Děkuji. Vážená paní předsedající, vážená vládo, vážené paní a pánové, dovolte mi, abych k těm věcem, které tu zazněly v prvním čtení, připojil ještě některé další poznámky.
        Za prvé v obecné rozpravě chci říci, že samozřejmě je možné, aby na návrhu ústavy pracovaly jen dvě politické strany zastoupené v Parlamentu a samozřejmě je možné, aby tyto politické strany také prosadily takový ústavní zákon, pokud v obou komorách českého Parlamentu mají svou ústavní většinu. Je to otázka politické kultury, je to otázka schopnosti komunikace těchto politických stran. A je to i otázka tzv. koaličního potenciálu, který tu pan předkladatel pan místopředseda Langer zmínil. Podotýkám, že se v obecné rozpravě tímto již nebudu zabývat, protože jsme o tom v prvním čtení hovořili dostatečně, jen jsem to chtěl připomenout.
        Mluvím o tom proto, že si navrhovatelé vytvořili ambici předložit svým způsobem komplexnější návrh změn ústavy, a tento komplexnější návrh nepostihuje některé části. Kdyby práce byla založena na jakési ústavní komisi Poslanecké sněmovny nebo českého Parlamentu, jistě by mé slovo v obecné rozpravě bylo i kratší. V této souvislosti si dovolím poznamenat, že se budu zabývat jen jedním problémem, který v ústavním systému České republiky je, který není postižen v tomto návrhu novely a který si jistě zasluhuje pozornosti při takto komplexní úpravě Ústavy České republiky. Jde o problém ústavního zakotvení finanční kontroly, jde o zakotvení těch mechanismů, které ústřední finanční kontrolu reprezentují, jaké má mít postavení, jak má být zakotvena tato finanční kontrola a jestli její oprávnění mají vyplývat nebo nemají vyplývat z ústavy.
        Pokud jde o často v této sněmovně citované naše směřování do Evropské unie, jsem přesvědčen, že v tomto případě se navrhovatelé se svým úkolem příliš nevypořádali. Využil jsem svých některých přátel ještě z doby Federálního shromáždění a trochu jsem se tímto problémem zabýval a dovolte mi, abych řekl, co v této souvislosti považuji za nejpodstatnější.
        Nejčastějším rozlišením používaným ve státní správě České republiky je vyjádření rozdílu mezi kontrolou preventivní, řekl bych před poskytnutím platby, kontrolou průběžnou, v průběhu celého procesu, a kontrolou následnou, chcete-li po poskytnutí platby, po skončení konkrétního úkolu. Využívá se někdy pro tento proces slovo audit. Ale většina lidí v České republice stejně nadále používá a dává přednost výrazu kontrola.
        Kontroly se téměř vždy při rozlišení kontroly preventivní a následné zaměřují na příslušné transakce. Zdá se, že stejně jako v případech mnoha dalších zemí střední a východní Evropy i zde přetrvává problém s pochopením onoho v současné době evropského pojetí kontroly a auditu a našeho nerozlišování těchto dvou výrazů, když audit je někdy chápán spíše podle našeho dřívějšího významu slova kontrola.
        Otázka je tedy na základní úroveň kontrolních mechanismů. Je vybudována a provázána, má kompletní statutární základnu, definuje své systémy a principy finanční kontroly.
        ***
        Dovolím si na tuto otázku, kterou jsme mimo jiné měli zčásti zodpovězenu i ve zprávě Evropské komise, odpovědět, že není dosaženo ani základní úrovně podle hodnotících kritérií Evropské unie. Chybí totiž jednoznačně provázanost stávajících zákonných předpisů, protože značná část právní soustavy se dosud nachází ve stadiu přípravy.
        Ke dvěma nejvýznamnějším takto připravovaným počinům patří novelizace rozpočtových pravidel a novelizace zákona o státní kontrole, resp. o NKÚ. Pokud jde o rozpočtová pravidla, zde vidím tlak spíše z pozice vytvořených krajů než z pohledu skutečně systematického zabývání se potřebou kontroly. Správci rozpočtových kapitol budou zodpovědni podle návrhu za správu rozpočtu a dalších peněžních prostředků v příslušných kapitolách. Ministerstvo financí bude mít na starosti metodologické řízení, koordinaci mechanismů interní kontroly.
        Stávající zákon o kontrole obsahuje např. specifická pravidla pro aktivity interní kontroly, práva a povinnosti kontrolorů a kontrolovaných, zásady pro podávání zpráv. To všechno je pravda, nicméně neexistuje žádné státní ministerstvo kontroly. To bylo zrušeno a nahrazeno Nejvyšším kontrolním úřadem, a ten zatím nemá tyto definované principy.
        Můžeme se podívat např. na celní zákon, který je z roku 1993, prováděcí nařízení Ministerstva financí z roku 1998 k organizaci Generálního ředitelství cel, který již v sobě zahrnuje prvky legislativy Evropské unie a je inspirován francouzským celním systémem, jak už tady o tom jednou byla řeč.
