Děkuji za udělení slova, pane předsedo, vážená vládo, vážená sněmovno. Dosud jsme se nevzpamatovali z nepromyšlené Pithartovy reformy veřejné správy. Dodnes ještě ČR nese stopy toho šoku, který nám tehdejší premiér Pithart připravil.
        Mám za to, že hlavní zásada jakékoli reformy a jakéhokoli zásahu do veřejné správy by měla být ta, že občan nepozná, že k nějaké reformě došlo, a když to pozná, tak by to měl poznat podle toho, že to funguje lépe. Jsem si jist, že Pithartova reforma toto kritérium nesplňovala, a mám obavy, že tato reforma toto kritérium taky nesplní.
        Jedním ze základních nástrojů, jak toho lze dosáhnout, je to, aby mezi schválením zákona a jeho účinností existovala dostatečně dlouhá legisvakance, alespoň nějaké dva roky na to, aby mohli být vyškoleni úředníci, aby ti úředníci mohli být na tom nově vznikajícím úřadu zaměstnáni minimálně šest měsíců před zahájením oficiální činnosti, aby dosavadní archivy, veškerá dokumentace z kteréhokoli úřadu mohla být probrána papír po papíru a roztříděna, na který úřad podle nového členění bude patřit. Pokud toto neproběhne, pak je jisté, že reforma veřejné správy bude zavánět katastrofou. To je první zásada.
        Druhá zásada - chceme-li provádět reformu veřejné správy, myslím, že by stálo za to zahájit ji shora a ve vlastních řadách. Mám pocit, že by reforma veřejné správy měla být zahájena debatou o fungování vlády a toho systému vícestupňového mechanismu vlády, kdy jednotliví ministři jsou podřízeni vicepremiérům a ti jsou dále podřízeni premiérovi. To je systém práce, který je ve veřejné správě neobvyklý v tomto počtu, a mám pocit, že tam by reforma měla být zahájena nějakou racionalizací.
        Zároveň mám pocit, že bychom si měli vyjasnit, jak je to vlastně s povahou právní subjektivity České republiky a vlády. Podle dosavadních předpisů, které vycházejí ze socialistické praxe, každé ministerstvo je samostatnou právnickou osobou. To znamená - podle definice právnické osoby - že se rozhoduje samostatně, má právo se zavazovat a nést odpovědnost za své závazky. Z toho vyplývá, že u nás máme stejný počet premiérů, jako máme počet ministrů, protože každý z nich má právo se zavazovat samostatně. Chtěl bych říci, že v západní Evropě a u nás za první republiky tomu bylo tak, že právní subjektivitu měla pouze vláda, a nikoli jednotliví ministři nebo ministerstva. Pouze vláda mohla jednat jménem státu. Když se občan dostal do střetu se státem, nemohl žalovat jednotlivého ministra, ale musel žalovat vládu. A vláda také, kdykoliv se na něčem usnesla, tak se musela usnést na tom, který z jejích ministrů to provede, protože vláda jako celek nese odpovědnost a může pověřit jednotlivého ministra, aby tu odpovědnost na sobě ztělesnil.
        Myslím si tedy, že to by byl první krok k reformě veřejné správy, abychom si vyjasnili, že vláda je jeden právní subjekt, že se odejme právní subjektivita jednotlivým ministerstvům. Znamená to, pravda, posílení toho principu, že vláda je jeden tým, jeden kolektiv, podřízený jedné osobě. Bohužel tomu tak dosud není, ačkoli jsme se pokoušeli do české ústavy vtělit článek, který tímto směrem působí - snažili jsme se dosáhnout toho, aby vláda byla odpovědna sněmovně prostřednictvím premiéra jako celek, nikoliv každý ministr samostatně, jak tomu bylo ve staré federální ústavě. Tam tedy mám pocit, že by reforma veřejné správy měla začít.
