Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                Z�kon o SO MPR IV.doc
      IV/1.

Návrh věcného záměru 

zákona o  státním občanství České republiky


Návrh věcného záměru zákona o státním občanství České republiky  (dále jen „věcný záměr zákona“) je předkládán na základě usnesení vlády České republiky č. 881 ze dne 
13. 7. 2005, kterým bylo uloženo ministru vnitra zpracovat a vládě České republiky předložit věcný záměr zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Návrh vychází z provedené analýzy efektivnosti a vývojových trendů právních vztahů v oblasti státního občanství České republiky a současně zohledňuje potřebu vytvoření vnitrostátních právních podmínek pro efektivní realizaci závazků, které od  1. 7. 2004 přijala Česká republika přistoupením k Evropské úmluvě o státním občanství. V tomto smyslu věcný záměr zákona tvoří ucelený regulační systém pro realizaci právních vztahů na úseku státního občanství České republiky se současně překládaným návrhem věcného záměru ústavního zákona o státním občanství  České republiky.  


I. Přehled právních předpisů, k nimž se věcný záměr váže, základní zásady, které jsou do nich zapracovány, a účel, který je jimi sledován


Podle čl. 12 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“), nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon. Podle čl. 12 odst. 2 Ústavy nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Ústava tak přenechává vymezení podmínek nabývání a pozbývání českého státního občanství právní normě se silou zákona. Současně zakotvuje jeden z mezinárodně uznávaných principů vnitřního aktivního 
a vědomého sepjetí fyzické osoby a jejího státního občanství  se státem, přičemž efektivnost tohoto vztahu spočívá také v tom, že stát je povinen zamezit vzniku případného stavu, jehož   důsledkem by byla fyzická osoba bez státního občanství. 


Součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.), (dále jen „Listina“), z jejíhož článku 42 vyplývá, že cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně pouze státním občanům České republiky. Listina tak vyjadřuje všeobecně uznávané pravidlo, podle kterého existuje určitý okruh práv, která právní řád přiznává pouze státním občanům České republiky, v důsledku čehož je jejich právní postavení odlišné od fyzických osob, které jsou státními občany cizího státu nebo které jsou bez státního občanství. 


Pokud jde o smlouvy a jiné mezinárodní dokumenty platné pro Českou republiku, k nimž se návrh věcného záměru zákona váže, jedná se především o tyto dokumenty: 


· Evropská úmluva o státním občanství (vyhlášena pod č. 76/2004 Sb.m.s.), 


· Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (vyhlášena 
pod č. 108/2004 Sb.m.s.) – zejména čl. 32 – usnadnění naturalizace osob bez státního občanství, 


· Úmluva o omezení případů bezdomovectví (vyhlášena pod č. 43/2002 Sb.m.s.),  


· Úmluva o právním postavení uprchlíků (vyhlášena pod č. 208/1993 Sb.) – zejména čl. 34 – usnadnění asimilace a udělení státního občanství uprchlíkům,


· Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.)
 – zejména čl. 3 protokolu č. 4 – zákaz vyhoštění z území státu, jehož je osoba státním občanem,


· Úmluva o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) – zejména čl. 7 a 8 
–  právo dítěte na státní občanství a jeho zachování, 


· Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášena pod č. 62/1987 Sb.) – zejména čl. 9 – rovnost žen v právech s muži, pokud jde o nabývání, změnu 
a možnost zachovat si státní občanství a o státní občanství jejich dětí, manželství s cizincem ani změna státního občanství manžela nezmění automaticky státní občanství manželky, neučiní ji osobou bez státního občanství ani ji nepřinutí nabýt státní občanství manžela,


· Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhlášen pod  
č. 120/1976 Sb.) – zejména čl. 24 – právo dítěte na státní občanství,


· Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášena 
pod č. 95/1974 Sb.) - zejména čl. 5 – právo na státní občanství bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnostní nebo etnický původ,


· Úmluva o státním občanství vdaných žen (vyhlášena pod č. 72/1962 Sb.),


· Deklarace práv dítěte (ze dne 20. 11. 1959, uveřejněno ve Vybraných Deklaracích Valného shromáždění Organizace spojených národů), 


· Všeobecná deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 (tento dokument, 
resp. práva v něm obsažená, lze považovat za součást mezinárodního obyčejového práva) – zejména čl. 15 – právo na státní občanství, zákaz svévolného zbavení státního občanství a možnosti změnit státní občanství,


· Haagská úmluva o jistých otázkách střetů zákonů o státním občanství 
(z 12. 4. 1930).


Uvedené mezinárodní dokumenty upravují v různé míře intenzity pravidla týkající 
se státního občanství fyzických osob nebo vztahů s ním bezprostředně souvisejících a jsou v nich zakotveny základní zásady vyplývající ze psaného i obyčejového mezinárodního práva na úseku státního občanství, mezi které patří zejména zásady: 


· každý má právo na státní občanství, 


· státním občanům je zaručena rovnost bez ohledu na způsob nabytí státního občanství, 


· je třeba vyhýbat se stavu, kdy fyzická osoba je bez státního občanství a tyto případy omezovat, 


· nikdo nesmí být svévolně zbaven státního občanství, 


· uzavření manželství či jeho zrušení nemá samo o sobě vliv na státní občanství manželů, 


· je věcí každého státu určit podle vlastního práva, kdo jsou jeho státní občané, 


· je zakázáno používat postupy rovnající se diskriminaci z důvodu pohlaví, náboženství, rasy, barvy pleti nebo národního nebo etnického původu, 


· ve věcech týkajících se státního občanství je třeba přihlížet i k oprávněným zájmům států i k zájmům jednotlivců, 


· rozhodnutí o nabytí, zachování, pozbytí, opětovném nabytí nebo ověření státního občanství musí obsahovat písemné odůvodnění,


· rozhodnutí ve věci státního občanství musí být správně nebo soudně přezkoumatelné podle vnitrostátního práva,


· každý stát může svobodně rozhodnout, jaké důsledky ve svém vnitrostátním právu vyvodí z toho, že jeho státní občan nabyde nebo má jiné státní občanství, 


· každý stát usnadní, aby v případech a za podmínek jeho vnitrostátním právem stanovených opětovně nabyli jeho státního občanství bývalí státní občané, kteří oprávněně a obvykle trvale pobývají na jeho území.


Podle Evropské úmluvy o státním občanství, která se pro Českou republika stala platnou od  1. července 2004, je právní úprava státního občanství ponechána v kompetenci signatářských států, které jsou vázány povinností respektovat zásady vyplývající z mezinárodních smluv, obyčejového mezinárodního práva a všeobecně uznávaných právních zásad v oblasti státního občanství.  

Státní občanství členského státu Evropské unie je neoddělitelně spjato s občanstvím Unie, neboť je doplňuje (čl. 17 SES). Primární právo výslovně zakotvuje pro státní občany  členských států Evropské unie některá práva a povinnosti (např. volný pohyb, volební právo, právo na diplomatickou a konzulární ochranu, právo petiční – čl. 18 až 21 SES), a tedy účinky výkonu práva členského státu tak v oblasti státního občanství přesahují do práv a povinností  dalších členských států Evropské unie.


Věcný záměr zákona byl zpracován na základě podrobné analýzy současného právního stavu tak, aby byla zajištěna skutečná efektivnost působení práva, tedy aby zásadami navrhovaná změna  právního stavu  nebo rozšíření právní regulace  byly provedeny výlučně tam, kde to vyžaduje praxe v oblasti právních vztahů na úseku státního občanství nebo mezinárodní závazky, které Česká republika přijala po datu primární účinnosti dosavadní vnitrostátní právní úpravy. Věcný záměr zákona tak vychází z vyhodnocení efektivnosti čl. 12 odst. 1 Ústavy a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění  zákona č. 272/1993 Sb., zákona č. 140/1995 Sb., zákona č. 139/1996 Sb., zákona č. 194/1999 Sb., zákona  č. 320/2002 Sb., zákona č. 357/2003 Sb. a zákona 
č. 413/2005 Sb. (dále jen „zákon o státním občanství“). V souvislosti s tím byla provedena analýza prováděcího právního předpisu k zákonu o státním občanství a vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 137/1993 Sb., kterou se stanoví kritéria pro prokazování znalosti českého jazyka žadatelů o udělení státního občanství České republiky.

 Zákon o státním občanství, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993 v souvislosti se vznikem České republiky po zániku České a Slovenské Federativní Republiky, upravuje v současné době  vedle způsobů nabývání a pozbývání českého státního občanství, kam lze zařadit i zvláštní ustanovení o českém státním občanství v souvislosti se zánikem československé federace, i prokazování státního občanství České republiky, jeho zjišťování, vydávání osvědčení a potvrzení o státním občanství České republiky a vedení evidence fyzických osob, které české státní občanství nabyly nebo pozbyly. 


Základním principem, ze kterého zákon o státním občanství v době svého přijetí vycházel, je princip jediného státního občanství a předcházení vzniku dvojího či vícerého státního občanství, byť připouštěl výjimky z této zásady. Následkem pozdějších novelizací zákona o státním občanství se stále rozšiřoval okruh případů, kdy je státním občanům České republiky umožněno mít dvojí či víceré státní občanství. Jedná se především, jak je vysvětleno níže, o fyzické osoby, které měly k 31. 12. 1992 státní občanství České 
a Slovenské Federativní Republiky, dále o velký počet osob, které nabyly, resp. nabývají české státní občanství udělením a rozšíření případů, kdy nedochází k pozbytí státního občanství České republiky v případě nabytí cizího státního občanství na žádost.  


Prolomení principu jediného státního občanství je vyjádřeno i ukončením platnosti  posledních dvoustranných smluv uzavřených za účelem zamezení vzniku dvojího státního občanství. Jedná se o tyto smlouvy:


· Úmluva o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy (vyhlášená pod č. 169/1929 Sb., platnost skončena ke dni  20. 8. 1997);


· Úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o úpravě některých otázek státního občanství (vyhlášena pod 
č. 37/1961 Sb., platnost skončena ke dni 17. 10. 1996); 


· Úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o úpravě otázek týkajících se dvojího státního občanství (vyhlášená po č. 71/1966 Sb., platnost skončena ke dni 20.5.2001);


· Úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Německou demokratickou republikou o úpravě dvojího státního občanství (vyhlášená pod č. 37/1974 Sb., platnost skončena ke dni 3. 10. 1990);


· Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Bulharskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství (vyhlášená pod 
č. 61/1975 Sb., platnost skončena ke dni 4. 5. 1995);


· Smlouva mezi Československou socialistickou republikou  a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství (vyhlášena pod č. 71/1981 Sb., platnost ve vztahu k posledním nástupnickým státům ukončena 5. 7. 2006);


· Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o úpravě dvojího státního občanství (vyhlášená pod
č. 96/1985 Sb., platnost skončena ke dni 20. 11. 2005).


Dalším právním předpisem, z jehož analýzy věcný záměr zákona vychází, je zákon 
č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 46/2006 Sb. Tento zákon byl  reakcí na křivdy, ke kterým na úseku státního občanství došlo za komunistického režimu a umožňuje proto určitým skupinám bývalých československých státních občanů, kteří československé (české) státní občanství pozbyli v letech 1948 až 1990, aby české státní občanství opětovně zjednodušeným způsobem (prohlášením) nabyli. Jedná se tak o speciální právní úpravu nabývání českého státního občanství, jejímž účelem je umožnění opětovného nabytí českého státního občanství některým osobám, které je pozbyly za totalitního režimu. Rovněž v těchto případech je osobám, na které se uvedený zákon vztahuje, umožněno, aby měly dvojí či víceré státní občanství.


Věcný záměr zákona z hlediska procesního řeší vztah k zákonu č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., (dále jen „správní řád“), zejména z hlediska nezbytnosti stanovit v některých případech odchylnou procesní úpravu od jinak obecně aplikované úpravy podle správního řádu. 


Věcný záměr zákona odráží rovněž účinky zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, do zpracovávání osobních údajů v rámci státoobčanských agend a vedení údajů v Ústřední evidenci fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky.  

Zásady věcného záměru zákona pak souvisejí s právní úpravou, provedenou zákonem 
č. 413/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění zákona č. 119/2007 Sb. Utajovanou informaci mohou obsahovat stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb vyžádaná Ministerstvem vnitra za účelem posouzení žádosti o udělení  státního občanství České republiky z hlediska bezpečnosti státu.


Věcný záměr zákona  se zabývá rovněž koncepcí nové, konkrétní  úpravy právních vztahů, které v současném zákoně o státním občanství výslovně upraveny nejsou, jejichž úprava v zákoně však vyplývá z Evropské úmluvy o státním občanství. Jedná se například 
o jednoznačnou úpravu podmínek, na jejichž základě bude posuzován vznik skutečné vazby mezi žadatelem o udělení státního občanství České republiky a Českou republikou, tedy jeho vědomá a odpovědná integrace do společnosti, prokazovaná  především  existencí vazeb pracovních, kulturních, sociálních a rodinných (ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. e) Evropské úmluvy o státním občanství). 

Věcným záměrem jsou navrhovány i  nové způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, které stávající právní předpisy neupravují. Jedná se o nabývání českého státního občanství prohlášením ze strany osob mladších 18 let pobývajících od narození nebo útlého věku v České republice a o pozbývání státního občanství České republiky zrušením. V prvním případě se jedná o osoby mladší 18 let, které se narodily cizincům na území České republiky, popřípadě přesídlily na území České republiky společně s rodiči již například v předškolním věku. Ve věcném záměru se navrhuje umožnit těmto osobám nabývání státního občanství České republiky zjednodušeným způsobem (prohlášením), což usnadní závěrečnou fázi jejich  integrace do společnosti v České republice. 


Ve druhém případě (pozbývání státního občanství České republiky zrušením) jde 
o zakotvení pozbytí státního občanství jako sankce v případě, že fyzická osoba dosáhla nabytí českého státního občanství udělením nebo prohlášením na základě vědomě předložených padělaných či pozměněných listin nebo vědomě poskytnutých nepravdivých údajů nebo podkladů. Podrobnosti jsou uvedeny v části III. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství.


II. Zhodnocení stávající právní úpravy zahrnující rozbor skutečného stavu


DÍL A


Provedená analýza právních vztahů v oblasti regulace právních vztahů v oblasti státního občanství České republiky  ukázala na okruhy, kterým je třeba v rámci věcného záměru zákona věnovat stěžejní pozornost. Jde o nezbytnost změny v přístupu k otázkám možnosti dvojího, popřípadě jinak vícečetného státního občanství, řešení situace, kdy fyzická osoba dosáhne nabytí státního občanství České republiky udělením či prohlášením podvodným jednáním (např. předložením padělaných nebo nepravdivých dokladů nebo uvedením nepravdivých údajů, které měly podstatný vliv na kladné vyřízení žádosti o udělení státního občanství České republiky) a posílení požadavku na úspěšnou integraci žadatele 
o udělení státního občanství České republiky v české společnosti. 

DÍL B – Nabývání státního občanství České republiky 


1. Stávající právní úprava se dosud, pokud jde o otázky nabývání státního občanství České republiky, nevypořádala se zánikem československé federace, ačkoli k tomu došlo již před téměř 15 lety. Platná právní úprava nadále obsahuje zvláštní ustanovení upravující nabývání a pozbývání státního občanství České republiky v souvislosti se zánikem České 
a Slovenské Federativní Republiky. Velká skupina slovenských státních občanů má tak 
i v současné době nadstandardní možnosti nabývat státní občanství České republiky (prohlášením podle § 18a, § 18b a § 18c zákona o státním občanství). Asymetrie existuje 
i v případě pozbývání českého státního občanství, protože zatímco nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost český státní občan státní občanství České republiky až na výjimky pozbyde, při nabytí slovenského státního občanství k tomuto následku nedojde (§ 18 odst. 2 zákona o státním občanství). S ohledem na vstup obou nástupnických států československé federace do Evropské unie a na dobu, která od zániku České a Slovenské Federativní Republiky již uplynula, považujeme takovou úpravu za překonanou, nekoncepční 
a neodůvodněnou.  Důvody, které zde pro tuto zvláštní úpravu existovaly bezprostředně po zániku České a Slovenské Federativní Republiky již fakticky pominuly, resp. byly vyřešeny.



2. Se stávající právní úpravou jsou spojeny problémy i pokud jde o nabývání  státního občanství České republiky  udělením. Podle stávající právní úpravy lze státní občanství České republiky udělit na žádost  fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky stanovené 
v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství:


            a)  má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen  trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje,



             b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce, nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky,


    
             c)  nebyla  v  posledních  pěti  letech  pravomocně  odsouzena  pro úmyslný trestný čin,


                  d)  prokáže znalost českého jazyka   a


                  e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, odvody a poplatky.


V případě podmínky stanovené pod písmenem a) je poukazováno na to, že ji nesplňují žadatelé s mnohaletým legálním pobytem na území České republiky, a to pouze z důvodu, 
že se nejednalo, resp. nejedná o pobyt trvalý (např. žadatel, který má povolen trvalý pobyt 
na území České republiky po dobu dvou let, kterému předcházel sedmiletý dlouhodobý pobyt na území České republiky). Uvedenou podmínku nemohou objektivně splňovat ani děti mladší 5 let, přičemž mnohdy se na ně nevztahuje ani žádný z důvodů pro prominutí splnění této podmínky. V praxi tak dochází k případům, že nelze vyhovět společné žádosti manželů 
a jejich dětí pouze z důvodu, že jedno z dětí nesplňuje podmínku pětiletého trvalého pobytu na území České republiky.


V případě podmínky stanovené pod písmenem b) je problematické to, že již v současné době je velkému množství žadatelů předkládání dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství z důvodů stanovených v § 11 odst. 2 a 3 zákona o státním občanství promíjeno. Důvody tohoto prominutí jednak spočívají v právní úpravě propuštění 
ze státoobčanského svazku státu dosavadního státního občanství žadatele o udělení státního občanství České republiky, jednak v některých případech v praxi ověřené liknavosti nebo neochotě cizího státního orgánu  vydat takový doklad. Právní řady některých států 
(např. Republika Alžír)  propouštění ze státního svazku vůbec nepřipouští, jiné státy (například Francie, Itálie nebo Spojené království Velké Británie a Severního Irska) ve svých právních řádech podmiňují propuštění ze svého státoobčanského svazku předložením dokladu o nabytí státního občanství cizího státu, a tedy před nabytím státního občanství České republiky nemohou doklad o pozbytí státního občanství těchto států předložit. Dosavadní zkušenosti  pak také ukazují na existenci států, kterým žádná právní překážka nebrání 
ve vydání dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství žadatele o udělení státního občanství České republiky, avšak prakticky takový doklad nevydávají (např. Řecko, Sýrie).   

 Dalším praktickým problémem je skutečnost, že v některých státech musí fyzické osoby, kterým byl vydán za účelem opatření dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství tzv. „příslib“ udělení státního občanství České republiky, na vydání uvedeného dokladu, až desítky měsíců čekat (související překážkou jsou také často vysoké správní poplatky za vydání takového dokladu nebo požadavek na splnění některých dalších podmínek – například výkon vojenské služby).  

Obtížná je mnohdy také komunikace se zastupitelskými úřady nebo vnitrostátními orgány některých cizích států, které odmítají informace o způsobech pozbývání státního občanství poskytovat, popř. tak činí velice neochotně a s velkým časovým odstupem. 
S vyžadováním dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství, resp. s rozhodováním 
o prominutí jeho předložení, je proto mnohdy spojena značná administrativní zátěž a někdy nejednoznačný výsledek, pokud jde o prokázání pozbytí dosavadního občanství. 


V případě podmínky stanovené pod písmenem c) je poukazováno na to, že by měla být zpřísněna, protože ji v současné době mohou splňovat i osoby, které byly před více než pěti lety odsouzeny pro úmyslný či závažný nedbalostní trestný čin a které mohou být dosud 
ve výkonu trestu odnětí svobody (v takovém případě nelze vyloučit, že o udělení státního občanství České republiky bude žádat fyzická osoba z výkonu trestu odnětí svobody). Navíc žadatelé v současné době prokazují splnění této podmínky pouze výpisem z rejstříku trestů vydávaným v České republice. Není tak možné zjistit, resp. přihlédnout k tomu, zda se závažné trestné činnosti nedopustili ve státě, resp. státech, ve kterých pobývali před příchodem do České republiky.


Pokud jde o podmínku stanovenou pod písmenem d), vyskytují se v praxi situace, kdy je velmi obtížné objektivně zhodnotit, zda žadatel prokázal znalost českého jazyka. Podle 
§ 10 odst. 2 zákona o státním občanství ověřují v současné době znalost českého jazyka pohovorem krajské úřady, v hlavním městě Praze úřady městských částí určené Statutem hlavního města Prahy, ve městech Brno, Ostrava a  Plzeň pak magistráty těchto měst  příslušné podle místa trvalého pobytu žadatele u udělení státního občanství České republiky (dále jen „příslušný úřad“). Pro tyto příslušné úřady není stanoven žádný požadavek na počet a odbornou kvalifikaci  osob, které by měly být pohovoru přítomny a které vyhodnocují  jeho výsledek. Kritéria pro prokázání znalosti českého jazyka stanoví vyhláška Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 137/1993 Sb. (schopnost plynně a jazykově správně reagovat na otázky vztahující se k běžným situacím denního života, schopnost ústně sdělit obsah textu z denního tisku). Dále je poukazováno na skutečnost, že podle stávající právní úpravy prokazují znalost českého jazyka pouze fyzické osoby starší 18 let, přičemž znalost českého jazyka lze důvodně požadovat i u fyzických osob mladších. 


V případě podmínky stanovené pod písmenem e) je poukazováno na to, že by mělo být sledováno plnění i dalších právních předpisů, protože žadatel o udělení českého státního občanství by měl dodržovat český právní řád jako celek, tj. vědomě přijmout a plnit povinnosti vyplývající ze všech právních předpisů. Ve své rozhodovací praxi se Ministerstvo vnitra setkává například s případy, kdy žadatelé porušují právní řád nebo své závazky, které přijali smluvně na základě právního řádu České republiky.


3. Mezi státem a jeho státními občany (a tedy i osobami přijímanými do státního svazku v okamžiku jejich přijetí), musí podle mezinárodního práva existovat úzký, trvalý 
a faktický vztah (genuine link), který je dán především plnou integrací dotčené osoby do společnosti v daném státě, která je charakterizována zejména vazbami rodinnými, sociálními, pracovními, kulturními a dodržováním právního řádu státu, o jehož státní občanství taková osoba usiluje. Existenci uvedeného vědomého a odpovědného vztahu mezi žadatelem 
o udělení státního občanství České republiky a českým státem, a jeho plnou integraci do zdejší společnosti je proto třeba vždy zjišťovat. Ministerstvo vnitra tak v rámci správního řízení o každé žádosti o udělení státního občanství České republiky mimo výslovně stanovených podmínek pro udělení českého státního občanství hodnotí v mezích své diskreční pravomoci i další skutečnosti významné z hlediska rozhodnutí o přijetí cizince do státního svazku, tj. mimo jiné rodinné poměry žadatele, jeho pracovní integraci, zdroje, původ a výši jeho příjmů, dodržování českých právních předpisů z jeho strany, důvod získání pobytu v České republice a naplnění jeho účelu, délku faktického pobytu na území českého státu, skutečnost, do jaké míry pracovní či podnikatelská činnost žadatele zajišťuje uspokojování jeho životních potřeb,  skutečnost, zda se práceschopný žadatel živí vlastní výdělečnou činností či zda pouze využívá zdejší systém sociální podpory, atd. Tímto způsobem Ministerstvo vnitra zjišťuje nejen existenci skutečné vazby mezi žadatelem o udělení státního občanství a českým státem, ale současně ochraňuje i ekonomické a sociální zájmy České republiky a hodnoty občanské společnosti tím, že české státní občanství není udělováno fyzickým osobám, které by mohly představovat hrozbu pro pořádek a vnitřní bezpečnost či bezdůvodnou přítěž pro zdejší sociální systém. V případech hodnocení bezpečnostní otázky 
(§ 10 odst. 3 zákona o státním občanství) je pak Ministerstvo vnitra vázáno stanovisky příslušných orgánů. Případy žadatelů o udělení státního občanství České republiky, kteří nejsou schopni prokázat legální původ svých příjmů či kteří se bez závažných důvodů neživí vlastní výdělečnou činností a pouze čerpají sociální dávky, jak vyplývá z jimi předložených potvrzení, nejsou bohužel nijak neobvyklé. V této souvislosti je poukazováno na to, že stávající okruh podmínek pro udělení státního občanství České republiky výše uvedené skutečnosti nijak neodráží. 


V souvislosti s restriktivní právní úpravou, týkající se vyžadování podkladů od osob dotčených správním řízením pouze v případech, stanoví-li tak právní předpis, obsaženou  
v § 6 odst. 2 správního řádu, je třeba upozornit na skutečnost, že zákon o státním občanství   umožňuje Ministerstvu vnitra výslovně vyžadovat podklady pouze za účelem prokázání splnění podmínky uvedené v § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, a to pouze v rozsahu  stanoveném v  § 8 odst. 2 zákona o státním občanství. V dalším tedy záleží pouze na žadateli, do jaké míry je ochoten úřadu poskytnout součinnost při soustřeďování podkladů pro rozhodnutí.



Podle § 12 odst. 4 zákona o státním občanství fyzická osoba státoobčanský slib skládá před tajemníkem obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle místa jejího trvalého pobytu. Na procesu udělování státního občanství České republiky se tak podílí vedle Ministerstva vnitra a příslušných úřadů  již třetí subjekt, což je spojeno s větší administrativou a delší dobou trvání řízení. Objevují se proto názory, že státoobčanský slib by se měl skládat 
u úřadu, který je příslušný k přijetí žádosti o udělení státního občanství České republiky, a to např. před jeho ředitelem (obdobně tomu bylo do roku 2003, kdy se státoobčanský slib skládal před přednostou okresního úřadu). 


DÍL C   Pozbývání státního občanství České republiky  

1. V souvislosti s pozbýváním státního občanství České republiky prohlášením podle 
§ 16 zákona o státním občanství lze problémy spatřovat především v tom, že dosavadní právní úprava pozbývání českého státního občanství, neumožňuje pozbytí českého státního občanství státním občanům České republiky žádajícím o udělení státního občanství cizího státu, jehož právní řád vyžaduje jako jednu z podmínek pro kladné vyřízení žádosti prokázání pozbytí dosavadního státního občanství (např. Spolková republika Německo). Podle dosavadní právní úpravy se může státní občan České republiky vzdát prohlášením státního občanství České republiky až poté, co cizí státní občanství nabyde. Nemůže tak učinit před jeho nabytím, jak některé cizí státy při žádosti o naturalizaci vyžadují, čímž se dostává do pro něho neřešitelné situace, která však nastává v důsledku uplatnění principu předcházení vzniku bezdomovectví. 



