Vážený pane předsedající, vážená malá části vlády, dámy a pánové, jestliže o některých událostech v životě říkáme, že přišly za pět minut dvanáct, tak diskuse o evropské ústavě v českém parlamentu přišla jistě deset minut po dvanácté. Pan předseda Poslanecké sněmovny vyslovil tezi, že se nezabýváme návrhem ústavní smlouvy pozdě. Jestliže se jí zabýváme tři dny po začátku Mezivládní konference, nemyslím si, že můžeme svéprávně tvrdit, že je to brzy. Je to jistě pozdě. Mandát, se kterým česká vláda před několika dny odjela, nebyl žádným způsobem verifikován. Čili je to jistě pozdě.
        Pan předseda vznesl otázku, proč se zabýváme návrhem evropské ústavní smlouvy. Zabýváme se jím proto, že nejsilnější opoziční strana toto jednání vyvolala. Vyvolala ho takovým způsobem, že nešlo tento apel již nevyslyšet. Když tento apel vznesla formou, která byla podrobena hlasování, tak vládní koalice na minulé schůzi hlasováním tuto diskusi zamítla. Čili diskuse přichází proto, že ji vyvolala nejsilnější opoziční strana, což je velmi paradoxní, protože samozřejmě vláda, která nese tak historicky jedinečnou odpovědnost za státní suverenitu a musí učinit tak zásadní rozhodnutí, jako bude učiněno na Mezivládní konferenci, by samozřejmě měla sama iniciovat nejen diskusi parlamentní, ale také diskusi s širokou veřejností, diskusi občanskou o tom, jaký postoj má na mezinárodní konferenci zaujmout. Ale vláda od počátku nehledala širší možný konsensus pro svůj postoj a jednala samostatně bez konzultací s opozicí, bez konzultací s veřejností, což je velmi podstatné.
        Myslím, že je jasné, že v této situaci dnešní schůze má pouze vládní mandát definovat. Dnešní diskuse nemůže ani zčásti poskytnout alibi k dělení odpovědnosti za tento mandát. Čili je to jasná odpovědnost této vlády, která bude konfrontována s výsledky Mezivládní konference, a k tomu má dnešní schůze sněmovny také být, aby postoj naší vlády nám byl znám, abychom mohli výsledky tohoto postoje konfrontovat s výsledky Mezivládní konference, také s tím, co přinese tento závěr českým občanům.
        Vláda poměrně krátkozrace lpí na počtu komisařů. To samozřejmě podstatná věc, ale je třeba si také uvědomit, že počet komisařů je pouze formálním projevem daleko hlubších a podstatnějších jevů, které jsou v evropské ústavě obsaženy. Počet komisařů je významný, ale jsou to lidé, kteří z podstaty definice v ústavní smlouvě nemohou hájit národní zájmy, musí dokonce jako jeden z kvalifikačních předpokladů zastávat proevropský postoj, což je velmi legrační výraz v tomto kontextu. Mohou obtížně zastávat české národní zájmy, zatímco národní reprezentanti v Evropské radě mohou zastávat národní zájmy velmi silně, jednomyslným hlasováním o zásadních otázkách prohloubení integrace, což je v návrhu ústavní smlouvy ohroženo zejména ingerencí do výlučných kompetencí členských států, jako je zahraniční politika, sociální oblast, oblast zdravotnictví.
        ***
        To jsou velmi klíčové věci. Mohli bychom na odlehčení diskuse říci, že například řízení českého zdravotnictví z Bruselu či z jakéhokoliv jiného místa planety může být efektivnější než ze současného Ministerstva zdravotnictví. Ale doufejme, že to není setrvalý stav.
