Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

Upozornění: Text přílohy byl získán strojově a nemusí přesně odpovídat originálu. Zejména u strojově nečitelných smluv, kde jsme použili OCR. originál dokumentu stáhnete odsud

쿐놡> ŭကůŪūŬꗬÁ䀅Ѕደ¿က؀╔橢橢䛮䛮Ѕ嘰ⲌⲌ칱☇&ॊॊॊĀ੊°ૺૺૺ଎⩒⩒⩒8⪊Ĝ⮦t଎坷ŨⰦⰦ"ⱈⱈⱈⴣⴣⴣ商啈啈啈啈啈啈$壟ɒ嬱>啬ǅૺ⾏ⴣⴣ⾏⾏啬ૺૺⱈⱈÛ圱䁡䁡䁡⾏ࠠૺⱈૺⱈ商䁡⾏商䁡䁡䩲hૺૺ䮊ⱈⰚ⥀颹�ǈ⩒㞯ڸ䫚哢d均0坷䫪 孯㹧Ɯ孯 䮊଎଎ૺૺૺૺ孯ૺ䮊क़ⴣⶵh䁡⸝T⹱Ğⴣⴣⴣ啬啬଎଎ὄ⩒䀃^଎଎⩒āIII.
Příloha č. 1
k usnesení vlády
ze dne . 2008 č.

V y j á d ř e n í

vlády k návrhu Senátu Parlamentu ČR Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství s ústavním pořádkem
___________________________________________________________________

Vláda České republiky (dále jen „vláda ČR“ nebo „vláda“) projednala na své schůzi dne 27. června 2008 výzvu Ústavního soudu České republiky podanou přípisem soudce zpravodaje JUDr. V. Güttlera, v níž žádá vládu podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), per analogiam, o vyjádření se k návrhu Senátu Parlamentu ČR (dále jen „Senát“) Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (dále jen „Lisabonská smlouva“ či též „Smlouva“) s ústavním pořádkem.

Vláda z pozice účastníka řízení před Ústavním soudem podává k návrhu Senátu následující vyjádření:

Dne 23. července 2007 byla v rámci zasedání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy formálně zahájena mezivládní konference, během níž měl být vypracován na základě předloženého návrhu konečný text tzv. Reformní smlouvy v souladu s mandátem schváleným na zasedání Evropské rady ve dnech 21.-22. června 2007. Návrh textu Reformní smlouvy byl v následujících měsících projednán a upraven skupinou právních expertů z členských států Evropské unie (dále jen „EU“ nebo „Unie“) pod vedením generálního ředitele Právní služby Rady.

Návrh Reformní smlouvy byl finalizován na neformálním zasedání Evropské rady v Lisabonu ve dnech 18.-19. října 2007 a výsledný text byl nazván Lisabonskou smlouvou. Lisabonskou smlouvu tvoří dvě základní části, přičemž jedna část obsahuje znění změn Smlouvy o Evropské unii (dále též jen „SEU“ či „Smlouva o EU“) a druhá obsahuje znění změn Smlouvy o založení Evropského společenství (dále též jen „SES“ či „Smlouva o ES“), včetně jejího přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).

Vláda ČR schválila sjednání Lisabonské smlouvy usnesením č. 1367 ze dne 4. prosince 2007. Lisabonská smlouva byla podepsána zmocněnými zástupci členských států EU v Lisabonu dne 13. prosince 2007; za vládu České republiky podepsali Lisabonskou smlouvu předseda vlády M. Topolánek a ministr zahraničních věcí K. Schwarzenberg.

Na základě téhož usnesení byla Lisabonská smlouva dne 29. ledna 2008 předložena předsedou vlády Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a Senátu k vyslovení souhlasu s její ratifikací ve smyslu čl. 10a ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších změn (dále jen „Ústava ČR“ či „Ústava“). Oběma komorám Parlamentu byla z důvodu transparentnosti společně s Lisabonskou smlouvou předložena rovněž Listina základních práv Evropské unie (dále též jen „Listina EU“), slavnostně vyhlášená Evropským parlamentem, Radou a Komisí dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, přestože formálně se nejedná o součást Lisabonské smlouvy.

Plénum Senátu projednalo vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky Lisabonská smlouva k vyslovení souhlasu s její ratifikací, na 13. schůzi dne 24. dubna 2008 a na doporučení garančního Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu rozhodl usnesením č. 379 o podání návrhu Ústavnímu soudu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR.

II.

Cesta od smlouvy z Nice k novému smluvnímu základu ztělesněnému v Lisabonské smlouvě byla složitá a v jejím průběhu vyvstala celá řada otázek, souvisejících s relací primární právo EU – právní řády, resp. ústavní pořádky členských států. Řada problematických míst byla diskutována již v Konventu o budoucnosti Evropy, který připravil návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu; vláda opětovně na některá z nich, identifikovaná rovněž v návrhu Senátu (zejména tzv. přechodová klauzule a Listina EU), narazila i v průběhu vyjednávání o textu Lisabonské smlouvy. Vláda v tomto smyslu považuje za legitimní, že Senát využil svého ústavně zakotveného práva a podal návrh, který umožní rozptýlit pochybnosti o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR před vlastním vstupem Smlouvy v platnost.

Vláda odpovědně analyzovala ustanovení Lisabonské smlouvy, včetně zmíněných problematických bodů, již v průběhu jejího sjednávání a Lisabonskou smlouvu podepsala v přesvědčení, že je v celém svém rozsahu v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Vláda při formulování svého vyjádření vycházela z právního názoru, že rozhodování Ústavního soudu dle čl. 87 odst. 2 Ústavy ČR o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a – v tomto případě Lisabonské smlouvy – s ústavním pořádkem je řízením nesporným, nikoli kontradiktorním. Vláda tak dovozuje zejména výkladem příslušných ustanovení Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu, podle kterých se jedná o řízení o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem (zejm. § 71a odst. 1 a § 71d odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Řízení o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a je založeno na principu předběžné kontroly ústavnosti. Nesporný charakter řízení lze přitom dovozovat i z § 71e zákona o Ústavním soudu, který stanoví náležitosti výroku nálezu Ústavního soudu. Vláda se proto domnívá, že přezkum ústavnosti by se neměl omezit pouze na konkrétní tvrzení formulovaná navrhovatelem, nýbrž i na další otázky související s Lisabonskou smlouvou. Navrhovatel by tak neměl být zatížen důkazním břemenem, stejně tak jako by vláda neměla být v postavení odpůrce, ale účastníka se stejnými procesními právy a povinnostmi jako ostatní účastníci řízení – zejména Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a prezident republiky.

Návrh Senátu se dotýká v obecné rovině otázky, zda Lisabonskou smlouvou není dotčena charakteristika České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) a zda nedochází ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, která je podle čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR nepřípustná.

Otázkou referenčních kritérií pro přezkum práva Evropské unie se Ústavní soud ČR v minulosti již zabýval, přičemž si vymínil pravomoc přezkoumat, zda je právo Unie aplikováno „způsobem slučitelným se zachováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu“. Vymezení referenčního kritéria je dle názoru vlády ČR zásadní rovněž pro přezkum souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR.

Pokud bude Lisabonská smlouva posuzována ve vztahu k formálním atributům státu zakotveným v čl. 1 odst. 1 Ústavy („Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát“), neshledává zde vláda nesoulad. V důsledku vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bude sice nově konstituována Evropská unie s vlastní právní subjektivitou a členské státy na Unii podmíněně převedou další pravomoci – v případě České republiky se tak stane ústavně konformním způsobem dle čl. 10a Ústavy; ČR při tom ovšem nadále zůstane samostatným, svrchovaným státem.

Dle přesvědčení vlády, jak bude dále argumentováno, je nicméně třeba se zaměřit především na posouzení z hlediska tzv. materiálního jádra Ústavy, tj. podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR.

Myšlenka materiálního jádra Ústavy ČR vychází z předpokladu, že existují ústavně imanentní meze, které musí garantovat identitu a kontinuitu Ústavy ČR. V souladu s principem ústavního státu je tedy přípustná pouze taková změna Ústavy ČR, která zaručuje její identitu a kontinuitu. Identita ústavy by byla narušena, pokud by základní politické rozhodnutí ústavodárce bylo zrušeno, přičemž za základní politické rozhodnutí českého ústavodárce lze považovat princip právního státu a ústavní demokracie.

Vláda je toho názoru, že teorie imanentních mezí vyjádřená v čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR sama o sobě postačuje k tomu, aby v České republice nemohlo dojít k úplné hodnotové přeměně ústavního systému. Cílem čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR je zabránit zákonodárci a ústavodárci v legislativní činnosti, kterou by se postavil proti smyslu Ústavy ČR. Hlavní poslání zmíněného článku tak spočívá v zachování demokratického právního státu, který je vyjádřen materiálními aspekty, jako jsou ochrana občanských svobod, demokratická spoluúčast a kontrola státní moci.

Vláda zastává názor, který potvrzuje i doktrinální výklad, že existují nepsané hranice pro změnu ústavy. Dle přesvědčení vlády jsou změny a rozšiřování ústavního pořádku v souladu s materiálním jádrem Ústavy ČR tehdy, pokud je garantován systémově konformní vývoj České republiky a pokud nedochází k překonání hodnotového systému, na němž Ústava ČR jako celek spočívá. Existence materiálního jádra Ústavy ČR a princip nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu nejsou založeny pouze na pojmu ústavních změn a priority ústavodárné moci, ale také na materiálním účelu psané ústavy a na hodnotových zdrojích Ústavy ČR.

Problém by mohla představovat nedostatečná určitost principů subsumovatelných do materiálního jádra Ústavy ČR, zda jsou tyto principy obsahově otevřené a zda mají časově přesně vymezený obsah. Tyto principy mohou být na různých místech a v různých časových obdobích chápány odlišně. Principy materiálního jádra je dle přesvědčení vlády nutné vykládat v kontextu Ústavy jako celku, a to včetně souvislostí spočívajících v přihlášení se České republiky k myšlence evropské integrace. Historický výklad je zde zásadní a přihlášení se k ideji evropské odpovědnosti a sounáležitosti, ke které dospěl ústavodárce v roce 2001, nelze opomenout. Budeme-li zkoumat takové změny ve světle objektivního hodnotového významu Ústavy, pak existuje prostor pro rozvíjení obsahu principů spoluutvářejících materiální jádro Ústavy na základě ideových zdrojů, jež se objevily v době následující.

Čl. 2 SEU říká, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“ Z uvedeného je dle názoru vlády ČR v obecné rovině zřejmé, že jak ústavní systém České republiky, tak i smluvní systém Evropské unie jsou založeny a vycházejí ze stejných zásad a principů, které jsou společné všem členským státům Evropské unie. Jinými slovy, EU stojí na stejných principech a hodnotách jako ČR a Lisabonská smlouva na tom nic nemění.

Vláda ČR je přesvědčena, že Lisabonská smlouva je v souladu s ústavní charakteristikou České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a že v důsledku její ratifikace nedochází žádným způsobem ke změnám podstatných náležitostí demokratického právního státu, což by dle čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR bylo nepřípustné.

V návaznosti na shora uvedené východisko považuje vláda ČR za nutné k jednotlivým argumentům a úvahám vzneseným v návrhu Senátu uvést následující:

III.

K bodu 1. návrhu Senátu (vymezení a klasifikace pravomocí EU)

Navrhovatel se v bodě 1. svého vyjádření zabývá problematikou rozdělení a vymezení pravomocí v Evropské unii, přičemž vychází z přesvědčení, že „legislativní kompetenční kompetence náleží členským státům Evropské unie“. Vláda s tímto názorem souhlasí a dle jejího názoru toto Lisabonská smlouva jen potvrzuje, a to v čl. 5 odst. 2 SEU, následovně: „Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“ Tento princip, který vláda ČR považuje ve vztahu k vymezení pravomocí Unie za stěžejní a s nímž se plně ztotožňuje, byl opakovaně potvrzen v judikatuře Soudního dvora Evropských společenství (dále jen „Evropský soudní dvůr“ či „ESD“). Při úvahách týkajících se pravomocí Evropské unie je pak nezbytné mít uvedený princip neustále na zřeteli, neboť dává odpověď na otázky, ve kterých navrhovatel spatřuje možný rozpor Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR.

V prvé řadě je vláda ČR přesvědčena, že vymezení a klasifikace pravomocí zavedená Lisabonskou smlouvou neznamená, že by tím Evropská unie získávala jakékoliv atributy federálního státu. Pro federální státy totiž není charakteristická samotná klasifikace pravomocí, včetně kategorie výlučných pravomocí, ale především skutečnost, že takový federální útvar je nadán tzv. Kompetenz-Kompetenz. S ohledem na princip svěření pravomocí však Evropská unie jednoznačně nedisponuje Kompetenz-Kompetenz, jak judikoval např. Spolkový ústavní soud SRN. Dle názoru vlády ČR tudíž není odůvodněná obava, že klasifikace a vymezení pravomocí na základě Lisabonské smlouvy by Evropskou unii činilo srovnatelnou s federálními státy.

Ve vztahu k výlučným pravomocem Unie navrhovatel uvádí, že Lisabonská smlouva „zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, do níž spadají komplexní oblasti právní regulace, v nichž dle čl. 2a odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie mohou členské státy vytvářet a přijímat právně závazné akty pouze tehdy, jsou-li k tomu zmocněny nebo provádějí-li akty Unie.“ Vláda pokládá za nezbytné uvést, že nejde o nově zaváděnou kategorii unijních pravomocí, neboť tento druh pravomocí již existuje a je uplatňován Společenstvím dle platného znění Smlouvy o založení Evropského společenství, třebaže výlučné pravomoci nejsou explicitně vyjmenovány v samostatném ustanovení. Existence výlučných pravomocí již podle stávající Smlouvy o ES jednoznačně vyplývá z jejího čl. 5 odst. 2, který vymezuje zásadu subsidiarity ve vztahu ke sdíleným pravomocem: „V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství.“

Vymezení pojmu výlučná pravomoc lze nalézt v ustálené judikatuře Evropského soudního dvora, například ve vztahu ke společné obchodní politice v rozsudku ve věci C-83/94 Leifer. V tomto řízení ESD stanovil, že výlučná pravomoc Společenství v oblasti obchodní politiky brání přijetí vnitrostátních opatření ve stejné oblasti kromě případů, kdy jsou k tomu členské státy Společenstvím výslovně zmocněny. Definice zaváděná nyní Lisabonskou smlouvou pojem výlučných pravomocí nijak nerozšiřuje. Komplexní oblasti právní regulace spadají mezi výlučné pravomoci Společenství již nyní (jako příklad lze opět uvést společnou obchodní politiku či pravidla k zajištění nenarušené hospodářské soutěže).

Ve vztahu ke kategorii sdílených pravomocí Unie považuje vláda ČR za nezbytné znovu připomenout zásadu svěření pravomocí (viz výše bod 15), jež je jako obecný princip zakotvena v čl. 5 odst. 1 SEU: „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Od uvedené zásady se bude odvíjet výkon pravomocí Unie i nadále po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost.

Ve světle zásady svěření pravomocí je tudíž třeba vykládat veškerá další ustanovení SEU a SFEU, která se týkají pravomocí Unie a vymezení pravomocí mezi Unií a členskými státy. To platí rovněž pro ustanovení čl. 4 odst. 2 SFEU v návětí: „Sdílená pravomoc Unie a členských států se uplatňuje v těchto hlavních oblastech:“ Jakkoliv se tedy nejedná o taxativní výčet jednotlivých sdílených pravomocí, jedná se o výčet oblastí sdílených pravomocí, v nichž je Unie v souladu se svými cíli zakotvenými v zakládacích Smlouvách oprávněna vyvíjet činnost. Vláda ČR zastává názor, že obava navrhovatele týkající se „předem obtížně identifikovatelné sféry unijní normotvorby“, není odůvodněná. Není samozřejmě možné taxativním výčtem zakotvit jednotlivé pravomoci tak detailním způsobem, aby vždy přesně odpovídaly konkrétnímu právnímu aktu Unie, jímž jsou realizovány. Je však možné, a Lisabonská smlouva tak jednoznačně činí, zakotvit přesně vymezené oblasti, v nichž může normotvorba Unie probíhat. Oblasti politik Unie jsou pak podrobněji vymezeny a precizovány, včetně konkrétních právních nástrojů a rozhodovacích procedur, v části III (Vnitřní politiky a činnosti Unie) SFEU. Okruh potenciálních právních aktů, které v takto vymezených oblastech sdílených pravomocí mohou být přijímány, je pak podle názoru vlády ČR v dostatečné míře předem určitelný. Vláda dále v této souvislosti považuje za potřebné upozornit na Protokol o výkonu sdílených pravomocí, připojený ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, který výslovně uvádí, že pokud Unie přijala v některé z oblastí sdílených pravomocí opatření, vztahuje se rozsah tohoto výkonu jejích pravomocí pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným aktem Unie, a nikoliv na celou oblast.

