši alespoň 750 000 000 EUR, a to nejméně ve dvou ze čtyř výkazních období bezprostředně předcházejících zdaňovacímu období.
Návrh by se měl dotýkat jednotek nejvyšších mateřských entit v ČR a řádově nižších tisícovek jiných členských entit v ČR.
Implementace SbS balíčku, konkrétně pak trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro rovnocenný globální režim zdanění, bude mít vliv na entity z ČR, jejichž nejvyšší mateřská entita je z USA. Tyto entity již od výkazního období 2026 budou moci využít zmíněného pravidla bezpečného přístavu a uplatnit tak fikci, že přiřazovaná dorovnávací daň je nulová. Předpokládá se, že opatření bude mít dopad na vyšší stovky českých poplatníků dorovnávací daně.
12.3 Zhodnocení, zda návrhem právního předpisu není zakládána veřejná podpora.
Navrhovanou právní úpravou není zakládána veřejná podpora.
12.4 Sociální dopad, včetně dopadu na specifické skupiny obyvatel, především na osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny.
Navrhovaná právní úprava nemá sociální dopady, a to včetně dopadů na specifické skupiny obyvatel (např. osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny).
12.5 Dopad na rovnost mužů a žen, upravuje-li návrh právního předpisu postavení fyzických osob nebo se tohoto postavení dotýká.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k zákazu diskriminace ani ve vztahu k rovnosti mužů a žen.
12.6 Dopad na životní prostředí.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na životní prostředí.
12.7 Dopad na ochranu práv dětí.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na ochranu práv dětí.
12.8 Zhodnocení dopadů na rodiny, zejména s ohledem na plnění funkcí rodiny.
Navrhovaná právní úprava nemá dopady na rodiny.
12.9 Zhodnocení územních dopadů, včetně dopadů na územní samosprávné celky.
S realizací navrhované právní úpravy nebudou spojeny žádné územní dopady, a to včetně dopadů na územní samosprávné celky.
12.10 Dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad na bezpečnost nebo obranu státu.
12.11 Dopad ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů.
Navrhovaná právní úprava nemá dopad ve vztahu k ochraně soukromí a osobních údajů, neboť neukládá žádné nové zpracování osobních údajů.
13. Zhodnocení korupčních rizik návrhu právního předpisu.
Navrhovaná právní úprava není z korupčního hlediska riziková.
14. Zhodnocení souladu navrhovaného řešení se zásadami tvorby digitálně přívětivé legislativy.
14.1. Budování přednostně digitálních služeb (princip digital by default)
Navržená právní úprava jednak upravuje rozsah digitálně poskytovaných informací a jednak zakládá povinnosti, které jsou vyžadovány též v digitální podobě. Lze tedy konstatovat, že návrh zákona plně naplňuje tuto zásadu.
14.2. Maximální opakovatelnost a znovupoužitelnost údajů a služeb (princip only once)
Návrh zákona spadá do oblasti správy daní, proto jsou informace v něm chráněny daňovou mlčenlivostí podle § 52 a násl. daňového řádu. K významu zásady zachování mlčenlivosti lze uvést, že zákonná garance toho, že s informacemi poskytnutými daňovým subjektem bude nakládáno jako s důvěrnými a zásadně nezveřejnitelnými, je velmi důležitým faktorem pro právní jistotu daňových subjektů a pro realizaci jejich povinnosti tvrzení při správě daní. Povinnost zachovat mlčenlivost má za smysl zejména ochranu informací, které jsou během správy daní o konkrétním subjektu zjištěny, a je vysoce žádoucí, aby subjekt, který poskytl otevřeně údaje o své osobě a o svých finančních záležitostech a poměrech, měl záruku, že nedojde ke zneužití těchto (často velmi citlivých) informací. Zrušení této povinnosti by poté mělo zásadní dopady na správu daní, potažmo na fungování celého státu.
V případě získávání informací správcem daně poté návrh vychází z obecné úpravy daňového řádu, kde podle § 58 odst. 3 je správce daně oprávněn získat informace od jiných osob pouze v případě, kdy je nemůže získat z vlastních zdrojů nebo od jiného orgánu veřejné moci, což je zcela v souladu s touto zásadou.
Návrh poté naplňuje zásadu opakovatelnosti a znovupoužitelnosti údajů v intencích výše řečeného.
14.3. Budování služeb přístupných a použitelných pro všechny, včetně osob se zdravotním postižením (princip governance accessibility)
Tato zásada není návrhem zákona upravena, právní úprava se řídí obecnými právními předpisy upravujícími tuto problematiku.
14.4. Sdílené služby veřejné správy
Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe orgánů Finanční správy České republiky v roli správce daně.
14.5. Konsolidace a propojování informačních systémů veřejné správy
Návrh zákona sám nijak nestanoví, jakým způsobem má příslušný orgán veřejné moci zajistit to, aby jím poskytované služby řádně fungovaly. Návrh zákona tedy nijak neupravuje topologie informačních systémů ani jejich komponent.
14.6. Mezinárodní interoperabilita – budování služeb propojitelných a využitelných v evropském prostoru
Při správě daní z příjmů lze využít instituty mezinárodní spolupráce při správě daní podle zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní“) v rámci které samotná interoperabilita vychází z povahy věci. Komunikaci se zahraničím zajišťují kontaktní místa, kterými jsou Generální finanční ředitelství v roli ústředního kontaktního orgánu a správci daně pověření Ministerstvem financí v roli kontaktních orgánů.
14.7. Ochrana osobních údajů v míře umožňující kvalitní služby (princip nařízení o ochraně osobních údajů)
Návrh zákona je plně v souladu s touto zásadou.
14.8. Otevřenost a transparentnost včetně otevřených dat a služeb (princip open government)
Zásada otevřenosti a transparentnosti je návrhem zákona naplněna v mantinelech základních zásad správy daní podle daňového řádu. Návrh zákona sám o sobě nikterak neomezuje otevřenost a transparentnost.
14.9. Technologická neutralita
Zákon neomezuje technické ani technologické prostředky, které mohou využívat dotčené subjekty. Volba technického řešení je na samotných subjektech.
14.10. Uživatelská přívětivost
Návrh zákona nepředpokládá v této oblasti odchylky od obecné právní úpravy při správě daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění ani praxe orgánů Finanční správy České republiky v roli správce daně.
II. Zvláštní část
Z důvodů uvedených v obecné části důvodové zprávy se přistupuje k novelizaci zákona o dorovnávacích daních.
(§ 8 odst. 2 písm. a))
V návaznosti na kapitolu 3.1 správního pokynu z prosince 2023 (3.1. Consolidated revenue threshold ) se upřesňuje překlad pojmu „allowances“ ve větě „The revenue amounts shall be determined in line with the relevant accounting standard, which may allow for netting for discounts, returns and allowances…“.
(§ 9)
Ustanovení vychází z kapitoly 5 správních pokynů z června 2024 (Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities). Správní pokyny v několika podkapitolách vyjasňují různé aspekty zacházení s tzv. entitami s prvkem daňové transparence, zejména ve vztahu k alokaci zisku a daní.
V rámci podkapitoly 5.5.3. správního pokynu (Issue 5: Entities located in jurisdictions without a Corporate Income Tax) je řešena otázka entit, které jsou ze státu bez daně z příjmů právnických osob. Tyto entity nebudou pro účely daně z příjmů ve svém státě považovány za samostatné daňové subjekty (poplatníky), a tudíž nesplní definici uvedenou v článku 10.2.5. modelových pravidel (§ 9 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních). Správní pokyn však vyjasňuje, že je vhodné, aby taková entita byla i tak považována za hybridní entitu, a to tehdy, pokud nespadá pod čl. 10.2.4 modelových pravidel (§ 9 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních), např. proto, že není splněna podmínka podle čl. 10.2.4 písm. b) modelových pravidel (§ 9 odst. 2 písm. b) zákona o dorovnávacích daních), protože entita má ve státě místo k výkonu činnosti. Taková entita by tedy zároveň pro účely dorovnávacích daní typicky byla ze státu, podle jehož právního řádu je ustanovena (§ 21 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních, resp. čl. 10.3.1 písm. b) modelových pravidel).
(§ 35a)
Navrhované ustanovení se vkládá za účelem jednoznačného vyjasnění vztahu mezi hodnotami vykazovanými v běžném finančním účetnictví členské entity a hodnotami, se kterými pracují modelová pravidla a jejich prováděcí rámec.
Základním principem a výchozím bodem dorovnávacích daní je skutečnost, že zjištění kvalifikovaného zisku nebo ztráty a upravené výše zahrnutých daní vychází z údajů finančního účetnictví. Z tohoto důvodu se pro hodnoty aktiv, dluhů, odložených daňových pohledávek a odložených daňových dluhů primárně přebírají jejich hodnoty zachycené v tomto účetnictví.
V návaznosti na probíhající vývoj prováděcího rámce OECD (zejména tzv. Administrative Guidance) je však zřejmé, že modelová pravidla v řadě specifických situací vyžadují odchylný postup oceňování, který modifikuje standardní účetní zachycení. Pravidla de facto vytváří specifické koncepce pro účely dorovnávacích daní (např. GloBE carrying value nebo GloBE deferred tax). Může jít například o oceňování aktiv nabytých při vnitroskupinových transakcích, které jsou v účetnictví zachyceny v historických pořizovacích nákladech, ačkoliv prováděcí rámec pro účely dorovnávacích daní vyžaduje jejich ocenění na principu tržního odstupu (viz např. oddíly 1.3, 2.1, 4.1. a 4.3 správního pokynu z února 2023, nebo oddíly 2 a 4 správního pokynu z června 2024). Stejně tak mohou nastat situace, kdy prováděcí rámec vyžaduje konstrukci a zohlednění odložené daně i v případech, kdy ve finančním účetnictví vůbec zachycena není, nebo vyžaduje její specifický přepočet, jak je popsáno např. v kapitole 2 správního pokynu z června 2024 (Divergences between GloBE and accounting carrying values), kdy odložená daň pro účely dorovnávacích daní je de facto časový rozdíl mezi čitatelem a jmenovatelem výpočtu efektivní daňové sazby.
Ačkoliv obecný soulad výkladu zákona s modelovými pravidly a prováděcím rámcem zajišťuje již § 2, pojmy jako „účetní hodnota aktiva/dluhu“ nebo „odložená daň“ jsou v našem právním řádu hluboce spjaty se zákonem o účetnictví nebo účetními standardy. Existuje proto riziko, že by daňová praxe tyto pojmy interpretovala striktně optikou účetních předpisů a neaplikovala by fiktivní odchylky vyžadované modelovými pravidly a jejich prováděcím rámcem.
Aby se předešlo nutnosti složitě a detailně implementovat do zákona vysoce technická a neustále se doplňující pravidla pro stanovení ocenění a související určení odložené daně pro účely dorovnávacích daní obsažená ve správních pokynech, zavádí se toto obecné pravidlo. To výslovně normuje, že pokud modelová pravidla nebo prováděcí rámec stanoví pro určitou situaci specifická pravidla pro ocenění aktiva nebo dluhu nebo pro vyčíslení odložené daně, mají tyto specifické postupy pro účely dorovnávacích daní vždy přednost před hodnotou uvedenou ve finančním účetnictví. Toto řešení významně posiluje právní jistotu poplatníků i správce daně.
K bodům 4 a 5 (§ 37)
Vypouští se povinnost vydat ve finančním zpravodaji modelovou smlouvu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku přeloženou do českého jazyka. Překlad se jeví jako nadbytečný ve chvíli, kdy pouze některé dílčí pasáže modelové smlouvy o zamezení dvojímu zdanění jsou relevantní pro dorovnávací daně; tyto relevantní pasáže jsou současně již uvedeny v prováděcím rámci (komentáři k modelovým pravidlům), kde jsou uvedeny do kontextu konkrétního ustanovení modelových pravidel. Současně prováděcí rámec již obsahuje odkaz na příslušnou originální verzi modelové smlouvy o zamezení dvojímu zdanění a umístění smlouvy nebo její úplné znění bude zveřejněno ve Finančním zpravodaji v originálním jazyce. Současně se pro zvýšení právní jistoty bude nově zveřejnění ve Finančním zpravodaji podléhat také dokument podle § 92c odst. 3 písm. b) (tedy dokument přijatý Inkluzivním rámcem pro projekt zamezení eroze základu daně a vyvádění zisků (BEPS) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj pod názvem Dokumentace k převodním cenám a podávání zpráv podle zemí, Opatření 13 - Závěrečná zpráva 2015, vydaný dne 5. října 2015, nebo podobný později přijatý dokument, který jej nahrazuje).
K bodům 6 a 7 (§ 37a)
V návaznosti na kapitolu 3.3 správního pokynu z prosince 2023 (Mismatch between Fiscal Year and Tax Year of Constituent Entity) se za účelem zvýšení právní jistoty normuje, že případ nesouladu mezi účetním a zdaňovacím obdobím může nastat i v případě entity, která při výpočtech vychází z rámce účetního výkaznictví podle § 38 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních.
K bodům 8 až 12 (§ 39 odst. 3, § 40 písm. d) a l) a § 50 odst. 5 a 6)
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví a zpřesnění účetní terminologie se upravuje účetní terminologie taktéž v zákoně o dorovnávacích daních.
K bodům 13 a 14 (§ 58 písm. b))
V návaznosti na možnost sledování odložených daňových dluhů v dílčí agregované formě podle kapitoly 1 správních pokynů z června 2024 (DTL Recapture) rozšiřuje tento správní pokyn i možnost použití rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení formou střednědobého rozhodnutí i na tyto agregované položky, aniž by musel poplatník vyhodnocovat (tak jako je tomu u krátkodobého rozhodnutí ohledně nenárokovaného časového rozlišení), zda se předpokládá jejich vypořádání ve stanovené lhůtě pěti let podle § 62 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.4.4 modelových pravidel). V konsolidovaném komentáři k modelovým pravidlům je rozhodnutí zakotveno v odst. 112.1 až 112.6 ke článku 4.4.7.
Ustanovení § 58 písm. b) zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.4.7 modelových pravidel) stanoví krátkodobé rozhodnutí, které umožňuje členské entitě odložený daňový dluh (DTL) v daném výkazním období nezahrnout do celkové částky úpravy odložené daně, pokud se neočekává, že do konce pátého následujícího výkazního období dojde k jeho úplnému vypořádání. Pokud je učiněno krátkodobé rozhodnutí podle § 58 písm. b) zákona o dorovnávacích daních, bude vypořádání takového DTL rovněž vyloučeno z celkové výše úpravy odložené daně (v souladu s čl. 4.4.2(a) modelových pravidel, resp. § 61 odst. 5 písm. b) zákona o dorovnávacích daních). Pravidlo DTL recapture se vztahuje pouze na DTL, který je zahrnut do výpočtu upravené výše zahrnutých daní pro příslušné výkazní období. Pokud není DTL zahrnut do upravené výše zahrnutých daní, nepodléhá pravidlu DTL recapture.
Krátkodobé rozhodnutí je možné učinit pro DTL, u nichž se neočekává úplné vypořádání do pěti výkazních období. Toto rozhodnutí musí být provedena pro DTL v souladu s přístupem sledování používaným členskou entitou pro dané DTL. Pokud jsou DTL sledovány jednotlivě, rozhodnutí musí být provedena u každého DTL položku po položce; pokud je sledování založeno na přístupu „GL account“ („účet hlavní knihy“, „účet GL“), rozhodnutí musí být provedena pro všechny DTL zahrnuté v GL account; pokud je sledování založeno na přístupu „Aggregate DTL Category“ (seskupení účtů, „agregovaná kategorie DTL“), rozhodnutí musí být provedeno pro všechny DTL zahrnuté v agregované kategorii. Z toho vyplývá, že rozhodnutí nemůže být učiněno na podmnožinu DTL v rámci GL account nebo na podmnožině agregované kategorie nebo na části individuálního DTL.
Mimoto může členská entita učinit střednědobé rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení pro GL account nebo Aggregate DTL Category bez ohledu na očekávání ohledně doby vypořádání jednotlivých DTL nebo GL account nebo Aggregate DTL Category jako celku.
Pokud je ve vstupním období učiněno střednědobé rozhodnutí pro danou kategorii (tj. DTL související s GL account nebo s Aggregate DTL Category), jsou všechny relevantní DTL a jejich vypořádání vyloučeny z upravené výše zahrnutých daní, dokud nebude rozhodnutí zrušeno. Členská entita musí určit částku v Aggregate DTL Category nebo GL account, která se vztahuje k DTL před vstupním obdobím, protože vypořádání DTL před vstupním obdobím jsou zahrnuta do výpočtu upravené výše zahrnutých daní (vizte také odst. 90.30 a 90.31 komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel). Za tímto účelem se první vypořádání v agregované kategorii DTL nebo účtu GL považují za vypořádání DTL před přechodným rokem.
V případech, kdy členská entita provede krátkodobé rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení pouze pro některé výkazní období nebo zruší střednědobé rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení, musí členská entita použít příslušnou metodiku sledování DTL, aby určila, zda se vypořádání DTL v následujících výkazních obdobích vztahují k nárokovaným nebo nenárokovaným DTL.
V případech, kdy členská entita začne uplatňovat pravidla DTL recapture na GL account nebo Aggregate DTL Category, na kterou se vztahovalo rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení pro všechna předchozí výkazní období počínaje vstupním obdobím, se při výpočtu upravené výše zahrnutých daní nezohlední vypořádání částek DTL, která nebyla v předchozích výkazních obdobích nárokována. Při určování, které vypořádání DTL se vztahuje k nenárokovanému časovému rozlišení v Aggregate DTL Category nebo GL account, použije členská entita svou metodiku pro určení, které vypořádání DTL se vztahuje k DTL před vstupním obdobím, a zachází s nenárokovanými časovými rozlišeními, jako by vznikaly následně po DTL vzniklých před vstupním obdobím a před jakýmikoli DTL, na které se vztahuje pravidlo DTL recapture. Pokud tedy například členská entita používá jako metodiku vypořádání pro Aggregate DTL Category metodu FIFO, budou vypořádání DTL považována za vypořádání nenárokovaných časových rozlišení až po vypořádání všech DTL vzniklých před vstupním obdobím.
Závěrem lze připomenout, že pravidlo pro opětovné zahrnutí se vztahuje pouze na DTL zahrnuté do výpočtu upravené výše zahrnutých daní.
1. (§ 59 odst. 1 písm. d))
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví a zpřesnění účetní terminologie se upravuje účetní terminologie taktéž v zákoně o dorovnávacích daních.
1. (§ 62 odst. 4 písm. a))
Kapitola 1 správních pokynů z července 2024 (DTL recapture) upřesňuje rozsah výjimky pro opětovné zachycení podle čl. 4.4.5(a) modelových pravidel (§ 62 odst. 4 písm. a) modelových pravidel). Nové pravidlo je uvedeno v odst. 60 kapitoly 1 správního pokynu (Clarification on the scope of the Recapture Exception Accrual under Article 4.4.5(a)). Pronajímatel hmotného majetku může v účetnictví reflektovat náklady na pronajatý majetek prostřednictvím účetního leasingu. V rámci účetnictví může pronajímatel vykázat náklady na hmotný majetek, který je předmětem leasingu, jako pohledávku, nikoli jako hmotný majetek. Pro daňové účely však může pronajímatel uhradit náklady na pronajatý majetek prostřednictvím odpisů, často zrychlených odpisů. V takových případech bude načasování úhrady nákladů na pronajatý majetek pro účetní a daňové účely odlišné a často povede ke vzniku odloženého daňového dluhu. Tento odložený daňový dluh v tomto případě odpovídá svým charakterem obdobným institutům (např. odpisům) a spadá do působnosti článku 4.4.5(a) modelových pravidel (§ 62 odst. 4 písm. a) zákona o dorovnávacích daních), pokud je pronajatý majetek hmotným majetkem.
(§ 62a)
Navrženým ustanovením se provádí implementace dlouhodobého rozhodnutí ohledně nenárokovaného časového rozlišení podle odst. 61 kapitoly 1 správních pokynů z července 2024 (DTL recapture). V návaznosti předmět tohoto výkladového správního pokynu, který se zabývá možnostmi sledování odložených daňových dluhů (DTL) a jejich podmínek, včetně vztahu ke vstupnímu období (vizte odst. 90 až 90.33 komentáře k čl. 4.4.4. modelových pravidel), jimiž se poplatníci dorovnávací daně řídí při stanovení celkové výše úpravy odložené daně podle § 61 zákona o dorovnávacích daních (v anglickém jazyce „Total Deferred Tax Adjustment Amount“, zakotveno v čl. 4.4 modelových pravidel), a zejména pak ve vztahu ke stanovení výše opětovně zahrnutého odloženého daňového dluhu podle § 62 zákona o dorovnávacích daních (v anglickém jazyce se pravidlo kolokviálně označuje jako DTL recapture rule a je zakotveno v čl. 4.4.4 modelových pravidel), se zavádí střednědobé rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení pro případ, že poplatník dle správního pokynu odložené daňové dluhy v souladu s podmínkami správního pokynu na bázi jednotlivého účtu (GL account) nebo seskupení účtů (Aggregate DTL Category).
Revidovaný komentář k článku 4.4.4 modelových pravidel (odst. 90) stanoví podrobná pravidla pro sledování zpětného zahrnutí odložených daňových dluhů (DTL) u členských entit. DTL lze sledovat (i) položku po položce, (ii) podle účtu hlavní knihy (GL account) nebo (iii) na bázi seskupení účtů (Aggregate DTL Caterogy), pokud jsou splněna pravidla pro agregaci. Specifická pravidla pro Aggregate DTL Catagory jsou poté blíže popsána v odst. 90.6–90.11 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel).
Přístupy ke sledování lze kombinovat. Například lze použít přístup založený na Aggregate DTL Category pro DTL související s určitými rozvahovými účty (za předpokladu, že jsou splněny níže příslušné požadavky), přístup založený na GL account pro DTL související s určitými účty hlavní knihy a sledování po položkách pro DTL zahrnuté v konkrétním účtu hlavní knihy. Nelze však určité DTL na účtu hlavní knihy agregovat a zbytek sledovat po jednotlivých položkách.
Agregace podléhá určitým podmínkám (odst. 90.1–90.5 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel): určitá aktiva (např. neodepisovatelná nehmotná aktiva, dlouhodobá odepisovatelná nehmotná aktiva a pohledávky a dluhy spřízněných stran) lze sledovat pouze na úrovni účtů hlavní knihy; účty hlavní knihy, které generují odložené daňové pohledávky (DTA) nebo „kolísavé účty“ (které se střídají mezi pozicemi DTA a DTL), nelze zahrnout do Aggregate DTL Category. DTL související s položkami vyloučenými z kvalifikovaného zisku nebo ztráty (např. určité položky OCI, pokud nejsou recyklovány přes výsledek hospodaření) jsou vyloučeny.
Vzhledem k tomu, že skupiny obecně nesledují zůstatek DTL ke konkrétním aktivům nebo dluhům, je k určení, zda se vypořádání vztahuje k částkám, které vznikly v předchozích pěti letech, nebo k částkám, které byly dříve předmětem opětovného zachycení podle článku 4.4.4 modelových pravidel (§ 62 zákona o dorovnávacích daních), je zapotřebí vytvořit určitou metodiku. Pravidlo se přitom nezabývá jen stanovením nevypořádané částky podle § 61 odst. 1 a 2 zákona o dorovnávacích daních, ale i pro určení souvisejících skutečností, jako je vypořádání odloženého daňového dluhu vzniklého před vstupním obdobím (na který se DTL recapture nevztahuje) nebo vypořádání nenárokovaného časového rozlišení (§ 58 písm. b) zákona o dorovnávacích daních), nebo vypořádání odloženého daňového dluhu, který již byl předmětem DTL recapture rule (§ 61 odst. 3 písm. b) zákona o dorovnávacích daních).
Za tímto účelem je vytvořen systém FIFO/LIFO. Metodika LIFO je konzervativnější přístup, protože zmírňuje riziko, že dlouhodobé DTL nebudou po pěti letech znovu zachyceny nebo že příslušné opětovné zachycení bude odloženo na neurčito.
Výše uvedený princip (FIFO/LIFO) je zaveden proto, že určení, kdy se konkrétní DTL vypořádá, představuje často problém, protože členská entita obvykle nevytváří samostatné DTL pro každou transakci a poté toto DTL nevypořádá, když se příslušná účetní a daňová hodnota vrátí do souladu. Členská entita místo toho obvykle porovnává rozdíl mezi účetní hodnotou a daňovou hodnotou aktiv a dluhů na konci roku vykázaných s určitým stupněm agregace, aby určila DTL s ohledem na tato aktiva nebo dluhy. Odložený daňový náklad přiřaditelný k DTL vykázaný ve výkazu zisku a ztráty je tedy založen na pohybu zůstatku DTL od konce předchozího roku.
Pravidlo DTL recapture se vztahuje na DTL, které nejsou vypořádány do pěti výkazních období. Členské entity musí použít metodiku FIFO nebo LIFO k určení, zda dlouhodobé DTL zůstávají nevypořádané po pětiletém období, přičemž je vyžadována primárně metodika LIFO, pokud nejsou prokazatelně splněny podmínky pro metodiku FIFO. Samotný DTL recapture je založen na identifikaci „neoprávněného zůstatku“ (Unjustified Balance) na konci testovaného období (odst. 90. 12–90.24 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel).
Správní pokyn rovněž zavádí zjednodušení pro krátkodobé DTL, které se vypořádají do pěti let, což umožňuje osvobození od podrobného sledování při splnění podmínek, včetně prokázání objektivních skutečností, na jejichž základě lze zjednodušení použít (např. krátkodobá aktiva, pohledávky inkasované do pěti let, krátkodobé smlouvy, určité zásoby). Toto je popsáno v odst. 90.24–90.29 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel).
Následující příklady ilustrují objektivní skutečnosti, které mohou být relevantní pro účely prokázání, že DTL je krátkodobé DTL.
· U DTL týkajících se odepisovatelných aktiv, která nepodléhají výjimce z opětovného zachycení podle článku 4.4.5 modelových pravidel (§ 62 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních), může být možné objektivně určit, že k vypořádání dojde do pěti let, pokud je například nakoupený nehmotný majetek (např. seznam zákazníků) pro účetní účely odepisován lineární metodou deset let, zatímco doba daňového odepisování (rovněž založená na lineární metodě) je stanovena na pět let, je možné objektivně určit, že vypořádání dojde do pěti let od roku vzniku DTL.
· U DTL týkajících se určitých pohledávek se pravidlo zdanění může řídit principem hotovostní báze (tj. příjem je zahrnut do zdanitelného příjmu v roce skutečného přijetí), zatímco pro účetní účely se vykazování výnosů řídí akruálním principem (např. v době splatnosti platby podle smlouvy). V takovém případě, pokud je členská entita schopna prokázat, že pohledávky související s těmito DTL jsou inkasovány, odepsány (nebo zpeněženy jiným způsobem, např. následným prodejem, je-li to relevantní pro daňové účely) do pěti let od splatnosti platby, může využít zjednodušení. Za tímto účelem může členská entita zohlednit platební podmínky uvedené v podkladových smlouvách, historické pozorování inkasa pohledávek, své zásady a postupy týkající se účtování nedobytných pohledávek do nákladů a jakékoli další okolnosti, které lze objektivně pozorovat a zdokumentovat.
· U DTL souvisejících s daňovým pravidlem, které umožňuje odložení zisku z prodeje nemovitosti až na maximálně pět let, je možné objektivně určit, že k vypořádání DTL dojde do pěti let.
· DTL týkající se určitých odložených nákladů, které nespadají pod výjimku pro opětovné zachycení podle článku 4.4.5 modelových pravidel, mohou vzniknout, protože účetní pravidlo vyžaduje, aby byly náklady rozloženy po příslušnou ekonomickou životnost aktiva, smlouvy nebo služby, ke které se vztahují (např. licence na využívání softwaru), zatímco pro daňové účely jsou náklady plně odepsány v roce skutečné platby. V takových případech, pokud je členská entita schopna prokázat, že ekonomická životnost, na kterou jsou odložené náklady pro účetní účely rozloženy, není delší než pět let, bude moci využít zjednodušení.
· DTL mohou vzniknout v souvislosti s dlouhodobými smlouvami, u nichž se účetní kritéria pro zachycení výnosů měří pokrokem směrem k úplnému splnění závazku, zatímco pro daňové účely jsou výnosy zdanitelné až po dokončení smlouvy (bez ohledu na to, kdy jsou platby za smlouvu přijaty). V takových případech, kdy může členská entita prokázat, že doba trvání kontraktu (např. stavební smlouvy) je kratší než pět let, může využít zjednodušení.
· DTL mohou vzniknout v souvislosti se zásobami zastupitelného zboží, u nichž se účetní oceňovací kritéria liší od kritérií používaných pro daňové účely. Například pokud členská entita používá metodu FIFO pro daňové i účetní účely, ale pro zásoby používá oceňovací techniku, která trvale vede k nižší hodnotě pro daňové účely než pro účetní účely, a členská entita je schopna prokázat, že zásoby mají obrat kratší než pět let, bude moci využít zjednodušení. U DTL souvisejících s dlouhodobými zásobami (například vínem nebo lihovinami) se nepředpokládá, že by se zjednodušení mohlo využít.
Pokud členská entita již nemůže takto učinit, začne znovu prospektivně uplatňovat pravidlo DTL recapture. K tomu může dojít například v důsledku změny daňových předpisů, která způsobí, že se DTL stanou dlouhodobými DTL. Za účelem uplatnění pravidla DTL recapture musí členská entita určit, zda Aggregate DTL Category splňuje požadavky na souhrnné sledování, a stanovit příslušnou metodiku opětovného zachycení (FIFO nebo LIFO). Zůstatek DTL na GL account nebo Aggregate DTL Category na počátku výkazního období, ve kterém již nelze zjednodušení uplatnit, se posuzuje stejně, jako by se jednalo o DTL vzniklé před přechodným rokem (vizte níže).
Správní pokyn dále řeší také uplatnění pravidla o opětovném zachycení na vstupní období (zde myšleno jako období, kdy se již neuplatňuje přechodné pravidlo bezpečného přístavu založené na informacích obsažených ve zprávě podle zemí). Pravidlo opětovného zachycení se vztahuje na DTL, které jsou zahrnuty do výpočtu upravené výše zahrnutých daní počínaje vstupním obdobím. DTL zahrnuté do systému GloBE podle článku 9.1.1 modelových pravidel (§ 141 odst. 1 a 2 zákona o dorovnávacích daních) nepodléhají pravidlu opětovného zachycení (jak je již uvedeno v odstavci 6.3 komentáře k článku 9.1.1 modelových pravidel). Toto je popsáno v odst. 90.30–90.31 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel). Je tedy potřeba se vypořádat s tím, jakým způsobem vyloučení provést. Například pokud členská entita používá k opětovnému zachycení metodiku FIFO, vypořádání DTL se nejprve přiřadí k DTL před vstupním obdobím a jako taková se vyloučí z výpočtu „Outstanding balance“. Jakmile je částka těchto DTL před vstupním obdobím vyčerpána, následná vypořádání se zahrnou do výpočtu Outstanding balance“ a zohlední se v příslušné metodice opětovného zachycení. Pokud členská entita používá metodu LIFO, vypořádání za výkazní období se nejprve přiřadí k „Outstanding balance“ v příslušném rozsahu a poté k DTL před vstupním obdobím.