2. S automatickým pozbýváním státního občanství České republiky  nabytím cizího státního občanství na základě výslovného projevu vůle (§ 17 odst. 1 zákona o státním občanství) jsou spojeny v praxi značné problémy, protože většina států neoznamuje jiným státním suverénům, že jejich státní občan nabyl na základě vlastního projevu vůle další státní občanství. Někteří bývalí státní občané České republiky se tak buď z nevědomosti nebo 
i úmyslně nadále prokazují cestovním dokladem, vydaným Českou republikou, nebo občanským průkazem, a to i přesto, že státní občanství České republiky již nemají a takový doklad je tak neplatný. České úřady se tak v některých případech o pozbytí státního občanství České republiky dovědí až v okamžiku, kdy dotčená fyzická osoba žádá o vydání nového cestovního dokladu nebo občanského průkazu. Ústřední evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, kterou vede Ministerstvo vnitra 
a příslušné úřady, tak není zcela objektivní, protože údaje o pozbytí státního občanství České republiky nejsou v některých případech objektivní. 


DÍL D  Zjišťování a osvědčování státního občanství České republiky 

1. V souvislosti s prokazováním státního občanství České republiky se v praxi vyskytují problémy zejména s tím, že není omezena platnost osvědčení o státním občanství České republiky. České státní občanství je tak možné prokazovat i několik let starým osvědčením, ačkoli se vzrůstající dobou od data jeho vydání roste riziko, že mohlo dojít 
ke změně osvědčeného státoobčanského stavu. Přitom je ze samotné povahy věci zřejmé, že osvědčení může osvědčit toliko skutečnost, která existuje v okamžiku jeho vydání.


   2. V případě zjišťování státního občanství České republiky a vydávání osvědčení 
a potvrzení o státním občanství České republiky je třeba konstatovat, že tato problematika je upravena velice stručně a nedostatečně v ustanoveních § 20 odst. 2 až 4 a v § 24 zákona 
o státním občanství. Dosavadní právní úprava nestanoví žádné požadavky na předložení dokladů a sdělení údajů, které jsou ke zjištění státního občanství České republiky 
a k případnému vydání osvědčení či potvrzení o státním občanství České republiky nezbytné. Nepředložení relevantních dokladů nebo neuvedení potřebných údajů vede často k tomu, 
že proces zjišťování státního občanství je administrativně i časově velice náročný. Dosavadní právní úprava rovněž výslovně nestanoví, jakým způsobem má příslušný úřad postupovat v případě, že po provedeném šetření zjistí, že žádosti o vydání osvědčení či potvrzení 
o státním občanství České republiky nelze vyhovět, resp. jaká ustanovení správního řádu 
na tato řízení použít. 


Nepříliš jasná stávající právní úprava vede rovněž k tomu, že postupy podle § 20 odst. 2 
a postup podle § 24 zákona o státním občanství jsou různě zaměňovány a že ze žádosti 
o zjištění státního občanství není mnohdy zřejmé, o jaký konkrétní doklad fyzická osoba žádá (osvědčení o státním občanství České republiky či potvrzení o státním občanství České republiky s uvedením údajů o datu a způsobu  jeho nabytí či pozbytí). Obsahový rozdíl mezi osvědčením dle § 20 zákona o státním občanství a potvrzením podle § 24 téhož zákona není zřejmý a praxe nasvědčuje tomu, že po této stránce jde o dva navzájem zastupitelné instituty. Není upraven také okruh fyzických či právnických osob oprávněných požádat o vydání osvědčení či potvrzení o státním občanství České republiky (okruh příbuzných či orgánů požadujících osvědčení „pro úřední potřebu“).

Z uvedeného zhodnocení vyplývá, že přijetí nové právní úpravy pro oblast právních vztahů týkajících se realizace institutu státního občanství České republiky je nezbytné. Stávající právní úprava, která vznikala v poměrně značné legislativní tísni v době zániku československé federace, byla již v mnoha ohledech překonána, nereaguje dostatečně 
na poslední trendy prosazující se v oblasti státoobčanské legislativy ve vyspělých státech, včetně členských států Evropské unie, a trpí řadou nedostatků jak co do neexistence jednoznačné úpravy, tak co do neexistence úpravy věcné i procesní vůbec. V praxi uvedené skutečnosti působí zřejmé problémy, nejednotnost výkladu i výkonu státní správy a nikoliv na posledním místě také nedostatečnou ochranu zájmů a potřeb České republiky. 


III.  
Návrh věcného řešení


DÍL A  Východiska věcného záměru zákona 

Oddíl 1. Návrh věcného řešení navazuje na výše uvedené zhodnocení a rozbor v současné době platné právní úpravy otázek nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a vychází především z koncepce nové právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství České republiky obsažené v „Analýze právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství České republiky“, kterou vypracovalo Ministerstvo vnitra. Uvedenou analýzu vzala vláda České republiky svým usnesením č. 881 ze dne 13. 7. 2005 na vědomí a současně uložila ministru vnitra vypracovat a vládě České republiky  předložit věcný záměr zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky.


S předkládaným návrhem věcného záměru zákona o státním občanství České republiky přímo souvisí cíl vlády České republiky č. 128 (07 – 35) -  „Zvážení možnosti zjednodušení nabývání dvojího státního občanství“, vyplývající z jejího Programového prohlášení, který kromě otevření širšího prostoru pro existenci dvojího státního občanství ve stanovených podmínkách sleduje také zjednodušení administrativních procesů a snížení zátěže žadatelů o státní občanství České republiky co do rozsahu předkládaných dokladů 
a potvrzení. 



Návrh věcného řešení je postaven na těchto základních východiscích:


· nová právní úprava nabývání a pozbývání státního občanství České republiky nebude bránit vzniku a existenci dvojího či vícerého státního občanství; Evropská úmluva o státním občanství ponechává plně na vůli jednotlivých států, zda dvojí státní občanství bude jejich právní úprava umožňovat či nikoli. Liberální přístup ke vzniku a existenci dvojího či vícerého státního občanství, v současné době v právních řádech vyspělých států dominuje, přičemž lze konstatovat, že se začal ve větší míře prosazovat v několika posledních desetiletích. Uvedené lze dokumentovat i na tom, že Úmluvu o omezení případů vícerého státního občanství 
a vojenských závazcích v případě vícerého státního občanství z roku 1963, která preferovala princip jediného státního občanství, ratifikoval pouze malý počet států. To bylo jedním z důvodů, proč byla vypracována Evropská úmluva o státním občanství, která nenutí smluvní státy existenci dvojího či vícerého státního občanství nijak omezovat; na podporu příklonu k liberálnímu přístup ke vzniku
a existenci dvojího státního občanství lze uvést, že již současná právní úprava obsahuje řadu výjimek ze zásady jediného státního občanství a předcházení vzniku dvojího státního občanství a že s uplatňováním ustanovení zabraňujících vzniku dvojího či vícerého státního občanství obsažených v platné právní úpravě je v praxi spojena řada problémů, jak byly popsány v části II. K uvedenému lze dále doplnit, že umožnění dvojího a vícerého státního občanství dlouhodobě požadují organizace sdružující české krajany v zahraničí a že při projednávání Analýzy právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství v meziresortním připomínkovém řízení, kde byla otázka možné liberalizace ve vztahu k dvojímu státnímu občanství nastolena, neobdrželo Ministerstvo vnitra žádné negativní reakce na případné umožnění dvojího či vícerého státního občanství, ačkoli připomínková místa měla mimo jiné i analyzovat a uvést, jaký případný negativní dopad by umožnění dvojího státního občanství mělo na záležitosti spadajících do působnosti jednotlivých resortů, resp. připomínkových míst; 


· při posuzování, zda je, resp. byla fyzická osoba českým či československým státním občanem bude nadále postupováno podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí českého (československého) státního občanství, tj. např. podle ústavního zákona č. 236/1920 Sb., ústavního dekretu prezidenta republiky 
č. 33/1945 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 39/1969 Sb.;


· v nové právní úpravě nabývání a pozbývání státního občanství České republiky budou vymezeny základní pojmy a zapracovány zásady vyplývající z mezinárodního práva, na kterých bude nová právní úprava vybudována;


· nová právní úprava  bude obsahovat rovněž stanovení skutkových podstat přestupků na úseku státoobčanské agendy.  



Oddíl 2. Návrh věcného řešení vychází ze záměru upravit v jediném právním předpise se silou zákona komplexně problematiku státního občanství České republiky, tj. především způsoby jeho nabývání a pozbývání, a dále otázky týkající se jeho prokazování, zjišťování, vydávání osvědčení a potvrzení o státním občanství a vedení evidence fyzických osob, které státní občanství České republiky nabyly nebo pozbyly. Z tohoto důvodu se také navrhuje změna názvu nové zákonné úpravy, a to z dosavadního názvu „zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky“ na název „zákon o státním občanství České republiky“. 



Oddíl 3. Ministerstvo vnitra povede nadále Ústřední evidenci fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky, zatímco příslušné úřady povedou evidenci fyzických osob, které české státní občanství nabyly nebo pozbyly a které měly, resp. mají trvalý pobyt v jejich územním obvodu.  Cílem návrhu věcného záměru zákona je stanovit pro vedení údajů o těchto skutečnost jednoznačné podmínky pro způsob jejich vedení (rozsah), podmínky zpracovávání a poskytování. 


Oddíl 4. Cílem návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky   je rovněž definitivně uzavřít problematiku nabývání českého státního občanství v souvislosti se zánikem československé federace. Nová právní úprava již pro tyto případy nepředpokládá – se zvláště odůvodněnými výjimkami, jako např. odstranění bezdomovectví -  zvláštní úpravu. Uvedená zásada vychází z dlouhodobého statistického sledování počtu provedených prohlášení o volbě státního občanství České republiky v uvedených případech, kdy je zřejmé, že aktuálnost potřeby právního řešení této problematiky se časem vyčerpala a současně  dále uvedené zásady umožní řešení individuálních případů v rámci obecné právní úpravy nabývání státního občanství  České republiky (viz příloha č. 3).   


Oddíl
5. Cílem návrhu věcného záměru zákona je naplnění Evropské úmluvy 
o státním občanství, která  pro Českou republiku vstoupila v platnost  1. 7. 2004, a to včetně podrobnějšího rozpracování kapitoly IV této úmluvy, stanovující zásady pro řízení  ve věcech  státního občanství. Návrh věcného záměru zákona o státním občanství České republiky se zabývá rovněž řešením odstranění nedostatků popsaných v části II., která podává zhodnocení stávající právní úpravy. Navrhovaná úprava se zabývá jednak revizí dosavadních procesních ustanovení z pohledu důsledné aplikace správního řádu, současně však navrhuje doplnění některých procesních ustanovení tam, kde dosavadní praxe shledává jejich významný deficit. 



Oddíl 6. Navrhované věcné řešení je postaveno především na zkušenostech s aplikací stávající právní úpravy v praxi, zejména pokud jde o způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Při přípravě návrhu věcného záměru zákona bylo přihlédnuto rovněž i k právním úpravám uvedené problematiky v jiných evropských státech, které byly přijaty nebo podstatně novelizovány v nedávné době a odrážejí tak současné trendy na tomto poli, např. Finsko, Švédsko, Slovensko, Maďarsko. 


Za účelem zajištění souladu navrhovaného věcného řešení se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodního práva bylo přihlédnuto rovněž i k mezinárodním dokumentům na úseku státního občanství platných pro Českou republiku (např. Úmluvě 
o omezení případů bezdomovectví a Úmluvě o státním občanství vdaných žen), jejichž výčet, včetně popisu jejich účelu a hlavních principů, které obsahují, je podán v části I. Návrh věcného záměru je s těmito dokumenty v souladu. V jednotlivých částech návrhu věcného řešení (viz dále) je na uvedené mezinárodní dokumenty a principy z nich vyplývající odkazováno a je uvedeno, jakým způsobem je obsah a účel těchto dokumentů  v navrhovaném řešení promítnut.


Vzhledem ke skutečnosti, že akty práva Evropských společenství a Evropské unie problematiku nabývání a pozbývání státního občanství jednotlivých členských států nijak neupravují, resp. se na ni nevztahují a ponechávají ji plně v kompetenci jednotlivých členských zemí, není třeba hodnotit soulad navrhovaného řešení se závazky vyplývajícími 
pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii. Těchto závazků se nová právní úprava nijak nedotkne. Na tomto místě je však třeba současně zmínit úzkou souvislost vnitrostátní právní úpravy nabývání a pozbývání českého státního občanství s úpravou občanství Evropské unie, protože podle čl. 17 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství se občanství Evropské unie nabývá a pozbývá prostřednictvím státního občanství členských států Evropské unie. S unijním občanstvím je pak spojena řada práv (např. právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států Evropské unie, právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, jehož není dotčená osoba státním občanem a v němž má bydliště aj.), jejichž požívání je závislé na nabytí, resp. pozbytí státního občanství členského státu Evropské unie, tj. i České republiky.



 Problematika státního občanství České republiky je oblastí natolik zásadní, že již v této fázi vyžaduje poskytnutí poměrně komplexního pohledu. Jde především o jednotlivé způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Tento požadavek vyjádřila i řada připomínkových míst v souvislosti s projednáváním Analýzy právní úpravy nabývání 
a pozbývání státního občanství, s tím, že uvedenou problematiku je třeba s ohledem na její význam podrobit širší diskusi. 


DÍL  B  Úvodní ustanovení 

Zákon o státním občanství České republiky vymezí ve svých úvodních ustanoveních předmět právní úpravy (především způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, jeho osvědčování a vedení souvisejících informačních systémů), upraví definice základních používaných pojmů (např. dítě, bezdomovec, nalezenec, domovský stát) a stanoví výčet základních zásad týkajících se státního občanství České republiky, na kterých bude vybudován a které vyplývají z mezinárodního práva (především předcházení vzniku bezdomovectví, přihlížení k veřejnému zájmu i k zájmům jednotlivce, chování závažně poškozující zájmy České republiky, správní nebo soudní přezkoumatelnost rozhodnutí 
o udělení státního občanství České republiky, apod.). Tyto zásady, které nejsou ve stávající právní úpravě výslovně vyjádřeny, budou sloužit jako důležité interpretační vodítko při aplikaci nového zákona. 


DÍL  C  Nabývání státního občanství České republiky


Oddíl  1. Narozením


Navrhované řešení:


· Státní občanství České republiky nabývá narozením dítě, jehož alespoň jeden z rodičů je v době jeho narození státním občanem České republiky.

· Státní občanství České republiky nabývá narozením dítě narozené na území České republiky, které by se jinak stalo fyzickou osobou bez státního občanství. 

· Státním občanem České republiky se však podle odrážky druhé nestane  dítě, které nenabylo cizí státní občanství narozením pouze v důsledku toho, že jeho rodič opomenul učinit ve vztahu k orgánům státu, jehož je státním občanem, úkon, na základě kterého by dítě automaticky nabylo cizí státní občanství takového státu narozením. To se netýká dítěte, o jehož výchovu a péči se jeho rodič odmítl postarat (např. přenesl výkon rodičovské odpovědnosti dlouhodobě na k tomu zřízenou právnickou osobu), anebo dítěte, jehož rodič v České republice požádal o přiznání postavení uprchlíka nebo má přiznáno postavení uprchlíka.  

K první odrážce 


Právní úprava nabytí státního občanství České republiky narozením bude
 i nadále založena na principu ius sanguinis, tzn. že dítě nabyde narozením státní občanství České republiky, pokud je alespoň jeden z jeho rodičů v době narození dítěte státním  občanem České republiky. Místo narození dítěte ani skutečnost, že narozením nabude i jiné státní občanství, nebude mít na nabytí  státního občanství České republiky  vliv.

Ke druhé a třetí  odrážce 


V souladu s Evropskou úmluvou o státním občanství a Úmluvou 
o omezení případů bezdomovectví se navrhuje, aby státní občanství České republiky nabylo i dítě narozené na území České republiky, které narozením nenabude státní občanství jiného státu. Tímto způsobem je předcházeno vzniku bezdomovectví. Za účelem zabránění zneužívání tohoto ustanovení je však současně navrženo, že k nabytí státního občanství České republiky nedojde v případech, kdy se dítě stalo osobou bez státního občanství, resp. narozením nenabylo státní občanství žádného státu,  pouze v důsledku toho, že jeho rodič opomenul učinit ve vztahu ke státu, jehož je státním občanem, úkon, resp. úkony, na základě kterých by dítě bylo považováno automaticky za státního občana cizího státu, jehož státní občanství má rodič. Je tak reagováno na v praxi často se vyskytující situace, kdy se dítě nestane automaticky cizím státním občanem pouze z toho důvodu, že jej rodič, který má cizí státní občanství, po narození nezaregistroval na zastupitelském úřadu cizího státu, jehož je státním občanem, s cílem, aby se takové dítě stalo občanem České republiky. Vycházeno je přitom z úvahy, 
že odpovědným subjektem za případný vznik bezdomovectví dítěte by měl být stát, jehož státními občany jsou rodiče dítěte, nikoli Česká republika. Pokud by však takový rodič (rodiče) doložil, že se na příslušný orgán svého státu ve věci státního občanství svého dítěte obrátil, avšak bezvýsledně 
(tj. pokud by dítěti ani v takovém případě nebylo přiznáno státní občanství dotčeného cizího státu), dítě by bylo považováno za  státního občana České republiky, a to od okamžiku jeho narození. 


Takto se nebude postupovat u dítěte, které se narodilo rodičům, kterým byl na území  České republiky  udělen azyl nebo kteří o jeho udělení žádají, protože tyto fyzické osoby se mohou obracet na orgány svého domovského státu. Uvedené ustanovení se nebude týkat ani těch dětí narozených na území České republiky, o které se jejich rodiče odmítli dlouhodobě postarat a přenechali je zde k ústavní péči a následnému umístění do nových rodin. 


Oddíl  2. Nalezením


Navrhované řešení:


· Dítě nalezené na území České republiky, u něhož se pro nízký věk, rozumovou vyspělost nebo zdravotní postižení nepodaří zjistit jeho totožnost (nalezenec), nabývá státní občanství České republiky dnem nalezení na území České republiky. 


V souladu s Evropskou úmluvou o státním občanství a Úmluvou 
o omezení případů bezdomovectví se navrhuje, aby státní občanství České republiky nabývaly ex lege nalezením na území České republiky děti (tedy 
ve smyslu Úmluvy o právech dítěte nezletilé fyzické osoby do věku 18 let, pokud právní řád  té které země nestanoví nižší věkovou hranici zletilosti nebo nedošlo k jejich zletilosti na základě  rozhodnutí státního orgánu),
 u kterých se pro nízký věk, rozumovou vyspělost nebo zdravotní postižení nepodaří zjistit jejich  totožnost.  Z výkladové zprávy k Evropské úmluvě 
o státním občanství i z francouzského textu této úmluvy a Úmluvy o omezení případů bezdomovectví vyplývá, že pojem nalezenec se vztahuje k „nově narozeným dětem“, tedy dětem nízké věkové hranice. Žádná věková hranice není v této souvislosti stanovena, a to s ohledem na skutečnost, že věk 
u nalezence nelze většinou zcela přesně stanovit a na to, že schopnost dítěte komunikovat a poskytnout relevantní údaje směřující ke zjištění jeho totožnosti se liší případ od případu, pokud jde o jeho věk. Nalezením však 
v každém případě nebudou moci nabývat  státní občanství České republiky zletilé fyzické osoby, tj. např. migranti, jejichž totožnost se sice zjistit nepodaří, ale současně je prokázáno, že přicestovaly nelegálně na území České republiky ze zahraničí, nemají u sebe žádné doklady a údaje o své totožnosti, původu a místě předchozího pobytu odmítají poskytnout, 
či prokazatelně uvádí údaje nepravdivé.


Oproti stávající právní úpravě je nabytí státního občanství České republiky nalezením konstruováno jako nevyvratitelná domněnka. 
To znamená, že na státní občanství České republiky nalezence nebude mít žádný vliv, pokud se později podaří zjistit jeho totožnost a skutečnost, že je státním občanem nějakého cizího státu. Tento přístup koresponduje se zvolenou koncepcí upuštění od zásady jediného státního občanství. Je také vyjádřením principu právní jistoty. 



Oddíl  3.  Určením otcovství


Navrhované řešení:

· Dítě narozené mimo manželství cizí státní občance nebo ženě bez státního občanství, k němuž bylo určeno otcovství státního občana České republiky, nabývá státní občanství České republiky 


a) dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství  nebo v případě určení otcovství před narozením dítěte dnem narození nebo


b) dnem právní moci rozhodnutí o určení otcovství. 


Navrhované řešení spojuje s určením otcovství automatické nabytí  státního občanství České republiky. K nabytí státního občanství České republiky dojde pouze v případě, kdy otcovství k dítěti bylo určeno 
do dosažení jeho zletilosti  (dítětem se pro tyto účely rozumí osoba mladší 18 let, pokud nedosáhla zletilosti již dříve), určení otcovství po dosažení zletilosti tedy nebude mít za následek nabytí státního občanství České republiky. 


Navrhované řešení umožňuje, aby k nabytí českého státního občanství mohlo dojít i u dítěte, které se narodilo provdané cizí státní občance nebo bezdomovkyni, jejíž manžel k dítěti své otcovství úspěšně popřel (půjde tím 
o dítě narození mimo manželství) a následně k němu bylo určeno otcovství státního občana České republiky. 


Navrhované řešení vychází  z předpokladu, že za stejných podmínek nabývá státní občanství České republiky i dítě narozené z manželství, k němuž manžel jeho matky, jemuž domněnka otcovství původně svědčila, otcovství úspěšně popřel. Navrhovaná právní úprava nespojuje s rozhodnutím o popření otcovství pozbytí  státního občanství České republiky. 



Oddíl  4.   Osvojením 


Navrhované řešení:

· Dítě nabývá osvojením státní občanství České republiky, je-li alespoň jeden z osvojitelů státním občanem České republiky, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí o osvojení.  


Navrhovaná právní úprava i nadále spojuje s osvojením dítěte, ať již zrušitelným nebo nezrušitelným, automatické nabytí českého státního občanství, je-li alespoň jeden z jeho osvojitelů státním občanem České republiky. Navržená právní úprava rovněž umožňuje, aby k nabytí  státního občanství České republiky došlo i tehdy, pokud k osvojení dítěte dojde na základě rozhodnutí orgánu cizího státu. K nabytí  státního občanství České republiky osvojením může dojít pouze v případě dítěte, tj. osoby mladší 18 let, tzn. že pokud je např. podle právního řádu cizího státu osvojena osoba starší, k nabytí státního občanství České republiky nedojde. Navrhovaná právní úprava nespojuje s rozhodnutím o zrušení osvojení pozbytí  státního občanství České republiky.



Oddíl 5.  Udělením 


Navrhované řešení:

· Státní občanství České republiky může v případě splnění všech posuzovaných podmínek v rámci správní úvahy Ministerstvo vnitra udělit na žádost fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: 


Podmínka 1:


►  má povolený trvalý pobyt  na území České republiky 


· po dobu 5 let ke dni podání žádosti,


· po dobu 3 let ke dni podání žádosti, jde-li o žadatele, který je státním občanem členského státu Evropské unie,  nebo 

· pokud jeho délka společně s bezprostředně předcházejícím oprávněným pobytem na území České republiky  dosahuje ke dni podání žádosti alespoň 10 let;

· Ministerstvo vnitra může splnění této podmínky prominout žadateli, který má na území České republiky trvalý pobyt a:


· narodil se na území České republiky, nebo


· měl v minulosti české nebo československé státní občanství, nebo


· byl po dosažení věku 18 let osvojen podle práva jiného státu státním občanem České republiky, nebo


· alespoň jeden z jeho rodičů je státním občanem České republiky, nebo


· jeho manžel (manželka), se kterým (kterou) žije žadatel ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo


· jeho registrovaný partner (partnerka), se kterým žije žadatel (žadatelka)  ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo


· pobyt na území České republiky mu byl povolen z důvodu, že žadatel nebo jeho předci v minulosti dlouhodobě pobývali na území České republiky či Československa, nebo


· je ke dni podání žádosti osobou mladší 18 let, nebo


· je osobou bez státního občanství, nebo


· byla mu v České republice udělena mezinárodní ochrana formou azylu, pokud platnost rozhodnutí o udělení této mezinárodní ochraně trvá.


· Ministerstvo vnitra může státní občanství České republiky udělit, pokud v souvislosti s pobytem  na území  České republiky nebyly zjištěny informace nebo nejsou důvodné pochybnosti o tom, že fyzická osoba představuje riziko pro  svrchovanost, bezpečnost nebo demokratické základy České republiky.

Základním předpokladem pro nabytí státního občanství České republiky udělením bude i nadále povolený trvalý pobyt na území České republiky. V souvislosti s tímto požadavkem je vycházeno z toto, že dlouhodobý pobyt, resp. pobyt na základě víza nad 90 dnů, je povolován pouze za určitým dočasným účelem (zaměstnání, podnikatelská činnost, studium), po jehož naplnění dojde zpravidla k ukončení pobytu na území České republiky. Trvalý pobyt na území České republiky je naopak povolován za tím účelem, aby zde mohla fyzická osoba trvale žít, v důsledku čehož má taková osoba, pokud jde o běžné situace denního života, stejná práva a povinnosti jako  státní občané České republiky. Povolený trvalý pobyt na území České republiky tak představuje jinou kvalitu, vyjadřuje vyšší stupeň sepětí cizince se státem pobytu (na rozdíl pobytu dlouhodobého nebo pobytu na základě víza nad 90 dnů), a trvalost, resp. obvyklost tohoto pobytu, s čímž souvisí 
i skutečnost, že osoby s povoleným trvalým pobytem mají (až na výjimky), pokud jde o běžné situace denního života (zaměstnání, podnikání, zdravotní péče, sociální zabezpečení, vzdělání) stejná práva o povinnosti jako  státní občané České republiky. Návrh vychází z předpokladu, že k povolení trvalého pobytu na území České republiky  bude vyžadován předchozí legální pobyt na území České republiky  v délce 5 let, jak je stanoveno 
v  zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky 
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 

V souladu s čl.  6 odst. 3 Evropské úmluvy o státním občanství bude podmínku pro udělení státního občanství České republiky  spočívající v určité délce pobytu na území České republiky splňovat také žadatel, kterému by byl povolen trvalý pobyt na území České republiky  a doba tohoto trvalého pobytu společně s dobami předcházejících jiných druhů povoleného pobytu na území České republiky dosahuje alespoň 10 let.   


