Děkuji. Obávám se že bychom nevyřešili dnešní problém, ale také bychom zadělali budoucnu na další problémy nové. Nic z toho, co bylo hlavním předmětem kritiky, se totiž nezlepšilo. Problém neřeší ani komplexní pozměňovací návrh, který přijal výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Vládní návrh zákona má od počátku několik zásadních systémových vad a domnívám se, že tyto vady jsou velmi obtížně odstranitelné.
        První vada se týká problému postavení a funkcí zákona v kontextu celého našeho právního řádu. Především je zákon koncipován výlučně pro takzvaná školská zařízení, která mají být v rozhodující míře zřizována a řízena ministerstvem školství. Návrh jakoby nebere v potaz skutečnost, že podobná zařízení a s podobnými funkcemi existují již v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví. Na tato zařízení a děti v nich umístěné by se zákon nevztahoval? Anebo hodlá pan ministr Špidla a pan ministr Fišer pro funkčně analogická zařízení zřizovaná jejich resorty předkládat také speciální zákony? Jistým problémem je skutečnost, že v současné době již existuje zákon číslo 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, který řadu věcí již upravil. Sněmovní tisk, který dnes projednáváme, však jde ve svých některých ustanoveních dokonce proti této již existující právní normě.
        Z obou uvedených důvodů, a abychom předešli možným kolizím, domnívám se, že by bylo mnohem vhodnější pokusit se právní vztahy v této oblasti upravit obecnou normou týkající se problematiky péče o děti s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, bez ohledu na druh zařízení, ve kterém se dítěti péče dostává, nebo na resort, v jehož působnosti je zařízení zřizováno. Cesta, kterou zvolila vláda, je nešťastná, neboť zbytečně komplikuje a znepřehledňuje náš právní systém vytvářením nadbytečných právních předpisů.
        Problém číslo 2 je problém ekonomický. Návrh zákona bez koncepční logiky navrhuje umožnit provádění preventivně výchovné péče cestou školských zařízení. V již zmiňovaném zákonu o sociálně-právní ochraně děti však už je definována tato preventivně výchovná péče a jsou tam rovněž popsána zařízení, která jsou k tomuto účelu zřizována. Vládní návrh tuto skutečnost jako by nevnímal a v důsledku vytváří paralelní a funkčně analogický výchovně preventivní systém resortu školství.
        Negativní ekonomické důsledky zmnožením mandatorních výdajů jsou naprosto nasnadě. Jediným možným vysvětlením může být úvaha vlády o přebytečných finančních prostředcích v resortu školství, kterými je rozumné zajišťovat to, co již je zajišťováno z jiných zdrojů. Nepřiměřeně a obtížně zdůvodnitelný tlak na rozpočet kapitoly číslo 333 budou vyvolávat i ta některá ustanovení v zákoně, týkající se například zřizování zařízení či způsobu organizace jejich chodu. Ta se do textu dostala v důsledku soustředěného tlaku nejrůznějších lobbistů. Již dnes, a to ještě není přijat tento návrh, je zřejmé, že síť výchovných zařízení expanduje a ještě rychleji přibývá jejich zaměstnanců. V roce 1995 bylo v síti zařazeno 169 různých zařízení, v roce 1999 těch zařízení bylo 185. Přijetí tohoto zákona zmíněný trend ještě urychlí, a to vše v situaci, kdy je vážně diskutováno o tom, zda pro řadu dětí s nařízenou ústavní výchovou neexistují jiné a z hlediska jejich výchovy vhodnější formy péče, například péče v pěstounské rodině. Myslím si, že je to vhodnější než téměř výlučně preferované umístění dětí do specializovaných ústavů.
        Problémem číslo 3 je otázka neexistence nového zákona o vzdělávání, tzv. nového školského zákona. Z hlediska argumentace pro přijetí nebo odmítnutí předloženého návrhu zákona je významná ta okolnost, že návrh, který dnes projednáváme, předchází vládou slibovanému novému školskému zákonu, a to aniž by pro podobný nestandardní postup existovaly nějaké mimořádné důvody. Školský zákon totiž, jak říká jeho důvodová zpráva, má být pro oblast školství zákonem obecným. To ale znamená, že se dnes navrhuje přijmout zákon, který by v důsledku přejímal dikci nadřazeného zákona o vzdělávání, jehož důležitými částmi je mimo jiné i obecná kodifikace funkcí, podmínek a členění školských zařízení, kodifikace výkonů státní správy a samosprávy ve školství nebo principy finančního zajištění tzv. školských služeb. V tomto okamžiku o školském zákonu víme s jistotou jen to, že byl sněmovnou v prvním čtení v podstatě odmítnut, a ani stav prací na jeho pozměněné dikci nám neumožňuje předjímat, v jaké podobně a zdali vůbec bude touto sněmovnou schválen. Eventuálním přijetím projednávaného tisku se však nutně takovéhoto neodpovědného předjímaní dopouštíme.
        Dámy a pánové často jsem se při diskusích setkával s názorem některých oponentů, že je třeba tato zařízení ponechat v gesci ministerstva školství, neboť jen zde je nabízena vysoce odborná péče. Škoda, že se tito lidé stejně aktivně a nezaujatě nezabývali zkoumáním pozitivních efektů výchovy v zařízeních mimo resort školství nebo v náhradních rodinách.
        ***
        Možná by dospěli k poznání, že to, co je z hlediska školského považováno za odborné a optimální, zdaleka nemusí být optimální z hlediska potřeb dětí. Anebo je škoda, že se tito lidé alespoň nepodívali do statistiky, kterou vydává organizace zřizovaná MŠMT - Ústav pro informace ve vzdělávání -, a na základě tam uvedených údajů si poněkud neopravili optiku nazírání na odbornost zaměstnanců, kteří o děti ve školských zařízeních pečují. Zjistili by totiž, že ve srovnání s rokem 1995 sice přibylo 343 pracovníků, z toho však dvě třetiny tvoří nárůst v kategorii pomocných vychovatelů bez příslušné odborné kvalifikace. Současně výrazně přibylo(?) pracovníků poskytujících odbornou péči - mám na mysli sociální pracovníky, psychology a další odborné pracovníky. Paradoxně jedinou odborností, které přibylo, je 87 zdravotníků. Tedy ti odborní zaměstnanci, jejichž působnost je mimo oblast vlastní výchovy. Trend zajištění odborné péče ve výchovných zařízeních je tedy právě opačný, než je to žádoucí.
        Sporných nebo alespoň diskutabilních míst je v zákoně víc než jen ta, která jsem uvedl. Diskutovat by například bylo možné o nadstandardních pravomocích diagnostických ústavů, které jsou popsány jako de facto vykonavatelé státní správy. Diskutovat by se dalo o problému tzv. samotek atd.
        Myslím si, že by bylo mnohem účelnější neschvalovat předložený návrh, usilovat o komplexní obecnou normu o cílech, funkcích, organizaci, právech a povinnostech dotčených dětí, osob a institucí podílejících se na realizaci ústavní nebo ochranné výchovy. Nic více, nic méně.
        Ze všech výše uvedených důvodů považuji možnost podpory předloženého zákona z hlediska funkcí, právního kontextu i ekonomických souvislostí za krajně riskantní, a proto si dovoluji podat návrh na jeho zamítnutí. Děkuji za pozornost.