Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych učinil několik poznámek k historii vzniku tohoto zákona, dále k jeho smyslu a významu pro dobu minulou a současnou.
        Mám velkou obavu, že jediný bod, na kterém se shodnu s panem předkladatelem, je souhlasné hlasování o sloučení rozpravy k oběma zákonům.
        "Oni si ani neuvědomují, čeho dnes dosáhli," pravil bývalý předseda vlády a poslanec Federálního shromáždění Ladislav Adamec poslanci Svobodovi, bývalému předsedovi Komunistické strany Československa, těsně poté, co byla přerušena 17. společná schůze obou sněmoven Federálního shromáždění. Sentence se samozřejmě vztahuje k tehdy přijatému tzv. velkému lustračnímu zákonu a oba pánové za něj byli téměř stejně nešťastní jako přední činitelé Občanského hnutí.
        Vláda, resp. její legislativní rada, vedená místopředsedou vlády Rychetským - tehdy v barvách Občanského hnutí - předložila návrh zásad tzv. lustračního zákona, který měl spíše charakter zákona na ochranu agentů Státní bezpečnosti, jak se mu okamžitě začalo říkat.
        ***
        Není divu, že v parlamentních výborech, kde byly tyto zásady projednávány, byl okamžitě opatřen spoustou připomínek, změn a dodatků. Co se však nestalo? Když vláda předložila parlamentu k projednávání návrh zákona v paragrafovaném znění, všechny nejdůležitější připomínky byly ignorovány. A navíc se tam objevily paragrafy, nad kterými zůstával rozum stát. Například kdyby někdo zveřejnil pravdivou informaci o agentovi, tomuto agentovi by se nic nestalo, ale ten, kdo by tuto informaci zveřejnil, by byl uvězněn až na tři roky.
        Samotné jednání parlamentu bylo velmi bojovné a únavné, ostatně to tady vzpomínal pan předkladatel. Během rozpravy bylo předloženo 99 pozměňovacích návrhů včetně série návrhů ODS prezentovaných poslancem Tomanem, které teprve činily vládní předlohu použitelnou v praxi. Díky reliktu komunistické éry, zákazu majorizace, bylo v každé části Sněmovny národů zapotřebí 38 hlasů k přijetí jednotlivých pozměňovacích návrhů i zákona jako celku. Jako klíčová se ukázala česká část Sněmovny národů, kde v nerozborné jednotě hlasovali proti přijetí zákona poslanci KSČ, např. namátkově vzpomínám poslanec Adamec, Ransdorf, Svoboda a další, dále poslanci sociální demokracie - poslanec Dostál a další, poslanci Občanského hnutí - poslanec Uhl, Zeman, Lis a další. Ve Sněmovně lidu hlasovali proti přijetí zákona např. poslanci Filip. Kavan, Wagner a další.
        Proti tomuto seskupení stála koalice demokratických sil - ODS, VPN, KDH, ODA, KDS, MKDH, HZD, LDS a většina nezávislých poslanců v čele s poslancem Hrušínským a Dejlem. Tolik k nedávné historii vzniku lustračního zákona. Tehdy se psal rok 1991. Od té doby, jak už pan předkladatel správně zmínil, musejí demokratické síly čelit již podruhé snaze zlikvidovat platnost tohoto zákona. V roce 1995 odsouhlasila Poslanecká sněmovna ČR návrh poslaneckého klubu ODS na prodloužení platnosti lustračního zákona do 31. 12. roku 2000. Účinnost zákona měla totiž původně skončit - jak už zde bylo zmíněno - v prosinci roku 1996. Prodloužení termínu platnosti zákona nebylo nikterak živelné ani nahodilé. Jsem plně přesvědčen o tom, že náš stát potřebuje tento zákon, a to minimálně do doby, než se Česká republika stane členem Severoatlantické aliance a plně se začlení do jejích organizačních struktur. Proto rok 2000.