Správní pokyn také stanovuje pravidla pro zacházení se změnami rozsahu GL accounts nebo Aggregate DTL Category. Očekává se, že členské entity nebudou chtít často měnit tyto kategorie kvůli administrativní zátěži. Členská entita však může chtít nebo potřebovat změnit jejich rozsah v situacích, kdy se změní účtový rozvrh nebo nastavení výkaznictví, například v souvislosti s podnikovými kombinacemi nebo s modernizací systémů finančního výkaznictví nebo informačních systémů, popř. z jiných důvodů. Toto je popsáno v odst. 90.32–90.33 konsolidovaného komentáře k čl. 4.4.4 modelových pravidel. Řešení je založeno na realokaci relevantních hodnot na nové kategorie na základě „rozumného předpokladu“, aniž by došlo k dvojitému započítávání nebo nezapočítávání. Za tímto účelem správní pokyn definuje „relevantní hodnoty“ jako 1. hodnotu Unjustified Balance, 2. hodnotu Outstanding Balance, 3. hodnotu DTL vzniklých před vstupním obdobím, která ještě nebyla vypořádána, 4. vzniklé DTL za posledních pět let před změnou.
(§ 66 odst. 1 písm. d))
Přistupuje se k opravě legislativně technické chyby spočívající ve špatném odkazu v rámci aktuálně platného § 63 zákona o dorovnávacích daních.
K bodům 19 a 20 (§ 64 odst. 1)
Za účelem zvýšení právní jistoty se v § 64 zákona o dorovnávacích daních upřesňuje, že rozhodnutí ohledně odložené daňové pohledávky z kvalifikované ztráty (GloBE Loss Election podle čl. 4.5 modelových pravidel) se aplikuje namísto („in lieu“) pravidel o celkové výši úpravy odložené daně (čl. 4.4 modelových pravidel).
1. (§ 66 odst. 1 písm. d))
Ustanovení vychází z kapitoly 5 správních pokynů z června 2024 (Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities). Správní pokyny v několika podkapitolách vyjasňují různé aspekty zacházení s tzv. entitami s prvkem daňové transparence, zejména ve vztahu k alokaci zisku a daní.V rámci podkapitoly 5.6.1. správních pokynů („Issue 6: Matching of taxes and income where an owner is subject to tax with respect to a Reverse Hybrid Entity’s income“), se řeší situace, kdy v důsledku pravidla „tested entity/reference entity“ (vizte k tomu podkapitolu 5.2 správních pokynů (Application of Article 3.5.1(b) and Article 10.2.1 definitions)) bude entita vyhodnocena jako reverzní hybridní entita. Toto by mohlo bez dalšího vést k situaci, kdy dojde k nesprávné alokaci příjmů a daní. Důvodem je, že pokud bude entita klasifikována jako reverzní hybridní entita (protože referenční entita ji nepovažuje za transparentní), zabrání se tomu, aby zisky subjektu byly přiděleny nepřímému vlastníkovi, který ovšem ve skutečnosti může podléhat dani z příjmů této entity. Dále by daně zaplacené nepřímým vlastníkem z tohoto příjmu nebyly přiděleny reverzní hybridní entitě podle článku 4.3.2. (§ 66 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních).
V souladu s uvedeným dochází k úpravě tak, aby bylo jasné, že zahrnuté daně, které jsou placeny přímou nebo nepřímou vlastnickou členskou entitou v souvislosti se zisky reverzní hybridní entity, jsou přiděleny reverzní hybridní entitě podle čl. 4.3.2 písm. d) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních). Článek 4.3.2 písm. d) modelových pravidel se použije na příjmy reverzní hybridní entity stejným způsobem, jako se použije na příjmy hybridní entity. V souladu s tím rovněž přidělení zahrnutých daní od vlastnické členské entity reverzní hybridní entitě podléhá omezení pasivních příjmů podle článku 4.3.3. (§ 66 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních).
(§ 59 odst. 1 písm. d))
Navrhuje se legislativně technická úprava s cílem zpřesnit význam ustanovení.
(§ 67a)
Ustanovením dochází k zakotvení střednědobého rozhodnutí přiřazení zahrnutých daní vybraným členským entitám. Rozhodnutí vychází z kapitoly 4.2 správních pokynů z června 2024 („Principles for allocating deferred taxes from one Constituent Entity to another Constituent Entity”). Správní pokyny podávají výklad k aplikaci § 66 zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.3 modelových pravidel) ve vztahu k přiřazení odložených daní, a poplatníci dorovnávací daně se jimi řídí při přiřazování při přiřazování zahrnutých daní jednotlivým entitám. Jak je totiž patrné i z odst. 42 čl. 4.3.1 konsolidovaného komentáře k modelovým pravidlům, čl. 4.3 modelových pravidel se aplikuje i na odloženou daň podle čl. 4.4 modelových pravidel (§ 61 a § 62 zákona o dorovnávacích daních). Principy se použijí na případy podle § 66 odst. 1 písm. a), c), d) a e) zákona o dorovnávacích daních. Samotné rozhodnutí je součástí odst. 71.16 komentáře k čl. 4.4.1.
Rozhodnutí se činí ve vztahu ke státu a jeho podstatou je vyloučení alokace všech odložených daňových nákladů či výnosů (koncepčně se jedná o částky odpovídající pohybu na výsledkovém účtu odložených daní) podle § 66 odst. 1 písm. a), c), d) a e) zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.3.2 písm. a), c), d) a e) modelových pravidel) vyplývajících z příslušných daňových režimů (včetně např. regionálních daňových režimů) platných pro členské entity z daného státu. Jinými slovy, rozhodnutí se činí ve vztahu ke státu „mateřské entity“, a nikoli ve vztahu ke každé stálé provozovně nebo státu dceřiné společnosti samostatně. V případě, že je rozhodnutí učiněno, náklad či výnos z titulu odložené daně, který by jinak byl přidělen od členské entity ze státu, pro který bylo rozhodnutí učiněno, jiné členské entitě podle § 66 odst. 1 písm. a), c), d) a e) zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.3.2 písm. a), c), d) a e) modelových pravidel), bude vyloučen z upravené výše zahrnutých daní všech členských entit a stálých provozoven. Příslušný odložený daňový náklad nebo výnos musí být rovněž vyloučen z upravené výše zahrnutých daní „mateřské entity“ nebo hlavní entity, která odloženém daňovém nákladu účtuje. V případě, že je rozhodnutí učiněno, odložený daňový náklad nebo výnos týkající se pasivního příjmu, který by byl přidělen jiné entitě podle § 66 odst. 1 písm. c) nebo d) zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.3.2 písm. c) nebo d) modelových pravidel), pokud by se neaplikoval § 66 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních (čl. 4.3.3 modelových pravidel), je rovněž vyloučen z upravené výše zahrnutých daní mateřské entity. V případě, že bylo rozhodnutí učiněno, jsou daně vznikající podle příslušných daňových režimů přiděleny pouze tehdy, jsou-li zaúčtovány v nákladech na splatnou daň. Vizte k tomu také příklad v odst. 71.17 správního pokynu.
(§ 74 odst. 3 a 4)
Navrhuje se legislativně technická úprava s cílem zpřesnit stávající terminologii.
(§ 92 odst. 1)
Z důvodu návaznosti na nové trvalé pravidlo založené na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby je zapotřebí stanovit, že k výběru pravidla bezpečného přístavu je nově možné zvolit i aplikaci jiného bezpečného přístavu, jsou-li splněny zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Ve vztahu k jednomu státu lze buď učinit rozhodnutí o uplatnění pravidla bezpečného přístavu v rámci jiného pravidla bezpečného přístav. To je možné např. v případě trvalého pravidla bezpečného přístavu založeného na kvalifikované vnitrostátní dorovnávací dani; požadavkem kvalifikovaného statusu vnitrostátní dorovnávací daně je totiž předpoklad, že ostatní pravidla bezpečného přístavu budou v rámci kvalifikované vnitrostátní dorovnávací daně při splnění podmínek dostupná. Stejně tak je toto možné v rámci trvalého pravidla založeného na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby, v rámci kterého je možno uplatnit trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro kvalifikované daňové pobídky založené na ekonomické podstatě. Stejně tak není vyloučeno uplatnění více pravidel bezpečného přístavu vůči jednomu státu tehdy, pokud pouze část členských entit spadá pod jedno pravidlo bezpečného přístavu.
(§ 92 odst. 5)
V návaznosti na zveřejnění správních pokynů z ledna 2026 (tzv. Side-by-side balíčku) je nutné v rámci § 92 zákona o dorovnávacích daních zakotvit nová pravidla bezpečného přístavu. Podmínky aplikace těchto nových pravidel bezpečného přístavu jsou poté zakotveny v příslušných ustanoveních upravujících tyto bezpečné přístavy (§ 92ca až § 92cd zákona o dorovnávacích daních).
(§ 92ca až 92cs)
Navržená ustanovení § 92ca až 92cc
Kapitola 5 správních pokynů z ledna 2026 (Side-by-side balíček) zakotvuje 2 nová pravidla bezpečného přístavu (1. „Side-by-side Safe Harbour“ – Trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro rovnocenný globální režim zdanění, 2 „UPE Safe Harbour“ – Trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro domácí režim zdanění nejvyšší mateřské entity.
Side-by-side Safe Harbour a UPE Safe Harbour se uplatní pro jurisdikce s dostatečně robustním vnitrostátním, resp. extrateritoriálním zdaněním vykazujícím určitou míru ekvivalence s pravidly výpočtu dorovnávací daně. Klíčové ale je, že bezpečný přístav nelze aplikovat bez dalšího (tak jako je tomu např. v případě UTPR Safe Harbour), ale je potřeba, aby jurisdikce, která má za to, že splňuje kritéria pro jeden ze dvou bezpečných přístavů, se nejdříve pro uplatnění tohoto bezpečného přístavu kvalifikovala (na půdě OECD). Nárok na jeden z těchto bezpečných přístavů tedy nemá každá jurisdikce s takovým režimem, ale pouze ta, jejíž režim je posouzen inkluzivním rámcem z hlediska splnění kritérií definovaných ve správních pokynech. Tato kvalifikace je jistou obdobou kvalifikovaného statusu v případě jednotlivých prvků dorovnávací daně (IIR, UTPR, QDMTT), kdy vyhodnocování a udělování kvalifikovaného statusu rovněž probíhá na půdě OECD, která publikuje seznam kvalifikovaných jurisdikcí („central record“), kdy v rámci tohoto seznamu nově přibudou i jurisdikce způsobilé pro jeden ze dvou bezpečných přístavů. Stejně tak ovšem platí, že při nesplnění příslušných podmínek daných správním pokynem mohou o způsobilost k uplatnění bezpečného přístavu vůči jejich jurisdikci přijít (což obdobně platí i pro jurisdikce s kvalifikovaným statusem v rámci dorovnávací daně).
Tyto dva bezpečné přístavy lze v souladu se správním pokynem aplikovat nejdříve od výkazního období počínajícího 1. lednem 2026. V současnosti je již v central record zanesena jedna jurisdikce, vůči níž lze od tohoto data uplatňovat Side-by-side Safe Harbour (SbS Safe Harbour), a to Spojené státy americké.
V případě SbS Safe Harbour je jurisdikcím poskytnuta ochrana v podobě neaplikace pravidla IIR a UTPR na skupiny, jejichž nejvyšší mateřská entita je z této jurisdikce. Podmínkou je, že jurisdikce splňuje podmínky pro dostatečně robustní vnitrostátní (v podobě alternativní minimální daně) i extrateritoriální zdanění (v podobě robustního systému zdanění ovládaných zahraničních společností), a další podmínky v souladu se správním pokynem.
V případě UPE Safe Harbour poté jurisdikce kromě dalšího musí splňovat zejména podmínku dostatečně robustního vnitrostátního zdanění. V případě uplatnění UPE Safe Harbour se poté dorovnávací daň přiřaditelná na základě pravidla UTPR považuje za nulovou (jedná se tedy o jakýsi trvalý UTPR Safe Harbour). V tomto případě je však podmínkou pro způsobilost jurisdikce to, že domácí systém musí být účinný k 1. lednu 2026.
Významným prvkem je, že SbS Safe Harbour má vliv pouze na přiřazovanou dorovnávací daň (IIR, UTPR) a nemá vliv na aplikaci QDMTT, která se bude aplikovat stejně jako doposud. Tedy pokud by se např. v České republice nacházela členská entita, jejíž nejvyšší mateřská entita je ze Spojených států amerických, bude se na takovou entitu česká dorovnávací daň i v případě aplikace SbS Safe Harbour vztahovat stejným způsobem, jako na jakoukoli jinou členskou entitu velké skupiny podléhající pravidlům dorovnávací daně. Aplikace SbS Safe Harbour by se aplikovala pouze na přiřazovanou dorovnávací daň, a tedy případná daň, která by bez uplatnění SbS Safe Harbour byla přiřazena předmětné členské entitě s nejvyšší mateřskou entitou ve Spojených státech, bude považována za nulovou.
V rámci Side-by-side balíčku (kapitola 4) dochází také k zakotvení nového trvalého pravidla bezpečného přístavu pro tzv. kvalifikované daňové pobídky. Jedná se o reflexi jednoho z požadavků prohlášení zemí G7, v jehož rámci se požadovalo větší sladění dosud „nekvalifikovaných“ daňových slev založených na ekonomické podstatě (tedy takových daňových slev, které nejsou vyplatitelné, a tedy snižují zahrnutou daň) s tzv. kvalifikovanými vyplatitelnými daňovými zvýhodněními (QRTCs), které naopak zahrnutou daň nesnižují (a zvyšují kvalifikovaný zisk).
Ve správním pokynu z ledna 2026 dochází k rozšíření požadavku prohlášení zemí G7 nejen na slevy na dani, ale obecně na daňové pobídky (např. i odpočty), které splňují kritéria pro ekonomickou podstatu definovaná ve správním pokynu z ledna.
K trvalému pravidlu bezpečného přístavu pro rovnocenný globální režim zdanění
Pokud má skupina nejvyšší mateřskou entitu ze státu s kvalifikovaným SbS režimem (Qualified SbS regime) a zvolila si uplatňování tohoto bezpečného přístavu, bude se bezpečný přístav vztahovat na všechny ovládané domácí i zahraniční subjekty této skupiny. Bezpečný přístav si mohou zvolit pouze skupiny, které mají nejvyšší mateřskou entitu ze státu kvalifikovaným SbS režimem.
Pokud se uplatní bezpečný přístav, pak se pro účely uplatnění IIR a UTPR dorovnávací daň považuje za nulovou ve vztahu ke všem členským entitám dané skupiny, včetně entit z žádného státu a členských entit v menšinovém vlastnictví. Dorovnávací daň bude rovněž považována za nulovou v případě daně přiřaditelné na základě pravidla IIR, která by se jinak uplatňovala na úrovni střední mateřské entity a částečně vlastněné mateřské entity.
Společné podniky
Pokud se skupina rozhodla pro uplatnění bezpečného přístavu, bude daň považována za nulovou i ve vztahu k podílům takové skupiny ve společném podniku nebo přidružené osoby společného podniku. Toto ustanovení bude platit bez ohledu na to, zda se ve stejném státě jako společný podnik nebo přidružená osoba společného podniku nacházejí také členské entity. Uplatnění tohoto bezpečného přístavu však neovlivní uplatnění IIR nebo UTPR na podíl jakékoli jiné skupiny ve stejném společném podniku nebo přidružené osoby společného podniku.
Tento bezpečný přístav rovněž neovlivní dorovnávací daň entity, která by nebyla společným podnikem jen proto, že je sama nejvyšší mateřskou entitou velké skupiny, na kterou se vztahují modelová pravidla (tj. subjektem, který by byl společným podnikem při neexistenci odstavce (a) definice společného podniku v čl. 10.1 modelových pravidel, resp. § 110 odst. 4 písm. a) zákona o dorovnávacích daních). Bezpečný přístav by se tedy nevztahoval na skupinu s nejvyšší mateřskou entitou ze státu bez kvalifikovaného SbS režimu, a to ani v případě, že 50 % vlastnických podílů nejvyšší mateřské entity drží jiná skupina, která splňuje podmínky pro bezpečný přístav.
Dopad na QDMTT
Bezpečný přístav v žádném případě neovlivňuje uplatňování QDMTT. QDMTT se bude i nadále uplatňovat (včetně zahraničních entit skupin ze států s kvalifikovaným SbS režimem) a bude vypočítána bez zohlednění daní uvalených na stálé provozovny nebo vlastnické členské entity z příjmů, jak je požadováno v odstavci 118.30 konsolidovaného komentáře k definici QDMTT (§ 119 odst. 3 a 4 zákona o dorovnávacích daních).
Skupiny nadnárodních podniků, které nemají sídlo v jurisdikci s kvalifikovaným SbS režimem
Bezpečný přístav neovlivní uplatňování IIR ani UTPR ve vztahu k žádné skupině s nejvyšší mateřskou entitou nacházející se v jurisdikci, která nemá kvalifikovaný SbS režim. Taková skupina bude i nadále aplikovat IIR a UTPR, a to i ve vztahu k členským entitám ze státu s kvalifikovaným SbS režimem.
Klíčové je, že bezpečný přístav neovlivní povinnosti vztahující se k podávání informačního přehledu pro výkazní období počínající před 1. lednem 2026. Očekává se však, že s přijetím SbS balíčku, který zavádí nová bezpečné přístavy (včetně nového bezpečného přístavu založeného na zjednodušených výpočtech efektivní daňové sazby a bezpečného přístavu pro daňové pobídky založené na ekonomické podstatě) dojde od výkazního období 1. ledna 2026 k příslušné aktualizaci informačního přehledu o všechna nová pravidla bezpečného přístavu.
Důležitou povinností je také to, aby jurisdikce s kvalifikovaným SbS režimem umožňovala (v rámci svého režimu extrateritoriální daně) zápočet QDMTT za stejných podmínek jako u jakékoli jiné započitatelné zahrnuté daně.
K trvalému pravidlu bezpečného přístavu pro domácí režim zdanění nejvyšší mateřské entity
Pokud má skupina nejvyšší mateřskou entitu ve státu s kvalifikovaným UPE režimem a zvolí si bezpečný přístav, je dorovnávací daň pro tuto skupinu považována za nulovou pro účely uplatnění UTPR ve vztahu ke všem jejím členským entitám z jurisdikce nejvyšší mateřské entity.
Bezpečný přístav neovlivní uplatňování IIR ani UTPR ve vztahu k žádné skupině s nejvyšší mateřskou entitou umístěnou ve státu, který nemá kvalifikovaný UPE režim. Obdobně bezpečný přístav neovlivňuje uplatňování IIR ani UTPR ve vztahu k žádné z členských entit skupin mimo stát nejvyšší mateřské entity. Bezpečný přístav rovněž nemá žádný vliv na fungování QDMTT.
Kritéria pro způsobilý domácí daňový systém pro účely kvalifikovaného UPE režimu jsou stejná jako kritéria pro způsobilý domácí daňový systém pro kvalifikovaný SbS režim.
Navržené ustanovení § 92cd
Kapitola 4 správních pokynů z ledna 2026 (Side-by-side balíček) zakotvuje nové pravidlo bezpečného přístavu „Substance-based Tax Incentive Safe Harbour“ – Trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro daňové pobídky založené na ekonomické podstatě).
K trvalému pravidlu bezpečného přístavu pro daňové pobídky založené na ekonomické podstatě
V rámci Side-by-side balíčku (správní pokyn z ledna 2026, kapitola 4) dochází také k zakotvení nového trvalého pravidla bezpečného přístavu pro tzv. kvalifikované daňové pobídky. Jedná se o reflexi jednoho z požadavků prohlášení zemí G7, v jehož rámci se požadovalo větší sladění dosud „nekvalifikovaných“ daňových slev založených na ekonomické podstatě (tedy takových daňových slev, které nejsou vyplatitelné, a tedy snižují zahrnutou daň) s tzv. kvalifikovanými vyplatitelnými daňovými zvýhodněními (QRTCs), které naopak zahrnutou daň nesnižují (a zvyšují kvalifikovaný zisk).
Ve správním pokynu z ledna 2026 dochází k rozšíření požadavku prohlášení zemí G7 nejen na slevy na dani, ale obecně na daňové pobídky (např. i odpočty), které splňují kritéria pro ekonomickou podstatu definovaná ve správním pokynu z ledna.
Pravidlo je zavedeno nikoli jeho zahrnutím do výpočtu efektivní daňové sazby (tak jako je tomu u QRTC), ale jedná se v tomto případě o formu bezpečného přístavu. Způsob uplatnění pravidla bezpečného přístavu se liší od dosavadního standardního chápání pravidla bezpečného přístavu, které v typickém případě snižuje celou jurisdikční dorovnávací daň na nulu. V případě kvalifikovaných daňových pobídek však pravidlo bezpečného přístavu snižuje jurisdikční daň pouze v té míře, v jaké je daň při uplatnění režimu kvalifikovaných daňových pobídek nižší, než by byla, kdyby režim kvalifikovaných daňových pobídek použit nebyl. Již dnes však existuje v jistém smyslu analogie k tomuto přístupu v podobě UTPR Safe Harbour, kdy se za nulovou považuje pouze daň přiřaditelná podle pravidla pro nedostatečně zdaněný zisk, a tedy nikoli celková jurisdikční daň (přechodné pravidlo bezpečného přístavu založené na pravidle pro nedostatečně zdaněný zisk v § 92m zákona o dorovnávacích daních).
Technicky se jedná o to, že příslušná daňová pobídka (o jejíž výši byla zahrnutá daň ponížena), bude pro účely pravidla bezpečného přístavu zvýšena o hodnotu příslušné daňové pobídky. Zjednodušeně řečeno tedy dojde k navýšení čitatele vzorce výpočtu efektivní daňové sazby tak, jako by pobídka poskytnuta nebyla.
Uvedené však neznamená, že nově budou kvalifikované daňové pobídky zvyšovat zahrnutou daň vždy v plné výši. Správní pokyn zároveň obsahuje určitou limitaci založenou na ekonomické podstatě, která limituje zvýšení zahrnuté daně na vyšší částku z 5,5 % odpisu hmotných aktiv v jurisdikci a 5,5 % mzdových nákladů v jurisdikci. Alternativně se skupina může rozhodnout, že místo těchto veličin použije jako limit 1 % hodnoty hmotných aktiv v jurisdikci (mimo neodepisovatelných aktiv).
Použití pravidla bezpečného přístavu je tedy limitováno hned několika veličinami. Zaprvé musí samotná pobídka splňovat příslušná pravidla na ekonomickou podstatu, např. musí se jednat o pobídku, jejíž výše je odvozena od uskutečněného výdaje (nákladu), přičemž tato pobídka musí být nastavena tak, aby hodnota pobídky, tj. její celkový dopad do zahrnutých daní musí být maximálně hodnota výdaje (tedy např. při sazbě daně z příjmů právnických osob 20 % nesmí daňová pobídka formou daňového odpočtu přesáhnout 500 % hodnoty uskutečněného výdaje). Taková pobídka je poté ještě limitována dalším faktorem, a to zmíněným procentem z hodnoty odpisů/mzdových nákladů (resp. hodnotou aktiv) v jurisdikci.
Bezpečný přístav mimoto umožňuje jeho uplatnění i v případě stávajících QRTCs (nebo MTTCS – daňové zvýhodnění, které je ve vztahu k entitě oprávněné jej uplatnit převoditelným daňovým zvýhodněním a obchodovatelným daňovým zvýhodněním), při splnění podmínek kvalifikované daňové úlevy. To bude mít zjednodušeně za následek to, že QRTC nebude zvyšovat kvalifikovaný zisk.
Bezpečný přístav je dle správního pokynu použitelný od výkazního období 2026, a tedy před tímto datem jej nelze použít.
Použití bezpečného přístavu je relevantní tehdy, pokud před jeho použitím vzniká dorovnávací daň.
Kvalifikované daňové pobídky
Definice kvalifikovaného daňového zvýhodnění (ve správním pokynu nazvaném „QTI“ – Qualified Tax Incentives) se vztahuje na daňové pobídky založené na výdajích (expenditure-based tax incentives) i na určité daňové pobídky založené na objemu produkce (production based tax incentives). Definice se obecně vztahuje na daňové pobídky, které snižují povinnost poplatníka platit zahrnutou daň. Nevztahuje se tedy na pobídku, která snižuje povinnost platit nezahrnutou daň, ani na pobídku, která se vztahuje pouze na výdaje vynaložené na produkci příjmů vyloučených z kvalifikovaného zisku, ani na dotace a granty, a to i v případě, že se týkaly výdajů daňového poplatníka (zde je mimochodem patrné, jak OECD přistupuje k problematice QTI vs. QRTC vs. dotace, kdy QTIs podléhají poměrně přísnému režimu, zatímco dotace nepodléhají v Pilíři 2 žádné speciální regulaci a řídí se tedy primárně účetním zachycením, a jejich jediná limitace je zákaz poskytování výhod v přímé souvislosti s daní uvalenou na základě IIR, UTPR nebo QDMTT). Podávající členská entita se však může rozhodnout, že s QRTC nebo s MTTC bude zacházet jako s QTI, pokud se kvalifikují jako daňová pobídka založená na výdajích nebo na objemu produkce.
Daňová pobídka založená na výdajích
Daňová pobídka založená na výdajích je taková, u níž je výše daňové úlevy dostupné daňovému poplatníkovi založena na části vynaložených kvalifikovaných výdajů. Daňové pobídky založené na výdajích fungují tak, aby snižovaly konečné ekonomické náklady na vstupy daňového poplatníka o pevnou a stanovitelnou částku. Jurisdikce, které nabízejí pobídky založené na výdajích, je obvykle zaměřují na výdaje, které jsou specifické pro činnosti nebo v nich vynaložené, u nichž se očekává pozitivní externality, jako je výzkum a vývoj, zvyšování produktivity nebo pozitivní dopady na životní prostředí. Vzhledem k tomu, že se daňové pobídky založené na výdajích počítají jako část vynaložených nákladů, mají přímou a jasnou souvislost s investicí, kterou mají stimulovat.
Rozsah, podoba a důvod poskytování daňových pobídek založených na výdajích se v jednotlivých jurisdikcích liší. Definice QTI má proto být uplatňována široce a neomezuje, které daňové pobídky jsou způsobilé na základě typu výdaje, na který se pobídka vztahuje. To zajišťuje neutrální zacházení s daňovými pobídkami založenými na výdajích a zabraňuje nutnosti složitého vymezování, které by mohlo vést k libovolným nebo nejistým výsledkům. Poskytuje také jurisdikcím flexibilitu při navrhování jejich daňových pobídek založených na výdajích a zároveň zajišťuje, že zacházení s QTI zůstává transparentní a administrativní a nevede k nejistotě ani neukládá podnikům nepřiměřenou administrativní zátěž. Zacházení s QTI je nicméně zaměřeno na daňové pobídky, které jsou navrženy tak, aby podpořily investice do budování ekonomické podstaty v dané jurisdikci. Strop založený na daňové podstatě proto omezuje zvýšení upravené výše zahrnutých daní určitou úrovní ekonomické podstaty v dané jurisdikci.
Různé formy daňové pobídky založené na výdajích
Daňové pobídky založené na výdajích mohou být poskytovány v různých formách. Některé pobídky jsou poskytovány ve formě dobropisu oproti úhradě daňové povinnosti, zatímco jiné, jako například zvýšené slevy nebo „super odpočty“ (dodatečné odpočty výdajů), poskytují daňovou úlevu ve formě dodatečného odpočtu při výpočtu daňové povinnosti. Tyto rozdíly nejsou relevantní pro určení, zda je daňová pobídka založená na výdajích kvantitativním přizpůsobením daně (QDI). Klíčovým požadavkem je, aby výše pobídky byla vypočítána přímo s odkazem na vynaložené výdaje. To znamená, že pobídka, která osvobozuje určitou částku příjmu od daně, by mohla být také považována za daňovou pobídku založenou na výdajích, za předpokladu, že osvobozená částka je vypočítána přímo s odkazem na výdaje.
Daňové úlevy pro kapitálové výdaje, které vedou pouze k časovým rozdílům, nespadají do definice QTI. Pobídka, která urychluje odpisy kapitálových výdajů, jako je například okamžitý odpis do daňových nákladů, by proto do působnosti těchto pravidel nespadala. Je to proto, že mechanismy odložené daně používané v modelových pravidlech již tyto časové rozdíly řeší a brání tomu, aby takové pobídky vedly ke vzniku dorovnávacích daní. Pokud však tyto pobídky zahrnují také superodpočty (superdeductions) nebo zvýšené úrovně daňového výdaje nad rámec původní investice, částka překračující hodnotu investice vede k trvalému rozdílu stejným způsobem jako daňová sleva nebo odpočet a lze ji podle těchto pravidel považovat za daňovou pobídku založenou na výdajích.
Nemožnost uplatnění režimu v případě, kdy výše daňového pobídky přesahuje vynaložené výdaje
Definice QTI vylučuje daňovou pobídku založenou na výdajích, pokud hodnota daňového zvýhodnění převyšuje vynaložené výdaje (z nichž byla výše pobídky vypočítána). Při tomto posouzení se příslušná daňová pobídka posuzuje společně se všemi ostatními daňovými pobídkami poskytnutými na stejnou výdajovou položku. To odráží skutečnost, že daňové pobídky založené na výdajích by měly být navrženy tak, aby poskytovaly cílené pobídky na část vynaložených výdajů za účelem podpory investic, které by jinak bez státní podpory nebyly provedeny. Hodnota daňového zvýhodnění je maximální částka, o kterou lze daňovou povinnost snížit daňovou pobídkou. V případě daňové slevy se bude jednat o výši takové slevy. V případě pobídek poskytovaných ve formě odpočtu, zvýšeného odpisu nebo osvobození příjmu od daně bude hodnota daňového zvýhodnění z pobídky rovna výši dodatečného odpočtu nebo vyloučeného příjmu vynásobené zákonnou sazbou daně.
Daňová pobídka založená na objemu produkce
Pobídky mohou být navrženy tak, aby podporovaly požadovanou činnost, ale nikoli prostřednictvím podpory založené na výdajích. Například daňové pobídky založené na objemu produkce jsou založeny na množství produkce nebo na snížení nežádoucích vedlejších efektů plynoucích z výroby daňovým poplatníkem. Daňové pobídky založené na objemu produkce se mohou uplatňovat na základě vyrobených jednotek nebo na snížení negativních externalit, jako jsou emise. Tyto pobídky jsou obvykle poskytovány ve formě daňové slevy a obvykle vypočítávají výši úlevy na základě množství definovaného výstupu vyrobeného daňovým poplatníkem (např. čistá energie). Z ekonomického hlediska takové pobídky snižují mezní náklady daňového poplatníka na každou jednotku výstupu, čímž poskytují jurisdikcím přímější a efektivnější způsob, jak motivovat k žádoucím výstupům v cílových odvětvích.
I když jsou tyto pobídky založeny na výstupu ekonomické činnosti (na rozdíl od daňových pobídek založených na výdajích, které jsou založeny na výdajích vložených pro danou ekonomickou činnost), jsou koncepčně podobné daňovým pobídkám založeným na výdajích, protože výše pobídky je přímo založena na úrovni aktivity nebo investice. Klíčový rozdíl spočívá v tom, že zatímco daňové pobídky založené na výdajích poskytují úlevu úměrnou vynaloženým nákladům, daňové pobídky založené na objemu produkce odměňují produkci tím, že poskytují daňovou úlevu úměrnou dosaženému výstupu. Tyto pobídky se často používají jako náhrada daňových pobídek založených na výdajích tam, kde je obtížné spolehlivě definovat a měřit náklady na vstupy do činnosti (například náklady na zlepšení efektivity výrobního procesu).
