Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, chtěl bych nejprve reagovat stručně na poznámku pana ministra zahraničí Svobody, který zde říkal, že Norsko se nemůže účastnit rozhodování v Evropské unii a my tuto možnost budeme mít, a jak je to pro nás výhodné, jak je to pro Norsko nevýhodné.
        Já myslím, že je potřeba říci, že Norové se svobodně rozhodli, zda chtějí, nebo nechtějí do Evropské unie vstoupit. Rozhodli se, že nechtějí. A já myslím, že ty důvody, proč se tak rozhodli, jsou naprosto zřejmé. Oni měli na výběr následující možnost - mohli vstoupit do Evropské unie a získat jednoprocentní váhu v rozhodování a zároveň dát k dispozici 100 % svých ropných, plynových a rybných zdrojů. (Předsedající zvoní zvoncem.) Norští občané se rozhodli, že toto si nepřejí. Takže jakékoliv poznámky pana ministra zahraničí na toto téma jsou zcela nemístné. Norové se rozhodli svobodně, a rozhodli se tak, že chtějí zůstat mimo Evropskou unii, a to právě proto, že podmínky, které v Evropské unii jim byly nabídnuty, byly horší, než kdyby zůstali mimo Evropskou unii. Tolik ke srovnání mezi Českou republikou a Norskem.
        Pan premiér zde v úterý hovořil o tom, co všechno se mu údajně podařilo prosadit na jednání Mezivládní konference a jak je tím naplňován mandát daný vládě touto sněmovnou. Nad tímto premiérovým vychloubáním se musíme jen trpce usmát. Je smutné, že pan premiér dodnes neví, jak Evropská unie vlastně funguje. Platí zde totiž zásada, že dokud není dojednáno všechno, není dojednáno nic. Takže tvrzení, že vláda již něco dojednala a prosadila nějaké české priority, je prostě lživé. Zatím se neprosadilo vůbec nic a budeme teprve vidět, jak jednání dopadne, až budeme mít definitivní text, který budeme moci posoudit, a budeme moci vidět, zda se skutečně nějaké české priority podařilo v tom výsledném dokumentu prosadit. Zatím takový konečný závěrečný dokument k dispozici není. Takže jakékoliv řeči o tom, že jsme něco prosadili, jsou naprosto mimo realitu.
        ODS od samého počátku tvrdila, že návrh evropské ústavy je pro Českou republiku nevýhodný. Říkali jsme to před třemi měsíci. Říkáme to dnes a budeme to říkat do té doby, dokud tomu tak bude. Vláda naopak tvrdila, že návrh evropské ústavy je dobrým základem pro další jednání a že bude třeba jen několik malých změn. Toto stanovisko vlády se ukázalo být naprostým omylem, o čemž nejlépe svědčí pozměněný mandát vlády.
        Zrekapitulujme si základní parametry našeho postavení v Evropské unii dle návrhu evropské ústavy a porovnejme si jej s parametry našeho postavení dle přístupové smlouvy a smlouvy z Nice. Dle stávajícího rámce má Česká republika automaticky nárok na svého evropského komisaře, má automaticky nárok na pravidelné šestiměsíční předsednictví v Evropské radě a váha našich hlasů je podle stávajícího rámce 3,7 %. Toto máme nyní garantováno. Dle návrhu evropské ústavy nemá Česká republika automaticky nárok ani na evropského komisaře, ani na šestiměsíční předsednictví v Evropské radě. A váha našich hlasů v tomto orgánu se snižuje na 2,2 %. Toto srovnání jasně ukazuje, že návrh evropské ústavy výrazně zhoršuje naše postavení v Evropské unii.
        Kromě těchto parametrů jde ještě o několik dalších věcí. Tou nejdůležitější je rozdělení kompetencí mezi Brusel a české země. Porovnáváme-li stávající stav se stavem navrhovaným evropskou ústavou, zjišťujeme, že se navrhuje přesun mnoha dosud národních kompetencí do Bruselu. Obdobně důležité je také to, jakou rozhodovací procedurou se evropské kompetence posuzují.
