Č. j.: ÚOHS-R195,196/2008/VZ-19707/2011/310/JSl
V Brně dne: 14. května 2012
Ve správním řízení o rozkladu ze dne 18. 11. 2008 podaném zadavatelem
–
·
městem Litvínov, IČ
00266027, se sídlem nám. Míru 11, 436 91 Litvínov, zast. Mgr. Milanem
Šťovíčkem, starostou,
a o rozkladu z téhož dne podaném vybraným uchazečem –
·
společností Edenred
CZ, s. r. o., IČ 24745 391, se sídlem Na Poříčí 1076/5, 110 00
Praha, (od 1. 11. 2010 právním nástupcem společnosti Accor Services CZ,
s. r. o., IČ 49711962, se sídlem tamtéž) za niž jedná Philippe Marc
Francis Relland-Bernard, jednatel,
proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
č. j. S175/2008/VZ-14077/2008/520/AB ze dne 30. 10. 2008 ve věci
přezkoumání úkonů jmenovaného zadavatele učiněných v souvislosti
s uzavřením smlouvy ze dne 29. 2. 2008, jejímž předmětem je zajištění
prodeje zboží na poukázky pro osoby v hmotné nouzi,
jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004
Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové
komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona,
s přihlédnutím k právním závěrům rozsudku Krajského soudu v Brně
č. j. 62 Ca 25/2009-159 ze dne 2. 2. 2011 rozhodl takto:
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. S175/2008/VZ-14077/2008/520/AB
ze dne 30. 10. 2008
p o t v r z u j i
a podaný rozklad
z a m í t á m.
Odůvodnění
I.
Zadávací řízení a řízení před Úřadem pro ochranu
hospodářské soutěže
1.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen
„Úřad“), jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o
veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“),
obdržel dne 22. 5. 2008 a dne 2. 6. 2008 podněty, podle nichž zadavatel – město
Litvínov, IČ 00266027, se sídlem nám. Míru 11, 436 91 Litvínov (dále jen „zadavatel“), postupoval v rozporu se
zákonem, když dne 29. 2. 2008 uzavřel s vybraným dodavatelem smlouvu o
zajištění prodeje zboží na poukázky pro osoby v hmotné nouzi a při výběru
tohoto dodavatele nepostupoval postupem platným pro zadání veřejné zakázky na
služby podle zákona. V rámci šetření podnětů Úřad zjistil, že zadavatel
dne 29. 2. 2008 uzavřel se společností Accor Services CZ, s. r. o., IČ 49711962,
se sídlem Na Poříčí 1076/5, 110 00 Praha, (jejímž právním nástupcem je od 1.
11. 2010 společnost Edenred CZ, s. r. o., IČ 24745391, se sídlem tamtéž, dále
jen „vybraný uchazeč“),
smlouvu o zabezpečení poukázek pro osoby v hmotné nouzi, za účelem zajištění
prodeje potravin (vyjma alkoholických nápojů a tabákových výrobků) oděvů,
obuvi a základních hygienických prostředků pro osoby v hmotné nouzi ve
vybraných provozovnách. [1]
2.
Jelikož po přezkoumání výše uvedené smlouvy
získal Úřad pochybnosti o souladu úkonů zadavatele se zákonem, zahájil v této
věci správní řízení z moci úřední, za jehož účastníky označil zadavatele a
vybraného uchazeče. Oznámení o zahájení správního řízení bylo oběma účastníkům
doručeno dne 24. 6 .2008 a tímto dnem bylo dle § 113 odst. 1 správní řízení
zahájeno.
II.
Napadené rozhodnutí
3.
Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal
Úřad dne 30. 10. 2008 rozhodnutí č. j. S175/2008/VZ-14077/2008/520/AB
(dále též jen „napadené rozhodnutí“),
kterým rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1
písm. a) zákona tím, že před uzavřením smlouvy ze dne 29. 2. 2008 s vybraným
uchazečem nedodržel postup stanovený v § 21 zákona a neprovedl
zadávací řízení, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky (výrok I. napadeného rozhodnutí). Za tento správní delikt
uložil Úřad zadavateli v souladu s § 120 odst. 2 písm. a) zákona
pokutu ve výši 30 000 Kč (výrok II. napadeného rozhodnutí).
4.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí Úřad uvedl,
že si za účelem ověření správnosti postupu zadavatele od účastníků správního
řízení vyžádal příslušné podklady rozhodné pro určení předpokládané hodnoty
veřejné zakázky. Podle smlouvy o zabezpečení poukázek pro osoby v hmotné
nouzi ze dne 29. 2. 2008 (dále jen „smlouva“),
je zadavatel povinen hradit vybranému uchazeči 2 000 Kč za vytvoření sítě
vybraných provozoven do maximálně 10 provozoven, dále 150 Kč za vytvoření každé
provozovny nad výše sjednaný počet a 300 Kč za dodání objednaných poukázek.
Z předloženého vzoru smlouvy o zprostředkování prodeje zboží třetí osoby
(objednatele) zákazníkům (držitelům poukázek TICKET SERVICE, klientům zadavatele)
v provozovnách Úřad dále zjistil, že tato třetí osoba je povinna uhradit
vybranému uchazeči provizi (v případě smluvních partnerů, u kterých se
uplatní poukázky TICKET SERVICE distribuované zadavatelem) ve výši 3,5 – 5 %
hodnoty realizovaných poukázek, přičemž výši provize nemůže zadavatel nijak
ovlivnit. Vybraný uchazeč je tedy odměňován převážně třetími osobami, neboť za
každé zprostředkování prodeje zboží držitelům poukázek TICKET SERVICE má právo
na provizi z hodnoty realizovaných poukázek. Výše čerpání rozpočtových
prostředků zadavatele na poukázky činí 2,6 mil. Kč měsíčně, tedy 31,2 mil. za
rok.
5.
Na základě výše uvedených skutečností Úřad
konstatoval, že při zaplacení nejnižší možné provize uvedené vybraným uchazečem
v Příloze – Požadovaná výše provize, tedy 3,5 % z maximální výše
realizovaných poukázek (tedy z 31,2 mil Kč), by provize vybraného uchazeče
byla ve výši 1,092 mil
Kč za rok. Při zaplacení nejvyšší možné uváděné provize (ve výši 5%) by pak
roční provize činila 1,56 mil. Kč. V souladu s ustanovením § 15 odst. 1
zákona v návaznosti na § 14 odst. 1 písm. b) zákona byla předpokládaná
hodnota veřejné zakázky na základě výše uvedených skutečností vyčíslena na
4,368 – 6,24 mil.
Kč, neboť se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Jedná se tedy o
podlimitní veřejnou zakázku, kterou je zadavatel povinen zadat v některém
ze zadávacích řízení v souladu se zákonem.
6.
