Pane předsedající, vážené shromáždění, sleduji tuto diskusi poprvé jako člen vládní strany a musím říci, že to je vskutku zvláštní pocit. Vládní strana má menšinovou vládu - doufám, že jí bude vyslovena důvěra - a setkává se s kritikou čtveré opozice. Je zajímavé sledovat, jak se tady různé opoziční přístupy liší, a liší se samozřejmě i různé přístupy individuální. To snad samo o sobě je normální, ale normální přece jenom není, jestliže ti, kdo až do doby velmi nedávné neshledávali na vývoji naší demokracie nic zvláštního, nic nestandardního, se nyní podivují nad tím, že tu je zvoleno řešení, nebo že se tu realizuje řešení nestandardní, a v tomto nestandardním řešení se shledává dokonce ohrožení ústavnosti apod.
        Já jsem vždy patřil ke kritikům politiky pravicových stran, vždy jsem upozorňoval na to, že stav naší demokracie má daleko k tomu, co považujeme za normální demokratické prostředí, co považujeme za normální fungování parlamentní demokracie. Ale myslel jsem si, že pozitivní vývoj, který v politické oblasti v jisté podobě přece jenom existuje, je větší. Došlo k tomu, že ty strany, které měly v rukou, zda bude zvoleno standardní řešení po volbách, od tohoto standardního řešení ustoupily. A nyní si stěžují na to, že se takto nepostupovalo.
        Není přece pochyb o tom - a už se o tom hovořilo - že poslední vláda Tošovského zdaleka nebyla standardním vládním institutem v rámci parlamentní demokracie, že mohla existovat jenom proto, že před námi byly předčasné volby a že jsme všichni vycházeli z toho, že předčasné volby rozhodnou o tom, aby se tu utvořila vláda na základě mandátu, který vzejde z voleb.
        Zároveň je třeba také říci, že náš volební systém poměrného zastoupení předpokládá většinou - a takové jsou zkušenosti evropských parlamentních demokracií - vytváření koalic. Vytváření koalic ovšem také předpokládá politickou flexibilitu, schopnost uzavírat dohody, schopnost uzavírat kompromisy. Jestliže se ukázalo, že tato flexibilita tu není u těch, kteří mohli utvořit koaliční vládu, pak považuji za pozitivní, že se utvořila flexibilita alespoň v tom směru, že dvě nejsilnější strany se dohodly o možnosti vytvořit menšinovou vládu a na jisté období zaručit politickou stabilitu v zemi, což si myslím, že je důležité, protože jsem přesvědčen o tom, že občané si nepřejí v krátké době opakování předčasných voleb.
        Jaká bude tato politická stabilita s tímto nestandardním řešením, to samozřejmě do značné míry záleží i na nás, na naší politické odpovědnosti.
        Jenom připomínám - a právě i diskuse, která tu probíhá, to potvrzuje - jak daleko ještě máme k standardnímu politickému prostředí, jaké je v zemích Evropské unie, protože i užívání určitých pojmů ukazuje, jak stále hluboce ještě vězíme v minulosti, kterou nám zanechal starý režim, byť tato minulost se projevuje v postoji právě těch stran, které dnes vystupují především jako strany pravicové.
        Představitel poslaneckého klubu Unie svobody tu včera vystoupil a parafrázoval výrok Miloše Zemana, který svého času užil ve vztahu k vládě Václava Klause. Řekl, že strana, která bude tolerovat menšinovou - pokud mě paměť neklame, řekl socialistickou - vládu, sama se stává socialistickou stranou. Upozorňuji na tento výrok proto, že z jeho úst slovo "socialistický" má velmi pejorativní obsah. Znamená to politickou diskreditaci.
        Samozřejmě, my jsme v období, kdy se zbavujeme těžkého dědictví reálného socialismu, socialismu sovětského typu, kdy vzpomínáme 30. výročí obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Ale jestliže tady je toto dědictví, myslím si, že po devíti letech bychom už mohli být dále. V zemích Evropské unie pojem demokratický socialismus zdaleka není pojmem, který by tam nebyl používán, za který by se někdo styděl, který má nějaký diskreditující, dehonestující obsah. V programových materiálech Socialistické internacionály z roku 1996 je demokratický socialismus užit jako souborný pojem pro snahy sociálně demokratických stran o vytváření společnosti usilující o sociální spravedlnost. Víme také, že v zemích Evropské unie žádná strana - a asi jsou to strany z okruhu těch, ke kterým kolegové ze strany nynější opozice kromě KSČM by se asi řadily - se neprohlašuje za pravicovou stranu. Tam pojem "pravicový" je pojem, který se ve slušné společnosti nepoužívá, protože pojem "pravicový" tam označuje suspektní politické strany typu našich republikánů.
        Říkám to proto, abychom si uvědomili, jak v těchto pojmových distinkcích se ukazuje stav naší společnosti, stav naší politické kultury; i to něco vypovídá o tom, co jsou nebo nejsou standardní řešení v této zemi.