        ***
        V zásadě jsou k dispozici dvě procedury, a to zásada jednomyslnosti a zásada většinového hlasování. Porovnáme-li stávající stav s evropskou ústavou zjistíme, že i zde dochází k výraznému posunu od jednomyslnosti směrem k většinovému hlasování.
        Nyní se pokusím ukázat, proč je pro Českou republiku výhodné mít svého komisaře, mít právo předsedat Evropské radě, mít vyšší váhu svých hlasů, nepřesouvat další kompetence do Bruselu a zachovat v co největší míře zásadu jednomyslnosti v rozhodování.
        Mít svého evropského komisaře je třeba z toho důvodu, že potřebujeme v rozhodujícím iniciativním orgánu Evropské unie mít člověka, který svém životě sdílel český osud, a to proto, že lidé, kteří takový osud nesdíleli, nemohou rozumět potřebám a ambicím českých občanů. Evropského komisaře potřebujeme i jako českou tvář organizace zvaná Evropská unie. Předsednictví Evropské rady dává každé členské zemi možnost řídit práci Evropské unie a vnášet do ní svůj národní vklad. Předsednictví poskytuje každé zemi možnost stanovovat politické a legislativní priority pro činnost Evropské unie. Pro Českou republiku, která takovou možnost dosud nikdy neměla, je toto velice důležité právě s ohledem na potřebu integrovat české zájmy do činnosti Evropské unie.
        To, že mít vyšší váhu našich hlasů je lepší než mít váhu nižší, se mi vždy zdálo být zcela zřejmé, ale i v této sněmovně jsou kolegové - a dokonce v této vládě jsou ministři - kteří to nechápou, nebo mají dokonce opačný názor. Proto zde uvedu několik základních matematických úvah.
        Jestliže je naším hlavním zájmem integrovat české zájmy do rozhodovacího procesu Evropské unie a jestliže uznáváme, že tyto zájmy legitimně reprezentuje vláda České republiky, potom musíme usilovat o eliminaci případů, kdy bude česká delegace při rozhodování v Evropské radě přehlasována. Každé naše přehlasování znamená, že legitimní zájem České republiky, reprezentovaný vládou, bude muset ustoupit takzvanému evropskému zájmu, ale ve skutečnosti většinové koalici jiných národních zájmů. A vzhledem k tomu, že evropské právo je přímo aplikovatelné na občany a další subjekty, znamená to ve skutečnosti postupné vyprazdňování české suverenity a její nahrazení suverenitou odvozenou od jiných států. Takový vývoj já hodnotím negativně. Právě proto také tvrdím, že je třeba hájit to, aby váha našich hlasů se nesnížila a nezvýšila se tak možnost našeho přehlasování.
        Dále - je pro nás výhodné přesunovat další české kompetence do Bruselu? Já jsem přesvědčen o tom, že tomu tak není. České subjekty, tj. občané, rodiny, firmy a obce, jsou celkově vzato slabší než analogické subjekty v Evropské unii, a zvláště potom ve stávajících členských zemích. Evropské právo je přitom postaveno na obhajobě zájmů stávajících členských zemí, nikoliv na obhajobě zájmů nových členských zemí, a jak známo, evropské právo měří každému stejně. Podřízení relativně slabších českých subjektů evropským pravidlům šitým na míru silnějším subjektům bude mít pro tyto české subjekty rozdílné důsledky. Jsem přesvědčen o tom, že důsledky budou pro naše subjekty celkově vzato horší než pro subjekty ve stávajících členských státech. Zde vidím hlavní prostor pro aktivní činnost české vlády, českého parlamentu a dalších českých institucí. Naše relativní - především hospodářská - slabost je důvodem, proč potřebujeme kvalitní české instituce, kompenzující relativní a doufejme že dočasnou slabost českých subjektů. Z tohoto důvodu není v našem zájmu přesunovat další pravomoci do Bruselu. Pokud to totiž uděláme, zmenšíme sami sobě možnost účinně pomoci našim občanům, rodinám, firmám a obcím.
