Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové. Jak již zde bylo řečeno, již podruhé ve svém funkčním období je tato sněmovna postavena před úkol projednat vládní návrh tzv. školského zákona. Ambice vlády si v tomto směru klade za cíl nahradit dosavadní tři zákony jednou komplexní kodifikací. To je zcela jistě správný krok. Zatímco na jaře letošního roku se pokusilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy protlačit zákon sněmovnou bez širší diskuse, tentokrát se zřejmě již poučilo a iniciovalo řadu schůzek se zástupci všech politických stran, na kterých sporná místa původní vládní předlohy byla vcelku podrobně diskutována.
        S uznáním musím konstatovat, že jednání o možné podobě návrhu zákona byla vedena vcelku korektním duchu. Dokladem užitečnosti takového postupu ministerstva je fakt, že přepracovaný návrh obsahuje řadu pozitivních změn. Přijatelným způsobem byla vyřešena otázka existence víceletých gymnázií či podoba státních maturit a některé další.
        Ke škodě věci však vůle sociálně demokratického ministerstva naslouchat, vést diskusi, přemýšlet a odpovídajícím způsobem reagovat zřejmě i při svém druhém pokusu narazila buď na ideologickou bariéru, neochotu, nebo naprostou neschopnost překročit svůj vlastní stín. A tak ani předložený text, ke škodě věci, neřeší zásadní problematické oblasti. Především sporný způsob nakládání se vždy limitovanými veřejnými financemi je zásadní vadou celé této vládní předlohy. To v kombinaci s neustále rostoucími nároky a požadavky ze strany vzdělávaných a samozřejmě také ze strany těch, co vzdělávání poskytují, tedy ze strany učitelů, to vytváří pro budoucnost potenciální ohnisko vážných problémů.
        Bohužel musím konstatovat, že způsob financování není jediným vážným kazem v návrhu tohoto zákona, a s pocitem zklamání jsem nucen říci, že těch kazů, těch vad v zákoně je více.
        Jedním z nich je zakotvení nerovného postavení škol před zákonem, a to buď podle jejich zřizovatelů, anebo podle právních forem. Mezi jiným příčinou této nerovnosti je i nestandardní vymezení právních vztahů. Namísto již existujících právnických osob, jejichž přednost je založena na jejich univerzálnosti, na obecné použitelnosti v každém prostředí, namísto toho se zavádí ad hoc pro oblast školství jakýsi podivný novotvar, tzv. školská právnická osoba, jež je ekonomicky i jinak preferována. Jednoduše řečeno - kdo se stává školskou právnickou osobou, získává oproti ostatním výhodnější pozici.
        Ale to není všechno. Taktéž v rámci této nově zaváděné formy existují odlišnosti, totiž podle zřizovatele. A tak orwellovsky vyjádřeno, všechny školy jsou si rovny, ale, bohužel, některé jsou si rovnější.
        Takto neobvykle pojatá vymezení právnických osob samozřejmě mají i své další důsledky, neboť odlišný režim - a to nejen ve financování - bude občanům značně komplikovat život stanovením velmi rozdílných, a tím nerovných podmínek při vzdělávání. Stačí jenom zmínit tu podivnost, kdy ředitel jedné školy státní správu vykonává a ředitel druhé ji naopak nevykonává. Tím pádem pravidla pro žáka první školy jsou určena správním řádem, tedy oblastí veřejného práva, a pravidla v druhé škole se budou řídit občanským zákoníkem, to je ale zase oblast soukromého práva. Já se tedy ptám: kde je pak vládou deklarovaná rovnost přístupu ke vzdělávání?
        Dámy a pánové, dovolte však, abych se vrátil k nejvážnější vadě celého návrhu školského zákona - a tou je již zmiňovaný způsob financování.
        Jmenovitě této problematice jsme s kolegy v průběhu prázdnin věnovali asi nejvíce času. Právě proto jsem s předstihem poslal ministerstvu školství požadavky vztahující se ke způsobu financování, na kterých jsme se v Občanské demokratické straně domluvili. Jejich filozofie byla postavena na tom, že prostředky z veřejných zdrojů jsou a vždycky budou limitovány, a proto je nutné vytvořit takové principy a mechanismy, které by umožnily jejich co nejlepší využití. Námi navržený model normativního financování založený na jednoduché a přesnými pravidly vymezené distribuci, a to ať již prostřednictvím krajů, nebo přímo do škol, bohužel ministerstvo odmítlo. Pro ospravedlnění tohoto postupu - dnešní projev pana ministra budiž toho dokladem - se pan ministr rozhodl prostřednictvím médií navodit jakýsi dojem, že připomínky všech k celému návrhu zákona byly nakonec splněny, až na pár nesmyslů ohledně financování, které prosazoval osamoceně pouze pan poslanec Bartoš.