V souladu s § 7 zákona byly jako předmět
této veřejné zakázky na základě uzavřených smluv identifikovány služby. Ke
znaku úplatnosti Úřad uvedl, že byť se zpravidla jedná o úplatu hrazenou
zadavatelem, nelze vyloučit ani „nepřímou“ úhradu z jiných zdrojů, jako je
tomu v šetřeném případě. Úřad zde vyšel z funkčního pojetí definice
veřejné zakázky, podle kterého je do předpokládané ceny veřejné zakázky nutné
zahrnout i případné příjmy od třetích subjektů. Při stanovení předpokládané
hodnoty veřejné zakázky tedy Úřad nevyšel pouze z plateb uvedených ve
smlouvě, ale i z výše provize, kterou obdrží vybraný uchazeč od třetích
osob místo od zadavatele. V tomto případě si zadavatel zvolil, že bude
vybranému uchazeči hradit náklady za vytvoření sítě provozoven (ve kterých lze
poukázky realizovat) a náklady dopravy poukázek, s tím, že třetí
osoba bude hradit vybranému uchazeči provizi z titulu zvýšení počtu
zákazníků z řad držitelů předmětných poukázek. Přestože tedy zadavateli ze
smlouvy nevzniká přímý peněžitý závazek vůči vybranému uchazeči, Úřad
konstatoval, že se de facto jedná o úplatné
poskytování služeb na základě požadavku zadavatele, pouze odměna je
konstruována formou provize, kterou za protiplnění zadavatele zaplatí třetí
subjekt. Úřad v této souvislosti uvedl demonstrativní výčet rozhodnutí,
která vychází z funkčního pojetí definice veřejné zakázky, konkrétně pak pravomocná
rozhodnutí č. j. S159/2007/VZ-13474/2007/540/MČ ze dne 23. 7. 2007 a rozhodnutí
č. j. S121/2008/VZ-12420/2008/510/Od ze dne 23. 6. 2008.
7.
Na základě výše uvedených skutečností Úřad
konstatoval, že tím, že zadavatel před uzavřením předmětných smluv na služby
neprovedl příslušné zadávací řízení, mohl jeho postup podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky, neboť nelze vyloučit, že by v rámci transparentního zadávacího
řízení obdržel i jiné, pro něj výhodnější nabídky na požadované služby.
8.
Za konstatované porušení zákona Úřad zadavateli uložil
pokutu ve výši 30 000 Kč, při jejímž stanovení Úřad přihlédl k právní
složitosti řešené problematiky, stejně jako ke skutečnosti, že zadavatel před
uzavřením předmětné smlouvy uskutečnil průzkum trhu v předmětné věci.
III.
Námitky rozkladů
Rozklad zadavatele
9.
Proti shora uvedenému rozhodnutí podal zadavatel
v zákonné lhůtě dne 18. 11. 2008 rozklad, ve kterém uvádí, že Úřad
v napadeném rozhodnutí vycházel ze závěru, že zadavatel při zajišťování
dávek pomoci v hmotné nouzi vykonával tuto činnost v rámci výkonu
samostatné působnosti. K tomuto zadavatel uvádí, že orgánem pomoci
v hmotné nouzi je Městský úřad Litvínov, který poskytuje prostřednictvím
dávek pomoci v hmotné nouzi pomoc k zajištění základních životních
podmínek fyzickým osobám, které se v hmotné nouzi nacházejí. Zadavatel pak
v samostatné působnosti pro účely fungujícího výkonu přenesené působnosti
Městského úřadu Litvínov zajišťuje ve smluvním vztahu dodávku potřebných
poukázek. Další činnost je dle zadavatele vykonávána již v přenesené
působnosti.
10.
Dále zadavatel namítá, že předpokládanou
hodnotou veřejné zakázky je pouze cena za dodávku poukázek k nákupu zboží
a nelze do nich zahrnout ani nominální hodnotu poukázek, ani provizi
poskytovanou třetí osobou, protože nejde o výdaj z veřejných prostředků.
Na poskytnutí provize třetí osobou nenavazuje dle zadavatele žádný smluvní
vztah s jeho subjektem a údaje o provizi mu nejsou a nemusí být známy.
11.
K obsahu rozhodnutí č. j.
S159/2007/VZ-13474/2007/540-MČ ze dne 23. 7. 2007, na které odkazuje napadené
rozhodnutí, zadavatel uvádí, že odkaz na toto rozhodnutí není dle něj
přiléhavý, neboť problematika případu řešeného výše zmíněným rozhodnutím
předpokládá, že osoba, která provizi poskytuje, se stane účastníkem smluvního
vztahu se zadavatelem. V tomto případě však zadavatel do smluvního vztahu
s účastníkem nevstupuje. Proto zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu
napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil.
Rozklad vybraného uchazeče
12.
Dne 18. 11. 2008 podal proti předmětnému
rozhodnutí rozklad také vybraný uchazeč, který uvádí, že napadené rozhodnutí
považuje za nezákonné. Dle vybraného uchazeče Úřad při své rozhodovací činnosti
porušil zejména ustanovení § 7, § 13, § 14 a § 15 zákona a to zejména tím, že
nesprávným, extenzivním a protizákonným způsobem pojal samotnou definici
veřejné zakázky a dále nesprávným a protizákonným způsobem určil předpokládanou
výši peněžitého závazku vyplývajícího z plnění veřejné zakázky.
13.
Dle názoru vybraného uchazeče z definice veřejné
zakázky zakotvené v § 7 zákona jednoznačně vyplývá, že jednou
z podmínek existence veřejné zakázky je smlouva mezi zadavatelem a jedním
či více dodavateli a ne smlouva vybraného uchazeče se třetími osobami, se
kterými zadavatel není v žádném právním vztahu. Vybraný uchazeč akcentuje
skutečnost, že v tomto případě došlo k uzavření dvou samostatných
smluv – mezi zadavatelem a vybraným uchazečem a mezi vybraným uchazečem a třetí
osobou neboli prodejcem. Smlouvu o zprostředkování, na základě které je
vybranému uchazeči třetí osobou hrazena provize, uzavřel s touto třetí
osobou právě vybraný uchazeč a ne zadavatel a jedná se tedy o právní vztah mezi
dvěma nezávislými podnikateli. Sjednanou provizi tak nelze do předpokládané
ceny veřejné zakázky zahrnovat, neboť se dle vybraného uchazeče nejedná o výdej
veřejných prostředků na straně zadavatele, ale o výdej prostředků jeho
vlastních.
14.
Vybraný uchazeč ve svém rozkladu rovněž nesouhlasí
s tvrzením Úřadu, že pro určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je
zásadní výše provize, kterou vybraný uchazeč obdrží od třetí osoby nebo od
zadavatele, na jehož náklady zprostředkování prodeje zboží, eventuelně služeb,
realizuje, spolu s platbami, které obdrží přímo od zadavatele. Tento
postup nemá dle vybraného uchazeče oporu v zákoně, neboť se vždy musí
jednat o peněžitý závazek zadavatele. V daném případě však jediné peněžité
závazky, které zadavateli v souvislosti se zabezpečením poukázek pro osoby
v hmotné nouzi plynou, jsou závazky vyplývající ze smlouvy ze dne 29. 2. 2008.
Ze zprostředkovatelských smluv však dle vybraného uchazeče zadavateli žádné
peněžité závazky nevznikají a nejedná se tedy o veřejnou zakázku. Podle
názoru vybraného uchazeče Úřad při určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky
neurčitě a nepřesně vychází z neurčitého pojmu „v úvahu připadajících
smluvních partnerů“, u kterých se uplatní poukázky TICKET SERVICE, přičemž tyto
poukázky lze uplatnit na území celé České republiky u jakéhokoli smluvního
partnera navrhovatele a to při proměnlivé výši provize. Opětovně však vybraný
uchazeč konstatuje svůj nesouhlas se započítáváním těchto provizí do
předpokládané hodnoty veřejné zakázky, které dle jeho názoru odporuje smyslu i
účelu zákona.
15.