        Konečně - je pro nás lepší rozhodovat v Evropské unii většinově, nebo konsensuálně? Já jsem přesvědčen o tom, že pro nás i pro Evropskou unii je lepší rozhodovat konsensem. V případě konsensuálního rozhodování totiž může být přijato pouze takové rozhodnutí, které podporují všechny demokratické vlády členských států Evropské unie. Takové rozhodnutí reprezentuje legitimní vůli většiny voličů všech členských států Evropské unie, zprostředkovanou národními státy, a nevytváří žádný problém do budoucnosti. Takový systém umožňuje v plné míře uspokojit nejen zájmy stávajících členských států, ale také zájmy zemí nově přistupujících. Je to systém, který nikoho nezvýhodňuje ani nikoho nepenalizuje, a je tedy spravedlivý. Nám jako nové členské zemi dává možnost účinně uplatnit český zájem; a to je podle mého soudu správné a v souladu se skutečnými zájmy českých občanů.
        Oproti tomu systém většinového hlasování v praxi znamená to, že rozhodnutí je schváleno nikoli všemi státy Evropské unie, ale jen některými. Není podstatné to, jak velká je to většina, ani to, kdo ji tvoří, ale to, že některé členské státy - a mohou to být v každém případě různé země - mohou být přehlasovány, a přesto takové rozhodnutí bude v té zemi, která hlasovala proti, závazné pro každého. Jaké toto může mít důsledky? Jsem přesvědčen o tom, že důsledky takového vývoje budou jen negativní. Čím vícekrát a čím více zemí bude mít zkušenost z přehlasování, tím větší bude frustrace a nespokojenost s fungováním Evropské unie. A kromě toho se samozřejmě i zde jedná o postupné vyprazdňování státní suverenity všech členských zemí.
        Podívejme se ale na to, jak bude většinové hlasování sloužit zájmům České republiky - a zde bych chtěl opět reagovat na to, co říkal pan ministr zahraničí, kde vyzýval k tomu, abychom budovali koalice a snažili se dohodnout s dalšími, abychom nebyli na straně těch, kteří budou přehlasováni. K tomu bych tedy chtěl říci následující.
        V našem případě se opět zmenší prostor pro vlastní aktivní politiku českých institucí, a dokonce vznikne možnost, že taková u nás demokraticky vzniklá politika bude pokynem z Bruselu prostě znemožněna. Takový vývoj já si nepřeji a jsem přesvědčen o tom, že tento vývoj není v zájmu České republiky.
        Pokud chceme kvalifikovaně posoudit princip většinového hlasování v Evropské unii, musíme se zmínit mimo jiné i o našem koaličním potenciálu, tj. o naší schopnosti být na straně rozhodující většiny, a nikoli na straně podřizující se menšiny. Jsem přesvědčen o tom, že náš koaliční potenciál je velmi nízký. My jsme definičně součástí několika potenciálních koalic a těmi jsou podle mého vidění zhruba čtyři takové koalice. Je to koalice nových členských zemí, koalice menších členských zemí, koalice atlantická a koalice druhé světové války. Podívejme se na to, zda nám jakákoli takováto koalice dává potenciálně možnost získat většinu, a být tedy na straně těch, kteří rozhodnutí přijímají, nikoli na straně těch, kteří se mu pouze musí podřizovat.
        Koalice nových členských zemí bude, pokud vše dobře dopadne, tvořena deseti novými členskými zeměmi, jejichž celkový počet hlasů nebude ani dle smlouvy z Nice, ani dle evropské ústavy tvořit většinu. Navíc je tato koalice značně geograficky, hospodářsky a politicky nehomogenní. Tato koalice nám tedy možnost vybudovat většinu neumožňuje.
        Za druhé - koalice menších členských zemí je potenciálně tvořena všemi členskými zeměmi s počtem obyvatel nižším než 20 milionů občanů. Těchto zemí je po předpokládaném rozšíření celkem 19, což je většina. Počet jejich hlasů je dle smlouvy z Nice značný a rovněž většinový, ale dle evropské ústavy se tento počet hlasů radikálně zmenšuje, což je proti našim zájmům.
