Dámy a pánové, kolega Janeček jako předkladatel vystoupil s patosem, který známe v současné době třeba od Usámy bin Ládina, s patosem muslimského fundamentalisty. Tento typ projevu je doma v jiném geografickém prostředí, ne ve střední Evropě. Jestliže se ale dostal svým projevem do této polohy, vybavuje se mi arabské přísloví, které dělí lidi do různých kategorií: Kdo neví a ví, že neví, je prostý, poučte ho. Kdo ví a neví, že ví (smích v sále a potlesk) - kolego Janečku, budete mít možnost tleskat ještě víc. Kdo neví a neví, že neví, je hlupák, vyhněte se mu. Kdo ví a ví, že ví, je moudrý, následujte ho. Kdo neví a ví, že neví, je prostý, poučte ho (potlesk, smích). Kdo neví a ví, že neví, ten spí, probuďte ho. Tyto čtyři kategorie lidí samozřejmě mohou být předmětem diskuse, zda tato klasifikace odpovídá.
        ***
        Nebudu napovídat, do které kategorie bychom mohli zařadit kolegu Janečka, ale rozhodně si myslím, že nepatří mezi lidi, kteří ví a ví, že ví, a jsou moudří, abychom je mohli následovat, jak by předkladatel tohoto návrhu možná chtěl. Myslím si, že svůj styl uvažování nám předvedl nedávno, když pan kolega Janeček zde citoval esej Proč nejsem komunistou od Karla Čapka. Ono se to dá prostě obrátit. Karel Čapek patřil k levici za první republiky, měl odpor proti té nejmastnější smetánce, jak se vyjadřoval, a samozřejmě bychom se mohli ptát, proč jako člověk nalevo nenapsal esej proti některé pravicové straně, například proti národním demokratům Proč nejsem národním demokratem, Proč nejsem agrárníkem, nebo Proč nejsem lidovcem. Odpověď je prostá. Protože mu to za to nestálo. Ať naši předchůdci byli jacíkoliv, tak byli kulturní výzvou, a to se lidové straně nemůže stát. Nemohlo se to stát v minulosti a nemůže se to stát ani dnes.
        Řekl bych, že v této souvislosti jsem právě citoval jiné dílo Karla Čapka, a sice Čapkovy Apokryfy. Tam se vykytuje postava pračlověka Janečka a to, že se jméno kolegy Janečka vyskytuje v Čapkově díle, mu nedává právo na monopol výkladu Karla Čapka.
        Chtěl bych říci v této souvislosti, že to nejhorší, co se myšlence může stát, je, když se ztotožní myšlenka s institucí, a to se stalo mnoha velkým myšlenkám v dějinách. Stalo se to myšlence komunistické, stalo se to myšlence křesťanské. Když zde byla řeč o počtu obětí, samozřejmě procentuálně největší množství lidských obětí z hlediska počtu obyvatel bylo spojeno s institucionalizací křesťanské myšlenky. Například dva historikové ze Spojených států Stanley a Barbara Steinovi napsali knížku o předkolumbovské Americe a tam se s překvapením můžeme dočíst údaj, že v předkolumbovské Americe bylo 25 milionů lidí a po sto letech evangelizace, po sto letech činnosti právě křesťanských mocností v Novém světě zůstal jenom jeden milion z 25 milionů, podle těchto amerických historiků.
        Myslím si, že u každé velké myšlenky je ale třeba rozlišovat mezi tím, jak se jí vlastně zmocní instituce a jaké je etické poselství této myšlenky. A to je strašně důležitá věc, protože bych byl slepý, kdybych neviděl, že třeba Francesco de Vittoria, profesor na univerzitě v Salamance, nebo kněz Bartolomé de Las Casas se proti tomuto barbarství, proti tomuto přivlastnění myšlenky institucemi, prostě obrátili a hlásali rovnost všech lidí včetně Indiánů.
        Myslím, že toto je důležitá věc, a proto srovnání mezi fašismem a komunismem je - kolega Janeček mi promine - naprostá hloupost. Jestliže srovnává ideologie, které podle něj měly na svědomí právě to, co se stalo, skutečné přehmaty, zločiny a porušování zákonů, jestliže tedy srovnává tyto ideologie, srovnává nesrovnatelné.
        Podívejme se, jaké byly charakteristiky právě komunistické ideologie i v těch nejhorších dobách. To znamená důraz na racionalismus, věrnost racionálnímu dědictví evropského lidstva. To nekoresponduje v žádném případě s fašismem v jakékoliv jeho podobě. Humanismus je přece hodnota, ke které se komunistické hnutí vždycky hlásilo, a je pravda, že fašismus ho programově popíral. Je také pravda, že komunistické hnutí hlásalo rovnost, zatímco fašistická hnutí popírala rovnost a naopak stavěla kult vůdců a hierarchickou strukturu společnosti.