Konečně je třeba ke kategorii sdílených pravomocí poznamenat, že vedle zásady svěření působí ke stanovení mezí výkonu pravomocí Unie také zásada subsidiarity zakotvená v čl. 5 odst. 3 SEU: „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.“ Princip subsidiarity, dále rozveden v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality, ve spojení s principy popsanými shora v bodech 18 a 19 představuje významný nástroj k vyváženému rozdělení sdílených pravomocí mezi členské státy a Evropskou unii. Vláda proto nesdílí obavu navrhovatele z ne zcela jasných hranic tvorby norem sekundárního práva Unie.

Vzhledem k výše uvedeným argumentům je vláda přesvědčena, že vymezení pravomocí podle Lisabonské smlouvy je v souladu s čl. 10a Ústavy ČR.

K bodu 2. návrhu Senátu (tzv. doložka flexibility dle čl. 352 SFEU)

Ke skutečnostem týkajícím se tzv. doložky či klauzule flexibility, vznášeným navrhovatelem, považuje vláda za nutné uvést, že již současné znění čl. 308 Smlouvy o ES upravuje možnost překlenout nedostatek výslovně stanovených pravomocí tam, kde je určitá činnost na úrovni Společenství nezbytná k dosažení cílů Společenství v rámci společného trhu. Procesní podmínky pro využití tohoto nástroje se Lisabonskou smlouvou principiálně nemění, rozšiřuje se pouze věcný rozsah jeho využití. Neděje se tak nicméně blanketním způsobem, jak je zřejmé z následující argumentace.

Ustanovení čl. 352 SFEU, představující tzv. doložku flexibility, je formulováno následovně: „Ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení. Pokud jsou dotyčná ustanovení přijímána Radou zvláštním legislativním postupem, rozhoduje rovněž jednomyslně, na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.“ Z citovaného ustanovení je zřejmé, že se nejedná o blanketní normu. Aby mohla Unie na základě Lisabonské smlouvy čl. 352 odst. 1 SFEU využít, musí být ve vztahu k navrhovanému legislativnímu aktu kumulativně splněny následující podmínky: (i) nezbytnost k dosažení některého z cílů EU (viz čl. 3 SEU); (ii) přijetí aktu musí být v rámci politik vymezených primárním právem EU [srov. část III SFEU (Vnitřní politiky a činnosti Unie)]; (iii) jednomyslné schválení v Radě; a (iv) souhlas Evropského parlamentu.

Z uvedeného vyplývá, že aby byla možná činnost Evropské unie na právním základě čl. 352 SFEU, musí být současně splněny dvě podmínky materiální povahy – (i) a (ii), jakož i dvě podmínky procesní povahy – (iii) a (iv). K používání doložky flexibility se rovněž vztahují dvě prohlášení připojená k Závěrečnému aktu mezivládní konference připravující Lisabonskou smlouvu, která kladou meze extenzivnímu výkladu a nepřiměřenému užití této doložky. Prohlášení č. 41 uvádí, že činnost založená na čl. 352 SFEU nemůže sledovat pouze nejobecnější cíle stanovené v čl. 3 odst. 1 SEU (podpora míru, hodnot Unie a blahobytu jejích obyvatel), ale musí být odůvodněna sledováním některého z dalších cílů zakotvených v následujících odstavcích tohoto článku (zaručení volného pohybu osob, poskytnutí prostoru svobody, bezpečnosti a práva občanům Unie, vytváření vnitřního trhu, udržitelný rozvoj planety, solidarita, ochrana lidských práv atd.). Prohlášení č. 42 pak brání použití doložky flexibility jako základu „[p]ro rozšíření rozsahu pravomocí Unie nad obecný rámec vymezený ustanoveními Smluv jako celku, a zejména ustanoveními, která vymezují úkoly a činnosti Unie. Článek 352 nemůže být v žádném případě použit jako základ pro přijetí ustanovení, jejichž účinek by v podstatě znamenal změnu Smluv, aniž by se použil postup, který pro tento účel Smlouvy stanoví.“ Další meze rozšíření působnosti doložky flexibility představují zásada subsidiarity, která působí jako abstraktní mez rozšiřování unijních pravomocí a její dodržování je kontrolováno vnitrostátními parlamenty (čl. 352 odst. 2 SFEU), a dále vyloučení aplikace doložky flexibility v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a vyloučení harmonizace právních předpisů členských států na základě doložky flexibility v případech, kdy Smlouvy tuto harmonizaci vylučují. Tím je předem vyloučeno použití doložky flexibility k harmonizaci právních předpisů v oblastech, ve kterých má Unie pouze podpůrné, koordinační nebo doplňkové pravomoci.

Z hlediska namítaného přenesení pravomocí mimo rozsah čl. 10a Ústavy ČR zde vláda ČR nespatřuje ústavněprávní problém, neboť je názoru, že podmínkou uplatnění čl. 10a Ústavy ČR na přenos některých pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci není detailní vymezení všech těchto pravomocí. Dle názoru vlády ČR je v případě Lisabonské smlouvy dostatečným způsobem vymezeno, jakých činností a v rámci jakých politik Evropské unie se přenos pravomocí týká, a případné využití čl. 352 SFEU nemůže mít na takové vymezení žádný podstatný vliv.

Konečně je třeba poznamenat, že v rámci legislativní praxe Evropské komise a Rady Evropské unie je vždy důkladně posuzován náležitý právní základ legislativního aktu v oblasti některé ze stávajících politik EU, případně spolu s právním základem čl. 352 SFEU [čl. 308 stávající Smlouvy o ES]. Volba právního základu byla v mnoha případech předmětem soudního přezkumu ze strany Evropského soudního dvora, který ve své ustálené judikatuře stanovil jednoznačná omezující kritéria pro volbu tzv. doložky flexibility jako právního základu: „V tomto ohledu je použití článku 308 SES jako právního základu aktu oprávněné pouze tehdy, když žádné jiné ustanovení Smlouvy neposkytuje orgánům Společenství nezbytnou pravomoc pro přijetí tohoto aktu.“ Zavedené postupy pro stanovování a uvádění relevantních právních základů pro navrhované akty tak zcela odpovídají koncepci a omezením popsaným shora v bodě 15.

S ohledem na shora uvedené zastává vláda ČR názor, že zakotvení tzv. doložky flexibility v čl. 352 SFEU je v souladu s čl. 10a Ústavy ČR, který umožňuje přenos některých pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci.

K bodu 3. návrhu Senátu (zjednodušený postup pro přijímání změn dle čl. 48 SEU)

Pokud jde o zjednodušený postup pro přijímání změn Smluv, spatřuje vláda zásadní rozdíl v čl. 48 odst. 6 a čl. 48 odst. 7 SEU. Podle čl. 48 odst. 6 SEU totiž změna všech nebo části ustanovení části třetí SFEU, která se týkají vnitřních politik a činností Unie, podléhá kromě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady schválení všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Vláda je toho názoru, že z hlediska ústavního systému ČR by taková změna, pokud by na jejím základě docházelo k přenosu dalších pravomocí orgánů ČR na Evropskou unii, podléhala schválení Parlamentem dle čl. 10a Ústavy ČR. Vláda je proto přesvědčena o souladu čl. 48 odst. 6 SEU s ústavním pořádkem ČR.

Při postupu dle čl. 48 odst. 7 SEU (tzv. přechodová klauzule) může dojít v rámci pravomocí již přenesených na úroveň Unie ke změně hlasovací procedury (z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu) či změně legislativního postupu (od zvláštního k řádnému legislativnímu postupu). Příslušné rozhodnutí přijímá Evropská rada jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Předtím, než takové rozhodnutí může být přijato, musí být návrh oznámen vnitrostátním parlamentům. Vysloví-li některý vnitrostátní parlament ve lhůtě do šesti měsíců od tohoto oznámení svůj nesouhlas, rozhodnutí se nepřijme.

Jakkoli podléhá tento postup na úrovni EU souhlasu ze strany Evropského parlamentu, tak současně zůstává v platnosti kontrola na úrovni členských států ze strany vnitrostátních parlamentů. Vláda ČR se tudíž nedomnívá, že „souběžně s implicitním oslabením vnitrostátního parlamentního mandátu (...) přebírá odpovědnost za parlamentní dimenzi rozhodování Evropský parlament.“ V postupu dle čl. 48 odst. 7 SEU je úloha i odpovědnost vnitrostátních parlamentů velice významná, neboť jeden každý z nich může svým nesouhlasem zabránit přijetí rozhodnutí Evropské rady (náleží jim tedy právo veta). Tuto skutečnost považuje vláda ČR za podstatnou.

Pokud jde o vztah tzv. přechodové klauzule ve smyslu čl. 48 odst. 7 SEU k čl. 10a Ústavy ČR, bylo by možné z formálního hlediska argumentovat, že při její aplikaci dochází k nepřímé změně Smluv bez toho, že by taková změna byla předmětem ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy, jako je tomu standardně u mezinárodních smluv. Vláda ČR je však toho názoru, že ve vztahu k tzv. přechodové klauzuli lze považovat za naplnění čl. 10a Ústavy ČR v rámci přenosu pravomocí na Evropskou unii v důsledku ratifikace Lisabonské smlouvy vyslovení souhlasu s postupem dle čl. 48 odst. 7 SEU, jež pro futuro umožňuje Evropské radě se souhlasem Evropského parlamentu a za stanovených podmínek rozhodnout pro jednotlivé případy nebo oblasti o změně procedury hlasování v Radě nebo změně legislativního postupu. Česká republika tak aktem ratifikace dává z pozice svrchovaného členského státu souhlas k budoucím modifikacím výkonu přenesených pravomocí v přesně stanovených mezích čl. 48 odst. 7 SEU.

Dle přesvědčení vlády je tedy v otázce ústavní konformity přechodové klauzule podle čl. 48 odst. 7 SEU zcela zásadní hledisko materiální, a sice jakým způsobem je uvedená pravomoc přenesená na Evropskou unii v oblasti zjednodušeného postupu pro přijímání změn limitována. Jak již bylo shora uvedeno, pro každou takto přijímanou změnu se musí vyslovit všichni členové Evropské rady (tj. představitelé všech členských států na úrovni hlav států nebo předsedů vlád) a žádná taková změna nemůže být přijata proti vůli kteréhokoliv z vnitrostátních parlamentů, neboť každý vnitrostátní parlament bude mít právo návrh změny vetovat ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy je mu iniciativa oznámena. Z uvedeného vyplývá, že aplikací přechodové klauzule nedochází k narušení principu svrchovanosti států při přijímání mezinárodněprávních závazků. Princip svrchovanosti členského státu se odráží v požadavku jednomyslnosti rozhodování Evropské rady a právu každého vnitrostátního parlamentu návrh odmítnout.

Tyto záruky dle názoru vlády ČR dostatečně odůvodňují závěr, že Lisabonská smlouva není v otázce přechodové klauzule dle čl. 48 odst. 7 SEU v rozporu s čl. 10a Ústavy ČR, ani se základní charakteristikou České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Vláda ČR považuje rovněž za nezbytné vyjádřit se k čl. 83 SFEU, zakotvujícímu možnost stanovení minimálních pravidel týkajících se vymezení trestných činů a sankcí v oblastech mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem. Čl. 83 odst. 1 třetí alinea SFEU totiž umožňuje Radě přijmout na základě vývoje trestné činnosti jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu rozhodnutí určující další oblasti trestné činnosti, které splňují kritéria uvedená v čl. 83 odst. 1 SFEU, nad rámec oblastí explicitně stanovených tímto ustanovením. Dle názoru vlády postup podle čl. 83 odst. 1 třetí alinea SFEU nepředstavuje zjednodušený postup změny smlouvy, obdobný mechanismu podle čl. 48 odst. 7 SEU. Vláda zastává názor, že Lisabonskou smlouvou dochází k přenesení pravomoci na orgány Unie, aby v rámci stanovené procedury (jednomyslně přijaté rozhodnutí Rady po obdržení souhlasu Evropského parlamentu) vymezily na základě vývoje trestné činnosti oblasti mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem, přičemž některé takové oblasti stanoví již přímo SFEU. Je třeba zdůraznit, že uvedené ustanovení nemá bezprostřední vztah k přechodové klauzuli zakotvené v čl. 48 odst. 7 SEU.

Navrhovatel ve svém vyjádření upozorňuje na skutečnost, že „sektorová Rada rozhoduje o zařazení dalších oblastí trestné činnosti do sféry unijní regulace“, přičemž „prostor pro vyjádření nesouhlasu zcela chybí“. Vláda vychází z toho, že i v rozsahu působnosti čl. 83 odst. 1 SFEU mohou vnitrostátní parlamenty naplňovat svou předběžnou kontrolní úlohu dle příslušných ustanovení Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Dále je třeba poznamenat, že Rada v tomto případě rozhoduje jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Nejedná se však o otázku ústavnosti předmětného ustanovení Lisabonské smlouvy, nýbrž jde o otázku nastavení vnitrostátních kontrolních mechanismů mezi mocí zákonodárnou a výkonnou.

Konečně je zapotřebí připomenout, že účelem předmětného ustanovení čl. 83 odst. 2 pododst. 3 SFEU není arbitrární rozšiřování pravomocí Unie, ale možnost efektivně reagovat na závažné bezpečnostní hrozby „na základě vývoje trestné činnosti“, což považuje vláda ČR za zcela legitimní.

