Já bych chtěl říci, že předkládaný harmonogram vychází z oprávněného předpokladu, že to, co máme před sebou, je určité provizorium. Skutečné řešení této problematiky, o které je řeč - důchodové pojištění - musí teprve být hledáno tak, aby mělo dlouhodobou perspektivu. Nicméně problém tu je a je třeba provizorního řešení.
        Na adresu kolegy Voláka bych chtěl říci, že velice oceňuji to, že s jeho příchodem na ministerstvo se výrazně změnily poměry, že na rozdíl od jeho předchůdců se tam skutečně začalo pracovat a začaly vznikat koncepce. Jiná věc je ta, zda tyto koncepce odpovídají potřebám této země a zda je to směr, který je skutečně žádoucí. To je věc diskuse. Po mém soudu není možné z dat demografických předpovědí vycházet tak, jako kdyby to byly věci, které na nás dopadají jako nějaké neodvratné přírodní zákony. Prostě v demografii předpovědi vycházejí z určitých věcí, které se mohou změnit. Závisí nejenom na kvalitním potenciálu, ale závisí také na kulturních předpokladech v dané zemi, závisí na konkrétní atmosféře v dané zemi, mají řadu předpokladů, které se častokrát neberou v úvahu.
        Uvedu příklad, který ozřejmí, o co jde. Demografové v 70. letech, když se objevila velká demografická exploze ve třetím světě, vycházeli z názorů, že průběh této křivky bude podobný jako v Evropě v době průmyslové revoluce, kdy také došlo k velkému vzestupu obyvatelstva, když se zlepšila sociální péče, vzrostly příjmy obyvatelstva a poté došlo k poklesu této demografické křivky. Předpokládali, že tak tomu bude vlastně i ve třetím světě, jenomže základ obou těchto procesů byl úplně jiný ekonomicky, kulturně i sociálně. A proto samozřejmě se jejich předpověď nenaplňuje a stále tato země stojí pod velkým populačním tlakem, pokud nepřistoupili, jako je tomu v případě Číny, k určitým regulačním opatřením.
        Domnívám se, že podobně by bylo možné zpochybnit i tvrzení, které předložil kolega Volák, že vždy jsou to rodiny, které mají nejnižší životní úroveň, které mají největší počet dětí. Samozřejmě byl podobný vývoj třeba v Izraeli, kde hrozila změna etnického složení, a izraelská vláda se rozhodla zabránit této změně etnického složení tím, že výrazně stimulovala nárůst životní úrovně u arabského obyvatelstva. Na druhé straně, podobná opatření, jako byla u nás na začátku 70. letech, fungovala ve Spolkové republice Německo i v řadě dalších evropských zemí, kdy došlo ke zlepšení populační bilance díky zásahům státu.
        Pokud jde o předčasné odchody do důchodu, chtěl bych připomenout kolegům, že těch 55 tisíc lidí nemělo v podstatě jinou možnost, protože nesehnali zaměstnání, takže to byla vynucená záležitost.
        Centrální kategorií v našem uvažování i pro vlastní tvorbu tohoto harmonogramu a budoucí koncepce v oblasti důchodového pojištění je kategorie práce. Úvahy kolegy Voláka a jeho stoupenců vycházejí z toho, že náplň kategorie práce bude po celé období, o kterém je řeč, nezměněná a bude stejná, že bude přetrvávat ten typ zaměstnanosti, který známe od doby průmyslové revoluce, kdy většina populace byla připoutána ke klasické práci za mzdu.
        Já se domnívám, že povaha problému je taková - celého klubka otázek - že je třeba hledat zásadně jiné řešení a vycházet z toho, že také, jak o tom píší lidé, kteří se tím problémem zabývají, že se povaha práce i zaměstnanosti bude měnit. Myslím si, že v naší zemi, bohužel, jsme nedali prostor ani pro flexibilní úvazky, ani jsme nedali prostor pro zaměstnanost doma, ani pro prodloužení mateřských dovolených na vyšší dobu. Myslím si, že je to veliká škoda. Skutečně nelze pokračovat v tom stavu, který byl založen, nelze tedy vycházet z té struktury, která už se přežila, ale je třeba pro řešení problémů, před kterými stojíme, hledat úplně jinou strukturu a přemýšlet o jiném pojetí práce a jiném pojetí zaměstnanosti. To je směr úvah, který cítím u ministra Špidly, a proto se stavím za - byť i provizorní - řešení, které nám předkládá.
        Chtěl bych, aby v tomto zaměření svých úvah nebyl ve vládě jediný a kdyby vláda jako celek více se zabývala těmito otázkami. Protože půjdeme-li cestou zvyšování věku odchodu do důchodu, vyroste nám prudce nezaměstnanost nejenom v ohrožených kategoriích nad 50 let, jak to vidíme v celé západní Evropě, ale také u mladých lidí. Příkladem jsou slabší ekonomiky jihu Evropy, kde se masivně vynořila jako tíživý problém nezaměstnanost u mladých lidí, zejména u vysokoškolsky vzdělaných. Například ve Španělsku je to dnes přes 40 % u této kategorie. A to je cesta, kterou bychom nechtěli rozhodně jít, protože by se zároveň blokoval intelektuální potenciál této společnosti a vláda se vyslovila opakovaně, že je pro společnost vzdělání a pro přístup, který by znamenal naopak co největší využívání intelektuálního potenciálu této země.
        Dámy a pánové, domnívám se, že je třeba odvahy k jinému přístupu a nikoli tomu, abychom strašili občany, že v zájmu pokračování toho, co tu bylo a co tu je, aby se zvyšovaly hranice odchodu do důchodu.