Dámy a pánové, předkládaný návrh a diskuse k němu vedená ve mně vzbuzuje dojem, že nepochybně měl velkou pravdu Jan Werich, když říkal, že nemáme zatracovat středověk, protože i středověk se vyvíjí a nakonec nás dožene. To se stalo při podobných debatách. Vzpomínám si, jak kdysi poslanec a později senátor Václav Benda navrhoval, abychom zrušili povinnou školní docházku, protože tím prý narušujeme práva dětí. Podobná debata, která se tady teď vede kolem zákona o vysokých školách, rovněž navozuje oživení středověkých praktik, když se tedy hovoří o tom, že by měly proudit různé další fondy do škol, že by školy měly hospodařit se svým majetkem. To už tady koneckonců bylo, protože měly u nás školy velice málo prostředků a dokonce i minimální prostředky měla Univerzita Karlova ve středověku, např. před Bílou Horou byl nucen rektor univerzity Martin Macháček z Nauměřic pronajímat prostory Karlova učení.
        ***
        Dokonce tam byly i soukromé byty. Je možné, že by to byly pro některé spoluobčany velmi zajímavé prostory, ale v žádném případě by to nevyřešilo problémy našich vysokých škol.
        Stejně tak by bylo možné finanční problémy studentů řešit podle středověkých praktik, kdy např. na univerzitách byla možnost, že studenti odpřísáhli chudobu a byli zproštěni povinných poplatků.
        Obávám se ale, že diskuse, která se tady vede celé odpoledne o této problematice, se prohřešuje proti jednomu principu, který objevili už středověcí filozofové, a sice proti tzv. Occamově břitvě, tedy že jsoucna se nemají rozmnožovat, pokud to není nutné.
        Chtěl bych říci, že stejně plné nedorozumění jsou veškeré debaty o přijímacích zkouškách a jejich možném nahrazení testy. Každý, kdo někdy učil na vysoké škole humanitního směru, ví, že je holým nesmyslem pokoušet se o něco podobného, protože jsou obory, kde prostě dispozice studenta nezjistíte jinak než na základě pohovoru. A koneckonců i zkušenosti s testy, které dnes existují na vysokých školách, jsou takové, že v řadě případů prostě otázka, která tam má několik možností, je zavádějící, protože z možných odpovědí není správná třeba ani jedna, nebo jsou naopak z pěti odpovědí správné čtyři. Pak je možné se sice dopracovat nějaké kvantifikace, ale kvantifikace, která nebude mít žádný reálný základ.
        Stejně tak je to otázka počtu vysokoškoláků. Tady se do této debaty velmi horlivě pustil pan kolega Bartoš, ale tady je rovněž celá řada nedorozumění. Klasickým nedorozuměním se stalo to, co dnešní předseda vlády v návaznosti na článek Tomáše Husáka tvrdil koncem 80. let na různých masových shromáždění a v článcích, že prý nás v počtu vysokoškoláků na počet obyvatel předhonil Nepál. Přehlédl tu drobnou okolnost, že šlo o počet vysokoškoláků z počtu gramotné populace, a v Nepálu těch gramotných obyvatel příliš mnoho není. Ale i tak jde o to, že samozřejmě není možné sčítat hrušky a jablka a není možné počítat kategorie, které by v naší metodice prostě mezi vysokoškoláky nepatřily. Je samozřejmé, že mnoho lidí, kteří patří ve Spojených státech do statutu vysokoškoláků, by u nás nemohli ani náhodou mezi vysokoškoláky patřit, protože jsou to nástavby, anebo ani to ne. A to platí i o řadě evropských států.
        Ostatně není pravda, že všechny státy v současné době jdou cestou zvyšování počtu vysokoškoláků. V podstatě jsou dva modely vysokého školství, z nichž jeden staví na velké, masové základně a druhý v podstatě představuje model elitního školství. V Evropě model elitního školství donedávna představovala Velká Británie a nebo např. Švýcarsko, které jde tradičně touto cestou. Myslím si, že je třeba velmi pečlivě vybírat, co se pro naši zemi hodí. Já se domnívám, že vzhledem k tradici jednotné školy právě přístup k vysokoškolskému vzdělání na co nejširší základně je tím správným řešením. Ale opravdu není možné generalizovat.
        Myslím si tedy, že je třeba k této věci přistupovat s určitou dávkou informovanosti. Koneckonců někde, jako ve Spojených státech, ty velké počty vysokoškoláků souvisí také se zvolenou metodou výuky. Tam je jiný systém přístupu k vysokoškolské látce, než je na evropských univerzitách. Už od minulého století panuje tzv. Great Books Method, která znamená, že student nemá k té látce zpřístupněnou cestu prostřednictvím výkladu patřícího k nějaké škole. Tam jde o to, že je daleko větší prostor pro řekl bych vlastní iniciativu. Ale jsou samozřejmě také kulturní tradice rozdílné v jednotlivých zemích. A myslím si tedy, že mechanicky operovat pouze určitými čísly, jak je vykazují jednotlivé ročenky, je zavádějící.
        Jestliže se tedy bavíme o této záležitosti, vycházejme z našich podmínek, vycházejme z možností objektivní komparace a ze zkušeností, které existují na vysokých školách. Myslím si, že jakýkoliv voluntarismus se prostě nevyplatí. Vzpomínám si třeba na nesmysly, které panovaly v době 70. let kolem tzv. banánové knížky, kdy se určitá skupina pedagogických fanatiků pokoušela znormovat práci vysokoškolských učitelů a vycházela z praxe pedagogických fakult, kterou se snažili vnutit ostatním školám. Tady jsme svědky úplně opačné krajnosti, která vede do podobně nesmyslných situací jako návrh, který byl předložen v podobě banánové knížky.
        Děkuji za pozornost.