Závěrem této části považuje vláda ČR za nutné vyjádřit se k otázce vznesené navrhovatelem, zda „nedochází k faktickému vyprázdnění čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR“. Vláda ČR je přesvědčena, že nikoliv, neboť podstatou integračního zmocnění obsaženého v čl. 10a Ústavy ČR je princip sebeomezení orgánů České republiky. Při přenesení pravomocí na mezinárodní organizaci nebo instituci je nevyhnutelným důsledkem skutečnost, že orgán, jehož pravomoci byly přeneseny, je v tomto rozsahu pozbývá. Nadále však vykonává všechny ostatní pravomoci, které mu v souladu s ústavně vymezenou dělbou moci náleží. K faktickému vyprázdnění čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR by tak mohlo dojít pouze za situace, kdy by Parlament ČR přenesl veškeré své zákonodárné pravomoci (a ne pouze některé) na mezinárodní organizaci nebo instituci, a nebyl tak nadále oprávněn a schopen zastávat úlohu moci zákonodárné. K tomu však na základě Lisabonské smlouvy nedochází, neboť Parlament ČR má nadále pravomoc přijímat vnitrostátní legislativu s výjimkou oblastí, jež budou náležet do sféry výlučné pravomoci Unie. Je tedy nadále naplňován ústavní požadavek zakotvený v čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR, že „zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.“ S uvedeným není žádným způsobem v rozporu skutečnost, že zákonodárná moc v Evropské unii náleží Evropskému parlamentu a Radě EU. Lisabonskou smlouvou dochází k přesunu pravomocí na orgány, které mají svou pravidelně kontrolovanou legitimitu, vycházející ؀ࠈࠊ࡬࡮ࡰ࢖࢘ूਘਚતદલଘମ୒୚୰୲୾ఐఒఔదనపూ൚൞ർආඈඊප��듂龪钘颐薌睾遰遬扰遰遰邘官ᔌ๨搜ᘀ๨搜̓jᘀ ᅊ唀Ĉᘆ⩨䍡ᔌըᘀᘍ尀脈䩡ᔌ๨搜ᘀ慨㔕ᔌ륨㸚ᘀ慨㔕ᘆ荨⍪ᘆᘆᕨ礯ᔌ๨搜ᘀ깨ꔥᘕ幨┍㔀脈䩏䩑䩞ᘒ幨┍伀Ɋ儀Ɋ帀Ɋᔛ幨┍ᘀ幨┍㔀脈䩏䩑䩞ᔖ幨┍ᘀ幨┍㔀脈࡜憁᱊ᔛ쵨뱑ᘀ幨┍㔀脈䩏䩑䩞ᔏ幨┍ᘀ幨┍㔀脈ᘆѨ豆ᘆ幨┍ᘊѨ豆䌀ᩊᔌѨ豆ᘀѨ豆ᔌ幨┍ᘀ幨┍∀؀ࠊࠤࡆ࡬࡮ࡰ࢖࢘ਚઢતદེཾ၄၆ó×휀Ë쬀¼관¼밀¼ꔀ鴀退Ѐ摧ᒴO܀␃愃̤摧ᕡ5܀␃愃̤摧⊄܀␃愃̤摧൞%฀␃ᄃ㦄ሀ桤ā怀㦄愀̤摧൞%฀␃ᄁ㦄ሀ桤ā怀㦄愀Ĥ摧൞%଀␃༃帀愀̤摧൞%ఀ萏፜萑˄葞፜葠˄摧⣴)฀萏፜萑˄ꐔx葞፜葠˄摧⣴)଀␃༂帀愀Ȥ摧䘄က؀�┆╒﻾þẮප෈්ේ฼໬༨༪༶ཊཎེོུྊ࿦࿨࿺ဈဖ၂၄၆၈၌၎ၐႈႊᄄᄆመሚሬሮዔዞ�쯒�뷠붶ꮲꂧꞜ辕芉煸業敭業業幭ᘍ둨伔尀脈䩡ᘆ乨츇ᘆ୨ꄰᘆ둨伔ᘍ橨歲㸀Ī䩡ᔓ୨ꄰᘀ୨ꄰ㔀脈䩡ᘍ୨ꄰ㔀脈䩡ᘊ慨㔕愀᱊ᘊ둨伔愀᱊ᔌᘀ둨伔ᘆ葨Ģᔌ๨搜ᘀ깨ꔥᘆ๨搜ᘍ尀脈䩡ᘆᘍ๨搜尀脈䩡ᘍ葨Ģ尀脈䩡ᘍﵨ䨸尀脈䩡ᘍ써䴣尀脈䩡ᘍꁨꑒ尀脈䩡ᘍ恨�尀脈䩡ᔓ๨搜ᘀ๨搜尀脈䩡ᔌ๨搜ᘀ๨搜ᘍ䍨⵫尀脈䩡ᘍᕨ❜尀脈䩡␀၆၈၎ၐᑺᑼᡴᡶᬂᬄ ⌨〉⌬⌴⌶⥜⥞⬺⬼úíååå�åå切ò픀½딀½딀܀␃愃̤摧ᒐ¿̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧ᒐ¿܀␃愃̤摧嗤Ã܀␃愃̤摧䑽ï܀␃愃̤摧ᒴOЀ摧Ɒn܀␃愁Ĥ摧》¡Ѐ摧ᒴO᐀ዞዮገጺ።᎘᎚Ꮦᐎᑸᑼᒈᒜᔘᔚᔬᕢᗂᗄᗆᚆᚠᚬᚴᛆᛈᛌᛪ᜺᝺᝼ឈថអឤឨំៈ៊៌ᡰᡲᡴᡶ᢮ᣒᣔᣨᤨᤪᥚ�퟼탞짗짂즾몾즾즶뺲뚲뚺꺲즲鶡閙详ᔌ幨ᨭᘀ幨ᨭᔓ둨伔ᘀᅨ땵尀脈䩡ᘆᅨ땵ᘆ�䐞ᘆ顨̙jᔀ㙨쩍ᘀ顨 ᅊ唀Ĉᘆ楨἞ᘆ幨祢ᘆ嵨ⱻᘆꁨꑒᘆﵨ䨸ᔌ㙨쩍ᘀ㙨쩍ᔌ㙨쩍ᘀ顨ᔌ㙨쩍ᘀᅨ땵ᔌ㙨쩍ᘀ둨伔ᘆ杨䍿ᘆ幨ᨭᘆ륨㸚ᘆ୨ꄰᘍᅨ땵尀脈䩡ᘍ둨伔尀脈䩡ᘆ둨伔㈀ᥚᥪᥬ᥮ᦼᦾᧀ᧒᧼ᨂᩬᩮ᪌᪒᫠᫢ᬀᬄᯬᰈᰜᰞ᱆᱈᲌ᵄᵎᵐᵖᵘᵚᵞᵰᵲᵴᵶᶂᶮᶰᶲ᷺ᷦ᷼ḼṊẔẢẪỂỈỌỐỦỶỸỺ離ퟞퟐ퟉퟉ퟂퟂ믂뮴ퟂꚭ龭颭즭ꚭ颭频频ꚭꚭᘍ�혗尀脈䩡ᘍ絨尀脈䩡ᘍ牫尀脈䩡ᘍᅨ땵尀脈䩡ᘍ慨㔕尀脈䩡ᘍꁨꑒ尀脈䩡ᘍㅨ鵪尀脈䩡ᘍ콨ꨘ尀脈䩡ᘍ୨ꄰ尀脈䩡ᘍ륨㸚尀脈䩡ᘍ깨ꔥ尀脈䩡ᘆ앨�ᘆ⩨䍡ᘆ둨伔ᔌ둨伔ᘀᅨ땵ᘆᅨ땵ᘆ偨㥶ᔌ둨伔ᘀ둨伔㜀Ỻ὎ᾌ ‘•․…‪‸›‼⁘⃞⃠℈ℊ℔ℨKℬ⅚Ⅴⅰ↎←↦↰↲⇮⇰⇾∐∰∴∺≀≌≎⊚⊲⊾⋂⋄⋨⌦⌨〉⌬⌲⌴⌶훝쯒쯒쯒쯒쯇쯃쟃쟋쮹쮵뇇쯒쯇틇쯇쯇쯇쯇꫇쏋쟋꛼馠讏ᘆ썕ᔓ୨ꄰᘀ둨伔㔀脈䩡ᘍ୨ꄰ㔀脈䩡ᘊ둨伔愀᱊ᘆ坨ᘍ앨�尀脈䩡ᘆ乨츇ᘆŨ뜷̓jᘀ畨略 ᅊ唀Ĉᘆ୨ꄰᘆ앨�ᔌ땨獅ᘀ앨�ᘆ絨ᘍ깨ꔥ尀脈䩡ᔓ絨ᘀ絨尀脈䩡ᘍ絨尀脈䩡ᘍ慨㔕尀脈䩡ᔌ慨㔕ᘀ慨㔕ᘆ慨㔕㘀⌶␞␮⒠⒦├┴┺╄▄▆▮⚺⛪✊✜✢❌➆➐⟀⟢⟬⡖⥞⥠⥪⦖⨾⩌⪎⪢⫀⬸⬺⬼⯠⯮⯲ⰀⰺⲒⳎⳚⳜⳠⴈⴎⴰⵠⵤ⸠⹨⹶⽂⽄⽈⽨ﳸﳢﳭﳭﳭﳞﳚﳞﳞﳖﳖ쯼쯄쯄쮽쒶뷋껋쮪ꊦꊚ隦¦ᘆ뱛ᔏ敨ﱡᘀ敨ﱡ㸀Īᘆ敨ﱡᘆ䵨特ᘆ陨㡻ᔏ䵨特ᘀ썕㔀脈ᘍ썕尀脈䩡ᔌꍨ酓ᘀ썕ᔌ땨獅ᘀ썕ᘆ썕ᔌ遨뼔ᘀ遨뼔ᘆ㕨ᘆ�楸ᘆѨ舍ᘆ襨ꙣᔌ杨䍿ᘀ杨䍿ᔌ썕ᘀ遨뼔ᘆ偨ḳᘆ杨䍿ᘆ遨뼔㤀⽨⾪⿆⿊⿞⿬⿮⿾ 〖〘ㄮ㊒㊔㊖㌈㌜㌦㌸㍆㍦㍸㎀㎔㏀㏌㏎㏒㐘㐨㐪㑌㑎㑚㑞㑠㑢㑾㒪㒬㒮㘈㘔㙈㙊㝎㝒㟴㠌㠔㢲��폗폏폏폋쿋쟓쏋쏋쏋�뿋뿟뾸닣ꞮꞠ鲮醕閊ᔌꁰᘀͨ錒ᘆͨ錒ᔌꁰᘀ鹨፾ᘆ橨歲ᔌ虨录ᘀꁰᔌ虨录ᘀ鹨፾ᘆ鹨፾ᘊ둨伔愀᱊ᘍᕨ❜尀脈䩡ᘆ२ᘆ剨ꙷᘆ띨�ᘆﭨ蹻ᘆ浨﹕ᘆ㩨䤭ᘆﭨᘆ敨ﱡᘆ魨晹ᔌ陨㡻ᘀ썕ᔌ陨㡻ᘀ陨㡻ᘆ陨㡻ᘆ䵨特ᔌꍨ酓ᘀ䵨特㈀⬼㒬㒮㝐㝒㫔㫖㼤㼦䃸䃺䓢䓤䤪䤬串临唎唐çÊ숀Ê먀Ê먀Ê숀Ê숀Ê숀Ê숀Ê눀܀␃愃̤摧垖E܀␃愃̤摧༝é܀␃愃̤摧牪k̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧牪kЀ摧ᒴÒ̤☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧嗤Ãሀ㢲㧄㧈㧊㪔㫘㫢㫪㬐㬤㬦㬨㬾㭀㭐㭒㭤㭦㭲㮆㮈㮺㱂㱈㱖㱞㱤㲆㳦㴠㴼㶪㶾㷜㷮㹀㹂㹐㹒㹺㼤㼦㽖㾎㾔㾢㾮㾰㾴㾶㿄ퟞ쿓쿗쿗��쟓폞뿞룞뢱꫞꫞ꛞ鿞龛鎗�쾏폯펋펇肇ᔌ鵨ꌲᘀᵨᘆ鵨ꌲᘆ⵨蠥ᘆ⡨焲ᘆ띨捌ᘆꍨ䥑ᘆ硨␚ᔌ졺ᘀᵨᘆ剨ꙷᔌ虨录ᘀᵨᔌ歨罀ᘀ剨ꙷᔌ歨罀ᘀᵨᔏ彨쁝ᘀᵨ㘀脈ᘆ䝨ܓᘆࡨ鈢ᘆᵨᘆ띨�ᔌᩨ蝖ᘀᵨᘆᵨ̙jᔀꁰᘀ鹨፾ ᅊ唀Ĉᔌꁰᘀ鹨፾ᔒꁰᘀ鹨፾㘀脈࡝㊁㿄㿆㿚㿠㿲㿴䂾䃆䃶䃸䃺䌬䓎䓠䓢䓤䙬䞐䟀䢤䣆䤨䤬䷚䷲上丮临买傦僒儈儊匊匌匰匲厚厲叄叆吆和哂哤唎離罹�탗�뻅뫗뫗��늶ꯛ鶤ꮤ邤覤芤ꮤ箤芤tᔌࡨ鈢ᘀ橨歲ᔌࡨ鈢ᘀ❨鬍ᔌࡨ鈢ᘀ詨魋ᔌࡨ鈢ᘀ腨᥆̙jᔀࡨ鈢ᘀ虨录 ᅊ唀Ĉᔌࡨ鈢ᘀ蹨Ａᔌࡨ鈢ᘀ鹨፾ᔌࡨ鈢ᘀ歨簥ᘆ詨魋ᘆ왨嵥ᘆꝨ�ᔌꘐᘀ鹨፾ᘆ⡨焲ᔌꍨ䥑ᘀ橨歲ᔌꍨ䥑ᘀ鹨፾ᘆ鹨፾ᘆ橨歲ᔌꁰᘀ橨歲ᘆꁰᔌꁰᘀ㕨ᘆ㕨ᘆᵨᔌꁰᘀ鹨፾ⴀ唎唐唒唢唴唸噤噦埄埆埮埼妰媄媈嫪嫬局屸巚巜庨庺庼异弆弐弒弦彀徎悲慂慈憄憆戆戬�쓈뒼겼ꚼ龘辔綇絳桯摯摯oᘆ獨䕁ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ൨쩪ᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㔀脈⨾ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㔀脈⨾ᔏ뉨�ᘀ뉨�㔀脈ᘉ뉨�㔀脈ᘆ⵨㔺ᔌ橨歲ᘀ器獃ᔌ橨歲ᘀ⵨㔺ᘊ⵨㔺愀᱊ᔏᕨ瀩ᘀ陨䕗㔀脈ᔏᕨ瀩ᘀꁰ㔀脈ᔏᕨ瀩ᘀ둨伔㔀脈ᘆ塨�ᘆ浨虀ᘆ詨魋ᔏ鍨뱂ᘀ陨䕗㘀脈ᔏ鍨뱂ᘀ鍨뱂㘀脈ᔌ鍨뱂ᘀ鍨뱂ᔒ虨录ᘀ陨䕗㘀脈࡝ᔌ虨录ᘀ陨䕗ᘆ器獃ᘆ⡨焲─唐媆媈巚巜异弄弆弐弒徎徐枬枮浈ç�Ç뼀§뼀¿鼀需缀缀̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧樍Ê܀␃愃̤摧樍Ê܀␃愁Ĥ摧ࢲṲ̈̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧㨭5܀␃愃̤摧㨭5̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧牪k܀␃愃̤摧䕘Ṳ̀̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧༝é฀戬戮戰扊拰拲搎摞撦斎斐曼朂朊朐木枨桺桼檒檸檺檼止殈殔殴毨毪浊涒涔涪涶淨澔瀘瀚瀜瀦瀶灰炠炢焈燔燖珜珞���ﳴ�탴싉슻꦳馡馑ꆑꆑ肌̖jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉ࡝ᘉ൨쩪崀脈ᔏ絨愬ᘀ뙨ﱤ崀脈ᔏ絨愬ᘀ絨愬崀脈ᔏ絨愬ᘀ൨쩪崀脈ᔒ絨愬ᘀ൨쩪㘀脈࡝ᔏ絨愬ᘀ൨쩪㘀脈ᔌ絨愬ᘀ絨愬ᔌ絨愬ᘀ൨쩪ᔌ絨愬ᘀ�땾ᔏ絨愬ᘀ�땾崀脈̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᘆ镨쬁ᘌὨ롻㘀脈࡝ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ൨쩪ᘆ鹨菉ᘆ全 浈浊癤癦篐篒缺缼賆賈鎰鎲铈铊铌镔镖駌駎ꈪꈬ뇒뇔똢똤봮÷�÷�÷�÷�÷�×�÷÷ßßßßß܀␃愃̤摧希¶̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧樍Ê܀␃愃̤摧樍Êᤀ珞珸瑊癠瞸矆矈矊砊禈禊糎糘糞糠糤絠繨繪翲翴耄耆肞肤胸脀脖膔膤膾舔艔艬艮艺芰荆荊菸葪规賄蹄迊郒郾醘釚釨釪釶釸釼鈂鈆鈈鈞틞컯샇룺듯냯곯듯﫯﫳꟯ꏯ꟯곯﫯냯鳯采采醼醼Çᔌ䭨ਉᘀ䭨ਉᘆᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ乨츇ᘉ൨쩪㸀Īᘆ२︞ᘆ汨὚ᘆ㙨쩍ᘆ쀈ᘆݨ䀩ᔌ䭨ਉᘀ䑨뤌ᔌ䭨ਉᘀ൨쩪ᘆ䭨ਉ̖jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉ࡝ᘉ൨쩪崀脈̖jᘀ൨쩪 ᅊ㘀脈ࡕᘆ൨쩪ᘌ൨쩪㘀脈⨾ᘉ൨쩪㘀脈㤀鈞鋢鋮鋸錊錔錰録鎰鎲铈铊铌铠铺镔镖镘镶闘阐陀陊陔陚隤集預饎饐馲駊駌駎駴駼骈骾鬊魂鮔鱆鱜鱶鲲鸰ꄢꄤꅂꅌꆐꆒꈨꏠ꒜꒞ﳰﳰﳠ쳖ﳖ쓈쓈새샼샼샼샄ﲼﳈﲸꚰꚰꚰꚰꆰꆜꆗꆜ鏼ᔌὨꘘᘀὨꘘᘆ⡨뼬ᘉ㱨洷尀脈ᘉ扨尀脈ᘉ൨쩪尀脈ᘒ൨쩪㘀脈⨾封脈࡝ᘏ൨쩪㘀脈࡜嶁脈ᘆ㙨쩍ᘆ⁻ᘆཨ吭ᘆ㱨洷ᘆ襨牸ᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㔀脈⨾ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㔀脈⨾ᘆ�᝝ᔏᕨ瀩ᘀ౨뙞㔀脈ᘆ౨뙞ᘆ葨齓ᘆ幨䵪ᘆ팫ᘆ൨쩪㜀꒞ꔊꔌꔎꗜ꘾ꙈꙪꙬ꙾ꚀꜜꜢꜤꜮꝊꝌꝴꝶꝸꝺ꞊ꞦꞪꥴꥶꧾꨂꨄ곈뇎뇔눀뉀댶댼덊데똠똢똤뚚뚮뚸뚺띈띦렺롎뢚뢤멒몜몞믦믨�퓘쟌닃껃꫃뿃믃믃ꇃꆘᘊ൨쩪愀ቊᘐꁨꑒ㘀脈࡝憁ቊᘐ൨쩪㘀脈࡝憁ቊᘆㅨ�ᘆ륨줼ᘆㅨⱾᘉ⡨뼬㸀Īᘆը㑸ᘆ⁻ᘆ൨쩪ᘉ䅨㘀脈ᔏ歨琻ᘀ歨琻㘀脈ᘆ歨琻ᔌ⡨뼬ᘀ⡨뼬ᘆࡨ鈢ᘆ齨䡥ᘆ㕨桢̓jᘀὨꘘ ᅊ唀Ĉᘆ⡨뼬ᔌꩨ脜ᘀὨꘘ㜀믨믪믮볈볎봖봘봚봢봤봨봮봰뷶뷾빀빎빞빠뼜뼠뼴뽎뿀뿂쀂샌샦샪샰샲샾섀셚셢숶싀싂��폗쿩뿇럇럇ꎭ麭銙薍祽馒潴桴tᘌ൨쩪㸀Ī࡜ᘉ㙨쩍尀脈ᘉ൨쩪尀脈ᘆꥨ鍚ᔏꥨ鍚ᘀꥨ鍚㸀Īᔏꥨ鍚ᘀ睨둍㸀Īᘉ睨둍㸀Īᔌꥨ鍚ᘀ睨둍ᘉ睨둍尀脈ᘉ൨쩪㸀Īᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㔀脈⨾ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㔀脈⨾ᔏ⁻ᘀ⭨멳㔀脈ᔏ⁻ᘀ㙨쩍㔀脈ᔏ⁻ᘀ൨쩪㔀脈ᘆ⭨멳ᘆݨ䀩ᔌ孨餠ᘀ絨愬ᔌ孨餠ᘀ൨쩪ᘆը㑸ᘆ൨쩪ᘊ൨쩪愀ቊ̗jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉ䩡─봮봰뼜뼞뼠뿀뿂씢씤짜짞컢커후훆��㉠÷�÷÷ßßßßß휀ßßßßß܀␃愃̤摧篲 ̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧樍Ê܀␃愃̤摧樍Êᤀ싂싄싆싺쐺쑒쒔쒞씘씞씢씤아앨엚엺욾웪웮웲위윈윊윌윖읊죲짖짘짞쪰쫈쫚쭔쭖쭘쭚쭠쭢쭪쭰쭼쮎쮚쳆촄촊촒춌컈짯링ꦱꇯꆙꆙꆙ釯賯苯ïᔒꥨ鍚ᘀ൨쩪㸀Ī࡜ᘉ㙨쩍尀脈ᘏ൨쩪㘀脈࡜嶁脈ᔏ䑨ꄷᘀ൨쩪尀脈ᔏ䑨ꄷᘀ䑨ꄷ尀脈ᔏ虨݊ᘀ൨쩪尀脈ᔏꥨ鍚ᘀ൨쩪尀脈ᔏꥨ鍚ᘀ虨݊尀脈ᔏ虨݊ᘀ虨݊尀脈ᔏ虨݊ᘀॽ尀脈ᘆ襨怆ᘆ⁻ᔏꥨ鍚ᘀ൨쩪㸀Īᘆ൨쩪ᘉ湨퀧尀脈ᘉ睨둍尀脈ᘉ൨쩪尀脈̖jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉ࡜ㆁ컈컜컞커켆콲콴쾜쾞쾬퀆톔톞톢톺퇄퇎튶트펤편폦훂훆훸휂힮ퟚퟦ����������������퓨퓜퓍쏍퓍뿨뿠믨뿨럨돨퓨ꎫ麫邗邉邗薗ᘆ끨ﱟᔌॽᘀ㙨쩍ᔌॽᘀ൨쩪ᔌॽᘀ湨ꘀᘉ쩨䱲㔀脈ᔏᕨ瀩ᘀ㙨쩍㔀脈ᔏᕨ瀩ᘀ൨쩪㔀脈ᘆᘆ⡨蕪ᘆ쑢ᘆ牨訹ᔒॽᘀ⁻㘀脈࡝ᔌॽᘀ⁻ᘆ⁻ᘆ全퀫ᘆ퉨镴ᘆ㡨㨂ᘆ멨慣ᘆ൨쩪ᘆᕨٱᘉ൨쩪尀脈ᘉ⁻尀脈ᘉݨ９尀脈㐀헜헣헎헜뿇꾷꾨髣鏫鎉鎉纂驷髎驳~ᘆ䑨�ᔌॽᘀᕨٱᘆᕨٱᔌᕨٱᘀᕨٱᔒॽᘀ혭㘀脈࡝ᔌॽᘀ혭ᔌॽᘀ൨쩪ᔌॽᘀ㙨쩍ᔌ쩨䱲ᘀ蕨㈯ᔏॽᘀ蕨㈯㸀Īᔏॽᘀ㝨蝛㸀Īᔏॽᘀ홨䀪㸀Īᔌ끨ﱟᘀ㝨蝛ᔌॽᘀ홨䀪ᔌॽᘀ㝨蝛ᔌॽᘀ剨℀ᘆ끨ﱟᘆࡨ鈢ᔌॽᘀ蕨㈯ᔌॽᘀ湨ꘀᔌॽᘀ끨ﱟⴀﭲﭶﮂﮄﮢ﯄ﯪﲀﲞﳰﴚ﴾ﵒ﷪㈀㉞㉢㉴㊀㌒㌔㌖ﳱ웊웠욿욿욻뾴뾪ꏆ鿆鯎駎鿎覑뮑Æᔏᕨ瀩ᘀ䉨밍㔀脈ᔏᕨ瀩ᘀ൨쩪㔀脈唃Ĉᘆ杨䍿ᘆ앨鵁ᔌ㝸ᘀ൨쩪ᔒ㝸ᘀ൨쩪㘀脈࡝ᘌ㝸㘀脈࡝ᘆ䉨밍ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ൨쩪ᘆ╨ᄕᘆ浨虀ᔌॽᘀ혭ᔌॽᘀ啨塅ᘆ啨塅̙jᔀॽᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᔌॽᘀ൨쩪ᘆᕨٱᘆ䑨�㌀ze všeobecných voleb na území členských států.