Na rozdíl od stávající právní úpravy je však jednak stanovena kratší délka trvalého pobytu v případě unijních občanů a dále je nově s ohledem na čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o státním občanství stanoveno, že podmínku požadované doby pobytu bude splňovat  i žadatel, který má povolen trvalý pobyt sice krátkou dobu, ale celková délka jeho oprávněného pobytu na území České republiky dosahuje alespoň 10 let. V této souvislosti je třeba doplnit, že drtivé většině žadatelů o udělení českého státního občanství byl dosud trvalý pobyt povolován mnohem dříve než po desetiletém oprávněném pobytu na území České republiky, a to např. 
na základě sloučení rodiny s manželem (manželkou) nebo dítětem, popř. z humanitárních důvodů. Důvody odlišných podmínek stanovených pro občany Evropské unie, tj. pro státní občany členských států Evropské unie, „ostatní“ cizince, pokud jde o požadovanou délku trvalého pobytu, lze spatřovat zejména ve zcela jiném právním postavení obou skupin osob, které umožňuje unijním občanům rychlejší integraci do společnosti v České republice (volný pohyb a pobyt, volný pohyb pracovních sil, aktivní 
a pasivní právo ve volbách do obecních zastupitelstev, atd.).


 
   Navrhované řešení využívá analogie se Směrnicí Rady ES č. 109/2003, 
o právním postavení státních příslušníku třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, podle které  je hlavním kritériem pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta délka pobytu na území členského státu, přičemž tento pobyt by měl být oprávněný a nepřetržitý, aby bylo možné prokázat, že se dotyčná osoba v zemi usídlila a integrovala. Současně však musí být zajištěna určitá pružnost s ohledem na okolnosti, za nichž může být osoba nucena území dočasně opustit.    


Navrhované řešení předpokládá, že splnění uvedené podmínky bude možné z určitých důvodů prominout. Z větší části se jedná o stejné důvody, které obsahuje stávající právní úprava. Jedním z důvodů je skutečnost, že alespoň jeden z rodičů žadatele má české státní občanství. Uvedené ustanovení reaguje na situace, které mohly nastat v minulosti,  kdy dítě není státním občanem České republiky  pouze z důvodu nabytí cizího státního občanství druhého z rodičů podle mezinárodních smluv upravujících otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, které Česká republika uzavřela s některými bývalými socialistickými státy (tyto úmluvy vylučovaly, aby
si dítě mohlo podržet obě státní občanství, která nabylo po svých rodičích).


Nově je stanoveno, že splnění uvedené podmínky lze prominout
i žadatelům, kterým byl na území  České republiky povolen pobyt na základě skutečnosti, že žadatel nebo jeho předci dříve pobývali na území České republiky nebo Československa. Jedná se např. o fyzické osoby, které se vracejí z území bývalého SSSR nebo Rumunska, kam jejich předci v minulosti přesídlili.


Nově se rovněž v souladu s čl. 6 odst. 4 písm. f) Evropské úmluvy 
o státním občanství umožňuje prominutí splnění uvedené podmínky žadatelům mladším 18 let. Je tak reagováno např. na případy, kdy podle stávající právní úpravy nebylo možné vyhovět společné žádosti rodičů a dětí pouze z důvodu, že jedno z dětí nemělo, např. z důvodu nízkého věku, požadovanou dobu pobytu a přitom u něho nebyl dán žádný z důvodů pro možné prominutí splnění příslušné podmínky.


Nově se rovněž stanoví, že manželovi (manželce) žadatele o udělení  státního občanství České republiky  bude možné splnění uvedené podmínky prominout pouze v případě, že manželé spolu žijí ve společné domácnosti. Obsah pojmu společná domácnost bude vykládán v intencích dosavadní platné právní úpravy, tj. ustanovení § 115 občanského zákoníku (podmínku vedení společné domácnosti tak budou splňovat např. i manželé, kteří 
z důležitých, např. pracovních, důvodů po určitou dobu nebydlí ve stejném bytě, ale u kterých jsou dány ostatní znaky, kterými je společná domácnost definována, tj. pokud spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby). Je tak reagováno na časté případy vyskytující se v praxi, kdy jsou uzavírána účelová (formální) manželství, manželé spolu nežijí a žijí naopak s jinými partnery. Takové manželství nevykazuje znaky, které by mělo podle zákona o rodině mít (trvalé společenství muže a ženy) a neplní ani účel, který tento předpis předpokládá (založení rodiny a řádná výchova dětí). Není proto důvodu, aby v takovém případě byli žadatelé o udělení českého státního občanství zvýhodňováni.


Z důvodu, že podle právních řádů některých cizích států lze osvojit
 i zletilou osobu, je nově rovněž stanoveno, že splnění podmínky požadované doby pobytu lze prominout i v případě zletilé osoby, která byla osvojena českým státním občanem.

V souvislosti se schválením zákona, který umožňuje osobám stejného pohlaví uzavřít registrované partnerství, se rovněž navrhuje, aby bylo splnění shora uvedené podmínky možné prominout registrovanému partnerovi(registrované partnerce)  státního občana České republiky, pokud spolu žijí ve společné domácnosti. Uvedený návrh je motivován usnadněním soužití těchto osob zmírněním podmínek pro udělení českého státního občanství tomu z partnerů, který české státní občanství nemá. Zároveň není důvod v daném případě jinak hodnotit stupeň integrace cizince – registrovaného partnera a cizince – manžela, neboť soužitím se státním občanem České republiky se jejich šance na rychlejší integraci do společnosti v České republice prohlubuje stejně. 


Evropská úmluva o státním občanství umožňuje svým signatářům aby v souvislosti s realizací institutu státního občanství posuzovali rovněž chování závažně poškozující důležité státní zájmy. Navrhovaná zásada proto v souladu s tím zajišťuje transpoziční podmínky k  čl. 1 ústavního zákona 
č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona
 č. 300/2000 Sb., podle kterého je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů 
a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot základní povinností státu, základním úkolem a zájmem státu. Pokud tedy jsou bezpečnostní zájmy státu a ochrana státní suverenity jedním ze základních ústavních principů demokratického státu, je nutné v rámci řešení právních vztahů v oblasti státního občanství tuto zásadu aplikovat a v rámci práva státu na  stanovení podmínek, za kterých mohou cizinci nabýt jeho státní občanství, umožnit také posouzení, zda žadatel o udělení státního občanství České republiky neohrožuje důležité státní zájmy a nepředstavuje pro něj bezpečnostní riziko. 


Podmínka 2:


► prokáže, že po dobu povoleného trvalého pobytu předcházejícímu podání žádosti
o udělení státního občanství České republiky  se na území České republiky zdržuje alespoň v rozsahu jedné poloviny délky pobytu požadované pod písmenem a), přičemž tento pobyt nemusí být nepřetržitý; do požadované doby pobytu lze započítat i jakoukoli jinou dobu oprávněného pobytu na území České republiky  před dosažením 18 let věku. 


· Ministerstvo vnitra může splnění této podmínky prominout žadateli, který má povolen na území České republiky trvalý pobyt a 


· jeho manžel (manželka), se kterým (kterou) žije žadatel ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo


· jeho registrovaný partner/registrovaná partnerka, se kterým žije žadatel ve společné domácnosti, je státním občanem České republiky, nebo 


· je ke dni podání žádosti osobou mladší 18 let.


Základním a nutným předpokladem pro to, aby mezi žadatelem 
a českým státem vznikl úzký, trvalý a faktický vztah a pro skutečnou integraci žadatele do společnosti, je skutečnost, že žadatel se na území České republiky delší dobu fakticky zdržuje. Proto návrh požaduje, aby žadatel prokázal, že se na území České republiky  skutečně zdržuje v rozsahu alespoň jedné poloviny doby pobytu vyžadované pod písmenem a), přičemž okruh osob, kterým je možné splnění této podmínky prominout, je záměrně vymezen velice úzce. Jedná se např. o nezletilé fyzické osoby, které z důvodu nízkého věku nemohou objektivně uvedenou podmínku splňovat a které jsou závislé na svých rodičích, nebo o žadatele, jejichž manžel nebo registrovaný partner  má státní občanství České republiky. S ohledem na čl. 6 odst. 4 písm. f) Evropské úmluvy o státním občanství, podle kterého se má nabývání státního občanství usnadnit osobám, které se na území dotčeného státu oprávněně zdržovaly před dosažením věku 18 let, je stanoveno, že do požadované doby faktického pobytu na území České republiky  lze započítat i jakoukoli dobu, po kterou se žadatel na území  České republiky  oprávněně zdržoval do dosažení věku 18 let. Může se tedy jednat
 i o jinou dobu pobytu, než je uvedeno v podmínce pod písmenem a). Uvedená podmínka je formulována tak, že nevylučuje, aby žadatel např. z pracovních nebo studijních důvodů po delší dobu pobýval v zahraničí. Navržená úprava tak umožňuje sčítat jednotlivé časové úseky/doby strávené v České republice. 


Podmínka 3:


►  prokáže, že v České republice, ve státě, jehož je státním občanem, a ve státech,
ve kterém v posledních 10 letech pobývala nepřetržitě více než 6 měsíců po dosažení věku 15 let, nebyla pravomocně odsouzena pro nedbalostní trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo pro úmyslný trestný čin; v případě, že žadatel v posledních 10 letech pobýval v některém z cizích států méně než 6 měsíců, prokáže trestní zachovalost v takovém státě (státech) čestným prohlášením;  podmínka se považuje za splněnou, pokud bylo odsouzení zahlazeno nebo pokud byl žadatel v cizině pravomocně odsouzen pro trestný čin, který v demokratickém právním státě nelze za trestný čin považovat; skutečnost, že nebyl pravomocně odsouzen ve státě, jehož je státním občanem, neprokazuje žadatel, kterému byla v České republice udělena mezinárodní ochrana formou azylu; v případě, že dotčený cizí stát doklad 
o beztrestnosti nevydává, nebo jej žadateli odmítá vydat, nahrazuje jej čestné prohlášení žadatele; splnění této podmínky neprokazuje žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší 15 let;


Právo Evropské unie pro tyto případy stanoví, že cizinci by neměli představovat ohrožení veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, přičemž veřejný pořádek může zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu. V souvislosti s tím se  oproti dosavadní právní úpravě nově  navrhuje formulovat podmínku „beztrestnosti“. Reaguje se tak na nedostatek dosavadní právní úpravy, která „beztrestnost“ vyžadovala v posledních pěti letech, a to pouze pokud jde o úmyslné trestné činy, přitom se však mohlo jednat o žadatele, kteří byli odsouzeni pro úmyslné trestné činy již před více než pěti lety, avšak vzhledem k závažnosti trestné činnosti k dlouholetým trestům odnětí svobody. Dosavadní právní úprava nevyžadovala „beztrestnost“ v případě spáchání nedbalostních trestných činů, i kdyby jejich následky byly zvláště závažné a žadatel byl v důsledku toho odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. 


Důvodem pro rozšíření podmínky o nedbalostní trestné činy se zvláště závažnými následky byly úvahy nad tím, zda by cizinec, který se chce stát občanem České republiky, neměl více vážit následky svých činů
 – např. požívání alkoholických nápojů před jízdou automobilem. Za kritérium z hlediska plnění podmínky beztrestnosti bylo u nedbalostních trestných činů zvoleno odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, 
a to z toho důvodu, že tato skutečnost je snadno zjistitelná  a z toho důvodu, že tento druh trestu je v případě nedbalostních trestných činů ukládán pouze v případě, že pachatel způsobí zvlášť závažné následky. Tímto způsobem bude docíleno, že podmínka beztrestnosti se bude vztahovat pouze na nejzávažnější nedbalostní trestné činy. 


Nově se rovněž požaduje, aby žadatel prokázal trestní zachovalost
 i pokud jde o jeho domovský stát, tj. stát, jehož je státním občanem, a stát, popř. státy, kde v posledních 10 letech pobýval déle než půl roku, protože podle stávající právní úpravy prokazuje žadatel beztrestnost pouze výpisem z evidence Rejstříku trestů České republiky. Není tak možné ověřit, zda se žadatel nedopustil závažných trestných činů v zahraničí. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní zachovalost prokazuje každý cizinec (s výjimkou státních občanů členských států Evropské unie a jejich rodinných příslušníků) již v souvislosti s podáním žádosti o povolení trvalého pobytu 
(§ 70 odst. 2 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb.), je možné v nové právní úpravě řešit situaci také tak, že by cizinecká policie ve svém stanovisku k žádost o udělení státního občanství České republiky uvedla potřebné údaje týkající se trestní zachovalosti žadatele, pokud jde o příslušné cizí státy, a že by ji žadatel v rámci řízení o udělení českého státního občanství prokazoval pouze v případě důvodných pochybností nebo v případě, že v zahraničí pobýval po delší dobu poté, co mu byl na území České republiky  povolen trvalý pobyt. Splnění této podmínky nebude možné, stejně jako dosud, prominout. 


 Pro posouzení splnění této podmínky bude uplatněn princip „oboustranné  trestnosti trestného činu“, tedy za odsouzení pro  spáchání  trestného činu nebude považováno odsouzení za čin, jehož skutková podstata nemůže být jako trestná považována v demokratickém státě.  

Podmínka 4:


►  prokáže znalost českého jazyka  v rozsahu a způsobem stanovených zákonem, jde-li 

 o osobu ke dni podání žádosti starší 12 let; 


      Při prokazování znalosti bude zejména posuzována:


         1. schopnost porozumět standardní komunikaci v českém jazyce a otázkám běžných situací denního života, osobního a rodinného života žadatele a jeho studia, zaměstnání či podnikatelské činnosti a srozumitelně na takové otázky odpovědět, 


     2.  schopnost ústně sdělit srozumitelnou formou obsah textu a 


     3. schopnost písemně formulovat srozumitelný text o rozsahu alespoň 50 slov týkající se otázek uvedených pod bodem 1; splnění této podmínky neprokazuje žadatel, který doloží, že v minulosti navštěvoval alespoň po dobu jednoho školního roku základní nebo střední školu s českým vyučovacím jazykem, která je zařazená do  rejstříku škol a školských zařízení České republiky; 


  ► Požadovaná úroveň znalosti českého jazyka bude ověřována standardizovanou  zkouškou, jejímž účelem bude prokázání jazykových znalostí v kategoriích mluvení, čtení, psaní a poslechu ve stupni B1, stanoveného Společným evropským referenčním rámcem pro jazyky, který vypracovala Rada Evropy.

►  Ministerstvo vnitra může splnění této podmínky prominout žadateli s tělesným nebo mentálním postižením, které má vliv na jeho schopnost osvojit si znalost českého jazyka. 


   ► Ministerstvo vnitra může rovněž v odůvodněných případech prominout splnění této podmínky žadateli, který je ke dni podání žádosti starší 65 let.

   ► Organizační, personální a odborné podmínky prokazování znalosti českého jazyka, včetně jeho rozsahu, stanoví zákon (resp. na jeho základě prováděcí  předpis).


   I nadále bude žadatel o udělení státního občanství České republiky prokazovat znalost českého jazyka. S ohledem na problémy v praxi popsané v části II. je navržena nová formulace kritérií pro prokázání znalosti českého jazyka, dosud stanovených ve vyhlášce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 137/1993 Sb., jehož spolupráce k této problematice se  předpokládá. Nově se rovněž navrhuje, aby žadatel musel znalost českého jazyka prokázat i písemnou formou, protože plně integrovaný cizinec do české společnosti, který má být  budoucím státním občanem České republiky, musí být schopen vyplnit např. formulář na úřadě nebo formulovat jednoduché podání adresované orgánům veřejné moci. 


   Při stanovení požadavků na znalost českého jazyka se vychází z předpokladu, že v rámci novely zákona o pobytu cizinců dojde k úpravě podmínek získání trvalého pobytu tak, že již pro jeho získání bude muset cizinec (kromě unijních občanů a jejich rodinných příslušníků) prokázat určitou úroveň znalosti českého jazyka, která by měla být nižší než úroveň  vyžadovaná pro udělení státního občanství České republiky. Žadatel 
o udělení státního občanství České republiky by pak měl prokázat znalost českého jazyka na vyšší úrovni, než v případě, kdy je mu povolován na území České republiky trvalý pobyt. Při stanovení této úrovně bude vycházeno ze Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, který vypracovala Rada Evropy, a to tak, aby požadovaná úroveň jazykových znalostí v kategoriích mluvení, čtení, psaní a poslech odpovídala stupni B1  uvedeného rámce. Podle stupně, resp. úrovně B1 musí být uživatel jazyka schopen porozumět hlavním myšlenkám srozumitelné spisovné vstupní komunikace týkající se běžných témat, se kterými se pravidelně setkává 
v práci, ve škole, ve volném čase atd., a musí umět napsat jednoduchý souvislý text na témata, která dobře zná nebo která ho zajímají. U dětí bude při výběru textu přihlíženo k jejich věku, rozumové úrovni 
a souvisejícím psychosomatickým specifikám.  Organizační  a personální podmínky ověřování znalosti českého jazyka, včetně stanovení rozsahu prověřovaných znalostí,  budou stanoveny prováděcím právním předpisem k zákonu o státním občanství České republiky. 


Ověřování znalosti českého jazyka by buď nadále prováděl úřad příslušný k podání žádosti o udělení státního občanství České republiky 
(v takovém případě by  za účelem dosažení objektivity  ověřování znalosti českého jazyka prováděli nejméně tři pracovníci úřadu), nebo by tuto činnost vykonávaly jiné subjekty (např. obecně prospěšné společnosti, jazykové školy) zařazené do sítě akreditovaných zařízení pro tuto činnost (pokud bude zřízena), která by měla být vytvořena v souvislosti 
s předpokládaným vyžadováním prokázání znalosti českého jazyka 
u žadatelů o povolení trvalého pobytu. Tyto subjekty by tak vedle ověřování znalosti českého jazyka u osob žádajících o povolení trvalého pobytu na území České republiky, mohly tuto činnost vykonávat i ve vztahu  
k žadatelům o udělení státního občanství České republiky. 


        Ministerstvo vnitra bude podporovat variantu, podle které by ověřování znalosti českého jazyka (stejně jako ověřování znalostí základních reálií  o České republice – viz níže) prováděly specializované 
a k tomu akreditované instituce (zařízení), nikoli krajské úřady. Konkrétní řešení bude přijato v návaznosti na připravovaný nový zákon o pobytu cizinců na území České republiky a v závislosti na tom, zda a popřípadě
 v jaké podobě uvedená síť akreditovaných zařízení vznikne a na tom, jakým způsobem bude vyřešena otázka financování činnosti takových zařízení. Pro tyto účely je možné vycházet z usnesení vlády České republiky ze dne 21. 2. 2007  č. 126 ke Zprávě o realizaci Koncepce integrace cizinců v roce 2006, kterým je bodě III. 4  uloženo ministryni školství, mládeže 
a tělovýchovy zpracovat a vládě České republiky do 31. 5. 2007 předložit „Systém výuky českého jazyka a zkoušek pro cizince jako jedné z podmínek udělení trvalého pobytu“. Právním promítnutím tohoto „Systému“ je připravovaná novela zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to doplněním § 110 tohoto zákona o rozšíření pojmu „jazykové vzdělávání“ o vzdělávání v českém jazyce pro cizince za účelem splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu na území České republiky 
a doplnění výčtu jazykových zkoušek v návaznosti na Společný evropský referenční rámec pro jazyky. „Systém výuky českého jazyka a zkoušek pro cizince jako jedné z podmínek udělení trvalého pobytu“ předpokládá, že výuku českého jazyka by zabezpečovaly vybrané jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky a další vybrané školy, resp. v budoucnosti další instituce, které by byly schopny garantovat zajištění podmínek kvalitní výuky a ověřování dosažené jazykové úrovně cizinců.  V rámci „Systému“ by byla vytvořena standardizovaná zkouška z českého jazyka A2, certifikovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. V současné době je k provádění výuky českého jazyka pro cizince navrženo 40 jazykových škol nebo jiných škol s právem státní jazykové zkoušky, které v každém kraji umožňují rovnoměrné rozvržení a dostupnost tohoto vzdělávání. Návrh věcného  záměru zákona o státním občanství České republiky  předpokládá společné využití navrhovaného „Systému“ také pro účely realizace podmínky prokázání znalosti českého jazyka  pro udělení státního občanství České republiky.       


 Z důvodu, že žádost o udělení státního občanství České republiky podávají mnohdy osoby, pro které je čeština mateřským jazykem (např. bývalí čeští či českoslovenští státní občané), se dále navrhuje, aby znalost českého jazyka nemusely prokazovat osoby, které v minulosti alespoň 1 rok navštěvovaly střední či základní školu s českým vyučovacím jazykem. Dále se navrhuje, aby žadatelům v důchodovém věku, kteří mají s osvojováním znalosti cizího jazyka zpravidla větší problémy, a žadatelům s tělesným nebo mentálním postižením, které má vliv na jejich schopnost komunikovat, bylo možné splnění uvedené podmínky prominout. V případě fyzických osob v seniorského věku je současně možné přihlížet k tomu, že v tomto případě   není většinou nutné  trvat na znalosti českého jazyka z důvodu pracovního, popřípadě podnikatelského  uplatnění v České republice. 


Podmínka 5:  


V A R I A N T A  I


  ►   prokáže, jde-li o fyzickou osobu, která je  ke dni podání žádosti starší 15 let, základní znalost ústavního systému a státních symbolů České republiky a základní orientaci v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky; 

  ►   Organizační, personální a odborné podmínky prokazování splnění této podmínky   stanoví zákon (resp. na jeho základě prováděcí  právní předpis). 


►   Ministerstvo vnitra může splnění této podmínky prominout žadateli s tělesným  nebo mentálním postižením nebo žadateli, který je ke dni podání žádosti starší 65 let.


V A R I A N T A  II


 ►    Prokázání základní znalosti ústavního systému a státních symbolů České republiky a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky podmínkou pro udělení českého státního občanství nebude.


K  VARIANTĚ I 


Nově se navrhuje, aby žadatel musel prokázat rovněž základní znalost ústavního systému, státních symbolů České republiky a základní orientaci 
v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky s tím, že důraz bude kladen na základní socio-kulturní orientaci žadatelů. Návrh vychází z předpokladu, že fyzická osoba, která má k České republice skutečné pouto, by měla znát i základní fakta o českém státu, 
jeho historii a kulturní kořenech. Podobnou podmínku lze nalézt
 i v právních řádech mnohých evropských států (např. ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Finsku, Maďarsku, Rumunsku, Estonsku, Litvě). 

Organizační, personální a odborné podmínky prokazování splnění této podmínky stanoví zákon (resp. na jeho základě prováděcí  právní předpis). V souvislosti s přípravou tohoto právního předpisu se předpokládá úzká spolupráce Ministerstva vnitra, Ministerstva školství, mládeže 
a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí a akademické obce. Vychází se z předpokladu, že splnění této podmínky by žadatel prokazoval současně se znalostí českého jazyka. Konkrétně by se splnění uvedené podmínky mohlo prokazovat např. úspěšným absolvováním testu, který by obsahoval otázky z uvedených oblastí, na jejichž přípravě by se podílelo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a dále akademická obec. Jednalo by se o několik set otázek, jejichž náročnost by odpovídala úrovni učiva, které probírají žáci základních škol v České republice  (předlohou těchto otázek by proto mohly být učebnice, které používají žáci druhého stupně základních škol). Z tohoto souboru otázek, který by byl zveřejněn, aby se na ně mohli žadatelé připravit, by úřad příslušný k podání žádosti 
o udělení státního občanství České republiky, popř. zařízení akreditované pro ověřování znalosti českého jazyka u žadatelů o povolení trvalého pobytu
a udělení českého státního občanství, vždy vygeneroval několik desítek 
za účelem jejich zařazení do testu, jehož zadání by žadatel obdržel 
na příslušném úřadě po absolvování zkoušky z českého jazyka. Splnění této podmínky by bylo možné prominout ze stejných důvodů jako v případě prokazování znalosti českého jazyka.


K VARIANTĚ  II

V souvislosti se zakotvením uvedené podmínky do právního řádu
je argumentováno, že pro určitou kategorii osob, by mohlo být její splnění mimořádně obtížné, protože mají problémy s jakýmkoliv vzděláváním. Může se přitom jednat o osoby, které se jinak dokážou velmi dobře pracovně (ekonomicky) uplatnit a v zaměstnání či v podnikání  dosahují velice dobrých výsledků. Dále je upozorňováno na to, že zavedení uvedené podmínky přinese určitou administrativní a s tím spojenou i časovou 
a finanční zátěž (nutnost vytvořit otázky a stanovit postup při prokazování splnění uvedené podmínky, potřeba vyhradit čas pro absolvování 
a vyhodnocení testu a pracovníky pro zajištění této činnosti atd.). Na druhou stranu má u mnoha žadatelů z mimoevropských států zásadní význam, aby se aktivně seznámili s reáliemi České republiky, které jsou odrazem kulturně- společenské reality Evropské unie, jejích společenských hodnot  
a životního stylu.   



Podmínka 6:


  ► po dobu svého pobytu na území České republiky plní povinnosti vyplývající                          z veřejnoprávních předpisů České republiky, zejména pokud jde o právní předpisy upravující pobyt a vstup cizinců na území České republiky, veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky, a dalších právních předpisů, jde-li 
o plnění povinností ve vztahu k obci, ve které je žadatel přihlášen k pobytu nebo kde se zdržuje, prokáže, že plní vyživovací povinnosti vůči nezletilému  dítěti;

   ► splnění této podmínky může Ministerstvo vnitra prominout žadateli v případě, že by se jednalo o méně závažné a ojedinělé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů České republiky, nebo pokud k porušení takových povinností došlo před delší dobou a žadatel odstranil způsobený škodlivý následek nebo učinil účinná opatření k jeho odstranění a z jeho následného chování lze důvodně usuzovat, že uvedené povinnosti opětovně neporuší.




Žadatel o udělení státního občanství České republiky bude nadále prokazovat, že plní povinnosti vyplývající z právních předpisů České republiky s tím, že nově se plnění povinností nebude týkat pouze předpisů upravujících pobyt a vstup cizinců na území České republiky, veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky, ale všech veřejnoprávních předpisů a dále dalších, 
tj. neveřejnoprávních předpisů, pokud se budou týkat povinností žadatele 
k obci, kde se zdržuje nebo kde je hlášen k pobytu, tj. povinností ve vztahu 
k veřejnoprávní korporaci, která je základní stavební jednotkou státu. Kromě toho, že žadatelé budou i nadále prokazovat mimo jiné skutečnost, že nemají daňové nedoplatky nebo nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení, tak bude možné nově zohlednit například případy, kdy žadatel, který podniká na základě živnostenského listu, porušuje povinnosti vyplývající ze živnostenského zákona. Navrhované řešení analogicky vychází ze Směrnice Rady ES č. 109/2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, podle které by rezidenti na území členského státu měli prokázat, že mají přiměřené příjmy a zdravotní pojištění, aby pro členský stát nepředstavovali zatížení. Při posuzování stálosti a pravidelnosti příjmů mohou členské státy přihlížet k takovým faktorům, jako je přispívání do systému důchodového zabezpečení a plnění daňových povinností.           




