Děkuji vám. Budu postupovat podle poznámek, které jsem si udělal, ne chronologicky podle důležitosti. Nyní si nevzpomínám na jméno pana poslance, který se ptal, zda cílem bombardování, cílem náletů aliance je svrhnout diktátora Miloševiče. Dal řadu příkladů, kdy takovéto bombardování naopak vede k posílení pozice bombardovaného. Jsem přesvědčen, že bombardování nemá za cíl svrhnout Miloševiče. Aliance hovoří o nutnosti oslabit schopnost Miloševičovy vojensko-policejní represivní mašinérie vést ozbrojený boj proti kosovským Albáncům, to je proti občanům vlastního státu.
        Pana poslance Ransdorfa bych chtěl informovat, že patřím mezi ty, kteří vyslovili v minulosti veřejně nesouhlas jak s bombardováním Vietnamu, tak s bombardováním Kambodže.
        Pana poslance Jičínského chci ujistit, že se vláda účastní aktivní diskuse o hledání mírového řešení. Jeho výzva, aby se vláda zapojila do diskuse s těmi představiteli vlád, které už návrhy mírového řešení předložily, je vlamováním se do otevřených dveří, neboť se všemi těmito ministry zahraničních věcí těchto vlád jsem dávno v úzkém pracovním styku, včetně ministra Fischera, s nímž mám schůzku za pár dní ve Washingtonu, mimo jiné právě o hledání možnosti nalézt mírové řešení v Kosovu. (V sále přetrvává velký hluk, zvoní mobilní telefony.)
        Dostal jsem na začátku dotaz, ve kterém mi bylo řečeno, že jsem zneužil termínu "mezinárodní společenství", a dále jsem dostal dotaz na mezinárodně právní podklad současných náletů.
        Ještě se ale omlouvám, mám tu nejprve dvě kratší otázky pana poslance Filipa, který se ptal, zda představitelé NATO nebo vlády USA se obrátili na českou vládu s nějakým návrhem na úhradu výdajů spojených s akcí aliance. O ničem takovém nevím. Česká vláda mými ústy vyjádřila podporu myšlence "minimarshallova" plánu na obnovu a rekonstrukci nejen Kosova, ale balkánského regionu po skončení tohoto konfliktu. Takového plánu se mimo další státy, které podobnou ochotu již vyjádřily, jistě účastní i Česká republika. O žádných jiných výdajích nevím.
        Dále se pan poslanec Filip ptal, co udělá vláda, pokud Slovensko podobný návrh usnesení o vojenském tranzitu neschválí. Rozuměl jsem vám dobře? Jde o pozemní tranzit, zda se třeba prostřílíme Slovenskem nebo jestli pojedeme okolo Polska, Běloruska či Vladivostoku. Chtěl bych pana poslance Filipa upozornit, že je vhodné číst například zpravodajství ČTK, které již sdělilo, že slovenská vláda již udělila generální souhlas s tranzitem aliance a že tento návrh podpořila i parlamentní většina. Mohu vám ten text předat. To znamená, že tento problém již neexistuje. Naopak, Slováci rozhodli o něco dříve než my, a to především proto, že tato diskuse trvá tak dlouho, ale není to moje vina.
        ***
        Než přejdu k právním otázkám, přiznám se, paní poslankyně, páni poslanci, že na celé té diskusi mi značně vadilo, že vláda byla kritizována poslanci strany, která perzekvovala občany Československa v roce 1968, na což si velmi dobře pamatuji, za to, že nazývali mezinárodní bratrskou pomoc jednoduše invazí a agresí. Není to třeba rozvádět. Rovněž bych chtěl ujistit, že jsme zavřením okna nechtěli umlčovat ty, kteří mají jiný názor. Budu vždy bojovat za to, aby lidé, kteří mají jiný názor, měli právo ho vyslovit. Ale my jsme byli po srpnu 1968 umlčováni, a to prosím ne zavřenými okny. A vadí mi, že o doktríně omezené svrchovanosti mluví zástupci strany, která tuto doktrínu používala jako ospravedlnění okupace Československa.
        Vadí mi, že se tu hovořilo o barbarském bombardování Svazové republiky Jugoslávie, a to v době, kdy se aliance snaží ničit především vojenské a polovojenské cíle a tu část infrastruktury, na níž je vojenská mašinérie závislá. (Smích a potlesk poslanců KSČM.) Ano, chápu tragédie nevinných lidí, kteří i při tomto omezeném bombardování zahynuli. Ano, chápu tragédii, když při takovémto bombardování například zahyne tříletá holčička. Chápu to, mám sám tříletou dceru. Ale marně se snažím mezi těmito hlasy, které na tuto lidskou tragédii poukazují, marně se mezi nimi snažím zachytit alespoň několik málo slov o masových popravách, o táboru, kde se systematicky znásilňují kosovské ženy, o tom, že děti tam umírají, a to nejen rukama polovojenských band, ale i žízní, hladem, vyčerpáním. Vadí mi, že tam neslyším slova o statisících brutálně vyhnaných ze svých domovů. Chcete mi říci, že tito perzekvovaní, tito mrtví, kterých je mnohonásobně více, to snad nejsou nevinní lidé?