        Bylo by dobré, aby se pan ministr blíže seznámil například s názory Unie zaměstnavatelských svazů, stanovisky církevních a soukromých škol, Asociace ředitelů základních škol a dalších. Všichni se shodují, že v zákonu posazovaný model financování není dobrý. Ba co víc, je vysloveně špatný. Navzdory tomu ministerstvo dál trvá na svém. Zvolilo nákladný a silně přerozdělovací způsob, závislý nikoliv na státem definovaných požadavcích a od nich odvozených potřebách, ale závislý z velké části jen na jakési subjektivní vůli úředníků. Taková forma finančního zajišťování, kde neexistuje motivace k efektivnímu chování, kde se naopak šetrné zacházení s poskytnutými prostředky státního rozpočtu nevyplácí, takový stav je ohrožující nejen pro školy, pro možnost jejich dlouhodobého plánování, ale i pro rozpočty krajů a v důsledku může být i rizikovým faktorem a příčinou zvyšujících se požadavků na růst mandatorních výdajů školské kapitoly. Jinými slovy, za stále více peněz bude méně muziky. Totéž platí i pro problematické řešení tzv. školských služeb.
        ***
        Na poukazování prostředků k podobnému účelu nejsou stanovena téměř žádná pravidla, a pokud ano, pak z nich vyplývá, že podporováno není poskytnutí služby, ale zajištění existence jakýchsi školských institucí. A opět z pohledu mandatorních výdajů je téměř jisté, že i v tomto případě se budou bohužel zvyšovat.
        Při prázdninové diskusi ministerští úředníci a poslanci sociální demokracie často obhajovali fakt, že jimi navrhovaný model financování vychází z reformy veřejné správy a respektuje nové postavení krajů. Já si naopak myslím, že právě krajům může velmi komplikovat život. Stanovení, že kraj bude hradit tzv. nepřímé náklady, tedy provoz škol, jejichž síť nebyla optimalizována, a k její optimalizaci není ani motivace, toto vše může mít na krajský rozpočet velmi neblahé dopady. Výše těchto výdajů může totiž být kraj od kraje velmi různá, a to bez ohledu na reálné potřeby. Tento zjevný problém nemůže být eliminován ani možností Poslanecké sněmovny každý rok schvalovat v rámci zákona o státním rozpočtu příspěvky na částečnou úhradu neinvestičních výdajů. Vzpomeňme si, vážení kolegové, na podobnou praxi v případě základních škol, kdy je právě takový model zde ve sněmovně aplikován. Je s podivem, že právě sociálně demokratické ministerstvo, které hlasitě a podle mého názoru i v nepříliš případných oblastech hovoří o nutnosti rovnosti, zde možná nechtěně, ale přece jen, vytváří prostor pro vznik čtrnácti podmínkami nerovných a různých školských systémů v tomto státě. A to je velmi vážná věc.
        Dalším okruhem problémů, který lze považovat za závažný, je navrhovaný způsob výkonu státní správy a samosprávy. Kontroverzním se jeví zejména nové zařazení obecních úřadů obcí s rozšířenou působnosti, tzv. trojkových obcí, jak se tu říká, zařazení těchto institucí do výkonu státní správy ve školství. Nejenže jsou tím vytvářeny další nové články, jakési kvaziškolské úřady, ale problematičnost tohoto kroku spočívá i v tom, že jejich pravomoci nijak nebudou souviset s konkrétní odpovědností za fungování škol. A navíc není pravda, že se jedná o čistou státní správu. Tyto úřady jsou provázány se samosprávou tzv. trojkové obce. Vedoucí odboru je totiž jmenován radou, takže zcela nepochybně bude docházet přinejmenším ke stavu, kdy samosprávný orgán jedné obce bude ovlivňovat výkon a práva a povinnosti obce jiné.
