Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, na téma zákona o Památníku doby nesvobody už mnohé podstatné bylo řečeno. Zdá se, že některé věci by měly zaznít znovu, abychom si opravdu uvědomili, o čem je tady řeč. Vystoupení pana senátora Žantovského mě bohužel přimělo k tomu, že si skutečně myslím, že některé věci je třeba říci znovu nahlas.
        Já bych chtěl říci to, že nejen vzpomínaný předseda Českého svazu bojovníků za svobodu pan Čermín, ale celá řada dalších ctihodných občanů naší země, sdružených např. v Československé obci legionářské, v Českém svazu bojovníků za svobodu, vyjádřila vůči tomuto návrhu zákona své jednoznačné pochybnosti. Nemluvím samozřejmě o záporném stanovisku vlády, Ministerstva vnitra a Archivní správy Ministerstva vnitra, aby si někdo neřekl, že to mohou být stanoviska, která jsou nějakým způsobem podjatá. Vystupovali další představitelé odborné veřejnosti. Za všechny bych jmenoval pana profesora Václava Pavlíčka, vedoucího katedry ústavního práva na Univerzitě Karlově, paní profesorku Věru Olivovou z Filozofické fakulty, vystupovali další a další odborníci. Protest proti takto koncipovanému zákonu předala Společnost Edvarda Beneše, dokonce Klub dr. Milady Horákové, Společnost bratří Čapků, Masarykovo demokratické hnutí, Unie Komenium.
        Probůh, přátelé, to si opravdu všichni myslíte, že všichni tito ctihodní mužové a ženy mají zaslepené ideologické oči, že se stavějí takto jednoznačně vůči tomuto zákonu? Asi ne.
        Někteří kolegové se pokusili ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu senátní návrh dílčím způsobem vylepšit, např. ve změně názvu nebo v úpravách vymezení termínu, a vyčítali nám, kteří jsme s těmito úpravami nesouhlasili, že jsme nespolupracovali. A tady bych musel opravit pana senátora Žantovského - nikoli, výbor nezamítl, výbor pouze nepřijal tyto pozměňovací návrhy, což je podstatný rozdíl. Výsledek je ten, který jste před chvílí slyšeli.
        Proč jsme se k tomuto návrhu zákona takto postavili? Protože tyto dílčí změny jsou pro nás, nebo alespoň pro mne, abych hovořil sám za sebe, neuspokojivé, neřeší zásadní problém, a tím je ryze politický motiv tohoto návrhu zákona. Přiznejme si, že to tak je. Je to předem deklarovaný boj proti určitým ideologiím, mezi které se kladou rovnítka. Je to v prvé řadě nedostatek historického nadhledu, je to něco, co předem vymezuje, jakým způsobem se má ono historické bádání vést, a nikoli co by dalo šanci tomu, aby se historie od první chvíle hodnotila podstatně objektivněji.
        Stalo se to, na co jsem upozorňoval jednoho z duchovních otců tohoto návrhu zákona v době, kdy teprve tento návrh k nám do Sněmovny putoval a kdy on mě žádal, abych se k tomuto návrhu připojil. Nezlobte se, není to projev narcisismu, když budu citovat teď sám sebe, ale našel jsem si v mé e-mailové poště tyto věty: "Já už se nechci jenom pořád vyrovnávat s minulostí, a to navzdory tomu, že jsem se také mohl cítit a byl poškozen. Já jsem si pro sebe za tím vším udělal tlustou čáru, a teď už koukám dopředu. Jenom dopředu, a protože tam někde na konci vidím, že už tady také nemusím dlouho být, tak bych rád lidi spojoval, a ne rozeštvával."
        Bohužel, takto předložená podoba zákona vedla přesně k tomu druhému, že se tady stalo, a to nejen ve sněmovně, ale i v tisku, že jsme se dostali téměř do situace, kdy jsme se vzájemně jeden proti druhému rozeštvávali.
        ***
        Je mi velice líto, že hovořím k nepřítomnému panu senátorovi Žantovskému, který pronesl svůj projev a posléze nás opustil. Jeho důvody možná chápu, ale nechci je dál komentovat. Přesto doufám, že se k němu dostane moje poznámka, že odsuzuje-li pan senátor Žantovský třídní nenávist, neměl by se sám chovat stejně a neměl by postupovat z jiné pozice, nicméně podobně tak, jak si to sám nepřeje.
        Přesto přese všechno jsem se dozvěděl a doufám, že ještě ve vystoupení kolegů Mareše nebo Plevy zazní určitý návrh na to, jak řešit toto historické období našich moderních dějin. Pokud si podporovatelé předkladatelů tohoto zákona uvědomují problematičnost nikoli dílčí, ale principiální, pokud by chtěli odstoupit ze svých fundamentálních pozic a věcně diskutovat o oněch zhruba sedmi nesouhlasných bodech, pak samozřejmě by to mohlo situaci změnit.
        Jen připomenu, že mezi sedm hlavních nedostatků patří název památníku, patří duplicita již existujících institucí - o tom tady byla dneska řeč, patří tam jakýsi pokus o exkluzivitu při získávání materiálů, patří mezi to nepřesné, byť teď už opravené vymezení doby nesvobody, zásadně mezi to patří motiv založení tohoto památníku. Patří mezi to samozřejmě způsob financování památníku včetně případného složení správní a dozorčí rady. Pokud by za těchto okolností se předkladatelé domluvili s představiteli vlády, představiteli příslušných resortních ministerstev - a ve svém vystoupení v prvním čtení jsem naznačil, že by tady mohly existovat určité možnosti, hovořil o tom i profesor Jičínský, to je podpořit odborné zkoumání našich moderních dějin 20. století v rámci standardních mechanismů ústavů, které dnes existují při Akademii věd na základě grantového systému a podobně - tedy pokud by naši kolegové byli ochotni hledat společný jazyk a požádat v tomto směru vládu o spolupráci, myslím si, že bychom nakonec možná rozumnou cestu mohli najít.
        Sám jsem připraven hlasovat pro zamítnutí tohoto návrhu zákona, ale opakuji znova, nechci vystupovat z fundamentalistických pozic a očekávám, s čím ještě naši kolegové přijdou. Pevně věřím, že v zájmu toho, oč nám jde všem společně, totiž aby naše moderní historie 20. století byla hodnocena skutečně objektivně, ideologicky nepředpojatě, najdou řešení, které bude přijatelné pro nás všechny společně.
        Zatím podporuji návrh na zamítnutí a očekávám další návrhy. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zleva.)