Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, dámy a pánové, bavíme se v tuto chvíli o Vládním návrhu působení sil a prostředků Armády ČR v zahraničních operacích v roce 2004. Napsal jsem si oficiální název materiálu, tedy tisku 493. Musím k tomu dodat, že to pravděpodobně je první část, ale to vyplyne dále.
        Vláda navrhuje pro rok 2004 snížit naši účast v zahraničních operacích přibližně o jednu čtvrtinu, tedy na 650 osob, a finančně o jednu třetinu, asi na jednu miliardu. V oblasti Balkánu mají působit takřka totožné síly jako v roce 2003, v Iráku už nebude Armádu ČR reprezentovat polní nemocnice, ale především vojenská policie. Tolik strohá fakta obsažená v tisku 493.
        Předkládací zpráva pro Poslaneckou sněmovnu obsahuje i tvrzení, o jejichž pravdivosti si dovolím pochybovat. Jak jsem dnes už slyšel třeba z úst premiéra, asi ani on by se pod všechno znovu nepodepsal. Několikrát dnes hovořil o nestabilitě, ale v materiálu se přímo tvrdí, že "celková bezpečnostní situace v Iráku se postupně stabilizuje", a je tam i celá řada dalších výroků, které by se daly úspěšně zpochybnit.
        Při projednávání rozpočtu pro resort obrany na rok 2004 jsme vzali na vědomí, že na zahraniční mise bude vyčleněna přibližně 1 mld. Kč. Nový zdrojový rámec, neboli ono zaklínadlo, které determinuje reformu armády, prý víc neumožňuje. Jaké překvapení pak vyvolala zpráva většiny sdělovacích prostředků ze začátku prosince t. r., podle které velvyslanec Karel Kovanda na zasedání ministrů obrany aliance jménem České republiky nabídl až 150 lidí do Afghánistánu v roce 2004! Nejprve mě napadlo, že pan velvyslanec poněkud přehání, že se trošku unáhlil. Koneckonců je závěr roku, všichni jsme už přepracovaní, nejen velvyslanci a velvyslankyně dělají v tomto období podivuhodné věci. Netrvalo dlouho a musel jsem se v duchu panu velvyslanci omluvit. Ministr obrany nás na jednání výboru pro obranu a bezpečnost ujistil, že chyba není na straně pana velvyslance Kovandy. Česká republika, rozuměj tedy vláda České republiky, prý pouze vyslyšela volání generálního tajemníka Severoatlantické aliance George Robertsona. Pravděpodobně to bylo velmi silné volání. České vládě poněkud uniklo, že Afghánistán není ve Slezsku ani na Vysočině, protože jinak by česká vláda určitě začlenila oněch 150 lidí pro Afghánistán do předkládané zprávy.
        Neuklidnilo mě ani prohlášení pana ministra obrany, že peníze na tuto misi se někde najdou. Už se těším, jak v další předkládací zprávě bude premiér opět tvrdit, že se situace v Afghánistánu vyvíjí docela dobře. Občas sice nějaký bitevník A10 při útoku na jednoho muže zabije 9 lidí, ale jinak je všechno na dobré cestě. Byl to přece jen omyl, navíc způsobený vysoce humanitární snahou šetřit vlastní, rozumějte americké, vojáky. Nemohu se zbavit dojmu, že přiložit ruku k dílu, tak jak o tom mluvil před chvílí pan ministr zahraničních věcí, se v této souvislosti s bombardérem, který honí jednoho člověka, příliš nerýmuje.
        Bojovat proti terorismu metodou preventivní války je omyl, je to systémová chyba. Platí to o Afghánistánu stejně o Iráku, ale i o jakékoli jiné zemi na světě. Česká republika se na této systémové chybě v tuto chvíli už podílí.
        Stanovisko poslaneckého klubu KSČM k podobným vládním návrhům vycházelo, a nevidíme důvod tuto praxi měnit, z následujících předpokladů.
        1. Zahraniční aktivity s účastí Armády ČR považujeme za sekundární. Primární úlohou Armády ČR je obrana této země.
        2. Přijatelné pro nás jsou jen takové akce v zahraničí, které jsou pod mandátem Rady bezpečnosti Organizace Spojených národů.
        3. V každé takové akci očekáváme humanitární aspekt.
        Musím konstatovat, že ony humanitární prvky naší vojenské účasti v zahraničních operacích v roce 2004 už téměř neexistují. V Iráku polní nemocnici nahradí vojenští policisté, v operaci Trvalá svoboda mají být nasazeni především specialisté na boj proti řekněme Talibanu. To je opravdu politický posun v postoji České republiky, jak o něm mluvil generální tajemník NATO. Současně však tento postup znamená, že s přibývajícím časem klesá pravděpodobnost, že by někdo z poslaneckého klubu KSČM mohl takovéto vládní návrhy podporovat.
        Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)