Za druhé, předseda vlády mně sice v odpovědi uvádí, že Institut pro výzkum veřejného mínění byl založen v rozporu se zákonem k provádění aktivit, které patří do poslání Českého statistického úřadu. Já se ale domnívám, že to je omyl, že napsat asi chtěl "které nepatří", protože jinak by to zřejmě nebyl rozpor. A na tento stav reaguje pan předseda vlády tím způsobem, že jedinou možností, jak napravit tento závadný stav, je zrušení institutu.
        Mám už delší dobu, možná s mnohými jinými, alergii na jediné cesty a jediné možnosti. Myslím si, že o jedinou možnost nejde. Odpovídá to nakonec také tomu, že k bodu 3 interpelace se odpovídá, že Český statistický úřad hledá nejrůznější cesty, jak problém řešit, avšak za tyto cesty se předseda vlády svým stanoviskem nijak nestaví.
        Myslím si, že správně se poukazuje na to, že do Českého statistického úřadu patří problematika průzkumu veřejného mínění, minimálně v oblasti konjunkturních informací, a to nejméně hospodářského charakteru, a možným řešením by samozřejmě mohla být úprava v tom směru, že možnosti Českého statistického úřadu v tomto směru by mohly být rozšířeny.
        Také těžko lze souhlasit s tím, že tato instituce by měla být plně nahrazena prací jiných agentur, které jsou soukromého charakteru, i když již v uvedené oblasti průzkumu veřejného mínění působí. Na druhou stranu směr jako možné převzetí činnosti nebo části činností institutu do oblasti akademické sféry není nijak zvýrazněn a není zřejmé, jestli nastane.
        V této oblasti bych se rád opřel o jedno osobní stanovisko člověka jistě odborně zainteresovaného. Jde o profesora Martina Potůčka, ředitele Institutu sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který konstatuje, že "Institut pro výzkum veřejného mínění v době po listopadu 1989 sehrával dobře úlohu státní instituce zabývající se výzkumy veřejného mínění. Výsledky jeho výzkumu, které pravidelně předkládal odborné i občanské veřejnosti, byly a jsou využívány k analýzám vývoje postojů české veřejnosti k různým otázkám veřejného života. Prokázal tím svou užitečnost a životaschopnost." Zrušení institutu bez náhrady by bylo podle jeho soudu chybnou. Říká: "Dovolil bych si jej přirovnat k situaci v oblasti televizního vysílání. Je zdravé, když vedle sebe fungují a do jisté míry spolu soutěží veřejnoprávní a soukromé televizní stanice. Něco podobného platí i pro výzkumy veřejného mínění. Jak vliv státní správy, tak vliv peněz může potenciálně ohrožovat nezávislost, v našem případě výzkumů veřejného mínění, ať už na straně politiků a úředníků, či na straně finančně silných vlivových skupin." Přimlouvá se za nalezení takového řešení, které by "zachovalo alespoň jednu výzkumnou instituci zkoumající veřejné mínění v České republice v kategorii rozpočtových či příspěvkových organizací s perspektivou jejich budoucího převedení do podoby veřejnoprávní korporace".
        S tímto názorem já také souhlasím. Jsem si přitom také vědom toho, že při kontrole hospodaření Českého statistického úřadu a Institutu pro výzkum veřejného mínění Nejvyšší kontrolní úřad zjistil celou řadu závad.
        ***
        Jsem si vědom také toho, že část odborné veřejnosti se dívá na práci institutu kriticky. Bylo by ovšem naprosto nezbytné tyto nedostatky odstranit, to ale by nemělo vést k tomu, aby vliv mimo soukromou sféru byl v oblasti výzkumu veřejného mínění zachován. Na základě toho se domnívám, že by bylo správné, aby sněmovna odsouhlasila můj návrh na to, že nesouhlasí s odpovědí předsedy vlády na interpelaci, abychom tak dali Miloši Zemanovi možnost, aby přece jenom angažovaněji a jednoznačněji naznačil zájem státu a nalezení řešení v této oblasti, která je sice dílčí a specifická, ale také důležitá.