Děkuji za slovo, paní předsedající. Dámy a pánové, můj předřečník pan ministr Urban začal své vystoupení slovy, že privatizace je věcí vlády a že Poslanecká sněmovna tím, že se dnes bude zabývat privatizací hnědouhelných dolů, ztrácí vzácný čas. Já na to musím odpovědět, že uznávám skutečnost, že privatizace je opravdu věcí exekutivy, ale musím k tomu dodat, že my bychom byli velmi rádi, kdybychom se o ní v Poslanecké sněmovně nemuseli bavit. Byli bychom rádi, kdyby proces privatizace probíhal tak jasně, nezpochybnitelně, transparentně, bez otazníků, že by Poslanecká sněmovna nemusela na toto téma ztratit jediné slovo, snad s výjimkou závěrečného - vládo děkujeme. Bohužel tomu tak není a privatizaci, která byla zahájena někdy uprostřed prázdnin, alespoň oficiálně usnesením vlády, tak po celou dobu provází celá řada menších či větších otazníků. A hustota a velikost otazníků se v čase tak, jak proces postupoval, nezmenšovala, ale naopak zvětšovala. A pak už nezbývá samozřejmě nic jiného, protože Poslanecká sněmovna je povinna se zabývat všemi věcmi, které se dotýkají daňových poplatníků, a privatizace se jí nepochybně dotýká, vyvolat takové jednání a ptát se vlády, co že to ty otazníky mají znamenat.
        Vláda ústy pana ministra Urbana, jak řekl ve svých závěrečných větách, tvrdí, že se vše odehrává normálním, transparentním způsobem. Já si troufám tvrdit a pokusím se to v dalším prokázat, že evidentně platí opak, že tak zpackaný privatizační proces jsme tady snad ještě neměli, a to ani za předchozí vlády sociálně demokracie. To, co se odehrává před našimi zraky a zraky celé veřejnosti při privatizaci dolů, překonává opravdu všechno, i tak úspěšné privatizace sociální demokracie v minulém volebním období, jako byla privatizace Telecomu, ČEZ, Unipetrolu, abychom si připomněli minulost, a skoro bych si troufl říci, že také kauzy, jako byly gripeny, dálnice do Ostravy nebo internet do škol.
        Já si nepamatuji, že by privatizační proces byl kdy v této zemi veden tak, že v závěrečném kole proti sobě stojí pět zájemců, z nichž tři mají problémy s policií. Už samotný tento fakt by stačil k tomu, aby každá normální, alespoň trochu civilizovaná vláda takový tendr okamžitě zrušila. Protože pokud to neudělá, tak se přece vystavuje naprosto logickému a neobhajitelnému podezření, že policejní zásahy se staly součástí privatizační strategie vlády.
        Pan ministr tady prezentoval vládní verzi toho, jak proces privatizace probíhá. Dovolte mi tedy, abych i já vás ve stručnosti provedl klíčovými místy tohoto příběhu, ale nikoliv metodou zakrývání problematických míst, protože by nás měly zajímat, a musí nás zajímat, všechny činy vlády v rámci privatizačního procesu, nejen ty, které jsou bezproblémové jako to, že každý z uchazečů musel předložit výpis z rejstříku a své rodné číslo.
        Proces privatizace, jak už bylo tady řečeno, byl formálně zahájen usnesením vlády 30. července letošního roku. V tomto usnesení byla stanovena předkvalifikační kritéria pro potenciální uchazeče, a pokud si vzpomenete, již zveřejnění těchto kritérií vzbudilo vlnu pochybností, protože byla evidentně nastavena selektivně, a to tak, že pro některé potenciální investory to bylo výhodné a pro některé zase nevýhodné, resp. byli přímo ze soutěže vyloučeni.
        Selektivnost kritérií byla nastavena věcně nesmyslně i vzhledem k proklamovanému požadavku, že doly nesmí získat nikdo, kdo to neumí, protože by je mohl zavřít, protože kritéria, tak jak byla nastavena, nakonec umožnila, aby ze soutěže byly vyřazeny firmy, evidentně silné a zkušené, a naopak v ní ponechány takové, které nikdy nevytěžily ani kilogram ničeho.
        ***
        Pokud je pravdou, že k pozměnění kritérií tímto způsobem, vedoucím k tomuto výsledku, došlo na zásah premiéra české vlády Vladimíra Špidly, jak jsme se mohli dočíst v otevřených zdrojích, měl by to být především on, kdo by měl vehementně usilovat o nápravu, neboť to bylo rozhodnutí naprosto nekompetentní, které vede k dnešním tragických závěrům. Samozřejmě nechci spekulovat, že šlo o předem promyšlený tah.
