Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové. Já bych se chtěl v úvodu Poslanecké sněmovně omluvit za dvě věci. Za prvé za to, že na rozdíl od svých předřečníků nebudu stručný, ale právě naopak, takže každého varuji a sděluji, že budu mluvit nejméně 15 minut. A za druhé za to, že na rozdíl od mého předešlého vystoupení nebudu citovat autory, jakými byli např. Karel Čapek nebo Jan Werich, tudíž to nebude zase až tak velká legrace, protože budu citovat ústavy a jazykové zákony zemí Evropské unie, jakož i citace z evropského práva, a to - když dovolíte - opravdu legrace není a ani být nemůže.
        Musím se přiznat, že mě trošičku zamrazilo v úvodu projednávání tohoto zákona, když jsem viděl, jak hluboké pohrdání u některých členů sněmovny zavládlo ve chvíli, kdy se začal zákon projednávat. Já si nedovedu představit Poslaneckou sněmovnu kterékoli jiné demokratické země v Evropě, že by při projednávání zákona, který se týká mateřštiny této země, hlučela a dávala ostentativně najevo, že ji to nezajímá, protože členové sněmovny mají důležitější věci na starosti. I když chápu, že zemědělství je také významný prvek našeho života.
        Musím se také přiznat, že mě zamrzel způsob, jakým byl tento zákon projednán v petičním výboru. Už o tom tady hovořil kolega Filip. Já to musím zmínit ještě jednou, protože ač jsem osobně upozornil předsedu, že náš výbor přerušil projednávání tohoto zákona, sháněl si pro něj ještě další potřebné materiály, a požádal jsem, aby petiční výbor projednání tohoto zákona podobně jako my odložil, pan předseda mi to slíbil, ale ke splnění tohoto slibu nedošlo. Výsledek jste slyšeli v interpretaci pana poslance Nájemníka. Považuji to nejen vůči českému jazyku, ale i vůči mé osobě za poněkud unfair.
        Ještě než se pustím do oněch citací, které jsem vám tady slíbil, musím se přiznat, že mě trošičku mrzí, že si pan kolega Pejřil nepřečetl patrně usnesení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, protože tady hovořil o tomto zákonu v jeho původní podobě, v jaké prošel prvním čtením, a tuto diskusi už máme samozřejmě dávno za sebou. Právě po diskusi v garančním výboru jsme dospěli k určité verzi, kde z toho, o čem kolega Pejřil hovořil, nezůstalo vůbec nic, s jednou jedinou výjimkou. Chci ubezpečit kolegu Pejřila, že není pravdou, že v Evropské unii není tato norma běžná. Já se to pokusím vzápětí několika citacemi dokázat.
        A teď už k vlastnímu zákonu.
        ***
        Neautorizováno !
        My - a hovořím-li my, musím říci tedy tým předkladatelů, nikoliv že bych si tady chtěl hrát na Jeho Veličenstvo císařskou milost - my jsme skutečně absolvovali po propuštění zákona z prvního čtení celou řadu diskusí a setkání. Vrátili jsme se zpátky k připomínkám kolegů, které v prvním čtení zazněly. Vrátili jsme se zpátky k připomínkám vlády, ale hlavně jsme chtěli jednat s bohemisty a s právníky, protože byli to jak bohemisté, tak právníci, kteří vyslovili k tomuto zákonu celou řadu připomínek.
        Musím tady vyjmenovat, že jsme jednali s představiteli Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, že jsme jednali s ředitelem Ústavu pro jazyk český Akademie věd, že jsme jednali s pedagogy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jakož i s lingvisty z Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové.