        ***
        Toto je potenciálně velmi efektivní koalice, která by mohla hájit i naše zájmy. Abychom ale tuto potenciální většinu mohli skutečně využít, potřebujeme zachovat stávající váhu hlasů dle smlouvy z Nice. Dle evropské ústavy se váha hlasů této potenciální koalice velmi sníží, a tím se také sníží naše šance být součástí rozhodující většiny postavené na bázi takové koalice.
        Třetí koalicí mám na mysli koalici atlantickou, tj. koalici těch států, které jsou ve své bezpečnostní politice vázány na NATO. To se nyní vztahuje na 11 států Evropské unie a po rozšíření se to bude vztahovat na 19 států Evropské unie, tj. pokud proběhne rozšíření NATO i EU tak, jak je plánováno. Ne všechny tyto státy ale skutečně spoléhají na NATO v zajištění své obrany. Typickým příkladem je Francie, která je sice členem NATO, ale neúčastní se vojenských aktivit a soustavně usiluje o budování evropské obrany nezávislé na alianci. Také u některých dalších zemí je vazba na NATO poměrně nízká. O atlantické alianci je možné hovořit pouze v otázkách bezpečnostní a částečně zahraniční politiky. V ostatních oblastech nebude možné v této fázi atlantickou koalici využít. Tato koaliční báze nám tedy žádný solidní základ pro obhajobu našich zájmů poskytovat nebude.
        Koalicí druhé světové války, kterou jsem zmínil jako poslední, mám na mysli zájmovou koalici těch států, které bojovaly v druhé světové válce proti hitlerovskému Německu. Těchto států je nyní v Evropské unii pouze šest, což je menšina, a po rozšíření jich bude deset, což je opět menšina. Tato koalice tedy nemůže být základem žádné konstruktivní politiky v dnešní Evropské unii, ale určitou garancí českých zájmů souvisejících s výsledky druhé světové války. I zde je však naše pozice celkově velmi slabá. Návrh evropské ústavy navíc definitivně odstraňuje všechna historická znevýhodnění, která se vztahovala k Německu, a umožňuje mu plně uplatnit výhody plynoucí z počtu jeho občanů a z jeho hospodářské síly. Takový vývoj poskytuje širší možnost pro uplatnění nároků vůči České republice souvisejících s výsledky druhé světové války a takový vývoj nelze z hlediska České republiky hodnotit jinak než negativně.
        Z uvedeného rozboru je zřejmé, že náš koaliční potenciál, o kterém zde tak vášnivě hovořil náš pan ministr zahraničí, bude velmi malý. O to větší je to důkaz toho, že nesmíme připustit žádné další přesuny rozhodování z konsensu ke kvalifikované většině. Naopak, již nyní lze odhadnout to, jaká se vytvoří většinová hlasovací koalice. S jistotou lze očekávat, že bude fungovat koalice většiny starých členských států, a to proto, že tyto státy jsou již na sebe zvyklé, znají navzájem své zájmy a mají za sebou několik desetiletí jednání, ve kterých byly navázány pevné osobní a jiné vazby, které budou i v budoucnosti hrát obrovskou roli. Naše šance dostat se do těchto zájmových koalic bude velmi malá.
        Z tohoto rozboru je zřejmé, že naše pozice v systému většinového hlasování bude velmi slabá. Právě proto je v našem zájmu ubránit co nejdéle a v co největší míře systém konsensu. Nechápu, na jaké logice je postaveno tvrzení pana premiéra, že konsensus není účinnou garancí našich zájmů. Toto tvrzení je naprosto nekompetentní, nelogické a lživé.