Definice QTI proto zahrnuje daňové pobídky založené na objemu produkce. Definice však obsahuje omezení, která mají zajistit, aby daňové pobídky založené na objemu produkce byly způsobilé pouze tehdy, je-li výše pobídky přímo založena na úrovni aktivity v jurisdikci. Zaprvé, daňové pobídky založené na objemu produkce jsou způsobilé pouze tehdy, je-li pobídka vypočítána na základě objemu produkce. Pobídky, které se vypočítávají na základě hodnoty produkce, jsou vyloučeny. Je to proto, že pobídky, které jsou založeny na skutečné hodnotě zboží nebo výnosů z prodeje, se považují za daňové pobídky založené na příjmu (income based tax incentives). Zadruhé, daňové pobídky založené na objemu produkce jsou zahrnuty pouze tehdy, jsou-li založeny na produkci hmotného majetku v jurisdikci. To zahrnuje produkci v souvislosti s výrobními činnostmi, jakož i výrobu elektřiny, a zahrnuje i zpracovatelské činnosti, jako je těžba a rafinace. To omezuje definici na produkci, která je v jurisdikci silně spojena s ekonomickou podstatou. Definice rovněž vyžaduje, aby pobídka byla založena na jednotkách vyrobených v jurisdikci poskytující pobídku.
Výpočet na základě vynaložených výdajů nebo dosaženého objemu produkce
Definice QTI vyžaduje, aby se pobídka vypočítávala na základě vynaložených výdajů nebo produkce dosažené v době, kdy je výše pobídky stanovena. Toto omezení má zajistit, aby pobídka byla způsobilá pouze tehdy, je-li výše pobídky vypočítána na základě skutečných činností nebo nákladů na předchozí investici. V důsledku toho vylučuje ze způsobilosti pobídky, pokud je výše pobídky vypočítána s ohledem na výdaje nebo produkci, které již byly vynaloženy předtím, než pobídka vstoupila v platnost, nebo na základě závazku k budoucím výdajům nebo produkci, pokud v době stanovení výše pobídky nevznikly žádné skutečné výdaje nebo nebyl vyprodukován žádný objem produkce. Administrativní postup, v němž orgán veřejné správy potvrdí, že projekt splňuje požadavky na způsobilost (včetně případně i odhadované maximální výše pobídky na základě odhadovaných budoucích výdajů) pro pobídku před vznikem výdajů, by nebránil způsobilosti pobídky za předpokladu, že výše pobídky je s konečnou platností stanovena až po skutečném vynaložení těchto nákladů.
Výdaje vznikají okamžikem jejich vykázání v účetním zisku nebo ztrátě nebo okamžikem provedení výdaje. Pobídka by tedy byla způsobilá, pokud by byla vypočítána na základě výdajů vynaložených v souvislosti s pořízením aktiva, a to i v případě, že aktivum není odepisovatelné nebo odpisové náklady začnou vznikat později. Obdobně by pobídka splňovala podmínky, pokud by byla vypočítána na základě odpisových nákladů vykázaných v daném období ve vztahu k aktivu, které bylo pořízeno v předchozím období. Výdaje nemusí být vynaloženy ve stejném období, ve kterém byla stanovena výše pobídky. Pobídka by splňovala podmínky, pokud by byla vypočítána na základě výdajů vynaložených v předchozích obdobích (s výjimkou případů, kdy tyto výdaje předcházejí datu nabytí účinnosti pobídky). To odráží skutečnost, že některé daňové pobídky založené na ekonomické podstatě jsou poskytovány až po dokončení výdajů vynaložených na způsobilé projekty, aby se zajistilo splnění povinností vyplývajících z pobídky. Stejně tak daňová pobídka založená na objemu produkce může tento požadavek splňovat i v případě, že byla pobídka poskytnuta na produkci v předchozím období. Například některé daňové pobídky založené na objemu produkce jsou poskytovány v období, kdy je výroba prodána, protože to usnadňuje efektivní dohled nad pobídkou a její správu, což může to být v době, kdy jsou realizovány požadované pozitivní externality.
Tento požadavek zároveň neznamená, že pobídka musí být využita v roce, ve kterém byla vypočítána, aby byla považována za způsobilou pobídku. V důsledku toho by pobídka, která je využita až v roce po uskutečnění výdaje nebo výroby, byla stále způsobilá.
Pobídka musí být všeobecně dostupná
Definice QTI vyžaduje, aby byla pobídka obecně dostupná pro daňové poplatníky. To vylučuje pobídky, které zahrnují kritéria způsobilosti, která omezují pobídku na skupiny podniků v rozsahu působnosti dorovnávací daně, například pokud by pobídka byla dostupná pouze skupinám s konsolidovaným obratem nad 750 mil. EUR.
Definice vylučuje také pobídku, která by nevznikla nezávisle na vládním uspořádání (governmental arrangement). Toto je definováno v odstavci 8.3 konsolidovaného komentáře k článku 9.1.2 modelových pravidel a zahrnuje jakoukoli dohodu, rozhodnutí, vyhlášku, grant nebo podobné ujednání mezi skupinou nadnárodních podniků a vládními institucemi. Pobídka vzniká nezávisle na vládním ujednání, pokud žádný kritický aspekt pobídky nespočívá v uvážení vládních institucí. Například pobídka by se nestala nezpůsobilou pro QTI pouze proto, že udělení pobídky vyžaduje rozhodnutí nebo potvrzení, že daňový poplatník splnil nebo je povinen splnit zveřejněná nebo zákonná kritéria pro danou pobídku.
Na okraj lze poznamenat, že pojem „vládní uspořádání“ a jeho definice vznikla pro účely limitace odložených daňových pohledávek ve vstupním období (čl. 9.1 modelových pravidel) a je zakotvena ve správních pokynech z ledna 2025 věnující se právě výkladu čl. 9.1 modelových pravidel. V zákoně o dorovnávacích daních jsou zmíněné správní pokyny z ledna 2025 implementovány v § 142.
Zacházení s kvalifikovanými daňovými pobídkami
Úprava o kvalifikovanou daňovou pobídku
Po provedení rozhodnutí o bezpečném přístavu se provedou úpravy efektivní daňové sazby pro příslušnou jurisdikci. Tyto úpravy se provádějí na úrovni jurisdikce, a proto se uplatňují po výpočtu upravené výše zahrnutých daní a kvalifikovaného zisku.
V obecné rovině se QTI považují za navýšení upravené výše zahrnutých daní v jurisdikci. Výše tohoto navýšení je nižší částka z částky QTI použitých ve výkazním období a příslušného limitu založeného na ekonomické podstatě (substance cap). Metodika pro výpočet částky QTI použitých ve výkazním období a příslušného limitu je vysvětlena níže.
Na rozdíl od QRTC a MTTC nejsou QTI zahrnuty do kvalifikovaného zisku. To znamená, že zacházení s pobídkou jako s QTI by mohlo být pro skupinu výhodnější než zacházení s QRTC a MTTC. Aby se tento problém vyřešil, je skupině umožněno rozhodnout se, zda bude s určitými QRTC nebo MTTC zacházet jako s QTI. V takových případech je QRTC nebo MTTC vyloučen z kvalifikovaného zisku a místo toho se s ním zachází jako se snížením upravené výše zahrnutých daní, a to před úpravou za účelem zvýšení upravené výše zahrnutých daní stejným způsobem jako u jakéhokoli jiného typu QTI. Substance cap se pak vztahuje na celkovou částku úpravy zahrnuté daně o QTI.
Rozhodnutí lze provést pouze pro QRTC nebo MTTC, který splňuje definici QTI (tj. pro QRTC nebo MTTC, který je založen na výdajích nebo objemu produkce). Rozhodnutí může být provedeno pro některé QRTC nebo MTTC a nikoli pro jiné, a může být také provedeno pouze pro část příjmu QRTC nebo MTTC. V důsledku toho se od skupiny očekává, že rozhodnutí učiní pouze v rozsahu stanoveném substance cap. Jakýkoli QRTC nebo MTTC (nebo část QRTC nebo MTTC), který nepodléhá rozhodnutí, je i nadále považován za QRTC a MTTC a je zahrnut do kvalifikovaného zisku. Pokud je rozhodnutí provedeno ve vztahu k QRTC nebo MTTC, který je považován za zdanitelný příjem, daň, která se vztahuje na tu část QRTC nebo MTTC, která je vyloučena z kvalifikovaného zisku, je vyloučena z upravené výše zahrnutých daní podle článku 4.1.3písm. a) modelových pravidel (§ 61 odst. 5 písm. a) zákona o dorovnávacích daních).
Příklad úprav pro účely QTI
Skupina má v jurisdikci A kvalifikovaný zisk ve výši 11 000. Ten zahrnuje 1 000 QRTC, které jsou založeny na výdajích a splňují definici QTI. Daňová povinnost skupiny před úpravou je 1 500, ale tato částka je snížena o 1 000 QRTC a 500 z titulu nevyplatitelných daňových slev založených na výdajích, které rovněž splňují definici QTI. Upravená výše zahrnutých daní skupiny podle kapitoly by tedy činila 1 000 (1 500 snížené o 500 z titulu nevyplatitelných daňových slev). Efektivní daňová sazba skupiny pro danou jurisdikci by činila 9,1 % (1 000/11 000) a vznikla by dorovnávací daň. Podávající subjekt se rozhodne uplatnit pravidlo bezpečného přístavu. Maximální povolený substance cap pro výkazní období je 1 100.
Pokud by skupina upravila zahrnuté daně pouze o nevyplatitelnou slevu založenou na výdajích, její upravené zahrnuté daně by se zvýšily na 1 500. Její revidovaná efektivní daňová sazba by činila 13,6 % (1 500/11 000).
Vzhledem k tomu, že zbývá 600 jednotek substance cap (1100 - 500), skupina se rozhodne považovat 600 jednotek QRTC za QTI. V důsledku toho se kvalifikovaný zisk sníží o 600. Zbývajících 400 jednotek QRTC je stále považováno za QRTC, a proto je nadále zahrnuto do kvalifikovaného zisku.
Revidovaná efektivní daňová sazba při použití pravidla bezpečného přístavu je tedy 14,4 % (1 500/10 400).
Výpočet výše kvalifikovaných daňových pobídek využitých ve fiskálním roce
Slevy na dani
Pokud je QTI slevou na dani, je částka QTI použitých ve výkazním období částkou daňové slevy, která byla použita ke snížení zahrnuté daně v daném období. Pokud například korporátní daň před daňovými slevami činila 100 a po uplatnění slevy se snížila na 40, částka QTI použitých v daném období by činila 60. Pokud by poplatník využil také dalších částku slev ve výši 20, které jsou QTI přenesenými z dřívějšího výkazního období, pak by částka QTI použitých v daném období činila 80. V takovém případě se úpravy QTI použijí po úpravě podle čl. 4.4.1 písm. e) modelových pravidel (§ 61 odst. 5 písm. e) zákona o dorovnávacích daních). V důsledku toho by veškeré pohyby odložených daňových nákladů související s vypořádáním odložené daňové pohledávky byly i nadále vyloučeny (v případě slevy na dani přenesené z předchozího období), nicméně může dojít k samotné úpravě QTI za účelem zvýšení upravené výše zahrnutých daní.
Superodpočty, zvýšené odpisy a osvobození vypočítané na základě výdajů
Vzhledem k tomu, že úprava o QTI se provádí zvýšením upravené výše zahrnutých daní, je třeba výši superodpočtu (dodatečného odpočtu), zvýšeného odpisu nebo osvobození od daně z příjmu vyjádřit z hlediska jejich daňového dopadu. Ten se rovná dodatečnému daňovému odpočtu (obvykle se jedná o částku, která převyšuje uznatelný výdaj nad rámec vynaložených výdajů, ale může se jednat i o celkovou částku odpočtu, pokud by vynaložený výdaj jinak nebyl uznatelný podle domácích daňových pravidel) nebo příjmu osvobozenému od daně vynásobenému zákonnou sazbou daně v dané jurisdikci. Pokud například pobídka poskytovala 150% odpočet výdaje, hodnota superodpočtu (tj. dodatečného odpočtu) se bude rovnat 50 % výdaje vynásobeného zákonnou sazbou daně. Obdobně, pokud pobídka osvobodila částku příjmu, která se rovná 50 % výdaje, pak se hodnota osvobození rovná osvobozené částce vynásobené zákonnou sazbou daně.
Výše superodpočtu, zvýšeného odpisu nebo osvobození od daně použité ve výkazním období se bude rovnat hodnotě uplatněného superodpočtu, odpisu nebo osvobození a uplatní se tehdy, jsou-li zahrnuty do výpočtu zahrnuté daně. Předpokládejme, že poplatník má nárok na 300% odpočet výdaje (tj. 200% superodpočet navíc k odpočtu vynaložených výdajů) a má kvalifikované výdaje ve výši 1 000. Jeho účetní zisk nebo ztráta je 2 000 (skládá se z 3 000 ostatních příjmů mínus kvalifikované výdaje ve výši 1 000). QTI poskytuje daňovému poplatníkovi dodatečný daňový odpočet ve výši 2 000, což snižuje jeho zdanitelný zisk na nulu. QTI použitý v daném období se rovná odpočtu 2 000 vynásobenému zákonnou sazbou daně.
Je také možné, že superodpočet nebo osvobození od daně povede k tomu, že poplatník za dané období vygeneruje zdanitelnou ztrátu (pokud národní pravidla umožňují uplatnit odpočet i ve chvíli, kdy neexistuje základ daně). Například pokud by se účetní zisk nebo ztráta ve výše uvedeném příkladu změnil na 1 000, poplatník by měl daňovou ztrátu ve výši 1 000. V tomto případě by poplatník plně využil QTI až při jejím uplatnění v pozdějším období ve formě daňové ztráty běžného období uplatněné v budoucím období. Úprava QTI by však byla provedena v roce, ve kterém je superodpočet nebo osvobození od daně uplatněno (tj. ve výkazním období, ve kterém ztráta vznikla). Tato úprava QTI by zvýšila upravenou výši zahrnutých daní v běžném roce, a proto by snížila částku jakékoli dodatečné dorovnávací daně nebo nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň (podle článku 4.1.5 nebo článku 5.2.3 modelových pravidel), které by za těchto okolností měly vzniknout v důsledku uznání odložených daňových pohledávek. Vzhledem k tomu, že se sníží výše dodatečné dorovnávací daně účtované podle článku 4.1.5 modelových pravidel nebo se sníží nadměrná záporná částka nákladů na odloženou daň, bude tento přístup výhodný pro skupiny v pozdějších fiskálních letech, kdy bude ztráta uplatněna, protože vypořádání odložené daňové pohledávky nebude kompenzováno (ve stejném rozsahu) snížením nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň.
Příklad mechanismu výpočtu super odpočtu, odpisu nebo osvobození
Jurisdikce A má daň z příjmu právnických osob se zákonnou sazbou daně 15 %. Jurisdikce poskytuje superodpočet, který lze považovat za QTI. Příklad ignoruje zisk vyloučený na základě ekonomické podstaty skupiny a pro zjednodušení předpokládá, že substance cap je vyšší než hodnota daňového zvýhodnění superodpočtu.
Skupina vykázala za výkazní období X1 účetní zisk ve výši 1 000. Zdanitelný příjem (před uplatněním superodpočtu) je také 1 000. Dodatečný superodpočet se rovná 1 500. Skupina proto nemá v dané jurisdikci žádný zdanitelný zisk a v daném období neplatí žádnou zahrnutou daň. Má daňovou ztrátu ve výši 500, kterou lze převést do dalšího období za účelem snížení daňové povinnosti v budoucích letech, a proto vykazuje odloženou daňovou pohledávku ve výši 75 (500 x 0,15). V důsledku toho je upravená výše zahrnutých daní v daném výkazním období mínus 75.
Ve výkazním období X2 má skupina v jurisdikci A kvalifikovaný zisk ve výši 500. Proti tomuto příjmu uplatní daňovou ztrátu z roku X1, a proto v daném roce neplatí žádnou daň z příjmu právnických osob. Odložená daňová pohledávka týkající se daňové ztráty se vypořádá, a tím se upravená výše zahrnutých daní zvýší o 75.
Pokud nebude rozhodnutí o uplatnění bezpečného přístavu provedeno (v roce X1), skupina by zaplatila dorovnávací daň ve výši 150 (vypočteno jako 1 000 kvalifikovaného zisku vynásobeného 15% sazbou). Kromě toho by vznikla nadměrná záporná částka nákladů na odloženou daň podle § 60 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních ve výši 75 (protože skupina má zápornou zahrnutou daň a zároveň kladný zisk).
Ve roce X2 by se tedy částka 75 upravených zahrnutých daní (z titulu použití ztráty z minulých let) snížila o 75 nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň (protože ta podle § 60 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních snižuje zahrnutou daň ve chvíli, kdy skupina má kladnou upravenou výši zahrnutých daní a kvalifikovaný zisk). Proto by skupině vznikla dorovnávací daň ve výši 75 (500 z kvalifikovaného zisk vynásobeno 15% sazbou, protože zahrnutá daň je nulová). Celkově by tedy skupina za 2 roky zaplatila na dorovnávací dani 225 a hodnota superodpočtu by byla neutralizována dorovnávací daní.
Skupina se proto rozhodne pro uplatnění bezpečného přístavu. Efektivní sazba daně za rok X1 se proto přepočítá. Vzhledem k tomu, že se superodpočet považuje za snížení zahrnuté daně, provede se úprava o QTI v čitateli. Upravená výše zahrnutých daní se proto zvýší o částku superodpočtu, která se použije v roce X1. Ta se rovná 225, což se vypočítá vynásobením dodatečného odpočtu 1 500 zákonnou sazbou daně 15 %.
Upravená výše zahrnutých daní tedy činí 150 (-75 +225) a revidovaná efektivní daňová sazba je 15 % (150 děleno 1 000). V důsledku toho nedochází k vzniku dorovnávací daně v roce X1. Nedochází také k vzniku nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň. V důsledku toho se upravená vše zahrnutých daní v roce X2 nesníží, a proto se budou rovnat 75 (z důvodu vypořádání odložené daňové pohledávky z titulu uplatněné ztráty z minulého roku). Efektivní sazba daně v roce X2 se tedy také rovná 15 % (75 děleno 500) a nevzniká žádná dorovnávací daň.
Příjem vypočítaný na základě výdajů, na které se vztahuje preferenční sazba daně
Definice QTI zahrnuje také určité daňové pobídky, které poskytují preferenční daňovou sazbu, pokud tyto pobídky vypočítávají způsobilý příjem na základě části vynaložených výdajů. Výše těchto pobídek musí být také vyjádřena z hlediska jejich dopadu na zahrnutou daň, aby se určila úprava pro účely QTI. Ta se rovná výši příjmu podléhajícího preferenční sazbě vynásobené rozdílem mezi zákonnou daňovou sazbou a preferenční daňovou sazbou.
Předpokládejme například, že zákonná daňová sazba v dané jurisdikci je 20 %. Jurisdikce poskytuje pobídku, která uplatňuje sníženou daňovou sazbu ve výši 15 %. Příjem, na který se vztahuje snížená sazba, se vypočítává na základě procentuálního podílu z výdajů daňového poplatníka, které splňují podmínky pro uplatnění snížené sazby. Pokud by byl příjem ve výši 2 000 zdaněn sníženou sazbou, hodnota pobídky by se rovnala 100 (2 000 * 5 %).
Substance cap
Výše úpravy o QTI je omezena limitem (tzv. substance cap). To zajišťuje, že výše QTI je omezena s ohledem na ekonomickou podstatu v dané jurisdikci. Limit je navržen na základě měření hodnoty podstaty vyvinuté pro účely zisku vyloučeného na základě ekonomické podstaty skupiny (SBIE). Toto opatření odstraňuje nutnost posuzovat každou pobídku jednotlivě, aby se vyhodnotilo, zda a v jakém rozsahu je poskytována ve vztahu k „podstatě“. Spoléhání se na stejné faktory, které se používají při výpočtu SBIE, sníží náklady na dodržování předpisů a potenciál daňových sporů. Existuje však určitá dodatečná flexibilita ve způsobu výpočtu limitu, která zohledňuje rozdíly v intenzitě práce a aktiv mezi různými odvětvími a lépe sladí limit s návrhem stávajících daňových pobídek založených na ekonomické podstatě.
Existují dvě metody pro výpočet substance cap. První metoda je založena na vyšší hodnotě z 5,5 % způsobilých mzdových nákladů nebo nákladů na odpisy a znehodnocení způsobilých hmotných aktiv. Tato metoda bere vyšší hodnotu z nákladů na mzdy nebo odpisů, aby strop poskytoval vhodné měřítko ve vztahu k pobídkám, které jsou buď převážně založeny na mzdách, nebo na aktivech. Podle této metody zahrnují způsobilé mzdové náklady také mzdové náklady, které jsou kapitalizovány a zahrnuty do hodnoty způsobilého hmotného majetku (tj. mzdové náklady, které jsou vyloučeny ze SBIE podle článku 5.3.3 písm. a) modelových pravidel, resp. § 82 odst. 4 písm. a) zákona o dorovnávacích daních).
První metoda se použije, pokud se skupina nerozhodne učinit střednědobé rozhodnutí pro použití druhé metody pro danou jurisdikci. Druhá metoda je založena na účetní hodnotě způsobilých hmotných aktiv (s výjimkou pozemků a jiného neodepisovatelného majetku). Tato metoda je navržena tak, aby poskytla vhodné měřítko podstaty ve vztahu k pobídkám, které jsou poskytovány na počáteční kapitálové výdaje na aktivum. Důvodem je, že druhá metoda by měla tendenci poskytovat větší úlevu v prvních letech životnosti aktiva, kdy účetní hodnota bývá vyšší, a proto by mohla poskytnout větší soulad s výkazními obdobími, ve kterých je daňová pobídka uplatněna.
Pokud skupina odvolá rozhodnutí o použití druhé metody, pak aktiva, u kterých byla účetní hodnota dříve zahrnuta do výpočtu stropu pro substance cap, musí být z výpočtu nákladů na odpisy a znehodnocení v odstavci 6(i) vyloučena. To brání skupině v tom, aby na začátku doby použitelnosti aktiva uplatnila druhou metodu a poté přešla na první metodu, jakmile byla účetní hodnota aktiva snížena v důsledku odpisů nebo znehodnocení.
Navržená ustanovení § 92ce až 92cq
Účelem těchto nových ustanovení je provedení implementace kapitoly 2 správních pokynů z ledna 2026 (Simplified ETR Safe Harbour). Jedná se o trvalé pravidlo bezpečného přístavu, které má za cíl zajistit zjednodušení pro skupiny působících ve státech, ve kterých se předpokládá, že jurisdikční efektivní sazba daně (ETR) překročí 15 %: Předpokládá se totiž, že u většiny skupin dorovnávací daň vznikne pouze u části států, ve kterých skupina působí. Vyžadování plné kalkulace v případě států, u kterých by dorovnávací daň na základě plného výpočtu dorovnávací daně nevznikla, by znamenalo dodatečnou administrativní zátěž v situaci, kdy riziko vzniku dorovnávací daně je minimální.
Přechodným řešením zajišťujícím snížení administrativní zátěže je zavedení přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí (CBCR Safe Harbour). V návaznosti na vypršení přechodného období pro uplatnění CBCR Safe Harbour je však potřeba vytvořit trvalé řešení, které zajistí snížení administrativní zátěže velkých skupin při zachování integrity systému dorovnávací daně.
Je nutné poznamenat, že řešení prezentované v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 pravděpodobně není finální podobou tohoto pravidla. Jak je popsáno i v odst. 4 nebo v odst. 16–20 v kapitole 2 správního pokynu, resp. v odst. 10 v kapitole 1 tohoto správního pokynu, další práce mohou být zaměřeny např. na to, jak se vypořádat s problémem kontinuity, tj. se situací, kdy skupina v jednom roce splní podmínky bezpečného přístavu, a v druhém roce nikoli – v případě trvalého pravidla bezpečného přístavu totiž již není možné aplikovat kupříkladu „once out, always out“ přístup z CBCR Safe Harbouru. Pokud by problém kontinuity řešen nebyl, pro některé skupiny (např. ty, které oscilují okolo hranice efektivní daňové sazby 15 %) by byl zjednodušený výpočet efektivní daňové sazby v podstatě nepoužitelný. Jedním z řešení by mohlo být např. umožnit použité zjednodušeného výpočtu v určitých případech i pro výpočet dorovnávací daně (toto zatím není možné, jedná se totiž o pravidlo bezpečného přístavu, které je použitelné pouze pro vyhodnocení toho, zda dorovnávací daň je v určitém státě nulová). Další případné budoucí úpravy tohoto pravidla bezpečného přístavu se mohou týkat např. oblasti investičních entit nebo entit v menšinovém vlastnictví.
Popis fungování pravidla bezpečného přístavu
Finanční účty jako východisko výpočtů
Cílem je, aby data pro výpočet zjednodušené efektivní daňové sazby vycházely ze stávajících účetních systémů. Východiskem (jak pro výpočet zisku, tak daní) jsou účetní data použitá při sestavování konsolidované účetní závěrky (ve správním pokynu označeno zkratkou „CFS“). Státy s kvalifikovanou vnitrostátní dorovnávací daní (QDMTT), které přijaly pravidlo místního rámce účetního výkaznictví (ve správním pokynu označeno zkratkou „LFAS“), což ovšem není případ ČR, by však standardně vyžadovaly, aby zjednodušené výpočty byly prováděny v souladu s místním rámcem účetního výkaznictví za stejných podmínek jako úplné výpočty v rámci QDMTT (např. pokud všechny členské entity již postupují podle tohoto účetního rámce). Tyto státy nejsou povinny umožňovat výpočty bezpečného přístavu na základě jiných rámců účetního výkaznictví, nicméně mohou to umožnit.
Vzhledem k tomu, že stávající účetní systémy nemusejí vždy obsahovat dostatečně podrobné údaje na úrovni entity, mohou skupiny počítat zjednodušenou efektivní daňovou sazbu na základě jurisdikčních údajů ve svých účetních systémech (tj. bez nutnosti samostatně vykazovat zjednodušený zisk nebo zjednodušené daně pro každou entitu v daném státě), a to za předpokladu, že tyto údaje jsou shodné jako prostý součet zjednodušeného zisku a zjednodušených daní místních členských entit.
Pravidla bezpečného přístavu také zahrnují určitá vstupní kritéria způsobilosti, která mají zajistit, aby každý atribut vstupující do výpočtu byl zohledněn pouze jednou a pouze v jedné jurisdikci. Například skupina nebude způsobilá, pokud určitý příjem, který má vstoupit do výpočtu, není přidělen žádnému státu (nebo entitě z žádného státu).
Aby byla zajištěna právní jistota a snížena volatilita při výpočtu ETR, výpočet zjednodušeného ETR umožňuje skupinám při určování zjednodušeného zisku a zjednodušených daní na úrovni jurisdikce vycházet z cen uvnitř skupiny stanovených v souladu s jejich politikou převodních cen (jak je uvedeno v jejich místních daňových přiznáních).
V souladu s CBCR Safe Harbour se umožňuje také zjednodušení výpočtu jurisdikčního zisku v případě fúzí a akvizic tím, že ruší požadavek na vyloučení účetních úprav kupní ceny (purchase price adjustment – PPA) z finančních účtů (s předepsanými výjimkami), pokud finanční účty skupiny zahrnují jak zisky, tak odložené daně související s těmito položkami. V takových případech lze úpravy nezohlednit, aniž by došlo ke zkreslení zjednodušené efektivní daňové sazby, protože vliv zahrnutí zisku a daňových úprav v souvislosti s PPA na zjednodušenou efektivní daňovou sazbu bude podobný zjednodušené efektivní daňové sazbě, která byla vypočítána bez zahrnutí těchto položek.
Zjednodušený zisk
Zjednodušený výpočet zisku vychází z údajů finančního účetnictví použitých k přípravě konsolidované účetní závěrky skupiny a zahrnuje omezený počet úprav. Mezi úpravy patří odstranění dividend a kapitálových zisků a ztrát, aby se zajistilo, že zjednodušená ETR nebude zkreslena zahrnutím příjmů, které jsou obvykle osvobozeny od daně (často na základě toho, že již byly předmětem zdanění) a které jsou podle modelových pravidel vyloučeny.
Z důvodu zajištění integrity mohou být v některých případech provedeny další úpravy zisku, například za účelem zohlednění snížení hodnoty goodwillu nebo zvýšení základu daně bez jeho dodanění. Bezpečný přístav zahrnuje volitelné úpravy a rozhodnutí, které mohou skupiny uplatnit. To umožňuje skupinám provádět další úpravy, které mohou mít významný vliv na efektivní daňovou sazbu, například za účelem sladění zisků v daném státě s pravidly pro daňový základ v místní jurisdikci. Tyto úpravy umožňují lepší sladění bezpečného přístavu s výsledky podle modelových pravidel při vyhnutí se zbytečným úpravám. Podobně bezpečný přístav umožňuje úpravy relevantní pro skupiny v určitých odvětvích, jako je pojišťovnictví a lodní doprava, které jim umožní využívat výhod bezpečného přístavu.
Celkově lze říci, že bezpečný přístav výrazně snižuje počet úprav ve srovnání s úplnými výpočty. Toho je dosaženo tím, že se spoléhá na jiné aspekty finančních účtů, které zajišťují spolehlivé měření ETR pro daný stát. Například existují zjednodušení pro položky kvalifikovaného zisku, které jsou vykazovány ve vlastním kapitálu nebo v ostatním úplném výsledku (OCI). Tyto položky nemusejí být zahrnuty do výpočtu zjednodušeného zisku, pokud související odložené daně odpovídají minimální sazbě nebo jsou vyšší a jsou rovněž vykazovány ve vlastním kapitálu nebo v OCI. Vyloučením tohoto zisku a související daně ze zjednodušené ETR výpočet nebude způsobovat distorze, protože zahrnutí obou do výpočtu by nevedlo k posunu ETR nad nebo pod minimální sazbu.
Zjednodušené daně
Výpočet zjednodušených daní je založen na nákladech na daň z příjmů vykázaných ve finančních účtech a zahrnuje i odložené daně, aby se zohlednil dopad časových rozdílů a minimalizovala administrativní zátěž. Pohyby odložených daňových nákladů souvisejících s odloženými daňovými dluhy nejsou zahrnuty do výpočtu, pokud by skupina musela určit, zda se mohou po pěti letech vypořádat, a poté sledovat, jak dlouho trvá, než se vypořádají podle modelových pravidel („pravidlo opětovného zahrnutí“). Toto vyloučení minimalizuje administrativní zátěž vyžadovanou pravidlem opětovného zahrnutí. Odložené daňové dluhy, které se vztahují k položkám, na které se pravidlo opětovného zahrnutí nevztahuje, jako jsou odpisy hmotného majetku nebo položky nákladů na výzkum a vývoj, jsou zahrnuty do zjednodušených daní. Aby se navíc vyřešily otázky rovných podmínek a integrity, je čistá hodnota odloženého daňového nákladu přepočítána na minimální daňovou sazbu podle zjednodušené metodiky. Podobně se bezpečný přístav opírá o zjednodušené výpočty, aby řešil případy, kdy jsou odložené daňové pohledávky z titulu ztráty nadhodnoceny v důsledku trvalých rozdílů (nebo vysoce rizikových časových rozdílů) mezi finančním účetnictvím a místním daňovým základem. To umožní skupinám využít bezpečný přístav v letech, kdy dosahují ztráty.