        Myslím si, že kolega Janeček, jemuž neupírám křesťanské přesvědčení, by samozřejmě měl vzít v úvahu, že by si měl zamést před vlastním prahem. Řada fašistických hnutí byla bytostně, niterně spojena právě s církevním životem - ve Španělsku, v Portugalsku a mohl bych uvádět i Itálii a koneckonců velmi pevná je spolupráce Vatikánu pod vedením Pia XII. právě s nacistickou třetí říší a nic na tom nemění právě onen list, ten okružník Mit brenender Sorge z roku 1937. V sousedním Slovensku, když zde byl zmíněn holocaust, kněz Tiso v čele slovenského fašistického státu poslal 60 tisíc Židů tam, odkud nebylo návratu. Myslím si, že je tedy třeba rozlišovat mezi etickým poselstvím myšlenky, mezi její skutečnou náplní, a tím, jak je znetvořena, když se jí zmocní instituce. Nejhorší pro každou velkou myšlenku je ztotožnění této myšlenky s institucí.
        Myslím si, že je také důležité, aby si zametli i v jiném smyslu před vlastním prahem předkladatelé. Nebudou nás poučovat o dějinách ti, kteří si z dějin poučení nevzali. Například na 54. sudetoněmeckých dnech byl jeden z předkladatelů a lidé, kteří jsou spjati se stranou, která má nejvíce předkladatelů tohoto dokumentu, tak se samozřejmě také pravidelně účastní těchto sudetoněmeckých dnů. A víme, že právě mezi evergreeny pánů ze sudetoněmeckého landsmanšaftu a z prostředí, které usiluje o revizi dějin, je srovnávání fašismu a komunismu. Mezi historickou literaturou to zahájila kniha, která původně v roce 1963 neměla žádný ohlas, Ernsta Nolteho Fašismus ve své vlastní epoše, ale je třeba říci, že tato záležitost narazila. Stejně jako údaje, které uvádí kolega Janeček a další, o počtu obětí komunismu.
        Chtěl bych říci, že se patrně opírají o Černou knihu komunismu Françoise Fureta a Stéphana Courtoise, který spolupracoval s Françoisem Furetem, kde se takováto i vyšší čísla objevují, ale odborná veřejnost podrobila právě Černou knihu komunismu zdrcující kritice. Spor nemůže být o tom, kolik je nebo bylo obětí, dělat jakousi statistiku mrtvol, ale spor je o to, jak zabránit, aby institucionalizace myšlenek do budoucna přinesla další lidské oběti.
        ***
        Jak se poučit z dějin. Protože americký filozof Santayana a říká, že kdo se nepoučí z dějin, je přinucen tyto dějiny prožívat znovu.
        A tak má každá velká myšlenka své strašlivé oběti. Mají je liberálové, mají je konzervativci, máme je my a mají je také sociální demokraté. Stačí si připomenout třeba Hafnerovu knihu o listopadové revoluci 1918 v Německu a o následném vývoji po této revoluci. Myslím si, že každý, kdo si třeba přečetl velkou knihu Cliva Pontinga o Churchillovi, politikovi, kterého spousta lidí tady uznává, může zaznamenat, jak velký podíl měl na obětech třeba v Indii, v Bengálsku, kam odmítl zasílat pomoc, a miliony lidí zahynuly následkem tohoto politického postoje. Nebo třeba liberální doktrína se podílela na strašném konci irské populace v kritických čtyřicátých letech devatenáctého století. Dodnes je to pro irskou populaci trauma. A u počátků celé té věci byla ideologická obsese - v zemi bylo dost potravin, ale vláda se řídila doktrínou laisser faire, to znamená nezasahování do tržních podmínek.
        Myslím si, že je důležité, aby se nikdy v budoucnosti podobná věc neopakovala. My se snažíme ve své praktické politice z toho vycházet a skutečně se z dějin poučit. Komunistická strana Čech a Moravy odsuzuje veškeré kroky v dějinách našeho hnutí, které směřovaly k potlačení lidských práv, které znamenaly zmaření lidských šancí, které znamenaly odklon od velkého humanistického poselství Karla Marxe a jeho dědiců. Není náhodou, že myslitelem Evropy se v největší anketě, která se týkala této problematiky, nestal Václav Havel, ale právě Karel Marx. Byl prohlášen myslitelem tisíciletí. Chtěl bych říci, že toto etické poselství našeho hnutí trvá dál a z paměti národa nemůže vymizet. Prostě Dopisy Olze nenahradí Reportáž psanou na oprátce.