Předpokládá se zároveň, že obecní úřad v místě trvalého pobytu  žadatele bude ve svém stanovisku sdělovat informace o případném porušování povinností vyplývajících z právních předpisů ze strany žadatele, které může zjistit ze své činnosti,  může se jednat např. 
o informaci o přestupcích žadatele nebo o informaci týkající se úhrady nájemného nebo služeb spojených s užíváním obecního bytu či jiného obecního majetku. 



Navrhuje se, aby bylo možné žadateli splnění této podmínky prominout v případě, že se jednalo o méně závažné a ojedinělé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů České republiky, nebo pokud k porušení takových povinností došlo před delší dobou a žadatel odstranil způsobený škodlivý následek nebo učinil účinná opatření k jeho odstranění
a z jeho dalšího chování lze důvodně usuzovat, že uvedené povinnosti opětovně neporuší. Bude se jednat např. o případy, kdy žadatel neoznámí ve stanovené lhůtě cizinecké policii změnu údajů uvedených v průkazu 
o povolení k pobytu nebo nepožádá včas o prodloužení jeho platnosti, čímž se dopustí přestupku, nebo kdy žadatel v minulosti uhradil vysoký nedoplatek na pojistném na veřejné zdravotní pojištění, který vznikl v důsledku porušení povinností z jeho strany, a od té doby pojistné řádně hradí. 


Do podmínek pro  udělení státního občanství České republiky  je nově navrhován také požadavek na plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému dítěti, pokud tato povinnost vyplývá z právního předpisu České republiky. Právní vztah mezi rodičem a dítětem je sice vztahem soukromoprávním, avšak plnění povinností tvořících obsah tohoto právního vztahu přesahuje soukromý zájem dítěte, neboť v souladu s Listinou, Úmluvou o právech dítěte i příslušnými zákony je Česká republika odpovědná za ochranu práv 
a oprávněných zájmů všech dětí, které se nacházejí na jejím území, včetně ochrany práva dítěte na zajištění náležité výživy. Jestliže není placeno výživné na dítě, stát rovněž přebírá v nezbytném rozsahu náklady na zabezpečení základních potřeb dítěte formou dávek pomoci v hmotné nouzi (část příspěvku na živobytí nahrazující neplacené výživné) a dávek státní sociální podpory (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení) a poskytuje pomoc při vymáhání výživného prostřednictvím orgánů sociálně-právní ochrany dětí a soudů. Je proto v zájmu českého státu, aby neplnění vyživovací povinnosti k dítěti bylo zohledněno i v rámci posuzování žádosti o udělení státního občanství České republiky, neboť neplacení výživného na dítě má přímé dopady i na stát a jeho sociální systém. Dokladem o řádném plnění vyživovací povinnosti může být například potvrzení od místně příslušného orgánu vykonávajícího sociálně-právní ochranu dětí.

Podmínka 7:


    ►   uvede výši svých příjmů, prokáže jejich zdroje a že vůči těmto příjmům je plátcem daně z příjmů, pokud podle zvláštního právního předpisu tuto povinnost neplní třetí subjekt; splnění této podmínky neprokazuje žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší 18 let;



      Návrh předpokládá, že zletilý žadatel o udělení státního občanství České republiky  bude nově uvádět zdroje svých příjmů  a prokazovat, že příjmy, ze kterých hradí svůj pobyt v České republice, pochází z legálních zdrojů. Je tak reagováno na často se vyskytující případy v praxi, kdy příjem žadatele má pocházet z finančních prostředků dovezených v hotovosti ze zahraničí a žadatel není schopen prokázat jejich původ, nebo kdy žadatel tvrdí, že jeho příjem pochází z podnikatelské činnosti, ačkoli v daňových přiznáních vykazuje ztrátu nebo příjmy, jejichž výše mu nemůže postačovat ani na úhradu nákladů na základní životní potřeby.




Ministerstvu  vnitra  bude v souvislosti s navrhovaným řešením zákonem o státním občanství určeno právo na zjišťování souvisejících informací u příslušných státních orgánů (například živnostenské úřad, pracovní úřad, finanční úřad).  Současně se předpokládá  provedení úpravy v zákoně č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů,a to za účelem prolomení povinnosti jejich mlčenlivosti vůči Ministerstvu vnitra při zjišťování  informací pro řízení 
o udělení státního občanství České republiky (§ 6 odst. 1 zákona 
č. 570/1991Sb.). 



     U žadatelem deklarovaných příjmů ze zahraničí tento žadatel 
o udělení státního občanství České republiky je jen zcela ojediněle současně schopen doložit, že v případě, kdy je plátcem daně  z příjmů fyzických osob, tuto povinnost splnil. Povinností žadatele proto podle uvedené podmínky bude uvést zdroje svých příjmů a prokázat, že je získal, resp. získává v souladu s právními předpisy a že v České republice je možné prokázat jejich legitimní transfer prostřednictvím příslušného bankovního účtu, splnění oznamovací povinnosti při přechodu hranic 
a popřípadě jejich zdanění podle zvláštního právního předpisu.  


       Cílem tohoto návrhu je zabránit udělování státního občanství žadatelům, jejichž prostředky pochází z tzv.  nelegálních zdrojů nebo kteří finanční prostředky získávají porušováním nebo obcházením právních předpisů.  Splnění této podmínky nebude možné prominout.


Podmínka 8:


 ►    prokáže, jde-li o žadatele, u kterého neexistuje žádné právní, zdravotní ani jiné sociální vyloučení  ze způsobilosti k výkonu práce, že jeho pobyt na území České republiky nezatěžuje systém sociální podpory České republiky. Splnění této podmínky se nevztahuje na žadatele o udělení státního občanství České republiky, který prokáže, že je zaměstnán na plný úvazek nebo v obdobném rozsahu podniká či vykonává jinou samostatnou výdělečnou činnost, připravuje se na výkon budoucího povolání, čerpá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo jinak soustavně pečuje o jinou osobu, která je na takovou péči odkázána, je provdanou ženou – cizinkou/ženatým mužem – cizincem  závislou/závislým  na příjmech svého manžela/manželky,  nebo je registrovaným partnerem (partnerkou)  – cizincem závislým/závislou na příjmech svého registrovaného partnera (partnerky), anebo je  cizincem, který prokáže jiný legitimní zdroj finančních prostředků sloužících k zajištění jeho životních potřeb na území České republiky;


 ►   Ministerstvo vnitra může žadateli splnění této podmínky z důvodů stanovených zákonem  prominout. 




Uvedená podmínka analogicky vychází ze Směrnice Rady ES 
č. 109/2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, podle které by rezidenti na území členského státu měli prokázat, že mají přiměřené příjmy a zdravotní pojištění, aby pro členský stát nepředstavovali zatížení. Při posuzování stálosti a pravidelnosti příjmů mohou členské státy přihlížet 
k takovým faktorům, jako je přispívání do systému důchodového zabezpečení a plnění daňových povinností, stejně jako odůvodněnost čerpání sociálních podpor ze solidárních systémů sociálního zabezpečení.

Při posuzování, zda žadatel není  neodůvodnitelnou zátěží systému pomoci v hmotné nouzi podle tohoto zákona lze využít analogie s ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o hmotné nouzi (tedy zejména posouzení, zda  žadatel je účastníkem nemocenského pojištění, nebo je jako osoba samostatně výdělečně činná účastníkem  důchodového pojištění , anebo je osobou, které nárok na sociální výhody vyplývá z přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a dále doba zaměstnání nebo doba výkonu samostatné výdělečné činnosti na území České republiky, anebo  doba soustavné přípravy na budoucí povolání na území České republiky,  s přihlédnutím k možnosti pracovního uplatnění na území České republiky podle získané kvalifikace, nutnosti zvýšené péče při zprostředkování zaměstnání a míry nezaměstnanosti).

Nově se navrhuje, aby podmínkou pro udělení státního občanství České republiky byla skutečnost, že pobyt žadatele v České republice, jde-li o osobu ve věku, v němž, lze odůvodněně předpokládat plnou ekonomickou aktivitu, resp. plnou způsobilost k výkonu práce, není podstatným způsobem hrazen ze systému sociální zabezpečení České republiky. Splnění této podmínky  se nebude pochopitelně vztahovat např. na žadatele, kteří jsou na plný úvazek, tj. na stanovenou týdenní pracovní dobu, zaměstnáni nebo  v obdobném rozsahu podnikají, kteří se studiem připravují na výkon budoucího povolání nebo kteří čerpají mateřskou či rodičovskou dovolenou či jinak soustavně pečují o jinou osobu, která je na takovou péči odkázána, stejně jako na žadatele, který je provdanou ženou – cizinkou  závislou na příjmech svého manžela (stejně tak mužem – cizincem, závislým na příjmech své manželky, popřípadě registrovaným partnerem/partnerkou, závislým na příjmech svého partnera/partnerky), nebo je  cizincem, který prokáže jiný legitimní zdroj finančních prostředků sloužících k zajištění jeho životních potřeb na území České republiky.

 Cílem této podmínky je zamezit, aby státní občanství České republiky  bylo udělováno fyzickým osobám, které představují přítěž pro zdejší sociální systém, aniž by se samy snažily na této situaci něco  změnit, a u kterých tudíž nelze očekávat, že by mohlo dojít ke změně tohoto stavu v případě udělení  státního občanství České republiky. V praxi se tak jedná o časté případy žadatelů, kteří sami aktivně neusilují o nalezení zaměstnání či o výkon jiné výdělečné činnosti, a spokojí se pouze s čerpáním sociálních dávek. 

 S uvedeným souvisí i požadavek na možnost posouzení pracovní integrace žadatele na území České republiky, která je důležitou složkou celkové integrace cizince do společnosti v České republice.  Předpokládá 
se že splnění této podmínky bude zvlášť citlivě posuzováno u žadatelů, kterým byla poskytnuta mezinárodní ochrana formou  azylu, kterým bude možné její splnění prominout, stejně jako žadatelům, kteří žijí v oblastech s vysokou nezaměstnaností, jsou vedeni v evidenci úřadu práce a po dlouhou dobu nemohou bez svého zavinění nalézt zaměstnání, ačkoli se o to usilovně snaží a absolvují za tím účelem i rekvalifikační kurzy. V těchto případech by se jednalo o důvod hodný zvláštního zřetele, na základě kterého by bylo možné splnění uvedené podmínky prominout. Důvody, které správní orgán povedou k případnému  prominutí podmínky, mohou být individuálně velmi rozmanité, neboť nelze přesně definovat situace, které mohou v životě nastat a v důsledku kterých žadatel pobírá sociální dávky. Zákonem tedy mohou být tyto důvody uvedeny pouze jako příkladný výčet doplněný o důvod zobecňující, umožňující každý případ individuálně 
a citlivě posoudit  a rozhodnout, zda je na místě žadateli splnění uvedené podmínky prominout či nikoli.


Oddíl 5. 1    Obecně k podmínkám pro udělení státního občanství České republiky


5.1.2.   Návrhem věcného záměru zákona  je současně realizováno usnesení vlády České republiky ze dne 5. 2. 2007 č. 113, jehož je přílohou je Programové prohlášení vlády České republiky, kterým byl se lhůtou plnění do 31. 12. 2007 uložen cíl č. 07-35 (původně 
č. 128)  -  „Zvážení možnosti zjednodušení nabývání dvojího státního občanství“.  Při posouzení této problematiky bylo přihlíženo zejména k tomu, že v poslední době se v právních úpravách nabývání a pozbývání státního občanství vyspělých států stále více prosazuje liberální přístup, pokud jde o umožnění dvojího a vícerého státního občanství, 
a že rovněž právní i věcné důvody, které vedly v právním řádu České republiky k prosazení principu jediného státního občanství, jsou již překonány. 

S řešení uvedeného cíle vlády České republiky č. 07-35 souvisí také předpokládané zrušení stávající podmínky pro udělení státního občanství České republiky, spočívající v prokázání pozbytí dosavadního státního občanství. Platná právní úprava přitom již v současné době  umožňuje prominout předložení dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství poměrně velkému okruhu žadatelů o udělení státního občanství České republiky. S ohledem na výše uvedené se proto navrhuje nadále netrvat na předložení uvedeného dokladu, a tím na principu zamezení vzniku dvojího státního občanství, když i současná právní úprava v poměrně rozsáhlém počtu případů dvojí státní občanství umožňuje. Dalším důvodem upuštění od podmínky spočívající v prokázání pozbytí dosavadního státního občanství je dále i skutečnost, že řada států nezná institut propuštění ze státního svazku 
(např. Alžírsko, Jemen), nebo jej zná, avšak ze státního svazku své státní občany nepropouští (např. Sýrie, Řecko), popř. propouští 
ze státního svazku až po nabytí cizího státního občanství (např. Itálie, Francie, Maroko, Tunisko). To je pak zdrojem řady nadbytečných administrativních kroků ve formě řízení o výjimkách v rámci správního řízení o udělení státního občanství České republiky.


5.1.2.  Návrh podmínek pro udělení státního občanství České republiky má dva základní cíle. Prvním je umožnit žadatelům, při zachování nenárokovosti udělení státního občanství České republiky, zachovat některé dosavadní a vytvořit i nové jednoznačné 
a srozumitelné podmínky, za kterých bude možné respektovat vůli cizinců, popřípadě   bezdomovců, nabýt udělením státní občanství České republiky. Druhým cílem je pak umožnit státu, aby důsledně prověřil žadatele o udělení státního občanství České republiky a v případě např. fiktivních manželství, nelegálních zdrojů finančních prostředků, nadužívání systému sociálního zabezpečení nebo ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti státu, jednoznačně mohl ochránit i suverenitu a oprávněné zájmy České republiky.


5.1.3. O udělení státního občanství České republiky rozhoduje Ministerstvo vnitra. Žádost o udělení státního občanství České republiky se podává u příslušného úřadu 
(s  výjimkou magistrátů měst Brna, Ostravy a Plzně). 


Pokud jde o fázi před doručením žádosti o udělení  státního občanství České republiky Ministerstvu vnitra, navrhuje se i nadále zachovat dosavadní postup s tím, že žádost o udělení českého státního občanství se s výjimkou Prahy, kde je koncentrováno velké množství cizinců, bude podávat výhradně u krajského úřadu, aby došlo k co možná největšímu snížení nekoncepčních výjimek, pokud jde o příslušnost úřadů při výkonu veřejné správy. Předpokládá se proto, že žádost o udělení státního občanství se bude podávat u krajského úřadu příslušného podle trvalého pobytu žadatele. Žádost o udělení českého státního občanství tak již nebude možné podávat u magistrátů měst Brna, Ostravy a Plzně (v Plzni je navíc statutem přenesena na Úřad městského obvodu Plzeň 3), které by přestaly státoobčanskou agendu vykonávat i v dalších oblastech, tj. především pokud jde o nabývání státního občanství České republiky  prohlášením, zjišťování státního občanství České republiky a vydávání osvědčení o státním občanství České republiky  a vedení státoobčanské evidence. Působnost těchto úřadů na úseku státního občanství by tak přešla na krajské úřady Jihomoravského, Moravskoslezského a Plzeňského kraje. Přitom se předpokládá delimitaci úředníků na uvedené krajské úřady.  


5.1.4. Novou žádost o udělení státního občanství lze podat nejdříve po uplynutí dvou let od nabytí právní moci rozhodnutí o nevyhovění předchozí žádosti o udělení státního občanství České republiky.


Fyzická osoba, která pozbyla státní občanství České republiky zrušením  
udělení státního občanství České republiky nebo zrušením prohlášení, může podat žádost 
o udělení státního občanství České republiky  (učinit prohlášení o nabytí státního občanství České republiky) nejdříve po uplynutí pěti let od nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení udělení státního občanství České republiky nebo zrušení prohlášení.


Nově se navrhuje zakotvit, že novou žádost o udělení státního občanství České republiky lze podat nejdříve po dvou letech, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o nevyhovění předchozí žádosti o udělení státního občanství České republiky. Je tak reagováno na případy, kdy neúspěšní žadatelé 
o udělení českého státního občanství podávají vzápětí novou žádost, ačkoli vzhledem k malému časovému odstupu je takřka vyloučeno, že mohlo dojít ke změně okolností, které byly důvodem pro nevyhovění žádosti. Stejné ustanovení obsahuje např. slovenská právní úprava. Nově se rovněž navrhuje, aby osoba, která pozbyla české státní občanství zrušením, mohla požádat o jeho udělení (učinit prohlášení) až po uplynutí pěti let od nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení státního občanství. Cílem je tak znemožnit opětovné nabytí státního občanství v krátké době osobě, která v minulosti dosáhla jeho nabytí podvodným jednáním. Zvažována byla i varianta, že by taková osoba nemohla státní občanství České republiky již vůbec nabýt, ke které se však Ministerstvo vnitra nepřiklonilo. 

5.1.5. Manželé mohou podat společnou žádost o udělení státního občanství České republiky. Do žádosti může rodič (rodiče) zahrnout i dítě (děti). Rodič může podat 
i samostatnou žádost o udělení státního občanství České republiky pro jedno nebo více dětí, 
a to se  souhlasem druhého rodiče dítěte, pokud ji podává pouze jeden z rodičů. Obdobně mohou postupovat také registrovaní partneři.


Navrhované řešení přejímá dosavadní právní úpravu, která se osvědčila.

5.1.6. K žádosti, ve které uvede, z jakých důvodů o udělení státního občanství České republiky žádá, a zda a popř. z jakých důvodů žádá o prominutí splnění některých podmínek pro udělení státního občanství České republiky, žadatel připojí:


· rodný list,


· oddací list nebo doklad o vstupu do registrovaného partnerství, pokud uzavřel manželství nebo vstoupil do registrovaného partnerství; doklad 
o rozvodu manželství nebo rozhodnutí o zrušení registrovaného partnerství, pokud bylo manželství rozvedeno nebo registrované partnerství zrušeno, úmrtní list manžela nebo registrovaného partnera, pokud jeho manžel nebo partner zemřel,

· doklad o beztrestnosti z domovského státu a ze státu, popř. států, kde v posledních 10 letech pobýval nepřetržitě déle než 6 měsíců a čestné prohlášení o beztrestnosti, pokud jde o státy, kde žadatel v posledních 10 letech pobýval po kratší dobu (v případě přijetí varianty II u podmínky beztrestnosti, by se jednalo pouze o čestné prohlášení),


· vlastní životopis, zpracovaný volnou formou v českém jazyce, ve kterém zpravidla uvede údaje o svém rodinném životě, pobytu na území České republiky, včetně cest do zahraničí během této doby, a o své pracovní nebo jiné výdělečné činnosti, popř. o studiu, na jejím území (poskytnutí těchto údajů a jejich konkrétní rozsah náleží plně do volní úvahy žadatele).   


Navrhuje se rovněž stanovit alespoň minimální požadavky na obsah žádosti o udělení  státního občanství České republiky  (její odůvodnění) 
a životopisu žadatele (rodinné poměry, pracovní či jiná výdělečná činnost na území České republiky ), protože v praxi dochází k tomu, že žadatelé 
o sobě v uvedených dokumentech neuvedou takřka žádné údaje. Předpokládá se dále, že žadatel by kromě matričních dokladů a životopisu k žádosti připojoval i doklad o beztrestnosti ze svého domovského státu a ze států ve kterých v posledních 10 letech dlouhodobě pobýval (v případě přijetí varianty I. u podmínky beztrestnosti). Pokud jde o výpis z Rejstříku trestů  České republiky, bude konkrétní úprava obsažena v návrhu paragrafovaného znění nového zákona o nabývání státního občanství České republiky, a to podle aktuální právní úpravy na úseku Rejstříku trestů (bude si vyžadovat přímo Ministerstvo vnitra). Povinnost, aby součástí žádosti 
o udělení státního občanství České republiky byl rovněž životopis, bude svázána s principem zajištění ochrany a účelného využívání osobních  údajů podle zákona o ochraně osobních údajů. Žadatel tedy bude informován 
o tom, že je výlučně věcí jeho uvážení, které údaje o sobě poskytne a v jaké formě. 

5.1.7. Příslušný úřad vyplní se žadatelem dotazník k žádosti o udělení státního občanství České republiky, ověří jeho znalost českého jazyka a znalost ústavního systému 
a kulturně-historických aspektů a společenských reálií České republiky (v případě přijetí VARIANTY I), o čemž učiní záznam do spisu, a žádost zašle do 30 dnů od jejího podání společně se svým stanoviskem, stanoviskem obecního úřadu z místa trvalého pobytu žadatele, které vyžádá, Policii České republiky.


Navrhované řešení organizačně navazuje na dosavadní právní úpravu s modifikací vůči rozšíření podmínek pro udělení státního občanství České republiky. 


5.1.8.  Ověřování znalosti českého jazyka bude prováděno komisionálně. Ze záznamu 
o ověření znalosti českého jazyka musí být zřejmé, jakým způsobem žadatel požadovanou znalost českého jazyka prokázal, popř. z jakých konkrétních důvodů požadovanou znalost českého jazyka neprokázal (bude upraveno podle přijaté varianty k ověřování znalosti českého jazyka a realií).


5.1.9. Stanovisko obecního úřadu příslušného podle adresy místa trvalého pobytu žadatele o udělení státního občanství České republiky  obsahuje zejména vyjádření k osobě žadatele, údaje o případných přestupcích žadatele a o tom, zda žadatel plní závazky vůči obci a další povinnosti vyplývající z právních předpisů České republiky, pokud má obecní úřad takové údaje k dispozici (pouze pro žadatele mladších 15 let). 


5.1.10. Stanovisko příslušného úřadu obsahuje zejména vyjádření  k osobě žadatele 
a k plnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky, které může úřad na základě informací, které má k dispozici, posoudit. 


5.1.11. Policie České republiky uvede údaje o pobytu žadatele na území České republiky a žádost zašle společně se svým stanoviskem do 60 dnů od jejího doručení Ministerstvu vnitra.  Závazné stanovisko Policie České republiky obsahuje zejména vyjádření k osobě žadatele, údaje o druzích, délce trvání a účelu všech pobytů žadatele na území České republiky, údaje týkající se dodržování pobytového režimu cizince a plnění povinností vyplývajících z dalších právních předpisů, pokud je má Policie České republiky k dispozici, 
a údaj o tom, zda a z jakých důvodů Policie České republiky doporučuje či nedoporučuje udělení státního občanství České republiky žadateli. 


V souvislosti s rozhodováním Ministerstva vnitra o žádosti o udělení státního občanství České republiky  se nově navrhuje výslovně zakotvit povinnost přihlédnout i ke stanoviskům dotčených orgánů a v rámci správní úvahy rovněž i k existenci úzkého, trvalého a faktického vztahu mezi žadatelem a českým státem a k jeho integraci do zdejší společnosti, zejména pokud jde o integraci pracovní (uplatnění žadatele na trhu práce), rodinnou (intenzita a počet rodinných a osobních vazeb žadatele na jiné osoby trvale žijící v České republice) a sociální (např. členství žadatele ve spolcích 
a míra jeho zapojení do společenského života). Tím by měl být zároveň vymezen základní rámec správního uvážení Ministerstva vnitra při rozhodování o udělení českého státního občanství, který by neměl být překračován. 


Nově se rovněž navrhuje stanovit, jaké údaje by měly být obsaženy 
ve stanoviscích obecního úřadu, úřadu a cizinecké policie k žádosti. Tyto údaje by měly být důležitým podkladem pro posouzení splnění podmínky, která spočívá v plnění povinností vyplývajících z právních předpisů České republiky, a tím i pro konečné rozhodnutí ve věci. Předpokládá se, že například obecní úřady budou sdělovat informace týkající se případných přestupků žadatele, plnění poplatkových povinností, pokud jde o místní poplatky, plnění povinností na úseku živnostenského podnikání (pokud je dotčený obecní úřad zároveň živnostenským úřadem), hrazení nájemného 
a služeb spojených s užíváním obecního bytu atd. 



5.1.12.  Ministerstvo vnitra si pro účely posouzení žádosti o udělení státního občanství České republiky z hlediska bezpečnosti státu a ochrany jeho dalších suverénních zájmů vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, vedeného k žádosti o udělení státního občanství České republiky, pokud obsahují informace podléhající utajení podle zvláštního právního předpisu.   


5.1.13. Ministerstvo vnitra rozhodne o žádosti o udělení státního občanství České republiky do 180 dnů od jejího doručení Ministerstvu vnitra.


V souvislosti s uvedeným rozšířením výčtu podmínek pro udělení  státního občanství České republiky je navrženo prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti, a to na 180 dní, aby bylo možné splnění uvedených podmínek řádně prověřit. Prodloužení uvedené lhůty ve většině případů nepovede k tomu, že příslušné řízení potrvá oproti stávajícímu stavu delší dobu, protože žadatel již nebude předkládat doklad o pozbytí dosavadního státního občanství a čekat dlouhou dobu na jeho vydání (pro informaci lze uvést, že doba vyřízení si dokladů o pozbytí  dosavadního státního občanství  v průměru činí 18 měsíců). Skutečnost, že k vyřízení žádosti o udělení státního občanství (naturalizaci) je stanovena delší lhůta, není v právních řádech demokratických států nijak výjimečná (např. ve Slovenské republice stanoví právní úprava v tomto případě devítiměsíční lhůtu pro rozhodnutí 
o žádosti). Výjimkou jsou spíše naopak lhůty kratší, jako je tomu ve stávající právní úpravě.


5.1.14. Správní řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky je zahájeno dnem doručení žádosti Ministerstvu vnitra. 


5.1.15. Ministerstvo vnitra ověří, zda žadatel podmínky pro udělení státního občanství České republiky splňuje. Za účelem prokázání splnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky a údajů a tvrzení uváděných žadatelem si může Ministerstvo vnitra od žadatele vyžádat sdělení údajů nebo předložení dalších dokladů týkajících se zejména úhrady daní a poplatků, průběhu veřejného zdravotního pojištění, plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, pobírání sociálních dávek, výše a zdrojů příjmů žadatele, jeho pracovní či jiné výdělečné činnosti a jeho pobytu na území České republiky 
a cest do zahraničí. Žadatel je povinen vyžádané doklady a listiny obstarat a Ministerstvu vnitra ve stanovené lhůtě předložit. Pokud žadatel svou povinnost nesplní nebo Ministerstvo vnitra   má pochybnosti o údajích obsažených v žadatelem předložených listinách nebo je jako zdroj údajů pro posouzení nepochybného stavu věci považuje za nedostatečné, popřípadě pokud považuje za účelnější, aby předmětné doklady a listiny obstaralo samo, je oprávněno příslušný zdroj těchto údajů (např. zdravotní pojišťovny, finanční úřady, okresní správy České správy sociálního zabezpečení, živnostenské úřady)  požádat o jejich zpracování a poskytnutí; zdroje údajů jsou povinny vyžádané doklady a listiny  ve stanovené lhůtě poskytnout.


 Ministerstvo vnitra v rámci správního uvážení současně v rámci správního řízení 
o žádosti udělení státního občanství České republiky zjišťuje, zda mezi žadatelem a Českou republikou existuje úzký, trvalý a faktický vztah (genuine link) a zda je žadatel požadovaným způsobem integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci rodinnou, sociální a pracovní, přijetí kulturních tradic a odpovědnosti k plnění povinností státu a budování občanské společnosti.