Bezpečný přístav rovněž nezohledňuje úpravy ocenění nebo vykázání, takže daňové ztráty a jiné odložené daňové pohledávky jsou při výpočtu ETR náležitě zohledněny. Existuje také zjednodušený přístup k přeshraničnímu přidělování zisků a daní v souvislosti se stálými provozovnami, kde si skupiny mohou zvolit zahrnutí daní i zisků na úrovni hlavní entity. Bezpečný přístav také výrazně snižuje počet případů, kdy jsou skupiny povinny přepočítat ETR za předchozí výkazní období.
Navržená ustanovení § 92ce a § 92cf
Ustanovení § 92ce a § 92cf zákona o dorovnávacích daních implementují rámeček č. 2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Box 2. Simplified Jurisdictional ETR). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v tabulce č. 2 jsou uvedeny v odst. 21 až 36 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Testovaná podskupina
Obecně
Bezpečný přístav založený na zjednodušeném ETR se uplatňuje za tzv. testovanou podskupinu (tested jurisdiction – dále též „testovaná jurisdikce“). Testovaná podskupina se skládá z jedné členské entity nebo skupiny členských entit, pro které je třeba vypočítat samostatný ETR pro účely modelových pravidel. Pojem „členská entita“ by měl být v pravidlech bezpečného přístavu vykládán tak, že zahrnuje stálou provozovnu, společný podnik nebo přidruženou osobu společného podniku, pokud to kontext vyžaduje.
Stát členské entity, společného podniku nebo přidružené osoby společného podniku se určuje podle článku 10.3 modelových pravidel (část první, hlava III zákona o dorovnávacích daních). Obecně platí, že členské entity ze stejného státu jsou pro účely modelových pravidel a bezpečné přístavy založeného na zjednodušené ETR sloučeny do jedné testované jurisdikce. V některých případech může mít skupina více testovaných jurisdikcí pro členské entity v jednom státě. Například každé z následujících společenství členských entit je považováno za samostatnou testovanou jurisdikci:
a) všechny členské entity, včetně nevýznamných členských entit, ze stejného státu, s výjimkou těch, které jsou popsány v písm. (d) a (e) níže;
b) všichni členové stejné skupiny společných podniků ze stejného státu;
c) každý samostatný společný podnik;
d) všechny členské entity stejné podskupiny v menšinovém vlastnictví ve stejné jurisdikcii; a
e) každá samostatná členská entita v menšinovém vlastnictví (MOCE).
Kromě toho je každá investiční entita a pojišťovací investiční entita, která je způsobilá pro bezpečný přístav podle oddílu 6.3 kapitoly 2 správního (§ 92co odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních), považována za samostatnou testovanou jurisdikci a každá entita z žádného státu, která je způsobilá pro bezpečný přístav podle oddílu 6.2 kapitoly 2 správního pokynu (§ 92co odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních), je považována za samostatnou testovanou jurisdikci.
Příkladem, pokud má skupina 10 členských entit (které nejsou MOCE ani investičními entity), tři členské entity patřící do jedné skupiny společných podniků a dvě entity patřící do jiné skupiny společných podniků, jedno samostatné MOCE a jednu investiční entitu (která je způsobilá pro bezpečný přístav podle oddílu 6.3 správního pokynu - § 92co odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních) ze státu A, pak má skupina pro účely bezpečného přístavu ve státě A pět testovaných jurisdikcí: jednu testovanou jurisdikci pro 10 členských entit, jednu testovanou jurisdikci pro každou ze dvou skupin společných podniků, jednu testovanou jurisdikci pro samostatnou MOCE a jednu testovanou jurisdikci pro investiční entitu.
Vyloučené entity nejsou členské entity skupiny a nepodléhají pravidlům dorovnávací daně (s výjimkou výpočtu obratového limitu 750 mil. EUR, nebo pokud se skupina rozhodne zacházet s entitou jako s entitou, která není vyloučenou entitou podle článku 1.5.3 modelových pravidel, resp. § 7 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních). Proto se příjmy a daně vyloučených entit nezahrnují do zjednodušeného výpočtu ETR pro žádnou testovanou jurisdikci (s výjimkou zmíněného případu rozhodnutí podle článku 1.5.2 modelových pravidel).
Rozhodnutí pro určité entity
Podávající členská entita může provést krátkodobé rozhodnutí o zahrnutí členských entit (které nejsou MOCE) a investičních entit ze stejného státu podle článku 10.3 modelových pravidel a které jsou způsobilé pro bezpečný přístav podle oddílu 7.2 správního pokynu (§ 92cp odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních), do jedné testované jurisdikce. Investiční entita ze stejného státu je investiční entita a pojišťovací investiční entita, pokud jsou všechny vlastnické členské entity, které jsou členskými entitami, rovněž ze stejného státu jako tato entita a žádný z těchto vlastníků neučinil rozhodnutí podle článku 7.5 modelových pravidel (§ 74 zákona o dorovnávacích daních) nebo článku 7.6 modelových pravidel (§ 75 modelových pravidel).
Zdroj informací
Stejný zdroj informací jako pro účely GloBE
Zjednodušený ETR se vypočítává na základě údajů z finančních účtů v souladu se zásadami uvedenými v čl. 3.1.2 a 3.1.3 modelových pravidel (§ 38 odst. 1 a 2 zákona o dorovnávacích daních), pokud pravidlo bezpečného přístavu nestanoví jinak. To znamená, že ve většině případů budou skupiny používat finanční údaje pro stát, které byly použity při přípravě konsolidované účetní závěrky (CFS) nejvyšší mateřské entity, k určení zjednodušeného zisku a zjednodušených daní pro testovanou jurisdikci. V případě testované jurisdikce, která zahrnuje členskou entitu, která není konsolidována řádek po řádku (např. společný podnik nebo entita držená za účelem prodeje), musí skupina k výpočtu zjednodušené ETR pro tuto testovanou jurisdikci použít stejný zdroj údajů, jako je požadováno podle článku 3.1.2 nebo článku 3.1.3 modelových pravidel pro tuto entitu. V případě nevýznamné entity z testované jurisdikce může skupina zvolit stanovení zjednodušeného příjmu a zjednodušených daní v souladu se zjednodušenými výpočty pro nevýznamné členské entity (vizte komentář k modelovým pravidlům, příloha A, kapitola 2, oddíl 2, resp. § 92c zákona o dorovnávacích daních). Skupiny se také mohou rozhodnout konsolidovat transakce ve stejné testované jurisdikci podle článku 3.2.8 modelových pravidel, resp. § 52 zákona o dorovnávacích daních (vizte také oddíl 3.5 správního pokynu, resp. § 92ck odst. 1 písm. b) a § 92ck odst. 2 písm. a) zákona o dorovnávacích daních).
Aby se předešlo pochybnostem, pokud členské entity vedou své účetnictví na základě účetního období, které se liší od výkazního období nejvyšší mateřské entity, platí odstavce 13.2 až 13.8 komentáře k článku 1.1.1 modelových pravidel (§ 37a zákona o dorovnávacích daních), které se vztahují na všechny výpočty, včetně zjednodušených výpočtů pro účely tohoto pravidla bezpečného přístavu.
Jurisdikce s kvalifikovanou vnitrostátní dorovnávací daní používající místní rámec účetního výkaznictví
Pokud jurisdikce s kvalifikovanou vnitrostátní dorovnávací daní (QDMTT) přijala pravidlo místního rámce účetního výkaznictví (dále též „QDMTT LFAS“) a skupina je povinna použít místní rámec účetnictví pro výpočty QDMTT, musí tato skupina použít příslušný místní rámec účetního výkaznictví (LFAS) také při výpočtu zjednodušené ETR v rámci QDMTT, tak jak to vyžaduje toto pravidlo bezpečného přístavu.
Přesněji řečeno, skupina použije k určení své daňové povinnosti podle QDMTT rámec LFAS ve zjednodušených výpočtech ETR, pokud stát výslovně nepovolí použití rámce účetního výkaznictví používaného skupinou pro její konsolidovanou účetní závěrku. Za tímto účelem může stát QDMTT poskytnout skupině možnost provést výpočty bezpečného přístavu pomocí jakéhokoli jiného schváleného rámce účetního výkaznictví, který je daňové správě daného státu známý nebo který považuje za dostatečně podobný jejímu LFAS. Předpokládá se, že na webových stránkách OECD bude zveřejněna informace o schválených rámcích účetního výkaznictví povolených pro účely zjednodušené ETR ve státech s QDMTT LFAS.
Pokud se však skupina MNE rozhodne použít účetní standard svého CFS v jednom státě s QDMTT LFAS, musí tak učinit ve všech státech, které tuto možnost nabízejí, a použít účetní standard používaný v CFS k provedení výpočtů pro účely bezpečného přístavu pro všechny testované jurisdikce. Tento požadavek se nevztahuje na testované jurisdikce, ve kterých by skupina používala účetní standard odlišný od standardu používaného v CFS podle článku 3.1.3. Aby se zabránilo manipulaci, musí skupina také používat stejný rámec účetního výkaznictví pro výpočet své zjednodušené ETR. Například skupina, která se rozhodne použít zjednodušenou ETR na základě rámce účetního výkaznictví CFS v jednom výkazním období podle QDMTT, který takový výpočet umožňuje, musí použít rámec účetního výkaznictví svého CFS ve všech následujících výkazních obdobích, včetně situace, kdy bezpečný standard opětovně zvolí.
Souhrnné jurisdikční údaje
Pravidlo bezpečného přístavu se uplatňuje na bázi testované jurisdikce. Zjednodušený zisk nebo ztráta a zjednodušené daně každé členské entity musí být přiděleny testované jurisdikci, ze které je příslušná členská entita nebo vlastnická členská entita, s výjimkou případu stanovených tímto bezpečným přístavem. Skupina však není nutně povinna určovat zjednodušené příjmy a zjednodušené daně po jednotlivých členských entitách.
Stanovení zjednodušeného zisku nebo ztráty a zjednodušených daní na základě jurisdikce, namísto nejprve na bázi entity a následného agregování výsledků, přispěje ke snížení zátěže spojené s dodržováním předpisů. Pokud stávající systém sběru dat skupiny spolehlivě umožňuje skupině přiřadit příjmy a daně testovaným jurisdikcím tak, aby bylo dosaženo stejného výsledku jako podle modelových pravidel, může se skupina při určování zjednodušeného příjmu nebo ztráty a zjednodušených daní pro testovanou jurisdikci spolehnout na tyto systémy. Pokud z tohoto zdroje údajů není dosaženo stejného výsledku, je nutné, aby skupina provedla úpravy informací získaných ze svých stávajících systémů sběru údajů, aby dospěla ke správným výsledkům ve zjednodušeném výpočtu ETR. K takové nesrovnalosti může dojít například v případě příjmů a daní daňově transparentního subjektu nebo stálé provozovny.
Skutečnost, že skupiny nemusí za těchto okolností vypočítávat specifické údaje pro jednotlivé entity, neznamená, že údaje na úrovni entit nebudou použity v kontextu tohoto bezpečného přístavu. Například skupiny budou i nadále muset vypočítat údaje specifické pro jednotlivé entity pro stálé provozovny a přidat je ke zjednodušeným ziskům nebo ztrátám a zjednodušeným daním pro testovanou jurisdikci. Dalším příkladem je, že skupiny musejí vypočítat údaje specifické pro jednotlivé entity pro určení státu entity podle čl. 10.3.4 písm. b) modelových pravidel (§ 24 odst. 3 až 5 zákon a o dorovnávacích daních).
Pravidla pro přepočet měn definovaná pro účely modelových pravidel (§ 36 zákona o dorovnávacích daních) se vztahují také na tento bezpečný přístav.
Navržené ustanovení § 92cg
Ustanovení § 92cg zákona o dorovnávacích daních implementují rámeček č. 3, rámeček číslo 3.1 a rámeček číslo 3.2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení jsou uvedeny v odst. 37 až 42 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Ustanovení zakotvuje základní východisko výpočtu zjednodušeného zisku nebo ztráty. Vychází se z jurisdikčního zisku před zdaněním (vizte tabulku 3.1 správního pokynu, resp. § 92cg odst. 1 zákona o dorovnávacích daních). Ten je poté dále upravován (vizte tabulku 3 správního pokynu) o základní úpravy (vizte tabulku 3.2 správního pokynu, resp. § 92cg odst. 2 zákona o dorovnávacích daních, a dále úpravy specifické pro určitá odvětví (vizte kapitolu 3.3 správního pokynu, resp. § 92ch zákona o dorovnávacích daních), podmíněné úpravy (vizte kapitolu 3.4 správního pokynu, resp. § 92ci a § 92cj zákona o dorovnávacích daních) a dobrovolné úpravy (vizte kapitolu 3.5 správního pokynu, resp. § 92ck zákona o dorovnávacích daních).
Zjednodušený výpočet zisku vychází z jurisdikčního zisku (nebo ztráty) před daní z příjmů (ve správním pokynu označeno zkratkou „JPBT“) stanoveného pro testovanou jurisdikci. JPBT se vypočítá stanovením souhrnného účetního zisku nebo ztráty (FANIL) jednotlivých členských entit v testované jurisdikci a následným připočtením jurisdikčních nákladů na daň z příjmu (JITE) těchto jednotlivých členských entit (s vyloučením odložených daní z příjmu vykázaných v konsolidovaných výkazech) a jakékoli částky zahrnutých daní, které nebyly ve FANIL považovány za náklady na daň z příjmu a na které se vztahuje rozhodnutí podle oddílu 4.4.1 správního pokynu, resp. § 92cl odst. 4 zákona o dorovnávacích daních.
FANIL má stejný význam jako v modelových pravidlech (v zákoně o dorovnávacích daních), a proto se obecně vypočítává v souladu s modelovými pravidly na základě finančních účtů použitých při přípravě konsolidované účetní závěrky (viz bod 2.2.3 správního pokynu). Konsolidační úpravy za účelem eliminace transakcí uvnitř skupiny musí být eliminovány, aby zisky a ztráty z transakcí uvnitř skupiny byly vykázány v JPBT, s výjimkou transakcí mezi členskými entitami skupiny ze stejné testované jurisdikce, kde bylo učiněno rozhodnutí podle článku 3.2.8 modelových pravidel (§ 52 zákona o dorovnávacích daních). Podobně by měly být eliminovány veškeré výnosy nebo náklady související s účtováním o pořizovací ceně (purchase price accounting), které se odrážejí v souhrnném FANIL, s výjimkou případů uvedených v části 3.4.2. správního pokynu, resp. § 92cj zákona o dorovnávacích daních, týkající se zjednodušení u fúzí a akvizic. Ustanovení dále upravuje základní úpravy jurisdikčního zisku před daní z příjmů (JPBT).
Vyloučené podíly na zisku
JPBT se upravuje tak, aby byly vyloučeny vyloučené podíly na zisku ve smyslu článku 3.2.1 písm. b) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o dorovnávacích daních). Tato úprava zajišťuje, že výpočet zjednodušeného zisku nepovede k dvojímu zdanění, a zabraňuje tomu, aby byla zjednodušená efektivní daňová sazba (ETR) uměle snížena zahrnutím příjmů, které nejsou zdanitelné z důvodu osvobození nebo odpočtu přijatých dividend. Kromě toho, v souladu s postupem podle modelových pravidel (jak je stanoveno v komentáři k článku 3.2.1(b) modelových pravidel), se v kvalifikovaném zisku nebo ztrátě (resp. v JPBT) nezohlední pohyb v pojistných rezervách související s vyloučeným podílem na zisku z cenného papíru drženého na účet pojistníka (vizte § 46 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o dorovnávacích daních).
Vyloučené kapitálové zisky nebo ztráty
JPBT se upravuje tak, aby byly odstraněny vyloučené kapitálové zisky nebo ztráty, jak jsou definovány v článku 3.2.1 písm. c) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o dorovnávacích daních). Tato úprava zajišťuje, že zjednodušená ETR není ve srovnání se ETR v rámci plného výpočtu zkreslena zahrnutím příjmů a výdajů, které by byly podle modelových pravidel vyloučeny a které jsou obvykle osvobozeny od daně. V souladu s postupem podle modelových pravidel (jak je stanoveno v komentáři k článku 3.2.1(c) modelových pravidel) se v kvalifikovaného zisku nebo ztrátě (resp. JPBT) nezohlední pohyb v pojistných rezervách související s vyloučeným kapitálovým ziskem nebo ztrátou z cenného papíru drženého na účet pojistníka, je-li tento pohyb nákladem (vizte § 46 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona o dorovnávacích daních).
Nepřípustné náklady
JPBT se upravuje tak, aby byly vyloučeny veškeré výdaje na úplatky, provize a jiné nezákonné platby, a to v souladu s článkem 3.2.1 písm. g) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 40 odst. 1 písm. k) bod 1 zákona o dorovnávacích daních). K této úpravě dochází, protože důvody, které jsou základem úpravy v modelových pravidlech, platí stejně i v kontextu tohoto pravidla bezpečného přístavu. Toto pravidlo platí bez ohledu na jakékoli požadavky na zveřejňování informací v rámci účetnictví.
JPBT se rovněž upravuje tak, aby se do něj znovu započítaly náklady vzniklé v souvislosti s jakoukoli pokutou nebo sankcí, která se rovná nebo přesahuje 250 000 EUR (nebo ekvivalent ve funkční měně, ve které byl JPBT vypočítán). Tato prahová hodnota se uplatňuje na jednotlivé sankce, stejně jako v případě pokut a penále v článku 3.2.1(g) modelových pravidel § 43 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 40 odst. 1 písm. k) bod 2 zákona o dorovnávacích daních). Cílem této vyšší prahové hodnoty je zjednodušit administrativní zátěž spojenou s identifikací a vyloučením menších pokut a penále pro účely tohoto pravidla bezpečného přístavu.
Navržené ustanovení § 92ch
Ustanovení § 92ch zákona o dorovnávacích daních implementují kapitolu 3.3 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení jsou uvedeny v odst. 43 až 48 kapitoly 2 tohoto správního pokynu. Ustanovení upravuje úpravy specifické pro odvětví finančních služeb a mezinárodní lodní dopravy.
Úprava týkající se přenosu nákladů na daň pojistníkům
Skupina při výpočtu zjednodušeného zisku nebo ztráty pro testovanou jurisdikci uplatní článek 3.2.9 modelových pravidel (§ 46 odst. 1 a) a § 46 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních), ledaže se na základě krátkodobého rozhodnutí tuto úpravu neprovádět.
Úprava týkající se vedlejšího kapitálu Tier 1
Skupina při výpočtu zjednodušeného zisku nebo ztráty pro testovanou jurisdikci použije článek 3.2.10 modelových pravidel (§ 47 zákona o dorovnávacích daních), a to bez ohledu na to, zda je nástroj zahrnutý do vedlejšího kapitálu Tier 1 (Additional Tier One – AT1) nebo omezeného kapitálu třídy 1 s omezením (Restricted Tier 1 - T1) ve finančních výkazech vykázán jako dluh nebo vlastní kapitál.
Aby byla zajištěna symetrie při výpočtu zjednodušené ETR, platí, že je-li položka výnosů nebo nákladů připadající na kapitál AT1 nebo RT1 vykázaná ve vlastním kapitálu (nebo v ostatním úplném výsledku) zahrnuta do zjednodušeného zisku nebo ztráty podle článku 3.2.10 modelových pravidel (§ 47 zákona o dorovnávacích daních), musí být jakákoli odpovídající daň vykázaná ve vlastním kapitálu (nebo v ostatním úplném výsledku) rovněž zahrnuta do zjednodušených daní.
Úprava týkající se vyloučení zisků z mezinárodní lodní dopravy
Skupina, která v testované jurisdikci dosahuje zisků z mezinárodní lodní dopravy nebo vedlejších zisků z mezinárodní lodní dopravy, musí při výpočtu zjednodušeného příjmu a zjednodušených daní testované jurisdikce uplatnit článek 3.3 modelových pravidel (§ 48 zákona o dorovnávacích daních) a článek 4. 1.3 písm. a) modelových pravidel (§ 59 odst. 3 písm. a) zákona o dorovnávacích daních) ve vztahu k jakýmkoli daním z vyloučených zisků z mezinárodní dopravy při výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní testované jurisdikce, ledaže by skupina učinila střednědobé rozhodnutí neuplatňovat článek 3.3 modelových pravidel na výkazní období, v nichž je výpočet souhrnné částky zisků z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších zisků z mezinárodní lodní dopravy kladný.
Rozhodnutí se provádí tak, že se neuplatní článek 3.3 modelových pravidel, a tudíž se zisky z mezinárodní lodní dopravy a vedlejší zisky z mezinárodní lodní dopravy zahrnou do výpočtu zjednodušeného zisku, a při výpočtu zjednodušených daní se neuplatní článek 4.1.3 písm. a) modelových pravidel. Rozhodnutí může být učiněno také v případech, kdy výpočet zisků z mezinárodní dopravy nebo vedlejších zisků z mezinárodní lodní dopravy vede jednotlivě ke ztrátě, pokud výpočet souhrnné částky zisků z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších zisků z mezinárodní dopravy je kladný. Rozhodnutí se však nevztahuje na výkazní období, ve kterém výpočet souhrnné částky zisků z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších zisků z mezinárodní lodní dopravy vede ke ztrátě. Rozhodnutí se tedy vztahuje pouze na výkazní období, pro které je zvoleno toto pravidlo bezpečného přístavu. Skupina, která se rozhodne toto rozhodnutí uplatnit, musí tedy uplatnit článek 3.3 modelových pravidel v každém výkazním období, pro který provádí plné výpočty, jakož i v každém roce uplatnění bezpečného přístavu, ve kterém vznikne ztráta při úhrnu zisků z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších zisků z mezinárodní lodní doprav. Období pěti let v rámci učiněného střednědobého rozhodnutí však běží od výkazního období, ve kterém bylo rozhodnutí učiněno, a zohledňuje jak výkazní období, kdy se pravidlo bezpečného přístavu uplatňovalo, tak výkazní období, kdy se neuplatňovalo.
Příkladem lze uvést situaci, kdy skupina v prvním roce uplatňuje pravidlo bezpečného přístavu a rozhodne se neuplatnit článek 3.3 modelových pravidel. Skupina neuplatní pravidlo bezpečného přístavu v letech 2 a 3 použije plné výpočty (aniž by vykázala dorovnávací daň ve vztahu k testované jurisdikci). Skupina musí při použití plných pravidel výpočtů v letech 2 a 3 použít článek 3.3 modelových pravidel. Pokud se však ve 4. roce znovu rozhodne pro pravidlo bezpečného přístavu, skupina stále podléhá střednědobému rozhodnutí a nemůže při výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní pro dané výkazní období uplatnit článek 3.3 modelových pravidel, ledaže by měla ztrátu z úhrnu zisků (ztrát) z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších zisků (ztrát) z mezinárodní lodní dopravy v daném výkazním období. Skupina může rozhodnutí odvolat v 6. roce nebo v následujících letech (bez ohledu na to, zda je rok odvolání výkazním obdobím, ve kterém skupina uplatňuje toto pravidlo bezpečného přístavu nebo plná výpočet). Po odvolání rozhodnutí však nelze provést nové rozhodnutí po následující čtyři výkazní období následující po roce odvolání rozhodnutí.
Navržené ustanovení § 92ci
Ustanovení implementuje rámeček č. 3.4.1 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Box 3.4.1. Adjustments for Equity -reported Items). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v tabulce č. 3.4.1 jsou uvedeny v odst. 49 až 55 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Ustanovení upravuje úpravy pro položky vykázané ve vlastním kapitálu.
Obecně platí, že kvalifikovaný zisk nebo ztráta nezahrnuje částky vykázané v ostatním úplném výsledku (OCI) nebo ve vlastním kapitálu (společně „položky vykázané ve vlastním kapitálu“), které jsou obvykle z výpočtu FANIL vyloučeny (nebo odloženy do doby, než budou tyto částky recyklovány do výkazu zisku a ztráty). Existují však výjimky pro určité položky vykázané ve vlastním kapitálu, jako jsou zahrnuté zisky nebo ztráty vyplývající z metody přecenění nebo položky změny chyb z předchozího období a změny účetních metod. V těchto případech pravidla vyžadují, aby byl FANIL upraven tak, aby zahrnoval příslušné výnosy nebo náklady vykázané ve vlastním kapitálu do výpočtu kvalifikovaného zisku nebo ztráty. Jinými slovy, částky se přesouvají z vlastního kapitálu nebo OCI do FANIL za účelem výpočtu kvalifikovaného zisku. V mnoha případech budou s takovými položkami vykázanými ve vlastním kapitálu spojeny odložené daně, a proto budou úpravy zahrnovat jak úpravu za účelem zahrnutí dodatečných výnosů nebo nákladů, tak odpovídající úpravu odložené daně (podle článku 4.1.1 písm. c) modelových pravidel, resp. § 59 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních).
Obecně platí, že pravidlo bezpečného přístavu založené na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby stanoví zjednodušená pravidla, která v určitých případech vylučují povinnost provádět úpravy dle plného výpočtu, pokud by to nemělo vliv na schopnost skupiny uplatnit tento bezpečný přístav ve vztahu k testované jurisdikci, protože zjednodušená efektivní daňová sazba by se obecně nepohnula nad ani pod minimální sazbu bez ohledu na to, zda je úprava provedena, či od ní je upuštěno.
Od úpravy se upouští ve všech případech, kdy je položka vykázaná ve vlastním kapitálu záporná částka (tj. náklad nebo ztráta). Důvodem je to, že by úprava snížila zjednodušený zisk, a tak by ve většině případů buď zvýšila zjednodušené ETR (pokud by nedošlo k odpovídajícímu snížení zjednodušených daní), nebo by měla neutrální dopad na ETR (pokud by došlo k odpovídajícímu snížení zjednodušených daní).
Pokud je položka vykázaná ve vlastním kapitálu kladná částka (tj. výnos), není nutná žádná úprava JPBT, pokud je výnos zdaněn sazbou, která se rovná nebo přesahuje minimální daňovou sazbu, a související daně z příjmů jsou účtovány ve vlastním kapitálu nebo v OCI. Pokud je položka příjmů zdanitelná v následujícím období, musí související odložený daňový dluh podléhat pravidlu § 62 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních (recapture exception accrual) a musí být vykázán dle sazby, která se rovná minimální daňové sazbě nebo ji převyšuje. Pokud tyto podmínky nejsou splněny v případě položky příjmů vykázané ve vlastním kapitálu, je nutné provést úpravu podle článku 3.2.1(d) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních) nebo článku 3.2.1(h) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. h) zákona o dorovnávacích daních).
Prvním předpokladem pro upuštění od úpravy je, že daná příjmová položka podléhá zdanění ve státě členské entity sazbou, která se rovná minimální daňové sazbě nebo ji převyšuje. Zahrnutí tohoto příjmu a souvisejících daní do výpočtu zjednodušené efektivní daňové sazby by vedlo ke zvýšení této sazby. Vyloučení tohoto příjmu pak nepředstavuje žádné riziko narušení integrity. Na druhou stranu, pokud tento příjem není zdanitelný nebo podléhá dani s nižší sazbou, pak by vyloučení tohoto příjmu a daní z výpočtu ETR představovalo riziko pro integritu, protože jejich zahrnutí by mohlo snížit zjednodušenou ETR pod minimální sazbu. Stejně tak, pokud by související daně (uvalené se sazbou nižší než minimální daňová sazba) byly zahrnuty do nákladů na splatnou daň (ve výkazu zisku a ztráty), ale příjmy byly zahrnuty do vlastního kapitálu nebo do OCI, představovalo by vyloučení těchto daní ze zjednodušených daní a vyloučení příjmů ze zjednodušeného příjmu podobné riziko pro integritu.
Pokud se u příslušných daní jedná o odložené daně vypočítané sazbou, která se rovná minimální daňové sazbě nebo ji převyšuje, budou tyto odložené daně při zahrnutí do zjednodušených daní přepočítány na minimální sazbu. Očekává se, že zahrnutí těchto položek příjmů vykázaných ve vlastním kapitálu bude mít obecně neutrální dopad na zjednodušené ETR, protože částka odložených daní ve výpočtu zjednodušené ETR by byla přesně částkou potřebnou k pokrytí (chránění) příjmu před dorovnávací daní, aniž by vznikla reziduální daň, která by mohly chránit jakýkoli jiný zisk s nízkým zdaněním v dané jurisdikci. Zahrnutí tedy nemůže způsobit, že by zjednodušené ETR pro testovanou jurisdikci překročilo minimální sazbu, pokud je jinak ETR nižší. Podobně zahrnutí nemůže způsobit, že by zjednodušené ETR pro testovanou jurisdikci kleslo pod minimální daňovou sazbu, pokud je jinak vyšší, protože jakýkoli dodatečný zjednodušený příjem je doprovázen odpovídajícími dodatečnými zjednodušenými daněmi v minimální sazbě, které nemohou chránit žádný jiný příjem před dorovnávací daní.
Pro odložené daňové dluhy související s položkami výnosů vykazovanými ve vlastním kapitálu platí zvláštní podmínka. Stejně jako náklady na splatnou daň a vykázání odložených daňových pohledávek musí být i související odložené daňové dluh vykázány ve vlastním kapitálu nebo v OCI a vykázaný dle sazbou, která se rovná minimální daňové sazbě nebo ji převyšuje. Kromě toho musí odložený daňový dluh podléhat pravidlu § 62 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních (recapture exception accrual). Toto omezení zabraňuje příznivějšímu zacházení s odloženými daňovými dluhy, které nejsou recapture exception accrual, vykázanými ve vlastním kapitálu nebo v OCI, oproti stejným odloženým daňovým dluhům vykázaným jako náklad na daň.
Navržené ustanovení § 92cj
Ustanovení implementuje rámeček č. 3.4.2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Box 3.4.2. M&A Simplification). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v tabulce č. 3.4.2 jsou uvedeny v odst. 56 až 80 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Ustanovení upravuje zjednodušení pro fúze a akvizice a rozhodnutí podle § 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních (čl. 6.3.4 modelových pravidel).
Zjednodušení pro fúze a akvizice
V případě transakce typu fúze a akvizice (M&A transakce) platí pro výpočet zjednodušeného zisku a zjednodušených daní zvláštní pravidla. M&A transaction je převod aktiv a dluhů, ke kterému dochází v souvislosti s: (i) nabytím kontrolního podílu (tj. transakce s akciemi/podíl – jedná se tedy o share deal, nikoli asset deal) v rámci transakce s třetí stranou, která není popsána v článku 6.2.2 modelových pravidel (§ 107 odst. 3 zákona o dorovnávacích daních) nebo (ii) reorganizací, jak je definována v definicích v čl. 10 modelových pravidel (§ 109 odst. 7 písm. c) zákona o dorovnávacích daních). Tato pravidla se vztahují na M&A transakce, k nimž došlo v aktuálním nebo v některém z předchozích výkazních obdobích. Zvláštní pravidla jsou však relevantní pouze v rozsahu, v jakém jsou aktiva a dluhy získané v rámci M&A transakce stále zohledněny ve finančních výkazech použitých k určení souhrnného FANIL za výkazní období, na který se vztahuje bezpečný přístav založený na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby.