        Setkali jsme se také s právníky, kteří se zabývají lingvistickým právem, a zjistili jsme, že skutečně problém tohoto zákona má dvě roviny. Když dovolíte, budu citovat ze stati, kterou nám dal k dispozici ředitel Ústavu českého jazyka při Akademii věd prof. Jiří Kraus. Ten nás totiž upozornil na to, že obecnější problematika sociolingvistická, která se zabývá úlohou institucí při řešení jazykových problémů, vnímá tento problém ve sféře jazyka a jeho užívání kolem dvou základních okruhů, pro které čeština bohužel nemá svůj přesný terminus technicus, takže se opřu o terminus technicus anglosaské sociolingvistiky, tj. status planing a corpus planing. Jinými slovy, že na jedné straně jde o řešení otázek souvisejících s vymezením státního jazyka, státního jazyka de iure, ale také státního jazyka de facto. Úředního nebo chcete-li jednacího jazyka, případně jazyka regionálního, jako je tomu např. u lužické srbštiny, jazyka dominantního, jakým je např. finština vůči švédštině ve Švédsku, spoludominantního, jako jsou francouzština a němčina ve Švýcarsku. A tak bych mohl pokračovat včetně toho, že dnes mají orgány Evropské unie jazyky, kde mluví o jazycích pracovních.
        Oproti tomu oblast corpus planing se zabývá vlastně lingvistickou problematikou, kde očekává řešení nikoliv od státní instituce, ale od jazykovědců, resp. od jazykovědných institucí. A tady jsme se zcela zodpovědně od našich bohemistů dozvěděli, že vskutku není třeba dávat ochranu češtiny do návrhu zákona, že totiž bohužel ani rozvoj jazyka zákonem zajistit nelze. V tomto směru že si jazyk dělá - a ono je to svým způsobem dobře - co chce, takže sami bohemisté připustili, že to, co si ještě mnozí z nás pamatujeme ze školy, že existovala jakási pravidla českého pravopisu, že existovala kodifikovaná norma českého jazyka, oni sami dnes hovoří, že ano, že existují pravidla českého pravopisu, ale nikoliv jako kodifikovaná norma, nýbrž jako norma doporučující, jako norma, která nemůže jazyk do nějaké hlubší a trvalejší normy sešněrovat.
        V tomto případě nám tedy sami bohemisté řekli, že vítají to, že se o českém jazyce hovoří, ale že oni sami nemohou zaručit jakousi definitivní normu, podle které by bylo možné jazyk jako takový absolutně užívat ve společnosti a nejít mimo tuto normu.
        Jinak se k tomu ovšem stavějí právníci. Právníci totiž nevnímají jazyk v podobě jazykovědné nebo chcete-li literární, vnímají ho z hlediska postavení jazyka v institucionálním styku. Požádali jsme Parlamentní institut, aby nám zpracoval, jaké je právní postavení státního jazyka či úřední řeči ve vybraných členských státech Evropské unie. A šli jsme ještě dál a zajímali jsme se i o to, jak je to v některých jiných evropských státech. Omlouvám se, pokud vás budu trošičku unavovat, ale nemohu jinak. Musím, protože to porovnání je zajímavé.
        To, že francouzština, resp. že ve Francii je jazyk považován za něco téměř svatého, to všichni samozřejmě víme. Francie je v tomto směru přímo zářným příkladem. Hned v hlavě první článku druhém Ústavy Francouzské republiky se hovoří: Jazykem republiky je francouzština. Vedle toho Francie má speciální zákon z roku 1994 o užívání francouzského jazyka, který se v článku prvním opět odvolává na ústavu a hovoří se: Jazyk republiky podle ústavy je francouzština a je základním prvkem individuality a dědictví Francie. Tohoto jazyka se používá při vyučování, v práci, při směně a ve veřejných službách.
        V Belgii kupříkladu ústava hovoří o tom, že použití jazyků v Belgii užívaných je svobodné, ale upravuje se zákonem pro jednání veřejné moci a soudní věci.
        Ve Finsku ústava v důsledku historického vývoje hovoří o tom, že úředními jazyky republiky jsou finština a švédština a právo finského občana užívat před soudem nebo soudními orgány mateřský jazyk zaručuje zákon, který dbá stejného dodržování práv pro finsky i švédsky mluvící obyvatelstvo země.
        Je zajímavé podívat se například do Irska, kde v článku osm ústavy se hovoří o tom, že prvním úředním jazykem této země je irština a za druhý úřední jazyk je uznávána angličtina.
