Pane místopředsedo, vážená sněmovno, dámy a pánové, není sporu o tom, že rozhodování formou přímé demokracie může být součástí - za jistých výjimečných okolností - rozhodovacího procesu. Problémem je, že nemáme jednotu v tom, v jaké podobě si takové rozhodování představujeme, a názory se velice různí. O přímé demokracii existuje celá řada publikací a existuje celá řada zkušeností, bohužel v našem prostředí se neustále objevují návrhy, které opakují tytéž chyby, které svého času dokonce podle mého soudu vedly k rozpadu československé federace. Mimo jiné k jedné z těch chyb patří to, že není přesně stanoveno, jakou právní povahu a jaké právní postavení má rozhodnutí referenda.
        ***
        Podíváme-li se na švýcarské zkušenosti, tak např. je zcela zakázáno rozhodovat o jiných věcech než o legislativních předlohách. V tomto návrhu, který dnes máme před sebou v podobě sněmovního tisku číslo 1, nic takového specifikováno není. Na druhé straně se tam dočítáme cosi o Ústavním soudu, ale vůbec není jasné, podle čeho by měl vlastně Ústavní soud poměřovat rozhodnutí referenda, jak ho začlenit do právního řádu.
        Ve všech návrzích, které jsme zde viděli, se vždy říká, že rozhodnutí referenda se bude publikovat ve Sbírce zákonů. Rozumí se tím, že ve Sbírce zákonů se objeví veliké "ano" nebo veliké "ne". Mám pocit, že švýcarská zkušenost, že v referendu lze rozhodovat výhradně o legislativní předloze, má cosi do sebe a že již na této obecné úrovni ústavního zákona musí být specifikováno, co smí a nesmí být předkládáno a v jaké podobě.
        Mám dojem, že toto není cesta, kterou bychom se mohli vydat. Je to pokus nahradit poměrně přesná, byť možná kritizovaná ustanovení naší ústavy, která říkají, jak se rozhodne o zákonodárné předloze, jakýmsi postupem, který je poznamenán apriorní nedůvěrou k demokratickému zřízení. Myslím, že to je důvod k tomu, abychom tento návrh odmítli a dále se jím nezabývali. Proto podávám z hlediska jednacího řádu formální návrh na zamítnutí této předlohy. Děkuji.