Zvláštní pravidla pro M&A transakce zjednodušují zacházení s rozdílem mezi hodnotou pro účely modelových pravidel a účetní hodnotou (GloBE-to-book Difference), což je rozdíl, který vzniká v důsledku M&A transakce mezi účetními hodnotami aktiv a dluhů převedených v rámci transakce M&A transakce, které se používají k určení souhrnné hodnoty FANIL pro testovanou jurisdikci, a odpovídajícími hodnotami pro účely modelových pravidel (stanovenými podle článků 6.2 a 6.3 modelových pravidel, resp. § 107 a § 109 zákona o dorovnávacích daních). K tomu často dochází v souvislosti s nabytím kontrolního podílu v podniku, kde je účtování alokace pořizovací ceny (PPA) zahrnuto do účetních výkazů, které se používají k určení souhrnného FANIL. Podobně může rozdíl mezi hodnotami vzniknout v souvislosti s reorganizací, pokud je odpovídající zisk nebo ztráta vykázána v účetních výkazech použitých k určení souhrnného FANIL. Pokud se účtování PPA pro M&A transakci neodráží ve finančních výkazech používaných k určení souhrnné hodnoty FANIL, rozdíl mezi hodnotami nevznikne a nebude nutné uplatnit zjednodušení pro M&A transakce ani učinit rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel (§ 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních).
Tyto rozdíly mezi GloBE a účetní hodnotou ovlivňují výši odpisů, amortizace nebo jiných nákladů či zisků a ztrát, které se promítají do souhrnného FANIL, a nákladů na daň z příjmů ve výkazním období, v němž došlo M&A transakci, a v následujících obdobích. Pokud se neuplatní zjednodušení M&A transakce nebo není učiněno rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel (§ 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních), musí skupina odstranit vliv těchto rozdílů mezi GloBE a účetní hodnotou z JPBT za účelem stanovení zjednodušeného příjmu a z nákladů na daň z příjmů za účelem stanovení zjednodušených daní (tj. zjednodušený příjem musí být vypočítán v souladu s kapitolou 6 modelových pravidel, resp. hlavou VI zákona o dorovnávacích daních) a zjednodušené daně musí být vypočítány v souladu s článkem 4.4 modelových pravidel (§ 62 a § 63 zákona o dorovnávacích daních) s výhradou úprav odložených daní uvedených v oddíle 4.2.4 správního pokynu, § 92cl odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních).
Úpravy rozdílu mezi hodnotou GloBE a účetní hodnotou však nejsou v kontextu tohoto bezpečného přístavu nutné tehdy, pokud je skupina oprávněna uplatnit zjednodušení pro M&A transakce. Aby byla skupina podniků oprávněna uplatnit zjednodušení pro M&A transakce, musí mít všechna aktiva a dluhy, která jsou nabývána v souvislosti s M&A transakcí a u nichž je pro testovanou jurisdikci identifikován rozdíl mezi GloBE a účetní hodnotou, stejnou daňovou základnu před a po transakci a skupina musí mít odpovídající odložené daňové pohledávky nebo dluhy vykázané na základě sazby, která se rovná nebo přesahuje minimální daňovou sazbu. Jinými slovy, rozdíl mezi hodnotou GloBE a účetní hodnotou zjištěný v souvislosti s M&A transakcí by měl mít odpovídající odložené daně vykázané ve finančních výkazech. Jedinou výjimkou je goodwill, který je vysvětlen dále. Tyto odložené daně se promítnou do účetních výkazů, které se používají k určení souhrnného FANIL. Pokud tyto podmínky nejsou splněny u všech nebo některých aktiv či dluhů získaných v rámci M&A transakce, musí být vliv rozdílu mezi GloBE a účetní hodnotou odstraněn z JPBT a z JITE v souladu s modelovými pravidly, pokud není učiněno rozhodnutí podle článku 6.3.4. modelových pravidel (§ 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních).
Odstavec 3 v rámečku 3.4.2 správního pokynu (§ 92cj odst. 1 až 3 zákona o dorovnávacích daních) popisuje fungování zjednodušení pro M&A transakce, které má dopad jak na výpočet zjednodušeného příjmu, tak na zjednodušené daně. Obecně platí, že rozdíly mezi GloBE a účetní hodnotou se z JPBT nevylučují a vypořádání jakýchkoli odložených daní souvisejících s těmito rozdíly se zahrnuje do zjednodušených daní.
Zjednodušení pro M&A transakce se nevztahuje na aktiva a dluhy převedené v rámci M&A transakce, u nichž dochází k daňovému přecenění (step-up), ale pouze na aktiva a dluhy, u nichž zůstává daňová základna nezměněna.
V rámci zjednodušení pro M&A transakce se vykázání odložených daní související s rozdílem mezi GloBE a účetní hodnotou (kde daňová základna zůstává nezměněna) nezohledňuje při výpočtu zjednodušených daní, bez ohledu na to, zda k vykázání dochází v roce M&A transakce nebo v následujícím roce. Obvykle není k dosažení tohoto výsledku nutná žádná úprava, protože podle mnoha rámců účetního výkaznictví, jako jsou IFRS, jsou odložené daně z podnikové kombinace původně vykázány (zohledněny) v rozvaze s odpovídající úpravou goodwillu, namísto toho, aby byly vykázány v nákladech na daň z příjmů.
Naopak se zohledňuje vypořádání odložených daní souvisejících s rozdílem mezi GloBE a účetní hodnotou. V rámci zjednodušení pro M&A transakce je dopad rozdílu mezi GloBE a účetní hodnotou, který se promítá do souhrnného FANIL, neutralizován vypořádáním odpovídajících odložených daní. Například za předpokladu, že dopad rozdílu mezi GloBE a účetní hodnotou promítnutý do souhrnné hodnoty FANIL pro odpisy aktiv je o 100 eur vyšší než bez tohoto rozdílu, bude dopad dodatečných odpisů v rámci uplatnění bezpečného přístavu neutralizován zahrnutím odpovídajícího vypořádání odloženého daňového dluhu ve výši 15 eur do zjednodušených daní.
Vypořádání odloženého daňového dluhu, který se vztahuje k rozdílu mezi GloBE a účetní hodnotou a který nespadá pod recapture exception accrual dle čl. 4.4.5. modelových pravidel, resp. § 62 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních (non-REA DTL), je rovněž zahrnuto do zjednodušených daní. Umožnění vypořádání těchto non-REA DTL v rámci zjednodušených daní představuje výjimku z obecného pravidla, které tyto odložené daňové dluhy vylučuje z výpočtu zjednodušených daní. Nevytváří to však riziko pro integritu systému, protože původní vykázání odloženého daňového dluhu nelze zohlednit při výpočtu zjednodušených daní ani upravené výše zahrnutých daní. Efektivní daňová sazba za předchozí rok tedy nemohla být nadhodnocena z důvodu odloženého daňového dluhu, který nebyl vypořádán po dobu delší než pět let.
Podle mnoha schválených rámců účetního výkaznictví, včetně IFRS a US GAAP, nelze při prvotním zaúčtování goodwillu vzniklého při podnikové kombinaci vykazovat odložené daňové dluhy. V důsledku toho by snížení hodnoty nebo odpis takového goodwillu mělo zkreslující účinek na zjednodušenou efektivní daňovou sazbu, protože by snížilo zjednodušený zisk, aniž by došlo k vypořádání odloženého daňového dluhu, který by snížil zjednodušené daně o částku rovnající se minimální daňové sazbě ze snížení hodnoty nebo odpisu. Proto musí být snížení hodnoty goodwillu a jakýkoli odpis připočítány zpět, aby bylo možné určit zjednodušený zisk a zjednodušenou efektivní daňovou sazbu. Jakýkoli odložený daňový dluh, který vznikne v následujícím roce v souvislosti s tímto goodwillem (např. v důsledku daňově osvobozeného navýšení základu goodwillu s následnou daňovým odpisem a/nebo snížením hodnoty), se rovněž při výpočtu zjednodušených daní nezohledňuje, protože hodnota tohoto goodwillu podle GloBE je nulová, pokud není učiněno rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel, resp. § 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních (vizte odstavce níže).
Pokud příslušný rámec účetního výkaznictví umožňuje odpisování goodwillu a zaúčtování odpovídajících odložených daňových dluhů z goodwillu vzniklého v souvislosti s M&A transakcí, nebude nutné provádět žádnou úpravu spočívající v připočtení snížení hodnoty nebo odpisů goodwillu, za předpokladu, že náklad na snížení hodnoty/odpis goodwillu má odpovídající vypořádání odloženého daňového dluhu zaúčtované v nákladech na daň z příjmů při sazbě, která je rovna minimální daňové sazbě nebo ji převyšuje. Jakékoli snížení hodnoty nebo odpis goodwillu, které nemá odpovídající odložený daňový dluh (nebo které má odpovídající odložený daňový dluh zaúčtovaný při daňové sazbě nižší než minimální daňová sazba), se však připočítá zpět k JPBT (a případné vypořádání souvisejícího odloženého daňového dluhu se ze zjednodušených daní vylučuje.
Aktiva a dluhy z M&A transakce nemusí být z různých důvodů způsobilá pro zjednodušení pro M&A transakce. Například pokud příslušná daňová základna zůstala nezměněna bez účtování odložených daní nebo s odloženými daněmi účtovanými při sazbě nižší než minimální daňová sazba, zjednodušení pro M&A transakce se neuplatní. Místo toho se na výpočet zjednodušeného příjmu a zjednodušených daní použijí běžná pravidla GloBE, tj. příslušný rozdíl mezi GloBE a účetní hodnotou musí být z výpočtů zjednodušeného příjmu a zjednodušených daní odstraněn.
Zjednodušení pro M&A transakce se navíc neuplatní, pokud byl daňový základ aktiv a dluhů v souvislosti s M&A transakcí upraven na reálnou hodnotu. V takovém případě má skupina dvě možnosti, jak stanovit zjednodušený příjem a zjednodušené daně. Za prvé, může učinit rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel (§ 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních) zahrnout rozdíl mezi GloBE a účetní hodnotou do zjednodušeného příjmu buď v plné výši v roce, kdy se tak rozhodla, nebo poměrnou částí po dobu pěti let. Druhou možností je použít úpravy požadované kapitolou 6 modelových pravidel (hlava VI zákona o dorovnávacích daních) k určení svého zjednodušeného příjmu a zjednodušených daní.
Ve všech případech, kdy je nutné vypočítat dorovnávací daň podle modelových pravidel, je třeba při výpočtu nadměrného zisku a upravené výše zahrnutých daní vyloučit vliv rozdílu mezi hodnotou podle modelu GloBE a účetní hodnotou. Zjednodušení týkající se M&A transakcí nezbavuje skupinu povinnosti vést záznamy týkající se M&A transakcí za účelem výpočtu dorovnávací daně podle modelových pravidel v jakémkoli následujícím výkazním období.
Rozhodnutí podle § 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních (čl. 6.3.4 modelových pravidel)
Možnost rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel (§ 109 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních) je k dispozici při zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby za všech okolností, kdy je dostupná podle modelových pravidel, tj. v souvislosti s jakoukoli relevantní rozhodnou událostí, k níž dojde v daném výkazním období, včetně událostí souvisejících s M&A transakcemi (odstavec 5 v rámečku 3.4.2 správního pokynu). Rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel je k dispozici také v souvislosti s rozhodnými událostmi bez ohledu na to, zda je část nebo celý zisk či ztráta související s úpravou daňového základu zahrnuta do zdanitelného příjmu. Pokud je část nebo celý zisk či ztráta zahrnuta do zdanitelného příjmu a je učiněno rozhodnutí, jsou související daně zahrnuty do zjednodušených daní. Kromě toho je rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel k dispozici v rámci pravidla bezpečného přístavu i v souvislosti s M&A transakcemi, které se uskutečnily v předchozím výkazním období, ovšem pouze při splnění podmínek.
Rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel, která je povoleno podle odstavce 6 rámečku 3.4.2 správního pokynu, resp. § 92cj odst. 5 zákona o dorovnávacích daních, poskytuje skupině možnost eliminovat rozdíl mezi hodnotou GloBE a účetní hodnotou zjištěný v souvislosti s M&A transakcí, k níž došlo v předchozím výkazním období roce, za předpokladu, že:
a) rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel nebylo v tomto předchozím roce k dispozici (např. se jednalo o rok před zavedením modelových pravidel nebo byla uplatněn přechodný bezpečný přístav); a
b) daňová základna všech nebo některých převedených aktiv a dluhů je upravena na reálnou hodnotu stanovenou v souvislosti s M&A transakcí. Rozhodnutí se vztahuje na všechna aktiva a dluhy převedené v souvislosti s M&A transakcí, včetně případných aktiv a dluhů, u nichž nebyla daňová základna upravena na reálnou hodnotu.
Pokud je rozhodnutí učiněno až po roce, v němž došlo k M&A transakci, stanoví se rozdíl mezi hodnotou GloBE a účetní hodnotou na základě účetních hodnot aktiv a dluhů ke dni začátku roku, v němž je rozhodnutí učiněno. Vzhledem k tomu, že účetní hodnota aktiv a dluhů podle GloBE se v důsledku rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel rovná účetní hodnotě, měly by se pro účely stanovení zjednodušených daní použít odpovídající odložené daně, pokud existují, uvedené ve finančních výkazech.
Odstavec 7 rámečku 3.4.2 správního pokynu, resp. poslední věta § 92cj odst. 5 zákona o dorovnávacích daních, upřesňuje, že rozdíl mezi hodnotou GloBE a účetní hodnotou se zahrnuje do zjednodušeného zisku buď v roce rozhodnutí, nebo poměrným dílem po dobu pěti výkazních období, počínaje výkazním obdobím, pro které je rozhodnutí učiněno. Pokud je rozdíl mezi GloBE a účetní hodnotou rozložen na pět let na základě rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel, poměrná částka přiřazená danému výkaznímu období se zahrnuje do výpočtu zjednodušeného zisku pro toto výkazní období. Pokud se pro určité výkazní období v rámci pětiletého období neuplatní toto pravidlo bezpečného přístavu, poměrná část přiřazená tomuto výkaznímu období se zahrnuje do výpočtu kvalifikovaného zisku nebo ztráty. Podobně pokud bylo rozhodnutí podle článku 6.3.4 modelových pravidel učiněno ve výkazním období, na které se pravidlo bezpečného přístavu nevztahovalo, musí být jakýkoli zisk nebo ztráta přiřazená danému výkaznímu období zahrnuta do výpočtu zjednodušeného zisku.
V odst. 75 až 80 kapitoly 2 správního pokynu z ledna 2026 je následně na příkladu ilustrováno uplatnění zjednodušení pro fúze a akvizice a požadavek na zpětné započítání snížení hodnoty nebo odpisů goodwillu, u kterého neexistuje odpovídající odložená daňová povinnost, do JPBT.
Navržené ustanovení § 92ck
Ustanovení implementuje rámeček 3.5.1 a 3.5.2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Box 3.5.1. GloBE Elective Adjustments). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v tabulce č. 3.5.1 jsou uvedeny v odst. 81 až 87 kapitoly 2 tohoto správního pokynu. Vysvětlující ustanovení k pravidlům v tabulce 3.5.2 jsou uvedeny v odst. 88 až 91 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Ustanovení upravuje volitelné úpravy dle modelových pravidel a dobrovolné vyloučení některých úprav dle modelových pravidel.
Modelová pravidla obsahují několik rozhodnutí, které mohou skupiny uplatnit při výpočtu kvalifikovaného zisku. Tato rozhodnutí jsou k dispozici i při výpočtu v rámci zjednodušeného výpočtu, pokud nejsou výslovně vyloučeny.
Možnosti rozhodnutí podle kapitoly 3 modelových pravidel (část druhá, hlava I zákona o dorovnávacích daních) lze uplatnit i při výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní. K dispozici jsou tedy následující možnosti:
a) Rozhodnutí ohledně zahrnutí všech podílů na zisku (§ 54a modelových pravidel, resp. komentář k článku 3.2.1 písm. b) modelových pravidel)
b) Rozhodnutí ohledně zohlednění zisku a ztrát z kapitálových investic (§ 53 zákona o dorovnávacích daních, resp. komentář k článku 3.2.1 písm. c) modelových pravidel);
c) Rozhodnutí ohledně zahrnutí kurzových zisků nebo ztrát mezi vyloučené kapitálové zisky nebo ztráty (§ 54b zákona o dorovnávacích daních, resp. komentář k článku 3.2.1(c) modelových pravidel);
d) Rozhodnutí ohledně prominutého dluhu (§ 54 zákona o dorovnávacích daních, resp. komentář k článku 3.2.1(i) modelových pravidel);
e) Rozhodnutí ohledně kompenzace vázané na akcie nebo jiné účastnické cenné papíry (§ 49 zákona o dorovnávacích daních, resp. článek 3.2.2 modelových pravidel);
f) Rozhodnutí ohledně využití zásady realizace (§ 50 zákona o dorovnávacích daních, resp. článek 3.2.5 modelových pravidel);
g) Rozhodnutí ohledně zcizení místních hmotných aktiv (§ 51 zákona o dorovnávacích daních, resp. článek 3.2.6 modelových pravidel) a
h) Rozhodnutí ohledně použití postupu účetní konsolidace k eliminaci výnosů, nákladů, zisků a ztrát (§ 52 zákona o dorovnávacích daních, resp. článek 3.2.8 modelových pravidel).
Skupina může učinit rozhodnutí pro výkazní období, na které se vztahuje bezpečný přístav založený na zjednodušených výpočtech efektivní daňové sazby, a pokud se jedná o střednědobé rozhodnutí, musí tuto rozhodnutí uplatňovat, dokud nebude odvoláno. Pokud skupina učinila některé z těchto rozhodnutí ve výkazním období, na které se bezpečný přístav nevztahoval, musí skupina rozhodnutí nadále uplatňovat v následujících letech, na které se již bezpečný přístav založený na zjednodušených výpočtech efektivní daňové sazby, dokud nebude odvoláno.
Možnost Rozhodnutí ohledně použití zjednodušených výpočtů pro nevýznamné členské entity (NMCE) je k dispozici také v rámci zjednodušeného výpočtu efektivní daňové sazby. Jedná se o krátkodobé rozhodnutí a lze je provést pro některé nebo všechny NMCE nacházející se v testované jurisdikci. V rámci tohoto rozhodnutí se zjednodušený zisk NMCE rovná celkovým výnosům podle příslušných předpisů pro sestavení CbC reportu, a zjednodušené daně pro NMCE se rovnají splatné dani z příjmů stanovené podle příslušných předpisů pro sestavení CbC reportu.
Otázka kontinuity u rozhodnutí ohledně zcizení místních hmotných aktiv (§ 51 zákona o dorovnávacích daních, resp. článek 3.2.6 modelových pravidel)
Volba podle článku 3.2.6 může být učiněna jak v roce, kdy se provádí plná kalkulace, tak v roce s uplatněním bezpečného přístavu. V obou případech může vzniknout problém s kontinuitou, protože čtyři výkazní období předcházející roku rozhodnutí mohou zahrnovat jeden nebo více roků, pro které bylo učiněno rozhodnutí o bezpečném přístavu založeném na zjednodušené daňové sazbě.
Pokud zpětné období zahrnuje rok, pro který byl zvolen bezpečném přístavu založeném na zjednodušené daňové sazbě., musí skupina připočítat zisk přiřaditelný tomuto roku podle článku 3.2.6 modelových pravidel (§ 51 zákona o dorovnávacích daních) k zjednodušenému zisku dříve stanovenému pro dané výkazní období a znovu stanovit zjednodušenou efektivní daňovou sazbu pro toto výkazní období. Pokud nově stanovená zjednodušená efektivní daňová sazba překročí minimální daňovou sazbu, považuje se dodatečná dorovnávací daň pro dané výkazní období za nulovou. Pokud je nově stanovená zjednodušená efektivní daňová sazba nižší než minimální daňová sazba, musí být efektivní daňová sazba a případná dodatečná dorovnávací daň pro dané výkazní období vypočítána v souladu s plným výpočtem. Jakákoli dodatečná dorovnávací daň vzniklá v souvislosti s předchozím výkazním obdobím nebude pro účely použití požadavků oddílu 7.2 správního pokynu (§ 92cp odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních) považována za dorovnávací daň zaplacenou v souvislosti s tímto výkazním obdobím.
Úpravy o asymetrické kurzové zisky nebo ztráty
Hodnota JPBT musí být upravena tak, aby zohledňovala jakýkoli asymetrický kurzový zisk nebo ztrátu (AFXGL) stanovený pro testovanou jurisdikci v souladu s článkem 3.2.1 písm. f) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. f) modelových pravidel), ledaže by skupina učinila střednědobé rozhodnutí, že při výpočtu zjednodušeného zisku a kvalifikovaného zisku nebo ztráty neprovede úpravu o AFXGL.
Rozhodnutí neuplatňovat článek 3.2.1 písm. f) modelových pravidel je střednědobým rozhodnutím a je učiněno ve výkazním období, pro který platí zjednodušený výpočet efektivní daňové sazby, a to tak, že se tento článek neuplatní při výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní pro testovanou jurisdikci. Pokud je rozhodnutí učiněno, článek 3.2.1 písm. f) modelových pravidel se v žádném výkazním období neuplatní, dokud nebude rozhodnutí odvoláno, bez ohledu na to, zda skupina je pro dané výkazní období v režimu zjednodušeného vpočtu efektivní daňové sazby nebo v plném výpočtu.
Úpravy o vzniklé penzijní náklady
Ve všech případech, kdy se příspěvky skupiny do penzijního fondu liší od částek zaúčtovaných jako náklad ve finančních výkazech v souvislosti s tímto penzijním fondem, musí skupina provést úpravu požadovanou podle čl. 3.2.1 písm. i) modelových pravidel (§ 43 odst. 1 písm. i) zákona o dorovnávacích daních) a příslušných správních pokynů (vizte také § 40 písm. m) zákona o dorovnávacích daních), ledaže by se skupina rozhodla v rámci střednědobého rozhodnutí neuplatňovat čl. 3.2.1 písm. i) modelových pravidel.
Rozhodnutí neuplatňovat čl. 3.2.1 (i) modelových pravidel je střednědobým rozhodnutím a uplatní se ve výkazním období, ve kterém se uplatní bezpečný přístav založený na zjednodušených výpočtech efektivní daňové sazby, a to tak, že se tento článek neuplatní při výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní pro testovanou jurisdikci, na kterou se toto rozhodnutí vztahuje. Pokud je rozhodnutí učiněno, článek 3.2.1(i) modelových pravidel se neuplatní v žádném výkazním období, dokud nebude rozhodnutí odvoláno, bez ohledu na to, zda skupina je pro dané výkazní období v režimu zjednodušeného vpočtu efektivní daňové sazby nebo v plném výpočtu.
Navržené ustanovení § 92cl
Ustanovení implementuje rámeček č. 4 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Box 4. Basic calculations). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v rámečku č. 4 jsou uvedeny v odst. 92 až 111 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Ustanovení dále také implementuje první 3 odstavce rámečku č. 4.3 (Box 4.3. Simplified Adjustment for Negative Taxes in Simplified Loss year) a rovněž rámeček č. 4.4 (Box 4.4. GloBE Elective Adjustments). Vysvětlující ustanovení k pravidlům v rámečku č. 4.3 jsou uvedeny v odst. 112 až 114, vysvětlující ustanovení k pravidlům v rámečku č. 4.4 jsou uvedeny v odst. 118 až 127.
Náklad na daň z příjmů v podskupině
Výpočet zjednodušených daní vychází z jurisdikčních nákladů na daň z příjmu (ve správním pokynu označeno zkratkou „JITE“) stanovených pro testovanou jurisdikci a poté zohledňuje níže popsané úpravy JITE. JITE je součtem nákladů na daň z příjmů (včetně nákladů na odloženou daň) zohledněných v účetním zisku nebo ztrátě (FANIL) v testované jurisdikci plus veškeré odložené daně z příjmu související s tímto účetním ziskem nebo ztrátou zohledněné v konsolidované účetní závěrce. Pokud jsou výnosy a náklady připadající na úpravu pořizovací ceny (PPA accounting) zohledněny ve finančních výkazech použitých k výpočtu JPBT a uplatňuje se zjednodušení pro fúze a akvizice podle oddílu 3.4.2 správního pokynu (§ 92cj zákona o dorovnávacích daních), bude JITE zahrnovat odložené daně připadající na účetnictví PPA pro transakci přeměny a nabytí („M&A Transaction“).
Základní úpravy jurisdikčních nákladů na daň z příjmu
1. Policy-based adjustments (box 4 odst. 2 písm. a)
JITE podléhá úpravám, které mají odrážet konstrukci modelových pravidel.
Konkrétně se JITE upravuje tak, aby se odstranila jakákoli částka, která není zahrnutou daní, jak je definováno v článku 4.2.1 modelových pravidel (§ 57 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních). Skupina se dále může rozhodnout přidat jakoukoli částku zahrnutých daní, která nebyla ve finančních výkazech vykázána jako náklad na daň z příjmů podle článku 4.1.2(a) modelových pravidel, resp. § 59 odst. 2 písm. a) zákona o dorovnávacích daní (viz také oddíl 4.4.1 správního pokynu).
JITE se poté v případě potřeby upraví o vrácení daně a dobropisy, aby se sladil s článkem 4.1.3(b) a (c), resp. § 59 odst. 3 písm. b) a c) zákona o dorovnávacích daních.
2. Úpravy k zajištění korelace mezi zjednodušenými daněmi a zjednodušeným ziskem (box 4 odst. 2 písm. b)
JITE musí být upraven tak, aby se zabránilo zkreslení ve výpočtu zjednodušené efektivní daňové sazby (ETR) vyplývajícímu z nesouladů mezi příjmy zahrnutými ve zjednodušeném zisku a daněmi zahrnutými ve zjednodušených daních.
V souladu s články 4.1.3 (a) a 4.4.1 (a) modelových pravidel (resp. § 59 odst. 3 písm. a) a § 61 odst. 5 písm. a) zákona o dorovnávacích daních) se JITE upravuje tak, aby vyloučil veškeré daňové náklady týkající se příjmů, které nejsou zahrnuty ve zjednodušeném zisku. Vyloučení se vztahuje na veškeré náklady na splatnou daň související s položkami příjmů (např. veškeré náklady na daň vzniklé v souvislosti s dividendami z neportfoliových podílů) a veškeré náklady na odloženou daň související s položkami příjmů nebo nákladů (např. veškeré odložené daně vyplývající z vykázaných nákladů, které jsou daňově uznatelné až po jejich zaplacení), včetně jakékoli zahrnuté daně z příjmů z mezinárodní lodní dopravy a vedlejších příjmů z mezinárodní lodní dopravy v případech, kdy skupina neučinila střednědobé nerozhodnutí zahrnout příjmy z mezinárodní lodní dopravy do zjednodušeného zisku. Aby se předešlo pochybnostem, zjednodušené daně nepodléhají kladné úpravě, pokud jsou ztráta nebo náklad, které vzniknou v běžném roce, odečteny pro daňové účely, ale nejsou zahrnuty do výpočtu zjednodušeného zisku.
3. Úpravy o nejisté daňové pozice a daně, které nejsou splatné okamžitě (box 4 odst. 2 písm. c)
JITE podléhá úpravám, které zajišťují, že zjednodušené daně nezahrnují žádné daně, u kterých není jisté, že budou zaplaceny, a daně, které nejsou splatné okamžitě.
JITE se upravuje tak, aby vylučoval veškeré náklady na daň vyplývající ze zaúčtované nebo odúčtované nejisté daňové pozice (jak je stanoveno podle příslušného rámce účetního výkaznictví) a nepovoleným časovým rozlišením stejným způsobem jako v článku 4.1.2(c), článku 4.1.3(d) a článku 4.4.6 modelových pravidel (resp. § 59 odst. 2 písm. c), § 59 odst. 3 písm. d) a § 58 písm. a) zákona o dorovnávacích daních. V důsledku toho budou náklady na daň spojené s nejistou daňovou pozicí nebo s nepovoleným časovým rozlišením zahrnuty do zjednodušených daní pouze tehdy, pokud budou tyto daně zaplaceny.
JITE se dále upravuje tak, aby vylučoval veškeré náklady na splatnou daň u daní, u kterých se neočekává, že budou zaplaceny do tří let podle článku 4.1.3(e) modelových pravidel, resp. § 59 odst. 3 písm. e) zákona o dorovnávacích daních.
4. Úpravy odložené daně (box 4 odst. 2 písm. d)
Náklady na daň z příjmů připadající na odložené daňové pohledávky a dluhy zahrnuté ve zjednodušených daních podléhají určitým úpravám. Pokud zahrnutá daň není vázána na žádné časové rozdíly ve srovnání s účetním ziskem nebo ztrátou (FANIL), (např. Zakat), nebo příslušný rámec účetního výkaznictví nestanoví účtování odložené daně, skupina nebude mít žádné náklady na odloženou daň, a proto nebude muset provádět úpravy zde popsané. Dále, pokud skupina učiní rozhodnutí ohledně odložené daňové pohledávky z kvalifikované ztráty (GloBE loss election) (§ 64 zákona o dorovnávacích daních), všechny náklady na daň připadající na odložené daňové pohledávky a dluhy ve finančních výkazech se z výpočtu zjednodušených daní odečtou a náklad na odloženou daň připadající na odložené daňové pohledávky z kvalifikované ztráty se zahrnou do výpočtu zjednodušených daní.
Úpravy ocenění nebo úpravy účetního uznání
Při výpočtu nákladu na odloženou daň pro účely zjednodušeného ETR musí skupina vyloučit dopad jakékoli úpravy ocenění nebo úpravy účetního uznání, která byla vykázána v souvislosti s odloženou daňovou pohledávkou z důvodu očekávání, že pro uplatnění odložené daňové pohledávky v budoucnu nemusí být dostatečný zdanitelný příjem. To zahrnuje (i) případy, kdy odložená daňová pohledávka nebyla původně vykázána ve finančních výkazech v období, ve kterém vznikla daňová ztráta, a (ii) případy, kdy byla odložená daňová pohledávka zaznamenána kompenzovaně s dluhem. Tato úprava se použije stejným způsobem jako úprava v článcích 4.4.1(c) a 4.4.2(c) modelových pravidel (§ 61 odst. 5 písm. c) a § 61 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních) a zajišťuje, že ve zjednodušeném ETR bude správně zohledněno, že daňové ztráty převedené do dalších let byly kompenzovány zdanitelným příjmem.
Úpravy o změnu daňové sazby
JITE se upravuje tak, aby vyloučila dodatečnou (nebo nižší) náklad na odloženou daň vyplývající ze změny daňové sazby, v souladu s úpravou podle článku 4.4.1 (d) modelových pravidel (§ 61 odst. 5 písm. d) zákona o dorovnávacích daních). Tím se zajistí, že jakákoli změna daňové sazby, ke které dojde nad minimální sazbu (tj. když je původní i nová daňová sazba nad minimální sazbou), bude vyloučena podle článku 4.4.1 (d) modelových pravidel. V rozsahu, v jakém by se článek 4.6.2 nebo článek 4.6.3 modelových pravidel (§ 67 odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních) použil ve vztahu ke změnám daňové sazby, které zvyšují daňovou sazbu z úrovně pod minimální sazbu na úroveň nad minimální sazbu nebo naopak, je k dispozici zjednodušená metodika stanovená v oddíle 4.6 správního pokynu (§ 92cr zákona o dorovnávacích daních).
Vznik a využití daňových zvýhodnění
JITE se upravuje tak, aby vylučoval náklad na odloženou daň připadající na vznik a použití daňových zvýhodnění podle článku 4.4.1(e) modelových pravidel (§ 61 odst. 5 písm. e) zákona o dorovnávacích daních), a to s výjimkou odložené daňové pohledávky náhradní ztráty v souladu s komentářem k modelovým pravidlům.