        Dalším momentem, který vzbudil podezření z toho, že proces není veden pouze těmi nejlepšími úmysly, bylo samozřejmě odvolání generálního ředitele ČEZu, a. s., který byl odvolán po podání přihlášky a těsně před rozhodnutím o vyřazení či nevyřazení přihlášených firem do tendru. Je samozřejmě evidentní, že vláda nikdy nepřizná, že by Jaroslav Míl byl odvolán za trest, že si dovolil přihlásit svou společnost do výběrového řízení, za trest, protože neposlechl přání majoritního vlastníka, tedy státu, aby se ČEZ celé soutěže neúčastnil, ale tak jako se v tomhle příběhu ještě vícekrát setkáme s náhodami, za které by se nemusela stydět detektivka třetí kategorie, i tato náhoda se zdá být stěží uvěřitelnou. Připomeňme, že generální ředitel Míl nebyl z té kategorie těch ředitelů minulého období fungování ČEZu, kdy se ředitelé střídali jako na běžícím pásu, ale byl ve své funkci poměrně dlouho, několik let, a jeho odvolání několik dní po podání přihlášky a několik dní před rozhodnutím o vyřazení ČEZu se jako náhoda opravdu jevit může jen stěží.
        Nehledě na fakt, že vláda - a to nejen v případu ČEZu, ale i dalších - neustále má tendenci zapomínat na to, že firma, ve které drží majetkový podíl, byť majoritní, není příspěvkovou organizací, se kterou si může dělat, co chce. I pro tyto firmy platí obchodní zákoník, i tyto firmy musí chránit zájmy všech akcionářů, nejen akcionáře jménem stát. A jestliže majoritní vlastník v minulosti nebránil, aby se České energetické závody staly vlastníkem více než 35% balíku akcií, balíku jedné z privatizovaných společností, Severočeských dolů, za nemalý peníz přesahující částku 3,5 miliardy korun, a jestliže je navíc dominantním odběratelem jejího uhlí, pak by asi jen stěží vysvětloval, proč se do soutěže nepřihlásil. Naopak skutečnost, že opakovaně bylo naznačováno, že cena, kterou vláda očekává od prodeje majoritního balíku Severočeských dolů, je kolem 2,5 - 3 miliard korun, musela přimět přece každého ředitele ČEZu se do tendru přihlásit, protože jinak by samozřejmě došlo k výraznému znehodnocení předchozí investice se všemi důsledky, které z toho plynou jak pro společnost, tak osobně pro manažery té firmy.
        30. října bylo ukončeno tzv. předkvalifikační řízení a z jedenácti přihlášených firem bylo vyloučeno šest. Názvy těchto firem zde sdělil přede mnou ministr průmyslu a obchodu, nebudu je opakovat. Ale je třeba říci, že mezi těmi šesti vyloučenými byl jak ČEZ, což je všeobecně známo, tak i další firmy, o kterých lze opravdu jen stěží jednoduše a bohorovně prohlásit, že to jsou společnosti, které jsou nespolehlivé, neprůhledné, nekompetentní k výkonu vlastnických práv obou hnědouhelných firem, nebo jinak nevhodné či podezřelé. Za všechny si dovolím jmenovat alespoň britskou firmu International Power, což není na českém trhu žádný nováček, je to dlouhodobý investor, vlastník Elektráren Opatovice, a manažeři této firmy mají mimo jiné zkušenosti s řízením firem těžících kolem 20 milionů hnědého uhlí ročně. Že navíc se nejedná o žádnou myš mezi firmami a že toto nijak nevysvětlené vyloučení bude mít dopad i na česko-britské obchodní vztahy, je více než nabíledni. Mohli bychom mluvit o dalších firmách, jako je turecký Demir, který je důlní těžařskou společností, o jejíž velikosti se ve středoevropském prostoru nebo v českém prostoru nikomu ani nesní, a rozhodně to není zanedbatelný celoevropský hráč. I tato firma byla vyloučena, a tak bychom mohli pokračovat.
        Co víc - veřejnost a podle vlastního vyjádření vyloučených firem ani tyto společnosti se dodnes nedočkaly zdůvodnění a vysvětlení, proč byly vyřazeny. Nelze se tedy ubránit dojmu, že šlo o rozhodnutí nejen úřednické, ale především politické svévole, které mělo vést k jistému cíli. Je obtížné si představit, že by firmy, o jejichž velkosti, serióznosti a důkladnosti asi není třeba příliš pochybovat, by se nechaly školácky vyloučit na nějaké formální chybě, jak tady bylo zdůvodňováno. Navíc sestava firem, které byly vyřazeny, a firem, které v soutěži zůstaly, postrádá jakkoliv logiku, a především logiku vládně proklamovaného názoru, totiž že by hnědouhelné společnosti měl získat ten, kdo je nejlepší zárukou jejich provozu. Protože jak už jsem řekl, byly vyloučeny firmy, které evidentně na to mají, a naopak v tendru zůstaly firmy, s jejichž zkušenostmi v oboru to je velmi problematické. Jedinou logiku, kterou tak lze v této představě připuštěných a nepřipuštěných vysledovat, je snad logika zájmových skupin uvnitř České strany sociálně demokratické.
