Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych nejprve uvedla a zdůvodnila motivy, které mě vedly k předložení této písemné interpelace.
        Pana ministra spravedlnosti jsem v průběhu uplynulých měsíců dvakrát interpelovala. První interpelace se týkala průtahu v soudním řízení ve věci utýrané čtyřleté holčičky. Druhá interpelace se týkala podání českých občanů Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Z odpovědí pana ministra na tyto dvě interpelace vyplynulo, že si je vědom kritického stavu vymáhatelnosti práva v naší zemi. Chci říci, že jsem v obou případech pana ministra upozornila, že požádám Poslaneckou sněmovnu o zařazení bodu Zpráva o stavu české justice na program jejího jednání. Korektně jsem tedy s předstihem informovala pana ministra, že takové kroky učiním. Dala jsem tak jeho úřadu šanci k tomu, aby mu připravili kvalitní podklady. Dvakrát jsem potom navrhovala Poslanecké sněmovně, abychom se stavem na poli české justice zabývali. Neuspěla jsem, přestože jsem přesvědčena, že stejně jako já dostáváte i vy, vážené kolegyně a kolegyně, informace od našich občanů, kteří jsou nespokojeni s tím, co se v českém soudnictví děje.
        Chci jenom podotknout, že Poslanecká sněmovna pravidelně projednává řadu různých zpráv. Jakkoli nechci snižovat jejich důležitost, domnívám se, že minimálně stejné místo, stejný časový prostor v naší práci oprávněně měla získat žádost o zařazení Zprávy o stavu české justice.
        ***
        Neměla jsem tedy jinou možnost, než obrátit naši pozornost k tomuto tématu formou písemné interpelace.
        Dovolte mi, abych se nyní rámcově dotkla toho, co se podle mého názoru v našem soudnictví děje a co je potřeba změnit a na co jsem bohužel v odpovědi pana ministra konkrétní stanoviska postrádala.
        To první, o čem chci mluvit, jsou průtahy v soudním řízení. Tohoto tématu se týkala jedna z mých interpelací. Bylo to na základě informace, že řada českých občanů poté, když ztratila víru, že jejich věc bude vyřešena českými soudy, se obrací do Štrasburku. V tuto dobu je tam projednáváno 48 žádostí českých občanů. Škoda, která z toho poplyne pro český stát, se bude pohybovat kolem 20 milionů korun. To není podstatné, to jistě není ten největší důvod. Jde zejména o to, co může následovat, protože Evropský soud odsuzuje český stát proto, že jeho soudy nekonají, nekonají tak rychle, jak by konat měly. A protože nás odsoudí v těchto 48 případech, je důvodné, že můžeme očekávat postihy další.
        Pan ministr Rychetský mi ve své odpovědi sám přiznal, že v tuto chvíli je podobných postižených občanů ČR, kteří se domáhají svého práva u českých soudů, více než 70 tisíc. Chápu, že nemůžeme automaticky přijmout to, že všech 70 tisíc se odvolá ke Štrasburku a bude tam žádat vyřízení svých věcí, ale kdybychom jenom pro matematickou konstrukci si to zkusili představit a promítli si náklady, které nás bude stát 48 žalob, do toho, kdyby to udělalo oněch 70 tisíc, bude to, vážené dámy a pánové více než 30 mld. korun. Ale kdyby to udělala polovina, i kdyby to udělala jenom desetina těch lidí, kterých se to týká, je to pořád věc, která nás nemá nechat klidnými, a i když to nebudeme počítat pouze na peníze, tak to, že definitivně ztratí prestiž Česká republika v zahraničí, to by nás opravdu nemělo nechávat v klidu. Myslím, že tato představa by měla být noční můrou vlády a pana ministra zvláště.
        Když se bavíme o konkrétních případech, co se děje, ráda bych zde uvedla jiný případ. Mluvila-li jsem o těch průtazích lidí, kteří se odvolávají do Štrasburku, nyní bych ráda uvedla příklady dvou podnikatelů, kteří díky české justici přijdou o svou živnost, a pravděpodobně to bude mít velmi závažné následky na jejich rodiny. Jedním z těchto případů je případ podnikatele Šebelíka, který v roce 1999 podal žalobu na to, že mu nebylo zaplaceno zboží, na svého dlužníka. Soudy tak dlouho konaly - nekonaly přes opakované stížnosti tohoto pana podnikatele - až se jeho dlužník dostal do konkursu a pan podnikatel pravděpodobně již nikdy své peníze neuvidí. A přitom stačilo tak málo. Kdyby se soud začal zabývat touto pohledávkou a včas donutil dlužníka zaplatit, bylo by to v době, kdy dlužník na to ještě měl.