Vláda ČR proto neshledává rozpor mezi Lisabonskou smlouvou a čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR.

K bodu 4. návrhu Senátu (sjednávání mezinárodních smluv jménem Unie)

V otázce sjednávání mezinárodních smluv považuje vláda ČR za nutné uvést následující:

V prvních fázích vývoje Evropského hospodářského společenství se vycházelo z předpokladu, že v souladu s teorií omezených pravomocí přísluší Společenstvím pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy pouze tehdy, jsou-li k tomu výslovně zmocněna v zakládacích Smlouvách. S postupem času však vyšlo najevo, že normativní text zakládacích Smluv neodpovídá skutečným potřebám Společenství a jeho členských států. Bylo proto zapotřebí hledat cestu, jak zefektivnit činnost Společenství v relaci ke třetím státům a jak dosáhnout většího souladu mezi pravomocemi, jimiž disponuje Společenství dovnitř, a těmi, jimiž disponuje ve vnějších vztazích se třetími státy. Překročit rámec pravidla výslovného zmocnění v zakládacích smlouvách umožnil na počátku sedmdesátých let 20. století rozsudek Evropského soudního dvora v právní věci AETR. V tomto rozsudku Evropský soudní dvůr dovodil, že existuje-li vnitřní pravomoc Společenství upravovat příslušnou právní oblast, vyplývá z ní v zájmu prosazení cílů daných zakládacími Smlouvami pravomoc jednat jménem Společenství ve věcech spadajících do této sféry rovněž ve vztahu ke třetím zemím (teorie paralelismu vnitřních a vnějších pravomocí, implied powers). Zmocnění EU k uzavření mezinárodní smlouvy tak za současného právního stavu může být založeno jak zakládacími Smlouvami, tak nižšími právními akty komunitárního práva, jež byly vydány k dosažení cílů EU (vymezených v současném čl. 2 SES).

Vláda ČR proto neshledává, že by čl. 216 a násl. SFEU rozšiřoval stávající okruh právních titulů, na jejichž základě bude EU po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost oprávněna uzavírat mezinárodní smlouvy, a konstatuje, že dotčené ustanovení SFEU ve skutečnosti pouze kodifikuje to, co bylo jako výsledek dlouhodobého vývoje již dříve rozvinuto a ustáleno v judikatuře Evropského soudního dvora. Jako každá kodifikace má i tato přispět k vyšší právní jistotě adresátů právních norem (tj. nejen orgánů EU, ale i členských států).

V následujícím kroku shrnuje navrhovatel, že mezinárodní smlouvy uzavřené EU jsou uzavírány rozhodnutím kvalifikovanou většinou, a z tohoto závěru vyvozuje, že tak může být překonán nesouhlas ČR se sjednáním mezinárodní smlouvy. Podle názoru vlády je však tato problematika komplexnější.

Pokud jde o hlasovací proceduru v Radě, považuje vláda za nutné uvést, že čl. 216 a násl. SFEU dopadá pouze na sjednávání mezinárodních smluv za účelem naplňování cílů komunitarizovaných politik. Oblast tzv. druhého pilíře, tj. oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky, si zachovává i nadále svůj specifický status a mezinárodní smlouvy sjednávané EU v této sféře (čl. 37 SEU) budou i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost uzavírány jednomyslně (čl. 24 odst. 1 druhá alinea ve spojení s čl. 31 odst. 1 první alinea SEU). Ani v oblasti komunitarizovaných politik však není kvalifikovaná většina uplatňována paušálně bez zohlednění povahy předmětu sjednávané smlouvy. Čl. 218 odst. 8 alinea 2 SFEU vyjmenovává případy, kdy Rada EU rozhoduje naopak jednomyslně. V souladu s logikou výše citovaného rozsudku v právní věci AETR je tak Rada povinna činit, je-li pro přijetí vnitřního aktu (směrnice/nařízení/rozhodnutí) rovněž požadována jednomyslnost. Dále se použije jednomyslnost při uzavírání Dohod o stabilizaci a přidružení; smluv hospodářské, finanční a technické povahy ve smyslu čl. 212 odst. 3 první alinea SFEU uzavíraných se třetími státy, jimž byl přiznán kandidátský status; a v neposlední řadě při sjednávání protokolu o přistoupení EU k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy (1950). Také v oblasti společné obchodní politiky, kde dochází k určitému explicitnímu procedurálnímu a věcnému posunu, má rozhodovat Rada EU při sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv o určitých specifických otázkách jednomyslně (čl. 207 odst. 4 druhá a třetí alinea SFEU).

K otázce vymezení rozsahu prostoru, jenž Lisabonská smlouva ponechává členským státům k naplnění jejich ústavních požadavků v procesu sjednávání mezinárodních smluv se třetími státy vláda uvádí, že identifikace hranic tohoto prostoru nevyplývá z ustanovení čl. 216 a násl. SFEU, nýbrž z ustanovení hlavy první SFEU pojednávající o druzích a oblastech pravomocí EU (viz výše). Z těchto ustanovení je zřejmé, že v oblasti sjednávání tzv. vnějších smluv je v zásadě zachován stávající koncept. Tento koncept rozlišuje dvě kategorie mezinárodních smluv. První z nich tvoří smlouvy uzavírané ve výlučné pravomoci EU, jež nepodléhají a ani po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost nebudou podléhat vnitrostátním schvalovacím procedurám. To z toho důvodu, že pravomoc ČR uzavírat tento typ mezinárodních smluv již byla podle čl. 10a Ústavy ČR orgány ČR přenesena na orgány EU. Druhou kategorii tvoří tzv. smíšené smlouvy, které v současné době Evropské společenství uzavírá se třetím státem spolu se svými členskými státy (ES a jeho členské státy stojí vedle sebe a společně tvoří jednu smluvní stranu). Tento společný postup je nevyhnutelný, neboť Evropské společenství nemá ve zvolené právní oblasti dostatek pravomocí smlouvu sjednat ani následně provádět, a proto nezbytně potřebuje součinnost svých členských států. Členské státy mohou poskytnout Evropskému společenství požadovanou součinnost teprve tehdy, až učiní zadost svým ústavněprávním předpisům. Byla-li by taková smíšená mezinárodní smlouva na vnitrostátní úrovni v ČR vyhodnocena jako smlouva prezidentské kategorie ve smyslu čl. 49 Ústavy ČR (což ostatně bývá ten nejčastější případ), pak by ČR mohla souhlasit se sjednáním smlouvy až teprve poté, co tento záměr schválí vláda a obě komory Parlamentu ČR a následně smlouvu ratifikuje prezident republiky. Na popsaném postupu a materiálně právním základě nemůže změnit nic ani fakt, že EU bude napříště nadána vlastní právní subjektivitou.

S ohledem na shora uvedené argumenty je vláda ČR přesvědčena, že popsaný postup je a nadále bude slučitelný s ustanoveními čl. 49 a čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR.

K bodu 5. návrhu Senátu (Listina základních práv Evropské unie)

V bodě 5. návrhu na posouzení souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR vznáší navrhovatel celou řadu otázek týkajících se statusu a významu Listiny EU, jakož i jejího vztahu k národním katalogům základních lidských práv a svobod a k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané v rámci Rady Evropy (Řím, 4. listopadu 1950, dále jen „Evropská úmluva“).

Z pohledu vlády ČR je Listina EU po formální stránce samostatným dokumentem nekonsensuální povahy. V tuto chvíli má povahu právně nezávazného, svým charakterem ryze politického dokumentu obsahujícího katalog lidských práv a svobod. Díky legislativnímu odkazu obsaženému v novém čl. 6 odst. 1 SEU, který stanoví, že: „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv ze dne 7. prosince 2000, ve znění přijatém dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.“, bude Listina EU vstupem Lisabonské smlouvy v platnost fakticky inkorporována do smluvního acquis.

V rozsahu své působnosti (viz dále bod 51) bude při současném zachování svého svébytného právního charakteru v systému práva EU vyvíjet právní účinky na subjekty členských států bez potřeby recepce jejích norem vnitrostátním právním aktem.

Ze své unijní povahy (bez ohledu na čl. 10 Ústavy ČR) bude Listina EU požívat aplikační přednosti před normami vnitrostátního práva členských států, které by s ní byly v rozporu. V souladu s přístupem některých ústavních soudů v otázkách ochrany ústavnosti by ovšem k aplikační přednosti nemělo dojít ve vztahu k tzv. materiálnímu jádru ústav členských států, které si tuto kategorii vyhradily. Opakovaně na tuto skutečnost ve své judikatuře poukázal i Ústavní soud ČR. S touto doktrínou vztahující se k materiálnímu jádru Ústavy ČR, tj. podstatným náležitostem demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, se vláda plně ztotožňuje.

Výše uvedené vlastnosti Listiny EU se navíc uplatní výhradně v rozsahu působnosti, stanovené Lisabonskou smlouvou v čl. 6 alinea 2 a 3 SEU a horizontálními ustanoveními v hlavě VII samotné Listiny EU. Dle čl. 51 odst. 1 Listiny EU jsou její ustanovení v prvé řadě určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie; členským státům naopak výhradně jen potud, pokud uplatňují právo Unie.

Pokud jde o argument navrhovatele, že „Za situace, kdy Unie nedisponuje a ani nemůže disponovat specializovaným tělesem, tedy soudem řešícím „ústavní stížnosti“, který by ustanovení Listiny v konkrétních případech porušení občanských práv vykládal, není úloha Listiny zřejmá.“, uvádí vláda ČR následující:

Tím, že Listina EU bude inkorporována prostřednictvím odkazu do smluvního acquis, budou se moci některých jejích ustanovení, jež mají povahu subjektivních vymahatelných práv, přímo dovolávat jednotlivci. A to jak vůči orgánům EU, tak vůči orgánům členských států, pokud uplatňují právo Unie. Základním předpokladem však je, že ustanovení Listiny EU, o které jednotlivec bude chtít opřít svůj nárok, bude jasné a jednoznačné. Tento účinek se tedy nebude vztahovat na ta ustanovení Listiny EU, která mají povahu pouze obecných zásad. Ve vztahu k orgánům členského státu platí navíc již zmíněná omezující podmínka, že v souladu s výše zmíněným čl. 51 odst. 1 Listiny EU mohou být práva obsažená v Listině EU uplatňována pouze vůči vnitrostátním aktům aplikujícím nebo implementujícím právo EU. V tomto rozsahu se lze dovolat ustanovení Listiny EU jak před soudy členských států, tak před Evropským soudním dvorem.

Listina EU nezavádí institut unijní žaloby na ochranu základních práv Unie obsažených v Listině EU (tj. cum grano salis „unijní ústavní stížnost“). Ochranu základním právům tak budou i nadále poskytovat především vnitrostátní soudy. I po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost však bude zachována již stávající Smlouvou o ES zakotvená možnost jednotlivce za striktně stanovených podmínek iniciovat řízení o přezkumu právních aktů dle čl. 230 pododst. 4 SES (čl. 263 SFEU; žaloba na neplatnost) nebo řízení dle čl. 232 pododst. 3 SES (čl. 265 SFEU; žaloba na nečinnost) a zprostředkovaně v součinnosti s národním soudem pak řízení dle čl. 234 SES (čl. 267 SFEU; žádost o rozhodnutí o předběžné otázce). V rámci těchto řízení má Evropský soudní dvůr možnost interpretovat ustanovení Listiny EU a ve smyslu čl. 19 SEU v rámci mu svěřených pravomocí plnohodnotně zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Listiny EU.

Navrhovatel dále nastoluje otázku, zda Listina EU „[p]ředstavuje ochranu práv občanů nebo spíše interpretační nástroj, v jehož zorném úhlu jsou vykládány pravomoci orgánů či prohlubován výklad cílů, jež Unie sleduje […]“. Vláda se v tomto bodě nedomnívá, že se tyto funkce vzájemně vylučují, nebo že mezi nimi musí nutně existovat zřejmý hierarchický vztah. Moderní katalogy základních práv a svobod absorbují všechny tři základní roviny práv jednotlivce, tzv. status positivus, status negativus a právo participovat na výkonu veřejné moci. Listina EU je takovým moderním katalogem a má paralelně plnit obě uvedené funkce najednou: (i) chránit jednotlivce; a (ii) stanovit meze pro výkon pravomoci orgánů EU, potažmo orgánů členského státu při aplikaci práva EU.

Podobně jako Listina EU je koncipován i obsah katalogů základních práv a svobod mnoha členských států EU s vysoce vyvinutou ochranou ústavnosti. Ústavodárce ponechává na Ústavním soudu, aby s přihlédnutím ke společenskému vývoji a možnostem státu vymezil, kterých ustanovení vnitrostátního katalogu základních lidských práv se lze přímo dovolávat, a kterých nikoli. Jistá míra diskrece Ústavního soudu v této věci umožňuje zachovávat dynamiku ústavního života státu a relativně pružně reagovat na společenské změny.

