Pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, já se pokusím hovořit ne tak zeširoka. Myslím si totiž, že všichni v této místnosti se shodujeme v tom, že nikdo z nás si nepřeje, aby lidé, kteří si mzdu zaslouží, ji nedostali.
        Jak snadno se o receptech mluví, jsme se mohli přesvědčit během předcházejících vystoupení. Je otázka, zda léky, které na receptech jsou napsány, opravdu pacienta uzdraví.
        Děkuji panu předsedovi vlády, který už není přítomen, že hovořil i o řešení, která lze nalézt i dle stávajících zákonů.
        Slova kritiky, která zde zaznívají z úst komunistů, nikoho z nás přece nepřekvapí. Oni uměli zestátňovat, uměli zestátňovat tehdy prosperující, konkurenceschopné firmy, firmy, které měly schopné vlastníky, firmy, které měly rozumné manažery. Co s nimi udělali, to si myslím, že si ti starší z nás moc dobře pamatují, ti mladší z nás si to mohou přečíst v historických publikacích. ***
        Je fascinující, když pan poslanec Exner nás srovnává s rozvojovými zeměmi. Je fascinující, když zapomíná, že ty efekty, o kterých hovoří, tedy neplacení mezd, neplacení důchodů můžeme sledovat především v zemích postkomunistických, v Rusku, v Bělorusku, na Ukrajině.
        Já bych chtěl do té diskuse přispět z trochu jiné roviny. Z roviny člověka, který se podílel na restrukturalizaci firmy. Z roviny člověka, který na základě z kuponové privatizace vzešlých vlastníků působil ve firmě Jihostroj Velešín. Ve firmě, která v roce 1992 měla ztrátu 220 milionů, v roce 1993 pak 80 milionů a v roce 1994 byla na nule. V roce 1995 měla zisk 30 milionů. Dál ta čísla neznám, já jsem tam totiž působil v letech 1993 a v první polovině roku 1994. Na této věci chci dokumentovat jedno. Celý proces je velmi dlouhodobý. Byly to čtyři roky, než se firma z hlubokého propadu dostala do kladných čísel. Byly to roky velmi zajímavé práce, kdy jsem velmi intenzivně přemýšlel nad rolí odborů, protože situace byla velmi komplikovaná. Dospěl jsem tam k závěru, že rolí odborů není jenom plnit náměstí, není jenom plnit galerie, ale že rolí odborů je především zastávat se zájmů zaměstnanců. Já si myslím, že historek o tom, jak odbory naložily se svým majetkem, který získaly po roce 1990, je více než dost. Byl bych velmi rád, aby zaměstnanci - kromě dobrých vlastníků a dobrých manažerů - našli také dobré odborové předáky.
        O návrhu zákona o konkursu a vyrovnání, který pan předseda Zeman označil jako jeden z důvodů, proč situaci nelze řešit díky zločinné Poslanecké sněmovně, tady hovořila již kolegyně Dundáčková. Já bych to chtěl jen velmi stručně zopakovat.
        Za prvé: Poslanecká iniciativa z řad klubu ODS, podporovaná i kluby Unie svobody a KDU-ČSL, byla předložena do této sněmovny v červenci letošního roku. Vláda v září přislíbila předložit vládní návrh. Předložila jej v listopadu. Na rozdíl od poslanecké iniciativy oněch panem premiérem vyzývaných liberálně konzervativních poslanců, kteří pamatovali na zaměstnance a z hlediska nároků je předřadili státnímu zájmu, tak toto vládní návrh neobsahoval. Na rozdíl od poslaneckého návrhu vládní návrh hovořil o institucionalizaci v podstatě revitalizačního programu. Tedy mimochodem jím tolik kritizovaného programu vyhovování Marouškům a ostatním.
        Tato Poslanecká sněmovna v řadě případů celou řadou hlasů neschválila návrhy poslance Tlustého, které měly postihovat neplatiče. V této Poslanecké sněmovně často zněla slova o rodinném stříbru, o rodinném zlatu, když se hovořilo o privatizaci. Já bych chtěl na závěr svého vystoupení vyslovit potěšení, že z úst pana premiéra slyším o hledání strategických partnerů v zahraničí. Chtěl bych vyjádřit naději, že nebudeme muset sahat k legislativní nouzi, ale že prostě vezmeme poslaneckou aktivitu návrhu zákona o konkursu a vyrovnání a na lednové schůzi bez jakéhokoli uspěchávání můžeme projednávat tento návrh zákona, a můžeme jej projednávat tak, aby v lednu opustil tuto Poslaneckou sněmovnu.
        Doufám, že naše projevy nebudou směrovány ke galerii, ale k řešení tohoto problému. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)