Vyloučení odloženého daňového dluhu, který není výjimkou z opětovného zahrnutí
JITE se obecně upravuje tak, aby vylučoval veškeré náklady na odloženou daň připadající na odložený daňový dluh, který nespadá pod výjimku z opětovného zahrnutí (recapture exception accrual) podle článku 4.4.5 modelových pravidel (§ 62 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních). To zjednodušuje administrativní zátěž pro skupiny, protože skupina nebude muset uplatňovat pravidla pro opětovné zahrnutí, a proto nebude muset sledovat období mezi vznikem a vypořádáním odloženého daňového dluhu.
Z obecného pravidla existují dvě výjimky:
pokud náklad na odloženou daň vzniká z vypořádání odloženého daňového dluhu připadajícího na transakci přeměny a nabytí (M&A Transakci) a skupina zahrne dopad M&A Transakce do výpočtu zjednodušené efektivní daňové sazby podle oddílu 3.4.2 správního pokynu (§ 92cj zákona o dorovnávacích daních); a
pokud náklad na odloženou daň vzniká z vypořádání odloženého daňového dluhu, který byl zahrnut do výpočtu efektivní daňové sazby v předchozím výkazním období na základě kvalifikovaného IIR, kvalifikovaného UTPR nebo QDMTT.
V prvním případě je vypořádání odloženého daňového dluhu zahrnuto do zjednodušených daní bez ohledu na to, zda se jedná o recapture exception accrual. V opačném případě by byla zjednodušená ETR nadhodnocena, protože zjednodušený zisk by byl snížen o vyšší odpisy, amortizaci nebo znehodnocení než zdanitelný příjem, ale zjednodušené daně by se vypořádáním odloženého daňového dluhu nesnížily. Odložený daňový dluh, který se vztahuje k M&A Transakci, však nepodléhá pravidlům pro opětovné zahrnutí, pokud odložený daňový dluh nebyl v předchozím výkazním období naběhlý ve výkazu zisku a ztráty (a proto nebyl zahrnut do upravené výši zahrnutých daní nebo zjednodušených daní). Za těchto okolností by odložený daňový náklad nemohl v předchozím výkazním období zabránit vzniku dorovnávací daně, což je problém, který právě řeší pravidlo pro opětovné zahrnutí odloženého daňového dluhu.
V druhém případě musí být vypořádání odloženého daňového dluhu zahrnuto do zjednodušených daní, protože se týká odloženého daňového dluhu, která byla zahrnuta do výpočtu efektivní daňové sazby v rámci kvalifikovaného IIR, kvalifikovaného UTPR nebo QDMTT v předchozím výkazním období. Pokud by bylo vypořádání vyloučeno, skupina by získala dvojnásobný prospěch, protože odložená daňový dluh by zvýšila ETR v roce, ve kterém vznikl a byl zahrnuta do výpočtu ETR, a znovu by zvýšil ETR v roce, ve kterém je vypořádán, pokud by bylo vypořádání vyloučeno z výpočtu.
5. Přepočet nákladu na odloženou daň na minimální daňovou sazbu
Náklady na odloženou daň v rámci zjednodušených daní musí být přepočítány na minimální daňovou sazbou, ale pouze pokud byly související odložené daňové pohledávky nebo dluhy ve finančních výkazech vypočítány na základě daňové sazby, která je vyšší než minimální sazba.
Přepočet nákladu na odloženou daň je v rámci bezpečného přístavu zjednodušen. Podle modelových pravidel se každá odložená daňová pohledávka a dluh přepočítává samostatně a náklad na odloženou daň pro danou jurisdikci se vypočítává na základě přepočtených odložených daňových pohledávek a dluhů. V rámci bezpečného přístavu se přepočítává čistý náklad na odloženou daň, který vstupuje do zjednodušených daní. Pro účely výpočtu bezpečného přístavu by se přepočet měl vypočítat podle následujícího vzorce:
Náklad na odloženou daň zahrnutý do zjednodušených daní x
kde:
· Náklad na odloženou daň zahrnutý do zjednodušených daní je celková částka odložených daní, včetně zaúčtovaných a vypořádaných odložených daňových pohledávek a dluhů, které jsou zohledněny ve zjednodušených daních pro testovanou jurisdikci (podskupinu) za výkazní období; a
· Zúčtovaná daňová sazba je sazba daně z příjmů použitá k vykázání odložených daní v příslušných finančních výkazech (před jakoukoli úpravou ocenění).
· V jurisdikcích, kde systém daně z příjmu právnických osob stanoví jednu sazbu daně, která se vztahuje na jeden daňový základ, se očekává, že sazba účtované daně bude odpovídat této sazbě. V jurisdikci, kde skupiny podléhají více zahrnutým daním s různými daňovými sazbami a základy, musí skupina tyto daně přepočítat s použitím metodiky, která je v souladu se zásadami přepočet odložené daně dle modelových pravidel.
Zjednodušená úprava pro záporné daně v letech zjednodušené ztráty
Ustanovení § 92cl dále implementuje první 3 odstavce rámečku č. 4.3 (Box 4.3. Simplified Adjustment for Negative Taxes in Simplified Loss year).
Ve výkazním období, pro který je pro testovanou jurisdikci (podskupinu) stanovena zjednodušená ztráta a záporné zjednodušené daně, musí skupina určit, zda se pro testovanou jurisdikci použije zjednodušená úprava pro záporné daně.
Zjednodušená úprava záporných daní vzniká, když záporné zjednodušené daně za daný rok jsou menší než zjednodušená ztráta vynásobená minimální daňovou sazbou. Zjednodušená úprava nadměrné záporné daně záporných daní je záporná částka rozdílu.
Zjednodušená úprava pro záporné daně se převádí do dalšího období a zahrnuje se jako záporná částka do výpočtu zjednodušených daní stejným způsobem, jako se převod nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň zahrnuje do výpočtu upravené výše zahrnutých daní. Obdobně se převod nadměrné záporné částky nákladů na odloženou daň stanovený podle modelových pravidel zahrnuje do výpočtu zjednodušených daní stejným způsobem, jako se zahrnuje do výpočtu upravené výše zahrnutých daní.
Volitelné úpravy
Ustanovení § 92cl dále implementuje rámeček č. 4.4 (Box 4.4. GloBE Elective Adjustments).
Zahrnutá daň
Skupina může učinit rozhodnutí zahrnout do svých zjednodušených daní jakoukoli částku zahrnutých daní, která je nákladem, ale nebyla zahrnuta do nákladů na daň z příjmů ve finančních výkazech v souladu s článkem 4.1.2(a) modelových pravidel (§ 59 odst. 2 písm. a) zákona o dorovnávacích daních). Toto je krátkodobé rozhodnutí, které se činí pro testovanou jurisdikci (podskupinu).
Daně zaplacené z položek vykázaných ve vlastním kapitálu a zahrnuté ve zjednodušeném zisku
Skupina může učinit rozhodnutí zahrnout jakékoli zahrnuté daně související s jakoukoli položkou vykázanou v rámci vlastního kapitálu, která je zahrnuta ve Zjednodušeném zisku nebo ztrátě podle oddílu 3 správního pokynu (§ 92cg až § 92ck zákona o dorovnávacích daních). Jedná se o krátkodobé rozhodnutí pro testovanou jurisdikci (podskupiny).
V souladu s oddílem 3.4.1 správního pokynu (§ 92ci zákona o dorovnávacích daních) může být JPBT upraven tak, aby zahrnoval určité položky vykázané v rámci vlastního kapitálu. Pokud jsou úpravy provedeny, musí být upraven i JITE tak, aby odrážel odpovídající daně spojené s úpravami zjednodušeného příjmu. Tyto úpravy jsou podobné úpravám podle článku 4.1.1(c) modelových pravidel (§ 59 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních) a jsou navrženy tak, aby zajistily, že daně spojené s příslušným příjmem budou řádně zohledněny ve výpočtu zjednodušené ETR.
Daňová zvýhodnění, která jsou QRTC nebo MTTC a jsou účtovány jako snížení daně
Pro zjednodušení nemusí být daňová zvýhodnění, které jsou účtovány jako snížení daně, analyzovány v rámci pravidla bezpečného přístavu, aby se určilo, zda splňují podmínky pro QRTC (§ 17 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních) nebo MTTC (§ 17 odst. 4 a 5 zákona o dorovnávacích daních). Výchozí pravidlo při výpočtu zjednodušené ETR je, že u daňových zvýhodnění účtovaných jako snížení daně se neprovádí žádná úprava a při výpočtu zjednodušených daní budou i nadále považovány za snížení daně.
Skupina však může učinit jednorázové rozhodnutí, zda bude v testované jurisdikci (podskupině) uplatňovat úpravu dle modelových pravidel pro QRTC a MTTC účtované jako snížení daně podle článku 4.1.2(d) modelových pravidel (§ 59 odst. 2 písm. d) zákona o dorovnávacích daních) s následnou úpravou zjednodušeného zisku podle článku 3.2.4 modelových pravidel (§ .43 odst. 2 a 3 zákona o dorovnávacích daních). V souladu s tím bude jakékoli daňové zvýhodnění, který splňuje podmínky pro QRTC nebo MTTC a které je účtováno jako snížení daně v JITE, připočteno k zjednodušeným daním a zjednodušenému příjmu, pokud je toto rozhodnutí učiněno.
Toto rozhodnutí se vztahuje jak na daňová zvýhodnění, které vznikly ve výkazním období kdy bylo rozhodnutí učiněno, tak na daňová zvýhodnění, které vznikly v předchozím výkazním období a nebyly v roce rozhodnutí plně vyčerpány. V druhém případě se výše daňového zvýhodnění, které má být zahrnuto do zjednodušeného zisku, rovná výši daňového zvýhodnění, které k roku rozhodnutí dosud nebylo vyčerpáno. U daňových zvýhodnění, která jsou využívána v průběhu několika let, se tato rozhodnutí uplatňuje až do úplného vyčerpání daňového zvýhodnění. Tím je zajištěno, že zvýšení zjednodušeného příjmu (v roce rozhodnutí) je symetrické se zvýšením zjednodušených daní během příslušného období, pro které je QRTC nebo MTTC využit.
Daňové pobídky založené na ekonomické podstatě
Rozhodnutí o bezpečném přístavu založeném na daňových pobídkách založených na ekonomické podstatě (§ 92cd zákona o dorovnávacích daních) je k dispozici také v rámci výpočtu zjednodušené ETR. Úpravy daní z příjmu GloBE a upravených krytých daní v rámci této volby se uplatní stejně při výpočtu zjednodušených daní z příjmu i zjednodušených daní.
Rozhodnutí ohledně odložené daňové pohledávky z kvalifikované ztráty
Článek 4.5 modelových pravidel (§ 64 zákona o dorovnávacích daních) stanoví možnost převést kvalifikovanou ztrátu do dalšího období prostřednictvím stanovení fiktivní odložené daňové pohledávky. Tato možnost je k dispozici i v rámci zjednodušeného výpočtu ETR.
Skupina musí v toto rozhodnutí učinit v prvním výkazním období, ve kterém má členskou entitu ve státě, pro který je rozhodnutí činěno. Pokud je rozhodnutí učiněno, musí skupina rozhodnutí nadále uplatňovat ve všech následujících výkazních obdobích bez ohledu na to, zda se v těchto výkazních obdobích uplatňuje zjednodušené ETR nebo plný výpočet.
Další rozhodnutí
Následující rozhodnutí uvedené v kapitole 4 modelových pravidel jsou již vyžadovány jako výchozí zacházení ve výpočtech zjednodušené ETR, proto by povolení rozhodnutí pro tyto úpravy nemělo smysl:
Rozhodnutí o nenárokovaném časovém rozlišení (článek 4.4.7 modelových pravidel, resp. § 58 písm. b) zákona o dorovnávacích daních)
Nepodstatné snížení zahrnuté daně (článek 4.6.1 modelových pravidel, resp. § 68 zákona o dorovnávacích daní) a
Volba nealokovat přeshraniční odložené daně (odstavec 71.16 v komentáři k článku 4.4.1 modelových pravidel, resp. § 67a zákona o dorovnávacích daních).
Navržené ustanovení § 92cm
Ustanovení implementuje první odstavec 4 a 5 rámečku č. 4.3 (Box 4.3. Simplified Adjustment for Negative Taxes in Simplified Loss year) Vysvětlující ustanovení jsou uvedena v odst. 115 až 117.
Odstavec 4 rámečku stanoví alternativu, a to úpravu ztráty odložené daně (Loss DTA Adjustment), kterou si může skupina za určitých podmínek během přechodného období zvolit místo zjednodušené úpravy pro záporné daně (vizte odst. 1 až 3 v boxu 4.3, resp. § 92cl odst. 3 zákona o dorovnávacích daních). Tato alternativní metodika poskytuje skupinám, které jsou ve vstupním období ve ztrátové pozici (vstupním obdobím zde myšleno období po konci aplikace CBcR Safe Harbour, vizte odst. 25 v kapitole 1 přílohy A konsolidovaného komentáře k modelovým pravidlům, resp. box 4.5 kapitoly 2 správního pokynu z ledna 2026), dočasnou úlevu od povinnosti vypočítat zjednodušené daně pro účely uplatnění zjednodušeného ETR. Po zvolení je tato metodika použitelná pro pětileté období počínaje vstupním obdobím, ale pouze pro ta výkazní období v tomto pětiletém období, které skupina má daňovou ztrátu, zjednodušenou ztrátu a čisté záporné daně (nulové nebo záporné daně po úpravě ocenění nebo úpravy účetního uznání dle odst. 4 písm. b) boxu 4.3). Metodika je navíc k dispozici pouze pro výkazní období po vstupním období, pokud skupina měla daňovou ztrátu, zjednodušenou ztrátu a čisté záporné daně za každé výkazní období v pětiletém období, které předcházelo výkaznímu období. Jinými slovy, metodika není k dispozici po výkazním období během pětiletého období, za které měla skupina zdanitelný příjem, zjednodušený příjem nebo kladnou částku zjednodušených daní.
Úprava ztráty odložené daně (Loss DTA Adjustment) se rovná součtu dvou složek:
1. část odložené daňové pohledávky ze ztráty v běžném roce odpovídající trvalým rozdílům (např. super odpočty nebo osvobozený příjem), jak je uvedena v JITE, bez ohledu na úpravy ocenění nebo úpravy účetního uznání, a přepočtené na minimální daňovou sazbu; a
2. odložené daňové dluhy vzniklé v běžném roce v souvislosti s goodwillem a dalším nehmotným majetkem s neurčitou dobou životnosti, přepočtené na minimální daňovou sazbou.
Úprava ztráty odložené daně (Loss DTA Adjustment) vygenerovaná v daném výkazním období se převádí do dalšího období a používá se v následujícím výkazním období v souladu s pravidlem pro zjednodušenou úpravu pro záporné daně (odstavec 3 boxu 4.3, resp. § 92cl odst. 3 zákona o dorovnávacích daních) a pro nadměrnou zápornou částku nákladů na odloženou daň (článek 4.1.5 modelových pravidel, resp. § 65 zákona o dorovnávacích daních). Konkrétněji se částka vypořádání odložené daňové pohledávky ze ztráty, která je předběžně vypočítána v následujícím výkazním období, sníží (ale ne pod nulu) o částku úpravy ztráty z odložené daně na začátku daného období tak, jak byla přenesená z předchozího výkazního období. Na konci každého roku se částka úpravy ztráty z odložené daně, která má být převedena do následujícího roku, sníží o částku (pokud existuje) použitou na snížení částky vypořádání odložené daňové pohledávky ze ztráty v daném roce.
V rámci odst. 6 se rovněž normuje pojem „transition year“ přímým odkazem na prováděcí rámec. Pojem „transition year“ (myšleno vstupní období pro účely § 141 zákona o dorovnávacích daních) je tedy výkladovým pojmem, vizte k tomu také např. podkapitolu „Transition period“ v odst. 24 a násl. kapitoly 1 přílohy A konsolidovaného komentáře k modelovým pravidlům v případě přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí. Stejně tak poté není potřeba boxu 4.5 správního pokynu (Transition Year rules).
Navržené ustanovení § 92cn
Ustanovení implementuje rámeček č. 5.1 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Cross-border allocation of income and taxes). Vysvětlující ustanovení k pravidlům jsou uvedeny v odst. 148 až 157 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Skupiny se obecně řídí kapitolami 3 a 4 komentáře ke QDMTT (tj. kapitoly určující výpočet kvalifikovaného zisku a upravené výše zahrnutých daní) pro přeshraniční alokaci zjednodušeného příjmu nebo ztráty a zjednodušených daní. Skupiny tedy použijí článek 4.3.2(b) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. b) zákona o dorovnávacích daních) a alokují daně zahrnuté ve finančních výkazech daňově transparentní entity s ohledem na zjednodušený příjem nebo ztrátu vlastnické členské entitě podle článku 3.5.1(b) modelových pravidel. Pokud skupin zahrne ztrátu připadající na stálou provozovnu do svého zjednodušeného příjmu podle článku 3.4.5 modelových pravidel (§ 55 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních), použije se článek 4.3.4 modelových pravidel (§ 66 odst. 6 zákona o dorovnávacích daních) na stanovení zjednodušených daní jak ve státě hlavního entity, tak ve státě stálé provozovny.
Obecně platí, že zjednodušená ETR odráží přístup uplatněný v rámci QDMTT k alokaci přeshraničních daní od hlavní entity nebo vlastnické členské entity k stálé provozovně nebo dceřiné členské entitě. Skupina musí z výpočtu zjednodušeného ETR pro testovanou jurisdikci (podskupinu) hlavní entity nebo vlastnické členské entity, jakož i pro testovanou jurisdikci (podskupinu) stálé provozovny nebo dceřiné členské entity, vyloučit veškeré daně hlavní entity nebo vlastnické členské entity připadající na stálou provozovnu nebo dceřinou členskou entitu. To platí i v případě, že se uplatňuje rozhodnutí o zjednodušení pro stálou provozovnu (§ 92cn odst. 2 zákona o dorovnávacích daních). Jak je však stanoveno v komentáři ke QDMTT, tento požadavek se nevztahuje na srážkové daně uvalené na rozdělení výnosů z dceřiného členské entity státem, ze kterého je tato členská entita.
Místo použití článků 3.4.4 a 3.4.5 modelových pravidel (§ 55 odst. 4 a 5 zákona o dorovnávacích daních) může podávající členská entita učinit rozhodnutí o zjednodušení pro stálé provozovny ve vztahu k těm stálým provozovnám nacházejícím se státě, který přijal anti-hybridní pravidla v souladu s BEPS Action 2 a která má režim zdanitelné pobočky. Rozhodnutí je podmíněno tím, že jakékoli odložené daně z příjmů a výdajů hlavní entity, které lze připsat domácím aktivitám, nejsou v JITE zohledněny sazbou nižší, než je minimální daňová sazba.
V rámci rozhodnutí o zjednodušení pro stálé provozovny:
a) zjednodušený zisk nebo ztráta každé stálé provozovny se zahrne do zjednodušeného zisku nebo ztráty testované jurisdikce (podskupiny) hlavní entity v rozsahu, v jakém se s ním při výpočtu domácího zdanitelného příjmu podle režimu zdanitelné pobočky ve státě hlavní entity zachází jako se ziskem nebo ztrátou;
b) splatné a odložené daně hlavního entity související se ziskem nebo ztrátou těchto stálých provozoven, jak jsou stanoveny podle daňových předpisů, jsou zahrnuty ve zjednodušených daních v testované jurisdikci (podskupině) hlavní entity;
c) částka, o kterou lze snížit daňovou povinnost z titulu daně zaplacené v zahraničí použitá hlavní entitou ke snížení jeho nákladu na splatnou daň souvisejícího se zahrnutím příjmu stálé provozovny je zahrnuta do zjednodušených daní hlavní entity; a
d) zjednodušené příjmy a zjednodušené daně testované jurisdikce (podskupiny) stálé provozovny (nebo kvalifikovaný zisk a upravená výše zahrnutých daní stálé provozovny, pokud se nepoužije zjednodušený výpočet ETR) se určují bez ohledu na článek 3.4.5 a článek 4.3.4 modelových pravidel (§ 55 odst. 5 a § 66 odst. 6 zákona o dorovnávacích daních).
Volba je krátkodobé a provádí se pro jednotlivou jurisdikci. Pokud byla zjednodušená ztráta stálé provozovny zahrnuta do zjednodušeného zisku jurisdikce na základě tohoto rozhodnutí, musí skupina provést rozhodnutí v každém následujícím výkazním období až do výkazního období, kdy je do zjednodušeného zisku jurisdikce hlavní entity zahrnuta stejná částka zjednodušeného zisku dané stálé provozovny. Pokud se uplatní zjednodušení pro stálé provozovny, články 3.4.4, 3.4.5 a 4.3.4 (§ 55 odst. 4 a 5 a § 66 odst. 6 zákona o dorovnávacích daních) se nepoužijí na výpočet zjednodušeného zisku nebo zjednodušených daní testované jurisdikce hlavní entity ani jurisdikce stálé provozovny.
Po dobu platnosti rozhodnutí se tyto články rovněž nepoužijí na výpočet kvalifikovaného zisku nebo ztráty a upravené výše zahrnutých daní jurisdikce stálé provozovny, pokud se na jurisdikci stálé provozovny nevztahuje zjednodušené ETR. Pro jakékoli zdaňovací období, ve kterém je pro jurisdikci (podskupinu) v platnosti rozhodnutí o zjednodušení pro stálé provozovny, nemohou být zahrnuté daně hlavní entity z dané jurisdikce přiřazeny stálé provozovně podle článku 4.3.2(a) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. a) zákona o dorovnávacích daních) ani nemůže být učiněno rozhodnutí o použití článku 4.3.2(a) modelových pravidel v rámci výpočtu zjednodušené ETR.
Pro účely tohoto rozhodnutí se pojmem „foreign tax credit“ rozumí částka snížení daně z příjmů, které lze připsat zápočtu zahraničí daně, a může zahrnovat zahraniční daňové zápočty, které vznikly ve zdaňovacím období, nebo zahraniční daňové zápočty, které byly převedeny z předchozího zdaňovacího období. Zahraniční daňový zápočet zahrnutý do zjednodušených daní podle tohoto rozhodnutí však nesmí překročit částku rovnající se vynásobení nominální daňové sazby jurisdikce hlavní entity příjmem stálé provozovny zahrnutým do zdanitelného příjmu hlavní entity.
Rozhodnutí je podmíněno tím, že jakékoli odložené daně z příjmů a výdajů hlavní entity, které lze připsat domácím aktivitám, nejsou vykázány v JITE v sazbě nižší, než je minimální daňová sazba. Tento požadavek má za cíl zmírnit riziko, že daně stálé provozovny by mohly chránit nízce zdaněné příjmy v jurisdikci hlavní entity.
Příkladem lze uvést situaci, kdy hlavní entita A z jurisdikce A má nominální sazbu daně 20 %. Jurisdikce A má celkový příjem 100, z čehož 20 se vztahuje ke stálé provozovně v jurisdikci B. Zdanitelný příjem stálé provozovny v jurisdikci A a jurisdikci B se rovná jejímu zisku v účetnictví. Celkový zdanitelný příjem skupiny v jurisdikci A je 100, který podléhá sazbě daně 20 % v jurisdikci A. Zdanitelný příjem stálé provozovny v jurisdikci B je 20, který podléhá sazbě daně 10 % v jurisdikci B a daň zaplacená jurisdikci B je 2. Hlavní entita A má celkové náklady na daň z příjmu rovné 20 (tj. 18 v jurisdikci A a 2 v jurisdikci B), protože měl celkový příjem ve výši 100 (z domácích zdrojů a od stálé provozovny), což vedlo k dani (před zápočtem zahraniční daně) ve výši 20, který byl následně snížen o zahraniční daňový zápočet ve výši 2. Spíše než vyloučit příjem stálé provozovny a odpovídající daně, se skupina rozhodne zahrnout 20 z příjmu stálé provozovny do jurisdikce hlavní entity. V souladu se zjednodušením pro stálé provozovny se příjem hlavní entity rovná 100, a nikoli 80, protože zahrnuje také zjednodušený zisk stálé provozovny ve výši 20 a odpovídající zjednodušené daně činí 20 v důsledku následujících výpočtů: celkový náklad na daň ve výši 20 se sníží o 2 (tj. místní daně zaplacené v jurisdikci B) a zvýší o 2 (odpovídající zahraniční daňový zápočet stálé provozovny použitý v daném roce), což vede k výsledku ve výši 20. Zjednodušená efektivní daňová sazba je 20 % (= [20 - 2 + 2]) / [80 + 20]). Pokud by skupina místo toho zaplatila jurisdikci B částku 5 na dani z příjmů stálé provozovny a jurisdikce A by povolila částku 5 jako zahraničních daňových zápočet ke snížení daňové povinnosti, mohla by skupina do zjednodušených daní zahrnout pouze částku 4, protože připočtení daňového zápočtu je omezeno na částku příjmu stálé provozovny zahrnutého do zdanitelného příjmu společnosti A vynásobený nominální sazbou daně ve výši 20 %, tj. 4.
Pro účely rozhodnutí o zjednodušení pro stálé provozovny platí, že pokud se výše zahraničního daňového zápočtu použitého v daném roce vztahuje k více zdrojům zahraničních příjmů, např. jako jsou příjmy stálé provozovny a příjmy z licenčních poplatků, určí skupina výši zahraničního daňového zápočtu použitého v daném roce a vztahujícího se k příjmům stálé provozovny na poměrném základě. Částka vztahující se k příjmům stálé provozovny se konkrétně určí vynásobením celkové výše zahraničního daňového zápočtu použitého v daném roce poměrem příjmů stálé provozovny zahrnutých do zdanitelného příjmu k celkovým příjmům ze zahraničních zdrojů zahrnutým do zdanitelného příjmu. Zjednodušení má za cíl zbavit skupinu zátěže spojené s analytickým určováním výše zahraničních daňových zápočtů vztahujících se k příjmům stálé provozovny skutečně použitých v daném roce hlavní entitou.
Například za předpokladu, že hlavní entita získá v zdaňovacím období částku 150 zahraničního příjmu, z čehož 100 se vztahuje k zahraničním stálé provozovně a 50 k přeshraniční platbě licenčních poplatků. Celková výše zahraničního daňového zápočtu použitého v daném roce se rovná 15. Použitím poměrného výpočtu skupina určí, že využití zahraničního daňového zápočtu související s příjmem stálé provozovny se rovná 10 (=15 x (100/150)) z celkové výše zahraničního daňového zápočtu použitého v daném roce.
Skupina může rovněž učinit střednědobé rozhodnutí pro přidělení daní popsaných v článku 4.3.2(a), (c), (d) nebo (e) modelových pravidel jiné členské entitě (§ 66 odst. 1 písm. a), c, d) nebo e) zákona o dorovnávacích daních) v souladu s články 4.3.2 a 4.3.3 modelových pravidel (§ 66 odst. 1 až 4 zákona o dorovnávacích daních). Rozhodnutí se činí pro celou skupinu a vztahuje se na všechny daně popsané v článku 4.3.2(a), (c), (d) a (e) modelových pravidel; nemůže být omezena na daně popsané pouze v jednom z odstavců. Rozhodnutí se však nevztahuje na daně popsané v článku 4.3.2(a), pokud je v jurisdikci hlavní entity v platnosti rozhodnutí o zjednodušení pro stálé provozovny. Pokud je rozhodnutí provedeno:
a) daně přidělené členským entitám z jurisdikce, jež nemá QDMTT, jsou zahrnuty ve zjednodušených daních pro testovanou jurisdikci (podskupině), které zahrnují tuto členskou entitu; a
b) daně přiřaditelné členské entitě z jurisdikce s QDMTT jsou vyloučeny ze zjednodušených daní všech jurisdikcí.
Navržená ustanovení § 92co a 92cp
Ustanovení implementuje rámeček č. 6.1, 6.2 a 6.3 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení k pravidlům v rámečku č. 6.1 jsou uvedeny v odst. 166 a 168, vysvětlující ustanovení k pravidlům rámečku č. 6.2 jsou uvedeny v odst. 169 až 172.
Rámeček 6.1 upravuje pravidla pro daňově neutrální nejvyšší mateřské entity.
Modelová pravidla obsahují zvláštní pravidla, která se vztahují na nejvyšší mateřské entity (UPE) podléhající režimu daňové neutrality. UPE s prvkem daňové transparence podléhají zvláštnímu zacházení v souladu s článkem 7.1 modelových pravidel (§ 69 zákona o dorovnávacích daních) a UPE podléhající režimu odčitatelných dividend podléhají zvláštním pravidlům v souladu s článkem 7.2 modelových pravidel (§ 70 zákona o dorovnávacích daních). Pro zajištění konzistence zahrnuje zjednodušený výpočet ETR tato pravidla, ale také poskytuje zjednodušení pro případy, kdy by se kvalifikovaný zisk nebo ztráta a upravená výše zahrnutých daní snížily na nulu podle pravidel plného výpočtu.
Pro zjednodušení se zjednodušený zisk nebo ztráta a zjednodušené daně UPE považují za nulové, pokud by se veškeré příjmy a daně UPE v důsledku článku 7.1 nebo 7.2 modelových pravidel (§ 69 a § 70 zákona o dorovnávacích daních) snížily na nulu. Tím se zamezí nutnosti stanovit zjednodušený zisk nebo ztrátu a zjednodušené daně před jejich snížením na nulu. Aby bylo možné určit, zda by se tyto částky snížily na nulu podle článku 7.1 modelových pravidel, musí skupina určit, zda všechny majetkové podíly UPE vlastní osoby, které splňují kritéria stanovená v článku 7.1.1 a článku 7.1.2 modelových pravidel (§ 69 odst. 1 a 2 zákona o dorovnávacích daních). U UPE, které podléhají režimu odčitatelných dividend, musí skupina obdobně určit, zda všechny podíly UPE vlastní osoby, které splňují kritéria stanovená v článku 7.2.1 modelových pravidel (§ 70 odst. 1 a 2 zákona o dorovnávacích daních), ale musí také určit, zda byly veškeré příjmy UPE v souvislosti s těmito majetkovými podíly rozděleny. Tento přístup se obdobně vztahuje na jakoukoli stálou provozovnu nebo členskou entitu popsanou v článku 7.1.4 modelových pravidel (§ 69 odst. 5 zákona o dorovnávacích daních) nebo 7.2.3 modelových pravidel (§ 70 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních). Pokud je veškerý zisk nebo ztráta a zjednodušené daně všech členských entit v testované jurisdikci (podskupině) považován za nulový, dorovnávací daň pro testovanou jurisdikci (podskupinu) se považuje za nulovou.
Pokud se dorovnávací daň nepovažuje za nulovou, protože některé z vlastnických podílů nevlastní kvalifikované osoby nebo existují jiné členské entity v jurisdikci, které nejsou způsobilé k uplatnění článku 7.1 nebo článku 7.2 modelových pravidel, musí se pro danou jurisdikci vypočítat zjednodušené ETR. Při provádění tohoto výpočtu se zjednodušený zisk nebo ztráta a zjednodušené daně pro testovanou jurisdikci (podskupinu) upraví v rozsahu povoleném zjednodušením. Pokud by například testovaná jurisdikce zahrnovala daňově transparentní UPE vlastněnou výhradně kvalifikovanými osobami a jiná členská entita, která není entitou s prvkem daňové transparence, zjednodušená ETR pro testovanou jurisdikci by se určilo pouze na základě zjednodušených zisků nebo ztrát a zjednodušených daní druhého členské entity, protože daně a zisky UPE by se považovaly za nulové.