        V dokumentu, který máme před sebou se velmi často hovoří o decentralizaci. Já bych na úplně nejpřednější místo postavil princip deregulace. Jsem si jist, že ČR má ve svém právním řádu nesmírné množství vyhlášek, předpisů, nařízení, zákonných i podzákonných norem, které jsou přežitkem, které jsou pozůstatkem dávných časů a které by moderní veřejná správa nepotřebovala. A dříve než zahájíme debatu o institucích, měli bychom provést cosi, co - pokud je mi známo - provedlo např. Maďarsko zvláštním zákonem o deregulaci. To byl zákon, kterým sněmovna v Maďarsku přikázala vládě, že každý ministr ve svém resortu vezme jednu vyhlášku za druhou, která dosud ještě platí, a zamyslí se, jestli by nešlo buďto celou, nebo alespoň její část zrušit. Mám pocit, že pokud reforma není zahájena tou zvláštní etapou deregulace, tak to povede jenom k tomu, že právních předpisů ještě více přibude, předpisy budou ještě nepřehlednější a občan bude ještě zmatenější.
        Z hlediska základních důrazů princip decentralizace - a tady musím pochválit ten materiál, který nám byl předložen, protože tam je skutečně věta, která říká zhruba to, že decentralizace není cílem - opravdu není cílem, já si to alespoň myslím. Jde o princip - říká se v tomto dokumentu - subsidiarity, tj. aby kompetence byly vykonávány na té úrovni, kde to je účelné. To je poprvé, kdy to takto zaznívá, protože dosavadní úvahy o reformě veřejné správy vždycky říkaly, že decentralizace je cílem. Troufám si tvrdit, že to cílem není.
        Obráceně si myslím, že by tam ale měl přibýt termín, který si nevybavuji, jestli jsem v tomto dokumentu vůbec nalezl, a to je otázka dostupnosti. K této věci se ještě vrátím. Myslím si, že cílem reformy veřejné správy by mělo být zvýšení dostupnosti veřejné správy pro občana.
        Materiál, který nám byl vládou předložen, vychází ze zásady, že decentralizace bude provedena převodem státní správy na samosprávu. Je to jistá forma privatizace veřejné správy, kdybychom to chtěli říci jinou terminologií, protože samospráva je soukromoprávní subjekt. Obec je veřejnoprávní korporace s nuceným členstvím, která spadá do oblasti soukromého práva. Znamená to tedy, že stát se vzdává kompetencí, předává je samosprávě, ale už na ně nebude mít žádný vliv. Víme o tom, že samospráva je pod ochranou Ústavního soudu a že stát nesmí zasahovat samosprávě do její činnosti jinak než zákonem, popř. soudem. Znamená to, že ministr, ministerstvo, úředníci, nějaký krajský úřad, okresní úřad samosprávě nebudou smět zasahovat do toho, jak bude bývalou státní správu vykonávat.
        ***
        To je zvláštní věc, protože když si to z právního hlediska uvědomíme, tak je to svým způsobem v rozporu s tím, co se říká, že se mají posílit kontrolní pravomoci. Vláda žádné kontrolní pravomoci mít nebude, absolutně žádné mít nebude a nesmí mít. Principiálně. Vyjadřoval jsem určité pochybnosti nad účelností dokumentu "Charta samosprávy", ale tam se právě říká, že samospráva nesmí podléhat žádným kontrolním mechanismům a dohledu vlády. Takže v této věci mám pocit, že když už tato vláda si prosadila dokument Rady Evropy tohoto typu, tak by jej měla alespoň respektovat.
        Jestliže chceme převádět státní správu na samosprávu, na obce, tak musíme zajistit, aby obce také státní správu unesly, potažmo bude-li převedena, stane se samosprávou. To nebude státní správa. To znamená, že obec musí mít dostatek kvalifikovaných osob, které dokážou daný problém řešit. Zkusme si - vím, že to je fiktivní případ - představit, že by měla být převedena např. kompetence dohledu nad správou památek, památkářský dohled, na samosprávu. To je jistě možné a je to trend, který vidíme např. v Německu, kdy k tomuto procesu dochází. Podmínkou ale je, že v každé obci musí být alespoň deset lidí, kteří vystudovali kunsthistorii. Potom obec, ať v řadách volených představitelů samosprávy, nebo v řadách svých obecních úředníků, může mít dostatek lidí, kteří budou tuto státní správu, bývalou a následně samosprávu, vykonávat kvalifikovaně.
        Z toho vyplývají dva další důsledky. Chceme-li, aby se rozšířila oblast samosprávy na úkor státní správy, znamená to za prvé, že obce se musí zvětšit, že by obec musela mít minimálně nějaké dva tisíce obyvatel, aby měla právo nosit statut obce, protože jinak se tam deset kunsthistoriků nemůže najít. Vedle toho bude potřebné náležitě zvýšit důraz na vzdělávání, protože všeobecná vzdělanost českého národa musí vzrůst, chceme-li přenést další část státní správy na samosprávu.