        O několik dalších dnů později, 7. listopadu, rozhodla tzv. meziresortní komise, že rozhodujícím kritériem pro výběr bude podnikatelský záměr, nikoli cena. O tom tady hovořil ministr, zdůvodňoval, proč podnikatelský záměr má větší váhu než cena. Nebudu se pouštět do polemiky s tímto, protože jakkoliv to hraje významnou roli v běhu výběrového řízení a jakkoliv lze velmi účinně zpochybnit myšlenku podnikatelské záměru, což je proklamace, do které si každý může napsat téměř cokoli, navíc proklamace za situace, kdy mnoho věcí, které každý podnikatel, nebo každý vlastník těch dvou dolů bude pro svou činnost ve středně- a dlouhodobém horizontu vyžadovat, neví. Příkladem je energetická koncepce státu, která není schválena, debata o limitech těžby, o kterých se stále pouze diskutuje, a debata není uzavřena. Za takové situace psát opravdu seriózně podnikatelský záměr je do značné míry hádáním z křišťálové koule.
        Ale co je ještě horší, je to, že k tomuto rozhodnutí došlo de facto uprostřed hry, poté co byla oznámena jména firem, které byly propuštěny přes tzv. předkvalifikační kritéria. Jinými slovy, je snad normální, aby se pravidla stanovovala uprostřed závodu podle toho, jak vyhovují partikulárním zájmům, na základě toho, kdo byl připuštěn do soutěže a kdo nebyl?
        ***
        I kdyby vláda myslela vážně - a ještě se vrátím k těm kritériím, to znamená k podnikatelskému záměru - že důležitější než cena je vlídné zacházení vítězů s kořistí, pak to svědčí o naprostém nepochopení toho, jak funguje trh. Přece jen extrémně naivní člověk se může domnívat, může očekávat, že stejných cílů je možné dosáhnout tím, že stát prodá společnost za symbolickou cenu nebo za výrazně nižší cenu než její tržní hodnota a nový vlastník se následně státu odvděčí tím, že z tohoto daru věnuje podstatnou část na dobročinné účely. Takto svět nefunguje.
        Nicméně dostávám se k poslednímu žánrovému obrázku, dokumentujícímu, jak funguje privatizace v režii této vlády, a to je obrázek, který se nám naskytl před několika dny a který by se dal nazvat zapojení policejních složek do procesu privatizace. Myslím, že každý trochu přemýšlející člověk si musí položit otázku, jak může vláda připustit, aby v tak citlivé záležitosti, jakou privatizace miliardové firmy bezpochyby je, prošly sítem do závěrečného kola firmy, z nichž větší polovina má větší problémy s policií. Myslím,že každému nad tím opravdu musí zůstat rozum stát. K čemu tedy vláda má rozsáhlý bezpečnostní aparát? Každý, kdo prodává rodinný domek, tak ho zajímá, kdo vlastně je ten kupující, když pro nic jiného, tak proto, aby se vyhnul problémům se zaplacením, natož když tato vláda deklaruje i jiné, podstatně dlouhodobější zájmy než prosté zaplacení kupní ceny. Myslím, že se nabízejí dvě vysvětlení. Buď je státní administrativa v takovém rozkladu, že žádat po ní tuto elementární opatrnost není schopna naplnit, což mimochodem poté, co jsem byl svědkem několika výslechů jako člen vyšetřovací komise pro objasnění záležitosti dálnice D47, je docela dobře možné, anebo je to přesně naopak. Totiž že policejní zájem je "jen" jakousi součástí posledního kola výběrového řízení, že prostě nahrazuje tu část nabídky, kterou známe pod názvem preference. Těžko lze něco namítat proti dnes běžně frekventované úvaze, že je asi obtížné prodat významnou státní firmu někomu, koho před pár dny viděl celý národ v poutech. Pak ovšem bohužel nelze ani jen tak bez dalšího mávnout nad druhou části takovéto úvahy, že prodej dolů se nám scvrkl na souboj uvnitř nejsilnější vládní strany. Prostě jde o to, které mocenské skupině se povede ten majstrštych, přičemž všechny útoky jsou povoleny. Je to zkrátka evidentně válka růží.
