Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, je dosti normální, že se tato záležitost stává předmětem sporu mezi opozicí a vládou, ale zároveň by přece jenom neměl být při tomto sporu zastřen problém obecnější - jestli tedy vlastně je v České republice, tak jak ji vyjadřují její zvolení zástupci, vůle k tomu, aby se Česká republika začlenila do Evropské unie, anebo zda většina zástupců zvolených ve volbách je vlastně proti tomu, aby se Česká republika stala součástí Evropské unie. Tak to je, takový je prostě závěr, který vyplývá z povahy diskuse.
        Já považuji za správné, že prezident republiky vyzval k tomu, aby se vedla diskuse o zásadních věcech, abychom se nesoustřeďovali jenom na dílčí otázky, jaký je počet komisařů apod. To je správné a je třeba o tom diskutovat a připomenout si při té skutečnosti, že to byla svého času vláda, v níž měla ODS vedoucí roli, a přihlášku podával Václav Klaus do Evropské unie, tehdy Evropských společenství. Musíme si položit otázku, jaké věci se mezitím staly, zda tedy ten proces, do kterého jsme chtěli tehdy v polovině 90. let přihláškou vstoupit, dostal - řeknu to obratem - dostal takovou faleš, že se nám už tento proces nelíbí a že v něm pokračovat nechceme.
        Svého času kolega Zahradil se vyslovil v novinách, že vlastně Česká republika by nemusela být členem Evropské unie, že pro nás by bylo výhodnější spojenectví s USA. Já nepovažuji tuto formulaci za něco, co by mě pohoršovalo. Prostě v rámci politiky a politického uvažování jsou možné různé představy. Jde jenom o to, jaká představa je z říše snů a jaká představa z říše reality. Jaká představa více odpovídá situaci, v níž se Česká republika nachází. V tomto směru tedy musíme se pozastavit i nad způsobem argumentace, kterým tady představitelé ODS obviňovali vládu.
        Nejsem tady v roli, abych dělal advokáta vládě. To si členové vlády obstarají sami. Ale srovnejme pozici jednotlivých států ať už členských nebo přistupujících k návrhu ústavní smlouvy nebo ústavy, nechci se teď hádat o obsah těchto pojmů, a podívejme se, zda tedy česká vláda má natolik rozdílné pozice od řady jiných menších států, s nimiž tady probíhaly svého času konzultace. Já jsem na to v článku reagoval, kolega Holáň se mnou v tisku nesouhlasí, což považuji za normální. Tak to prostě v politickém dialogu bývá. Ale tento dialog, jak tady probíhal zejména ze strany představitelů ODS, mi připomíná - řeknu to francouzsky - dialogue des sourds čili dialog hluchých. A myslím, že ta věc je opravdu vážná, než abychom se neposlouchali. A problém, v jaké situaci se Evropská unie nachází a jakou roli má v této situaci návrh ústavní smlouvy, to je problém opravdu zásadní.
        V prosinci 2001 třináct bývalých představitelů vlád členských zemí, a to z řad pravicových i levicových, podepsalo výzvu, která má symptomatický název, jmenuje se "Obnova, nebo ztroskotání". Jde prostě o to, jaký bude další osud Evropské unie.
        ***
        A podepsali to, jak říkám, představitelé pravicových i levicových vlád dřívějších. Například Helmut Schmidt i Helmut Kohl, čili představitel sociálně demokratické strany a představitel křesťanskodemokratické strany Německa, kteří tehdy vedli německé vlády. Upozornili na to, že skutečně Evropská unie nebo ty země, které ji zakládaly, které ji rozvíjejí a které hodlají k ní přistoupit, se nacházejí na křižovatce, a že buď tedy zvítězí vůle budovat společnou Evropu, která podle jejich slov vždycky byla více než pásmem volného obchodu, vždycky měla politický obsah.
