Pane předsedo, vládo, kolegyně a kolegové, je mi smutno, když vidím, jak tu není možnost dohody. Jak se tu naprosto promyšleně míjí jakási odleželá 150 let doktrína, náležitě krvavá, se snahou zbytku zákonodárců umenšovat rizika pro občany, což soudím je jejich povinností. Když se podíváte, co se děje v okolním vyspělém světě, jak se tam ustupuje od nevratných kroků, od skutků, které nelze vzít zpátky, jako je třeba trest smrti, kdy občané odnímají kompetence takto rozhodnout senátům, vzdělaným, moudrým a důstojným až hrůza, a přesto se jim to právo nedá, tak u nás se svěří příležitost hrdelního rozsudku nad kýmkoli komukoli.
        Tato doktrína je opravdu stará 160(?) let a realizovala se v americkém městečku Tompstown, kde byly ozbrojeny i větší děti. Kronika tohoto městečka dneska vypovídá, jak pětitisícová obec produkovala jedenáct mrtvých denně. Nemyslím, že by se to doslova stalo tady. Ale při tom, jak narůstají konflikty občanských kategorií, skupin, zakládáme šanci lokálních občanských válek.
        Současná právní úprava umožňuje vznik neoficiálních domobran, které by legálně nikdy neprošly, a zakládá skutečně časovanou bombu, časově posunutou, a vy dneska máte ruku na tom detonátoru. Čili nejde o doktrínu. Jde o to, abychom jako zákonodárci fungovali. Abychom skutečně umenšovali rizika pro občany, abychom jim dali bezpečné instituce, bezpečné úřady. Námitka, že tu hrozí korupce, protože úředník bude rozhodovat - vážení kolegové, o našem životě a o životě občanů rozhodují úředníci, dokonce v drtivé většině případů.
        Na závěr bych se dopustil nějakého silného srovnání. Kolegyně a kolegové, život není válka, tak jak se tu razí. Skutečně není. Nebo většina lidí nechce, aby tak vypadal. Pokuste se o tom přemýšlet, až budete hlasovat. (Potlesk v části sálu.)