Elektronická knihovna legislativního procesu - textová podoba dokumentu

                O d ů v o d n ě n í

O d ů v o d n ě n í
V rámci II. fáze reformy územní veřejné správy byla ke dni 31. prosince 2002 na základě zákona č. 320/2002 Sb. ukončena činnost okresních úřadů. Příslušnými zákony však nebyla řešena další platnost, účinnost a možnost rušení právních předpisů vydaných okresními úřady, resp. okresními národními výbory, jejichž působnost byla na okresní úřady z části převedena. Proto v současnosti existuje stav, při kterém český právní řád obsahuje celou řadu předpisů vydaných okresními úřady, resp. okresními národními výbory, u nichž však zákon výslovně nepojmenovává orgán oprávněný k jejich zrušení. V mnoha případech přitom již dnes pro tyto podzákonné právní předpisy neexistuje platné a účinné zákonné zmocnění, na základě nichž byly vydány.

V lednu roku 2008 bylo v dané záležitosti Ministerstvo vnitra osloveno řediteli krajských úřadů, kteří vznesli požadavek na sdělení stanoviska k platnosti, účinnosti a možnostem zrušení právních předpisů okresních úřadů a okresních národních výborů s odůvodněním, že jejich současné postavení v právním řádu je nejasné, což při výkonu veřejné správy způsobuje především ve vztahu k adresátům veřejné správy aplikační problémy. Jejich podstata spočívá zejména v rozdílném postavení ve smyslu aplikovatelnosti obecně závazných nařízení okresních národních výborů, vyhlášek a nařízení okresních úřadů vydaných na základě již zrušených zákonných zmocnění a právních předpisů okresních úřadů vydaných na základě zákonných zmocnění, která i nadále existují, přičemž oprávnění k vydání takovéhoto předpisu přešlo po zrušení okresních úřadů na jiný subjekt. 


Ministerstvo vnitra v rámci své koordinační úlohy (srov. § 12 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb.) zpracovalo podrobnou analýzu tohoto stavu. Analýza především dospěla k závěru
) podle něhož jsou tyto právní předpisy i nadále platnými součástmi právního řádu, nicméně tam, kde tyto normy již nemají zákonnou oporu, tedy tam, kde bylo zrušeno příslušné zákonné zmocnění k jejich vydání, již nejsou aplikovatelné, tedy nelze podle nich postupovat. Zatímco zrušení (event. změna) předpisů, které se i nyní opírají o existující zákonné zmocnění, přísluší tomu orgánu, na který toto zákonné zmocnění „přešlo“, v případě předpisů bez zákonného zmocnění by primárně mohl o jejich zrušení rozhodnout ten orgán, který dotčený předpis vydal. Protože však okresní národní výbory i okresní úřady již byly zrušeny, je třeba za orgán příslušný ke zrušení daného předpisu považovat ten orgán, který vykonává státní správu v oblasti regulované předmětným podzákonným právním předpisem. Analýza se proto podrobně zaměřila na určením tohoto orgánu. Přitom byly posuzovány čtyři možnosti: zrušení prostřednictvím nařízení kraje či obce v případech, kdy krajské úřady či obecní úřady vykonávají všeobecnou působnost v oblasti státní správy, v níž byl předmětný předpis vydán, dále zrušení prostřednictvím vyhlášek věcně příslušných ústředních správních úřadů vykonávajících státní správu v oblastech regulovaných právními předpisy okresních národních výborů a okresních úřadů; zrušení těchto předpisů prostřednictvím nařízení vlády podle čl. 78 Ústavy (s ohledem na „podřízenost“ okresních úřadů i jejich předchůdců okresních národních výborů vládě) či vydáním zrušovacího aktu ve formě zákona.

Z analyzovaných možností byla nakonec jako nejvhodnější zvolena varianta zrušení prostřednictvím vyhlášek věcně příslušných ministerstev. Oprávnění k vydání vyhlášky, jejímž obsahem může být pouze zrušovací ustanovení, je přitom založeno čl. 79 odst. 3 Ústavy (viz nález Pl. ÚS 52/03) a návazně ustanovením § 24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením téhož zákona zakládajícího působnost ústředního správního úřadu pro problematiku, jež je regulována rušeným předpisem okresního národního výboru či okresního úřadu. 