        A pokud to někoho snad může překvapit, pokud si myslí, že Evropu je možno redukovat na ty čtyři svobody ve sféře volného trhu, tak cílem sjednocování Evropy, resp. cílem evropské integrace, bylo to, aby se v Evropě zabránilo opakování toho, co se stalo v první a druhé světové válce. Cílem bylo zabezpečit mírovou Evropu a v rámci mírové Evropy prosperitu národů, které v ní žijí.
        Takže toto je základní dilema, které se musí řešit v souvislosti s postojem ke Konventu. Nebyl jsem na rozdíl od kolegy Zahradila členem Konventu, ale jeho práci jsem poměrně podrobně studoval, protože západní tisk na rozdíl od tisku českého o jeho průběhu podrobně referuje. Kolega Zahradil jistě ví jako člen Konventu, že kdyby se tam mělo o všech otázkách hlasovat, že by samozřejmě Konvent k ničemu nedospěl.
        A tady řeknu drobný příklad, je to už dávno za námi, ale po volbách v roce 90, v období 1990 až 1992, jsme měli v rámci československé federace zájem vytvořit novou ústavu československého státu. Pracovala na ní komise expertů, pracovala na ní politická komise a byla tady skupina vynikajících mezinárodních právníků i politiků, uvádím například bývalého kanadského ministerského předsedu Trudeaua. A tam bylo typické to, že zejména ze slovenské strany se zdůrazňovaly symboly. Prostě aby při formulování určitých koncepcí, při stanovení působnosti jistých institucí a podobně, aby byla zdůrazněna suverenita a tak. Vzpomeňte si na Čarnogurského samostatnou stoličku. A tito experti nám říkali - chcete-li, aby to fungovalo, tak musíte tu ústavu učinit funkční, ty instituce mají fungovat, pokud to má být ústava, která k něčemu je. Čili mějme toto na zřeteli.
        Samozřejmě můžeme vytýkat, a já jsem to také nejednou napsal, že představitelé těch členských zemí unie nevěnovali dostatečnou pozornost rozvíjení unie i ve smyslu zdokonalování její institucionální struktury. Institucionální struktura, která působila v době, kdy unie byla tvořena šesti členy, se vlastně zásadně nezměnila, i když se unie rozšířila na 9, potom na 12 a posléze na 15 členů. Ale v rámci společenství těchto členů uvnitř unie bylo jasné, že takto ta unie fungovat nemůže, pokud se má ještě dále rozšířit, že funguje v tomto směru velmi špatně. A můžeme dodatečně říci, že byla zřejmě chyba, že členové unie dříve nezměnili institucionální strukturu, a že jsme tedy už nevstupovali do institucionální struktury komplexnější, která se už osvědčila.
        Připomínám také kolegům, a někteří tu přece byli v druhé polovině 90. let, že tehdejší představa rozšíření byla jiná. Počítalo se s tím, že se Evropská unie rozšíří o čtyři členy - Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovinsko. Slovensko tehdy ještě bylo v mečiarovském stínu, takže s ním se vážně nepočítalo. Na přelomu století nebo tisíciletí se představy změnily. Evropská unie se má rozšířit o deset členů.
        Proto těm kolegům, kteří říkají, nechť to funguje, jako to fungovalo, tak chci říci, kdyby to mělo fungovat, jako to fungovalo v patnácti, tak v pětadvaceti to fungoval nebude. Čili nepřejeme-li si, aby Evropská unie ztroskotala, aby se naplnilo to, před čím varovali ti odpovědní evropští státníci, ale přejeme-li si, aby nastala obnova, a ne ztroskotání, tak uvažujme, jak Evropská unie může fungovat, aby byla s to fungovat v rámci pětadvaceti, a perspektivně i možná ve větším počtu. V tomto směru, pokud budeme zcela odmítat, já nechci vstupovat do detailů, ale pokud budeme zcela odmítat principy kvalifikované většiny, tak odsuzujeme Evropskou unii k tomu, aby opravdu zdegradovala na pásmo volného obchodu.
