…ve vztahu ke všem zájmově chovaným zvířatům a že obdobná povinnost ve vztahu k velkým hospodářským zvířatům je v návrhu zákona již stanovena, nikoli však v podobě přímé součásti právní úpravy veterinární péče, kam tyto otázky nepatří, ale v podobě novelizace ustanovení § 10 zákona č. 240/91 Sb., o šlechtění a plemenitbě hospodářských zvířat. Není také jasné, kdo by vedl národní registr, zda by byl veden jako registr jednotný, nebo podle druhu zvířat apod.
        Za třetí. Eventuální zakotvení uvedené povinnosti chovatelů všech zvířat by bylo příliš širokým zásahem do dosavadních pravidel a zvyklostí zájmového chovu zvířat. Pro některé chovatele by plnění této povinnosti znamenalo i nepřiměřené zatížení, protože navrhované označování zvířat by bylo spojeno s nemalými náklady a v některých případech by mohlo dokonce vyvolat snížení nebo ztrátu zájmu na dalším chovu zvířat.
        Není také bez významu, že připomínka tohoto druhu byla uplatněna teprve v závěrečné fázi přípravy návrhu veterinárního zákona, když nebylo možno odpovědně zvážit, se všemi dotčenými projednat všechny možné souvislosti, konsekvence a rizika založení takové povinnosti.
        Za čtvrté. Podle informací předkladatele neznají takovou širokou povinnost chovatelů ani veterinární předpisy Evropské unie, které se v tomto směru omezují rovněž jen na velká hospodářská zvířata. Jestliže jsme v etapě sbližování s komunitárním právem, měli bychom usilovat o soulad s ním a nevnášet do našeho právního řádu zbytečně prvky komunitárnímu právu neznámé, navíc prvky obsahující požadavky maximalistické a spíše nereálné.
        Za páté. Důvody, které byly uvedeny, převážně platí i pro případ, že by povinnost označování evidence byla vztahována pouze na chovatele psů.
        2. Pokud jde o pozměňovací návrh č. 40 k ustanovení § 49 odst. 1 písm. e) návrhu zákona směřující k tomu, aby byla okresním veterinárním správám uložena povinnost oznamovat výskyt nebezpečné nákazy také soukromým veterinárním lékařům, nemohu - to říká pan ministr Fencl - než poukázat na to, že okresní veterinární správa nemá žádný komunikační prostředek použitelný pro tento účel. Proto návrh zákona stejně jako dosavadní právní úprava ukládá plnění uvedené oznamovací povinnosti jen okresnímu úřadu, obci a příslušnému policejnímu orgánu a je jejich věcí, jak v souladu se svými úkoly a možnostmi s touto informací ve svém územním obvodu naloží, nehledě na to, že potvrzení výskytu nebezpečné nákazy zvířat vyžaduje nařízení adekvátního mimořádného veterinárního opatření a návrh zákona stanoví, jak jsou rozhodnutí o nařízení takového opatření zveřejňována.
        Ostatně z pozměňovacího návrhu nevyplývá, jakým způsobem by měla být oznamovací povinnost plněna, kdo by nesl a pod jakou sankcí odpovědnost z jejího nesplnění v případě opožděného splnění apod. Šlo by o ustanovení bez dostatečného normativního obsahu, které do zákona nepatří. Stejně tak jako v předchozím případě je dodáváno, že nejsou k dispozici poznatky o eventuální existenci takto definované oznamovací povinnosti ve veterinárních předpisech Evropské unie.
        3. S pozměňovacím návrhem č. 46 k ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) návrhu zákona týkajícím se vstupu na pozemky, do prostoru zařízení a dopravních prostředků kontrolovaných osob s jejich vědomím se předkladatel - to znamená pan ministr Fencl - neztotožňuje z obavy, že by takto doplněné ustanovení mohlo být zneužíváno ke ztěžování efektivního výkonu státního veterinárního dozoru. Mohlo by se tak dít např. na základě tvrzení, že k uvědomění kontrolované osoby nedošlo včas nebo vůbec, že uvědomění převzala jiná než odpovědná osoba, že nebyla uvědoměna odpovědná osoba obchodní společnosti, družstva apod. Jinak se s přítomností kontrolované osoby při výkonu dozoru pochopitelně počítá, což vyplývá z kontextu obsahu ustanovení § 53, odst. 1 - 3 návrhu zákona.
        4. Konečně výhrada k pozměňovacímu návrhu č. 49 k ustanovení § 60 o registraci soukromých veterinárních úřadů vychází z toho, že jmenovitě ustanovení odstavců 2 a 3 jsou jednak nesprávná a jednak nadbytečná. (Jde o ustanovení odst. 2 - Státní veterinární správa registraci zruší po dohodě s KVL ČR a odst. 3 - o opravném prostředku rozhodne soud.)
        Především nelze vázat rozhodnutí státního orgánu, které vyplývá z jeho pravomoci, na dohodu se stavovskou profesní organizací, ale nejvýše na předchozí projednání s ní. Jak rozhodnutí Státní veterinární správy o odmítnutí registrace, tak i její rozhodnutí o zrušení registrace je standardním správním rozhodnutím, na které se plně vztahuje zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a proti kterému je možno podat opravný prostředek právě podle citovaného zákona.
        Pravomocné správní rozhodnutí pak podléhá soudnímu přezkumu podle ustanovení § 247 a následujících. Není na místě upravovat ve veterinárním zákoně otázky, které jsou již upraveny jiným zákonem, navíc pozměňovací návrh není v potřebném souladu s uvedeným ustanovením § 247.
        Z těchto důvodů jménem předkladatele navrhuji, aby Poslanecká sněmovna přijala doporučení zemědělského výboru vyjma těch, ke kterým byly vysloveny výhrady a které se týkají ustanovení § 4 odst. 1 nové písm. c), § 49 odst. 1 písm. e), § 53 odst. 1 písm. a) a § 60 návrhu zákona.
        Děkuji za pozornost.