V této souvislosti se specifické postavení Listiny EU jakožto pramene komunitárního práva odráží v tom, že členské státy (z pozice „pánů Smluv“) a priori nastavily limity pro uvážení Evropského soudního dvora, jakož i vnitrostátních soudů, za jakých okolností se lze před nimi dovolávat nenárokovatelných zásad ve smyslu Listiny EU. Čl. 52 odst. 5 Listiny EU stanoví, že soudy jsou povinny tyto zásady zohlednit pouze pro účely výkladu a kontroly zákonnosti unijních nebo vnitrostátních prováděcích a implementačních aktů. I zde je tedy zachována logika vlastní ústavním systémům rozlišujícím mezi subjektivními vymahatelnými právy a objektivními principy v katalozích základních lidských práv a svobod s tím, že zásady jsou adresovány normotvůrcům a mohou být proto použity pouze jako referenční rámec pro přezkum jejich činnosti.

S ohledem na výše uvedené argumenty nepovažuje vláda ČR rozlišování mezi právy a zásadami v Listině EU z hlediska ochrany české ústavnosti za problematické.

V dalším sledu se navrhovatel táže, zda interpretační činností Evropského soudního dvora ve vztahu k ustanovením Listiny EU bude „…posilována či naopak oslabována autorita vnitrostátních institucí, které vykládají národní katalogy lidských práv…“. K tomu uvádí vláda ČR následující. Evropský soudní dvůr je in abstracto oprávněn k interpretaci toliko komunitárního práva. K výkladu národních ústav jsou oprávněny ústavní soudy členských států. Navíc, pokud Listina EU uznává práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, pak je Evropský soudní dvůr dle čl. 52 odst. 4 Listiny EU povinen tato práva vykládat v souladu s těmito tradicemi. Uvedená povinnost je dále posílena v čl. 53 Listiny EU, jenž obsahuje komplementární zákaz vykládat jakékoliv ustanovení Listiny EU jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod uznaných i.a. v ústavách členských států. Je tedy zřejmé, že ani po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost by vztah mezi Evropským soudním dvorem a ústavními soudy členských států neměl být hierarchizován a měl by nadále probíhat jako dialog rovnocenných partnerů. Předpokládá se, že se budou ve své činnosti v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod vzájemně respektovat a spíše se doplňovat, než si vzájemně konkurovat.

Vláda ČR proto dovozuje, že Listina EU bude existovat paralelně vedle katalogů základních lidských práv a svobod, jež jsou součástí ústavního práva členských států, aniž by ve vztahu k ryze vnitrostátní materii jakkoli měnila jejich rozsah. Ve vztahu k materii, která bude obecně upravena na unijní úrovni s tím, že se na vnitrostátní úrovni předpokládá její provedení vnitrostátním právním aktem, by si teoreticky mohly unijní a lidskoprávní katalogy členských států konkurovat. S ohledem na společné historické, sociální a kulturní tradice členských států, a zejména pak dlouholeté členství v Radě Evropy, však lze jen stěží předpokládat, že by se Listina EU a lidskoprávní katalogy členských států dostaly do otevřeného rozporu.

Navrhovatel dále vznáší otázku, jaké může mít existence Listiny EU důsledky pro prodloužení či naopak zrychlení vymahatelnosti práva před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Vláda ČR považuje tuto otázku v kontextu přezkumu souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem ČR za předčasnou. Bude záležet na obsahu přístupového protokolu EU k Evropské úmluvě, jenž bude ČR moci s ohledem na své zájmy v průběhu negociací ovlivnit. V současné době jej však není možné anticipovat.

V neposlední řadě zmiňuje navrhovatel v pasáži věnované problematice Listiny EU hrozbu častějších kolizí s normami obsaženými v katalozích základních lidských práv a svobod členských států a, po přístupu EU k Evropské úmluvě, rovněž se standardy obsaženými v této úmluvě. Ústavní soudy tradičně zastávají v otázce konfliktů různých pramenů základních lidských práv a svobod velmi pragmatický přístup vycházející ze smyslu a účelu tohoto právního institutu. Tím je zejména ochrana jednotlivce vůči protiústavním zásahům státní moci. V případě kolize pramenů práva upravujících práva a svobody jednotlivců proto postupují podle toho z nich, který přiznává jednotlivci vyšší standard ochrany. V případě, že vyšší standard zaručuje Listina EU, vyplývá nutnost jeho poskytnutí z doktríny (mechanické) aplikační přednosti práva EU. Vyplývá-li požadavek vyšší ochrany základních lidských práv a svobod z katalogu základních práv a svobod členského státu, pak lze nutnost jejího poskytnutí dovodit ze zásad obecné konstitucionální nauky. Všechny moderní ústavy evropských demokratických států vycházejí z přirozenoprávní teorie. Uznávají proto, že stát není oprávněn již přiznaná práva jednostranně odejmout. Členský stát provádějící právo EU je vedle primárního práva stále vázán svou vlastní ústavou; je proto povinen učinit zadost ustanovením o základních lidských právech a svobodách v ní obsažených. Touto otázkou se již opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR ve vztahu k dodržení standardu ochrany lidských práv danému Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina ZPS ČR“). Podle přesvědčení vlády nedojde v důsledku aplikace Listiny EU ke snížení standardu vnitrostátní ochrany základních lidských práv a svobod.

Vláda ČR s ohledem na shora uvedené zastává názor, že existence Listiny EU, jež má mít podle Lisabonské smlouvy stejnou právní sílu jako Smlouvy, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

K bodu 6. návrhu Senátu (hodnoty, na nichž je EU založena, a možnost pozastavení práv členského státu pro porušení těchto hodnot)

V šestém bodě svého návrhu upozorňuje navrhovatel na ustanovení čl. 2 SEU, které by dle jeho názoru mělo být předmětem přezkumu souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR. Navrhovatel vyjadřuje obavy, že předmětné ustanovení není v souladu se základními charakteristikami České republiky jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu (čl. 1 odst. Ústavy ČR) a s principem suverenity lidu (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR). Vláda ČR navrhovatelovy obavy nesdílí, a to z následujících důvodů.

Výše u bodu 12 citovaný čl. 2 SEU stanoví: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“ Hodnoty uvedené v čl. 2 SEU jsou od počátku devadesátých let 20. stol., kdy byl český právní řád postupně demokratizován, jeho imanentními substantivními komponentami. Pozitivně právně uznala ČR jmenované hodnoty expressis verbis jak v Ústavě ČR, tak v Listině ZPS ČR (svorníkem je čl. 3 Ústavy ČR).

ČR sebe samu vidí jako „demokratický právní stát“. Závazek ČR dodržovat lidská práva je v obecné rovině založen vyjádřením úcty k tomuto přirozenoprávnímu fenoménu, vtělené do ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, a dále rozveden v ustanovení čl. 1 Listiny ZPS ČR. Základní práva a svobody uznané či založené ČR jsou pod ochrannou nezávislé soudní moci (čl. 4 Ústavy ČR).

In concreto, svobodu a rovnost v důstojnosti i právech staví ČR na vrchol své vlastní hodnotové základny. Práva příslušníků menšin chrání ČR na základě druhé věty čl. 6 Ústavy ČR ve spojení s Hlavou třetí Listiny ZPS ČR. Pluralitu názorů uznává ČR v čl. 5 Ústavy ČR a v čl. 15 Listiny ZPS ČR. Zákaz diskriminace a výzva k toleranci a k dodržování rovného postavení žen a mužů jsou v obecné rovině zakotveny v ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny ZPS ČR. Princip solidarity se odráží v ustanoveních Hlavy čtvrté Listiny ZPS ČR. A konečně, základní parametry pro přístup ke spravedlnosti definuje Hlava pátá Listiny ZPS ČR.

Všechny tyto hodnoty jsou dále rozvedeny v ústavních normách i v Listině ZPS ČR a jako červená nit se vinou napříč hierarchicky podřízenými právními normami. V tomto světle nepřináší čl. 2 SEU nic nad rámec toho, co je již obsaženo v právním řádu ČR, ani nic, co by s ním bylo v rozporu.

Možnost pozastavení práv, které pro členský stát vyplývají ze Smluv, nemůže znamenat narušení základní charakteristiky ČR jako svrchovaného, jednotného a demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, ani principu suverenity lidu zakotveného v čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR, neboť se jedná o sankci vůči členskému státu v případě porušování hodnot, na nichž je EU založena. Tyto hodnoty patří, jak již bylo uvedeno výše, k základním principům chráněným též Ústavou ČR. Porušení těchto principů je podle Ústavy ČR nepřípustné. Proto vláda nesdílí obavy navrhovatele ze zasahování do suverenity ČR prostřednictvím politického tlaku vedoucího ke změnám vnitrostátního právního řádu v případě porušování těchto hodnot ze strany ČR. Bude-li Česká republika dodržovat svou vlastní Ústavu, pozastavení práv vyplývajících pro ČR z členství v EU nepřichází v úvahu.

Ze všech výše uvedených důvodů vláda ČR neshledává nesoulad mezi čl. 2 SEU a ustanoveními čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR.

IV.

S ohledem na shora uvedenou argumentaci a na základě svých právních analýz je vláda toho názoru, že všechna ustanovení Lisabonské smlouvy, na něž odkazuje ve svém podání navrhovatel, jakož i Lisabonská smlouva v celém svém rozsahu, jsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Sp. zn. Pl. ÚS 19/08 ze dne 7. května 2008, vládě doručeno 12. května 2008.
Pokud není výslovně uvedeno jinak, jsou ustanovení SEU a SFEU v tomto vyjádření vlády citována ve znění Lisabonské smlouvy. Při citacích ustanovení SEU a SFEU je používáno nové číslování v souladu s čl. 5 Lisabonské smlouvy. Prozatímní text konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie byl vyhlášen v Úředním věstníku Evropské unie dne 9. května 2008 (Úř. věst. C 115, 9.5.2008).
Senátní tisk č. 181/0.
Nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. května 2006, bod 53, vyhlášen pod č. 434/2006 Sb. Obdobně též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 18. března 2006, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.
Tzv. „euronovela“ Ústavy ČR, ústavní zákon č. 395/2001 Sb. ze dne 18. října 2001.
Evropský soudní dvůr připomněl povinnost respektovat tento princip např. v posudku 2/94 ECHR [1996] ECR I-1759, body 23 a 24, který se týkal možnosti ES přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně základních práv a svobod, a znovu jej zdůraznil např. ve známém rozsudku ve věci C-376/98 Spolková republika Německo v. Evropský parlament a Rada Evropské unie [2000] ECR I-8419, bod 83 (rozsudek se týkal pravomoci ES k přijetí směrnice o zákazu tabákové reklamy).
Hlava I (Druhy a oblasti pravomocí Unie), čl. 2 až 6 SFEU.
Koncept Kompetenz-Kompetenz pochází z německé právní nauky a je často používán v rozhodovací praxi Spolkového ústavního soudu SRN. Tato doktrína znamená, že federální státní útvar je nadán pravomocí rozhodovat autoritativně o rozsahu svých pravomocí, aniž by k tomu potřeboval souhlas jednotlivých státních útvarů tvořících federaci.
Rozsudek ze dne 12. října 1993 ve věci Brunner v. Vertrag über die Europäische Union (Maastricht Urteil), BverfGE 89, 155 ff. (1993).
Viz čl. 3 odst. 1 písm. a), b), e) a g) Smlouvy o ES, jenž vypočítává jednotlivé činnosti Společenství. Mezi nimi jsou uvedeny následující oblasti, ve kterých má Společenství výlučnou pravomoc: a) zákaz cel a množstevních omezení dovozu a vývozu zboží mezi členskými státy, jakož i všech ostatních opatření s rovnocenným účinkem; b) společná obchodní politika; e) společná politika v oblasti zemědělství a rybolovu; g) systém zajišťující, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž.
Rozsudek ESD ze dne 17. října 1995 ve věci C-83/94 Leifer [1995] ECR I-3231.
Ibid., bod 15.
Závěrečný akt mezivládní konference byl podepsán v Lisabonu dne 13. prosince 2007 a publikován v Úředním věstníku EU dne 17. prosince 2007 (Úř. věst. C 306, 17.12.2007, s. 231).
Rozsudek ESD ze dne 2. května 2006 ve věci C-436/03 Evropský parlament v. Rada Evropské unie [2006] SbSD I-3733, bod 36. ESD zde rovněž odkazuje na svou ustálenou judikaturu – viz rozsudky ze dne 26. března 1987, Komise v. Rada, 45/86, Recueil, s. 1493, bod 13, a ze dne 13. července 1995, Španělsko v. Rada, C350/92, Recueil, s. I1985, bod 26.
Čl. 48 odst. 6 pododst. 2 SEU.
Čl. 48 odst. 7 pododst. 3 SEU.
Viz čl. 7 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Mechanismy předběžné kontroly dodržování zásady subsidiarity upravené tímto protokolem předpokládají právo vnitrostátních parlamentů zasílat příslušným orgánům Unie stanoviska k návrhům legislativních aktů. Při dosažení kvóra 1/3, resp. 1/4, všech hlasů přidělených parlamentům musí být takový návrh přezkoumán (mechanismus tzv. „žluté karty“). Při splnění dalších kumulativních podmínek pak nebude legislativní návrh v rámci mechanismu tzv. „oranžové karty“ do budoucna dále zvažován (námitky vznesené prostou většinou hlasů přidělených vnitrostátním parlamentům, Komise se rozhodne návrh zachovat, kvalifikovanou většinou 55% členů Rady nebo většinou odevzdaných hlasů v EP bude přijato stanovisko, že návrh není v souladu se zásadou subsidiarity). Jde tedy o odlišný postup než v případě článku 48 odst. 7 SEU, který přiznává každému jednotlivému vnitrostátnímu parlamentu právo veta.
Srov. stanovisko Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury ke vztahu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení evropského společenství a ústavního pořádku ČR, schválené jejím usnesením č. 7 ze 14. schůze, konané dne 27. března 2008. Ve vztahu k užití tzv. přechodové klauzule je na str. 5 uvedeno: „Pokud jde o ČR, mohla by být tenze zmírněna tím, že by reprezentant ČR v Evropské radě nemohl dát souhlas s uplatněním dané procedury bez souhlasu obou komor Parlamentu. K tomu účelu by mělo být (s oporou v čl. 10a Ústavy) změněno reglementové právo, ať již novou úpravou v jednacích řádech komor nebo v tzv. stykovém zákoně.“
Rozsudek Evropského soudního dvora v právní věci C-22/70 AETR [1970] ECR 263.
V ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.
Jinými slovy, nejde stricto sensu o mezinárodní smlouvu.
Srov. rozsudek Evropského soudního dvora v právní věci C-6/64 Costa v. ENEL [1964] ECR 1141.
Rozsudek Evropského soudního dvora v právní věci C-106/77 Simmenthal S. p. A. II. [1978] ECR 629.
Viz judikatura nejvyšších soudů některých původních členských států, jmenovitě Itálie (rozhodnutí ze dne 27. 12. 1973 č. 183/73 Frontini v. Ministero delle Finanze; rozhodnutí ze dne 21. 4. 1989 č. 232/1989 Fragd v. Amministrazione delle Finanze dello Stato), Německa (rozhodnutí ze dne 29. 05. 1974 BverfGE 37, 271 ff., Solange-I-Beschluss; rozhodnutí ze dne 22. 10. 1986 BverfGE 73, 339 ff., Solange-II-Beschluss; rozhodnutí ze dne 12. 10. 1993 BverfGE 89, 155, Maastricht-Urteil), Irska (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1989 Society for the Protection of Unborn Children (Ireland) Ltd. v. Grogan; rozhodnutí ze dne 5. 3. 1992 Attorney General v. X.) nebo Dánska (rozhodnutí ze dne 6. 4. 1998 č. I-361/1997 Carlsen and Others v. Rasmussen). Tyto se nikdy zcela nepodřídily doktríně absolutní aplikační přednosti práva EU nad veškerým vnitrostátním ústavním právem; ponechaly si jistou rezervu především pro interpretaci esenciálních konstitucionálních prvků, jako jsou princip demokratického právního státu nebo ochrana základních práv člověka a občana.
Srov. již zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 18. března 2006, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb. a sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. května 2006, bod 53, vyhlášen pod č. 434/2006 Sb.
Srov. též rozhovor s předsedou německého ústavního soudu Hansem-Jürgenem Papierem: „Die Union ist kein Staat und soll es auch nicht werden“, F.A.Z., 24. 7. 2007. Podle H.-J. Papiera by ESD „neměl sklízet tam, kde nebylo zaseto.“
Čl. 6 SEU uvádí, že Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiž se řídí její výklad a použití, a s náležitým přihlédnutím k vysvětlením zmíněným v Listině, jež uvádějí zdroje těchto ustanovení.
Obecná ustanovení upravující výklad a použití Listiny – čl. 51-54.
„(…) angl. are implementing, fr. mettent en oevre, něm. bei der Durchführung (…). V konečné dikci ustanovení byla zvolena tato restriktivní a přesnější formulace, inspirovaná novější (…) judikaturou ve věci C292/97, Karlsson, namísto původní formulace „pokud jednají v rámci práva Unie“, která se zdála být příliš vágní a široká.“ Syllová, Jindřiška / Pítrová, Lenka / Svobodová, Magdaléna a kolektiv: Ústava pro Evropu, Komentář, C.H.Beck, Praha, 2005.
Viz též Prohlášení České republiky (č. 53) k Závěrečnému aktu mezivládní konference připravující Lisabonskou smlouvu, které dále akcentuje a rozvádí tyto zásady.
Rozsudek Evropského soudního dvora v právní věci C-26/62 Van Gend en Loos [1963] ECR 1.
Rozhodnutí zda se v této věci obrátit na ESD je však zcela v diskreci národního soudu.
Historicky se fenomén základních lidských práv a svobod vyvíjel stupňovitě. Ponejprv neomezený suverén uznal, že existuje určitý okruh práv jednotlivce, do nějž nebude do budoucna bez předem daného právního důvodu zasahovat (uznal status negativus jednotlivce). Později pak připustil, že vedle těchto práv existují i práva, jejichž realizaci může jednotlivec vůči suverénovi aktivně nárokovat (uznal status positivus jednotlivce). Nakonec suverén připustil, že jednotlivec má právo participovat na výkonu veřejné moci.
Příkladmo jmenujme bavorskou ústavnost fungující od roku 1946. Bavorský ústavní soudní dvůr rozlišuje vedle základních práv (Grundrechte), jež lze nárokovat, rovněž nenárokovatelné státní principy (Staatsprinzipien) a státní cíle (Staatsziele). Poslední dvě kategorie představují závazek státu směřovat k vytyčeným cílům. Volba prostředků je plně v diskreci státu. Jednotlivec nemůže po státu požadovat konkrétní výsledky.
Každá ústava však klade pro soudní výklad určité meze, které mají zabránit tomu, aby realita samovolně, bezprocesně nepřekonala normativitu ústavy (stabilizační funkce ústavy v právním řádu státu). K tomu srov. rozhodnutí Bavorského ústavního soudního dvora, BayVerfGHE 32, 56 (66 a násl.).
Ve vztahu k legislativním aktům srov. např. rozhodnutí Bavorského ústavního soudního dvora, BayVerfGHE 20, 36 (45).
Všechny členské státy Evropské unie jsou signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sjednané v rámci Rady Evropy (Řím, 4. listopadu 1950).
Srov. čl. 6 odst. 2 SEU, který obsahuje závazek EU přistoupit k Evropské úmluvě, a Protokol (č. 8) k Lisabonské smlouvě.
Srov. nález II. ÚS 405/02 ze dne 3. června 2003 (Slovenské důchody I.) a nález III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (Slovenské důchody III.).
Vyhlášena pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky.
Argument a rubrica – alokace normy v čl. 1 obecných ustanovení Listiny ZPS ČR.
Již zmiňované ustanovení čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR odkazující na tzv. materiální jádro ústavnosti.