        Kvůli chybě státu skončí zřejmě i další podnikatel na ulici, protože chyba úředníků mu ničí živnost a on nemůže splácet svůj úvěr. Chci dodat, že tento případ se vleče již devět let. Začal v roce 1994, kdy do obchodu pana Pevného soudní exekutoři přišli, poslal je tam finanční úřad, a zabavili mu zboží v hodnotě přes půl milionu korun. Poté vše prodali v dražbě. Jenomže ve skutečnosti tento muž nic nedlužil, ale teprve v roce 2001 tedy po sedmi letech, soud rozhodl o tom, že jak finanční úřad, tak i exekutoři jednali protizákonně. Soudkyně odůvodnila rozsudek slovy, že exekuce byla vedena pro pohledávku, která nikdy nemusela být uhrazena. Proto stát dle soudkyně odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tento verdikt je však to jediné, co se panu Pevnému podařilo získat. Příslušný odbor ministerstva odmítá zaplatit, a to ani část odškodného nechce zaplatit, a tak se pan Pevný soudí opět. Jenomže je docela možné, že než si poslechne rozsudek, může přijít úplně o všechno. Má v zástavě dům, může zkrachovat firma atd.
        Příklady, které jsem uvedla, jsou jedním alarmujícím důkazem toho, co se u našich soudů dnes děje.
        Jiným typem prodlevy s jinými následky je případ, který jsem zde interpelovala, a to byl případ brutálně utýraného dítěte. V tomto případě soudy tak dlouho jednaly nejednaly, přehazovaly si mezi sebou tuto kauzu devět let, až nakonec se shodly na jediném - že pachatele, kterého policie usvědčila, nic nebylo zpochybněno, osvobodí, protože podle Listiny základních práv a svobod má nárok na řádně trvající proces, a protože tento nárok už překročil rozumné meze, bude osvobozen. Naštěstí se tak nakonec nestalo a definitivní - doufám že definitivní - rozsudek nad tímto brutálním vrahem byl vynesen nedávno v dubnu, před týdnem, ale byl vynesen v téměř poloviční sazbě, než jak zněly rozsudky předchozí. Pachatel Ježek byl totiž několikrát odsouzen k 15letům, poté ke 12letům a nakonec výrok soudu zní 8,5 roku, a to proto, že soud byl příliš dlouhý. Jinými slovy proto, že my, soudci, jsme nekonali.
        Kdybych sehrála roli povrchního opozičního politika, byla bych spokojena s tím, že na mou interpelaci ministr vlády přiznává neutěšený stav svého resortu. Chci říci a říkám to naprosto vážně, že věty pana ministra o "otřesném stavu české justice" mi v žádném případě radost neudělaly. Celou debatu nad takto vážným problémem nelze zúžit na konstatování, že je česká veřejnost nespokojena s prací justice. Od začátku nebylo mým cílem vyslechnout si potvrzení, že situace je vážná a délka soudních řízení nepřiměřená. Mým cílem bylo nastartovat debatu o tomto stavu a přispět k tomu, abychom se s tímto neutěšeným stavem pokusili něco udělat.
        Ve druhé části bych se chtěla věnovat trochu jinému problému a tím je naprosto rozdílné rozhodování a přístupu justice k "typově" stejným případům. Jedná se o případy, kdy soud chtěl, a proto dokázal rozhodnout velmi rychle. Zarážející chování soudu pak podtrhuje zvláště srovnání s kauzou naprosto opačnou, kdy soud naopak nekoná, protože zřejmě konat nechce. Shrnutí nechť si provede prosím každý zvlášť.
        Prvním příkladem je příklad nejčerstvější a tím je příklad Petra Macha, podnikatele a bývalého představitele fotbalové Sparty, který byl začátkem minulého týdne odsouzen k pokutě 400 000 korun nebo ke čtyřem letům vězení za to, že v novinovém rozhovoru pro Lidové noviny, v rozhovoru starém dva roky, označil svůj původní proces, jehož předmětem byl celní delikt, za politický zmanipulovaný. Mach dokonce tvrdí, že jeho odsouzení mělo být jedním z úspěchů vládní akce "čisté ruce". Verdikt soudu zněl: Petr Mach spáchal útok na státní orgán, a soudce ve svém odůvodnění uvedl, že Mach "mohl ve veřejnosti vzbudit dojem, že soudní moc není nezávislá, mohl ohrozit důvěryhodnost soudu". Máme tedy tomuto výroku soudu rozumět tak, že kdokoliv teď pronese o našich soudech to co odsouzený Mach, kdokoliv teď bude kritizovat naše soudy veřejně, bude za to potrestán pokutou či odnětím svobody? Výjimkou dosud budeme my, poslanci, chránění imunitou, naši občané budou vystaveni tomuto riziku.
        Ovšem chci říci, že podobné rychlé a účinné rozhodování justice zažil i Milan Šrejbr, když byl k soudu předveden přímo z nemocnice krátce po operaci.
