Dobrý večer, pane předsedající, zbývající kolegyně a kolegové, trošku neobvyklým způsobem jsem se dostal ke zpravodajování této zprávy, ale doufám, že to nebude na újmu celého projednávání.
        Poměrně zevrubně jsem se zabýval zprávou samotnou i přílohou. Musím konstatovat, že zpráva o životním prostředí je do Poslanecké sněmovny předkládána už podruhé. Vláda tím naplňuje zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí. Tato zpráva se skládá ze dvou částí, ze stručné zprávy, kterou schválila vláda, a pak z rozsáhlého komentáře, který relativně velmi dobře vystihuje změnu životního prostředí v České republice nejen za poslední rok, ale za celé období od roku 1989.
        ***
        Ve zprávě jsou sumarizována postupná data s relativně objektivním hodnocením, dělená do devíti kapitol, které popisují cíle, vývoj stavu životního prostředí, očekávané trendy, popisují stav harmonizace české legislativy s legislativou Evropské unie. Ze zprávy vyplývá, že v roce 1998 došlo k dalšímu zlepšení životního prostředí. Toto zlepšení je pokračováním trendu od počátku 90. let. Z naznačeného předpokládaného vývoje lze učinit závěry, že jsou vytvořeny v České republice všechny předpoklady pro pokračování procesu zlepšování životních podmínek a životního prostředí v České republice.
        Obdobné stanovisko zaujala ve své zprávě i komise OECD, která hodnotila životní prostředí a politiku České republiky v této oblasti koncem roku 1997 a zprávu o tom uveřejnila v dubnu 1999. Z předkládané zprávy jednoznačně vyplývá, že největší změny v kvalitě životního prostředí nastaly v čistotě ovzduší, kde výrazně klesly emise znečisťujících látek a tím i související snížení emisního zatížení. Ve zprávě a zvláště v komentáři se uváděly velmi přehledně hodnoty jak v absolutních číslech, tak v relativních hodnoceních meziročního poklesu od roku 1998. Nechci a nebudu tady dělat výčet všech hodnot, jen pro příklad lze uvést, že zatížení oxidem siřičitým kleslo zhruba na 23 % hodnoty roku 1990.
        Podobně se výrazně zlepšuje i kvalita vody, především vod povrchových, a to zejména řešením bodových zdrojů znečištění. Uspokojivě však dosud není řešeno především odkanalizování obcí s počtem do tisíce obyvatel. K jistým pozitivním změnám došlo dle zprávy v nakládání s odpady. Silnou nedůvěru však vzbuzuje zpráva svým tvrzením, že podíl odpadů ukládaných na skládky činí jednu třetinu celkové produkce odpadů, zvlášť když ta samá zpráva konstatuje, že skládkování je i nadále dominantním způsobem zneškodňování odpadu. Tyto údaje jsou obzvláště zarážející v souvislosti s konstatováním, že přetrvává nedostatečné řešení problému využití tuzemského separovaného odpadu.
        Ze zprávy mimo jiné vyplývá, že celková investice do ochrany životního prostředí představuje již po několik let okolo 2,5 % HDP, a patří tedy k největším v Evropě. Otázkou zůstává a zpráva na ni podle mého mínění nedává jednoznačnou odpověď, zda vynaložené prostředky, zvláště z veřejných prostředků, jsou vynakládány vždy s nejvyšší možnou efektivitou. Velmi pozitivní a motivující je pozitivní přesun financování a celkového řešení životního prostředí na soukromý, popř. komunální sektor, kdy v roce 1996 bylo tímto způsobem financováno již 86 % realizovaných opatření. Tím se velmi výrazně začíná měnit i přístup řešení tohoto problému a nastává požadovaný posun od řešení koncových zařízení k novým technologiím.
        Velmi významnou roli hraje snaha podniků zavádět v souladu s Evropskou unií normy ISO 14 000, environmentální způsoby řízení apod. Pozoruhodné je, jakým způsobem přispělo k řešení životního prostředí opatření vlády, tedy státní politiky životního prostředí, které stanovilo pro roky 1995 až 1998 28 termínovaných opatření, která se i přes problémy politické nestability po roce 1996 podařilo z velké části naplnit. O to více nepochopitelné je, že tato politika byla 14. 4. 1999 usnesením vlády 323/1999 zrušena, ale nová politika životního prostředí byla vládou pouze vzata na vědomí, z čehož vyplývá, že vláda jako taková nemá v současnosti přijatu vládní politiku životního prostředí.
        Obdobně byla vzata na vědomí i zemědělská politika. Tím ponechala vláda ve vzduchu rozpory obou materiálů a prohloubila kompetenční spory. K udržení trendu a přiblížení se k Evropské unii by bylo žádoucí, aby vládní politika vytvořila podmínky aktivní podpory efektivního zavádění environmentálního způsobu řízení tak, aby byl naplněn předpoklad, že firmy budou mít o tento způsob zájem. Tyto aktivity firem jsou známé z Evropské unie, ale u nás jsou jen těžko dobrovolně realizovatelné, neboť existuje velmi zásadní rozdíl mezi přístupem příslušných ministerstev v zemích Evropské unie a naším Ministerstvem životního prostředí. Zatímco tam jde o velmi rovnoprávný dialog s výrobní sférou v zájmu všech skupin společnosti, je u nás tendence téměř opačná a z výrobních podniků jsou děláni zločinci, kteří jsou předhazováni soudní stolici nevládních ekologických organizací za pasivního přihlížení ministerstva.
        To, že se Ministerstvo životního prostředí nechová k výrobním podnikům konzistentně, dokazuje na jedné straně podepsanými dohodami s Ministerstvem průmyslu a dopravy, na druhé straně svým netečným přihlížením k osočování dobrých a zdravých firem ze strany zájmových uskupení a ekologických iniciativ při veřejných jednáních. Tento stav nepřispívá k efektivnímu řešení ve zprávě uvedených problémů.
        Přes některé dílčí nedostatky a jen letmo nahozené problémy, např. se zahazováním skládek odpadů apod., lze zprávu a zvláště její komentář považovat za velmi přínosný a je možné sněmovně doporučit, aby zprávu vzala na vědomí.
        Děkuji za pozornost.