        Myslím, že si lze dnes už jen obtížně představit, že by tato privatizace mohla dopadnout tak, že s ní nebudou spojeny soudní procesy, arbitráže, podezření z korupce, vyšetřovací komise parlamentu apod. apod. Proto jediným možným řešením je - a teď odpovídám na otázku ministra Urbana - tuto soutěž, nepovedenou, zpackanou soutěž zrušit a neprodleně vypsat novou, ovšem založenou na předem stanovených transparentních a nediskriminačních parametrech, které se nebudou v průběhu soutěže měnit.
        Na závěr, dámy a pánové, si dovolím položit několik otázek. Ty otázky samozřejmě vyplývají z toho, co jsem řekl, nicméně si myslím, že je dobré je shrnout. Myslím si, že na odpověď na tyto otázky má nejen Poslanecká sněmovna, ale i celá veřejnost právo.
        Otázka číslo jedna. Domnívá se vláda, že kvalifikační kritéria byla stanovena správně, když kvalifikačním sítem prošlo 5 firem z 11, z nichž 3 jsou v různých stadiích vyšetřovány policií a 3 nemají žádné praktické zkušenosti s těžbou uhlí?
        Za druhé. Podařilo se to, co ministr Urban definoval v jednom rozhovoru jako - cituji - "snahu zabránit vstupu spekulativního kapitálu"?
        Za třetí. Je pravda, že podmínka zkušenosti s provozováním dolů byla vypuštěna na zásah premiéra Špidly a bylo umožněno, aby se privatizace zúčastnila manažerská firma mající blízké vztahy s poradcem předsedy vlády Urgenmanem?
        Za čtvrté. Domnívá se vláda, že se ČEZ, a. s., opravdu nemohla neúčastnit výběrového řízení, když vlastní 38procentní balík akcií Severočeských dolů, za které zaplatila 3,8 mld. Kč, s ohledem na řádnou správu majetku uloženou managementu akciové společnosti obchodním zákoníkem?
        Za páté. Proč nebyly zveřejněny důvody vyřazení šesti zájemců a proč nebyly důvody oznámeny ani těmto účastníkům?
        Za šesté. Lhal pověřený ředitel ČEZ Vobořil, když řekl - cituji - "Jsme si jisti, že jsme neudělali formální chybu, kvůli které bychom měli ze soutěže vypadnout."?
        Za sedmé. Proč meziresortní komise stanovila základní výběrové kritérium, tedy že rozhodující nebude cena, ale podnikatelský záměr, až po kvalifikačním řízení?
        Za osmé. Jak je možné, že ministr Urban veřejně prohlašuje, že vláda bude spokojena s výnosem 6 mld. Kč za obě firmy? Dává tím snad znamení uchazečům nebo netuší, co prodává, a netuší, že obě tyto firmy mají v rezervách dohromady přes 14 mld. Kč, které lze před zahájením rekultivací prakticky volně použít? Neví, že Severočeské doly jsou schopny prakticky okamžitě vyplatit na dividendách částku přesahující 4 mld. Kč, což znamená takový podíl pro majoritního vlastníka, že se mu okamžitě vrátí kupní cena kalkulovaná ministrem Urbanem? (Potlesk z lavic ODS.)
        Za deváté. Považuje vláda za normální, že představitelé firmy, která před třemi týdny získala exkluzivitu na jednání o prodeji významné části státního majetku a stojí několik dní před ukončením výběrového řízení na další významný majetkový podíl, jsou teatrálně před kamerami vedeni v poutech a po pár hodinách propuštěni?
        Za desáté. Považuje vláda za normální, že k zatýkání v tomto státě dochází před televizními kamerami? Považuje pan ministr vnitra za standardní postup, že policie předem oznamuje televizi, kdy a koho bude zatýkat? (Opět potlesk ODS.) Pokud ne, jak a proč k tomu došlo v případě zatčení spolumajitelů firmy, která se účastní významné státní zakázky? Nedomnívá se vláda, že toto počínání nemůže být interpretováno jinak než jako úmyslný zásah do průběhu a výsledku tendru?
        Dámy a pánové, to je tedy deset otázek, které kladu. Obávám se jedné věci. Pokud se naše vláda pokusí poctivě na tyto otázky odpovědět, tak dojde k jedinému závěru, který jsem už tady sdělil, a který si teď dovolím přednést ve formě návrhu na usnesení:
        1. Poslanecká sněmovna žádá vládu České republiky, aby zrušila neprůhledné výběrové řízení na prodej hnědouhelných dolů.
        2. Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby neprodleně vypsala nové výběrové řízení na prodej hnědouhelných dolů, které bude transparentní a nediskriminační.
        Děkuji za pozornost.
        ***