PAGE

PAGE 10

㉠㉢㌒㌔㌖㎠㎢㑎㑐㽾㾀䎠䎢䗢䗤剸剺憲憴÷�×휀Ï뼀«뼀«鼀«뼀«뼀«뼀«뼀଀␃ഃ׆Āː愆̤摧䪆̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧樍Êༀ␃ഃ׆Āː༆킄市킄愂̤摧樍Ê܀␃愃̤摧樍Ê܀␃愃̤摧樍Ề̤☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧樍Ê܀␃愃̤摧䇅ሀ㌖㌪㍄㍈㍊㎠㎢㑌㑐㑒㓪㔀㗒㗜㚀㚊㦈㦚㧞㧠㪴㪼㪾㫀㫂㵾㶚㹼㹾㽆㽌㽾㾀䈐䈚䈜䈰䉈䉊䎢䎤䏌䏜䏼䐔䒨䓈䕨䖢䖤䖦䗂䗞䗤䙶䤎䤲䬰䭢䭬䱠䱨做웎캷컡돡헡�꿡�ꯡ꟡꟡�꟡꟡꟡꟡ꏡ鿡ꏡᘆㅨ㍢ᘆѨ尴ᘆ魨甲ᘆ乨츇ᘆ뽨ᘆ楨ᕥ̜jᔀ鑨퉩ᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉ࡝ᔏ鑨퉩ᘀ൨쩪崀脈ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆと尤ᘆ筨䄑ᘆ鑨퉩ᘆ൨쩪ᘌㅨ켎㸀Ī࡜ᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㸀Ī࡜ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㸀Ī࡜㺁做偢傜催儸儾剺劊古各吆合呺呼妪姊憲憴抦抨挂挄挆挚挴掆授暊暌暐暼曒書杒杔杖枰某栜栠棚棠椊檎櫼欪歄歆歈틚틍떿놿ꟸꏸ黸髸粇ᘌㅨ㍢㘀脈࡝ᘆ䑨젫ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ㙨쩍ᘆ፨慖ᘆ㩨㙺ᘆ彨娩ᘉ൨쩪㸀Īᘆㅨ㍢̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᘆ쩨륒ᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㸀Ī࡜ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㸀Ī࡜ᘆ硨鸀ᘉㅨ켎㔀脈ᔏ앨鵁ᘀ앨鵁㔀脈ᘆ�ᘆ硨襊ᘆ乨츇ᘆ녨∌ᔌ셨창ᘀ뽨ᔌ셨창ᘀ൨쩪ᘆ൨쩪ᘆ뽨 憴挂挄挆掆授暎暐歖歘洺洼牌牎畚畜矂矄ë�Û케ÛÛÃ»꜀Û錀ÛṲ̂̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧ඣ̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧㋅·܀␃愃̤摧扞y଀␃༃྄帀྄愀̤摧㋅·଀␃ഃ׆Ā愆̤摧樍Êༀ␃ഃ׆Āː༆킄市킄愂̤摧樍Ề̤☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧樍Êᄀ歈歐歒歖歘殊殦殪殬殮殸殺洶洸洺洼派液淈溠溢溤滤滦漄潄潐澰濎濒濜濞灐灒灔炴烨烪烬烮焒焬熈熊熠��퇣쫪뚽궱궦馦銦躒Ꚓꛪꛪ馒蓪白癲癲ᘆ泌Ԑᔌꩨ�ᘀ泌Ԑᔌ泌Ԑᘀ泌Ԑ̓jᘀ앨뜲 ᅊ唀Ĉᘆ뙨浴ᔌ댿ᘀ�挏̙jᔀ댿ᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᔌ댿ᘀ൨쩪ᘆ荨쀹ఉܪ栖扞yᔌ๨먁ᘀ幨祢̙jᔀ๨먁ᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᔌ๨먁ᘀ൨쩪ᔌ๨먁ᘀ앨뜲ᘆ鍨ᔌ뵨㜰ᘀ앨뜲ᔌ댿ᘀ앨뜲ᘆ앨뜲ᘆ൨쩪ᘌ푨㘀脈࡝ᘌ൨쩪㘀脈࡝ⲁ熠熤爒爔版牊牌牎犴状狜狰狴猄猈猺猼獂獎獐獖獚獢獤玦玨玮现玺珞珠珢珤珬琊琠琪琴瓶甆甐�폛쓋뚽ꮯꞯꂯ颜颎莊莘鲘畹鱱煭煭煦ᔌⱨ㬿ᘀ൨쩪ᘆꍨ舍ᘆ൨쩪ᘆ�혗̓jᘀ졨䙂 ᅊ唀Ĉᔌ٨쩾ᘀ졨䙂ᘆ葨圔̓jᘀ쭨 ᅊ唀Ĉᘆ졨䙂ᘆ쭨ᔌꍨ舍ᘀ쭨ᘆ捨遚ᘆ艨ꘁᔌꍨ舍ᘀ졨䙂ᔌꍨ舍ᘀⱨ㬿ᔌꍨ舍ᘀ睨̼ᔌꍨ舍ᘀ൨쩪ᔏꍨ舍ᘀ൨쩪㸀Īᔏⱨ㬿ᘀ൨쩪㸀Īᘆㅨ�ᘆ荨쀹ᘆ敨ᘆ앨뜲̓jᘀ泌Ԑ ᅊ唀Ĉᔌꩨ�ᘀ泌Ԑᘆ泌Ԑ⠀甐甼甾畔畖畘畚畜畲畴疆疨瞄瞾矄矊矠矢矨硘硤硨碂碐碖碠碤確碼碾礠礢笒笔笖笘笤筰篬绦绨羸翘耐耠耲肺胸脎脘脢�훨틨쯨믂믂뛂늻늫늫늫늤隠늒銠鋨쯨軨躊菨莎ᔌ�ᘀ൨쩪ᘆ⁨픞ᘆ遨턒ᘆ鑨攱̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᘆ晨次ᔌ⑨ᘡᘀ⑨ᘡᔌꩨ脜ᘀ睨̼ᘆ⑨ᘡᘉ�갢㘀脈ᔌꩨ脜ᘀ൨쩪ᘆ�갢ᘉ♨ऀ崀脈ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ㱨洷ᘆ♨ऀᘆꍨ舍̓jᘀ ᅊ唀Ĉᘆ൨쩪̙jᔀⱨ㬿ᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᔌⱨ㬿ᘀ൨쩪㈀矄绦绨蘜蘞谖谘逤逦隨險韤韦ꇮꇰꞪꞬꮂꮄ룴ë�ë케ë케ë케ë케ë케ë케ë윀³케ë̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧ԍ×܀␃愃̤摧ሌçༀ␃ഃ׆Āː༆킄市킄愂̤摧樍Ê଀␃ഃ׆Āː愆̤摧嘎K̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧樍Êጀ脢脶脾腒腔腢腬膂膨膪膰臂艐艖艬芆芐芒苨苮茄茞茨茪茬菠萀萊萌葚葜蘜蘞蘠蘴虠蚂蚞蚠蟖蟘蟚蠜蠢蠨襪襼親覸觖觘觜觼詔詖燐폗폗짗엗랾랾ꖭ펭뺷뺷뺷뺷醛鮉랾ᔏᱨിᘀ๨䭖崀脈ᔒᱨിᘀꕨ谰㘀脈࡝ᔒᱨിᘀ๨䭖㘀脈࡝ᔏᱨിᘀ൨쩪㘀脈ᔒᱨിᘀ൨쩪㘀脈࡝ᔌᱨിᘀ൨쩪ᔌᱨിᘀ๨䭖ᘆ鑨攱̓jᘀ灨⸶ ᅊ唀Ĉᘆ㍨ᅶᘆ൨쩪ᘆ깨㌚ᘆ灨⸶ᔌ�ᘀ൨쩪ᘆ楨἞ᔌ�ᘀ᭨㸱ᘆ�ᔌ�ᘀ幨祢㘀詖詘谔谖谘谦豆豤豨贸贺贼赮走趴趶跔跖踈踖踢踨躢躮躺軎軞軤輞輠造逢逤逦酈酚铮锊镈镊隤隦隨險飪駒駔駖駢驌驤鳬鴐鴞麤麬鼔ꀦ�퓘퓘쫘쏘쎿뾸쎸��������������꒠�駘��ᔌ硨艤ᘀ൨쩪ᔌ㍨搧ᘀ൨쩪ᘆⱨ㬿ᘆ⡨焲ᘆ乨츇ᘆ�갢ᘆと晎ᘆ๨䭖ᔌ퍨ꑄᘀ읨ꐚᘆ읨ꐚᔌ퍨ꑄᘀ൨쩪̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᘆ퍨ꑄᘆ൨쩪ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᔏᱨിᘀ൨쩪崀脈ᔌᱨിᘀ൨쩪̙jᔀᱨിᘀ๨䭖 ᅊ唀Ĉ㤀ꀦꀰꀲꂜꇮꔌꔒꔘꔮꔸꔺꚮꚰꚲꚼꞪꞬꞮꟄꟚ꟨꠆꠲ꡄꡌ꡸꥞ꥴ꧰ꨄꪌꪎꪐ꬞ꬠꮀ검겄관괂굄굆꽦꽰똸뙮뛀뛞뛠뛢뛤뛦띬럖럘퓪탪쳪풼뗪ꎪ馪ꪕꪣ삎ᔌ泌ᘀ൨쩪ᘆ票혎̓jᘀ票혎 ᅊ唀Ĉᔌ歨洖ᘀ泌ᔌ歨洖ᘀ൨쩪ᘆ൨휅ᔌ൨휅ᘀ൨휅ᘆ셨홞ᘆ歨洖ᘆ佨긹ᘆꥨᘆ౨ᘆ㵨̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᘆ�갢ᘆ멨ﭏᘆ泌ᘆ൨쩪ᔌ硨艤ᘀ൨쩪ᘆ魨౮ᔌ硨艤ᘀ䙨⡾㘀럘럚럜렞룄룖룲룴룸륤릌릞맘먚몀몆몈몊몞몸몼몾뮎뮒뮢뮸믄뷞빎빘빚뼸뽆뾆뾈뾸뾼뿜슄슆쌆쌈쐰�퇖쟌퇌�뷢붳붬꣞꣞꣞ꢡ鷞駞讒羇瑸瑰ᘆ杨豞ᘆ�갢ᔌ�갢ᘀ�갢ᔏ蝨�ᘀ蝨�㘀脈ᘆ蝨�ᔌ큨䉱ᘀ蝨�ᔌ큨䉱ᘀ큨䉱ᘆ큨䉱ᘆᔌ虨录ᘀ蝨쉖ᘆ蝨쉖ᘌㅨ켎㸀Ī࡜ᔒ潨ٸᘀᱨ鑼㸀Ī࡜ᔒ潨ٸᘀ൨쩪㸀Ī࡜ᘉᥨጛ㔀脈ᘉ鵨杽㔀脈ᘉ歨籽㔀脈ᔏ泌ᘀ൨쩪㔀脈ᘆ൨쩪ᘆ歨洖ᘆ⭨恋ᘆ㕨酤ᘆ歨籽̙jᔀ泌ᘀ票혎 ᅊ唀Ĉ⨀룴룸몆몈몊뮎뮐뾄뾆쓞쓠쟄쟆첞철컢커햨ó�Ï케Ã똀¢케¢케¢阀¢케¢케¢଀␃༃྄帀྄愀̤摧㯅æ̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧樍Êఀ옍퀁؂萏ː葞ː摧樍Ê଀␃ഃ׆Ā愆̤摧樍Êༀ␃ഃ׆Āː༆킄市킄愂̤摧樍Ề̤☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧ᙫm଀␃༃྄帀྄愀̤摧ᙫmᄀ쐰쑒쓜쓞쓺쓼씄씐앂아앆옦온왬왰욄욆쟂쟆쟜쟞쟢좘좚쩾쪀쪈쪌쪶쪸칐칖태탢파팎판팞퍄퍠퍤풢풤햦햪헺혪호�ퟭ쿓쯓쿓쓞ꞮꞮ鏋迭迭语穿ᘉ鍨㔀脈ᔏ�갢ᘀ൨쩪㔀脈ᘆᘆ⑨츽ᘆ䥨�̓jᘀ൨쩪 ᅊ唀Ĉᔒᑨ⽺ᘀᑨ⽺ᜀᑨ⽺ᔌᑨ⽺ᘀᑨ⽺ᘆᑨ⽺̓jᘀ泌 ᅊ唀Ĉᔏ䕨�ᘀ൨쩪崀脈ᔌ䕨�ᘀ൨쩪ᘆ䕨�ᘆ啨둡ᘆ聨᭫ᔌ聨᭫ᘀ聨᭫ᘌ൨쩪㘀脈࡝ᘆ杨豞ᘆ㩨豪ᘆ൨쩪ᘆ蝨쉖ᘆ�갢ᘌ�갢㘀脈࡝⾁햨햪횰횲횴횼횾�������ï�Ï케Ã케«ꌀ鬀鬀鬀鬀Ā܀␃愃̤摧氲e܀␃愃̤摧歄0̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄ᄂや廽킄怂や懽̤摧樍Ê଀␃ഁ׆Āː愆Ĥ摧垖E଀␃ഃ׆Āː愆̤摧థ¬̤̀☊଀ņഀ߆⤁Ąː༆킄市킄愂̤摧樍Êༀ␃ഃ׆Āː༆킄市킄愂̤摧樍Êᄀ호혾홀홂환활횰횲횴횶횸횼횾힆힔�������������������������������헚쟎쟎쟎쟎컀컇컇꾶꣎骤辖辖芖陻陻隚tᔌ畨略ᘀ䥨偽ᔌ畨ᘀ䥨偽̙jᔀ畨ᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᔌըᘀ䥨偽ᘆ䥨偽̓jᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᘆ൨쩪ᘌ泌㔀脈࡜ᘌ㑨儇㔀脈࡜ᔒ㑨儇ᘀ㑨儇㔀脈࡜ᘌꩨ㜿㔀脈࡜ᘌ䕨婰㔀脈࡜ᘌ屨稯㔀脈࡜ᘉ뉨�㔀脈ᔏ㩨푇ᘀ陨䕗㔀脈ᘆ陨䕗ᘆ╨갌ᘉ鍨㔀脈ᔏ�갢ᘀ൨쩪㔀脈ᔏ�갢ᘀ㙨쩍㔀脈ⴀ�����������������������ﳫﳤﳤﳤﳤﳤﳫﳝ��퇼퇼쫼퇼퇼쏼쎹ﳫﳫﳫ꺵ꚵᔏ䉨홻ᘀ푨ѳ尀脈ᔌॽᘀ푨ѳᘆ푨ѳᔓ絨愬ᘀ䥨偽崀脈䩡ᔌ絨愬ᘀ䥨偽ᘌ䥨偽尀脈ࡨᘌ䥨偽㘀脈࡝ᘉ䥨偽㘀脈ᔌ虨录ᘀ䥨偽ᔌ셨佗ᘀ䥨偽̓jᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᔌ畨略ᘀ䥨偽ᘆ䥨偽䀀ﴚﶺ︄ﹺＸ࠺ৌசิ຾ቐ᎚ᑎᔀᤒ÷÷÷÷÷÷÷÷ç�÷Ó÷܀␃愃̤摧௦ã̤̀␷㠀$⑈愀̤摧氲e܀␃愃̤摧ჹ܀␃愃̤摧斟H܀␃愃̤摧氲e᠀戴ﴖﴚﴜ﶐ﶘﶺﶼ︄︆︰﹌ﹺﹼﻺ４ＸＺﾰￖ￘￠̘̦࠺࠼ࡰ࣎ࣞ࣪ࣼढनसৈ৊ৌৎ০�﫠﫠﫠퓶퓊퓃퓊퓃퓊퓊퓃퓊퓃퓊퓃퓃퓊풼퓊풵풵풵풵풵퓊ᔌ셨佗ᘀ䥨偽ᘍ䥨偽 ፊ崀脈ᘌ䥨偽㘀脈࡝̓jᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᘆ䥨偽ᔏ❭ᘀ푨ѳ尀脈ᔏ䉨홻ᘀ푨ѳ尀脈ᔌ푨ѳᘀ푨ѳᔌ䉨홻ᘀ푨ѳᘆ푨ѳᘉ푨ѳ尀脈䐀০ੲੴ଒ୌஔ஘சஜஞெఆెೌ೎ೞೠ൬൮෾฀ิึุຢະ຺຾ເໂཎཚᅚቐቒቦኘኚፀፌ።፨፶፼፾ᎆ᎔᎖᎘᎚᎜ᐐᐲ쳝링링링링링링꿁꒫鶫꾫隫隌꾫薫薫薫薫薫薫薫꾫隫ᔌꩨ脜ᘀ䥨偽ᔒ⡨ᘀ䥨偽㘀脈࡝ᘌ䥨偽㘀脈࡝ᔌ坨옄ᘀ䥨偽ᔌ٨쩾ᘀ䥨偽ᘆ䥨偽̓jᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᘎ䥨偽䌀ᑊ愀ᑊᔔ쭨ᘀ䥨偽䌀ᑊ愀ᑊ̡jᔀ쭨ᘀ䥨偽 ᅊ䌀ᑊ唀Ĉ䩡ᔌ鍨ᘀ䥨偽ᘑ䥨偽㘀脈䡭Ї䡳Їᘎ䥨偽洀݈猄݈ᔔꩨ�ᘀ䥨偽洀݈猄݈㐄ᐲᑎᑐᔀᔂᛒᛲᠤᡄᤒᤔᨐᨨ᪢᫄᫤᫾ᱤᱦẮẰᾚᾜ⃪⃬⇠⇢⇤⋾⌀⌂⎜⎞⎠⎢⎦⎲⎴⏄⏶⏸␼␾⑀┄┆┈┌┎┒└┘┚┞┠┬┮┰┴┶╂╄�퟼�쿗믅믫ﳗﳗﳲ꾷꾷꾷꾷ꖷꖟﲟ龥¥ᘊ䥨偽 ᕊ̓jᘀ䥨偽 ᕊ唀Ĉ̏jᘀ䡨�唀Ĉᘆ䡨�ᔒ歨洖ᘀ䥨偽㘀脈࡝ᔒ䕨�ᘀ䥨偽㘀脈࡝ᔏ䕨�ᘀ䥨偽㘀脈ᔌ歨洖ᘀ䥨偽̙jᔀ歨洖ᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᘌ䥨偽㘀脈࡝̓jᘀ䥨偽 ᅊ唀Ĉᘆ䥨偽㴀ᤒᱤẮᾚ⃪⇠⌀⎜␾┄┆┊┌┐┒┖┘├┞┰┲┴╌╎═╒÷÷÷ï÷ííííá�íßíĀ଀萘萙☛⍠Ȥ摧ⱰnĀ܀␃愃̤摧๹Ö܀␃愃̤摧氲eᤀ╄╈╊╌═╒╔�ᘆ൨쩪ᘆ䡨�ᘆ䥨偽ᘊ䥨偽 ᕊ̓jᘀ䥨偽 ᕊ唀Ĉᘕ푨ѳ ᕊ洀H渄H甄Ĉ؀╒╔÷܀␃愃̤摧歄0Ā.週Ũ瀺垖E뀟⺂뀠䇆뀡֊뀢֊連Ԙ逤Ԙ뀥뀗˅뀘˅D䀀￱D൞%Normální䩃䡟Ё䩡䡭Ѕ䡳Ѕ䡴Ѕ<䀁<樍ÊNadpis 1␆䀁&
࠵岁脈䩡Ġ䁁￲¡ĠČStandardní písmo odstavce, Char Char1 Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char CharZ䁩￳³ZČNormální tabulka㐀ۖĀ̊l혴ԁ愀϶0䁫￴Á0ĀBez seznamuT䁃òT൞%Základní text odsazený
萏Ũ葞Ũ䩡L䀝ĂLČᒴOText pozn. pod čarou䩃䩡H䀦¢đHČᒴOZnačka pozn. pod čarou⩈ò俾Ģò
▮¥e Char Char1 Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char䡭Е䡳Е䡴Е&俾¢ı&樍Êkeyword4䀠ł4ⱰnZápatí
옍렂瀑ģ2䀩¢ő2Ɒn
Číslo stránkyǐŢǐČ䘄°Text komentáře, Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char, Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char Char1옍,ᰎ㜁匂渃訄ꔅ섆�⼉鴌䈐ḗㄠ+#䩃䩏䩑䩞䩡ࡨ洀ై猄ై琄ैz俾Ųz笟¸) Char Char1 Char Char Char Char Char Char䡭Е䡳Е䡴Е:䁂Ƃ:巘
Základní textꐔxHƒHԌ挩ëText bubliny䩃䩏䩑䩞䩡^䁒Ƣ^ЌሌçZákladní text odsazený 2萏ě搒Ǡꐔx葞ěz俾zⰨ¿ Char Char Char Char Char搒０ꐔ ␱䩏䩑࡜嶁脈䩡䡭Љ䡳Љ䡴ЉB'¢ǁBČ䁞zOdkaz na komentář䩃䩡jšŢČ䁞zPředmět komentáře#옍พĜȷ͓Ѯ֊ڥ߁ࣜ৸యႝᝂ„⬱!࠵侁J儀J尀脈䩞ࡨ洁Ո猄Ո琄ՈȔ࠸ಕᣤ▅⻇〽ㅝㇴ㓪㟣㣄了姴嵡惫狲琜罔锺閟颐饅騞驪鬙鮦鯥鲓鲠齿ꐢ꜠ꢑꨅ굇때뜼뵤뷡왁쭼