Rámeček 6.2 poté upravuje pravidla pro daňově transparentní entity (jiné než nejvyšší mateřská entita).
Příjem entit s prvkem daňové transparence je alokován podle článku 3.5 modelových pravidel (§ 56 zákona o dorovnávacích daních), a pokud entita s prvkem daňově transparence není UPE, veškeré zahrnuté daně z tohoto příjmu jsou alokovány podle článku 4.3.2(b) modelových pravidel, resp. § 66 odst. 1 písm. b) zákona o dorovnávacích daních (vizte také oddíl 5.1 správního pokynu, resp. § 92cn zákona o dorovnávacích daních). V mnoha případech povede použití článků 3.5 a 4.3.2(b) modelových pravidel u entity s prvkem daňové transparence k nulovému zisku a nulovým daním. Zjednodušený zisk nebo ztráta a zjednodušené daně daňově transparentní entity se proto budou považovat za nulové, pokud by se všechny příjmy a daně daňově transparentní entity v důsledku článků 3.5 a 4.3.2(b) modelových pravidel snížily na nulu.
Daňově transparentní entita bude často považována za entitu z žádného státu ze samostatné jurisdikce bez dalších členských entit. V jiných případech může být daňově transparentní entita jedinou členskou entitou v testované jurisdikci (podskupině) z jiných důvodů. Za těchto okolností by podle pravidel plného výpočtu nevznikla žádná dorovnávací daň, protože v jurisdikci entity s prvkem daňové transparence neexistuje žádný kvalifikovaný zisk nebo ztráta. Pokud se tedy zjednodušený zisk nebo ztráta a zjednodušené daně všech členských entit v jurisdikci považuje za nulový, považuje se dorovnávací daň pro testovanou jurisdikci (podskupinu) za nulovou.
Rámeček 6.3 poté upravuje pravidla v případě rozhodnutí ohledně zacházení s investiční entitou jako s daňově transparentní entitou
Článek 7.5.1 modelových pravidel (§ 74 zákona o dorovnávacích daních) stanoví možnost střednědobého rozhodnutí, na jehož základě lze investiční entitu nebo pojišťovací investiční entitu považovat za daňově transparentní entitu. Toto rozhodnutí mohou uplatnit vlastnické členské entity investiční entity nebo pojišťovací investiční entity, kteří podléhají zdanění na základě „mark-to-market“ nebo podobného režimu založeného na ročních změnách reálné hodnoty jejich vlastnického podílu v investiční entitě a daňová sazba platná pro vlastnickou členskou entitu ve vztahu k takovým příjmům se rovná minimální sazbě nebo ji převyšuje.
Toto rozhodnutí je rovněž možné uplatnit v rámci výpočtu zjednodušené efektivní daňové sazby (vizte také oddíl 7.1.2 správního pokynu). Pokud je rozhodnutí podle článku 7.5 modelových pravidel učiněno pro každou vlastnickou členskou entitu investiční entity, bude investiční entita považována za daňově transparentní entitu ze samostatné testované podskupiny. Pro tento účel se má za to, že vlastnická členská entita učinila rozhodnutí podle článku 7.5 modelových pravidel i tehdy, pokud je investiční entita ve vztahu k této vlastnické členské entitě daňově transparentním subjektem. Příjmy a daně investičních entit jsou rozděleny v souladu s článkem 3.5 modelových pravidel (§ 56 zákona o dorovnávacích daních) a článkem 4.3.2(b) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. b) zákona o dorovnávacích daních) (vizte také oddíl 5.1 správního pokynu, resp. § 92cn zákona o dorovnávacích daních) a dorovnávací daň pro investiční entitu bude považována za nulovou.K § 92cp
Ustanovení implementuje rámeček č. 7.1 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení k pravidlům jsou uvedena v odst. 173 až 180.
Ustanovení dále implementuje rámeček 7.2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení k pravidlům jsou uvedena v odst. 181 až 188.
Ustanovení dále implementuje rámeček 7.3 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026. Vysvětlující ustanovení k pravidlům jsou uvedena v odst. 189 až 195.
Testované podskupiny bez nároku na zjednodušené ETR (rámeček 7.1)
1. Entity z žádného státu
Entita z žádného státu je považována za entitu ze separátní testované podskupiny pro účely zjednodušeného ETR. Entity z žádného státu nejsou způsobilé pro bezpečný přístav, a proto budou podléhat plným výpočtům. Důvodem je, že entity z žádného státu nebudou zdaněny v jurisdikci, ve které byly ustaveny (v případě entity s prvkem daňové transparence) nebo kde se nachází místo podnikání (v případě stálé provozovny z žádného státu). To znamená, že entity z žádného státu pravděpodobně nemají dostatečné zjednodušené daně, aby splnily test zjednodušeného ETR.
Mohou nastat výjimečné případy, kdy je efektivní daňová sazba reverzní hybridní entity vyšší než minimální daňová sazba, například pokud jsou daně přiděleny reverzní hybridní entitě podle článku 4.3.2(c), (d) nebo (e) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. c), d) nebo e) zákona o dorovnávacích daních). Zjednodušená ETR reverzní hybridní entity by však v takovém případě stále nesplňovala minimální daňovou sazbu, protože výpočet zjednodušené ETR neumožňuje přidělit daně testované podskupině podle článku 4.3.2(c), (d) nebo (e) modelových pravidel. Vyloučení entit z žádného státu je tudíž v souladu s celkovou koncepcí bezpečného přístavu a přispívá ke zjednodušení pravidel.
Výjimkou může být entita z žádného státu, která je daňově transparentní entitou (včetně daňově transparentní entity, která splňuje také definici investiční entity), která může být stále způsobilá pro zjednodušený výpočet ETR, kde jsou veškeré její příjmy a daně přiděleny vlastnickým členským entitám podle článku 3.5 a článku 4.3.2(b) modelových pravidel. V těchto případech bude dorovnávací daň za výkazní období pro entitu z žádného státu považována za nulovou (vizte také oddíl 6.2 správního pokynu, resp. § 92co zákona o dorovnávacích daních).
2. Investiční entity
Vzhledem k tomu, že skupina je podle článku 7.4 modelových pravidel (§ 76 zákona o dorovnávacích daních) povinna vypočítat samostatnou ETR pro investiční entity, bude investiční entita (entity) pro účely uplatnění zjednodušené ETR považována za samostatnou testovanou podskupinu.
Vzhledem k tomu, že investiční entity jsou typicky daňově neutrální, předpokládá se, že jurisdikce, ze které investiční subjekt je, obvykle neukládá investiční entitě daň z příjmů právnických osob a že jakékoli takové daně z příjmů investičního entity by obecně byly uvaleny na investory. V důsledku toho je nepravděpodobné, že by ETR investičního entity splňovala minimální daňovou sazbu. Vzhledem k tomu nejsou investiční entity způsobilé pro zjednodušené ETR a budou podléhat plnému výpočtu.
Pokud podávající členská entita provede rozhodnutí podle článku 7.5 nebo článku 7.6 modelových pravidel (§ 74 a § 75 zákona o dorovnávacích daních), pak jurisdikce, ze kterých jsou vlastnické členské entity, budou i nadále způsobilé pro zjednodušené ETR. V takových případech musí skupina provést nezbytné úpravy zjednodušeného zisku a zjednodušené daně vlastnické členské entity v souladu s požadavky těchto rozhodnutí. Například pokud je provedeno rozhodnutí podle článku 7.5 modelových pravidel (§ 74 zákona o dorovnávacích daních), bude investiční entita pro účely zjednodušeného ETR považována za daňově transparentní entitu a JPBT jurisdikce, ze které je vlastnická členská entita, musí být upravena tak, aby zahrnovala FANIL investiční entity. Podle oddílu 6.3 správního pokynu (§ 92co odst. 2 zákona o dorovnávacích daních) bude dorovnávací daň investiční entity považována za nulovou, pokud všechny vlastnické členské entity učiní rozhodnutí podle článku 7.5. Obdobně, pokud je provedeno rozhodnutí podle článku 7.6 modelových pravidel (§ 75 zákona o dorovnávacích daních) musí být JPBT jurisdikce, ze které je vlastnická členská entita, upraven tak, aby zahrnoval veškeré příjmy z rozděleného zisku nebo ze zisku, který je považován za rozdělený, a které byly považovány za snížení při výpočtu nerozděleného kvalifikovaného zisku investičního entity podle článku 7.6 modelových pravidel.
3. Testované podskupiny podléhající rozhodnutí podle článku 7.3 modelových pravidel (§ 71 až § 73 zákona o dorovnávacích daních)
Skupina, která provedla rozhodnutí ohledně způsobilého systému daně z rozděleného zisku podle článku 7.3 modelových pravidel pro testovanou jurisdikci (podskupinu), se nemůže rozhodnout pro uplatnění zjednodušené ETR na tuto testovanou jurisdikci, pokud na začátku výkazního období existoval na účtu pro opětovné zachycení daně ze zisku považovaného za rozdělený pro tuto testovanou jurisdikci zůstatek. Počínaje výkazním obdobím bezprostředně následujícím po výkazním období, ve kterém je účet pro opětovné zachycení daně ze zisku považovaného za rozdělený pro testovanou jurisdikci snížen na nulu, může skupina zvolit pro tuto testovanou jurisdikci zjednodušenou ETR.
Pravidla pro vstup (opětovný vstup) do zjednodušeného výpočtu (rámeček 7.2)
1. První rozhodnutí
Pokud testovaná jurisdikce (podskupina) střídavě spadá do výpočtu zjednodušené ETR, může dojít ke zvýšení administrativní zátěže v důsledku určité výjimky nebo upraveného uplatňování určitých pravidel plného výpočtu v rámci zjednodušené ETR. Dále pokud skupina v testované jurisdikci (podskupině) převážně nesplňuje test zjednodušené ETR, znamenalo by to, že skupina v dané jurisdikci není trvale vystavena vysokému zdanění, a proto by neměla být způsobilá pro zjednodušené ETR.
Za předpokladu, že splňuje příslušné požadavky, je skupina oprávněna poprvé zvolit si zjednodušené ETR, pokud v žádném z výkazních období, které začaly v předchozích 24 měsících, nevznikla pro testovanou jurisdikci (podskupinu) dorovnávací daň. Pokud skupina podniků chce zvolit zahrnutí členských entit a investičních entit ze stejného státu do jedné testované jurisdikce, může uplatnit zjednodušený výpočet ETR na danou testovanou jurisdikci pouze tehdy, pokud v každém z výkazních období, které začaly v předchozích 24 měsících, nevznikla dorovnávací daň ve vztahu ke členským entitám ani investičním entitám ze stejného státu.
Test pro první aplikaci zjednodušené ETR je splněn, pokud skupina neměla dorovnávací daň v žádném výkazním období začínajícím do 24 měsíců před prvním dnem výkazního období, pro který je použito zjednodušené ETR, a to i v důsledku použití plného výpočtu nebo splnění podmínky pro přechodný bezpečný přístav CbCR. Skupina, která nepodléhala modelovým pravidlům nebo QDMTT ve vztahu k testované jurisdikci (podskupině) po dané výkazní období, se považuje za skupinu, jíž nevznikla dorovnávací daň (bez ohledu na to, zda měla po dané výkazní období v jurisdikci členské entity).
Poslední sloupec níže uvedené tabulky ilustruje, zda je skupina pro dané výkazní období způsobilá pro zjednodušené ETR ve vztahu k jurisdikci (podskupině), a to s ohledem na různé scénáře v posledních dvou předcházejících výkazních obdobích. Pojmem „SH“ se v kontextu tabulky má na mysli pravidlo bezpečného přístavu a pojem „TCSH“ znamená CbCR Safe Harbour.
2. Požadavky na opětovný vstup do zjednodušeného ETR
Za předpokladu, že splňuje příslušné požadavky, je skupina oprávněna zvolit si zjednodušené ETR pro testovanou jurisdikci (podskupinu) ve výkazním období bezprostředně následujícím po výkazním období, ve kterém si skupina zvolila zjednodušené ETR pro danou testovanou jurisdikci (podskupinu).
Poté, co byla v rámci testované jurisdikce (podskupiny) zvolena zjednodušená ETR, však skupina nemusí být pro toto rozhodnutí způsobilá nebo si zjednodušené ETR v daném výkazním období nezvolí. Pokud k tomu dojde, může skupina znovu zvolit zjednodušené ETR pouze tehdy, pokud jí v žádném výkazním období počínající 24 měsíců od prvního dne výkazního období, pro který nebylo zjednodušené ETR zvoleno, nevznikla dorovnávací daň ve vztahu k testované jurisdikci (podskupině) v důsledku použití buď: (i) plného výpočtu; nebo (ii) jakéhokoli specifického pravidla bezpečného přístavu (ve správním pokynu „Specified Safe Harbour“). Pokud skupina podniků chce zvolit zahrnutí členských entit a investičních entit ze stejného státu do jedné testované jurisdikce, požadavek na nulovou dorovnávací daň v předchozích výkazních obdobích v důsledku aplikace plného výpočtu nebo specifického pravidla bezpečného přístavu musí být dosažen jak pro členské entity a všechny investiční entity ze stejného státu.
Specifickým pravidlem bezpečného přístavu se má na mysli rozhodnutí ohledně použití zjednodušených výpočtů pro nevýznamné členské entity a jakýkoli jiný bezpečný přístav, na kterém se Inkluzivní rámec dohodne a který považuje za specifický bezpečný přístav pro účely pravidla pro opětovný vstup do zjednodušeného ETR. CbCR Safe Harbour se nekvalifikuje jako specifický bezpečný přístav z důvodu pravidla „once out, always out“, který neumožňuje skupině zvolit si CbCR Safe Harbour, pokud si v předchozím výkazním období, ve kterém podléhala modelovým pravidlům, zvolila zjednodušenou ETR. QDMTT Safe Harbour (§ 92a zákona o dorovnávacích daních) se rovněž nekvalifikuje jako specifické pravidlo bezpečného přístavu, protože skupina mohla mít ve výkazním období, ve kterém si zvolila QDMTT Safe Harbour, povinnost hradit dorovnávací daň v rámci QDMTT.
Pravidlo pro opětovný vstup do zjednodušeného ETR nezohledňuje žádnou dodatečnou dorovnávací daň, která se vztahuje k předchozímu výkaznímu období (a proto budou kritéria pro opětovný vstup splněna, i když v jednom nebo obou předchozích výkazních obdobích existuje dodatečná daňová povinnost z titulu dodatečné dorovnávací daně).
Níže uvedená tabulka v posledním sloupci ilustruje, zda je skupina způsobilá pro zjednodušené ETR pro testovanou jurisdikci (podskupinu) pro aktuální výkazní období, a to s ohledem na různé scénáře v posledních dvou předcházejících výkazních obdobích. Pro tento účel pojem „SH“ znamená pravidlo bezpečného přístavu.
Pravidla integrity (rámeček 7.3)
Zjednodušená ETR je k dispozici pouze v případě, že skupina spolehlivě alokuje relevantní položky různým testovaným jurisdikcím (podskupinám). Zjednodušenou ETR nelze použít, pokud skupina zohledňuje určité atributy dvakrát (například alokuje stejný výdaj vstupující do výpočtu více jurisdikcím) nebo pokud existují položky, které nejsou alokovány žádné testované jurisdikci (například kvalifikovaný zisk, který není alokován žádné testované jurisdikci nebo entitě z žádného státu). Skupina je proto způsobilá pro zjednodušené ETR pouze tehdy, pokud provede všechny nezbytné úpravy k zajištění toho, aby její výpočty zjednodušeného zisku a zjednodušených daní vedly k výsledkům konzistentním s modelovými pravidly a veškerými zjednodušeními v rámci tohoto bezpečného přístavu a aby byly splněny následující čtyři zásady:
1. Princip párování – vnitroskupinový výnos se nevykáže ve výkazním období, které začíná později než výkazní období, kdy je vykázán odpovídající náklad, a výše výnosu odpovídá výši odpovídajícího nákladu;
2. Princip plné alokace – veškerý zisk nebo ztráta je alokován do testované jurisdikce (podskupiny);
3. Princip jediného výdaje a ztráty – každý výdaj a každá ztráta se odečítá pouze jednou a v jedné testované jurisdikci (podskupině); a
4. Princip jediné daně – daně se zaznamenávají pouze jednou a v jedné testované jurisdikci (podskupině).
Skupina, která tyto požadavky nesplňuje, nemůže využít zjednodušené ETR, pokud neprovede nezbytné úpravy, aby tyto zásady byly splněny. Pro zjednodušení platí, že jsou výdaje, ztráty a daně, které se odrážejí v účetnictví pro více než jedné jurisdikci, vyloučeny z výpočtu zjednodušeného zisku a zjednodušených daní ve všech těchto jurisdikcích. Tím se zabrání nutnosti vyvíjet pravidla pro určení jurisdikce, u které by měly být výdaje, ztráty nebo daně započteny. V případě principu párování se úprava provádí v jurisdikci, ve které byl výdaj zaznamenán, a v případě principu plné alokace se úprava provádí pro jurisdikci, ve které je příjem vykázán podle modelových pravidel.
Aby se zabránilo tomu, aby skupiny systematicky nesplňovaly podmínky pro zjednodušenou ETR v důsledku rozdílů mezi konsolidačním rámcem účetního výkaznictví (CFS) a místním rámcem účetního výkaznictví (LFAS) požadovaným v jurisdikci s kvalifikovanou vnitrostátní dorovnávací daní, považuje se princip párování za splněný, pokud by princip párování nebyl splněn pouze proto, že jedna ze stran uplatňuje zjednodušené ETR na základě místního rámce účetního výkaznictví. Jakýkoli finanční nástroj vydaný jedním členskou entitou a držený jinou členskou entitou ve stejné skupině však musí být klasifikován jako dluh nebo vlastní kapitál konzistentně jak pro emitenta, tak pro držitele na základě rámce účetního výkaznictví, který emitent používá při výpočtu svého zjednodušeného zisku. Tento jednotný požadavek na klasifikaci je v souladu s komentářem k definici vlastnického podílu podle článku 10.1 modelových pravidel (vizte také § 39 odst. 4 zákona o dorovnávacích daních).
Princip plné alokace vyžaduje, aby veškerý zisk nebo ztráta každé členské entity, bez ohledu na úpravy v rámci procesu konsolidace, byl zohledněn ve zjednodušeném zisku testované jurisdikce (podskupiny), která zahrnuje tuto členskou entitu.
Pro názornost lze uvést následující příklad. Pokud je náklad ekonomicky odečítán skupinou pouze jednou, je princip jediného výdaje a ztráty podle odstavce (c) splněn bez ohledu na to, zda byl tento náklad zaznamenán více než jednou členskou entitou v důsledku dohody o sdílení nákladů (intra-group cost-sharing) nebo dohodě o přeúčtování v rámci skupiny (recharging agreement). Předpokládejme například, že společnost A a společnost B jsou členské entity skupiny ABC a obě jsou z jurisdikce A. Společnosti A vznikne náklad ve výši 100, který je následně přeúčtován společnosti B. Společnost A zaznamená náklad ve výši 100 a započítá ho s částkou 100 obdržené od společnosti B. Společnost B zaznamená náklad ve výši 100. Odstavec (c) je splněn, protože náklad ve výši 100 je ekonomicky odečítán pouze jednou, bez ohledu na to, že byl zaznamenán a odečítán společností A i společností B.
Princip jediného výdaje a ztráty a princip jediné daně se nepoužijí, pokud se na výdaj, ztrátu nebo daň vztahuje zjednodušení pro stálé provozovny v oddíle 5.1 správního pokynu (§ 92cn zákona o dorovnávacích daních).
Navržené ustanovení § 92cq
Ustanovení implementuje rámeček 4.6 kapitoly 2 správního pokynu z ledna 2026 (Tax adjustments after year end). Vysvětlující ustanovení jsou uvedena v odst. 134 až 147 správního pokynu.
1. Zacházení se změnou v zahrnutých daních a zisků po skončení výkazního období
Konsolidované účetní závěrky se obvykle sestavují před podáním daňového přiznání. V důsledku toho bude náklad na daň v těchto závěrkách obecně odhadem daňové povinnosti za dané období. V následujícím roce skupina upraví své konsolidované účetní výkazy, aby se odstranily rozdíly mezi odhadovanou a skutečnou částkou. Tato úprava je povolena podle většiny schválených rámců účetního výkaznictví, pokud není rozdíl natolik významný, že je nutné s ním zacházet jako s chybou z předchozího období.
Zjednodušené daně se obecně vypočítávají na základě nákladu na daň z příjmů v konsolidovaných účetních výkazech, a proto se zjednodušené daně budou zpravidla vypočítávat na základě odhadu daňové povinnosti za testované výkazní období. To by mohlo vést k nesouladu ve výpočtu zjednodušené ETR v případech, kdy je zjednodušený zisk založen na aktualizovaném skutečném zisku za dané období. K tomu nejčastěji dochází u úprav převodních cen v případech, kdy je daň z příjmů právnických osob vypočítána s použitím jiné převodní ceny, než je cena transakce zaznamenaná ve finančních výkazech, které jsou popsány v části 5.2 správního pokynu. Aby se počet úprav co nejvíce snížil, obecně se v rámci zjednodušeného ETR nevyžaduje, aby skupina upravila své zjednodušené daně tak, aby zohledňovaly úpravy příjmů nebo daní, ke kterým dochází po skončení roku. Jinými slovy, skupiny obecně nejsou povinny aktualizovat odhad JITE a JPBT tak, aby odrážely skutečnou náklad nebo příjem za dané období. Místo toho se ve výchozím nastavení úpravy promítnou do zjednodušených daní a zjednodušeného příjmu v roce, kdy bylo o úpravě účtováno.
Skupina současně může učinit střednědobé rozhodnutí, na základě něhož se zahrne zvýšení nebo snížení zahrnutých daní a zisků (s výjimkou zvýšení daně a zisků souvisejících s úpravami převodních cen), které vzniknou do 12 měsíců od konce roku, ke kterému se vztahují (transaction year), do zjednodušených daní a zjednodušených zisků tohoto období. Toto rozhodnutí se vztahuje na všechny jurisdikce (podskupiny), ve kterých skupina působí. Rozhodnutí se nevztahuje na úpravy převodních cen, protože tyto úpravy jsou řešeny samostatně v oddíle 5.2. Toto lze provést nezávisle na podobném rozhodnutí pro úpravy převodních cen. Ve výkazním období, pro které je rozhodnutí provedeno, musí být veškeré zisky a daně vzniklé za předchozí „transaction year“ zahrnuty do zjednodušeného zisku a zjednodušených daní v roce „transaction year“. Ve výkazním období, pro který je rozhodnutí zrušeno, musí být veškeré zisky a daně zohledněné v předchozím „transaction year“ vyloučeny ze zjednodušeného zisku a zjednodušených daní v roce, kdy bylo rozhodnutí zrušeno.
2. Zacházení se změnou zahrnutých daní, k níž došlo více než 12 měsíců po skončení určitého výkazního období
Zjednodušené ETR obecně uplatňuje stejný zjednodušený přístup pro nakládání se změnami v zahrnutých daních nebo ziscích za výkazním období vzniklými déle než 12 měsíců po skončení tohoto výkazního období. Obecně se takové změny zohledňují v období vykázání, neexistuje tak možnost je zohlednit v „transaction year“. Pro snížení daňové povinnosti, které není navázáno na odpovídající úpravu příjmu, však platí zvláštní pravidla. Tento přístup minimalizuje situace, kdy jsou skupiny povinny přepočítat ETR za předchozí výkazní období, v němž bylo uplatněno zjednodušené ETR.
Změny daní související s úpravami příjmů
Pokud úprava po skončení roku zvýší zahrnutou daň za předchozí výkazní období („transaction year“), skupina zahrne tyto daně do finančních výkazů ve výkazním období, ve kterém byl výměr proveden („accrual year“). Některé skupiny zahrnují ve svých finančních výkazech v „accrual year“ jak úpravu příjmů, tak i daňovou úpravu. Jiné skupiny zahrnují ve svých finančních výkazech v „accrual year“ úpravu daně, ale nikoli úpravu příjmů. V těchto případech by dodatečné daně mohly zkreslit zjednodušenou ETR v „accrual year“. Pravidla zjednodušeného ETR proto vyžadují, aby skupina zahrnula úpravu příjmů v rámci „accrual year“. Pro tento účel se změna zahrnutých daní, která se připisuje úpravě převodních cen, považuje za změnu zahrnutých daní přiřaditelnou zvýšení nebo snížení zjednodušeného zisku, a výše změny převodní ceny pro daňové účely musí být zahrnuta do zjednodušeného zisku, pokud již není promítnuta v účetních výkazech.
Tento přístup je jednodušší než požadovat, aby skupiny upravovaly své JPBT a JITE. Tím se také zajistí, že veškerý zjednodušený zisk a zjednodušené daně budou zahrnuty do výpočtu zjednodušené ETR.
V případě, že je převodní cena upravena pro daňové účely v jurisdikci prodávajícího a kupujícího, ale skupina zaznamená odloženou daňovou pohledávku u kupujícího namísto úpravy účetní hodnoty aktiva, je vykázání této odložené daňové pohledávky vyloučeno ze zjednodušených daní stejným způsobem jako v oddíle 5.2.2 kapitoly 2 správního pokynu.
Dále, pokud by článek 4.6.3 modelových pravidel (§ 67 odst. 3 zákona o dorovnávacích daních) vyžadoval kladnou úpravu upravené výše zahrnutých daní, je tato kladná úprava zahrnuta do zjednodušených daní ve výkazním období, ve kterém dochází k vypořádání odložené daňové pohledávky nebo dluhu v souladu s článkem 4.6.3 modelových pravidel.
Jiné změny daní
Mohou nastat případy, kdy úprava zvýší nebo sníží zahrnuté daně za předchozí výkazní období, aniž by došlo k odpovídajícímu zvýšení nebo snížení příjmu za dané období. Článek 4.6.1 modelových pravidel (§ 67 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních) obecně zahrnuje zvýšení nebo snížení daně v „accrual year“. V případě významného snížení zahrnutých daní však článek 4.6.1 modelových pravidel vyžaduje, aby byla ETR za předchozí výkazní období přepočítána a může vzniknout dodatečná dorovnávací daň, pokud je přepočtená ETR nižší než minimální daňová sazba. Je tomu tak proto, aby byla chráněna integrita modelových pravidel tím, že se zabrání skupinám v manipulaci s načasováním uznání daně za účelem navýšení ETR. Toto opatření se však neomezuje pouze na ujednání, která jsou navržena k optimalizaci ETR, ale stejně tak na jakýkoli případ, kdy dojde ke snížení zahrnutých daní za předchozí rok (například z důvodu pozdního uplatnění daňové úlevy dostupné v dané jurisdikci).
Zjednodušené ETR zavádí zjednodušený přístup k nakládání se snížením zahrnutých daní, což sníží potřebu přepočítávat ETR z předchozích výkazních období. V opačném případě by byl efekt zjednodušeného ETR negován nutností přepočítávat ETR za minulá období prostřednictvím plného výpočtu.
Podle tohoto přístupu se snížení daně promítne do zjednodušených daní v „accrual year“, a proto nejsou v tomto výkazním období nutné žádné úpravy JITE. Zvýšení zahrnutých daní bez odpovídající úpravy zisku se rovněž promítne do zjednodušených daní v „accrual year“, v souladu s článkem 4.6.1 modelových pravidel.
Je možné, že snížení daně za předchozí výkazní období nebo snížení daně za více předcházejících výkazních období do „accrual year“ by mohlo vést k tomu, že zjednodušená ETR skupiny klesne pod minimální daňovou sazbu, ačkoli by v předchozích výkazních obdobích stále měla nárok na uplatnění bezpečného přístavu, pokud by byla efektivní daňová sazba za tyto roky přepočítána. Dále je možné, že by nevznikly ani žádné dodatečné dorovnávací daně z titulu uplatnění článku 4.6.1 modelových pravidel a přenesením snížených daní do předcházejících období. To by znamenalo, že by ztratila přístup k zjednodušenému ETR i v případě, kdy by nedošlo k vzniku dorovnávací daně. S ohledem na to umožňují pravidla zjednodušené ETR skupině započíst zpět všechna snížení daně za určité výkazní období („Qualified Refund Year“) k jejím zjednodušeným daním v „accrual year“, pokud by toto snížení daně a jakékoli odpovídající odložené daně nevedly ke zjednodušené ETR pod minimální sazbou v tomto předchozím výkazním období, ke kterému se toto snížení daně vztahuje (nebo ke GloBE ETR pod minimální daňovou sazbou ve výkazním období, na který se zjednodušená ETR nevztahovala). Definice „Qualified Refund Year“ je kumulativní v tom smyslu, že určení, zda je zjednodušená ETR pod minimální daňovou sazbou za určité předchozí výkazní období, zohledňuje všechna snížení daně vzniklé za dané předchozí výkazní období, nikoli pouze ty vykázané v aktuálním výkazním období.
Příkladem lze uvést situaci, kdy skupina původně uplatnila zjednodušenou ETR v roce 1 a v roce 2. V 1. roce činily její zjednodušené daně 300 a zjednodušený zisk 1200. Ve 2. roce činily její zjednodušené daně 250 a zjednodušený zisk 1500. Ve 3. roce obdrží skupina vratku daní ve výši 100 zaplacených za 1. rok a vratku 50 za 2. rok. Její zjednodušený zisk ve 3. roce činil 1000 a její JITE je 100 (spočteno jako částka 250 odpovídající daním běžného roku mínus vratka 150). Zjednodušená ETR ve 3. roce by tedy činila 10 % (= 100/1 000), pokud by se v daném roce zohlednila plná výše vratky. Skupina by však i nadále měla zjednodušenou ETR vyšší než minimální daňová sazba v 1. roce (16,7 % = [300-100]/1200). Vrácení daně lze tedy přičíst zpět ke zjednodušeným daním za 3. rok; zjednodušená ETR pro 3. rok pak bude 15 % (= [50 + 100]/1000) a na 3. rok lze tedy uplatnit zjednodušenou ETR. 2. rok není „Qualified Refund Year“ a nelze jej v 3. roce přičíst zpět ke zjednodušeným daním, protože vrácení daně ve výši 50 by snížilo ETR v 2. roce pod minimální daňovou sazbu (13 % = [250-50]/1500). Pokud by ve 4. roce vznikla další vratka ve výši 80 za 1. rok, pak by zjednodušená efektivní daňová sazba za 1. rok byla nižší než minimální sazba, a to s ohledem na všechny refundace související s 1. rokem (10 % = [300-100-80]/1200). 1. rok by tedy nebyl v 4. roce „Qualified Refund Year“ a vratku ve výši 80 by nebylo přičíst zpět ke zjednodušeným daním za 4. rok.
Současně platí, že pokud by článek 4.6.2, článek 4.6.3 nebo článek 4.6.4 modelových pravidel (§ 67 odst. 2 až 4 zákona o dorovnávacích daních) vyžadoval zápornou úpravu upravené výše zahrnutých daní, použije se rovněž zjednodušení zde popsané.
Navržené ustanovení § 92cr
Ustanovení implementuje rámeček č. 5.2 v kapitole 2 správního pokynu z ledna 2026 (Transfer pricing adjustments). Vysvětlující ustanovení k pravidlům jsou uvedeny v odst. 158 až 165 kapitoly 2 tohoto správního pokynu.