Vybraný uchazeč dále zmiňuje rozhodnutí Úřadu č.
j. S027/2007/03915/2007/530-MČ ze dne 23. 2. 2007, které se týkalo obdobného
případu, kdy právní konstrukce a typy uzavíraných smluv byly dle vybraného
uchazeče zcela obdobné šetřenému případu, včetně základních finančních toků, a
jedinou odlišností byl jiný typ použité poukázky pro zprostředkování jiného
zboží a služeb. Úřad ve výše uvedeném rozhodnutí došel k závěru, že
jestliže uchazeči požadovaná provize vůči zadavateli činila 0%, nejednalo se o
veřejnou zakázku, a řízení zastavil. Napadené rozhodnutí je pak dle vybraného
uchazeče v přímém rozporu s výše zmíněným rozhodnutím. Existence dvou
protichůdných rozhodnutí při nezměněném stavu zákona pak dle vybraného uchazeče
svědčí o nepřípustném posunu v rozhodovací praxi Úřadu v pojetí definice
veřejné zakázky. Dle vybraného uchazeče tento nepřípustně extenzivní výklad
zákona ze strany Úřadu ohrožuje právní jistotu účastníků řízení a současně
porušuje ústavní zásadu právního státu, dle které je možné státní moc
uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.
16.
Dle vybraného uchazeče je odkaz Úřadu na další
existující prvostupňová rozhodnutí (dále potvrzená navazujícími rozhodnutími
druhého stupně), ve kterých bylo konstatováno, že do předpokládané ceny je
nutné zahrnout i případné příjmy od třetích subjektů, irelevantní. Dle svého
vyjádření nebyl vybraný uchazeč schopný rozhodnutí
č. j. S159/2007/VZ-13474/2007/540/MČ ze dne 23. 7. 2007 dohledat na internetových
stránkách Úřadu a z tohoto důvodu se k němu ani nemůže vyjádřit
a ani je eventuelně nemohl při svém postupu zohlednit. Rozhodnutí
č. j. S121/2008/VZ-12420/2008/510/Od pak dle vybraného uchazeče
vychází ze zcela odlišné skutkové podstaty, než šetřený případ, a nemohlo tedy
ovlivnit jeho legitimní očekávání ve vztahu k pojetí veřejné zakázky,
konkrétně znaku úplatnosti veřejné zakázky, ze strany Úřadu.
17.
Závěrem vybraný uchazeč shrnuje, že napadené
rozhodnutí je dle jeho názoru v přímém rozporu s ustanovením § 7, §
13, § 14 a
§ 15 zákona a jako takové tedy porušuje zásadu právní jistoty adresátů normy a
je v rozporu s jejich legitimním očekáváním kontinuity rozhodovací
praxe Úřadu při nezměněném právním stavu. Z výše uvedených důvodů vybraný
uchazeč navrhuje předsedovi Úřadu, aby napadené rozhodnutí zrušil.
IV.
Řízení o rozkladech
18.
Dne 26. 11. 2008 Úřad obdržel k rozkladu
zadavatele vyjádření vybraného uchazeče, který se s veškerými námitkami
zadavatele plně ztotožnil. Dne 1. 12. 2008 Úřad rovněž obdržel
k rozkladu vybraného uchazeče vyjádření zadavatele, který se též plně
ztotožnil s právní argumentací vybraného uchazeče, stejně jako s jeho
závěry o právní povaze veřejné zakázky a jejím smyslu.
19.
Správní orgán prvního stupně neshledal důvody
pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)
a v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu postoupil věc orgánu
rozhodujícímu o rozkladu.
Původní rozhodnutí předsedy Úřadu,
20.
O rozkladech zadavatele a vybraného uchazeče
rozhodl předseda Úřadu dne 24. 3. 2009 rozhodnutím č. j.
ÚOHS-R195,196/2008/02-2881/2009/310/ZČt (dále jen „původní
rozhodnutí o rozkladu“) tak, že podle ust. § 152 odst. 5 písm. b)
správního řádu napadené rozhodnutí potvrdil a podané rozklady zamítnul. Předseda
Úřadu v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že provize poskytovaná
třetími osobami je fakticky platbou za službu, která je poskytována
v zájmu a na objednávku zadavatele a spočívá ve zprostředkování
poskytování pomoci v hmotné nouzi. Skutečnost, že právní prostředí, ve
kterém je tato služba poskytována, je poměrně nepřehledné, respektive že se tak
děje na základě několika vzájemně souvisejících právních vztahů, nemění vlastní
charakter této služby a nemůže být tedy důvodem k jejímu vynětí
z režimu zákona. Na druhé straně však předmětný systém výměny zboží za
poukázky funguje v daném oboru již dlouhodobě a na území celé ČR a nebyl
vytvořen ad hoc pro tuto veřejnou
zakázku, a proto se může zdát, že zadavatel neměl jinou možnost postupu. Právní
a organizační obtíže při zadání veřejné zakázky však nemohou zdůvodnit postup
mimo režim zákona.
Řízení
před Krajským soudem v Brně
21.
Zadavatel a vybraný uchazeč se s výše
zmíněnými rozhodnutími neztotožnili a napadli je žalobami u Krajského soudu
v Brně (dále též jen „krajský soud“). Krajský
soud obě žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich rozsudkem č.
j. 62 Ca 25/2009-159 ze dne 2. 2. 2011 (dále též jen „rozsudek
krajského soudu“), kterým první rozhodnutí o rozkladu zrušil a
věc Úřadu (resp. jeho předsedovi) vrátil k dalšímu řízení. Úvodem tohoto
rozsudku krajský soud uvedl, že žaloby shledal důvodnými v závěrech,
k nimž žalovaný dospěl, a proto se nezabýval žalobními námitkami
týkajícími se odklonu od předchozí rozhodovací praxe.
22.
Krajský soud se zabýval tím, zda se v daném
případě vůbec jedná o veřejnou zakázku. Aby se jednalo o veřejnou zakázku,
muselo by se jednat o smluvní vztah mezi zadavatelem a dodavatelem, popř.
více dodavateli (1. podmínka), musely by předmětem veřejné zakázky být dodávky,
služby nebo stavební práce (2. podmínka), zadavatel by musel požadovat získání
plnění veřejné zakázky (3. podmínka), plnění by mu musel poskytovat dodavatel
(4. podmínka), dodavatel by požadoval za své plnění úplatu (5. podmínka) a
úplatu by poskytoval zadavatel (6. podmínka). Z pohledu naplnění shora
uvedených šesti podmínek není podstatné, jakým kontraktačním procesem je
dosaženo uspokojení zadavatelova požadavku, nýbrž v čem má spočívat plnění ve prospěch
zadavatele a protiplnění ze strany zadavatele. Stejně jako může být zadavatelův
požadavek realizován prostřednictvím formálně jednoduchého dvoustranného vztahu,
přichází v úvahu i realizace zadavatelova požadavku prostřednictvím
kombinovaného několikastranného vztahu, v němž se vyskytují i jiné
subjekty než jen zadavatel a dodavatel. Závěr, že se jedná o veřejnou zakázku, který
Úřad založil na tom, že ze smlouvy o zabezpečení poukázek pro osoby v hmotné
nouzi je zřejmé, že zadavatel požadoval zajistit činnosti spojené s prodejem
zboží za poukázky, je podle mínění krajského soudu správné. Znakem veřejné
zakázky je tedy její úplatnost (viz podmínky 5 a 6), avšak s ohledem na
konkrétní předmět veřejné zakázky, povahu a způsob uskutečňování plnění, jež má
být pro zadavatele realizováno, nemusí být vždy ze strany zadavatele plněno
přímo. Podmínku úplatnosti je třeba vykládat tak, že se nemusí vždy jednat
výlučně o zadavatelův přímý peněžitý závazek; celkovým peněžitým závazkem
zadavatele (slovy § 14 odst. 1 zákona aplikovatelného podle § 15 odst. 1 zákona
i na veřejné zakázky na služby) je tedy zadavatelem předpokládaná výše
peněžitého závazku vyplývající z plnění veřejné zakázky (slovy § 13 odst.
