Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR Jan Kavan: Vážená paní místopředsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci.
        Vážená paní místopředsedkyně, vaším prostřednictvím bych rád ujistil pana poslance Ransdorfa, že bych rád na jeho druhou interpelaci odpověděl tak, abych ho uspokojil, neboť i mně leží na srdci osud lužickosrbské menšiny v Německu, a poté, co jsem si pečlivě pročetl již vlastně druhou interpelaci, a teď poslouchal, co tu řekl pan poslanec v rámci svých alokovaných dvou minut, tak bohužel vím už napřed, že neuspokojím. Přesto mi dovolte říci několik slov.
        Hodnotíme-li postavení národnostních menšin kdekoli, je třeba vždy posuzovat historický vývoj menšinových práv v tom kterém státním celku na tom konkrétním území.
        Na současnou situaci původních menšin v Německu, jako jsou právě Lužičtí Srbové ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko nebo Dánové a Frísové ve Šlesvicku-Holštýnsku, existuje velmi různorodé spektrum názorů.
        V písemné interpelaci pana poslance Ransdorfa, na kterou jsem odpověděl v době své nemoci - a samozřejmě mohu ujistit pana poslance, že i v době nemoci, když mi podklady připravují mí podřízení, jak se zmínil, je to má odpověď a samozřejmě odpověď pečlivě čtu, než ji odešlu. K této odpovědi jsem přistupoval jednak s vědomím toho, že problematiku, pane poslanče, velmi dobře ovládáte, jak jste sám v písemném materiálu sdělil, jednak s vědomím toho, že v hodnocení historického vývoje připouštíme rozdílné názory a postavení národnostních menšin dnes. A také jižní sousedé Lužických Srbů, tedy Češi, se v průběhu desetiletí změnili a měnili i pohled na své sousedy.
        V rámci mírových konferencí na sklonku první světové války obhajoval práva tohoto národa na sebeurčení prezident E. Beneš. Otázku práv Lužických Srbů formuloval tehdy jako navýsost legitimní, neboť formálně měli sice příslušníci této menšiny tatáž práva jako Němci, ale nemohli je s výjimkou náboženských úkonů a ve školní výuce uplatnit a realizovat ve svém mateřském jazyce. Individuální nebo dokonce kolektivně uplatnitelný nárok na ochranu nebo dokonce podporu neexistoval, a to ani na podkladě zákonů.
        Později ve Výmarské republice se situace příliš nezlepšila. Třetí říše přivodila Lužickým Srbům fatální bezpráví, a sice: "Příslušníkem říše je ten, kdo je německé nebo příbuzné krve."
        Po druhé světové válce tlak spojenců, avšak jejich oprávněné obavy ze separatistických snah této menšiny, nicméně na druhé straně, řekl bych, konstruktivní postoj Československa, Polska i Jugoslávie podpořily zakotvení práv této menšiny v zákonodárství nejprve v Sasku a posléze i v NDR. Můžeme se lišit v názoru na postavení této menšiny v rámci NDR, na druhé straně se však domnívám, že je třeba při přehodnocení dnešního postavení lužických Srbů v demokratickém Německu vycházet rovněž z jejich postavení v minulosti.
        Měli bychom se zamyslet nad tím, jak a čím můžeme z české strany obohatit naše vztahy s Německem, se Saskem, s Braniborskem a s menšinou, která v nás, myslím oprávněně, spatřuje již tradičně své přátele. Zdůrazňuji, že je třeba plně využít existujících možností, které nabízí právě česko-německý fond budoucnosti, a to pan poslanec Ransdorf ví stejně dobře jako já, neboť je členem Koordinační rady.
        Počátkem března budete mít, pane poslanče, možnost zúčastnit se v rámci česko-německého diskusního fóra rozhovorů s německými partnery právě o menšinách, jak víte, a doufám, věřím, tedy vycházím z toho, co jste mi napsal, neboť jste o otázce lužickosrbské menšiny již v rámci koordinačního fóra hovořil. Informoval jste mě, že se tam tato otázka setkala s podporou. A já doufám, že na této iniciativě budete stavět další kroky. Bylo by nedobré, kdyby to zůstalo jen u tohoto konstatování.
        Ministerstvo zahraničních věcí České republiky usilovalo vždy o to, aby v rámci česko-saských mezivládních instrumentů mohla být spolupráce s Lužickými Srby intenzivnější. Tady mám na mysli především výměnu studentů a mládeže i spolupráci v rámci školství.
        Závěrem bych chtěl však zdůraznit, že Lužičtí Srbové patří neodmyslitelně do agendy české diplomacie ve Spolkové republice Německo. Velvyslanectví v Berlíně a především pak generální konzulát a pobočka Českého centra v Drážďanech jsou v úzkém kontaktu s organizacemi i jednotlivci z řad Lužických Srbů.
        Protože vím, že i pan poslanec Ransdorf má mezi Lužickými Srby řadu přátel, chtěl bych zdůraznit, že uvítám i případné náměty k další spolupráci. Děkuji.