Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, já se musím také připojit k panu poslanci Vidímovi. Nejsem právník a nedovedu posoudit, zda předloha je po stránce právní dokonalá, nebo ne, ale zamítnutí návrhu v prvním čtení by zdravotnická veřejnost vnímala velmi nepříznivě. Přiznám se, že jsem byl příjemcem dopisu vedoucího katedry přednemocniční a neodkladné péče prof. Pokorného, který byl mým prvním učitelem v oboru anesteziologie a resuscitace, a bohužel jsem sám k problematice neuměl najít cestu, a proto vítám, že je předložen tento návrh, protože si myslím, že došlo k určité změně.
        K té změně došlo už po roce 1989 z titulu toho, že jsou více respektována lidská práva. Já jsem jezdil jako externista se záchrankou před rokem 1989 a tam bylo samozřejmé, že policie na zavolání nás, záchranářů, přijela okamžitě a vcelku nevybíravě se někdy popasovala s těmi, kteří nějakým způsobem "narušovali", abych tak řekl, veřejný pořádek. Samozřejmě dnes jsme v jiné situaci a máme přísnější pravidla na zacházení s člověkem, který třeba takzvaně narušuje veřejný pořádek, ale není možné nechat správné opatření, tu správnou změnu postoje, dopadnout negativně na ošetřující personál.
        Vím, že už jsme se v době, kdy tady bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu, na příjmovém oddělení v nemocnici připravovali, kdy jsme dokonce si zavolali odborníky a školili personál, jak případně zvládat agresivní jedince, ale není možné chtít, jestliže dnes v posádce záchranné služby je 45kilová zdravotní sestra, tak není možné od ní čekat, že bude mít nevím kolikátý dan v judu nebo ovládat sebeobranu.
        Domnívám se, že postup, který by vedl k určité výstraze, který by dal najevo, že není možné se beztrestně pouštět do těch, kteří přicházejí pomoci, že takovýto signál do veřejnosti je na místě. Nevím, jak během druhého čtení se může předloha změnit, ale velmi se přimlouvám za to, aby tento návrh zákona byl do druhého čtení propuštěn.