1 zákona), jenž vyplývá ze zadavatelem (na straně objednatele, kupujícího,
odběratele atd.) uzavřené smlouvy. Je-li podle soudu plnění přímo odvislé od
uzavřené smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem plněním z veřejných prostředků,
pak musí být vytvořeny všechny předpoklady, aby smluvní vztah byl ze strany
zadavatele uzavřen při zajištění řádně fungujícího soutěžního prostředí a při
dodržení pravidel vyplývajících ze zákona. Stejně jako nelze povahu smluvního
vztahu z pohledu zákona posuzovat podle formálního podřazení pod konkrétní
smluvní typ, nelze ji posuzovat ani podle toho, zda plnění z veřejných
prostředků související s předmětem smlouvy a s dodržením práv a
povinností podle této smlouvy jejími smluvními stranami má být fakticky
realizováno pouze těmito jejími smluvními stranami nebo subjekty jinými.
Přestože jsou častější situace, kdy plnění z veřejných prostředků realizuje sám
zadavatel (z „jemu svěřených“ veřejných prostředků), nelze naplnění znaků
veřejné zakázky omezovat pouze na tyto případy. Ze shora uvedeného krajský soud
dovodil, že do celkové předpokládané hodnoty veřejné zakázky je zapotřebí
zahrnout veškeré plnění, kterého se má podle uzavřené smlouvy mezi zadavatelem
a dodavatelem dostat dodavateli z veřejných prostředků.
23.
Krajský soud tedy nesouhlasil se žalobní
argumentací, že podle pravidel pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné
zakázky obsažených v § 13, § 14 a § 15 zákona by se do předpokládané hodnoty veřejné
zakázky měly zahrnovat pouze peněžité závazky samotného zadavatele, dal jí ale
za pravdu v té části, že by předpokládaná hodnota měla zahrnovat pouze závazky
mající dopady na veřejné prostředky. Nesouhlasil tak zejména s tvrzením,
že za součást předpokládané hodnoty veřejné zakázky je třeba považovat i
provize hrazené třetími osobami z titulu zvýšení počtu zákazníků z řad držitelů
poukázek. Pokud Úřad v napadeném rozhodnutí uvedl, že o provize placené
vybranému uchazeči jeho smluvními partnery jsou sníženy výdaje poskytnuté z
veřejného rozpočtu zadavatele, pak vychází z toho, že nejde o plnění,
které by šlo k tíži zadavatelových veřejných prostředků (resp. veřejných
prostředků svěřených zadavateli). Zároveň ovšem žalovaný nevysvětluje, z jakých
jiných veřejných prostředků by platba provize měla pocházet. Argument
žalovaného, podle něhož „…provize hrazená vybranému uchazeči třetí osobou je
tedy nedílnou součástí ceny veřejné zakázky, neboť právě o tuto hodnotu jsou
sníženy výdaje poskytnuté z veřejného rozpočtu na realizaci veřejné
zakázky…“, tak za situace, kdy nezmiňuje jiné veřejné prostředky než
zadavatelovy, nevyzněl krajskému soudu logicky. Pokud žalovaný nepřímou úhradu
z veřejných prostředků v případě placení provizí dává do souvislosti s
tím, že zadavatel „dodává zákazníky“, pak krajský soud upozornil, že „nedodává
zákazníky“ jednotlivým dodavatelům zboží v principu o nic víc, než by jim je
„dodával“ v případě, že by dávky pomoci v hmotné nouzi vyplácel v penězích.
Jestliže tedy nebylo prokázáno, že by byly provize ve prospěch vybraného
uchazeče hrazeny z veřejných prostředků, s nimiž hospodaří zadavatel, ani že by
pocházely z veřejných prostředků, s nimiž by hospodařily jiné subjekty,
jestliže nebylo prokázáno, že by právo na provize zadavatel vybranému uchazeči
jakkoli garantoval, a jestliže nebylo prokázáno, že by jakákoli zadavatelova
povinnost plnit ve prospěch vybraného uchazeče byla přenesena na jiné subjekty
a ty by ji pak byť i nepřímo k tíži veřejných prostředků musely fakticky
hradit, pak není naplněna podmínky, aby dodavatel požadoval za své plnění
úplatu, kterou by, byť i nepřímo, poskytoval zadavatel. Přestože tedy krajský
soud připustil konstrukci tzv. funkčního pojetí veřejné zakázky, za shora
popsaného skutkového stavu nesouhlasil, že provize je plněním, které by mělo
být součástí předpokládané hodnoty veřejné zakázky.
24.
Na základě rozsudku krajského soudu je tedy
třeba rozklady zadavatele a vybraného uchazeče a námitky v nich uplatněné
znovu vypořádat a vydat nové rozhodnutí o rozkladu, neboť první rozhodnutí o
rozkladu bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušeno a věc byla vrácena Úřadu
(resp. jeho předsedovi) k novému rozhodnutí.
Stanovisko předsedy Úřadu
25.
Po opětovném projednání rozkladů a veškerého
spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního
řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle §
89 odst. 2 správního řádu napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu námitek
uvedených v rozkladech, a s přihlédnutím k názoru rozkladové
komise a zejména k závaznému právnímu názoru Krajského soudu v Brně,
jak byly shrnuty v odůvodnění tohoto rozhodnutí, dospěl k následujícímu závěru.
26.
Úřad tím, že svým rozhodnutím
č. j. S175/2008/VZ-14077/2008/520/AB ze dne 30. 10. 2008 rozhodl,
že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím,
že před uzavřením smlouvy ze dne 29. 1. 2008 nedodržel postup stanovený v § 21
zákona a neprovedl zadávací řízení, přičemž tento postup mohl podstatně
ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, za což mu uložil pokutu ve výši
30 000 Kč, rozhodl správně a v souladu se zákonem. Rovněž
s odůvodněním napadeného rozhodnutí (s přihlédnutím k právnímu názoru
vyjádřenému v rozsudku krajského soudu) jsem se plně ztotožnil. V další
části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody,
pro které jsem nepřistoupil ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.
V.
K námitkám rozkladů
27.
Jak vyplývá z obou rozkladů (a rovněž i
z žalob podaných u krajského soudu), zadavatel a vybraný uchazeč
trvají na tom, že se v daném případě nejedná o veřejnou zakázku podle
zákona, resp. pokud by se i prokázalo, že ano, pak by do předpokládané hodnoty
veřejné zakázky mělo být zahrnuto pouze plnění z veřejných prostředků, ke
kterému se zavázal zadavatel ve smlouvě uzavřené s vybraným uchazečem.
Zadavatel a vybraný uchazeč tedy nesouhlasí s tzv. funkčním pojetím
veřejné zakázky, na němž bylo napadené rozhodnutí vystavěno, a zpochybňují
závěr, že i výdaje nezávislých podnikatelských subjektů jsou de facto výdaji z veřejných
prostředků.