S ohledem na ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, které umožňuje vyžadovat od účastníka podklady, jen stanoví-li tak právní předpis, se navrhuje do nové právní úpravy zakotvit dostatečně široké zmocnění pro Ministerstvo vnitra, pokud jde o vyžadování podkladů umožňujících ověření splnění navržených podmínek pro udělení státního občanství České republiky a tvrzení, která žadatel v průběhu řízení uvádí. 


Navrhované řešení vychází z dosavadní právní úpravy, pouze nově stanoví výslovnou povinnost žadatele poskytnout Ministerstvem vnitra vyžádané doklady a listiny. Nově je také stanoveno oprávnění Ministerstva vnitra na vyžádaní  údajů o žadateli od právnických osob, působících v oblasti veřejného zdravotního pojištění, správy daní a poplatků, sociálního zabezpečení a živnostenského podnikání, a to včetně založení povinnosti vyžádané údaje poskytnout. Nesplnění takto uložených povinností bude provázat sankce. 

5.1.16.  Každá žádost o udělení státního občanství České republiky se posuzuje 
i z hlediska bezpečnosti státu (viz výše). Podléhají-li informace o vyhodnocení žádosti z hlediska bezpečnosti státu podle zvláštního právního předpisu, nestávají se stanoviska, ve kterých jsou tyto informace obsažené, součástí spisu a údaje o nich se neuvádí v odůvodnění rozhodnutí vydávaných o žádostech o udělení státního občanství České republiky. V rozhodnutí o nevyhovění žádosti o udělení státního občanství České republiky se v těchto případech uvede pouze stručné a obecné konstatování, že zamítavé rozhodnutí je ovlivněno bezpečnostními zájmy státu; také rozhodnutí pak nepodléhá soudnímu přezkumu (viz návrh věcného záměru ústavního zákona o státním občanství České republiky).


Vzhledem k tomu, že státní občanství je právní vztah, zakládající 
a chránící práva a povinnosti a zájmy obou jeho účastníků, je součástí správního řízení o udělení státního občanství České republiky také  posouzení, zda udělení tohoto státního občanství nepředstavuje ohrožení suverenity státu, jeho bezpečnosti a vnitřního pořádku.   K prověření těchto skutečností je Ministerstvo vnitra oprávněné vyžádat si stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, vedeného k žádosti o udělení státního občanství České republiky, pokud obsahují informace podléhající utajení podle zvláštního právního předpisu.   


I nadále se předpokládá, že každá žádost o udělení českého státního občanství u žadatele staršího 15 let bude posuzována i z hlediska bezpečnosti státu. V případě, že budou stanoviska, resp. informace v nich obsažené, podle zvláštního právního předpisu podléhat utajení, nestanou se součástí spisu. Nově se navrhuje rovněž uvést, že v takovém případě se údaje o stanoviscích, resp. informace o skutečnostech v nich uvedených, nebudou uvádět v odůvodnění rozhodnutí. Účelem tohoto opatření je ochrana bezpečnostních zájmů České republiky a zabránění znehodnocení poznatků získaných zpravodajskými službami, resp. zabránění zmaření činností vykonávaných zpravodajskými službami ve vztahu ke konkrétním fyzickým osobám. Cílem je rovněž předejít sporům o to, zda a popř. do jaké míry mají být v odůvodnění rozhodnutí uváděny údaje, resp. důvody související s posouzením žádosti z hlediska bezpečnosti státu, které se v současné době vedou.  Procentuální zastoupení počtu žádostí o udělení státního občanství České republiky, kterým nebylo vyhověno z důvodu konstatování bezpečnostního rizika a zajištění  ochrany bezpečnostních zájmů státu, z celkového počtu podaných žádostí, se  v současné době pohybuje mezi 1 až 2 %. 

V rozhodnutí o nevyhovění žádosti o udělení státního občanství České republiky se v těchto případech uvede pouze stručné a obecné konstatování, že zamítavé rozhodnutí je ovlivněno bezpečnostními zájmy státu. 


5.1.17.  Zákonem o státním občanství České republiky budou stanoveny rovněž odchylky od správního řádu (např. odchylné lhůty pro vyřízení žádosti o udělení státního občanství České republiky, pro řízení o rozkladu, zvláštní postup při podání žádosti, časové omezení podání nové žádosti). 

Oddíl  5. 2    Státoobčanský slib


5.2.1. Vyhovuje-li se žadateli o udělení státního občanství České republiky, nevydává se rozhodnutí  ve správním řízení, ale Listina o udělení státního občanství České republiky. 

Navrhované řešení navazuje ve smyslu § 151 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, na dosavadní  praxi. 

5.2.2. Státoobčanský slib se skládá veřejně a slavnostním způsobem před ředitelem příslušného úřadu, v případě jeho nepřítomnosti, před jím pověřeným zástupcem. Státoobčanský slib lze složit i v zahraničí před vedoucím zastupitelského úřadu České republiky, nebo před jím pověřeným zástupcem. Státoobčanský slib zní takto: „Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu dodržovat Ústavu, zákony a jiné obecně závazné právní předpisy České republiky. 

V souladu s hodnocením podaným v části  II. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky  se nově navrhuje, aby se státoobčanský slib skládal u příslušného úřadu, konkrétně před jeho ředitelem, nikoli před tajemníkem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jak je tomu podle stávající právní úpravy. Rovněž v případě zastupitelského úřadu České republiky se umožňuje pověření zástupce vedoucího tohoto úřadu.  Tím dojde ke zjednodušení a zkrácení celého procesu, protože záležitosti související s udělením státního občanství budou vyřizovat pouze dvě instituce (ministerstvo a příslušný úřad, jehož kompetence v této věci se navrhuje dále neměnit), namísto tří. Uvedené znamená návrat do stavu, který existoval do konce roku 2002, kdy se státoobčanský slib skládal rovněž u úřadu příslušného pro podání žádosti (tehdy se jednalo o okresní úřady). S ohledem na pochybnosti, které se 
v minulosti vyskytly, se navrhuje výslovně zakotvit, že v případě nepřítomnosti ředitele příslušného úřadu (např. z důvodu nemoci, dlouhodobé služební cesty apod.), je možné složit státoobčanský slib před jím pověřeným zástupcem.


Nově je rovněž stanoveno, že státoobčanský slib se skládá veřejně 
a slavnostním způsobem, aby se vyzdvihl význam tohoto aktu a omezily se případy, kdy se žadatel dostaví ke složení státoobčanského slibu v naprosto nevhodném oblečení nebo v nedůstojném stavu.


5.2.3. Státoobčanský slib skládá žadatel, který dosáhl zletilosti. 


5.2.4. Ministerstvo vnitra může žadateli složení státoobčanského slibu z důvodu hodných zvláštního zřetele prominout. 


I nadále se předpokládá, že složení státoobčanského slibu bude možné žadateli prominout. Bude se jednat zejména o případy, kdy složení státoobčanského slibu žadateli dlouhodobě neumožňuje jeho zdravotní stav (např. v případě osoby trvale upoutané na lůžko). K nabytí státního občanství České republiky v těchto případech dojde dnem nabytí právní moci rozhodnutí o prominutí státoobčanského slibu.  


5.2.5. Ke složení státoobčanského slibu musí dojít ve lhůtě 12 měsíců od data, kdy byla výzva ke složení státoobčanského slibu podána k poštovní přepravě, jinak Listina 
o udělení státního občanství České republiky pozbyde platnosti a řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky se zastaví. Lhůtu pro složení státoobčanského slibu může Ministerstvo vnitra ze závažných důvodů, stanovených zákonem,  prodloužit. 


S ohledem na skutečnosti uvedené v části II. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky  je stanovena lhůta pro složení státoobčanského slibu, aby bylo možné řešit např. případy, kdy žadatel, kterému byla vydána Listina o udělení státního občanství České republiky, odmítne státoobčanský slib složit nebo kdy se ke složení státoobčanského slibu nedostaví. Pokud nedojde ke složení státoobčanského slibu ve stanovené lhůtě, Listina o udělení státního občanství České republiky pozbude platnosti ex tunc a správní řízení k žádosti o udělení státního občanství České republiky se zastaví.   


5.2.6. K nabytí státního občanství České republiky udělením dochází dnem složení státoobčanského slibu, popř. dnem právní moci rozhodnutí o prominutí jeho složení nebo dnem převzetí Listiny o udělení  státního občanství České republiky zákonným zástupcem žadatele.


Oddíl 
6.   Prohlášením


Navrhované řešení 1:


· Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba, která měla do 31. 12. 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky 
a neměla státní občanství České republiky ani Slovenské  republiky, nejde-li 
o státního občana Slovenské republiky.  


I nadále se navrhuje zachovat možnost zjednodušeného nabytí českého státního občanství bývalým státním občanům České a Slovenské Federativní Republiky, kteří se v důsledku předchozí právní úpravy, která od 1. 1. 1969 určovala republikové státní občanství, nestali českými ani slovenskými státními občany. V dosavadním zákoně o státním občanství se jedná 
o ustanovení § 6.  Jedná se o naprosto výjimečné případy, podle vedených statistických přehledů  maximálně 5 ročně, jde o osoby žijící v cizině. 


Navrhované řešení 2:


· Prohlášením může nabýt státní občanství České republiky fyzická osoba,


        (podle uvedených variant)

V A R I A N T A  I




... fyzická osoba, nejedná-li se o státního občana Slovenské republiky, která české nebo československé státní občanství v minulosti pozbyla, nejednalo-li se 
o pozbytí československého státního občanství podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., pokud právně i reálně obnovila trvalý pobyt na území České republiky (tedy jí byl povolen trvalý pobyt na území České republiky, kde se také převážně zdržuje 
a  je zde evidenčně k pobytu hlášena)  nebo pokud prokáže skutečný vztah k České republice, a dále za stejných podmínek její děti a vnuci, kteří české či československé státní občanství nikdy neměli; skutečným vztahem k České republice se pro tyto účely rozumí dlouhodobé pozitivní aktivní projevy hlášení se k České republice a k českému původu.


V A R I A N T A  II


Stejná jako varianta I, pouze s tím rozdílem, že děti a vnuci bývalých československých, resp. českých státních občanů by nemuseli prokazovat obnovení faktického a evidenčního pobytu v České republice  ani skutečný vztah 
k České republice.


K VARIANTĚ  I


V tomto případě návrh reaguje na často se vyskytující požadavek (zejména ze strany krajanů), aby možnost zjednodušeného nabytí českého státního občanství měli i bývalí čeští či českoslovenští státní občané a dále jejich potomci, kteří českými či československými státními občany nikdy nebyli. Jedná se například o případy dětí narozených v zahraničí v letech 1949 až 1968 rodičům, z nichž měl pouze jeden československé státní občanství. Podmínkou pro nabytí československého státního občanství narozením byl v těchto případech souhlas s nabytím československého státního občanství, který musel vyslovit okresní, resp. krajský národní výbor na žádost toho z rodičů dítěte, který měl československé státní občanství (taková žádost však často z důvodů politických nebo neznalosti tohoto postupu nebyla podána). Uvedené možnosti budou moci využít i děti, resp. dospělé osoby, které pozbyly české či československé státní občanství v důsledku dvoustranných smluv o zamezení vzniku dvojího státního občanství, které Československo v minulosti uzavřelo s USA a s některými bývalými socialistickými nebo lidově-demokratickými  státy (výčet těchto smluv je v části I). Uvedená možnost se týká rovněž bývalých českých státních občanů, kteří pozbyli státní občanství České republiky podle § 17 zákona o státním občanství  na vlastní žádost, a to s ohledem na skutečnost, že způsob pozbytí státního občanství České republiky v důsledku nabytí státního občanství jiného státu bude z nové právní úpravy vypuštěn. Popsaný návrh umožní řešit obtížnou situaci přesídlením do České republiky např. v  případě osob – bývalých českých či československých státních občanů – které žijí ve státech, kde jsou nebo začaly panovat nepřátelské poměry vůči osobám cizího původu či jiného vyznání nebo přesvědčení.


Navrhované řešení tak podstatně rozšiřuje okruh osob, které mohou zjednodušeným způsobem nabýt české státní občanství, a to v porovnání se zákony  č. 88/1990 Sb. a č. 193/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které představují určitou formu rehabilitace a týkají se pouze osob, které české či československé státní občanství pozbyly za totalitního režimu, tj. v letech 1948 až 1990 a to uvedeným způsobem. Návrh z možnosti zjednodušeného nabytí českého státního občanství záměrně vylučuje osoby, které československé státní občanství pozbyly podle ústavního dekretu 
č. 33/1945 Sb., aby nemohlo docházet k revizi vztahů založených na základě výsledků druhé světové války a vyplývajících z poválečného uspořádání střední Evropy. Osoby, které podle citovaného ústavního dekretu nebo později (např. podle zákona č. 34/1953 Sb.) čs. státní občanství opětovně nabyly, a poté znovu pozbyly například propuštěním se státního svazku, prohlášení o nabytí českého státního občanství budou moci učinit. 


Z důvodu zamezení tomu, aby státní občanství České republiky  nabyly osoby, které nemají skutečný vztah k České republice, však bude vyžadováno, aby prohlašovatel obnovil faktický pobyt na území České republiky, nebo např. svou dosavadní aktivní činností v krajanském sdružení či jinými podobnými aktivitami (aktivní znalost českého jazyka, návštěva zahraničních škol s českým vyučovacím jazykem, aktivní účast  na udržování a rozvíjení českých tradic v místech osídlených osobami českého původu, propagace České republiky v zahraničí, pořádání českých kulturních akcí, podpora českého exportu apod.) prokázal, že má skutečný vztah k České republice. Předpokládá se, že v případě nutnosti Ministerstvo vnitra po konzultaci s Ministerstvem zahraničních věcí vydá pro příslušné úřady metodický pokyn, ve kterém bude upřesněno, co se rozumí dlouhodobými aktivními projevy hlášení se k České republice a českému původu společně 
s výsledky dosavadní činnosti v této oblasti a jakým způsobem se budou tyto skutečnosti prokazovat (např. propagace českého kulturního dědictví, publikační činnost, aktivní činnost v krajanských spolcích a jednotách, účast na společných kulturních, vědeckých a dalších programech a projektech). 


K VARIANTĚ  II


V této variantě se na rozdíl od té předchozí navrhuje, aby děti a vnuci bývalých československých (českých) státních občanů, kteří české či československé státní občanství nikdy neměli, mohli nabýt české státní občanství prohlášením, aniž by museli obnovit faktický a evidenční pobyt na území ČR nebo prokázat skutečný vztah k České republice. Důvodem je skutečnost, že by neměly být činěny rozdíly mezi osobami (dětmi a vnuky bývalých českých a československých státních občanů), které automaticky narozením nabyly československé, resp. české státní občanství, a těmi, kteří toto státní občanství automaticky nenabyli pouze z toho důvodu, že se narodili v době, kdy platila jiná právní úprava nabývání československého státního občanství (např. sourozenci narození v zahraničí v letech 1968
 a 1970, kdy první státní občanství České republiky nenabyl a druhý nabyl). Tato druhá skupina fyzických osob by byla oproti těm, kteří české nebo  československé státní občanství nabyli automaticky ze zákona, znevýhodněna, protože by musela pro nabytí  státního občanství České republiky prokázat splnění určitých podmínek.


Navrhované řešení 3:


· fyzická osoba, které byl neoprávněně vydán doklad, kterým se prokazuje státní  občanství České republiky (ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o státním občanství), pokud byla v dobré víře, že je státním občanem České republiky, a ke zjištění, že tento doklad prokazující státní občanství České republiky byl vydán neoprávněně, došlo po více než pěti letech od jeho vydání, pokud k jeho vydání nedošlo podvodným jednáním fyzické osoby.


Z důvodu právní jistoty se navrhuje, aby státní občanství České republiky mohly prohlášením nabývat i fyzické osoby, kterým byl neoprávněně vydán doklad, kterým se prokazuje státní občanství České republiky  pokud tato osoba, které bylo takové osvědčení vydáno, byla v dobré víře, že je českým státním občanem a na jeho chybném vydání nenese žádnou vinu. Předpokladem bude, že ke zjištění, že doklad prokazující  státní občanství České republiky byl vydán neoprávněně, dojde po více než pěti letech od jeho vydání. Toto prohlášení bude mít následky 
ex tunc.

Navrhované řešení 4:


· fyzická osoba ve lhůtě tří let od dosažení zletilosti, pokud splňuje současně ke dni učinění prohlášení následující podmínky: 


· má na území České republiky povolený trvalý pobyt, 


· od narození, nejpozději však od věku 6 let, popř. od doby svěření do ústavní,  pěstounské nebo jiné formy náhradní péče na základě rozhodnutí orgánu České republiky, která trvá alespoň 3 roky, až dosud se převážně 
a oprávněně zdržuje na území České republiky; pojmem převážně se rozumí dvě třetiny požadované doby pobytu,


· nebyla pravomocně odsouzena pro trestný čin a


· není proti ní vedeno trestní stíhání. 


Současná právní úprava neřeší problematiku nabývání státního občanství v případě nezletilých fyzických  osob, které se narodily cizincům na území České republiky, popřípadě přesídlily na území České republiky  společně s rodiči již v předškolním  věku, a mají tudíž úzké vazby k České republice. Tyto osoby jsou někdy označovány za tzv. „přistěhovalce druhé generace“ (pokud se narodily rodičům až po jejich příchodu do České republiky). Ve většině případů jde o osoby, které jsou vzhledem k délce svého pobytu na území České republiky  takřka zcela integrovány do zdejší společnosti. Je proto v zájmu českého státu, aby jejich závěrečná fáze integrace do společnosti v České republice byla úspěšně završena, což by mělo být usnadněno právě možností zjednodušeného nabytí státního občanství České republiky. Většina z původních 15 zemí Evropské unie již tuto problematiku ve svých zákonech o státním občanství vyřešila tím, že umožňuje nabytí státního občanství přistěhovalcům druhé a třetí generace zjednodušeným způsobem, popř. ex lege (např. Rakousko, Belgie, Francie, SRN, Itálie, Nizozemsko, Španělsko aj.). K tomu, aby bylo nabývání státního občanství České republiky  umožněno osobám, které v České republice po určitou dobu oprávněně pobývají před dosažením zletilosti, zavazuje Českou republiku i Evropská úmluva o státním občanství (čl. 6 odst. 4 písm. f)).


Z těchto důvodů se navrhuje umožnit těmto osobám nabývání státního občanství České republiky zjednodušeným způsobem (prohlášením), přičemž v  případě splnění uvedených podmínek bude na nabytí státního občanství České republiky právní nárok. Jednou z podmínek pro učinění prohlášení bude povolený trvalý pobyt na území České republiky, aniž by byla stanovena jeho délka. Trvalý pobyt je znakem úzkého sepětí prohlašovatele se státem. Fyzické osoby dlouhodobě se zdržující na území České republiky, které dodržují právní řád  České republiky, by s jeho povolením neměly mít problémy. Navrhované řešení vychází dále z předpokladu, že by neměly být činěny rozdíly mezi osobami, které zde žijí od narození a těmi, kteří zde žijí od útlého věku, protože z hlediska jejich integrace do zdejší společnosti je rozhodující absolvování celé povinné školní docházky v České republice
 (§ 36 zákona  č. 561/2004 Sb., školský zákon) a následný pobyt na území České republiky do dosažení zletilosti. Zvlášť je pamatováno na osoby, které byly na základě rozhodnutí orgánu České republiky svěřeny do ústavní, pěstounské či jiné formy náhradní péče. Zde je vycházeno z toho, že v těchto případech se český stát rozhodl o takové osoby jejich umístěním 
do náhradní péče postarat a poskytnout jim šanci na plnohodnotný život 
v České republice. Proto je namístě usnadnit takovým osobám nabytí českého státního občanství. 


Pokud jde o podmínku beztrestnosti, bude její splnění žadatel prokazovat výpisem z evidence Rejstříku trestů České republiky  a dále dokladem o beztrestnosti ze státu (států), ve kterém po dosažení věku 15 let pobýval nepřetržitě alespoň 6 měsíců.


S ohledem na skutečnost, že v tomto případě bude při splnění stanovených podmínek na nabytí státního občanství České republiky  právní nárok, je podmínka beztrestnosti (i způsob jejího prokazování) formulována přísněji než v případě nabývání českého státního občanství udělením. Skutečnost, že proti prohlašovateli není vedeno trestní stíhání, by měl příslušní úřad ověřovat úřední cestou u příslušného útvaru Policie České republiky. 


Tento způsob nabytí státního občanství České republiky nebude vylučovat možnost uvedených osob nabýt státní občanství České republiky  udělením ještě před dosažením zletilosti, za předpokladu splnění zákonných podmínek stanovených pro udělení státního občanství České republiky, s tím, že nová právní úprava bude umožňovat těmto osobám prominutí splnění některých podmínek (např. předepsanou délku pobytu na území České republiky). Na rozdíl od nabývání českého státního občanství udělením, kde je třeba v případě nezletilé osoby, aby žádost podali rodiče 
a žádost je posuzována i v rodinném kontextu (Ministerstvo vnitra zastává názor, že je v zájmu nezletilého dítěte, aby mělo stejné státní občanství jako jeho rodiče, na kterých je závislé), v tomto případě se bude moci dotčená osoba po dosažení zletilosti zcela samostatně rozhodnout pro nabytí českého státního občanství, a to nezávisle na svých rodičích, přičemž na nabytí českého státního občanství při splnění uvedených podmínek bude mít právní nárok.


Navrhované řešení 5:

· Prohlášení o nabytí státního občanství České republiky se činí před příslušným úřadem podle místa trvalého, popř. posledního trvalého pobytu prohlašovatele na území České republiky. Neměl-li prohlašovatel na území České republiky nikdy trvalý pobyt, činí se prohlášení před Úřadem městské části Praha 1. Prohlášení 
o nabytí státního občanství České republiky podle bodu 6., zásada 1a 2, je možné učinit i před zastupitelským úřadem České republiky; v takovém případě je zastupitelský úřad do 30 dnů postoupí příslušnému úřadu v České republice.


Navrhuje se, aby k rozhodování o nabývání českého státního občanství prohlášením byly jako dosud příslušné  úřady  podle místa trvalého, popř. posledního trvalého pobytu prohlašovatele na území České republiky. Tyto úřady by plnily i oznamovací povinnost o nabytí státního občanství České republiky  vůči dalším orgánům


Navrhované řešení 6:


· Příslušný úřad podle zásady 5 ověří, zda jsou podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením splněny; jsou-li tyto podmínky splněny, vydá prohlašovateli doklad o nabytí státního občanství České republiky prohlášením; v opačném případě úřad prohlášení rozhodnutím odmítne. Státní občanství České republiky se nabývá dnem převzetí doklad  o nabytí státního občanství České republiky prohlášením.


Podrobnosti, včetně výčtu dokladů, které bude muset prohlašovatel předložit, a řešení situace, kdy se nabytí  státního občanství České republiky prohlášením bude týkat dítěte, budou uvedeny v návrhu paragrafovaného znění nového zákona. Návrh vychází z předpokladu, že k nabytí státního občanství České republiky  dojde dnem převzetí dokladu  o nabytí státního občanství České republiky prohlášením. 


DÍL  D    Pozbývání státního občanství České republiky



Oddíl 1.  Prohlášením


Navrhované řešení 1:


· Státní občan České republiky může učinit prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky, jestliže splňuje současně tyto podmínky:


a) trvale se zdržuje v cizině a není v České republice přihlášen k trvalému pobytu,


b) má státní občanství cizího státu nebo žádá o jeho nabytí a prohlášení 
o vzdání se státního občanství České republiky činí v souvislosti s tím.


Státní občanství České republiky bude možné podle uvedeného návrhu pozbýt prohlášením, má-li český státní občan současně cizí státní občanství a trvale žije v cizině (není přihlášen k trvalému pobytu na území České republiky). Možnost, aby státní občan mohl z vlastní iniciativy pozbýt státní občanství (nestane-li se bezdomovcem), vyžaduje Evropská úmluva 
o státním občanství (čl. 8). Nově se umožňuje učinit prohlášení i v případě, kdy prohlašovatel nebude ještě mít cizí státní občanství, o které žádá 
a k jehož udělení je požadován doklad o pozbytí českého státního občanství. Například státní občan České republiky žádající o udělení státního občanství Spolkové republiky Německo, musí předložit doklad o pozbytí dosavadního občanství nebo o tom, že k pozbytí dosavadního občanství dojde dnem nabytí státního občanství Spolkové republiky Německo. Taková úprava je nezbytná vzhledem k tomu, že se nenavrhuje, oproti dosavadní právní úpravě, způsob pozbytí českého občanství v důsledku nabytí cizího občanství na vlastní žádost. Z důvodu zabránění vzniku bezdomovectví 
a dodržení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodního práva (čl. 7 odst. 1 písm. a) Úmluvy o omezení případů bezdomovectví) se však navrhuje, aby byl prohlašovateli vydán nejprve příslib pozbytí českého státního občanství, přičemž k jeho pozbytí by došlo automaticky až okamžikem doručení dokladu o nabytí cizího státního občanství příslušnému úřadu. Tímto způsobem by měl být prohlašovatel donucen k doručení dokladu  o nabytí cizího státního občanství příslušnému zastupitelskému úřadu, což povede k tomu, že státoobčanská evidence (zastupitelský úřad bude oznamovat pozbytí českého státního občanství úřadu podle místa posledního trvalého pobytu prohlašovatele) bude obsahovat spolehlivé údaje o osobách, které uvedeným způsobem české státní občanství pozbyly. Pokud by k pozbytí českého státního občanství mělo dojít již okamžikem nabytí cizího státního občanství, neměly by mnohdy české orgány, které prohlašovateli vydaly příslib pozbytí českého státního občanství, žádné nástroje k tomu, aby zjistily, zda prohlašovatel cizí státní občanství nakonec nabyl a zda k pozbytí českého státního občanství tudíž skutečně došlo.


Navrhované řešení 2:

· Při podání prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky prohlašovatel prokáže svou totožnost a státní občanství České republiky 
a k prohlášení připojí 


a) doklad o pobytu v zahraničí a


b) doklad o nabytí cizího státního občanství nebo 


c) příslib nabytí cizího státního občanství, 


d) potvrzení obecního úřadu, v hlavním městě Praze a ve městech Brno, Ostrava a Plzeň úřadu městských částí nebo městských obvodů, pokud tak stanoví statuty těchto měst, nebo újezdního úřadu na území vojenských újezdů, příslušného podle místa poslední trvalého pobytu na území České republiky, že mu písemně sdělil  své rozhodnutí ukončit trvalý pobyt na území České republiky.  



