Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, v rámci tohoto bodu bych měl učinit stručný komentář k první části zprávy vlády o stavu české společnosti, která nese název Vytváření demokracie a právního státu. Zdánlivě mám poněkud jednodušší úlohu než moji tři kolegové místopředsedové vlády, neboť je to jediná část zprávy o stavu společnosti, která nebyla ani ze strany sdělovacích prostředků, ani ze strany politických parlamentních stran podrobena výraznější kritice.
        Považuji za zbytečné zde opakovat to, co v této části vládního materiálu konstatujeme. Spíše bych chtěl odpovědět na to, co se často ozývalo, tj. této zprávě se vytýkalo, že nenabízí žádná řešení, že pouze jednostranně údajně popisuje stav dané materie.
        První část Zprávy vlády o stavu české společnosti nese název Vytváření demokracie a právního státu. Je členěna do čtyř kapitol, z nichž první se týká celkového stavu a úrovně nejen právního řádu, ale i takzvané uplatnitelnosti práva, fungování justice, stavu faktické aplikace práva a právních jistot občanů. Druhá kapitola se týká základních lidských práv a svobod a stavu jejich dodržování v naší zemi. Třetí kapitola se týká veřejné správy a s ohledem na včerejší rozsáhlou rozpravu na toto téma bylo by, myslím, zbytečným zatěžováním sněmovny se k této problematice dnes vracet. Čtvrtá část nese název Rozvoj občanské společnosti.
        Dovolte mi několik poznámek k té první kapitole. Chtěl bych říci, že nesdílím názor, který se velmi rozšířil v posledních letech a který lze zredukovat na floskuli: za všechno může legislativa. Za propad ekonomiky, za nefungování ať už zemědělství, nebo jakékoli oblasti atd. Myslím, že jde o extrém, který je stejně extrémní, jako byl extrémní postoj v prvních polistopadových letech, kdy naopak byl rozšířen názor, že rozhodující je jenom volný trh a že legislativa je zbytečná a transformace právního řádu je sekundární.
        Domnívám se, že je naprosto nepochybné, že dva nejdůležitější úkoly pro každou postkomunistickou společnost po skončení autoritativního komunistického režimu je právě transformace obou těchto oblastí - jak ekonomické struktury společnosti, tak celého právního systému.
        Když se podíváme na léta od listopadu 1989, myslím, že nelze přehlédnout skutečnost, že v prvních dvou letech, zhruba do poloviny roku 1992, byly položeny velmi solidní pilíře nového právního řádu, zejména právě v té oblasti podmiňující tržní ekonomiku.
        Byl přijat obchodní zákoník v neuvěřitelně krátké době deseti měsíců, byla přijata rozsáhlá novela občanského soudního řádu a občanského zákoníku, které umožnily zrušit hospodářskou arbitráž a přenést rozhodování obchodních sporů na soudnictví, na obecné soudy, byla přijata rozsáhlá, a vím, že někdy kontroverzně pojímaná, oblast právních předpisů z oblasti restitucí.
        Z tohoto místa jsem již jednou nedávno prohlásil, že v dějinách právní civilizace žádná země neprovedla tak rozsáhlé restituce jako Česká resp. tehdy Československá republika. Přesto jsem si vědom toho, že do dnešního dne jsou kritici toho, jak zde byly provedeny restituce z obou stran. Jak z té strany, že byly nedostatečné, že měly být v širším rozsahu, že měly jít nejen před únor 1948, ale možná i před rok 1919, kdy byla první pozemková reforma. Stejně jako kritici toho, že restituce, které provedla Česká republika, byly příliš troufalé, příliš široké a že založily nové nespravedlnosti s ohledem na to, že se snažily vypořádat s příliš dlouhým časovým obdobím.
        Ve stejné době byly přijaty základní transformační normy, které nepochybně lze podrobit asi nejúspěšnější kritice. Mám na mysli zejména zákon o velké privatizaci, který sice stanovil, jak lze privatizovat, tzn. umožnil jak kuponovou privatizaci, tak veřejné soutěže, tak přímé prodeje a obálkové metody, ale nestanovil naprosto žádná hmotně právní kritéria. Byl to zákon, podle kterého se privatizovaly jak velké, tak malé podniky, tak třeba lékárny a polikliniky, muzea a divadla, tzn. cokoli v této zemi.