        S jistotou lze rovněž očekávat, že bude vytvořena tzv. blokační menšina tvořená tzv. tvrdým jádrem Evropské unie. Toto tvrdé jádro je již nyní tvořeno šesti zakládajícími státy. Smyslem činnosti této blokační menšiny bude zabránit zformování jakékoliv většinové koalice, která by mohla potenciálně ohrozit zájmy tvrdého jádra a odsunout jej do pozice přehlasované menšiny. Systém bude fungovat tak, že bez souhlasu tvrdého jádra neprojde ani myš; a to, co naopak projde, bude podpořeno většinou stávajících členských států. K zajištění tohoto strategického cíle jsou nastaveny v evropské ústavě hlasovací poměry.
        Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Je to jednoduché. Pokud bude evropská ústava přijata v navržené podobě, budeme sice členy Evropské unie, ale naše schopnost v Evropské unii něco reálně ovlivnit bude téměř nulová. Takový výsledek já si osobně nepřeji, a proto evropskou ústavu kritizuji.
        Musím s politováním konstatovat, že v naší politice se však pohybuje stále několik osob, které tvrdí, že my Češi si sami vládnout neumíme, a že je proto v našem zájmu nechat si vládnout kvalitnějšími, kompetentnějšími a nekorupčními politiky z Bruselu. Tito lidé se dle mého soudu zásadně zpronevěřují ústavnímu slibu věrnosti České republice. Snaží se nám namluvit, že evropské instituce a evropské právo jsou hodnotově neutrální a že hájí spravedlivě zájmy všech evropských občanů. To je ale lež. Evropské instituce a evropské právo v současné době reprezentují pouze a výhradně zájmy stávajících členských zemí a jejich občanů. Naše zájmy dosud evropské instituce nehájí vůbec. Naopak je celá řada případů, kdy naše zájmy jsou evropskými institucemi velmi výrazně omezovány. Vztah mezi námi a Evropskou unií je asymetrický a nespravedlivý.
        Jako středočeský poslanec nemohu nezmínit největší nespravedlnost tohoto vztahu, která spočívá v tom, že naši zemědělci mají dostávat pouze 25 % ze společné zemědělské politiky oproti 100 %, která čerpají zemědělci ze stávajících členských zemí. Toto je jasná nespravedlnost, která ukazuje, že instituce EU hájily při jednání o přistoupení pouze zájmy stávajících členských zemí, a nikoliv zájmy zemí přistupujících.
        Co z toho vyplývá pro naši další strategii? Naším klíčovým zájmem je možnost účinně integrovat český zájem do evropského rozhodovacího procesu. Musíme mít konečně možnost účinně se podílet na formulaci evropského práva tak, aby v žádném případě neohrožovalo české občany, obce, firmy a další subjekty, ale naopak jejich zájmy chránilo. Musíme mít možnost účinně mluvit např. do evropského práva týkajícího se energetiky, protože nechceme nechat naše firmy úplně vyřadit z trhu. A věřte tomu, že takové snahy existují. Jako pozorovatel v Evropském parlamentu jsem byl již svědkem snahy protlačit v rozpočtovém výboru Evropského parlamentu rezoluci žádající postupné odstavení všech jaderných elektráren v nových členských zemích, včetně našeho Temelína. Těmto snahám, které ohrožují naše hospodářské zájmy, musíme být schopni čelit účastí v rozhodovacím procesu. Doufám, že v této sněmovně nemusím přítomným vysvětlovat, že téměř v každém evropském rozhodnutí jde o obrovské peníze, a to i ve vztahu k České republice. Právě proto je klíčovou otázkou to, na jakých principech bude postaven rozhodovací proces v EU. Pro nás ta otázka zní takto: budeme moci obhájit své zájmy, nebo budeme muset i nadále pouze poslouchat instrukce bez ohledu na to, zda se nám líbí, nebo nelíbí? Toto je klíčová otázka.
        Jsem přesvědčen o tom, že naším zájmem je první varianta. Vláda je povinna hájit zájmy České republiky, a je tedy povinna obhájit co největší část českých požadavků. Říkám zde jasně, že ODS nehodlá ustupovat. Nechceme, aby se naše postavení zhoršilo ani o milimetr. Doufám, že pan premiér a pan ministr zahraničí toto stanovisko ODS dobře slyší a vezme je v úvahu při víkendovém jednání v Bruselu. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)