Prohlašovatel bude rovněž povinen předložit potvrzení o splnění své povinnosti podle § 10 odst. 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel
 a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění zákona
č. 342/2006 Sb., a tedy bude povinen předložit potvrzení obecního úřadu, 
v hlavním městě Praze a ve městech Brno, Ostrava a Plzeň úřadu městských částí nebo městských obvodů, pokud tak stanoví statuty těchto měst, nebo újezdního úřadu na území vojenských újezdů, příslušného podle místa poslední trvalého pobytu na území České republiky, že mu písemně sdělil  své rozhodnutí ukončit trvalý pobyt na území České republiky. Účelem předložení tohoto potvrzení je rovněž zajištění promítnutí ukončení pobytové vazby státního občana České republiky na území České republiky do informačního systému evidence obyvatel, v souvislosti s pozbytím státního občanství České republiky pak současně s přechodem  fyzické osoby do kategorie zpracovávaných údajů „bývalý státní občan České republiky“, popřípadě při obnovení pobytové vazby „cizinec s povoleným pobytem“. 

Navrhované řešení 3:


· Prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky se činí před zastupitelským úřadem České republiky vykonávajícím působnost pro stát, ve kterém se prohlašovatel trvale zdržuje, nebo pro stát, o jehož státní občanství prohlašovatel žádá. 


· Zastupitelský úřad ověří, zda jsou podmínky pro pozbytí státního občanství České republiky prohlášením splněny; jsou-li tyto podmínky splněny, vydá prohlašovateli


a) doklad o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením, pokud prohlašovatel předložil doklad uvedený v zásadě 2 pod písmenem b), nebo


b) příslib pozbytí státního občanství České republiky, pokud prohlašovatel předložil doklad uvedený v zásadě 2 pod 
písmenem  c); v příslibu pozbytí státního občanství České republiky se uvede, že k pozbytí státního občanství České republiky dojde dnem, kdy prohlašovatel doručí zastupitelskému úřadu doklad 
o tom, že nabyl cizí státní občanství. 


· Nejsou-li podmínky pro pozbytí státního občanství České republiky splněny, zastupitelský úřad prohlášení rozhodnutím odmítne. Odvolacím orgánem je v takovém případě Ministerstvo vnitra.


I nadále se předpokládá, že rozhodovat ve věci pozbývání státního občanství prohlášením budou zastupitelské úřady České republiky  (prohlašovatel tak bude moci veškeré úkony související s pozbytím českého státního občanství činit v cizině, kde se trvale zdržuje) s tím, že odvolacím orgánem by v těchto případech bylo Ministerstvo vnitra, aby bylo zajištěno, že ve věci bude alespoň v II. instanci rozhodovat orgán, do jehož věcné působnosti problematika státního občanství přímo spadá. Pokud by se jednalo o neexistenci trvalého pobytu na území České republiky, předpokládá se, že zastupitelský úřad by tuto skutečnost ověřil u příslušného orgánu v České republice  úřední cestou.


Navrhované řešení 4:

· Státní občanství České republiky se pozbývá dnem převzetí osvědčení o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením.


· V případě, že byl prohlašovateli vydán příslib pozbytí státního občanství České republiky, dojde k pozbytí státního občanství České republiky dnem, kdy prohlašovatel doručí zastupitelskému úřadu doklad o tom, že nabyl státní občanství cizího státu. Na žádost vystaví zastupitelský úřad prohlašovateli doklad o pozbytí státního občanství České republiky prohlášením, ve kterém uvede, ke kterému datu k pozbytí státního občanství České republiky došlo. K pozbytí státního občanství České republiky dojde rovněž dnem, je-li zastupitelskému úřadu České republiky nebo jinému státnímu orgánu České republiky doručeno oznámení orgánu cizího státu o tom, že státní občan České republiky nabyl státní občanství tohoto cizího státu bez ohledu na to, že prohlašovatel doklad o nabytí cizího státního občanství zastupitelskému úřadu České republiky nedoručil. 


Navrhovaným řešením jsou stanoveny základní principy pro budoucí  specifickou úpravu v zákoně o státním občanství České republiky, kdy bude z důvodů právní jistoty nutné stanovit rozhodné skutečnosti pro určení data pozbytí státního občanství České republiky.    

 Oddíl 2.   Zrušením


Navrhované řešení 1:


· Listina o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením mohou být zrušeny, pokud k nabytí státního občanství České republiky v uvedených případech došlo  na základě jednání, které je v zásadním rozporu s právním řádem České republiky. 


· Listina o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením  mohou být ze stanovených důvodů zrušeny  nejpozději do tří let od nabytí státního občanství České republiky. 

· Zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení 
o nabytí státního občanství České republiky prohlášením  je podřízeno zásadě předcházet vzniku bezdomovectví.


V souladu se zněním čl. 7 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy 
o státním občanství České republiky je navrhováno řešení  pro zajištění konkrétní úpravy realizace okruhu uvedených právních  vztahů v zákoně o státním občanství České republiky.  Zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením bude možné pouze v případě, že k  nabytí státního občanství České republiky v těchto případech došlo na základě úmyslného jednání v rozporu s právním řádem České republiky, tedy na základě vědomě předložených padělaných či pozměněných listin, vědomě poskytnutých nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo podkladů nebo na základě vědomého zatajení podstatných údajů (skutečností), v případě, že bez takového jednání by kladné rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství České republiky vydáno nebylo.  V rámci správního uvažování o vydání rozhodnutí, kterým se ruší Listina o  udělení státního občanství České republiky nebo rozhodnutí 
o zrušení osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením, je však nutno zvažovat , zda vydáním takového rozhodnutí je zajištěn závazek České republiky předcházet vzniku bezdomovectví . 

Návrh vychází z předpokladu, že v případech, kdy došlo k nabytí státního občanství České republiky na základě úmyslného jednání, které je v rozporu s právním  řádem České republiky, zejména na základě vědomě předložených padělaných nebo  pozměněných dokladů či nepravdivých údajů či jiných pokladů poskytnutých ze strany žadatele či prohlašovatele, nebo na základě zatajení podstatných údajů, bude umožněno užití sankce - zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo dokladu  o nabytí státního občanství České republiky prohlášením. Tento postup bude možný například u osob, které během řízení  předložily listiny  a doklady,  i když věděly, že se jedná o padělky nebo uváděly nepravdivé údaje, které měly podstatný vliv na rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství České republiky (může se jednat např. o případy předložení padělaných dokladů totožnosti, uvedení nepravdivých údajů o pobytu v České republice, ačkoli se žadatel zdržoval převážně v zahraničí, zatajení rozvodu manželství s českým státním občanem, ačkoli existence tohoto manželství byla zákonným důvodem pro prominutí některé z podmínek pro udělení českého státního občanství atd.). Naopak zrušit Listinu 
o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením nebude možné v případě, kdy dotčená fyzická osoba sice uváděla nepravdivé údaje (nebo je zamlčela), ale jednalo se o skutečnosti nepodstatné z hlediska konečného rozhodnutí ve věci (např. zamlčení údaje o dluhu na pojistném na veřejném zdravotním pojištění ve výši několika set korun, neuvedení údaje o krátkodobém pobytu v zahraničí, předložení nepravdivého potvrzení o délce zaměstnání apod.) Ke zrušení Listiny 
o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením (a tedy pozbytí státního  občanství České republiky tímto způsobem) bude docházet ex nunc, aby nebyly zpochybněny dříve založené právní vztahy.


Z důvodu šetření principu právní jistoty se navrhuje, aby řízení
 o zrušení českého státního občanství bylo možné zahájit pouze do 3 let ode dne, kdy došlo k jeho nabytí. Evropská úmluva o státním občanství ve svém čl. 7 odst. 1  písm. b) umožňuje realizaci této zásady bez  časového omezení.


Obdobný způsob pozbývání státního občanství lze nalézt
 i v právních řádech jiných demokratických států (např. ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Finsku, Španělsku, Slovinsku).


Navrhované řešení 2:


· Listinu o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením lze zrušit rozhodnutím vydaným ve správním řízení. 

· Fyzická osoba, která nabyla státní občanství České republiky udělením nebo prohlášením, pozbývá státní občanství České republiky dnem právní moci rozhodnutí o zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo dnem právní moci rozhodnutí o zrušení osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením.

Navrhované řešení 3:


· O zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky rozhoduje Ministerstvo vnitra. Zahájit řízení o zrušení státního občanství České republiky je možné do tří let ode dne, kdy došlo k jeho nabytí. 


· O zrušení osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením rozhoduje  příslušný úřad, který jej vydal. Zahájit řízení o zrušení státního občanství České republiky je možné do tří let ode dne, kdy došlo k jeho nabytí. 


Předpokládá se, že toto řízení by se zahajovalo z moci úřední, přičemž podnět k jeho zahájení by mohl dát kdokoli. 


O zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky z uvedených důvodů by rozhodovalo v prvním stupni Ministerstvo vnitra 
(v případě udělení státního občanství České republiky) nebo příslušný úřad (v případě nabytí státního občanství České republiky prohlášením). Ve druhém stupni by ministr vnitra rozhodoval 
o opravném prostředku  (rozhodnutí o rozkladu) a Ministerstvo vnitra 
o odvolání proti rozhodnutí příslušného úřadu. Rozhodnutí vydaná těmito správními orgány by pak podléhala soudnímu  přezkumu (správní žaloba, kasační stížnost). Do navrhovaného řešení se lhůtou tří let odráží princip uvedený navrhovaném řešení 1, a to z důvodu  jednoznačnosti a systematičnosti právní úpravy. 

Navrhované řešení 4:

·  Zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení 
o nabytí státního občanství České republiky prohlášením se nevztahuje na děti zahrnuté do žádosti o udělení státního občanství České republiky nebo do prohlášení, ani na manžela (registrovaného partnera), který nabyl státní občanství České republiky na základě společné žádosti nebo společného prohlášení, pokud se nepodílel na  jednání, které bylo důvodem pro zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením.  


Navrhovaným řešením je výslovně stanoveno, že zrušení státního občanství se nebude týkat dětí zahrnutých do prohlášení či žádosti o udělení českého státního občanství ani manžela či registrovaného partnera, který nabyl státní občanství České republiky na základě společné žádosti nebo společného prohlášení, pokud se nepodílel na jednání, které bylo důvodem pro zrušení státního občanství. Důvodem je skutečnost, že účelem návrhu je pouze individuální postih fyzické osoby, která se ve vztahu ke svému nabytí státního občanství České republiky  dopustila podvodného jednání, a nikoli postih osob, které se takového jednání nedopustily.


Oddíl  2.1.   Obecně k navrhovaným řešením úpravy zrušení státního občanství České  republiky:


V souvislosti s pozbýváním státního občanství České republiky  zrušením Listiny 
o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením  bude třeba řešit i otázku legalizace pobytu na území České republiky v případě osoby, která  státní občanství České republiky  zrušením pozbyla. 
Předpokládá se, že tyto právní vztahy budou upraveny novelizací zákona č. 326/1999 Sb. Podrobná úprava bude obsažena v návrhu paragrafovaného znění nového zákona o nabývání 
a pozbývání českého státního občanství.


DÍL  E   Doklady o státním občanství a jeho zjišťování


Navrhované řešení 1:


· Státní občanství České republiky se prokazuje:


a) občanským průkazem České republiky,


b) cestovním dokladem České republiky,


c) osvědčením o státním občanství České republiky,1) pokud od jeho vydání neuplynulo více než 6 měsíců,


d) Listinou o udělení státního občanství České republiky, pokud od jejího převzetí neuplynulo více než 6 měsíců nebo 


e) dokladem o nabytí státního občanství České republiky prohlášením, pokud od jeho vydání neuplynulo více než 6 měsíců.


__________________________________


1)  V daném případě se rozumí osvědčení, kterým se potvrzuje aktuální existence státoobčanského vztahu k České republice, tedy nikoliv ve smyslu poznámky k nezbytnosti terminologické revize  při používání slova „osvědčení“ při vydávání jiných, konstitutivních aktů (viz závěrečný odstavec odůvodnění k návrhu věcného záměru řešení pozbytí státního občanství České republiky zrušením) 


V souladu se zhodnocením obsaženým v části II. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství se do výčtu dokladů, kterými se prokazuje státní občanství České republiky, navrhuje doplnit  i Listina
 o udělení státního občanství České republiky  a doklad  o nabytí českého státního občanství prohlášením, pokud od jejich vydání neuplynulo více než 6 měsíců. Osoba, která nabyla státní občanství České republiky  udělením nebo prohlášením, tak bude moci tuto skutečnost prokázat uvedenými doklady (např. v souvislosti se žádostí o vydání občanského průkazu nebo cestovního dokladu). V této souvislosti se nově navrhuje, omezit platnost osvědčení o státním občanství České republiky  na dobu 6 měsíců aby státní občanství České republiky nebylo možné prokazovat mnoho let starým osvědčením, u kterého existuje velké riziko, že mohlo dojít ke změně osvědčovaného státoobčanského stavu. 

Navrhované řešení 2:


· Platnost osvědčení o státním občanství České republiky vydaných před účinností nového zákona o státním občanství České republiky končí šest měsíců po datu účinnosti tohoto zákona. 


Navrhovaným řešením jsou vytvořeny podmínky pro ukončení platnosti již vydaných osvědčení o státním občanství České republiky podle dosavadní  právní úpravy, resp. pro ukončení platnosti osvědčení o státním  občanství České republiky vydaných před účinností nového zákona o státním občanství. Důvodem je zajištění obdobného právního  režimu pro osvědčení 
o státním občanství České republiky, vydaných před a po účinnosti připravovaného zákona o státním občanství České republiky .  

Navrhované řešení 3:


· V osvědčení o státním občanství se uvádí údaj o tom, že fyzická osoba je k datu jeho vydání státním občanem České republiky. V osvědčení o státním občanství České republiky lze na žádost uvést i údaje o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu (ustanovení) fyzická osoba české či československé státní občanství nabyla nebo pozbyla, o tom, že k určitému datu nebo v určitém období byla českým či československým státním občanem, včetně údaje o tom, že státním občanem České republiky je fyzická osoba od určitého data v minulosti až do doby jeho vydání.


    Nově se rovněž navrhuje, aby nadále existoval pouze institut osvědčení o státním občanství České republiky. Není důvod, aby toto osvědčení nemohlo obsahovat  i údaje o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu (ustanovení) fyzická osoba české či československé státní občanství nabyla nebo pozbyla, o tom, že k určitému datu nebo v určitém období byla českým či československým státním občanem, včetně údaje o tom, že státním občanem České republiky je fyzická osoba od určitého data v minulosti až do doby jeho vydání. Tyto údaje se podle stávající právní úpravy uvádí v potvrzení o státním občanství České republiky, přičemž dochází ke směšování a zaměňování obou institutů 
a sporům  o jejich povahu. Navrhuje se proto, aby podle nové právní úpravy bylo možné vydávat pouze osvědčení o státním občanství, které by mohlo plnit jak funkci současného osvědčení o státním občanství České republiky, tak funkci současného potvrzení o státním občanství (podle stávající právní úpravy). Nová právní úprava by tak institut potvrzení o státním občanství České republiky již neobsahovala.


Navrhované řešení 4:


· K vydání osvědčení o státním občanství je příslušný krajský úřad (v Praze úřad městské části určený Statutem hlavního města Prahy) podle místa trvalého, popř. posledního trvalého pobytu fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná, na území České republiky; pokud fyzická osoba na území České republiky trvalý pobyt nikdy neměla, je příslušným úřadem Úřad městské části Praha 1. 


Navrhovaným řešením je nově stanoveno, že oproti dosavadní právní úpravě již nebudou k vydání osvědčení o státním občanství České republiky příslušné magistráty měst Brno, Ostrava a Plzeň. 

Navrhované řešení 5:


· Žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky se v České republice podává u úřadu  podle navrhovaného řešení 4, v zahraničí 
u zastupitelského úřadu České republiky. Zastupitelský úřad žádost postoupí nejpozději do 30 dnů příslušnému úřadu v České republice.  Žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky lze podat i na kterémkoli matričním úřadě v České republice; matriční úřad žádost postoupí nejpozději do 15 dnů od jejího podání příslušnému úřadu.


· Žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky může podat fyzická osoba, o jejíž státní občanství se jedná.  


· V případě dítěte může žádost o vydání osvědčení o státním občanství podat 
i osoba, do jejíž péče bylo dítě svěřeno  na základě rozhodnutí orgánu České republiky, a to bez předcházejícího zmocnění soudem.

· Žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky může podat rovněž správní orgán, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. 


Navrhované řešení stanoví nově okruh úřadů příslušných 
k řízení o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, když zužuje stávající rozsah správních orgánů o úřady magistrátů měst Brno, Ostrava a Plzeň. 

Navrhované řešení současně přejímá dosavadní právní úpravu, podle které  žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky může podat fyzická osoba, o jejíž státní občanství se jedná, s tím, že platí obecný princip možného zastoupení zákonným zástupcem, opatrovníkem nebo zmocněncem.  


 Nově se rovněž navrhuje, aby žádost o vydání osvědčení 
o státním občanství České republiky  pro dítě mohly podat i osoby, do jejichž péče bylo dítě na základě rozhodnutí příslušného orgánu České republiky  svěřeno (např. dětský domov, pěstoun atd.). Je tak reagováno na v praxi se velice často vyskytující  situace, kdy je pro tyto subjekty velice obtížná nebo nemožná komunikace s rodiči dítěte (kteří jsou jinak oprávněni o vydání osvědčení o státním občanství pro dítě požádat) 
a kdy je třeba vyřešit otázku státního občanství dítěte a vydání dokladů totožnosti pro takové dítě. V případě, že uvedené osoby budou oprávněny o vydání osvědčení  o státním občanství České republiky požádat, povede to usnadnění a urychlení výše zmíněných problémů. Současně se navrhuje, aby žadatelem o vydání osvědčení o státním občanství České republiky mohl být také  správní orgánu, a to výlučně v těch případech, kdy ho k tomu zmocňuje zvláštní právní předpis. Zejména se  bude jednat o případy, kde v podstatě správní orgán  přejímá povinnost fyzické osoby doložit  státní občanství České republiky.  


Navrhované řešení 6:


· Žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, které se bude týkat státního občanství zemřelé fyzické osoby, může podat příbuzný této zemřelé osoby v řadě přímé, sourozenec, pozůstalý manžel nebo pozůstalý registrovaný partner, popřípadě další osoby, které prokáží právní zájem na vydání tohoto osvědčení. 


Navrhované řešení vychází z potřeb praxe i pozitivních zkušeností realizace  obdobné právní úpravy provedené na úseku matrik pro stanovení okruhu oprávněných osob, kterým je umožněno nahlížet do matričních knih, popřípadě do sbírky listin, a činit z nich výpisy(§ 25 zákona 
č. 301/2000 Sb., o matrikách jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Osvědčení o státním občanství České republiky je velmi často dokladem,  osvědčující právní nárok, státního občana České republiky, o kterém je zvláštním předpisem stanoveno, že přechází smrtí osoby oprávněné na jiné fyzické osoby. Z tohoto důvodu je nutné zajistit možnost výkonu tohoto přeneseného práva. 

Navrhované řešení 7:

· Při podání  žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky prokáže žadatel svou totožnost a k žádosti připojí následující doklady týkající se fyzické osoby, o jejíž státní občanství se jedná:


a) rodný list, oddací list, pokud uzavřela manželství  (doklad o vstupu do registrovaného partnerství, pokud vstoupila do registrovaného partnerství), doklad o rozvodu manželství (rozhodnutí o zrušení registrovaného partnerství) nebo úmrtní list manžela (manželky) nebo registrovaného partnera  (registrované partnerky), pokud zemřel,


b) rodné listy rodičů, jejich oddací listy, pokud uzavřeli manželství, popř. 
i doklad o rozvodu manželství, jejich úmrtní listy, pokud zemřeli, 


c) dříve vydané doklady o jejím státním občanství a o státním občanství rodičů, popř. dalších předků, má-li žadatel tyto doklady k dispozici,

d) doklad o nabytí cizího státního občanství. 


· Je-li to potřebné, může si úřad podle potřeby od žadatele vyžádat i další doklady a informace relevantní z hlediska zjišťování státního občanství České republiky. Žadatel je povinen za tím účelem poskytnout úřadu potřebnou součinnost.


Pokud jde o vydávání osvědčení o státním občanství České republiky, navrhuje se nově, v souladu se zhodnocením podaným v části  II. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky, zakotvit do nové právní úpravy procesní ustanovení týkající se prokázání právního zájmu na vydání osvědčení o státním občanství (podává-li žádost osoba, 
o jejíž státní občanství se nejedná), povinnosti připojit k žádosti doklady relevantní z hlediska zjišťování státního občanství České republiky, resp. možnosti příslušného úřadu si takové doklady či informace vyžádat, 
a způsobu vyřízení, resp. rozhodnutí o takové žádosti. Důvodem
je především skutečnost, že stávající právní úprava je v tomto směru zcela nedostatečná, což vede často k tomu, že proces zjišťování státního občanství, resp. ověřování, zda dotčená osoba české státní občanství má či nikoli, je administrativně i časově velice náročný (např. při nepředložení relevantních dokladů nebo neuvedení potřebných údajů). Uvedené vede
 i k nejednotnému postupu a nesprávnostem při vydávání nevyhovujících rozhodnutí o žádostech o vydání osvědčení či potvrzení o státním občanství, přitom však praxe prokazuje významný počet takto vyžadovaných osvědčení o státním občanství České republiky (např. pro účely restitučních řízení, řízení o uplatnění nároků k odškodnění obětem druhé světové války a osob nasazených k  nuceným pracím, řízení k uplatnění nároků důchodového 
a sociálního zabezpečení v rámci systému Evropské unie).

Navrhované řešení 8:


· Úřad  podle navrhovaného řešení 1 si na  základě podané žádosti opatří bez zbytečného odkladu potřebné podklady a provede potřebná zjištění za účelem ověření, zda lze žadateli osvědčení o státním občanství České republiky  s požadovanými údaji vydat. Za tím účelem je ve stanoveném rozsahu uživatelem údajů vedených v informačním systému  evidence obyvatel, informačním systému evidence občanských průkazů a informačním systému evidence cestovních dokladů.  

· Nemůže-li úřad podle navrhovaného řešení 1 pro obtížnost případu či nedostatek podkladů rozhodnout o žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky ve lhůtě podle správního řádu, může ji odvolací orgán na žádost úřadu přiměřeně prodloužit; o této skutečnosti úřad žadatele neprodleně vyrozumí s uvedením důvodů.  

Z důvodu urychlení řízení o žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky  se rovněž navrhuje, aby příslušné úřady byly uživateli údajů vedených v informačním systému evidence obyvatel (zákon  
o evidenci obyvatel), informačního systému evidence občanských průkazů (zákon o občanských průkazech) a informačního systému evidence cestovních dokladů ( zákon o cestovních dokladech)  a mohly pro účely tohoto řízení využívat v nich  vedené údaje. Bude se jednat např. o místa trvalého pobytu žadatele  a údaje o vydaných občanských průkazech 
a  cestovních dokladech. Tyto údaje jsou  velice důležité jak hlediska určení místní příslušnosti tak  z hlediska zjištění státního občanství. Přístup do uvedených informačních systémů tak v mnoha případech povede ke značnému zjednodušení a urychlení celého procesu zjišťování státního občanství.


S ohledem na skutečnost, že před vydáním osvědčení o státním občanství České republiky, je třeba často provádět rozsáhlá časově
 i administrativně náročná archivní šetření, a vyžádat si velké množství podkladů (výjimkou nejsou případy, kdy se šetření provádí v evidencích z dob Rakouska-Uherska a kdy se délka jeho trvání pohybuje kolem 1 roku), se navrhuje, aby mohl příslušný úřad požádat nadřízený orgán 
o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí. Stávající správní řád obsahuje lhůty, ve kterých není objektivně možné v některých případech zjišťování státního občanství rozhodnout a situace by musela být řešena např. pomocí ustanovení o nečinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb., což by zvýšilo administrativní zátěž vykonávaných činností.  


Navrhované řešení 9:


· Zjistí-li úřad podle navrhovaného řešení 1 po provedeném šetření, že podmínky pro vydání osvědčení o státním občanství jsou splněny, požadovaný doklad žadateli vydá; rozhodnutí ve správním řízení se v tomto případě nevydává. 

· Zjistí-li úřad podle navrhovaného řešení 1 po provedeném šetření, že osvědčení 
o státním občanství České republiky s požadovanými údaji nelze žadateli vydat, žádosti o vydání osvědčení o státním občanství rozhodnutím nevyhoví. 


Navrhované řešení 10:


· Osvědčení o státním občanství České republiky, které je v rozporu s právními předpisy, zruší usnesením úřad, který je vydal, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované osvědčení o státním občanství České republiky vydáno; takové rozhodnutí lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky osvědčení o státním občanství České republiky; podnět k vydání takového rozhodnutí může dát kdokoli.


Nově se navrhuje možnost usnesením zrušit vydané osvědčení
 o státním občanství České republiky, pokud trvají jeho účinky a je zjištěno, že bylo vydáno v rozporu se zákonem (bude se jednat především o případy, kdy osvědčení o státním občanství bude obsahovat chybné údaje o státním občanství konkrétní fyzické osoby, tj. např. údaj o tom, že fyzická osoba je státním občanem České republiky, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není), aby bylo možné zabránit tomu, že takovým dokladem bude české či v minulosti československé státní občanství prokazováno (např. za účelem vydání občanského průkazu či uplatnění nároku na vydání nemovitostí podle restitučních právních předpisů). 


Navrhované řešení 11:


· Úřad příslušný k vydání osvědčení o státním občanství České republiky může na žádost vystavit rovněž doklad o tom, že fyzická osoba není k datu jeho vydání státním občanem České republiky. Při vydávání tohoto dokladu se postupuje podle ustanovení upravujících vydávání osvědčení o státním občanství.


Výslovně se zakotvuje institut tzv. negativního osvědčení, tj. dokladu 
o tom, že fyzická osoba není státním občanem České republiky, z důvodu, že se v praxi vyskytují často situace, kdy je vydání takového dokladu požadováno (např. jako podklad pro povolení trvalého pobytu v České republice nebo jako doklad pro orgány cizího státu, o jehož nabytí dotčená osoba usiluje).


Navrhované řešení 12:


· Úřad příslušný k vydání osvědčení o státním občanství České republiky provádí zjišťování státního občanství a poskytuje státním orgánům a orgánům územních samosprávných celků  informace o tom, zda je či není určitá fyzická osoba státním občanem České republiky, popř. informace o tom, zda a popř. kdy měla české či československé státní občanství nebo jakým způsobem (podle jakého ustanovení) české či československé státní občanství nabyla či pozbyla v případě, že tuto skutečnost nemůže prokázat fyzická osoba, 
o jejíž státní občanství jde, popř. osoba, která je podle tohoto zákona oprávněna požádat o vydání osvědčení státním občanství, nebo je-li tato skutečnost sporná. Dotčená fyzická osoba je povinna za účelem zjištění státního občanství úřadu na požádání poskytnout potřebnou součinnost. 

