Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, nejprve jsem povinen podle § 4 zákona č. 287, o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu, sdělit, což myslím, že většinou je známo, že jsem komentátorem Práva, což v této souvislosti je třeba, aby ti, kdo to sledují, brali v úvahu vzhledem k tomu, co budu dále říkat.
        Osobně si myslím, že tiskový zákon oproti názorům, které popírají jeho potřebnost, potřebný je, že to není něco, co se vymyká režimu svobody nebo potřeby zajištění svobody, není to něco, co je zcela výjimečné. Chci říci, že i Evropská úmluva o ochraně lidských práv v článku 10 říká toto: "Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory, přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem."
        Teď odstavec druhý, který stanoví něco, co je nedílnou složkou svobody projevu, byť se na tuto složku u nás často zapomíná. "Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnost a odpovědnost" - zdůrazňuji odpovědnost - "může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachovávání autority a nestrannosti soudní moci." Jde o to, že v demokratické společnosti i svoboda projevu potřebuje určité regulace v zájmu toho, aby nebyly dotčeny nebo ohroženy svobody jiné, které jsou rovněž nezbytné také proto, aby společnost se mohla spravovat a žít demokratickým způsobem.
        Problematika tiskového zákona má celou řadu aspektů a já bych tu připomněl těm, kdo tak ostře kritizují tento návrh tiskového zákona, že vůbec není první, a pokud se nemýlím, bylo to v roce 1994 nebo 1995 - za rok teď nechci ručit - kdy byl připravován rovněž vládní návrh tohoto zákona. Vyvolal značnou kritiku a do Poslanecké sněmovny se nedostal. Pokud je mi známo i vláda Josefa Tošovského připravovala rovněž návrh tiskového zákona. Pokud známe něco o tom, jak funguje resortní legislativa, nepochybuji o tom, že ti, kdo resortně tento návrh připravovali, se po osobní stránce příliš neliší od těch, kdo připravovali tento zákon. Čili i proto, abychom znali určité věcné limity, kritiky tohoto návrhu.
        Problematika je složitá i po právní stránce. Upozorňuji, že na právnické fakultě se na jaře tohoto roku konala zajímavá rozprava o této problematice. Vyjde z toho sborník, který doporučuji těm, kdo mají o věc hlubší zájem, prostudovat, protože je tam rozbor celé řady složitých institutů, které se tento tiskový zákon pokouší řešit.
        Zároveň bych chtěl upozornit ještě na další věc. Problematika svobody tisku nemá svou stránku jenom právní. Kolega Langer tady už upozorňoval, že i ve sféře tisku jde o to, zajistit výdělek, že jde o peníze. Mělo by nás zajímat, kdo u nás tisk vydává. Ta skutečnost, že až na výjimky tisk je v rukou cizích společností, podle mého soudu není skutečností zcela zanedbatelnou, protože tato skutečnost by se mohla stát, netvrdím, že tomu tak je, ale mohla by se stát velmi vážným faktorem, který by mohl svobodu tisku ohrožovat. Z tohoto hlediska si myslím, že by bylo správné, aby tiskový zákon stanovil povinnost uvádět, kdo je majitelem těch či oněch tiskovin a periodických publikací.
        Je tu ovšem problém další - kolega Langer se o něm myslím také zmínil. Problematika a určitá jednotná koncepce celé mediální legislativy. Tiskový zákon je jenom součástí mediální legislativy. Až dosud se v našem právním řádu silně prosazuje resortismus. Koncepční předlohy, které by bez ohledu na to, do kterého resortu to patří, upravovaly problematiku celkově, tady chybí, a proto dochází k tomu, že různé zákony, např. zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, mají jiná ustanovení, než má tento navrhovaný tiskový zákon, což není samozřejmě účelné. I to je moment, o kterém by bylo třeba v souvislosti s tímto návrhem přemýšlet.
        Pokud jde o to, co je předmětem tohoto návrhu a co je předmětem značných diskusí. Nemyslím si, že tento návrh zákona není v souladu s tím, co existuje v řadě zemí Evropské unie, i když uznávám námitku kolegy Mlynáře, že tam není žádná tak jednoznačná směrnice, která by se měla převádět do národního práva, protože to není součást acquis communautaire. To je právní úprava, která je nad tím, co je společné právo Evropské unie, ale přece jenom se tam určité postupy upravují a v tomto směru si myslím, že s obecnými postupy se tento návrh shoduje, což neznamená, že to je optimální úprava. Já sám mám k některým ustanovením tohoto návrhu výhrady. Například si nemyslím, že je nezbytné v § 6 se pokoušet o velmi obecných formulacích upravovat nějaké skutkové podstaty, jako je zákaz šíření fašismu, xenofobie apod. Pokud by tam něco z toho mělo zůstat, pak jenom to první ustanovení o tom, že svoboda tisku se musí respektovat nebo pohybovat se v rámci ústavního pořádku, listiny. To ostatní, pokud máme za to, že to je třeba přesně formulovat, tak nechť je to formulováno jako skutkové podstaty trestního zákona, a máme-li za to, že tyto skutkové podstaty až dosud nejsou dostatečně přesné, nechť je zpřesníme, ale v trestním zákoně.
        Otázka je také, zda je vhodné zavádět odpovědnost jenom vydavatele, není-li vhodnější starý osvědčený institut odpovědného redaktora, který měl v náplni práce, jestliže noviny napsaly něco, za co musel někdo nést odpovědnost, byl to potom odpovědný redaktor, kdy se buď zaplatila pokuta, nebo si to šel případně na nějakou dobu odsedět.
        ***
        To je sprostě součást svobody slova, svobody tisku. Tak to fungovalo a myslím si, že by to možná bylo výhodnější než to, co se navrhuje teď.
        Problém opravy, o kterém tu také hovořil kolega Mlynář, je v západoevropských legislativách upravován různým způsobem. Je tu např. rozdílná koncepce německé úpravy. Je třeba říci, že v Německu není úprava na úrovni spolkové, ale je to úprava zákony jednotlivých zemí. To, co říkal kolega Mlynář, bylo přesné.
        Francouzská koncepce je jiná, ta umožňuje opravu i toho, co se týká hodnotících soudů. Ani tady neexistuje jen jediný režim, kterého bychom se mohli dovolávat nebo se kterým bychom mohli navrženou úpravu srovnávat, odsuzovat nebo kritizovat.
        Chci tedy říci, že si osobně myslím, že by bylo vhodné řadu těchto otázek podrobit velmi věcné kritice, případně pozměňujícím návrhům v rámci druhého čtení, a to ve výborech, které se tím již možná zabývaly, ale nepochybně by se tím zabývat měly. Myslím si, že by se tím měl zabývat vedle výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu i výbor ústavně-právní.
        Doporučuji propustit tuto předlohu do druhého čtení. (Potlesk z levé části sálu.)