        Rakousko je zemí, které nemá svůj vlastní specifický jazyk, neboť v Rakousku je státním jazykem republiky němčina. Nicméně se hovoří o tom, že němčina je tímto státním jazykem, a zároveň jazykovým menšinám jsou zaručena spolkovými zákony práva užívat jejich jazyky.
        Pozoruhodné je to ve Španělsku. Ve Španělsku ústava v článku tři hovoří o tom, že úředním státním jazykem je kastilština a všichni Španělé mají povinnost ji znát a právo ji užívat. Ostatní jazyky Španělska jsou v autonomních společenstvích a podle jejich příslušných statutů rovněž úředními jazyky. A prosím pěkně pozor - španělská ústava hovoří o tom, že bohatství jazykových rozmanitostí Španělska je kulturním statkem, vhodným zvláštního uznání a ochrany. V preambuli ústavy Španělského království se hovoří o tom, že je třeba chránit všechny Španěly a národy Španělska při výkonu lidských práv a při péči o jejich kulturu, tradice a jazyk.
        Dovolím si pokračovat dál. Je zajímavé podívat se např. na Spolkovou ústavu Švýcarského spříseženstva, jak zní doslovný překlad z 29. května roku 1874. Zde se naprosto jednoznačně hovoří o tom, co jsou národní jazyky ve Švýcarsku, tedy němčina, francouzština, italština a rétorománština. A vedle toho, co jsou úřední jazyky spolků, tedy němčina, francouzština a italština.
        Zajímavý je také pohled k našim sousedům na západní hranici, neboť v základním zákonu Spolkové republiky Německo se pojem Němec a němčina od sebe ve své podstatě neodlišují. Hovoří se tam prostě, že jde o "Deutsch". Ale na druhé straně se hovoří v Německu o tom, že v zákoně, resp. v správním řádu § 23 - a já se teď omlouvám, že to nejsem schopen německy přečíst přesně, nicméně v překladu tento správní řád ustanovuje němčinu jako úřední jazyk.
        Zajímavá situace je v Norském království, kde ústava tohoto království hovoří ve svém článku 92 o tom, že do funkce vyššího státního úředníka smějí být jmenováni pouze norští státní občané - muži nebo ženy - kteří mluví jazykem země.
        ***
        Neautorizováno !
        A tak se chci zeptat kolegů a kolegyň, kteří tvrdí, že Evropská unie nemá tyto jazykové normy, jestli ještě v tuto chvíli na svém tvrzení trvají.
        Chtěl bych také vaší pozornosti nabídnout Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, která byla přijata ve Vídni 23. května roku 1969, u nás však bohužel až v roce 1987, i když v ostatních státech Evropy vstoupila v platnost v roce 1980. Tady se v článku 33 hovoří naprosto jednoznačně o výkladu smluv, jejichž původní vyhotovení je ve dvou nebo více jazycích. Předpokládá se tedy, že smluvní státy mezi sebou uzavírají smlouvy každý ve své mateřštině a "byla-li smlouva - cituji Vídeňskou úmluvu - původně vyhotovena ve dvou nebo více jazycích, má její text stejnou platnost v každém z těchto jazyků".
        Říkáte si, proč to tady asi všechno povídám. Inu proto, že nejzajímavější z toho všeho jsme našli ve shrnutí publikace, která se jmenuje Evropské právo autorů Luboše Tichého, Reinera Arnolda, Pavla Svobody, Jiřího Zemánka a Richarda Krále. Tam se totiž hovoří o tom, že původní smlouva ve smyslu jazykovém Evropské unie byla uzavřena ve francouzštině a tato jazyková verze byla závazná. Římské smlouvy posléze byly uzavřeny v němčině, francouzštině, italštině a holandštině, přičemž všechny čtyři verze byly závazné. V důsledku přistoupení dalších států se závaznými staly verze anglická, dánská, irská - a to prosím v galštině - řecká, španělská, portugalská, švédská a finská. Jazykový režim byl stanoven jednomyslným rozhodnutím Rady tak, že bylo stanoveno jedenáct oficiálních a pracovních jazyků orgánů společenství. Irsko se vzdalo galštiny, Rakousko, Lucembursko a Belgie sdílejí jazyk jiného členského státu a oficiálními jazyky tedy jsou němčina, angličtina, dánština, španělština, francouzština, řečtina, italština, holandština, portugalština, švédština a finština.
