Dámy a pánové, vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, chci ve svém příspěvku jenom velmi krátce reagovat na argumenty našich kolegů z řad KSČM. Dříve než tak učiním, dovolte mi, abych reagoval také na vystoupení členů vlády, která tuto rozpravu otevřela. Slyšeli jsme zde vystoupení tří ministrů velmi úzce spjatých s řešením tohoto problému, který máme dnes před sebou. Pana ministra zahraničí, pana ministra obrany a pana místopředsedy vlády. Trochu mě jímá hrůza z toho, jak rozdílné interpretace toho, co vlastně řešíme, jsme zde slyšeli. Pan místopředseda vlády nám zde říkal, že to, o čem budeme hlasovat, je pouze přelet nějakých letadel, o kterých vlastně hlasovat nemusíme, protože jsou v pravomoci vlády, od pana ministra obrany jsme slyšeli, že budeme hlasovat o transportech přes naše území nebo resp. o přesunech přes naše území. Dokonce zde došlo k rozporu mezi ministrem obrany a ministrem zahraničí v otázce, co vlastně má být předmětem usnesení, které bude navrhovat příslušný výbor. Trochu se mě zmocnily obavy, jak by tato vláda asi reagovala ve chvíli, kdyby byla vystavena povinnosti reagovat na skutečně vážnou krizi, která by se bezpečnosti tohoto státu dotýkala bezprostředněji. Nejsem si zcela jist, jak by tato reakce byla koordinována a jak by asi vypadala.
        Ale ponechme to stranou. Vraťme se k tomu, co jsme slyšeli z úst našich komunistických kolegů. Pan kolega Zaorálek promine, ale já si myslím, že tato rozprava je tak trochu nebo do velké míry také o našem členství v NATO. Jestliže naše extrémní levice nedokázala zabránit našemu členství v Severoatlantické alianci, pak můžeme s jistotou očekávat, že se pokusí zabránit tomu, abychom v této alianci fungovali jako plnoprávný, aktivní, rovnocenný člen.
        Argumenty, které jsme zde slyšeli, jsou argumenty, které ze strany radikální levice slyší mezinárodní společenství už od samotného vzniku aliance. Odkazy na Radu bezpečnosti jsou odkazy, které jsou nejčastějším obsahem kritik k akcím nejen aliance, ale i k akcím našich dnešních spojenců. Víte, že pravomoci Rady bezpečnosti byly určeny v euforii sklonku druhé světové války a tato instituce ztratila svoji akceschopnost již několik měsíců po té, co její pravomoci byly definovány. Od roku 1945 se v podstatě mezinárodní společenství potýká s tímto problémem. Potýká se s problémem nefunkčnosti Rady bezpečnosti. V současné době připravovaná strategie Severoatlantické aliance nabízí jednu z možností, jak tuto slepou uličku vyřešit. Nepochybuji o tom, že pokaždé, když se budeme bavit o tom, jakým způsobem bude Česká republika reagovat na nové kroky NATO, na jeho novou koncepci, uslyšíme ze strany našich komunistických kolegů tentýž argument. Ale položme si otázku zcela otevřenou. Jakou alternativu nám zde tito kritici nabízejí. Domnívá se pan kolega Ransdorf, že neštěstí, hrůzy, které zde velmi dobře popsal, bohužel je popsal pouze z jedné strany, slyšeli jsme výpočet akcí albánských ozbrojenců v Kosovu a neslyšeli jsme nic o akcích ozbrojených sil Federativní republiky Jugoslávie. Nechme to být. Obrázek byl velmi působivý. Domnívá se, že skutečně bude možné těmto hrůzám zabránit, pokud necháme volnou ruku panu prezidentu Miloševičovi? On sám dobře ví, že podobný postoj je velice neupřímný.
        Dámy a pánové, Evropou naštěstí neobchází strašidlo Mnichova. Demokratické mezinárodní společenství naopak dospělo k takovému stupni odhodlání a koordinaci svých akcí na obranu hodnot, které jsou mu společné, že druhý Mnichov, tj. kapitulace demokracie před totalitou, dnes již není možný. Strašidlo by skutečně vystoupilo, toto strašidlo by se skutečně mohlo zhmotnit pouze za předpokladu, že by síla argumentů, které slyšíme z naší krajní levice, byla mnohem větší, než je dnes. Ale dá pánbůh, že k tomu nedojde. Děkuji vám.