        Pokud jde o další otázku, jestli jsou zavedeny relevantní systémy a postupy kontroly řízení, zde si myslím v souladu se svými znalostmi spíše mikroekonomické sféry a některých řízení a kroků na úrovni samosprávy, že základní úrovně je zčásti dosaženo, že jsme schopni některé základní věci kontrolovat, řídit, a že některé věci jsou kompatibilní na současné poměry v Evropské unii.
        Co nám ještě chybí? Ne vždy je respektováno řádné oddělení funkcí, ať jde o příklady z Ministerstva pro místní rozvoj, či o kompetence Ministerstva financí, ať jde o administrativní ověřování celních deklarací, které jsem zmínil v souvislosti s novým nařízením Ministerstva financí, které se týká celního zákona.
        Ministerstvo financí definuje politiku a praxi a stanoví standardní postupy v řízení finančních mechanismů a zpravidla dává i určitý podnět, jak bude zacházeno s jednou dvanáctinou ročního rozpočtu. Ministerstvo financí u nás dokonce odpovídá za udržování a uzavírání účtů u České národní banky.
        Na resortních ministerstvech pak odpovědní funkcionáři se schvalovací pravomocí včetně stejných funkcionářů na regionálních úřadech tyto platby schvalují a provádějí jejich preventivní kontrolu. Na jednotlivých ministerstvech obvykle rozpočtová a finanční služba platby ověřuje z hlediska dostupnosti finančních rozpočtových prostředků, úplnosti doprovodných dokladů a shody s platebním kalendářem. Finanční služby pak ještě před vyhotovením příkazu, platebního převodu a vlastní účetní transakcí zkontrolují schválení příslušní funkcionáři, a to svým podpisem nebo podle jakéhosi spisového řádu a dokladů o správnosti údajů.
        V této souvislosti oceňuji dobré založení zákona o účetnictví a schopnost se alespoň orientovat v prvotních dokladech. Problém nastupuje jinde. Nastupuje při převodu těchto státních prostředků do prostředků veřejných, kdy se už nestávají prostředky státního rozpočtu, převezme je obec - jako jedna z možností - nebo státem pověřená soukromá organizace, a ta s nimi nakládá. Asi bychom zabředli do dlouhé diskuse, kdybych tady chtěl mluvit o zákonu o veřejných zakázkách, o jejich zadávání a o kontrolování těchto finančních prostředků, které na veřejné zakázky jdou.
        U okresních úřadů a v několika málo případech u soukromých auditů sjednávaných okresními úřady nebo státními podniky bývá kontrola postupu při veřejných zakázkách sice nedílnou součástí pravidelných kontrol, ale většinou, jak víme, tomu tak běžně není a nepořádky ve veřejných zakázkách často způsobují komplikace, které vedou k politickým rozhodnutím o pádu nebo existenci a trvání zastupitelstev a rad.
        Pokud jde o interní kontrolu, vzhledem k tomu, že se zabýváme ústavou, nebudu se tímto bodem zabývat. Chci jen říci, že i Evropská komise řekla, že naše mechanismy interní kontroly a inspekce s příslušným pověřením a působností nemají ani základní úroveň.
        Pokud jde o otázku další, kterou je třeba řešit, je to otázka zásad systému prevence a opatření proti nepravostem, resp. otázka zpětného vymáhání všech částek svým způsobem prohospodařených v důsledku nepravostí nebo v důsledku nedbalosti uvnitř kontrolního systému. Zde není dosaženo ani základní úrovně, resp. je jí dosaženo pouze zčásti.
        I když vím, že vláda asi před rokem, přibližně v únoru 1999, se zabývala časovým harmonogramem a akčním plánem boje proti korupci, můžeme dnes říci, že žádný velký výsledek se nám po roce působení tohoto dokumentu vlády nedostavil a že hodnocení Evropské komise je pravděpodobně správné.
        Pokud jde o samotný systém finančních kontrol, ústavní odpověď, kterou bychom se měli zabývat, může být jediná - zabývat se zakotvením Nejvyššího kontrolního úřadu, jeho postavení a jeho pravomocí, a to nikoliv z pohledu samotného zákona o NKÚ, kterým bychom samozřejmě některé pravomoci mohli vymezit a nově upravit, ale tím, zda máme v době, kdy je otevřena Ústava České republiky, se zabývat novelou příslušných článků ústavy, a to článku 97. Já na tuto otázku chci odpovědět zcela jednoznačně že ano, že je tomu tak, že je to potřeba, a že pokud máme svým způsobem zčásti napravit to pro mne neobvyklé projednávání návrhu novely ústavy, bylo by vhodné, aby se tímto bodem zabýval Parlament, aby se jím zabývala Poslanecká sněmovna, aby schválila příslušné návrhy, které přednesu v podrobné rozpravě, minimálně ve třetím čtení, aby se tak staly součástí kompletního textu, pokud má mít vůbec tento návrh naději na úspěch, nikoliv v Poslanecké sněmovně, ale v Senátu.
        Děkuji za pozornost.