· Při posuzování, zda fyzická osoba je nebo byla českým či československým státním občanem, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.


Pokud jde o stanovení příslušných orgánů ke zjišťování státního občanství a k vydávání osvědčení o státním občanství České republiky, nenavrhují se žádné změny oproti stávající právní úpravě s výjimkou již dříve uvedené skutečnosti, že uvedenou agendu přestanou vykonávat Magistráty měst Ostravy, Brna a Plzně (pro obvody těchto měst státoobčanskou agendu převezmou krajské úřady Moravskoslezského, Jihomoravského a Plzeňského kraje). Uvedené činnosti tak budou s výjimkou hl. města Prahy vykonávat výhradně krajské úřady, které za tím účelem disponují i státoobčanskou evidencí.


Nově se navrhuje výslovně zakotvit, že úřady příslušné k vydávání osvědčení o státním občanství provádějí zjišťování státního občanství České republiky  a poskytují orgánům veřejné moci informace o tom, zda je či není určitá fyzická osoba státním občanem České republiky, popř. informace 
o tom, zda a popř. kdy měla české či československé státní občanství. Jedná se o situace, kdy není požadováno vydání osvědčení o státním občanství České republiky a jde pouze o informaci, zda je či není určitá fyzická osoba českým státním občanem či zda měla toto státní občanství k datu svého úmrtí (např. dotaz soudu v souvislosti projednáváním dědictví po zemřelé osobě, dotaz orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s možnou extradicí fyzické osoby atd.). Předpokládá se, že by se jednalo o méně formalizovaný postup, na který by se v zájmu jeho urychlení nevztahoval správní řád. Povinnost uvedených úřadů poskytovat informace o státním občanství fyzických osob by nastoupila až v případě, že by potřebné údaje 
o státním občanství nemohla doložit dotčená fyzická osoba, popř. osoba oprávněná v daném případě požádat o vydání osvědčení o státním občanství, nebo v případě, že by otázka státního občanství dotčené fyzické osoby byla sporná. V této souvislosti se navrhuje rovněž zakotvit povinnost dotčené fyzické osoby poskytnout úřadu nezbytnou součinnost za účelem zjištění státního občanství, protože bez její spolupráce nelze mnohdy státní občanství spolehlivě určit.


Základním principem navrhovaného řešení, které je nutné při zjišťování státního občanství respektovat je, že se musí vždy vycházet z právních předpisů platných v době, kdy došlo k události relevantní z hlediska nabývání a pozbývání státního občanství (§ 1 odst. 2 stávajícího zákona
 o státním občanství). V praxi se tak může jednat např. o aplikaci recipovaných rakouských a uherských právních předpisů o nabývání 
a pozbývání státního občanství nebo ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Navrhované řešení bude proto zakotveno
i v nové právní úpravě.


Díl F    Ústřední evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky 

Navrhované řešení:


· Ministerstvo vede  ústřední evidenci fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státního  občanství České republiky, pro níž je stanoven rozsah zpracovávaných údajů o fyzických osobách a rozsah údajů zpracovávaných ve vztahu k řízení o nabytí 
nebo pozbytí státního občanství České republiky. Současně se stanoví podmínky zpracovávání těchto údajů a jejich poskytování dalších správním orgánům. Doplněn bude vztah dílčích evidencí k evidencím centrálním.



Stanovení Ministerstva vnitra správcem Ústřední evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státního občanství České republiky je obsaženo v § 23 odst. 2 zákona o státním občanství. Dosavadní právní úprava je však zcela nedostatečná, neboť kromě uvedeného stanovení správce informačního systému nestanoví ani jeho  účel a prostředky, ani rozsah údajů  a podmínky  zpracovávání (poskytování).


 

Předpokládá se, že zpracovávanými údaji budou:  


· jméno, popřípadě jména a příjmení;


· rodné příjmení;


· pohlaví;

· datum narození, popřípadě rodné číslo  (ve struktuře tvaru rodného čísla, tedy včetně lomítka a části rodného čísla za lomítkem, pokud je tato známa);


· dosavadní státní občanství fyzické osoby; 


· okres trvalého pobytu fyzické osoby;

· datum a způsob  nabytí (pozbytí) státního občanství České republiky.

Díl  G
    Přestupky na úseku státního občanství

Navrhované řešení 1:



Skutkové podstaty porušení povinností na úseku státního občanství České republiky tak, jak vyplývají z uvedených zásad, budou upraveny v paragrafovaném znění zákona 
o státním občanství České republiky. 


Nově je navrhováno provedení úpravy přestupků na úseku státního občanství České republiky, a to vzhledem k povinnostem ukládaným jednotlivými zásadami žadatelům o udělení státního občanství České republiky i státním občanům České republiky. 

Navrhované řešení 2:



K řízení o přestupcích je v prvním stupni příslušný krajský úřad.


K řízení o přestupku je v prvním stupni příslušný krajský úřad. Podnět k zahájení přestupkového řízení bude moci podat kterýkoliv správní orgán, který zjistí, že k naplnění skutkové podstaty přestupku mohlo dojít.


Navrhované řešení 3:



Za přestupek podle zásady 1 lze uložit pokutu až do výše 10 000,- Kč. 

Za přestupek bude možné uložit pokutu až do výše 10 000,- Kč, 
a to podle zvážení míry nebezpečnosti posuzovaného jednání. 


Díl  H      Společná, závěrečná, přechodná, zmocňovací a zrušovací ustanovení



Oddíl 1   Ustanovení společná 


Navrhované řešení 1:


· Příslušný úřad vede evidenci fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly české nebo  československé státní občanství, pokud mají nebo měly v územním obvodu úřadu trvalý pobyt. Pokud takový pobyt na území České republiky nikdy neměly, vede evidenci Úřad městské části Praha 1. 


Navrhované řešení 2:

· Předpokládá se zmocnění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, pokud jde 
o stanovení kritérií nově požadovaných zkoušek a Ministerstva zahraničních věcí, pokud jde o stanovení kritérií skutečného vztahu  k České republice k vydání podzákonných právních předpisů upravujících podrobnosti dané problematiky. 

Navrhované řešení 3:


· Působnosti stanovené správním úřadům tímto zákonem, jsou výkonem přenesené působnosti. 

      Oddíl 2   Ustanovení přechodná 

Navrhované řešení:

· Řízení, která nebyla pravomocně ukončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů, s výjimkou případů, kdy je postup podle tohoto zákona  pro účastníka řízení příznivější.


    Oddíl 3   Ustanovení zrušovací 

· Zrušují se:


1. zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů;


2. zákon č. 272/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady 
č. 40/1993 Sb. , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky;


3. nařízení vlády č. 337/1993 Sb., kterým se prodlužují lhůty stanovené pro volbu 
a udělení státního občanství České republiky státním občanům Slovenské republiky;


4. zákon č.  140/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady 
č. 40/1993 Sb. , o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb.;


5. zákon č. 139/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady 
č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky , ve znění zákona č. 272/1993 Sb. a zákona č. 140/1995 Sb.;


6. zákon č. 194/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání 
a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů;


7. část padesátá první zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů 
v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů;


8. zákon č. 357/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání 
a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů;


9. část dvacátá zákona č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti;


10. zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 46/2006 Sb.;


11. část padesátá pátá zákona č. 320/2002 Sb.,  o změně a zrušení některých zákonů 
v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů;


12. zákon č. 46/2006 Sb.,  kterým se mění zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů; 


13. vyhláška č. 137/1993 Sb., kterou se stanoví kritéria pro prokazování znalosti českého jazyka žadatelů o udělení státního občanství České republiky.


 Ve společných, přechodných a  závěrečných ustanoveních se navrhuje zakotvit mimo jiné ustanovení o vedení státoobčanské evidence. 


V paragrafovaném znění bude v této souvislosti řešeno i předávání údajů o nabytí a pozbytí státního občanství České republiky do informačního systému evidence obyvatel, a to na základě oznamovací povinností zainteresovaných správních orgánů, tj. stejným způsobem jako ve stávající právní úpravě.


Do uvedených ustanovení se rovněž navrhuje zakotvit pravidlo  
o použití dosavadních právních předpisů na dosud neskončená řízení. Nové právní předpisy se budou aplikovat pouze v případě, kdy to bude pro účastníka řízení výhodnější. Půjde např. o situace, kdy žadatel o udělení  státního občanství České republiky nebude muset předkládat doklad 
o pozbytí dosavadního státního občanství, ačkoli řízení bylo zahájeno v době, kdy platily předpisy, které předložení takového dokladu vyžadovaly. Ustanovení o subsidiárním použití správního řádu není třeba s ohledem na rozsah jeho působnosti vymezený v § 1 odst. 1 a 2 do závěrečných ustanovení zařazovat.


Návrh vychází z předpokladu, že dojde ke zrušení obou stávajících právních předpisů upravujících problematiku nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Tato otázka by tak měla být v budoucnu upravena komplexně v jediném právním předpise.


Díl I     Účinnost


· Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2010.



S ohledem na závažnost změn obsažených v návrhu, se navrhuje účinnost zákona stanovit na pozdější dobu (od 1. ledna  2010), aby odborná 
a laická  veřejnost i dotčené orgány státní správy měly dostatek času 
k seznámení se s novou právní úpravou.

IV. Způsob promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu


Díl A    Promítnutí věcného záměru zákona do dosavadní  právní úpravy v oblasti  státního občanství  České republiky  


Návrh věcného záměru vychází z předpokladu, že problematika nabývání a pozbývání státního občanství České republiky včetně bezprostředně souvisejících otázek (vydávání osvědčení o státním občanství, zjišťování státního občanství, vedení státoobčanské evidence) bude komplexně a nově upravena v jediném zákoně. Tím dojde ke zrušení stávající právní úpravy. Navrhuje se proto zrušit stávající zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, včetně jeho novelizací (zákon č. 272/1993 Sb., zákon 
č. 140/1995 Sb., zákon č. 139/1996 Sb., zákon č. 194/1999 Sb., č. 320/2002 Sb. /část padesátá první/, zákon č. 357/2003 Sb.) a prováděcích právních předpisů (vyhláška č. 137/1993 Sb., nařízení vlády č. 337/1993 Sb.) a dále zákon č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, včetně jeho novelizací (zákon č. 320/2002 Sb. /část padesátá pátá/ a č. 46/2006 Sb.). 


Předpokladem zařazení některých nových nástrojů realizace  institutu  státního občanství České republiky (zrušení státního občanství České republiky ze stanovených důvodů, ochrana suverénních zájmů České republiky) je zrušení čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky a přijetí nového ústavního zákona o státním občanství České republiky, jak je uvedeno v části I. návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky. Návrhem věcného záměru tohoto ústavního zákona, který je do legislativního řízení předkládán současně s návrhem věcného záměru zákona o státním občanství, je navrženo kromě jiného ústavní zakotvení  možnosti rozhodnout o zrušení státního občanství České republiky v případě, že k jeho nabytí došlo podvodným jednáním. Navrhované věcné řešení je kontextu této ústavní úpravy v souladu s ústavním pořádkem České republiky.


Dosavadní právní předpisy, upravující právní vztahy na úseku státního občanství České republiky, bude nutné podrobit také terminologické revizi. V současné době  je například vytvořena terminologická duplicita, kterou do právních vztahů v oblasti státního občanství České republiky vnesl  zákon o státním občanství a zákon č. 193/1999 Sb., 
o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, ve znění zákona 
č. 320/2002 Sb. a zákona č.46/2006 Sb.. Tyto zákony  užívají pojmu „osvědčení“ jednak v souladu s částí čtvrtou správního řádu (tedy jako ověření uvedených skutečností, aniž by bylo přímo  zasahováno do výkonu práv jiných), jednak souběžně ve významu  konstitutivního právního aktu o nabytí státního občanství České republiky. Součástí paragrafovaného znění zákona o stáním občanství tedy bude rovněž provedení této terminologické změny.  


Díl B    Promítnutí věcného záměru zákona do dalších zákonů

Návrh věcného záměru zákona o státním občanství předpokládá také novelizaci:


· zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném 
a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (doplněním § 110 tohoto zákona o rozšíření pojmu „jazykové vzdělávání“ o vzdělávání v českém jazyce pro cizince za účelem splnění podmínek pro udělení trvalého pobytu na území České republiky a doplnění výčtu jazykových zkoušek v návaznosti na Společný evropský referenční rámec pro jazyky);


· zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (řešení otázky pobytového režimu fyzické osoby, která pozbyla státní občanství České republiky  zrušením);

· zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, (poskytování údajů z informačního systému evidence obyvatel a  vydání potvrzení o údajích vedených v tomto  informačním systému subjektu údajů);


· zákona č. 570/1991 Sb., o živnostenských úřadech, ve znění pozdějších předpisů (prolomení povinnosti mlčenlivosti  zaměstnanců živnostenských úřadů ve vztahu k poskytování údajů o podnikatelské činnosti žadatelů o udělení státního občanství České republiky). 

Díl C   Prováděcí právní předpisy 


Návrh věcného záměru prozatím předpokládá, že k provedení nového zákona bude zapotřebí přijetí jednoho nebo dvou prováděcích předpisů. Jednalo by se s největší pravděpodobností o vyhlášku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vypracovanou ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, která se bude týkat způsobu prokazování znalosti českého jazyka a prokazování znalosti ústavního systému a základní orientace ve společensko-kulturních, historických a zeměpisných reáliích České republiky  v případě žadatelů o udělení českého státního občanství, a o vyhlášku Ministerstva zahraničních věcí, příp. Ministerstva kultury vydanou ve spolupráci s Ministerstvem vnitra o způsobu prokazování skutečného vztahu k České republice (aktivní projevy hlášení se k českému původu či k České republice  a výsledky dosavadní činnosti v této oblasti) v případě osob, které budou činit prohlášení 
o nabytí státního občanství České republiky (viz část  III., díl B, oddíl 6) s tím, že v tomto druhém případě je možné věc řešit i vydáním interního předpisu pro příslušné úřady vykonávající přenesenou působnost na úseku státního občanství. Základní záměr (koncepce) 
o obsahu těchto právních předpisů je obsažena v části III. návrhu věcného záměru zákona 
o státním občanství České republiky.


V. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, její sociální dopady a dopady na životní prostředí


Navrhovaná právní úprava bude mít nepochybně finanční dosah na státní rozpočet
a na ostatní veřejné rozpočty, zejména pokud jde o rozpočty krajských úřadů, popř. dalších úřadů vykonávajících státoobčanskou agendu. S ohledem na skutečnost, že nová právní úprava nebude nijak bránit vzniku dvojího a vícerého státního občanství, lze očekávat, že podstatným způsobem stoupne počet cizinců, kteří požádají o udělení státního občanství České republiky. Nárůst počtu žadatelů o udělení státního občanství České republiky lze předpokládat i v souvislosti s tím, že došlo ke zkrácení doby požadované pro udělení povolení trvalého pobytu na území České republiky (z 10 na 5 let), a s tím, že navrhovaná právní úprava počítá ve stanovených případech se zkrácením požadované doby povoleného trvalého pobytu pro udělení  státního občanství České republiky. 


V posledních pěti letech se počet podaných žádostí o udělení státního občanství České republiky pohybuje v rozmezí od 2000 do 2600 ročně. Počet cizinců s povoleným trvalým pobytem včetně cizinců, kterým byla udělena mezinárodní ochrana formou azylu, činil 
k 31. 12. 2000 cca 68 000 osob, k datu 31. 12. 2002  81 957 osob a k datu 31. 12. 2005 to již bylo 112 397 osob (z počtu 112 397 cizinců s trvalým pobytem na území České republiky k datu 31. 12. 2005 bylo ke stejnému datu 2 626 žadatelů o udělení státního občanství České republiky). Uvedený vývojový trend je statisticky stabilní a lze z něho s vysokou mírou pravděpodobnosti usoudit, že k datu předpokládané účinnosti nové právní úpravy (1. 1. 2010) bude v České republice  cca 150 000 cizinců s povoleným trvalým pobytem.


Podle dosavadních zkušeností, s přihlédnutím k vývojovému trendu usazování cizinců na území České republiky a počtu udělovaných trvalých pobytů a vzhledem k navrhovaným  změnám v připravované právní úpravě podle tohoto návrhu věcného záměru zákona o státním občanství České republiky lze předpokládat, že k datu 1. 1. 2010 bude v České republice cca 
100 000 potencionálních žadatelů o udělení státního občanství České republiky, kteří budou splňovat podmínku spočívající v požadované době pobytu na území České republiky. Jaké procento z těchto možných žadatelů podá žádost o udělení státního občanství České republiky nemůžeme odhadnout. Ze zkušeností však víme, že počet polských státních občanů žádajících o udělení státního občanství České republiky poté, kdy byla zrušena jejich povinnost předkládat doklad o pozbytí státního občanství Polska prudce vzrostl (pro srovnání uvádíme, že v roce 2000 bylo polskými státními občany podáno 8 žádostí o udělení státního občanství České republiky, v roce 2001 163 žádostí, v roce 2002  304 žádostí, v roce 2003  170 žádostí a v roce 2004  292 žádostí). 


Je nepochybné, že právě otázka možnosti podržení si dosavadního státního občanství při současném udělení státního občanství České republiky  je pro značnou část cizinců velice důležitá  a řadu z nich neexistence této možnosti (a s tím související administrativně, finančně i časově náročné obstarávání dokladu o pozbytí dosavadního státního občanství) od podání žádosti o udělení státního občanství České republiky odrazovala a odrazuje. Zejména z tohoto důvodu lze, jak již bylo uvedeno, v případě schválení nové právní úpravy očekávat výrazný nárůst počtu žadatelů o udělení českého státního občanství. Předpokládá se rovněž, že velký počet cizinců využije možnost zjednodušeného nabytí státního občanství České republiky  – prohlášením, zejména, pokud jde o bývalé české či československé státní občany.  Tento údaj nelze do tohoto zhodnocení zahrnout, neboť tyto fyzické osoby nejsou pobytově svázány s územím České republiky, a tedy nejsou o nich k dispozici potřebné statistické údaje. 


Agendu související s nabýváním státního občanství  České republiky prohlášením budou vykonávat krajské úřady (jedná se o výkon přenesené působnosti). Předpokládá se proto, že k zabezpečení výkonu státoobčanské agendy bude nutný větší počet pracovníků na těchto úřadech i na Ministerstvu vnitra, které rozhoduje o udělení státního občanství České republiky, včetně zabezpečování řízení o rozkladu. 


 V případě krajských úřadů by se mohlo jednat v průměru o nárůst o jednoho až dva pracovníky na každý krajský úřad, přičemž podle statistických přehledů je nutné vycházet 
z toho, že cizinci s povoleným pobytem jsou na území České republiky usazeni velmi nerovnoměrně. Nejvyšší koncentrace cizinců je v hlavním městě Praze a dále v krajích Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském. V dalších  krajích se počet usazených cizinců pohybuje od 8000 do 12 000 osob, přičemž jejich koncentrace se vždy váže na velká  města. 


V případě Ministerstva vnitra se předpokládá nárůst o 10 pracovníků, na něž budou kladeny zvýšené nároky nejenom co do počtu vyřizovaných žádostí, ale také co do zajišťování dokladů, stanovisek a potvrzení, na jejichž základě bude posuzováno splnění podmínek pro udělení státního občanství České republiky. V souvislosti s tím je pak nutné počítat také se zvýšeným počtem podaných rozkladů k zamítavým rozhodnutím k žádostem 
o udělení státního občanství České republiky, popřípadě k žalobám podaným k těmto rozhodnutím. 

Roční mzdové náklady na jednoho pracovníka se předpokládají ve výši 
cca 500 000,- Kč, k tomu je nutné přičíst související náklady na veřejné zdravotní a sociální pojištění.  


Dále je nezbytné v případě krajských úřadů, které případně převezmou působnosti magistrátů měst Brna, Ostravy a Plzně řešit zvýšení příspěvku na výkon státní správy 
u krajských úřadů Plzeňského, Jihomoravského a Moravskoslezského kraje.

S uvedeným souvisí i potřeba zajistit a financovat umístění nových pracovníků (kanceláře a jejich vybavení) a v případě některých úřadů i nových prostorů na zpracovávání, resp. archivování státoobčanského listinného materiálu, jehož množství se bude  úměrně 
s nárůstem státoobčanské agendy zvyšovat. Stejně tak je nutné počítat s náklady na technické a organizační zajištění podmínek pro vedení ústřední evidence fyzických osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství České republiky,  a obdobné informační systémy, vedené v regionální úrovni krajskými úřady. 


Konkrétní finanční dosah, včetně dopadů personálních, navrhované právní úpravy bude vyčíslen v návrhu paragrafovaného znění nového zákona o státním občanství České republiky, kde bude navržen i konkrétní způsob a zdroje pokrytí zvýšených nákladů souvisejících s výkonem státoobčanské agendy Ministerstvem vnitra a krajskými úřady.  


Náklady ze státního rozpočtu může podle zvolené koncepce vyžadovat také zajištění systému výuky a ověřování znalostí pro splnění podmínek udělení státního občanství České republiky v oblasti znalostí českého jazyka a reálií o České republice (systém může být jednak hrazen zcela ze státního rozpočtu nebo žadateli o udělení státního občanství České republiky, popřípadě může být zvolena varianta, že žadatel bude hradit zkoušku ověřující jeho vědomosti). Při rozsahu 350 vyučovacích hodin výuky českého jazyka a 280 vyučovacích hodin  pro výuku reálií o České republice a při minimálních nákladech 75,- Kč na jednu vyučovací hodinu se předpokládané náklady  pohybují ve výši cca 47, 3 miliónu Kč na 1 000 osob (při 10% podaných žádostí ze 100 000 potenciálních žadatelů o udělení státního občanství České republiky, tj. 10 000 žadatelů půjde o částku cca 473 mil. Kč). Předpokládáme, že účast žadatelů o udělení státního občanství České republiky v kurzech bude dobrovolná, povinné bude pouze ověření vědomostí z českého jazyka a ze znalostí reálií  České republiky. Předpokládá se, že Česká republika ponese náklady za provedené kvalifikované ověření znalostí českého jazyka a reálií, a to ve výši 2.500,-Kč za každou zkoušku, tj. při 10 000 žadatelích 25 mil. Kč. Vedle toho je nutné počítat také s náklady na vybavení (dovybavení) a provozní náklady akreditovaných škol (školských zařízení). Náklady na opravné zkoušky bude hradit žadatel.  


Navrhovaná právní úprava nepřinese žádné sociální dopady nebo dopady na životní prostředí, protože se těchto oblastí bezprostředně nedotýká. 


Pokud jde o ovlivnění podnikatelského prostředí České republiky, lze očekávat přínos pro tuto oblast v případě, že byly stanoveny podmínky pro akreditaci podnikatelských subjektů, které by do budoucna zajišťovaly výuku a ověřovaly vědomosti cizinců o reáliích České republiky a znalosti českého jazyka.


VI.  Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen


Stávající právní úprava nabývání a pozbývání státního občanství České republiky nečiní žádné rozdíly v nabývání a pozbývání státního občanství, pokud jde o pohlaví fyzické osoby. Na tomto pravidlu je vybudováno i navrhované řešení, tzn. že všechny navržené způsoby nabývání a pozbývání českého státního občanství se budou týkat stejným způsobem mužů i žen. 

PAGE  

57





�stava MZR III.doc








                 III/1.


Návrh věcného záměru 
ústavního zákona o státním občanství České republiky 


Právní řád České republiky upravuje v současné době právní vztahy v oblasti státního občanství České republiky jednak v úrovni ústavního zákona jako rámcovou úpravu uvedenou v čl. 12 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, (dále jen „Ústava“), která současně odkazuje na specifickou právní  úpravu.  Touto úpravou je zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání 
a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb., zákona 
č. 140/1995 Sb., zákona č. 139/1996 Sb., zákona č. 194/1999 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 357/2003 Sb. a zákona č. 413/2005 Sb., (dále jen „zákon o státním občanství“). 


Od 1. 7. 2007 přistoupila Česká republika k Evropské úmluvě o státním občanství. Z téměř čtyřletého období  její aplikace lze dovodit, že některá ustanovení zákona o státním občanství by bylo vhodné zpřesnit tak, aby ještě lépe reflektovala jednotlivá ustanovení této úmluvy. 


Určitým nedostatkem současné právní úpravy je skutečnost, že právní řad České republiky neumožňuje reagovat na situaci, kdy fyzická osoba dosáhne nabytí českého státního občanství udělením či prohlášením na základě podvodného jednání nebo uvedením nepravdivých údajů, které měly podstatný vliv na kladné rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství České republiky. Právní úprava, která rezignuje na zrušení státního občanství v případech, kdy Listina o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení 
o nabytí státního občanství České republiky prohlášením byly vydány na základě poskytnutých nepravdivých informací, zatajených skutečností, popřípadě falešných dokladů, je  v dnešní době nežádoucí, a to nejenom z důvodů právních, ale také z důvodů ochrany zájmů českého státu a jeho závazků vůči Evropské unii, resp. demokratickým státům světa. Začlenění této právní úpravy do právního řádu České republiky plní i významnou preventivní funkci. Z tohoto hlediska je nutné přihlížet ke kontextu s Amsterdamskou smlouvou, ze které lze dovodit, že  státní občanství členského státu Evropské unie a občanství Evropské unie je ve vztahu sounáležitosti, přičemž státní občanství členského státu je primární a občanství Evropské unie derivované, a tedy prostupnost těchto vazeb umožňuje požívání výhod unijního občanství prostřednictvím výhod občanství toho kterého členského státu Evropské unie. Podobně čl. 8 odst. 2 písm. b) Úmluvy o omezení případů bezdomovectví stanoví, že fyzická osoba může být zbavena státního občanství smluvního státu, bylo-li státní občanství získáno na základě nepravdivých údajů nebo podvodem. Pro aplikaci tohoto principu však Česká republika dosud nevytvořila ústavní předpoklady, a proto nemůže být v právním řádu České republiky uplatněn, přičemž současně  je omezena realizace obsahu institutu státního občanství  jako funkčního vztahu mezi státem a jeho státním občanem. Stejně tak se toto funkční omezení promítá do efektivnosti plnění souvisejících mezinárodních závazků České republiky. 

Z uvedených důvodů je proto předkládán návrh věcného záměru ústavního zákona 
o státním občanství České republiky (dále jen „věcný záměr ústavního zákona “). 


I. Přehled právních předpisů, k nimž se věcný záměr váže, základní zásady, které jsou do nich zapracovány, a účel, který je jimi sledován


Problematika státního občanství je historicky spojovaná s pojetím 
tzv. národních států jako dominantní formy organizace politické moci. Státy v moderním smyslu slova vznikly a dosud stále zůstávají založeny na obyvatelstvu, jehož převažující motivací a mocenskou legitimitou je určité historické homogenní etnikum (kulturních, jazykových, náboženských a jiných společných sjednocujících znaků). Vývoj státního občanství umožňuje postupně rozvíjet nejen sounáležitost politickou, ale i možnosti ekonomického a sociálního obsahu tohoto vztahu, s cílem směřujícím ke konstitucionalizaci základních sociálních práv. Státní občanství je tedy nástrojem, umožňujícím kombinovat funkční a ústavní roviny společenské integrace.   