!"#$%&'()*NǱȊˏ̣ӮԬٽ܆ࣻॊज़ਏ୬஍ம཮ሑቡኆ዁ጠᎄឡᡪᥑ᪞᫣ᲬᵑᶫḄ‍↶⋛⍑⏹⑴┄╒▣☆☉嘀#678KLčőŒœνοТУФЧШؽؾ࠺࠻ঁংఄఅඔඕඖකඛႮႯᆝᆞᙖᙗឨឩᥪᥫᮒᮓᱼᱽṱṲₕₖ⌙⌚⚇⚈⥃⥄⫭⫮⮁⮂⮃⮈⮉⯇⯈⿖⿗㊤㊥㜲㜳㧨㧩㮝㮞䉣䉤䗘䗙䙤䙥䙦䚪䚫䣦䣧䴕䴖哩哪圑園媗媘宎宏宐寠寡庑庒惮惯捱捲杢杣歆歇沄沅焻焼琟琠甼甽笥符签筿简篅篆簜簝膴膵菅菆蓦蓧謱謲鋎鋏鍶鍷鍸鎸鎹锼锽鞠鞡颒颓鬛鬜鲢鲣鷖鷗ꅨꅩꔃꔄꠀꠁꨇꨈ굉굊귧귨달닭뗊뗋랶랷빯빱뼸뼹뼺뾼뾽솷솸쑤쑥엗엘졄졅쥦쥧쳉쳊쵍쵎쵏쵓쵔칰칱캿큢큻텀톔퍟펝퓮핷희ힻퟌ�����』耀耀 耀耀 耀耀 耀耀』耀耀』耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀
耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀
耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀 耀耀砀 !耀耀栀 耀耀栀 "耀耀栀 耀耀栀 #耀耀瀀 耀耀 $耀耀 耀耀 %耀耀瀀 耀耀 &耀耀 耀耀 耀耀、耀耀 耀简 '耀简 耀简 (耀简 耀简 )耀简 耀简 *耀简 耀简 +耀简 耀简 ,耀简 耀简砀 -耀简退 耀简退 耀简退、耀耀退 耀鍸退 .耀鍸 耀鍸 /耀鍸 耀鍸退 0耀鍸退 耀鍸退 1耀鍸 耀鍸頀 2耀鍸頀 耀鍸頀 3耀鍸頀 耀鍸頀 4耀鍸頀 耀鍸頀 5耀鍸 耀鍸ꀀ 6耀鍸ꀀ 耀鍸ꀀ 7耀鍸ꠀ 耀鍸ꠀ 8耀鍸 耀鍸ꠀ 9耀鍸ꠀ 耀鍸ꠀ :耀鍸ꠀ 耀鍸ꠀ ;耀鍸 耀鍸 <耀鍸뀀 耀鍸뀀 =耀鍸 耀鍸뀀 >耀鍸렀 耀鍸렀 耀鍸렀、耀耀렀 耀뼺 ?耀뼺 耀뼺렀 @耀뼺쀀 耀뼺砀 A耀뼺쀀 耀뼺쀀 B耀뼺쀀 耀뼺쀀 C耀뼺저 耀뼺저 D耀뼺 耀뼺저 E耀뼺저 耀뼺저 耀뼺저 耀뼺저 耀뼺저 F耀뼺저 耀耀저繜、 ܀繜、 ހ繜、 ހ䂘【耀耀砀܀䂘【耀耀砀܀䂘【耀耀܀䂘【耀耀ހ䂘【耀耀ހ䂘【耀耀ހ䂘【耀耀 ܀䂘【耀耀砀܀䂘【耀耀ހ䂘【耀耀砀܀䂘【耀耀砀Ā䂘【耀耀砀Ā䂘【耀耀ƀ䂘【耀耀砀䂘【耀耀䂘【耀耀砀Ā䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘 耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀䂘【耀耀 ׿܀䂘 耀耀ހ䂘 耀耀ހ䂘 耀耀ހ䂐 耀耀ހ繜、〇ࣸ§㺈߿繜、〇ࠀƀ繜、〇ࠀĀ䂐〔耀耀Ā䂘〔耀耀 䆼׿܀ %%%(؀පዞᥚỺ⌶⽨㢲㿄唎戬珞鈞꒞믨싂컈㌖做歈熠甐脢詖ꀦ럘쐰호�০ᐲ╄╔ĔĕėĘęěĜĝĞĠĢģĥĦħĩ؀၆⬼唐浈봮㉠憴矄룴햨ᤒ╒╔ēĖĚğġĤĨĪ؀╒!(ℓℓ４肕8ࠂ@ÿ肀÷ကༀȀ鋰ကࠀࣰĀĀༀ̀ヰༀЀ⣰ĀऀჰȀ਀ࣰԀༀЀ䋰ሀ਀ࣰĀ匀଀Ự뼀က쬀＀ࠀЀः㼀ăĀᄀӰĀ＀૿؀퐀бࠀȀఀ쩀؂픀бࠀȀ␀ឌ؀혀бࠀȀ氀쟻؂휀бࠀȀⰀ쟻؂�бࠀȀ가준؂�бࠀȀꐀ줓؂�бࠀȀ␀줔؂�бࠀȀﰀ༊؆�бࠀȀ␀줮؂�бࠀȀꐀ줮댂䠀\�㔀一鴀匀À Í଀Ò㼀ñꀀôĀĀĀȀĀ̀ĀЀĀԀĀ؀Ā܀ĀࠀĀऀĀ뤀䬀\�㨀刀ꀀ嘀À㌀ÍༀÒ䌀ñꀀôĀȀ̀ЀԀ؀܀ࠀऀĀ䌀਀⨀疀湲猺档浥獡洭捩潲潳瑦挭浯漺晦捩㩥浳牡瑴条ཱི涀瑥楲捣湯敶瑲牥耀Ā 考‱͡㊀愠耆〲㠰愠者ㄲ‶ѡ㊀″ѡ㒀‹͡㚀愠耄㘶愠耉牐摯捵䥴੄ĀࠀȀ਀Āࠀ؀਀Āࠀ̀਀Āࠀ̀਀ĀࠀԀ਀ĀࠀĀ਀Āࠀ਀Āࠀ਀ĀࠀЀ਀Āࠀ܀଀ጀꈀ꬀夀搀䤀 刀 爀 缀 䤀1刀1匀1尀1넀1먀1묀1쐀1�77茀<褀<⨀>㔀>戀?洀?ꠀH눀H䴀K嘀K䠀L䨀L찀L케LLL똀M렀MMMMM̀QԀQ혀e�e娀m最m蜀m贀mnn爀p缀p爀t礀t됀묀밀숀堀攀㬀㼀輀ꄀ였찀਀ᰀ鴀ꌀ䌀䤀⌀⤀㴀䄀需鴀阀鰀℀✀픀¡�¡�¡¡℀£⠀£洀£琀£㨀¥䐀¥�¦¦¦¦餀§鬀§一ª嬀ª✀«㠀«¬¬Ḁ¯✀¯䜀¯吀¯鬀´꜀´蔀µ鄀µ¼ༀ¼ഀÄᘀÄᜀÄᴀÄÄ＀Ä�ÅÅ瀀Î焀Î猀Î甀Î笀Î紀Î䘀Ð䠀Ð䨀Ð一Ð茀Ð蔀Ð謀Ð贀ÐÐÐ︀ÐÑ䠀Ñ刀Ñ꜀Ó뀀Ó넀Ó먀ÓᜀÕḀÕ∀Õ⤀Õ⨀Õ⸀Õ⼀Õ㈀Õ㌀Õ㸀Õ儀Õ圀Õ娀Õ愀Õ樀Õ氀Õꄀ×꜀×봀×섀×娀Ø尀Ø帀Ø戀ØØØ渀Ù甀Ù섀Ù저ÙÙÙༀÚᘀÚ℀Ú�Ý∀à⸀àഀá᐀áᔀáᨀá爀á眀á촀á휀á眀â缀â茀â谀â贀â鈀â錀â騀â였â쬀â케â�â�ââââââââ⌀ã⨀ã㌀ã㔀ã㠀ã㼀ã䈀ã䬀ã氀ã猀ã簀ã縀ã脀ã蠀ã谀ã销ã똀ã봀ã툀ã�ãഀäကäᄀäᬀäᰀäḀäἀä─ä☀ä⸀ä ä㜀ä䄀ä䜀ä昀ä渀ä漀ä瘀ä똀ä봀ä븀ä섀ä숀ä저ä찀ä픀ä㴀æ㼀æ䔀æ䜀æ褀æ謀æ鄀æ錀ææ⸀ç㄀ç縀ç缀ç뼀ç嬀é开é攀é焀é猀é甀é眀é縀é舀é蜀é踀é鄀é阀éꈀé⼀ê㜀êꈀê꤀ê뜀ê븀ê਀ë฀ëĀìԀìऀìഀì攀í渀í฀îᜀî耀î褀îﴀîࠀï䘀ï嘀ï最ï爀ï鄀ð鰀ð꤀ð됀ðⰀñ㘀ñ䐀ñ䠀ñꨀñ됀ñ퀀ó휀ó眀ô砀ô砀ô稀ô稀ô笀ô笀ô紀ô縀ô耀ô脀ô茀ô萀ô谀ô輀ô騀ô鴀ôꀀô܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀Ȁ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀Ѐ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀ᰀ܀܀Ѐ܀ЀȀЀ܀Ѐ܀Ѐ܀Ѐ܀܀܀܀ȀЀԀ∀⌀㔀㠀䨀䰀ఀഀ倀匀밀뼀℀␀☀⠀㰀㸀㤀㬀耀 舀 ̀Ԁ錀
阀
餀
鬀
관꼀鰀鸀唀圀꜀꤀椀欀鄀錀笀紀瀀爀鐀 阀 ᠀#ᨀ#蘀&蠀&䈀)䐀)**耀+茀+蜀+褀+였+저+픀/휀/ꌀ2ꔀ2㄀7㌀799鰀;鸀;戀B搀B휀E�E挀F昀F꤀F꬀FHH᐀MᘀMTTကWሀW阀Z頀Z贀[退[�[[退^鈀^``瀀c爀c愀g挀g䔀k䜀k茀l蔀l㨀q㰀qḀt t㬀u㴀u␀{☀{紀{耀{쐀{였{ᬀ|ᴀ|대딀쐀였 ㈀촀케甀砀뜀뤀㬀㴀鼀ꄀ鄀錀ᨀᰀꄀꌀ픀휀最¡椀¡Ȁ¥Ѐ¥＀§Ā¨؀ªࠀª䠀䨀²²준µ쬀µ딀·뜀·渀¾焀¾㜀¿㨀¿묀¿봀¿똀Á렀Á挀Ä攀Ä혀Å�Å䌀È䔀È攀É最É저Ì쨀Ì䰀Í伀Í刀Í吀Í漀Î焀Î猀Î븀Î섀Î愀Ð搀Ð稀Ð紀Ð㼀Ñ䈀Ñ錀Ñ阀Ñ帀Ó愀Ó鰀Ó鼀ÓÔÔ瘀Õ礀Õ欀×渀×먀×봀×쬀×츀×缀Ø舀Ø�Ù�ÙﴀÙÚḀÚ℀Ú�ÝÝ脀à萀à턀à퐀àà豈à㄀á㐀á退á錀áááᄀæ᐀æ�æ�æ섀ç쐀ç฀éᄀé匀é嘀éᰀëἀë섀ë쐀ëᬀìḀì琀ì眀ì紀î耀î☀ð⤀ð䬀ñ一ñ섀ñ쐀ñ椀ò氀òòò琀ó眀ó숀ó씀óጀôᘀô瘀ô砀ô砀ô稀ô稀ô笀ô笀ô紀ô縀ô耀ô脀ô茀ô萀ô鴀ôꀀôԀ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ѐ܀ЀȀЀ܀Ѐ܀Ѐ܀Ѐ܀Ȁഀ儀輀꤀케**崀1开1�11㼀c爀c嬀g戀g䘀o䴀o㌀q㰀qrr贀鬀ᬀ蔀·뜀·䐀Ë縀Ë伀Í吀Í瀀Î焀Î笀Î倀Ð笀Ð搀Ø耀Ø�ÙÙÙഀÚ踀Ý�Ý�Ý관ãã帀äꀀäòò쌀ó᐀ô砀ô砀ô礀ô稀ô稀ô笀ô笀ô簀ô紀ô縀ô耀ô脀ô茀ô萀ô鴀ôꀀô܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀̀܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀̀܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀ȀԀ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀ЀԀ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ԁ܀Ѐ̀܀ЀȀЀ̀܀Ѐ܀Ѐ܀Ѐ܀Ȁ焀Î砀ô砀ô稀ô稀ô笀ô笀ô紀ô縀ô耀ô脀ô茀ô萀ô鴀ôꀀô܀܀Ѐ܀ЀȀЀ܀Ѐ܀Ѐ܀Ѐ܀ȀԀЀ額縢棍ﾙ／／／／／／／／ဏᰀ轒ŐԀ＄Ā⸀꼦㑚�Ｂ／／／／／／／／ဏ뤀幅ﾮ／／／／／／／／ဏ넀焖‮ｶ／／／／／／／／ဏĀĀ栀̀ༀ⦄ᄄ㾄ᗽ׆ĀЩ帆⦄怄㾄濽(.耄᠀萏֠萑ﺘ옕ꀁ؅葞֠葠ﺘ.舂᠀萏ࡰ萑ｌ옕瀁؈葞ࡰ葠ｌ.耀᠀萏ୀ萑ﺘ옕䀁؋葞ୀ葠ﺘ.耄᠀萏ฐ萑ﺘ옕ခ؎葞ฐ葠ﺘ.舂᠀萏რ萑ｌ옕ؐ葞რ葠ｌ.耀᠀萏Ꮀ萑ﺘ옕뀁ؓ葞Ꮀ葠ﺘ.耄᠀萏 萑ﺘ옕老ؖ葞 葠ﺘ.舂᠀萏ᥐ萑ｌ옕倁ؙ葞ᥐ葠ｌ.᠋萏Ũ萑ﺘ옕栁؁葞Ũ葠ﺘ䩏䩑⡯Ā뜀ǰᜀ栀ᔀༀ梄ᄁ预ᗾ׆ĀŨ帆梄态预俾ъ儀ъ漀(梇䢈逗Ũ᠙萏и萑ﺘ옕㠁؄葞и葠ﺘ䩏䩑䩞⡯蜀h蠀HĀ漀Āᜀ栀ᔀༀࢄᄇ预ᗾ׆Ā܈帆ࢄ怇预俾ъ儀ъ漀(梇䢈逗Ũ᠕萏৘萑ﺘ옕�؉葞৘葠ﺘ䩏䩑⡯蜀h蠀HĀ뜀ǰᜀ栀ᤀༀꢄᄌ预ᗾ׆Āನ帆ꢄ怌预俾Պ儀Պ帀Պ漀(梇䢈o逗Ũ᠕萏ླྀ萑ﺘ옕码؏葞ླྀ葠ﺘ䩏䩑⡯蜀h蠀HĀ꜀ǰᜀ栀ᔀༀ䢄ᄒ预ᗾ׆Āቈ帆䢄怒预俾Ŋ儀Ŋ漀(梇䢈逗Ũ᠙萏ᔘ萑ﺘ옕᠁ؕ葞ᔘ葠ﺘ䩏䩑䩞⡯蜀h蠀HĀ漀Āᜀ栀ᔀༀᄗ预ᗾ׆Ā៨帆怗预俾ъ儀ъ漀(梇䢈᠃萏Ь萑ﺘ옕Ⰱ؄葞Ь葠ﺘ⡯Ȁ⸀ĀЀƀༀﲄᄆ预ᗾ׆Āۼ帆ﲄ怆预˾Ā⸀ĀȀƂༀ첄ᄉ䲄ᗿ׆Āৌ帆첄怉䲄˿Ȁ⸀Āƀༀ鲄ᄌ预ᗾ׆Āಜ帆鲄怌预˾̀⸀ĀЀƀༀ沄ᄏ预ᗾ׆Āཬ帆沄怏预˾Ѐ⸀ĀȀƂༀ㲄ᄒ䲄ᗿ׆Āሼ帆㲄怒䲄˿Ԁ⸀Āƀༀ಄ᄕ预ᗾ׆Āᔌ帆಄怕预˾؀⸀ĀЀƀༀ�ᄗ预ᗾ׆Āៜ帆�怗预˾܀⸀ĀȀƂༀ겄ᄚ䲄ᗿ׆Ā᪬帆겄怚䲄˿ࠀ⸀Āᜀᔀༀ梄ᄁ预ᗾ׆ĀŨ帆梄态预俾ъ儀ъ漀(梇䢈逗᠋萏֠萑ﺘ옕ꀁ؅葞֠葠ﺘ䩏䩑⡯Ā漀Āᜀ଀ༀ炄ᄈ预ᗾ׆Āࡰ帆炄怈预俾ъ儀ъ漀(逗᠋萏ୀ萑ﺘ옕䀁؋葞ୀ葠ﺘ䩏䩑⡯Ā뜀ǰᜀ଀ༀႄᄎ预ᗾ׆Āฐ帆ႄ怎预俾Պ儀Պ漀(o逗᠋萏რ萑ﺘ옕ؐ葞რ葠ﺘ䩏䩑⡯Ā꜀ǰᜀ଀ༀ낄ᄓ预ᗾ׆ĀᎰ帆낄怓预俾Ŋ儀Ŋ漀(逗᠋萏 萑ﺘ옕老ؖ葞 葠ﺘ䩏䩑⡯Ā漀Āᜀ଀ༀ傄ᄙ预ᗾ׆Āᥐ帆傄怙预俾ъ儀ъ漀(䴄⊘ᚱ東䖹杞刜傏☮媯⿤좚ЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅЅ馐푾ЅЅЅЅЅЅЅЅГЅЅЅЅЅЅЅЅɐåɏྸ⊄ڭ㱷珔ჹᆻᛇ䖒愹焕硯绥ངፇ♴䪆泉& ૥ 緢 ो
⳼
ẩ㛙溛箩ጾ
㬻
㼜
☌筞判ᔥ瘳ᬙ⛤纞慭䅈敩移ℤ㺶廷玽巘滐䚁犎ⵞᢨ᪸⠬殀祦位㍐ṩ婬找 篲 R!ಱ"⢑"Ⲉ"ⲱ"糊"檃#᩸$甌$ܵ%഍%൞%䩘%塖%犛%尕'繆(⣴)㣍)䧪)澲)⃥*灵*ᙼ+塍+礎+穧+௞,ᨤ,筝,縱,歃-㙰.፦/冖/稔/歄0⾅2奅2᪮3戱3䵏4娚4嬠4砅4ᕡ5㨭5䉉5ௌ6稺6ソ7㾪7廆7磰7箖8㖞9癐9ȸ:ݹ:෶:㼬;͝<勘<᮴=䯯=ɠ>᪹>ㄛ>泮>⦾?嶳?⤇@⫖@央@煎@ᅻA奆A燩AᚖB燐B愪C稗C罧CỘD慆D೟E፲E䅳E䥃E垖E䋈F䌀F焭FңG斟HⴺI冣I屫I`J㣽J㱷K䊹K䖃K嘎K䃑L狊LẀM⏃M幤M橞MؐN㐿NᒴO埁O㱞P絉PܴQᗚQൗR埦S嶡SᄿTⴏT揅T敦TℿV䉏VᒄW䓚W䕕X睩X⬰Y瓄Y皡Y⥟Z㚚Z灅Z␰\㐄\㈲]擉]旆]ୀ^䩔^喆_孄_ډ`䬫`俎`氣`⍱aⱽa嘓a掺a䴆b土b࿛c䲷cᰎd✳deᾇe㆔e氲e丰f禛f⓷g綝gᆲh戵h敽h磚i纤i婯jⅦk牪k勧l狸lᙫm㜼m㱁m䓦m璶mṧnⱰn矊nᥧo㣺o䌖o⤕p㈨q嵋r毦r碉r祍rቴsⰔs䍖s㭫t㊛u崥u敵u䝩v㰶w洯w⼕y㸭y扞y⽜z䁞z璈z⽤{╫|絫|懄}ែ~仛~㖏䁫ᣟ䛀Ც⯪䒶淈ഄඣ摸妯㌓ಛ嫱樨❮䁭ਤ嘚嬷⏿┭瑟綇ᦡ䩸ގ⏂㥲䪞煶庨澃穝ゥ䘄幧樺૽ᱭ篻唡仇婣厣搵會∈ෙሃធ㱇媩簜丌漑瓒両እ层峹ऄ௵⁛ധ䮊样ᎇ援า㾼䇅樱x斱᮷㑎䋖厄瘜烧 》¡㝄¡၂£㊝£䴡£᫇¤䓓¤加¤⁷¥▮¥n¦Ƃ¦᠟¦㓸¦㹚¦掉¦渲¦睒¦形§掹¨熡¨ᑚ©㩍©ਂªທªᣏªᜀ«థ¬⋜¬礂⚳®㥏®ц¯㩗¯຋³㿰³悼³穀³䵷´堥´慕´ᜩµ牲µ甑µ磩µ统µ〪¶希¶㋅·㜁·盐·⌕¸☆¸笟¸ౄ¹㲷¹勊¹吔¹沽¹Ďº愜º猫ºൂ¼䊓¼䞗¼寢¼湍¼㚞½導½ᒐ¿Ⱘ¿ࣴÀ㦃À滉ÁनÂ嚇Â渒ÂڞÃ嗤Ã緯Ã⧤Ä⯃Ä㕅Ä䔥Ä拵Ä㗼ÅїÆ䚞ÇᐿÈ⭄È慏È竡È㗂É㲹É䕀ÉગÊ䴶Ê宩Ê樍Ê檩Ê縆ÊƕËʁËૹËዤËョË㮥ËीÌᨠÌ㷁Ì㲚Í玤ÍݎÎ㴤Î䘎Î罕ÎัÏ䖕Ï❮Ð⭑ÐነÑ榔Ò⯥Ó䜺Ô哣ÔḠÕ㢑Õ๹Ö៞Ö⟺ÖⷷÖ廁Öď×ԍ×ݢ×砱Ø୅Ù䕘Ù炧Ù獠Ù♲ÚえÚ壷Ú晋ÚೢÛ὇ÛⒷÛ㶈Û歄ÛࢲÜ⋤Ü僅Ü冪ÝᩉÞইß⑯ß⸰ßῧàℽà⹱à‘á⯴á卥á嗹á֞âৃâ௦ãᐗã彵ä瓭ä翽äᅁå㯅æሌç∰çㅮè㼝è༝éⷔê䴝ê冿ê喈ê泜êোë㦗ë㿪ë䘵ë挩ë淓ì畢ì㞓í昉í䣹î緱îΩï⡂ï䑽ï稍ï网ïफ़ðํñ揼ò͂ó⓾ôઠõωö㓚ö䣦ö珙ö系öݗ÷綘÷Ᵽøㇳø氞øޫùහù㺞ù屄ùẜû侺û勪û徰ü慥ü撶ü㏓ýḉþ啭þ奫þᤇÿ↎ÿœඔ໗칱캿컁컇콼큢��⨇⨇䴅⊘䃿耀㓤׾쀂
#&-04<EGHKMQW\]^kprstz鼀ô耀耀耀耀耀耀耀耀耀 耀"耀.耀0耀6耀8耀<耀N耀T耀b耀h耀p耀耀耀耀耀耀¢耀ª耀¶耀À耀Â耀Ä耀Þ耀è耀ì耀î耀ð耀Ĳ＀ǿ܀唀渀欀渀漀眀渀＀ǿࠀ＀ǿ＀ÿȀ＀ÿ＀ÿȀ＀ÿ؀䜀逖Ȁ؂ԃԄ̂蜄z ࢀ＀吀椀洀攀猀 一攀眀 刀漀洀愀渀㔀逖ȁԀąĂ؇Ԃ匀礀洀戀漀氀㌀逦Ȁ؋ȄȂȂ蜄z ࢀ＀䄀爀椀愀氀㔀逦Ȁ؋̄ЅȄ蜄zaࢀ＀ā吀愀栀漀洀愀㬀逆ȁԀ圀椀渀最搀椀渀最猀㼀逵Ȁ̇ȉԂЂ蜄z ࢀ＀䌀漀甀爀椀攀爀 一攀眀∀Ѐ㄀蠈쓰꤀洀웘웙웒҆̀蘀°Ā椀Ѐ̀砐蘀°Ā椀砀℀ჰ言᠅됅됀脀ኁ4ကᤀ搀ᤀࠀÎࠀÎȀఀ茲qჰࠀ̀䠀Pऀ￰ďĀ?＀ｿｿｿｿｿｿ广┍＀ዿ̀䤀䤀䤀Ԁ欀甀猀愀欀Ȁ砀礀 ؀ԀఀĀఀȀఀ̀ఀЀఀą藠俹ၨ醫✫�0Ŵ ¬¸ÈÔàð üĈ
Ĥİļ
ňŔŜŤŬӢ䥉I䤀I畫慳kf甀慳甀慳潎浲污祸洀4洀楍牣獯景⁴潗摲ㄠ⸰0@툀歉@퐀ﾟ흱ǈ@☀ꖍퟦǈ@頀禋�ǈᷫ낆ą픂헍⺜ရ鞓Ⱛ껹0ðhp ¨°¸
ÀÐӢ囚勈敺Ÿi츈᧢
သ䥉Iဌ敺v