        Samozřejmě můžeme si klást otázku, jsme malý stát, malý národ, jaké máme vlastně výhody z toho, že budeme členem Evropské unie. Hovořilo se tady o mocenské politice. Já si osobně myslím, že žádná jiná než mocenská politika není. Pokud je to politika nemocenská, asi toho mnoho nezmůže. Takže berme na vědomí, i v Evropě rozdíl mezi velkými a malými státy nezmizel a jde o to, jestli v rámci Evropské unie rozdíly, které jsou spojeny s tím, že tu je tato přirozená nerovnost, jsou jistým způsobem zmírněny nebo vyrovnány. Jsou tu stanoveny určité mechanismy, které umožňují, aby se tu vytvářela na základě jednání těchto politicky, početně, ekonomicky i jinak nerovných partnerů, aby se přece jenom vytvářela určitým demokratickým způsobem nějaká společná vůle.
        A já se tady divím kolegům, kolegovi Římanovi, myslím předtím i kolega Zahradil, proč se tak s pochopením stavějí za polskou pozici. Já myslím, že polská pozice v této věci není ničím odůvodněná. Polská pozice, že mají 27 hlasů a Německo, Francie, země, které jsou podstatně větší, mají jenom o dva hlasy méně…
        Čemu to odpovídá? To neodpovídá ničemu. Odpovídá to tomu, že niceská schůzka byla před ztroskotáním, a narychlo se tedy našlo nějaké řešení, aby to neztroskotalo. To svědčí o tom, co jsem říkal, že představitelé členských zemí unie málo dbali na určité momenty, málo připravovali její rozšíření, a momenty určitého nacionálního egoismu převažovaly. V tomto směru tyto momenty jsou velmi silné a nepřestanou být silné ani do budoucnosti, čili Evropa nepřestane být unií národních států. Nebezpečí nějakého superstátu tu opravdu nehrozí, pokud se s ním takto operuje.
        Nemá cenu srovnávat Evropskou unii s USA, protože to srovnat nelze. Jsou to úplně jiné fenomény. Ale připomněl bych, pokud jste se nedívali včera náhodou na televizní zpravodajství, byl tam rozhovor s Albertem Reichem, který upozorňoval, že tedy není důvodu, proč by Evropa neměla zachovávat určité rysy svého kapitalismu, které mu dávají sociálnější charakter než kapitalismu americkému. Podobně se vyslovil Josef Stieglitz ve své poslední knize.
        Nemám nic proti tomu, jestliže někdo klade Ameriku jako vzor, ale nemyslím si, že Amerika v tomto směru se může stát vzorem pro celou evropskou civilizaci a kulturu. Pohybujeme se sice ve společném transatlantickém prostoru, ale různým pojmům dáváme jiný obsah. Evropská kultura, evropská civilizace, evropský způsob života, jakkoli je to samozřejmě abstrakce, protože nechci ztotožňovat francouzský, německý, náš způsob života atd. Jsou mezi nimi hluboké rozdíly. Je to ale přeci jenom něco jiného než USA.
        ***
        Mějme tedy tyto skutečnosti na zřeteli. Jestli Evropa v rámci globálního světa má mít nějakou perspektivu a my jako malý stát v jejím středu jako součást Evropy chceme být někým, kdo se podílí i byť malým vlivem na tom, co se ve světě děje, pak si myslím, že tou perspektivou pro nás opravdu je Evropská unie a evropská integrace, včetně toho, o čem zde někteří kolegové kriticky hovořili. Nemyslím si ale, že nebezpečí společné zahraniční a bezpečnostní politiky je tak velké, spíš si myslím, že opak je pravdou. Rozdělení Evropy na starou a novou, když užiji Rumsfeldových slov v souvislosti s vojenskou intervencí USA v Iráku, prokázalo, že zde jsou velice hluboké diference uvnitř Evropy, než aby dospěla k tomu, že její zahraniční a bezpečnostní politika bude skutečně jednotná a efektivní. K tomu máme velmi, velmi daleko.