28.
Úvodem uvádím, že podle rozsudku krajského soudu
má být při novém projednání věci na prvním místě znovu zodpovězena otázka, jaké
plnění, k němuž by ze smlouvy uzavřené mezi zadavatelem a vybraným
uchazečem vyplývala pro kohokoli povinnost, je plněním ve prospěch vybraného
uchazeče, jež by bylo zároveň plněním k tíži veřejných prostředků, byť
nikoli pouze těch veřejných prostředků, které jsou svěřeny zadavateli. Dále se má nové rozhodnutí o rozkladech
zabývat povinností zadavatele vyplývající z bodu III. smlouvy o zabezpečení
poukázek pro osoby v hmotné nouzi ze dne 29. 1. 2008 k platbám
jednorázových poplatků, k bodu IV. téže smlouvy k platbám za dodání poukázek a
k bodu I. téže smlouvy k platbám poukázek za jejich nominální hodnotu. Krajský
soud tak předsedu Úřadu při vydání nového rozhodnutí o rozkladech zavázal ke
konkretizaci všech plnění z veřejných prostředků a na tomto základě
k novému posouzení předpokládané hodnoty veřejné zakázky a povinnosti
zadavatele postupovat podle zákona. Ze závěrečné části odůvodnění rozsudku
krajského soudu vyplynulo, že další postup předsedy Úřadu (tj. případné zrušení
prvostupňového rozhodnutí či jeho opětovné potvrzení) je však na jeho
rozhodnutí, které musí navazovat na přesvědčivé zodpovězení výše uvedených
otázek.
29.
Veřejná zakázka je definována v § 7 zákona
jako zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více
dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo
úplatné provedení stavebních prací. Rozborem ustanovení § 7 zákona se
vyčerpávajícím způsobem zabýval rozsudek krajského soudu; stručně řečeno v něm
krajský soud dospěl k závěru, že aby se jednalo o veřejnou zakázku, muselo
by se jednat o smluvní vztah mezi zadavatelem a dodavatelem, tj. vybraným
uchazečem (1. podmínka), musely by předmětem veřejné zakázky být dodávky, služby
nebo stavební práce (2. podmínka), zadavatel by musel požadovat získání plnění
veřejné zakázky (3. podmínka), plnění by mu musel poskytovat dodavatel, tj. zde
vybraný uchazeč (4. podmínka), vybraný uchazeč by požadoval za své plnění
úplatu (5. podmínka) a úplatu by poskytoval zadavatel (6. podmínka). Jak bylo
nadto uvedeno v rozsudku krajského soudu, z pohledu naplnění shora
uvedených šesti podmínek není podstatné, jakým kontraktačním procesem je
dosaženo uspokojení zadavatelova požadavku, nýbrž v čem má spočívat plnění ve
prospěch zadavatele a v čem má spočívat protiplnění ze strany zadavatele. Není
také rozhodné, jaké smluvní typy budou pro realizaci zadavatelova požadavku
použity, ani jak bude struktura jednotlivých smluvních vztahů vystavěna a kolik
subjektů do takových vztahů vstoupí.
30.
Zadavatel v šetřeném případě uzavřel
s vybraným uchazečem dne 29. 2. 2008 smlouvu, ze které vyplývá,
že jejím předmětem jsou služby, čímž je naplněna podmínka týkající se předmětu
veřejné zakázky. Podstatou smluvního vztahu založeného touto smlouvou (bod I.
smlouvy) je požadavek zadavatele, aby byl zabezpečen prodej zboží, a to
konkrétně potravin (vyjma alkoholických nápojů a tabákových výrobků), oděvů,
obuvi a základních hygienických prostředků pro osoby v hmotné nouzi, a aby byly
vybraným uchazečem dodávány zadavateli poukázky za jejich nominální hodnotu.
Tyto poukázky mají být uplatňovány v síti provozoven vytvořených
v úzké spolupráci zadavatele a vybraného uchazeče (na základě smlouvy mezi
zadavatelem a vybraným uchazečem je zadavatel povinen hradit vybranému uchazeči
částky 2 000 Kč za vytvoření sítě vybraných provozoven do maximálně 10
provozoven, 150 Kč za vytvoření každé provozovny nad výše sjednaný počet a 300
Kč za dodání objednaných poukázek). Podstatou plnění tak je zajištění poukázek
a prodeje zboží za tyto poukázky. Vzhledem k tomu, že plnění není ani
dodávkou, ani stavebními pracemi, s ohledem na textaci § 10 odst. 1 zákona
je třeba toto plnění považovat za službu.
31.
Nad rámec výše zmíněné smlouvy ze dne 29. 1. 2008
o zabezpečení poukázek pro osoby v hmotné nouzi byl uzavřen další právní
vztah, a to mezi vybraným uchazečem a třetími osobami, a to na základě smlouvy
o zprostředkování prodeje zboží třetí osoby zákazníkům (těmi se rozumí osoby
v hmotné nouzi, které jsou zároveň příjemci poukázek) v jednotlivých provozovnách.
Ze smlouvy o zprostředkování prodeje zboží třetí osoby zákazníkům
v provozovnách vyplývá povinnost třetí osoby odvádět vybranému uchazeči
provizi ve výši 3,5-5 % z hodnoty realizovaných poukázek. Jedná se tedy
sice o dvě samostatné smlouvy, avšak uzavřené v přímé souvislosti.
32.
Výše uvedené poskytnutí dodávek, služeb nebo
provedení prací na základě smlouvy pak musí být za úplatu, neboť § 7 doslova
hovoří o úplatném poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatném provedení
stavebních prací na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více
dodavateli. To ve zjednodušeném modelu představuje tok finančních prostředků od
zadavatele k dodavateli na straně jedné a tok služeb pro změnu od dodavatele
k zadavateli na straně druhé. Zákon však nerozlišuje formu plnění
poskytovaného zadavatelem dodavateli. Toto má nejčastěji formu přímého
peněžitého plnění, ale současně může mít formu tzv. „nepřímé“ úhrady, kdy
plnění dodavateli neposkytuje přímo zadavatel, ale jiný subjekt. Podle počtu
subjektů, které do právního vztahu vstupují, vznikají různé možnosti
financování veřejné zakázky. V případě tří subjektů – např. zadavatele,
dodavatele a kupujícího – není podstatné, zda kupující částku zaplatí
zadavateli, ta se stane příjmem rozpočtu zadavatele a zadavatel ji pak odvede
dodavateli jako výdaj z veřejného rozpočtu (tedy jako veřejný prostředek),
či zda ji kupující hradí přímo dodavateli. Stále se jedná o prostředky,
které fakticky náleží zadavateli, a jsou tedy poskytovány z veřejného
rozpočtu, byť ne formou přímé úhrady. Přestože konstrukce úhrady za služby
spojené se zajištěním činností spojených s prodejem zboží za poukázky pořízené
z finančních prostředků zadavatele je méně zjevná, než ve výše uvedeném
případě, rozdíl je čistě formální.
33.