Vydání zrušovacího právního předpisu věcně příslušnými ústředními správními úřady má nesporně i celou řadu dalších výhod. Především vzhledem k jejich celostátní územní působnosti odpadá problém se správními obvody bývalých okresních úřadů. Tato varianta, rovněž za předpokladu součinnosti ze strany krajských úřadů, popř. obcí s rozšířenou působností, při dohledávání předpisů okresních národních výborů a okresních úřadů, umožňuje zrušit prostřednictvím jednoho aktu veškeré již neúčinné, avšak dosud platné obecně závazné právní předpisy okresních národních výborů a okresních úřadů upravující oblasti státní správy spadající do působnosti určitého ústředního správního úřadu. Další nespornou výhodou je vysoká odborná způsobilost ústředních správních úřadů pro jednotlivé oblasti státní správy spadající do jejich působnosti, která umožňuje dostatečně kvalifikované posouzení postavení konkrétních předpisů v právním řádu. Ministerstvo vnitra již ostatně tento postup v minulosti uplatnilo, když svou vyhláškou č. 385/2004 Sb. zrušilo některá nařízení okresních úřadů upravující výkon přenesené působnosti na úseku projednávání přestupků. 

Ministerstvo vnitra analýzu po připomínkovém řízení předložilo vládě, která ji projednala dne 6. dubna 2009 a usnesením č. 416 navržený postup, tedy rušení předpisů vyhláškami resortních ministerstev, schválila (č. j. 425/09).

Součástí shora zmiňované analýzy byl přehled předpisů, které jsou v současnosti neaplikovatelné, avšak i nadále tvoří platnou součást českého právního řádu. Tyto předpisy přitom regulují oblasti spadající do působnosti více ústředních správních úřadů, a to konkrétně Ministerstva vnitra, Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva dopravy, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva financí. 

Ministerstvo vnitra tedy připravilo návrh vyhlášky, na jejímž základy by mělo dojít ke zrušení těch předpisů, které z věcného hlediska spadají do jeho působnosti. 

Návrh vyhlášky nepodléhá povinnosti hodnocení dopadů regulace podle obecných zásad. Vyhláška by měla rušit pouze ty právní předpisy, které jsou v současnosti sice formálně platné, nicméně nejsou aplikovatelné, neboť již došlo ke zrušení zákonných zmocňovacích ustanovení, na jejichž základě byly vydány. To znamená, že zrušením předpisů nedochází k faktické změně stávajícího právního stavu, pouze z formálního hlediska přestanou být tyto normy součástí platného právního řádu. V souladu s Obecnými zásadami pro hodnocení dopadů regulace (RIA) proto RIA není aplikována, neboť navrhovaná vyhláška má povahu změny ryze technického charakteru, která nemá dopad na žádnou cílovou skupinu ani oblast. 
Pozitivním dopadem přijetí předložené vyhlášky bude kromě zpřehlednění právního řádu též posílení právní jistoty, neboť neaplikovatelnost uvedených předpisů je nyní dovozována pouze výkladem. Zlepší se tudíž nejen postavení adresátů zrušovaných norem, ale též správních orgánů, které se při výkonu správních činností musely opakovaně vypořádávat s otázkou, zda rušené předpisy mají být aplikovány.


Zákonné zmocnění k vydání navrženého právního předpisu není expressis verbis obsaženo v žádném zákoně, nicméně oprávnění ke zrušení podzákonných právních předpisů, vůči kterým neexistuje odpovídající zákonné zmocnění, vyplývá pro ústřední orgány státní správy přímo z čl. 79 odst. 3 Ústavy (viz nález Pl. ÚS 52/03). 


Navržená právní úprava, resp. navržený postup vedoucí ke zrušení podzákonných právních předpisů, plně respektuje právní závěry Ústavního soudu a není v rozporu s žádným zákonem. Návrh se nedotýká práva EU.

Návrh taxativním způsobem vyjmenovává podzákonné právní předpisy okresních národních výborů a okresních úřadů, které náleží z věcného hlediska do působnosti Ministerstva vnitra, a u nichž je navrhováno jejich zrušení bez náhrady. Návrh vychází z požadavků krajských úřadů, resp. z jimi předložených seznamů předpisů, u nichž se navrhuje zrušení.


Účinnost vyhlášky je stanovena dnem vyhlášení, neboť předpisy, které jsou vyhláškou rušeny, již nejsou aplikovatelné, a tudíž není třeba stanovit žádnou legisvakanční dobu.
�) S odkazem na nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000 a Pl. ÚS 52/03.





PAGE  
1