        Neustále posloucháme stejné pseudoargumenty pro zrušení zákona. Na případu Polska však vidíme, že i levicová vláda nakonec uznala nutnost přijetí podobné legislativní normy, ale ke škodě polských státních institucí však až v roce 1997. Je chybou kritiků vnímat československý federální zákon č. 451/91 jako zcela izolované opatření motivované především morálně a eticky, ne-li rovnou jako dílo pomstychtivých pomatenců. Je sice pravda, že řada - tedy nikoli všichni - jeho předkladatelů a zpracovatelů mluvila o toleranci a etice až příliš, a je také pravda, že o morálce a etice mluvili a mluví vlastně všichni jeho odpůrci, skloňující ve všech pádech výrazy jako vina, nevina, trest, odpuštění apod. Ale aspoň já jsem jej nikdy takto nechápal a ani dnes v něm tento smysl nespatřuji. Řadil jsem jej do celého systému opatření, která měla někdy formu i podzákonných norem či prostých administrativních úkonů, jejichž celkovým smyslem bylo v co nejvyšší míře likvidovat výrazné a současně krutě nespravedlivé výhody, které měli na nové startovací čáře, tzn. v roce 1990, ti, kteří se předtím podíleli na výhodách vyplývajících buď přímo z podílu na komunistické vládě, nebo z kolaborace s ní.
        Smyslem těchto opatření, a tedy i lustračního zákona nebylo tedy diskriminovat určitou vrstvu občanů, jak je nám stále podsouváno, nýbrž pravý opak - zabránit tomu, aby velká, troufám si říci většinová, skupina občanů byla i nadále tiše a na první pohled neviditelně diskriminována tím, že neměla styky a vazby na správná místa, na správné lidi prostě proto, že si s komunisty nikdy nezadala. Samozřejmě, že pak už záleželo jen na nich a bohužel také na tom, že žádný zákon a žádné vládní nařízení nemůže vytvořit ideální spravedlivé podmínky pro všechny a ve všem. Nelze např. vrátit elán a razanci mládí těm, kterým jejich vyměřený biologický čas uběhl z valné části právě za vlády komunistů.
        Lustrační zákon sledoval tedy jediný cíl, aby byla odstraněna diskriminace většiny vyplývající z výhod menšiny daných starými vazbami a starými známostmi. Byly stanoveny některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státní správě a zpočátku též ve státních podnicích. Přitom právě členů jejich vedení se týkala převážná část žádostí o vydání příslušného osvědčení podaných na přelomu let 1991/1992. Podniky právě tehdy procházely privatizačním údolím smrti a nacházely se v jakési fázi bezprizornosti, kdy stát již vlastnická práva vlastně nevykonával. Aby to mohl udělat, musel by totiž ponechat netknutý obrovitý a nepřehledný aparát dřívějších oborových ministerstev a odvětvových výrobně hospodářských jednotek, vesměs složených z odpůrců reforem a změn a noví vlastníci se ještě svých práv neujali.
        Soukromých podniků se tento zákon netýká, takže pokud musel v roce 1991 dřívější ředitel a starý komunistický harcovník odejít, nic kromě zdravého rozumu nebrání dnešním akcionářům jej opět do čela téhož, ale nyní již privatizovaného podniku postavit a také se to i často děje. Je totiž výsostným právem vlastníků rozhodovat o svém majetku a přijímat třeba i rozhodnutí špatná.
        Z uvedeného je také jasné, že příslušné opatření bylo nutné učinit v době co možná nejkratší a především bez dlouhého mudrování. Ti skrytí odpůrci lustračního zákona, kteří navrhovali postup tzv. odpovídající zásadám právního státu, plně respektující zásadu presumpce neviny - tak nějak vypadal původní návrh vypracovaný legislativní radou vlády - nenápadně pominuli právě klíčovou potřebu rozhodnout rychle, bez průtahů, a tím ve skutečnosti všechnu snahu sabotovali, protože by učinili zákon bezzubým. Umožnili by totiž těm, pro které se vžil název "pozitivně lustrovaní", protahovat řízení a oddalovat konečné rozhodnutí prakticky donekonečna právě využíváním odvolacích institutů, které jinak opravdu zajišťují respektování presumpce neviny. Diskriminace většiny by se tak protáhla až do doby, kdy už by bylo na všechno spolehlivě pozdě.
        Není běžné, jestliže zákonodárci odmítnou vládní návrh zákona, a ještě vzácnější je, když jej vládě nevrátí k přepracování, ale raději jej nahradí vlastním zákonem. Přesně to se však v případě československého lustračního zákona stalo. I to je dokladem toho, jak konfliktní a vyhrocený byl zápas o jeho prosazení.
        Podobně byla koncem roku 1991 v tehdejším Československu přijata norma, která bránila osobám, u nichž existovalo podezření blízké jistotě, že byly svázány s komunistickou tajnou politickou policií a s komunistickým stranickým aparátem, na určitou dobu - do konce roku 1996, jak zde zmiňoval pan předkladatel - vykonávat vymezený okruh funkcí ve státní správě a šířeji vymezený okruh funkcí v ozbrojených sborech.