V šetřeném případě se tedy na
přerozdělování veřejných prostředků podílí více subjektů (konkrétně zadavatel,
vybraný uchazeč, prodejce jakožto třetí osoba a konečně osoby v hmotné
nouzi jakožto kupující). Proces přerozdělování je založen na vztahu zadavatele
a osob v hmotné nouzi, pro které tuto službu zajišťuje, zadavatele a
vybraného uchazeče (na základě smlouvy o zabezpečení poukázek pro osoby
v hmotné nouzi), vybraného uchazeče a třetí osoby (na základě smlouvy
o zprostředkování prodeje zboží třetí osoby zákazníkům v provozovnách),
třetí osoby a osoby v hmotné nouzi (na základě kupní smlouvy), a je
uzavřen zprostředkovaně přes vybraného uchazeče i vztahem zadavatele a třetí
osoby. Odměna vybraného uchazeče je pak konstruována jako forma provize, kterou
sice zaplatí třetí osoba, ale za protiplnění zadavatele, kterým je „dodání
zákazníků“, a za zprostředkovací služby vybraného uchazeče. V této
souvislosti připomínám, že krajský soud myšlenku „dodání zákazníků“ jakožto
protiplnění zadavatele třetím osobám zpochybnil s poukazem na to, že o
stejném „dodání zákazníků“ by bylo možné hovořit i v případě, kdy by
zadavatel vyplácel podporu osobám v hmotné nouzi v penězích. Je však
třeba vzhledem k primární alimentační funkci poukázek a ve světle čl.
III smlouvy ze dne 29. 1. 2008, v němž se zadavatel zavázal podporovat
vznik sítě prodejen, v nichž bude možné použít poukázky pro osoby
v hmotné nouzi, poukázat na skutečnost, že v případě peněžité výplaty
dávek by stěží mohl zadavatel ovlivnit, aby osoby v hmotné nouzi
s těmito penězi nenakládali v rozporu s jejich zamýšlenou
funkcí, tj. aby za ně nakupovali např. alkoholické nápoje či peníze utráceli
v zábavním průmyslu nebo ve výherních automatech, atp. Tomuto jevu mohou
poukázky účinně zabránit, avšak je zároveň třeba zajistit síť provozovatelů
maloobchodních prodejen, v nichž je bude možné uplatnit. Provozovatelé
maloobchodních prodejen, kteří budou poukázky přijímat, budou z hlediska
počtu potenciálních zákazníků bezesporu ve výhodnějším postavení vůči těm
provozovatelům, kteří poukázky k platbě za zboží z nějakého důvodu
přijímat nemohou nebo nechtějí.
34.
Shrnuji tedy, že se v daném případě jedná o
úplatné poskytování služeb na základě požadavku zadavatele, přičemž vybraný
uchazeč ze získané provize hradí své náklady na zprostředkování. Rozdíl mezi
provizí a těmito náklady pak činí jeho zisk. Provize hrazená vybranému uchazeči
třetí osobou je nedílnou součástí ceny veřejné zakázky, neboť právě o tuto
hodnotu jsou sníženy výdaje poskytnuté z veřejného rozpočtu zadavatele na
realizaci veřejné zakázky. Skutečnost, zda v tomto případě výši provize
stanoví direktivně zadavatel, či následně vybraný uchazeč, není podstatná.
V šetřeném případě zadavatel nevyužil možnosti stanovit výši provize a
stanovil ji až následně vybraný uchazeč ve smlouvě o zprostředkování prodeje
zboží třetí osoby zákazníkům v provozovnách. Ačkoli tedy zadavatel
sjednanou výši provize přímo neovlivnil, učinit tak mohl a předmětná veřejná
zakázka mohla být realizována za stejných či dokonce pro něj výhodnějších
podmínek.
35.
V návaznosti na výše uvedené tedy shrnuji,
že nabídková cena je tvořena jednak zjevně se objevující provizí hrazenou
zadavatelem ve formě ceny za službu, stejně jako je zřejmé, že se v ní
projevuje i druhá součást, kterou inkasuje vydavatel stravovacích poukazů (zadavatel)
od třetích subjektů ve „skryté“ podobě, která se ale jednoznačně
ekonomicky odráží ve výši ceny poskytnutého plnění, tedy dodávané stravenky či
poukazu (shora označené jako cena za služby). V obecné rovině lze
konstatovat, že konstrukce smluvních závazkových vztahů v oblasti
poskytování stravovacích či jiných obdobných poukazů je dlouhodobě konstantní
a zisk dodavatele (zde vybraného uchazeče) spočívá jednak
v inkasování úhrady za poskytnutou službu, a dále i v příjmu
spočívajícím v provizním systému mezi dodavatelem poukázek a poskytovateli
dodávek či služeb (v praxi nejčastěji půjde o provozovatele stravovacích
zařízení nebo maloobchodních prodejen s potravinami) jejich konečných
příjemcům (zde osobám v hmotné nouzi). S příjmem spočívajícím
v inkasovaných provizích od poskytovatelů dodávek či služeb může totiž
dodavatel poukazů při tvorbě nabídkové ceny spolehlivě kalkulovat (a také
tak činí), přičemž o provizi obdrženou od poskytovatelů dodávek a služeb může
cenu nabídnutou zadavateli patřičně snížit a dosáhnout tak ekonomicky
výhodnější nabídky při současném zachování přiměřeného zisku. Takto uplatňované
snížení nabídkové ceny má však přímý dopad na veřejné prostředky vynakládané
zadavatelem na pořizování stravovacích poukazů, neboť pokud by popsaný provizní
systém neexistoval, zcela nepochybně by nabídková cena požadovaná dodavateli
(tj. zájemci o veřejnou zakázku) byla vyšší právě o zmíněnou provizi, jež je
dodavatelům stravovacích poukazů fungováním provizního systému garantována.
Vliv na veřejné prostředky je proto nepochybně dán. K tomu dodávám, že je
to pouze celková hodnota veřejné zakázky (či její hodnota předpokládaná)
z pohledu zájmu potenciálního dodavatele, která je rozhodující pro určení
způsobu jejího zadání, a nikoliv jen ta část, která má vliv na veřejné
prostředky.
36.
Obdobné závěry podporuje i rozsudek Evropského
soudního dvora (dále jen „ESD“) ze dne 18. 1. 2007
č. C-220/05 ve věci Jean Auroux a spol. proti Commune de Roanne, dle kterých je
pro určení hodnoty zakázky pro účely článku 6 směrnice 93/37/EHS, ve znění
směrnice 97/52, třeba vzít v úvahu celkovou hodnotu zakázky na stavební práce z
pohledu potenciálního uchazeče, což zahrnuje nejen úhrn částek, které má
zaplatit zadavatel, ale i všechny příjmy pocházející od třetích osob.
