Dámy a pánové, nebudu toto ctihodné shromáždění dlouho zdržovat. Chtěl bych pouze reagovat na vystoupení kolegy Klase, který velmi emotivně tady udělal ztotožnění mezi fašismem a komunismem. Nevím, zda má za sebou nějakou četbu a studium této problematiky. Obávám se, že nikoliv, ale chtěl bych učinit určité poznámky, které ozřejmí, proč s ním nemohu v žádném případě souhlasit.
        Nejde o to, že by nebyly oběti na obou stranách, oběti justičních omylů, vražd, porušování zákonnosti, ale jsou velice podstatné rozdíly mezi oběma hnutími, nejenom pokud jde o ideologii, jak už jsem tady řekl, ale také pokud jde o politickou praxi. Nevím například o tom, že by někde došlo k pokusu o reformy fašistického systému. Nevím o tom. Jediný pokus, jakýsi, který snad by se tomu mohl přiblížit, je lisabonské jaro roku 1968. Je pravda, že člověk, který byl činný v této oblasti, Aníbal Cavaco Silva, se později stal premiérem v Portugalsku.
        Nicméně je třeba říci, že nikde neproběhly žádné pokusy o reformy, o zlidštění tohoto systému. Není také nikde doložen případ, že by i fašistický režim jakýkoliv uznal, že se dopouštěl zločinů a že by rehabilitoval oběti těchto zločinů. Nikde není tedy odsouzení politické praxe, kterou by jakýkoliv fašistický režim dělal, z jeho strany. Zatímco v případě komunistických stran v nejrůznějších zemích toto se tedy stalo a také byli i rehabilitovaní lidé, kteří byli obětmi, jakkoliv nedůsledně, jakkoliv váhavě, ale takovéto pokusy byly. Jak odsouzení politické praxe, tak i vlastně rehabilitace.
        Myslím si, že důležité je také, že došlo nakonec k dobrovolnému předání moci poté, co bylo evidentní, že většina obyvatel s mocenskou strukturou nesouhlasí. Myslím si, že toto je naprosto evidentní důkaz, že srovnání kolegy Klase je na vodě, absolutně nerespektuje realitu, nerespektuje historická fakta.
        Je tu ještě jedna další okolnost, kterou je třeba zmínit. Jakkoliv stalinistický režim byl brutální a znamenal popření výchozích hodnot hnutí, tak znamenal zvláštní propletenec represe a emancipace. Emancipace skutečně tedy tam byla. A bylo také něco jako kulturní mise tohoto režimu, například ve Střední Asii. Kdo by to popíral, tak se hluboce mýlí, protože jestliže si třeba srovnáte tádžickou společnost v Tádžikistánu a Tádžiky v Afghánistánu, je tady obrovský rozdíl. Je to rozdíl, který je dán například tím, že ve Střední Asii se prostě prosadila evropská kultura, evropské hodnoty. Když se podíváte o pár kilometrů dál, tak tam panuje středověk. Emancipace a represe šly v podivném propletenci ruku v ruce. Je samozřejmě věcí náhledu, který pohled je akcentován. Oba dva prvky tam prostě existovaly.
        Ale co chci říci, je to, že nikdo nenajde prostě v jakémkoliv fašistickém režimu něco, co by se dalo nazvat lidskou emancipací. Tam je pouze jeden jediný pól, a to je represe, která měla nejrůznější formy od vyhlazování celých skupin obyvatelstva až tedy po řekl bych teror politické policie. Nicméně to, že by se takto složité v symbióze oba dva procesy prolínaly, to v žádném fašistickém režimu nebylo možné.
        Kolega Klas se tedy mýlí. Je to další doklad toho, že historické téma má být ponecháno lidem, kterým koneckonců garantuje i náš právní systém svobodu vědeckého výzkumu. Je špatné, jestliže se z parlamentní tribuny nebo z nějakých politických postů předepisuje interpretace dějin. Vždycky to skončí špatně. Myslím si, že to také neslouží reputaci tohoto shromáždění.
        Děkuji vám. (Potlesk z lavic poslanců KSČM.)