        ***
        Přesto si myslím, že podstatně smutnější pohled je na léta 1992 až 1998, kdy systematická transformace právního řádu prostě nepokračovala, kdy lze, myslím si, nepochybně s jistým kladným postojem akceptovat některé dílčí kroky, jako byl zákon proti praní špinavých peněz. Ten se ukázal hluchým, když se současně s tím nezavedl obligatorní bezhotovostní platební styk alespoň v obchodních vztazích, takže se tedy špinavé peníze budou vesele prát mimo banky.
        Nepochybně asi pozitivním krokem v období posledních šesti let v oblasti legislativy je zákon o Komisi pro cenné papíry. Leč, bohužel, právě ten, protože již je účinný déle než dva roky, je živým důkazem toho, že přeceňovat právo a jeho roli ve společnosti je hluboká naivita. Kapitálový trh se nestane transparentní, nestane se funkční a nestane se atraktivní pro zahraniční investory jen tím, že budeme mít relativně kvalitní právní normu.
        Chtěl bych říci, že vláda České republiky si je vědoma toho, že daleko větším problémem ve fungování práva a ve stavu právních jistot v této zemi, než je stav platné právní úpravy, je faktický stav soudnictví, faktický stav toho, že ve většině případů soudy neposkytují v současné době efektivní - tzn. v reálném čase - ochranu práv, někdy bohužel nelze říci ani, že ji poskytují v dostatečné kvalitě a úrovni. Tím se zabývaly všechny předchozí vlády. V programových prohlášeních všech předchozích vlád se hovoří o tom, že každá vláda si bere za cíl obnovit uplatnitelnost práva. Musím říci, že to samo o sobě je dokladem hlubokého propadu právní kultury v této zemi, protože základním znakem práva je právě uplatnitelnost. Právo, které se neoznačí za uplatnitelné, přestává být právem.
        Jsem si vědom toho, že úsilí i předchozích vlád stejně jako úsilí české vlády v tomto úkolu, tzn. v oblasti skutečného reálného fungování soudnictví, naráží na jeden základní nepominutelný limit, který musíme respektovat. A tím je nedotknutelná zásada soudcovské nezávislosti, zásada, která nedovoluje vnější zásahy ať už ze strany exekutivy, nebo dokonce i moci zákonodárné, ani do konkrétního soudního rozhodování, ani do konkrétních jednotlivých, řekněme, osudů jednotlivých soudců, s výjimkou případu jejich kárné odpovědnosti.
        Mohu vás informovat o tom, že v této oblasti se pokusí tato vláda ve velmi brzké době o krok vpravdě revoluční ve srovnání s kroky, které navrhovaly, leč neuplatnily předchozí vlády, a to byly kroky směřující pouze k jinému zákonnému vymezení věcné a místní příslušnosti soudů, event. v nové zákonné úpravě kárné odpovědnosti soudců. Naše vláda je rozhodnuta předložit zásadní novelu občanského soudního řádu, která bude znamenat výrazným způsobem, na základě principu koncentrace řízení, zkrácení civilního řízení, zejména obchodně právních, který bude znamenat - snad - zásadní obrat v oblasti fungování justice.
        Druhá kapitola úvodní části vládní zprávy se týká stavu lidských práv a základních svobod v České republice.
        Musím konstatovat, že pokud se týče jejich právního zabezpečení, stavu právního řádu, Česká republika poté, co byl nedávno přijat zákon o svobodě informací, má ve skutečnosti jen tři dluhy v této oblasti.
        Prvním dluhem je skutečnost, že Listina základních práv a svobod předpokládá, že Česká republika, stejně jako ostatní země vyspělé Evropy, bude mít samostatnou zákonnou úpravu o právu národnostních menšin. Jak víte, tato právní úprava u nás naprosto chybí. Předpokládám, že vláda České republiky ji předloží do roka ode dnešního dne. V současné době se zpracovává první verze věcného záměru zákona.
        Druhá oblast, která se, byť ne tak bezprostředně, týká oblasti lidských práv a svobod a není u nás pokryta moderní fungující právní úpravou, je oblast práva, řekněme, sdělovacích prostředků, zvláštní forma realizace práva na svobodu projevu. Jak víte, nový návrh tiskového zákona bude předložen během velmi krátké doby. Příští středu bude projednán vládou. Předpokládám, že za týden od tohoto okamžiku jej budete mít k dispozici.