Z tohoto rozsudku je třeba citovat následující klíčové pasáže: „Jelikož je
cílem postupů zadávání veřejných zakázek na stavební práce uvedených ve
směrnici právě zajištění přístupu potenciálních uchazečů usazených
v Evropském společenství k veřejným zakázkám, které je zajímají, mělo by
se při výpočtu, zda hodnota zakázky dosahuje prahové hodnoty stanovené článkem
6 směrnice, vycházet z jejich úhlu pohledu. V tomto ohledu je zjevné, že
pokud se hodnota zakázky skládá zároveň z příjmů od zadavatele, tak od
třetích osob, zájem potenciálního uchazeče na této zakázce se odvíjí od její
celkové hodnoty. Naopak teze, podle které by měly být při výpočtu hodnoty
zakázky ve smyslu článku 6 směrnice vzaty v úvahu pouze částky zaplacené
zadavatelem, by ohrozila její účel. Z toho by vyplývalo, že by zadavatel mohl
zadat zakázku, jejíž celková hodnota by přesahovala prahovou hodnotu stanovenou
zmíněným článkem 6 a
která by mohla zajímat jiné zhotovitele působící na trhu, bez uplatnění postupů
zadávání veřejných zakázek na stavební práce stanovených ve směrnici. Konečně
je třeba připomenout, že podle článku 3 směrnice se koncese na veřejné stavební
práce řídí pravidly pro zveřejňování stanovenými směrnicí, pokud je dosažena
prahová hodnota stanovená v uvedeném ustanovení. Jelikož podstatným znakem
těchto koncesí je skutečnost, že celé nebo část protiplnění za stavební práce
pochází od třetích osob, bylo by v rozporu s účelem a systémem, který
směrnice zavádí, kdyby v rámci veřejných zakázek na stavební práce částky
pocházející od třetích osob nebyly započítány do hodnoty zakázky pro účely
článku 6 směrnice. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku
odpovědět tak, že pro určení hodnoty zakázky pro účely článku 6 směrnice je
třeba vzít v úvahu celkovou hodnotu zakázky na stavební práce z pohledu
potenciálního uchazeče, což zahrnuje nejen úhrn částek, které má zaplatit
zadavatel, ale i všechny příjmy pocházející od třetích osob.“ Ačkoliv se v citovaném rozsudku ESD jednalo
o výklad čl. 6 směrnice Rady č. 93/37/EHS, mají uvedené právní závěry Soudního
dvora relevanci i k právní úpravě bezprostředně navazující, jíž je čl. 9
směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/18/ES, vztahující se rovněž na
dodávky a služby.
37.
Pro úplnost znovu reaguji na odůvodnění rozsudku
krajského soudu, v němž krajský soud konstatoval, že pokud jde o úplatu za
plnění veřejné zakázky, a to ať už ve smyslu nabídkové ceny nebo ve smyslu
předpokládané hodnoty, vždy se musí jednat o úplatu, která jde k tíži veřejných
prostředků; pokud úplatu platí dodavateli třetí osoby ze zdrojů soukromých,
nespadá částka odpovídající výši takové úplaty do režimu zákona a nemůže tak
být součástí nabídkové ceny, neboť není placena z veřejných prostředků
zadavatele ani veřejných prostředků jiných. Krajský soud tak neshledal, že by
tzv. skrytá provize, kterou by měl vybraný uchazeč v souvislosti s plněním
veřejné zakázky získávat od provozovatelů veřejného stravování či
maloobchodních prodejen, byla placena z veřejných prostředků svěřených
zadavateli, ani z veřejných prostředků jiných, a to ani nepřímo. Mám však
zato, že citovaným rozsudkem ESD byl názor krajského soudu vyvrácen; jak
z tohoto rozsudku vyplývá, ESD akcentoval při konstrukci předpokládané
ceny veřejné zakázky pohled uchazečů o veřejnou zakázku, kteří jsou
v procesu formování zájmu o účast v soutěži o ni motivováni celkovou
výší finančních prostředků, které mohou získat, a to bez ohledu na jejich zdroj
(tj. na skutečnost, zda tyto prostředky budou pocházet ze zdrojů veřejných či
soukromých, případně v jakém poměru). V tomto pojetí se odráží
základní zásady zadávacího řízení, jejichž podstatou je požadavek na zajištění
transparentní, nediskriminační a právními předpisy regulované hospodářské soutěže
mezi potenciálními dodavateli i o taková peněžitá plnění, která sice pocházejí
částečně i ze „soukromých“ zdrojů, nicméně k vytvoření těchto peněžních
toků přispěl svou činností a svými (veřejnými) finančními prostředky i sám
veřejný zadavatel. Je to tedy pouze celková hodnota veřejné zakázky
z pohledu zájmu potenciálního dodavatele, která je rozhodující pro určení
způsobu jejího zadání a potažmo výpočtu kauce, a nikoliv jen ta část, která má
vliv na veřejné prostředky.
38.
Shrnuji tedy, že existence veřejné zakázky vyžaduje
na straně veřejného zadavatele požadavek na dodávky, služby či provedení
stavebních prací. V tomto případě zadavatel požadoval zajištění činností
spojených s prodejem zboží za poukázky pořízené z jeho finančních
prostředků (které v případě poukázek pro osoby v hmotné nouzi činí 31,2 mil Kč ročně). Další
podmínkou existence veřejné zakázky je poskytnutí těchto dodávek, služeb či
provedení stavebních prací. V šetřeném případě služby poskytl vybraný
uchazeč na základě smlouvy uzavřené se zadavatelem a na základě smlouvy
uzavřené se třetí osobou. I když se jedná o dvě samostatné smlouvy, byly uzavřeny
ve vzájemné souvislosti a společně umožňují realizaci požadavku zadavatele.
Poslední podmínkou je znak úplatnosti veřejné zakázky. Jak bylo uvedeno výše,
je možné zvolit více modelů úhrady veřejné zakázky, jejichž rozdíl je čistě
formální, ne však věcný; liší se pouze způsob konstrukce úhrady, přičemž
ekonomická podstata věci zůstává stále stejná, volbou určitého modelu se však
nelze vyhnout postupu podle zákona. Provize poskytovaná třetími osobami je
fakticky platbou za službu, která je poskytována v zájmu a na objednávku
zadavatele a spočívá ve zprostředkování poskytované pomoci v hmotné nouzi.
Skutečnost, že právní prostředí, ve kterém je tato služba poskytována, je
poměrně nepřehledné, respektive že se tak děje na základě několika vzájemně
souvisejících právních vztahů, nemění vlastní charakter této služby a nemůže
být tedy důvodem k jejímu vynětí z režimu zákona. Jinými slovy lze
konstatovat, že se zadavatel nemůže vyhnout postupu podle zákona tím, že část
svých vlastních rozhodovacích pravomocí (např. stanovení výše provize) přenese
na své smluvní partnery a přistoupí na jejich konstrukci obchodně-právních
vztahů. Na druhé straně opakuji ve shodě s napadeným rozhodnutím, že je
v této souvislosti zřejmé, že předmětný systém výměny zboží za poukázky
funguje v daném oboru již dlouhodobě a na území celé ČR, tedy nebyl
vytvořen ad hoc pro tuto veřejnou
zakázku, a proto se může zdát, že zadavatel neměl jinou možnost postupu.
Jakkoli jsem si vědom této skutečnosti a respektuji vyšší náročnost řádného a
zákonného zadání veřejné zakázky, nezbývá mi než znovu konstatovat, že právní a
organizační obtíže při zadání veřejné zakázky nemohou zdůvodnit postup mimo
režim zákona. Mám tedy shodně s napadeným rozhodnutím zato, že se
v tomto případě jednalo o podlimitní veřejnou zakázku, kterou byl
zadavatel povinen zadat v některém druhu zadávacího řízení předpokládaném
ustanovením § 21 odst. 1 zákona.
K dalším námitkám rozkladu
39.
K námitce zadavatele, že Úřad
v napadeném rozhodnutí vycházel ze závěru, že zadavatel při zajišťování
dávek pomoci v hmotné nouzi vykonával tuto činnost v rámci výkonu
samostatné působnosti, uvádím, že zákon nerozlišuje mezi zadáváním veřejné
zakázky v „samostatné“ a v „přenesené působnosti“. Tato námitka
je tedy bezpředmětná.
40.