        Reforma by měla být zahájena tím, že bychom zredukovali počet obcí, ať už nějakými nástroji, jak je zmiňováno v dokumentu, stimulačního charakteru, anebo i nástroji byrokratického charakteru. Vím, že v Německu v některých spolkových zemích to provedli zákonem, kde stanovili, že obec má minimální počet obyvatel, a přinutili obce, aby se integrovaly. Vím, že to je nepopulární opatření, ale jestliže vláda chce tímto směrem postupovat, tak musí učinit i nepopulární kroky.
        Z hlediska přenesení působnosti, když se zamýšlím nad variantou jedna, kterou vláda předkládá a kde se zdá, že je variantou, která je vládě nejmilejší, tak mám obavu, že to je varianta, která bude také nejdražší. Snažím se zhodnotit náklady a vychází mi, že zřídíme 14 nových krajských úřadů, které budou vykonávat pouze působnost státní správy, a vedle toho zřídíme 14 krajských samosprávných úřadů, které budou pouze vykonávat samosprávu. Říká se, že budou ve variantě 1 důsledně oddělené. To znamená, že to bude v jiné budově. Pokud by měly být ve stejné budově, řekněme, že by státní správa si chtěla pronajmout nějaké prostory v budově, která bude patřit samosprávě, bude za to muset stát platit.
        Dále se tam říká, že zrušíme okresní úřady a zřídíme místo toho 210 malých okresů. To znamená, že namísto 86 budov, které dnes stát vlastní a kde provozuje státní správu formou okresního úřadu, budeme mít 210 budov po republice, které budou mít svého šéfa úřadu, své uklizečky, svoji administrativu, svého vrátného a svůj vlastní aparát.
        Dále se navrhuje, že státní správa bude vykonávána na úrovni obcí. Z materiálu nevyplývá zcela jasně, jestli bude vykonávána na úrovni všech více než 6 000 obcí, které v republice máme - tady si troufám říci, že to je nezvládnutelné - nebo zda se má na mysli, že bude vykonávána pouze v pověřených obecních úřadech. V tom případě by bylo 383. Když to všechno sečtu dohromady, tak je to dramaticky více, než je současný počet 86 okresních úřadů a obecních úřadů, tak jak to dnes máme. Mám pocit, že to je nejdražší varianta, jaká vůbec může existovat, ale má jednu vážnou nevýhodu. Nepřibližuje se občanovi. Dostupnost pro občana se naopak snižuje. To, co dnes občan může vyřídit na okresním úřadě, v novém systému některé kompetence bude muset vyřizovat na úrovni kraje. Pro něj se vlastně tato reforma projeví tím, že se státní správa pro něj stane méně dostupnou.
        Pojďme se zamyslet nad tím, jaké jsou vlastně jednotlivé zájmy. Zájem státu při výkonu státní správy je, aby se dodržela určitá společná pravidla hry, ať už v oblasti hygieny, v oblasti památkové péče, katastrální evidence, a to způsobem, který má charakter - teď prosím, aby to bylo bráno s jistou tolerancí - způsobem, který má povahu polovojenské organizace. Ve státní správě musí platit to, že když ministr rozhodne, tak úředníci to provedou na libovolné úrovni. O tom nesmí být debata a nesmí tam být žádná demokracie. To je autokratický orgán a tam platí princip podřízenosti. V logice této představy, a historicky to tak vzniklo, státní správa, to byli biřicové, kteří vybírali daně a kteří vykonávali jménem panovníka správu, nebo jménem feudála. Máme-li tohoto dosáhnout, tak je logické, aby podobně jako máme zákon o služebním poměru vojáků v ozbrojených silách, tak aby podobně existoval zákon o státní správě. Otázkou může být, v jaké podobě zákon má existovat a kdy je správné načasování, aby se zákon zavedl, ale o tom už zde byla řeč.