Zacházení s přeshraničními úpravami převodních cen do 12 měsíců od konce roku
Článek 3.2.3 modelových pravidel (§ 44 zákona o dorovnávacích daních) se obecně uplatňuje i v rámci výpočtu zjednodušené daňové sazby. Skupiny se tedy při výpočtu zjednodušeného zisku obecně řídí cenami uvedenými ve svém finančním účetnictví. V souladu s odstavcem 97 komentáře k článku 3.2.3 modelových pravidel to odráží očekávání, že finanční účty jednotlivých členských entit budou obecně odrážet transakce mezi členy skupiny na základě principu tržního odstupu a za stejnou cenu. Z tohoto pravidla existují dvě výjimky; zaprvé, když jednotlivá členská entita uplatňuje pro účely daně z příjmu právnických osob odlišnou převodní cenu, a zadruhé, když finanční účty zaznamenávají transakci v pořizovacích nákladech. Použití článku 3.2.3 modelových pravidel v rámci tohoto pravidla bezpečného přístavu v těchto případech je vysvětleno níže.
Při výpočtu zdanitelného příjmu může skupina použít převodní cenu, která se liší od ceny zaznamenané v jejích finančních účtech. Tato úprava může být způsobena např. z důvodu APA (advance pricing agreement) nebo tím, že skupina sama posoudí, že cena ve finančních účtech není v souladu s principem tržního odstupu. Pokud byla úprava provedena do 12 měsíců po skončení roku, skupina zahrne úpravu příjmu jako úpravu své JPBT za období, kdy byla vykázána. Jakýkoli rozdíl mezi nákladem na daň z příjmů vykázaným ve finančních účtech na konci roku a částkou vykázanou skutečného daňového závazku z titulu zahrnutých daní, která se vztahuje k úpravě JPBT, musí být také zahrnuta jako úprava JITE za období, kdy byla vykázána. Tím je zajištěno, že zjednodušená efektivní daňová sazba nebude zkreslena zahrnutím daní vykázaných na základě převodní ceny upravené podle principu tržního odstupu bez zahrnutí příjmu, ke kterému se tyto daně vztahují. Úpravy se provedou bez ohledu na to, zda existuje daňová úprava, která by spustila použití oddílu 4.6.1 správního pokynu (§ 92co odst. 1 zákona o dorovnávacích daních).
Očekává se, že ve většině případů, kdy skupina provede úpravu ceny, která se liší od ceny zaznamenané v jejích finančních účtech, dojde k odpovídající úpravě u protistrany. Pokud v testované podskupině existuje úprava a u protistrany neexistuje odpovídající úprava, musí být u JPBT v testované podskupině protistrany provedena úprava odpovídající úpravě u protistrany. Riziko dvojího nezdanění vyplývající z jednostranné úpravy převodních cen v nedostatečně zdaněné jurisdikci, které je uvedeno v odstavcích 100–103 komentáře k článku 3.2.3 modelových pravidel, není u zjednodušeného výpočtu efektivní daňové sazby přítomno, protože nedostatečně zdaněné jurisdikce se pro tento bezpečný přístav nekvalifikují; místo toho se na nedostatečně zdaněné jurisdikce budou vztahovat pravidla pro provádění jednostranných úprav převodních cen podle modelových pravidel.
Skupina nadnárodních podniků může učinit střednědobé rozhodnutí a zahrnout úpravy zdanitelného příjmu z titulu převodních cen a veškeré související rozdíly v zahrnutých daní jako úpravy JPBT a JITE v roce, ke kterému se vztahují. Ve výkazním období, pro který je rozhodnutí učiněno, musí být veškeré příjmy a daně vzniklé ve vztahu k předchozímu roku zahrnuty jako úpravy JPBT a JITE tohoto roku. Ve výkazním období, pro které je rozhodnutí odvoláno, musí být veškeré příjmy a daně zohledněné v předchozím roce v rámci volby z JPBT a JITE v roce odvolání vyloučeny.
Transakce mezi členskými entitami nacházejícími se v různých testovaných podskupinách, které jsou účtovány v pořizovacích nákladech (odst. 3 a 4 boxu 5.2)
Podle některých schválených rámců účetního výkaznictví jsou (nebo mohou být) vnitroskupinové transakce zaznamenávány v pořizovacích nákladech. V takových případech se při prodeji aktiva uvnitř skupiny neuzná žádný účetní zisk ani ztráta a nabývající subjekt vykáže převedená aktiva v účetní hodnotě aktiv před převodem, nikoli v jejich reálné hodnotě. Na takové převody se vztahuje článek 3.2.3 modelových pravidel (§ 44 zákona o dorovnávacích daních), který vyžaduje, aby byl příjem prodávající členské entity upraven tak, aby transakce odrážela princip tržního odstupu. V rámci bezpečného přístavu musí skupina upravit JPBT jurisdikce prodávajícího tak, aby odpovídala ceně použité pro výpočet jejího zdanitelného příjmu, s výjimkou situace, kdy transakce nebyla zdanitelná; v takovém případě je úprava JPBT založena na principu tržního odstupu. Skupina musí obecně vykázat aktivum nebo dluh na základě účetní hodnoty ve finančních účtech a použít ji k určení zjednodušeného zisku jurisdikce nabývající entity. Skupina musí při výpočtu zjednodušených daní pro jurisdikci nabývající entity použít také odpovídající odloženou daňovou pohledávku (přepočtenou na minimální sazbu) zaznamenanou s ohledem na rozdíl mezi daňovým základem (nebo, pokud se liší, reálnou hodnotou, například v případě, že transakce nebyla zdanitelná) a účetní hodnotou. To zajistí zjednodušení tím, že umožní skupinám spoléhat se v co největší míře na své stávající finanční účetnictví.
Existuje však výjimka pro nehmotný majetek, který musí být vykázán v hodnotě, kterou vzala v úvahu zcizující účetní jednotka při výpočtu svého zjednodušeného nebo kvalifikovaného zisku (tj. na základě tržního odstupu).
To zajišťuje, že s takovými aktivy je zacházeno konzistentně pro účely zjednodušené efektivní daňové sazby bez ohledu na účetní politiku skupiny pro vnitroskupinové převody, a je to nezbytné, protože použití odložené daňové pohledávky k řešení rozdílu mezi daňovou a účetní hodnotou by často vedlo k výsledku, který je pro skupinu výhodnější než výsledek, který by vyplynul z použití modelových pravidel. Důvodem je, že odložené daňové dluhy po pořízení, které se vztahují k odpisům nehmotného majetku, budou často podléhat pravidlu opětovného zachycení v článku 4.4.4 modelových pravidel (§ 62 zákona o dorovnávacích daních), pokud jsou tato aktiva převedena v reálné hodnotě a následně odepisována. Naproti tomu pravidlo opětovného zachycení se nepoužije, pokud bylo aktivum zaúčtováno v pořizovacích nákladech, protože se toto pravidlo nevztahuje na odložené daňové pohledávky.
Transakce v rámci skupiny mezi jednotlivými subjekty nacházejícími se ve stejné testované jurisdikci
Článek 3.2.3 modelových pravidel se rovněž vztahuje na transakce mezi členskými entitami nacházejícími se ve stejné jurisdikci za dvou okolností. První je situace, kdy dochází k vnitroskupinovým transakcím mezi členskými entitami nacházejícími se v různých „blending groups“ (tj. v různých testovaných podskupinách). Tyto transakce se pro účely zjednodušeného výpočtu efektivní daňové sazby považují za přeshraniční transakce, a proto podléhají stejným požadavkům jako jiné přeshraniční transakce (vizte výše).
Druhým případem je prodej aktiva se ztrátou. Článek 3.2.3 modelových pravidel vyžaduje úpravu v rozsahu, v jakém ztráta není zaznamenána za cenu odpovídající tržnímu odstupu. Požadavky článku 3.2.3 modeových pravidel platné pro přeshraniční transakce se vztahují na prodej nebo jiný převod aktiva mezi členskými entitami, které se nacházejí ve stejné testované podskupině, který vede ke ztrátě. Pokud daňové právo jurisdikce ztrátu neumožňuje uznat ztrátu namísto toho, aby se upravila prodejní cena na cenu odpovídající tržnímu odstupu, výše neuznané ztráty se považuje za úpravu z titulu převodních cen ve výši neuznané ztráty.
Navržené ustanovení § 92cs
Ustanovení implementuje rámeček 7.4 kapitoly 2 správního pokynu z ledna 2026 (Applicability date), a to včetně jeho odst. 2 (optional provision). Vysvětlující ustanovení jsou uvedena v odst. 196 a 197 správního pokynu.
Česká republika zvolila dřívější aplikaci (tj. od 31. prosince 2025). Správní pokyn současně stanoví, že pro výkazní období započatá mezi 31. prosincem 2025 a 30. prosincem 2026 lze uplatnit bezpečný přístav pouze za podmínky, že
a) pro testovanou podskupinu platí režim QDMTT Safe Harbour (§ 92a zákona o dorovnávacích daních);
b) pouze jeden stát má podle modelových pravidel a prováděcího rámce právo na zdanění v souvislosti s testovanou podskupinou; nebo
c) všechny státy, které právo na zdanění ve vztahu k testované podskupině, umožňují aplikovat ETR Safe Harbour pro výkazní období ode dne 31. prosince 2025 nebo později podle svých vnitrostátních předpisů a skupina se rozhodla pro uplatnění ETR Safe Harbour ve vztahu k této testované podskupině v souladu s právními předpisy všech těchto států.
(§ 92d odst. 1)
V návaznosti na vydání správních pokynů z ledna 2026 (Kapitola 3 – Extension of the Transitional CbCR Safe Harbour), dochází k prodloužení možnosti využití pravidla k prodloužení přechodného pravidla bezpečného přístavu, založené na informacích obsažených ve zprávě podle zemí, o jeden rok. Ze správních pokynů vyplývá, že důvodem je to, aby se podpořil hladký přechod mezi tímto pravidlem bezpečného přístavu a novým trvalým pravidlem bezpečného přístavu založeného na zjednodušeném výpočtu efektivní daňové sazby, který je navržen právě jako náhrada za podmínku efektivní daňové sazby v rámci přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí.
(§ 92d odst. 5)
Legislativně technická úprava s cílem zpřesnit ustanovení.
(§ 92d odst. 6)
Dochází k úpravě za účelem sladění ustanovení s modelovými pravidly a prováděcím rámcem. V rámci odst. 9.3 komentáře k CBCR Safe Harbour (kapitola 1 v příloze A konsolidovaného komentáře) se uvádí, že pravidlo o úpravě ocenění vyplývající z alokace kupní cenyse vztahuje i na „reporting package“, což je pojem jinými slovy označující účty použitý pro přípravu konsolidované účetní závěrky nejvyšší mateřské entity, a tedy ustanovení se vztahuje i na situaci uvedenou v § 92d odst. 4 písm. b) bodu 1 zákona o dorovnávacích daních.
V souvislosti s přijetím nového zákona o účetnictví se upravuje účetní terminologie taktéž v zákoně o dorovnávacích daních.
(§ 92d odst. 7)
Také v odstavci 7 dochází k úpravě za účelem sladění ustanovení s modelovými pravidly a prováděcím rámcem. V rámci odst. 9.3 komentáře k CBCR Safe Harbour (kapitola 1 v příloze A konsolidovaného komentáře) se uvádí, že pravidlo o úpravě ocenění vyplývající z alokace kupní ceny se vztahuje i na „reporting package“, což je pojem jinými slovy označující účty použitý pro přípravu konsolidované účetní závěrky nejvyšší mateřské entity, a tedy ustanovení se vztahuje i na situaci uvedenou v § 92d odst. 4 písm. b) bodu 1 zákona o dorovnávacích daních.
(§ 92f)
Za účelem zvýšení právní jistoty se v odstavci 2 upřesňuje, že podmínku malého rozsahu v rámci přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na informacích obsažených ve zprávě podle zemí (CbCR) nelze uplatnit tehdy, pokud součet celkových výnosů členských entit určených k prodeji v daném státě v kombinaci s celkovými výnosy vykázanými ve zprávě podle zemí pro daný stát dosahuje alespoň výše 10 milionů EUR (tj. dosahuje nebo přesahuje tuto částku). Cílem je zabránit skupinám využívat tento bezpečný přístav v situacích, kdy drží v daném státě entity určené k prodeji, jejichž výnosy jsou natolik vysoké, že by samy o sobě, v případě zahrnutí do konsolidace, zabránily splnění podmínky malého rozsahu. Uvedená úprava vychází z přílohy A kapitoly 1 odst. 18 konsolidovaného komentáře k modelovým pravidlům.
(§ 92g odst. 1 písm. c))
V návaznosti na vydání správních pokynů z ledna 2026 (Kapitola 3 – Extension of the Transitional CbCR Safe Harbour) dochází k prodloužení možnosti využití pravidla k prodloužení přechodného pravidla bezpečného přístavu, založené na informacích obsažených ve zprávě podle zemí, o jeden rok (přičemž sazba pro výkazní období započaté v roce 2027 bude 17 %, stejně jako je tomu pro období započatá v roce 2026).
(§ 92h odst. 2)
Dochází k úpravě za účelem sladění ustanovení s modelovými pravidly a prováděcím rámcem. V daném případě se jedná o podmínku efektivní daňové sazby (nikoli podmínku běžného zisku), vizte odst. 88 komentáře k CBCR Safe Harbour (kapitola 1 v příloze A konsolidovaného komentáře).
(§ 92m odst. 1)
Úprava vychází ze správního pokynu vydaného v květnu 2026. Prodloužení přechodného pravidla bezpečného přístavu založeného na pravidle pro nedostatečně zdaněný zisk (UTPR Safe Harbour) vychází z toho, že některé skupiny mohou mít účetní období (a tedy i výkazní období), která se skládají z celých týdnů a končí každý rok ve stejný den v týdnu (například v neděli nejblíže 31. prosinci), a proto podle daného rámce účetního výkaznictví tato období trvají buď 52, anebo 53 týdnů (v závislosti na daném roce). Většina výkazních období bude trvat 52 týdnů (tj. 364 dní). Aby výkazní období skupiny zůstalo v rozmezí stanoveného počtu dnů od příslušného data (např. 31. prosince), každých pět až šest let se přidává k výkaznímu období skupiny jeden týden, což vede k výkaznímu období trvajícímu 53 týdnů namísto 52.
Skupina tedy může mít 53týdenní výkazní období, které začíná nejpozději 31. prosince 2025, ale končí až po 31. prosinci 2026. Bez prodloužení UTPR Safe Harbour by taková skupina nemohla pro rok 2026 využit ani UTPR Safe Harbour (neboť ten se před změnou aplikoval pouze na období skončená před 31. prosincem 2025), ani SbS Safe Harbour (tj. trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro rovnocenný globální režim zdanění dle § 92ca zákona o dorovnávacích daních), ani UPE Safe Harbour (tj. trvalé pravidlo bezpečného přístavu pro domácí režim zdanění nejvyšší mateřské entity dle § 92cb zákona o dorovnávacích daních), neboť SbS Safe Harbour a UPE Safe Harbour se aplikují až od výkazního období počínajícího 1. lednem 2026. Proto se zavádí pravidlo, podle kterého se UTPR Safe Harbour bude při splnění podmínek vztahovat na skupiny, jejichž výkazní období začíná 31. prosince 2025 nebo dříve a končí 3. ledna 2027 nebo dříve. Souladně s tím pak platí, že pokud má skupina s 53týdenním obdobím nejvyšší mateřskou entitu ve státě, který je způsobilý jak pro UTPR Safe Harbour, tak pro SbS Safe Harbour nebo UPE Safe Harbour pro výkazní období začínající 1. ledna 2026 nebo později, zůstane tato skupina způsobilá pro uplatnění UTPR Safe Harbour, dokud se neuplatní SbS Safe Harbour nebo UPE Safe Harbour, což by bez prodloužení nebylo možné, neboť pro výkazní období 2026 by taková skupina nemohla uplatnit ani jeden ze tří uvedených bezpečných přístavů.
(§ 107 odst. 2 písm. b), § 109 odst. 2, § 109 odst. 4 písm. b) a § 109 odst. 6 písm. a) bod 1)
Navrhuje se legislativně technická úprava za účelem zpřesnění stávající terminologie.
(§ 119 odst. 3)
Ustanovení vychází z kapitoly 5 správních pokynů z června 2024 (Allocation of profits and taxes in structures including Flow-through Entities). Správní pokyn v několika podkapitolách vyjasňuje různé aspekty zacházení s tzv. entitami s prvkem daňové transparence, zejména ve vztah k alokaci zisku a daní.
V rámci podkapitoly 5.6.1. správních pokynů (Issue 6: Matching of taxes and income where an owner is subject to tax with respect to a Reverse Hybrid Entity’s income), je řešena i implikace pro kvalifikovanou vnitrostátní daň. Odstavce 118.28 až 118.30 komentáře k definici QDMTT vyžadují, aby QDMTT vyloučil určité daně jemu přidělené (vizte § 119 odst. 3 a 4 zákona o dorovnávacích daních). Správní pokyn toto ustanovení modifikuje a v souladu se správními pokyny vylučuje z alokace i daně vlastnické členské entity reverzní hybridní entity podle čl. 4.3.2 písm. d) modelových pravidel (§ 66 odst. 1 písm. d) zákona o dorovnávacích daních), ovšem s výjimkou daní ve výkazech vlastnické členské entity hybridní entity nebo reverzní hybridní entity, pokud jsou (a) přiděleny hybridní entitě nebo reverzní hybridní entitě podle článku 4.3.2 písm. d), (b) jsou uvaleny státem hybridní entity nebo reverzní hybridní entity a (c) se vztahují k příjmům hybridní entity nebo reverzní hybridní entity.
K bodům 39 a 42 (§ 130 a 131)
Navrhuje se, aby již nebylo nutné každý rok podávat nová oznámení o tom, kdo splnil povinnost poplatníka podat k přiřazované dani, pokud tato informace již byla podána poplatníkem v minulosti a od doby podání se nezměnila. Současně se normuje, že oznámení je formulářovým podáním. Tím současně vzniká povinnost podat oznámení pouze elektronicky prostřednictvím informačního systému veřejné správy spravovaného za tímto účelem orgánem Finanční správy České republiky, nebo prostřednictvím datové schránky v souladu s § 128 zákona o dorovnávacích daních. Oznámení podaná před účinností novely současně zůstávají v platnosti, a není tedy v souvislosti s novelou nutné podávat nové oznámení, pokud nedošlo ke změně.
V návaznosti na tezi, že nově postačí u oznámení k přiřazované a české dorovnávací dani, podat oznámení pouze jednou a následně v případě změny (namísto dosavadního každoročního podávání), se rovněž navrhuje, aby se obdobně postupovalo i u oznámení k české dorovnávací dani, které bude nově rovněž formulářovým podáním. Zamezí se rovněž nutnosti podávat oznámení o splnění povinnosti podat informační přehled k české dorovnávací dani v případě, kdy je již podáno oznámení o splnění povinnosti podat informační přehled k přiřazované dorovnávací dani, a v informačním přehledu k přiřazované dorovnávací dani jsou uvedeny údaje i za českou dorovnávací daň v souladu s § 131 odst. 2 zákona o dorovnávacích daních.
Společně se zavedením jednorázového oznámení o splnění povinnosti podat informační přehled je nutné zavést rovněž odvolání oznámení v případě, kdy poplatník přestane být součástí velké skupiny. Takové oznámení se bude podávat ve lhůtě pro podání posledního informačního přehledu za určitou skupinu, ve vztahu k níž je členská entita poplatníkem dorovnávací daně.
Prakticky tedy poplatník bude podávat nové oznámení zejm. v případech, kdy je prodán do jiné velké skupiny, dále v případech, kdy se změní podávající členská entita, resp. v případech, kdy daňová povinnost přejde na jiného poplatníka; např. při fúzi splynutím bude nově vzniklá entita za sebe podávat nové oznámení.
1. (§ 132 odst. 1)
Ustanovení zkracuje lhůtu pro podání daňového přiznání. Nově je lhůta pro podání daňového přiznání stanovena na 3 měsíce po lhůtě pro podání informačního přehledu.
Současná lhůta 22 měsíců po skončení zdaňovacího období se jeví jako příliš dlouhá v situaci, kdy skupina v období následujícím po vstupním období bude podávat informační přehled v termínu 15 měsíců po konci zdaňovacího období v souladu s § 129 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních. V takovém případě by při stávající úpravě došlo k neúměrně dlouhé prodlevě mezi lhůtou pro podání informačního přehledu a lhůtou pro podání daňového přiznání.
Zvolená lhůta 3 měsíce po lhůtě pro podání informačního přehledu zakotvuje stejně dlouhou prodlevu mezi podáním informačního přehledu a podáním daňového přiznání bez ohledu na to, zda se skupina nachází ve vstupním období. Ve zdaňovacím období, které je vstupním obdobím, by tedy lhůta pro podání daňového přiznání byla 21 měsíců po jeho konci (18 + 3), ve zdaňovacím období, které není vstupním obdobím, by pak lhůta pro podání daňového přiznání byla 18 měsíců po jeho konci (15 + 3).
Lhůta 3 měsíce zohledňuje skutečnost, že většina informačních přehledů bude s Českou republikou vyměňována v rámci automatické výměny informací; lhůta pro výměnu informačního přehledu je přitom právě 3 měsíce od termínu pro jeho podání.
(§ 137a)
Navržené ustanovení § 137a odstavce 1 upravuje přechod povinnosti platit daň v případech, které standardní daňový řád neřeší dostatečně efektivně s ohledem na specifika velkých skupin. Pokud tuzemská entita zanikne bez právního nástupce, standardní daňová povinnost by typicky zanikla s ní. Protože se však dorovnávací daň týká zisků vygenerovaných celou skupinou, navrhuje se stanovit, že daňová povinnost přechází na vlastnickou členskou entitu s nejvyšším přímým podílem, případně na entitu výslovně určenou správcem daně.
Odstavec 2 poté řeší problematiku úpadku poplatníka z pohledu globální minimální daně. Vzhledem ke specifikům dorovnávací daně, která se počítá a vybírá na úrovni skupiny, je nutné předejít situacím, kdy by daňová pohledávka vůči české členské entitě zanikla nebo nebyla plně uspokojena v rámci insolvenčního řízení. Okamžikem, kdy nabude účinnosti rozhodnutí o úpadku poplatníka, se jeho daňová povinnost k dorovnávací dani přesouvá na jinou, solventní členskou entitu téže skupiny. Jelikož tímto okamžikem závazek z titulu dorovnávací daně přestává být dluhem insolvenčního dlužníka, správce daně tuto daň nepřihlašuje do insolvenčního řízení a vymáhá ji po nástupnické entitě nezávisle na jeho průběhu. Tím je zajištěn hladký průběh samotného insolvenčního řízení i stoprocentní výběr dorovnávací daně a ochrana kvalifikovaného statusu české dorovnávací daně.
Přechod daňové povinnosti je věcně i časově ohraničen na zdaňovací období započatá do doby skončení insolvenčního řízení. Pokud poplatník insolvenční řízení překoná (např. v důsledku reorganizace) a nadále funguje, daňová povinnost za nová zdaňovací období začínající po skončení insolvence mu již vzniká standardním způsobem na základě obecných pravidel. Povinnosti vztahující se k obdobím, která započala před skončením insolvence, však trvale zůstávají entitě, na kterou daňová povinnost přešla.
Současná právní úprava se při placení daně opírá i přechod daňové povinnosti dle daňového řádu. Pouhý tento institut však nedostačuje v případě, kdy nastane skutečnost, která nemá za následek vznik právního nástupce (např. zánik poplatníka s likvidací), popř. skutečnost, která má za následek snížení daňové pohledávky, např. reorganizací poplatníka, zejm. pokud by se jednalo o běžnou přihlášenou pohledávku.
Dorovnávací daně jsou současně z podstaty daní skupinovou, a poplatníkovi v ČR může vzniknout daňová povinnost z nízce zdaněného příjmu entity v zahraničí. Do podání informačního přehledu tedy nelze s jistotou daňovou povinnost poplatníka stanovit. Z tohoto důvodu není možné v případě dorovnávacích daní použít standardní institut podání daňového přiznání za část zdaňovacího období (vizte § 133 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních, podle kterého povinnost podat daňové přiznání za část zdaňovacího období v případě dorovnávací daně nevzniká). Je proto nutné zavést náhradní institut, který by zajistil, že daň bude uhrazena.
Tento stav způsobuje problémy na dvou úrovních. První je kvalifikovaný status dorovnávací daně, který stojí na předpokladu, že daň bude vybrána ve státě, kam je přiřazena (bez ohledu na fungování národních systémů), a nebude-li v tomto státě vybrána, bude vybrána v zahraničí. Je tedy žádoucí zajistit, aby dorovnávací daň mohla být uhrazena v plné výši. Bez dalšího by totiž nastala situace, kdy v případě likvidace nebude budoucí daň po kom vymáhat, a v případě insolvence pak může nastat snížení daňové pohledávky a zbylou část nebude možné vybrat.
Druhou úrovní jsou poté praktické potíže při aplikaci stávajících pravidel zejm. v kontextu likvidace poplatníka a insolvenčního řízení, které jsou popsány níže.
Zánik poplatníka s likvidací způsobuje velké množství praktických problémů. Bez právního nástupnictví subjekt v likvidaci čelí právní nejistotě stran své daňové povinnosti k dorovnávací dani (kterou k okamžiku likvidace často nezná a často ani znát nemůže), což může vést k tendenci buď odkládat rozhodnutí na dobu, kdy daňová povinnost bude známa, nebo dokončit likvidaci bez znalosti této povinnosti (což nemusí být záměr, poplatník k okamžiku likvidace nemusí vědět, že je součástí velké skupiny). Takový stav je zásadním způsobem nežádoucí. Nadto se čekáním na to, až daňová povinnost bude známa, poplatník dostane do stavu, že se zpravidla stane poplatníkem i pro následující období, čímž se problém obnoví.
Obdobně při úpadku poplatníka je cílem rovněž zajistit hladký průběh insolvence v situaci, kdy dorovnávací daň může v průběhu řízení průběžně nabíhat (a to za ukončené zdaňovací období, resp. pak za zdaňovací období, v jehož průběhu se poplatník dostane do úpadku) bez možnosti podat daňové přiznání za část zdaňovacího období. Současně je cílem předejít nekomfortní situaci, kdy by řešení obsahovalo pouze přechod v případě zániku poplatníka bez právního nástupce; v takovém případě by hrozilo, že případná neuhrazená část daňové pohledávky v rámci insolvenčního řízení (po zániku poplatníka), dopadla na jinou entitu, ovšem až v okamžiku přechodu daňové povinnosti (čímž by se zároveň v rámci dorovnávacích daní zavedlo neopodstatněné odlišné zacházení s daňovou pohledávkou při reorganizaci – která by předmětem přechodu nebyla - a daňovou pohledávkou v rámci konkurzu zakončeného zánikem poplatníka). V neposlední řadě je cílem předejít „hře o čas“, která by byla relevantní, kdyby řešení obsahovalo pouze přechod v případě zániku poplatníka bez právního nástupce; v takovém případě by s ohledem na krátkou lhůtu pro stanovení a zejména pak placení české dorovnávací daně podle § 138 odst. 1 zákona o dorovnávacích daních (danou směrnicí 2022/2523) vymahatelnost daňové pohledávky po přechodu daňové povinnosti závisela na délce insolvenčního řízení.
Předejde se rovněž situaci, kdy by skupina musela případnou nevybranou českou dorovnávací daň hradit v rámci přiřazované dorovnávací daně (kontext čl. 11 odst. 3 směrnice 2022/2523, resp. § 119 odst. 5 písm. b) zákona o dorovnávacích daních). V rámci české dorovnávací daně existuje v návaznosti na požadavek směrnice speciální 4letá prekluzivní lhůta pro stanovení a placení daně dle § 138 odst. 1 a 3 zákona o dorovnávacích daních, po jejímž uplynutí se nevybraná daň vybere na přiřazované dorovnávací dani. Skupina by v takovém případě daň musela zaplatit zpravidla v zahraničí a došlo by ke zvýšení administrativní zátěže, protože skupina by musela v daném roce vůči ČR uplatnit jak českou, tak přiřazovanou daň (čímž by se negoval efekt trvalého pravidla bezpečného přístavu založeného na kvalifikované vnitrostátní dorovnávací dani).
(§ 141 odst. 4 písm. c) a § 141 odst. 6)
V souvislosti s projednáváním nového zákona o účetnictví v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky se navrhuje stávající pojem „závazek“ nahradit v souladu s novou účetní terminologií pojmem „dluh“.
(§ 141 odst. 7 písm. c))
Jedná se o legislativně technickou úpravu s cílem zpřesnit ustanovení a současně se opravuje chybně uvedený pojem „jurisdikce“ na správný pojem „stát“.
(§ 151a odst. 7)
Ustanovení vychází z kapitoly 4.2 správních pokynů z června 2024 (Principles for allocating deferred taxes from one Constituent Entity to another Constituent Entity). Správní pokyn mimo jiné upřesňuje, že přiřazovaní odložených daní se nevztahuje na smíšený režim zdanění ovládaných zahraničních společností (odst. 71.4 komentáře k čl. 4.4.1 modelových pravidel), a to včetně vstupního období (vizte poslední větu odst. 5 komentáře k čl. 9.1.1 modelových pravidel).
(§ 151a odst. 8)
V souvislosti s vložením nového odstavce 7 se navrhuje upravit odstavec 8 tak, aby se definice pojmů v něm uvedené použily i pro nově vložený odstavec.
Návrh zákona zakotvuje právní úpravu, která byla zařazena do prováděcího rámce modelových pravidel, která se obecně uplatňují od zdaňovacího období počínajícího 31. prosincem 2023 (tedy od prvního výkazního období, ke kterému se váží dorovnávací daně), nadto jde zejména o upřesnění zachycení zvláštních případů, které ovlivňují postup výpočtu dorovnávacích daní (jde o upřesnění prováděcího rámce modelových pravidel, ne o upřesnění modelových pravidel samých). Zavedení upřesněných pravidel již pro zdaňovací období započatá ode dne 31. prosince 2023 je nutné také z důvodu možnosti použití pravidel bezpečného přístavu pro tato výkazní období.
Druhé navržené přechodné ustanovení řeší časový střet dosavadní a nové právní úpravy lhůty pro podání daňového přiznání k dorovnávací dani. Zatímco návrh zákona opouští dosavadní koncept pevně stanovené lhůty 22 měsíců po uplynutí zdaňovacího období a nově ji provazuje s termínem pro podání informačního přehledu podle § 129 (lhůta činí 3 měsíce od uplynutí lhůty pro podání informačního přehledu), přechodné ustanovení zachovává pro zdaňovací období, jejichž počátek byl přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadní režim, a tedy lhůtu stávající 22měsíční lhůtu.
Navrhuje se, aby z důvodu potřeby zajistit včasnou transpozici závazných závěrů (správních pokynů) vydaných v rámci Inkluzivního rámce pro projekt zamezení eroze základu daně a vyvádění zisků (BEPS) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj zákon nabyl účinnosti již dnem následujícím po dni jeho vyhlášení, neboť neimplementace příslušných správních pokynů v co nejkratší lhůtě vyvolává aplikační potíže a komplikace při správě daně a současně je problematická i pro samotné daňové poplatníky. Existuje tedy naléhavý obecný zájem na co nejrychlejším promítnutí fakticky závazného prováděcího rámce modelových pravidel, který byl dodatečně upřesňován ze strany Inkluzivního rámce OECD/G20 v době od ukončení prací na předcházející novele zákona.