Vážený pane předsedající, pane senátore, vládo, dámy a pánové, účelem senátního návrhu na vydání zákona o Památníku doby nesvobody 1939 - 1989, sněmovní tisk 450, je vytvoření obecně prospěšné společnosti, která by provozovala badatelskou a vzdělávací instituci Památník doby nesvobody 1939 - 1989. Vedle existujících institucí, které se zabývají stejnou problematikou, jako je Historický ústav Akademie věd České republiky nebo Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, mi to připadá nadbytečné.
        Návrh předpokládá, že vláda převede na památník nemovitosti pro jeho potřeby, materiály související s předmětem činnosti a další, blíže nespecifikovaný majetek. Hospodaření památníku by mělo být založeno na příspěvku ze státního rozpočtu ve výši jedné desetiny částky poskytované státem na činnost politických stran, to je asi 20 mil. Kč ročně.
        Jak vyplývá z nesouhlasného stanoviska vlády, návrh má dílčí věcné a legislativní nedostatky. Nesprávně zahrnuje do doby nesvobody období od května 1945 do února 1948 a naopak opomíjí období od září 1938 do března 1939.
        Získání majetku od státu převodem, jak návrh předpokládá, není podle platných právních norem možné. Navrhovaná právní úprava osvobození památníku od daně darovací je nepřímou novelou zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí.
        Dále - pokud by památník byl zřízen zákonem, měl by také zákonem zaniknout, a nikoliv na základě rozhodnutí soudu, jak se v návrhu zákona předpokládá.
        A konečně - na památník se podle předlohy nemá vztahovat právní úprava v oblasti archivnictví a návrh přitom neukládá povinnost zajištění odborné péče o uchování dokumentů.
        A nakonec - právní úprava zakotvená v návrhu zákona znevýhodňuje činnost stávajících muzeí a památníků pečujících o státní muzejní sbírky v tom, že tato muzea a památníky by neměly takovou výhodu přístupu k informacím, jak je to navrženo pro památník. Návrh navíc umožňuje vyčleňování části dokumentace z existujících ucelených archivních fondů, souborů a sbírek, a tím snižování jejich hodnoty.
        Nejzávažnějším nedostatkem návrhu zákona je časové vymezení doby nesvobody. Období doby nesvobody vymezené roky 1939 - 1989 je zavádějící a je v rozporu s dosavadním právním řádem. Důvodová zpráva se vysvětlení takového vymezení vyhýbá, když v pouhé jediné větě praví: "Historické události související s nesvobodou jsou natolik provázané a rozvětvené, že si nelze činit nárok na objektivní exaktní vymezení." Zde se nabízí otázka, podle čeho vlastně předkladatel dobu nesvobody v návrhu vymezil. Předkladatel směšuje dvě různé věci - právní vymezení doby nesvobody a tzv. historické události související s nesvobodou a zároveň nepředkládá právní analýzu doby nesvobody tak, jak je tento pojem vymezován v platných právních předpisech. Nesvoboda na našem území nezačala od roku 1939, ale již v roce 1938 podpisem tzv. Mnichovské dohody ze dne 29. 9. 1938, která byla Československé republice vnucena pod nátlakem hrozby silou a byla krokem vedoucím k rozbití územní celistvosti Československa, ale i k proměně demokratického politického systému první republiky na autoritativní systém republiky druhé a konečné ztrátě svobody a samostatnosti okleštěného zbytku republiky v březnu 1939.
        Tyto události zajisté nelze posuzovat ve smyslu návrhu zákona, § 1, článek 4, který definuje, co se rozumí dobou nesvobody pro účely zákona jako svobodné rozhodnutí občanů o svém státě. Cituji: "Nesvobodou pro účely tohoto zákona se rozumí stav, kdy občané státu nemají možnost v téže době obvyklou v demokratických zemích rozhodnout svobodně o svém státě a o sobě, kdy je omezena nebo zrušena činnost demokratických institucí a kdy jsou trvale a soustavně porušována lidská práva."
        ***
        Skutečnost, že události odehrávající se na našem území po 29. září 1938 již neměly s demokratickým uspořádáním nic společného, byla vyjádřena rovněž v dekretech prezidenta republiky, na které se odvolává i navrhovatel zákona.
        Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1945 Sb., o obnovení právního pořádku, vymezil dobu nesvobody počínaje dnem 30. září 1938, když v čl. 1 odst. 2 stanovil, že dobou nesvobody je doba ode dne 30. září 1938 až do dne, kdy bude určen vládním nařízením. Nařízením vlády z července 1945 byl dnem ukončení doby nesvobody stanoven 4. květen 1945. Stejně tak dodnes platný zákon č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody, ve znění zákona č. 82/1948 Sb., vymezuje v § 3 dobu nesvobody jako dobu ode dne 30. září 1938 do dne 4. května 1945.
        Navrhovatel zákona zahrnuje do doby nesvobody i dobu mezi léty 1945 až 1948, tedy dobu vzniku výše zmíněných právních předpisů. I toto vymezení je v rozporu s dosavadním chápáním a právním vyjádřením jak konce doby první nesvobody, tj. 4. květen 1945, tak i počátek druhé doby nesvobody, tedy doby vlády komunistického totalitního režimu.
        Všechny právní předpisy přijaté po listopadu 1989 ohraničují počátek této druhé doby nesvobody dnem 25. února 1948. Jsou to zákon 480/1991 Sb., o době nesvobody, zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, restituční zákony, zejména zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů, a zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
        Dámy a pánové, přijetí senátního návrhu zákona o Památníku doby nesvobody 1939 až 1989 by podle mého soudu zpochybnilo neplatnost právních aktů a skutků z nich vyplývajících, dnem 29. září 1938 počínaje, a naopak by zpochybnilo platnost právních předpisů, skutků a událostí z nich vyplývajících v období od 4. května 1945 do 25. února 1948, mj. i těch, kterých se navrhovatel v předloze dovolává. Schválením tohoto zákon aby byla vytvořena přesně taková situace, aby mohla být naplněna slova obsažená v důvodové zprávě předlohy: "Celkový nezájem je živnou půdou pro historický revizionismus, tedy ideologicky motivované pokusy o potlačení historických faktů a jejich nahrazení polopravdami či smyšlenkami."
        Dámy a pánové, přijetí tohoto zákona by na jedné straně znamenalo zřízení velmi drahé a k již existujícím ústavům duplicitní instituce a na straně druhé revizi právního a historického pohledu na výše zmíněná časová období v letech 1938 až 1939 a v letech 1945 až 1948. Vzhledem k tomu, že senátní návrh zákona o zřízení Památníku doby nesvobody 1939 až 1989 není v souladu s naším platným právním řádem, navrhuji jeho zamítnutí v prvním čtení. (Potlesk.)