        Všimněte si tedy, prosím pěkně, že všechny státy Evropské unie si své národní jazyky prosadily jako oficiální a pracovní jazyky orgánů společenství.
        Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho, že každý občan Evropské unie má právo obracet se na orgány Evropské unie v kterémkoli z těchto jazyků a obdržet v tomto jazyce odpověď. Nařízení a jiné texty obecně závazné se vyhotovují v jedenácti úředních jazycích a uveřejňují se v Úředním listu v jedenácti jazykových verzích s tím, že všechny mají stejnou závaznost. Při oficiálním zasedání orgánů se simultánně používá všech jedenáct jazyků a všechny dokumenty úředně předané existují v jedenácti jazycích.
        V pracovních jednáních se pak samozřejmě používají jazyky, na kterých se státy shodnou, nejčastěji angličtina a francouzština. Nicméně mohu posloužit příkladem, kdy v jednom z výborů po určitou dobu, jak se tak střídají v orgánech, byl předsedou občan Finska. Ten se rozhodl, že bude mluvit finsky, a v tomto výboru měl právo mluvit úředním a mateřským jazykem své země; muselo se tlumočit a muselo se i jemu tlumočit zpětně.
        Říkám to tady tedy jenom proto, abyste viděli, že i Evropská unie respektuje, naopak dokonce podtrhuje právo jednotlivých zemí na jejich národní a úřední jazyky.
        Naším cílem není v tuto chvíli nic jiného, než aby se i česká Poslanecká sněmovna ztotožnila s tím, že český jazyk jako takový je symbolem identity tohoto národa, že je symbolem stejným, jako je například vlajka, jako je například státní znak, jako je například hymna této republiky. Není to ani nacionalismus, ani nadbytečnost, není to ani zbytečné chránění jazyka, který se doma samozřejmě dokáže ochránit sám, pokud mu neubližují jeho vlastní lidé tím, že ho nevnímají a nerespektují, což ostatně před chvílí někteří členové sněmovny sami předvedli.
        A jen tak mimochodem: i ústava Československé republiky z let 1920 až 1939 měla postavení státního jazyka zakotveno ve Sbírce zákonů na nařízení a bylo to i součástí Ústavy č. 122 z roku 1920 Sb.
        Dámy a pánové, já se vám opravdu velmi omlouvám, pokud jste čekali z mých úst vystoupení hodné bývalého divadelního ředitele. Nechtěl jsem tady dnes provozovat jakoukoli jazykovou klauniádu.
        Měli jsme před sebou dvě možnosti a předložili jsme našemu výboru dvě varianty. Širší, která odstranila myslím si všechny námitky kolegy Pejřila, která srovnala věci, aby šly za sebou tak, jak mají jít, která udělala jistou sumarizaci a hierarchicky pokračovala podle významu, od důležitého k tomu o něco méně důležitému. Ale nakonec jsme se všichni shodli na tom, že by nám bývalo asi nejvíce vyhovovalo a stačilo, kdyby v Ústavě České republiky byla ona jedna jediná věta, která je součástí onoho našeho návrhu, oné užší varianty. Bohužel chápeme, že v tuto chvíli asi nejde a nebylo by moudré sahat do ústavy. A proto před vás předstupuji jako jeden z předkladatelů s požadavkem a přáním, abyste podpořili výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a jeho usnesení, které je usnesením v oné tzv. užší variantě, která zní naprosto jednoduchým způsobem:
        "Úředním jazykem České republiky je jazyk český. Práva občanů, kteří tvoří národnostní nebo etnické menšiny, nejsou tímto zákonem nikterak dotčena."
        Pokud se nám toto podaří přijmout, budu se těšit na to, až se v zemích Evropské unie a hlavně v jejích orgánech při nejrůznějších oficiálních zasedáních bude mluvit tak nádherným jazykem, jako je český jazyk.
        Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a ještě jednou usiluji o vaši přízeň. (Potlesk.)