        Vážené kolegyně, vážení kolegové, je zde otázka, co tedy chceme, chceme-li se vyslovit k tomu, že tato ústavní smlouva by neměla být přijata. To vůbec není nereálné nebezpečí, protože v současné době v Evropě, v různých zemích panuje - řeknu to českým termínem - "dost blbá nálada". Demokratický deficit ve vztahu k evropské integraci opravdu existuje, nedokázali politikové členských zemí dostatečně učinit věc Evropské unie a evropské integrace záležitostí občanů a tyto dluhy se mohou promítnout v tom, jak se občané nebo parlamenty budou v ratifikačním procesu k tomu vyjadřovat.
        Zároveň bych chtěl ještě říci jednu věc. Hovořilo se v této souvislosti také o Německu, o jakési hrozbě pro Českou republiku. Myslím, že jde o dominaci Německa v Evropské unii. Samozřejmě v politických věcech nic není jednoznačného a všechno má své pro a proti, své různé stránky, a záleží na tom, jak je budeme posuzovat a vážit jejich poměr. Osobně si ale myslím, a v tomto směru chápu stanoviska odpovědných německých politiků, jako byli již ti dva citovaní předsedové německých vlád, kteří se vyslovili pro to, že je v zájmu Německa, aby bylo určitým způsobem vpleteno do evropských struktur, svázáno s celoevropským vývojem, protože jinak je Německo, zejména po sjednocení, příliš velké a hrozí nebezpečí, že proti sobě bude vytvářet koalice, které mu nebudou přátelské.
        Připomínám to, že právě evropská integrace, evropské společenství, z těch různých složek, ze kterých vznikalo, vznikalo právě proto, aby se eliminovala hrozba nacionalismu, aby se eliminovalo nebezpečí opakování válečného konfliktu. V tomto směru si myslím, že i z hlediska českých národních zájmů, které budeme vztahovat k našemu velkému sousedovi, je výhodnější, jestli jsme součástí nějakého integrovaného společenství, které nemá pouhou obchodní povahu, ale má určitou politickou povahu, než budeme-li izolováni. Myslím, že vám není třeba připomínat, že kdybychom jednali jenom s izolovanou německou vládou, kterou by třeba vedl Edmund Stoiber, známý obhájce landsmanšaftu, nemyslím si, že by Česká republika byla v tomto směru ve výhodnější pozici. Čili i tyto bezprostřednější zahraničněpolitické momenty bychom neměli pouštět ze zřetele.
        Nakonec už jen stručné poznámky. Předseda ODS Topolánek vyjádřil názor, který mě trochu překvapil, a musím říci, že mě překvapil i názor českého premiéra, kteří vyjádřili tak jednoznačně kladný názor k tomu, že Turecko by se mělo stát členem Evropské unie. To je otázka, která v rámci Evropské unie je předmětem velkých sporů. Po summitu v Kodani o tom byla velká diskuse v západní Evropě s argumenty pro a proti, ale rozhodně si nemyslím, že to je jednoduchá otázka, abychom mohli říci, že jsme pro. Musíme si vyjasnit, jaký je vlastně obsah pojmu "Evropa", jestli je to také zeměpisný pojem, a potom Malá Asie do Evropy nepatří, anebo jestli je to pojem historicko-politicko-kulturní, a pak si tedy musíme klást otázku, co všechno do Evropy můžeme zahrnovat. Nepochybně ale do Evropy patří také Ukrajina a Rusko, to je málo platné. Netvrdím, že by v dohledné době měla být reálná perspektiva členství Ruska v Evropě, v Evropské unii, ale klademe-li si otázku, co to má být Evropská unie v budoucnu - přičemž názory o rychlém superstátu patří do říše snů, protože rozdíly mezi evropskými národy a těmito zeměmi jsou velmi hluboké a historicky staré, takže nic takového v dohlednosti nehrozí - z hlediska dalšího rozšiřování si tyto otázky klást musíme, musíme o nich diskutovat a dát na ně odpověď. (Potlesk.)