        Aspoň některá fakta bychom si měli uvědomit ve chvíli, kdy tu někteří poslanci hovoří o tom, že v Kosovu nejde o humanitární katastrofu. Jenom fakta z posledních několika dnů. Podle údajů Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky nejméně 500 000 kosovských Albánců opustilo provincii od března loňského roku. Přes polovinu tohoto počtu tvoří uprchlíci, kteří byli donuceni odejít v posledních dvou týdnech na základě zesílených srbských vojenských aktivit. Vysoký komisariát odhaduje, že celkem 940 000 Kosovců bylo vyhnáno ze svých domovů. Násilné vyhánění kosovských obyvatel srbskou stranou dosahuje měřítka, jaké nemá v Evropě po druhé světové válce obdoby. 200 až 300 osad bylo z části vypáleno od druhé poloviny března. 50 vesnic bylo vypáleno od 4. dubna. Všechny domy, které byly pronajaty OBSE ve Vucidrinu, Stimě a Mitrovici, byly zničeny. Jsou dokumentována rozdělení rodin. Hranice překračují téměř výhradně ženy a děti, muži jsou separováni. Podle údajů z těchto rodin sto tisíc mužů chybí v těch rodinách, které došly až do Albánie a Makedonie. Až budeme mít informace i zevnitř Kosova, toto číslo bude jistě podstatně vyšší.
        Uprchlíci dokumentují hromadné popravy na minimálně 50 až 55 místech v Kosovu, z nichž například nedávno jedna ve Veliké Kruši byla evidentně potvrzena. Snímky těchto míst jsou rovněž součástí oficiální dokumentace předané Vysokému komisariátu. Jsou hlášeny hromadné hroby v Drenici, Mališevu a Pagaruském údolí. Je hlášen nález zhruba asi 150 těl v Drenici, 35 v Mališevu atd. atd. Nebudu vás unavovat čísly, ale i toto jsou lidské tragédie, toto jsou nevinní mrtví lidé, a proto mi vadí jednostranná argumentace, kterou jsem zde zaslechl.
        Teď ale k dotazu. Mezinárodní společenství není termín, který - jak tvrdil pan poslanec - lze používat pouze v souvislosti s OSN. Jde o společnou vůli většiny států jako subjektu mezinárodního práva, dalších mezinárodních organizací: OBSE, Evropské unie, Rady Evropy, Severoatlantické aliance. Ale i neformální skupiny, které požívají všeobecnou důvěru v mezinárodních vztazích, např. kontaktní skupina složená ze šesti významných států, nebo např. G8. Mezinárodní společenství v případě postupu NATO v Kosovu - když se v Radě bezpečnosti hlasovalo 12 : 3, tak i generální tajemník Kofi Annan, když o tom podal zprávu, hovořil o mezinárodním společenství. Evropská unie, která formulovala oněch pět podmínek, které NATO později převzalo, rovněž je organizace, v jejímž kontextu lze tento termín použít. OBSE - většina států podporuje postup aliance, atd.
        Dostal jsem dotaz na mezinárodně právní podklad. S jistým nebezpečím, že tu budu opakovat některé argumenty pana poslance Payna, s nímž ne vždy souhlasím, dovolte mi na tuto otázku odpovědět.
        Jugoslávie dlouhodobě hromadně a vážně porušuje lidská práva svého obyvatelstva. Ochrana lidských práv je vyňata z působení zákazu vměšování do vnitřních záležitostí států v rozsahu, v němž mezinárodní obyčeje a smlouvy ukládají státům závazky k jejich ochraně. Chování Jugoslávie je všeobecně považováno za závažné porušení kogentních norem mezinárodního práva, např. zákazu genocidy, tedy za mezinárodní zločin. Právně poškozeni tímto chováním jsou všichni členové mezinárodního společenství, státy i mezinárodní organizace, individuálně i společně. Vzniká tedy mezinárodní odpovědnost Jugoslávie vůči všem státům a tyto státy jsou oprávněny, pokud by Jugoslávie svého protiprávního chování přes výzvy nezanechala, i k sankcím podle mezinárodního práva.
        Ano, mezinárodní právo zakazuje použití síly s přesně vymezenými výjimkami. Nejvážnějším porušením tohoto kogentního pravidla je agrese. Tvrdím, že zásah spojenců není agresí, a zdůrazňuji, že Česká republika není agresorem. Agresí je ozbrojený útok proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu, jenž je v rozpočtu s cíly Charty OSN. Spojenci nechtějí rozdělit Jugoslávii. Zdůrazňuji, že prosazují autonomii Kosova uvnitř Svazové republiky Jugoslávie. Nevyzývají k vytvoření nové vlády či k zavedení jiného politického systému a jejich akce je naopak inspirována jedním z hlavních cílů Charty OSN, tzn. ochrany lidských práv. V tomto ohledu lze ostatně spatřovat jistou návaznost s Chartou OSN a Washingtonskou smlouvou, jejíž preambule se na cíle Charty OSN výslovně odvolává.