        Troufám si tvrdit, že vedle toho autorita státní správy je přesně taková, jako je autorita policie. Proto historicky evropské země tradičně mají veřejnou správu a státní policii, oficiální policii, nikoliv obecní, pod jedním ministrem. Protože tyto dvě instituce nikdy v žádném státě se nesmí dostat ani do sebemenšího konfliktu a naopak jedna musí podporovat druhou. Kdyby došlo k rozdělení, tak zpravidla dochází k vážným důsledkům ve správě státu. Autorita úředníků na okresním úřadě je přesně stejná a je podložena tím, že někde na okrese existuje také policie, která, když někdo neuposlechne nějaké rozhodnutí státní správy, tak tato policie je schopná také to vymáhat. Je schopná provést patřičné kroky, aby byl zjednán pořádek a náprava ve věci naplnění nějakého rozhodnutí.
        Jenom si uvědomme, že reforma ve variantě 1, jak jsme ji popsali, znamená, že všechny okresní správy policie budou muset být decentralizovány na 383 pověřených obcí, takže nebudeme mít 86 okresních policejních správ, ale budeme jich mít 383. To v materiálu není zmíněno a náklady tím výrazně vzrostou. Zároveň je nutné zvážit, že veřejná správa, byť ve vztahu volnějším, by měla být provázána se systémem soudnictví. Tam podmínka není tak nezbytná. Je představitelný model, že soudy mají jiné územní členění než veřejná správa, ale pro občana je to nepraktické. Pro občana je velmi praktické, když ví, že má jeden správní úřad ve své blízkosti a tam vyřídí všechno.
        V materiálu jsem nenalezl žádné informace o tom, jak by si vláda představovala racionalizaci v tom smyslu, že by některé úřady byly zcela zrušeny. Konkrétně mám na mysli např. zrušení okresních vojenských správ, kdy každá z nich vlastní samostatnou budovu na každém okrese, to znamená máme dalších 86 úřadů se samostatným vrátným, kde zpravidla funguje nějakých 20 důstojníků, a ti tam vykonávají činnost, kterou tak jako tak ale stát má ve zdvojené podobě v jiné evidenci.
        Jestliže okresní vojenská správa provádí evidenci občanů, potažmo branců, tak je to tatáž evidence, která se provádí na okresním úřadě, pouze by stačilo v počítači přidat jeden sloupeček, jestli se jedná o vojáka nebo nevojáka. Ve své podstatě je to totožná evidence. Jestli provádí evidenci techniky, která je potřebná při mobilizaci, tak tutéž evidenci má policie, případně okresní úřad také. Myslím, že kdybychom zrušili v současném modelu okresní nebo obvodní vojenské správy a nahradili je posílením referátu obrany na okresních úřadech, vůbec nic by se nestalo a ušetřili bychom 86 budov a náklady s tím spojené v každém okrese.
        ***
        Podobně bychom mohli pokračovat s katastrálními úřady, s pracovními úřady a s celou řadou dalších institucí, které tímto způsobem fungují.
        O této věci, že se budou rušit úřady a že dojde k uvolnění nějakých budov, jsme neslyšeli ani slovo. Z toho tedy vyplývá, že vláda o tom neuvažuje.
        Zatím jsem hovořil o tom, jaký je zájem státu, že zájmem státu je vykonávat byrokraticko-administrativním způsobem polovojenské "instituce" státní správu. Jaký je zájem samosprávy. Samospráva je nestátní subjekt, je to soukromoprávní korporace občanů, kteří se sdružili, bydlí na jednom území, pravda, sdružili se nedobrovolně, protože tam je nucené členství. Samospráva má zpravidla zájem bránit své zájmy proti státu. A tady musí být jisté napětí, a to napětí bude tím větší, čím je větší vzdálenost mezi samosprávou a státní správou. A jestliže se ve variantě jedna navrhuje důsledné oddělení státní správy a samosprávy, pak lze předpokládat, že napětí mezi samosprávou a státní správou vzroste, výrazně vzroste.
        Třetí subjekt, který je ve hře, je občan. Já jsem přesvědčen, že občan má primární zájem na dostupnosti, a v této věci mám pocit, že bychom se měli zamyslet nad moderním principem veřejné správy, a totiž takovým, že by kterákoli úřadovna státní správy poskytovala kompletní servis a občan, ať se obrátí na kterýkoli státní úřad, tak může učinit podání ve věci jakéhokoli správního úkonu.
