Vážené kolegyně, vážení kolegové, o tématu zdravotnictví se skutečně v této sněmovně hovoří už alespoň deset let a výsledky, které jsou, nejsou radostné, jsou spíše žalostné. Onen základní princip, kdy jsme se rozešli v oněch vizích, se odehrával někdy kolem roku 1992, kdy na jedné straně byla představa toho, že zdravotnictví lze řídit trhem a tržními mechanismy, byla zde snaha zprivatizovat veškeré nemocnice kromě nemocnic fakultních a v důvěře v sílu soukromého sektoru zajistit něco, co je soukromým sektorem nezajistitelné - to je článek 31 Listiny, který hovoří o tom, že každý občan tohoto státu má právo na zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění.
        Co se od těch dob událo? Nejen to, že narostl obrovský objem prostředků, které do zdravotnictví jdou; v současném roce to dělá kolem 170 mld. Kč, a těch 170 mld. Kč protéká sektorem, který jak zde bylo správně řečeno, vlastně dodnes nemá schválenou koncepci. A řekněme si popravdě, proč tomu tak je, zdali tomu také není tak, že to řadě skupin, a jsou to silné lobbistické skupiny, prostě vyhovuje. Jestliže se totiž podíváme na onen, jak já říkám, hardware našeho zdravotnictví, to je na síť nemocnic, na síť zdravotnických zařízení, na vybavenost drahou přístrojovou technikou, tak často vidíme, že v tom kterém regionu tyto nemocnice a tato přístrojová technika nejsou umísťovány podle toho, že by to ten region potřeboval, ale podle toho, kdo má kde jaké známé. To znamená, že ta síť popisuje politickou sílu jednotlivých oblastí daleko spíše než nějaká objektivní kritéria.
        Vy víte, že jsem se snažil prosadit myšlenku základních principů a parametrů sítě zdravotnických zařízení, to znamená, abychom si řekli, v jakých vzdálenostech a v jaké struktuře má být pacientovi garantována dostupnost zdravotní péče.
        ***
        Nejde jen o tu věc ekonomickou, ale i onu fyzickou dostupnost. Bohužel se tak nestalo a dnes vidíme vývoj, kdy koncentrovaná zdravotní péče se poskytuje v místech, kde jí je dostatek, ve velkých městech - řekl bych čím větší město, tím větší počet lékařů na počet obyvatel. V oblastech, kde je menší počet obyvatelstva, je dostupnost zdravotní péče neskonale hůře dostupná. Jestliže se podíváme na mapu, vidíme, že severní část naší republiky je část, kde je v jednom okrese jedna, dvě, tři, čtyři, někdy i pět nemocnic, v té jižní části to je často po jedné nemocnici. A říkáme si, jak je možné, že se nedokážeme dohodnout na nějaké restrukturalizaci. Vždyť přece je neefektivní mít na tisíc obyvatel v jednom okrese jeden primariát, jedno CT, příp. jednu magnetickou rezonanci a v jiném okrese nebo dokonce v jednom okresním městě vedle sebe toto vše ve dvojnásobném počtu. Kde je ono racionální uvažování, kde je ona ekonomika?
        Bohužel změnu nelze prosadit a stále slyšíme o tom, že je potřeba nějakým způsobem umožnit, aby trh garantoval tuto oblast. A je základní otázka, zda můžeme to, co je nejdůležitější, to je obslužnost území - a úkolem zdravotnického systému není nic jiného, než zajistit obslužnost území zdravotnickými službami - zda tedy lze toto bez jasné koncepce, bez jasných profilů a bez jasných parametrů prosadit. Bohužel si musíme říci, že tomu tak není, že to prosadit nelze, že stejnou dostupnost není možné garantovat.
        Proto jsem se vždycky snažil a prosazoval jsem i ve výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, aby tento materiál projednán byl, abychom si tedy řekli, v čem se shodujeme a v čem se neshodujeme, protože ona diskuse, že odmítneme materiál jen proto, že s jeho částí nesouhlasíme, a odmítneme tedy i ty části, se kterými údajně souhlasíme, se tady odehrává neustále, neustále a neustále. Výsledkem je, že vynakládáme - a já si dovolím říci, že za těch let jsme už vynaložili - naprosto zbytečně desítky miliard jenom proto, že některé lobbistické skupiny si to dokázaly prosadit.
        Další oblastí je samozřejmě racionální farmakoterapie. Jestliže si uvědomíme, že na výdaje na léky dáváme kolem 30 mld. Kč, že je zde nejasná léková politika a že je zde nejasná cenová politika v oblasti léků, tak je potřeba se nad tím zamyslet. Já se domnívám, že čas, který o tom diskutujeme, už je příliš dlouhý a že je potřeba říci si, kdo vlastně jaký názor bude reprezentovat a prosazovat.
        Ony tendence moderní medicíny jsou skutečně dvě. Pokud se podíváme na statistiku Ústavu zdravotnických informací, tak vidíme, že ošetřovací doba se výrazným způsobem z oněch přibližně 12 dnů zkrátila dnes na 8 dnů, vidíme, že výrazným počtem klesl počet akutních lůžek z těch přibližně 100 tisíc v roce 1990 na přibližně 60 až 70 tisíc dnes, ale nevidíme, že by se odpovídajícím způsobem zmenšil počet oněch individuálních staveb, individuálních nemocnic. To je právě ten problém, který před námi všemi stojí, to je, říci si parametry a potom tyto parametry prosazovat bez ohledu na to, jaké má kdo ke kterému regionu vazby, protože ten výsledek je vždycky ve prospěch pacientů, je vždycky ve prospěch lékařů, ale často bývá v neprospěch určitých zájmových skupin.
        Proto já doporučuji tento návrh, který zde je, a samozřejmě i já bych k němu mohl mít řadu výhrad, ale byl bych rád, aby byl projednán a abychom tento návrh nezamítali. Děkuji.