Vážený pane předsedo, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci.
        Především děkuji za udělené slovo a za příležitost k vám chvilku promluvit. Rád bych řekl několik slov na téma velmi aktuální, na téma přibližování naší země Evropské unii. Pakliže to, co řeknu, jste už někdy někde z mých úst slyšeli, omlouvám se vám za to, ale zdá se mi, že některé věci si musíme navzájem ujasňovat a opakovat znovu a znovu.
        Především bych rád vyslovil své opravdu upřímné uznání této Poslanecké sněmovně za to, že zintenzivnila a zrychlila tempo naší legislativní adaptace na Evropskou unii. Oceňuji, že jste přijali novelu jednacího řádu, která umožní některé zákony přijímat rychle. Oceňuji pracovní spolupráci s vládou, kterou jste zahájili.
        Existuje již 48 platných zákonů, které byly především orientovány na sjednocení naší legislativy s legislativou Evropské unie.
        ***
        Dalších dvanáct jich je v Senátu, čeká na své schválení druhou komorou, a další, předpokládám, ještě do parlamentních prázdnin schválíte. Ale nejde jen o tyto zákony, jde o celé velké soubory zákonů, které připravují různé reformy v naší zemi, jako je reforma veřejné správy, reforma soudnictví, jako je zákon o státní správě. To všechno je v různých fázích legislativního procesu, to všechno je z hlediska našeho přibližování k Evropské unii nesmírně důležité.
        Ale legislativa, znění zákonů, jejich novelizace je jedna věc a realita je věc druhá. My budeme posuzováni nejen podle znění přijatých zákonů, ale i podle toho, jak tyto zákony aplikujeme, jak je naplňujeme, a vůbec podle různých parametrů našeho společného života. A zdá se mi, že je úkolem nás všech i vás poslanců nejen přijímat zákony, podepisovat je, schvalovat či navrhovat jejich změny a dávat k nim připomínky, ale dělat vše, co je v našich silách, i pro to, aby tyto zákony byly ctěny, aplikovány, respektovány. Stejně tak musíme usilovat o prohlubování skutečného tržního prostředí v naší republice, musíme usilovat o to, aby soudy se těšily stále větší autoritě, aby opravdu hrály tu roli, kterou v demokratickém státě mají hrát jako jeden z pilířů demokratické státnosti. Věřím, že nakonec navzdory všem debatám se podaří uskutečnit chystanou velkorysou dalekosáhlou reformu naší justice, která by měla k tomuto přispět.
        Znamená to samozřejmě i čelit všem případům korupce, velké hospodářské kriminality, znamená to prohlubovat politickou kulturu v naší zemi, prohlubovat základní principy slušného soužití mezi občany a slušnosti ve veřejném životě. Zdá se mi, že to všechno děláme nejen kvůli EU, která to všechno dobře pozoruje, sleduje a podle toho nás posuzuje, ale že to děláme a musíme dělat především kvůli sobě samým. A zdá se mi, že už z toho vyplývá, že vlastně ani není jiné alternativy, než usilovat o členství v EU, protože to je přesně ta cesta, která je nejlepší i pro nás samotné z mnoha a mnoha různých důvodů.
        Já bych se rád, dovolíte-li, zmínil o třech věcech souvisejících s EU, a skončím.
        Za prvé: Jaký je vlastně smysl této evropské integrace, tohoto velikého pokusu, tohoto procesu. Já mám dojem, že po zkušenosti dvou světových válek ve dvacátém století mnoho osvícených Evropanů dospělo k názoru, že celou tu bohatou, pestře strukturovanou politickou entitu zvanou Evropa je třeba vnitřně uspořádat na nových principech. A po mnoha a mnoha staletích se rozhodli pro první historický pokus uspořádat Evropu na principu skutečné spravedlnosti, rovnoprávnosti národů, na principu kooperace, na principu sdílení společných hodnot. A vlastně je to první pokus uspořádat tuto entitu jinak, než se tomu po celé dosavadní dějiny dělo. Dosud vždy ti mocnější, ti silnější vytvářeli evropský pořádek a víceméně ho vnucovali těm méně mocným, těm slabším. Toto by měl být vlastně první pokus uspořádat Evropu jinak. Je to velkorysý, ohromný, bezprecedentní pokus, který má veliký historický a politický význam, zvlášť s ohledem na charakter světa, do něhož vstupujeme na přelomu tohoto tisíciletí. V tom světě vedle všech regionálních struktur, samospráv, vedle všech dalších struktur občanské společnosti, vedle národních států vznikají z důvodů víc než logických a pochopitelných stále zřetelněji velká nadnárodní společenství, různá soustátí, unie či regionální svazky, které tvoří jednu z těch mnoha rovin, na nichž se člověk vlastně identifikuje sám se sebou, ale na nichž zároveň kooperuje se svými bližními. V tom vidím ten veliký historický smysl Unie, smysl duchovní, politický, historický. Ta Unie není jenom jakousi zónou volného obchodu, není to jenom svazek, který se má zabývat různými cly, tarify nebo podobně. Je to především tento velký historický pokus a zdá se mi, že bychom to měli znovu a znovu připomínat sami sobě a znovu a znovu o tom hovořit s našimi spoluobčany.
