Vážený pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové, při projednávání sněmovního tisku 760, návrh zákona poslanců Janečka a Škromacha, kterým se mění zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, mi prosím dovolte jednu úvahu a jednu poznámku.
        Poslední zvýšení vyměřovacího základu u osob, za něž je plátcem stát, bylo schváleno na sklonku funkčního období minulé vlády premiéra Tošovského. I tehdy jako dnes jsme si byli vědomi, že z tohoto zdroje jako doplňkového, leč tolik potřebného. Jde vlastně o tři a čtvrt miliardy korun ročně.
        Kladl jsem si tehdy a kladu si i dnes otázku, kdy opět tento doplňkový zdroj jako systém takřka zachraňující budeme, či naši nástupci, opět navyšovat. Kladu si otázku, na kterých prvcích stojí model zdravotnictví České republiky. Domnívám se, že jde o prvky tři.
        1. Nejdůležitějším prvkem se zdá být profesní obsah zdravotní péče, který má segmenty odborné, personální a materiální úrovně. Ten akcentují především naši zdravotníci.
        2. Organizace zdravotní péče. Ta má alespoň pět segmentů - strukturu sítě zdravotnických zařízení, systém orgánů státní správy ve zdravotnictví a samosprávy, samozřejmě, systém profesních organizací, systém odborových organizací a systém organizací odborných, zájmových a dalších.
        3. Systém financování zdravotní péče. Ve skutečnosti nejde o systém jediný, nýbrž v podstatě o tři možnosti:
        a) Stát zcela rezignuje na financování zdravotnictví a ponechá tuto stránku věci výhradně na pacientovi, případně jeho rodině, podniku či charitativních institucích. V takovém případě by pacient skutečně nakupoval zdravotnickou péči jako služby a zboží. Kdo by nebyl schopen z vlastních zdrojů takovouto péči financovat, byl by odkázán na dobrou vůli ostatních. Čím majetnější pacient, tím kvalitnější zdravotnickou péči si může dovolit.
        b) Veškerou zdravotní péči financuje stát ze státního rozpočtu. Široká kritika tohoto řešení poukazuje zejména na to, že žádná péče není bezplatná. Tyto kritiky zastírají dvě podstatné přednosti. Je-li zdravotnictví financováno ze státního rozpočtu, může se na jeho zajištění redistribuovat část rozpočtových prostředků, která je ve fondovém financování vyloučena.
        c) Užívá se ve státu, jenž je zpravidla ve velké míře též podnikatelem, takže mu plynou i jiné než jen daňové příjmy. Základní problém, resp. základní problémy jsou tři: za prvé v nivelizaci zprůměrnění zdravotnictví, za druhé v neobratnosti státu jako vlastníka, za třetí v odstranění jakékoli zainteresovanosti společnosti na zdravotní prevenci.
        d) Systém, který lze nazvat cum grano salis fondovým.
        ***
        Princip spočívá v tom, že vedle ostatních daní a poplatků je každý občan povinen část svých příjmů odvádět do jakéhosi fondu. Z tohoto fondu lze čerpat prostředky na financování zdravotnictví, tedy platby za poskytování zdravotní péče těm, kteří ji realizují. Z tohoto fondu nelze čerpat k jiným účelům.
        Problém, který nacházíme, se nazývá zajištění určité míry redistribuce shromážděných prostředků, tedy jak vyřešit otázku míry solidarity. To je problém, který značně senzitivně vnímá i současný ministr zdravotnictví. Fondový systém může, ne že nemůže, může teoreticky fungovat na striktním principu individuálních účtů, kam si jednotlivec povinně ukládá určitou část příjmů. Z tohoto účtu by plynuly úhrady na zdravotní péči. Takto striktně uplatněný fondový systém by ovšem řešil stejně málo jako systém, kdy pacient přímo nakupuje zdravotní péči. Proto se ve fondových systémech využívá vždy určitého klíče společenské potřebnosti. Nikoli v prvé řadě podle velikosti vkladů přispěvatele, nýbrž podle potřeby konzumace zdravotní péče. Přispěvatelem do fondu bývá nejen občan - fyzická osoba, nýbrž i právnická osoba - zaměstnavatel.