        Chtěl bych vám jen říci, že jde o více než moderní úpravu, jde o zákon, který svým způsobem bude představovat průlom do koncepce, tradiční kontinentální koncepce tiskových práv a svobod. Je to zákon, který samozřejmě nepřipouští žádnou formu cenzury ani předběžné, ani následné, a to, ačkoliv mezinárodní pakty z oblasti lidských práv v této oblasti umožňují všem členským zemím zavádět cenzuru jak předběžnou, tak následnou, jen v nouzových stavech - válečný stav apod. - náš návrh s ničím podobným nepočítá. Počítá
        ovšem s tím, že sdělovací prostředky budou podrobeny kontrole, nikoli kontrole státu, nikoli kontrole úředníka, nikoli kontrole jakékoli byrokratické mašinerie, nýbrž kontrole veřejnosti.
        Předpokládá, že každý subjekt, každý občan v této zemi, který bude mít za to, že konkrétní periodická tiskovina porušuje hrubým způsobem lidská práva, šíří rasovou xenofobii - a vzpomeňme si například, tuším že týdeník nebo měsíčník Republika, vydávaný republikánskou stranou, nabádá k rasové nesnášenlivosti - nebo šíří dětskou pornografii, každý občan bude mít možnost podat žalobu k soudu s návrhem na to, aby vydavateli takového periodického tisku byla uložena pokuta až do výše 3 milionů. My používáme termín zadostiučinění, tzn. nikoli pokuta, ale aby stát, společnost, dostala od vydavatele, který šíří něco, co je v hrubém rozporu se základními principy demokratického státu a lidských práv, aby v tomto smyslu byl stát odškodněn s možností při opakování vydávání takovéhoto periodického tisku zastavením jeho vydávání až na dobu jednoho roku. Jediný, kdo o tom bude rozhodovat, je nezávislý soud, a nebude žádný státní úřad, který by kontroloval tisk a inicioval takové žaloby. Bude to právo každého občana. V římském právu se tomu říkalo actio popularis, tzn. lidová žaloba.
        Třetí oblastí, kde cítíme legislativní nedostatky, je skutečnost, že Česká republika je už jedinou zemí střední a západní Evropy, která neratifikovala Evropskou sociální chartu. Jak víte, vláda požádala Poslaneckou sněmovnu o ratifikaci Evropské sociální charty a já jsem přesvědčen, že tento deficit bude za vaší pomoci odstraněn.
        Zdálo by se, že stav lidských práv a svobod v naší zemí dosáhl dostatečného evropského standardu a že není se čím trápit. Všichni přitom víme, že realita v této zemi je jiná, že se v nebývalé míře projevují prvky xenofobie, nesnášenlivosti, že řada našich spoluobčanů romského původu je denně vystavována perzekuci ať už ze strany skinů, např. v hromadných dopravních prostředcích, nejsou pouštěni do veřejných zařízení, ať už to jsou restaurace apod.
        ***
        Je nepochybné, že skutečná úroveň a vyspělost ve vztahu k lidským právům našeho národa ani zdaleka není uspokojivá, a vláda ví, že když není v její moci nařídit něco podobného, je rozhodnuta věnovat ať už kampani proti rasismu, vzdělávání v oblasti lidských práv, tak doplnění právního řádu v potřebném směru maximální úsilí.
        Tuto pasáž bych chtěl doplnit snad jednou povzbuzující větou. Ve druhé polovině minulého století jeden starý Skot jménem Ferguson prohlásil: "Můžete nám vzít všechna lidská práva a svobody. Necháte-li nám svobodu projevu, záhy získáme všechna lidská práva zpět." Vláda proto považuje svobodu projevu za základní pilíř systému lidských práv a svobod.
        Poslední část, o které jsem se chtěl zmínit, se nazývá "Občanská společnost, rozvoj občanské společnosti". Vláda na jedné straně považuje bohatě strukturovanou občanskou společnost za elementární předpoklad fungujícího demokratického státu, na druhé straně je si vědoma toho, že občanská společnost je fenomén, který se musí vytvářet zdola, který musí vznikat nezávisle na státní moci, protože jeho hlavním posláním právě je vytvářet paralelní participativní struktury ke státním strukturám. Vláda považuje v tomto směru za úspěšné některé předchozí vlády. Podařilo se vytvořit legislativní základ v podobě obecně prospěšných společností, byl přijat - jak víte - zákon o nadacích a nadačních fondech. Tato vláda předloží ještě v tomto roce parlamentu poslední kamínek do legislativního zabezpečení rozvoje občanské společnosti a to bude nový zákon o právu spolčovacím.
        Tím bych chtěl ukončit stručnou charakteristiku nejen úvodní pasáže zprávy vlády, ale i záměrů, které v této oblasti vláda hodlá učinit. Děkuji vám. (Potlesk.)