        Druhá moje poznámka: Často slyšíme otázku, a nejen v ČR jako v kandidátské zemi, ale i v členských státech Unie samé, zda tento integrační proces nějakým způsobem nesmazává národní svébytnost, nenarušuje, nelikviduje národní identitu. Já mám dojem, že nikoliv. Já mám dojem, že čeho se vzdáváme nebo čeho se vzdáme, bude kus naší suverenity. Ale svou identitu si můžeme vzít jen my sami, tu nám nikdo z Bruselu nebo odjinud vzít nemůže. Jen na nás záleží, zda naše krajina si zachová svůj tradiční charakter, zda bude kultivována, pěstována, zda naše města si zachovají svou historickou podobu, zda bude v naší zemi kvést náš specifický spolkový život, atd. atd.
        To všechno jsou různé dimenze naší identity a to všechno narušuje-li někdo, tak to narušujeme my sami, a to dnes a denně, aniž jsme ještě vůbec členy té Evropské unie. Já mám ten dojem, že EU je cosi, co může rozšířit prostor uplatnění naší národní identity, budeme-li my chtít, co nám ale tu identitu nemůže samo o sobě vzít. Tu si můžeme ničit jen my sami svým neprozíravým chováním.
        Moje poslední poznámka: Též slyšíváme někdy o takové jakési všemoci Bruselu, bruselských aparátů, možná na tom něco je. Já se s tím setkávám začasté i v zemích členských a dokonce v těch zemích, které jsou členy od prvopočátku, tak se setkávám s takovou nejistotou, ani tak ne s nespokojeností s tím, že se určité kompetence a pravomoci přesouvají do centra EU, jako spíš s nejistotou, kdo to je, to centrum. Myslí se tím Evropská rada, Evropský parlament, Evropská komise, aparát Evropské komise, všechny ty výbory, podvýbory? Kdo to vlastně je ten Brusel? A z tohoto hlediska se mi zdá, že je naprosto legitimní a správné, abychom se účastnili debaty o institucionálním vývoji a institucionálních reformách EU.
        ***
        V té Unii skutečně v budoucnu bude muset být zřetelněji oddělena moc výkonná od moci zákonodárné, bude muset být zřetelnější, o čem rozhoduje kdo a jaké jsou přesuny rozhodování z jednoho tělesa na druhé, delegování určitých rozhodovacích pravomocí.
        Já mám dojem, že pouze jakýmsi způsobem být nervózní z bruselské nadvlády nemá žádný smysl. Co má smysl, je věcně, klidně, s nadhledem přemýšlet o institucionální podobě Evropské unie a účastnit se všech debat o této podobě. A ty instituce se nezmění pouze teď, na té mezivládní konferenci, která teď probíhá. Tam se určité menší změny provedou, doufejme, že se provedou úspěšně, že otevřou cestu k dalšímu rozšiřování Evropské unie. Ale ty institucionální změny budou pokračovat dál a dál, neboť život bude přinášet nová a nová témata, celý svět se bude určitým způsobem měnit, vyvíjet a samozřejmě i tento bezprecedentní pokus jménem Evropská unie se bude různě dynamicky vyvíjet a vlastně se bude průběžně institucionálně proměňovat. Buďme sebevědomými a zároveň zdvořilými účastníky této diskuse.
        To je alespoň můj pocit opřený o bezpočet zkušeností hlavně z mých zahraničních cest, ale i z různých setkání s evropskými státníky, kteří nás navštěvují.
        Moje poslední poznámka: Zdá se mi, že k duchovním tradicím Evropy a k tomu velkému souboru hodnot, o nichž říkáme, že jsou vlastně tím společným, co tu Evropskou unii zakládá jakožto společenství hodnot, k těmto tradicím, jak se po staletí vyvíjely, patří i fenomén odpovědnosti. A co to dnes znamená?
        Podle mého mínění to bude znamenat v nadcházejících desetiletích a hlavně v nadcházejícím století a v dlouhodobějším výhledu jakousi významnou odpovědnost či spoluodpovědnost za stav této země, této civilizace, této globální a globálně propojené civilizace. Tu odpovědnost Evropa kdysi na sebe brala v nedobré podobě. Chápala ji jako násilný vývoz své kultury, svého náboženství, svých civilizačních hodnot do zbytku světa. To byla cesta veskrze chybná.
        Vstupujeme do éry multipolárního světa, multikulturního světa, a zdá se mi, že dnes by měla Evropa svou odpovědnost předvést tak, že začne daleko důrazněji, než tomu dosud je, reflektovat problémy tohoto světa, reflektovat jeho hrozby, různá nebezpečí, která se nad ním vznášejí, a pokoušet se jim sama čelit, sama v prostoru své vlastní existence. A způsobem svého bytí může eventuálně dobrým způsobem inspirovat i jiné.
        To byla má poslední poznámka na adresu našeho přibližování Evropské unii.
        Já přeji této Poslanecké sněmovně mnoho úspěchu v tom, aby ještě do parlamentních prázdnin stihla přijmout kvalitní a dobré zákony, které nás opět o krůček této Evropské unii přiblíží.
        Děkuji vám za pozornost. (Potlesk sněmovny kromě klubu poslanců KSČM.)