Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, rozhodujeme o tom, zda bude, či nebude pokračovat zabíjení nenarozených dětí. Uznávám, že každý má právo na přiměřenou sebeobranu; každý kromě nenarozených dětí, které jsou naprosto bezbranné. Přijali jsme zákony na ochranu zvířat, ale nenarozené děti nechráníme nijak. Současně platná právní úprava legalizuje jejich zabíjení.
        Často odpůrci zákazu zabíjení nenarozených argumentují nutností svobodné volby matky, nutností zachování svobodného rozhodování o donošení či nedonošení dítěte.
        ***
        Dovolím si položit otázku: Co je osvobozujícího na rozhodnutí o zabití nenarozeného dítěte? Často slýchávám, že je pro dítě lépe, aby se nenarodilo, než aby přišlo na svět jako nechtěné a nemilované. Jak mohou lidé, kteří obhajují toto tvrzení, vědět, co je pro dítě lepší, když se ho nemohou zeptat, protože je zabito dříve, než k tomu mohlo něco říci? Přibývá u nás manželů, kteří nemohou mít děti, přestože by si je velmi přáli a velice rádi by vychovávali od nejútlejšího věku i děti, které nikdo nechce. Proč brát těmto rodičům naději na možnost darovat lásku nechtěným dětem a proč brát dětem, které chtějí žít, život a naději na lásku v náhradní rodině? Není pochyb o tom, že v dějinách lidstva bylo zabito více dětí před narozením než ve všech světových válkách.
        Máme vůbec právo rozhodovat o životě nebo smrti? Nejtěžší trest, trest smrti, který se v minulosti uděloval nejhorším zločincům, jsme před lety zrušili. Dnes jej nelze udělit, ale v případě ponechání současného interrupčního zákona v našem právním řádu je vynášen rozsudek smrti nad 30 000 nevinnými ročně.
        Dámy a pánové, můžeme vést dlouhé debaty o tom, zda počaté a nenarozené dítě je člověkem od okamžiku početí, od šestého či dvanáctého týdne těhotenství, nebo až od narození. Jedno je ale zcela jisté - už v okamžiku početí je dána genetická informace o budoucím člověku a je zcela lhostejné, zda tento budoucí člověk je označován jako zárodek nebo embryo a jestli je maličký nebo různě veliký. Jisté je, že uplatňování současné právní úpravy v praxi způsobuje, že na svět nemohly přijít statisíce a miliony dětí, mezi nimiž mohli být i vynikající vědci, kteří mohli posunout hranice našeho poznání, vynalézt léky na nebezpečné nemoci a nové technologie.
        Je paradoxem, že v dobách, kdy důchodové zabezpečení bylo minimální nebo vůbec neexistovalo, lidé neváhali mít i více dětí. Děti při silných mezigeneračních vazbách byly určitou zárukou, že se postarají o své rodiče, o své stárnoucí a nemohoucí rodiče. Děti tak nahrazovaly systém důchodového zabezpečení, avšak dnes můžeme bohužel sledovat, že čím kvalitnější je důchodové zabezpečení, čím vyšší je životní úroveň, čím lépe se stát dokáže postarat o důchodce v domovech důchodců, tím více se přetrhávají mezigenerační vazby, klesá počet narozených dětí a průběžný důchodový systém se hroutí. A za této situace se máme smířit s tím, že 30 000 dětí ročně se nemůže narodit?
        Dovolím si citovat slovenského lékaře doktora Kamila Jurkoviče. "Dějiny nepopisují období, které dnes prožíváme. Matky chránily děti vlastními těly před ostřím meče barbarů, rodily děti do otroctví, ochotně obětovaly své životy za životy rodících se dětí. Tak proč v dnešní době, tak proč nyní posílají své děti na smrt? Všichni máme plná ústa boje za mír a demokracii. Jestliže však chceme žít v opravdovém míru, nemůžeme na jedné straně přijmout zákon o zrušení trestu smrti a zároveň dovolit lidskému zákonu vraždit ještě nenarozené děti. Mír se rovná hodnotě života a začíná mírem v srdci každého člověka. Jen takto zapálená lidská srdce mohou vzplanout ve větru, oslnit svět a udělat ho lepší, než je. Jediným opravdovým bohatstvím národů jsou šlechetná srdce, pracovité ruky a zdravý lidský rozum. Ale my svévolně ničíme budoucí vědce, umělce a vynálezce dřív, než se mohou narodit. Nebudou nám chybět a nebudou chybět u smrtelné postele svým matkám a otcům?" Konec citace.
        Na závěr mi dovolte jedno srovnání. Rozhodovali jsme několikrát o vyslání našich vojáků do zahraničních misí. Pro mnoho lidí v této sněmovně to nebylo snadné rozhodnutí, ale rozhodovali jsme s vědomím, že naši vojáci na těchto misích mohou přijít o život. Rozhodovali jsme maximálně o vyslání stovek dospělých, dobře vycvičených a vyzbrojených lidí, schopných se účinně bránit. Teď máme před sebou rozhodnutí daleko těžší. Pokud navrhovanou předlohu odmítneme, posíláme na nedobrovolnou a jistou smrt desetitisíce nevinných a zcela bezbranných dětí ročně.
        Snad každý z nás v této sněmovně má své svědomí. A já vás proto prosím, nezatěžujte své svědomí souhlasem se zabíjením nenarozených dětí a propusťte zákon k diskusi do druhého čtení. Děkuji za pozornost.