        Jestliže už dnes máme všechny okresní úřady propojené počítačovou sítí svázanou s Ministerstvem vnitra, myslím si, že už dnes by bylo možné zřídit na každém okresním úřadu úřadovnu, kde když občan přijde, tak na jakési podatelně učiní podání k libovolnému úřadu státní správy v republice, na libovolné úrovni, na libovolném území, a dá podání, které se zaregistruje v počítači všech možných typů a za 14 dní si přijde pro vyřízená všechna podání, která tam učinil. Tak bych si představoval to, že cílem veřejné správy bude občan.
        Myslím si, že je věcí státu, aby si dovedl mezi sebou informace předat a zúřadovat takovou věc. Myslím si, že to je proveditelné, a mám pocit, že tak by se snad zvýšila dostupnost veřejné správy pro občana. Ve své podstatě počítač dokáže daleko přesněji odkontrolovat, zda občan vyplnil nějaký dotazník velmi přesně, tak jak je potřeba, nebo zda nějakou kolonku zapomněl vyplnit, nebo ji vyplnil špatně. Možná že to počítač zkontroluje přesněji a lépe, než to dokáže udělat některý úředník, který se dopouští třeba i určitých chyb, a zároveň jsem přesvědčen o tom, že kdyby se takto přešlo na systém, že veškerá podání státní správy budou učiněna na počítači, dostali bychom se k tomu, že by se dalo vyhodnotit, kolik takových úkonů, které úředník denně vykonává, jejich výkon, tzn. počet správních úkonů za den, by byl přímo měřitelný, a pak by se dalo také uvažovat o tom, že pokud stát, nevím, jestli o tom tato vláda ještě uvažuje, ale bude nadále držet princip nějaké přenesené působnosti, to znamená, že to nesvěří do samosprávné působnosti, ale jen pověří samosprávu výkonem určité státní správy, pak by se dalo také uvažovat o tom, že stát bude náklady spojené s výkonem takové státní správy obci hradit. Myslím, že by to byl férový přístup, protože obec je nestátní subjekt, a jestliže stát od nich chce nějakou práci, tak si ji musí také zaplatit. A měl by platit úměrně tomu, kolik agendy obcím přibude. Z tohoto hlediska kvantifikace správních úkonů, které jsou vykonávány, by umožnila i transparenci z hlediska financování.
        Další poznámka se týká Evropské unie. Tady se stále opakuje tvrzení, že musíme provést veřejnou správu, abychom mohli čerpat z fondů, které nabízí Evropská unie.
        Vážení přátelé, období, kdy EU měla přebytek peněz, skončilo. A pravděpodobně už nikdy nenastane. Období přebytku peněz bylo motivováno dvěma věcmi.
        Za prvé: Bylo to proto, že Německo cítilo jistou odpovědnost za druhou světovou válku a dobrovolně přispělo do evropských fondů více, než Německu náleželo. A tím vznikl nadbytek peněz.
        Za druhé: Náklady na obranu západní Evropy z velké části na sebe převzaly Spojené státy a ušetřené peníze Evropa investovala do spotřeby, čímž vlastně v době studené války západní Evropa měla vyšší životní standard, než by normálně západní Evropě odpovídalo. To se už nikdy nebude opakovat. Evropská unie bude nadále, tak jako Česká republika, vázána principem, že má pouze tolik peněz, kolik si vybere. A z tohoto hlediska nečekejme, že Evropská unie bude komukoli rozdávat peníze jen tak zadarmo, protože neví, co s nimi.
        Pokud nějaké peníze z těchto fondů dostaneme, pak je dostaneme proto, že Evropská unie si na našem území kupuje své zájmy legitimním způsobem. Ona nám nabídne jakési dotace, řekněme na určitý typ čističek odpadní vody, a my potom budeme zavázáni na příštích 50 let nakupovat čističky právě tohoto typu od západoevropské firmy.
        Nevěřím tomu, že Evropská unie nám bude rozdávat peníze jen tak. A chtěl bych varovat před tímto argumentem, který tu nepravdivě stále znovu a znovu zaznívá. Naše členství v Evropské unii nebude zdrojem nějakých mimořádných finančních prostředků, ale budeme rádi, když se podaří vyjednat takové členství v Evropské unii, kde náklady na příspěvek do společných fondů a výnosy, tzn. naše příjmy z fondů Evropské unie, budou v rovnováze. Nespoléhejme na to, že Evropská unie bude jen tak financovat cokoli na našem území. Takoví dobrodinci v Evropské unii zase nejsou.