V současné době je definování podmínek přijetí do státoobčanského svazku, pozbytí státního občanství a další úprava právních vztahů s tím souvisejících plně ponechána  na vůli  suverénních států, která je omezena povinností respektovat zásady vyplývající z mezinárodních smluv, obyčejového mezinárodního práva a všeobecně uznávaných právních zásad v oblasti státního občanství.  


Věcný záměr vychází ze skutečnosti, že dosavadní právní úprava institutu státního občanství České republiky v ústavní úrovni se ukázala nepostačující.


V současné době je institutu státního občanství České republiky věnován pouze čl. 12 Ústavy, který stanoví, že:  


· „Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.


·  Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.“.


Věcný záměr ústavního zákona se dotýká i Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.) - (dále jen „Listina“), která je součástí ústavního pořádku České republiky a z jejíhož článku 42 vyplývá, že cizinci požívají v České republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně pouze státním občanům České republiky. Uvedený článek Listiny tak vyjadřuje všeobecně uznávané pravidlo, podle kterého existuje určitý okruh práv, které právní řád přiznává pouze státním občanům, v důsledku čehož je jejich právní postavení odlišné od právního postavení fyzických osob, které jsou státními občany cizího státu nebo které jsou bez státního občanství. 


Pokud jde o smlouvy a jiné mezinárodní dokumenty platné pro Českou republiku, k nimž se návrh věcného záměru zákona váže, jedná se především o tyto dokumenty: 


· Evropská úmluva o státním občanství (vyhlášena pod č. 76/2004 Sb.m.s.), 


· Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti (vyhlášena 
pod č. 108/2004 Sb.m.s.) – zejména čl. 32 – usnadnění naturalizace osob bez státního občanství, 


· Úmluva o omezení případů bezdomovectví (vyhlášena pod č. 43/2002 Sb.m.s.),  


· Úmluva o právním postavení uprchlíků (vyhlášena pod č. 208/1993 Sb.) – zejména čl. 34 – usnadnění asimilace a udělení státního občanství uprchlíkům,


· Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.)
 – zejména čl. 3 protokolu č. 4 – zákaz vyhoštění z území státu, jehož je osoba státním občanem,


· Úmluva o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) – zejména čl. 7 a 8 
–  právo dítěte na státní občanství a jeho zachování, 


· Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášena pod č. 62/1987 Sb.) – zejména čl. 9 – rovnost žen v právech s muži, pokud jde o nabývání, změnu 
a možnost zachovat si státní občanství a o státní občanství jejich dětí, manželství s cizincem ani změna státního občanství manžela nezmění automaticky státní občanství manželky, neučiní ji osobou bez státního občanství ani ji nepřinutí nabýt státní občanství manžela,


· Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhlášen pod  
č. 120/1976 Sb.) – zejména čl. 24 – právo dítěte na státní občanství,


· Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhlášena 
pod č. 95/1974 Sb.) - zejména čl. 5 – právo na státní občanství bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnostní nebo etnický původ,


· Úmluva o státním občanství vdaných žen (vyhlášena pod č. 72/1962 Sb.),


· Deklarace práv dítěte (ze dne 20. 11. 1959, uveřejněno ve Vybraných Deklaracích Valného shromáždění Organizace spojených národů), 


· Všeobecná deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948 (tento dokument, 
resp. práva v něm obsažená, lze považovat za součást mezinárodního obyčejového práva) – zejména čl. 15 – právo na státní občanství, zákaz svévolného zbavení státního občanství a možnosti změnit státní občanství,


· Haagská úmluva o jistých otázkách střetů zákonů o státním občanství 
(z 12. 4. 1930).


Uvedené mezinárodní dokumenty upravují v různé míře intenzity pravidla týkající se státního občanství fyzických osob nebo vztahů s ním bezprostředně souvisejících a jsou v nich zakotveny základní zásady vyplývající ze psaného i obyčejového mezinárodního práva 
na úseku státního občanství, mezi které patří zejména zásady: 


· každý má právo na státní občanství, 


· státním občanům je zaručena rovnost bez ohledu na způsob nabytí státního občanství, 


· je třeba vyhýbat se stavu, kdy fyzická osoba je bez státního občanství a tyto případy omezovat, 


· nikdo nesmí být svévolně zbaven státního občanství, 


· uzavření manželství či jeho zrušení nemá samo o sobě vliv na státní občanství manželů, 


· je věcí každého státu určit podle vlastního práva, kdo jsou jeho státní občané, 


· je zakázáno používat postupy rovnající se diskriminaci z důvodu pohlaví, náboženství, rasy, barvy pleti nebo národního nebo etnického původu, 


· ve věcech týkajících se státního občanství je třeba přihlížet i k oprávněným zájmům států i k zájmům jednotlivců, 


· rozhodnutí o nabytí, zachování, pozbytí, opětovném nabytí nebo ověření státního občanství musí obsahovat písemné odůvodnění,


· rozhodnutí ve věci státního občanství musí být správně nebo soudně přezkoumatelné podle vnitrostátního práva,


· každý stát může svobodně rozhodnout, jaké důsledky ve svém vnitrostátním právu vyvodí z toho, že jeho státní občan nabyde nebo má jiné státní občanství, 


· každý stát usnadní, aby v případech a za podmínek jeho vnitrostátním právem stanovených opětovně nabyli jeho státního občanství bývalí státní občané, kteří oprávněně a obvykle trvale pobývají na jeho území.


Pokud jde o nabývání státního občanství naturalizací, uvedené úmluvy nijak neomezují právo státu zcela volně rozhodovat o přijetí cizince do státního svazku i o stanovení podmínek pro naturalizaci; úmluvy zavazují pouze státy k tomu, aby ve svém vnitrostátním právu zajistily podmínky, které určitým kategoriím osob usnadní  nabytí státního občanství, 
a to např. osobám bez státního občanství, azylantům, manželům a manželkám svých státních občanů (např. čl. 6 odst. 4 Evropské úmluvy o státním občanství). 


Evropská úmluva o státním občanství dále stanoví maximální dobu pobytu, kterou stát může jako jednu z podmínek pro naturalizaci cizince vyžadovat (čl. 6 odst. 3) pro podání žádosti o udělení státního občanství (nesmí přesáhnout 10 let), což stát nijak neomezuje v tom, aby stanovil pro naturalizaci další podmínky, zejména pokud jde o integraci cizince.

Jak je již uvedeno výše, právním předpisem, který na základě čl. 12 odst. 1 Ústavy stanoví způsoby nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a ke kterému se  věcný záměr ústavního zákona  rovněž váže, je zákon o státním občanství. Předmětem tohoto právního předpisu je mimo jiné i úprava způsobů a s nimi souvisejících  konkrétních podmínek nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, která musí být v souladu s Ústavou i dokumenty mezinárodního práva závaznými pro Českou republiku. 



Samostatná úprava základní koncepce institutu státního občanství České republiky ústavním zákonem o státním občanství České republiky předpokládá zrušení čl. 12 Ústavy.


II.   Zhodnocení stávající právní úpravy zahrnující rozbor skutečného  stavu


Ústavní zakotvení zmocnění pro provedení podrobné úpravy právních vztahů vznikajících při realizaci institutu státního občanství České republiky formou zákona v  čl. 12 odst. 1 Ústavy odpovídá mezinárodním smlouvám, jiným mezinárodněprávním dokumentům
i koncepci Evropské unie, které plně ponechávají na vůli členských států, aby si zvolily nástroje a prostředky realizace funkčního vztahu mezi státem a jeho státním občanem. Dosavadní praxe, široká  odborná diskuse i jednoznačné požadavky praxe prokázaly, že je vhodné v ústavní rovině upravit otázky nároku na udělení státního občanství České republiky a otázky zrušení rozhodnutí o udělení státního občanství v případech, kdy tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to i z důvodů vztahu této úpravy k souvisejícím procesním postupům. Provedení této právní úpravy je v uvedeném smyslu nutné také proto, aby byla zajištěna úplná formální aplikace závazků, vyplývajících z úmluv uvedených v čl. I tohoto věcného záměru, do právního  řádu České republiky. 

Při přípravě návrhu věcného záměru ústavního zákona o státním občanství České republiky byly využity závěry analýzy, provedené v oblasti realizace právních vztahů 
v oblasti státního občanství.

 Stávající znění čl. 12 odst. 2 Ústavy stanoví, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Právní řad České republiky  tak neumožňuje reagovat na situaci, kdy fyzická osoba dosáhne nabytí českého státního občanství udělením či prohlášením na základě podvodného jednání nebo uvedením nepravdivých údajů, které měly podstatný vliv na kladné rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství České republiky. Může se jednat např. 
o předložení padělaných dokladů totožnosti nebo dokladů, kterými je prokazována existence či rozvod manželství nebo o uvedení nepravdivých údajů (či jejich úmyslné zatajení) 
o skutečnostech, které jsou rozhodné z hlediska podmínek pro nabytí státního občanství 
a vydání kladného rozhodnutí ve věci (např. míra zdržování se v zahraničí). Případy, kdy se cizinec snaží dosáhnout udělení českého státního občanství úmyslným uváděním nepravdivých údajů nebo vědomým překládáním dokladů obsahujících nepravdivé skutečnosti (mnohdy se přitom jedná o skutečnosti velice významné), nejsou sice četné, ale  Ministerstvo vnitra se s nimi v rámci své rozhodovací praxe přesto setkává. Platná právní úprava (zákon o státním občanství) přesto neobsahuje (a s ohledem na znění čl. 12 odst. 2 Ústavy obsahovat ani nemůže) žádnou možnost iniciovat pozbytí státního občanství České republiky v případech, kdy ke zjištění této skutečnosti dojde až po nabytí státního občanství České republiky.  Podle stávající právní úpravy může státní občan České republiky pozbýt své státní občanství pouze nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost nebo prohlášením, kterým se českého státního občanství vzdá. Právní úprava, která rezignuje na odebrání státního občanství v případech, kdy bylo nabyto podvodně, je  v dnešní době nežádoucí, a to nejenom z důvodů právních, ale také z důvodů ochrany zájmů českého státu a jeho závazků vůči Evropské unii, resp. demokratickým státům světa. Z tohoto hlediska je nutné přihlížet ke kontextu s Amsterdamskou smlouvou, ze které lze dovodit, že  státní občanství členského státu Evropské unie a občanství Evropské unie je ve vztahu sounáležitosti, přičemž státní občanství členského státu je primární a občanství Evropské unie derivované, a tedy prostupnost těchto vazeb umožňuje požívání výhod unijního občanství prostřednictvím výhod občanství státního (toho kterého členského státu Evropské unie). 


Možnost státních orgánů zrušit  Listinu o udělení státního  státní občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky, lze obdobně nalézt 
i v právních řádech řady demokratických států (např. Finsko, Francie, Rakousko, Maďarsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Španělsko, Slovinsko aj.).


Podobně čl. 8 odst. 2 písm. b) Úmluvy o omezení případů bezdomovectví stanoví, že fyzická osoba může být zbavena státního občanství smluvního státu, bylo-li státní občanství získáno na základě nepravdivých údajů nebo podvodem. Účelem těchto ustanovení je umožnit smluvním státům, aby mohly rozhodnout o zrušení jimi uděleného státního občanství, pokud k jeho nabytí došlo v důsledku vědomého podvodného či jiného nečestného, účelového  jednání fyzické osoby, která státní občanství nabyla, aniž by byly vázány jinými závazky 
a aniž by takovou iniciativu státu  bylo možné hodnotit jako zásah do osobních práv fyzické osoby nebo porušení její dobré víry v nabyté státní občanství.  V tomto smyslu obě mezinárodní úmluvy umožňují státům ve svém vnitrostátním právu upravit preventivně působící mechanismy, bránící svrchované zájmy státu a sankčně postihující ty, kteří vědomě jednají v rozporu s právním řádem státem, o jehož státní občanství usilují.  Pro aplikaci tohoto principu však Česká republika dosud nevytvořila ústavní předpoklady, a proto nemůže být 
v právním řádu České republiky uplatněn. Tato skutečnost je však dlouhodobě shledávána jako neodrážející institut státního občanství jako funkční vztah mezi státem 
a jeho státním občanem. 


Současná úprava institutu státního občanství České republiky v ústavní rovině 
se dlouhodobě v praxi ukazuje – oproti obvyklé ústavní praxi ostatních členských států Evropské unie - jako nedostatečná také z pohledu ústavního zakotvení principu, zda na udělení státního občanství České republiky existuje nebo neexistuje právní nárok, a to ve smyslu čl.  3 odst. 1 Evropské úmluvy o státním občanství, který existenci nebo neexistenci tohoto nároku odkazují na vnitrostátní úpravu  signatářů úmluvy s odkazem na závaznost zásad stanovených v jejím čl. 4. Dosud je současný princip formulován pouze v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství („státní občanství České republiky lze na žádost udělit“), což se v dlouhodobé praxi účinnosti zákona o státním občanství ukazuje jako nevhodné pro výkladovou praxi.  Vyskytují se názory, že tomu tak není a že formulace zákona o státním občanství  „státní občanství České republiky lze na žádost udělit“ vyjadřuje pouze kompetenci Ministerstva vnitra o udělení státního občanství rozhodovat. Úprava tohoto principu v úrovni zákona se tedy ukázala jako nejednoznačná a z hlediska účelu ustanovení § 7 odst. 1 zákona 
o státním občanství nedostatečně efektivní.  Zakotvením tohoto principu do ústavního zákona o stáním občanství proto představuje aplikaci primární zásady Evropské úmluvy o státním občanství do právního řádu České republiky v ústavní úrovni a zajištění právního stavu, z něhož nezpochybnitelně vyplývá, že udělit státní občanství České republiky lze za podmínek stanovených zákonem. Provedení této  úpravy podporuje i současná judikatura Ústavního soudu a soudů obecných. 

Ze všech uvedených důvodů proto bylo nezbytné přistoupit k vyhodnocení efektivnosti  dosavadní ústavní úpravy institutu státního občanství České republiky a k navržení zásad pro úpravu novou, kompletní a odpovídající potřebám jednoznačné regulace právních vztahů 
v  oblasti státního občanství České republiky. 


III. Návrh věcného řešení



Předkladatel navrhuje, aby v Ústavě byl zrušen článek 12 a zásadní úprava institutu státního občanství České republiky byla, s přihlédnutím k jeho právnímu významu a v zájmu jeho kompletní úpravy v právním řádu České republiky (tedy bez případného použití mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána), provedena samostatným ústavním zákonem, a to podle následujících navrhovaných řešení. Navazuje se tak na tradici „první republiky“, kdy státní občanství československé  bylo po vzniku Československé republiky tam, kde nedošlo k recepci dosavadní právní úpravy rakousko-uherské, upravováno pouze s některými výjimkami ústavním zákonem. 


· Podmínky nabývání, pozbývání nebo osvědčování státního občanství České republiky stanoví zákon. 


· Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. 


· Fyzické osobě, která nabyla státní občanství České republiky prohlášením nebo udělením, pokud k jeho nabytí došlo na základě jejího jednání, které je v zásadním rozporu s právním řádem České republiky, lze státní občanství České republiky zrušit. 


· Státní občanství České republiky lze ze stanovených důvodů zrušit nejpozději do tří  let od jeho udělení. 

· Zrušení státního občanství České republiky je podřízeno zásadě předcházet vzniku bezdomovectví.


Navrhované řešení  obsahově  vychází ze znění čl. 3 a čl. 7 písm. e)   Evropské úmluvy o státním občanství a je tak reflexí na obdobnou úpravu v jiných demokratických státech.  


První odrážka navrhovaného řešení  vychází z čl. 3 Evropské úmluvy 
o státním občanství, kterým je deklarována suverenita  každého státu stanovit podle „vlastního práva, kdo jsou jeho státní občané“, resp. při dodržení zásad stanovených čl. 4 této úmluvy a zásad vyplývajících pro oblast státního občanství z mezinárodních smluv, obyčejového mezinárodního práva 
a všeobecně uznávaných  právních zásad ve vlastním právním řádu stanovit podmínky, za nichž se státní občanství nabývá a pozbývá.  


Tam, kde návrh vychází z  čl. 7 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy 
o státním občanství, je současně aplikována zásada uvedená v čl. 4 písm. b) této úmluvy (předcházení bezdomovectví), a vytváří se tak  právní předpoklady pro realizaci práva českého státu zrušit státní občanství České republiky v případě fyzické osoby, která je nabyla podvodným jednáním, tzn. na podkladě vědomě předložených padělaných či pozměněných dokladů či nepravdivých údajů či jiných pokladů poskytnutých vědomě ze strany žadatele či prohlašovatele (popř. na základě vědomého zatajení podstatných údajů), pokud by šlo o mimořádně závažné skutečnosti, které mají  podstatný vliv na vydání kladného rozhodnutí ve věci nabytí státního občanství České republiky. Současně však bude  důsledně předcházeno stavu, kdy by fyzická osoba zůstala bez státního občanství, neboli kdy by se stala bezdomovcem v důsledku zrušení státního občanství České republiky. Zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením bude uplatňováno  v případech, kdy státoobčanské postavení fyzické osoby se nezmění, tedy kdy jí zůstane kontinuálně zachováno státní občanství, které měla před nabytím státního občanství České republiky 
a jehož je nositelem souběžně se státním občanství České republiky.  Vzhledem k tomu, že souběžně předkládaný návrh věcného záměru o státním občanství České republiky ustupuje od jedné z  dosavadních podmínek pro udělení státního občanství České republiky, t.j.  předložit doklad o pozbytí dosavadního státního občanství, bude k pozbytí původního státního občanství fyzické osoby docházet jen výjimečně v omezeném počtu, a to právě v případech pozbytí dosavadního státního občanství ex lege. 


Zrušení státního občanství České republiky bude z důvodů ochrany práv nabytých v dobré víře a právní jistoty třetích osob úkonům provedený fyzickou osobou možné pouze do tří  let od jeho nabytí. 

Navrhované řešení umožní reakci např. na předložení padělaného dokladu o beztrestnosti nebo o odsouzení pro závažný trestný čin, pokud se jich žadatel o udělení státního občanství České republiky dopustil v cizině.  

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že cílem ústavní  úpravy  není v žádném případě návrat do stavu, který zde panoval  za totalitního režimu. Cílem této zásady  tedy není sankcionovat fyzické osoby zrušením  státního občanství z politických nebo obdobných důvodů, nýbrž ochránit důležité zájmy českého státu před osobami, které státní občanství České republiky nabyly v důsledku svého podvodného jednání. Sankce tedy provází zákonem stanovené negativní úmyslné jednání žadatele o udělení státního občanství České republiky, směřující k vytvoření fixe stavu, že splňuje podmínky pro udělení státního občanství České republiky, i když tomu tam není. Z žádných jiných důvodů tato sankce nemůže být uplatněna.    


 O zrušení Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo 
o zrušení osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením  
z uvedených důvodů by rozhodovalo v prvním stupni Ministerstvo vnitra 
(v případě udělení státního občanství České republiky) nebo krajský úřad 
(v případě nabytí státního občanství České republiky prohlášením). Ve druhém stupni by ministr vnitra rozhodoval o opravném prostředku  (rozhodnutí 
o rozkladu) a Ministerstvo vnitra o odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu. Rozhodnutí vydaná těmito správními orgány by pak podléhala soudnímu  přezkumu (správní žaloba, kasační stížnost). 


Zrušení státního občanství bude připadat v úvahu pouze v případě, kdy k nabytí státního občanství České republiky  došlo udělením nebo prohlášením, tj. na základě projevu vůle fyzické osoby, nebude se tedy týkat případů, kdy k nabytí  státního občanství České republiky  došlo ex lege, tj. např. narozením nebo určením otcovství. K pozbytí státního občanství České republiky zrušením  Listiny o udělení státního občanství České republiky nebo  zrušením osvědčení o nabytí státního občanství České republiky prohlášením  bude docházet  od právní moci rozhodnutí o zrušení těchto konstitutivních aktů, aby nebyly zpochybněny dříve založené právní vztahy. Navrhované řešení je koncipováno tak, aby bylo plně v souladu s příslušnými mezinárodními smlouvami závaznými pro Českou republiku (čl. 7 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy 
o státním občanství, čl. 8 odst. 2 písm. b) Úmluvy o omezení případů bezdomovectví), které smluvním státům výslovně umožňují, aby mohly zrušit státní občanství svého státu u  fyzické osoby, která je nabyla podvodným jednáním a neomezují právo států volně rozhodovat o přijetí cizince do státního svazku. 


· Cizincům a  fyzickým osobám bez státního občanství lze státní občanství České republiky udělit.  Rozhodnutí  vydaná podle zákona o státním občanství jsou přezkoumatelná soudem.


· Soud nepřezkoumává důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství České republiky, je-li tímto důvodem ohrožení svrchovanosti, bezpečnosti nebo demokratických základů České republiky. 

Navrhovaným řešením  je stanovena výjimka z uplatnění obecné zásady přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu čl. 11 a čl. 12 Evropské úmluvy 
o státním občanství  v návaznosti na faktickou transpozici požadavku tzv. „plné jurisdikce“ jako atributu práva na spravedlivý proces, který lze odvodit z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v kontextu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy
 o ochraně lidských práv a základních svobod (ve Sbírce zákonů publikovaná pod č. 209/1992 Sb.). Pro aplikaci těchto požadavků je nutné současně přihlížet ke znění čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve kterém je uvedeno,  že „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. V současné době je zvláštním zákonem, stanovujícím výjimku podle uvedené citace, zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém § 10 odst. 3 zakotvuje princip, že součástí spisu o žádosti o udělení státního občanství České republiky nejsou stanoviska Policie České republiky
 a  zpravodajských služeb České republiky, vyžádaná Ministerstvem vnitra s ohledem na zajištění bezpečnosti státu, pokud jsou jejich obsahem údaje podléhající utajení pod zvláštního zákona. Navrhovaná zásada vyloučení uvedených stanovisek ze spisu je transpozicí čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění zákona č. 300/2000 Sb., podle kterého je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických  základů a ochrana životů, zdraví 
a majetkových hodnot základní povinností státu. Pokud tedy jsou bezpečnostní zájmy státu a ochrana státní suverenity jedním ze základních ústavních principů demokratického státu, je nutné v rámci řešení právních vztahů v oblasti státního občanství toto navrhované řešení aplikovat, a to aniž by jej bylo možné vnímat jako porušení předvídatelnosti zákona a uplatňování libovůle ze strany exekutivy bránící výkonu práva na spravedlivý proces.  


Dosavadní dlouhodobá praxe potvrdila, že navrhované řešení je nezbytné zakotvit  v ústavním úrovni, a to z důvodu předcházení sporům o tom, zda je na udělení českého státního občanství při stanovených mezích rozhodovacích podmínek státního suveréna  právní nárok nebo nikoli. V důsledku toho bude mít v ústavním zákoně oporu všeobecně a mezinárodně uznávaná zásada, že udělení státního občanství na žádost cizince je a již od historicky nejstarších dob vždy bylo výrazem svrchované státní suverenity, a že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky (jejich výčet přitom nemusí být taxativní), za kterých mohou cizinci nabýt jeho státní občanství, a je zcela ve sféře volného uvážení dotčeného státu, zda cizinci bude státní občanství uděleno či nikoli. Volnou úvahu suverénního státu však nelze v žádném případě chápat jako mocenské rozhodování, neboť pravidla a meze tohoto uvažování jsou přesně vymezeny základními zásadami správního řízení, stanovenými v § 2 až § 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (zejména zásada legality řízení, proporcionality, předvídatelnosti rozhodnutí, zásada zákazu zneužití správního uvážení, zásada ochrany dobré víry, zásada účelnosti a efektivnosti  procesu). Česká republika je při tomto uvažování současně vedena svými přijatými závazky tak, jak vyplývají ze znění článků 10 až 12 Evropské úmluvy, kterými jsou stanoveny povinnosti signatářů této Úmluvy zajistit přiměřené lhůty pro řízení ve věcech státního občanství, existenci písemných odůvodnění vydaných rozhodnutí a možnost správního nebo soudního přezkumu vydaných rozhodnutí, týkajících se nabytí, zachování, pozbytí, opětovném nabytí nebo ověření státního občanství.      


· Zrušuje se čl. 12 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 


 Nově navrhovaná samostatná  úprava institutu státního občanství  České republiky v úrovni ústavního zákona předpokládá zrušení dílčí úpravy v čl. 12  Ústavy.  



· Účinnost ústavního zákona se navrhuje stanovit dnem 1. ledna 2010.


 Navrhovaná úprava stanoví účinnost ústavního zákona shodně s navrhovanou účinností připravovaného zákona o státním občanství České republiky.  

IV. Způsob promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu


Navrhované věcné řešení je vzhledem mezinárodněprávnímu i unijnímu kontextu    v souladu s ústavním pořádkem České republiky, není v rozporu s jiným ustanovením Ústavy či jiného ústavního zákona a výslovně je umožňují příslušné mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku (především Evropská úmluva o státním občanství, Úmluva o omezení případů bezdomovectví), které jsou součástí právního řádu, jak je uvedeno v předchozích článcích této části. 


Tak, jak je uvedeno v článku 3 části III,  navrhované věcné řešení předpokládá zrušení čl. 12 Ústavy.


Na  věcný záměr ústavního zákona navazuje věcný záměr zákona o státním občanství České republiky, který zakotvuje nový způsob pozbývání státního občanství České republiky, který nahradí zákon o státním občanství. Do tohoto zákona bude nově promítnuta také možnost rozhodnout o zrušení státního občanství České republiky v případě, že je fyzická osoba nabyla udělením nebo prohlášením na základě svého jednání, které je v rozporu s právním řádem České republiky.


V.   Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy na státní rozpočet, ostatní veřejné rozpočty, na podnikatelské prostředí České republiky, její sociální dopady 
a dopady na životní prostředí


Navrhovaná právní úprava nebude mít hospodářský ani finanční dosah na státní rozpočet a na ostatní veřejné rozpočty. Vychází se z předpokladu, že případy, kdy dojde 
ke zrušení státního občanství, se nebudou týkat většího množství osob. Navrhovaná právní úprava nepřinese rovněž žádné sociální dopady nebo dopady na podnikatelské prostředí České republiky a životní prostředí, protože se těchto oblastí nedotýká. 


VI.  Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen



Zásady Navrhované řešení nečiní žádné rozdíly, pokud jde o pohlaví fyzické osoby, tzn. že týká stejným způsobem mužů i žen. Tím je respektován požadavek na zákaz diskriminace vyplývající z mezinárodního práva, který je, pokud jde o oblast státního občanství, formulován výslovně v čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o státním občanství.


PAGE  

11