        Chtěl bych v této souvislosti říci ještě o panu kolegovi Janečkovi, kterého bych přece jen do jedné z těch čtyř kategorií, které jsem zde na začátku citoval, zařadil, a to do té kategorie, které je třeba se vyhnout. Proč se kolega Janeček najednou ve zralém věku snaží stát historikem? Historik, to je profese, která vyžaduje určitou odbornou průpravu, stejně jako profese dentisty. Myslím, že je to podobné jako v případě, kdy se velký český historik František Palacký setkal s Emanuelem Arnoldem, radikálním demokratem, pamfletistou, který napsal Děje husitů se zvláštní zřetelem k Janu Žižkovi. Velký historik se zeptal Emanuela Arnolda: Pane kolego, kde jsou vaše prameny? Emanuel Arnold se zarazil a řekl: Tady jsou mé prameny. A udeřil se na srdce. Možná že opravdu kolega Janeček vychází ze svých emocí, z rozčilení. Já mu neberu právo na rozčilení a emoce. Ale Tomáš Masaryk říkal, že rozčilení není program. To není překonání minulosti, ale pouze zanášení nových jitřících ran.
        Studená válka, kterou tady zmiňoval, je rovněž složitější téma, než jak on ze své podivné ideologické konstrukce vykládá. Studená válka byla samozřejmě velkým rozštěpem, řekl bych určitým sporem uvnitř jedné velké rodiny a industrializovaných národů. Řekl bych, že velmi dobře vystihuje situaci historik Mastný, který popisuje sovětský pocit nejistoty. To, jak dokládá, že sovětská doktrína v zásadě byla defenzivní, je stejně přesvědčivé, jako když dnes například jedna německá historička, poté co se otevřely moskevské archivy, dokládá že pakt Molotov - Ribbentrop, jakkoli odsouzeníhodný a řekl bych zrazující samotné kořeny hnutí, byl projevem jakéhosi sovětského appeasementu. Sovětský appeasement - skutečně ty archivní doklady tuto věc dokazují.
        Stejně tak rozdělení Německa, vznik NDR. Na základě monografií, které dnes jsou zpracovány, to nebylo produktem Moskvy, ale spíše iniciativou Ulbrichta a Piecka. Jestliže sovětská diplomacie v roce 1952 navrhovala sjednocení Německa na základě svobodných voleb a dala tento návrh Američanům, tak Američané o něm ani nejednali. Za čtrnáct dnů ho briskně odmítli. A přitom si dovedeme představit, jak by sjednocení Německa na základě svobodných voleb, s tím, že jedinou podmínkou bylo, že sjednocené Německo nebude členem Severoatlantické aliance, změnilo další vývoj. Patrně by se neudála ani tragédie roku 1956, ani naše vlastní tragédie roku 1968.
        Myslím, že je třeba znát fakta, že je třeba vycházet ze znalosti věcí. Samozřejmě, když mluvíme o symbolice, jsem přesvědčen, že jsou i samotná data nevhodně vybraná, protože osvobození Osvětimi sovětskou armádou je sice významný akt, ale daleko významnější je to, že Buchenwald byl schopen osvobodit se sám povstáním vězňů. To je symbolem aktivního odporu, a nikoli pasivního přijetí osvobozovacího aktu od někoho jiného. Myslím si, že jedenáctý duben by byl daleko významnějším a symbolicky dosažnějším datem než jakékoli jiné.
        Pokud jde o nacistický teror a holocaust, který tady byl zmíněn. Nacisté nevraždili jenom Židy, ale daleko větší spektrum osob. A nebylo pouze šest milionů obětí, které jsou zmiňovány. Daleko významnější v tomto směru je program celého toho vyvražďování na konferenci ve Wannsee 20. ledna. To je také datum, které má symbolický význam.
        Jsem přesvědčen, že návrh, který byl předložen, je nekultivovaný, neodborný a samozřejmě nezaslouží si, aby byl s veřejností konzultován. Je důležité, abychom si připomínali oběti nespravedlností, zločinů, justičních omylů, potlačování lidských práv, bez rozdílu toho, kdy se to stalo, za jakých okolností, protože každý život, každá lidská šance, která je zmařena, je nenahraditelnou ztrátou. Lidský život je něco, co si neumíme oddělit od možností, které každý lidský život v sobě má.
        Chtěl bych říci, že kolega Janeček, když tady tak tleskal mému přeřeknutí, možná zatleská i jedné další myšlence, myšlence, kterou vyslovil anglický dramatik John Osborne ve svém Komikovi. Říkám to i přesto, že kolega Janeček má jiné křestní jméno, než má hrdina té hry. Cituji: "Říkal jsem mu, Edo, buď na lidi slušnej, když jdeš nahoru, mohl bys je taky potkat, až půjdeš dolů." Jestliže mohu soudit podle kroků, které kolega Janeček představuje, on jistojistě půjde dolů.