        Návrh Konventu je také vydáván za zásadní kompromis, ve skutečnosti ale jde o do jisté míry federalistický a velmi profrancouzský a proněmecký diktát jejího předsedy Valéryho Giscarda d'Estaing, čili jde o návrh v mnoha směrech stranící velkým státům Evropské unie. Neúměrné váhy velkých členských států Evropské unie si všímají i daleko větší země, než je Česká republika, jako je Španělsko či Polsko, které se obávají o svou váhu. Ztráty suverenity se bojí i sousední Slovensko. I němečtí křesťanští demokraté se obávají o ztrátu suverenity a těmto slovům by možná mohl pan ministr zahraničí alespoň naslouchat, svých spřátelených demokratů. Česká vláda se neobává.
        ODS je ve svých postojích obviňována, že nemá dostatek sebedůvěry, že nemá dostatek sebevědomí na to, aby důvěřovala v to, že Česká republika bude umět své národní zájmy v Evropské unii takto pojaté, jak je v návrhu ústavní smlouvy, hájit. To je absurdní přesvědčení, protože je to stejná naivita jako naivita boxera střední či lehké váhy, který by se chtěl utkávat s vyzývateli váhy těžké. Je to prostě nastolení podmínek do jiné váhové kategorie. Přirozené je přece využívat mrštnosti malého středního státu a jeho váhy v systému a ve váhové kategorii, která mu je úměrná. Nebýt neustálým vyzývatelem s neúměrně nerovnými soupeři. Čili lehká či střední váha bojující s těžkou váhou, to podle mého názoru může skončit pouze knokautem, ke kterému se česká vláda blíží.
        Dále je podceněn fakt, že návrh evropské ústavy reguluje daleko heterogennější celek, než tomu bylo kdy v minulosti. Zatímco staré státy Evropské unie byly státy, které měly velmi podobný historický vývoj a zejména měly velmi souměřitelnou výkonnost ekonomiky, nová Evropská unie, která bude spojovat staré a nové státy Evropské unie, bude daleko významněji heterogenní celek. Je to stejné, jako bychom použili přirovnání, že prototypový model automobilu se zcela novými součástkami, který nikdy nevyjel na silnici a který je ve zkušebním provozu, tak do tohoto automobilu zařadíme tu nejvyšší možnou rychlost. To samozřejmě může vést také ke smrtelné nehodě posádky tohoto automobilu. Tou posádkou bohužel jsou všichni občané českého státu v tuto chvíli.
        Dnešní vynucená parlamentní diskuse několik dní po začátku Mezivládní konference nemůže sejmout odpovědnost z vlády, která svůj mandát má. Je to mandát, který nemá dostatečnou podporu opozice, nemá dostatečnou oporu v prodiskutovaných postojích občanů. Myslím si, že vláda zvolila tento postup dobrovolně. Rozhodně bude muset být její postup konfrontován s výsledky Mezivládní konference, s dopady pro české občany a zejména také s dalším referendem o návrhu textu ústavní smlouvy, resp. o textu schváleného kompromisu, který bude na mezivládním konventu přijat. Pokud totiž tak bude návrh evropské ústavní smlouvy ve výrazně nezměněné formě přijat, bude se jednat o poměrně bezprecedentní zásah do suverenity českého státu, který z ústavy nebyl v takové míře nikdy podniknut.
        Myslím, že větší ambice donutit vládu jasně deklarovat svůj postoj, aby bylo v budoucnu tento postoj s čím srovnávat, abychom mohli definovat, zda došlo ke zhoršení, zlepšení či k nějakému diferencovanému stavu od vyjednaných pozic České republiky, ničemu jinému obsah této schůze sloužit nemá, a já myslím, že to není cíl malý, protože tím primárním cílem je zapojit občany do diskuse o evropské ústavní smlouvě, zapojit, umožnit veřejnou diskusi o této ústavní smlouvě, o postavení českého státu, o tom, zdali bude, či nebude i nadále mít své suverénní postavení, nebo zdali to postavení bude velice výrazně odlišné. A myslím, že to nejsou otázky nezásadní.
        Děkuji.