        Poslední poznámka se dotýká financování. V návrhu se počítá s tím, že krajská úroveň samosprávy bude rozdělovat prostředky na obecní úroveň samosprávy. Já bych před tímto principem chtěl velmi varovat. Vede to k nekonečným sporům a k nekonečným napětím.
        Chtěl bych říci, že je znám model jiný, např. takový, a pokud vím, tak Ministerstvo financí se o to doposud pokoušelo, částečně, je znám model, kde přerozdělování peněz je prováděno podle jistého matematického výpočtu, kde mohou být různé parametry, jako je počet obyvatel, plocha zemědělské půdy, plocha naopak neobdělávatelné půdy, znečištění životního prostředí, rozvinutost infrastruktury, počet kilometrů dálnic atd. To se dá přesně vyčíslit. Takový matematický model má jednu výhodu. Jestliže se řekne, že chceme přijmout peníze na životní prostředí, pak dostane přidáno nejenom severočeský kraj, který byl, pravda, znečištěný a dnes je na tom výrazně lépe, ale také by podle matematického vzorce např. měla dostat Praha, která je dnes jedním z regionů, který je na tom nejhůře z hlediska životního prostředí, ale nic nedostane, protože vždy se použije argument obavy z pragocentrismu. Praha nedostala, pokud vím, v podstatě žádné investice do životního prostředí.
        Z tohoto hlediska si myslím, že by bylo spravedlivější, kdyby se přistoupilo k čistě matematickému modelu, a my se tu ve sněmovně potom můžeme bavit o parametrech takového matematického vzorce, podle kterého se peníze mají rozdělovat. Samozřejmě že vzorec může obsahovat jak řekněme jednu rovinu jakési solidarity, abychom nenechali propadnout méně výkonné regiony, ale může také obsahovat vzorec motivační, aby ti úspěšnější také dostávali více. Model je přesně popsán, známe příklady, a myslím si, že by bylo velmi účelné, abychom se vyhnuli tomu, že krajská samospráva bude rozdělovat peníze.
        Dokonce podle té často citované Charty místní samosprávy by tomu tak nemělo být. Nechť si krajská samospráva hospodaří se svými penězi na investice, které chce sama podniknout, a nechť si obce hospodaří se svými penězi, které chce obec v samostatné působnosti podniknout. Není důvod podřizovat jednu úroveň samosprávy druhé. To jsou samostatné nestátní subjekty a není mezi nimi žádní hierarchie. Není pravda, že krajská samospráva bude mít silnější pravomoci než obecní. To jsou prostě naprosto jiné subjekty, a kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak je to asi tak, jako že máme jednu firmu, která vyrábí traktory, a jinou firmu, která vyrábí traktory.
        ***
        Podobný vztah může být mezi krajskou a obecní samosprávou. Jsou to také firmy, ale každá se zabývá úplně něčím jiným. Myslím si, že matematický vzorec by umožňoval, aby obce nepřišly o svoji suverenitu, aby se nestaly přívěskem nějaké krajské samosprávy, aby jim zůstala zachována autonomie, která jim náleží.
        Poslední, závěrečná připomínka. Návrh, který máme před sebou, podle všeho vychází ze zkušeností 50 let socialismu. Jen nepatrně se v něm odrážejí zkušenosti rakousko-uherské a zkušenosti ze let 20. a 30., kterých si nesmírně vážím, protože zrovna v této oblasti jak Rakousko-Uhersko, tak první republika byly velmi efektivní a účelné. Obávám se, že ústup od principu přenesené státní správy, ústup z některých zásad, na kterých Rakousko-Uhersko a první republika stály, nás bude stát další komplikace další náklady.
        Vedle toho mám pocit, že Česká republika by dnes potřebovala něco naprosto jiného než trávit čas debatou o reformě veřejného systému. Mám pocit, že máme mnohem vážnější problémy. Reforma veřejné správy řešení nejvážnějších problémů České republiky spíše oddálí, než aby urychlila jejich řešení. Sám, jakkoli jsem k této věci vystoupil, mám za to, že by debata k této věci měla být co nejmenší a že by ministerstva měla věnovat svoji pozornost důležitějším otázkám, než je tato.