        Vládní prohlášení lze nepochybně kritizovat z nejrůznějších hledisek. Každý z nás se nepochybně podílel na vypracovávání různých dokumentů tohoto druhu, byť ne třeba zrovna vládního prohlášení, a každý ví, že žádný takovýto dokument nemůže být vypracován tak, aby nemohl být kritizován. Musí být kritizován už proto, že každý takovýto dokument je vypracován z určitého politického a ideologického hlediska a nutně v pluralitní společnosti jsou strany, které jej musí odmítat, protože vychází z jiných hodnotových poloh.
        Zároveň si myslím, že i při vědomí tohoto normálního kritického postoje k vládnímu prohlášení se na toto vládní prohlášení někdy kladou nároky, které sebelepší vláda - teď se ke kvalitě této vlády nevyslovuji - nemůže splnit. Vládní prohlášení je přece jen prohlášením intencí na začátku vládní činnosti. Nelze tam dát přesné promyšlené návrhy na řešení všech možných konkrétních situací, které vláda bude řešit. Čili nechtějme od vládního prohlášení více, než je možné.
        Já nejsem zrovna zvláštní stoupenec programů. Mám spíše programový skeptický postoj. V tomto směru tu připomínám stanovisko Karla Marxe, který v kritice Gothajského programu řekl, že každý krok praktického hnutí je důležitější než deset programů. Z tohoto hlediska i pro mne je důležitější praktická politika té vlády, která bude žádat tuto Poslaneckou sněmovnu o důvěru, než to, zda toto vládní prohlášení bude shledáno dobrým, nebo ne, protože k nejrůznějším stanoviskům přirozeně může být kritika jak imanentní, tak transcendentní.
        Chci říci ještě jednu věc. Vláda počítá s mnoha zákonodárnými iniciativami a ze stanoviska řady diskutujících se už ukazoval velmi kritický postoj k některým legislativním záměrům. Já osobně si myslím, že i v rámci daného právního řádu, i při vědomí všech jeho slabin a nedostatků, má vláda dost velký prostor pro to, aby prokazovala pozitivní výsledky vládní činnosti, aby prokázala, že umí vládnout lépe než dosavadní pravicové vlády.
        ***
        Nepochybuji ovšem i o tom, že řada legislativních iniciativ se i v Poslanecké sněmovně setká s pozitivním přístupem, a to proto, že to jsou legislativní iniciativy ne sociálně demokratické, ale budou to legislativní iniciativy, které slouží vytváření právního řádu demokratického právního státu.
        V tomto směru při nástupu vlády Václava Klause po volbách v roce 1996 jsem vystoupil s velmi kritickým postojem k právnímu nihilismu, kterým se pravicové vlády vyznačovaly, a tato vláda zdědila v tomto ohledu velmi těžké dědictví. Mělo by být v zájmu Poslanecké sněmovny, abychom skutečně začali promyšleněji a koncepčněji přeměňovat právní řád, abychom, a tady musím vyslovit kritiku na adresu toho, kdo říkal, že tam není žádná představa o tom, jak se právní řád má měnit, protože tam je právě koncepce, aby se přestalo s praxí nekonečných novelizací a aby se připravovaly koncepční, celkové nové zákonné úpravy. To samozřejmě není možné vždy, v řadě případů budeme muset platné zákony novelizovat, ale toto není cesta ke zdokonalování právního řádu.
        Je také otázka, je-li vhodné - samozřejmě nelze v tom nikomu bránit, každý jednotlivý poslanec má právo zákonodárné iniciativy - ale je-li vhodné předhánět se v zákonodárných poslaneckých iniciativách, protože i poslanecký parlamentní čas je drahý a měli bychom s ním nakládat hospodárně.
        Na závěr chci říci jednu věc. Na rozdíl od poslance Luxe považuji za velmi důležitý závazek, který je ve vládním prohlášení, že vláda chce udělat inventuru reálného stavu naší země, a myslím si, že tuto inventuru lze udělat na základě existujících statistických dokladů, i když samozřejmě každá inventura může být kritizována, protože není to pouhé řazení jednotlivých dat.
        Ale přesto si myslím, že tu je dost podkladů pro to, aby objektivní obraz o stavu naší společnosti mohl být podán. Nevím, zda jste sledovali, když Česká televize na druhém programu uváděla velmi zajímavý televizní dokument, který se jmenoval V českém zájmu. Byl to třídílný dokument, který, podle mého soudu, dost přesvědčivě ukazoval stav této země po šesti letech převahy ultraliberálních koncepcí, a tento stav z tohoto dokumentu rozhodně nevysvítal jako stav země kvetoucí.
        Nechci se přít o to, jestli srovnání, že jsme u snědeného krámu, je přesné, nebo ne, ale v každém případě vláda zdědila od vlád předchozích dědictví velmi prodlužené. A vyrovnat se s ním bude obtížné a bude záležet na tom, zda při jednání o vládních návrzích i při kritice vládní činnosti v této sněmovně převládnou ideologické předpojaté přístupy, nebo snaha o věcné řešení a o to, aby v České republice se postupně nám všem, mám na mysli všech 10 milionů občanů, začalo dařit lépe. Děkuji. (Potlesk.)