Zadavatel dále v rozkladu namítá, že odkaz
v odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozhodnutí č. j.
S159/2007/VZ-13474/2007/540-Mč nepovažuje za přiléhavý, neboť problematika
tohoto případu předpokládá, že osoba, která provizi poskytuje, se stane
účastníkem smluvního vztahu se zadavatelem. K tomuto uvádím, že konstrukce
právních vztahů v šetřeném případě je více členitá, a přestože mezi
zadavatelem a vybraným uchazečem nedošlo k uzavření smlouvy, na základě
které by byla poskytována vybranému uchazeči provize, tato je mu poskytována
v přímé souvislosti s touto smlouvou na základě smlouvy mezi vybraným
uchazečem a třetí osobou. Blíže byla problematika financování veřejné zakázky
rozebrána výše.
41.
K námitce vybraného uchazeče, že Úřad při
určení předpokládané hodnoty veřejné zakázky neurčitě a nepřesně vychází
z neurčitého pojmu „v úvahu přicházejících smluvních partnerů, u kterých
se uplatní poukázky TICKET SERVICE“, přičemž tyto poukázky lze uplatnit na
území celé České republiky u jakéhokoli smluvního partnera navrhovatele a při
proměnlivé výši provize, uvádím následující. V souladu se článkem II.
smlouvy o zabezpečení poukázek pro osoby v hmotné nouzi bude síť vybraných
provozoven vytvořena v úzké spolupráci dodavatele s odběratelem.
Současně podle článku III. smlouvy bude v případě požadavku odběratele na
rozšíření počtu vybraných provozoven nad 10 za každou další provozovnu účtován
jednorázový poplatek ve výši 150 Kč. Lze tedy očekávat, že se nejedná o
jakoukoli provozovnu na území České republiky, ale o provozovnu, která je
stanovena ve spolupráci dodavatele se zadavatelem. Ve vztahu k výši
provizí vycházel Úřad ze sdělení vybraného uchazeče ze dne
30. 6. 2008, které uvádí požadovanou výši provize v provozovnách
TICKET SERVICE, které připadají v úvahu. I pokud by poukázky byly
uplatněny v jiných, než v uvedených prodejnách a při nižší provizi
(až o jednu třetinu), předpokládaná hodnota veřejné zakázky by překročila
hranici pro veřejnou zakázku malého rozsahu stanovenou v § 12 odst. 3
zákona a bylo by nutné ji zadat v některém ze zákonem stanovených druhů
zadávacího řízení.
42.
K námitce vybraného uchazeče, že
v rozhodovací praxi Úřadu došlo k nepřípustnému posunu v pojetí
definice veřejné zakázky, uvádím následující. V případě řešeném
rozhodnutím ze dne 23. 2. 2007, č. j. S027/2007/03915/2007/530-MČ,
došel Úřad k závěru, že se nejednalo o veřejnou zakázku, neboť
uchazeči požadovaná provize vůči zadavateli činila 0%, a proto Úřad řízení
zastavil. Jak uvádí napadené rozhodnutí, v následujících rozhodnutích již
Úřad konstatoval, že do předpokládané hodnoty veřejné zakázky je nutné zahrnout
i případné příjmy od třetích subjektů. K tomuto uvádím, že každý případ je
projednáván samostatně, v závislosti na konkrétním skutkovém stavu věci a
s ohledem na specifické a ojedinělé okolnosti toho kterého případu. Spolu
s rozvíjející se problematikou jednotlivých případů pak logicky dochází i
k vývoji právního stanoviska Úřadu. Právě skutečnost, že předmětné
rozhodnutí a jeho právní problematika spadá do oblasti, která je právně složitá
a teprve v relativně nedávné době došlo k profilaci konečného
stanoviska Úřadu (s přihlédnutím k aktuálnímu vývoji judikatury ESD),
stejně jako skutečnost, že zadavatel byl vzhledem k dosavadnímu výkladu
zákona přesvědčen o zákonnosti svého postupu, byla zohledněna ve prospěch
zadavatele při stanovení výše pokuty. V této souvislosti považuji za
významné zdůraznit, že chronologicky mladší rozhodnutí, vycházející z funkčního
pojetí veřejné zakázky, byla následně potvrzena i ve druhém stupni a jsou běžně
dostupná na webových stránkách Úřadu, a tedy jsou k plné dispozici široké
veřejnosti. V důsledku výše uvedeného nepovažuji napadené rozhodnutí za
rozhodnutí vydané v rozporu se zásadou legitimního očekávání či jinak
nepřípustně překračující pravomoci Úřadu při výkladu a aplikaci zákona.
43.
Vybraný uchazeč dále namítá, že se nemohl
seznámit se zněním rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 7. 2007,
č. j. S159/2007/VZ-13474/2007/540/MČ, neboť není přístupné na
internetových stránkách Úřadu a objektivně tedy ani nemohlo jakýmkoli způsobem
ovlivnit jeho legitimní očekávání ve vztahu ke kontinuitě dosavadního
rozhodování ve smyslu zachování základních zásad dobré správy. K tomuto
uvádím, že se toto rozhodnutí na internetových stránkách Úřadu nalézá. O
přístupnosti tohoto rozhodnutí svědčí i rozklad zadavatele, který se
k němu vyjadřuje. Tato námitka vybraného uchazeče je tedy bezpředmětná.
44.
K námitce zadavatele i vybraného uchazeče o
nevhodnosti odkazu Úřadu na rozhodnutí
č. j. S121/2008/VZ-12420/2008/510/Od, které dle nich vychází z jiné
skutkové podstaty, uvádím, že toto rozhodnutí řeší prakticky totožný případ
s jiným počtem subjektů, které do právních vztahů vstupují. Skutečnost,
zda zadavatel využil možnosti stanovit výši provize, či zda tato byla určena až
následně vybraným uchazečem, není podstatná. Tato problematika je blíže řešena
v části věnované definici veřejné zakázky.
45.
K sankci a její výši uvádím, že jsem
setrval na závěru, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst.
1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený tímto zákonem pro zadání
veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky,
a nejsou tedy dány podmínky pro snížení pokuty nebo upuštění od ní. Při
stanovení výše pokuty odkazuji na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž
opětovně uvádím, že při stanovení výše pokuty Úřad zohlednil mimořádnou právní
složitost řešené problematiky a současně vzal v úvahu skutečnost, že
zadavatel před uzavřením dotčené smlouvy prováděl v předmětné věci průzkum
trhu.
VI.
Závěr
46.
Po zvážení všech aspektů dané věci a po
zjištění, že Úřad postupoval ve věci v souladu se zákonem a správním
řádem, když posoudil případ ve všech jeho vzájemných souvislostech a zhodnotil
veškeré písemné podklady, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro
zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v rozkladech.
47.
Vzhledem k výše uvedenému, když jsem
neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo
zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 správního
řádu ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu dále odvolat.
otisk úředního razítka
Ing. Petr Rafaj
předseda
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Obdrží:
1.
Město Litvínov, nám. Míru 11, 436 91 Litvínov
2.
Edenred CZ, s. r. o. Na Poříčí 1076/5, 110 00
Praha
Vypraveno dne:
viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na
obálce datové zprávy
[1]
Pozn.: pokud je dále v textu uveden odkaz na zákon, jedná se vždy
o znění platné v době provedení úkonu Úřadu nebo v době
provedení úkonů jednotlivých účastníků řízení.
|