        Oproti těmto případům stojí jiná kauz, kauza Aloise Grebeníčka, obžalovaného z mučení politických vězňů, který se už šest let nedostavuje k soudu. Dostává sice domů obsílky, ale světe div se - ještě ho před soudem nikdo nespatřil. Svědci postupně umírají, případ je však dokonale zdokumentovaný, existují spisy a výpovědi. Avšak mnoho občanů naší země je přesvědčeno, že není v moci naší justice popohnat Aloise Grebeníčka k soudu. Otázka zní, je vůči Aloisu Grebeníčkovi soudní moc skutečně bezmocná, nebo příslušná soudkyně Veselá jen nevyužívá svých možností. Odpověď nabídl Ústavní soud, jenž koncem března zamítl Grebeníčkovu stížnost, že soudní proces ohrožuje jeho zdraví. V nálezu Ústavního soudu je napsáno, že trestní řád nabízí dost prostředků, od předvedení až po uvalení vazby.
        ***
        Žádnou z uvedených možností však soudkyně Veselá dosud nevyužila. Je nepochybné, že soudní moc je nezávislá a má být pečlivě oddělena od moci výkonné či vedlejších politických vlivů. Ovšem politik je zástupcem občanů své země, kteří od něho právem očekávají, že bude hledat obecná řešení problémů, problémů, které jednotlivec nemůže nebo není schopen řešit samostatně.
        Dovolte mi nyní citovat některé věty, které pan ministr použil a které měly doložit, že otřesný stav české justice se snaží řešit. Osobně tyto věty považuji za nedostačující a spíš rozšiřující okruh dalších otázek. Pan ministr mě ve své odpovědi mj. odkázal na sněmovní tisk č. 209, tedy novelu zákona o soudech a soudcích, který v současné době projednáváme. Vnímám tento prostředek jako snahu urychlit soudní řízení, avšak již v průběhu prvního čtení tohoto zákona někteří poslanci upozorňovali na to, že zřejmě tento krok české soudnictví nespasí. Jsem si jista, že v době, kdy rozhodování soudů trvá dlouho, kdy velká většina občanů tento stav kritizuje, v době, kdy někdo je za kritiku vlastního procesu dokonce trestán, v době, kdy soudy rozhodují a chovají se naprosto protichůdně, v době, kdy se české soudnictví dostalo skoro na pokraj anarchie, musí vláda reagovat jinak. Bohužel se tak neděje.
        Z písemné odpovědi pana ministra nejsou zřejmé konkrétní nástroje, kterými chce vzniklou anarchii řešit. Pan ministr sice spatřuje společnou odpovědnost vlády i Parlamentu v tom, že práci soudů komplikují často nekvalitní, málo přehledné a rychle se měnící zákony, ale škálu možných možností a možných řešení nám nenabízí. Mluví sice o připravovaných rekodifikacích, ale vede o těchto nutných změnách širokou diskusi, hledá podporu pro připravované změny. Pro začátek kromě systémových návrhů postrádám viditelné kroky pana ministra na kauzy konkrétní, které zmiňuji a které jsou - a o tom jsem přesvědčena - pouze vrcholem ledovce. Ráda bych znala jednoznačné odpovědi na otázky, které se vnucují. Například otázky, zda je normální v naší demokratické společnosti trest pro pana Macha dle výroku soudu kvalifikovaný jako útok na státní orgán s pokutou 400 tis. korun či čtyř měsíců vězení, zda je omluvitelný dvojí přístup soudů k nemocným obviněným, tedy to, co jsem porovnávala ve věcech Šrejbr - Grebeníček, zda je normální, aby podnikatelé dopláceli na to, že naše soudy nekonají. Zajímal by mě názor pana ministra na trest, který byl nakonec uložen, a snížen tím trest vrahovi malého dítěte.
        Chápu ale, že odpovědi na tyto konkrétní otázky nejsou jednoduché, ale přesto byly nahrazeny spíš obecným konstatováním a popisem neutěšeného stavu v odpovědi, kterou na mou interpelaci jsem od pana ministra dostala, a proto dávám návrh na usnesení sněmovny, který zní: "Poslanecká sněmovna vyslovuje nesouhlas s odpovědí pana ministra Rychetského na interpelaci ve věci alarmujícího stavu českého soudnictví, sněmovní tisk č. 276. Současně žádá pana ministra a vládu, aby na příští schůzi Poslanecké sněmovny předložil Zprávu o stavu českého soudnictví a současně navrhl možná řešení tohoto neutěšeného stavu."
        Na závěr bych ještě chtěla zmínit trochu jiný názor čestného předsedy Soudcovské unie pana Viklického, který nedávno v novinách upozorňoval na skutečnost, že - cituji - na reformní zákonné novoty je čas. Dnes stačí vůle soudců a politiků, přičemž někteří politici k tomu mají blíže než soudci, vůle ke změnám.
        Proto se vás, vážení kolegové, nyní ptám: máme tuto vůli i my v tomto sále?
        Děkuji vám za pozornost.