!"#$%&'()*+,-./0123456789:;<=>?@ABCDEFGHIJKLMNOPQRSTUVWXYZ[\]^_`abcdefghijklmnopqrstuvwxyz{|}~ ¡¢£¤¥¦§¨©ª«¬®¯°±²³´µ¶·¸¹º»¼½¾¿ÀÁÂÃÄÅÆÇÈÉÊËÌÍÎÏÐÑÒÓÔÕÖ×ØÙÚÛÜÝÞßàáâãäåæçèéêëìíîïðñòóôõö÷øùúûüýþÿĀāĂăĄąĆćĈĉĊċČčĎďĐđĒēĔĕĖėĘęĚěĜĝĞğĠġĢģĤĥĦħĨĩĪīĭĮįİıĲĳĴĵĶķĸĹĺĻļĽľĿŀŁłŃńŅņŇňŉŊŋŌōŎŏŐőŒœŔŕŖŗŘřśŜŝŞşŠšţŤťŦŧŨũ���ŮRoot EntryąआÀ䘀㰐飌�ǈŰ1TableĂĬ宏WordDocumentĂ嘰SummaryInformation(ĂŚကDocumentSummaryInformation8ĂŢကCompObjjਃआÀ䘀潄畫敭瑮䴠捩潲潳瑦圠牯d
卍潗摲潄c潗摲䐮捯浵湥⹴8㧴熲