        ***
        Nic více, nic méně. Pokud dnes někdo poukazuje na to, že když se později i tzv. lustrovaní obrátili na soudy a cestou civilněprávního řízení na ochranu osobnosti se domáhali revokace původního rozhodnutí, ve většině případů jim soud dal za pravdu. Není to argument tak korektní, jak to na první pohled vypadá. Přehlíží totiž skutečnost, že už v procesu svého vzniku zákon doznal v kuloárních jednáních řadu změn, a to vůbec ne k lepšímu. Tak např. z původního poslaneckého návrhu zmizeli odborářští bossové starého režimu a špičky dalších převodových pák komunistické strany jen proto, aby byla zajištěna dostatečná parlamentní podpora nezbytná k jeho přijetí.
        Podobně nevím, na oltář jakého politického kompromisu byla položena původně navrhovaná, později marně obhajovaná formulace, která skutečnost evidence spojovala důsledně se svazkem vedeným k určité osobě a byla nahrazena pro kohosi přijatelnější formulací vypouštějící svazek a spojující evidenci přímo s osobou, což opravdu, striktně vzato, neodpovídá skutečnosti.
        Tím se z registračních protokolů staly jakési zmytizované seznamy agentů, kterými nikdy nebyly. Nelze také přehlédnout, že pokřik kolem statisíců diskriminovaných je, mírně řečeno, poněkud přehnaný.
        Dovolte mi malý příklad. K 26. září roku 1995 bylo vydáno nejdříve Federálním ministerstvem vnitra a po 1. lednu 1993 Ministerstvem vnitra České republiky celkem 280 542 osvědčení, z toho 266 000 negativních, což je 95 %. Pouze 9 522 osvědčení, tedy 4 %, bylo pozitivních. O honu na čarodějnice nemůže být ani řeči.
        Pokud by pak chtěl někdo namítat, že kvůli necelým 10 tisícům osob nebylo třeba podnikat tak rozsáhlé opatření, neviděl by lustrační zákon jako jednu ze součástí celého souboru rozhodnutí, nýbrž by je v rozporu se skutečností chápal jako to, čím není, totiž jako ojedinělý krok, jehož příčinou je pouze a jedině touha po odplatě.
        Proto podávám návrh na zamítnutí návrhu poslanců Vojtěcha Filipa a Zuzky Rujbrové na vydání zákona, kterým se ruší zákon ČNR č. 279/1992, o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky, ve znění zákona 256/1995, sněmovní tisk č. 73.
        Za druhé - podávám návrh na zamítnutí návrhů poslanců Vojtěcha Filipa a Zuzky Rujbrové na vydání zákona, kterým se ruší zákon č. 451/1991, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění zákona č. 254/1995 Sb. a nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky ze dne 26. listopadu 1992, vyhlášeného 15. prosince 1992 v částce č. 116/1992 Sb., sněmovní tisk 74.
        Závěrem bych, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl říci, že lidé, kteří vlastní pozitivní lustrační osvědčení, nejsou z ničeho obviněni ani je nečeká žádný trest. Oni prostě nesplňují kvalifikační předpoklad morální bezúhonnosti, který je pro vybrané funkce vyžadován. To není žádná diskriminace, to je pouze obrana demokratických systémů, mimochodem v případě České republiky velice chabá, proti infiltraci státní správy ze strany lidí, kteří bytostně zásady demokracie neuznávají a opovrhují jimi, i když se momentálně tváří jako přesvědčení demokraté. Nedejme se tím zmást a oklamat. Každý vyspělý demokratický stát se zcela přirozeně brání před průnikem těchto lidí do svých rozhodujících struktur. Ani v demokracii totiž neexistuje právo obsadit významnou funkci bez jakýchkoli předpokladů, požadavků a kvalifikace.
        Respektujme tuto neexistenci tohoto práva a nesedejme na lep těm, kteří již několik let omílají tvrzení typu "jediní odborníci byli v tomto státě vygenerováni systémem, který zde existoval od roku 1948 do roku 1989". Dejme šanci novým, mladým a minulým režimem nezatíženým lidem před lidmi, kteří již své zkostnatělé smýšlení nejsou schopni změnit, a navíc jej ani změnit nechtějí.
        Vážené kolegyně, vážení kolegové, děkuji vám za pozornost a za případnou podporu mého procedurálního návrhu.