        Pravomoc těchto nových orgánů rozhodovat při rozpisu finančních prostředků povede k dalšímu přerozdělování a opět k možnosti subjektivních úřednických zásahů, povede k nárůstu byrokracie a samozřejmě povede ke zvýšení celkových nákladů na výkon státní správy.
        V námi projednávaném návrhu školského zákona se vyskytují i další nedostatky. Bylo by jistě zajímavé položit panu ministrovi otázku, proč v rozporu s vládní koncepcí i věcným záměrem zákona již paragrafované znění nepojednává primárně o vzdělávání, nýbrž zase jen a jen o školských institucích. V mnoha paragrafech - kolega Mareš už o tom mluvil - je složitě popisováno, co škola smí, popřípadě co nesmí, na rozdíl od toho, co má či nemá být konáno v souvislosti se vzděláváním. Proč jsou rozlišovány druhy škol namísto toho, aby byla zakotvena soustava vzdělávacích programů? Podle tohoto návrhu zákona má být i nadále dítě povinno docházet do školy, nikoliv vzdělávat se. Jen zdánlivě se jedná o nepodstatnou slovní hříčku. V tereziánské době či v době vlády Františka Josefa by to mělo své opodstatnění. Dnes ale není tím hlavním smyslem pobytu dítěte ve škole ohýbat je k poslušnosti. Klíčovou výzvou současnosti i budoucnosti je schopnost vzdělávacího systému pružně reagovat na velmi rozmanitou a svobodně nastolovanou poptávku po vzdělávání. Nejsem si ovšem jist, zda takto pojatý zákon je tím, co bude vytvářet v tomto smyslu dostatečně vhodné prostředí.
        Slyším pana ministra, tak abych nebyl nařčen z přílišné podjatosti proti tomuto zákonu, je třeba přiznat, že například rámcové vzdělávací programy jako progresivní pokus zabývat se legislativně vzděláváním se v zákonu vyskytují. Bohužel dosud nejsou hotovy a práce na nich bude trvat asi ještě velmi dlouho, a tak i nadále bude chybět nejen závazné rámcové vymezení cílů a obsahu vzdělávání, ale především definování závazných ekonomických parametrů, za kterých se vzdělávání uskutečňuje.
        Pro dokreslení stavu: návrh zákona obsahuje dále zbytečnou nikomu se neodpovídající instituci, takzvanou Radu pro vzdělávání, dále pak nepřesné definice pojmů, problematické vymezení České školní inspekce atd. atd. S tím vším by se ale dalo v průběhu mezi prvním a druhým čtením něco dělat. Nejsou to na rozdíl od financování či vymezení právnické osoby vady neodstranitelné.
        Dámy a pánové, musím se přiznat, že jsem velmi přemýšlel s kolegy, co s tímto zákonem po jeho prázdninových úpravách dělat, zda jeho podobu lze již takto akceptovat. V žádném případě nelze ministerstvu školství upřít snahu, nelze mu upřít ani kus práce, kterou vykonalo na tomto zákonu. Obojí se na podobě nyní předloženého návrhu zcela pozitivně odráží. Přesto opakovaně upozorňuji, že text návrhu, o kterém teď jednáme, stále ještě obsahuje zásadní nedostatky a neodstranitelné vady. Vzdělávání není dosud vnímáno jako primární a určující předmět právní úpravy. Role státu při jeho podpoře, vymezení vhodného právního prostředí, ve kterém se vzdělávání odehrává, ale i další aspekty stále ještě ke škodě věci nesou zřetelně jednobarevné sociálně demokratické rysy. Text zákona je nadbytečně komplikovaně strukturován a navíc řada konkrétních aspektů je dosud zcela skryta s odkazem na předpokládané následné přijetí velkého množství podzákonných norem. A to vše v situaci, kdy s tušenými důsledky a možnými dopady se s jistou pravděpodobností už nebude potýkat tato vláda, ale vlády budoucí.
        To všechno jsou důvody, proč se domnívám, že uspěchaným přijetím tohoto zákona, navíc v atmosféře konce volebního období, ničemu nepomůžeme, ale naopak oblasti vzdělávání spíše prokážeme medvědí službu. Dámy a pánové, z těchto důvodů si dovoluji v souladu s jednacím řádem podat návrh na zamítnutí sněmovního tisku 1150 v prvním čtení. Děkuji za pozornost.