        ***
        Mezinárodní právo není hierarchicky strukturováno, třebaže Charta OSN v roce 1945 zřejmě považovala zákaz použití síly za vrcholnou hodnotu tehdejšího pojetí mezinárodní spravedlnosti, vývoj praxe států v posledních padesáti letech emancipoval postavení ochrany lidských práv.
        V současném mezinárodním právu nelze prokázat vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi těmito zásadami. Podle převládajícího odborného mínění je v souladu s mezinárodním právem použití síly regionálních organizací, pokud k tomu dostaly výslovný mandát Rady bezpečnosti. Rezoluce Rady bezpečnosti 1199 z loňského roku konstatuje, že aktuální situace v Kosovu vytváří ohrožení míru a bezpečnosti v oblasti, což je základním předpokladem pro kolektivní akci podle Hlavy VII Charty. Materiální předpoklad pro zásah tedy sama Rada bezpečnosti konstatovala. Pokud jde o formální předpoklad, to mají samozřejmě páni poslanci pravdu.
        Charta OSN uděluje Radě bezpečnosti nikoli výlučnou odpovědnost za udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, nýbrž pouze odpovědnost primární. Toto adjektivum "primary" ponechává prostor i pro odchylky, zejména v případech, kdy rozhodovací činnost Rady bezpečnosti paralizuje uplatnění práva veta některou z velmocí. Tímto rozšiřujícím způsobem ostatně interpretovali chartu na počátku 50. let všechny demokratické velmoci v době, kdy Sovětský svaz nedocházel do Rady bezpečnosti a tvrdil, že jeho nepřítomnost znemožňuje rozhodování Rady bezpečnosti. Rada bezpečnosti by měla sama konstatovat, že spojenci svým zásahem porušili mezinárodní právo a Chartu OSN. K tomu ovšem, jak všichni víme, nedošlo. Naopak 26. března dvanácti hlasy z patnácti Rada bezpečnosti odmítla návrh rezoluce, podle něhož měl být zásah spojenců označen za "ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti". Proti návrhu hlasovaly kromě šesti členů aliance i dva státy africké, dva latinskoamerické a dva asijské.
        Zásah spojenců je na hraně legality v mezinárodním právu a lze ho považovat za precedent případného utváření nové obyčejové normy, která interpretuje ustanovení o mandátu Rady bezpečnosti méně restriktivně, než tomu bylo dosud. Takový vývoj mezinárodního práva je legitimní a v žádném případě nikoli výjimečný. Stejným způsobem státy postupovaly při interpretaci ustanovení čl. 27 odst. 3 o hlasování v Radě bezpečnosti.
        Uvedený vývoj odráží změny v chápání mezinárodní spravedlnosti na konci tohoto století. Státy pociťují ve svém právním vědomí, že je nepřípustné, aby jim politická neprůchodnost rozhodovacích mechanismů v Radě bezpečnosti definitivně zabránila v účinném zásahu proti mezinárodnímu zločinu v oblasti lidských práv. V konkurenci s principem zákazu použití síly jsou proto ochotny dát přednost prosazení kogentní normy ochrany lidských práv. Na druhé straně v tuto chvíli brání vzniku obyčejového práva určitá selektivita v praxi států i Rady bezpečnosti.
        Předmětem jednání Rady bezpečnosti v posledních letech se nestávají všechna hrubá porušování lidských práv ve světě - viz např. porušování základních práv obyvatelstva Východního Timoru v Indonésii, o čem se pan poslanec Ransdorf zmínil, takže nelze hovořit o ustálené praxi, která je právním předpokladem pro vznik mezinárodního obyčeje.
        Zkrátím své poznámky a závěr by byl k tomu asi takovýto: Mezinárodní právní hodnocení zásahu spojenců ve Svazové republice Jugoslávii je třeba vidět na obecném pozadí systému hodnot současného mezinárodního společenství. Vyvolávání diskuse o kolektivní spravedlnosti v dnešním světě je v podstatě odlišné od pojetí spravedlnosti světa na sklonku druhé světové války, kdy byla sjednána Charta OSN. Tehdejší mezinárodní společenství bylo přehledné a relativně jednoduché. K tomu odpovídá i přehledný systém chráněných hodnot, na jehož vrcholu logicky figuroval zákaz použití síly v mezinárodních vztazích.
        Dnešní svět je složitější. Systém jím chráněných hodnot je rozvětvenější a strukturovanější. Princip ochrany lidských práv se emancipoval vůči principu zákazu o použití síly. Mezinárodně právní analýzu zásahu proto nemůžeme založit pouze na pozitivním právu, které vzniklo před více než půl stoletím, ale rovněž na vývojových tendencích, které se materializují obyčejovými normami vzniklými v poválečné praxi státu.
        Děkuji.