Děkuji, pane předsedo, dámy a pánové, jsem vlastně poněkud na rozpacích, jestli ještě lze něco k rozpravě tady příliš nového dodat. Chtěl bych sdělit, že nejsem ani ze západních Čech, ani z Plzně, nicméně se mě tento problém mimořádně a zásadním způsobem dotýká, a to proto, že jsem svědkem této diskuse na tomto místě pomalu téměř deset let. Myslím si, že to, že o této záležitosti se hovoří téměř deset let, je dostatečným důvodem pro odpověď na otázku, kterou položil pan kolega Výborný, předřečník přede mnou, když říkal, co má v takovéto situaci činit Poslanecká sněmovna.
        Jsem jednoznačně toho názoru, že musí činit, že tento pokus, který máme na stole, pravda nesystémový, je precedens, možná budou pokračovat další, ale pokud nebude jiného východiska, jsem pro to, abychom touto cestou šli. I předřečník připustil, a já to mohu potvrdit ze své zkušenosti ze spolupráce se saským svobodným státem, že v Německu tato praxe je poměrně běžná - otázka liniových staveb, otázka velkých staveb se řeší touto cestou.
        I když mohou být věcné výhrady, které tady zazněly z úst kolegy Ambrozka, které stojí za zvážení, myslím, že mezi prvním čtením a třetím čtením tohoto zákona je určitý časový prostor pro to, aby ještě některé záležitosti byly zváženy, pozměněny, dopilovány a zohledněny. Zdá se mi, že si musíme uvědomit, že na rozdíl od Dětí Země, které dělí čas geologickými hodinami, my, lidé, musíme měřit čas biologickými hodinami a deset let je příliš. Prosím, propusťme tuto předlohu do druhého čtení! (Potlesk).