        Rád bych v diskusi poukázal na otázku, zda fondy, které můžeme paušálně označit jako fondy zdravotního pojištění, jsou obhospodařovány státem, veřejnoprávními institucemi, nebo mají charakter soukromoprávní, podnikatelský, nebo dochází k různým kombinacím. V praxi moderních eurodemokracií najdeme vždy jejich kombinace. Většina zemí staví systém financování na nejdůležitějších podobách fondových, přičemž fondy jsou v nejrůznějších vazbách na státní rozpočet.
        Základní ekonomické problémy takto budovaných systémů jsou vlastně tři:
        A. Obecně dostatečná úroveň ekonomiky. Dochází k restrikci prostoru nejen pro nejrůznější formy přerozdělování, ale nevytvářejí se dokonce ani potřebné podmínky pro účelové úspory v mikrostruktuře.
        B. Správně nastavený systém odvodů do fondů. Jestliže se hodnoty odvodů nastaví na příliš vysokou úroveň, působí taková situace demotivačně.
        C. Správně garantovaný tok peněz v systému. Tedy za prvé musí být zřejmé, že prostředky neunikají vytvářením zbytečných organizačních přehrad, že nebudou odčerpávány značné částky na pokrytí jiných výdajů státu, obcí či krajů. A za druhé, musí existovat potřebné garance pro to, aby stát, kraje a obce měly možnost v případě potřeby přečerpat nezbytné prostředky k posílení fondu.
        Rád bych také v diskusi vzpomněl problém míry průběžnosti financování fondu, zda je výhodnější a vhodnější systém průběžný, nebo kapitálový. Oba systémy mají své přednosti a nedostatky. Společenský vývoj si na určitém stupni vynucuje značné změny strategie a kombinace obou základních systémů. Nezbývá nám nic jiného, než tuto skutečnost vzít v úvahu a zkrátka akceptovat postmoderní situaci v naší fragmentované postmoderní společnosti.
        Slíbená poznámka je jak k návrhu poslanců Janečka a Škromacha, tak k návrhu poslankyně Fischerové, schválenému výborem pro sociální politiku a zdravotnictví. Pro VZP přinesl loňský vývoj zhoršení skladby pojištěnců jak z hlediska pojistného, tak nákladů na zdravotní péči. Během roku 2000 se snížil průměrný počet pojištěnců, přitom se průměrný počet zaměstnanců snížil o sumu, která představuje takřka 50 % z úbytku všech pojištěnců. Vzhledem k tomu, že se nezaměstnanost udržuje již dlouho na prakticky konstantní úrovni či dokonce mírně klesá, lze s určitostí říci, že úbytek zaměstnanců jde téměř výhradně na vrub odchodů k jiným zaměstnaneckým zdravotním pojišťovnám. Úbytek pojištěnců není rovnoměrný ve všech skupinách plátců a neodpovídá běžné skladbě pojištěnců VZP, mezi nimiž zaměstnanci tvoří jen asi 38 %.
        Opačný trend je u pojištěnců, za které je plátcem stát. Ti tvoří téměř 58 % z tohoto počtu pojištěnců. Na úbytku pojištěnců se však podílejí prakticky stejně jako zaměstnanci, tedy méně než 50 %. V portfoliu pojištěnců VZP za rok 2000 tedy ubylo více významných plátců pojistného, to je zaměstnanců, než osob, za které je plátcem stát. Hlavně pak starších, kteří z hlediska nákladů na úhradu zdravotní péče představují pro VZP zásadní zátěž. Z hlediska pojistného znamenají výrazně nižší přínos než zaměstnanci. Postavení VZP se za rok 2000 zhoršilo ve prospěch postavení těch zaměstnaneckých zdravotnických pojišťoven, které se orientují na zdravější a z hlediska pojistného významnější pojištěnce.
        Važme proto moudře a s rozvahou při dalším hlasování. Děkuji za pozornost.